Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky! (J 14,10-11.) Pán Ježíš staví v těchto slovech do popředí nebeského Otce, ne sebe. Když na něj ukazuje, jakoby se sám stavěl do jeho stínu. Vysvětluje Filipovi, že kdo se dívá na něho, na Krista, ten vlastně vidí Otce. Kdo vidí skutky Pána Ježíše, je svědkem Hospodinova bezprostředního působení. Stojíme tu před tajemstvím Boží Trojice. Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý - tři osoby v naprosté a neoddělitelné jednotě. Každá z nich je plně Bohem, Pán Ježíš byl současně (kvůli naší záchraně) i plně člověkem. Už dvakrát jsme byli svědky toho, že Pána Ježíše v jeho řeči někdo přerušil. Nejprve Tomáš, potom Filip. Teď máme před sebou delší úsek jeho další souvislé řeči, která bude přerušena až ve verši 22.. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci. (J 14,12.) 12. verš patří k velmi zajímavých veršům Písma, skoro jakoby to ani nemohla být pravda. Že by Ježíšovi učedníci, a tedy i církev, měli konat větší skutky, než jaké dělal Pán Ježíš sám? Biblické verše je třeba vnímat v jejich bezprostředním kontextu i v kontextu celé Bible. Evangelium Janovo obsahuje i jiný výrok Pána Ježíše: Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. (J 13,16.) Co tedy znamená náš verš o větších skutcích? Církev, a to i úplně mladá církev, už žila a pracovala v jiných podmínkách, než v jakých působil Pán Ježíš Kristus. Už jenom proto, že na jejím počátku bylo vylití Ducha svatého o Letnicích. Pán Ježíš sám dal svým učedníkům schopnost potvrzovat zvěstované slovo i mocnými činy, to se odehrávalo už za jeho pozemského života. Když potom přišel Duch svatý, působil v mladé církvi i tímto způsobem. Ne ovšem podle přání jednotlivců. Apoštol Pavel upozorňuje, že ne všechno je pro všechny a že Duch svatý sám rozděluje věřícím dary ke službě podle svého vlastního uvážení. V čem byly skutky mladé církve větší než to, co dělal Pán Ježíš Kristus? Podívejme se už na první velikou událost církevní historie, na Petrovo letniční kázání. Apoštol Petr tehdy kázal tak, že Pánu Ježíši uvěřil veliký zástup, do svého života jej najednou přijaly 3000 lidí. A kolik pak přicházelo dalších zvěstovatelů! Historie misie - od prvních křesťanských svědků až po současnou dobu - jaký to je úžasný příběh! Záchrana duše pro věčnost je větší zázrak, než sebezázračnější uzdravení těla. Budete mi svědky (Sk 1,8.) - to byl úkol, který Pán Ježíš své církvi odkázal při svém odchodu k Otci. Ježíšův návrat do nebe otevřel možnost příchodu Ducha svatého, který zahájil naprosto novou etapu zvěstování Boží milosti. Vnesl do světa novou sílu, o jejích důsledcích čteme už ve knize Skutků, kde je psáno: Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse. (Sk 2,47b.) Tak to bylo na počátku a - díky Bohu - tomu tak je na mnoha místech světa dodnes. Je to dílo Ducha svatého, ale nechceme přehlížet, že si k němu Pán Bůh volá i lidské spolupracovníky. Lidská ochota je důležitým faktorem při budování Božího království. A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec
