ABS LVENT. Problém českého zdravotnictví? Špatná komunikace s pacientem. Jiří Vorlíček: Univerzita otevřela institut Ceitec

ABS LVENT

ČASOPIS PRO ABSOLVENTY MASARYKOVY UNIVERZITY

2014/2015

Jiří Vorlíček:

Problém českého zdravotnictví? Špatná komunikace s pacientem VAŠE ALMA MATER

FENOMÉN

VĚDA A POZNÁNÍ

Univerzita otevřela institut Ceitec

Svět omotaný kolem fotbalového míče

Boj s nadváhou chce změnu přístupu

str. 2

str. 14

str. 21

OBSAH ČÍSLA

Ve víru změn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 Univerzita otevřela institut Ceitec . . . . . . . 2 Nástupní platy absolventů se výrazně zvýšily . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 Na Masarykovu juniverzitu se hlásí děti

2

od devíti let . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4 Zemřel první polistopadový rektor Milan Jelínek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Čtyři nové pavilony pro biologické obory vyrostly v kampusu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Láska k jazykům se dědí. Přešla už do třetí generace . . . . . . . . . . . . . 8

10

Problém českého zdravotnictví? Špatná komunikace s pacientem Rozhovor s Jiřím Vorlíčkem . . . . . . . . . . . . 10 Svět omotaný kolem fotbalového míče 14 Aula v novém připomíná staré časy . . . . . . 16

17

Mám ráda na plakátech nápis Vyprodáno Rozhovor s Marií Kučerovou . . . . . . . . . . 17 Boj s nadváhou chce změnu přístupu . . 21 V době ledové byla Morava hlavní migrační cestou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22

24

Maturitních oborů i vysokoškolských míst je nadbytek Rozhovor s Peterem Krupkou . . . . . . . . . 24 95. výročí univerzity . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28

Na internetu nikdy předem nevíte, co zaujme

30

VYDALA: MASARYKOVA UNIVERZITA Odbor vnějších vztahů a marketingu RMU, Tiskový odbor RMU REDAKČNÍ RADA: Markéta Soukupová, Petra Polčáková, Vítězslav Dohnal VEDOUCÍ REDAKTORKA: Petra Polčáková REDAKCE: Martina Fojtů, David Povolný, Ema Wiesnerová JAZYKOVÁ REDAKCE: Světlana Mičánková FOTO NA OBÁLCE: Ondřej Surý FOTO: Ondřej Surý, Jiří Sláma, Petra Polčáková, archiv měsíčníku Masarykovy univerzity muni.cz, archiv MU, canstockphoto.com GRAF. ÚPRAVA A SAZBA: Miroslav Chudík,

X Production s.r.o.

TISK: Tiskárna Didot, spol. s r. o. VYŠLO v listopadu 2014 v nákladu

6 500 výtisků, neprodejné KONTAKTY:

Rozhovor s Janem Vraným . . . . . . . . . . . . 30

MASARYKOVA UNIVERZITA Žerotínovo nám. 9, 601 77  Brno tel.: +420 549 493 566 e-mail: [email protected]

Eseje a knihy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34

www.absolventi.muni.cz

ROČNÍK 2014/2015

EDITORIAL

Ve víru změn Úvodní slovo Vždycky když se září překlopí do druhé poloviny, značí to začátek akademického roku. Počet Brňáků tím pádem vzroste téměř o 25 % a v ulicích je to vidět. Bažanti z prvních ročníků zakoušejí poprvé slasti a  strasti jihomoravské metropole, od pizzy na čáře až po krásy nočních rozjezdů. Skoro nemohu uvěřit, že už je to 15 let, co jsem byl ve stejné situaci. Když jsem začínal své vysokoškolské studium na Masarykově univerzitě, slavila zrovna fakulta informatiky své páté narozeniny. K  této příležitosti vzniklo ambiciózní CD shrnující dosavadní dění na fakultě i  práce studentů. Jmenovalo se příznačně: Všech 5 (let) pohromadě. Tento název se ale ukázal jako trochu nešťastný. Když jsem jako zodpovědný student zamířil do místního knihkupectví a  zeptal se prodavače: „Promiňte, ale máte všech pět pohromadě?“, možná se nejdřív trochu urazil. Ale já každopádně mohl ve studovně otevřít obsah CD a jako zelenáč poznávat, co všechno se vlastně na škole děje. Od té doby uběhlo hodně vody a  fakulta informatiky letos slaví 20 let od svého založení. Řada věcí se změnila. Od přístupu k výpočetní technice až po skladbu předmětů. Nejvíc nadšený jsem ale z palety možností, které mají současní studenti. Vysoká škola přináší luxus vyzkoušet si nové věci v  bezpečném prostředí a pod dohledem, s možností poučit se z neúspěchů a rozvíjet to, čemu se daří. V  Brně se tak setkáváme s  knihovníky, kteří úspěšně podnikají, biology vyvíjejícími

www.absolventi.muni.cz

software nebo s informatiky, kteří hrají divadlo či natáčejí filmy. Vznikají nové projekty, nové produkty, nové hodnoty. Některé jsou zcela seriózní, jiné slouží i pro potěchu ducha. Život, včetně toho akademického, není jenom práce, ale i zábava. Je skvělé, že Masarykova univerzita mnohokrát prokázala, jak dokáže podporovat zajímavé nápady a šikovné lidi. Ať už inovují zaběhlé pořádky, nebo zkoušejí něco zcela nového. Kdyby mi někdo před 15 lety řekl, že se třeba z  večerního promítání studentských filmů na fakultě informatiky stane proslulý festival s návštěvností kolem 700 lidí, asi bych se mu vysmál. Nebyla to ale jen podpora studentských aktivit, za co jsme byli já i mí spolužáci vděční. To, co se Masarykově univerzitě podařilo s  vlastním informačním systémem již před 10 lety, je stále na mnoha jiných vysokých školách jen předmětem vášnivých diskusí tamních fantastů. Studenti v  Brně se mohou rozvíjet mezioborově díky široké nabídce mezifakultních předmětů nebo vycestovat do mnoha zahraničních destinací. Vyrostla nová vědecká centra a v laboratořích školy se leskne nejmodernější vybavení a  kumulují se skvělí vědci. Studenti i učitelé začínají ve větší míře spolupracovat s  průmyslem a  v  komerční praxi se stále častěji uplatňuje know-how pocházející a licencované z univerzity. Nic z  toho se však nestalo samo. Za vším stojí lidé. Někdy jsou to studenti, někdy zaměstnanci, někdy absolventi. Reagují na pří­-

ležitosti, které vidí kolem sebe. Příležitosti, které posouvají univerzitu kupředu.  Jak bude vypadat za dalších 15 let? Věřím, že ještě daleko lépe, a těším se na to už teď. Michal Hrabí absolvent fakulty informatiky

1

VAŠE ALMA MATER

Univerzita otevřela institut Ceitec Výstavbu univerzitního kampusu v Bohunicích symbolicky dokončilo v polovině září otevření posledních dvou pavilonů, které jsou určené pro Středoevropský technologický institut Masarykovy univerzity (Ceitec MU). Ceitec je unikátní tím, že propojuje výzkum a vývoj v oblasti věd o živé přírodě a pokročilých materiálů a technologií. Jsou do něj zapojeny čtyři brněnské vysoké školy a dvě vědecké instituce. „Udělali jsme další významný krok směrem k  vytyčenému cíli. Dostavěné budovy té části Ceitecu, kde budou bádat vědci z  oblasti věd o  živé přírodě, poskytnou zázemí k  realizaci projektů vedoucích k podpoře a zajištění zdravějšího a produktivnějšího života celé naší společnosti,“ uvedl při slavnostním otevření ředitel institutu Ceitec Markus Dettenhofer. Už během léta se do nových prostor začali stěhovat první vědci a vybavení. Laboratoře, moderní skleník, ale také kanceláře a  přednáškové místnosti v  pavilonech A35 a  A26 zabírají téměř 7 000 metrů čtverečních. Slouží od­-

2

borníkům pěti výzkumných programů, kterými jsou Strukturní biologie, Genomika a  proteo­ mika rostlinných systémů, Molekulární medicína, Výzkum mozku a  lidské mysli a  zčásti i  Pokročilé nano- a  mikrotechnologie. Stavba pavilonů, z nichž jeden má atypický oválný půdorys, trvala necelé dva roky. Náklady včetně vybavení a přístrojů dosáhly zhruba jedné miliardy korun. Pro Masarykovu univerzitu má otevření pavilonů Ceitec MU mimořádný význam. „Nové prostory a sdílené laboratoře zajistí další rozvoj úspěšných vědeckých týmů a umožní mladým

vědcům zapojit se již v době studia do špičkového výzkumu,“ uvedl rektor Mikuláš Bek. Stovky vědců i studentů už pracují na různorodých výzkumech. Od možností lepší diagnostiky a léčby rakoviny nebo nemocí mozku a nervové soustavy přes zkoumání životního cyklu virů až po zjišťování mechanismu přizpůsobování rostlin stresu. S  otevřením nových prostor Ceitecu postupně přibývá i  unikátní přístrojové vybavení. Jedním z  nejdražších je kryo-elektronový mikroskop, který umožňuje studovat struktury a prostorové uspořádání bílkovin a nukleových kyselin téměř až na úroveň atomů. Pro přístroj museli stavaři vybudovat i  speciální prostory, protože je velmi citlivý na vibrace. Nové vybavení získali i vědci z programu na výzkum mozku, kteří mohou využívat například výkonný elektroencefalograf, který se dá využít v  kombinaci s  magnetickou rezonancí. Špičkové vybavení a  zázemí láká do Brna také zahraniční odborníky a do Ceitecu se vracejí ze zahraničí i čeští vědci. Ema Wiesnerová

ROČNÍK 2014/2015

VAŠE ALMA MATER

Nástupní platy absolventů se výrazně zvýšily O více než deset procent, na 25 444 korun, vzrostl průměrný nástupní plat letošních absolventů Masarykovy univerzity. Ukázal to tradiční průzkum mezi absolventy magisterského studia MU. Historicky je také nejvíce těch, kteří už mají práci – vědí, kam nastoupí, nebo už pracují. Jak vyplývá z  výsledků průzkumu, po propadu v roce 2012 – který měla na svědomí nejspíše také ekonomická krize – nástupní platy absolventů v roce 2013 opět mírně rostly. A letos se zvýšily dokonce o 10 procent (z loňských 23 136 na letošních 25 444 korun). „Nejvyšší nástupní platy dostali, tak jako téměř každý rok, informatici, na druhé místo se z  loňského třetího posunuli lékaři a  předstihli vloni druhé ekonomy. S nejnižšími platy se i  letos musejí smířit zejména právníci a pedagogové,“ doplnil vedoucí výzkumného týmu Jaroslav Nekuda z ekonomicko-správní fakulty. Při šetření se ukázal také tradiční rozdíl v  platech mezi muži a  ženami, který se vyšplhal na více než 7 tisíc. Absolventi MU – muži dostali v průměru 29 769, ženy pak 22 600 korun. Rozdíl v platech mezi oběma pohlavími je podle výzkumného týmu dán také tím, že podstatně více žen působí, nebo hodlá působit ve veřejném sektoru. Historicky největší podíl (58,4 %) je absolventů, kteří už v době promoce pracovali, nebo alespoň věděli, kam nastoupí – oproti loňskému roku se jejich podíl zvýšil o  osm procentních bodů.

Velmi vysoký je také počet těch, kteří zůstávají věrní oboru, jejž na univerzitě studovali. Pracovat v něm bude téměř 85 procent absolventů. Jak uvádí zpráva, „nejvěrnější“ oboru jsou podobně jako loni lékaři, informatici a právníci. Letošní absolventi hodnotili také zázemí univerzity, jako například knihovny či informační systém (IS). Mezi silné stránky studia na MU zařadili hlavně nabídku studijních oborů, informační systém (ten hodnotí jako výborný 97 procent absolventů) a přístup k elektronickým informačním zdrojům. V  pořadí již osmnáctého ročníku průzkumu „Ukončení studia na Masarykově univerzitě – ohlédnutí a  perspektiva 2014“ se zúčastnilo celkem 42 % českých a  slovenských absolventů magisterského a magisterského navazujícího prezenčního studia, kteří končili v  jarním semestru 2014. Výzkum, který se poprvé konal již v roce 1994, se zaměřuje na vyhlídky absolventů MU na získání pracovních míst a strategie, se kterými vstupují na trh práce, hodnocení studia a služeb poskytovaných MU posluchačům, zájem o  práci v  zahraničí a  další vybrané informace. (v době redakční uzávěrky se konalo ještě další šetření mezi novými absolventy se zářijovými termíny státnic, o něž bude zpráva doplněna – kompletní zpráva bude do konce roku 2014 k dispozici na strategie.rect.muni.cz)

Průměrné hrubé nástupní platy absolventů MU 2014 (n = 520)

0

18 655

20 737

21 131

22 724

23 253

12 500

23 700

25 444

27 476

25 000

25 822

37 500

41 467

50 000

Dva absolventi se stali novými ústavními soudci Novými ústavními soudci jmenoval prezident republiky dva absolventy Masarykovy univerzity. Stali se jimi bývalý soudce Nejvyššího správního soudu a  pedagog právnické fakulty Vojtěch Šimíček a Tomáš Lichovník, prezident Soudcovské unie a  soudce krajského soudu. Oba působí na Ústavním soudu ČR od června 2014.

Vojtěch Šimíček (*1969) absolvoval Právnickou fakultu MU v roce 1992 a  v  roce 2001 se habilitoval. Sedm let působil jako asistent soudce na Ústavním soudu ČR. V roce 2003 byl jmenován soudcem a  byl přidělen k  Nejvyššímu správnímu soudu ČR, kde byl například členem senátu, který rozhodoval o rozpuštění Dělnické strany. Na právnické fakultě vyučuje ústavní právo, je autorem či spoluautorem desítek odborných textů a publikací. Je ženatý a má tři děti. Rád sportuje. Soudcem Ústavního soudu ČR ho prezident republiky jmenoval 12. června 2014.

Tomáš Lichovník (*1964) absolvoval v  roce 1986 na Právnické fakultě Masarykovy univerzity (mezi roky 1960–1990 užívala univerzita název Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Brně – pozn. red.), kde o  dva roky později ukončil také rigorózní řízení. Poté pracoval jako podnikový právník. V roce 1992 byl jmenován soudcem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, kde strávil dvacet let. Jeho posledním působištěm byl Krajský soud v Brně, kde jako místopředseda soudu vedl jeho jihlavskou pobočku. Od počátku se věnuje především občanskoprávní problematice, včetně věcí rodinných. Od roku 2008 do jmenování soudcem Ústavního soudu ČR byl prezidentem Soudcovské unie ČR. Je ženatý a má syna a dceru. Rád cestuje a relaxaci nachází zejména ve sportu. Soudcem Ústavního soudu ČR ho prezident republiky jmenoval 19. června 2014. Zdroj: Ústavní soud ČR

FI

LF

ESF

www.absolventi.muni.cz

MU

FSS

FF

PřF

FSpS

PedF

PrF

Rozhovory s oběma absolventy najdete na online.muni.cz

3

VAŠE ALMA MATER

Čeští vědci zpřesnili objev nositele Nobelovy ceny

Na Masarykovu juniverzitu se hlásí děti od devíti let Na nově založené Masarykově juniverzitě (MjUNI), vysoké škole pro juniory, studují už devítileté děti. MjUNI je určena žákům základních škol a víceletých gymnázií ve věku 9 až 14 let, kteří se od začátku akademického roku 2014/2015 účastní přednášek, workshopů a exkurzí na vybraných fakultách. První ročník byl otevřen pro 170 dětí, o vysokou školu pro juniory byl ale nebývalý zájem – přihlásilo se jich více než čtyři stovky. Cílem MjUNI je podnítit zájem o přírodovědné a technické obory mezi žáky základních a  středních škol. „Dětem nabídne možnost

vyzkoušet si, jaké to je, být vysokoškolským studentem, a  seznámit se s  univerzitním prostředím,“ uvedla hlavní organizátorka akce Jana Posltová. Pro účastníky tak bylo v  říjnu nachystáno i slavnostní zahájení akademického roku v kině Scala, na konci studia získají úspěšní studenti juniverzity diplomy. Do MjUNI se zapojily čtyři fakulty – přírodovědecká, lékařská, pedagogická a informatiky. Partnerem, který zajišťuje odborné poradenství, je Základní škola Úvoz Brno. Informace o programu dětské univerzity najdete na www.mjuni.cz.

Fakulta informatiky zahájila akademický rok v nových budovách Ve zcela nových budovách začali podzimní semestr letošního akademického roku studenti a  pedagogové fakulty informatiky. Skončila dva roky trvající dostavba areálu v  Botanické ulici, kterou fakulta získala lepší podmínky pro výuku i  informatický výzkum, vědecko-technický park a  počítačové centrum pro zpracování vědeckých dat. Dvě budovy vyrostly díky projektu Centrum vzdělávání,

4

výzkumu a  inovací v  informatice (CERIT) za více než půl miliardy korun z  evropských strukturálních fondů. V  čelní pětipatrové budově jsou umístěny posluchárny, učebny, kanceláře, knihovna a moderní datové centrum. Budova slouží také celkem 17 laboratořím, které jsou zaměřeny na široké spektrum výzkumu a vývoje v oblasti informačních technologií.

Čeští vědci zpřesnili objev nositele Nobelovy ceny v oblasti fungování enzymů. Skupina českých vědců z  Masarykovy univerzity a Akademie věd ČR v čele s Jiřím Damborským a  Martinem Hofem experimentálně prokázala, že funkci enzymů ovlivňuje nejen jejich struktura, ale také jejich vlastní dynamika a vliv okolního prostředí. Enzymy jsou důležité přírodní látky, které urychlují chemické reakce. Výsledky výzkumu zveřejnil prestižní vědecký časopis Nature Chemical Biology. Čeští vědci tak významně přispěli k poznání molekulární podstaty těchto procesů a především zpřesnili již 120 let známou hypotézu nositele Nobelovy ceny Hermanna Emila Fischera, že funkce enzymu je určována jeho strukturou.

Podívejte se do laboratoří online Vědu na Masarykově univerzitě přiblíží virtuální prohlídky. Univerzita výrazně rozšířila jejich nabídku, a to především o místa, která nejsou běžně přístupná. Šest desítek univerzitních pracovišť si mohou lidé prohlédnout na popularizačním portálu věda.muni na adrese www.veda.muni.cz/prohlidky. Konkrétně se zájemci podívají například do Loschmidtových laboratoří přírodovědecké fakulty, do prostředí archeologického výzkumu filozofické fakulty v  lokalitě Pohansko na Břeclavsku či do laboratoře na katedře počítačové grafiky a  designu fakulty informatiky, kde se vědci zabývají výzkumem technik rozšířené reality. Návštěvníci mohou nahlédnout i do anatomického muzea lékařské fakulty nebo do zázemí studentského Radia R na fakultě sociálních studií, Mendelova muzea či střediska Teiresiás.

Patenty se dostaly do praxe. Pomohou pacientům s leukémií Hned dva patenty z  Lékařské fakulty Masarykovy univerzity našly uplatnění v praxi jako nové testovací sady. První z nich umožní lékařům dříve a přesněji stanovit prognózu chronické lymfocytární leukémie. Druhá pomůže včas odhalit plicní onemocnění způsobené spóry plísní z  rodu Aspergillus, se kterými si zdravý organismus snadno poradí, avšak u pacientů s oslabenou imunitou, například po léčbě leukémie, mívá velmi vážné následky. ROČNÍK 2014/2015

  Pedelové Masarykovy univerzity se společně složili na adopci sedačky v Univerzitním kině Scala.

Významní absolventi získali ocenění Významné absolventy Masarykovy univerzity ocenil rektor Mikuláš Bek zlatou medailí u příležitosti 95. výročí založení univerzity. Zlatou medaili získal například někdejší rektor a současný prorektor Janáčkovy akademie múzických umění Václav Cejpek nebo předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová. Medaili obdržela i několikanásobná vítězka mistrovství ČR ve skoku vysokém a trojskoku a čtyřnásobná účastnice olympijských her Šárka Kašpárková. Mezi dalšími oceněnými jsou české i mezinárodní kapacity na ekonomiku, neurologii a další obory.

Studenti vytvořili karetní hru o archeologii

Adoptujte sedačku v kině Scala Získat v Univerzitním kině Scala sedačku s vlastním jménem budou moci zájemci, kteří se zapojí do nové dárcovské kampaně Masarykovy univerzity na webových stránkách darujmuni.cz. „Všech dárců si nesmírně vážíme, a protože jsme zaznamenali zájem i o vyšší příspěvky, přicházíme s nabídkou adoptovat si na dva roky konkrétní sedačku, která bude označena jménem dárce,“ řekl prorektor MU Jiří Němec. Sedačku je možné získat za cenu dva nebo pět tisíc korun podle jejich atraktivnosti s ohledem na umístění v řadách.

Na zmíněných webových stránkách stačí jen v  plánu hlediště zvolit vybranou sedačku a  zaplatit bankovním převodem nebo platební kartou. I nadále zůstane možnost darovat také nižší částky. V  tomto případě stačí vyplnit elektronický kontaktní formulář, zvolit způsob platby a  odeslat příspěvek. Na tomtéž místě lze požádat o  zaslání dárcovského certifikátu, který splňuje náležitosti potvrzení pro daňové účely. Pokud má přispěvatel zájem, bude jeho jméno zveřejněno na seznamu dárců.

Zemřel první polistopadový rektor Milan Jelínek Masarykova univerzita přišla o jednu ze svých významných osobností – dne 30. ledna 2014 zemřel ve věku 90 let první polistopadový rektor univerzity Milan Jelínek, známý lingvista, který se věnoval jazykové kultuře a stylistice. Milan Jelínek se narodil v roce 1923 v Brně. Na univerzitě začal působit ihned po druhé světové válce, vystudoval zde češtinu, ruštinu a srbochorvatštinu. Roku 1964 získal profesuru, v letech 1962 až 1964 působil mimo jiné jako děkan filozofické fakulty a v letech 1990 www.absolventi.muni.cz

až 1992 byl rektorem Masarykovy univerzity. Prožil život plný dramatických zvratů – na jeho osudu lze ilustrovat běh československých dějin 20. století. Zúčastnil se protinacistického odboje, vstoupil do komunistické strany, ale po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa se zapojil do disentu a nesměl pod svým jménem odborně publikovat. Když se koncem roku 1989 vrátil na univerzitu a hledal se vhodný kandidát na post rektora Masarykovy univerzity, byl vybrán právě on.

