Acta Iuridica Olomucensia

Acta Iuridica Olomucensia Vědecký časopis právnický | Journal for Legal Research

2014 | Vol. 9 | No. 2

Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta Palacký University in Olomouc. Czech Republic Faculty of Law

Dvakrát ročně (+ supplementa) vydává Univerzita Palackého v Olomouci, se sídlem v Olomouci, Křížkovského 8, IČ 61989592. Ročník IX, 2014, číslo 2. Toto číslo vyšlo v Olomouci 31. prosince 2014. Ev. č. period, tisku: MK E 15579. Cena 120 Kč (zahrnuje jeden výtisk čísla, poštovné a balné). Předplatné na 1 rok (2 řádná čísla + speciální čísla): 300 Kč (zahrnuje jeden výtisk každého čísla, poštovné a balné). Předplatné na 2 roky (4 řádná čísla + speciální čísla): 600 Kč (zahrnuje jeden výtisk každého čísla, poštovné a balné). Objednávky předplatného nebo jednotlivých čísel přijímá redakce. Objednávky inzerce přijímá redakce. Published twice a year by Palacký University, Olomouc, Czech Republic, Křížkovského 8, IdN 61989592. Volume IX, 2014, Number 2. This number was issued in Olomouc in December 2014. Evidence number of periodicals: MK E 15579. Price 120 CZK. Subscription fee for 2 issues (one volume) is 300 CZK. Subscription fee for 4 issues (two volumes) is 600 CZK. Postal charges included. Subscription orders and advertisements should be sent to the address of editor’s office. Adresa redakce | Address of editor’s office: Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta, redakce Acta iuridica olomucensia, tř. 17. listopadu 8, 771 11 Olomouc, Česká republika. Email: [email protected]. tel.: +420 585 637 635, fax: +420 585 637 506. Další informace na | Further information at: http://acta.upol.cz/

Elektronicky archivováno | Archived electronically at: Central and Eastern European Online Library http://www.ceeol.com/

© Univerzita Palackého, 2014 ISSN 1801-0288 (Print) ISSN 1805-9554 (Online)

Redakční rada | Editorial Board Šéfredaktor | Editor in Chief: JUDr. Ondrej Hamuľák, Ph.D. Členové RR | Members of Editorial Board: JUDr. PhDr. Marek Antoš, Ph.D. Prof. JUDr. Vladislav David, DrSc., Dr.h.c. (†) Prof. JUDr. Josef Fiala, CSc. JUDr. PhDr. Tomáš Gábriš, PhD., MA Doc. JUDr. Daniela Gregušová, CSc. Doc. JUDr. Petr Hlavsa, CSc. Prof. JUDr. Milana Hrušáková, CSc. Prof. JUDr. Jan Hurdík, CSc. Doc. JUDr. Juraj Jankuv, PhD. Prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc. Doc. JUDr. Jiří Jirásek, CSc. Prof. Tanel Kerikmäe, LL.M., LL.Lic., Ph.D. Doc. JUDr. Zdeňka Králíčková, Ph.D. Prof. JUDr. Karel Marek, CSc. Prof. nadzw. dr. hab. Krzysztof Skotnicki doc. JUDr. PhDr. Miroslav Slašťan, PhD. Prof. JUDr. Vladimír Sládeček, DrSc. Ass.-Prof. Dr. iur Armin Stolz Doc. JUDr. Naděžda Šišková, Ph.D. Prof. JUDr. Ján Švidroň, CSc. (†) Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc. Dne 11. března 2014 zemřel člen redakční rady našeho časopisu prof. JUDr. Vladislav David, DrSc., Dr.h.c., profesor mezinárodního práva na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Dne 20. června 2014 zemřel člen redakční rady našeho časopisu prof. JUDr. Ján Švidroň, CSc., ředitel Ústavu státu a práva Slovenské akademie věd v Bratislavě. Vděčně vzpomínáme Redakce

Obsah | Contents DVOJKOĽAJNOSŤ V PRÁVNEJ ÚPRAVE ODVOLANIA V NESPOROVÝCH KONANIACH V SLOVENSKEJ REPUBLIKE.................................... 7 Svetlana Ficová AGENDA ÚMLUVY O OBČANSKOPRÁVNÍCH ASPEKTECH MEZINÁRODNÍCH ÚNOSŮ DĚTÍ PO 1. LEDNU 2014.................................................... 19 Jiří Martin Zrůst ZAMYŠLENÍ NAD ZASTOUPENÍM NEZLETILÝCH V OBČANSKÉM SOUDNÍM ŘÍZENÍ..................................................................................... 25 Ondřej Šmíd MOŽNÉ PŘÍNOSY AUTOMATICKÉHO GENERÁTORU PŘIDĚLOVÁNÍ VĚCÍ NA SOUDECH................................................................................................................. 37 Petr Ševčík UNIVERZALITA LIDSKÝCH PRÁV V PLURALISTICKÉ PERSPEKTIVĚ.................... 53 Martin Hapla ÚČASTNÍCI DETENČNÍHO ŘÍZENÍ.................................................................................... 67 Petr Podrazil POVINNÉ ZASTOUPENÍ ÚČASTNÍKŮ ŘÍZENÍ ADVOKÁTEM V ČR A V SRN............................................................................................................................. 73 Jakub Vraník MŮŽE SE ÚČASTNÍKU ŘÍZENÍ APLIKACÍ USTANOVENÍ O KOMPETENČNÍ VÝLUCE ZVÝŠIT MAJETKOVÁ NEBO NEMAJETKOVÁ UJMA?.................................. 83 Martina Küchlerová ZÁSADA ROVNOSTI A ZÁKAZU DISKRIMINACE V PRACOVNĚPRÁVNÍCH VZTAZÍCH VE FRANCII.......................................................................................................... 91 Eva Šimečková NÁHRADA UJMY Z DÔVODU DISKRIMINÁCIEV ZAMESTNANÍ A POVOLANÍ............................................................................................................................ 105 Jakub Vojtko ZÁKONNÉ LIMITY ZODPOVEDNOSTI ZA ŠKODU ZAMESTNANCA V PRACOVNOM POMERE.................................................................................................... 121 Ľubica Dilongová ÚJMA NA ZDRAVÍ DLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU A ZÁKONÍKU PRÁCE........ 135 Jan Kotula Pokyny pro autory a podmínky přijetí rukopisů..................................................................141 Požadovaná forma příspěvku.................................................................................................142

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.

Poslání a struktura časopisu Acta Iuridica Olomucensia (AIO) jsou recenzovaným odborným právnickým periodikem vydávaným Právnickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci. Posláním časopisu je přispět k prohloubení odborného diskurzu v oblasti právní teorie a rovněž nabídnout řešení problematických otázek vzešlých z právní praxe. AIO jsou multioborovým právnickým časopisem pokrývajícím problematiku všech disciplin jurisprudence a všech právnických profesí. Cílem redakce, která ctí pluralitu názorů, je vytvořit otevřený prostor pro prezentaci výstupů vědeckých bádání autorů. Redakce přijímá v českém, slovenském a anglickém jazyce. Kategorie přijímaných textů jsou: Odborné články: Jedná se o vědecké práce psané v českém, slovenském nebo anglickém jazyce vycházející z originální výzkumné činnosti autora nebo kolektivu autorů, které jsou vnitřně členěny (hypotéza – rozbor problematiky – závěry), reflektují dosavadní stav vědeckého poznání v oblasti a relevantní literaturu z oboru. Práce jsou doplněny o poznámkový aparát a obsahují obvyklé množství citací. Povinnou součástí článku je abstrakt a seznam klíčových slov v jazyce práce a v anglickém jazyce. Standardní rozsah je minimálně 18.000 znaků (10 normostran). Diskuze, názory a komentáře: Jedná se o kratší originální vědecké práce prezentující individuální náhled autora nebo autorského kolektivu na vybrané otázky právní teorie a právní praxe. Jejich text je vnitřně strukturován, dostatečným způsobem reflektuje názory doktríny a je obvykle doplněn poznámkovým aparátem. Standardní rozsah je do 18.000 znaků (10 normostran). Recenze a anotace: Část věnovaná recenzím odborných publikací čekých, slovenských i zahraničních autorů představující individuální náhled recententa na odbornou kvalitu, originalitu a přínos posuzované publikace. Informace: Část obsahující informace o minulých a budoucích vědeckých akcích, konferencích a projektech.

© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288

5

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2

The aim and structure of journal Acta Iuridica Olomucensia (AIO) is a scholarly peer-reviewed legal journal issued by the Faculty of Law, Palacký University in Olomouc, Czech Republic. AIO is multidisciplinal legal journal covering issues of all legal disciplines and problems of all legal professions. The aim of editors that respects the pluralism of opinions is to create open space for the presentation of the outputs of scientific research of the authors. AIO publishes contributions in Czech, Slovak and English language. Publication Ethics rules of the AIO are based on the Best Practice Guidelines for Journal Editors and Principles of Transparency and Best Practice in Scholarly Publishing developed by the Committee on Publication Ethics (COPE). We accept the following categories of works: Research articles: This is a scholarly work written in Czech, Slovak or English language based on original research activity of author or team of authors, which is internally divided (hypothesis – an analysis of issue – conclusions), reflects the current state of scientific knowledge and research outcomes in the particular field and relevant literature in this field. The work is supplemented by footnotes and contains the usual number of citations. The usual extent of scientific article is at least 18.000 characters (10 pages). Abstract and list of keywords in language of article and in English is required mandatorily. Discussion, opinions and commentaries: This is a shorter original scientific paper presenting the individual view of author or team of authors on selected issues of legal theory or practice. This text is also internally structured, adequately reflects the views of doctrine and is usually accompanied by footnotes. The usual extent is up to 18.000 characters (10 pages). Reviews and annotations: This section contains reviews of publications of Czech, Slovak and foreign experts representing individual evaluation of professional quality, originality and impact of the reviewed publication on the discourse in the particular legal field. Information: This section contains information about past and future scientific events, conferences and projects.

© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288

6

DVOJKOĽAJNOSŤ V PRÁVNEJ ÚPRAVE ODVOLANIA V NESPOROVÝCH KONANIACH V SLOVENSKEJ REPUBLIKE The Duality in the Regulation of an Appeal in Noncontentious Proceedings in Slovak Republic

Svetlana Ficová FICOVÁ, Svetlana. Dvojkoľajnosť v právnej úprave odvolania v nesporových konaniach v Slovenskej republike. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, No. 2, s. 7–18. Abstrakt: Článok rozoberá špecifiká úpravy odvolania vo vybraných typoch nesporového civilného súdneho konania v Slovenskej republike. Autorka poukazuje na odlišnosti v právnej úprave a nastoľuje kritickú hypotézu, poukazujúcu na dvojkoľajnosť právnej úpravy. Kľúčové slová: Civilné súdne konanie, nesporové konania, odvolanie, odlišnosti, dvojkoľajnosť. Abstract: Article discusses the specific features of the legal regulation of the appeal in selected types of non-contentious civil proceedings in the Slovak Republic. The author points out the differences in legislation and raises critical hypothesis whoch demonstrates the duality in the legislation. Keywords: Civil proceedings, non-contentious proceedings, appeal, differences, duality in legislation.


7

Acta Iuridica Olomucensia

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2

DVOJKOĽAJNOSŤ V PRÁVNEJ ÚPRAVE ODVOLANIA V NESPOROVÝCH KONANIACH V SLOVENSKEJ REPUBLIKE 1 Úvod Právna úprava odvolania, ako inštitútu slúžiaceho na preskúmanie prvostupňového rozhodnutia a jemu predchádzajúceho konania, je v zásade všeobecná. Platí pre konanie základné aj exekučné, pre konanie sporové aj nesporové, aj pre obidve formy súdneho rozhodnutia – rozsudok aj uznesenie1. Určité odlišnosti (výnimky) sú však typické snáď každému procesnému inštitútu, čo jednoznačne možno povedať aj o odvolaní. Dosť výrazné odlišnosti sú zakotvené práve pri odvolaní podanom proti rozhodnutiu vydanému v niektorých nesporových konaniach. Nie je preto nutné venovať sa rozdielu v právnej úprave odvolania medzi konaniami sporovými na jednej strane, a konaniami nesporovými na strane druhej, ale len rozdielu medzi konaniami nesporového charakteru. Pri hlbšom rozbore možno povedať, že rozdiely sú tak závažné, že sa dá hovoriť až o dvojkoľajnosti v platnej právnej úprave. Rozdiely sa dajú rozdeliť do štyroch úrovní. Skôr, ako sa budeme venovať každej úrovni jednotlivo, je potrebné najprv všeobecne vymedziť dve základné skupiny nesporových konaní tak, aby korešpondovali s osobitosťami v právnej úprave odvolania (bližšie v bode 2). Potom bude výklad pokračovať prvou úrovňou, ktorú možno vymedziť ako rozsah dôvodov, z akých môže účastník podať odvolanie (bližšie v bode 3). Nasleduje druhá úroveň, ktorou je postup súdu v prípade, keď odvolanie nemá všetky zákonom predpísané náležitosti (bližšie v bode 4). Treťou úrovňou je rozsah preskúmavacej činnosti odvolacieho súdu (bližšie v bode 5). Poslednou, štvrtou úrovňou, sú dôvody, ktorých existenciu súd preskúmava (bližšie v bode 6). 2 Všeobecné vymedzenie dvoch základných skupín nesporových konaní Nesporové konania sú upravené v 3. časti 5. hlave Občianskeho súdneho poriadku č. 99/1963 Zb. (ďalej len OSP) s názvom Osobitné ustanovenia. Z poradia, v akom sú konania v príslušnej časti OSP zoradené, ani z obsahu ustanovení tejto časti nič nenasvedčuje tomu, že medzi nimi pri odvolaní existujú rozdiely.

1 Rozkazy, ako rozhodnutia vo veci samej, ktoré sú výsledkom skráteného konania, netreba spomínať, keďže sa proti nim nepripúšťa odvolanie, ale iný procesný inštitút obrany (odpor alebo námietky), s výnimkou výroku o trovách konania, ktorý má povahu uznesenia.


8

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. Základ je totiž zakotvený v § 120 ods. 2 OSP, na ktorý odkazujú viaceré ustanovenia o odvolaní, konkrétne § 205a ods. 2, § 209 ods. 3, § 211 ods. 1 a § 213 ods. 5 OSP. Ustanovenie § 120 ods. 2 OSP vymenúva konania, ktoré idú v základnom konaní v osobitnom režime, inými slovami povedané, ktorým zákon poskytuje zvýšenú ochranu. Tá sa prejavuje najmä v tom, že tieto konania sú ovládané vyšetrovacou zásadou. Znamená to, že účastníci konania nemajú dôkaznú povinnosť, z toho vyplýva, že nenesú ani dôkazné bremeno a tiež aj to, že súd si nemôže osvojiť skutkové zistenia založené na zhodnom tvrdení účastníkov (§ 120 ods. 4 OSP), ale musí na ich preukázanie vykonať dokazovanie. Následne sa táto zvýšená ochrana preniesla aj do odvolacieho konania, ako to vyplýva z výkladov v nasledujúcich bodoch. Ktoré konania zaradil zákonodarca do § 120 ods. 2 OSP, teda do režimu osobitnej ochrany? Zjednodušene povedané všetky nesporové konania, ktoré sú upravené v 3. časti 5. hlave OSP, okrem troch konaní – okrem konania o úschovách (§ 185a až 185h), konania o umorenie listín (§ 185i až 185s) a konania o premene menovitej hodnoty vkladov zo slovenskej meny na eurá (§ 200f), ak vynecháme konanie vo veciach drobných sporov (§ 200ea), ktoré sem zákonodarca zaradil napriek tomu, že už z názvu vyplýva jeho sporový charakter. Znamená to teda, že z konaní upravených v 3. časti 5. hlave OSP idú v osobitnom režime tieto konania: • • • • • • • • • • •

konanie o dedičstve (§ 175a až 175zd) starostlivosť súdu o maloletých (§ 176 až 180) konanie o osvojiteľnosti (§ 180a až 180b) konanie o osvojenie (§ 181 až 185) konanie o spôsobilosti na právne úkony (§ 186 až 191) konanie o vyslovenie prípustnosti prevzatia alebo držania v ústave zdravotníckej starostlivosti (§ 191a až 191g) opatrovnícke konanie (§ 192 až 193) konanie o povolenie uzavrieť manželstvo (§ 194) konanie o vyhlásenie za mŕtveho (§ 195 až 200) konanie vo veciach obchodného registra a rozhodovanie o námietkach proti odmietnutiu vykonania zápisu (§ 200a až 200c) konanie o niektorých otázkach obchodných spoločností a družstiev (§ 200e).

Režimu osobitnej ochrany podlieha v zmysle § 120 ods. 2 OSP ďalej aj konanie: •

o neplatnosť manželstva, ktoré môže súd začať aj ex offo (aj bez návrhu), ak je dôvodom neplatnosti prekážka bigamie (§ 9 ZR), zakázaný príbuzenský vzťah (§ 10 ZR), nedostatok veku a súčasná neexistencia rozhodnutia súdu o povolení uzavrieť manželstvo (§ 11 ZR) alebo nedostatok spôsobilosti na právne úkony, resp. postihnutie duševnou poruchou, © Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288

9

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2

•

ktorá by mala za následok obmedzenie spôsobilosti na právne úkony a súčasná neexistencia rozhodnutia súdu o povolení uzavrieť manželstvo (§ 12 ZR) a o určenie a zapretie rodičovstva (§ 82 a nasl. ZR) 2.

Vo všetkých týchto konaniach vystupuje do popredia spoločenský záujem na čo najúplnejšom zistení všetkých rozhodujúcich skutočností3. Spája ich preto zhodná právna úprava odvolania, v dôsledku čoho sú v ďalšom výklade označované ako druhá skupina, kým tri nesporové konania, ktoré nepodliehajú osobitnému režimu, sú označované ako prvá skupina. 3 Rozsah dôvodov, z akých je možné podať odvolanie Dôvody, z akých je možné podať odvolanie, sú v zásade rovnaké (§ 205 ods. 2 OSP), až na jedinú výnimku, ktorá sa týka nových skutočností a nových dôkazov. Pri prvej skupine konaní nie je možné v odvolaní uvádzať ani nové skutočnosti, ani navrhovať nové dôkazné prostriedky, resp. je možné ich uvádzať (navrhovať) len za obmedzených, v zákone presne stanovených podmienok (§ 205a ods. 1 OSP). Platí tu teda systém neúplnej apelácie. Na rozdiel od toho je možné pri druhej skupine konaní bez akéhokoľvek zákonného obmedzenia uvádzať v rámci odvolania aj počas celého odvolacieho konania nové skutočnosti aj nové dôkazy (§ 205a ods. 2 OSP). Uplatňuje sa tu teda systém úplnej apelácie. Jednotlivým dôvodom z pohľadu povinnosti odvolacieho súdu preskúmavať ich existenciu, nie však ich výkladu, pretože to nie je obsahom tohto príspevku, je venovaný bod 6. 4 Postup súdu v prípade, keď odvolanie nemá všetky zákonom predpísané náležitosti Pri prvej skupine nesporových konaní je súd prvého stupňa povinný skúmať, či má podané odvolanie všetky náležitosti stanovené v § 209 ods. 1 OSP. Pri zistení, že ich nemá, má povinnosť:

2 V literatúre sa možno stretnúť s názorom, že aj konanie o určenie, či tu manželstvo je alebo nie je (§ 17a ZR ČR) má nesporný charakter. Bližšie pozri napr. Králíčková, Z.: (Ne)sporná řízení v rodinněprávních věcech – pohled Zdeňky Králíčkové. In: Šínová, R. a kol. Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. Praha. Leges, 2010, s. 55. 3 David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický P. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s. , 2009, s. 560.


10

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. • •

vyzvať odvolateľa, aby chýbajúce náležitosti doplnil v stanovenej lehote, ktorá nemôže byť kratšia ako 10 dní. Súčasne je povinný odvolateľovi uviesť, ako treba doplnenie vykonať (§ 43 ods. 1); poučiť odvolateľa o tom, aké následky sa budú spájať s neodstránením vád odvolania. Znamená to, že účastníka musí poučiť o tom, že ak odvolanie nemá zákonom predpísané náležitosti napriek tomu, že na ich odstránenie bol dodržaný zákonom stanovený postup, odvolací súd jeho odvolanie odmietne bez vecného prejednania odvolania [§ 218 ods. 1 písm. d) OSP].

V súvislosti s úpravou zakotvenou v ust. § 209 ods. 1 OSP v spojení s § 218 ods. 1 písm. d) OSP si možno položiť dve otázky. Prvú, či musí súd prvého stupňa takto postupovať aj v prípade, keď v odvolaní chýba taká náležitosť, bez ktorej doplnenia by bolo možné v konaní ďalej pokračovať. Ako príklad možno uviesť absenciu odvolacieho petitu, to znamená, ak odvolateľ neuviedol, čoho sa odvolaním domáha, t. j. či sa domáha zmeny alebo zrušenia rozhodnutia. Takýmto návrhom (kvalitatívnou stránkou odvolania) totiž súd nie je viazaný a môže rozhodnutie zrušiť, aj keď sa navrhuje jeho zmena a naopak (§ 212 ods. 4 OSP). Oprávnenosť položenia tejto otázky pramení zo všeobecného ust. § 43 ods. 2 OSP, ktoré sa vzťahuje na všetky procesné úkony adresované súdu. Platí teda v tejto časti aj na odvolanie, a to vzhľadom na ust. § 211 ods. 2 OSP zakotvujúcom primerané použitie ustanovení o konaní pred súdom prvého stupňa aj na odvolacie konanie, alebo sa na odvolanie aplikuje len osobitné ust. § 209 ods. 1 OSP v spojení s § 218 ods. 1 písm. d) OSP? Doslovný výklad ust. § 209 ods. 1 OSP v spojení s § 218 ods. 1 písm. d) OSP by bol neodôvodnene reštriktívny. Možno vysloviť záver, že by bol v neprospech účastníka a na ňom založený postup odvolacieho súdu by bolo možné kvalifikovať ako odňatie možnosti účastníkovi konať pred súdom. Druhá otázka, ktorú si možno položiť v súvislosti s ust. § 209 ods. 1 OSP znie, ako má súd prvého stupňa postupovať, ak je odvolanie nesprávne alebo nezrozumiteľné. O postupe súdu prvého stupňa citované ustanovenie mlčí. Znovu sa možno pýtať, podobne ako pri prvej otázke, či platí všeobecné ust. § 43 ods. 1 OSP v tejto časti aj na odvolanie, a to vzhľadom na ust. § 211 ods. 2 OSP zakotvujúcom primerané použitie ustanovení o konaní pred súdom prvého stupňa aj na odvolacie konanie, alebo sa na odvolanie aplikuje len osobitné ust. § 209 ods. 1 OSP? Vzhľadom na to, že ust. § 209 ods. 1 OSP upravuje postup súdu iba v prípade, keď odvolanie nemá všetky predpísané náležitosti, zrejme nie je možné tvrdiť, že ako osobitné ustanovenie vylučuje aplikáciu všeobecného ust. § 43 ods. 1 OSP na prípady nesprávneho a nezrozumiteľného odvolania. Neopravenie odvolania ani na výzvu súdu však bude mať tie isté dôsledky – odmietnutie odvolania odvolacím súdom. © Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288

11

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 K položeniu otázok a k následnej náročnej interpretácii nedostatočne jasnej právnej normy by neviedla precíznejšia právna úprava, ktorá by korešpondovala so znením ostatných súvisiacich ustanovení zákona. Napr. ak by sa ust. § 209 ods. 1 OSP nevzťahovalo len na chýbajúce náležitosti, ale na vady odvolania vo všeobecnosti s odkazom na ust. § 43 OSP podobne, ako je to zakotvené v českej právnej úprave v § 209 o.s.ř. Po dôjdení odvolania odvolaciemu súdu má tento v zmysle § 211 ods. 1 rovnaké povinnosti ako súd prvého stupňa (t. j. vyzýva a poučuje) iba za podmienky, že súd prvého stupňa nepostupoval v súlade so zákonom (v súlade s ust. § 209 ods. 1 OSP). Je na škodu veci, že aj v súvislosti s postupom odvolacieho súdu sa hovorí tiež len o chýbajúcich náležitostiach odvolania (obidve vyššie položené otázky sú preto relevantné aj pri odvolacom súde). V druhej skupine nesporových konaní, idúcej v osobitnom režime, je aplikácia ust. § 209 ods. 1 OSP vylúčená ustanovením § 209 ods. 3 OSP. Z neho vyplýva, že súd prvého stupňa nevyzýva odvolateľa na doplnenie chýbajúcich náležitostí. Jeho činnosť sa obmedzuje iba na zistenie rozsahu, v akom sa rozhodnutie odvolaním napáda. Jednoduché znenie sa zdá byť na prvý pohľad aj jednoznačné, bezproblémové. Je tomu ale naozaj tak aj v skutočnosti? Opäť si možno položiť dve otázky. Prvú, či je možné, aby sa súd prvého stupňa (príp. aj odvolací súd) vždy obmedzil len na zistenie rozsahu napadnutia rozhodnutia, alebo tomu tak nie je? Domnievame sa, že na otázku nie je možné bez ďalšieho zistenia odpovedať vždy kladne. Náležitosti odvolania totiž treba rozdeliť na také, bez ktorých nie je možné v odvolacom konaní ďalej pokračovať a ich absenciu nemôže súd žiadnym spôsobom nahradiť sám a na také, ktorých absencia nebráni súdu preskúmať napadnuté rozhodnutie. Povahu náležitostí, ktoré súd nahradiť nemôže, bude mať označenie rozhodnutia, proti ktorému odvolanie smeruje a podpis odvolateľa. Ak tieto dve náležitosti chýbajú, nie je, podľa nášho názoru, možné sústrediť sa len na zistenie rozsahu, v akom sa rozhodnutie napáda. Napriek tomu, že ust. § 209 ods. 3 OSP vylučuje postup súdu v prípade absencie náležitostí odvolania, ktorý je upravený v § 209 ods. 1 OSP, mal by sa súd o odstránenie dvoch spomenutých chýbajúcich náležitostí vždy pokúsiť. V prípade, že sa mu to nepodarí, mal by to byť dôvod na odmietnutie odvolania [§ 218 ods. 1 písm. d) OSP]. Ostatné chýbajúce náležitosti odvolania nie sú prekážkou pre ďalší postup súdu v konaní, preto na odstraňovaní týchto nedostatkov nie je nutné trvať. Druhá otázka sa týka povinnosti súdu zamerať sa na zistenie rozsahu, v akom sa rozhodnutie napáda (§ 209 ods. 3 OSP). Táto otázka už súvisí s treťou úrovňou rozdielov, preto odpovedi na ňu je venovaný priestor v nasledujúcom bode.


12

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. 5 Rozsah preskúmavacej činnosti odvolacieho súdu Zistenie rozsahu, v akom sa rozhodnutie napáda odvolaním, má význam pre vymedzenie suspenzívneho účinku odvolania a súčasne pre vymedzenie rozsahu prieskumnej činnosti odvolacieho súdu. V zmysle § 212 ods. 1 OSP totiž platí, že odvolací súd je viazaný rozsahom odvolania. Súčasne je z tohto všeobecného pravidla urobená výnimka, podľa ktorej odvolací súd nie je viazaný rozsahom odvolania vo veciach, v ktorých možno začať konanie aj bez návrhu [§ 212 ods. 2 písm. a) OSP]. Takáto právna úprava vyvoláva zamyslenie pri časti nesporových konaní, a to pri tých, ktoré možno začať aj bez návrhu. Právom možno formulovať otázku, načo má súd zisťovať rozsah napadnutia rozhodnutia, keď ním nemá byť viazaný? Alebo bol zámer zákonodarcu taký, že zisťovanie rozsahu napadnutia rozhodnutia malo mať za následok viazanosť súdu vymedzeným rozsahom, tak, ako to predpokladá § 212 ods. 1 OSP, čo by v zmysle zásady lex posterior derogat priori znamenalo, že ustanovenie § 209 ods. 3 OSP (účinné je od 1.7.2007) vylučuje aplikáciu ustanovenia § 212 ods. 2 písm. a) OSP, pretože nadobudlo účinnosť skôr (1.9.2003), a teda by sa stalo obsolentným? Nie som presvedčená o tom, že si zákonodarca uvedomoval tieto dôsledky. Spoločenský význam konaní, ktoré môžu začať aj bez návrhu, svojou podstatou vylučuje viazanosť odvolacieho súdu rozsahom vymedzeným odvolateľom v odvolaní. Záujmu účastníkov konania aj spoločenskému záujmu by mal preto zodpovedať taký výklad § 209 ods. 3 OSP, podľa ktorého súd v konaniach, ktoré môžu začať aj bez návrhu, nemusí zisťovať ani rozsah, v akom sa rozhodnutie napáda. Zisťovanie rozsahu bude mať preto v zmysle súčasného znenia § 212 ods. 2 písm. a) OSP význam len v tých konaniach uvedených v § 120 ods. 2 OSP (t.j. v druhej skupine), ktoré môžu začať iba na návrh. Ak ale zákonodarca pri úprave ostatných otázok postavil na jednu úroveň všetky konania vymenované v § 120 ods. 2 OSP, bez ohľadu na to, či sa môžu začať len na návrh alebo aj bez návrhu, treba de lege ferenda uvažovať nad tým, či nie je odôvodnené vylúčiť viazanosť odvolacieho súdu rozsahom vymedzeným v odvolaní vo všetkých týchto konaniach a nielen v tých, ktoré môžu začať aj bez návrhu. Pri prvej skupine nesporových konaní je súd viazaný kvantitatívnou stránkou odvolania, t. j. rozsahom, v akom sa rozhodnutie napáda (§ 212 ods. 1 OSP). 6 Dôvody, ktorých existenciu súd preskúmava Z ust. § 212 ods. 1 OSP vyplýva, že odvolací súd je viazaný dôvodmi, ktoré odvolateľ uviedol vo svojom odvolaní. Jedinou výnimkou sú vady prvostupňového konania za podmienky, že mali za následok nesprávne rozhodnutie vo veci. Na tieto musí odvolací súd prihliadať aj keď v odvolaní uvedené neboli. © Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288

13

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 Uvedené bez pochybností platí pri prvej skupine nesporových konaní. Pri druhej skupine nesporových konaní (konania podľa § 120 ods. 2 OSP) sme si položili nasledovnú otázku: Ak je súd viazaný dôvodmi odvolania, no pri ich neuvedení v odvolaní sa nemá pokúšať o doplnenie tejto chýbajúcej náležitosti (pozri výklad v bode III.), na aké dôvody sa bude obmedzovať jeho preskúmavacia činnosť? Odpoveď na túto otázku nie je ľahká. Predstavitelia českej právnej vedy a praxe možno zbystria svoju pozornosť. Česká právna úprava tejto otázky je totiž od našej odlišná. Konkrétne z ust. § 212a ods. 1 o.s.ř. vyplýva, že odvolací súd môže preskúmať rozhodnutie súdu prvého stupňa aj z dôvodov, ktoré neboli v odvolaní uplatnené, ak nie je ďalej v zákone stanovené inak. A pri ust. § 212a ods. 2 o.s.ř. možno výkladom a contrario dospieť k záveru, že v konaniach podľa § 120 ods. 2 o.s.ř. (nami označená druhá skupina nesporových konaní) možno rozhodnutie vo veci samej (rozsudok alebo uznesenie) preskúmať odvolacím súdom, aj keď napriek výzve súdu nie sú v odvolaní uvedené žiadne odvolacie dôvody. Podľa právnej teórie4 teda nemôže odvolací súd odvolanie odmietnuť a napadnuté rozhodnutie preskúma z pohľadu všetkých do úvahy prichádzajúcich odvolacích dôvodov. Dovoľuje takýto záver urobiť aj slovenská platná právna úprava? Odpoveď možno hľadať jednak v samotných dôvodoch odvolania (§ 205 ods. 2 OSP) a jednak v ust. § 213 OSP, v ktorom je upravená a) viazanosť odvolacieho súdu zisteným skutkovým stavom, b) postup odvolacieho súdu v prípade existencie možnosti použitia inej právnej normy na rozhodovaný prípad a c) právo odvolacieho súdu vykonávať dokazovanie. Prvým možným dôvodom odvolania [§ 205 ods. 2 písm. a) OSP] sú vady konania podľa § 221 ods. 1 OSP. V zmysle § 212 ods. 3 OSP je odvolací súd povinný prihliadať na vady konania, ak mali za následok nesprávne rozhodnutie vo veci. Aj keď v citovanom ustanovení nie je výslovne uvedené, že má súd prihliadať na tieto vady, aj keď v odvolaní uvedené neboli5, výklad v tomto smere je jednotný6. Vychádzajúc z neho možno povedať nasledovné. Prevažná časť z vád konania uvedených v § 221 ods. 1 OSP sa týka procesných podmienok7. Vzhľadom na význam procesných 4 Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1703. 5 Ako je to napr. pri dovolaní v § 242 ods. 1 OSP. 6 Porovnaj napr. Krajčo, J. a kolektív: Občiansky súdny poriadok. I. diel. Komentár. Bratislava : Eurounion, 2006, s. 570; Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1705. 7 Ust. § 221 ods. 1 OSP, v ktorom sú upravené prípady, kedy musí odvolací súd zrušiť rozhodnutie, bolo dodatočne novelizované o ďalšie prípady, ktoré nemajú povahu vád konania. Tak sa stalo, že odkazovacie ustanovenie § 205 ods. 2 písm. a) OSP nekorešponduje s celým jeho znením.


14

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. podmienok bude mať ich porušenie vždy za následok nesprávne rozhodnutie vo veci. Odvolací súd preto musí vždy napadnuté rozhodnutie preskúmavať z hľadiska, či existuje tento dôvod odvolania alebo nie, aj keď v odvolaní uvedený nie je (§ 212 ods. 3 OSP). Druhým možným dôvodom odvolania je iná vada konania, ktorá mohla mať za následok nesprávne rozhodnutie vo veci [§ 205 ods. 2 písm. b) OSP]. Podobne ako pri prvom dôvode odvolania si opäť možno pomôcť ust. § 212 ods. 3 OSP, v zmysle ktorého je odvolací súd povinný prihliadať na vady, ak mali za následok nesprávne rozhodnutie vo veci. Pokiaľ preto odvolací súd zistí, že iná vada konania mala za následok nesprávne rozhodnutie vo veci, tiež musí na ňu prihliadať, aj keď nebola v odvolaní uvedená. Tretím možným dôvodom odvolania je neúplné zistenie skutkového stavu veci súdom prvého stupňa, pretože nevykonal navrhnuté dôkazy potrebné na zistenie rozhodujúcich skutočností [§ 205 ods. 2 písm. c) OSP]. Medzi týmto dôvodom a ďalším možným, štvrtým, dôvodom odvolania uvedeným v § 205 ods. 2 písm. e) OSP, ktorým je, že doteraz zistený skutkový stav neobstojí, pretože sú tu ďalšie skutočnosti alebo iné dôkazy, ktoré doteraz neboli uplatnené (§ 205a), vidieť veľkú podobnosť. Pre obidva dôvody je spoločné to, že skutkový stav zistený súdom prvého stupňa nezodpovedá realite. Rozdiel je v tom, že kým podľa tretieho dôvodu je nedostatok v zistenom skutkovom stave spôsobený nevykonaním dôkazného prostriedku, ktorý bol navrhnutý v prvostupňovom konaní a ktorým sa mohla preukázať skutočnosť rozhodujúca pre rozhodnutie vo veci samej, podľa štvrtého dôvodu je nedostatok v zistenom skutkovom stave spôsobený existenciou novej skutočnosti, ktorá v prvostupňovom konaní nebola vôbec uvedená alebo existenciou nového dôkazného prostriedku, ktorý počas konania na súde prvého stupňa nebol účastníkom uplatnený, ani súdom vykonaný z vlastnej iniciatívy. Treba ešte pripomenúť, že pre druhú skupinu nesporových konaní neplatí žiadne obmedzenie čo do uvádzania nových skutočností alebo navrhovania nových dôkazov (§ 205a ods. 2 OSP). Aké argumenty možno použiť pri obidvoch (treťom a štvrtom) dôvodoch odvolania? Pre konanie na odvolacom súde platia primerane ustanovenia o konaní pred súdom prvého stupňa, ak Občiansky súdny poriadok neustanovuje inak (§ 211 ods. 2 OSP). V zmysle toho preto aj pre odvolacie konanie platí ust. § 120 ods. 2 OSP, ktoré zakotvuje vyšetrovaciu povinnosť súdu v konaniach, ktoré sme zaradili do druhej skupiny, t. j. zakotvuje povinnosť vykonať ďalšie dôkazy potrebné na zistenie skutkového stavu veci, aj keď ich účastníci nenavrhli. Pri výklade si ešte môžeme pomôcť aj ustanovením § 213 ods. 5 OSP. Aj v jeho znení je zakotvená vyšetrovacia zásada, a to slovami – „odvolací súd sám doplní dokazovanie vykonaním ďalších dôkazov, aj keď to účastníci nenavrhli, ak ich nevykonal súd prvého stupňa“ (opäť len v konaniach vymenovaných v § 120 ods. 2 OSP – naša © Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288

15

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 druhá skupina). Z uvedeného jednoznačne vyplýva, že pre oprávnenie súdu doplniť dokazovanie, sa nevyžaduje iniciatíva zo strany účastníkov konania, a to ani v prvostupňovom ani v odvolacom konaní. Prípadná iniciatíva účastníkov však na práve odvolacieho súdu nič nemení. Slovné spojenie „aj keď to účastníci nenavrhli“ pri použití gramatického výkladu totiž znamená, že pokrýva tak prípady, keď účastníci dôkazy navrhli, ako aj prípady, keď dôkazy nenavrhli. Z uvedeného možno vysloviť záver, že ak je odvolaciemu súdu v zmysle vyšetrovacej zásady dané právo doplniť dokazovanie z vlastnej iniciatívy bez viazanosti na návrhovú iniciatívu účastníka, zhodne by sa to malo vzťahovať tak na situáciu, keď účastník bol v prvostupňovom konaní iniciatívny a navrhol súdu vykonať konkrétny dôkaz, no súd prvého stupňa ho nevykonal, ako aj na situáciu, keď bol účastník v prvostupňovom konaní pasívny, nenavrhol súdu vykonanie žiadneho dôkazného prostriedku a rovnako pasívny bol aj v druhostupňovom konaní. Pri obidvoch spomenutých dôvodoch odvolania totiž musí byť rozhodujúce nie to, či účastník vykonanie dôkazu navrhol alebo nenavrhol, ale len to, či skutkový stav zistený súdom prvého stupňa môže podľa názoru odvolacieho súdu zodpovedať realite alebo nie. Treba zopakovať to, čo bolo povedané už v úvode príspevku, že v týchto konaniach nemajú účastníci povinnosť tvrdenia ani dôkaznú povinnosť, keďže nemajú kontradiktórne postavenie. Takúto povinnosť nemajú ani v prvostupňovom ani v odvolacom konaní. A ak ju nemajú, nie je možné spravodlivo zotrvať na takom výklade, ktorý by napriek tomu trval iba na púhom pomenovaní (označení) tohto dôvodu v odvolaní (teda bez navrhnutia konkrétneho dôkazu) na to, aby sa mohla založiť povinnosť odvolacieho súdu preskúmať napadnuté rozhodnutie aj z tohto dôvodu. Opačný výklad by bol učebnicovým príkladom formalizmu. Piatym možným dôvodom odvolania je, že súd prvého stupňa dospel na základe vykonaných dôkazov k nesprávnym skutkovým zisteniam [§ 205 ods. 2 písm. d) OSP]. Ani pri najvoľnejšom výklade § 213 OSP v ňom nenájdeme oporu pre záver, že by odvolací súd mohol zopakovať dôkazy z prvostupňového konania aj bez návrhu účastníka, teda bez uvedenia tohto dôvodu v odvolaní. Podľa názoru Ústavného súdu SR8 je pri výklade a aplikácii ustanovení právnych predpisov nepochybne potrebné vychádzať prvotne z ich doslovného znenia. Súd však nie je doslovným znením zákonného ustanovenia viazaný absolútne. Môže, ba dokonca sa musí od neho odchýliť v prípade, keď to zo závažných dôvodov vyžaduje účel zákona, systematická súvislosť alebo požiadavka ústavne súladného výkladu zákonov a ostatných všeobecne záväzných právnych predpisov (čl. 152 ods. 4 ústavy). Samozrejme, že sa v takýchto prípadoch musí zároveň vyvarovať svojvôle (arbitrárnosti) a svoju interpretáciu právnej normy musí 8 rozhodnutie spis. značka: III. ÚS 212/2011, zhodne rozhodnutie spis. značka: I. ÚS 334/2011.


16

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. založiť na racionálnej argumentácii. Aj podľa názoru Ústavného súdu ČR9 je úplne neudržateľným momentom používania práva jeho aplikácia, vychádzajúca len z jeho jazykového výkladu. Mechanická aplikácia abstrahujúca, resp. neuvedomujúca si, a to buď úmyselne, alebo v dôsledku nevzdelanosti, zmysel a účel právnej normy, robí z práva nástroj odcudzenia a absurdity. V duchu týchto slov si preto môžeme opäť pomôcť argumentačne ust. § 120 ods. 2 OSP v spojení s § 211 ods. 2 OSP, v ktorých je zakotvená vyšetrovacia zásada. Je pravda, že v ust. § 120 ods. 2 OSP je zakotvené výslovne len právo súdu vykonať ďalšie dôkazy. Ak je ale zmyslom vyšetrovacej zásady, že za objasnenie skutkového stavu primárne zodpovedá súd10, tak v nej nemôže byť inkorporovaná len povinnosť súdu vyhľadávať nové dôkazné prostriedky, ale aj právo odvolacieho súdu zopakovať dôkazné prostriedky vykonané súdom prvého stupňa, ak je potrebné vyvodiť z nich iné skutkové závery. Na základe uvedeného sa dá formulovať záver, že aj na tento dôvod musí odvolací súd v rámci svojej prieskumnej činnosti prihliadať aj bez návrhu účastníka. Inak by došlo k popretiu zmyslu ochrany, ktorú zákon poskytuje konaniam vymenovaným v § 120 ods. 2 OSP, ako aj k argumentačne neodôvodniteľnej nerovnováhe medzi odvolacím dôvodom v § 205 ods. 2 písm. c) OSP a dôvodom v jeho písm. d), t. j. medzi neúplne zisteným skutkovým stavom a nesprávne zisteným skutkovým stavom v týchto zákonom chránených konaniach. Posledným, šiestym možným dôvodom odvolania je, že rozhodnutie súdu prvého stupňa vychádza z nesprávneho právneho posúdenia veci [§ 205 ods. 2 písm. f) OSP]. Ani jedno zákonné ustanovenie o odvolaní nezakotvuje, či už priamo alebo nepriamo, právo odvolacieho súdu preskúmavať rozhodnutie aj z tohto dôvodu, ak v odvolaní ako dôvod uvedený nebol. Preto treba vychádzať z účelu zákona tak, ako to vyplýva z rozhodovacej činnosti ústavného súdu, ktorá sa spomína pri predchádzajúcom odvolacom dôvode. Pod nesprávnym právnym posúdením veci sa rozumie použitie nesprávnej právnej normy, alebo síce použitie správnej právnej normy, ale jej nesprávna interpretácia alebo aplikácia na zistený skutkový stav. Možno si preto položiť legitímnu otázku. Prečo by v zmysle vyšetrovacej zásady mal mať napríklad odvolací súd povinnosť z vlastnej iniciatívy vykonávať dokazovanie, ak by po jeho náležitom zistení nemohol na zistený skutkový stav aplikovať relevantnú právnu normu, rozdielnu od normy, ktorú aplikoval súd prvého stupňa, a to len preto, že tento dôvod nebol v odvolaní uvedený? Alebo, prečo by sa v zákone presadzoval osobitný spoločenský záujem špecifickou úpravou niektorých otázok pri konaniach vymenovaných v § 120 ods. 2 OSP, ak by odvolací súd napriek správne zis9 Rozhodnutie spis. značka: Pl. ÚS 33/97. 10 Ficová, S., Števček, M. a kol.: Občianske súdne konanie. 1. vydanie. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 67.


17

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 tenému skutkovému stavu nemohol korigovať rozhodnutie súdu prvého stupňa, ktoré je nesprávne z dôvodu nesprávnej interpretácie alebo aplikácie správnej právnej normy, opäť len preto, že odvolateľ tento dôvod v odvolaní neuviedol? 7 Na záver... Aj dobre myslený úmysel zákonodarcu sa nemusí vždy dosiahnuť, pokiaľ sa novelizovanie právneho predpisu nerobí dôsledne, ale len vložením (vsunutím) alebo zmenou jedného paragrafu bez potrebnej zmeny všetkých ostatných dotknutých alebo súvisiacich zákonných ustanovení. Predstavitelia právnej teórie by sa mohli tešiť, pretože majú dostatok zaujímavých tém na spracovanie. Súdnej praxi však nie je čo závidieť. Príprava návrhov zákonov aj samotný legislatívny proces by si preto v záujme ochrany práv účastníkov konania zaslúžili zvýšenie kvality na úkor početnej kvantity príznačnej v ostatných rokoch. Náročnej interpretácii, často až cez účel zákona, pretože niekedy už nestačí ani analógia legis, by sa v nami riešenom probléme dalo predísť, možno napríklad aj právnou úpravou podobnou návrhu de lege ferenda, ktorým sa končia úvahy prezentované v tomto príspevku: § 212 (1) Odvolací súd je rozsahom a dôvodmi odvolania viazaný. (2) Ustanovenie odseku 1 sa nepoužije v konaniach podľa § 120 ods. 2. Nešlo by o úpravu novú, pretože znenie zhodné s navrhovaným odsekom 2 je už teraz zakotvené v § 205a ods. 2 (samozrejme v inej súvislosti). Návrh de lege ferenda sa netýka ostatných ustanovení § 212, pretože niektoré z nich boli v tomto príspevku predmetom vedeckého záujmu len z jedného uhla pohľadu. doc. JUDr. Svetlana Ficová, CSc. Právnická fakulta Univerzita Komenského v Bratislave [email protected]


18

AGENDA ÚMLUVY O OBČANSKOPRÁVNÍCH ASPEKTECH MEZINÁRODNÍCH ÚNOSŮ DĚTÍ PO 1. LEDNU 2014 Several current issues concerning the Convention of the Civil Aspects of International Abduction of minors after 2014, January 1st.

