Acta Iuridica Olomucensia

Acta Iuridica Olomucensia Vědecký časopis právnický | Journal for Legal Research

2015 | Vol. 10 | No. 1

Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta Palacký University in Olomouc. Czech Republic Faculty of Law

Třikrát ročně (+ supplementa) vydává Univerzita Palackého v Olomouci, se sídlem v Olomouci, Křížkovského 8, IČ 61989592. Ročník X, 2015, číslo 1. Toto číslo vyšlo v Olomouci 30. října 2015. Ev. č. period, tisku: MK E 15579. Cena 120 Kč (zahrnuje jeden výtisk čísla, poštovné a balné). Předplatné na 1 rok (3 řádná čísla + speciální čísla): 300 Kč (zahrnuje jeden výtisk každého čísla, poštovné a balné). Předplatné na 2 roky (6 řádných čísel + speciální čísla): 600 Kč (zahrnuje jeden výtisk každého čísla, poštovné a balné). Objednávky předplatného nebo jednotlivých čísel přijímá redakce. Objednávky inzerce přijímá redakce. Published three times a year by Palacký University, Olomouc, Czech Republic, Křížkov ského 8, IdN 61989592. Volume X, 2015, Number 1. This number was issued in Olomouc in October 2015. Evidence number of periodicals: MK E 15579. Price 120 CZK. Subscription fee for 3 issues (one volume) is 300 CZK. Subscription fee for 6 issues (two volumes) is 600 CZK. Postal charges included. Subscription orders and advertisements should be sent to the address of editor’s office. Adresa redakce | Address of editor’s office: Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta, redakce Acta iuridica olomucensia, tř. 17. listopadu 8, 771 11 Olomouc, Česká republika. Email: [email protected]. tel.: +420 585 637 635, fax: +420 585 637 506. Další informace na | Further information at: http://acta.upol.cz/

Elektronicky archivováno | Archived electronically at: Central and Eastern European Online Library http://www.ceeol.com/

© Univerzita Palackého, 2015 ISSN 1801-0288 (Print) ISSN 1805-9554 (Online)

Redakční rada | Editorial Board Šéfredaktor | Editor in Chief: JUDr. Ondrej Hamuľák, Ph.D. Členové RR | Members of Editorial Board: JUDr. PhDr. Marek Antoš, Ph.D. Prof. JUDr. Josef Fiala, CSc. Doc. JUDr. PhDr. Tomáš Gábriš, PhD., LLM., MA Doc. JUDr. Daniela Gregušová, CSc. Doc. JUDr. Petr Hlavsa, CSc. Prof. JUDr. Milana Hrušáková, CSc. Prof. JUDr. Jan Hurdík, CSc. Doc. JUDr. Juraj Jankuv, PhD. Prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc. Doc. JUDr. Jiří Jirásek, CSc. Prof. Tanel Kerikmäe, LL.M., LL.Lic., Ph.D. Doc. JUDr. Zdeňka Králíčková, Ph.D. Prof. JUDr. Karel Marek, CSc. Prof. nadzw. dr. hab. Krzysztof Skotnicki Doc. JUDr. PhDr. Miroslav Slašťan, PhD. Prof. JUDr. Vladimír Sládeček, DrSc. Ass.-Prof. Dr. iur Armin Stolz Doc. et Doc. JUDr. Naděžda Šišková, Ph.D. Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.

Obsah | Contents FORMY PŮSOBENÍ ZÁKLADNÍCH PRÁV........................................................................... 7 Michal Bartoň PROCESUALISTICKÁ MODERNA ALEBO KRÁTKE KONTEMPLATÍVNE POJEDNANIE O IDEOVEJ BÁZE CIVILNÉHO SPOROVÉHO PORIADKU V SLOVENSKEJ REPUBLIKE)................................................................................................ 27 Marek Števček PRINCÍPY V NOVOM CIVILNOM SPOROVOM PORIADKU SLOVENSKEJ REPUBLIKY..................................................................................................... 37 Svetlana Ficová JMENOVÁNÍ A ODVOLÁNÍ SPRÁVCE POZŮSTALOSTI SOUDEM............................ 57 Klára Hamuľáková, Jana Petrov Křiváčková POSUDEK SOUDNÍHO DVORA EVROPSKÉ UNIE Č. 2/2013 Z POHLEDU INDIVIDUÁLNÍHO STĚŽOVATELE: TRAGÉDIE NEBO VYSVOBOZENÍ?................ 63 Kateřina Štěpánová UKRAJINSKÁ KRIZE A MEZINÁRODNÍ PRÁVO............................................................. 79 Josef Mrázek ZBROJNÍ SANKCE JAKO NÁSTROJ ŘEŠENÍ KRYMSKÉ KRIZE? ............................... 111 Zuzana Trávníčková PRÁVO ROZHODNÉ PRO DĚDICKÉ PRÁVNÍ POMĚRY – VYBRANÉ OTÁZKY............................................................................................................... 123 Klára Drličková K PROCESNÉMU INŠTITÚTU POVOLENIA VSTUPU DO OBYDLIA DIEŤAŤA SÚDOM V PRÍPADE OHROZENIA DIEŤAŤA V OBČIANSKOM SÚDNOM KONANÍ – NÁVRH ÚPRAVY DE LEGE FERENDA NA SLOVENSKU.... 141 Róbert Dobrovodský POJEM VÝCHOVY A PÉČE V „NOVÉM“ OBČANSKÉM ZÁKONÍKU...................... 163 Ondřej Šmíd.............................................................................................................................. 163 POVINNOST ZHLÉDNUTÍ POSUZOVANÉHO V INTENCÍCH REKODIFIKACE CIVILNÍHO PROCESU.......................................................................... 175 Jana Malá REGULÁCIA PRÁVNEHO STATUSU SPOLOČNOSTI S RUČENÍM OBMEDZENÝM PRED REGISTRÁCIOU V POĽSKOM ZÁKONNÍKU OBCHODNÝCH SPOLOČNOSTÍ........................................................................................ 189 Mateusz Żaba CHOLENSKÝ, Robert. Praktický průvodce mediací: podle nové právní úpravy. Praha: Linde Praha, 2013. 300 s. ISBN 978-80-7201-901-4................................................ 201 Ivo Telec Pokyny pro autory a podmínky přijetí rukopisů..................................................................205 Požadovaná forma příspěvku.................................................................................................206

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1.

Poslání a struktura časopisu Acta Iuridica Olomucensia (AIO) jsou recenzovaným odborným právnickým periodikem vydávaným Právnickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci. Posláním časopisu je přispět k prohloubení odborného diskurzu v oblasti právní teorie a rovněž nabídnout řešení problematických otázek vzešlých z právní praxe. AIO jsou multioborovým právnickým časopisem pokrývajícím problematiku všech disciplin jurisprudence a všech právnických profesí. Cílem redakce, která ctí pluralitu názorů, je vytvořit otevřený prostor pro prezentaci výstupů vědeckých bádání autorů. Redakce přijímá v českém, slovenském a anglickém jazyce. AIO jsou zařazeny na Seznam recenzovaných neimpaktovaných časopisů (peri odik) vydávaných v České republice. Kategorie přijímaných textů jsou: Odborné články: Jedná se o vědecké práce psané v českém, slovenském nebo anglickém jazyce vycházející z originální výzkumné činnosti autora nebo kolektivu autorů, které jsou vnitřně členěny (hypotéza – rozbor problematiky – závěry), reflektují dosavadní stav vědeckého poznání v oblasti a relevantní literaturu z oboru. Práce jsou doplněny o poznámkový aparát a obsahují obvyklé množství citací. Povinnou součástí článku je abstrakt a seznam klíčových slov v jazyce práce a v anglickém jazyce. Standardní rozsah je minimálně 18.000 znaků (10 normostran). Diskuze, názory a komentáře: Jedná se o kratší originální vědecké práce prezentující individuální náhled autora nebo autorského kolektivu na vybrané otázky právní teorie a právní praxe. Jejich text je vnitřně strukturován, dostatečným způsobem reflektuje názory doktríny a je obvykle doplněn poznámkovým aparátem. Standardní rozsah je do 18.000 znaků (10 normostran). Recenze a anotace: Část věnovaná recenzím odborných publikací čekých, slovenských i zahraničních autorů představující individuální náhled recententa na odbornou kvalitu, originalitu a přínos posuzované publikace. Informace: Část obsahující informace o minulých a budoucích vědeckých akcích, konferencích a projektech.

© Palacký University, Olomouc, 2015. ISSN 1801-0288

5

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1

The aim and structure of journal Acta Iuridica Olomucensia (AIO) is a scholarly peer-reviewed legal journal issued by the Faculty of Law, Palacký University in Olomouc, Czech Republic. AIO is multidisciplinal legal journal covering issues of all legal disciplines and problems of all legal professions. The aim of editors that respects the pluralism of opinions is to create open space for the presentation of the outputs of scientific research of the authors. AIO publishes contributions in Czech, Slovak and English language. Publication Ethics rules of the AIO are based on the Best Practice Guidelines for Journal Editors and Principles of Transparency and Best Practice in Scholarly Publishing developed by the Committee on Publication Ethics (COPE). We accept the following categories of works: Research articles: This is a scholarly work written in Czech, Slovak or English language based on original research activity of author or team of authors, which is internally divided (hypothesis – an analysis of issue – conclusions), reflects the current state of scientific knowledge and research outcomes in the particular field and relevant literature in this field. The work is supplemented by footnotes and contains the usual number of citations. The usual extent of scientific article is at least 18.000 characters (10 pages). Abstract and list of keywords in language of article and in English is required mandatorily. Discussion, opinions and commentaries: This is a shorter original scientific paper presenting the individual view of author or team of authors on selected issues of legal theory or practice. This text is also internally structured, adequately reflects the views of doctrine and is usually accompanied by footnotes. The usual extent is up to 18.000 characters (10 pages). Reviews and annotations: This section contains reviews of publications of Czech, Slovak and foreign experts representing individual evaluation of professional quality, originality and impact of the reviewed publication on the discourse in the particular legal field. Information: This section contains information about past and future scientific events, conferences and projects.

© Univerzita Palackého v Olomouci, 2015. ISSN 1801-0288

6

FORMY PŮSOBENÍ ZÁKLADNÍCH PRÁV1 Forms of Effect of Constitutional Rights

Michal Bartoň BARTOŇ, Michal. Formy působení základních práv. Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 1, s. 7–26 Abstrakt: Stať sumarizuje možné formy působení základních práv, zejména jejich funkce plynoucí z dvojí možné podoby základních práv, a to jako objektivního řádu ústavních hodnot (objektivního práva ústavních práv) i jako veřejných subjektivních práv. Dále se zabývá odpovídajícími závazky státu. Klíčová slova: základní práva, lidská práva, veřejná subjektivní práva, pozitivní závazky, negativní závazky Summary: The article deals with forms of effect of constitutional rights, esp. with their functions derived from either the role of constitutional rights as an objective order of constitutional values (law of constitutional rights), or the role of constitutional rights as public subjective rights. In this context, then the article deals with corresponding obliga tions of a state. Keywords:. constitutional rights, human rights, public subjective rights, positive obliga tions, negative obligations

Základní práva či lidská práva jsou součástí široké problematiky vztahu státu (veřejné moci) a jednotlivce. Lidskoprávní vztah je jedním z klíčových vztahů v moderním ústavním státě a je v mnoha aspektech specifický. Stejně tak jsou základní práva v podobě objektivního práva určujícím východiskem pro obsah celého právního řádu a činnost orgánů veřejné moci. Tato stať přibližuje a struk turuje formy působení základních práv2.

1 Tato stať je jedním z výstupů projektu IGA_PF_2015_005, řešeném na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. 2 K problematice obecných otázek základních práv v české literatuře srov. též FILIP, Jan, SVATOŇ, Jan. Státověda, Wolters Kluwer, 5. vyd., 2011, s. 178–203, HOLLÄNDER, Pavel. Základy všeobecné státovědy, Aleš Čeněk, 2009, 110–151, WAGNEROVÁ, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. 1. vydání. Wolters Kluwer, 2012, s. 1–23, KRATOCHVÍL, Jan, in KMEC, Jiří et al. Evropská úmluva o lidských právech: komen tář. 1. vydání. C. H. Beck, 2012, s. 4–6, BLAHOŽ, Josef. Sjednocující se Evropa a lidská a občanská práva, ASPI, 2005, DUFEK, Pavel, SMEKAL, Hubert a kol. Lidská práva v mezinárodní politice, Wolters Kluwer, 2014, BAROŠ, Jiří, DUFEK, Pavel. Teorie lidských práv, in HOLZER, Jan, MOLEK, Pavel a kol. Demokratizace a lidská práva, SLON, 2014, s. 75 – 103, PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústavní právo a státověda, II. díl, Ústavní právo ČR, Leges, 2011, s. 460 – 474.


7

Acta Iuridica Olomucensia

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 1 Funkce základních práv Funkce základních práv bývají pojímány a popisovány ve více rovinách. Z hlediska statusového dělení lze funkce základních práv spatřovat v ochraně jednotlivců před zásahy veřejné moci, v možnosti jednotlivců se podílet na sprá vě věcí veřejných, v povinnosti státu jednotlivcům poskytovat určité plnění, jakož i ve vytvoření procesních záruk naplňování a realizace základních práv3. Tyto funkce jsou pak spojeny s pojímáním základních práv jako veřejných subjek tivních práv (právo na nezasahování, právo účasti, právo na plnění či na ochra nu). Základní práva jakožto veřejná subjektivní práva plynou z práva základních práv, resp. práva lidských práv [např. Úmluvy o ochraně lidských práv a základ ních svobod („Úmluva“) a Listiny základních práv a svobod („Listina“)] jakožto práva objektivního4. Toto objektivní právo však zároveň působí jako hodnotový řád společnosti, jako kritérium pro činnost veřejné moci, jako kritérium ústav nosti celého právního řádu. Zejména v souvislosti s činností Spolkového ústavního soudu a německé právní vědy byla právě v SRN podrobně rozpracována teorie funkcí základních práv jakožto určitých dimenzí těchto práv. Jako základní jsou rozlišovány funkce objektivně-právní a funkce obranná. Obranná funkce spočívá v ochraně jednot livce před zásahy státu, objektivně právní funkce popisuje působení základních práv jako objektivního práva, z čehož je dovozována řada povinností pro orgány veřejné moci5. V české literatuře se tématu nejpodrobněji věnuje E. Wagnerová, která s odkazy na německou doktrínu rozeznává taktéž dvě hlavní funkce či dimenze základních práv, a to právě obrannou (či subjektivně právní) funkci a objektivně -právní funkci základních práv6. V rámci objektivně právní funkce potom přibli žuje působení základních práv v podobě objektivního řádu hodnot, ze kterého lze dovozovat 1) institucionální garance, 2) vyzařování základních práv do sou kromého práva, 3) ochrannou funkci základních práv (povinnost státu chrá nit práva před zásahy třetích osob), 4) existenci a podobu procesní úpravy a 5) nároky na plnění. Subjektivně obranná funkce základní práv v uvedeném pojetí koresponduje s výše vymezeným negativním závazkem, kdy účelem základních práv je obrana jednotlivce proti zásahům ze strany státu. Ostatní lidskoprávní závazky státu jsou pak již dovozovány z objektivně právní funkce základních 3 Srov. např. FILIP, Jan, SVATOŇ, Jan. Státověda, Wolters Kluwer, 2011, s. 191. 4 Pojmy základní práva a lidská práva nemají v teorii zcela jednotný obsah, zde je pojem základní práva používán v kontextu ústavně zaručených práv, pojem lidská práva pak v kontextu práv zaručených mezinárodními smlouvami, neplyne-li výslovně z textu něco jiného. 5 PIEROTH, Bodo, SCHLINK, Bernhard. Grundrechte Staatsrecht II, 28. Auflage, C. F. Müller, 2012, s. 24–32. 6 WAGNEROVÁ, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. 1. vydání. Wol ters Kluwer, 2012, s. 10–17.


8

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. práv, z nichž plyne povinnost státu cokoli konkrétně konat, aby byla základní práva naplněna a reálně a efektivně chráněna. Jak však bude níže uvedeno, uvedené poměrně úzké vymezení subjektivně právní funkce základních práv ztotožněné pouze s obranou jednotlivce (negativ ními závazky) není přijímáno jednoznačně a jak ESLP, tak Ústavní soud pojímá rozsah subjektivních základních práv nepoměrně šířeji. Z pohledu povinností států rozeznává mezinárodní právo povinnost lidská práva respektovat (respect), naplňovat (fulfil) a chránit (protect)7. Povinnost respektovat odpovídá negativnímu závazku státu nezasahovat do příslušného práva (např. nezasahovat do soukromí), povinnost naplňovat odpovídá pozitiv nímu závazku státu činit konkrétní opatření k tomu, aby příslušné právo mohlo být realizováno (např. přijetí volebního zákona), povinnost chránit odpovídá taktéž pozitivnímu závazku důsledně práva chránit i proti možnému zásahu ze strany soukromých osob (např. zakotvení trestného činu vraždy chrání právo na život proti každému). Podrobnější rozbor působení základních práv, jakož i rozlišení pozitivních a negativních závazků je rozebráno níže. 2 Základní práva v podobě objektivního a subjektivního práva Základní práva působí jednak v podobě subjektivních práv, která jsou sou částí lidskoprávního vztahu jednotlivec-stát (veřejná moc), jednak ale též jako právo základních práv, tedy jako součást právního řádu, tedy jako objektivní právo. Přístupy k tomu, který nárok lze formulovat jako subjektivní základní (lid ské) právo se však mohou poněkud odlišovat. V užším pojetí je subjektivně právní funkce základních práv ztotožňová na jen s jejich negativní podobou jakožto obranných práv, resp. práv plnících obrannou funkci. Ostatní nároky jsou pak již dovozovány z objektivně právní funkce základních práv, včetně různých nároků na plnění ze strany státu8. V širším pojetí se však subjektivně právní funkce základních práv nevyčerpá vá jejich funkcí obrannou (negativní), tedy pouhou obranou před státem, nýbrž zahrnuje též různé nároky na plnění či nároky na účast. V tomto ohledu je for mulována též Listina základních práv a svobod v ČR, která ve IV. hlavě formu 7 NOWAK, Manfred. Introduction to the international human rights regime. Leiden; Bos ton: M. Nijhoff, 2003, s. 48–51. 8 Typickým příkladem je dovození a ochrana sociálních práv v SRN. Tím, že Základní zákon SRN neobsahuje sociální práva formulovaná jako subjektivní nároky jednotlivce, nýbrž pouze objektivně právní princip sociálního státu (čl. 20 Základního zákona), jsou nároky plynoucí ze sociálních práv dovozovány právě z onoho principu jakožto z principu objek tivního práva, neboť žádná „základní sociální práva“ jakožto subjektivní práva jednotlivců v lidskoprávní části Základního zákona SRN nenalezneme.


9

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 luje řadu sociálních práv jazykem základních práv jakožto subjektivních nároků, podobně jako u jiných práv zakotvených v Listině. V teorii však neexistuje jasná shoda na rozsahu pojmů „základní“ či „lid ská“ práva, tedy ani na rozsahu pojmu „subjektivní základní práva“, a to zejména ve vztahu k právům druhé či třetí generace (ke generačnímu dělení a jeho kriti ce srov. níže). Zatímco Ústavní soud v některých rozhodnutích vychází z toho, že i práva, která nemají typicky charakter negativní, resp. neplní typicky funkci obrany jednotlivce před státem, jsou subjektivními základními právy, jiná sta noviska upozorňují na odlišnou podobu, kvalitu i původ těchto práv a přiklání se k jejich nahlížení nikoli jako subjektivních základních práv, nýbrž pouze jako objektivně právních principů9. K výše uvedenému rozdílnému náhledu na rozsah subjektivních základních práv, jakožto přímých ústavních nároků, je nutno dodat, že dovozování ochrany určité ústavní hodnoty či ústavního statku buď jako subjektivního základního práva či jako objektivně-právního ústavního principu ještě nemusí vypovídat o rozsahu a intenzitě ochrany, spíše o odlišném metodologickém přístupu k ní. Zde se kloníme k širšímu pojetí subjektivních základních práv, kdy subjektiv ní základní právo zahrnuje nejen negativní nároky jednotlivce (obranná funkce základních práv – povinnost veřejné moci se zdržet zásahu), ale i nároky pozitiv ní (povinnost veřejné moci konat). Vymezení základních práv jako objektivního práva je však důležité z pohle du abstraktní kontroly ústavnosti. Ve státech, kde je ústavní soudnictví nadáno nejen pravomocí chránit subjektivní práva jednotlivců, ale též abstraktně posu zovat soulad právních předpisů s ústavou (typicky právě v ČR), slouží katalog základních práv jako kritérium pro posouzení ústavnosti (resp. lidskoprávní konformity) příslušného napadeného právního předpisu. Ne každé ustanovení objektivního práva lidských práv pak navíc zakotvuje subjektivní lidskoprávní nárok. Např. čl. 6 odst. 1 Listiny zakotvující, že „lid ský život je hoden ochrany již před narozením“, tak sice zakotvuje důležitou lid skoprávní objektivní hodnotu, která může být naplněna např. právní ochranou těhotných žen, nikoli však subjektivní právo počatého plodu na život (resp. prá vo na narození). 9 Ilustrativní je postoj E. Wagnerové, která ve vztahu k čl. 31 Listiny (právo na ochranu zdra ví a zdravotní péči) uvádí, že „,právo’ garantované čl. 31 Listiny je jen zdánlivě základ ním právem, chápeme-li základní právo jako veřejné subjektivní právo, z něhož by bylo možné přímo odvodit ‘nárok’ jednotlivé osoby ve vztahu k veřejné moci, ať již v podobě nárokování respektu k tomuto právu anebo v podobě nároku na jeho ochranu. Nejde-li z tohoto pohledu o základní právo, jde nepochybně, obecně řečeno, o princip, který je součástí objektivního práva, jež tvoří ústavní pořádek, a který je zároveň nepochybnou součástí hodnotových rozhodnutí, která učinil konkrétní ústavodárce“. Disent E. Wagne rové k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/08 ze dne 20. 5. 2008 (N 91/49 SbNU 273; 251/2008 Sb.).


10

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. Naopak mezinárodní systémy ochrany lidských práv jsou založeny typicky na ochraně individuálních subjektivních práv jednotlivců, tudíž v tomto poje tí je pak pojem „lidská práva“ vnímán primárně v podobě subjektivních práv (nároků) jednotlivců. V případě ESLP ostatně žádná „abstraktní kontrola“ lid skoprávní konformity vnitrostátního práva s právem mezinárodním neexistuje, vždy je spor řešen optikou zásahu členského státu Rady Evropy do subjektivních Úmluvou garantovaných lidských práv jednotlivců. Též z důvodu neexistence abstraktní kontroly právních předpisů členských států se v praxi ESLP rozšířila koncepce tzv. pozitivních závazků (srov. níže), která částečně umožňuje absenci abstraktního přezkumu suplovat. Stát tedy může porušit subjektivní Úmluvou garantované právo jednotlivce nejen tím, že zasáhne do sféry schráněné urči tým Úmluvou garantovaným právem, ale též v situaci, kdy je nečinný při ochra ně či naplňování daného práva např. tím, že nevydá příslušnou právní normu. ESLP pak může shledat porušení Úmluvy v legislativní nečinnosti státu (byť s dopadem na konkrétní lidskoprávní sféru jednotlivce) a fakticky se tak dostává do role faktického normotvůrce. 3 Základní práva jako veřejná subjektivní práva Podrobně se zastavme u základních práv v podobě subjektivních práv. Ačkoli jde původem o práva přirozená10, ve chvíli, kdy stát přirozená lidská práva uzná a zakotví, stávají se z nich veřejná subjektivní práva11, tj. práva či svobody jed notlivce vztahující se přímo ke státu (resp. šířeji k veřejné moci). Jde tak o přímý právní vztah mezi státem (veřejnou mocí) a jednotlivcem. Jeho obsahem je buď zajištění určité autonomní sféry jednotlivce, která je chráněna před ingerencí veřejné moci (svoboda) nebo zajištění možnosti jednotlivců se nějakým způso bem chovat, či mít vůči státu určité nároky (práva). Pro základní práva je v tomto vztahu typické jejich vertikální působení na ose jednotlivec-stát. Jsou-li lidská práva pozitivněprávně zakotvena v podobě základních práv, lze se jich domáhat právními prostředky jakožto konkrétních právních nároků. Základní práva jsou typicky pod ochranou moci soudní (srov. čl. 4 Ústavy) a jsou chráněna jednak soudnictvím vnitrostátním, jednak mezinárodním. Zde došlo během 20. století k významnému posunu v náhledu na povahu základních práv jakožto subjektivních právních nároků. 10 Koncepce lidských práv jako práv přirozených je taktéž předmětem kritiky. Skeptický je v tomto ohledu např. Tomáš Sobek, který uvádí, že „přirozenopravníci jsou morálními rea listy. Věří, že existují objektivní morální pravdy, které je možné rozumově poznat (nalézt, odhalit, objevit, odkrýt), když je budeme upřímně hledat“, přičemž „neexistuje nic tako vého jako objektivní morální pravdy, které někde na metafyzickém obláčku čekají, až je svým rozumem nalezneme“. SOBEK, Tomáš. Právní myšlení. Kritika moralismu. Ústav státu a práva, 2011, s. 23. Bližší rozbor problému však již jde nad rámec tématu této stati. 11 K rozvoji koncepce subjektivního veřejného práva srov. JELLINEK, Jiří. Všeobecná státo věda, J. Laichter, Praha, 1906, s. 437 an.


11

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 Právní doktrína první poloviny 20. století ještě hovořila o základních právech jako o programových větách či akademických zásadách, která vázala toliko záko nodárce při tvorbě právního řádu, ovšem nešlo o subjektivní práva jednotlivců (základní práva v podobě objektivního práva tak v tomto kontextu předcháze la jejich pojetí jako veřejných subjektivních práv12). Tak např. F. Weyr hovořil o základních právech jako o určitých programových větách či monologu záko nodárce, nikoli však jako o přímo vynutitelných právech13. Obdobně Z. Neu bauer používá pojem „ideové normy“, když uvádí, že „u jiných takto absolutně formulovaných práv (…), jde však spíše o programová prohlášení, o ”normy ide ové” …, tj. ideové směrnice pro budoucího zákonodárce, nikoliv však o právní normy přímo aplikovatelné soudy či správními úřady“14. Po druhé světové vál ce tak došlo k významné změně náhledu, kdy ze základních práv, jakožto práv ústavně zaručených, se stává přímo aplikovatelné právo. Důsledkem je pak mož nost jednotlivce soudně si dodržování základních práv na orgánech veřejné moci vynutit. Klíčovou roli při vnitrostátní ochraně lidských práv tak sehrává ústavní soudnictví, ať již v podobě koncentrovaného specializovaného modelu (ústavní soudy – většina evropských států) nebo v podobě všeobecného difúzního mode lu (obecné soudy – typicky USA). Z hlediska mezinárodních záruk je v evrop ském kontextu nejvýznamnější Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, ke kterému mohou přímo jednotlivci podávat stížnosti na porušení Úmluvy ze stra ny členského státu Rady Evropy. V řadě dalších mezinárodních lidskoprávních úmluv lze též nalézt kontrolní mechanismy, jejichž právní i faktická pozice však již není natolik významná. Nutno dodat, že ústavní stížnost k Ústavnímu soudu či stížnost k ESLP jsou až posledními možnými prostředky ochrany základních práv, přičemž většina lidskoprávních pochybení by měla být napravena již v řízeních před jinými orgá ny veřejné moci, typicky soudy. 4 Základní práva jako hodnotový řád a kritérium ústavnosti Základní práva nemají, jak již bylo uvedeno výše, pouze svou dimenzi sub jektivně-právní, tedy nejde pouze o subjektivní veřejná práva jednotlivců půso bící vůči veřejné moci, ale zároveň mají svou dimenzi objektivně právní, tedy působí jako objektivní řád hodnot15. 12 Ústavní soud Československé republiky zřízený zákonem ze dne 29. února 1920 č. 121/1920 Sb. z. a n., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky měl kom petenci rušit protiústavní zákony. Srov. čl. I a II zmíněného zákona. 13 WEYR, František. Československé právo ústavní, Melantrich, Praha, 1937, s. 68. 14 NEUBAUER, Zdeněk. Státověda a theorie politiky, Jan Laichter, Praha, 1948, s. 438. 15 Srov. PIEROTH, Bodo, SCHLINK, Bernhard. Grundrechte Staatsrecht II, 28. Auflage, C. F. Müller, 2012, s. 24–27, WAGNEROVÁ, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. 1. vydání. Wolters Kluwer, 2012, s. 11–12.


12

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. Právo základních práv jakožto objektivní právo je pak východiskem pro čin nost celé veřejné moci, zavazuje všechny orgány veřejné moci při jejich činnosti. Např. v německém Základním zákoně je výslovně uvedeno v čl. 1 odst. 3, že „dále uvedená základní práva zavazují zákonodárství, výkonnou moc a soudnictví jako bezprostředně platné právo“16. Teorie základních práv jakožto objektivního hodnotového řádu byla rozvedena ve známém rozhodnutí Spolkového ústavní ho soudu ve věci Lüth (1958)17, který se zabýval otázkou, zda právo na svobodu projevu působí nejen při zásazích ze strany státu, ale též mezi soukromými oso bami, a jaký je právní základ tohoto působení (srov. níže horizontální působení). Ačkoli Listina podobné ustanovení neobsahuje, Ústavní soud standardně konstatuje, že „jednou z funkcí Ústavy ČR, zvláště pak ústavní úpravy základ ních práv a svobod, je její „prozařování“ celým právním řádem. Smysl Ústavy ČR spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionální ho mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy ČR a v jejím postavení bezpro středního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod“18. Povinnost respektovat základní práva se netýká orgánů veřejné moci jen při interpretaci a aplikaci práva (výkonná moc, soudnictví), nýbrž i při samotné tvorbě práva (výkonná moc, zákonodárství). Základní práva tak vytváří zároveň kritérium pro posouzení ústavnosti právních předpisů, ať již zákonů či podzá konných právních předpisů při řízení o kontrole právních předpisů před Ústav ním soudem (řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy). Právě na uvedeném řízení je možno ilustrovat význam práva základních práv jakožto práva objektiv ního, kdy aniž by nutně došlo k zásahu do konkrétního ústavního subjektivního práva jednotlivce (tedy při tzv. abstraktní kontrole právních předpisů), bude prá vo základních (lidských) práv, ať již Listina, či mezinárodní smlouvy o lidských právech, kritériem pro posouzení ústavnosti příslušného právního předpisu. Ostatně zákon může být zrušen již v době legisvakance (před nabytím účinnos ti), tudíž k jeho případné aplikaci a tudíž konkrétnímu zásahu do subjektivních práv jednotlivců tak ani vůbec nemusí dojít. Základní práva jakožto kritérium ústavnosti pak představují určité „negativ ní kompetenční normy“19 tedy vymezují prostor, který nemůže být narušen při výkonu kompetencí ze strany orgánů veřejné moci, ať již při činnosti zákonodár 16 Srov. KLOKOČKA, Vladimír, WAGNEROVÁ, Eliška. Ústavy států Evropské unie, Linde, 2004, s. 233, v originále např. na http://www.bundestag.de/dokumente/rechtsgrundlagen/ grundgesetz/index.html 17 BVerfG, 15. 1. 1958, 1 BvR 400/51, BVerfGE 7, 198 – Lüth. 18 Nález sp. zn. III. ÚS 139/98 ze dne 24. 9. 1998 (N 106/12 SbNU 93). 19 PIEROTH, Bodo, SCHLINK, Bernhard. Grundrechte Staatsrecht II, 28. Auflage, C. F. Müller, 2012, s. 24.


13

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 ce při tvorbě zákonů, tak činnosti exekutivy či soudů při aplikaci a interpretaci právních předpisů. 5 Povinnost naplňovat a chránit základní práva. Základní práva jako institucionální záruky. Povinnost naplňovat a chránit základní práva se pojí s jejich tzv. ochrannou funkcí20, přičemž zejména v judikatuře ESLP dostala tato povinnost podobu tzv. pozitivních závazků (srov. níže). Aby byla garance základních práv ze strany veřejné moci účinná, nestačí pouze tato práva respektovat tím, že stát jakožto hypotetický porušovatel práv zůstane pasivní a do těchto práv zasahovat nebu de, nýbrž že bude též aktivní činností zajišťovat, aby tato práva byla naplňována a chráněna, a to chráněna i před jinými subjekty než státem, aby bylo možno se jich účinně domoci, aby existovaly účinné procesní prostředky nápravy ve vzta hu k případným zásahům do těchto práv apod. Tedy např. proti mučení, zásahům do svobody jednotlivce, do jeho tělesné integrity, života, důstojnosti apod. chrání stát jednotlivce nejen tím, že do těchto aspektů lidské osobnosti nezasahuje, nýbrž též tím, že právně zakotví zákaz tak to zasahovat též jiným subjektům, typicky formou trestního zákona (konkrétní trestné činy proti životu, zdraví, svobodě apod.). Značná část skutkových podstat trestných činů je právě naplněním závazku státu (pozitivní povinnosti) chránit základní práva proti atakům ze strany třetích osob. Podobně občanský zákoník chrání např. čest, soukromí a důstojnost člověka proti zásahům ze strany jiných subjektů či zákoník práce chrání jednotlivce před ponižujícím zacházení či nuce nými pracemi v pracovněprávních vztazích atd. U některých práv je již ze samotné dikce patrné, že jejich realizace je nutná zejména pozitivním konáním státu. Např. záruka volebního práva (čl. 21 Listiny) vyžaduje, aby stát právně zakotvil pravidla volebního procesu (volební zákony), zorganizoval a financoval průběh voleb či zřídil příslušné instituce dohlížející nad průběhem voleb. U práv formulovaných ryze negativně (např. nikdo nesmí být podroben nuceným pracím a službám) jsou pak povinnosti týkající se naplnění a ochrany těchto práv dovozovány judikaturou. Rozvedením výše uvedené role státu naplňovat a chránit základní práva představuje pojímání základních práv jakožto tzv. institucionálních záruk21. K možnosti účinně uplatňovat některá práva je nutno právní zakotvení řady 20 WAGNEROVÁ, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. 1. vydání. Wol ters Kluwer, 2012, s. 14–15. 21 K tomuto pojetí srov. též WAGNEROVÁ, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. 1. vydání. Wolters Kluwer, 2012, s. 12 či FILIP, Jan, SVATOŇ, Jan. Státověda, Wolters Kluwer, 5. vyd., 2011, s. 192.


14

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. institucí či institutů. Jinak řečeno, tím, že existuje a je chráněno určité základní právo, existuje zároveň ústavní povinnost státu ve svém právním řádu zakotvit určité instituty, bez nichž by možnost realizace či naplnění daného práva nebyla možná, a mohlo by tak dojít k protiústavní mezeře v právu. Z práva na vzdělání lze dovodit nezbytnost existence škol, resp. školského systému. Z práva na ochranu zdraví, resp. na zdravotní péči lze dovodit instituci onální záruku existence zdravotnických zařízení. Podobně pro zajištění svobody projevu a plurality sdělovacích prostředků musí existovat určitá regulace jejich činností bránící např. koncentraci mediální moci (např. ve formě rady pro vysí lání či jiného státního orgánu), pro zajištění práva na osobní bezpečnost musí existovat policie, pro účely soudní ochrany práv musí existovat soudy a přísluš né procesní předpisy, pro zajištění práva na obhajobu musí existovat advokacie, pro možnost realizace sdružování v politických stranách musí existovat politické strany apod. Podobně např. věta „dědění se zaručuje“ v čl. 11 odst. 1 Listiny v souvislos ti s ochranou vlastnického práva nezakotvuje subjektivní ústavní právo každé ho něco zdědit (může dojít např. k vydědění), ale záruku institutu dědění, tedy povinnost státu (zákonodárce) ve svém právním řádu institut dědění zakotvit a dědění tak právně umožnit. Stejně tak musí existovat v podústavním právu úprava institutů, jako jsou např. vlastnictví (čl. 11 Listiny), manželství a rodičov ství (čl. 32 Listiny) či institucí jako např. církve a náboženské společnosti (čl. 16 Listiny), spolky (čl. 20), odbory (čl. 27) atd. 6 Horizontální působení základních práv v soukromém právu Jak již bylo zmíněno výše, základní práva v podobě objektivního práva tvoří hodnotový řád společnosti, který je základem celého právního řádu. Z uvede ného logicky plyne otázka, zda mohou tato základní práva ovlivňovat i právní vztahy, které nemají podobu vztahu státu (veřejné moci) a jednotlivce, tedy vzta hu vertikálního, ve kterém působí jako veřejná subjektivní práva na ose jednoti vec-stát. Ve výše zmiňovaném případu Lüth vyslovil německý Spolkový ústavní soud tezi o prozařování základních práv celým právním řádem, která byla pře jata i do českého prostředí22 a Ústavní soud pravidelně tento koncept aplikuje. Díky této formě působení pak mohou základní práva ovlivňovat nejen vztahy vertikální, kdy je funkcí základních práv chránit jednotlivce před z povahy věci silnější veřejnou mocí, umožnit jednotlivci participaci na činnosti této veřejné moci či poskytovat jednotlivci určitá základní plnění zajišťující jeho důstojný život, ale může se promítnout též do vztahů mezi sobě rovnými subjekty, tedy vztahů horizontálních, soukromoprávních. 22 Z prvních zmínek srov. např. WAGNEROVÁ, Eliška. Poznámky k vývoji a k různým poje tím základních práv, Politologický časopis, č. 1, 1995, s. 43–48.


15

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 Koncepce horizontálního působení základních práv (drittwirkung, horizo nal impact, third party effect), resp. působení základních práv v soukromopráv ních vztazích se stala široce diskutovanou v rámci dogmatiky základních práv po celém světě, vyvolává však celou řadu otázek nahlížených jak z pozic ústavně právních, resp. lidskoprávních, tak z pozic teorie a principů soukromého práva23. Jádro problému a diskusí lze zjednodušit do otázky, zda takto působí všechna základní práva, zda působí na všechny soukromoprávní vztahy, jakým způsobem se v horizontálních vztazích základní práva uplatní a jaká bude intenzita půso bení toho kterého práva. Vzhledem k tomu, že soukromé právo je založeno na ochraně autonomie vůle svobodného jednotlivce, mohou případná omezení svobodného jednání daná požadavky ochrany základních práv působit napětí mezi svobodou a autonomií jednotlivce na straně jedné a jejím omezením plynoucím z ochrany lidských práv na straně druhé. Zároveň však platí, že i sama ochrana autonomie vůle jednot livce plyne z lidskoprávního požadavku ochrany svobody a důstojnosti člově ka, tudíž není nutno vždy lidská práva stavět do kontrapozice vůči principům soukromého práva. Naopak tyto principy mají taktéž lidskoprávní základ. Prak tickým problémem tak nemusí být konflikt práva lidských práv a soukromého práva, nýbrž spíše nevhodné či příliš radikální uplatňování některých základních práv či lidskoprávních principů na úkor jiných v oblasti soukromého práva, např. rovnosti na úkor svobody v případě někdy ne zcela citlivého rozšiřování zákazu diskriminace i na některé horizontální vztahy. Zcela ignorovat působení základních práv v soukromoprávních vztazích dost dobře není možné, na straně druhé jejich přímá aplikace zakládající práva a povinnosti mezi soukromoprávními subjekty (bez ohledu na psané podústavní právo) by mohla vést k výkladovým a aplikačním obtížím, jakož k poměrně velké právní nejistotě, co je obsahem oněch právních vztahů. V praxi se tak nejčastěji uplatňuje koncepce tzv. nepřímého (zprostředkova ného) horizontálního působení, tedy určitý interpretační koncept. Základní prá va je tak nutno v soukromoprávních vztazích zohledňovat a brát v potaz při apli kaci a výkladu samotného podústavního (soukromého) práva. Jak uvedl Ústavní soud „funkcí soudů a justice obecně je poskytovat ochranu právům jednotlivce (čl. 90 Ústavy), v materiálním právním státě pak ochranu i základním právům (čl. 4 Ústavy). Ne vždy jsou všechna základní práva přímo vykonatelná a působí vůči jednotlivci bezprostředně. V některých případech působí pouze zprostřed 23 Srov. FRIEDMANN, D., BARAK-EREZ, D. (eds.): Human rights in private law, Hart Pub lishing, 2003, OLIVER, D., FEDTKE, J. (eds.): Human rights and the private spere: A com parative study, Routledge-Cavendish, 2007, ALEXY, Robert. A Theory of Constitutional Rights, Oxford University Press, 2002, s. 351–365, ONDŘEJEK, Pavel. Účinky lidských práv v soukromém právu. Právník č. 1, 2011, s. 33–52, TICHÝ, Luboš. Působení základ ních práv na soukromoprávní poměry a jeho meze (skica k doktríně prozařování), Časopis pro právní vědu a praxi, č. 1, 2010, s. 10–17.


16

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. kovaně skrze jednotlivé normy jednoduchého práva tak, že jednoduchým prá vem prozařují. Tak je tomu ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti, tj. ve vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni. Proto při výkladu či aplikaci jednoduchého práva na tako vé vztahy jsou soudy povinny toto prozařování pečlivě vážit a brát v potaz tak, aby současně dostály své povinnosti poskytovat ochranu jak právům v rovině jednoduchého práva, tak právům základním“24. Nový občanský zákoník25 v § 2 odst. 1 dokonce působení základních práv v soukromém právu nově výslovně zakotvuje, když uvádí, že „každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svo bod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustou pit“. I bez tohoto výslovného vtažení základních práv do práva soukromého bylo možno působení základních práv v soukromém právu uplatňovat nejčastěji přes obecné klauzule typu dobrých mravů. Jinak řečeno, není dost dobře možné, aby bylo např. právní jednání v souladu s dobrými mravy, ale zároveň v rozporu s Listinou. Pokud orgán veřejné moci při rozhodování sporu mezi soukromými subjek ty, při výkladu podústavního práva regulujícího jejich vzájemné vztahy, nezo hlední působení základních práv na tyto vztahy, popř. je zohlední nevhodně a to tak, že jedno z kolidujících práv poruší, pak bude předmětem ústavní stížnosti právě onen zásah orgánu veřejné moci, tedy např. soudní rozhodnutí v civilním sporu. Jinak řečeno, soud jako orgán veřejné moci, je adresátem základních práv a nemůže tato práva svou činností (včetně rozhodnutí soukromoprávního spo ru) porušovat. Typickými případy řešenými před Ústavním soudem jsou spory na ochranu osobnosti, kdy při aplikaci a výkladu podústavního práva (občanský zákoník) je nutno vyvážit svobodu projevu na straně jedné a právo na ochranu osobnost ních práv na straně druhé26. Uvedené situace jsou však specifické právě v tom, že jde o přímou kolizi dvou ústavních práv, tudíž míra vlivu základních práv (resp. konstantního výkladu jejich kolize ze strany ÚS či ESLP) je zde velmi silná. Podobná situace je při ochraně práv před ESLP. Jednotlivec se může domáhat ochrany svého práva před zásahem státu, nikoli třetí osoby. Stát se však může dopustit zásahu sám i tím, že při řešení sporu soukromých osob nezohlednil základní práva na daný spor dopadající, popř. tím, že nečinností dostatečně neochránil základní práva jednoho soukromého subjektu před zásahy jiného 24 Nález sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19). 25 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 26 Srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 823/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 44/64 SbNU 521), nález sp. zn. I. ÚS 367/03 ze dne 15. 3. 2005 (N 57/36 SbNU 605) či nález sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41).


17

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 soukromého subjektu27. Jak uvádějí např. Ovey a White, Úmluva dopadá na vzta hy mezi soukromými osobami zprostředkovaně ve chvíli, kdy se stát rozhodne chránit základní práva daná Úmluvou tím, že v rámci svého právního řádu urči té chování jednotlivců zakazuje či vyžaduje. Povinnosti jednotlivců respektovat práva ostatních tak plynou nikoli přímo z Úmluvy, nýbrž až z národního prá va implementujícího závazky států28. Stejně tak Drzemczewski hovoří s použi tím stejné argumentace o nepřímých závazcích soukromých osob respektovat Úmluvou chráněná práva jiných soukromých osob, resp. o povinnosti státu tuto ochranu v právním řádě upravit a zakotvit29. Zatímco dosud jsme hovořili o výkladovém (interpretačním) konceptu, kdy základní práva působí mezi jednotlivci nepřímo skrze instituty podústavního práva, resp. skrze výklad podústavního práva, nabízí se otázka, zda není mož né, aby výjimečně základní práva nepůsobila mezi jednotlivci i přímo, bez zpro středkující normy podústavního práva. Jak však bylo naznačeno, přímá aplikace základních práv zakládající práva a povinnosti mezi soukromoprávními subjekty (mimo psané podústavní právo, typicky soukromé právo) není přijímána jednoznačně. Např. L. Tichý přímou aplikaci připouští výjimečně v případě mezery v podústavním právu, když uvádí, že „mimořádnost použití základních lidských práv v soukromoprávních vzta zích je dána intenzitou nerovnosti mezi formálně rovnoprávnými subjekty, jejíž existenci není možné (v konkrétním případě) odstranit (napravit) dostupnými nástroji soukromého práva, a proto lze prolomit vůdčí zásadu tohoto právního systému – princip smluvní autonomie (autonomie stran). Jde o případ, kdy sou kromé právo (relevantní předpis) obsahuje mezeru, kterou je třeba vyplnit právě ustanovením obsahujícím lidská práva“30. Otázka horizontálního působení základních práv úzce souvisí s tzv. pozi tivními závazky států (srov. dále), kdy součástí lidskoprávního závazku státu je nejen základní práva respektovat (nezasahovat do nich), ale i tato práva chránit v horizontálních vztazích před zásahy soukromých subjektů. Míra této ochra ny jakožto plnění lidskoprávního závazku bude logicky narážet na jiná základní práva, která musí stát respektovat jakožto negativní závazek. Např. právo na rov 27 K horizontálnímu působení Úmluvou garantovaných práv srov. DRZEMCZEWSKI, Andrew, Z. European Human Rights Convention in Domestic Law, Oxford University Press, 1983, reprint 2004, s. 199 – 228, VAN DIJK, Pieter et al. Theory and Practice of the European Convention on Human Rights, 4th ed., Intersentia, Antwerpen – Oxford, 2006, s. 784 – 788 či HARRIS, David et al. Law of the European Convention on Human Rights, 2nd ed., Oxford University Press, 2009, s. 446 – 447. 28 OVEY, Clare, WHITE, Robin. Jacobs and White: The European Convention on Human Rights, 4th ed., Oxford University Press, 2006, s. 52. 29 DRZEMCZEWSKI, Andrew, Z. European Human Rights Convention in Domestic Law, Oxford University Press, 1983, reprint 2004, s. 219–220. 30 TICHÝ, Luboš. Působení základních práv na soukromoprávní poměry a jeho meze (skica k doktríně prozařování), Časopis pro právní vědu a praxi, č. 1, 2010, s. 15.


18

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. né zacházení může stát naplňovat právě určitou regulací soukromoprávních vztahů (např. antidiskriminační legislativou), čímž však bude zároveň zasa hovat do jiných práv, např. autonomie vůle smluvních stran, či dokonce práva na ochranu majetku (regulace nájmu bytů) či práva na podnikání (regulace pří stupu ke zboží a službám). Řada soudních sporů v rovině soukromého práva je tak ve své podstatě vyvažováním kolidujících základních práv, kdy jedno z nich se může projevit ve svém negativním aspektu (ochrana základního práva před regulací) a kolidující právo naopak ve svém pozitivním aspektu (regulace jako ochrana základního práva). Vyvažování práv je pak snahou o nalezení rovnová hy mezi naplňováním jednoho práva (např. práva na rovné zacházení) a zároveň zásahem do práva jiného (např. autonomie vůle jako součást obecné svobody jednání). 7 Negativní a pozitivní lidskoprávní závazky 7.1 Nároky a závazky S výše uvedenými funkcemi základních práv souvisí dělení lidskoprávních závazků na negativní a pozitivní. Pojem negativní a pozitivní závazek se vztahuje k obsahu povinnosti státu (veřejné moci) ve vztahu k nositelům práv. Zatímco negativní závazky znamenají povinnost státu se zdržet zásahů do lidskoprávní sféry jednotlivce, obsahem pozitivních závazků je nikoli povinnost nezasahovat, nýbrž naopak povinnost konat. Z pohledu jednotlivce pak lze hovořit o negativních a pozitivních nárocích, kdy negativní nároky chrání jedince před zásahy státu do jeho autonomní lid skoprávní sféry, zatímco pozitivní nároky opravňují jedince požadovat po státu určité plnění, konání či aktivitu směřující k ochraně či naplňování jeho základ ních práv. Lze se setkat přímo i s vymezením pozitivních a negativních práv31, tedy práv, která působí jen negativně, nebo jen pozitivně. Často je však pojmu „prá vo“ (right) použito právě pro označení konkrétního nároku, tudíž pojem pozi tivní a negativní práva je v literatuře zmiňován též jako synonymum pozitivních a negativních dílčích nároků. Otázka rozlišení základního práva a jeho dílčího nároku úzce souvisí s vymezením skutkových podstat základních práv. Čím podrobněji konkrétní právo vymezíme, tím spíše je pak možno označit dané prá vo za pozitivní či negativní. Tj. bude-li základním právem „právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří“, je zřejmé, že jeho obsahem jsou pozitivní závaz ky státu něco jednotlivcům poskytovat, nikoli závazky negativní, neboť pou hou nečinností stát nikoho přiměřeně nezajistí. Budeme-li však základní právo 31 Srov. GARDBAUM, Stephen: The structure and scope of constitutional rights , in GINS BURG, Tom, DIXON, Rosalind (eds): Comparative constitutional law, Edward Elgar Pub lishing, 2011, 396–402 či CURRIE, David P. Positive and Negative Constitutional Rights, University of Chicago Law Review, 53, 1986, s. 864–890.


19

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 vymezeno šířeji, např. jako „právo na zajištění důstojného života“, je možno z něj dovozovat jak negativní závazky (právo na nezasahování), tak závazky pozitivní (právo na pomoc či asistenci)32. Přesto je vhodnější v souvislosti s pozitivními a negativními závazky hovo řit spíše o korespondujících dílčích nárocích (pozitivních či negativních), nikoli ucelených právech jako takových, neboť u většiny práv (podle některých názorů dokonce u všech) lze nalézt jak jejich negativní, tak pozitivní aspekt, resp. z nich dovodit negativní i pozitivní nárok. Stále však platí, že rozsah těchto nároků se může výrazně lišit a u některých práv nutně zůstává jejich podstata buď typicky negativní (např. svoboda myšlení jako forum internum) nebo typicky pozitivní (např. právo na hmotné zabezpečení jednotlivce při ztrátě zaměstnání či ve stá ří). 7.2 Negativní závazky Negativní závazky jsou historicky starší a týkají se typicky práv „prvé gene race“, jakkoli je generační pojetí práv poněkud schématické a zjednodušené. Na tomto místě je nutno poznamenat, že dělení na vývojové etapy či generace je kritizováno ze dvou názorových pozic. Jednak argumentem, že ne všechna práva obsažená v lidskoprávních katalozích jsou skutečnými právy „lidskými“, tudíž označení řady nároků jako „lidských práv“, byť druhé či třetí generace, se sna ží mezi lidská práva řadit i nároky, které lidskoprávní povahu nemají33. Druhá

32 Ostatně pouhým nahlédnutím do Úmluvy a Listiny zjistíme, že např. právo na soukromí je v Úmluvě vymezeno v jediném čl. 8 (a dále pak již rozeznáváme jednotlivé jeho aspek ty), naopak stejné právo je v Listině zakotveno v čl. 10, 12, 13 a částečně též v čl. 32. Lze pak diskutovat o tom, zda je základním právem právo na soukromí jako celek, nebo zda je samostatným základním právem např. domovní svoboda zakotvená v čl. 12 Listiny či právo na ochranu tajemství přepravovaných zpráv zakotvené v čl. 13 Listiny. 33 Podle F. Sudreho může teorie generací vést k představě, že všechny generace práv zahrnu jí práva stejné kvality či povahy, jakož i k tomu, že „modernější“ znamená nutně „lepší“ a starší naopak „již vývojem překonané“. SUDRE, Frederic. Mezinárodní a evropské právo lidských práv, MU Brno, 1997, s. 131. Podobně kriticky uvádí E. Wagnerová: „doktrína mezinárodního práva lidských práv naznačenou podstatnou distinkci mezi lidskými právy a právy sociálními, ekonomickými a kulturními překonává jejich řazením do tzv. generací. Sociální práva spadají do generace druhé; do třetí generace práv spadají práva na solida ritu a rozvoj, navazující na ideu francouzské revoluce, která se v podobě bratrství objevila v sedmdesátých letech minulého století, přičemž se těchto práv mají údajně moci dovolá vat nejen jednotlivci, nýbrž i národy a státy. Tato práva jsou dovozována z čl. 55 a 56 Charty OSN, řešících mezinárodní hospodářskou a sociální součinnost, a jsou předmětem mnoha rezolucí OSN, v nichž hrají velkou roli. Tato práva se zcela vymykají struktuře lidských práv, neboť v nich nenalezneme individuální komponent. Naopak je v nich přítomen velký ideologický a politický náboj, obtížně slučitelný s liberálním ústavním státem, který známe v okruhu naší civilizace“, srov. Wagnerová, E.: Všeobecná deklarace lidských práv jako milník mezi epochami, Jurisprudence, č. 5, 2009.


20

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. kritická pozice vychází naopak z toho, že všechna lidská práva jsou stejná, mají stejnou povahu a dělení do generací tak ztrácí význam34. Mluvíme-li zde tedy o právech prvé generace, máme na mysli skupinu his toricky nejstarších garantovaných práv (18–19. století) kam ještě nepatřila práva hospodářská, sociální a kulturní práva či práva ještě modernější. F. Sudre v této souvislosti hovoří o „tvrdém jádru“ lidských práv či „klasických svobodách“35, byť se opět mohou vést spory o vymezení onoho klasického „základu“ lidských práv. Podstatné je, že tato práva byla v historii zformulována jako ochrana jednot livce před státem (dříve panovníkem) a plní výše zmíněnou obrannou funkci základních práv. Obsahem těchto závazků je povinnost státu se zdržet zásahů do lidskoprávní sféry jednotlivce (povinnost respektovat základní práva). Jde tedy o garanci klasické negativní svobody v podobě určité autonomie, tj. svobo dy od státu. Stát zaručoval, že jednotlivec např. nebude svévolně zadržen či uvězněn, své volně zbaven majetku, podrobován nelidskému a krutému zacházení, že nebude trestán za projev svých názorů či vyznání, resp. bude mít zaručenou svobodu myšlení, svobodu vyznání apod. Negativní závazky jsou typické tím, že stát svou lidskoprávní povinnost plní právě nezasahováním, nečinností, zdržením se (sta tus negativus). Některé teorie pak negativní podstatu práva považují za rozhodující pro posouzení, zda dané právo považovat za přirozené, resp. „klasické základní prá vo“. Jak výslovně uvedl i Ústavní soud, za „klasická základní práva“ lze považo vat právě jen „ta práva, resp. svobody, které lze interpretovat i negativně, a co do původu jde o přirozená práva“36. S tím pak též souvisí úzké vymezení sub jektivních základních práv jako práv pouze obranného charakteru, tedy negativ ního charakteru (viz výše zmínka o funkcích základních práv). Na takto úzkém pojetí subjektivních základních práv však není (ani v samotné judikatuře Ústav ního soudu) všeobecná shoda. 34 Např. V. Pavlíček generační dělení nevidí jako účelné, „neboť řada nároků řazených mezi práva druhé generace (sociální práva), by měla být přítomna a dovozována již z práv první generace jejich interpretací“, srov. Pavlíček, V., Ústavní právo a státověda, II. díl, Ústavní právo ČR, Leges, 2011, s. 474–475. Obdobně kriticky z pozic představy o jednotné podsta tě všech lidských práv srov. též Kratochvíl, Jan. Sociální práva v Evropské úmluvě na ochra nu lidských práv a Mezinárodním paktu o občanských a politických právech, UK Praha, 2010, s. 23–24. Ke koncepci nedělitelnosti, provázanosti a vzájemné závislosti lidských práv („indivisible“, „interrelated“, „interdependent“) srov. závěry Vídeňské konference o lidských právech konaná v roce 1993 in Vienna Declaration and Programme of Action, World Conference on Human Rights, 1993, dostupné on-line zde: http://www.ohchr.org/ en/professionalinterest/pages/vienna.aspx. 35 SUDRE, Frederic. Mezinárodní a evropské právo lidských práv, MU Brno, 1997, s. 131 36 Srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 823/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 44/64 SbNU 521).


21

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 7.3 Pozitivní závazky Pozitivní závazky a z nich plynoucí pozitivní nároky mají v zásadě dvojí podobu. V prvním případě jsou základem a podstatou určitého práva, kdy dané právo (resp. jeho podstatu) není možno realizovat negativně, ale primárně tím, že stát jednotlivci něco poskytne či zajistí. Např. právo na zabezpečení ve stá ří, nemoci, ztrátě živitele, ztrátě zaměstnání nemůže stát garantovat pouhou nečinností, ale naopak aktivním konáním, typicky v podobě zakotvení systému zdravotního a sociálního pojištění, a zákonné úpravy různých nárokových plně ní typu důchodů (např. starobní, invalidní, sirotčí), dávek v nemoci, podpory v nezaměstnanosti apod. Podobně u procesních práv má stát primárně pozitiv ní povinnost zakotvit pravidla spravedlivého procesu, zajistit přístup k soudu, vytvořit systém právní pomoci v rámci práva na obhajobu (např. při nemožnosti si obhájce zvolit) apod. Druhou podobou jsou pak pozitivní závazky, které ze samotné formulace příslušného práva neplynou, nepokrývají podstatu daného práva, nýbrž byly dovozeny až výkladem práv, jejichž podstatou a historickým obsahem jsou však závazky negativní. Pozitivní závazek tak působí vedle klasického negativního závazku plynoucího z daného práva. Např. právo na svobodné projevení názo ru historicky zaručovalo jednotlivci ochranu před postihem za jeho vyjádření. V moderní době však můžeme dovozovat též pozitivní závazky státu spočívající např. v určité formě regulace medií (zajištění práva na odpověď dle tiskového zákona, určitou míru regulace křížení vlastnictví médií v zájmu jejich plurality apod.). Podobně se stát musí zdržet zacházení s jednotlivci způsobem, který by mohl být kvalifikován jako mučení či nelidské zacházení (negativní závazek), ale zároveň je povinen zajistit, aby k takovému zacházení nedocházelo i ze strany jiných subjektů, než je stát (pozitivní závazek). Tuto svou pozitivní povinnost splní např. formou zakotvení konkrétních trestných činů postihujících uvedené jednání a systémem dostatečně účinného vyšetřování v situaci, kdy k uvedené mu jednání dojde. V našem teritoriálním kontextu jde pak zejména o judikatorní činnost ESLP, díky které jsou ve vztahu ke smluvním stranám Úmluvy formulovány nové pozi tivní závazky spočívající např. v povinnosti přijmout konkrétní právní úpravu zakotvující určitý hmotněprávní institut či procesní prostředek k tomu, aby některé právo garantované Úmluvou bylo dostatečně naplňováno a chráněno37. Podle obsahu této povinnosti pak lze rozlišit různé typy pozitivních závazků (např. substantivní či procedurální). Substantivním (či hmotněprávním) pozi tivním závazkem může být např. výše uvedená povinnost zakotvit právní úpravu, 37 Srov. KLATT, Matthias, Positive Obligations under the European Convention on Human Rights, ZaöRV 71 (2011), 691–718, AKANDJI-KOMBE, Jean-François: Positive obligati ons under the European Convention on Human Rights, Human rights handbooks, No. 7, Council of Europe, 2007, KOSAŘ, David. in KMEC, Jiří et al. Evropská úmluva o lidských právech: komentář. 1. vydání. C. H. Beck, 2012, s. 82–89.


22

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. která bude bránit porušování určitých práv i ze strany soukromých osob, pro cedurálním (procesním) pozitivním závazkem potom zakotvení dostatečných záruk pro vyšetření případných zásahů do garantovaných práv. 8 Závěr – důsledky působení pro přezkum omezování základních práv Výše rekapitulované formy působení základních práv mají úzkou vazbu na metody posuzování toho, zda orgán veřejné moci, resp. stát konkrétní základ ní právo neporušil. Pokud jde o negativní závazky, tedy povinnost zdržet se zásahu do základ ních práv, na mnoha místech Listina v souvislosti s jednotlivými právy konkreti zuje, že zásah do těchto práv musí 1) být stanoven zákonem, 2) sledovat legitimní cíl (ochranu jiného základního práva či veřejného statku), 3) být v demokratické společnosti nezbytný. K porušení příslušného práva může dojít nesplněním kte rékoli ze tří výše uvedených podmínek, a to v uvedeném pořadí, tj. pro absenci zákonného základu omezení, absenci legitimního cíle, či absenci nezbytnosti zásahu. Stejný test, jako výše uvedený (zákon, legitimní cíl, nezbytnost), nalezneme též u řady článků v Úmluvě, typicky v čl. 8–11 (právo na soukromí, svoboda vyznání, svoboda projevu a právo sdružovací a shromažďovací) či v čl. 2 odst. 2 Dodatkového protokolu č. 4 (svoboda pohybu). V řadě dalších článků Úmluvy či dodatkových protokolů je uvedené struktura testu v určitých aspektech odlišná. Evropský soud pro lidská práva posuzuje splnění uvedených tří kroků v rám ci tzv. pětistupňového testu38, v němž je postupně zjišťováno, zda 1) případ spadá pod rozsah některého z článků Úmluvy, 2) došlo k zásahu orgánu veřejné moci do příslušného práva, 3) byl zásah zákonný („prescribed by law“), 4) sledoval některý z legitimních cílů, 5) byl nezbytný v demokratické společnosti. Nejčastějším předmětem sporů a diskusí je otázka splnění poslední podmín ky přípustnosti zásahu do základních práv, a to podmínky nezbytnosti zásahu. ESLP zpravidla pro nezbytnost zásahu vyžaduje „naléhavou společenskou potře bu“ zásahu s tím, že zásah musí být „přiměřený sledovanému účelu“ a jeho důvo dy musejí být „relevantní a dostačující“. V podstatě jde o snahu vyvážit zájem na ochraně omezovaného základních práva na straně jedné a kolidujícího legi timního cíle na straně druhé. Poněkud odlišná situace nastává v případě pozitivních závazků, kdy poru šení práva nespočívá v zásahu orgánu veřejné moci (tedy v porušení negativní ho závazku nezasahovat), nýbrž v tom, že stát nesplnil nějakou svou povinnost, která je pojímána jako povinnost lidskoprávní, tedy pozitivní závazek, který lze 38 HARRIS, David et al.: Law of the European Convention on Human Rights, 2nd ed., Oxford University Press, 2009, s. 360.


23

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 z existence tohoto základního práva dovozovat. Použít výše uvedený test pro pře zkum zásahů do základních práv (zákon, legitimní cíl, nezbytnost) tudíž není možné, neboť často je pochybení v případě pozitivních závazků shledáno právě v absenci zákona (tj. dostatečném nenaplnění daného práva). Pokud jde o ESLP, je algoritmus přezkumu u pozitivních závazků poměr ně jednoduchý (nikoli však vždy zcela předvídatelný), kdy se výkladem dovodí, zda konkrétní ustanovení Úmluvy zakotvuje též určitý pozitivní závazek, a zda jej stát splnil39. Při posuzování toho, zda lze po státu určitou lidskoprávní čin nost či aktivitu požadovat, se pak hledá „spravedlivá rovnováha“ („fair balance“) mezi zájmy jednotlivce a zájmy (či možnostmi) smluvního státu. Výsledek toho to vyvážení je pak definování rozsahu příslušného chráněného práva ve vztahu k povinnostem státu. Pokud stát tuto povinnost nesplnil, dochází k porušení daného práva. Neaplikuje se zde tedy výše uvedený pětistupňový test, nýbrž se zjišťuje, zda případ spadá pod rozsah některého z článků Úmluvy, zda z něj lze zároveň dovodit určitý pozitivní závazek (tedy jaký je rozsah lidskoprávního závazku) a zda byl tento závazek příslušným státem naplněn. Z pohledu vnitrostátního, tedy z hlediska řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem, platí, že ústavní stížnost lze podat proti zásahu orgánu veřej né moci do ústavně zaručených práv, tudíž je nutno se vždy v souvislosti s kon krétním zásahem ptát, zda 1) šlo o zásah orgánu veřejné moci, 2) šlo o zásah do sféry chráněné základním právem, 3) došlo zásahem k porušení práva (tj. zda byl zásah stanoven zákonem, sledoval legitimní cíl a byl v demokratické společ nosti nezbytný). K tomu je nutno dodat, že „zásahem“ nemusí být pouze rozhodnutí; pod jiný zásah spadá též nečinnost (typicky např. průtahy v soudním řízení). V souvislos ti s koncepcí pozitivních závazků je však nutno dodat, že zásahem není „výsledek legislativní činnosti“40, tedy např. samotný zákon či podzákonný předpis. Není tedy možno ústavní stížností napadnout tvrzené nesplnění pozitivního závazku státu spočívajícího v tom, že určitý právní předpis nezní tak, jak by dle stěžova tele znít měl. V opačném případě by jakýkoli právní předpis mohl být napaden každým jednotlivcem s tvrzením, že je tímto předpisem „zasahováno“ do jeho ústavně zaručených práv. Jinou věcí je pak řízení o kontrole právních předpisů (jehož obdoba před ESLP neexistuje), kde se uplatňuje objektivně-právní funkce základních práv, přičemž Listina či konkrétní lidskoprávní mezinárodní smlouva (jakožto sou část ústavního pořádku) slouží jako objektivně právní kritérium pro posouzení ústavnosti napadeného právního předpisu. K přezkumu tak dochází bez ohledu

39 Srov. KOSAŘ, David. in KMEC, Jiří et al. Evropská úmluva o lidských právech: komentář. 1. vydání. C. H. Beck, 2012, s. 84–85. 40 Srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 92/94 ze dne 25. 7. 1994 (U 15/2 SbNU 233).


24

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. na to, zda v individuálním případě došlo k porušení subjektivního základního práva jednotlivce. Zde pak může Ústavní soud dojít nejen k závěru, že konkrétní právní předpis či jeho jednotlivé ustanovení je protiústavní, ale dokonce též k tomu, že proti ústavní je absence určité právní úpravy, byť jde spíše o výjimečné situace. Stát pak svou protiústavní nečinností nenaplňuje svůj konkrétní pozitivní lidsko právní závazek spočívající v povinnosti přijmou konkrétní právní úpravu. Pokud jde o protiústavní mlčení zákonodárce, šlo v praxi Ústavní soudu o nálezy týkající se absence právní úpravy regulace nájemného a absence práv ní úpravy církevních restitucí. Ústavní soud konstatoval protiústavnost absence určitého právního předpisu přímo ve výroku svého rozhodnutí. V otázce tzv. regulovaného nájemného Ústavní soud ve výroku nálezu Pl. ÚS 20/05 uvedl, že „dlouhodobá nečinnost Parlamentu ČR spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatko vého protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod“41. V otázce církevních restitucí (resp. blokování dispozice s majetkem do doby, než dojde k církevním restitucím) Ústavní soud ve výroku nálezu Pl. ÚS 9/07 uve dl, že „dlouhodobá nečinnost Parlamentu ČR spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu, který by vypořádal historický majetek církví a náboženských společností, je protiústavní a porušuje čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodat kového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod“42. Zde je patrný rozdíl ve vnímání forem působení základních práv v řízení před ESLP a Ústavním soudem. ESLP se zabývá pouze individuálními stížnostmi (subjektivními lidskými právy) a v rámci nich (v témže řízení) může též posoudit lidskoprávní konformitu určitého právního předpisu (zpravidla jeho absence či nedostatečnosti v souvislosti s nesplněním pozitivního závazku státu). Kvalita legislativy je tak zkoumána optikou zásahu do subjektivního práva jednotlivce. Ústavní soud však může o souladu právního předpisu s ústavním pořádkem rozhodovat jak nezávisle na konkrétním sporu (tzv. abstraktní kontrola právních předpisů), tak v souvislosti s ním (tzv. konkrétní kontrola právních předpisů), kdy navrhovatelem může být též sám stěžovatel, který podal ústavní stížnost pro ti individuálnímu zásahu do svých základních práv. Oním zásahem však není, jak bylo shora připomenuto, právní předpis sám43, nýbrž až jeho aplikace, popř. 41 Nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.). 42 Nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.). 43 Teoreticky si lze představit výjimku, kdy zásahem, proti kterému by bylo možno podat ústavní stížnost, bude „individuální zákon“ (např. rozsudek či vzetí do vazby ve formě zákona), což je však poměrně extrémní a v právním státě obtížně představitelná situace.


25

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 i nečinnost tam, kde měl být určitý akt vydán či uskutečněn. Teprve v souvislosti s existencí tohoto zásahu může stěžovatel napadnout též příslušný právní předpis (akcesorita návrhu o kontrole právního předpisu ve vztahu k řízení o ústavní stížnosti), o čemž se vede odlišné řízení. Naopak v řízení před ESLP spadá vše výše uvedené do jednoho řízení a tedy jednoho posuzování toho, zda smluvní stát neporušil individuální subjektivní lidské právo garantované Úmluvou. Bude tak velmi záležet na zdrženlivosti, resp. aktivismu ESLP, zda si absenci kompetence abstraktní kontroly souladu vnitro státních předpisů s Úmluvou nenahradí velmi širokým výkladem obsahu či spí še dosahu subjektivních lidských práv (zejména pak pozitivních závazků z nich plynoucích) kladoucích nároky na vnitrostátní legislativu. ESLP však zatím zcela jednotou koncepci nemá, neboť navzdory rétorickému rozlišování pozitivních a negativních závazků jasně v mnoha případech deklaruje44, že jejich hranice nejsou způsobilé přesné definice a dokonce zmiňuje používání stejného algorit mu přezkumu jak u porušení pozitivních, tak negativních závazků45. Tato cesta však není příliš životaschopná (alespoň z hlediska míry přísnosti přezkumu), neboť principiálně je vždy zásadní rozdíl mezi mírou oprávněných požadavků na stát, aby ve vztahu k jednotlivci něco nečinil (zdržel se zásahu), a mezi mírou oprávněných požadavků na stát, aby něco aktivně konal, a to zvláš tě pak na poli legislativy. To platí bez ohledu na skutečnost, zda budeme používat rétoriku negativních či pozitivních závazků jakožto subjektivních lidskoprávních nároků, či rétoriku subjektivních a objektivních funkcí základních práv. doc. JUDr. Michal.Bartoň, Ph.D. Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci email: [email protected]

44 Např. Broniowski proti Polsku ze dne 22. 6. 2004, č. 31443/96, § 144. 45 Např. Evansová proti Spojenému království, ze dne 10. 4. 2007, č. 6339/05, § 75.


26

PROCESUALISTICKÁ MODERNA ALEBO KRÁTKE KONTEMPLATÍVNE POJEDNANIE O IDEOVEJ BÁZE CIVILNÉHO SPOROVÉHO PORIADKU V SLOVENSKEJ REPUBLIKE) Procedural Law Modern (or Short Contemplative Essay on the Ideological Basis of Civil Adversial Procedure in Slovakia)

Marek Števček ŠTEVČEK, Marek. Procesualistická moderna (alebo krátke kontemplatívne pojednanie o ideovej báze civilního sporového poriadku v Slovenskej republke). Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 1, s. 27–34. Abstrakt: Príspevok stručne explikuje hodnotové a historické determinanty, s ktorými sa musela navrhovaná osnova rekodifikácie civilného procesného práva v Slovenskej republike vysporiadať. Popisuje príklon osnovy k tzv. sociálnej koncepcii civilného pro cesu, europeizačné determinanty i prvky postmoderného vnímania niektorých proces ných princípov a zásad. Na záver oboznamuje s aktuálnym stavom legislatívneho procesu osnovy rekodifikácie v Národnej rade Slovenskej republiky. Klíčová slova: Civilný proces, Slovenská republika, rekodifikácia, ideje, historické výcho diská, legislatívny proces Summary: This paper briefly explicate value and historical determinants interelated with the proposed outline of recasting the civil procedural law in the Slovak Republi. It descri bes the tendency towards the so called social concept of civil process, determinants of its Europeanisation and elements of the postmodern perception of certain procedural prin ciples and rules. Finally it introduces the current state of the legislative process related to this recodification before the National Council of the Slovak Republic. Keywords: Civil procedure, Slovak Republic, recodification, ideas, values, historical bac kground, the legislative proces.

I. Denotáty a sémantické významy pojmu „moderna“ sú natoľko difúzne a multikultúrne, že sa nepokúšame ho ani definovať, ani explikovať. Obmedzí me sa na konštatovanie, že pojmovo sa v prípade „moderného“ prejavuje snaha vymedziť sa v rovine hodnotovej či kultúrno-spoločenskej voči „starému“, ak nie priamo prekonanému, tak aspoň zaváňajúcemu istým anachronizmom. Právo ako nepochybne kultúrny fenomén nie je výnimkou v snahách o svo ju ideovú emancipáciu spod tradičného („starého“) vnímania svojich základov. Netrúfame si určiť hranicu vzniku „moderného“ práva – už len preto, že právo


27


AIO, 2015, Vol. 10, No. 1

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 v objektívnom zmysle je natoľko heterogénnou sociálnou entitou, že táto snaha, ak nie je priamo nemožná, naráža na mnohé úskalia. V oblasti určitých segmentov objektívneho práva však situácia môže byť o poznanie jednoduchšia. Právne odvetvia sú oveľa homogénnejšie sociálne enti ty, a spravidla tak bude snaha o ohraničenie ich „modernity“ viazaná na súčasné vnímanie toho či onoho právneho odvetvia. Inak tomu nie je ani v oblasti civil ného procesu. II. Možno konštatovať, že modernosť civilného procesu možno vnímať v dvoch základných líniách. Tou prvou je „klasické“ vnímanie modernosti v kontexte his torického vývoja tohto právneho odvetvia, a tou druhou vnímanie modernosti vo svetle postmodernej informačnej spoločnosti. Kým prvé vnímanie modernity predstavuje vlastne samotné korene civilného práva procesného čoby samostat ného právneho odvetvia a vedného odboru, to druhé skôr akcentuje požiadavky „modernej“ (v zmysle postmodernej) doby na rýchlu spravodlivosť a moderné komunikačné technológie – samotné vnímanie a nazeranie na civilný proces sa však týmito prvkami modernity zásadne nemení. Snahy a tendencie o ideovú emancipáciu civilného procesu siahajú až na koniec 18. a začiatok 19. storočia. Vymanenie sa civilného procesu spod tzv. všeobecného procesu predstavovalo základ osamostatnenia sa civilného procesu na vlastných ideových základoch. Celé 19. storočie sa vedie pomyslený zápas o koncepčné otázky, z ktorých v mnohom čerpáme dodnes. Predovšetkým v rovine základných princípov civilného procesu je 19. storočie vnímané ako súboj niekoľkých koncepcií, ku ktorým sa ešte krátko vrátime. V storočí dvadsiatom sa zrodilo moderné ponímanie ľudských práv v tzv. troch generáciách a v stredoeurópskom priestore je vnímanie civilného procesu, legislatívne i spoločenské, hlboko poznamenané historickými zmenami štátnych a spoločenských zriadení, ktoré vyústilo v odklon časti stredoeurópskeho práv neho priestoru tzv. socialistického bloku od štandardu ostatnej kontinentálnej Európy. Napokon storočie dvadsiateprvé je poznamenané rovnako zásadnou kon cepčnou zmenou v dvoch základných rovinách. Tou prvou je postupná euro peizácia civilného procesu i civilného procesného práva, a tou druhou (vlast ne ideovo a funkčne determinovanou práve europeizáciou hodnôt chránených civilným právom procesným) je korekcia istých tradičných princípov civilného procesu predovšetkým cez prizmu ochrany tzv. slabšej strany v právnych (a teda aj procesnoprávnych) vzťahoch.


28

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. III. Pomyselný súboj koncepcií civilného procesu v 19. storočí je vlastne zák ladom modernity civilného procesu. Veľmi koncentrovane ide o definovanie otázky aktivity subjektov procesu pri získavaní skutkového materiálu čoby zák ladu právnej úvahy súdu o subjektívnych právach (prípadne právom chránených záujmoch) tvoriacich predmet sporu1. Spočiatku sa spomínaná aktivita preferenčne posudzovala priam ako „vlast níctvo“ sporových strán. Súd nemal aktívnu rolu pri získavaní skutkového zák ladu sporu – substancovanie skutkových tvrdení bolo právom, už menej povin nosťou sporových strán. Skutkovým základom sporu bolo to, čo označili sporové strany, súd nemal právo zasahovať do tohto procesu prakticky nijako. Táto kon cepcia civilného procesu vošla do dejín ako liberálna koncepcia2 a prakticky dominovala civilnému procesu po celé 19. storočie. Nie je účelom tohto zamys lenia unavovať čitateľa vymenúvaním základných bodov tej či onej koncepcie, ale predostrieť mu ideovú bázu rekodifikácie procesného práva v Slovenskej republike. V podrobnostiach preto odkazujeme na pomerne bohatú literatúru zahraničnú, i recentné príspevky z Českej republiky3. Prijatím rakúskeho Civilného súdneho poriadku v roku 1895 znamenalo zásadný obrat a príklon k moderne civilného procesu, predovšetkým zásluhou Franza Kleina a jeho sérii článkov neskôr súhrnne knižne publikovaných v práci Pro futuro. Koncepcia nazývaná sociálnou či „kleinovskou“ koncepciou civilné ho procesu sa stala dominujúcou európskou koncepciou neskorších kodifikácii civilného procesu, a aj tradične „liberálne“ právne úpravy ako napríklad nemec ký ZPO podľahli tlaku modernity a svoje ustanovenia prispôsobili sociálnej koncepcii. Napokon, na tejto koncepcii bol vybudovaný aj uhorský Občiansky sporový poriadok z roku 1911. Z množstva prác z bývalého Rakúsko-Uhorska, z ktorých doteraz možno čerpať cenné informácie o základných postulátoch sociálnej koncepcie civilného procesu, možno spomenúť práce Schrutkove4, Neumannove5 či Pollakove6.

1 Samotná otázka, čo vlastne tvorí predmet civilného súdneho konania, je hlbokou teoretic kou otázkou, na riešenie ktorej sa vyvinuli celé školy. Prikláňame sa ku koncepcii, v zmysle ktorej je predmetom civilného súdneho konania tzv. procesný nárok. Odkazujeme na prá ce Macurove a z novších na práce Lavického. 2 Bližšie pozri napr. Stavinohová, J.: Základní teoretické koncepce civilního procesu. In.: Števček, M. a kol.: Civilné právo procesné. 2. Vydanie. Bratislava: Eurokódex 2013, s. 123 anasl. 3 Napríklad Lavický, P. a kol.: Moderní civilní proces. Brno, PF MU 2015; Lavický, P. – Dvo řák, B.: Pro futuro. Právní rozhledy 3/2015 a pod. 4 Schrutka, E.: Neue osterreichische Zivilprozessgestzsgebung, Wien und Prag 1896. 5 Neumann, G.: Kommentar zu den Zivilprozesgesetzen, 3. AUflage, Wien 1914. 6 Pollak, R.: Zivilprozesrecht, 2. AUflage. Wien: Manzische verlag 1932.