Sběratelskou karetní hru přibližující archeologii vymysleli studenti Ústavu archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Jejich cílem je popularizovat archeologii a také pomáhat se vzděláváním. Hra je určená jak studentům archeologie či historie, tak všem lidem se zájmem o tyto obory. Základní herní sada představuje v průřezu všechna archeologická období a soustřeďuje se především na prostor jižní Moravy. Studenti hru navrhli včetně pravidel a jsou také autory ilustrací. Podrobnosti o  hře, pravidla i  karty najdete na facebookové stránce www.facebook. com/impactcards.

Pedagogická fakulta otevřela novou knihovnu Zcela novou knihovnu a prostory pro pět výzkumných institutů otevřela v  září pedagogická fakulta. Vše najdou studenti i zaměstnanci fakulty v jedné budově pod názvem Centrum výzkumných institutů a doktorských studií ve stávajícím areálu fakulty v ulici Poříčí 31. Knihovna zabírá v budově suterén, přízemí a první dvě nadzemní podlaží. Zbývající dvě patra stavby patří pětici výzkumných institutů. Badatelé se v  nich zabývají například výzkumem vzdělávacího obsahu, dopadem školských reforem, tím, jak dělat co nejlepší učebnice nebo jak pracovat s nadanými žáky. Snaží se také popsat příčiny šikany či vytvořit vzdělávací strategie pro sociálně znevýhodněné žáky. Centrum vzniklo díky dotaci 140 milionů korun z evropského Operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace.

5

VAŠE ALMA MATER

Spolek absolventů slaví 10 let Už deset let funguje uskupení Spolek absolventů a  přátel MU. Vznikl v  roce 2004 a  za dobu své existence například věnoval více než sto dvacet tisíc korun studentským nápadům v  projektu Granty TGM, provází zájemce zajímavými místy v Brně, jeho tým Wikipedie doplňuje informace o  Masarykově univerzitě a  v  plánu má spoustu dalších aktivit. A  jak vzpomíná na svá studia jeden ze členů Spolku a zároveň absolvent fakulty sociálních studií Peter Krištofič, který působí ve Statistickém úřadu SR v Bratislavě? Na co nejraději ze studií vzpomínáte a co vám dala Masarykova univerzita do života? Masarykova univerzita mi hlavne nie že dala, ale prinavrátila istotu v to, že má zmysel lpieť na hodnotách a o to viac, o čo viac je potrebné ich v čase udržiavať. – V tomto zmysle najradšej spomínam na prvú hodinu s  profesorom Marešom, kde som prvýkrát v  živote videl pedagóga priznať, že nie je vševedúci. Túto vysokú mieru vlastnej sebareflexie som následne našiel snáď u všetkých jeho kolegov a bolo to nesmierne príjemné a v istom zmysle i oslobodzujúce. Ľudia, ktorí mali byť pre študentov tvrdými autoritami, sa im miesto toho stávali partnermi do diskusie a tútormi v ich intelektuálnom a osobnostnom raste. – Nedá mi nespomenúť ešte na vždy (nad ránom) svietiace okno docenta Maradu na jeho kabinete. Mnohí študenti korzujúci v podvečerných

a  ranných hodinách či už s  obdivom, alebo s  pocitmi tichej závisti letmo komentovali túto okolnosť slovami: „Marada zas svíti.“ Sila tohto svetla, priťahujúceho oči svetlušiek, bola v tom, že docent Marada im pripomínal všetko nedokončené, neprečítané, nestihnuté a  odložené. – Marada nemusel urobiť nič, prakticky by nemusel ani učiť – jeho režim fungovania, erudícia a  svetlo jeho kabinetu boli dostatočnými impulzmi na vlastnú sebareflexiu. Niečo na spôsob „když může on – můžu i já“. V jakém oboru působíte? Byť je moja odborová profilácia po skončení magisterského štúdia na FSS MU sociológia, v súčasnosti pôsobím na Štatistickom úrade SR, v sekcii všeobecnej metodiky a registrov, v odbore metód štatistických zisťovaní. Paradox môjho súčasného pôsobenia je v tom, že som nie len na odbore, ale v rámci sekcie ako celku jediný sociológ – pričom v rámci odboru sú všetci moji ostatní kolegovia absolventmi Fakulty matematiky, fyziky a informatiky UK. Moje pôsobenie na tomto odbore malo a  má byť experimentálnym testom, do akej miery sociológ dokáže priniesť iný typ pohľadu na tvorbu metodológie Štátnych štatistických zisťovaní. – Myslím si, že za čas môjho pôsobenia bola dostatočne vierohodne preukázaná moja užitočnosť a účelnosť. Proč jste se rozhodl přihlásit ke své alma mater a stal se členem Spolku? Príchod, z bakalárskeho štúdia na Filozofickej fakulte UK v Bratislave, na FSS MU v sebe

niesol v  prvom rade silný resocializačný šok. Človek sa náhle ocitol v prostredí, ktoré malo svojho silne špecifického genia loci a  tento duch ho nemohol inak, ako iba a len v plnej miere pohltiť – so všetkým dobrým čo v sebe niesol a snáď dodnes nesie. Dva roky (sic!) štúdia mi dali viac, než som mohol očakávať, a  moje puto k  mojej alma mater sa do mňa vrylo nesporne výrazným spôsobom. – V tomto duchu sa moja odpoveď na danú otázku dá zhrnúť do klasického slovného spojenia old school tie. A  teda, moja individuálne vnímaná súnáležitosť k  domovskej fakulte je natoľko silná, že som chcel byť (hoc malou, ale i  tak) súčasťou podporovateľov jej udržiavania a  rozvoja. Silne som pociťoval za nutné podieľať sa aspoň v  minimálnej miere na podpore udržovania genia loci priestoru, resp. inštitúcie, ktorá ma ako osobnosť stvorila. (Mimo to u  mňa existuje precedens v  podobe mojej snahy podporovať aktivity môjho domovského gymnázia, Gymnázia Jura Hronca. – V oboch prípadoch mám totiž silný pocit, že obom týmto školám za mnohé, čo pre mňa urobili, vďačím a dlžím.) Více najdete na online.muni.cz/absolventi

Jak vzpomínáte na svá studia vy? Podělte se o své vzpomínky a napište nám na [email protected] nebo Redakce časopisu: Absolvent, Masarykova univerzita, Žerotínovo náměstí 9, 601 77 Brno.

milujeme vědu

Zamilujte se taky na www.věda.muni.cz a facebook.com/MilujemeVedu

6

ROČNÍK 2014/2015

VAŠE ALMA MATER

Čtyři nové pavilony pro biologické obory vyrostly v kampusu Čtyři nové pavilony začaly v Univerzitním kampusu Bohunice od jarního semestru 2014 sloužit studentům a  vědcům biologických oborů přírodovědecké fakulty. Špičkové Centrum experimentální, systematické a ekologické biologie (CESEB) univerzita postavila a vybavila za peníze z evropského operačního programu. S celkovými náklady 783 milionů korun je projekt jedním z největších v Česku. Mezi unikátní přístroje umístěné v  laboratořích ústavu experimentální biologie patří hypoxická komora umožňující kultivace a  experimentování s  tkáňovými kulturami při sníženém tlaku kyslíku. Buňky jsou ve svém přirozeném prostředí v těle organismu běžně vystaveny podstatně nižší koncentraci kyslíku, než jaká existuje v atmosféře. V solidních nádorech může být tato koncentrace ještě nižší. Hypoxická komora tak umožňuje práci s buňkami v podmínkách, které jsou velmi blízké podmínkám fyziologickým. Vědci toho chtějí využít pro studium vlastností nádorových buněk. Dalším zařízením jsou elektromagneticky stíněné komory, ve kterých je zcela odstíněno magnetické pole Země. To vědcům umožňuje zkoumat vnímání magnetického pole u bezobratlých a drobných obratlovců, a řešit tak například otázku, jak se živočichové orientují při migracích. Pracoviště ústavu botaniky a zoologie má unikátní laboratoř pro výzkum velikosti genomu organismů, především rostlin. Laboratoř je vybavena sedmi průtokovými cytometry, a tím je jednou z největších v Evropě. Laboratoř je také

vybavena kompletní sestavou pro sekvenaci genomů rostlin a  živočichů, včetně speciální a unikátní mikroskopie. Součástí nového komplexu je i experimentální skleník a zahrada pro potřeby výzkumu botaniků a  fyziologů rostlin. Nové umístění odpovídající nejpřísnějším kritériím pro sbírky získal také univerzitní herbář, jenž je se 650 tisíci položkami třetí největší v Česku. Technicky nejnáročnější byla stavba čtvrtého pavilonu. Celá dvě patra jsou v něm koncipována jako tzv. sterilní prostory pro Českou sbírku mikroorganismů, která zajišťuje uchovávání bakteriálních kultur. Další dvě patra, také se zvláštním režimem, jsou určena pro pracovní skupinu mikrobiologů a  molekulárních biologů zkoumající bakterie a viry. Stavba a zařízení nových pavilonů trvaly necelého dva a půl roku. Do kampusu se přestěhovaly Ústav experimentální biologie a Ústav botaniky a  zoologie Přírodovědecké fakulty MU, které sídlily v  nevyhovujících provizorních prostorách. Nové pavilony bude vyžívat na 1000 studentů bakalářských, magisterských a  doktorských programů a více než 250 stálých zaměstnanců těchto ústavů. Ve třech pavilonech se nachází laboratoře a  učebny pro praktickou výuku s kapacitou od 15 do 30 studentů, které byly vybaveny více než 80 moderními mikroskopy a  dalšími velkými demonstračními mikroskopy.

Filozofická fakulta zazdila schránku s dobovými dokumenty Schránku s  dobovými dokumenty uložili představitelé Filozofické fakulty Masarykovy univerzity do jedné ze zdí rekonstruované budovy v areálu fakulty v ulici Arna Nováka. Původní plechový box se starými písemnostmi našli dělníci při opravách fakulty za skrytou pamětní deskou z  roku 1892, která připomíná dvacáté výročí dokončení městského chlapeckého sirotčince. I ta byla na zeď znovu umístěna. Představitelé fakulty umístili do nové schránky kopie původních materiálů a také nové dokumenty z  rekonstrukce areálu, vybrané fotografie z  dějin fakulty, medaile fakulty i  univerzity a  kopie paleolitických artefaktů nalezených při zemních pracích v prostoru staveniště. Dokumenty, které se nalezly v  březnu 2013, obsahovaly například zakládací listinu sirotčince, statut, stanovy, smlouvy, provizorní řád, program, rozpočet, obchodní řád a seznam úředníků spolku, který sirotčinec založil a spravoval. Byly tam také plány budov, vyhláška a telegram vztahující se ke spolku a sirotčinci. Městský chlapecký sirotčinec byl v  místě dnešní Filozofické fakulty MU postaven v roce 1872, o dvacet let později tam odhalili pamětní desku připomínající jeho založení. Její osud po roce 1918 však nebyl známý. Univerzita budovu získala při svém založení v  roce 1919, o  plaketě však nikdo nevěděl. Našli ji náhodou dělníci při úpravách pro výtahovou šachtu na katedře filozofie v části vstupní zdi. Naproti výtahové šachtě jsou teď schránka i plaketa umístěny.

Studenti žurnalistiky mohou využívat nové televizní studio Nové televizní studio a  zrekonstruovaná střižna nabídnou studentům možnosti, jaké má k  dispozici Česká televize či Nova. Vysokoškoláci už provozují vlastní studentské Radio R, nyní tak mají prostor vytvořit i internetovou televizi. Nové vybavení pracuje s vysokým rozlišením obrazu Full HD, režie může odbavovat televizní pořady 24 hodin denně po internetu ve formě live streamingu (živého vysílání po internetu). Celé studio je také vybaveno robotickými kamerami, které jsou programovatelné, což například umožňuje odbavit moderátorovi zpravodajský pořad bez účasti režiséra, zvukaře či kameramana. www.absolventi.muni.cz

7

SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ

Láska k jazykům se dědí. Přešla už do třetí generace 8

ROČNÍK 2014/2015

SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ

Kdyby měly čas potkávat se častěji, mohly by si o tom, jaké to je chodit na filozofickou fakultu a studovat češtinu a jazyky, povídat dlouhé hodiny. Času prý příliš mnoho nemají, ale pro rozhovor do tohoto časopisu se přece jen sešly. Emilie Smékalová, Daniela Skotnicová a Lada Skotnicová reprezentují tři generace studentek filozofické fakulty. Ta první ji dokončila v roce 1965, její vnučka Lada by měla promovat v roce 2017, tedy o 52 let později. Jakmile dorazí, hned je jasné, že tohle povídání nebude nuda. Jestli je totiž trojici tvořené babičkou, matkou a vnučkou něco vlastní, tak je to komunikativnost a  schopnost dělat si ze sebe navzájem zlehka legraci. Společné mají nejen lásku k  češtině, kterou starší dvě vystudovaly a nejmladší studuje, ale také vzpomínky na některé z učitelů filozofické fakulty. „Byla jsem jednoznačně rozhodnutá stát se učitelkou a  jiné než humanitní předměty u  mě nepřipadaly v úvahu. Na češtinu jsem chtěla a na ruštinu snad ještě víc,“ vzpomíná Emilie Smékalová na období, které předcházelo podání přihlášky na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity. Aniž by to tušila, tak trochu tím naznačila i dráhu své dcery a vnučky. Učitelkou se opravdu stala. Nejdřív působila na základní škole na třídě Kapitána Jaroše, která se později transformovala ve slavné brněnské osmileté gymnázium. Gramatická pravidla nebo literaturu tak učila například dva bývalé rektory Masarykovy univerzity Jiřího Zlatušku a Petra Fialu či pozdějšího učitele své dcery a vnučky na univerzitě Zbyňka Fišera. K tomu, aby se do psaní pustila ve větší míře, ponoukala i dnes už známou spisovatelku Kateřinu Tučkovou. „Maminka zná přes svoje učitelské působení snad půlku Brna,“ komentuje to s  úsměvem její dcera Daniela Skotnicová. Studentské stávky na vlastní kůži I  ona si později vybrala filozofickou fakultu, jen si místo ruštiny k  češtině přidala angličtinu. „Mám dva starší sourozence, o deset let staršího bratra a o devět let starší sestru. Sestra šla dráhou tatínka na psychologii, bratr vystudoval medicínu a je psychiatr a já jsem odmalička říkala, že budu učitelka jako maminka,“ líčí prostřední z rodinné trojice, Daniela Skotnicová, která na školu přišla na bouřlivý podzim roku 1989. Filozofická fakulta se tehdy stala centrem studentských protestů proti režimu. Vyráběly se tam letáky, kopírovaly materiály a  řada lidí v budově několik dní i bydlela. Skotnicová vzpomíná, že byla mezi nimi. „Dělala jsem plakáty a v noci s nimi běhala po Brně, strávila jsem tam asi dva dny.“ Jít na konci 80. let studovat angličtinu se zdá být z dnešního pohledu trochu riskantní.

„Takový pocit jsem ale nikdy neměla. My jsme angličtinu vnímali jako velice prestižní obor,“ přibližuje Skotnicová a  dokládá to vzpomínkou na počty studentů. Zatímco v  jejím ročníku bylo v kruhu 12 lidí, následující rok už asi 120. Druhá skupina byla mimochodem i  skupinou, se kterou nakonec končila studium, v jeho průběhu totiž porodila dceru Ladu. Ale zmiňovanou učitelkou se nakonec nestala. Po krátké pedagogické zkušenosti nastoupila do překladatelské firmy Moravia IT a  dnes pracuje jako překladatelka technických textů na volné noze. Místo léčení zvířat zase čeština Na babičku však možná naváže vnučka Lada. Nejdřív sice uvažovala o  tom, že by jakožto velká milovnice zvířat šla na veterinární medicínu. Pak se prý ale z důvodu absolutní absence nadání k  chemii a  matematice rozhodla, že začne chodit do míst, která důvěrně znají její matka i  babička. „Češtinu miluju už od gymnázia, už na něm jsem začala psát třeba poezii,“ ilustruje svoji náklonnost Lada. Když dávají dohromady různé vzpomínky na univerzitní léta, je jasné, jak moc se některé věci změnily. I to, že některé jistoty zůstávají – jako například to, že matku i dceru učil na češtině dnes už profesor Karlík. „Je spousta věcí, které může člověk dnešním studentům závidět, třeba ohromnou svobodu při hledání materiálů a  jejich dostupnost,“ pochvaluje si Emilie Smékalová. Jiné aspekty studia by ale žena, která prý má nepřekonatelný odpor k počítačům, zažít nechtěla. „Přijde mi, že dnešní informační svět je daleko povrchnější, my jsme se věci učili trvaleji. Ale chápu, že když si informace dokážete vyhledat na tři kliknutí, tak proč si některé pamatovat.“ V  hodnocení přístupu ke studiu se jednotlivé generace liší, na čem se ale shodnou, to jsou třeba elektronické čtečky knih. „Zrovna se s  ní učím a  přijde mi šílené, že neslyším šustění stránek. Místo mačkání tlačítka mám pořád tendenci obracet,“ popisuje Smékalová a  vnučka Lada pokyvuje hlavou. „Mám to stejně, nad vůni papírové knihy prostě není.“ Martina Fojtů

9

SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ

Problém českého zdravotnictví? Špatná komunikace s pacientem Známý onkolog Jiří Vorlíček chtěl být lékařem už na střední škole. Na chirurgii prý nebyl moc šikovný a náhoda a volná pracovní místa po ruské okupaci ho jako čerstvého absolventa Lékařské fakulty Masarykovy univerzity přivedly k léčení rakoviny. Dnes, ve svých 70 letech, se rozhodl, že už je čas uvolnit místo mladším. 10

ROČNÍK 2014/2015

SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ

Po šesti letech jako ředitel Masarykova onkologického ústavu odchází, jak sám říká, žít sladký život důchodce. Obor ale úplně neopustí, nechává si malý úvazek pro své pacienty. Ostatně důrazem na kvalitní péči a komunikaci s pacienty Vorlíček proslul. Ve zlepšení vztahu lékařského personálu a pacientů vidí velkou výzvu pro české zdravotnictví.

Navíc jsem si myslel, že skončím v  65 letech v  době, kdy jsem se medicíně ještě docela věnoval. Je to takový věk, ve kterém bývá na lékařské fakultě a  klinice slušné se stáhnout do ústraní. Rok před tím mě ale ministr Julínek dosadil sem na Masarykův onkologický ústav, takže jsem si celkem s radostí prodloužil práci do 70 let. Všechno ale musí mít konec.

Bylo to těžké rozhodnutí říct si, že končíte?

Ve svých 45 letech v roce 1989 jste vstoupil do oné první manažerské funkce, jako první přednosta Interní hematoonkologické kliniky Fakultní nemocnice Brno. Vlastně jste ji zakládal…

Strašně těžké, medicínou a onkologií se přece jen zabývám už 45 let a je to součást mého života. Ale bylo to zcela racionální rozhodnutí. Diskutoval jsem o tom na zimní dovolené se svojí paní, probírali jsme to ze všech možných stran, až jsme došli k tomu, že skončím na podzim, protože mi přece bude už 70 let a je čas předat štafetu. Nerad bych skončil tak, že si nebudu pamatovat, jak se jmenuje moje sekretářka. Pak mi ale moje paní říká: „A není ti líto toho léta? Pošli to tomu ministrovi hned.“ Nakonec se vše protáhlo, takže léto jsem ještě strávil ve funkci. Necháte práci úplně za sebou a stane se z vás spokojený důchodce?

Jsem ještě do jara 2015 předsedou České onkologické společnosti, takže to dotáhnu. Ale už nebudu znovu kandidovat. Mám za sebou tři po sobě jdoucí období ve funkci, tak je už také čas toho nechat. Úplně pracovat nepřestanu ale ani potom. Plánuji trošku přednášet a mám nabídku od šéfa mé bývalé kliniky ve Fakultní nemocnici Brno, že tam mohu vyšetřovat na ambulanci pár pacientů týdně. Bude se to týkat hlavně mých přátel a starých pacientů, kteří jsou na mě zvyklí. Viděl bych to celkově na dva, maximálně tři dny v týdnu práce a zbytek sladký život. Ve funkci ředitele Masarykova onkologického ústavu jste byl přes šest let. Považujete se ještě za lékaře? Je to přece jen vrcholová manažerská funkce.

Jsem z  velké části manažer v  podstatě už posledních 25 let, předtím jsem vedl 20 let Interní hematoonkologickou kliniku v Bohunicích, k  tomu jsem byl šest let děkanem lékařské fakulty a už jedenáctý rok jsem předsedou České onkologické společnosti. V podstatě ale až zde na Žlutém kopci jsem přestal být lékař, který pracuje rukama s pacienty. Oni se za mnou samozřejmě chodí radit – zvláště ti onkologičtí potřebují, aby s nimi někdo diskutoval a všechno jim vysvětlil –, to dělám prakticky každý den a hrozně mě to baví, ale už opravdu nejsem lékař v tom pravém slova smyslu. Nemrzí vás trošku, že jste si ty poslední roky své kariéry na lékařskou práci už tolik nesáhl?

Je to přirozený vývoj kariéry, navíc jsem v těch manažerských funkcích spoustě lidí umožnil, aby se stali dobrými lékaři. Vychoval jsem řadu docentů a  profesorů, na což jsem moc pyšný. www.absolventi.muni.cz

… na zelené louce, což bylo skvělé. Ale onkologie už v Brně byla.

Hematoonkologie, která se zabývá problematikou rakoviny krve, se tu v roce 1989 dělala velmi omezeně. Hlavně proto, že prostředky k  tomu, aby se lidé zachránili nebo se jim prodloužil život, byly tehdy ještě omezené. V 80. letech ale došlo k ohromné expanzi, možnosti se začaly zlepšovat a v Brně to prostě chybělo. Můj tehdejší šéf profesor Klabusa, tehdy děkan lékařské fakulty, přemýšlel, jaká oddělení by bylo vhodné doplnit do vznikající nemocnice v  Bohunicích, a  společně jsme dospěli právě ke klinice s tímto zaměřením. Nastupoval jste do funkce už v rámci listopadových revolučních událostí?

