Kapitola první
P
rvní, kdo mě nazval čarodějkou, byl můj otec, jemuž důvěřuji tak, jako vím, že včerejšek se stal a zítřek možná nepřijde. Řekl to láskyplným tónem, ale myslel to vážně. V pozdějších letech to někdy pronášel s náznakem vzdorné pýchy v hlase: „Moje dcera, čarodějka.“ Zavinila jsem si to sama tím, že jsem s veškerou surovou jistotou sedmileté holky, která je přesvědčena, že vidí věci ostatním skryté, varovala svého bratra Christophera, aby toho srpnového večera nejezdil se svým nejlepším kamarádem Benem do kina. Zasmál se, jak by to udělal každý bratr dvakrát starší než jeho sestřička, a řekl, že bych mohla dělat metafyzické veletoče. Vidím ho jako dnes: vyčouhlý mladík samá ruka, samá noha, v mých očích vysoký jako strom, navlečený do svého oblíbeného vyrudlého baseballového trika, které mu plandalo před odřené džínsy, a do okopaných hnědých bot. „Tak ahoj, ty malá mozkoškrabko! Na shledanou v posmrtném životě!“ zasmál se, když bral po dvou schody verandy k čekajícímu autu. Vzpomínám si, jak jsem ležela v dlouhé trávě v sadu na poli za naším domem, naslouchala cvrčkům, kteří o sebe neúnavně třeli hubeňoučké nožky, a čekala, až mi meteory povědí, že došlo k nejhoršímu. Zpočátku byla obloha klidná: jen nekonečno chladných hvězd a pár pomrkávajících planet v prázdnotě, jež si klestí cestičky tmou. Snad jsem si to vyložila špatně, doufala jsem. Jenže pak začalo nebe křižovat tolik létavic, že jsem ani nedokázala rozpoznat, která z nich mi milovaného smě-
8
MoRRow BRADfoRD
jícího se bratra odnesla. Když se celá louka pohroužila do ticha, i cvrčci přestali vyzpěvovat. Posadila jsem se a zalapala po dechu. Ach, jak jsem si přála vidět nad sebou místo toho oslnivého světelného představení jen nedozírnou černou plochu! Zdrcená vysvětlením, jež se mi nabízelo, jsem šla domů a zadními dveřmi se vplížila dovnitř. „To jsi ty, Kas?“ zavolala matka. Moje matka, která slyšela v sousedním okrese i myš zívnout. „Ne,“ šeptla jsem, protože jsem už nechtěla být já. Christopher se už nikdy nevrátil. A nevrátil se ani Ben, ani Benův otec, Rich Gilchrist, který u nás ve městě dělal starostu. Na pohřeb přišlo na pět set lidí. Tak už to bývá, když je člověk oblíbený místní politik a velitel dobrovolného hasičského sboru. A navíc vyznamenaný válečný veterán. Z oblasti táhnoucí se od corinthského okresu v zemědělské severní části státu New York přes řeku Delaware až do Pensylvánie přijela spousta chlapů v uniformách. Na silnici před hřbitovem stály falangy hasičských vozů blyštivých jako naleštěné zrcadlo. Po všech těch chvalozpěvech lidé plakali a pak začaly zvonit hrany. Byl to druhý veliký pohřeb v krátké době – Chrisova spolužačka Emily Schaeferová zahynula rok předtím, a ačkoliv úřady její smrt označily za nehodu, někteří lidé tomu verdiktu nevěřili a naše město se z toho stále ještě nevzpamatovalo. Zatímco tehdy jsme kráčeli na hřbitov za jednou rakví, letos tam po společné bohoslužbě putovaly hned tři: jedna přikrytá americkou vlajkou a dvě menší, bez ozdob, hned za ní. Dodnes mi zní v uších žalostné kvílení dud. Potom se na naši rozlehlou farmu sjeli rodinní přítelé a nerozlučná parta Christopherových kamarádů – Bibb, Jimmy, Lare, můj oblíbenec Charley Granger i zadumaný Roy Skoler, který se vyplížil ven, aby si dal čouda – všichni jedli ze švédského stolu, pili svařené jablečné víno a rozmlouvali spolu tlumenými šokovanými hlasy. Pokud jde o mě, já jsem se schovala nahoře. Měla jsem pocit viny a ztráty. A taky jsem měla vztek. Kdyby mě nebyl přehlédl
P R o u T KA Ř KA
9
