Až naše děti prasknou

respekt je časopis roku 2006

V

The Economist: Amerika v problémech Televize opět před revolucí Příběh Gordona Browna S šamanem o jeho vizích Kamerami proti prostituci

27

respekt.cz Ročník XVIII Cena: 25 Kč Předplatné ČR 20 Kč 2.–8.  7.  2007

Až naše děti prasknou

SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE, GR 2,50 €; HR 20,00 HRK; BG 5,00 BLG

Českem obchází strašidlo obezity



2.–8. červenec 2007  V  RESPEKT 27

komentáře

EDITORIAL Některé věty mají opravdové kouzlo. Jako ta, kterou vyřkla paní Radmila Podhráská a potvrdila bezděky Descartovu představu o dualitě ducha a hmoty (i když ji vzápětí popírá): „Většinu života jsem prožila v tlustém těle a teď chci prostě vypadat dobře.“ Téma na stranách 17–20 (příznačně poněkud objemnější) však není lekcí z filozofie. Redaktor Respektu Petr Třešňák zevrubně zkoumá příčiny jedné z dalších hrozeb, které se valí na lidstvo. Jde o obezitu. Zachvacuje celý svět a její vinou možná poprvé v dějinách Ameriky bude žít mladá generace kratčeji než ta předchozí. A tuk už obléhá i Česko, naše děti tloustnou závratným tempem. O to neuvěřitelnější je fakt, že v českých školkách předpisy přikazují cpát do dětí třikrát víc bílkovin než v německých či francouzských. Že by zánik západní civilizace přicházel nečekaně jako trest za tak malicherný hřích, jakým je obžerství? Václav Cílek upozorňuje na str. 21, že historické studie konce civilizací se shodují na jiných příčinách. Římská říše zřejmě zanikla kvůli vlastní složitosti a neschopnosti efektivně udržovat stále dražší vnitřní systém. To ovšem při rostoucí složitosti našeho světa nezní příliš nadějně. A to už jsme u dalšího pohledu na jednu říši, jejíž vyhlídky nejsou zcela růžové. Týdeník The Economist (str. 12–13) podrobil důkladné analýze schopnosti Spojených států amerických i nadále vyhrávat války a zůstat hypervelmocí. Máte už dost světových problémů? Na řadě je tedy indiánský šaman Emahó (str. 14–15), který v rozhovoru pro Respekt říká: „Byli jsme zrozeni naprosto svobodní, život sám o sobě je zázrak. Jenže jsme se stali tak vzteklými, znuděnými a zhypnotizovanými, že nevíme, o čem je život.“ Vážené dámy a pánové, příjemné čtení přeje Martin M. Šimečka

Kouzla Angely Merkelové

Dokáže kancléřka očarovat občany tak jako zahraniční politiky?

Angela Merkelová exceluje v umění možného. Unavené, ale triumfující německé kancléřce se na vyjednávacím maratonu v  Bruselu podařilo dohodnout novou podobu smlouvy o Evropské unii, čímž znovu osvědčila schopnost najít konsenzus tam, kde by nad ním jiní už dávno zlomili hůl. Před třemi týdny se jí podařil podobný husarský kousek v Heiligendammu, když na summitu zemí G8 přesvědčila světové vůdce včetně George Bushe, aby se přihlásili k novým závazkům v boji proti klimatickým změnám. Blízcí kancléřky připisují její diplomatické úspěchy její emocionální inteligenci: schopnosti vcítit se do každého protagonisty v mnohostranné a složité šachové partii. Navíc umí zachovat chladnou hlavu. Neohradila se ani vůči bezdůvodným protiněmeckým poznámkám polského premiéra Jarosława Kaczyńského. „Má fantastický smysl pro načasování,“ tvrdí Jürgen Falter, profesor politologie na Mohučské univerzitě. Merkelová byla dokonce připravená dát se v  Bruselu zastínit energickým francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym, pokud by se bez toho nedospělo k výsledku.

I Klaus roztál Dále pak jako zástupkyně předsednické země jak letošního summitu G8, tak Evropské unie (do 1. července) dokázala navodit tu správnou atmosféru ke spolupráci. Tak například si jako prostředí pro neformální hovory před oběma summity vybrala barokní zámek Meseberg, který se nachází zhruba hodinu jízdy od Berlína. I takový nedůtklivý euroskeptik jako prezident Václav Klaus v  rozhovoru se šarmantní a houževnatou kancléřkou (jíž dělal garde německý exprezident Roman Herzog) roztál a ustoupil. Kancléřka Merkelová a prezident Sarkozy představují novou generaci vůdců evropských velmocí. Tento týden se k nim v Británii připojil Gordon Brown. Kousavost, chlad a  občasná pompéznost jejich předchůdců Gerharda Schrödera, Jacquesa Chiraca a Tonyho Blaira, kteří dominovali evropské debatě bezmála deset let, je minulostí, stejně jako jejich největší jablko sváru: rozhodnutí z  března roku 2003 jít do Iráku. Ačkoli nový triumvirát začíná přátelsky, až při větších evropských sporech se uvidí, jak spolu budou vycházet. Jedno je však dnes už jisté: vztah Evropy s Amerikou se může jen zlepšit. V  Německu se teď řeší otázka, jestli Angele Merkelové její diplomatické schopnosti pomohou zajistit znovuzvolení. O její osobní popularitě není pochyb. Z posledního průzkumu veřejného mínění vyplývá, že kdyby se zítra měly konat volby, 55 procent voličů by ji chtělo za kancléřku znovu. Ovšem její pozice závisí na přežití velké koalice dvou stran, které si obvykle konkurují: jejích vlastních křesťanských demokratů (CDU) a sociálních demokratů (SPD). Většina expertů předpovídá, že koalice vydrží až do řádného termínu voleb, tedy do září 2009.

Nadějné vystřízlivění Evropské unie Federalisté truchlí, že Evropa promarnila šanci na větší integraci, ale to, co EU v tuto chvíli potřebuje především, je zchladit emoce. Výsledkem berlínského summitu EU je nahrazení projektu evropské ústavy tzv. „reformní smlouvou“. Ze zpravodajských relací by se mohlo zdát, že hlavními problémy ve vyjednávání byly německo-polský spor o hlasovací aritmetiku, francouzský požadavek na vypuštění zmínky o svobodné hospodářské soutěži a  německá ochota odstranit z původní ústavy státní symboliku jako vlajku nebo hymnu. Úspěšná „bitva“ prezidenta Sarkozyho přitom velmi dobře ilustruje, jaká propast zeje mezi politickou rétorikou a faktickým fungováním Unie. Levicoví odpůrci evropské ústavy se jistě mohli cítit potěšeni, že z navrhované smlouvy zmizelo ustanovení prosazující volné tržní hospodářství, ale již jim nikdo neřekl, že to samé ustanovení zůstalo v protokolu, který má stejnou právní sílu jako text samotné smlouvy. Podobně i dvojčata vládnoucí Polsku mohou oslavovat vítězství, i když ve skutečnosti žádná další země

jejich návrh na volební změny nepodpořila a na ústavou předkládaném hlasovacím systému „dvojí většiny“ se také v principu nic nezměnilo.

Nenarušená suverenita Za fasádou mediálních cvičení se nicméně skrývají zásadní otázky pokračujícího přesunu pravomocí na unijní orgány, institucionální reformy Unie a  mezí prohlubování evropské integrace. Nejdůležitější změna spočívá v  tom, že namísto ústavy, která měla nahradit všechny dosavadní smlouvy, se nyní navrhuje reformní smlouva, jež ponechává tyto smlouvy v  platnosti a  pouze je novelizuje. Namísto zmínky o „unijním právu“ se text přidržuje současné terminologie evropských „vyhlášek“, „direktiv“ a „rozhodnutí“, čímž se má odstranit případné podezření, že by evropské právní normy mohly zrušit dosavadní právní svrchovanost členských zemí EU.

Napětí mezi spojenci z  nouze je však hmatatelné. Předseda SPD Kurt Beck nedávno obvinil CDU z „neoliberalismu“, což je v německém kontextu nadávka, kterou si nenechají líbit ani konzervativci: všechny strany až na centristické svobodné demokraty (FDP) se plně hlásí k sociálně-tržnímu hospodářství. Někdejší vůdce SPD Franz Müntefering, jenž dnes zastává funkci vicekancléře a k velké koalici je obvykle naprosto loajální, hodil 19. června loajalitu za hlavu. Po dosažení nepříliš elegantního kompromisu, jímž se předešlo zavedení minimální mzdy na celostátní úrovni, otevřeně obvinil Merkelovou z politikaření. Zazněly tak první rány v potenciálně dvouleté volební kampani, která by mohla ochromit vládu ani ne v polovině jejího funkčního období.

Souboj levice Známky paniky jsou patrné na obou stranách velké koalice. CDU (se svým bavorským protějškem CSU) by podle dnešních průzkumů získala 37 procent hlasů. Aby mohla utvořit vládu se svým upřednostňovaným partnerem, tedy FDP, potřebovala by ovšem přes 40 procent. SPD, jejíž podpora klesla

Merkelová a Sarkozy představují novou generaci vůdců evropských velmocí. Tento týden se k nim v Británii připojil Gordon Brown. Kousavost, chlad a občasná pompéznost jejich předchůdců Schrödera, Chiraca a Blaira je minulostí.

na zhruba 26 procent, trápí dva velké problémy: pochyby o vůdcovských kvalitách jejího předsedy Becka a nástup konkurenční Levicové strany. Oba koaliční partneři pociťují potřebu vymezit se proti sobě a znovu definovat, jaké hodnoty zastávají. CDU poněkud zamlžila svůj obraz, když se zmocnila některých zelených a sociálních témat, jako například životního prostředí či rodiny, a na zdravotnictví, sociální zabezpečení a  péči o  děti věnovala víc peněz, než plánovala. SPD zase potřebuje, aby si ji lidé nespojovali s dvěma jejími velkými zvířaty ve vládě, s ministrem financí Peerem Steinbrückem a s ministrem zahraničí Frankem-Walterem Steinmeierem. Ti dva možná prospívají vlasti, rozhodně ale nepomáhají své straně. Předseda SPD Beck, oblíbený premiér v  Porýní-Falci, si nedokázal získat oblibu dále na sever. Na

Navzdory některým eurofederalistickým názorům nebude mít ani Charta základních práv EU charakter svrchovaného dokumentu ve vztahu k  národním ústavám členských zemí a  naprostá většina právnické veřejnosti se shodne v tom, že se nic nemění ani na současných pravomocích Evropského soudního dvora. Jinými slovy, pokud by tento orgán chtěl z  titulu základních práv výrazněji zasahovat do ústavního pořádku členských zemí, nakonec bude stejně záležet na nejvyšších soudních a  zákonodárných orgánech těchto zemí, v  jaké míře budou případné intervence tolerovat. Připravovaná mezivládní deklarace bude navíc obsahovat poznámku, že přijímaná charta nerozšiřuje působnost unijního práva a nevybavuje Unii novými pravomocemi. Navrhovaná právní subjektivita EU tedy v žádném případě neruší suverenitu členských zemí, jak ostatně ukazuje i  další významný ústupek, kterým je nahrazení ministra zahraničí funkcí vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Ten sice z  titulu své funkce bude členem Evropské komise, nicméně nebude mít pravomoc zahraniční politiku tvořit, ale pouze aplikovat v podobě, v jaké se na ní jednohlasně dohodnou zástupci členských zemí. V  zahraniční politice tedy nadále platí princip vnější suverenity členských zemí a  jejich právo veta. Orgánem, v  němž se bude tvořit zahraniční politika Unie, tak zůstává Evropská rada. Představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku bude mít například pravomoc rozhodovat o  zahraniční finanční pomoci, která ovšem bude předem schválena radou. Připravovaná diplomatická služba nepochybně posílí vnější jednotu EU, avšak ani

jeho funkci si nebrousí zuby žádní uchazeči, možná až na ministra Steinmeiera. Ale tento někdejší tajemník Gerharda Schrödera není volený politik a nemá ve straně žádnou oporu zdola. Nejcharismatičtějším člověkem na levici je Oskar Lafontaine, jenž kdysi stál v čele SPD, nyní je však jedním ze dvou předsedů Levicové strany. Tato strana vznikla sloučením Strany práce a sociální spravedlnosti (WASG) s  převážně východní Stranou demokratického socialismu (PDS), jejíž členové se většinou rekrutují z  řad někdejších komunistů. Podle Oskara Niedermayera, profesora politologie na Berlínské svobodné univerzitě, došlo v německé politice k jednorázovému posunu. Vzhledem k dlouhodobé síle Zelených se jakákoli následující vláda (kromě další velké koalice) nejspíš neobejde bez podpory tří stran, nikoli dvou. Strana Angely Merkelové si také nevystačí jen s  FDP, ale musí i  nějak získat Zelené, jinak „jamajská“ (černo-žluto-zelená) koalice nikdy nevznikne. Oslabená SPD bude možná potřebovat koalici, v níž nebudou jen Zelení, její obvyklý partner, ale také FDP nebo Levicová strana. Dokud tu však bude Oskar Lafontaine, SPD a Levicová strana se nejspíš nedohodnou. Lafontaine v roce 1999 odešel ze Schröderova kabinetu i z SPD a pořádně při tom za sebou práskl dveřmi; stará stranická garda s ním odmítá jednat. Tento týden se ovšem Lafontaine v interview pokusil jako bájná siréna SPD nalákat – pokud prý budou splněny určité podmínky, jako zavedení minimální mzdy a stažení německých jednotek z Afghánistánu, „Beck může být zítra kancléřem“. Řadoví členové SPD to možná v  atmosféře narůstající paniky začnou pokládat za lákavý způsob, jak se vymanit ze stranické svěrací kazajky. Zatím je však pravděpodobnější, že strany velké koalice budou držet při sobě. Tím pádem má kancléřka Merkelová k  dobru dva roky, během nichž může přijít s  trumfy na domácí i  zahraniční frontě. Možná bude muset začít nadbíhat Zeleným a zároveň si budovat podporu u členské základny ve své vlastní straně.

Špatné karty Nejsilnějšími osobnostmi v  CDU jsou premiéři jednotlivých spolkových zemí, zejména Roland Koch v Hesensku a Christian Wulff z Dolního Saska. Jejich podpora by ovšem byla dvojsečná, neboť ani jeden z nich se netají touhou stát se kancléřem. Nejdůležitějším spojencem Angely Merkelové nakonec možná bude Ursula von der Leyen, ministryně pro rodinu, které se podařilo přebrat některá témata SPD. Protivníci Angely Merkelové se obvykle dopouštěli té chyby, že předsedkyni CDU podceňovali. Teď však hraje s tak špatnými kartami, že umění možQ ného jí už k úspěchu nebude stačit. © The Economist Newspaper Limited, London 2007

ta existující suverenitu členských zemí v zahraniční politice nenaruší. Další změnou, za kterou bojovalo především Nizozemsko, je posílení role národních parlamentů v institucionálním fungování EU. Vyčítat Německu, že za války vyvraždilo miliony Poláků a nyní chce oslabit váhu jejich hlasů v EU, je potom jen důkazem obecného nevkusu a  provinční otupělosti, jakou bez výjimky trpí současné mocenské elity v  zemích střední a  východní Evropy.

Nevyužitá šance? Nově vyjednaná reformní smlouva je určitě dokumentem, který lépe vyvažuje zájmy EU a  jejích členských zemí a  důsledněji respektuje princip tzv. dělené suverenity, jenž je hlavním stavebním pilířem Unie od přijetí Maastrichtské smlouvy. Federalisté jako Romano Prodi mohou být zklamáni, že EU promarnila svůj „citový potenciál“, a vůdce frakce Zelených v Evropském parlamentu Daniel Cohn-Bendit může výsledky summitu považovat za „depresivní“, ale reformní smlouva je důkazem, že EU dnes potřebuje naopak méně emocí a více racionální logiky, která by dokázala uspořádat a účelně řídit tuto organizaci. V čase, kdy se nenaplněný sen o evropském národě žijícím ve společné federaci pomalu začínal stávat noční můrou, kterou stále více zneužívali nacionalisté a političtí extremisté, je toto vystřízlivění zcela namístě. Jiří Přibáň Autor přednáší na Cardiff Law School.

Q

RESPEKT 27  V  2.–8. červenec 2007

komentáře

Topolánek dostal lekci

glosA

Premiér odchází, vrací se šéf strany

J

e to bláznivé vládnutí. Politické strany se po složitých jednáních dohodnou na balíku změn daní a  sociálních výdajů a vláda je odhlasuje. Pak se ovšem ozvou nespokojení poslanci nejsilnější vládní strany, premiér, který vyjednal dohodu v  koalici, je podpoří a spolu s nimi žádá zásadní změny v zákonech, které už mezitím doputovaly do druhého kola čtení. Vypadá to, jako by občanští demokraté nevěděli, co vlastně chtějí: jejich mysl je rozptýlená a rozháraná, stižena jakýmsi silným smutkem z toho, že nevládnou sami. Anebo, řečeno z jiného konce, není tak úplně jasné, kdo dnes v ODS vládne, kdo tuto stranu vede. Zda Mirek Topolánek nebo lidé kolem Vlastimila Tlustého či jeho kolegy Michala Doktora anebo prostě jen náhodné změny nálad.

Nezůstat bokem ODS je demokratická strana a je úplně normální, když se názory uvnitř různí. Nejsilnější česká partaj současnosti může být ráda, že se konečně něco děje, protože doposud měla opačné problémy, její hlas zněl nepřirozeně jednotně, jakoby semknutý totalitním ideologickým bičem. Zádrhel demokratického množení pohledů vzniká až ve chvíli, kdy se rychle za sebou začnou různit názory v jedné hlavě, a to podle toho, jak se mění atmosféra ve straně. Řeč je o hlavě premiéra a předsedy ODS Mirka Topolánka, který najednou žádá změny ve směru volebního programu ODS, jež dříve v kontextu koalice, a hlavně možností státního rozpočtu považoval za příliš ambiciózní a neuskutečnitelné. Proč Topolánek mění názor, je snad dostatečně jasné. Tlak zevnitř strany sílí a předseda, který si za celou dobu nedokázal kolem sebe vybudovat silný podpůrný tým, si už nemůže dovolit tuto dříve „nepodstatnou okolnost“ opomíjet. Hlasování o prvních vládních zákonech, budoucím rozpočtu, a tím i o osudu Topolánkovy vlády se blíží a premiér nemůže riskovat byť jen náznaky nedostatku loajality vlastních poslanců. Navíc celá akce za změnu parametrů v již schvalovaných daňových zákonech byla spuštěna pod heslem: chceme prosadit jen to, co ODS před volbami slíbila – a Topolánek těžko může zůstat jediným, kdo se v poslaneckém klubu ODS k takovému logickému požadavku nepřipojí.

Současná situace, která se koaličním partnerům musí jevit jako Topolánkova slabost, politická nespolehlivost nebo osobní labilita, je důsledkem zvláštního stylu, kterým premiér vede vládu i vlastní stranu. Už při vyjednáváních o vládě bylo dobře vidět, že Mirek Topolánek nedokáže kontinuálně spojovat obě role, do nichž se dostal. Téměř vždy nejprve jednal jako suverénní vůdce, a teprve potom svá rozhodnutí a strategické posuny konzultoval s vlastní stranou (dělal to tak i před volbami v roli volebního lídra). Tato dvojkolejnost se obvykle u  politiků projevuje po delším působení v nejvyšších funkcích. Příkladem budiž právě končící britský premiér Tony Blair, který ve druhém volebním období vytvořil z premiérské funkce jakousi variantu prezidentského stolce. Anebo prezident George Bush, který je dnes sice prezidentem, ale téměř nikdo z Republikánské strany s ním nechce mít nic společného, přičemž v prvním volebním období zase nechtěl mít nic společného se svou stranou prezident Bush. Ať už je ale vývoj takového „štěpení politické osobnosti“ jakýkoli (pomalejší, rychlejší, skokový), reakce politických stran, z  nichž odtržení vůdci vyrostli, je vždy stejná. Objeví se nespokojenost a neklid, které pokud se věci neřeší, mohou přerůst v krizi ohrožující důvěryhodnost strany, a tím i budoucí volební výsledky.

Vyhnout se Špidlovu osudu Mirek Topolánek nepatří k politikům intelektuálům typu Petra Pitharta, kteří stále reflektují, co dělají, a složitě posuzují, co by mohli udělat příště lépe, a nakonec, utopeni v pochybnostech, neudělají raději nic, aby nevyrobili chybu a neupadli do melancholického útlumu z neúspěchu. Není ani politikem vědcem typu Petra Nečase či Vladimíra Špidly, který před rozhodováním potřebuje mít na stole minimálně tři varianty doplněné grafy a příslušnými výpočty. Předseda ODS je intuitivní typ, což přirozeně mnohem více odpovídá jeho impulzivní povaze. Intuice Topolánka vedla v době, kdy překvapivě vyhrál souboj o nástupnictví po Václavu Klausovi, intuice ho vede i dnes, kdy se přiklonil k nespokojeným poslancům ODS. Mirek Topolánek neomylně vycítil, že jeho lehkomyslné rozpojování funkce předsedy strany a  předsedy vlády začíná být neúnosné, a  tak

Obrazovka na provázku Česká televize se blíží změně, která se dá srovnat snad jen s „televizní revolucí“ v roce 2001. Poslanci se chystají odvolat Radu České televize a  slibují nezávislejší a  profesionálnější složení. Zní to krásně, skoro jako bublání Vltavy v  Mé vlasti.  Jenže dobrý úmysl se může také změnit v zaklapnutí víka nad veřejnoprávní službou.

Jen pro zvané Mediální odborníci se většinou shodují, že vliv televizí bude slábnout a slábnout, protože se lidé přesunou na internet. Zatím ještě v tomto stadiu nejsme, a  tak televize stále ovlivňuje politické dění nejvýrazněji ze všech sdělovacích prostředků. I když tedy přibývá jedinců nevlastnících doma obrazovky, neměl by jejich zájem o toto médium úplně polevovat. Ať už chtějí nebo ne, ovlivňuje i jejich život. Vědí to pochopitelně i politici, a tak chtějí svírat v  ruce kabely, které k  zářícím obrazovkám vedou. Veřejnoprávní televize si proto musí připadat trochu jako jojo – někdy se ocitne od rukou politiků dál, ale vždy se namotá zpátky. Nedávno to připomněl Jiří Paroubek, který se v deníku Právo rozčiloval nad tím, že nějaký novinářský „šmok“ přerušil na ČT 24 přímý přenos jeho tiskové konference. Ten šmok by si možná zasloužil příplatek za to, že zkrátil utrpení diváků. Na veřejnoprávní média ale neútočí jen opozice. V poslední době se zdálo, že situace dokonce přituhuje. Blížila se volba části Rady České televize, která má v pravomoci volit a odvolávat generálního ředitele ČT, a vypadalo to, že do ní usednou kovaní politici. Sociální demokraté otevřeně říkali, že jejich zástupci tam budou mít úkol hájit stranické barvy.

Poslanec ČSSD Vítězslav Jandák se nedávno Respektu svěřil, že by radní měli hlídat to, aby napříště ČT „nezařadila místo vysílání naší tiskové konference před naším sjezdem raději zprávu o tom, že dlužíme peníze panu Altnerovi“. Občanští demokraté to neříkali takhle přímo, ale jejich vykrucování, proč vybírají se stranou úzce spojené lidi, jen potvrzovalo, že zadání bude stejné. A  ačkoli zuří mezi ODS a  ČSSD slovní válka, dohodly se tyto strany, že si radu mezi sebe rozdělí. Mělo tedy pokračovat schéma, které známe už minimálně deset let. V  tu chvíli se ale probudili koaliční partneři občanských demokratů – Strana zelených a lidovci. Zejména první z nich řekli, že odmítají asistovat „mediální opoziční smlouvě“, a žádali ve sněmovně veřejné hlasování (do rad se většinou volí tajně, což umožňuje zákulisní dohody). Ačkoli vedení ODS souhlasilo, vzbouřil se poslanecký klub, kde jsou známí matadoři v obchodování s mediálním vlivem, jako je třeba Petr Pleva. Zelení si trvali na svém, a tak ODS přišla s nečekaným návrhem, odvoláme Radu ČT a navolíme ji znovu, přičemž bude rozhodovat zejména odbornost, a ne stranická příslušnost. V tomto kroku jim nečekaně pomohl Jiří Paroubek, který chtěl vyslat České televizi varování za ukončený přímý přenos, a  tak s komunisty zamítl výroční zprávu Rady ČT. Podle zákona platí, že když se tato zpráva neschválí dvakrát, tak je rada odvolána. Vládním politikům tedy teď už stačí jedno hlasování a rada je na lopatkách. K  tomu několik poznámek: Rada by si určitě odvolání zasloužila za svou neprofesionalitu,



Srp a kladivo se vrací tam, kde ho většina členů ODS chce mít především – do čela strany, která touží po výraznějším zápisu do daňových a sociálních změn, než jaký byl vyjednán při koaličním dohadování. Topolánek to vše ovšem dělá s  vědomím, že zůstává nadále premiérem, a že je tedy vázán i jinými zájmy, než jsou zájmy ODS otisknuté v  jejím volebním programu. Poprvé po dlouhé době premiér propojuje obě své role a pokouší se je co nejvíc vyvážit. I když to tak opticky nevypadá a příklon k poslanecké rebelii naopak naznačuje, že Topolánek zapomíná na premiérskou odpovědnost. Pro uklidnění ve straně to tak muselo být. A premiér byl ve výhodě, mohl si to dovolit (možná intuice, možná promyšlený tah), protože jeho mentorskou roli snadno převzal ministr financí Miroslav Kalousek. Po patnáctiletých zkušenostech s fungováním české politické scény se dá směle předpokládat, že odvážné nápady poslanců ODS v  konfrontaci s možnostmi státní kasy nakonec zřejmě částečně obstojí. Ale i malé vylepšení směrem k tendencím ekonomického myšlení programu ODS budou Topolánkovi kritici považovat za úspěch. Premiér coby předseda nejsilnější vládní strany částečně napraví svou reputaci, a především už nebude muset snášet kritiku za to, že se stará jen o sebe a na stranu a straníky nemyslí, což je resentiment, jak správně neustále připomíná Miroslav Kalousek, který v minulosti podrazil nohy už jednomu premiérovi. Jmenoval se Vladimír Špidla. Celé to vypadá poněkud směšně, trochu jako komunální komedie, v níž se místo podstatných problémů řeší jen samé malichernosti, vycházející víc z osobních nesympatií než z věci samé. Ale politika je z  větší části právě takové malicherné pachtění, jehož míra a  nesnesitelnost záleží na míře malosti politických aktérů. Čím menší lidé, tím upadlejší a směšnější hra. Mirek Topolánek vstupoval do nejvyšší hry s určitou bohémskou přehlíživostí. Až role premiéra ho začíná poučovat o tom, že i na menší duše kolem sebe bude muset brát ohled. Jednoduchá politická lekce, kterou si mohl premiér ušetřit. To kdyby se před nástupem do Strakovy akademie trochu více učil. Petr Fischer Autor je redaktorem Hospodářských novin.

