Acta Iuridica Olomucensia

Acta Iuridica Olomucensia Vědecký časopis právnický | Journal for Legal Research

2013 | Vol. 8 | No. 1

Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta Palacký University in Olomouc. Czech Republic Faculty of Law

Dvakrát ročně (+ supplementa) vydává Univerzita Palackého v Olomouci, se sídlem v Olomouci, Křížkovského 8, IČ 61989592. Ročník VIII, 2013, číslo 1. Toto číslo vyšlo v Olomouci 31. října 2013. Ev. č. period, tisku: MK E 15579. Cena 120 Kč (zahrnuje jeden výtisk čísla, poštovné a balné). Předplatné na 1 rok (2 řádná čísla + speciální čísla): 300 Kč (zahrnuje jeden výtisk každého čísla, poštovné a balné). Předplatné na 2 roky (4 řádná čísla + speciální čísla): 600 Kč (zahrnuje jeden výtisk každého čísla, poštovné a balné). Objednávky předplatného nebo jednotlivých čísel přijímá redakce. Objednávky inzerce přijímá redakce. Published twice a year by Palacký University, Olomouc, Czech Republic, Křížkovského 8, IdN 61989592. Volume VIII, 2013, Number 1. This number was issued in Olomouc in October 2013. Evidence number of periodicals: MK E 15579. Price 120 CZK. Subscription fee for 2 issues (one volume) is 300 CZK. Subscription fee for 4 issues (two volumes) is 600 CZK. Postal charges included. Subscription orders and advertisements should be sent to the address of editor’s office. Adresa redakce | Address of editor’s office: Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta, redakce Acta iuridica olomucensia, tř. 17. listopadu 8, 771 11 Olomouc, Česká republika. Email: [email protected]. tel.: +420 585 637 635, fax: +420 585 637 506. Další informace na | Further information at: http://acta.upol.cz/

Elektronicky archivováno | Archived electronically at: Central and Eastern European Online Library http://www.ceeol.com/

© Univerzita Palackého, 2013 ISSN 1801-0288 (Print) ISSN 1805-9554 (Online)

Redakční rada | Editorial Board Šéfredaktor | Editor in Chief: JUDr. Ondrej Hamuľák, Ph.D. Členové RR | Members of Editorial Board: JUDr. PhDr. Marek Antoš, Ph.D. Prof. JUDr. Vladislav David, DrSc., Dr.h.c. Prof. JUDr. Josef Fiala, CSc. JUDr. PhDr. Tomáš Gábriš, PhD., MA Doc. JUDr. Daniela Gregušová, CSc. Doc. JUDr. Petr Hlavsa, CSc. Prof. JUDr. Milana Hrušáková, CSc. Prof. JUDr. Jan Hurdík, CSc. Doc. JUDr. Juraj Jankuv, PhD. Prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc. Doc. JUDr. Jiří Jirásek, CSc. Prof. Tanel Kerikmäe, LL.M., LL.Lic., Ph.D. Doc. JUDr. Zdeňka Králíčková, Ph.D. Prof. JUDr. Karel Marek, CSc. Prof. nadzw. dr. hab. Krzysztof Skotnicki doc. JUDr. PhDr. Miroslav Slašťan, PhD. Prof. JUDr. Vladimír Sládeček, DrSc. Ass.-Prof. Dr. iur Armin Stolz Doc. JUDr. Naděžda Šišková, Ph.D. Prof. JUDr. Ján Švidroň, CSc. Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.

Obsah | Contents ROVNOST JAKO PRÁVNÍ KATEGORIE.................................................................................7 Tereza Skarková REALIZACE PRÁV ČESKÉ MENŠINY V POLSKÉ REPUBLICE........................................ 27 Jarosław Sułkowski „DOBRÁ VÍRA“ VE SPOTŘEBITELSKÝCH SMLOUVÁCH – DOBRÉ MRAVY, PŘIMĚŘENOST NEBO POCTIVOST?....................................................41 Blanka Vítová AKTUÁLNE PROBLÉMY VEDY O VEREJNEJ SPRÁVE V SLOVENSKEJ REPUBLIKE........................................................................................................51 Ladislav Hrtánek MOŽNOSTI VYUŽITÍ VYBRANÝCH OPERATIVNĚ PÁTRACÍCH PROSTŘEDKŮ PŘI ODHALOVÁNÍ KORUPCE V ČESKÉ REPUBLICE A VE SLOVENSKÉ REPUBLICE...................................................................................................61 Roman Svatoš ELEKTRONIZACE JUSTICE PO ITALSKU...............................................................................73 Petr Prchal KAUZA JAKO EKONOMICKÝ MOTIV VZNIKU ZÁVAZKU............................................93 Zdena Pinkavová Pokyny pro autory a podmínky přijetí rukopisů..................................................................101 Požadovaná forma příspěvku.................................................................................................102

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1.

Poslání a struktura časopisu Acta Iuridica Olomucensia (AIO) jsou recenzovaným odborným právnickým periodikem vydávaným Právnickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci. Posláním časopisu je přispět k prohloubení odborného diskurzu v oblasti právní teorie a rovněž nabídnout řešení problematických otázek vzešlých z právní praxe. AIO jsou multioborovým právnickým časopisem pokrývajícím problematiku všech disciplin jurisprudence a všech právnických profesí. Cílem redakce, která ctí pluralitu názorů, je vytvořit otevřený prostor pro prezentaci výstupů vědeckých bádání autorů. Redakce přijímá v českém, slovenském a anglickém jazyce. Časopis je standardně strukturován na následující části: Odborné články: Jedná se o vědecké práce psané v českém, slovenském nebo anglickém jazyce vycházející z originální výzkumné činnosti autora nebo kolektivu autorů, které jsou vnitřně členěny (hypotéza – rozbor problematiky – závěry), reflektují dosavadní stav vědeckého poznání v oblasti a relevantní literaturu z oboru. Práce jsou doplněny o poznámkový aparát a obsahují obvyklé množství citací. Povinnou součástí článku je abstrakt a seznam klíčových slov v jazyce práce a v anglickém jazyce. Standardní rozsah je minimálně 18.000 znaků (10 normostran). Diskuze, názory a komentáře: Jedná se o kratší originální vědecké práce prezentující individuální náhled autora nebo autorského kolektivu na vybrané otázky právní teorie a právní praxe. Jejich text je vnitřně strukturován, dostatečným způsobem reflektuje názory doktríny a je obvykle doplněn poznámkovým aparátem. Standardní rozsah je do 18.000 znaků (10 normostran). Recenze a anotace: Část věnovaná recenzím odborných publikací čekých, slovenských i zahraničních autorů představující individuální náhled recententa na odbornou kvalitu, originalitu a přínos posuzované publikace. Informace: Část obsahující informace o minulých a budoucích vědeckých akcích, konferencích a projektech.

© Palacký University, Olomouc, 2013. ISSN 1801-0288

5

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1

The aim and structure of journal Acta Iuridica Olomucensia (AIO) is a scholarly peer-reviewed legal journal issued by the Faculty of Law, Palacký University in Olomouc, Czech Republic. AIO is multidisciplinal legal journal covering issues of all legal disciplines and problems of all legal professions. The aim of editors that respects the pluralism of opinions is to create open space for the presentation of the outputs of scientific research of the authors. AIO publishes contributions in Czech, Slovak and English language. The journal is commonly structured into the following sections: Research articles: This is a scholarly work written in Czech, Slovak or English language based on original research activity of author or team of authors, which is internally divided (hypothesis – an analysis of issue – conclusions), reflects the current state of scientific knowledge and research outcomes in the particular field and relevant literature in this field. The work is supplemented by footnotes and contains the usual number of citations. The usual extent of scientific article is at least 18.000 characters (10 pages). Abstract and list of keywords in language of article and in English is required mandatorily. Discussion, opinions and commentaries: This is a shorter original scientific paper presenting the individual view of author or team of authors on selected issues of legal theory or practice. This text is also internally structured, adequately reflects the views of doctrine and is usually accompanied by footnotes. The usual extent is up to 18.000 characters (10 pages). Reviews and annotations: This section contains reviews of publications of Czech, Slovak and foreign experts representing individual evaluation of professional quality, originality and impact of the reviewed publication on the discourse in the particular legal field. Information: This section contains information about past and future scientific events, conferences and projects.

© Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. ISSN 1801-0288

6

ROVNOST JAKO PRÁVNÍ KATEGORIE1 Equality as a Legal Category

Tereza Skarková SKARKOVÁ, Tereza. Rovnost jako právní kategorie. Acta Iuridica Olomucensia, 2013, Vol. 8, No. 1, pp. 7–26. Abstrakt: Článek pojednává o různém pojetí pojmu rovnosti a jeho vývoji v čase. Rozebírá historické i mezinárodní souvislosti, věnuje se i jednotlivým druhům rovnosti. Zejména se však zabývá interpretací tohoto pojmu v judikatuře Ústavního soudu České republiky a snaží se tak nastínit rámec, v jakém se jednotlivec v současnosti při dovolávání se svého ústavně zakotveného práva na rovné zacházení pohybuje. Klíčová slova: rovnost, rovnoprávnost, rovné zacházení, spravedlnost, Listina základních práv a svobod, Ústavní soud České republiky, test proporcionality Abstract: The article deals with different concepts of equality and their evolution in the course of time. It analyses their historical and international context, and also discusses particular types of equality. However, it mainly deals with the interpretation of equality in the case law of the Constitutional Court of the Czech Republic, and hereby attempts to outline a framework for individuals, who seek their constitutionally embedded right to equal treatment. Keywords: equality, equal treatment, justice, Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Constitutional Court of the Czech Republic, proportionality test

1. Úvodní poznámky Rovnost je jedním ze základních stavebních kamenů moderní demokratické společnosti, bez něhož si její fungování dnes vůbec nedovedeme představit. Pojetí rovnosti však prošlo dlouhým historickým vývojem a dodnes nelze zaručenou, obecně přijímanou definici rovnosti poskytnout. Rovnost a s ní spojená zásada rovného zacházení totiž není v právních řádech pojímána jednotně, a to nejen s ohledem na zvolený přístup, ale také v závislosti na vývoji společnosti. Pojetí a výklad těchto pojmů se tedy bude vždy lišit podle toho, v jakém státě se nacházíme, a také jaký orgán tento výklad provádí. Přitom je třeba si uvědomit, že rovnost není, stejně jako mnoho jiných právních institutů, a priori pojmem 1 Článek je výstupem projektu „Antidiskriminační právo a doktrína margin of appreciation II“ (PF_2012_005) Studentské grantové soutěže UP v Olomouci.


7

Acta Iuridica Olomucensia

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 právním. Proto se také vymezení či stanovení obsahu pojmu rovnosti mění v závislosti na proměnách norem mimoprávních normativních systémů v čase.2 Vedle kontextu historického však závisí výklad pojmu rovnosti i na kontextu místním, a v jeho rámci pak zejména na kontextu kulturním. V některých zemích tak může být argument rovnosti využit k naprosto opačným účelům než v zemích jiných. Jako příklad může sloužit evropské vnímání menšinových režimů pro jazykové a kulturní menšiny, kdy je argument rovnosti v multilingválních a multikulturních společnostech využíván jako obrana před rozšířením většinového režimu na všechny členy komunity. Jiný jazyk či jiná kultura zde tvoří odlišující prvek, který má být jako výraz principu rovnosti zachován v rámci odlišného, separátního režimu.3 Úplně opačné pojetí se pak uplatňuje např. ve Spojených státech amerických, kde je naopak rovnost vnímána jako vždy stejné zacházení pro všechny i přes možné odlišnosti (cílem je vytvoření jednotného režimu). Rovnost je tedy hodnotou typicky výkladovou, kdy při určení jejího obsahu hraje roli mnoho v místě a čase proměnlivých sociálních, politických, historických a ekonomických faktorů.4 2. Historické souvislosti Dnešní oficiální zakotvení rovnosti a svobody všech v rámci všeobecně závazných vnitrostátních i mezinárodních právních aktů, upravujících přirozená a nezcizitelná práva člověka, navazuje na velkolepou myšlenku přirozené rovnosti a svobody všech lidí, která byla vyřčena již antickými mysliteli (Platón, Aristotelés). Avšak i když již tehdy existovalo určité formální pojetí rovnosti, uplatňovalo se ve starověkém Řecku v diametrálně odlišném kontextu a souvislostech (např. to, co platilo pro občany, neplatilo pro cizince, otroky apod.). V období středověku pak byl princip rovnosti práva postupně rozšířen na širší okruh lidí a vztahů, pořád však existovala dobová diferenciace a omezenost (např. s ohledem na hierarchickou privilegizaci).5 Jak starověké, tak středověké státy jsou tedy z dnešního hlediska spíše dokladem výrazné diskriminace mezi jednotlivými skupinami obyvatel. Nicméně s ohledem na historické souvislosti nebyla tato nerovnost vnímána negativně, nýbrž jako přirozený jev, který právo respektuje.6 Internacionalizace a univerzalizace rovnosti všech lidí, nezávisle od jejich národní, sociální a státní sounáležitosti, se dále vyvíjela zejména v myšlení osví2 BOBEK, M. Rovnost jako právní problém. In: Bobek, M., Boučková, P., Kühn, Z. (eds.) Rovnost a diskriminace. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 4. 3 Tamtéž, s. 5. 4 Tamtéž, s. 6. 5 KLÍMA, K. Teorie veřejné moci (vládnutí). Praha: ASPI Publishing, 2003, s. 248–249. 6 DVORSKÁ, O. Zásada rovného zacházení, zákaz diskriminace a jejich uplatňování v pracovním právu. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 23.


8

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. cenských filosofů a stoupenců teorie společenské smlouvy. Myšlenky o přirozených a nestranných právech a svobodách člověka měly v tomto období podstatný vliv na proces vzniku a rozvoje představ o právním státu, jak jej vnímáme dnes.7 Hlavním učením filosofů jako byl Locke, Jefferson či Rousseau bylo zdůvodnění priority svobody a jejího zakotvení v ústavním systému (viz např. Deklarace nezávislosti USA z roku 1776 či francouzská Deklarace práv člověka a občana z roku 1789). Tito myslitelé zastávali názor, že lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými v právech, přičemž cílem každého státního zřízení má být zabezpečení přirozených práv člověka. Základem svobody je přitom rovnost možností pro všechny, platí ovšem princip omezení práv na základě zákona (jedná se tedy o tzv. určitou míru svobody).8 Přes přijetí těchto významných lidskoprávních dokumentů v praxi nadále existovala mezi určitými skupinami lidí nerovnost (v USA to bylo např. černošské obyvatelstvo a ve Francii ženy). Rovnost a rovné zacházení v dnešním slova smyslu se tak v podstatě začaly konstituovat až po druhé světové válce, a to především prostřednictvím deklarací a úmluv přijatých na půdě mezinárodních organizací. První takový dokument představovala Všeobecná deklarace lidských práv přijatá v roce 1948 Organizací spojených národů. Teprve poté došlo k plošnějšímu zakotvení lidských práv a rovnosti, včetně související zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace, a to jak v dalších mezinárodněprávních dokumentech, tak ve vnitrostátních právních řádech demokratických států.9 3. Rovnost jako spravedlnost Než přistoupím k samotnému výkladu o rovnosti, ráda bych se ještě krátce zmínila o spravedlnosti, jelikož ta s ní úzce souvisí. Slovy Cicerona - spravedlnost je podstatou rovnosti. V minulosti byla spravedlnost často ztotožňována s právem. Např. Aristotelés ve své Etice Níkomachově předkládá tezi, že spravedlivý je ten, kdo dbá zákonů a šetří rovnosti. Právo tedy vnímá jako zákonnost a rovnost.10 V současnosti je však spravedlnost pokládána spíše za určitou míru práva. To např. znamená, že právo či zákon, jež nepřiznávají stejná práva a povinnosti všem členům společnosti, jsou v rozporu s principem spravedlnosti. Aby tedy právo bylo spravedlivé, musí jím být uplatňován princip rovného zacházení. Dle Bubíka je spravedlnost z hlediska teorie práva vykládána jako rovnost, tudíž smyslem práva má být spravedlnost a vzájemné vyrovnání.11

7 KLÍMA, K. Teorie veřejné moci (vládnutí). Praha: ASPI Publishing, 2003, s. 248. 8 Tamtéž, s. 252–253. 9 DVORSKÁ, O. Zásada rovného zacházení, zákaz diskriminace a jejich uplatňování v pracovním právu. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 18–19. 10 ARISTOTELÉS. Etika Níkomachova. 2. rozšířené vydání. Praha: Petr Rezek, 1996, s. 123. 11 BUBÍK, T. Filosoficky o spravedlnosti. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2007, s. 22.


9

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 V praxi však může docházet ke střetu objektivního (zákonného) práva a spravedlnosti jako ideje práva, tedy ke konfliktu mezi formální a obsahovou stránkou práva. Formální stránka práva je sice neodmyslitelným základem spravedlnosti, avšak cit pro spravedlnost a právní jistota si mohou vzájemně odporovat.12 Fuller na tento rozpor nahlíží tak, že spravedlnost má doplňovat právo tam, kde není účinné.13 Je tedy nutné odlišit tzv. spravedlnost etickou a spravedlnost podle práva. Přibáň v tomto směru poukazuje na to, že právo nemůže být ukotveno v samotné legalitě, ale musí předpokládat, a také předpokládá, právě určité obecnější (etické) pojetí spravedlnosti. S tímto vnímáním je také spojena idea univerzálních lidských práv.14 S pojetím spravedlnosti souvisí také její dělení na spravedlnost komutativní (směnnou) a distributivní (rozdělovací). Předpokladem spravedlnosti komutativní je přitom rovnost před zákonem a před smlouvou, nezáleží tedy na tom, zda je účastník směny v nějakém ohledu privilegovanou osobou či nikoliv. Dle Aristotela vzniká společenství lidí z osob různých a ne rovných, tito se však musí vyrovnat. Je proto důležité nalézt měřítko, jímž se všechno měří, a které je obecně platné. Jestliže jsou však lidé od přirozenosti různí, vyvstává u komutativní spravedlnosti problém ohledně hodnoty, kterou lidé různým věcem přidělují. Otázka zní, jaká by tedy měla platit kritéria pro nalezení rovnováhy ve věci směny materiálních a duchovních statků.15 Zajištění spravedlivého rozdělení veřejných statků skrze politickou autoritu je úkolem distributivní spravedlnosti. Způsob rozdělování přitom nemusí být spravedlivý v tom smyslu, že by všichni měli dostat stejně (stačí, že jeho snahou je nalezení středové pozice mezi moc a málo). Musí být ovšem ospravedlnitelný, tedy musí probíhat dle předem stanovených pravidel a ne na základě libovůle. Distributivním klíčem je tak proporcionální princip, tzn. podíl na společném dobru, nikoliv vyrovnání výkonem.16 V tomto směru však úsilí o rovnost ve skutečnosti vytváří další nerovnosti, pouze jiného druhu.17 Pokud však zvýhodňuje především nejméně zvýhodněné členy společnosti, je dle Rawlse sociální a ekonomická nerovnost ve společnosti ospravedlnitelná.18 V sociálně spravedlivé společnosti a státu se tedy uplatňuje právní zásada formulovaná starověkým římským právníkem Ulpianem, že spravedlnost je pevná a trvalá snaha poskytnout každému, co jeho právem jest. S reálně rovnými, resp. srovnatelnými by se tedy mělo zacházet rovně a s nerovnými pak ade-

12 13 14 15 16 17 18

Tamtéž, s. 24. FULLER, L. L. Morálka práva. Praha: Oikoymenh, 1998. s. 147. BUBÍK, T. Filosoficky o spravedlnosti. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2007, s. 27. Tamtéž, s. 33. Tamtéž, s. 35–36. Tamtéž, s. 38. RAWLS, J. Teorie spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995, s. 23.


10

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. kvátně nerovně tak, aby ve výsledku nebyla porušena relativní rovnost všech.19 V tomto smyslu je tedy cílem sociální spravedlnosti sociální vyrovnání a vyšší úroveň materiální rovnosti. Legální spravedlnost pak jde naopak cestou rovnosti formální a jejím cílem je garance svobody.20 Spravedlnost spojená se stejnou svobodou pro všechny se pak odráží i v díle Rawlse, jehož ideál spravedlnosti jako slušnosti (férovosti) propojuje hodnoty spravedlnosti, rovnosti a svobody. 4. Rovnost a rovnoprávnost Z výše uvedeného vyplývá, že rovnost je společenským fenoménem, o kterém se vedou debaty již několik staletí. Problematika rovnosti lidí a její promítnutí v právu i praktickém životě je přítomná v lidských společnostech již od dob antiky a přes snahy o naplnění ideálů rovnosti se s určitými problémy potýkáme dodnes (stačí srovnat situaci homosexuálů či handicapovaných lidí).21 Při výkladu o rovnosti však není možné opomenout fakt, že ve skutečnosti mezi lidmi reálná nerovnost existuje - nejsou si rovni, pokud jde o jejich fyzické, duševní či morální způsobilosti. Odlišují se od sebe množstvím znaků, z nichž některé jsou dané přírodou, jiné určují historické okolnosti, další jsou výsledkem vlastního svobodného rozhodnutí každého jednotlivce. Ovšem ke společnému standardu moderních právních států patří přes uznání faktických rozdílů mezi lidmi právě příkaz rovného zacházení s nimi, což je důsledek přiznané skutečnosti, že lidé jsou si rovni jako lidské bytosti.22 Co se týče samotného pojmu rovnost, dá se obecně říci, že rovnost je stav, v němž mají všichni lidé v podstatě stejná práva a privilegia a požívají stejné ochrany a v němž jsou v podstatě zavázáni ke stejným povinnostem,23 a to i navzdory jejich výše zmíněné faktické odlišnosti. Na druhou stranu však nelze rovnost pojímat jako totožnost či stejnost, což vyplývá právě z individuality každého člověka, ale spíše jako stejné či srovnatelné příležitosti pro každého. Hendrych pojednává o rovnosti jako o jednom z hlavních ideálů spravedlnosti a spolu se svobodou a solidaritou je považuje za stěžejní požadavek demokratického právního státu.24 Pojetí rovnosti jako spravedlnosti, které bylo rozebráno výše, je uplatnitelné zejména v kontextu s rovným zacházením. Spravedlnost lze v tomto 19 DVORSKÁ, O. Zásada rovného zacházení, zákaz diskriminace a jejich uplatňování v pracovním právu. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 30. 20 VEČEŘA, M. Princip právní rovnosti, svoboda a spravedlnost. In: Lengyelová, D. (ed.). (Ne)rovnosť a rovnoprávnosť. Bratislava: Slovak Academic Press, 2005, s. 29. 21 DVORSKÁ, O. Zásada rovného zacházení, zákaz diskriminace a jejich uplatňování v pracovním právu. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 22–23. 22 KLÍMA, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. 2. díl. 2. rozšířené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 952. 23 Srov. BLACK, H. C. Blackův právnický slovník. 6. vydání. St. Paul: West Publishing Co., 1990, s. 506. 24 HENDRYCH, D. a kol. Právnický slovník. 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 845.


11

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 smyslu definovat jako rovnost, resp. rovnováhu ve společenských vztazích, a tak jsou za spravedlivé považovány případy, kdy je se srovnatelnými jedinci zacházeno stejně, resp. srovnatelně či obdobně.25 Pojetí se liší dle konkrétního typu rovnosti, o nichž bude podrobněji pojednáno v osmé části tohoto článku. Dle Večeřy představuje rovnost základní princip uspořádání společnosti a společenských vztahů. V moderním právu, jež je garantem práva jedince na svobodu, je přitom rovnost chápána jako rovnost právní (tzv. rovnoprávnost). A jako taková představuje jeden ze základních axiomatických principů práva, přičemž je považována za základ spravedlnosti poskytované právem.26 Rovnoprávnost spočívá ve snaze práva vytvořit rovný (stejný) přístup práva k právním subjektům, a tohoto cíle je dosahováno legislativním zakotvením a faktickou realizací formální rovnosti a obsahových požadavků rovnosti. Princip právní rovnosti (legal equality) tak v sobě zahrnuje dvě rozdílné složky. Jednu představuje tzv. rovnost před zákonem (equality before the law) a druhou tzv. rovnost v právech (equality in law)27.28 Rovnost před zákonem vyjadřuje rovnost (stejnost) při aplikaci práva, tzn. že platné právní normy budou aplikovány stejným způsobem. Za stejných relevantních podmínek tedy nastanou ve všech posuzovaných případech stejné právní následky. Základem rovnosti před zákonem je tudíž poskytnutí stejné ochrany právům všech právních subjektů, tj. zabránění svévole ve vztahu k některému právnímu subjektu. Jde tedy v podstatě o správnou aplikaci obecného pravidla, že se stejnými (rovnými) osobami musí být za stejných relevantních podmínek zacházeno v daném právním ohledu stejně (rovně), tudíž jde o naplnění požadavku formální spravedlnosti.29 Rovnost v právech naopak spočívá v tom, že ustanovení právní normy prosazují princip rovnosti obsahově. Právní normy tedy nesmějí obsahovat žádná diskriminující nebo privilegující ustanovení, nýbrž musí stanovit určitá konkrétní práva a povinnosti stejná a stejně pro všechny příslušné právní subjekty. To se vztahuje např. i na stanovení osobního rozsahu právní normy, jenž nesmí mezi jednotlivými právními subjekty zakládat neodůvodněné rozdíly. Zásada obsahové rovnosti tudíž nepředpokládá, že by každému muselo být přiznáno kterékoliv právo nebo zmírněna kterákoliv povinnost jako některému jinému právnímu subjektu. Právní rozlišování v přístupu k určitým právům a v ukládaných povinnostech však nesmí být mezi právními subjekty určováno libovolně.30 25 DVORSKÁ, O. Zásada rovného zacházení, zákaz diskriminace a jejich uplatňování v pracovním právu. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 23–24. 26 VEČEŘA, M. Princip právní rovnosti, svoboda a spravedlnost. In: Lengyelová, D. (ed.). (Ne)rovnosť a rovnoprávnosť. Bratislava: Slovak Academic Press, 2005, s. 26. 27 Toto dělení zavedl John Stuart Mill (viz MILL, J. S. Utilitarianism. In: Warnock, M. (ed.). On Liberty. London: Collins, 1962, s. 301). 28 VEČEŘA, M. Princip právní rovnosti, svoboda a spravedlnost. In: Lengyelová, D. (ed.). (Ne)rovnosť a rovnoprávnosť. Bratislava: Slovak Academic Press, 2005, s. 27. 29 Tamtéž, s. 27–28. 30 Tamtéž, s. 28.


12

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. Rovnost v právech a rovnost před zákonem v podobě rovného zacházení jsou tak odrazem, resp. realizací obecného principu rovnosti ve společenských vztazích tím, že je všem jednotlivcům poskytnut určitý soubor práv směřujících k zajištění relativní rovnosti i u fakticky odlišných jedinců. Rovnost jako taková tedy představuje jakýsi stav, zatímco rovnoprávnost je charakterizována určitým procesem. Zachování či dosažení rovnosti ve společnosti je totiž nutně podmíněno určitou akcí všech jejích členů. Tu lze ze strany objektu takového jednání pokládat za subjektivní právo každého jedince na rovné či srovnatelné zacházení. To znamená, že každý člověk by měl ve srovnání s ostatními požívat rovnoprávného postavení. Tomuto právu jedince pak odpovídá povinnost všech ostatních zacházet a jednat s ním srovnatelně jako s dalšími jedinci, tedy povinnost realizace rovného zacházení tak, aby byla odstraněna neodůvodněná nerovnost mezi jednotlivci.31 5. Právní zakotvení rovnosti Rovnost, resp. s ní spojená zásada zákazu diskriminace, je dnes standardním právem, které lze nalézt především v nejrůznějších katalozích lidských práv. V moderních demokratických státech bez výjimky platí, že základní lidská práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu, a tato zásada je zakotvena v lidskoprávních dokumentech jak na úrovni mezinárodní, tak vnitrostátní. S ohledem na Českou republiku jsou na mezinárodním poli zásadní především dokumenty, jež vznikly v souvislosti s činností Organizace spojených národů (v rámci obecné působnosti je to např. Všeobecná deklarace lidských práv, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech32). Dále je Česká republika vázána ustanoveními nejstaršího právně závazného dokumentu týkajícího se základních lidských práv vůbec, a to Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod33, jež vznikla v rámci činnosti Rady Evropy. Zásada rovnosti je také zakotvena v dokumentech Evropské unie. Komplexní dílo z pohledu lidských práv na úrovni EU představuje Listina základních práv Evropské unie34, která je s účinností od 1. prosince 2009 pro členské státy právně závazná.35

31 DVORSKÁ, O. Zásada rovného zacházení, zákaz diskriminace a jejich uplatňování v pracovním právu. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 29. 32 V souvislosti s rovností pak konkrétně čl. 7 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 10 odst. 3 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. 33 Zákaz diskriminace je zakotven v čl. 14 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. 34 O rovnosti obecně pojednává kapitola III, o ochraně před diskriminací pak konkrétně čl. 21 Listiny základních práv Evropské unie. 35 Výjimku z uplatňování Listiny základních práv EU si však v rámci Protokolu č. 30 k Lisabonské smlouvě vyjednala Velká Británie a Polsko.


13

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 V rámci vnitrostátního práva pak bývá zásada rovnosti obsažena v právních předpisech tvořících ústavní pořádek daného státu. V některých případech se jedná o jediný dokument v podobě ústavy (takový příklad představuje např. francouzská ústava), jindy jde jako v případě České republiky o dva relativně samostatné, avšak související předpisy (Ústava ČR a k ní patřící Listina základních práv a svobod). Všem katalogům lidských práv, vyjádřených v jakékoli právní podobě, je přitom společné zakotvení obecné zásady rovnosti všech jejich adresátů před zákonem, která je spojena s požadavkem rovného zacházení a zákazu diskriminace. Tyto zásady jsou pak dále konkretizovány v mezinárodních i vnitrostátních právních předpisech upravujících určitou oblast (jako např. zaměstnání, odměňování, procesní práva apod.36) či zaměřujících se na určité diskriminační kritérium (rasu, pohlaví atd.37).38 Zásada rovnosti před zákonem je obecně vnímána jako základní princip, který vyžaduje odstranění konkrétních právních překážek. Postupem času se však ukázalo, že rovnost před zákonem sama o sobě nestačí. Stále totiž existovaly skupiny, pro něž zůstávala právní rovnost nedosažitelná, a bylo tedy zapotřebí pokročilejšího pojetí rovnosti. Namísto prostého odstraňování právních překážek bylo třeba zakázat předsudečné jednání a diskriminaci působenou veřejnými i soukromými aktéry.39 Vývoj rovnosti a zákazu diskriminace je proto možné z tohoto hlediska rozdělit do tří fází. První fáze se týkala odstranění formálních právních překážek rovnosti (např. otroctví, vyloučení žen z volebního práva atd.). Přestože zákonné nerovnosti byly postupně odstraněny, nadále byly některé skupiny v každodenním životě neodůvodněně znevýhodňovány (např. při přijímání do zaměstnání či přístupu ke vzdělání). Ve druhé fázi tedy bylo nutno přikročit k přijímání antidiskriminační legislativy, a to jak na úrovni mezinárodní, tak vnitrostátní. Postupně se však i přijetí antidiskriminačních opatření ukázalo pro odstranění znevýhodnění určitých skupin jako nedostatečné. Následovala tedy třetí fáze, která spočívá v přijímání pozitivních opatření, kdy jsou v rámci pozitivní diskriminace či afirmativní akce zaváděny např. různé vzdělávací kurzy, kvóty apod.40 Pro účely této práce si však vystačíme s pojetím a rozborem první fáze vývoje rovnosti.

36 Zde je patrná zejména činnost ES/EU, a to díky její sekundární legislativě (viz množství směrnic). 37 Kromě směrnic ES/EU také např. v rámci OSN vydaná Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace či Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen. 38 DVORSKÁ, O. Zásada rovného zacházení, zákaz diskriminace a jejich uplatňování v pracovním právu. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 43. 39 FREDMAN, S. Antidiskriminační právo. Praha: Multikulturní centrum Praha, 2007, s. 89. 40 Etika a boj s diskriminací. Praha: Multikulturní centrum Praha, s. 2. Dostupné z: http:// www.mkc.cz/uploaded/antidiskriminace/Etika_a_boj_s_diskriminaci.doc


14

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. 5. 1 Rovnost na ústavní úrovni 5.1.1 Obecně Jak už bylo uvedeno výše, princip rovnosti bývá ústavně vyjádřen zakotvením rovnosti všech lidí před zákonem. Na princip rovnosti pak navazuje jeho interpretace, podle které se má se stejnými zacházet stejně a s nestejnými nestejně. Aplikace ústavního principu rovnosti v zákonodárství i v aplikaci práva je proto spojena s hledisky odlišitelnosti jednotlivých skupin právních subjektů nebo samotných jednotlivců a s akceptovatelností těchto hledisek z pohledu ústavy a z pohledu principů demokratické společnosti.41 Weinberger rozlišuje s ohledem na obsahový rámec možných hranic rozlišování ze strany zákonodárce tři druhy obsahových postulátů rovnosti - zákazy diskriminace, rovnost podle měřítek spravedlnosti a požadavky egality nebo postuláty sociálního vyrovnání. Ústavněprávně jsou přitom první dva spojeny s principem proporcionality, třetí se odvíjí od přijaté kulturní a politické koncepce spravedlnosti.42 Všechny mezinárodní smlouvy, s působností obecnou i speciální, stejně jako vnitrostátní katalogy lidských práv, se hlásí k principu rovnosti, od kterého odvozují zásadu nediskriminace.43 Nediskriminace tak představuje základní a všeobecný princip týkající se ochrany lidských práv. Problematika diskriminace, resp. ochrany před diskriminací je pak úzce propojena s pojetím a chápáním rovnosti v tom smyslu, že zákaz diskriminace představuje prostředek dosažení rovnosti. V určitém kontextu tedy může být diskriminace vnímána jako protiklad rovnosti.44 Rovnost lze taktéž vyjádřit jako pravidlo nediskriminace. Také Ústavní soud ČR pojímá rovnost jako právně filozofický postulát garantovaný zákazem diskriminace (viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 15/0245). 5.1.2 Listina základních práv a svobod Jak již bylo uvedeno výše, rovnost je dnes de iure zachycena v podobě rovnostní klauzule ve všech mezinárodních i vnitrostátních lidskoprávních dokumentech, přičemž v mnoha právních řádech je navíc posílena zákonnými opatřeními.46 Stejně tomu je také v případě České republiky, kde je rovnost obecně zakotvena v Listině základních práv a svobod47, jež je dle čl. 3 Ústavy ČR součástí 41 HOLLÄNDER, P. Základy všeobecné státovědy. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 123. 42 Tamtéž, s. 125. 43 KLÍMA, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. 2. díl. 2. rozšířené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 953. 44 ČIŽINSKÝ, P., ŠTĚPÁNKOVÁ, M. Antidiskriminace - pravdy a mýty o rovnosti. Praha: Poradna pro občanství, občanská a lidská práva, 2007, s. 5. 45 Nález ze dne 21. ledna 2003, sp. zn. Pl. ÚS 15/02 (č. 40/2003 Sb.; Sb. n. u., sv. 29, č. 11, s. 79). 46 FREDMAN, S. Antidiskriminační právo. Praha: Multikulturní centrum Praha, 2007, s. 1. 47 Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky.


