„HEJA-HEJA“ na LH24. Už ten název akce vzbuzuje ten největší respekt, protože je to závod, zimní extrémní horský maraton jednotlivců a dvojic na 24 hodin. Je to vlastně okruh o délce 11,4km s převýšením 764m, s čipy u hotelu Ostravice-Sepetná a Lysá hora. Smyslem závodu je absolvovat co nejvíce těchto okruhů za 24 hodin. Na letošní LH24 jsem se přihlásil se synem Jirkou do štafety, kategorie muži nad 50let. Nevydrželo nám to dlouho. Tři týdny před startem bylo změněno pravidlo o věkových kategoriích. Rozhodujícím faktorem pro zařazení do kategorií se stal věkový průměr závodníků v týmu. A tak jsme po této úpravě v kategorii, muži 41 – 50 let. Tak to je paráda, já mám soutěžit s chlapem v této kategorii o 20let mladším? To snad ne? Všechno už je zaplacené /startovné, raut, ubytování/. Pořadatel nic nevrací, co teď? Syn mně telefonuje: „Tati, to nemůžeme zabalit, zkusíme se s těmi 18. Týmy ve skupině porvat“. A tak 24.1.2015 stojím na startu, rozbíhám štafetu, 1.kolo. Zbývá několik minut do startu, nervozně podupávám s dalšími 911 účastníky. Neposlouchám řečníky na tribuně, jen mně zní v uších slova Libora Uhra: „ Trať je v ledu, buďte všichni opatrní, mějte povinně trekové hole včetně řetízkových nesmeků. Vše na trati bude důsledně kontrolováno. Nebude-li vše jak má být, bude závodník na místě diskvalifikován“. Jsem nějak zahleděn do sebe, nic nevnímám, v hlavě se mně honí všechno možné a nemožné. Z letargie mě vytrhává zvuk sirény. Je odstartováno.
Dav účastníků mě valí vpřed. Stačím pokynout parťákovi, Jirkovi, poplácám po rameni ženu / též běží s Ivou štafetu/ a už se proplétám davem. Běžím, ale je to stále do kopce. Po cca 1km však přecházím v ostrou chůzi, blížím se k hangu. Před sebou moc lidí nemám, což je dobré, že v hangu nebude velký vláček. Ještě zrychluji, abych tam byl co nejdříve a vytvořil si tak dobrou pozici do hangu. První kroky v hangu však nejsou nejlepší. Je tu led a strašně to klouže. Musím ihned a rychle do řetízkových nesmeků. Skupina cca 20 lidí se blíží, ty by mě mohli zdržet. Tondo, zaber. Nesmeky mám a už valím. Před sebou na dohled nikoho, tak paráda. Do kopce to umím. Tempo však nepřeháním, jsem si dobře vědom, že mám ještě před sebou minimálně 5 kol. V druhé části hangu vidím před sebou malý vláček lidí. Jsou pro mě jako magnet. Doháním je, do třetí části hangu však s nimi nepokračuji. Oni naštěstí odpočívají, zdržovali by mě, proto jdu sám.
Je to pořád v ledu, pochvaluji si nesmeky, které mně v tomto úseku hodně pomáhají. Jsou přede mnou další závodníci, nějak to nehrotím, jdu svým tempem. Konečně jsem z hangu pryč, nezastavuji, pokračuji dále.
