zpravodaj Spolku přátel krásného slova
1–2/2011
Byl to takový mykologický fotožert, prozradil houbař, výtvarník a esejista Jaroslav Svoboda
Povídání o superhoubě,
Z obsahu vybíráme:
která se dostala až do finále Jak kapka poezie nikoho nezabila Pravidla 2. ročníku Škrabodílen
ŠKR ABOPIS Vydává Spolek přátel krásného slova Náhon 105 500 09 Hradec Králové IČ: 26622203 Vychází 4 x ročně jako e-zin. Ev. číslo MK CR E 20442 Toto číslo vyšlo 31. 1. 2012 Redakce: Zuzana Hloušková e-mail:
[email protected] Redakční rada: Zuzana Hloušková Lukáš Vaníček Tomáš Koloc Sazba a korektury: Jaroslav Svoboda Obálka a ilustrace: Jaroslav Svoboda Fotografie: archiv SPKS a SVČS Časopis vychází s podporou Města Hradec Králové
EDITORIAL Milí čtenáři, přinášíme vám náš spolkový zpravodaj znovu a v obnoveném kabátku. Doufám, že budete s touto změnou spokojeni a budete mít chuť setkávat se s námi častěji. Přispěvateli jsou především sami členové našeho spolku. Nevyhýbáme se však ani zpravodajství o aktivitách okolo nás a určitě zamýšlíme tuto složku ještě více posílit. V tomto čísle také najdete zajímavý rozhovor s velkým mystifikátorem Jaroslavem Svobodou, o kterém česká společnost jistě ještě mnoho uslyší. Rádi bychom se v příštích číslech věnovali více otázkám tvůrčího psaní. Často se tvrdívá, že se psaní nedá naučit, jiní zase argumentují, že kultivovat talent lze u začínajícího spisovatele stejně jako u hudebního či výtvarného adepta. Pravda je, že jen těžko rozsoudíme, zda se zdařilá literární díla rodí jen z neuchopitelné inspirace, nebo díky ovládnutí sady osvědčených pravidel. Právě umění osvojit si ono literární „řemeslo“ je a bude nosným tématem, které se jako pověstná červená nit povine dalšími čísly. Zuzana Hloušková
Spolkový potlach ve Vrbovci se výjimečně vydařil Ve Vrbovci na jižní Moravě jsme se sešli už podruhé a to první srpnový víkend. Televizní rosničky slibovaly déšť, vichřice a krupobití. To nám ale nevadilo, neboť sklípek Velčovských je vyhlouben bytelně ve stabilním podloží, horší byla skutečnost, že letošní vinobraní bylo ještě v nedohlednu a bylo nutné koštovat zbytky z loňské sklizně. Vinařský sklípek dával prostor i k činnostem spolkovým a literárním, takže hned první večer proběhla valná hromada spolku s volbou nového předsedy a nové rady sdružení. Došlo i na čtení ukázek z Tomášovy připravované knihy reportáží. V sobotu se počasí poněkud rozbrečelo, takže jsme mezi kapkami deště prohlíželi místní pamětihodnosti, hrady Cornštejn a Vranov nad Dyjí. Než jsme se v neděli rozprchli do svých domovů, ještě jsme se po cestě stavili v Moravském Krumlově a obdivovali obrazy Alfonse Muchy z cyklu Slovanská epopej.
První ročník Škrabodílen slavnostně ukončen Po tříměsíční práci v dílnách nakonec úspěšně absolvovalo 12 autorů a svoje uznání jim přijel vyjádřit předseda českého PEN klubu Jiří Dědeček. Slavnostní ukončení 1. ročníku Škrabodílen proběhlo ve středu 26. října 2011 ve Studijní a vědecké knihovně v Hradci Králové v rámci Setkání knihovnic a knihovníků a všech přátel krásného slova. V první části programu Spolek přátel krásného slova představil jednotlivé úspěšné absolventy Škrabodílen a ve druhé části došlo na již tradiční udílení titulů Knihovnice/Knihovník roku Královéhradeckého kraje a na křest publikace Knihovny v proudu času. Většina textů vzešlých z práce v dílnách byla uveřejněna v Literární příloze družstevního čtrnáctideníku Kulturní noviny, který byl zároveň hlavním mediálním partnerem. Ostatní texty se objeví např. ve zpravodaji Škrabopis, queerevue Ředkvičky, časopise ČD pro vás a internetovém časopise TopZine.