Q

přílišné zasahování do chodu televize, propojení s politikou a zejména pak za laxní přístup v kauze Františka Lamberta, který léta porušoval lustrační zákon, aniž by to někomu vadilo. I když si to ale zaslouží, má být odvolána srozumitelným a  férovým způsobem. Nikdo z  politiků neozřejmil, proč nebyla výroční zpráva rady schválena, a výbory ji dokonce doporučily akceptovat. Působí to tedy velmi účelově. Pokud vznikne nová rada, bude mít smysl jedině tehdy, když bude stát na skutečně nezávislých postavách, které navíc rozumí aspoň trochu světu médií. Výběrem budoucího generálního ředitele mají sílu změnit tuto instituci v moderní kritické médium, anebo ho naopak udělat ještě slabším. Další poznámka je – když ODS odmítala veřejné hlasování, čím to je, že najednou souhlasí s  odvoláním rady a následnou otevřenější volbou? Možná úmysly nejsou tak čisté. Strana zelených rozehrála zásadní hru, která může na jedné straně skončit průlomem v dosavadní praxi, anebo naopak také ještě větší politizací České televize. Může se totiž stát, že ODS s pomocí zelených odvolá stávající radu, ale pak po dohodě s ČSSD vytvoří ještě více politický orgán. Zatím tomuto scénáři nic nenasvědčuje, ale před zelenými bude nelehký úkol. Všechny dosavadní pokusy odpolitizovat radu totiž vždy skončily u stolku obloženého chlebíčky a číšemi vína, nad kterými se sešli politici dvou největších stran.

Jsme proti K opatrnosti vede i fakt, že řada členů ODS se stále brání návrhům, které by zajistily větší nezávislost veřejnoprávních médií. Například senátor za ODS Jiří Oberfalzer se rozhodl navrhnout model známý i z řady jiných zemí, kdy by Radu ČT nevolila jen sněmovna, ale i  Senát, plus nějaká další instituce. Odvolání rady pak musí podpořit obě komory parlamentu. Tím by se garantovala větší nezávislost. „Můj odhad situace ve sněmovně je takový, že si nemyslím, že to má moc velkou šanci na úspěch,“ komentoval to v Lidových novinách Petr Pleva. Přeloženo do češtiny: Jsem proti a udělám vše, aby to neprošlo. Systémovou změnu přitom Česko potřebuje, aby příště tyhle komentáře už byly zbytečné. Erik Tabery

Jsou srp a  kladivo víc symbolem osvobození od Hitlera, nebo poválečného obsazení východní Evropy a rudého teroru?  To je otázka, kterou znovu otvírá čin místostarosty z Brna-Králova Pole Reného Pelána. Pan Pelán vymyslel akci, která ho bezpochyby proslaví i za hranicemi: vzal rozbrusku a  odstranil ve své obci z  pomníku obětem války srp a kladivo. Diplomaté, právníci a historici teď mají napilno: Rusko protestuje,  právníci analyzují paragrafy na propagaci totality a historici vysvětlují, kde se vlastně ten srp s  kladivem vzaly. Přitom nejde o maličkost: pouhé odstěhování obdobného pomníku z centra Tallinnu vyvolalo v Moskvě protiestonské demonstrace. Jisté je, že srp a  kladivo jsou – a  pro lidi ve východní Evropě zřejmě i zůstanou – symbolem jedné ze dvou nejhorších totalit. Přitom zatímco jiné „symboly“ – třeba Lenin – se z náměstí a názvů ulic odstraňovaly skoro jako na Havlův povel, srp a kladivo na památnících přetrvaly. Vnucuje se otázka – co je horší? Soudruh Uljanov   – alespoň pokud je známo – rudý teror v Československu zorganizovat nestihl, ovšem srp a kladivo u toho zaručeně byly. Vůbec také není jasné, jestli „úpravou“ pomníku v  Brně-Králově Poli dochází k zneuctění památky padlých vojáků. Proč by oni sami měli mít tu úchylku chtít spojovat svoji památku se symbolem rudého teroru? Jistě, je to symbol státu, za který bojovali, to byla ale svastika taky. Přesto dnes německé válečné památníky tento symbol hanby nenesou (ani nemohou). Čin Pelána je třeba měřit jiným metrem. Jde o kontroverzní krok člena samosprávy. Ať se nám to líbí nebo ne, zdejší města a vesnice se od sebe začínají odlišovat. Proč by pak obyvatelé některé z obcí nemohli dojít k názoru, že srp a kladivo na svém náměstí nechtějí a uctí hrdiny z války jinak? Proč by jim odněkud z  Prahy (neřkuli z  Moskvy) měli něco nutit? Důležité je, aby nešlo o partyzánské akce, ale většinové rozhodnutí obce. Každý se pak může rozhodnout, jestli v takovém místě chce žít, nebo ne. Marek Švehla

obsah domov

4

4 5 6 6

Češi hledají náhradu za Václava Klause Kamerami proti prostituci S poslanci na golf Spor o podobu českých měst Mám se dobře, bydlím u rodičů

ekonomika

8 8

ODS chce nízké odvody Pro zdraví do supernemocnice



zahraničí



PROFIL

9

Rozhovor s bývalou šéfkou Hongkongu 9 Německo končí v čele Evropy 12 The Economist: Kulhavý vládce světa

10 Nemotorný Gordon Brown rozhovor

14 S indiánským šamanem Emahóem 16 Výběr z webu respekt.cz

TÉMA



civilizace

17 Až naše děti prasknou 21 Proč zanikají říše

KNiHY

22 Putování za Svatým Grálem 23 O. Walló: Kráčel po nestejně



napjatých lanech Žid Fagin

Kultura

24 Smrtonosná past počtvrté 24 Bratři Karamazovi v Divadle Archa 25 S Pavlou Frýdlovou o Paměti žen 26 Londýnský popkulturní týden divů 27 Kulturní servis



Trendy

28 K. Hvížďala: Diagnóza mediální planety 2007

29 V. Jerofejev: Jsem sexy? 29 U. Eco: Bože, v jakých časech to žijeme



Polemika

30 Má se ještě vyhazovat z práce kvůli minulosti?



JEDNATŘICÍTKA

31 Ve hvězdách, Před 10 lety, Jeden den v životě, Mimochodem

32 minulý týden



2.–8. červenec 2007  V  RESPEKT 27

domov

Kde je ten samuraj?

Češi zatím marně hledají náhradu za Václava Klause

S

edm měsíců může být celá věčnost. Pro politiky, které Václav Klaus v  prezidentské funkci nenaplňuje nadšením, je to ale spíš chvilka, která uteče hodně rychle. Čím dál jasněji se totiž ukazuje, že najít člověka, který by měl začátkem příštího roku šanci uspět v boji o prezidentské křeslo proti Klausovi, bude hodně složité.

Přímo to nebude Všichni, kdo se těšili, že o  hlavě českého státu budou v dohledné době rozhodovat sami u volebních uren, si mohou na dalších pět let nechat zajít chuť. Politickým stranám – byť většina z nich má ve volebním programu přímou volbu prezidenta – se do změny ani tentokrát nechce. Oficiálně proto, že už by se zásadní ústavní změna za půl roku nestihla, prakticky spíš proto, že zkrátka nechtějí ztratit vliv. Možnost obchodovat s hlasy pro hlavu státu je samozřejmě lákavá. Podle informací z ČSSD je kupříkladu pro Jiřího Paroubka nabídka podpory Václava Klause jednou ze zbraní, jimiž by přesvědčoval ODS k velké koalici v případě rozpadu té stávající. A navíc: ODS teď přímou volbu kvůli své převaze nepotřebuje, ostatním stranám se při drtivé lidové popularitě Václava Klause zase nehodí. I  příští rok v  zimě tedy zůstane rozhodování o budoucí hlavě českého státu na poslancích a senátorech. Jak si zatím vedou při hledání toho nejlepšího jména? Oproti minulé volbě před čtyřmi lety je situace jednodušší a komplikovanější zároveň. Jednodušší pro ODS. Na scéně je silná figura s  masivní podporou, která rovnou říká, že jde hned do první volby. Václav Klaus úmysl znovu kandidovat oznámil v den čtvrtého výročí svého zvolení a počátkem května mu jeho plán

Prezidenti v Německu Ačkoli ve srovnání se svým českým protějškem má německý prezident mnohem menší pravomoci, procedura jeho volby je podobná: je volen Spolkovým shromážděním, které se skládá ze všech poslanců Spolkového sněmu (v současnosti je jich 613) a stejného počtu reprezentantů, které určují spolkové země. Stejně jako v Česku proto kandidát potřebuje politickou většinu, což čas od času činí z volby velmi napjatý politický boj – a to nejen mezi partajemi, ale někdy dokonce v jejich nitru. Z dosavadních devíti prezidentů bylo pět z CDU, po dvou z SPD a liberální FDP. Většinou se jednalo o politiky, kteří se předtím dlouhá léta zasloužili o své strany a disponovali zkušenostmi z vládních či poslaneckých funkcí. Z dvanácti voleb, které se od roku 1949 konaly, jenom sedm bylo rozhodnuto hned v prvním

víceméně formálně schválili poslanci a senátoři mateřské strany. „Vtipkovali jsme, že uděláme tajnou volbu a  nominujeme kandidáta s  největší podporou,“ říká předseda poslaneckého klubu ODS Petr Tluchoř. Ironie v  jeho hlase naznačuje, že ODS za dané situace jiného kandidáta než Klause mít nebude. Ani premiér Topolánek, ani šéf Senátu Sobotka, kteří Klause zrovna nemusí, proti němu nic neplánují. „Někteří lidé sice z Klause na Hradě nadšení právě nejsou, ale nakonec pro něj hlasovat budou,“ shrnuje poslanec ODS Tomáš Dub. A Václav Klaus má v rukávu i čísla: jeho popularita sice kolísá, ale podle dubnového průzkumu agentury STEM by ho tři pětiny Čechů i  nadále rády viděly v roli prezidenta.

Hledání Davida Pro ty, kdo by na Hradě přivítali někoho jiného, je situace komplikovanější. Protikandidát musí být opravdové „zázračné dítě“, protože seznam požadavků na tuto roli je hodně dlouhý. Aby měl šanci, měli by ho volit sociální demokraté, zelení, lidovci, komunisté a senátoři zvolení za menší strany a nejspíš také dvojice Melčák a Pohanka. „Proti Klausovi se tedy hledá někdo, kdo nejméně vadí mnoha lidem,“ shrnuje celou věc šéf senátorského klubu SNK Josef Novotný. Podobné rozpaky zaznívají i od nepolitických elit. „Je to negativní diskuse a  ta nevede k  pozitivnímu výsledku,“ říká prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR Jaroslav Míl. V  chrlení frází o  „nadstranickosti, morálním kreditu, schopnosti spojovat a  reprezentovat a  popularitě u  lidí“ se strany snadno shodnou. Hledání kandidátů i  vyjednávání s  případnými spojenci jim ale dává pořádně zabrat. Všich-

kole (a to většinou ještě malou většinou hlasů). Gustav Heinemann (SPD, 1969) a Roman Herzog (CDU, 1994) se prosadili dokonce až ve třetím hlasování. Několikrát se volba prezidenta stala signálem politického převratu (volba Heinemanna v roce 1969 předjímala změnu vlády téhož roku). Richard von Weizsäcker (CDU, 1984) se zase těšil takové úctě v obou politických táborech, že opoziční SPD proti němu dvakrát nepostavila ani vlastního kandidáta. Pozoruhodně proběhla i volba současného prezidenta Horsta Köhlera. Jako vůbec první prezident neměl předtím v Německu žádnou politickou funkci, stál mnoho let v čele Evropské banky pro obnovu a rozvoj či Mezinárodního měnového fondu. Jeho volbě předcházel dosud nevídaný mocenský spor v CDU. Po Köhlerově nástupu do funkce se proto rozvinula debata o zavedení přímé volby prezidenta, která však brzo zase usnula. – AH –

Nevěra v přímém přenosu Severočeské město chce zákazníky nevěstinců zveřejnit na internetu. Mohl by to být veselý příběh – kdyby zároveň nebyl tak smutný. Veselý proto, že vypráví o mazanosti, kterou se Češi rádi chlubí. Smutný zase proto, že ukazuje bezradnost politiků před problémy, které přináší život. O co jde? Městečko Dubí velmi naléhavě čeká na zákon o legalizaci prostituce. Od revoluce tato osmitisícová obec na úpatí Krušných hor patří mezi česká centra „horizontálního řemesla“. A  stejně dlouho proto tamní radnice proti všudypřítomnému sexu, použitým kondomům a lačným mužům bojuje. Zkouší to vlastními vyhláškami a  pokutami třeba za porušení zákazu parkování. Prostituce se tím alespoň omezila, přesněji řečeno stáhla z ulic do „penzionů“. Radní ale bojují dál a opakovaně vyzývají vládu v  Praze, aby kšeftu se sexem dala konečně jasná pravidla jako v Německu ve formě zákona legalizujícího prostituci, který by obcím umožnil

jednoduše nevydat na prostituci koncesi. Protože ale takový zákon stále troskotá na odporu lidovců, Dubí se rozhodlo sáhnout k trochu nekonvenčnímu opatření: zákazníky nevěstinců chce sledovat policejními kamerami a snímky dávat na internet, kde si je budou moci prohlédnout všichni – tedy i manželky, sousedé, obchodní partneři.

Útok tam, kde to bolí „Prostě jsme přemýšleli o  tom, kde je nejslabší místo nevěstinců,“ říká Petr Pípal. Když mluví o  sexuálním turismu, zní to stejně, jako kdyby řešil otázku městských technických služeb: střízlivě, věcně, bez servítků. Od podzimu, kdy jako člen ODS usedl do křesla starosty, začal ve městě uklízet a nutno dodat – nemá malé cíle. „Chceme, aby odtud prostituce úplně zmizela,“ říká Pípal.

Střelec, kterému není rovno. Zatím. foto günter bartoš

ni posouvají termíny, kdy nějaké jméno oznámí. Lidovci a  sociální demokraté slibovali jaro, teď mluví až o  podzimu, senátoři z  Klubu otevřené demokracie se měli vyjádřit do konce června, termín se však oddaluje o dva měsíce. Obtíže se už nikdo z  politiků ani nepokouší zakrývat. A  ani občané nevěří, že se dílo podaří – ve stejném průzkumu STEM, v němž si šedesát procent lidí přeje Klause prezidentem na dalších pět let, stejné procento lidí neočekává, že se najde rovnocenný kandidát. „Není to jednoduché, Klaus má zvláštní postavení,“ říká předseda sociální demokracie Jiří Paroubek. „Najít kandidáta, který má třeba stejně jako on osmnáctiletou zkušenost z vrcholné politiky, je nemožné. Tady mu nemůže nikdo konkurovat.“ „Může se taky stát, že nakonec nikoho nenominujeme,“ popisuje marné hledání mluvčí lidovců Martin Horálek.

První dva A  jak vlastně hledání prezidenta vypadá? „Sbíráme podněty od lidí, mluvíme s  voliči i  našimi členy o tom, koho by tam rádi viděli,“ říká za lidovce poslankyně Michaela Šojdrová. Podobný proces probíhá i v ostatních stranách. A z nitra stran se už vynořilo několik jmen. U lidovců se mluví o Vlastě Parkanové (je to zkušená politička, populární u občanů a vyhověla by volání po ženské kandidátce), u senátorů SNK zase o Josefu Zieleniecovi („aby byla na pravici alternativa k Václavu Klausovi“), u zelených je ve hře minis-

Přitom dnešní situace v  Dubí je nesrovnatelná s tím, jak to tu vypadalo během devadesátých let. Přímo na ulici tenkrát stály spoře oblečené ženy na metr od sebe. Další a další obytné domy se měnily v „penziony“, rozuměj nevěstince. Do hlavní ulice začaly prorážet velké výkladní skříně, ve kterých se polonahé dívky večer co večer předváděly jako na výstavě masa. Dnes už „nabízení sexuálních služeb na veřejném prostranství“ zakazuje nová veřejná vyhláška, a proto prostitutky z ulice víceméně zmizely. Díky dálnici mezi Prahou a Drážďany ubyla doprava natolik, že mnoho „penzionů“ muselo zavřít. Dokonce velký „Erotic-Shop“, který naproti radnici ještě nedávno nabízel německým zákazníkům videa, vibrátory a latexové spodní prádlo za „super ceny“, je v těchto dnech na prodej. Nicméně několik nevěstinců stále přežívá a ty jsou Petru Pípalovi trnem v oku. „Kolem těch podniků bývá v  noci hluk, protože mnoho mužů sem přichází v podnapilém stavu,“ říká starosta. „A majitelé domů v okolí se stávají zajatci svých nemovitostí, protože takový dům samozřejmě neprodáte.“ Kontroly finančního úřadu nebo hygieniků provozovatele obtěžují – zcela odstranit prostituci ale takovým způsobem podle starosty nelze. „Tak jsme dostali nápad: prostřednictvím kamer a internetu zničíme zásadní předpoklad, který sem německé muže vůbec láká, a tím je anonymita.“

Ostuda s omezeným rozsahem V červenci tedy městská policie nainstaluje kamery naproti dvěma největším nočním klubům. Tyto

tr zahraničí Karel Schwarzenberg. Parkanová i  Schwarzenberg však důrazně kroutí hlavami. „Ten člověk by měl být všeobecně a široce přijatelný a to já nejsem,“ říká Parkanová. „Dovedete si představit, že by měla Česká republika prezidenta s tímhle jménem?“ vtipkuje pro změnu Schwarzenberg. Když si projdeme parlamentní kuloáry, vyjdou nám podle četnosti, s jakou tam zní s plnou vážností jejich jména, vlastně jen dva vážní kandidáti – někdejší ministr zahraničí Jiří Dienstbier a  profesor ekonomie Jan Švejnar. „Dienstbier splňuje nejvíc požadavků – je známý v zahraničí i doma, má zkušenosti z politiky,“ vypočítává poslanec ČSSD Jeroným Tejc. „Profesor Švejnar je nám bližší než Václav Klaus v  názorech na zahraniční politiku i v ekonomických otázkách,“ vysvětluje předsedkyně Klubu otevřené demokracie Soňa Paukrtová. I u těchto dvou vážných kandidátů je ale zcela zjevné, že víc než cokoli jiného jsou i oni především kandidáti s titulem „Neklaus“. O  Dienstbierovi se vážně mluví v  sociální demokracii, jeho jméno zní i  v  Senátu. Švejnara by zase rádi zlanařili zelení ve spolupráci se senátory menších stran (sami nemají dost hlasů, aby ho mohli navrhnout). Oficiálně ale zatím neplatí nic. Nabídka pro Švejnara je sice prý „na spadnutí“, ale na debatu o  konkrétních jménech budeme pravděpodobně čekat až do podzimu. Silvie Blechová

Q

kamery mají nejen sledovat všechno, co se u vjezdů na parkoviště odehraje, ale také přenášet záběry na internet. Pro většinu Čechů takové kamery nejsou nic mimořádného: ve více než 130 českých městech kamerové systémy patří už dlouho k  normalitě všedního života. To, že vás někdo nahraje při vstupu do nevěstince a  pak zostudí na internetu, je však problematické i  v  českých poměrech. To samozřejmě vědí i v Dubí, proto svůj boj proti anonymitě nemyslí až tak doslova. „Na těch snímcích nebude vidět obličej zákazníka a začerňovat budeme eventuálně i poznávací značky aut,“ přiznává Tomáš Pykal, velitel městské policie. Jakmile je totiž natočená osoba jednoznačně rozeznatelná, platí hned několik zákonů na ochranu soukromí a osob. Jaký tedy mají smysl kamery, když natočení zákazníci nevěstinců nebudou na internetu jasně k poznání? Starosta Petr Pípal se směje: „Na to, aby poznaly své muže, většina manželek obličej vidět nepotřebuje.“ A  pak s  velmi vážným výrazem dodává: „Samozřejmě to všechno poslouží především k  odstrašení. Před obcí postavíme ceduli, která v němčině informuje o tom, že je zde prostituce zakázaná a že máme kamery. A doufáme, že muži s  neodbytnou potřebou pojedou do nevěstince jinam. Hlavní ale pro nás zůstává prosazení zákona, který by dal obcím možnosti prostituci regulovat i  bez drahých technických pomůcek.“ Anneke Hudalla 

Q

RESPEKT 27  V  2.–8. červenec 2007

domov

S poslanci na golf

Parlament se pře, zda je sport ještě práce

Golfu naproti Pro místopředsedu rozpočtového výboru sněmovny Pavla Suchánka to byl radostný den. Na jeho pracovním stole přistála pozvánka ze skotského parlamentu na mistrovství zákonodárců v  golfu. Veřejnosti nepříliš známý Suchánek platí v  kuloárech za všestranného sportovce, údajně z  českých poslanců nejlíp plave a na předních místech se drží i v neoficiálních žebříčcích tenistů a golfistů. Za devět let, co sedí v  poslanecké lavici, vyjel na tenisové poslanecké klání osmkrát, na golfové dvakrát. Tentokrát jde ale o  speciální akci. Skotský parlament je sice známý tím, že pracuje spíš míň než víc, takže britský expremiér Tony Blair musel svého času skotským poslancům pohrozit nevyplacením peněz, jestli své pověstné pracovní tempo nezvýší. Zato je ale Skotsko kolébkou golfu a Aviemore vyhlášeným golfovým letoviskem uprostřed krásných hor. Pavel Suchánek tedy vzal pozvánku a začal obcházet kolegy golfisty. Má z  čeho vybírat – ve sněmovně působí celý golfový klub (téměř tři desítky poslanců), registrovaný pod hlavičkou celostátní golfové federace. Na atraktivní zájezd z  nich ale překvapivě kývla jen hrstka. „Počítalo se s tím, že si každý bude muset platit cestu sám,“ říká jeden z  nominovaných Boris Šťastný. Taková totiž byla praxe v  předešlých letech. Protože ale účast na tenisových turna-

Pozor, reprezentuji. (Pavel Suchánek) f oto archiv pavla suchánka

jích sněmovna poslancům proplácela, napadlo parlamentní golfisty, že je čas říct si o podporu také. Suchánek tedy sepsal návrh na „poslaneckou zahraniční cestu“. Podle zvyku jde takový návrh k  vyjádření do příslušného odborného sněmovního výboru. Protože ale hraní golfu se zatím ještě jakékoli parlamentní agendě vymyká, putoval Suchánkův návrh rovnou k vedení sněmovny, které se sdružuje v  organizačním výboru. Výsledek nebyl jistý: minulý měsíc žádal Suchánek spolu s  dalšími sedmi kolegy dvakrát za sebou o  pokrytí nákladů na meziparlamentní tenisový turnaj v  Rumunsku, tehdy ale neúspěšně. „Hlasovala jsem proti, protože se turnaj měl konat v  době zasedání pléna, kde se projednávaly důležité zákony,“ říká Alena Páralová. „To byl jeden z vážných argumentů proti cestě,“ připouští Pavel

Suchánek, „ale stejně by se hrálo jen v pátek, sobotu a neděli a na ten pátek by bylo možné poslance vypárovat.“ Tenisový neúspěch však Pavla Suchánka neodradil a  v  souladu s  mottem svých osobních webových stránek („Štěstí nepřijde samo, musíme mu jít naproti“) se vydal do boje potřetí – a uspěl. S pěti poslanci golfisty tak vyhlášenou skotskou vysočinu Highlands navštíví ještě kancléř Petr Kynštetr a  jedna úřednice, prý kvůli tomu, aby se seznámili s  průběhem akce a zjistili možnosti, za kterých by se mohla podobná akce někdy příště konat v Česku. Celkem má cesta stát sněmovnu zhruba dvě stě tisíc korun.