jak pokosené lány, třeba to mohlo dopadnout jinak! Toho večera jsem se zabarikádovala v pokoji a celé hodiny jsem si vštěpovala do paměti bratrovu úzkou pihovatou tvář, jeho řezavý hlas, neohrabané manýry, chabé žerty, celou tu jeho christopherštinu, abych si ho dokázala v rozpadající se kolébce paměti uchovat co nejdéle. Místo abych tehdy v noci spala ve své posteli, ležela jsem na podlaze, vrtěla sebou v pohřebních šatech, neustále se převalovala a objímala panenku Millicent, která byla mou první důvěrnicí a imaginární mladší sestřičkou. Proč by měla truchlící sestra pohodlně spát, myslela jsem si, když jejího bratra nacpali úplně samotného do tmavé bedny? Ta představa mi vzala naději a hluboce mě zastrašila. Nechtěla jsem, aby byl můj bratr mrtvý. Nechtěla jsem být čarodějkou. Nebavilo mě dozvídat se, co se na tomhle světě asi stane, ještě dřív, než k tomu došlo. Moje schopnost předvídání byla jedna věc. Ale přesměrovat proud vůle mého bratra tak, aby se nesrazil s osudem, bylo stejně nemožné, jako kdybych natáhla ruku ve snaze chytit jednu z těch padajících hvězd, podržet ji na dlani a sfouknout. Stejně nebylo v mé moci dosáhnout toho, aby Christopher přežil, když ta ženská usnula za volantem, přejela do protisměru a čelně vletěla do auta Gilchristových. Stalo se to o novoluní. To znamená, že měsíc vůbec nesvítil. Matka se navzdory svému křesťanskému přesvědčení pohroužila do otupělé deprese a dlouho v ní setrvala. Když jsem ji oslovila mami, odpověděla mi jen někdy, častěji jen bezvýrazně hleděla skrze mě. Protože mi více pozornosti věnovala, když jsem jí říkala křestním jménem, tedy Rozálie, stal se z toho zvyk, který se ujal. Vzala si roční volno ze zaměstnání – byla učitelkou přírodních věd – a celé dny vykonávala dobrovolnou práci pro církevní sbor. Žádný dobrý skutek, ať už podávala jídlo v útulku pro bezdomovce, nebo prodávala v dobročinném výprodeji spojené metodistické církve, jí však klid nepřinesl. Ačkoliv jsem tomu nechtěla věřit, byly dny, kdy jsem cítila, že Christopherovu
10
MoRRow BRADfoRD
smrt klade za vinu mně. Kdybych se jí na to zeptala, což jsem neudělala, všechno by popřela, ale stejně se to skrývalo v bezděčném gestu, v tiché větičce, v zamlženém kradmém pohledu. Doopravdy vím, že se za mě modlila. Aspoň mi to řekla. Jsem však ráda, že se modlila potichu. Když se tak ohlížím zpět, je mi jasné, že jsem měla co dělat, abych se vůbec přinutila dýchat. Nebýt Christopherovy smrti, nejspíš by mě otec nevychoval právě takhle. Vzhledem k Rozáliině ztrápené nepřítomnosti jsme znovu objevili své pokrevenství. Byl příliš moudrý, než aby pohřbíval vlastní žal tím, že se ze mě pokusí udělat jakéhosi náhradního syna. Můj bratr, rozverný a družný, magnet pro setrvalý proud kamarádů, neměl se svou introvertní sestrou Kasandrou, jež si většinou dělala společnost sama, pranic společného. Nep se usilovně bránil tomu, aby si mě „christopherizoval“. A já zase neměla pocit, že ho musím manévrovat do pozice staršího bratra. Místo toho jsme si vystačili sami – něžný rodič a jeho mládě. Vozil mě do školy a zase mě vyzvedával. Spolu jsme si vařívali k večeři chilli ze tří druhů fazolí a zapečenou sekanou, když Rozálie přijela domů pozdě. Dychtivě jsme poslouchali jeho staré džezové desky a kašlali na populární hudbu, která se linula ze všech tehdejších rozhlasových stanic. o víkendech jsem vysedávala na vysoké stoličce vedle něj v dílně, což byla ve skutečnosti přebudovaná kůlna u domu, kde měl plno všelijakých udělátek, drátů, zařízení a nástrojů, krabic s rourkami skleněnými i gumovými, tisíce rozbitých domácích předmětů, které on, nebohý lidský Prospero, schraňoval na náhradní díly a používal k opravám všeho, co mu lidé vozili, protože to přestalo fungovat: bývala to rádia, traktory, opékače topinek, hodiny, zámky. Jednomu mládenci z místní kapely dokonce spravil klarinet. obdivovala jsem ho, že dokáže vzít do ruky jakýkoliv předmět v havarijním stavu a postará se, aby byl zase jako nový. Přestože jsem byla tak malá, v duchu jsem si říkala: on je poslední svého rodu, Kas. Neber to jako samozřejmost.