15

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 ústavního pořádku České republiky. Čl. 1 Listiny deklaruje, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Rovnost v tomto pojetí představuje jedno z nejdůležitějších základních lidských práv, které náleží všem lidem bez rozdílu již od narození. A jako takové je nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Slovy Ústavního soudu ČR patří rovnost k fundamentálním principům ve všech moderních demokratických systémech a zároveň k základním právům, jež svou povahou jsou sociálními hodnotami konstruujícími hodnotový řád společnosti (viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/9548). Takto vyjádřená rovnost znamená jak možnost stejného přístupu k právům, tak znemožnění vyloučit člověka z dostupnosti určitých práv či svobod. A jako taková se rovnost v právech, jak je formulovaná v čl. 1 Listiny, promítá do celé řady jejích ustanovení a je tedy v podstatě obsahem celé Listiny (viz nález ÚS sp. zn. Pl. ÚS 31/9449). Na jedné straně tedy představuje rovnost člověka v právech všeobecný interpretační princip, na straně druhé je dispozicí ke konkretizaci právními předpisy. V kontextu s čl. 3 Listiny, který v odstavci 1 konstatuje, že základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení, má současně charakter antidiskriminační.50 Ústavní soud ve většině svých rozhodnutí zastává názor, že z podstaty zásady rovnosti nevyplývá nutnost přiznání každému jakéhokoliv práva. Naopak je nutné zabývat se v případě tvrzeného nerovného zacházení otázkou, zda se jedná o diskriminaci, tj. o znevýhodňující zacházení v rozporu s ústavně zaručenými právy, nebo o rozdílné zacházení, jež je ospravedlnitelné a tudíž ústavně konformní.51 Z toho plyne, že pokud např. zákonná úprava zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže být sama o sobě bez dalšího označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má totiž vždy určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví či nikoliv.52 K pojetí této tzv. relativní rovnosti se pak váže kritérium objektivního a rozumného ospravedlnění zákonodárcem přijaté právní úpravy a na ni navazující test proporcionality, jež se postupem času staly pravidelnou součástí argumentace Ústavního soudu (blíže viz část sedmá tohoto článku).53 48 Nález ze dne 7. června 1995, sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (č. 168/1995 Sb.; Sb. n. u., sv. 3, č. 29, s. 209). 49 Nález ze dne 24. května 1995, sp. zn. Pl. ÚS 31/94 (č. 164/1995 Sb.; Sb. n. u., sv. 3, č. 25, s. 175). 50 KLÍMA, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. 2. díl. 2. rozšířené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 935. 51 ŠČOTKOVÁ, A. Rovnost a zákaz diskriminace v judikatuře Ústavního soudu ČR. In: Bobek, M., Boučková, P., Kühn, Z. (eds.) Rovnost a diskriminace. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 185. 52 Nález ze dne 21. ledna 2003, sp. zn. Pl. ÚS 15/02 (č. 40/2003 Sb.; Sb. n. u., sv. 29, č. 11, s. 89) 53 ŠČOTKOVÁ, A. Rovnost a zákaz diskriminace v judikatuře Ústavního soudu ČR. In: Bobek, M., Boučková, P., Kühn, Z. (eds.) Rovnost a diskriminace. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 187.


16

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. Dle Ústavního soudu je totiž nutné odmítnout tzv. egalitářský univerzalizmus, který by jistě vyvolal hluboce nefunkční sociální účinky.54 Rovnost svobodného jedince v důstojnosti a právech je sice základním stavebním kamenem našeho ústavního řádu, Ústavní soud však vnímá rovnost spíše v pojetí ideálu spravedlnosti jako tzv. rovnost na pochodu. V sociálním procesu tak rovnost plní spíše jen funkci ideálně typických kategorií vyjadřujících cílové představy, jež se nemohou zcela krýt se sociální realitou a lze je dosahovat jen aproximativním způsobem.55 Rovnost je přitom v pojetí Ústavního soudu spojena také se zákazem libovůle. V případě rovnosti totiž jde o praktické poznání a uznání hodnoty každého člověka jako takového, bez ohledu na jeho schopnosti, znalosti a ‚užitečnost‘ či prospěšnost pro celek, a tedy o projev dávné pravdy (…) že s člověkem nikdy nesmí být svévolně zacházeno pouze jako s prostředkem sloužícím zájmům jiných.56 6. Rovnost akcesorická a neakcesorická Princip rovnosti ve formě obecného zákazu diskriminace působí v ústavních systémech většinou jako princip akcesorický, tzn., že zakazuje státu diskriminovat osoby při výkonu jejich základních práv a svobod.57 Klasickým příkladem může být čl. 14 Evropské úmluvy, který chrání jednotlivce nacházející se v analogických situacích proti diskriminaci při užívání jiných práv uvedených v Úmluvě. Zákaz diskriminace tak nemá samostatnou právní povahu, ale doplňuje jiná základní práva garantovaná Úmluvou. Evropský soud pro lidská práva v tomto směru např. judikoval, že je-li porušeno některé samostatně existující právo chráněné Úmluvou, není nutné se navíc zabývat námitkou diskriminace, ledaže tato námitka představuje podstatnou část argumentace stěžovatele. V tomto případě by pak Soud zkoumal námitku diskriminace meritorně.58 Limitaci antidiskriminačních pravidel principy akcesority však dle Kühna nelze přecenit, jelikož s ohledem na šíři záběru současných základních práv je téměř každá diskriminace, Soudem shledaná za nepřípustnou, přiřaditelná k nějakému základnímu právu nebo svobode.59 Přesto existují také ustanovení založená na neakcesorickém pojetí rovnosti, v souvislosti s Evropskou úmluvou je to např. čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě. V tomto případě již není rozhodující, v jaké oblasti k diskriminaci dochází, navíc není podstatný ani její vztah k určitému rozsahu práv a povinností. Rovnost je totiž pojímána jako právo každého na rovné postavení ve srovnání s ostatními, 54 Nález ze dne 6. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/04 (č. 405/2006 Sb.; Sb. n. u., sv. 41, č. 112, s. 379) 55 Tamtéž 56 Tamtéž 57 KÜHN, Z. Diskriminace v teoretickém a srovnávacím kontextu. In: Bobek, M., Boučková, P., Kühn, Z. (eds.) Rovnost a diskriminace. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 41 58 Tamtéž, s. 36. 59 Tamtéž, s. 42.


17

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 kterému odpovídá adekvátní zacházení založené na zákazu neoprávněné diskriminace, a to ve všech oblastech a v komparaci se všemi právy. Ve vztahu k zmíněnému Protokolu to např. znamená, že na rozdíl od čl. 14 Evropské úmluvy se zákaz diskriminace nevztahuje pouze na práva deklarovaná Úmluvou. Podstatou neakcesorické rovnosti je totiž obecně zákaz neoprávněného odlišného zacházení s konkrétním subjektem na základě určitého diskriminačního kritéria, a to jak bez ohledu na oblast, v níž k takové diskriminaci dochází, tak na výhodu nebo nevýhodu, jež byla vůči diskriminované osobě uplatněna (tzn. přiznání či odepření určitého práva).60 V důvodové zprávě k Listině základních práv a svobod61 se uvádí, že zásada rovnosti se v čl. 3 formuluje v souladu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, z čehož vyplývá zákaz diferenciace práv při provádění ústavního zákona podle měřítek v tomto ustanovení uvedených.62 Z toho tedy vyplývá, že ústavní zakotvení principu rovnosti a s ním souvisejícího zákazu diskriminace je na první pohled pojato spíše akcesoricky, nicméně Dvorská při detailnějším rozboru považuje tento názor za poněkud sporný. V souvislosti s Listinou uvádí hned několik rozdílů oproti jednoznačnému akcesorickému pojetí rovnosti v Evropské úmluvě. Zejména si je třeba uvědomit, že Úmluva ve svém čl. 14 výslovně uvádí, že se zákaz diskriminace vztahuje pouze na užívání práv a svobod přiznaných touto úmluvou. Listina v čl. 3 naopak zaručuje rovné zacházení ve vztahu k základním právům a svobodám obecně, nikoliv pouze vůči právům v ní deklarovaným.63 Rozsah zaručených práv představuje další podstatný rozdíl. Zatímco Evropská úmluva v podstatě poskytuje ochranu jen právům občanským a částečně politickým, katalog práv zaručených Listinou je mnohem širší, neboť kromě těchto práv zahrnuje také práva sociální, hospodářská a kulturní, včetně práv národnostních a etnických menšin. Je tedy zřejmé, že takový rozsah práv je mnohem komplexnější a univerzálnější, jelikož v podstatě zastřešuje výkon jakéhokoli práva. Dalo by se tudíž mluvit spíše o neakcesorickém pojetí rovnosti. Dvorská tuto skutečnost podepírá také třetím argumentem, a sice kombinací čl. 1 Listiny, dle něhož jsou lidé svobodní a rovní v právech, tj. ve všech právech obecně, a čl. 5 Listiny, dle něhož je každý způsobilý mít práva, tj. opět jakákoli práva. 64 60 DVORSKÁ, O. Zásada rovného zacházení, zákaz diskriminace a jejich uplatňování v pracovním právu. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 43. 61 Resp. k ústavnímu zákonu č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky. 62 Viz Důvodová zpráva (Všeobecná část). In: PAVLÍČEK, V. a kol. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. Díl 2, Práva a svobody. 2. doplněné a podstatně rozšířené vydání. Praha: Linde, 2002, s. 349–351. 63 DVORSKÁ, O. Zásada rovného zacházení, zákaz diskriminace a jejich uplatňování v pracovním právu. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 84. 64 Tamtéž


18

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. Co se týče rovnosti zakotvené v Listině základních práv a svobod, také Ústavní soud ČR judikuje poněkud nekonzistentně. V jeho nálezech byl v průběhu doby diskutabilní jak čl. 1, tak čl. 3 Listiny, přestože proklamace rovnosti všech lidí v důstojnosti a v právech i zaručení základních práv a svobod všem bez rozdílu, tj. bez jakékoli diskriminace, by dle výše uvedeného mohla evokovat spíše rovnost neakcesorickou.65 Spíše se však zdá, že se Ústavní soud přiklání k pojetí rovnosti coby právu akcesorickému. Toto pojetí přitom zdůvodňuje odlišností rovnosti od svobody jako takové, neboť zatímco svoboda je obsahově dána přímo podstatou jednotlivce, vyžaduje rovnost zpravidla ‚mezičlánky‘, relaci k jiné sociální hodnotě.66 Východisko Ústavního soudu tak spočívá ve zpochybnění podstaty rovnosti, k němuž dochází právě tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva. Má-li se totiž nerovnost v sociálních vztazích dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti.67 Ústavní soud nicméně v některých případech své pojetí rovnosti jakožto práva akcesorického do jisté míry zpochybňuje. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/0168 poprvé vymezuje neakcesorické pojetí rovnosti, a to tak, že obsahem principu neakcesorické rovnosti je vyloučení libovůle ze strany zákonodárce v rozlišování subjektů a práv. Dle Ščotkové však Ústavní soud toto pojetí v konkrétním případě zvolil pravděpodobně zejména z důvodu problémů s nalezením ústavně chráněného akcesorického práva. V nálezu totiž identifikoval libovůli v rozlišování pro oblast odměňování a náhrady nákladů spojených s výkonem veřejných funkcí, jednalo se však o případ správců konkursní podstaty, jejichž funkce je těžko podřaditelná pod čl. 26 Listiny.69 Obecně však lze shrnout, že Ústavní soud pokládá za neakcesorickou zejména rovnost dle čl. 1 Listiny (viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 12/0270 či sp. zn. Pl. ÚS 7/0371), naopak rovnost vyjádřenou zákazem diskriminace dle čl. 3 považuje spíše za rovnost akcesorickou (viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 22/9272 či sp. zn. Pl. ÚS 42/0373). Jakkoli se tedy Ústavní soud snažil 65 Tamtéž, s. 44. 66 Nález ze dne 6. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/04 (č. 405/2006 Sb.; Sb. n. u., sv. 41, č. 112, s. 379) 67 Tamtéž 68 Nález ze dne 25. června 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (č. 403/2002 Sb.; Sb. n. u., sv. 26, č. 80, s. 317) 69 ŠČOTKOVÁ, A. Rovnost a zákaz diskriminace v judikatuře Ústavního soudu ČR. In: Bobek, M., Boučková, P., Kühn, Z. (eds.) Rovnost a diskriminace. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 184. 70 Nález ze dne 19. února 2003, sp. zn. Pl. ÚS 12/02 (č. 83/2003 Sb.; Sb. n. u., sv. 29, č. 20, s. 167) 71 Nález ze dne 18. července 2004, sp. zn. Pl. ÚS 7/03 (č. 512/2004 Sb.; Sb. n. u., sv. 34, č. 100, s. 165) 72 Nález ze dne 8. října 1992, sp. zn. Pl. ÚS 22/92 (Sb. n. u. ÚS ČSFR, roč. 1992, č. 11, s. 40) 73 Nález ze dne 28. března 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03 (č. 280/2006 Sb.; Sb. n. u., sv. 40, č. 72, s. 703)


19

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 k otázce (ne)akcesority vyslovit, je zřejmé, že chápe rovnost v různých případech odlišně. 7. Rovnost jako relativní kategorie V dnešní době vycházejí všechny teorie rovnosti z pojímání rovnosti jako kategorie relativní, což znamená, že berou v potaz nemožnost dosáhnout absolutní rovnosti všech lidí a snaží se tomuto ideálu pouze přiblížit. Základním problémem spojeným s tímto pojetím je otázka, zda a proč by pro dosažení větší rovnosti mělo být s určitými osobami zacházeno rozdílně a zda existují nějaké vrozené či získané vlastnosti nebo pozice ve společnosti, jež by tento rozdílný vztah k jednotlivým osobám ze strany institucí či zákonů distribuujících jednotlivé statky legitimizovaly.74 Ústavní soud ČR v této otázce zastává názor, že rovnost jako kategorie relativní nepovažuje za diskriminační jakékoliv rozlišování, nýbrž vyžaduje odstranění pouze rozdílů neodůvodněných, a to za současného vyloučení libovůle (viz např. výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 22/92). Ústavní soud přitom ve své judikatuře poukazuje na nutnost brát v úvahu měnící se obsah zásady rovnosti v právech a v této souvislosti bere za svůj přístup Evropského soudu pro lidská práva ohledně kritérií pro posouzení, zda v konkrétním případě došlo k porušení zásady rovnosti. V případě jedinců, kteří se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, je proto třeba, aby pro rozdílné zacházení byly tzv. objektivní a rozumné důvody. Tato podmínka, která tvoří jakousi podmnožinu širšího konceptu legitimního cíle, tak musí být ze strany zákonodárce bezpodmínečně splněna, jinak by jím přijatá právní úprava nebyla Ústavním soudem aprobována.75 Další podmínku pak představuje tzv. test proporcionality, jehož obsah Ústavní soud specifikuje tak, že opatření omezující základní práva a svobody nesmějí svými negativními důsledky přesáhnout klady, které představuje veřejný zájem na těchto opatřeních (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 42/04). Podle názoru Ústavního soudu tak není v rozporu s ústavním pořádkem situace, kdy se zákonodárce rozhodne poskytnout určité skupině méně výhod než druhé, toto rozdílné zacházení však musí vždy sledovat legitimní cíl. Ospravedlnitelné by tak bylo zejména méně výhodné zacházení odůvodněné veřejným zájmem či veřejným blahem, přičemž k těmto chráněným veřejným hodnotám by patřily např. základní principy demokracie a jejich ochrana.76 V argumentaci Ústavního soudu se však dnes více než s pojmem veřejného zájmu, resp. legitimního cíle, setkáváme s tzv. objektivním a rozumným ospravedlněním. Takto např. Ústavní soud podpořil institut přenosu důkazního břemene v otázkách rasové diskriminace, jelikož jen tento představuje v daných případech účinný 74 BUBÍK, T. Filosoficky o spravedlnosti. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2007, s. 35. 75 ŠČOTKOVÁ, A. Rovnost a zákaz diskriminace v judikatuře Ústavního soudu ČR. In: Bobek, M., Boučková, P., Kühn, Z. (eds.) Rovnost a diskriminace. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 187. 76 Tamtéž, s. 186–187.


20

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. prostředek právní ochrany. V tomto nálezu (sp. zn. Pl. ÚS 37/0477) také Ústavní soud předmětné ustanovení prohlásil za přiměřený prostředek k dosažení sledovaného cíle, neboť bude-li aplikován ústavně konformním způsobem, bude zachována spravedlivá rovnováha mezi požadavky veřejného zájmu společnosti a požadavky ochrany individuálních základních práv. Tady se již dostáváme do další fáze přezkumu Ústavního soudu, a to do fáze poměřování proporcionality daného zákonodárcem přijatého opatření. Komplexní výklad principu přiměřenosti podal Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/9478, v němž uvádí, že i tam, kde ústavní úprava omezení základních práv či svobod nepředpokládá, může v případě jejich kolize k určité restrikci dojít. Pro takové situace je však nutné stanovit podmínky, za jejichž splnění má jedno základní právo či svoboda přednost před jiným, resp. před jinou. V rámci řešení případů vzájemného poměřování v kolizi stojících základních práv a svobod tak stanovil Ústavní soud následující kritéria. Prvním je tzv. kritérium vhodnosti, jež hledá odpověď na otázku, zdali institut omezující určité právo umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (tedy ochranu jiného základního práva). Druhý požadavek představuje tzv. kritérium potřebnosti, které spočívá v porovnání legislativního prostředku omezujícího základní právo s jinými opatřeními, jež by umožnily dosáhnout stejného cíle bez zásahu do základních práv či svobod. Třetí podmínkou je pak tzv. kritérium porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv.79 Při porovnávání závažnosti v kolizi stojících základních práv po splnění podmínky vhodnosti a potřebnosti pak Ústavní soud zvažuje empirické, systémové, kontextové i hodnotové argumenty. Za argument empirický pokládá Ústavní soud faktickou závažnost jevu, jenž je spojen s ochranou určitého základního práva, systémový argument zase představuje zvažování smyslu a zařazení dotčeného základního práva či svobody v systému základních práv a svobod. Kontextovým argumentem rozumí Ústavní soud další negativní dopady omezení jednoho základního práva v důsledku upřednostnění jiného, hodnotový argument pak představuje zvažování pozitiv v kolizi stojících základních práv vzhledem k akceptované hierarchii hodnot. Součástí porovnávání závažnosti v kolizi stojících základních práv je přitom rovněž zvažování využití právních institutů minimalizujících argumenty podložený zásah do jednoho z nich. Tento závěr Ústavní soud dovodil mj. z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, neboť základních práv a svobod musí být šetřeno nejenom při používání usta-

77 Nález ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04 (č. 419/2006 Sb.; Sb. n. u., sv. 41, č. 92, s. 173) 78 Nález ze dne 12. října 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (č. 214/1994 Sb.; Sb. n. u., sv. 2, č. 46, s. 57) 79 ŠČOTKOVÁ, A. Rovnost a zákaz diskriminace v judikatuře Ústavního soudu ČR. In: Bobek, M., Boučková, P., Kühn, Z. (eds.) Rovnost a diskriminace. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 190.


21

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 novení o mezích základních práv a svobod, nýbrž analogicky rovněž v případě jejich omezení v důsledku jejich vzájemné kolize.80 8. Druhy rovnosti Bylo již uvedeno výše, že rovné zacházení může ve skutečnosti vést k nerovnostem a naopak k dosažení rovnosti může být třeba nerovného zacházení. Tento zdánlivý paradox lze pochopit, uvědomíme-li si skutečnost, že rovnost lze chápat různými způsoby podle toho, jaké pojetí zvolíme. V úvodu naznačený separátní právní režim pro menšiny tak může být vnímán z jednoho úhlu pohledu jako popření, z druhého pak jako naplnění principu rovnosti. Obecně lze přitom odlišit čtyři základní druhy rovnosti, a to rovnost formální, rovnost materiální, rovnost výsledků a rovnost příležitostí. Formální rovnost (neboli rovnost zacházení) představuje pojetí rovnosti před zákonem, tedy rovnosti de iure, avšak nikoliv de facto. Již od dob Aristotela je formální rovnost postavena na základní premise, že spravedlivě znamená všem stejně. Představuje tedy požadavek, aby ve stejné situaci bylo zacházeno se stejnými stejně (resp. s odlišnými odlišně), a to bez ohledu na společenské, sociální, etnické či jiné pozadí jednotlivce. S ohledem na to tak formální rovnost představuje spíše rovnost procedurální. Pro ilustraci lze uvést např. požadavek gramotnosti jako podmínku pro volební právo, který se vztahoval shodně na všechny. V praxi bylo nicméně z tohoto práva vyloučeno velké množství černochů, neboť podmínku gramotnosti nesplňovali.81 Stinnou stránkou rovnosti v zacházení tedy je, že v případě dvou jednotlivců, kteří se zdají být stejní, ale ve skutečnosti mají odlišné možnosti přístupu k moci, příležitostem či hmotným výhodám, způsobuje nerovné výsledky. V tomto pojetí rovnosti je za nejdůležitější požadavek možno považovat zrušení formálních vylučujících zákonů a zákaz jednání založeného na předsudcích. Dle Sandry Fredman je však možno u formální rovnosti identifikovat nejméně čtyři okruhy problémů. První zahrnuje otázku relevantní stejnosti dvou osob. Ne každé rozlišení je totiž diskriminační. Lidé jsou zákonodárcem řazeni do různých skupin ze širokého spektra důvodů, z nichž mnoho je považováno za legitimní. Jaký typ rozlišování by však měl být ještě přijatelný a který již zakázán jako nelegitimní? Vývoj v této otázce lze dobře ilustrovat na postupném zákazu charakteristik rozlišování z důvodu rasy či pohlaví, v jiných oblastech (např. sexuální orientace) však ještě nebylo obdobného plného uznání dosaženo.82

80 Nález ze dne 12. října 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (č. 214/1994 Sb.; Sb. n. u., sv. 2, č. 46, s. 57) 81 Etika a boj s diskriminací. Praha: Multikulturní centrum Praha, s. 2. Dostupné z: http:// www.mkc.cz/uploaded/antidiskriminace/Etika_a_boj_s_diskriminaci.doc 82 FREDMAN, S. Antidiskriminační právo. Praha: Multikulturní centrum Praha, 2007, s. 7–8.


22

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. Druhým problémem je relativita zásady rovnosti jako konzistentnosti. Vyžaduje totiž, aby se se dvěma srovnatelnými osobami v podobné situaci jednalo stejně, neřeší však už, zda stejně dobře či stejně špatně. Vzhledem k absenci takového obsahového základu lze tudíž požadavek rovného zacházení splnit jak rozšířením výhody na relativně neprivilegovaného jedince, tak odejmutím výhody relativně zvýhodněné skupině. Oba tyto způsoby jednání (tzv. levelling up a levelling down) by sice naplnily zásadu rovnosti jako konzistentnosti, ovšem nikomu by takové jednání neprospělo. Třetí potíží rovnosti zacházení je nutnost najít vhodného komparátora (objekt srovnání). Jedině při srovnání s osobou např. jiné rasy či opačného pohlaví v podobné situaci lze prokázat, že s ní bylo jednáno příznivěji než se stěžovatelem. Právní úprava však požaduje, aby bylo od těchto diskriminačních charakteristik při posuzování relativní stejnosti odhlédnuto. Komparátor však nikdy nemůže být tímto tzv. abstraktním jedincem, ve skutečnosti je jím vždy bílý muž, křesťan, heterosexuál a bez postižení. Těhotná žena však stěží najde vhodného mužského komparátora. Tuto situaci totiž nelze řešit např. v podobě srovnání zacházení s nemocným mužem (jak bylo jednu dobu zvykem), nýbrž až úplným opuštěním myšlenky rovnosti jako konzistentnosti a s ní spojené potřeby mužského komparátora.83 Za poslední problematický aspekt formální rovnosti Fredman považuje způsob zacházení s konzistentností. Rovné zacházení totiž nebere do úvahy přiměřenost v poměru k odlišnostem různých osob, kvalifikovanými jsou pouze osoby „stejné“. Kulturní či náboženské rozdíly však mohou k dosažení skutečné rovnosti vyžadovat pozitivní opatření. Formální rovnost však s takovým postupem nepočítá. Z uvedeného tedy vyplývá, že formální rovnost neboli rovnost zacházení je významná především z pohledu odstraňování osobních předsudků. Pro odstranění strukturálních nerovností je však nutné její propojení s materiálnějším přístupem.84 Cílem materiální rovnosti je totiž dosažení rovnosti reálné, nikoliv pouze zákonné (jde tedy o princip „stejnému stejně, odlišnému odlišně, a to de iure i de facto“).85 Jejím obsahem je tak nejen stejné zacházení v okamžiku distribuce určitého statku, ale také posouzení dopadu na reálnou situaci jednotlivce. To znamená, že přihlíží ke skutečnostem, jako jsou společenské, sociální, etnické či jiné pozadí jednotlivce a snaží se je zohlednit.86 Požadavek rovnosti tak není jako v případě rovnosti formální vnímán jako abstraktní kategorie spravedlnosti,

83 Tamtéž, s. 8–9. 84 Tamtéž, s. 10. 85 BOBEK, M. Rovnost jako právní problém. In: Bobek, M., Boučková, P., Kühn, Z. (eds.) Rovnost a diskriminace. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 17. 86 Etika a boj s diskriminací. Praha: Multikulturní centrum Praha, s. 2–3. Dostupné z: http:// www.mkc.cz/uploaded/antidiskriminace/Etika_a_boj_s_diskriminaci.doc


23

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 ale jako kontextuální pojem, který umožňuje vytváření „separátních právních režimů“.87 Na materiálním chápání rovnosti je založena i rovnost výsledků a rovnost příležitostí, přičemž toto dělení závisí na tom, o jakou rovnost usilujeme. Rovnost výsledků totiž nevyžaduje rovné zacházení, ale dosažení rovných výsledků. Lze ji také vyjádřit jako úsilí o to, aby měli „všichni stejně v cíli“. Rovnost výsledků je tak na rozdíl od formální rovnosti, která stojí na představě procesní spravedlnosti, zaměřena na spravedlivější rozdělení konečných výhod. Silnou stránkou tohoto pojetí rovnosti je právě uvědomění si faktu, že zdánlivě identické zacházení může v důsledku minulé či přetrvávající diskriminace v praxi posilovat nerovnost. Rovnost výsledků přitom může spočívat v zaměření rozdělení konečných výhod nejen na jednotlivce či určitou skupinu, ale také na dosažení proporcionálního zastoupení.88 V tom však lze spatřovat i určitý problematický aspekt tohoto pojetí rovnosti. V souvislosti s negativním dopadem zdánlivě rovného zacházení na jednotlivce vyvstává otázka, zda je cílem celkové vyrovnání výsledků nebo náprava pro jednotlivce. Zrušení zákazu nošení pokrývky hlavy v konkrétní škole tak sice bude v daném případě např. znamenat konec diskriminace sikhského chlapce, nepovede však ke zvýšení poměrného zastoupení této menšiny ve škole. Zaměření na jednotlivce dokonce může mít opačný efekt, a to v případě, že určitý příslušník dané skupiny je schopen splnit podmínku, která jinak vylučuje většinu příslušníků této skupiny. Druhý způsob využití rovnosti výsledků se zaměřuje na výsledky pro skupinu. Jeho cíl je však spíše diagnostický, a to v důsledku toho, že místo aby předepisoval poměr výsledků, poukazuje na existenci překážek přístupu. To je zřejmé, když se podíváme např. na zastoupení žen v leteckém odvětví. Z prvního pohledu do statistik by vyplývala diskriminace, jelikož mezi piloty nefigurují téměř žádné ženy. O skutečnou diskriminaci by šlo v případě potvrzení přesvědčení, že ženy nemohou být dobrými pilotkami. Pokud je však nepoměrné zastoupení ve skutečnosti důsledkem nedostatku dobře vyškolených žen, dle tohoto pojetí by se přes nerovnost výsledků o neoprávněnou diskriminaci nejednalo.89 Třetí a nejsilnější význam rovnosti výsledků vyžaduje rovnost výstupů, tzn. že celkové rozložení např. žen či menšin v určité kategorii by mělo být odrazem jejich celkového poměru v pracovní síle či populaci. Důvodem k zahájení nápravných činů k dosažení rovných výstupů je tedy samotná nedostatečnost zastoupení, diskriminační jednání se nemusí dokazovat. Nejkontroverznější 87 BOBEK, M. Rovnost jako právní problém. In: Bobek, M., Boučková, P., Kühn, Z. (eds.) Rovnost a diskriminace. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 17. 88 Etika a boj s diskriminací. Praha: Multikulturní centrum Praha, s. 2–3. Dostupné z: http:// www.mkc.cz/uploaded/antidiskriminace/Etika_a_boj_s_diskriminaci.doc 89 FREDMAN, S. Antidiskriminační právo. Praha: Multikulturní centrum Praha, 2007, s. 10–12.


24

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. je toto chápání rovnosti výsledků v souvislosti se zvýhodňujícím zacházením s nedostatečně zastoupenou skupinou (tzv. pozitivní diskriminace). Je však třeba si uvědomit, že k dosažení rovnosti výsledků není otevřeně zvýhodňující zacházení vždy nutné. Lze jí dosáhnou např. prostřednictvím školení či jiných opatření. Cílem tohoto pojetí tedy není rovnost jako taková, dá se mluvit spíše o poměrnosti, spravedlnosti či vyváženosti.90 Rovnost příležitostí se pak nachází někde uprostřed mezi rovností formální a rovností výsledků. Lze ji vyjádřit jako úsilí o to, aby „všichni stáli na stejné startovní čáře“. Rovnost příležitostí usiluje o odstranění překážek, které znevýhodňují určitou skupinu (šlo by např. o požadavky nesouvisející se zaměstnáním). Přitom bere v úvahu možnost dopadu minulé či strukturální diskriminace na současnou situaci. Jsou-li však tyto překážky odstraněny, musí být všichni na „startu závodu“ posuzováni podle individuálních zásluh. Rovnost příležitostí se totiž již nezabývá otázkou, zda nakonec všichni cíle dosáhnou.91 Procedurální hledisko rovných příležitostí se tak např. zabývá odstraněním překážek rozvoje žen či menšin, ovšem ve výsledku nezaručuje větší materiální spravedlnost (jedná se tak spíše ve smyslu formální rovnosti o vyrovnání pozic de iure). Z tohoto hlediska tak např. není řešena situace, kdy ti, kteří v důsledku předchozí diskriminace postrádají určitou kvalifikaci, nadále nebudou schopni kritéria přijetí do zaměstnání splnit. Materiální hledisko rovných příležitostí ve smyslu vyrovnání startovních pozic de facto pak vystihuje citát amerického prezidenta Johnsona. Ten se v roce 1965 vyjádřil v tom smyslu, že nestačí otevřít dveře příležitostem, ale že všichni (…) občané musejí být schopni těmito dveřmi projít.92 V závislosti na úhlu pohledu se může rovnost výsledků a rovnost příležitostí překrývat. Pro ilustraci poslouží příklad vládního opatření určeného k financování zvláštních vzdělávacích programů pro příslušníky určité menšiny. Z pohledu rovnosti v přístupu na trh práce by se dalo na toto opatření dívat jako na snahu o dosažení rovnosti příležitostí. Zvláštním, dodatečným vzděláváním totiž dochází ke zlepšení vyhlídek příslušníků menšiny na trhu práce. S ohledem na přístup ke vzdělání jako takovému by se však již jednalo o rovnost výsledků. A sice proto, že z pozice přístupu ke vzdělání je zvýhodněna pouze daná menšina, neboť určitý statek (v tomto případě vzdělání) je poskytnut pouze jí. Rozdíl mezi těmito typy rovnosti je proto třeba posuzovat s ohledem na oblast, ke které se naše zkoumání vztahuje.93

90 Tamtéž, s. 12. 91 Etika a boj s diskriminací. Praha: Multikulturní centrum Praha, s. 2–3. Dostupné z: http:// www.mkc.cz/uploaded/antidiskriminace/Etika_a_boj_s_diskriminaci.doc 92 FREDMAN, S. Antidiskriminační právo. Praha: Multikulturní centrum Praha, 2007, s. 13–14. 93 BOBEK, M. Rovnost jako právní problém. In: Bobek, M., Boučková, P., Kühn, Z. (eds.) Rovnost a diskriminace. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 19–20.


25

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 S ohledem na výše uvedené tedy lze konstatovat, že určení ideálního přístupu k rovnosti, stejně jako její přesné vymezení a definice, jsou úkoly velmi obtížné, či dokonce nemožné, přestože se o to teoretikové i praktici pokoušejí po staletí. Při přijímání jakýchkoli opatření za účelem dosažení rovnosti je však vždy třeba k různým pojetím přistupovat v jejich celkovém kontextu a nikoliv izolovaně, jelikož jedině prostřednictvím komplexního přístupu lze nejúčinněji a v co největší míře eliminovat negativa jednotlivých samostatně aplikovaných teorií. Na závěr jen dodám, že je za všech okolností nutné postupovat tak, jak to činí i náš Ústavní soud, tedy s vědomím, že reálně dosažitelná je pouze rovnost relativní, neboť rovnost absolutní je ideálním stavem, jehož dosažení je v současném světě utopií.94 Mgr. Tereza Skarková Katedra ústavního práva a mezinárodního práva veřejného Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci Email: [email protected]

94 DVORSKÁ, O. Zásada rovného zacházení, zákaz diskriminace a jejich uplatňování v pracovním právu. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 29.


26

REALIZACE PRÁV ČESKÉ MENŠINY V POLSKÉ REPUBLICE1 The Realization of the Rights of Czech Minority in Poland

Jarosław Sułkowski2 SUŁKOWSKI, Jarosław. Realizace práv české menšiny v Polské republice. Acta Iuridica Olomucensia, 2013, Vol. 8, No. 1, pp. 27–40. Abstrakt: Tento článek se zabývá právním postavením české menšiny v Polské republice. Česká menšina v Polsku nemůže být srovnávána s polskou diasporou v České republice. Obě menšiny jsou společenstvími s odlišným postavením a jinými druhy problémů. Nesrovnatelná povaha obou skupin diaspory vyplývá z mnoha příčin. Rovněž odlišné jsou historické podmíněnosti jejich odlišného postavení. Poláci se nachází na území České republiky následkem politických rozhodnutí, která nevycházela z údajů týkajících se příslušnosti obyvatelstva ke státu, jelikož českým zemím byla přiznána rovněž území obývaná ve většině polským obyvatelstvem. Vezmeme-li v úvahu dějiny Těšínského Slezska, můžeme říci, že Poláci jsou zde starousedlíky. Naopak Češi přišli do polských zemí z důvodu obavy před pronásledováním Jednoty bratrské. Česká menšina v Polsku, mimo tzv. Českého koutku, má povahu přistěhovaleckou, nikoliv původní. Rozdíly mezi oběma menšinami souvisejí rovněž s jejich geografickým rozmístěním. Poláci v České republice představují diasporu koncentrovanou na území Těšínského Slezska, naopak Češi v Polsku jsou menšinou rozptýlenou. Tato vlastnost ovlivňuje schopnost menšiny získat vliv na rozhodování místních záležitostí, což je patrné na příkladu polské diaspory v Těšínském Slezsku. Koncentrace obyvatelstva obecně představuje také důležitý argument pro způsob rozdělení televizních a rozhlasových programů, které je možno omezit na místní dosah, avšak je možno zvětšit vysílací dobu. Podstatný rozdíl je v počtu příslušníků těchto menšin. Poláci představují menšinu tvořenou 39000 osobami, v České republice druhou největší národnostní skupinu. Čechů je podle údajů z roku 2002 takřka stokrát méně, 386 osob. Tyto údaje rozhodují o faktické nemožnosti realizace některých práv českou menšinou v Polské republice. Za druhé, Češi jsou v Polsku de facto nepostřehnutelní. Malý počet a rozptýlenost způsobuje, že právům české menšiny není věnována větší pozornost. Klíčová slova: Česká menšina, Polská republika, práva menšin, realizace práv. 1 Z polštiny přeložil David Kryska, Katedra správního práva a správní vědy, Právnická fakulta UK v Praze. 2 Katedra ústavního práva Fakulty práva a správy Univerzity v Lodži. Tento příspěvek vznikl v rámci projektu „Kształcenie kadr dla potrzeb rynku flexicurity i gospodarki opartej na wiedzy – oferta kierunków nauk humanistyczno-społecznych UŁ” spolufinancovaného z prostředků Evropské unie v rámci Evropského sociálního fondu.