S uherákem tam nemůžu Co za to daňoví poplatníci dostanou? „Nejde říct, domluvili jsme to a to, podepsali takové a  takové zákony,“ podotýká Pavel Suchánek. „Kromě ekonomických jsou přece i  kulturní a  společenská setkání, kde jde o  to navázat kontakty. Ve sportu nejlíp poznáte povahy a tyhle styky se můžou hodit.“ Na hmatatelný dopad léta budovaných sportovních kontaktů si ale nemůže vzpomenout. Jisté ale je, že do takové hloubky Suchánek svým kolegům z  organizačního výboru nic vysvětlovat nemusel. Podle očitých svědků (zápis z  jednání se nezveřejňuje) trvalo jednání několik minut, během nichž proti participaci daňových poplatníků na poslaneckém golfu zvedli ruku jen dva členové z osmnácti – občanská demokratka, místopředsedkyně sněmovny Miroslava Němcová, a zástupkyně zelených Kateřina Jacques. „Ať sportují, ať reprezentují, ale ve svém volném čase a za své peníze,“ míní Jacques. „Každá zahraniční cesta by měla spadat do našich meziparlamentních aktivit a tato se mi zdála spíš sportovní než pracovní, proto jsem hlasovala proti,“ říká Němcová. Náladu v parlamentu však odráží spíš postoj oněch šestnácti poslanců, kteří – ať nepřítomností nebo hlasováním – se proti cestě na golf nepostavili. „Oni byli v  žádosti o  financování umírnění. Navíc budou reprezentovat náš parlament i  Českou republiku a  je to příležitost navázat dobré mezinárodní kontakty,“ vysvětluje svůj postoj Jan Bürgermeister. „A  že si v minulosti platili cestu na golf sami? O tom na výboru nikdo nemluvil.“ Vladimír Šoltys to vidí podobně: „Když má někdo reprezentovat, asi by se na tom měl ten, koho zastupuje, podílet i finančně. Nehodilo by se, abychom nosili po kapsách uherák a  byli tam za chudáky, jestli mi rozumíte.“ Ruku „pro“ zvedla i Alena Páralová: „Připadala jsem si příliš přísná, když kvůli mně dvakrát neprošla cesta na tenisový turnaj. I golf je sporný, to přiznávám. Já jsem se rozhodla ten návrh podpořit hlavně proto, aby se na mě kolegové nemračili.“ Nebojí se tedy Miroslava Němcová, že se na ni kolegové budou „mračit“? „Na mě se mračí často, už jsem se s tím naučila žít. Ve sněmovně je hodně stresu a rozumím tomu, že když člověk s kolegy denně přichází do styku, tak už další prožívat nechce.“ Ne všichni golfisté se ale ohánějí reprezentační důležitostí. Poslanec Boris Šťastný napřed nechtěl o své cestě na golf mluvit s tím, že nemá informace. Po několika hodinách se Respektu sám ozval znovu: „Ověřil jsem si, že mi na cestu má přispívat sněmovna, ale z programu podle mě vyplývá, že jde skutečně spíš o sportovní než reprezentační záležitost. Nevím, jestli je to fér vůči kolegům, ale rozhodl jsem se, že si náklady budu buď hradit sám, a kdyby to nebylo z formálních důvodů možné, turnaje se nezúčastním.“

Chceme to srovnat Viděno z odstupu – problém je, že zahraniční cesty poslanců nepodléhají prakticky žádným psaným pravidlům, záleží jen na tom, jestli jejich kolegové z organizačního výboru s cestou souhlasí, nebo nikoliv. Staří sněmovní harcovníci přitom vědí, že mnohdy rozhoduje jakási falešná solidarita: každý chce někam jet a hlas proti se může vymstít, až bude dotyčný sám žádat. Událost se skotskými greeny ale přece jen přiměla organizační výbor k akci. „S paní Němcovou jsme si vyžádaly vypracování kritérií pro zahraniční cesty,“ říká Kateřina Jacques. „Chceme srovnat, jak to řeší jinde, a případně sportovní aktivity nebo soukromé výjezdy úplně zakázat.“ Tomáš Pavlíček

Q

inzerce

V

  první půli července zavládne mezi českými poslanci napětí. Vybraný tým jejich kolegů totiž odjede do skotského Aviemore na mistrovství parlamentů v golfu. Dokonalé soustředění na výkon může sportovním delegátům kazit snad jen rozruch, který jejich cesta vyvolala u  některých kolegů. Těm se poslanecký golf placený z  eráru nelíbí a chystají protiakci: ta může skončit i tím, co si zatím čeští zákonodárci neumí moc představit – a sice jasnými pravidly vymezujícími jejich hojně kritizované zahraniční cesty.





2.–8. červenec 2007  V  RESPEKT 27

domov

Kravín na Václaváku Spor o podobu českých měst začíná

S

ídliště v Praze Malešicích nikdy nebylo to, čemu se říká „dobrá adresa“. Jednu velkou přednost ale mělo: obrovské volné prostranství, ideální místo pro park nebo dětská hřiště. Stačilo jediné – postavit je tam. S tím také místní počítali. „Radnice slibovala, že s tím placem něco udělají, aby tam mohli lidi posedět na lavičkách nebo se procházet s kočárky,“ vypráví padesátník Milan Pěkný. Prostor k tomu dával i územní plán. S tím je teď ale konec. Radní neodolali investorům a územní plán upravili. Na parcele velikosti několika fotbalových hřišť vyrostou čtyři dvacetipatrové paneláky s tisícovkou parkovacích míst. Panu Pěknému bude stát jeden z paneláků přímo před okny jeho slunného bytu. „Všechno proběhlo rychle a v tichosti. Vypadá to, že už je pozdě. Ještě se to pokusíme zastavit,“ říká odhodlaně. Proto teď proti projektu malešického Manhattanu organizuje petici.

Stavíme pro vás Podobně nemilé překvapení zažívají obyvatelé českých měst docela často: objeví se investor, vedení města s projektem souhlasí, aniž zjišťuje, jaký je názor obyvatel. Ti se pak v panice aktivizují, obvykle už je ale rozhodnuto. Především v bohaté Praze kritici magistrátu a  jednotlivým radnicím předhazují, že nemají koncepci rozvoje města a zastupitelé volné pozemky nechávají bezhlavě zastavovat, aniž by se zabývali otázkou, nakolik je příjemné v tak zastavěném městě ještě žít. „Praha je jako samoobsluha, kam investor přijde, řekne, tohle místo chci, a dostane ho,“ prohlašuje například právník Petr Kužvart z ekologického sdružení Ateliér pro životní prostředí. Vedení magistrátu, kde od roku 1990 neohroženě vládne ODS, se hájí poukazem na svůj

Auta patří na dvorek Brno kromě přesunu nádraží a dostavby svého centra řeší dvorky. Zdejší magistrát si myslí, že problém s parkováním aut na zacpaných ulicích a chodnících se dá rozlousknout velice jednoduše: vykácí se stromy ve vnitroblocích činžovních domů, dvorky se vyasfaltují a postaví se tam parkoviště. Prvním krokem má být změna územního plánu, v němž se dvorky přepíšou na „zastavitelnou“ plochu. Jinak i v brněnské metropoli je územní plán podobně „pružný“ jako v Praze a od svého vzniku v roce 1994 zaznamenal už stovky změn. V rámci některých z nich se plánuje zřizování parků. V Ostravě platí územní plán od roku 1994 a od té doby tu prošlo více než 250 změn.

Dokáže to petice ještě zastavit? (Milan Pěkný před modelem malešického Manhattanu) oto karel cudlín f

územní plán. „To je naše koncepce. Bez ní by stál na Václaváku třeba kravín. Každý má ale právo požádat o jeho změnu a je pak věcí radnice a veřejného projednávání, jak se k  tomu postaví,“ říká ředitelka odboru územního plánu Jitka Cvetlerová. Jenže od roku 2000, kdy současný územní plán začal platit, probíhá už sedmá vlna změn a celkový počet schválených zásahů do této důležité městské listiny přesahuje číslo 800. Zhruba v  polovině případů jde o ztrátu zeleně, která se mění na stavební pozemky.

Pozornost vzbudilo například přepsání zóny blízko autobusového nádraží, která byla původně určená pro rekreační účely, na pozemek pro stavbu hypermarketu Kaufland. Největší spory se ale vedou kolem dostavby centra na místě bývalé koksovny Karolina. I tam byl nedávno změněn územní plán a zelenou plochu změnilo město na pozemek pro obří nákupní středisko. „Když se ukáže, že je změna územního plánu možná, tak se udělá. Územní plán není dogma, na které se nedá šáhnout,“ říká Cyril Vltavský z útvaru hlavního architekta. V Plzni platí územní plán od roku 1995 a nedávno v něm město schválilo změnu číslo 677. Jedna z nich se týkala například bývalého nákladového nádraží, kde má teď stát další hypermarket.

Mám se dobře, bydlím u rodičů Mladí Češi už s bytem od státu počítat nemohou, z domova proto chvátají méně než dřív. Stále více mladých Čechů zůstává ve společném bydlení s rodiči i po dosažení dospělosti. Ve světě se pro tento fenomén vžil pejorativní název mama hotel. Jeho přednosti jsou zřejmé: minimální povinnosti, ideální servis a to vše velmi levně nebo zadarmo. Markétě je dvacet let, žije s otcem v bytě 2+1 v Karviné, přispívá na nájem a sama si kupuje jídlo a  oblečení. Hned po maturitě začala pracovat jako stevardka v  pendolinu, o  stěhování zatím neuvažuje. „V podstatě nemám důvod se stěhovat, táta trénuje fotbal a moc často doma není. Někdy má i angažmá v jiné zemi a v bytě se ukáže jednou dvakrát do týdne, takže žádný nedostatek soukromí nepociťuji. Stěhovala bych se jenom tehdy, kdybych měla vážnou známost, sama ne.“ Podobně jako Markéta uvažuje 82 % mladých Čechů ve věku 18 až 24 let. Buď s rodiči trvale žijí, nebo jsou na tzv. postupném odchodu, což se týká především studentů, kteří bydlí napůl u  rodičů

a napůl na kolejích nebo ve společném podnájmu. Nejsou ale ekonomicky nezávislí. To se týká i  dvaadvacetileté Kristýny. Třetím rokem studuje cestovní ruch na VŠE v Praze, bydlí na kolejích, které jí platí rodiče. K  tomu ještě od nich dostává asi pět tisíc kapesného na měsíc a přivydělává si doučováním francouzštiny a češtiny. Domů do Holešova jezdí každý druhý víkend. „Nemyslím si, že bych zvládla školu a práci na plný úvazek, rodiče na to mají stejný názor, takže mě do žádné zbrklé samostatnosti po osmnáctých narozeninách nenutili. Stěhovat bych se chtěla až po promoci,“ uvažuje. Příběhy Markéty a  Kristýny potvrzuje i  jedna z mála studií na toto téma v Česku – Odchod žen od rodičů v České republice sociologa Michala Škopa. Ten dochází k závěru, že kromě mnoha jiných faktorů, jako počet sourozenců, rozvod rodičů či velikost bytu, má hlavní vliv na stěhování žen do vlastního bydlení především vážná známost a narození dítěte. Méně pak vstup do práce.

A  veřejné projednávání? Magistrát se mu obvykle snaží zuby nehty vyhnout. Díky jedné z takových změn tak mohli developeři nechat vykácet park v Edenu v Praze 10 a postavit tam nákupní středisko. Jiný park – v Praze 6 vedle hotelu Diplomat – musel podobným způsobem ustoupit administrativní budově. Do stovek změn či úprav ale spadají třeba i případy zastavování vnitrobloků či dvorků činžovních domů, kde se na místě zahrádek staví nové domy. Navíc o dalších zhruba osm stovek zásahů do územního plánu mají stavebníci a developeři zažádáno. Jednou z nich je třeba návrh záboru části přírodního parku Prokopské údolí, kde by měl vyrůst bytový komplex.

Jít dál, nebo se zastavit? Také malešický případ ukazuje, že současný způsob nakládání s územním plánem a vůbec vytváření podoby města není v  pořádku, tedy pokud bereme za důležitý pohled lidí, kteří už ve městě žijí. Zvlášť v situaci, kdy obyvatelé města investují miliony do svých bytů, potřebují vědět, co všechno ještě v jejich okolí hodlá radnice postavit. Vyhlídky na změnu jsou však docela nadějné. Nový stavební zákon platný od letošního ledna nařizuje obcím vypracovat nové územní plány, což je šance tvář měst ovlivnit. I proto, že zákon umožňuje širší zapojení obyvatel do projednávání změn územního plánu. Zatímco dosud se k nim mohli vyjadřovat jen lidé vlastnící pozemky na místě zamýšlené stavby nebo v těsném sousedství,

Ženy před muži Poměrně vysoké procento mladých, kteří žijí u rodičů, je však také u další věkové skupiny – 25 až 29 let. U mužů jde zhruba o polovinu, u žen o  42 %. Tyto údaje ale vycházejí ze sčítání obyvatelstva v  roce 2001 a  nevysvětlují podrobnosti, jako je podíl studentů nebo třeba lidí žijících s rodiči v dvougeneračních domech. Přesto je toto číslo přibližně dvakrát větší než v roce 1991, kdy také proběhlo sčítání obyvatelstva. Navýšení ale nejspíš souvisí především se změnou režimu v roce 1989. Do té doby bylo běžné, že manželství a dítě většinou doprovázelo přidělení bytu, takže se velké množství mladých k tomuto kroku uchylovalo už v době mezi 18. a 24. rokem věku. „Dnes v  tomto věku většina mladých spíše studuje, cestuje nebo se v  životě rozkoukává,“ říká socioložka Jana Chaloupková z  Akademie věd ČR. Její slova potvrzuje i  Rudolf, pětadvacetiletý student portugalštiny na Karlově univerzitě: „Z domova jsem odešel v sedmnácti do společného podnájmu s kamarádkou, zhruba ve stejné době jsem se začal i sám živit. Před rokem jsem se ale domů vrátil, protože jsem se rozhodl studovat. Dneska sice pracuji, ale na nájem mámě nepřispívám, nikdy to po mně nechtěla. To, co si vydělám, je moje kapesné, ze kterého si hradím nákup knih, cestování nebo útraty v hospodě.“ Na Západě je tento trend podobný, byť u rodičů žije méně mladých lidí. Třeba ve Francii je to 61 % lidí ve věku 18 až 24 let. Po pětadvacátých narozeninách nemá až polovina mladých Francouzů vlastní bydlení, Francouzky jsou na tom o něco lépe (asi 40 %). „Menší počet žen, které žijí s rodi-

dnes to mohou dělat i občanská sdružení. Navíc i drobné úpravy územního plánu už musí schvalovat zastupitelstvo, a ne pouze rada. Tahle novinka se hodí obzvlášť ve chvíli, kdy se připravuje pravidelná aktualizace územního plánu, která se ve všech krajích děje jednou za deset let až patnáct let. V Praze má nový územní plán začít platit v roce 2012. „Bude reagovat na to, jak se město a potřeby jeho obyvatel vyvíjejí,“ říká Jitka Cvetlerová. „Ukazuje se třeba, že Pražané chtějí ve městě trávit mnohem víc volného času, rekreovat se a sportovat víc než před deseti lety, kdy se snažili na konci týdne co nejrychleji zmizet na chalupu.“ Proto se podle Cvetlerové v  novém územním plánu počítá například s  větším množstvím cyklostezek, tras pro kolečkové brusle a dalších ploch určených k rekreaci. Jak ale ukázalo červnové jednání pražského zastupitelstva, cesta k územnímu plánu „pro lidi“ nebude jednoduchá. Většině zastupitelů totiž současný stav bez jasně vyslovených priorit vyhovuje, a  proto zamítli návrh zelených a  Evropských demokratů, aby se zastupitelé napřed dohodli na zásadách rozvoje města a pak teprve začali nový územní plán připravovat. „Magistrát počítá jen se dvěma veřejnými projednáváními, což je naprosto nedostatečné,“ varuje zastupitelka na zelené Zuzana Drhová. „Dřív než začne nový územní plán vznikat, je důležité se zastavit a analyzovat, co je pro rozvoj města podstatné, co má zůstat zelená plocha a co se může zastavět.“ Jak kritici magistrátu také připomínají, dnešní spory o podobu města jsou výsledkem toho, že ani v 90. letech se magistrát s  veřejností nebavil. V  hlasování ale argumenty Drhové a dalších neuspěly a většina zastupitelů schválila, aby se šlo co nejrychleji dál. Další diskuse o podobě města se tím – alespoň na magistrátní úrovni – odsouvají na neurčito. „Bojím se, že město debatu o svých prioritách zase propase,“ říká Michaela Valentová z Ústavu pro ekopolitiku. „Územní plán je jakousi společenskou dohodou o  území, na němž obyvatelé města žijí, a  bez určitého omezení vlastníků se neobejde.“ Podle Valentové by si Praha měla vzít příklad z Berlína, kde se vedou tzv. komunitní jednání. Při nich se zástupci radnice setkávají s obyvateli u kulatých stolů a zjišťují, jaká podoba města by jim nejlépe vyhovovala. „Je to proces zdlouhavější, ale přináší zajímavější výsledky,“ dodává Valentová. V Praze se ale ještě nic takového nepovedlo ve větší míře zorganizovat mimo jiné i kvůli vyhlášené pasivitě obyvatel hlavního města. Vladimír Ševela

Q Vyhovuje vám, jak se vaše město rozvíjí? Řekněte nám to na

či, se obecně vysvětluje jejich schopností či snahou rychleji si najít partnera, s kterým si pak hledají společné bydlení. Partner je ve vztahu téměř vždy o něco starší,“ vysvětluje Chaloupková. Vysoká čísla najdeme také v  jihoevropských zemích, kde je fenomén života u rodičů podpořen úzkými rodinnými vazbami vycházejícími z  kulturní tradice. Naopak v  Nizozemsku, Německu, severských státech či Velké Británii, tedy ve státech s  dlouhou kapitalistickou tradicí, která klade velký důraz na ekonomickou samostatnost, se počet mladých ve věku 18 až 24 let žijících s rodiči pohybuje mezi 20 až 40 procenty. Kateřina Čopjaková Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Q

Kde koupíte Respekt v zahraničí?



RESPEKT 27  V  2.–8. červenec 2007 inzerce

Letní filmová škola Uherské Hradiště a týdeník vás zvou …tentokrát na sekci divadlo (20. – 29. 7.) Česká republika je prý zemí s největším počtem festivalů na metr čtvereční. Řečeno s nadsázkou, jistě. Ale od nadsázky je v  tomto případě jen krůček k  realitě. Pro příklad nemusíte chodit daleko. Letní filmová škola již tradičně není jen školou filmovou, spíš připomíná jakousi múzickou galaxii napříč druhy, žánry, napříč diváckým spektrem…Kromě výtvarného umění, fotografie, hudby a  tance v  této jedinečné soustavě letos zazáří právě divadlo. Ve vazbě na hlavní témata letošní filmové dramaturgie se představí soubory z  domova i ze zahraničí, mezinárodní projekty. Letošní nabídka je vskutku nejpestřejší v  dosavadní historii. Už není pouhou alternativou filmem přesyceným divákům, ale svébytným organismem s obrovskou životností.

Co je Akademie sociálního podnikání?

se nemusíte, půjde o výbuch pohybového talentu, intelektuální energie a emocí. Hry Václava Havla Zahradní slavnost a Žebrácká opera uvidíme v podání legendárního Divadla na tahu v režii Andreje Kroba. Těšte se také na Jiřího Bilba Reidingera a Sylvii Krobovou a jejich Bilbo compagnie. Na Kavkaz se vydáme s  Williamem Saroyanem a  Neomluveným divadlem. A  do Verony za Romeem a  Julií nás pozve Divadlo ANPU.

Hrát se bude doslova všude. V  divadelním stanu ANPU, v  Redutě, na Malé scéně Slováckého divadla, na náměstí, v  parku, v  restauraci, v  kině, u  bazénu… Z vesmíru k nám zavítá mise Padoxanů. Proslýchá se, že si na své planetě chtějí také uspořádat nějaký ten festival a  hledají v  Uherském Hradišti inspiraci. Že jsou to tvorové zvídaví a  uměnímilovní, předvedou nejen v  ulicích města, ale také ve své inscenaci Čtyři roční období Padoxů ve stanu ANPU. Z  Francie je bude doprovázet sympatická uličnice Zazie, věhlasný spisovatel Raymond Queneau a neméně slavná autorka Marguerite Duras (alias Dominique Houdart a Jeanne Heuclin). Dalším zahraničním hostem bude rumunské divadlo Rencontres, které slibuje přivést bombu. Bát Hlavní partneři:

Město Uherské Hradiště

Společnost Philip Morris ČR Nadace VIA Vysoká škola finanční a správní vyhlašují

2. ročník Akademie sociálního podnikání

Představení cyklu Člověk a  stáří připomenou starou známou pravdu, že totiž člověk je tak stár, jak se cítí. Své o tom ví a poví Ljuba Skořepová v inscenaci Stará bába tančí pražského Divadla 90 u Valšů, Blanka Bohdanová a Josef Somr v americké tragikomedii Gin game, za kterou oba získali cenu Thálie, a  Lilian Malkina v  nesmrtelném pořadu divadla Viola či Ján Sedal a  Miloslav Maršálek z  brněnského Hadivadla v  Ředitelské loži od Arnošta Goldflama. Zažít letošní „filmovku“ divadelníma očima prostě stojí za to! www.lfs.cz

Hlavní pořadatel:



Akademie sociálního podnikání vznikla z iniciativy společnosti Philip Morris ČR, Nadace VIA a Vysoké školy finanční a správní. Program se zabývá aplikací konceptu sociálního podnikání v prostředí nevládních organizací. Prosazuje myšlenku, že sociální podnikání má být přínosem nejen pro klienty nebo pro komunitu, ve které organizace pracuje, ale i pro samotnou podnikající nevládní organizaci. Akademie proto v sociálním podnikání vidí příležitost k získání volných peněz, které jsou pro nevládní organizace jednou ze základních podmínek k dlouhodobé a systematické práci. Akademie zároveň podporuje rozvoj nevládních organizací a pomáhá jim začlenit podnikání do každodenního života.

Vzdělávací část programu:

b  ezplatné dvousemestrální distanční studium na Vysoké škole finanční a správní elitní lektoři znalí problematiky NNO certifikát při úspěšném zakončení studia

Individuální odborná asistence:

k aždá organizace má zdarma k dispozici vlastního kouče možnost čerpat prostředky na služby externích konzultantů podle potřeb organizace

Grantový fond Akademie sociálního podnikání:

účastnické organizace mají možnost žádat o finanční příspěvek

Program je určen pro NNO, které:

 xistují minimálně 4 roky e mají nejméně 8 stálých zaměstnanců mají roční rozpočet minimálně 3,5 mil. Kč se věnují podnikatelským aktivitám a jejich podíl není menší než 5 % z celkových příjmů organizace

Jak do Akademie? Přihlaste se!

Formulář a plné znění vyhlášení najdete na www.nadacevia.cz. Uzávěrka pro podání přihlášek je 13. srpna 2007. Výběr účastníků provede hodnotící komise Akademie na začátku září 2007. Z účasti v Akademii bude pro organizace a jednotlivé účastníky programu vyplývat povinnost účastnit se vzdělávací části programu a spolupracovat s kouči. Je nezbytně nutné, aby se programu účastnili tři klíčoví pracovníci organizace.

Pokud nevíte, zeptejte se!

Hlavní mediální partneři:

Další informace o Akademii vám podají: Hana Vosmíková, e-mail: [email protected], tel.: 233 113 370, Alžběta Mattasová, e-mail: [email protected], tel.: 233 113 370, Informace o předchozích ročnících Akademie najdete na www.socialnipodnikani.cz.



2.–8. červenec 2007  V  RESPEKT 27

EKONOMIKA

Jde o daně, nebo moc?

ODS chce zase nízké odvody a tvrdí, že ví, kde šetřit

B

líží se konec vlády? Možné to je. Krátce po návrhu reformy a  jejím postoupení parlamentu totiž ODS nečekaně mění kurz a chce razantnější snížení daní. Jak tohle číst? Pravděpodobně tak, že politická platforma Vlastimila Tlustého se prosadila víc, než se zpočátku zdálo. Zajímavější je proto tento spor politicky než ekonomicky.

Kalousek a demise

chci vidět,“ říká. Ministři kultury, školství či místního rozvoje už dopředu avizují, že nemají možnost ušetřit ani korunu. Ještě před třemi týdny tvrdil premiér Topolánek – a s ním skoro celý klub ODS –, že na balík reforem si nenechají nikým sáhnout, teď jsou pro změny všichni. To všechno poté, co návrh reforem prošel ve sněmovně prvním čtením a za šest týdnů se má probírat ve druhém. Navíc snížení daní

Česká ekonomika roste, zahraniční investice se jen hrnou a výška daní v Česku není téma k vážným stížnostem. Poslanecký klubu ODS přesto minulé pondělí přišel s požadavkem snížit daně pro podnikatele i  zaměstnance na devatenáct procent ze zisku. Premiér Topolánek pak v obavě z politické porážky vzal Tlustého návrh za svůj. To jsou ale zatím jen počáteční fakta, jejichž dopad na reformy a rozpočet je velmi nejasný. Mezi koaličními politiky proto návrh ODS nevyvolal žádné nadšení. „Ať si daně sníží, jak chtějí, ale já nepodpořím žádný rozpočet, kde by výpadek příjmu z  daní zvýšil schodek nad tři procenta HDP,“ říká ministr financí Miroslav Kalousek. Ona tři procenta jsou důležitá kvůli vstupu Česka do eurozóny. Stát si navíc už nemůže dovolit další výrazné zadlužování. „Ať si v ODS spočítají, o kolik miliard přijde snížením daní rozpočet, a navrhnou, kde šetřit. Pokud budou trvat na zvýšení schodku, podám demisi,“ dodává Kalousek. Šéf zelených Martin Bursík se zatím nad návrhem ODS usmívá. „Návrh znamená pro každého ministra škrtnout z rozpočtu svého rezortu tak miliardu a půl, a to

graf respekt

ODS navrhovala už před několika měsíci při prosazování reformy u koaličních partnerů a neprošlo to – respektive prošlo, ale mělo k němu dojít až v roce 2010, kdy by už měl být schodkový státní rozpočet z nejhoršího venku.