Stal jsem se přednostou k  1. listopadu 1989, takže ještě před revolucí. Myslím ale, že jsem tam nakonec snad jako jediný z celého baráku ve funkci zůstal a přežil všechny změny. Každopádně revoluce nám umožnila všechno naplno rozjet. Ve svých 45 letech jsem vlastně konečně startoval kariéru na patřičné úrovni. Nejdřív jsme objeli ta tři, čtyři česká pracoviště, kde se hematoonkologie dělala, a pak jsem vyjel do zahraničí a stejně tak vyslal všechny své lidi, kteří chtěli, někam do Spojených států nebo do Velké Británie, Německa či Francie. Jak se lidé vraceli s nasátými znalostmi, tak se nám vlastně z ničeho povedlo během pěti, sedmi let dostat na poměrně slušnou mezinárodní úroveň. Jak se vám dnes s odstupem na kliniku dívá? V Brně patří mezi těch několik míst, kde se dělá opravdu mezinárodně konkurenceschopná věda.

Dívá se mi na to moc pěkně. Je to bývalá milenka, která se šťastně vdala. Je to dnes hodně výzkumné pracoviště. Jak vy to máte se vztahem k vědě?

Za vědce jsem se nikdy nepovažoval. Můj nástupce profesor Jiří Mayer je zase naopak klasický výzkumník. Což neříkám, že je špatně. Je prostě jiný, jeho směřování je odlišné. Já v sobě hodně cítím pacienta, zajímá mě vztah k němu. I proto jsem třeba vypracoval návod, jak pacientovi sdělovat špatnou zprávu a vysvětlovat onkologickou

diagnózu. Vysloveně mě těší práce s lidmi a myslím, že jsem v tom svého času byl velmi dobrý. Profesor Mayer je velmi invenční člověk v oblasti vědy. Dělali jsme spolu 20 let dvanáct hodin denně, každý den jsme se o něco dohadovali a bylo to velmi plodné. Moc rád na to vzpomínám. Masarykův onkologický ústav patří řadu let mezi pacienty nejlépe hodnocené nemocnice. Přenesl jste sem něco ze svého osobního přístupu k nemocným?

To je tady poměrně tradiční věc a nemyslím, že bych v  tom směru nastolil nějaký nový trend, možná jsme spíš tento přístup prohloubili. Komunikace s pacientem tu ale byla vždycky na vysoké úrovni. Nemocný nepozná, jestli ho léčíte dobře, nebo špatně, prostě důvěřuje tomu, že vše děláte, jak nejlépe to jde. Umí ale zhodnotit, jak mu věci vysvětlujete, jak se k němu chováte a jak se identifikujete s jeho situací. V českém zdravotnictví ale asi není úplně běžné, že se takto vstřícně přistupuje k pacientům.

Jestli má české zdravotnictví nějaký problém, tak je to právě fakt, že nám tento přístup na většině pracovišť chybí. Máme vynikající doktory, skvělé sestry, přístrojové vybavení na světové úrovni, ale komunikovat s pacienty pořád ještě pořádně neumíme. Sice se to zlepšuje, ale pomaleji, než by se mi líbilo. Často se setkávám s lidmi, kteří přicházejí s diagnózou odjinud a stěžují si, že jim k tomu jejich lékař nic pořádně neřekl, že prý je budou operovat a ozařovat, ale vlastně nevědí proč a jak. Čím to je?

Jsou pro to dva důvody. Jeden je zástupný, a sice že na to není čas. Vysvětlit ale pacientovi diagnózu znamená „ztratit“ půlhodinu. A druhý: Je to nesmírně obtížné. Musíte říkat pravdu, protože kdyby pacient neznal pravdu, tak hůře spolupracuje. Jenže ta pravda musí být podána takovým způsobem, abyste vypíchl pozitivní prvky. A to opravdu není na pět minut, nesmí u  toho zvonit telefony a  bouchat na dveře sekretářka, musí to být trošku v klidu. Je to nedostatek vzdělávacího systému?

Dnes už se na lékařských fakultách o  těchto věcech vyučuje, ale nejdůležitější je, aby lékaře v praxi vychovávali i přednostové oddělení a šéfové klinik. A to je dlouhý proces, který se děje postupně s  generační obměnou. Když jsem přijel v  roce 1991 poprvé ze stáže ve Spojených státech a všem vykládal, jak se tam pracuje s pacientem a všechno se mu říká, tak mi kolegové moc nevěřili. Jak to?

Tenkrát se u nás moc nesdělovala diagnóza a všichni se na mě tvářili, že jen dělám chytrého, protože jsem přijel z Ameriky. Vypracoval jsem proto tehdy takový anonymní dotazník pro asi dvanáct lékařů, které naše začínající klinika měla.

11

SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ

Jedna z  prvních otázek zněla: Sdělujete svým pacientům pravdivou diagnózu? A o pořádný kus dále jsem se ptal: Kdybyste dostal rakovinu, chtěl byste vědět pravdu? Mimo jednoho doktora na první otázku všichni odpověděli, že diagnózu nesdělují, a na tu druhou všichni řekli, že ano. Tak jsem to na ně vytáhl a  navrhl, že na tom musíme začít pracovat. Když chtějí diagnózu znát oni, tak je jasné, že to chtějí i pacienti. Vždycky medikům říkám, že každý nový pacient, kterému sdělím diagnózu, mě něčím obohatí, něco nového se dozvím. Nejvíc se toho ale dozvím, až rakovinu dostanu sám a uvidím, jak se ke mně lékaři budou chovat a jak budu celou svou situaci vnímat. V onkologii jste asi, co se týče komunikace s pacientem, nejdál. Vyžaduje to hodně povídání.

Je to tak. Když vás přivezou se slepým střevem, tak vám toho moc vysvětlovat nemusí. Prostě vám ho vytáhnou, protože je tu hrozba infekce. Když vás zase přivezou s infarktem, tak vám řeknou, je tam ucpaná céva, musíme to prošťouchnout, abyste neumřel. V onkologii, kde je léčba dlouhá a v pokročilých stadiích třeba i bez šance na úspěch, maximálně s nadějí na prodloužení života, je to velké povídání. Musíte třeba panu Novákovi vysvětlit, že onkologická léčba mu už nemůže nic nového přinést a má nežádoucí účinky, a tak navrhujeme léčit už jen průvodní obtíže, aby si mohl přiměřeně užít zbytek svých dnů. Tohle prodiskutovat, vysvětlit, proč onkologická léčba končí a že to neznamená, že pacienta opouštíme, není vůbec banální. Když jsem to poprvé vytáhl v 90. letech na tiskové konferenci, tak mi řada lidí říkala, že pacienty zabíjím. Dodnes mám schovaný výtisk Mladé fronty Dnes, kde mě pro naprosté nepochopení kritizovali. Jak lidé reagují na tuto nabídku, kterou vlastně akceptují, že smrt je už jen otázkou relativně krátkého času?

Když situaci pacientovi dobře vysvětlíte, většina ji vezme a řeknou, že tomu rozumí. Někdo ale chce protinádorovou léčbu přesto ještě zkusit, což většinou respektujeme. K některým věcem musíte dojít sám. Tito lidé pak zpravidla za dva, za tři měsíce přijdou s tím, že přistoupí na původně navrhovanou variantu. Kromě té výtky v přístupu k pacientům nevnímáte český zdravotnický systém jako obecně problematický? Často je spolu s důchodovým systémem v médiích líčen jako jedna z nejbolavějších oblastí.

Zdravotní péče je velmi problematická v  Česku úplně stejně jako všude jinde ve světě. V některých státech, jako je třeba Holandsko, to vypadá, že je na tom zdravotnictví líp, jinde to vypadá, že jsou na tom hůře, třeba ve Velké Británii. Rozhodně ale české zdravotnictví není nějaká ostudná záležitost. Jde o standardní evropské zdravotnictví s pojišťováckým systémem. Kdybychom ho chtěli nějak

12

Při zachycení rakoviny v počátečních stadiích se lidé až na výjimky uzdravují. zásadně předělat třeba do amerického modelu, tak by se tu z toho lidé během pár týdnů zhroutili. To prostě nejde, je to jiná tradice a úplně jiný svět. Jak se díváte na poplatky ve zdravotnictví a jejich zrušení?

Spoluúčast pacientů v  době, kdy byly ještě poplatky, činila něco přes 16 procent, což je naprosto nedostatečné, ve většině zemí Evropy je to 25 procent. Zrušením poplatků se tedy situace jenom zhoršila. Přitom skoro nikomu nijak zásadně nevadily. Osobně zrušení považuji za poměrně populistický krok a jsem absolutně proti. Bylo konkrétně třeba pro Masarykův onkologický ústav citelné, že vám odpadly poplatky za pobyt v nemocnici, a pocítíte nějak výrazně i úplné zrušení?

Ta částka poplatků za hospitalizaci, tedy na lůžku, se pohybuje někde mezi 10 a 20 miliony ročně, což může znít jako docela dost, ale není to nic, co by nemocnici naší velikosti a zaměření nějak zásadně vytrhlo. Tento typ poplatku je zajímavý spíše z výchovných důvodů. Pořád platí, že pacient, který platí 90 korun denně za to, že tady bydlí a  dostává najíst, je v  okamžiku, kdy mu oznámíme, že má jít domů, daleko motivovanější nás poslechnout. Ihned po zrušení poplatku nám pacienti začali chtít přelehávat: Tak já bych ještě dva, tři dny zůstal pro jistotu, říkají. To je psychologie. Za 90 Kč na den se venku pořádně nenajíte, ale na lidi to platí a skutečně teď cítíme, že zesílil tlak na lůžka, zejména od starších lidí.

škole, co bych, a  už tenkrát před těmi 45 lety mě zaujal Masarykův onkologický ústav – tehdy se jmenoval Onkologický ústav v Brně. Jelikož jsem promoval v roce 1969, kdy spousta lidí emigrovala a chyběli doktoři, tak mě sem přijali. Moc dlouho jste tady ale nezůstal.

Strávil jsem zde první tři roky své kariéry, ale pak jsem pochopil, že bude lepší, když získám širší záběr, a šel jsem na II. interní kliniku ve FN u svaté Anny, kde jsem setrval 17 let. Pak jsem přešel do Fakultní nemocnice Brno do Bohunic, odkud jsem se zase vydal zpátky na Žlutý kopec. „Zločinci se vrací na místo činu.“ Kruh se uzavřel a tam, kde jsem začal, zase končím. Lišila se hodně onkologie v 70. letech od té dnešní?

To snad ani není stejný obor. Tušení, že bude tento obor perspektivní a zajímavý, pro mě bylo jednou z  motivací, proč jsem se do něj pustil, a skutečně se to splnilo. Změnily se chirurgické techniky, anesteziologie, zcela se proměnilo ozařování a  také farmakologie, tedy léky, které po­ užíváme. Když jsem začínal, tak to byl vlastně počátek chemoterapie. Posledních deset let už se ale čím dál tím víc prosazuje biologická léčba, při níž působíme přímo na nádorovou buňku a  málo narušujeme buňky normální. Dokážeme už nádor poměrně přesně identifikovat z hlediska molekulárně-biologického a genetického potenciálu, takže se nám nádory rozpadly do různých skupin a  podskupin. Už není jedna rakovina prsu, ale hned několik, a každá reaguje na jinou léčbu.

Kdyby v kampusu postavili muzeum současného umění, tak jim svou sbírku bezpečně odkážu.

Co vás vlastně přivedlo k onkologii?

Když je člověk na medicíně, má spoustu ideálů a chce něčeho dosáhnout. Onkologie k tomu hodně vybízela… Jaké to vlastně bylo, studovat na Masarykově univerzitě v atmosféře 60. let?

To bylo prima… Choval jsem se jako většina lidí v 60. letech, ale drogy a holky asi rozebírat nebudeme. Řekněme prostě, že jsem 60. léta prožil plnohodnotně. Tak zpět k tomu, co vás přivedlo k medicíně a onkologii.

Už na střední škole jsem věděl, že chci být lékařem, a protože jsem docela nešikovný na ruce, tak bylo jasné, že nemůžu být chirurg. Musela to tedy být nějaká interna. Rozhlížel jsem se po

Není to trochu děsivé?

Děsivé to je, ale díky tomu, že jsme tak postoupili v našich znalostech, jsme získali daleko větší možnost s rakovinou bojovat. Říká se tomu personalizovaná medicína nebo medicína ušitá na míru. Oba termíny vystihují to, že dokážeme strukturu pacientova konkrétního nádoru lépe poznat nejen morfologicky, ale i geneticky a podle toho lépe směřovat léčbu. Takže sen o univerzálním léku na rakovinu je už dávno pryč?

Už je samozřejmě jasné, že žádný univerzální lék na rakovinu nikdy nebude. Není však důvod kvůli tomu propadat nějaké panice. Dostali ROČNÍK 2014/2015

SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ

A co ten pohyb? Prý hrajete golf.

To je další úžasná věc na tom, že jdu důchodu, protože se teď určitě zlepším v golfu. To je sport, který je hlavně otázkou času a mám ho hrozně rád, protože hraju sám proti sobě. Navíc je prima, že se dá hrát téměř do smrti, stačí zvládat chodit.

prof. MUDr. Jiří Vorlíček, CSc.

*24. října 1944

Uznávaný onkolog, předseda České onkologické společnosti a až donedávna ředitel brněnského Masarykova onkologického ústavu (MOÚ). Stál v jeho čele šest let. Vorlíček je absolventem Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Své první zaměstnání získal právě v MOÚ v roce 1969, tehdy se jmenoval ještě Onkologický ústav v Brně. Od roku 1989 až do roku 2010 byl přednostou Interní hematoonkologické kliniky ve Fakultní nemocnici Brno. Mezitím působil také jako děkan a později proděkan na své alma mater. Dnes už je v zaslouženém důchodu.

Co další plány na důchod?

Se ženou už čtyřicet let sbíráme současné výtvarné umění, máme poměrně velkou sbírku, tak bych se tomu chtěl více věnovat a víc se z ní radovat.

To je asi docela nákladný koníček.

jsme se už tak daleko, že při zachycení rakoviny v počátečních stadiích se lidé až na výjimky uzdravují, a těm, kteří mají nádor při diagnostice pokročilý, se výrazně prodlužuje dožití při zachování relativně slušné kvality života. Nakonec ale samozřejmě musí umřít.

u svého praktického lékaře udělat vyšetření se zaměřením na onkologii. A třetí věc, ovšem už za peníze v řádech několika tisíc korun, je zajít do centra, třeba na náš ústav, kde vám udělají přešetření, a pokud nic nenajdou, tak je asi 85procentní jistota, že rakovinu nemáte.

Je rakovina skutečně civilizační nemoc?

Chodí na prevence dost lidí? Zejména v souvislosti s rakovinou tlustého střeva má Česko špatnou pověst…

Nepochybně tu byla vždycky, ale určitě jí přibylo. Hlavní důvody jsou dva a  určitě by se daly označit jako civilizační. Jednak se dožíváme vyššího věku, takže se prostě té své rakoviny dočkáme. Bez diskuse to platí třeba o rakovině prostaty, která přichází po padesátce. A druhá věc je životní prostředí a způsob života. Je nějaká prevence?

Neměli bychom kouřit. To je bez diskuse. Nejen že kuřáci mají 30krát častěji rakovinu plic, ale vůbec jsou náchylnější k rakovině v oblasti vylučovacích orgánů. To, co dýcháme a polykáme, taky musí jít někudy ven. Další prevence je zcela jistě vyhýbat se některým jídlům, a tím nemyslím nejíst je vůbec, ale nejíst je často. Jde třeba o uzená jídla, červené maso. A každý den bychom se měli fyzicky zatížit. Nemusí to být nějaký intenzivní sport, stačí třeba pracovat na zahrádce. A poslední věc, neměli bychom být tlustí. Víc se pro to udělat nedá. Mladému zdravému člověku, který nepodlehl kouření, to možná může připadat jako sranda, ale kouření je bohužel toxikomanie a asi polovina lidí nepřestane, ať se snaží, jak chce. Zmiňoval jste ještě, že pro vyléčení je klíčová včasná diagnostika.

Aby lékaři našli nádor v rané fázi, je naprosto zásadní. Od toho jsou tu screeningové programy rakoviny prsu, děložního čípku a tlustého střeva. Od určitého věku vám vyšetření platí pojišťovna, a když na ně budete chodit, máte hodně velkou šanci, že se nádor odhalí zavčas. Všichni mají také právo nechat si jednou za rok www.absolventi.muni.cz

Spolu s  Maďary jsme nahoře na bedně, jak by řekla moje vnoučata, jsme první na světě. Padesát procent pacientů přichází pozdě, přitom je to diagnosticky dobře dostupný nádor. Když se udělá kolonoskopie a  doktor se vám podívá do střeva, uvidí ho. Když je malý a nezhoubný, tak se ani nemusí odstraňovat operativně, prostě se vyřízne endoskopem. Anebo se odoperuje a hotovo, člověk je zdravý. Když ale přijdete pozdě a rakovina je rozvinutá, tak zbytečně umřete. Kromě toho stojí léčení společnost obrovské peníze. Malý nádor tlustého střeva odstraníte s náklady v řádu několika desítek tisíc korun. Pacientovi, který přijde pozdě, umíme prodloužit život třeba o pět let, při nasazení biologické léčby to ale stojí milion korun ročně. To už je pořádný rozdíl. Jaká je z toho cesta ven?

Vzkázat lidem: Starejte se o sebe stejně, jako se staráte o svoje auto nebo o svůj domeček. Ale mám pocit, že to už se také hodně mění. Dorostla už generace lidí, kterým je teď mezi 30 a 40 lety, střední třída, a ta o sebe pečuje, protože se má dobře a chápe, že pokud se chce mít dobře dlouho, musí pro to něco udělat. Jste vy sám poctivý?

Ne že by se mi chtělo, ale byl bych pokrytec, když říkám pacientům, že to mají dělat, kdybych to sám nedělal. Takže chodím jednou ročně na urologii, i kolonoskopii jsem měl… Děložní čípek nemám a prsa sice ano, ale ne ta pravá.

Když kupujete začínající mladé autory, tak ani ne, jejich díla získávají cenu až postupně, což se nám kupodivu docela daří. Asi polovina věcí, které jsme nakoupili v 90. letech nebo dřív, získala výrazně na hodnotě, což je opravdu hodně. Měli jsme docela dobrý „čuch“ a také štěstí, docela dost se na tom, co koupit, se ženou shodneme. Obzvlášť jsem rád třeba za několik obrazů od Bohumíra Matala, který byl až do své smrti i mým osobním přítelem. Za čtyřicet let musí mít sbírka už pořádné rozměry. Co si s ní počnete?

Už jsme z  ní dokonce i  vystavovali, ale kdyby v univerzitním kampusu v Bohunicích postavili muzeum současného umění, tak jim obrazy bezpečně odkážu. Minimálně z větší části. Bohužel ta idea ale moc nezraje, i když v původních plánech galerie byla. To je ale podobné jak s parkovištěm u nemocnic. Když se dostaví, na parkoviště nikdy nezbydou peníze. Se skupinou nadšenců se nám aspoň podařilo do kampusu umístit sochy od renomovaných tvůrců, jako jsou například Aleš Veselý, Lukáš Rittstein nebo Josef Jankovič. Jsou to věci, které se každému líbit nemusí, ale považuji za ohromný úspěch, že se to povedlo. Jak jste je získali?

Vždycky když někdo postavil nějakou část kampusu, tak jsme mu navrhli, že když měl tak velkou zakázku, měl by udělat také nějaký kulturní čin a část svého zisku investovat do nákupu umění. Nakonec jsme je ukecali. Musím uznat, že generální ředitelé stavebních firem pro ten nápad měli ve většině případů pochopení. Takže to máme golf a sbírání umění. Před čtyřmi lety jste neúspěšně kandidoval do Senátu ČR. Nelákalo vás to ještě jednou zkusit?

Určitě ne. Jsem rád, že jsem si to zkusil, ale zjistil jsem, že to není nic pro mě, obcházet a přesvědčovat voliče. Kandidoval jsem s programem, že chci lidi víc motivovat, aby chodili na preventivní prohlídky a screeningy, jenže se ukázalo, že to nikoho nezajímá. Nezastírám ovšem, že mou motivací bylo také zjistit, jak to chodí v politice, a vůbec se mi líbila představa, že budu na stará kolena bydlet v Praze a chodit na koncerty a do divadla. Golf a sbírání umění si ale taky užiju. David Povolný

13

Svět omotaný kolem fotbalového míče Mistrovství světa ve fotbale letos sledovalo přímo na stadionech téměř tři a půl milionu lidí, doma u televize nebo na internetu si turnaj pustily desítky miliard. Takovým zájmem se nemohou pochlubit ani olympijské hry. Fotbal je zkrátka fenomén, který dávno přerostl kolonku „výplň volného času“. Do života lidí se promítá daleko silněji, než si možná někteří uvědomují. 14

Každý šampionát se snaží vytvořit si gloriolu jedinečnosti, ale u toho dvacátého, který se konal v  Brazílii, se zdálo, že se to opravdu povedlo. Jen považte. Organizovala ho země, jejíž obyvatelé fotbal milují skoro jako (a někteří možná i víc než) Boha reprezentovaného sochou Ježíše Krista shlížejícího na posvátný stadion Maracanã v Rio de Janeiru. Země, která vlastní nejvíc titulů mistra světa a byla zatím na každém šampionátu. Ale možná především země, která má mimořádné fotbalové sebevědomí. „Brazilci už dávno nepotřebují pocit své fotbalové jedinečnosti odvozovat od toho, zda jsou zrovna úspěšní nebo ne, podobně jako Kanada v hokeji. Vážou k fotbalu silné příběhy triumfů i traumat, které se podílejí na budování jejich národní identity.“ vysvětluje Radim Marada, který se na sociologii fotbalu specializuje. Minimálně částečně ale brazilské sebevědomí objektivní není. Vždyť první fotbalový míč

se do země dostal až v roce 1894, v době, kdy už se třicet let hrál anglický pohár a existovala už třeba pražská Sparta. Brazilci si však svá velká vítězství i  prohry dokázali víc zmytizovat. A svoje nejlepší hráče lépe povýšit na bohy. Kolem nikoho jiného se v  létě televizní kamery netočily tak jako kolem mrštného Neymara. A  pořád také platí, že padne-li otázka na nejslavnější hráče historie, zmíní lidé jméno Pelé. Byť za to částečně může i fakt, že svoje schopnosti předvedl na šampionátu v  roce 1970, jehož zápasy se poprvé masově vysílaly po celém světě. Marada ovšem na národní rozdíly v  emocionálním prožívání fotbalu nevěří. „Samotná bezprostřední fotbalová vášeň nezná národní hranice. Pocit štěstí nebo zoufalství a  smutek, které fotbal přináší, zasahují lidi bez ohledu na národní příslušnost. I  Češi mají triumfální vítězství z  mistrovství Evropy v  Bělehradě, ROČNÍK 2014/2015

FENOMÉN

slavná stříbra ze šampionátů v Itálii a Chile, legendy jako Pláničku, Nejedlého či Masopusta nebo Pavla Nedvěda a  jeho mimořádnou generaci, která je již dnes předmětem nostalgického vzpomínání. Tyto naše fotbalové příběhy a symboly však nejsou tolik aktivovány v rámci vskutku národních mytologií,“ rozebírá tuzemskou realitu odborník z fakulty sociálních studií.