V hangu jsem byl schovaný, tady fučí a začíná sněžit. Musím jít dál. Je tu rovinka, traverz cca 800m a tak běžím. Sil je zatím dost. Dobíhám pár lidí, s nimi pak pokračuji ve vláčku k Malchoru. Tempo je vysoké. Jsem rád, že jsem v této skupince, s kterou se dostávám k výšvihu mna Lysou. Do kopce jim to však nejde, opouštím je. Je tu však nevlídno, fučí tu vítr se sněhem. Jednou jde vítr do zad a tlačí mě na vršek, pak z boku. Jsem na vrcholu, hrnu se k čipu a fučí proti mně. Ach, jo. Pípnout a rychle dolů. Ještě mrknu na časomíru, s potěšením zjišťuji čas výstupu 1:21hod. To je moc dobrý, když mrsknu ocasem, mohl bych být na Sepetné do 40 min. a okruh tak dát do 2. Hodin. Moc už nespekuluju a opravdu valím. Nesmeky na ledu drží, tak to pouštím. Chytnu se borca, s kterým jsem za krátko U Zbuja. Z tohoto místa dávám mobilem echo parťákovi, že cca do 15minut budu na předávce, na Sepetné. Chytnu se dalšího běžce, ale toho se nechytám, běží jako střela., hlava nehlava. Tak to zas ne. Svižně seběhnu po sjezdovce na asfaltku, rychle sundavám nesmeky a pak to natvrdo pouštím. Vidím bránu ADIDAS, rychle pípnout. Čas kola je 1:57:49 hod., jo, bezva. Jsem potěšen, kéž by byly v tomto čase i následující kola. Jirkovi předávám čip, beru si od něj kelímek horkého čaje. On už po schodech sbíhá do svého 1. Kola. Tak se, Jirko, drž!!! Cca dvě hodiny teď mám na regeneraci a přípravu na další kolo. Tak rychle se převléct do suchého, sníst něco na posilněnou a rychle na pokoj k počítači. Co však je mi to platné, já na to pořádně nevidím, zapomněl jsem si doma brýle. Dopr… To jsem ale magor!!! Kleju hůř jak pohan, hotel Sluníčko se celý chvěje, ale není mi to nic platné. Zachraňuje celou situaci přicházející Věra. Hele, Jirka už Lysou prošel.
Skvělé. Na nic nečekám. Z radiátoru beru uschlé tričko, „krškáče“ – to je kompresní podkolenky s ponožkami merino cross nechávám, batoh s povinnou výbavou, boty, hole a foťák, valím na předávku, na Sepetnou. U pořadatele si nechávám zkontrolovat povinnou výbavu, abych se pak
nezdržoval. Říkám mu: “Můžete mně, prosím, zkontrolovat výbavu? A on: „ jsi první, kdo o takovou službu požádal, proto já ti věřím“. / po celou dobu závodu mě tento pán již nekontroloval, když jsme se míjeli, pokynul a pousmál se!!!/ To už však prozvání Jirka. Do cca 15 min. tu bude. A taky je. Snažím se udělat pár snímků, je to jeho první závod, snad se něco podaří. Vyměňuji foťák za čip a už jsem ve svém druhém kole. Stačím křiknout: „ Jirko, dobrý, myslím si, že jsi to dal pod 2 hodiny. Jen tak dál“. / Jeho čas 1:52:39 hod./
Jsem nabuzen časem, kterého dosáhl Jirka, jdu tedy ostře. Účastníci na trati jsou roztaženi po celé trati závodu. Každý, který je přede mnou je pro mne magnetem. Snažím se na něj dotáhnout, předejít a stíhat tak další. Jde se mi lehce, v hangu neodpočívám, traverz k Malchoru absolvuji bez velkých potíží. Za to však sjezdovka na Lysou je ten pravý očistec. Mlha, že by se dala krájet, vítr a padající sníh vše umocňuje. Moc to neřeším, musím na vršek, ať se mi chce nebo ne. Chytnu se mladíka a s ním se dostávám podruhé na Lysou. On se však občerstvuje, já naopak splavený jako myš nezastavuji, ale snažím se utéct z tohoto pekla, abych neprochladl. Rychle dolů… U Zbuja prozváním parťáka a metkám dolů k Sepetné. Už se šeří, za chvíli bude tma. Rychle dolů nesmeky a po asfaltce do cíle valím naplno. Jirka fotí, vyměňujeme si foťák za čip. Beru si na občerstvovačce teplý čaj a přitom si počítám čas 2. Kola. Je 1:52:57 hod., to je dobrý, moc dobrý.