P R o u T KA Ř KA
11
Bratrova smrt mě zdrtila a fakt, že matka zmizela z našeho života, mě ochromil, zato otec, jehož jsem sice milovala už dřív, ale teď byl pro mě jako zjevení, mě inspiroval, hřál a dojímal. Ten člověk byl svým svérázným způsobem posedlý a geniální. Tohle jsem si myslela tenkrát a myslím si to i teď, po všech těch letech, jež od oné doby uplynula. Je ovšem potřeba říci následující: kdyby mě otec nevychovával právě takhle, nestala bych se věštkyní jako on. Třebaže Nep, což bylo zkrácení výstředního, ne-li přímo komického jména Gabriel Neptun Brooks, s takovou dovedností přetvářel rozbité ve funkční a třebaže byl tak spolehlivým manželem a otcem, narodil se také s talentem, který sahal daleko za hranice všech ostatních darů. V jeho rodině se ze strany otce vyskytovalo mnoho věštců. Všichni do jednoho to byli muži. Během posledního desetiletí jsem se stala první ženou v tomhle rodě, jenž nepřerušeně pokračoval od počátku devatenáctého století, tedy od časů, kam až se vůbec dal vystopovat náš rodokmen. To je moje požehnání, má zhouba a bez ohledu na mé vlastní děti i můj odkaz lepší či horší budoucnosti. A právě jako věštkyně jsem učinila ten objev na Hendersonových pozemcích. Než došlo k té příhodě u Hendersona, nikdy jsem se nebála být sama. Brouzdala jsem před úsvitem nebo po setmění po lese nebo po neznámých polích a nikdy mi to nevadilo. Jakožto dcera svého otce jsem znala zdejší květenu a živočichy stejně dobře jako jména vlastních synů. Nikdy jsem neměla obavy, že se ztratím, protože jsem se nikdy fyzicky neztratila. Ne na poli, ne při věštění. A kromě toho: obavy ještě nikdy nikomu nepomohly, aby se zas našel. Ne že bych nebyla zvyklá natrefit na něco neočekávaného. Tichý klid a pak náhle bodnutí objevu, ano, to jsou pro mě dva póly věštění. Moje věštění je pochopitelně samotářské řemeslo, práce toho druhu, jejíž součástí je, že člověk tráví fůru času jednak ve vlastní hlavě, jednak na nohách, přičemž rozpráví s neviditelným a někdy i nevysvětlitel-
12
MoRRow BRADfoRD
ným. Často jsem proutkařila na pozemku, kde jsem hledala pramen vody, nerostné ložisko či něco ztraceného, co chtěl někdo nalézt, a myslela si: Tudy nikdo neprošel celá desetiletí. Snad i staletí. Takže co tady, uprostřed nicoty, dělá ta napůl zakopaná vana s nohami ve tvaru zvířecích tlap s drápy? Kde je vůz, který jezdíval s tímhle osamělým kolem? Když si člověka najme někdo, kdo by se rád usídlil v nových končinách, občas ho to může zahnat hezky daleko do divočiny. Poté, co se v New Yorku zřítila „dvojčata“, zjistila jsem, že zkoumám stále pustší, drsnější neobydlené kraje pro lidi z města, kteří se hodlají přestěhovat, najít si thoreauovské útočiště ve vnitrozemí. Ale ještě předtím, mě vzhledem k tomu, že si tolik lidí razilo cestu do divočiny a osidlovalo venkov, místní žádali, abych obhlédla, jak to vypadá s tou či onou oblastí. Abych udělala rozbor, jaké je tam podloží a jaké jsou vyhlídky na vytvoření dalších waldenů v lesích. A nebylo nic zvláštního, že jsem se ocitala daleko od vyšlapaných stezek. Byl třetí květnový týden. Tehdy dopoledne pršelo. Páchnoucí rostlinky konopí byly pěkně vzrostlé a křehká lesní bylina zvaná indiánský tuřín komíhala ve stínu křovisek hlavičkami zakuklenými do kápí. Mamutí oblaka nad mou hlavou, lemovaná stříbrem a uhlovou černí, rychle a neúprosně táhla přímo na východ, směrem k pobřeží Atlantiku, ležícímu asi sto mil odsud. Na horních větvích poletovali hluční zpěvní ptáci, rehkové a pěnice. Drozdi, jež nebylo ani takhle nablízko vidět, spolu čile rozprávěli. Zeměměřiči zde skončili týden předtím, než jsem sem přišla já. Z větví visely jejich ostře žluté vlaječky – hranice stavebních parcel. Nacházel se zde asi čtyřsetakrový pozemek, jemuž jsem měla věnovat pozornost. Možná tady kdysi lovec stloukl pár prken nebo si nějaký dávný osadník slepil na zimu srub, který už se dávno rozpadl. Nyní se tenhle kus země stal domovem pro kojotí rodinky, černé medvědy, jeleny s bílým ocáskem, občas i pro plachou kunu. Husté pásy ja-