Tlustý premiérem Tak proč si teď ODS myslí, že prosadí snížení daní už od příštího roku? Nejde jen o nějakou politickou hru, souboj uvnitř ODS, ve kterém o daně až tak moc nejde? „Lidé kolem kolegy Tlustého dosud jen říkali, že se musí snížit daně, ale nedodávali, jak ušetřit v  rozpočtu. Teď přišli se smysluplným návrhem, tak se jím seriózně zabýváme,“ vysvětluje změnu přístupu šéf poslaneckého klubu ODS Petr Tluchoř. Ani on, ani nikdo jiný z ODS zatím ale nechce prozradit spořivé návrhy, jimiž nižší daňové příjmy nahradí. I kdyby totiž nižší daně vedly k vyššímu hospodářskému růstu, na příjmech státu se to projeví až s odstupem několika let. Do té doby by se hromadily dluhy. „Nejprve musí naše návrhy slyšet naši koaliční partneři,“ říkají lidé z ODS. Z  kuloárů klubu ale přece jen nějaké informace prosákly. Šetřit by se prý mohlo třeba na zrušení některých daňových výjimek či úlev. Daňový systém je jich plný, podle Tlustého je jich tři sta šedesát, podle informací z ministerstva financí něco přes dvě stovky. Na klubu prý padl návrh zrušit zhruba desítku z nich, například nezdaněné příjmy poslanců a příslušníků ozbrojených sil. Podle realističtějších hlasů z ODS se ale zrušením výjimek ušetří tak dvě tři miliardy. Ministři Topolánkovy strany prý také slíbili, že se ještě podívají na rozpočty svých

rezortů. Zatím ale není jasné, o kolik přesně by je museli krátit. ODS totiž zatím připravila jen návrh na snížení daní firem. U zaměstnanců se připravují různé alternativy. Takže možná půjde o dvacet, možná až o padesát miliard. Přesné číslo by měla koaličním partnerům během dvou až tří týdnů vysvětlit komise ekonomických expertů ODS. Při pohledu na její proklausovské složení (Vlastimil Tlustý, šéf dozorčí rady ČEZ Martin Kocourek, Martin Říman, Michal Doktor atd.) se neubráníme spekulacím o  vnitrostranickém podtextu celé akce. Na chvíli se musíme vrátit do nedávné minulosti. Všichni se pamatují, jak se prezident Václav Klaus bránil jmenování současné Topolánkovy vlády. Klaus tehdy nevěřil, že by Topolánek uspěl, a další prezidentovou variantou mělo podle kuloárních informací být jmenování Vlastimila Tlustého premiérem. Ten byl prý ochoten jít do velké koalice s Jiřím Paroubkem a ten měl zase slíbit Klausovi podporu při prezidentských volbách. Za útokem na vládní reformu se tedy může skrývat další pokus odstranit Topolánka a oprášit velkou koalici. V  každém případě si vláda léto moc neužije. Sedm týdnů je na daňové změny a škrty v rozpočtu šibeniční termín. Do toho připočítejme další debaty o zdravotní reformě, vůči níž mají výhrady lidovci, diskusi o reformě sociálního systému, a  navíc běžnou vládní agendu. Teprve na konci léta se dozvíme, zda jde v  ODS ohledně daní o stranický konsenzus a ekonomickou vizi, nebo o  mocenskou šarvátku, která skončí fiaskem a možná i pádem vlády. Jaroslav Spurný

Q

Pro zdraví do supernemocnice Plíživá zdravotní reforma pokračuje: Ústecký kraj sloučil své velké nemocnice a vsází na monopol. Ten nápad se zrodil vloni na jaře v kanceláři mostecké nemocnice. Nebylo to z  ničeho nic: tehdy v  jednom z  největších severočeských špitálů vrcholily ekonomické problémy a kvůli téměř stomilionovému dluhu u  pojišťoven a  dodavatelů energií hrozilo odstřižení elektřiny a  dodávek léků. Na záchranu situace se do Mostu sjelo několik ředitelů ostatních severočeských špitálů a spolu s úředníky kraje vypracovali krizový plán. „Zbylé krajské nemocnice Mostu nabídly třeba společné objednávky léků nebo bezplatné užití některých drahých zařízení. S  pomocí krajských peněz se pak podařilo alespoň část dluhů splatit,“ vzpomíná náměstek severočeského hejtmana Petr Fiala (ODS). Právě tehdy Fialu napadlo, že tahle spolupráce může pomoci všem. „Jen na hromadných objednávkách léků se ušetří statisíce, další peníze pak na společných smlouvách se zdravotními pojišťovnami nebo nákupu špičkových přístrojů,“ vypočítává Fiala. Vznikl tak plán na spojení pěti největších severočeských nemocnic. A  nejen to: kvůli posílení pravomocí a odpovědnosti šéfů se supernemocnice měla stát akciovou společností odstřiženou od krajského rozpočtu. Vzápětí se rozjel politický spor mezi ODS a ČSSD, který krouží celým Českem. „Pětici největších nemocnic jsme chtěli za každou cenu nechat jako neziskovou společnost napojenou na krajský rozpočet. Je to páteř zdejšího zdravotnictví. Kdyby se firma dostala do potíží, doplatí na to všichni,“ říká šéf sociálnědemokratických krajských zastupitelů Jan Kouda. ČSSD sedí s ODS ve velké koalici, a tak se spor přenesl do jednání rady kraje. S většinou občanskodemokratických hlasů ale ani hlasité protesty nic nezmohly. Při klíčové schůzi na konci minulého roku se definitivně potvrdilo, že obří akciovka se v létě rozjede naplno. Dnes už se čeká jen na pár formalit. Severní Čechy se tak stávají další dobytou kvótou v nenápadné zdravotnické revoluci, která se před časem v českých krajích rozpoutala. Jde v ní o  neuralgický bod všech sporů o  zdravotnictví – velké nemocnice, které se po letech poklidného socialistického hospodaření pouští do nejistých vod tržní ekonomiky.

Jinde to funguje Až do ustavení krajů byly nemocnice pěkně vyčpělým kostlivcem ve skříni. Každý věděl, že jsou někde přebujelé, jinde nemoderní, téměř všude ale ztrátové. Politici se na ně báli sáhnout, akorát se platily miliardové dluhy. Jenže kraje na rozdíl od vlády nemají bezedné pokladny, a tak musely konat. Tím se rozhořel spor o ekonomickou podobu nemocnic, a protože krajům dominuje ODS, celé prostředí se liberalizuje, jinak řečeno ředitelé více rozhodují (o  platech, rozsahu péče, vybavení), také ale nesou hmotnou odpovědnost. Malé nemocnice se prodávají, velké se mění na obchodní společnosti ve vlastnictví krajů. Zatím není jasné, co tahle změna udělá s kvalitou a  dostupností zdravotní péče, což voliče zajímá především. To ztěžuje i debatu o reformě severočeských nemocnic. Zatímco převod na akciové společnosti odborníci vítají (zvyšuje to tlak na odpovědné hospodaření), se vznikem dominantní supernemocnice už to tak jasné není. „Pokud by taková společnost skutečně měla finanční problémy, může se to kraji výrazně prodražit,“ říká šéf Asociace českých a  moravských nemocnic Eduard Sohlich. (Dluhy mostecké a  chomutovské nemocnice dnes dosahují sto dvaceti milionů, zbylé nemocnice hospodaří vyrovnaně.) „Na druhou stranu minimální konkurence v podobě soukromníků dává záruku toho, že o služby nemocnic bude zájem neustále,“ dodává Sohlich. Jenže když je řeč o trhu, tak se vším všudy: pokud dominantní nemocnice nebude mít konkurenci, pak ani přirozený tlak na úspory a modernizaci, který s konkurencí obvykle přichází. „Takové sítě fungují i  přes soukromou konkurenci třeba v  Dánsku nebo Velké Británii bez potíží,“ uklidňuje expert na zdravotnické systémy David Marx. „Vedle hromadných smluv s pojišťovnami a dodavateli léků je tu velká výhoda v optimalizaci služeb. Třeba špičkovou neurochirurgii jen těžko udržíte na více místech a takhle se nemocnice mohou v rámci jednotlivých oddělení jednodušeji specializovat. Jedno vedení znamená mnohem lepší plánování.“

Kvalita péče zůstane, uklidňují zatím reformátoři. foto günter bartoš

Jen pět lidí Pro české zdravotnictví je dnes charakteristická nejen změna, ale také nejistota. Politici či experti mohou argumentovat ekonomickými poučkami či zkušenostmi ze světa, dlouhodobý efekt této tiché nemocniční revoluce v Česku ale zatím neznají. Pionýři změn jako Karlovarský či Plzeňský kraj proměnili své velké nemocnice na obchodní společnosti před třemi lety. Průkopnickou roli sehráli i politici na Královéhradecku, kde se v roce 2003 objevil podobný projekt jako teď v Ústí. Každopádně zatím se žádný katastrofický scénář nepotvrdil, naopak efekt je jednoznačně pozitivní. Nemocnice se dostávají z  červených čísel, nenastalo ani obávané snižování platů nebo zavírání drahých oddělení. Zatímco většina krajů reformuje už dnes s  vírou, že jinudy cesta nevede, někteří se stále nemohou rozhodnout. Příkladem je jižní Morava. Tam si krajští radní odhlasovali převod příspěvkových organizací na akciovky už začátkem minulého roku, pod tlakem politiky tehdejšího ministra Davida Ratha však vzali svůj krok zpět. Mezitím dal Ústavní soud transformaci nemocnic zelenou a do vlády se posadila pravice, přesto v Brně připravené smlouvy dodnes leží v úřednických šup-

latech. „K  jasnému kroku chybí politická vůle,“ říká radní zodpovědný za zdravotnickou politiku František Adamec (KDU-ČSL). „Vedeme diskuse, všechno se pečlivě zvažuje.“ Ministerstvo vedené ODS zatím do reformy nemocnic nezasahuje a  podle svého mluvčího nevede ani přehledná data, z  nichž by šlo velký nemocniční třesk analyzovat. Přesto stejně jako někteří experti i  samo ministerstvo vidí na cestě k nemocničnímu byznysu jeden háček. „Je tu nedostatek schopných manažerů, kteří by měli s řízením velkých nemocničních akciovek potřebné zkušenosti,“ říká Cikrt. O tom ostatně vědí své i v Ústeckém kraji. Do výběrového řízení na post ředitele největšího zdravotnického zařízení v  Česku (vznikající supernemocnice bude zaměstnávat skoro sedm tisíc lidí, roční obrat přesáhne čtyři miliardy) se tu přihlásilo jen pět lidí, přičemž jen tři z nich měli zkušenost s řízením nemocnice. Vyhrál Eduard Reichel, pod jehož vedením se v devadesátých letech jedna z prvních privatizovaných nemocnic – Chomutov – dostala do milionových dluhů. I v tom vidí kritici ústecké reformy jakési neblahé znamení do budoucna. Tomáš Sachr 

Q

RESPEKT 27  V  2.–8. červenec 2007

ZAHRANIčí



Čína by si měla vzít příklad

S bývalou šéfkou vlády Hongkongu o deseti letech čínské správy Nikdo z  čínského vedení ani z  přestavitelů Hongkongu dosazených Pekingem nikoho z britských vrcholných politiků nepozval.

Anson Chan (67) patří k nejrespektovanějším Číňanům ve světě. V letech 1993–2001 stála v čele vlády Hongkongu. V roce 2002 byla britskou královnou Alžbětou II. oceněna Řádem sv. Michala a sv. Jiří. „Železná lady“, jak je někdy Anson Chan přezdívaná, dnes patří k hlavním stoupencům zavedení plné demokracie v Hongkongu.

foto globe media / reuters

O

d předání Hongkongu Číně uplynulo deset let, jak byste tuto dobu pod správou Pekingu zhodnotila? Na jedné straně Hongkong prošel opravdu krušným obdobím. Těžce ho zasáhla asijská finanční krize, právě nedlouho po předání. Zároveň se objevila ptačí chřipka, ale vůbec nejhorší a  nejtragičtější byla epidemie smrtelné choroby SARS, na kterou jen v Hongkongu zemřelo na tři sta lidí. V politické rovině šlo ale o velmi povzbudivých deset let, kdy bývalá britská kolonie skutečně fungovala na základě principu „jedna země, dva systémy“, jak stanoví tzv. Základní zákon. Ten na 50 let zaručuje zachování hospodářského i  politického systému a  zdejší obyvatelé si skutečně užívají všech svobod, včetně svobody slova i  vyznání. Nezávislá jsou i  média. A  v  neposlední řadě, ekonomika je opět velmi silná a  Hongkong je na tom z  tohoto pohledu více než dobře. Co se naopak za posledních deset let nepodařilo? Určitě se nenaplnily obavy z toho, že pod Čínou dojde k pohlcení Hongkongu. Mnozí předpovídali, že centrální vláda v Pekingu nedodrží své sliby a omezí smluvně zajištěné svobody. A to je velké plus. Pochopitelně nikdo nečekal tak velké ekonomické potíže, i  z  toho jsme se ovšem dostali. Co však vyvolává obavy, a to i u mezinárodního společenství, je neexistence přímých voleb, tedy základního prvku demokracie. V  tomto směru jsme se prakticky nepohnuli.

Odklad voleb zřejmě vládnoucí komunistické straně vyhovuje. Je tomu tak a proč? Ano, myslím si, že jsou s tím spokojení. A nejen oni, ale i někteří zdejší byznysmeni a také konzervativní politici. Peking má strach, že by to vedlo k  destabilizaci a  šíření demokratických myšlenek a principů do samotné Číny, jiní zase mají obavy, že by se Hongkong stal prosperujícím státem nezávislým na Číně. A  v  případě některých obchodníků svázaných s  Čínou, že by mohli přijít o  zisk. Já si ale myslím, že by si naopak měla Čína vzít z Hongkongu příklad. Všechny tyto obavy odmítám jako nepodložené a neoprávněné. Říkáte, že Čína v principu zachovává v Hongkongu základní svobody, přesto v minulých letech došlo k pokusům o jejich omezení. Jak to ovlivnilo zdejší život? Měly být přijaty zákony proti „podvratné činnosti, vzpouře a vyzrazení státního tajemství“. Tahle průhledná formulace okamžitě vzbudila obavy z  omezování lidských práv a  reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Tehdy, v roce 2003, vyšlo do ulic na půl milionu lidí, kteří komunistům v  Pekingu dali jasně najevo, co si myslí. Pokus o prosazení zákona významně naznačil, co Čína chce, ale hlavně to, jak svobodnou společnost vnímají sami obyvatelé Hongkongu. A když viděli, že hrozí její omezení, neváhali a vyrazili do ulic. Myslím, že čínské vedení bylo tehdy hodně překvapeno a návrh byl posléze stažen. Jaké demokratické reformy tedy nyní Hongkong potřebuje?

Angela mává mobilem, mávejte taky Německo končí v čele Evropy plné sebevědomí, Češi se pro své předsednictví mohou poučit. „Upřímně jsem rád, že už je po všem,“ říká nad pečenou telecí kýtou a  sklenicí francouzského červeného Rolf Mafael z německého ministerstva zahraničí. „Co jsme si předsevzali, to jsme z pětaosmdesáti procent splnili. Nic nebylo zaručené, všechny plány byly nejisté, ale nakonec to snad byl úspěch.“ Podobné úlevné a spokojené věty lze slyšet na všech německých vládních úřadech. Německé předsednictví Evropské unie končí, kompromis kolem evropské ústavy se podle všeho Němcům povedlo dohodnout, a tak metr a půl vysocí plastoví medvědi s  blaženým výrazem stojící všude v ulicích Berlína nemohou zdejší náladu na sklonku června vyjadřovat lépe. Spokojení ale nejsou jen vládní úředníci, kteří to mají tak trochu v popisu práce. Palec nahoru

předsednický tým dostal i od občanů. Podle průzkumů je s  výsledkem předsednictví spokojeno bezmála 80 procent Němců – daňovým poplatníkům tedy zjevně nevadilo ani to, že celý tenhle předsednický cirkus stál zhruba sto milionů eur. Rovněž kancléřka Angela Merkelová si v  domácích průzkumech za poslední měsíce polepšila a podle dalšího průzkumu provedeného mezi občany 14 členských států EU je to právě ona, kdo by měl v  budoucnu vést celou Unii. A  konečně v celoevropském průzkumu Eurobarometr občané sedmadvacítky hodnotí skončené předsednictví nejpozitivněji za posledních deset let. Přitom tým Merkelové se – snad kromě gumových medvídků rozdávaných v  balíčcích s  logem předsednictví – nad rámec běžných povinností nijak zvlášť nesnažil své předsednictví „zatraktiv-

Měl by rychle směřovat k přímým volbám, což dodá legitimitu jak výkonnému šéfovi Hongkongu, tak i zákonodárcům. A zároveň to umožní prosazovat politiku, která bude v zájmu obyvatel. Jsou média po deseti letech od předání Hongkongu Číně skutečně nezávislá a svobodná? Máme tu množství periodik, rozhlasových i televizních stanic a ve většině případů vysílají a publikují svobodně a nezávisle. Na druhé straně ale musím říct, že sdílím obavy o nezaujatost některých z  nich. Většina totiž funguje na bázi zisku a jejich majitelé určitě nechtějí nějaké problémy, proto třeba neotisknou článek namířený proti čínské vládě, protože by přišli o zakázky. A někdy jim je dokonce v tomto duchu vyhrožováno. Je to i věcí jednotlivého reportéra, komentátora, jak se k problému postaví. Hongkong byl po více než 150 let součástí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a dohoda o budoucím vývoji a postavení Hongkongu byla uzavřena mezi Pekingem a Londýnem. Jak se Spojené království staví k současnému vývoji? Téměř nijak. Velká Británie má velmi unikátní pozici a  dalo by se říci i  povinnost starat se o vývoj v Hongkongu, bohužel se ale Londýn mnohem více zajímá o své obchodní zájmy v Číně než o politický vývoj a práva občanů své bývalé kolonie. Britský hlas tu prakticky zmizel. Britové nebudou ani na akcích spojených s  10. výročím předání Hongkongu Číně.

nit“. „Neměli jsme žádnou speciální strategii, jak udělat evropskou agendu více sexy,“ říká Stefan Bredohl z tiskového oddělení ministerstva zahraničí. „Je nám jasné, že o evropských tématech se prostě moc nepíše.“ Vysvětlení má Rolf Mafael – podle něj zkrátka (a je lhostejno, zda přímo zásluhou Němců či nikoliv) přišlo z Bruselu během uplynulého půlroku několik srozumitelných zpráv, což se komplikované unijní problematice obvykle nestává. „Co víc si přát než titulky typu – Unie zařídila lidem levnější volání ze zahraničí,” říká Mafael. Opatrné pochvaly se trousí také z  médií či z úst politologů. „Čekalo se, že jedině těžká váha, jakou je Merkelová, bude schopna vyřešit krizi kolem ústavy. Úředníci se ale po právu obávali, zda nepřijde zklamání,“ říká politický zpravodaj německé verze Financial Times Hubert Wetzel. Právě vzkříšená evropská smlouva, která už není „euroústavou“, nýbrž „reformní smlouvou”, dohoda o snižování emisí CO2 (do roku 2020 o dvacet procent) nebo levnější roaming, který vyzdvihla sama kancléřka, když minulý čtvrtek při projevu v Evropském parlamentu mávala svým mobilem, jsou vlajkové loni německého půlroku. „Podařilo se EU znovu trochu rozhýbat, to je zásadní,“ říká šéf Evropské akademie Berlín Eckart Stratenschulte.

Rusko, Polsko – nicht gut K úplné idylce je přece jen daleko. Kritika přitom stíhá především kroky, které se Němcům nepo-

Podle posledního průzkumu veřejného mínění se 53 % obyvatel Hongkongu stále odlišuje od občanů „pevninské Číny“. Z jakého důvodu? Jsou jiní. Jednak žijí ve „zvláštním administrativním regionu“, jak je Hongkong oficiálně nazýván. Také jde o území, které v uplynulých desetiletích prožilo zcela odlišný vývoj. Samozřejmě, když přijedu třeba do Šanghaje a zeptám se tamních lidí, kdo jsou, většina odpoví „obyvatelé Šanghaje“. A stejné je to i v Pekingu. V případě Hongkongu jde ale o něco jiného. Jsme sice také Číňané, vypadáme stejně, naše chování i  mysl jsou však zcela rozdílné. V  pevninské Číně žijí lidé v  nesvobodné, nedemokratické společnosti, v  Hongkongu naopak. Určitě hlavním rozdílem a  také naší devízou je společnost, která by se dala označit anglickým výrazem „corruption free“. Náš systém, zejména soudní, prostě vylučuje korupci a nikdo se tady nesnaží o uplácení úředníků. Na rozdíl od Číny, kde je korupce zřejmě největším problémem současnosti. Důležité je ovšem i chování lidí na veřejnosti, na ulici, prostě okamžitě poznáte, zda jde o  občana Hongkongu, nebo Číny. Kdo se chová slušně a kdo ne, kdo dodržuje určitá pravidla společenského chování. V souvislosti s vaším předčasným odchodem z funkce předsedkyně kabinetu se mluví o tom, že to bylo kvůli Falung-kung, duchovnímu hnutí označovanému Pekingem jako „kult ďábla“. Někteří zase tvrdí, že to bylo kvůli vaší kritice Pekingu za snahu omezit svobodu médií. Proč jste vlastně odstoupila o rok dříve? Ani Falung-kung, tedy hnutí, kterému jsem povolila shromáždění v  prostorách vlády, ani kritika Pekingu kvůli mé ochraně základních svobod nebyly tím hlavním důvodem. Prostě jsem po 39 letech práce ve státní správě zjistila, že služba pod Čínou dosazeným představitelem Hongkongu, který nevykonával svou práci tak, jak podle mého přesvědčení měl, není v  souladu s mým přesvědčením. Proto jsem se rozhodla odejít dříve. Nedávno jste se stala iniciátorkou skupiny, která si dala za cíl dokončení ústavních změn, zejména všeobecného volebního práva. Jaké je tedy vaše hlavní přání v souvislosti s budoucností Hongkongu? Ještě za svého života bych ráda, aby byla prosazena přímá volba šéfa Hongkongu. Skutečně není třeba na nic čekat. Co se pak samotné budoucnosti týče, Hongkong má určitě před sebou skvělou budoucnost. Robert Mikoláš Autor je zpravodajem ČRo v Číně. 

Q

dařilo udělat. „Dohoda o snižování emisí není zas tak uspokojivá, musejí se udělat zásadnější změny,“ říká poslanec Bundestagu Hermann Scheer (SPD). Eckart Stratenschulte zase trochu chladí nadšení z dosažených dohod poznámkou, že „černá práce” uvést dohody do života čeká až na Portugalce, kteří nastoupili do čela Unie v neděli. „Je to, jako kdybychom se dohodli, že vybereme tisíc eur, ale pak by ty peníze někdo musel ze všech vypáčit,“ říká Stratenschulte a  dodává: „Německé předsednictví bylo zkrátka úspěšné v zadávání domácích úkolů Portugalcům.“ Vůdce zelených v Evropském parlamentu Daniel Cohn-Bendit si zase kancléřku podal za to, že prý příliš ustoupila polskému nátlaku. Nevyřešený zůstal vztah s Ruskem (summit v Samaře novou dohodu o partnerství nepřinesl), otázky Kosova, Blízkého východu či k ledu uložený vesmírný projekt Galileo. Úsměvy německým diplomatům také spolehlivě tuhnou při vyřčení slova Polsko, a když mají popsat vztahy s východním sousedem, používají slovo „zlepšitelné“. „Jejich poznámky byly velmi iritující během summitu a jsou iritující stále,“ říká jeden z vysokých úředníků ministerstva zahraničí. „Je to pro nás velké zklamání. Pamatuji si dobře, jak jsme v roce 97 bojovali za to, aby byli v první vlně rozšíření, pak aby dostali více peněz a tak dále. Oni si to ale už zřejmě nepamatují…“ Silvie Blechová, Berlín

Q

10

2.–8. červenec 2007  V  RESPEKT 27

profil

velká británie

Vybuchující Británie Teroristé přivítali nového britského premiéra po svém. Londýnská policie zneškodnila v  pátek ráno dva mercedesy naplněné výbušninou, hřebíky a  nádobami s plynem, jejichž výbuch by zřejmě způsobil „závažná zranění nebo ztráty na životech“. Policie, která obě auta objevila díky tipům náhodných svědků, později také potvrdila, že technické provedení náloží bylo totožné, a  netajila se podezřením, zda incident není součástí rozsáhlejší akce reagující na jmenování nové britské vlády.

Nemotorný Gordon Brown Do Downing Street vstoupila nejistota a odhodlání

M

už v  dobře padnoucím obleku, který uprostřed Londýna minulou středu odpoledne vystoupil z  černého jaguáru a  nejistě se rozhlédl okolo sebe, měl nervy viditelně nadranc. Ulice působila opuštěně, nebe bylo zatažené a  muž rychle kráčel okolo auta, aby přidržel dveře své manželce. Pak se strhl povyk. Humbuk spustil chumel novinářů namačkaných za kovovými zábranami na chodníku. „Tam ne, ještě neodcházejte, mávejte,“ padaly chaotické pokyny směrem k  zachmuřenému padesátníkovi, který rozpačitě ukázal prstem na mikrofon daleko od vstupních dveří domu. Když pak promluvil, třásl se mu hlas. „Právě jsem přijal pozvání Její Výsosti královny, abych sestavil vládu Velké Británie.“ Downing Street okolo Gordona Browna a jeho manželky Sarah vypadala v tu chvíli alespoň dvakrát širší než před hodinou, když z téhož místa naposledy odjížděl podat rezignaci Tony Blair s Cherie a čtyřmi dětmi. Jeho nástupce tu teď stál jako popletený ředitel divadla, který se během představení ocitne omylem na prázdném pódiu. To už ovšem fotografové řvali: „Ke dveřím!“ Jistě. Tonymu Blairovi nemusel nikdo připomínat, že je potřeba, aby za jeho zády zářilo číslo 10.