Jiří Martin Zrůst ZRŮST, Jiří, Martin. Agenda úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí po 1. lednu 2014. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, No. 2, s. 19–24. Abstrakt: Příspěvek se zaměřuje na aktuální sporné otázky agendy Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů nezletilých dětí. Důraz je kladen zejména na recentní procesní úpravu po 1. lednu 2014. Klíčová slova: obvyklé bydliště, únos, právo péče, Haagská úmluva Abstract: This paper deals with several current issues concerning the Convention of the Civil Aspects of International Abduction of minors. Special emphasis is placed on recent procedural regulation after 2014, January 1st. Keywords: habitually residence, abduction, custody, Haague convention


19


AIO, 2014, Vol. 9, No. 2

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2

AGENDA ÚMLUVY O OBČANSKOPRÁVNÍCH ASPEKTECH MEZINÁRODNÍCH ÚNOSŮ DĚTÍ PO 1. LEDNU 2014 1 Historické aspekty V posledních měsících roku 2013 jsme svědky zásadních legislativních změn, které více než kdy v minulosti zapříčiní podstatný posun dosavadní právní nauky a prostřednictvím judikatury změní dosavadní náhled na desítky právních institutů. S trochou nadsázky lze říci, že žádná doposud žijící generace tyto změny co do rozsahu a obsahu nezaznamenala. Po roce 1948 se totiž tehdejší doktrína přiklonila k názoru o postupném odumírání státu (a práva), přičemž postupovala cestou redukce všech právních předpisů. To bylo umožněno v důsledku prakticky jediné respektované formy vlastnictví (státního socialistického, případně družstevního) a přecenění úlohy morálky při budování lidově-demokratického zřízení. Postačuje jen náhled na velmi útlé ročníky Sbírky zákonů z let padesátých a mírně objemnější svazky z let 1968–1969. Tyto nepříliš šťastné a již vůbec ne sofistikované změny byly dovršeny přijetím občanského zákoníku v roce 1964, včetně doprovodných předpisů. Atmosféra tehdejší doby, striktně z pohledu skutečných osobností z oboru, nikoliv z idylické retrospektivy, je dnes obtížně sdělitelná, stejně jako důvody, které vedly k tomuto kroku. Zůstává pravdou, že pouze s drobnými novelizacemi (kosmetickou úpravou v roce 1969 a dílčí novelou z roku 1983) byl tento předpis jako celek používán až do 31.12.1991. Stejně tak právo rodinné bylo v této době do značné míry ovlivněno ekonomickou realitou a zdá se být pravděpodobné, že v mnohém směru kusá úprava rodinně-právních vztahů byla v době vzniku Zákona o rodině a ještě mnoho let poté použitelná jen v důsledku určitých mravních korektivů, které tu existovaly ještě z doby před rokem 1948. Tento stručný exkurz tedy dostatečně vypovídá o rozměrech legislativních změn, s nimiž je nutné pracovat od 1. 1. 2014. K těmto změnám bezesporu patří i změna procesní úpravy řízení ve stále více frekventovaných věcech návratu nezletilého dítěte do místa obvyklého bydliště ve smyslu Úmluvy o občanskoprávních únosech nezletilých dětí, zákonem č.292/2013 Sb. ze dne 12. září 2013 o zvláštních řízeních soudních (dále jen „Zákon“, případně „nová úprava“). 2 Stav po 1. lednu 2014 Již v předcházejících vyjádřeních a stanoviscích adresovaných mimo jiné legislativnímu odboru Ministerstva spravedlnosti České republiky se autor zmínil o určité kontroverzi, kterou s sebou novela přináší. V České republice ovšem není legislativní proces nastaven jako ve Velké Británii, kde proces tvoří © Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288

20

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. kolegium úpravou dotčených předsedů senátů, ani jako v Německu, kde obdobnou situaci komentovala lakonicky soudkyně německé delegace na konferenci rodinného práva ve Smolenicích slovy „Napíšu prostě na ministerstvo a změní procesní předpis“.� Sporné okruhy problému proto zůstávají a je třeba je rozdělit pro účely výkladové a pro zjednodušení do tří, vzájemně propojených oblastí. Především běží o charakter řízení jako takového, dále pak okruh účastníků řízení a v neposlední řadě lhůty, které mají být v řízení zachovány. Zvláštní ustanovení pro řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí nyní upravuje pododdíl 3, § 478 a následující Zákona. Ustanovení tohoto pododdílu se použijí pro řízení o návrhu na navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu České republiky, nebo podle přímo použitelného předpisu Evropské unie.� Pro řízení je příslušný soud, v jehož obvodu má sídlo Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí (§ 479 Zákona). Tímto soudem je Městský soud v Brně. Řízení lze zahájit jen na návrh.(§ 480 zákona). 1 Okruh účastníků (ve vazbě na § 8 odst. 1 písm. a)-i) Zákona a ve vazbě na ustanovení § 35 odst. 1 o.s.ř.) je uveden v § 481 Zákona. Lze si povšimnout, že absentuje možnost státního zastupitelství vstoupit do řízení. To nelze podle názoru autora shledat přínosem. Ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu České republiky nebo přímo použitelného předpisu Evropských společenství je totiž účast státního zastupitelství žádoucí. Veřejný zájem na vstupu do řízení o navrácení dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí vyplývá z důvodové zprávy k občanskému soudnímu řádu (zákon č. 295/2008 Sb.). Ke stanovení pravomoci státního zastupitelství vstupovat do řízení dochází „za účelem posílení spolupráce civilního soudu s orgány činnými v trestním řízení v těchto věcech“, a to s ohledem na potřebu zajistit v těchto řízeních dohled nad pohybem dítěte v České republice. Podle důvodové zprávy „cílem navrhované změny je dosažení vyšší akceschopnosti k zajištění ochrany dítěte“. Veřejný zájem na vstupu do řízení lze odvodit i z cílů vytčených v čl. 1 Haagské úmluvy. Představuje jej zájem na zajištění bezodkladného navrácení dětí protiprávně přemístěných nebo zadržených ve smluvním státě a na zajištění toho, aby práva týkající se péče o dítě a styku s ním podle právního řádu jednoho smluvního státu byla účinně respektována v ostatních smluvních státech. Stanovení pravomoci státního zastupitelství vstupovat do řízení lze chápat i jako jedno z opatření smluvního státu k zajištění cílů Haagské úmluvy na jeho území (viz čl. 2 Haagské úmluvy).

1 Konference Family law, zámek Smolenice, Slovensko, 7.-8. 11. 2013


21

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 V průběhu řízení státní zastupitelství působí k tomu, aby bylo objasněno, zda Haagská úmluva je na daný případ aplikovatelná se zřetelem na její čl. 4. Návrhy na dokazování zaměří též na objasnění, zda přemístění nebo zadržení dítěte bylo protiprávní v pojetí čl. 3 Haagské úmluvy a zda není dán některý z důvodů uvedených v čl. 13, 20 Haagské úmluvy, při jejichž naplnění není soud povinen nařídit navrácení dítěte (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 440/2000, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1931/2006 publikované v časopise Právní rozhledy č. 6/2007, str. 218 až 221, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5473/2007 publikované v časopise Právní rozhledy č. 14/2008, str. 532 až 536. 2 Státní zastupitelství navíc spolupracovalo se soudem i při zajištění vhodného opatření k zajištění podmínek pro navrácení dítěte (čl. 11 odst. 4 nařízení rady (ES) č. 2201/2003, doposud též § 193c o. s. ř.). Závěrem také poskytlo rozbor věci a vyhodnocení, zda k přemístění nebo zadržení dítěte došlo protiprávně z pohledu čl. 3 Haagské úmluvy a zda v takovém případě byly nebo nebyly vyloučeny důvody, pro které soud není povinen rozhodnout o navrácení dítěte. Vzhledem k zásadě rychlosti řízení [čl. 11 odst. 2 Haagské úmluvy, čl. 11 bod 3 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003, doposud § 193e odst. 2 o. s. ř.], a se zřetelem k předběžné vykonatelnosti rozsudku odsuzujícího k navrácení dítěte [doposud § 162 odst. 1 písm. b)] bylo přitom obvyklé, že státní zastupitelství vstupovalo do řízení bezodkladně po jeho zahájení. Pozornost je v nové úpravě (§ 482 odst. 1–3 Zákona) věnována zastoupení dítěte. Prakticky beze změn zůstala úprava rozhodnutí ve věci samé, včetně předběžné vykonatelnosti rozhodnutí. Precizována a zjednodušena byla otázka přerušení řízení (doposud § 193b odst. 3 o.s.ř., nyní § 485 Zákona). Zachována zůstává i možnost soudu činit podle § 486 i bez návrhu vhodná opatření k zajištění podmínek pro navrácení dítěte. Proti usnesením, kterými byla vhodná opatření uložena, není odvolání přípustné. Novinkou je lhůta pro nařízení jednání u soudu prvního stupně, kdy podle § 487 soud nařídí ve věci jednání, které se musí konat do 3 týdnů od podání návrhu.3 Toto ustanovení bezesporu akcentuje zásadu rychlosti řízení, která vyplývá přímo z Úmluvy, resp. Nařízení. V této souvislosti však zůstává otázkou, zda při nutnosti doručování do ciziny a nezbytnosti zachovat lhůtu k přípravě jednání bude soud prvního stupně vždy schopen tomuto ustanovení dostát. Pozitivně lze vnímat fakt, že dojde-li v průběhu jednání k dohodě mezi navrhovatelem a odpůrcem, pokud jde o péči o dítě a styk s ním, uloží soud odpůrci povinnosti pro něj z dohody vyplývající předběžným opatřením. Možnost tzv. kontumač2 Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, vyhlášená pod č. 34/1998 Sb., Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000. 3 Zákon o zvláštních řízeních soudních, zákon č. 292/2013 Sb., ASPI online, komentář, § 478 a následující, dále jen „Zákon“, zpracováno podle stavu ke dni 12. 12. 2013


22

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. ních rozsudků (§ 488) je pak v praktické rozhodovací činnosti soudu prvního stupně využívána minimálně, v tomto směru byla i zcela správně a s přihlédnutím k praxi redukována možnost rozhodování bez jednání. Zásada rychlosti řízení se pak promítá i do ustanovení § 489 Zákona, kdy soud vydává, stejně jako doposud, rozhodnutí ve věci samé zpravidla do 6 týdnů od zahájení řízení. Na tomto místě je však nutno pozastavit se nad otázkou, zda je to pouze a toliko zásada rychlosti řízení, která má být pro soudy obou stupňů zásadou prioritní. Jak totiž z rozhodovací praxe dovolacího soudu, Ústavního soudu a v nedávné době i Evropského soudu pro lidská práva – Grand Chamber, ve věci X vs. Latvia, (Application no. 27853/09) Judgment, Strasbourg, 26 November 2013 ) vyplývá, úkolem soudu je rovněž zjistit řádně, úplně a bezchybně skutkový stav věci z hlediska skutečností rozhodných pro aplikaci Úmluvy, resp. Nařízení. S těmito premisami koreluje do jisté míry i úmysl zákonodárce vyjádřený v nové úpravě, totiž, že řízení ve věci navrácení nezletilých dětí do místa obvyklého bydliště je řízením nesporným, ovládaným zásadou vyšetřovací a nikoliv tedy řízením nesporným s prvky sporného řízení, jak tomu bylo doposud. Jakkoliv nepřesvědčivě mohou vyznívat doposud uváděné argumenty ve prospěch řízení sporného (vyjádření poskytnuté legislativnímu odboru Ministerstva spravedlnosti ČR, úvahy a vystoupení na konferencích), soudce nalézá hmotné právo a vydává rozhodnutí po proběhlém řízení, jehož zásady jsou přinejmenším (přesněji řečeno mimo jiné také) z hlediska zásady rychlosti řízení směrodatné. Pamatovat je třeba kupř. na zákonné ustanovení, podle něhož soud může v rozhodnutí podmínit nebo podmíněně odložit navrácení dítěte, a to splněním přiměřených záruk navrhovatelem nebo vydáním rozhodnutí anebo učiněním jiných opatření orgány státu, do něhož má být dítě navráceno. Otázka tzv. mirror orders je otázkou vyžadující komunikaci mezi soudci jednotlivých členských států Úmluvy, a následný prostor k vydání rozhodnutí v dožádaném státě. Nelze ničeho namítat proti tomu, že podle § 490 Zákona bylo-li podáno odvolání proti rozsudku o navrácení dítěte, předá soud prvního stupně věc soudu odvolacímu do 7 dnů od podání odvolání. Z tohoto ustanovení logicky vyplývá povinnost soudu prvního stupně nezabývat se případnými vadami odvolání, k jejichž odstranění musí vyzvat účastníky odvolací soud. O odvolání ve věci samé ovšem musí rozhodnout odvolací soud do 30 dnů od předání věci. V případě, že řízení není koncentrováno a odvolací řízení probíhá v režimu úplné apelace, je tu dána povinnost odvolacího soudu provádět i jiné důkazy, než ty, které byly účastníky navrženy. Dále je povinen provést důkazy, které nebyly provedeny soudem prvního stupně. V souvislosti s institutem záruk a tzv. mirror orders se tedy jeví lhůta 30 dnů poněkud nepřiměřená, když jen samotné řádné a nekomplikované doručení předvolání k jednání odvolacího soudu do ciziny a poskytnutí lhůty účastníkům na přípravu k jednání je otázkou 2–3 týdnů. Snahou odvolacího soudu v únosových kauzách přitom vždy bylo jakékoliv průtahy v řízení eliminovat a to neodvisle od dané úpravy. © Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288

23

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 Aby byl výčet změn úplný, je třeba připomenout, že pouze změnou v pořadí jednotlivých ustanovení je v nové úpravě řešena otázka obnovy řízení a zmatečnosti, když žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost nejsou přípustné. Odvolací soud může konečně také odložit vykonatelnost usnesení odsuzujícího k navrácení dítěte, pokud k navrácení dítěte nedošlo.4 O odložení vykonatelnosti ovšem musí rozhodnout do 3 dnů od předložení věci. Zůstává otázkou, zda rozhodnutí vydá pouze v případě, že návrhu vyhoví, nebo zda vydává rozhodnutí vždy, je-li podán v tomto směru návrh. Autor je toho názoru, že soud rozhodnutí vydá pouze v případě, že návrhu vyhoví (k tomu srov. obdobnou úpravu § 243 o. s. ř.). 3 Závěr Hlavním cílem příspěvku bylo nastínit některé aplikační problémy Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů nezletilých dětí v kontextu balíku legislativních změn platných po 1. 1. 2014. V úvodu autor zmínil historické aspekty řešené problematiky, následně podává stručnou komparací procesní úpravy návratového řízení před 1. lednem 2014 a po tomto datu, podle legislativního stavu ke dni 12. 12. 2013. Veden zkušenostmi z praktické aplikace Úmluvy autor poukázal na změny, které nová úprava přináší. Běží o klasifikaci daného řízení jako řízení nesporného, zavedení lhůt k nařízení jednání, rozhodnutí ve věci a k případnému předložení věci odvolacímu soudu, stejně jako změny v okruhu účastníků řízení. Současně autor nastínil potencionální nedostatky procesní úpravy, s nimiž budou při aplikační praxi soudy bezpochyby konfrontovány. JUDr. Jiří Martin Zrůst, Ph.D. Krajský soud Brno [email protected]

4 Zákon o zvláštních řízeních soudních, zákon č. 292/2013 Sb., ASPI online, komentář, § 478 a následující, dále jen „Zákon“, zpracováno podle stavu ke dni 12. 12. 2013


24

ZAMYŠLENÍ NAD ZASTOUPENÍM NEZLETILÝCH V OBČANSKÉM SOUDNÍM ŘÍZENÍ Reflection on the Question of the Representation of Minors in Czech Civil Proceedings.

Ondřej Šmíd ŠMÍD, Ondřej. Zamyšlení nad zastoupením nezletilých v občanském soudním řízení. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, No. 2, s. 25–35. Abstrakt: Příspěvek je věnován krátkému zamyšlení nad otázkou zastoupení nezletilých osob v českém občanském soudním řízení. Tato problematika souvisí zejména s posouzením procesní způsobilosti nezletilých plně nesvéprávných osob, tedy určení, zda nezletilá, plně nesvéprávná osoba, může v občanském soudním řízení jednat sama či nikoli. Příspěvek se ve vazbě na výše uvedené věnuje ve vazbě na tuto problematiku i současné judikatuře, která se v otázce posuzování procesní způsobilosti nezletilých ve svých závěrech rozchází. Klíčová slova: civilní proces, zastoupení, procesní způsobilost, rodičovská odpovědnost, zastoupení nezletilého plně nesvéprávného dítěte Abstract: The contribution is devoted to a brief reflection on the question of the representation of minors in Czech civil proceedings. This issue is mainly related to the assessment process capability minors who are fully incapacitated, thus determining whether a fully incapacitated minor can in the civil procedure act alone or not. The contribution also pays attention on the current case law which leads to different conclusions. Keywords: civil procedure, process capability, parental responsibility, representation of the fully incapacitated minor.


25


AIO, 2014, Vol. 9, No. 2

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2

ZAMYŠLENÍ NAD ZASTOUPENÍM NEZLETILÝCH V OBČANSKÉM SOUDNÍM ŘÍZENÍ1 1 Úvodem Příspěvek je věnován krátkému zamyšlení nad otázkou zastoupení nezletilých dětí v českém občanském soudním řízení. Tato problematika souvisí zejména s posouzením procesní způsobilosti nezletilých plně nesvéprávných osob, tedy určení, zda nezletilá, plně nesvéprávná osoba, může v občanském soudním řízení jednat sama či nikoli. Příspěvek se ve vazbě na výše uvedené věnuje i současné judikatuře, která se v otázce posuzování procesní způsobilosti nezletilých ve svých závěrech rozchází. 2 Procesní způsobilost a svéprávnost Procesní způsobilostí se rozumí způsobilost vykonávat samostatně procesní úkony neboli způsobilost před soudem samostatně jednat.2 Dle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) může každý před soudem jako účastník samostatně právně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém je svéprávný.3 Svéprávnost je pak upravena v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku (dále jen „OZ“). Svéprávností se dle § 15 odst. 1 OZ rozumí způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat). Plnou svéprávnost nabude člověk dosažením zletilosti, tj. dovršením 18-ti let věku (§ 30 odst. 1 OZ) nebo před nabytím zletilosti přiznáním svéprávnosti (§ 37 OZ) nebo uzavřením manželství (§ 655 a násl. OZ). Svéprávnost nabytá uzavřením manželství se neztrácí ani zánikem manželství, ani prohlášením manželství za neplatné (§ 30 odst. 2 OZ). Procesní způsobilost je tak odvozena od hmotněprávního institutu svéprávnosti a stejně jako svéprávnosti i procesní způsobilosti každý člověk nabývá postupně (s věkem). Pokud jde o nezletilé má se za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku (§ 31 OZ). Pro posouzení, zda nezle1 Tento článek vznikl za podpory prostředků poskytnutých ESF OPVK „Podpora vytváření excelentních výzkumných týmů a intersektorální mobility na Univerzitě Palackého v Olomouci“ reg. č. CZ.1.07/2.3.00/30.0004 2 WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní. 6. Aktualizované a doplněné vydání. Praha, Linde Praha a.s., 2011, s. 133 3 Stranou ponechávám speciální úpravy způsobilosti pro určitá zvláštní řízení (např. plná procesní způsobilost nezletilce, který dovršil 16-ti let v případě řízení o povolení uzavřít manželství dle § 368 odst. 2 nebo řízení o osvojení dle § 431 odst. 2 ZŘS)


26

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. tilý plně nesvéprávný jedinec pro určité právní jednání je či není svéprávný, je tak rozhodné, zda i jeho vrstevníci jsou schopni ve stejných záležitostech sami právně jednat, tzn., zda mají dostatečnou rozumovou a volní vyspělost (složka posouzení či pochopení a ovládnutí jednání). V procesním právu existují výjimečně případy, kdy má plně nesvéprávný nezletilec plnou procesní způsobilost bez ohledu na svéprávnost. Jde vždy o speciální úpravu. Výslovně tak jde např. o určitá konkrétní tzv. zvláštní řízení upravená v zákoně č. 292/2013 Sb., zákon o zvláštních řízeních soudních (dále jen ZŘS). Speciální úpravu, kdy má nezletilé, plně nesvéprávné dítě, plnou procesní způsobilost můžeme najít např. v případě řízení o povolení uzavřít manželství, předběžného řízení ve věcech ochrany před domácím násilím, v řízení o osvojení nebo v řízení o navrácení nezletilého dítěte v případě mezinárodních únosů dětí, kde má plnou procesní způsobilost nezletilec, který dovršil 16-ti let věku (viz § 368 odst. 2, § 403 odst. 3, § 431 odst. 2 a § 481 odst. 2 ZŘS) Pokud jde o procesní způsobilost nezletilých plně nesvéprávných, je vyřešení otázky jejich procesní způsobilosti jednou z nejvýznamnějších otázek, jimiž se musí soud v řízení zabývat. Je tomu tak zejména proto, že v případě, kdy osoba (účastník řízení) není plně svéprávná, musí být v řízení zastoupena svým zákonným zástupcem nebo opatrovníkem (§ 22 OSŘ). Špatné vyřešení otázky procesní způsobilosti pak bude mít za následek vadu řízení. Případné rozhodnutí pak může být napadeno odvoláním (§ 205 odst. 2 písm. a OSŘ) nebo žalobou pro zmatečnost (§ 229 odst. 1 písm. c OSŘ), případně dovoláním (budou-li splněny zákonné podmínky). 3 Jak procesní způsobilost plně nesvéprávných nezletilců posuzovat? Odpovědět na otázku, zda je nezletilá, plně nesvéprávná osoba procesně způsobilá před soudem samostatně jednat, bude v každém řízení, jehož účastníkem tato osoba, vždy nezbytně nutné. Tato otázka však musí být vyřešena co nejrychleji, neboť bez jejího vyřešení může být jakýkoli postup soudu vůči plně nesvéprávnému nezletilému dítěti jako účastníku řízení vadný. Řešení této otázky však nebude pro soud nikdy snadné. Jednoznačný návod na to, jak postupovat, soudu dnes bohužel nedává ani soudní judikatura. Na danou problematiku existují v dnešní době dva doposud nevyjasněné názory.4 4 Srov. dále rozhodnutí NS ČR ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2775/2005 a nález ÚS ČR ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 125/1998, nebo z literatury VRCHA, Pavel: K procesní způsobilosti nezletilé osoby (tzv. „černého pasažéra“) v soudním řízení o plnění z uzavřené smlouvy o přepravě osob, Soudní rozhledy 11/2006, s. 412, DOLEŽÍLEK, Jiří in DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200 za. Komentář, 1.vydání, Praha: C.H.Beck, 2009, s. 140 a ŠÍNOVÁ, Renáta. Procesní způsobilost nezletilých účastníků řízení (s přihlédnutím k právní úpravě svéprávnosti v návrhu nového občanského zákoníku), in Právní rozhledy 17/2011, s. 616


27

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 První z názorů se přiklání k výkladu, že je-li nezletilý, plně nesvéprávný člověk, dostatečně svéprávný k určitému právnímu jednání ve sféře hmotného práva, má plnou procesní způsobilost i v rovině práva procesního.5 Jinými slovy pokud je dítě z hlediska hmotného práva např. svéprávné co do uzavření smlouvy o přepravě, je jako účastník plně procesně způsobilé v soudním řízení, kdy jsou nároky z této smlouvy po dítěti vymáhány. Procesní způsobilost je tak striktně odvozena od svéprávnosti jednat v konkrétní hmotněprávní záležitosti, k níž jsou vázána (s níž souvisí) práva a povinnosti, o nichž je v řízení před soudem jednáno (tzn. předmět řízení). Soud tedy bude posuzovat, zda nezletilý plně nesvéprávný účastník byl natolik svéprávný např. k uzavření smlouvy a pokud dospěje k závěru, že ano, pak může uzavřít, že účastník má plnou procesní způsobilost v řízení jednat samostatně. I v takovém případě však může předseda senátu rozhodnout, vyžadují-li to okolnosti případu, že fyzická osoba, která není plně svéprávná, musí být v řízení zastoupena svým zákonným zástupcem nebo opatrovníkem, i když jde o věc, v níž by jinak mohla jednat samostatně (§ 23 OSŘ). Bylo-li podle § 23 OSŘ rozhodnuto, že nezletilý, plně nesvéprávný účastník musí být v řízení zastoupen svým zákonným zástupcem nebo opatrovníkem, neznamená to samozřejmě, že by tento účastník nemohl sám činit procesní úkony. Může-li účastník ve věci jednat samostatně, rozhodnutí učiněné podle § 23 OSŘ nemá za následek, že by pozbyl tuto svou procesní způsobilost. Z povahy věci ovšem vyplývá, že v případě střetu procesních úkonů nezletilého plně nesvéprávného účastníka a jeho zákonného zástupce nebo opatrovníka je třeba vycházet z procesních úkonů zákonného zástupce účastníka.6 Argumentů, proč se přiklonit k tomuto výkladu § 20 a 22 OSŘ, je několik. Prvním z nich je skutečnost, že soud v občanském soudním řízení nemůže v průběhu řízení efektivně zkoumat, jakého stupně svéprávnosti nezletilý, plně nesvéprávný účastník dosáhl. Jednoduše proto, že s ním přijde do přímého kontaktu až při přípravném nebo prvním jednání ve věci (pokud se tedy dostaví). Proto se jeví tento výklad efektivním. Druhý z argumentů pro užití tohoto výkladu je ten, že v případě, kdy bychom vykládali procesní způsobilost jinak (srov. druhý možný výklad dále), ztratil by praktického smyslu § 23 OSŘ. Dle mého názoru tomu tak však není. Ustanovení § 23 OSŘ nesměřuje jen na plně nesvéprávné nezletilé, ale obecně na osoby plně nesvéprávné, tzn. i osoby starší 18-ti let, jejichž svéprávnost byla omezena. Za nedostatek chápání procesní způsobilosti pokládám fakt, že tato se vykládá tak, že buď ji člověk v řízení má, nebo ji nemá. Pokud ale posuzujeme proces5 ŠÍNOVÁ, Renáta. Procesní způsobilost nezletilých účastníků řízení (s přihlédnutím k právní úpravě svéprávnosti v návrhu nového občanského zákoníku), in Právní rozhledy 17/2011, s. 616 6 DOLEŽÍLEK, Jiří in DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200 za. Komentář, 1.vydání, Praha: C.H.Beck, 2009, s. 141


28

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. ní způsobilost tak, že ji vážeme jako celek na fakt, zda dítě bylo plně svéprávné pro právní jednání, ze kterého vyplývají práva a povinnosti, o nichž je v řízení jednáno, pak tato konstrukce opomíjí fakt, že v rámci celého řízení dítě bude činit procesní úkony různého obsahu a závažnosti, které se s obsahem právního jednání v hmotněprávní rovině, z něhož je procesní způsobilost odvozována, nedají vůbec srovnávat. Není však dle mého názoru účelné posuzovat v každém konkrétním případě toho kterého procesního úkonu učiněného dítětem jeho procesní způsobilost. Dalším z argumentů proti prvnímu z výkladů je skutečnost, že soud v průběhu přípravy jednání posuzuje skutečnost podstatnou pro platnost právního jednání, o kterém v řízení de facto jde a předjímá tak své rozhodnutí ve věci samé. Pokud by došel k závěru, že svéprávnost u této osoby je dána ke konkrétnímu právnímu jednání ve sféře hmotného práva nebyla, de facto by předjímal rozhodnutí ve věci vůči této osobě. Soud by neměl v rámci přípravy řízení zkoumat, zda tu byl dostatek svéprávnosti v době uzavření smlouvy – což může být otázka nejistá a dozajista bude v průběhu řízení podrobena dokazování – ale měl by mít jednoznačné pravidlo, dle kterého procesní způsobilost nezletilého plně nesvéprávného účastníka řízení určí. Proti výše uvedenému prvnímu výkladu posuzování procesní způsobilosti směřuje i skutečnost, že i procesní způsobilost by měla (dle jazykového výkladu textu ust. § 20 a 22 OSŘ ve vazbě na § 15 odst. 2, 30 a 31 OZ) vyjadřovat, zda plně nesvéprávný nezletilý je schopen rozumět a pochopit soudní jednání a zejména procesní úkony v rámci řízení činěné. A to nejen z hlediska jejich obsahu ale i jejich účelu (kdy je učinit, zda vůbec nějaký procesní úkon učinit atd.). Úprava procesní způsobilosti nezletilých plně nesvéprávných osob by měla být taková, aby těmto dětem garantovala jejich práva zaručená Úmluvou o právech dítěte, zejména zvýšenou míru jejich ochrany v jakémkoli směru. Domnívám se, že výše uvedený výklad, kdy je procesní způsobilost ve vazbě na svéprávnost vykládána pouze ve vztahu k právnímu jednání ve sféře hmotného práva, není s touto větší mírou ochrany nezletilých plně nesvéprávných dětí v souladu. Právní jednání ve sféře hmotného práva není z hlediska míry jeho posouzení z hlediska obsahového totožné s posouzením právního jednání z hlediska práva procesního (procesních úkonů). Ač k prvnímu svéprávné dítě být může, k druhému nikoli. Nechávat pak na předsedovi senátu, zda rozhodne o nutnosti zastoupení ve smyslu § 23 OSŘ, není dobrým řešením, neboť tyto skutečnosti mohou být zjištěny až v průběhu ústního jednání ve věci (poté, co si soud udělá představu o konkrétním dítěti). V rámci zachování zvýšené ochrany nezletilých plně nesvéprávných dětí, je tedy třeba konstatovat, že tyto by měly být v řízení vždy zastoupeny (ať už dle § 22 nebo § 23 OSŘ). Obecně by tedy mělo platit, že nezletilé, plně nesvéprávné dítě má být v řízení zastoupeno s tím, že z tohoto pravidla jsou možné pouze důvodné výjimky. Současná úprava je


29

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 však bohužel konstruována opačně a případná pojistka v podobě § 23 OSŘ je ponechána na úvaze soudu. Nadto je třeba konstatovat, že výše uvedený první výklad neřeší otázku, kdy nezletilý, plně nesvéprávný člověk právně jednal v době, které předchází řádově několik let okamžik zahájení soudního řízení, kde jsou nároky z tohoto jednání uplatňovány. Vazba právního jednání z hlediska hmotného práva (v době, kdy bylo jednáno, např. ve věku 7 let dítěte) na otázku míry procesní způsobilosti v okamžiku, kdy je zahajováno řízení před soudem (např. v době, kdy je dítěti 15 let), tak zjevně neobstojí a je dle mého názoru nesmyslná, neboť nereflektuje stav procesní způsobilosti v okamžiku faktického průběhu řízení, kdy nezletilý, plně nesvéprávný účastník činí procesní úkony. Druhý z výkladů7 směřuje k posuzování procesní způsobilosti plně nesvéprávných nezletilých tím způsobem, že striktně odděluje posuzování svéprávnosti k hmotněprávním právním jednáním a procesní způsobilost jako způsobilost k procesním úkonům účastníka. Jinými slovy neodvozuje procesní způsobilost nezletilého plně nesvéprávného účastníka od toho, zda byl či nebyl k právnímu jednání, z něhož vyplývají práva a povinnosti, o něž v řízení jde, svéprávný, ale od toho, zda je dostatečně svéprávný k tomu činit právní jednání (procesní úkony) v rámci soudního řízení – tedy zda má procesní způsobilost. Ve stručnosti řečeno tento výklad tvrdí, že nelze klást rovnítko mezi svéprávnost k právnímu jednání v dané věci, např. uzavření určité smlouvy a procesní způsobilost k procesním úkonům při vymáhání povinností a práv z této smlouvy. Soudní řízení samo o sobě zpravidla vyžaduje vyšší úroveň rozumové a volní vyspělosti než právní jednání, o kterém je v řízení jednáno. K takovémuto výkladu se přiklání i Nejvyšší soud, který ve svém rozhodnutí ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2775/2005, judikoval, že „způsobilost k uzavírání smlouvy o přepravě osob, z níž pro cestujícího mimo jiné vyplývá povinnost zaplatit stanovené jízdné, byla u povinné vzhledem k jejímu věku (14 let) nepochybně dána. I když se její procesní způsobilost od způsobilosti k uzavírání zmíněné smlouvy odvíjí, je zároveň s ohledem na uvedený věk nepochybné, že povinná nemohla sama před soudem jednat; soud v nalézacím řízení proto správně jednal s její matkou zástupkyní (§ 22 OSŘ), aniž by předtím o tom vydal rozhodnutí (§ 23 OSŘ)“. Na rozdíl od výkladu prvého v tomto případě lépe odpovídá výklad ustanovení § 20 OSŘ výkladu ustanovení občanského zákoníku dopadajících na svéprávnost, tedy že pro každé samostatné právní jednání se svéprávnost posuzuje zvlášť. Neřeší však výše nastíněnou otázku, že i během soudního řízení je účastník nucen činit nespočet procesních úkonů, kdy k některým procesní způsobi7 DOLEŽÍLEK, Jiří in DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1 .vydání, Praha: C.H.Beck, 2009, s. 140, rozhodnutí NS ČR ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2775/2005,


30

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. lost mít může a k jiným nikoli, neboť ani tento výklad nemění nic na skutečnosti, že procesní způsobilost je řešena jako celek ke konkrétnímu řízení jako celku, tzn. buď ji účastník má, nebo nemá. Zákon nediferencuje ani nepočítá s tím, že by účastník neměl způsobilost jen k některým procesním úkonům.8 Vyjde-li soud z posuzování svéprávnosti nezletilců dle občanského zákoníku, bude nucen si posoudit, zda obecně nezletilí plně nesvéprávní lidé ve věku plně nesvéprávného nezletilého účastníka, jsou schopni vzhledem ke své rozumové a volní vyspělosti pochopit význam všech procesních úkonů, které přichází v řízení před soudem do úvahy. Domnívám se, že vzhledem k ochraně dítěte jako slabšího subjektu lze mít vždy pochybnosti o tom, zda všem procesním úkonům, které přicházejí v rámci řízení do úvahy, nezletilé plně nesvéprávné dítě porozumí. Pokud na soud napadne žaloba, je tedy v souladu s výše uvedeným třeba konstatovat, že je tu vždy pochybnost o míře dosažené svéprávnosti nezletilého plně nesvéprávného účastníka, neboť dopředu nikdy není jisté, kolik a jakých procesních úkonů bude muset nezletilý plně nesvéprávný účastník vykonat. Proto by na něj mělo být vždy pohlíženo tak, že procesní způsobilost nemá, není-li prokázán opak, a to z důvodu akcentu kladeného na jeho ochranu. Prokázání skutečnosti, že nezletilý plně nesvéprávný účastník procesní způsobilost má, by pak bylo na něm. Lze souhlasit se Smolíkem, který uvádí: „Pokud je účastníkem řízení nezletilec, jeho možnost samostatně jednat před soudem je ve faktické rovině na nižší úrovni. Je třeba rovněž zohlednit, že v hmotném právu jde o posuzování jeho možnosti právně jednat při konkrétním dílčím, zvláštním právním jednání, zatímco účastenství v soudním řízení vyžaduje soubor procesních úkonů, plnění většího množství procesních povinností, případně využívání procesních práv, což může zásadně převyšovat schopnosti nezletilce, a je tedy třeba, aby v konkrétní věci zasáhl na jeho ochranu soud a přijal příslušné rozhodnutí“.9 4 Jak správně řešit otázku procesní způsobilosti plně nesvéprávných nezletilých V souladu s výše uvedeným a po zvážení všech argumentů se mi jeví jako rozumné posuzovat procesní způsobilost plně nesvéprávných nezletilých tak, že soud v případě, že jedním z účastníků řízení bude plně nesvéprávné nezletilé dítě, zásadně (obligatorně) rozhodne o tom, že tento účastník má být v souladu s ustanovením § 23 OSŘ zastoupen10. Resp. postup soudu a výklad § 20, 22 8 Výjimku snad můžeme najít pouze v případě přístupu k posuzování procesní způsobilosti ve vztahu k podání návrhu na zahájení řízení či žaloby, viz nález ÚS ČR ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. II ÚS 1945/2008 9 SMOLÍK, Petr in SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2013, s. 86 10 Viz i SMOLÍK, Petr in SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, ŠÍNOVÁ, Renáta


31

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 a 23 OSŘ by měl vést k tomu, že § 23 OSŘ bude aplikován jako základní pravidlo (samozřejmě vyjma dětí velmi útlého věku, kde by byl aplikován § 22 OSŘ). Obecně si troufám tvrdit, že děti do 15–16 let nemají procesní způsobilost nikdy, starší děti pouze výjimečně – tzn., pak by nebylo nutné postup dle § 23 OSŘ uplatňovat. Vzhledem k nejednotnosti právního výkladu procesní způsobilosti (např. u smluv o přepravě, uplatňování nároků z vad atd.) však nelze s jistotou tvrdit, že tento názor budou sdílet všechny soudy a posouzení procesní způsobilosti u dětí mladších nebude posuzováno jinak a proto je nutné postup dle § 23 OSŘ zvážit i u dětí mladších. Pouze v odůvodněných případech, kdy okolnosti případu, popř. stupeň dosažené svéprávnosti nezletilého, plně nesvéprávného dítěte, je takový, že toto je schopné posoudit obsah a následky procesních úkonů činěných v soudním řízení, soud své rozhodnutí v budoucnu změní tak, že dítě zastoupeno být nemusí a před soudem může jednat samo. K tomuto by však soud přistoupil zpravidla až při (po) prvním jednání ve věci (nebo přípravném jednání), jehož se dítě zúčastní (kdy si soud udělá vlastní představu o procesní způsobilosti konkrétního nezletilého plně nesvéprávného dítěte) nebo možná lépe v případě, kdy plně nesvéprávný nezletilý účastník prokáže, že procesní způsobilost má (např. znaleckým posudkem). Jen tímto výkladem a postupem může být zajištěna ochrana nezletilého plně nesvéprávného dítěte a zároveň zajištění rovnosti všech účastníků soudního řízení. Pokud soud rozhodne dle § 23 OSŘ, nic nebrání tomu, aby v rámci řízení nezletilé, plně nesvéprávné dítě platně činilo procesní úkony, pokud je k nim procesně způsobilé, neboť jak již bylo uvedeno výše, rozhodnutím dle § 23 OSŘ procesní způsobilost (pokud ji má), dítě neztratí. Na to, že v praxi de facto neexistují řízení, kde by nezletilý plně nesvéprávný účastník nebyl zastoupen ve smyslu § 22 OSŘ nebo by nebylo rozhodováno ve smyslu § 23 OSŘ poukázala již Šínová11 a tuto skutečnost potvrdí i všichni praktikující advokáti a soudci. Na tomto místě je třeba připomenout úpravu § 894 OZ, který umožňuje i plně nesvéprávnému nezletilému dítěti uzavřít platně smlouvu o zastoupení osobou s odbornými znalostmi. Je třeba konstatovat, že procesní úprava tuto novou právní úpravu nikterak nereflektuje. Zejména by bylo vhodné úpravu provázat s ustanovením § 22 a § 23 OSŘ tak, aby v případě, kdy soud dojde k závěru, že je třeba aplikovat § 22, mohl dítě zastupovat i zástupce dle § 894 OZ popř. v případě, kdy je třeba rozhodnout dle § 23 OSŘ, mohl soud v usnesení stanovit, že dítě může být zastoupeno nejen zákonným zástupcem nebo opatrovníkem, a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2013, s. 86 11 ŠÍNOVÁ, Renáta. Procesní způsobilost nezletilých účastníků řízení (s přihlédnutím k právní úpravě svéprávnosti v návrhu nového občanského zákoníku), in Právní rozhledy 17/2011, s. 616.


32

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. ale i zástupcem, kterého si zvolí na základě smlouvy o zastoupení uzavřené dle § 894 OZ (je však pravdou, že v takovém případě by tu dle mého názoru nebyl důvod k aplikaci § 23 OSŘ neboť by procesně způsobilé dítě, tedy i dostatečně svéprávné, bylo zastoupeno zástupcem, kterého si zvolilo samo ve smlouvě o zastoupení dle § 894 OZ). Samostatně teď ponechávám otázku, zda dítě může, popř. kdy, platně uzavřít smlouvu o zastoupení osobou s odbornými znalostmi, jejímž předmětem je zastoupení v řízení, v němž dítě nemá procesní způsobilost a případné spory mezi zákonnými zástupci a smluvním zástupcem (§ 894 odst. 3 OZ). Na ustanovení § 894 OZ je tak možné demonstrovat i důvodnost a legitimitu druhého z výše uvedených výkladů procesní způsobilosti. Dítě může být ve sféře hmotného práva dostatečně svéprávné k tomu, aby smlouvu dle § 894 OZ uzavřelo, a to právě proto, že si plně uvědomuje, že pro jednání před soudem není způsobilé, neboť mu nerozumí. Pak tu máme stav, kdy dítě uzavřelo smlouvu o zastoupení osobou s odbornými znalostmi, k níž je plně svéprávné a plně si uvědomuje, že však není plně způsobilé před soudem samostatně jednat. Pokud pak takovýto zástupce podá za dítě žalobu či návrh na zahájení řízení, bude soud v případě, že bude mít za to, že tento nezletilý plně nesvéprávný účastník není procesně způsobilý, postupovat dle § 22 OSŘ, § 23 OSŘ nebo připustí smluvní zastoupení na základě smlouvy uzavřené dle § 894 OZ? Z hlediska hmotného práva zde bude zmocnění pro zástupce, kterého si dítě zvolí smlouvou uzavřenou dle § 894 OZ, z hlediska procesního práva bude nutné vyřešit i přesto otázku, zda je dítě procesně způsobilé či nikoli. Zastánci prvého z výše uvedených výkladů, se budou věnovat otázce, zda dítě bylo dostatečně svéprávné k uzavření smlouvy podle § 894 OZ a v návaznosti na vyřešení této otázky budou odvozovat i řešení procesní způsobilosti dítěte. Při řešení této otázky budou zřejmě vycházet ze zásady, že není možné zmocnit žádnou osobu k jednání, ke kterému není dostatečně svéprávný zmocnitel. Vycházeje z této premisy by pak nezletilé, plně nesvéprávné dítě nemohlo smlouvu dle § 894 OZ platně uzavřít, neboť by nebylo dostatečně svéprávné pro jednání před soudem (procesně způsobilé). Lze tedy uzavřít, že nezletilé plně nesvéprávné dítě v případě, kdy není procesně způsobilé, nemůže platně uzavřít smlouvu o zastoupení osobou s odbornými znalostmi (např. advokátem) jejímž předmětem je jeho zastoupení v občanském soudním řízení. Soud pak bude postupovat dle § 22 OSŘ (…musí být zastoupen…). V případě druhého z výše uvedených výkladů pak bude zřejmě odpověď odlišná. V daném případě budeme posuzovat svéprávnost dítěte k uzavření smlouvy nejprve z hlediska hmotného práva – tedy zda si dostatečně uvědomuje a rozumí smlouvě a následkům z ní vzešlých. Pokud dojdeme k závěru, že dítě z hlediska hmotného práva nabylo dostatečné míry svéprávnosti k uzavření smlouvy dle § 894 OZ – tedy je dostatečně rozumově a volně vyspělé k tomu, aby smlouvu mohlo uzavřít (rozumí jejímu obsahu, uvědomuje si, že soudnímu © Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288

33

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 řízení nerozumí, ví, jaké práva a povinnosti mu ze smlouvy vyplývají atd.), je smlouva z hlediska hmotného práva platně uzavřena. I při zohlednění zásady, že nemůže zmocněnec zmocnit zmocnitele k jednání, ke kterému není svéprávný, nám vyvstane otázka, k čemu není dítě svéprávné, roz. ke kterému procesnímu úkonu? Pokud jde o rovinu procesní, budeme procesní způsobilost zkoumat zvlášť (odděleně). Pokud dojdeme k závěru, že z hlediska procesního nenabylo dítě dostatečné svéprávnosti k tomu, aby bylo sto pochopit veškeré procesní úkony, které bude pravděpodobně v řízení činit, bude muset soud postupovat dle § 22 OSŘ. Dojde-li soud k opačnému závěru, bude dítě zastoupeno smluvním zástupcem, popř. bude možný i postup dle § 23 OSŘ (budou-li to vyžadovat okolnosti případu). 5 Úvaha de lege ferenda Dle mého názoru úprava procesní způsobilosti plně nesvéprávných nezletilých osob není dlouhodobě šťastná. Nedomnívám se totiž, že otázka procesní způsobilosti v jakémkoli soudním řízení je otázkou jednoduchou a žádný z výše uvedených výkladů nevzbuzuje další problematické otázky ani nepřispívá k jasnému a komplexnímu vyřešení zmíněného problému. Po zvážení celé problematiky v její šíři i argumentů výše uvedených se domnívám, že de lege ferenda v rámci plánované rekodifikace civilního procesu u nás by měla být otázka procesní způsobilosti vyřešena tak, že plně nesvéprávné nezletilé dítě musí být v řízení vždy zastoupeno svým zákonným zástupcem nebo opatrovníkem, a to vždy v řízeních, kdy je stranou žalovanou (stejně tak v případě dítěte jako účastníka tzv. zvláštních řízení, který nepodal návrh na zahájení řízení). Prokázání procesní způsobilosti nezletilého, plně nesvéprávného dítěte, by pak případně leželo na jeho bedrech. Výjimkou by byly pouze situace stanovené v případě některých zvláštních řízení dle zákona o zvláštních řízeních soudních (viz výše). Zakotvením obligatorního zastoupení nezletilých plně nesvéprávných účastníků řízení budou v prvé řadě významným způsobem ochráněna práva nezletilého plně nesvéprávného dítěte, které i v rámci civilního procesu musí požívat ochrany, garantované mu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Stejně tak by byla naplněna zásada rovnosti účastníků řízení. Daná úprava by dále významným způsobem negovala nepříznivé následky spojené s pozdějším zjištěním, že dítě nemělo procesní způsobilost. Složitost jakéhokoli řízení před soudem a problematiku procesních úkonů nelze v žádném případě bagatelizovat a přirovnávat je k právnímu jednání, ze kterého vzešel předmět sporu, nehledě na to, že v průběhu řízení účastník činí procesních úkonů nespočet (a s různým obsahem a relevancí). Stejně tak není vzhledem k problematice procesní způsobilosti rozdíl v tom, zda je před soudem na základě žaloby projednávána částka 100 Kč nebo 1.000.000 Kč. Mezi svéprávností ve vazbě k právnímu jednání v oblasti hmotného práva, např. ke kupní smlouvě © Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288

34

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. na obuv za 1.500 Kč ve vazbě na procesní způsobilost při uplatňování nároků z vad obuvi zakoupené na základě této kupní smlouvy u soudu, je tedy dle mého názoru velký rozdíl. Laicky řečeno, něco jiného je si koupit v samoobsluze boty a něco jiného je žalovat prodejce z titulu vad obuvi. S výše uvedeným bude de lege ferenda nutné vyřešit i otázku způsobilosti k podání návrhu na zahájení řízení, kdy je třeba vyřešit způsob zahájení řízení nezletilými plně nesvéprávnými dětmi. V tomto případě by byla vhodnější taková úprava, kdy by bylo stanoveno, že i tyto osoby mají procesní způsobilost k podání návrhu na zahájení řízení, ale v jiných věcech samostatně v řízení jednat nemohou. Zástupcem nezletilého plně nesvéprávného účastníka by pak byl zákonný zástupce nebo opatrovník, případně kolizní opatrovník. Uvedené je aplikovatelné i pro tzv. zvláštní (nesporná) řízení dle úpravy v zákoně č. 292/2013 Sb. Toto předkládané řešení posuzování procesní způsobilosti by dle mého názoru bylo praktické, jasné a nevzbuzující další pochybnosti. JUDr. Ondřej Šmíd, Ph.D. Právnická fakulta Univerzita Palackého v Olomouci [email protected]


35

MOŽNÉ PŘÍNOSY AUTOMATICKÉHO GENERÁTORU PŘIDĚLOVÁNÍ VĚCÍ NA SOUDECH Potential Benefits of Automatic Generator of Assignment of Cases to the Courts

Petr Ševčík ŠEVČÍK, Petr. Možné přínosy automatického generátoru přidělování věcí na soudech. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, No. 2, s. 37–51. Abstrakt: Autor se prostřednictvím tohoto článku věnuje současnému způsobu přidělování věcí na soudech. Popisuje současnou právní úpravu a její nedostatky, které snižují transparentnost přidělování věcí. V druhé části článku se pak autor věnuje konkrétnímu legislativnímu návrhu, který pro řešení tohoto problému připravilo Ministerstvo spravedlnosti. Klíčová slova: justice, zákon, přidělování věcí, soud, procesní právo, ústava. Abstract: The author through this article deals with the current method of assigning cases to the courts. Describes the current legislation and its shortcomings that reduce transparency in the allocation of things. In the second part of the article, the author focuses on a specific proposal with which to address this issue prepared by the Ministry of Justice. Keywords: justice, law, assignment of cases, the court, procedural law, constitution.


37


AIO, 2014, Vol. 9, No. 2

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2

MOŽNÉ PŘÍNOSY AUTOMATICKÉHO GENERÁTORU PŘIDĚLOVÁNÍ VĚCÍ NA SOUDECH 1 Úvod Jednou ze základních otázek občana, který se obrací na soud, obvykle je, jaký soudce, případně senát, jeho věc bude řešit, a jakým způsobem je zabezpečeno, že s jeho podáním nebude při přidělování ke konkrétnímu soudci či senátu účelově manipulováno. Tyto otázky jsou zcela přirozené a je úkolem zákonodárce a potažmo každého konkrétního soudu, nastavit způsob přidělování věcí prostřednictvím rozvrhu práce takovým způsobem, aby nevzbuzoval důvodné pochybnosti. 2 Současná právní úprava přidělování věcí na soudech Právo na zákonného soudce, které je ve své podstatě procesní garancí pro každého účastníka řízení, že ze strany státu nepůjde o účelové přidělování konkrétní věci, je v současné době upraveno v různých právních předpisech různé právní síly. Pro lepší uchopení celé materie lze uvést především tyto hlavní: • •

Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“) – čl. 38 odst. 1 – „Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.“.1 Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o soudech a soudcích“) • § 41 odst. 1 – „Rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení se řídí rozvrhem práce.“. • § 41 odst. 2 – „Rozvrh práce vydává na období kalendářního roku předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou; rozvrh práce musí být vydán nejpozději do konce předchozího kalendářního roku. V průběhu kalendářního roku může předseda soudu

1 Zásada vyslovená v čl. 38 odst. 1, že „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“, je poměrně starého data. V Rakousku byla vyjádřena v tomto znění již v roce 1862 v § 1 zákona na ochranu osobní svobody (č. 87 ř.z.). Zákon měl tehdy chránit osoby „od přehmatů orgánů veřejné moci“. Poté byla proklamována taktéž v § 94 odst. 2 československé ústavy z roku 1920. Přestože je její formulace v dnešní době již značně zastaralá, zcela odpovídá svému významu a zdůrazňuje svůj význam a slavnostnost. (Blíže srov. in PAVLÍČEK, Václav. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. 2. dopl. a podst. rozš. vyd., aktualiz. dotisk podle stavu k 1. 1. 2003. Praha: Linde, 2002. Zákony – komentáře (Linde). ISBN 80-7201-391-2).