oslaven v Synu. Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním. (J 14,13-14.) Tyto verše je třeba číst v přímé souvislosti s verši předcházejícími, a to ve dvou ohledech. Především, ty ještě větší věci, o kterých v nich byla řeč, jsou výsledkem modliteb. Pán Bůh má moc udělat cokoli, ale mnoho věcí nechce dělat bez nás. Proto čeká na naše modlitby, na náš projevený zájem. Modlitební zápas za evangelium je dnes často zanedbáván. Začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to - jestliže toužíme po růstu Božího království, máme krásnou možnost, můžeme a máme se modlit. To druhé, to je vlastních obsah citovaných veršů. O co v nich Pánu Ježíši jde? Výslovně to v nich říká: Aby byl Otec oslaven. O co jde v našich modlitbách? O naše bezpečí, o naše jistoty, o naše pohodlí, o náš pokoj či spásu. O to všechno Pána Boha prosit můžeme a máme, ale neměli bychom přehlížet, že se v takovém případě nacházíme v jiné oblasti, než o jaké mluví náš verš. Jestliže v citovaném verši Pán Ježíš slibuje vyslyšení modliteb, nemůžeme přehlédnout, že mu jde o oslavení Otce. Pouze stejně motivovaná modlitba může být ve smyslu našeho textu vyslyšena. Podobnou podmíněnou formulaci slyšíme i z následujícího verše: Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; (J 14,15.) Zkusme se zamyslet nad tím, co nám tyto tři verše chtějí povědět. Co to znamená, modlit se ve jménu Pána Ježíše Krista? Znamená to bezvýhradně se postavit na jeho stranu, připojit se k němu a být s ním zajedno. Pak ovšem stojíme a prosíme v jeho zájmu, ne v našem. Pán Bůh slyší moje prosbu ne proto, že jsem Pavel Vopalecký či Vernon McGee, nebo kdokoli jiný. Pán Bůh slyší, protože naše modlitby k němu přicházejí ve jménu Pána Ježíše Krista. Potom to není prázdná fráze, když těmito slovy svou modlitbu začínáme nebo končíme. Mluvili jsme o Kristově touze oslavit nebeského Otce. Jestliže se modlíme ve jménu Pána Ježíše a k Boží slávě, pak neprosíme sobecky jen o něco pro sebe. Jde nám o jeho zájem. Tím se ale sami stáváme otevřenými pro spolupráci s Pánem Bohem, učíme se poslušnosti. Poslušnost Božích přikázání je praktickým projevem naší lásky k Pánu Ježíši Kristu. Nedbalý křesťan nemůže říkat, že svého Pána miluje, jeho skutky ho pak usvědčují ze lži. Jistý kazatel kázal jednoho večera ve shromáždění, kde ho místní kazatel ho na jednu přítomnou mladou dámu. Bývala prý dříve velmi aktivní křesťankou, ale pak ji přitáhly pozemské zájmy a přestala se v křesťanském prostředí objevovat. Toho večera se ve shromáždění objevila poprvé po dlouhé době. Hostující kazatel v ten večer kázal na text evangelia, o kterém právě mluvíme, tedy na 13. až 15. verš 14. kapitoly evangelia podle Jana. Ona dáma byla kázáním dotčena. Přišla se kazatele zeptat, jak mohl lidem říkat, že modlitby ve jménu Pána Ježíše Krista budou vyslyšeny. Kazatel se jí na oplátku zeptal, proč se jí to tak dotklo. Vyprávěla mu příběh svého života: Měla kdysi velmi nemocného tatínka. V době, kdy byl u něho lékař, klečela tato žena dole v pokoji a s odvoláním na naše verše prosila ve jménu Pána Ježíše za otcovo uzdravení. Když pak lékař přišel za ní, oznámil, že tatínek právě zemřel. Svoje vzpomínky ukončila tato žena slovy: A teď mi povězte, jak Bůh dodržuje svoje sliby? Náš kazatel se jí tehdy zeptal, jestli někdy četla i následující verš: Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání. Pokračoval pak otázkou: Jak by to vypadalo, kdybyste našla šek, vystavený na něčí jméno, a vy byste se pokusila ho