27


AIO, 2013, Vol. 8, No. 1

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1

Abstract: The aim of this article is to describe legal position of Czech minority in the Republic of Poland. The Czech minority in Poland cannot be compared with the Polish diaspora in the Czech Republic. Both are minority communities with different positions and different scales of problems. Poles were on the territory of the Czech Republic as a result of political decisions contrary to the decision-makers and on the nationality of the population, since the Czech Republic was accompanied by areas inhabited mostly by Polish citizens. Considering the area of Cieszyn Silesia going to be assumed that the Poles are aboriginals. The Czechs, in turn, came to the Polish territory for fear of persecution by the Brethren activities. Czech minority in Poland, is a Czech immigrant, not native. The differences between the two minorities are also associated with its geographical distribution. Poles in the Czech Republic are concentrated in the Diaspora Zaolzie, while the Czechs in Poland, are dispersed within Poland. The main difference refers to numbers, Poles are a minority comprising 39,000 people in the Czech Republic‘s second-most national community, Czechs in Poland is almost 100 times less 386 people according to the 2002 data which means – de facto – impossibility of carrying out any rights by the minority Czech. Keywords: Czech Minority, Poland, Minority Rights, Realization of Rights

1 Úvod Ve dvacátém století se etnická podoba Evropy značně změnila. Vliv na to měly zejména následky obou světových válek. Válečné události způsobily vysídlení, migraci a konečně územní změny jednotlivých států. V tomto období došlo rovněž k národnostním konfliktům a četným státotvorným procesům – rozdělení Jugoslávie, rozpadu Sovětského svazu či rozdělení Československa na dva nezávislé státní útvary. Ruku v ruce těchto procesů, mnohdy nebývale dynamických, musela být přiznána subjektivita skupinám obyvatelstva, které se staly, z důvodů na nich nezávislých, součástí jiných národních společenství, byť byly etnicky svázané s původní vlastí. Problematika práv národnostních a etnických se stala otázkou globální, která vyžaduje úpravu jak na mezinárodní (s rozvojem EU rovněž evropské), tak národní (v tom ústavní) úrovni. Jako nezbytné se ukázalo zajištění zástupcům menšin zvláštních práv, když omezovat se v tomto směru pouze na zásadu rovnosti se ukázalo jako nedostatečné.3 Z přirozených důvodů měly státy zájem na vytvoření právních základů ochrany práv menšin a jejich realizaci, neboť v oblasti ochrany práv menšin se zásadně uplatňuje 3 Prawa mniejszości narodowychi mniejszości etnicznych w prawie międzynarodowym i polskim, Opracowania tematyczne OT-599, Varšava: Kancelaria Senatu, 2011, dostupné na http://www.senat.gov.pl/gfx/senat/pl/senatopracowania/17/plik/ot599.pdf, s. 5.


28

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. zásada vzájemnosti. Státy mohou tak své občany vystavit nebezpečí odvetného jednání, jestliže sami nebudou dodržovat práva menšin pobývajících na jejich území. Je přitom třeba upozornit na to, že ochranu těchto práv jaksi přirozeně ztěžuje bezděčná asimilace diaspory s občany daného státu a někdy činnosti států směřujících k jejich omezení. Uvedené prokazuje, že otázka realizace práv národnostních a etnických menšin je problematikou nezvykle aktuální a vyžadující stálé zkoumání. S ohledem na výše uvedené se jako vhodná jeví analýza realizace práv české menšiny v Polsku. Pro popis postavení menšiny je třeba vzít v potaz následující faktory: početní stav národnostní menšiny, právní úprava statusu národnostních menšin v daném státě a procesy probíhající uvnitř dané menšiny.4 Nezbytnou součástí analýzy musí být rovněž skutečnosti a údaje ukazující, v jakém stupni dochází k realizaci práv zajištěných v závazných právních předpisech. Není rovněž možné abstrahovat od historických zkušeností dané menšiny. 2 Česká menšina – historický nástin Česká menšina v Polsku, oproti polské menšině v ČR, není koncentrovaná a má dvojí povahu. Na území dnešního Lodžského vojvodství (v Zelově) a Mazovského vojvodství pobývají Češi, jejichž předkové se usídlili na území dnešního Polska mezi 16. a 18. stoletím. Jednalo se o protestanty, kteří opustili svou vlast v důsledku pronásledování Jednoty bratrské z náboženských důvodů. Vedle toho v Dolnoslezském vojvodství (v tzv. Českém koutku) pobývají čeští starousedlíci. 3 Česká menšina – demografické údaje Česká menšina představuje nejméně početnou národnostní menšinu v Polsku. Podle údajů sčítání lidu z roku 2002 měla 386 obyvatel: v Lodžském vojvodství 111 (z toho 81 v obci Zelov), ve Slezském vojvodství 61, v Dolnoslezském vojvodství 47, v Mazovském vojvodství 37. Muži představovali 42,23 % menšiny, ženy pak 57,77 %. Ve sčítání lidu v roce 2011 příslušnost k české menšině deklarovalo 969 osob.5

4 Janusz, G., Stopień asymilacji mniejszości narodowych i etnicznych w Polsce i w Europie, příspěvek přednesený na semináři komise národnostních a etnickcých menšin „Tożsamość mniejszości narodowych i etnicznych: akulturacja, asymilacja, stygmatyzacja” dne 25. června 2008 ve Varšavě, dostupné na http://orka.sejm.gov.pl/wydbas.nsf/0/8d681500727f9010c1257471003473c2/$file/grzegorz%20janusz.pdf, s. 1. 5 Tabulka 4.2. Ludność według rodzaju i kolejności identyfikacji narodowo-etnicznych w 2011 roku. In: Ludność. Stan i struktura demograficzno-społeczna, dostupné na http://www.stat. gov.pl/.


29

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 4 Právní úprava ochrany práv národnostních menšin v mezinárodním právu Ochrana práv národnostních menšin v Polsku je upravena na třech úrovních: na úrovni mezinárodní na základě úpravy Rady Evropy, na mezinárodní úrovni bilaterální opřené o dohody a smlouvy, jejichž stranami jsou Polská republika a Česká republika, a do třetice na ústavní a zákonné úrovni národní. Polsko je členským státem Rady Evropy a jako její člen je vázáno dvěma právními akty, které jsou klíčové pro ochranu práv národnostních menšin. První představuje Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin, přijatá ve Štrasburku dne 1. února 1995 (dále rovněž jen „Úmluva“ nebo „Rámcová úmluva“).6 Rámcová úmluva představuje dokument, který přišel s ochranou práv menšin a práv a svobod osob k nim náležících v rámci mezinárodní ochrany lidských práv. Stojí za to zde zdůraznit, že Úmluva je adresována nejen jednotlivým osobám, ale rovněž jejich společenstvím, ačkoliv si lze těžko představit realizaci práv v ní obsažených skupinou členů náležejících k danému společenství. Tato skupina totiž nepředstavuje samostatný právní subjekt. Úmluva se skládá z 5 oddílů (v oddílu I jsou obsažena obecná ustanovení, oddíl II je možné označit jako část zvláštní obsahující jednotlivá práva menšin a jejich příslušníků, oddíl III obsahuje kolizní normy a odkazuje na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod a na právo národních států, oddíl IV obsahuje institucionální záruky dodržování ustanovení Úmluvy, oddíl V se pak týká vstupu Úmluvy v platnost). Největší důležitost má oddíl II, a to s ohledem na závazek podávání zpráv o stavu dodržování práv menšin. Rozsah tohoto příspěvku neumožňuje vyčerpávajícím způsobem představit zvláštní část Úmluvy. Jako nezbytné se však jeví představení základních práv zajištěných ustanoveními Úmluvy. Tento dokument tak zajišťuje: stejnou právní ochranu menšin a právo jejich členů na rovnost před zákonem (čl. 4), právo na zachování prvků identity menšiny, t.j. náboženství, jazyka, tradice a kulturního dědictví (čl. 5), právo na svobodu pokojného shromažďování, svobodu sdružování, svobodu vyjadřování a svobodu myšlení, svědomí a vyznání (čl. 7), právo vyznávat své náboženství nebo víru a zakládat náboženské instituce, organizace a sdružení (čl. 8), právo na svobodu vyjadřování zahrnující právo přijímat a rozšiřovat informace v menšinovém jazyce bez zasahování veřejné moci (čl. 9 odst. 1), právo na tvorbu tiskovin a podle možností smluvních států právo tvořit a užívat své vlastní sdělovací prostředky (čl. 9 odst. 3), právo na užívání svého menšinového jazyka písemně i ústně, v soukromí i na veřejnosti s tím, že ve vztazích mezi správními orgány a příslušníky menšiny v oblastech obývaných tradičně nebo ve značném množství osobami příslušejícími k národnostní menšině budou smluvní státy Úmluvy usilovat o zajištění užívání menšinového jazyka, pokud to tito příslušníci vyžadují, avšak za podmínky, že takový požadavek odpovídá skutečné potřebě (čl. 10 odst. 1 a 2), právo na to být 6 V Polské republice publikována pod Dz. U. 2002 Nr 22, poz. 209. V České republice publikována pod č. 96/1998 Sb.


30

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. v jazyce, kterému rozumí (tedy ne nezbytně v jazyce menšinovém), informován o důvodech svého zatčení a všech obviněních (čl. 10 odst. 3), právo používat příjmení a jmen v menšinovém jazyce (čl. 11 odst. 1), právo na rozmisťování veřejně viditelných znaků, nápisů a dalších informací soukromé povahy v menšinovém jazyce (čl. 11 odst. 2), právo zakládat a spravovat vlastní soukromá vzdělávací zařízení (čl. 13 odst. 1) a právo učit se svému menšinovému jazyku (čl. 14 odst. 1). Úmluva zakládá rovněž smluvním stranám povinnosti a řadí mezi ně mimo jiné: povinnost podporovat mezikulturní dialog (čl. 6), povinnost uvádět tradiční místní názvy, názvy ulic a další topografická označení určená pro veřejnost rovněž v menšinovém jazyce a povinnost zajistit, aby příslušníci národnostních menšin měli odpovídající možnosti pro výuku menšinového jazyka za podmínky, že existuje na takové označení a výuku dostatečný požadavek – realizace těchto povinností se týká oblastí tradičně obývaných značným množstvím příslušníků určité národnostní menšiny (čl. 11 odst. 3 a čl. 14 odst. 2), povinnost zajistit odpovídající možnosti pro vzdělávání učitelů a přístup k učebnicím (čl. 12 odst. 2), povinnost nezasahovat do práva příslušníků národnostních menšin navazovat přes hranice svobodné vztahy s osobami, s nimiž sdílí stejnou etnickou, kulturní, jazykovou nebo náboženskou identitu (čl. 17 odst. 1). Úmluva, jejímž signatářem je Polsko od 20. prosince 2000 obsahuje rovněž mechanismus důležitý z hlediska realizace práv menšin. V souladu s jejím čl. 25 odst. 1 a 2 do jednoho roku po vstupu Úmluvy v platnost pro příslušnou smluvní stranu tato poskytne Radě Evropy úplné informace o legislativních a dalších opatřeních, která byla přijata k naplnění zásad v Úmluvě zakotvených. Tyto informace mají být poskytovány generálnímu tajemníkovi pravidelně. Zpracované zprávy představují zdroj mnohých informací a údajů umožňujících provedení analýzy realizace práv menšin v příslušném státě. Další důležitý právní dokument Rady Evropy představuje Evropská charta regionálních a menšinových jazyků přijatá ve Štrasburku dne 5. listopadu 1992 (dále rovněž jen „Charta“).7 Také tento právní dokument zakládá smluvním stranám povinnost odevzdávat periodické zprávy o politice realizované v souladu s částí II Charty a o opatřeních přijatých za účelem realizace ustanovení části III; tyto zprávy jsou adresovány generálnímu tajemníkovi Rady Evropy (čl. 15). Charta představuje rozsáhlý právní dokument obsahující cíle a zásady politiky, zákonodárství i praxe s ohledem na regionální a menšinové jazyky (část II)8 7 V Polské republice byla publikována pod Dz. U. 2009 Nr 137, poz. 1121. V České republice publikována pod č. 15/2007 Sb. m. s. 8 Mezi cíle Charta zařazuje mimo jiné: uznání regionálních nebo menšinových jazyků za výraz kulturního bohatství, respektování zeměpisné oblasti každého menšinového jazyka s cílem zajistit, aby územněsprávní členění nebylo na překážku jeho podpoře, potřebu jednání za účelem podpory menšinových jazyků směřujícího k jejich zachování, usnadňování užívání menšinových jazyků v ústní i písemné formě, ve veřejném i v soukromém životě, zachování vazeb mezi skupinami užívajícími regionální jazyky a jinými skupinami ve státě hovořícími jazykem, jenž je užíván ve stejné nebo obdobné formě, jakož i navazování kul-


31

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 a více než 90 povinností, doporučení a závazků adresovaných smluvním stranám (část III). Tyto posledně jmenované jsou rozděleny do šesti kategorií: vzdělávání, soudní orgány, orgány veřejné správy a veřejné služby, hromadné sdělovací prostředky, kulturní činnost a kulturní zařízení, hospodářský a společenský život. Každý smluvní stát Charty je zavázán naplňovat všechny cíle a zásady z části II a naplnit alespoň 35 odstavců nebo bodů obsažených v části III, z toho po třech z kategorie vzdělávání a kategorie kulturní činnost a kulturní zařízení a po jednom z kategorií zbývajících. Je třeba rovněž zdůraznit, že smluvní strany Charty mohou při podpisu nebo ukládání ratifikačních dokumentů učinit výhrady ve vztahu k cílům Charty (čl. 21). Polská republika, která je Chartou vázána od 1. června 2009, neučinila vůči české menšině žádné výhrady. Dalším mezinárodně právním dokumentem hrajícím poměrně důležitou roli pro ochranu práv české menšiny v Polsku představuje Smlouva mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Polskou republikou o dobrém sousedství, solidaritě a přátelské spolupráci uzavřená v Krakově dne 6. října 1991.9 Pokud jde o věcnou působnost, kryje se tato mezinárodní smlouva ve značné míře s Chartou i Úmluvou, nicméně vzhledem k tomu, že se jedná o dokument chronologicky starší, je možné ji považovat za doplnění ochrany závazné na úrovni Rady Evropy. Smlouva zaručuje: spolupráci na úrovni mezistátní, stejně jako na úrovni mezi oblastmi, vojvodstvími, okresy, městy a obcemi v oblasti účasti celé společnosti na vzájemných vztazích, rozšíření přímých styků politických stran a hnutí, odborů, církví a náboženských společností, nadací a jiných spolků a organizací (čl. 7); právo svobodně vyjadřovat, uchovávat a rozvíjet svou etnickou, kulturní a jazykovou a náboženskou svébytnost a rozvíjet svou kulturu ve všech směrech bez jakýchkoliv pokusů asimilovat je proti vůli příslušníků menšiny, právo svobodně používat svůj mateřský jazyk v soukromí i na veřejnosti a – vedle potřeby znát úřední jazyk nebo úřední jazyky příslušného státu – používat svůj mateřský jazyk před státními orgány v souladu s národním zákonodárstvím, právo na přístup k informacím ve svém mateřském jazyce a právo je rozšiřovat a vyměňovat si je, možnost výuky svého mateřského jazyka a výuky ve svém mateřském jazyce, právo zakládat a udržovat své vlastní hospodářské, vzdělávací, kulturní a náboženské instituce, organizace a spolky (čl. 8) nebo právo volného pohybu svých občanů (čl. 9). Smlouva obsahuje rovněž deklaraci posílení mezistátní spolupráce v oblasti obrany, bezpečnosti, hospodářské politiky, ochrany životního prostředí, poštovních a telekomunikačních služeb, železniční, letecké, silniční,

turních vztahů s jinými skupinami, poskytování vhodných forem a prostředků pro výuku a studium menšinových jazyků na všech vhodných stupních, poskytování možností, aby se osoby, které neovládají menšinový jazyk a žijí v oblasti, kde je užíván, mohly, pokud si to přejí, tomuto jazyku učit, prosazování studia a výzkumu menšinových jazyků na vysokých školách, prosazování vhodných forem mezistátní výměny. 9 V Polské republice byla publikována pod Dz. U. 1992 Nr 59, poz. 296. V České republice publikována pod č. 416/1992 Sb.


32

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. námořní a vnitrozemské vodní dopravy, územního plánování, vědy, techniky, školství, učebních plánů atd. Pokud by se měla posuzovat důležitost práv, které mají největší význam pro zachování identity národností menšiny, rozsahem a hloubkou právní úpravy, na první místo by se dostaly otázky kultury, školství a vědy. Ty se totiž staly předmětem další právní úpravy – Dohody mezi vládou České republiky a vládou Polské republiky o spolupráci v oblasti kultury, školství a vědy, podepsané v Praze dne 30. září 2003.10 Tuto dohodu je nezbytné považovat za doplnění smlouvy z roku 1991, na což konec konců přímo odkazuje její preambule. Význam vzdělání pro práva menšin potvrzuje program spolupráce mezi ministrem národního vzdělávání Polské republiky a ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky v oblasti vzdělávání, podepsaný ve Varšavě dne 20. září 2012.11 Program byl domluven jako provedení výše uvedené dohody z roku 2003 (čl. 15 odst. 2). 5 Realizace práv české menšiny v Polsku – aspekt formálně právní Polské právo, stejně jako české, upravuje problematiku menšin na ústavní i zákonné úrovni. Základ úpravy představuje Ústava Polské republiky ze dne 2. dubna 1997 (dále jen „Ústava“)12 a zákon národnostních a etnických menšinách a regionálním jazyce (dále jen „zákon o národnostních menšinách“).13 Další zákonné akty se týkají zvláštních práv národnostních menšin. Budeme-li následovat systematiku obsaženou v Třetí zprávě o provádění ustanovení Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin Polskou republikou pro generálního tajemníka Rady Evropy,14 je možné rozlišit následující práva a svobody příslušníků menšin zajištěné polským právem: 1) svoboda zachování a rozvoje mateřského jazyka – čl. 35 odst. 1 Ústavy a čl. 8 a oddíl 4 zákona o národnostních menšinách; 2) svoboda zachování obyčejů a tradic a rozvoje vlastní kultury – čl. 35 odst.1 Ústavy, čl. 1 až 7 zákona ze dne 17. května 1989 o zárukách 10 V Polské republice byla publikována pod Dz. U. 2004 Nr 244, poz. 2449. V České republice publikována pod č. 26/2009 Sb. m. s. 11 V Polské republice byl publikován pod Dz. U. 2012 poz. 1250. V České republice publikován pod č. 11/2012 Věstníku MŠMT. 12 Konstytucja Rzeczypospolitej Polskiej z dnia 2 kwietnia 1997 r. (Dz.U. 1997 Nr 78, poz. 483, ve znění pozdějších předpisů). Pro její český překlad viz MIKULE, V. In: PAVLÍČEK, V. a kol. Transformace ústavních systémů zemí střední a východní Evropy. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 1999, s. 242–286. 13 Ustawa z dnia 6 stycznia 2005 r. o mniejszościach narodowych i etnicznych oraz o języku regionalnym, (Dz. U. 2005 Nr 17, poz. 141, ve znění pozdějších předpisů). 14 Příloha č. 1 zprávy – III raport dla Sekretarza Generalnego Rady Europy z realizacji przez Rzeczpospolitą Polską postanowień Konwencji Ramowej o Ochronie Mniejszości Narodowych, s. 1–2, dostupné na https://mac.gov.pl/wp-content/uploads/2011/12/Tekst-III-Raportu.pdf.


33

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 svobody svědomí a vyznání (dále jen „zákon o svobodě svědomí“),15 oddíl 3 zákona o národnostních menšinách; 3) právo vytvářet vlastní výchovné a kulturní instituce a instituce sloužící ochraně náboženské identity – čl. 35 odst. 2 Ústavy, čl. 13 zákona ze dne 7. září 1991 o systému osvěty16 a zákon o svobodě svědomí; 4) právo účastnit se na rozhodování věcí, které se týkají kulturní identity národnostní a etnické menšiny – čl. 35 odst. 2 Ústavy, čl. 23 až 30 zákona o národnostních menšinách; 5) právo na užívání svého menšinového jazyka v soukromí i na veřejnosti – čl. 27 Ústavy, čl. 2 zákona ze dne 7. října 1999 o polském jazyce,17 oddíl 2 zákona o národnostních menšinách; 6) právo používat jméno a příjmení v menšinovém jazyce – čl. 7 zákona o národnostních menšinách; 7) právo na přístup k veřejným informačním prostředkům – čl. 54 Ústavy, čl. 21 odst. 2 bod 9 zákona ze dne 29. prosince 1992 o rozhlasovém a televizním vysílání;18 8) právo na neomezený výkon náboženských praktik – čl. 53 Ústavy, zákon o svobodě svědomí; 9) právo podílet se na veřejném životě a volební výhody pro volební komise organizací menšin – čl. 197 zákona ze dne 5. ledna 2011 – volební zákon;19 10) právo se sdružovat – čl. 58 Ústavy a čl. 1 zákona ze dne 1. dubna 1989 o spolcích.20 Ústava v čl. 35 zaručuje polským občanům, kteří patří k národnostním a etnickým menšinám, svobodu zachování a rozvoje mateřského jazyka, zachování obyčejů a tradic a rozvoje vlastní kultury včetně práva vytvářet vlastní výchovné a kulturní instituce a instituce sloužící ochraně náboženské identity, jakož i právo účastnit se na rozhodování věcí, které se týkají jejich kulturní identity. Konstrukce tohoto ustanovení má dva prvky. Na jednu stranu Ústava zaručuje členům menšiny (polským občanům) uvedená práva, na stranu druhou vytváří institucionální (vytváření vlastních výchovných, kulturních institucí a institucí sloužících ochraně náboženské identity) a procedurální (účastenství na rozhodování věcí týkajících se kulturní identity menšiny) záruky pro menšinu jako souhrnný subjekt. Je však třeba uvést, že povaha pojmu „národnostní menšina“ je sporná a chybí jeho jednotná definice, stejně jako v právu mezinárodním. Bez ohledu na to Ústava vytvořila z menšiny subjekt práva. Osobní působnost polské ústavní úpravy je tak širší než její české obdoby, která je založena na koncepci individualistické. Není přitom pochyb, že čl. 35 je pramenem subjektivních práv a může se tak stát důvodem ústavní stížnosti. V oblasti práva na užívání jazyka čl. 27 Ústavy odkazuje na mezinárodní smlouvy (tedy Chartu a Rámcovou úmluvu) a potvrzuje tak záruky v nich obsažené. 15 16 17 18 19 20

Dz. U. 2005 Nr 231, poz. 1965, ve znění pozdějších předpisů Dz. U. 2004 Nr 256, poz. 2572, ve znění pozdějších předpisů. Dz. U. 2011 Nr 43, poz. 224. Dz. U. 2011 Nr 43, poz. 226, ve znění pozdějších předpisů. Dz. U. 2011 Nr 21, poz. 112, ve znění pozdějších předpisů. Dz. U. 2011 Nr 79, poz. 855, ve znění pozdějších předpisů.


34

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. Účinný zákon o národnostních menšinách, schválený v roce 2005, na rozdíl od české právní úpravy neobsahuje katalog práv členů národnostních menšin. Zaměřuje se na právo na užívání mateřského jazyka, označovaného jako jazyk pomocný (v tom vzdělání v tomto jazyce), upravuje otázky dvojjazyčných označení a v nevelkém rozsahu se týká práva na vzdělání a kulturních práv členů menšiny. Zákon definuje národnostní menšinu jako skupinu polských občanů, která má méně členů než ostatní části obyvatelstva Polské republiky a podstatným způsobem se odlišuje od ostatních občanů jazykem, kulturou nebo tradicí, usiluje o zachování svého jazyka, kultury nebo tradice, je si vědoma vlastního historického národního společenství a orientuje se na vyjadřování a ochrany ztotožnění se s národem organizovaným ve vlastním státě. Co je zajímavé, zákonodárce zavedl dodatečný požadavek, a sice aby předkové menšiny obývali současné území Polské republiky alespoň sto let.21 Pomocný jazyk (język pomocniczy) může být používaný v řízení před orgány obce nebo v řízení před soudem první instance v obcích, v nichž počet obyvatel obce příslušejících k menšině, jejíž jazyk má být používaný jako jazyk pomocný, není menší než 20 % celkového počtu obyvatel obce, a které byly zapsány do Úředního rejstříku obcí, v nichž je tento jazyk používán.22 Polské právo tak požaduje dvakrát vyšší procentní hranici obyvatel než úprava česká. Rovněž byly zavedeny větší požadavky pro uvádění doplňkových názvů vedle ustálených názvů v polském jazyce – tradičních názvů obcí, objektů a ulic v menšinovém jazyce. Doplňkový název obce nebo objektu v menšinovém jazyce může být zaveden na návrh rady obce, jestliže mimo jiné počet obyvatel obce příslušejících k menšině není nižší než 20 % celkového počtu obyvatel této obce nebo jestliže se pro zavedení doplňkového názvu vyslovila více než polovina obyvatel obce účastnících se příslušné konzultace.23 Pokud se týče kulturních práv, zákon zavádí určité povinnosti orgánů veřejné moci. Ty jsou povinny podporovat (zejména finančně) činnosti směřující k ochraně, zachování a rozvoji kulturní identity menšiny. Podpora se týká činností kulturních institucí, uměleckého hnutí a tvorby menšin a uměleckých oslav, které mají podstatný význam pro kulturu menšiny; vydávání knížek, časopisů, 21 Otázka „délky obývání“ příslušníků menšiny na území Polské republiky představovala jednu z nejspornějších a během projednávání návrhu zákona v Sejmu třetího volebního období se stala důvodem neschválení návrhu zákona. Srov. Łodziński, S., Wyrównanie czy uprzywilejowanie? Spory dotyczące projektu ustawy o ochronie mniejszości narodowych. (1989 – 2005). Raport nr 232. Varšava: Kancelaria Sejmu Biuro Studiów i Ekspertyz, 2005, s. 6–7. 22 Zákon předpokládá možnost přiznání příplatku pro pracovníka správního orgánu ovládajícího menšinový jazyk. 23 Tato konzultace musí být provedena postupem podle čl. 5a odst. 2 zákona ze dne 8. března 1990 o obecní samosprávě (Dz. U. z 2001 r. Nr 142, poz. 1591, ve znění pozdějších předpisů).


35

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 periodik a tisků v menšinových jazycích nebo podpory televizních programů a rozhlasového vysílání realizovaných menšinami; ochrany míst souvisejících s kulturou menšin; činnosti klubů; provozování knihoven nebo vzdělávání dětí a mládeže realizovaného v různých formách. Historie schvalování zákona o národnostních menšinách byla nezvykle bouřlivá. Jak uvedl poslanec zpravodaj odpovědný za přípravu návrhu, „dokonce i znalci oboru byli zaskočeni nechutí či dokonce nepřátelstvím velké části polských členů parlamentu ke spoluobčanům jiné než polské národnosti“.24 Zákon o polském jazyce opakuje již v Ústavě obsaženou deklaraci, že normami v něm uvedenými nejsou dotčena práva menšin. Vedle toho zákon o systému osvěty stanoví, že veřejné školy umožňují zachování národnostní, etnické, jazykové a náboženské identity, zejména výuku jazyka a vlastní historie a kultury. Zvláštní podmínky realizace práva na vzdělání členů menšiny uvádí nařízení ministra národního vzdělávání ze dne 14. listopadu 2007 o podmínkách a způsobu provádění úkolů umožňujících udržování vědomí národnostní, etnické a jazykové identity žáků příslušejících k národnostním a etnickým menšinám nebo společenství užívajícímu regionální jazyk mateřskými školami, školami a veřejnými zařízeními.25 Za formy udržování této identity nařízení považuje: 1) výuku jazyka národnostní menšiny nebo etnické skupiny, 2) výuku historie, zeměpisu a kultury země původu národnostní menšiny, 3) zavádění uměleckých nebo jiných doplňkových aktivit. Výuku menšinového nebo regionálního jazyka v mateřské škole a výuku menšinového nebo regionálního jazyka a výuku vlastní historie a kultury ve škole organizuje odpovídajícím způsobem ředitel mateřské školy nebo školy, a to na dobrovolně podanou písemnou žádost rodičů (právních zástupců) žáka. Oddělené třídy pro děti příslušející k menšině jsou zřizovány tehdy, jestliže se k výuce jazyka národnostní menšiny nebo etnické skupiny přihlásí v dané třídě alespoň sedm žáků v základní škole a gymnáziu a čtrnáct žáků ve škole pogymnaziální. V případě menšího počtu dětí je výuka zajišťována v mezitřídních skupinách za účasti alespoň sedmi nebo čtrnácti (s ohledem na typ školy) žáků se zájmem o tuto výuku. Jestliže ani tyto podmínky nejsou splněny, je možné zřídit mezitřídní skupiny od tří do čtrnácti žáků.26 Je třeba rovněž zdůraznit, že školní učebnice a pomocné knihy ke vzdělávání žáků v rozsahu nezbytném k udržování vědomí národnostní, etnické a jazykové identity mohou být spolufinancovány ze státního rozpočtu. Vedle toho zákon o rozhlasovém a televizním vysílání stanoví, že veřejnoprávní rozhlas a televize musí zohledňovat potřeby národnostních a etnických menšin. 24 Czykwin, E., Ustawa o mniejszościach narodowych po pięciu latach. Przegląd Prawosławny, 2010, č. 10, dostupné na http://www.przegladprawoslawny.pl/articles.php?id_ n=2414&id=8. 25 Dz. U. 2007 Nr 214, poz. 1579, ve znění pozdějších předpisů. 26 Pilich, M., Ustawa o systemie oświaty. Komentarz. Varšava: ABC 2011, s. 359.


36

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. 6 Realizace práv české menšiny v Polsku v praxi 6.1 Institucionální záruky realizace práv národnostních menšin v Polsku Zákon o národnostních menšinách rozlišuje tři orgány pro věci národnostních a etnických menšin. Jedná se o ministra příslušného pro věci náboženského vyznání a národnostní a etnické menšiny (v současné jde o ministra správy a digitalizace), vojvodu a Společnou komisi vlády a národnostních a etnických menšin (Komisja Wspólna Rządu i Mniejszości Narodowych i Etnicznych). Rozdělení působnosti mezi ministra a vojvodu je učiněno podle úrovně prováděných činností – ministr vykonává činnost na úrovni celostátní, vojvoda ve spolupráci s orgány územní samosprávy na úrovni místní. Naproti tomu Společná komise vlády a národnostních a etnických menšin představuje posudkový a poradní orgán předsedy Rady ministrů (premiéra). K jejím úkolům patří mimo jiné posuzování programů sloužících tvorbě příznivých podmínek pro zachování a rozvoj kulturní identity menšin a zachování a rozvoj regionálního jazyka; posuzování návrhů právních předpisů týkajících se věcí menšin; posuzování zásad a výše rozdělení prostředků určených ve státním rozpočtu na podporu činnosti směřující k ochraně, zachování a rozvoji kulturní identity menšin a zachování a rozvoji regionálního jazyka. Komise působí proti diskriminaci osob příslušejících k menšinám. Komise je v současné době složena ze 35 osob, z čehož 21 tvoří zástupci menšin; česká menšina má jednoho zástupce. V institucionálním smyslu je třeba k orgánům, které se zabývají ochranou práv české menšiny rovněž započítat Sejm a Senát, neboť v obou komorách polského parlamentu působí komise, které se problematikou národnostních menšin věcně zabývají. V Sejmu se těmito otázkami zabývá Komise národnostních a etnických menšin a v Senátu Komise územní samosprávy a státní správy.27 6.2 Posouzení realizace jednotlivých práv členů české menšiny Díky aktivitě generálního tajemníka Rady Evropy a Výboru ministrů Rady Evropy existuje obsáhlý materiál týkající se stavu dodržování práv národnostních menšin. Každý členský stát Úmluvy i Charty periodicky odevzdává příslušné zprávy o stavu dodržování ustanovení těchto právních dokumentů. Představení faktické situace české národnostní menšiny vyžaduje zaujetí stanoviska k následujícím právům jejích příslušníků: •

politická práva – právo podílet se na veřejném životě státu pobytu, včetně práva sdružovacího;

27 Čl. 18 odst. 1 bod 13 jednacího řádu Sejmu – uchwała Sejmu Rzeczypospolitej Polskiej z dnia 30 lipca 1992 r. Regulamin Sejmu Rzeczypospolitej Polskiej (M.P. z 2012 r. poz. 32) a bod 10 přílohy k jednacímu řádu Senátu – uchwała Senatu Rzeczypospolitej Polskiej z dnia 23 listopada 1990 r. Regulamin Senatu (M.P z 2010 r. Nr 39, poz. 542, ve znění pozdějších předpisů).


37

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 • •

osobnostní práva – svoboda slova, svoboda vyznání, právo na užívání mateřského jazyka; práva sociální a kulturní (právo na vzdělání, právo na zachování vlastní identity a kultury).

Politická práva Politická práva členů české menšiny jsou formálně vzato v Polsku zaručena, jelikož polské zákonodárství počítá s pozitivní diskriminací a vylučuje 5% volební klauzuli pro volební kandidátky menšin. Na druhou stranu se využití této úpravy ze strany Čechů nejeví jako reálné, a to s ohledem na malou početnost české menšiny. V oblasti sdružovacího práva je třeba zaznamenat významný vývoj. Od roku 2010 započalo svou činnost Sdružení Čechů v Polsku (Stowarzyszenie Czechów w Polsce) se sídlem v Zelově, které sdružuje příslušníky české národnostní menšiny a jejich potomky žijící v Polsku a vykovává činnosti pro zachování jazyka předků a kulturního dědictví českých osadníků žijících v Polsku po mnoho pokolení. Cílem organizace je mimo jiné: péče o členy, kteří deklarují svou příslušnost k české menšině, a jejich potomky žijící v Polsku; podpora náboženských tradic osob deklarujících příslušnost k české menšině a jejich potomků; ochrana národnostních, kulturních, náboženských a společenských zájmů české národnostní menšiny a jejích potomků; kultivace obyčejů, tradic, jazyka a kultury předků.28 Osobnostní práva Příslušníci české menšiny jsou protestanti a patří do různých farností Evangelicko-reformované církve v Polsku: v Zelově, Bełchatově, Kleszczově, Lodži, Varšavě a také Husinci (pol. Gęsiniec, něm. Hussinetz / Friedrichstein) . Nejznámější farností je zelovská evangelicko-reformovaná farnost vykonávající činnost kněžskou, kazatelskou a katechetickou. V rámci farnosti funguje mateřská škola a Muzeum v Zelově – Středisko dokumentace dějin Jednoty bratrské. Jednou z forem práce mládeže je účast na přednáškách skupiny „Zelovské zvonečky“. Osvěta S ohledem na malý počet příslušníků menšiny nejsou data o existenci osvětových zařízení české menšiny v Polsku dostupná.29 Můžeme ale uvést, že od září 2011 je v zelovské farnosti organizována výuka českého jazyka pro děti z mateř28 Srov. § 9 statutu Sdružení Čechů v Polsku ze 7. září 2009, http://www.czesi.org/. 29 Projekt Rady Europy. RAPORT KRAJOWY. Edukacja językowa w Polsce. Język narodowy, regionalny, języki obce oraz języki mniejszości narodowych i etnicznych. Varšava, 2005, s. 7–8, dostupné na http://www.lifelong-learning.pl/jezyki/Edukacjaj.pdf.