Uprostřed kázání

Al-Káida přijíždí do Londýna. f oto profimedia.cz / afp

Obavy se potvrdily v sobotu odpoledne, kdy se dva muži pokusili v terénním automobilu prorazit vchodové dveře na letišti v  Glasgow a  způsobit výbuch a  požár v místech, kde v tu chvíli bylo shromážděno okolo 200 pasažérů. Během útoku byli čtyři lidé zraněni. Policie oznámila, že případ vyšetřuje jako teroristický útok a  že mezi páteční a  sobotní událostí existuje zjevná souvislost. Sobotní incident je vůbec prvním teroristickým útokem ve Skotsku. Vláda Gordona Browna, který ze Skotska pochází, vyhlásila v zemi kritický, tedy nejvyšší možný stupeň ohrožení, což podle definice znamená, že další útoky lze bezprostředně očekávat. Policie v Glasgow oba útočníky za pomoci přihlížejících přímo na místě zatkla. Jeden ze zatčených byl kvůli rozsáhlým popáleninám převezen v kritickém stavu do nemocnice, kde bylo na jeho těle objeveno „podezřelé zařízení“, které anonymní policejní zdroje později identifikovaly jako „sebevražedný pás“. Část nemocnice byla poté evakuována. Později večer na dálnici v  Cheshire zablokovaly neoznačené policejní vozy náhle provoz, policisté násilím přinutili zastavit jedoucí automobil a  zatkli další dvě osoby. Ve všech případech svědci popisují zatčené jako „muže asijského vzhledu“, což je způsob, jakým jsou v  Británii neformálně označováni lidé  pákistánského, indického nebo bangladéšského původu. Přístup nového premiéra Gordona Browna k  boji proti  terorismu se od přístupu jeho předchůdce významně neliší. Brown již před nástupem do funkce hovořil o  dalším rozšíření pravomocí britské policie. Několikrát také podpořil rozhodnutí Tonyho Blaira zahájit válku v  Iráku a zatím nikdy nezmínil předčasné stažení jednotek. Na pozici ministra zahraničí však zároveň jmenoval Davida Milibanda, jenž je uvnitř Labouristické strany znám jako neformální kritik irácké války, přestože oficiálně vládní postoj dosud nezpochybňoval. Využít k  útoku automobily s  výbušninou plánoval v  Londýně již v  roce 2004 britský muslim spojovaný s  al-Káidou, jenž byl v listopadu odsouzen ke 40 letům vězení. Také cíl zamýšleného pátečního útoku, noční klub Tiger Tiger, odpovídal plánům al-Káidy napadnout jiný noční klub, zmařeným letos na jaře. – JiS –

Novopečený britský premiér Gordon Brown si tuhle chvíli musel vysnít tisíckrát. Nestal se předsedou vlády pouhou shodou okolností. Není druholigovým politikem, na kterého nakonec došla řada. Naopak. Uplynulo už deset let od chvíle, kdy začal ve stínu Tonyho Blaira ovládat ekonomiku Velké Británie. A více než čtyřicet let od toho, co jako dvanáctiletý začal na ulici rozdávat letáky Labouristické strany. Gordon Brown je v  politice celý život a vždy chtěl dojít až na vrchol. Dělal pro to, co mohl. Pracoval osmnáct hodin denně, vedl život uprostřed kanceláří, hromad knih a výstřižků z novin, bojoval i intrikoval. Přestože se mu podařilo udělat z  Británie jinou zemi, cíl mu dlouho unikal. O  samotnou premiérskou trofej se tu ale nejedná. Gordona Browna žene přesvědčení, že musí naplnit poslání. Vynořil se z průmyslového skotského městečka Kirkcaldy na břehu Severního moře, kde byl v 50. a 60. letech minulého století ještě cítit zápach z továrny na linoleum. Jenže továrna měla již brzy zkrachovat stejně jako nedaleké uhelné doly. Kirkcaldy se propadalo do deprese a tradiční svět mizel – kdo mohl, odcházel hledat štěstí do elegantního Edinburghu na opačné straně zálivu. Část z těch, kdo ve městě zůstali, docházela na faru Gordonova otce, který se tu pokoušel rozpad tradiční dělnické komunity zpomalit. Brownův otec byl presbyteriánským knězem a  nadprůměrně inteligentní Gordon, jenž několikrát přeskočil ve škole ročník, na vysokou nastoupil v  šestnácti a  v  jednadvaceti letech se stal jejím rektorem, vyrůstal ve světě strohé morálky odvrácené od každodenní povrchnosti. Středem života jsou povinnosti lidí k  sobě samým i  ke společnosti, odpovědností komunity je napravovat nerovnosti a  křivdy, které život nese. Během nedělních kázání i doma u stolu létala vzduchem slova jako rovnost, poslání, pomíjivost. „Otázka, kterou si každý z nás musí klást, zní následovně: dokážeme vytěžit to nejlepší z  příležitostí, kterých se nám dostává?“ hřímal uprostřed ekonomické deprese z kazatelny reverend John Brown a Gordon k němu obdivně vzhlížel.

Půl roku ve tmě Student Brown se proti myšlenkovému světu svého otce nevzbouřil, jak by se u  teenagera dalo očekávat. Když byl na edinburské univerzitě v šedesátých letech moderní maoismus nebo když se revolučně nala-

dění spolužáci vrhali do kampaní proti jaderným zbraním, zůstával tradičním labouristickým socialistou. Samozřejmě že je potřeba posilovat stát, aby měl dost prostředků a  pomohl slabým. Jde o pracovní místa, ne o revoluci. Hledání nových utopií je prostě naivní. Pak přišel kopanec do hlavy. Doslova. Při ragbyovém zápase se Brown vynořil ze skrumáže s rozmazaným světem před očima, a když se po nějaké době odhodlal zajít k  lékaři, zněla diagnóza hrozivě – odchlípnuté rohovky na obou očích. Zatímco jeho budoucí rival Blair si na rok přerušoval studia proto, aby mohl bušit do kytary, jezdit v  barevné dodávce po Londýně a  pořádat rockové koncerty, šestnáctiletého Gordona čekaly čtyři operace a  půl roku téměř bez hnutí na lůžku ponořeném do tmy. Později týdny naplněné strachem z oslepnutí nazval „živoucím peklem“, a  hrůza se navíc částečně naplnila – Gordon Brown vidí jenom na jedno oko a  ještě ne úplně skvěle. Z  nemocnice se vynořil předčasně zestárlý, vážný muž, který ztratil trpělivost zabývat se malichernostmi. Gordon nikdy nebyl zábavný kumpán. Jeho starší bratr ho při příchodu na univerzitu představil kamarádům slovy: „Tohle je můj brácha. Je dost nudnej, ale strašně chytrej.“ Teď se ale zachmuřený výraz na tváři budoucí politické hvězdy usadil natrvalo. Brown se proměnil v profesionála s hlubokým přesvědčením, schopného chrlit desítky minut čísla statistik a historická data, jehož soukromí však obestírá tajemství. První fotografii s  přítelkyní ho donutil zveřejnit jeho poradce teprve den před projednáváním rozpočtu v  roce 1997, tedy šestnáct let poté, co se stal poslancem.

Staň se lídrem Podivínský Brown s nerudným obličejem se v televizi vedle rozesmátého Tonyho Blaira obklopeného rodinou vyjímal opravdu špatně, image ale nebyla jeho jediný problém. Tony Blair dnes běžně mluví o tom, že se k moci dostal jenom se štěstím. Gordon Brown je totiž také váhavý střelec. Rozhodující chvíle, která zpečetila osud obou reformátorů, přišla v roce 1992, kdy labouristé počtvrté za sebou prohráli volby. Blair i  Brown tehdy již tvořili jádro úzké skupiny, která chápala, že tra-

diční socialistickou stranu je potřeba reformovat. Šlo o to riskovat a provést stranický puč. Gordon Brown byl tím zkušenějším, protřelejším a podle všeobecného názoru i hlubším a inteligentnějším. Jenže nenašel dost odvahy. Blair ho tehdy přemlouval, ať se pustí do boje a kandiduje na post lídra strany proti zasloužilému Johnu Smithovi, od kterého se skutečně hluboký řez nedal očekávat. „Myslel jsem si, že Gordon bude premiérem a já budu ministrem financí. A kdyby se Gordon stal tehdy lídrem, nemohlo to dopadnout jinak,“ říká dnes Tony Blair a Browna musí tahle slova strašit ve spaní. Několik dní totiž tehdy zvažoval a váhal, aby nakonec ucukl. Nebylo to poprvé – tendence nepouštět se do nejistých bitev se projevila už ve dvou předem odpískaných pokusech o kandidaturu do sněmovny na samém počátku kariéry. Ale zaváhání v roce 1992 byl ten moment, který připravil Browna o jeho chvíli.

Život s Blairem Blair ztratil po Brownově selhání respekt a o dva roky později, když John Smith náhle zemřel, se proti svému souputníkovi nekompromisně postavil a zvítězil. Následovala dlouhá léta úspěšné spolupráce, kterou poradci popisují jako drama hroutícího se manželství plné hysterických výstupů, křiku a bouchání dveřmi. Oba muži, kteří si svým intelektem a schopnostmi prostě byli souzeni, spolu celé dny nemluvili, aby pak Brown vtrhl do premiérova sídla na Downing Street a spustil na něj litanii plnou výčitek. Blair musel používat zvědy v podobě svých poradců, aby se jen pár hodin před zasedáním sněmovny dozvěděl, jaký jeho ministr vlastně chystá rozpočet. Oba politici pletichařili a snažili se jeden druhého zbavit, aby se jindy, když to s labouristy šlo dočasně z kopce, zase semkli a sehráli disciplinované představení stranické jednoty. To pak dokázal Brown překvapit i  samotného Blaira, když na tiskovce nevyužil nahrávku na smeč a prohlásil, že na Blairově místě by se v  otázce Iráku rozhodl úplně stejně. Nebo na poslední chvíli podpořil jeho projekt zdravotní reformy, přestože ho mohl se svými věrnými snadno přehlasovat. Brownovi poradci prý tehdy měli slzy v očích. Nakonec i dlouho ohlašované „spořádané“ předání moci proběhlo přesně tak, jak labouristé slibovali – oba muži si na veřejnosti vyjádřili plnou podporu a Blair vynechal projev na rozloučenou, aby na sebe v  den, kdy se Gordon Brown konečně dočkal, zbytečně nestrhával pozornost médií.

Teď volby A  dál? Gordon Brown přebírá moc v okamžiku, kdy vlna nadšení z  labouristické vlády především kvůli zahraniční politice vyprchala. Na scéně se navíc po dlouhé době objevil schopný vůdce opozice David Cameron. Gordon Brown směřuje nevyhnutelně k volbám, které musí vyhlásit nejpozději v roce 2009 a které ho mohou o  vysněný post připravit jen několik měsíců poté, co ho získal. To musí být pro upracovaného veterána hrozná představa. Podstatou úspěchu jeho protivníka je totiž především jeho schopnost dokonale napodobit styl Tonyho Blaira. Jiří Sobota

Q

Gordon Brown Narodil se 20. února ve skotském Glasgow; navštěvoval střední školu v Kirkcaldy a Edinburskou univerzitu; 1972 – stává se rektorem na Edinburské univerzitě; 1983 – zvolen labouristickým poslancem; 1985 – jmenován stínovým ministrem průmyslu a obchodu; 1992 – jmenován stínovým ministrem financí; 1997 – stává se ministrem financí ve vládě Tonyho Blaira; 27. června 2007 – jmenován předsedou vlády Velké Británie.

11

RESPEKT 27  V  2.–8. červenec 2007 inzerceline.cz

CHILLOUT Respekt netradičně v Karlových Varech 29. 6. – 6. 7. 2007

Chystáte se na filmový festival do Varů? Budete bydlet ve stanovém městečku?

Navštivte velký stan Respektu s čajovnou, čítárnou, internetem (6 notebooků s připojením), fotbálkem a dalším programem.

Filozofická fakulta UJEP vyhlašuje pro akademický rok 2007/2008 2. kolo přijímacího řízení v oborech Bakalářského dvouoborového studia Nově akreditovány obory: Filosofie + Historie Filosofie + Německý jazyk a literatura

Společenské vědy + Německý jazyk a literatura Navazujícího magisterského studia – jednooborového (Mgr.) Nově akreditován obor Německá studia ve středoevropském kontextu

Dále doporučujeme:

Navazujícího magisterského studia – dvouoborového (Mgr.)

Historie + Německý jazyk a literatura se zaměřením na vzdělávání Historie + Německý jazyk a literatura Společenské vědy + Německý jazyk a literatura se zaměřením na vzdělávání

Doktorského studia (Ph.D.) Nově akreditován obor Tschechische Geschichte (České dějiny) – výuka v němčině

Přehled všech oborů a bližší informace a podmínky přijímacích zkoušek naleznete na http://ff.ujep.cz v sekci Přijímací řízení. Přihlášku je možné podat nejpozději do 31. srpna 2007.

Objednávka předplatného

24 měsíců

+ +

18 měsíců

+

Roční

Tištěný týdeník do vaší schránky

20 Kč

Přístup k aktuálnímu číslu na internetu

20 Kč

Přístup do archivu na internetu

15 Kč

+

= 25 Kč

= 20 Kč

+

= 25 Kč

+

= 20 Kč

Podklady pro platbu mi zašlete:

Pololetní

poštou

emailem

Čtvrtletní

Sleva 3 Kč pro majitele karty ISIC, IYTC a ITIC kopii karty zašlete spolu s objednávkou nebo na [email protected]

PLÁTCE

ODBĚRATEL

pokud se liší od plátce

Jméno, příjmení Firma IČO, DIČ Ulice Město, PSČ Stát Telefon E-mail

Zašlete mi darovací certifikát. Předplatitelský servis týdeníku RESPEKT Křemencova 10, 110 00 Praha 1 Potvrzení o přijetí objednávky předplatného obdržíte s prvním výtiskem anebo e-mailem.

800 100 634 PREDPLATNE.RESPEKT.CZ

12

2.–8. červenec 2007  V  RESPEKT 27

zahraničí

Kulhavý vládce světa

I přes potíže v Iráku zůstane Amerika podle všeho dominantní supervelmocí Příslušníci a  příslušnice americké 82. výsadkové divize, která má na kontě mimo jiné i  vylodění v  Normandii na konci druhé světové války, se s oblibou označují jako americká pohotovostní služba „na tísňové lince 911“ – jsou připraveni k  okamžitému výsadku v  kterékoli krizové oblasti světa. Když Saddám Husajn v roce 1990 napadl Kuvajt, 82. výsadková divize jako první zaujala pozice v Saúdské Arábii, aby tam držela linii. A když George Bush v lednu oznámil posílení amerických vojsk v Bagdádu, prvními posilami byli právě příslušníci „všeamerické“ divize (slouží v ní vojáci ze všech států USA). V této chvíli však už 82. výsadková divize Americe jako síla rychlého nasazení neslouží. Její rozsáhlá základna ve Fort Braggu v Severní Karolíně zeje prázdnotou, protože všechny čtyři brigády teď bojují v Iráku a Afghánistánu. Přinejmenším do konce roku bude jako brigáda rychlé reakce působit 101. výsadková divize. Dvaaosmdesátníci ovšem tvrdí, že se s nimi může počítat a že v případě potřeby „budou bojovat a zvítězí“ i jinde. Podle jednoho velitele divize mohou být parašutisté nasazeni odkudkoli kamkoli a  padáky si s sebou berou vždycky, čistě pro jistotu. Dvě hodiny cesty z Fort Braggu leží Camp Lejeune, kde má základnu II. expediční sbor námořní pěchoty, a tamní důstojníci rovněž říkají, že i oni „jedou na plný plyn“. Na nácvik útočných operací velkého rozsahu už nemají čas a ve výcviku protipovstaleckých akcí jim brání nedostatek výzbroje. Zhruba polovina výzbroje a  výstroje námořní pěchoty umístěné v  předsunutých skladech na lodích po celém světě a v obrovských norských jeskyních byla stažena, aby vojáci na frontové linii měli vše, co potřebují. Takovéto příznaky náporu na americké vojenské síly jsou jako mrtví „kanárci v dole“, kteří signalizují blížící se katastrofu, tvrdí Andrew Krepinevich, prezident think tanku Středisko pro strategické a rozpočtové analýzy (Centre for Strategic and Budgetary Assessments). V šestém roce „války proti terorismu“ je nasazení jednotek ve válečných zónách stále delší a „klidová doba“ na zotavenou doma naopak kratší. Pozemní vojsko i  námořní pěchota uvádějí, že morálka je nadále vysoká, ale jedním dechem dodávají, že současné tempo nemůže trvat donekonečna. Dříve či později bude třeba buď navýšit prostředky, nebo snížit požadavky na stávající síly.

Promarněná příležitost Ještě před oznámením plánovaného vyslání posil do Iráku řekl bývalý americký ministr zahraničí a někdejší předseda výboru náčelníků štábů Colin Powell, že aktivní armáda je „takřka zlomena“. Současný předseda generál Peter Pace, který zanedlouho ve své funkci skončí, letos upozornil Kongres, že schopnost USA poradit si s další krizí někde ve světě se značně snížila. V jedné utajené zprávě uvedl, že hrozí „významné“ riziko, že Amerika nebude schopna patřičně zareagovat na řadu možných vojenských konfliktů – od Koreje přes Tchaj-wan, Kubu až po Írán. Podle generála by Amerika případného protivníka sice porazila, ale její reakce by byla pomalejší a vyžádala by si více krve. Amerika je nejbohatší zemí a  nejvyspělejší vojenskou velmocí světa využívající špičkových technologií. V přepočtu nyní vydává na obranu nejvíce prostředků od skončení druhé světové války. Vyčerpávají ji však vzbouřenci ozbrojení samopaly AK-47, pancéřovkami a improvizovanými bombami. A zatímco je na prezidenta George Bushe vyvíjen tlak, aby se stáhl z Iráku, džihádističtí radikálové větří vítězství stejně velké jakým bylo vyhnání sovětských jednotek z Afghánistánu v roce 1989, jež napomohlo rozložit sovětské impérium. Pravda, Amerika se z minulých katastrof, včetně vietnamské války, vzpamatovala. Avšak její vojenské nesnáze přicházejí v době, kdy se celosvětová strategická rovnováha podle všeho vychyluje v její neprospěch. Írán zaplňuje vakuum, které zůstalo po Iráku, a urychluje jaderný program. Vojenská síla Číny zaznamenává stejně prudký nárůst jako její ekonomika. Rusko je bojovnější. Transatlantické vztahy mají do vřelosti daleko. Po celém světě obecně se antiamerikanismus vystupňoval do té míry, že Spojené státy jsou často spíše než za garanta světového míru považovány za jeho ohrožení. Stratégové si kladou otázku, zda válka v Iráku poškodila Ameriku natolik, že by ji uvrhla na cestu „úpadku impéria“. Nastává předčasně v důsledku druhé války za svržení Saddáma Husajna konec postsovětského „unipolárního“ světa nastoleného po první americké válce proti Husajnovi z roku 1991? Podle Richarda Haase, prezidenta předního think tanku Rada pro zahraniční vztahy (Council on Foreign Relations), „americká éra na Středním východě skončila“ –

Armáda nad propastí. (Americké jednotky během výcviku v Kuvajtu) foto globe media / reuters

a vzhledem k významu Středního východu moc Ameriky v celosvětovém měřítku slábne, a to již celé roky, ne-li desetiletí. Zbigniew Brzezinski, poradce Jimmyho Cartera pro národní bezpečnost, obviňuje všechny tři prezidenty z éry po studené válce z toho, že promarnili okamžik americké převahy. Ve své nedávno vydané knize Second Chance (Druhá šance) chválí Brzezinski George Bushe staršího za to, jak „obratně a s citem“ zvládl kolaps sovětského komunismu, ale hodnotí ho známkou chvalitebně za to, jak roku 1991 nevyužil vítězství v Kuvajtu k vyřešení arabsko-izraelského konfliktu. Billu Clintonovi za jeho váhavost dává „za tři“. George Bush junior dostal za „katastrofální vedení“ bez milosti pětku. Nejvýraznějším obrazem Ameriky podle slov Zbigniewa Brzezinského už není socha Svobody, ale zajatecký tábor v zálivu Guantánamo. Říká, že pokud Bushův nástupce nepodnikne bezodkladné kroky k opětovnému získání někdejšího politického a morálního renomé Ameriky, „krize americké supervelmoci vstoupí do závěrečného stadia“ a epocha americké dominance se zkrátí. V  roce 2001 se úřadu ujal jiný George Bush – prohlašoval, že Amerika musí využívat své bezpříkladné moci uvážlivě. „Budeme-li arogantním státem, budou k  nám chovat odpor,“ prohlásil v průběhu kampaně. „Budeme-li pokorným národem, avšak silným, budou nás vítat.“ Billa Clintona obvinil, že oslabuje moc Ameriky tím, že na Balkáně uvízl na mrtvém bodě. Americké vojenské síly by se měly využívat k boji ve válce, ne k budování států. Jeho tehdejší poradkyně pro otázky zahraniční politiky Condoleezza Riceová prohlásila: „Nepotřebujeme 82. výsadkovou divizi k tomu, aby doprovázela děti do mateřské školy.“

Sice štíhlejší, nikoli však lepší Pomocí „transformace“, kterou si představoval Bushův ministr obrany Donald Rumsfeld, měla armáda zeštíhlet a  peníze se měly investovat do moderních zbraní, průzkumných systémů a  pře-

zdroj: the economist

nosu dat. Rychlost, nenápadnost a přesnost měly nahradit kvantitu. Po útocích z 11. září 2001 také vykrystalizovala nová politická doktrína: konsenzus měl být nahrazen vůdcovstvím. Amerika se měla osvobodit od břemene formálních spojenectví a multilaterální diplomacie. Rumsfeld se řídil krédem, že „poslání určuje koalici“, a nikoli naopak. Zdálo se, že rychlé odstranění Tálibánu „koalicí ochotných“ v roce 2001, pro které byla využila vojska zvláštního určení krytá vzdušnými silami, takovéto pojetí legitimizuje. Ovšem v Iráku lehké mobilní síly, které se probily do středu Bagdádu, očividně nestačily na to, aby v zemi zřídily posádky, zajistily hranice a sklady zbraní, postavily se vzbouřencům a zabránily sektářské válce. Američané se rozhodli jít do války bez formálního posvěcení OSN, a když se situace zvrtla, neměli přátel nazbyt. Nad paralelami mezi nezdarem v Iráku a ve Vietnamu se stále vedou spory, ale přinejmenším jedna spojitost tu je. Traumatizovaní američtí velitelé na celá desetiletí po pádu Saigonu přestali studovat špinavé „malé války“ a místo toho se soustředili na to, aby vybojovali rozhodnou „velkou válku“ proti sešikovaným armádám sovětského bloku. Velitelé se chybně domnívali, že jednotky vycvičené pro boj v intenzivních bitvách zvládnou i konflikty nižší intenzity. Jeden důstojník mechanizované pěchoty, generálporučík Paul Yingling, kritizuje americké generály za to, že se jim v Iráku stejně jako ve Vietnamu nepodařilo připravit armádu na boj proti vzbouřencům. V časopise Armed Forces Journal vyzval Kongres, aby pohnal vysoké šarže k zodpovědnosti. Píše: „V dnešní situaci nese vojín, který ztratí pušku, mnohem větší následky než generál, který prohraje válku.“ Je však pravda, že proběhly určité změny s cílem přizpůsobit vojáky nové tváři války. Výcviková střediska pozemního vojska a námořní pěchoty byla reorganizována. Brigády nyní cvičí v napodobeninách iráckých vesnic, kde tisíce osob hrají civilisty, irácké vojáky a vzbouřence. Pryč jsou klasické střety oceli s ocelí a někteří velitelé se začínají bát, že napříště nebudou schopni vést velké konvenční války. Nedávno vydaný společný manuál pozemního vojska a  námořní pěchoty pro boj se vzbouřenci uvádí, že stěžejním cílem není zlikvidovat nepřítele, ale chránit civilisty. Součástí boje se vzbouřenci je „ozbrojená sociální práce“, kdy klíčová rozhodnutí často nepřijímá generál na velitelství, ale desátník na ulici. Jinými slovy, v  dohledné době bude hlavním úkolem 82. výsadkové divize a  dalších armádních jednotek – při vší úctě k paní Riceové – přispívat k budování státu v Iráku a Afghánistánu. Jak se praví v manuálu, boj se vzbouřenci vyžaduje především značné množství dvou věcí, kterých se Americe nedostává: lidí v terénu a času. Podle Pentagonu má Amerika nejlépe vedenou, vycvičenou a  vyzbrojenou armádu všech dob. „Nejsme zlomená armáda, ale jsme pořádně zapřažení,“ trvá na svém jeden vysoký důstojník. „Když se zeptáte maratonce, jak se cítí po třiceti kilometrech, řekne vám, že je unavený. To ale neznamená, že není ve formě.“ Potíž je ovšem v  tom, že americké jednotky jsou stavěné na sprint, a ne na maraton.

Amerika má přibližně půldruhého milionu mužů a  žen ve zbrani, včetně bezmála 700  000 příslušníků pozemního vojska a námořní pěchoty. Avšak jen zlomek z nich může být nasazen dlouhodoběji, protože některé jednotky nejsou vhodné pro boj se vzbouřenci a nasazené jednotky se musí v určitých intervalech střídat, aby se vojáci mohli zotavit. Pozemní vojsko počítá, že na jednu brigádu ve válečné zóně je třeba mít alespoň dvě doma. To znamená, že současný celkový počet přibližně padesáti bojových brigád a  jejich protějšků u námořní pěchoty v jednotkách na plný služební úvazek by měl umožnit vyslání zhruba sedmnácti z nich do terénu. Ale po vyslání dalších pěti brigád do Iráku má Amerika v tuto chvíli ve světě nasazených 25 brigád. Tuto zátěž zmírňují příslušníci na částečný služební úvazek z Národní gardy a záložníci (v současnosti přibližně dvě bojové brigády), ale jejich využívání je doma stále méně populární. V současnosti americké jednotky ani zdaleka nedosahují doporučeného poměru klidové doby k  délce nasazení 2:1. Některé armádní brigády nyní po odsloužení patnácti měsíců mají k dispozici ani ne rok na odpočinek a nový výcvik, poměr je tedy 0,8:1. Podle těchto čísel americké pozemní síly dostávají pětinu odpočinku, na který se mohou těšit jejich britští kolegové – a britští velitelé říkají, že kdyby vojáci po každém půlročním nasazení měli nárok na méně než dva roky doma (poměr 4:1), mohlo by to „armádu zlomit“. Některé jednotky jsou nyní v  terénu nasazeny již počtvrté a zdravotní průzkum mezi vojáky v Iráku minulý měsíc zjistil zvýšený výskyt duševních problémů, mimo jiné 24procentní výskyt posttraumatické stresové poruchy u  vojáků opakovaně nasazených na bojových misích. Méně než polovina dotazovaných souhlasila s tím, že „s veškerými civilisty je třeba jednat s úctou“, a více než jedna třetina byla toho názoru, že v některých případech by mělo být povoleno i mučení.