Jak kapka poezie nikoho nezabila Cílem naší akce, zaštítěné sloganem „Kapka poezie nikoho nezabije“, bylo probudit uvadající zájem o poezii jako takovou a ukázat obyvatelům Hradce Králové, že poezie je stále živá. Členové SPKS vlastnoručně vyrobili více než 1000 ruliček v dárkovém balení. Ruličku a milý úsměv jsme v týdnu od 7. 11. do 14. 11. rozdávali prostorách Univerzity Hradec Králové, v AC klubu, ve Studijní a vědecké knihovně, na hlavním vlakovém nádraží, na úřadech, v obchodních domech. Každá rulička obsahovala ukázku z básnické tvorby našich členů, celkem 16 různých druhů. Dokud se svitek nerozbalil, nebylo možné poznat, jaká báseň uvnitř je. Na konci textu ještě stálo toto upozornění: „Ruličku nevyhazujte a předejte ji dál, komukoliv, kdo by z ní mohl mít radost!!! Poezie není mrtvá. Nepoužívá se jen na reklamní slogany. Může těšit, provokovat i rozesmutnit.“ Rulička číslo 16 však byla zvláštní. Jako na jediné totiž nebyl text, ale naopak prázdné řádky čekající na zaplnění. Tím jsme chtěli do celé akce zapojit i samotné čtenáře a vyprovokovat je, aby si sami zkusili napsat svou vlastní báseň. Z ohlasů se ukázalo, že poezie skutečně nikoho nejen nezabije, ale může naopak přinést radost do každodenního života. 2
aneb Povídání o superhoubě, která se dostala až do finále
Jaroslavu Svobodovi se někdy přezdívá hradecký Smotlacha. Napsal totiž velmi obsáhlou publikaci Houbotlas o houbách, které rostou v Královéhradeckém regionu, navíc doplněnou vlastnoručními ilustracemi, mapami a užitečnými recepty jak houby sbírat, sušit a vařit. Nyní se dokonce dopustil jednoho mykologického fotopodvodu, když do soutěže na serveru Hobby.cz uveřejnil snímek jeho „předka“, který v okolí Hradce nalezl obrovskou houbu. – připravil Lukáš Vaníček – Co vás vedlo k vytvoření této falešné fotografie? Nějak jsem na internetu narazil na zmínku o fotografické soutěži s tematikou hub, kterou pořádal internetový server HOBBY.cz a mobilní operátor Vodafone. Jejich nastavená pravidla fotosoutěže mi přišla jako degradace jakéhokoli pečlivě provedeného fotografického počinu. První můj dojem byl, že se tu snaží zviditelnit firmy HOBBY.cz a Vodafone, a to za cenu propagace amatérských (i když třeba s dobrou vůlí a láskou focených) fotografií. Velikost fotografie nesměla přesáhnout 300 kilobitů, což shodí obrazovou úroveň jakékoli fotky. Tak jsem se rozhodl zviditelnit neprofesionálnost soutěže tím, že jsem „objevil“ kdesi na půdě fotografii jakéhosi mého předka, kde je on vyfocen s několika kamarády a s obrovským a trochu „ožraným“ hřibem, fotku jsem „naskenoval“ a poslal do soutěže s komentářem, že houbu našel můj
k optimistickému závěru, že pokud dovedeme pochopit legraci, není to s námi ještě tak zlé.
Jaroslav Svoboda
předek v okolí Hradce Králové a patrně půjde o hřib smrkový. Byl to takový mykologický fotožert, taková legrácka. Když jsem fotku e-mailem do soutěže poslal, posléze jsem na tuto legrácku v návalu práce zapomněl. Sledoval jste poté diskusi, kde přispěvatelé hodnotili (mnohdy nelibě) váš výtvor. Pokud ano, jak to na vás působilo? Legračně. Bylo zajímavé, jak někteří diskutující reagovali tvůrčím způsobem a moji smyšlenou historku ještě dále doplňovali, až pomalu začali vymýšlet úplně nový mýtus: „Ta houba na fotografii z r. 1930 je samozřejmě skutečná, kterou nalezl bratranec Járy Cimrmana, když si krátil cestu křivoklátskými lesy do Lán, poněvadž byl pozván na pracovní poradu ke svému příteli T. G. Masarykovi.“ Vyloženě negativní reakce jsem tam nalezl jenom dvě, což mě dovádí
Ukázka další práce z mystifikační dílny Jaroslava Svobody 3
Na obrázku je houba okousaná. Při této velikosti by ji muselo okousat buďto stádo slimáků anebo přinejmenším medvěd. Čehož si všimli i komentátoři a domnívali se, že ji okousal mastodont. Byla to záměrná stopa pro odhalení podvodu, nebo jste si to neuvědomil? Popravdě jsem zprvu na nějaké pokousání obřího hřibu nebral zřetel, neb jsem předpokládal, že takováto koláž je odhalitelná na první pohled. Jak vyplývá z některých příspěvků v diskuzi na webu, tak se v tom okousání vlastně skrýval velký fabulační potenciál, což mě pak při čtení reakcí velmi pobavilo. Jak dlouho jste obrázek vyráběl? Asi patnáct minut, v počítači (když víte jak) jde všechno rychle. Přál byste si nalézt takhle velkou houbu? Proč ne? Jen nevím, jak bych si ji z lesa odnesl. Mimochodem, obrovské houby existují. Jedna z největších je termitovník obrovský (termitomyces titanicus), roste v Africe, vypadá trochu jako žampion nebo bedla a klobouky mu běžně dorůstají do velikosti až 100 cm... Děkuji za rozhovor. Jaroslav Svoboda • absolvoval Střední průmyslovou školu kamenickou a sochařskou v Hořicích a Univerzitu Hradec Králové (obor Učitelství výtvarné výchovy a občanské nauky); • působí jako učitel výtvarných, počítačově-grafických a společenskovědních disciplín na Střední škole aplikované kybernetiky v HK; • je zakládajícím členem Spolku přátel krásného slova a jeho dvorním grafikem a ilustrátorem; • esejisticky publikoval např. v časopisech Prométheus, České listy, Revue PROSTOR, Zájmy a záliby a Svět hub; • v rámci vlastní literární tvorby se věnuje především žánru sci-fi a re-pre.