38

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. ské školy. Jedná se v podstatě o hru s českým jazykem – děti se učí české básničky, rýmovačky a písničky. Výuku organizují dobrovolníci.30 Veřejné informační prostředky Veřejná média v Polsku nevysílají programy věnované české menšině. Situace jejích příslušníků se může stát předmětem diskusí v rámci programů věnovaných obecně problematice menšin. Kulturní činnost Kulturní činnost české menšiny se soustřeďuje kolem Sdružení Čechů v Polsku a zelovské evangelicko-reformované farnosti. Sdružení organizuje mnoho kulturních akcí. Z prostředků získaných z dotace Ministerstva správy a digitalizace byla založena a je spravována a vedena internetová stránka uvedeného sdružení a je podporována činnost Střediska české kultury „Českého klubu“. Je provozováno půjčování knížek, filmů a české hudby, jsou organizovány tématické přednášky pro děti a mládež a promítání českých filmů. Sdružení získalo dotaci na činnost Českého klubu a statutární činnost sdružení. 7 Závěr Provedená analýza vede k několika závěrům. Především česká menšina v Polsku nemůže být srovnávána s polskou diasporou v České republice. Obě menšiny jsou společenstvími s odlišným postavením a jinými druhy problémů. Nesrovnatelná povaha obou skupin diaspory vyplývá z mnoha příčin. Rovněž odlišné jsou historické podmíněnosti jejich odlišného postavení. Poláci se nachází na území České republiky následkem politických rozhodnutí, která nevycházela z údajů týkajících se příslušnosti obyvatelstva ke státu, jelikož českým zemím byla přiznána rovněž území obývaná ve většině polským obyvatelstvem. Vezmeme-li v úvahu dějiny Těšínského Slezska, můžeme říci, že Poláci jsou zde starousedlíky. Naopak Češi přišli do polských zemí z důvodu obavy před pronásledováním Jednoty bratrské. Česká menšina v Polsku, mimo tzv. Českého koutku, má povahu přistěhovaleckou, nikoliv původní. Rozdíly mezi oběma menšinami souvisejí rovněž s jejich geografickým rozmístěním. Poláci v České republice představují diasporu koncentrovanou na území Těšínského Slezska, naopak Češi v Polsku jsou menšinou rozptýlenou. Tato vlastnost ovlivňuje schopnost menšiny získat vliv na rozhodování místních záležitostí, což je patrné na příkladu polské diaspory v Těšínském Slezsku. Kon30 Sprawozdanie z działalności Stowarzyszennia Czechów w Polsce za rok 2012 na Walne Zebranie członków Stowarzyszenia w dniu 24 lutego 2013 roku, http://www.czesi.org/.


39

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 centrace obyvatelstva obecně představuje také důležitý argument pro způsob rozdělení televizních a rozhlasových programů, které je možno omezit na místní dosah, avšak je možno zvětšit vysílací dobu. Podstatný rozdíl je v počtu příslušníků těchto menšin. Poláci představují menšinu tvořenou 39000 osobami, v České republice druhou největší národnostní skupinu. Čechů je podle údajů z roku 2002 takřka stokrát méně, 386 osob. Tyto údaje rozhodují o faktické nemožnosti realizace některých práv českou menšinou v Polské republice. Za druhé, Češi jsou v Polsku de facto nepostřehnutelní. Malý počet a rozptýlenost způsobuje, že právům české menšiny není věnována větší pozornost. Provedená analýza rovněž umožňuje konstatovat, že 20. století s sebou přineslo rozvoj právní úpravy postavení národnostních menšin, zejména na úrovni mezinárodní a bilaterální. Internacionalizace záležitostí menšin zlepšila jejich situaci a vytvořila dříve neznámé záruky práv jejich příslušníků, zavedla stálé monitorování dodržování těchto práv a vyžádala si změny národních právních řádů. Polské i české právo zaručují příslušníkům menšin určitá subjektivní práva. Jakkoliv se oba právní řády formálně vzato v rozsahu těchto práv liší, v zásadě odpovídají standardům současných demokratických států. Je však nutné zaznamenat širší rozsah ochrany polskou Ústavou, která přiznává práva menšinám jako takovým se zajištěním popsaných procedurálních a institucionálních práv. Dr. Jarosław Sułkowski Katedra Prawa Konstytucyjnego Wydział Prawa i Administracji, Uniwersytet Łódzki Email: [email protected]


40

„DOBRÁ VÍRA“ VE SPOTŘEBITELSKÝCH SMLOUVÁCH – DOBRÉ MRAVY, PŘIMĚŘENOST NEBO POCTIVOST? „The Good Faith“ in the Consumer Contracts – Bonos Mores, Proportionality or Fair Dealing?

Blanka Vítová VÍTOVÁ, Blanka. „Dobrá víra“ ve spotřebitelských smlouvách – dobré mravy, přiměřenost nebo poctivost? Acta Iuridica Olomucensia, 2013, Vol. 8, No. 1, pp. 41–50. Abstrakt: Ve spojení se spotřebitelskými smlouvami je princip dobré víry – tak jak byl do znění českého občanského zákoníku přepsán z doslovného překladu anglického znění směrnice (good faith), nepřesný. Přestože český překlad směrnice požívá pojem „v rozporu s požadavkem přiměřenosti“, v české právní úpravě v § 56 se objevil nevhodný pojem v rozporu s požadavkem dobré víry. Článek se zabývá obsahem dobrá víra, tak jak byl použit ve spojení se spotřebitelskými smlouvami a navrhuje instituty, které by tento pojem vystihly lépe. Klíčová slova: ochrana spotřebitele, nepřiměřená ujednání, dobré mravy, přiměřenost, poctivost Abstract: The principle of good faith – as it has been taken from the literal wording of the directive in the English version is not suitable for the Czech legal environment. Although the Czech translation of the directive uses the term „contrary to the requirement of proportionality“, the Czech legislation in art. 56 uses a vague concept of “contrary to the requirement of good faith”. The article focuses on the concept good faith in connection with the consumer contracts and proposes institutes which are more suitable for this field of law. Keywords: consumer protection, unfair terms, bonos mores, good faith, fair dealing


41


AIO, 2013, Vol. 8, No. 1

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 1 Úvod do problematiky Jedním z nejproblematičtějších aspektů přejímání acquis communautaire je bezesporu užívání obecných pojmů či institutů, které mají v různých právních kulturách různých členských států odlišný význam. Jedním z takových institutů je rovněž dobrá víra, která se ve spotřebitelských smlouvách objevuje zejména ve spojení s nepřiměřenými ujednáními�. To je patrné rovněž v českém právním řádu, protože ve spojení se spotřebitelskými smlouvami je princip dobré víry – tak jak byl do znění českého občanského zákoníku přepsán z doslovného překladu anglického znění směrnice (good faith), nepřesný1. Přestože český překlad směrnice požívá pojem „v rozporu s požadavkem přiměřenosti“, v české právní úpravě v § 56 se objevil nepřesný pojem v rozporu s požadavkem dobré víry�. V původním znění směrnice o nepřiměřených ujednáních COM/92/66final OJ C73, 24.3.1992 bylo kritérium dobré víry zmíněno jako výhradní kritérium pro posuzování nepřiměřenosti. Až později byly k tomuto kritériu přidány další rozlišovací rysy (k újmě spotřebitele, působení značné nerovnováhy v právech a povinnostech ad.).2 2 Dobré mravy, přiměřenost nebo poctivost? Požadavek dobré víry je vyjádřením obecného principu spravedlivého a otevřeného jednání (fair and open dealing)3. To znamená, že ujednání by měla být vyjádřena zcela jasně a čitelně a že na ujednání, které by mohly znevýhodnit spotřebitele, by se měl brát zvláštní zřetel. Nicméně transparentnost sama o sobě nic neznamená, protože dobrá víra (good faith) se vztahuje jak k obsahu ujednání tak ke způsobu jeho vyjádření4. Znamená to, že dodavatel nesmí v průběhu kontraktace zneužít svého silnějšího postavení nebo neznalosti spotřebitele.5 Již 1 Kromě § 56 OZ je dobrá víra zmíněna i v právní úpravě uzavírání smluv distančním způsobem. 2 K tomu více např. HULMÁK, M. in Švestka, J. Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 541. 3 K nutnosti nalézt společné pojetí dobré víry v závazkovém právu jednotlivých členských států viz ZIMMERMANN, R., WHITTAKER, S. Good faith in European contract law. Cambridge: Cambridge University Press, 2000, s. 13. 4 Stanovisko Lorda Binghama of Cornhill v rozsudku Sněmovny lordů ze dne 25. října 2001 ve věci The Director General of Fair Trading v First National Bank plc, UKHL 52, odst. 17. [Online]. [4.11.2011]. Dostupný z http://www.publications.parliament.uk/pa/ld200102/ ldjudgmt/jd011025/fair-1.htm. K tomu rovněž CHRISTOU, R. Boilerplate: practical clauses. 4. vyd., London: Sweet & Maxwell 2005, s. 149. 5 Někdy je požadavek dobré víry ve spotřebitelských smlouvách na základě směrnice 93/13/ EHS označován jako hlavní (major) generální klauzure, požadavek transparentnosti pak jako „menší“ (minor) generální klauzule. Více viz MICKLITZ, H.W., REICH, N. European Consumer Law – quo vadis? [Online.] [Cit. 26. 8. 2011]. Dostupný z http://ec.europa.eu/ consumers/cons_int/safe_shop/acquis/responses/micklitz_reich.pdf.


42

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. Sedláček stanovoval jako přední požadavek jednání při kontraktace dle zvyklostí pořádného obchodu, tedy bez záludností a pokrytectví.6 Řešení interpretace pojmu dobrá víra ve spotřebitelských smlouvách není v literatuře jednoznačné. V souvislosti se spotřebitelskými smlouvami se tedy nabízí několik jiných možností, a sice využití kategorie dobrých mravů, principu poctivosti, přiměřenosti či vynechání této kategorie vůbec. 2.1 Dobré mravy Existují autoři, kteří zastávají názor, že nejblíže se pojetí dobré víry v tomto smyslu blíží pojem dobrých mravů.7 Pokud bychom ale pojem dobré víry automaticky nahradili pojmem dobrých mravů, bylo by příslušné ujednání neplatné bez dalšího a nemuseli bychom jej podrobovat testu nepřiměřenosti. Mimo to je otázkou, zda je nutné ochranu spotřebitele před nepřiměřenými ujednáními spojovat s dobrými mravy8, neboť výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů sice nesmí být v rozporu s dobrými mravy, jde však o obecnou prorogační klauzuli, která v určitých případech umožňuje nepřipustit právní ochranu, jsou-li dotčeny základní neměnné společenské hodnoty, na kterých je třeba v dané společnosti trvat.9 Jde o souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu.10 Využití institutu dobrých mravů je tak jakési ultima ratio, kterého může využít soudce v situacích, kde nemůže spravedlivě

6 K tomu viz např. DOHNAL, J. Obrana spotřebitele, nebo bránění obchodnímu styku? In: Bulletin advokacie 2010, č. 5, s. 66– 69. 7 JEHLIČKA, O., ŠVESTKA, J., ŠKÁROVÁ, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, s. 339.; HULVA, Tomáš. Ochrana spotřebitele. Praha: Aspi, a.s., 2005, s. 195.; FEKETE, I. Občiansky zákoník. Komentár. Bratislava: Ing. Miroslav Mračko, 2007, s. 198. 8 Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 10.4.2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, vysvětlil, že soulad obsahu právního úkonu (v posuzovaném případě obsah ujednání účastníků o dohodnutém úroku z prodlení v předmětné smlouvě) s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky, jako v daném případě, a také bez ohledu na to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře. 9 V římském právu byl za mores považován souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných, avšak právně nezávazných příkazů, v pozdějších dobách se staly mravy předků vzorem soudobým generacím a postupně též pramenem četných právních norem a institucí. Více BARTOŠEK, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Academia Praha, 1994, s. 187. 10 Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 26.2.1998, sp. zn. II.ÚS 249/97.


43

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 aplikovat některé ustanovení právního předpisu11. Dobré mravy nejsou – a ani nemohou být zákonem definovány, není tedy stanoveno, jaké hlediska musí soud při posuzování konkrétního případu vzít v úvahu.12 Pojetí (dokonce vymezení) pojmu jednání v rozporu s dobrými mravy ve spotřebitelských sporech je možné najít např. ve sloveském zákoně č. 250/2007 Z. z., o ochrane spotrebiteľa. Podle tohoto zákona „Predávajúci nesmie konať v rozpore s dobrými mravmi. Konaním v rozpore s dobrými mravmi sa na účely tohoto zákona rozumie konanie, ktoré je v rozpore s ovžitými tradíciami a ktoré vykazuje zjavné znaky diskriminácie alebo vybočenia z pravidel morálky uznávaném pri predaji výrobku a poskytovaní služby, nebo môže privodiť ujmu účastníkovi obchodného vzťahu při nedodržaní dobromyseľnosti, čestnosti, zvyklosti a praxe a pri ktorom sa využíva najmä omyl, lesť, vyhrážka, výrazná nerovnost zmluvných strán a porušovanie zmluvnej slobody.“ Toto definování jednání v rozporu s dobrými mravy je však určeno pouze pro účely tohoto zákona a navíc spíše než kritéria mravnosti vyzdvihuje kritérium čestnosti (poctivosti – viz dále), což nemá spojitost s dobrými mravy ale objektivní dobrou vírou. 13 2.2 Přiměřenost Další z možností je přejmout český překlad směrnice, který používá pojem přiměřenosti, a tedy že smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele, přičemž při posuzování přiměřenosti musí být brán zvláštní ohled na sílu vyjednávacích pozic stran, na to, zda měl spotřebitel nějakou pohnutku k tomu, aby souhlasil s ujednáním, a zda zboží bylo dodáno nebo služby poskytnuty na zvláštní objednávku spotřebitele. Požadavek přiměřenosti může být splněn prodávajícím nebo poskytovatelem, jestliže jedná poctivě a přiměřeně s druhou stranou, jejíž oprávněné zájmy musí vzít v úvahu.14 11 Sedláček říká, že jde o pouhou směrnici pro soudce, regulativní předpis, jímž se má jako kompasem říditi, aniž je dána exaktně cesta, kudy se má ubírati. Jde koneckonců o ideu dobra, která je základem vší normotvorné činnosti a která v oboru heteronomních norem je označována jako idea spravedlnosti. SEDLÁČEK, J. Obligační právo. 1. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 45. 12 K tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6.11.2007, sp. zn. II.ÚS 3/06. 13 Někteří autoři se tak mylně domnívají, že „institut nepřiměřených ujednání není ničím jiným než kasuistikou dobrých mravů s ohledem na nevyhnutelnost jejich dodržování v procesu kontraktace v tržním mechanizmu“ – viz MALIAR, M. K legislatívnemu zámeru Občianskeho zákonníka. Justičná revue, 61, 2009, č. 2, s. 189, 190. 14 Tento názor zastává např. HULMÁK, M. in Švestka, J. Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 541.; TÉGL, P. Poctivost a důvěra jako jeden ze základních principů evropského smluvního práva. In Pauknerová, M., Tomášek, M. (eds.): Nové jevy v právu na počátku 21. století. IV. Proměny soukromého práva, Karolinum, Praha 2009, s. 99n.


44

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. Rozhodujícím kritériem při posuzování určitého smluvního ujednání by tak byla nepřiměřenost, smluvní ujednání by nesmělo způsobovat nepřiměřenou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Někteří autoři se však domnívají, že tím bychom se dostali do kruhové definice15. K tomuto řešení nakonec přistoupil rovněž nový občanský zákoník (zák. č. 89/2012 Sb.), který v § 1813 zakazuje ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele 2.3 Objektivní dobrá víra – poctivost Jako nejvhodnější se však v případě nepřiměřených ujednání jeví využít rozsahu pojmu objektivní dobrá víra (poctivost). Toto kritérium, ke kterému přistoupili v několika dalších jazykových mutacích směrnice, totiž daleko vhodněji vystihuje podstatu dané ochrany. Princip poctivosti sice není v našem soukromém právu výslovně definován (ani být nemůže), přesto však byl a je bezesporu jeho nedílnou součástí �, 16. Jak poznamenává Hart, ve všech morálních kodexech lze nalézt jistou formu používání násilí a požadavky pravdomluvnosti, poctivého jednání a respektu vůči slibům. Kdyby dodržování těchto základních pravidel nebylo považováno za samozřejmost, dalo by se pochybovat, zda ji lze popsat jako společnost, a byli bychom si jisti, že taková skupina dlouho nevydrží17. Tégl uvádí, a k tomuto názoru se přikláníme, že „objektivní bona fides je konceptem značně širším, než jsou boni mores. Dobré mravy jsou tak (velmi zjednodušeně řečeno) pouhou podmnožinou objektivní dobré víry. Ne všechny významy dobré víry je totiž možné ztotožnit s dobrými mravy. Ačkoliv se obě porovnávané kategorie v jistých směrech překrývají, jsou přesto pojmy odlišnými.“18 Dále uvádí, že objektivní dobrá víra v sobě tradičně obsahuje mj. i povinnost brát v úvahu oprávněné zájmy druhé smluvní strany při negociacích o obsahu smlouvy. Nelze však říci, že by tato povinnost brát ohled na druhého kontrahenta (co do jeho oprávněných zájmů) byla vlastní rovněž konceptu dobrých mravů. Stejné platí např. o principu dobré víry

15 SELUCKÁ, M. In ELIÁŠ, K. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. § 1–487. Praha: Linde a.s., 2008, s. 382. 16 K tomu shodně ZAPLETAL, J. Zásada dobré víry a její uplatnění v soukromém právu. Právní rozhledy, č. 2, 2006, s. 64. 17 HART, H. L. A. Pojem práva. Přeložil Petr Fantys. Praha: PROSTOR, nakladatelství s. r. o., 2004, s. 173, 181. 18 TÉGL, P. Poctivost a důvěra jako jeden ze základních principů evropského smluvního práva. In Pauknerová, M., Tomášek, M. (eds.): Nové jevy v právu na počátku 21. století. IV. Proměny soukromého práva, Karolinum, Praha 2009, s. 99n., ZAPLETAL, J.: Zásada dobré víry a její uplatnění v soukromém právu. Právní rozhledy, 2006, č. 2, s. 61.


45

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 chápaném v jednom z mnoha jeho významů jakožto přiměřenost výkonu subjektivních práv a povinností.19 20 Princip poctivosti se naším právním řádem prolíná od nepaměti. Tak např. Koldýn ve svých Právech městských království českého a markrabství moravského zmiňuje zásadu poctivosti, když v části O závazku pod ctí a pod věrau píše: „Neb kdožby se nad závazkem svým cti a víry zapomenul, a tomu, k čemuž se rukau dáním aneb zápisem při kterémžkoli právě pod ctí a pod věrou zavázal, dosti neučinil a učiniti zanedbal, aneb na čas jistý v místě jemu při závazku cti jmenovaném se nepostavil: ten a takový, poněvadž jest se již tau příčinou nad svau ctí a věrau zapomenul, za zlopověstného zůstane, a za dobře zachovalého člověka jmín, držán, ani počten nebude.“21 Princip poctivosti se v českém závazkovém právu objevoval i v OZO22, kdy v § 863 bylo stanoveno, že Vůli lze projeviti nejen výslovně slovy nebo znameními vůbec obvyklými, nýbrž i mlčky takovými činy, které, uváží-li se všechny okolnosti, nedávají rozumné příčiny o ni pochybovati. Co do významu a účinků činů a opomenutí hleděti jest k obyčejům a zvyklostem, které platí v poctivém23 obchodu. Dále v § 914 přímo v souvislosti s výkladem smluv bylo stanoveno, že Při výkladu smluv nelpí se na slovním znění výrazu, nýbrž vyšetří se úmysl stran, a rozuměti jest smlouvě tak, jak to žádá obyčej poctivého obchodu. Jak uvádí Sedláček celkový obsah smlouvy je dán, ale jeho intence musí být determinována nějakým hlediskem, a toto hledisko je „zvyklost poctivého obchodu“. To znamená: jak lidé jednají podle panujícího mravního názoru slušným způsobem, tak se toto prohlášení chápati…“.24 Pojmy jako je např. poctivost se ostatně vyskytují i v tehdejší judikatuře. 25 19 TÉGL, P. Poctivost a důvěra jako jeden ze základních principů evropského smluvního práva. In Pauknerová, M., Tomášek, M. (eds.): Nové jevy v právu na počátku 21. století. IV. Proměny soukromého práva, Karolinum, Praha 2009, s. 99n. 20 Podobně uvádí i Balarin, že dobrým mravům – jako zákonnému základu hodnocení neplatnosti právního jednání – patří místo limitního korektivu a tato funkce je s účelem dobré víry neslučitelná. Viz BALARIN, J. Poznámky k (absenci) principu dobré víry v návrhu občanského zákoníku. Bulletin advokacie, č. 1–2, 2011, s. 38. 21 Práva městská království českého a markrabství moravského spolu s krátkou jich sumou od M. Pavla Krystyana z Koldína. Vydání páté. Praha: Spolek českých právníků Všehrd, 1876, s. 259. 22 Ve znění do 31. 12. 1050. 23 V obecném občanském zákoníku rakouském označován jako „bezelstném styku obchodním“ – citováno z JOKLIK, F. Obecný občanský zákoník rakouský. Praha: Knihkupectví Hejda a Tuček, 1917, s. 166, 24 ROUČEK, F., SEDLÁČEK, F. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý. (§§ 859– 1089). Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1936, s. 56 a 57. Podobně SEDLÁČEK, J. Obligační právo. 1. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 58. 25 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13.4.1939, sp.zn. Rv II 542/28, Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7.4.1938, sp. zn. Rv I 515/37, Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23.11.1926, sp. zn. Rv I 662/26, Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7.3.1941,


46

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. V těchto případech princip poctivosti odpovídal i současnému německému pojetí Treu und Glauben, nikoli pojmu dobrá víra tak jak je v občanském právu chápán dnes, tedy jako ochranu toho, kdo je podle všeho oprávněně přesvědčen, že faktický stav, který se ve skutečnosti liší od toho právního, skutečně právnímu stavu odpovídá.26 27 V rakouském, německém nebo švýcarském právním řádu je ovšem rozlišováno mezi Treu und Glauben28 (dobrá víra jako poctivost, důvěra) a guter Glauben (dobrá víra). Guter Glauben se často označuje jako subjektivní dobrá víra a je spojena s věděním (např. v případě převodu vlastnictví od nevlastníka nabyvatel vlastnické právo nabyde, byl-li v dobré víře (§ 932 odst.1 BGB). Treu und Glauben, označovaná jako objektivní dobrá víra, naopak zakládá určitý způsob jednání, kterému se musí strana přizpůsobit a podle kterého může být posuzováno29. Treue naznačuje věrnost, oddanost, poctivost a spolehlivost, Glauben znamená důvěru ve smyslu víry nebo spolehnutí. Kombinace Treue und Glauben je tedy často viděna jako souhrn těchto složek a naznačuje měřítko čestnosti (poctivosti), oddanosti a ohleduplného jednání s ohledem na zájmy druhé strany, a zároveň to zahrnuje ochranu oprávněné důvěry30. Zásada poctivosti se nicméně vyskytuje i v současném soukromém právu. Tak například pojem „zvyklost poctivého obchodu“ nebo dnešní „poctivý obchodní styk“ je právní zásadou obchodního práva, jde o účelovou modifikaci institutu dobrých mravů pro potřeby hospodářských vztahů31. Požadavek poctivosti v obchodních jednáních zahrnuje nejen poctivost v obchodě jako naplnění zásady neminem leadere, ale rovněž vyžaduje aktivní a profesionální výkon32. Rakovský uvádí, že uplatňování principu důvěry v úkony dalších osob při veškerém sociálním styku s nimi je základním předpokladem pro fungování komplexní společnosti33. V tomto směru není tento princip ničím novým ani v současné judikatuře, kde se stále častěji princip poctivosti, resp. důvěry začíná

26 27 28 29 30 31 32 33

sp.zn. Rv II 21/41, Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3.9.1931, sp.zn. R I 663/31, Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.11.1926, sp.zn. Rv I 840/26, Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3.11.1926, sp.zn. Rv I 462/26. Více k tomu MELZER, F. Právní jednání a jeho výklad. Brno: Václav Klemm – Vydavatelství a nakladatelství, 2009, s. 25. Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31.8.1987 sp.zn. 3 Cz 42/87: Dobrá víra nabyvatele je jeho vnitřní přesvědčení o tom, že nejedná bezprávně, když si určité právo nebo určitou věc přisvojuje. § 242 BGB. Constitutes a standard of conduct to which the behaviour of a party has to conform and by which it may be judged. ZIMMERMANN, R., WHITTAKER, S. Good faith in European contract law. Cambridge: Cambridge University Press, 2000, s. 31. K tomu více HAVEL, B. Dobré mravy a poctivý obchodní styk. Právník, 2000, č. 1, s. 51n. Viz BEJČEK, J., ELIÁŠ, K., RABAN, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 5. vydání. Praha: C.H. Beck, 2010, s. 19. RAKOVSKÝ, J. Spotřebitelské smlouvy – SR. [Online.]. [25.9.2011]. Dostupné z www.ja-sr. sk/files/Spotrebitelske_smlouvy_SR-def.doc.


47

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 prosazovat34. Tak např. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 385/07 ze dne 12. 8. 2009 poukázal na jeden z významných aspektů právního státu, a to že k principu rovnosti účastníků řízení neoddělitelně patří hodnota právní jistoty a z ní vyplývající princip ochrany důvěry občanů v právo, které jsou v nejobecnější podobě obsaženy v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Povaha materiálního právního státu potom vyzařuje rovněž s ním spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v nějaký zákon (resp. v právo vůbec), nemá být v této své důvěře zklamán [nález sp. zn. IV. ÚS 215/94 ze dne 8. 6. 1995 (N 30/3 SbNU 227)]. Podobně se Ústavní soud vyjádřil i ve svých dalších rozhodnutích. Konstatoval, že „…druhým principem je zásadní ochrana té osoby, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav. Ten, kdo vyvolal určité jednání, se nesmí ex post dovolávat vad jednotlivých úkonů, které sám způsobil. Uplatňování principu důvěry v úkony dalších osob při veškerém sociálním styku s nimi je základním předpokladem pro fungování komplexní společnosti (Luhmann, N.: Vetrauen. Ein Mechanismus der Reduktion socialer Komplexität. Stuttgart 1989, str. 1). Důvěru je třeba pokládat za elementární kategorii sociálního života. Na jedné straně vyjadřuje vnitřní postoj odrážející eticky odůvodněné představy a očekávání jednotlivých členů společnost, na straně druhé je výrazem principu právní jistoty, který představuje jednu z fazet materiálně, tj. hodnotově, chápaného právního státu, jehož ústavně normativní výraz je obsažen v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Naznačená konkretizace principu právního státu je oním principem, který působí na straně stěžovatelky a proti principu autonomie vůle, jehož se dovolávají obecné soudy. Je pak primárně úkolem obecných soudů najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. Dále uvedl, že v tomto případě došlo k rozporu komplexu jednání podnikatele s principem důvěry, resp. s principem právní jistoty druhého účastníka smluvního vztahu (spotřebitele). Obecné soudy musí rozpoznat působení tohoto principu, jinak by porušily základní právo stěžovatele na fair proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ 35 K rozlišení dobré víry jako subjektivního pocitu a mravního korektivu přistoupili také tvůrci Draft of Common Frame of Reference, kde se rozlišuje mezi „dobrou vírou“ samotnou jako psychickým postojem vyznačujícím se poctivostí a absencí vědomosti o tom, že zřejmá skutečnost není pravdivá, a „dobrou vírou a poctivým jednáním“, což je určitý standard jednání charakterizovaný poctivostí, otevřeností a přihlédnutí k zájmům druhé strany zmíněné (konkrét-

34 Viz např. rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 31.5.2010. sp. zn. 15 C 410/2009, publikovaný v Právních rozhledech č. 16, 2010, s. 599–603. 35 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 15.06.2009, sp. zn. I. ÚS 342/09., Nález Ústavního soudu ČR ze dne 11.11.2009, sp. zn. IV.ÚS 128/06.


48

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. ní) smlouvy nebo vztahu36, 37. Ve spotřebitelských smlouvách dle anglického práva je důležité při posuzování nepřiměřenosti smluvních ujednání zkoumat, zda podnikatel jednal se spotřebitelem čestně a spravedlivě, což je objektivním kritériem, dobrá víra tedy zahrnuje otevřené a poctivé jednání.38 39 2.4 Další možnosti Jednou z možností je rovněž úprava, ke které přikročil slovenský zákonodárce, který v § 53 občanského zákoníku nepoužil žádné další rozlišující kritérium pro nepřiměřenost smluvního ujednání, když stanovil, že spotrebiteľské zmluvy nesmú obsahovať ustanovenia, ktoré spôsobujú značnú nerovnováhu v právach a povinnostiach zmluvných strán v neprospech spotrebiteľa. Jedinými kritérii tak ve slovenské právní úpravě zůstává značná nerovnováha v právech a povinnostech jednotlivých stran, resp. spotřebitele, a to v jeho neprospěch. Na neexistenci kritéria dobré víry při posuzování nepřiměřenosti ujednání ve spotřebitelských smlouvách je možné nalézt rozlišné názory. Fekete se domnívá, že se jedná o velký nedostatek slovenské právní úpravy a že by bylo lepší nahradit tento pojem institutem dobrých mravů40. Naproti tomu Csach uvádí, že vypuštěním tohoto kritéria při posuzování nepřiměřenosti došlo k zabezpečení větší ochrany spotřebitele (na základě principu minimální harmonizace mohou členské státy přijmout přísnější úpravu než tu, která je ve směrnici). Navíc poukazuje na fakt, že nebylo přistoupeno k uzákonění tohoto kritéria zejména s ohledem na odlišnost chápání pojmu dobrá víra ve slovenském právním řádu a komunitárním právu.41 Bylo by rovněž možné využít původní římskoprávní pojetí dobrých mravů, resp. mravů, označovaných jako fides, 42 které by se v tomto kontextu spotřebi36 “Good faith” is a mental attitude characterised by honesty and an absence of knowledge that an apparent situation is not the true situation. “Good faith and fair dealing” is a standard of conduct characterised by honesty, openness and consideration for the interests of the other party to the transaction or relationship in question. (I. – 1:103) – Příloha Definice DFCR. 37 Toto pojetí vychází z UNIDROIT Principles Of International Commercial Contracts, kde v čl. 1.7 odst.1 je tento princip stanoven jako „Good faith and fair dealing“: Each party must act in accordance with good faith and fair dealing in international trade. 38 Stanovisko lorda Steyna Opinions Of The Lords Of Appeal For Judgment ve Sporu The Director General Of Fair Trading V First National Bank Plc ze dne 25. 11. 2001, [2001] UKHL 52, bod 36. [Online]. [25.6.2011]. Dostupný z http://www.publications.parliament. uk/pa/ld200102/ldjudgmt/jd011025/fair-2.htm. 39 K tomu rovněž RAMSAY, I. Consumer Law and Policy. Oregon: Hart Publishing, 2007, s. 157–213. 40 K tomu více FEKETE, I. Občiansky zákonník. Komentár. Bratislava: Ing. Miroslav Mračko, 2007, s. 198. 41 CSACH, K. Štandardné zmluvy. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2009, s. 186. 42 Poctivost vlastní a důvěra v poctivost cizí, věrnost danému slovu, mravní povinnost všech lidí splnit vlastní závazek. Více BARTOŠEK, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Academia Praha, 1994, s. 112.


49

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 telských smluv hodilo lépe. Tímto pojmem se totiž vyznačovala přísná vázanost na vlastní prohlášení a vzájemná důvěra smluvních stran, označovaná zpravidla jako bona fides a stala se nosným pilířem všech právních vztahů mezi občany i neobčany.43 Dobrá víra byly jedním z nejplodnějších stimulantů v rozvoji římského obligačního práva.44 Ve středověku pak převažovala zásada aekvitas, a dobrá víra byla zahrnuta pod tento široký pojem45. Stejně jako v římském právu i zde dobrá víra značně přispěla k požadavku určité flexibility, pohodlnosti a neformálnosti v mezinárodních obchodních stycích46. 3 Závěr Lze tedy shrnout, že nejvhodnější je pojem „dobrá víra“ ve spotřebitelském právu interpretovat v souvislosti se zásadou poctivosti (poctivého jednání – objektivní dobrá víra). Při její možné absenci (nebo jednání naopak ve zlé víře – tedy nepoctivě) je pak nutné zkoumat, zda existuje asymetrie v postavení konkrétních stran, zda touto nerovností dochází k výhodě jedné strany na úkor druhé, a to v takové míře, že by druhá strana mohla požadovat ochranu. S ohledem na účel, kterého chce směrnice dosáhnout, je zřejmé, že nejblíže se tomuto účelu blíží pojetí, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem poctivosti znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Současné užití pojmu dobrá víra ve spotřebitelských smlouvách je naopak nevhodné. Jak uvádí Tégl, pojem dobrá víra je v českém prostředí vhodné chápat jako subjektivní dobrou víru, a lze se jen těžko ztotožnit v českém jazyce sousloví dobrá víra s čestností a poctivostí47. JUDr. Blanka Vítová, Ph.D., LL.M. Katedra občanského práva a pracovního práva Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Email: [email protected]

43 BARTOŠEK, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Academia Praha, 1994, s. 112. 44 ZIMMERMANN, R., WHITTAKER, S. Good faith in European contract law. Cambridge: Cambridge University Press, 2000, s. 17. 45 ZIMMERMANN, R., WHITTAKER, S. Good faith in European contract law. Cambridge: Cambridge University Press, 2000, s. 17. 46 Více k tomu ZIMMERMANN, R., WHITTAKER, S. Good faith in European contract law. Cambridge: Cambridge University Press, 2000, s. 18. 47 K tomu více TÉGL, P. K úpravě dobré víry v návrhu nového občanského zákoníku. Bulletin advokacie, č.1–2, 2011, s. 43.


50

AKTUÁLNE PROBLÉMY VEDY O VEREJNEJ SPRÁVE V SLOVENSKEJ REPUBLIKE The Actual Problems of the Science of the Public administration

Ladislav Hrtánek HRTÁNEK, Ladislav. Aktuálne problémy vedy o verejnej správe v Slovenskej republike. Acta Iuridica Olomucensia, 2013, Vol. 8, No. 1, pp. 51–59. Abstrakt: Tento článok pojednáva o jednotlivých otázkach problematiky problémov súvisiacich s vedou o verejnej správe. Predmetom predloženého príspevku je analýza aktuálnych problémov vedy o verejnej správe v kontexte platnej právnej úpravy. Z predloženej analýzy vznikli určité problémy, ktoré v nasledujúcom texte analyzujeme. Analýza je výstupom pre návrh riešení jednotlivých problémov, ktoré sa týkajú vedy o verejnej správe. Kľúčové slová: Verejná správa. Analýza vedeckých problémov. Štátna správa. Verejná moc. Veda o verejnej správe. Abstract: This scientific article contains the individual questions of the problematic of the individual problems of the science of the public administration. The object of this article is the analysis of the individual problems of the science of the public administration in the context of the enactment. From this analysis accrue some problems and these problems are to object of the analysis in the next text. The analysis is the issue for the applications of the solution of the individual problems of the science of the public administration. Keywords: The public administration, the analysis of the science problems, the Civil Service, The public authority, the science of the public administration.