vybrat? Přitom byste ten šek podepsala jménem, na které byl vystaven, tedy zfalšovala cizí podpis. Ona odpověděla: To by byl přece podvod! Kazatel pokračoval: Přesně stejné je to i s modlitbou ve jménu Pána Ježíše. Jestli není vyslovena v jeho zájmu, je to podvod. Modlitba v Ježíšově jménu předpokládá i naši celkovou poslušnost a poddanost Božímu vedení. Ona žena pochopila, jak vzdálená byla její zjednodušená představa biblickému chápání modlitby ve jménu Pána Ježíše, i kolik zůstávala ve svém vzdoru Pánu Ježíši dlužna. Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky - Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude. (J 14,15-17.) Vracíme se ještě k verši o lásce k Pánu Ježíši Kristu. Láska mezi člověkem a Bohem, tedy Boží láska k nám, která našla svoji odezvu v lidském srdci, má jeden nesmírně významný důsledek. Přivádí na svět Ducha svatého. Duch svatý působil na světě i před Letnicemi, ale jen někdy a jen v některých lidech. Od jeho seslání církvi se ale objevilo něco nového. Od té doby je Duch svatý uprostřed církve, v srdcích věřících křesťanů. Slovo Přímluvce je v původním textu vyjádřeno termínem Parakletos. Para znamená být někomu po boku, kletos je povolaný. Přímluvce je tedy v tomto smyslu někdo, kdo je povolán, aby stál blízko mne, aby mi byl po boku. Slovo jiný neznamená někoho zcela odlišného, ale někoho, kdo je sice jiný, ale stejné podstaty, stejného druhu. To je z řeckého textu naprosto zřejmé. Pán Ježíš takto slíbil svým učedníkům příchod Ducha svatého. Nazval jej Duchem pravdy, protože Duch svatý člověka uvádí do Boží pravdy, dává mu jí porozumět. Odhaluje věřícím křesťanům smysl Božího slova. Bez něho by zůstala Bible jen historicky zajímavou knihou, s ním je knihou živou. Svět Ducha svatého nepřijímá, vlastně ani nevidí, ani nezná. Vnímá ho stejně, jako já vnímám třeba magnetické pole. Není žádné pochyby o jeho existenci, ale já je prostě nevnímám. Duch svatý se stane zřetelným teprve těm, kdo prožili pokání, odpuštění hříchu, kdo přijali Pána Ježíše Krista. Duch svatý totiž především vyvyšuje Krista v očištěném lidském srdci. Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám. Ještě malou chvíli a svět mě už neuzří, vy však mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás. (J 14,18-20.) Co to bude za den? Nebude, ten den už byl! Pán Ježíš tady mluvilo Letnicích! Od té doby věřící křesťané vědí, že Pán Ježíš je ve svém Otci a na druhou stranu i ve svém lidu, a že i oni sami jsou v Kristu. Vy ve mně - to je spasení. Být v Kristu znamená být zachráněn. Buď jsem svou vírou v něm, nebo jsem mimo něho se všemi svými hříchy. Jsem-li v Kristu, vidí Pán Bůh jeho spravedlnost a ne můj hřích. Jsem v Kristu skryt, schován před každou hrozbou spravedlivého trestu za moje hříchy. Moje vina byla přenesena a smyta. Já ve vás - tady jde o posvěcení, o náš křesťanský život. Žije ve mně Kristus? Apoštol Pavel napsal: Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. (Ga 2,19b-20.) Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho,
kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat. (J 14,21.) Neříkejme, že milujeme Pána Ježíše Krista, jestli ho neposloucháme. Láska, to není jenom povrchní cit. Pán Ježíš stojí o opravdový vztah, který ovlivní celý náš život. Slibuje, že se poslušnému následovníku dá poznat. Tady nejde o příslib nějakého zvláštního zjevení! Pána Ježíše poznáváme za různých životních okolností, uprostřed všedních situací. Tak se to stávalo i jeho žákům, když spolu s ním prožívali ona tři učednická léta. Tím prvním a nejdůležitějším zdrojem poznání Pána Ježíše je ale bezpochyby Bible, Boží slovo. Tam je Kristus nejen vykreslen z těch nejpodstatnějších stran, tam je dokonce osobně přítomen, vždyť on sám je Božím slovem! Je to jistě přítomnost duchovní, nepopsatelná, ale dá se velmi dobře prožít. Řekl mu Juda, ne ten Iškariotský: "Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu?" Ježíš mu odpověděl: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. (J 14,22-24.) Judovi něco nešlo do hlavy. Stejně