Na velikosti záleží Při všech těchto úvahách se nebere v potaz skutečnost, že Amerika potřebuje mít jednotky připravené řešit situace, které nečekaně nastanou jinde. Dubnová studie Kongresového rozpočtového úřadu (Congressional Budget Office, CBO) vypočítala, že pokud posílení jednotek v  Iráku potrvá do dubna příštího roku (možnost, kterou předložili velitelé v Iráku), pak v příštích 18 měsících bude k dispozici jen tři až jedenáct brigád pro řešení jiných krizí, a to v závislosti na tom, kolik času na zotavení budou jednotky potřebovat. Přitom CBO uvádí, že americké plány pro případ většího válečného konfliktu, jako by byla například obrana Jižní Koreje, v  minulosti předpokládaly vyslání 20 nebo 21 brigád. Postupem času by Amerika mohla získat síly pro další operace tím, že vyšle nebo vycvičí jednotky s nižší připraveností, zmobilizuje záložníky nebo v případě největší nouze znovu zavede brannou povinnost. Je zřejmé, že Amerika potřebuje větší armádu. Nový ministr obrany Robert Gates opožděně

RESPEKT 27  V  2.–8. červenec 2007

oznámil plány na rozšíření pozemních jednotek o dalších 62 000 vojáků – téměř o desetinu současného stavu –, aby do roku 2012 dosáhl počtu 547 000 příslušníků pozemního vojska a 202 000 příslušníků námořní pěchoty. To přetížení vojáků hned nezmenší, protože příprava nových jednotek zabere několik let. A ani toto posílení možná nebude dostačující. Podle CBO by ani tyto počty při současném posílení vojsk v Iráku neumožňovaly rotaci vojsk podle pravidel. Některé hlasy žádají ještě větší rozšíření, a to až o  200  000 nových vojáků. Najde však Amerika další vojáky? Armádě už teď scházejí kapitáni a majorové, jejichž příprava trvá několik let. A i přes štědřejší služební výhody kvalita nových branců začíná klesat: více z nich spadá do nejnižší skupiny v testu způsobilosti, více z nich nedokončilo studium na střední škole a větší počet dostává výjimky z nezpůsobilosti (například kvůli užívání drog nebo za zápis v trestním rejstříku). Věková hranice pro odvod se zvýšila z 35 na 42, přičemž fyzická zdatnost se naopak snížila. Zaznívají stížnosti, že utrpěla i úroveň výcviku, protože armáda potřebuje, aby výcvikovým táborem pro nováčky prošlo více branců, a tak volí jemnější metody. Přestože je nábor nových vojáků nesnadný, a  to zejména při stávající  nízké nezaměstnanosti, pozemní vojsko vytrvale roste: z  482  000 příslušníků v  roce 2001 na dnešních přibližně 507  000. Pozemní vojsko uvádí, že podle jeho názoru některé z radikálnějších návrhů, jako například návrat k branné povinnosti nebo přijímání cizinců pod příslibem udělení amerického občanství, nejsou opodstatněné. V 80. letech čítalo právě jen pozemní vojsko 780 000 vojáků, výhradně dobrovolníků. Podle armádních zdrojů zůstává profil branců nad průměrem americké populace. Počet vojáků, kteří znovu narukují – mnohdy v době nasazení ve válečných zónách – zůstává vysoký. Ano, na pozemním vojsku a námořní pěchotě nejsou pozoruhodné jejich problémy s morálkou, ale jejich odolnost. I  když se podaří nové vojáky najít, problémem zůstává jejich výzbroj a výstroj. Armáda říká, že do války proti terorismu vstoupila s chybějícím materiálem v  hodnotě 56 miliard dolarů, a  přitom se výzbroj a výstroj opotřebovává a ničí rychleji, než se očekávalo. Vše od brýlí pro noční vidění až po nové neprůstřelné vesty a obrněné terénní vozy Humvee se musí přesouvat z místa na místo, aby jednotky v terénu byly plně vyzbrojeny, což ovšem znamená, že jejich kolegům doma toho schází o to více. Nedostatek materiálu je akutní zejména u Národní gardy, která má přibližně jen polovinu potřebné výzbroje a výstroje, a jen část z toho je v Iráku. Guvernéři jednotlivých států si stěžují, že se jen sotva budou moci vypořádat s nenadálými situacemi, jako například s pohromami způsobenými tornády a hurikány. Věc se má nyní tak, že Amerika může uvažovat jen o  omezených a  krátkodobých intervencích, například o poskytování pomoci při živelních pohromách. Časem by se mohla vypracovat do té míry, že zvládne rozsáhlejší krizi. V dohledné době je však zřejmě vyloučené, že by měla na „války dle vlastního výběru“ středního rozsahu. Ještě nějakou dobu bude břemeno uplatňování amerického vojenského vlivu muset nést letectvo a námořnictvo. Bude to snad stačit k zastrašení nepřátelských režimů, avšak povstalci a milice už zřejmě nemusí mít takový strach. Letectvo samo o  sobě válku nevyhraje. Prozatím to vypadá, že Írán se pozemní invaze podobné té irácké obávat víceméně nemusí. Vzdušné bombardování může způsobit vážné škody, ale patrně nebude stačit k  tomu, aby zastavilo íránský jaderný program nebo aby sesadilo tamní teokratický režim.

Sokové Ameriky Pentagon nyní řeší dilema, jak se zdokonalit v boji proti dnešním povstalcům a zároveň se připravit na konvenční hrozby zítřka. Rusko, které zbohatlo na vysokých cenách ropy, na domácí scéně přitvrdilo a  v  zahraničí vystupuje stále agresivněji. Doposud přitom disponuje velkým arzenálem jaderných zbraní. Ale jeho konvenční síly jsou značně ochablé. Velká vojenská cvičení jsou u  armády s  povinnou vojenskou službou výjimkou a  ruské jednotky jsou tak jako tak do velké míry vázány v Čečně. Loďstvo nevyplouvá na moře ve větším počtu. Svůj vliv Rusko ve skutečnosti neuplatňuje ani tak prostřednictvím ozbrojených sil, jako spíš levným výprodejem sofistikovaných zbraňových systémů dalším zemím. Rychle rostoucí Indie má větší zájem o  strategické partnerství s Amerikou než o soupeření. Největší vrásky dělá Pentagonu Čína. Amerika tvrdí, že podporuje mírový vzestup Číny jakožto zodpovědného aktéra na mezinárodním poli. Ale její komunističtí vládci silně investují do expedičního loďstva, do něhož mohou jednou patřit i letadlové

zahraničí

lodě. Cíl je zjevný: vytyčit obrannou linii hluboko v Pacifiku, kolem řetězu ostrovů, které se rozkládají od Japonska až po Guam a Papuu. Čína rovněž modernizuje svůj jaderný arzenál. Prozatím se Číňané soustředí hlavně na dosažení regionální dominance, obzvláště pak na to, aby si v případném konfliktu s Tchaj-wanem udrželi Ameriku od těla. Důraz kladou na asymetrické prostředky, které mají nahlodat americkou technologickou převahu. Číňané doufají, že si Američané vzhledem k ohrožení ponorkami a raketami s dlouhým doletem určenými k ničení lodí ani nedovolí vyplout, že hackeři ve službách čínské armády paralyzují vysoce komputerizované americké jednotky a  že americké špionážní a komunikační družice budou rovněž neutralizovány. V lednu Čína otestovala protidružicovou raketu. Čínský obranný rozpočet roste podle odhadů o 12 procent za rok, byť o jeho skutečné výši se jen spekuluje. Podle Stockholmského mezinárodního mírového výzkumného ústavu Čína minulý rok předběhla Japonsko a zařadila se za USA, Británii a Francii na čtvrté místo mezi státy, které vydávají na obranu nejvyšší částky. Tuto vojenskou expanzi umožňuje překvapivý hospodářský růst. Čínský HDP je dnes větší než HDP Británie či Francie. Podle investiční banky Goldman Sachs předstihne Čína Ameriku kolem roku 2027 a v roce 2050 se stane zdaleka největší světovou ekonomikou (viz graf na této straně). Už dnes skupuje ve velkém americké státní dluhopisy, čímž napomáhá posilování slabého amerického dolaru. Čína vytlačuje USA z místa největšího světového exportéra a loni vyrobila více automobilů než Spojené státy. I Evropa na Ameriku dotírá: Londýn se snaží nahradit New York coby nejdůležitější finanční centrum světa a euro nahradilo dolar jako hlavní měna mezinárodního trhu s obligacemi.

13

Tísňová linka mimo provoz. (Hrdinové z 82. výsadkové divize se vracejí domů) f oto profimedia.cz / corbis

Jak se vyplatí jít příkladem „Tvrdá“ vojenská síla i ekonomika jsou jistě důležité, ovšem tyto faktory samy o  sobě zdaleka nezajistily Americe postavení supervelmoci, nebo dokonce „hypervelmoci“, jak to jednou formulovali Francouzi. Její otevřená kultura a liberální demokracie představuje atraktivní model společenského uspořádání a tato „měkká moc“ vede lidi po celém světě k tomu, aby si osvojili americké hodnoty. Umožnila Americe zmnohonásobit její vliv prostřednictvím jedinečné sítě koalic. Největší škody, které USA utrpěly, jsou politického, diplomatického a morálního rázu. Zhruba dva roky po invazi do Iráku dokázala Bushova administrativa ještě najít důkazy na podporu tvrzení, že její razantní jednostranná vojenská intervence byla sice kontroverzní, ale svět je díky ní bezpečnější, Střední východ demokratičtější a Amerika silnější. Tálibán byl odstaven od moci, al-Káida byla na útěku, USA měly nové vojenské základny ve Střední Asii, Saddám Husajn byl zajat a Iráčané svobodně hlasovali o své vládě. Libye se navíc vzdala svých zbraní hromadného ničení, Palestinci si po smrti Jásira Arafata zvolili za vůdce umírněného Mahmúda Abbáse, Izrael vyklidil Gazu a Sýrie se stáhla z Libanonu. Pokojné revoluce na Ukrajině a v Gruzii vynesly k moci prozápadní politiky. Ale se zhoršením situace v Iráku se mnohé tyto zisky zvrátily v pravý opak. Ruští představitelé dnes odsuzují „diktát a imperialismus“ Ameriky, mluví o nových závodech ve zbrojení, hrozí svým údajně nepřátelským sousedům odříznutím od ruských zásob ropy a zemního plynu a tvrdí, že chtějí svrhnout západní ekonomický pořádek. Amerika je postupně vytlačována ze Střední Asie a ukrajinské politické poměry jsou silně rozhárané. Na Středním východě rozdmýchává vzpurný Írán povstání v  Iráku (a  dost možná i  v  Afghánistánu). Jeho libanonský prostředník Hizballáh loni přežil nápor izraelské válečné mašinerie a zvýšil tak svou

Zažili jsme horší věci. (Americký ministr obrany Robert Gates v Bagdádu) f oto profimedia.cz / corbis

prestiž. Tálibán vystupňoval povstalecké aktivity. A hlavně, al-Káida se reorganizovala a využívá muslimského odporu vůči „válce proti teroru“ k náboru nových přívrženců globálního džihádu. Prezident Bush změnil své chování. Již nehrozí lotrovským státům svržením, jeho administrativa zahájila jakýs takýs diplomatický dialog se Severní Koreou, Sýrií a nedávno i s Íránem. Amerika znovuobjevila kouzlo multilaterálního jednání – jen společný postup totiž povede k  uvalení omezených sankcí na Írán. Demokratizační snahy USA na Středním východě narazily, zejména proto, že volby umocnily sektářské napětí v Iráku a na palestinských územích vynesly k  moci Hamás. „Zůstane Amerika silná? Ano,“ odpovídá si jeden důstojník námořní pěchoty. „Ale umí svou sílu používat? To už je jiná otázka.“ Amerika stojí před otázkou, zdali stažení z Iráku obnoví její sílu, nebo naopak bude signalizovat větší slabost. Větší část americké generality chce více času na to, aby situaci v Iráku obrátila ve svůj prospěch a vyhnula se dalšímu Vietnamu. Generálové tvrdí, že porazit povstání je práce na mnoho let, a poukazují při tom na britskou zkušenost v dnešní Malajsii. A mají pravdu. Ale ještě příhodnější paralelou by dnes mohla být Palestina, kde Britové vzdali snahu držet Araby a Židy od sebe a nechali jim ring volný.

Je to pořád jednička

zdroj: the economist

Vedoucí američtí představitelé se utěšují myšlenkou, že ať už to v Iráku dopadne jakkoli, Amerika se rychle vzpamatuje. Nebude to trvat dlouho, možná do odchodu George W. Bushe z  Bílého domu, a  ti, kdo si stěžují na zpupnost Ameriky, k ní přijdou s prosíkem. Amerika stále utrácí na obranu zhruba stejně jako všechny státy zbytku světa dohromady

a  zůstává jedinou zemí, která je s  to svou vojenskou moc uplatňovat globálně. Ministerstvo obrany na příští rok žádá po Kongresu 623 miliard dolarů, což je podle jednoho vedoucího činitele Pentagonu sice „gigantická částka“, ale představuje čtyři procenta HDP, což v historickém srovnání není příliš. Vojenští velitelé často říkají, že „ve válce není stát, ale armáda“, tedy že americká veřejnost ještě nepřináší skutečné oběti. Daně zůstávají nízké a ztráty jsou zatím průměrné, takže se většiny obyvatelstva, natožpak městské elity ještě citelně nedotkly. Na obranu své globální úlohy má Amerika dost rezerv a podle Andrewa Krepineviche mají potenciální konkurenti rovněž slabiny. Evropské země jsou bohaté, ale z větší části nemají chuť utrácet za armádu; těžba ropy a zemního plynu v Rusku klesá a demografické prognózy jsou alarmující; Čínu pak možná čekají vnitřní otřesy, které mohou narušit chod její ekonomiky. Přední komentátor Robert Kagan nepochybuje o tom, že unipolární svět, jemuž vévodí Amerika, jen tak nezanikne. Amerika podle něj přestála horší katastrofy než Irák, například když krátce po spojeneckém vítězství ve  druhé světové válce Sovětský svaz vyrobil vodíkovou bombu a komunisté se chopili moci v Číně. Amerika dnes rozhodně čelí silnějším regionálním protivníkům, nikdo z nich ji však ještě nevyzval k souboji o globální nadvládu, ať už sám či v koalici. Naopak, mnohé státy chtějí Americe pomoci „vyrovnat“ vzestup Číny a vrčícího Ruska. „Supervelmoc může prohrát válku – ve Vietnamu nebo v Iráku –, aniž přestane být supervelmocí,“ tvrdí Robert Kagan. „Stačí, aby americká veřejnost nadále podporovala americkou hegemonii a  potenciální vyzývatelé mezi svými sousedy vzbuzovali spíš strach než sympatie.“ Q © The Economist Newspaper Limited, London 2007

14

2.–8. červenec 2007  V  RESPEKT 27

rozhovor

Buď vás oheň spálí, nebo ne

S Emahóem o jeho vizích, šamanském tanci a zrnku písku v nás Kdo? Vaši přátelé? Neznámí lidé. Něco hledali a cítili, že u mě to mohou najít. A já jim říkal – nemám, co bych vás učil. Měl jsem nějaký dar. Viděl jsem věci, které jsem dřív neviděl. Svět plný barev. Měl jsem jinou mysl. Jiný zrak. Ale nevěděl jsem, co s tím mám dělat.

Oceán knih Takhle nějak bývá popisována spontánní šamanská smrt. Zážitek totálního zničení a znovustvoření bytosti do nového tvaru. Tradiční kultury měly tenhle proces v úctě, dnešní společnost jej obvykle považuje za nemoc a nerozumí mu. Jak jste se s tím vypořádal? Po několika týdnech jsem šel na jeden den do pouště, abych si promyslel, co se mi vlastně stalo. Díval jsem se na oblohu a uvědomil si, že jsem příliš mladý na tenhle dar. Nevěděl jsem, co s ním. Poté co jsem se probral ze záchvatu, už jsem nežil ve stejné zemi, nežil jsem v Americe. Žil jsem na jiné planetě. Tak jsem poprosil toho, kdo mi ten dar dal, ať si ho vezme zpátky. A naučí mě, jak se k němu dostat krok za krokem. A vyplnilo se to? Ve chvíli, kdy jsem se definitivně rozhodl, že chci ten dar vrátit, jako by mi od nohou začala stoupat voda směrem k obloze. Bylo to ohromné, měl jsem pocit oceánu a v něm jsem viděl plavat knihy. Miliony knih. Odplouvaly a  já si uvědomoval, že všechny byly ve mně. Trvalo to asi měsíc. A už po čtrnácti dnech jsem to chtěl vrátit zpátky, protože jsem začal cítit stará trápení. Prosil jsem, ale už to nešlo zastavit. Proud vody postupně slábnul, knih ubývalo. A já se vrátil do stavu, v jakém jsem byl předtím. Foto matěj stránský

Z reproduktoru duní buben a šedovlasý muž v centru kruhu divoce tančí. Několik hodin. Na sobě má těžkou tibetskou zástěru z kostí, indiánskou náprsenku, na zemi oltář s ptačím křídlem a křesťanským růžencem. Ruce drží nad plamenem svíčky se třemi knoty. Desítky vteřin, možná minuty. Pak bere tanečníky za hlavu a přikládá jim černé ruce na čelo. Občas vyrazí z hrdla skřek, třeští oči do prázdna. Někomu vloží do úst růži. Kalifornský indiánský šaman Emahó (59) rituál zvaný ohňový tanec (firedance) nezdědil po předcích. Zjevil se mu v nočních vizích a prý patří Evropanům. Šest měsíců v roce s ním jezdí starým kontinentem, pořádá semináře a tančí. Zbytek roku odpočívá v Kalifornii, kde má dva dospělé syny.

V

yrůstal jste v 50. letech ve Spojených státech. Říká se, že tahle doba byla ve 20. století pro indiány jedna z nejtěžších. Jaké jste měl dětství? Být indián byla ta nejhorší věc na světě, horší než být černoch. Ale to vlastně přetrvalo dodnes, před pár lety jsem četl výsledky nějakého průzkumu a indiáni jsou v USA pořád vnímáni jako nejhorší rasa. My jsme žili v údolí Albequerque v Novém Mexiku, na velmi chudém území. Můj otec byl indián z kmene Tewa, matka Španělka. Snažila se nás dostat co nejdál od rezervace, neměla indiány ráda. Tehdy nebylo dobré s nimi mít něco společného. Ani táta neměl indiány rád, žil v chudé vesnici a odmala dělal všechno proto, aby se odtud dostal pryč – chodil do školy, hodně pracoval. Když mi bylo devět, přestěhovali jsme se do Kalifornie za bílými lidmi. To byl úplně jiný svět – klasická středostavovská Amerika. Jak se vám v ní žilo? Ve škole jsem měl bílé kamarády, byl jsem jediný snědý. Říkali mi náčelníku, ale já jsem o sobě jako o indiánovi vůbec neuvažoval. Vzhledem k tomu, jak mě vychovávali, jsem se považoval za bělocha. I můj otec a jeho bratr, kteří vypadají velice indiánsky, svůj původ popírali – říkali o sobě, že jsou Hispánci. Být indián byla hanba a doma se o tom nemluvilo. Myslím, že jsme z  toho byli všichni pořádně zmatení. Zažíval jste nějakou diskriminaci? Asi ano, ale ani jsem si toho nevšiml. Nepřipouštěl jsem si to. Můj otec měl horší zážitky. Pamatuji si, jak jsme jednou jeli na výlet do Albequerque a cestou ho v několika obchodech uráželi a odmítli mu prodat zboží. O svém původu jste neměl žádné povědomí? Jediným poutem byla babička. Vyprávěla mi staré příběhy, popisovala tradice a dědictví indiánů. Později mi hodně pomohla. Když jsem začal procházet tím zvláštním procesem, začal jsem uvnitř sebe indiána cítit. Víc a  víc přicházel k  životu. Když moje matka zemřela, to mi bylo asi sedmatřicet, vypravil jsem se za babičkou a ta mi řekla všechno, co rodina skrývala. Hodně mi pomohla pochopit pocity, které mě naplňovaly. Ale moje dětství, to byl typický americký život. Jak se člověk, jehož rodina takhle odstřihla své kořeny, dostane k šamanismu a spiritualitě? Bylo mi jednadvacet, pomáhal jsem otci v restauraci, právě si koupil nové auto, randil s holkama. Vedl jsem skvělý život a byl jsem s ním spokojený.

Víra nebo náboženství v něm nehrály žádnou roli, takovými věcmi jsem se vůbec nezabýval. A  pak se mi přihodila zvláštní věc. Byl slunečný den, jel jsem autem do práce. Stojím na křižovatce na červenou, za mnou fronta aut. A najednou se v mém autě objevilo zářivé bílé světlo. A  v  něm se odehrávala moje minulost, všechno, co se mi kdy stalo. Ty obrazy byly naprosto reálné a úžasné. Buch, buch, buch, scéna za scénou. Všechno, co se stalo od mého narození až dodnes. A pak budoucnost – práce, děti, které budu mít, má smrt a pohřeb. Dojel jsem do restaurace, vzal jsem si židli a vyšel ven. Pršelo, sedl jsem si a pozoroval déšť. A za chvíli si říkám – tohle nejsem já, já jsem přece pořád pracoval a pracoval. A teď tady sedím a pozoruji déšť. Po takovém zážitku není divu. Jenže to nebylo všechno. Jak šly dny, bylo mi zle, nemohl jsem pracovat. Postupně se objevilo několik těžkých nemocí. Epileptické záchvaty, výpadky vědomí, cukrovka, srdeční arytmie. Asi po šesti měsících jsem si poprvé říkal, že snad umřu. Během dalších tří let se to ještě zhoršilo, navíc jsem onemocněl Adisonovou chorobu, což je těžké, občas smrtelné autoimunitní onemocnění. Bylo mi hrozně, přišel jsem o všechno, co pro mě mělo nějakou cenu. Přátelé se se mnou nechtěli vídat, byl jsem pro ně obtížný. Ve čtyřiadvaceti letech jsem ztratil všechny sny, přání, radosti. Jak jste se z toho dostal? Vybavuji si moment, jak sedím na záchodě a přemýšlím. Co se stalo s mým životem? Měl jsem tak dobrý život. Říkal jsem si, že tohle mi udělal ten, kdo mi dal tu vizi. Nebyl jsem nijak spirituálně orientovaný člověk, byl jsem jen úplně v koncích, a tak říkám: Ať jsi, kdo jsi – chceš můj život? Vezmi si ho, protože mi z něj nic nezbylo. Chceš moji důstojnost? Vezmi si ji, žádnou nemám. Chceš moje zdraví? Moje tělo? Jsou tvoje. Krátce potom jsem prodělal další silný epileptický záchvat. Asi nejhorší, jaký jsem kdy měl. A když jsem vstal, byl jsem někdo jiný. V čem? Naplňoval mě naprostý klid a  pokoj. A  všechny choroby zmizely. Z ničeho nic? Ano, prostě byly pryč. To zní neuvěřitelně. Měl jste během záchvatu nějakou vizi? Nic. Byla to jen velmi bolestná zkušenost. Následující tři měsíce jsem si uvědomoval, že se mi něco stalo. Byl jsem vyrovnaný, mírumilovný. A znenadání mě začali zastavovat lidi. Chtěli, abych je učil.

Epilepsie, smrt na jazyku? Ne, to byla jediná změna – nemoci se nevrátily. Ale mysl byla ta stará, jako by se nic nestalo. Takže jsem začal normálně chodit do práce, žít svůj život. Dělal jsem uklízeče, čistil bazény. Ale po vizi, kterou jsem prožil, jsem pochopil, že svět je mnohem komplexnější než to, co vidíme. A pak jsem se v Santa Cruz náhodou seznámil s mužem, který vypadal jako americký indián. Byl to ale tibetský lama Tharchin, který přijel z Indie. Začal mě učit, takže jsem rok prožil jako buddhistický žák. Bylo to náročné, pět šest hodin denně meditace, cvičení, rozhovory. Já jsme ho na oplátku učil řídit auto. Pak jsme se s  přítelkyní přestěhovali do Montany, pracoval jsem jako noční hlídač na pile. Byla tam na mě velká zima, ale měl jsem hodně času na čtení. Takhle se mi jednou dostala do rukou kniha o  biofeedbacku, alternativní léčebné metodě. Nadchlo mě to, přečetl jsem o ní všechno, co jsem sehnal, a udělal si kurz na Státní univerzitě v Texasu. Časem jsem se začal biofeedbackem živit. Jak to funguje? Podobně jako akupunktura, ale místo s  jehlami pracujete s  elektrickou stimulací. Získal jsem si docela dobrou reputaci, jezdili za mnou lidé z celé Ameriky. Spolupracoval jsem s  psychiatry a  psychology, doktoři mi posílali pacienty s  různými potížemi – bolestmi zad, žaludečními problémy, migrénami, rakovinou. A pak se mi začal měnit život. Trvalo to sedm let a  odstartoval to jeden zvláštní zážitek. Můj přítel sikh, velmi duchovní člověk, mě přesvědčil, abych zkusil pracovat s  jeho známou, která má zvláštní okultní schopnosti. Nijak zvlášť se mi nechtělo, na tyhle věci moc nejsem. Ona během té práce upadla do bezvědomí, a když jsem jí chtěl změřit srdeční činnost, začal můj přístroj chytat jakýsi nesrozumitelný projev v  neznámém jazyce. Ona v tu chvíli řekla, ať si ho nahraju, že je to vzkaz pro mě. Jaký vzkaz jste dostal? To nevím, mělo to strukturu jazyka, ale nebylo mu rozumět. Od té chvíle mě ale něco začalo měnit. Prožíval jsem mentální peklo. Cítil jsem vibrace v celém těle, které se stupňovaly. Výš a výš, rychleji a rychleji. Pořád víc, až mi z toho bylo zle. Trvalo to třeba tři čtyři týdny a pak najednou stop. Oddechl jsem si, noční můra je pryč, nedalo se s tím v noci spát. A za týden to začalo znovu a mnohem silnější. A k tomu se mi neustále stávaly velice nezvyklé věci. Jaké? Třeba jednou jsem byl s přítelkyní a dětmi na výletě. Ona šla koupit kávu, my čekali v  autě. Bylo to vedle autobusového nádraží, kde se potlouká hodně bezdomovců a chudých lidí. Najednou přišel k autu muž a začal jen tak povídat – o počasí, o tomhle městě, jak jsou naše děti krásné. Čekal

RESPEKT 27  V  2.–8. červenec 2007

jsem, že si řekne o peníze. Ale on nic nechtěl. Měl sluneční brýle a já se snažil zahlédnout jeho oči. Všiml si toho, sundal si brýle a najednou říká zvláštně tichým, naléhavým hlasem: „Emahó, podívej se mi do očí. Vidíš mě? Vidíš mě, Emahó?“ Já jsem se úplně rozklepal a říkám si – co to má sakra znamenat? A on si zase brýle nandal a znovu klábosil o dětech a počasí jakoby nic. Jak jsem se trochu oklepal, dostal jsem chuť podívat se mu do očí znovu. Nic jsem neřekl, ale on to nějak poznal a  sundal brýle. Zase říká tím hlasem: „Emahó, podívej se mi do očí. Vidíš moje oči? Cestoval jsem tisíce a tisíce mil a teď žiji ve svém srdci. A to můžeš udělat taky, taky můžeš cestovat a žít ve svém srdci. Vidíš moje srdce, Emahó? Podívej se do mého srdce.“ A nasadí si zas brýle. Jak vám bylo? Byl jsem totálně rozrušený, když vtom přišla moje přítelkyně a přinesla kafe. Ulevilo se mi. Ten chlápek už se chystal odejít a já si ho pořádně prohlédl. Myslel jsem původně, že je bezdomovec, ale najednou jsem viděl, že je čistý a upravený. Boty, kalhoty, košile, všechno perfektní. A jak se mu naposled letmo dívám na brýle, on je sundá, vypadá, že se rozpláče, a říká potichu: „Musíš se dostat do svého srdce, Emahó, musíš.“ Ve mně se všechno vaří, vím, že ten chlápek je skutečný, ale nevím, co mám dělat. „Podívej se dozadu do své hlavy a přenes ten pohled do svého srdce. Odtud se na mě podívej, ze svého srdce.“ A  to mě úplně odpálilo, děti i  přítelkyně na něj fascinovaně zírají. Zamával, odchází, a  když přecházel ulici, jako by se něco v  něm změnilo. Pchchch… Něco se hnulo, všichni jsme to viděli. Potkal jste ho ještě někdy? Popojeli jsme pár bloků a já říkám přítelkyni, vrať se, musím ho ještě vidět. Musím s  ním mluvit. Běžím na autobusové nádraží a hledám ho. Našel jsem ho, jak mluví s  jiným mužem. Stoupnu si vedle něj, ale nereaguje. Dlouho čekám, pak ho jemně vezmu za rameno, on se otočí a zařve na mě: „Kdo seš a co sakra chceš? Nesahej na mě!“ Není to ten muž a zároveň je. Hrubá tvář i hlas, špinavé, roztrhané oblečení. Ale stejné jako měl předtím. Je to bezdomovec. Tohle byla jedna událost z  mnoha. Trvalo to sedm let. Nenapadlo vás navštívit psychiatra? Udělali by ze mě schizofrenika. Věděl jsem, že tím musím projít sám, že jakmile půjdu k doktorovi, jsem v pasti. Dnes už osvícenější psychiatři a psychologové rozlišují mezi psychózou a psychospirituální krizí. Ta není považovaná za patologii, ale za projev osobnostního růstu, doprovázený mystickými nebo transpersonálními zážitky. Bývá ale těžké se s nimi vyrovnávat. Jak se vám to dařilo? Věděl jsem, že mám v sobě vnitřního učitele. Cítil jsem, že mě vede. Měl jsem občas i  stavy, kdy jsem si myslel, že jsem se zbláznil. Ale pomohli mi přátelé, kteří měli s podobnými spirituálními zážitky zkušenosti – sikh, o kterém jsem už mluvil, a jeden katolický kněz.