38

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.

•

po projednání se soudcovskou radou rozvrh práce změnit, jen jestliže to vyžaduje potřeba nového rozdělení prací u soudu.“. • § 42 odst. 2 – „Věci se rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle jejich druhu, určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, ledaže jde o věci, jejichž povaha nebo význam takové opatření nevyžadují. Způsob rozdělení věcí musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna specializace soudců podle zvláštních právních předpisů, aby věci, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné a aby v den, kdy věc soudu došla, bylo nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží; je-li v rámci jednotlivých úseků určeno rozvrhem práce více soudních oddělení, rozdělují se mezi ně věci ve stanovených poměrech vždy postupně. Způsob rozdělení insolvenčních věcí musí být dále stanoven tak, aby insolvenční věci dlužníků, kteří tvoří koncern, projednávalo stejné soudní oddělení.“. Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. prosince 2001, č. j. 505/2001–Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy (dále jen „instrukce“). • § 1 odst. 1 – „Předseda soudu sestaví nejpozději do 30. listopadu každého roku návrh rozvrhu práce pro příští kalendářní rok k projednání se soudcovskou radou.“. • § 1 odst. 2 – „V rozvrhu práce se uvede v záhlaví jméno a příjmení předsedy soudu a jeho místopředsedy místopředsedů. Dále se stanoví způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení, která se vytvářejí pro jednotlivé senáty a samosoudce (včetně senátů evidenčních); stanoví se i způsob rozdělení věcí mezi předsedy senátů, pokud jich působí více v jednom oddělení. Zároveň se jmenovitě určí soudci, přísedící, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé pro působení v jednotlivých odděleních a stanoví se jejich zastupování pro případ nepřítomnosti delší než tři měsíce nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem (u soudců) či z jiných vážných důvodů (u vyšších soudních úředníků) tak, aby bylo zřejmé, který senát nebo soudce, vyšší soudní úředník, soudní tajemník nebo soudní vykonavatel věc projedná a rozhodne…“.

Na základě výše uvedené právní úpravy lze obecně shrnout, že stávající praxe vychází z rovnoměrného rozdělování nápadu mezi jednotlivé soudce (na soudech se tento způsob přidělování věcí nazývá „kolečko“). Soudcům jsou došlé věci přidělovány postupně, přičemž z rovnoměrného nápadu mohou být vyloučeni soudci, kteří v dané době mají větší množství časově náročnějších případů anebo soudci, kteří mají snížený nápad. Snížený nápad mají pak nejčastěji soudci, kteří jsou určeni k řešení specializované agendy, která se nerozděluje mezi


39

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 všechny soudce, ale pouze mezi soudce, kteří se specializují na konkrétní právní oblast. 3 Hlavní nedostatky současné právní úpravy Současný způsob přidělování věcí na soudech může vést k tomu, že lze dopředu předpokládat, který soudce či senát bude řešit následující napadnutou věc. Pro lepší pochopení si lze představit situaci, kdy konkrétní budoucí účastník řízení má eminentní zájem na přidělení své věci ke konkrétnímu předem vybranému soudci (tzv. „forum shopping“). Na podatelně příslušného soudu se mu podaří zjistit2, který konkrétní senát je následně v pořadí a podle výsledku tohoto sdělení svůj návrh buď podá, anebo vyčká, až bude jím vybraný senát či soudce na řadě. Tím může získat přinejmenším procesní výhodu v tom ohledu, že konkrétní soudce již v minulosti obdobný spor rozhodoval a došel k určitému výsledku, anebo se naopak může účastník řízení vyhnout soudci či senátu, jehož dříve definovaný právní názor nevyhovuje zcela jeho představám o budoucím vývoji soudního řízení.3 Doposud byla zmiňována pouze možnost zneužití přidělování věcí prostřednictvím účastníka řízení, resp. prostřednictvím podatelny soudu.4 Je však nutné upozornit i na druhou možnost obcházení práva na zákonného soudce. Jak již bylo uvedeno výše, soudci jsou přidělováni k jednotlivým případům rovnoměrně s výjimkou soudců a senátů, kteří řeší specializovanou agendu, anebo soudců a senátů kteří mají z důvodu velkého množství časově náročnějších případů 2 Pokud zaměstnanec podatelny vyzradí informaci o stavu přidělování jednotlivých věcí, vystavuje se možnosti spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, s horní hranicí odnětí svobody 3 let. 3 V tomto ohledu je nutno uvést nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 293/98 N 11/13 SbNU 71 – „Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, jako garance proti možné svévoli, je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro účastníky řízení. Osoba soudce ve složení senátů musí tedy být jista předem, než návrh ve věci civilní, resp. obžaloba ve věci trestní, dojde soudu.“. Ústavní soud prostřednictvím tohoto nálezu ne zcela jednoznačně stanovil, že osoba soudce nebo senátu musí být jista předem, nikoliv však, že musí být známa předem účastníkům řízení. Prostřednictvím tohoto nálezu tak Ústavní soud navázal na svá předešlá rozhodnutí v této oblasti a stanovil povinnost zákonodárci, a potažmo v praxi i jednotlivým soudům, realizovat proces přidělení soudce či senátu prostřednictvím rozvrhu práce takovým způsobem, aby nebylo možné jakékoli účelové přidělení mimo již předem stanovená pravidla. 4 Účelové přidělení věci podané prostřednictvím datové schránky nebo zaslané prostřednictvím poskytovatelů poštovních služeb je v tomto případě téměř vyloučeno. U datové schránky je zaznamenán přesný čas, kdy dané podání dorazilo a u podání zaslaných poštou nelze z důvodu jejich velkého množství předem určit, v jakém pořadí budou podatelnou zpracovány.


40

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. dočasně pozastaven nápad nových věcí. Reálně tedy může nastat i situace, kdy konkrétnímu soudci či senátu je pozastaven nápad z důvodu velkého zatížení zcela účelově, např. proto, že konkrétní kauzu má řešit soudce či senát následující po soudci či senátu, který má právě v inkriminovaný okamžik pozastaven nápad. Je zcela evidentní, že v současné době není zcela vyloučeno, že může potenciálně dojít k obejití práva na zákonného soudce, a zároveň tak není možné garantovat, aby byl pro různé důvody a rozličné účely výběr soudců „ad hoc“ vyloučen.5 4 Legislativní vývoj automatického generátoru přidělování věcí na soudech Na řešení nápravy tohoto nevyhovujícího stavu začalo pracovat Ministerstvo spravedlnosti (dále jen „ministerstvo“) již v roce 2010, kdy byly započaty práce na možném zavedení automatického generátoru přidělování věcí na soudech (dále jen „generátor“), a to jak v technické, tak v legislativní rovině. Generátor měl napomoci vyřešit některé problémy uvedené v bodě III. a především měl učinit systém přidělování věcí celkově přehlednějším a transparentnějším. Novela zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, která obsahuje produkt generátoru, byla připravena k předložení Vládě České republiky v červnu 2012. Vlivem následné změny na postu ministra spravedlnosti a redefinici cílového zadání však prozatím předložena nebyla.6 Ministerstvo, jakožto předkladatel legislativního návrhu, mělo určitou výhodu v tom, že koncept generátoru přidělování věcí byl již před 8 lety spuštěn ve Slovenské republice.7 Ačkoli bylo možné se tímto konceptem a v důsled5 Blíže in sp. zn. III. ÚS 232/95 N 15/5 SbNU 101 – „Ústavní princip zákonného soudce nelze obcházet, byť by důvody k tomu byly jakékoli; tím méně jej nelze zakrývat poukazem na „jinak věcnou správnost“ rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s ním, neboť – mimo jiné – nejen historické zkušenosti, ale i zkušenosti z nedávné doby totalitního režimu přesvědčivě ukazují, jak pro jedince nebezpečné a pro celou společnost škodlivé je při nalézání práva povolávat k výkonu spravedlnosti soudy a soudce podle účelových hledisek výběru.“. 6 Návrh novely zákona je dostupný na stránce https://apps.odok.cz/kpl-detail?p_p_id=material_WAR_odokkpl&p_p_lifecycle=2&p_p_state=normal&p_p_mode=view&p_p_resource_id=downloadAttachment&p_p_cacheability=cacheLevelPage&p_p_col_id=column-1&p_p_col_count=3&_material_WAR_odokkpl_attachmentPid=RACK8SVHHB1H [poslední návštěva dne 31. 1. 2014] 7 Zákon č. 757/2004 Z. z, o súdoch a o zmene a doplnení niektorých zákonov, ve znění pozdějších předpisů (část čtvrtá). Zákon je dostupný na stránce http://jaspi.justice.gov.sk/ jaspiw1/htm_zak/jaspiw_mini_zak_zobraz_skup1.asp?skupina=1 [poslední návštěva dne 31. 1. 2014], Vyhláška č. 118/2005 Z. z, o náležitostiach rozvrhu práce, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška je dostupná na stráncehttp://jaspi.justice.gov.sk/jaspiw1/htm_zak/jaspiw_mini_ zak_zobraz_skup1.asp?skupina=1 [poslední návštěva dne 31. 1. 2014], Vyhláška č. 543/2005 Z. z, o Spravovacom a kancelarskom poriadku pre okresné súdy, krajské súdy, Špeciálny sud a vojenské súdy, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška je dostupná na stránce http://jaspi.justice.gov.sk/jaspiw1/htm_zak/jaspiw_mini_zak_zob-


41

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 ku i legislativním řešením inspirovat, výsledný český návrh se značně odlišuje. Důvodů je poměrně velké množství, především se ale jedná o celkovou institucionální odlišnost justičního systému. Na Slovensku současně s přípravou na přechod automatického generátoru proběhla komplexní systemizace soudnictví, kdy došlo ke zrušení některých menších soudů, sjednocení do té doby nejednotných specializací a mnoho dalšího. V důsledku toho bylo možné aplikovat generátor na všech soudech bez výjimky, což se následně ukázalo v podmínkách českého soudnictví jako značně nereálné (blíže v bodě 5.). 5 Hlavní principy fungování generátoru Generátor přidělování věcí funguje na principu náhodného výběru. Je mu tedy známa určitá množina soudců či senátů, ze kterých může v konkrétní věci vybírat, a generátor pouze „vylosuje“ jednoho z nich. Přesněji řečeno se tedy jedná o algoritmus přidělování věcí, který generuje čísla tak, že se nedá předpokládat, které číslo bude následovat a trvá velmi dlouho, než se generovaná čísla mohou začít periodicky opakovat. Není tedy ve výsledku možné ani dlouhodobě vysledovat způsob přidělování věcí tak, aby mohlo dojít ke zneužití. Jedním ze základních předpokladů úspěšného zavedení generátoru v českých podmínkách pochopitelně je, aby konkrétní agendu vyřizovala vždy nejméně dvě soudní oddělení. Tuto podmínku však lze bezesporu označit za neuralgický bod celé úpravy, neboť především na malých soudech jsou v současné době příslušné k určitým specializacím pouze osamocená oddělení. Pro plnou aplikaci generátoru by tedy bylo nezbytné, aby konkrétní specializaci měla na soudě alespoň dvě soudní oddělení, což je však jen velmi těžko představitelné.8 V praxi by to znamenalo, že se v poměrně krátkém časovém intervalu budou muset někteří soudci seznámit s problematikou jim doposud zcela neznámou a budou tak vytvářet „losovací alternativu“ proti svým kolegům, kteří se již specializaci věnují mnoho let. Jako rozumné a kompromisní řešení se tedy jeví aplikace generátoru pouze v těch případech, kdy bude možné „losovat“ mezi alespoň dvěma soudními odděleními. Pokud tato podmínka splněna nebude z důvodu existence pouze jednoho soudního oddělení na daném úseku, bude předsedou soudu v rozvrhu práce po projednání se soudcovskou radou stanoven alternativní způsob přidělování věcí. Generátor přidělování věcí nerozlišuje obsah žaloby. Z dlouhodobého hlediska je statisticky dokázané, že počet časově náročných a nenáročných věcí přidělených jednotlivým soudcům je přibližně rovnoměrný. Složitější situace může nastat na soudech s nižším nápadem, u kterých je možné, že nápad bude tak 8

raz_skup1.asp?skupina=1 [poslední návštěva dne 31. 1. 2014]. Aplikace generátoru přidělování věcí by se nevztahovala na Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud. Důvodem této výjimky je především odlišná organizační struktura nejvyšších soudů a v případě Nejvyššího správního soudu taktéž odlišné softwarové vybavení.


42

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. nízký, že k rovnoměrné distribuci dojde až v delším časovém horizontu, kdy se statistická vyrovnanost přidělování věcí projeví. Takový postup však zcela naplňuje požadavky stanovené Ústavním soudem, který požadavek transparentnosti obsazování soudu pro účastníky řízení považuje ve srovnání s požadavkem proporcionality přidělování věcí za primární.9 Přestože nález Ústavního soudu jednoznačně stanovil, že transparentnost přidělování věcí je ve srovnání s proporcionalitou přidělování věcí primární, a zároveň lze konstatovat, že v určitém časovém horizontu se vždy počet napadnutých věcí mezi jednotlivá soudní oddělení srovná je přinejmenším vhodné, stanovit maximální rozdíly v nápadu mezi jednotlivými odděleními. Z povahy věci je zřejmé, že pokud existují pouze dvě oddělení, které danou agendu řeší, je možné a zároveň i vhodné stanovit vyšší maximální rozdíl, zatímco pokud je takových oddělení větší množství, není maximální rozdíl nutné stanovovat příliš vysoký, neboť náhodnost přidělení věci je již zajištěna samotným počtem oddělení. Možná rozpětí nápadu věcí by bylo prostřednictvím vyhlášky možné stanovit například takto10: „§ x Při každém přidělení věci prostřednictvím automatického generátoru přidělování věcí nesmí činit rozdíl v počtu věcí stejného druhu určeného předmětem řízení přidělených jednotlivým soudním oddělením a) více než 3 věci, jsou-li příslušná 2 soudní oddělení, b) více než 2 věci, je-li příslušné 3–5 soudních oddělení, c) více než 1 věc, je-li příslušné 6 a více soudních oddělení.“. Situace není odlišná ani v případě, kdy určitý soudce soudí více agend, což je zcela běžná praxe, tzn. například soudí mimo své hlavní agendy ještě agendy specializované. Oproti soudci, který soudí pouze jednu agendu, je mu snížen nápad v poměru, v jakém je vytížen ve své specializaci. Jako příklad může posloužit následující situace. Existují dvě soudní oddělení 5C – soudce Petr (vzhledem k velkému počtu specializací má o polovinu snížen nápad v C agendě) a 10C – soudce Antonín. Předseda soudu stanoví prostřednictvím rozvrhu práce, že soudce Petr bude dostávat ½ nápadu věcí C a soudce 9 Blíže in sp. zn. III. ÚS 200/98 N 155/12 SbNU 423 – „Funkci rozvrhu práce proporcionálně přidělovat projednávané věci mezi jednotlivé senáty, resp. soudce, nutno považovat ve vztahu k požadavkům, plynoucím z čl. 38 odst. 1 Listiny, a to zejména k požadavku předvídatelnosti a transparentnosti obsazení soudu pro účastníky řízení, za sekundární.“. 10 Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, prostřednictvím svého § 45 odst. 1 vytváří předpoklad, že ministerstvo stanoví vyhláškou náležitosti rozvrhu práce okresních, krajských a vrchních soudů. V současné době však žádná vyhláška upravující náležitosti a vzhled rozvrhu práce neexistuje. Součástí návrhu novely zákona by tak měla být i nová vyhláška, která by kromě stanovení maximálního rozdílu napadnutých věcí mezi jednotlivá soudní oddělení upravovala taktéž povinné náležitosti a vzhled rozvrhu práce jednotlivých soudů.


43

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 Antonín 1/1 nápadu věcí C. Aplikace generátoru bude pracovat tak, že maximální rozdíl mezi soudci bude 3 z nastaveného nápadu. Takže soudce Petr bude mít 5–8 věcí a soudce Antonín 10–13 věcí (viz obrázek). Osoba, která v podatelně podání podává, však nemůže vědět, kolik věcí už ten který soudce má a nemůže tedy vědět, zda generátor zvolí Petra, nebo Antonína. V praxi běžného dne by celý proces přidělení soudce či senátu měl vypadat asi tak, že v okamžiku přijetí podání zaměstnanec podatelny soudu založí novou věc, které je následně po přidělení konkrétní soudní agendy vyšší podatelnou přidělena spisová značka. Ta je již generována prostřednictvím generátoru, který současně s vydáním spisové značky generuje i konkrétního soudce či senát, který bude napadenou věc řešit. Konkrétní soudce či senát je generován z množiny soudců určených pro danou soudní agendu, která je zúžena o omezující výjimky. Množina příslušných soudců, ze kterých je možné generátorem vybírat, je dána předsedou soudu prostřednictvím rozvrhu práce. Generátor přidělování věcí tak již pouze vybírá z předem definovaného výběru. V ideálním případě by účastník řízení, který podal svoji věc na podatelně, měl v řádech několika málo minut odcházet nejen s přidělenou spisovou značkou, ale taktéž s podacím štítkem, na kterém by již byl uveden konkrétní soudce či senát.11 Čím kratší bude doba mezi podáním žádosti o vygenerování konkrétního soudce či senátu a zpětné reakce generátoru, tím větší bude jistota běžného občana v řádné a nikým a ničím neovlivněné přidělení věci. Štítek s informací o přidělení by mohl být zasílán taktéž účastníkům řízení, kteří zaslali svá podání prostřednictvím emailu. Z povahy věci se jako nejsložitější jeví vyrozumění účastníků, kteří by svá podání zasílali prostřednictvím poskytovatelů poštovních služeb nebo prostřednictvím datové schránky12. Bylo by nutné je zpětně infor11 Dle slovenských zkušeností se tato doba pohybuje okolo 3 minut. Potvrzení obsahuje označení soudu a účastníků řízení, předmět řízení, označení soudce, senátu nebo soudního úředníka, kterému byla věc přidělena k rozhodnutí, spisovou značku přidělenou aplikací, údaj o počtu stejnopisů a příloh, datum a čas přijetí podání, údaj o zaplacení soudního poplatku a podpis zaměstnance podatelny. V České republice lze tuto dobu očekávat delší především z toho důvodu, že zde existuje i tzv. vyšší podatelna, která zařazuje věci podle typu do správných agend. Ve Slovenské republice existuje podatelna pouze jedna, o což je interakce rychlejší. 12 Zasílání zpětné informace o přidělení prostřednictvím datové schránky je technicky velmi jednoduchá záležitost. Problematická je spíše nákladovost takového zasílání, neboť v současné době stojí stát jedna datová zpráva okolo 12 Kč. Přesný ceník lze dostupný na http:// www.ceskaposta.cz/cz/sluzby/datove-schranky/postovni-datova-zprava-id29096/#5


44

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. movat stejnou formou, což by přinášelo výrazný nárůst administrativní činnosti, ale taktéž finančních prostředků, které by byly použité na úhradu poštovních služeb. 6 Klíčové otázky právní úpravy generátoru přidělování věcí Zpětná kontrola generování Mezi hlavní otázky, které se navrhované právní úpravy týkají, patří bezesporu otázka, jakým způsobem bude zpětně zjistitelné, že v průběhu generování příslušného soudce nedošlo k zásahu do systému, a tudíž že nebyla cíleně ovlivněna generace konkrétního účastníka řízení. Tato otázka je zcela opodstatněná a je jedním z klíčových míst celého procesu přidělování. Zpětná kontrola bude možná pomocí tzv. „logu“, který je součástí aplikace generátoru. Ten po celou dobu přidělování věci ukládá procesy, které vedou k přidělení zákonného soudce. Vedle těchto procesů taktéž zaznamenává veškeré změny rozvrhu práce, které by mohly případně vést k účelové změně. V případě, že by došlo ke změně vstupních údajů nebo ke změně rozvrhu práce, je tato změna nejen uložena do paměti systému, ale taktéž je hlášena správci systému, kterým by mělo být ministerstvo. Jednotlivé podatelny soudů tak de facto pouze zasílají žádost o vygenerování konkrétního příslušného soudce či senátu na ministerstvo, kde je systém generátoru uložen. Systém generátoru tak není ve správě jednotlivých soudů, ty mají přístup pouze do softwarové části generátoru, která slouží k vytvoření žádosti a vygenerování příslušného soudce či senátu. Prostřednictvím tzv. „logu“ je taktéž možné kdykoliv poskytnout potřebné údaje pro možný přezkum zákonnosti přidělení, tzn. informaci o tom, na jakém soudě bylo podání učiněno, který odpovědný zaměstnanec soudu žádost o generování provedl, v jakém okamžiku apod. Algoritmus přidělování věcí V souvislosti s otázkou možného přezkumu správnosti přidělení věci bývá často skloňován princip náhodnosti, na kterém je celý systém automatického generátoru založen. Konkrétně bývá poměrně často vznesena otázka, jakým způsobem je možné prokázat, že přidělení věci proběhlo správně, když se ve své podstatě jedná o neopakovatelný úkon. Zároveň pak zaznívá otázka, zda není taková úprava v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak již bylo zmíněno v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 293/98. Generátor přidělování věcí skutečně funguje na principu náhodnosti. Tato náhodnost spočívá konkrétně v tom, že do předem vydefinovaného vzorce jsou zadávány proměnné veličiny13, jako je například přesný čas zaslání žádos[poslední návštěva dne 31. 1. 2014] 13 Jakýkoliv mechanismus náhodného losování v sobě musí vždy obsahovat prvky proměn-


45

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 ti o vygenerování apod. Celý tento proces je však ukládán do již zmiňovaného logu, který zaznamenává, zda nedošlo v průběhu výpočtu k úpravě proměnných veličin, a tím i k cílenému ovlivnění výpočtu. V souvislosti se zmiňovaným nálezem Ústavního soudu je nutno taktéž podotknout, že aplikace generátoru přidělování věcí plně vyhovuje podmínkám stanoveným v jiném Ústavním nálezu, a to konkrétně v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1302/10.14 Ten stanovil podmínku, která vyžaduje, aby byl předem znám algoritmus, prostřednictvím kterého bude konkrétní výpočet probíhat. Otázkou však zůstává, zda je výslovně nutné algoritmus, v tomto případě tedy konkrétní výpočtový vzorec, zveřejňovat prostřednictvím zákona, nebo zda postačí slovní popis takového výpočtu. Vzhledem k tomu, že existují soudy s různou organizační strukturou, s různým počtem oddělení, senátů atd., bude patrně nutné, aby každý soud, nebo alespoň každý soudní stupeň, měl nadefinován vlastní výpočtový vzorec. V důsledku by pak zákon nebo prováděcí vyhláška musela obsahovat soupis všech vzorců, které však běžnému občanovi nebudou nikterak užitečné. Naopak se jeví jako vhodnější uvést popis tohoto algoritmu co do způsobu jeho fungování, včetně všech kontrolních mechanismů, které by zvýšily v očích občanů transparentnost přidělování. Změna rozvrhu práce Hlavním výchozím bodem pro možnost generování konkrétního soudce či senátu je rozvrh práce. V něm je obsaženo přesné vymezení soudců, kteří soudí jednotlivé agendy, včetně vymezení jejich podílů na jednotlivých agendách. Jednou z možných nevýhod současného stavu je fakt, že předseda soudu má možnost rozvrh práce změnit a to bez nutného souhlasu soudcovské rady kon-

ných veličin. Pokud by je neobsahoval, bylo by možné dopředu výsledek losování vypočítat. Zároveň však nesmí být proměnná veličina známa předem, resp. nesmí být znám její přesný tvar. Např. je možné, aby byla veřejnosti známa informace, že proměnnou veličinou je vteřina zadání žádosti podatelnou, protože to nemá možnost účastník ovlivnit. Naopak ale nesmí být známa informace, že proměnnou veličinou je počet znaků, které žádost či podání obsahuje. 14 Nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1302/10 N 77/61 SbNU 239 – Do rámce základního práva na zákonného soudce Ústavní soud podřadil i požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, tj. předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro účastníky řízení (nálezy sp. zn. III. ÚS 200/98, III. ÚS 293/98 a III. ÚS 182/99). Tyto maximy nebrání využití výpočetní techniky při rozdělování soudní agendy, jakož i využití matematických metod, jež představují základ algoritmu přidělování věcí. Zároveň však z nich, jako jejich důsledek, vyplývá nezbytnost výslovného označení takovýchto metod, resp. nezbytnost popisu algoritmu, jež je východiskem programů pro výpočetní techniku a jejího využití při přidělování věcí. V opačném případě nelze považovat rozvrh práce soudu za souladný se zásadami předvídatelnosti a transparentnosti přidělování soudní agendy, a tudíž přidělení věci za porušení těchto podmínek nutno považovat za porušení ústavního práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.


46

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. krétního soudu.15 Takový stav je nežádoucí z toho důvodu, že podmínka, kterou stanoví zákon, tj. že rozvrh práce lze změnit v průběhu roku, jen jestliže to vyžaduje potřeba nového rozdělení prací u soudu, je natolik vágní, že umožňuje předsedovi soudu s rozvrhem práce volně manipulovat. Na druhou stranu je ovšem nutné přiznat, že pokud by zákon stanovil předsedovi soudu povinnost každou změnu projednat se soudcovskou radou a mít její souhlas, mohlo by se stát řízení soudu značně neefektivní a neumožňovalo by předsedovi soudu reagovat na výjimečné situace, kdy je nutné na určitý krátký časový úsek přeřadit jednoho soudce do jiného oddělení apod. 7 Schematické vyjádření popisovaných procesů Mechanismus fungování generátoru přidělování věcí generujícího zákonného soudce je blíže popsán a vysvětlen ve schématu č. 1 „Přidělení soudce a potvrzení podání“. Součástí schematických nákresů je také nákres případné změny rozvrhu práce, ke které může v průběhu kalendářního roku reálně dojít. Na schématu č. 2 „Změna rozvrhu práce“ je znázorněna situace, kdy má předseda soudu povinnost mít pro změnu rozvrhu práce schválení soudcovskou radou soudu. Schéma č. 1 – Přidělení soudce a potvrzení podání

15 § 41 odst. 2 věta druhá zákona o soudech a soudcích stanoví, že: „V průběhu kalendářního roku může předseda soudu po projednání se soudcovskou radou rozvrh práce změnit, jen jestliže to vyžaduje potřeba nového rozdělení prací u soudu.“.


47

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 Název objektu / role / procesu

Popis objektu / role / procesu

Vstupy

Fyzická nebo právnická osoba (dále jen FO / PO) Informace popisující konkrétPodání ní požadavek FO / PO Proces evidence podání a vydání potvrzení o přijetí podání. • Na vstupu je od FO / PO přijato Podání (osobně, elektronickou poštou, datovou schránkou nebo poštou) • Pracovnice založí novou věc • Věci je automaticky přiděleno číslo jednací • Pracovnice vyplní formulář v příslušné Podání evidenční aplikaci na základě informací 1 Evidence podání Úplné inforz přijatého podání (Vstupní informace o podání mace o podání) a odešle požadavek na automatické přidělení soudce • Obratem je k věci prostřednictvím procesu „2 Automatické přidělení soudce“ přidělen konkrétní soudce (Úplné informace o podání) • Pracovnice vydává FO / PO Potvrzení podání obsahující číslo jednací a přiděleného soudce Informace získané či odvozené z přiVstupní inforjatého Podání, jde o data zaznamenamace o podání ná pracovnicí v evidenční aplikaci Proces přidělení soudce je plně automatický elektronický proces, vstupy zpracuje na výstupy okamžitě. • Z procesu „1 Evidence podání“ jsou přijaty Vstupní informace o podání jsou zpracovány do Vstupních omezení • Na základě Vstupních omezení a Rozvrhu práce daného soudu je vygenerován konkrétní Seznam soudců určených Vstupní infor2 Automatická k náhodnému výběru mace o podání přidělení soudce • Je proveden náhodný výběr ze Sezna- Seznam mu soudců a jméno vybraného soudce soudců je doplněno do Vstupních informací o podání, čímž se tyto informace stávají Úplnými informacemi o podání • Úplné informace o podání jsou vráceny procesu „1 Evidence podání“ • Je proveden Záznam o provedeném přidělení soudce pro účely kontroly a auditu

Výstupy Podání

FO / PO

Vstupní informace o podání Potvrzení podání

Vstupní omezení Úplné informace o podání Záznam o provedeném přidělení soudce


48

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. Název objektu / role / procesu

Vstupní omezení

Rozvrh práce

Seznam soudců

Záznam o provedeném přidělení soudce Úplné informace o podání Potvrzení podání


Vstupy

Informace omezujících podmínek pro výběr soudce, typicky se jedná o: • Specializace • Omezující výjimky (např. soudce, který nařídil vazbu, nesmí být zahrnut do Seznamu soudců pro náhodný výběr u dané věci) Data o jednotlivých soudcích, senátech, specializacích, dlouhodobých absencích, dočasných vyloučeních z přidělování věcí atd. Každý soud má svůj vlastní Rozvrh práce v rámci centrální aplikace Rozvrh práce. Rozvrh práce je upravován dle zákona předsedou soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou. Seznam vhodných kandidátů pro přidělení k dané věci, je tvořen na základě Rozvrhu práce daného soudu a Vstupních omezení k dané věci. Informace o provedené operaci v rámci procesu „2 Automatické přidělení soudce“. Provedené operace musí být zpětně dohledatelné pro účely kontroly a auditu. Ze záznamu musí být zřejmé zejména kdy, k jaké věci a za jakých Vstupních omezení byl výběr proveden. Vstupní informace o podání doplněné o osobu přiděleného soudce. Informace pro FO / PO o přijetí podání soudem. Potvrzení obsahuje číslo jednací a přiděleného soudce.


49

Výstupy

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 Schéma č. 2 – Změna rozvrhu práce


50

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. Název objektu / role / procesu


Vstupy

Výstupy

Předkládá Soudcovské radě Návrh změny Rozvrhu práce ke schválení. Předseda soudu

Soudcovská rada Návrh změny Schválení změny

Návrh změny Schválení Zadává a provádí změny v Rozzměny Zadání změny vrhu práce na základě Schválení změny Soudcovskou radou. Soudcovská rada schvaluje Návrh Návrh změny Schválení změny změny v Rozvrhu práce. Dokument popisující navrhované změny a odpovídající zdůvodnění pro Soudcovskou radu. Dokument vyjadřující souhlas Soudcovské rady s navrhovanými změnami v Rozvrhu práce. Proces provedení změny v Rozvrhu práce.

• Předseda soudu v Rozvrhu práce vyplní formulář Zadání změny • Předseda soudu potvrdí Provedení Zadání 3 Změna rozvrhu změny na základě svého zadání. změny • Po potvrzení Předsedy soudu je změna provedena. • Je proveden Záznam o provedené změně rozvrhu pro účely kontroly a auditu. Informace o provedené operaci v rámci procesu „3 Změna rozvrhu“. Provedené operace musí být zpětně dohledaZáznam o protelné pro účely kontroly a auditu. vedené změně rozvrhu Ze záznamu musí být zřejmé, kdo

Zadání změny

Provedení změny Záznam o provedené změně rozvrhu

a na základě jakého podkladu změnu v Rozvrhu práce provedl. Informace popisující úpravu v Rozvrhu práce před jejím provedením.

• Povinnou náležitostí je přiložený dokument Schválení změny Změny jsou po splnění všech povinných Provedení změny náležitostí v Rozvrhu práce provedeny.

Mgr. Petr Ševčík doktorand Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci justiční čekatel Krajského soudu v Plzni [email protected]


51

UNIVERZALITA LIDSKÝCH PRÁV V PLURALISTICKÉ PERSPEKTIVĚ Universality of Human Rights in Pluralistic Perspective

Martin Hapla HAPLA, Martin. Univerzalita lidských práv v pluralistické perspektivě. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, No. 2, s. 53–66. Abstrakt: Autor ve svém textu pojednává o univerzalitě lidských práv. Soustředí se zejména na analýzu přístupu amerického teoretika Jacka Donnellyho, který hodnotí jako pluralistický. Specifickou pozornost věnuje otázkám vztahu univerzality a legitimity a vzájemných vazeb mezi universalismem a relativismem. Na závěr autor zkoumá i potenciál pragmatického přístupu k univerzalitě a lidským právům. Klíčová slova: lidská práva, univerzalita, relativismus, legitimita, filosofie práva. Abstract: The paper deals with universality of human rights. It focuses mostly on an analysis of the attitude of American theoretician Jack Donnelly, which author recognizes as pluralistic. The specific attention is dedicated to questions of the relation between universality and legitimacy and the relation between universalism and relativism. At the end the author examines a potentiality of the pragmatic attitude to universality and human rights. Keywords: human rights, universality, relativism, legitimacy, philosophy of law.


53


AIO, 2014, Vol. 9, No. 2

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2

UNIVERZALITA LIDSKÝCH PRÁV V PLURALISTICKÉ PERSPEKTIVĚ 1 Úvod Ideu univerzality můžeme od lidských práv opravdu jen stěží odloučit: je tradičně spojována jak s jejich pojmovým vymezením,1 tak s otázkou po jejich legitimitě.2 Zůstává však otevřené, jakým způsobem bychom se ji měli pokusit popsat a uchopit. Současná doba, která je ovlivněna novými myšlenkovými proudy (například postmodernismem), s sebou totiž přináší nové přístupy k této problematice. Jedním z nich je i koncept relativní univerzality lidských práv, jehož autorem je známý americký teoretik Jack Donnelly, a který může být v tomto kontextu pokládán za nejvíce nosný a ilustrativní. Většina pozornosti tohoto textu bude tudíž věnována především jeho popisu a analýze s tím, že bude využit též jako určitý „odrazový můstek“ k dalším, obecnějším zkoumáním dané oblasti. Ve smyslu výše uvedeného bude struktura tohoto pojednání následující: Nejprve bude stručně představen sám koncept relativní univerzality a objasněn jeho metodologický základ, poté rozebrány jednotlivé Donnellym vymezené druhy univerzality, stejně jako ve stručnosti probrány jejich základní vztahy k relativismu. V další části bude klíčová pozornost věnována zejména otázce legitimity lidských práv a její vazbě na univerzalitu. Nakonec budou nastíněny některé pragmatické názory na rozebíranou problematiku coby možná východiska jejich sporných a komplikace působících aspektů. 2 Obecné vymezení relativní univerzality lidských práv Na úplný začátek se sluší připomenout, že Jack Donnelly není v oblasti teorie lidských práv druhořadou postavou. Za současného vůdčího teoretika lidských práv bývá označován dokonce i svými kritiky3 a tématice univerzalismu a relativismu se ve vazbě na lidská práva věnuje již od osmdesátých let minulého století.4 1 Univerzalitu jako jeden ze čtyř definičních prvků lidských práv pojímá např. Hans Maier. Viz MAIER, Hans. Lidská práva – nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace. In: HANUŠ, Jiří (eds.). Lidská práva: nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001, 140 s. ISBN 8085959860. S. 8–9. 2 GOODHART, Michael. Neither Relative nor Universal: A Response to Donnelly. Human Rights Quarterly. 2008, Vol. 30, No. 1, pp. 183–193. ISSN 0275-0392. S. 184–185. 3 Tamtéž, s. 183. 4 Srovnej např. jeho významný text DONNELLY, Jack. Cultural Relativism and Universal Human Rights. Human Rights Quarterly. 1984, Vol. 6, No. 4, pp. 400–419. ISSN 0275-0392. Dále též publikaci DONNELLY, Jack. Universal human rights in theory and practice. 1. publ. Ithaca: Cornell University Press, 1989, x, 295 s. ISBN 0801423163.


54

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. Jeho text The Relative Universality of Human Rights5, kterému bude v tomto pojednání věnována největší pozornost, tudíž zdaleka nepatří mezi jeho první práce z této oblasti, jakkoliv ji zpracovává v mnoha ohledech inovativním způsobem. Smyslem tohoto oddílu proto bude reprodukovat a kriticky zhodnotit názory, které v něm Donnelly předkládá svým čtenářům, stejně jako polemiku, jež se o nich následně rozvinula. Donnelly shrnuje svůj názor na vztah univerzality k lidským právům charakteristikou, že tato práva jsou nadána relativní univerzalitou (relative universality). Vzhledem k tomu, co chce tímto označením vyjádřit, je nutno připustit, že se nejedná o šťastně zvolený výraz. Michael Goodhart jej na základě svého čtení výše jmenovaného textu interpretoval jako jednu z forem univerzalismu, která poskytuje substanciální místo pro důležité požadavky relativismu.6 Proti tomuto pojetí pak postavil vlastní tezi, že lidská práva nejsou univerzální, ani relativní v obvyklém významu těchto slov.7 Na toto tvrzení bylo ze strany Donnellyho reagováno objasněním, že koncept relativní univerzality má především vyjadřovat, že lidská práva v určitých směrech univerzální jsou a v určitých nejsou. Je tedy ve skutečnosti pouze slovní zkratkou a nikoliv kumulativním úsudkem, proto ani v žádném případě nepředstavuje nějakou formu univerzalismu nebo jeho restriktivní výklad.8 Chceme-li však celé věci porozumět opravdu správně, musíme se především alespoň krátce zastavit u metody, kterou Donnelly při analýze univerzality používá. Ačkoliv on sám to výslovně neuvádí, můžeme podle mého soudu perspektivu, z níž na tuto otázku nahlíží, označit za bytostně pluralistickou. Vede jej totiž k rozlišení několika, diametrálně odlišných druhů univerzality lidských práv, které vyrůstají ze specifických otázek a není je možné převést na jednoho společného jmenovatele. Konkrétně takto hovoří o univerzalitě konceptuální (conceptual), substantivní (substantive), antropologické (anthropological), funkční (functional), mezinárodně právní (international legal), překrývajícího se konsenzu (overlapping consenzus) a ontologické (ontological). Ve svém článku se pak snaží tyto jednotlivé univerzality zkoumat odděleně a principiálně neupřednostňovat žádnou z nich. K tomu je ovšem nutné dodat, že mezi těmito zmíněnými univerzalitami nepanují užší logické souvislosti toho druhu, že by činily jejich 5 DONNELLY, Jack. The Relative Universality of Human Rights. Human Rights Quarterly. 2007, Vol. 29, No. 2, pp. 281–306. ISSN 0275-0392. 6 GOODHART, Michael. Neither Relative nor Universal: A Response to Donnelly. Human Rights Quarterly. 2008, Vol. 30, No. 1, pp. 183–193. ISSN 0275-0392. S. 183–184. Goodhartova interpretace rozebíraného termínu může být podle mého názoru ovlivněna i Donnellyho vymezením a původním příklonem k slabému kulturnímu relativismu. K tomu viz DONNELLY, Jack. Cultural Relativism and Universal Human Rights. Human Rights Quarterly. 1984, Vol. 6, No. 4, pp. 400–419. ISSN 0275-0392. S. 419. 7 GOODHART, Michael. Neither Relative nor Universal: A Response to Donnelly. Human Rights Quarterly. 2008, Vol. 30, No. 1, pp. 183–193. ISSN 0275-0392. S. 184, 193. 8 DONNELLY, Jack. Both Universal and Relative (A Reply to Michael Goodhart). Human Rights Quarterly. 2008, Vol. 30, No. 1, pp. 194–204. ISSN 0275-0392. S. 197.


55

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 výčet úplným a vylučovaly existenci dalších v popisované teorii nezachycených typů. V rámci reflexe zvolené metody Donnelly tvrdí, že jedním z jeho hlavních cílů při zpracovávání své teorie bylo posunout debatu v této oblasti z dominující binární volby mezi univerzalismem a relativismem9 a dále poskytnout empiricky a teoreticky obhajitelný popis toho, v jakém smyslu jsou lidská práva univerzální a v jakém relativní.10 Pro tyto účely může právě zmiňovaný pluralitní náhled představovat dobrou výchozí pozici. Na první pohled by šlo proti tomu snad namítnout, že perspektiva pluralismu přece není příliš slučitelná s univerzalismem. Donnelly však primárně usiluje o jeho popis, nikoliv o jeho obhajobu. Jak sám říká, klíčové je pro něj obhájit koncept lidských práv.11 3 Konceptuální a substantivní univerzalita Prvním druhem univerzality, který Donnelly vymezuje, je univerzalita konceptuální. Ve svém pojetí ji chápe jako implicitně vyjádřenou již vlastní ideou lidských práv.12 Tato univerzalita vyplývá ze samotné definice těchto práv coby práv příslušejících každému člověku, protože je lidskou bytostí.13 Na některá úskalí, která jsou s ní spojena, upozorňuje sám její autor. Podle jeho soudu totiž můžeme o této univerzalitě hovořit pouze tehdy, pokud jsou zde práva, jejichž nositeli jsou všichni univerzálně. Nezdá se ale, že by právě taková práva existovala, respektive jich může být jen velice málo, zároveň vymezených vysoce abstraktně, a proto jen s nepatrnými praktickými konsekvencemi.14 V tomto směru tedy konceptuální univerzalitu sice respektuje, avšak nezdá se mu být příliš důležitá. Domnívám se, že Donnelly při hodnocení této univerzality (v zásadě to však lze vytknout celé jeho teorii) dostatečně neodlišuje deskriptivní a normativní rozměr celé věci. Ovšemže konceptuální univerzalitu vyvrací empirická zkušenost a proto je jako popis problematická, avšak to nijak neumenšuje její význam, 9 Tamtéž, s. 202. 10 Tamtéž, s. 196. 11 Tamtéž. 12 DONNELLY, Jack. The Relative Universality of Human Rights. Human Rights Quarterly. 2007, Vol. 29, No. 2, pp. 281–306. ISSN 0275-0392. S. 282. 13 Tamtéž, s. 282–283. Na tomto místě se sluší připomenout, že tento prvek včleňuje do své definice lidských práv celá řada dalších autorů. Viz např. MACMILLAN, C. Michael. Social versus Political Rights. Canadian Journal of Political Science / Revue canadienne de science politique. 1986, vol. 19, no. 2, s. 283–304. ISSN 0008-4239. S. 284. Dále srovnej též BEITZ, Charles R. The Idea of Human Rights. Oxford: Oxford University Press, 2009, xiii, 235 p. ISBN 9780199572458. S. 1. Zajímavý názor na tuto otázku lze vyčíst i v publikaci SUDRE, Frédéric. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Evropské informační středisko Univerzity Karlovy, 1997, 364 s. ISBN 8021014857. S. 36. 14 DONNELLY, Jack. The Relative Universality of Human Rights. Human Rights Quarterly. 2007, Vol. 29, No. 2, pp. 281–306. ISSN 0275-0392. S. 283.


56

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. pokud ji vnímáme jako normativní koncept, tedy jako něco, co by mělo platit, o co bychom měli usilovat, chceme-li hovořit o opravdových lidských právech. Prostřednictvím srovnání s konceptuální univerzalitou je následně vymezena také univerzalita substantivní, která se vztahuje k dílčí koncepci či seznamu lidských práv.15 V jejím rámci se můžeme například ptát, zda jsou práva zakotvená ve Všeobecné deklaraci lidských práv univerzální, což je otázka, která by naopak v kontextu konceptuální univerzality nedávala smysl.16 Substantivní univerzalita totiž na rozdíl od konceptuální nevyplývá z definice samé, nemá onen čistě formální, ale spíše materiální charakter. 4 Antropologická univerzalita Antropologickou, popřípadě historickou, univerzalitu pokládá Donnelly (spolu s univerzalitou ontologickou) za empiricky, filosoficky a politicky neobhajitelnou.17 Poměrně trefně přitom poukazuje na to, že koncepce, které se snaží ukázat její platnost zpravidla mylně zaměňují hodnoty s praktikami, které směřují k jejich realizaci – tedy zejména se subjektivními právy.18 Stručně řečeno, skutečnost, že se mohou najít shodné rysy, pokud jde například o různé koncepce lidské důstojnosti, ještě automaticky nemusí znamenat, že shoda panuje i v oblasti prostředků jejich ochrany, mezi které mimo jiné mohou být řazena i lidská práva. Osobně k tomu cítím potřebu ještě dodat, že i samotné antropologické závěry o univerzalitě mohou mít vždy nanejvýš pravděpodobnostní charakter, protože se zpravidla zakládají na induktivních zkoumáních. 5 Funkční univerzalita a otázka západního původu lidských práv Koncept funkční univerzality vyplývá z Donnellyho názorů, které bychom mohly označit za konstruktivistické.19 Stěžejní je v tomto směru jeho tvrzení, že „Lidskoprávní ideje a praktiky nevznikly z žádných hlubokých západních kulturních kořenů, ale ze společenských, ekonomických a politických změn modernity. Mají tudíž relevanci kdekoliv, kde k těmto změnám došlo a to bez ohledu na dříve existující kulturu dané oblasti.“20 Podle jeho soudu v klasické a ani ve středověké 15 Tamtéž, s. 282. 16 Tamtéž, s. 283. 17 Tamtéž, s. 281. Dále pro úplnost: To, že univerzalitu ve všeobecné rovině vyvrací empirická zkušenost, uvádí z českých autorů např. FIALA, Petr. Politická dimenze lidských práv. In: HANUŠ, Jiří (eds.). Lidská práva: nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001, 140 s. ISBN 8085959860. S. 43. 18 DONNELLY, Jack. The Relative Universality of Human Rights. Human Rights Quarterly. 2007, Vol. 29, No. 2, pp. 281–306. ISSN 0275-0392. S. 284. 19 K tomu srovnej vymezení konstruktivistických přístupů v textu ZEMANOVÁ, Štěpánka. Nové chápání univerzality lidských práv. Mezinárodní vztahy. 2005, Vol. 40, No. 4, s. 79–94. ISSN 0323-1844. S. 86. 20 DONNELLY, Jack. The Relative Universality of Human Rights. Human Rights Quarterly.


57

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 kultuře nebylo nic, co by Evropany předurčovalo k rozvoji lidskoprávních idejí.21 Funkční univerzalita je tudíž dána prohlubujícím se procesem globalizace a s ním spojeným rozvojem moderních trhů a států. Hrozby lidské důstojnosti, které byly původně typické pro Evropu, tím získávají celosvětový charakter a lidská práva, která v jeho pojetí představují tu nejefektivnější odezvu na ně, univerzální rozměr.22 Jedná se však o univerzalitu, která se vyskytuje pouze v současné době. Je tedy relativní z historického hlediska.23 Uvedená tvrzení vzbudila živý zájem zejména, pokud šlo o otázku západního původu lidských práv. Jejich problematické rysy opět velice názorně vyvstávají v postřezích Michaela Goodharta, který již dříve konstatoval, že má-li Donnellyho teze o nezávislosti lidských práv na západní kultuře platit, nesmí modernita a kapitalismus představovat dědictví právě této kultury, o čemž lze poměrně úspěšně pochybovat, například za pomoci Weberova poukazu na „protestantský“ původ kapitalismu.24 Navíc, pokud bychom i přijali předpoklad, že na hrozbách lidské důstojnosti, které s sebou modernita a kapitalismus přinášejí, není nic specificky západního, ještě to nic nevypovídá o západním charakteru lidských práv coby reakcí na tyto hrozby.25 Funkční univerzalita se tak opět jeví především jako přiléhavý popis současného stavu. Pokud bychom se ji však snažili pojímat jako normativní koncept, tak je její případný legitimizační potenciál významně podrýván právě onou nevyjasněností s ní souvisejících, možných, západních vlivů. Stejně tak lze zpochybňovat charakteristiku „nejefektnější odezvy“, kterou Donnelly v této souvislosti lidským právům přisuzuje, protože ta je alespoň v jeho pojetí více tvrzená než dokázaná, lze-li ji ovšem vzhledem k složitosti celého problému vůbec nějakým adekvátním způsobem verifikovat. 6 Mezinárodně právní univerzalita Existenci mezinárodně právní univerzality dává Donnelly do souvislosti s působením dokumentů typu Všeobecné deklarace lidských práv nebo Vídeň2007, Vol. 29, No. 2, pp. 281–306. ISSN 0275-0392. S. 287. 21 Tamtéž, s. 285–287. 22 Tamtéž, s. 287. Vůbec tvrzení, že lidská práva představují nejefektnější odezvu na určité hrozby lidské důstojnosti, které přináší naše doba (resp. modernita, kapitalismus, byrokratické státy apod.), představuje jeden z klíčových elementů Donnellyho teorie. K tomu viz DONNELLY, Jack. Both Universal and Relative (A Reply to Michael Goodhart). Human Rights Quarterly. 2008, Vol. 30, No. 1, pp. 194–204. ISSN 0275-0392. S. 198. 23 DONNELLY, Jack. Both Universal and Relative (A Reply to Michael Goodhart). Human Rights Quarterly. 2008, Vol. 30, No. 1, pp. 194–204. ISSN 0275-0392. S. 198. 24 GOODHART, Michael. Origins and Universality in the Human Rights Debates: Cultural Essentialism and the Challenge of Globalization. Human Rights Quarterly. 2003, Vol. 25, No. 4, pp. 935–964. ISSN 0275-0392. S. 944–945. 25 Tamtéž, s. 945.