51


AIO, 2013, Vol. 8, No. 1

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 1 Úvod V úvode predloženého príspevku považujeme za potrebné uviesť jednotlivé cieľové určenia, ktoré sa v nasledujúcom texte pokúsime naplniť. Prvým cieľovým určením predloženého príspevku je poskytnutie analýzy vedy o verejnej správe, jej predmetného zamerania, ako aj špecifických trendových súvislostí v tejto vede. Máme na mysli napríklad proces decentralizácie verejnej správy, vzťahy vedy o verejnej správe k iným vedným disciplínam a v neposlednom rade spomenieme napríklad problematiku efektívnosti administratívnoprávnych noriem. Ďalším cieľom príspevku je poskytnutie analýzy problematiky vybraných aktuálnych otázok vedy o verejnej správe. Ide pritom o podstatné myšlienkové línie, ako napríklad ponímanie štátnej správy v širšom kontexte verejnej moci a jej rozlišovanie na štátnu správu ako špecifickú rozhodovaciu činnosť nariaďovacieho charakteru a verejnú službu, postupné stieranie rozdielov verejnej a súkromnej správy a v neposlednom rade rozlišovanie štátnej správy vykonávanej štátom, verejnoprávnymi korporáciami a inými inštitúciami verejnej správy. Pokúsime sa pritom postihnúť vzťahové súvislosti vo vnútri verejnej správy, ale aj smerom k vonkajšiemu okoliu verejnej správy. Podstatnými sú napríklad vzťahy štátnej správy k verejnej moci, verejnej správe, k verejnému sektoru, prípadne k správe v komplexnom ponímaní. Interakčné línie súkromnej a verejnej správy prešli rovnako vývojom, ktorý bol poznamenaný stále prebiehajúcimi procesmi decentralizácie verejnej správy, ekonomickou krízou a zmenami celospoločenského charakteru. Vzťahy súkromného sektora a verejnej správy sa pritom zmenili predovšetkým v tých sférach správy, pri ktorých je z pohľadu ekonomickej únosnosti spolupráca nevyhnutná, ide napríklad o také formy verejnej správy, akými sú napríklad koordinačné správne dohody, pričom podotýkame, že v tomto prípade ide o špecifický druh administratívnoprávneho vzťahu, nakoľko podľa jeho tradičného modelu má inštitúcia verejnej správy nadriadené postavenie nad iného účastníka právneho vzťahu, ide teda o špecifický, nie však bezpodmienečný špecifický znak administratívnoprávneho vzťahu. Pokúsime sa pritom o syntetizujúci princíp praktických a všeobecno-teoretických poznatkov, teda budeme zohľadňovať aktuálny stav vývoja verejnej správy. 2 Všeobecná charakteristika vedy o verejnej správe V tejto časti predloženého príspevku považujeme za potrebné uviesť základné myšlienkové línie, od ktorých sa odvíja podstata vedy o verejnej správe alebo inak povedané správnej vedy. V ďalšom texte budeme používať aj spojenie „správna veda“, nakoľko aj toto sa používa v rámci rôznych vedeckých úvah odborníkov v oblasti správneho práva.


52

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. V úvode chceme poukázať na úzke prepojenie správnej vedy s verejnou správou. Pokiaľ môžeme konštatovať, že verejná správa prešla reformnými procesmi, tak v súčasnosti v rámci nej prebieha decentralizácia verejnej správy. Pod decentralizáciou podľa nášho názoru je možné si predstaviť veľmi zložitý proces postupného presunu jednotlivých, zákonom ustanovených kompetenčných okruhov, zo štátnej správy smerom k miestnej, regionálnej a záujmovej samospráve. Táto posledná reforma verejnej správy sa odzrkadlila v rámci funkčnej aj organizačnej dimenzie vývoja verejnej správy. Ovplyvnila napríklad jednotlivé procesné konania prebiehajúce v rámci jednotlivých parciálnych osobitných správ správneho práva hmotného a tým aj mieru ochrany základných práv a slobôd štátnych občanov ako účastníkov jednotlivých zákonných procesných konaní. Decentralizácia verejnej správy teda mala dosah aj na vlastný charakter rozhodovacích procesov vo verejnej správe. „Rozhodovacie procesy vo verejnej správe môžeme vo všeobecnej rovine charakterizovať ako nenáhodný výber určitých postupov alebo činností z viacerých možných alternatív v podmienkach verejnej správy.“ 1 Cieľom správnej vedy je pritom naplnenie optimalizácie jednotlivých procesov prebiehajúcich vo verejnej správe. Pod optimalizáciou je možné si predstaviť mieru napĺňania jednotlivých procesných zásad, ktoré sú ustanovené právnym poriadkom štátu, ako sú zákonnosť, hospodárnosť alebo zistenie materiálnej pravdy. Cieľ správnej vedy sa v tomto prípade kryje s cieľom výkonu celej verejnej správy, ktorým je dosiahnutie súladu správania sa štátneho občana ako adresáta administratívnoprávnych noriem s platným právnym stavom. V tomto smere je možné sa zaoberať otázkou vhodnej konštelácie jednotlivých metód verejnej správy, či už presvedčovania alebo donucovania a rovnako je podstatné sa zaoberať otázkami optimalizácie jednotlivých funkcií verejnej správy v záujme dosiahnutia cieľov správnej vedy. Z uvedeného je teda možné vyvodiť záver, že správna veda je z pohľadu svojho cieľového zamerania úzko prepojená s teóriami riadenia, rôznymi inými vednými disciplínami zaoberajúcimi sa optimalizáciou jednotlivých procesov prebiehajúcich v rôznych správach, čo teda v konečnom dôsledku spôsobuje multidisciplinárny charakter správnej vedy v danom rozsahu. Pokiaľ sa v ďalšom budeme zaoberať pokusmi o definičné určenie správnej vedy v rámcových súvislostiach, je vhodné poukázať na prepojenie správnej vedy so správnym právom. „So správnym právom súvisia niektoré ďalšie vedné disciplíny. Predovšetkým je treba spomenúť správnu vedu, ktorá skúma praktické (faktické) fungovanie správy, aplikuje teóriu organizácie a teóriu riadenia na podmienky a problémy verejnej správy.“ 2 1 Vrabko, M. a kol.: Správne právo. Procesná časť. Bratislava : Vydavateľské oddelenie PF UK, 2001. 164 s. ISBN 80-7160-148-9. 2 Sládeček, V.: Obecné správní právo. Praha: ASPI, a. s., 2005, s. 380. ISBN 80-7357-060-2.


53

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 V rámci pokusov o určenie správnej vedy je potrebné vnímať jej syntetizujúci charakter, čo v konečnom dôsledku spôsobuje, že aj výstupy z jej vedeckých bádaní majú jednoznačne abstraktný a komplexný charakter. Správna veda je vednou disciplínou, ktorá skúma organizáciu a činnosť verejnej správy v jej faktickej podobe, musí však využívať aj poznatky iných vedných disciplín. 3 V rámci posúdenia uvedeného kontextu správnej vedy považujeme za potrebné uviesť jej súvis s inými vednými disciplínami, s ktorými by sa mohlo zdať, že ani nesúvisí, ako sú rôzne matematické modely, štatistika alebo kybernetika. 4 V záverečnej úvahe tejto časti považujeme za potrebné uviesť špecifické znaky správnej vedy, ktoré sa podstatnou mierou kryjú so špecifickými znakmi vedy o správnom práve. „Z hľadiska všeobecnejších súvislostí treba vedu správneho práva charakterizovať ako: a) spoločenskú vedu, b) vedu, ktorá sledujúc iné vedy sa prejavuje ako veda využívajúca ich podnety, c) hraničnú, d) abstraktnú, e) viac informovanú, f) exaktnejšiu, g) viac prognostickú.“5 3 Analýza aktuálnych problémov vedy o verejnej správe Pokiaľ sa zaoberáme aktuálnymi problémami vedy o verejnej správe alebo inak povedané správnej vedy, musíme konštatovať, že je veľký počet problémových okruhov, ktoré súvisia s dynamickým vývojom verejnej správy. Ide napríklad o procesy spoločenských zmien alebo decentralizácie verejnej správy, ktoré spôsobujú podstatné zmeny nielen v jej dynamickom, ale aj statickom ponímaní. Z uvedeného vyplýva, že nemohlo byť naším cieľom analyzovať celý rozsah problémových súvislostí, ale analyticky rozoberieme len niektoré vybrané praktické problémy, ktoré považujeme za dôležité. Ide o tieto aktuálne problémové okruhy správnej vedy: •

Problém širokého ponímania štátnej správy v kontexte vzťahov v rámci verejnej moci a ponímanie štátnej správy a verejnej služby,

3 Gašpar, M.: Náuka o štátnej správe. Košice: Vydavateľstvo UPJŠ. 1985. 4 Uvedený výpočet je len kvôli demonštratívnemu výkladu. 5 Gašpar, M.: Správne právo, teória a prax. Pezinok: Agentúra Fischer & TypoSet. 1998. s. 469. ISBN 80-967911-0-9.


54

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. • •

Myšlienka postupného stierania rozdielov vo vzťahu súkromnej a verejnej správy, Problémy v súvislosti s efektívnosťou administratívnoprávnej normy.

3.1 Problém širokého ponímania štátnej správy v kontexte verejnej moci Ide o všeobecný teoretický problém správnej vedy v európskom kontexte. Pokiaľ chceme komplexne vnímať štátnu správu, je ju potrebné chápať v rámcových interakčných vzťahoch k verejnej moci, verejnému sektoru, správe vo všeobecnom význame, prípadne k štátnej moci ako najvyššej verejnej moci. Nakoľko ide o veľmi komplikované vzťahové súvislosti, ide o problematické všeobecno-teoretické otázky, ktoré sa v ďalšom texte aspoň v rámcových súvislostiach pokúsime riešiť. Najprv sa budeme venovať problematike právneho pojmu verejná moc, ktorý sa javí ako najširší. „Verejná moc, ktorej výkon predstavuje práve verejná správa sa tak delí na moc štátnu, a na ostávajúcu verejnú moc, teda verejnú moc v užšom kontexte.“ 6 Z uvedeného vyplýva, že verejná moc nie je vykonávaná len štátnou mocou, ale aj ostatnou verejnou mocou, ktorá teda logicky musí byť vykonávaná subjektmi neštátneho charakteru. Všetka verejná moc nie je teda vykonávaná štátnou správou, ale určitá časť verejnej moci je vykonávaná miestnou, regionálnou a záujmovou samosprávou. Uvedený kontexte vyplýva z demokratizácie štruktúry verejnej správy na samosprávu, štátnu správu a verejnoprávne korporácie. V tomto kontexte vzťahových súvislostí verejnej moci a verejnej správy považujeme za potrebné vyzdvihnúť striktné rešpektovanie princípu municipálnej autonómie, ktorý požaduje elimináciu zásahu štátu do kompetenčných okruhov samosprávy, ide samozrejme o originálne kompetenčné okruhy, nakoľko v prípade delegovaných je určitá ingerencia štátu nevyhnutná. Uvedené vzťahy verejnej moci a štátnej správy je potrebné vnímať aj v kontexte suverenity, ako špecifického znaku štátnej moci. Suverenita štátnej moci znamená, že táto moc je nezávislá od akejkoľvek inej moci vo vnútri, ako aj navonok štátu, teda je možné rozlišovať vnútornú a vonkajšiu suverenitu.7 Vnútorná suverenita štátu predstavuje podstatný atribút fungovania štátnej moci a vyplýva z už uvedeného ponímania štátnej moci ako súčasti verejnej moci a jej doplnenia ostatnou verejnoprávnou mocou, ktorou je napríklad moc verejnoprávnych korporácii. Z pohľadu posúdenia vzájomných väzieb medzi mocou samosprávy a štátnou mocou je dôležité poznamenať, že moc samosprá6 Filip, J. – Svatoň, J. – Zimek, J.: Základy státovědy, Brno, Masarykova univerzita. 1994. 7 Prusák, J.: Teória práva. Bratislava : VO PF UK, 1995. 331 s. ISBN 80–7160-080-6.


55

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 vy je nezávislou od štátnej moci, v kontexte princípu municipálnej autonómie, ktorý je obsiahnutý aj v Európskej charte miestnej samosprávy. V rámci vonkajšej suverenity je štátna moc nezávislou v rámci vzťahov s inými štátmi, ako aj v intenciách jednotlivých integračných zoskupení. Vonkajšia suverenita nie je neobmedzená a je ju možné postúpiť v prospech inštitúcií integračných zoskupení. Prejavom suverenity je taktiež to, že v rámci štátu máme výlučne jednu štátnu moc, ktorá je najvyššou verejnou mocou. „To súvisí s tzv. princípom teritoriality podľa ktorého sa štátna moc a jej tvorené právo vzťahujú na konkrétne územie štátu a tým i na všetky osoby na tomto území. Z tohto princípu môžu určite existovať štátom uznané výnimky. Tak sa napríklad štátna moc nevzťahuje na jednotlivé osoby požívajúce diplomatické výsady a imunity.“ 8 Moderným náhľadom, ktorý má určité náznaky v českej vede o verejnej správe je ponímanie štátnej správy ako verejnej služby. Ide pritom o kardinálne iný náhľad na štátnu správu, ktorá sa nechápe ako autoritárske rozhodovanie štátu o právach, právom chránených záujmoch alebo právnych povinnostiach subjektov stojacich mimo verejnú správu, ale ako spôsob, ako pomôcť štátnemu občanovi pri riešení problémov, ktoré prináša život. Pojem verejná služba je možné chápať v kontexte verejného záujmu, teda podľa nášho názoru je možné pod verejnou službou rozumieť komplex špecifických, rôznorodých činností vykonávaných tak orgánmi štátu, ako aj inými, na to splnomocnenými subjektmi, ktorých cieľom je dosiahnutie hodnôt verejného záujmu a tým docielenie spokojnosti adresátov verejnej správy s jej vlastným výkonom. Štátna správa ako verejná služba naberá na význame taktiež s nárastom procesu decentralizácie verejnej správy. Jedným z kľúčových princípov decentralizácie musí byť princíp posilnenia občianskej spoločnosti. Proces decentralizácie verejnej správy teda nesmie byť v žiadnom prípade prostriedkom, prostredníctvom ktorého si jednotlivé správne orgány posilnia svoje mocenské možnosti proti občanovi, ale musí byť možnosťou pre zlepšenie služieb v jeho prospech v oblasti vybavovania záležitostí verejnej správy, v opačnom prípade sa nemôžu občania stotožniť s jej výkonom a reforma bude odsúdená na zánik. 3.2 Myšlienka postupného stierania rozdielov medzi verejnou správou a súkromnou správou Uvedený trend v českej vede o verejnej správe súvisí s potrebou efektívneho zabezpečenia výkonu jednotlivých úloh spravovacieho charakteru verejnou správou. Verejná správa totiž nie je vždy spôsobilá z pohľadu vlastných ekonomických nákladov zabezpečiť pre štátnych občanov jednotlivé verejnoprávne 8 Průcha, P.: Správní právo (obecná část). Brno. Masarykova univerzita. 1996. s. 11


56

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. služby verejného záujmu bez spolupráce, či participácie so súkromným sektorom. Napríklad pokiaľ je určité nemocničné zariadenie stratové a jeho zriaďovateľom je štát alebo regionálna samospráva, je možnosť uzavrieť dohodu o finančnej spoluúčasti súkromného sektora, teda podnikateľských subjektov na zabezpečení verejnoprospešných služieb. V naznačenom kontexte sa teda spochybňuje doteraz zaužívaná teória o striktnom oddelení jednotlivých súčastí spoločnosti, teda už neplatí striktné delenie spoločnosti na verejný, súkromný a tretí sektor. Súkromný sektor môže účinne spolupracovať s verejným sektorom. Z pohľadu správnej vedy je úlohou hľadať vhodné právne formy spolupráce verejného a súkromného sektora. Do úvahy prichádzajú jednotlivé formy činnosti verejnej správy, pričom ako najvhodnejšie sa javia správne dohody, ktoré by mali byť kooperačného charakteru. Ide teda o výnimku z prevažujúceho charakteru subordinačných správnych dohôd, kde má subjekt verejnej správy nadradené právne postavenie nad subjektom stojacim mimo verejnú správu. V prípade subordinačných správnych dohôd ide teda o naordinovanie určitých foriem správania sa, mení sa len právna forma činnosti verejnej správy, teda nejde o individuálny správny akt, ktorý je často využívaný pri nariaďovacej činnosti verejnej správy. Koordinačné správne dohody teda nezakladajú subordinačný administratívnoprávny vzťah. 3.3 Problémy v súvislosti s efektívnosťou administratívnoprávnej normy V tejto oblasti správnej vedy je problematické vyhodnotenie efektívnosti normy správneho práva, pričom ide o podstatné kritérium pre vyhodnotenie úspešnosti legislatívneho procesu. Aj napriek veľkému počtu snáh o definičné určenie právneho pojmu efektívnosť administratívnoprávnej normy, je potrebné podľa nášho názoru zjednotiť chápanie efektívnosti s cieľovým určením výkonu verejnej správy, teda norma správneho práva je vtedy efektívna, keď sa v spoločenskom živote uplatňuje, a to z toho dôvodu, že sú jej adresáti presvedčení o jej správnosti a opodstatnenosti. Uvedený aspekt kladie veľký dôraz na legislatívny proces, ktorý ako celok je rovnako predmetom záujmu vedy o verejnej správe. Je pritom potrebné rešpektovať ústavnoprávne interpretačné pravidlá, ktoré sú obsiahnuté v ústavnom texte. Ide napríklad o princípy právnej istoty, rešpektovania základných ľudských práv a slobôd, zákazu diskriminácie, zákazu nepriamej novely právneho predpisu alebo princíp vlády práva. Právne predpisy by mali byť jasné, stručné a zrozumiteľné, mali by rešpektovať hierarchickú výstavbu právneho poriadku. Efektívnosť administratívnoprávnych noriem sa zvyšuje aj vďaka včasnému prijatiu parlamentom v tom okamihu, keď je spoločenský dopyt po predmetnej právnej úprave.


57

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 Z uvedených dôvodov je preto namieste aj v rámci českej vedy o verejnej správe alebo vedy o správnom práve zaoberať sa problematikou jednotlivých štádií legislatívneho procesu, teda nie otázkou efektívnosti aplikácie výstupu legislatívneho procesu v praxi. V rámci uvedeného chápania legislatívneho procesu v kontexte procedurálnom je potrebné sa venovať otázke možného rozšírenia alebo zúženia subjektov, ktoré sa fakticky zúčastňujú na obligatórnom pripomienkovom konaní k jednotlivým návrhom právnych predpisov. V záujme zvýšenia kvality výstupov legislatívneho procesu je vhodné rozšíriť okruh subjektov, ktoré povinne pripomienkujú vládne návrhy zákonov, napríklad aktuálne prebieha diskusia, či by ako povinne pripomienkujúci subjekt nemohol vystupovať prezident republiky. Každopádne ide o otázku, ktorá by si vyžadovala všeobecno-teoretické a aj ústavnoprávne riešenie. Ide totiž o posúdenie princípu ústavnoprávnej rovnováhy jednotlivých zložiek štátnej moci, pričom uvedený princíp musí platiť aj pri deľbe miestnej verejnej moci. V konečnom dôsledku je potrebné sa vedecky zaoberať právnou otázkou, či by legislatívne pravidlá vlády, ktoré konkretizujú jednotlivé štádiá legislatívneho procesu mali mať povahu všeobecne platného normatívneho právneho aktu alebo majú ostať v terajšom rozsahu, forme. V rámci ich uplatňovania sa totiž ukázalo, že niektoré rezorty obišli povinné pripomienkové konanie a vládny návrh zákona predložili v skrátenom legislatívnom konaní, hoci na to neboli naplnené taxatívne určené predpoklady v legislatívnych pravidlách vlády. 4 Záver Záverom predloženého príspevku považujeme za potrebné uviesť jeho jednotlivé prínosy, prostredníctvom ktorých došlo v konečnom dôsledku k naplneniu vpredu vytýčených cieľových okruhov. Prvým prínosom predloženého príspevku podľa nášho názoru je poskytnutie analytického náhľadu na správnu vedu v kontexte dynamických procesov prebiehajúcich vo verejnej správe. Neopomíname pritom správnu vedu ako interaktívnu vednú disciplínu, ktorá sa prelína s vedou správneho práva a inými vednými disciplínami. Veda o verejnej správe má rovnako špecifické znaky, ktoré sa v podstatných rysoch prelínajú so špecifickými znakmi vedy o správnom práve. Ďalším prínosom tohto príspevku je poskytnutie analýzy vybraných aktuálnych trendov správnej vedy v Českej republike, pričom niektoré sú problémovými a majú celoeurópsky charakter. Pozornosť bola venovaná špecifickému postaveniu štátnej správy v rámci verejnej moci, pričom verejná moc je vykonávaná aj inými, na to zákonom výslovne splnomocnenými subjektmi. Štátna správa je podľa aktuálnych trendov správnej vedy postupne chápaná ako verejná služba v prospech štátneho občana s cieľom pomôcť mu v jeho každodenných starostiach, pričom ide o postupný, pozitívny, narastajúci trend.


58

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. V záujme zvýšenia kvality poskytovania verejnoprospešných služieb je možné zaznamenať nárast kooperácie verejného a súkromného sektora s cieľom napĺňať hodnoty verejného záujmu. Uvedená kooperácia sa deje vďaka aplikácii správnych dohôd kooperačného charakteru, ktoré predstavujú významný druh foriem činnosti verejnej správy. Nakoľko ide o podstatnú trendovú súvislosť vo vede o verejnej správe, poskytujeme tejto oblasti náležitú pozornosť. V neposlednom rade sa venujeme problematike efektívnosti administratívnoprávnych noriem, ktorá je úzko prepojená s problematikou legislatívneho procesu, ktorý je možné posúdiť z procedurálneho hľadiska alebo z hľadiska kvality výstupu legislatívneho procesu, ktorým je normatívny právny akt. Vyzdvihujeme pritom potrebu rešpektovania ústavnoprávnych princípov ako podstatných interpretačných pravidiel, ktoré je potrebné bezvýhradne rešpektovať. Uvedené sú aktuálne problémy legislatívneho procesu, ako sú napríklad otázky jednotlivých štádií legislatívneho procesu. Ing. JUDr. Ladislav Hrtánek, PhD. Ministerstvo školstva, vedy, výskumu a športu Slovenskej republiky E-mail: [email protected]


59

MOŽNOSTI VYUŽITÍ VYBRANÝCH OPERATIVNĚ PÁTRACÍCH PROSTŘEDKŮ PŘI ODHALOVÁNÍ KORUPCE V ČESKÉ REPUBLICE A VE SLOVENSKÉ REPUBLICE Possibilities of using selected operative search means to detect corruption in the Czech Republic and in the Slovak Republic

Roman Svatoš SVATOŠ, Roman. Možnosti využití vybraných operativně pítracích prostředků při odhalování korupce v České republice a ve Slovenské republice. Acta Iuridica Olomucensia, 2013, Vol. 8, No. 1, pp. 61–72. Abstrakt: Cílem příspěvku je za pomoci statistických dat porovnat stav a dynamiku vybraných korupčních trestných činů v České republice a ve Slovenské republice a na základě zjištěných skutečností stanovit, ve které zemi se orgánům činným v trestním řízení úspěšněji daří bojovat s tímto fenoménem. Dalším cílem je porovnat možnosti použití vybraných operativně pátracích prostředků při odhalování korupce v obou zemích. Klíčová slova: korupce, stav a dynamika kriminality, operativně pátrací prostředky, orgány činné v trestním řízení, policejní orgán Abstract: The Aim of this paper is to use statistical data to Compaq the state and dynamics of selected corruption crimes in the Czech Republic and in the Slovak Republic and on the basis of the facts to determine in which country law enforcement authorities successfully manage to combat this phenomenon. The next goal is to compare the possibilities of using operative search means to detect corruption in both countries. Keywords: corruption, state and dynamics of crime, operative search means, law enforcement authorities, police authority


61


AIO, 2013, Vol. 8, No. 1

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 1 Úvod Tématu korupce je v posledních letech věnována značná pozornost nejenom ze strany odborníků na tuto problematiku, ale především ze strany veřejnosti. Některé, v nedávné době úspěšně odhalené kauzy zájem o téma korupce ještě podporují. Korupce představuje závažný společenský problém, se kterým lidstvo bojuje více či méně úspěšně po mnoho let. Přístup jednotlivých zemí k potlačování korupce je různý a taktéž míra úspěšnosti při odhalování korupčních kauz je v jednotlivých zemích různá. Pro všechny však je společné to, že korupce se velmi těžko odhaluje a dokumentuje, neboť jde o trestnou činnost, která má vysokou míru latence. Tato latence vyplývá zejména z té skutečnosti, že obě strany, uplácející i uplácený, nemají zájem na medializaci svého trestního jednání. Při korupčních trestných činech totiž není poškozena konkrétní fyzická či právnická osoba, ale poškozeni zůstáváme vlastně my všichni ostatní, tedy celá společnost. A není-li konkrétního poškozeného, pak platí přísloví „kde není žalobce, není ani soudce“. Jednou z možností, jak rozkrývat tuto kriminalitu, je za pomoci použití operativně pátracích prostředků, jako jsou například předstíraný převod, sledování osob a věcí, použití agenta, odposlech a záznam telekomunikačního provozu a další. Tyto operativně pátrací prostředky jsou upraveny v trestních řádech jednotlivých zemí. 2 Cíl a metodika Cílem příspěvku je poukázat na některé legislativní a faktické problémy při objasňování a dokumentování korupčních trestných činů. Za tímto účelem bude za využití statistických ukazatelů kriminality porovnán vývoj registrovaných korupčních trestných činů a jejich objasněnost v České republice a ve Slovenské republice za poslední léta. Na základě těchto statistických ukazatelů bude řečeno, ve které z obou sledovaných zemí se daří úspěšněji či méně úspěšně objasňovat a dokumentovat korupční trestné činy. Dále bude provedena mezistátní komparace legislativního stavu v oblasti trestního práva a na základě výsledků této komparace bude stanoveno, ve které zemi je trestněprávní úprava příznivější pro objasňování a dokumentování korupčních trestných činů. 3 Dynamika vybraných korupčních trestných činů v České republice a ve Slovenské republice Abychom mohli provést vyhodnocení, jak úspěšně se daří orgánům činným v trestním řízení bojovat s korupcí v té které zemi, využijeme k tomuto statistická data kriminality. Nejlépe tuto skutečnost můžeme demonstrovat na vývoji-dynamice vybraných korupčních trestných činů. Vzhledem k tomu, že v České republice došlo k přijetí nového trestního zákoníku, a to s účinností k 1. 1. 2010, je nutné provést vysvětlení ke kontinuitě vybraných trestných činů. Názvy para© Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. ISSN 1801-0288

62

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. grafů vybraných korupčních trestných činů v České republice budou číslovány dle nového trestního zákoníku, tedy zákon č. 40/2009 Sb., Trestní zákoník ve znění pozdějších právních předpisů, (dále jen „trestní zákoník“). Dále je nutné pro potřeby komparace stanovit, které korupční trestné činy jsou nejvýznamnější a součastně v obou zemích obsahově co nejbližší. Za trestné činy korupčního charakteru budou proto považovány dle české právní úpravy pouze trestné činy přijetí úplatku dle § 331 trestního zákoníku, podplácení dle § 332 trestního zákoníku a nepřímé úplatkářství dle § 333 trestního zákoníku. Dle slovenské právní úpravy [zákona č. 300/2005 Z.z., Trestný zákon ve znění pozdějších právních předpisů, (dále jen „trestný zákon“)] svým obsahem odpovídající trestné činy prijímanie úplatku dle §§ 328–331 trestného zákona, podplácenie dle §§ 332–335 trestného zákona a nepriama korupcia dle §§ 336–337 trestného zákona. Tyto trestné činy budou nazývány jako „korupční trestné činy“. Je pravdou, že korupce může být páchána i při naplnění znaků skutkových podstat jiných trestných činů, například dle české právní úpravy zneužití pravomoci úřední osoby, maření úkolu úřední osoby z nedbalosti, neoprávněné nakládání s osobními údaji, pletichy v insolvenčním řízení, porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže, zneužití informace a postavení v obchodním styku, sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě, pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži, pletichy proti veřejné dražbě, případně další trestné činy obsažené v hlavě VI. a X. zvláštní části trestního zákoníku, avšak z důvodu možnosti komparace budou použity nejvíce odpovídající tři trestné činy, viz výše. Vývoj korupčních trestných činů bude sledován od roku 2006, kdy ve Slovenské republice nabyl účinnosti nový trestný zákon. Graf č. 1 Vývoj registrovaných korupčních tresných činů v ČR a v SR 292

300 250

267

260

255

226

211

200 150

195

181 150

138

121

103

100

148

139

50 0

2006

2007

2008

2009

Česká republika

2010

2011

2012

Slovenská republika

Zdroj: www. mvcr.cz, www. mvsr.sk


63

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 Máme-li vyhodnotit úspěšnost boje proti korupci v obou zemích, a to zejména z pohledu orgánů činných v trestním řízení, tak z důvodu přehlednosti sečteme všechny tři korupční trestné činy, tedy přijímání úplatku, podplácení a nepřímé úplatkářství, viz výše. Vývoj nápadu všech tří registrovaných trestných činů korupčního charakteru ve Slovenské republice za posledních sedm let se pohybuje mezi 148 až 260 trestnými činy. V průměru je ročně registrováno 205 těchto trestných činů. V České republice se po určité stagnaci počet těchto trestných činů v posledních třech letech rapidně zvyšuje. V průměru je ročně registrováno 179 trestných činů, což je v průměru o 26 méně než ve Slovenské republice. Abychom mohli porovnávat tato čísla mezi oběma zeměmi navzájem, musíme si uvědomit, že Česká republika má přibližně dvakrát více obyvatel než Slovensko, má cca dvakrát více policistů než Slovensko a tedy v tomto poměru by sledovaných trestných činů mělo být v České republice dvakrát více než na Slovensku. I když se situace v posledních dvou letech značně zlepšuje ve prospěch České republiky, z dlouhodobějšího hlediska nelze než konstatovat, že registrovaných korupčních trestných činů je na Slovensku více než v České republice. Především je nutno si uvědomit, že korupce je trestná činnost, která představuje nejvyšší míru latence. To znamená, že není téměř oznamována, ale orgány činné v trestním řízení, zejména policie, musí tuto trestnou činnost aktivně vyhledávat.1 Při pohledu na uvedená čísla se dá dojít k závěru, že slovenská policie, pokud jde o vyhledávání korupce, je výkonnější než policie česká. Graf č. 2 Vývoj objasněných korupčních trestných činů v ČR a v SR 250

250

228

200 150

180

174

125

119

121

93

100

162

145

133 103

89

82

50 0

2006

2007

2008 Česká republika

2009

2010

2011

2012

Slovenská republika

Zdroj: www. mvcr.cz, www. mvsr.sk 1 METEŇKO, J. Význam policajných operatívnych činností pre rýchlosť a účinnosť trestného konania In: Primeraná rýchlosť trestného konania - podmienka jeho efektívnosti a ústavnosti: Celoštátny seminár s medzinárodnou účasťou. Bratislava: Akadémia PZ, 2002. s. 57–71.