– napsal Pavel Pešát –
– připravil Jan Hloušek –
Podzimní umělecký maraton pořádá Středisko východočeských spisovatelů již sedm let. V rámci maratonu probíhá od září do prosince na území východních Čech řada uměleckých akcí, jako jsou autorská čtení, besedy, udělování cen, vernisáže výstav, křty knížek a hudební vystoupení. Jedné z nich jsem se zúčastnil i já sám. Bylo to autorské čtení, které proběhlo 20. října 2011 od 17 hodin v Městské knihovně v Týništi nad Orlicí. – připravil Pavel Pešát – Ve výstavním a přednáškovém sále se sešly asi dvě desítky přátel krásné literatury, větší část posluchačů patřila ke generaci seniorů. Úvodním slovem přivítala přítomné posluchače a autory paní ředitelka Jarmila Vášátková a řekla, že je ráda, že se každoročně maraton v Městské knihovně v Týništi nad Orlicí koná. Nejdříve měli posluchači možnost slyšet delší psychologickou povídku Lubomíra Macháčka, následovala autorská čtení dvou kratších povídek a jedné básně Marie Ungrádové a dvou mých povídek. Četl jsem povídky ze svého cyklu o dětech z dětského domova. Poté přítomní autoři odpovídali na dotazy posluchačů, týkající se především jejich tvorby. Závěrečným slovem se s přítomnými opět rozloučila paní ředitelka. Jednalo se podle mě o velmi příjemný večer. Posluchači projevili svůj zájem o krásnou literaturu v podobě mluveného slova i chuť porozumět lépe i pocitům a myšlenkám autorů, a to nejen těm, které zachytili ve své tvorbě. Za zpětnou vazbu je jistě rád každý autor, i když se někdy dozví i nemilé věci – jistě, ale s kůží na trh hold jde každý.
CO JE STŘEDISKO VÝCHODOČESKÝCH SPISOVATELŮ? Středisko východočeských spisovatelů (do roku 2011 Východočeské středisko Obce spisovatelů) bylo konstituováno jako dobrovolná profesní organizace nejen spisovatelů, ale i umělců z jiných oblastí a jejich příznivců. V současné době má více než sto řádně registrovaných členů. Jeho činnost je rozdělena do čtyř oblastí – Hradecko, Pardubicko, Orlicko a Vysočina. Předsedkyní sdružení je Marcella Marboe. Členové organizace vykazují bohatou vlastní publikační činnost, ale organizují i radu společenskokulturních akcí: besedy, literární večery a čtení, divadelní představení, odborné přednášky, literární i výtvarné soutěže, křty knih, vernisáže apod. Autoři vystupují v pořadech pro rozhlas a televizi, publikují v denním tisku, píší recenze a odborné texty, zúčastňují se práce v nejrůznějších porotách. Organizují také periodicky se opakující koncipované akce, k nimž patří právě Maraton východočeských spisovatelů, konaný letos pod záštitou pardubické primátorky Štěpánky Frankové. 4
Dříve si lidé cenili výhradně hmotných statků materiální povahy. Výtvorů lidského ducha si lidé začali cenit až v dobách relativně nedávných. S přeměnou tradiční agrární společnosti na společnost industriální a posléze informační si stále více ceníme informací a myšlenek, kterým poskytujeme stále důkladnější ochranu. Dnes už není možné beztrestně kopírovat či opisovat cizí díla. Z tohoto důvodu by každý autor, který chce svoje myšlenky veřejně publikovat, měl znát, jaká práva v České republice má, co požívá ochrany a jak se této ochrany případně domoci. Základní právní normou, která upravuje ochranu práv autorů, je autorský zákon č. 121/2000 Sb. Širší základ pak představuje Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1886. AUTOR je podle tohoto zákona fyzická osoba (člověk), která vytvořila literární dílo. Za autora se považuje osoba, jejíž jméno (popř. pseudonym) je obvyklým způsobem u díla uvedeno. LITERÁRNÍ DÍLO pak zákon definuje jako jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora, které je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické. Může být vyjádřené bud řečí, nebo písmem. Ochrana autorství se vztahuje nejen na dílo dokončené, ale i jeho jednotlivé vývojové fáze a části, včetně názvu a jmen postav. To znamená, že nesmíme do vlastního románu použít jméno postavy z cizího díla (např. detektiv Poirot či hobbit Bilbo Pytlík). Na druhou stranu námět, myšlenka, princip či metoda sami o sobě ochranu autorství nepožívají. Takže můžeme směle vzít motiv kouzelnické školy a princip boje dobra proti zlu, oboje autorsky zpracovat do nového příběhu dvou malých kouzelníků hledajících slabinu zlého čaroděje a žádné autorské právo paní Rowlingové tím neporušíme. V dalších číslech si povíme něco o licenčních smlouvách.