29

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 Dominantou sociálnej koncepcie civilného procesu je príklon k aktívnejšej úlohe súdu pri zisťovaní skutkového základu sporu pri súčasnom rešpektova ní prejednacieho princípu. Nemecká a rakúska literatúra hovorí o tzv. koope rationsgrundsatz, zásade efektívnej spolupráce sporových strán a súdu pri zis ťovaní skutkového základu sporu. Razantný nástup tejto koncepcie dominuje európskym kodifikáciám civilného procesu v dvadsiatom storočí. V okruhu tzv. socialistického právneho realizmu však došlo k pomerne výraznému odklonu od akejkoľvek koncepcie civilného procesu. IV. Jednotiacou líniou sa stal princíp materiálnej pravdy, stieranie rozdielov medzi sporovým a nesporovým konaním, zánik správneho súdnictva, a takmer bezbrehá poučovacia povinnosť súdu hraničiaca až s návodom a pomocou „účastníkom konania“, čím sa samozrejme negoval princíp rovnosti účastníkov. Dominancia súdu a jeho úloha pri zhromažďovaní skutkového materiálu bola až bezprecedentná. Zánik tradičnej pojmológie civilného procesného práva, a napĺňanie nových pojmov novým „bezobsažným obsahom“ výrazne poškodil nielen vede civilné ho procesného práva, no predovšetkým širšiemu spoločenskému povedomiu o civilnom procese vôbec. Zabudli sme držať krok s ostatnou Európu, zabud li sme diskutovať o základných koncepčných otázkach, zabudli sme dokonca, o čom a ako diskutovať... Žiaľ, výsledok do istej miery vnímame dodnes. Vo vede civilného procesného práva, no i v širších dimenziách celospoločenských chýba diskusia o koncepcii civilného procesu. Nechceme vidieť a vnímať problém čiernobielo, no práva šty ridsať rokov socialistického právneho realizmu poškodilo naše vnímanie práva ako systémového hodnotového celku vari najviac. Do tejto neutešenej situácie na sklonku dvadsiateho storočia zasiahol pomer ne výrazným spôsobom fenomén postupného zjednocovania Európy, a teda aj snahy o aproximáciu a postupnú harmonizáciu právnych poriadkov, a to aj v oblasti civilného procesu. Europeizácia civilného procesného práva sa zrejme najfrapantnejšie prejavila v istej divergencii vnímania niektorých tradičných procesných princípov a zásad. V. Moderné trendy vo vnímaní problematiky základných procesných princípov možno vidieť predovšetkým v dvoch smeroch. Tým prvým je postupné stieranie rozdielov medzi jednotlivými kategóriami princípov, nielen v rovine vertikálnej, teda vzťahu (a váhy) medzi ústavnými a odvetvovými princípmi, no i v rovine horizontálnej, naprieč právnymi odvetviami. Určité princípy napríklad začínajú © Univerzita Palackého v Olomouci, 2015. ISSN 1801-0288

30

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. dominovať viacerým právnym odvetviam, súkromného či verejného, hmotného či procesného práva. Ide predovšetkým o jednotlivé zložky systému ochrany tzv. slabšej strany. Dominujúcou zložkou tohto systému je v rovine práva hmotné ho i procesného predovšetkým komplex legislatívnych, aplikačných či sociál no-axiologických (hodnotových) opatrení na ochranu spotrebiteľa. Domnievame sa preto, že je potrebné formulovať nový, veľmi dominantný a razantne sa presadzujúci princíp (aj) civilného procesu, a to je princíp ochrany tzv. slabšej strany, ktorý sa normatívne má prejavovať ako systém záruk kompenzácie slabšieho procesného postavenia jednej strany sporu (ide o princíp kona nia sporového) . „Slabosť“ strany sa pritom posudzuje objektívne, systémovo a funkčne, nie individuálne na základe slabšieho postavenia konkrétneho sub jektu. Inak povedané, ak podľa definície hmotného práva pôjde o spotrebiteľský právny vzťah, spotrebiteľ sa v tomto právnom (aj v zmysle procesnoprávnom) vzťahu vždy ipso facto považuje za slabšiu stranu, bez ohľadu na kritéria vzdela nostné, finančné, sociálne a pod. Kompenzácia „procesnej slabosti“, teda prokla movaného nerovnovážneho postavenia definovaného subjektu (okrem spotrebi teľa môže ísť aj o iné kategórie subjektov podľa širšieho spoločensko-politického konsenzu, napríklad o žalobcu v spore v ktorom uplatňuje svoje právo na rov naké zaobchádzanie, tzv. antidiskriminačné spory a pod.) sa prejavuje v zvýše nej procesnej ingerencii súdu v zmysle právnoochranných opatrení stanovených prevažne v zákone (nie je vylúčená ani judikatúrna línia či širšie medze sudcov ského uváženia v zákonných limitoch). In conctreto môže ísť napríklad o zvýše nú mieru tzv. manudukčnej (poučovacej) povinnosti súdu, miernejšie nastavenie koncentrácie konanie, či o prihliadanie na premlčanie práva z úradnej povinnos ti, ako zakotvil s účinnosťou od 15. mája 2014 slovenský zákonodarca (je pritom bez zreteľa, že táto povinnosť je formulovaná v inom ako procesnom predpise, teda v zákone o ochrane spotrebiteľa – tento fakt len podčiarkuje uvádzanú sku točnosť stierania rozdielu medzi súkromným a verejným právom pri aplikácii tohto princípu). Načrtnutá línia indikuje vnímanie aj druhého smeru modifikácie vnímania procesných princípov. Princíp legitímneho ingerovania súdu v sporovom konaní v prospech jednej (slabšej) strany nevyhnutne proporčne obmedzuje iný, klasic ký princíp civilného procesu, a tým je rovnosť účastníkov. Je možné a potrebné konštatovať, že princíp rovnosti účastníkov prestáva byť dominantným princí pom civilného procesu, tak ako tomu bolo po desaťročia predtým. Fenomén pro cesnej ochrany slabšej strany sporu ho nielen proporčne oslabuje, ale postupne sa stáva iba princípom tých konaní, kde nevystupuje slabšia strana. Inak pove dané, v konaniach so slabšou stranou princíp rovnosti účastníkov neplatí a je nahrádzaný spomínaným princípom novým, princípom ochrany slabšej strany sporu.


31

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 V tomto trende je možné vidieť aj ono v právnej filozofii povestné „napätie medzi účelmi práva“7, kedy jeden spoločenský účel je proporčne obmedzený iným účelom. To, ktorému účelu dá zákonodarca proporčne prednosť oproti iné mu účelu práva však do značnej miery závisí od hodnotového nastavenia spoloč nosti v konkrétnom úseku dejín. VI. Explikatívne načrtnuté východiská viedli v Slovenskej republike k úvahám o komplexnej rekodifikácii civilnoprocesného právneho prostredia ako celku. Tento komplexný proces prebieha v niekoľkých fázach. Prvou fázou, už dokončenou po legislatívnej stránke, bola reforma roz hodcovského konania ako formy odklonu od klasického sporového konania. V súvislosti s východiskami moderného, europeizáciou právneho prostredia determinovaného vnímania ochrany slabšej strany v procesných vzťahoch, sa ako dominantná riešila otázka arbitrability spotrebiteľských právnych vzťahov. Výsledkom diskusii je záver o politickej nevyhnutnosti pozitívnej arbitrability spotrebiteľských vzťahov, so zreteľom na nutnosť odľahčenia všeobecnej súdnej sústavy od spotrebiteľských právnych vzťahov krytých rozhodcovskou dolož kou. Od 1. Januára 2015 sa rozhodcovské konania v Slovenskej republike člení na dva samostatné zákony. Jeden upravuje spotrebiteľské rozhodcovské kona nie, a druhý tzv. obchodnú arbitráž vybudovanú na princípoch kompatibility s medzinárodným štandardom obchodnej arbitráže vo forme Modelového záko na UNCITRAL. Druhou fázou je komplexná rekodifikácia civilného procesného práva, dote raz koncentrovaného vo svojom základnom prameni, Občianskom súdnom poriadku z roku 1963. Tretia fáza je naplánovaná ako systematická zmena Exekučného poriadku, nateraz sa úvahy tvorcov sústreďujú na úplne nový právny predpis. Z časového hľadiska sa však práce započnú až prípadným úspešným dovŕšením rekodifiká cie základného konania. Záverečných pár poznámok tak bude v tomto príspev ku venovaných práve rekodifikácii základného konania súdneho, predovšetkým z hľadiska oboznámenia širšej odbornej verejnosti s aktuálnym stavom legisla tívneho procesu v Slovenskej republike. VII. Nie je zmyslom ani účelom tejto úvahy oboznámiť čitateľa8 podrobne s východiskami rekodifikácie, o tom ostatne autor tohto príspevku, ako aj ostatní 7 Porovnaj Radbruch, G.: O napětí mezi účely práva.Wolters Kluwer 2012, s. 61 a nasl. 8 Poznamenávame pritom, že tento písomný výstup je výsledkom vystúpenia autora


32

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. členovia rekodifikačnej komisie povedali či napísali relatívne veľa. Obmedzíme sa na konštatovanie, že všetky načrtnuté východiská, ako aj mnohé iné, ktoré sme na tomto krátkom priestore nemohli ani len spomenúť, nie to ešte expliko vať či analyzovať, boli samozrejme v procese rekodifikácie reflektované. Výsledkom prác rekodifikačnej komisie sú tri relatívne samostatné kódexy civilného procesného práva v Slovenskej republike. Týmto počinom sa Slovenská republika dôsledne prihlásila k tradíciám a hodnotám predsocialistického člene nia civilného procesu, odmietajúc tak definitívne nánosy socialistického práv neho realizmu, deformujúceho nielen legislatívne prostredie, ale predovšetkým a najmä myslenie a konanie aplikačných orgánov. Dôsledné rozčlenenie sporo vého konania, nesporového konania a správneho súdnictva do troch relatívne samostatných procesných kódexov je vyjadrením intencionalizovanej snahy tvorcov osnovy viesť prostredie aplikačných orgánov k dôslednému odlišovaniu týchto druhov civilného procesu. Týmto krokom je ambíciou osnovy rekodifiká cie vysporiadať sa s deformujúcimi prvkami socialistického civilného procesu, snaha o návrat k hodnotám prvorepublikovým, kontinentálnym, európskym. Napriek spomínanej relatívnej samostatnosti troch civilných procesných kódexov je primárnym nepochybne Civilný sporový poriadok, ktorého všeobec ná subsidiarita je nielen legislatívne v osnove vyjadrená, no i aplikačne a doktri nálne žiaduca. Civilný sporový poriadok tak tvorí chrbtovú kosť rekodifikácie, je primárnym nositeľom myšlienok, hodnôt a princípov, ku ktorým sa (v prípa de prijatia novej právnej úpravy v zákonodarnom zbore) Slovenská republika programovo hlási. VIII. Civilný sporový poriadok v Slovenskej republike, resp. jeho osnova, sa dôsledne hlási ku všetkým prvkom modernity, načrtnutých v tomto príspevku, a hlbšie rozobraných na mnohých odborných fórach nielen v Slovenskej repub like, no i v zahraničí. Predovšetkým ide o kompenzáciu deficitu hodnotovej orientácie slovenského civilného procesu, ktorý sa po novom hlási k modernej, sociálnej či „kleinovskej“ koncepcii civilného procesu, pri súčasnom rešpektovaní legislatívnych tradícii, no i programových potrieb slovenského justičného prostredia vykazujúceho isté znaky špecifickosti – ako ostatne takmer každý národný právny poriadok. Dôsledné vyjadrenie sociálneho variantu prejednacieho princípu, no i ostat ných nosných princípov nového slovenského civilného procesu, je programo vým prihlásením sa nielen k tradíciám predsocialistického civilného procesu, no na medzinárodnej vedeckej konferencii na pôde Právnickej fakulty Univerzity Palackého v Olomouci dňa 13. 2. 2015.


33

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 i prihlásením sa do rodiny moderných procesných úprav kontinentálneho typu na začiatku tretieho milénia. Rešpektujúc europeizáciu a snahy o postmoderné definovanie či skôr modi fikáciu istých tradičných procesných princípov a zásad až na hranicu princípov ústavných sa vytvoril osobitný procesný režim sporov s ochranou slabšej strany. Tieto spory tvoria podľa osnovateľov kódexu pomyslené spojivo medzi konaním sporným a nesporným, a v mnohom aj medzi právom súkromným a verejným. Isté principiálne otázky sa tak postupne začínajú vymykať tradicionalistickému vnímaniu moderny, a možno preto nebude trúfalé pokúsiť sa ich definovať ako postmoderné prístupy k procesnému právu. Sú to legislatívne výzvy tejto doby, ktoré tvorcovia osnovy rekodifikácie vyjadrili nielen normatívne, ale i hodnoto vo. Dôsledné chápanie princípov novej sporovej procesnej úpravy ako príkazov na optimalizáciu právnej úpravy sa nový procesný režim snaží reflektovať recent nú, pomerne konštantnú judikatúru najvyšších súdnych autorít na národnej, i supranacionálnej úrovni ako preferenciu objektívneho teleologického výkladu práva. Práve toto považujeme za nosnú ideu novej procesnej úpravy. Ak sa podarí legislatívny proces dovŕšiť, bude to pomerne dôrazná zmena, indikujúca množ stvo práce pri výklade i vysvetľovaní nového procesného práva v Slovenskej republike, čím sa naplní i toľko proklamovaná sociálna účinnosť novej právnej úpravy, teda jej skutočné vžitie sa do sociálnej reality, a ako tzv. „law in action“ i do rozhodovacej činnosti súdov a jednotlivých sudcov. IX. V čase prednesenia parciálnych myšlienok z tohto príspevku, no ostatne i v čase jeho písania je aktuálny stav legislatívneho procesu rekodifikácie už pomerne pokročilý. Po schválení vládou Slovenskej republiky dňa 17. decem bra 2014 bol návrh predložený do Národnej rady Slovenskej republiky v januári 2015. Po úspešnom prvom čítaní bol celý návrh posunutý do čítania druhého, a pridelený celkovo štyrom výborom Národnej rady Slovenskej republiky, pri čom gesčným výborom je pochopiteľne ústavnoprávny výbor NR SR. Civilný sporový poriadok bol okrem ústavnoprávneho výboru pridelený i výboru pre obranu a bezpečnosť9, Civilný mimosporový poriadok okrem ústavnoprávneho výboru i výboru pre ľudské práva, a napokon Správny súdny

9 Táto na prvý pohľad nie celkom logická konštrukcia je výsledkom snáh niektorých poslan cov NR SR z tohto výboru – zrejme ako právnici cítili potrebu sa ku kódexom vyjadriť, hoci samotná matéria, pevne veríme, nevykazuje známky bezpečnostného rizika pre Slovenskú republiku.


34

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. poriadok okrem ústavnoprávneho výboru bol pridelený i výboru pre verejnú správu. Druhé čítanie v spomínaných výboroch je naplánované na 29. a 30. apríla 2015, tretie čítanie a prípadné definitívne schválenie osnovy na máj 2015. doc. JUDr. Marek Števček, PhD. Predseda Komisie pre rekodifikáciu OSP Katedra občianskeho práva Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave email: [email protected]


35

PRINCÍPY V NOVOM CIVILNOM SPOROVOM PORIADKU SLOVENSKEJ REPUBLIKY Principles within the New Adversial Civil Procedure Code in Slovak Rapublic

Svetlana Ficová FICOVÁ, Svetlana. Princípy v novom Civilnom sporovom poriadku Slovenskej republiky. Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 1, s. 37–56. Abstrakt: V Slovenskej republike boli rekodifikačné práce na novom Civilnom sporo vom poriadku zavŕšené jeho schválením v parlamente. Novým v normatívnom texte je zakotvenie základných princípov, ako základných výkladových pravidiel, do prvých 18 článkov zaradených pred paragrafové znenie. Autorka zamerala svoju pozornosť na prin cípy, ktoré sú nové. Konkrétne rozoberá princíp spravodlivej a účinnej ochrany (článok 2) hraničiaci so súdnym precedensom, princíp analógie (článok 4) hraničiaci so sudcovskou normotvorbou, princíp zákazu zneužitia práva (článok 5) umožňujúci odmietnuť alebo sankcionovať procesný úkon, princíp koncentrácie konania (článok 5, 10 a 17) aj vo vzťa hu k sporom s ochranou slabšej strany a princíp rovnosti strán (článok 6). Príspevok je zameraný v prvom rade na interpretáciu novej právnej úpravy, nevyhýba sa však ani kritickému pohľadu. Klíčová slova: Princíp spravodlivosti, právna istota, judikát, precedens, analógia, veľký senát, zneužitie práva, sankcie, pokuta, kontumačný rozsudok, predbežné prejednanie sporu, koncentrácia konania, rovnosť strán. Summary: The efforts to recodify the civil procedural law in Slovak republic were finished by the adotption of the new Adversial Civil Procedure Code in the parliament. The code brings one important novelty – the anchoring of fundamental principles, as general rules of its interpretation, within the first 18 articles included in the first part of this new law. The author of this paper has focused on principles that are completely new. She speci fically discusses the principle of fair and effective protection of rights (Article 2) which is somehow close to the judicial precedent, the principle of analogy (Article 4) which is related to the judicial rule-making, the principle of abuse of rights (Article 5) allowing to reject or penalize procedural decision, the principle of concentration of proceedings (Article 5, 10 and 17) in relation to disputes demanding the protecting the weaker party and the principle of equality of arms of the parties (Article 6). The paper is focused prima rily on the interpretation of the new legislation but offers also some critical view. Keywords: Principle of fairness, legal certainty, judicial decisions, analogy, abuse of law, sanctions, fines, default judgement, preliminary hearings, concentration of the procee dings, equality of arms

1 Úvod V Národnej rade Slovenskej republiky boli dňa 21. mája 2015 schválené tri nové právne predpisy, čím sa zavŕšili rekodifikačné práce v oblasti občianskeho © Univerzita Palackého v Olomouci, 2015. ISSN 1801-0288

37


AIO, 2015, Vol. 10, No. 1

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 práva procesného. Súčasný Občiansky súdny poriadok by tak mali nahradiť tri nové zákony – Civilný sporový poriadok (ďalej len CSP), Civilný mimosporový poriadok (ďalej len CMP) a Správny súdny poriadok (ďalej len SSP)1. Hoci ide o tri samostatné zákony, treba poznamenať, že základom právnej úpravy občianskeho práva procesného ostane Civilný sporový poriadok. Samo statnosť ďalších dvoch zákonov bude len relatívna. Tak Civilný mimosporový poriadok (§ 2 ods. 1) ako aj Správny súdny poriadok (§ 5 ods. 1 a § 25 SSP) totiž na Civilný sporový poriadok subsidiárne odkazujú. Ust. § 2 ods. 1 CMP odkazuje na celý Civilný sporový poriadok, ak Civilný mimosporový poriadok neustanovuje inak. Subsidiarita pre Správny súdny poriadok je vymedzená užšie. V zmysle jeho § 5 ods. 1 sa na konanie pred správnym súdom použijú všetky princípy z Civil ného sporového poriadku primerane. Z ostatných častí Civilného sporového poriadku sa v zmysle § 25 SSP na konanie pred správnym súdom primerane použijú len ustanovenia jeho prvej časti (t. j. všeobecné ustanovenia) a druhej časti (t. j. konanie v prvej inštancii) s výnimkou intervencie. Systematika Civilného sporového poriadku v zásade kopíruje priebeh kona nia na súde. Civilný sporový poriadok bude mať päť častí. Prvú časť budú tvoriť Všeobecné ustanovenia, v druhej časti bude upravené Konanie v prvej inštancii, tretia časť bude venovaná Osobitným procesným postupom (skrátené konania, konania s ochranou slabšej strany, neodkladné opatrenia a spoločné ustanove nia), štvrtá časť bude venovaná Opravným prostriedkom a v piatej časti budú Spoločné, prechodné a záverečné ustanovenia. Čo je úplne nové na systematike Civilného sporového poriadku, to sú články (spolu 18) umiestnené pred samotným paragrafovým znením. V nich sú norma tívne zakotvené základné princípy. Ich význam spočíva v tom, že na nich stojí celý zákon a súčasne určujú rámec výkladových pravidiel, v súlade s ktorými majú byť interpretované právne normy nielen Civilného sporového poriadku, ale sub sidiárne aj Civilného mimosporového poriadku a Správneho súdneho poriadku.2 Predkladateľ zákona sa rozhodol pre normatívne zakotvenie nasledovných princípov: •

princíp priorizácie právomoci súdu (článok 1),

1 Vzhľadom na skutočnosť, že schválené texty zákonov nie sú ku dňu odovzdania rukopisu podpísané prezidentom Slovenskej republiky, a teda ani publikované v Zbierke zákonov Slovenskej republiky, nasledujúci výklad vychádza z textu Civilného sporového poriadku v podobe, v ktorej bol daný do parlamentu v januári 2015 pod číslom 1333. Podľa vyjadre nia predsedu Rekodifikačnej komisie Ministerstva spravodlivosti SR, doc. JUDr. Mareka Števčeka, PhD., sa text schváleného Civilného sporového poriadku zhoduje, až na nepa trné zmeny, s textom, ktorý bol predložený do parlamentu. Napriek tomu bude v ďalšom výklade používaný výraz „navrhovaná právna úprava“. 2 Dôvodová správa k Civilnému sporovému poriadku, B. Osobitná časť, text k čl. 1.


38

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. • • • • • • • • •

princíp spravodlivej a účinnej ochrany a princíp právnej istoty (článok 2), princíp priorizácie teleologického výkladu (článok 3), princíp denegatio iustitiae (článok 4), princíp zákazu zneužitia subjektívnych práv (článok 5), princíp rovnosti účastníkov (článok 6), princíp dispozičný a princíp zmierlivého vyriešenia sporu (článok 7), princíp kontradiktórnosti a princíp prejednací (články 8 a 9), princíp arbitrárneho poriadku (článok 10), princíp posudzovania úkonu strany podľa jeho obsahu a vôle strany (člá nok 11), • princíp ústnosti (článok 12), • princíp bezprostrednosti a priamosti (článok 13), • princíp verejnosti (článok 14), • princíp voľného hodnotenia dôkazov (článok 15), • princíp legality [viazanosti súdu zákonom (článok 16)], • princíp hospodárnosti konania (článok 17), • princíp voľného pohybu súdnych rozhodnutí (článok 18). Z navrhovaného zákonného textu nevyplýva, že by poradie, v akom sú jed notlivé princípy upravené, malo vplyv na ich význam, resp. prednosť pre ostat nými, upravenými v neskorších článkoch. Možno preto konštatovať, že základné princípy sú rovnocenné a poradie ich navrhovaného normatívneho zakotvenia nevyjadruje ich dôležitosť3. Pri interpretácii ustanovení Civilného sporového poriadku bude preto potrebné vziať zreteľ rovnako na všetky do úvahy prichá dzajúce výkladové princípy. Možno konštatovať, že všetky navrhované princípy sú v určitej miere známe súčasnej aplikačnej praxi. Rozdiel je len v tom, že niektoré z nich nemajú podobu normatívneho zakotvenia. Určite nie je priestor na zaujatie stanoviska ku všetkým princípom. V ďal šom výklade sa preto pozornosť sústredí len na niektoré z nich. Rovnako nie je priestor na hlboké vedecké úvahy. Výklad sa preto zameria na vybrané otáz ky a problémy, ktoré sa môžu stať východiskom pre aplikačnú prax, resp. pre neskoršie vedecké úvahy. Vždy sa dá totiž každý, aj zdanlivo podrobný výklad, doplniť.

3 Rovnako aj dôvodová správa k Civilnému sporovému poriadku, B. Osobitná časť, text k čl. 1.


39

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 2 K niektorým základným princípom Civilného sporového poriadku (články 1–18) Článok 1 zakotvuje všeobecnú právomoc súdu na prejednávanie a rozhodo vanie sporov, ktoré vyplývajú z ohrozenia alebo z porušenia subjektívnych práv. Znamená to, že právomoc súdu bude daná vždy, okrem prípadu, keď bude záko nom výslovne zverená inému orgánu. Možno povedať, že ide o nadbytočnú úpravu? Článok riešiaci rovnakú otázku je totiž zakotvený aj v článku 46 ods. 1 Ústavy SR4. Tiež ale treba spomenúť aj rozhodnutie Najvyššieho súdu SR5 riešiaceho rovnako spomenutú otázku, ktoré bolo prijaté v čase účinnosti toho istého ústavného textu. Ak preto bolo potrebné prijať takéto rozhodnutie v záujme vysvetliť, ako interpretovať príslušný článok ústavy v spojení s ustanoveniami upravujúcimi právomoc súdov, bude z hľadiska jednoznačnosti a zrozumiteľnosti určite lepšie navrhovanú úpravu akceptovať, i keď ide, podľa nášho názoru, o duplicitu. Duplicita je dokonca aj v samotnom Civilnom sporovom poriadku. Hoci člá nok 1 hovorí o právomoci súdu, ak právomoc nie je zverená inému orgánu a § 3 hovorí o právomoci súdu, ak vec podľa zákona neprejednáva a nerozhoduje iný orgán, ide stále o tú istú situáciu len vyjadrenú trochu inými slovami. Možno vysloviť názor, že ak majú byť v článkoch zakotvené základné princípy, ktoré určujú rámec výkladových pravidiel, nemali by sa opakovať v paragrafových tex toch. V každom prípade však treba súhlasiť s navrhnutým riešením. Súdy sú zák ladným článkom štátnej moci, úlohou ktorého je poskytovať ochranu subjektív nym právam, ktoré sú ohrozené alebo porušené, preto zakotvenie všeobecnej právomoci súdov má svoje opodstatnenie. Článok 2 zakotvuje princíp spravodlivej a účinnej ochrany, ktorá je hlavný cieľom novej právnej úpravy spolu so zrýchlením a zhospodárnením konania. Princíp spravodlivej ochrany nie je ničím novým. Je zakotvený aj v súčasnosti účinnom § 1 OSP. Čo je však na novonavrhovanej úprave nové, je ďalší text článku. Ten hovorí o tom, že spravodlivou a účinnou ochranou má byť naplnený princíp právnej istoty. Ide o zavedenie nového pojmu do normatívneho textu, ktorý je súčasne v článku 2 ods. 2 a 3 aj zadefinovaný. Predkladateľ definuje právnu istotu ako „stav, v ktorom každý môže legitímne očakávať, že jeho spor bude rozhodnutý v súlade s ustálenou rozhodovacou pra4 Každý sa môže domáhať zákonom ustanoveným postupom svojho práva na nezávislom a nestrannom súde a v prípadoch ustanovených zákonom na inom orgáne Slovenskej republiky. 5 Rozhodnutie uverejnené v Zbierke stanovísk Najvyššieho súdu a rozhodnutí súdov Sloven skej republiky pod č. R 82/2002, sp. zn. 5 Cdo 102/2001 zo dňa 27. 9. 2001.


40

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. xou najvyšších súdnych autorít“ a ak takej ustálenej rozhodovacej praxe niet, tak právnou istotou je „stav, v ktorom každý môže legitímne očakávať, že jeho spor bude rozhodnutý spravodlivo“ (čl. 2 ods. 2 CSP). Zaujímavou sa stáva prvá časť vety, ktorá odkazuje na rozhodovanie v súla de s ustálenou rozhodovacou praxou najvyšších súdnych autorít. Predkladateľ zákona teda zavádza pojem – ustálená rozhodovacia prax najvyšších súdnych autorít, ktorý je nášmu právnemu poriadku nový. Nedefinuje ho, len ho vyme dzuje dvoma pojmovými znakmi: a) najvyššie súdne autority a b) ustálená rozhodovacia prax týchto autorít. Čo možno rozumieť pod pojmom najvyššie súdne autority? Ak by sme sa obmedzili len na územie Slovenskej republiky, mali by túto charakteristiku spĺňať len dva súdy. Prvým je Najvyšší súd Slovenskej republiky, ktorý završuje sústavu všeobecných súdov. Druhým by mal byť Ústavný súd Slo venskej republiky ako súdny orgán ochrany ústavnosti (§ 124 ústavy). Ak máme uvažovať o najvyšších súdnych autoritách aj v európskom meradle, mal by byť výkladový rámec zrejme limitovaný článkom 3 ods. 1 CSP, podľa ktorého treba každé ustanovenie tohto zákona vykladať v súlade (okrem iného) aj s judikatúrou Európskeho súdu pre ľudské práva a Súdneho dvora Európskej únie6. Tých chcel tvorca zákona podľa všetkého vymedziť, že iné súdy nie je mož né považovať za najvyššie súdne autority v zmysle čl. 2 ods. 2 CSP. Na tomto miesto nám nedá nespomenúť názor dr. Drgonca. V zmysle neho právny názor Ústavného súdu Českej republiky nemá nijaký priamy právny význam pre výklad a uplatňovanie ústavných noriem v Slovenskej republike, čo umožňuje Ústavnému súdu SR pochybovať o skôr vyslovenom právnom názo re Ústavného súdu Českej republiky na Listinu základných práv a slobôd, aj sa od takého právneho názoru odkloniť. Na druhej strane, právne názory oboch orgánov ochrany ústavnosti nemožno separovať od požiadavky právnej isto ty. Právny názor jedného ústavného súdu nevyhnutne vedie k predstave, že aj druhý orgán ústavnosti zhodnú normu Listiny základných práv a slobôd vysvet lí a uplatní rovnako. Právna istota sa takto formuje od okamihu rozhodnutia prvého z oboch ústavných súdov. Preto ak Ústavný súd SR podáva výklad nor my Listiny základných práv a slobôd ako druhý v poradí, potom čo predmetnú normu pred ním vysvetlil a uplatnil Ústavný súd Českej republiky, iný výklad by danej norme mohol dať jedine za predpokladu, že presvedčivo vysvetlí, prečo v kontexte s Ústavou SR má aplikovaná norma Listiny iný účel alebo obsah, než aký jej priznal Ústavný súd ČR. Alternatívou k tomuto postupu je presvedčivé odôvodnenie, prečo Ústavný súd ČR normu Listiny vysvetlil a uplatnil nespráv 6 Tieto súdy zaraďuje medzi najvyššie súdne autority aj dôvodová správa k CSP v osobitnej časti pri čl. 2.


41

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 ne. Vo všetkých ostatných prípadoch by rozhodnutie Ústavného súdu SR nemalo porušiť zásadu právnej istoty tým, že norma Listiny základných práv a slobôd sa bude inak interpretovať a aplikovať v Českej republike a inak v Slovenskej republike. Nejde o formálnu jednotnosť aplikácie a interpretácie práva determi novanú niekdajšou existenciou spoločného federálneho štátu. Túto požiadavku opodstatňuje prirodzená podstata materiálneho právneho štátu, s ktorou nie je zlučiteľný rozdiel v účele alebo obsahu zhodnej ústavnej normy.7 Možno tento názor rozšíriť aj na iné prípady, napr. ak bude najvyššia súdna autorita niektorej zmluvnej strany aplikovať niektorú normu z medzinárodnej zmluvy alebo dohovoru, ktorými je Slovenská republika viazaná? Zdá sa, že výklad pojmu najvyššie súdne autority nemusí byť až taký jedno duchý. Ešte ťažšie je to s pojmom ustálená rozhodovacia prax najvyšších súdnych autorít. Ak by sme sa obmedzili len na Najvyšší súd SR, možno si položiť otázku, čo by mohlo spadať pod tento pojem? Pojem „ustálený“ navodzuje stav, že niečo je po dlhší čas v minulosti nemen né, rovnako aplikované. Napriek tomu (ako vyplynie z ďalších výkladov) pod týmto pojmom možno chápať aj stav, ktorý sa ako nemenný ešte len bude vytvá rať do budúcnosti. Pod pojem ustálená rozhodovacia prax by mali spadať rozhodnutia Najvyš šieho súdu SR [čl. 47 písm. c) Rokovacieho poriadku Najvyššieho súdu SR č. 291/2006 Z. z. (ďalej len RP)], ktoré sú po predchádzajúcom postupe uverejnené v Zbierke stanovísk Najvyššieho súdu a rozhodnutí súdov Slovenskej republiky (ďalej len zbierka). Je pravda, že mnohé rozhodnutia uverejnené v zbierke rie šia určitú právnu otázku prvýkrát, a teda sa nedá povedať, že ide o ustálenosť rozhodovacej praxe v pravom slova zmysle. Do zbierky sa však dostanú práve preto, že ponúkajú riešenie otázky zásadného právneho významu, ktoré je hodné toho, aby ho nasledovali aj ostatní sudcovia. Svoju úlohu, ktorou je zabezpečo vať jednotnosť výkladu právnych predpisov, tak plnia tieto rozhodnutia najmä do budúcnosti. Preto im znak ustálenosti možno priznať. V tej istej zbierke sú ďalej uverejňované aj stanoviská (pléna alebo kolégia) Najvyššieho súdu SR [čl. 47 písm. a) a b) RP] k zjednocovaniu výkladu záko nov a iných všeobecne záväzných právnych predpisov. Pri stanoviskách nejde o typickú rozhodovaciu činnosť najvyššieho súdu. Plénum zaujíma stanovisko vtedy, ak došlo k výkladovým rozdielnostiam v právoplatných rozhodnutiach a) senátov dvoch alebo viacerých kolégií, ktoré sa nepodarilo odstrániť prija tím stanoviska na spoločnom zasadnutí týchto kolégií, 7 DRGONEC, J.: Ústava Slovenskej republiky. Komentár. 3. vydanie. Šamorín : Heuréka, 2012, s. 267, ISBN 80-89122-73-8.


42

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. b) dvoch alebo viacerých súdov týkajúcich sa viacerých kolégií (čl. 12 ods. 1 RP). Kolégium zaujíma stanovisko vtedy, ak došlo k výkladovým rozdielnostiam v právoplatných rozhodnutiach a) senátov príslušného kolégia, b) dvoch alebo viacerých rozhodnutí súdov nižšieho stupňa (čl. 20 ods. 1 rokovacieho poriadku). Stanoviská (či už pléna alebo kolégia) teda odstraňujú predchádzajúcu nejed notnosť v rozhodovacej súdnej praxi a plnia tak zjednocujúcu úlohu do budúc nosti. Preto im znak ustálenosti tiež možno priznať. Aj keď nejde o typickú rozhodovaciu činnosť najvyššieho súdu v konkrétnom prípade, je potrebné roz hodovaciu činnosť vykladať voľnejšie a zaradiť do nej aj stanoviská. V zbierke sú ďalej uverejňované aj rozhodnutia súdov nižšieho stupňa [čl. 47 písm. d) RP], ktoré prešli predpísaným postupom na prijatie do zbierky. Opäť nejde o rozhodovaciu činnosť najvyššieho súdu v konkrétnej kauze. Ich zara dením do zbierky si však najvyššia súdna autorita osvojuje postup interpretácie a aplikácie práva použitý súdom nižšej inštancie a vyslovuje svoje stotožnenie sa s ním. Preto aj v tomto prípade možno hovoriť o ustálenosti rozhodovacej praxe najvyššej súdnej autority. Z uvedeného výkladu teda vyplýva, že pod ustálenú rozhodovaciu prax Naj vyššieho súdu SR by sa mali zaraďovať stanoviská a rozhodnutia publikované v zbierke. Okrem nich však treba spomenúť ešte jednu skupinu rozhodnutí. Sú nimi viaceré rozhodnutia Najvyššieho súdu SR, ktoré síce riešia zhodné prípady rovnako, ale zatiaľ nedostali svoje miesto v zbierke. Budú súdy povinné vychádzať aj z takýchto rozhodnutí? Jednoznačne možno konštatovať, že sú v tomto prí pade splnené obidva pojmové znaky, a to rozhodnutie najvyššej súdnej autori ty aj ustálenosť rozhodovacej praxe. Je však pravda, že ich vyhľadávanie bude náročnejšie, ako keby boli uverejnené v zbierke. Dokonca sa takéto rozhodnutia najviac približujú precedensu v systéme common law. Právo vydávať precedensy v systéme common law totiž nemá každý súd, ale patrí len odvolacím súdom8. Náš najvyšší súd by teda v tomto systéme takéto kritérium spĺňal. Z dostupnej literatúry9 tiež vyplýva aj to, že o tom, čo bude ratio decidendi (záväzná časť pre 8 Júda, V.: Precedens ako prostriedok realizácie právnej istoty v aplikačnej praxi. In: Posta venie precedensu v našom právnom prostredí : zborník z konferencie konanej dňa 19. 9. 2013 na Právnickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave, Bratislava : Univerzita Komenského v Bratislave, Právnická fakulta, s. 37. 9 Júda, V.: Precedens ako prostriedok realizácie právnej istoty v aplikačnej praxi. In: Posta venie precedensu v našom právnom prostredí : zborník z konferencie konanej dňa 19. 9. 2013 na Právnickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave, Bratislava : Univerzita Komenského v Bratislave, Právnická fakulta, s. 36–37.


43

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 cedensu) a čo bude obiter dictum (ostatná časť rozhodnutia, všeobecne právne nezáväzná) nerozhoduje sudca, ktorý rozsudok v danej veci vydal, ale sudco via, ktorí dané rozhodnutie v budúcnosti aplikujú. V systéme common law teda nie je potrebná publikácia rozhodnutí v osobitnej zbierke na to, aby sa mohli stať precedensami so svojou všeobecnou záväznosťou, teda ich aplikovanosťou na všetky podobné prípady bez možnosti ich bezdôvodnej zmeny10. Pre úplnosť treba ešte povedať, že rozhodnutia okresných a krajských súdov, ktoré síce riešia zhodné prípady rovnako, budú síce spĺňať požiadavku ustálenosti rozhodovacej praxe, ale nie požiadavku rozhodovacej praxe najvyšších súdnych autorít. Stav právnej istoty v zmysle čl. 2 CSP pred bodkočiarkou sa preto na tieto rozhodnutia nemôžte viazať, okrem ak sú uverejnené v zbierke (pozri výklad vyššie). To bolo k výkladu základných pojmových znakov novopoužitého pojmu právna istota. Aké úvahy sa však môžu vynárať pri pokuse o interpretáciu obsa hu článku 2 CSP? Pre úplnosť treba popri čl. 2 ods. 2 CSP (právna istota je stav, v ktorom každý môže legitímne očakávať, že jeho spor bude rozhodnutý v súlade s ustálenou rozhodovacou praxou najvyšších súdnych autorít) spomenúť ešte aj ods. 3 toho istého článku, podľa ktorého „ak sa spor na základe prihliadnutia na prípadné skutkové a právne osobitosti prípadu rozhodne inak, každý má právo na dôkladné a presvedčivé odôvodnenie tohto odklonu“. Výkladom čl. 2 ods. 2 a 3 v ich vzájomnej súvislosti to nabáda k záveru, že súdy budú musieť rozhodovať podľa ustálenej rozhodovacej praxe najvyšších súdnych autorít vždy, ak pôjde o totožný skutkový stav a súčasne o to isté právne posúdenie veci. Viazanosť ustálenou rozhodovacou praxou nebude existovať len vtedy, ak sa vyskytnú skutkové alebo právne osobitosti prípadu. Zdá sa, že obidve zvolené riešenia sú nešťastné. Prvé, ktoré pri totožnosti skutkového stavu a totožnosti právneho posúde nia bez výnimky prikazuje rešpektovať ustálenú rozhodovaciu prax, nedovoľuje tomu sudcovi, ktorý rozhoduje identický spor neskôr, myslieť tvorivo a hľadať ďalšie argumenty pre interpretáciu právnej normy aplikovateľnej na prípad, ktoré by mohli zmeniť doterajšiu ustálenú rozhodovaciu prax. Núti ho len mechanicky rozhodovať na základe už skôr sformulovanej právnej vety, teda núti ho vykoná vať len úradnícku činnosť11. Pritom, ako uvádza dr. Drgonec12, zmena právneho 10 Júda, V.: Precedens ako prostriedok realizácie právnej istoty v aplikačnej praxi. In: Posta venie precedensu v našom právnom prostredí : zborník z konferencie konanej dňa 19. 9. 2013 na Právnickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave, Bratislava : Univerzita Komenského v Bratislave, Právnická fakulta, s. 37. 11 Bližšie k tomu pozri Drgonec, J.: Súdna tvorba práva ako prostriedok uplatnenia zákona, zabezpečenia spravodlivosti a právnej istoty. Justičná revue, ročník 60, 2008, č. 5, s. 717. 12 Drgonec, J.: Súdna tvorba práva ako prostriedok uplatnenia zákona, zabezpečenia spra


44

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. názoru sprevádza rozhodovaciu činnosť najrenomovanejších orgánov súdnej moci v zahraničí. Dokonca ani judikatúra Európskeho súdu pre ľudské práva sa nevyhýba zásadným zmenám v interpretácii Dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd. Názor už raz vyslovený v súdnom rozhodnutí, hoci aj najvyššou súdnou autoritou, preto nie je možné absolutizovať. Nie je totiž záru ka, že rozhodnutie je spravodlivé, najmä ak text právnej normy je dvoj – alebo viaczmyselný, a teda pripúšťa viacero výkladov. Samozrejme, že rozumná dávka rešpektu voči ustálenej judikatúre musí existovať. Ale v prípade iného názoru sudcu na vec, ktorý vie logicky zdôvodniť, nie je možné zotrvať na doslovnom výklade čl. 2 ods. 2 CSP, ktorý sudcovi nedovoľuje sa od judikatúry odchýliť. Odchýlenie od ustálenej judikatúry v zhodnej veci by teda malo byť prípustné, ale pri splnení požiadavky dôkladného a presvedčivého odôvodnenia rozhodnu tia. Podobný názor zastáva aj dr. Drgonec13, podľa ktorého judikatúra uľahčuje uplatnenie všeobecne záväzného právneho predpisu, zjednodušuje interpretá ciu právnej úpravy, ale nedáva odpoveď na všetky otázky dôležité pre uplatne nie všeobecne záväzného právneho predpisu, lebo judikatúra sa rozvíja od kon krétneho prípadu ku konkrétnemu prípadu, postupne v závislosti od okolností riešených sporov, nie podľa logickej nadväznosti otázok spätých s uplatnením právnej normy, a je prakticky nemožné, aby hneď v prvom rozhodnutí dala odpoveď na všetky relevantné otázky, ktoré súvisia s interpretáciou a aplikáciou právnej normy. Účelom interpretácie právnej normy súdom je odhaliť všetko, čo je obsiahnuté v úprave právnej normy tak, aby došlo k plnohodnotnému uplat neniu všeobecne záväzného právneho predpisu, k naplneniu účelu jeho úpra vy. Túto úlohu súdu nemožno stotožniť s bezmyšlienkovitou aplikáciou zákona v rozsahu predchádzajúcej judikatúry. Použitím judikátu nesmie dôjsť k nasto leniu stavu, v ktorom časť zákonom priznaného práva sa stane nedostupná, ani k okliešteniu účelu zákonom priznaného práva. Druhé riešenie sa týka osobitostí prípadu. Tie podľa predkladateľa môžu byť skutkové alebo právne, môžu byť závažné alebo menej závažné. Bez ohľa du na ich závažnosť možno vysloviť názor, že osobitosť sama osobe znamená iný stav, ktorý vylučuje automatickú použiteľnosť ustálenej rozhodovacej praxe najvyšších súdnych autorít. Preto možno pochybovať o tom, či je spravodlivé žia dať od súdu, aby vo svojom rozhodnutí dôkladne a presvedčivo odôvodnil, prečo sa odklonil od ustálenej rozhodovacej praxe nepoužiteľnej na ním rozhodovaný prípad. Možno súhlasiť s tým, že môže byť na prospech veci, ak bude v rozhod nutí zmienka o ustálenej rozhodovacej praxi v podobných prípadoch. Z hľadis ka odôvodnenia, prečo ju súd nepoužil, by sa však nemalo trvať na dôkladnom a presvedčivom odôvodnení tohto odklonu14, ale len na poukázaní odlišností, ktoré aplikáciu ustálenej rozhodovacej praxe na konkrétny prípad vylučujú. Roz vodlivosti a právnej istoty. Justičná revue, ročník 60, 2008, č. 5, s. 722–723. 13 Drgonec, J.: Súdna tvorba práva ako prostriedok uplatnenia zákona, zabezpečenia spra vodlivosti a právnej istoty. Justičná revue, ročník 60, 2008, č. 5, s. 716. 14 Napriek tomu, že to výslovne žiada okrem čl. 2 ods. 3 CSP aj § 214 ods. 4 CSP.


45

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 hodnutím, ktoré zohľadňuje osobitosti, sa môže vytvoriť základ pre novú, nielen zmenenú ustálenú rozhodovaciu prax súdov. Nebude teda doterajšiu rozhodova ciu prax nahrádzať, ale bude existovať popri nej. V súvislosti s ustálenou rozhodovacou praxou si možno položiť ešte jednu otázku. Bude ňou viazaná aj tá súdna autorita, ktorá ju sama vydala? Táto otázka je namieste, pretože v systéme common law nebýva podľa literatúry15 najvyšší súd spravidla viazaný svojimi predchádzajúcimi rozhodnutiami. Z čl. 2 CSP nevyplýva, že by najvyšší súd svojou ustálenou rozhodovacou praxou nemal byť viazaný. Výklad čl. 2 CSP by nebol úplný, keby sa nespojil s § 45 CSP o veľkom senáte a s § 214 ods. 4 CSP o odvolaní. Ust. § 45 ods. 1 CSP vyznieva voči čl. 2 ods. 2 CSP veľmi zjednodušene. V zmysle neho, ak senát Najvyššieho súdu SR pri svojom rozhodovaní dospeje k právnemu názoru, ktorý je odlišný od právneho názoru, ktorý už bol vyjadre ný v rozhodnutí Najvyššieho súdu SR, postúpi vec na prejednanie a rozhodnu tie veľkému senátu. V uznesení o postúpení veci odôvodní svoj odlišný právny názor. Zjednodušenie je v tom, že v ust. § 45 ods. 1 CSP sa nehovorí o odlišnom názore od ustálenej rozhodovacej praxe, ale len o odlišnom názore od akéhokoľ vek, teda aj len jediného rozhodnutia najvyššieho súdu. Z hľadiska zachovania jednotnosti judikatúry však takéto ustanovenie možno vítať, aj keď úplne neko rešponduje so základným výkladovým princípom z čl. 2 CSP. Čo však možno ust. § 45 CSP vytknúť, je to, že upravuje len kreovanie veľké ho senátu a postup, nie však otázku záväznosti ním prijatého rozhodnutia. Veľký senát by mal byť sedemčlenný. Mal by sa skladať z predsedu senátu a šiestich sudcov, všetci z najvyššieho súdu. Predsedom by mal byť predseda prí slušného kolégia najvyššieho súdu. Zo šiestich sudcov by mali byť traja sudcovia z toho senátu, ktorý vec postúpil veľkému senátu a ďalší traja sudcovia by mali byť z príslušného kolégia určení podľa rozvrhu práce. Zákon však nerieši otázku, ako postupovať, keď niektorý zo sudcov senátu postupujúceho vec je súčasne aj predsedom kolégia, a teda by mal byť súčasne aj predsedom veľkého senátu. V takom prípade nie je zrejmý kľúč na určenie siedmeho člena veľkého senátu. Riešením môže byť určiť ho tiež podľa rozvrhu práce tak, ako sa určujú ostatní traja členovia.

15 Júda, V.: Precedens ako prostriedok realizácie právnej istoty v aplikačnej praxi. In: Posta venie precedensu v našom právnom prostredí : zborník z konferencie konanej dňa 19. 9. 2013 na Právnickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave, Bratislava : Univerzita Komenského v Bratislave, Právnická fakulta, s. 37.


46

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. Možno privítať, že navrhovaná právna úprava priamo zveruje veľkému sená tu právo rozhodnúť vec. Teda nielen vysloviť právny názor na určitú otázku, ale rozhodnúť vo veci samej. Tým bude zachované hľadisko hospodárnosti aj rých losti konania. Možno však takéto rozhodnutie automaticky považovať za ustá lenú rozhodovaciu prax najvyššej súdnej autority, ktorú má na mysli výkladové pravidlo navrhované v čl. 2 CSP? Zjednocujúcu funkciu v interpretácii práva síce plní, ale nejde o rozhodnutie prijaté väčšinou členov kolégia najvyššieho súdu, ktoré je podmienkou pre uverejnenie v zbierke. Článok 4 zakotvuje analógiu legis a analógiu iuris, aby sa tak urobilo zadosť starej, dávno platnej zásade známej ako zákaz odmietnutia spravodlivosti (dene negatio iustitiae). V zmysle toho, ak sa právna vec nedá prejednať a rozhodnúť na základe výslovného ustanovenia CSP, je konajúci súd oprávnený posúdiť vec podľa iného ustanovenia CSP alebo podľa iného zákona, ktoré upravuje právnu vec čo do obsahu a účelu najbližšiu posudzovanej právnej veci. Ak také ustano venie vôbec neexistuje, súd by mal „nahradiť“ zákonodarcu. Návrh zákona mu totiž priznáva právo prejednať a rozhodnúť právnu vec podľa normy, ktorú by zvolil, keby bol sám zákonodarcom tak, aby výsledkom bolo rozumné usporia danie procesných vzťahov. Tvorca zákona odmieta16, že ide o sudcovskú normotvorbu. Je nepochybné, že takéto rozhodnutie súdu nie je normatívny právny akt, ale len individuálny. Ak sa ale takéto rozhodnutie dostane do režimu ustálenej rozhodovacej praxe najvyšších súdnych autorít, od ktorej by sa súdy v zmysle čl. 2 CSP v zásade nemali odkláňať, určité prvky sudcovskej normotvorby sú badateľné. Článok 5 zakotvuje princíp zákazu zneužitia práva. Pojem „zneužitie práva“ je z celého CSP použitý len v čl. 5, ktorý obsahuje výpočet troch skupín procesných úkonov: a) tie, ktoré celkom zjavne slúžia na zneužitie práva, b) tie, ktoré celkom zjavne slúžia na svojvoľné a bezúspešné uplatňovanie alebo bránenie práva a napokon c) tie, ktoré vedú k nedôvodným prieťahom v konaní17. Hoci predkladateľ zákona nie práve najvhodnejšie vymedzuje pojem zjavné zneužitie práva použitím tých istých slov pri prvej skupine procesných úkonov, možno konštatovať, že všetky tri uvedené skupiny procesných úkonov vykazujú znaky zneužitia práva, preto ich treba chápať ako pokus predkladateľa o vyme dzenie výkladového rámca pojmu zjavné zneužitie práva. 16 Porovnaj dôvodovú správu, osobitnú časť k čl. 4 CSP. 17 Povinnosť súdu postupovať v konaní tak, aby sa predchádzalo zbytočným prieťahom, je zakotvená aj v článku 17 CSP.


47

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 Podstata princípu spočíva v tom, že zjavné zneužitie práva nepožíva práv nu ochranu. Znamená to, že právny úkon, ktorý je zneužitím práva, môže súd odmietnuť. Tiež môže takýto procesný úkon sankcionovať. Uvedené postihy však môže použiť len ak tak stanoví zákon. Napriek tomu, že čl. 5 CSP doslovne hovorí o odmietnutí a (nie alebo) sank cionovaní, nebolo by rozumné, spravodlivé ani praktické trvať na takom výkla de, že by súd mal použiť súčasne obidve možnosti (teda odmietnutie aj sankcio novanie), ak sa pre postih rozhodne. Text čl. 5 CSP poskytuje súdu len možnosť rozhodnúť sa, či postih použije alebo nie. Nepôjde teda o povinnosť súdu. Bude preto záležať len od úvahy súdu, či postih (sankciu alebo odmietnutie), samozrejme v medziach zákona, použije alebo nie. Postih v zmysle čl. 5 CSP nie je obmedzený len na určité konkrétne osoby zúčastnené na konaní. Treba preto zvoliť širší výklad, v zmysle ktorého je možné použiť postih voči každému, kto urobí počas konania procesný úkon spadajúci pod čl. 5 CSP. Je však pravda, že väčšinou pôjde o úkony strán. Čo všetko možno subsumovať pod pojem sankcia v zmysle navrhovanej právnej úpravy a za čo sa sankcie pripúšťajú? Venovať sa teoretickým úvahám o tom, čo je sankcia, by presahovalo tému tohto príspevku. V ďalšom výklade preto budeme vychádzať zo záverov prof. Macura18, podľa ktorého možno sank ciu najvhodnejšie definovať nepriaznivými následkami, ktoré zákon stanovuje sankčnou normou za porušenie právnej povinnosti, ako aj zo záverov dr. Lavic kého a doc. Stavinohovej19 o členení sankcií. Za sankciu (represívnu20) možno jednoznačne považovať pokutu. Tú môže súd uložiť najmä tomu, kto sťažuje postup konania niektorým z konaní (nekonaní), ktoré sú príkladmo vypočítané v § 98 CSP. Prípady sú v zásade totožné s doterajšími prípadmi zakotvenými v § 53 OSP. Rozdiel je len vo výške pokuty. V navrhovanom CSP by mala byť max. 500 eur, teda nižšia ako je v súčasnosti (820 eur), resp. 2000 eur pri opakovanom porušení povinnosti, tu je zase vyššia, ako je v súčasnosti v OSP (1640 eur). Okrem všeobecnej charakte ristiky konaní (nekonaní) subjektov, za ktoré možno uložiť pokutu, možno nájsť v Civilnom sporovom poriadku aj sankcionovanie osobitných prípadov. Napr. pokutu možno uložiť:

18 Macur, J.: Povinnost a odpovědnost v občanském právu procesním. Brno : MU, 1991, s. 100. 19 Lavický, P., Stavinohová, J.: Sankce v civilním právu procesním. Právní fórum č. 9, ročník 5, 2008, s. 369–377. 20 Lavický, P., Stavinohová, J.: Sankce v civilním právu procesním. Právní fórum č. 9, ročník 5, 2008, s. 376–377.


48

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. a) trane za námietku zaujatosti, ktorá má šikanóznu alebo zjavne bezdô vodnú povahu [až do výšky 500 eur (§ 55 CSP)]; b) advokátovi, ktorý podpísal dovolanie, ktoré dovolací súd odmietol ako neprípustné alebo zamietol ako nedôvodné v prípade, že išlo o obdobnú vec, ktorá už bola aspoň v piatich prípadoch predmetom konania pred dovolacím súdom, pričom tento vždy rozhodol rovnako [až do výšky 500 eur (§ 443 ods. 2 CSP)]. Za sankciu v zmysle čl. 5 CSP možno tiež považovať aj uloženie povinnosti nahradiť trovy konania (sankcia plniaca kompenzačnú funkciu21) v prípadoch, keď trovy vznikli zbytočne. Civilný sporový poriadok predpokladá nasledovné situácie: •

ak strana alebo jej zástupca nie je schopný predniesť rozhodujúce skutko vé tvrdenia a označiť alebo predložiť dôkazy na ich preukázanie na pojed návaní, môže im súd určiť lehotu na dodatočné splnenie tejto povinnosti. Za tým účelom odročí pojednávanie. Nové pojednávanie možno považo vať za nedôvodné prieťahy v konaní, preto uloženie povinnosti nahradiť trovy tohto pojednávania (samozrejme bez ohľadu na zásadu úspechu), ktoré vznikli zbytočne (§ 177 ods. 5 CSP), možno, podľa nášho názoru, považovať za sankciu v zmysle čl. 5 CSP; • ak strana procesne zavinila zastavenie konania, súd prizná náhradu trov konania protistrane (§ 250 ods. 1 CSP). Tento prípad možno (u žalobcu, ak vezme žalobu bezdôvodne späť) zase subsumovať pod svojvoľné a bezúspešné uplatňovanie práva, ktoré tiež predpokladá čl. 5 CSP; • ak strana procesne zavinila trovy konania, ktoré by inak neboli vznikli, súd prizná náhradu týchto trov protistrane (§ 250 ods. 2 CSP). Opäť pôjde o prípad, keď súd uloží strane, bez ohľadu na úspech v spore, povinnosť nahradiť protistrane trovy konania, ktoré vznikli zbytočne (napr. tým, že došlo podľa § 179 ods. 1 CSP k odročeniu pojednávania, na ktoré sa jed na strana dostavila, kým druhá nie), pretože pôjde o nedôvodné prieťahy konania podľa čl. 5 CSP. V navrhovanom Civilnom sporovom poriadku absentuje výslovná úprava povinnosti svedkov, znalcov alebo iných osôb, ktoré mali pri dokazovaní neja kú povinnosť, nahradiť účastníkom trovy konania, ktoré vznikli ich zavinením (súčasný § 147 ods. 2 OSP). Možno si položiť otázku, či pod sankciou možno rozumieť aj vydanie kontumačného rozsudku. Z podstaty veci vyplýva, že vydanie kontumačného rozsudku je vždy dôsled kom nekonania strany, niekedy dokonca až jej ignorovania súdneho konania. 21 Lavický, P., Stavinohová, J.: Sankce v civilním právu procesním. Právní fórum č. 9, ročník 5, 2008, s. 376.


49

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 Pôjde teda o procesný úkon strany spočívajúci v nekonaní (omitere). Je nepo chybné, že takýto procesný úkon strany vedie k nedôvodným prieťahom v kona ní. Nemôže preto požívať právnu ochranu a vydanie kontumačného rozsudku treba vnímať ako špecifický druh sankcionovania v zmysle čl. 5 CSP (domnienka ako sankcia22). Vyslovený názor možno podporiť navrhovanou právnou úpravou, v zmysle ktorej môže súd vydať kontumačný rozsudok voči: •

žalobcovi ako aj žalovanému, ak sa niektorý z nich bez vážneho dôvodu nedostaví na predbežné prejednanie sporu, hoci bol riadne a včas pred volaný a bol dodržaný postup o vzájomnom doručovaní žaloby a vyjad rení stranám zakotvený v § 163 CSP (§ 168 ods. 1 a 2 CSP); • žalovanému, ak sa bez vážneho dôvodu v lehote nevyjadril k žalobe, neuviedol rozhodujúce skutočnosti na svoju obranu, nepripojil listiny, na ktoré sa odvoláva a neoznačil dôkazy na preukázanie svojich tvrdení (§ 266 CSP); • žalovanému, ak sa nedostavil na pojednávanie vo veci, hoci bol naň riad ne a včas predvolaný a neospravedlnil svoju neprítomnosť včas a vážny mi okolnosťami (§ 267 CSP); • žalobcovi, ak sa nedostavil na pojednávanie vo veci, hoci bol naň riadne a včas predvolaný a neospravedlnil svoju neprítomnosť včas a vážnymi okolnosťami (§ 271 CSP). Vzhľadom na uvedené možno konštatovať, že sa oproti súčasnému Občian skemu súdnemu poriadku23 výrazne rozširujú podmienky, za ktorých je možné spor ukončiť práve touto formou súdneho rozhodnutia, čím sa prehlbuje forma lizácia civilného procesu. Kategorizáciu sankcií završujú sankcie priame24. Z nich možno spomenúť predvedenie, ktoré možno použiť (tak ako aj v súčasnosti) voči tomu subjek tu (strane alebo inej predvolanej osobe), ktorá sa bez ospravedlnenia nedostaví na pojednávanie (§ 96 v spojení s § 97 CSP). Tým možno zabrániť nedôvodným prieťahom v konaní. Ďalšou možnosťou postupu súdu je odmietnutie procesného úkonu. Treba povedať, že odmietnutie procesného úkonu prichádza do úvahy podľa navrho vanej právnej úpravy len v nasledovných prípadoch. Ak ide o:

22 Lavický, P., Stavinohová, J.: Sankce v civilním právu procesním. Právní fórum č. 9, ročník 5, 2008, s. 372 a 373–374. 23 Kontumačný rozsudok je známy súčasnému Občianskemu súdnemu poriadku, i keď len v obmedzenej miere a len voči žalovanému (§ 153b OSP). 24 Lavický, P., Stavinohová, J.: Sankce v civilním právu procesním. Právní fórum č. 9, ročník 5, 2008, s. 376.


50

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. •

podanie, ktoré sa v lehote určenej súdom nedoplní alebo neopraví a ide o taký nedostatok, pre ktorý nemožno v konaní pokračovať (§ 125 ods. 3 CSP); • návrh na nariadenie neodkladného opatrenia, ktorý neobsahuje pred písané náležitosti alebo je nezrozumiteľný, alebo neurčitý, a ide o také vady, ktoré bránia pokračovaniu v konaní (§ 320 CSP); • odpor, ktorý bol podaný a) oneskorene, b) neoprávnenou osobou alebo c) bez vecného odôvodnenia (§ 260 ods. 2 CSP); • odvolanie, resp. dovolanie, ktoré nemá splnené podmienky prípustnosti (§ 379 a § 438 CSP); • žalobu na obnovu konania, ktorá nemá splnené podmienky prípustnosti alebo je zjavne nedôvodná (§ 404 CSP). Vo všetkých spomenutých prípadoch ide o bezúspešné uplatňovanie, resp. bránenie práva, ktoré spadá pod zjavné zneužitie práva v zmysle čl. 5 CSP. Napriek tomu, že citovaný článok hovorí len o možnosti súdu odmietnuť pro cesný úkon, pri vyššie uvedených procesných úkonoch je to podľa osobitných ustanovení povinnosťou súdu. V tejto časti preto nie je možné doslovne dodržať výkladové pravidlo z článku 5. Pri výklade predmetného princípu sa určité pochybnosti vynárajú pri novom inštitúte zjavne nedôvodnej žaloby (§ 134 CSP). Pri nej by mal súd vyzvať žalobcu na jej späťvzatie. Ako by mal súd postupovať, ak tak žalobca neurobí, nie je v citovanom ustanovení upravené. Má preto súd ďalej pokračovať v konaní a vykonávať dokazovanie, aby mohol rozhodnúť vo veci samej, alebo má postu povať podľa článku 5 CSP, v ktorom je upravené základné výkladové pravidlo? V zmysle neho by mohol žalobu, ako procesný úkon, odmietnuť alebo ju sank cionovať. Neistotu do takéhoto výkladu vnáša zmena textu návrhu Civilného sporo vého poriadku, ktorý bol daný do parlamentu, oproti návrhu, ktorý bol daný do medzirezortného pripomienkového konania. V druhom spomínanom návr hu (vtedy to bolo v článku 4) sa totiž nehovorilo len o odmietnutí procesných úkonov, ale výslovne aj o odmietnutí žaloby. Navrhovaná dôvodová správa túto zmenu nevysvetľuje. Nie je preto jasné, či predkladateľ vypustil z pôvodného článku 4, teraz článku 5, slovo „žaloba“ z dôvodu, že je jedným z procesných úkonov, a teda bolo nadbytočné, alebo ho vypustil z dôvodu, že odmietnutie a sankcionovanie nie je možné aplikovať na žalobu, aj keď je zjavne bezdôvodná. Pri riešení tohto prípadu budú mať zrejme význam slová použité v čl. 5 CSP, konkrétne slová, že „súd môže odmietnuť a sankcionovať procesné úkony v rozsahu ustanovenom v tomto zákone“. Jednoznačne nejde o ustanovenie, na základe ktorého by bolo možné priamo odmietnuť alebo sankcionovať procesné úkony, ale ide o ustanovenie, ktoré len odkazuje na ďalšie zákonné ustanovenia. Tie môžu byť všeobecné alebo osobitné. Znamená to, že buď bude súd postu © Palacký University, Olomouc, 2015. ISSN 1801-0288

51

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 povať podľa všeobecného zákonného ustanovenia, pod ktoré možno zaradiť aj konkrétny prípad, alebo bude postupovať podľa osobitného ustanovenia, ktoré sa vzťahuje len na konkrétny prípad. Pri takomto výklade by súd nemal mať právo odmietnuť zjavne nedôvodnú žalobu, pretože takýto postup súdu nie je upravený ani vo všeobecnom ani v oso bitnom ustanovení (§ 134 CSP). Otázkou ostáva, či je možné uložiť žalobcovi poriadkovú pokutu za to, že nevyhovel výzve súdu na jej späťvzatie. Nevyhovenie takejto výzve súdu nie je sankcionované pokutou v žiadnom osobitnom ustanovení. Je však pravda, že poriadkovú pokutu je možné uložiť podľa všeobecného ustanovenia § 98 ods. 1 písm. a) CSP za nesplnenie povinnosti uloženej súdom, resp. za neúposlúchnu tie príkazu súdu [písm. c) cit. paragrafu]. Výzva súdu na späťvzatie nedôvodnej žaloby urobená v zmysle § 134 CSP by však nemala zakladať povinnosť tohto druhu. Striktné trvanie na opačnom výklade by totiž mohlo viesť v niektorých prípadoch k odmietnutiu spravodlivosti. Nevyhovenie výzve súdu vziať späť zjavne bezdôvodnú žalobu nie je sankcio nované ani inými možnými postihmi. Podľa teórií o sankciách sa medzi sankcie zaraďujú aj domnienky, medzi kto ré už spomínaní autori25 zaraďujú aj koncentráciu konania, a to tak zákonnú ako aj sudcovskú. V súvislosti s koncentráciou konania treba povedať, že je zakotvená nielen v článku 5 CSP ako sankcia, ale súčasne je zakotvená aj ako princíp. A to v článku 10 CSP, kde je súčasťou princípu arbitrárneho poriadku a v článku 17 CSP, kde je súčasťou princípu hospodárnosti konania. V ďalšom výklade sa nebudeme venovať teoretickým úvahám o tom, či je koncentrácia konania sankcia alebo princíp, ale len navrhovanej právnej úprave v porovnaní s účinným Občianskym súdnym poriadkom. Rozdiel medzi zákonnou a sudcovskou koncentráciou konania je zrejmý. Zákonná koncentrácia vyplýva priamo zo zákonného ustanovenia, sudcovská koncentrácia je ponechaná na voľnú úvahu súdu. Podľa dôvodovej správy k § 150 CSP sa uplatnenie sudcovskej koncentrácie považuje za sprísnenie zákonnej koncentrácie. V navrhovanom Civilnom sporovom poriadku súvisia obidva druhy kon centrácie so zisťovaním skutkového stavu veci, teda s dokazovaním. Konkrétne sa viažu na prostriedky procesného útoku a procesnej obrany. Sú nimi najmä skutkové tvrdenia, popretie skutkových tvrdení protistrany, návrhy na vykona

25 Lavický, P., Stavinohová, J.: Sankce v civilním právu procesním. Právní fórum č. 9, ročník 5, 2008, s. 374.


52

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. nie dôkazov, námietky k návrhom protistrany na vykonanie dôkazov a hmotno právne námietky (§ 145 CSP). V zmysle zákonnej koncentrácie sú strany oprávnené a súčasne povinné uplatniť prostriedky procesného útoku a procesnej obrany najneskôr do vyhlá senia uznesenia, ktorým sa končí dokazovanie (§ 150 CSP). Tvorca zákona teda preberá súčasnú právnu úpravu tejto otázky. Čo si však neosvojil, je úprava obsiahnutá v súčasnom § 118a OSP, v zmysle ktorého sa v taxatívne stanovených prípadoch (napr. vo veciach ochrany osobnosti) zákonná koncentrácia spája so skončením prvého pojednávania. Úpravu totiž ešte sprísnil sudcovskou koncen tráciou. Sudcovskú koncentráciu konania (§ 149 CSP) možno považovať za inštitút nový, ktorý súčasný Občiansky súdny poriadok nepozná. Jeho podstata spočí va v práve súdu neprihliadnuť na tie prostriedky procesného útoku alebo pro cesnej obrany, ktoré strana neuplatnila včas. Tieto prostriedky nie sú uplatnené včas, ak ich strana mohla predložiť už skôr, ak by konala starostlivo so zreteľom na rýchlosť a hospodárnosť konania. Jednoznačne teda bremeno zodpovednosti za výsledok sporu zaťažuje každú stranu sporu a jedine jej zodpovedný prístup tak k včasnému uvádzaniu rozhodujúcich skutočností ako aj k včasnému navr hovaniu dôkazných prostriedkov na ich preukázanie môže byť zárukou úspechu v spore. Prostriedky procesného útoku musí žalobca uplatniť už vo svojej žalobe. Následne je žalovaný povinný v lehote určenej súdom uplatniť prostriedky procesnej obrany pri jeho vyjadrení sa k žalobe. V tejto fáze konania ešte nie je možné použiť sudcovskú koncentráciu konania. Nasleduje právo žalobcu vyjadriť sa k vyjadreniu žalovaného (tzv. replika). Treba upozorniť na skutočnosť, že už v tejto fáze konania je prvýkrát zakotvená sudcovská koncentrácia konania voči žalobcovi. Jej dôsledkom je, že súd na sku točnosti alebo dôkazné prostriedky uvedené, predložené alebo označené žalob com po uplynutí lehoty určenej na repliku, nemusí prihliadať (§ 163 ods. 3 CSP), ak o tom žalobcu poučil. Napokon ešte môže nasledovať aj duplika žalovaného, teda jeho právo vyjad riť sa k vyjadreniu žalobcu (k žalobcovej replike). V tejto fáze konania je zase prvýkrát zakotvená sudcovská koncentrácia konania voči žalovanému. Jej dôsle dok je ten istý, ako bolo uvedené vyššie pri žalobcovi – súd na skutočnosti alebo dôkazné prostriedky uvedené, predložené alebo označené žalovaným po uply nutí lehoty určenej na dupliku, nemusí prihliadať (§ 163 ods. 3 CSP), ak o tom žalovaného poučil. Na základe popísanej navrhovanej právnej úpravy teda žalobca aj žalovaný môžu stratiť právo uvádzať ďalšie skutočnosti alebo navrhovať nové dôkazné prostriedky skôr, ako dôjde k predbežnému prejednaniu sporu ako fakultatív © Palacký University, Olomouc, 2015. ISSN 1801-0288

53

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 nej časti konania alebo vôbec k nariadeniu pojednávania (§ 163 CSP). Dokonca podľa dôvodovej správy k § 163 CSP by po vyčerpaní repliky a dupliky strana v zásade nemala mať možnosť uvádzať nové skutočnosti a dôkazy. Neprihliadať na oneskorene uplatnené prostriedky procesného útoku a obra ny je len právom súdu, nie je to teda jeho povinnosť. Príkladmo sa uvádza, že súd môže toto právo využiť najmä vtedy, ak by bolo potrebné nariadiť ďalšie pojedná vanie alebo vykonať ďalšie úkony súdu (§ 149 ods. 2 CSP). Je zrejmé, že sa takouto úpravou sleduje hlavne rýchlosť a hospodárnosť konania. Treba si však uvedomiť, že hlavným zmyslom civilného konania je aj spravodlivá ochrana práv, tak, ako to má na mysli článok 2 CSP. Preto bude zrej me ústavne neudržateľný taký postup, keď súd len v odôvodnení meritórneho rozhodnutia uvedie, že neprihliadol na zásadné prostriedky procesného útoku alebo procesnej obrany len preto, že by musel nariadiť ďalšie pojednávanie, i keď je pravda, že by dodržal literu § 149 ods. 2 a 3 CSP. Takýto postup by bol s veľkou pravdepodobnosťou porušením práva na spravodlivý proces. Porušením práva na spravodlivý proces by bol tiež aj taký postup súdu, keby argumentujúc oneskorenosťou neumožnil strane uviesť skutočnosti alebo navrh núť dôkazné prostriedky, ak potreba uviesť ich vznikla len ako reakcia na nové skutočnosti alebo dôkazné prostriedky uvedené protistranou alebo na novo získané dôkazy. Inými slovami, pri každej novej skutočnosti alebo dôkaznom prostriedku, ktoré uvedie jedna strana v konaní, príp. pri každom novom dôka ze získanom vykonaním nejakého dôkazného prostriedku navrhnutého jed nou stranou, musí byť protistrane poskytnutý priestor na reakciu alebo obranu. Dokonca by mal byť možný aj postup podľa § 177 ods. 2 CSP. Podľa neho, ak stra na nie je schopná predniesť rozhodujúce skutočnosti a označiť alebo predložiť dôkazné prostriedky na ich preukázanie, súd jej môže určiť lehotu na dodatočné splnenie tejto povinnosti. Netreba zdôrazňovať, že ak by súd na prostriedky procesného útoku alebo procesnej obrany jednej strany prihliadol, hoci neboli uplatnené včas, no na pro striedky druhej strany by neprihliadol práve z dôvodu, že neboli uplatnené včas, išlo by o porušenie princípu rovnosti strán a tiež aj práva na spravodlivý proces. Osobitne ešte možno spomenúť spory s ochranou slabšej strany. Zaradené sú sem štyri druhy konaní – spotrebiteľské spory, antidiskriminačné spory, indivi duálne pracovnoprávne spory a napokon konanie o abstraktnej kontrole v spot rebiteľských veciach. Všetky konania podliehajú osobitnej úprave a rovnako to možno povedať aj o koncentrácii konania. Posledné spomenuté konanie – konanie o abstraktnej kontrole v spotrebi teľských veciach26, sa v úprave koncentrácie odlišuje od ostatných troch konaní, 26 Účelom tohto konania je nezávisle od okolností konkrétneho prípadu skúmať neprijateľ nosť podmienok v spotrebiteľskej zmluve alebo v iných zmluvných dokumentoch, ktoré


54

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. pretože je v ňom vylúčená len sudcovská koncentrácia konania (§ 296 ods. 3 CSP). Výkladom a contrario to znamená, že zákonná koncentrácia sa v tomto konaní uplatňovať bude. Uvádzať nové skutočnosti a navrhovať nové dôkazné prostriedky tak strany môžu do vyhlásenia uznesenia o skončení dokazovania (§ 150 CSP). Vo zvyšných troch sporoch s ochranou slabšej strany sú vylúčené obidva druhy koncentrácie – zákonná aj sudcovská. Koncentrácia konania je však vylú čená len jednostranne, a to len voči slabšej strane. Znamená to, že len spotrebiteľ (§ 289 CSP), len žalobca v antidiskriminačnom spore (§ 305 CSP) a len zamest nanec (§ 313 CSP) môžu uvádzať skutočnosti a navrhovať dôkazné prostriedky až do vyhlásenia rozhodnutia vo veci samej. Dokedy má toto právo protistrana, návrh zákona osobitne neuvádza. To by malo znamenať, že voči protistrane slabšej strany by sa mali aplikovať všeobecné ustanovenia o sudcovskej a zákonnej koncentrácii konania. V súvis losti s tým sa však vynára otázka. Nešlo by o porušenie princípu rovnosti strán, ktorý je zakotvený v článku 6 CSP? V zmysle neho majú strany sporu v konaní rovné postavenie spočívajúce v rovnakej miere možností uplatňovať prostriedky procesného útoku a pro striedky procesnej obrany. Je pravda, že návrh zákona počíta s výnimkou z tohto pravidla práve v prípa de, ak povaha prejednávanej veci vyžaduje zvýšenú ochranu strany sporu s cie ľom vyvažovať nerovnovážne postavenie strán sporu. Domnievame sa, že dostatočným vyvážením tohto nerovnovážneho postave nia slabšej strany je úprava, ktorá počíta so zavedením vyhľadávacieho princípu vo vzťahu k slabšej strane. Znamená to, že súd môže vykonať aj taký dôkazný prostriedok, ktorý nenavrhla slabšia strana, teda či už spotrebiteľ (§ 288 CSP) alebo žalobca v antidiskriminačnom spore (§ 304 CSP) alebo zamestnanec (§ 312 CSP). Nezdieľame však názor, že by vyvážením nerovnovážnosti strán mala byť sudcovská a zákonná koncentrácia voči jednej strane, ak voči druhej strane (slab šej) nie je. Nie je možné akceptovať stav, že by silnejšia strana nemohla uvádzať skutočnosti a navrhovať dôkazné prostriedky ako obranu proti novo uvádzaným skutočnostiam alebo novo navrhovaným dôkazným prostriedkom slabšou stra nou, resp. proti novým skutočnostiam zisteným súdom na základe uplatnenia vyhľadávacieho princípu len preto, že treba vyvažovať nerovnovážne postavenie strán. Súčasne totiž treba aplikovať aj čl. 2 CSP, podľa ktorého musí byť ochrana práv spravodlivá. A tá môže byť spravodlivá len keď právo uvádzať skutočnos ti a navrhovať dôkazné prostriedky končí obidvom stranám sporu v rovnakom súvisia so zmluvou (§ 294 CSP).


55

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 okamihu. Predmetné ustanovenia preto nemožno vykladať doslovne, ako to napokon vyplýva aj z čl. 3 ods. 2 CSP. Článok 6 CSP má aj druhý odsek. V zmysle neho má súd zohľadňovať špe cifické potreby strán sporu vyplývajúce z ich zdravotného stavu a sociálneho postavenia. Tento odsek treba považovať za všeobecný, t. j. treba ho aplikovať vo všetkých konaniach, nielen konaniach s ochranou slabšej strany. Zákon neuvádza, či má súd zohľadňovať špecifické potreby strán len pri kona ní alebo aj pri rozhodovaní. Domnievame sa, že toto právo a súčasne povinnosť súdu treba obmedziť len na konanie, nie na rozhodnutie vo veci samej. Meritórne rozhodnutie totiž musí kopírovať existujúci hmotnoprávny vzťah, inak by auto ritatívne zasahovalo do dispozičnej voľnosti strán. Znamená to, že súd nemôže odpustiť alebo znížiť hmotnoprávnu povinnosť niektorej zo strán len z dôvodu jej zdravotného stavu alebo sociálneho postavenia. Zohľadnenie takéhoto han dicapu sa môže prejaviť v rozhodnutí napr. len dlhšou lehotou na plnenie (§ 226 ods. 3 CSP), povolením plnenia v splátkach (§ 226 ods. 4) alebo nepriznaním náhrady trov konania úspešnej protistrane (§ 251 CSP), príp. v rámci exekúcie povolením odkladu exekúcie (§ 56 ods. 1 EP). V konaní môže súd zohľadniť špecifické potreby strany napr. tým, že ju oslo bodí od povinnosti platiť súdny poplatok (§ 248 CSP). 3 Záver Obdobie zásadných a častých novelizácií účinného Občianskeho súdneho poriadku je zdá sa už za nami. V súčasnosti sú už novelizácie menšieho rozsahu, často aj menšieho významu (niekedy ich možno označiť len za akési kozmetické úpravy) alebo sú vyvolané európskou legislatívnou. Jeho interpretácia je dosť sta bilizovaná, i keď tento proces nemôže byť nikdy ukončený. Život prináša rôzne situácie, ktoré môžu meniť zaužívané názory. Napriek obdobiu relatívneho interpretačného kľudu treba privítať úsilie reko difikačnej komisie pripraviť modernejší procesný predpis. Je pravda, že počia točné obdobie jeho interpretácie a aplikácie bude dosť náročné najmä pre súdnu prax. Treba však veriť, že po počiatočnom odstránení prípadných nedostatkov, hoci aj v legislatívnom procese menšími novelizáciami, bude Civilný sporový poriadok v konečnom dôsledku vnímaný pozitívne, zabezpečí rýchlejšiu a spra vodlivejšiu ochranu práv procesných strán, čím sa u nás zlepší vymožiteľnosť práva. Inak by sa celá rekodifikácia minula účinku. doc. JUDr. Svetlana Ficová, CSc. Katedra občianskeho práva Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave email: [email protected] © Univerzita Palackého v Olomouci, 2015. ISSN 1801-0288

56

JMENOVÁNÍ A ODVOLÁNÍ SPRÁVCE POZŮSTALOSTI SOUDEM1 The Appointment and Dismissal of the Administrator of the Estate by a Court

Klára Hamuľáková, Jana Petrov Křiváčková HAMUĽÁKOVÁ, Klára, PETROV KŘIVÁČKOVÁ, Jana. Jmenování a odvolání správce pozůstalosti soudem. Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 1, s. 57–62. Abstrakt: Článek se věnuje osobě správce pozůstalosti a jeho postavení v pozůstalostním řízení. Zaměřen je pak především na případy jmenování správce pozůstalosti soudem a jeho odvolání soudem. Prostor je věnován i otázce jmenování nového správce poté, co byl původní odvolán. Klíčová slova: správce pozůstalosti, soud, jmenování, odvolání, majetek zůstavitele, vykonavatel závěti, dědic. Summary: The article is focused on the person of the administrator of the estate and his position during the probate proceedings. Mainly on cases of appointment of administra tor of the estate by a court and his dismissal by the court. The part of the paper is devoted also to the issue of appointing a new administrator of the estate after the original was withdrawn. Keywords: administrator of the estate, court, appointment, dismissal, estate of the dece ased, executor of the will, heir.