P R o u T KA Ř KA
13
vorů a vysokých jasanů ustoupily stinným plochám, ověnčeným planými borůvkami a oskerušemi. Nádherná země, kterou člověk neobdělal ani neposkvrnil, země sahající svými kořeny do dávných věků. Pomíjivý ráj. Ačkoliv jsem do údolí přišla poprvé, nebylo pro mě úplně neznámé. V rozeklaných útesech vysoko nahoře při východním okraji jsme s Christopherem mívali tajnou skrýš v jeskyni a koneckonců, pouhých pár mil chůze od téhle skalnaté rokle stál můj rodný dům. Můj klient, stavební podnikatel, měl v úmyslu vyhloubit zde rybník velký jako jezero, kolem něhož chtěl vybudovat enklávu luxusních domů. Skoro jsem se cítila provinile… ba ne, přiznávám: doopravdy jsem se cítila provinile, že tu na jeho pozemcích provádím výzkum, aby se tenhle nóbl švindl vůbec mohl uskutečnit. A aby se sem mohli nahrnout Jimmy Brenner se svými buldozery a Earl Klat s kvílící motorovou pilou a tahačem a natropit tady pořádnou spoušť. uřízla jsem si proutek; jen jsem tak šla a přitom jsem se trochu zasnila. Pokaždé, když jsem vycítila čisté místo, zastavila jsem se a rozhlédla, přestože proutek nereagoval. Proutkař, který ví, co dělá, si může ušetřit půlku času, jestliže odhadne, kde země vydává svou spodní vodu. Velký trs planého pórku odhalí místo, kde se pramen blíží k zemskému povrchu, bezmála stejně přesně jako kouzelná hůlka. Šinula jsem se houštím muchovníků a divokých rododendronů, které mi sahalo po pás a místy i po ramena. Vonělo to jako vydatný pramen – pach pohlaví a výkalů světa, jenž znovu procitá. Na konci křovinaté chodbičky, tam, kde se tyčil les a země se začínala ukazovat stále výrazněji, visela úzká záclonka z limetkově zelených a rudých poupat. Kousek ode mě vykřikl nějaký pták, nejspíš vlhovec. To bylo opět výmluvné znamení, že se zde nalézá přinejmenším slabý pramínek, poněvadž vlhovec s oblibou hnízdí na orobinci v mokřinách. Cítila jsem se dobře. Moje dvojčata byla ve škole. Letos chtěla jet na letní tábor, kde by mohla hrát baseball a pla-
14
MoRRow BRADfoRD
vat a zbavit se mě, a já jsem jim to hodlala dovolit. Pro nás tři to byla důležitá dohoda. Protože Jonáš a Morgan měli jet na stejné místo, věděla jsem, že budou v pohodě. Že tam na ně dohlédne někdo z rodiny. Pro mě to znamenalo, že zůstanu sama v prázdném domě, ale část mámy Kas – tak zněla jedna z mých nejméně oblíbených přezdívek, a že jsem jich měla požehnaně, od Andy po Asandru, jež mi dávali lidé, kteří se při hovoru se mnou vyhýbali vyslovit dlouhatánské jméno Kasandra – se na tuto vyhlídku těšila. Co si počnu s tím nenadálým volnem, jsem netušila ani za mák, odmyslím-li si dva letní školní kursy, jež mi na mou žádost odsouhlasil místní okresní úřad. Abych totiž mohla zaplatit klukům ten tábor, který jsem neměla v rozpočtu, potřebovala jsem nějakou práci navíc. Doučovací čtení pro pár mladších studentů a pokračovací vzdělávací kurs v mém oblíbeném předmětu, v řecké mytologii. Mohla jsem pochodit podstatně hůř, než že se budu pár měsíců spolu se svými staršími žáky toulat v odysseových stopách nebo s nimi rozebírat dvanáct Héraklových úkolů či příběh o Pandořině skříňce. Dokonce jsem měla v plánu pustit jim tu profláklou oddechovou klasiku Souboj titánů, s ručně animovanými kostrami, jež trhaně máchají meči, s dravými Kyklópy a obludnou Medúzou, která má místo vlasů hady. Pak se mi bez varování i bez zjevného důvodu změnila nálada – vlila se do mě černota a tekla dál přese mě i skrze mě. Bylo to, jako by přes horský hřeben přiletěla divá zlověstná bouře, aby mi zatemnila svět. Zčistajasna se mě zmocnil silný pocit tísně. Když o tom tak zpětně uvažuji, říkám si, zda jsem se nedala do pláče. určitě to ke mně probleskovalo skrze slzy, protože jsem vyšla z toho polehlého houští a vstoupila na okraj lesa. Dívka. Zhruba patnáctiletá. Na sobě měla bílou blůzku bez rukávů s oslňujícím vzorem z velikých tmavofialových květů, fantastických orchidejí či gardénií, těsně nad pupíkem zavázanou na uzel. Džínsová sukně jí sahala sotva ke