„Jedeme do zolo!“ volají děti z děcáku při cestě autobusem do Hradce. „Do zoo!“ opravuju je. Od mého upozornění neuplyne ani minuta a už Krokodýl Marta volá: „Huráá do zolo!“ Zmíněnými zvoláními projevují děti radost z výletu do ZOO i při cestě vlakem z Hradce do Dvora Králové. Abych mé kamarády zklidnil, vybízím je, aby se pokusili postupně volat na každého z nás, účastníků výletu do ZOO, jeho zvířecí přezdívkou. Každý jsme si ji vybrali dle vlastního uvážení už při cestě k autobusu. Snad nejvíc jsme se nasmáli, když se děti marně pokoušely vytvořit správný tvar vokativu přezdívky mé: „Nosorože!.. Nosorohu… Nosorožce!... To ne, tak nosorožíku!“ když už mi z těch chybných tvarů (patvarů) brněly uši, a tak jim prozrazuju, jak je to správně: „Nosorožče!“ Jenže tohle slovo jim zase nějak nešlo správně z pusy. Nedlouho po příchodu do ZOO přijdeme k výběhu pro slony. Venku jsou čtyři chobotnatci. Dva z nich se mezi sebou perou (vypadá to, že spíš z legrace), další otvírá tlamu a uchopí do ní horní okraj, určitě více než dva metry vysokých železných vrat, oddělujících venkovní výběh od pavilónu. Poslední ze slonů si omotal do chobotu jakýsi klacek. Pevně si ho chobotem drží a přední částí prodlouženého nosu si z něho olupuje kůru a hned si ji, rovněž chobotem, strká do tlamy. Slon, který držel ještě před chvílí v tlamě vysoká vrata, přichází na okraj ochranného příkopu, co nejblíže k nám. Když natáhne chobot směrem k nám, dělí nás a tohoto největšího suchozemského savce jen pár centimetrů. Ano, na jeho natažený chobot můžeme snadno dosáhnout. A tak všichni mí kamarádi i moje přítelkyně Lída začnou slona po chobotu nebojácně hladit. Zdá se, že slon na to čekal a dělá mu to dobře. Celý se chvěju při představě, že kdyby tu nebyl ochranný příkop, stačilo by nám udělat nanejvýš tak čtyři pět kroků a stáli bychom přímo před tímto obrem. A kolik kroků by v takovém případě stačilo slonovi, aby stál přímo před námi, nebo – nedej bůh – nás zašlápl? Dva nebo tři nanejvýš?
„Opatrně!“ napomínám děti i Plameňáka Lídu. „Mějte se všichni při dotýkání slona na dobrém pozoru!“ „Neboj se, on je hodný!“ snaží se mě uklidnit Krokodýl Marta. Že by uměla naše pětiletá kamarádka číst myšlenky tohoto obrovitého zvířete? Nechce se mi něčemu takovému uvěřit. Přesto mě její slova trochu uklidní. I já se odvážím si slona pohladit po jeho suchém, drsném chobotu. Je to naprosto úžasný pocit! Najednou jsem přesvědčen, že jsme se slonem děsní kamarádi, i když před ním nepřestávám mít nadále značný respekt. A tento přá-
telský kontakt se slonem dodává určitě nejen mně pocit vlastní významnosti. Dívám se do jeho dobráckého oka. Určitě musí mít i tento zvířecí obr přátelské pocity, jinak by nám svůj chobot jen tak sám od sebe nenabízel k hlazení. Prohlížíme si i další zvířata, například gorily nebo nosorožce, která se sice také nechovají nijak nepřátelsky, ale všechna budí nejen svým výrazem značný respekt. Po alespoň dvou hodinách strávených prohlídkou zvířat se vydáváme konečně k safari, které má být pro nás zlatým hřebem dnešní návštěvy ZOO. Já a Lída cestou pokládáme našim kamarádům otázky o zvířatech. Například: „Co jedí opičky?“ Nebo: „Jak rozeznáme slona afrického od slona indického?“ U vchodu do safari zjistíme, že poslední autobus odjíždí už za pár minut. Není to moc velký autobus a je celý pomalovaný veselými barvami a jeho okna nejsou zasklená. Kromě pana řidiče a jakéhosi postaršího páru jsme v něm já, Lída a naši 5