Po smrti zůstavitele je nutné, aby byl po dobu konání řízení o pozůstalosti spravován majetek zůstavitele. Pozůstalost spravuje primárně správce povolaný zůstavitelem veřejnou listinou.2 Neučinil-li zůstavitel takové opatření, ale povo lal vykonavatele závěti3, vykonává správu pozůstalosti vykonavatel závěti. Nepo volal-li zůstavitel žádného z nich, spravuje ze zákona pozůstalost dědic.4 Je-li dědiců více a neujednají-li si nic jiného, spravují pozůstalost všichni dědicové (§ 1677 ObčZ). Ti rozhodují a jednají většinou hlasů (§ 1428 ObčZ), s výjimkami upravenými v § 1429 ObčZ. Má se za to, že každý z dědiců má jeden hlas. Při spravování pozůstalosti jde o výkon prosté správy.

1 Článek vznikl v rámci projektu IGA_PF_2015_025 Pořízení pro případ smrti. 2 Projev vůle, kterým byl správce pozůstalosti povolán, lze zrušit stejným způsobem, jakým se zrušuje závěť (§ 1556 odst. 2 ObčZ). 3 Funkci vykonavatele závěti předchozí právní úprava neznala. 4 Dříve musel být soudem ustanoven (§ 175f odst. 2 OSŘ).


57


AIO, 2015, Vol. 10, No. 1

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 1 Případy jmenování správce pozůstalosti V zákonem stanovených případech (§ 157 ZŘS) může jmenovat správce pozůstalosti soud. Postavení správce jmenovaného soudem je potom totožné s postavením správce pozůstalosti povolaného zůstavitelem. Mají stejná práva a povinnosti (srov. zejm. § 1556 až 1560 ObčZ). Ke jmenování5 správce soudem může dojít i bez návrhu. Pouze na návrh dědice soud jmenuje správce pozůstalosti ke splnění poslední vůle zůstavitele, nebyl-li určen vykonavatel závěti a nechce-li dědic věnovat splnění poslední vůle svůj čas a námahu, neuložil-li splnění poslední vůle správci pozůstalosti již povolanému (§ 1632 ObčZ).6 Učiní tak i v případě, že zůstavitel povolal správce jen části pozůstalosti (§ 157odst. 2 ZŘS). Soud přistoupí ke jmenování správce pozůstalosti tehdy, jsou-li splněny kumulativně tyto podmínky: • • •

zůstavitel nepovolal správce pozůstalosti, nejmenoval vykonavatele závěti, zůstavitel jmenoval vykonavatele závěti, ale a) ten odmítl spravovat pozůstalost. Soud jej vyrozumí o tom, že má zároveň vykonávat i správu pozůstalosti a v případě, že ten s tím nesouhlasí, musí to soudu výslovně sdělit nebo b) je zřejmě nezpůsobilý ji spravovat. Vykonavatel je zřejmě nezpůsobilý spravovat pozůstalost např. tehdy, jde-li o specifický maje tek, k jehož správě je třeba odborných znalostí a zkušeností (např. správa závodu). • dědicové nejsou schopni řádně spravovat pozůstalost [§ 157 odst. 1 písm. a) ZŘS]. Neschopnost dědiců řádně spravovat pozůstalost bude přitom spočívat nejen v jejich odborných znalostech či zkušenostech, ale i ocho tě dědiců spravovat pozůstalost či jejich faktické možnosti ji spravovat, např. kvůli jejich nezvěstnosti či omezení svéprávnosti7, výkonu trestu odnětí svobody, či nedostatku případného nutného zvláštního povolení (např. držení a prodej zbraní, chemických látek). Správce pozůstalosti soud jmenuje i tehdy, pokud zůstavitel povolal správce jen části pozůstalosti (§ 157 odst. 2 ZŘS, § 1556 odst. 1 ObčZ). Učiní tak, je-li třeba, aby byl spravován i další majetek zůstavitele.8 5 Dřívější právní úprava používala termín ustanovení (§ 175f OSŘ). 6 Takový správce pozůstalosti má stejné právní postavení jako vykonavatel závěti (§ 1558, § 1553 až 1555 NOZ). 7 Srov. i VLÁČIL, David. In SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL, David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydá ní. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 311. 8 V určitých případech je nutnost jmenovat správce pozůstalosti i pro další majetek dána výslovně zákonem – § 1687 odst. 1 ObčZ a § 177 odst. 1 ZŘS (k vyhotovení seznamu pozůstalostního majetku) a na návrh dědice § 1632 NOZ (splnění poslední vůle správcem


58

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. Soud musí obligatorně jmenovat správce pozůstalosti tehdy, pokud rozhodl o nahrazení soupisu pozůstalosti seznamem pozůstalostního majetku dle § 177 odst. 1 ZŘS (1687 odst. 1 ObčZ), nebyl-li povolán zůstavitelem [§ 157 odst. 1 písm. b) ZŘS]. Zákon však neomezuje možnost soudu jmenovat správce pozůstalosti jen na výše uvedené situace. S ohledem na zájem na uchování hodnoty majetku a popř. veřejný zájem, přistoupí soud ke jmenování správce pozůstalosti i tehdy, je-li k tomu jiný vážný důvod [§ 157 odst. 1 písm. c) ZŘS]. Jmenování správce pozůstalosti z tohoto důvodu bude spíše výjimečné, neboť většina situací, kdy soud jmenuje správce pozůstalosti namísto dědiců či vykonavatele, je podřadi telná pod kritéria uvedená výše (neschopnost, nezpůsobilost těchto osob k výko nu správy). V úvahu přichází jmenování jiné osoby správcem i přes splnění výše uvedených podmínek u vykonavatele či dědiců tehdy, je-li na tom vyšší zájem (např. bezpečnost státu, veřejné zdraví, ochrana životního prostředí), např. dědic má povolení k držení a prodeji zbraní, nicméně je u něho riziko, že dojde ke zne užití a narušení bezpečnosti státu. Ke jmenování správce soudem dojde i tehdy, pokud zůstavitelem povolaný či soudem jmenovaný správce zemřel, byl prohlášen za mrtvého nebo nezvěstného či byl omezen ve svéprávnosti. Stejně tak tehdy, pokud ze své funkce odstoupil (§ 1559 ObčZ) nebo byl pravomocným usnesením soudu odvolán.9 Před jmeno váním nového správce soud musí zkoumat, zda trvá potřebnost správy pozůsta losti či její části a splnění kritérií uvedených v § 157 odst. 1 ZŘS (§ 157 odst. 3 ZŘS). Soud v usnesení o jmenování správce pozůstalosti vymezí rozsah spravova ného majetku (tj. např. konkrétní nemovitou věc, závod, celý majetek zůstavite le) nebo účel, pro který byl správce jmenován (např. splnění poslední vůle zůsta vitele dle § 157 odst. 4 ZŘS). Proti usnesení o jmenování správce pozůstalosti je odvolání přípustné.10 Osoba, která má být jmenována správcem pozůstalosti musí se jmenováním souhlasit. Souhlas se však nevyžaduje při povolání správce pozůstalosti zůsta vitelem. Správce však začne vykonávat svou funkci, až ujme-li se správy (srov. 1557 ObčZ.)11

pozůstalosti). 9 Funkce správce pozůstalosti ze zákona zaniká i dnem právní moci usnesení o nařízení lik vidace pozůstalosti [§ 200 písm. g) ZŘS]. 10 K podání odvolání však není oprávněn věřitel zůstavitele, neboť není účastníkem řízení (usnesení KS v HK ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. 17 Co 366/2000, srov. § 112 ZŘS). 11 Předešlá právní úprava naopak vyžadovala předchozí souhlas osoby, jež měla být povolána správcem pozůstalosti.


59

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 Soud před jmenováním vyzve osobu budoucího správce, aby se vyjádřila, zda se jmenováním souhlasí. K tomu ji ustanoví přiměřenou lhůtu.12 K výzvě nelze připojit doložku, že nevyjádří-li se do určité lhůty, bude se mít za to, že s návrhem souhlasí (§ 20 odst. 3 OSŘ). Tento institut se týká pouze souhlasu s procesním návrhem, resp. procesním postupem soudu, čímž souhlas se jmenováním není.13 Soud může správcem pozůstalosti jmenovat fyzickou i právnickou oso bu. Stát, resp. organizační složka státu (zpravidla Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových), může být jmenován správcem pozůstalosti tehdy, má -li pozůstalost připadnout státu proto, že nedědí žádný dědic ani podle dědické smlouvy nebo závěti, ani podle zákonné dědické posloupnosti, a hledí-li se tedy na stát, jako by byl zákonným dědicem (§ 1634 ObčZ, § 158 ZŘS). Souhlas státu se jmenováním se nevyžaduje. Osoba správce pozůstalosti musí být plně svéprávná a splňovat odborné před poklady pro řádný výkon této funkce. Dědicové nemohou sami platně ujednat, že správu pozůstalosti bude vykonávat někdo třetí,14 mohou však soudu navrh nout jmenování správce a tím zřejmě i třetí osobu, která by měla být jmenována. Soud tímto návrhem však vázán není. 2 Odvolání správce pozůstalosti soudem Poruší-li vykonavatel závěti nebo správce pozůstalosti závažně své povin nosti, není-li schopen své povinnosti řádně plnit nebo je-li pro to jiný vážný důvod, soud jej odvolá (§ 1560 ObčZ).15 Návrh bude zpravidla podávat dědic, popř. vykonavatel závěti. K odvolání však může soud přistoupit i bez návrhu (§ 1560 ObčZ). Soud o tom rozhodne usnesením, proti němuž je odvolání přípustné (a con trario § 129 ZŘS a § 202 odst. 1 OSŘ). Usnesení o odvolání je ze zákona předběž ně vykonatelné (§ 171 odst. 2 OSŘ), ledaže by podle rozhodnutí soud stanovil, že vykonatelnost nastane až po právní moci (§ 171 odst. 3 OSŘ). Správce tedy pře stane vystupovat jako správce pozůstalosti doručením usnesení o jeho odvolání. I nadále mu však plynou určité povinnosti související se správou pozůstalosti. Při skončení správy učiní správce se zavazujícími účinky vše, co je vzhledem k tomu nutné nebo co je nezbytné k zamezení ztráty (§ 1443 ObčZ) a předloží při ukončení správy vyúčtování. Vyúčtování předloží i správci, který nastupuje na jeho místo (§ 1445 ObčZ). 12 VLÁČIL, David. SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLOÁČIL, David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 313. 13 Srov. přiměřeně rozhodnutí KS v Hradci Králové ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 18 Co 180/2002. 14 SVOBODA, Jiří, KLIČKA, Ondřej. Dědické právo v praxi. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 176. K tomu srov. § 1677 ObčZ. 15 Dřívější právní úprava (§ 175f OSŘ) používala pojem zproštění funkce.


60

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. 3 Jmenování nového správce pozůstalosti po odvolání původního správce Diskutabilní je jmenování nového správce poté, co byl původní odvolán. Usnesení o odvolání předchozího správce je předběžně vykonatelné (viz výše). Obecně platí, že správce pozůstalosti se ujme výkonu své funkce dnem následu jícím po dni doručení usnesení, jímž byl jmenován, není-li v něm uveden den pozdější (§ 158 odst. 3 ZŘS). Zákon pak v § 157 odst. 3 ZŘS výslovně stanoví, že ke jmenování nového správce dojde tehdy, byl-li dosavadní správce pravomocně odvolán. Tj. v usnesení o jmenování nového správce bude jako den, kdy se ujme výkonu své funkce, stanoven nejdříve den právní moci usnesení o odvolání správce původního.16 Bylo by tedy možné diskutovat o tom, zda usnesení o jme nování správce je předběžně vykonatelné nebo je jeho vykonatelnost vázaná až na právní moc usnesení o odvolání původního správce.17 Výklad, že usnesení o jmenování nového správce není předběžně vykonatel né, tj. nový správce se své funkce může ujmout až poté, co usnesení o odvolání původního správce nabude právní moci, by vedl k diskontinuitě správy pozůs talosti. Od odvolání původního správce do doby jmenování správce nového, by zde nikdo správu v plné míře nevykonával. Odvolaný správce by v mezidobí činil se zavazujícími účinky pouze to, co by bylo nutné nebo nezbytné k zame zení ztráty (§ 1443 ObčZ). Jde-li o jednání třetích osob (v dobré víře že správa v plném rozsahu trvá) vůči odvolanému správci, bylo by třeba takové jednání považovat za závazné a účinné (§ 1442 ObčZ). Z pohledu smyslu a účelu právní úpravy správy pozůstalosti i předejití pří padných negativních praktických dopadů (spornost právního jednání správce, složitosti při faktickém výkonu správy) je tak nutno přiklonit se spíše k závěru, že usnesení o jmenování nového správce je předběžně vykonatelné (§ 171 odst. 2 OSŘ) stejně jako usnesení o odvolání původního správce.18 Ze znění § 157 odst. 3 ZŘS je pak třeba dovodit, že k pravomocnému jmenování dojde s odkládací podmínkou vázanou na právní moc odvolání původního správce. Nový správce se ujme své funkce dnem následujícím po dni doručení usnesení, není-li v něm uveden den pozdější (§ 158 odst. 3 ZŘS). Právní jednání nového správce do práv ní moci usnesení o odvolání dosavadního správce, a to i v případě, že by právní moc nenastala, je posouditelné dle § 1442 věty první ObčZ, tj. právní jednání toho, kdo jednal jako správce v dobré víře, že správa dosud neskončila, zavazuje.

16 K tomuto závěru dochází nepřímo i VLÁČIL, David. In SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL, David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 315. 17 Pokud jde o právní moc usnesení o jmenování nového správce, ta nastává nejdříve právní mocí usnesení o odvolání správce původního. 18 Bez dalšího odůvodnění považují automaticky toto usnesení za předběžně vykonatelné SVOBODA, Jiří, KLIČKA, Ondřej. Dědické právo v praxi. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 179.


61

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 4 Závěr Nová právní úprava jmenování a odvolání správce pozůstalosti neobsahuje zásadnější změny či novinky oproti předchozí právní úpravě obsažené v občan ském zákoníku a občanském soudním řádu. Došlo pouze k dílčím zpřesněním či změnám v právní terminologii. Oproti předchozí právní úpravě může vykonávat správu pozůstalosti ze zákona vykonavatel závěti, a není-li ho dědicové (podle předchozí právní úpravy musel být dědic správcem ustanovován§ 175f odst. 2 OSŘ), v důsledku čehož se změnila i koncepce jmenování správce pozůstalosti soudem. Nová právní úprava vzbuzuje určité pochybnosti, jde-li o stanovení vzta hu mezi jmenováním nového správce pozůstalosti po odvolání správce původní ho. Na rozdíl od předchozí právní úpravy má ke jmenování nového správce dojít až po pravomocném odvolání správce původního, což může vyvolávat otázku, zda je usnesení o jmenování nového správce předběžně vykonatelné, či je vyko natelnost vázána právě na právní moc usnesení o odvolání správce původního. Domníváme se, že toto ustanovení je nutno vykládat pouze ve vztahu k nabytí právní moci usnesení o jmenování nového správce pozůstalosti a nelze z toho vyvozovat závěr, že by usnesení o jmenování nového správce nemělo být před běžně vykonatelné s následkem vzniku diskontinuity správy pozůstalosti. JUDr. Klára Hamuľáková, Ph.D. & JUDr. Jana Petrov Křiváčková, Ph.D. Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci email: [email protected]; [email protected]


62

POSUDEK SOUDNÍHO DVORA EVROPSKÉ UNIE Č. 2/2013 Z POHLEDU INDIVIDUÁLNÍHO STĚŽOVATELE: TRAGÉDIE NEBO VYSVOBOZENÍ? Opinion of the Court of Justice of the European Union no. 2/2013 from the Perspective of the Individual Complainant: Tragedy or Deliverance?

Kateřina Štěpánová ŠTEPÁNOVÁ, Kateřina. Posudek Soudního dvora Evropské unie č. 2/2013 z pohledu individuálního stěžovatele: tragédie nebo vysvobození? Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 1, s. 63–77. Abstrakt: Východiskem textu je posudek Soudního dvora EU č. 2/2013 z prosince 2014, který radikálně změnil dosavadní tendence na poli ochrany lidských práv v Evropě. Pro dobré porozumění dopadů citovaného posudku je představen současný stav přístupu individuálního stěžovatele k ESLP a SD EU, jakož i normativní a judikatorní předpoklady přistoupení EU k Úmluvě. Text obsahuje zamyšlení nad možnou motivací předmětného posudku a jeho praktickými dopady v oblasti ochrany lidských práv. Klíčová slova: Soudní dvůr Evropské unie, posudek Soudního dvora Evropské unie č. 2/2013, individuální stěžovatel, přistoupení Evropské Unie k Úmluvě, přístup jednot livce k soudu. Summary: The article is based on the CJCE opinion 2/2013 changing radically the actual tendencies in the area of human rights´ protection in Europe. To provide better com prehension of the consequences of the opinion, the author presents the actual situation concerning the access of the individual applicant to the ECHR and CJCE, as well as both the normative and jurisprudential aspects of the accession of the EU to the Convection. The text considers also the possible motivation of the concerned opinion and its practical impact in the field of human rights ´protection. Keywords: Court of Justice of the European Union, CJCE opinion 2/13, Individual appli cant, Accession of the European Union to the Convention, Access of the individuals to the Court.

Ve shodě s již okřídleným citátem z historického rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva1 lze za efektivní, nikoliv iluzorní, ochranu základních práv a svobod považovat toliko tu, která v sobě zahrnuje locus standi jednotlivce, a umožňuje mu tak účinně se dovolat svých práv garantovaných v katalogu před kompetentní institucí s následnou vynutitelností individuálního rozhodnutí. Poslední evropská pětiletka byla z tohoto pohledu na poli (nejen) odborných diskuzí vztahujících se k budoucnosti Evropské unie a jejího vztahu k základ 1 Srov. rozsudek ESLP ze dne 9. 10. 1979 ve věci Airey v. Irsko, stížnost č. 6289/73.


63


AIO, 2015, Vol. 10, No. 1

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 ním právům poznamenaná hlavním tématem, jímž bylo přistoupení Evropské unie (dále též jen „EU“) k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv2 (dále jen „Úmluva“). 1 Idea přistoupení EU k Úmluvě Jednalo se o výsledek dlouhodobého vývoje přístupu k lidským/základním právům3 v Evropě, a to vývoje obecně společenského souvisejícího se stále vzrůs tajícím trendem, jimž je posilování ochrany lidských práv. Na tento logicky rea govala jak rozhodovací praxe dvou klíčových mezinárodních soudních institu cí působících v Evropě, tedy Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen „ESLP“) a Soudního dvora Evropské unie v Lucemburku4 (dále jen „SD EU“), ale též vývoj institucionálního zakotvení základních práv v primárním právu EU5. Je již notorietou, že původním smyslem ES/EU nebyla ochrana základ ních práv a tomuto nebyl přizpůsoben ani její právní základ. K této ochraně byl naopak povolán ESLP zřízen v rámci Rady Evropy6, a jeho Úmluva. ESLP 2 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, zkráceně Evropská úmluva o lid ských právech, je nejdůležitější lidskoprávní úmluvou sjednanou v rámci Rady Evropy. Byla podepsána v Římě dne 4. listopadu 1950. Československo bylo roku 1992 vůbec prv ním státem střední a východní Evropy, který se stal stranou Úmluvy (Úmluva byla ratifiko vána 18. března 1992 a publikována pod č. 209/1992 Sb.). 3 V rámci Evropské unie je namísto pojmu „lidská práv“ užívám pojem „základní práva“. Pojem „lidská práva“ je vlastní především mezinárodnímu právu veřejnému. Blíže srov. ČERNÁ, Dagmar. Standard lidských práv v Evropě : srovnání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv Evropské unie. 1. vyd. Praha: Univer zita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2009. str. 70. 4 V textu též někdy označován za Evropský soudní dvůr či zkráceně ESD, a to dle časového zakotvení dané instituce. 5 Za důležitý předěl v oblasti ochrany lidských práv na půdě ES/EU lze označit Maastricht skou smlouvu. Konsoliduje judikaturu ESD zakotvením nového článku F odst. 2, podle kterého Unie respektuje základní práva tak, jak jsou zakotvena Úmluvě, a která vyplývají ze společných ústavních tradic členských států jakožto obecných zásad právních komu nitárního práva. Amsterodamská smlouva pak poskytla stěžejní ustanovení týkající se ochrany lidských práv. K článku 6 přibyl odstavec první, jenž zdůraznil, že ... “Unie je založena na principech svobody, demokracie, respektování lidských práv a základních svo bod, jakož i právního státu, což jsou principy společné všem členským státům“. Vyústění je Listina základních práv Evropské unie (někdy též Charta základních práv), tedy dokument zakotvující základní práva při uskutečňování norem evropského práva. Původně měla být součástí Smlouvy o Ústavě pro Evropu, která však nevstoupila v platnost. Prostřednictvím Lisabonské smlouvy získala Charta právní závaznost s identickou právní sílou jako zaklá dající smlouvy a tvoří součást primárního práva Evropské unie. 6 Rada Evropy byla zřízena mezinárodní dohodou podepsanou v Londýně dne 5. května 1949, která vstoupila v platnost dne 3. srpna 1949. Jejím účelem je ochrana a uskutečňová ní ideálů a zásad, které jsou společným dědictvím jejích členů, a usnadňování hospodář ského a společenského rozvoje v Evropě. K dubnu 2015 má Rada Evropy 47 členů – evrop ských států, z nichž je 28 členských států Evropské unie.


64

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. po významné reformě svého kontrolního mechanismu v souvislosti s přijetím revizního Protokolu č. 117, získal plnou jurisdikci v oblasti přijímání a rozho dování individuálních stížností. Byl tak umožněn přímý přístup jednotlivců ze smluvních států Úmluvy. Původně nemělo dojít k průsečíku činností institucí ES/EU s ESLP, tyto se vůbec neměly potkat a každý měl v rámci své kompetence a jurisdikce na evrop ském kontinentu působit. Takřka až zázrakem se nejprve prostřednictvím judi katorní doktríny obecných zásad právních a společných ústavních tradic8 dostává tematika základních práv v EU do jejího primárního práva9. Od roku 1994 pak v souvislosti s posudkem Soudního dvora z roku 2/199410, v němž Soudní dvůr uvedl, že za tehdejšího stavu práva Společenství nemělo Evropské společenství pravomoc přistoupit k EÚLP, probíhá s proměnlivou intenzitou dis kuze o přistoupení EU k Úmluvě, která nabírá na síle zejména po vstupu v plat nost Lisabonské smlouvy v prosinci 2009. Lisabonská smlouva vyřešila dlouhodobý spor o existenci právní subjektivity Evropské unie a zrušila její tří-pilířovou strukturu. Unie se stala subjektem mezi národního práva11 a Listině základních práv Evropské unie („dále v textu „Lis tina“ příp. „Charta“) přiznala stejnou právní závaznost jako primárnímu právo EU. Z hlediska základních práv je pak podstatný 6 Smlouvy o EU12. Nejenže jeho prostřednictvím základní práva, která jsou zaručena Úmluvou a která vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, tvoří obecné zásady práva Unie, ale rovněž (pro některé deklaratorně, pro jiné závazně) určuje, že „Unie přistoupí k Úmluvě13. K uvedenému článku se pak váže protokol č. 8, jenž stanoví kritéria takového přistoupení zejména s ohledem na specifické rysy Unie14. Procedurální aspekt přistoupení pak byl upraven v čI. 218 SEU, a to konkrétně ve formě doho dy o přistoupení k Úmluvě15. 7 Protokol č. 11 vstoupil v platnost v roce 1998. 8 srov. Case 29/69 [1969] ECR419 Stauder v. Ulm (kupónové máslo), lidská práva jsou sou částí obecných zásad právních či Case 11/70 [1970] Internationalle Handelsgesellschaft GmbH., právo ES, včetně sekundární legislativy, je nadřazeno i národnímu ústavnímu prá vu. 9 Srov. poznámka shora pod bodem 5. – čl. 6 a 7 SEU (Maastricht, 1993) – výslovný odkaz na ochranu lidských práv jako obecných zásad právních. 10 Posudek Soudního dvora ze dne 28. března 1996 (2/94). 11 ČI. 1 a či. 47 SEU 12 Přístup k Úmluvě je výslovně umožněn či. 6 odst. 2, který říká, že: „Unie přistoupí k Evrop ské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Přistoupení k této úmluvě se nedotkne pravomocí Unie vymezených Smlouvami. „ 13 Článek 6 odst. 2 Smlouvy o EU. 14 Protokol (č. 8) k čl. 6 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii o přistoupení Unie k Evropské úmlu vě o ochraně lidských práv a základních svobod. 15 Rada vydává zmocnění k zahájení jednání o dohodě a určí vedoucího vyjednavačského týmu Unie. K rozhodnutí o uzavření dohody musí mít Rada souhlas Evropského parla mentu a rozhodnutí musí být přijato jednomyslně. Taková dohoda pak vstoupí v platnost po jejím schválení všemi členskými státy v souladu s jejich ústavními předpisy.


65

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 Výsledek vyjednávacích anabází16 o přistoupení EU k Úmluvě je ztělesněn dohodou o přistoupení EU k Úmluvě, následně předloženou k posouzení Soud nímu dvoru EU. Ten ve svém posudku č. 2/13 z 18. prosince 2014 (dále v textu též jen „posudek“) shledává, že návrh dohody o přistoupení EU k Úmluvě není s ustanoveními unijního práva slučitelný. 2 Posudek SD EU č. 2/13 Závěr SD EU o neslučitelnosti návrhu dohody o přistoupení EU k Úmlu vě s unijním právem je pro mnohé považován za velké zklamání. Ale jaká byla opravdová motivace SD EU k přijetí závěru o neslučitelnosti, jímž de facto SD EU „zahodil“ dvacetileté snahy na evropském lidskoprávním poli? Je závěr sou du konečným? A je opravdovou tragédií pro ochranu lidských práv v Evropě? Jaké bude další směřování EU v oblasti lidských práv? Na tzv. první čtení se může zdát, že SD EU v posudku důrazně prosazuje svůj postoj nedůvěry k otázce přistoupení. Odmítá podrobit právní řád EU jiné, než své jurisdikci. Toto ostatně potvrzuje i dlouholetý soudce SD EU prof. JUDr. Jiří Malenov ský, CSc., jenž blíže vymezil17 základních deset bodů, které jsou v posudku SD EU považovány za hlavní překážky slučitelnosti návrhu dohody o přistoupení s unijním právem. Dle jeho názoru se jedná se o jakousi „sebezáchovu Unie pro ti vnější erozi“. Za stěžejní riziko je pak považována absence garance koordi nace mezi článkem 53 Úmluvy a článkem 53 Listiny, což může narušit princip vzájemné důvěry mezi členskými státy. Negativně je hodnocena rovněž možná kolize mezi institutem předběžné otázky a tzv. poradním posudkem (advisory opinion), který je zaváděn Protokolem č. 16 k Úmluvě18. Stranou obav nezůstává ani institut tzv. spolužalovaného. Stěžejní se jeví možná rizika v oblasti společné zahraniční bezpečnostní politiky EU. Dle důvodové zprávy k posudku SD EU by se přistoupení mohlo se dotknout článku 344 SFEU v rozsahu, v němž nevylučuje možnost, že ESLP budou předkládány spory mezi členskými státy nebo spory mezi členskými státy a Unií týkající se uplatňování Úmluvy v rámci věcné působnosti unijního práva. 16 V návaznosti na doporučení Komise přijala Rada dne 4. června 2010 rozhodnutí, kterým povolila zahájení jednání o dohodě o přistoupení. Komise byla ustanovena vyjednava čem. Dne 5. dubna 2013 vyústila jednání v dohodu o návrzích přístupových instrumentů. V těchto souvislostech se Komise dne 4. července 2013 obrátila na Soudní dvůr na základě čl. 218 odst. 11 SFEU s žádostí o posudek ohledně slučitelnosti návrhu dohody s unijním právem. 17 Srov. blíže Kulatý stůl s tématem „Postoj Soudního dvora Evropské unie k přistoupení Unie k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Nejvyšší soud ČR konaný dne 18.2.2015. 18 Protokol k Úmluvě byl již otevřen k podpisu, zatím nebyl ratifikován. Má do kontrolního mechanismu Úmluvy mj. zakotvit institut poradního posudku (advisory opinion).


66

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. Závěry posudku jsou jasné: dohoda nerespektuje specifické rysy unijního práva týkající se soudního přezkumu aktů, jednání či opomenutí Unie v oblasti společ né a bezpečnostní politiky v rozsahu, v němž soudní přezkum některých těchto aktů, jednání či opomenutí svěřuje výlučně orgánu stojícímu vně Unie.19 Z výše uvedeného vyplývá, že právní argumentace posudku cílí na zajištění autonomie právního řádu EU. Zůstává však otázkou, zda měl SD EU při svém rozhodování zohlednit i pozadí vyjednávacího procesu a praktické možnosti vyjednavače EU ohledně dosažitelných podmínek dohody o přistoupení? SD EU však není politickou institucí, nýbrž je od svého vzniku v roce 1952 povolán k zajištění „dodržování práva při výkladu a provádění Smluv“.20 Představuje tak soudní orgán Evropské unie a dbá ve spolupráci se soudy členských států na jed notné provádění a výklad práva Unie. Z tohoto úhlu pohledu se jeho závěr nejeví zase až tak překvapivým. Naznačeným prvotním čtením tedy s největší pravděpodobností dovodíme, že při zachování stávajícího právního rámce primárního práva došlo k zabloko vání možnosti EU v nejbližší době přistoupit k Úmluvě. Podrobnějším čtením však můžeme dospět k dalšímu zdůvodnění odmítavého postoje SD EU. Nemů že jím být ta skutečnost, že se SD EU snažil zabránit ještě větší různorodosti a komplexitě evropského práva, resp. evropského právního systému sui generis? Neobával se SD EU spíše rozšíření této právní změti národních práv, evropských norem a mezinárodního práva o další zcela samostatně vzniklý a nezávislý sys tém, a to systém ochrany lidských práv vytvořený širokou, autonomní a evolutiv ní interpretací Úmluvy ze strany ESLP, a o vznik jakéhosi novodobého právního evropského Babylonu? Nepřistoupil z pohledu jednotlivce SD EU k dané proble matice naopak velice racionálně a nepřispěl tak svým zamítavým stanoviskem tak alespoň k zachování současné úrovně ochrany jednotlivce v Evropě, ne-li k přímo k jejímu posílení? 3 Historie vazeb mezi ESLP a ESD/SD EU K zodpovězení naznačených otázek nebude na překážku alespoň stručný historický exkurz vzájemných interferencí mezi jednotlivými soudními instan cemi působícími na evropském kontinentu povolanými k ochraně individuál ních zájmů jednotlivce. Zjistíme, že setkání individuálního stěžovatele s těmito orgány bylo někdy spíše střetem, přičemž jeho situace zůstává i po převratných změnách jak na poli SD EU tak ESLP více či méně nejistá, nepřehledná. Vztah mezi ES/EU a Radou Evropy, potažmo mezi ESD/SD EU a EKLP/ESLP totiž nikdy nebyl jednoznačný ani jednosměrný.

19 Srov. též blíže „Přistoupit či nepřistoupit k EÚLP – to je oč tu už neběží“, JUDr. Monika Forejtová, Ph.D., 16.01.2015, www.pravniprostor.cz 20 Srov. www.curia.eu


67

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 Status komunitárního/evropského práva před štrasburskými instancemi zůstával do přelomového rozsudku ve věci Bosphorus Hava Yollari Turizem ve Ticaret Anonim Sirketi v. Irsko z 30. června 2005 nejasný (viz dále). Z judi katury ESLP nejprve vyplynulo, že stížnosti jednotlivce směřující proti ES/EU či proti jednotlivým členským státům z důvodu aplikace komunitárního/unijního práva jsou povětšinou nepřijatelné, a to z různých důvodů. Judikatura štrasbur ského soudu v tomto ohledu byla velice nejednotná a možná reflektovala i poli tický vývoj na poli ES/EU. Na rozdíl od prvotní judikatury, v níž ESLP považoval stížnosti nejprve za nepřijatelné ratione materie i ratione personae21, štrasburský soud následně po počátečních, až téměř šalamounských rozhodnutích22, vymezil svou kontrolní pravomoc i v oblastech, kde státy přenesou své pravomoci na jiné mezinárodní organizace. Jeho kontrola tak směřuje jak proti právu primární mu23, tak proti právu sekundárnímu či soudním rozhodnutím. Ani ESD/SD EU nemohl zůstat ve vztahu k judikatuře ESLP a Úmluvě ambi valentní. Vztah ESD k Úmluvě a rozhodovací praxi ESLP je rovněž výsledkem postupného vývoje. EU však nadále není smluvní stranou Úmluvy, a ta pro ni tedy není formálně závazná. První odkaz na Úmluvu lze vysledovat v rozhodnutí ESD Rútili24. ESD/SD EU nejprve bere v potaz pouze jednotlivé články Úmluvy dle právě zkoumaného případu, aby následně uznal Úmluvu jako celek za svůj zdroj inspirace (guidelines), a to společně s ústavními tradicemi členských států jakožto další zdroj poznání. Bylo pak již jen otázkou času, aby ESD/SD EU začal ve své rozhodovací praxi zohledňovat i judikaturní činnost štrasburského soudu. 21 rozhodnutí EKLP ve věci CFDT v. Evropská společenství z 10. července 1978, v níž byla stanovena zásada nepřijatelnosti rationae personae, či následně rozhdonutí ve věci Dufay v. Evropská společenství a M. & Co. v. Německo, rozhodnutí o nepřijatelnosti z 4. července 2000, Société Guérin automobiles v. patnáct států Evropské unie č. 5171/99 – zde, aby se Soud vyhnul nutnosti posouzení své pravomoci ratione personae, dal přednost konstatová ní, že stížnost je nepřijatelná ratione materiae. 22 Etienne Tête v. Francie z 9. 12. 1987, v němž měla EKLP možnost posoudit individuální odpovědnost členských států za národní opatření vedoucí k aplikaci komunitárního prá va. V rozhodnutí o nepřijatelnosti EKLP uvedla, že Francie by vzhledem k tomu, že si svobodně zvolila prováděcí opatření, mohla být za namítaná porušení Úmluvy odpověd ná. Nicméně v konečném důsledku označila Komise stížnost za zjevně neopodstatněnou, neboť usoudila, že legislativní opatření, jejichž nesoulad s Úmluvou byl namítán, neohrozi la právo na svobodné vyjádření názorů lidu při volbě zákonodárného sboru. V obdobném duchu se nese i rozhodnutí ESLP ve věci Cantoni v. Francie z 15. listopadu 1996. 23 V přelomovém rozsudku ve věci Matthewsová z 18. února 1999, stížnost č. 24833/94, Soud rozhodl, že je kompetentní zabývat se namítaným porušením Úmluvy ze strany členského státu ES/EU při aplikaci primárního komunitárního práva. Svou pravomoc Soud dovodil z nemožnosti dovolat se neplatnosti primárního práva před ESD, jakož i tím, že členské státy se mohou svobodně rozhodnout, zda přijmou či ne normu primárního práva při procesu ratifikace, což již neplatí při procesu přijímání práva sekundárního. Soud ve věci Matthewsová konstatoval porušení Úmluvy ze strany Velké Británie, jakož i ostatních člen ských států EU, a to v důsledku vstupu v platnost Masstrichtské smlouvy, jež rozšířila pra vomoci Evropského parlamentu. 24 Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 28. října 1975, č. 36/75 ve věci Rútili.


68

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. Lucemburský soud tedy čerpá z judikatury ESLP jako ze zdroje své inspirace, Zároveň si ale ESD/SD EU v rámci své autonomie vyhrazuje prostor pro vlastní interpretaci25, což může vést i k divergencím v judikatuře obou soudů. Tyto roz pory opět nepřispívají k právní jistotě evropského jednotlivce, jakožto finálního adresáta ochrany základních práv. Co se týče naznačených rozporů, nejčastěji se objevují na poli článků 6 a 8 Úmluvy, tedy práva na spravedlivý proces a práva na ochranu soukromého a rodinného života. Tento statistický výstup je zcela logický, neboť článek šest zůstává od prvopočátku fungování ESLP jedním z nejčastěji napadaných člán ků. Článek osm pak rozšířil svou materiální působnost díky doktríně evolutivní interpretace do nedozírných mezí (např. práva transsexuálů na právní zakotvení změny identity26). Nejznámější jsou však historicky případy Hoechst a Orkem ve vazbě na rozsudek Niemietz27. Rozpory či odlišnosti ve výkladových stanoviscích jednotlivých soudů ve vazbě na garantovaná práva tak vystavují individuálního stěžovatele práv ní nejistotě a oslabují autoritu evropských soudů. Nejefektivnější cestou, jak se vyhnout eventuálním rozporům v judikatuře obou evropských soudních institu cí, se proto dlouhodobě jevilo formální přistoupení EU k Úmluvě, a to zejména po přijetí Lisabonské smlouvy a nabytí právní závaznosti Listiny. 4 Doktrína ekvivalentní ochrany a její osud v návaznosti na posudek č. 2/13 Do doby přistoupení EU k Úmluvě se jako jakési intermezzo, do doby vyřeše ní vztahu vztah štrasburské a lucemburské interference, vžila judikatorně vytvo řená doktrína ekvivalentní ochrany. Jedná se o jakési příměří v možné válce sou dů, poplatná době svého vzniku, kdy se přistoupení EU k Úmluvě jevilo jako blízký fakt. Doktrína Bosphorus je ovlivněna snahou minimalizovat možnost vzájemného konfliktu dvou systémů ochrany lidských práv působících v Evropě, které spolu musí vycházet a koexistovat. Je jen logickým vyústěním naznačeného historického vývoje vztahu mezi ESLP a ESD. Rozhodnutí ve věci Bosphorus Hava28 je klíčové v otázce odpovědnosti státu za porušení Úmluvy při provádění povinností vyplývajících z práva ES/EU. Objevily se však i obavy, že domněnka

25 za všechny např. stanovisko generálního advokáta k případu SGL Karbon AG ze dne 19. ledna 2006, č. C-308/04P, ve smyslu něhož závěry Evropského soudu pro lidská práva nelze bez dalšího zkoumání jednoduše přebírat. 26 Případ Christine Goodwin v. Spojené království, stížnost č. 28957/95, 11.07.2002. 27 Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 21. února 1989, č. 46/87 a 227/88 ve věci Hoechst a Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. října 1989 , č. 374/87 ve věci Orkem, ve vazbě na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. prosince 1992, č. 13710/88 ve věci Niemietz v. Německo. 28 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. června 2005, č. 45036/98 ve věci Bosphorus Hava Yollari Turizm ve Ticaret Anonim Sirketi v. Irsko.


69

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 equivalent protection zavádí de facto dvojí standard, dvojí metr ochrany a přístu pu pro členské státy EU a ostatní smluvní strany. ESLP zde vyslovil, že domněnka neporušení závazku při plnění právních povinností vyplývajících z členství v ES/EU není absolutní. Může být vyvráce na, avšak pouze za předpokladu, že z okolností konkrétního případu vyplývá, že ochrana práv zaručených Úmluvou byla zjevně nedostatečná. V takovém případě bude zájem na mezinárodní spolupráci převážen posláním Úmluvy jako ústavní ho nástroje evropského veřejného pořádku v oblasti lidských práv29. ESLP uznal standard ochrany základních práv v rámci ES/EU za srovnatelný se standardem zaručeným Úmluvou a z tohoto důvodu se zřekl přezkoumávání aktů ES/EU podle měřítka Úmluvy, ledaže by se ukázalo, že v konkrétním případě je ochrana práv ES/EU zjevně nedostačující30. ESLP Konstatoval, že efektivita této ochrany závisí především na fungování kontrolního mechanismu jejich dodržování. Zůstává nadále otázkou, zda doktrína ekvivalentní ochrany je doktrínou konečnou, a jak bude tato vyložena ve světle posudku 2/13? Odpovědí může být i očekávané rozhodnutí ESLP ve věci Avotins vs. Lotyš sko, v němž rozhodoval Velký Senát dne 8.4.2015, nicméně které bohužel není ke dni sepsání31 tohoto článku ještě k dispozici. Lze předpokládat, že v daném případě půjde o jakési „oprášení“ doktrí ny rovnocenné ochrany. Velký senát bude přezkoumávat rozhodnutí Soudu ze dne 25.02.2014, který, zjednodušeně řečeno, za použití doktríny ekvivalentní ochrany stížnost zamítl, a to čtyřmi hlasy proti třem. Odpověď Velkého senátu bude bezpochyby záviset na konkrétním posouzení možností prostředku nápra vy stěžovatele proti rozhodnutí vydaného v jeho zemi původu (Kypr), které bylo následně prostřednictví exekvatury provedeno v Lotyšsku. Na pozadí daného vztahu však bude hlubší posouzení vztahu EU a Úmluvy, které ESLP přinese poprvé od vydání posudku SD EU č. 2/13. Nabízí se dva možné přístupy ESLP řešení. Buď ESLP zareaguje na posudek SD EU, který do zavedeného příměří vztahu SD EU a ESLP vnesl jistý prvek podezíravosti, odvetně, a více či méně důrazně přehodnotí judikaturu Bospho rus, nebo ponechá tuto v platnosti a zdůrazní, že ony „dvě Evropy jsou schopny, každá po své linii a svými prostředky, přispívat ke společné ochraně lidských/ základních práv v Evropě v rámci společné kooperace.

29 KOSAŘ, David. Co si myslí štrasburský soud o lucemburských institucích? Právní rozhle dy. 2006, č. 4, s. 139. 30 srov. ČERNÁ, Dagmar. Standard lidských práv v Evropě : srovnání Úmluvy o ochraně lid ských práv a základních svobod a Listiny základních práv Evropské unie. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2009. str. 154–155. 31 Duben 2015.


70

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. 5 Přetížení evropských soudů a řešení přetížení přísnými formálními podmínkami přijatelnosti individuálních podání Vraťme se však v textu naznačené hypotéze, zda nepřistoupení EU k EÚLP není jeho jakýmsi vysvobozením či alespoň konzervací dosaženého? 5.1 Přístup k ESLP Nahlédneme-li na judikatorní působení relevantních soudních institucí, je nutno konstatovat, že rok 2014 z pohledu statistického představuje pro štrasbur ský soud jisté zlepšení. Z veškerého jeho počínaní je patrná snaha po redukci doposud neprojednaných věcí, a to bohužel spíše snahou po redukci nápadu, žel pak i vytvářením nových podmínek přijatelnosti pro stěžovatele. Již po při jetí Protokolu č. 14 a stanovení nové podmínky přijatelnosti došlo ke snížení nápadu. Nyní je otevřen k podpisu protokol č. 16 stanovující novou podmínku přijatelnosti. Očekává se zkrácení doby k podání stížnosti na 4 měsíce. V roce 2014 přitom ESLP rozhodl v cca 86 000 věcech, přičemž vynesl 2 388 rozsudků oproti 3 661 v předcházejícím roce. Z tohoto vyplývá, že 83 675 stížnos tí bylo prohlášeno za nepřijatelné.32 Na konci roku 2013, bylo evidováno téměř 100 000 doposud nerozhodnutých věcí, ke konci roku číslo kleslo na 69 900, což představuje pokles 30%. Jedná se o zcela podstatný rozdíl oproti roku 2010, kdy počet nerozhodnutých stížnosti kulminoval na hodnotě 160 000. Je nicméně otázkou, zda dané zlepšení souvisí se zvýšenou efektivitou Soudu či se jedná o zpřísnění posuzovacího mechanismu přijatelnosti stížností v nepro spěch individuálního stěžovatele. Stěžejní je v tomto ohledu již zmiňovaný Pro tokol č. 14 zavádějící tzv. podstatnou újmu 33, jako nutnou podmínku, jejíž utrpě ní musí stěžovatel prokázat pro zdůvodnění přijatelnosti své stížnosti. Nicméně za vše hovoří statistika, kdy v průmětu cca 96–97% individuálních stížností je odmítnuto z důvodu nepřijatelnosti, aniž by vůbec byly přezkoumány meritorně. Málo zmiňovanou, ale z hlediska přístupu jednotlivce k soudní ochraně poskytované ESLP až „zákeřnou“, se jeví novela čl. 47 Jednacího řádu ESLP účinná k 1. 1. 2014. Jednací řád totiž nově spojuje s nesplněním v daném člán ku vyjmenovaných formálních požadavků na obsah stížnosti zásadní důsledky. Podle nového znění čl. 47 odst. 5.1 Jednacího řádu nesplnění formálních náleži tostí stížnosti vede k tomu, že Soud se nebude stížností zabývat, pokud stěžovatel pro nesplnění podmínek nepodá dostatečné důvody. Co to znamená pro stěžo vatele z praktického hlediska? Jeho stížnost nevyhovující z formálních hledisek příslušným ustanovením nebude napříště vůbec předložena soudci k posouze ní a bude odmítnuta administrativně, a to pracovníkem Soudu! Zde je potřeba vyzdvihnout tu skutečnost, že většina formálních vad stížnosti je sice zhojitel 32 Analysis of statistics 2014, January 2015, Council of Euroep (echr.coe.int). 33 Srov. čl. 35 odst. 3 bod 3 Úmluvy.


71

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 ná, avšak otázkou je, zda přetížený ESLP bude stěžovatele nadále zvlášť vyzývat k nápravě těchto nedostatků. Stěžovatel se tedy po několika letech strávených před soudními institucemi na národní úrovni, může také setkat s takovým výsledkem ve své věci, že mu bude pouhým dopisem oznámeno, že jeho stížnost je neprojednatelná. V této souvislosti pak je potřeba zmínit další podstatný procesní změnu dopad novelizovaného čl. 47 do právní sféry individuálního stěžovatele. Nove lizované ustanovení ve svém důsledku zapříčiňuje i to, že neúplná stížnost již nestaví šestiměsíční lhůtu pro podávání stížností. Podle nového znění čl. 47 odst. 6 Jednacího řádu je za datum podání stížnosti považováno datum, kdy byla ESLP zaslána stížnost splňující všechny požadavky čl. 47 Jednacího řádu. Zde tedy již nebude dán prostor pro doposud standardě aplikovaný postup ve formě tzv. prv ního či úvodního dopisu obsahující stručnou formulaci stížních bodů s mož ností následného doplnění ve lhůtě poskytnuté Soudem. Podle nové úpravy je zaslání takového dopisu bezpředmětné, když je stejně vyžadováno ve lhůtě šesti měsíců zaslání plně vyplněného formuláře se všemi náležitostmi34 5.2 Přístup k SD EU Opět z pohledu statistického byl rok 2014 pro SD EU rokem velice pozi tivním. Bylo ukončeno 1685 věcí, což odpovídá nárůstu produktivity o 36,9 % během pěti let. Jedná se však o bezprecedentní čísla. Uplynulý rok je podle nich nejproduktivnějším rokem v historii Soudního dvora. Před Soudním dvorem tak bylo v roce 2014 ukončeno ještě více věcí než v předcházejícím roce (719 oproti 701 věcí ukončených v roce 2013), který byl již sám o sobě rekordním rokem v historii Soudního dvora. U délky řízení jsou statistické údaje rovněž velmi pozitivní. V případě žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce činí délka řízení rekordně krátkých 15 měsíců. Za celé období, za něž má Soudní dvůr k dispozici spolehlivé statistické údaje, byla totiž průměrná doba vyřizování věcí týkajících se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce nejkratší právě v roce 2014. Zjiště né zkrácení délky řízení oproti roku 2013 (16,3 měsíce) je ostatně potvrzením trendu patrného od roku 2005. U přímých žalob činila průměrná délka jejich vyřizování 20 měsíců35. Zásadní otázkou však zůstává, zda statistická čísla reflektují reálný nápad, resp. reálnou potřebu a touhu stěžovatelů obrátit se svým podáním k SD EU, či jsou dopadem procedurální aspektů a překážek takového podání. Jednoduchou komparací hmotně-právního rozsahu Listiny a Úmluvy dopě jeme ke zjištění, že Listina co do šíře a počtu garantovaných práv mnohonásobně přesahuje Úmluvu. Listina je moderním katalogem, který garantuje jak práva 34 Zde blíže srov. např. Jak napsat kvalitní stížnost k ESLP, Mgr. Ing. Jan Kratochvíl, LL.M, Ph.D.; 24.02.2014, www.bulletin-advokacie.cz. 35 Soudní dvůr Evropské unie, TISKOVÁ ZPRÁVA č. 27/15, ze dne 3. března 20, www.curia.


72

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. explicitně zakotvená v Úmluvě, tak i práva ESLP judikatornímu dovozena, tak zejména i práva nová36, resp. jejich nové aspekty, to vše ve světle moderních lid sko-právních trendů. Jak již ale bylo opakovaně zdůrazňováno, ruku v ruce s efektivní ochranou práv jde zejména možnost garantovaných práv se dovolat. Byť Listina ve svém čl. 47 stanoví, že každý člověk, jehož práva a svobody zaručené právním řádem Unie byly porušeny, má právo na účinné odvolání k soudu, je nutno jí důraz ně vytknout absenci garance přístupu jednotlivce ke kontrolnímu mechanismu. Samotná Listina v sobě otázku vlastního účinného kontrolního mechanismu pro její prosazování v rámci EU nepředvídá. Proto se jakožto orgán povolaný k výkladu unijního práva, jehož nedílnou součástí je Listina, přirozeně nabízí soudní instance SD EU. Velice omezený přístup jednotlivce k SD EU je často kritizován z pohle du omezení jeho přístupu k soudní ochraně, a to i v případech porušení jeho základních práv. Individuální stěžovatel je totiž unijními předpisy považován za tzv. neprivilegovaného žalobce, jehož aktivní legitimace k podání žaloby k SD EU je velice omezená. Locus standi jednotlivce je tak podmíněn prokázáním jeho právního zájmu, tedy velice kvalifikovaným vztahem mezi jednotlivcem a práv ním aktem, přičemž je dále rovněž omezen okruhem aktů vyjmenovaných v čl. 263 SFEU. Jednotlivec takto může napadat toliko individuální akty, které jsou mu přímo určeny a které se jej dotýkají bezprostředně a osobně a proti aktům s obecnou působností, které se jej dotýkají bezprostředně a zároveň nevyžadují vydání prováděcího předpisu. Je pravdou, že čl. 263 SFEU prošel s přijetím Lisa bonské smlouvy značnou změnou, nicméně je otázkou, jak danou změnu SD EU uchopil a jak jí využil ve prospěch jednotlivce (viz dále). K postavení individuálního stěžovatele jakožto neprivilegovaného žalobce existuje bohatá judikatura, a to zejména k původnímu ustanovení čl. 230 odst. 4 SES37, nyní 263 odst. 4 SFEU38. Toto ustanovení, ve spojení se striktním výkla dem ESD, vede k tomu, že jednotlivcům zůstává ve většině případů přímá cesta ke komunitárním soudům uzavřena. A to i přesto, že tento stav začíná být čím dál více kritizován, a to dokonce i souvislosti se dvěma posléze citovanými přípa 36 Srov. např. zákaz eugenických praktik nebo právo starších osob na důstojnost a nezávislost a účast na sociálním a kulturním životě. 37 Fyzická nebo právnická osoba může, za stejných podmínek (zde je odkazováno k čl. 230 odst. 1, 2 a 5 SES), podat žalobu proti rozhodnutí, které jí je určeno (adresováno), jakož i proti rozhodnutí, které, ačkoliv přijato ve formě nařízení nebo rozhodnutí adresovaného jiné osobě, se jí přímo a osobně ( individuálně) dotýká. v anglické verzi pak: Any natural or legal person may, under the same conditions, institute proceedings against a decision addressed to that person or against a decision which, although in the form of a regulation or a decision addressed to another person, is of direct and individual concern to the former. 38 Každá fyzická nebo právnická osoba může za podmínek uvedených v prvním a druhém pododstavci podat žalobu proti aktům, které jsou jí určeny nebo které se jí bezprostředně a osobně dotýkají, jakož i proti právním aktům s obecnou působností, které se jí bezpro středně dotýkají a nevyžadují přijetí prováděcích opatření.


73

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 dy, kde názory generálního advokáta a Soudu prvního stupně naznačily možnost širšího výkladu.39 Fenoménem v této oblasti se stal generální advokát sir Francis Jacobs ve svém Stanovisku k případu Unión Pequeños Agricultores4041 V tomto navrhl tzv. alternativní definici osobní dotčenosti; podmínce osobní dotčenos ti by se mělo dostat širší interpretace; přičemž navrhuje nový test, na základě něhož by „osobně dotčen“ byl ten, u něhož by „akt měl nebo mohl mít na základě specifických podmínek podstatný nepříznivý vliv na jeho zájmy.“(srov. bod 60 stanoviska generálního advokáta). Z hlediska zkoumané aktivní legitimace jednotlivce a jeho přístupu jednot livce k SD EU, je nutno spíše kriticky hodnotit postoj SD EU. Ten v případech, kdy se mu naskytla reálná možnost judikaturní rozšířit možnost přímého přístu pu jednotlivce k Soudu, zaujal názory až překvapivě zpátečnické. Za převratný se pak z pohledu jednotlivce jevil rozsudek Tribunálu v případu Jégo-Quéré42, v němž uznal, že přístup k soudu je základním elementem Společenství, které je založeno na právním státě a na tom, že Smlouva stanoví kompletní systém právní nápravy. Usoudil, že ve světle čl. 6 a 13 Úmluvy a čl. 47 Listiny základních práv, čl. 234, 235 a 288/2 SES nemohou být nahlíženy jako články, které garantují jednotlivcům právo na efektivní právní nápravu! Tribunál taktéž přinesl novou definici „osobního dotčení“ a podal „nový test přípustnosti“ žaloby: „Fyzická nebo právnická osoba bude považována za osobně dotčenou aktem EU s obec nou působností, který se jí týká bezprostředně, tehdy, kdy akt ovlivňuje její práv ní pozici, a to pozici jednoznačnou a okamžitou. Počet a pozice ostatních osob, které jsou aktem obdobně ovlivněny, nehraje žádnou roli.“ K odvolání Komise bohužel Soudní dvůr odmítl nový test zavedený Tribunálem a navrátil se zpět ke striktní definici osobní dotčenosti. Až úprava v návrhu Smlouvy o Ústavě pro Evropu ve znění dnešního čl. 263 SFEU zakotvila návrh prezentovaný v případu Jégo-Quéré, tedy rozšířila akty, které jednotlivec může napadat, na všechny legislativní akty, kterými je bezpro středně a osobně dotčen. Poslední jmenovaná kategorie aktů, které mohou napa dat jednotlivci, tedy akty s obecnou působností, které se jednotlivců dotýkají bezprostředně a zároveň nevyžadují vydání prováděcího předpisu, byla zavedena Lisabonskou smlouvou. Má tedy jednotlivec důvod jásat? Podrobnější prozkoumání nové úpravy čl. 263 odst. 4 SFEU dovodíme, že přidání slov “nevyžadují přijetí prováděcích opat ření” by mohlo sloužit k vyřešení problémů v souvislosti s právními akty s oka mžitou účinností, které podle dosavadních pravidel nemohou být před Soudem prvního stupně napadeny. Naznačené pozitivní doplnění čl. 230 odst. 4 SFEU má však z pohledu jednotlivce opět velký háček. V české a slovenské jazykové mutaci 39 Srov. Šišková, N.: Dimenze ochrany lidských práv v EU, 2. vydání, Linde, Praha, 2008. 40 Viz rozsudek ESD Unión de Pequeńos Agricultores v. Rada EU, ze dne 25.6.2002, věc C-50/00 P; in: Judikatura Evropského soudního dvora, č. 1/2004, s. 37–40. 41 C-50/00 Unión Pequeños Agricultores v. Rada. 42 T-177/01 Jégo-Quéré v. Komise.


74

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. jsou tyto akty přeloženy jako právní akty s obecnou působností. V jiných jazy kových verzích se ovšem objevil pojem „regulační akt“43, což může být zdrojem velkých interpretačních nejistot, neboť se ve Smlouvách neobjevuje jeho kon krétní definice. Jsou vedeny pře o tom, co může být považováno za regulační akt. Některými je za regulační akty považováno delegované a vykonávací nařízení dle čl. 290 a 291 SFEU a rozhodnutí, které je všeobecně závazné44; podle dalších se jím rozumí pouze nelegislativní akty přijaté mimo řádný legislativní postup45, jiní uvádí, že regulačním aktem je podle čl. III-365(4) Smlouvy o ústavě pro Evropu jen nelegislativní akt, přičemž argumentují čl. I-33 a I-34 této smlouvy46. Lze pak již jen s politováním konstatovat, že SD EU, který měl v roce 2011 poprvé od rozšíření jednotlivcem napadnutelných aktů po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost možnost zabývat se pojmem regulační akt v případu Inuit Tapiriit Kanatam47, neprojevil výraznější „interpretační fantazii“ a nepostupo val ve svém výkladu extenzivně ve prospěch jednotlivce. Podle Tribunálu pojem „nařizovací akt“ ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU musí být chápán tak, že zahrnuje všechny akty s obecnou působností s výjimkou legislativních aktů. Legislativní akt může být proto předmětem žaloby na neplatnost podané fyzickou nebo právnickou osobou výlučně tehdy, pokud se této osoby dotýká bezprostředně a osobně. V dané věci pak aplikované Nařízení č. 1007/2009 kva lifikoval Tribunál jako legislativní akt, díky čemuž se musel dále zabývat bezpro střední a osobní dotčeností, kterou „postaru“ porovnával s tzv. Plaumannovým testem, na jehož základě dovodil nepřípustnost žaloby na neplatnost48. Pokud jde o právo na účinnou soudní ochranu, konstatuje SD EU, zejména s ohledem na článek 47 Listiny základních práv Evropské unie, že soud Unie nemůže, aniž by překročil své pravomoci, vyložit podmínky, za nichž může jednotlivec podat žalobu na neplatnost proti nařízení, způsobem, který by vedl k odchýlení se od těchto podmínek výslovně stanovených Smlouvou, a to ani ve světle zásady účinné soudní ochrany. Nová úprava článku pojednávající o aktivní legitimaci neprivilegovaných žalobcův Lisabonské smlouvě se jevila být nadějí. Bylo očekáváno, že SD EU vyloží termín regulační akt co možná nejextenzivněji, díky čemuž bude jednot 43 „Any natural or legal person may, under the conditions laid down in the first and second paragraphs, institute proceedings against an act addressed to that person or which is of direct and individual concern to them, and against a regulatory act which is of direct concern to them and does not entail implementing measures.“ srov. Article 263(4) the Treaty On the Functioning of the European Union 44 MAZÁK, Ján. Locus standi v konaní o neplatnosť: od Plaumannovho testu k regulačným aktom. Právník. 2011, vol. 3, s. 219–231 45 DE WITTE, Floris. The European Judiciary after Lisbon. Maastricht Journal of European and Comparative Law. 2008, vol. 15, no. 1, s. 47 a 48 46 SCHOHE, Gerrit. La reforme du contentieux communautaire du point de vue des droits du particulier. EUI and NYU Input. 2005, vol. 41, no. 5–6, s. 679. 47 Věc T-18/10, Inuit Tapiriit Kanatami a další v.Evropský parlament a Rada Evropské unie. 48 Srov. bod 68–94 citovaného rozhodnutí.


75

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 livci zaručena co nejširší míra soudní ochrany vůči sekundárním aktům EU. Naopak však nejasný právní termín vytvořil další zdroj nejistoty pro jednotlivce. SD EU nadále setrvává na své ustálené judikatuře a doposud vylučuje výklad ve prospěch jednotlivce. Za uvedené situace nelze než uzavřít, že jednotlivec má i nadále zcela omeze nou možnost se přímo obracet na SD EU. Co se pak týče ostatních unijních aktů vyžadujících prováděcí opatření, zůstává „mezera“ v právu jednotlivců na účin nou soudní ochranu zachována. Jednotlivec může samozřejmě napadat takovéto akty též tak, že bude v říze ních před vnitrostátními soudy požadovat, aby bylo zahájeno řízení o předběžné otázce. Pokud i nadále nebude dovozena možnost přímého napadení unijního/ komunitárního aktu, jednotlivci často nezbyde než porušit před vnitrostátními orgány právní normu a v následném řízení žádat o podání předběžné otázky, před čímž varoval již dříve citovaný generální advokát Jacobs49. Nebude-li změna možná judikatorní cestou, jeví se jako jediná změna poli tického charakteru, tedy změna primárního práva EU. Tato je samozřejmě práv ně nejčistší, nicméně možná pouze na základě práva členského státu, Komise nebo Rady předkládat návrhy na změnu smluv a cesta k takovéto změně je nejen časově, ale zejména procesně velice složitá.50 Podpora v užívání přímých žalob by přitom obecně přispěla k právní jisto tě jednotlivce, k jednotné aplikaci unijního práva a obecně k posílení důvěry v instituce EU. Je však otázkou, zda na pozadí restriktivního výkladu „přístupo vého čl. 263 odst. 4 SFEU“ není obava z přetíženosti SD EU, která je v současnos ti, jak bylo shora statisticky ukázáno, na své historicky nejsnesitelnější úrovni. S ohledem na uvedený handicap spočívající v absenci účinného locus standi jednotlivce, se pak tento táže, zda tak Listina nezůstává pouhým bezzu bým katalogem, snůškou krásných slov bez hlubšího dopadu? Je zde samozřejmě dána její váha per se, někdy bývá připodobněna k Deklaraci OSN, ale bez nále žité procesní stránky, vynutitelnosti práva, bude jen prázdným hmotně-právním dokumentem. Závěrem Za shora naznačených možností přístupu jednotlivce k evropskému soud nictví je nutno důrazně zvážit, zda by přistoupení EU k Úmluvě jednotlivci domáhajícímu se ochrany svým práv opravdu poskytlo právní jistotu a efektivní základnu pro garanci jeho zaručených práv. Vyspělý právní systém by totiž měl disponovat kontrolními mechanismy dohledu nad dodržováním garantovaných 49 Stanovisko generálního advokáta ze dne 21.3.2002 ve věci C-50/00 P Unión de Pequenos Agricultores. 50 Vztah Evropské úmluvy o lidských právech a evropského práva, Prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc., PF UK, Praha.


76

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. práv a svobod, hmotně-právních i procesních ustanovení, jimiž jsou jejich desi natéři či beneficienti vázáni. Jak by naznačená změť pravidel, podmínek a překážek mohla reálně přispět k účinnému vymáhání deklarovaných práv a svobod? Co kdyby ke zmíněným překážkám procesním, ať již co do přístupu k justici štrasburské či k faktické absenci kontrolního mechanismu ohledně přístupu k justici lucemburské, indi viduálnímu stěžovateli spadajícímu pod jurisdikci EU přibyla ještě ta skutečnost, že by se samotná EU stala smluvní stranou Úmluvy? Jednotlivec, již tak poměr ně zmítán v nejasném evropském justičním melting-potu, by se pravděpodobně v rámci evropského soudnictví ztratil docela. A byl by vůbec evropskými justicemi aktivně hledán? Šly by mu příslušné orgány naproti, aby mu napomohly a nasměrovaly by jej na jeho cestě k účinné mu vymožení jeho práv? Či by jen raději dotvořily svou judikaturou další pavu činu pravidel tak, aby jednotlivec zůstal ztracen, což však z pohledu statistiky soudní aktivity vyznívá velice pozitivně? Nelze tedy, než zcela kacířsky usoudil, že SD EU v daném posudku vlastně, z pohledu autorky tohoto článku, rozhodl ve prospěch evropského jednotlivce. Je otázkou, zda toto vyústění posudku bylo záměrem či zda za rozhodnutím SD EU stály jiné (politické?) důvody, ale z pohledu jednotlivce a ve světle toho, že tomu to de facto odpadly další potencionální procesní nástrahy při přístupu k jediné alespoň částečně efektivní soudní ochraně poskytované ze strany ESLP, je možné hodnotit pozitivně. Za naznačené situace lze pouze odhadovat budoucí směřování ochrany lid ských práv v Evropě. Stěžejní pro jednotlivce na poli mezinárodně-právní ochra ny jeho práv je nejen existence katalogu deklarujícího jeho práva, ale zejména efektivní fungování a procesní zabezpečení vymahatelnosti práv garantovaných jednotlivými dokumenty, a to ve formě individuálního přístupu jednotlivce k mechanismu soudní ochrany. Ať již cestou revize zakládajících smluv či cestou avantgardní judikatury obou evropských soudů, která v minulosti vedla k pře vratným změnám na poli evropské ochrany lidských práv, či jinou snad kom promisní, ale účinnou, cestou, cestou doposud neprobádanou, je nutno i nadá le usilovat o co nejširší přístup jednotlivce k evropským soudním institucím. Evropskému jednotlivci, a tedy i sobě, tuto neiluzorní ochranu přejme! Mgr. Kateřina Štěpánová Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci Katedra mezinárodního a evropského práva email: [email protected]


77

UKRAJINSKÁ KRIZE A MEZINÁRODNÍ PRÁVO Ukraine Crisis and International Law

Josef Mrázek MRÁZEK, Josef. Ukrajinská krize a mezinárodní právo. Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 1, s. 79–110. Abstrakt: Studie se pokouší analyzovat mezinárodněprávní otázky, které vznikly v sou vislosti s ukrajinskou krizí a anexí Krymu. Zákaz použití ozbrojené síly má dnes pouze omezený vliv na chování států. Ozbrojené intervence bez autorizace RB (Kosovo 1999, Irák 2003) tento zákaz jen rozmělňují. Z formálně právního hlediska je obtížné najít argu menty, které by ospravedlňovaly ruské akce na Krymu. Právo na sebeurčení je kolektiv ním lidským právem (viz. čl. 1 obou Paktů z r. 1966). Právo na secesi je vysoce kontroverz ní. Ruská reakce na Krymu je z ruského pohledu legitimní s ohledem na jeho strategické zájmy a vlastní bezpečnost. USA, NATO a EU nesou svůj díl odpovědnosti za vzniklou krizi (rozšiřování NATO, expanze EU na východ). Pro mnoho expertů a komentátorů proto nebylo „přičlenění“ Krymu k RF překvapením Klíčová slova: Anexe, agrese, krize, invaze, intervence, sebeurčení, Rada bezpečnosti Summary: The Study is trying to analyse the international law issues that have arisen in connection with the Ukraine crisis and annexation of Crimea. Prohibition of the use of force seems to have today only limited influence on the behaviour of states. Armed intervention without authorisation of the Security Council (Kosovo 1999, Iraq 2003) only diffuses this prohibition. It is difficult to find proper arguments justifying legally Russi a´s actions in Crimea. The right to self-determination is a collective human right (see Art. 1 of both 1966 Covenants). The right to secede is highly controversial. The Russian response to the Crimea crises is from the Russian view legitimate with regard to strategic interests and own security. The USA, NATO and EU share their own responsibility for the Ukraine crises (NATO enlargement, the EU´s expansion eastward). For many experts and commentators the “taking Crimea back” was no surprise... Keywords:. Annexation, Aggression, Crises, Invasion, Intervention, Self-determination, Security Council

1 Úvod Politická a ekonomická krize na Ukrajině, vznik ozbrojeného konfliktu na východní Ukrajině a předcházející anexe Krymu Ruskou federací (RF) před stavují nejvážnější hrozbu mezinárodnímu míru a bezpečnosti (nejen evropské) od skončení studené války a možná dokonce i od konce II. světové války samot né. Vážnější je snad pouze hrozba ze strany tzv. islámského státu (IS). Ukrajina se stala předmětem geopolitického zápasu mezi RF a USA s podporou ze strany NATO a EU. USA jsou často označovány za „světového četníka“ a podle studie prof. M. Beckeleyho z Tufts University USA mají povinnost na základě vojen © Univerzita Palackého v Olomouci, 2015. ISSN 1801-0288

79


AIO, 2015, Vol. 10, No. 1

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 ských smluv uzavřených mezi r. 1948–2014 chránit 69 zemí se čtvrtinou celo světové populace. Z toho třicet tři „formálních spojenectví“ (aliances) vytvořily USA v západní hemisféře v rámci OAS; dvacet sedm „spojenectví“ je v Evropě v rámci NATO; pět „aliancí“ vázaných k USA systémem bilaterálních paktů se nachází v Asii, Austrálie, Nový Zéland a USA pak tvoří ANZUS jako obranný pakt těchto tří zemí. Všechny tyto svazky byly vytvořeny v době studené války. Kromě těchto „paktů“ americký autor zmiňuje ještě smlouvu USA s Taiwanem z r. 1954 a současný „Taiwan Relations Act.“1 Použití ozbrojené síly, ke kterému dochází mnohdy bez autorizace RB OSN, vyvolává pochopitelný skepticismus a zpochybňuje „kogentní“ zákaz použití ozbrojené síly v rozporu s Chartou OSN. Je skutečností, že nejlepší právnické mozky věnovaly po II. světové válce mnoho úsilí tomu, jak omezení vyplývající z Charty OSN obejít a zdůvodnit různými právními argumenty použití ozbro jené síly nad rámec zákazu Charty OSN. V odborné mezinárodně právní lite ratuře posledních desetiletí jsme svědky snah zdůvodnit různé vojenské inter vence jejich „legitimitou“ převažující nad „legalitou“, a to i bez zmocnění RB. Slouží k tomu nejčastěji zdůvodnění ozbrojených akcí ochranou lidských práv, podporou vzniku demokratických režimů v totalitních státech, vlastními bez pečnostními zájmy, odpovědí na poskytnutí „bezpečného přístavu“ teroristům, podporou práv na sebeurčení. Existují pokusy interpretovat čl. 2 (4) Charty OSN úzce ve snaze tyto intervence zdůvodnit či ospravedlnit. Ustanovení Charty OSN o zákazu použití síly a hrozby sílou jdou podle těchto názorů údajně nad rámec omezenějšího zákazu v mezinárodním obyčejovém právu. To platí, i pokud jde o interpretaci přirozeného práva na sebeobranu.2 Lze proto souhlasit s názorem, že mezinárodní právo má jen malý vliv na chování států, pokud nemají vlastní racionální zájem (rational self-interest) na dodržování mezinárodněprávních norem.3 Normativní obsah zákazu použití síly a hrozby silou nepochybně osla bují takové akce, jakými byly ozbrojená intervence NATO bez souhlasu RB OSN v Jugoslávii v r. 1999, intervence USA, VB a jejich spojenců pod záminkou nale zení zbraní hromadného ničení v Iráku nebo i dlouhodobé ozbrojené konflikty v Afganistanu nebo Sýrii. Zdá se, že ani doktrína R2P (responsibility to protect) nesplnila zatím očekávání do ní vkládané.4 Rusko je v pojetí USA a NATO nepřítelem, který vytrvale porušuje meziná rodní právo a ohrožuje mezinárodní mír a bezpečnost. Stejně tak konfrontační je 1 BECKLEY, Michael. The myth of Entangling Alliances: Reassessing the Security Risks of U.S. Defence Pacts. International Security. 2015, roč. 39, č. 4, s. 22 a násl. 2 Viz blíže: MRÁZEK, Josef. Armed Intervention in Contemporary International Law. CYPPIL. 2012, roč. 3, s. 63 a násl. 3 GOLDSMITH, Jack – POSNER, Eric. The Limits of International Law. 1. vyd. New York: Oxford University Press, 2005, s. 225. 4 MASSINGHAM, Eve. Military Intervention for Humanitarian Purposes: Does the Responsibility to Protect Doctrine Advance the Legality of the Use of Force for Humanita rian Ends? International Review of the Red Cross. 2009, roč. 91, č. 876, s. 810–815.


80

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. postoj RF k USA, NATO i zemím EU, i když ruská snaha o jistou diferenciaci exis tuje. RF obviňuje Západ ze snahy o zničení jejího politického režimu a odstraně ní prezidenta Putina. Situace mezi RF na jedné straně, USA, EU a NATO na stra ně druhé je mimořádně napjatá a úvahy o tom, zda se Evropa nachází v nové studené válce, nemají valný smysl, i vzhledem k vágnímu obsahu tohoto pojmu, který má svůj nejčastěji proklamovaný původ v řeči W. Churchilla ve Fultonu v r. 1946, kdy požadoval vytvoření anglo-americké aliance pro boj s komunismem. Studená válka ve své podstatě znamená politiku z pozice síly. V šedesátých letech dochází k politickému uvolňování, které vrcholí helsinským procesem a přijetím Závěrečného aktu KBSE dne 1. 7. 1975. Vývoj mezinárodních vztahů „Východ – Západ“ nebyl ovšem ani v této době přímočarý, a od počátku osmdesátých let docházelo znovu k jejich zhoršování. V současnosti se vyskytují i komentáře, podle nichž „Rusko a Ukrajina jsou nyní ve válce.5 Výjimkou nejsou ani hlasy požadující přímý vojenský zásah na Ukrajině, aniž by byly analyzovány fatální důsledky takového kroku. Samotná povaha ozbrojeného konfliktu na Ukrajině je předmětem sporu. Podle RF se jedná o „občanskou válku“, tedy z pohledu mezinárodního práva o ozbrojený konflikt, který nemá mezinárodní charakter. Není pochyb o tom, že oficiální vztahy mezi RF a Ukrajinou jsou po dese tiletích soužití v jednom státě mimořádně nepřátelské a jejich vývoj není ještě s ohledem na výbušnou situaci na východní Ukrajině zdaleka ukončen. Zákla dem „narovnání“ velmi pošramocených vztahů musí být nepochybně respekto vání základních zásad mezinárodního práva a Charty OSN. Překonat hluboké nepřátelství, které v důsledku krize na Ukrajině mezi oběma národy vzniklo, nebude možné zřejmě ani po dlouhá budoucí desetiletí. Rusku se v současnosti oprávněně vyčítají hříchy imperiální politiky i takové akce jako jsou „Katyň“, vpád sovětských jednotek do Maďarska v r. 1956 nebo v r. 1968 do Českoslo venska a v neposlední řadě i Pakt Molotov – Ribbentrop z r. 1939. Příliš často se nehovoří nebo se nezmiňuje, že dne 26. 1. 1934 Polsko podepsalo jako první z evropských států smlouvu o vzájemném neútočení s Hitlerem, tzv. Pilsudski -Hitler pakt.6 Smlouvu Německo vypovědělo 28. dubna 1939 v reakci na dohodu Polska a Velké Británie o „zárukách“, které Velká Británie poskytla Polsku. Po Mnichovské dohodě Polsko zabralo v říjnu 1938 východní část Těšínska – Zaolží. Pakt Molotov – Ribbentrop z 23. 8. 19397 byl v jistém smyslu důsledkem neúspě chu sovětské politiky evropské kolektivní bezpečnosti, prosazované ministrem zahraničí Litvinovem. Pokud jde o sovětské intervence ve jménu socialistického internacionalismu i s podporou dalších „socialistických zemí“, nezmiňuje se sku 5 Srov: „Russia and Ukraine are now at war“; JUDAH, Ben. Arm Ukraine or Surrender. The New York Times [online]. 31.8.2014 [cit. 8.7.2015]. Dostupné z: http://www.nytimes. com/2014/09/01/opinion,arm-ukraine-or-surrender.html?r=2. 6 Deusch- polnischen Nichtangriffspakt, 26. Januar 1934, JuraForum, [online.] [cit. 25. 7. 2015] Dostupné z: www.juraforum.de/lexikon/deutsch/polnischen-nichtangriffspakt. 7 The Molotov-Ribbentrop Pact. [online]. [cit. 25. 7. 2015]. Dostupné z: www.enrs.eu/en/ august23/868-molotov-ribbentrop-pact.


81

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 tečnost, že velkou zásluhu na intervenci do Československa měli Ukrajinci Petro Šelest, bývalý generální tajemník KS Ukrajiny, nebo Nikolaj Viktorovič Podgor nyj (ukr. Mikola Pidhorny), předseda Nejvyššího sovětu SSSR a člen Politbyra ÚV KSSS, Andrej Antonovič Grečko, ministr obrany SSSR a člen Politbyra ÚV KSSS. Dobře známé je i působení Stepana Vasiljeviče Červoněnka, člena ÚV KSSS a velvyslance v Československu v letech 1965–1973. Mezinárodně právní hodnocení ukrajinské krize začíná v odborné literatuře zpravidla slovy o ruské „invazi“, „anexi“ a „agresi“. Méně pozornosti je už věno váno příčinám této krize a jejímu možnému řešení. RF anexi Krymu prezentu je jako „znovupřipojení“ území, které „vždy“ patřilo k Rusku. Invazí (invasion) se v mezinárodním právu rozumí masivní nebo i omezený vpád ozbrojených jednotek jednoho nebo i více států na území jiného státu. Jako speciální práv ní pojem není tento termín v mezinárodním právu blíže definován, i když se běžně používá. Pokud se hovoří o „invazi“ ruských jednotek na Krym, není ten to pojem příliš přiléhavý, vzhledem k tomu, že ruské jednotky byly na Krymu již rozmístěny na základě mezinárodní smlouvy. Anexe (annexation) dobytého cizího území byla historicky, v klasickém mezinárodním právu právním titulem vítězného státu k získání suverenity na tomto území. Soudobé mezinárodní prá vo, včetně Charty OSN násilnou anexi cizího území zakazuje. Podle Definice agrese z r. 1974 je anexe považována za agresi. Podle čl. 3 (e) se za agresi (útočný čin) považuje „i použití ozbrojených sil jednoho státu, které se nachází na zákla dě dohody s přijímacím státem v rozporu s podmínkami stanovenými v doho dě“. Stejně tak je za agresi považována i „invaze“ (čl. 3 odst. a). Mezinárodní právo ovšem zná a uznává případy, kdy část obyvatelstva v určitém státu uspěje ve vnitrostátním konfliktu (občanské válce) a prosadí secesi části území původ ního státu. Normy mezinárodního práva zakazující anexi území se ovšem týkají mezinárodních ozbrojených konfliktů a nikoli konfliktů (válek) vnitrostátních. Příkladem takové secese je vytvoření nového státu po národně osvobozenecké válce v Alžírsku v letech 1956–62. K secesi může také dojít se souhlasem cent rální vlády. Tak tomu bylo např. při uznání nezávislosti Eritrei Etiopií v r. 1993.8 Lze předpokládat, že krize na Ukrajině a snahy izolovat nebo i trestat Rusko se negativně promítnou do budoucího uspořádání evropských i světových poli tických, ekonomických a vojenských poměrů. Evropě chybí jasná vize vlastní evropské zahraniční politiky. Ta současná je příliš závislá na zahraniční politi ce USA, prosazujících především své velmocenské zájmy. Historické zkušenosti ukazují, že není snadné se vymanit z politiky konfrontace a nepřátelství. Snahy izolovat Rusko politicky a ekonomicky existovaly již v minulosti a měly také své, nikoli pozitivní důsledky pro život mezinárodního společenství. Ve známé ame rické publikaci „United States Foreign Policy and World Order“ je v souvislosti s americkou zahraniční politikou věnována zcela mimořádná pozornost „stude 8 MALANCZUK, Peter. Akehurst´s Modern Introduction to International Law. 7. vyd. Lon don and New York: Routledge, 1997, s. 19, s. 151–3.