Že k tomuto opatření přistoupil management německé automobilky Volkswagen, nepřekvapí (zvlášť vzhledem ke konečnému výsledku turnaje). Ve Spojených státech ale na takové debaty dosud zvyklí nebyli. První vážné pokusy pozvednout v  zemi evropský fotbal sahají do 70. let 20. století. Dlouho se však zdálo, že se to dařilo spíše v případě ženského socceru. Ani pořadatelství mistrovství světa v  roce 1994 nepřineslo očekávané výsledky. Současnému zvýšenému zájmu o  fotbal v  USA výrazně napomohl nástup satelitních televizních stanic, které začaly pravidelně přenášet zápasy nejlepších světových lig nebo Ligy mistrů i  již zmíněné úspěchy ženské reprezentace. „Pozoruhodné je například současné úsilí amerických televizí o získání vysílacích práv na vrcholné evropské fotbalové ligy – přesto, že v  průběhu fotbalového zápasu zbývá relativně málo času na reklamy, na rozdíl třeba od baseballu nebo golfu. Mimo domácí Brazílii měli s  sebou Američané na posledním mistrovství světa nejvíce fanoušků,“ komentuje situaci Marada, který studoval začátkem 90. let v  New Yorku a rok 2012 strávil na Yaleově univerzitě. Rozšiřování slávy fotbalu do dalších koutů světa s sebou ale nese také to, že se veleoblíbený sport mění. Zatímco dřív tvořili fanouškovskou základnu například německého Bayernu Mnichov, loňského vítěze Ligy mistrů, především lidé z  Mnichova a  Bavorska, dnes je Bayern a jemu podobné týmy globálním fenoménem. Na utkání anglické Chelsea, Manchesteru United nebo třeba zmíněného Bayernu jezdí lidé z  celého světa. Kluby to vědí a  umí si moc dobře spočítat, že když podniknou před sezonou turné po Spojených státech, do Japonska nebo Číny, vrátí se jim investované peníze v podobě nárůstu výdělku za prodané vstupenky, dresy a jiné služby, které nabízejí. Otřepané „s jídlem roste chuť“ platí beze zbytku i tady. Ne že by to fanouškům nevadilo. Když letos vyšlo najevo, že Katar získal možnost po­-

řadatelství mistrovství světa ve fotbale v  roce 2022 za pomoci korupčního jednání, vyvolalo to pobouření. Výsledek? Zatím žádný. Všechno se jeví tak, že výsada organizovat turnaj zemi zůstane a mezinárodní fotbalová asociace FIFA v čele se svým šéfem Seppem Blatterem prostě jen dál čelí dohadům o nečistých praktikách. Nové hnutí s touhou vrátit staré pořádky Proti nim a obecně komercionalizaci fotbalu se celosvětově staví hnutí Against Modern Foot­ ball. „Vše se točí kolem peněz. Divák je nakrmen masovou zábavou a zaplatí za to tučné peníze. Je zde jen v roli konzumenta, zákazníka fungující firmy. I na evropské stadiony pronikají vlivy amerických soutěží NFL, NBA či NHL, kde jsou diváci loutkami požírajícími hamburgery, popcorn a colu, kteří zařvou pouze tehdy, když se jim to rozsvítí na světelné tabuli. Jinak je zde sport druhořadý a atmosféra není vůbec žádná,“ stojí v prohlášení příznivců Baníku Ostrava na webu chachari.cz, které ve své přednášce na fakultě sociálních studií citoval Dino Numerato. Předchozí slova v kostce shrnují, o co hnutí, které je silné zejména v Anglii, Belgii nebo Holandsku, ale projevuje se třeba i v Německu a  Itálii, jde. Brojí proti drahým lístkům a  stěhování týmů do nových arén mimo městskou zástavbu, které už nebývají spjaty s oblastí, odkud klub pochází, zato pojmou daleko víc diváků. Ne všude to totiž jde zařídit aspoň tak, jako se to povedlo londýnskému Arsenalu, který si Emirates Stadium postavil asi kilometr od předchozího Highbury, takže fanoušci říkají i tomu novému stejně. Dalším tématem je pro stoupence nového hnutí třeba možnost stání na stadionech. Druhá strana mince je fakt, že v  jejich řadách se najdou lidé, kteří mohou za problémy spojené s výtržnictvím nebo za projevy rasismu na stadionech. Martina Fojtů

Americká cesta Co zaujalo na letošním mistrovství světa, to je angažovanost amerických fanoušků. K  fotbalu mají zvláštní postoj. Na rozdíl od Evropanů upřednostňují ten americký, baseball nebo basketbal. Míra pozornosti, jakou věnují soc­ ceru, ale roste a letos vygradovala až do stavu, kdy reprezentantům na brazilském šampionátu fandily plné baseballové stadiony a  seriózně se mluvilo o  tom, jak příznivcům upravit pracovní dobu, aby mohli vidět všechny zápasy. www.absolventi.muni.cz

15

Aula v novém připomíná staré časy Vzácný nález v základním kameni

Prostornou místnost v přízemí právnické fakulty zná většina minulých i současných studentů Masarykovy univerzity. V aule, které vévodí obraz malíře Antonína Procházky s názvem Prométheus přináší lidstvu oheň, spousta z nich své studium začínala slavnostní imatrikulací a končila promocí. Aula slouží už od 30. let 20. století a v roce 2014 prošla rekonstrukcí. Vzhledem se tak vrátila do doby svého vzniku. Modernizace vyšla na 6,6 milionu korun a její součástí bylo mimo jiné vybudování nového bezbariérového vchodu, který výrazně ulehčuje pohyb po místnosti studentům na vozíku. „Pro diplom při promocích si teď mohou novým bočním vstupem přijet přímo na pódium a převzít jej spolu s  ostatními spolužáky,“ sdělila Blanka Přikrylová, tajemnice právnické fakulty. Na první pohled ještě patrnější jsou ovšem změny interiéru. Aula má nový koberec i sedačky a obložení v tomtéž odstínu hnědé jako před válkou. Místnost se do 30. let vrátila i v jiných ohledech. Budova z  roku 1932 je památkově chráněná a veškeré změny se děly po konzultaci s  památkáři. „Domlouvali jsme se i  na řešení dalších dřevěných prvků, repasi stávajících kovových prvků a stropních svítidel nebo výmalbě auly, které předcházel stratigrafický průzkum,“

16

popsal Milan Krčma, který měl stavební projekt na starost. Dohlížel tak i  na restaurování obrazu Antonína Procházky, bez kterého si místnost už snad nikdo neumí představit. Plátno o rozměrech 7,5 × 13 metrů už má za sebou několik zásahů odborníků, velký například po válce, v  jejímž průběhu ležel obraz schovaný před nacisty pod hromadou uhlí. „S ošetřením díla jsme počítali od začátku rekonstrukce. Vybraný odborník potvrdil lokální i  rozsáhlejší poškození vrstev malby a následně ji opravil,“ dodal Krčma. V přízemí fakultní budovy se tedy už nepracuje, o patro pod ní ale mají stavaři pořád co dělat. Rekonstruují totiž knihovnu, která by měla začít sloužit na jaře 2015.

Téměř 90 let odpočívala ve zdi listina, která dokumentovala počátek stavby Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Pracovníci školy ji v červnu našli v základním kameni budovy, který objevili dělníci při rekonstrukci fakultní knihovny. Kámen ale nebyl prvním kusem jenom této stavby, jeho uložením měla symbolicky začít stavba univerzitního kampusu, který měl stát pod Kraví horou. Měl, ale nakonec nevznikl. Jeho vybudování zabránily příchod hospodářské krize a druhá světová válka. Uvnitř kamene se nacházely dvě pergamenové listiny, jedna i s originálním podpisem prezidenta Masaryka, dále dobový tisk a mince. Až bude nová knihovna na právech hotová, budou v ní kopie dokumentů i kámen vystaveny.

Martina Fojtů

ROČNÍK 2014/2015

SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ

Mám ráda na plakátech nápis Vyprodáno Téměř dva roky stojí v čele Filharmonie Brno žena. Marie Kučerová přešla do největšího brněnského hudebního tělesa po čtvrtstoletí práce v České televizi a zkušenost z médií jí pomáhá i v současné práci. Absolventka Masarykovy univerzity však ve vedení orchestru zúročila i své vzdělání.

www.absolventi.muni.cz

17

SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ

Vystudovala jste na filozofické fakultě muzikologii a historii. Proč zrovna tyto dva obory?

Už za gymnaziálních studií jsem chodila na hudební vědu za panem profesorem Štědroněm a  chtěla jsem ji studovat. Ale tehdejší systém vysokého školství mi to neumožnil. Hudební věda se přednášela v  Československu na třech univerzitách, jenže kvůli kvótám se například v Brně obor otevíral jen jednou za pět let. A já jsem se bohužel s maturitou netrefila do toho správného roku. Takže jste šla na historii.

Původně jsem si říkala, že půjdu pracovat, třeba učit na zušku, a počkám, až se obor otevře. Ale odmaturovala jsem s  pěti jedničkami a  moje třídní profesorka mi řekla, ať to rozhodně zkusím na vysokou školu. Vybrala jsem si archivnictví, kde bylo hodně míst, a zkoušky udělala, ale nevzali mě. Proč?

Měla jsem v  životopisu drobný kádrový prohřešek, tatínek byl členem lidové strany (Čes-

osobností, pak ale začala být výuka výrazně ideologická. Takže jste opustila historii a přešla na hudební vědu…

Ne, historii jsem studovala dál, ale využila jsem možnost fakultativního studia a  zapsala se i na hudební vědu. Tu jsem studovala vlastně sama, nejdřív jsem chodila na přednášky se staršími spolužáky a  obor dokončovala zase s těmi mladšími, kteří se o pár let později dostali na řádné studium. Jakou práci jste si hledala po ukončení studií?

Když jsem dokončila historii, měla jsem desetiměsíční dítě. Ale hned to léto se objevilo volné místo průvodce v  Památníku Leoše Janáčka v Brně. O odborná místa byla tehdy nouze, a i když šlo o středoškolskou pozici, věděla jsem, že chci dělat hudbu, a tak jsem po té šanci skočila. Nebylo tam moc práce, takže se mi podařilo dokončit studia hudební vědy. Hlavně jsem si však tehdy utvořila silný vztah k  Janáčkovi. Vydržela jsem v památníku dva roky a pak byla, na tu dobu netypicky, na volné noze coby edi-

skladby ale dál zasahují výrazní dirigenti, interpreti nebo i  sám autor. Úkolem kritického editora je tedy projít všechny podoby díla a vytvořit z  nich takovou, která se co nejvíc blíží původní představě autora. Dnes se skladby většinou hrají podle kritických edicí.

Na koncertě pro nastávající rodiče se v Besedním domě sešlo 250 těhotných žen, poslouchaly Mozarta a Vivaldiho. Měla jste zajímavě nastartovanou kariéru v hudbě, proč jste tedy šla do televize?

Byla to opět náhoda. Na jaře 1989 mi volal Miloš Štědroň, že se uvolní místo dramaturga hudebních pořadů v  Československé televizi. I  když jsem neměla vůbec žádnou představu, co dělá dramaturg, šla jsem do toho a začala mi velmi tvrdá praxe. Když jsem poprvé přišla na natáčení a  ptala se, kde je režisér, tak mi řekli: „Běž po kabelech a asák tě zavede ke zvukaři a ten ti řekne, kde je režie.“ Neměla jsem ani tušení, co je asák, kabel, prostě nic (vzpomíná s úsměvem). Zažila jsem tam však období ještě půl roku před sametovou revolucí a o tom, co znamenala socialistická televize, budu jednou vyprávět vnoučatům a pravnoučatům. Co jim budete povídat?

Dnes si to člověk neumí představit, ale například můj první úkol coby dramaturga byl natočit dechovku. Jeli jsme někam mezi vinohrady, a když jsem se ptala, co je vlastně moje práce, tak mi řekli, že mám hlavně dávat pozor na to, aby zpěvačka neměla na krku křížek a aby v záběru nebyla vidět věž kostela. Tenkrát v televizi nešlo o  muziku, byla tam řada omezení ve výběru repertoáru, interpretů i  míst natáčení. Myslela jsem si, že tam vydržím pár měsíců, ale pak přišel převrat a nastala obrovská změna. koslovenská strana lidová – pozn. red.) a  celá rodina jsme chodili do kostela. Na přelomu 70. a 80. let to byl docela problém. Po různých odvoláních mi nakonec nabídli studium odborné historie, kde tento kádrový prohřešek tak moc nevadil. Mimo jiné proto, že absolventi končili v muzeích či v památkové péči a neučili, což jsem nemohla. I  když jsem se studiem historie nepočítala, byla jsem nakonec ráda. Zažila jsem tam ze začátku studia ještě hodně velkých

18

torka Janáčkova kritického díla pro Český hudební fond. Co přesně obnáší práce editora hudebního díla?

Když autor napíše skladbu, dá ji kopistovi, který ji přepíše do čitelného tvaru. Skladba se vydá a provede a při tom se často zjistí, že určité části nejdou hrát, jsou příliš složité nebo nemají logiku a  autor dílo může znovu upravit. Do

V čem především?

Období devadesátých let byl velký výbuch, najednou se všechno mohlo. Z hudební redakce po revoluci postupně všichni odešli a já tam zůstala úplně sama. Musela jsem hledat lidi, vymýšlet program, ale když jsem si vymyslela hudební cyklus, mohla jsem ho realizovat. Vznikla tak například série Orbis Musicae Pictus, což byl průvodce po významných moravských hudebních sbírkách. Objížděli jsme zámky i kláštery, oprašovali staré noty a  nastudovali je. Vznikla tak ROČNÍK 2014/2015

SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ

řada novodobých premiér a navíc jsme poprvé natáčeli třeba v kostele. V devadesátých letech se vůbec točilo opravdu moc, byla to doba, kdy ve vedení televize bylo hodně kulturně orientovaných lidí a ještě se moc neřešily peníze. V práci pro Českou televizi stále pokračujete…

Zkraje nového tisíciletí se masivně rozjela mezinárodní spolupráce a já jsem postupně pronikla mezi struktury EBU (European Broadcasting Union), což je sdružení veřejnoprávních televizí z Evropy a okolí. Jsem členkou výboru skupiny hudebních a tanečních expertů. Další institucí, kde reprezentuji Českou televizi, je IMZ (International Music and Media Centre), která zastřešuje významné televize, soukromé producenty, operní domy i  orchestry z celého světa. Díky účasti v nich vidím nastupující trendy, vím, co se kde chystá, a mohu upozorňovat na zajímavé tituly a koprodukce. V České televizi jste působila téměř 25 let a stále pro ni ještě částečně pracujete. Proč jste se tedy rozhodla jít do výběrového řízení na místo ředitele Filharmonie Brno?

Sledovala jsem brněnskou filharmonii celý život zvenčí, na koncerty jsem chodila už na gymnáziu a v televizi jsme ji často točili. Zásadní zlom v jejím vnímání pak přišel s ředitelem Davidem Marečkem, který angažoval nového šéfdirigenta Aleksandara Markoviče a  změnil i vnější prezentaci orchestru. O filharmonii se začalo mluvit. Fascinovalo mě už tehdy, co tam vzniká, a  vnímala jsem obrovské možnosti orchestru, který je výborný, ale zdánlivě limitovaný sídlem v Brně. Právě ten potenciál mě přitáhl a já se snažím filharmonii ještě více přiblížit lidem, získat pro ni nové možnosti. Jedním z výrazných prvků, který filharmonii zviditelnil, je černý pes. Opravdu tak dobře funguje?

Pes funguje výborně ve venkovní reklamě. Když projíždí okolo šalina se psem, už si pomalu nikdo nemusí číst, že jde o  filharmonii. Nemyslím si, že je ve veřejném prostoru tolik jednoznačných symbolů, a  nám to opravdu hodně pomáhá. Ale náš pes má už šest let, je starý a žádného podobného se nám nepodařilo najít. Navíc se každou sezonu představuje v jiné podobě s jinými doplňky a ty už jsme taky vyčerpali. Uvažujeme tedy o změně, i když nám hodně lidí říká, jak je úžasný. Ale blíží se šedesátá sezona, což by mohla být příležitost pro nějakou změnu. Ale nechejte se překvapit. Novinky však nechystáte jen na příští, výroční sezonu, ale přicházíte s něčím novým každý rok. Kde berete nápady?

Hledáme inspiraci všude a zkoušíme různé věci. Mohou být pro někoho šokující, ale v zahraničí se běžně dělají. V minulé sezoně jsme například www.absolventi.muni.cz

uspořádali speciální koncert pro nastávající rodiče a jejich děti, kdy jsme vycházeli z psychologických výzkumů o pozitivním vlivu klasické hudby na vývoj plodu. Nakonec se v Besedním domě sešlo 250 těhotných žen, poslouchaly Mozarta a Vivaldiho. V minulém ročníku jsme také zahájili řadu koncertů Jazz & World music, k níž jsem se inspirovala na Západě, kde spojení těchto žánrů a klasické hudby běžně funguje. Bylo to v rámci snahy udělat z Besedního domu centrum, kde by se pořád hrála nějaká hudba. V rámci cyklu zveme mladé světové interprety. Už od druhého koncertu pronikla pověst koncertů mezi lidi a v současnosti jsou z větší části vyprodané. Doufáme také, že když už fanoušci jazzu dorazí k nám, podívají se, co se hraje jindy, a  pak přijdou třeba i  na klasický koncert. Za vším je tedy snaha získat filharmonii nové posluchače. Je vůbec nutné lákat nové posluchače, když řadu koncertů máte vyprodaných i před začátkem sezony?

Nové posluchače potřebujeme. Naši abonenti jsou spíše starší lidé, i  když velmi vitální a loajální. Není na tom nic divného a funguje to podobně všude ve světě. Jít na koncert filharmonie totiž znamená mít večer dost času, dobře se obléct, zajít si předtím třeba na něco dobrého. Ve dvaceti na to ale nemáte peníze a ve třiceti až čtyřiceti zase čas. A na klasickou hudbu klid potřebujete. Nebojím se ovšem, že by nám posluchači vymřeli, existuje na to dokonce v hudebním světě oblíbený bonmot, že tato obava panuje už dvě stě let. Novými řadami jako jazz nebo koncert pro těhotné tedy lákáme jinou klientelu. Snažíme se bourat bariéry, protože osobně mám pocit, že lidé se filharmonie stále bojí a domnívají se, že to pro ně není vhodný žánr. Naše slabé místo jsou například studenti, kterých je na brněnských univerzitách tolik, že bychom jich rádi viděli víc i na koncertech. Vlastně moc nevíme, jak je oslovit. O penězích to není, protože studenti mohou jít na koncert i  za padesát korun, času mají také dost a ani formální oblečení už se dnes nevyžaduje. Chystáte něco speciálně i pro ně?

Snad by je mohla zaujmout nová řada s  názvem Mladá krev, která nahradila nefungující cyklus Jeunesses musicales. Novou sérii koncertů chceme pojmout opravdu komorně, mladí hudebníci sice budou hrát v  hlavním sále Besedního domu, ale posluchači budou sedět okolo nich a  umělci si budou vystoupení sami uvádět. Bude to velmi neformální, včetně oblečení. Interpreti jsou sami vlastně ještě studenti, kteří jsou v naší nově založené Akademii Filharmonie Brno. Je to institut, do nějž se mohou přihlásit posluchači posledních ročníků českých i  zahraničních hudebních škol, kteří mají zájem o  praxi ve špičkovém

PhDr. Marie Kučerová

* 7. března 1959 v Brně

Na Masarykově univerzitě vystudovala historii a muzikologii, na Londýnské univerzitě Royal Holloway pak program Music and Media. V roce 1982 nastoupila jako odborná pracovnice do Památníku L. Janáčka v Brně, kde zůstala dva roky. V dalších letech pracovala jako editorka Janáčkova díla pro Český hudební fond. Od roku 1989 působila v České televizi Brno na různých pozicích v hudební redakci. V současnosti Českou televizi stále zastupuje v několika mezinárodních organizacích. Na místo ředitelky Filharmonie Brno nastoupila 1. března 2013. Marie Kučerová má dvě dospělé děti a vnuka.

orchestru. Z  padesáti přihlášených jsme pečlivě vybrali ty, kteří s  námi budou hrát při koncertních projektech. Mají-li čas, přijedou na projektový týden zahrnující tři dny zkoušek a dva dny hraní. Dostávají za to odměnu a mají navíc možnost udělat si komorní koncert. Pro filharmonii je akademie zase přirozený zdroj budoucích kolegů. Při letmém pohledu do programu máte opravdu hodně práce…

Jsme velké těleso a  máme jedenáct abonentních řad. Samozřejmě ne ve všech hraje filharmonie, ale koncerty zajišťujeme organizačně. Máme v  gesci také čtyři festivaly, což je unikum. V době festivalu se chováme jako

19

SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ

profesionální hudební agentura, kdy jezdíme pro umělce na letiště, staráme se o ubytování, občerstvení, pořádáme tiskové konference. Snažíme se festivaly organizovat v době, kdy je orchestr na turné a administrativa se na festival může soustředit. I když se čtyřmi festivaly je to na hraně našich možností, jde o důslednou koordinaci a my už teď například plánujeme ročníky 2016 a  dál. Narážíme také na možnosti orchestru, který se občas musí rozdělit na dvě poloviny a každá zkouší jiný projekt. Při takovém nasazení asi potřebujete nový koncertní sál. Jak to s ním vypadá?