P R o u T KA Ř KA
15
kolenům. Byla bosá. Špičky chodidel ukazovaly od sebe v jakémsi volném relevé, jako když baletka strne v klasické první pozici. Vlnité vlasy měla načesané, takže jí půvabně splývaly na ramena, jako by se chystala na večírek. Visela tam s provazem kolem krku, nepohupovala se ve vánku, byla jen mrtvě nehybná jako kus olova. Na tváři jí utkvělo záhadně klidné, nesmiřitelné pousmání. Její světlé, prakticky bezbarvé oči zíraly utkvěle vpřed. Zdála se mi jaksi povědomá, ale to musel být omyl. V posledním záblesku naděje jsem si pomyslela: Kdepak, tohle bude jen panenka. Strašlivě dokonale vyrobená vosková figurína. Vypadá jako živá, až to člověka zmate. Její mučednictví bylo obřadné. Jako by šlo o ďábelský obřad nebo snad hrozný kanadský žertík. Zfetovaní pubertální uličníci z nedalekého města, kteří nemají na práci nic lepšího, než že uspořádají hnusný rituál a šikanují se navzájem uprostřed nicoty. Pak jsem se znovu zahleděla do té popelavé tváře: tohle nebyla žádná krejčovská panna, žádná atrapa. Ta postava nebyla nic jiného než dívka, která byla naživu snad minulý týden, možná ještě včera, a teď naživu není. Nedokázala jsem si pomoct. Vůbec mi to nemyslelo. Měla bych ji nechat na pokoji. Neměla bych se ničeho dotýkat. Tohle je koneckonců dějiště zločinu. Místo toho jsem ji šla obejmout. Lehoučká byla jako suchý stonek kukuřice. Jako svlečená kůže. Nebyla studená ani teplá. Sevřela jsem ji v náručí a řekla jí, že je mi to líto, že bych si z celého srdce přála něco pro ni udělat. Během té chvilky, kdy jsem jí ta slova šeptala, mi svitlo, že jsem možná v nebezpečí i já sama. odvrátila jsem oči od dívky a o kousek ustoupila od lesa směrem na mýtinu. otupěle jsem studovala stíny plazící se po zemi. Tu a tam z nich trčely výchozy glaciální krystalické břidlice. Po včerejším dešti zbyly mělké kaluže stojaté vody. Včerejší déšť! Její šatstvo bylo úpravné a suché, což znamená, že k oběšení nejspíš muselo dojít dnes dopoledne.
16
MoRRow BRADfoRD
Zachvátila mě představa, z níž se mi udělalo zle: že někdo stojí poblíž, pozoruje mě a rozhoduje se, jak se vypořádat s tímhle neočekávaným, nevítaným vpádem. Stejně jako on či oni jsem musela vymyslet, co dál. Zvolna jsem si začala rozechvělým šeptem hláskovat pozpátku slovo trpělivost – jedna z mnoha Nepových bizarních, leč rozumných metod, jak si má člověk pročistit hlavu, než se pustí do proutkaření. Jenomže tady nešlo o běžnou věštbu a já jsem si ještě nepřeříkala všechny hlásky, když vtom jsem si uvědomila, že svět kolem mě ztichl. uklidnilo by mě, kdyby se ozval ptačí hlas. Mezi stromy se nehnul vzduch, aby zaharašil pučícími větvemi a prvními lístky. umlklo pípání stromových žab, jemuž jsem předtím naslouchala. Ten temný příboj pocitů, který mě prve pohltil, se nyní přepnul do jiného rejstříku: začala jsem být ostražitá, soustředěná a podivně nezúčastněná. Náhle se zvedl větřík. Nejvyšší větve stromů zapraštěly jako rezavé hroty bran rozorávajících hlínu. obrátila jsem se na podpatku a zahleděla se směrem, odkud jsem přišla. Při jižním okraji křovinaté planiny vedla hustým podrostem k hájku třešňových stromů a železného dřeva úzká cestička, jíž jsem si dosud nevšimla. Jelení stezka, dovtípila jsem se. S touhle dívkou nemá nic společného. Znovu