82

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. né válce“. Je pozoruhodné, že za „předehru“ (prelude) k pozdější „studené válce“ je zde označována již západní intervence v ruské občanské válce po Říjnové revo luci v r. 1917.9 Izolace sovětského Ruska a zřejmý neúspěch politiky „evropské kolektivní bezpečnosti“, budované od července 1930 ministrem zahraničí Maxi mem Litvinovem (náměstek lidového komisaře Čičerina od r. 1918)10 měly nepochybně své dopady na průběh druhé světové války i na následující vývoj mezinárodních vztahů v navazující tzv. studené válce. Samozřejmě nelze chápat věci zjednodušeně, bez patřičné analýzy všech historicky souvisejících okolností, včetně vyloučení Sovětského svazu ze Společnosti národů v r. 1940 v souvislosti se sovětsko-finskou válkou (30. 11. 1939 – 12. 3. 1940). Je skutečností, že někteří autoři spatřují určité kořeny problémů promítajících se do konfliktů naší doby již v období I. světové války. Zmíněná publikace z r. 1985 (poslední vydání je z r. 1997) hovoří o „studené válce“ jako o „čtyřiceti letech starého boje, poznamena ného známými konturami, politickými repertoáry a rétorikou“, kdy dialog mezi dvěma velmocemi byl charakterizován „rutinní absencí zdvořilosti“ (civility). Za politiku vlastní oběma velmocím pak autoři publikace označili „nátlakovou diplomacii, opírající se o použití jaderných zbraní v poslední instanci“.11 Podle nového generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga se s krizí na Ukrajině do Evropy „vrátila válka“, přičemž rozšiřování EU a NATO označuje za příspěvek k mírovému rozvoji.12 Je otázkou, zda „válka“ do Evropy nepřišla již dříve v souvislosti s krizí a ozbrojeným konfliktem v Jugoslávii. 2 Stručný přehled vývoje ukrajinské krize a její příčiny Po rozpadu SSSR v prosinci 1990, následujícím po období „perestrojky a glasnosti“ M. Gorbačova (1980–1981) došlo v Rusku k důležitým politickým a ekonomickým změnám. Prvním zvoleným ruským prezidentem se stal v červ nu 1991 Boris Jelcin. Po pokusu o politický převrat v zemi 19. srpna 1991 došlo ke zrušení vedoucí úlohy komunistické strany. Ruská federace a deset bývalých sovětských republik, včetně Ukrajiny vytvořily 8. 12. 1991 Společenství nezá vislých států. Dne 22. 12. 1993 vstoupila v platnost nová Ústava Ruské federa ce, významně posilující pravomoci prezidenta. Prezident podle Ústavy jmenuje předsedu vlády, ministry a má významné pravomoci i v legislativním procesu. Nový parlament (Federální shromáždění) má dvě komory: Federální radu (hor 9 NATHAN, James A. – OLIVER James K. United States Foreign Policy and World Order.4. vydání. Boston, Toronto: Longman, 1997 s. 15–53. 10 Viz např.: DULLINE, Sabine. Stalinovi diplomaté v Evropě 1930–1939.1. vyd. Praha: The mis, 2004, s. 202, 243–274. 11 Srov. V souvislosti se sovětsko-americkými vztahy za vlády prezidenta Reagana, hovoří autoři dokonce o „nové studené válce“, tamtéž s. 424 a násl. 12 Anon. S ukrajinskou krizí se do Evropy vrátila válka, varoval generální tajemník NATO. novinky. cz [online]. 26.5.2015 [cit. 1.7.2015]. Dostupné z: www.novinky.cz/zahraniční/ evropa/370525-s-ukrajinskou-krizi-se-do-evropy-vratila-valka-varoval-generalni-tajem nik-nato.html.


83

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 ní komora) a Státní dumu (dolní komora). Vládnoucí režim v Rusku je ozna čován za autoritářský, nicméně lze mít za to, že země požívá nejvyššího stupně lidských práv a demokracie v celé své, nejen „sovětské“ historii. Ukrajina vyhlá sila svou nezávislost 24. 8. 1991. Tento akt byl potvrzen v lidovém referendu z 1. 1. 1991. Nejvyšším legislativním orgánem Ukrajiny se stala jednokomorová Nejvyšší rada Ukrajiny (Verchovna rada). První prezident Ukrajiny byl zvolen 1. 1. 1991. V r. 1991 byla zakázána komunistická strana Ukrajiny, která byla znovu povolena v r. 1993. V červenci 2015 ji však byla zakázána účast ve vol bách. I když se to někdy popírá, „neofašistické síly a extrémní nacionalistické strany“ na Ukrajině posilovaly již v devadesátých letech minulého století a jsou zastoupeny i v Nejvyšší radě.13 USA silně podporovaly opoziční hnutí na Ukra jině dlouhou dobu před „Majdanem“. Dne 23. 8. 2013 státní sekretář John Kerry připomněl 22. výročí nezávislosti Ukrajiny a při té příležitosti vyzval Ukrajinu, aby splnila podmínky nutné k podpisu dohody s EU.14 Prezident Janukovič tuto dohodu z ekonomických i politických důvodů odmítl podepsat a navázal těsnější spolupráci s Ruskem. V návaznosti na odmítnutí smlouvy s EU se objevili v lis topadu 2013 na Majdanském náměstí demonstranti. V následujících měsících se situace na Majdanu vyhrotila a došlo ke známým událostem, které vyvolaly kritiku vlády prezidenta Janukoviče se strany USA a NATO.15 Řada amerických a západních představitelů navštívila mnohokrát Kyjev s cílem podpořit prozá padní demokratickou orientaci Ukrajiny a oslabit vazby Janukoviče na Ruskou federaci. K nejradikálnějším podporovatelům politických změn na Ukrajině pat řili např. američtí senátoři Chris Murphy a John McCain.16 Podle vlivného amerického politologa a zakladatele geopolitické analytické společnosti Stratfor George Friedmana (původem imigrant z Maďarska) příčiny současné destabilizované situace na Ukrajině spadají do období po skončení II. světové války. V jeho pojetí USA zůstávají „světovou vedoucí mocností“ a „nej mocnějším státem světa“. Rusko se podle jeho slov „sice nedostalo na úroveň Spojených států, nicméně není natolik bezmocné, aby mohlo být ignorováno nebo poučováno.“17 G. Soros v článku „Evropa ve válce“ dne 1. 1. 2015 v kon 13 Ukraine, The New Encyclopaedia Britannica, vol. 28, Macropaedia, 2002, s. 980. 14 U.S. Dept of State Press Statement, On the Occasion of Ukraine´s National Day. [online]. 22.8.2013 [cit, 1.7.2015] http://www.state.gov/secretary/remarks/2013/08/213369.htm. 15 Viz např.: NATO Press Release, NATO Foreign Minister´ Statement on Ukraine. [online]. 3.12.2013 [cit. 1.7.2015]. Dostupné z: http://www.nato.int/cps/en/natolive/news_105435. htm. 16 CHOINIERE, Paul. How the Russians see Murphy´s Ukraine visit. The day [online]. 5.10.2014 [cit. 1.7.2015]. Dostupné z: http://www.theday.com/article/20141005/ OP04/310059964. 17 Srov.:“The United States Remains the world´s leading power…is, by far, the world´s most powerful nation.“ Russia is neither an equal of the United States nor a helpless triple to be ignored or tutored“. FRIEDMAN, George. A Net Assessment of the World. Stratfor Global Intelligence [online]. 19.5.2015 [cit. 7.7.2015]. Dostupné z https://www.stratfor.com/week ly/net-assessment-world.


84

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. frontačním tónu napsal, že Rusko představuje „základní výzvu hodnotám a prin cipům, na nichž byla založena EU“, jakož i výzvu „systému pravidel, na nichž spočíval mír v Evropě od r. 1945“. Režim prezidenta Putina „založený na vládě silou“ se projevuje podle Sorose v „represích doma“ a v „agresí“ v zahraničí.18 Podle M. Gorbačova rozhodnutí USA a jejich spojenců o expanzi NATO smě rem na východ bylo přijato v r. 1993, což podle něho bylo „od počátku za velkou chybu“.19 Podle Gorbačova šlo tehdy o porušení dohod podepsaných v souvislos ti se znovusjednocením Německa. Vinu za ukrajinskou krizi nese podle různě deklarovaných stanovisek před stavitelů USA, NATO i EU ruská agrese a související anexe Krymu. Cílem ruské zahraniční politiky a osobně prezidenta Putina je podle těchto názorů obnovit „sovětské impérium“ a obnovit sovětskou „sféru vlivu“. Putin je dokonce v poli tice „agrese“ a expansionismu“ srovnáván zlobně s Hitlerem, jak to učinila např. Hillary Clinton.20 Podle zkušeného amerického diplomata Johna J. Mearsheimera „USA a jejich evropští spojenci nesou většinu odpovědnosti na krizi.“21 Hlavním kořenem potíží je pak podle jeho názoru rozšiřování NATO v rámci širší západní strategie dostat Ukrajinu z ruského orbitu a integrovat ji do západních struktur. Za kritické momenty považuje i expanzi EU na východ a západní podporu „pro demokratického hnutí“ na Ukrajině, počínajíc již oranžovou revolucí v 2004.22 Svržení demokraticky zvoleného proruského prezidenta bylo pro Putina podle autora „poslední kapkou, správně označenou jako „coup“, která vedla k zabrání Krymu z obavy, že poloostrov se stane námořní základnou NATO…“23 Přitom Sevastopol byl a je hlavní základnou ruské černomořské flotily. Je úkolem pro politology a historiky vyhodnotit nakolik byla politika „Západu“ vůči Rusku

18 Srov.: „By invading Ukraine in 2014, President V. Putin´s Russia has posed a fundamental challenge to the values and principles on which the European Union (EU) was founded, and to the rules-based system that has kept the peace in Europe since 1945… Putin´ s regi me is based on rule by force, manifested in repression at home and aggression abroad“; SOROS, George. Europe at war. Live Mint [online]. 1.1.2015 [cit. 7.7.2015] Dostupné z: http://www.livemint.com/Opinion/vMhn5F3UZO8miWQ86TnXmK/George-Soros- -Europe-at-war.html. 19 KORSHUNOV, Maxim. Mikhail Gorbachev: I am against all walls. Russia Beyond the headlines [online]. 16.10.2014 [cit. 1.7.2015]. Dostupné z: http://rbth.co.uk/internatio nal/2014/10/16/mikhail_gorbachev_i_am_against_all_walls_40673.html. 20 PILLAR, Paul R. The Risk of Misreading Russia´s Intent. Consortiumnews [online]. 1.12.2014 [cit. 1.7.2015]. Dostupné z: http://consortiumnews.com/2014/12/01/the-risk -of-misreading-russias-intent/. 21 Srov: „…the United States and its European allies share most of the responsibility for the crises; MEARSHEIMER, John J., Why the Ukraine Crisis is the West’s faul. Foreign Affairs [online]. 18.8.2014 [cit. 9.7.2015]. Dostupné z: https://www.foreignaffairs.com/articles/ russia-fsu/2014-08-18/why-ukraine-crisis-west-s-fault. 22 Srov.: The toproot of trouble is NATO enlargement, the central element of a larger strategy to move Ukraine out of Russia´s orbit…“ Tamtéž. 23 Tamtéž.


85

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 a Ukrajině v tomto směru realistická nebo naopak ne zcela racionálně promyš lená. Dne 21. 2. 2014 byla uzavřena pod silným mezinárodním tlakem dohoda mezi prezidentem V. Janukovičem a opozicí. Garanty dohody požadující řešení krize mírovou cestou byli ministři zahraničí Německa, Polska a Francie. V den podpisu smlouvy hovořil prezident Putin s americkým prezidentem Obamou. Dohoda se však ukázala být pro ukrajinskou opozici během 24 hodin cárem papíru, neboť následovalo násilné obsazení sídla vlády i prezidentské kancelá ře povstalci. Jednání původně vedlo k dohodě mezi prezidentem Janukovičem a opozicí za účasti zástupců Francie, Německa, Polska (ministři zahraničí) a Ruska (velvyslanec Lukin) o zrušení zákona Vechovne rady z 16. 1. 2014 ome zujícího veřejné shromažďování a obnovení ustanovení ukrajinské Ústavy, ome zující pravomoci prezidenta, jakož i k dohodě o vytvoření nové vlády národní jednoty, příslibu prezidenta Janukoviče k odstoupení a vyhlášení nových voleb.24 Již 22. 2. 2014 byl Janukovič z obav o vlastní život donucen s pomocí ruských tajných služeb opustit Kyjev a uchýlit se do Moskvy. Ukrajinský parlament ovlá daný již stoupenci Majdanu, hlasoval 22. 2. 2014 pro odvolání Janukoviče a to většinou 328 hlasů. Proti jeho odvolání nebyl nikdo. Bez 10 hlasů tak bylo dosa ženo ústavní tříčtvrtinové většiny hlasů nutné pro odvolání prezidenta, který na útěku označil toto hlasování za protiústavní a odmítl na svou funkci rezig novat. Ukrajinský parlament (Verchovna rada) dne 23. 2. 2014 přijal zákon, kterým byl zrušen naprosto kontroverzní zákon o užívání minoritních jazyků. Tento zákon zakazoval užívání ruského jazyka, což vyvolalo pochopitelný odpor rusky mluvícího obyvatelstva Ukrajiny a bylo hrubým projevem ukrajinského nacionalismu a neudržitelné jazykové a národnostní diskriminace. V té době úřadující, již nově instalovaný prezident Olexandr Turchynov byl nucen zákon vetovat, nezabránil však již morálním a politickým škodám, které přijetí záko na o „regionalnych jazykach“ na Ukrajině způsobilo. Verchovna rada Ukrajiny na mimořádném zasedání dne také 23.2 prohlásila, že V. Janukovič jako prezi dent neústavně abdikoval a jmenovala svého nového mluvčího O. V. Turchynova prozatímním prezidentem Ukrajiny. O dva dny později nová ukrajinská vláda obvinila V. Janukoviče a další členy jeho vlády ze zločinů proti lidskosti. Tyto události vyvolaly odmítavou reakci RF, která naopak obvinila ukra jinskou vládu z porušení dohody z 21. 2. 2014, vyjádřila pochybnosti o legiti mitě Verchovne rady a kritizovala porušování „humanitárních práv“ ruského obyvatelstva a dalších menšin na Ukrajině. V prohlášení ruského ministerstva zahraničních věcí z 24. 2. 2014 bylo konstatováno, že někteří západní partneři Ruska „nejsou znepokojeni osudem Ukrajiny, nýbrž mají své vlastní geopoli tické zájmy“. Prohlášení též poukazovalo na „tichý souhlas externích sponzo rů“ s využitím dohody z 21. února jako „krytí“ k podpoře scénáře na změnu 24 US. Dep´t of State Press Release, Background Briefing on the Situation in Ukraine, [online]. 19.2.2014 [cit. 9.7.2015] Dostupné z: http://www.state.gov/r/pa/ps/2014/02/221817.htm


86

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. ukrajinského režimu prezidenta Janukoviče silou na základě vytvoření „facts on the ground“. V prohlášení bylo rovněž vyjádřeno znepokojení RF z pokusů zatáhnout do schvalování ukrajinského postoje „mezinárodní struktury, včetně sekretariátu OSN.“25 Sekretariát OSN tlumočil 24. 2. 2014 podporu generálního tajemníka politickému procesu, který reflektuje „touhu všech Ukrajinců a stou penců ukrajinské jednoty a územní celistvosti“. Ve jménu stabilní a prosperující budoucnosti Ukrajiny, generální tajemník vyzval všechny strany k dodržování principů demokracie a lidských práv a tím i pro vytvoření vhodného prostře dí pro svobodné a spravedlivé volby.26 USA kritizovaly RF za „invazi a okupaci ukrajinského území“, „porušení ukrajinské suverenity a teritoriální integrity“ v četných prohlášeních.27 Po písemné žádosti V. Janukoviče z 1. 3. 2014 adresované ruskému presi dentovi o „obnovení vlády zákona, míru, pořádku, stability a ochraně obyvatel stva Ukrajiny“, vyslovily obě komory ruského parlamentu dne 1. 3. 2014 souhlas s použitím ruských jednotek na Krymu. Násilná změna vlády na Ukrajině byla na mezinárodní úrovni široce uznána a podporována. Ruská federace naproti tomu označila změnu vlády za „coup d’état“. Již 1. 3. USA odsoudily přímo „inva zi a okupaci ukrajinského území“ Ruskou federací a „porušení ukrajinské suve renity a územní celistvosti Ukrajiny.“28 Dne 2. 3. 2014 se na žádost nové ukra jinské vlády, prezentované ukrajinským velvyslancem při OSN sešla i RB. Na jednání RB byla RF Ukrajinou obviněna z „ilegálního vstupu“ na území Ukrajiny na krymském poloostrově pod záminkou ochrany rusky mluvícího obyvatelstva. Akce RF byla ukrajinským zástupcem označena za „akt agrese proti státu Ukraji na“ a za „vážné porušení mezinárodního práva“, ohrožující „suverenitu a územní integritu“ Ukrajiny, jakož i míru a stabilitu celého regionu…29 Ruský velvysla nec v reakci na toto obvinění kritizoval ukrajinskou vládu za nesplnění dohody z 21. 2. 2014. Tlumočil také prosbu předsedy Rady ministrů Krymu prezidentu Putinovi o obnovení míru na Krymu, podporovanou prezidentem Janukovičem, jehož svržení z úřadu označil za ilegální. Zástupkyně USA naproti tomu uved 25 Srov: ,,…some of our western partners are not concerned about the fate of Ukraine, but rather their own unilateral geopolitical considerations”. Ministry of Foreign Affairs of the Russian Federation Press Release, Statement by the Russian Ministry of Foreign Affairs, [online]. 24.2.2014 [cit. 9.7.2015]. Dostupné z: www.mid.ru/brp_4.msf/0/86DDB7A F9CD146c844257c8a003c57d2. 26 Secretary General Ban Kimoon Press Release, Statement attributable to the Spokesperson for the Secretary-General on Ukraine. [online]. 24.2.2014 [cit. 9.7.2015]. Dostupné z: ttp:// www.un.org/sg/statements/?nid=7480. 27 Viz k tomu např.: DAUGIRDAS, Kristina – MORTENSON, Julian Davis. United States Condemns Russia´s Use of Force in Ukraine and Attempted Annexation of Crimea, AJIL; sv. 108, roč. 2015, č. 4, s. 784 an. 28 Tamtéž s. 790. 29 UN Doc. S/PV.7124, [online], 3.3.2014, [cit. 7.7.2015]. Dostupné z: http://www.securi tycouncilreport.org/atf/cf/%7B65BFCF9B-6D27-4E9C-8CD3-CF6E4FF96FF9%7D/s_ pv_7124.pdf s. 3–6.


87

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 la, že „ruská vojenská intervence“ na Krymu nastala „bez právních důvodů“ (is without legal basis).30 Na Krymu byla podle dřívějších dohod s Ukrajinou zřízena ruská vojenská základna. Rusko-ukrajinská smlouva o rozdělení, statusu a podmínkách umíst nění Černomořské námořní flotily byla podepsána již v roce 1997. V roce 2010 byla smlouva podle dohody z Charkova prodloužena až do roku 2042. Určovala právní status vojenských základen a lodí na Krymu. Rusko mohlo podle smlouvy udržovat v Sevastopolu a na Krymu 25000 vojáků, 24 dělostřeleckých systémů s kalibrem menším než 100 mm, 132 ozbrojených vozidel a 22 vojenských leta del. Poloostrov Krym měl a má z hlediska vojenských strategických zájmů Ruska zcela mimořádný význam. Obsazení Krymu bylo z počátku značně nepřehledné, neboť kontrolu krymského poloostrova a přechodů z poloostrova na „pevnin skou“ Ukrajinu zahájily dne 27. 2. 2014 vojenské jednotky bez jasného označení příslušnosti. Dne 11. března 2014 Nejvyšší rada Krymské autonomní republiky a Městská rada Sevastopolu potvrdily vyhlášení nezávislosti a požádaly o při pojení k Rusku. Jako „precedentu“ se dovolávaly vyhlášení nezávislosti Kosova v roce 2008. Referendum konané 25. května dopadlo jednoznačně ve prospěch secese Krymu od Ukrajiny. Řada států, NATO i EU však označily referendum za nelegální a za porušení Budapešťského memoranda z roku 1994. Navíc skupi na G8 pozastavila členství Ruska v této skupině. K připojení Krymu k RF došlo 18. března 2014 a od té doby je Krym pod její faktickou správou. Ruská federace i osobně prezident Putin vytrvale popírali účast ruských vojenských jednotek na Ukrajině. Ruská vláda a další ruští před stavitelé přiznávali pouze přítomnost bývalých ruských vojáků na ukrajinském území již mimo službu nebo vojáků „na dovolené“, případně v důsledku neúmy slného překročení hranice. Tzv. „zelení mužíci“ (little green men) byli ze stra ny USA a NATO označováni za příslušníky ruských speciálních jednotek. USA i Evropská unie použily vůči Rusku, ruským společnostem a jednotlivcům různé ekonomické sankce, na něž Ruská federace reagovala svými protiopatřeními. Ukrajinský parlament dne 15. dubna 2014 označil Krym za území „dočasně oku pované Ruskem“. Rusko naproti tomu zcela integrovalo Krym do svazku Ruské federace a významně posílilo svou vojenskou přítomnost na Krymu. Podle čl. 652 ruské Ústavy se přijetí nových subjektů do Ruské federace řídí federálním ústavním zákonem, který byl přijat v r. 2001. Bývalý „Secretary of State USA“, dnes 91letý Henri Kissinger v interview pro německý časopis Spiegel v listopadu 2014 konstatoval, že Krym je symptomem a nikoli příčinou krize. Krym označil za „zvláštní případ“, kdy Ukrajina byla dlouhou dobu „součástí“ Ruska. I když uvedl, že nelze přijmout princip, podle něhož může jakákoli země změnit hranice a zabrat „provincii“ jiné země, pouká zal i na „chyby“ (mistakes) Západu v ukrajinské krizi. Zdůraznil, že anexe Kry 30 Tamtéž.


88

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. mu neznamenala pohyb směrem ke „globálnímu dobytí“ (conquest) území, kte ré by bylo srovnatelné s vpádem Hitlera do Československa. Poukázal také na to, že Ukrajina měla pro Rusko vždy zvláštní význam a pro Západ bylo chybou, že si to neuvědomoval. Přesto Západ podle něho nemůže anexi Krymu přijmout a určitá protiopatření (sankce) vůči Rusku byla nutná. Nicméně vyjádřil i své pochybnosti o přijatých sankcích cílených zejména na konkrétní ruské předsta vitele. Podle jeho názoru by Ukrajina neměla být členem NATO. Kissinger také konstatoval, že vztahy mezi Ruskem a Západem jsou mnohem vypjatější než v předchozích dekádách a případný vznik nové „studené války“ označil za „his torickou tragédii“31. Bývalý německý kancléř Helmut Schmidt dokonce varoval v souvislosti s kri zí na Ukrajině před nebezpečím vzniku třetí světové války. Bez zajímavosti není jeho zmínka o r. 1914 jako určité paralele současného přibližování se k válce v interview pro „Bild-Zeitung“.32H. Schmidt kritizoval výslovně politiku EU vůči Ukrajině, včetně snah o její začlenění do struktur EU. Z hlediska přičleňování jednotlivých zemí k EU také připomněl, že Gruzie leží mimo Evropu. Rovněž zpochybnil efektivitu sankcí vůči Rusku.33 V rozsáhlém interview německému televiznímu programu ARD dne 13. lis topadu 2014 kritizoval prezident Putin chování garantů smlouvy z 21. 2. 2014, kteří netrvali na tom, aby byly jednotlivé body dohody dodržovány. V souvislosti s anexí Krymu, prezident Putin srovnával situaci Krymu s vyhlášením nezávislo sti Kosova. Uvedl, že zatímco o budoucnosti Kosova se rozhodovalo v tamějším parlamentu, na Krymu „o své budoucnosti rozhodli lidé v referendu“. Odmítl, že

31 Srov. „Crimea is a symptom, not a cause. Furthermore, Crimea is a special case. Ukraine was part of Russia for a long time. You can‘t accept the principle that any country can just change the borders and take a province of another country. But if the West is honest with itself, it has to admit that there were mistakes on its side. The annexation of Crimea was not a move toward global conquest. It was not Hitler moving into Czechoslovakia... But Ukraine has always had a special significance for Russia. It was a mistake not to realize that....some countermeasures were necessary... But I do have a number of problems with the sanctions.... Relations between the West and Russia are tenser now than they have been in decades.... I think a resumption of the Cold War would be a historic tragedy. Viz MITTELSTAEDT, Juliane von – FOLLATH, Erich. Do we achieve world order through chaos or insight?. Spiegel online [online]. 13.11.2014 [cit. 9.7.2015]. Dostupné z: http:// www.spiegel.de/international/world/interview-with-henry-kissinger-on-state-of-global -politics-a-1002073.html. 32 Srov.: „Die Situation scheint mir zunehmend vergleichbar“. NEURER, Dietmar. Helmut Schmidt warnt vor Weltkriegsszenario. Handelsblatt [online]. 16.5.2014 [cit. 9.7.2015]. Dostupné z: http://www.handelsblatt.com/politik/deutschland/ukraine-krise-helmut -schmidt-warnt-vor-weltkriegsszenario/9903252-all.html. 33 Anon. Helmut Schmidt wirft EU Größenwahn vor. Spiegel online [online]. 16.5.2014 [cit. 9.7.2015]. Dostupné z: http://www.spiegel.de/politik/ausland/ukraine-krise-helmut -schmidt-wirft-eu-groessenwahn-vor-a-969773.html.


89

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 by Rusko porušilo mezinárodní právo.34 Vyjádřil rovněž obavy z etnických čistek a vzniku neonacistického státu na Ukrajině.35 Paul Craig Roberts často kritizuje zahraniční politiku USA, NATO a Izraele v různých částech světa. Zmiňuje účast neokonzervativců za vlády prezidenta Clintona na rozpadu Jugoslávie, válku proti Srbsku i expanzi NATO k ruským hranicím. Poukazuje kriticky na „koordinované“ akce „západní vojenské aliance“ (Western military aliance: US-NATO-Israel) v Afganistanu, Pákistánu, Palestině, Ukrajině, Sýrii, Iráku, Africe, Asii i Dálném východě.36 P. Craig také jednoznačně uvedl, že Victoria Nuland jako „Asistant Secretary of State“ a její úřad ve spolu práci s CIA a nevládními organizacemi organizovaly převrat na Ukrajině.37 Na jiném místě Craig označil hospodářské sankce vůči ruským činitelům za kontra produktivní a hovořil o „bezprecedentní aroganci Washingtonu, která je schop ná přivést svět k destrukci.“38 Noam Chomsky k anexi Krymu mj. uvedl: „Anexe Krymu je porušením mezinárodních práv, mezinárodní dohody, konkrétně té, kterou Rusko podepsalo, a která požadovala zachování nedotknutelnost hranic Ukrajiny. Ale to není jediný případ ve světě. Jsou mnohem horší případy a o těch se nehovoří, protože to jsou naše zločiny“.39 Chomsky např. zmínil odmítnutí USA vrátit Kubě část jejího území po vyhlášení nezávislosti v r. 1959. George Kennan, autor známé doktríny „zadržování komunismu“ (containment), se kte rým jsem měl možnost se osobně před lety setkat a jednat, varoval ještě v r. 1997 před rozšiřováním NATO o státy bývalého východního bloku. Rozšíření NATO by podle jeho názoru bylo nejtragičtějším omylem americké politiky od kon ce studené války, které by v Rusku vyvolaly nacionalistické a prozápadní mili 34 Srov.: I am deeply convinced that Russia did not commit any violations of international law…“, Report z interview s Putinem. Valdai [online]. 18.11.2014 [cit. 9.7.2015]. Dostupné z: http://valdaiclub.com/russia_and_the_world/74060.html. 35 Srov::“…we are very concerned about any possible ethnic cleansings and Ukraine ending up as a neo-Nazi state.“ Tamtéž. 36 Dr. Paul Craig Roberts byl „Assistant Secretary of the Treasury for Economie Policy and Associate Editor of the Wall Street Journal. K jeho názorům viz. http://www.paulcraigro berts.org/2014/12/12/brink-war-economic-collapse-apul-craig-roberts. 37 Srov.: „Obama appointed neoconservative Victoria Nuland as Assistant Secretary of State. Nuland’s office , working with the CIA and Washington-financed NGOs, organized the U.S. coup in Ukraine. viz. Tamtéž. 38 Srov.:“Economic sanctions applied to individual Russian officials signal nothing but Washington’s impotence. Real sanctions would harm Washington’s NATO puppet states far more than sanctions would hurt Russia“… Washington’s arrogance is unprecedented and is capable of driving the Word to destruction. Where is Europe’s sense of self-pre servation?”ROBERTS, Craig, Paul. Moving Closer to the War. Information Clearing House [online]. 27.4.2014 [cit. 13.7.2015]. Dostupné z: http://www.informationclearinghouse. info/article38344.htm. 39 KUPKA, Petr. Slavný myslitel Chomsky: Rusko na Krymu chybovalo, ale USA páchají hor ší zločiny. Volný trh zničil Ukrajinu i východní Evropu. Parlamentní listy [online]. 5.6.2014 [cit. 13.7.2015]. Dostupné z: www.parlamentnilisty.cz/arena/slavny-myslitel-chromsky -rusko-na-krymu-chybovalo-ale-usa-pachaji-horsi-zločiny-321922.


90

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. taristické nálady s negativním vlivem na rozvoj ruské demokracie a obnovení atmosféry studené války.“40 O rozšíření NATO směrem na východ rozhodla již vláda prezidenta B. Clintona. Podle rigidního stanoviska V. Klause to byl právě „Západ“, kdo krizi na Ukrajině vyhrotil a svádí to na Rusko.41 3 Budapešťské memorandum o bezpečnostních zárukách z 5. 12. 1994 USA, Ruská federace a Velká Británie uzavřely dne 5. 12. 1994 s Ukrajinou Memorandum o bezpečnostních zárukách v souvislosti s přistoupením Ukrajiny ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní.42 V preambuli dokumentu signatářské státy uvítaly připojení Ukrajiny jako „nejaderného státu“ k této Smlouvě a vza ly v úvahu závazek Ukrajiny odstranit všechny jaderné zbraně ze svého území během stanovené lhůty. Ve Smlouvě tři signatáři „znovu potvrdili svůj závazek“ vůči Ukrajině: 1) v souladu s principy Závěrečného aktu KBSE „respektovat nezávislost, svrchovanost a existující hranice Ukrajiny, 2) zdržet se hrozby nebo použití síly proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti Ukrajiny“ s tím, že žádná z jejich zbraní nebude nikdy použita vůči Ukrajině s výjimkou sebeo brany nebo jinak než v souladu s Chartou OSN; 3) zdržet se v souladu s prin cipy KBSE ekonomického nátlaku na Ukrajinu s cílem podřídit svým vlastním zájmům výkon práv, která jsou vlastní suverenitě Ukrajiny a zajistit si tak výhody jakéhokoli druhu; 4) pokud by se Ukrajina stala obětí agrese (act of aggression) nebo předmětem hrozby agrese s použitím jaderných zbraní, budou všichni tři signatáři usilovat o okamžitou akci RB OSN na pomoc Ukrajině jako nejader nému státu; 5) nepoužít jaderné zbraně vůči nejadernému státu, který je stranou Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, s výjimkou útoku na ně samotné, jejich vlastní nezávislá území, ozbrojené síly, nebo jejich spojence státem, který je ve spojení nebo alianci s jaderným státem; 6) vzájemně konzultovat v případě, že vznikne situace, která se dotýká jimi převzatých závazků. 40 Srov. „Expanding NATO would be the most fateful error of American policy in the entire post-cold war era… Such a decision may be expected to inflame the nationalistic, anti -Western and militaristic tendencies in Russian opinion; to have an adverse effect on the development of Russian democracy; to restore the atmosphere of the cold war…“ KREM LÍK, Vítězslav. Tento muž předpovídal další studenou válku. Eportál – parlamentní listy [online]. 12.9.2014 [cit. 13.7.2015]. Dostupné z: http://eportal.parlamentnilisty.cz/article s/6937-tento-moudry-muz-predpovidal-dalsi-studenou-valku.aspx. 41 KOPECKÝ, Josef. Západ krizi na Ukrajině vyhrotil a svádí to na Rusko, napsal Klaus. iDnes.cz [online]. 11.11.2014 [cit. 13.7.2015]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/ zapad-krizi-na-ukrajine-vyhrotil-a-svadi-to-na-rusko-pise-klaus-p7h-/domaci. aspx?c=A141111_164958_domaci_kop. 42 Memorandum on Security Assurances in connection with Ukraine‘s accession to the Tre aty on the NPT. [online]. 6.12.2014 [cit. 1.7.2015] .Dostupné z: https://www.msz.gov.pl/en/p/wiedenobwe_at_s_en/news/memorandum_on_security_ass urances_in_connection_with_ukraine_s_accession_to_the_treaty_on_the_npt.; UN GA Doc. A/49765, UN SC Doc. S/1994/1399, 19. Dec. 1994; Un GA Doc. A/49765, UN SC Doc. S/1994/1399, 19. Dec. 1994.


91

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 Dne 7. prosince 1994 stálí zástupci Ruské federace, Ukrajiny, Spojeného krá lovství Velké Británie a Severního Irska a Spojených státu amerických při OSN (V. Lavrov, M. Zlenko, D. Hannay, Madelein K.. Albright) zaslali společným dopisem Memorandum (podepsané nejvyššími představiteli Leonidem Kuč mou za Ukrajinu, Borisem N. Jelcinem za Ruskou federaci, Johnem Majorem za VB a W. J. Clintonem za USA) generálnímu tajemníkovi OSN. 43 Přílohu II v anglickém a ruském znění tvořila Společná deklarace pěti lídrů z 5. prosince 1994, v níž vrcholní představitelé potvrdili, že diskutovali „architekturu evrop ské bezpečnosti“, vyjádřili své odhodlání podporovat sílící tendence k formo vání bezpečnosti založené na politickém partnerství, jakož i spoluprácí na roz voji bezpečnostního systému, který by zahrnoval všechny státy KBSE. Společná deklarace rovněž potvrdila společný závazek pokračovat v budování politické, vojenské a ekonomické spolupráce v „nerozdělené Evropě“ (in an undivided Europe) jejímiž charakteristickými rysy jsou integrace a transparentnost. Ve společném prohlášení nejvyšší představitelé rovněž potvrdili, že závazky vyplý vající z KBSE v oblasti lidských práv, v ekonomice a bezpečnosti představují základ (cornerstone) společného evropského bezpečnostního prostoru (com mon European security space). V tomto prostoru se strany deklarace zavázaly napomáhat tomu, aby země a národy „nebyly dále vystaveny hrozbě vojenské síly nebo jiným nežádoucím důsledkům agresivního nacionalismu a šovinismu“. Závěrem Společná deklarace zmiňuje „historické změny ve světě, včetně ukon čení konfrontace mezi bloky studené války“, vytvoření příznivých podmínek pro další upevňování bezpečnosti a stability na evropském kontinentě a pro „hlubo ké omezení jaderných zbraní“ (for deep reduction in nuclear forces). Deklara ce rovněž připomněla, že významným příspěvkem širšího procesu upevňování bezpečnosti a stability jsou Smlouva o konvenční výzbroji v Evropě, Smlouva o volné obloze (open skies treaty) a opatření k upevňování důvěry. 4 Anexe Krymu a mezinárodní právo 4.1 Prohlášení Ukrajinské společnosti pro mezinárodní právo Ukrajinské sdružení pro mezinárodní právo se dne 3. 3. 2014 obrátilo s pro hlášením k lidu Ukrajiny, Ruské federace i „bratrskému lidu“ sousedních zemí a k celému mezinárodnímu společenství, v níž odsoudilo jednomyslnou pod poru Rady federace Federálního shromáždění Ruské federace ze dne 1. března 2014 pro rozhodnutí prezidenta Putina vyslat na Ukrajinu „omezený kontingent vojenských jednotek“. Toto rozhodnutí Prohlášení označilo za porušení Char ty OSN, Deklarace zásad mezinárodního práva z r. 1970, helsinského Závě rečného aktu z r. 1975, Dohody o přátelství a spolupráci mezi Ruskou federací a Ukrajinou z r. 1977 a řady dalších mezinárodních smluv. Současně Prohlá šení konstatovalo, že odmítnutí Ruské federace zahájit předběžné konzultace 43 Tamtéž.


92

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. s Ukrajinou a státy garantujícími její územní celistvost (VB, USA, Francie, Čína) odhalilo „křiklavé“ (blatant) porušení závazků podle mezinárodního práva tak, jak jsou zakotveny v Budapešťském memorandu44. V Prohlášení bylo zdůrazně no, že podle Ukrajinské ústavy a relevantních norem mezinárodního práva je „Autonomní krymská republika“ integrální součástí Ukrajiny a jednou z jejich „administrativně-územních jednotek“. Výzvu ruské vládě od „samozvaných hlav jedné z administrativních jednotek Ukrajiny – Autonomní krymské republiky“ o vojenskou pomoc označilo Prohlášení za „protiprávní“ (unlawful) a každé rozhodnutí učiněné na tomto základě za „neplatné“ (void). Prohlášení pouká zalo na Dohodu mezi Ruskem a Ukrajinou o statutu a podmínkách přítomnos ti Ruské černomořské námořní flotily na území Ukrajiny podepsané 8. srpna 1997 (jejíž platnost byla prodloužena v dubnu 2010), zvláště pak na čl. 6 odst. 1 Dohody, který stanoví, že vojenské jednotky Ruské federace „operují v oblastech svého umístění v souladu s legislativou Ruské federace při respektování suvere nity Ukrajiny, respektování jejích zákonů a zdržení se vměšování do vnitřních záležitostí Ukrajiny“. Prohlášení dále uvádělo, že i jiná ustanovení této dohody (čl. 8 odst. 2), týkající se vojenských cvičení) byla porušena. Ukrajinské sdruže ní označilo akce Ruské federace za „akt agrese“ (an act of aggression) a „zločin podle mezinárodního práva“ (crime under international law). Prohlášení rovněž konstatovalo, že stát, který porušil kogentní normy obecného mezinárodního práva, nese za toto porušení mezinárodní odpovědnost a „osoby odpovědné za spáchání zločinu agrese mohou být podrobeny (can incur) individuální trest ní odpovědnosti podle mezinárodního práva. Závěrem prohlášení zdůrazňuje právo Ukrajiny na „své přirozené (inherent) právo na individuální nebo kolek tivní sebeobranu“ tak, jak je zakotveno ve čl. 51 Charty OSN. 4.2 Kritické hodnocení anexe Krymu a argumenty RF O analýzu mezinárodně právních otázek, které vznikly v souvislosti s ukra jinskou krizí, se pokusil „Royal Institute of International Affairs“ v červenci 2014 s upozorněním, že přednesené příspěvky reflektují pouze osobní názory účastníků a nejsou výrazem stanoviska samotné instituce45.. Účastníci jednání se zabývali ruskými právními argumenty na ospravedlnění akcí Ruské federace na Krymu. Předmětem jednání byly otázky sebeobrany, výzva bývalého ukra jinského prezidenta V. Janukoviče prezidentu Putinovi, zásada sebeurčení nebo Ruskem zdůrazňovaná paralela událostí na Krymu s intervencí NATO v Koso 44 Anon. An Appeal from the Ukrainian Association of International Law. Euromaidan Press [online]. 3.3.2014 [cit. 9.7.2015]. Dostupné z: http://euromaidanpress.com/2014/03/03an -appeal-from-the-ukrainian-association-of-international-law. 45 ALLISON, Roy a kol. The Ukraine Crisis: An International Law Perspective, International Law Programme (Russia and Eurasia Programme Summary, Chatham House, The Roy al Institute of International Affairs). Chatham House [online]. 11.7.2014 [cit. 9.7.2015]. Dostupné z: http://www.chathamhouse.org/sites/files/chathamhouse/field/field_docu ment/20140711UkraineLaw_0.pdf


93

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 vu. Všechny ruské ospravedlňující argumenty účastníci konference odmítli jako nedůvodné. 46 Pro ospravedlnění ruské akce na základě práva sebeobrany neexis toval podle účastníků žádný důvod, neboť ruské jednotky ani ruští občané nebyli ohrožováni. Ruský argument, že Smlouva o rozdělení Černomořské flotily mezi Ruskou federací a Ukrajinou o jejím statutu z r. 1997 umožňovala pohyb ruských jednotek, byl označen za chybný, neboť zde nebyl vyžádán předchozí ukrajin ský souhlas. Prezident Janukovič pak po útěku ze země neměl efektivní kontrolu nad státem a došlo téměř okamžitě k přechodu jeho pravomocí na novou vládu. Třetím argumentem Ruské federace, kterým se konference zabývala, byla pod pora principu sebeurčení krymského obyvatelstva, včetně práva secese. Podle názorů účastníků diskuse neexistovaly na Krymu faktické podmínky (např. pro následování určitých skupin), které by právo secese Krymu od Ukrajiny ospra vedlňovaly. Zpráva také konstatovala, že v této době žádný stát, kromě Ruska, neuznal nezávislost Krymu. Zpráva z konference také připomněla rezoluci VS OSN č. 2625 (XXV) nazvanou „Deklarace zásad mezinárodního práva týkající se přátelských vztahů a spolupráce mezi státy, která mj. zdůrazňuje: „Území státu nesmí být předmětem nabytí jiného státu v důsledku hrozby silou nebo použití síly. Žádný územní zisk nabytý v důsledku hrozby silou nebo použití síly nesmí být uznáno za legální“47. Zpráva z konference se dotkla i již zmíněného kon troverzního tématu legality intervence NATO v Kosovu a jejího srovnání s rus kými aktivitami na Ukrajině. Podle zprávy, i kdyby intervence v Kosovu byla porušením mezinárodního práva, argument, že i Rusko se proto může dopustit takového porušení, by nebyl právním argumentem, nýbrž pouze argumentem politickým48. Zpráva ovšem ve shodě se známým argumentem zastánců inter vence v Kosovu spatřuje rozdíl v tom, že v Kosovu se jednalo o vážná porušení mezinárodního práva, zejména lidských práv, která byla jako taková uznána jak VS OS, tak i RB za účasti Ruské federace. Jednostranné vyhlášení nezávislos ti Kosova je pak podle závěrů konference nikoli výsledkem vnější intervence, nýbrž důsledkem vývoje zahrnující bona fide úsilí vyjednat řešení respektující hranice existujícího státu, jehož bylo Kosovo součástí49. V souvislosti s ukrajin skou krizí se často nicméně uvádí, že „Západ“ platí cenu za „Kosovo“, neboť je obtížné ruské chování na Ukrajině důrazně kritizovat jako porušení mezinárod

46 Tamtéž. 47 K textu Deklarace viz. např. MRÁZEK, Josef. Dokumenty ke studiu mezinárodního práva. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005, s. 38. 48 Srov. „… even if it were to be assumed that the intervention in Kosovo was a breach of international law, the argument that Russia could therefore commit such a breach was not a legal argument, but a political one.“ ROY, Allison a kol. op. cit. 44. 49 Srov.: „… declaration of independence did not come at the same time as armed external intervention but, instead, after a long train of developments, including bona fide efforts to negotiate a solution respection the boundaries of the existing state of which Kosovo was part., Tamtéž.


94

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. ního práva: s ohledem na zákaz použití síly, zásadu územní celistvosti, neporuši telnosti hranic a zásadu sebeurčení národů.50 B. Simma, německý odborník na mezinárodní právo a bývalý soudce MSD v Haagu se v interview pro německý časopis Spiegel vyjádřil věcně a fundovaně k ukrajinské krizi. Časopis uveřejnil interview pod příznačným názvem „Západ je pokrytecký“ (scheinheilig).51 První otázka Spiegelu konstatovala, že politické názory na krymskou krizi jsou rozdělené. Redaktor při tom poukázal na rozdílné stanovisko spolkové vlády, konstatující porušení mezinárodního práva Ruskem a názor bývalého kancléře H. Schmidta, podle něhož lze anexi Krymu pochopit (nachvollziehen). B. Simma odpověděl, že sice nemá žádné pochopení pro jed nání Putina, nicméně též uvedl, že pokud bychom se vmysleli do ruské situace, lze jeho chování pochopit, aniž by se tím toto jednání ospravedlňovalo.52 Podle Simmy Rusko „zcela jasně porušilo mezinárodní právo“, když ruské vojenské jed notky, ještě před referendem blokovaly ukrajinské opěrné body. Tuto akci ozna čil německý právník za „parádní případ“ agrese v důsledku porušení smlouvy o pobytu ruských vojsk. Na otázku, zda nové vedení Krymu mohlo Rusko požá dat o pomoc, právník odpověděl, že jde o „choulostivé“ (heikles) téma, neboť se vyžaduje určitá „legitimita“ režimu, žádajícího o pomoc, kterou v daném přípa dě označil za „pochybnou“. Simma se vyjádřil i k otázce práva národů na sebe určení a v této souvislosti i k právu „secese“ s ohledem na posudek MSD z r. 2010 v kauze Kosova, na kterém jako soudce participoval. Simma uvedl, že MSD se v posudku, jakéhokoli výroku ve vztahu k právu na secesi uvážlivě (sorgfäl tig) vyvaroval. On sám však zastává názor, že právo sebeurčení národů zahrnu je obvykle (normalerweise) pouze právo na samosprávu, na širokou autonomii nikoli na secesi. Podle jeho názoru, by odtržení Krymu od Ukrajiny snad mohlo být oprávněné tehdy, pokud by tam byli Rusové brutálně utiskováni. Simma však na druhé straně také zdůraznil obecně známý, „extrémně silný geostrategický zájem“ Ruska na Ukrajině. Západ podle jeho slov nabídkou přidružení Ukrajiny k EU tuto reakci Ruska přímo vyvolal. Vzhledem k tomu, že Západ podle jeho názoru dost často sám s mezinárodním právem jednal „macešsky“, dochází nyní k bumerangovému efektu. Simma přiznal, že poté co byl prezident V. Janukovič zbaven moci, sám počítal s tím, že si Rusko Krym „vezme zpět“. Podle jeho slov přístav Sevastopol jako nejdůležitější přístup k Černému moři a tím i ke Stře dozemnímu moři je pro Rusko příliš významný než aby ho přepustilo do sféry vlivu Západu a tím ho dokonce přenechalo NATO.53 Na přímou otázku časopisu, 50 PETERS, Anne. Crimea: Does „The West“ Now Pay the Price for Kosovo? EJIL: Talk [online]. 22.4.2014 [cit. 22.6.2015]. Dostupné z: http://www.ejiltalk.org/author/annepe ters. 51 HIPP, Dietmar, von. Der Westen ist scheiheilig. Spiegel [online]. 7.4.2014 [cit. 22.6.2015]. Dostupné z: http://www.spiegel.de/spiegel/print/d-126393766.html. 52 Srov: Wenn wir uns in die Lage Russlands versetzen kann man sein Vorgehen nachvollzie hen, wohlgemerkt ohne es damit zu rechtfertigen“; Tamtéž. 53 Tamtéž.


95

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 zda musíme přijmout anexi Krymu, právník odpověděl: „V zásadě jsme tak již učinili, neboť – starost Západu se nyní soustřeďuje na zbytek Ukrajiny a plyn“. Zároveň ale uvedl, že anexe Krymu nebude mezinárodněprávně účinná, pokud ji Západ právně neuzná. Fakticky však Krym zůstane pod vládou Ruska. Závěrem Simma označil výčitky Západu, že Putin porušil mezinárodní právo za „pokrytecké“.54 Poukázal přitom na porušování zákazu použití síly a zákazu intervence Západem, pod vedením USA. Zmínil např. válku v Iráku, nebo konflikt v Kosovu a neopomněl ani připomenout násilné změny režimů v různých zemích a postoje Západu. Vyjádřil přesvědčení, že s Ruskem je třeba znovu zahájit rozhovory, neboť v minulosti se i Západ sám mnohých porušení dopustil. Vyjádřil dokonce naději: „Snad je šok (z ruské akce) léčivý: když je patrné, k čemu může vést příliš velkorysé zacházení s normami mezinárodního práva. Dnes vypustíme něco my, zítra ti druzí. Západ by se měl z toho poučit a v budoucnu by měl nechat vládnout více respektu k mezinárodnímu právu“.55 „Podobně se vyjádřil M. Kohen v „Le Temps“ 13. března 2014.56 Připomeňme, že dne 22. července 2010 MSD ve svém sto pět stránkovém posudku v poměru 10 ke 4 hlasům dospěl k závěru, že „vyhlášení nezávislosti Kosova“ ze 17. února 2008 nebylo „porušením mezinárodního práva nebo rezo luce RB 1244 (1999).57Tento názor je ovšem označován za kontroverzní nejen v Rusku. Mezinárodněprávní uznání Kosova totiž stále vyvolává emoce i určité pochybnosti. Česká republika na rozdíl např. od Slovenska, Španělska, Rumun ska nebo Kypru, stejně jako většina zemí EU nezávislost Kosova uznala. Podle prezidenta M. Zemana však uznání samostatnosti Kosova začalo „nebezpečný proces překreslování hranic na celém světě.“ Současného kosovského vicepre miéra navíc prezident označil za „válečného zločince“58. Srbsko také několikrát prohlásilo, že Kosovo jako „nový stát“ nikdy neuzná.

54 Srov: Der Vorwurf des Westerns, Putin habe Völkerrecht verletzt stimmt aber er ist auch scheinheilig; Tamtéž. 55 Vielleicht ist der Schock ja auch heilsam: wenn man sieht, wozu der allzu großzügige Umgang mit völkerrechtlichen Regeln führen kann. Heute nehmen wir uns etwas heraus, morgen die anderen. Der Westen sollte daraus lernen, künftig wieder mehr Respekt gege nüber dem Völkerrecht walten zu lassen; Tamtéž. 56 KOHEN, Marcello. L´ Ukraine et le respekt du droit international. Le Temps [online]. 13.3.2014 [cit. 22.6.2015]. Dostupné z http://www.letemps.ch/Page/Uuid/a02807b0-a9fa11e3-a7f6-006044306642/LUkraine_et_le_respect_du_droit_international. 57 Srov.: …declaration of independence by Kosovo adopted on 17th February 2008 had not violated international law, a rovněž konstatování, že „declaration of independence has not violated the Security Councils resolution 1244(1999); Dostupné z: http://www.icj-cij.org/ docket/files/141/15988.pdf#view=fitH. 58 Anon. Zeman se postavil proti samostatnosti Kosova, vicepremiéra označil za válečného zločince. novinky.cz [online]. 30. 4. 2015 [cit. 23.6.2015]. Dostupné z: www.novinky.cz/ zahranicni/evropa/368429-zeman-se-postavil-proti-samostatnosti-kosova-vicepremiera -oznacil-za-valecneho-zlocince.html


96

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. Primárním a původním argumentem RF k vojenskému zásahu na Krymu byla „ochrana občanů“ RF, nacházejících se na území Ukrajiny. Prezident Putin v telefonickém rozhovoru s prezidentem Obamou přímo uvedl, že existovala „reálná hrozba životu a zdraví ruských občanů nacházejících se na území Ukra jiny.“59 V této souvislosti byla některými autory kritizována také „pasportizace“ při udělování „občanství“ obyvatelům Krymu a dříve i Jižní Osetie ze strany RF, aniž by přitom existovala „spravedlivá a efektivní vazba“ (a genuine and effective link).60 Často se uvádí, že Janukovič jako svržený prezident ve vztahu k Rusku již neměl právo representovat Ukrajinu. V této souvislosti se ovšem okamžitě vybaví současná politická a bezpečnostní situace v Jemenu, kdy západní spojenci neměli problém i nadále uznávat autoritu svrženého jemenského prezidenta… Ochrana občanů na základě rozšířené (extended) koncepce práva na sebeobranu a „humanitární intervence“ bez autorizace RB zůstávají v mezinárodním právu kontroverzní. Toto zdůvodnění sloužilo USA jako záminka pro jejich intervenci na Grenadě a v Panamě v osmdesátých letech. VS OSN odsoudilo např. interven ci USA v r. 1983 na Grenadě jako „flagrantní porušení mezinárodního práva“, stejně jako intervenci USA v Panamě o šest let později. V rezolucích bylo zdů razněno, že se jedná o porušení čl. 2 (4) Charty OSN.61 Právo ozbrojené intervence (nebo i právo na sebeobranu) z důvodu ochrany vlastních nebo i cizích občanů je v nauce předmětem sporů. Za určitých pod mínek připouštěl ozbrojenou akci na ochranu vlastních občanů ve svém kurzu mezinárodního práva na Haagské akademii v r. 1952 Sir Humphrey Waldock.62 Jednalo se o tři podmínky: 1. musí se jednat o iminentní hrozbu újmy (inju ry) občanům; 2. musí jít o selhání nebo neschopnost teritoriálního suveréna tyto občany ochránit; 3. opatření na ochranu občanů musí být přísně omezena na jejich ochranu63 Také např. Y. Dinstein připouští použití sebeobrany státem na ochranu svých občanů v zahraničí, kteří mohou být podle jeho názoru před mětem ozbrojeného útoku ve smyslu čl. 51 Charty OSN. O ozbrojený útok proti občanům se v jeho podání jedná především v těch případech, kdy existuje sou vislost (links) mezi útokem a příslušností osob k určitému státu.64 Naproti tomu

59 Viz Telephone Conversation with US President Barack Obama, 2 March 2014, http://eng. kremlin.ru/news/6752; 60 GREEN James A., The Annexation of Crimea: Russia, Passportisation and the Protection of Nationals Revisited, Journal on the Use of Force and International Law. 2014. roč. 1, č. 1, s. 3. 61 GAR 38/7 1983; GAR 44/240. K použití síly na ochranu občanů v zahraničí viz např. RUYS, Tom. The Protection of Nationals Doctrine Revisited. Journal of Conflict and Security Law. 2008, roč. 13, č. 2, s. 233. 62 WALDOCK, Humphrey, Sir. The Regulation of the Use of Force by Individual States in International Law. 1. vyd. Paříž:1953.s 455 a násl. 63 Tamtéž, s. 467. 64 DINSTEIN Yoram. War Aggression and Self-Defence. 5. vyd. Cambridge: Cambridge Uni versity Press, 2011, s. 218.


97

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 např. I. Brownlie a v současnosti i Crawford možnost realizace práva sebeobrany na ochranu svých občanů v zahraničí odmítají.65 5 Právo obyvatel Krymu na sebeurčení Poloostrov Krym se stal integrální součástí Ruské říše v roce 1783 po porážce krymského chanátu jako „oblast Taurida“. Pro RF je ovládnutí Krymu zásadní otázkou se kterou spojuje vlastní bezpečnost i samotnou existenci. Již za Kateři ny Veliké si Rusko po rusko-turecké válce (1768–74) v r. 1774 smlouvou z Küçük Kaynarca zajistilo bezpečnost severního pobřeží Černého moře, již v r. 1783 carské Rusko Krymu anektovalo a zřídilo zde i svou Černomořskou flotilu. V r. 1841 Rusko podepsalo s Tureckem a velmocemi smlouvou, která zvlášť chránila Ruské loďstvo v černém moři, pokud nebylo ve válce s Tureckem. Jednou z hlav ních příčin „Krymské války“ (1853–56) mezi Ruskem na jedné straně a koali cí Británie, Francie, Osmanské říše a Sardinie (Sardinie-Piedmont účast od r. 1854) o přístup k Bosporu a Dardanelám skončila porážkou Ruska a předběž ným mírem z 1. 2. 1856. Následující Pařížský kongres z 30. 3. 1856 garantoval územní integritu Osmanské říše a Černé moře bylo neutralizováno. Krym prošel určitým administrativním vývojem po ruské občanské válce i v rámci bývalého SSSR a po jeho rozpadu. V roce 1954 z podnětu bývalého generálního tajemníka ÚV KSSS N. S. Chruščova byl Krym na základě rozhodnutí Prezidia Nejvyššího sověta SSSR převeden pod správu Ukrajinské sovětské socialistické republiky, aniž by byl vyjasněn speciální status města Sevastopol. Již v roce 1993 Nejvyšší sovět Ruské federace označil Sevastopol za součást Ruska. Ještě před tím, v r. 1993 Nejvyšší sovět Ruska prohlásil předání Krymu Ukrajině v roce 1954 za nelegál ní a vyzval k jednání o statusu Krymu, ke kterému z důvodu puče v Rusku již nedošlo. Nicméně různé pokusy proruských sil o oddělení Krymu od Ukraji ny pokračovaly i v následujících letech. Po rozpadu SSSR v r. 1991 zůstal Krym součástí Ukrajiny. Ukrajinská ústava zakotvuje postavení Krymu jako „Auto nomní republiky Krym“ v kapitole X a čl. 164 stanoví, že „Krym je integrální součástí Ukrajiny“ s tím, že otázky týkající se jeho pravomocí musí být řešeny v souladu s Ústavou Ukrajiny. Dne 6. 3. 2014 krymský autonomní parlament rozhodl hlasováním o vyhlášení referenda o secesi Krymu od Ukrajiny a jeho připojení k Rusku. Nejvyšší sovět Krymu přijal dne 11. března 2014 Deklaraci o nezávislosti Autonomní republiky Krym a města Sevastopol. Prezident Putin označil referendum, které se konalo 16. března, za realizaci práva na „sebeurče ní“, které odpovídá „precedentu“ z Kosova.66 Referenda se zúčastnilo 82 procent oprávněných voličů. Z tohoto celkového počtu hlasujících voličů se 96 procent

65 CRAWFORD, James. Brownlie´s Principles of Public International Law. 8.vyd. Oxford: Oxford University Press, 2012, s. 754 a násl. 66 Press Release, President of Russia, Telephone Conversation with US President Barack Oba ma, [online] Dostupné z: http://en.kremlin.ru/events/president/news/20355.


98

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. vyslovilo pro „znovusjednocení“ s Ruskem.67 Nejvyšší sovět Krymu na základě referenda požádal o připojení k Rusku na základě Federálního ústavního zákona Ruské federace o postupu při přijímání nových subjektů do Ruské federace z r. 2001. Dne 18. března 2014 podepsali prezident V. Putin a představitel Krymu „Smlouvu o přijetí Republiky Krym do Ruské federace a vytvoření nových sub jektů v rámci Ruské federace.“ Po ratifikaci této smlouvy se Krym stal z ruského hlediska součástí Ruské federace. Dne 21. 3. 2014 ruský prezident V. Putin pode psal zákon o připojení „Krymské republiky“ k Ruské federaci.68 Reakce USA, skupiny G7 i dalších zemí (zejména EU), byla k vyhlášení refe renda negativní. Bylo poukazováno na to, že referendum nemůže být legitimní, neboť není v souladu s ukrajinskou Ústavou, je v rozporu s ukrajinským právem, přítomnost ruských vojsk má odstrašující účinek na voliče atp. USA předložily 15. 3. 2014 v RB návrh rezoluce vyzývající státy, aby neuznaly referendum o sta tusu Krymu, ke kterému nedala souhlas ukrajinská vláda a referendum nemů že mít proto žádnou platnost. Pro rezoluci hlasovalo 13 z 15 členů RB OSN. Rusko rezoluci vetovalo a Čína se hlasování zdržela.69 Právo na sebeurčení je však i kolektivním lidským právem (čl. 1 obou Mezinárodních paktů o lidských právech) a jeho realizace ne vždy závisí na existenci ústavního omezení, zvláště v případě revolucí a ozbrojeného konfliktu. Realizace práva na sebeurčení, včet ně práva secese je obvykle velmi kontroverzní. Evropský parlament ve své rezoluci č. 2627/2014 z 13. března 2014 označil anexi Krymu za „akt agrese“ a „hrubé porušení mezinárodního práva“70 V pro hlášení Ministerstva zahraničí ČR z 19. března 2014 byly „ruské kroky směřující k anexi ukrajinské autonomní krymské republiky“ označeny za bezpečnostní porušení mezinárodního práva a závazků Ruské federace, jakož i „hrozbu míro vému soužití národů v Evropě“.“71 Podle prohlášení M. Gorbačeva z 8. 1. 2014 u příležitosti oslav 25. výročí pádu Berlínské zdi se „Západ a zejména Spojené státy snažily využít slabosti Ruska a dohnaly svět na pokraj další světové vál ky:“ Podle tvrdé kritiky Gorbačeva Západ porušil sliby z r. 1989 a prohlásil se za vítěze studené války a svého postavení pak využil při rozšiřování NATO, při plánování americké protiraketové obrany ve střední Evropě, rozpadu Jugoslávie 67 Anon. Crimea Declares Independence, Seeks UN Recognition. RT NEWS [online]. 17.3.2014 [cit. 30.6.2015]. Dostupné z: http://www.rt.com/news/crimea-referendum -results-official-250/. 68 President of Russia Press Release, Ceremony Signing the Laws on Admitting Crimea and Sevastopol to the Russian Federation. [online]. 21.3.2014 [cit. 1.7.2015]. Dostupné z: http://eng.kremlin.ru/news/6910. 69 UNSC Press Release No. SC/11319. [15.3.2014] [cit. 30.6.2015]. Dostupné z: http://www. un.org/press/en/2014/sc11319.doc.htm. 70 European Parliament, Resolution 2014/2627, 13 March 2014. 71 JARRÍN, Javier. International Response to Annexation of Crimea. Euromaidanpress [online]. 24.3.2014 [cit. 25.7.2015]. Dostupné z: http://euromaidanpress.com/2014/03/24/ international-response-to-annexation-of-crimea/.


99

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 a válce v Iráku, Libyi a Sýrii. Gorbačev také vyzval USA a země EU, aby zrušily sankce proti Rusku.72 6 Geopolitické zájmy USA a Ruské federace, bezpečnostní strategie a doktríny 6.1 Rezoluce Kongresu USA č. 758 ze 4. 12. 2014 a zákon USA o zabránění ruské agresi z roku 2014 Dne 4. 12. 2014 Kongres USA přijal šestnáctistránkovou rezoluci č. 758 „silně odsuzující“ akce Ruské federace pod vedením prezidenta V. Putina, která prová dí „politiku agrese“ vůči sousedním zemím usilující o politickou a ekonomickou dominanci. Rezoluce, proti níž hlasovalo pouze deset kongresmanů, odsuzuje „invazi“ Ruska na Ukrajinu a označuje ji za „porušení ukrajinské suverenity“ (odst. 3). Rezoluce rovněž odsuzuje „podvodné a nelegální volby“ (fraudulent and illegal elections) na východní Ukrajině v listopadu 2014 (odst. 11). V rezolu ci se dále konstatuje, že „vojenská intervence“ Ruské federace představuje „hroz bu mezinárodnímu míru a bezpečnosti“. Obsahuje mimo jiné i výzvu prezidentu Obamovi, aby poskytl vládě Ukrajiny „smrtící i nesmrtící obranné prostředky, služby a výcvik nezbytné pro efektivní obranu jejího území a suverenity“.73 Vel mi kriticky zhodnotil tuto rezoluci „The Ron Paul Institute for Peace and Pro sperity“.74 Podle kritiků ruského postupu na Krymu evropský kontinent nezažil od konce II. světové války tak dramatickou změnu jakou bylo ruské zpochybnění existujících poválečných hranic v Evropě, potvrzených mimo jiného helsinskou konferenci. Anexe Krymu z 21. března 2014 je označována za porušení meziná rodního práva, mezinárodních smluv a dohod podepsaných Ruskem.“ Konkrét ně jsou pak zmiňovány i Charta OSN, Statut Rady Evropy, Závěrečný akt KBSE, regionální smlouvy o míru v Evropě a bilaterální smlouvy Ruska s Ukrajinou. Ruské obviňování USA a evropských zemí z vměšování do ukrajinských vnitř ních záležitostí je charakterizováno jako neodůvodněné a falešné. Rusko je kriti zováno, že se dopustilo na Krymu a ve východní Ukrajině agrese ve smyslu čl. 3 Definice agrese z r. 1974 (rez. VS OSN č. 3314/XXIX), když se uchýlilo k „vojen ské okupaci, invazi, bombardování a vysílání ozbrojených band“.75 72 ŽILKOVÁ, Věra. Gorbačov: Svět je na pokraji nové studené války. A může za to Západ. idnes.cz [online]. 8.11.2014 [cit. 1.7.2015]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/ michail-gorbacov-nova-studena-valka-sssr-nemecko-berlinska-zed-p7r-/zahranicni. aspx?c=A141108_145844_zahranicni_vez. 73 RON, Paul Reckless Congress „Declares War“ on Russia. Ron Paul Institute [online]. 4.12.2014 [cit. 1.7.2015]. Dostupné z: http://www.ronpaulinstitute.org/archives/featured -articles/2014/december/04/reckless-congress-declares-war-on-russia/. 74 Tamtéž. 75 GIULIANI, Jean – Dominique. Russia, Ukraine and International. European issues, 2015, č. 344, [online]. 17.2.2015 [cit. 1.7.2015]. Dostupné z: http://www.robert-schuman.eu/en/ doc/questions-d-europe/qe-344-en.pdf.


100

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. Poměrně výstižně popsal „geopolitiku“ ve vztazích mezi USA a Ruskem americký politolog G. Friedman v rozhovoru pro ruský deník Kommersant z 22.12.2014. Základní problém spatřuje ve „fundamentálně odlišných pozicích dvou velmocí“. Podle jeho názoru, se USA snaží nedopustit, aby v Evropě vznikl hegemon a narušil tak rovnováhu sil, přičemž největší noční můrou Washing tonu je spojenectví Německa a Ruska v Evropě. Naproti tomu Rusko nemůže dopustit západní vojenskou kontrolu na předpolí své západní hranice. Noční můrou Moskvy jsou pak západní vojenské jednotky pár set kilometrů od Voro něze nebo Kursku. Friedman uvádí, že pozice obou velmocí jsou legitimní, neboť chrání národní zájmy obou zemí. Podle Friedmana „USA byly zainteresovány na tom, aby na Ukrajině byla prozápadní vláda“. 76 Americký kongres přijal již dne 1.5.2014 zákon o zabránění ruské agresi (The Russian Aggression Prevention Act – RAPA), který podle některých komentáto rů poskytuje „de facto“ členství v NATO Ukrajině, Gruzii a Moldavii.“77 Zvláštní spojenecký status má umožnit USA poskytovat těmto zemím zbraně a vojenský materiál bez projednání v NATO. Zákon má 21 sekcí a požaduje odchod Ruska z Krymu, Sevastopolu a východních oblastní Ukrajiny. Tento zákon je velmi kon frontační a mohl by podle některých názorů přispět k přímému ozbrojenému konfliktu Ruska a NATO.78 6.2 Národní bezpečnostní strategie USA V laické i odborné veřejnosti se stále častěji objevují otázky, zda je možná válka mezi USA a Ruskem. Vyskytly se i názory, že toto nebezpečí je větší než za kubánské raketové krize.79 Pro pochopení zahraniční politiky USA je nepo chybně důležitá analýza takových dokumentů jako je „National Security Strate gy“, naposledy nám dostupná z února 2015. V předmluvě se prezident Obama zmiňuje vedle dalších problémů světové politiky i o „ruské agresi“ a uplatňování „tvrdých sankcí“ vůči Rusku ve shodě s evropskými spojenci s cílem „zabránit 76 Anon. Americký strategický myslitel Friedman, šéf „soukromé CIA“, bez ideologie o Rus ku, USA a Ukrajině. Stojí za to číst. parlamentní listy.cz [online]. 22.12.2014 [cit. 3.7.2015]. Dostupné z: http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/zahranici/Americky-strategicky-mys litel-Friedman-sef-soukrome-CIA-bez-ideologie-o-Rusku-USA-a-Ukrajine-Stoji-za-to -cist-351237. 77 STARR, Steven. “The Russian Aggression Prevention Act“(RAPA): A Direct Path to Nuclear War with Russia. Globalresearch [online]. 22.8.2014 [cit. 24.7.2015]. Dostupné z: http://www.globalresearch.ca/the-russian-aggression-prevention-act-rapa-a-direct-path -to-nuclear-war-with-russia/5397171. 78 The Russian Aggression Prevention Act. [online]. 1.5.2014 [cit. 24.7.2015]. Dostupné z: http://www.blunt.senate.gov/public/_cache/files/e15f8c11-49b2-4cf6-b674-1078ed 17c881/4-30-14-russian-aggression-prevention-act.pdf. 79 COHEN F. Stephen. This is the Last Thing Putin Wanted. The Nation [online]. 6.4.2015 [cit. 3.7.2015]. Dostupné z: http://www.thenation.com/blog/203625/stephen-cohen-last -thing-putin-wanted.


101

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 další ruské agresi“.80 Podle prezidenta každá úspěšná strategie na zajištění bez pečnosti amerického lidu a povznesení národních bezpečnostních zájmů USA musí začínat „nepopiratelnou pravdou – Amerika musí vést“. Silné neochabující americké vedení ve světě (leadership) je podle amerického prezidenta „podstat né pro mezinárodní řád podporující globální bezpečnost a prosperitu, stejně jako důstojnost a lidská práva všech lidí“ (people) založený na mezinárodních normách. Pro prezidenta není nikdy otázkou, zda má Amerika ostatní vést, nýbrž jak je má vést.81 Ze slov amerického prezidenta vyvěrá jednoznačně přesvědčení o výjimeč ném postavení USA, oddanosti jejich hodnotám, vládě zákona a vedení USA na všech světových frontách z pozice síly.82 Vlastní text „National Security Strategy“ pak trvale udržitelný „leadership“ USA s využitím síly a vlivu ve svě tě podrobněji rozvádí. K osmi základním „strategickým rizikům“ pro americ ké zájmy podle dokumentu patří katastrofické útoky na americkou domovinu (homeland) nebo její kritickou infrastrukturu, hrozby nebo útoky proti obča nům USA v zahraničí (podobně se dnes vyjadřuje i Rusko-pozn.), globální ekonomická krize a rozsáhlý ekonomický úpadek, šíření anebo použití zbraní hromadného ničení, vypuknutí vážných globálních infekčních nemocí, změna klimatu, zásadní rozvrácení trhu energií a závažné bezpečnostní důsledky spo jené se slabými nebo ztroskotavšími (failing) státy, včetně masových ukrutností, regionálních nepokojů (spillover) a nadnárodního zločinu. Dokument se roz hodně vyjadřuje pro použití síly v případě „nezbytné volby“ (necessary choice). Dokument nenechává nikoho na pochybách, že USA „použijí vojenskou sílu jednostranně“, pokud to budou vyžadovat jejich „trvalé zájmy“. Zmínka v doku mentu je i o ohrožení národa, života nebo bezpečnosti spojenců. V těchto přípa dech USA budou podle strategie preferovat součinnost se spojenci a partnery.83 V této souvislosti se úloha RB OSN při udržování mezinárodního míru a bez pečnosti výslovně nezmiňuje. V kapitole V. nazvané „Mezinárodní řád“ (International Order) dokument zdůrazňuje „příležitost a závazek“ USA vést, resp. ukazovat cestu jak posilovat, formovat a vytvářet pravidla, normy a instituce, které jsou základem míru, bez pečnosti, prosperity a ochrany lidských práv v 21. století. Zvlášť je zdůrazněn 80 National Security Strategy, February 2015;. [online]. srov: „In lockstep with our Europe an allies, we are „enforcing tough sanctions on Russia to impose costs and deter future aggression.“ Dostupné z: https://www.whitehouse.gov/sites/default/files/docs/2015_natio nal_security_strategy.pdf. 81 Srov. “…America must lead. Strong and sustained American leadership in essential to a rules-based international order that promotes global security and prosperity as well as the dignity and human rights of all people. The question is never whether America should lead, but how we lead.” tamtéž. 82 Srov.: „On all these fronts, America leads from a position of strength“; tamtéž . 83 Srov.: The United States will use military force, unilaterally if necessary, when our enduring interests demand it: when our people are threatened: when our livelihoods are at stake; and when the security of our allies and partners…” Tamtéž s. 8.


102

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. význam „nejsilnější aliance světa“ NATO, jako „centra expandující sítě globál ní bezpečnosti“ a jejího článku 5 pro „kolektivní obranu“ (collective defence) svých členů. Zmínka je i o prohlubování vazeb NATO-EU s USA při zvyšování „transatlantické bezpečnosti“, jakož i „ambiciózní T-TIP program“. Od ukonče ní „studené války“ o nebývalém vyhrocení vztahů mezi USA a Ruskem svědčí v kapitole „Světový řád“ pasáž o „ruské agresi“ na Ukrajině, kde se uvádí:„Ruská agrese na Ukrajině činí jasným, že evropská bezpečnost a mezinárodní pravi dla a normy proti územní agresi nelze považovat za garantované. V reakci jsme vedli mezinárodní úsilí na podporu ukrajinského lidu, aby si mohl zvolit vlastní budoucnost a rozvinout svou demokracii a ekonomii. Ujišťujeme naše spojence o posilování našich bezpečnostních závazků, k zabránění další ruské agrese:84 6.3 Ruská vojenská doktrína a koncepce zahraniční politiky Současná ruská vojenská doktrína z r. 2010 je rozpracována v 52 bodech na 43 stránkách, bere v úvahu ruskou vojenskou doktrínu z r. 2000 a dále ji roz vádí.85 RF považuje za legitimní použít ozbrojené síly a „jiné jednotky“ s cílem odrazit agresi proti Rusku nebo jeho spojencům, na udržení nebo obnovení míru v souladu s rozhodnutím RB OSN nebo „jiných kolektivních bezpečnostních struktur“ a rovněž k „zajištění ochrany svých občanů nacházejících se za hrani cemi RF, a to v souladu s uznanými zásadami a normami mezinárodního práva a mezinárodními smlouvami, jimiž je RF vázána (bod 20). Vojenská doktrína RF charakterizuje svou vojenskou bezpečnost jako zajištění životně důležitých zájmů jednotlivců, společnosti a státu, které je třeba chránit před vnější i vnitř ní hrozbou. Rozvádí podrobněji různé druhy ozbrojených konfliktů (lokální, regionální, masového rozsahu atd.), které mohou nastat (bod 6). Doktrína kon statuje, že mnohé regionální konflikty zůstávají nevyřešeny a existující meziná rodně-bezpečnostní architektura (systém), včetně jejího mezinárodněprávního mechanismu „nezajišťují stejnou bezpečnost pro všechny státy“ (bod 7). Míní se zde zřejmě především Rusko. Dokument je velmi obsáhlý a nelze podrobněji rozebírat jeho jednotlivá ustanovení. K nejdůležitějším ustanovením patří ustanovení o „hlavních vojenských hrozbách pro RF“. Patří k nim mimo jiné „přání NATO naplnit silový poten ciál globálními funkcemi, které jsou v rozporu s normami mezinárodní práva“ a „posunout vojenskou infrastrukturu členských států NATO blíže k hranicím 84 Srov.: „Russia´s aggression in Ukraine makes clear that European security and the internati onal rules and norms against territorial aggression cannot be taken for granted. In response, we have led an international effort to support the Ukrainian people as they choose their own future and develop their democracy and economy. We are reassuring our allies by backing our security commitments to deter further Russian aggression, tamtéž s. 25. 85 Russian Military Doctrine of the Russian Federation approved by Russian Federation presidential edict on 5. February 2010. Dostupné z: http://carnegieendowment.org/file s/2010russia_military_doctrine.pdf.


103

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 RF, včetně rozšiřování tohoto bloku“. Dalším nebezpečím podle dokumentu jsou pokusy „destabilizovat situaci v jednotlivých státech a regionech a tím narušo vat strategickou stabilitu.“ Za jinou hlavní vnější hrozbu je označováno např. rozmístění (posilování) vojenských kontingentů na území cizích států (skupin států), které sousedí s RF nebo jejími spojenci (bod 8). RF si také vyhradila právo použít jaderné zbraně v odpovědi na použití jaderných zbraní nebo jiných zbra ní hromadného ničení proti RF nebo jejím spojencům. RF je připravena použít jaderné zbraně i v reakci na útok konvenčními zbraněmi, pokud by byla ohrože na existence RF nebo jejích spojenců (bod 22). 86 O použití jaderných zbraní roz hoduje v RF prezident. Je zřejmé, že Rusko ustoupilo od léta Sovětským svazem prosazované a hlásané doktríny nepoužití jaderných zbraní jako první (non-first use) a přiblížilo se tak k známé koncepci NATO a USA, která připouští použití jaderných zbraní jako první. Za další vnější hrozby nová ruská doktrína považuje použití vojenské síly a rozšiřování cizích vojenských kontingentů (jednotlivých států i jejich skupin) na území států sousedících s RF a jejími spojenci, zasahová ní do jejich vnitřních záležitostí, územní nároky vůči RF a jejím spojencům, roz misťování zbraní hromadného ničení, růst počtu států disponujících jadernými zbraněmi, porušování mezinárodních dohod o omezení zbrojení nebo rozšiřo vání mezinárodního terorismu. Doktrína počítá také s posílením systému kolek tivní bezpečnosti v rámci Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB) s Arménií, Běloruskem, Kazachstánem, Kyrgyzstánem a Tádžikistánem. RF považuje ozbrojený útok na členský stát ODKB za agresi proti všem členským státům ODKB opravňující Rusko k odvetným opatřením.87 Koncepci ruské zahraniční politiky schválil prezident Putin 12. 2. 2013. Jde o dokument čítající celkem 104 bodů. Tento dokument, který časově navazuje na současnou ruskou vojenskou doktrínu a také s ní v některých bodech přímo souvisí, vychází ještě ze „sníženého rizika globální války, včetně války jaderné“. Poukazuje však zároveň na změny v rovnováze vojenských sil (the balance of military power) mezi státy a skupinami států“ (bod 7) a konstatuje, že „dnes, tradiční vojenské a politické aliance nemohou čelit všem příhraničním výzvám a hrozbám“ (bod 9). Pokusy o řešení krizí pomocí „jednostranných sankcí a jiných donucovacích opatření včetně ozbrojené agrese mimo rámec RB OSN jsou označeny za „riziko“ pro mezinárodní mír a bezpečnost. Ruská koncepce poukazuje také na hrubé porušování základních zásad mezinárodního práva, jako jsou zákaz použití síly, nerespektování pravomocí RB nebo arbitrární výklad 86 Srov: The RF reserves the right to utilize nuclear weapons in response to the utilization of n. and other types of weapons of mass destruction against it and (or) its allies, and allies in the vent of aggressive against RF involving the use of conventional weapons when the very existence of the state is under threat. Tamtéž. 87 Anon. Rusko oplácí alianci stejnou kartou. Upraví vojenskou doktrínu. e15.cz [online]. 2.9.2014 [cit. 3.7.2015]. Dostupné z: http://zpravy.e15.cz/zahranicni/politika/rusko-opla ci-alianci-stejnou-kartou-upravi-vojenskou-doktrinu-1114693=utm-medium=selfpro mo&htm_source=e15&campaign=copylink.