kamarádi jediní cestující. Je docela chladno, do oken prší (což není koncem září tak neobvyklé) a řidič nám do mikrofonu sděluje, co právě vidíme. Obdivujeme kormorány, pastelově oranžové a růžové pelikány, buvoly, pakoně, muflony a spoustu dalších zvířat, která tu žijí na celém území safari docela volně jako jinde v přírodě. „Víš ty, Tygře, že v safari žijí i sloni, kteří občas napadnou i autobus a převrátí ho?“ snažím se dobírat si vážného Rudlu na sedadle přede mnou. „Opravdu?“ ptá se Rudla nedůvěřivě a já ho nechám ještě chvíli na pochybách, než mu přiznám, že jsem ho chtěl jen tak poškádlit. Najednou nám zničehonic vejde do cesty jakési veliké čtyřnohé zvíře s dlouhatánskými rohy. Zastaví se uprostřed silnice a překvapeně na nás zírá. Jako by říkalo: „Co tu pohledáváte, vy pitomci?“ Také řidič musí zastavit, aby zvíře nepřejel. „To majestátní zvíře, které vidíte,“ oznamuje muž za volantem, „je antilopa losí. Jedná se o největší žijící antilopu. Samec váží až jednu tunu.“ Spíše než tato informace nás zajímá, co budeme dělat, když se ta antilopa nepohne. Vtom vstane ze sedadla osmiletý a dost málomluvný Lev Filip a s pěstí zdviženou nad hlavou zahrozí: „Já ho vyženu, bejka!“ A světe div se! Antilopa losí se pokorně zvedne. Ještě jednou se na nás podívá, tentokrát vypadá její pohled dost přihlouple, a líně odkráčí z vozovky. A náš autobus opět vyrazí na cestu po safari. Já i Lída jsme si sice mysleli, že budeme během dnešního výletu děti více vzdělávat sami, ale i tak z něj máme dobrý pocit. Všichni jsme viděli spoustu zvířat a zažili nemálo dobrodružství. Navíc se také ukázalo, že děti umí se zvířaty leckdy komunikovat i bez hlubších znalostí o jejich životě. A také se i tentokrát potvrdilo, že mnohdy, všem plánům navzdory, je to především náhoda, co činí život tak nepředvídatelně krásný.
– napsal Vojtěch Erbrt – Desetidenní slavnosti se pomalu blížily ke svému konci. Slavnosti, které nikdy neměly upadnout v zapomnění. Hodovní síň se hemžila mladíky hrajícími na lyru, polonahými tanečnicemi, otroky s talíři plnými mořských pokrmů, ze všeho nejvíc však zpitými válečníky a jejich veliteli. Byla to právě dvacátá bitva, která byla záminkou nezřízeného popíjení vína a pokleslé morálky. Válečný triumf, jehož dosáhl bojechtivý král Tyrapos, nyní si užívající harém zhruba deseti sličných žen. Král, zpitý, olízl poslední kapku ze své číše a zvolal: „Marku, načni další sud!“ Sluha poklekl na kolena a dovolil si troufalou věc a sice podotknout, že poslední ukořistěný sud byl již naražen. Za tuto nepříjemnou zprávu čekalo Marka uštknutí hadem, což byla obvyklá smrt vzpurného služebnictva, kterou král Tyrapos rád přikazoval. K večeru si král nechal zavolat své rádce a bez okolků prohlásil: „Nudím se.“ Tuto větu královští mudrci a učenci vskutku neradi slyšeli, poněvadž to byla předzvěst další popravy. Jak obtížné bylo vytušit, co si jejich pán přeje! Sylvios, učený lékař a filosof, pověděl Tyrapovi o tajné hrobce poloboha, v níž je ukrytý jakýsi krystal, jenž lidem dává moudrost všech věků. Z tajemného sloupu čiší vědění natolik, že oslnivé světlo je samotnou příčinou bílého dne, zatímco v noci vyzařuje energii života k obnově našich vyhaslých sil. Tyrapos si umínil, že takový sloup vědění bude stát i v jeho paláci do příštího úplňku, tedy do zítřejšího dne. Rádci se opravdu činili. Povolali tisíce dělníků a mnohé umělce, aby během jediného dne postavili v královském chrámu tak obrovský mramorový sloup, jak si jej dokáže člověk vůbec představit. Tryskala z něho průzračně čistá voda, jež oslňovala oči přítomných snad na dvacet sáhů daleko. Král byl s nádhernou fontánou spokojen a tudíž Sylvia bohatě odměnil. Leč Tyrapovo nadšení velmi rychle upadlo, když následujícího večera přišel ke svému sloupu a tázal se, zdali má bojovat s Peršany, nebo vést tažení při břehu Nilu. Nedostalo se mu však
– napsala Anna Kuřinová –
– Tomáš Koloc –