jsem se obrátila čelem k ní. Jaký nevýslovný děs musela prožít! A přece to nevypadalo, že se uškrtila. Působila šokovaně a zoufale, a přesto z ní čišel tajemný klid. Takhle jsem se víceméně cítila i já sama, ačkoliv jsem si v tom okamžiku nepřipadala ani tak klidná jako spíše prázdná, netečná. Zdálo se mi, že bych se jí měla ještě jednou omluvit – tentokrát za to, že ji tu nechávám samotnou. Její chodidla visela na vzdálenost stoličky nad zemí, pokrytou kobercem loňského suchého listí a krásných plazivých úponků plavuně vidlačky. Zvláštní, jak země kolem ní vyhlížela naprosto netknutá! Jako by sem tu dívku přenesl nějaký okřídlený tvor. Bez uvažování jsem se nahlas zeptala: „Je tu někdo?“
P R o u T KA Ř KA
17
Můj hlas zněl nicotněji než kdy dřív. Dutě, řezavě, bezmocně. Slabá jako napůl zapomenutá vzpomínka jsem zaslechla, jak na sebe volá rodinka sýkorek. Jejich zpěv podobný stříbrným zvonečkům, které v dálce odklinkávají hodiny, na mě naléhal, že je čas odejít. Nohy mě začaly odnášet z mýtiny. Měla jsem nejasný pocit, že mě kdosi pozoruje – buď to jsou živoucí oči, anebo ty její, klidné a vyčítavé. V jednom kuse jsem se otáčela, ačkoliv jsem s tím toužila přestat. Část cesty jsem utíkala. Pokud jsem si všimla, nikdo mě nepronásledoval. Vedle zpevněné polní cesty pořád ještě parkovalo moje auto. Pohled na tu obstarožní dodávku značky Dodge, která jako sůl potřebovala nové brzdy a válce, měla najeto více než sto tisíc mil a už byla zcela neprodejná, ve mně vzbudil tak silný pocit útěchy, že mi to přišlo až pošetilé. Vydrápala jsem se do kabiny a nastartovala. I kdybych nakrásně vlastnila mobilní telefon, stejně tady nebyl signál. farma Statlmeyerových, jež se v dobách, kdy se zde usídlili první lidé, rozkládala na tisících akrů, představovala venkov v ryzí podobě. Přestože si spousta stavebních podnikatelů čile vyhrnovala rukávy, široko daleko zde nestál jediný vysílač. Dodávka kodrcala a poskakovala z kopce k asfaltce na úpatí. Zběsile jsem oddechovala, zvedal se mi žaludek. Musím se dostat k hranici mezi zemí a oblohou. Tahle stará stezka není určena pro takhle rychlou jízdu. Cestu, která mi dnes ráno trvala půl hodiny, jsem teď urazila natošup. Zvláštní, jak funguje strach! Čím víc jsem se od nebezpečí vzdalovala, tím méně bezpečně jsem jsem cítila. „Mohla byste mi prosím sdělit své jméno?“ zeptala se mě žena na druhém konci linky. „Je možné se s ním nějak spojit?“ „už jsem vám řekla, že šerif Hubert tu není. Je to naléhavé?“ „Ano, je…“
18
MoRRow BRADfoRD
„Počkejte moment.“ Zamhouřila jsem oči tak pevně, až to bolelo, a začala jsem si odříkávat t a s a o a v a – „u telefonu seržant Bledsoe,“ řekl jakýsi muž. „Chcete nahlásit nějakou naléhavou událost?“ „Ano, ano. Musím nahlásit dívku, je tu mrtvá dívka, já –“ Bledsoe mě přímo zasypal otázkami. Znám tu dívku? Dokážu mu udat přesnou polohu? Kdy jsem ji našla? Byla bych ochotná je tam hned teď zavést? Jsem v pořádku, nepotřebuju lékařské ošetření, kdy pro mě mohou poslat hlídkový vůz? A ještě jednou: jakže se jmenuje majitel toho pozemku? Vychrlila jsem ze sebe odpovědi a on mě pak nechal celou dlouhou minutu čekat. Když se pak k telefonu vrátil, sdělil mi, že se spojili se šerifem Hubertem a ten už tam vyrazil a za hodinu na nás počká na Statlmeyerově… vlastně ne, na Hendersonově pozemku. Zavěsila jsem a šla na toaletu. omyla jsem si obličej studenou vodou a zahleděla se do zrcadla. Spatřila jsem tvář tak zkřivenou a rozrušenou, jako by náležela sestře, kterou jsem nikdy neměla – sestře, jež měla velmi tvrdý život plný chaosu, překážek a tajemství mnohem hroznějších, než jaké jsem poznala já. Dosud nikdy jsem se neviděla v tak surovém světle. Jako bych tu dívku oběsila sama. Zpátky mě tam vezl Bledsoe. Bombardoval mě otázkami, na něž jsem se ve svém omámení snažila odpovědět co nejlépe. Nakonec jsem sebrala tolik duchapřítomnosti, abych zatelefonovala matce a požádala ji, zda by jí nevadilo zajet k nám, aby se kluci nemuseli vracet ze školy do prázdného domu. Říkala jsem si, že bude lepší nevysvětlovat, co se stalo. Kromě toho, že jsem měla v mozku vpálený obraz té oběšené dívky, sotva jsem si uvědomovala, co se se mnou děje. „Pochopil jsem, že se přátelíte s Nilesem Hubertem. Říkal, ať se o vás dobře postarám.“ Zavrtěla jsem hlavou. Ne že by to Bledsoe postřehl. Jel