64

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. Sledujeme-li vývoj korupčních trestných činů v obou zemích, které se podařilo objasnit, tedy ve kterých případech bylo policií zahájeno trestní stíhání proti konkrétní osobě, je situace obdobná jako u registrovaných korupčních kauz. Průměrný počet objasněných trestných činů na Slovensku za posledních sedm let činí 136 případů. V České republice je průměr objasněných korupčních trestných činů 150, což představuje v průměru o 14 trestných činů více než ve Slovenské republice. Pokud však opět vezmeme v úvahu velikost Slovenska a České republiky, stále jsou policisté v České republice z dlouhodobějšího hlediska méně úspěšní než jejich kolegové na Slovensku. Snad se ale v České republice blýská na lepší časy, v posledních dvou letech se situace v objasněnosti této kriminality rapidně zlepšuje. Při pohledu na statistiku korupčních trestných činů v České republice a ve Slovenské republice by se dalo shrnout, že i přes poměrně pozitivní vývoj v posledních dvou letech v České republice, se ale z dlouhodobějšího pohledu daří slovenským policistům úspěšněji s touto závažnou trestnou činností bojovat, než v České republice. Tento stav jistě ovlivňuje celá řada skutečností. V další části příspěvku bude vybrána problematika, která může zmiňovaný stav pravděpodobně značně ovlivnit, a to možnost využití operativně pátracích prostředků při vyhledávání a objasňování korupčních trestných činů z pohledu obou zemí. Budou vybrány pouze dva, a to jistě nejúčinnější operativně pátrací prostředky, odposlech a záznam telekomunikačního provozu a použití agenta. 4 Odposlech a záznam telekomunikačního provozu V České republice je odposlech a záznam telekomunikačního provozu upraven v § 88 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen „trestní řád“), ve Slovenské republice v § 115 zákona č. 301/2005 Z. z., Trestný poriadok ve znění pozdějších právních předpisů (dále je „trestný poriadok“). Pokud jde o možnost využití, je dle české právní úpravy tohoto institutu možno využít za podmínek, že jde o zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let nebo jde o trestný čin pletichy v insolvenčním řízení, porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže, sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě, pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži, pletichy při veřejné dražbě, zneužití pravomoci úřední osoby nebo jde o jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. Dle slovenské právní úpravy lze tohoto institutu použít, jde-li o zločin nebo jde-li o korupci, zneužití pravomoci veřejného činitele, legalizaci výnosů z trestné činnosti nebo jde o jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. Při porovnání možnosti použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v obou zemích nejsou v České republice ve výčtu trestných činů bohužel © Palacký University, Olomouc, 2013. ISSN 1801-0288

65

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 explicitně uvedeny korupční trestné činy (přijetí úplatku, podplácení a nepřímé úplatkářství). To znamená, že tento institut může být použit z uvedených tří trestných činů pouze tam, kde je stanovena sazba trestu odnětí svobody až osm let a tuto podmínku splňuje pouze trestný čin přijetí úplatku dle § 331 odst. 3, 4 trestního zákoníku. U ostatních méně závažných forem úplatkářství, pokud tato možnost nevyplývá z mezinárodních smluv, není možné tohoto institutu využít. Dle slovenské právní úpravy lze odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu využít u všech forem korupce, neboť tyto trestné činy jsou explicitně v trestním poriadku uvedeny. Při pohledu na schvalovací proceduru týkající se možnosti nasazení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, může tento v České republice nařídit předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Prodloužit dobu trvání může soudce soudu vyššího stupně a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce krajského soudu, a to i opakovaně, vždy na dobu nejdéle čtyř měsíců. Ve Slovenské republice příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydává předseda senátu, před zahájením trestního stíhání nebo v přípravném řízení soudce pro přípravné řízení na návrh prokurátora. Prodloužit dobu trvání odposlechu a záznam telekomunikačního provozu může v přípravném řízení na návrh prokurátora soudce pro přípravné řízení, a to opakovaně, vždy nejdéle na dva měsíce. Porovnáme-li schvalovací proceduru pro použití odposlech a záznam telekomunikačního provozu, je v podstatě u obou zemí obdobná, ale rozdíl je u prodloužení použití tohoto prostředku. Dle české úpravy může odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu prodloužit až vyšší instance, konkrétně soudce vyššího stupně, když dle slovenské úpravy orgány stejné instance, které příkaz vydávaly původně. Z pohledu operativnosti při obstarávání prodloužení je situace na Slovensku příznivější. Při sledování časového rozsahu použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je v České republice možno tento prostředek využít po dobu 4 měsíců, a to i opakovaně, vždy na dobu dalších 4 měsíců. Ve Slovenské republice může odposlech a záznam telekomunikačního provozu trvat při prvním použití po dobu 6 měsíců, poté je možné jej opakovat vždy nejdéle na dva měsíce. Jde-li o časovou dotaci, je v obou zemích sice rozdílná, ale vzhledem k tomu, že je možné použití opakovat, nemá tento rozdíl prakticky žádný význam. Porovnáme-li úpravu, týkající se možnosti nasazení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu bez příkazu, může dle české právní úpravy bez příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu orgán činný v trestním řízení tento nařídit, anebo jej provést i sám, je-li vedeno trestní řízení pro trestný čin obchodování s lidmi, svěření dítěte do moci jiného, omezování osobní svobody, vydírání, únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou, násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci, nebezpečného vyhrožování nebo nebezpečného pronásledování, pokud s tím uživatel odposlouchávané stanice souhlasí. Na Slovensku lze odposlech a záznam telekomunikačního provozu © Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. ISSN 1801-0288

66

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. nařídit za podmínek, že jde o věc, která nesnese odkladu a příkaz soudce pro přípravné řízení není možné získat. V takovém případě může příkaz vydat prokurátor ústně, pokud není spojen se vstupem do obydlí, takový příkaz však musí do 24 hodin potvrdit soudce. Pokud jde o využití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu bez příkazu, lze toto provést v České republice pouze u vyjmenovaných trestných činů, kde je ohrožen život nebo zdraví osob. Tato určitá výhoda se však netýká korupčních trestných činů. Zato slovenská úprava umožňuje, pokud jde o věc, která nesnese odkladu a příkaz soudce pro přípravné řízení není možné získat, že může v takovém případě příkaz vydat prokurátor ústně, pokud není tento úkon spojen se vstupem do obydlí. To se pochopitelně týká všech uvedených trestných činů, tedy i korupce. Uvedenou možnost orgány činné v trestním řízení v České republice nemají a může tak docházet z důvodu malé operativnosti ke ztrátě důležitých důkazů. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu patří bezesporu mezi nejúčinnější právní nástroje, kterými lze odhalovat trestnou činnost, korupční trestnou činnost nevyjímaje. Tuto skutečnost, i přes velmi omezené možnosti nasazení tohoto prostředku v České republice v boji s korupčními trestnými činy, dokazuje například obsah analýzy efektivity Policie České republiky při provádění úkonů trestního řízení v oblasti trestných činů korupce, předložené Vládě České republiky v souvislosti s plněním úkolu 3. 7 Strategie vlády v boji proti korupci na období let 2011 až 2012.2 Z analýzy vyplývá, že u 150 trestních kauz sledovaných v roce 2010 a části roku 2011, které policie začala řešit před dokončením trestné činnosti, byl použit v 35 případech odposlech a záznam telekomunikačního provozu a z tohoto počtu sloužily důkazy k usvědčení pachatele v 22 případech. Úspěšnost nasazení pak představovala více než 50%. 5 Záznam telekomunikačního provozu Záznamem telekomunikačního provozu rozumíme zjišťování údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, který již proběhl v minulosti. Jedná se například o zjištění, s kterou stanicí, tedy číslem stanice, bylo zájmové zařízení ve spojení, v kterou dobu, jak dlouho, s kterým operátorem, kde se zájmová stanice, například mobilní telefon, pohyboval, tedy s jakými zařízeními (tzv. buňkami) byl ve styku a další. V české právní úpravě byla možnost využití záznamu telekomunikačního provozu stanovena v § 88a trestního řádu. Tento paragraf však byl nálezem Ústavního soudu České republiky č. 43/2012 Sb. k 30. 9. 2012 zrušen. Na základě tohoto zrušení došlo k novelizaci ustanovení § 88a trestního rádu, Dle nového znění je možné záznam telekomunikačního provozu využít v případech, pokud 2 Analýza efektivity Policie ČR při provádění úkonů trestního řízení v oblasti trestných činů korupce [online].[cit.5.3.2013]. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/dokumenty-a-legislativa-830237.aspx


67

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 jde o úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky, pro trestný čin porušení tajemství dopravovaných zpráv, pro trestný čin podvodu, pro trestný čin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací, pro trestný čin opatření a přechovávání přístupového zařízení a hesla k počítačovému systému a jiných takových dat, pro trestný čin nebezpečného vyhrožování, pro trestný čin nebezpečného pronásledování, pro trestný čin šíření poplašné zprávy, pro trestný čin podněcování k trestnému činu, pro trestný čin schvalování trestného činu, nebo pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Z uvedeného vyplývá, že pokud korupční trestné činy nespadají pod mezinárodní smlouvu, nelze záznam telekomunikačního provozu využít u trestného činu podplácení dle § 332 odst. 1 trestního zákoníku a trestného činu nepřímého úplatkářství dle § 333 odst. 1 trestního zákoníku. Slovenská právní úprava má institut záznamu telekomunikačního provozu uskutečněného v minulosti řešen v ustanovení § 115 trestného poriadu, dle kterého je možné tohoto využít pro všechny úmyslné trestné činy. Slovenská právní úprava, pokud jde o možnost využití záznamu telekomunikačního provozu, který proběhl v minulosti, je širší než v České republice. Schvalovací procedura je v obou zemích obdobná. O významu institutu záznamu telekomunikačního provozu při odhalování korupčních kauz je pojednáno taktéž v analýze efektivity Policie České republiky při provádění úkonů trestního řízení v oblasti trestných činů korupce, předložené Vládě České republiky v souvislosti s plněním úkolu 3. 7 Strategie vlády v boji proti korupci na období let 2011 až 2012.3 Dle zmiňované analýzy byl tento nástroj využit ve sledovaných 150 korupčních trestních kauzách v 27 případech a z těchto v 16 případech byl použit jako důkaz k usvědčení pachatele. 6 Použití agenta Operativně pátrací prostředek použití agenta je v České republice upraven v § 158e trestního řádu, ve Slovenské republice v ustanovení § 117 trestného poriadku. Pokud jde o rozsah trestných činů, při jejichž řešení lze použít agenta, musí se v České republice jednat o zločiny, na které zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let nebo jde o trestný čin spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny, pro trestný čin pletichy v insolvenčním řízení, porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže, sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě, pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži, pletichy při veřejné dražbě, 3 Analýza efektivity Policie ČR při provádění úkonů trestního řízení v oblasti trestných činů korupce [online].[cit.5.3.2013]. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/dokumenty-a-legislativa-830237.aspx


68

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. zneužití pravomoci úřední osoby, přijetí úplatku, podplacení, nepřímého úplatkářství nebo jde o jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Ve Slovenské republice je možné agenta použít, pokud jde o zločiny, tedy úmyslné trestné činy, na které zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby převyšující pět roků nebo trestné činy korupce, trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele nebo trestný čin legalizací příjmů z trestné činnosti. Pokud jde o trestné činy obecně, u kterých je možné použít agenta, je slovenská úprava širší, neboť umožňuje jeho užití na všechny zločiny, tedy úmyslné trestné činy s horní hranicí trestu odnětí svobody převyšující pět let. V České republice jde pouze o trestné činy s trestní sazbou odnětí svobody nejméně osm let. U sledovaných tří trestných činů korupční povahy (přijímání úplatků, podplácení a nepřímé úplatkářství) je však situace v obou zemích stejná, neboť tyto trestné činy jsou explicitně vyjmenovány v příslušných ustanoveních. Porovnáme-li schvalovací proceduru k použití agenta, tak v České republice použití agenta povoluje na návrh státního zástupce vrchního státního zastupitelství soudce vrchního soudu. Na Slovensku je tato procedura daleko jednodušší, neboť příkaz k použití agenta vydává předseda senátu, před zahájením trestního stíhání nebo v přípravném řízení soudce pro přípravné řízení na návrh prokurátora. Vzhledem k tomu, že v České republice jsou pouze dvě vrchní státní zastupitelství a dva vrchní soudy, může být zajištění povolení z časového hlediska náročnější než na Slovensku. Další slovenskou výhodou je možnost, že pokud jde o věc, která nesnese odkladu a nejde o vstup do obydlí jiného, může v takovém případě příkaz vydat prokurátor ústně. Takový příkaz však musí do 72 hodin potvrdit soudce. Schvalovací proces v Slovenské republice je daleko jednodušší a operativnější, což umožňuje rychlé nasazení agenta a nedochází z důvodů časové tísně ke ztrátě důležitých informací. Další významný rozdíl mezi oběma zeměmi je v osobě agenta. V České republice může být agent pouze příslušník Policie České republiky, kdežto na Slovensku může jít, pokud jde o případy korupce, i o jinou osobu než příslušníka policejního sboru ustanoveného prokurátorem na návrh policisty nebo příslušníka policejního sboru pověřeného ministrem vnitra Slovenské republiky.4 Pokud jde o nasazení agenta v korupčních případech, je situace na Slovensku velice operativní, umožňuje okamžitě reagovat na nastalou situaci a tak nedochází z důvodu časové tísně ke ztrátě podstatných skutečností důležitých pro trestní řízení. O problematice nasazení agenta v České republice v korupčních kauzách vypovídá i výše zmiňovaná analýza, dle které u 150 sledovaných korupčních kauz byl agent nasazen pouze ve 4 případech. Nejpodstatnější rozdíl mezi Českou republikou a Slovenskou republikou však lze spatřovat v možnosti slovenských policistů použít tzv. agenta provoka4 ČENTÉŠ, J. a kolektiv. Trestné právo procesné. Všeobecná a osobitná čásť. 2. vydanie. Šamorín: Heuréka, 2012. s. 309.


69

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 téra. Agent (provokatér) nesmí iniciativně navádět na spáchání trestného činu, to neplatí, pokud jde o korupci veřejného činitele nebo zahraničního veřejného činitele a zjištěné skutečnosti nasvědčují, že pachatel by spáchal trestný čin i tehdy, pokud by příkaz na použití agenta nebyl vydán (tzv. agent provokatér). Je skutečností, že zavedení tohoto institutu je doprovázeno rozporuplnými názory. Podrobný rozbor problematiky agenta provokatéra na slovenské straně provádí Piptová5, která tomuto institutu není nakloněna. Taktéž Šramel6 se staví k agentu provokatérovi negativně, když upozorňuje na pravděpodobnou nemožnost prokázání okolnosti, že pachatel by spáchal trestný čin i tehdy, pokud by příkaz na použití agenta nebyl vydán. Na české straně se velmi kriticky k této věci vyjadřuje Teryngl7, který agenta provokatéra spojuje výhradně s totalitními režimy. Problematikou policejní provokace se ve svém Nálezu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99 zabýval i Ústavní soud České republiky, který považuje zavedení tohoto nástroje v České republice za vyloučený. Z pohledu praktického využití agenta provokatéra se může tento institut zdát jako velmi účinný při odhalování korupčních trestných činů. Tato výhoda na slovenské straně je pravděpodobně relativnější. Totiž dle Kočana8 dosavadní praxe ukázala, že při odhalování, zjišťování a usvědčování pachatelů korupčních trestných činů institut agenta provokatéra se využívá velmi sporadicky, jde jej totiž ve většině případů nahradit agentem kontrolorem. I přes převažující záporné postoje k agentu provokatéru by bylo potřebné o postavení tohoto institutu v právním řádu České republiky dále intenzivně jednat a dojít k jednoznačnějšímu názoru na jeho existenci či neexistenci. Je paradoxní, že v českém právním řádu je tento institut v určité modifikaci zakotven. V České republice byl k 1. 1. 2009 včleněn do zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších právních předpisů institut tzv. „zkoušky spolehlivosti“. Zkoušku spolehlivosti mohli dle této právní úpravy vykonávat inspektoři, tj. policisté oprávnění k plnění úkolů v Ministerstvu vnitra a služebně zařazeni v Inspekci policie.9 V současné době je zkouška spolehlivosti zakotvena v ustanovení § 41 zákona č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnost5 PIPTOVÁ, J. Korupcia v slovenskom právnom poriadku a protikorupčné nástroje slovenského trestného práva. In: Korupcia – právné a ekonomické aspekty: zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie, 7.–8. júna 2012, Podhájská, Slovenská republika. 2012, s. 199-207. 6 ŠRAMEL, B. Niekolko poznámok ku korupci vo vybraných oblastiach slovenského spoločenského života. Karlovarská právní revue. 2011, č. 3, s. 58–67. 7 TERYNGL, J. K postihu korupce v novém trestním zákoníku. Trestní právo. 2010, č. 4, s. 4–10. 8 KOČAN, Š., VIKTORYOVÁ, J., BLATNICKÝ, J. Právné aspekty použitia agenta pri vyšetrovaní korupcie. In: Korupcia – právné a ekonomické aspekty: zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie, 7. – 8. júna 2012, Podhájská, Slovenská republika. 2012, s. 122–129. 9 ŠKODA, J., VAVERA, F., ŠMERDA, R. Zákon o policii s komentářem. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. s. 313–317.


70

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. ních sborů a o změně souvisejících zákonů, který nabyl účinnosti k 1. 1. 2012. Totiž příslušník inspekce je oprávněn k předcházení, zamezování a odhalování protiprávního jednání provést u příslušníka nebo zaměstnance zkoušku spolehlivosti, která spočívá v navození situace, kterou je zkoušená osoba povinna řešit. Příslušník inspekce nebo jiná osoba provádějící zkoušku spolehlivosti mohou při zkoušce spolehlivosti sdělovat nepravdivé údaje. Průběh zkoušky spolehlivosti se dokumentuje obrazovým a zvukovým záznamem. Pokud jde o subjekty, u kterých lze zkoušku spolehlivosti provést, jedná se o příslušníky Policie České republiky, celníky, příslušníky Vězeňské služby České republiky anebo příslušníky inspekce, dále zaměstnance Policie České republiky nebo inspekce, nebo zaměstnance Celní správy České republiky anebo Vězeňské služby České republiky, pokud trestný čin byl spáchán v souvislosti s plněním jeho pracovních úkolů. Otázkou je, jak činnost subjektu provádějícího zkoušku spolehlivosti je blízká či vzdálená činnosti agenta provokatéra, když zkouška spolehlivosti spočívá v navození situace, kterou je zkoušená osoba povinna řešit. Ať již jde o institut více či méně se blížící agentovi provokatérovi, jistě v této souvislosti každého napadne, proč u nás lze zkoušku spolehlivosti provádět pouze ve vztahu k příslušníkům a zaměstnancům bezpečnostních sborů a ne u všech úředních osob. Právě v nejvyšších patrech politiky dochází k přesunům největších prostředků a s tím souvisejícím nejzávažnějším korupčním kauzám, o čemž svědčí i v poslední době odhalené případy. Příslušníci bezpečnostních sborů jsou jistě „malé ryby“. Pokud se na věc podíváme z druhé strany, vyvstává zde ještě další otázka. Nejedná se o diskriminaci příslušníků bezpečnostních sborů a jejich zaměstnanců, je-li nastaven tento selektivní přístup v rámci skupiny „úřední osoba“? Pokud jde o Slovenskou republiku, je na závěr nutno zmínit ještě existenci Speciálního trestního soudu a Úřadu speciální prokuratury, které se zabývají trestnými činy korupce. Specializovaný trestní soud sídlí mimo území hlavního města, a to v Pezinku, což by mimo jiné mělo garantovat jeho nezávislost a neovlivnitelnost. Dle Šmátrala10 je zřízení specializovaného trestního soudu jednou z možných forem jak působit na potenciální pachatele korupce odstrašující zákonnou formou, a tedy předcházet možné budoucí protiprávní činnosti. 7 Závěr Na základě statistiky kriminality bylo provedeno porovnání delšího časového vývoje registrovaných a objasněných vybraných trestných činů korupce v České republice a ve Slovenské republice. Na základě zjištěných údajů je možné dojít k závěru, že ve Slovenské republice je boj s tímto fenoménem úspěšnější než 10 ŠMÁTRAL, J. Mezinárodní a slovenská právná úprava korupcie. In: Korupcia – právné a ekonomické aspekty: zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie, 7.– 8. júna 2012, Podhájská, Slovenská republika. 2012, s. 242–250.


71

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 v České republice. Tento stav je jistě ovlivněn celou řadou skutečností. Mezi tyto skutečnosti, které mají vliv na úspěšnější vyhledávání a objasňování korupce ve Slovenské republice jistě patří i rozdílná trestně právní úprava v obou sledovaných zemích. Na základě rozboru dvou, pravděpodobně nejúčinnějších, operativně pátracích prostředků, které jsou dle trestních řádů orgánům činným v trestním řízení k dispozici, a to odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a použití agenta, lze dospět k jednoznačnému závěru, že slovenská právní úprava umožňuje policistům v daleko větší míře těchto operativně pátracích prostředků použít, což má jistě vliv na úspěšnost boje s korupcí. JUDr. Roman Svatoš, Ph.D. Vysoká škola evropských a regionálních studií, o. p. s. České Budějovice Email: [email protected]


72

ELEKTRONIZACE JUSTICE PO ITALSKU1 The Italian Style of E-Justice

Petr Prchal2 PRCHAL, Petr. Elektronizace justice po italsku. Acta Iuridica Olomucensia, 2013, Vol. 8, No. 1, pp. 73–92. Abstrakt Článek „Elektronizace justice po italsku“ se zabývá elektronizací justičního systému Italské republiky. Čtenáři přináší kompletní popis jednotlivých prvku elektronizace italské justice včetně jejich chronologického vývoje. Dále je předmětem zkoumání i fungování italského justičního systému a státních orgánů řídících proces elektronizace justice. Autor se také zabývá poměrem mezi jednotlivými prvky elektronizace justice a soudcovskou nezávislosti. Klíčová slova: e-justice, elektronizace justice v Itálii, justiční systém, soudcovská nezávislost Abstract The article „The Italian Style of E-justice“, surveys the electronization of justice in the judicial system of the Italian republic. It provides the reader with an entire description of particular components of electronization of Italian justice including their chronological development. Further, it surveys also a functionality of Italian judicial system and state’s authorities which control the process of electronization of justice. The author also deals with a proportion between particular components of electronization of justice and judge’s independence. Keywords: e-justice, electronization of justice in Italy, judicial system, judge’s independence

1 Tento článek je výstupem projektu Centrální elektronický platební rozkaz a elektronický spis v resortu justice, jako moderní prvek elektronizace justice s akcentem na ústavní konformitu, PF_2012_010, jehož řešení je spolufinancováno prostředky Interní grantové agentury Univerzity Palackého v Olomouci. 2 Autor je interní doktorand na Katedře občanského práva a pracovního práva Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a advokátní koncipient v Advokátní kanceláři Narcis Tomášek & partneři. Rád by poděkoval za podnětné připomínky při psaní článku Prof. Avv. Claudiu Cecchelovi, který je advokátem a profesorem civilního procesu na Univerzitě v Pise. Za odbornou revizi dokončeného díla patří poděkování také JUDr. Renátě Šínové, Ph.D., která působí na Katedře občanského práva a pracovního práva Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.


73


AIO, 2013, Vol. 8, No. 1

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 1 Úvod Předmětem tohoto článku je zkoumání procesu elektronizace justice v justičním systému Italské republiky. Italský justiční systém je dodnes nechvalně známý pro rekordní průtahy soudních řízení, za což byl opakovaně kritizován Evropským soudem pro lidská práva.3 V procesu zavádění prvků elektronizace justice podobně jako v oblasti mimosoudního řešení sporů se Itálie stala světovou špičkou v naději, že se tím průtahy soudních řízení podaří vyřešit. Italské ministerstvo spravedlnosti vyčlenilo mnoho prostředků do rozvoje informačních a komunikačních technologií v systému justice za účelem zlepšení jeho efektivity, a tím i zkrácení délky soudních řízení. Bohužel ale propast mezi tím, co bylo plánováno a co ve skutečnosti funguje, je více než značná. Zkoumání procesu elektronizace justice v Italské republice nám z toho důvodu může nabídnout cenné poznatky o tom, jaké prvky elektronizace fungují, které ne a proč. Záměrem je tak i hledání možných spojitostí a zejména poučení pro justiční systém České republiky. Tento článek plní primárně roli analytickou, aby každý čtenář byl po jeho přečtení schopný dobře rozpoznat jednotlivé prvky elektronizace, způsoby jejich zavádění včetně problémů, které přinesly či přináší. Cílem bude také potvrdit či vyvrátit hypotézu, že některé prvky elektronizace justice by mohly být v konfliktu s principem soudcovské nezávislosti. Předmětný článek je rozdělen do několika tematických částí. Po stručném úvodu, který vymezuje téma, následuje část věnující se problémům italské justice, jejím příčinám a možným řešením. V další části se autor věnuje popisu struktury italského justičního systému a jeho vnitřním vazbám, na což navazuje další část, která popisuje organizaci a řízení procesu elektronizace italské justice. Pátá část přináší možné systematické třídění jednotlivých prvků elektronizace v Italské republice. Šestá část pak popisuje elektronizaci justice chronologicky od vzniku v devadesátých létech minulého století až po současnost. Autor tak činí na podkladě projektu TOL, který se synonymem pro současnou elektronizaci italské justice. Sedmá část je věnována elektronickému platebnímu rozkazu a jeho fungování na soudu první instance v Miláně. Článek zakončuje osmá část, kterou je závěr. 2 Problémy italské justice Italský justiční systém se nachází v krizi spojené s délkou soudních řízení již od počátku 80. let dvacátého století. Problém s průtahy řízení se stal natolik vážným, že začalo docházet k odpírání spravedlnosti, což negativně ovlivnilo veřejné 3 Srov. „Justice delayed is justice denied.“ Není dnes novinkou, že průtahy řízení mohou vést k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Většina rozhodnutí, ve kterých Evropský soud pro lidská práva shledal Itálii vinou z porušení čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, se týká nepřiměřené délky soudního řízení.


74

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. mínění o spravedlnosti vůbec. Evropský soud pro lidská práva nesčetněkrát shledal porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.4 Zřejmě nejkurióznější v tomto směru bude případ Zappia v. Italy, ve kterém soudní řízení nebylo skončeno ani po třiceti třech letech.5 Dle zprávy Nejvyšší soudní rady (Consiglio Superiore della Magistratura) o problémech s průtahy řízení z roku 2000 bylo každý den vydáno nejméně čtyři až pět rozhodnutí proti Itálii za nadměrné průtahy řízení, většina z nich v civilních řízeních.6 Ústava Italské republiky z roku 1947 (Costituzione della Repubblica Italiana, dále jen italská ústava) přitom nijak nevybočuje z evropských tradic a standardů a výslovně zaručuje právo na přístup k soudu spolu s právem na spravedlivý proces ve svých článcích 24 a 111. Problém nelze spatřovat ani v předpisech nižší právní síly jako např. v kodexu civilního procesu (Codice di procedura civile, dále jen c.p.c.) či v legislativních dekretech (Decreti legislativi) apod. Důvod průtahů řízení tak nespočívá primárně v rovině legislativy, ale v tom, co se děje v praxi. A zde bychom příčin nalezli hodně. Většina zdrojů se shoduje v tom, že za průtahy v řízeních stojí jednak nedostatečný počet soudců na počet soudních řízení, dále jednotlivé soudní obvody jsou příliš malé, soudci nemají k dispozici asistenty soudců, kteří by jim pomohli od administrativní zátěže, která mnohdy představuje až sedmdesát procent veškerého objemu práce soudce, soudci ani často nemají vlastní místnost k práci. Mimoto předsedové soudů jsou v Itálii jmenováni Nejvyšší soudní radou, která nebere příliš v potaz schopnosti daného předsedy řídit chod soudu.7 V roce 2009 byla zejména z těchto důvodů přijata komplexní reforma civilního procesu v podobě zákona č. 69 ze dne 18. června 2009.8 Ani tato reforma, která se řadí k posledním „velkým reformám“, nepřinesla žádné zázraky a zlepšení stavu. Ministerstvo spravedlnosti však začalo podnikat soustavné kroky k odstranění průtahů soudních řízení již o několik let dříve. Tyto byly a jsou stále zaměřeny zejména na změnu organizace soudnictví a postupů při rozhodovací činnosti. V takto široce koncipovaném úsilí, které lze nazvat „modernizace justice“ či „zkvalitnění justice“ hrají informační a komu4 Kupř. rozhodnutí ve věci Giancarlo Lombardo v. Italy, stížnost č. 12490/86, ze dne 26.11.1992, rozhodnutí ve věci Massa v. Italy, stížnost č. 14399/88 ,ze dne 24.8.1993, rozhodnutí ve věci Muti v. Italy, stížnost č. 14146/88, ze dne 23.3.1993, rozhodnutí ve věci Paccione v. Italy, stížnost č. 16753/90, ze dne 27.4.1995, rozhodnutí ve věci Terranova v. Italy ze, stížnost č. 17156/90, ze dne 4.12.1995 apod. 5 Viz rozhodnutí ve věci Zappia v. Italy, stížnost č. 24295/94, ze dne 26.9.1996. 6 CONSIGLIO SUPERIORE DELLA MAGISTRATURA, La durata regionevole del processo, 2000, s. 13. 7 Viz např. SILVESTRI, Elisabetta. Enforcement of Civil Judgements and Orders in Italy: An overview. Bond Law Review. 2000, roč. 12, č. 2, s. 182–192., A CURA DI DAVIDE CARNEVALI, Francesco Contini a Pref. di Giuseppe Di FEDERICO. Tecnologie per la giustizia: i successi e le false promesse dell‘e-justice. Milano: A. Giuffrè, 2006, s. 99 – 113, CAPONI, Remo. Italian civil justice reform 2009. 2010, s. 1–16. 8 Legge 18 giugno 2009, n. 69, Disposizioni per lo sviluppo economico, la semplificazione, la competitività nonché in materia di processo civile)


75

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 nikační technologie 9 hlavní roli. Itálie usoudila, že investice do informačních a komunikačních technologií je jediným řešením a zároveň nejlepším řešením, jak vyvést soudní systém z nekonečné krize. Itálie byla v Evropě po vzoru Spojených států amerických mezi prvními zeměmi, které začaly podporovat řešení špatného stavu v justici právě prostřednictvím těchto investic.10 Toto prvenství platí v Evropě i do výše těchto investic. V italském justičním systému se tak lze setkat např. se soudním informačním systémem,11 který sleduje veškeré informace o jednotlivých případech včetně schopností automaticky provádět jednoduché úkony, dále s virtuální privátní sítí, právními informačními systémy, elektronickými podpisy, datovými schránkami či elektronickým platebním rozkazem. To však již dnes není na evropské poměry ničím novým, a tak ambice italského systému jsou dlouhodobě vyšší a lze říci, že i takové být musí. Dle projektu TOL (Trial On-Line) by výsledkem mělo být tzv. „soudní řízení on-line“, tzn. celková digitalizace občanskoprávního řízení bez nutnosti použití jediného kusu papíru.12 Odstranění průtahů, zlepšení ekonomie soudů, efektivity soudního systému a celkové zlepšení důvěry v justici skrze nové technologie jsou bezesporu vznešené cíle, které nenajdou mnoho odpůrců. Přesto, vezmeme-li v úvahu historicky danou důležitost soudnictví jako třetí složky státní moci, pak bychom neměli zapomenout na její specifické vlastnosti spočívající v nestrannosti a nezávislosti, ježto odlišují soudnictví např. od veřejné správy, kde moderní informační technologie již mohly úspěšně najít své uplatnění. Proces implementace nových informačních technologií je vždy během na dlouhou trať, neprobíhá lineárně, je velice nákladný ve svých začátcích a jeho úspěch není nikdy předem zaručen. O to víc to platí, pokud se tyto technologie zavádějí do oblasti, kde je součinnost

9 Tzv. ICT. Z angličtiny Information and Communication Technologies. 10 Možných řešení průtahů soudních řízení není na výběr mnoho. V zásadě lze uvažovat o navýšení počtu soudců a jejich asistentů (to je ale dlouhodobě velice nákladné) nebo změna legislativy (někdo by musel vědět jak) nebo investice do komunikačních a informačních technologií. 11 Dnes již zmezinárodnělá zkratka pro takový systém CMS (Case Management Systém). V Itálii byl tento systém v civilním řízení mezi léty 2000 až 2008 rozdělen dle právní typologie následovně: pro sporná řízení (SICC), pro pracovně právní a sociálně právně spory (SIL), pro nesporná řízení (SIVG), pro insolvenční řízení (SIPC), pro výkon soudních rozhodnutí (SIEC). Až v roce 2008 byl vytvořen jednotný systém se zkratkou SICID. Ale ani v České republice není soudní informační systém jednotný, má zkratku ISAS pro okresní soudy, zatímco pro krajské a vrchní soudy používají systém ISVKS. Bohužel v případě České republiky nejsou tyto dva systémy ani v současné době kompatibilní. 12 Podobné ambice Česká republika zatím nemá. Jen po zavedení centrálního elektronického platebního rozkazu (CEPR) stouply okresním soudům náklady na tisk čtyřnásobně. Stav elektronizace justice v České republice je v tomto směru ještě nedomyšlený. Soud elektronická podání tiskne, ale písemná podání, které soud vyhotoví, se naopak převádí do elektronické podoby. Stejně tak i advokát, kterému je doručeno do datové schránky, si musí validitu dokumentu zajistit jeho konverzi do písemné podoby. Zdá se pochybná i nedohledatelnost datových zpráv, které jsou po 90 dnech ve schránce skartovány apod.


76

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. jednotlivých složek a postupů spoutaná procesními pravidly a přesným řádem.13 Nároky na řešení zavádění elektronizace se o to zvyšují. Zároveň ani soudci nevítají vždy nové technologie s otevřenou náručí a v tomto ohledu je nelze ani k ničemu nutit s ohledem na princip soudcovské nezávislosti,14 která je ústavním principem a která se v tomto případě projevuje jako funkční nezávislost,15 což znamená, že soudci jsou vázáni pouze zákonem16 a mají prostor pro vytváření vlastního způsobu práce, byť v rámci procesních a jiných pravidel. Jak uvidíme, některé prvky elektronizace justice, které můžeme označit jako prvky s organizačním dopadem, ale tuto nezávislost omezují a nastavují standard, kterému se musí podřídit všichni (např. používání soudního informačního systému, datových schránek apod.).17 Pravda je ale současně i taková, že i justice by měla být schopna jít s dobou a využívat poznatků a technologií, které pokrok společnosti vyžaduje. Elektronizace justice by měla být schopna ulehčit soudům od administrativní práce a pozitivně ovlivnit celkový výkon soudnictví. 3 Justiční systém Italské republiky Dosáhnout primární cíl článku, který spočívá ve zhodnocení možnosti aplikace italských postupů v českém právním prostředí při hledání optimálního řešení při elektronizaci justice, není možné bez alespoň stručného vhlédnutí do justičního systému Italské republiky. Je zřejmé, že není možné postihnout v rámci tohoto článku všechna jeho specifika, za stěžejní však považuji upozornit na jeho obecnou strukturu, která je v některých znacích od českého systému odlišná. Rozdílnost v národních přístupech má však nepochybný vliv na posouzení aplikovatelnosti zahraničních přístupů.18 Soudní systém Italské republiky tvoří soustava obecných soudů a specializované soudy. Specializované soudy stojící mimo soudní soustavu jsou pak soudy správní, soudy účetní, provinční, regionální daňové komise a soud ústavní.19 13 Srov. CONTINI, Francesco a Antonio CORDELLA. Information System and Information Infrastructure Deployment: the Challenge of the italian e-Justice Approach. The electronic Journal of e-Government. roč.5, č.1, s. 43–52. 14 Srov. čl. 104 italské ústavy. 15 Dále i osobní či organizační nezávislost. 16 Doslovný překlad čl. 101 italské ústavy zní: „Soudci jsou podřízeni pouze zákonu“. 17 Naopak prvky elektronizace bez organizačního dopadu žádný standard nutně nenastavují. Např. zda soudce využije právní informační systém nebo písemnou verzi zákona je nerozhodné. 18 Nelze uzavřít, že zahraniční právní úprava může být zdrojem jen tam, kde jsou kulturní, historické a sociální aspekty přímo ovlivňující tvorbu právní úpravy zcela shodné, pak by aplikace srovnávací metody právní postrádala smysl, nicméně autor tohoto článku konstatuje, že inspirace zahraničními zdroji nemůže být bezlimitní a „slepá“ k národním zvláštnostem českého právního prostředí. 19 Postavení a pravomoci ústavního soudu vymezuje ústavní zákon č. 1 ze dne 20.ledna 1948 (legge costituzionale n. 1 del 1948), zákon č. 87 z dne 11.března 1953 (legge n. 87 del 1953)


77

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 Italští soudci mohou soudit jak trestní, tak i civilní věci a nesou označení magistrati ordinari. Z hlediska jejich profese, nikoli však činnosti, pak není rozdílu mezi soudcem a prokurátorem (státním zástupcem). Magistrati jsou vybíráni na základě konkurzu po splnění výběrových zkoušek a musí mít právnické vzdělání. Pokud se člověk jednou stane magistrátem, pak je dle čl. 107 italské ústavy nesesaditelný, nelze jej suspendovat, zbavit služby ani ustanovit na jiné místo či funkci.20 Podle čl. 104 italské ústavy jsou soudcové autonomním stavem a jsou nezávislí na jiné moci. V Itálii existuje Nejvyšší soudcovská rada (Consiglio Superiore della Magistratura), která je samosprávnou organizací jejímž posláním je sledovat a kontrolovat činnost soudců a prokurátorů. V tomto ohledu jde především o jejich výběr, zařazení a povýšení. Dle čl. 104 italské ústavy jsou ex lege členové Nejvyšší soudcovské rady první předseda a generální prokurátor kasačního soudu a prezident Italské republiky, který této radě předsedá. Další členové jsou volení ze dvou třetin všemi soudci, kteří vybírají z příslušníků všech soudů a z jedné třetiny parlamentem, který vybírá z univerzitních profesorů právních oborů a advokátů, kteří jsou činní alespoň patnáct let. Celkový počet členů Nejvyšší soudcovské rady je dvacet sedm. Úlohu Nejvyšší soudcovské rady však nelze omezovat jen na oblast správy soudnictví a prokuratury. Její nepsaná úloha spočívá i ve vyrovnávání dělby moci mezi soudnictvím, mocí zákonodárnou a výkonnou a má podíl na politických rozhodnutích v oblasti justice. Vedle této rady působí v oblasti justice také Ministerstvo spravedlnosti. Jeho vliv na soudnictví je ale spíše formálního charakteru, povětšinou ve vzájemné souhře („un concerto“) s Nejvyšší soudcovskou radou. Realita je tedy v zásadě taková, že Nejvyšší soudcovská rada rozhodne a Ministerstvo spravedlnosti takové rozhodnutí potvrdí. Děje se tak typicky např. v otázce jmenování předsedů soudů, tedy v otázkách správy justice. Ministerstvo spravedlnosti je naopak více činné v otázkách rozpočtu či právě v oblasti zavádění informačních technologií. Ministerstvo spravedlnosti je složeno ze čtyř oddělení: pro soudní záležitosti, pro organizaci justice, pro mladistvé a pro správu vězeňství. Vedle toho je tvořeno i řadou referátů jako například pro legislativu, pro styk s veřejností, účetnictví, mezinárodní vztahy atd. Z hlediska elektronizace italské justice je nejzajímavější oddělení pro organizaci justice, neboť uvnitř něho bylo zřízeno Generální ředitelství pro informační technologie, které je centrem veškerých projektů elektronizace Ministerstva spravedlnosti. Pokud se vrátíme zpět k italským soudům, pak soudní soustavu obecných soudů tvoří smírčí soudy, soudy první instance, odvolací soudy a kasační soud (tj. Nejvyšší soud). Tzv. smírčí soudy (Giudice di pace) jsou soudy s omeze-

a čl. 134–137 italské ústavy. 20 Lze tak učinit pouze v důsledku rozhodnutí Nejvyšší soudcovské rady učiněné buď z důvodu a s dodržením záruk obhajoby stanovených soudním řádem nebo s jejich vlastním souhlasem. Viz čl. 107 italské ústavy.