Spokojen, v dobré náladě mašíruju do depa na Sluníčko. Chci se konečně převléct do suchého. Radiátory jsou obsazené, proto mokré věci dávám alespoň na věšáky. V gastrozoně se cpu uzeným sýrem, salámem, nepotřebuji ani pečivo. Kuchař mně však nabízí kuřecí plátky s rýží, proč neochutnat, jsou dobré, ne dobré, ale vynikající. Břicho mám nacpané k prasknutí. Rozvalím se jako hroch na posteli, vychutnávám si klid a pohodu. Dlouho však v klidu nevydržím. Jirka je už víc jak hodinu na trati, to bude brzo na Lysé. Rychle se zvedám a začínám s přípravou na své již třetí kolo. Venku je už tma. Kontroluji si proto záložní čelovku fy Mammut. Na cestu si beru novou, pořádně neodzkoušenou čelovku fy Petzl, typ TIKKA RXP. Doufám, že podrží a nezklame!!! Beru si čisté fukční triko s dlouhým rukávem a jinou bundu s kapucí. Ponožky, to je kompresní lýkové podkolenky KS800 s ponožkami merino cross nechávám. Slyšíte mě, inženýre Krško, tato kombinace sedí. Jirka už Lysou prošel, vyrážím tedy na Sepetnou. V gastrozoně na Sepetné si ještě dopřávávám kafe s pomerančovým džusem. Tu však je jiný rachot. Lidí je tu požehnaně, je co sledovat. Jirka však prozvání, musím dopít a jít na předávku čipu do třetího kola. Moc slov tentokrát nepadlo. S povděkem si Jirka bere ode mne čaj a já už valím. Zdravím se se „svým“ kontrolorem, zapínám Petzla a valím. Jsem plný síly a odhodlání udělat toto kolo pod 2:10 hod. Já tmu nemusím. Hůř vidím. Hlavně při seběhu v terénu se bojím. Nechci se zranit, přidělávat sobě a druhým starosti. Teď však jdu k hangu, nikdo přede mnou. Trošku zrychluji, chci někoho dohonit, nechce se mi jít samotnému. Bohužel ani v hangu nikdo není. To je divné, ještě štěstí, že mně to jde, proto přidávám „ na obrátkách“, vycházím z hangu a ve stoupání k traverzu vidím pár čelovek. Chci je dohnat, přidávám plyn, docházím je před traverzem, ale oni snad nejdou, či co. Táhnou se, což mně absolutně nevyhovuje. Rozbíhám se. V dálce vidím blikat červené světýlko, místo, kde se musí odbočit k Malchoru. Je jako magnet. Přitahuje a nutí mě běžet, abyc h byl u něj co nejdříve. Běží se mi dobře, nikde nikdo. Konečně jsem u odbočky k Malchoru a opět stoupám k Lysé. Je tu fajn, sněhu přibylo, nefučí tu, jsem tu chráněný. Ale jen co vyjdu z lesa, tak je po pohodě. Strašná mlha, fučí tu se sněhem. Vůbec se netěším na cestu k Lysé, co pak mě tam asi čeká? Vytahuji tunýlek přes uši, přes hlavu ještě kapuci. Vidět moc není, jsem na severní sjezdovce k vrcholu Lysé. Přede mnou zahlédnu světýlko závodníka, což je dobré a uklidňující, že v té fujavici jdu tím správným
směrem. Funím, už si přeji, abych byl na vršku. Daří se mně dohnat pochodníka. Držím se ho jako klíště, se kterým i docházím k čipu na Lysé. Konečně. Nezdržuji se, je tu hnusně. Obdivuji pořadatele, že v tomto počasí jsou a že mají ještě náladu nás povzbuzovat. Sněhu trošku přibylo, což je jenom dobře. Běžím, sice to už tak nejde, jak v předcházejících kolech, ale běžím. Předbíhám několik účastníků, snažím se být co nejdříve na Sepetné. Začínám cítit stehna, to musím pak v depu emspomou rozehnat. Stále však běžím. Jsem už U Zbuje, prozváním Jirku. Tak co nejrychleji po sjezdovce na asfaltku, sundat nesmeky, připnout je k batohu a můžeš, Tondo, valit. A taky valím, nesmeky cinkají o sebe jako rolničky, vidím pod sebou světýlka Sepetné a Ondráše, což je známkou, že se blížím k cíli svého