58

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. ské deklarace z roku 1993.26 Tuto univerzalitu charakterizuje stejně jako univerzalitu funkční coby podmíněnou a relativní, protože závisí na rozhodnutí států považovat významné mezinárodní lidskoprávní dokumenty za autoritativní a podle toho s nimi zacházet.27 Tato univerzalita je tedy relativní v tom smyslu, že se vztahuje pouze na státy a na současnou dobu, což však podle názoru jejího autora nijak neumenšuje význam, který jí může být přisuzován.28 S představou, že právě v množství stran, které mezinárodní smlouvy o lidských právech akceptují, lze spatřovat určitý důkaz jejich univerzality, se ztotožňuje i Christina M. Cerna.29 Tato teoretička vidí v přijetí Vídeňské deklarace přímo znovupotvrzení univerzality lidských práv založené již Všeobecnou deklarací.30 Nicméně i v tomto případě se nelze úplně vyhnout konfrontaci s možnou výtkou západního původu významných lidskoprávních dokumentů, jež může redukovat legitimizační sílu, kterou by je mohla skutečnost mezinárodně právní univerzality obdařit. Všeobecnou deklaraci lidských práv jako výraz západního individualismu vnímá například Frédéric Sudre, podle něhož tvrdit o ní, že je univerzální, znamená totéž jako proklamovat, že západní koncepce je povolána k univerzalitě.31 V tomto směru se proto jeví být zásadní, jakým způsobem se rozhodnutí státu akceptovat tento typ dokumentů coby relevantních pro svou praxi utváří, je-li důsledkem dobrovolné shody, nebo různých forem nátlaku ze strany západu. 7 Univerzalita překrývajícího se konsenzu Konstrukce univerzality překrývajícího se konsenzu je inspirována některými Rawlsovými názory. S jistým zjednodušením ji můžeme charakterizovat poukazem k tezi, že ačkoliv lidé zastávají různé teoretické postoje a vycházejí z odlišných myšlenkových pozic, tak mohou dospět k totožnému názoru na některé praktické otázky či koncepce, například jmenovitě na lidská práva.32 Výsledkem 26 DONNELLY, Jack. The Relative Universality of Human Rights. Human Rights Quarterly. 2007, Vol. 29, No. 2, pp. 281–306. ISSN 0275-0392. S. 288. 27 Tamtéž, s. 289. 28 DONNELLY, Jack. Both Universal and Relative (A Reply to Michael Goodhart). Human Rights Quarterly. 2008, Vol. 30, No. 1, pp. 194–204. ISSN 0275-0392. S. 198. 29 CERNA, Christina M. Universality of Human Rights and Cultural Diversity: Implementation of Human Rights in Different Socio-Cultural Contexts. Human Rights Quartely. 1994, vol. 16, no. 4, s. 740–752. ISSN 0275-0392. S. 746. 30 Tamtéž, s. 742. 31 SUDRE, Frédéric. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Evropské informační středisko Univerzity Karlovy, 1997, 364 s. ISBN 8021014857. S. 37. K vnímání lidských práv jako produktu západního světa a kritické reflexi této teze srovnej též BEITZ, Charles R. The Idea of Human Rights. Oxford: Oxford University Press, 2009, xiii, 235 p. ISBN 9780199572458. S. 203–206. 32 DONNELLY, Jack. The Relative Universality of Human Rights. Human Rights Quarterly. 2007, Vol. 29, No. 2, pp. 281–306. ISSN 0275-0392. S. 291.


59

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 je tedy konsenzus, který není podložen identickými důvody a jemuž může být přisouzen atribut „politický“.33 Konstrukci tohoto druhu univerzality můžeme vnímat v první řadě jako důsledek snahy vypořádat se s faktem, na který upozorňoval již Jacques Maritain, to jest, že je nemožno nalézt konsenzus na ospravedlnění lidských práv vzhledem k přílišné různorodosti filosofií v současném světě.34 Podobně, jak již bylo poukázáno výše v případě mezinárodně právní univerzality, nelze se ani zde vyhnout otázce, zda je takovýto konsenzus spíše dobrovolný či vnucený.35 Sám Donnelly se přiklání k názoru, že vzniká dobrovolně.36 Mám ale za to, že právě v této věci opět neopírá svůj závěr o žádná „tvrdá“ a průkazná fakta. Zdá se být nejpravděpodobnější, že v praxi se budou oba způsoby utváření konsenzu prolínat, a proto jej v rozebírané formě lze jen stěží akceptovat jako vhodný legitimizační důvod. 8 Ontologická univerzalita K univerzalitě překrývajícího se konsenzu lze postavit do protikladu univerzalitu ontologickou. První ze zmíněných totiž předpokládá, že se lidská práva opírají o mnoho různorodých, někdy i vzájemně protikladných, základů, zatímco druhá uvedená, že mají základ jen jeden a to transhistorický a zároveň i objektivně uchopitelný.37 Podle Donnellyho existují tři důvody, které činí tento typ univerzality nevěrohodným a politicky neatraktivním. První z nich vyplývá z toho, že i když některé filosofie nebo náboženství chápou své hodnoty jako nadčasové a objektivní, tak nejsou schopny o této jejich nadčasovosti a objektivnosti přesvědčit filosofie a náboženství ostatní.38 Druhý spočívá v argumentu, že všechny prominentní doktríny po většinu historie ignorovaly nebo dokonce aktivně popíraly lidská práva a je nepravděpodobné, že by byl nějaký objektivně správný názor tak široce a dlouhodobě nebrán v úvahu nebo přímo popírán. S tím souvisí i poslední autorův kritický postřeh, kterým je poukaz na to, že ontologická univerzalita 33 GOODHART, Michael. Neither Relative nor Universal: A Response to Donnelly. Human Rights Quarterly. 2008, Vol. 30, No. 1, pp. 183–193. ISSN 0275-0392. S. 187. 34 K tomu srovnej FREEMAN, Michael. The Problem of Secularism in Human Rights Theory. Human Rights Quarterly. 2004, Vol. 26, No. 2, pp. 375–400. ISSN 0275-0392. S. 376. 35 DONNELLY, Jack. The Relative Universality of Human Rights. Human Rights Quarterly. 2007, Vol. 29, No. 2, pp. 281–306. ISSN 0275-0392. S. 291. 36 Tamtéž, s. 292. 37 DONNELLY, Jack. The Relative Universality of Human Rights. Human Rights Quarterly. 2007, Vol. 29, No. 2, pp. 281–306. ISSN 0275-0392. S. 292. 38 To jak obtížné je identifikovat nějaký objektivní, transhistorický základ, který by mohl založit univerzalitu lidských práv, lze alespoň podle mého názoru dobře sledovat i na kritice některých názorů Alana Gewirtha Michaelem Freemanem. K tomu viz FREEMAN, Michael. The Philosophical Foundations of Human Rights. Human Rights Quarterly. 1994, Vol. 16, No. 3, pp. 491–514. ISSN 0275-0392. Zejména s. 505–511.


60

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. implikuje názor, že většina morálních a náboženských teorií napříč dějinami byla objektivně špatná nebo nemorální, což sice může být pravda, ale než přijmeme takovouto radikální ideu, potřebujeme dle jeho názoru mnohem přesvědčivější argumenty, než jaké jsou v rámci současných teorií dostupné.39 K hodnocení Donnellyho argumentů je třeba uvést, že se vesměs jedná o dobré důvody, které činí ontologickou univerzalitu nepravděpodobnou, avšak logicky ji nijak nevyvrací. Skepsi vůči transhistorickému základu, který ji konstituuje, lze dát snadno do souvislosti s obecnou nedůvěrou vůči metafyzice a tradičnímu filosofickému myšlení. Můžeme tudíž očekávat, že budou mít i podobné příčiny.40 Rozebírat je však přesahuje téma i možnosti tohoto textu. Dále se v souvislosti s odmítnutím zmiňovaného základu stojí za to i zamýšlet, co tím člověk či společnost ztrácí a co tím může získat. Vyjádřeno v nejjednodušší formě: Mohlo by se tak kupříkladu eliminovat riziko radikálního a agresivního přístupu, který může být s touto formou univerzalismu spojován (tj. riziko západního imperialismu). Na druhou stranu se však spolu s ním může vytratit i snaha o hledání společných rysů s druhými, vzdálenějšími lidmi nebo společenstvími, což může paradoxně vést k oslabení vzájemné komunikace mezi kulturami. 9 Vztah univerzálního a relativního Při analýze univerzality lidských práv nelze opomenout ani jejich vztah k relativismu. Donnelly jej ve své teorii reflektuje mimo jiné tím způsobem, že připouští, že některé druhy univerzality jsou univerzální pouze v určitých rámcích (například v současné době), zatímco v jiných vyznívají jako relativní (vzhledem k historii jako celku).41 Dále též tvrdí, že lidská práva jsou univerzální na úrovni pojmů, tedy široce pojatých formulací jako jsou například články 3 a 22 Všeobecné deklarace lidských práv, avšak relativní na úrovni koncepcí, kterých z právních pojmů vyplývá vždy celá řada, stejně jako na úrovni implementací z těchto koncepcí odvozených.42 Funkční univerzalita a univerzalita překrývajícího se konsenzu se pak dle jeho názoru primárně nachází právě na oné zmiňované úrovni pojmů. Mezinárodní smlouvy o lidských právech zato naopak zpravidla ztělesňují různé koncepce a někdy i implementace.43 39 DONNELLY, Jack. The Relative Universality of Human Rights. Human Rights Quarterly. 2007, Vol. 29, No. 2, pp. 281–306. ISSN 0275-0392. S. 293. 40 Ke příčinám odklonu od tradičního filosofického myšlení srovnej např. HAPLA, Martin. Richard Rorty a lidská práva. Časopis pro právní vědu a praxi. 2014, Vol. 22, No. 1, s. 69–75. ISSN 1210-9126. S. 71. 41 K tomu srovnej např. DONNELLY, Jack. Both Universal and Relative (A Reply to Michael Goodhart). Human Rights Quarterly. 2008, Vol. 30, No. 1, pp. 194–204. ISSN 0275-0392. S. 198. 42 DONNELLY, Jack. The Relative Universality of Human Rights. Human Rights Quarterly. 2007, Vol. 29, No. 2, pp. 281–306. ISSN 0275-0392. S. 299. 43 Tamtéž, s. 299–300.


61

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 Relativismus samotný je samozřejmě, stejně jako univerzalismus, složitě strukturovaný fenomén.44 Donnelly jej ve vztahům k lidským právům chápe jako relativismus kulturní a můžeme říci, že je jeho kritikem.45 Kulturní relativita je podle jeho názoru sice faktem,46 ale přenesena do oblasti teorie lidských práv přináší s sebou v některých svých formách širokou paletu problémů.47 Za zmínku stojí například jeho poukaz na to, že jen málokdo věří tomu, že jsou nějaké hodnoty závazné jen kvůli svému zakotvení v kultuře,48 nebo že kulturní relativismus také neodůvodnitelně popírá možnost vzájemného morálního učení a předpokládá morální neomylnost kultury.49 Toto úzké ztotožnění relativismu s jeho kulturní formou lze ovšem vnímat jako diskutabilní. Samozřejmě, jak již bylo v tomto textu vícekrát zmíněno, univerzalita lidských práv bývala často zpochybňována poukazem na jejich západní původ, což je argument zřetelně vyplývající z tohoto rámce. Na druhou stranu, chceme-li například diskutovat o ontologické univerzalitě, mohou se kritické výtky vůči ní opírat i o jiné koncepce relativismu, ukotvené primárně ve filosofických a nikoliv kulturních perspektivách. Také je třeba Donnellymu vytknout, že ve své koncepci dostatečně nerozlišuje deskriptivní a preskriptivní aspekty jím používaných pojmů. Jako vhodné doplnění k jeho klasifikacím se mi proto jeví dělení relativismu na deskriptivní, metaetický a normativní z pera Patricka Haydena.50 Deskriptivní relativismus je v Haydenově pojetí odrazem skutečnosti, že různé společnosti mají různé vnímání toho, co je správné a co je špatné. Metaetický relativismus se podle něj zakládá na tezi, že nelze poznat, co je morálně pravdivé. Nakonec normativní relativismus stojí na tvrzení, že by lidé měli v závislosti na svém kulturním zakotvení činit různé věci a mít různá práva.51 Hayden k tomuto dělení ještě poznamenává, že z deskriptivního a metaetického relativismu nemůžeme logic-

44 Pro zajímavost: Sám Donnelly ve svých starších pracích vymezuje relativismus ve vztahu k univerzalismu. Na tomto základě rozlišuje radikální univerzalismus, silný a slabý kulturní relativismus a radikální kulturní relativismus. K tomu srovnej DONNELLY, Jack. Cultural Relativism and Universal Human Rights. Human Rights Quarterly. 1984, Vol. 6, No. 4, pp. 400–419. ISSN 0275-0392. S. 400–401. DONNELLY, Jack. International Human Rights. 3rd ed. Boulder: Westview Press, 2007, xiv, 247 s. ISBN 9780813343266. S. 37–38. DONNELLY, Jack. Universal human rights in theory and practice. 1. publ. Ithaca: Cornell University Press, 1989, x, 295 s. ISBN 0801423163. S. 109–110. 45 DONNELLY, Jack. The Relative Universality of Human Rights. Human Rights Quarterly. 2007, Vol. 29, No. 2, pp. 281-306. ISSN 0275-0392. S. 293. 46 Tamtéž, s. 294. 47 O tom podrobně tamtéž, s. 295–296. 48 Tamtéž, s. 295. 49 Tamtéž 50 Viz HAYDEN, Patrick. The Philosophy of Human Rights. 1st ed. St. Paul: Paragon House, 2001, xviii, 686 s. ISBN 1557787905. S. 383–384. 51 Tamtéž.


62

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. ky odvozovat relativismus normativní.52 To je velmi cenná připomínka, jelikož lze očekávat, že právě nevhodné pojímání vzájemného vztahu různých typů relativismu může být příčinou mnoha nejasností. Navzdory všem kritickým námitkám, které můžeme vůči výše rozebíraným Donnellyho názorům nadnést, se přece přikláním k tomu, že bychom je měli spíše vyzdvihnout, než zatratit. Hlavní důvod pro to vidím především v jeho cenné snaze překonat duální pojetí univerzálního a relativního a postihnout tyto pojmy v jejich složité, mnohovrstevné struktuře. 10 Univerzalita a legitimita Spojitost univerzality lidských práv s jejich legitimitou53 je v odborné literatuře často uváděnou skutečností.54 Jsou to ostatně její legitimizační dopady, proč bývá coby požadavek pokládána za důležitou. Jako nejužší se přitom zmiňované spojení manifestuje v souvislosti s univerzalitou ontologickou, protože tím, že tato univerzalita vyplývá z transhistorického základu, musí být jí nadaná lidská práva legitimní ve všech společenských a kulturních kontextech.55 V tomto ohledu je zajímavé, že sám Donnelly názor, že legitimita lidských práv je funkcí jejich univerzality, striktně odmítá. Naopak upřesňuje, že lidská práva nejsou legitimní proto, že jsou univerzální, ale že jejich legitimita vyrůstá ze zdrojů, které konstituují dílčí formy univerzality. V tomto smyslu lidská práva mají například mezinárodně právní univerzalitu, protože je státy akceptují jako závaznou část mezinárodního práva a nikoliv jsou závazné (resp. legitimní) v mezinárodním právu z důvodu, že jsou univerzalní.56 Stavíme-li ovšem celý problém takto, nebudeme nakonec nuceni hledat zdroje legitimity těchto práv ad infinitum? Opravdu může k jejich věrohodnému odůvodnění kupříkladu postačit, že je většina států pokládá za závazné? Člověk se samozřejmě může dále ptát, z čeho čerpá své ospravedlnění tento důvod, proč by měl být vůbec brán vážně. V zásadě se tak může jednat o nekončící proces tázání po legitimitě, jemuž lze stanovit hranice pouze pragmaticky, tedy s přihlédnutím k tomu, u kterých důvodů relevantní většina společnosti již nepožaduje další ospravedlnění. Zajímavý názor na tuto problematiku zastává i Michael Goodhart, podle něhož je spojování legitimity (popřípadě politické účinnosti) lidských práv 52 Tamtéž, s. 384. 53 K vymezení pojmu legitimity a jejím některým specifikům v oblasti lidských práv srovnej text HAPLA, Martin. Pojem legitimity a krize lidských práv. Časopis pro právní vědu a praxi. 2013, Vol. 21, No. 3, s. 397–405. ISSN 1210-9126. 54 GOODHART, Michael. Neither Relative nor Universal: A Response to Donnelly. Human Rights Quarterly. 2008, Vol. 30, No. 1, pp. 183–193. ISSN 0275-0392. S. 184–185. 55 Tamtéž, s. 189. 56 DONNELLY, Jack. Both Universal and Relative (A Reply to Michael Goodhart). Human Rights Quarterly. 2008, Vol. 30, No. 1, pp. 194–204. ISSN 0275-0392. S. 195.


63

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 s jejich univerzalitou obecně chybné a nebezpečné. Tento autor naopak hají stanovisko, že odmítnutí univerzality lidských práv zvyšuje jejich legitimitu a vůbec nemusí znamenat upadnutí do relativismu.57 Jakkoliv totiž například transhistorický základ konstituuje silnou legitimitu lidských práv, z jeho absence ještě logicky nevyplývá, že lidská práva nejsou legitimní.58 Sám Goodhart se snaží založit legitimitu lidských práv poukazem k tomu, že lidská práva slouží k ochraně před hrozbami rodících se z dominance a útlaku (a to nejen ze strany státu, nýbrž všeobecně) a že každý člověk má tedy důvod obávat se, že by se jednou mohl stát jejich obětí. To dává podle něj těmto právům globální rozměr a dokáže konstituovat i jejich všeobecnou legitimitu. Nadto to ještě stvrzuje jejich charakter tužeb a nikoliv morálních pravd.59 Osobně mám za to, že se jedná nepochybně o zajímavé řešení „legitimizační nouze“ lidských práv. Obtíž však můžeme spatřovat v tom, zda se skutečně všichni lidé musejí obávat, že se stanou obětí dominance nebo útlaku. Nemusí části z nich naopak režim, který lidská práva ignoruje, zajišťovat v souhrnu výhodnější postavení? Goodhartovo řešení vnímám jako relevantní zejména za situace, kdy by postavení jednotlivců bylo v zásadě rovnocenné (minimálně co do svých životních šancí), což v reálném světě bývá jevem spíše výjimečným. Kromě toho ani skutečnost, že by lidé měli ty nejlepší důvody pro to obávat se, že se jednou mohou dostat do postavení oněch obětí, ještě automaticky neznamená, že tímto způsobem svou situaci opravdu vyhodnotí a vezmou v úvahu. Donnelly podle mého soudu správně říká, že zdroje legitimity lidských práv jsou ve skutečnosti různorodé a mnohdy dokonce protichůdné.60 Mám za to, že je pro nás možná výhodnější tuto skutečnost přijmout a vzdát se hledání jednoho, všeobecně platného a nezpochybnitelného zdroje jejich ospravedlnění. Toto stanovisko nám posléze umožňuje věrohodně uplatňovat dva metodologické přístupy k legitimitě lidských práv. První z nich, který můžeme charakterizovat jako normativní, má za cíl vyhledávat přesvědčivé argumenty v konkrétně strukturované (nikoliv abstraktní) diskuzi o lidských právech. Druhý usiluje o popis toho, jak legitimita ve společnosti opravdu funguje. V kontextu, ve kterém je chápáno úsilí o nalezení určitého transhistorického základu jako marné, můžeme toto vnímat jako maximum možného. 57 GOODHART, Michael. Neither Relative nor Universal: A Response to Donnelly. Human Rights Quarterly. 2008, Vol. 30, No. 1, pp. 183–193. ISSN 0275-0392. S. 190. Názor, že odmítnutí univerzalismu lidských práv ještě nutně nepředstavuje podporu morálnímu relativismu, zastává dále i RAZ, Joseph. Human Rights without Foundations. In: BESSON, Samantha; TASIOULAS, John (eds.). The Philosophy of International Law. Oxford: Oxford University Press, 2010, s. 321–337. ISBN 978–0–19–920858–6. S. 335. 58 GOODHART, Michael. Neither Relative nor Universal: A Response to Donnelly. Human Rights Quarterly. 2008, Vol. 30, No. 1, pp. 183–193. ISSN 0275-0392. S. 190. 59 Tamtéž, s. 190–191. 60 DONNELLY, Jack. Both Universal and Relative (A Reply to Michael Goodhart). Human Rights Quarterly. 2008, Vol. 30, No. 1, pp. 194–204. ISSN 0275-0392. S. 202–203.


64

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. 11 Stručná poznámka k pragmatickému přístupu k lidským právům Poslední odstavec předcházejícího oddílu nás nutně přivádí k tomu alespoň ve stručnosti pojednat o pragmatickém přístupu k lidským právům a k jejich univerzalitě. Ačkoliv výraz pragmatický přístup bude asi nejvíce spojován se jménem amerického filosofa Richarda Rortyho, jeho prvky bychom mohli spatřovat i v úvahách některých jiných teoretiků. Jako pragmatickou bych hodnotil například myšlenku Charlese R. Beitze, podle něhož bychom k lidským právům neměli přistupovat jako k aplikaci určité filosofické ideje na mezinárodní panství, ale jako k politické doktríně, která byla zkonstruována k tomu, aby hrála roli v globálním politickém životě.61 V tento moment si však musíme položit otázku, zda bychom se nemohli nároku lidských práv na univerzalitu vzdát. Joseph Raz, který se k politické koncepci lidských práv rovněž přiklání, tvrdí, že v jejím kontextu tato práva nepotřebují být univerzální, aby si uchovala svůj smysl a účinnost.62 Vzdáme-li se opravdu snahy nalézt nějaký objektivně uchopitelný, transhistorický rámec, ve kterém bychom mohli lidská práva ukotvit, přestanou být mnohé problémy, na které bychom jinak naráželi, relevantní. To je samozřejmě pravda. Jak bylo však naznačeno již výše, nemůžeme spolu s tím ztratit i něco podstatného? Nemůže mít onen transhistorický prvek svůj význam už jenom v tom, že slouží jako pevný element, vůči němuž se vymezujeme v naší diskuzi? Pragmatický přístup k lidským právům má nepochybně velký potenciál. Přesto bych se však klonil k tomu, že by neměl být vnímán jako jediný možný, popřípadě neschopný koexistence s jinými přístupy včetně těch, které se opírají o předpoklad nějakého transhistorického prvku. Nakonec i on samotný se přece nezakládá na potřebě všechno vyjasnit a poskytnout vyčerpávající popisy a odpovědi. Snaží se spíše poskytnout nám užitečné vodítko, což je ambice, která se dobře slučuje s tolerancí vůči jiným teoriím a názorům.63 12 Závěr Z hlediska praxe byly poslední dekády triumfem lidských práv, nahlíženo z teoretického úhlu pohledu jsme však v situaci poněkud obtížné. Jak trefně uvádí Hubert Smekal: „Nevíme tedy přesně, co jsou to lidská práva a proč je máme – tedy na základě čeho a k čemu.“64 Jako nesnadně zdůvodnitelný a objasnitelný se 61 BEITZ, Charles R. The Idea of Human Rights. Oxford: Oxford University Press, 2009, xiii, 235 p. ISBN 9780199572458. S. 48–49. 62 RAZ, Joseph. Human Rights without Foundations. In: BESSON, Samantha; TASIOULAS, John (eds.). The Philosophy of International Law. Oxford: Oxford University Press, 2010, s. 321–337. ISBN 978–0–19–920858–6. S. 332. 63 K tomu srovnej některé úvahy v článku HAPLA, Martin. Richard Rorty a lidská práva. Časopis pro právní vědu a praxi. 2014, Vol. 22, No. 1, s. 69–75. ISSN 1210-9126. S. 74–75. 64 SMEKAL, Hubert. Lidská práva. Ideje, trendy, výzvy a nástrahy. 1. vydání. Brno: Masaryko-


65

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 jeví i požadavek univerzality těchto práv. Donnellyho koncepce relativní univerzality lidských práv, ačkoliv má i svá slabá místa, představuje nesporně zajímavý způsob, jak se v takovéto situaci pokoušet o smysluplnou teoretickou reflexi této problematiky. Jestliže je jedním z hlavních problémů současné doby přílišná nejistota a nemožnost nalézt arbitrární kritérium pro upřednostnění některého z pestré škály možných teoretických přístupů, zdá se být právě pluralismus vhodným metodologickým východiskem. Inspirativní možnosti při zkoumání lidských práv a jejich univerzálního rozměru nám poskytuje též přístup, který by se dal s jistým zjednodušením označit jako pragmatický. S ním spojené úsilí nahlížet na věci z více konkrétních, hmatatelnějších rámců může přispět ke kladení smysluplnějších, užitečnějších otázek. Není ovšem pochyb o tom, že snaha nalézt nějaký objektivní, transhistorický základ, s nímž by byla spojena i univerzalita lidských práv, hrál v dosavadní evropské myšlenkové tradici významnou roli a přinesl s sebou i četná pozitiva. Proto je třeba přistupovat k jeho možnému vytěsnění z naší diskuze o lidských právech jen s největší opatrností. Právě citlivý přístup k tomuto typu problémů totiž může představovat tu nejlepší záruku jejich řešení nebo alespoň užitečného podání. Mgr. Martin Hapla Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Brno [email protected]

va univerzita, 2013, 195 s. ISBN 978-80-210-6388-4. S. 81.


66

ÚČASTNÍCI DETENČNÍHO ŘÍZENÍ The Parties in Detention Proceedings

Petr Podrazil PODRAZIL, Petr. Účastníci detenčního řízení. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, No. 2, s. 67–72. Abstrakt: Článek si klade za cíl podrobit hlubší analýze problematiku účastníků detenčního řízení. V souvislosti s přijetím zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních došlo v detenčním řízení v oblasti pojetí jednotlivých účastníků řízení k zásadním změnám. Změna procesního postavení se rovněž dotkla zdravotního ústavu, jenž je v souladu s právní úpravou považován nově za účastníka řízení. Článek podrobně rozebírá nejzásadnější změny a zvažuje jejich přínos z pohledu rychlé a účinné ochrany osobní svobody člověka v průběhu detenčního řízení. Klíčová slova: detenční řízení, účastník řízení, osobní svoboda, podpůrce, důvěrník, zdravotní ústav. Abstract: The article aims to provide a deeper analysis of the parties in detention proceedings. In connection with the adoption of the Act No. 292/2013 Coll., the special court proceedings, fundamental changes took place in the conception of individual parties. The change of the procedural status affected also the health institute which is newly considered as a party of the proceedings. The article discusses the most important changes and considers their benefits in terms of rapid and effective protection of personal freedom during detention proceedings. Keywords: detention proceedings, party, personal freedom, sustainer, fiduciary, health institute.


67


AIO, 2014, Vol. 9, No. 2

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2

ÚČASTNÍCI DETENČNÍHO ŘÍZENÍ 1 Úvod Ochrana osobní svobody zaujímá vysoce důležité postavení v hierarchii hodnot střežených právním řádem. Právní řád poskytuje osobní svobodě ochranu dvojího charakteru – hmotněprávní a procesněprávní. Hmotněprávní ochrana spočívá ve výhradě zákona. Omezení osobní svobody člověka je tak přípustné pouze za podmínek taxativně stanovených v zákoně. Procesní ochrana je vybudována na úpravě procesního postupu, který musí být při omezování osobní svobody striktně dodržován. Tento procesní postup je v rámci tzv. zdravotnických detencí od 1. ledna 2014 zakotven v § 66 a násl. (řízení ve věcech vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen ZZŘ).1 Z hlediska náležité ochrany osobní svobody člověka nedobrovolně omezeného na osobní svobodě a rychlého postupu soudu v rámci detenčního řízení je nezbytné zaměřit se na přesné vymezení okruhu účastníků tohoto řízení. Právní úprava účastníků detenčního řízení vychází z definice účastníků zakotvené v § 6 odst. 1 ZZŘ. Podle této definice v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, jsou účastníky navrhovatel a ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. Uvedená definice účastníků je zákonodárcem zvolena pro ta řízení, u nichž rozmanitost vztahů, které jsou v rámci řízení projednávány, nedovoluje přesné stanovení okruhu účastníků. Účastníkem těchto řízení bude ex lege vždy osoba, bez níž by řízení nemohlo proběhnout (tj. postrádalo by smysl). V případě detenčního řízení tak bude účastníkem pokaždé člověk, u něhož jsou dány důvody pro přezkum zákonnosti omezení jeho osobní svobody [§ 75, § 83 ZZŘ ve spojení s § 38 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách].2 Pro tuto osobu užívá zákon o zvláštních řízeních soudních legislativní zkratku „umístěný člověk“ (např. § 69 odst. 1 ZZŘ). Uvedená legislativní zkratka prodělala určitý vývoj. Původně byla osoba převzatá do zdravotnického zařízení bez svého souhlasu, označována jako „nemocný“. Novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 205/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 85/1996, o advokacii, ve znění pozdějších přepisů, s účinností k 1. srpnu 2005 nahradila termín „nemocný“ termínem „umístěný“. Podle důvodové zprávy byla příčinou této změny skutečnost, že pojem „nemoc1 Až do 31. prosince 2013 bylo detenční řízení zakotveno v § 191a až § 191h zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.). 2 Ten, o jehož umístění v ústavu jde, je účastníkem řízení, v němž má být vysloveno, zda k jeho převzetí do ústavu došlo ze zákonných důvodů či nikoliv. Ostatně o jeho účastenství v tomto řízení se výslovně zmiňuje ustanovení § 191b odst. 2 o. s. ř. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2009, sp. zn. Cpjn 29/2006 (dále jen Stanovisko NS).


68

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. ný“ označoval pouze osoby bez souhlasu umístěné do ústavu zdravotnické péče a nikoliv již osoby, které sice byly převzaty se svým souhlasem, nicméně v průběhu léčby došlo k omezení jejich volného pobytu či styku s vnějším světem.3 Autor domnívá se, že ani označení „umístěný “ nebylo příliš šťastně použito, neboť mohlo evokovat určité spojení s represáliemi trestního charakteru. V souvislosti s rekodifikací detenčního řízení zvolil zákonodárce pro osobu nedobrovolně umístěnou humánnější terminologii a častěji operuje s pojmem člověk (srov. např. § 69 odst. 1 ZZŘ, § 38 zákona o zdravotních službách, § 104 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Přesný okruh účastníků detenčního řízení bude odvislý od konkrétních hmotněprávních skutečností vyskytujících se v daném řízení. Vyjma navrhovatele je totiž třetí definice účastníků založena na tzv. materiálním pojetí. Účastníky řízení jsou tak všechny osoby, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. Zákon přitom stanoví pouze požadavek projednání, nikoliv rozhodování o právech nebo povinnostech. Nemusí se tedy jednat pouze o práva nebo povinnosti osob, o nichž bude rozhodováno ve výroku rozhodnutí, ale účastníkem řízení budou i osoby, jejichž práva nebo povinnosti jsou rozhodnutím přímo dotčena, i přesto, že tato práva nebo povinnosti nebudou ve výroku rozhodnutí přímo uvedena.4 Účastníkem detenčního řízení je vedle umístěného vždy navrhovatel. Na rozdíl od předchozího stavu zachyceného v občanském soudním řádu do 31. prosince 2013, je od 1. ledna 2014 účastníkem řízení také zdravotní ústav a zákonný zástupce, podal-li zástupce za člověka návrh na zahájení řízení (§ 67 ZZŘ). Návrh zákona tak zvolil poněkud zvláštní konstrukci, neboť zákonného zástupce považuje za účastníka, podal-li za umístěného návrh na zahájení řízení.5 Kromě výše uvedených osob mohou být v závislosti na okolnostech konkrétního případu účastníky řízení rovněž osoby blízké, zástupce či opatrovník umístěného, podají-li za podmínek uvedených v § 82 odst. 1 ZZŘ návrh o nové vyšetření a rozhodnutí o propuštění umístěného ze zdravotnického zařízení.6

3 Důvodová zpráva k zákonu 205/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 85/1996, o advokacii, ve znění pozdějších přepisů [cit. 8. června 2013]. Dostupná na . 4 Disertační práce Dr. Šínové s názvem Účastníci nalézacího soudního řízení ve věcech civilních, str. 53 [cit. 5. června 2013]. Dostupná na . 5 Podle autora článku by však v takovém případě zákonný zástupce měl být pouze zástupcem umístěného. 6 Disertační práce Dr. Šínové s názvem Účastníci nalézacího soudního řízení ve věcech civilních, str. 53 [cit. 5. června 2013]. Dostupná na .


69

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 2 Postavení zdravotního ústavu v detenčním řízení Zdravotní ústav má v detenčním řízení specifické postavení, které pramení z toho, že ve většině případů iniciuje zahájení detenčního řízení, poskytuje soudu relevantní důkazy, výslech ošetřujícího lékaře poskytovatele zdravotních služeb je často jediným důkazem, na základě kterého soud v první fázi detenčního řízení zjišťuje, zda zadržení osoby proběhlo v souladu se zákonnými důvody. Ústav však navzdory uvedeným skutečnostem v řízení až do 31. prosince 2013 nevystupoval jako účastník řízení, ale pouze jako subjekt na řízení zúčastněný. Usnesení soudu, kterým soud vyslovil, zda převzetí pacienta do zdravotnického zařízení bylo uskutečněno ze zákonných důvodů, nemělo na ústav žádný dopad. Ústav se mohl proti usnesení odvolat, bylo-li vysloveno, že převzetí nepřeběhlo v souladu se zákonnými důvody, nebo že tyto důvody již netrvají.7 Zákon o zvláštních řízeních soudních ústav za účastníka považuje, což zásadním způsobem usnadňuje situaci umístěných lidí např. v oblasti náhrady nákladů řízení, rozhodl-li soud že převzetí člověka do ústavu bylo nepřípustné. Umístěný se v takovém případě podle předešlé právní úpravy musel nákladů řízení domáhat prostřednictvím žaloby na náhradu škody. Zákon o zvláštních řízeních soudních dále zavádí speciální řízení o vyslovení nepřípustnosti držení v zařízení sociálních služeb (§ 84 ZRŘ). Z textu zákona není patrné, zda na zařízení sociálních služeb má být nahlíženo obdobným způsobem jako tomu je u zdravotního ústavu – tj. zda může být považována za účastníka řízení. Autor je však přesvědčen, že není racionálního důvodu pro to, aby zdravotní ústav účastníkem řízení byl a zařízení sociálních služeb nikoliv. Na zařízení sociálních služeb je tak rovněž nutné nahlížet jako na účastníka řízení. 3 Postavení podpůrce a důvěrníka v detenčním řízení V souvislosti s vymezením účastníků detenčního řízení je nezbytné zaměřit se rovněž na nové instituty, které občanský zákoník (dále jen NOZ) a zákon o zvláštních řízeních soudních do detenčního řízení přinesly. Jedná se o instituty podpůrce a důvěrníka. Institut podpůrce je zakotven v § 45 NOZ. Jeho smyslem je umožnit člověku, který potřebuje nápomoc při rozhodování, protože mu v tom duševní porucha působí obtíže, třebaže nemusí být omezen ve svéprávnosti, sjednat si s podpůrcem smlouvu, kterou se podpůrce podporovanému zaváže, že bude s jeho souhlasem přítomen při jeho právních jednáních, že mu zajistí potřebné údaje a sdělení a že mu bude nápomocen radami (§ 46 odst. 1 NOZ). Nový občanský 7 K postavení ústavu zdravotnické péče srovnej dále rovněž rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ťupa v. České republice ze dne 26. května 201. Stížnost číslo 39822/07. Dále rovněž Stanovisko Nejvyššího soudu.


70

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. zákoník vychází z předpokladu, že v určitých případech není nutné omezovat svéprávnost člověka a raději člověku s určitou minimální duševní poruchou umožnit využití asistence osoby, která nebude rozhodovat namísto člověka se zdravotním postižením, ale společně s ním.8 Pod pojmem důvěrník si můžeme představit „kolizního zástupce“, jehož si člověk zadržený v příslušném zařízení může zvolit za účelem posílení ochrany svých práv. Člověk umístěný proti své vůli ve zdravotnickém zařízení využije služeb důvěrníka především za situace, kdy byl do zařízení umístěn na návrh svého zákonného zástupce. Podpůrce i důvěrník mají v detenčním řízení určité privilegované postavení související s požadavkem na důslednou ochranu práv umístěného. Obě tyto osoby mají právo být přítomni podání vysvětlení, při kterém je poskytovatel povinen osvětlit člověku převzatému do zdravotnického zařízení jeho právní postavení, zákonný důvod, o nějž se převzetí opírá, a možnosti právní ochrany. Poskytovatel zdravotních služeb je povinen informovat důvěrníkova nebo zmocněnce o provedených opatřeních, která uskutečnil v souvislosti s hospitalizací umístěné osoby. Důvěrník nebo podpůrce mohou uplatnit ve prospěch hospitalizovaného člověka všechna jeho práva vzniklá v souvislosti s jeho převzetím do příslušného zařízení nebo s jeho držením v takovém zařízení (§ 107 odst. 2 NOZ). Občanský zákoník poskytuje dále internovanému člověku právo na projednání vlastních záležitostí bez přítomností třetích osob se svým zástupcem, důvěrníkem nebo podpůrcem (§ 108 NOZ). Důvěrník či podpůrce budou moci vedle internovaného člověka uplatnit právo na přezkum zdravotního stavu, zdravotní dokumentace nebo vyjádření lékaře o neschopnosti úsudku a projevit vlastní přání lékařem nezávislým na poskytovateli zdravotních služeb v tomto zařízení i na jeho provozovateli (§ 109 odst. 1 NOZ). Procesní reflexe zmiňovaných hmotněprávních ustanovení je zakotvena v § 68 zákona o zvláštních řízeních soudních. Podle tohoto ustanovení je důvěrník nebo podpůrce v řízení ve věcech vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu oprávněn svým jménem uplatnit ve prospěch umístěného člověka všechna jeho práva vzniklá v souvislosti s převzetím a dalším držením ve zdravotním ústavu. Pokud by úkony důvěrníka nebo podpůrce odporovaly zájmům umístěného, posoudí je soud po zvážení všech okolností (§ 68 ZZŘ). Využije-li umístěný člověk, jeho podpůrce či důvěrník práva zakotveného v § 109 NOZ bude mít soud za povinnost takový důkaz provést (§ 70 odst. 1 ZRŘ). Podpůrce či důvěrník nemají postavení účastníků řízení a nedají se považovat ani za osoby na řízení zúčastněné, neboť jim v průběhu řízení nevznikají

8 ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vydání. Ostrava: Sagit, 2012, s. 91.


71

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 jen povinnosti, ale přísluší jim rovněž procesní práva. Postavení účastníků řízené budou mít pouze za situace, podali-li návrh na zahájení řízení. 4 Závěr V důsledku přijetí zákona o zvláštních řízeních soudních, který do svých ustanovení převzal řízení, jehož cílem je posoudit, zda hospitalizace člověka do zdravotního ústavu, proběhla v souladu se zákonem a ze zákonem stanovených důvodů (§ 66 a násl. ZZŘ), došlo k přesnějšímu vymezení účastníků řízení. Zcela novým účastníkem tohoto řízení je zdravotní ústav, který až do 31. prosince 2013 toto postavení postrádal. Nedobrovolně umístěnému člověku se tak otevírá snazší cesta k náhradě nákladů řízení v případě, kdy soud rozhodne, že pro převzetí člověka do ústavu neexistovaly zákonem stanovené předpoklady a převzetí pacienta bylo tudíž nezákonné. K posílení ochrany práv umístěného člověka by dále měly přispět nově zakotvené instituty podpůrce a důvěrníka, které však nelze považovat za účastníky řízení. Postavení účastníka řízení mohou mít tyto osoby pouze v případě, že podají za návrh na zahájení řízení (§ 6 odst. 1 ZZŘ). JUDr. Petr Podrazil Právnická fakulta Univerzita Palackého v Olomouci [email protected]


72

POVINNÉ ZASTOUPENÍ ÚČASTNÍKŮ ŘÍZENÍ ADVOKÁTEM V ČR A V SRN Obligatory Representation by the Advocate in Civil Proceedings in the Czech Republic and in the Federal Republic of Germany

Jakub Vraník VRANÍK, Jakub. Povinné zastoupení účastníků řízení v ČR a v SRN. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, No. 2, s. 73–81. Abstrakt: Příspěvek se zabývá právní úpravou povinného zastoupení advokátem v civilním řízení v České republice a Spolkové republice Německo, srovnává jeho šíři a ukazuje možný vývoj de lege ferenda. Klíčová slova: povinné zastoupení, advokát, účastník. Abstract: This paper deals with legal regulations of obligatory substitution by advocate in civil proceedings in the Czech Republic and in the Federal Republic of Germany. It compares its variety and shows development de lege ferenda. Keywords: obligatory representation, advocate, party.


73


AIO, 2014, Vol. 9, No. 2

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2

POVINNÉ ZASTOUPENÍ ÚČASTNÍKŮ ŘÍZENÍ ADVOKÁTEM V ČR A V SRN 1 Úvod Povinné zastoupení účastníků řízení advokátem bývá také tradičně označováno jako advokátský přímus či advokátský proces. Již V. Hora nazýval ve svém díle1 spory, v nichž byly strany povinny nechat se zastoupit advokáty a tím pádem bylo v nich osobní projednávání stran vyloučeno, spory advokátskými. Stanoví-li zákon pro určité řízení takovou povinnost, není účastník řízení způsobilý jednat před soudem samostatně, ale musí být zastoupen advokátem, či dokonce již advokátem musí být sepsán určitý procesní úkon. Povinným zastoupením se sleduje, aby se zastoupenému dostalo kvalifikované právní pomoci, aby sepsaný právní úkon vyhověl náročným formálním požadavkům zákona, resp. aby se zastoupenému dostalo odborné právní pomoci také při jednání před soudem. Povinné zastoupení zajišťuje jak rovnost účastníků, chápanou jako rovnost zbraní, tak i úsilí o efektivní a koncentrovaný průběh sporu, pokud jeho příprava i vedení bude profesionální. Dalším důvodem je rozšířená možnost smírného vyřízení věci před zahájením řízení nebo i v průběhu řízení. Z uvedeného lze shrnout, že institut povinného zastoupení sleduje jak zájem veřejný, tak zájem procesních stran.2 V českém právu nastává povinné zastoupení advokátem ve čtyřech řízeních. Prvně probíhá advokátský proces v případech tzv. nutné obhajoby v trestním řízení.3 Dalším řízením s povinným zastoupením účastníka advokátem je řízení o kasační stížnosti.4 Třetím řízením, kdy nastává advokátní přímus, je řízení před ústavním soudem5a konečně posledním řízením je řízení dovolací v občanském soudním řízení.6 Zcela jistě advokátský proces ve všech zmíněných řízeních je jistě hodný rozboru, nicméně není v možnostech tohoto příspěvku se dopodrobna jimi zabývat. V jeho rámci se tak chci zaměřit na povinné zastoupení v řízení posledně jmenovaném, tedy v řízení dovolacím. Chci jej porovnat s právní úpravou povinného zastoupení advokátem v civilním řízení ve Spolkové republice Německo, srovnat

1 HORA, Václav. Československé civilní právo procesní: I.-III.díl. Praha: Wolters Kluwer, 2010, II. díl, s. 52. 2 ZOULÍK, František. Rovnost stran a profesionalita v civilním procesu. Bulletin advokacie, 1999, č. 9, s. 13. 3 Ustanovení § 36 a 36a zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. 4 Ustanovení § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. 5 Ustanovení § 29 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. 6 Ustanovení § 241 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.


74

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. jeho šíři v rámci civilního procesu a také rozebrat výhody či nevýhody advokátského procesu a nastínit vývoj de lege ferenda. 2 Povinné zastoupení účastníků v dovolacím řízení Povinné zastoupení dovolatele advokátem je zvláštní podmínkou řízení podle ustanovení § 104 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též „OSŘ). Obecně vzniká stejný způsobem jako dobrovolné zastoupení, tedy udělením plné moci (§ 28 OSŘ). V plné moci musí být výslovně uvedeno, že je udělována k zastoupení pro celé dovolací řízení. Udělil-li by dovolatel advokátovi plnou moc pouze k vypracování dovolání, nebyla by tím podle Nejvyššího soudu7 podmínka povinného zastoupení splněna. Právně zajímavá situace by nastala, pokud by dovolatel po podání dovolání plnou moc odvolal a tuto skutečnost v souladu s ustanovením § 28 odst. 2 OSŘ oznámil soudu. Na další postup existují dva názory. Podle prvního názoru8 by měl dovolací soud vyzvat ke splnění povinné zastoupení i v průběhu dovolacího řízení v souladu s ustanovením § 241b odst. 2 OSŘ, přičemž pokud by nedošlo k odstranění tohoto nedostatku, soud by řízení zastavil. Naopak dle druhého názoru9 požadavek povinného zastoupení platí jen pro podání dovolání. Tuto část dovolacího řízení je však dle něj chápat v širším smyslu, a to tak, že zahrnuje nejen podání dovolání samotného, ale též podání, kterým se odstraňují případné vady v náležitostech dovolání, podání, kterým se dovolání doplňuje nebo omezuje, nebo podání, kterým se disponuje rozsahem dovolání (rozsahem, v němž se rozhodnutí odvolacího soudu napadá), důvody dovolání nebo dovolacím návrhem. Rozhodne-li se však dovolatel, že dovolání vezme zpět, může tento procesní úkon učinit sám. Osobně bych se přikláněl k prvně uvedenému řešení. Pro případ, že by dovolatel chtěl vzít dovolání zpět, musel by podle mého názoru učinit tento procesní úkon opět skrze svého advokáta, neboť pokud dovolatel uděluje advokátu plnou moc k zastoupení pro celé dovolací řízení, přičemž zákon z této povinnosti žádné výjimky nestanoví, nedovozuji žádné oprávnění dovolatele, aby mohl tento úkon učinit jen on sám.

7 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1923/2003 8 ŠÍNOVÁ, Renáta in SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, ŠÍNOVÁ, Renáta, a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 750. 9 PUTNA, Mojmír in DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav. Občanský soudní řád I, II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1912.