104

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. jejích rezolucí. Koncepce výslovně kritizuje také snahy „svrhnout legitimní orgá ny“ v suverénních státech pod zámínkou ochrany civilního obyvatelstva (bod 15). Dokument jednoznačně odmítá případnou revizi čl. 51 Charty OSN o právu na individuální nebo kolektivní sebeobranu. Koncepce ruské zahraniční politi ky se výslovně hlásí k dodržování norem mezinárodního práva a „rule of law“ v mezinárodních vztazích“.88 7 Závěr Ozbrojený konflikt na Ukrajině není pouze problémem právním, nýbrž především problémem politickým. Často se za příčinu tohoto konfliktu vcelku oprávněně označují různé geopolitické zájmy USA a Ruska, jakož i rozšiřování EU a NATO směrem na východ. Zdůrazňuje se i snaha USA politicky a ekono micky oslabit postavení Ruska. Ke kritice zahraniční politiky USA i EU jsou čas to používány argumenty kritizující „vývoz demokracie“ a prosazování „univer zálnosti“ západních hodnot ve světě, zejména ve spojitosti s lidskými právy. Svoji roli hrají četné ozbrojené intervence, k nimž v některých případech docházelo i bez zmocnění Radou bezpečnosti. V souvislosti s krizí na Ukrajině se vynořu jí nejen otázky související s výjimkami ze zákazu použití ozbrojené síly, nýbrž vzniká logicky i otázka platnosti a obsahu zásady nevměšování do vnitřních věcí v soudobém mezinárodním právu. Podle některých veřejných informací USA investovaly jenom do „Majdanu“ 5 miliard dolarů. Podle Deutsche Wirtschafts Nachrichten např. i německé nadace Konrad Adenauer Stiftung se aktivně podí lela na svržení V. Janukoviče. Novými bezpečnostními hrozbami a riziky, které nás v současnosti dosti hují, jsem se zabýval ve studii publikované v r. 1994 v časopise „Coexistence“. Studie byla vypracována s finanční podporou programu „Democratic Institute Fellowship“ v rámci NATO. 89 Studii se dostalo i písemného ocenění tehdejšího generálního tajemníka NATO Manfreda Wörnera. Snad stojí za zmínku, že jsem již před více než 20 lety mezi budoucí bezpečnostní hrozby a rizika zařadil mož ný konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou o Černomořskou flotilu a Krym, rozšíření ozbrojených konfliktů na území bývalého Sovětského svazu s účastí „islámského světa“ a masivní migraci uprchlíků.90 88 Concept of the Foreign Policy of the Russian Federation. The ministry of Foreign Affairs of the Russian Federation [online]. 12.2.2013 [cit. 24.7.2015]. Dostupné z: http://archive. mid.ru//bdomp/ns-osndoc.nsf/1e5f0de28fe77fdcc32575d900298676/869c9d2b87ad 8014c32575d9002b1c38!OpenDocument. 89 MRÁZEK, Josef. European security and the peaceful settlement of dispute. Coexistence. 1994, roč. 31, s. 221–240. 90 Srov: „The threats and risks for Europe (and the world) may arise particularly from the following causes:..., the development of conflicts between some state (e.g. the dispute between Russia and the Ukraine about the Black Sea fleet or the Crimea; the spread of armed conflicts... with the possible involvement of the Islamic world; involvement in the conflicts in the Third World; – the massive movement of people across borders, flood of


105

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 USA mají rozmístěny své vojáky po celém světě v počtu přesahujícím 200 000 vojáků, a to i po stažení svých jednotek z Afganistanu, kde zůstává zatím 9 500 vojáků. V Německu je podle oficiálních informací Pentagonu rozmístněno 40 000 vojáků ve 179 vojenských základnách, 50 000 vojáků v Japonsku na 109 základnách, 28 000 vojáků je pak v Jižní Koreji na 85 základnách. V Evropě pak jsou desítky tisíc amerických vojáků na stovkách vojenských základen. Podle nejnovějších zpráv mají USA základny v 74 zemích prakticky po celém světě. Informace Pentagonu nejsou podle některých kritiků kompletní a nezahrnují základny v Kosovu, Kuvajtu, Kataru a některé jiné základny jako např. v Saudské Arábii.91 V zájmu objektivity u často zdůrazňované ruské vojenské hrozby stojí za zmínku nepochybně údaje o výdajích Ruska a USA na zbrojení, zpracované prestižním SIPRI, kde jsem měl v minulosti i možnost krátce pobývat. Výda je USA v r. 2014 činily 610 miliard dolarů (34% světových výdajů na zbrojení), zatímco výdaje Ruska byly pouze 84,5 miliard (4,8% světových výdajů).92 V důsledku ukrajinské krize zvlášť neuralgickým místem konfrontace se stala východní Ukrajina s centry povstalců v Doněcku, Lugansku a Slavjansku. Povstalci někdy používají pro označení separatistických území termín „Novoro sija“. Nejpalčivějším problémem je otázka metod a způsobů řešení nastalé kri ze. Dohoda Ukrajiny, Ruské federace a OBSE o východní Ukrajině podepsaná 12. 2. 2015 účastníky třístranné kontaktní skupiny v Minsku, zahrnovala třináct bodů.93 refugeec) etc”. Tamtéž. 91 Viz. MERELLI ANNALISA. These are all countries where the US has a military presence. Quartz [online]. 2.4.2015 [cit. 9.7.2015]. Dostupné z: qz.com/374138/these-are-all-the -countries-where-the-us-has-a-military-presence; viz též publikaci Vine D., Base Nation: How US Military Bases Abroad Harm America and the World, Metropolitan Book, New York, 2015. 92 The 15 countries with the highest military expenditure in 2014 [online]. cit. 25.7.2015]. Dostupné z: http://www.sipri.org/googlemaps/milex_top_15_2014_exp_map.html. 93 1. Neprodlené a úplné přerušení palby v jednotlivých regionech Doněcké a Luhanské oblasti Ukrajiny a jeho přísné dodržování od 00:00 kyjevského času ,15. února 2015. 2. Stažení všech těžkých zbraní oběma stranami na stejnou vzdálenost s cílem vytvořit zóny bezpečnosti o šířce minimálně 50 kilometrů pro dělostřelecké systémy s kalibrem 100 mili metrů a více, zóny bezpečnosti o šířce 70 kilometrů pro raketomety a o šířce 140 kilome trů pro raketomety Tornado-S, Uragan, Smerč a taktické raketové systémy Točka (Točka U): pro ukrajinská vojska od faktické linie dotyku a pro ozbrojené formace jednotlivých obvodů Doněcké a Luhanské oblasti Ukrajiny od linie dotyku podle minského memo randa z 19. září 2014. Stažení výše uvedených těžkých zbraní mělo podle dohody začít nejpozději druhý den po přerušení palby a skončit během 14 dnů. K tomuto procesu měla přispět OBSE za podpory třístranné kontaktní skupiny. 3. Zajistit ze strany OBSE efektivní monitorování a ověření režimu zastavení palby a stažení těžkých zbraní počínaje prvním dnem stahování, s využitím všech nezbytných technických prostředků včetně satelitů, bez pilotních letounů, radiolokačních systémů atd. 4. Počínaje prvním dnem po stažení zahájit dialog o způsobech provedení místních voleb v souladu s ukrajinskými zákony a zákonem Ukrajiny „o dočasném uspořádání místní samosprávy v jednotlivých regionech Doněcké a Luhanské oblasti“ a rovněž o budoucím režimu těchto regionů na základě uvedeného


106

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. Je legitimní otázkou, zda se Ruská federace může vzhledem k okolnostem a ke svému intenzivně vnímanému pocitu ohrožení ze strany USA a NATO dovolávat pro zdůvodnění svých akcí na Krymu práva na „sebezáchovu“ (selfpreservation).94 I ruská vojenská doktrína předpokládá dokonce použití jader ných zbraní v případě „ohrožení samotné existenci státu“. Také nová bezpeč nostní strategie USA zdůrazňuje možnost použití jaderných zbraní v případě zákona. Neprodleně, nejpozději 30 dnů od podpisu tohoto dokumentu, přijmout usnesení Nejvyšší rady Ukrajiny s uvedením území, kterého se týká zvláštní režim v souladu s ukra jinským zákonem „o dočasném uspořádání místní samosprávy v jednotlivých regionech Doněcké a Luhanské oblasti“ na základě linie stanovené minským memorandem z 19. září 2014. 5. Zajistit omilostnění a amnestii formou zákona, který zakáže pronásledování a potrestání osob v souvislosti s událostmi, k nimž došlo v jednotlivých regionech Doněcké a Luhanské oblasti Ukrajiny. 6. Zajistit osvobození a výměnu všech rukojmí a nezákonně zadržovaných osob podle principu „všechny za všechny“. Tento proces měl skončit nej později pátý den po stažení. 7. Zajistit bezpečný přístup, dodávky, ochranu a rozdělová ní humanitární pomoci potřebným na základě mezinárodního mechanismu. 8. Stanovit způsoby plného obnovení sociálně-ekonomických vazeb, včetně sociálních převodů, jako jsou výplaty penzí a jiné platby (příjmy, včasné placení všech komunálních účtů, obnova zdanění v rámci právního rámce Ukrajiny). S tímto cílem měla Ukrajina obnovit správu svého bankovního systému v regionech zasažených konfliktem, a vytvořit mezinárodní mechanismus na podporu těchto převodů. 9. Obnova plné kontroly státní hranice ze stra ny ukrajinské vlády ve všech zónách konfliktu, která začne první den po místních vol bách a skončí po komplexním politickém urovnání (místní volby v jednotlivých obvodech Doněcké a Luhanské oblasti na základě ukrajinského zákona o ústavní reformě) do konce roku 2015 při podmínce splnění bodu 11 – při konzultacích a po dohodě s představiteli jednotlivých obvodů Doněcké a Luhanské oblasti v rámci třístranné kontaktní skupiny. 10. Odsun všech zahraničních vojenských formací, vojenské techniky a rovněž žoldnéřů z ukrajinského území pod dohledem OBSE a odzbrojení všech nezákonných skupin. 11. Realizace ústavní reformy na Ukrajině s účinností nové ústavy ke konci roku 2015, která jako klíčový prvek předpokládá decentralizaci (s ohledem na zvláštnosti jednotlivých regi onů Doněcké a Luhanské oblasti dohodnuté s představiteli těchto regionů) a rovněž přijetí stálé právní úpravy zvláštního statusu jednotlivých regionů Doněcké a Luhanské oblasti v souladu s opatřeními uvedenými v poznámce (viz poznámka) do konce roku 2015. 12. Na základě ukrajinského zákona „o dočasném uspořádání místní samosprávy v jednot livých regionech Doněcké a Luhanské oblasti“ otázky týkající se místních voleb budou posuzovány a dohodnuty s představiteli jednotlivých regionů Doněcké a Luhanské oblasti v rámci třístranné kontaktní skupiny. Volby se uskuteční při dodržení odpovídajících stan dardů OBSE při monitorování ze strany Úřadu pro demokratické instituce a lidská práva OBSE. 13. Zintenzivnit činnost třístranné kontaktní skupiny včetně vytvoření pracovních skupin pro realizaci odpovídajících aspektů minských dohod. Budou odrážet složení tří stranné kontaktní skupiny. Dohodu podepsala velvyslankyně H. Tagliatiová, bývalý ukra jinský prezident L. D. Kučma, ruský velvyslanec na Ukrajině M. J. Zubarov, dále A. V. Zacharčenko a I. V. Plotnickij; viz k tomu: Anon. Porošenko: Hrozí ofenziva separatistů, navíc se u hranic rozmístili Rusové. e15.cz [online]. 7.5.2015 [cit. 9.7.2015]. Dostupné z: http://zpravy.e15.cz/zahranicni/udalosti/porosenko-hrozi-ofenziva-separatistu-navic-se -u-hranic-rozmistili-rusove-1187158#utm_medium=selfpromo&utm_source=e15&utm_ campaign=copylink. 94 K „Self-preservation“ viz např. BERNHARD, Rudolph (ed.). Encyclopaedia of Public International Law. 4. vyd. Amsterdam-London: Elsevier, 2004, s. 380–384.


107

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 „necessary choice“ nebo „ohrožení národa“. S tím souvisí i otázka „legitimity“ ruských akcí i při nedostatku jejich „legality“, pokud se Rusko cítilo a cítí bez pečnostně z Černého moře přístupem USA a NATO existenčně ohroženo. Krym a přístav Sevastopol mají pro Rusko nepochybně mimořádný strategický význam z hlediska zajištění jeho vlastní bezpečnosti a pokojné existence. Svědčí o tom nejen problémy soudobého neklidného světa, nýbrž i historické zkušenosti. Kon troverzním tématem ovšem zůstává, zda takové právo na „sebezáchovu“ existuje i v soudobém mezinárodním právu a v jaké formě. Názory na tuto problematiku se v literatuře liší. V klasickém mezinárodním právu mělo právo sebezáchovy různé podoby, od sebeobrany přes „svépomoc“ (self-help), „nezbytnost“ jedná ní (necessity), až po represálie. Se zákazem použití síly a hrozby sílou v Chartě se pojem „sebezáchovy“ stal, jak uvádí Ian Brownlie „vágním“ a „obsoletním“95 Nejčastěji se v souvislosti se „sebezachováním“ státu nebo jeho „svépomocí“ do dnešních dnů zmiňuje známá kauza „Caroline“. V tzv. valdajské řeči v prosinci 2013 prezident Putin uvedl, že ve Versailles byly bez účasti Ruska založeny kořeny budoucí světové války, protože Versail leská smlouva byla nespravedlivá k německému lidu a uložila mu taková ome zení, se kterými se při normálním fungování nemohl vyrovnat na století dopře du. Podle Putina „západní partneři v čele USA dávají ve své praktické politice přednost tomu, že se neřídí mezinárodním právem, nýbrž právem silnějšího…“96 Rusko je v souvislosti s ukrajinskou krizí otevřeně ze strany USA, NATO i EU považováno nikoli za partnera, nýbrž za nepřítele. Rusko bylo a je obviňováno z vytváření loutkových států na Ukrajině a z příprav nového kola agrese.97 Obje vily se i výzvy k zabití V. Putina, který je označován za hrozbu světovému míru.98 Státy jsou si formálně-právně sice rovné, to však neplatí o jejich rovnos ti v oblasti mocenskopolitické, vojenské nebo ekonomické. Prezident Obama 95 Srov.: „indeed the various authors give a variety of vague interpretation to the right. Some writers derive the right of self-defense and of self-preservation from a fundamental right of existence. BROWNLIE, Ian. International Law and the Use of Force by States. 1. vyd. Oxford: Clarendon Press, 1963, s. 42. 96 Zásadní projev Vladimira Putina o Rusku a světě. euportál [online]. 31.12.2013 [cit. 9.7.2015]. Dostupné z: http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/11536-zasadni-pro jev-vladimira-putina-o-rusku-a-svete-tyka-se-i-nasi-budoucnosti-ctete-at-pak-nejste -prekvapeni.aspx. 97 Srov.:“Russia has taken another significant step toward creating a puppet state inside Ukraine...Meanwhile Russia and its proxies appear to be preparing for a new round of aggression...” Viz. Editorial Board. Mr. Putin resumes his chipping away at Ukraine. The Washington Post [online]. 3.11.2014 [cit. 19.7.2015]. Dostupné z: http://www.washing tonpost.com/opinions/mr-putin-resumes-his-chipping-away-at-ukraine/2014/11/03/ ef1984c6-6385-11e4-836c-83bc4f26eb67_story.html. 98 Srov.: „Russian President Vladimir Putin is a serious threat to world peace.“ „…the only way to get him out of the Kremlin is feet-first, with a bullet hole in the back of his head…“; MEYER, E. Herbert. How to Solve the Putin Problem. American Thinker [online]. 4.8.2014 [cit. 19.7.2015]. Dostupné z: http://www.americanthinker.com/2014/08/how_to_solve_ the_putin_problem.html.


108

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. někdy již označovaný za „válečného prezidenta“,99 ponížil Rusko za „pouhou regionální mocnost“, což musí být pro Rusko a jeho hrdost nesmírně urážlivé a může mít i dopady na perspektivy spolupráce s RF ve všech oblastech od Sýrie po Afganistan, od nešíření jaderných zbraní po boj s mezinárodním terorismem. Pro RF rozšiřování NATO na východ představuje hrozbu národní bezpečnos ti. Od r. 1996 dostává vývoj NATO novou dynamiku s připraveností zasáhnout vojensky kdykoliv a kdekoli ve světě. Původní cíl NATO po jeho založení v r. 1949 „udržet USA v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi“, již dávno neplatí. Úvahy o zrušení NATO po rozpuštění Varšavské smlouvy se ukázaly jako nerealistické a naivní. Myšlenka celoevropské kolektivní bezpeč nosti nefunguje, neboť některé státy, zejména RF stojí stále mimo tento rámec. Existuje ovšem formální i neformální propojení EU s NATO na základě usta novení Lisabonské smlouvy o společné zahraniční a bezpečnostní politice. Se současnými světovými poměry a dominancí USA může jak v oblasti politické, vojenské i ekonomické možná v nepříliš vzdálené budoucnosti několika desí tek let, zamíchat rozvoj rusko-čínské spolupráce s možností omezit vliv USA a západních zemí. Chování Ruska a Číny, vytváření seskupení typu BRICS, vznik nové Euro-asijské banky, to vše může být příznakem nového geopolitického řádu, kdy zájem na respektování základních norem mezinárodního práva bude vzrůstat. Intervence NATO v Kosovu bez souhlasu RB byla ze strany západních zemí ospravedlňována a „legitimizována“ nutností zastavit humanitární krizi.100 Je nepravděpodobné, že RF bude někdy v budoucnu, i vzhledem k historic kým souvislostem ochotna jednat o případném „navrácení“ poloostrova Krym Ukrajině. Stejně tak je obtížné předpokládat, že v některém dalším referendu (pokud by vůbec přicházelo v úvahu) by obyvatelstvo Krymu hlasovalo jinak než pro „spojení“ s Ruskem. Secesi státního území mezinárodní právo nezakazuje, váže jí však na určité podmínky. Dovolávat se ukrajinské ústavy v době „revo luce“ a „neústavního svržení“ prezidenta Janukoviče svým způsobem oslabu je argumentaci o nelegálnosti připojení Krymu k RF, které s ruského hlediska následovalo po secesi a referendu. Nejsilnějším argumentem proti tomuto pojetí je zřejmě argument, že secese byla vyvolána ruskou angažovaností na Krymu. Na druhé straně RF argumentuje, že ani kosovská deklarace nezávislosti neby la schválena srbskou vládou a secese Kosova byla naopak významně vojensky a politicky podporována ze strany USA a zemí NATO. Teoretickou i praktickou otázkou, zůstává vztah základního, kolektivního práva na sebeurčení ve vztahu k jeho ústavnímu omezení. Ukrajinská krize bohužel znovu poukázala na sla bost mezinárodního práva. Je třeba doufat, že státy v budoucnu učiní potřeb 99 SCHWENNINGER, R. Sherle. How Obama Went From Being a Peace Candidate to a War President. The Nation [online]. 2.6.2015 [cit. 19.7.2015]. Dostupné z: http://www.thenati on.com/article/obamas-quiet-war-doctrine/. 100 COHN, Marjorie. United States Violation of International Law in Yugoslavia. In: NER GELIUS, Joakim – POLICASTRO, Pasquaqle – URATA, Kenji. Challenges of multi-level constitutionalism. San Diego: Polpress Publisher, 2004, s. 233–234.


109

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 né kroky k posílení zákazu použití síly. Realizace zásady sebeurčení a použití ozbrojené síly je kontroverzním tématem, které se netýká pouze Ukrajiny. Stačí připomenout boj o Falklandy a Malvíny (Islas Malvinas šp.) mezi Argentinou (Argentina obsadila Falklandy 2. 4. 1982) a bývalou koloniální mocností Velkou Británií, kdy 14. 6. 1982 Argentina kapitulovala. Na ostrově o rozloze 12173 km2 asi 2000 obyvatel pak v referendu projevilo své práva na sebeurčení v rozhod nutí zůstat ve svazku s Velkou Británií. Klasickým příkladem „invaze“ byl vpád tureckých vojsk na území Kyperské republiky 20. 7. 1974. Vytvoření separatistic kého tureckého státu v čele s R. Denktašem v r. 1975 pak bylo ve skutečnosti jen skrytou formou turecké anexe. Rada bezpečnosti označila vyhlášení separátního kyperského tureckého státu (uznaného pouze Tureckem) za nezákonné. To však na situaci nic nezměnilo. Závěrem mně nenapadá nic jiného než použít slova, která vyslovil bývalý generální tajemník OSN v reakci na operaci NATO v Kosovu, která však platí na každé porušení zákazu použití ozbrojené síly: „… pokud nebude obnovena nikoli nevýznamná role RB jako jediného zdroje legitimity pro použití síly, jsme na nebezpečné cestě k anarchii.“101 JUDr. Josef Mrázek, DrSc. Ústav státu a práva AV ČR Právnická fakulta ZČU email: [email protected]

101 UN Secretary-General, Secretary General Says Renewal of Effectiveness and Relevance of Security Council Must Be Cornerstone of Efforts to Promote International Peace in the Next Century. United Nations[online]. 18.5.1999 [cit. 24.7.2015]. Dostupné z: www. un.org/press/en/1999/19990518.SGSM6997.html.


110

ZBROJNÍ SANKCE JAKO NÁSTROJ ŘEŠENÍ KRYMSKÉ KRIZE? Arms Sanctions as a tool for the Crimean Crisis Solution?

Zuzana Trávníčková TRÁVNÍČKOVÁ, Zuzana. Zbrojní sankce jako nástroj řešení krymské krize? Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 1, s. 111–122. Abstrakt: Balík sankčních opatření, vyhlášených na konci července 2014 proti Rus ké federaci, představuje pravděpodobně nejzásadnější zahraničněpolitické rozhodnutí Evropské Unie nejen v uvedeném roce, ale v její celé sankční historii. Významnou část sankcí tvoří omezení spojená s obchodem se zbraněmi a souvisejícími službami. Tento příspěvek vychází z předpokladu, že sankce mohou mít nejen donucující a odstrašující efekt, ale mohou být i symbolem (pro domácí nebo mezinárodní publikum). Na základě vyhodnocení kontextu a rozsahu evropského zbrojního embarga na straně jedné a obcho du s vojenským materiálem mezi Evropskou unií a Ruskou federací na straně druhé je prokázáno, že význam zkoumaných sankcí je pouze symbolický. Klíčová slova: mezinárodní sankce, zbrojní sankce, zbrojní embargo, Evropská unie, Rus ko, Ukrajina, Krym Summary: The package of restrictive measures, imposed at the end of July 2014 against Russian Federation, represents probably the most crucial foreign policy decision of the European Union not only in the last year but also in the entire sanctions history of the organisation. The substantial portion of restrictive measures relates to arms trade and arms-related services. This contribution is based on presumption that sanctions can have not only enforcing and deterrence effect, but they may serve as a symbol for domestic or international audience. On the basis of evaluation of context and scope of European arms sanctions on one hand and the volume of arms trade between EU and Russia on the other hand the article confirms that the relevance of analysed measures is only symbolic (signalling). Keywords: international sanctions, arms sanctions, arms embargo, European Union, Russia, Ukraine, Crimea

1 Úvod Obchodní sankce, kterými Ruská federace od srpna 2014 omezuje dovoz vybraných potravin, doprovázené až propagandistickými snímky ničení těch to „zakázaných západních“ položek, si rychle vydobyly intenzivní a setrvalou pozornost médií i zájem badatelů. V jejich stínu přitom zůstávají omezující opatření, která v reakci na anexi Krymu na konci července 2014 přijala Evropská unie a která byla jasnou příčinou halasné ruské odvety o pár dní později. Sou částí komplexu evropských sankcí je také zbrojní embargo, resp. zbrojní sankce. Následující text se zaměřuje právě na zbrojní sankce a zamýšlí se nad tím, zda © Univerzita Palackého v Olomouci, 2015. ISSN 1801-0288

111


AIO, 2015, Vol. 10, No. 1

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 význam těchto konkrétních opatření může být – s ohledem na to, jak jsou for mulována – jiný než symbolický. Sankce1 byly tradičně vysílány především jako nástroj donucení, jako důrazný způsob jak přinutit protivníka k podvolení se donucujícímu. V tomto duchu jsou i dnes vnímány mezinárodními právníky:2 jako jedna z forem donucení, jako prostředek k vynucení mezinárodního práva.3 Pohled badatelů v oblasti meziná rodních vztahů je širší. Richard N. Haass ve své práci z roku 1988 identifikuje tři možné cíle sankcí: donucení k požadovanému chování, odrazení od budoucího nežádoucího chování a/nebo potrestání za minulé nežádoucí chování.4 Ze stej né doby5 pochází práce Jamese Lindseyho,6 jehož pohled na cíle sankcí je ještě širší a vymezuje jich pět: donucení k požadovanému chování (angl. compliance), rozvrácení adresáta sankcí, např. docílení změny režimu (angl. subversion), 1 Pokud jde o definici pojmu sankce (sankce jako trest za trestný čin nebo přestupek, sank ce jako označení významného dokumentu nebo rozhodnutí, např. Pragmatická sankce) jako donucujícího opatření v mezinárodních vztazích, resp. mezinárodní sankce, závazné právní dokumenty včetně Charty OSN ji neobsahují. Podrobněji DRULÁKOVÁ, Radka – ZEMANOVÁ, Štěpánka (eds.). Mezinárodní kontext české sankční politiky. Plzeň: Vyda vatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2012, zejména str. 21. Charta v čl. 41, který ukládání sankcí upravuje, podobně jako související ustanovení čl. 39, 40 a 42 Charty OSN používají obecný termín „opatření“ (angl. measures). Evropská unie, co do počtu vyhláše ných sankčních režimů v současné době nejvýznamnější vysílatel multilaterálních sankcí, se přiklání k výrazu „omezující opatření“ (angl. restrictive measures). 2 Spíše než na ukládání sankcí, které je zásadním politickým rozhodnutím vysílajícího sub jektu (Druláková – Zemanová, op. cit., str. 54) se mezinárodní právníci soustředí na imple mentaci sankcí, kde je již právní rámec zřetelný a kde se individuálně zacílená omezující opatření mohou střetnout s lidskými práva jednotlivce. 3 BEN-SHAHAR, Omri – BRADFORD, Anu. Efficient Enforcement in International Law. Chicago Journal of International Law [online] Winter 201 [cit. 2015-8-25]. Dostupné z: http://chicagounbound.uchicago.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=2060&context=journal_ articles512. Podrobný komentář k pojetí sankcí – protiopatření – jako okolnosti vylučující protipráv nost nebo jako donucovacímu prostředku v Návrhu článků o odpovědnosti států za pro tiprávní jednání z roku 2001 srov. ČEPELKA, Čestmír – ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní právo veřejné. 1. vydání. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2003, s. 637–642. 4 HAASS, Richard N. Economic sanctions and American diplomacy. New York: Council on Foreign Relations, 1998, s. 1. 5 Od osmdesátých let se začínají objevovat první obsáhlé studie účinnosti mezinárodních sankcí. Hojně citována je dodnes zejména obsáhlá a později ještě rozšiřovaná analýza badatelů z Petersonova institutu pro mezinárodní ekonomii HUFBAUER, Garry Clyde – SCHOTT, Jeremy J. – ELLIOT, Kimberly Ann – OEGG, Barbara. Economic Sanctions Reconsidered. 3. vydání. Washington: Peterson Institute for International Economics, 2007. Většina ze studií za použití kvantitativních metod prokazuje rozdílnou účinnost sankcí a neúčinnost některých sankčních režimů. To vede další autory k úvahám o propojení mezi cíli a účinkem sankcí a k poznatku, že ne všechna omezující opatření mají za cíl změnit chování donucovaného subjektu. 6 LINDSAY, James M. Trade sanctions as policy instruments: A re-examination. International Studies Quarterly. 1986, Volume 30, Issue 2, s. 153–173.


112

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. odstrašení od případného nežádoucího chování (angl. deterrence) a dva symbo lické motivy. Jednak mezinárodní symbolismus (angl. international symbolism), vyslání zprávy mezinárodnímu společenství o svém postoji ke konkrétní otázce, posílení vlastní prestiže, vyjádření názoru, jednak domácí symbolismus (angl. domestic symbolism), který cílí na domácí publikum a má za cíl získat podporu pro vládu a její zahraniční politiku nebo reagovat na domácí „zahraničněpoli tické nálady“.7 O symbolický motiv při ukládání sankcí se pak zajímají mnozí další autoři8 a výrazného rozpracování se této myšlence dostalo v práci Francesca Giumelliho z roku 2011 nazvané Coercing, constraining and signalling: explaining UN and EU sanctions after the Cold War.9 Autor v ní zkoumá korelaci mezi třemi nezávislými proměnnými – hrozbou, významem a komplexností sankcí – a možnými výstupy sankcí, kterými jsou donucení, omezení a signalizování10 a konstatuje, že signalizování je nejčastějším motivem pro uložení omezujících opatření (ve 38 ze 70 sledovaných epizod). Tento příspěvek vychází z poznatku, že symbolické sankce jsou nedílnou sou částí současné praxe a že tedy omezující opatření mohou být vysílatelem přijata, aniž by od nich očekával nějaký reálný dopad – změnu chování donucovaného subjektu. Zaměřuje se přitom na jeden z nejživějších sankčních vztahů současné doby, na sankční „přestřelku“ mezi Evropskou unií a Ruskou federací. Kde je to nutné, uvažuje také sankce proti Ukrajině, vyhlášené už v únoru, resp. březnu 2014, ale těžištěm práce jsou až pozdější sankce namířené výslovně proti Rusku. Vzhledem k obsáhlosti tématu zužuje svůj záběr pouze na jeden typ sankcí, a to na zbrojní embargo, které formulovala Evropská unie. Představuje toto konkrét ní sankční opatření v kontextu všech evropsko-ruských omezení i v kontextu dosavadní evropské praxe a hodnotí jeho reálný význam, především ve světle zbrojního obchodu mezi EU a Ruskem. Cílem tohoto textu je dokázat, že zbrojní sankce EU vůči Ruské federaci mají symbolický význam. 7 Na základě studia obchodních sankcí uložených v letech 1933 – 1982 dochází k závěru, že sankce motivované mezinárodním symbolismem byly úspěšné v polovině případů, sank ce směřované především na domácí publikum lze hodnotit úspěšné ve čtyřech případech z deseti sledovaných. 8 Např. BALDWIN, David A. The sanctions debate and the logic of choice. International Security. 1999, Vol. 24, No. 3, s. 80–107; WINKLER, Adam. Just sanctions. Human Rights Quarterly, 1999, Vol. 21, No. 1, s. 133–155; SCHWEBACH, Valerie L. Sanctions as Sig nals: A Line in the Sand or a Lack of Resolve? In: CHAN, Steve – DRURY, A. Cooper (eds.) Sanctions as economic statecraft: Theory and practice. New York: St. Martin´s, 2000, s. 187–211. 9 GIUMELLI, Francesco. Coercing, constraining and signalling: explaining UN and EU sanctions after the Cold War. Colchester: ECPR Press, 2011. 10 Giumelli vysvětluje (str. 63) své vnímání rozdílu mezi symbolickými sankcemi (jako sank cemi neúčinnými) a sankcemi signalizujícími (= vyjadřujícími postoj). Vzhledem k tomu, že jeho vymezení signalizujících sankcí odpovídá výše uvedenému Lindseyho pojetí sym bolických sankcí, jsou v tomto textu oba výrazy používány jako synonyma a častěji je, s ohledem na jazyk český, užíván výraz symbolické sankce.


113

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 2 Mezinárodní sankce jako nástroj vynucování mezinárodního práva Příklady aplikace mezinárodních sankcí jsou doloženy již z dob antického Řecka, počátek jejich regulace spojujeme se Společností národů, základy sou časné regulace nám poskytuje Charta OSN. Za další významný milník v histo rii mezinárodních sankcí jsou pokládána devadesátá léta dvacátého století, kdy dochází k dynamickému oživení sankční praxe, k hojnému ukládání sankcí a k rozvoji nových forem omezujících opatření. Zatímco v tradičním pojetí před stavují sankce opatření jednoho nebo více států (nebo mezinárodní organizace) vůči jinému státu (nebo skupině států). Současné sankce jsou téměř vždy cíleny, a to buď na vybranou skupinu osob a jednotek, nebo na určitý vymezený seg ment vztahů mezi státu. Byla-li výše zmíněna Charta OSN, měla by být také připomenuta dvě zásadní omezení, která ukládání sankcí Radou bezpečnosti OSN rámují. První vyplývá z čl. 39 Charty, který je východiskem pro všechna opatření podle hlavy VII Char ty: „Rada bezpečnosti určí, zda jde o ohrožení míru, jeho porušení nebo útočný čin, a doporučí nebo rozhodne, jaká opatření mají býti učiněna podle článků 41 a 42, aby byl zachován nebo obnoven mezinárodní mír a bezpečnost.“ Situaci, ve které je zvažováno vyhlášení sankcí, musí tedy Rada bezpečnosti OSN v prvé řadě kva lifikovat jako ohrožení míru, jeho porušení nebo útočný čin. Druhá podmínka vyplývá z ustanovení čl. 27 Charty, který upravuje rozhodování Rady bezpeč nosti a zakotvuje právo veta. Bez hlasů stálých členů není tedy možné sankce uložit. Ukládání sankcí OSN má tedy jasný politický rozměr a vylučuje uložení sankcí proti kterémukoliv ze stálých členů, případně ze států, s nímž má některý se stálých členů významné politické styky.11 I členské státy Evropské unie se na uložení sankcí musí dohodnout; naplnit formálně přísný požadavek jednomyslnosti ale nepředstavoval dosud pro členy EU problém, navržené sankce byly vždy přijaty. Evropská unie nejen provádí všechny sankce vyhlášené Radou bezpečnosti OSN,12 může uložit restriktivní opatření i v situacích, které by Rada bezpečnosti nevyhodnotila jako porušení nebo ohrožení mezinárodního míru, nebo by o sankcích nebyla dosažitelná sho da mezi stálými členy (tzv. autonomní sankce EU).

11 Jiří Malenovský na základě analýzy hlavních případů kolektivních opatření RB OSN od počátku 90. let konstatuje, že „výběr států a jiných odpovědných subjektů … je podřízen … nahodilým politickám hlediskům, nikoli závažnosti hrozby pro mezinárodní mír a bezpečnost.“ MALENOVSKÝ, Jiří. Mezinárodní právo veřejné: jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům, zvláště k právu českému. 5. vyd. Brno: Masarykova univerzita (Dopl něk), s. 390. 12 S ohledem na znění čl. 25 Charty OSN: „Mezi členy Spojených národů je shoda o tom, že přijmou a splní rozhodnutí Rady bezpečnosti podle této charty.“ a na skutečnost, že všichni členové EU jsou současně členy OSN, Unie sankce vyhlášené Radou bezpečnosti provádí formou evropského práva.


114

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. Pohled do nedávné sankční historie EU a OSN ukazuje několik přípa dů autonomních zbrojních sankcí EU: proti Nigérii (1995), proti Indonésii (1999), Uzbekistánu (2005) a Guinei (2009). V situaci, kdy Rada bezpečnosti OSN odmítla uvalení sankcí proti Sýrii, Evropská unie je přijímá v květnu 2011. I následující sankce proti Bělorusku z června 2011 a v tomto textu zkoumaná opatření proti Ukrajině a Ruské federaci z března a července 2014 představují jasný příklad opatření, která by na úrovní RB OSN byla zcela neprůchodná.13 3 Zbrojní sankce v kontextu současné sankční praxe Charta OSN uvádí jako příklady sankčních opatření „úplné nebo částečné přerušení hospodářských styků, spojů železničních, námořních, leteckých, poštovních, telegrafních, radiových nebo jiných a přerušení styků diplomatických“. Současná sankční praxe reflektuje nejen změny v uspořádání mezinárodního společenství ve srovnání s rokem 1945, ale také trend humanizace, který se projevil zejmé na cílením sankcí. Typologie sankčních opatření v odborné literatuře není zcela jednotná, autoři nabízejí rozdělení používaných opatření do dvou až pěti skupin. Jeremy Farall ve své práci zaměřené na sankce OSN14 provádí základní rozdělení sankcí do dvou skupin – na ekonomické a neekonomické a tím, že obě skupiny dále strukturuje. Do ekonomických zahrnuje komplexní hospodářské sankce (dnes již z humanitárních důvodů neaplikované), dílčí zbožové sankce (kam řadí zbrojní embarga, ropná embarga, omezení obchodu diamanty, tropickým dře vem a další) a finanční omezení. Pestrá skupina neekonomických sankcí v jeho pojetí sestává ze sankcí diplomatických, dopravních, zákazů cestování, leteckých omezení a telekomunikačních sankcí. Autoři sdružení v badatelské společnosti Security Council Report ve své zprávě věnované sankcím OSN vymezují pět typů sankčních opatření: 1. diplomatické sankce (např. přerušení diplomatických sty ků, omezení oficiálních styků); 2. zákazy vstupu, cestovní omezení (angl. visa bans nebo travel bans); 3. finanční sankce, zmrazení finančních aktiv (angl. assets freeze); 4. zbrojní embarga; 5. omezení dovozu/vývozu určité komodity (angl. comodity interdiction).15 Clara Portela, která zkoumá účinnost omezující opatře ní Evropské unie, ve své analýze pracuje s podobně definovanými šesti typy: 1. zbrojní embarga; 2. zákazy udělování víz (angl. visa bans); 3 finanční sankce; 4. zákazy letu (angl. flight bans); 5. embarga postihující jednotlivé komodity (dia 13 EVROPSKÁ KOMISE. Restrictive measures (sanctions) in force. European Union External Action [online]. 2015 [cit. 2015-8-30]. Dostupné z: http://eeas.europa.eu/cfsp/sanctions/ docs/measures_cs.pdf, SIPRI. Arms Embargoes Database. Stockholm International Peace Research Institute [online]. 2015 [cit. 2015-8-30]. Dostupné z: http://www.sipri.org/databases/embargoes#UNembargoes. 14 FARRALL, Jeremy Marshall. United Nations Sanctions and the Rule of Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2007, str. 106–128. 15 SECURITY COUNCIL REPORT. UN Sanctions. [online] November 2013. [2015-7-22]. Dostupný z: http://www.securitycouncilreport.org/atf/cf/%7B65BFCF9B-6D27-4E9C-8CD3-CF6E4FF96FF9%7D/special_research_report_sanctions_2013.pdf


115

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 manty, ropa a ropné produkty, tropické dřevo, drahokamy a polodrahokamy); 6. diplomatické, kulturní a sportovní sankce.16 Radka Druláková a Štěpánka Zema nová definují tři skupiny sankcí: diplomatické, ekonomické a vojenské,17 kam spadají zbrojní embarga. Bez ohledu na to, zda badatelé klasifikují zbrojní sankce jako samostatnou skupinu nebo jako zvláštní typ komoditních sankcí (kde postiženou komoditou jsou právě zbraně a související položky), nelze si – zejména díky specifické a přís ně regulované implementaci – zbrojní embarga splést s jinými kategoriemi sank cí a zaslouží si samostatnou pozornost.18 Pokud jde o používání pojmů zbrojní sankce a zbrojní embargo, z jazykového hlediska je zřejmé, že embargo (zákaz vývozu) je jen jednou z forem sankcí. Uplatnění výrazu zbrojní sankce by bylo přesnější i proto, že současná praxe často vedle embarga zahrnuje i bojkot (zákaz dovozu), obchodování se zbraněmi, omezuje poskytování servisních, školicích a vzdělávacích služeb souvisejících se zbraněmi, případně zakazuje poskytová ní finančních služeb pro nákup nebo prodej zbraní. Na druhé straně, vysílatelé sankcí (jak Rada bezpečnosti OSN, tak Evropská unie) běžně používají pojem zbrojní embargo (i když z obsahu vyplývá, že kromě embarga byla uloženy i jiná omezení). Tento text pracuje s oběma pojmy jako se synonymy. Zbrojní sankce jsou ukládány v kombinaci s dalšími omezujícími opatřeními, např. zmrazením finančních aktiv a zákazy cestování. Výjimku z tohoto pravidla zastupují sankce proti Středoafrické republice, vyhlášené na počátku prosince 2013 Radou bezpečnosti OSN (rezolucí RB OSN 2127) a před Vánocemi Roz hodnutím Rady 2013/798/SZBP o omezujících opatřeních proti Středoafrické republice, které sestávaly výhradě ze zbrojních sankcí.19 16 PORTELA, Clara. European Union Sanctions and foreign policy: When and why do they work?. London: Rotledge. 2010, s. 55–58. 17 DRULÁKOVÁ, R. – ZEMANOVÁ, Š., op. cit., s. 24–29. 18 Velikým přínosem pro studium zbrojní sankcí je databáze, vytvořené a udržovaná Stock holmským institutem pro výzkum mezinárodního míru SIPRI. SIPRI, op. cit. V porov nání s finančními sankcemi nebo obchodními sankcemi je odborná pozornost věnovaná zbrojním sankcím o mnoho skromnější. Z prací studujících zbrojní sankce OSN lze uvést např. BRZOSKA, M. Measuring the Effectiveness of Arms Embargoes. Peace Economics, Peace Science and Public Policy [online]. 2008, č. 2 [cit. 2015-07-30]. Dostupné z: http:// www.queensu.ca/dms/DMS_Course_Materials_and_Outline/Readings-MPA831/ArmsEmbargoes-831.pdf; FRUCHART, D. et al. United Nations Arms Embargoes: Their Impact on Arms Flows and Target Behaviour [online]. Stockholm: SIPRI, Uppsala Universitet, 2007 [cit. 2015-06-30]. Dostupné z: http://books.sipri.org/files/misc/UNAE/SIPRI07UNAE.pdf. O implementaci zbrojních sankcí v EU pojednává zpráva Centra pro výzkumné ověřování, výcvik a informace VERTIC (VERIFICATION RESEARCH, TRAINING AND INFOR MATION CENTRE). Verifying European Union arms embargoes. [online] 2005. [cit. 201508-15]. Dostupné z: http://www.vertic.org/media/assets/Verifying%20EU%20arms%20 embargoes%20UNIDIR.pdf. 19 Zakázáno bylo přímo či nepřímo poskytovat technickou pomoc nebo zprostředkovatelské služby související se zbožím a technologiemi uvedenými na Společném vojenském sezna mu Evropské unie, s poskytováním, výrobou, údržbou nebo používáním zboží uvedené


116

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. Ruku v ruce s vyhlašováním zbrojních sankcí dnes kráčí tzv. humanitární výjimky. Ruší omezující opatření v případech dodávek zbraní (případně jen neprůstřelných vest a ochranných přileb) legitimní vládě, mezinárodním silám a humanitárním organizacím.20 4 Zbrojní embargo proti Ukrajině a Ruské federaci Jak Rusko, tak Evropská unie patří v celosvětovém měřítku k nejaktivnějším vysílatelům sankcí; do roku 2014 mezi nimi zaznamenáváme ale pouze jeden sankční kontakt – hned první omezující opatření (částečné obchodní embargo), která Evropská unie přijala v roce 1982, bylo směřováno proti Sovětskému sva zu.21 Dění na Krymu na sklonku zimy 2014 od počátku přitahovalo intenzivní politickou, mediální i odbornou pozornost. Vedle diplomatických prostředků Evropská Unie reagovala dvěma velkými sankčními balíky, prvním vyslaným v březnu 2014 směrem k Ukrajině (byť cíleným na protivládní bojovníky), dru hým směřovaným na konci července 2014 na Ruskou federaci. Sankční epizoda proti Ukrajině byla zahájena 20. února 2014, kdy se člen ské státy EU dohodly na vyhlášení zbrojního embarga (suspendování vývozních licencí na vybavení, které by mohlo být použito pro vnitřní represi, přehodnoce ní dalších licencí na zbraně a vojenský materiál). 3. března 2014 byly vyhlášeny finanční sankce proti osobám, odpovědným za zneužití ukrajinských státních prostředků a odpovědným za porušování lidských práv na Ukrajině. Rozhodnu tím Rady 2014/119/SZBP a nařízením Rady (EU) č. 208/2014 z 5. března 2014 byl podrobně definován rozsah sankcí a vyhlášen sankční seznam, zahrnující 18 osob včetně bývalého prezidenta Viktora Janukoviče. Den po uskutečnění „referenda“ o přičlenění Krymu k Ruské federaci rozšířila EU zmrazení aktiv na dalších 21 osob,22 v čele s „krymským prezidentem“ Sergejem Aksjonovem ho na tomto seznamu osobám a jednotkám ve Středoafrické republice nebo pro použití ve Středoafrické republice. Dále bylo zakázáno přímo či nepřímo poskytovat financování nebo finanční pomoc v souvislosti s prodejem, dodávkou, převodem nebo vývozem zbo ží a technologií uvedenými na Společném vojenském seznamu (zejména dotace, půjčky a pojištění vývozního úvěru). Další zákaz se týkal financování, zprostředkování, přepravy a poskytování vyzbrojených žoldnéřů ve Středoafrické republice nebo pro použití ve Stře doafrické republice. A zakázány byly i veškeré činnosti, jejichž předmětem nebo násled kem je obcházení zákazů uvedených výše. 20 Např. mise MICOPAX, MISCA, BINUCA, AU-RTF a francouzské síly ve Středoafrické republice, mise MISOM v Somálsku, mise UNOCI a francouzské síly v Pobřeží Slonoviny, mise UNIFIL v Libanonu. 21 Druláková – Zemanová, op. cit., s. 109 22 Šlo o osoby aktivně nebo finančně podporující nebo odpovědné za podrývání územní celistvosti a nezávislosti Ukrajiny, ohrožující stabilitu a bezpečnost na Ukrajině, osoby znemožňující působení mezinárodních organizací na Ukrajině, osoby, které neoprávněně nabyly majetek na Krymu a Ukrajině, osoby, které aktivně hmotně nebo finančně podpo rují ruské rozhodovatele (angl. decision-makers) odpovědné za anexi Krymu a Sevastopolu


117

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 (nařízení 269/2014). Text nařízení (na rozdíl od dokumentu z 5. března 2015), výslovně propojuje aktivity na Krymu s Ruskou federací: „…hlavy států a předsedové vlád členských států Unie důrazně odsoudili nevyprovokované porušení ukrajinské svrchovanosti a územní celistvosti Ruskou federací a vyzvali Ruskou federaci, aby okamžitě stáhla své ozbrojené síly na jejich základny v souladu s příslušnými dohodami.“ (bod 1). V červnu 2014 byly vyhlášeny obchodní sankce (zákaz dovozu zboží z Krymu a Sevastopolu)23 a maximum sankčního rámce bylo dosaženo v prosinci 2014 doplněním zákazu investování do nemovitostí a společností na Krymu a v Sevastopolu, embarga na vybrané zboží a služby,24 zákazu poskytování turistických služeb a zákazu používání přístavů na Krymu a v Sevastopolu.25 Rozhodnutím Rady 2015/959/SZBP z 19. června 2015 byla platnost sankcí reagujících na protiprávní anexi Krymu a Sevastopolu prodlou žena do 23. června 2016. V průběhu léta 2014 si Evropská unie potvrzuje, že za události na Krymu a Východní Ukrajině je odpovědná Ruská federace a formuluje nová sankční opatření, tentokrát již výslovně zacílená na Rusko. V polovině července je zru šeno zbrojní embargo vůči Ukrajině.26 Poslední červencový den je přijato Roz hodnutí Rady 2014/512/SZBP o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem Ruska destabilizujícím situaci na Ukrajině a shodně pojmenované Nařízení Rady (EU) č. 833/2014.27 V preambuli textů Unie rekapituluje své snahy o vyřešení situace na Ukrajině, připomíná svou výzvu z 22. července 2014, aby Ruská fede race „aktivně využila svůj vliv na nelegálně ozbrojené skupiny v zájmu dosažení úplného, okamžitého, bezpečného a zabezpečeného přístupu na místo zřícení letadla Malajsijských aerolinií linky MH17 u Doněcka…“, dále aby Rusko „zastavilo stále intenzivnější pohyb zbraní, vybavení a bojovníků přes hranice“ a „stáhlo další jednotky z pohraniční oblasti.“ (body 5 a 6 Rozhodnutí Rady 2014/512/SZBP). S cílem „zvýšit náklady na akce Ruska, které narušují územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny, a podpořit mírové urovnání krize“ (bod 2 Naří zení Rady (EU) č. 833/2014) byla uložena řada omezujících opatření. Na rozdíl od následných ruských odvetných sankcí, jejichž dopady na vlastní obyvatelstvo jsou zřejmé, byla evropská omezení cílena na takové komodity a služby, které

23 24 25 26 27

nebo za destabilizaci Východní Ukrajiny a v neposlední řadě také osoby, které obchodují se separatistickými skupinami v Donbasu. EVROPSKÁ KOMISE, op. cit. Rozhodnutí Rady 2014/386/SZBP, nařízení Rady (EU) 692/2014. V oblastech dopravy, telekomunikací, energetiky, ropy, plynu a nerostných zdrojů. Rozhodnutí Rady 2014/933/SZBP, nařízení Rady (EU) 1351/2014. Formou závěrů Evropské rady z 16. července 2014. Na to reaguje Ruská federace, resp. prezident Vladimír Putin vyhlášením Dekretu č. 560 o uplatnění některých zvláštních hospodářských opatření za účelem zajištění bezpečnos ti Ruské federace (rus. О применении отдельных специальных экономических мер в целях обеспечения безопасности Российской Федерации) a nařázuje široké obchodní sankce, zahrnující potraviny a zemědělské produkty na všechny státy, které uvalily sankce na Ruskou federaci (kromě zemí EU jde o USA, Austrálii, Kanadu a Norsko).


118

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. nejsou pro obyvatelstvo životně důležité.28 Vedle zbrojního embarga a embar ga na zboží dvojího užití byl zakázán také obchod s technologiemi určenými pro průzkum a těžbu ropy v hlubinných vodách, arktický průzkum a těžbu ropy nebo projekty zaměřené na ropu z břidlic a obchod s dluhopisy a dalšími finanč ními nástroji se splatností delší než 90 dnů, jestliže jsou vydány po 1. srpnu 2014 některou z ruských státních a polostátních bank nebo právnickou osobou, uve denou na sankčním seznamu. Rozsah zbrojních sankcí je relativně široký. Ve vztahu ke zbraním, střeli vu, vojenským vozidlům, vojenskému a polovojenskému vybavení a náhrad ním dílům (stejně jako ve vztahu ke zboží dvojího užití) jsou zakázány přímý i nepřímý prodej, dodávky, převod nebo vývoz do Ruska (bez ohledu na územní původ položek), stejně jako se dovoz, nákup či přeprava z Ruska. Dále je zakázá no poskytování technické pomoci (včetně jejího zprostředkování) a je zakázáno financování (dotace, půjčky, pojištění vývozního úvěru nebo záruky za vývozní úvěr, pojištění a zajištění) pro jakýkoli prodej, dodávku, převod nebo vývoz zbra ní a souvisejícího materiálu nebo pro poskytování související technické pomo ci, zprostředkovatelských nebo jiných služeb přímo či nepřímo jakékoli osobě, subjektu nebo orgánu v Rusku nebo pro použití v Rusku (čl. 2 Rozhodnutí Rady 2014/512/SZBP). Přísné sankce mají ale účinek jen tehdy, pokud skutečně zapůsobí. V situaci, kdy jsou sankce vyhlášeny tak, že jejich aplikace nebude pro donucovaný subjekt bolestivá, nelze očekávat, že by skutečně změnily chování donucovaného. Vyhlá šení sankcí je i za takových okolností legitimní (a samozřejmě legální), neboť vysílatel může doufat v jejich symbolický význam, v pozitivní vnímání svého 28 Na hodnocení dopadů sankcí je dosud zřejmě brzy a už teď je jasné, že bude velmi těžké rozlišit mezi dopady sankcí vyhlášených EU a dopady svým způsobem sebezničujících sankcí Ruské federace. Dopady sankcí jsou ale už dnes nepopiratelné. Např. Richard Barta uvádí, že je těžké v komplexu současných globálních ekonomických vztahů odlišit vliv jednotlivých faktorů, ale současně poukazuje na pád rublu (po vyhlášení ruských sankcí), pokles cen ropy, růst ceny potravin v Rusku a pětimiliardový propad hodnoty evropských vývozů. BARTA, Richard, et al. Economic Impact of 2014 Ukraine-Related Sanctions on the EU. [online]. 2015. [2015-8-26]. Dostupný z: http://conservancy.umn.edu/bitstream/handle/11299/172521/Barta_Ghebreamlack_Hong_Nelson_Weber__Economic%20Impact%20 of%202014%20Ukraine-Related%20Sacntions%20on%20the%20EU.pdf?sequence=1&isAllowed=y. Pro komplexní vyhodnocení dopadů sankcí je potřeba znát také jejich dopad na Ruskou federaci, které je ve srovnání s Evropou zřetelně citelnější (ne náhodou přibyl na Wikipedii v prosinci 2014 článek nazvaný „Russian financial crisis (2014–present)“). Prokázaný je už dopad na turistický ruch (OVCHAROV, A. O. – ISMAGILOVA, G. N. – RYSAYEVA, M. A. The Influence of Western Countries’ Sanctions on the Development of the Russian Exit Tourism. Asian Social Science, [online ]2015. [2015-8-27]. Dostupný z: http://www.ccsenet.org/journal/index.php/ass/article/view/48358. A zatímco Putinova obliba v Rusku stoupá, vzrostla v Ruské federaci inflace (11,4 %), směnný kurz rubl-dolar klesl o téměř 50%, příjmy Ruska z prodeje ropy klesly na polovinu (WANG, Wan. Impact of Western Sanctions on Russia in the Ukraine Crisis. Journal of Politics and Law. [online] 2015, [2015-8-15]. Dostupný z: http://www.ccsenet.org/journal/index.php/jpl/article/viewFile/45567/25287, s. 3.


119

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 kroku domácím i mezinárodním publikem. Pohled do statistik ruského zbraňo vého dovozu a vývozu rychle ukáže, že zbrojní sankce Evropské unie nemohou mít jiný než symbolický význam. Tradice ruského zbrojního průmyslu a soběstačnost Ruska, pokud jde o vojenské vybavení, jsou všeobecně známy a čísla o ruském zbraňovém vývo zu a dovozu to jen podpoří. Stockholmský institut SIPRI dlouhodobě eviduje významné obchody se zbraněmi a poskytuje podrobná data o mezinárodních zbraňových transakcích. Z vygenerovaných statistik je zřejmé jednak to, že vývoz zbraní z Ruska má pro zemí mnohem větší význam než dovoz. Zatímco v žebří ku vývozců obsazuje Rusko (v období 2010 – 2014) 2. místo, v žebříčku dovozců mu patří 53. příčka.29 Evropská unie Rusku v roce 2013 dodala zbraně v hodnotě 583 mil. USD, což představuje méně než 1% ruského vojenského rozpočtu (ten činil 68 mld. dolarů). Z této částky bylo podstatných 521 mld. USD uhrazeno jako záloha za dvě výsadkové lodě Mistral, které měla dodat Francie. S ohledem na sankce byl ale obchod od září 2014 pozastaven a v srpnu 2015 zrušen.30 Ani evropský bojkot ruských zbraní nemůže mít na Rusko významnější dopad; hlav ními odběrateli ruské produkce jsou totiž Čína, Indie, Venezuela a Vietnam.31 Další pohled na zbrojní sankce získáme, zúžíme-li záběr na česko-ruské vzta hy. I zde je zřejmé, že dovoz z Ruska je mnohem méně hodnotný než vývoz. Zatímco v počtu využitých dovozních licencí se Rusko umístilo na 4. místě v roce 2013 (1. místo obsadilo Rakousko) a na 2. místě v roce 2014 (1. Spojené státy americké), v počtu využitých vývozních licencí patří Ruské federaci až 19. místo v roce 2013 (1. Vietnam) a 16. místo v roce 2014 (1. Saúdská Arábie).32 Ve všech uvedených letech byla nejobchodovanější položkou podle Seznamu významného vojenského materiálu položka č. 10: „Letadla“, „vzdušné dopravní prostředky lehčí než vzduch“, bezpilotní vzdušné prostředky („UAV“), letecké motory a výzbroj a výstroj „letadel“, související vybavení a součásti, speciálně určené nebo upravené pro vojenské použití.33 Tabulka 1 uvádí základní údaje 29 SIPRI. Arms Transfers Database. Stockholm International Peace Research Institute [online]. 2015 [cit. 2015-8-10] Dostupné z: http://www.sipri.org/databases/armstransfers. 30 TRAN Pierre. Mistral Dispute With Russia Settled, France Eyes Exports. DefenceNews. [online] 9. 8. 2015 [2015-8-31]. Dostupný z: http://www.defensenews.com/story/defense/ naval/ships/2015/08/09/mistral-dispute-russia-settled-france-eyes-exports/31278439/ 31 SIPRI. Arms Transfers Database. Stockholm International Peace Research Institute [online]. 2015 [cit. 2015-8-10] Dostupné z: http://www.sipri.org/databases/armstransfers. 32 MINISTERSTVO PRŮMYSLU A OBCHODU. Výroční zpráva o kontrole vývozu vojenského materiálu, ručních braní pro civilní použití a zboží a technologií dvojího užití v České republice za rok 2014. [online] 2015 [2015-8-28]. Dostupný z: http://www.mpo.cz/dokument151254.html. MINISTERSTVO PRŮMYSLU A OBCHODU. Výroční zpráva o kontrole vývozu vojenského materiálu, ručních braní pro civilní použití a zboží a technologií dvojího užití v České republice za rok 2013. [online] 2014 [2015-8-28]. Dostupný z: http:// www.mpo.cz/dokument151254.html. 33 Příloha 1 Vyhlášky o provedení některých ustanovení zákona č. 38/1994 Sb., o zahranič ním obchodu s vojenským materiálem.


120

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. o zbrojním vývozu z ČR do Ruska, o dovozu z Ruska do ČR a o objemu broke ringu (dovozu a následného vývozu do třetí země). Tabulka 1: Česko-ruské zbrojní transakce v letech 2013 a 2014 2013

2014 17

18

Hodnota udělených licencí pro vývoz (v tis. USD)

7370

16755

Hodnota využitých licencí pro vývoz (v tis. USD)

4313

5264

Počet udělených licencí pro vývoz

37

48

Hodnota udělených licencí pro dovoz (v tis. USD)

8361

15292

Hodnota využitých licencí pro dovoz (v tis. USD) Počet udělených licencí pro brokering (dovoz vždy z Ruské federace)

4384

8401

13

18

Hodnota udělených licencí pro brokering – dovoz (v tis. USD)

1506

1246

Hodnota udělených licencí pro brokering – vývoz (v tis. USD)

1664

1438

Hodnota využitých licencí pro brokering – dovoz (v tis. USD)

1398

1122

Hodnota využitých licencí pro brokering – vývoz (v tis. USD)

1436

1326

Počet udělených licencí pro dovoz

Zdroj: Vlastní. Zpracováno na základě MINISTERSTVO PRŮMYSLU A OBCHODU. Výroční zpráva o kontrole vývozu vojenského materiálu, ručních braní pro civilní použití a zbo ží a technologií dvojího užití v České republice za rok 2014. [online] 2015 [2015-8-28]. Dostupný z: http://www.mpo.cz/dokument151254.html. MINISTERSTVO PRŮMYSLU A OBCHODU. Výroční zpráva o kontrole vývozu vojenského materiálu, ručních braní pro civilní použití a zboží a technologií dvojího užití v České republice za rok 2013. [online] 2014 [2015-8-28]. Dostupný z: http://www.mpo.cz/dokument151254.html.

Z meziročního srovnání vyplývá, že v roce 2014, kdy byly uloženy zbrojní sankce, dochází k poklesu objemu brokeringu, přímý dovoz z Ruska i export do Ruska ale výrazně rostou. Pokud jde o vývozní licence, mění se podstatně nejen absolutní počet udělených i využitých licencí, ale i jejich vzájemný poměr. Zatímco v roce bylo využito 58 % udělených licencí, o rok později exportéři vyu žili jen 31 % licencí a jako by se licencemi spíše do budoucna předzásobili. Téměř dvojnásobný růst v meziročním srovnání vykazují i udělené a využité dovozní licence, poměr mezi nimi se ale nijak výrazně nemění (v roce 2013 bylo využito 52 %, v roce 2014 pak 55 % dovozních licencí). K vykreslení celkového obrazu evropských zbrojních sankcí a vysvětlení růs tu objemu resp. potenciálu obchodu po uložení sankcí musí být připomenuto ještě jedno z ustanovení Rozhodnutí rady z 31. 7. 2014, klíčové pro implemen taci. Velmi podobná ustanovení najdeme v č. 2 odst. 4 (ve vztahu k zbrojnímu embargu), v čl. 3 odst. 2 (zboží dvojího užití) a v čl. 4 odst. 3 (technické a finanční služby) – omezení se podle nich neuplatní (licence může být vydána), pokud jde o plnění smluv uzavřených před vyhlášením sankcí. Příslušné licenční orgány tedy mohou udělit povolení, pokud se vývoz týká plnění závazku vyplývajícího © Palacký University, Olomouc, 2015. ISSN 1801-0288

121

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 ze smlouvy nebo dohody uzavřené přede dnem 1 srpna 2014. A i když s trváním sankcí34 musí počet dosud nerealizovaných obchodů sjednaných před uložením sankcí klesat (a s ním i počet licencí), zatím působí toto ustanovení spíše jako podnět k navýšení zbrojní obchodní výměny s Ruskem. 5 Závěr V balíku omezujících opatření, které uložila Evropská unie na sklonku čer vence 2014 na Ruskou federaci, zaujímají významný podíl zbrojní sankce. Ved le vývozu a dovozu zbraní a vojenského materiálu zakázala Evropská unie také obchod se zbožím dvojího užití a poskytování technických a finančních služeb souvisejících se zbrojními obchody. Přesné vyhodnocení dopadů těchto omezení není v současném globalizovaném prostředí, kdy na aktéry působí velká řada vli vů, zřejmě vůbec možné. Můžeme se však domnívat, že dopad zbrojních sankcí na Ruskou federaci bude velmi omezený. V situaci, kdy je Rusko víceméně nezá vislé na dovozech zbraní z Evropy, neboť je téměř soběstačné a kdy se jeho hlavní obchodní partneři (pokud jde o obchod vojenským materiálem) nachází na jih a východ, nikoliv na západ od Moskvy, nelze se zbrojními sankcemi spojovat naději na změnu chování Ruské federace. I přesto ale mají sankce význam. Pro občany Evropské unie jsou signálem, že Unie zaujímá jasný postoj vůči ruské angažovanosti na Ukrajině a prezentuje se jako významný aktér v mezinárodních vztazích. Zbrojní sankce bývají veřejnos tí vnímány pozitivně. Jejich uložení může přinést náklady nebo finanční ztrátu státu a zbrojařským firmám, nedotkají se ale každodenního lidského života; na rozdíl od nevhodně cílených obchodních sankcí nemá svět se zbrojními embar gy negativní historickou zkušenost.35 Mezinárodnímu publiku dává Evropská unie zbrojními sankcemi najevo svůj postoj, potvrzuje pozici lídra, pokud jde o vysílání a implementaci sankcí, připomíná hodnoty, na kterých stojí (územní celistvost, svrchovanost) a ukazuje, že je připravena tyto principy bránit. I když nástroj, který pro to využívá, má jen symbolický význam. JUDr. Ing. Zuzana Trávníčková, Ph.D. Vysoká škola ekonomická, Fakulta mezinárodních vztahů Středisko mezinárodních studií Jana Masaryka Nám. W. Churchilla 4, 130 67 Praha 3 email: [email protected] 34 Rozhodnutím Rady 2015/971/SZBP ze dne 22. 6. 2015 byla platnost sankcí proti Ruské federaci prosloužena do 31. 1. 2016. 35 Argumentem pro uložení zbrojních sankcí může být také zavedený postup jejich imple mentace. Ten je v EU podrobně upraven, a i když hlavní slovo v něm mají odpovědné orgá ny členských států, standardy jsou nastaveny pro celou EU společně. Otázka implementace zbrojních embarg v EU není ale v tomto příspěvku – s ohledem na obsáhlost problematiky – řešena.


122

PRÁVO ROZHODNÉ PRO DĚDICKÉ PRÁVNÍ POMĚRY – VYBRANÉ OTÁZKY (SROVNÁNÍ ÚPRAVY V ZMPS A V NAŘÍZENÍ O DĚDICTVÍ) The Law Applicable to Succession Matters - Selected Issues (Comparison of Private International Law Act and Succession Regulation) Klára Drličková DRLIČKOVÁ, Klára. Právo rozhodné pro dědické právní poměry – vybrané otázky (srovnání úpravy v ZMPS a v Nařízení o dědictví). Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 1, s. 123–139. Abstrakt: Od 17.8.2015 je účinná kolizní úprava dědických právních poměrů obsažená v Nařízení o dědictví. Tato úprava nahradila dosavadní kolizní úpravu obsaženou v ZMPS. Cílem tohoto článku je analýza právní úpravy vybraných aspektů kolizní úpravy dědic kých právních poměrů obsažené v ZMPS a v Nařízení o dědictví a její srovnání. Klíčová slova: dědictví, kolizní úprava, ZMPS, Nařízení o dědictví Summary: As of 17 August 2015 the conflict-of-laws rules in matters relating to succe ssion are contained in the Succession Regulation. This regulation has replaced the regu lation contained in Private International Law Act. The aim of this article is to analyse the legal regulation of the selected conflict-of-laws aspects in succession matters contained in the Succession Regulation and Private International Law Act and the comparison of both regulations. Summary: succession, conflict-of-laws rules, Private International Law Act, Succession Regulation

1 Úvod Kolizní úprava dědických právních poměrů je oblastí právní úpravy, kde čes ké orgány v relativně krátké době čelí několika změnám a nutnosti aplikace nové právní úpravy. Do 31.12.2013 byla kolizní úprava obsažená v zákoně č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPSaP“).1 Ta byla s účinností od 1.1.2014 nahrazena úpravou v zákoně č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“).2 Kolizní úpravu dědic kých právních poměrů rovněž najdeme v některých dvoustranných smlouvách o právní pomoci, které mají před vnitrostátní úpravou přednost.3 Kolizní úpra 1 Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 17.6.2015] (dále jen „ZMPSaP“). 2 Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 17.6.2015] (dále jen „ZMPS“). 3 Viz § 2 ZMPS.


123


AIO, 2015, Vol. 10, No. 1

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 va těchto otázek je předmětem i dvou mnohostranných úmluv vypracovaných v rámci Haagské konference mezinárodního práva soukromého – Úmluvy o prá vu použitelném na formu závěti z roku 19614 a Úmluvy o právu použitelném pro dědění majetku zemřelých osob z roku 1989.5 První z nich Česká republika neratifikovala, druhá úmluva doposud vůbec nevstoupila v platnost. S účinností od 17.8.2015 je kolizní úprava obsažena v Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení (dále jen „Nařízení o dědictví“).6 Tato úprava má přednost před kolizní úpravou obsaženou v ZMPS i ve dvou stranných smlouvách uzavřených mezi členskými státy.7 Cílem tohoto článku je analýza právní úpravy vybraných aspektů kolizní úpravy dědických právních poměrů obsažené v ZMPS a v Nařízení o dědictví a její srovnání. Článek se bude snažit ověřit tvrzení, že Nařízení o dědictví nepři náší ve srovnání s úpravou v ZMPS do českého právního řádu žádnou zásadní změnu. Obě právní úpravy odpovídají modernímu přístupu ke kolizní úpravě, protože vycházejí z kritéria obvyklého pobytu zůstavitele. Na úvod budou struč ně charakterizovány obě právní úpravy. Následně budou postupně analyzová ny: obecné pravidlo pro stanovení práva rozhodného, speciální kolizní normy týkající se závěti a úprava zpětného odkazu. Předmětem bližší analýzy nebude srovnání úpravy volby práva.8 2 Kolizní úprava dědických právních poměrů v ZMPS – základní rysy Kolizní úprava dědických právních poměrů s mezinárodním prvkem obsa žená v ZMPS přinesla několik změn ve srovnání s ZMPSaP. Důvodem změn byla nutnost zohlednit změny v právu hmotném,9 ale i snaha českého zákonodár 4 Convention of 5 October 1961 on the Conflicts of Laws Relating to the Form of Testamen tary Dispositions [online]. Hague Conference on Private International Law [cit. 17.6.2015]. Dostupné z: http://www.hcch.net/index_en.php?act=conventions.text&cid=40 5 Convention of 1 August 1989 on the Law Applicable to Succession to the Estates of Dece ased Persons [online]. Hague Conference on Private International Law [cit. 17.6.2015]. Dostupné z: http://www.hcch.net/index_en.php?act=conventions.text&cid=62 6 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o pří slušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřej ných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 17.6.2015]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:32012R0650&rid=1 (dále jen „Nařízení o dědictví“) 7 Viz článek 75 odst. 2 Nařízení o dědictví. 8 K volbě práva v ZMPS i v Nařízení o dědictví viz detailně např. PFEIFFER, Magdalena. Dědický statut v rukou zůstavitele – volba rozhodného práva v rámci kolizní úpravy dědic kých poměrů. Ad Notam, 2014, č. 6, s. 8–15. 9 Důvodová zpráva k ZMPS [online]. Nový občanský zákoník. Ministerstvo spravedlnosti


124

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. ce reflektovat na připravované Nařízení o dědictví. ZMPS stejně jako ZMPSaP vychází z tzv. jednotného dědického statutu, kdy se jediný hraniční určovatel používá pro určení práva rozhodného pro dědictví jako celek bez ohledu na to, zda se jedná o věci movité či nemovité.10 ZMPS nově zavádí obvyklý pobyt zůstavitele v době smrti jako obecný hra niční určovatel.11 Nahrazuje tak hraniční určovatel státní příslušnosti použitý v ZMPSaP.12 ZMPS poprvé v českém právním řádu zavádí možnost volby práva pro dědické právní poměry. Jedná se o omezenou volbu práva. ZMPS dále obsa huje speciální kolizní normy týkající se pořízení pro případ smrti. I tady dochází ve srovnání se ZMPSaP ke změně hraničních určovatelů. Zákon nově také zavádí výslovnou úpravu odúmrti.13 V souladu s § 125 ZMPS se kolizní úprava použije v případě, kdy zůstavitel zemřel 1.1.2014 nebo později. Totéž se týká okamžiku pořízení závěti či jiného pořízení pro případ smrti a volby práva. Pokud tedy byla například závět poří zena před 1.1.2014, otázka způsobilosti ji pořídit bude posouzena podle úpravy v ZMPSaP.14 Zvolil-li zůstavitel právo pro dědické právní poměry před 1.1.2014, je volbu nutné posoudit podle ZMPSaP, který volbu práva nepřipouštěl. Je proto nutné ji hodnotit jako neplatnou.15 Situace se však změní s účinností Nařízení o dědictví.16 3 Kolizní úprava dědických právních poměrů v Nařízení o dědictví 3.1 Působnost Nařízení o dědictví Nařízení o dědictví bylo přijato v roce 2012 po několika letech prací a dis kusí. Upravuje všechny relevantní aspekty přeshraničního dědictví v Evropské unii – mezinárodní příslušnost, rozhodné právo, uznání a výkon rozhodnutí a veřejných listin i administrativní otázky. Hlavním cílem Nařízení o dědictví je usnadnit uspořádání dědictví s přeshraničním prvkem v členských státech Evropské unie.17

10 11 12 13 14 15 16 17

České republiky [cit. 17.6.2015]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/ Duvodova-zprava-k-ZMPS.pdf Viz § 17 ZMPSaP, § 76 ZMPS. § 76 ZMPS. § 17 ZMPSaP. Viz § 78 ZMPS. PAUKNEROVÁ, Monika; ROZEHNALOVÁ, Naděžda; ZAVADILOVÁ Marta a kolektiv. Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, s. 820. PFEIFFER, 2014, op. cit., s. 14. Viz článek 83 odst. 2 a 4. Viz Preambule Nařízení o dědictví, bod 7.


125

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 Nařízení o dědictví je aplikováno ve všech členských státech kromě Dánska, Velké Británie a Irska.18 Dle článku 1 se Nařízení o dědictví vztahuje na dědění majetku zemřelých osob. Článek 3 písm. a) pak dědění definuje jako „dědění majetku zemřelé osoby, které zahrnuje jakoukoli formu přechodu majetku, práv a závazků z důvodu smrti, ať již se jedná o přechod jako projev vůle v pořízení pro případ smrti, nebo o přechod na základě dědění ze zákona.“ Musí se jed nat o dědění, ve kterém je přítomen mezinárodní prvek. Při vymezení věcné působnosti je nutné vzít v potaz i vyloučené otázky uvedené v článku 1 Nařízení o dědictví. Pokud jde o osobní působnost, je Nařízení o dědictví v části o roz hodném právu univerzálně použitelné. Jak již bylo uvedeno, Nařízení o dědictví se použije na dědictví osob, které zemřely 17.8.2015 nebo později. Článek 83 však obsahuje přechodná ustanovení, která jsou významná zejména pro otázku volby práva a pořízení pro případ smrti. 3.2 Základní rysy kolizní úpravy v Nařízení o dědictví I nařízení o dědictví vychází z jednotného statutu. Obecným kritériem pro určení práva rozhodného je stejně jako v ZMPS obvyklý pobyt zůstavitele v době smrti. Nařízení o dědictví připouští omezenou volbu práva, obsahuje speciální kolizní normy pro pořízení pro případ smrti (jejich přípustnost, věcnou plat nost a formu) a také výslovně upravuje odúmrť. Specifikem úpravy v Nařízení o dědictví je pak ustanovení o adaptaci věcných práv.19 4 Právo rozhodné pro dědické právní poměry – základní pravidlo 4.1 Obvyklý pobyt zůstavitele Obě úpravy zakotvují obvyklý pobyt zůstavitele jako základní pravidlo.20 Ani jedna z úprav tento pojem nedefinuje. Pokud jde o ZMPS, v souladu s § 20 odst. 4 má být tento pojem vykládán podle českého práva. Pojem obvyklý pobyt je českém právu definován pouze v zákoně č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě. Jedná se však o předpis veřejnoprávní, tuto definici tak nelze pro účely ZMPS použít. Jinou definici v českém právním řádu nenajdeme. V případě stanove ní obvyklého pobytu je nutné vycházet z jeho faktické povahy a vždy je třeba posoudit všechny okolnosti daného případu. Obvyklý pobyt má představovat místo, kde má osoba těžiště svého života.21 Nařízení o dědictví není prvním předpisem v oblasti evropského meziná rodního práva soukromého, který pracuje s kritériem obvyklého pobytu. Ten to pojem lze najít například i v Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 o příslušnosti 18 19 20 21

Viz Preambule Nařízení o dědictví, body 82 a 83. Viz článek 31 Nařízení o dědictví. Viz § 76 ZMPS, článek 21 Nařízení o dědictví. PAUKNEROVÁ; ROZEHNALOVÁ; ZAVADILOVÁ, op. cit., s. 222.


126

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičov ské zodpovědnosti22 (dále jen „Nařízení Brusel IIbis“) či Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností23 (dále jen „Nařízení o výživ ném“). Pojem obvyklého pobytu v unijních předpisech podléhá autonomnímu výkladu Soudního dvora. Soudní dvůr se výkladem tohoto pojmu zabýval v kontextu Nařízení Brusel IIbis. Jedná se zejména o známé rozhodnutí C-523/07 A.,24 kde se Soudní dvůr zabýval obvyklým pobytem dítěte. Nejprve zdůraznil potřebu autonomní inter pretace tohoto pojmu, při které je třeba zohlednit cíle a systematiku příslušného předpisu. Dále dospěl k závěru, že pouhá fyzická přítomnost není dostačující pro stanovení obvyklého pobytu. Je třeba vzít v potaz všechny specifické okolnosti konkrétního případu. Soudní dvůr poté stanovil několik kritérií, která mají sou dy vzít v potaz při stanovení obvyklého pobytu dítěte.25 Ačkoli je tento výklad spjat s konkrétním právním předpisem a neměl by být použitý mimo působnost tohoto předpis, požadavek jednotné interpretace umožňuje využít závěry tohoto rozhodnutí jako vodítko při výkladu ostatních předpisů v oblasti evropského justičního prostoru, tedy i Nařízení o dědictví.26 Při přípravě Nařízení o dědictví se kritérium obvyklého pobytu stalo před mětem kritiky.27 Nakonec byly na návrh Rady28 do Preambule Nařízení o dědic tví přidány dva body,29 které obsahují kritéria, která mají soudy vzít v potaz při 22 Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznává ní a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 17.6.2015]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-con tent/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:32003R2201&rid=7 (dále jen „Nařízení Brusel IIbis“). 23 Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném prá vu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinnos tí. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 17.6.2015]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/PDF/?uri=CE LEX:32009R0004&rid=1 (dále jen „Nařízení i výživném“). 24 Rozsudek Soudního dvora ze dne 2. dubna 2009. A. Věc C-523/07 (dále jen “C-523/07 A.”) 25 C-523/07 A., body 33–44. 26 ROHOVÁ, Iveta; DRLIČKOVÁ, Klára. Habitual Residence as a Single Connecting Factor under the Succession Regulation. In: Scientific Cooperations Workshop on Law and Policy. Ankara: Scientific Cooperations, 2015, s. 376. 27 Blíže viz např. PFEIFFER, Magdalena. Několik úvah nad rozhodným právem v rámci při pravované úpravy evropského dědického práva. Ad Notam, 2011, č. 1, s. 12; ROHOVÁ; DRLIČKOVÁ, op. cit., s. 377. 28 Jednalo so tzv. kompromisní balíček – Presidency’s Political guidelines – Proposal for Regulation of the European Parliament and of the Council on Jurisdiction, Applicable Law, Recognition and Enforcement of Decisions and Authentic Instruments in Matters of Succession and the Creation of a European Certificate of Succession – Political Guidelines for the future work, 6. června 2011. Compromise package, body 10–11. 29 Preambule Nařízení o dědictví, body 23 a 24.