P R o u T KA Ř KA
19
jako drak s rozsvícenou světelnou signalizací, sirénu ale nepustil. „Jak jste se seznámila s Hendersonem?“ „Pověděl mu o mně Karl Statlmeyer.“ „A to bylo kdy?“ „Asi před dvěma, třemi týdny.“ „A co vám řekl?“ „Zavolal mi, že prý o mně slyšel jen dobré a chce si mě najmout, abych prošla jeho pozemek s proutkem a dala mu pár návrhů stran toho, kde by měl být rybník a stavební parcely.“ „A to jste udělala?“ „Jsem proutkařka.“ „A co to znamená?“ Jeho hlas byl tichý a bezvýrazný, stejně odmítavý jako pomalý pohyb zápěstí. usilovně jsem se snažila, abych k Dennisu Bledsoeovi s tou jeho vyholenou hlavou a hustým černým obočím, z nichž jedno zůstávalo povytažené jakoby v grimase věčné skepse, nepocítila nechuť. usilovně jsem se snažila nenechat se zdrtit tím, jak zjevně nevěří jedinému mému slovu, zato cítí potřebu se mi vysmívat. on jenom dělá svou práci, připomínala jsem si, jen provádí nezbytný výslech a tak vůbec. Ale během let jsem ve snaze vyrovnat se s traumatem z bratrovy nehody byla u několika psychiatrů a nejeden mluvil přesně jako Bledsoe: maličko nevěřícně a nemálo shovívavě. „Když jste objevila to tělo, nevšimla jste si, kolik je hodin?“ „Hodinky nenosím, ale určitě bylo půl jedenácté nebo něco po půl. Z domu jsem vyrazila, když synové odešli do školy, přijela jsem tam a asi minutu jsem si vyráběla proutek. Pak jsem se vydala na pozemek.“ Vybavilo se mi, v jakých úhlech jí na obličej dopadaly stíny. „Něco mezi deset třicet a deset čtyřicet.“ „Vy umíte stanovit čas takhle přesně bez hodinek?“ Neodpověděla jsem.
20
MoRRow BRADfoRD
„Takže s Hendersonem jste se setkala jen jednou. Prosím, ještě mi zopakujte jeho křestní jméno.“ „George Henderson. A nesetkali jsme se. Zčistajasna mi zavolal, nabídl mi tu práci a já ji přijala. Můžu vám dát na něj číslo. určitě z toho nebude zrovna skákat nadšením.“ „Ne, to asi ne.“ Když jsme dorazili na místo, Niles už tam byl ještě s dalším mužem. Rozpřáhl náruč a držel mě v objetí tak dlouho, že pokud měl Bledsoe podezření, že spolu máme pletky, jistě se mu potvrdilo. Pak mě Niles pustil, odstoupil ode mě, ale stále mě přitom držel za jednu ruku. Řekl: „Ze všech lidí se to stane právě tobě!“ „Vlastně se nic nestalo. Tedy aspoň mně.“ Niles si prohrábl rukou vlasy – jeho dávný nervózní tik. Hnědá kštice mu předčasně prokvétala stříbrem, což byl nepochybně důsledek stresující práce. Láskyplně se na mě zamračil: mezi přáteli takové zamračení ve skutečnosti znamená úsměv. Jako by mě beze slov smířlivě peskoval: Ale jdi! Přece jen se ti něco stalo. Koho se tu snažíš oblafnout? Bylo to v půli odpoledne. Zdálo se, že tu spoustu mraků už vítr odfoukl na moře, a obloha byla chladně, svěže modrá. Sešli jsme po vlhkém svahu ze silnice. Když jsme nechali za zády horní pole a vstoupili do poměrně hustého sekundárního lesa, skládajícího se z javorů a tsug, pěnkaví rodinka se rozezpívala a začala provádět krátké akrobatické lety. Museli jsme překračovat a obcházet spadlé větve, které tam jako nerozluštitelné symboly Knihy proměn namátkou poházely zimy plné sněhu. Pokoušela jsem se udržet si čistou hlavu. Když mě předtím Bledsoe vyzvedl, rozhodla jsem se, že si nemůžu dovolit tu dívku znovu vidět. Doprovodím je co nejblíž, provedu je tou křovinatou planinou až k okraji skupiny stromů, kde visí, a ať si jdou dál sami. Kdesi nad námi zavolal osamělý drozd; znělo to, jako když malinkatá bytost z cizí planety sděluje své krycí jméno mateřské lodi: ieri, ieri, ieri. V ní-