třetího kola. Přidávám, podbíhám oblouk ADIDAS, konečně čip. Konec 3. Kola. Předávám Jirkovi čip výměnou za kelímek horkého čaje. Přitom mu říkám: „ Na sjezdovce k Lysé se pokus někoho chytnout a nebo se drž vpravo u smrčků, abys nesešel. Je tam hrozná sibérie. Drž se“. V depu se setkávám s Ivou. Oznamuje mně, že jsem třetí kol dal za 2:05:01 hod. No…, ale jde to. Jsme prý stále na 12. Místě, za to oni už vedou s náskokem půl hoďky. Rychle svíkám propocené tričko a bundu s rukavicemi, které mně Iva dává sušit na radiátor. Na nabíječku dávám polechtat i čelovku. Silnější však je žaludek, hlásí se o slovo. V gastrozoně hotelu si dávám žemlovku, prý je moc dobrá. Opravdu je, ale já bych si ji ještě více posypal cukýrkem. Dopřávám si i nášup. Nakonec se docpávám uzeným sýrem a salámem. Jsem nacpaný jako žok. Chtěl bych se rozplácnout na posteli a ležet tak hodinu. To bych chtěl asi moc. Od předání uplynula hodina, Jirka se blíží k Lysé, nejvyšší čas na přípravu do 4. Kola. Promažu si stehna emspomou, obléknu si suché tričko, kombinace „krškáčů“ zůstává. Hlt slivovice neuškodí, druhý však také ne. Jirka už si na Lysé pípnul a určitě spěchá na Sepetnou. No a já spěchám na předání. Na Sepetné nevynechávám kafe s vynikajícím pomerančovým džusem. Mezitím už Jirka prozvání. Pane jo, ten to ale rve dolů. Ještě stíhám WC a už ho vyhlížím u pípáků. Je tu. Následuje rýchlá předávka čipu. Jsem ve čtvrtém kole. U schodů kontrola pořadatele není, můj „známý“ kontrolor taky ne, a tak osvěžený, ještě plný elánu běžím až k transformátoru. Dál už běžet nemohu. Pokračuji svižnou chůzí k hangu. U něho si nazouvám nesmeky. Chytnu se mladíka, se kterým absolvuji hang. Od něj se mimo jiné dovídám, že tomuto úseku místní říkají Kicbíl. Tak tedy nad Kicbílem se ujímám vedení, proti nám hnusně fučí se sněhem. Spěchám k traverzu, zde už nefučí, ale zas za to hustě sněží. Rozbíhám se, mladík však ne. Rozcházíme se. Snažím se běžet, vím, že čas mohu nahnat jen tu. Nesmím přejít v chůzi. Blikající červené světýlko na odbočce k Malchoru mě nutí ještě zrychlit. Daří se, jsem u něj. Přeskakuji příkop a dál pak opět stoupajícím traverzem k Malchoru. Lidi, svatí, no co je to tu na Malchoru, to se nedá popsat. Jak ale musí být na Lysé? Rychle natahuji přes čepici tunýlek a ještě na to kapuci, abych se uchránil hnusné metelici. Vidět není pro hustou mlhu, ach jo. Nikde není vidět človíčka. Hold, Tondo, musíš to rvát sám. Stopy na vrchol jsou zametené. No, ale i to překonávám. Blížím se k čtečce na Lysé, vychází z úkrytu pořadatelka, dívenka, pomáhá mně očistit od sněhu a ledu pípák, pak se konečně podaří pípnout. Zaplat, pan Bůh. Rychle pryč odtud, je tu hrozně. Moc už mně to běžet nejde, ale to nevlídné počasí mě přeci jen nutí běžet. Začínám cítit každý sval na nohou, ale pořád sbíhám, ještě to jde. Musím však zastavit U Zbuje, nemohu vytáhnout z obalu mobil. Ruce mám zkřehlé. Chviličku to trvá, ale přeci se zadaří a Jirku prozváním. Přežene se kolem nějaký šílenec, chytnu se ho a stačím mu pouze přes les a sjezdovku na vytouženou asfaltku. Ztrácím ho, musím sundat nesmeky . Přířítí se další běžec. Je však rychlejší, zaostávám, ale jen malinko. Ale je důležité, roztáhl mě. Jirka už čeká, vyměňuji čip za kelímek čaje. Než se vzpamatuji něco říct, Jirka už sbíhá po schodech do svého 4. kola, celkově osmého. No a já s čajem cupkám do depa na Sluníčko.