Dnes a denně se potýkáme s chybějícím koncertním sálem už při zkouškách v  Besedním domě, kde musíme pokaždé jinak upravovat prostory pro hudebníky. I když využíváme Janáčkovo divadlo, nemá pro orchestr dobrou akustiku. Letos budeme mít jeden koncert v  novém Sono Centru, které je ale pro akustickou filharmonii nevyhovující. Nový pořádný sál tedy opravdu zoufale potřebujeme, snad se tohoto tématu chopí osvícení politici. Bavíme se o plánování sezony i marketingu. Co všechno vlastně máte jako ředitelka na starosti?

Zjednodušeně se dá říct, že mám zodpovědnost za všechno. Nejzajímavější je pro mě osobně vymýšlení obsahu sezony, programů, umělců a  mixu koncertů. Důležitá je oblast marketingu, hodně cílíme na média a myslím, že nejen v Brně, ale v celé republice se díky tomu o brněnské filharmonii ví. Pochopitelně musím řešit rozpočtové záležitosti, nákupy nástrojů i opravy Besedního domu. Člověk na ředitelském postu je také personalista a psycholog, v orchestru je 112 muzikantů a k tomu mám dalších třicet členů administrativy. A nesmíte zapomínat na publikum a práci s ním a samozřejmě také na politiku, protože filharmonie je placená z rozpočtu města Brna. Je to nikdy nekončící práce, především když se snažíme neustále zkoušet něco nového. Mám ale velké štěstí na tým, který jsem zdědila. Jsou to mladí lidé, kteří chodí s nápady, jsou pracovití a mám v ně důvěru. Musíte chodit i na všechny koncerty?

Chtěla bych být na všech, ale nejde to. Není na to čas. I když si ráda například poslechnu kaž­ dou část koncertu z  jiného místa v  sále kvůli rozdílnému akustickému vjemu, mám nevýhodu, že si je už neumím pořádně užít. Několikrát jsem totiž musela řešit krizi přímo na koncertu, takže jsem neustále napjatá, jestli někomu nespadne pult, zda budou včas noty nebo jestli někomu v sále nezačne zvonit mobil.

Vzpomenete si na nejhorší momenty?

Například když jsme poprvé organizovali festival Moravský podzim v roce 2013, tak nám v  den zahájení v  poledne na generálce odřekl

20

klavírista večerní koncert. Musela jsem pak plnému sálu Janáčkova divadla vysvětlit, že koncert nebude. Jindy, opět v divadle, zase někdo celou polovinu koncertu mluvil někde do mobilu tak nahlas, že rušil koncert, a dirigent jej dokonce dvakrát přerušil. Nebyli jsme ale schopní zjistit, odkud zvuk jde, a až v posledních minutách jsme našli nahoře nad pódiem hasiče, který se tam schoval a telefonoval. Bohužel v místě, odkud se to rozléhalo po celém sále.

Když mluvíme o rodině, jak snáší ta vaše takové pracovní vypětí?

Já jsem si mateřské povinnosti odbyla záhy, takže mé děti už jsou dospělé a samostatné. Vždycky jsem ale pracovala tak, že pro mě práce byla koníček. Teď je to tedy spíš kůň, ale s  obrovským potenciálem ve vymýšlení nových věcí a naštěstí mě v tom nikdo nelimituje. Z vašich slov je hodně cítit, že hudbu milujete, netoužila jste spíš hrát profesionálně na hudební nástroj?

Dokáže vám něco podobné nepříjemné chvíle vynahradit?

Jako malá jsem chodila do klavíru a na flétnu. V pubertě jsem pojala nápad, že budu profesionální klavíristka, takže jsem hrozně dřela a připravovala se na konzervatoř. Ale neudělala jsem zkoušky a pár měsíců jsem měla pocit, že život skončil. Neměla jsem dostatek talentu na hraní, ale myslím, že mám dar, až závislost na vnímání muziky, kterou jsem vždycky potřebovala poslouchat. Platí to pořád navzdory tomu, že mi dnes celé dny hraje orchestr. Když filharmonici odejdou, pustím si hudbu a poslouchám ji i cestou domů či do práce.

Co nejvíc táhne posluchače?

Stíháte ještě něco jiného než práci pro filharmonii?

Co je úplně úžasné a kvůli čemu má ta práce obrovský smysl, je vidět plné Janáčkovo divadlo a venku ještě frontu na lístky. Největší radost mám, když dáváme na plakáty nálepku „vyprodáno“. Do divadla se vejde 1 100 lidí a je nádherný pocit sledovat, jak jim září oči a po koncertě všichni vstanou a tleskají. V Brně se ovace ve stoje hodně rozmohly, trvají i čtvrt hodiny, lidé dupou a pískají jako na hokeji a pro mě jsou to nádherné momenty. Tradičně je největší zájem o Novoroční koncert a  Adventní koncert s  Hradišťanem. Táhnou i muzikálové melodie ve Vaňkovce a slušně prodaný je i hudební festival Špilberk. Mezi nejoblíbenější abonmá pak patří tradičně to rodinné, tedy série sobotních dopoledních představení určená pro děti do deseti let a jejich rodiče či prarodiče.

Mám ráda divadlo, ale na to už čas nemám. Miluji taky výtvarný svět, takže si pořád hodně užívám Besední dům a při cestování si zajdu ráda do galerie. Samozřejmě sportuji, dělám jógu, trochu běhám a občas si zajedu do mých oblíbených Luhačovic. Ema Wiesnerová

ROČNÍK 2014/2015

VĚDA A POZNÁNÍ

Archeologové z MU: Sádru znali lidé už v pravěku Zřejmě nejstarší použití sádry ve střední Evropě potvrdili vědci z Masarykovy univerzity při výzkumu výrobních technologií a  tradic pravěkého hrnčířství. Našli ji ve zbytcích inkrustace, tedy bílé barvy používané k  výzdobě keramiky, na nádobě nalezené pravděpodobně v  hrobu kultury zvoncovitých pohárů z Milovic u Mikulova. Stáří keramiky stanovili na 4 500 let.

Boj s nadváhou chce změnu přístupu Nelichotivé zvěsti o  fyzické kondici a  aktivitě české populace potvrdil letos zveřejněný výzkum vědců z Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity. Z jejich dat vyplývá, že Češi a  Češky skutečně mají problémy s  hmotností a jako závažněji postižená skupina se jeví muži. Co je všem společné, to je špatný vztah k pohybu. Zjištěním práce odborníků nekončí. Teď se snaží vymyslet co nejlepší strategii, jak by mohla společnost s potížemi bojovat. „U mužů i žen platí, že se s věkem hodnota body mass indexu (BMI) zvyšuje, ale muži jsou na tom hůř. V normě jsou v průměru jen ti ve věkové skupině 18 až 29 let,“ sdělil vedoucí vědecké skupiny Jan Cacek. On a jeho kolegové rozdělili respondenty do věkových skupin a  díky tomu přišli na to, že muži od třiceti let mají průměrný BMI 25,51 (měl by se držet ideálně do 25) a  s  věkem se zvyšuje až na 28,67, což už je téměř obezita (začíná na hodnotě 30). Ženy si v průzkumu vedly o něco lépe, v pásmu nadváhy se objevily až ty starší 50 let. Ne zrovna povzbudivé výsledky pak ještě zvýrazňují ty, které informují o množství tělesného tuku nebo svalů. Jiné studie varují, že k  viditelným problémům se přidružují i  takové, které okem postřehnout nelze, ale jsou o  to závažnější. Vysoký krevní tlak a hladina cholesterolu, inzulinová rezistence a  další faktory dohromady vytvářejí metabolický syndrom, jímž trpí také stále více lidí. Tady už není řeč jen o estetickém problému, ale o regulérní medicínské diagnóze, kterou je nutné řešit za pomoci odborníků a komplexně. I  o  to na fakultě sportovních studií (FSpS) usilují. Zdejší specialisté koordinují síť institucí a expertů, takže by se nové poznatky měly dostávat rychleji do praxe. Změnit myšlení lidí, které ke špatným návykům a pak i zdravotním problémům vede, ale potrvá. Z  různých šetření totiž vychází, že Češi neberou pohyb jako nedílnou součást svého života. Bez něj ovšem zlepšení nenastane, a proto se ozývají hlasy požadující zavedení například třetí hodiny tělesné výchovy na školách. www.absolventi.muni.cz

Začít u dětí „Právě dětská populace je ohrožená nejvíc. Pokud nezačneme působit na ni, dostaneme se z  dnešní nedobré situace do ještě horší,“ podotkla Lenka Dovrtělová, vedoucí Katedry podpory zdraví FSpS MU. Jenže jak dostat děti od počítače, který je přitahuje ještě mocněji než před lety televize, a navíc u něj například kvůli školním povinnostem musí sedět? Zodpovědnost leží podle Dovrtělové hlavně na rodičích, kteří musí najít tu správnou míru, a na učitelích ve škole. Obě skupiny by měly děti vést k pohybu citlivě tak, aby měly pocit, že jim sportovní aktivita něco dává a dělá jim radost. „Dítě s nadváhou nikdy nezačne na povel běhat, to je nejlepší cesta, jak mu pohyb zprotivit. Může ale zkusit například 3D lukostřelbu, při které se chodí třeba po lese, a dítě zvyklé hrát počítačové hry při ní uplatní schopnost koordinace ruka–oko,“ dala tip specialistka. Kouzlo podle ní spočívá v tom, že ke sportu se často váže kolektiv lidí, s  nimiž dítě může sdílet hezké zážitky, a o to větší má pak motivaci u něj zůstat. S  nadváhou se v  Česku podle dostupných dat potýká přibližně 11 procent dětí, pět procent z nich je dokonce obézních. Za svoji hmotnost však většinou nemohou. „Problémem dětské obezity nejsou ony, ale jejich rodiče,“ říká Iva Hrnčiříková, kolegyně Dovrtělové, která se specializuje na výživu a pracuje i v poradně při Masarykově onkologickém ústavu. Rodiče vídá různé. To, že někde ve výchově dělají chybu, si ale dovede připustit málokdo z nich. Bez vlastní pomoci a změny přístupu však svému dítěti nepomohou. Na argument, že „z  toho vyroste“, Hrnčiříková neslyší. „Stane se to jen u malého procenta případů. Drtivá většina z nich si nese následky na celý život. Jsou to lidé, kteří se ve dvaceti nebo pětadvaceti letech léčí s vysokých krevním tlakem nebo inzulinovou rezistencí, což jsou nemoci, které se ještě před třiceti lety týkaly jen seniorů.“ Martina Fojtů

Aplikace určí rostlinu na počkání Tým doktorandů vytvořil službu FlowerChecker, která na základě mobilní aplikace pomůže rychle určit rostliny v přírodě i doma. Stačí vyfotit celou rostlinu a k tomu detail květu či listu. Vyfocenou květinu určí botanici a odpověď zašlou zpět uživateli. Zhruba polovinu dotazů vyřídí experti do hodiny. Zpráva pak obsahuje latinský název rostliny a případně také anglické či české jméno. Součástí odpovědi mohou být i  další doplňující informace, například o  tom, jak se o rostlinu správně starat.

Pavouci zabíjejí staré samice, aby zahnali hlad Sexuální život pavouků skýtá pro mnoho z  nich smrtelné nebezpečí. Poměrně častým jevem u  těchto živočichů je kanibalismus, při kterém samice zabíjí a konzumuje samce před kopulací nebo během či po ní. Vědci z  ústavu botaniky a zoologie přírodovědecké fakulty před časem zjistili, že u  několika málo druhů, například Micaria sociabilis (česky mikarie pospolitá), jsou naopak ohroženy samice, především ty staré. Nejnovější pozorování v přírodě pak odhalila, že za tímto chováním je nižší potravní nabídka.

Život rodin se mění. Psychologové se snaží přijít na to jak Změny ve fungování českých rodin se rozhodli popsat vědci z  Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Odborníci už léta sledují například zvyšující se rozvodovost nebo rostoucí počet dětí narozených mimo manželství. Jaký to má na život rodin reálně dopad, by měla zjistit studie, pro kterou výzkumníci nyní hledají účastníky. Více čtěte na veda.muni.cz

21

VĚDA A POZNÁNÍ

  Mamut srstnatý

V době ledové byla Morava hlavní migrační cestou Poslední doba ledová začala zhruba před 117 tisíci lety a skončila před 12 tisíci lety. Mnoho lidí si představuje, že ve střední Evropě bylo po celou tu dobu chladné arktické klima a ledovec pokrýval její severní část. Nové vědecké poznatky ale ukazují jiný obrázek, krajinu, jejíž charakter se stále měnil. Jak vypadala v tomto období Morava, popisuje ve své nové knize Morava v době ledové profesor Rudolf Musil.

„Pokrok ve výzkumu tohoto období jde velmi rychle kupředu a dnes už víme, že situace byla ve střední Evropě mnohem složitější jak z hlediska teplot, tak vývoje rostlinných a živočišných společenstev. Neustále se zvyšuje množství poznatků a  odborníci například vědí, jaká byla teplota a srážky v jednotlivých ročních obdobích, jak se lišila teplota během dne i to, jaké vanuly větry. Kdo není u zdroje, nemůže tyto nové znalosti obsáhnout,“ zmiňuje Musil důvody, které ho vedly k sepsání publikace. Vzpomínané arktické klima nezačíná v  oblasti Moravy již na začátku poslední doby ledové, ale až někdy před 60 tisíci lety a  trvá asi deset tisíc let. V  té době se také

22

zvětšují alpské ledovce. Druhé studené období, kdy severní Evropu pokryl skandinávský ledovec, pak přišlo asi před 25 tisíci lety. „Při změnách klimatu docházelo i ke změnám ve

V údolí řek se rozprostíraly převážně jehličnaté lesy, ve vyšších polohách měla krajina stepní charakter.

společenstvu rostlin a zvířat. Je ale třeba mít na mysli, že klima, a  tedy i  společenstva se mohla ve stejnou dobu v různých lokalitách lišit,“ uvedl geolog. Glaciál je však podle jeho slov zajímavý především tím, že klimatické změny se během tohoto období odehrávaly častěji. Odborníci zatím nemají jednoznačné vysvětlení těchto změn, profesor Musil se ale domnívá, že oscilace klimatu závisí mimo jiné na sluneční aktivitě. Ve své knize se soustředil na oblasti Moravy, která má nezastupitelné postavení. Je z  obou stran obklopená horami, které mají západo-východní průběh, a  je jediným místem v  této části střední Evropy, kudy mohli flóra, fauna a také člověk migrovat. „Je to ROČNÍK 2014/2015

VĚDA A POZNÁNÍ

Morava před 26 000 lety Pro Moravu na konci posledního glaciálu (doby ledové) byla typická teplá léta a studené zimy, tedy výrazně kontinentální podnebí. Letní teploty se pohybovaly v průměru mezi 12 až 14,5 stupni Celsia, ale ještě v září byly mírné, kolem 7 stupňů Celsia. Skutečná zima začala až v listopadu s teplotou –5 stupňů Celsia a klesala v lednu a únoru průměrně na –11 až –12 stupňů. Mráz trval až do dubna, jaro začínalo později.

  Lvi jeskynní

spojnice mezi Podunajím a polskými nížinami, takže tudy přes Moravskou bránu všechno procházelo. I proto je na Moravě tolik významných paleolitických nalezišť,“ doplnil Musil. Podle něj jsou migrační vlny na Moravě dobře patrné, a  to v  obou směrech, kdy

Z šelem na Moravě žili lvi, hyeny, rosomáci a také vlci. Z býložravců pak sobi, koně, nosorožci a samozřejmě mamuti. řada jižních druhů putuje kolem Dunaje na sever a v době ochlazení zase opačným směrem. Mezi migrující zvířata patřili například jeleni či rysi. „Nejde ale jen o teplotu, velmi   Medvěd jeskynní

www.absolventi.muni.cz

Co lze zjistit ze zubů savců důležitým faktorem jsou srážky a  jejich vliv na prostředí krajiny. Kosterní nálezy mamutů jsou doložené například i u španělské Granady nebo portugalského Lisabonu, což znamená, že snesli teplotní výkyvy, ale k  životu potřebovali především odkrytou krajinu stepního charakteru,“ podotkl Musil a  zdůraznil, že otázka migrace je složitější, protože jednotlivé druhy měnily prostředí v  různou dobu a postupovaly rozdílnými směry. Vznikala tak smíšená společenstva, která již dnes neexistují, a jejich představitelé žijí mnohdy v rozdílných podmínkách. Jak mohou vědci tak detailní informace o době před sto tisíci lety znát? „Při zjišťování informací hrají velkou úlohu izotopové analýzy nejrůznějších prvků, které vypovídají nejen o teplotě, ale dokážou nám prozradit i takové věci, jako co žralo konkrétní zvíře nebo jak teplou vodu pilo. Hodně údajů se dá vyčíst také z jezerních sedimentů, například kolísání hladiny vody nebo množství srážek,“ popsal metody výzkumu profesor Musil. Morava tedy zhruba před 26 tisíci lety vypadala tak, že v údolí řek se rozprostíraly převážně jehličnaté lesy, ve vyšších polohách porostu ubývalo a krajina měla stepní charakter. Z šelem zde žili lvi, hyeny, rosomáci a také vlci. Z  býložravců pak sobi, koně, nosorožci a  samozřejmě mamuti. Byla to sociální zvířata, ve stádech ale žily jen samice s  mláďaty. „Jejich pohyb samozřejmě ovlivňovalo množství potravy, byli hodně závislí na srážkách, protože zelená tráva je určitě výživnější než suchá. Potřebovali také hodně vody, a protože na mamuty byli navázáni i lidé, nacházíme velká sídliště našich předků především u řek,“ uvedl Musil. „Přestože poslední doba ledová čili glaciál skončila před 12 tisíci lety, poslední mamuti běhali po Zemi ještě zhruba před šesti tisíci lety. Zvířata se postupně stáhla na sever a nejmladší pozůstatky představují nálezy z lokalit na Sibiři

Ze zubního cementu kořenů zubů a z izotopových analýz zubů je možné vypočítat stáří jedinců i roční dobu jejich smrti a rozlišit sezónní nebo celoroční sídliště tehdejších lidí.

Moravský kras a první nálezy kostí Již v roce 1608 popisuje Oswald Croll nálezy obrovských kostí neznámých zvířat v Moravském krasu. Tehdejší lékaři viděli v kostech pozůstatky bájných zvířat (draků, jednorožců), které měly mít léčebné účinky skoro na všechny vážnější choroby. Zdroj: publikace Morava v době ledové, Masarykova univerzita Brno 2014

(ostrov Wrangel) či Severní Ameriky,“ zmínil jednu ze zajímavostí profesor. Zdůraznil, že vymírání různých druhů zvířat je vždycky postupné a děje se v podstatě neustále. Ke konci glaciálu se však soustředilo vymizení více druhů do poměrně krátkého období. „Názory na důvody vymírání jsou různé a  patří mezi ně i  člověk a  jeho lov. Osobně se však domnívám, že největší úlohu hraje genetické založení druhu. Jsem přesvědčen, že každý druh má stanovenou přibližnou délku své existence a přírodní prostředí je faktor, který ji může o něco prodloužit, nebo zkrátit. Není druh, který by mohl žít pořád,“ popsal svou teorii Musil. Ema Wiesnerová Kresby Petra Modlitby byly použity z knihy Rudolfa Musila Morava v době ledové.

23

SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ

Maturitních oborů i vysokoškolských míst je nadbytek

Pět let vede osmileté gymnázium v brněnských Řečkovicích absolvent Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity Peter Krupka. Na vysoké škole studoval učitelství a svého rozhodnutí vzdělávat děti nelituje.

24

ROČNÍK 2014/2015

SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ

V čem tedy podle vás tkví neustále připomínaný nezájem dětí a mladých lidí o technické obory?

Problém vidím spíš v rychlém rozvoji vysokého školství, na který nemohou základní a střední školy tak pružně reagovat. Počet vysokoškoláků totiž v populaci výrazně narostl, ale v oborovém zastoupení přibylo na univerzitách a vysokých školách spíš společenskovědních oborů. Studenti také vidí, že dostat se na tato studia je mnohdy snazší, a proto ten odklon od přírodovědných a technických oborů, kde je podle mě studium náročnější. Gymnázium Řečkovice je přírodovědně zaměřené. Přicházejí k vám už tedy děti, které se o tyto obory zajímají?

Nedá se to takto jednoznačně říct. Chodí k  nám velmi šikovné děti, kterým se snažíme v průběhu studia ukázat, co by znamenalo věnovat se konkrétním oblastem. Doufáme, že některá je osloví natolik, že u ní zůstanou. Je ale pravda, že víc našich absolventů, než je obvyklé, odchází na přírodovědné obory. Usuzujeme, že

Na přírodovědecké fakultě jste studoval učitelství matematiky a chemie. Proč jste si vybral zrovna tento obor?

Myslím, že mě lákalo především učení a matematika i  chemie mi byly blízké. Který z  těch předmětů mě bavil víc, to už neumím říct, ale nakonec se mou doménou stala matematika. Není obvyklé, že by muži chtěli být učiteli. Co vás k tomu vedlo?

Měl jsem dobrý vztah k  dětem. Od patnácti let jsem byl pionýrským vedoucím a  od osmnácti jsem měl na starost celý turistický oddíl na Lesné. S dětmi ve věku puberťáků jsem se tak setkával téměř denně, těšilo mě to a  bavilo a  myslím, že i  je. Mívali jsme schůzky každý týden a jezdívali na tábory. Nebyla to sice skutečná pedagogická práce, ale viděl jsem, že když si něco vymyslím, daří se mi děti pro to nadchnout. Jste teď ředitelem gymnázia. Máte ještě vůbec čas učit?

Ředitelé mají také vyučovací úvazky. Mám povinnost učit čtyři hodiny týdně a budu mít sedm, protože chci vytvořit nějaký smysluplný celek učení. Mám tedy jednu třídu z matematiky a k tomu ještě matematický seminář. Matematika je podle mnohých zbytečná, protože její praktické využití není velké. Jak přesvědčujete žáky, že tomu tak není?