Snové tělo Ohňový tanec jste poznal v tomhle období? Ano, každou noc jsem byl brán pryč a  vyučován. Dělo se to v noci, ale nebyly to sny ani vize. Měl jsem pocit, že je to realita. Někdo mě unášel, ale nevím kdo. Ocital jsem se na planetě s velice drsnou přírodou, něco jako džungle. A tam byl muž – nebo spíše bytost, protože člověk to nebyl –, který mě naučil ten tanec. Nikdy neřekl jediné slovo. Jen mi to ukazoval. Každý detail. Každou noc, sedm let. Ale čas tam běžel jinak. Ta noc jako by trvala léta. Řekl vám, jak máte ohňový tanec použít? Nikdy neřekl jediné slovo. Jak jste na to přišel? Jednou jsem mluvil na nějaké přednášce v Kalifornii a vedle mě hořela svíčka. Najednou lidi začali křičet a volat na mě – pozor! Otočil jsem se a vidím, že mám ruku v  ohni. Necítil jsem vůbec žádnou bolest. Vylekalo mě to, ale spojil jsem si to s tím, co jsem zažíval v noci. A asi dva roky poté jsem jel poprvé do Evropy a tam jsem začal tančit. Proč tam? Vzniklo to celé velmi spontánně. Někdy kolem roku 1986 jsem dosáhl určitého bodu, kdy jsem se dotkl svých limitů. Nemohl jsem se ve své mysli dostat nikam hlouběji. Ptal jsem se na radu všech učitelů, kteří do Kalifornie přišli z  Indie, ale nikdo mi nedokázal pomoct. Tak jsem to

rozhovor

vzdal, řekl si, že jsem se dostal docela daleko a že takhle asi umřu. Bylo to vlastně oukej. Asi rok poté jsem otevřel poštu a našel dopis s pozvánkou, na níž byla fotografie jednoho lamy. Najednou jsem věděl, že tenhle člověk mi může pomoct. Zjistil jsem, že bude na velkém buddhistickém duchovním cvičení ve Švýcarsku, a poprvé v životě jsem odjel do Evropy. Čtrnáct dní jsem se na jeho příjezd připravoval, zklidňováním, meditací. A tehdy ve Švýcarsku se během tří dnů moje mysl prolomila dál. Za nějaký čas jsem poprvé tančil ohňový tanec. Nikdy předtím mě nenapadlo, že ho někdy budu tančit, Bylo to příliš bizarní. Ale zase mě oslovovali lidé, abych je učil.

mysl. Tohle spojení je doopravdy živé. O Češích si myslím něco podobného. Cítí to uvnitř, v srdci. Jaká je vaše pozice mezi americkými indiány? Praktikujete zcela nový obřad, navíc v Evropě. Ti tradičnější vás možná neuznávají. Ano, to je pravda. Řada z nich neví, co si o tom má myslet. Ale takhle je to se vším v životě – jen velmi málo lidí je otevřených. Víte, já se držím od indiánů

15

Křesťané většinou nemají rádi šamanismus, to je známé, ale říká se, že buddhisté v Americe jsou podobně rigidní. Buddhisté jsou vlastně velmi katoličtí. Ale přitom šamanismus dělají. Co jiného jsou jejich rituály? Buddha nikdy neučil nic takového, všechno, co dělal, bylo, že mluvil. Všechny ty rituály, které buddhisté dělají, jsou šamanské. Ale musím dodat, že buddhismus mi připadá nejinteligentnější ze všech

Tanec vypadá velmi indiánsky, ale oltář, kolem kterého se odehrává, má mnoho křesťanských prvků. Je velmi indiánský, ale pro mě ten pojem znamená univerzální. Průběh rituálu jsem se naučil během těch sedmi let a všechny předměty, které k němu používám, ke mně přišly v tomhle světě. Jsou to dary z různých kultur. Našly si mě. Co vlastně děláte při tanci? Jsem ve spojení s bytostmi, které jsem zažil mimo náš svět. Se svými vůdci. Všechno přichází skrze ně. Duch většiny lidí je černý prostor. Nádherný, božský, naprosto černý prostor. Je to život. A na jeho okraji je duhové světlo, které se pohybuje. To je snové tělo každého člověka, které vnímám. Všichni lidé se rodí jako božské bytosti, nádherní a spontánní. Ale všechna zranění a zklamání jsou jako zrnka písku, která tohle snové tělo zanášejí. Nemáme ponětí, jak moc nás tahle zrnka písku ovlivňují vevnitř, působí nemoci, problémy. Při ohňovém tanci vidím snová těla lidí, kteří tančí se mnou. A s nimi pracuji. Odstraňuji všechna zrnka písku, která si s sebou táhnou jako závaží. Všichni je máme, jsme slabí, kritičtí, nečestní, zmatení, zklamaní a zranění.

Foto matěj stránský

Vidíte nemoci, které člověk má? Také. Máte od vašich tanečníků zprávy, že jim tanec pomáhá? Vidím výsledky na jejich tvářích, v  jejich myslích, životech. O  tom nemusíte mluvit. Říkat se dá cokoli. Praktikujete ohňový tanec někdy i v USA? Ne, jen v Evropě. Šest měsíců v roce, to je dost. A co děláte doma v Kalifornii? I  take it easy. Rád jezdím na harleyi, bavím se s přáteli, také za mnou jezdí kamarádi z Evropy. Taková dlouhá party.

Jsme uvnitř Praktikování indiánských rituálů bělochy má řadu odpůrců. Někteří lakotští stařešinové dokonce svého času sepsali prohlášení vyhlašující válku každému bělochovi, který to udělá. Jaký je váš názor? Spiritualita je dnes velmi popletená, a když mluvím s indiány, mnohé z nich zlobí, že tolik bílých lidí praktikuje jejich obřady. Většina to nemá ráda. Jiní indiáni si ale naopak myslí, že šířit rituály je nádherné. Problém je v tom, co se kolem toho děje v Americe. Když uděláte víkendový šamanský workshop s osmi lidmi, v pondělí máte osm certifikovaných šamanů. To je bláznivé. Ale takoví jsou bílí Američané. Vyrůstají v přesvědčení, že můžou všechno. Když něco vidíš a naučíš se to, můžeš to dělat. Takže takhle se lidé stávají spirituálními lídry nebo šamany po tisících. Indiáni tohle vnímají, a proto jsou tak opatrní. Všude dnes můžete vidět lidi, kteří absolvovali pár workshopů, dostali se trochu výš, a už jsou z nich spirituální učitelé. Za starých časů ale být šaman neznamenalo jen mluvit – to je ta nejjednodušší věc na světě. Museli jste ovládat živly tak jako nikdo jiný. Když nedokážeš překonat elementy, nepřekonáš tělo ani mysl. Museli jste ukázat lidem, že jste byli obdarováni duchem. Tak to má být i dneska. Je v tomhle pojímání šamanismu Evropa jiná než Amerika? Naprosto jiná. Proto učím v  Evropě. Evropané jsou vedení k přemýšlení, kontemplaci a zdravým pochybnostem. To je nesmírně důležité. Ptají se. Indiánská spiritualita je velmi rozšířená v Německu – mnoho severoamerických indiánů tam jezdí, pořádají potní chýše nebo tradiční půsty v divočině. V Německu nechce být každý šamanem? Ne, vůbec ne. V Němcích je něco skutečně indiánského, často i na pohled. Projevují mnohem víc respektu, dokážou být tišší, mají velice dobrou

Foto matěj stránský

trochu stranou. Chodím na indiánské obřady poblíž Santa Fé, miluju je. Ale ohňový tanec je děsí. Mnoho indiánů není zdravých, je to důsledek toho, čím prošli, toho, jak chudě žijí a co jedí. Nejsou zdraví a nehýbou se z místa. Utápějí se ve vzájemných sporech. Třeba jen berou vážně tradice… Je život o tom, že sedíme, nehýbeme se z místa a  říkáme tomu tradice? Takhle rituál nevypadá. Navíc je dnes už všechno ovlivněné křesťanstvím, promíchané. Drtivá většina indiánů jsou křesťané. Skutečná tradice leží za očima většiny lidí. Indiánská Native American Church je takovou promíchanou církví – má křesťanskou věrouku, ale při obřadech se požívá halucinogenní kaktus peyotl. Účastníte se jejích rituálů? Ne. Ale nic proti ní nemám. Myslím, že je to skvělé nahlédnout do jiných stavů. Problém je, že peyotl vás do nich nedostane. Dostat se tam musíte bez těchhle všech látek. Jak bych to jen řekl: byli jsme zrozeni naprosto svobodní, život sám o sobě je zázrak. Jenže jsme se stali tak vzteklými, znuděnými a zhypnotizovanými, že nevíme, o čem je život. Nedokážeme skutečně vidět slunce ani měsíc. Drogy vám to ukážou – na nějaký čas, a pak musíte zase zpátky. Ale my žijeme uprostřed toho zázraku, je možné ho vidět trvale. A tohle se snažím říct – jsme uvnitř.

náboženství. Má nádhernou vědu, nádhernou inteligenci. V globalizované době různé náboženské směry opouštějí tradiční lokality a mísí se. Do jaké míry se podle vás dají náboženství kombinovat? Jediná cesta, jak byste to mohl udělat, je odstranit svět dospělých. Začít jen s mladými lidmi – pak zjistíte, že to jde. Že všechny víry se mohou spojovat a splývat. S dospělými nemáte šanci. Jsou příliš pyšní, a čím víc stárnou, tím méně jsou ochotní ke změnám. Problém všech vyznání je investice: Strávil jsem pět let praktikováním téhle víry – bylo by lepší, kdyby to byla ta správná! Bylo by lepší, kdyby tohle bylo to pravé náboženství, když jsem do toho investoval tolik práce. A investici jde v patách pýcha, arogance. Čím víc investujete, tím víc se do toho noříte a stáváte se slepějším. Máte vy sám nějaké žáky, kterým byste ohňový tanec předával? Ne. Není koho co učit. Nedá se naučit, jak být s ohněm. Ohňový tanec je dar a já se snažím sem přenést z toho daru co nejvíc. Nemůžete to udělat hlavou. Buď vás oheň spálí, anebo ne. Petr Třešňák

Q

16

2.–8. červenec 2007  V  RESPEKT 27

výběr z webu respekt.cz

VIDEO.RESPEKT.CZ

Prodám záchod. Zn.: Splachovací!

Cenzura her v Německu

TUMA.BLOG.RESPEKT.CZ Žádné analýzy povolební situace v Tramtárii, žádné spory o  raketových, protiraketových a  protiprotiraketových základnách, žádné úvahy nad palčivými otázkami evropské identity v souvislosti s návrhem zakázat v euroústavě nošení ponožek v  sandálech. Tento příspěvek je o  hov*ě. Doslova.

Našim západním sousedům se nelíbí násilné počítačové hry. Jejich restrikce pokračují a trh na to reaguje po svém. Sestřih veřejné debaty k návrhu nové budovy Národní knihovny na Letné. Diskutují ředitel NK Vlastimil Ježek, konzervátor Josef Štulc, architekt Petr Pištěk a další.

ZPRAVY.RESPEKT.CZ Desítky nejdůležitějších zpráv z domova i ze světa. Kromě glos a článků z naší redakce nyní i nepřetržitý tok informací od agentury ČTK.

GLOSY.RESPEKT.CZ Každé ráno nová glosa od redaktorů Respektu. Pondělí: Erik Tabery Úterý: Martin M. Šimečka Středa: Jaroslav Spurný Čtvrtek: Petr Třešňák Pátek: Jiří Sobota Sobota: Marek Švehla

STALOSE.RESPEKT.CZ Každý den rozbor jedné aktuální události z České republiky nebo ze zahraničí.

WIKI.RESPEKT.CZ O kom se mluví v souvislosti s prezidentskou funkcí? Sbírejte informace o kandidátech.

ANKETA.RESPEKT.CZ Měla by britská spisovatelka J. K. Rowlingová přestat kritizovat Česko za velký počet dětí v dětských domovech?

ANO 37 %

SILLMEN.BLOG.RESPEKT.CZ Pondělí, 20. listopadu 2006: Osmnáctiletý Sebastian Bosse vchází jako obvykle do své školy v německém Emsdettenu. Něco je ale jinak. Dnes je nabitý zlostí a má chuť zabíjet. Na konci jeho zkratu je 37 zraněných lidí a sebevražda. Německo je otřeseno. Den nato vychází deník Münchener Abendzeitung s  titulní stranou nadepsanou: „Miloval násilné hry a nenáviděl svět.“ Z hráče zabijákem? Tato otázka znovuotevřela žhavou debatu o restrikcích počítačových her. Podívejme se, jak se situace v Německu vyvíjí. Současní Němci jako by se snažili vyrovnat se syndromem dobyvatelů a  utlačovatelů. Snaha o  narovnání mezinárodních vztahů skončila vesměs úspěchem a Němci, aby ještě více podtrhli svůj odpor k násilí, se stali vůdčím evropským národem v boji proti závadným mediálním obsahům. Hry pochopitelně nevyjímajíce. Pokud výseč restrikcí omezíme pouze na hry, musíme totéž udělat s balíkem zákonů s názvem Jugendschutz, tedy ochrana mladistvých. S  ním je pupeční šňůrou spojena instituce BPjM (Bundesprüfstelle für jugendgefährdende Medien). Ta je absolutní autoritou určující, co se mladým a  v  jakém věku dostane na monitory. Skupina odborníků musí rozhodnout, zda hra pouze obsahuje násilí, nebo ho už glorifikuje. Pokud se jedná o druhý případ, je pro danou hru zle. Záhy je totiž nelegální ji vystavovat na pultech prodejen, inzerovat v  médiích a  herní časopisy ji dokonce nesmí ani zrecenzovat. Přesto se takové hry mohou prodávat. Obchody je smí mít pod pultem a  na požádání a  po důkladném prozkoumání občanského průkazu nakupujícího je vydají – samozřejmě jen starším osmnácti let. Občasnému pozorovateli by se mohlo zdát, že zákony či jiná pravidla postavená na obranu mládeže trochu povolily. Dříve se na indexu přece ocitl Doom, Duke Nukem 3D, Quake, Unreal Tournament a  spousty dalších. Samostatnou kapitolou pak byly hry obsahující spojení s nacismem a svastikou, namátkou jmenujme Wolfenstein 3D či Commandos: Behind the Enemy Lines. Bylo vcelku jedno, že hráč bojoval za dobrou věc na straně Spojenců, tyto hry se zkrátka zakázaly. Přitom Německo povoluje nacistické znaky a  symboly v  umění, například ve filmech. Jenže hry stále nejsou přijímány jako umění, takže nezbývalo než německou verzi hry Return to Castle Wolfenstein cenzurovat do podoby, ze které se jaksi vytratil původní nádech, aby neskončila jako její předchůdkyně.

A právě tady našli zoufalí vydavatelé cestičku, jak se dostat na největší PC trh v Evropě. Situace totiž začínala být beznadějná a her, které měly potenciál prodat stovky tisíc kusů, se udala sotva desetina, zbytek šel pirátským kanálem. Bylo nutné přistoupit k radikálnímu řezu, kterým vydávání mnohdy výrazně upravených verzí her samozřejmě je. Pionýři se našli již po etablování prvních restrikcí na konci devadesátých let – například dobře známá akce Contra nahradila lidské oponenty roboty. Autoři her berou do rukou nůžky čím dál tím častěji, dalo by se říci úměrně růstu herního byznysu jako takového. Naprostá většina významnějších her, ve kterých figuruje násilí, tak má dnes vlastní německou verzi. Například český El Matador by měl velké potíže, kdyby nevyšel zcela bez krve, pouze s omračujícími zbraněmi a upraveným vyzněním, které jasně stanovovalo zlo a dobro. Aktuální příklad: Command and Conquer: Tiberium Wars. Firma EA v  něm musela přejmenovat atomovku na „Aurora“ bombu a ještě mnohem více to odnesli sebevražední atentátníci. Ti v německé verzi pouze hodí bombu (namísto aby se sami odpálili), běží pryč a zmizí (to je nelogické, ale nutné – vyvážení hry by jinak šlo do kytek).

Představte si, že jednoho dne australská pobřežní stráž zadrží neidentifikované plavidlo. Zatkne posádku, vtrhne do podpalubí a tam místo dvou set nelegálních imigrantů najde čtyři sta… splachovadel. Něco takového by se docela dobře mohlo v  blízké budoucnosti stát. V  Austrálii jsou, zdá se, nezákonné toalety používající více než šest litrů vody k spláchnutí… však víte čeho. Jako každá vládní regulace i tato regulace má nezamýšlené důsledky: první důsledek je, že některé úsporné toalety se častěji ucpávají, takže je potřeba splachovat vícekrát a  původní cíl, totiž ušetřit vodu, bere zasvé. Druhý důsledek je rozvoj trhu se secondhandovými toaletami. Pokud bude mimo zákon postaven i  jejich prodej a  import, můžeme čekat jediné: vznik záchodové mafie. Ceny toalet s funkčním splachováním dosáhnou astronomické výše, mafiáni se budou vzájemně střílet s  policisty snažícími se (marně) zabránit jim v pašování porcelánového kontrabandu atd.

Jako by to němečtí hráči neměli už tak dost těžké, nyní prožívají skutečně krušné časy. V krátké době se totiž seběhlo hned několik násilných činů připisovaných na vrub hrám. V úvodu zmíněný Emsdetten vše rozpoutal, respektive se o to postarala až média, která s  klapkami na očích začala hledat viníka v  herních řadách. Věci neznalí Němci se tak z  celostátních deníků (obzvlášť bulvární Bild byl hyperaktivní) dozvěděli spoustu polopravd a  nesmyslů, ze kterých přímo čišel nedostatek rešeršní práce. Hry (v tomto případě Counter-Strike) zkrátka byly ideální obětí. K tomu se přidalo ještě několik sebevražd lidí, kteří „také někdy hráli hry“, a aby toho nebylo málo, jeden blázen se oblékl jako jeho idol Squall ze hry Final Fantasy VII, vzal samurajský meč a zabil své rodiče i sebe.

Dva ekonomové a psycholog z Univerzity v Oregonu udělali s vybavením za tři miliony dolarů studii, která vypovídá... well... o  hov*ě. Pokusným subjektům přidělili sto dolarů, strčili je do skeneru funkční magnetické rezonance a pak jejich peníze utráceli. Ženám (proč vlastně nezkoumali muže?) se „rozsvítila“ určitá mozková „centra potěšení“, když jim výzkumníci peníze odebrali zdaněním a dali je na jídlo pro chudé. Z toho „vědci“ vyvodili, že daně vlastně všichni platíme rádi.

Politici začali volat po nejjednodušším řešení: násilné hry zcela zakázat. V Německu je ale přes jeden a půl milionů hráčů stříleček, přičemž jich jednoznačně přibývá. Většina z  nich má volební právo nebo ho v  nejbližší době získá a  čeká, že jejich věc bude náležitě vyřešena. Politická diskuse dosud neustala. Tábory jsou rozdělené. Jeden volá po zákazu, druhý jen po dodržování současných stanov, další tvrdí, že je mnohem více potřeba působit na mladistvé psychologicky, například zvýšením počtu školních poradců.

Reakce v mozku ovšem byla silnější, když ženy darovaly další peníze samy. Pro jednoho z autorů, profesora Harbaugha, to bylo „překvapující zjištění“. Podle něj to ale automaticky neznamená, že můžeme snížit daně, protože v  systému čistě dobrovolné charity se vyskytnou černí pasažéři a  lidé darují méně peněz. Hm, máte pravdu, pane profesore, v  státním sociálním systému černí pasažéři nejsou.

David Sillmen Student masové komunikace, recenzent počítačových her.

Aleš Tůma Zpívající student ekonomie s mírně anarchistickými sklony. Toho času na stáži Q v Deutsche Telekom.

Q

NE 63 %

Hlasujte a diskutujte o aktuální otázce: Souhlasíte s odstraněním srpu a kladiva z pohřebiště Rudé armády v Brně?

DUEL.RESPEKT.CZ Je ospravedlnitelné, že se skupina Ztohoven nabourala do vysílání ČT? Sledujte duel redaktora Respektu Erika Taberyho a výtvarného kritika Jiřího Ptáčka.

TRAFIKY.RESPEKT.CZ Objednejte si Respekt do své oblíbené trafiky.

POHLEDNICE.RESPEKT.CZ Pošlete přátelům e-mailem ilustrace od Pavla Reisenauera.

Problémy expanze měst a dopravy v EU SUTA.BLOG.RESPEKT.CZ Ve městech dnes žije 75 % Evropanů a  do roku 2020 jich bude asi 80 %. V  sedmi zemích EU bude žít ve městě nejméně 9 z 10 lidí. Budoucnost evropských měst vyvolává značné obavy odborníků, protože jen znečištěné ovzduší způsobuje předčasnou smrt asi 370 tisíc Evropanů ročně a snižuje hrubý domácí produkt o desítky miliard eur. Nedávná celoevropská studie Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) zdokumentovala soustavnou expanzi měst, které za 10 let podlehlo území 3x větší, než je rozloha Lucemburska. Nejsilněji se expanze aglomerací projevuje v regionech s vysokou hustotou zalidnění (Belgie, Nizozemsko, severní Itálie atd.) a s rychlým hospodářským růstem (Irsko, Portugalsko aj.). Soustředění obyvatelstva ve městech má řadu výhod z  hlediska hospodářského rozvoje a  v  některých ohledech i  z  hlediska životního prostře-

dí (např. zpracování odpadů a  odpadních vod). Na druhou stranu jsou obyvatelé měst zatěžováni vážnými problémy – hluk, znečištění ovzduší, množství odpadu atd. Doprava (hlavně ve městech) se dnes stává základním problémem pro územní plánování. Dopravní infrastruktura má na krajinu v mnoha ohledech negativní vliv (např. degradace a neprodyšné uzavření půd, fragmentace přírodních oblastí).   Podle studie EEA se za léta 1990 až 2003 v zemích EU přeprava osob zvýšila o pětinu, ale skleníkové exhalace z  dopravy o  čtvrtinu. Mezi nejhorší země v  tomto odhledu patřilo Irsko, Lucembursko a  Česko. Situaci zhoršují subvence EU ve výši 270 až 290 mld. eur, z nichž téměř polovina končí v automobilové dopravě.   Nepodaří-li se tento trend zastavit, zvýší se podle EEA do roku 2010 výrazně hustota provozu i škody způsobené dopravními zácpami, které mají vzrůst na 1 % hrubého domácího produktu EU. Agentura také konstatuje ztrátu asi čtyř milionů let života Evropanů v důsledku předčasných úmrtí způsobených dopravou zhoršeným životním prostředím. Každý čtvrtý obyvatel EU totiž žije v místě vzdáleném méně než 500 metrů od silnice, po které projíždí přes 3 miliony aut ročně. Podle studie Evropské komise jen znečištění ovzduší jemným prachem v průměru zkracuje

život každému Evropanovi o 8,6 měsíce a každému obyvateli ČR dokonce o více než 10 měsíců! Podle ekonomických analýz jen znečištění prachem snižuje evropský hrubý domácí produkt o desítky miliard eur ročně. Podle Státního zdravotního ústavu dýchalo v roce 2005 v České republice vzduch zamořený prachem více, než povolují zákonné limity, 66 % všech obyvatel, a dokonce 97 % Pražanů. Miroslav Šuta Profesionálně se zabývá životním prostředím.