Na pokoji se setkávám s Ivou. Hlásí mně, že jsou furt na 1. místě. Na soupeřky mají stále „jen“ půl hoďky. Ale s přibývajícími koly však soupeřky pomalu a jistě ztrácejí. Říkám jí:“ Ivo, kliddd…, udoláte je, rozhodneš právě ty v posledním, 10. Kole. To už nesmíte pustit. Věřím ti, urvi to!“ Rychle svlékám jako vždy mokré věci, těším se na něco dobrého v gastrozoně. Načnu si pivko, abych dostal ten pravý šmak. Vše rozřeší gulášovka. Dál žaludek odmítá cokoliv vzít. Napomáhám mu pivkem a slivovicí. Uvidím, co se bude dít. Nohy přemazávám kafrovou mastí, začínám se tak připravovat na již páté kolo. Jirka už by měl být na Lysé, je to už 1,5 hod. od předání. Snad se mu něco nestalo, začínám být nervózní… Po 10 minutách znovu aktualizuji web a… Jirka konečně prošel. Uf, to je ale úleva. Oblékám se, šoupnu si pro jistotu Mg. Na kupce nechávám pro Jirku náhradní ponožky a triko. Snad si z toho něco vybere. To, co má na radiátoru má mokré, to mu do následujícího kola nedoschne. Opět si dávám na Sepetné kafe s tradičním pomerančovým džusem a vyčkávám signálu od Jirky. Mezitím sleduji přicházející z Lysé, jsou celý ojínělí, zasněžení. Moc mě to ale nepřekvapuje, o to víc však se mně tam nechce. Ale to už Jirka prozvání. Dopíjím kafe a jdu k pípáku. Zastavuji se ještě pro teplý čaj, krátce po té Jirka přibíhá. Podávám mu teplý čaj, beru si od něj čip a domlouváme se, že další předávku čipu uskutečníme u transformátoru. Na nic se ho neptám, není mu moc do řeči. A tak ho opouštím. Jsem už v pátém kole. Že by se mně šlo dobře, to říct nemohu. Nohy bolí, zvláště při běhu. To se však dá přetrpět. Více mně však vadí tma. Působí na mě stísněně, ale i to musím překonat. Jsem přeci na závodě, Tondo, koukej makat, zbytečně si stěžuješ. A tak vyslyším vnitřní hlas a začínám opravdu makat. Rychle nasadit nesmeky a hurá do Kicbílu. První část jde, druhá část ujde, ale v třetí chvilku musím zastavit. Napočítám do pěti a pokračuji dál. Na Kicbílem se do mě opře studený vítr s padajícím sněhem. Dochází mě závodník, a tak spolu pokračujeme k traverzu. V traverzu běžíme, táhne mě k Malchoru. Jako v předcházejících kolech, tak i teď je tu peklo. Na nic nečekám, pokračuji k vrcholu Lysé. Kolega mně už nestačí, jdu tedy sám. Moc se mi dobře nejde, z boku fučí, na cestu není vidět. Přeji si, abych už byl na vršku, výstup mně bere hodně sil. Beru si hroznový cukr, zvedne se mi nálada a na vršku jsem nezvykle brzo. Pípák je zasypaný sněhem, pomáhá mi ho očistit pořadatel, abych si mohl zaznamenat průchod. Podaří se a já na nic nečekám a spěchám dolů. Všiml jsem si, že časomíra ukazuje čas 5:44 hod., což je čas do konce závodu. To znamená, že se musím dostat na Sepetnou do 44 minut, aby každému na kolo zbývalo 2,5 hodiny. Tak, Tondo, val!! Nohy sice bolí, ale touha být už dole na Sepetné je větší. Běžím, jde to. U Zbuja prozváním Jirku. Tak ještě kousek přes les, pak kousek po sjezdovce a už jsem na vytoužené zasněžené asfaltce. Rychle nesmeky doů, připnout je na batoh a už svištím k Sepetné. Světýlka signalizují, že už jsem blízko, ještě více zrychluji. Jsem