75

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 3 Zástupci dovolatele Zástupcem dovolatele může být pouze advokát či notář, v případě notáře navíc pouze ve věcech10 uvedených v ustanovení § 3 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Advokátem je dle ustanovení § 4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, ten, kdo je zapsán v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou. Za advokáta je považován rovněž hostující evropský advokát (§ 35f ) a usazený evropský advokát (§ 35l). Zastoupení jinou osobou, ať již advokátním či notářským koncipientem či obecným zmocněncem, byť s právnickým vzděláním, není přípustné. Naopak podmínka povinného zastoupení je splněna, je-li dovolatel zastoupen svým zákonným zástupcem nebo opatrovníkem, který je advokátem a notářem. Zástupce dovolatele musí soudu doložit zastoupení plnou mocí, která jej opravňuje k zastupování v dovolacím řízení (zástupci dovolatele musí být udělena samostatná plná moc, nepostačuje udělení plné moci k zastupování v řízení, vzhledem k tomu, že plná moc zaniká dnem právní moci rozhodnutí, kterým bylo skončeno řízení, pro něž byla udělena, nevyplývá-li z ní něco jiného), listinou dokládající vztah mezi ním a dovolatelem, z níž by vyplývalo, že je zákonným zástupcem dovolatele, nebo rozhodnutím soudu.11 Zástupce dovolatele musí dovolání podepsat ve smyslu § 42 odst. 4 OSŘ, neboť jedině tak lze totiž prokázat, že jím bylo sepsáno. Dovolání sepsané advokátem a jím podepsané jsou podstatnými náležitostmi dovolání, jejichž nedostatek brání v pokračování v řízení. Pokud takovýto nedostatek není odstraněn, 10 Ustanovení § 3 zní: (1) Notář může v souvislosti s notářskou činností v rámci další činnosti poskytovat tyto právní služby: a) udělovat právní porady a zastupovat v jednání s fyzickými a právnickými osobami a v řízení před orgány veřejné moci; před soudy jen v řízeních podle části páté občanského soudního řádu, ve věcech veřejných rejstříků a ve věcech podle zákona o zvláštních řízeních soudních s výjimkou 1. řízení o pozůstalosti, v němž vykonává činnost soudního komisaře, 2. řízení ve věcech kapitálového trhu, 3. řízení o předběžném souhlasu s provedením šetření ve věcech ochrany hospodářské soutěže, 4. řízení o nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory k seznámení se s obsahem listin, 5. řízení o plnění povinností z předběžného opatření Evropského soudu pro lidská práva, 6. řízení o soudním prodeji zástavy, 7. řízení ve věcech rodinněprávních vyjma péče soudu o nezletilé a výkonu rozhodnutí ve věcech péče soudu o nezletilé a b) sepisovat soukromé listiny a zpracovávat právní rozbory. (2) Notář může vykonávat správu majetku a zastupovat v této souvislosti. (3) Notář může též vykonávat funkci insolvenčního správce, předběžného insolvenčního správce, zástupce insolvenčního správce, odděleného insolvenčního správce a zvláštního insolvenčního správce v insolvenčním řízení. 11 ŠÍNOVÁ: Občanský soudní…, s. 751.


76

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. soud dovolání odmítne dle § 43 odst. 2 OSŘ.12 Pokud dovolatel není zastoupen advokátem a sám nemá právnické vzdělání, resp. jej nemá osoba oprávněná za něj jednat, vyzve soud dovolatele k odstranění tohoto nedostatku v souladu s ustanovením § 104 odst. 2 OSŘ a určí mu k tomu lhůtu dle § 241b odst. 2 OSŘ a rovněž ho poučí o následcích nesplnění této povinnosti. Ve výzvě musí soud dovolatele poučit o možnosti požádat si o ustanovení zástupce dle § 30 OSŘ. Pokud takový nedostatek procesní podmínky není odstraněn, soud řízení zastaví dle § 241b odst. 2 OSŘ. Bylo-li dovolání podáno opožděně, neoprávněnou osobou, či je-li nepřípustné, soud jej usnesením odmítne dle § 243c OSŘ. 4 Výjimky z povinného zastoupení Z povinného zastoupení existují zákonem stanovené výjimky. První výjimkou je případ, kdy dovolatelem je fyzická osoba, která má právnické vzdělání. Druhou výjimkou jsou případy, kdy dovolatelem je právnická osoba, stát, obec nebo vyšší územně samosprávný celek, jedná-li za ně osoba uvedená v § 21, 21a, anebo v § 21b OSŘ, která má právnické vzdělání. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu13 není podmínka povinného zastoupení splněna v případě, pokud se nechá zaměstnavatel – fyzická osoba, zastupovat zaměstnancem, který má právnické vzdělání. Nejvyšší soud za „diskriminační“ nepovažuje; na roveň právnické osobě, zaměstnávající zaměstnance s právnickým vzděláním, je fyzická osoba dovolatele (podnikatele) postavena v případě, kdy sama právnickým vzděláním disponuje. Podle Nejvyššího soudu tak platí, že dovolatel – fyzická osoba musí být zastoupen advokátem, pokud nemá sám právnické vzdělání. V dovolacím řízení nestačí, když je zastoupen svým zaměstnancem, který má právnické vzdělání. Co se definice právnického vzdělání týče, splňuje podmínku právnického vzdělání dle ustanovení § 241 odst. 1 OSŘ jen ten dovolatel, který získal vysokoškolské vzdělání na právnické fakultě vysoké školy se sídlem v České republice nebo vysokoškolské vzdělání získané na právnické fakultě vysoké školy se sídlem na území ČSFR nebo jejích právních předchůdců, případně dovolatel s nostrifikovaným zahraničním vysokoškolským právnickým vzděláním.14 5 Způsoby zastoupení v civilním procesu v SRN Dříve než se začnu zabývat povinným zastoupením účastníků advokátem v SRN v rámci civilního procesu, chci v krátkosti představit tři druhy zastou-

12 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2262/2004 13 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp zn. 20 Cdo 638/2003 14 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1638/98


77

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 pení v občanském soudním řízení. Jedná se o zastoupení zákonné, zastoupení na základě plné moci a tzv. advokátský proces. V ustanovení § 51 německého občanského soudního řádu (Zivilprozessordnung, dále též „ZPO“) je upraveno zákonné zastoupení, jež je na vůli stran nezávislé a vzniká přímo ze zákona.15 Právní zástupce, jenž zastupuje účastníka na základě plné moci, odvozuje své oprávnění zastupovat buďto přímo z plné moci, či zprostředkovaně prostřednictvím soudu, když je účastníku na základě ustanovení § 121 ZPO přiřazen v případech, kdy účastník zastoupen být musí. Jedná se tedy o zastoupení na základě plné moci. Konečně posledním případem je tzv. advokátský proces, kdy právním zástupcem může být pouze advokát. Kromě Spolkového soudního dvora může vystupovat před všemi ostatními soudy advokát, jenž splňuje podmínky připuštění k advokacii. Pro zastupování účastníků před Spolkovým soudním dvorem je vyžadována ještě další podmínka, k níž se dostanu později. Na roveň advokátům jsou postaveni sdružení advokátů či partnerství advokátů dle ustanovení § 59l spolkového advokátního řádu (Bundesrechtsanwaltsordnung).16 6 Povinné zastoupení účastníků advokátem v SRN Povinné zastoupení advokátem v německém občanském soudním řádu upravuje ustanovení § 78. Jeho první odstavec říká: „Před zemskými a vrchními zemskými soudy se musí strany nechat zastoupit advokátem. Je-li ve spolkové zemi zřízen na základě § 8 uvozovacího zákona17 k zákonu o uspořádání soudů nejvyšší zemský soud, musí se strany nechat zastoupit advokátem rovněž před tímto soudem. Před Spolkovým soudním dvorem se musí strany nechat zastoupit advokátem, jenž je u něj zapsán jako advokát.“ Z uvedeného ustanovení vyplývá, že povinné zastoupení nastává v každém řízení před zemským a vrchním soudem. Ustanovení § 8 uvozovacího zákona k zákonu o uspořádání soudů umožňuje v jednotlivých spolkových zemích zřízení nejvyšších zemských soudů. Pokud jsou zřízeny, je před těmito soudy rovněž povinné zastoupení advokátem. Rovněž před Spolkovým soudním dvorem je povinné zastoupení advokátem, nicméně jako advokáti mohou být ustanoveni pouze, ti, jež byli u Spolkového soudního dvora jmenováni volebním výborem podle § 164 spolkového advokátního řádu. 15 Zivilprozessordnung. [online]. Bundesministerium der Justiz und Verbraucherschutz. [cit. 20. 2. 2014]. Dostupné na . 16 Bundesrechtsanwaltsordnung. [online]. Bundesministerium der Justiz und Verbraucherschutz. [cit. 21. 2. 2014]. Dostupné na . 17 Einführungsgesetz zum Gerichtsverfassungsgesetz. [online]. Bundesministerium der Justiz und Verbraucherschutz. [cit. 22. 2. 2014]. Dostupné na < http://www.gesetze-im-internet. de/gvgeg/index.html>.


78

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. Před soudem prvního stupně, tj. obvodním soudem, (Amtsgericht) občanský soudní řád povinné zastoupení nestanoví, nicméně povinné zastoupení je požadováno v některých rodinněprávních záležitostech dle jiného zákona. Tímto zákonem je zákon o řízení v rodinněprávních záležitostech a v záležitostech dobrovolného soudnictví (Gesetz über das Verfahren in Familiensachen und in den Angelegenheiten der freiwilligen Gerichtsbarkeit). Příkladem může být ustanovení § 118 odst. 1 uvedeného zákona, jež stanoví: „Před soudem pro rodinné záležitosti a vrchním zemským soudem se musí manželé v manželských věcech a dalších záležitostech a zúčastnění v samostatných rodinných sporech nechat zastoupit advokátem“18 Podle ustanovení § 23b zákona o soudním zřízení (Gerichtsverfassungsgesetz) je soudem pro rodinné záležitosti míněn již výše zmíněný obvodní soud (Amtsgericht). Z uvedeného vyplývá, že povinné zastoupení advokátem se ve Spolkové republice Německo může vyskytnout v rámci civilního řízení před soudy všech instancí. 7 Výjimky z povinného zastoupení Jak je již uvedeno výše, povinné zastoupení se neuplatní ve většině řízení před obvodním soudem. Další výjimku z povinného zastoupení advokátem obsahuje ustanovení § 78 odst. 2 ZPO, jež říká: „Úřady a právnické osoby veřejného práva, včetně těch z nich, které k plnění veřejných úkolů vytvořily sdružení, se mohou nechat zastoupit jako zúčastněné osoby vlastními zaměstnanci se způsobilostí k soudcovskému úřadu anebo zaměstnanci se způsobilostí k soudcovskému úřadu jiných úřadů nebo právnických osob veřejného práva včetně těch z nich, které k plnění veřejných úkolů vytvořily sdružení, pro opravný prostředek proti nepřipuštění dovolání.“ Toto ustanovení se částečně shoduje s ustanovením § 241 odst. 2 písm. b) OSŘ. Podle německého občanského soudního řádu úřady a právnické osoby veřejného práva, včetně těch, které k plnění veřejných úkolů vytvořily sdružení, nemusí být zastoupeny v řízení advokátem (ale samozřejmě mohou), ale vlastními zaměstnanci se zákonem stanovenou způsobilostí, a to se způsobilostí k soudcovskému úřadu (Befähigung zum Richteramt). Německé právo považuje způsobilost k soudcovskému úřadu za stav vzdělání, který je předpokladem pro výkon právnických povolání, jako je soudce, státní zástupce, advokát či notář.19 Předpoklady pro nabytí této způsobilosti jsou definovány v ustanove18 Gesetz über das Verfahren in Familiensachen und in den Angelegenheiten der freiwilligen. [online]. Bundesministerium der Justiz und Verbraucherschutz. [cit. 24. 2. 2014]. Dostupné na < http://www.gesetze-im-internet.de/famfg/__114.html >. 19 Jistou paralelu lze v České republice spatřit v advokátní zkoušce, za kterou se dle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 85/1999 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, pokládá též justiční zkouška, soudcovská zkouška, jednotná soudcovská zkouška, jednotná soudcovská a advokátní zkouška, prokurátorská zkouška, závěrečná zkouška státního zástupce, arbitrážní zkouška a notářská zkouška a exekutorská zkouška; Komora může uznat i jinou


79

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 ní § 5 zákona o soudcích (Richtergesetz).20 Je ovšem důležité dodat, že povinné zastoupení se nevztahuje pouze pro opravný prostředek proti nepřipuštění dovolání (Nichtzulassungsbeschwerde – § 544 ZPO ). Z argumentu a contrario vyplývá, že ve všech ostatních případech strany zastoupeny advokátem již být musí. Advokát, který je oprávněn zastupovat podle pravidel odstavců 1 a 2 ustanovení § 78, je oprávněn zastupovat sám sebe (§ 78 odst. 4 ZPO). Z dikce posledního odstavce tohoto ustanovení vyplývá, že ve srovnání s § 241 odst. 2 písm. b) OSŘ, kdy dovolatel má právnické vzdělání a nemusí tedy být zastoupen advokátem, je právní úprava v SRN značně náročnější a přísnější. Zatímco v České republice postačí právnické vzdělání ve smyslu zákona o advokacii, v Německu musí být zástupce advokátem se způsobilostí k soudcovskému úřadu. Další výjimku upravuje odstavec třetí ustanovení § 78 ZPO, když stanoví: „Tyto předpisy nelze použít na řízení před pověřeným nebo dožádaným soudcem, jakož i na procesní jednání, která mohou být konána před ověřovatelem listin Kanceláře soudu.“ Výjimka z povinného zastoupení se týká pouze příslušných soudních řízení, nikoli pak navazujících řízení, zvláště pak ne ústních jednání. Povinné zastoupení se nepoužije ani pro návrhy, která jsou ověřovateli adresována, či pro opravné prostředky proti rozhodnutí ověřovatele.21 8 Závěr Mám-li srovnat povinné zastoupení advokátem v České republice a ve Spolkové republice Německo, nutně dospěji k závěru, že v SRN je advokátní přímus značně rozsáhlejší. Povinné zastoupení u našich západních sousedů následuje věcnou a funkční příslušnost a dotýká se v určité míře všech soudů. Svůj význam má podle mého názoru také rozdílná forma státu. SRN je federativní republika, která se skládá z 16 spolkových zemí, přičemž v jednotlivých spolkových zemích může být zřízen nejvyšší zemský soud, před nímž je rovněž zastoupení advokátem povinné. V případě zastupování před Spolkovým soudním dvorem je ještě vyžadována podmínka navíc. Jak by tím vším měl být zajištěn hlavní cíl a smysl povinného zastoupení, totiž zajištění kvality poskytnutých služeb.22 V ČR, jež jen unitárním státem, je v civilním procesu zastoupení advokátem povinné pouze pro případ dovolacího řízení. Stejně jako německý občanský soudní, tak i ten český vymezuje určité výjimky z povinného zastoupení. odbornou zkoušku v oblasti právní praxe za zkoušku advokátní. 20 Richtergesetz. [online]. Bundesministerium der Justiz und Verbraucherschutz. [cit. 28. 2. 2014]. Dostupné na . 21 RAUSCHER, Thomas. WAX, Peter, WENZEL, Joachim. Münchener Kommentar zur Zivilprozesordnung. Band 1. §§ 1–510c. 3. Auflage. München : C. H. Beck, 2008, s. 511. 22 BAUMBACH, Adolf, LAUTERBACH, Wolfgang, ALBERS, Jan, HARTMANN, Peter. Zivilprozessordnung mit FamG, GVG und anderen Nebengesetzen. München: Verlag C. H. Beck, 2013, s. 258.


80

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. Zatímco rozsah výjimek je téměř srovnatelný, rozsah advokátního přímusu nelze srovnávat. Je otázkou, jakou cestou by mělo povinné zastoupení advokátem v civilním procesu de lege ferenda ubírat. Podle mého názoru by bylo vhodné zavést povinné zastoupení pro řízení před krajským soudem jakožto soudem prvního stupně. V případě okresního soudu jakožto soudu prvního stupně by se povinné zastoupení mělo týkat pouze taxativně vymezených řízení – např. pokud by částka sporu překračovala výši 1 000 000 Kč nebo by se jednalo o spor o nemovitost či o určité rodinněprávní záležitosti podle německého vzoru. Samozřejmostí by pak bylo následné povinné zastoupení advokátem v odvolacím řízení před vrchním, resp. krajským soudem. Na závěr si dovolím citaci již zmíněného V. Hory, jenž se k povinnému zastoupení vyjádřil takto: „Odhodlá-li se zákon nutit strany, aby se daly zastupovat advokáty, nevychází snad z toho, aby bylo zjednáno a zaručeno příslušníkům advokátského stavu jisté zaměstnání, nýbrž činí tak proto, aby procesní látka dříve než bude předložena soudu, byla právnicky promyšlena, odborně zpracována a uspořádána. To je tak v zájmu stran, které nejsou znalé práv, tak v zájmu soudu, jemuž má být práce ulehčena a odpovědnost zmenšena. Nucené zastoupení stran advokáty může ale působit také značnou měrou ke smírnému vyřízení věci a tím i k odvrácení sporů, jsou-li advokáti na výši svého povolání.“23 Mgr. Jakub Vraník Právnická fakulta Univerzita Palackého v Olomouci [email protected]

23 HORA: Československé civilní…, s. 52.


81

MŮŽE SE ÚČASTNÍKU ŘÍZENÍ APLIKACÍ USTANOVENÍ O KOMPETENČNÍ VÝLUCE ZVÝŠIT MAJETKOVÁ NEBO NEMAJETKOVÁ UJMA? Is the Application of the Competence Exception Capable to Increase the Pecuniary or Non-pecuniary Damage of the Parties of Proceedings?

Martina Küchlerová KÜCHLEROVÁ, Martina. Může se účastníku řízení aplikací ustanovení o kompetenční výluce zvýšit majetková nebo nemajetková ujma? Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, No. 2, s. 83–89. Abstrakt: Předkládaný příspěvek se zabývá problematikou kompetenčních výluk, úžeji pak rozhodnutím předběžné povahy jako kompetenční výluky vymezené v ust. § 70 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb. Kompetenční výluky jsou beze sporu legislativní technikou, prostřednictvím které zákonodárce vymezuje kategorie rozhodnutí, které jsou samostatně vyloučeny z přezkumné činnosti soudů. Problémem však může být vymezení oné „předběžnosti“ rozhodnutí a důsledky nesprávného posouzení této otázky. Pomocí jakých kritérií dospěje soud při svém rozhodování k závěru, že rozhodnutí, se kterým počítá ustanovení právního předpisu, je skutečně rozhodnutím předběžné povahy? Je rozumné vymezovat kompetenční výluku tam, kde hrozí potencionální vznik či zvýšení majetkové nebo nemajetkové ujmy při aplikaci takového ustanovení? Klíčová slova: Kompetenční výluka, majetková ujma, nemajetková ujma, rozhodnutí předběžné povahy, přezkumná činnost soudů. Abstract: The present contribution deals with issue of competence exception, specially by the preliminary decision as a competence exception defined in § 70 point. b) Act No. 150/2002 Coll. (Code of administrative justice). Competence exceptions are unquestionably legal technique, by which the legislature defines the category of decisions, that are self-excluded from the review court activities. However, the problem may be in demarcation of the „preliminary „ decisions and consequences of incorrect assessment of this question. With what criteria the court reaches to the conclusion, that the decision like this is envisaged in the provisions of the legislation and is really a preliminary decision? It is reasonable to define competency exception where there is the potential emergence of the creation or increase of property damage or non-material damage by application of the provisions of competency lockout. Keywords: Competence exception, property damage, non-material damage, preliminary decision, judiciary review.


83


AIO, 2014, Vol. 9, No. 2

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2

MŮŽE SE ÚČASTNÍKU ŘÍZENÍ APLIKACÍ USTANOVENÍ O KOMPETENČNÍ VÝLUCE ZVÝŠIT MAJETKOVÁ NEBO NEMAJETKOVÁ UJMA? 1 Úvod Článek 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“)1 stanoví, že: „Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se práv a svobod podle Listiny.“ Závěr první věty výše citovaného článku LZPS umožňuje zákonodárci vymezit kategorie rozhodnutí orgánů veřejné správy zabývající se subjektivními právy fyzických a právnických osob, které jsou vyloučeny z přezkumné činnosti soudů. Na úrovni podústavního práva je výše uvedená konstrukce provedena ust. § 70 soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“).2 Zmíněné ustanovení prostřednictvím negativní enumerace taxativně vypočítává tzv. kompetenční výluky, neboli zákonem vymezené výčty výjimek z přezkoumávání rozhodnutí orgánů veřejné správy soudy.3 Kompetenční výluky je tak nutno chápat jako prostředek legislativní techniky, jejímž prostřednictvím se oklešťuje generální pravidlo všeobecné přezkumné pravomoci soudů ve správním soudnictví, jak je vymezeno v ust. § 4 s.ř.s.4 Obecným ustanovením vymezujícím prostor mimo jiné i pro kompetenční výluky je pak ust. § 6 s.ř.s.5 Význam kompetenčních výluk je deklarován i tím, že se otázkou jejich přezkumu v řadě případů zabýval i sám Ústavní soud. Aplikace ustanovení o kompetenční výluce automaticky znamená vyloučení daného aktu z přezkumné 1 Listina základních práv a svobod, schválená Federálním shromážděním ČSFR 9. ledna 1991 s uvozovacím ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., prohlášena čl. 3 a čl. 112 odst. 1 Ústavy za „součást ústavního pořádku České republiky“ a znovu vyhlášená jako ústavní zákon č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 2 Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. 3 Nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1999, sp. zn.: Pl. ÚS 8/99. 4 Podle ust. § 4 s.ř.s. soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, (dále jen „správní orgán“), ochraně proti nečinnosti správního orgánu, ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu, kompetenčních žalobách. Ve správním soudnictví dále soudy rozhodují ve věcech volebních a ve věcech místního a krajského referenda, ve věcech politických stran a politických hnutí, o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí pro rozpor se zákonem. 5 Podle ust. § 6 s.ř.s. jsou z rozhodování soudů ve správním soudnictví vyloučeny věci, o nichž to stanoví tento nebo zvláštní zákon.


84

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. činnosti soudů, kdy může dojít k odepření přístupu k soudu garantovanému ústavním pořádkem České republiky. 2 Kompetenční výluka a vznik ujmy Problematiku potencionálního vztahu aplikace ustanovení o kompetenční výluce a majetkové a nemajetkové ujmy se pokusím demonstrovat na konkrétním případě projednávaném Nejvyšším správním soudem6. V předmětné věci bylo rozhodnuto celním úřadem o zajištění výrobku, konkrétně lihovin a tabákových výrobků prodávaných na prodejním stánku na tržišti7 (pozn. autora: analyzovaný případ se řídí právní úpravou zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních ve znění platném a účinném do 30.6.2005, dále jen „zákon o spotřebních daních“, nicméně i současná platná a účinná právní úprava obsahuje obdobné ustanovení8). Zákon o spotřebních daních upravuje omezení prodeje tabákových výrobků a lihovin na stanovených místech či určitými způsoby (například na tržištích a v tržnicích)9 a stanovuje taktéž sankce za porušení tohoto zákazu. Aby ustanovení tohoto zákona byla efektivně dodržována, stanovil zákonodárce také možnost zajištění věcí (zboží), u nichž orgán pověřený dozorem nad dodržováním zákazů plynoucích ze zákona takovéto porušení shledal. 6 Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, sp. zn.: 2 Afs 183/2005, ze dne 29.3.2006. 7 Podle ust. § 134 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních ve znění platném a účinném do 30.6.2005, zjistí-li kontrolní orgán porušení zákazu prodeje lihovin a tabákových výrobků, sepíše o této skutečnosti protokol a současně lihoviny a tabákové výrobky zajistí. Propis kontrolního protokolu a propis rozhodnutí o zajištění lihovin a tabákových výrobků kontrolní orgán doručí osobě, která zákaz prodeje lihovin a tabákových výrobků porušila a v době kontroly byla kontrolním orgánům k dispozici nebo která prodej lihovin a tabákových výrobků v rozporu s tímto zákonem zajišťovala (dále jen „kontrolovaná osoba“). 8 Podle ust. § 134 odst. 3 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních ve znění platném a účinném, lihoviny a tabákové výrobky zjištěné na místě, kde je zákaz jejich prodeje, správce daně nebo jiný příslušný orgán zajistí, přičemž bez zbytečného odkladu předá rozhodnutí o zajištění lihovin a tabákových výrobků jejich držiteli. Nelze-li rozhodnutí o zajištění lihovin a tabákových výrobků takto doručit, zakládá se toto rozhodnutí jako nedoručitelné ve spise. 9 Podle ust. §133 odst. 1 ve spojení s § 132 písm. d) a e) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních ve znění platném a účinném od 30.6.2005, na tržištích, v tržnicích a mimo provozovny určené k prodeji zboží a poskytování služeb kolaudačním rozhodnutím podle zvláštního právního předpisu, je prodej tabákových výrobků a lihovin zakázán. Tržištěm je volně přístupný prostor, kde dochází k prodeji zboží nebo poskytování služeb, přičemž tento prostor umožňuje sestavit určitý počet prodejních míst a může být nebo je vybaven stánky, pulty, stolky nebo obdobnými zařízeními, která jsou určena pro prodej zboží nebo poskytování služeb. Tržnicí je vymezený uzavíratelný zastřešený nebo nezastřešený přístupný prostor, kde dochází k prodeji zboží nebo poskytování služeb na místech pronajatých k tomuto účelu, přičemž tento prostor umožňuje sestavit určitý počet prodejních míst a může být nebo je vybaven stánky nebo jednoduchými objekty, popřípadě pulty, stolky nebo obdobnými zařízeními, která jsou určena pro prodej zboží nebo poskytování služeb,


85

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 Rozhodnutí o zajištění výrobku bylo v popisované věci po podaném odvolání potvrzeno nadřízeným správním orgánem, konkrétně celním ředitelstvím. Následně byla ve věci podána žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, ve smyslu ust. § 65 a násl. s.ř.s., a to k příslušnému krajskému soudu. Krajský soud žalobu odmítl s tím, že napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu, který rozhodoval věc v první instanci, jsou rozhodnutími předběžné povahy – tedy kompetenční výlukou ve smyslu ust. § 70 písm. b) s.ř.s. Proti rozhodnutí krajského soudu směřovala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Argumentace krajského soudu se opírala o to, že napadená rozhodnutí mají povahu rozhodnutí předběžných a nikoli konečných. Jejich účelem je pouze předběžně, do doby vydání rozhodnutí ve věci samé (konkrétně do okamžiku zjistí-li kontrolní orgán porušení zákazu prodeje předmětného zboží), zajistit zboží podléhající spotřební dani. V řízení před Nejvyšším správním soudem se tak klíčovou stala otázka „předběžnosti“ rozhodnutí správních orgánů. Krajský soud dospěl k závěru, že žalobou napadené správní rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu, který věc rozhodoval v první instanci, mají skutečně povahu rozhodnutí předběžné povahy a spadají pod režim ust. § 70 s.ř.s. Jejich účelem je předběžně, tedy do doby konečného rozhodnutí o správním deliktu podle ust. § 135 odst. 2 zákona o spotřebních daních, zajistit zboží podléhající spotřební dani. Je však tento závěr krajského soudu správný? Nejvyšší správní soud si stanovil znaky, které musí rozhodnutí předběžné povahy splňovat. Vytvořil vzorec, do kterého dosazoval jednotlivé předem určené znaky rozhodnutí. Závěrem bylo, že rozhodnutí předběžné povahy musí splňovat „materiální znak – musí jít o rozhodnutí správních orgánů ve věcech veřejnoprávních, upravujících předběžně či dočasně poměry osob, zajišťující určité věci nebo osoby či zatímně fixující určitý stav a procesní znak – proti tomuto rozhodnutí nebo jeho důsledkům musí mít každá osoba, jejíž subjektivní práva jím byla dotčena, možnost bránit se v řízení před správním orgánem, jež musí nutně proběhnout (tj. musí být následně po vydání rozhodnutí zahájeno anebo v něm musí být pokračováno, došlo-li k jeho zahájení před vydáním rozhodnutí nebo současně s ním) a jež v dané věci rozhodne s konečnou platností.“10 Nejvyšší správní soud tak stejně jako soudu krajský dospěl k závěru, že rozhodnutí o zajištění zboží dle zákona o spotřebních daních je rozhodnutím předběžné povahy. Účelem předkládaného příspěvku není polemizovat s jasnou a přesvědčivou argumentací krajského a Nejvyššího správního soudu, ale poukázat na několik s tím souvisejících otázek, vztahujících se právě k problematice majetkové a nemajetkové ujmy. Výše popisovaný případ je možné rozebrat v několika rovinách vztahujících se k ujmě majetkové. Máme osobu, které bylo kontrolním orgánem zabaveno (slovy zákona zajištěno) zboží. Kontrolnímu orgánu ust. § 134 odst. 2 zákona o spotřebních daních ukládá oprávnění okamžitě zasáhnout při zjištění skutečností, které nasvědčují porušení zákazu prodeje lihovin a tabá10 Rozsudek Nejvyššího správního soudu, sp. zn.: 2 Afs 183/2005, ze dne 29.3.2006.


86

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. kových výrobků, a to způsobem vedoucím k tomu, aby byly zajištěny věci jevící se jako prodávané protiprávním způsobem. Kontrolnímu orgánu dává zákon možnost zároveň zjistit, a úředním způsobem zaznamenat, informace o porušení zákona – kdo, kdy, kde a za jakých okolností měl protiprávní způsob prodeje provádět. Potencionálně zde však hrozí riziko, že kontrolní orgán na konkrétním místě svou pravomoc realizuje ve vztahu ke zboží, které jeho pravomoci nepodléhá (zboží nemá vlastnosti, pro které by mohlo být zabaveno), nebo je problém v okolnostech, za kterých kontrolní orgán jedná. Za zpravidla správně zjištěného skutkového stavu, nemusí být správně vyhodnoceny veškeré právní otázky, spočívající v celé řadě okolností toho kterého konkrétního jednání – zabavení zboží kontrolním orgánem. Zpravidla dojde k situaci, kdy adresát rozhodnutí o zajištění zboží podá odvolání. Ale co když nadřízený správní orgán napadené rozhodnutí potvrdí? U soudu bude žaloba odmítnuta, protože půjde o kompetenční výluku v podobě rozhodnutí předběžné povahy. Adresát tak čeká na konečné rozhodnutí o správním deliktu (ke kterému je právě výše popsané rozhodnutí o zajištění výrobků rozhodnutím předběžné povahy). Dále tak nastává hned několik variant, jakým způsobem se může celý případ vyvíjet. Řízení o správním deliktu může být zastaveno, a to z toho důvodu, že vlastně nikdy nemělo běžet. V řízení o správním deliktu dojde správní orgán k závěru, že nedošlo k porušení zákazu nabídky a prodeje lihovin a tabákových výrobků, jak je vymezen v zákoně o spotřebních daních, a dojde tak k ukončení zajištění zboží a jeho vrácení vlastníku. Kontrolní orgán neměl vůbec v daném případě zajištění zboží provést. Nebyly zde splněny podmínky stanovené zákonem a jednáním kontrolního orgánu skutečně došlo k poškození adresáta rozhodnutí o zajištění zboží. V tomto případě připadá v úvahu žaloba na náhradu škody způsobené adresátovi nesprávným úředním postupem, a to v režimu zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Další variantou, která může za výše nastíněného skutkového stavu nastat, bude situace, kdy kontrolní orgán provedl zajištění zboží oprávněně. Ve fázi kdy takto konat měl a mohl a byly splněny všechny předpoklady pro realizaci zajištění zboží. Následně ale došlo k odpadnutí důvodu, pro který bylo zajištění zboží realizováno. I v tomto případě dojde k zastavení řízení o správním deliktu. I v tomto případě nedošlo k porušení zákazu nabídky a prodeje lihovin a tabákových výrobků a zboží bude vráceno jeho vlastníku. Je možné v tomto případě mluvit o vzniku majetkové ujmy? Respektive přesněji o jejím zvýšení se v určitém časovém úseku? Rozhodně ne. Kontrolní orgán jednal ve veřejném zájmu, v mezích zákona a v době kdy rozhodl o opatření spočívajícím v zajištění zboží, byly splněny veškeré zákonem stanovené předpoklady. Poslední z variant, kterou bych ráda zmínila je případ, kdy dojde k vydání rozhodnutí kontrolní orgánem o zajištění zboží, a to za splnění všech předpokla© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288

87

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 dů a okolností za kterých k němu má docházet. V následném řízení o správním deliktu dojde k uložení sankce, zpravidla pokuty. Toto rozhodnutí je po odvolání potvrzeno odvolacím orgánem. Až v tomto okamžiku se adresát může obrátit na soud. Až v tomto okamžiku má konečné rozhodnutí správního orgánu. Správní soud tak dostává možnost přezkoumat, jak rozhodnutí konečné, tak v jeho rámci i rozhodnutí předběžné povahy o zajištění zboží. Správní soud rozhodnutí pro nezákonnost zruší. Jak se teď bránit? V tomto případě je potřeba poukázat na to, že zrušení rozhodnutí o správním deliktu spolu se zrušením rozhodnutí o zajištění věcí, jsou postačující pro nápravu případného zásahu do subjektivních práv adresáta správního aktu. Osoby, která byla dotčena na svých subjektivních právech, konkrétně právech k zajištěným věcem. Obranou v tomto případě je tak žaloba na náhradu škody v režimu již zmiňovaného zákona č. 82/1998 Sb., způsobenou nezákonným rozhodnutím. Vztah všech výše uvedených případů k problematice majetkové ujmy tak spatřuji v možnosti jejího prohloubení se nebo snad zvýšení, a to od okamžiku aplikace ustanovení o kompetenční výluce správním soudem do potencionálního zrušení zajištění zboží z důvodu nesprávného úředního postupu nebo pro nezákonnost rozhodnutí (jak je popsáno výše). Správní soud se otázkou oprávněnosti zajištění zboží bude zabývat až v okamžiku napadnutí správní žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, a to rozhodnutí konečného – rozhodnutí o správním deliktu. V jeho rámci správní soud přezkoumá i otázku zákonnosti zajištění zboží kontrolním orgánem. Ptám se proto, zdali je účelné a efektivní vymezit rozhodnutí o zajištění zboží kontrolním orgánem v režimu zákona o spotřebních daních, jako kompetenční výluku v podobě rozhodnutí předběžné povahy? Smyslem kompetenčních výluk není jen obřemenění soudů ve správním soudnictví, ale i posílení efektivity v jejich rozhodovací činnosti. Smysl správního soudnictví spočívá v realizaci kontroly veřejné správy. Dokud správa koná, správní soudy vyčkávají. Vyčkávají až do okamžiku, dokud nebude realizace správy v jakékoli její podobě vykonána. O rozhodnutí předběžné povahy jako kompetenční výluce můžeme mluvit jako o prostředku, jehož prostřednictvím je podporován princip dělby moci ve státě. Správní soud je příslušný přezkoumat skutečně až rozhodnutí konečné, opírající se o kompletní skutková zjištění, pocházející z řízení před správním orgánem. 3 Závěr Závěrem se tak přikláním k tomu, že u konkrétního adresáta může dojít k prohloubení jemu vzniklé majetkové ujmy v důsledku delšího časového úseku dělícího adresáta od vrácení jemu zajištěného zboží. Zákonodárce však na tyto situace pamatuje a umožňuje v případech nesprávného úředního postupu, nebo


88

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. při změně či zrušení nezákonného rozhodnutí, domoci se majetkové ujmy, a to v režimu již zmiňovaného zákona č. 82/1998 Sb.11 Mgr. Bc. Martina Küchlerová Právnická fakulta Univerzita Palackého v Olomouci [email protected]

11 Jako poznámku si ještě dovolím zmínit rovinu ujmy nemajetkové. Představme si situaci, kdy zajištění zboží povede u konkrétního malého podnikatele, fyzické osoby, až k zániku jeho podnikatelské činnosti. Ztráta, nebo porušení jeho dobrého jména, může být pro podnikající fyzickou osobu v konkrétním místě likvidační, a vést skutečně až k ukončení jeho podnikatelské činnosti. Dle mého je tak ve výše rozebíraných případech možný i vznik žalovatelného nároku v podobě ujmy nemajetkové. Výše takového nároku by však byla předmětem složitého dokazování.


89

ZÁSADA ROVNOSTI A ZÁKAZU DISKRIMINACE V PRACOVNĚPRÁVNÍCH VZTAZÍCH VE FRANCII The Principle of Equality and the Prohibition of Discrimination in Employment Relations in France

Eva Šimečková ŠIMEČKOVÁ, Eva. Zásada rovnosti a zákazu diskriminace v pracovněprávních vztazích ve Francii. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, No. 2, s. 91–104. Abstrakt: Diskriminaci, která je francouzským právem zakázána, můžeme definovat jako odlišné jednání vůči osobám pro jejich příslušnost k určité skupině či skupině, kterou takto můžeme označit díky konkrétnímu kritériu. Rozlišuje se například diskriminaci založenou na rozdílnosti pohlaví, skutečné nebo domnělé příslušnosti k etniku nebo rase, náboženskému přesvědčení, věku, zdravotnímu stavu, zdravotnímu postižení, sexuální orientaci. Diskriminaci postihuje jak zákoník práce, tak také trestní zákoník, který je více restriktivní. Klíčová slova: zásada rovnosti, zákaz diskriminace, diskriminace přímá, diskriminace nepřímá, obrácené důkazní břemeno, zákoník práce, trestní zákoník. Abstract: Discrimination, which is abolished by the french law, could be defined as different behaviour towards individuals for their relation some group, which can be defined by some features. We may distinguish discrimination based on gender, race, ethnic group, religion, age, health, physical disability, sexual orientation. Discrimination is adopted by labour code, and also by criminal code, which is more restrictive. Keywords: the principle of equality, prohibition of discrimination, direct discrimination, indirect discrimination, reversed burden of proof, France, labour code, criminal code.


91


AIO, 2014, Vol. 9, No. 2

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2

ZÁSADA ROVNOSTI A ZÁKAZU DISKRIMINACE V PRACOVNĚPRÁVNÍCH VZTAZÍCH VE FRANCII 1 Rovnost mezi zaměstnavateli a zaměstnanci Individuální pracovněprávní vztahy jsou charakterizovány nerovností stran pracovněprávního vztahu, jedná se o nerovnost ze zákona, neboť jedna strana je podřízena straně druhé a zároveň nerovnost pramení z dominantní ekonomické pozice zaměstnavatele. Tato zákonná ale i faktická situace ve vztahu zaměstnavatele a zaměstnance by neměla být vykládána jako výjimka ze zásady rovnosti. Naopak podle francouzské literatury by se mělo zvážit případné podřazení nerovnosti ze zákona pod výjimku z uplatnění principu rovnosti, protože tento přístup vysvětluje mnohé aspekty pracovního práva.1 Princip rovnosti, v užším slova smyslu, vyžaduje, aby rozsah výkonu práv zaměstnavatele byl předvídán zákonem. Princip rovnosti mezi zaměstnavateli a zaměstnanci je také jedním z důvodů pro právní úpravu kolektivních pracovních vztahů.2 Právo na stávku, právo sdružovací, právo kolektivního vyjednávání jsou nezbytné instituty pro vyvážení trhu práce. Ve francouzském právu byla rovnost nejprve navržena jako formální rovnost, spočívající v garanci svobody sdružovací, práva na stávku a práva na kolektivní vyjednávání. Avšak postupně se potvrzoval přístup, že rovnost pro svoji existenci v kolektivních vztazích i individuálních vztazích potřebuje oporu v zákoně. Práva náležející odborovým organizacím jako zástupcům zaměstnanců, zejména jejich významné postavení v právu na kolektivní vyjednávání, jsou dnes hlavní ukázkou vyjádření rovnosti mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. 2 Vývoj právní úpravy ochrany před diskriminací Pro pochopení institutu diskriminace je nutné vrátit se k vývoji právní úpravy zákoníku práce. Jeden z prvních zakázaných diskriminačních důvodů, který byl upraven zákonem, se vztahoval ke členství zaměstnanců v odborové organizaci. Tento princip se objevil v zákoně ze dne 27. dubna 1956, kterým byl změněn čl. 413-2 zákoníku práce.3 V této době tato ustanovení nebyla určena k zákazu odborového sdružování. Zákonem bylo stanoveno právo propustit zaměstnance, který nebyl členem odborové organizace, a to na žádost samotných odborů, které

1 AUZERO, Gilles – DOCKES, Emmanuel. Droit du travail. 28. vydání. Paříž: Dalloz, 2014, s. 708. 2 SUPIOT, Alain. Critique du droit du travail. PUF, 1994, 2e éd., 2002, p. 111. 3 https://books.google.fr/books?id=xI6NdBGLuyoC&pg=PA123&lpg=PA123&dq=loi+du+27+avril+1956+code+du+travail&source=bl&ots=LtCkPB7xrN&sig=vqttjI5omYwqU4PeS9o7yMNCE1M


92

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. požadovaly, aby se u zaměstnavatele nacházeli pouze členové odborové organizace. Toto právo se vztahovalo např. na oblast zaměstnanců v přístavech. V roce 1973 byl zákoník práce novelizován a změnil původní ustanovení zákona z roku 1956. Nově čl. 412-2 zákoníku práce uváděl, že je zakázáno, zohledňovat členství nebo nečlenství v odborové organizaci při jejich rozhodování, a to především při přijímání nových zaměstnanců, vedení a rozdělování práce, odborném vzdělávání, kariérním růstu, odměňování, udělování sociálních výhod, disciplinárních opatření a skončení pracovního poměru. Zaměstnavatelům bylo zakázáno strhávat ze mzdy zaměstnanců odborový příspěvek. Vedoucí zaměstnanec nesmí poskytovat žádným způsobem zaměstnancům žádné výhody ani projevovat sympatie nebo antipatie vzhledem k jejich členství nebo nečlenství v odborovém sdružení. Veškeré jednání nebo opatření, která byla v rozporu s těmito pravidly chování, byla zákonem považována za zvlášť hrubé porušení ze strany vedoucích zaměstnanců a soud mohl stanovit povinnost k náhradě škody. Tato ustanovení měla povahu veřejného pořádku. Na francouzskou právní úpravu mělo v sedmdesátých letech zásadní význam přijetí směrnice Evropského společenství 76/207/EHS, o zavedení rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a pracovní podmínky. Tato směrnice byla považována za základní kámen úpravy rovného zacházení mezi muži a ženami, za důležité bylo považována povinnost rovného zacházení nejen v rámci přístupu k pracovní pozici, ale i ke vzdělávání a kariérním postupu. Princip zákazu diskriminace, v obecné rovině, přinesla novelizace zákoníku práce provedená zákonemze 4. srpna 1982 č. 82-689. 4 Zákoník práce v čl. 122– 45 stanovil, že žádný zaměstnanec nemůže být potrestán či propuštěn na základě svého původu, pohlaví, rodinné situace, své náležitosti k etnické skupině, národnosti, rase, politickým názorům, členství v odborové organizaci či náboženského vyznání. Jednání, které bylo v rozporu s tímto ustanovením, bylo stiženo nulitou. Princip zákazu diskriminace byl v porovnání s dnešní preávní úpravou vymezen poněkud úžeji. Zákoník práce počítal s řadou důvodů, ovšem stále neobsahoval s diskriminací na základě věku, či zdravotního stavu. Zákonem ze dne 29. prosince 1983 byla diskriminace odborového hnutí i členství v odborové organizaci prohlášena za trestný čin. 5 Až na konci osmdesátých let byl čl. 122-45 zákoníku práce modifikován a byly přidány další diskriminační důvody, jako výkon práva na stávku a diskriminace z důvodu zdravotního stavu. Přičemž otázka dokazování diskriminace, ať již z jakéhokoli důvodu, zůstávala nejprve na obecném principu dokazování – diskriminaci musel prokázat 4 Loi n° 82-689 du 4 août 1982 relative aux libertés des travailleurs dans l‘entreprise. Loi dite loi Auroux. 5 DUPUY, Anne – Marie – SAFAR, Pierre. Carriére et discriminations dans lénterprise. Éditions Lamy. Wolters Kluwer France, 2011, Rueil Malmaison, s. 23.


93

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 ten, kdo tvrdil, že došlo k diskriminaci. Jinými slovy, ten kdo tvrdí, že byl diskriminován, musí soudu přinést důkazy o tomto jednání, které mohou soud přesvědčit o tom, že k tomuto jednání došlo, pokud toto neprokáže, bude jeho návrh zamítnut. Přelomová změna přišla spolu s evropskou směrnicí 97/80/CE ze dne 15. prosince 1997, týkající se změny důkazního břemene v případě diskriminaci založené na pohlaví. Tato směrnice obsahuje důležité ustanovení týkající se diskriminace založené na pohlaví, konkrétně především čl. 4, který říká, že osoba, která se cítí být dotčena diskriminačním jednáním, a toto jednání uplatňuje před soudem, byla povinna pouze tvrdit toto jednání a na straně obviněné, tj. na straně žalovaného je, aby prokázal, že nedošlo k porušení principu rovného zacházení. V roce1997 Kasační soud použil ustanovení čl. 4 směrnice, když rozhodoval o prvním případu diskriminace založeném na původu. Tato směrnice byla dodatečně implementována do zákoníku práce. 6 Odborové svazy využívaly možnosti interpretace evropského práva ve vztahu k odborové diskriminaci v průběhu trvání pracovního poměru. Antidiskriminační legislativa měla značný význam a se brzy promítla do praxe. V roce 1998 společnost Peugeot odškodnila 169 zaměstnanců, kteří namítali diskriminaci z důvodu členství v odborové organizaci.7 Dne 29. července 2000 byla přijata nová evropská směrnice 2000/43/ES, kterou byla zavedena zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ. Dne 27. listopadu 2000 byla přijata nová evropská směrnice 2000/78/ES, kterou se stanovil obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání. Tyto směrnice vedly k novelizaci francouzského zákoníku práce, která byla provedena zákonem č. 2001-1066 o boji proti diskriminaci ze dne 16. listopadu 2001.8 Zákon přinesl poměrně zásadní změny do čl. 122-45 zákoníku práce, zejména rozšiřoval jednání, která mohla být považována za diskriminaci v civilních věcech. Ustanovení čl. 122-45 před novelou předvídalo sankce v případě diskriminačního propuštění, zákon č. 2001-1066 rozšířil sankce v případě diskriminace v odborné přípravě, změně kvalifikace, povýšení, prodloužení pracovní smlouvy apod. Úmysl zákonodárce tedy byl pokrýt oblast zákazu diskriminace na celý pracovní proces. Tento zákon ale ještě nezavedl trestní postih diskriminačního jednání. Do čl. 122-45 zákoníku práce byla také tímto zákonem vložena směrnice o důkazním břemenu. Zákoník práce tak od roku 2001 stanovil, že v případě sporu vyvolaného použitím čl. 122-45 odstavce 1, musí zaměstnanec nebo uchazeč o zaměstnání tvrdit a prokázat skutečnosti, na základě kterých lze předpoklá6 Cass. soc. 23oct. 1999, no 97-42.940. 7 DUPUY, Anne - Marie – SAFAR, Pierre. Carriére et discriminations dans lénterprise. Éditions Lamy. Wolters Kluwer France, 2011, Rueil Malmaison, s. 24. 8 Loi no 2001-1066 du 16 novembre 2001 relative à la lutte contre les discriminations


94

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. dat existenci diskriminace, a to diskriminace přímé nebo nepřímé. Na základě tohoto je tedy ponecháno na straně žalovaného, aby prokázal, že označené jednání je objektivně odůvodnitelné, o čemž rozhodne následně soud, který navíc může nařídit provedení dalších důkazů. To znamená, že diskriminace, v oblasti civilní, kam spadá i úprava pracovního práva, se posuzuje bez ohledu na zavinění. Zákonem č. 2004-1486 ze dne 30. prosince 20049 došlo k transpozici čl. 13 směrnice 2000/43/ES do francouzského práva. Směrnicí bylo nařízeno zřídit orgán, jehož cílem je prosazovat rovné zacházení. Tímto aktem došlo ke zřízení Úřadu pro rovné zacházení a pro boj proti diskriminaci (la Haute autorité de lutte contre les discriminations et pour l´égalité (Halde). Poslední významná novelizace této oblasti byla provedena zákonem č. 2008496 z 27. března 200810, antidiskriminačním zákonem, kterým byly zpřesněny definice přímé a nepřímé diskriminace, ve smyslu směrnic Evropské unie. 11 3 Pojem diskriminace Termín diskriminovat znamená „dělat rozdíl“, ale každé rozdílné zacházení nemusí být vždy v rozporu s právem. Na druhou stranu, diskriminace se stane protiprávní, pokud rozdílné zacházení je založena na zakázaném kritériu jako např. pohlaví, rasa, etnická příslušnost, členství v odborech, sexuální orientace, a toto jednání není objektivně odůvodněné. Může se jednat o případ zaměstnance, jehož mzda je mnohem nižší v porovnání s ostatními zaměstnanci. Důvodem jeho nízkých příjmů je jeho nadřízený, který ho nemá rád už od okamžiku jeho nástupu na pracovní pozici a zaměstnanec ani nemusí vědět z jakého důvodu. Popsaná situace, za předpokladu, že by se tyto skutečnosti prokázaly, je jistou formou nespravedlnosti, ale není založena na zakázaných diskriminačních znacích – z důvodu pohlaví, rasy, sexuální orientace, věku, náboženskému vyznání, členství v odborové organizaci apod., které jsou přímo stanoveny zákonem. Tento zaměstnanec může žalovat náhradu škodu, ale nemůže argumentovat diskriminačním jednáním. Diskriminace se může projevit jak při procesu přijímání nového zaměstnance, tak i v procesu propouštění. Při přijímání nového zaměstnance je celkem častou praxí odmítnutí přijetí uchazeče na základě jména, adresy, nebo jiných údajů obsažených v životopisu. Ovšem diskriminace z těchto důvodů je velmi těžko prokazatelná. Diskriminace se projevuje také v rámci skončení pracovního 9 Loi n°2004-1486 du 30 décembre 2004 portant création de la haute autorité de lutte contre les discriminations et pour l‘égalité 10 LOI n° 2008-496 du 27 mai 2008 portant diverses dispositions d‘adaptation au droit communautaire dans le domaine de la lutte contre les discriminations. Zákon č. 2008-498, kterým se upravují některá ustanovení práva Společenství v oblasti boje proti diskriminaci (v překladu antidiskriminační zákon) 11 Jedná se o inkorporaci směrnice 2000/78/ES z 27. listopadu 2000.