127

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 určování obvyklého bydliště zůstavitele. „Orgán, který vede dědické řízení, by měl provést celkové posouzení životních okolností zůstavitele v průběhu let před jeho smrtí i v době smrti a vzít přitom v úvahu všechny relevantní prvky faktické povahy, zejména délku a pravidelnost pobytu zůstavitele na území dotyčného státu, podmínky a důvody tohoto pobytu. Takto určené místo obvyklého pobytu by mělo vykazovat úzký a trvalý vztah k dotčenému státu.“30 Toto ustanovení je zjevně inspirováno rozhodnutím Soudního dvora C-523/07 A. Preambule rov něž uvádí situace, kdy by mohlo být obtížné obvyklý pobyt stanovit. Jedná se například o situaci, kdy zůstavitel odešel z profesních nebo ekonomických důvo dů za prací do jiného státu, a to někdy i na dlouhou dobu, avšak udržoval úzký a trvalý vztah ke státu svého původu.31 Toto je situace, která může být v sou vislosti s volným pohybem osob v EU relativně častá. Preambule zde uvádí, že „v takovém případě by bylo možné považovat za místo obvyklého pobytu zůstavitele, v závislosti na konkrétních okolnostech, i nadále jeho stát původu, v němž se nacházelo středisko zájmů jeho rodiny a jeho společenského života.“ Dalším složitým případem může být situace, kdy zůstavitel střídavě pobýval v několika státech nebo se přemisťoval z jednoho státu do druhého, aniž by se v některém z nich usadil trvale. Tady Preambule stanoví, že „byl-li zůstavitel státním příslušníkem jednoho z těchto států nebo nacházela-li se většina jeho majetku v jednom z těchto států, mohly by být jeho státní příslušnost nebo takové umístění majetku považovány za zvláštní faktor v rámci celkového posouzení všech skutkových okolností.“32 Pokud bychom měli zhodnotit obě zkoumané úpravy, lze říci, že obě využí vají stejný hraniční určovatel – obvyklý pobyt zůstavitele v době smrti. Striktně vzato by se mohl lišit výklad tohoto hraničního určovatele. V případě ZMPS by měl být vykládán dle českého práva, v případě Nařízení o dědictví pak podléhá autonomnímu výkladu, a tedy i případné judikatuře Soudního dvora. Na dru hou stranu je třeba mít na paměti, že se jedná o faktické kritérium vycházející z okolností konkrétního případu. Z tohoto důvodu a rovněž z důvodů, že pou žití ZMPS je v této oblasti časově velmi omezeno a v době jeho používání již existuje Nařízení o dědictví a zmíněná judikatura Soudního dvora, lze očekávat vzájemné ovlivnění výkladu pojmu obvyklý pobyt a nelze předpokládat, že by se v kontextu ZMPS objevil výklad, který bude zásadně odporovat výkladu pojmu obvyklý pobyt obsaženému v Nařízení o dědictví. Smyslem tohoto článku není hodnotit pozitiva a negativa kritéria obvyklého pobytu. Na tomto místě lze pouze uvést, že v podmínkách dnešního globalizova ného světa a zejména na území vnitřního trhu, který je charakterizován volným pohybem osob, představuje kritérium obvyklého pobytu vhodný hraniční určo

30 Preambule Nařízení o dědictví, bod 23. 31 Preambule Nařízení o dědictví, bod 24. 32 Preambule Nařízení o dědictví, bod 24.


128

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. vatel. Nabízí dostatečnou flexibilitu schopnou reflektovat ekonomickou realitu a potřeby občanů EU.33 4.2 Výjimky z obecného pravidla obvyklého pobytu Pomineme-li volbu práva a speciální kolizní normy pro pořízení pro pří pad smrti, oba předpisy počítají s výjimkou z uplatnění hraničního určovatele obvyklého pobytu. ZMPS tuto výjimku uvádí v druhé větě §76 ZMPS. „Jestliže zůstavitel byl státním občanem České republiky a alespoň jeden z dědiců má v České republice obvyklý pobyt, použije se český právní řád.“ Účelem této výjimky je ochrana dědiců žijících na území České republiky, respektive jejich rozumné ho očekávání.34 Důvodová zpráva uvádí k této výjimce příklad, kdy český občan pracoval u mezinárodní organizace v zahraniční, kde po dosažení důchodového věku a ukončení pracovního poměru zůstal a měl zde obvyklý pobyt. Dědici jsou jeho děti, které žijí v České republice.35 Připomeňme, že v souladu s §74 odst. 3 ZMPS může mít v této situaci český soud mezinárodní pravomoc pouze, pokud jde o majetek na území ČR a je splněna některá z podmínek uvedených v tomto ustanovení. Například tedy, že o projednání dědictví požádá dědic s obvyklým pobytem na území České republiky. Použití českého práva v této souvislosti tak zřejmě lépe odpovídá rozumnému očekávání než použití cizího právního řádu. Jedná se však o pevné pravidlo, které nedává českému orgánu možnost uvážení, který právní řád s danou situací úžeji souvisí. ZMPS zde upřednostňuje státní příslušnost zůstavitele před jeho obvyklým pobytem s tím, že státní příslušnost však není jedinou vazbou na české právo. Nařízení o dědictví v článku 21 odst. 2 obsahuje únikovou doložku. Pokud je ze všech okolností věci zřejmé, že v době smrti měl zůstavitel zjevně užší spojení s jiným státem, než je stát, kde měl obvyklý pobyt, bude právem rozhodným pro dědění výjimečně právo tohoto jiného státu. Preambule uvádí příklad, kdy by bylo možné únikovou doložku využít. Zůstavitel se do státu svého obvyklé ho pobytu přestěhoval poměrně nedlouho před svou smrtí a ze všech okolností vyplývá, že měl zjevně užší vztah k jinému státu.36 Tímto státem může být stát, jehož byl zůstavitel státním příslušníkem, ale i stát, kde měl „pouze“ předchozí obvyklý pobyt. Preambule zároveň uvádí, že soudy by neměly únikovou doložku používat jako náhradní hraniční určovatel, kdykoli je určení obvyklého pobytu zůstavitele v době smrti složité.37

33 K výhodám a nevýhodám tohoto kritéria viz blíže např. ROHOVÁ; DRLIČKOVÁ, op. cit., s. 377–378; PFEIFFER, 2011, op. cit., s. 12–14. 34 PAUKNEROVÁ; ROZEHNALOVÁ; ZAVADILOVÁ, op. cit., s. 501. 35 Důvodová zpráva k ZMPS, op. cit. 36 Preambule Nařízení o dědictví, bod 25. 37 Tamtéž.


129

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 Jako jedna z kritik kritéria obvyklého pobytu38 se objevila i skutečnost záměrné změny obvyklého pobytu za účelem, aby se zůstavitel vyhnul aplikaci kogentních norem určitého právního řádu. Může se například jednat o otázku tzv. nepominutelných dědiců. I v této situaci by mohla najít uplatnění úniková doložka.39 Pokud je zjevné, že zůstavitel pouze účelově změnil obvyklý pobyt a nadále měl užší vztah k „původnímu“ státu, měl by soud použít právo tohoto státu. Z textu únikové doložky je zřejmé, že její použití má být výjimečné, soud je povinen posoudit všechny okolnosti daného případu, ze kterých musí být zjevná užší souvislost s jiným státem než státem obvyklého pobytu. 4.3 Působnost dědického statutu ZMPS výslovně neupravuje působnost práva rozhodného pro dědické práv ní poměry. Z koncepce jednotného dědického statutu vyplývá, že se nerozlišuje dědění movitých a nemovitých věci. Je rovněž zřejmé, že do rozsahu § 76 ZMPS nespadají otázky, na které dopadají speciální kolizní normy.40 Do rozsahu §76 tak spadá problematika obecné úpravy dědického práva (např. existence důvodu dědění, rozsah dědictví, dědická (ne)způsobilost, vydědění, přijetí nebo odmít nutí dědictví), dědění ze zákona (např. okruh dědiců ze zákona, nabývání dědic tví, způsob rozdělení majetku) a dědění ze závěti (přípustnost závěti, výše podílů nepominutelných dědiců, pravomoci a povinnosti správce dědictví či vykonava tele závěti).41 Nařízení o dědictví upravuje působnost rozhodného práva v článku 23. Toto ustanovení uvádí, že právem rozhodným se řídí dědictví jako celek. I Nařízení o dědictví vychází z koncepce jednotného statutu, nerozlišuje tedy mezi věc mi movitými a nemovitými. Článek 23 odst. 2 pak uvádí demonstrativní výčet otázek, na které dědický statut dopadá (důvody, doba a místo zahájení dědic kého řízení; určení oprávněných osob a jejich příslušných podílů a povinností; dědická způsobilost; vydědění a dědická nezpůsobilost; přechod majetku, práv a závazků, které jsou součástí pozůstalosti, na dědice a případně na odkazovníky, včetně podmínek a účinků přijetí či odmítnutí dědictví či odkazu; pravomoci dědiců, vykonavatelů závětí a jiných správců pozůstalosti; odpovědnost za dluhy plynoucí z dědictví; část pozůstalosti, s níž je možno nakládat, povinné podíly a jiná omezení nakládat s majetkem po smrti; povinnost vrátit nebo započíst dary, zálohy na dědictví nebo odkazy při určování podílů jednotlivých opráv něných osob; rozdělení pozůstalosti). I Nařízení o dědictví obsahuje speciální 38 K další kritice kritéria obvyklého pobytu viz např. PFEIFFER, 2011, op. cit., s. 12. 39 ROHOVÁ; DRLIČKOVÁ, op.cit., s. 378. 40 Viz § 77 odst. 1 – 3, který dopadá na způsobilost pořídit nebo zrušit závěť či jiné pořízení pro případ smrti, účinky vad vůle a jejího projevu, pokud jde o tato pořízení, určení, které další druhy pořízení pro případ smrti jsou přípustné, formu závěti, dědické smlouvy a jiných pořízení i formu jejich zrušení. § 78 pak upravuje otázku odúmrti. 41 PAUKNEROVÁ; ROZEHNALOVÁ; ZAVADILOVÁ, op. cit., s. 502.


130

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. kolizní normy. Otázky, na které dopadají, tak nespadají do rozsahu kolizních norem obsažených v článku 21.42 Rozsah dědického statutu je v obou předpisech v zásadě stejný. Lze nalézt dva rozdíly. Prvním z nich je otázka formy prohlášení o přijetí či odmítnutí dědic tví, odkazu nebo povinného dědického podílu. ZMPS pro tuto otázku nestanoví speciální pravidlo, spadá tedy do rozsahu § 76. Nařízení o dědictví však pro ni obsahuje speciální kolizní normu v článku 28, který kromě dědického statutu umožnuje i použití práva státu, kde má osoba činící prohlášení obvyklý pobyt. Prohlášení je formálně platné, pokud vyhovuje kterémukoli z těchto právních řádů. Druhou otázkou je přípustnost závěti. V ZMPS spadá do rozsahu § 76, § 77 odst. 1 se vztahuje pouze na přípustnost jiných pořízení pro případ smrti. Nařízení o dědictví pro tuto otázku obsahuje speciální kolizní normu. Tato pro blematika bude podrobně rozebrána dále v tomto článku. 5 Kolizní úprava závěti Předmětem této části článku bude srovnání kolizní úpravy týkající se závětí jako nejčastějšího pořízení pro případ smrti. Rozebrány budou tři klíčové otázky – přípustnost závěti, způsobilost pořídit závět, jakož i účinky vad vůle a jejího projevu a forma závěti. 5.1 Přípustnost závěti Jak již bylo uvedeno, přípustnost závěti spadá dle ZMPS do rozsahu dědic kého statutu.43 Právem rozhodným pro přípustnost závěti je právo státu, kde měl zůstavitel v době smrti obvyklý pobyt, případně české právo, bude-li se jed nat o výjimku uvedenou v § 76 ZMPS. Toto ustanovení se nepoužije v případě, pokud zůstavitel v závěti zvolí právo rozhodné pro dědické právní poměry v sou ladu s § 77 odst. 4. § 77 odst. 4 ZMPS poprvé do českého právního řadu zavádí možnost volby práva pro dědické právní poměry.44 Tato volba je omezená z toho důvodu, aby i zvolené právo mělo k osobě zůstavitele a k jeho majetku určitý vztah.45 Zůstavitel má na výběr pouze mezi dvěma právními řády – právem stá tu, kde má v době pořízení závěti obvyklý pobyt, a právem státu, jehož je v době pořízení závěti občanem. Rozhodující je okamžik projevu vůle. I v případě, že následně dojde ke změně státní příslušnosti či obvyklého pobytu zůstavitele, 42 Jedná se o tyto otázky: přípustnost a věcná platnost pořízení pro případ smrti (článek 24); přípustnost, věcná platnost a účinky dědické smlouvy (článek 25), formální platnost písemných pořízení pro případ smrti (článek 27); forma prohlášení o přijetí či odmítnutí dědictví (článek 28); odúmrť (článek 33). 43 PAUKNEROVÁ; ROZEHNALOVÁ; ZAVADILOVÁ, op. cit., s. 502. 44 K vývoji možnosti volby práva pro dědické právní poměry viz blíže např. PFEIFFER, 2014, op. cit., s. 8–9. 45 Důvodová zpráva k ZMPS, op.cit.


131

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 nebude to mít vliv na zvolený dědický statut. ZMPS výslovně neřeší situaci, kdy má zůstavitel v době pořízení závěti více státních příslušností. Zřejmě tedy bude na zůstaviteli, kterému právnímu řádu dá přednost.46 Dle § 77 odst. 4 ZMPS musí být volba práva obsažena v závěti47 a z formulace ustanovení lze dovodit, že musí být výslovná. Nařízení o dědictví obsahuje speciální kolizní normu pro přípustnost závěti v článku 24.48 Podle tohoto ustanovení se přípustnost závěti řídí právem, které by se použilo na dědění majetku po osobě, která závěť učinila, pokud by tato osoba byla zemřela v den, kdy bylo pořízení učiněno. Dle článku 21 tak půjde o právo státu, kde má osoba v době pořízení závěti obvyklý pobyt, ledaže je ze všech okolností zřejmé, že má osoba užší spojení s jiným státem. Článek 21 se nepo užije v případě, že si osoba zvolí právo v souladu s článkem 22. Pokud si osoba zvolí právo rozhodné pro dědictví jako celek, použije se i pro posouzení pří pustnosti závěti. Nařízení o dědictví však kromě toho ještě připouští dílčí volbu práva v článku 24 odst. 2, kdy si osoba může zvolit právo pro otázku přípustnosti a věcné platnosti závěti. Osoba pořizující závěť si může zvolit právo, které by si mohla zvolit dle článku 22 za podmínek tam stanovených.49 Článek 22 Nařízení o dědictví zakotvuje omezenou volbu práva pro dědictví jako celek. Každá osoba si může zvolit právo státu, jehož je státním příslušní kem v době uskutečnění volby nebo v době smrti.50 Pokud má osoba vícenásob nou státní příslušnost, může si zvolit právo kteréhokoli státu, jehož je státním příslušníkem v době uskutečnění volby nebo v době smrti. Článek 22 připouští jak výslovnou, tak i konkludentní volbu. Volba musí být učiněna buď výslovně v prohlášení ve formě pořízení pro případ smrti, nebo musí vyplývat z ustano vení takového pořízení. Za konkludentní volbu práva lze považovat například situaci, kdy zůstavitel v pořízení pro případ smrti odkázal na ustanovení prá va státu, jehož byl státním příslušníkem, nebo jestliže se o tomto právu jiným způsobem zmínil.51 Na tomto místě nelze rovněž opomenout ustanovení o fikci volby práva obsažené v článku 83 odst. 4 Nařízení o dědictví.52 Věcná platnost úkonu, jímž byla volba práva učiněna, se řídí zvoleným právem.53 Jakákoliv změ 46 PFEIFFER, 2014, op. cit., s. 10. 47 Otázku volby práva v jiných pořízení pro případ smrti upravuje § 77 odst. 5. 48 Článek 24 hovoří o jiných pořízeních pro případ smrti než dědických smlouvách. Dle člán ku 3 se pořízením pro případ smrti rozumí závěť, společná závěť nebo dědická smlouva. Článek 24 tak dopadá na přípustnost a věcnou platnost závěti a společné závěti. 49 Blíže viz např. BONOMI, Andrea; ÖZTÜRK, Azadi. Das Statut der Verfügung von Todes wegen (Art. 24 ff. EuErbVO). In: DUTTA, Anatol; HERRLER, Sebastian (eds.). Die Europäische Erbrechtsverordnung. C.H.Beck, 2014, s. 51–55. 50 Viz Preambule Nařízení o dědictví, bod 38. 51 Preambule Nařízení o dědictví, bod 39. 52 Blíže viz např. PFEIFFER, 2014, op. cit., s. 14. 53 Věcnou platností se zde rozumí otázka, zda osoba činící volbu porozuměla svému jednání a souhlasila s ním. Viz Preambule Nařízení o dědictví, bod 40.


132

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. na nebo odvolání volby práva musí co do formy splňovat požadavky pro změnu nebo odvolání pořízení pro případ smrti.54 Pokud tedy srovnáme kolizní úpravu přípustnosti závěti dle ZMPS a dle Nařízení o dědictví, lze učinit tyto závěry. ZMPS na rozdíl od Nařízení o dědic tví pro tuto otázku neobsahuje speciální kolizní normu. Nebyla-li učiněna volba práva, podle ZMPS se řídí právem státu, kde má zůstavitel obvyklý pobyt v době smrti (až na výjimku uvedenou v § 76). Podle Nařízení o dědictví je to však prá vo státu, kde má osoba obvyklý pobyt v době v době pořízení závěti (s výjimkou situace, kdy se použije jiné právo na základě únikové doložky). Zvolí-li si osoba právo rozhodné pro dědictví jako celek, bude se dle obou úprav tímto právem řídit i přípustnost závěti. Nařízení o dědictví však navíc připouští i dílčí volbu práva po otázku přípustnosti a věcné platnosti závěti (za stejných podmínek jako volbu práva pro dědictví jako celek). V praxi však bude spíše nepravděpodobné, že by si zůstavitel zvolil právo jen pro tyto otázky a nikoli pro dědictví jako celek. 5.2 Způsobilost pořídit závět, účinky vad vůle a jejího projevu ZMPS obsahuje speciální kolizní normu pro otázku způsobilosti pořídit závěť, účinky vad vůle a jejího projevu. Dle § 77 odst. 1 se tyto otázky řídí právem státu, jehož občanem je zůstavitel v době projevu vůle nebo ve kterém má v té době obvyklý pobyt. Toto ustanovení tak nabízí dva právní řády. Osoba pořizu jící závěť má tak možnost pořídit závěť v souladu s právem, který lépe odpovídá jejímu záměru. Rozhodující je okamžik pořízení závěti, následné změny obvyk lého pobytu či občanství nemají vliv na platnost závěti.55 Nařízení o dědictví pracuje s pojmem věcná platnost pořízení pro případ smrti (závěti). Dle článku 26 pojem věcná platnost pokrývá tyto prvky: způsobi lost osoby pořídit pořízení pro případ smrti; zvláštní důvody bránící osobě, která činí pořízení, pořídit ve prospěch určitých osob nebo bránící jiné osobě obdr žet majetek z dědictví osoby, která pořízení učinila; přípustnost zastoupení pro účely učinění pořízení pro případ smrti; výklad pořízení; podvod, nátlak, omyl a další otázky vztahující se k souhlasu nebo vůli osoby činící pořízení. Zahrnuje tedy otázky způsobilosti pořídit závět i otázku účinků vad vůle a jejího projevu. Nařízení o dědictví obsahuje speciální kolizní normu pro věcnou platnost závěti. Jedná se o již zmíněný článek 24 a o věcné platnosti závěti lze říci totéž, co o její přípustnosti. Podle ZMPS tak u této otázky přicházejí do úvahy pouze dva právní řády. V případě Nařízení o dědictví je škála možných právních řádů širší. Věcná plat nost závěti se bude obecně řídit právem státu, kde má osoba v době jejího poří zení obvyklý pobyt (s výjimkou situace, kdy se použije jiné právo na základě 54 K volbě práva dle Nařízení o dědictví viz blíže PFEIFFER, 2014, op. cit., s. 11–14. 55 PAUKNEROVÁ; ROZEHNALOVÁ; ZAVADILOVÁ, op. cit., s. 508.


133

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 únikové doložky). Zvolí-li si osoba právo rozhodné pro dědictví jako celek, bude se tímto právem řídit i věcná platnost závěti. Nařízení o dědictví však navíc při pouští i dílčí volbu práva po otázku přípustnosti a věcné platnosti závěti. 5.3 Forma závěti Forma závěti je v ZMPS upravena v § 77 odst. 2. Toto ustanovení nabízí taxa tivní výčet kolizních kritérií. Jeho smyslem je zachovat formální platnost závěti v co nejvíce případech. Podle § 77 odst. 2 je závěť formálně platná, pokud její forma vyhovuje některému z následujících právních řádů: právní řád státu, jehož občanem byl zůstavitel v době projevu vůle nebo v době svého úmrtí; právní řád státu, na jehož území byla závěť pořízena; právní řád státu, ve kterém měl zůstavitel v době projevu vůle nebo v době svého úmrtí obvyklý pobyt; právní řád státu, kterého se má použít pro právní poměry dědické, nebo by se ho pro ně mělo použít v době pořízení závěti; právní řád státu, ve kterém je nemovitá věc, pokud jde o tuto nemovitou věc. Stejná pravidla platí i pro formu zrušení závěti. Nařízení o dědictví vychází v článku 27 ze stejné koncepce. Článek 27 rov něž obsahuje taxativní výčet právních řádů, dle kterých je možné formu závěti posoudit. Jedná se o právní řád: státu, v němž byla vyhotovena závěť; státu, jehož byl zůstavitel státním příslušníkem buď v době vyhotovení závěti, nebo v době smrti; státu, v němž měl zůstavitel bydliště buď v době vyhotovení závěti nebo uzavření smlouvy, nebo v době smrti; státu, v němž měl zůstavitel obvyklý pobyt buď v době vyhotovení závěti, nebo v době smrti; pokud jde o nemovitosti, státu, v němž se dané nemovitosti nacházejí. V souladu s článkem 27 odst. 2 se tato pravidla použijí i na pořízení pro případ smrti, jimiž se mění nebo ruší pořízení dřívější. Článek 27 odst. 3 pak vymezuje, co se rovněž rozumí formální platností pro účely článku 27. Jedná se o každé právní ustanovení, které omezuje povolené formy pořízení pro případ smrti z hlediska věku, státní příslušnosti nebo jiných osobních okolností zůstavitele. Stejné pravidlo se uplatní i na určení způsobilosti svědků, jíž je podmíněna platnost pořízení pro případ smrti. V souvislosti s úpravou formy závěti v Nařízení o dědictví je nutné zmínit dvě důležité věci. Za prvé, Nařízení o dědictví se vztahuje pouze na formální platnost písemně vyhotovených pořízení pro případ smrti. V souladu s článkem 1 je formální platnost ústně provedených pořízení pro případ smrti vyloučena z působnosti Nařízení o dědictví. Bude tak na ni nadále nutné použít kolizní ustanovení obsažená v národních právních předpisech, případně přednostně mezinárodní smlouvy. Za druhé, řada členských států Evropské unie je vázána Úmluvou o právu použitelném na formu závěti z roku 1961. K vzájemnému vzta hu této úmluvy a Nařízení o dědictví se vyjadřuje jeho článek 75. Podle tohoto ustanovení členské státy, jež jsou smluvními stranami úmluvy, používají pro for mální platnost závětí i nadále namísto článku 27 Nařízení o dědictví ustanovení úmluvy. To však není případ České republiky, která není touto úmluvou vázána.


134

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. Kritéria obsažená v článku 1 této úmluvy jsou totožná s kritérii v článku 27 odst. 1 Nařízení o dědictví.56 Nemělo by tak docházet k zásadním rozdílům mezi sou dy členských států, které budou aplikovat Nařízení o dědictví a těmi, které budou aplikovat úmluvu. Pokud bychom porovnali kolizní kritéria obsažená v § 77 odst. 2 ZMPS a článku 27 odst. 1 Nařízení o dědictví, narazíme pouze na jediný rozdíl. V Naří zení o dědictví je navíc právní řád státu, kde má zůstavitel bydliště (v době poří zení závěti nebo v době smrti). Nařízení o dědictví se zde zjevně inspirovalo Úmluvou o právu použitelném na formu závěti. Nařízení o dědictví definici byd liště neobsahuje. Článek 77 odst. 1 uvádí, že stanovení toho, zda zůstavitel měl bydliště v určitém státě, se řídí právem tohoto státu.57 5.4 Časová působnost ZMPS a Nařízení o dědictví v otázce pořízení závěti V souvislosti s kolizní úpravou výše uvedených otázek je nutné se ještě zmínit o časové působnosti obou předpisů. ZMPS se použije na závěti pořízené 1.1.2014 nebo později.58 Byla-li závět pořízena před tímto datem, použila by se úprava obsažená v ZMPSaP, která byla v řadě aspektů odlišná.59 Nařízení o dědictví se použije na dědictví osob, které zemřely 17.8.2015 nebo později.60 Bez jakých koli pochybností se tedy použije, bude-li závět pořízena 17.8.2015 nebo poz ději. Nařízení o dědictví ale obsahuje i přechodné ustanovení pro pořízení pro případ smrti učiněné před 17.8.2015. Takové pořízení je přípustné a platné co do obsahu a formy, vyhovuje-li podmínkám stanoveným v kapitole III Nařízení o dědictví nebo je-li přípustné a platné co do obsahu a formy podle pravidel mezinárodního práva soukromého, jež byla v době vyhotovení pořízení v plat nosti ve státě, kde měl zůstavitel obvyklý pobyt, nebo v kterémkoli ze států, jichž byl státním příslušníkem, nebo v členském státě, v němž sídlí orgán, který se dědictvím zabývá.61 Pro příklad si uveďme dvě situace. Zůstavitel zemře po 17.8.2015, závěť však pořídil před tímto datem. České orgány projednávají dědictví a jsou již povin ny aplikovat Nařízení o dědictví. Na základě článku 83 odst. 2 zohlední závěť, pokud je její přípustnost, věcná platnost a forma v souladu s právem rozhodným určeným na základě ZMPS nebo na základě pravidel obsažených v kapitole III 56 V úmluvě najdeme rovněž ustanovení, která korespondují článku 27 odst. 2 a 3. 57 Nařízení o dědictví tak volí stejnou koncepci jako Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 17.6.2015]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/ legal-content/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:32012R1215&rid=1 58 PAUKNEROVÁ; ROZEHNALOVÁ; ZAVADILOVÁ, op. cit., s. 820. 59 Viz §§ 17 a 18 ZMPSaP. 60 Článek 83 odst. 1 Nařízení o dědictví. 61 Článek 83 odst. 3 Nařízení o dědictví.


135

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 Nařízení o dědictví. Pokud by byla závěť pořízena před 1.1.2014 a nevyhovovala právu rozhodnému určenému na základě ZMPSaP, ale vyhovovala pravidlům obsaženým v Nařízení o dědictví, budou její účinky respektovány. Pokud by však zůstavitel zemřel před 17.8.2015, závěť pořídil před 1.1.2014 a tato nebyla platná dle práva určeného na základě kolizních norem obsažených v ZMPSaP, bude českými orgány považována za neplatnou. 6 Zpětný a další odkaz Poslední otázkou, která bude analyzována, je úprava zpětného a dalšího odkazu. Oblast dědických právních poměrů je oblastí, kde je třeba úpravě zpět ného a dalšího věnovat pozornost. Kolizní úprava této otázky v národních práv ních řádech může být odlišná (např. používání jednotného či štěpeného dědic kého statutu, používání různých hraničních určovatelů ať již pro dědictví jako celek či pro otázku závětí, možnost volby práva apod.). I po vstupu Nařízení o dědictví v účinnost lze nadále hovořit o rozdílech mezi unijní úpravou a práv ní úpravou třetích států. Je tedy klíčové, zda je zpětný a další odkaz připuštěn, protože pokud ano, pravděpodobnost jeho vzniku zde existuje. Dovolíme si při pomenout, že pro otázku zpětného a dalšího odkazu je zásadní otázka, zda koliz ní norma odkazuje pouze na hmotné právo či na právo jako celek, tedy včetně norem kolizních. Pouze v druhé situaci lze hovořit o možném vzniku zpětného či dalšího odkazu. Na tomto místě se nebudeme věnovat obecné analýze příčin, vhodnosti či nevhodnosti přijímání odkazů. ZMPS neobsahuje výslovnou speciální úpravu odkazů v oblasti dědických právních poměrů. Použije se tedy úprava obsažená v § 21 ZMPS. Dle § 21 odst. 2 jsou odkazy vyloučeny v poměrech závazkového a pracovního práva. V oblasti dědických právních poměrů jsou odkazy obecně připuštěny. Výjimkou je situa ce, kdy zůstavitel právo zvolil. V tomto případě by se ke kolizním normám zvo leného práva přihlédlo pouze tehdy, pokud by to z volby vyplývalo.62 § 21 odst. 1 pak upravuje podmínky přijetí odkazů. ZMPS připouští pouze jeden zpětný odkaz. Pokud kolizní norma ZMPS přikazuje použití zahraničního práva, jehož ustanovení odkazují zpět na české právo, použije se hmotněprávních ustano vení českého práva. Obdobné platí i pro další odkaz. Odkazují-li kolizní nor my zahraničního práva k právu dalšího cizího státu, použije se hmotněprávních ustanovení tohoto práva, jestliže se ho má použít podle jeho kolizních ustano vení. Pokud by kolizní normy dalšího státu odkazovaly ještě na další právní řád, použijí se hmotněprávní ustanovení českého práva. Výše uvedené by mělo platit jak pro obecnou kolizní normu obsaženou v § 76 ZMPS, tak i pro speciální kolizní normy obsažené v § 77 odst. 1–3 týka jící se pořízení pro případ smrti. Bez výhrad však lze s tímto souhlasit pouze u obecného pravidla obsaženého v § 76 první věta ZMPS. Rozehnalová použití 62 § 21 odst. 2 druhá věta ZMPS.


136

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. pravidla obsaženého v § 21 vidí jako problematické v situaci, kdy kolizní nor my pracují s alternativním navázáním. Vhodným příkladem je zde § 77 odst. 2 o formě závěti. Jeho účelem je zájem na zachování formální platnosti závěti. Je otázkou, zda u každé varianty (hraničního určovatele) působí zpětný a další odkaz. Rozehnalová uvádí, že je z povahy věci vyloučen.63 K tomuto názoru se přikláním. Smyslem tohoto ustanovení je nabídnout co nejvíce hmotněprávních úprav, jejichž podmínky by mohly být splněny, aby tak byla zachována platnost právního jednání. Použití odkazů by tento smysl popíralo. Tento názor podpo ruje i řešení přijaté v Nařízení o dědictví. Nařízení o dědictví odkazy upravuje v článku 34. Odkazy jsou vyloučeny v případě, kdy je právem rozhodným určeným na základě kolizních norem obsa žených v Nařízení o dědictví právo členského státu. Členským státem pro účely Nařízení o dědictví nejsou Dánsko, Velká Británie a Irsko. Odkazy se rovněž neuplatní v souvislosti s právem uvedeným v článku 21 odst. 2, článku 22, člán ku 27, článku 28 písm. b) a článku 30.64 Jedná se o určení práva rozhodného na základě únikové doložky, volbu práva, právo rozhodné pro formu pořízení pro případ smrti, právo rozhodné pro formu prohlášení o přijetí či odmítnutí dědictví a použití speciálních pravidel ovlivňujících dědění dle práva státu, ve kterém se nacházejí nemovitosti, podniky a zvláštní druhy majetku. O možnosti použití odkazů lze tak hovořit v případě, kdy kolizní norma obsažená v Nařízení o dědictví odkáže na právo třetího státu. Pokud právo třetí ho státu odkáže na právo členského státu, lze odkaz přijmout. Ačkoli to Nařízení o dědictví výslovně neuvádí, může se zřejmě jednat o zpětný i další odkaz a při puštěn bude pouze jeden. Další odkaz lze přijmout rovněž v situaci, kdy právo třetího státu odkáže na právo jiného třetího státu, který by uplatnil své vlastní právo. Shrneme-li úpravu v Nařízení o dědictví, je následující. Bude-li soud členské ho státu aplikovat některou z kolizních norem vyjmenovaných v článku 34 odst. 2, jsou odkazy vyloučeny bez ohledu na to, zda právo rozhodné je právem člen ského nebo třetího státu. Tyto kolizní normy odkazují na hmotné právo. Pokud ostatní kolizní normy (typicky obecné pravidlo obsažené v článku 21 odst. 1) odkazují na právo členského státu, odkazy jsou vyloučeny a použije se pouze hmotné právo. Pokud kolizní normy odkáží na právo třetího státu a kolizní nor my tohoto třetího státu odkazují zpět nebo dále k právu členského státu, použije se hmotné právo tohoto členského státu. Pokud kolizní normy odkáží na právo třetího státu a kolizní normy tohoto třetího státu odkazují dále na právo jiného třetího státu, jehož kolizní normy odkazují rovněž na právo tohoto státu, použije se hmotné právo tohoto státu. Další odkaz není přípustný v situaci, kdy kolizní normy obsažené v Nařízení o dědictví odkáží na právo třetího státu, kolizní nor my tohoto třetího státu odkazují dále na právo jiného třetího státu, jehož koliz 63 PAUKNEROVÁ; ROZEHNALOVÁ; ZAVADILOVÁ, op. cit., s. 160. 64 Bez ohledu na to, zda je právem rozhodným právo členského či třetího státu.


137

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 ní normy odkazují na právo dalšího státu. V takovém případě se dle článku 34 odst. 1 Nařízení o dědictví použije hmotné právo třetího státu určené na základě kolizních norem obsažených v nařízení. V úpravě odkazů v Nařízení o dědictví dojde oproti ZMPS k několika změ nám. V obou případech jsou odkazy vyloučeny v případě volby práva, ačkoli dle ZMPS by mohl zůstavitel sám stanovit opak. To však v praxi nebude příliš pravděpodobné. Nařízení o dědictví dále výslovně vylučuje odkazy i u dalších kolizních norem. V Nařízení o dědictví je pak přípustnost odkazů podmíněna tím, zda je právem rozhodným právo členského či třetího státu. To ZMPS samo zřejmě nečiní. Tam, kde jsou odkazy připuštěny, oba předpisy připouští pouze jeden zpětný či další odkaz. 7 Závěr S účinností od 17.8.2015 aplikují české orgány v oblasti dědických právních poměrů kolizní úpravu obsaženou v Nařízení o dědictví. Ta tak nahradí úpravu obsaženou v ZMPS. Cílem tohoto článku byla analýza právní úpravy vybraných aspektů kolizní úpravy dědických právních poměrů obsažené v ZMPS a v Naří zení o dědictví a její srovnání. Článek se snažil ověřit tvrzení, že Nařízení o dědic tví nepřináší ve srovnání s úpravou v ZMPS do českého právního řádu žádnou zásadní změnu. Obě právní úpravy odpovídají modernímu přístupu ke kolizní úpravě, protože vycházejí z kritéria obvyklého pobytu zůstavitele. Analyzová ny byly tyto otázky: obecné pravidlo pro stanovení práva rozhodného, speciální kolizní normy týkající se závěti a úprava zpětného odkazu. Oba právní předpisy vychází z koncepce jednotného statutu, tady tedy s pou žitím Nařízení o dědictví nedochází k žádné změně. Obě právní úpravy využí vají jako obecné pravidlo stejný hraniční určovatel – obvyklý pobyt zůstavitele v době smrti. K odlišnosti by mohlo tedy dojít pouze při výkladu tohoto pojmu. V případě ZMPS by měl být vykládán dle českého práva, v případě Nařízení o dědictví pak podléhá autonomnímu výkladu, a tedy i případné judikatuře Soudního dvora. Na druhou stranu je třeba mít na paměti, že se jedná o faktické kritérium vycházející z okolností konkrétního případu. Z tohoto důvodu a rov něž z důvodů, že použití ZMPS je v této oblasti časově velmi omezeno a v době jeho používání již existuje Nařízení o dědictví a zmíněná judikatura Soudního dvora, lze očekávat vzájemné ovlivnění výkladu pojmu obvyklý pobyt a nelze předpokládat, že by se v kontextu ZMPS objevil výklad, který bude zásadně odporovat výkladu pojmu obvyklý pobyt obsaženému v Nařízení o dědictví. I zde by nemělo dojít k zásadní změně. Pomineme-li volbu práva a speciální kolizní normy, oba předpisy připouš tí výjimku z obecného pravidla. V případě ZMPS je to upřednostnění aplikace českého práva, v případě Nařízení o dědictví použití právního řádu se zjevně užším spojením. Dle ZMPS se mohou české orgány od kritéria obvyklého poby © Univerzita Palackého v Olomouci, 2015. ISSN 1801-0288

138

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. tu odchýlit pouze za podmínek uvedených v § 76 druhá věta. Lze však předpo kládat, že ke stejnému cíli budou moci české orgány dospět i cestou únikové doložky obsažené v článku 21 odst. 2 Nařízení o dědictví. Ta však bude využitel ná i v jiných situacích. V tomto ohledu tedy úprava v Nařízení o dědictví změnu přináší. Změny přináší Nařízení o dědictví i v úpravě přípustnosti závěti. ZMPS na rozdíl od Nařízení o dědictví pro tuto otázku neobsahuje speciální kolizní normu. Podle ZMPS se obecně řídí právem státu, kde má zůstavitel obvyklý pobyt v době smrti (až na výjimku uvedenou v § 76 druhá věta). Podle Nařízení o dědictví je to však právo státu, kde má osoba obvyklý pobyt v době pořízení závěti (s výjimkou situace, kdy se použije jiné právo na základě únikové dolož ky). Zvolí-li si osoba právo rozhodné pro dědictví jako celek, bude se dle obou úprav tímto právem řídit i přípustnost závěti. Nařízení o dědictví však navíc připouští i dílčí volbu práva po otázku přípustnosti závěti. Pokud jde o věcnou platnost závěti, podle ZMPS u této otázky přicházejí do úvahy pouze dva právní řády. V případě Nařízení o dědictví je škála možných právních řádů širší. I zde Nařízení o dědictví připouští dílčí volbu práva. U kolizní úpravy formy závěti obsažené v § 77 odst. 2 ZMPS a článku 27 odst. 1 Nařízení o dědictví vychází obě úpravy ze stejné koncepce použití několika hraničních určovatelů. Mezi použitými hraničními určovateli narazíme pouze na jediný rozdíl. V Nařízení o dědictví je navíc využit i právní řád státu, kde má zůstavitel bydliště (v době pořízení závěti nebo v době smrti). Rovněž v úpravě odkazů v Nařízení o dědictví dojde oproti ZMPS k několika změnám. Závěrem lze uvést, že nastavená hypotéza nebyla zcela potvrzena. Naříze ní o dědictví nepřináší do českého právního řádu změnu, pokud jde o použité obecné kritérium obvyklého pobytu. To se v obou předpisech promítá i ve speci álních kolizních normách, oba předpisy tak reflektují moderní přístup ke kolizní úpravě. Oba předpisy však zcela neopouští kritérium státní příslušnosti. Pokud však jde o kolizní úpravu speciálních otázek, přináší Nařízení o dědictví několik změn. JUDr. Klára Drličková, Ph.D. Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Brno email: [email protected]


139

K PROCESNÉMU INŠTITÚTU POVOLENIA VSTUPU DO OBYDLIA DIEŤAŤA SÚDOM V PRÍPADE OHROZENIA DIEŤAŤA V OBČIANSKOM SÚDNOM KONANÍ – NÁVRH ÚPRAVY DE LEGE FERENDA NA SLOVENSKU1 The procedural institute permission to enter the residence of the child by a court in case of threat to a child in civil proceedings – a proposal for modification de lege ferenda in Slovakia

Róbert Dobrovodský2 DOBROVODSKÝ, Róbert. K procesnému inštitútu povolenia vstupu do obydlia dieťaťa súdom v prípade ohrozenia dieťaťa v občianskom súdnom konaní – návrh úpravy de lege ferenda na Slovensku. Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 1, s. 141–161. Abstrakt: Článok komplexne rozoberá nový procesný inšitútu povolenia vstupu do oby dlia dieťaťa v prípade jeho ohrozenia. Autor približuje východiská a stav legislatívneho procesu, venuje sa podmienkam využitie uvedeného inštitútu, zamýšľa sa nad možnými problémami a efektivitou jeho budúceho používania. Klíčová slova:občianske súdne konanie, ohrozenie dieťaťa, povolenie vstupu do obydlia, novela civilních procesních predpisov Summary: Paper comprehensively address the new procedural institute – the permission to enter the residence of the child in case of emergency. The author decribes bases and current state of legislative process. He focuses also on the question of conditions of use of that institute, he questions the possible problems and discusses the effectiveness of its future aplication. Keywords: civil procedure, protection of child interersts, permission to enter the residen ce, an amendment to the civil procedural acts

1 Legislatívne úvahy a motívy Prax v ostatných rokoch poukázala na problémy, s ktorými sa stretávajú naj mä orgány sociálnoprávnej ochrany a kurately v prípadoch, keď nemôžu spo 1 Príspevok bol spracovaný v rámci riešenia projektu VEGA č. 1/0505/14 s názvom „Prin cípy nadnárodného civilného procesu, ich perspektívy a možnosti inšpirácie slovenskej právnej úpravy de lege ferenda“ a prednesený na medzinárodnej konferencii organizovanej dňa 13.2.2015 Právnickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci. 2 Autor je odborný asistent na Katedre občianskeho a obchodného práva, Právnická fakulta Trnavskej univerzity v Trnave; autor je predsedom pracovnej skupiny na prípravu návrhu zákona, ktorý je predmetom tohto článku a ktorá bola zriadená na Ministerstve spravodli vosti SR.


141


AIO, 2015, Vol. 10, No. 1

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 ľahlivo (t.j. v záujme jasného zistenia v akom stave sa dieťa nachádza), preveriť úroveň ochrany života, zdravia dieťaťa alebo to, či je dieťa vystavené neľudskému alebo zlému zaobchádzaniu. Legislatívne úvahy a motívy predkladateľov boli vedené poznatkami z praxe orgánov sociálnoprávnej ochrany a kurately, policaj ného Zboru SR a súdov. V rámci diskusií sa uvažovalo nad tým, aby bol sa rozší rili oprávnenia policajta. Táto úvaha však bola odmietnutá, nakoľko otázka pre verovania stavu dieťaťa nezodpovedá všeobecným kompetenciám Policajného zboru SR, pričom z ústavnoprávneho hľadiska je v podmienkach právneho štátu vhodnejšie, aby o povolení vstupu do obydlia rozhodovali nezávislé a nestran né súdy. Okrem toho policajt nemôže preverovať úroveň stavu dieťaťa. Jediným možným riešením, ako vyriešiť v medziach daných Ústavou Slovenskej republiky praxou identifikovaný vážny problém je preveriť stav dieťaťa vstupom zástupcu orgánu sociálnoprávnej ochrany a kurately do obydlia na základe rozhodnutia súdu v súčinnosti s policajtom za možnej účasti iných osôb, ktoré môžu uľahčiť priebeh overovania stavu dieťaťa. Vzájomné konzultácie týchto orgánov poukázali na to, že aktuálne legislatív ne ukotvenie ich právomocí nie jasne vyjadruje kompetenčné hranice a povin nosti v situácii, keď sa majú preveriť informácie nasvedčujúce tomu, že dieťa je vystavené ohrozeniu života, zdravia, neľudskému alebo zlému zaobchádzaniu (ďalej len „preverenie stavu dieťaťa“). Orgán sociálnoprávnej ochrany a kurately o dieťa disponuje často anonymnými informáciami, že život alebo zdravie die ťaťa sú ohrozené a stav dieťaťa nevedia preveriť iným spôsobom ako návštevou a preverením samotného stavu dieťaťa v obydlí, kde sa zdržiava, resp. kde sa má zdržiavať. Prax ukázala, že orgány sociálnoprávnej ochrany a kurately o dieťa sú vystavované spravidla trom situáciám. Overenie stavu dieťaťa im osoba v byte umožní. Ďalej situácia, keď orgány nedokážu opakovane zastihnúť v obydlí dieťa alebo inú osobu. Ak aj niekoho zastihnú, kto by obydlie otvoril, ten síce obydlie otvorí, avšak neumožní orgánu stretnúť sa s dieťaťom. Obydlie často neotvorí ani na nevyhnutnú dobu, aby dieťa mohlo byť opticky skontrolované či nie je ohrozené a v akom je stave. Ťažko riešiteľná je najmä situácia malých detí, ktoré nenavštevujú ani školu ani predškolské zariadenie. Navrhovaná právna úprava má preto dosiahnuť vysokú úroveň oprávnení štátnych orgánov tak, aby mohli plniť svoju základnú úlohu a to zvoliť primerané, efektívne a rýchle opatrenie, rešpektujúc pritom práva dieťaťa a jeho rodičov. Bez navrhovaného oprávnenia štátne orgány môžu len s veľkými ťaž kosťami v plnej miere plniť svoj základný záväzok t.j. prijať opatrenia na ochranu dieťaťa (resp. vylúčiť potrebu prijatia takýchto opatrení). Právny poriadok síce pozná inštitút predbežného opatrenia3, keď v urgentných situáciách je možné 3 § 75a ods. 1 OSP: Ak sa ocitne maloleté dieťa bez akejkoľvek starostlivosti alebo ak je jeho život, zdravie alebo priaznivý vývoj vážne ohrozený alebo narušený, súd bez návrhu alebo na návrh orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately podľa osobitných pred pisov predbežným opatrením nariadi, aby bolo maloleté dieťa dočasne zverené do starost


142

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. vyňať dieťa z osobnej starostlivosti rodičov, avšak samotný akt vyňatia je pre die ťa stresujúci a najmä nevhodný v prípadoch, keď sa neskôr ukáže, že vyňatie nebolo primerané alebo bolo nezákonné. Je potrebné podotknúť, že návrhom zákona nie sú dotknuté štandardné a už dnes platné kompetencie orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kura tely. Na mysli máme stav, keď situácia dieťaťa neznesie odklad. V takomto prípa de orgán sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately musí postupovať už v súčasnosti zákonom stanoveným postupom. Navrhovaná úprava v žiadnom prípade neoprávňuje orgán sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately k odnímaniu detí bez rozhodnutia súdu. Orgán sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately je však povinný (ako každý štátny orgán) vykonať potrebné úkony v prípade ohrozenia života a zdravia dieťaťa tak, ako je už dnes upravené v § 27 zákona o sociálnoprávnej ochrane detí a sociálnej kuratele, t. j. v reži me predbežného opatrenia súdu zabezpečiť ochranu života a zdravia dieťaťa, ak nastala taká situácia a stav dieťaťa si to vyžaduje.4 2 Legislatívny proces a jeho aktuálny stav Za účelom dosiahnutia vyššie uvedených legislatívnych cieľov sa v návrhu zákona mení a dopĺňa zákon č. 99/1963 Zb. Občiansky súdny poriadok (ďalej len „OSP“) a zákona č. 305/2005 Z. z. o sociálnoprávnej ochrane detí a o sociálnej kuratele (ďalej len „zákon“). Ministerstvo spravodlivosti Slovenskej repub liky a Ministerstvo práce, sociálnych vecí a rodiny Slovenskej republiky sa snažili okrem tematických diskusií so sudcami, so zástupcami Generálnej prokuratú ry SR, úradov práce, sociálnych vecí a rodiny, akademickej pôdy a neziskových organizácii konzultovať východiskové otázky navrhovaných ustanovení so širo kým spektrom aktérov venujúcich sa otázkam, ktoré sú predmetom návrhu. Informáciu o návrhu zákona prerokoval 10. marca 2015 Výbor pre deti a mládež Rady vlády pre ľudské práva, národnostné menšiny a rodovú rovnosť, informá ciu uznesením č. 43 zobral na vedomie a navrhované legislatívne zmeny privítal a podporil. Dňa 11. marca 2015 bola poskytnutá informácia o rokovaní Výbo ru pre deti a mládež, informácia o medzirezortnom pripomienkovom konaní a stave legislatívneho procesu návrhu Rade vlády pre ľudské práva, národnostné menšiny a rodovú rovnosť. Legislatívna rada vlády po prerokovaní dňa 31. mar ca 2015 odporučila návrh upraviť podľa jej pripomienok a na rokovanie vlády predložiť jeho nové, upravené znenie. Tieto pripomienky boli v predkladanom materiály zapracované. Zákon bol dňa 25.06.2015 schválený NR SR a bol publikovaný v Zbierke zákonov ako zákon č. 175/2015 Z.z.. Zákon nadobudne účinnosť dňa 1.1.2016.5 livosti fyzickej osoby alebo právnickej osoby, ktorú v uznesení určí. 4 Porovnaj s predchádzajúcou poznámkou pod čiarou. 5 Civilný mimosporový poriadok (zákon č. 161/2015 Z.z.) nadväzuje na navrhovanú právnu


143

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 3 Navrhovaný inštitút povolenia vstupu do obydlia dieťaťa a jeho procesná povaha. Primárnym cieľom navrhovanej právnej úpravy je zavedenie nového inšti tútu v OSP v § 179b a to: Povolenie súdu na výkon oprávnenia vo veci starostlivosti o maloletých. V návrhu OSP sa stanovujú jasné procesné pravidlá pre efektívny mechanizmus ochrany dieťaťa v urgentných prípadoch. Z názvu inšti tútu je zrejmé, že bude slúžiť len v konaniach, ktoré sa týkajú maloletého die ťaťa. Z pohľadu právnoprocesného zaradenia tohto inštitútu máme zato, že ide o inštitút sui generis, ktorý vykazuje znak neodkladného opatrenia, no na druhej strane vykazuje znaky inštitútu zabezpečenia dôkazu. Na rozdiel od zabezpe čenia dôkazu, kde musí podľa litery § 78 ods. 1 platného OSP dôkaz existovať, v prípade inštitútu povolenia vstupu do obydlia dieťaťa nie je pri podaní návrhu isté, že dieťa je skutočne vystavené ohrozeniu života, zdravia, neľudskému alebo zlému zaobchádzaniu. 3.1 Predpoklady použitia inštitútu povolenia vstupu do obydlia dieťaťa . Urgentnosť prípadu je vymedzená potrebou osvedčenia viacerých právnych skutočností. Tieto právne skutočnosti musia byť osvedčené kumulatívne. Prvou skutočnosťou je fakt, že orgán sociálnoprávnej ochrany a kurately musí súdu osvedčiť, že má k dispozícii informácie nasvedčujúce tomu, že dieťa je vystavené ohrozeniu života, zdravia, neľudskému alebo zlému zaobchádzaniu.6 Osved čenie samotnej dispozície informácie nestačí na splnenie podmienky. Preto orgán sociálnoprávnej ochrany a kurately musí osvedčiť, že tieto informácie nie je možné overiť výkonom oprávnení podľa zákona a že zamestnancovi orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately nebolo umožnené tieto infor mácie osobne preveriť výkonom oprávnenia podľa zákona. 3.2 Nadväzujúca úprava oprávnení zamestnancov orgánu sociálnoprávnej ochrany a kurately. Aby návrh úpravy v OSP plne korešpondoval so zákonom a s reálnosťou pou žitia inštitútu povolenia vstupu do obydlia dieťaťa, v zákone sa navrhuje doplnenie oprávnení zamestnancov orgánu starostlivosti do súčasnej právnej úpravy zákona. Tomu zodpovedá aj rámcová úprava povinností rodičov a iných osôb zodpovedných za výchovu dieťaťa, ktorá spája oprávnenia s povinnosťami. Takéto doplnenie utvára priestor pre úpravu postupu orgánu starostlivosti, súdu a polície v prípadoch, ak nie je umožnený zamestnancovi orgánu starostlivosti výkon oprávnenia osobne preverovať informácie o dieťati. úpravu. V ustanovení § 368 obsahuje inštitút neodkladného opatrenia o povolení súdu na výkon oprávnenia vo veci starostlivosti o maloletých. Civilný mimosporový poriadok nadobudne účinnosť dňa 1. júla 2016. 6 § 179 ods. 1 prvá veta OSP.


144

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. Navrhuje sa oprávnenie zamestnanca orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately osobne preverovať v prirodzenom rodinnom prostredí7 a v náhradnom rodinnom prostredí8 informácie o tom, že by dieťa mohlo byť vystavené ohrozeniu života, zdravia alebo neľudskému alebo zlému zaobchádza niu.9 Je potrebné prízvukovať, že toto oprávnenie má orgán na základe zákona bez toho, aby o tom rozhodol súd. Potvrdzuje to aj ustanovenie v návrhu zákona10 podľa ktorého oprávnenie osobne preverovať v prirodzenom rodinnom prostre dí a v náhradnom rodinnom prostredí informácie o tom, že by dieťa mohlo byť vystavené ohrozeniu života, zdravia alebo neľudskému alebo zlému zaobchá dzaniu možno vykonať, ak na vstup do obydlia udelila súhlas plnoletá fyzická osoba v obydlí. V návrhu zákona je vyjadrený ústavný limit primeranosti výkonu oprávne ní a to tak, že oprávnenie musí byť vykonané spôsobom, ktorý neprekročí mie ru nevyhnutnú na dosiahnutie jeho účelu a ktorý bude zodpovedať veku dieťa ťa, rozumovej vyspelosti dieťaťa a závažnosti situácie, v ktorej sa dieťa nachádza.11 Z výkonu oprávnenia vyhotoví zamestnanec orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately písomný záznam. Súčasťou písomného záznamu je aj uvedenie dôvodov, pre ktoré zamestnanec orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately oprávnenie vykonal.12 Podľa návrhu zákona13 rodič dieťaťa a iná osoba, ktorá sa osobne stará o die ťa, je povinná a) umožniť zamestnancovi orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociál nej kurately výkon jeho oprávnení a poskytnúť mu potrebné informácie a doklady na účely výkonu opatrení sociálnoprávnej ochrany detí a soci álnej kurately, b) na požiadanie orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurate ly s ním osobne spolupracovať pri ochrane práv a právom chránených záujmov dieťaťa, 7 Prirodzené rodinné prostredie je domáce prostredie dieťaťa, rodiny alebo plnoletej fyzickej osoby. Ak je to vhodné a účelné, opatrenia podľa zákona sa vykonávajú aj v širšom sociál nom prostredí dieťaťa, rodiny alebo plnoletej fyzickej osoby a v domácnostiach fyzických osôb, ktoré sú s nimi v príbuzenskom vzťahu alebo ktoré majú s nimi blízky vzťah (§ 4 ods. 2 zákona). 8 Náhradné rodinné prostredie je domáce prostredie plnoletej fyzickej osoby, ktorej súd zve ril dieťa do starostlivosti podľa osobitného predpisu alebo ktorej bolo dieťa dočasne zvere né rozhodnutím orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately do starostlivosti podľa osobitného predpisu. (§ 4 ods. 3 zákona). 9 § 93b ods. 1 písm. a) zákona. 10 § 93b ods. 2 zákona. 11 § 93b ods. 2 druhá veta zákona. 12 § 93b ods. 3 zákona. 13 § 93e zákona.


145

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 c) osobne sa dostaviť na miesto uvedené v predvolaní orgánu sociálno právnej ochrany detí a sociálnej kurately a ak je to uvedené v predvolaní orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately zabezpečiť aj účasť dieťaťa. 3.3 Povinnosť zamestnancov orgánu sociálnoprávnej ochrany a kurately preverovať stav dieťaťa prioritne bez potreby použitia inštitútu povolenia vstupu do obydlia dieťaťa. Návrh zákona14 priorizuje potrebu overiť informácie nasvedčujúce tomu, že dieťa je vystavené ohrozeniu života, zdravia, neľudskému alebo zlému zaobchá dzaniu menej závažným spôsobom t.j. bez potreby využiť inštitút povolenia vstupu do obydlia dieťaťa. Orgán sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kura tely by mal preto využiť oprávnenie •

• •

•

•

osobne preverovať starostlivosť o výchovu, zdravie, výživu a všestranný vývin dieťaťa alebo osobne zisťovať dôvody nevhodného správania sa detí najmä návštevou dieťaťa a rozhovorom s dieťaťom, s rodičom die ťaťa, s inou osobu, ktorá sa osobne stará o dieťa, alebo s fyzickou osobu, ktorá má s dieťaťom blízky vzťah, osobne preverovať vhodnosť prostredia dieťaťa pre zabezpečenie výcho vy a všestranného vývinu dieťaťa, osobne zisťovať alebo osobne preverovať informácie o negatívnych vply voch na život, zdravie, fyzický vývin, psychický vývin a sociálny vývin dieťaťa v otvorenom prostredí, zisťovať v škole, v školskom zariadení, u poskytovateľa všeobecnej ambu lantnej starostlivosti pre deti a dorast, s ktorým má uzatvorenú dohodu o poskytovaní všeobecnej ambulantnej starostlivosti, alebo u inej osoby informácie o zabezpečovaní starostlivosti o výchovu a všestranný vývin dieťaťa, predvolať dieťa, rodiča dieťaťa, inú osobu, ktorá sa osobne stará o dieťa, fyzickú osobu, ktorá má s dieťaťom blízky vzťah, alebo inú fyzickú oso bu, ktorá môže poskytnúť informácie o prostredí dieťaťa.

3.4 Povinnosť zamestnancov orgánu sociálnoprávnej ochrany a kurately pred podaním návrhu na súd. Ak má orgán sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately informácie nasvedčujúce tomu, že dieťa je vystavené ohrozeniu života, zdravia, neľudské mu alebo zlému zaobchádzaniu a zamestnancovi orgánu sociálnoprávnej ochra ny detí a sociálnej kurately nie je umožnené preveriť stav dieťaťa, môže orgán 14 § 93f OSP.


146

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately podať súdu návrh na použitie inštitútu povolenia vstupu do obydlia dieťaťa podľa OSP. Orgán sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately je povinný, pred podaním návrhu na povolenie oznámiť, čo i len ústne, rodičovi alebo inej oso be, ktorá sa osobne stará o dieťa, že podá návrh na povolenie. Ak to nie je možné alebo účelné, uvedie orgán sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately túto skutočnosť v návrhu na povolenie. V návrhu na povolenie orgán sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kura tely uvedie • • • • •

dôvod, pre ktorý je potrebné preveriť stav dieťaťa, zdroj informácií, ktoré viedli k výkonu oprávnení podľa § 93b ods. 1 písm. a) až f) zákona, využité oprávnenia podľa § 93b ods. 1 písm. a) až f) zákona alebo dôvod ich nevyužitia, ďalšie dôležité skutočnosti o stave dieťaťa, ktoré sú mu známe, identifikáciu obydlia.

3.5 Test ústavnosti navrhovaných oprávnení Vzhľadom na závažnosť oprávnení orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately a súdu, intenzitu ich ingerencie do základných práv a slobôd, najmä pokiaľ ide o oprávnenie súdu povoliť vstup do obydlia, je vhodné podrobiť návrhu zákona testu ústavnosti. Ingerencia štátu resp. súdu v civilnom konaní nie je slovenskému procesné mu právu neznáma. Novela OSP15 súvisiaca s výkonom rozhodnutia o výchove maloletých detí, ktorá nadobudla účinnosť dňa 1. 1. 201216, zaviedla do sloven ského občianskeho konania z ústavnoprávneho hľadiska významné oprávnenie sudcu. Ide o oprávnenie sudcu zabezpečiť otvorenie bytu, vstúpiť doň a vykonať opatrenia na odňatie dieťaťa. Existuje určitá príbuznosť s inštitútom domo vej prehliadky. Obe tieto oprávnenia nenachádzajú oporu v ustanovení čl. 21 ods. 2 Ústavy Slovenskej republiky, ale v ustanovení čl. 21 ods. 3 Ústavy Slo venskej republiky, ktorým sa vytvára ústavný základe pre vstup do obydlia proti vôli užívateľa obydlia z dôvodov, ktoré sú rozdielne od dôvodov na vykonanie domovej prehliadky.17

15 Zákon č. 388/2011 Z. z., ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 99/1963 Zb. Občiansky súdny poriadok v znení neskorších predpisov a ktorým sa menia a dopĺňajú niektoré zákony. 16 Bližšie: Dobrovodský, R.: In Zámožík a kol.: Civilné právo procesné. Výkon rozhodnutia o výchove maloletých. Aleš Čeněk 2013. S. 150 a nasl. 17 Drgonec, J: Ústava Slovenskej republiky. Komentár. 3. vydanie. Heuréka 2012. S. 437.


147

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 3.5.1 Legalita oprávnení Pokiaľ ide o legalitu oprávnení, z navrhovanej úpravy vyplýva, že je v porov naní s inými inštitútmi podrobná a presne upravuje procesné postupy, lehoty, priebeh a zdokumentovanie výkonu oprávnení tak súdu ako aj orgánu sociálno právnej ochrany detí a sociálnej kurately. Bližšie to vyplynie z časti o proporcionalite, kde uvádzame výpočet garancií proti zneužitiu. Vychádzame z úvah Krošláka o princípe právneho štátu, ktorý vyžaduje, aby právna úprava vymedzujúca oblasť pôsobenia štátu bola jednoznačná. Má sa tým garantovať prekážka svoj vôle a rozpínania štátnej moci.18 3.5.2 Legitímnosť oprávnení Legitímnosť oprávnení je daná tým, že cieľom navrhovaných oprávnení je ochrana záujmov výslovne uvedených v Ústave Slovenskej republiky a to nevyhnutnosť zásahu v demokratickej spoločnosti na ochranu života alebo zdravia. Nevyhnutnosť obmedzujúceho opatrenia v demokratickej spoločnosti ako i jeho smerovanie k ochrane práv a slobôd iných (napr. právo dieťaťa na výcho vu bez násilia či krutého a neľudského zaobchádzania)19 sú splnené samotným účelom oprávnenia. Oprávnenie má totiž umožniť osobne a hlavne efektívne preverovať úroveň ochrany života, zdravia, vystavenie dieťaťa neľudskému ale bo zlému zaobchádzaniu. Prostredníctvom daného oprávnenia orgán dosta ne do dispozície dostatok informácií, aby následne mohol iniciovať opatrenia smerujúce na zabezpečenie riadnej výchovy dieťaťa, ktoré sú upravené v zákone o rodine, zákone o sociálnoprávnej ochrane detí a o sociálnej kuratele a v OSP. Keďže tieto opatrenia sú rôzneho druhu, práve ich rozmanitosť umožňu je poskytnúť pomoc a ochranu ohrozenému dieťaťu v závislosti od konkrétnej špecifickej situácie, v ktorej sa dieťa nachádza. Novými oprávneniami a sociál no-právnou intervenciou, na ktorú familiaristika kladie požiadavku subsidiarity, proporcionality a primeranosti20 sa má zabezpečiť vysoká úroveň ochrany dieťaťa štátom. 18 Krošlák, D. in: Krošlák, D. – Šmihula, D.: Základy teórie štátu a práva. Iura Edition. 2. aktu alizované vydanie. s. 94. 19 Lantajová, D.: Zákaz mučenia, neľudského alebo ponižujúceho zaobchádzania v aktuálnej judikatúre Európskeho súdu pre ľudské práva In: Právo v európskej perspektíve. – Trnava: Trnavská univerzita v Trnave, Právnická fakulta, Typi Universitatis Tyrnaviensis, 2011. S. 213–222; Lantajová, D.: Niektoré aspekty práva na život v judikatúre Európskeho súdu pre ľudské práva In: Aktuálne problémy práva a ekonómie a možnosti ich rozvoja v priestore Európskej únie. – Bratislava : Akadémia Policajného zboru, 2008. S. 233–240; Baláž, P.: Trestnoprávna ochrana na zabránenie mučenia neľudského zaobchádzania prostriedkami vnútroštátneho a medzinárodného práva In: Európsky dohovor na zabránenie mučenia a neľudského či ponižujúceho zaobchádzania alebo trestania. – Bratislava : Akadémia Poli cajného zboru v Bratislave, 2006. S. 115–121. . 20 Porovnaj: Dávid, R. In: Hrušáková, M., Králičková, Z., Westphalová, L. a kol.: Rodinné právo. 1. vydání. Praha: C.H.Beck. 2015, s. 253; porovnaj aj: Králičková, Z.: České rodinné právo ve světle evropských harmonizačních tendencií. Právník 11/2012. S. 1175; Dobro


148

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. K legitímnosti oprávnení prispieva rovnako aj skutočnosť, že Slovenská republika prijatím oprávnení zároveň posilňuje kompetenčnú základňu na plne nie ústavných a medzinárodnoprávnych záväzkov. Podľa nálezu Ústavného súdu Slovenskej republiky21 existuje povinnosť štátu zaručiť, že práva a slobody zaru čené ústavou budú chránené aj vo vzťahoch medzi súkromnými osobami. Pokiaľ ide o ústavnoprávny aspekt ochrany detí možno poukázať na zodpovednosť štátu v podmienkach právneho štátu garantovať nie len ochranu pred poruše ním základných ľudských práv a slobôd zo strany nositeľov verejnej moci, ale i na jeho povinnosť legislatívnym inštrumentáriom či aparátom orgánov verejnej moci zabezpečiť, aby nedošlo k porušovaniu základných ľudských práv a slobôd medzi obyvateľmi navzájom. Podľa iného rozhodnutia Ústavného súdu Slovenskej republiky22 súdy tým, že neprijali včasné a efektívne opatrenia zamerané na ochranu pred zlým zaob chádzaním (v danom prípade došlo k páchaniu násilia na maloletých deťoch – sťažovateľoch), porušili práva maloletých na ochranu proti neľudskému a poni žujúcemu zaobchádzaniu23 a právo na ochranu pred telesným alebo duševným násilím, urážaním alebo zneužívaním24. V neposlednom rade nové oprávnenia prispejú ku zvýšeniu efektivity ochrannej legislatívy pred násilím na deťoch a domácim násilím, čím dôjde k splneniu záväzkov Slovenskej republiky, ktoré jej vyplynuli z medzinárodnoprávnych a vnútroštátnych dokumentov. 3.5.3 Legitímnosť oprávnení: exkurz k medzinárodným záväzkom Slovenskej republiky pri ochrane detí Zodpovednosť štátu za ochranu detí pre násilím vyplýva zo základného medzinárodného kódexu práv detí a to Dohovor OSN o právach dieťaťa (ďalej len „Dohovor“). Viaceré ustanovenia Dohovoru garantujú právo detí na telesnú a osobnú integritu a ustanovujú vysoké štandardy na ich ochranu. Ustanovenie čl. 19 ods. 1 Dohovoru upravuje povinnosť štátov, aby „prijímali všetky potreb né zákonodarné, správne, sociálne a výchovné opatrenia na ochranu detí pred akýmkoľvek telesným alebo duševným násilím, urážaním alebo zneužívaním (vrátane sexuálneho zneužívania), zanedbávaním alebo nedbanlivým zaobchá dzaním, trýznením alebo vykorisťovaním počas doby, keď sú v starostlivosti jed ného alebo oboch rodičov, zákonných zástupcov alebo akýchkoľvek iných osôb starajúcich sa o dieťa“. Tieto ochranné opatrenia zahŕňajú podľa potreby účinné postupy na vytvorenie sociálnych programov zameraných na poskytnutie nevy hnutnej podpory dieťaťu. Na účely zistenia, oznámenia, postúpenia, vyšetrova nia, liečenia a následné sledovanie uvedených prípadov zlého zaobchádzania

21 22 23 24

vodský, R.: Europeizácia a internacionalizácia rodinného práva in: Lazar and kol. Občian ske právo hmotné. 1. čast. Part. I, Iuris Libris Bratislava, 2014, s. 260 a nasl. II. ÚS 47/97. I. ÚS 4/02. čl. 16 ods. 2 Ústavy Slovenskej republiky. čl. 19 Dohovoru o ochrane práv dieťaťa.


149

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 s deťmi zahŕňajú takisto podľa potreby postupy pre zásahy súdnych orgánov.25 Hodnotiacim mechanizmom stavu implementácie Dohovoru sú odporúčania Výboru OSN pre práva dieťaťa k periodickým správam Slovenskej republiky (ako aj iných krajín) o implementácii Dohovoru. Medzinárodná zodpovednosť Slovenskej republiky sa na medzinárodnom poli zvýšila aj tým, že sa ako jedna z prvých desiatich krajín zasadila o význam ný posun procesných garancií ochrany práv ohrozených detí alebo detí ktorých práva už boli porušené. Slovenská republika ako deviata krajina ratifikovala Opčný protokol k Dohovoru o právach dieťaťa o procedúre oznámení (sťažností) (Optional Protocol to the Convention on the Rights of the Child on a communications procedure) (ďalej len „protokol“)26. Protokol je otvorenou zmluvou27, keďže je otvorený na prístup všetkým štátom, ktoré ratifikovali dohovor alebo pristú pili k dohovoru alebo ku ktorémukoľvek z jeho prvých dvoch opčných protoko lov.28 Z pohľadu medzinárodnoprávnej doktríny ústavného práva na Slovensku sa možno z pohľadu kvalifikácie medzinárodných zmlúv prikloniť k názoru, že protokol je v prevažnej väčšine priamo vykonateľný.29 Jeho osobitný význam pre deti spočíva v tom, že zavádza medzinárodný procesný mechanizmus zakotvujú ci možnosť a postup podávania oznámení (sťažností) zo strany jednotlivcov, sku piny jednotlivcov alebo v mene jednotlivca či skupiny jednotlivcov, v prípadoch porušenia práv garantovaných Dohovorom o právach dieťaťa alebo niektorým z jeho substantívnych protokolov. Protokol má procedurálny charakter. Platnosťou protokolu sa v medzinárodnom spoločenstve zapĺňa miesto, kde absentoval procesný mechanizmus ochrany práv detí. Osobitný význam proto kolu vyniká v kontexte súčasného stavu najdôležitejších univerzálnych zmlúv a dokumentov o ľudských právach a základných slobodách, ktoré majú vlast 25 čl. 19 ods. 2 Dohovoru. 26 Podrobnejšie porovnaj: Dobrovodský, R.: K aktuálnym výzvam slovenskej praxe ochra ny práv detí po ratifikácii Opčného protokolu k dohovoru o právach dieťaťa o procedúre oznámení (sťažností). 1. časť In: Súkromné právo. Roč. 1, č. 2 (2015), s. 30–35; Dobro vodský, R.: K aktuálnym výzvam slovenskej praxe ochrany práv detí po ratifikácii Opč ného protokolu k dohovoru o právach dieťaťa o procedúre oznámení (sťažností). 2. časť In: Súkromné právo. Roč. 1, č. 3 (2015). 27 K druhom medzinárodných zmlúv pozri: Jankuv, J. in Jankuv, J. – Lantajová, D.: Medziná rodné zmluvné právo a jeho interakcia s právnym poriadkom Slovenskej republiky. Plzeň. Aleš Čeněk, 2011. s. 34; ku dňu 7.6.2015 podpísalo zmluvu 49 krajín a ratifikovalo ju 17 krajín. Zdroj: https://treaties.un.org/pages/viewdetails.aspx?src=treaty&mtdsg_no=iv -11-d&chapter=4&lang=en 28 Čl. 18 ods. 3. 29 Porovnaj úvahy uvedené v dielach: Berdisová, L.: Bröstl, A. a kol: Ústavné právo Slovenskej republiky. 2. upr. vydanie. Plzeň Aleš Čeněk, 2013. s. 95–96; Šmid, M.: Priama aplikovateľ nosť medzinárodného práva a jeho postavenie voči vnútroštátnemu právu. Právny obzor č. 1, 1997, s. 28–35; Jankuv, J.: Postavenie medzinárodných zmlúv v právnom poriadku Slo venskej republiky. Teória aplikácie medzinárodnej zmluvy ako nástroja právnej regulácie na národnej, medzinárodnej a komunitárnej úrovni. Zborník príspevkov. Trnava. 2009. S. 29.


150

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. ný mechanizmus kontroly a vynútenia. Zakotvuje sa rovnaký mechanizmus ochrany a vynútiteľnosti práv vyplývajúcich z medzinárodnej zmluvy tak ako je tomu pri iných medzinárodných nástrojoch na pôde Organizácie spojených národov30 alebo Rady Európy. Literatúra totiž prikladá mechanizmu podávania sťažností jednotlivcom pre porušenie práv veľký význam a považuje ju za jed nu z foriem garancie dodržiavania zmlúv v medzinárodnom zmluvnom prá ve.31 Protokol popri Dohovore o právach dieťaťa, ktorý zakotvuje mechaniz mus podávania a konzultácií správ32 o dodržiavaní práv dieťaťa za Slovenskú republiku, má mimoriadny význam pre individuálne potreby dieťaťa v prípade porušenia jeho práv. Dôležitým špecifikom protokolu podporujúcim efektivitu ochrany práv detí je skutočnosť, že v rámci ratifikácie Slovenská republika uznala príslušnosť Výboru pre práva dieťaťa (Committee on the Rights of the Child) (ďalej len „výbor“) prijať a posúdiť oznámenia podľa protokolu.33 3.5.4 Vhodnosť oprávnení Pokiaľ ide o kritérium vhodnosti, Ústavný súd Slovenskej republiky kon štatoval, že zákonodarcom zvolené opatrenie má byť spôsobilé dosiahnuť zamýšľaný cieľ.34 Máme za to, že kritérium vhodnosti je rovnako splnené, keďže zamestnanec orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately má pri vykonávaní opatrení sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately zákon né oprávnenie osobne preverovať informácie nasvedčujúce tomu, že dieťa je vystavené ohrozeniu života, zdravia, neľudskému alebo zlému zaobchádzaniu. Ako už bolo poznamenané návrh zákona35 priorizuje potrebu overiť informácie nasvedčujúce tomu, že dieťa je vystavené ohrozeniu života, zdravia, neľudskému alebo zlému zaobchádzaniu menej závažným spôsobom t.j. bez potreby využiť inštitút povolenia vstupu do obydlia dieťaťa. Orgán sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately by mal preto využiť iné oprávnenia. Ak to však nie je možné a jedinou možnou cestou ako preveriť stav dieťaťa je potreba fyzického 30 k prehľadu právomoci preskúmavať oznámenia v rámci orgánov OSN porovnaj: Pániko vá, N. – Pavlíčková, Z.: Sprievodca ľudskoprávnymi záväzkami Slovenskej republiky voči OSN. Slovenské národné stredisko pre ľudské práva. Bratislava. 2014. S. 48 a nasl. http:// www.snslp.sk/CCMS/files/Sprievodca_%C4%BEudskopr%C3%A1vnymi_z%C3%A1vaz kami_SR_vo%C4%8D%C3%AD_OSN_finalny.pdf 31 Porovnaj: Blaškovič, K.: Pacta sunt servanda a prostriedky jeho vynútenia. Medzinárodné zmluvy ako prostriedok globalizácie práva v 21. storočí. Právnická fakulta TU v Trnave. Trnava. 2011. s. 18. 32 Porovnaj napr. Východisková správa k Dohovoru o právach dieťaťa, Druhá periodická správa k Dohovoru o právach dieťaťa. Dostupné: http://www.mzv.sk/sk/zahranicna__poli tika/ludske_prava-implementacne_spravy_k_ludskopravnym_dohovorom 33 Pri podpise opčného protokolu Slovenská republika urobila toto vyhlásenie: „Slovenská republika uznáva príslušnosť Výboru OSN pre práva dieťaťa prijať a posúdiť oznámenia podľa článku 12 ods. 1 opčného protokolu“. 34 porovnaj ÚS 111/2011. 35 § 93f OSP.


151

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 (násilného) prekonania prekážky (napr. vchodové dvere) do obydlia dieťaťa, je nepochybná vhodnosť resp. až nevyhnutnosť zásahu. 3.5.5 Proporcionalita oprávnení Podľa rozhodnutia Ústavného súdu SR36 zásah do základného práva alebo slobody musí zodpovedať naliehavej spoločenskej potrebe a má byť primeraný sledovanému legitímnemu cieľu. V návrhu zákona možno nájsť viacero usta novení, ktoré komplexne a vzájomne vytvárajú mechanizmus bŕzd a protiváh k najzávažnejšiemu z oprávnení. Okrem toho daný mechanizmus kladie na orgá ny zodpovednosť za primeraný výkon oprávnenia. Mechanizmus bŕzd a protiváh je legislatívne vystavaný podľa nášho názoru najmä na týchto normách: 1. Oprávnenie zabezpečiť otvorenie obydlia podlieha súdnej kontrole. Súd na kontrola sa vzťahuje na preskúmavanie osvedčenia skutočností, ktoré uve denie orgán sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately v návrhu, ktorý má mať zákonom predpísané minimálne náležitosti. Súd má diskrečné právo rozhodnúť, či povolí aby orgán sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately zabezpečil otvorenie obydlia a vstúpil doň.37 Skutočnosť, že o povolení rozhoduje súd, napĺňa podmienku, že oprávnenie spĺňa adekvátne a účinné záruky, ktoré štrasburská judikatúra pri ochrane práva na súkromný a rodinný život38 kladie napríklad na podmienky domovej prehliadky s cieľom zamedziť jej zneužitiu.39 Nedotknuteľnosť obydlia sa zaraďuje v rámci kategorizácie ľudských práv medzi základné občianske práva patriace do prvej generácie ľudských práv.40 2. Zákon kladie osobitnú podmienku aktívnej vecnej legitimácie na orgán sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately v podobe potreby osvedčenia splnenia zákonných podmienok osobitným návrhom. Prvé dve právne skutočnosti, ktoré je potrebné osvedčiť sú tieto: •

•

36 37 38 39 40 41

fakt, že orgán sociálnoprávnej ochrany a kurately musí súdu osvedčiť, že má k dispozícii informácie nasvedčujúce tomu, že dieťa je vystavené ohrozeniu života, zdravia, neľudskému alebo zlému zaobchádzaniu, a41 tieto informácie nie je možné overiť výkonom oprávnení podľa zákona a že zamestnancovi orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately nebolo umožnené tieto informácie osobne preveriť výkonom oprávnenia podľa zákona.

I. ÚS 13/00. § 179b ods. 1 prvá veta OSP. čl. 8 Európskeho dohovoru o ľudských právach a slobodách. rozhodnutie Smirnov proti Rusku zo dňa 7.6.2007 a Buck proti Nemecku zo dňa 28.4.2005. Moravčíková, M.: Ľudské práva, kultúra a náboženstvo. Praha. Leges, 2014, s. 88. § 179 ods. 1 prvá veta OSP.