Matematika je v životě na každém kroku, byť pro praktické využití středoškolské matematiky to úplně neplatí. V praxi se využívá spíš vyšší www.absolventi.muni.cz

úroveň matematiky. Proto se vždycky snažím na začátku probírání nějakého učiva žákům říct, že když překročíme tento krok, a  někdy ještě dalších pět, tak se dostaneme do oblasti, která je v praxi použitelná. Například u platebních karet se využívá šifrování, což je náročná teorie čísel, začíná ale tím, že je třeba poznat a pochopit prvočíslo. V  každém okamžiku se tak studentům snažím ukázat, že matematika je stále někde schovaná. A když někdo říká, že to, co se učil v matematice, nikdy nepotřeboval, je to liché. Matematika jako jediná rozvíjí analytický a syntetický způsob myšlení, učí, jak dojít k závěru na základě nějakých předpokladů. Přesto si o ní hodně lidí myslí, že je nezáživná a těžká. Souhlasíte s tím?

Nemyslím si, že by se učila nějak víc nezáživně než dřív, naopak. Je tam kvalitativní posun a vývoj společnosti se samozřejmě odráží i ve způsobu výuky, a i když někteří vyučující mají jistou setrvačnost v  používaných postupech, není pravda, že by se nesnažili výuku inovovat. Já osobně se snažím o  kombinování drilu a samostatného přemýšlení. Podle mě není úplně nezbytné ovládat do detailu každý postup, který ke středoškolské matematice patří, ale je možné žáky také učit, že je důležité přemýšlet. Znamená to například odpustit chybu, když je způsob řešení úlohy správný. Přesto musím zdůraznit, že úkolem střední školy je naučit žáky zvládat právě elementární početní úkony a algoritmické postupy, aby je pak v budoucnu nezdržovaly při řešení složitějších úloh.

Děti nejsou jiné než dřív, stále jsme schopní je nadchnout a ukázat jim směr, kterým se v životě mohou vydat. dílem je to zaměřením studia a dílem také očekáváním rodin a dětí samotných. Na vaše gymnázium je každoročně přetlak přihlášek. Tipujete si talentované žáky předem?

Neděláme to, nebylo by to možné. Ze základních škol nám ale většinou potvrzují, že se k nám dostali dobří žáci. Zájem o studium u  nás šestinásobně překračuje kapacitu gymnázia, takže žáci procházejí obrovským sítem. Máme přijímací zkoušky a  dáváme si pozor, abychom vybírali dobré studenty. Postupně jsme si ověřili, že vlastními testy vybereme takové děti, které chceme. Ministerstvo školství ale chystá od roku 2016 sjednocení přijímacích zkoušek na střední školy.

Chápu, že stát chce, aby po páté a deváté třídě měly děti určité penzum znalostí, a ověřuje to zkoušením. Je ale otázka, zda to má být přijímací zkouška, nebo test na závěr ročníku. Jednotných přijímacích zkoušek se trochu obávám, pro nás budou znamenat komplikaci.

25

SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ

Centrálně zadávané testy totiž prověřují jen určitou složku studijních dovedností a bojím se, že už nebudeme tak dobře umět vybrat studenty. Pokud bude úroveň testů nastavená pro všechna gymnázia, tak u nás možná uspěje více dětí, než můžeme přijmout. Je sice možné přidat si další kritéria, ale otázka je jaká. U nás má 80 procent uchazečů o studium samé jedničky a  navíc, když má někdo ve čtvrté třídě dvojku z  vlastivědy, tak to přece nemusí znamenat, že není studijní typ. S dalšími kritérii je to podobné, je lepší účastník olympiád, nebo někdo, kdo od druhé třídy závodně plave, takže mu podobný dril dává předpoklady, že bude umět i studovat? Je také možnost přidat si k povinné státní ještě vlastní zkoušku, velmi pravděpodobně ale bude muset být v jiný den a myslím, že pro děti v páté třídě je to už velká zátěž. Ale budeme si s tím muset poradit a doufám, že státní zkouška bude kvalitní, protože třeba matematiku připravuje společnost Cermat dobře. Asi s vámi nebudou všichni souhlasit. Letošní státní maturitu z matematiky neudělalo 24 procent a o moc lepší to nebylo ani v předchozích letech.

Na gymnáziích neuspěla z  matematiky tři procenta maturantů, což není nic tragického. Celkově vysoká neúspěšnost je ale daní za to, že se mladí lidé v řadě učebních oborů domnívají, že studují maturitní obor, ale v podstatě se jen učí základy a  trochu rozvíjejí látku z  deváté třídy. Rozhodně to není maturitní úroveň matematiky. Je to oprávněný požadavek společnosti, že maturant má něco konkrétního umět, což je však vůči řadě studentů nespravedlivé, protože po nich najednou chceme něco, na co nebyli připravováni. Je ještě možnost snížit úroveň maturitní zkoušky tak, aby ji zvládlo 90 procent populace, ale to by bylo například pro gymnázia naprosto demotivující. Jak z toho ven?

Podle mě by byla nejlepší cesta ustoupit od tak vysokého počtu maturitních oborů. V mnoha z nich přece není účelem mít studijně zaměřené žáky, ale vychovat šikovné a ceněné řemeslníky. Měli by mít spíš nějaké učňovské zkoušky. Je tedy vůbec princip jednotné státní maturity v pořádku?

Hlavní otázka zní, co je to maturita. Pokud se na ni díváme jako na zkoušku, která má říct, že absolvent střední školy zvládl nějakou látku a  je vybaven dovednostmi na úrovni, kterou stát požaduje, pak má státní maturita smysl. Stát je zadavatelem služby a  chce, aby vzdělávací systém fungoval. Je tedy v pořádku, že si ověřuje jeho výkon, a pokud je v maturitních oborech většina populace, tak musí být závěrečná zkouška taková, aby každý, kdo studiem zodpovědně prochází, byl schopen ji zvládnout. Státní maturita se dělá z českého jazyka a pak mají studenti na výběr mezi matematikou

26

a cizím jazykem, ale já si myslím, že tam patří povinně všechny tři předměty. Maturant musí být schopen srozumitelně se vyjadřovat a musí mít kulturní přehled, měl by být schopen domluvit se cizím jazykem a matematika tam patří proto, že by maturanti měli zvládnout přečíst schéma, analyzovat odborný text nebo pochopit argument. Navíc si myslím, že úvahy o zavedení různých typů maturitní zkoušky pro různé obory, například jinou zkoušku pro gymnazisty a jinou pro maturanty na učňovských oborech, jsou chybné. Má-li stupeň vzdělání „středoškolské vzdělání s maturitou“ přinášet jeho nositelům nějaká práva, třeba právo ucházet se o studium na vysoké škole, musí mít všichni stejné podmínky pro zisk tohoto stupně vzdělání. Mluvíte o tom, že by se měly přehodnotit počty maturitních oborů, zmiňujete výrazný nárůst vysokoškoláků, na který střední školy nedokážou reagovat. Za vším je ale společenský tlak na zvýšení počtu lidí s vyšším vzděláním. Souhlasíte s tím?

Myslím si, že nabídka je příliš velká. Když se absolvent maturitního oboru dostane na vysokou školu, tak oprávněně očekává, že má ke studiu předpoklady. Mnoho z  nich to ale nezvládne. I  když se mnozí považují za vysokoškoláky, jsou na úrovni maturantů, a to je podle mého názoru špatně. Nepomohlo by třeba zvýšit prestiž bakalářských studií?

Záleží na tom, zda je po takovém vzdělání poptávka. Osobně například nesouhlasím s tím, aby učitelská studia byla rozčleněna na bakalářský a navazující magisterský stupeň, právě proto, že neexistuje pracovní místo učitele, na které by byl požadavek bakalářského titulu. Buď dostačuje střední škola, nebo se vyžaduje magisterský titul. Například odborné střední školy, kde se připravují učitelky pro mateřinky, jsou náročné, takovou praxi jako ony, to neměl žádný vysokoškolský student učitelství. Domnívám se, že adepti učitelství by měli nejdřív zvládnout vybraný předmět po odborné stránce, a až pak se začít učit, jak ho vyučovat. Potom by měla následovat dlouhá praxe. Ta současná je nedostatečná, posluchač třetího ročníku bakalářského studia má nějakých deset hodin náslechu a dva dvacetiminutové výstupy, později přijde takzvaná souvislá praxe, což je 15 hodin výuky, ale takové penzum má učitel za tři dny. Samozřejmě, že student se vše učí, takže mu příprava na hodinu zabere i celý den, ale postupně by si měl naplno vyzkoušet běžný chod školy. Například v Německu mají po studiu ještě minimálně rok povinné praxe ve školách. Podle vašich slov to vypadá, že musí být dost náročné najít kvalitního učitele.

Za rok se mi sejde v  e-mailu několik set žádostí o zaměstnání a mezi nimi je asi jen deset procent takových, o  kterých se dá uvažovat.

Leckdo si totiž myslí, že může učit. Můj oblíbený e-mail zní: „Ráda cestuji, tak můžu učit zeměpis, a  byla jsem asistentkou ředitele, takže můžu učit angličtinu.“ Takovým lidem odepisuji, že bohužel nemají odpovídající vzdělání. Problém ale je i s absolventy učitelských studií, kteří mají často jen jeden obor. Takový učitel je ale ve škole velmi těžko uplatnitelný, protože pro seskládání úvazků jsou potřeba variabilní lidi. Pro učitele jednoho oboru tak bohužel místo většinou není, takže všem budoucím studentům vřele doporučuji studovat dva předměty, nejlépe nějaké vzdálenější, třeba matematika a  hudební výchova. Chci ale také zdůraznit, že dobrého učitele žádná škola nevyrobí. Musí tam být chuť, talent na pedagogickou práci a  samozřejmě vztah k dětem. České školství je doménou žen. Vnímáte i toto jako problém?

Liší se to hodně podle stupně vzdělání. Například na prvním stupni je lepší mateřský přístup k  žákům a  klidně tam může být většina žen, znám řadu vynikajících učitelek, které dokázaly v  dětech vybudovat vztah ke vzdělání a škole vůbec. Když učitelka dokáže udržet děti, aby chodily nadšeně až do čtvrté třídy, tak je to zázrak. Mužský vzor sice patří i tam, ale stačí mít pedagogy obsazeno třeba jen dvacet procent výuky. Postupně by se však měl poměr mužů a žen vyrovnávat, odráží to totiž složení společnosti. Mužský a ženský element se také liší v přístupu k práci, v nárocích na studenty nebo při řešení problémů, a čím pestřejší sbor se nám podaří poskládat, tím lépe připravíme děti pro život. Bohužel je ale učitelů stále málo.

Častý argument je, že nejsou dostatečně ohodnocení. Berou učitelé opravdu tak málo peněz, když vezmeme v úvahu, že mají dva měsíce prázdnin?

Výplata určitě není adekvátní práci učitele. Je to psychicky velmi náročné povolání, a kdo si to nevyzkoušel, neuvěří. Na školách se to projevuje obvykle tak, že od jara se začínají kantoři hádat mezi sebou o každé hlouposti. Atmosféra se ve škole pozná podle toho, od kterého data začínají spory, pokud v  květnu, tak je to výborná škola (říká s úsměvem). Prázdniny jsou tak opravdu zasloužené, navíc to trvá dva týdny, než skutečně vypnete, a  čtrnáct dnů před začátkem školy už musíte začít všechno chystat. Učit znamená zažívat dennodenně psychické vypětí a  mít velkou zodpovědnost, a pokud to někdo nedělá s plným nasazením, podepíše se to na kvalitě studentů. A nejde jen o  samotnou výuku, kantoři se musí věnovat například přípravě projektů a  dalším činnostem, které zvedají kvalitu celé školy. Doufám tedy, že odměňování vylepší chystaný kariérní řád, který by měl zohlednit i  kvality učitelů a jejich přístup k práci. ROČNÍK 2014/2015

SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ

RNDr. Peter Krupka, Ph.D. *2. června 1965 v Brně

Jakou změnu vlastně kariérní řád přinese?

Samozřejmě bude záležet na tom, v  jaké podobě bude schválený, ale doufám, že fungovat začne a  najdou se i  peníze na požadavky nového systému odměňování. Současný stav odměňování totiž není v  pořádku. Funguje tu takzvaný věkový automat, kdy se zvedá plat vždy po určitých odpracovaných letech, nárůsty ale nejsou nijak výrazné. Chybí tam také už zmiňované hledisko kvality, protože učitel po desetileté praxi může být vynikající, a ten, který učí třicet let, ne, což by se mělo odrazit v jeho odměně. Jak se změnila za poslední léta škola jako instituce?

Dřív měla autoritu větší. V současnosti se role školy posouvá, je slabší. Je pravda, že rodiče a  žáci jsou naši klienti, ale autorita sdělení odborně vzdělaného pedagoga už není taková jako dřív a jaká by podle mého názoru měla být. Když jsem já udělal průšvih a učitel to řekl rodičům, ještě jsem od nich dostal pokárání. Dnes nám rodiče tolik nevěří, především když jim říkáme nějakou nepříjemnou věc, a o to je naše práce náročnější. www.absolventi.muni.cz

A jak je to s dětmi? Jsou opravdu horší, než byla předcházející generace?

Děti jsou stejné. Stále dělají, co je baví, jen ta lákadla jsou jiná než dřív. Pro kluky na střední škole je pořád přirozené, že běhají za holkami, chtějí chodit do hospody a učení je až někde za tím vším, ale to bylo vždycky. I my jsme utíkali ven hrát fotbal a dnešní děti si pro změnu hrají na počítači. Nejsou jiné než dřív, stále jsme schopní je nadchnout a  ukázat jim směr, kterým se v životě mohou vydat. Pomáhá v tom formování fakt, že jste osmileté gymnázium?

Osmiletá gymnázia znamenají pro děti a  jejich rodiny první možnost rozhodovat se o další studijní dráze. Tento typ škol má připravovat děti pro odborná vysokoškolská studia a  je otázka, a tedy jedna z mála nevýhod osmiletých gymnázií, zda jsme schopní v páté třídě poznat, jestli je dítě studijně nadané. Pokud ale vybereme žáky dobře, máme pak obrovskou možnost je zformovat, máme na to hlavně čas. Dětem v primě je deset, jedenáct let, jsou tedy nadšené a dychtivé po nových poznatcích. My ale nemusíme spěchat s  objemem učiva, ale můžeme nejdřív srovnat rozdílnou úroveň znalostí, pomoct jim vytvořit

Na Masarykově univerzitě vystudoval obor Učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů Matematika – Chemie. Na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy pak v roce 2000 získal titul Ph.D. Hned po základní vojenské službě v srpnu 1989 nastoupil jako učitel matematiky na brněnské gymnázium na tř. Kpt. Jaroše, od roku 2000 zde byl zástupcem ředitele. Od září 2009 se stal ředitelem gymnázia v Brně-Řečkovicích v ulici Terezy Novákové. Je autorem nebo spoluautorem více než 25 titulů učebnic a sbírek úloh z matematiky jak pro základní, tak pro střední školy. V roce 2013 obdržel za svou pedagogickou činnost cenu Učené společnosti České republiky. Má tři děti, dvě z nich jsou již dospělé.

dobrý kolektiv, získat důvěru ke škole a  pocvičit je ve studijních dovednostech. Když se nám to podaří, tak je pak v pubertě, kdy nejhorší lidé na světě jsou rodiče, a ani učitelé na tom nejsou o moc líp, dokážeme provést studiem s minimálními ztrátami. Až toto náročné období přejde, tak díky vybudované důvěře ve školu znovu zjistí, že například i ta fyzika je zábavná, a úspěšně dokončí školu a připraví se na další studia. Učitelské povolání je hodně náročné a vedení školy ještě víc. Co budete dělat, až nebudete ředitelem?

Ta doba samozřejmě jednou nastane a já doufám, že dál budu učit, věnovat se psaní učebnic a svým koníčkům. Budu sportovat, hrát na kytaru a na klavír. Ema Wiesnerová

27

95 LET MASARYKOVY UNIVERZITY

  Fakulty Masarykovy univerzity sídlí v řadě historických budov, ale ta na kompilaci současného a historického snímku je přece jen speciální. Díváte se na takzvanou tělocvičnu Pod Hradem, která na svém místě stojí už od roku 1868, kdy ji nechali vybudovat příslušníci Brněnského německého tělovýchovného spolku, který byl obdobou českého Sokola a měl pro německou menšinu v Brně také podobný národnostní význam. K vidění zde však nebyla nepřetržitě, v roce 1877 do základů vyhořela. Za rok od neštěstí ji už ale Němci stihli obnovit. Do správy brněnských vysokých škol se budova dostala hned po válce, v roce 1945. Dnes je památkově chráněná.   Na historickém snímku z roku 1910 je plocha, kterou dnes zabírá Botanická zahrada PřF MU, součástí zeleninové zahrady chudobince. Ten se před vznikem univerzity nacházel v areálu na Kotlářské ulici – poslední chovanci jej opustili až v roce 1921. O vznik botanické zahrady se zasloužil profesor Masarykovy univerzity Josef Podpěra. Původně založena jako provizorní, počítalo se s tím, že se přestěhuje na Kraví horu, kde měl vyrůst univerzitní kampus.

28

ROČNÍK 2014/2015

95 LET MASARYKOVY UNIVERZITY

  Hned několik funkcí plnil za léta své existence palác stojící v dolní části brněnského Zelného trhu. Vznikl pro potřeby Cyrilometodějské záložny v roce 1915, dnes je z něj luxusní hotel. Dlouho však patřil univerzitě. Na konci 60. let 20. století zde sídlila obnovená právnická fakulta, kterou po revoluci vystřídala nově vznikající ekonomicko-správní fakulta. Ta zde fungovala do roku 1996, kdy se přestěhovala do nového areálu na Vinařské ulici.   Fotografie s chlapci v námořnickém a dámou se slunečníkem před budovou na Komenského náměstí pochází ze začátku 20. století. Tehdy stavba z let 1859–60 sloužila německé technice. Lékařská fakulta, s níž je budova spojena nejvíc, se postupně přestěhovala do kampusu v Bohunicích. Dnes v budově Masarykovy univerzity sídlí například Centrum zahraniční spolupráce nebo středisko pro handicapované studenty.

Masarykova univerzita oslavila 95 let své existence. Zavzpomínejte spolu se studenty MU na to, jak vypadala místa s ní spojená. Snímky, které nafotili do soutěže měsíčníku MUNI současní studenti, jsme přiřadili k těm historickým z Archivu MU.

www.absolventi.muni.cz

29

SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ

Na internetu nikdy předem nevíte, co zaujme Jan Vraný nejdřív vystudoval ekonomicko-správní fakultu a téměř jako čerstvý absolvent odešel pracovat do středoevropské centrály Procter & Gamble v Budapešti. A když se později dostal na vysokou pozici v Raiffeisenbank, dokázal ji opustit a vrátit se tak trochu na začátek – přihlásil se na London Business School. Absolvent Ekonomicko-správní fakulty MU se nebojí měnit prostředí a i díky tomu je dnes obchodním ředitelem českého Googlu. 30

ROČNÍK 2014/2015

SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ

Firma, pro kterou pracujete, nabízí svým klientům ohromné množství webových služeb a technologií. Máte o nich o všech přehled?

O všech určitě ne, moje práce je vědět vše podstatné, co se týká nástrojů, které Google nabízí pro internetovou reklamu. Internet je totiž pro čím dál větší část firem nejen reklamním prostorem, ale i  prodejním. Když si vezmete například technologické společnosti, které vyvíjejí software, tak ten už se dnes fyzicky téměř neprodává, drtivá většina se stahuje. Tyto firmy pak mohou velmi detailně sledovat nákupní chování spotřebitelů a  ve správný okamžik jim svůj výrobek nabídnout. A  moje práce je, abych rozuměl nástrojům, které to umí. Ale vedle toho je spousta těch, se kterými přijdu do styku jen velmi okrajově. Google má třeba řadu nástrojů pro vývojáře aplikací pro Android a o těch bych vám moc detailů neřekl. Do jaké míry jste jejich znalosti musel prokazovat na pracovním pohovoru? Nebo jak se vlastně nabírá zaměstnanec na pozici, jakou máte vy?

Obecně jsou dva způsoby, jak se do Googlu dostat. Buďto sem jdete čerstvě po škole a v tu chvíli jde primárně o to, jaké jste měla studijní výsledky, na jaké škole jste studovala, jestli pozitivně přistupujete k  častým změnám, jak umíte používat „selský rozum“ a  nacházet praktická řešení, ale i o to, jak se zajímáte o svět kolem sebe, ať už je to práce v neziskovkách nebo zajímavé koníčky. Je to prostě víc o potenciálu daného kandidáta. Když jdete na seniornější pozice, tak se potenciál zohledňuje také, ale víc záleží na tom, co jste dělala předtím. Obecně řečeno, vztah k  technologiím a  znalost produktů společnosti byly důležité, ale ne po expertní stránce, v tomto ohledu se některé věci pořád učím. I tady platí, že kdo chce zapalovat, musí hořet, takže zkrátka musíte věřit, že otevřený systém Googlu a  možnost pro všechny vývojáře ekosystém spoluvytvářet je ve finále lepší než uzavřený systém některých našich konkurentů, kde je všechno pod kontrolou, ale zase to podle mě brzdí rozvoj. Ovšem to, co je v  mé roli nejdůležitější, je schopnost strategického přemýšlení, vedení týmu a  schopnost diskuse se seniorním ma­ nagementem našich klientů. Tyhle diskuse musí být zajímavé, přece jen jsou asi pořád ještě společnosti, které propagují svoje produkty klasickými cestami a z propagace na internetu mají obavy. Nebo ne?