95

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 poměru. Podle literatury judikatura těchto případů moc neobsahuje12, ovšem, pokud je ovšem prokázána, je přísně postižena.13 V případě prokázání diskriminace ve vztahu ke skončení pracovního poměru, je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci náhradu škody spočívající zejména v zaplacení ušlé mzdy. Francouzští zaměstnanci překvapivě častěji žalují diskriminaci v době trvání pracovního poměru. Zaměstnanci tvrdí, že se stali objektem zakázaného diskriminačního jednání, které se týkalo především kariérního postupu a zejména odměňování, tj. mzdy a jejích složek. V případě diskriminace, ke které došlo v průběhu pracovní kariéry, žaluje diskriminovaný zaměstnanec náhradu škody za celou dobu, kdy byl oproti ostatním zaměstnancům diskriminován. Zaměstnavatelé by měli řešit otázku zvyšování mzdy jednotlivým zaměstnancům tak, aby v odměňování zaměstnanců nevznikaly nedůvodné rozdíly. Vždy ale budou panovat určité rozdíly mezi odměňováním jednotlivých zaměstnanců. 4 Zákaz diskriminace v antidiskriminačním zákoně Pojem diskriminace je čím dál tím více používán v praxi zaměstnanci i zaměstnavateli. S tím přicházejí některé problémy s výkladem tohoto pojmu. Diskriminace může být přímá a nepřímá. 4. 1 Diskriminace přímá Podle zákona č. 2008-498 ze dne 27. května 2008, 14 antidiskriminační zákon, se jedná o přímou diskriminaci, pokud zaměstnavatel se zaměstnancem zachází na základě pohlaví, skutečné nebo domnělé příslušnosti k etniku nebo rase, náboženskému přesvědčení, věku, zdravotnímu stavu, zdravotnímu postižení, sexuální orientaci, s osobou méně příznivě než jak je zacházeno, bylo zacházeno nebo by bylo zacházeno s ostatními ve srovnatelné situaci. Tato definice ponechává prostor k úvahám, zdali pro stanovení přímé diskriminace je nutné faktické srovnání s více zaměstnanci. Požadavek srovnání ale není v čl. 1132-1 (dříve čl. 122-45) zákoníku práce obsažen. Vyvstává tedy otázky, zda je nutné srovnat situaci zaměstnance, který tvrdí, že byl diskriminován 12 DUPUY, Anne – Marie – SAFAR, Pierre. Carriére et discriminations dans lénterprise. Éditions Lamy. Wolters Kluwer France, 2011, Rueil Malmaison, s. 20 13 Signalons lún des premiers cas constatés par la Cour dáppel de Paris en 1999, concernant un cadre commercial dúne enterprise japonaise, licencié en raison de ses origines algériennes; le directeur général de lénterprise avait écrit á la direction japonaise „quíl n´était pas bien á long terme démployer un ressortisant d úne ancienne colonie francaise pour diriger une équipe constituée de francais“. 14 LOI n° 2008-496 du 27 mai 2008 portant diverses dispositions d‘adaptation au droit communautaire dans le domaine de la lutte contre les discriminations. Zákon č. 2008-498, kterým se upravují některá ustanovení práva Společenství v oblasti boje proti diskriminaci (v překladu antidiskriminační zákon)


96

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. s ostatními zaměstnanci stejného zaměstnavatele, kteří se nacházejí v porovnatelné situaci, k tomu abychom rozhodli, zda – li se kariéra tohoto zaměstnance vyvíjela normálně, nebo odlišně ve vztahu ke kariéře ostatních zaměstnanců, kolegů tohoto zaměstnance. Další otázkou je, zda lze pro srovnání použít pouze současné zaměstnance nebo i zaměstnance, kteří pracovali u zaměstnavatele dříve ve srovnatelné pozici nebo zda je možné pro toto srovnání použít hypotetického zaměstnance, odpovídajícího standardní kariéře u zaměstnavatele. Jinými slovy, zda může zaměstnanec tvrdit, že byl diskriminován ve vztahu ke svému kariérnímu růstu a to bez srovnání s ostatními zaměstnanci, a to pouze na základě hypotézy, že jeho kariéra by měla být momentálně již na vyšší úrovni. V rámci evropského práva se pracuje s alespoň hypotetickým komparátorem, ovšem francouzský zákonodárce tuto podmínku nepřejal. Ačkoliv text antidiskriminačního zákona považují někteří autoři za těžkopádný a „jeho text je pravděpodobně jiný, než byl úmysl zákonodárce“ 15, tak za jedno s francouzským zákonodárcem byl i Kasační soud, který dne 10. listopadu 2009 vydal rozhodnutí, ve kterém výslovně uvedl, že existence diskriminace neimplikuje sama o sobě nezbytnost srovnání této situace s ostatními zaměstnanci. Toto řešení bylo přijato především kvůli požadavkům praxe. 16 Základním lidskoprávním pohledem na věc je, že zákaz diskriminace není založen pouze na principu rovnosti v přístupu k zaměstnancům. Přímo navazuje na rovnost lidí. Pokud tedy zaměstnavatel použije ke svému rozhodnutí některý ze zakázaných znaků, např. protože je zaměstnanec původem Arab nebo se jedná o zaměstnankyni – ženu, odlišuje tyto osoby od těch, co nejsou Arabové a jsou muži. Použití těchto kritérii je nejenom proti pojetí rovnosti lidí, ale i diskriminací. Zákon vyžaduje, aby bylo prokázáno, že takové jednání zaměstnavatele bylo založeno na základě diskriminačního znaku. Není potřeba prokazovat, odlišné jednání k ostatním zaměstnancům. Oběť takového zacházení obvykle nedisponuje informaci ohledně ostatních zaměstnanců. Navíc v situaci firmy s jedním zaměstnancem, zaměstnavatel, který tohoto zaměstnance propustil s odůvodněním, že je např. muslim, by nemohl být postihnut za diskriminaci z důvodu náboženského vyznání, protože se jednalo o jeho jediného zaměstnance, a tak by nemohla být splněna podmínka srovnání s ostatními zaměstnanci. 17

15 AUZERO, Gilles – DOCKES, Emmanuel. Droit du travail. 28. vydání. Paříž: Dalloz, 2014, s. 713. 16 Soc. 10 nov. 2009, no 07-42849, P, Dr. soc. 2010.112, obs. C. Radé, D. 2010, Pan. 672, obs. J. Porta; RTD 2010, 169, obs. Th. Aubert-Montpeyssen : „ léxistence dúne diskrimination nímplique pas nécessairement une comparaison avec la situation dáutres salariés“; podobně v. not. Soc. 20 févr. 2013, no 10-30028 P. 17 AUZERO, Gilles – DOCKES, Emmanuel. Droit du travail. 28. vydání. Paříž: Dalloz, 2014, s. 713.


97

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 4.2 Diskriminace nepřímá V praxi je velice obtížné, ne-li nemožné, dokázat, že jednání bylo ovlivněno diskriminačními znaky, obzvláště v případě, když zaměstnavatel své počínání zdůvodňuje. Diskriminace je často maskována jako individuální rozhodování nebo jednání. Přetrvávající rozdíly v jednání samy o sobě jsou nevhodné a nebezpečné, a to i bez úmyslu upřednostňovat určitou kategorie osob. Z tohoto důvodu zákaz nepřímé diskriminace proto doplňuje přímou diskriminaci. Nepřímá diskriminace se ve francouzském právu objevila poměrně nedávno, a zahrnuje v sobě akty na první pohled neutrální, avšak inspirované některými zakázanými diskriminačními kritérii. To může být v situaci, kdy výrobci oblečení, v dobré víře, lépe finančně ohodnocují práci obsluhy spřádacích strojů než práci šiček. Pokud ovšem spřádací stroje obsluhují převážně muži a šicí stroje převážně ženy, je výsledkem skutečnost, že muži jsou lépe placeni než ženy. Je možné, že kritérium pohlaví nebylo vůbec bráno v potaz jako diskriminační kritérium. Zbývající zaměstnanci – muži jsou placeni stejně jako ženy a taktéž, že některé ženy jsou placeny na stejné úrovni jako muži. Na tom ovšem nezáleží. Takový to systém odměňování vede v součinu k nedostatečné výši odměňování žen, což je dostatečné k označené takového jednání za nepřímou diskriminaci na základě pohlaví. Definice nepřímé diskriminace je obsažena v čl. 1 a čl. 2 antidiskriminačního zákona. Za nepřímou diskriminaci se považuje ustanovení, hledisko či praxe na první pohled neutrální, avšak způsobilé na základě zakázaných kritérií obsažených v čl. 1, vyvolat znevýhodnění ve vztahu k ostatním osobám, pokud toto ustanovení, hledisko či praxe sloužící k dosažení určitého cíle nejsou objektivně odůvodnitelné a to legitimním cílem a prostředky k dosažení tohoto cíle jsou nezbytné a přiměřené. Ten, kdo namítá a poukazuje na diskriminační jednání, musí pouze prokázat rozdílné zacházení, nikoli již dokázat úmysl diskriminačního zacházení, protože ten by bylo velice obtížné prokazovat. Zůstává na žalovaném, tedy straně, která je obviněna z diskriminačního jednání, zda dokáže, že toto jednání bylo „objektivně odůvodnitelné z důvodu dosažení určitého cíle“ a dokáže „že použité prostředky pro dosažení tohoto cíle přiměřené a nezbytné“. Důkazní břemeno tedy zůstává na straně žalovaného, tedy strany obviněné z diskriminačního jednání. Spory týkající se diskriminačního zacházení umožnily upřesnit, co lze považovat za dostačující důkaz k prokázání odlišného zacházení mezi zaměstnanci. Například zaměstnanci, který je členem odborové organizace, stačí prokázat, že na rozdíl od ostatních zaměstnanců se stejným vzděláním nebyl povýšen, tedy že neměl žádný karierní růst. Úkolem zaměstnavatele bude prokázat, že to bylo z jiného důvodu, než z důvodu členství v odborech. To ovšem nevylučuje princip autonomie vůle, tedy princip svobodného rozhodování založenou na vůli zaměstnavatele. Pouze vylučuje takové jednání, které by bylo založeno na diskri-


98

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. minačních znacích vyjmenovaných zákonem. Rozdílné zacházení je zakázáno, pokud dojde k naplnění diskriminačního prvku. Jinými slovy, výsledek tohoto zacházení je zakázán. Je ovšem ponechán prostor pro zdůvodnění a obhájení takového jednání. Nejedná se o dokazování, že nedošlo k diskriminaci, nýbrž o dokazování, že ačkoli byly naplněny znaky pro diskriminaci, taková diskriminace je objektivně zdůvodnitelná, tedy nezbytná a přiměřená. 18 5 Pozitivní diskriminace Jedná se o opatření vydané zákonem nebo jiným předpisem, které v konečném důsledku upřednostňuje určitou část osob. Ve francouzském pracovním právu se toto objevuje pouze spíše sporadicky, např. se jedná o povinnost podniků zaměstnávat osoby se zdravotním postižením.19 V rámci vývoje kariéry můžeme uvažovat o přístupu zaměstnavatelů, kteří upřednostňují kariérní postup žen před kariérním postupem mužů, který má sloužit k vyrovnání méně zastoupeného pohlaví. 20 V trestním zákoníku je upravena pozitivní diskriminace osob s pobytem v určitých zeměpisných oblastech a opatření přijatá v jejich prospěch na podporu rovného zacházení nepředstavují diskriminaci (čl. 225-3 TZ). 6 Zákaz diskriminace v zákoníku práce Princip zákazu diskriminace směřuje k vyloučení všech prvků, které nejsou relevantní pro pracovní výkon a nesouvisí s profesionálními schopnostmi. 21 To je vyjádřeno v ustanoveních mezinárodního, komunitárního a francouzského práva, ve kterém můžeme nalézt i odpovídající sankce. Antidiskriminační zákon v čl. 1 a čl. 2 zakazuje přímou a nepřímou diskriminaci z důvodů členství nebo nečlenství v odborové organizaci, skutečného nebo předpokládaného etnického původu nebo rasy, náboženství, víry, věku, zdravotního postižení, sexuální orientace nebo pohlaví. V tomto výčtu není výslovně stanoveno, že by šlo o výčet taxativní, nicméně čl. 1132-1 zákoníku práce, který na něj odkazuje, uvádí mnohem obsáhlejší výčet. 18 V. lárt. 1 de la loi du 27 mai 2008 et les dir. préc. Adde Soc. 6 juin 2012, no 10-21489 P – „qui, conformément a ces textes, exige que la pratique „soit objectivement justifiée par un objektif légitime et gue les moyensde réaliser cet objektif soient appropriés et nécessaires“. 19 DUPUY, Anne – Marie – SAFAR, Pierre. Carriére et discriminations dans lénterprise. Éditions Lamy. Wolters Kluwer France, 2011, Rueil Malmaison, s. 29. 20 BORENFREUND, Georges – VACARIE, Isabelle: Le droit social, l´égalité et les discriminations. Éditions Dalloz, Paris, 2013, s. 15. DUPUY, Anne – Marie – SAFAR, Pierre. Carriére et discriminations dans lénterprise. Éditions Lamy. Wolters Kluwer France, 2011, Rueil Malmaison, s. 29. 21 Viz např. SUPIOT, Alain. Principe dégalité at limites du droit du travail. Dr. soc. 1992. S. 382 WAQUET, Philippe. Le principe d´égalité en droit du travail, Dr. soc. 2003. S. 276 JEAMMAUD, Antoine. Du principe d´égalité de traitement des salariés, Dr. soc. 2004. S. 694.


99

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 Pro oblast pracovněprávních vztahů je zákaz diskriminace definován v čl. 1132-1 zákoníku práce, kde je zakázáno zaměstnavateli vyloučit jakoukoli osobu z výběrového řízení, přístupu k zaměstnání nebo stáži. Žádný zaměstnanec dále nesmí být potrestán, propuštěn nebo diskriminován přímo nebo nepřímo, zejména pokud jde o odměňování, zařazení na pracovní pozici, změnu nebo skončení pracovního poměru, kvalifikaci a rekvalifikaci, povýšení, a to z důvodu původu, pohlaví22, zvyků23, sexuální orientace24, věku25, rodinných poměrů26, těhotenství, genetických znaků, skutečné nebo předpokládané příslušnosti k etniku, národnosti, rasy, politických názorů, příslušnosti k odborové organizaci27, náboženského přesvědčení, fyzického vzhledu28, jména a příjmení,29 zdravotního stavu30 či zdravotního postižení, pokud není překážkou pro výkon konkrétní práce. Toto ustanovení je poměrně široké. Odkazuje na všechna jednání, ale zároveň i zdržení se např. ve vztahu k nepřijetí do zaměstnání. Tento výčet kritérii byl ve francouzském právu obecně považován jako taxativní, což je ale neslučitelné s mezinárodním právem. Výčet diskriminačních kritérií, tak jak je zakotven v čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech z roku 1966, je demonstrativní. Povahou je tento akt nadřazen právu francouzskému a musí být tedy aplikován i v rámci francouzského práva. Obdobně je přímo aplikovatelný, demonstrativní výčet čl. 81 Charty základních práv EU. Nedostatkem taxativního výčtu je totiž samotný způsob vypořádání s jednotlivými seznamy kritérií – zákaz určitých kritérií by se neměl vykládat jako automatické povolení těch ostatních kritérií, které nejsou zmíněny. Avšak ani výčet důvodů v zákoníku práce není vyčerpávající. Ustanovení čl. 1132-1 nezmiňuje například kritérium majetkových poměrů. Znamená to, že zaměstnavatel, který si nepřeje míchat jablka s pomeranči, může vyžadovat, aby jeho budoucí zaměstnanci prokázali vlastnictví nemovitých věcí v hodnotě nad 22 Soc. 11 janv. 2012, no 10-28213, P, RDT 2012. 159. 23 Soc. 26 avr. 2007, no 05-423552 (nullité du licenciement dúne cadre, motivé par son absence de réaction a un tract ordurier ralatif a ses moeurs) 24 Soc. 24 avr. 2013, no 11-15204 P, Sem. soc. Lamy 2013-1585, p. 12, obs. V. Chandivert 25 Soc. 21 déc. 2006, no 05-12816, P; Soc. 4 avr. 2012, no 11-10706 P (réintegrations de salariés dont le contact a été rompu en raison de leur age). 26 Soc. 26 févr. 2002, Houilleres du bassin de Lorraine, Dr. soc. 2002. 560, obs. J. Savatier. Cependant, selon la Cour de cassation, les dispositions dún statut collectif (statut des mineurs) qui prévoient des avantages déterminés par un critére indépendant du travail fourni tenant compte de la situation de famille des agents ne viole pas le principe d´égalité de rémuneration et n´ institue aucune discrimination prohibée. 27 Soc. 17 oct. 2006, no 05-40393, Dr. soc. 2006. 1186, obs. Radé (prise en considération des activités syndikales lors dún entretien d´évaluation). 28 Soc. 11 janv. 2012, no 10-28213, P, RDT 2012.159, note N. Moizard. (nullité du licenciement dún chef de rang dans un restaurant de prestige pour port dún boucle dóreille sur ce fondement). 29 Soc. 15 déc. 2011, no 10-15873, P, RDT 2012.291, obs. J. Bouton. 30 Soc. 31 oct. 2006, no 05 – 43214 (licenciement pour troubles comportementaux résultant dún état pathologique).


100

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. 250 000 euro? Zcela jistě ne. Takové kritérium by bylo v rozporu s čl. 1221-6 alinea 2 zákoníku práce, který stanovuje, že všechny požadované informace musejí být v přímé souvislosti se zaměstnáním. Použití by muselo být většinou posouzeno jako diskriminační na základě diskriminačního znaku – majetku. Ustanovení čl. 14 Evropské úmluvy, výslovně takovéto diskriminační kritérium předvídá – a tak doplňuje zákonnou dikci čl. 1132-1 zákoníku práce. 6.1 Prokázání důvodů diskriminace V praxi bylo dost časté, že společnosti, které byly zažalovány z důvodu diskriminace, tento spor prohrály. K tomu vedlo několik důvodů, jedním z nich je podcenění důležitosti rovného zacházení se zaměstnanci. Zákoník práce vyjadřuje obecné principy o rovnosti zaměstnanců v oblasti odměňování, jinak může zaměstnanec požadovat náhradu škody. V této oblasti měla značný význam dnes již poměrně ucelená judikatura zejména Kasačního soudu, který popsal mnoho případů diskriminace, a tím přispěl k výkladu pojmu rovné zacházení se zaměstnanci a pojmu diskriminace. K antidiskriminační osvětě přispěly i texty tvůrců pocházejících z řad odborových organizací, přestože jsou některými autory odmítány, protože je zpochybňována jejich spolehlivost a neutralita, protože takový zdroj nemůže sloužit soudu k tomu, aby byla společnost odsouzena za diskriminační praktiky. 31 6.2 Povinnost tvrzení diskriminace Zaměstnanec, který se snaží dosáhnout toho, aby byl uznán objektem diskriminačního jednání, musí prokázat skutečnosti, na základě kterých byl diskriminován. Z praktického hlediska tento požadavek míří především na podmínku vyžadující existenci důkazů. V praxi se proto často objevují případy, kdy žalobce uvádí, že byl podroben diskriminačnímu zacházení s odkazem na čl. 1132-1 ZP 32 bez upřesnění skutečností, na základě kterých mělo dojít k diskriminaci. V těchto případech je žalobce neúspěšný. Odvolací soud v Paříži rozhodl ve věci žalobce, který neuvedl skutečnosti (důvody), na základě kterých měl být diskriminován. Jeho návrh na náhradu škody tak nemohl být posouzen podle čl. 1132-1 zákoníku práce, který se týká diskriminace.33 Kasační soud potvrdil tento přístup, a to dvěma svými rozsudky z roku 2009.34 V těchto rozhodnutích bylo uvedeno, že pokud žalobce jasně neoznačí důvod, pro který mělo dojít k tvrzené diskriminaci, tedy důvody, které jsou vyjmenovány v čl. 1132-1, nemůže se dovolat zadostiučinění z důvodu diskriminace. Jedná se o to, že zaměstnanec musí tvrdit, že byl diskriminován na základě 31 DUPUY, Anne – Marie – SAFAR, Pierre. Carriére et discriminations dans lénterprise. Éditions Lamy. Wolters Kluwer France, 2011, Rueil Malmaison, s. 46. 32 OBERDORFF, Henri – ROBERT, Jacques: Libertés fondamentales et droits de l´homme. 12e édition, LGDJ, Lextenso éditions, 2014, Paris, s. 720 – 721. 33 CA Paris, 3 juin 2008, no RG: 07/02354 34 Cass. soc. 14 oct. 2009, no 08-41.091; Cass. soc. 21 oct. 2009, no 08-42.699.


101

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 některého z důvodů, zakázaných zákoníkem práce. Velmi často namítaným diskriminačním důvodem je rovné odměňování. Například zaměstnanec nemůže nárokovat, že se stal obětí diskriminace založené na členství v odborech, pokud není členem žádné odborové organizace. Protože odškodnění za tuto diskriminaci mohou požadovat pouze osoby, které jsou členy odborové organizace nebo jsou jinak zapojeny do činnosti odborové organizace. Navíc musí zaměstnanec prokázat i skutečnosti, na základě kterých se domnívá, že došlo k diskriminaci na základě toho dotyčného zakázaného kritéria. Literatura rozlišuje kritéria, na základě kterých dochází k diskriminaci, a to na kritéria, která jsou zaměstnanci vlastní (např. barva kůže, pohlaví) a ty, ke kterým dochází v průběhu výkonu práce v rámci pracovního poměru. 35 Ta kritéria, která jsou zaměstnanci vlastní, ta mají neměnnou povahu, a proto v těchto případech není zaměstnanec povinen tyto skutečnosti prokazovat před soudem. Nenese důkazní břemeno v případě diskriminace ze strany zaměstnavatele na základě jeho původu, barvy kůže, pohlaví, v případě zdravotního postižení, kdy se jedná o kritéria, které jsou viditelná pouhým okem. Druhou skupinou jsou důvody, které vznikají při výkonu pracovní činnosti. V těchto případech musí zaměstnanec dokázat, že se jedná o zakázaný důvod a že byl na základě něho diskriminován. Jedná se např. o diskriminaci založenou na základě členství v odborové organizaci nebo o diskriminaci z důvodu uplatňování práva na stávku zaměstnancem apod. Diskriminovat zaměstnance z důvodu uplatnění práva na stávku je zakázáno čl. 1132-2 zákoníku práce, podle kterého žádný zaměstnanec nesmí být potrestán, propuštěn nebo diskriminován z důvodů uvedených v čl. 1132-1. Zaměstnanec, který namítá, že se stal objektem diskriminačního zacházení z tohoto důvodu, musí uvést skutečnosti, které jsou způsobilé podpořit existenci diskriminace z tohoto důvodu, tedy musí doložit, že opravdu vykonával své právo na stávku, a to tím, že uvede, v rámci které odborové organizace toto právo vykonával, a přesně uvede místo a čas, kdy k tomuto výkonu práva na stávku mělo dojít. Zaměstnanec zažaloval svého zaměstnavatele velkou hutnickou společnost, u které pracoval od roku 1994. V roce 1995 se zúčastnil třítýdenní stávky proti plánu „Juppé“. Od tohoto roku jeho pracovní kariéra stagnovala. V roce 2010 se zaměstnanec domáhal u soudu, že z důvodu jeho účasti na demonstraci v roce 1995 se zastavil vývoj jeho kariéry. Domáhal se náhrady škody na základě čl. 1132-1 a čl. 1132-2 zákoníku práce. V tomto případě se zaměstnanec zúčastnil pouze jedné stávky a mezi událostí, které měla mít za následek jeho následnou diskriminaci a podáním žaloby k soudu byla velká časová prodleva. Je tudíž nut-

35 DUPUY, Anne – Marie – SAFAR, Pierre. Carriére et discriminations dans lénterprise. Éditions Lamy. Wolters Kluwer France, 2011, Rueil Malmaison, s. 51.


102

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. né, aby zaměstnanec popsal skutečnosti, jak se diskriminace projevila po té, co se zúčastnil stávky a to ne pouze abstraktně, ale podal o tomto konkrétní důkazy. 36 7 Postih diskriminace v zákoníku práce a v trestním zákoníku 7.1 Postih diskriminace v zákoníku práce Za zákonem stanovených podmínek je diskriminace postihována. Z pohledu soukromého práva podle čl. 1132-4 ZP jsou všechna opatření a veškeré jednání, které bylo učiněno v rozporu s čl. 1132-1 a násl. nulitní. Pokud zaměstnavatel propustil zaměstnance z některého z diskriminačních důvodů, je právní jednání vedoucí ke skončení pracovního poměru nulitní a pracovní poměr zaměstnance je rozhodnutím soudu obnoven. 37 V těchto případech soud může vyčíslit náhradu škody, spočívající v ušlé mzdě. 38 7.2 Obrácené důkazní břemeno Aby byla antidiskriminační opatření efektivní, je nezbytné umožnit obětem diskriminace obrátit se na justici. Zákon se snaží o to, aby co nejvíce usnadnil prokázání diskriminačního zacházení. Osoby, které napadají ať už diskriminaci přímou nebo nepřímou, musí před soudními orgány tvrdit skutečnosti, které by mohly mít za následek vznik diskriminačního zacházení. Žalovaný pak musí prokázat, že takové jednání je odůvodněno objektivními důvody bez jakéhokoli diskriminačního znaku. Podle čl. 4 antidiskriminačního zákona je žalovaná strana zatížena obráceným důkazním břemenem. Pokud se diskriminace ve smyslu antidiskriminačního zákona prokáže, tak jsou veškeré sankce a diskriminační opatření proti zaměstnanci označeny následně za nulitní. 39 Obrácené důkazní břemeno se neuplatní v trestním řízení. 7.3 Zákaz diskriminace trestním zákoníku Zákaz diskriminace byl vložen do trestního zákoníku v roce 1992, a to do čl. 416-3. V současné době obsahuje zákaz diskriminace čl. 225-1 trestního zákoníku. Je zakázáno činit rozdíly mezi fyzickými osobami z důvodu jejich původu, pohlaví, rodinného stavu, těhotenství, fyzického vzhledu, jména a příjmení, místa bydliště, zdravotní stavu, zdravotního postižení, genetických znaků, zvyků, sexuální orientace a genderové identity, věku, politických názorů, členství nebo nečlenství v odborové organizaci, skutečné nebo předpokládané příslušnosti

36 DUPUY, Anne – Marie – SAFAR, Pierre. Carriére et discriminations dans lénterprise. Éditions Lamy. Wolters Kluwer France, 2011, Rueil Malmaison, s. 52. 37 Soc. 10 juill. 2002, no 00-45.359 (ordre du juge de reclasser a un coefficient déterminé de la convention collective) 38 Soc. 19 janv. 2011, no 09-70.076 D. 39 AUZERO, Gilles – DOCKES, Emmanuel. Droit du travail. 28. vydání. Paříž: Dalloz, 2014, s. 717.


103

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 k etniku, národnosti, rase, nebo náboženství. 40 Zákaz diskriminace z uvedených důvodů platí i ve vztahu ke členům právnické osoby. Za diskriminační jednání může být odsouzena fyzická i právnická osoba. Zákaz diskriminace z důvodu zdravotního stavu a zdravotní postižení je dále podrobněji rozveden v čl. 2253 trestního zákoníku. Antidiskriminační zákon doplnil do trestního zákoníku zákaz diskriminace založené na přístupu k majetku a službám. Dále vložil ustanovení o respektu k osobnímu životu, nediskriminování osob stejného pohlaví, právo svobodně se sdružovat či organizovat sportovní aktivity a rovnost v zájmech mužů a žen. 41 Za diskriminaci se nepovažuje rozdílné zacházení při přijímání do zaměstnání z důvodu pohlaví, věku nebo fyzického vzhledu, pokud z povahy pracovních činností vyplývá, že toto rozdílné zacházení je podstatným požadavkem nezbytným pro výkon práce. Účel sledovaný takovou výjimkou musí být oprávněný a požadavek přiměřený. Pokud se prokáže porušení zákazu diskriminace podle čl. 225-2 trestního zákoníku bude pachatel potrestán odnětím svobody na tři roky a pokutou 45 000 eur. Pokud je trestně odpovědná právnická osoba, tak jí podle čl. 225-4 TZ mohou být kromě již zmíněné pokuty stanoveny další sankce podle čl. 13138 a čl. 131-39 TZ. Dalším alternativním trestem pro právnickou osobu může být zákaz činnosti až na dobu 5 let, příp. trvalý zákaz činnosti a dále povinnost zveřejnit rozsudek na její náklady. 8 Závěr Diskriminaci, která je francouzským právem zakázána, můžeme definovat jako odlišné jednání vůči osobám pro jejich příslušnost k určité skupině či skupině, kterou takto můžeme označit díky konkrétnímu kritériu. Rozlišuje se například diskriminaci založenou na rozdílnosti pohlaví, skutečné nebo domnělé příslušnosti k etniku nebo rase, náboženskému přesvědčení, věku, zdravotnímu stavu, zdravotnímu postižení, sexuální orientaci. Diskriminaci postihuje jak zákoník práce, tak také trestní zákoník, který je více restriktivní. JUDr. et Mgr. Eva Šimečková, Ph.D. Právnická fakulta Univerzita Palackého v Olomouci [email protected]

40 Čl. 225 -1 trestního zákoníku, naposledy novelizován zákonem č. 2014-173. LOI n° 2014173 du 21 février 2014 de programmation pour la ville et la cohésion urbaine. 41 FARDOU, Olivier – PLANQUE, Jean-Claude: Droit pénal du travail. Lexifac Droit. Dalloz Paris. 2010, s. 139.


104

NÁHRADA UJMY Z DÔVODU DISKRIMINÁCIEV ZAMESTNANÍ A POVOLANÍ Compensation of Damages Caused by the Discrimination in Employment Relations

Jakub Vojtko VOJTKO, Jakub. Náhrada ujmy z dôvodu diskriminácie v zamestnaní a povolaní. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, No. 2, s. 105–120. Abstrakt: Autor v príspevku opisuje právnu úpravu ochrany pred diskrimináciou v zamestnaní a povolaní. Zaoberá sa rozšírením ochrany podľa Antidiskriminačného zákona aj na prípady výkonu práva v rozpore s dobrými mravmi a zneužitia práva. Charakterizuje právo osoby dotknutej diskrimináciou na náhradu nemajetkovej ujmy a poukazuje na zásadné interpretačné a aplikačné problémy súčasnej právnej úpravy tohto inštitútu v slovenskom práve. Kľúčové slová: náhrada ujmy, primerané zadosťučinenie, nemajetková ujma, zákaz diskriminácie, Antidiskriminačný zákon, Zákonník práce, pracovné právo, Smernica Rady 2000/43/ES, Smernica Rady 2000/78/ES, Smernica Európskeho parlamentu a Rady 2006/54/ES. Abstract: The author describes in this paper a legislation providing protection against discrimination in employment and occupation. He analyzes an augmentation of scope of protection provided by the Antidiscrimination Act to cases of execution of rights contra bonos mores and of abuse of rights. Then he characterises a right of a person damaged by discrimination to compensation for non-material damage and points to substantial interpretation and application problems of actual adaptation of this institute in the Slovak law. Keywords: compensation for damage, adequate satisfaction, non-material damage, prohibition of discrimination, Antidiscrimination Act, Labour Act, labour law, Council Directive 2000/43/EC, Council Directive 2000/78/EC, Directive 2006/54/EC of the European Parliament and of the Council.


105


AIO, 2014, Vol. 9, No. 2

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2

NÁHRADA UJMY Z DÔVODU DISKRIMINÁCIE V ZAMESTNANÍ A POVOLANÍ1 1 Úvod Zakotvenie zásady rovnakého zaobchádzania a zákazu diskriminácie nie len v zamestnaní a povolaní v právnom poriadku Slovenskej republiky by bolo samoúčelné, pokiaľ by príslušné právne predpisy neustanovovali účinné prostriedky ochrany pred porušením tejto zásady. Nedodržiavaním zásady rovnakého zaobchádzania a zákazu diskriminácie dochádza k vzniku nemajetkovej ujmy, a to predovšetkým na ľudskej dôstojnosti a psychickej a emocionálnej integrite dotknutej osoby. Preto právo musí vytvárať prostriedky, ktoré efektívne a primerane zabezpečia v prvom rade náhradu tejto ujmy a v druhom rade predchádzanie vzniku ďalšej ujmy. Cieľom tohto príspevku je preto zhodnotiť kvalitu právnej úpravy náhrady ujmy z dôvodu diskriminácie v zamestnaní a povolaní. K naplneniu tohto cieľa používame analýzu ustanovení príslušných predpisov platných a účinných v Slovenskej republike vo svetle súvisiacej judikatúry a názorov právnej vedy. Podporne a informatívne využívame komparáciu skúmaných inštitútov s právom Českej republiky. 2 Legislatívne zakotvenie ochrany pred diskrimináciou v zamestnaní a povolaní Požiadavka na ochranu pred diskrimináciou, a to vrátane jej prejavov v zamestnaní a povolaní, vyplýva zo všeobecného princípu rovnosti ľudí v dôstojnosti i v právach, ktorý je ustanovený v článku 12 Ústavy Slovenskej republiky č. 460/1992 Zb. v znení neskorších predpisov (ďalej len „Ústava“) a zo zákazu poškodzovať, zvýhodňovať alebo znevýhodňovať osoby z niektorého z dôvodov uvedených v článku 12 odsek 2 Ústavy. Ďalším prameňom tejto požiadavky sú záväzky Slovenskej republiky z medzinárodných dohovorov2 a záväzky vyplývajúce z členstva v Európskej únii3. 1 Vedecká práca bola vypracovaná v rámci riešenia projektu Agentúry na podporu výskumu a vývoja: „Dôstojnosť človeka a základné ľudské práva a slobody v pracovnom práve“, projekt číslo APVV-0068-11, zodpovedný riešiteľ prof. JUDr. Helena Barancová, DrSc. 2 Spomenúť možno napríklad článok 26 Medzinárodného paktu o občianskych a politických právach (Príloha č. 1 Vyhlášky ministra zahraničných vecí č. 120/1976 Zb. v znení neskorších predpisov). 3 Záväzky vyplývajúce z členstva v Európskej únii v oblasti ochrany pred diskrimináciou sú upravené v sekundárnych aktoch prijatých na základe článku 19 Zmluvy o fungovaní Európskej únie (pôvodne článok 13 Zmluvy o Európskom spoločenstve). Predovšetkým ide o Smernicu Rady 2000/43/ES z 29. júna 2000, ktorou sa ustanovuje zásada rovnakého zaobchádzania medzi osobami bez ohľadu na ich rasový alebo etnický pôvod (Mimoriadne vydanie Ú. v. EÚ, kap. 20/zv. 01; Ú. v. ES L 180, 19. 7. 2000) (ďalej len „Smernica Rady 2000/43/ES“), Smernicu Rady 2000/78/ES z 27. novembra 2000, ktorou sa ustanovuje vše-


106

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. Ochrana pred diskrimináciou v zamestnaní a povolaní, potreba ktorej zakotvenia vyplýva z vyššie uvedených prameňov, je v Slovenskej republike legislatívne zakotvená v základných predpisoch pracovného práva4, ktoré odkazujú na kľúčový predpis v tejto oblasti. Zmieneným predpisom je Zákon č. 365/2004 Z. z. o rovnakom zaobchádzaní v niektorých oblastiach a o ochrane pred diskrimináciou a o zmene a doplnení niektorých zákonov (antidiskriminačný zákon) (ďalej len „Antidiskriminačný zákon“). Pre zjednodušenie výkladu budeme v ďalšom texte pozornosť venovať popri úprave podľa Antidiskriminačného zákona primárne ustanoveniam Zákonníku práce5. 2.1 Právna úprava zásady rovnakého zaobchádzania v Zákonníku práce V Zákonníku práce je zásada zákazu diskriminácie v pracovnoprávnych vzťahoch upravená v článku 1 jeho základných zásad.6 Uvedená základná zásada je konkretizovaná predovšetkým v § 13 Zákonníka práce, ktorý v odseku 1 ustanovuje, že: „[z]amestnávateľ je v pracovnoprávnych vzťahoch povinný zaobchádzať so zamestnancami v súlade so zásadou rovnakého zaobchádzania ustanovenou pre oblasť pracovnoprávnych vzťahov [Antidiskriminačným zákonom].“ Druhý odsek citovaného ustanovenia následne rekapituluje dôvody obecný rámec pre rovnaké zaobchádzanie v zamestnaní a povolaní (Mimoriadne vydanie Ú. v. EÚ, kap. 05/zv. 04; Ú. v. ES L 303, 2. 12. 2000) (ďalej len „Smernica Rady 2000/78/ ES“) a Smernicu Európskeho parlamentu a Rady 2006/54/ES z 5. júla 2006 o vykonávaní zásady rovnosti príležitostí a rovnakého zaobchádzania s mužmi a ženami vo veciach zamestnanosti a povolania (prepracované znenie) (Ú. v. EÚ L 204, 26. 7. 2006) (ďalej len „Smernica Európskeho parlamentu a Rady 2006/54/ES“). 4 Tými sú predovšetkým zákon č. 311/2001 Z. z. Zákonník práce v znení neskorších predpisov (ďalej len „Zákonník práce“) a Zákon č. 5/2004 Z. z. o službách zamestnanosti a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov. Popri uvedených predpisoch je zákaz diskriminácie osobitne upravený v Zákone č. 400/2009 Z. z. o štátnej službe a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov. Osobitnú úpravu pre prípad diskriminácie pri výberovom konaní ustanovuje aj Zákon č. 552/2003 Z. z. o výkone práce vo verejnom záujme v znení neskorších predpisov. 5 Domnievame sa, že toto zúženie záberu nebude mať na vyvodené závery zásadný dopad, pretože úprava v ostatných vyššie uvedených pracovnoprávnych predpisoch je v podstate totožná ako úprava v Zákonníku práce, prípadne odkazuje na Zákonník práce ako na lex generalis. 6 „Fyzické osoby majú právo na prácu a na slobodnú voľbu zamestnania, na spravodlivé a uspokojivé pracovné podmienky a na ochranu proti svojvoľnému prepusteniu zo zamestnania v súlade so zásadou rovnakého zaobchádzania ustanovenou pre oblasť pracovnoprávnych vzťahov [Antidiskriminačným zákonom]. Tieto práva im patria bez akýchkoľvek obmedzení a diskriminácie z dôvodu pohlavia, manželského stavu a rodinného stavu, sexuálnej orientácie, rasy, farby pleti, jazyka, veku, nepriaznivého zdravotného stavu alebo zdravotného postihnutia, genetických vlastností, viery, náboženstva, politického alebo iného zmýšľania, odborovej činnosti, národného alebo sociálneho pôvodu, príslušnosti k národnosti alebo etnickej skupine, majetku, rodu alebo iného postavenia s výnimkou prípadu, ak rozdielne zaobchádzanie je odôvodnené povahou činností vykonávaných v zamestnaní alebo okolnosťami, za ktorých sa tieto činnosti vykonávajú, ak tento dôvod tvorí skutočnú a rozhodujúcu požiadavku na zamestnanie pod podmienkou, že cieľ je legitímny a požiadavka primeraná.“


107

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 uvedené v článku 1 základných zásad Zákonníka práce, z ktorých je diskriminácia zakázaná. V § 13 odsek 5 Zákonník práce umožňuje zamestnancovi v súvislosti s porušením zásady rovnakého zaobchádzania podať zamestnávateľovi sťažnosť, na ktorú zamestnávateľ musí bez odkladu odpovedať, vykonať nápravu, upustiť od škodlivého konania a odstrániť jeho následky. Zo spojky „a“, ktorá je v uvedenom ustanovení použitá, vyplýva, že zamestnávateľ musí použiť všetky z vymenovaných prostriedkov, ktoré prichádzajú do úvahy. V zásade tak nebude stačiť, ak zamestnávateľ upustí od diskriminačného konania, prípadne že zakáže ostatným zamestnancom porušovať zákaz diskriminácie, ak vznikol škodlivý následok, napríklad ujma, ktorý možno odstrániť. V ďalšom odseku sa ustanovuje, že „[z]amestnanec, ktorý sa domnieva, že jeho práva alebo právom chránené záujmy boli dotknuté nedodržaním zásady rovnakého zaobchádzania alebo nedodržaním podmienok podľa [§ 13 odsek 3 Zákonníka práce]7, môže sa obrátiť na súd a domáhať sa právnej ochrany ustanovenej [Antidiskriminačným zákonom].“ Zákonník práce tak v prípade, že sa zamestnanec rozhodne hájiť svoje práva na súde, odkazuje na Antidiskriminačný zákon, ktorý upravuje nároky osoby, ktorej práva boli dotknuté porušením zásady rovnakého zaobchádzania. V tejto súvislosti možno ozrejmiť, že zamestnanec nie je povinný pred podaním žaloby brániť svoje práva najprv prostredníctvom sťažnosti zamestnávateľovi podľa § 13 ods. 5 Zákonníka práce. Vzhľadom na záujem na predchádzaní sporov, ktorý zákonodarca prejavil aj tým, že osobitné právo zamestnanca obrátiť sa na súd systematicky upravil až po práve podať sťažnosť, možno síce pokus vyriešiť spor mimosúdne odporučiť, zamestnanca však k takémuto postupu nemožno nútiť. Vyššie uvedená právna úprava zároveň lepšie vyhovuje požiadavke, aby vnútroštátne opatrenia ustanovené na vykonanie európskych noriem zabezpečili dostatočne účinnú ochranu práv osôb z týchto noriem vyplývajúcich.8

7 „Výkon práv a povinností vyplývajúcich z pracovnoprávnych vzťahov musí byť v súlade s dobrými mravmi. Nikto nesmie tieto práva a povinnosti zneužívať na škodu druhého účastníka pracovnoprávneho vzťahu alebo spoluzamestnancov. Nikto nesmie byť na pracovisku v súvislosti s výkonom pracovnoprávnych vzťahov prenasledovaný ani inak postihovaný za to, že podá na iného zamestnanca alebo zamestnávateľa sťažnosť, žalobu alebo návrh na začatie trestného stíhania.“ 8 Pozri napríklad článok 17 Smernice Rady 2000/78/ES: „Členské štáty ustanovia pravidlá ukladania sankcií za porušenie vnútroštátnych ustanovení prijatých podľa tejto smernice a vykonajú všetky opatrenia potrebné na ich uplatňovanie. Sankcie, ktorých súčasťou môže byť náhrada za ujmu pre obeť, musia byť účinné, primerané a odstrašujúce. Členské štáty oznámia tieto ustanovenia Komisii najneskôr do 2. decembra 2003 a bezodkladne všetky neskoršie zmeny a doplnky, ktoré majú na ne vplyv.“ Obdobne pozri článok 15 Smernice Rady 2000/43/ES a článok 25 Smernice Európskeho parlamentu a rady 2006/54/ES.


108

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. 2.2 Uplatnenie právnej ochrany podľa Antidiskriminačného zákona na prípady výkonu práva v rozpore s dobrými mravmi a zneužitia práva Pred analýzou ustanovení Antidiskriminačného zákona dotýkajúcich sa problematiky náhrady ujmy spôsobenej diskrimináciou v zamestnaní a povolaní si dovolíme zamerať pozornosť čitateľa na Zákonníkom práce rozšírený rozsah uplatňovania právnej ochrany ustanovenej Antidiskriminačným zákonom. V zmysle vyššie citovaného § 13 odsek 6 Zákonníka práce možno príslušné ustanovenia Antidiskriminačného zákona použiť, aj ak zamestnávateľ poruší zákaz výkonu práv a povinností vyplývajúcich z pracovnoprávnych vzťahov v rozpore s dobrými mravmi a zneužitia týchto práv na škodu druhého účastníka. Aj v týchto prípadoch tak zamestnanec bude mať nároky, aké by mu vyplývali z porušenia zásady rovnakého zaobchádzania, a to vrátane prípadnej náhrady nemajetkovej ujmy v peniazoch. Tým sa prekonáva do istej miery imperfektná povaha zákazu zneužitia práva a zákazu výkonu práva v rozpore s dobrými mravmi v slovenskom právnom poriadku.9 Je však potrebné si uvedomiť, že zo znenia § 13 ods. 6 Zákonníka práce vyplýva, že ochranu poskytuje len zamestnancovi a nie zamestnávateľovi. Právna pozícia zamestnanca a zamestnávateľa je v tomto prípade asymetrická v prospech zamestnanca. Napriek tomu možno súhlasiť s ostatnými autormi, ktorí považujú tento model ochrany za významný krok smerujúci k účinnejšej ochrane zamestnanca pred šikanou, hoci je nutné uznať, že dosah tohto ustanovenia je ešte širší.10 Nestotožňujeme sa však s názorom, že na prípad zneužitia práva a výkonu práva v rozpore s dobrými mravmi sa vzťahuje aj inštitút obráteného dôkazného bremena ustanovený v Antidiskriminačnom zákone.11 Zákonník práce v § 13 odsek 6 ustanovuje, že zamestnanec sa môže „domáhať právnej ochrany ustanovenej“ Antidiskriminačným zákonom. Zjavne sa tým odkazuje na § 9 a nasl. Antidiskriminačného zákona. Je pravdou, že tieto ustanovenia, konkrétne § 11 odsek 2, upravujú aj obrátenie dôkazného bremena a ďalšie procesné ustanovenia. Pri výklade však je nutné prihliadať aj na názov rubriky, v ktorej sú systematicky začlenené: „Právna ochrana a konanie vo veciach súvisiacich s porušením zásady rovnakého zaobchádzania.“ Z tohto názvu, vyplýva, že v danej systematickej časti Antidiskriminačného zákona sa nachádzajú procesnoprávne ako aj hmotnoprávne ustanovenia upravujúce práva osoby dotknutej porušením zásady rovnakého zaobchádzania, ktoré sú súhrnne označené ako „právna ochrana.“ Odkaz v citovanom ustanovení Zákonníka práce tak smeruje len k týmto hmotnoprávnym ustanoveniam. Obrátené bremeno sa preto uplatní len v prípade, keď došlo k porušeniu zásady rovnakého zaobchádzania, pričom platí, že nie každé 9 LAZAR, J. a kol.: Občianske právo hmotné. 1. zväzok. Bratislava : IURA EDITION, 2010, s. 21. 10 BARANCOVÁ. H.: Zákonník práce. Komentár. 3. vydanie. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 198. 11 BARANCOVÁ, H.: Antidiskriminačný zákon a zásada rovnakého zaobchádzania v pracovnoprávnych vzťahoch. In Právny obzor. 2005, roč. 88, č. 4, s. 342 a nasl.