P R o u T KA Ř KA
21
žině nalevo od nás dál o překot štěbetali jarní zpěváčci. Slyšela jsem, že Niles oddechuje namáhavěji, než by muž jeho věku oddechovat měl. „Jak je to ještě daleko?“ zeptal se mě. „Moc ne.“ Procházeli jsme jakýmsi amfiteátrem z balvanů ze živcového křemene ve tvaru olbřímích pecnů chleba, který ležel na severním okraji táhlé křovinaté planiny. Řekla jsem Nilesovi, že už jsme skoro tam, a on mě se svou typickou laskavostí předešel. Prohlásil: „Až se k tomu místu přiblížíme, nechám tě tady se Shaverem. Není třeba, aby ses na to koukala znovu. Seržant Bledsoe a já tam trefíme.“ Jak jsme se prodírali houštím horského vavřínu, napadlo mě, že právě zde má samosebou být ten Hendersonův rybník. Nebo vlastně úctyhodné jezero – pokud by se mu ovšem chtělo komplikovat si život tím, že zaplatí buldozery, aby tu hlínu pod našima nohama přemístily jinam. Rychle jsem se rozhlédla. Planinu lemovaly impozantní kopce. Zauvažovala jsem, zda tu kdysi dávno nebyla mělká nádrž, která se časem podobně jako mnohé další ucpala. Taková ironie! Kdyby mě tohle bylo napadlo dřív, nemusela jsem se obtěžovat jít dál. A kdybych se nevláčela dál, co potom? uvědomila jsem si, že jsem pozapomněla na důvod, proč jsem sem přišla. Aniž jsem to věděla, dnes dopoledne jsem přestala hledat proutkem vodu a místo ní jsem začala hledat dívku. Všimla jsem si, že už jsme blízko, a řekla jsem Nilesovi, že tohle je to místo. Byla nahoře, přímo před námi. Ani ne třicet metrů. Těsně u té opony lesa. Niles řekl Johnu Shaverovi, hubenému, vlídnému mladíkovi s nenucenými způsoby, jehož dlouhý bledý obličej mi připomínal poníka, na kterém jsem jako holka jezdívala, ať tu se mnou zůstane. oni že se za chviličku vrátí. Shaver a já jsme nečekali dlouho. Ti dva byli zpátky cobydup. Z pohledu v jejich očích jsem usoudila, že se něco zhatilo.
22
MoRRow BRADfoRD
„Nic tam není, Kašpárku,“ pronesl tiše Niles. Jak mě ta mazlivá přezdívka bodla do uší! A bylo vcelku fuk, že měla kořeny v našem společně prožitém dětství. „To není možné.“ „Radši bys měla jít s námi a ukázat nám, kde to děvče je. My jsme nic nenašli.“ Husím pochodem jsme chvatně prošli mezi vysokými listnáči. Začínala mě přemáhat panika, protože jsem tu oběšenou nechtěla vidět znovu. Věděla jsem však, že ji tam nemůžu nechat bezprizornou už ani minutu. Bylo nutné sejmout ji ze šibenice, zabalit do srolované plachty, kterou si Bledsoe za tímto účelem přinesl, a dopravit ji domů, k matce a otci a rodině. Netrvalo dlouho a já se dala málem do běhu a nechala ostatní za sebou; vzápětí jsem se vynořila z podrostu, abych bez dechu stanula na okraji lesa, právě tam, kde jsem stála před pár hodinami. Za krk nevisela na provaze žádná bosá dívka v květované blůzce a džínsové sukni. Všechno zde vyhlíželo nachlup jako dopoledne – jenomže tu nebyla ona a neupírala na mě své záhadné oči. Prudce jsem se otočila, a když ke mně došel Niles s tázavým výrazem ve tváři, jenom jsem zavrtěla hlavou. opět jsem se obrátila k tomu ostrůvku stromů. Nic. Honem jsem přešla přesně k tomu místu, kde jsem ji vzala do náručí, lehoučkou jako vlákno babího léta, ale nic z ní nezůstalo. To snad není možné! Niles povídal cosi o tom, že určitě nejsme na správném místě, a já jsem zoufale toužila přisvědčit mu, a dokonce jsem užuž otvírala pusu, že to vyslovím. Ale když jsem mrkla dolů, spatřila jsem mezi listím ležet proutek právě tam, kam jsem ho upustila ve chvíli, kdy jsem zahlédla to děvče, neskutečně známé, jak upřeně zírá před sebe.