Rozdělil bych to do tří skupin. První jsou ty, kterým říkáme digital native, firmy, jejichž vedení na internetu vyrostlo. Většinou jsou to ty mladší, ale ne nezbytně, typicky třeba softwarové společnosti nebo e-shopy, pro ně internet není nic nového a  překvapivého. Tam se www.absolventi.muni.cz

diskuse vede o tom, co máme nového a jak to funguje a jak by to mohli co nejlépe otestovat. V digitálním věku je to nesmírně důležitý princip, který si spousta lidí neuvědomuje. Něco zkoušet a testovat se musí pořád. Už přes sto let panuje mezi marketéry rčení, že polovina peněz, které vydají na reklamu, je vyhozená, jen se neví, která polovina to je. To nebezpečí platí pořád, online reklama jen umožňuje daleko efektivněji snižovat tu část, kterou vyplýtváte. Abyste to zjistila, musíte proti sobě pořád poměřovat různé varianty a sledovat, která strategie je efektivnější, protože chování spotřebitelů se stále mění. A to je pro spoustu top manažerů těžké, oni se snaží dopředu vymyslet optimální strategii a pak již „neplýtvat“ peníze neustálým testováním alternativ. My se jim snažíme vysvětlit, že to nejde. Na internetu není nikdy dopředu jasné, co zaujme. A ty další dvě skupiny?

Druhá skupina si tak nějak uvědomuje, že internet je asi důležitý, ale neví moc, jak na to. S těmi pracujeme hodně a je to velká část našich klientů. U nich se zaměřujeme na vybudování schopností v jejich týmu, případně napojení na agentury, které na trhu jsou a jsou na digitální média specializované. Třetí skupina jsou firmy, které říkají, že internet pro ně není. Dokonce jsme zažili ředitele, který prohlašoval, že dokud on bude ve firmě, neutratí se na internetu ani koruna. U takových případů ale většinou stačí rok, dva nebo tři počkat. S takovým

postojem dnes v konkurenci obstojí jen málokterá firma. S jakým zadáním jste na novou pozici nastupoval?

Mým úkolem je pomoct nastartovat v českém Googlu, který existuje osm let, další fázi růstu.

Chceme českým firmám pomoct, aby využily všech možností, které jim digitální trh dává. Na začátku jsme hodně soutěžili se Seznamem, který tehdy vévodil vyhledávání na českém internetu. Dnes jsme s  více než sto  třiceti lokalizovanými službami jeho přirozenou součástí a číslo jedna pro vyhledávání na něm. Google v Česku už ale dávno není jen vyhledávač – je to např. i videoplatforma YouTube, mobilní operační systém Android nebo webový prohlížeč Chrome. Penetrace internetu je ovšem v ČR už relativně velká a dosáhnout na domácím trhu vysokého růstu je těžší a těžší. Proto si hodně slibujeme od českých firem, které naším prostřednictvím propagují své výrobky v zahraničí. Tam jsou možnosti téměř neomezené.

31

SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ

Je silná pozice domácího vyhledávače proti vám jako celosvětovému gigantu v Česku specifická?

škole a z mého pohledu tehdy měly smysl dvě školy, ESF nebo VŠE v Praze. Já jsem si vybral Brno, kde jsem měl spoustu zájmů a kamarádů a přišlo mi, že není třeba se odtamtud stěhovat. Vyplatilo se mi to mimo jiné v  tom, že jsem získal skvělou partu kamarádů. Se spolužáky se pořád potkáváme a vzpomínky na ně jsou jedny z nejlepších, jaké na školu mám.

Předpoklady pro svoji práci jste si budoval postupně u různých zaměstnavatelů, ale nejdřív na Masarykově univerzitě. To jste málem jeden z prvních absolventů, ne?

Mimochodem, byl tehdy velký rozdíl, jestli jdete studovat do Prahy, nebo do Brna?

Česká situace je specifická, ale není ojedinělá. V  Rusku je ještě větší vyhledávač Yandex, který používají i  v  Bělorusku nebo Kazachstánu. Větší než my je i čínské Baidoo. A ve Spojených státech má pořád silnou pozici Yahoo.

Mně to tehdy nepřišlo, dnes to ale obzvlášť v byznysu vnímám trochu jinak. Je hodně důležité být v centru dění. Studenti škol mimo hlavní město se musí o to víc snažit dostat se s firmami, které v Praze mají své centrály, do kontaktu. Co mě ale dnes pálí daleko víc, je fakt, že firmy v našem oboru se v Česku potýkají s nedostatkem vysokoškolského talentu. V posledních třech až pěti letech končí z  těch nejtalentovanějších studentů vysokou školu v  Česku jen opravdu málo lidí. Oni si tady v lepším případě udělají bakaláře, ale pak jdou studovat do Londýna, do Amsterdamu, do Ameriky. Pro firmy to znamená, že když chtějí ty opravdu nejlepší české vysokoškoláky, tak už nerekrutují v České republice, ale třeba v Londýně.

Úplně první ne, před tím naším byly asi čtyři nebo pět jiných ročníků. Začínali jsme ještě v budově na Zelném trhu a tuším, že někdy ve druhém ročníku nás přesunuli na Antonínskou a pak ke konci studia do nové budovy na Lipové. Finanční podnikání jste si vybral proto, že v té době byla ekonomie přitažlivá?

Školu jsem začínal v roce 1995, kdy byl velký nedostatek lidí, kteří by ekonomice a byznysu

Nebyl jsem tehdy v práci asi jen čtyři víkendy v roce. To už pak hodně přemýšlíte, jestli vám to stojí za to. rozuměli, a mě byznys hrozně lákal. I když ještě rok předtím, než jsem se přihlásil na ESF, jsem si myslel, že se budu hlásit na medicínu, protože moje maminka je doktorka a já to vnímal jako velice vznešené a důležité povolání. Ale jak se doba měnila a člověk viděl tehdejší stav zdravotnictví… Navíc já chtěl mít volnost, jenže v medicíně je člověk až příliš závislý na systému a je tam hodně lidí ze staré doby. Přišlo mi, že člověk, který má svoje názory, tam asi nebude vítaný. Proto byznys stejně vyhrál. Opravdu jste plánoval, že se vrhnete i na ten mezinárodní?

Přihlásil jsem se na finanční podnikání, takže od začátku jsem do toho šel s tím, že budu na finančních trzích fungovat. Pak jsem ale zjistil, že finanční trh v České republice v té době v  podstatě neexistoval, a  tuhle myšlenku trochu změnil. Svoji bakalářskou práci jsem psal o efektivitě tvorby cen na pražské burze, a přitom zjistil, že o žádné efektivitě se v tomto případě mluvit nedalo, a rozhodl jsem se, že tak trávit čas opravdu nechci. Měl jsem štěstí, Procter & Gamble tehdy dělali turné po českých

32

Sám jste ale udělal něco podobného, že?

a  slovenských vysokých školách a  vybírali lidi na svůj seminář případových studií v  Praze. Z  Česka a  Slovenska nás vzali asi 25 a  na základě toho pak asi pět lidí dostalo nabídku na pracovní stáž. Obojí se mi velice líbilo, zajímavá práce, skvělí lidé. Takže když jsem na konci dostal nabídku na stálé místo, ani jsem moc nepřemýšlel a  šel do toho. Byla to jedna z  firem, kde se člověk opravdu mohl naučit, jak se dělá byznys v tom správném slova smyslu. On se totiž tehdy v Česku moc rozdíl mezi ekonomií a byznysem nedělal. A dodnes platí, že i na školách se u nás učí spíš ekonomie než byznys. Pojďte ten rozdíl přiblížit.

Ekonomie je víc teoretická, zkoumá, jak fungují firmy a  národní hospodářství. Byznys je o  tom, jak vydělat peníze, vytvořit konkrétní hodnotu a  řídit firmu. Jak uspokojit potřeby konkrétních lidí. To bylo to, co jsem vždycky chtěl dělat, ne ekonomii. Ale v té době to nešlo jinak než vystudovat ekonomii. Což ale mělo i své plusy, naučil jsem se spoustu věcí. Nebylo v roce 96 nebo 97 provokativní říkat, že se chcete věnovat opravdu velkému byznysu, který tehdy mohl mít všelijakou pověst?

Myslím, že tak se na to nikdo nedíval. Pokud jste tehdy chtěla mít aspoň trochu relevantní vzdělání, musela jste studovat na ekonomické

Ano, dva roky jsem studoval na London Business School a bylo to skvělé. Ve druhém roce už jsem částečně pracoval a pak jsem v Londýně zůstal, strávil jsem tam tři roky. Chtěl jsem na školu, kde učí nejlepší světoví profesoři, na školu, která mě napojí na potenciální zaměstnavatele a vytvoří mi síť kontaktů se spolužáky z celého světa. Poznal jsem tam úplně jiný systém studia. Oni mají třeba oficiálně dovoleno vzít si na zkoušku tahák, jeden z  obou stran popsaný list papíru, kde je samozřejmě ve výsledku písmo s fontem asi tak pět bodů, aby se tam toho vešlo co nejvíc. Ale na této škole to skutečně funguje tak, že pokud vzorečky na taháku neumíte využít, nejsou vám nic platné. Pamatuju si na zkoušku, kde jsme se novou látku naučili až přímo na místě. Na zadání jsme nejdřív koukali jako blázni, ale test zkrátka spočíval v tom, zda si postup dovedeme odvodit. To díky londýnské škole jste pracoval v Budapešti?

Ne, ne, tam jsem se dostal ještě díky stáži v  době studia v  Brně a  do Budapešti jsme se pak s firmou stěhovali z Prahy, já po třech měsících práce. Tehdy totiž docházelo k  centralizaci středoevropského vedení, které se zabydlelo právě v Maďarsku. Byl jsem tam něco málo přes rok a dělal jsem tam nádherný marketing – pracovali jsme na procesu přeměny Azuritu na Lenor. Z pohledu někoho, kdo chtěl působit na finančních trzích, je to sice úsměvné, ale tohle byl opravdu čistý byznys, kde se naučíte, o co ROČNÍK 2014/2015

SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ

spotřebitelům jde, jak jim to nabídnou a jak to komunikovat.

Ing. Jan Vraný, MBA

* 1976

Takže to vy jste lidem vzal oblíbeného modrého králíčka z televizní reklamy?

Ano, můžu za to i já, omlouvám se (směje se). Akcionáři oprávněně chtějí po managementu firmy, aby maximalizoval dlouhodobý zisk, a  proto bylo efektivnější mít stejnou značku v  celém regionu. Ve finále jde vždycky o  čísla. Lidé měli sice modrého králíčka Azurita velice rádi, ale jeho podíl na trhu dlouhodobě klesal. Nostalgici ho sice kupovali, ale spousta hlavně mladších zákazníků říkala, že nechtějí žádného Azurita, ale světové značky. Lidé tehdy zkrátka chtěli věci, které se nakupovaly v Americe nebo Británii, a to byl v našem případě Lenor, ne Azurit. Když jsme značku změnili, tak po asi čtyřech letech poklesu tržeb se nám trend povedlo obrátit. Z pohledu čísel to dávalo smysl.

Rodilý Jihomoravan se rozhodoval mezi medicínou a ekonomií a nakonec vyhrálo to druhé. Vystudoval finanční podnikání na Ekonomicko-správní fakultě MU, kam nastoupil v roce 1995, pět let po tom, co byla založena. Díky stáži, na kterou se dostal ještě za studií, začal svoji kariéru ve společnosti Procter & Gamble, kvůli níž se dokonce stěhoval do Budapešti. Po angažmá v Raiffeisenbank, kde zastával mimo jiné pozici vedoucího divize bankovnictví pro soukromé osoby, se rozhodl tak trochu začít znovu a odešel studovat MBA na London Business School. Po jejím absolvování v Londýně zůstal a pracoval v investiční bance Morgan Stanley, odkud přešel v září roku 2009 do pražské pobočky poradenské společnosti McKinsey & Company. Od února letošního roku je obchodním ředitelem českého Googlu. Ve volném čase rád cestuje a sportuje.

Po škole jste žil v Budapešti, pak v Londýně a kromě toho jste hodně cestoval. Jaké to je, pořád si zvykat na nové prostředí?

Stěhování do Budapešti bylo bez problémů. Firma tam tehdy slučovala celý region, jen z  Prahy se tam stěhovalo asi padesát Čechů a Slováků. Jsou to léta, na které moc rád vzpomínám. Vytvořila se tam výborná parta lidí, s  kamarády jsme hráli in-line hokej na hlavním budapešťském náměstí, jezdili jsme všude možně a  objevovali třeba vinné regiony Maďarska. Takže patříte mezi lidi, kteří nemají problém se adaptovat?

Pokud máte práci, která vás baví, tak se nějak přizpůsobíte. Já jsem se pak vrátil do Prahy, ale cítil jsem, že už se neučím tak rychle

Lidé, kteří chtějí dělat velké věci, už Česko nebudou muset opouštět. Ono nám jich totiž dnes utíká víc, než by muselo.

V čem?

Měl jsem už vybudovanou nějakou pozici, kdy jsem vydělával slušné peníze a  měl svůj standard. A  najednou jsem prodával auto, protože k  čemu mi tady v  Česku bylo, stěhoval se do bytu, který jsem sdílel ještě s někým jiným a  měl tam jen jeden svůj pokoj. Představte si třeba, že vám vyschne pravidelný příjem, naspořené peníze mizí, až to jde do záporu a vy si pak ještě berete úvěr, protože pokud vám studium neplatí firma, nemáte šanci ho jinak zaplatit. Je těžké si na to zvyknout, ale člověk se s tím musí naučit žít, protože kdyby si třeba ten úvěr nevzal, svázalo by ho to, a přišel by o spoustu věcí, které Londýn přináší, a ani si nevybuduje vztah se spolužáky. Za ten úvěr bych si tehdy v  Praze mohl koupit byt, takže se rozhodujete mezi tím, jestli udělat tohle, nebo investovat do studia. Litoval jste někdy této investice?

Ne, nikdy.

Do Prahy jste se ovšem přece jen vrátil. Proč?

a potřeboval jsem nový impulz. Vždycky jsem chtěl studovat na nějaké velké světové škole, tak jsem se na ni přihlásil. Měl jsem kolem sebe tehdy několik kolegů, kteří udělali podobný krok a šli na top školy do USA nebo do Británie. Inspirovali mě, a  když jsem se do Londýna jel podívat, bylo to jasné. Ale ne jednoduché. www.absolventi.muni.cz

To bylo na podzim roku 2009 a rozhodli jsme se tak s  manželkou. V  Británii zuřila ekonomická krize a bylo těžké tam najít nějakou rozumnou práci, i když já jsem ji měl. Dělal jsem fúze a akvizice v investiční bance Morgan Stanley, což je ale asi to nejnáročnější zaměstnání na světě z pohledu počtu hodin strávených prací. Nebyl jsem v ní asi jen čtyři víkendy v roce. To už pak hodně přemýšlíte, jestli vám to stojí za

to. Řekli jsme si, že v Británii stejně do konce života zůstat nechceme, a zároveň jsem se tehdy potkal se svým kamarádem z London Business School, který mi říkal, jestli to nechci zkusit v  McKinsey  &  Company jako konzultant. A  tak se najednou objevila příležitost žít krásný život v Praze a zároveň pracovat pro nejlepší firmu na světě ve svém oboru. Byl jsem doma, ale přitom jezdil po okolních státech a také do Spojených arabských emirátů nebo Austrálie. Krása. Ale přece jen, není člověku s vašimi zkušenostmi Česko malé?

Mám štěstí, že i teď pracuju pro globální firmu, dělám věci, které mění svět a opravdu globální byznys. Díky internetu dnes můžete něco takového dělat z různých míst, a i když pracujete s českými klienty, firmami, které mají sídlo v Česku, tak se pohybujete na světových trzích, prodáváte jejich produkty za hranicemi. Protože pokud máte klienta, který prodává v  Americe, tak musíte zoptimalizovat jeho kampaň tak, aby fungovala v Americe, ne tady. To je na tom krásné a  je to něco, v  čem vidím velkou část své mise ve firmě. Chceme českým firmám a podnikání pomoct prorazit i venku, aby využily všech možností, které jim digitální trh dává. Je to velice důležité, protože nás to zase posune o kus dál k vědomostní ekonomice a k tomu, aby tady mohly vznikat velké věci. Takže lidé, kteří je chtějí dělat, už Česko nebudou muset opouštět. Ono nám jich totiž dnes utíká víc, než by muselo. Martina Fojtů

33

ESEJE A ZAMYŠLENÍ

Uživit se uměním? Chce to nejen talent, ale hlavně vytrvalost Malíř, fotograf a grafický designér v jednom. Michael Hon, úspěšný absolvent oboru vizuální tvorba a výtvarná výchova se zaměřením na vzdělávání na pedagogické fakultě, má za sebou i před sebou už několik výstav. Živit se uměním je sen, na kterém vytrvale pracuje. Zatím úspěšně.

uměním se uživit nedá, ale nemusí to být tak. Je to o ambicích. Když se člověk snaží, tak to jednou vyjde,“ věří Hon. Podle něj je pro začínajícího umělce důležité nejenom dobře malovat, ale umět svou tvorbu i  prezentovat navenek. „Někdy je to i  složitější než samotná tvorba. Pořádání výstav je velice náročné. Hodně mi v tom pomohli učitelé z pedagogické fakulty, kteří mi nabídli možnosti, jak vystavovat,“ říká.

Umění je pro Michaela Hona nejenom záliba, ale pomalu se stává i živobytím. „Pořád se snažím mít před sebou nějaký projekt, abych měl motivaci, která mě žene dál,“ říká Hon. Nejbližší jej čeká na jaře. „Chtěl bych vystavit obrazy velkého formátu, což je složité a je třeba to hodně promýšlet dopředu, vymyslet, co malovat, a jak budou obrazy společně vypadat v prostoru,“ vysvětluje svoje plány. Za sebou má třiadvacetiletý výtvarník

Vysoká škola není jenom o učení Podle něj je vysoká škola pro umělce důležitá, i když se to tak nemusí zdát. „Jsou lidé, kteří malují i  bez formálního vzdělání. Obrazy ne-

šest expozic, z  toho dvě samostatné. Naposledy vystavoval na absolventské výstavě v červnu, kde také získal ocenění za nejlepší bakalářskou práci. Michael pokračuje dál v  magisterském studiu. „Moje plány se pořád mění. Na jedné straně by mi nevadilo být pedagogem, na straně druhé mě ale baví i grafický design a další věci, samozřejmě i samotná malba. Hodně lidí mě odrazuje, že si po škole vylámu zuby a že

Hodně lidí mě odrazuje, že se uměním uživit nedá, ale nemusí to být tak. Když se člověk snaží, tak to jednou vyjde. musí vycházet z  vědomostí, záleží na člověku. Studium není ale jenom o  rozvíjení talentu a učení se technice. Je pro mě důležité, že můžu rozvíjet své myšlení a naučit se myšlenkové postupy aplikovat i na svou tvorbu a reflektovat ji. Univerzita mi dala obecný rozhled. Mám možnost se dostat na různé výstavy, setkat se přímo s umělci a mluvit s nimi. I vztah s pedagogy mě v mnohém obohatil, nejen co se týče malby. Je pro mě obrovským štěstím, že jsem se na školu dostal,“ přiznává Hon. Jeden z  Honových obrazů je součástí nového Centra výzkumných institutů a  doktorských studií – CVIDOS na pedagogické fakultě. Společně s dalšími studenty bude jeho práce zdobit stěny knihovny, která je jeho součástí. Pro Hona je ctí, že mezi obrazy bude viset i ten jeho. A  co tedy bude dál? „Chci se ve své práci dostávat hlouběji, učit se věci a  zkvalitňovat se. Myslím, že právě Francis Bacon jednou řekl, že inspirace vychází z  pravidelné práce. S tím souhlasím,“ dodává Hon. „Strach mám jen z toho, že mi jednou dojdou nápady,“ žertuje Hon. Eva Lalkovičová

34

ROČNÍK 2014/2015

ESEJE A ZAMYŠLENÍ

I Romové jsou úspěšní, ukazuje publikace

  Foto: Eleonóra Haman

Na začátku byl prostý zájem jedné socioložky. Měla pocit, že v Česku všichni včetně sociálních vědců mluví jen o Romech, kteří mají v životě potíže nebo je sami způsobují. Na konci je publikace s názvem Nenechali se vyloučit, která dokládá, že to zdaleka není přesný obraz. Laura Fónadová je autorkou studie, která prezentuje příběhy 13 úspěšných Romek a Romů a popisuje, jak svého vzestupu dosáhli. „O Romech, kteří žijí v konsolidovaných podmínkách, se příliš nehovoří, takže téměř vzniká dojem, že takoví lidé ani nejsou. Ale to rozhodně neplatí,“ říká odborná asistentka z  ekonomicko-správní fakulty, která takové Romy vyhledala. Jejich příběhy se teď mohou inspirovat další a  příslušníci majority si mohou doplnit střípky do mozaiky svého názoru na národnostní menšinu, v Česku tolik diskutovanou. Fónadová měla na některé své respondenty kontakt už z dřívějšího vědeckého bádání, jiné našla třeba přes ředitelku brněnského romského muzea Janu Horváthovou a další zprostředkovatele. Podmínkou pro to, aby se takový člověk do studie dostal, bylo, aby se k romskému etniku hlásil a dosáhl vyššího vzdělání než jeho rodiče. Postupem času se tak zformovala skupina osob, kde lze najít vysokoškolsky vzdělané pracovníky ve státních institucích, podnikatele, www.absolventi.muni.cz

účetní nebo učitele. Jako úspěšné je autorka vnímala především na základě toho, že nejsou odkázáni na manuální povolání, ale jsou na trhu práce flexibilní.