109

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 zneužitie práva a nie každý výkon práva v rozpore s dobrými mravmi je zároveň porušením tejto zásady. Preto sa domnievame, že bez priameho legislatívneho zakotvenia alebo bez ustálenej rozhodovacej praxe súdov je opačný výklad zrejme príliš extenzívny. 2.3 Právna ochrana pred porušením zásady rovnakého zaobchádzania ustanovená v Antidiskriminačnom zákone Zákonník práce a ostatné pracovnoprávne predpisy ponechávajú úpravu všeobecných otázok ochrany pred porušením zásady rovnakého zaobchádzania a zákazu diskriminácie na Antidiskriminačný zákon. Uvedený predpis tak upravuje predovšetkým obsah základných pojmov, rozsah ochrany pred diskrimináciou, osobitosti tejto ochrany v niektorých spoločenských oblastiach, vrátane oblasti výkonu zamestnania a povolania, ako aj dôsledky porušenia zásady rovnakého zaobchádzania a osobitné procesné ustanovenia vzťahujúce sa na konanie súvisiace s porušením uvedenej zásady. Z ustanovení, ktoré upravujú právnu ochranu pred porušením zásady rovnakého zaobchádzania je najdôležitejší § 9 Antidiskriminačného zákona, ktorý upravuje práva dotknutej osoby – jednotlivca. Antidiskriminačný zákon priznáva práva proti porušiteľovi zásady rovnakého zaobchádzania za splnenia určitých podmienok aj vymedzenému okruhu právnických osôb, ktoré sa zameriavajú na ochranu pred diskrimináciou. V ďalšom texte sa právnej ochrane, ktorej sa môžu dovolávať tieto subjekty, nebudeme osobitne venovať12, pretože nižšie vyslovené závery možno v zásade vztiahnuť aj na tento prípad. Dôležitou odlišnosťou však je, že zákon neuvádza výslovne, že by sa uvedené právnické osoby mohli domáhať primeraného zadosťučinenia, či už nemajetkového alebo peňažného. Naproti tomu však Antidiskriminačný zákon explicitne uvádza, že tieto osoby sa môžu domáhať určenia, že bola porušená zásada rovnakého zaobchádzania. Výpočet nárokov právnických osôb podľa § 10 Antidiskriminačného zákona uvedený v § 9a tohto predpisu navyše nie je taxatívny, takže možno pripustiť aj ďalšie nároky.13

12 Pre podrobnosti čitateľa odkazujeme na: DEBRECÉNIOVÁ, J.: Antidiskriminačný zákon. Komentár. Bratislava : Občan a demokracia, 2008, s. 215 a nasl. 13 Z tohto dôvodu, pri absentujúcej judikatúre, možno ustanovenie § 9a Antidiskriminačného zákona vykladať tak, že by zmienené právnické osoby mohli požadovať aj peňažné plnenie. Domnievame sa však, že súdy ho priznajú len výnimočne, ak vôbec, pretože uvedené právnické osoby samé o sebe neutrpeli konaním porušiteľa ujmu. Toto plnenie by preto malo povahu súkromnoprávnej pokuty, ktorá je v našom právnom poriadku zriedkavým inštitútom.


110

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. 3 Práva osoby dotknutej porušením zásady rovnakého zaobchádzania 3.1 Vzťah medzi právami z dôvodu porušenia zásady rovnakého zaobchádzania a právom na náhradou škody alebo inú náhradu Pred vymenovaním práv, ktoré dotknutej osobe prislúchajú priamo z dôvodu porušenia zásady rovnakého zaobchádzania, je vhodné upozorniť, že Antidiskriminačný zákon pre vylúčenie pochybností v § 9 odsek 4 ustanovuje, že „[p]rávo na náhradu škody alebo právo na inú náhradu podľa osobitných predpisov nie je týmto zákonom dotknuté.“ Práva vyplývajúce z porušenia zákazu diskriminácie teda nekonkurujú prípadnému právu na náhradu škody alebo inému právu, ktoré dotknutej osobe vznikne konaním, ktorým bola zároveň porušená zásada rovnakého zaobchádzania. Dotknutá osoba si ich tak môže uplatniť súbežne. V tejto súvislosti však čitateľa chceme upriamiť na § 41 odsek 9 Zákonníka práce, ktorý je v poznámke pod čiarou k vyššie citovanému ustanoveniu, uvedený ako príklad osobitného predpisu, na ktorý odkazuje. Uvedená norma priznáva fyzickej osobe právo na primeranú peňažnú náhradu, ak zamestnávateľ poruší povinnosti vyplývajúce z právnych vzťahov pred uzatvorením pracovnej zmluvy. Právo na túto náhradu vzniká, keď zamestnávateľ požaduje od fyzickej osoby – uchádzača o zamestnanie, informácie nad pozitívne a negatívne vymedzený rámec14, a keď zamestnávateľ pri prijímaní fyzickej osoby do zamestnania poruší zásadu rovnakého zaobchádzania, ak ide o prístup k zamestnaniu15. Otázkou je, či sa má § 9 odsek 4 Antidiskriminačného zákona vykladať tak, že fyzická osoba – uchádzač o zamestnanie má právo aj na náhradu nemajetkovej ujmy (niektorým zo zákonom predpokladaných spôsobov) aj na peňažnú náhradu podľa § 41 odsek 9 Zákonníka práce. Na prvý pohľad sa z dikcie Antidiskriminačného zákona javí, že áno. Zároveň by sa takýmto výkladom dosiahla zvýšená ochrana uchádzača o zamestnanie. Na druhú stranu nám nie je známy žiadny dôvod na to, aby zákon priznával uchádzačovi o zamestnanie vyššiu mieru ochrany než zamestnancovi prípadne inej osobe, ktorá môže byť obeťou diskriminácie v zamestnaní a povolaní. Uchádzač o zamestnanie nie je podľa nášho názoru v žiadnom zjavne nevýhodnejšom postavení ani jeho ujma nie je objektívne vopred určiteľná ako väčšia. V tomto svetle je potrebné výklad uvedených ustanovení prispôsobiť tak, aby sa minimalizovali rozdiely v miere právnej ochrany, ktorú zákon priznáva fyzickej osobe – uchádzačovi o zamestnanie v porovnaní s inou fyzickou osobou – účastníkom pracovnoprávnych vzťahov. Napriek tomu rozdiel zjavne existuje, pretože uchádzač o zamestnanie dotknutý porušením zásady rovnakého zamestnávania má na základe Zákonníka práce právo priamo na peňažnú náhradu, zatiaľ čo Antidiskriminačný zákon náhradu nemajetkovej ujmy v peniazoch považuje za prostriedok ultima ratio.16 14 Pozri § 41 odsek 5 a 6 Zákonníka práce. 15 Pozri § 41 odsek 8 Zákonníka práce. 16 Pozri časť 3.2 nižšie.


111

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 Druhým dôvodom, prečo sa domnievame, že je vylúčený súbeh práva podľa § 9 odsek 2 a 3 Antidiskriminačného zákona a podľa § 41 odsek 9 Zákonníka práce, pokiaľ ide o náhradu z dôvodu porušenia zásady rovnakého zaobchádzania, je ten, že v skutočnosti ide o totožné právo. V oboch prípadoch ide o právo na náhradu nemajetkovej ujmy z dôvodu porušenia zásady rovnakého zaobchádzania, hoci spôsob realizácie náhrady je upravený odlišne. V rozpore s takýmto tvrdením nie je ani fakt, že v Zákonníku práce je toto právo označené ako „právo na primeranú peňažnú náhradu“, pretože terminológia slovenského zákonodarcu pri označovaní práva na náhradu nemajetkovej ujmy nie je jednotná.17 Zákonník práce tak upravuje náhradu nemajetkovej ujmy spôsobenej porušením zákazu diskriminácie v osobitnom prípade, preto tieto ustanovenia nemožno použiť súbežne, ale ani alternatívne, pretože je potrebné aplikovať zásadu lex specialis derogat legi generali. Dôsledkom takéhoto výkladu je, že fyzickej osobe – uchádzačovi o zamestnanie zostáva jediný spôsob náhrady jeho nemajetkovej ujmy, a to „holá“ peňažná náhrada. Nemôže uplatniť právo na upustenie od protiprávneho konania ani na odstránenie škodlivého následku. Uvedené však nemusí mať tak negatívne dôsledky ako sa na prvý pohľad môže zdať. Z nižšie uvedených dôvodov sa domnievame, že primeraná peňažná náhrada je v prípade porušenia zásady rovnakého zaobchádzania v predzmluvných vzťahoch vhodným spôsobom náhrady vzniknutej nemajetkovej ujmy. Upustenie od protiprávneho konania v prípade diskriminácie v predzmluvných vzťahoch prakticky neprichádza do úvahy. Upustiť možno len od pretrvávajúceho konania. V predzmluvných vzťahov si však možno len ťažko predstaviť nejaký trvajúci stav porušovania zásady rovnakého zaobchádzania zamestnávateľom voči uchádzačovi o zamestnanie. Porušenie zásady rovnakého zaobchádzania tak bude spočívať predovšetkým v jednorazovom krátkodobom a dokonanom akte. Pri diskriminácii, pokiaľ ide o prístup k zamestnaniu, možno uvažovať o dvoch druhoch škodlivých následkov. Jedným je ujma na dôstojnosti a psychickej a emocionálnej integrite dotknutej osoby, ktorú možno nahradiť peňažnou náhradou. Druhým je neuzatvorenie pracovnej zmluvy. Ak by zákon stanovoval, že zamestnávateľ musí osobu dotknutú diskrimináciou prijať do zamestnania, mohlo by, okrem vážneho zásahu do kontraktačnej slobody zamestnávateľa18, 17 Pre ucelený obraz o tejto problematike pozri: KERECMAN, P.: Právo na primerané zadosťučinenie a náhradu nemajetkovej ujmy v slovenskom právnom poriadku. IN Justičná revue. 2006, roč. 58, č. 8–9, s. 1157–1182 a KERECMAN, P.: Právo na primerané zadosťučinenie a náhradu nemajetkovej ujmy v slovenskom právnom poriadku (2. časť – dokončenie). IN Justičná revue. 2006, roč. 58, č. 10, s. 1431–1445. 18 S otázkou, či v prípade diskriminácie uprednostniť ochranu zamestnanca vo forme povinnosti zamestnávateľa uzatvoriť pracovný pomer voči ochrane kontraktačnej slobode zamestnávateľa sa potýkajú aj zahraniční právni vedci. K tomu pozri KÜHN, Z.: Nová žaloba podle § 10 antidiskriminačního zákona. In Právní rozhledy. 2010, roč. 18, č. 3, s. 81


112

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. spôsobiť aj praktické ťažkosti a neprimerané náklady, napríklad s vytvorením pracovného miesta so zodpovedajúcou pracovnou náplňou pre zamestnanca, ktorého zamestnávateľ neplánoval prijať. Zamestnávateľovi by zároveň bez ďalšej právnej úpravy nič nebránilo v tom, takéhoto zamestnanca bezprostredne po prijatí prepustiť, pretože by sa mohol ľahko ocitnúť v stave objektívnej nadbytočnosti zamestnancov. Povinnosť prijať diskrimináciou dotknutú osobu do zamestnania pritom neustanovuje ani európske právo.19 3.2 Systém práv dotknutej osoby podľa § 9 Antidiskriminačného zákona Antidiskriminačný zákon v § 9 odsek 2 priznáva každému, kto sa domnieva, „že je alebo bol dotknutý na svojich právach, právom chránených záujmoch alebo slobodách nedodržaním zásady rovnakého zaobchádzania“, domáhať sa svojich práv na súde. V tom istom ustanovení zákon ustanovuje právo dotknutej osoby na náhradu nemajetkovej ujmy, pričom na účel jej náhrady môže požadovať, „aby ten, kto nedodržal zásadu rovnakého zaobchádzania, upustil od svojho konania, ak je to možné, napravil protiprávny stav alebo poskytol primerané zadosťučinenie“. Navyše, za splnenia podmienok, ktoré rozoberieme nižšie, možno v súlade s § 9 odsek 3 Antidiskriminačného zákona nemajetkovú ujmu nahradiť v peniazoch. Je pritom vhodné pamätať na to, že Antidiskriminačný zákon výpočet jednotlivých možných spôsobov náhrady nemajetkovej ujmy uvádza výrazom „najmä“, takže súd môže na návrh dotknutej osoby pripustiť, aby bola nemajetková ujma nahradená aj iným spôsobom. Citované ustanovenia svojou konštrukciou a obsahom vychádzajú z § 13 zákona č. 40/1964 Zb. Občiansky zákonník v znení neskorších predpisov (ďalej len „Občiansky zákonník“), ale zakotvuje významné odlišnosti. Na rozdiel od toho česká právna úprava, preberá ustanovenia občianskoprávneho kódexu prakticky doslovne.20 Zmenou oproti Občianskemu zákonníku je v prvom rade to, že spojka „a“ pri vymenovaní spôsobov náhrady nemajetkovej ujmy sa nahrádza spojkou „alebo“. V literatúre sa v tejto súvislosti stretneme s názorom, že použitie tejto spojky smeruje k takému výkladu, že žalobca je oprávnený vybrať si buď upustenie porušiteľa od konania resp. nápravu protiprávneho stavu na jednej strane alebo primerané zadosťučinenie na druhej strane.21 Domnievame sa, že takýto výklad je prípustný, nie je však o nič prípustnejší než výklad, ktorý spoja literatúru uvedenú v poznámke pod čiarou č. 27 na tej istej strane. 19 Pozri napríklad bod 1 výroku Rozsudku Európskeho súdneho dvora vo veci 14/83 z dňa 10. apríla 1984 (prípad von Colson): „Smernica Rady 76/207/EHS neustanovuje, že sankciou za diskrimináciu z dôvodu pohlavia, pokiaľ ide o prístup k zamestnaniu, musí byť povinnosť uložená zamestnávateľovi, ktorý sa dopustil diskriminácie, uzavrieť pracovnú zmluvu s diskriminovaným uchádzačom.“ 20 Pozri § 10 Zákona č. 198/2009 Sb. o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon) (ďalej len „Český antidiskriminačný zákon“). 21 Porovnaj BARANCOVÁ, H.: Antidiskriminačný zákon a zásada rovnakého zaobchádzania v pracovnoprávnych vzťahoch. In Právny obzor. 2005, roč. 88, č. 4, s. 344 a nasl.


113

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 ku „alebo“ považuje za operátor inkluzívnej disjunkcie. Naopak, pokiaľ chýba výslovné uvedenie exkluzívnej disjunkcie (napríklad formuláciou „buď ... alebo ...“), dávame prednosť nevylučujúcej alternatíve. Bez zodpovedajúcej rozhodovacej praxe súdov však definitívny záver urobiť nemožno. Možno ale súhlasiť, že ustanovenie mohlo byť v tomto smere formulované jasnejšie. Interpretačne jednoduchý nie je ani § 9 ods. 3 Antidiskriminačného zákona, ktorý ustanovuje, že „[a]k by primerané zadosťučinenie nebolo dostačujúce, najmä ak nedodržaním zásady rovnakého zaobchádzania bola značným spôsobom znížená dôstojnosť, spoločenská vážnosť alebo spoločenské uplatnenie poškodenej osoby, môže sa tá domáhať aj náhrady nemajetkovej ujmy v peniazoch.“ Je zrejmé, že náhrada nemajetkovej ujmy v peniazoch je rovnako ako v Občianskom zákonníku až krajným prostriedkom nápravy, ak by ostatné neboli dostačujúce. Zároveň, sa táto ultima ratio povaha citovaného ustanovenia ešte zostruje formuláciou „... značným spôsobom znížená ...“, ktorá predpokladá výnimočný, hrubý zásah. Je síce pravdou, že ešte pred touto formuláciou je uvedené slovo „najmä“, takže výslovne uvedený značný zásah do osobnej sféry dotknutej osoby sa má považovať len za príklad, predsa však má pre sudcu povahu miery, s ktorou bude porovnávať iné dôvody, pre ktoré má podľa požiadavky žalobcu priznať náhradu nemajetkovej ujmy v peniazoch. Takže citovaný text má veľkú interpretačnú relevanciu. Preto sa v súlade s ďalšími právnymi vedcami22 domnievame, že takto formulované opatrenie nie je plnohodnotne spôsobilé dostáť splneniu požiadavky príslušných sekundárnych právnych aktov Európskej únie na vytvorenie účinných, primeraných a odradzujúcich23 prostriedkov ochrany pred diskrimináciou. Tento nedostatok potom musí súdna prax naprávať prostredníctvom relatívne extenzívneho eurokonformného výkladu. Za zodpovedajúce možno považovať legislatívne riešenie, ktoré by v zásade priznávalo v prípade porušenia zásady rovnakého zaobchádzania náhradu nemajetkovej ujmy v peniazoch, a ak by tá bola neprimeraná, prichádzalo by do úvahy nepeňažné zadosťučinenie. Takýto prístup k úprave spôsobu náhrady nemajetkovej ujmy sa v Českej republike zaviedol prijatím a účinnosťou zákona č. 89/2012 Sb. Občanský zákonník (ďalej len „Nový český občiansky zákonník“). V zmysle § 2951 odsek 2 zákona musí byť zadosťučinenie „poskytnuto v peňezích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.“ Nedošlo ale k súbežnej novelizácii Českého antidiskriminačného zákona. Vzhľadom na to, že Český antidiskriminačný zákon má voči Novému českému občianskemu zákonníku povahu lex specialis, nezostáva než uzavrieť, že napriek správnemu posunu v zmýšľaní v Novom českom občianskom zákonníku, nedošlo v právnej úprave náhrady nemajetkovej ujmy z dôvodu diskriminácie v právnych vzťahoch vymedzených Českým antidiskriminačným zákonom k zmene. V prípadoch 22 Pozri napr. tamže, s. 345 a nasl., BOUČKOVÁ, P.a kol.: Antidiskriminační zákon. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 291 a nasl. 23 Pozri ustanovenia uvedené v poznámke pod čiarou č. 8.


114

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. porušovania zásady rovnakého zaobchádzania mimo pôsobnosť tohto predpisu sa však uplatní § 2951 odsek 2 v spojení s § 2956 a § 2967 Nového českého občianskeho zákonníka24. Antidiskriminačný zákon vo vyššie citovanom ustanovení uvádza niekoľko príkladov, kedy je potrebné považovať jednotlivca za dotknutého diskrimináciou takým spôsobom, že mu prináleží náhrada nemajetkovej ujmy v peniazoch. Ak sa na tieto príklady: znížená dôstojnosť, spoločenská vážnosť alebo spoločenské uplatnenie; zamierame pozornejšie, všimneme si, že zákon akcentuje také okolnosti, pri ktorých sa diskriminácia dotknutej osoby určitým spôsobom dotkne jej postavenia, či vnímania v spoločnosti – na verejnosti. V prípade ochrany osobnosti podľa Občianskeho zákonníka je takýto prístup nepochybne v poriadku. Avšak v prípade diskriminácie možno mať o vhodnosti tohto ustanovenia dôvodné pochybnosti. V prvom rade diskriminácia v zamestnaní a povolaní sa nemusí diať, a často sa ani nedeje, na verejnosti. K diskriminácii dochádza najmä za zatvorenými dverami s nápisom „výberové konanie“ alebo v mzdových ustanoveniach pracovnej zmluvy s doložkou zachovávania dôvernosti o ich obsahu. V druhom rade, ale nemenej významnom, škodlivosť diskriminácie nespočíva v tom, že sa negatívne zmení pohľad verejnosti na dotknutú osobu, ale v tom, že bez relevantného dôvodu sa jednej osobe dostáva menej než inej. Dotknutá osoba ale nie je ukrátená len na uspokojovaní svojich potrieb, zároveň môže byť frustrovaná pocitom neúcty a pohŕdania hodnotou vlastnej osobnosti a ľudskej dôstojnosti. Táto frustrácia sa pritom bude prejavovať vo vnútornom prežívaní dotknutej osoby, pričom nemusí vôbec platiť, že túto frustráciu amplifikuje až zapojenie verejnosti či okolia do veci. Preto sa plne stotožňujeme s predstaviteľmi právnej vedy, ktorý zastávajú názor, že Antidiskriminačný zákon a rovnako aj Český antidiskriminačný zákon svojou formuláciou zlyhávajú vo svojom účele nahradiť nemajetkovú ujmu spôsobenú diskrimináciou, pretože sa nezameriavajú na okolnosti, pri ktorých k vzniku tejto ujmy v najvýznamnejšej miere dochádza, ale obracajú svoju pozornosť na okolnosti, ktoré s ujmou spôsobenou diskrimináciou majú len minimálny súvis.25 Možno pritom oprávnene oponovať, že oba zákony uvádzajú len exemplifikatívny výpočet, ale aj v tomto prípade platí, čo sme uviedli vyššie. Cieľom exemplifikatívneho výpočtu je zúžiť neohraničenú voľnú úvahu na prípady, ktoré sa svojou kvalitou ale aj smerovaním dajú porovnávať s vymenovanými situáciami. Pre zabezpečenie plnej ochrany práv osôb dotknutých diskrimináciou nie len v zamestnaní a povolaní, a zároveň pre riadne splnenie záväzkov vyplývajúcich z členstva v Európskej únii sa teda javí nevyhnutným, aby rozo-

24 Porovnaj BOUČKOVÁ, P.a kol.: Antidiskriminační zákon. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 286. 25 Pozri napr. KÜHN, Z.: Nová žaloba podle § 10 antidiskriminačního zákona. In Právní rozhledy. 2010, roč. 18, č. 3, s. 81.


115

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 berané ustanovenie bolo primeraným spôsobom novelizované, alebo minimálne podrobené extenzívnemu výkladu pri rozhodovacej činnosti súdov. 3.3 Stanovenie výšky nemajetkovej ujmy v peniazoch Antidiskriminačný zákon v druhej vete svojho § 9 ods. 3 ustanovuje, že „[s]umu náhrady nemajetkovej ujmy v peniazoch určí súd s prihliadnutím na závažnosť vzniknutej nemajetkovej ujmy a všetky okolnosti, za ktorých došlo k jej vzniku.“ Proti závažnosti vzniknutej ujmy ako miere stanovenia jej výšky nemožno namietať. Usmerňuje sudcu k tomu aby prípady hrubého porušenia zásady rovnakého zaobchádzania odškodnil vyššou náhradou, zatiaľ čo menej závažné prekročenie zákazu sankcionoval len mierne. Takáto úprava je tiež v súlade s požiadavkou práva Európskej únie, aby výška sankcie za diskriminačné správanie nebola obmedzená hornou hranicou.26 V Slovenskej republike však chýba relevantná judikatúra, ktorá by zjednocovala prax súdov pri stanovení konkrétnej výšky peňažnej náhrady. Judikatúru k § 13 Občianskeho zákonníka pritom nemožno použiť, pretože, ako sme uviedli vyššie, ujma spôsobená zásahom do práva na ochranu osobnosti a ujma spôsobená porušením zásady rovnakého zaobchádzania nie sú totožné a nevznikajú za rovnakých skutkových okolností pričom tieto skutkové okolnosti neovplyvňujú rovnakým spôsobom ich mieru.27 Na spresnenie hľadísk, na ktoré má sudca prihliadať pri posúdení výšky náhrady nemajetkovej ujmy v peniazoch, si tak musíme počkať. Uvedené primerane platí aj pokiaľ ide o požiadavku, aby súd pri zvážení výšky peňažnej náhrady prihliadal aj na všetky okolnosti, za ktorých k vzniku nemajetkovej ujmy došlo. Hoci je táto požiadavka formulovaná vágne, domnievame sa, že ak by bola legislatívne spresnená, mohlo by dôjsť k obmedzeniu peňažnej náhrady alebo naopak k jej nezníženiu v prípadoch, ktoré zákonodarca nepredpokladal. Preto je správne, že sa konkretizovanie uvedeného usmernenia ponecháva na rozhodovaciu činnosť súdov. Napriek tomu možno vyvodiť, že sudca by mal predovšetkým prihliadať na mieru zavinenia porušiteľa, dĺžku trvania a intenzitu zásahu a na to, či porušenie zásady rovnakého zaobchádzania predstavuje opakovaný alebo pretrvávajúci stav. Zároveň pokiaľ ide o zamestnanie a povolanie, mal by sudca prihliadať napríklad aj na to, či k porušeniu zásady diskriminácie došlo napriek tomu, že sa zamestnávateľ ako zodpovedný subjekt snažil predchádzať diskriminácii prípadne obťažovaniu zamestnanca ostatnými zamestnancami, a podobne.28 Sporným pritom je, či ustanovenie citované v úvode tejto časti príspevku možno vykladať tak, že umožňuje dotknutej osobe priznať peňažnú náhradu, ktorá svojou výškou presahuje primeranú satisfakciu spôsobenej ujmy, a smeruje 26 Pozri napr. článok 18 Smernice Európskeho parlamentu a rady 2006/54/ES. 27 Porovnaj BOUČKOVÁ, P.a kol.: Antidiskriminační zákon. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 298 a nasl. 28 Porovnaj Porovnaj BARANCOVÁ, H.: Antidiskriminačný zákon a zásada rovnakého zaobchádzania v pracovnoprávnych vzťahoch. In Právny obzor. 2005, roč. 88, č. 4, s. 345.


116

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. tak k súkromnoprávnej pokute pre porušiteľa zásady rovnakého zaobchádzania. Zástancovia takejto interpretácie argumentujú tým, že takýto výklad dikcia ustanovenia nevylučuje. Uvedená norma najprv požaduje prihliadať na závažnosť vzniknutej ujmy, ktorá v najväčšej miere ovplyvňuje výšku peňažnej náhrady, a následne na okolnosti, za ktorých k porušeniu práva došlo. Podľa vplyvu týchto okolností sa má miera peňažnej náhrady zvýšiť alebo znížiť nad alebo pod „holú“ satisfakčnú úroveň. V ďalšom rade títo právni vedci argumentujú tým, že ustanovenia Antidiskriminačného zákona majú mať okrem iného preventívnu funkciu. Generálnej prevencii pritom prospieva, ak porušiteľ zásady rovnakého zaobchádzania bude okrem povinnosti nahradiť vzniknutú ujmu postihnutý aj peňažnou sankciou – pokutou. Táto súkromnoprávna pokuta zároveň odmení dotknutú osobu, ktorá mala odvahu domáhať sa svojich práv tým, že prispela k prevencii pred porušovaním zákazu diskriminácie. Takýmto spôsobom výkladu potom rozoberané ustanovenie najlepšie smeruje k naplneniu svojho účelu. V neposlednom rade sa priaznivci tejto interpretácie opierajú o požiadavku európskeho práva, aby bola sankcia respektíve náhrada uložená za porušenie zákazu diskriminácie dostatočne odradzujúca. Tvrdia pri tom, že peňažné plnenie spočívajúce čisto v náhrade vzniknutej nemajetkovej ujmy, bez toho, aby zároveň malo funkciu trestu, nemá dostatočnú odstrašujúcu funkciu.29 Podľa nášho názoru je síce vyššie uvedený výklad prípustný, domnievame sa však, že z hodnotového hľadiska by peňažná náhrada nemajetkovej ujmy spôsobenej diskrimináciou v zamestnaní a povolaní nemala zahŕňať súkromnoprávnu pokutu. Pritom však je potrebné mať na zreteli, že v tomto príspevku nemáme za cieľ túto polemiku definitívne zavŕšiť, ale len k nej malou mierou prispieť. V prvom rade máme za to, že je pozitívnym záväzkom právneho štátu chrániť občanov pred porušovaním ich základných práv a slobôd garantovaných Ústavou, a to nepochybne aj dôsledným uplatňovaním zásady zákazu diskriminácie. Prenášanie úlohy zabezpečiť generálnu prevenciu na občanov prostredníctvom súkromnoprávnych pokút možno podľa nášho názoru ospravedlniť, len ak štát nedokáže pri vynaložení primeraných prostriedkov sám zabezpečiť účinné opatrenia na predchádzanie porušovania práv občanov. Slovenský právny poriadok pritom v oblasti ochrany pred diskrimináciou v zamestnaní a povolaní má prostriedky na administratívnoprávne sankcionovanie subjektu, ktorý sa diskriminácie dopustil.30 Je však pravdou, že pre zabezpečenie riadnej ochrany sa vyžaduje pokrok v reálnom uplatňovaní týchto opatrení. Zlepšenie by sa napríklad 29 Uvedené argumenty zhŕňajú najmä napríklad nasledujúce práce: BOUČKOVÁ, P. a kol.: Antidiskriminační zákon. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 300 a nasl., HAJN, P.: K přiměřenému zadostiučinění ve sporech o ochranu osobnosti. In Bulletin advokacie. 2003, č. 4, s. 8 a nasl. 30 Tieto opatrenia spočívajú predovšetkým vo vytvorení skutkových podstát iných správnych deliktov v § 19 Zákona č. 125/2006 Z. z. o inšpekcii práce a o zmene a doplnení zákona č. 82/2005 Z. z. o nelegálnej práci a nelegálnom zamestnávaní a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov, ktoré sú sankcionované peňažnými pokutami.


117

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 dosiahlo, ak by súdy oznamovali inšpektorátom práce, že vydali rozhodnutie súvisiace s porušením zásady rovnakého zaobchádzania v zamestnaní a povolaní, na základe čoho by tieto mohli iniciovať administratívnoprávne konanie o uloženie pokuty. Zabezpečovanie generálnej prevencie prostredníctvom „odmeňovania“ súkromných osôb za to, že uplatnením svojho práva prispeli k rozvoju tejto prevencie by podľa nášho názoru pri súčasnom stave právneho povedomia populácie nemalo predpokladaný efekt a zároveň by vyvolávalo neželané účinky. Hoci zámerom súkromnoprávnej pokuty je povzbudiť každého, kto sa cíti byť dotknutý na svojich právach, v našich podmienkach bude v prvom rade mobilizovať osoby, ktorých cieľom je zneužívať tento preventívny prostriedok na svoje obohatenie. Nebudú pritom váhať použiť opatrný a zvýhodňujúci postoj spoločnosti voči týmto osobám, ktorý je podmienený ich domnelým alebo skutočným znevýhodneným postavením. Namiesto rozvoja generálnej prevencie teda predpokladáme, že použitie súkromnoprávnych pokút ako prostriedku boja proti diskriminácii v zamestnaní a povolaní prospeje predovšetkým príživníkom spoločnosti.31 V poslednom rade možno relativizovať aj argument vychádzajúci z požiadavky dostatočne odradzujúceho účinku sankcií, vyžadovanej európskou antidiskriminačnou legislatívou. Európske právo nevyžaduje, aby jedinou sankciou za porušenie zákazu diskriminácie bola náhrada nemajetkovej ujmy v peniazoch. Pokiaľ vnútroštátne právo zabezpečí, že ujma dotknutej osoby bude primerane nahradená, že opatrenie vyvodené proti porušiteľovi bude dostatočne odradzujúce, a že tieto opatrenia budú skutočne účinné, nie je pre dodržanie ustanovení antidiskriminačných smerníc rozhodujúca forma týchto opatrení. Preto je v súlade s európskym právom model, ktorý zabezpečí dotknutej osobe primeranú náhradu jej ujmy a navyše vyvodí pre prípad, že by toto opatrenie nebolo dostatočné, administratívnoprávnu sankciu. 4 Záver Právna úprava zákazu diskriminácie je rozdelená medzi základné pracovnoprávne predpisy, ktoré konkretizujú túto zásadu pre oblasť pracovnoprávnych vzťahov a obdobných pracovných vzťahov, a Antidiskriminačný zákon, na ktorý tieto predpisy odkazujú, a ktorý popri definíciách základných pojmov a osobit31 Na dôsledky neuváženého prenosu úloh štátu na súkromné osoby upozorňuje už Marcus Tullius Cicero v 1. storočí pred naším letopočtom vo svojich rečiach proti Gaiovi Verrovi. Cicero poukazuje na to, že sa rozmáha nečestný spôsob obživy, kedy súkromný trestnoprávni obžalobcovia sú oprávnení na zaujímavú odmenu z majetku obžalovaného usvedčeného z trestného činu. Takíto žalobcovia zároveň tento inštitút často zneužívali na účel budovania svojej politickej kariéry. Pozri: CICERO, M. T.: Řeči proti Verrovi. preložil a editoval BAHNÍK, V. Praha : Odeon, 1972, časť In Q. Caecilium divinatio, kapitola 7, § 24 a kapitola 21, § 67–69.


118

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. ných ustanoveniach upravuje právo na náhradu ujmy spôsobenej nedodržaním zásady rovnakého zaobchádzania a spôsoby tejto náhrady. Zákonník práce ustanovuje súbežne právo zamestnanca podať zamestnávateľovi sťažnosť v súvislosti s porušením zásady rovnakého zaobchádzania a právo zamestnanca obrátiť sa pre porušenie tejto zásady na súd. Výkladom týchto ustanovení dospievame k záveru, že zamestnanec si môže zvoliť ktorýkoľvek postup. Nie je jeho povinnosťou najprv podať sťažnosť, a až v prípade, že nedôjde k náprave obrátiť, sa na súd. Zákonník práce odkazuje na právnu ochranu ustanovenú Antidiskriminačným zákonom nie len v prípade porušenia zásady rovnakého zaobchádzania, ale aj ak dôjde zo strany zamestnávateľa k výkonu práv a povinností vyplývajúcich z pracovnoprávneho vzťahu v rozpore s dobrými mravmi alebo k zneužitiu takýchto práv. Z dikcie príslušných ustanovení vyplýva, že táto právna ochrana je ustanovená len pre zamestnanca. Zamestnancovi sa tak významnou mierou rozširuje rozsah jeho ochrany. Po vykonaní rozboru príslušných ustanovení dospievame k názoru, že bez príslušnej ustálenej rozhodovacej praxe je priširoký výklad, podľa ktorého dochádza k obráteniu dôkazného bremena aj v prípade žaloby o náhradu nemajetkovej ujmy z dôvodu výkonu práv a povinností v rozpore s dobrými mravmi alebo z dôvodu zneužívania práv na ujmu zamestnanca. Z Antidiskriminačného zákona je zrejmé, že právami, ktoré zakotvuje na ochranu pred diskrimináciou, nie je dotknuté právo na náhradu prípadnej škody alebo právo na inú náhradu. Antidiskriminačný zákon však v príslušnom ustanovení odkazuje na ustanovenie Zákonníka práce, ktoré upravuje právo na primeranú peňažnú náhradu v súvislosti s porušením zásady rovnakého zaobchádzania pri prístupe k zamestnaniu. Pri skúmaní vzťahu týchto ustanovení vyslovujeme záver, že upravujú odlišný spôsob uspokojenia toho istého práva a majú povahu lex generalis voči lex specialis. Ak dôjde k porušeniu zásady rovnakého zaobchádzania v predzmluvných vzťahoch pri prístupe k zamestnaniu, uplatnia sa preto osobitné ustanovenia Zákonníka práce priznávajúce právo na primeranú peňažnú náhradu. Porovnaním príslušných ustanovení Občianskeho zákonníka a Antidiskriminačného zákona zisťujeme, že Antidiskriminačný zákon bol pri úprave spôsobov náhrady nemajetkovej ujmy z dôvodu diskriminácie inšpirovaný normami Občianskeho zákonníka upravujúcimi náhradu nemajetkovej ujmy z dôvodu porušenia ochrany osobnosti. Nedošlo však k do takej miery doslovnej recepcii ako v českom právnom poriadku. Znenie príslušného ustanovenia Antidiskriminačného zákona vyvoláva radu aplikačných problémov. Nie je napríklad vysvetlené, či uplatnenie práva na upustenie od diskriminácie a prípadne nápravy škodlivého následku vylučuje uplatnenie práva na primerané zadosťučinenie a naopak. Domnievame sa však, že v záujme eurokonformného výkladu je potrebné pripustiť, že obe práva možno uplatniť súbežne, ak uplatnenie len niektorého z nich nie je primeranou satisfakciou. © Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288

119

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 Rovnako nešťastným riešením je, že Antidiskriminačný zákon považuje peňažnú náhradu nemajetkovej ujmy až za poslednú alternatívu, ktorá sa uplatní až, ak bola diskrimináciou spôsobená značná ujma. Aby bola dodržaná zásada primeranosti náhrady spôsobenej ujmy predpokladaná antidiskriminačnými smernicami, je potrebné zvoliť výklad, ktorý považuje ujmu spôsobenú diskrimináciou za značnú za väčšiny okolností, v čoho dôsledku sa len výnimočne uplatní nemateriálna satisfakcia. Takýto výklad však komplikuje nepremyslená recepcia z Občianskeho zákonníka, ktorá navádza sudcu k tomu, aby pri hodnotení miery ujmy spôsobenej diskrimináciou používal ako meradlo predovšetkým to, ako diskriminácia vplýva na verejnosť pri nazeraní na dotknutú osobu. V príspevku ukazujeme, že miera ujmy spôsobenej diskrimináciou nezávisí od jej prejavov pôsobiacich na verejnosti, a že z tohto dôvodu je zákonodarcom určené meradlo nesprávne. Preto ak chce sudca dostáť spravodlivosti a výkladu v súlade s právom Európskej únie, musí zákonné kritérium opustiť a používať alternatívne kritériá, ktorých uplatnenie rozoberané ustanovenie do istej miery umožňuje. Pokiaľ ide o stanovenie výšky náhrady nemajetkovej ujmy v peniazoch, Antidiskriminačný zákon dáva dostatočný priestor judikatúre na to, aby vytvorila podrobné a spravodlivé kritériá. Spornou je však otázka, či Antidiskriminačný zákon, aj vo svetle antidiskriminačných smerníc umožňuje použitie súkromnoprávnych pokút, a či je ich použitie správne z hodnotového hľadiska. Hoci dospievame k záveru, že takýto výklad je prípustný, domnievame sa, že minimálne v prípade diskriminácie z dôvodu zamestnania a povolania by sa súkromnoprávne pokuty nemali aplikovať, pretože slovenský právny poriadok obsahuje dostatočné opatrenia administratívnoprávneho charakteru, ktoré umožňujú postihnúť porušiteľa a prispievať tak aj ku generálnej prevencii. Postačí zlepšiť ich uplatňovanie. Zároveň sme toho názoru, že právne povedomie v Slovenskej republike nie je v tomto čase na takej úrovni, aby použitie inštitútu súkromnoprávnej pokuty prinieslo želaný preventívny efekt. Naopak, máme za to, že by sa tento inštitút stal prostriedkom na zneužívanie práva a obohacovanie sa špekulantmi. Problematiku právnej úpravy náhrady ujmy spôsobenej diskrimináciou v zamestnaní a povolaní možno v samom závere zhrnúť tak, že jej legislatívne zakotvenie nie je vyhovujúce a je opodstatnená jeho zmena. V opačnom prípade možno dospieť k plnej realizácii účelu tejto právnej úpravy a súladu s európskym právom len extenzívnym výkladom týchto ustanovení v rozhodovacej praxi súdov. K dnešnému dňu sa však ustálená judikatúra k tomuto inštitútu ani len nezačala tvoriť. Mgr. Jakub Vojtko Právnická fakulta Trnavskej univerzity v Trnave [email protected]


120

ZÁKONNÉ LIMITY ZODPOVEDNOSTI ZA ŠKODU ZAMESTNANCA V PRACOVNOM POMERE Statutory Limits of the Employees Liability in the Labor Relations

Ľubica Dilongová DILONGOVÁ, Ľubica. Zákonné limity zodpovednosti za škodu zamestnanca v pracovnom pomere. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, No. 2, s. 121–134. Abstrakt: Oblasť zodpovednosti za škodu v rámci pracovnoprávnych vzťahov je komplikovaná najmä v súvislosti s otázkami nemajetkovej ujmy. V súčasnosti chýbajú ustanovenia zákona, ktoré by riešili prípadné odškodnenie z dôvodu šikanovania na pracovisku, či porušovania práva na súkromie pri neoprávnenom monitorovaní na pracovisku. Právna úprava antidiskriminačného zákona, ktorá v otázkach náhrady škody a primeraného zadosťučinenia úzko súvisí s pracovnoprávnymi vzťahmi do určitej miery komplikuje proces dokazovania tým, že zaviedla obrátené dôkazné bremeno. Príspevok sa zaoberá analýzou existujúcej právnej úpravy, judikatúry v predmetnej oblasti a možností ich využitia pri nových problémoch. Kľúčové slová: zamestnanec, pracovný pomer, zodpovednosť za škodu, nemajetková ujma, primerané zadosťučinenie Abstract: employee, labor relations, liability for damages, non-pecuniary damage, appropriate compensation Keywords: The liability in labor relations is particularly difficult problematic especially with regard to issues of non-pecuniary damage . Currently, the law lacks some provisions to address the compensation due to bullying in the workplace or violations of privacy in the workplace . The Anti-discrimination Act which is in matters of compensation and adequate satisfaction closely linked with employment relations somewhat complicates the process of proving. I tis because it introduced the reversal burden of proof. The paper deals with the analysis of existing legislation and case law in this area and the possibility of their use in the proces of evaluation of new questions.


121


AIO, 2014, Vol. 9, No. 2

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2

ZÁKONNÉ LIMITY ZODPOVEDNOSTI ZA ŠKODU ZAMESTNANCA V PRACOVNOM POMERE1 1 Úvod Právna úprava zodpovednosti za škodu v pracovnom práve predstavuje do určitej miery stabilný a vo svojej podstate nemenný inštitút vzhľadom na meniacu sa politickú či ekonomickú situáciu, ktorá rôznym spôsobom ovplyvňuje ostatné inštitúty. Pracovnoprávna koncepcia zodpovednosti vychádza z koncepcie zodpovednosti za porušenie povinnosti. Pracovnoprávnu zodpovednosť môžeme vymedziť ako sankčný vzťah, ktorý vzniká porušením právnej povinnosti z existujúceho pracovnoprávneho vzťahu, ktorého obsahom je povinnosť škodcu nahradiť vzniknutú škodu a právo poškodeného túto náhradu požadovať2. 2 Koncepcie zodpovednosti Podľa názoru právnych teoretikov3 zodpovednosť predstavuje hrozbu sankciou, čo inými slovami znamená, že ten, kto prevzal na seba povinnosť, prevzal aj zodpovednosť za to, že ju splní. Zodpovednosť nevzniká až po nesplnení povinnosti. V tomto zmysle zodpovednosť vzniká súčasne s prijatím povinnosti a trvá až dovtedy, pokiaľ existuje povinnosť, vrátane momentu, kedy dôjde k porušeniu povinnosti. V momente nesplnenia povinnosti, či už konaním, alebo nekonaním, sa zodpovednosť reálne aktivizuje. Ten kto prevzal na seba povinnosť je, v zmysle tejto koncepcie, pozitívne motivovaný túto povinnosť každopádne splniť. Táto koncepcia bola podľa môjho názoru odrazom morálky jednotlivcov svojej doby, kedy každý slušný človek považoval plnenie svojich povinností, či už na pracovisku, v spoločnosti alebo v rodine, za niečo samozrejmé. Morálka na pracovisku a tým aj zodpovednosť za plnenie povinností a následne zodpovednosť za porušenie povinností bola prirodzene realizovaná jednotlivcami pod dohľadom spoločnosti bez nutnosti použitia sily práva. V duchu právnoteoretických koncepcií iných autorov4 zodpovednosť je koncipovaná ako následná sekundárna právna povinnosť vznikajúca subjektu, ktorý porušil primárnu právnu povinnosť, nielen ako hrozba sankciou. Až v momen1 Vedecký príspevok bol vypracovaný v rámci výskumného projektu APVV, označeného APVV-0068-11 s názvom Dôstojnosť človeka a základné ľudské práva a slobody v pracovnom práve, zodpovedná riešiteľka prof. JUDr. Helena Barancová, DrSc. 2 Barancová H. – Schronk.R.: Pracovné právo, Bratislava, Sprint 2007, str.650. 3 Knapp.V.: Niektoré úvahy o zodpovednosti v občianskom práve. Štát a právo I., Nakladateľstvo ČSAV, Praha 1956, str.66 a nasl. 4 Luby,Š.:Prevencia a zodpovednosť v československom práve I.Vydavateľstvo SAV,Bratislava 1958, str.33 a nasl.


122

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. te keď subjekt poruší právnu povinnosť zakotvenú v zákone alebo inej právnej norme, nasleduje nepriaznivý právny následok. Ak by bola zodpovednosť len hrozbou, stratila by všetku represívnu, reparačnú a satisfakčnú povahu a zostala by len preventívnym nástrojom. Jedným z predpokladov zodpovednosti je teda porušenie primárnej povinnosti pričom subjektu vzniká povinnosť nahradiť spôsobenú škodu, tak ako to obsahuje zodpovednostná norma. Právna úprava zodpovednosti za škodu v Zákonníku práce vychádza z koncepcie zodpovednosti za porušenie povinnosti. 3 Zodpovednosť v hraniciach pracovného práva Pracovnoprávnu zodpovednosť za škodu môžeme preto vymedziť ako sankčný vzťah, ktorý vzniká ako nový odvodený právny vzťah a ktorého obsahom je povinnosť škodcu nahradiť vzniknutú škodu a právo poškodeného túto náhradu požadovať.5 Zodpovednosť v pracovnom práve vychádza z občianskoprávnej koncepcie. Predpokladmi zodpovednosti sú rovnako ako v občianskom práve protiprávne konanie, alebo škodová udalosť, vznik škody, príčinná súvislosť medzi protiprávnym konaním a škodou, zavinenie. Špecifikum pracovného práva je kritérium súvislosti medzi vznikom škody a plnením pracovných úloh ako aj preukázanie existencie pracovnoprávneho vzťahu. Zamestnávateľ je povinný zabezpečiť svojim zamestnancom primerané pracovné podmienky, aby mohli riadne plniť svoje pracovné úlohy bez ohrozenia života, zdravia a majetku. Osobitosťou základnej prevenčnej povinnosti zamestnávateľa je, že presahuje obsahový rámec pracovnoprávneho vzťahu, pretože predmetom ochrany je nielen život, zdravie a majetok zamestnancov, ale aj tretích osôb6, ktoré sa z rôznych dôvodov nachádzajú na pracovisku zamestnávateľa. Dôvodom môže byť služobná cesta, resp. vyslanie od iného zamestnávateľa, alebo riešenie vlastnej žiadosti napríklad zápis do matriky, odovzdanie daňového priznania a pod. Legislatívna úprava ukladá aj zamestnancovi prevenčnú povinnosť v rámci plnenia pracovných úloh na pracovisku správať sa tak, aby nedošlo ku škode na zdraví, ani na majetku. Medzi povinnosti zamestnanca ďalej patrí hospodáriť riadne s prostriedkami, ktoré mu zamestnávateľ zveril, chrániť majetok zamestnávateľa pred poškodením, stratou, zničením a nekonať v rozpore s oprávnenými záujmami zamestnávateľa. V zmysle ustanovenia § 186 Zákonníka práce je zamestnanec, ktorý zodpovedá za škodu, povinný nahradiť zamestnávateľovi skutočnú škodu, a to v peniazoch, ak škodu neodstráni uvedením do predchádzajúceho stavu a ak túto škodu zamestnávateľ od zamestnanca požaduje. Peňažná náhrada škody je najčastejšou 5 Barancová, H. – Schronk,R.: Pracovné právo,Sprint 2 s.r.o. ,Bratislava 2012, str.516. 6 R III/1967, Najvyšší súd SR, porovnaj – Barancová,H.: Zákonník práce.Komentár.2.vydanie. Praha : C.H.Beck,2012,str.849


123

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 formou zadosťučinenia, skôr výnimočne sa škoda nahrádza uvedením do predošlého stavu. Ak je to možné a účelné a ak o to zamestnávateľ požiada, škoda sa uhrádza uvedením do predošlého stavu, ktoré sa uskutoční napríklad tak, že sa poškodená vec – stroj, zariadenie, opraví. V zmysle judikatúry za skutočnú škodu sa pokladá majetková ujma vyjadriteľná v peniazoch, ktorá spočíva v zmenšení existujúceho majetku poškodeného a predstavuje majetkové hodnoty, ktoré bolo treba vynaložiť na to, aby sa vec uviedla do predošlého stavu, resp. aby sa v peniazoch vyvážili dôsledky vyplývajúce z toho, že navrátenie do predošlého stavu nebolo dobre možné alebo účelné7. Za takýchto okolností možno za skutočnú škodu považovať napríklad aj náklady nevyhnutne vynaložené na nové získanie veci, a to aj v prípade, ak tieto náklady presahujú cenu veci v čase škody. Súčasťou skutočnej škody sú aj náklady spojené s odstraňovaním škodlivého následku a podľa konkrétneho prípadu aj náklady nevyhnutné na zabezpečenie rozsahu škody. Platí však, že na náhrade škody by zamestnávateľ nemal profitovať. Princíp náhrady skutočnej škody znamená, že zamestnávateľ by mal od požadovanej náhrady odpočítať všetky výhody, ktoré v súvislosti s porušením povinnosti zamestnanca sám získal. V opačnom prípade by došlo k bezdôvodnému obohateniu. Obmedzenie sumy náhrady škody v zmysle § 186 Zákonníka práce, podľa ktorého náhrada škody spôsobená z nedbanlivosti, ktorú zamestnávateľ požaduje od zamestnanca, nesmie u jednotlivého zamestnanca presiahnuť sumu rovnajúcu sa štvornásobku jeho priemerného mesačného zárobku pred porušením povinnosti, ktorým spôsobil škodu, neplatí však, ak ide o osobitnú zodpovednosť zamestnanca podľa § 185 Zákonníka práce, t. j. zodpovednosť zamestnanca za stratu zverených predmetov. Ak bola škoda spôsobená úmyselne, môže zamestnávateľ okrem skutočnej škody požadovať aj náhradu ušlého zisku, ak by jej neuhradenie odporovalo dobrým mravom. Ušlým ziskom sa rozumie majetková ujma vyjadriteľná v peniazoch, ktorá na rozdiel od skutočnej škody spočíva v tom, že nedošlo k rozmnoženiu majetkových hodnôt poškodeného, ktoré bolo možné odôvodnene očakávať so zreteľom na pravidelný chod veci. 4 Náhrada škody versus nemajetková ujma V tejto súvislosti je zaujímavým judikát Najvyššieho súdu SR, 4 Cdo 168/2009, ktorý vyjadruje rozdiel medzi náhradou škody a nemajetkovou ujmou „...platná právna úprava dôsledne rozlišuje medzi právom na ochranu osobnosti upravenom v § 11 a nasl. OZ a s ním spojeným právom na náhradu nemajetkovej ujmy v peniazoch a právom na náhradu škody v zmysle § 415 a nasl. OZ. Medzi týmito dvomi inštitútmi je pojmová a obsahová odlišnosť. Právo na ochranu osobnosti 7 R 55/1971 Najvyšší súd SR.