rád, že vidím oblouk ADIDAS. Rychle pípám, na časomíře vidím čas 5:00 hodin. To je teď čas akorát na dvě kola. Víc se nezdržuji, spěchám na předávku k transformátoru. V dálce vidím, jak Jirka už čeká, zimou asi podupává. Předávám mu čip. Vidím, že není ve své kůži. Něco se děje, 4. kolo měl za 2:22:16 hodin. Hm, jde natvrdo. Začínám si vyčítat, že jsem ho na kolo pustil, že jsem nepokračoval dál sám. Ale utěšuji se, je mladý, musí bojovat, snad to urve. Přicházím na pokoj. Tu však „vyšiluje“ Iva. Očekává signál od mámy, aby mohla jít na předávku čipu a jít tak do desátého kola. Na soupeřky udržují stále půlhodinový náskok, rozhodující bude právě toto desáté kolo. Chce to urvat. Snažím se ji uklidnit, dodávám jí sílu a sebedůvěru. Odchází na rozhodující desáté kolo. Volám ještě: „ Ivo, urvi to, věřím ti“. Svlékl jsem propocené triko. Mám však hlad, ale co sníst? V gastrozoně si dávám tradiční uzený sýr, salám a moravské uzené, vše prolévám ionťákem. Nějak mně vytrávilo, proto se ještě docpávám kuřecími plátky s rýží. Tak a dost. Vracím se na pokoj, kouknu na počítač, Iva už valí Lysou, má na kolo cca 2,5 hodiny. To moc ne!! Naopak Jirka se vrací z Lysé. Výstup mu dal zabrat, trval mu 1:55 hodiny. Ale to je
jedno, musí rychle dolů. Za to i já musím rychle na předávku k transformátoru. Přibaluji si další dávku hroznového cukru, naopak vyndávám z batohu náhradní čelovku. Je už světlo, nebude tak potřeba. Jsem už na místě předání, to je u transformátoru. Nervózně podupávám, Jirka stále nevolá. Proboha, co je? Kde je? Je už 08.15 hod. Měl by být U Zbuja. Proč se neozývá. Jsem z toho na prášky. Konečně volá. Tak, Jirko, ještě kousek, zatni zuby, makej. Moc času mně nezbývá. Je 08.45 hod a parťák nikde. Kriste pane, kde vězí? V tu chvíli se konečně u transformátoru vyloupne. Že by spěchal, nevypadá to, co se děje? Přichází nějak odevzdaně, říká: „ Máma ti vzkazuje, že už nemáš na Lysou chodit. Dívali jsme se na Sepetné na počítač a zjistili jsme, že ať uděláš půl kola nebo celé, naše umístění to neovlivní. Jsme na 12. místě“. Čučím do blba, v hlavě mně to šrotuje. Nic se mně nepodařilo vymyslet. Podávám parťákovi ruku se slovy: Moc dobrý, děkuji ti za spolupráci, Jirko“. Společně odcházíme na Sepetnou vrátit zálohované startovní čísla a čip. Tímto pro náš tým HEJA-HEJA definitivně končí letošní LH24. Za 21:14:41 hodin jsme dali 10 kol, každý tedy za 11,5 hod. ušel 57km a přitom zdolal 4000m převýšení. Slušné, ne? Co závěrem? 1. Je mou povinností poděkovat parťákovi, Jirkovi za podaný velice slušný výkon. Vím, byla to tvá první akce a ne zrovna jednoduchá. Přesto, Jirko, dobrý výkon!!! 2. Gratuluji našim děvčatům „HEJ-HEJ“ k 1. Místu. Obě dvě jste odvedly velice slušný výkon. Zvláště ty, Ivo, jsi podala ve 2. A 10. Kole excelentní výkon. 3. Děkujeme fy Pondy za duševní podporu a ponožky. I když jsme vás neslyšeli, pane Krško, fandili jste a drželi nám palce fest. Díky. 4. Poslední poděkování patří pořadateli a všem, kteří tak přispěli ke zdárnému průběhu této sportovní akce PS: Jirko, příští rok jdeme spolu znovu na LH24 a na 12 kol!!!