152

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. Návrh zákona v § 93f ods. 3 upravuje osobitné náležitosti návrhu a to: • • •

dôvod, pre ktorý je potrebné preveriť stav dieťaťa,42 zdroj informácií, ktoré viedli k výkonu oprávnení,43 využité oprávnenia na preverenie stavu dieťaťa alebo dôvod ich nevyu žitia,44 • ďalšie dôležité skutočnosti o stave dieťaťa, ktoré sú mu známe,45 • identifikáciu obydlia46. 3. Ustanovenie § 179b ods. 1 OSP v spojení s § 93f ods. 1 zákona kladie na podanie návrhu podmienku, že primárne sa má orgán sociálnoprávnej ochra ny detí a sociálnej kurately snažiť zabezpečiť preverovanie stavu dieťaťa bez potreby súdnej intervencie t.j. násilného zásahu do základného práva (otvo renia obydlia). Orgán sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately musí preukázať, že mu nebolo umožnené preveriť stav dieťaťa a že informácie o stave dieťaťa, nie je možné overiť inak.47 4. Viaceré ustanovenia o poučovacej, oznamovacej a dokumentačnej povinnosti prispievajú k transparentnosti a kontrolovateľnosti oprávnení. Súdu musí byť osvedčené, že orgán sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately splnil svoju povinnosť pred podaním návrhu na povolenie oznámiť, čo i len ústne, zákonnému zástupcovi alebo inej osobe, ktorá sa osobne stará o dieťa, že bude podaný návrh na povolenie.48 V prípade, keď nebude možné takéto oznámenie, bude musieť byť táto skutočnosť uvedená v návrhu na povo lenie. Z výkonu oprávnenia vstupu do obydlia a iných osobitných oprávnení má zamestnanec orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately povin nosť vyhotoviť písomný záznam. Súčasťou písomného záznamu je aj uvedenie dôvodov, pre ktoré zamestnanec orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately oprávnenie vykonal.49 Orgán sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej 42 v tomto prípade to budú informácie nasvedčujúce tomu, že dieťa je vystavené ohrozeniu života, zdravia, neľudskému alebo zlému zaobchádzaniu. 43 budú uvedené všetky dostupné zdroje informácií o stave dieťaťa, t.j. nielen prvotná infor mácia, ale aj prípadné informácie získané z iných zdrojov. 44 jednoznačne budú popísané všetky úkony a kroky orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately, ktoré vykonal, a to aj v prípade, že ich výsledok neviedol k potvrdeniu alebo vyvráteniu informácií o stave dieťaťa. 45 budú uvedené informácie o dieťati, rodine, ktoré sú orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately známe. 46 súčasťou návrhu bude čo najpodrobnejšia identifikácia obydlia. 47 t.j. menej invazívnym spôsobom napr. zisťovanie v mieste obvyklého pobytu dieťaťa, jeho rodiča alebo osoby, ktorá sa osobne stará o dieťa, u zamestnávateľa týchto osôb, v škole, v školskom zariadení, u poskytovateľa zdravotnej starostlivosti dieťaťa, alebo v inom pro stredí, kde sa dieťa zdržiava alebo predvolaním dieťaťa, rodiča, osoby, ktorá sa osobne stará o dieťa a pod. 48 Ustanovenia § 93f ods. 2 a § 93g ods. 5 zákona. 49 § 93b ods. 3 zákona.


153

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 kurately bezodkladne oznámi vykonanie súdom povoleného vstupu do obydlia vlastníkovi obydlia, ak nebol prítomný v obydlí a spracuje a doručí súdu písom ný záznam z priebehu výkonu oprávnení súdu do dvadsiatich pracovných dní od uzavretia bytu alebo od uplynutia doby platnosti povolenia.50 Zákon upravuje podrobne povinnosti zamestnanca súvisiace so zhotovovaním záznamu. Má platiť povinnosť predchádzajúceho informovania prí tomných osôb s vyhotovovaním záznamu a o dôvodoch jeho vyhotovovania.51 Osobitne má zamestnanec povinnosť vysvetliť dieťaťu dôvody vyhotovovania záznamu, ako aj ďalšie použitie záznamu spôsobom primeraným veku a rozu movej vyspelosti dieťaťa. O tom, že bude vyhotovovaný záznam musí zamest nanec informovať ešte pred tým, ako mu je umožnený vstup do obydlia.52 Výnimka z danej povinnosti je urgentná situácia, ktorú zistí orgán na mieste. Informovať vopred nebude musieť vtedy ak sa počas návštevy v obydlí objavia okolnosti nasvedčujúce tomu, že dieťa je vystavené ohrozeniu života, zdravia ale bo neľudskému alebo zlému zaobchádzaniu. Dané je potrebné zaznamenať tak, aby mohol byť dôkaz zabezpečený zákonným spôsobom a použitý v trestnom konaní,53 v poručenskom konaní alebo v správnom konaní. V záujme ochrany záujmov osôb, ktoré sa v obydlí nachádzajú sa tiež ukladá povinnosť zamestnanca vyhotoviť zvukový záznam vždy na požiadanie prí tomnej fyzickej osoby v obydlí, t.j. z priebehu vykonávania opatrení v obydlí, t.j. aj vtedy kedy zamestnanec nemal v úmysle záznam zhotovovať.54 V záujme ochrany dieťaťa sa navrhuje vylúčiť pôsobnosť zákona č. 211/2000 Z. z. o slobodnom prístupe k informáciám a o zmene a doplnení niektorých zákonov (zákon o slobode informácií) v znení neskorších predpisov vo vzťahu k informáciám, ktoré sú zachytené v obrazovom zázname, obrazovo-zvukovom 50 51 52 53

§ 93g ods. 11 zákona. § 93c ods. 1 zákona. § 93c ods. 2 zákona. K zákonnosti dôkazov v trestnom konaní porovnaj spisu prof. Baláža: Baláž, P.: Zákonnosť, základný princíp dodržiavania práv a slobôd v prípravnom trestnom konaní In: Justičná revue. – Roč. 44, č. 6–7 (1992), s. 39–45; Baláž, P.: Právne, etické a psychologické aspekty výsluchov osôb v trestnom konaní In: Psychológ medzi právnikmi. – Trnava : Typi Uni versitatis Tyrnaviensis, spoločné pracovisko Trnavskej univerzity v Trnave a Vedy, vydava teľstva Slovenskej akadémie vied, 2015. S. 45–65; Baláž, P.: K procesu dokazovania v prí pravnom konaní a jeho vzťahu k dokazovaniu na hlavnom pojednávaní In: Rekodifikace českého trestního práva procesního. – Brno : Masarykova univerzita, 2001. S. 29–35; Baláž, P. – Palkovič, J.: Dokazovanie v trestnom konaní : teoretická a praktická časť – Trnava ; Bra tislava : Typi Universitatis Tyrnaviensis, vydavateľstvo TU, Veda, vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, 2005; Baláž, P.: K procesu dokazovania v prípravnom konaní a jeho vzťahu k dokazovaniu na hlavnom pojednávaní In: Justičná revue. Roč. 53, č. 6–7 (2001), s. 687– 690; Baláž, P.: Obhajoba v konaní pred súdom In: Bulletin slovenskej advokácie. Roč., č.2 (2001), s. 8–14; Baláž, P.: Etické aspekty vyšetrovacích úkonov a ich význam v procese prípravného konaniaIn: Justičná revue. – Roč. 44, č. 2 (1992), s. 19–25; 54 § 93c ods. 3 zákona.


154

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. zázname a zvukovom zázname. Pôjde o záznamy, ktoré bolo potrebné zhotoviť na účely preukázania ohrozenia života dieťaťa, zdravia dieťaťa, neľudského ale bo zlého zaobchádzania s dieťaťom55 a záznamy, ktoré bolo potrebné zhotoviť na účely preukázania priebehu vykonávania opatrení sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately.56 Zákonný konštrukt upravuje, že sa na tieto záznamy (informácie) vôbec nebude vzťahovať režim sprístupňovania informácií. Dané preto nemožno vnímať ani len tak, že ide o ustanovenie, ktoré upravuje dôvo dy obmedzenia zverejňovania a sprístupňovania informácií (§ 8 až 12 zákona o slobode informácií). Navrhovaný vzťah infozákona a i zákona podľa nášho názoru zodpovedá aj požiadavke, ktorú Wilfling kladie na zákonodarcu. A to, že zákonodarca nemôže vylúčiť určité informácie zo sprístupnenia na základe zákona o slobode informácií svojvoľne, ale musí rešpektovať ústavnú požiadav ku stanovenú v čl. 26 ods. 4 Ústavy SR, že zo sprístupnenia na základe zákona o slobode informácií možno osobitným zákonom vylúčiť iba také informácie, ktorých „utajenie“ je naozaj v demokratickej spoločnosti nevyhnutné na ochra nu práv a slobôd iných, bezpečnosť štátu, verejného poriadku, ochranu verej ného zdravia a mravnosti.57 Ak by infožiadateľ podal infožiadosť podľa zákona o slobode informácií, orgán sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately ani len nezačne správne konanie, keďže na záznamy sa nebude vzťahovať vecná pôsobnosť zákona. Vyňatím záznamov z pôsobnosti zákona o slobode infor mácií tak dochádza v záujme ochrany osoby dieťaťa k odklonu od všeobecnej zásady, že každý má právo na prístup k informáciám, ktoré majú povinné osoby k dispozícii.58 Orgán sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately má však jednoznačne stanovenú povinnosť poskytnúť tieto záznamy súdu, orgánom činným v trestnom konaní a kontrolným orgánom. Vzhľadom na skúsenosti s vyhotovovaním videozáznamov a fotografií na účely sprostredkovania náhradnej rodinnej starostlivosti sa navrhuje upraviť aj spôsob nakladania s poškodenými záznamami, t.j. spísanie záznamu a zacho vanie záznamu v dokumentácii i napriek poškodeniu.59 Zamestnanec orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately sa pri výkone oprávnení preukazuje písomným poverením orgánu sociálnopráv 55 § 93b ods. 1 písm. g) zákona. 56 § 93b ods. 1 písm. h) zákona. 57 Podľa Wilflinga osobitne je z ústavného hľadiska „podozrivé“, ak by niektorý zákon vylu čoval zo sprístupnenia kompletne celé dokumenty – napríklad celú určitú dokumentáciu. S najväčšou pravdepodobnosťou nebude takéto vylúčenie spĺňať ústavnú požiadavku pro porcionality a minimalizácie zásahu do základného práva na informácie, keďže sa nebude uplatňovať pravidlo „selekcie“ iba naozaj „citlivých“ informácií, ale pôjde o paušálne uta jenie všetkých informácií nachádzajúcich sa v dokumentácii, a bude teda v rozpore s Ústa vou SR. (porovnaj: Wilfling, P.: Zákon o slobodnom prístupe k informáciám. Komentár, problémy z praxe a rozhodnutia súdov. VIA IURIS – Centrum pre práva. S. 55, dostupné: http://www.viaiuris.sk/stranka_data/subory/publikacie/zpibrozura.pdf) 58 § 3 ods. 1 infozákona. 59 § 93c ods. 5 zákona.


155

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 nej ochrany detí a sociálnej kurately. Zákon predpisuje obligatórne náležitosti poverenia. To má obsahovať meno a priezvisko zamestnanca, funkčné zarade nie zamestnanca, názov a sídlo orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately, meno a priezvisko riaditeľa orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a soci álnej kurately a jeho podpis a odtlačok úradnej pečiatky orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately.60 5. Povolenie vstupu súdom je prostriedkom ultima ratio. Ide o poslednú a najkrajnejšiu možnosť. Dané oprávnenie má mať aj preventívnu funkciu t.j. má pôsobiť napríklad na osoby nachádzajúce sa obydlí dieťaťa a neumožňujúce orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately vstúpiť do obydlia, tak, že pre túto osobu existuje hrozba, že dôjde k násilnému prekonaniu prekážky (napr. dverí) v obydlí. Možno súhlasiť aj so zámerom a s očakávaniami pred kladateľa, že daný inštitút bude mať výrazný preventívny rozmer už na základe samotnej možnosti podať takýto návrh orgánom sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately. 6. Orgán sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately je povinný pred otvorením obydlia a pred vstupom do obydlia na základe povolenia súdu vyzvať osobu v obydlí k dobrovoľnému umožneniu preverenia stavu dieťaťa.61 7. Ako garancia proti prípadnému šikanóznemu výkonu oprávnenia je limitácia jeho trvania jasne stanovenými pravidlami.62 Maximálna doba platnosti je najviac sedem pracovných dní od jeho doručenia orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately. Samozrejme, že súd môže určiť v uznesení aj kratšiu lehotu platnosti. Uznesenie zaniká márnym uplynutím tejto lehoty alebo jeho vykonaním. Povolenie zaniká aj tým, že fyzická osoba nachádzajúca v obydlí bez toho, aby bolo potrebné obydlie otvoriť a vstúpiť doň, umožnila orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately riadny výkon oprávne nia preverovať.63 8. Tak ako OSP ustanovuje diskrečnú právomoc súdu rozhodnúť o povole ní,64 tak i zákon zveruje diskrečnú právomoc orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately podať návrh.65 Výlučnú aktívnu legitimáciu na podanie návrhu má len orgán sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately a žiad ny iný orgán alebo iná osoba.66 V návrhu OSP sa upravuje aktívna legitimácia na podanie odvolania proti rozhodnutiu o návrhu na vydanie povolenia len pre osobu, ktorá sa osobne stará o dieťa. Orgán sociálnoprávnej ochrany detí a soci álnej kurately nemá oprávnenie podať odvolanie. Dôvodom vylúčenia práva 60 61 62 63 64 65 66

§ 93d zákona. § 93g ods. 5 písm. c) zákona. § 179b ods. 4 OSP. § 179b ods. 5 OSP. § 179b ods. 1 OSP. § 93f ods. 1 zákona. § 179b ods. 1, 2 a 3 OSP.


156

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. podať odvolanie je, aby orgán sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately zodpovedne, plnohodnotne a riadne pripravil návrh. Tým sa má preniesť mie ra dôkaznej (osvedčovacej) zodpovednosti na orgán sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately a zároveň zabrániť prípadnému šikanóznemu výkonu oprávnení. 9. Garancia šetrnosti a primeranosti výkonu oprávnení je zakotvená vo viacerých ustanoveniach návrhu. Zamestnanec orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately, policajt a prizvaná fyzická osoba sú pri vstupe do obyd lia na základe povolenia súdu a preverení stavu dieťaťa povinní dbať na česť a ľudskú dôstojnosť fyzických osôb v obydlí, nesmú zasahovať do základných práv a slobôd fyzických osôb v obydlí nad mieru nevyhnutnú na dosiahnutie účelu preverenia stavu dieťaťa a výkon tohto oprávnenia musí byť ukončený bez odkladne po tom, ako sa splní jeho účel.67 10. Účasť prizvaných osôb pri výkone oprávnenia Taktiež prispeje k zvý šeniu neutrality výkonu oprávnenia a na zabezpečenie šetrnosti priebehu výko nu pre samotné dieťa návrh zákona obsahuje zákonné splnomocnenie, aby so zamestnancom orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately vstúpi la do obydlia prizvaná fyzická osoba. Táto osoba s tým musí súhlasiť68 a zákon od nich očakáva, že by prípadne mohli napomôcť prevereniu stavu dieťaťa.69 Pri zvanou osobou môže byť • • •

zástupca školy, zástupca školského zariadenia, všeobecný lekár pre deti a dorast, s ktorým má dieťa uzatvorenú dohodu o poskytovaní všeobecnej ambulantnej starostlivosti, • zamestnanec akreditovaného subjektu, ak akreditovaný subjekt vykoná val pre dieťa niektoré z opatrení sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately, • iná fyzická osoba.70 Uvedený výpočet je demonštratívny výpočet prizvaných osôb, čo nevylu čuje možnosť prizvať inú vhodnú osobu, ktorá môže napomôcť uľahčeniu preve renia stavu dieťaťa. Prizvanou fyzickou osobou nemôže byť ten, kto by vstupom do obydlia alebo účasťou na preverení stavu dieťaťa mohol sledovať svoj vlastný záujem.71 Zamestnanec orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately môže vyzvať policajta alebo prizvanú fyzickú osobu, aby ho počas preverenia stavu dieťaťa nesprevádzali, ak je to vzhľadom na najlepší záujem dieťaťa vhod 67 68 69 70 71

§ 93g ods. 7 zákona. § 93g ods. 2 prvá veta zákona. § 93g ods. 2 zákona. § 93g ods. 2 druhá veta zákona. § 93g ods. 2 tretia veta zákona.


157

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 né.72 Úlohou policajta je zabezpečovať bezproblémový priebeh výkonu oprávne nia a poskytnúť ochranu života a zdravia zamestnancov orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately a prizvaným osobám. V prípade, že nastanú okolnosti, ktoré predpokladá najmä zákon o Policajnom zbore, je expressis ver bis upravené, že jeho prítomnosť na výkone oprávnenia neovplyvňuje výkon iných oprávnení podľa zákona o Policajnom zbore.73 Orgán sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately bude na základe povolenia oprávnený vstúpiť v sprievode policajta a prizvaných osôb do obydlia a v prípade, že nastanú okolnosti, ktoré predpokladá zákon vykoná bezprostred ne opatrenia na zabezpečenie ochrany života a zdravia dieťaťa. 3.5.6 Predpoklady efektívnosti inštitútu povolenia vstupu do obydlia dieťaťa. Keď sme v rámci testu ústavnosti inštitútu povolenia (pozri vyššie) poukázali na garancie proti šikanóznemu výkonu oprávnenia, na druhej strane je potreb né poukázať na návrhy ustanovení, ktoré sa pre účely efektívneho uplatňovania inštitútu odkláňajú od procesných štandardov a ktoré sa do určitej miery môžu zdať byť procesnému právu aj cudzorodé. Zákon explicitne vyjadruje, že povolenie súdu sa vzťahuje aj na zabezpečenie otvorenia obydlia orgánom sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurate ly.74 To znamená, že obydlie bude otvárať len orgán sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately a nie príslušník Policajného zboru, alebo prizvaná fyzická osoba. Z dôvodu zabezpečenia efektivity navrhovaného inštitútu sa navrhuje osobit ne vymedziť miestnu príslušnosť súdu určenú obvodom obydlia dieťaťa, v kto rom sa dieťa nachádza75 a ďalej vymedziť účastníka konania podľa tzv. druhej definície účastníctva76, t.j. účastníkom konania je subjekt, ktorého označí zákon. Zákon výslovne upravuje, že účastníkom konania o povolení je orgán sociálno právnej ochrany detí a sociálnej a kurately a osoba, ktorá sa osobne stará o die 72 § 93g ods. 4 zákona. 73 Do úvahy prichádza najmä oprávnenie policajta vykázať osobu nebezpečnú pre dieťa z obydlia dieťaťa. K inštitútu vykázania v slovenskej republike porovnaj: Deset, M.: Preven cia domáceho násilia inštitútom vykázania, Bulletin slovenskej advokácie, 14, 2008, č. 7–8; Deset, M.: Právne prostriedky riešenia domáceho násilia In: Obete kriminality. – Bratislava : Paneurópska vysoká škola, Eurokódex, 2010; Deset, M.: Domáce násilie In: Teoretické úvahy o práve. – Trnava : Trnavská univerzita v Trnave, Právnická fakulta, 2009; Dobro vodský, R.: K inštitútu vykázania násilníckej osoby z obydlia a k iným zmenám pri ochrane obetí násilia páchaného v rodine, Justičná revue č.1/09; Dobrovodský R., K novým legisla tívnym zmenám v ochrane obetí domáceho násilia in Justičná revue 2010, 62 č. 1. 74 179b ods. 1 druhá veta OSP. 75 § 179b ods. 2 prvá veta OSP. 76 Števček, M. in: Števček, M. a kol.: Civilné právo procesné – Základné konania a správne súdnictvo (2. zmenené a doplnené vydanie) Bratislava: EUROKÓDEX s.r.o., 2013. s. 225.


158

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. ťa.77 Osobu ktorá sa o dieťa osobne stará sa považuje osoba, ktorá je vo výpočte ustanovenia § 6 druhá veta zákona o sociálnoprávnej ochrane detí a o sociálnej kuratele a to: rodič, osvojiteľ, poručník, opatrovník a osoba, ktorej súd zveril die ťa do osobnej starostlivosti alebo pestúnskej starostlivosti alebo do starostlivosti budúcich osvojiteľov. Ďalším ustanovením, ktoré zvyšuje efektivitu a rýchlosť rozhodovania súdu je to, že súd môže rozhodnúť o povolení aj bez výsluchu účastníka konania a bez nariadenia pojednávania.78 Na splnenie rýchlosti a efektivity oprávnenia sa súdu ukladá lehota rozhod núť o návrhu bezodkladne. Najneskôr však do 24 hodín79 od doručenia návr hu, ktorý má náležitosti ustanovené osobitným predpisom. Na mysli sa má len návrh, ktorý môže podľa § 93f ods. 1 návrhu novely zákona o sociálnoprávnej ochrane detí a o sociálnej kuratele podať len orgán sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej a kurately. Súd rozhodne najneskôr vo vyššie uvedenej lehote vo forme uznesenia o povolení alebo uznesením o zamietnutí návrhu.80 Lehota 24 hodín sa vzťa huje na rozhodnutie bez ohľadu na to, či sa návrhu vyhovie alebo nie. Lehota 24 hodín je nie len lehotou na rozhodnutie, ale aj na expedovanie (odoslanie) rozhodnutia. Rozhodnutie sa v rovnakej lehote doručuje v mieste sídla súdu orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately.81 Táto lehota na doručenie sa nevzťahuje na doručovanie rozhodnutia osobe, ktorá sa osobne stará o dieťa.82 Doručenie rozhodnutia orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kura tely je veľmi dôležitý moment, keďže ustanovenie § 179b ods. 6 OSP s ním spája účinky uznesenia o povolení. Preto doručenie rozhodnutia osobe, ktorá sa osobne stará o dieťa je z pohľadu tejto tzv. predbežnej vykonateľnosti neprávo platného rozhodnutia nepodstatné. Prvoradý je totiž záujem dieťaťa na tom, aby sa preverilo či je vystavené ohrozeniu života, zdravia alebo neľudskému alebo zlému zaobchádzaniu. OSP upravuje náležitosti uznesenia o povolení. Súd v ňom označí • • • 77 78 79 80 81 82 83

orgán sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately, ktorého zamest nanec je oprávnený vstúpiť do obydlia na účely preverovania stavu dieťaťa, obydlie vo vzťahu ku ktorému sa udeľuje povolenie a dobu trvania povolenia.83

§ 179b ods. 2 druhá veta OSP. § 179b ods. 2 tretia veta OSP. § 179b ods. 3 prvá veta OSP. § 179b ods. 3 prvá veta OSP. § 179b ods. 3 druhá veta OSP. § 179b ods. 3 tretia veta OSP. § 179b ods. 4 OSP.


159

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 Pokiaľ ide o obydlie vo vzťahu ku ktorému sa udeľuje povolenie je irelevantné, či osoba neumožňujúca orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurate ly vykonať svoje zákonné oprávnenie má alebo nemá užívací vzťah k obydliu dieťaťa. Danú otázku nebude skúmať ani súd ani orgán sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately z dôvodu, že primárnym cieľom postupu súdu je záujem dieťaťa. Ako už bolo vyššie uvedené, na zabezpečenie prítomnosti prizvanej fyzic kej osoby stačí ústne požiadanie alebo elektronické požiadanie s dodatočným doručením žiadosti v listinnej podobe. Útvar Policajného zboru na požiadanie orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately poskytne ochranu zamestnancovi orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately a pri zvanej fyzickej osobe pri vstupe do obydlia na základe povolenia súdu a preve rení stavu dieťaťa. Vo vzťahu k vyhotovovaniu záznamov z priebehu výkonu oprávnenia k ochrane záujmov dieťaťa a k efektívnemu výkonu dôkazov v následnom konaní prispeje návrh úpravy, že aj bez súhlasu prítomných fyzických osôb, nakoľko nie je možné počítať osobitne v prípadoch týrania a zanedbávania detí so súhlasom dotknutých osôb. Navrhované ustanovenie sa má vnímať ako jeden z viacerých prípadov tzv. úradnej licencie, ktorú upravuje v súvislosti s ochra nou osobnosti Občiansky zákonník.84 Vo všeobecnosti platí, že písomnosti osob nej povahy, podobizne, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týka júce sa fyzickej osoby alebo jej prejavov osobnej povahy sa smú vyhotoviť alebo použiť len s jej privolením. Privolenie však nie je potrebné, ak sa vyhotovia alebo použijú písomnosti osobnej povahy, podobizne, obrazové snímky, zvukové alebo obrazové a zvukové záznamy na úradné účely na základe zákona. Predmetné ustanovenie je potrebné aj z dôvodu, že zhotovené záznamy môžu neskôr slúžiť ako dôkazy pre správne, súdne či iné konanie. Ustanovenia procesných predpi sov o tom, že ako dôkaz môžu v konaní slúžiť všetky prostriedky, ktorými mož no zistiť stav veci85, iba umožňujú vykonanie takýchto dôkazov pred príslušným štátnym orgánom (predstavujú teda zákonnú úradnú licenciu na použitie preja vov fyzickej osoby osobnej povahy v dôkazovom konaní), avšak nijako nezbavu jú toho, kto ich obstaral, zodpovednosti za ich neoprávnené vyhotovenie. Preto je potrebné právnou úpravou zabezpečiť orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately “právnu imunitu“ pred prípadnými žalobami na ochranu osobnosti. 4 Záverom: Efektivita účinkov nového inštitútu povolenia súdu na výkon oprávnenia vo veci starostlivosti o maloletých konkrétne povolenia vstupu do obydlia dieťaťa sa 84 § 12 ods. 2. 85 napr. § 125 OSP, § 34 ods. 1 Správneho poriadku.


160

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. javí byť podľa nastavených procesných pravidiel skôr sľubná. Sľubná v tom zmys le, že možno očakávať od slovenských orgánov zodpovedných za ochranu života a zdravia dieťaťa v čase, keď zlyhá ochranná funkcia rodiny, potrebnú interven ciu. Zákon poskytuje relatívne podrobný a presný intervenčný návod pre všetky zúčastnené orgány. Orgánom sa tak zužuje priestor na prípadný kompetenčný alibizmus v čase, keď dieťa potrebuje akútnu pomoc. Ak vážime aspekty testu ústavnosti nového inštitútu na jednej strane a predpoklady jeho efektívnosti na druhej strane, myslíme si, že ambície inštitútu budú naplnené. Prirodzene si želáme, aby v praxi nebolo potrebné inštitút vôbec používať, avšak spoločenské pomery ukazujú, že slovenské rodiny sú čoraz viac vystavené rizikám zlyhania, ktoré vedú k ohrozeniu základných potrieb dieťaťa. JUDr. Róbert Dobrovodský, PhD., LL.M. Právnická fakulta, Trnavská univerzita v Trnave e-mail: [email protected]


161

POJEM VÝCHOVY A PÉČE V „NOVÉM“ OBČANSKÉM ZÁKONÍKU1 Notion of Upbringing and Childcare in the new Czech Civil Code

Ondřej Šmíd ŠMÍD, Ondřej. Pojem výchovy a péče v „novém“ občanském zákoníku. Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 1, s. 163–173. Abstrakt: Příspěvek je věnován zamyšlení nad otázkou užití pojmu péče a výchovy v „novém“ občanském zákoníku ve srovnání s použitím těchto termínů v zákoně o rodině. Nová právní úprava se terminologicky rozchází s úpravou předchozí, kdy tato nejednot nost může vést k některým interpretačním problémům, na něž autor v příspěvku upozor ňuje a snaží se nabídnout možná řešení. Klíčová slova: rodičovská odpovědnost, výchova, péče, nezletilé dítě Summary: The article is devoted to a brief reflection on the question of the childcare and its upbringing in Act No. 89/2012 Coll., Civil Code. “New” Civil code uses this term in different way than “old” Family Code. The article is focused on problematic interpretation of this term and offers potential solution de lege ferenda. Keywords:. parental responsibility, upbringing, childcare, minor child

1 Úvodem Pojem výchovy a péče je užíván v úpravě rodinného práva snad odnepaměti. Společně s počátkem roku 2014 nabyl účinnosti nový soukromoprávní kodex, do něž byla po více jak padesáti letech začleněna zpět2 téměř celá hmotněprávní materie rodinného práva.3 Autor se na dalších řádcích zaměří na obsah termínů výchovy a péče o dítě a jejich užití (a výklad těchto pojmů) v „novém“ občan ském zákoníku. Ve vazbě na předchozí právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013 bude dále pozornost zaměřena na obsahový vývoj těchto pojmů a možné problé

1 Tento příspěvek vznikl za podpory prostředků poskytnutých studentskou grantovou sou těží Univerzity Palackého v Olomouci IGA Právnická fakulta 2015 „Práva a povinnosti rodičů k dětem“ č. projektu IGA_PF_2015_023 2 Nabytím účinnosti zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, došlo k vynětí rodinně právní problematiky z občanského zákoníku (konkrétně z obecného zákoníku občanského z roku 1811) 3 Dne 1. 4. 1964 nabyl účinnosti zákon č. 94/1963 Sb. o rodině (dále jen ZOR), v němž byla tato problematika upravena bezmála 50 let. Po velké rekodifikaci soukromého práva, která v ČR proběhla, nabyl dne 1. 1. 2014 účinností „nový“ občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen OZ), který po více jak 60-ti letech, začlenil materii rodin ného práva zpět do občanského zákoníku.


163


AIO, 2015, Vol. 10, No. 1

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 my, které přinesla nová právní úprava. Hlavním cílem bude poukázat na rozdíly, které nová právní úprava přináší a na jejich možná řešení. 2 Pojem výchovy a péče o dítě do 31. 12. 2013 Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen ZOR) pojem výchovy užívá na více místech a na žádném z nich jej nedefinuje.4,5 Vzhledem k tomu, že tento pojem je užíván ZOR ve dvojím významu, je třeba výkladem odlišit obsah těchto poj mů vzhledem k institutům a souvislostem, v nichž o něm ZOR hovoří. Pojem výchovy užívaný ZOR je třeba interpretovat ve dvojím smyslu – v užším a širším. V širším smyslu jde o výchovu dítěte v pravém slova smyslu slova – tedy o působení na dítě, ovlivňování jeho myšlení, charakteru, vštěpování mu základ ních společenských hodnot, norem slušného chování, užití přiměřených výchov ných prostředků v rámci usměrňování jeho výchovy atd. Takováto výchova zahrnuje i péči o zdraví dítěte6, o jeho všestranný vývoj, jak tělesný, tak citový, rozumový a mravní. Jde tedy o všeobecnou povinnost a zároveň právo rodičů a tomuto odpovídající právo dítěte na výchovu, obsahově spočívající v jakémkoli působení na dítě s cílem jej vychovávat a utvářet tak jeho osobnost do budoucna. Nejdůležitějším oprávněním a povinností rodičů ve vztahu k dítěti je zabez pečení výchovy dítěte v nejširším smyslu slova. Tato premisa se v právní úpravě ZOR projevuje zejména v úpravě týkající se obsahu rodičovské zodpovědnosti, kde zákonodárce namísto o výchově hovoří o péči (§ 31 odst. 1 písm. a ZOR). Takováto povinnost (právo) je tedy součástí rodičovské zodpovědnosti.7 Nelze však výchovu v širším smyslu ztotožňovat s rodičovskou zodpovědností, neboť tato je ve své podstatě daleko širší (zahrnuje dále zastupování dítěte a správu 4 HRUŠÁKOVÁ, Milana In: HRUŠÁKOVÁ, Milana, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. České rodinné právo. 3. vydání, Brno: Doplněk, 2006, s. 223 5 HOLUB, Milan, NOVÁ, Hana, PTÁČEK, Lubomír, SLADKÁ HYKLOVÁ, Jana. Zákon o rodině s komentářem, judikaturou a předpisy souvisejícími. 9. vydání. Praha: Leges, 2011, s. 101. 6 v podrobnostech k problematice rozhodování rodičů o věcech dotýkajících se bezprostřed ního zdraví jejich dítěte ve světle zákona č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách a podmín kách jejich poskytování a zákona č. 373/2011 Sb. o specifických zdravotních službách viz HOŘÍNOVÁ, Anna. Péče soudu o nezletilé ve věcech zdravotní péče. Právní fórum, 2012, roč. 9, č. 9, s. 413–418. 7 srov. důvodovou zprávu k § 855–859 OZ, která k tomu uvádí, že pojem tzv. rodičovské zodpovědnosti, který byl vřazen do našeho právního řádu zákonem č. 91/1998 Sb., aniž byl diskutován v odpovídajícím rozsahu a hloubce, zejména pak bez toho, aby bylo dosta tečně zjištěno, popř. zváženo, jaký je vlastně význam anglického výrazu parental respon sibilities, se navrhuje nahradit výrazem „rodičovská odpovědnost“, shodně s celkovým konceptem pojmu odpovědnosti v návrhu. Výrazy „odpovědnost“ i „zodpovědnost“ jsou synonymické, a není tudíž důvod označovat v občanském zákoníku totéž dvěma různě znějícími slovy. in ZUKLÍNOVÁ, Michaela in ELIÁŠ, Karel, a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vydání. Ostrava: Sagit, 2012, s. 372.


164

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. jeho majetku) a jak bude dále uvedeno, obsahově výklad pojmu výchova v širším smyslu může co do obsahu povinností tento pojem charakterizujících náležet i jiné osobě, která nemá k dítěti rodičovskou zodpovědnost (srov. § 33 ZOR). Toto právo vychází z čl. 32 odst. 4 LZPS8, kde se hovoří o výchově a péči, i z mezinárodních smluv (např. čl. 9 ÚPD) a bylo promítnuto taktéž v § 32 ZOR. Na tuto péči a výchovu mají právo oba rodiče, stejně tak je jejich povinností. Oproti tomu děti mají právo na výchovu a péči obou rodičů. Výchova v tomto smyslu může být po splnění zákonných podmínek rodičům omezena nebo úplně vyloučena.9 Takovéto omezení, nebo vyloučení, tzn. omezení působení ze stra ny rodičů na dítě, může nastat zpravidla v případě, kdy je rodiči omezována rodičovská zodpovědnost nebo jí je zbavován, nebo v případě, na který pama tuje ustanovení druhého odstavce § 32 ZOR, tedy v případě, že rodiče nejsou svým osobním životem a chováním příkladem svým dětem a jejich styk s dítě tem je soudem omezován, pak toto chování rodiče může vyústit i v rozhodnutí o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti10. V souvislosti s omezením výchovy v širším slova smyslu je zpravidla rozhodováno i o výchově v užším slova smyslu (o osobní péči). Jak je patrné ze znění čl. 32 odst. 4 LZPS, rozlišuje LZPS pojem péče a výchova, aniž by blíže tyto pojmy od sebe odlišovala. V případě zásahů do výchovy v širším smyslu, šlo o zásah do rodičov ské odpovědnosti rodičů, tzn. soud modifikoval rodičovskou odpovědnost co do péče o dítě ve smyslu § 31 ZOR. Za výchovu v užším smyslu pak ZOR považoval případy, kdy dochází ke svě ření do výchovy ve smyslu § 26, 45 nebo 50 ZOR. Zde je výchovou míněna pouze osobní péče11, neboť na výchově v širším slova smyslu mají právo podílet se oba rodiče, bez ohledu na to, v čí osobní péči se dítě nachází. Tzn., že v případě výko nu osobní péče (výchově v užším smyslu) vykonává rodič i svá práva a povin nosti vyplývající z výchovy v širším slova smyslu. Z logiky věci pak lze uzavřít, že pokud je rodič zbaven výchovy v širším smyslu – tzn. je zbaven12 rodičovské zodpovědnosti v celé její šíři, nemůže vykonávat výchovu v užším smyslu – tzn. nemůže mu být dítě svěřeno do osobní péče. Pokud jde o styk s dítětem, je třeba 8 Viz první větu čl. 32 odst. 4 LZPS: „Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči.“ 9 Viz druhá věta čl. 32 odst. 4 LZPS: „Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.“ 10 HRUŠÁKOVÁ, Milana In: HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Zákon o registro vaném partnerství. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 127 11 HRUŠÁKOVÁ, Milana In: HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 121. 12 pokud jde o „pouhé“ omezení rodičovské zodpovědnosti, zde by osobní péče o dítě vylou čena být nemusela, nicméně bude-li rodičovská zodpovědnost omezena, je třeba zvážit důvody tohoto omezení a v návaznosti na tyto důvody posoudit, zda je rodič schopen osobní péči zajistit. Stejně tak je třeba posoudit i právo osobního styku dítěte a rodiče, jemuž je rodičovská zodpovědnost omezena.


165

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 tento zásadně od osobní péče odlišit a právo na jeho realizaci pak v takovémto případě posoudit s ohledem na důvody13, pro které byl rodič rodičovské odpo vědnosti zbaven14 (zbaven výkonu výchovy v širším smyslu). V souvislosti s výkladem pojmu výchova v užším smyslu, tedy svěření do osobní péče, je třeba zmínit i pojem péče, užívaný ZOR v případě základní ho ustanovení vymezující institut rodičovské zodpovědnosti (srov. i pojem péče v čl. 32 odst. 4 LZPS). Pojem péče ve smyslu § 31 odst. 1 písm. a ZOR, tzn. jako součást rodičovské zodpovědnosti je chápán podstatně šířeji než pojem osobní péče15, a to jako výchova v nejširším slova smyslu, a tak se nám v podstatě výchova ve smyslu § 32 odst. 1 ZOR obsahově překrývá s péčí o dítě ve smyslu § 31 odst. 1 písm. a ZOR. V tomto pojmu je zahrnuta samozřejmě i osobní péče o dítě. Pojem výchovy je též užit zákonodárcem v § 33 ZOR, který stanoví, že na výchově dítěte se podílí i manžel, který není rodičem dítěte, za předpokladu, že s ním žije ve společné domácnosti. Pojem „podílí se na výchově“ ve smyslu § 33 ZOR je třeba vykládat v souvislosti s ustanovením § 18 ZOR a úpravou ostatních ustanovení ZOR dopadajících na výchovu dítěte. Tato osoba se podí lí (má povinnost podílet se) na výchově dítěte v případě, kdy spolu s rodičem dítěte sdílí společnou domácnost. Tato výchova je míněna ve smyslu péče dle § 31 odst. 1 písm. a ZOR – tedy výchova v širším slova smyslu16. Je otázkou, zda 13 k tomu srov. výslovné znění § 872 NOZ, které ve vazbě na zbavení rodičovské odpovědnos ti právo rodiče na styk výslovně vylučuje, nerozhodne-li soud jinak. 14 zde srov. HRUŠÁKOVÁ, Milana In: HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol.. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 109, kde autorka uvádí, že „rozhodnutí o omezení styku rodiče s dítětem a především o zákazu styku, je faktickým omezením rodičovské zodpovědnosti“, Pokud by tedy bylo rozhodování o ome zení nebo zákazu styku s dítětem faktickým rozhodováním o rodičovské zodpovědnosti, pak by vždy při rozhodování o styku byla nutná ingerence soudu, neboť jen tento může o omezení rodičovské zodpovědnosti rozhodnout. Pak by tedy jakákoli mimosoudní dohoda o styku nebyla možná, neboť pokud spolu rodiče nežijí a jeden z nich dítě nemá u sebe, je fakticky vždy ve styku omezen a je tedy omezen i na rodičovské zodpovědnosti a tuto a její rozsah lze měnit pouze rozhodnutím soudu. Daleko přiléhavější je vykládat danou problematiku tak, že rozhodování o styku s dítětem není rozhodováním o rodi čovské zodpovědnosti a v případě, že je rozhodováno o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti přihlédne soud k důvodům, pro které je rodičovská zodpovědnost rodiče omezována, popř. jí je rodič zbavován a v návaznosti na toto zjištění rodiči styk zakáže, popř. rozhodne, kdy bude styk realizován (de facto jej tedy omezí). Opačná je situace nyní, tedy od 1. 1. 2014, kdy OZ výslovně tuto problematiku řeší v § 872 a dále když OZ považuje výslovně dle § 858 osobní styk s dítětem za součást rodičovské odpovědnosti. 15 M HRUŠÁKOVÁ, Milana In: HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol.. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 121. 16 jde o výchovu v širším smyslu co do obsahu výkladu tohoto pojmu, nelze jej však chápat tak, že by manžel, který není rodičem, nabýval v rozsahu výkladu tohoto pojmu nastíně ného shora rodičovskou zodpovědnost v rozsahu dle § 31 odst. 1 písm. a ZOR, jde pouze o vymezení rozsahu jeho povinností ve vztahu k dítěti.


166

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. oproti takto zákonem deklarované povinnosti17 manžela „nerodiče“ lze dovodit i určitá práva, kterých se manžel, který není rodičem vůči dítěti, může dovolávat. Radvanová se Zuklínovou uvádějí18, že ZOR výslovně pojem výchovy do výčtu ustanovení týkajících se rodičovské zodpovědnosti nezahrnul a zahrnul pojem širší, že totiž rodiče při výkonu svých práv a povinností, které jim vznikají při péči o dítě, řídí jednání dítěte (§ 31 odst. 2 ZOR). Domnívám se však, že dru hý odstavec § 31 ZOR doplňuje výklad odstavce prvního a pojem péče je totožný s pojmem výchovy v širším smyslu. Rozlišení výchovy v širším a užším slova smyslu měl praktický význam pro rozhodování soudu v případě, kdy se rodiče rozvádějí nebo spolu nežijí a nemo hou se na výchově dohodnout, a dále v případě posuzování odpovědnosti rodičů v souvislosti s dohledem nad dítětem a rozhodováním ve smyslu § 26 odst. 3 ZOR. Na výchově druhého rodiče v širším slova smyslu, jakožto součásti rodi čovské zodpovědnosti, se však svěřením do osobní péče nic nemění.19 V pojetí ZOR svěření dítěte do výchovy jednoho z rodičů neznamená nic jiného než roz hodnutí o tom, se kterým z rodičů bude nadále dítě žít ve společné domácnosti, což dále znamená, který z rodičů bude o dítě osobně pečovat a rozhodovat v běž ných denních záležitostech týkajících se dítěte.20 Je však třeba konstatovat, že obsahové odlišení pojmu výchova, osobní péče a péče o dítě, jejich vzájemný vztah a obsah znění ZOR nepřinášelo a mnohdy tyto pojmy užíval nedůsledně, což mohlo způsobovat výkladové obtíže – srov. např. znění § 26 odst. 3 ZOR ve spojení s § 31 odst. 1 a § 50 odst. 1 ZOR 3 Pojem výchovy a péče o dítě od 1. 1. 2014 Při pohledu do úpravy obsažené v OZ týkající se dané problematiky si nelze nevšimnout řady odlišností oproti právní úpravě obsažené v ZOR. V prvé řadě je třeba si uvědomit, že výklad pojmu výchova a péče o dítě je úzce spjat s výkla dem pojmu rodičovská odpovědnost, a proto bude pozornost zaměřena nejprve na tyto vazby. Zákonodárce v OZ formulačně upravuje pojem rodičovské zodpovědnosti tak, že souhrn práv a povinností jí tvořících označuje jako rodičovská odpovědnost21. Její trvání a rozsah může změnit jen soud (§ 858 poslední věta OZ). 17 jde o povinnost manžela, který není rodičem, nikoli pouze o jeho právo podílet se na výchově – srov. znění § 18 ZOR, který nerozlišuje mezi vlastními a cizími dětmi 18 RADVANOVÁ, Senta, ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Kurs občanského práva. Instituty rodinného práva. 1. vydání Praha: C. H. Beck, 1999, s. 98. 19 M HRUŠÁKOVÁ, Milana In: HRUŠÁKOVÁ, Milana, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. České rodinné právo. 3. vydání, Brno: Doplněk, 2006, s. 226. 20 HRUŠÁKOVÁ, Milana In: HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 94. 21 Důvodová zpráva k OZ k této formulační změně uvádí, že výrazy zodpovědnost a odpo


167

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 Důvodová zpráva k rozhodování soudu o rodičovské odpovědnosti uvádí, že takováto ingerence soudu v podobě rozhodování o rodičovské odpovědnosti se týká pouze existence rodičovské odpovědnosti co do jejího trvání a rozsa hu, nikoli jejího výkonu22. Rodičovská odpovědnost vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Obsahem rodičovské odpovědnosti jsou povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění. Pokud jde tedy o obsahové vymezení pojmu rodičovská odpovědnost23, OZ za ni považuje, stejně jako tomu bylo v ZOR, souhrn práv a povinností rodičů24, které dále rozvádí v § 858 a oproti právní úpravě v ZOR tento výčet zpřesňuje a formulačně rozšiřuje. Jde-li o sledované pojmy, pak oba jsou zahrnuty ve výčtu práv a povin ností náležejících dle vůle zákonodárce pod pojem rodičovské odpovědnosti. Péči o dítě OZ definuje jako péči o zdraví dítěte, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Pokud jde o pojem výchovy, i ten zmiňuje § 858 OZ, když uvádí, že rodičovská odpovědnost zahrnuje zajišťování výchovy a vzdělání dítěte. Jak je tedy patrné z výše uvedeného, OZ pojem péče i výchova užívá, přičemž blíže vymezuje pouze obsah pojmu péče o dítě, ale vzájemný vztah těchto dvou pojmů podrobněji nevymezuje. Jak je ale patrné z formulace § 858 OZ, výchovu ve smy slu rodičovské odpovědnosti spojuje spíše s otázkou vzdělání dítěte. Dalšími součástmi rodičovské odpovědnosti jsou práva a povinnosti rodi čů spočívající v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajiš ťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění. Za součást rodičovské odpovědnosti není, stejně jako tomu bylo za účinnosti ZOR, považováno výživné (viz § 85925, § 869 odst. 226 a § 874 OZ27) ani další práva a povinnosti nemajetkové povahy související se sta

22 23 24 25 26 27

vědnost jsou synonymické, a není tudíž důvod označovat v občanském zákoníku totéž dvěma různě znějícími slovy Viz ZUKLÍNOVÁ, Michaela, in ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vydání. Ostrava: Sagit, 2012, s. 373 V podrobnostech viz ŠMÍD, Ondřej in HRUŠÁKOVÁ, Milana, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, WESTPHALOVÁ, Lenka a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655–975). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 812 a násl, ISBN 978-80-7400-503-9 Tato práva a povinnosti rodičů jsou jen výsečí všech práv a povinností, které mezi rodiči a dětmi existují – srov. znění § 855 OZ a členění části druhé, hlavy II, dílu 2, oddílu 3 NOZ § 859 OZ: „Vyživovací povinnost a právo na výživné nejsou součástí rodičovské odpovědnosti; jejich trvání nezávisí na nabytí zletilosti ani svéprávnosti.“ § 869 odst. 2 OZ: „Pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti nemá vliv na plnění vyživovací povinnosti k dítěti.“ § 874 OZ: „Zbavení rodiče jeho rodičovské odpovědnosti ani její omezení nemá vliv na jeho


168

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. tusem dítěte (např. určení jména a příjmení dítěte § 860 a násl., právo dát souhlas s osvojením, právo prohlásit rodičovství na základě druhé domněnky). Pokud se jedná o úpravu v OZ, ta se od úpravy v ZOR odlišuje i tím, že nezletilé dítě, které není plně svéprávné je „svěřováno do péče“ namísto dřívější formulace výroku soudních rozsudků „svěření do výchovy“, viz § 907 odst. 1 OZ „Soud může svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče …“ a § 908 OZ „Nežijí-li spolu rodiče nezletilého dítěte, které není plně svéprávné, a nedohodnou-li se o úpravě péče o takové dítě, rozhodne o ní i bez návrhu soud“. Zákonodárce tak v kontextu ostatních ustanovení týkajících se rodičovské odpovědnosti jednoznačně normuje, že rozhodování o svěření do osobní péče ve smyslu OZ, je rozhodováním o rodičovské odpovědnosti (§ 906 a § 908 OZ). Lze tedy konstatovat, že i OZ rozlišuje pojmy péče a výchova. Nicméně o jejich vzájemném vztahu se ani ve znění ustanovení OZ nic nedovíme. Jisté je pouze to, že i OZ stejně jako LZPS i ZOR tyto pojmy odlišuje a dále to, že OZ jak péči o dítě, tak i jeho výchovu považuje za součást rodičovské odpovědnosti. Po přečtení zákonného textu si nelze nepoložit otázku, zda vždy, pokud bude napříště nutno řešit svěření dítěte do péče, bude třeba autoritativního rozhodnu tí soudu, neboť půjde o rozhodování o rodičovské odpovědnosti. Je otázkou, zda z poslední věty zákonného textu § 858 OZ vyplývá, že jakoukoli dohodu rodičů o výchově dítěte bude muset schvalovat napříště soud – srov. „Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud“ – neboť péče i výchova jsou dle znění OZ součástí rodičovské odpovědnosti.28 Jde o obdobné ustanovení, které obsahoval § 26 odst. 3 ZOR, dle něhož platnost dohody rodičů o výkonu rodi čovské odpovědnosti podléhá schválení soudem29.

vyživovací povinnost k dítěti.“ 28 K tomu srov. znění důvodové zprávy k § 855–859 NOZ, která uvádí, že rodičovskou odpo vědnost (její existence, nikoli výkon), pokud jde o její trvání a rozsah, nemůže změnit nikdo jiný než soud. Nepřichází tedy v úvahu, aby jiný orgán veřejné moci (popřípadě i jiný subjekt, který na sebe vzal část pravomoci orgánu veřejné moci, popřípadě, který byl částí pravomoci orgánu veřejné moci nadán – pověřen), který tak či onak jedná a rozho duje v záležitosti týkající se dítěte, zasáhl svým jednáním, popřípadě rozhodnutím, do stá vající podoby povinností a práv rodiče dítěte in ZUKLÍNOVÁ, Michael a in ELIÁŠ, Karel, a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vydání. Ostrava: Sagit, 2012, s. 373. 29 Je však třeba se zamyslet, zda ustanovení § 26 odst. 3 ZOR nedopadalo vzhledem k jeho systematickému zařazení pouze na úpravu rodičovské zodpovědnosti v souvislosti s roz vodem manželství rodičů dítěte. Pokud by mělo totiž dopadat na všechny dohody rodičů o jejich rodičovské zodpovědnosti, mělo by toto ustanovení ze systematického pohledu být zařazeno někam do části druhé, hlavy první ZOR a nikoli do § 26 ZOR, který se vztahuje na rozhodování o poměrech nezletilých dětí v souvislosti s rozvodem jejich rodičů, resp. obdobně na situace, kdy spolu rodiče nežijí a nejsou schopni se dohodnout (§ 50 ZOR).


169

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 V kontextu § 906 a § 907 OZ, které dopadají na situace, kdy se rodiče nezle tilého dítěte rozvádějí a § 908 OZ věnující se problematice rodičů, kteří spolu nežijí, se nám výklad výše uvedený opět poněkud komplikuje, neboť obdobně jako je tomu dnes, stanoví § 908 OZ v případě rodičů, kteří spolu nežijí, mož nost dohodnout se na péči o dítě, a to bez ingerence soudu. Až pokud se rodiče nedohodnou, rozhodne i bez návrhu soud. Ve své podstatě jde ve všech výše uve dených ustanovení OZ pouze o úpravu tzv. osobní péče – tedy výchovy v užším smyslu tak, jak byla definována shora při výkladu o právní úpravě v ZOR (dle ZOR nebyla součástí rodičovské zodpovědnosti a při rozhodování o ní nebylo do této z logiky věci zasahováno tak, že by byla omezována nebo by jí rodič byl zbavován). Dle OZ však již jde o součást rodičovské odpovědnosti, a to se všemi důsledky, které z tohoto vyplývají. Zákonodárce stanovil v § 858 OZ, že rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud. Ptám se tedy, o čem se mají rodiče dohodnout a k čemu jim tato dohoda je, pokud všechny podstatné práva a povinnosti zákonodárce zahr nul pod pojem rodičovské odpovědnosti a výslovně uvedl, že o nich musí vždy rozhodovat soud? Zde se domnívám, že zákonodárce nedůvodně rozšířil kata log a výčet práv spadajících pod rodičovskou odpovědnost, když do ní zahrnul i osobní péči o dítě a z této subsumpce i vyplývající další souvislosti. Mam za to, že jakákoli dohoda rodičů o výchově a péči by dle doslovného jazykového výkla du ustanovení OZ napříště musela podléhat schválení soudu, neboť pokud jak péče, tak i výchova jsou součástí rodičovské odpovědnosti a jestliže se rodiče dohodnou, bude třeba k její platnosti schválení soudem péče o nezletilé. Je toto ale nevyhnutelně nutné nebo se na danou problematiku můžeme podívat z trochu jiného úhlu a patřičná ustanovení OZ interpretovat jinak? Tzn. může i dnes platit, že dohodnou-li se rodiče na výchově ve smyslu osobní péče, není třeba dohodu schvalovat soudem? Domnívám se, že v případě, kdy se rodiče fakticky dohodnou na všech věcech týkajících se jejich nezletilého dítěte a nežijí spolu, není třeba, aby do rodinných vztahů soud jakkoli zasahoval (tak se bude dít, jen pokud se rodiče nedohodnou nebo budou usilovat o rozvod svého manželství) a na dalších řádcích se pokusím nastínit možný způsob interpretace ustanovení OZ týkajících se svěření nezletilého dítěte do osobní péče. Ve své podstatě, se jakoukoli dohodou o osobní péči mění dle znění OZ obsah rodičovské odpovědnosti (srov. § 906, 907 a § 858 OZ) – minimálně ve věcech péče o dítě – neboť jeden z rodičů s dítětem přestává být v každodenním kon taktu a ztrácí nad ním faktickou moc co do osobní péče, neboť (zpravidla) pře stává s dítětem a druhým rodičem žít ve společné domácnosti. Je třeba se tedy zamyslet, zda poslední větu § 858 OZ neinterpretovat restriktivně co do pojmu „rozsah“ tak, že tímto je míněna jen změna kvantitativní30, tedy změna roz 30 co do obsahu výčtu povinností a práv rodičovskou odpovědnost tvořící – tzn., při roz hodování ve smyslu kvantitativním jsou některá práva tvořící rodičovskou odpovědnost rodiči „odebrána“ buď z části, nebo úplně.


170

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. sahu výčtu jednotlivých práv a povinností ve smyslu jejich úplného vyloučení, a nikoli změna kvalitativní31 (tedy ve výkonu rodičovské odpovědnosti), tedy změna např. času, po který rodič tato práva a povinnosti vyplývající z rodičov ské odpovědnosti vůči dítěti fakticky vykonává a realizuje. K tomuto výkladu lze argumentačně uvést i znění § 881 OZ který stanoví, že „Péči o dítě a jeho ochranu, výkon jeho výchovy, popřípadě některých jejích stránek, nebo dohled nad dítětem mohou rodiče svěřit jiné osobě; dohoda rodičů s ní se nemusí dotknout trvání ani rozsahu rodičovské odpovědnosti“. Argumentem minori ad maius lze dojít k závěru, že pokud zákonodárce uvádí, že ve věcech výchovy a péče o dítě lze dohodou rodičů se třetí osobou dítě do péče nebo výchovy této osobě svě řit, a tímto svěřením nemusí dojít k zásahu do rodičovské odpovědnosti, pak je na místě tento závěr dovodit i pro vztah mezi rodiči navzájem – tzn. v případě § 906, 907 a 908 OZ vykládat pojem svěření do péče restriktivně a trvat na tom, že při rozhodování dle těchto ustanovení se na kvantitativním rozsahu rodičovské odpovědnosti nic nemění, pouze dochází k její regulaci co do kvality tedy faktic kého reálného výkonu, nikoli zbavení tohoto práva. Ke stejnému závěru dochází i zákonodárce v důvodové zprávě k OZ, nicméně bez jakéhokoli zdůvodnění. Ve vazbě na poslední větu § 858 OZ se důvodová zpráva věnuje pouze otázce, proč má rozhodovat soud a nikoli jiný orgán, tomu, proč by mělo být rozlišováno mezi rozsahem a trváním rodičovské odpovědnosti co do její existence a výkonu ve vazbě na obligatorní rozhodování o těchto otázkách soudem (roz. rozlišová ním mezi trváním a rozsahem co do existence a výkonu), však důvodová zpráva mlčí a zákonný text nám na první přečtení jednoznačnou odpověď neposkytne. Na základě argumentů výše přednesených mám tedy za to, že i dohoda rodi čů mezi sebou o svěření do (osobní) péče jednoho z nich se nemusí dotknout rozsahu nebo obsahu rodičovské odpovědnosti co do její existence (kvalitativní stránky), a tedy nepotřebuje ve smyslu § 858 poslední věty OZ ke své platnosti schválení soudu, neboť platí-li tato konstrukce pro třetí osoby, o to více by měla dopadat i na rodiče samotné (v situacích dle § 906–908 OZ). Pokud jde o trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti co do její existence, nemůže ji změnit nikdo jiný než soud, tzn., výkon rodičovské odpovědnosti jedním z rodičů nemá vliv na existenci rodičovské odpovědnosti druhého rodiče, a tak nedochází k úpravě jejího rozsahu či trvání (ve smyslu vzniku nebo zániku práv a povinností, z nichž se rodičovská odpovědnost sestává – tzn. její existence). K tomuto restriktivní mu výkladu bych se přikláněl, i když jsem si vědom toho, že i takovýto výklad může přinést některá úskalí a leckdo s ním nemusí souhlasit. Domnívám se však, že by bylo vhodné o těchto otázkách otevřít diskuzi a jednoznačně je vyjasnit. Vrátím-li se ještě naposledy k obsahu pojmu péče o dítě a výchovy v OZ, nelze než neuvést, jak zákonodárce příkladmo definuje pojem péče o dítě v § 858 OZ, kde vymezuje péči o dítě jako součást rodičovské odpovědnosti tak, že 31 změna co do kvality (zejména časového rozsahu faktického uplatňování a realizace povin ností a práv tvořící rodičovskou odpovědnost) uplatnění práv a povinností ze strany rodiče


171

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 péče o dítě zahrnuje zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj v kontextu znění poslední věty § 907 OZ kde uvádí, že soud vez me vždy v úvahu, který z rodičů dosud o dítě řádně pečoval a řádně dbal o jeho citovou, rozumovou a mravní výchovu. Nelze tedy říci, že péče o zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj by byla zcela v souvislosti s pojmy péče o dítě a výchova dítěte odlišná. Minimálně se překrývají v rozsahu citového, rozumo vého a mravního hlediska působení na dítě. 4 Závěrem Pokud jde tedy o OZ, je třeba konstatovat, že v případě rozlišení péče o dítě, výchovy jak ve smyslu širším, tak ve smyslu osobní péče nezvolil zákonodárce příliš šťastné řešení a formulace těchto pojmů v souvislosti s ustanoveními OZ dopadajícími na rodičovskou odpovědnost daný obsahový vztah těchto pojmů nevyjasnily. Důvodová zpráva k pojmu péče a výchovy pouze uvádí, že „především se výslovně vyjadřuje nikoli jen péče o osobu dítěte, ale péče a ochrana, týkající se především osoby dítěte, totiž v tom směru, že předmětem zájmu je tu jeho tělo – ve smyslu péče o jeho zdraví, dobré životní podmínky – a to včetně stravy a střechy nad hlavou. Dále se jedná také o péči o rozumový, citový a mravní vývoj, jakož i zastupování dítěte a správa jeho jmění. Dále se výslovně uvádí udržování osobního styku, kterážto povinnost a jí odpovídající právo bývaly dříve rozuměny zpravidla buď v rámci péče, nebo v rámci výchovy. Povinnost a právo osobního styku s dítětem vystupuje do popředí zejména v situacích, kdy dítě není v péči rodičů, resp. jednoho z rodičů, popřípadě kdy je dítě v péči jiné osoby než rodiče. Obdobné ovšem platí i o péči na straně jedné a výchově na druhé: péče bývá právě tím, co může rodič (a nejen on) přenést na jinou osobu. Tím není řečeno, že výchova dítěte je přenositelná. Odpovědnost za řádnou výchovu dítěte zůstane vždy rodičům (jsou-li tu a mají-li obvyklý rozsah rodičovské odpovědnosti), stejně jako třeba zastupování dítěte – bez ohledu na možné, popřípadě i nutné výjimky“, čímž však světlo do uvedené problematiky rozhodně nevnáší. Domnívám se, že je tomu právě naopak. Pokud jde o svěřování do osobní péče, odkazuji na závěry, ke kterým jsem došel výše a pouze uzavírám, že dle mého názoru rozhodování o osobní péči o dítě (svěření do péče), tedy o výchově v užším smyslu není roz hodováním o trvání nebo rozsahu rodičovské odpovědnosti co do její existence (kvantitativní stránky) a jako takové tedy nepotřebuje schválení soudem (srov. poslední větu § 858 OZ). Výše uvedený přístup k dané problematice a nastíněný výklad považuji za zcela správný a souladný se zájmem dítěte a čl. 32 odst. 4 LZPS. Konstruk ce ustanovení v OZ však dle mého názoru způsobí interpretační obtíže (jejichž možné řešení jsem se výše snažil nastínit), s nimiž se aplikační praxe bude muset vypořádat. Výzva, kterou OZ v otázce legislativního obsahového vymezení poj mu péče o dítě a výchovy v obou smyslech přinášel, dle mého názoru zákonodár ce promarnil a tyto pojmy nijak uspokojivě v zákonném textu obsahově nevyme © Univerzita Palackého v Olomouci, 2015. ISSN 1801-0288

172

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. zil ani co do obsahu, ani co do jejich vzájemného vztahu a navíc některé chyby úpravy v ZOR převzal i do znění OZ. Nadto nedůsledně koncipoval zákonný text co do ustanovení o rozhodování o rodičovské odpovědnosti soudem. JUDr. Ondřej Šmíd, Ph.D. Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, ČR email: [email protected], [email protected]


173

POVINNOST ZHLÉDNUTÍ POSUZOVANÉHO V INTENCÍCH REKODIFIKACE CIVILNÍHO PROCESU Obligation of view of man, whose incapacitation may be limited, according to intention of civil procedure law recodification.

Jana Malá MALÁ, Jana. Povinnost zhlédnutí posuzovaného v intencích rekodifikace civil ního procesu. Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 1, s. 175–188. Abstrakt: Autorka se v předkládaném příspěvku zabývá právními a částečně také morál ními důvodu, které vedly k zakotvení povinnosti zhlédnout posuzovaného v rámci řízení o svéprávnosti člověka. Pozornost je dále věnována způsobu provedení zhlédnutí, přede vším kdo, kdy a jak je oprávněn či povinen zhlédnutí provést. Příspěvek reflektuje také poznatky z praxe. Klíčová slova: zhlédnutí, omezení svéprávnosti, rekodifikace civilního procesu Abstract: The author in the present article deals with legal (and partly also moral) reasons for laying down compulsory view of man whose incapacitation may be limited. She also focuses on content and rendition of the view, e. i. who can (or have to) do it; which proce dure should court choose during the view. Moreover the article contains practical issues related to application of new civil procedure law. Keywords:. view, limitation of incapacitation, civil procedure law recodification

1 Základní teze Rekodifikace civilního práva, a to hmotného i procesního, přinesla nejen řadu legislativních změn, ale také zavedení zcela nových právních institutů. Výjimkou v tomto směru není ani řízení o svéprávnosti (§ 34 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních; dále jen „ZZŘS“), které od 1. 1. 2014 nahradilo řízení o způsobilosti k právním úkonům dle § 186 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), ve stavu účinném do 31. 12. 2013. Na novelizační změny hmotněprávní úpravy svéprávnosti člověka (způso bilosti k právním úkonům dle terminologie zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku platného a účinného do 31. 12. 2012; dále jen „ObčZ“) reagoval záko nodárce také harmonizací civilního procesu, která krom jiného zavedla institut „zhlédnutí“, který nebyl doposud v českém právu užit. Tento příspěvek se zaměří právě na zhlédnutí, a to jak po stránce obsahové, tak formální. Bude věnová na pozornost způsobu provedení zhlédnutí vč. zachycení jeho průběhu, to vše na podkladě účelu daného úkonu, který byl nejen právním ale do jisté míry také morálním motivem zákonodárce při rekodifikaci oblasti svéprávnosti člověka. © Univerzita Palackého v Olomouci, 2015. ISSN 1801-0288

175


AIO, 2015, Vol. 10, No. 1

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 2 Zákonné zakotvení povinnosti zhlédnout posuzovaného I přes závažnost jakéhokoli zásahu do „svéprávnosti“ člověka doznala proces ní úprava v této oblasti mnoha změn. Zákon č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád; dále také „OSŘ 1950“), výslovně zakot voval povinnost výslechu osoby, která má být zbavena svéprávnosti. Uvedená procesní povinnost stíhala pouze a výhradně rozhodující senát jako celek, pově ření předsedy nebo člena senátu zákon výslovně nepřipouštěl (viz prvý odstavec § 284 ve spojení s § 282 OSŘ 1950). V případě, že by výslech nemohl být reali zován, případně by jeho uskutečněním vznikla újma, bylo možno od provedení výslechu upustit bez dalšího (viz druhá věta odstavce prvého § 284 OSŘ 1950). Nebylo-li tedy možné osobu, která byla zbavována svéprávnosti1, vyslechnout, soud o zbavení svéprávnosti rozhodoval bez jakéhokoli osobního kontaktu s posuzovaným pouze na základě listinných důkazů, neboť dle prvního odstavce § 283 OSŘ 1950 se řízení o zbavení svéprávnosti konalo bez ústního jednání a žádná jiná forma osobního kontaktu rozhodujících soudců a vyšetřovaného v průběhu řízení nebyla zakotvena. Za jistý prvek zvýšené ochrany práv vyšet řovaného lze označit normu vtělenou do § 285 citovaného zákona, na základě které činili odborné vyšetření vyšetřovaného zpravidla dva znalci, přičemž výraz „zpravidla“ je v tomto případě vykládán tak, že znalecké zkoumání prováděli minimálně dva znalci.2 Na citovanou právní úpravu navázal také zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také jen „OSŘ“), který, až do novelizace provedené zákonem č. 205/2005 Sb.3, ponechával výhradně na uvážení předsedy senátu, zda bude v rámci konkrétního řízení o způsobilosti k právním úkonům nařizovat jedná ní soudu. Jediným, ne však zcela určitě stanoveným kritériem, byla vhodnost nařízení, resp. nenařízení soudního jednání. Takovéto ustanovení bylo třeba i v rámci dřívějšího právního klimatu považovat za výjimku ze zásady projed nací, zásady ústnosti a veřejnosti, jakožto základních zásad civilního procesu.4 Uvedený mimořádný postup bylo možno praktikovat především (ne však výluč ně) v těch případech, kdy vyšetřovaný nebyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopen účastnit se jednání, případně účast takovéhoto člověka by byla 1 Zákon č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních, nepoužíval legislativní zkrat ku pro účastníka řízení, o jehož svéprávnosti mělo být rozhodnuto. V pasážích upravují cích zbavení svéprávnosti se o takovém účastníkovi hovoří jako o posuzovaném (§ 282 odst. 2), osobě, která má být zbavena svéprávnosti (§ 284) nebo jako o tom, kdo má být zbaven svéprávnosti (§ 285). Za účelem výstižnosti a zároveň srozumitelnosti bude nadále subjekt, o jehož svéprávnosti bylo řízení dle OSŘ 1950 vedeno, označován jako vyšetřova ný. 2 Dvořák D. in MELZER, F., TÉGL, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Sva zek I. § 1–117. Praha: Leges, 2013, s. 435. 3 Novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 205/2005 Sb. nabyla pro oblast řízení o způsobilosti k právním úkonům účinnosti od 1. 8. 2005. 4 STAVINOHOVÁ J., HLAVSA P.: Civilní proces a organizace soudnictví. Brno : Masaryko va univerzita, 2003, s. 171 a násl.


176

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. pouze fyzickým „dostavením se“ k jednání bez jakéhokoli reálného významu pro samotné řízení, a zároveň nevyvstal v rozhodované věci jiný důvod k nařízení jednání. Zdravotní stav byl také rozhodujícím kritériem při výslechu vyšetřova ného, od něhož dle odstavce druhého § 187 OSŘ mohl soud upustit, nebylo-li výslech možno provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav vyšetřovaného. Stěžejním pro posouzení zdravotního stavu osoby, o jejíž způsobilosti k práv ním úkonům bylo řízení vedeno, byl odborný názor znalců, z jejichž znaleckých posudků měl soud shledat, že účelnost účasti posuzovaného u soudního jednání, případně možnost výslechu posuzovaného, není dána. Zvolený postup byl soud povinen náležitě odůvodnit.5 I přes novelizace zachoval druhý odstavec § 187 OSŘ6 obligatornost výsle chu vyšetřovaného, vč. shodně formulovaných výjimek z tohoto pravidla. Soud byl tedy i nadále primárně vázán zákonnou povinností vyslechnout vyšetřo vaného jakožto účastníka, přičemž tak činil osobně. Zjistil-li soud z výsledků doposud učiněného dokazování, že provedení výslechu by bylo nemožné nebo by mohlo významně negativně ovlivnit zdravotní stav vyšetřovaného, výslech neuskutečnil. Pro zjištění okolností realizace případného výslechu byly i nadále klíčovými závěry znaleckého zkoumání (u něhož byl nezbytný počet znalců eli minován na jednoho). Nově však uvedená procesní výjimka neobstála, pokud o svůj výslech požádal přímo vyšetřovaný. V takovém případě byl soud povinen provést důkaz výslechem vyšetřovaného účastníka řízení vždy. K žádosti vyšetřo vaného byl jeho účastnický výslech (případně alespoň pokus o takovýto procesní úkon) realizován, ač z jiných provedených důkazů plynula faktická nemožnost výslechu nebo riziko zdravotní újmy vyslýchaného účastníka řízení. Výslovná žádost o provedení daného procesního úkonu měla tedy v tomto směru absolut ní přednost před dalšími okolnostmi předpokládanými zákonem.7 I přes vše doposud uvedené však mohla ještě před rekodifikací civilního prá va procesního nastat situace, kdy o eliminaci přirozených práv člověka mohlo být v rámci řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům rozhodováno bez jakéhokoli osobního kontaktu rozhodujícího soudu s vyšetřovaným. Takovýto přístup byl však nadále poplatný především totalitnímu režimu a rozcházel se s Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením8 a s trendem kontinentál 5 Shodně viz také Zpráva o úrovni řízení a rozhodování soudů České socialistické republi ky ve věcech způsobilosti k právním úkonům, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. Cpj 160/76, ze dne 18. 11. 1977. 6 Dikce odstavce druhého § 187 OSŘ byla zachována i při harmonizaci civilního práva pro cesního a převzata do odstavce druhého § 38 ZZŘS, jak bude rozebráno dále. V této pasáži je nadále rozebírána právní úprava před rekodifikací civilního práva, ač dílčí závěry zde učiněné lze vztáhnout také na aktuální legislativní úpravu. 7 Krčmář Z. in Bureš J., DrápaL L., Krčmář Z. a kolektiv: Občanský soudní řád, 7. vydání. Praha: 2006, s. 928–934. shodně také Doležílek J. in Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1400–1406. 8 Úmluva o právech osob se zdravotním postižením byla přijata dne 13. 12. 2006 v New Yorku, jménem České republiky byla signována dne 30. 3. 2007. Dle odstavce 1 článku 45


177

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 ních právních regulací. Zákonodárce, vědom si závažnosti zásahu do základních práv a svobod posuzovaného, vytvořil tedy pro české právní prostředí doposud neužívaný procesní úkon soudu, a to zhlédnutí.9 Institut zhlédnutí vtělil zákonodárce do zákona č. 89/2012 Sb., občanské ho zákoníku (dále také „OZ“) i do zákona o zvláštních řízeních soudních. Věta prvá ustanovení § 55 OZ stanovuje, že „k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se týká a po jeho zhlédnutí a s plným uznáním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti“. Na nové hmotněprávní pojetí omezení svéprávnos ti člověk pak navazuje také harmonizace civilního práva procesního. V řízení o svéprávnosti jsou z hlediska rozboru předmětného institutu klíčové odstavce prvý a druhý ustanovení § 38 ZZŘS, dle kterých „soud vyslechne posuzovaného, znalce, podle okolností ošetřujícího lékaře posuzovaného, jeho opatrovníka a provede popřípadě další vhodné důkazy. Od výslechu posuzovaného může soud upustit, nelze-li tento výslech provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav posuzovaného; soud však posuzovaného vždy zhlédne. Pokud posuzovaný sám požádá, aby byl vyslechnut, soud ho vyslechne.“. Kromě citovaných ustanovení není žádným zákonem ani podzákonným předpisem zhlédnutí posuzovaného dále upraveno, o podstatě a smyslu zhlédnutí mlčí také důvodová zpráva k oběma uvedeným zákonům. 3 Obsah „zhlédnutí“ Jak je již v předchozím odstavci naznačeno, zákonodárce i přes rozsáhlé rekodifikační a harmonizační aktivity ponechal institut zhlédnutí bez další spe cifikace, závaznou normou není stanovena jeho forma ani náležitosti provedení. Dle jazykovědy značí slovo zhlédnout získávání určitého vjemu zrakem10, tedy rozebíraný procesní úkon soudu v sobě musí zahrnovat osobní, primárně tedy vizuální, kontakt soudní osoby s posuzovaným. Potud zřejmě nebude docházet při aplikaci § 38 ZŘS a § 55 OZ k zásadnějším potížím, když lingvistický obsah rozebíraného slova je neoddiskutovatelný. Toto také dokládá doposud realizo vaná praxe, kdy v případě potřeby je zhlédnutí prováděno osobou stanovenou konkrétním soudem (blíže k osobě provádějící zhlédnutí viz dále) tak, že posu zovaného osobně navštíví v místě, kde se zdržuje, nejčastěji v bydlišti či zdravot nickém zařízení. Tímto je však nastíněn pouze zcela elementární rámec pojmu, vstoupila úmluva v platnost dne 3. 5. 2008, dle odstavce druhého téhož článku se pak před mětná úmluva stala dne 28. 10. 2009 platnou pro Českou republiku. Sdělením Ministerstva zahraničních věcí ČR č. 10/2010 Sb. m. s. byla Úmluva vyhlášena. 9 Důvodová zpráva k návrhu zákona, občanský zákoník, konsolidovaná verze. In obcansky zakonik.justice.cz [online], [cit. 12. 1. 2015]. Dostupné z WWW: . 10 kupř. viz Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. 2. opravené a doplněné vydání. Praha: Academia, 1994, s. 565, dle kterého slovo zhlédnout znamená uvidět, spatřit, zpo zorovat, zahlédnout, účastnit se jako divák.


178

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. nadále však absentuje objasnění způsobu provedení zhlédnutí a procesně-práv ně relevantní výstup z takovéhoto úkonu. K vyplnění nastíněných mezer v záko ně pak bude nezbytné dospět prostřednictvím výkladových metod. Citovaný § 38 ZZŘS zakotvuje obligatorní výslech posuzované osoby sou dem. Uvedená povinnost může být prolomena pouze v zákonem stanovených případech, tedy nelze-li výslech provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav posuzovaného. Za jakýchkoli jiných okolností soud musí k výslechu přistoupit a učinit jej v souladu s § 131 OSŘ v režimu účastnického výslechu. Uvedená povinnost soud stíhá také tehdy, je-li, i přes jinak objektivně zjištěné důvody pro upuštění od výslechu, na daném úkonu trváno přímo posuzovaným.11 Může však nastat situace, kdy účastník řízení nebude výslechu i přes svůj výslov ný požadavek schopen. V takovém případě musí soud učinit alespoň pokus o výslech a o takovémto úkonu pořídit v souladu s § 40 OSŘ zvukový nebo zvukově-obrazový záznam, případně protokol. Je-li o úkonu pořízen protokol, měl by soud dbát o co nejautentičtější zachycení jeho průběhu12, a to především v zájmu zachování zásady přezkoumatelnosti. Jak již bylo výše uvedeno, v řízeních vedených dle OSŘ nebyla výjimkou situace, kdy soud o způsobilosti k právním úkonům rozhodl pouze na podkladě provedených důkazů bez jakéhokoli setkání s člověkem, do jehož práv a právem chráněných zájmů mělo být soudním rozhodnutím zasaženo. Jelikož co do obli gatornosti výslechu posuzovaného (dříve vyšetřovaného) byla právní úprava OSŘ de facto převzata do ZZŘS, nastolila se tak otázka, zda v rámci harmonizace civilního procesu nepřistoupit k úpravě řízení o svéprávnosti (dříve způsobilosti k právním úkonům) tak, aby byla do budoucna eliminována rozhodnutí soudu činěná tzv. „od stolu“. Obligatorní vypracování znaleckého posudku a výslech znalce, které prostu pují právní úpravou již více jak půl století, zajišťují nezbytné odborné posouzení zdravotního a především duševního stavu osoby, o jejíž svéprávnosti má být roz hodováno. Tento postup je opřen nejen o prostý fakt, že posouzení takovýchto skutečností přesahuje kvalifikační rámec soudce, zároveň odráží také obecnou úpravu § 127 OSŘ13. Lze říci, že tímto postupem byly a nadále jsou získávány po odborné stránce relevantní důkazy o zdravotním stavu posuzovaného a roz 11 Jelikož shodná právní úprava platí beze změny již od 1. 8. 2005, bude dále ve vztahu k účastnickému výslechu posuzovaného vycházeno také z odborné literatury a soudních rozhodnutí vztahujících se k právní úpravě obsažené v § 187 odst. 2 OSŘ. Pro úplnost pak považuji za vhodné doplnit, že právní úprava OSŘ účinná do 31. 7. 2005 neumožňo vala posuzovanému (dle terminologie před rekodifikací vyšetřovanému) požadovat svůj výslech v případě, že soud od něj ze zákonem stanovených důvodů upustil. 12 Doležílek J. in Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1405. 13 Zásadní je pak věta druhá odstavce prvého § 127 OSŘ, dle které: „Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce.“


179

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 sahu i stupni jeho neschopnosti postarat se o vlastní záležitosti. Bylo však již nepřípustné, aby důkaz, byť získaný od znalce, byl nadále jediným, svrchovaným podkladem pro omezení svéprávnosti posuzovaného.14 Absencí osobního kon taktu rozhodujícího soudu a posuzovaného by došlo (a v minulosti po mnohá desetiletí také docházelo) k potírání základních principů soudnictví, konkrét ně principu ústnosti a přímosti. Citované principy vyjadřují, že soud v civilním řízení činí svá rozhodnutí dle poznatků získaných především ústně při přímém styku s účastníky15, na čemž je třeba v právním státě za účelem zachování proces ních, ale i hmotných práv účastníků řízení trvat. Lze tedy říci, že zákonodárce, veden jak základními principy civilního soud nictví, tak významem omezení svéprávnosti a jeho dopadem do osobní sféry člověka, zvolil za účelem ochrany elementárních lidských práv i upevnění pro cesního postavení účastníka, o jehož svéprávnosti má být rozhodováno, insti tut zhlédnutí. Nemá se tedy jednat o jakýsi nástroj kontroly činnosti znalců, ale primárně má být zhlédnutím zajištěna bezprostřednost osobního kontaktu, při němž získá soud vlastní, nezprostředkovaný dojem o posuzovaném. Vodítkem pro vymezení obsahu zhlédnutí je i systematické umístění tohoto institutu pře devším v textu § 38 ZZŘS. Také z tohoto důvodu byla v předchozí části věnována alespoň dílčí pozornost výslechu posuzovaného, od něhož se budou následující úvahy odvíjet. Odstavec druhý § 38 ZZŘS zakotvuje jedinou výjimku z obligatorního výsle chu posuzovaného, přičemž zároveň stanovuje, že „soud však posuzovaného vždy zhlédne“. Již pouhé slovo „vždy“ se stalo podnětem k úvaze a vedlo k vytvoření několika výkladů. Část odborné veřejnosti užití slova „vždy“ chápe v tom smyslu, že výslech a zhlédnutí je třeba striktně odlišovat a tedy je také provádět samostat ně. Zastánci tohoto proudu sice připouští, že v praxi soudů může být zhlédnutí učiněno při výslechu posuzovaného, s takovýmto postupem však nesouhlasí. Dle nich striktně vzato užití slova „vždy“ značí, že soud posuzovaného samostatným úkonem zhlédne pokaždé, tedy i v případě, že v řízení o svéprávnosti provádí jeho výslech. Tento názorový postoj odůvodňují jeho zastánci smyslem zhléd 14 K uvedenému postupně, avšak již dlouhodobě, tendovala také judikatura vyšších soudů, kdy ve věci omezení způsobilosti k právním úkonům bylo ve stanovisku Nejvyššího sou du ČSR (viz poznámka č. 5) konstatováno, že „Soud by měl umožnit znalcům – psychiatrům, aby konfrontovali výsledky svého odborného vyšetření s ostatními výsledky dokazování a aby na základě této konfrontace bezpečně usoudili, do jaké míry projevy duševní choroby vyžadují zbavení, případně omezení způsobilosti k právním úkonům (omezení svéprávnosti). K tomu účelu je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech vyšetřované osoby, přičemž nedostatek takových skutkových zjištění nelze nahradit posudkem znalců – psychiatrů. Zvláště je nutno zdůraznit požadavek zjištění údajů o tom, jak se vyšetřovaný chová v každodenním životě, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti, jak se chová v různých životních situacích apod. …“ 15 WINTEROVÁ A.: Civilní právo procesní. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Lin de Praha a. s., 2006, s. 73.