124

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. predstavuje nemajetkové právo, rýdzo osobnej povahy a je úzko späté s osobnosťou človeka a jej prejavmi. Na rozdiel od toho, právo na náhradu škody patrí tak fyzickej ako aj právnickej osobe, nemá absolútnu, ale len relatívnu povahu a má majetkovú povahu. Zásadný rozdiel je aj medzi odškodnením nemajetkovej ujmy v peniazoch a náhrady škody ako majetkovej ujmy, ktorý spočíva v tom, že pri určení výšky nemajetkovej ujmy v peniazoch sa vychádza iba z predpokladu, akú ujmu mohol zásah vyvolať (nemožno presne zistiť skutočnú ujmu)8.“ Pracovnoprávne predpisy okrem náhrady skutočnej škody alebo ušlého zisku umožňujú zamestnancovi žiadať na súde aj náhradu tzv. nemajetkovej ujmy alebo primeraného zadosťučinenia v peniazoch. Takýmto ustanovením je aj §13 Zákonníka práce, ktorý zakotvuje povinnosť zamestnávateľa zaobchádzať so zamestnancami v súlade so zásadou rovnakého zaobchádzania v zamestnaní. Ustanovenie § 13 ZP je tematicky zamerané na normatívnu reguláciu nasledovných inštitútov ako uplatňovanie zásady rovnakého zaobchádzania9, konanie v súlade s dobrými mravmi, zákaz zneužitia práva, podmienky realizácie práva na ochranu osobného súkromia zamestnanca a prípustnosť a realizácia práva na sťažnosť a práva na súdnu ochranu. Pod kategóriu zákaz zneužitia práva, prípadne ako úmyselné konanie proti dobrým mravom by bolo možné subsumovať v súčasnosti aktuálnu problematiku šikanovania na pracovisku. V rámci zabezpečenia ochrany zamestnancov na pracovisku pred takýmto nežiaducim konaním je však náročné preukázať vznik skutočnej škody. Vhodnejším bude uplatnenie si nároku na náhradu nemajetkovej ujmy v peniazoch alebo primerané zadosťučinenie využijúc ustanovenia antidiskriminačného zákona. Predmet pracovnoprávneho úkonu sa prieči dobrým mravom (bonos mores) vtedy, keď jeho obsah a účel je v danom mieste a v danom čase, poprípade s prihliadnutím k osobám účastníkov alebo iných subjektov pracovnoprávnych vzťahov, v rozpore so všeobecne uznávanými názormi na vzťahy medzi zamestnávateľom a zamestnancom alebo medzi inými subjektmi pracovnoprávnych vzťahov, ktoré určujú, aký má byť obsah právneho úkonu, a to tak, aby zodpovedal základným zásadám mravnosti a aby týmto spôsobom vyjadroval princíp súladnosti pracovnoprávnych predpisov so širším celospoločenským poriadkom. A z toho vyplý-

8 Rozsudok Najvyššieho súdu SR sp. Zn. 4 Cdo 168/2009. 9 Uplatňovanie tejto zásady priamo vychádza zo Smernice Rady 2000/43/ES z 29. júna 2000, ktorou sa zavádza zásada rovnakého zaobchádzania s osobami bez ohľadu na rasový alebo etnický pôvod, Smernica Rady 2000/78/ES z 27. novembra 2000, ktorá ustanovuje všeobecný rámec pre rovnaké zaobchádzanie v zamestnaní a povolaní, Smernica Európskeho parlamentu a Rady 2006/54/ES z 5. júla 2006 o vykonávaní zásady rovnosti príležitostí a rovnakého zaobchádzania s mužmi a ženami vo veciach zamestnanosti a povolania.


125

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 va, že za rozpor s dobrými mravmi možno považovať aj šikanovanie10. Obsah subjektívnych práv a povinností v Zákonníku práce sa pomerne často vyznačuje neurčitosťou. Šikanovaní zamestnanci si v mnohých prípadoch myslia, že šikanujúci nadriadení (v prípade bossingu) majú právo na taký postup, pretože zdanlivo sa neporušuje žiadne ustanovenie pracovnoprávnych predpisov. Preto v článku 2 Základných zásad Zákonníka práce zakotvený zákaz zneužitia práva a príkaz konať v súlade s dobrými mravmi majú byť limitom na výkon týchto subjektívnych práv a povinností. Podľa konkrétneho obsahu subjektívnych práv a povinností je „priestor“ ich výkonu širší alebo užší. V prípade, ak subjekt prekročí tieto limity, koná v rozpore s dobrými mravmi, ale nejaví sa to ako protiprávne konanie. Ale keďže objektívne právo, t. j. Zákonník práce obsahuje zákaz zneužitia práva, ide o protiprávne konanie. Najvyšší súd ČR svojím rozhodnutím11 významnou mierou prispel k tomu, aby sa obete šikanovania hlásili o svoje práva, hoci aj v podobe náhrady škody. V rámci rozhodnutia dospel k záveru, že šikanovanie predstavuje porušenie právnej povinnosti zamestnávateľa, a za splnenia ďalších predpokladov zakladá zodpovednosť zamestnávateľa v zmysle ustanovenia § 187 odst. 2 zák. práce (u nás § 192 Zákonníka práce). Pre posúdenie, či je daná príčinná súvislosť medzi porušením právnej povinnosti zamestnávateľa a vznikom škody, spočívajúca v strate na zárobku z pracovného pomeru zamestnanca u zamestnávateľa, nie je významná samotná izolovane chápaná skutočnosť, že pracovný pomer skončil dohodou na návrh zamestnanca (spôsob skončenia), ale tiež dôvod, z akého ku skončeniu pracovného pomeru došlo. Za situácie, keď bol zamestnanec šikanovaný „z dôvodu zdravotného stavu, resp. došlo k porušeniu zákazu zneužitia práva vtedajším riaditeľom nemocnice, ktorou bola ponížená ľudská dôstojnosť, vážnosť a profesijná odbornosť zamestnanca“, nie je možné úspešne odvodzovať, že návrh zamestnanca na skončení pracovného pomeru dohodou, uskutočnený v úzkej časovej súčinnosti, na to nemá právny význam, a že „diskriminačné konanie nemalo za následok skončenie pracovného pomeru“, alebo „zamestnanec sa sám rozhodol pracovný pomer skončiť“. Najvyšší súd ČR teda dospel k záveru, že šikanovaný zamestnanec nemusí pasívne čakať na ďalší vývoj vecí a ďalej znášať šikanovanie, ale namiesto toho mu môže aktívne čeliť napr. aj skončením pracovnoprávneho vzťahu. Zásada rovnakého zaobchádzania nie je v Zákonníku práce terminologicky komplexne stanovená v podobe legálnej definície a jej obsahové určenie, ako aj samotný rozsah tohto pojmu sa odvíja od vymedzenia jej zákonných znakov. V oblasti pracovného práva, právo na rovnaké zaobchádzanie neznamená len rovnaké zaobchádzanie v prístupe k zamestnaniu, ale aj rovnaké zaobchádzanie pri výkone zamestnania vrátane profesionálneho postupu a pracovných podmie10 HARAJDIČ, J.: Šikanovanie na pracovisku a možnosti právnej ochrany; Justičná revue, 65, 2013, č. 6–7, s. 837–845. 11 Rozsudok Najvyššieho súdu ČR sp. zn. 21 CDo 2204/2011.


126

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. nok. Na druhej strane však zásada rovnakého zaobchádzania neznamená imperatív „rovnako zaobchádzať s nerovným“, ale naopak, vyjadruje zámer „rovnako zaobchádzať s rovným“ a „nerovnako zaobchádzať s nerovným“12. Inkorporovaním zásady rovnakého zaobchádzania do normatívneho textu ZP, ako kódexu pracovného práva, sa deklaruje všeobecná platnosť a aplikovateľnosť tejto zásady na celú oblasť pracovného práva. Zákonník práce už neobsahuje „vlastné“ definície priamej diskriminácie, nepriamej diskriminácie, obťažovania, pokynu na diskrimináciu a pod., ako i prostriedky právnej ochrany, od nadobudnutia účinnosti antidiskriminačného zákona, tieto základné pojmy definuje práve tento osobitný zákon. Terminologické vymedzenie pojmu diskriminácia je predmetom úpravy v antidiskriminačnom zákone. V tomto zákone sú taktiež určené a diferencované jednotlivé formy diskriminácie, pričom samotný rozsah pojmu diskriminácia, konkretizovaný v ustanovení § 2a ods. 1 antidiskriminačného zákona, znamená, že diskriminácia je priama diskriminácia, nepriama diskriminácia, obťažovanie, sexuálne obťažovanie a neoprávnený postih; diskriminácia je aj pokyn na diskrimináciu a nabádanie na diskrimináciu. Takto formulované ustanovenie má podstatný právny význam aj pre právnu kvalitu procesnoprávnych záruk poškodenej osoby. Zákonodarca taktiež určil, že odmietnutie alebo strpenie diskriminácie osobou nemôže žiadnym spôsobom ovplyvniť následné zaobchádzanie s touto osobou alebo správanie sa k tejto osobe alebo byť základom pre rozhodnutie, ktoré sa týka tejto osoby. Ochrana podľa antidiskriminačného zákona je založená na objektívnom zodpovednostnom princípe, z ktorého vyplýva, že sa nevyžaduje zavinenie ako subjektívny predpoklad. Zavinenie a jeho miera však môže nadobudnúť právny význam napríklad pri priznávaní výšky náhrady nemajetkovej ujmy v peniazoch. Z aplikácie § 11 ods. 2 antidiskriminačného zákona na prípady šikanovania vyplýva, že žalovaný je povinný preukázať, že k šikanovaniu nedošlo, ak žalobca oznámi súdu skutočnosti, z ktorých možno dôvodne usudzovať, že k šikanovaniu (porušeniu zásady zákazu zneužitia práva) došlo, t. j. uplatní sa inštitút obráteného dôkazného bremena. Od peňažného odškodnenia nemajetkovej ujmy je však potrebné odlíšiť prípady odškodnenia ujmy, ktorá môže vzniknúť ako následok zásahu do nemajetkovej sféry13. V týchto prípadoch sa použijú ustanovenia Zákonníka práce o náhrade škody. Predmetom úpravy ustanovenia § 192 Zákonníka práce je všeobecná zodpovednosť zamestnávateľa za škodu. 12 Demek,P., Olšovská,A.: Zákonník práce.Komentár.2013. www.epi.sk 13 HARAJDIČ, J.: Šikanovanie na pracovisku a možnosti právnej ochrany; Justičná revue, 65, 2013, č. 6–7, s. 837–845.


127

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 Procesnoprávne záruky dodržiavania zásady rovnakého zaobchádzania sú rámcovo limitované už v rámci normotvorby EÚ. Smernice upravujúce zásadu rovnakého zaobchádzania, ako aj judikatúra Európskeho súdneho dvora nastoľujú požiadavky, aby v prípade porušenia zásady rovnakého zaobchádzania členský štát zakotvil účinné sankcie, ktoré by boli pre porušovateľov účinné, primerané a odstrašujúce. Členským štátom je uložená i povinnosť zabezpečiť právne garancie pre poškodené osoby, aby sa mohli brániť proti porušeniu zásady rovnakého zaobchádzania aj v situáciách, keď vzťah, v rámci ktorého došlo k porušeniu tejto zásady, sa už skončil. Monitorovanie zamestnancov na pracovisku patrí z pohľadu právnej teórie do oblasti ochrany osobných údajov. Keďže v posledných desaťročiach došlo v praxi k výraznému nárastu využívania najrôznejších prostriedkov monitorovania zamestnancov na pracovisku, najmä v súvislosti s rozvojom informačných technológií a profesionalizáciou postupov v oblasti personálneho manažmentu, ide o veľmi aktuálny a citlivý problém. K najčastejším technikám sledovania zamestnancov patrí monitorovanie telefonických rozhovorov, kontrola elektronickej pošty (e-mailov), sledovanie využívania internetu zamestnancami, či kamerový dohľad na pracovisku. Zamestnávatelia uvedenú prax odôvodňujú potrebou kontroly plnenia pracovných povinností zamestnancami, prevenciou porušovania pracovných povinností či zaisťovaním bezpečnosti a ochrany zdravia na pracovisku. Sledovanie zamestnancov sa však často dostáva do konfliktu s viacerými právami a slobodami prináležiacimi fyzickým osobám, a to najmä v súvislosti s právom na ochranu súkromia, právom na ochranu osobných údajov či listovým a telekomunikačným tajomstvom. Právnym aspektom aplikácie rôznych monitorovacích prostriedkov stále nie je v odbornej verejnosti venovaná náležitá pozornosť a ani súčasná legislatíva neupravuje spomínané právne vzťahy dostatočným spôsobom. Prevažujúcim národným modelom je existencia výlučne všeobecných právnych úprav týkajúcich sa občianskoprávnej ochrany osobných údajov bez zohľadnenia osobitostí pracovnoprávneho vzťahu14. Podobne ako pri šikanovaní na pracovisku, kedy je pre zamestnanca náročné preukázať vznik prípadnej škody, avšak náhrada nemajetkovej ujmy v peniazoch, či primerané zadosťučinenie v rámci odškodnenia je opodstatnené. Rovnako aj pri neoprávnenom monitorovaní zamestnancov na pracovisku a následne porušení ich práva na súkromie sa vynára otázka možnej náhrady nemajetkovej ujmy v peniazoch. Osobitnou formou vyjadrenia ochrany zamestnanca v prípade porušenia, resp. nedodržania zásady rovnakého zaobchádzania zo strany zamestnávateľa je priznanie možnosti domáhať sa svojich práv na súde a domáhať sa najmä upustenia od protiprávneho konania a nápravy protiprávneho stavu, ak je to možné, 14 BULLA, M. – ŠVEC, M.: Ochrana súkromia zamestnancov pri prevádzkovaní kamerového systému na pracovisku (národné a európske východiská) ; Justičná revue, 62, 2010, č. 10, s. 1062–1080.


128

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. alebo poskytnutia primeraného zadosťučinenia. Týmto nie je dotknuté právo na náhradu škody, ak vznikla, taktiež právo na primeranú peňažnú náhradu nemajetkovej ujmy v peniazoch. Primeranosť tejto náhrady posúdi súd najmä s ohľadom na závažnosť spôsobených následkov. V občianskoprávnych sporoch sa v spojitosti s náhradou nemajetkovej ujmy v peniazoch Najvyšší súd SR vyjadril, že podmienkou priznania náhrady nemajetkovej ujmy v peniazoch (t.j. materiálnej satisfakcie) je – vždy – v závislosti na individuálnych okolnostiach daného prípadu – existencia závažnej ujmy. Za závažnú ujmu treba podľa právneho názoru dovolacieho súdu považovať ujmu, ktorú fyzická osoba vzhľadom na okolnosti, za ktorých k porušeniu práva došlo, intenzitu zásahu, jeho trvanie alebo dopad a dôsledky považuje za ujmu značnú. Pritom však nie sú rozhodujúce jej subjektívne pocity, ale objektívne hľadisko, teda to, či by predmetnú ujmu takto v danom mieste a čase (v tej istej situácii, prípadne spoločenskom postavení a pod.) vnímala aj každá iná fyzická osoba. Pokiaľ dôjde k neoprávnenému zásahu do práva na česť a dôstojnosť, má zásah závažné dôsledky vtedy, keď ním bola v značnej miere znížená dôstojnosť alebo vážnosť fyzickej osoby v spoločnosti. Aj v prípade niektorého zásahu do práva na súkromie môže nastať ten istý dôsledok (zníženie dôstojnosti alebo vážnosti v spoločnosti v značnej miere); tento negatívny – difamačný následok ale nie je jediným právne akceptovateľným prejavom závažnosti ujmy spôsobenej fyzickej osobe na týchto chránených právach15. 5 Primerané zadosťučinenie Primerané zadosťučinenie vo forme morálneho zadosťučinenia, alebo náhrady nemajetkovej ujmy v peniazoch patrí jednotlivcovi v prípade porušenia jeho práv v zmysle príslušného zákona. Peňažná náhrada patrí poškodenému za podmienky, že nie je postačujúce morálne zadosťučinenie, a to najmä preto, že nedodržaním zásady rovnakého zaobchádzania bola značným spôsobom znížená dôstojnosť, spoločenská vážnosť alebo spoločenské uplatnenie poškodenej osoby. Podľa § 9 antidiskriminačného zákona patrí dotknutej osobe v prípade minulého alebo trvajúceho dotknutia práv, právom chránených záujmov alebo slobôd nedodržaním zásady rovnakého zaobchádzania, a to aj v pracovnoprávnych vzťahoch a pri prístupe k službám zamestnanosti. Rovnaké formy primeraného zadosťučinenia a za rovnakých podmienok ako v občianskoprávnych vzťahoch patria dotknutým osobám aj v prípade dotknutia práv alebo právom chránených záujmov v pracovnoprávnych vzťahoch nedodržaním podmienok v § 13 ods. 3 ZP. A to v prípadoch zneužitia práv a povinností z týchto vzťahov na škodu druhého účastníka pracovnoprávneho vzťahu alebo spoluzamestnancov( napríklad šikana na pracovisku), pri prenasledovaní 15 uznesenie Najvyššieho súdu SR z 29. júna 2011, sp. zn. 4 Cdo 232/2010.


129

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 na pracovisku, postihovaní za podanie sťažnosti na iného zamestnanca alebo zamestnávateľa, za žalobu alebo návrh na začatie trestného stíhania, no rovnako tak aj v oblasti prístupu k službám zamestnanosti v dôsledku uplatňovania práv v rozpore s dobrými mravmi, ich zneužitia na škodu druhého občana, prenasledovania alebo iného postihovania za podanie na iného občana, úrad alebo zamestnávateľa, a to sťažnosti, žaloby alebo návrhu na začatie trestného stíhania, ako aj v prípade, ak úrad postihuje alebo znevýhodňuje občana preto, že tento uplatňuje svoje práva na prístup k zamestnaniu. V prípade, ak k zásahu došlo tým, že zamestnávateľ od fyzickej osoby uchádzača o zamestnanie vyžaduje iné informácie, než iba tie, ktoré súvisia s prácou, ktorú má zamestnanec vykonávať, najmä ak vyžaduje informácie o tehotenstve, rodinných pomeroch, bezúhonnosti (ak požiadavka bezúhonnosti nevyžaduje povaha práce), politickej či odborovej alebo náboženskej príslušnosti, alebo ak pri prijímaní fyzickej osoby do pracovného pomeru poruší zásadu rovnakého zaobchádzania, potom v každom uvedenom prípade patrí dotknutej osobe primeraná peňažná náhrada16. V prípade porušenia zásady rovnakého zaobchádzania pri výberovom konaní na obsadenie miesta vedúceho zamestnanca v rámci pôsobnosti zákona o výkone prác vo verejnom záujme, alebo pri nedodržaní iných podmienok pri takomto výberovom konaní patrí dotknutej osobe náhrada nemajetkovej ujmy v peniazoch. 6 Okolnosti vzniku škody a nemajetkovej ujmy Ak boli dotknuté práva alebo právom chránené záujmy zamestnanca nedodržaním podmienok v § 13 ods. 3 ZP, teda v prípadoch výkonu práv a povinností vyplývajúcich z pracovnoprávnych vzťahov, zneužitia práv a povinností z týchto vzťahov na škodu druhého účastníka pracovnoprávneho vzťahu alebo spoluzamestnancov, alebo prenasledovania na pracovisku, postihovania za to, že sa podá na iného zamestnanca alebo zamestnávateľa sťažnosť, za žalobu alebo návrh na začatie trestného stíhania, výšku náhrady ujmy v peniazoch určuje súd s prihliadnutím na závažnosť vzniknutej nemajetkovej ujmy a všetky okolnosti, za ktorých došlo k jej vzniku. V prípade, ak k dotknutiu práv alebo právom chránených záujmov došlo pri prístupe k službám zamestnanosti v dôsledku ich uplatňovania v rozpore s dobrými mravmi, ich zneužitia na škodu druhého občana, prenasledovania alebo postihovania iného za to, že podá na iného občana, úrad alebo zamestnávateľa sťažnosť, žalobu alebo návrh na začatie trestného stíhania, ako aj v prípade, ak úrad postihuje alebo znevýhodňuje občana preto, že tento uplatňuje svoje práva na prístup k zamestnaniu – výšku náhrady ujmy v peniazoch určuje súd s prihli16 § 41 ods. 9 Zákonník práce.


130

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. adnutím na závažnosť vzniknutej nemajetkovej ujmy a všetky okolnosti, za ktorých došlo k jej vzniku. Ak zamestnávateľ od fyzickej osoby uchádzača o zamestnanie vyžaduje iné informácie, než iba tie, ktoré súvisia s prácou, ktorú má zamestnanec vykonávať, najmä ak vyžaduje informácie o tehotenstve, rodinných pomeroch, bezúhonnosti (ak požiadavku bezúhonnosti nevyžaduje povaha práce), o politickej či odborovej alebo náboženskej príslušnosti, alebo ak pri prijímaní fyzickej osoby do pracovného pomeru poruší zásadu rovnakého zaobchádzania, v týchto prípadoch zákon výslovne nehovorí o kritériách na stanovenie výšky. Podobne pri porušení zásady rovnakého zaobchádzania pri výberovom konaní na obsadenie miesta vedúceho zamestnanca pri výkone práce vo verejnom záujme, alebo nedodržanie iných podmienok pri takomto výberovom konaní zákon nešpecifikuje podľa akých kritérií má súd posudzovať výšku náhrady. V prípadoch absentujúcej úpravy výšky primeraného zadosťučinenia neostáva nič iné, než analogicky vychádzať z kritérií stanovených pre iné prípady z danej oblasti, teda výšku primeraného zadosťučinenia určovať jednak s prihliadnutím na závažnosť vzniknutej nemajetkovej ujmy a jednak s prihliadnutím na všetky okolnosti, za ktorých došlo k vzniku ujmy a na všetky okolnosti, za ktorých došlo k porušeniu práva17. 7 Problematika dôkazného bremena a obráteného dôkazného bremena Problematika dôkazného bremena je v jednotlivých predpisoch upravená rôzne. V tejto súvislosti je potrebné rozlišovať dôkazné bremeno vo vzťahu k samotnej existencii zásahu do chráneného práva a jeho neoprávnenosti a dôkazné bremeno pokiaľ ide o preukázanie skutočností rozhodných pre určenie typu, resp. výšky primeraného zadosťučinenia vrátane príčinnej súvislosti medzi zásahom a jeho následkom. Odpoveď na otázku, ktorý z účastníkov znáša dôkazné bremeno, a teda následky nedokázania určitej skutočnosti, možno čerpať len z hmotného práva. Dôkazné bremeno treba zreteľne odlíšiť od dôkaznej povinnosti, nie je s ňou totožné, je totiž jej následkom18. Zložitejším sa javí dôkazné bremeno v konaniach vedených podľa procesných ustanovení antidiskriminačného zákona, popri ktorých platia ustanovenia občianskeho súdneho poriadku. Pokiaľ ide o dôkazné bremeno a bremeno tvrdenia, ustanovuje táto norma, že „žalobca je povinný v návrhu označiť osobu, o ktorej tvrdí, že porušila zásadu rovnakého zaobchádzania“, a takýto žalovaný je „povinný preukázať, že neporušil zásadu rovnakého zaobchádzania, ak žalobca predloží súdu dôkazy, z ktorých možno dôvodne usudzovať, že k porušeniu zásady rovnakého zaobchádzania došlo“. 17 KERECMAN, P.: Právo na primerané zadosťučinenie a náhradu nemajetkovej ujmy v slovenskom právnom poriadku ,2. časť . Justičná revue, 58, 2006, č. 10, s. 1431–1445. 18 Tamtiež.


131

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 Skôr, než sa pokúsime sformulovať princípy dôkazného bremena v týchto prípadoch, pristavme sa pri dôvodovej správe k tomuto ustanoveniu. Tá stroho uvádza, že tieto ustanovenia „aktivizujú žalobcu a prenášajú dôkazné bremeno na žalovaného až vtedy, ak z dôkazov žalobcu možno usudzovať, že k nedodržaniu zásady rovnakého zaobchádzania skutočne mohlo dôjsť“, pričom toto ustanovenie tak činí v súlade s ustanoveniami smernice ES. Touto smernicou je Smernica Rady 97/80/ES z 15. 12. 1997 o dôkaznom bremene v prípadoch diskriminácie na základe pohlavia. Táto vo svojom úvode konštatuje, že ak by k takejto úprave, ktorá uvalí dôkazné bremeno na žalovaného ohľadne preukázania, že jeho praktiky nie sú v skutočnosti diskrimináciou, nedošlo, žalobcovia by mohli byť zbavení účinných prostriedkov na presadenie zásady rovnakého zaobchádzania. Článok 4 ods. 1 tejto smernice preto stanovuje, že „členské štáty prijmú v súlade so svojimi vnútroštátnymi súdnymi systémami také nevyhnutné opatrenia, ktorými sa zaistí, že ak osoby, ktoré sa považujú za poškodené tým, že v ich prípade nebola uplatnená zásada rovnakého zaobchádzania, uvedú pred súdom alebo iným príslušným orgánom skutočnosti, z ktorých možno odvodiť, že došlo k priamej alebo nepriamej diskriminácii, bude na odporcovi dokázať, že nedošlo k porušeniu zásady rovnakého zaobchádzania“. Ako smernica dodáva, členské štáty môžu zaviesť také pravidlá dokazovania, ktoré sú pre žalobcu priaznivejšie. Základným rozdielom medzi obsahom smernice a obsahom ustanovenia § 11 ods. 2 antidiskriminačného zákona je to, že zatiaľ čo smernica vyžaduje pre vznik povinnosti žalovaného dokázať, že jeho označené konanie neporušilo zásadu rovnakého zaobchádzania, iba to, aby žalobca uviedol – tvrdil – pred súdom skutočnosti, z ktorých možno odvodiť, že k diskriminácii došlo, antidiskriminačný zákon vyžaduje, aby žalobca súdu predložil dôkazy, z ktorých možno dôvodne usudzovať, že k porušeniu zásady rovnakého zaobchádzania došlo. Odhliadnuc od toho, že takáto úprava v zákone zrejme nie je pre žalobcu priaznivejšia než je smernica, vytvára neobvyklú a komplikovanú situáciu v dokazovaní. Zatiaľ čo podmienka tvrdenia istých skutočností žalobcom pre určitý postup v konaní je nášmu občianskemu súdnemu poriadku známa (napr. jednou z podmienok pre vydanie platobného rozkazu je to, že navrhovateľovo „právo vyplýva zo skutočností uvedených navrhovateľom“ – § 172 ods. 1 O. s. p.), podmienka vykonania určitého dokazovania s určitým záverom ako predpoklad pre presun dôkazného bremena na žalovaného nie je v našom právnom poriadku bežná19. Nie je celkom jasné ani to, čo mal zákonodarca na mysli, keď žiadal predložiť súdu práve také dôkazy, z ktorých možno dôvodne usudzovať, že k diskriminácii došlo. Nielen preto, že predložiť možno súdu v zásade iba listinné dôkazy (a nie svedka), ale (a najmä) preto, že kvalita týchto dôkazov má byť iba taká, že postačuje, ak z nich možno iba „dôvodne usudzovať“, teda nemusí byť nimi určitá skutočnosť „preukázaná“, a konečne aj preto, že zákon hovorí o „usudzovaní 19 Tamtiež.


132

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. z dôkazu“ a nie z vykonania dôkazu, čo evokuje zasa to, že dokazovanie vlastne ani netreba vykonať, súdu postačuje iba z listiny usúdiť, avšak to je zasa zjavne absurdné. Inak povedané, napriek nejasnosti formulácie, v konečnom dôsledku zrejme aj v tomto prípade bude musieť ísť o riadne vykonanie dôkazu a záver, že tento aspoň „osvedčuje“ (napríklad tak ako pre účely rozhodovania o predbežnom opatrení), že k porušeniu zásady rovnakého zaobchádzania došlo. Z procesnej sankcie nesplnenia povinnosti žalobcu „predložiť súdu dôkaz, z ktorého možno dôvodne usudzovať, že k diskriminácii došlo“, potom logicky vyplýva, že žalobca nebude „povinný preukázať, že neporušil zásadu rovnakého zaobchádzania“, teda že dôkazné bremeno neprejde na žalovaného a žalobca bude ten, kto bude musieť pre úspech v spore preukázať, že žalovaný zásadu rovnakého zaobchádzania porušil. Posúdiť, či si žalobca povinnosť „predložiť súdu dôkaz, z ktorého možno dôvodne usudzovať, že k diskriminácii došlo“ splnil alebo nie, patrí zrejme iba súdu (hoci zákonodarca hovorí iba o tom, že všeobecne, či objektívne „možno usudzovať“). O tejto otázke však súd nebude zrejme rozhodovať samostatným rozhodnutím. Z toho vzniká otázka, ako v tejto situácii účastníci zistia, kto bude v konaní znášať dôkazné bremeno o tom, že predmetné konanie bolo porušením zásady rovnakého zaobchádzania. Z uvedeného je zrejmé, že žalobca, okrem toho, že má povinnosť tvrdenia ohľadne existencie konania žalovaného, ktoré je diskriminačné, musí jeho existenciu aspoň osvedčiť a v takom prípade bude žalovaný ten, kto bude povinný preukázať, že označené konanie neporušuje zásadu rovnakého zaobchádzania. V prípade, ak sa žalobca bude domáhať primeraného zadosťučinenia v peniazoch, bude na ňom dôkazné bremeno pokiaľ ide o preukázanie, že v danom prípade nie je postačujúce morálne zadosťučinenie, najmä preto, že nedodržaním zásady rovnakého zaobchádzania bola značným spôsobom znížená dôstojnosť, spoločenská vážnosť alebo spoločenské uplatnenie poškodenej osoby, a konečne na žalobcovi bude spočívať dôkazné bremeno aj ohľadne skutočností, ktorých preukázanie je potrebné pre určenie výšky primeraného zadosťučinenia, teda závažnosť vzniknutej ujmy a okolnosti, za ktorých k jej vzniku došlo. Zákonodarca sa v prípade dokazovania diskriminácie v rámci štátnozamestnaneckého pomeru rozhodol ustanovenie o dôkaznom bremene formulovať osobitne, a to v § 3 ods. 4 zák. č. 312/2001 Z. z., podľa ktorého „v konaní pred príslušným orgánom služobný úrad preukazuje, že nedošlo k porušeniu zásady rovnakého zaobchádzania“. Uvedená právna úprava zrozumiteľne stanovuje, že dôkazné bremeno ohľadne oprávnenosti zásahu ťaží žalovaného. V prípade ak zamestnávateľ od fyzickej osoby uchádzača o zamestnanie vyžadoval iné informácie, než iba tie, ktoré súvisia s prácou, ktorú má zamestnanec vykonávať, najmä ak vyžaduje informácie o tehotenstve, rodinných pomeroch, bezúhonnosti (ak požiadavku bezúhonnosti nevyžaduje povaha práce), politickej či odborovej alebo náboženskej príslušnosti, alebo ak pri prijímaní fyzickej


133

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 osoby do pracovného pomeru porušil zásadu rovnakého zaobchádzania, žalobcu ťaží dôkazné bremeno, že sa tak stalo, ako aj dôkazné bremeno ohľadne preukázania skutočností pre priznanie primeranej peňažnej náhrady a toho, že táto ujma vznikla v príčinnej súvislosti s konaním žalobcu, ktoré bolo protiprávne. V prípadoch porušenia zásady rovnakého zaobchádzania pri výberovom konaní na obsadenie miesta vedúceho zamestnanca pri výkone práce vo verejnom záujme, alebo pre nedodržanie iných podmienok pri takomto výberovom konaní zaťažuje dôkazné bremeno žalobcu. Podľa názoru niektorých autorov20 by malo byť v záujme právnej istoty, predvídateľnosti súdnych rozhodnutí a právnej kultúry všeobecne, aby rovnaké pojmy v právnom poriadku mali rovnaký obsah a rovnaké skutočnosti boli v terminológii právnych predpisov označené rovnakým termínom. Takisto uplatňovanie obdobných nárokov by malo byť upravené obdobným spôsobom a obdobný by mal byť aj rozsah dokazovaných skutočností a koncepcia dôkazného bremena. 8 Záver Právna úprava primeraného zadosťučinenia v nadväznosti na náhradu škody v rámci pracovnoprávnych vzťahov je málo prepracovaná a chýba komplexnosť a nadväznosť na občianskoprávnu úpravu. Chýbajú presné a jasné kritéria pre rozhodovanie o výške primeraného zadosťučinenia v peniazoch. To znemožňuje predvídať rozhodnutia súdov o tomto type nárokov. Rozdiely v jednotlivých normách upravujúcich primerané zadosťučinenie v právnej úprave komplikujú postavenie subjektov, ktorým sú adresované. Za tejto situácie klesá význam inštitútu primeraného zadosťučinenia, keď ho možno iba obtiažne prakticky využiť. Naopak efektívne odškodnenie všetkých následkov protiprávneho konania by predstavovalo dostatočnú satisfakciu pre poškodené subjekty. JUDr. Ľubica Dilongová Právnická fakulta Trnavská univerzia v Trnave [email protected]

20 KERECMAN, P.: Právo na primerané zadosťučinenie a náhradu nemajetkovej ujmy v slovenskom právnom poriadku ,2. časť . Justičná revue, 58, 2006, č. 10, s. 1431–1445.


134

ÚJMA NA ZDRAVÍ DLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU A ZÁKONÍKU PRÁCE Damage on health in the new civil code and in the labour code

Jan Kotula KOTULA, Jan. Ujma na zdraví dle občanského zákoníku a zákoníku práce. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, No. 2, s. 135–139. Abstrakt: Článek představuje právní úpravu náhrady újmy na zdraví v zákoníku práce a v novém občanském zákoníku. Podstatou článku je komparace obou právních úprav a kritické zhodnocení připravované metodiky odškodnění újmy na zdraví. ví.

Klíčová slova: nový občanský zákoník, zákoník práce, náhrada újmy na zdra-

Abstract: An article presents legislation of compensation for the damage on health in the labour code and in the new civil code. The essence of the article is comparison of both legislations and critical evaluation of new methodology for compensation for the damages on health which is preparing nowadays. Keywords: new civil code, labour code, compensation for the damage on health.


135


AIO, 2014, Vol. 9, No. 2

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2

ÚJMA NA ZDRAVÍ DLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU A ZÁKONÍKU PRÁCE 1 Úvod V souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku1 jsme se mohli ve sdělovacích prostředcích často setkat s titulky, že nový občanský zákoník definitivně ruší „bodovou“ vyhlášku, podle které doposud bývala odškodňována újma na zdraví a také paušální částky pro pozůstalé po zemřelém. Rovněž jsme se mohli setkat s informacemi, že díky této změně lze očekávat vyšší a spravedlivější náhrady za újmu na zdraví. Tyto informace jsou dle mého názoru pravdivé pouze z části, nicméně je potřeba zdůraznit, že nový občanský zákoník skutečně ruší „bodovou“ vyhlášku2 a opouští paušální částky pro pozůstalé po zemřelém, tak jak byly stanoveny v § 444 odst. 3 starého občanského zákoníku.3 Právě zamyšlení nad další (ne)existencí bodové vyhlášky a také nad připravovanou metodikou odškodňování újmy na zdraví je podstatou tohoto článku. 2 Historický exkurz Nejdříve si dovoluji poukázat na vývoj odškodnění pozůstalých po zemřelém. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník původně paušální částky jednorázového odškodnění za smrt neobsahoval a ke změně došlo, až s účinností od 1. dubna 2004, kdy byly paušální částky zakotveny do § 444 odst. 3. Do té doby však paušální částky existovaly v oblasti pracovního práva v § 200 zákona č. 65/1965 Sb., starého zákoníku práce. Zákoník práce,4 který s účinností od 1. ledna 2007 nahradil starý zákoník práce, pak u této koncepce zůstává, s tím, že oproti starému zákoníku práce provedl navýšení těchto částek, které ale nebyly shodné s úpravou § 444 odst. 3 OZ.5 Po 1. lednu 2014 sice nabyl účinnosti nový občanský zákoník, který již v § 2959 neobsahuje paušální částky jednorázového odškodnění za smrt, ale i nadále zůstává v účinnosti § 378 zákoníku práce, který paušální částky jednorázového odškodnění za smrt obsahuje. Český právní řád se tak dostal zpět do situace před 1. dubnem 2004, neboť v občanském právu paušální částky jednorázového odškodnění za smrt nejsou, na rozdíl od pracovního práva, kde tento stav přetrvává. 1 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „nový občanský zákoník“ nebo „NOZ“). 2 Viz § 3080 NOZ, kterým se zrušuje vyhláška č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen „vyhl. 440/2001 Sb.“). 3 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění zákona č. 428/2011 Sb. (dále jen „starý občanský zákoník“ nebo „OZ“) 4 Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). 5 Zákoník práce obsahuje menší okruh oprávněných osob a přísnější podmínky, za kterých mají právo na odškodnění než § 444 odst. 3 OZ.


136

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. Odškodnění újmy na zdraví bylo do 31. prosince 2013 řešeno ve starém občanském zákoníku a zákoníku práce shodně odkazem na vyhl. č. 440/2001 Sb. 3 Konec bodové vyhl. č. 440/2001 Sb.? Jak již bylo uvedeno v předchozím výkladu, nový občanský zákoník vyhl. č. 440/2001 Sb. zrušil a odškodnění újmy na zdraví má být v oblasti občanského práva řešeno dle § 2958 NOZ, tak aby byla peněžitou náhradou plně odčiněna vzniklá bolest, jiná nemajetková újma či ztížení společenského uplatnění. V případě, že není možné výši stanovit má se dle nového občanského zákoníku postupovat dle zásad slušnosti. V oblasti občanského práva je tedy situace ve vztahu k vyhl. č. 440/2001 Sb. zcela jasná. V souvislosti s příchodem roku 2014 vyvstala otázka jak postupovat při odškodňování nemocí z povolání a pracovních úrazů dle zákoníku práce. Tento předpis totiž i po 1. lednu 2014 v § 372 odst. 2 obsahuje zákonné zmocnění pro Ministerstvo zdravotnictví, aby po dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vydali vyhlášku k určování výše odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění. Současně je potřeba zdůraznit, že drtivá většina odškodnění za pracovní úrazy a nemoci z povolání je odškodňována mimosoudně prostřednictvím dvou pojišťoven. V této oblasti se také odškodňuje bolest a ztížení společenského uplatnění za nemoci z povolání, což je specifická kategorie, na kterou pomatovala příloha č. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb. Obava zaměstnavatelů, potažmo jejich pojišťoven, z toho jak pracovní úrazy a nemoci z povolání objektivně mimosoudně odškodňovat, vyústila ve vydání právního názoru Ministerstva zdravotnictví a Ministerstvem práce a sociálních věcí. Dle názoru zmíněných ministerstev ze dne 28. ledna 2014 se má s odkazem na § 394 odst. 2 zákoníku práce6 i nadále postupovat při odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání dle vyhl. č. 440/2001 Sb.7 Byť rozumím důvodům, pro které byl tento právní názor přijat, dovoluji si polemizovat s jeho správností. S přijetím nového občanského zákoníku byla projevena vůle zákonodárce opustit systém stanovování výše odškodnění za újmu na zdraví pomocí zákona či podzákonného předpisu a tedy i vůle zrušit vyhl. č. 440/2001 Sb.8 Nový občanský zákoník v přechodných ustanoveních na podobnou situaci pomatuje. Dle § 3029 NOZ dále platí, že pokud se právní předpisy dovolávají ustanovení, která nový občanský zákoník ruší, vstupují na jejich místo

6 Dle tohoto ustanovení „Do nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění se postupuje podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb.“ 7 Právní názor je dostupný na webových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí – http://www.mpsv.cz/files/clanky/17137/stanovisko_odskodnovani.pdf. 8 Viz Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku komentář k § 2951–2971 NOZ.


137

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2 jim odpovídající ustanovení NOZ, což je v tomto případě § 2958, který řeší peněžitou náhradu za ublížení na zdraví. Dle mého názoru tedy nelze používat vyhl. č. 440/2001 Sb. jako účinný podzákonný předpis, nic však nebrání tomu, aby byla použita jako soft law, což ostatně připouští někteří autoři i v oblasti občanského práva.9 Kruhem se tak dostáváme zpět k možnému použití vyhl. č. 440/2001 Sb. 4 Jak postupovat při odškodňování za újmu na zdraví dle nového občanského zákoníku a zákoníku práce? V souvislosti s blížící se účinností nového občanského zákoníku začala být z podnětu senátu 25 Cdo Nejvyššího soudu připravována metodika k odškodňování újmy na zdraví. Tato metodika byla představena na V. Kongresu medicínského práva, který se konal ve dnech 28–29. listopadu 2013 v Praze. Představené obrysy metodiky mohou být pro mnohé překvapující. V případě bolesti by měla být přepracována příloha č. 1 vyhl. č. 440/2001 Sb., s tím, že hodnota 1 bodu by měla být navýšena na Kč 250,-. V případě odškodnění ztížení společenského uplatnění je základním pramenem Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví, s tím, že maximální částka odškodnění za ztížení společenského uplatnění má činit 10 000 000, – Kč. Za určitých podmínek může být tato částka zvýšena max. na dvojnásobek. Nová metodika počítá s omezeným počtem lékařů (znalců), kteří budou moci posuzování bolesti a ztížení společenského uplatnění provést. Dle mého názoru se tak spíše dostáváme do situace, kdy staré tabulky měníme za nové. Omezený okruh osob, které by měly následky úrazu posuzovat, pak logicky přináší otázku nad rychlostí a ceně za posudky. Paradoxní je dle mého názoru také to, že by nová metodiky měla přinést limity výše ztížení společenského uplatnění. Osobně se domnívám, že vyhl. č. 440/2001 Sb. není až tak špatným právním předpisem. O tom nepochybně svědčí i skutečnost, že nová metodika vychází z poloviny z vyhl. č. 440/2001 Sb., když de facto převezme přílohu č. 1. Metodika k odškodňování újmy na zdraví je dle mého názoru potřebná, zejména s ohledem na možnost objektivního posouzení nároku v případě mimosoudního řešení. Je však otázkou, zda vymýšlet nový materiál. Osobně se domnívám, že by zcela postačilo nechat odborné lékařské společnosti provést revizi vyhl. č. 440/2001 Sb., provést navýšení hodnoty bodu ze 120, – Kč na 250, – Kč a změnu této hodnoty zafixovat na výši inflace, tak aby v čase neklesala, tak jak tomu bylo doposud, kdy od 1. května 2004, kdy vstoupila vyhl. č 440/2001 Sb. nebyla hod-

9 BEZOUŠKA, Petr, PIECHOWICZOVÁ, Lucie. Nový občanský zákoník – nejdůležitější změny. Praha: Anag, 2013, s. 335.


138

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2. nota bodu navýšena. Takto upravenou vyhl. č. 440/2001 Sb. lze dle mého názoru používat jako soft law. V současnosti lze již sledovat postup pojišťoven, které s ohledem na skutečnost, že zmíněná metodika stále ještě není dokončena, postupují při odškodňování újmy na zdraví po 1. lednu 2014 nadále dle vyhl. č. 440/2001 Sb. s navýšením hodnoty bodu na Kč 250,-. Snadno tak může dojít k situaci, že až bude nová metodika představena, nebude již o ni ze strany poškozených a pojišťoven zájem, zvlášť v situaci, kdy vyhotovení posudků dle nové metodiky bude dražší a zdlouhavější, než jak tomu bylo u vyhl. č. 440/2001 Sb. JUDr. Jan Kotula Právnická fakulta Univerzita Palackého v Olomouci [email protected]


139

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2.

Pokyny pro autory a podmínky přijetí rukopisů • • • • • •

Vydavatel přijímá dosud nevydané příspěvky prostřednictvím redakce ve dvou výtiscích a na CD / DVD, popř. elektronickou poštou. Příspěvek je nutno zpracovat v textovém procesoru MS WORD (přípona *.doc, nebo *.docx) nebo kompatibilním a v datové podobě jej doručit na emailovou nebo poštovní adresu redakce AIO. Každý příspěvek musí být odevzdán ve formě požadované redakcí (podle následujícího vzoru). Každý příspěvek prochází recenzním řízením. Redakce si vyhrazuje právo odmítnout bez další výzvy publikaci příspěvku, který nesplňuje požadavky na formu nebo nebude lektorem doporučen k publikování. O nutnosti provedení autorské korektury rozhoduje redakce. Když redakce rozhodne, že autorská korektura není potřebná, nemá autor právo požadovat její provedení.

Instructions for the Authors and Publishig Conditions • •

• • •

The publisher accepts only contributions not yet published that must be sent in two printed copies and on CD/DVD/or through electronic e-mail. Contributions must be submitted in the form required by the editors (see form below). Especially the contributions must be processed in Microsoft Word (*.doc or *.docx filetypes) or a compatible data format and must be sent to the email or mailing address of the editors of AIO. Each contribution is peer-reviewed. Editors reserve the right to refuse any contribution which does not comply with the requirements of form and content or which will be assessed as not suitable for publishing by the reviewer. The editors reserve the right to decide on the need of author’s corrections. If the editor’s office finds there is no necessity of author’s corrections, the author is not authorized to require it.

Adresa redakce | Address of editor’s office: Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta, redakce Acta iuridica olomucensia, tř. 17. listopadu 8, 771 11 Olomouc, Česká republika. Email: [email protected]. tel.: +420 585 637 635, fax: +420 585 637 506.


141

AIO, 2014, Vol. 9, No. 2

Požadovaná forma příspěvku Název článku (česky nebo slovensky) Název článku (anglicky) Jméno autora(ů) Klíčová slova (česky nebo slovensky, maximálně 15 slov) Abstrakt (česky nebo slovensky, maximálně 50 slov) Keywords (anglicky, maximálně 15 slov) Summary (anglicky, maximálně 50 slov) Text příspěvku (vhodně členěný na jednotlivé odstavce. Každý odstavec na novém řádku. Pro poznámky pod čarou použít automatickou funkci. (Vložit/ Poznámka pod čarou). Citace podle obvyklé formy. Podle rozsahu a zaměření bude příspěvek zařazen do příslušné sekce časopisu.) Jméno autora(ů) + tituly Působiště autora Email

Required form of the paper Title Name of the Author(s) Keywords (English, maximum 15 words) Summary (English, maximum 50 words) Text of paper (it should be properly divided into separate paragraphs; each paragraph starting in a new line. For footnotes, please, use the automatic function – Insert / Footnote. All notes should be numbered automatically. Quote according to the usual form) Name of autor(s) + academic titles Home institution Email


142

Acta Iuridica Olomucensia

Recommend Documents