Příslušníci třetí skupiny pro změnu čerpali z rodinného kulturního zázemí. „To už byli Romové, jejichž rodiče měli vyšší stupeň vzdělání a k témuž vedli i svoje děti. Dobrého vzdělání dosáhli také lidé z  první skupiny, ale zatímco pro ně byla škola prostředkem k dosažení úspěchu, u třetí skupiny představovalo hodnotu samotné vzdělání,“ zdůraznila rozdíl Fónadová. Co se však objevovalo intenzivně ve všech rozhovorech, je důležitá role učitele nebo učitelky na základní škole, kteří dokázali poskytnout svým romským žákům adekvátní podněty a využít jejich aktivitu. Kromě toho považovali respondenti za zásadní i fakt, že nevyrůstali odloučeně od majoritní společnosti, ale naopak jako její součást. „Když si to zpětně vezmu, tak já jsem absolutní většinu kamarádek vždycky měla z  majority. Vždycky,“ uvedla například 35letá paní Andrea. Společenský úspěch měl nutně vliv na postavení dotazovaných Romů v  rámci jejich etnika. V rozhovorech ovšem naznačovali, že byl spíš negativní. „Opravdového kamaráda mezi Romy nemám. Vyhledávám kontakt s  nimi, svoje romství cítím, a  pořád hledám nějakou duši, která by byla na stejné vlně, ale to se mi zatím nepodařilo,“ popsal respondent s  anonymním označením L. L. Právě vnímání vlastní identity a  pozice uvnitř etnika je podle Fónadové téma, které by stálo za další výzkum. Stejně jako důkladnější sonda do života většího počtu běžně žijících Romů. Pořád totiž platí, že o  jejich životech, názorech a postojích příliš mnoho nevíme. Martina Fojtů   Laura Fónadová

Tři strategie, jak se dostat nahoru Jak svého vyššího společenského postavení dosáhli? Z  výzkumu nakonec vyplynuly tři různé cesty. V první hrál významnou roli sociální kapitál. Respondenti vyrůstali v rodinách, které měly dobré vazby na další členy společnosti nebo zkrátka síť užitečných známostí. Lidé z druhé skupiny, kteří se uchytili především ve státní správě, zase dokázali využít možností vytvořených po listopadu 1989. Nově vzniklý stát se o situaci Romů začal zajímat a k tomu potřeboval někoho, kdo jim nejlépe rozumí. A ačkoliv to v sobě většinou neslo nutnost dovzdělat se, našli se Romové, kteří se tak dostali na společenském žebříčku výš.

35

www.darujmuni.cz

ESEJE A ZAMYŠLENÍ

Normalizace filmová Léta normalizace bývají vnímána jako doba restriktivního režimu, který zakazoval přísun všeho západního, ponejvíc pak amerického. Jak jsem se však před lety při psaní studie přesvědčil, přinejmenším pro filmovou distribuci to tak úplně neplatilo. V letech 1970 až 1989 bylo uváděno průměrně 231 celovečerních filmů ročně. Nabídku tvořila tvorba domácí, sovětská, díla tzv. lidově demokratických zemí a  nakonec i  západní produkce. Její podíl ale neměl překročit 30  procent a  podobným normám podléhala i  návštěvnost. Například sovětské filmy musely dosáhnout 12 procent (a v západočeském kraji dokonce 14 procent). Americká produkce se na nabídce podílela zhruba sedmi procenty, což je průměrně 16 titulů ročně. Jejich cesta do kin byla spletitá a často dost dlouhá – uváděny byly zhruba 5,5 roku od své premiéry a mnohé se k nám nedostaly vůbec. Důvody bývaly různé – dost často se absence některých titulů svalovala na přehnané finanční požadavky amerických distributorů (to se týkalo především filmů studia Walta Disneyho). Jindy se naopak některé filmy objevily jen díky prodeji v balíku s požadovaným atraktivním titulem. Rozhodující hlas měla výběrová komise, která posuzovala vhodnost toho či onoho filmu. Přestože tak měla činit na základě kulturně politických, ideových a  uměleckých hledisek, docházelo k  rozhodnutím ze zcela jiných důvodů – například od plodného tvůrce Woodyho Allena www.absolventi.muni.cz

měli diváci možnost vidět jen dva filmy, a to až v roce 1988. Důvodem byl fakt, že se jednomu ze členů výběrové komise nelíbila Allenova fyziognomie. Na opačném pólu stál Charles Chaplin, jehož osm filmů (a  desítky krátkých grotesek)

vybírán pro „sociálně-kritické ladění“ svých filmů, ale největší úspěch slavily romantické Vzpomínky na Afriku a komediální Tootsie. Divácky nejpřitažlivější pak byly filmy Stevena Spielberga – rodinnou sci-fi E. T. – Mimozemšťan vidělo víc než 2,5 milionu diváků, skvěle si vedly snímky Dobyvatelé ztracené archy i Indiana Jones a chrám zkázy a Čelisti byly uvedeny do kin hned dvakrát – poprvé v roce 1976 a poté o dvanáct let později. Na filmy lákaly z plakátů herecké hvězdy, mezi stálice patřila jména jako Robert Redford, Paul Newman, Gene Hackman, Dustin Hoffman či Jane Fondová, Barbra Streisandová a Meryl Streepová. Mohlo by se zdát, že ač v  nabídce zastoupeny spíše minoritně, mohly mít americké filmy s nádechem „zakázaného ovoce“ majoritní podíl na návštěvnosti. Dosahovaly sice dobrých výsledků, ale rozhodně nepatřily na vrchol žebříčků. Čeští diváci jsou patrioté, a tak nejúspěšnějšími tituly celého období byly Slunce, seno a pár facek a Vesničko má středisková. Hned za nimi následoval britský Tarzan. Nejúspěšnějším americkým filmem byl E. T. – Mimozemšťan, který vidělo jen o pár tisíc diváků víc než polskou Sexmisi. Bodovaly však i  Bony a  klid a  Jáchyme, hoď ho do stroje vedle italských komedií Bože, jak hluboko jsem klesla a Dvou výtečníků, znovuuvedeného západoněmeckého Pokladu na Stříbrném jezeře či francouzských komedií Četník a četnice (kterou vidělo o nějakých šest  tisíc diváků víc než film Dobyvatelé ztracené archy), Čtyři sluhové a  čtyři mušketýři a  Četník a  mimozemšťané. Právě žebříčky návštěvnosti dokazují, že ačkoliv byla distribuce omezována, byla paradoxně v mnoha ohledech pestřejší a dost možná i zajímavější než po roce 1989, kdy se americká tvorba stala hegemonem kin. Luděk H. Havel Autor působí v Ústavu filmu a audiovizuální kultury Filozofické fakulty MU.

Žebříčky návštěvnosti z doby normalizace dokazují, že distribuce byla často pestřejší a dost možná i zajímavější než po roce 1989, kdy se americká tvorba stala hegemonem kin. bylo uváděno v  polovině 70. let s  cílem obeznámit s jeho dílem nové generace. Druhý nejčastěji uváděný režisér, Sydney Pollack, byl sice

37

ESEJE A ZAMYŠLENÍ

Vědci hledají dobrovolníky do studie. Pomůžou lékařům i policii Lidský obličej nese řadu unikátních znaků. Některé se v průběhu života mění, jiné ne a to všechno dohromady tvoří jedinečnou směs informací. Využívají je lékaři nebo třeba kriminalisté a výzkumníci z Laboratoře morfologie a forenzní antropologie Přírodovědecké fakulty MU by jim rádi ještě víc pomohli. Vytváří proto unikátní 3D databázi obličejů, pro kterou hledají dobrovolníky. Změny způsobené věkem nebo pohlavím, rodinnou vazbou nebo vlivem hormonů sledují na obličejích různých lidí odborníci z týmu kolem Petry Urbanové. Potřebují ale porovnávat různé vzorky mezi sebou, a mít tak něco jako „knihu“, ze které lze číst. Právě tu představuje pro antropology budovaná databáze. Nápad založit ji není nový, měli ho už předchůdci dnešních vědců v 60. letech minulého století, kteří takovou kartotéku vytvářeli z fotografií. A později s její pomocí sledovali, jaký má například na děti vliv to, v jakém prostředí žijí. Potýkali se však s  problémem, že fotografie neumí dokonale zachytit všechno, co zvlášť dnešní badatelé potřebují. Ti už mají naštěstí k  dispozici daleko modernější technologie. „Využíváme speciální 3D skenery, které dokážou zachytit i  třetí rozměr tváře a  daleko víc specifických znaků. Kompletní záznam vznikne velice rychle a  je daleko přesnější,“ srovnává Urbanová. Tvorbu 3D skenu přirovnává

k prostému fotografování a ono to tak skutečně vypadá. Databáze založená na Masarykově univerzitě dnes čítá už přes 1 850 záznamů. Každý z  dobrovolníků, který se do ní nechal zvěčnit, si na pár sekund stoupl mezi skupinu snímačů, jež ve zlomku vteřiny vytvoří jeho záznam. Snad jediným specifikem je přitom to, že účastníci studie musí mít při „fotografování“ stažené třeba dlouhé vlasy a  oholené vousy. Ani nejnovější technologie si totiž zatím neumí úplně dokonale poradit s lesklými plochami a jemnějšími strukturami a zobrazuje je chybně. Přání vědců: Víc dospělých dobrovolníků Aby se mohla databáze dál rozvíjet a plnit svoji roli, hledají do ní výzkumníci další dobrovolníky. „Rádi bychom přilákali víc lidí ve věkových kategoriích 30, 40 a 50 let. Bývají hodně

zaneprázdnění, takže dostat se k  nim je složitější,“ přibližuje Petra Urbanová s tím, že ideálem pro vědce je, když se lidé po několika letech vracejí, aby bylo možné sledovat i jejich vývoj. Hlásit se lze například přes web ústavu antropologie. Všechny skeny v databázi jsou anonymizované, takže se účastníci nemusí bát například zneužití osobních údajů. Před založením je třeba každý snímek vyčistit a  upravit, na což mají antropologové speciálně vyvinutý program z  fakulty informatiky, konkrétně ze skupiny sdružené kolem Igora Chaláse z  laboratoře interakce člověka s počítačem. „Součástí softwaru je i  modul pro tvorbu 3D identikitu. S  jeho pomocí je možné vytvořit trojrozměrný model například pachatele trestného činu,“ vysvětluje Chalás, který se spolu s  kolegy díky netradičnímu úkolu dostal k  řadě nových informací. „Taková práce vyžaduje studium nových přístupů, například v  oblasti polygonálních sítí, protože právě ty modely tvoří.“ Sám už se předtím věnoval problematice snímání mimiky lidské tváře. I  toto téma je pro informatiky zajímavé. Když totiž programují například počítačové hry, potřebují do nich reálné lidské výrazy, jejichž vytvoření vyžaduje existenci nějakého předobrazu. Jeden účel databáze už Chalás zmínil. Dalším je třeba využití pro lékaře, kteří mohou s její pomocí hlídat správný růst a vývoj u dětí nebo stanovit postup léčby svých pacientů. A vědcům se zase hodí informace o tom, jak se děti podobají svým rodičům v průběhu vývoje nebo jak třeba v porovnání s předchozí generací stárneme. Petra Urbanová takové informace zužitkovává v praxi. Pracuje totiž také jako soudní znalkyně se zaměřením na fotokomparace a  kostní nálezy. Byla tak například u  toho, když se u  Dobronína na Jihlavsku odkrýval masový hrob Němců ubitých po druhé světové válce. Martina Fojtů

38

ROČNÍK 2014/2015

ESEJE A ZAMYŠLENÍ

Děti chudých matek jsou víc nemocné Vzdělání, výdělky i sociální kontakty podle světových výzkumů výrazně ovlivňují zdraví dětí. Zda to platí i pro Českou republiku, chce na datech z dlouhodobé studie těhotenství a dětství ELSPAC, při níž výzkumníci sbírali mezi lety 1991 až 2011 údaje od rodin z Brněnska a Znojemska, ověřit socioložka Irena Štěpaníková. „Mým oborem je sociologie medicíny a  zajímám se o to, jak mohou sociální faktory ovlivňovat zdraví. Jde mi například o to, jak se socioekonomické zabezpečení, tedy příjem matky, ale také její vzdělání, odrazí na zdraví dítěte,“ popsala svůj zájem vědkyně působící na univerzitách ve Spojených státech, která nově pracuje v Centru pro výzkum toxických látek v prostředí (Recetox) na Přírodovědecké fakultě MU. Podle světové literatury mají maminky žijící v chudších poměrech více nemocné děti, v české populaci však zatím nikdo neověřil, že je tento trend platný i tady. „Ve světě nemají chudí lidé například přístup k  dobré zdravotní péči, což ale v  České republice úplně neplatí. Přesto však mohou mít podobné stresory, jako jsou například nedostatek spánku, omezený přístup ke kvalitní výživě a  možná také ke kvalitním doktorům,“ uvedla Štěpaníková. Na dostupných datech chce studovat i  další faktory ovlivňující zdraví, a to jsou začlenění

www.absolventi.muni.cz

a  zapojení lidí do různých sociálních skupin a sítí jako rodina, přátelé, dobrovolnické organizace, případně církve. „Sociální sítě poskytují dva druhy zdrojů prospěšných pro zdraví. Jednomu se říká sociální podpora, což je schopnost člověka získat emoční nebo materiální podporu od lidí, kteří ho obklopují. Druhý zdroj je sociální kapitál, tedy schopnost zúročit vztahy ve formě zdraví nebo ekonomické výhody. Zapojení do různých sítí totiž znamená přístup k informacím a navíc lidé, kteří důvěřují svému okolí nebo jsou věřící, bývají zdravější,“ řekla socioložka. Religiozita a její vliv na zdraví ji zajímají mimo jiné proto, že česká společnost je méně religiózní a  podle ní se u  nás lidé také málo spojují do větších organizací a spolků. Štěpaníková plánuje vytvořit šestnáctičlenný tým, který bude zkoumat data z  více než dvou set tisíc dotazníků, jež výzkumníci v rámci studie ELSPAC shromáždili od matek, dětí, ale také otců, lékařů a  učitelů. „Databáze je

unikátní i ve světovém měřítku. Máme přes padesát tisíc proměnných, které teď můžeme analyzovat,“ zdůraznila Štěpaníková. Studii převzal Recetox předloni od lékařské fakulty. Ve spolupráci s Institutem biostatistiky a  analýz pak data zdigitalizoval a  vytvořil rozsáhlou vědeckou databázi a interaktivní portál studie www.elspac.cz, kde jsou vybraná data o faktorech ovlivňujících zdraví jedné generace dětí v Jihomoravském kraji zveřejněna. Do mezinárodní studie ELSPAC, která měla za cíl popsat faktory ovlivňující zdraví a vývoj dětí a adolescentů, se zapojilo šest evropských zemí. V Česku vyplňovalo dotazníky přes sedm a půl tisíce rodin. Během dvaceti let z ní z různých důvodů odstoupily na dvě třetiny respondentů. Přesto předběžné analýzy ukazují, že kohorta ELSPAC je podle základních demografických ukazatelů reprezentativním vzorkem populace. Jedinečnost studie je mimo jiné dána provázáním dat z různých zdrojů a období. Sesbíraná data, jejichž potenciál nebyl ještě zcela vyčerpán, mohou posloužit ke sledování faktorů ovlivňujících lidské zdraví nejen z hlediska lékařského, ale také psychologického, sociálního nebo ekonomického. „Máme v  plánu sledovat účastníky původní studie dál a navázat na ni novým šetřením. Chtěli bychom získat i zcela novou kohortu, tedy skupinu, těhotných matek a sledovat je a jejich děti během let. Rádi bychom sbírané údaje doplnili také o biomarkery ze vzorků krve, slin a pupečníkové krve,“ uvedla Štěpaníková. Biologické údaje totiž pomohou lépe sledovat vliv životního prostředí na vývoj dítěte a umožní také zkoumat vzájemné interakce různých faktorů. „Dá se například předpokládat, že člověk, který je vystavený velkému sociálnímu stresu, bude reagovat hůř na toxické látky v prostředí než člověk, který má malý stres,“ dodala socioložka. Ema Wiesnerová

39

Knihy Masarykovy univerzity

www.muni.cz/press | [email protected]

Gottfried Schatz: Za hranicemi genů. Eseje o našem bytí, o našem světě, o našich snech Světoznámý chemik a biolog Gottfried Schatz vybízí čtenáře k objevitelským cestám až na nejzazší hranice vědy. Ve svých úvahách se zabývá existenciálními otázkami typu „Odkud přicházíme?“ a „Vidíme svět každý jinak?“, stejně jako vysvětlováním původu železa ve vesmíru nebo záhadou magnetických krystalů, kterým vděčí pstruh duhový za to, že je schopen vnímat magnetické pole Země. V německy mluvících zemích se kniha stala bestsellerem, v nakladatelství Neue Zürcher Zeitung se dočkala již pěti vydání. Byla přeložena také do angličtiny, francouzštiny a řečtiny. Edice Poprvé v češtině, sv. 2. 2014, 120 s., 265 Kč. ISBN 978-80-210-6985-5

Rudolf Musil: Morava v době ledové. Prostředí posledního glaciálu a metody jeho poznávání Málokterá země se může pochlubit tak bohatou historií kvartérních výzkumů, především publikace nálezů fauny, flóry a tehdejšího člověka, jako Morava. Je to především díky tomu, že se nachází na přirozeném spojení mezi severem a jihem Evropy. Po celou dobu čtvrtohor proto sloužila jak rostlinstvu, tak i živočichům k sezonním i globálním přesunům. Zatímco nyní chodíme žleby Moravského krasu po asfaltových silnicích, není to tak dávno, co zde byly pouze úzké, klikaté lesní cesty, kde se na některých místech dva koňské povozy sotva vyhnuly. A co bylo ještě dříve? Na tuto otázku by měla odpovědět tato kniha. Chceme v ní ukázat, jak napínavá je paleontologická práce, čím vším se zabývají kvartérní studia a jaké, dosud neznámé, otázky bude nutné v budoucnosti řešit. 2014, 228 s., 450 Kč. ISBN 978-80-210-6364-8

Pavel Nepustil: Bez léčby to jde: Proces přestávání s pervitinem bez odborné pomoci Kniha se zabývá možnostmi ukončení dlouhodobého užívání návykových látek bez odborné pomoci. Zahraniční výzkumy dostatečně prokazují, že lidí, kteří se s těmito problémy vypořádají bez pomoci odborníků, je daleko více než léčených závislých. Tato práce je jednou z prvních, která fenomén tzv. přirozeného zotavení popisuje v českém prostředí, navíc u uživatelů specificky české drogy – pervitinu. Autor realizoval devatenáct narativních rozhovorů s bývalými uživateli pervitinu, sedm z nich detailně analyzoval a jejich jedinečné příběhy nabízí v této knize. 2014, 118 s., 225 Kč. ISBN 978-80-210-6754-7

Ivan Mrázek: Drahé kameny starověkých civilizací Drahé kameny jsou mistrovskými díly přírody. Jejich tajuplný třpyt okouzluje člověka od nepaměti. Nemalou měrou k tomu přispívá i prastará víra v magickou, uzdravující, obšťastňující a osvěcující moc kamenů. Pro svou výjimečnost a vzácnost bývaly symbolem bohatství a moci. Mimořádná krása drahých kamenů byla trvalým zdrojem umělecké inspirace výtvarně nadaných jedinců mnohých starověkých kultur, které zanechaly výraznou stopu na cestě k naší civilizaci. Nevšední vlastnosti jim vyhradily nezastupitelné místo ve starověkých dějinách lidstva. Kniha svým rozsahem reprezentuje ojedinělý souhrn současných znalostí o této problematice, ze kterého budou vycházet nejen odborníci na jednotlivé starověké civilizace, ale jež se stane středem pozornosti i pro zájemce o mineralogii nebo archeologii. 2013, 382 s., 680 Kč. ISBN 978-80-210-6122-4

Šárka Havlíčková Kysová: Hastábhinaja. Gesta rukou v tradičním divadelním umění Indie Kniha se zabývá tradičním indickým herectvím. Zaměřuje se na specifickou formu komunikace herce s divákem – na komunikaci prostřednictvím muder, jež jsou zpravidla charakterizovány jako symbolické pozice rukou. Jde o komunikaci mezi jevištěm a hledištěm prostřednictvím svébytného jazykového systému, který je schopen vyjádřit jakoukoli myšlenku i emoci. Výsledky výzkumu jsou založeny na staroindické i novodobé divadelní literatuře v sanskrtu, angličtině, případně francouzštině, především na poetikách a hereckých manuálech, a na současné praxi tradičního indického divadla či tanečních forem, jež autorka zkoumala v rámci výzkumné cesty po Indii – ponejvíce praxi kéralských divadelních aktivit, zejména divadla kúdijáttam a kathakali. 2013, 236 s., 300 Kč. ISBN 978-80-210-6406-5

40

ROČNÍK 2014/2015

Masarykova univerzita absolventům NEWSLETTER

KARTA ABSOLVENTA

Poslední novinky z univerzity, informace o nových vědeckých objevech či pozvánky na zajímavé akce přináší pravidelně Newsletter. Přejete-li si jej dostávat do vaší e-mailové schránky, zaregistrujte se do Absolventské sítě Masarykovy univerzity na www.absolventi.muni.cz anebo nám jen pošlete e-mail na adresu [email protected].

I když už jste studium ukončili, univerzitní výhody nezmizely nadobro. Stanete-li se držiteli Karty absol­venta, můžete nadále zdarma využívat služeb fakultních knihoven, pořídit si publikace vydané Nakladatelstvím MU se slevou či získat 50% slevu na aktuální výstavy Moravské galerie. A to nejsou jediné výhody, které karta přináší. Aktualizované informace najdete na www.absolventi.muni.cz/karta.

www.absolventi.muni.cz/karta www.absolventi.muni.c cz/karta

www.absolventi.muni.cz bsolventi.muni.cz

ABSOLVENTSKÉ PRŮZKUMY

Webové stránky pro absolventy nabí­zejí aktuální informace a archiv dosud vydaných materiálů pro absolventy. Nechybí na nich možnost zanechat vzkaz pro své spolužáky nebo se podívat na fotografie z akcí. I prostřednictvím těchto stránek nám na sebe můžete poskytnout kontakt – klikněte na odkaz dejte o sobě vědět v záložce absolventi.

Masarykova univerzita kontinuálně sleduje uplatnění svých absolventů v praxi a zjišťuje jejich názory na kvalitu poskytnutého vzdělání. Získávání zpětné vazby od absolventů se děje prostřednictvím dvou pravidelně realizovaných průzkumů Ukončení studia na MU – Ohlédnutí a perspektiva a Uplatnění absolventů MU v praxi. Průzkumy najdete na univerzitním webu.

www.absolventi.muni.cz enti.muni.cz

www.muni.cz/general/evaluation/graduates g g

ROZHOVORY VORY S ABSOLVENTY

FACEBOOK

Přečtěte si rozhovory s absolventy Masarykovy univerzity, které pravidelně přináší měsíčník MUNI a jeho online verze.

Pokud jste příznivcem nových médií, podívejte se na Facebook a staňte se fanouškem stránky Absolventi Masarykovy univerzity.

online.muni.cz cz

www.facebook.com/absolventi.mu

MASARYKOVA UNIVERZITA www.muni.cz