žádné odpovědi, což ho natolik rozhořčilo, že ještě tutéž hodinu se svíjel Sylvios v agonii. Lékařova rada však králi utkvěla v paměti a rozhodl se onen sloup vědění vyhledat sám. Následujícího dne tedy svolal velitele své jízdy a zahájil jednadvacáté tažení. Co si umanul, to také dokázal. Měsíce hledal, měsíce se vyptával, až v Delfách vyzvěděl toto: Moudrost věků nalezneš tam, kde se země bohům klaní. Však marně budeš věčnost hledat, až pochopíš, sama rychle přijde. Král Tyrapos neváhal a vydal se k pohoří Olympu. K vrcholům, jež jsou sídlem samotného Dia, nejvyššího z bohů. Rozhodl se, že zdolá jeden vrchol po druhém, dokud nenajde onu hrobku s tajemným krystalem, v němž tkví zdroj veškerého života. Po tři úplňky pátral po nemožném, když pokořil poslední vrchol – horu Mytikas. Žádné tajné stezky, hrobky či cokoliv, co by upoutalo královskou výpravu, však nenašel. Tyrapos podlehl obavám, že zklamal. Vedl snad bezúspěšnou výpravu, z níž se má vrátit s prázdnou? Pokořen neúspěchem navrátil se zpět do Athén. Už to ale nebyl on. Věštba se naplnila. Celé Athény byly v pozdvižení, když se vrátil král, kterého dosud neznali. Rozvážný, klidný a s životem smířený Tyrapos. Celý palác očekával mnohadenní slavnost plnou všech možných lidských radostí, nic z toho se však nekonalo. Tyrapos pouze stroze prohlásil: „To vše jen marností jest.“ Den za dnem nevycházel z paláce, jak usilovně dumal nad tím, jak by nejlépe svá moudra předal lidem. Sedmý den vyšel pomalým stařeckým krokem ven, za tu dobu mu z tolika starostí, které ho najednou obklopily, zšedly vlasy a narostl vous. Cítil, jak velice zeslábl a jediné co udělal bylo, že zavolal k sobě kameníka. „Zvážil jsem, co bych vzkázal svým lidem a budoucím pokolením, jak bych jim předal veškeré své vědění. Napiš mi, kameníku, na můj náhrobek toto: NESPĚCHEJ!“ 6
Nevěstě Nevěsto, tobě rýmy běží tak pravidelně, jak když Homér psal sedě ve stínu za athénskou věží a tahal za opratě u dvojspřeží Kaliopé a Erató, které ho vyzývaly k sladkým hrám A je to pro mě staronové vzít jeho oprať a nechat se vést tím vozem, který táhnou lvové, salamandři a sokolové víly a ženy ve snu do nebes Zas do mě vchází stará síla bořit a stavět a být světa pán pán slova, v němž se vše počíná mraky a slunce, koňská hříva listy a větve oceán – Pavel Šefcík – Dr. Jekyll a Mr. Hyde Bestie se dostala na povrch Už to na mě zkusila tolikrát, avšak já jí raděj vždycky zdrh. Ted nemám důvod se jí bát, dokonce ji velmi rád uvítám. Vím dozajista, že ne navždycky Jen na nějaký ten čas, protože není možné v té pasti zmítán smát se jinak, než docela nelidsky. Ulehnu běsný do svého lože, s myšlenkou, že bude vše all right. Ráno snad Jekyll, ach můj bože pro dnešek stále Mr. Hyde. Bezmoc S BEZMOCÍ umírajícího brouka ze svého kupé do noci tupě koukám. Připadám si stejně jak ta titěrná mšice, jen malinká tečka uprostřed tlačenice. Tak málo prostoru, no to mě dost ubíjí tak už to vypadá, že mám klaustrofobii. A jako přídavek pocit bezvýznamnosti, studený mražení, že když zmizím ještě dnes nikdo ani nevzdechne, neštěkne ani pes.
Za oknem se střídala města s poli, pole Já jsem Ema, představila se Petrovi, s lesy, lesy s rybníky, rybníky s městy. aniž by potřebovala mluvit. NepotřeVšechno bylo rozmazané a vzdálené bovala otázky stejně, jako nechtěla někde za špinavými okny. Bylo to jako odpovědi. Stačily jim pohledy, úsměvy, vzpomínky. Také tak rychle míhaly v její gesta... nic víc. Petr se stal okamžitě jemysli, také byly tak rozmazané, nezře- jím přítelem, ačkoliv se vůbec neznali. telné. Nemůže se jich dotknout, přivonět Proč? zeptal se pohledem Petr, si k nim, nemůže je nijak ovlivnit. Prostě který to celé pochopil. Před pár lety jsou a budou tu navždy. měl také ruku připravenou na klice Na jednom ubíhajícím poli se pásly od dveří vlaku. Ale pak si to rozmyslel. krávy. Všude bylo mnohem víc krav Tak teď Emě docela rozuměl, i když ne než lidí. Krav, volů, slepic... Ale ta němá úplně. A tak, zatímco se oči ptaly, ústa zvířata nemohou za to, že jsou němá. mlčela a všechno schvalovala... Nebo To pouze lidé jsou němí, aniž na to mají se o to aspoň snažila. právo. Ačkoliv to není jejich povinnost. Emě byla ta nevyslovená otázka A ona to chtěla změnit. Vystoupí. Možná nepříjemná. Chtěla utéct před Pettiše, ale stejně to bude slyšet. Vždycky rovým pohledem, ale nebylo kam. se umírá pro malé věci, pro drobnosti (zbytečně, řeknou možná). A tak to má ředstavujeme úspěšné být. Protože pro velké věci se musí žít. „Kam jedete?