180

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. nutí, za který označují zjištění komplexního stavu posuzovaného vč. jeho reak cí na různé podněty. S ohledem na uvedené tedy požadují, aby byl posuzovaný zhlédnut mimo jednací síň ve svém domovském prostředí. O provedení úkonu má být pořízen protokol, který zachytí nejen sdělení posuzovaného, ale také jeho nonverbální projevy.16 Značná část odborníků však přistupuje k citované normě poněkud benevolentněji, stále však při zachování plného respektu k posuzova nému a jeho právům. Do této pomyslné kategorie bych (dle vlastní každoden ní zkušenosti) zařadila především nikoli nevýznamnou část soudců a soudkyň opatrovnických úseků. Tito se tolik detailně nevěnují gramatickému výkladu rozebírané normy, ale zaměřují se na smysl a účel zhlédnutí, za což považují zajištění osobního kontaktu soudu s posuzovaným a zároveň zamezení rozhodo vání o právech člověka bez jeho jakékoli participace na řízení. Pod tímto úhlem pohledu tedy jejich úkony směřují zásadně k tomu, aby bylo v každém jednotli vém případě zajištěno osobní setkání soudu s posuzovaným, v rámci něhož bude dán prostor jak posuzovanému k vyjádření, tak především soudu k utvoření si vlastního náhledu na aktuální psychickou kapacitu člověka, jehož svéprávnost je předmětem řízení. Ty soudy, jež se přiklání spíše k druhé prezentované variantě výkladu, pak činí samostatně zhlédnutí posuzovaného pouze tehdy, je-li ze záko nem aprobovaných důvodů upuštěno od jeho výslechu. V takovém případě je o zhlédnutí a jeho průběhu vyhotoven protokol. Činí-li však soud v řízení o své právnosti jiné úkony, při nichž je mu dána možnost osobního kontaktu s posu zovaným (s výhradou výjimek reflektujících individuálnost určitého případu se jedná především o výslech), soud již samostatné zhlédnutí nerealizuje a náhled na osobu posuzovaného si učiní při jiném vhodném úkonu. Druhou uvedenou názorovou větev dokresluje také názor vyslovený JUDr. Ptáčkem17 při jednání občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR: „Zhlédnutí neslouží ke zjišťování skutkového stavu, ale k vyjádření důstojnosti toho člověka.“18 V intenci uvedeného již na tomto místě učiním dílčí závěr (do jisté míry zajisté ovlivněn funkcí asistentky opatrovnického soudce). Prvý výklad považuji za přespříliš formalistický s nedostatkem pojítek mezi teorií a praxí. Zhlédnutí má dle mého názoru primárně zajistit osobní kontakt rozhodujícího subjektu s posuzovaným, který by absentoval při výjimečném upuštění od výslechu. Pro střednictvím zhlédnutí má tedy dojít k eliminaci rozhodování „o posuzovaném bez posuzovaného“. Je-li však realizován samotný výslech, je tímto uvedený účel zcela jistě naplněn, neboť výslech v tomto případě vždy provádí soudce, který ve věci rozhoduje. Stav člověka, o jehož svéprávnosti je rozhodováno, zjistí soud ce v dostatečné míře vlastním pozorováním při výslechu a není tedy důvod pro 16 viz komentář k § 55 in DVOŘÁK, J., FIALA, J., ŠVESTKA, J., a kol.: Občanský zákoník – Komentář – Svazek I. (obecná část). Praha : Wolters Kluwer, a. s., 2014, 1736 s. 17 JUDr. Lubomír Ptáček, Ph. D., soudce Nejvyššího soudu ČR od roku 2011, aktuálně člen občanskoprávního a obchodního kolegia 18 in Protokol o průběhu jednání a o hlasování občanskoprávního a obchodního kolegia Nej vyššího soudu ČR konaného dne 10. 12. 2014 v Brně


181

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 separátní zhlédnutí. Uvádí-li komentované znění zákona19, že „v jednací síni není možné pozorovat, jak člověk zvládá běžné životní situace“, dovolím si tomuto čás tečně oponovat. Prezentovaný názor potírá individualitu každého jedince, která by měla být po celou dobu řízení o svéprávnosti plně respektována. V přípa dě, kdy omezení svéprávnosti má směřovat pouze k dílčí oblasti života (kupř. nakládání s majetkem nad rámec určité částky), avšak v ostatních směrech má být svéprávnost zachována, není zde dán důvod pro obšírné zkoumání jedná ní posuzovaného v jiných oblastech života. Rozporovaný názor také nepřihlíží k tomu, že s ohledem na rozličné typy duševních poruch může být pro posuzo vaného přítomnost soudu v jeho domácím prostředí (byť za účelem zhlédnutí) považována za nepřijatelné narušení soukromí, což by na stav posuzovaného mělo spíše negativní vliv.20 Mám tedy za to, že vždy je třeba osobní kontakt sou du s posuzovaným volit individuálně, s přihlédnutím ke všem okolnostem pří padu, v důsledku čehož bude rozhodující soudce často postaven před nutnost proporčního zhodnocení pozitiv a negativ konkrétní formy zhlédnutí.21 Zcela však souhlasím s tím, že od účinnosti ZZŘS již není přípustné, aby soud činil rozhodnutí o svéprávnosti, aniž by byl posuzovaný v přímém, nezprostředkova ném kontaktu, se soudem. Na druhou stranu můj personální názor však nemá vyznít tak, že provedení zhlédnutí vylučuje následný výslech posuzovaného. Lze si v praxi představit situ aci, kdy v průběhu řízení do vyhlášení rozhodnutí, avšak až po zhlédnutí (resp. po té, co bylo soudem upuštěno od výslechu posuzovaného), odpadne překážka, pro niž nebyl výslech realizován. V takovém případě mám za to, že soud by měl k výslechu přistoupit. 4 Forma „zhlédnutí“ Jedním ze základních problémů, se kterým se praxe v souvislosti se zhlédnu tím potýká, je charakter tohoto institutu. Především je třeba si vymezit, zda jde

19 citované pod poznámkou č. 16 20 Z vlastní zkušenosti mohu zmínit případ člověka s diagnostikovanou mentální retardací na hranici lehké až středně těžké formy, u něhož se indukcí vyvinula také trvalá poru cha s bludy. Posuzovaný byl schopen (a také ochoten) se dostavit na základě předvolání k nařízenému výslechu, neakceptoval však přítomnost cizí osoby ve svém obydlí, neboť byl přesvědčen o zkorumpovanosti veškerého státního aparátu a možnosti vnesení odposlou chávacího zařízení do jeho domácnosti. 21 Podporou individuálního přístupu budiž také kupř. nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07, dle kterého: „Ústava ČR … neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu. … Právě proto při aplikaci zákonných ustanovení umožňujících rozhodnutí o zbavení, případně omezení způsobilosti občana k právním úkonům, musí soudy dbát o to, aby při jejich používání šetřily smysl a podstatu základních práv a svobod, jak to vyplývá z čl. 4 odst. 4 LPS.“


182

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. o procesní úkon soudu ve formě opatření, o důkazní prostředek nebo o institut zcela specifický. Opatření soudu obecně nejsou zákonem definována. Jedná se o takovou činnost soudů, prostřednictvím níž jsou realizovány některé procení úkony, jejichž zachycením v písemné podobě vzniká jiná soudní listina (kupř. předvolá ní, výzvy, poučení, ale také písemnosti týkající se správní činnosti soudů).22 Ve vztahu k civilnímu řízení lze opatření označit za úkony spíše organizačního cha rakteru či podpůrné povahy ve vztahu k rozhodovací činnosti (opatření soudce zamezující přítomnosti svědka před započetím výslechu, pořádková opatření apod.23). Systematicky jsou pak opatření soudu převážně upravena v hlavě čtvr té OSŘ, tedy mezi obecnými ustanoveními. Oproti tomu zhlédnutí je zakotveno ve zvláštní části ZZŘS, jakožto činnost bezprostředně související s vlastním pro cesem rozhodování. Již ze samotné systematického zařazení institutu zhlédnutí je zřejmé, že jej nelze podřadit pod kategorii opatření. Dle § 125 OSŘ jako důkazní prostředky (dle zákonného textu nepřesně za „důkazy“) „mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud.“ Základní premisou pro důkazní prostředky je to, že jejich prostřednictvím soud prokazuje tvrzené skutečnosti, tj. zjišťuje skutkový stav řízení. V obecné rovině mám za to, že při zhlédnutí není primárním účelem doka zování konkrétních skutečností, ale utvoření si vlastního náhledu na osobu posuzovaného na základě „pozorování“ jeho reakcí, verbálních i non verbálních projevů. Zhlédnutím je získáván jedinečný dojem či pocit na základě toho, jak posuzovaný na soud v daném okamžiku působí, což však nelze označit za pro kázání skutečností. S přihlédnutím k uvedenému zhlédnutí za důkazní prostředek „stricto sensu“ nepovažuji a kloním se k názoru, že zákonodárce jej zavedl jako zcela samostat ný institut. Za účelem podrobnějšího zjištění je však třeba zaměřit pozornost na možnou podobnost mezi zhlédnutím a konkrétními důkazními prostředky. Procesně nejblíže (o čemž svědčí také doposud činěný výklad) se zhlédnutí jeví právě důkaz výslechem. Možnost podřazení zhlédnutí pod „nadřazenou“ kategorii výslechů dle mého názoru vylučuje již samotná dikce zákona. Společné prvky obojího sice spočívají v bezprostředním osobním kontaktu rozhodujícího soudu s posuzovaným, nedomnívám se však, že zákonodárce uvažoval zhléd 22 Šínová, R. in SVOBODA, K., HAMUĽÁKOVÁ, K.., ŠÍNOVÁ, R., a kol.: Civilní proces. Obecná část a sporné řízení. Praha : C. H. Beck, 2014, s. 88. 23 WINTEROVÁ A.: Civilní právo procesní. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Lin de Praha a. s., 2006, s. 194.


183

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 nutí jako „mírnější“ formu výslechu. Spíše se přikláním k tezi, že pokud nelze učinit výslech, při němž je účastník řízení nejprve vyzván k souvislému vylíčení všeho rozhodného pro posouzení předmětu výslechu, následně pak k zodpově zení případných otázek soudu, ostatních účastníků, jejich zástupců či znalců24, přistupuje soud ke zhlédnutí posuzovaného, jakožto samostatnému procesnímu institutu25. K získávání poznatků přímo vlastními smysly dochází také při ohledání, jež samostatně upravuje § 130 OSŘ. Zákon však v tomto případě jednoznačně sta novuje, že ohledat lze předmět, tedy jakoukoli hmotnou věc, ať již živou či neži vou, movitou či nemovitou. Výkladem26 je pak dovozeno, že ohledat lze také člověka, avšak nemělo by se jednat o ohledání částí těla krytých šaty. Ohledání osob směřuje primárně ke zjištění fyziognomických jevů. Naopak zhlédnutí, jak již bylo opakovaně předestřeno, je zacíleno na získání komplexního dojmu, který není primárně utvářen na základě vzezření posuzovaného, ale jeho jednotlivých projevů. Nevhodnost ohledání pro účely rozhodování o svéprávnosti lze pod pořit také judikaturou Ústavního soudu ČR kladoucí důraz na lidskou důstoj nost, jakožto základní kritérion.27 Shodnost mezi zhlédnutím a ohledáním lze vyloučit také gramaticky, neboť pokud by zákonodárce mínil začlenit do řízení o svéprávnosti ohledání (jakožto institut již legislativně upravený), výslovně by takto učinil a neužíval by nový termín. V tomto směru je nejednotný také názor rozhodujících soudů. Mgr. Šárkou Petrovou, soudkyní Krajského soudu v Hradci Králové, byla v Hodnotící zprávě pro občanskoprávní gremiální poradu Krajského soudu v Hradci Králové svo lanou na den 10. 11. 2014 nadnesena otázka, zda se v případě zhlédnutí jedná vůbec o důkaz, vyřčené však zůstalo bez jasné odpovědi. V usnesení ze dne 7. 7. 2014, č. j. 24Co 249/2014 – 55, ale Krajský soud v Hradci Králové jednoznačně vyslovil, že zhlédnutí je důkaz ve smyslu důkazního prostředku. Oproti uvede nému pak názorově stojí JUDr. Ptáček, jenž u zhlédnutí neshledává proces zjiš ťování skutkového stavu (viz poznámky 17 a 18). Ač bude zhlédnutí považováno za samostatný institut či jeden z důkazních prostředků, vždy se bude jednat o úkon, při kterém soud jedná s účastníkem řízení. S odkazem na § 40 OSŘ je tedy dáno na jisto, že i o zhlédnutí je třeba 24 Výslech účastníka in Hendrych, D. a kol. Právnický slovník, Praha: C. H. Beck, 2009, 1481 s. 25 Předmětné tvrzení a na něj navazující úvaha vychází ze závěrů učiněných in fine čl. III. tohoto příspěvku, tedy že zhlédnutí je samostatně realizováno především tehdy, nelze-li realizovat výslech posuzovaného. 26 srovnej kupř. Přidal. O. in Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 458. 27 viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09: „V souladu s poválečnou změnou chápání lidských práv (jež nalezla vyjádření např. v Chartě OSN či ve Všeobecné deklaraci lidských práv) se stala základní bází, z níž vychází interpretace všech základních práv, lidská důstojnost, která mimo jiné vylučuje, aby s člověkem bylo zacházeno jako s objektem či předmětem.“


184

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. vždy pořídit zvukový či zvukově obrazový záznam, případně protokol. V tomto případě však dochází k technickému problému, neboť problematiku zhlédnutí nezohledňuje instrukce Ministerstva spravedlnosti ČR (dále jen „ministerstvo“) č. 505/200 – Org. ze dne 3. 12. 2001, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy (dále jen „VKŘ“), a doporučené vzory „o. s. ř.“ a „k. ř.“ vydávané ministerstvem. Pokud má být zhlédnutí prováděno jako samostatný institut mimo soudní jednání, neexistuje vhodný vzor pro naří zení takovéhoto úkonu ani pro protokolaci. V praxi mnozí soudci volí formuláře příslušné pro provedení důkazu mimo jednání, s ohledem na výše prezentovaný názor s tímto však nesouhlasím, neboť zhlédnutí za důkazní prostředek nepo važuji. Řešením je, aby si pro konkrétní případ vytvořil rozhodující soud listinu vyhovující přímo zhlédnutí. Ač jsou ministerstvem vytvořené vzory listin pouze doporučené, mnozí soudci se jich striktně drží a jakoukoli jejich individuální inovaci dle prováděného úkonu odmítají. Jako nevhodnější legitimní řešení realizace zhlédnutí po stránce formálně -technické shledávám v nařízení jiného soudního roku dle § 18 ZZŘS. Jedná se opět o „novinku“, jež je výsledkem harmonizace civilního procesu. Jiný soudní rok soud svolá, považuje-li to s přihlédnutím k okolnostem případu za vhodné, přičemž způsob, místo a průběh jiného soudního roku určuje předseda senátu opatřením, v němž nad rámec údajů uváděných při nařízení jednání sdělí místo konaní, případně, zda byla vyloučena veřejnost. Při jiném soudním roku, je-li to účelné, lze provádět také dokazování, primárně však slouží k projednání věci, vyjádření účastníků a zjištění jejich stanovisek.28 Právě jistá neformálnost jiného soudního roku umožňuje, aby bylo zhlédnutí učiněno kdekoli, kde je možno setkání s posuzovaným realizovat, a to způsobem, který bude odpovídat mož nostem a schopnostem posuzovaného člověka při plném respektu jeho důstoj nosti, přirozených práv i aktuálních potřeb. 5 Subjekt provádějící zhlédnutí Celý příspěvek průběžně reflektuje interpretační problémy způsobené nejen novostí daného institutu, ale také spíše kusou úpravu. Jinak tomu není ani v pří padě soudní osoby, která má zhlédnutí provádět. Zákon uvádí, že posuzovaného zhlédne soud, kdo konkrétně se však „soudem“ rozumí, již stanoveno není. V tomto případě již na počátku předesílám, že dle mého názoru je jedinou osobou, oprávněnou a zároveň povinnou učinit zhlédnutí, rozhodující soudce. Odhlédnu-li od toho, zda je zhlédnutí důkazem či nikoli, vyplývá můj závěr jednoznačně z účelu zhlédnutí a důvodů jeho zakotvení v zákoně. Zákonodárce zamýšlel vyloučit případy, kdy by do svobody člověka bylo zasahováno výhrad ně jen na základě závěrů znaleckého zkoumání bez možnosti jejich porovnání 28 SVOBODA, K.: Rodičovství, osvojení a výživné dětí po rekodifikaci soukromého práva. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 15–18.


185

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 se soudem autenticky získanými poznatky. Pokud by zhlédnutí prováděla jaká koli jiná soudní osoba odlišná od rozhodujícího soudce, nedošlo by ve skuteč nosti k naplnění sledovaného účelu. Nadto by nebyl respektován princip bez prostřednosti, jenž má v civilním procesu (zvláště pak řízení o svéprávnosti) nezastupitelné místo. Nutno podotknout, že nejen mnozí jiní soudci Nejvyššího soud ČR (kupř. JUDr. Ptáček či JUDr. Krčmář), ale také JUDr. Růžička29 tendují k nepřenositelnosti zhlédnutí na jinou osobou. Právě Růžička k dané proble matice uvedl, že zhlédnutí posuzovaného považuje za náležitost rozhodovacího procesu soudce, v důsledku čehož je oprávněn zhlédnutí člověka, o jehož právech je rozhodováno, učinit pouze soudce, jenž v konkrétní právní věci rozhoduje30. Oponenti prezentovaného názoru naopak tvrdí, že z žádného právního před pisu nevyplývá, že by byla povinnost zhlédnutí vázána na osobu rozhodující ho soudce, když příslušné ustanovení ZZŘS hovoří o soudu obecně a ani § 11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících, nezačlenilo zhlédnutí do taxativního výčtu úkonů, které vyššímu soudnímu úředníkovi nepřísluší.31 o soudech a soudcích JUDr. Drápal32 na již zmíněném jednání občanskoprávní ho a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR dne 10. 12. 2014 uvedl, že každý úkon, který se provádí u soudu má své materiální opodstatnění. Soudce, pouze proto, že vykonává svou funkci, není schopen posoudit zdravotní stav zhlédnuté osoby lépe, než jiná soudní osoba, která může fakticky zjistit totéž. Jelikož tedy soudce nemůže dle Drápala promítnout do zhlédnutí jedinečnost svého posta vení, není dána jakákoli překážka tomu, aby zhlédnutí prováděla kterákoli jiná soudní osoba.33 K výkladu svěřujícího zhlédnutí pouze do rukou rozhodujícího soudce se přiklonily také některé odvolací soudy. Rozsudkem Krajského soudu ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 26 Co 197/2014, bylo konstatováno, že „Zhlédnutí posuzovaného v řízení o svéprávnosti provede soudce, který v tomto řízení rozhoduje.“ Odvola cí soud uzavřel, že zákonodárce stanovil prostřednictvím ZZŘS a OZ od 1. 1. 2014 přísnější podmínky, za nichž může soud rozhodovat o omezení svépráv nosti člověka. Pravidlem je pak výslech posuzovaného, a není-li toto možné, pak je nezbytné posuzovaného minimálně zhlédnout. Za stěžejní pak krajský soud považuje osobní kontakt soudce a posuzovaného. Výslovně v odůvodnění uvedl, že „Jinak se totiž o osudu člověka rozhoduje na základě osobního kontaktu s ním 29 JUDr. Miroslav Růžička, Ph.D., ředitel analytického a legislativního odboru Nejvyššího státního zastupitelství ČR. 30 in Protokol o průběhu jednání a o hlasování občanskoprávního a obchodního kolegia Nej vyššího soudu ČR konaného dne 10. 12. 2014 v Brně 31 Analogicky je pak nahlíženo také na asistenty soudců a justiční čekatele dle § 36a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a dle § 6 vyhlášky ministerstva spravedlnosti ČR č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. 32 JUDr. Ljubomír Drápal, soudce Nejvyššího soudu od roku 1996 33 in Protokol o průběhu jednání a o hlasování občanskoprávního a obchodního kolegia Nej vyššího soudu ČR konaného dne 10. 12. 2014 v Brně


186

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. a jinak jen na základě informací obsažených ve spise.“.34 Krajský soud v Plzni roz sudkem ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 12 Co 306/2014, shledal, že se jedná o proces ní pochybení, zhlédne-li posuzovaného soudní osoba odlišná od rozhodujícího soudce. Z konkrétních okolností35 však nevyplynulo, že se soud dopustil tako vého pochybení, které by mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Dané rozhodnutí komentoval JUDr. Svoboda s tím, že ač má zhlédnutí činit ten, kdo o svéprávnosti rozhoduje, porušení této povinnosti se stává relevantním odvolacím důvodem pouze v případě, že na základě tohoto postupu došlo k věc né nesprávnosti vydaného rozhodnutí.36 Okrajově pak lze zmínit, že také v případě, kdy by bylo zhlédnutí považováno za důkaz prováděný mimo soudní jednáni, je k jeho provedení analogicky dle § 122 OSŘ příslušný pouze rozhodující soudce. Shodné pak platí o jiném soudním roku, který dle § 18 a 19 ZZŘS vede předseda senátu. Zájem na bezprostředním kontaktu rozhodujícího soudce s posuzovaným vylučuje také provedení zhléd nutí formou dožádání, neboť účelnost takovéhoto postupu není v mezích již sdě leného zcela jistě dána. 6 Shrnutí V intenci uvedeného lze tedy říci, že cílem zhlédnutí je především zacho vání principu přímosti a ústnosti civilního řízení. Rozhodující soud se tak bez prostředně setká s osobou, o jejíž svéprávnosti rozhoduje. Tímto je dán prostor nejen pro případné vyjádření posuzovaného a dotazy soudu, ale také pro zjištění, jak posuzovaný reaguje na své prostředí, jak se projevuje a jaké jsou jeho reakce na jednotlivé podněty. Soud tak získává jedinečný osobní náhled na posuzova ného. S tímto koresponduje fakt, že po formální stránce není zhlédnutí upraveno a lze tak mít za to, že ani zákonodárce nepředpokládal rigidní průběh tohoto úkonu. Je především na soudu, aby citlivě s přihlédnutím k individuálním okol nostem případu vedl zhlédnutí formou, jíž nebudou práva posuzovaného dotče na více, než je pro naplnění účelu úkonu nezbytné. Za nejvhodnější se jeví činit tak po procesně formální stránce prostřednictvím nařízení jiného soudního roku, jehož způsob, místo i průběh je ponechán v dispozici předsedy senátu. Uvedenému nasvědčuje také závěr, že zhlédnutí není důkazním prostředkem, ani formou výslechu či ohledání, ale institutem se samostatným režimem. Ač v konkrétním případě bude prováděno zhlédnutí v rámci jiného soudního roku, nebo odlišným způsobem (čemuž však neodpovídá vnitřní a kancelářský řád), vždy bude v zájmu přezkoumatelnosti postupu soudu a jeho rozhodnutí nezbyt 34 viz příloha k protokolu citovanému v předchozí poznámce 35 Posuzovaný nebyl schopen reagovat na žádnou položenou otázku, nebyl orientován mís tem, časem ani svou osobou, vyžadoval celodenní péči třetí osoby, když vše uvedené jed noznačně plynulo z vyhotoveného znaleckého posudku. 36 Svoboda, K.. Nedostatek osobního zhlédnutí člověka ze strany soudce jako případná pro cesní vada v řízení o svéprávnosti. Soudní rozhledy. 2014. č. 11–12/2014. s. 409.


187

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 né o zhlédnutí pořídit protokol, v němž bude průběh zhlédnutí autenticky zachy cen. V návaznosti na předchozí odstavec je pak zřejmé, že jedinou soudní oso bou, která může zhlédnutí provádět, je rozhodující soudce. Jiné soudní osoby, vč. osob dožádaného soudu, jsou z daného úkonu vyloučeny již v důsledku principu bezprostřednosti. Osobní, nezprostředkovaný styk rozhodujícího soudce s posu zovaným vystihuje podstatu řízení o svéprávnosti, jehož výsledkem může být rozhodnutí značně zasahující do základních práv a právem chráněných zájmů člověka. Nadto pak (připustím-li nadále nejednoznačné a variabilní pojmové začlenění pojmu zhlédnutí) jiný soudní rok, důkaz i ohledání může činit pou ze rozhodující soudce, tedy ani při podřazení zhlédnutí pod kteroukoli uvede nou kategorii nelze provedení rozebíraného úkonu přenést na vyššího soudní ho úředníka, justičního čekatele či asistenta soudce. K závěru, že zhlédnutí je výlučnou povinností soudce, tenduje také judikatura vyšších soudů, právě jejímž sjednocením bude možno dát v budoucnu pojmu zhlédnutí stabilnější formální i obsahový rámec. S plným uvědoměním si již sděleného lze s jistotou zcela na závěr konsta tovat, že mnoho teoretických i aplikačních nesrovnalostí by bylo eliminováno v případě, kdyby zákonodárce přistoupil k poněkud podrobnější legislativní úpravě institutu zhlédnutí. Mgr. Jana Malá Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci email: [email protected]


188

REGULÁCIA PRÁVNEHO STATUSU SPOLOČNOSTI S RUČENÍM OBMEDZENÝM PRED REGISTRÁCIOU V POĽSKOM ZÁKONNÍKU OBCHODNÝCH SPOLOČNOSTÍ The regulation of legal status of limited liability company before its registration in the Polish Commercial Companies Code)

Mateusz Żaba ŻABA, Mateusz. Regulácia právneho statusu spoločnosti s ručením obmedze ným pred registráciou v poľskom Zákonníku obchodných spoločností Acta Iuridica Olomucensia, 2015, Vol. 10, No. 1, s. 189–200. Abstrakt: Cieľom tohto príspevku je analýza právnej situácie spoločnosti s ručením obmedzeným pred jej registráciou v Poľsku. Hlavným predmetom záujmu je otázka právnej subjektivity tejto kapitálovej spoločnosti pred nadobutnutím ňou statusu práv nej osoby. Právny status spoločnosti s ručením obmedzeným pred jej registráciou bol sporný pred vstúpením do platnosti poľského Zákonníka obchodných spoločností (poľ. Kodeks spółek handlowych). Článok rozoberá možnosť nadobúdať práva a brať na seba povinnosti spoločnosťou ešte v jej predregistračnej fáze. Treba tiež zdôrazniť, že v tomto príspevku bola prerokovaná problematika reprezentácie spoločnosti s rúčením obmedze ným v organizácii (poľ. spółka z ograniczoną odpowiedzialnością w organizacji), čiže ešte v etape formovania spoločnosti. Klíčová slova: spoločnosť s ručením obmedzeným, poľský Zákonník obchodných spoločností, kapitálová spoločnosť pred registráciou, právna subjektivita Abstract: The aim of this paper is to analyze the legal status of limited liability company in Poland before its registration. The subject refers to the issue of the legal subjectivity of this type of company before the acquisition of legal personality. Legal status of limited liability before its registration was a sticking point by the time that the Polish Commercial Companies Code entered into force. The article deliberates the issue of acquiring rights and incurring obligations by the company at the pre-registration stage. It is required to emphasize that the concern of representation in limited liability company in organisation (in the process of formation) has been also discussed in this paper. Keywords: limited liability company, the Polish Commercial Companies Code, company before its registration, legal subjectivity

1 Úvod Problematika právnej konštrukcie spoločnosti s ručením obmedzeným v organizácii1 (v etape formovania tejto spoločnosti) je častým predmetom 1 poľ. spółka z ograniczoną odpowiedzialnością w organizacji.


189


AIO, 2015, Vol. 10, No. 1

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 výskumu v poľskej právnickej literatúre2. Táto úprava bola považovaná ako dôle žité nóvum po nadobudnutí účinnosti poľského Zákonníka obchodných spoloč ností (poľ. Kodeks spółek handlowych)3, pretože terajšia úprava, aká sa nachádza v čl. 161 a 162 poľského ZOS, nemala skoršie svoj ekvivalent v predpisoch poľ ského Obchodného zákonníka z roku 19344. Spoločnosť s ručením obmedzeným v organizácii má teraz charakter normatívneho inštitútu. Hlavnou príčinou zavedenia tohto inštitútu do poľského právneho poriadku boli spory v otázke právneho charakteru spoločnosti s ručením obmedzeným pred momentom jej registrácie, aké existovali ešte v čase účinnosti Obchodného zákonníka. Dôsledkom nejasnej regulácie boli pochybnosti o možnosti vnesenia do spoločnosti nepeňažných vkladov ako aj otvárania bankových účtov takouto spoločnosťou5. Terajšie predpisy poľského ZOS regulujú problematiku spoloč nosti s ručením obmedzeným v organizácii a určujú jej existenciu ako prechodné obdobie pri zakladaní spoločnosti s ručením obmedzeným. Spoločnosť s ručením obmedzeným v organizácii, podľa prijatej v čl. 11 § 1 poľského ZOS regulácie, má možnosť byť nositeľom práv a povinností (spôsob livosť mať práva a povinnosti) a má procesnú spôsoblivosť. Navyše táto spoloč nosť podniká pod vlastným obchodným menom (poľ. firma), ktoré je povinná uvádzať spolu s dodatkom „v organizácii“ (poľ. „w organizacji“), aký označuje jej súčasny právny stav. Prijatie takejto konštrukcie umožňuje vnesenie nepe 2 Pozri: STRZĘPKA J. A., ZIELIŃSKA E., in STRZĘPKA J. A. (red.), Kodeks spółek handlowych. Komentarz, Warszawa: C.H. Beck, 2013, s. 372–376 a 388–389. SZAJKOWSKI, A., TARSKA, M., in SOŁTYSIŃSKI, S., SZAJKOWSKI, A., SZUMAŃSKI, A., SZWAJA, J., Kodeks spółek handlowych, t. II, Komentarz do art. 151–300, Warszawa: C.H. Beck: 2014, s. 133–153 a 231–232. POTRZESZCZ, R., in SIEMIĄTKOWSKI, T., POTRZESZCZ, R. (red.), Kodeks spółek handlowych. Komentarz, Tytuł III. Spółki kapiałowe. Dział 1. Spółka z ograniczoną odpowiedzialnością. Tom 2, Warszawa: LexisNexis 2011, s. 59–65. KIDY BA, A., Kodeks spółek handlowych. Komentarz. Tom I, Warszawa: WoltersKluwer 2013, s. 682–684 a 723–728. KIDYBA, A., Prawo handlowe, Warszawa: C.H. Beck 2013, s. 246–250. KIDYBA, A., Spółka z ograniczoną odpowiedzialnością. Komentarz, Warszawa: C.H. Beck 2009, s. 143–167. PABIS, R., in WŁODYKA, S. (red.), Kodeks spółek handlowych. Komentarz, Warszawa: C.H. Beck 2012, s. 634–644. RODZYNKIEWICZ, M., Kodeks spółek handlowych. Komentarz., Warszawa: LexisNexis 2013, s. 269–272. WEISS, I., SZUMAŃSKI, A., in PYZIOŁ, W., SZUMAŃSKI, A., WEISS, I., Prawo spółek, Warszawa: C.H. Beck 2014, s. 273–278. NITA-JAGIELSKI, G., in SOŁTYSIŃSKI, S. (red.), System Prawa Prywatnego. Tom 17A. Prawo spółek kapitałowych., Warszawa: C.H. Beck 2010, s. 163–167. ZDZIE BORSKI, R., Spółki kapitałowe w organizacji w projekcie ustawy prawo spółek handlowych., Przegląd Prawa Handlowego 7/2000, s. 1–7. NOWACKI, A., Reprezentacja spółki kapitałowej w organizacji., Prawo Spółek 10/2010, s. 9–20. TRZEBIATOWSKI, M., Spółka z o.o. w organizacji, Lublin: Norbetinum 2010, 536 ss. 3 Ustawa z dnia 15 sierpnia 2000 r. „Kodeks spółek handlowych“ (Dz. U. z 2000 r., nr 94, poz. 1037 wraz ze zm.); ďalej ako: poľský ZOS. 4 Ustawa z dnia 27 czerwca 1934 r. „Kodeks handlowy“ (Dz. U. z 1934 r., nr 57, poz. 502 wraz ze zm.). 5 PABIS, R., in WŁODYKA, S. (red.), Kodeks spółek handlowych. Komentarz, Warszawa: C.H. Beck 2012, s. 635


190

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. ňažných vkladov ešte pred registráciou spoločnosti. Podľa tohto ustanovenia, kapitálová spoločnosť v organizácii môže vo vlastnom mene nadobúdať práva, medzi iným aj vlastnické právo k nehnuteľnostiam, brať na seba povinností, byť účastníkom konania ako aj vystupovať v samotnom konaní. Dôležité je všimnúť si fakt, že v poľskom právnom poriadku vedľa fyzických osôb a právnických osôb jestvuje tretia kategória subjektov. Sú to tzv. organi začné jednotky, ktoré nie sú právnickými osobami, ale akým na základe zákona bola udeľená spôsoblivosť mať práva a povinností6. V poľskej právnickej lite ratúre sú v skratke nazývané ako „neúplné právnické osoby“ (doslova po poľ sky: „niezupełne osoby prawne“) alebo ako „mrzácke právnické osoby“ (doslova po poľsky: „ułomne osoby prawne“)7. Konzekvenciou tejto klasifikácie je to, že poľskí autori odlišujú dva pojmy: „právna osobnosť“ (poľ. osobowość prawna), aká súvisí s možnosťou bytia právnickou osobou a „právna subjektivita“ (poľ. podmiotowość prawna), aká súvisí predovšetkým s možnosťou bytia nositeľom práv a povinností. Treba však zdôrazniť, že pojmy „právna osobnosť“ a „práv na subjektivita“ nie sú ekvivalentné. Podľa ustanovenia čl. 33 poľského Občian skeho zákonníka8, fakt, že konkrétna jednotka je totiž právnickou osobou, musí vyplývať priamo zo zákona. Okrem toho, čl. 12 poľského ZOS stanovuje, že sa spoločnosť s ručením obmedzeným v organizácii stáva spoločnosťou s ručením obmedzeným momentom zápisu do súdneho registra a týmto spôsobom nado búda právnu osobnosť. Je potrebné podčiarknuť, že pred registráciou spoločnosť s ručením obmedzeným má iba právnu subjektivitu a nie je právnická osoba. Niektorí poľskí autori poukazujú nato, že spoločnosť s ručením obmedzeným v organizácii je najlepší príklad tzv. „mrzáckej právnickej osoby“ 9. 2 Vznik spoločnosti s ručením obmedzeným v organizácii Ustanovenie čl. 161 § 1 poľského ZOS ustanovuje, že spoločnosť s ručením obmedzeným v organizácii vzniká dňom uzavretia spoločenskej zmluvy10 o zalo žení spoločnosti s ručením obmedzeným zakladateľmi. Je potrebné podčiarknuť fakt, že právnym následkom uzavretia zmluvy o založení akejkoľvek obchodnej spoločnosti je vznik pravného vzťahu konkretného druhu spoločnosti medzi 6 Presne po poľsky: „jednostki organizacyjne niebędące osobami prawnymi, którym ustawa nadaje zdolność prawną”. 7 Bližšie: STRZĘPKA J. A., ZIELIŃSKA E., in STRZĘPKA J. A. (red.), Kodeks spółek handlowych. Komentarz, Warszawa: C.H. Beck, 2013, s. 59. WACH, M., Status ułomnych osób prawnych w polskim prawie cywilnym, Warszawa: C.H. Beck, 2008, 506 ss. 8 Ustawa z dnia 23 kwietnia 1964 r. – Kodeks cywilny (Dz. U. Nr 16, poz. 93 ze zm.); ďalej ako: poľský OZ. 9 STRZĘPKA J. A., ZIELIŃSKA E., in STRZĘPKA J. A. (red.), Kodeks spółek handlowych. Komentarz, Warszawa: C.H. Beck, 2013, s. 59 10 V prípade jednoosobovej spoločnosti s ručením obmedeným ide však o zakladateľskú lis tinu (poľ. akt założycielski).


191

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 zmluvnými stranami11. V právnickej literatúre si rôzní predstavitelia doktrí ny všímajú, že dňom uzavretia spoločenskej zmluvy o založení spoločnosti s ručením obmedzeným vzniká právny vzťah medzi zmluvnými stranami ako aj organizačná jednotka, ktorá má tzv. „mrzácku právnicku osobnosť“12. Takáto spoločnosť nie je právnická osoba, ale napriek tomu má spôsoblivosť na právne konanie, čiže môže nadobúdať práva a brať na sebe povinností. Poľský ZOS umožňuje spoločnosti s ručením obmedzeným konať ešte pred registráciou. Východiskom pre poľského zákonodarcu bolo však, aby – po prechode predregistáčnej fázy – spoločnosť bola zaregistrovaná a mohla pod nikať už ako právická osoba. Fungovanie spoločnosti s ručením obmedzeným v organizácii vyžaduje predovšetkým, aby táto spoločnosť bola reprezentovaná predstavenstvom (poľ. zarząd) podľa spôsobu, aký spoločníci určili v spoločen skej zmluve13. Konanie spoločnosti s ručením obmedzeným v organizácii má totiž pomôcť jej zakladateľom podnikať bez nevyhnutnosti dlhého očakávania na registráciu spoločnosti14. Stav pred registráciou spoločnosti s ručením obmedzeným nie je teda právne ľahostajný pre poľského zákondarcu. Vďaka tejto konštrukcie je možné konšta tovať, že máme do činenia s istou právnickou fázou organizácie spoločnosti, kto rá trvá práve do momentu registrácie spoločnosti. Samozrejme je dôležité, aby spoločenská zmluva nemala chyby (nedostatky), aké mohli by spôsobiť nevy hnutnosť zrušenia spoločnosti súdom15. V opačnom prípade musí dôjsť k zru šeniu takejto spoločnosti okamžite po fáze spoločnosti s ručením obmedzeným v organizácii. Konštrukcia spoločnosti s ručením obmedzeným v organizácii predvída, že táto fáza formovania spoločnosi je nutná a z predpokladu je to dočasná (pre chodná) inštitucionálna forma cieľovej spoločnosti s ručením obmedzeným. Forma spoločnosti s ručením obmedzeným v organizácii je nevyhnutná, lebo osoby, ktoré konajú pred registráciou spoločnosti, potrebujú totiž čas, aby urobili všetky činnosti vyžadované zákonom pre vznik práve cieľovej spoločnosti s ruče 11 SZAJKOWSKI, A., TARSKA, M., in SOŁTYSIŃSKI, S., SZAJKOWSKI, A., SZUMAŃSKI, A., SZWAJA, J., Kodeks spółek handlowych, t. II, Komentarz do art. 151–300, Warszawa: C.H. Beck: 2014, s. 133 12 RODZYNKIEWICZ, M., Kodeks spółek handlowych. Komentarz. 4 wyd. Warszawa: LexisNexis 2013, s. 269 13 Toto vyplýva z čl. 161 § 2 a čl. 11 § 2 ZOS. 14 POTRZESZCZ, R., in SIEMIĄTKOWSKI, T., POTRZESZCZ, R. (red.), Kodeks spółek handlowych. Komentarz, Tytuł III. Spółki kapiałowe. Dział 1. Spółka z ograniczoną odpowiedzialnością. Tom 2, Warszawa: LexisNexis 2011, s. 59 15 Podľa čl. 21 poľského ZOS, registračný súd môže rozhodnúť o zrušení už registrovanej spo ločnosti v prípade ak: nebola uzavretá spoločenská zmluva; predmet podnikania je v roz pore so zákonom; v spoločenskej zmluve chýba údaj o obchodnom mene tejto spoločnosti, o predmete podnikania, o výške základného imania alebo vkladov; všetky osoby, ktoré uzatvorili spoločenskú zmluvu, neboli spôsobilí na právne úkony.


192

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. ním obmedzeným. Týmito činnosťami sú: uzavretie spoločenskej zmluvy, vnese nie vkladov do základného imania, vymenovanie príslušných orgánov16 a zápis spoločnosti do Národného súdneho registra (poľ. Krajowy Rejestr Sądowy)17. Dočasný (prechodný) stav spoločnosti s ručením obmedzeným v organizácii vyplýva z ustanovení čl. 12, 161–162 a 169–170 poľského ZOS. Podľa čl. 169 poľ ského ZOS, organizačné obdobie je limitované a lehota na zápis do Národného súdneho registra je 6 mesiacov. Ak v tejto lehote nedôjde k zápisu spoločnosti s ručením obmedzeným do súdneho registra, spoločenská zmluva sa zrušuje. Takáto úprava je odôvodnená faktom, že základným účelom spoločníkov-zakla dateľov je v súlade s právnymi predpísmi založiť spoločnosť s ručením obmedze ným, aká bude podnikať na trhu ako právnická osoba. Každá činnosť, aká bola urobená ešte v fáze fungovania spoločnosti s ručením obmedzeným v organizá cii, má totiž povahu prípravnej (organizačnej) činnosti a smie viesť k správnemu vzniku spoločnosti s ručením obmedzeným už ako právnickej osoby18. 3 Spoločnosť s ručením obmedzeným v organizácii ako právny subjekt Právna subjektivita spoločnosti s ručením obmedzeným v organizácii má v zmysle ustanovení poľského ZOS skutočnú a samostatnú povahu19. Toto zna mená, že patrí práve spoločnosti s ručením obmedzeným už v etape pred regis tráciou ako aj že patrí jej ako subjektu oddelenému od jej spoločníkov. V kon zekvencii, v prípade majetkových vzťahov spoločnosti nebude nikdy existovať medzi spoločnosťou a jej spoločníkmi žiadny právny vzťah vzhľadom na imanie spoločnosti. Spoločnosť s ručením obmedzeným je aj jediným (výlučným) sub jektom majetkových práv, aké boli vnesené do spoločnosti alebo ňou boli nado budnuté v období od založenia tejto spoločnosti v spoločenskej zmluve do dňa zápisu spoločnosti do registra podnikateľov v Národnom súdnom registri.

16 Obligatórnymi orgánmi poľskej spoločnosti s ručením obmedzeným sú: zhromaždenie spoločníkov a predstavenstvo. Podľa čl. 213 § 2 poľského ZOS vymenovanie dozornej rady v spoločnosti s ručením obmedzeným je požadované v prípade kumulatívneho splnenia dvoch podmienok: 1) základné imanie prevyšuje 500.000 PLN ako aj 2) v spoločnosti je viac ako 25 spoločníkov. V iných prípadoch vymenovanie dozornej rady v spoločnosti s ručením obmedzeným je fakultatívne. 17 SZAJKOWSKI, A., TARSKA, M., in SOŁTYSIŃSKI, S., SZAJKOWSKI, A., SZUMAŃSKI, A., SZWAJA, J., Kodeks spółek handlowych, t. II, Komentarz do art. 151–300, Warszawa: C.H. Beck: 2014, s. 139 18 Pozri: SZAJKOWSKI, A., TARSKA, M., in SOŁTYSIŃSKI, S., SZAJKOWSKI, A., SZU MAŃSKI, A., SZWAJA, J., Kodeks spółek handlowych, t. II, Komentarz do art. 151–300, Warszawa: C.H. Beck: 2014, s. 139; STRZĘPKA J. A., ZIELIŃSKA E., in STRZĘPKA J. A. (red.), Kodeks spółek handlowych. Komentarz, Warszawa: C.H. Beck, 2013, s. 373 19 Pozri aj: SZAJKOWSKI, A., TARSKA, M., in SOŁTYSIŃSKI, S., SZAJKOWSKI, A., SZU MAŃSKI, A., SZWAJA, J., Kodeks spółek handlowych, t. II, Komentarz do art. 151–300, Warszawa: C.H. Beck, 2014, s. 140


193

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 Fakt, že spoločnosť s ručením obmedzeným v organizácii je právnym subjek tom, vyplýva priamo z ustanovenia čl. 11 § 1 ZOS. Z kontextu tohto ustanovenia je možné prísť k záveru, že je ona však tzv. mrzáckou právnickou osobou. Tento pojem, ako to bolo ukázané skoršie, určuje subjekty občianského práva, ktoré môžú byť právnymi subjektmi, hoci nie sú právnickými osobami alebo fyzický mi osobami20. V príncipe ide tuda o organizačné jednotky, ktoré podľa čl. 331 § 1 poľského OZ nie sú právnickými osobami, ale v zmysle zákona sú spôsobilé na právne úkony. Navyše, je potrebné zdôrazniť, že poľský zákonodarca stanovu je v čl. 331 § 2 poľského OZ, že zodpovednosť za porušenie záväzkov organizač nej jednotky, aká nie je právnickou osobou, nesú jej členovia, ak táto jednotka je insolventná. V súvislosti s tým, právna subjektivita organizačnej jednotky určuje možnosť byť stranou občianskoprávnych vzťahov s dodržaním špeciálnych pricí pov zodpovednosti osob, ktoré konajú v mene tej jednotky ako aj spôsobu repre zentácie a vedenia obchodných záležitostí. Naproti tomu, podľa čl. 37 poľského OZ organizačná jednotka môže nadobudnúť právnu osobnosť len dňom zápisu do registra, ibaže zákon určuje inak. V princípe zodpovednosť za záväzky zápi sanej do registra jednotky nesie predovšetkým iba táto jednotka, ktorá dňom zápisu sa stáva už právnickou osobou. Vo svetle poľskej právnej úpravy, spoločnosť s ručením obmedzeným v organizácii má právnu subjektivitu, i keď nie je právnickou osobou – patrí k tzv. „mrzáckym právnickým osobám“. Svedčí o tom aj fakt, že podľa čl. 13 § 2 ZOS za záväzky spoločnosti s ručením obmedzeným v organizácii solidárne zodpovedajú jej spoločníci. Okrem toho, je potrebné zdôrazniť, že na základe čl. 11 § 1 ZOS kapitálová spoločnosť v organizácii má možnosť nadobúdať prá va a brať na seba povinností ako aj byť učastníkom konania alebo vystupovať v samostatnom konaní. V súvislosti s tým, spoločnosť s ručením obmedzeným v organizácii má spôsobilosť mať práva a povinností (poľ. zdolność prawna), spô sobilosť na právne konanie (poľ. zdolność do czynności prawnych) a procesnú spôsobilosť (poľ. zdolność sądowa). Spoločnosť s ručením obmedzeným v orga nizácii je totiž tvorená s cieľom neskoršieho založenia spoločnosti, aká bude mať už „plnú právnickú osobnosť“21. 4 Reprezentovanie spoločnosti s ručením obmedzeným v organizácii vo vzťahu k tretím osobám V poľskej právnickej literatúre sa zdôrazňuje, že sa otázka reprezentácii (zastúpenia) obchodnej spoločnosti týka tzv. vonkajších vzťahov tejto spoloč 20 Bližšie: STRZĘPKA J. A., ZIELIŃSKA E., in STRZĘPKA J. A. (red.), Kodeks spółek handlowych. Komentarz, Warszawa: C.H. Beck, 2013, s. 59. WACH, M., Status ułomnych osób prawnych w polskim prawie cywilnym, Warszawa: C.H. Beck, 2008, 506 ss. 21 Pozri: STRZĘPKA J. A., ZIELIŃSKA E., in STRZĘPKA J. A. (red.), Kodeks spółek handlowych. Komentarz, Warszawa: C.H. Beck, 2013, s. 60


194

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. nosti (poľ. zewnętrzna sfera stosunków spółki)22. Ide však o oprávnenie konať v mene spoločnosti vo všetkých veciach navonok voči tretím osobám. Vo vše obecnosti možno konštatovať, že do predmetného rozsahu reprezentácii (zastú penia) spadajú súdne a mimosúdne činnosti konkrétnej obchodnej spoločnosti. Mimosúdne činnosti týkajúce sa reprezentovania spoločnosti sa budú prejavovať vo vyjadrení vôle v mene spoločnosti ako aj v možnosti vykonávania právnych úkonov s tretími osobami. Princípom je, podľa čl. 11 § 2 ZOS, že vo veciach týmto Zákonníkom neupra vených platia vo vzťahu k kapitálovej spoločnosti v organizácii ustanovenia týka júce sa daného druhu spoločnosti, aký vzniká dňom zápisu do registra. Otázku reprezentovania (zastúpenia) spoločnosti s ručením obmedzeným poľský záko nodarca rozhodol upraviť v ZOS priamo aj zvláštne. Ustanovenie čl. 161 § 2 ZOS ustanovuje, že právo reprezentovať (zastupovať) spoločnosť s ručením obmedze ným v organizácii patrí do pôsobnosti predstavenstva, alebo – ak predstavenstvo ešte vymenované nebolo – patrí splnomocnencovi vymenúvanému (valným) zhromaždením spoločníkov. V súvislosti s prechodnou etapou spoločnosti s ručením obmedzeným v organizácii je potrebné poukázať na to, že už v tejto fáze spoločnosť smie vytvo riť svoje obligatórne orgány. Vyplýva to predovšetkým z čl. 166 § 1 ods. 4 ZOS, ktorý určuje nutné prvky, aké poľský zákondarca vyžaduje pre zápis spoločnosti s ručením obmedzeným do registra podnikateľov v Národnom súdnom registri. Podľa tohto ustanovenia návrh na zápis spoločnosti do registra musí obsahovať priezviská, mená a bydliská členov predstavenstva a spôsob reprezentovania spo ločnosti Vzhľadom na čl. 161 § 2 poľského ZOS, treba vziať do úvahy, že do dňa vyme novania predstavenstva, spoločnosť v organizácii je reprezentovaná (zastupova ná) splnomocnencom vymenúvaným v jednomyseľnom uznesení spoločníkov. V poľskej právnickej literatúre si všíma, že dňom vymenovania predstavenstva spoločnosti s ručením obmedzeným získujú členovia tohto predstavenstva právo na reprezentáciu spoločnosti23. Také chapánie tohto uznesenia vyplýva priamo z jeho znenia. Poľský zákonodarca použil v týmto uznesení výrokvú spojku „ale bo“, aká je charakteristická pre vylučujúcu disjunkciu24. Táto úprava má výlučný charkter. To totiž znamená, že nikto iný mimo vyššie uvedeného okruhu osôb nemôže byť splnomocnený reprezentovať a konať v mene spoločnosti navonok25. 22 Pozri aj: KIDYBA, A., Prawo handlowe, Warszawa: C.H. Beck 2013, s. 396. Bližšie: NOWACKI, A., Reprezentacja spółki kapitałowej w organizacji., Prawo Spółek 10/2010, s. 9–20 23 Pozri: STRZĘPKA J. A., ZIELIŃSKA E., in STRZĘPKA J. A. (red.), Kodeks spółek handlowych. Komentarz, Warszawa: C.H. Beck, 2013, s. 374 24 Pozri: PABIS, R., in WŁODYKA, S. (red.), Kodeks spółek handlowych. Komentarz, Wars zawa: C.H. Beck 2012, s. 636 ako aj STRZĘPKA J. A., ZIELIŃSKA E., in STRZĘPKA J. A. (red.), Kodeks spółek handlowych. Komentarz, Warszawa: C.H. Beck, 2013, s. 374 25 Pozri: PABIS, R., in WŁODYKA, S. (red.), Kodeks spółek handlowych. Komentarz, Warsza


195

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 Taktiež otázka udelenia splnomocnenia na reprezentovanie (zastupovanie) spo ločnosti je upravená rigoristicky v poľskom ZOS. Podľa ustanovenia čl. 161 § 2 ZOS, splnomocnenie môže byť udelené iba spoločníkmi a výlučné v jednomyseľ nom uznesení. V tomto prípade nie je môžné, aby splnomocnenie bolo udelené predstavenstvom spoločnosti s ručením obmedzeným v organizácii. V súvislosti so znením čl. 161 § 2 poľského ZOS, možno spozorovať, že je neprípustné, aby práve splnomocnenec (napríklad advokát) vymenovaný predstavenstvom podal návrh na zápis spoločnosti do súdneho registra26. Problematika zastupovania (reprezentovania) jednoosobovej spoločnosti s ručením obmedzeným v organizácii je vyriešená poľským zákonodarcom v čl. 162 ZOS. Podľa prijatej v tomto ustanovení úpravy jediný spoločník spoločnosti s ručením obmedzeným v organizácii nemá právo reprezentovať túto spoloč nosť. Netýka sa to však otázky podania návrhu na zápis spoločnosti do súdneho registra týmto spoločníkom. Právna konštrukcia, aká sa aktuálne nachádza v čl. 162 poľského ZOS, je v zhode s čl. 2 ods. 2 Dvanástej smernice Rady 89/667/EHS z 21. decembra 1989 v oblasti práva spoločností o obchodných spoločnostiach s ručením obmedzeným s jediným spoločníkom; teraz upravuje to čl. 2 Smerni ce Európskeho Parlamentu a Rady 2009/102/ES zo 16. septembra 2009 v oblas ti práva obchodných spoločností o spoločnostiach s ručením obmedzeným s jediným spoločníkom. V poľskej právnickej literatúre sa taktiež zdôrazňuje, že vymenovanie spoločníka jednoosobovej spoločnosti s ručením obmedzeným do funkcie člena predstavenstva (konateľa) nie je v rozpore s ustanovením čl. 162 poľského ZOS. Podľa tohto ustanovenia je však v oprávnení jediného spoločníka spoločnosti s ručením obmedzeným v organizácii právo podať návrh na zápis tejto spoločnosti do registra27. Ako zaujímavá sa javí otázka zastúpenia spoločnosti s ručením obmedzeným v organizácii v prípade sporu medzi spoločnosťou a členmi jej predstavenstva. Poľský zákonodarca neustanovil autonómnu úpravu tejto matérie. V súvislosti s tým, podľa čl. 11 § 2 poľského ZOS platia primerane (poľ. odpowiednio) usta novenia týkajúce sa spoločnosti s ručením obmedzeným po zápise jej do regis tra. Problematiku subjektov oprávnených reprezentovať (zastupovať) spoločnosť s ručením obmedzeným v sporoch s predstavenstvom upravuje čl. 210 § 1 ZOS. Ako stanovuje tento predpís, v prípade sporov medzi spoločnosťou a členom predstavenstva – spoločnosť zastupuje dozorná rada alebo splnomocnenec wa: C.H. Beck 2012, s. 636 26 Bližšie: PABIS, R., in WŁODYKA, S. (red.), Kodeks spółek handlowych. Komentarz, Wars zawa: C.H. Beck 2012, s. 636. Prax registrových súdov sa avšak v tejto otázke často odlišuje. 27 Pozri: STRZĘPKA J. A., ZIELIŃSKA E., in STRZĘPKA J. A. (red.), Kodeks spółek handlowych. Komentarz, Warszawa: C.H. Beck, 2013, s. 375–376. PABIS, R., in WŁODYKA, S. (red.), Kodeks spółek handlowych. Komentarz, Warszawa: C.H. Beck 2012, s. 636–637. SZAJKOWSKI, A., TARSKA, M., in SOŁTYSIŃSKI, S., SZAJKOWSKI, A., SZUMAŃSKI, A., SZWAJA, J., Kodeks spółek handlowych, t. II, Komentarz do art. 151–300, Warszawa: C.H. Beck, 2014, s. 153


196

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. vymenúvaný jednomyseľným uznesením zhromaždenia spoločníkov. Vzhľa dom na fakt, že dozorná rada je v poľskej spoločnosti s ručením obmedzeným fakultatívnym orgánom, bude v zásade platiť úprava týkajúca sa vymenovania splnomocnenca. V právnej doktríne existujú spory, či splnomocnenec vymenú vaný skoršie zhromaždením spoločníkov, aby podal návrh na zápis spoločnosti do súdneho registra, môže aj zastupovať (reprezentovať) túto spoločnosť v spore medzi spoločnosťou a jej predstavenstvom (členmi predstavenstva). Podľa nie ktorých autorov čl. 161 § 2 poľského ZOS predstavuje osobitnú právnu normu (lex specialis) voči čl. 210 § 1 poľského ZOS28 a v súvislosti s tým nebude vyžiada né udelenie ďalšieho splnomocnenia. Okrem vyššie uvedeného názoru, v poľskej právnej doktríne možno nájsť predstaviteľov odlišného stanoviska, že práve čl. 210 § 1 poľského ZOS je základom pre udelenie splnomocnenia na zastupova nie spoločnosti v spore s členom predstavenstva29. Dôsledkom prijatia druhého názoru je vždy nevyhnutnosť udelenia osobitného splnomocnenia na zastupova nie spoločnosti. Bez ohľadu na prijatie akejkoľvej koncepcie, spoločnosť v spore s členom predstavenstva bude zastupovať splnomocnenec, pretože poľský ZOS nepredvída, aby ktorýkoľvek spoločník-zakladateľ zastupoval ex lege spoločnosť v takýchto sporoch. 5 Právna zodpovednosť spoločnosti s ručením obmedzeným v organizácii Dôležitou otázkou týkajúcou sa spoločnosti s ručením obmedzeným je práv na zodpovednosť voči tretím osobám za záväzky prevzaté pred jej vznikom. Pochybnosti totiž nevyvoláva fakt, že predovšetkým sama spoločnosť s ručením obmedzeným v organizácii zodpovedá za svoje záväzky. To je však podstatný princíp v poľskom právnom poriadku. Ak to bolo skoršie uvedené, spoločnosť s ručením obmedzeným v organizácii je subjektom občianskoprávnych vzťahov a podľa čl. 13 § 1 poľského ZOS nesie plnú zodpovednosť za svoje záväzky. I tu však je potrebné podčiarknuť, že o záväzkoch kapitálovej spoločnosti v organizá cii možno hovoriť iba vtedy, keď osoba, ktorá prevzala záväzok, bola oprávnená konať ako štatuárny orgán spoločnosti (predstavenstvo) alebo bola oprávnená konať v mene tejto spoločnosti (splnomocnenec vymenúvaný v jednomyseľnom uznesení zhromaždenia spoločníkov)30. Zodpovednosť spoločnosti a osôb, aké boli oprávnené konať v mene spoločnosti alebo ako jej štatuárny orgán, je soli dárna. Podľa čl. 369 poľského OZ, solidárne záväzky vznikajú z právnych sku točností uvedených v zákone alebo z právnych úkonov. V dôsledku osobami, 28 Pozri: PABIS, R., in WŁODYKA, S. (red.), Kodeks spółek handlowych. Komentarz. Wyd. 2. Warszawa: C.H. Beck 2012, s. 636. TRZEBIATOWSKI, M., Spółka z o.o. w organizacji, Lublin: Norbetinum 2010, s. 161. 29 Pozri: NOWACKI, A., Reprezentacja spółki kapitałowej w organizacji., Prawo Spółek 10/2010, s. 18 30 Pozri: SZAJKOWSKI, A., TARSKA, M., in SOŁTYSIŃSKI, S., SZAJKOWSKI, A., SZU MAŃSKI, A., SZWAJA, J., Kodeks spółek handlowych, t. II, Komentarz do art. 151–300, Warszawa: C.H. Beck, 2014, s. 146


197

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 ktoré konali v mene spoločnosti s ručením obmedzeným v organizácii, sú osobý oprávnené reprezentovať (zastupovať) túto spoločnosť31. Okrem toho, hypoté za právnej normy, aká vyplýva z čl. 13 § 1 poľského ZOS, neobsahuje otázku zodpovednosti osôb, ktoré urobili v mene spoločnosti s ručením obmedzeným v organizácii právny úkon, na ktorý neboli splnomocnení pričom spoločnosť tie to právne úkony neskoršie neschválila32. Podľa čl. 161 § 3 poľského ZOS, zodpovednosť osôb, ktoré konali v mene spo ločnosti s ručením obmedzeným pred jej vznikom, sa zrušuje voči spoločnos ti dňom schválenia zhromaždením spoločníkov urobených takýmito osobami právnych úkonov. Na tomto mieste je potrebné podčiarknuť, že schválenie zhro maždením spoločníkov takýchto právnych úkonov urobených ešte pred registrá ciou spoločnosti neoslobodzuje tieto osoby od zodpovednosti voči tretím oso bám. Nemá vplyv na túto zodpovednosť aj registrácia spoločnosti33. Okrem toho, vyššie uvedené osoby zodpovedajú iba za tieto záväzky, ktoré prevzali v mene spoločnosti. V súvislosti s tým, nebudú oni niesť zodpovednosť za všetky záväzky spoločnosti s ručením obmedzeným v organizácii. Právna úprava čl. 13 § 2 poľského ZOS predvída solidárnu zodpovednosť spoločnosti s ručením obmedzeným v organizácii a spoločníka voči tretím oso bám, v prípade keď spoločník nesplatil svoj celý vklad, aký sa v spoločenskej zmluve zaviazal do spoločnosti vniesť. Spoločník môže sa však od tejto zodpo vednosti oslobodiť: úplne, keď vnesie do spoločnosti vklad v plnej výške alebo čiastočne, keď vnesie do tejto spoločnosti vklad v neplnej (čiastočnej) výške. Cie ľom zákonnej úpravy solidárnej zodpovednosti takejto spoločnosti a spoločníka je ochrana práv tretích osôb pred negatívnym a nečestným konaním spoločníka. Vzhľadom na túto právnu konštrukciu, spoločník bude oslobodený od zodpo vednosti v hraniciach splateného vkladu. Zmyslom ustanovení poľského ZOS je snaha, aby spoločník vniesol a splatil ako najrýchlejšie svoj vklad a základné imanie spoločnosti s ručením obmedze ným bolo splatené predo dňom registrácii v Národnom súdnom registri. Pod ľa čl. 167 § 1 ods. 2 poľského ZOS, členovia predstavenstva sú zaviazaní podať do registrového súdu vyhlásenie o splatení vkladov pod hrozbou možnej občian skoprávnej34 a trestnoprávnej zodpovednosti35. 31 Pozri: STRZĘPKA J. A., ZIELIŃSKA E., in STRZĘPKA J. A. (red.), Kodeks spółek handlowych. Komentarz, Warszawa: C.H. Beck, 2013, s. 62 32 Pozri: SZAJKOWSKI, A., TARSKA, M., in SOŁTYSIŃSKI, S., SZAJKOWSKI, A., SZU MAŃSKI, A., SZWAJA, J., Kodeks spółek handlowych, t. II, Komentarz do art. 151–300, Warszawa: C.H. Beck, 2014, s. 146 ako aj PABIS, R., in WŁODYKA, S. (red.), Kodeks spółek handlowych. Komentarz, Warszawa: C.H. Beck 2012, s. 638–639. 33 PABIS, R., in WŁODYKA, S. (red.), Kodeks spółek handlowych. Komentarz. Wyd. 2. War szawa: C.H. Beck 2012, s. 639–640. STRZĘPKA J. A., ZIELIŃSKA E., in STRZĘPKA J. A. (red.), Kodeks spółek handlowych. Komentarz, Warszawa: C.H. Beck, 2013, s. 374. 34 Pozri: čl. 291 poľského ZOS 35 Pozri: čl. 587 poľského ZOS


198

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. S ohľadom na to, že spoločnosť s ručením obmedzeným v organzácii je sub jektom, aký zodpovedá samostátne za záväzky – poľský ZOS upravuje aj likvi dačné konanie spoločnosti s ručením obmedzeným v organizácii. Nesnažiac sa hlbšie analyzovať problematiku likvidačného konania, treba upozorniť, že v dok tríne pochybností budí otázka zodpovednosti spoločnosti a osôb, aké konali v jej mene (čl. 13 § 1 poľského ZOS) ako aj otázka zodpovednosti spoločníkov takejto spoločnosti (čl. 13 § 2 poľského ZOS). Majúc na zreteli právnu ochranu veri teľov spoločnosti s ručenim obmedzeným, poľské zákonodarstvo predpokladá zodpovednosť vyššie uvedených subjektov (t.j. osôb konajúcich v mene spoloč nosti, spoločníkov, členov predstavenstva tejto spoločnosti aj samej spoločnosti) za záväzky spoločnosti s ručením obmedzeným v organizácii v prípade likvi dačného konania tejto spoločnosti36. Podľa čl. 170 § 1 poľského ZOS, ak nebol zápis spoločnosti s ručením obmedzeným v organizácii podaný registračnému súdu v lehote 6 mesiacov a takáto spoločnosť nemôže spoločníkom vrátiť všetky vklady alebo nemôže splatiť dlhy všetkým veriteľom – predstavenstvo tejto spo ločnosti je zaviazané začať likvidačné konanie tejto spoločnosti. V prípade ak spoločnosť s ručením obmedzeným nemá predstavenstvo, zhromaždenie spo ločníkov alebo registračný súd musí vymenovať likvidátora alebo likvidátorov. Základným účelom likvidácie spoločnosti s ručením obmedzeným v organizácii je speňaženie všetkého ostatného majetku spoločnosti a splatenie (uhradenie, vyrovnanie) prevzatých spoločnosťou záväzkov. 6 Záver Pomenovanie v poľskom právnom poriadku štruktúry, aká existuje ešte pred zápisom spoločnosti s ručením obmedzeným do súdneho registra ale už od momentu uzavretia spoločenskej zmluvy, ako aj určenie jej právneho statu su umožnilo odstrániť veľa jestvujúcich skoršie v doktríne pochybností. Poľská úprava spoločnosti s ručením obmedzeným v organizácii, ktorá sa teraz nachá dza v Zákonníku obchodných spoločností, reguluje a ustanovuje konkrétnu právnickú bytosť. Táto právnická jednotka má právnu subjektivitu a vďaka tomu je plnoprávnym účastníkom občianskoprávnych vzťahov. Pre úplnosť je potreb né však dodať, že táto právna konštrukcia umožňuje každému spoločníkovi vniesť do spoločnosti peňažný a nepeňažný vklad ešte pred vznikom spoločnosti s ručením obmedzeným. Dočasný charakter tejto právnej bytosti, aký predvídal poľský zákonodarca, treba považovať za dôležitý nie len pre situáciu veriteľov ale aj spoločníkov. V prí pade spoločníkov ide však o možnosť ponesenia nimi zodpovednosti v dôsled ku nevnesenia vkladu. Právnu úpravu poľského inštitútu spoločnosti s ručením obmedzeným v organizácii možno ohodnotiť za významnú pre celú právnu kon 36 Pozri aj: STRZĘPKA J. A., ZIELIŃSKA E., in STRZĘPKA J. A. (red.), Kodeks spółek handlowych. Komentarz, Warszawa: C.H. Beck, 2013, s. 388


199

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 štrukciu tejto kapitálovej spoločnosti, pretože predstavuje jej prechodnú etapu, aká je nevyhnutná pre založenie a vznik cieľovej spoločnosti s ručením obme dzeným (už právníckej osoby). Mgr. Mateusz Żaba Fakulta práva a administrácie, Sliezska univerzita v Katoviciach (Poľsko) Email: [email protected]


200

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1.

Recenze CHOLENSKÝ, Robert. Praktický průvodce mediací: podle nové právní úpravy. Praha: Linde Praha, 2013. 300 s. ISBN 978-80-7201-901-4. Nedávné zákonné rozšíření mediace nám přineslo i nové povolání zapsaného mediátora. Blízká budoucnost teprve ukáže, do jaké míry a nakolik se toto nové povolání u nás rozvine; například ve srovnání s německým právním okruhem nebo i jinými zeměmi. Publikace advokáta Roberta Cholenského přináší pod statný průnik do českého mediačního práva. Nazvána je sice Praktický průvodce mediací, ale ve skutečnosti obsahuje cenné poznatky, které překračují běžnou praktickou příručku z práva či managementu. Kniha vyšla v roce 2013 v nakla datelství Linde Praha a čítá 300 stran. Práce nese podtitul Podle nové úpravy, rozuměno dle zákona o mediaci z roku 2012. Autor již tímto podtitulem dává na vědomost, že mediace sama o sobě není ničím novým v našem právním prostředí. Setkávali jsme se s ní již dříve v několika dílčích zákonem upravených případech, které se dodnes týka jí kolektivního vyjednávání v právu pracovních a kolektivních či hromadných smluv podle autorského zákona. Kladem recenzované práce i celého přístupu jejího autora je právě to, že obecnou mediaci, lze-li to takto říci, správně a ústroj ně klade do širšího mediačního prostředí českého práva a jeho nedávné historie. První část Cholenského práce je věnována alternativním řešením sporů obecně, stejně jako i přehledu různých metod řešení sporů. Následuje historic ký vývoj a současnost těchto alternativ k soudnímu řízení v Česku. Pozornost je věnována i smírčímu řízení soudnímu. Zvláštní část obecného úvodu pak autor věnuje, jak zákon říká, „zprostředkovatelům“ (správně prostředníkům čili mediátorům) podle autorského zákona z roku 2000 a dalším záležitostem včetně možností mediace ve sporech diskriminačních. Samotné mediaci je věnována druhá část, která je uvozena zahraničním exkursem včetně amerických koře nů mediace. Jedná se o přehledný pohled, který může být pro českého čtenáře obohacením. Podobně je rozveden celý mediační proces, který je rozfázován až po vyřešení mediace. Samostatný díl, který by jistě obstál i nezávisle na celé knize, je autorův komentář k zákonu o mediaci z roku 2012. Proti poměrně netradičnímu redakč nímu přístupu ale nelze ze čtenářského hlediska nic namítat, protože čtenářské veřejnosti se tak dostává do rukou ucelený soubor poznatků o relativně novém jevu v českém prostředí. Za mimořádně přínosné považuji autorovy tabulky, v nichž srovnává jednotlivé metody alternativních řešení sporů včetně výhod a nevýhod s tím spojených. Domnívám se, že právě v tom může být recenzovaná kniha užitečná pro každého advokáta, ač by nebyl zapsaným mediátorem. Kni ha totiž poskytuje určitý návod i pro zamyšlení se nad právní radou klientovi,


201

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1 jak a ve které věci dále mimosoudně postupovat. Tím lze ušetřit čas i náklady na všech stranách. Autor v tomto ohledu prováděl rozsáhlý vlastní několikaletý výzkum, který i takto zúročil. Jednalo se o výzkum v našich poměrech zcela oje dinělý, nicméně podstatný a zejména všeobecně užitečný. Publikace je ukončena zamyšlením nad některými právně teoretickými či spíše právně filozofickými aspekty mediace, které by snad mohlo být výzvou i pro další „vyšší“ pokračování. Kniha je užitečně doplněna plnými texty souvisících předpisů. O hodnotě každé odborné či vědecké práce svědčí i to, zda a nakolik vyvolává další diskuze a tříbení myšlenek. Mám za to, že Cholenského praktický průvodce toto hledisko plně splňuje. Jistě lze nad některými závěry recenzované práce dis kutovat či vést odborné polemiky, což je ostatně jen dobře. Dovolím si nastínit pár otázek. Do jisté míry otevřenou právní záležitostí nám stále zůstává postavení „neza psaných“ mediátorů neboli živnostníků, kteří již dříve započali se svou živností. Jistá potíž na veřejnosti může vznikat tím, že vedle sebe existují „staří“ mediátoři coby živnostníci a noví zapsaní mediátoři v samostatném profesním postavení. Z hlediska ochrany nabytých veřejných subjektivních práv (veřejnoprávního sta vu živnostenského) je jistě správné, jestliže dosavadní „stará“ postavení zůsta nou nedotčena. Na druhé straně bychom ale měli dbát i potencionálně kolidu jícího veřejného či obecného zájmu, jímž je ochrana zákaznické veřejnosti před nebezpečím záměny činnosti „mediátora“ a „zapsaného mediátora“. Ve svém důsledku by to mohlo objektivně přinášet neblahé dopady na soukromá práva dotčených osob. Vzpomínám si na obnovování svobodné advokacie v Českoslo vensku a zavádění tehdejších komerčních právníků na počátku 90. let, kdy bylo nutno rovněž řešit některá dosavadní veřejnoprávní oprávnění k právním služ bám mimo advokacii. Proto jsem toho názoru, že živnostenská mediace měla – například po uplynutí určité doby – zaniknout, resp. být přeměněna do stavu zapsaných mediátorů. Pokud dosavadní živnostník tuto službu skutečně a řád ně poskytoval, pak by eventuální odborná zkouška neměla být pro něho ničím věcně nepřekonatelným. Lze si představit i jisté úlevy s tím spojené; zejména na nákladech s tím souvisejících. Dlužno dodat, že „staří“ mediátoři a dnešní zapsaní mediátoři si jsou navzájem konkurenty na hospodářském trhu služeb. Jinou věcí je souběžné postavení advokátů a zapsaných mediátorů. Skuteč ností je, že i běžný advokát ve své praxi se souhlasem klienta někdy fakticky působí jako určitý prostředník ve sporu s druhou stranou. Stává se, že klient si právě k tomu najímá službu dalšího (nežli tzv. vlastního) advokáta. Praxe bývá bezpochyby velmi rozmanitá. Mé jisté občanské i odborné rozpaky ale směřu jí k tomu, že obě povolání, jak advokáta, tak zapsaného mediátora jsou samo statnými odbornostmi. Spíše se proto navenek vyjevuje to, co je odlišuje, nežli spojuje, protože jinak by se ani nemuselo jednat o dvě odlišná povolání a o jiné služby. Nejsem si proto úplně jist, zda a pokaždé se lze plně zbavit návyků advo


202

AIO, 2015, Vol. 10, No. 1. kátní praxe, zapomenout na ně a plně se věnovat mimoadvokátní, leč v něčem podobné, profesi se všemi pro ni příznačnými postupy a i jiným způsobem myš lení. Námitka to je ale spíše psychologická, týkající se psychologie některých povolání, nežli právní, protože právně tomu nic nebrání. Samostatný problém tvoří rodinná mediace. Právě od ní bylo hodně oče káváno. Sám se domnívám, že právě v rodinných věcech má mediace obrovský prostor a své pravé místo. V polovině října 2013 však nalezneme pouze jediné ho zapsaného mediátora s působností i v rodinných věcech, což je z hlediska praktických potřeb neblaze málo. Snad další vývoj v tomto směru otevře další cestu. Jistou překážkou zatím může být profesní náročnost na přípravu i zkoušky. Na druhé straně ale může být dobře, jestliže přístup do tohoto povolání je sice volný, avšak odborně přísně prověřovaný. Stát si musí hledět ochrany potencio nálně slabších stran, jíž jsou obě strany rodinného (či jiného) problému. Proto je obecně žádoucí klást na stav zapsaného mediátora zvýšené požadavky. Závěrem můžeme říci, že Praktický průvodce mediací od advokáta Roberta Cholenského představuje zdařilý počin na poli u nás neoraném. Proto jej lze doporučit širší odborné veřejnosti. Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc. vedoucí katedry občanského a pracovního práva Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci advokát v Brně email: [email protected]


203

Pokyny pro autory a podmínky přijetí rukopisů • • • • • •

Vydavatel přijímá dosud nevydané příspěvky prostřednictvím redakce ve dvou výtiscích a na CD / DVD, popř. elektronickou poštou. Příspěvek je nutno zpracovat v textovém procesoru MS WORD (přípo na *.doc, nebo *.docx) nebo kompatibilním a v datové podobě jej doručit na emailovou nebo poštovní adresu redakce AIO. Každý příspěvek musí být odevzdán ve formě požadované redakcí (podle následujícího vzoru). Každý příspěvek prochází recenzním řízením. Redakce si vyhrazuje právo odmítnout bez další výzvy publikaci příspěv ku, který nesplňuje požadavky na formu nebo nebude lektorem doporučen k publikování. O nutnosti provedení autorské korektury rozhoduje redakce. Když redakce rozhodne, že autorská korektura není potřebná, nemá autor právo požado vat její provedení.

Instructions for the Authors and Publishig Conditions • •

• • •

The publisher accepts only contributions not yet published that must be sent in two printed copies and on CD/DVD/or through electronic e-mail. Contributions must be submitted in the form required by the editors (see form below). Especially the contributions must be processed in Microsoft Word (*.doc or *.docx filetypes) or a compatible data format and must be sent to the email or mailing address of the editors of AIO. Each contribution is peer-reviewed. Editors reserve the right to refuse any contribution which does not comply with the requirements of form and content or which will be assessed as not suitable for publishing by the reviewer. The editors reserve the right to decide on the need of author’s corrections. If the editor’s office finds there is no necessity of author’s corrections, the author is not authorized to require it.

Adresa redakce | Address of editor’s office: Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta, redakce Acta iuridica olomucensia, tř. 17. listopadu 8, 771 11 Olomouc, Česká republika. Email: [email protected]. tel.: +420 585 637 635, fax: +420 585 637 506.

Požadovaná forma příspěvku Název článku (česky nebo slovensky) Název článku (anglicky) Jméno autora(ů) Klíčová slova (česky nebo slovensky, maximálně 15 slov) Abstrakt (česky nebo slovensky, maximálně 50 slov) Keywords (anglicky, maximálně 15 slov) Summary (anglicky, maximálně 50 slov) Text příspěvku (vhodně členěný na jednotlivé odstavce. Každý odstavec na novém řádku. Pro poznámky pod čarou použít automatickou funkci. (Vložit/ Poznámka pod čarou). Citace podle obvyklé formy. Podle rozsahu a zaměření bude příspěvek zařazen do příslušné sekce časopisu.) Jméno autora(ů) + tituly Působiště autora Email

Required form of the paper Title Name of the Author(s) Keywords (English, maximum 15 words) Summary (English, maximum 50 words) Text of paper (it should be properly divided into separate paragraphs; each paragraph starting in a new line. For footnotes, please, use the automatic func tion – Insert / Footnote. All notes should be numbered automatically. Quote according to the usual form) Name of autor(s) + academic titles Home institution Email

Acta Iuridica Olomucensia

Recommend Documents