jako tehdy asi všichni Židé čekal, že se Mesiáš veřejně prokáže před celým národem i světem a ujme se pozemské vlády v Izraeli. Čekal to i od Pána Ježíše, věděl, věřil, že on je Mesiášem. K tomu ale bylo třeba, aby se Pán Ježíš dal světu poznat. Teď slyší, že se Pán Ježíš dá poznat tomu, kdo ho miluje. Tomu nerozuměl. Vždyť kdo Pána Ježíše miluje, ten ho už zná, proč by se mu ještě měl dát poznat? O co ti ostatní? Co svět? Juda tu před námi stojí jako první misionář, zapálený pro zvěstování Krista nevěřícímu světu. Odpověď Pána Ježíše je obsažena v celém zbytku 14. kapitoly: Láska ke Kristu, spolu s poznáním Pána Ježíše musí být nutně spojena s poslušností jeho slova - to je obsahem naposledy citovaných veršů. Svět totiž nemůže poznat Krista jinak, než prostřednictvím jeho následovníků. Pouhé slovní vyznávání, byť by bylo sebehlasitější, nebo příslušnost k některé církevní denominaci - to samo o sobě nemá valnou cenu. Výrazem naší lásky ke Kristu je naše poslušnost. Poslušnost vyjádřená praktickým životem. A tady se mohu ptát sám sebe: Jaké místo Pán Ježíš v mém životě zaujímá? Jaký prostor jsem ochoten mu poskytnout? On za mne dal všechno. Co dám já jemu? Toto vám pravím, dokud jsem s vámi. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. (J 14,25-26.) Pán Ježíš na svět nezapomněl. Své učedníky naopak systematicky připravuje na jejích službu světu. V tomto večerním rozhovoru ukazuje na budoucí příchod Přímluvce, Ducha svatého, kterým jim teprve dá schopnost věrohodného svědectví o Kristu. Připomene jim všechna jeho slova a navíc jim dá schopnost jim pravdivě porozumět. Nakonec - samo sepsání evangelií je krásným důkazem tohoto připomínání Ducha svatého. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí! (J 14,27.) Pán Ježíš se znovu vrací k potěšování a povzbuzování svých žáků. Pokoj, o kterém tady mluví, je pokoj, jakému člověk neporozumí. Je to pokoj důvěry v Boží blízkost i nadvládu nade vším zlým. Je to pokoj,
který křesťanští vězňové neztráceli ani uprostřed koncentračních táborů. Je to pokoj těch, kteří jsou srdcem i myslí podáni Boží vůli. Apoštol Pavel o tomto pokoji napsal: Pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. (Fp 4,7.) V posledních verších 14. kapitoly Pán Ježíš znovu mluví o závěru svého života a o svém odchodu z tohoto světa, ale ukazuje, že pro milující učedníky mohou být i tyto zlé události důvodem radosti: Slyšeli jste, že jsem vám řekl: Odcházím a přijdu k vám. Jestliže mě milujete, měli byste se radovat, že jdu k Otci; neboť Otec je větší než já. Řekl jsem vám to nyní předem, abyste potom, až se to stane, uvěřili. Již s vámi nebudu mnoho mluvit, neboť přichází vládce tohoto světa. Proti mně nic nezmůže. Ale svět má poznat, že miluji Otce a jednám, jak mi přikázal. Vstaňte, pojďme odtud!" (J 14,28-31.) Všimněme si, že v úplném závěru můžeme slyšet odpověď na Judovu otázku: svět má poznat... Pán Ježíš na svět nezapomněl, ale žádné zvěstování Mesiáše byl nebylo možné, kdyby on sám nejprve nenaplnil svůj úkol. Teprve kříž, smrt a vzkříšení otevřou dveře misii. I začátek křesťanského zvěstování potřeboval svůj čas. Už nebude mnoho příležitostí, aby Pán Ježíš mohl se svými učedníky mluvit. Už za několik hodin přijde ozbrojený zástup, aby ho zajal. Jeho přátelé se v hrůze rozprchnou. Před Pánem Ježíšem byly chvíle posledního zápasu se satanovým pokušením v Getsemane, a pak utrpení a smrt na kříži, kdy ponese hřích celého světa. Tam dokonale prokáže svou svou lásku k Otci i ochotu k poslušnosti a završí své pozemské poslání.