“ zeptá se mladý absolventy škrabodílen muž sedící na protějším sedadle. „Do ráje,“ nervózně se pousměje. Možná je na tom víc pravdy, než si Nahmátla v kapse list papíru pečlivě připouští. Nebo si to idealizuje jako přeložený na čtvrtiny. Potřebovala vždycky. Podívá se do jeho šedých zkontrolovat, že věci na něm napsané nechápavých očí. ještě nepozbyly platnosti, i když „Eh... aha,“ znejistěl mladík. dobře věděla, že ne. V duchu četla něMožná si myslí, že dívka naproti je kolik prvních slov, které znala nazpablázen a tuhle její cestu vůbec nechápe měť: Někdy nevíš, kde jsi... (zatím). Asi chtěl slyšet něco jako „do Nedočetla. Snad ten dopis najdou, Lhoty k babičce“, ale tohle říct ne- uvažovala. Svůj první dopis Ema namohla, to by lhala. A ona lhát nechce psala, když jí bylo osm a byla se tří(neumí)? Ráj? Doufala, že je tohle slovo dou na výletě. Tolik se jí tehdy stýstak málo konkrétní, že ji alespoň v jis- kalo po mámě. Teď se s ní nadobro tém smyslu ráj opravdu čeká. Nechtěla, loučí. Jak rozdílné jsou ty dva doaby její (asi) poslední věta byla lží. pisy? Jak se Ema za těch pár let změPoposedla si trochu dál od okna nila! Mámu i celou rodinu měla stále a upřela svůj pohled na mladíkovy boty. stejně ráda, ale ten vlak se jí příčil Jmenuje se Petr, řekla si v duchu. Ke natolik, že jí to za to nestálo. Snad každé tváři si vždycky sama vymyslela ji pochopí. Spolucestující nejsou na jméno. A každé jméno mělo svou tvář. cestě to nejdůležitější...
P
Podívala se na Petra. Na chvíli ji napadlo, že by kvůli němu možná nemusela vystoupit. Ale tušila, že by to dopadlo jako vždycky. Svět je plný problémů, a ona má řešení. Možná to není nejlepší řešení, ale už jí to nikdo nebude vyčítat, protože o mrtvých se mluví jen v dobrém. Zároveň ji děsilo, že sama o sobě přemýšlí jako o mrtvé, ale teď už o sobě ani jinak přemýšlet vlastně nemohla. Vytáhla z kapsy list papíru a podala ho v náhlém vnuknutí Petrovi. Trochu se jí při tom třásly ruce. Snažila se to vysvětlit spikleneckým mrknutím. Petr rozuměl. Jako by celý život vůbec nepotřebovali řeč. Jako by slova byla zbytečná. Jako by všechno bylo zbytečné. A pro to nemá cenu žít, pouze zemřít. Tohle věděla naprosto přesně. Cítila to. A dokonce i Petr. Už ani on jí v tom, co chce udělat, nemůže zabránit. A tak se rozloučili. Zamířila ke dveřím toho smrdutého vlaku. Musela pryč, protože tady se dusila. Točila se jí hlava. Nevnímala, jestli vlak stojí nebo je rozjetý. Nemusela v sobě hledat tu odvahu, o které radši všichni mluvili jako o zbabělosti. Odvahu otevřít dveře. Nebyla to odvaha, byla to nutnost. Jen trhnout klikou a udělat jediný krok... Krok do ráje. Někdy nevíš, kde jsi, a nevíš, kde máš být ani kde chceš být. Natož kudy tam jít. A taky nevíš, co tam hledat a co s sebou. A co se sebou. Ema
O ŠKRABODÍLNÁCH Smyslem dílen je zachytit a rozvíjet zájem mladých lidí o literaturu vůbec a poskytnout těm nejtalentovanějším příležitosti k publikování na běžném časopiseckém, případně i knižním trhu. Jedinečnost dílen spočívá v systematické a komplexní práci s autory ve věku 15 - 25 let, kteří se mohou dílen účastnit bezplatně. Důraz je kladen především na rozvíjení umělecké různorodosti a pozornost je proto věnována také žánrům zábavné literatury, které zajímají současnou mladou generaci. Škrabodílny navazují na 10 úspěšných ročníků literární soutěže.
Anna Kuřinová (třetí zleva) při výkladu v dílně B 7
NABÍZÍME SPOLKOVÉ PUBLIKACE
PRAVIDLA 2. ROČNÍKU ŠKRABÁKOVÝCH DÍLEN TVŮRČÍHO PSANÍ
Originální houbařská příručka díky své populárně-vědecké části uvádí čtenáře do tajů a magie mykologické vědy. Kromě barevných ilustrací a fotografií je kniha proložena kreslenými anekdotami a minipovídkami z houbařského života. Nechybí ani přesné mapky výskytu jednotlivých druhů hub v okolí Hradce Králové a recepty na jejich zpracování.