78

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. nou pravomocí projednávat a rozhodovat civilní21 a trestní věci. Tvoří je smírčí samosoudci či jinak též soudci z lidu,22 kterých je v celé Itálii 848. Soudy první instance jsou soudy s obecnou pravomocí projednávat a rozhodovat ve věcech civilních (včetně věcí obchodních a pracovních) a trestních. Zároveň jsou odvolacími soudy proti rozhodnutím smírčích soudů. Jsou obsazeny v závislosti na typu řízení buďto samosoudcem nebo soudcem a dvěma přísedícími. Tyto soudy se obecně nazývají Tribunali a je jich celkem 165 plus 222, které tvoří samosoudce. Tribunali tvoří základní páteř italské soudní soustavy. Pokud je řeč o elektronizaci justice, většina projektů směřovala na tyto soudy. Projekt TOL, o kterém již byla zmínka, je vyvíjen především pro civilní sekci těchto soudů. Tribunali působí i ve speciálním složení tzv. porotních soudů (Corte d’Assise) pro trestní věci.23 Jejich složení jsou dva profesionální soudci a šest italských občanů tvořících porotu. Porotní soud působí ve stejném složení i u soudu odvolacího (Corte di Appello), který je dalším článkem italské soudní soustavy. Odvolací soudů je 29 a rozhodují o odvoláních soudů první instance a soudů pro mladistvé. Soudy pro mladistvé stojí pomyslně na stejné úrovni jako soudy první instance, ale jejich pravomoc je omezena pouze na řízení ve věcech mladistvých. Nejvyšším článkem italské soudní soustavy je soud kasační (Corte di Cassazione) jehož úlohou je především sjednocování judikatury v oblasti civilního a trestního práva. Jelikož pojetí kasačního soudu je i v tomto případě derivací modelu kasačního soudu francouzského, platí zde i stejný model co do závaznosti jeho rozhodnutí. Závaznost rozhodnutí je tak srovnatelná i např. s rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky. Čl. 65 královského dekretu č. 12 ze dne 30. ledna 1941(regio decreto 30 gennaio 1941, n. 12) se definuje úloha italského kasačního soudu takto: „Kasační soud zajišťuje dodržování a jednotný výklad práva, jednotu národního objektivního práva v souladu s mezinárodními standardy; řeší kompetenční spory a plní další povinnosti plynoucí ze zákona“ (přeložil autor). 21 Hodnota sporu ale nesmí přesáhnout částku 1100 EUR. Neplatí to však bezvýjimečně. Srov. čl. 113 c.p.c. a dále i čl. 7 c.p.c. 22 Ačkoli postava „smírčího soudce“ je vlastní spíše zemím s právní tradicí common law, kde vznikla již v raném středověku, byla později přejata i zeměmi s kontinentální právní tradicí jako např. Francii (zde zrušena v roce 1958), Belgii, některými kantony ve Švýcarsku (např. Ženeva) a v roce také Itálií. Pojem „giudice di pace“ byl historicky používán pro označení čestného soudce, běžně se však pro jeho označení používalo výrazu „soudce bez taláru“ (non togato). 23 Itálie zde našla inspiraci ve francouzském soudním systému, kde tyto soudy vznikly v 18. stol (Srov. francouzskou ústavu z roku 1791 hlava III. kapitola V. článek 9). Na území dnešní Itálie vznikly porotní soudy nejdříve v tehdejším Sardinském království, které je zakotvilo do svého trestního zákoníku (Codice di procedura penale del Regno di Sardegna). Původně složení porotních soudů odpovídalo francouzskému modelu, tj. jeden soudce a dva přísedící spolu s porotou, kterou tvořilo dvanáct občanů. Počet porotců i soudců se postupně měnil až se v roce 1951 zákonem č. 287 ze dne 4. dubna 1951 (la legge 10 aprile 1951, n. 287, Riordinamento dei giudizi di assise) ustálil na současnou podobu dvou profesionálních soudců a šesti italských občanů tvořících porotu.


79

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 4 Řízení elektronizace justice Elektronizace justice probíhala v Itálii až do roku 1993 nahodile z iniciativy jednotlivých soudů sice s posvěcením Ministerstva spravedlnosti ale bez jasně stanoveného plánu a řízení.24 Koordinované řízení elektronizace justice umožnilo až zřízení nezávislého Úřadu po informatiku ve veřejné správě (Autorità per l‘informatica nella pubblica amministrazione, AIPA) legislativním dekretem č. 39 ze dne 12. února 1993 (Decreto legislativo 12 febbraio 1993 N. 39).25 Tento nezávislý úřad byl zřízen za účelem podpory, řízení, plánování a kontroly vývoje informačních systémů ve všech oblastech veřejné správy. Šlo především o to zlepšit služby veřejné správy jejím otevřením a zpřístupněním občanům pomocí informačních a komunikačních technologií s tím, že tento úřad převezme nad elektronizací kontrolu a dohled. V roce 2001 byl ale tento úřad začleněn pod nově vzniklé Ministerstvo pro inovace a technologie na základě legislativního dekretu č. 196 ze dne 30. června 2003 (Decreto Legislativo 30 giugno 2003, n. 196).26 Sloučením s oddělením informačních technologií tak vzniklo Národní centrum pro informatiku ve veřejné správě (Centro Nazionale per l‘Informatica nella Pubblica, CNIPA), které převzalo veškerou pravomoc a působnost původního úřadu. V roce 2009 bylo ale toto centrum na základě legislativního dekretu č. 114 ze dne 22. září 2009 (Decreto Legislativo 22 settembre 2009, n. 114)27 přeskupeno na neziskovou veřejnoprávní organizaci DigitPA (Ente nazionale per la digitalizzazione della Pubblica Amministrazione). Tato nezisková organizace je nyní pod kontrolou nového Ministerstva pro veřejnou správu a inovace, které vzniklo sloučením Ministerstva pro veřejnou správu a Ministerstva pro inovace a technologie. Úloha neziskové organizace DigitPA zůstala stejná či obdobná jejím předchůdcům jenom snad s tím rozdílem, že větší důraz je kladen na rozvoj nové strategie digitalizace veřejné správy známé dnes již pod zmezinárodnělým pojmem e-Government. Jejím nejsilnějším nástrojem je navrhování a schvalování tříletého plánu elektronizace, který vychází z tříletých plánů předložených podřízenými složkami. Zmíněný legislativní dekret č. 39 ze dne 12. února 1993, kterým byl zřízen nezávislý Úřad pro informatiku ve veřejné správě, také zřídil v rámci každého ministerstva Generální ředitelství pro informační technologie s tím, že se tak vytvoří hierarchická strukturu založená na principu vertikální dekoncentrace, na jejímž vrcholu bude stát. Jedno z těchto ředitelství vzniklo i na ministerstvu spravedlnosti (Direzione Generale per i Sistemi Informativi Automatizzati, DGSIA). Toto ředitelství má více než pět set zaměstnanců, kteří ope24 CARNEVALI, Davide, Francesco CONTINI, Marco FABRI a Marco VELICOGNA. Technologies for the Prosecution Offices in Italy: the tensions between legacy and creativity. Information and Communication Technologies for the Public Prosecutor‘s Offices. Marco Fabri. Bologna: Clueb, s. 229–281. 25 Norme in materia di sistemi informativi automatizzati delle amministrazioni pubbliche, a norma dell‘art. 2, comma 1, lettera mm), della legge 23 ottobre 1992, n. 421 26 Codice in materia di protezione dei dati personali 27 Riorganizzazione del Centro nazionale per l’informatica nella pubblica amministrazione


80

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. rují po celé Itálii v třinácti oblastních odděleních. Stejně jako většinu výkonných pozic Ministerstva spravedlnosti obsazují výše popsaní magistrati, platí to samé o obsazování těchto pozic v rámci Generálního ředitelství pro informační technologie. Bohužel, i když fungují oblastní oddělení, většina rozhodnutí týkající se elektronizace justice jde ve směru od shora dolů bez ohledu na místní odlišnosti.28 Dodejme, že Nejvyšší soudcovská rada nechala zřídit v každém z 26 soudních obvodů dvě střediska informačních technologií (jedno pro civilní sektor a druhý pro trestní) ke koordinaci a hodnocení programů a plánů elektronizace justice v dané oblasti. Význam zřízení těchto středisek lze připisovat nedůvěře mezi Nejvyšší soudcovskou radou a Ministerstvem spravedlnosti v důležité otázce, jakou je právě elektronizace justice. Přičemž lze usuzovat, že ve hře není pouze otázka změny podoby současného justičního systému, ale i otázka soudcovské nezávislosti. Dualita moci Nejvyšší soudcovské rady a Ministerstva spravedlnosti bez jasně stanovených hranic činní rozhodovací procesy v záležitostech elektronizace italské justice složitými.29 Složitosti přináší ale i financování elektronizace, neboť programátoři a odborníci na informační technologie, kteří stojí při vytváření nových prvků elektronizace, jsou lépe placeni v sektoru soukromém a sektor veřejný raději opouštějí. Veřejný sektor se tak potýká s nedostatkem potenciálu a tvorbu většiny projektů je tak nutné smluvně svěřit soukromým společnostem. Jejich rozdílnost ale často přináší problém vzájemné neslučitelnosti jednotlivých prvků elektronizace.30 I to pak může být důvodem, proč elektronizace nepřináší pro justiční systém nic nového, neznamená změnu, soudcům práci neulehčuje a efektivita justičního systému se nelepší. 5 Od stolních počítačů k e-justici Ty tam jsou počátky elektronizace justice spojené s prvními počítači v osmdesátých létech dvacátého století následované léty devadesátými, pro něž je v Itálii typický rozmach mnoha projektů, které však vznikaly dílčím způsobem k řešení nahodile vzniklých problémů. Promyšlená strategie, systematický přístup a jednotnost řízení jsou typické až v době současné. Elektronizace není jen vymožeností a nadstandardem k jinak funkčnímu systému, ale systém samotný, systém nový, který má usnadnit evidenci, komunikaci, ulehčit doručování a výměnu informací a celkově tak zjednodušit soudcům 28 CARNEVALI, A cura di Davide. Soggetti smarriti: perché innovazione e giustizia non si incontrano (quasi) mai. Milano: F. Angeli, 2010, s. 108–115. 29 CARNEVALI, Davide a Andrea RESCA. Building Interoperability for European Civil Proceedings Online: The Civil Trial On-line (TOL): A True Experience of E-justice in Italy. Research Institute on Judical Systems, National Council of Italy (IRSIG-CNR), 2012, s. 9. 30 Srov. FABRI, Marco. The Italian Style of E-justice in a Comparative Perspective. In: CERRILLO I MARTÍNEZ, Agustí a Pere FABRA. E-justice: using information communication technologies in the court system. Hershey, PA: IGI Pub., 2009


81

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 rozhodovací činnost. Nejde tak o pouhý soubor funkcí. Možná ale i dnes přetrvává ve společnosti vnímání nově zaváděných technologií pouze jako procesu automatizace na způsob první průmyslové revoluce, při které stroje nahradily ruční práci. Rozsah a počet změn, který s sebou elektronizace přináší, je ale tak veliký, že nutně vznikají i ústavněprávní otázky o dopadu takových změn na výkon justice, zejména pak na její nezávislost. V oblasti práva proto elektronizace justice vede, resp. by měla vést, k přemýšlení na ústavní úrovni a tomu by měla být uzpůsobena i metodologie zavádění nových prvků elektronizace. Elektronizace justice není ani toliko obtížná ve vývoji a zavedení nových technologií, ale v tom, kde přesně tyto technologie zavést, k čemu mají sloužit a jak je nastavit. Elektronizaci justice v Itálii lze rozdělit do čtyř základních skupin. Tyto pak odlišuje stupeň technologické vyspělosti a míra jejich dopadu na justiční systém a soudcovskou nezávislost. Do první skupiny lze zařadit základní technologie, jako jsou např. stolní počítače, textové a tabulkové procesory, emailové schránky. Druhou skupinu tvoří soudní informační systém. Třetí skupinu technologie pro podporu práce soudců a administrativního aparátu a poslední skupinu tvoří technologie obsažené v jednacích místnostech. Základní technologie, které tvoří první skupinu, mají za úkol vytvořit, uchovat a disponovat s digitálními informacemi za účelem splnění jednoduchých kancelářských úkolů. Tyto technologie jsou spojeny s počátky elektronizace v osmdesátých létech dvacátého století, ale k jejich masovému rozšiřování došlo v Itálii, stejně jako ve zbytku Evropy, až v letech devadesátých. Pro tyto technologie je typická jejich snadná bezproblémová dosažitelnost na běžném trhu, ale zároveň i nepatrný dopad na justiční systém, pokud osoby, které s nimi pracují, nejsou řádně vyškoleny k jejich používání. Vliv má i celkové uzpůsobení pracovních postupů daného soudu.31 Podle dat Evropské komise pro efektivitu justice z roku 2008, která hodnotila justiční systémy 47 evropských zemích, 41 z nich je vybaveno počítači a textovými editory na 100% soudů, v 5 zemích je tato vybavenost na 50% soudů, v poslední zemi na méně než 50% soudů.32 Je tak zřejmé, že počítačová vybavenost dnes v Evropě nepředstavuje problém. O těchto technologiích je přesto potřeba i nadále hovořit, a to zejména proto, že to jsou právě tyto technologie, které stojí na počátku veškeré elektronizace justice, a tím jsou základním kamenem pro jakékoli technologie další, a to nejen z pohledu technologické nadstavby, ale i z pohledu jejich uživatelů, kteří již díky tomu, že dovedou např. napsat rozsudek na počítači nebo komunikovat s účastníky prostřednictvím elektronické pošty či datových schránek, disponují cennými počítačovými dovednostmi, které zužitkují při práci s nově příchozími technologiemi. 31 VELICOGNA, Marco. Justice Systems and ICT: What can be learned from Europe?. Utrecht Law Review. 2007, roč.3, č.1, s. 129–147. 32 [CEPEJ], European Commission for the Efficiency of Justice. European judicial systems edition 2010 (data 2008): efficiency and quality of justice. [4th] ed. (data 2008): Efficiency and quality of justice. Strasbourg: Council Of Europe Pub, 2010.


82

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. Soudní informační systém představuje jednu z vůbec prvních počítačových aplikací vyvinutých speciálně pro soudy. Smyslem této aplikace je nahradit typicky veliké, obsáhlé soudní knihy, které slouží k evidenci záznamů o jednotlivých případech. Dopad na justiční systém je tak větší oproti základním technologiím stejně jako dopad na soudcovskou nezávislost, neboť tyto aplikace nezbytně vyžadují změnu pracovních postupů daného soudu i každého jednotlivého soudce. Přínos soudního informačního systému je nesporný, neboť každý soudce ihned vidí, o jaký případ se jedná, jaké úkony byly v dané věci činěny, jména účastníků řízení a nespočet dalších informací. Tento systém může zvládat i např. přidělování případů mezi jednotlivé soudce, upozorňování na blížící se konce lhůt, dokonce i vyhodnocení průběhu práce na soudě v týdenním, měsíčním či ročním úseku. Přesto jeho nejdůležitější funkcí zůstane zajištění přehledu o konkrétním případu.33 Užitečný je ale také v tom, že s ním může zároveň pracovat více osob najednou. Soudce nemusí listovat žádnou knihou, ale stačí párkrát kliknout k získání potřebných informací. Soudní informační systém práci soudu zrychluje a zpřesňuje, efektivita práce soudů je vyšší. Příchod soudních informačních systémů proto způsobil svým způsobem revoluci justičních systémů. Podle dat Evropské komise pro efektivitu justice z roku 2008 je soudní informační systém zaveden na 100% soudů celkem v 25 zemích. V Itálii používají soudní informační systém všechny soudy s pravomocí rozhodovat civilní věci již od osmdesátých let.34 Mimoto soud první instance v Miláně používá od roku 2006 software, který významně zrychlil vstup dat do informačního systému. Tento software je zpřístupněn ke stažení a funguje tak, že při tisku podání vytvoří i čárový kód. Když je takové podání doručeno na soud, pracovníci soudu oskenují tento čárový kód, čímž se automaticky přenese celé podání v digitální podobě do soudního systému.35 Zároveň je proti ztrátě veškerých dokumentů využívána radiofrekvenční technologie (RFID) a každý dokument je označen speciálním štítkem dohledatelným pomocí této technologie.36 Soudní informační systém dnes již plně nahradil evidenční knihy. Do roku 2000 bylo ale vše zapisováno a evidováno duplicitně jako záloha proti případné ztrátě 33 Např. po doručení žaloby je nutné tuto skutečnost zavést do systému, věc musí být přidělena konkrétnímu soudci, žalovaný musí být soudem vyrozuměn, musí se dopředu počítat s časem na prostudování případu, na nařízení jednání atd. Bez existence přehledu o dané věci si lze výkon justice těžko představit. 34 FABRI, Marco. The Italian Style of E-justice in a Comparative Perspective. In: CERRILLO I MARTÍNEZ, Agustí a Pere FABRA. E-justice: using information communication technologies in the court system. Hershey, PA: IGI Pub., 2009 35 MINISTERO DELLA GIUSTIZIA D.G.S.I.A. MODULO PER LA COMPOSIZIONE DELLA NOTA DI ISCRIZIONE A RUOLO: Manuale Utente. 45 s. Dostupné z: https:// webs.rete.toscana.it/cancelleriadistrettuale/td/Manuale_Utente_codice_a_barre_2-0-4-3. pdf 36 VELICOGNA, Marco. ICT within the Court in the E-justice Era. s. 1–10. Dostupné z: http://effectius.com/yahoo_site_admin/assets/docs/ICT_within_the_court_in_the_e-Justice_Era_by_Marco_Velicogna.207234735.pdf


83

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 digitálních dat.37 Aby nedocházelo k plýtvání s penězi určenými pro další vývoj soudního systému, ale i ostatních informačních a komunikačních technologií, jsou všechny součástí jednotné struktury, jednoho systému. Z toho důvodů dnes v Itálii není problém vzájemně propojit nejenom aplikace a databáze kterýchkoli soudů, ale tyto zpřístupnit v potřebném rozsahu i pomocí internetu. Zpřístupňování soudního informačního systému směrem k veřejnosti je další fází elektronizace justice.38 V současné době již v Itálii funguje webové rozhraní, 37 V roce 2000 vydalo Ministerstvo spravedlnosti dekret DM 264/2000 (DECRETO 27 marzo 2000, n.264, Regolamento recante norme per la tenuta dei registri presso gli uffici giudiziari), který umožnil upustit od duplicitních zápisů. Tento dekret ale nezměnil mnohaletou tradici evidenčních knih, a proto i dnes se je možné na mnoha italských soudech s nimi setkat. 38 Otevírání justice veřejnosti odstartovalo vytvoření právního rámce „elektronických dokumentů“. V roce 1997 byl vydán prezidentský dekret DPR 513/1997 (DECRETO DEL PRESIDENTE DELLA REPUBBLICA 10 novembre 1997, n. 513., Regolamento recante criteri e modalità per la formazione, l‘archiviazione e la trasmissione di documenti con strumenti informatici e telematici, a norma dell‘articolo 15, comma 2, della legge 15 marzo 1997, n. 59). Tento dekret zavedl koncepci elektronického dokumentu a elektronického podpisu k výměně dokumentů uvnitř veřejné správy a při její komunikaci se soukromými společnostmi a veřejností. K tomu, aby vše fungovalo, bylo ale nutné uvést v život i ryze technické předpisy upravující způsoby a postupy práce s těmito technologiemi. Prvním z těchto předpisů byl dekret Rady ministrů DPCM 513/1999 (Decreto del Presidente del Consiglio dei Ministri 8 febbraio 1999, Regole tecniche per la formazione, la trasmissione, la conservazione, la duplicazione, la riproduzione e la validazione, anche temporale, dei documenti informatici ai sensi dell’articolo 3, comma 1, del Decreto del Presidente della Repubblica, 10 novembre 1997, n. 513). Tento dekret upravil používání tzv. silného digitálního podpisu využívajícího technologii PKI (Public Key Infrastructure). Následoval prezidentský dekret DPR 123/2001 (Decreto del Presidente della Repubblica 13 febbraio 2001, n. 123, Regolamento recante disciplina sull‘uso di strumenti informatici e telematici nel processo civile, nel processo amministrativo e nel processo dinanzi alle sezioni giurisdizionali della Corte dei conti), který výslovně umožnil jejich používání v civilním, správním a daňovém řízení. V roce 2002 ale přichází další předpis provádějící směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/93/ES (o zásadách Společenství pro elektronické podpisy, Úř. věst. L 13, 19.1.2000, s. 12), kterým se stal legislativní dekret D.lgs. 10/2002 (Decreto Legislativo 23 gennaio 2002, n. 10, Attuazione della direttiva 1999/93/CE relativa ad un quadro comunitario per le firme elettroniche) umožňující tzv. slabší elektronický podpis namísto technologie PKI. Bylo rovněž nutné upravit otázky týkající se bezpečnosti a ochrany soukromí při elektronické komunikaci. To upravil prezidentský dekret DPR 196/2003 (Decreto legislativo 30 giugno 2003, n. 196, Codice in materia di protezione dei dati personali). To ovšem vyvolalo nutnost přijetí mnoha dalších předpisů. Ve vztahu k civilnímu řízení byl důležitý zejména ministerský dekret DM 167/2004 o technických a provozních pravidlech pro používání počítačových a telematických nástrojů v civilním procesu. (Ministero della giustizia - Decreto 14 ottobre 2004, Regole tecnico-operative per l‘uso di strumenti informatici e telematici nel processo civile). Následovalo několik dalších předpisů upravujících postupy ve vztahu k elektronickým přenosům dat a informací a je nutné zmíněnit rovněž legislativní dekret D.lgs. 40/2006 (Decreto Legislativo 2 febbraio 2006, n. 40, Modifiche al codice di procedura civile in materia di processo di cassazione in funzione nomofilattica e di arbitrato, a norma dell‘articolo 1, comma 2, della legge 14 maggio 2005, n. 80), který zavedl možnost doručovat na soud elektronicky. Z poslední


84

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. které umožňuje účastníkům řízení a jejich právním zástupcům nahlédnout do soudního systému s pomocí kódu, který obdrží. Mohou tak jednoduše zkontrolovat v jakém stavu a fázi je jejich řízení. Vedle toho svého času krátce fungoval i tzv. PolisWeb, což byla aplikace obdobná předchozí, ale umožňovala přístup do soudního systému pouze advokátům pomocí tzv. klíče PKI.39 PolisWeb již ale nefunguje, neboť byl přetransformován jako jedna ze součástí projektu TOL. Advokáti milánské advokátní komory mohou také využít službu „Sentenze online“, která jim umožní obdržet rozhodnutí soudu ve formátu .pdf do datové schránky (tzv. pubblicazione della sentenza). Tento soubor lze otevřít i stáhnout do počítače. Účinky rozhodnutí se ale váží až k okamžiku, kdy je doručeno poštou. Všechny tyto zmíněné prvky elektronizace justice jsou dnes součástí projektu TOL a budou podrobněji popsány dále. Zatímco předchozí prvky elektronizace justice ovlivňují práci všech soudců a zaměstnanců soudů, třetí skupina, do které jsme zařadily technologie pro podporu práce soudců a administrativního aparátu, takovou vlastnost nemají. Je pro ně naopak typické, že jsou využívány individuálně a dobrovolně. Většinou se jedná o takové technologie, které mají přispívat ke zjednodušování práce. Příkladem může být např. právní informační systém. Ten ale již mnohdy nestačí, a tak soudce často hledá potřebné informace pomocí internetu, specializovaných databází apod. Tyto bezesporu zrychlují a zkvalitňují soudcovo právní bádání, ale pokud jich využívá jeden soudce z deseti, pak je celkový vliv na efektivitu justičního systému zanedbatelný. Jiným příkladem může být používání emailových schránek. Ty nejsou žádnou novinkou a má jí dnes každý soudce. Tyto schránky ale většinou slouží k neformální komunikaci. V Itálii stojí za tímto stavem ta skutečnost, že k formální komunikaci se vyžaduje datová schránka. Hovořilo se doby je důležitým předpisem ministerský dekret D.M. 44/2001 (21 febbraio 2011 n. 44, Le regole tecniche sul processo telematico), který zavedl nové datové schránky PEC. Tyto výše uvedené spolu s mnoha dalšími předpisy vytvářejí hustou právní síť a orientace v nich není jednoduchá ani pro odborníky, a tím de facto představuje novou brzdu efektivnímu justičnímu systému, který by byl právě v Itálii tolik potřebný. Viz CARNEVALI, A cura di Davide. Soggetti smarriti: perché innovazione e giustizia non si incontrano (quasi) mai. Milano: F. Angeli, 2010, s. 134. 39 Např. ale ve Finsku, kde soudní informační systém funguje od roku 1993 se zpřístupňování pomocí technologie PKI úplně vyhnuli a rovnou přecházejí na webové rozhraní. K tomu viz FABRI, Marco. The Italian Style of E-justice in a Comparative Perspective. In: CERRILLO I MARTÍNEZ, Agustí a Pere FABRA. E-justice: using information communication technologies in the court system. Hershey, PA: IGI Pub., 2009. Elektronizace čehokoli s sebou vždy přináší otázku bezpečnosti. Ta se v Itálii řešila před více než deseti lety a tuto debatu ukončila až směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/93/ES (o zásadách Společenství pro elektronické podpisy, Úř. věst. L 13, 19.1.2000, s. 12), která nevyžaduje pro elektronické podpisy technologii PKI Pokud Itálie chtěla vysokou míru bezpečnosti, pak digitální podpis založený na klíči PKI byl v tomto směru nepostradatelný. Jeho používání ale s sebou ale přináší daň v podobně vysokých nároků na budování další infrastruktury. Otázkou je, zdali je budování takových nových infrastruktur systémově výhodné. Pokud jde ale o justiční systém, tak tomu to mnoho nepřinese.


85

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 dokonce i možnosti vytvoření internetového právního fóra pro soudce, kde by mohli probíhat jejich diskuze.40 Jako poslední v této souvislosti lze uvést aplikaci Polis, která byla vytvořena za účelem usnadnění psaní soudních rozhodnutí, jejich třídění a vyhledávání. I přes úsilí Ministerstva spravedlnosti, aplikace Polis se nikdy nestala běžnou soudní aplikací a pro odpor soudců skončila v pilotní fázi.41 Soudci jednoduše dali přednost běžnému textovému procesoru.42 Příběh aplikace Polis může sloužit jako dobrý příklad střetu elektronizace justice s principem soudcovské nezávislosti, ale i jako důkaz toho, že justiční systém nelze elektronizovat dle libosti. Pro úplnost čtvrtou skupinou elektronizace justice pokrývá elektronizaci jednacích místností. V současné době jsou italské soudy vybavovány audio a video zařízeními, které umožňují pořídit záznam o probíhajících řízeních včetně jejich doslovného přepisu do textové podoby. V souvislosti s projektem TOL jsou jednací místnosti rovněž vybavovány zařízeními pro videokonference. Pro žádoucí fungování videokonferenčních zařízení je ale nutné, aby byly instalovány na všech soudech. Tento proces v současné době ještě není ještě u konce stejně jako přípravy potřebné legislativy. 6 Projekt TOL (Trial On-line) Prapočátky projektu TOL lze připisovat iniciativě Boloňské advokátní komory z konce devadesátých let minulého století, na základě níž se vytvořila malá pracovní skupina tvořená boloňskými advokáty a soudci. Hlavní ideou této iniciativy bylo sdílení judikatury v civilních věcech boloňského soudu první instance (Tribunale di Bologna). Pracovní skupina vypracovala několik analýz civilního soudního řízení, na základě nichž navrhla reorganizaci civilního soudnictví spolu se začleněním informačních technologií, přičemž stěžejní mělo být vytvoření nového soudního informačního systému. Plánovaná reorganizace justice se částečně dotýkala i advokátů, neboť záměrem bylo umožnit provedení procesních úkonu potřebných během řízení na dálku, bez nutnosti navštívení soudu, aby 40 VELICOGNA, Marco. Justice Systems and ICT: What can be learned from Europe?. Utrecht Law Review. 2007, roč.3, č.1, s. 129–147. 41 Aplikace Polis byla navržena pro usnadnění práce alespoň částečně „zautomatizovaných soudců“, jejichž průběh práce by byl jednotný a stejný pro všechny. Opět zde ale narážíme do ústavního principu soudcovské nezávislosti projevujícího se v individuálním způsobu práce. Z tohoto pohledu se tak záměry zavést podobnou aplikaci jeví jako utopické. Jinými slovy, hypotéza tvůrců této aplikace selhává v tom, že bere v potaz pouze kritéria optimálního pracovního toku a tomu odpovídající technickou stránku věci, ale zapomíná na lidský faktor, sociální a právní realitu. Více k tomu CONTINI, Francesco a Antonio CORDELLA. Information System and Information Infrastructure Deployment: the Challenge of the italian e-Justice Approach. The Electronic Journal of e-Government. roč.5, č.1, s. 43–52. 42 A CURA DI DAVIDE CARNEVALI, Francesco Contini a Pref. di Giuseppe Di FEDERICO. Tecnologie per la giustizia: i successi e le false promesse dell‘e-justice. Milano: A. Giuffrè, 2006, s. 99–113.


86

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. advokáti mohli vykonávat svoji práci ze svých kanceláří a podobně by tak činili i soudci.43 Italské ministerstvo spravedlnosti se rozhodlo tyto ideje možných změn finančně podpořit s tím, že bude vytvořen především nový soudní informační systém,44 dále pak podpůrný systém rozhodování45 pro psaní soudních rozhodnutí propojený s databázemi soudní judikatury včetně napojení na nový soudní informační systém a později systém pro advokáty pro přístup do soudních databází tzv. PolisWeb.46 Realizace plánovaných změn soudního informačního systému začaly v roce 2000, kdy soudy začaly být vybavovány novými soudními informačními systémy, které byly rozděleny podle jednotlivých agend následovně: pro sporná řízení (SICC), pro pracovně právní a sociálně právně spory (SIL), pro nesporná řízení (SIVG), pro insolvenční řízení (SIPC), pro výkon soudních rozhodnutí (SIEC). V roce 2008 ale došlo ke sjednocení pod jeden univerzální informační systém pro občanské soudní řízení s názvem SICID (Il Sistema Informativo Civile Distrettuale). Tento soudní informační systém funguje bez dalších změn dodnes.47 Podpůrný systém rozhodování v minulosti úzce souvisel s aplikací zvanou Polis. Aplikace Polis začala být vyvíjena ve stejné době jako nový soudní informační systém a jedna aplikace měla přímou návaznost na druhou. Tato aplikace byla podobná běžně známé aplikaci Microsoft Word, ale byla přizpůsobena pro psaní soudních rozhodnutí tím, že měla např. přednastavené šablony, byla napojena na soudní informační systém atd. Problém aplikace Polis byl v tom, že pro správné fungování by musela být využívána všemi soudci, aby se vytvořila úplná databáze soudních rozhodnutí. Jak již z výše uvedeného víme, nestalo se tak. Soudci soudu první instance v Boloni, kde probíhal pilotní projekt této aplikace, ji odmítli používat. O tom, že svoji roli zde mohla částečně sehrát Nejvyšší soudcovská rada spolu s nedostatečnou propagací ze strany ministerstva, se může dnes jen spekulovat. V každém případě, Ministerstvo spravedlnosti nebylo schopné v důsledku odporu soudců tuto aplikaci do justičního systému nikdy zavést. Pouze v roce 2006 se podařilo na soudy rozšířit její minimalistickou verzi, 43 Zde se hodí upozornit na jistý nešvar, kterého se dopouštějí čeští advokáti po zavedení elektronických platebních rozkazů. Dalo by se říci, že do elektronických příloh přidávají bez prostudování úplně všechno, co třeba nemá vůbec žádný význam v dané věci. A proč by to vlastně do přílohy nepřidali, když stačí kliknout jedenkrát navíc. Přílohy čítající stovky stránek bezvýznamného textu nejsou žádnou výjimkou. Soud ale musí vše vytisknout na papír. 44 V Itálii začal fungovat první soudní informační systém již v osmdesátých létech. V průběhu času se ale i přes modernizace stal zastaralým, neboť fungoval na principu tzv. sálových počítačů a vše tak mohlo být řízeno pouze z jednoho centra. 45 Tzv. Decision Support Systém (DSS) 46 CARNEVALI, Davide a Andrea RESCA. Building Interoperability for European Civil Proceedings Online: The Civil Trial On-line (TOL): A True Experience of E-justice in Italy. Research Institute on Judical Systems, National Council of Italy (IRSIG-CNR), 2012, s. 12 47 Tamtéž, s. 13.


87

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 kterou můžeme nazvat jako jakousi „soudcovskou konzoli“, která se ujala a funguje dodnes.48 Třetím komponentem v této fázi elektronizace byla aplikace zvaná PolisWeb, která měla umožnit přístup k soudnímu informačnímu systému a databázím aplikace Polis na dálku pro advokáty. Pilotní projekt této aplikace byl spuštěn v roce 2000 opět na soudu první instance v Boloni. O něco později byl tento pilotní projekt rozšířen i na soud v Římě a Milánu. K dalšímu rozšiřování ale nedošlo, a to i přesto, že i ostatní soudy by tuto aplikaci uvítaly. Osud webové aplikace PolisWeb je ale i tak příznivější než u předchozí aplikace Polis, neboť Ministerstvo spravedlnosti rozhodlo o jejím převzetí do další fáze elektronizace justice, pro kterou se stal synonymem předmětný projekt TOL, který byl paralelně plánován již od roku 1999. Součástí projektu TOL se tedy stala aplikace PolisWeb včetně nového soudního informačního systému.49 Systém TOL, který spočíval na výměně veškerých informací v digitální podobě (Trial On-Line), měl být hotový v roce 2004 a připravený k použití o rok později. Do roku 2004 měla skončit jeho testovací fáze celkem na sedmi pilotních soudech.50 S koncem testování měl být následně rozšířen na dalších padesáti soudech. Tak se ale nestalo jednak v důsledku technických problémů, ale i v důsledku neochoty advokátů, se kterou zřejmě nikdo nepočítal. Tito totiž odmítli investovat své prostředky do koupě chytrých karet, elektronických podpisů, konzolí a dalších nezbytností pro využívání systému TOL. Stejně tak i advokátní komory nebyly ochotny investovat do speciálních přístupových míst (Punto di Accesso, PdA), které byly nezbytné. S ohledem na tento nepříznivý vývoj začalo v roce 2006 oněch sedm pilotních soudů postupně vystupovat z programu TOL a odmítlo se jej nadále účastnit. Ke konci roku to byl pouze soud v Katánii spolu s tamní advokátní komorou, kteří v něm pokračovali. Ve stejném roce se ale dalšího vývoje projektu TOL ujal soud první instance v Miláně, který díky velké finanční podpoře bohatého města, advokátní komory a sponzorských darů implementoval přístupová místa (PdA) a začal využívat systém TOL, třebaže v pozměněné podobě oproti původnímu systému. Milánský soud se tak stal příslovečným kamínkem v ohni pro italské ministerstvo spravedlnosti, kterému tím svitla naděje, že se projekt TOL podaří nakonec zachránit. Ministerstvo ale muselo ustoupit od nereálných představ o kompletní digitalizaci občanského soudního řízení a výměny informací pouze v digitální podobě. Namísto toho bylo nutné začít s něčím jednodušším.51 48 Tamtéž, s. 13–14. 49 Tamtéž, s. 14. 50 Bari, Boloň, Katánie, Janov, Lamezia Terme a Padova. Záměrem testování bylo najít způsob, jak tento systém rozšířit i na ostatní soudy, jak ho nejlépe integrovat a zároveň vyřešit technické problémy. 51 CARNEVALI, Davide a Andrea RESCA. Building Interoperability for European Civil Proceedings Online: The Civil Trial On-line (TOL): A True Experience of E-justice in Italy. Research Institute on Judical Systems, National Council of Italy (IRSIG-CNR), 2012, s. 19–21.