1. Soutěže se může zúčastnit každý začínající autor ve věku od 15 do 25 let z Hradce Králové a přilehlých regionů. 2. Soutěž je vyhlášena ve 3 žánrových kategoriích: PR/Próza (sci-fi, fantasy, horor, pohádka, detektivka, črta, autobiografie, deník, dívčí příběh, historická povídka, humoreska), PO/Poezie (lyrika, epika, písňové texty), PU/Publicistika (reportáž, cestopis, fejeton). 3. Autor smí do soutěže přihlásit pouze jediný příspěvek, přičemž nevadí, pokud se již v minulosti účastnil jiné literární soutěže, musí se však jednat o dosud nezveřejněné dílo. 4. Rozsah příspěvku nesmí překročit 25 tisíc znaků včetně mezer. Příspěvky jsou přijímány v elektronické podobě, a to pouze ve formátu .doc nebo .docx. Maximální velikost souboru je 300 kB. 5. Práce se do soutěže přihlašují prostřednictvím webových stránek SPKS, kde autor řádně vyplní přihlášku a umístí svůj příspěvek. Uzávěrka příjmu příspěvků je 20. února 2012 do půlnoci. 6. Soutěž probíhá dvoukolově. V rámci prvního kola budou nejlepší příspěvky vybrány pro jejich dopracování prostřednictvím žánrových dílen tvůrčího psaní. Díla úspěšných absolventů obou kol budou prostřednictvím SPKS publikována a distribuována na knižní trh. 7. Soutěžní příspěvky jsou hodnoceny týmem porotců z řad členů SPKS. Mezi kritéria hodnocení patří: originalita, vkus, výpovědní schopnost, věrohodnost, jazyková správnost. Porotci mají právo přeřadit autora do jiné žánrové kategorie. Výsledky prvního kola budou zveřejněny nejpozději do 30 dnů od uzávěrky soutěže na webových stránkách SPKS. Na zveřejnění výsledků budou všichni autoři automaticky upozorněni. 8. Dílny tvůrčího psaní zahrnují 4 jednodenní semináře, které se uskuteční mimo pracovní týden v období březen – červen 2012 v Hradci Králové. Autoři s 90% účastí získají písemné osvědčení. Absolvování dílen tvůrčího psaní je pro autory vybrané do druhého kola soutěže bezplatné. Dílny povedou členové SPKS a hosté z řad českých spisovatelů, redaktorů a publicistů. 9. Soutěžící podáním přihlášky dává SPKS souhlas s publikováním přihlášeného/přepracovaného příspěvku (tj. poskytuje autorskou licenci), a to libovolným médiem jednorázově či opakovaně po dobu 18 měsíců. Případný výnos z užití autorského díla po tuto dobu náleží SPKS. 10. Soutěž je ukončena slavnostním veřejným pořadem spojeným s prezentací publikovaných příspěvků, který se uskuteční v říjnu 2012. Úspěšní absolventi Škrabodílen se zavazují tohoto pořadu zúčastnit. 11. Komunikace mezi organizátory soutěže a autory probíhá především e-mailovou formou, proto je důležité uvést do přihlášky správný a funkční kontakt. 12. Další informace ke Škrabodílnám lze najít na webových stránkách www.spks.info a také v e-zinu Škrabopis.
Román Čtyři klíče je poutavým příběhem o hledání a nalézání, vině a trestu, moci a zodpovědnosti, touze a nenaplněné lásce. Líčí nelehkou cestu osvobozeného démona, který dostal šanci napravit zlo, které napáchal, a pomoci zemi od hrozby nadvlády čarodějů. Jedinou překážkou k ovládnutí země jsou čtyři magické klíče, o které se strhne poslední rozhodující bitva. Obě publikace lze získat v knihkupectvích a v síti velkoobchodu KOSMAS. PŘEDSTAVUJEME PARTNERY Čtrnáctideník Kulturní noviny byl založen v listopadu 2009 Erazimem Kohákem, Jaroslavem a Janem Šabatovými, Evou Kantůrkovou, Táňou Fischerovou a Ivanem Hoffmanem a vychází pravidelně od června 2011. Věnuje se především společenskopolitickým a kulturním tématům. Vydavatelem je družstvo, jehož členové se spojili v ideji vytvořit periodikum, které má základ v občanské společnosti. Posouvá cíl svého snažení z běžných oblastí družstevních aktivit (řemesla, zemědělství, alternativní bankovnictví aj.), do prostoru mediálního. Inspirací se mu stal německý deník Die tageszeitung (taz), který funguje od roku 1978 a je dokladem toho, že i ve finančně náročném světě je možno zřídit kvalitně vedené a respektované médium, které nevzniká z vůle bohatého podnikatele či korporace, nýbrž z potřeby určitého prostředí. Důležitým momentem je demokratický mechanismus „jeden člen, jeden hlas“ bez ohledu na výši členského podílu. Projekt Kulturních novin lze podpořit vstupem do družstva, sponzoringem a nebo objednáním předplatného. Cena ročního předplatného (26 čísel) je 650,- Kč. V Královéhradeckém kraji lze noviny získat u jediného prodejce, kterým je Knihkupectví Horová a Maur v Náchodě. Další informace najdete webových stránkách www.kulturni-noviny.cz. 8