88

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. Něčím takovým byl elektronický platební rozkaz. V prosinci roku 2006 byl elektronický platební rozkaz spuštěn na milánském soudě a v roce 2008 i na soudě v Katánii. O něco později byl rozšířen i na soudy v Janově, Neapoli, Padově, Varese a Vigevanu a v roce 2009 na dalších osm soudů v oblasti Lombardie a na soudě v Rimini. Výsledkem bylo, že již v roce 2010 byl podíl elektronických platebních rozkazů 40% a okolo 80% advokátů bylo technicky vybaveno pro přístup k systému TOL. V těchto dnech používá elektronický platební rozkaz celkem třicet dva soudů. Milánský soud je stále v čele projektu TOL a jako jediný dokázal zdigitalizovat větší část občanského soudního řízení. Zákon č. 133 ze dne 6. srpna 2008 (Legge 6 agosto 2008, n. 133)52 novelizoval čl. 51 kodexu civilního procesu (c.p.c.), čímž se zavedla možnost doručovat do datové schránky, pokud je zřízená. Toho zatím využívá 19 soudů, ale pravděpodobně se tento počet v blízké době zvýší. Kromě toho vznikly také další moderní aplikace např. nový systém soudcovské podpory s názvem MagOffice, datové schránky (PEC),53 které se zdají mít veliký potenciál změnit způsob dosavadní komunikace orgánů veřejné moci vůbec. Dále se plánuje i zřídit E-portál ministerstva justice, který by již nesloužil jen potřebám advokátů, ale i běžným občanům, kteří by tím získali přístup do soudních řízení, která se jich týkají, kde by mohli zaplatit soudní poplatky za taková řízení, získat další informace, konzultaci apod.54 7 Milánská zkušenost s elektronickým platebním rozkazem Projektu TOL se jako jediný ujal v roce 2006 soud první instance v Miláně a jeho první kroky směřovaly ke zprovoznění elektronického platebního rozkazu, který se tímto stal hlavním odrazovým můstkem pro další směřování projektu TOL. Elektronický platební rozkaz se ve svých začátcích potýkal s několika problémy. Prvním z nich bylo, že s návrhem na vydání platebního rozkazu nešlo odesílat příliš velké přílohy. Limit byl nastaven na 10 megabajtů. Vyřešilo se to možností dojít přímo na soud a zde s pomocí paměťových klíčů a karet nahrát potřebné dokumenty do speciálního zařízení. Toto zařízení je ale přístupné pouze jednou týdně a limit je 30 megabajtů. Druhým problémem bylo ze začátku placení soudního poplatku za vydání elektronického platebního rozkazu, jelikož systém dříve neumožňoval jeho placení pomocí kreditních či debetních karet nebo příkazem k úhradě. Byl proto vyvinut systém speciálních kolkových známek, které jsou očíslovány a spolu s elektronicky podaným návrhem bylo nutné 52 Conversione in legge, con modificazioni, del decreto-legge 25 giugno 2008, n. 112, recante disposizioni urgenti per lo sviluppo economico, la semplificazione, la competitività, la stabilizzazione della finanza pubblica e la perequazione tributaria 53 PEC (la posta elettronica certificata). Jde o emailovou schránku s certifikátem (datovou schránku), v angličtině pod zkratkou CEM (Certified Electronic Mail). 54 CARNEVALI, Davide a Andrea RESCA. Building Interoperability for European Civil Proceedings Online: The Civil Trial On-line (TOL): A True Experience of E-justice in Italy. Research Institute on Judical Systems, National Council of Italy (IRSIG-CNR), 2012, s. 21–23.


89

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 vyplnit i číslo příslušné kolkové známky. Dnes je již možné soudní poplatek za vydání elektronického platebního rozkazu zaplatit jednoduše příkazem z bankovního účtu.55 Když návrh na vydání elektronického platebního rozkazu dojde soudu, soudní úředník jej otevře a zjistí jeho obsah. Poté dojde k jeho přidělení k určitému soudci a návrh je zaveden do soudního informačního systému. Tento postup je tedy prakticky stejný jako v případě neelektronických podání. Dále se však liší. Soudce totiž nedostane do ruky papírovou verzi návrhu, ale vidí jej pouze v soudcovské konzoli. Soudcovská konzole je multifunkční aplikace, která slouží k prohlížení návrhů a tvorbě rozhodnutí a aplikace je umožňuje i elektronicky podepsat. Soudce se tak s návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu vypořádá pomocí této aplikace a vytvořené rozhodnutí putuje do elektronického archivu, kde je digitálně podepsáno soudním úředníkem. Následně soudní informační systém automaticky upozorní účastníka nebo jeho právního zástupce, pokud mají datovou schránku o tom, že rozhodnutí bylo vydáno a jaké je jeho identifikační číslo a rozhodnutí je odesláno jako příloha. Toto rozhodnutí ale ještě nemá žádné právní účinky. Ty nastávají, až když se žalovanému doručí rozhodnutí v papírové podobě a stejně tak je doručeno i žalobci. Podání odporu proti platebnímu rozkazu je možné také pouze v papírové podobě. Proč je nutné i v těchto případech stále doručovat tímto způsobem je ale pouze otázkou legislativy, která by se měla v blízké době měnit.56 Elektronické platební rozkazy dnes představují okolo 70% všech platebních rozkazů a jejich vyřízení se zkrátilo z průměrných šedesáti dnů na patnáct oproti běžným platebním rozkazům.57 8 Závěr Záměrem tohoto článku bylo čtenáři přiblížit elektronizaci justice v Italské republice. Nyní je čas proces elektronizace v této zemi zhodnotit. Ukázalo se, že elektronizace justice není jednoduchým a levným procesem a že nové technologie nemusí vždy přinést slibované výsledky. Z příkladu elektronizace justice v Italské republice si lze odnést poučení, že zavádění moderních informačních technologií a systémů do resortu justice je sice důležité, ale nikoli dostatečné ke zlepšení efektivity justičního systému jako celku. Svou roli zde totiž sehrává ústavní princip soudcovské nezávislosti, který je přímo napojen na fungování jednotlivých soudů včetně nejběžnějších pracovních postupů či stylu práce jednotlivého soudce. Došli jsme ke zjištění, že ne všechny prvky elektronizace justice ovlivňují soudcovskou nezávislost ve stejné míře, ale že některé prv55 Tamtéž, s. 27–28. 56 Tamtéž. 57 Tamtéž.


90

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. ky ji ovlivňují více a jiné méně. Rozlišení není nikterak náročné, ale je v zásadě intuitivní. Lze tak předpokládat, že např. vybavení kanceláře počítačem ovlivňuje soudcovskou nezávislost méně než zavedení datových schránek a že tyto naopak ovlivňují jeho nezávislost méně než systém pro podporu rozhodování, který ke své funkčnosti nezbytně vyžaduje zapojení všech. Problémem elektronizace tak nemohou být pouze otázky technického charakteru, ale v potaz musí být brány i právní, sociální či organizační dopady. Nelze předpokládat, že nový informační systém a justiční systém jsou dva odlišné celky, které sami o sobě nějak splynout v celek jeden. Zkrátka není těžké vytvořit nový informační systém, ale těžké je ho uzpůsobit systému justičnímu. Plyne z toho naprosto jednoduchý, ale o to víc důležitý závěr, že ty prvky elektronizace, které nutně vyžadují zapojení všech soudců, by měli být zaváděny s nejvyšší opatrností a citlivostí. Ukázalo se ale i to, že ve hře o elektronizaci nejsou jenom soudci a jejich nezávislost, ale i advokáti, pro které musí být elektronizace rovněž přínosem. Po příkladu soudu první instance v Miláně, nebylo možné realizovat všechny velkorysé plány ihned a bylo nutné se zprvu soustředit na skromnější cíle, jako např. zavedení elektronického platebního rozkazu. Elektronizace funguje pouze tehdy, když jí akceptují všichni její uživatelé, ať již soudci, či advokáti. Význam tak má i samotný přístup adresátů k elektronizaci. To ale konec konců odpovídá i smyslu elektronizace, kterým je zefektivnění systému justice pro všechny strany. Ukázalo se, že pokud tato podmínka splněná není, elektronizace nefunguje. Počátky elektronizace justice v Italské republice nebyly snadné, přesto se lze dnes domnívat, že období přešlapů a pádů je u konce a elektronizace justice je po vzoru soudu první instance v Miláně na dobré cestě, po které by se neměly bát vydat i ostatní italské soudy, aby i u nich způsob či lépe řečeno možnosti komunikace a práce odpovídaly požadavkům tohoto století. Je ale jasné, že elektronizace justice nejde provádět ze dne na den a v tak velké zemi, jakou je Itálie, to možná potrvá delší dobu, než se očekává. Možná bude nutná i celá generační obměna, ale to zřejmě obecně platí pro všechny země, které se o elektronizaci justice pokoušejí. Nicméně začít z elektronizací bylo potřeba. Dnes už to totiž není bezvýznamná záležitost či nadčasový přepych, ale holá nutnost. V případě italského justičního systému to byla dokonce jedna z posledních možností, jak se vyrovnat s průtahy v řízení. Stejně jako soukromé soudnictví v podobě rozhodčích soudů i klasické soudnictví je dnes možné vnímat jako službu veřejnosti, která od ní něco vyžaduje. Tím něčím je především pružné a transparentní rozhodování. Pokud této žádosti soudobé soudnictví nevyhoví, lze si ho stěží nadále představit jako jeden ze tří pilířů státní moci.


91

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 9 Literatura A CURA DI DAVIDE CARNEVALI, Francesco Contini a Pref. di Giuseppe Di FEDERICO. Tecnologie per la giustizia: i successi e le false promesse dell‘e-justice. Milano: A. Giuffrè, 2006, 282 s. CAPONI, Remo. Italian civil justice reform 2009. 2010, s. 1–16. CARNEVALI, A cura di Davide. Soggetti smarriti: perché innovazione e giustizia non si incontrano (quasi) mai. Milano: F. Angeli, 2010, 312 s. CARNEVALI, Davide a Andrea RESCA. Building Interoperability for European Civil Proceedings Online: The Civil Trial On-line (TOL): A True Experience of E-justice in Italy. Research Institute on Judical Systems, National Council of Italy (IRSIG-CNR), 2012, 40 s. CARNEVALI, Davide, Francesco CONTINI, Marco FABRI a Marco VELICOGNA. Technologies for the Prosecution Offices in Italy: the tensions between legacy and creativity. Information and Communication Technologies for the Public Prosecutor‘s Offices. Marco Fabri. Bologna: Clueb, s. 229–281. [CEPEJ], European Commission for the Efficiency of Justice. European judicial systems - edition 2010 (data 2008): efficiency and quality of justice. [4th] ed. (data 2008): Efficiency and quality of justice. Strasbourg: Council Of Europe Pub, 2010. CONSIGLIO SUPERIORE DELLA MAGISTRATURA, La durata regionevole del processo, 2000, s. 13. CONTINI, Francesco a Antonio CORDELLA. Information System and Information Infrastructure Deployment: the Challenge of the italian e-Justice Approach. The Electronic Journal of e-Government. roč.5, č.1, s. 43–52. FABRI, Marco. The Italian Style of E-justice in a Comparative Perspective. In: CERRILLO I MARTÍNEZ, Agustí a Pere FABRA. E-justice: using information communication technologies in the court system. Hershey, PA: IGI Pub., 2009 MINISTERO DELLA GIUSTIZIA D.G.S.I.A. MODULO PER LA COMPOSIZIONE DELLA NOTA DI ISCRIZIONE A RUOLO: Manuale Utente. 45 s. Dostupné z: https://webs.rete.toscana.it/cancelleriadistrettuale/td/Manuale_Utente_codice_a_barre_2-0-4-3.pdf SILVESTRI, Elisabetta. Enforcement of Civil Judgements and Orders in Italy: An overview. Bond Law Review. 2000, roč. 12, č. 2, s. 182–192. VELICOGNA, Marco. ICT within the Court in the E-justice Era. s. 1–10. Dostupné z: http://effectius.com/yahoo_site_admin/assets/docs/ICT_within_the_ court_in_the_e-Justice_Era_by_Marco_Velicogna.207234735.pdf VELICOGNA, Marco. Justice Systems and ICT: What can be learned from Europe? Utrecht Law Review. 2007, roč.3, č.1, s. 129–147. JUDr. Petr Prchal Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci Email: [email protected]


92

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1.

KAUZA JAKO EKONOMICKÝ MOTIV VZNIKU ZÁVAZKU The causa as an economical motive for the origination of the civil law obligation

Zdena Pinkavová PINKAVOVÁ, Zdena. Kauza jako ekonomický motiv vzniku závazku. Acta Iuridica Olomucensia, 2013, Vol. 8, No. 1, pp. 93–100. Abstrakt: Kauzu definujeme jako ekonomický motiv vzniku závazku, je také předpokladem jeho platnosti. Kauza se často v teorii i praxi zaměňuje s právním důvodem, jenž způsobuje vznik, změnu a zánik občanskoprávních vztahů jako svůj následek. Obecnou zásadu, která však v praxi činí (co se týče rozlišení kauzy a právního důvodu závazku) největší potíže stanoví ustanovení § 495 občanského zákoníku. Klíčová slova: Kauza, závazek, právní důvod, smlouva, motiv, neplatnost, náležitost, dlužník, věřitel, směnka, cenný papír, právní úkon, autonomie vůle, inominátní smlouva. Abstract: We define the causa of a civil law obligation as an economical motive for the origination of the obligation; it is likewise a prerequisite of its legal force. In praxis and in legal theory it is frequently mistaken with a legal reason, which causes the origination, modification and termination of civil law relations as its consequence. A general principle, causing the most serious troubles ( regarding the distinguishing of the causa and the legal reason of the obligation ), is established in §495 of the civil code. Keywords: Causa, obligation, legal title, contract, motive, invalidity, element, debtor, creditor, bill, commercial paper, legal deed, autonomious will, innominate contract.


93

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 1 Obecný výklad 1.1 Pojem kauzy Subjektivní práva a povinnosti vznikají, zanikají a mění se vždy z nějakého důvodu.1 Důvod je jak právní, tak ekonomický, tyto dva pojmy se často mohou v praxi plést. Pokud jde o kauzu, ta vyjadřuje bezprostřední hospodářský cíl našeho jednání, čili motiv, kvůli kterému dobrovolně vstupujeme do určitého závazkového vztahu.2 Vzhledem k faktu, že v našem občanském právu téměř neexistuje smluvní přímus, neboli povinnost uzavřít určitou smlouvu, právě uspokojení materiálních potřeb je tím hnacím motorem, kvůli němuž se člověk dobrovolně zaváže právním poutem, z něhož mu plynou ne jen práva, ale také povinnosti. Kauza je přítomna v každém platném obligačním vztahu, i když zrovna nemusí být výslovně vyjádřena,3 neboť si lze jen těžko představit závazek postrádající jakýkoli ekonomický důvod, pro něž by vznikl.4 Navíc by takovýto závazek byl stižen neplatností. Moderní doba velmi inklinuje k materiálnosti, a proto cokoli, co se dá spočítat, či převést na peníze je pro člověka tou největší motivací, proč jednat a aktivně vystupovat jako účastník závazku, právě z tohoto důvodu lze s jistotou předpokládat, že každý obligační vztah se projeví kladnými čísly v účetnictví minimálně jedné ze stran závazku, hospodářský zisk však může spočívat i nemateriálních, čili čistě lidských, výhodách. Ať již hmatatelné či nehmatatelné, můžeme uzavřít, že si lze těžko představit, člověka, jež z povahy věci tvor líný a mající čím dál méně času, bude usilovat o „zavázání se“, aniž by dostal odpovídající hodnocení. Jako příklad typických kauz lze uvést darování, směnu, náhradu škody apod. 1.2 Kauza vs. právní důvod V teorii i v soudní praxi5 se kauza jako ekonomický motiv vzniku závazku často zaměňuje s právním důvodem závazku, jenž způsobuje vznik, změnu a zánik občanskoprávních vztahů jako svůj následek.6 Tyto dva pojmy však nelze ztotožňovat, k příkladům kauzy můžeme uvést – směnu, darování, náhradu škody, možnost užívat cizí věc, půjčku, úschovu určité věci atd., na druhé straně právním důvodem nazýváme např. smlouvu o nájmu, darovací smlouvu, kupní smlouvu, zákon, na základě něhož obligační vztah vzniká, jednostranný akt, bez1 KNAPPOVÁ, Marta a kol. Občanské právo hmotné, 1. díl. 4. vydání. ASPI, 2007, s. 134. 2 HULMÁK, Milan. In ŠVESTKA, Jiří (ed.). Občanský zákoník. Komentář. 2. díl. 2. vydání. C. H. Beck, 2009, s. 1505. 3 dle tohoto hlediska se rozlišují abstraktní a kauzální závazky 4 HULMÁK, Milan. Uzavírání smluv v civilním právu. C. H. Beck, 2008, s. 10 – 11. 5 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2884/2009 6 Právnický slovník [online]. www.sagit.cz, [20. února 2013]. Dostupné na .


94

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. důvodné obohacení, ze způsobenou škody. Profesor Viktor Knapp jako rozdíl mezi oběma instituty uváděl: „Zatímco právní důvod odpovídá na otázku, proč má dlužník povinnost, hospodářský důvod je odpovědí na otázku, proč dlužník právní úkon učinil.“7 Typizované, neboli pojmenované smlouvy, které v platném právu nacházíme (jakožto právní důvody) mají kořeny svého vzniku právě v potřebě často se vyskytující hospodářské stimuly určitým způsobem právně zakotvit, a tím jednoznačně určit mantinely, v nichž se mohou subjekty konkrétního vztahu pohybovat. Kauza je v těchto smlouvách patrná na první pohled. Hlavní účel spojený s problematikou právního důvodu nacházíme v možnosti sankce za nedodržení smluvených podmínek, neboť samotné uspokojení lidských potřeb nelze bez zákonného podkladu vynutit, jak uvádí čl. 2 odst. 3 LZPS: „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“8 Platný občanský zákoník však na mnoha místech kauzu a právní titul zaměňuje, přičemž neexistuje žádné vodítko pro určení, co měl zákonodárce v konkrétním ustanovení na mysli, proto je nutné interpretovat každý jednotlivý paragraf. 1.3 Co může a nemůže být kauzou Na otázku co může být kauzou, lze odpovědět: „Vše, co není z této možnosti vyloučeno.“ S odkazem na již zmíněný čl. 2 odst. 3 LZPS, stojící spolu s Ústavou ČR a dalšími ústavními zákony v hierarchii právních předpisů, co se týče právní síly, nejvýše, či na obecné zásady soukromého práva, ať již výslovně v zákoně zmíněné či nezmíněné, jako například rovnost účastníků (ust. § 2 odst. 2 OZ), pacta sunt servanda,9 či autonomie vůle účastníků, docházíme k závěru, že „účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit.“10 Subjekty soukromého práva mohou tudíž vstupovat, měnit či rušit obligační vztahy na základě jakéhokoli stimulu, pokud ovšem nebude v rozporu s kogentními právními normami a jejich účastníci nebudou „bez právního důvodu při výkonu svých práv či povinností zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných či nebude v rozporu

7 KNAPP, Viktor. O důvodu vzniku závazků a jejich kause. Stát a právo. Praha: ČSAV, 1957, s. 45. 8 Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR, ve znění pozdějších předpisů 9 Platně uzavřené smlouvy se musí dodržovat. 10 zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů


95

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 s dobrými mravy11.“12 Imperativní neboli kogentní právní normy jsou ustanovení, od nichž není dovoleno se odchýlit, chránící zejména slabší stranu, veřejný pořádek13 či dobré mravy. Každá smlouva jakožto právní úkon, definovaný v ust. § 34 OZ jako „projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují,“14 musí jednak jako celek, jednak její části či jednotlivá ustanovení splňovat i další zákonné požadavky uvedené v OZ. Problematiky kauzy se týká zejména ust. § 37 a ust. 39 OZ. Ne-li, pak se jedná o smlouvu neplatnou. V této souvislosti však musíme také nutně věnovat pozornost ust. § 41 OZ obsahující: „Vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.“15 Kauzu definujeme jako ekonomický důvod vzniku závazku - z jazykové i logické metody interpretace můžeme dovodit, že se zde bude jednat o smlouvu jako celek, tudíž jednotlivé ustanovení smlouvy bude mít jen velmi těžko svou vlastní kauzu, avšak toto vysvětlení je pouze vágní a lze si ojediněle představit setkání i se smlouvou jejíž jednotlivé ustanovení může mít svůj vlastní hospodářský cíl vyjadřující kauzu, můžeme tudíž odkázat na uvedené ust. § 41 OZ a bude-li oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy, stihne sankce neplatnosti pouze tuto část. Tento, mnou příliš nezastávaný výklad, že i jednotlivá část smlouvy může mít svou vlastní kauzu jako ekonomický důvod, podporuje i ust. § 495 OZ hovořící o důvodu PLNĚNÍ, ne o smlouvě jako celku. Tudíž může navádět k myšlence, že existují i jiné hospodářské důvody než onen, díky němuž má dojít k plnění. Je otázkou, zda lze toto vnímat jako chybu zákonodárce nebo formulace naznačuje velmi těsné spojení motivu vstupu člověka do obligačního vztahu s plněním jako podstatnou náležitostí závazkových vztahů, neboť zejména kvůli možnosti zisku, ať již finančnímu, materiálnímu či nemateriálnímu, do těchto vztahů vstupujeme a právě kvůli dlužníkově povinnosti a nechuti plnit vzniká největší množství případných sporů. Osobně si velmi těžko dokážu představit, že bude mít svoji vlastní kauzu například místo či doba plnění. I sám Dušan Hendrych v Právnickém slovníku, který se svými kolegy připravil, napsal: „Kauza vyjadřuje povahu a typ ekonomic11 Dobré mravy, ač jsou zákonným pojmem, nejsou zákonem definovány. Jejich obsah spočívá v obecně platných hodnotách či normách morálky, u kterých je dán obecný zájem jejich respektování. 12 zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 13 Veřejný pořádek je neurčitý právní pojem, který označuje souhrn pravidel nebo zásad chování na veřejnosti, určité zásady, na kterých celá společnost trvá. 14 zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 15 zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů


96

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. kého vztahu, specifikuje ekonomické zájmy upravované daným typem smluvního vztahu.“16 Svojí definicí tudíž vyjádřil fakt, kdy kauza konkretizuje a individualizuje závazek jako celek. Co se týče zákonných podmínek vyjádřených v již zmíněných ust. 37 a 39 OZ, které musí splňovat pro svoji platnost také kauza závazku, OZ uvádí, že nelze připustit, aby ekonomický motiv vzniku závazku nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, svým obsahem odporoval zákonu, obcházel jej nebo se příčil dobrým mravům.17 Jestliže jeden z uvedených znaků chybí, pak nedojde k platnému zrodu kauzy ani platnému právnímu úkonu. V případě sporu tudíž nelze ani tuto neexistující okolnost dokázat, lze však dosáhnout konverze právního úkonu dle ust. § 41a odst. 1 OZ.18 Nejkomplikovanější se zdá být, v tomto ohledu, problematika vážnosti projevu vůle a absence omylu, což souvisí s určitostí a srozumitelností smluvních ujednání. Nezbytně totiž musíme chránit i dobrou víru19 druhé strany, která vůbec nemusí na absenci požadovaného znaku ve vyjádření odlišného subjektu nést vinu. Otázka vážnosti vůle založit právní úkon a jím předpokládané účinky souvisí s vnitřním, duševním, životem každého člověka, avšak do našeho nitra druhý nemůže vidět, proto tuto subjektivní skutečnost musíme posuzovat dle objektivních okolností, navenek zpozorovatelných. Je na místě použít ust. § 41a odst. 2 OZ, který vykládáme tak, že se nelze dovolávat neplatnosti simulovaného právního úkonu vůči smluvní straně, která jej považovala za nezastřený.20 2 Ust. § 495 občanského zákoníku 2.1 Rozbor Obecnou zásadu, která však v praxi činí (co se týče rozlišení kauzy a právního důvodu závazku) největší potíže stanoví ustanovení § 495 OZ, které říká: „Platnosti závazku nebrání, není-li vyjádřen důvod, na základě kterého je dlužník povinen plnit. Věřitel je však povinen prokázat důvod závazku, s výjimkou cenných papírů hromadně vydaných nebo jiných cenných papírů, pro které je zákonem stanoveno, že věřitel tuto povinnost nemá.“21 Význam tohoto ustanovení spočívá

16 HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník. 3. vydání, 2009, s. 10 – 12. 17 zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 18 HULMÁK, Milan. In ŠVESTKA, Jiří (ed.). Občanský zákoník. Komentář. 2. díl. 2. vydání. C. H. Beck, 2009, s. 1506. 19 Bona fides neboli dobrá víra je psychická kategorie, která je významná z hlediska řady ustanovení občanského zákoníku. V dobré víře není ten, kdo věděl (rozpoznal) nebo se zřetelem k okolnostem případu vědět měl, jaký je právní stav 20 HULMÁK, Milan. Uzavírání smluv v civilním právu. C. H. Beck, 2008, s. 17. 21 zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů


97

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 zejména v určení subjektu, který nese důkazní břemeno v případě sporu, kdy nedojde k dobrovolnému plnění.22 Jak již bylo uvedeno výše, závazky jsou spíše fakultativně kauzální, což znamená, že jejich platnosti nebrání, není-li ekonomický motiv vzniku obligačního vztahu výslovně či konkludentně vyjádřen. Ze smluv či jednostranných právních úkonů, které zákon zmiňuje, většinou kauzu můžeme výkladem dovodit, výše uvedený problém, kdy bude třeba § 495 OZ aplikovat, se bude proto v drtivé většině případů týkat zejména smluv inominátních, vznikajících dle ustanovení § 51 OZ. Jak ve svém rozhodnutí vyslovil NS, věřitel má důkazní povinnost pouze v případech, kdy není v právním úkonu kauza vyjádřena.23 Již výše bylo uvedeno, že každý obligační vztah musí obsahovat nějaký ekonomický stimul, pro nějž vznikl, profesor Knapp ve své práci uvedl: „Neexistuje-li kauza, nevznikne ani platný závazek, bez zřetele k tomu, zda byla nebo nebyla vyjádřena.“24 Jako velice obtížné vidím unesení tohoto důkazního břemene věřitelem v případě vzniku reálného sporu, neboť je-li sjednána například ústní inominátní smlouva, z níž není kauza odvoditelná, pak věřitel většinou nemá k dispozici žádný, resp. dostatečné množství důkazních prostředků, jimiž by své tvrzení dokazoval, jelikož s možností odmítnutí dobrovolného plnění protistranou slušní lidé prvoplánově nepočítají, kdyby tomu tak totiž bylo, závazek by uzavřeli písemně a listina by obsahovala všechny potřebné náležitosti, neboť jak se říká „co je psáno to je dáno“, také bychom se mohli odkázal na obecnou zásadu občanského práva a soukromého práva vůbec „pacta sunt servanda“, která říká, že vstoupíme-li dobrovolně do určitého, byť výslovně zákonem neupraveného vztahu, pak jej musíme dodržet a nelze jednostranně měnit jednou již sjednané podmínky, k jejichž splnění jsme se zavázali. Nutně je třeba chránit dobrou víru a právní jistotu v právních vztazích, kdy neúměrným zatížením věřitele v případě potřeby procesního dokazování může dojít k jejich porušení a narušení rovnosti účastníků. Věřitele sice pokládáme za silnější stranu obligačního vztahu a s ohledem na nutnost ochrany slabší strany bychom měli více právně ochraňovat dlužníka, avšak ani tento základní princip nelze dodržovat ad absurdum, a proto pokládám za nešťastnou situaci, kdy otázku výhry ve sporu spojujeme pouze s aktivitou jedné ze stran, kdy je její situace více méně beznadějná, a to jak uvádím dříve z důvodu velmi omezenému množství použitelných důkazních prostředků. Jak také ve svém rozhodnutí aplikoval NS, v němž interpretoval ustanovení § 495 OZ, kdy se jednalo o doživotní užívání bytu, ke kterému se jedna ze stran závazku zavázala, tato smlouva byla podřazena následně soudem pod platné dohody inominátní, jež nelze na 22 HULMÁK, Milan. Uzavírání smluv v civilním právu. C. H. Beck, 2008, s. 10–11. 23 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1996, sp. zn. II Odon 14/96. 24 KNAPP, Viktor. O důvodu vzniku závazků a jejich kause. Stát a právo. Praha: ČSAV, 1957, s. 50.


98

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. úkor druhé ze stran porušit.25 Pro posouzení povahy smluv je tudíž rozhodující nikoliv jejich označení, ale obsah a zejména kauza závazku.26 Předmětné ustanovení § 495 OZ však hovoří pouze o věřitelově nutnosti prokázat pouze důvod plnění, ostatních částí smluv se tato povinnost netýká a případný výsledek sporu se tudíž nebude odvíjet pouze na základě aktivity jedné strany. 2.2 Směnka a jiné abstraktní cenné papíry Věřitel nemusí prokazovat důvod závazku v případě tzv. abstraktních cenných papírů, ke kterým typicky řadíme směnku, šek či poukázku na cenné papíry. V těchto a dalších zákonem stanovených případech hospodářský důvod ne jen neuvádíme, ale ani s nutností jeho prokázání nespojujeme věřitelovu důkazní povinnost a břemeno. Můžeme je tudíž označit za abstraktní z hlediska vyjádření kauzy a také prokazování kauzy,27 jak je však uvedeno výše, každý obligační vztah ekonomický motiv fakticky má. Lze tedy uvést, že vznik a existence těchto cenných papírů nezávisí na závazkovém vztahu, který je jejich podkladem. Směnečný a šekový zákon připouští možnost dlužníkovy obrany tzv. kauzálními námitkami, které vyplývají ze vztahů mimosměnečných, které jsou podkladem pro vystavení směnky,28 aby měl dlužník vůbec možnost obrany a nedošlo sejmutím věřitelovy povinnosti k narušení rovnosti obou stran, která je pro soukromoprávní vztahy typická. 3 Kauza v novém občanském zákoníku Samotné problematiky institutu kauzy se rekodifikace občanského práva dotkne minimálně, jedná se pouze o dílčí formulační odchylky či zpřesnění. Co se týče obecných ustanovení, jako velmi pozitivní vidím zejména ust. § 2 odst 1 NOZ, kde je explicitně stanovena hierarchie právních předpisů dle jejich právní síly a také ust. § 3 odst. 2 NOZ, neboť demonstrativně vyjmenovává zásady, které je třeba bez výhrad respektovat, např. písm. d) uvádí zásadu pacta sunt servanda. Dále se námi rozebíraného pojmu týká pasáž NOZ věnovaná právním skutečnostem v části první – obecná část, hlavě V. – Právní skutečnosti, ust. § 545 – 654 NOZ, ani zde však nesezdávám přílišné odlišnosti, které by se kauzy nějakým zásadním způsobem dotkly.

25 26 27 28

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 1976, sp. zn. Cpj 261/75 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2884/2009 Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10 HULMÁK, Milan. In ŠVESTKA, Jiří (ed.). Občanský zákoník. Komentář. 2. díl. 2. vydání. C. H. Beck, 2009, s. 1350.


99

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 Stávající ust. § 495 OZ se v NOZ nachází v ust. § 1791 NOZ, jež je rozdělen na dva odstavce, z nichž první odstavec nedostává přílišných změn, neboť obsahuje: „Vzniku a trvání závazku nebrání, není-li vyjádřen důvod, na jehož základě má dlužník povinnost plnit, věřitel je však povinen prokázat důvod závazku.“29 Druhý odstavec však oproti nynější úpravě zní odlišně, a to: „Jedná-li se o závazek z cenného papíru, věřitel důvod závazku neprokazuje, ledaže to zákon zvlášť stanoví.“30 Jde tedy o text opačný, v zákoně č. 40/1964 Sb., bylo nutné explicitní stanovení, že věřitel důkazní břemeno ohledně prokázání kauzy nenese, kdežto v úpravě účinné od roku 2014 by musel zákon výslovně věřiteli povinnost prokázat tvrzení stanovit. Mgr. Zdena Pinkavová Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci [email protected]

29 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník 30 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník


100

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1.

Pokyny pro autory a podmínky přijetí rukopisů • • • • • •

Vydavatel přijímá dosud nevydané příspěvky prostřednictvím redakce ve dvou výtiscích a na CD / DVD, popř. elektronickou poštou. Příspěvek je nutno zpracovat v textovém procesoru MS WORD (přípona *.doc, nebo *.docx) nebo kompatibilním a v datové podobě jej doručit na emailovou nebo poštovní adresu redakce AIO. Každý příspěvek musí být odevzdán ve formě požadované redakcí (podle následujícího vzoru). Každý příspěvek prochází recenzním řízením. Redakce si vyhrazuje právo odmítnout bez další výzvy publikaci příspěvku, který nesplňuje požadavky na formu nebo nebude lektorem doporučen k publikování. O nutnosti provedení autorské korektury rozhoduje redakce. Když redakce rozhodne, že autorská korektura není potřebná, nemá autor právo požadovat její provedení.

Instructions for the Authors and Publishig Conditions • •

• • •

The publisher accepts only contributions not yet published that must be sent in two printed copies and on CD/DVD/or through electronic e-mail. Contributions must be submitted in the form required by the editors (see form below). Especially the contributions must be processed in Microsoft Word (*.doc or *.docx filetypes) or a compatible data format and must be sent to the email or mailing address of the editors of AIO. Each contribution is peer-reviewed. Editors reserve the right to refuse any contribution which does not comply with the requirements of form and content or which will be assessed as not suitable for publishing by the reviewer. The editors reserve the right to decide on the need of author’s corrections. If the editor’s office finds there is no necessity of author’s corrections, the author is not authorized to require it.

Adresa redakce | Address of editor’s office: Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta, redakce Acta iuridica olomucensia, tř. 17. listopadu 8, 771 11 Olomouc, Česká republika. Email: [email protected]. tel.: +420 585 637 635, fax: +420 585 637 506.


101

AIO, 2013, Vol. 8, No. 1

Požadovaná forma příspěvku Název článku (česky nebo slovensky) Název článku (anglicky) Jméno autora(ů) Klíčová slova (česky nebo slovensky, maximálně 15 slov) Abstrakt (česky nebo slovensky, maximálně 50 slov) Keywords (anglicky, maximálně 15 slov) Summary (anglicky, maximálně 50 slov) Text příspěvku (vhodně členěný na jednotlivé odstavce. Každý odstavec na novém řádku. Pro poznámky pod čarou použít automatickou funkci. (Vložit/ Poznámka pod čarou). Citace podle obvyklé formy. Podle rozsahu a zaměření bude příspěvek zařazen do příslušné sekce časopisu.) Jméno autora(ů) + tituly Působiště autora Email

Required form of the paper Title Name of the Author(s) Keywords (English, maximum 15 words) Summary (English, maximum 50 words) Text of paper (it should be properly divided into separate paragraphs; each paragraph starting in a new line. For footnotes, please, use the automatic function – Insert / Footnote. All notes should be numbered automatically. Quote according to the usual form) Name of autor(s) + academic titles Home institution Email


102

Acta Iuridica Olomucensia

Recommend Documents