S Respektem na cestách Posílejte Vaše fotografie a zážitky z nejneuvěřitelnějších míst

Q

téma

RESPEKT 27  V  2.–8. červenec 2007

17

Zapomínat svačinu je tak příjemné... foto günter bartoš

Až naše děti prasknou Evropou obchází strašidlo obezity

Je to větší riziko než kouření. Horší epidemie než AIDS. Vážnější hrozba než terorismus. Taková slova můžeme slyšet od předních vědců, vládních zdravotních zmocněnců i politiků. Během deseti let svět ztloustl jako nikdy předtím a dnes už téměř nenajdete na planetě stát, který by s obezitou neměl problém. Češi zatím nepatří mezi nejtlustší národy světa, ale zdejší trend neúprosně kopíruje křivku, která Američany nebo Brity dovedla k vyhlášení krizového stavu. Během pouhých pěti let se u nás výrazně zvýšil počet obézních dětí, množství Čechů, kteří mají problémy s nadváhou, se přehouplo přes polovinu populace. A chutná nám stále víc.

Z

e svého bytu ve třetím patře hannoverském činžáku vyšel naposledy v  roce 1996. Deset let tu žil sám se svou matkou bez povšimnutí, než se na jaře loňského roku dostal na stránky předních německých novin. Muž, jehož jméno média nezveřejnila, se tehdy vydal na záchod a  cestou se zhroutil. Když dorazila na místo sanitka, nevěřili lékaři svým očím. Tělo muže vážící 426 kilogramů se vklínilo mezi vanu a  toaletu a  záchranáři museli dvě hodiny budovat pomocnou rampu, aby ho dostali do nemocnice. Schodiště ani výtah nepřicházely v úvahu, takže lékaři transportovali pacienta na balkon a tam jej přeložili do speciální ocelové vany, kterou pak k zemi snesl přistavený jeřáb. Těžce obézní muž v nemocnici zemřel – na hřbitov musel jeho tělo ve speciálně vyrobené rakvi převézt nákladní automobil. Kuriozita? Ne tak docela. Čtyři sta kilo je samozřejmě extrém, ale případ poukázal na zajímavé souvislosti. V  Německu žije podle odhadů odborníků čtvrt milionu lidí těžších než 200 kilogramů. Jejich nemocná těla vyžadují častou lékařskou péči, ale systém na něco takového vůbec není připraven. Nevejdou se do sanitek, neunesou je záchranářská nosítka ani nemocniční lůžka, standardní injekční jehly neproniknou vrstvami tuku pod jejich kůží. Přístroje na měření tlaku neobejmou jejich mohutné paže a operovat je na chirurgických stolech, konstruovaných do váhy 175 kilogramů, je vlastně ilegální. Lékaři nevědí, co s tím. Nejen Německo, ale celá Evropa, Severní Amerika a potažmo celá planeta se zkrátka během pár let dostaly do problému, jehož rozsah bere dech. Dodnes není zcela jasné, proč si svého tloustnutí lidé všimli tak pozdě, ale říká

se, že západní odborníci na výživu se dlouho ostýchali o  obezitě mluvit, protože ve světle hladomorů a podvýživy ve třetím světě by taková agenda působila nepatřičně. Každopádně, když v  roce 2000 prohlásila Světová zdravotnická organizace (WHO) obezitu za globální epidemii, bylo už jasné, že je to přesně naopak. Zatímco počty podvyživených lidí na planetě během dvaceti let klesly (z 920 milionů na 799, přičemž lidstvo se za stejnou dobu rozrostlo o  1,6 miliardy jedinců), tlouštíků přibývalo geometrickou řadou. O  rok později odborníci mluvili o tom, že počty hladovějících a přejedených se v globálním součtu vyrovnaly. Dnes by podle odhadů na zemi potřebovalo zhubnout 1,3 miliardy lidí a  obezita začala na žebříčku největších zdravotních rizik WHO dělat vážnou konkurenci kouření. „Není to o  tom, že bohatí lidé tloustnou,“ vysvětluje mluvčí organizace International Obesity TaskForce Neville Rigby, „obezita se většinou pojí s  chudobou, špatnou ekonomickou situací, vyloučením ze systému zdravotní péče.“ Spojené státy se dopracovaly k  více než čtvrtině obézních obyvatel (včetně lehčí nadváhy to dělá dokonce přes 60 % Američanů), Evropa k  jedné pětině (kila navíc tu nosí víc než padesát procent populace). Tlouštíků ale alarmujícím způsobem přibývá i v jihovýchodní Asii, Číně a Latinské Americe. Obezita se chová paradoxně, takže dramatický nárůst můžeme pozorovat třeba také v zemích subsaharské Afriky, které se dosud potýkají s podvýživou – venkov hladoví a městská střední třída (zejména ženy) tloustne. A globálními rekordmany v nadváze jsou obyvatelé ostrůvků v jižním Pacifiku – třeba ve státečku Samoa se stavy obézních obyvatel vyšplhaly téměř k osmdesáti procentům populace.

Sečteno a  podtrženo – je čím dál jasnější, že nejen ekologická krize, ale i  vlastní tělo by sebevědomému lidstvu mohlo pořádně zkřížit  plány na lepší budoucnost. Obezita přináší obrovská zdravotní rizika, náklady na léčení s  ní spojených chorob, jako cukrovky, cévních onemocnění nebo rakoviny, jdou v západním světě do stovek miliard (v Evropě například ukrojí 6–8 % celkových zdravotních rozpočtů) a kvalita života člověka, jehož hmotnost se přehoupne přes zdravou mez, dramaticky klesá. Obézní lidé jsou častěji nezaměstnaní a  umírají předčasně. Problém je příliš čerstvý, takže jasný recept na léčbu se teprve hledá. A navíc vůbec není jasné, jak ho půjde prosadit. Guvernér amerického státu Arkansas a  významný republikánský politik Mike Huckabee shrnul obavy odborníků jednoduše: „Pokud nezasáhneme, máme tu první generaci Američanů v dějinách, kterou čeká kratší život než jejich rodiče a prarodiče.“

Emoční hlad „Hele, to byl Karel z Big Brothers,“ ohlíží se se zájmem korpulentní dáma, „ten s tím pěkným zadečkem.“ Skupinka žen postávající před sportovním střediskem YMCA v  centru Prahy se rozesměje na celé kolo. Říká se, že tlustí lidé jsou veselí, a  bude to asi pravda. Ze svých těl tyhle dámy, které si v YMCA rezervovaly bazén pro pravidelné cvičení, moc radosti nemají, ale náladu mají dobrou. Všechny se propracovaly k  takovému stupni obezity, že konzilium lékařů dalo souhlas s tím, že mohou podstoupit speciální operaci, při níž se bandáží stáhne žaludek tak, že člověk nepotřebuje k  zasycení tolik jídla. Je to už pár let, co operaci proplácí

18

2.–8. červenec 2007  V  RESPEKT 27

téma

V přírodě je většina sladkého a slaného jídla zdravá, v supermarketu nikoli. (Obezitoložka Marie Kunešová) foto günter bartoš

S kolou končím V Evropské unii se v současné době realizuje dosud největší společný projekt proti obezitě. Dostal jméno Diogenes a rozpočet přes 20 milionů eur. Účastní se ho 800 rodin z osmi států EU, u nás se na něm podílí 104 rodin s dětmi. Božena Janková (37) z Jankova u Votic na tuhle možnost narazila při čtení novinového článku. „Jste oplácaná rodina? Máte skvělou šanci zhubnout,“ ukazuje schovaný výstřižek z novin. Cílem vědců, kteří Diogena vymysleli, je jednak zjistit, jaká potrava (respektive poměr sacharidů a bílkovin) se nejlépe hodí pro snižování váhy a jak to celé souvisí s individuálními geny. A pak také pomoci dětem z obézních rodin. Obezita se totiž dědí nejen v genetické informaci, ale především coby naučené chování. „Když si dá táta deset knedlíků a k tomu tři lahváče, dítě jednou udělá to samé,“ vysvětluje dietoložka Michaela Lipková, která u nás v rámci projektu

pracuje s rodinami. Diogenes jim pomáhá tenhle začarovaný kruh rozetnout. Manželé Rabiňákovi jsou klasický případ lidí, kterým k nadváze hodně pomohlo prostředí a dnešní doba. Ona zdědila tloušťku i špatné stravovací návyky po rodičích, ale až do osmadvaceti let se držela na slušné váze. Pak přišel rozvod, nervy, zůstala sama na dvě děti a musela si vydělávat prací s nepravidelnými směnami. Její druhý manžel – bývalý závodní fotbalista – se stal vytíženým ředitelem firmy a nezvládal si při stresu udělat čas na jídlo, takže doplatil na nepravidelné zahánění hladu bagetami na benzinových pumpách. „Mám za sebou tak třicet neúspěšných diet, ale tohle je něco jiného,“ vysvětluje Božena Rabiňáková. V rámci projektu nejprve rodiče prošli sérií velmi podrobných vyšetření a pak osm týdnů pouze pili tekutou výživu. „Třetí den jsem měl velmi živý sen o suchém chlebu,“ směje se manžel paní Boženy Milan (42). Po dvou měsících o tekutinách nastoupila dieta, kterou s nimi

absolvuje i syn Martin – ve svých čtrnácti je trochu oplácaný a dá se očekávat, že bude mít tendenci tloustnout. Nejde o žádné hladovění, jídla je dost, jen je důležité počítat jeho složky a dodržovat předepsané poměry. A pravidelně chodit na konzultace k dietologovi. Všechny údaje i odebrané vzorky pak putují do ústřední laboratoře, kde se zpracovávají. Rodina si myslí, že permanentní dohled a dlouhodobé společné úsilí (rodinný projekt trvá téměř rok) nesou skvělé výsledky. Nejenže oba zhubli, ale především změnili režim. Jejich jídelníček zezelenal, jedí pravidelně a vytížený ředitel si namísto přestávek u pumpy pořídil svačinový box. A oba hubnoucí rodiče už překvapil také jejich syn. Zatímco drželi tekutou dietu, přestal sám od sebe pít kolu, která se v rodině vždycky konzumovala na litry. „Pro něj je to skvělá příležitost,“ myslí si jeho matka, „naučí se dbát o to, co jí, přemýšlet o tom. A jednou ho to může od obezity zachránit.“

„Mám za sebou třicet neúspěšných diet, tohle je ale něco úplně jiného.“ (Božena Rabiňáková s manželem a synem) foto günter bartoš

pojišťovna, podmínky jsou ale přísné: zákrok je dostupný jen pacientům, jejichž tzv. Body Mass Index (viz rámeček Co je BMI) překročil číslo 35 (tedy například při výšce 170 cm mají víc než 105 kilogramů), opakovaně (a bez úspěchu) si zkoušeli pomoci dietou a  obezita začíná vážně ohrožovat jejich zdraví. Po operaci obvykle rychle shodí kolem dvaceti kilogramů, ale další hubnutí už závisí na tvrdém odříkání a pohybu. A tak se ženy i muži pravidelně scházejí, aby si zacvičili a dodali kuráž. Hvězdou kroužku je osmatřicetiletá úřednice z Loun Radmila Podhráská. Ze sto dvaceti čtyř kilogramů se během roku a půl dostala na pětaosmdesát. „Jak se to dělá? Především si to musíte srovnat v hlavě,“ přemýšlí, „říct si – já jsem důležitá, já musím být šťastná. A pak pro to něco udělat.“ Tloušťku podědila po obou rodičích a  o  zbytek se postaral domácí jídelníček. Vesnická strava plná masa, časté zabijačky, knedlíky, sladkosti. Školní tělocvik moc nepomáhal, protože sportovat jí nešlo, a tak se hodinám raději vyhýbala. Po prvním porodu měla sto dvacet kilo a redukční kúry se točily v dobře známém začarovaném kruhu. Zhubnutí, krize z  nervů a  hladu, rezignace a  znovu přejídání. „U všech tlustých ženských je to stejné,“ vysvětluje paní Radmila, „držíte se a pak přijde depka, stres nebo problém s manželem. Jdete a vyluxujete lednici. A pak už je to jedno. Říká se tomu emoční hlad.“ Ve třiceti si připadala stará – téměř nedokázala vyjít do prvního patra, kde bydlela, měla vysoký krevní tlak, problémy s  klouby. Lékaři jí oznámili, že během pár let může očekávat cukrovku. „Změnilo se to, když jsem viděla tyhle fotky z  narozenin dcery,“ vyndavá z  kabelky pár snímků. Člověk musí vyvinout značné úsilí, aby našel nějakou podobnost mezi otylou paní na fotografii a  pohlednou plnoštíhlou ženou postávající před bazénem. „Víte, tlustej člověk se vyhýbá zrcadlu a fotografování. Nechce se vidět. Když jsem pak viděla tohle, řekla jsem si, že musím něco změnit.“

Kočka z Loun Věčným prokletím, které si otylí lidé nesou jako kříž, je otázka osobní odpovědnosti. Mohou si za svou situaci sami? Tradiční pohled říká, že ano, protože většině z nich k nadváze pomohlo přejídání a špatné složení stravy. Až v souvislosti s globální epidemií se začaly provádět výzkumy, které odhalily, že ve hře je minimálně jeden velmi vážný spolupachatel – prostředí, ve kterém žijeme. Stravovací návyky naší primární rodiny. Atmosféra na hodinách tělocviku, která oceňuje zdatné sportovce a věčně poslední cvalíky demotivuje. Konec éry fyzické práce – hodiny vsedě u počítače. Města, která podporují automobilismus a nepřejí pěší chůzi a cyklistice. Nebezpečné ulice, kam rodiče nepustí děti proběhnout. Levné jídlo, dostupné v  libovolném množství. Boom fast foodů, nabízejících nezdravé kalorické potraviny. Večery u televizní obrazovky. Když se k tomuhle všemu přidá nepříznivá genetická výbava, člověk by musel mít vůli jako řemen, aby nenabral pár kil. Dnešní lékaři proto prosazují, aby byla obezita vnímána jako nemoc s  mnoha příčinami – právě měnící se prostředí totiž společnost dostalo do stavu epidemie. Jenže kdo se chce „uzdravit“, musí v sobě stejně především najít onu starou dobrou vůli a překopat svůj život od základu. „Dosáhnout krátkodobého zhubnutí ještě není tak obtížné,“ říká předsedkyně České obezitologické společnosti, lékařka Marie Kunešová, „nejtěžší je dosažený pokles váhy dlouhodobě udržet.“ Paní Podhráská to dokázala. Změna začala tím, že přestala trávit většinu času doma a začala v  Lounech spoluorganizovat kurzy pro tělnaté ženy – nejen cvičení a  dieta, ale také kadeřník, líčení, oblékání. „Tlustej člověk tohle neumí,“ vysvětluje, „neví, jak se o sebe starat.“ Když se doslechla o  možnosti operačního zákroku, nejdříve se bála, ale na internetu našla nadšené ohlasy, a tak se rozhodla to zkusit. Návštěva specializovaného centra ji přesvědčila: „Najednou jsem nebyla tlustej póvl, byla jsem klient. Mluvili se mnou o všem a brali mě vážně.“ Po operaci radikálně změnila životní styl. Domácí ledničku místo bůčku zaplnila zelenina a racionální výživa, vysedávání u  televize nahradily pravidelné návštěvy sportovišť. „Sedm hodin ve fitku, pět hodin na spinningu,“ popisuje Radmila Podhráská svůj obvyklý týden. „Nedávno jsem si dala na rotopedu čtyřhodinový maraton a zvládla bych i šest hodin. Dneska vyběhnu do sedmého patra a nezadýchám se.“ Jíst může většinu jídel jako zdravý člověk, ale musí se stravovat pravidelně a dobře množství hlídat. „Nosím s sebou kostičku hořké čokolády jako záchranu pro případ krize,“ vysvětluje svou taktiku, „ale kdybych měla celou tabulku, vím, že ji sním. Je to závislost na celý život jako alkohol. Pořád s  tím musíte bojovat.“ Manžel prý proti její nové vášni pro sport trochu protestoval („jseš málo doma“), ale žena je přesvědčená, že jde správnou cestou. „Sice tolik nevidím děti, ale myslím, že tuhle práci dělám i pro ně. Geny

téma

RESPEKT 27  V  2.–8. červenec 2007

19

Český unikát: předepsané nutriční hodnoty jako z časů poválečné podvýživy. foto günter bartoš

se dědí, takže holky už trochu tloustnou. Začala jsem s nima jezdit o víkendu na kolo a beru je občas na spinning, ať se na mě koukají. Vidí, že máma na sobě maká, a jednou budou samy vědět, jak na to.“ Nedávno se žena rozhodla, že svůj zevnějšek ještě vylepší plastickou operací břicha a vytahané kůže. „Já byla vždycky proti plastikám,“ vysvětluje. „Ale pak jsem si řekla: většinu života jsem prožila v tlustém těle a teď chci prostě vypadat dobře. Kdo to nezažil, asi nepochopí. Ale když ke mně ve fitku přijde krásnej chlap, svalovec, a říká – teda vy jste kočka – mě to prostě bere.“

Sníst, na co přijdu Kde se vlastně vzala obezita, které nyní lidstvo čelí? Člověk kromaňonský, jenž se lesy a savanami severní Afriky potuloval ještě před nějakými deseti tisíci lety, se ve vztahu k potravě choval podobně jako šelmy nebo býložravci, kteří žili kolem něj. Co našel, to snědl. Když objevil sladké bobule nebo ovoce, spořádával jich co nejvíc, protože instinkty mu velely ukládat zásoby na horší časy. „Většina sladkého a  slaného jídla v přírodě je jedlá a zdravá, hořké a kyselé nikoli,“ vysvětluje obezitoložka Marie Kunešová z Endokrinologického ústavu v Praze. „Takhle se vytvořila lidská vazba na sladkou chuť.“ Spousta pohybu a období hladu našim předkům zajišťovaly dobré spalování tuků, takže si udržovali vizáž svalnatých atletů. První ránu harmonickému stravování zasadil příchod zemědělství – pěstované plodiny a  domestikovaný dobytek zajistily člověku sice stabilnější, ale mnohem kaloričtější jídelníček než bobule nebo maso divoce žijících zvířat. Pro srovnání – ulovený kopytník skýtal strávníkovi ve svém mase 4 % tuku, dnešní hovězí biftek 36 %. Fyzická práce na poli a  v  řemeslech ale udržela lidskou postavu ještě pár tisíciletí fit, takže tloustli jen ti, kteří se nehýbali – vrchnost světská i  duchovní. V  druhé polovině 20. století jsme se přestali hýbat všichni. V tělech, jejichž metabolismus stihla evoluce proměnit jen málo, a vybaveni nutkáním cpát se sladkým, abychom v zimě nezemřeli hlady, jsme usedli k počítačům a do automobilů. „To, čemu dnes říkáme tendence k  obezitě, bývala genetická výhoda,“ shrnuje profesor Martin Fried, chirurg, který se specializuje na léčbu otylosti.

Když si obezitou nejpostiženější západní země, jako USA a Británie, na sklonku 20. století připustily rozsah pohromy, začaly horečnatě vymýšlet, jak epidemii zastavit. Mimořádně zneklidňující na současné obezitě totiž je, že postihuje čím dál víc dětí. Kolem patnácti milionů dětí na planetě má nadváhu a  každoročně přibývají další stovky tisíc. Ve Spojených státech se během 25 let jejich počet ztrojnásobil, takže dnes má nadváhu 15 % školáků a dalších patnáct se pohybuje na hraně. Řešení se nehledá snadno. Návrat k fyzické práci současný Homo sapiens evidentně neplánuje a druhý důležitý faktor, tedy nedostatek pohybu, se v  amerických městech zlepšuje velmi obtížně. Jsou stavěná pro přesuny automobilem a nedávné studie prokázaly, že 70 procent Američanů žije v prostředí, které prakticky nedovoluje výraznější pěší pohyb. Podle mínění rodičů navíc není volné pobíhání jejich ratolestí venku obzvlášť bezpečné. Vlády amerických států začaly v  novém miléniu dotovat cyklostezky, posilovat hodiny tělocviku, ale dominantní pozornost se soustředila na potraviny. Problémem je, že podstatnou část jídelníčku amerických obyvatel všeho věku tvoří potraviny z  fast foodů, sušenky nebo přeslazené limonády. Celkem osmnáct amerických států postupně zvýšilo daň ze sladkých nápojů, několik jich uvažuje o dani z tuku. Rozšiřují se zákazy limonád a  hamburgerů na školách, obnovují se hodiny vaření zdravých jídel. A radikálnější bojovníci proti obezitě se občas nechávají slyšet, že za tohle by měl někdo zaplatit.

Tabákový precedens Ve vzduchu totiž visí otázka, do jaké míry se boj s  nadváhou může poučit z  války proti cigaretám. Tu ve Spojených státech odstartovala v roce 1964 zpráva federálního ministerstva zdravotnictví o  škodlivosti kouření a  postupně dospěla až k  drastickému zdanění, rozsáhlému zákazu reklamy, žalobám nemocných kuřáků na tabákové firmy a úspěšným vládním žalobám o odškodnění. Může to s jídlem dopadnout podobně? To není zdaleka jisté. Přestože se občas tvrdí, že množství cukru, tuků a  chuťových přísad v  rychlém občerstvení není náhoda a  potravinářské řetězce jím usilují o  vytvoření závislosti zákazníků na svých výrobcích, nelze přesvědčivě prokázat, že by šlo o obdo-

bu nikotinového návyku. Vazba je spíše psychologická a potravináři mají po ruce poměrně pádný argument – tučné ani sladké jídlo není špatné samo o sobě. Sportovec si může klidně dát k obědu hamburger s  kolou a  neztloustne. Problém spočívá výhradně ve špatném poměru příjmu a výdeje energie. Fastfoodové embargo na školní kuchyně je ale už teď realitou, kromě USA začala školní obědy výrazně ozdravovat i  Británie. Zdanění tuku a  omezení reklamy se také pomalu prosazuje – Francie například zdanila reklamu na nezdravá jídla. V tuhle chvíli to ale vypadá, že McDonald’s a spol. uniknou tomu nejhoršímu, co budilo ze snu jejich kolegy z tabákového byznysu – žalobám. Precedentní žalobu obézního Newyorčana Caesara Barbera, který obvinil čtyři fastfoodové řetězce za to, že ho neinformovaly o zdravotních rizicích, soudce před čtyřmi lety neuznal, takže další právníci se do potravinářských kauz zatím moc nehrnou. A řetězce navíc v poslední době preventivně zareagovaly ozdravením své nabídky: McDonald’s například přidal do menu saláty, zrušil gigantické „SuperSize“ porce a jako historicky první fastfoodový řetězec začal na obalech podrobně rozepisovat nutriční hodnoty. Zatím nejhlouběji se do nezdravého byznysu s potravinami rozhodla tnout Británie, vedle Spojených států nejvíce postižená západní země. Obezitou tu trpí čtvrtina populace a velice rozšířené jsou i její extrémní podoby. Například každá třicátá britská žena má index BMI nad číslem 40, tedy například při výšce 170 cm váhu přes 120 kilogramů. Blairova vláda přišla s chytrým řešením, které zatím ale vyvolává velký odpor výrobců potravin. Každý výrobek by musel být na obalu označen podle toho, jakou má výživovou hodnotu – nikoli ovšem tabulkami s čísly, kterým nikdo nerozumí, ale tříbarevným semaforem. Zelená – zdravé jídlo, oranžová – neutrální, červená – škodlivé. Systém má obrovskou výhodu v tom, že zákazníka rychle informuje, pro výrobce čokolád nebo chipsů ale představuje zásadní ohrožení prodejů. Potravináři zareagovali chytře: dřív než vláda stihla svůj semafor uvést v život, zavedli někteří z nich, jako Danone, Nestlé nebo Pepsi Cola, vlastní nové označování, které vypadá jako vstřícný krok, ale pro ně samotné je ovšem mnohem méně nebezpečné – obsahuje jen číselné údaje a doporučení denní spotřeby.

Cukr do škol Dva věnečky. Rumová koule. Jahodové řezy. Rakvička, dvě trubičky, větrník. A  navrch spousta kopečků zmrzliny. Kladenskou cukrárnu s názvem Ňam Ňam obletují školáci a loví v kapsách drobné. Aby ne – prázdniny klepou na dveře, školu už nikdo nebere vážně a ráj mlsounů stojí hned naproti hlavnímu vchodu do Základní školy Amálská. „Ve všední den máme otevřeno od rána,“ říká korpulentní cukrářka za pultem, „děti sem chodí před vyučováním nakoupit si dortíky k  svačině.“ Před prvním zvoněním jich prý dorazí kolem padesáti, po škole si jich pro sladkosti přijde i dvakrát tolik. „Jestli dětem omezuju sladkosti?“ směje se mladý otec, který své dceři právě koupil větrník. „Snažím se, ale to víte – moc to nejde.“ Poslední statistická data z  roku 2005 ukázala, že počty tlustých školáků u nás rostou podobně rychle jako jinde v Evropě – během pěti let se z pěti procent vyšvihly na deset. Školní nabídku potravin to ale zatím nijak neovlivnilo. Po předkrmu v  cukrárně uvítá v  prvním patře zmíněné základní školy návštěvníka trojice automatů na nápoje a  jídlo. Mají tu limonády Cappy, horkou čokoládu, ledové kaštany nebo čokoládovou tyčinku Milena. Zvoní na velkou přestávku a k přístrojům se hrnou děti. „Ráno si koupím koblihu na svačinu,“ popisuje svůj dopolední jídelníček šesťák Matouš Soukup. „O přestávce si dám cappy.“ Kluk je štíhlý jak proutek, zřejmě má dobré geny. Občas chodbou projdou zavalitější postavy. Ale ne všechny děti si nakupují, mnohé mají chleba a šťávu přinesené z domova. „Pro školy je to zcela nevhodné,“ studuje vinětu hruškové limonády Cappy ze školního automatu specialistka na složení potravin z  Vysoké školy chemicko-technologické Jana Dostálová, „v  půllitru nápoje je 50 gramů cukru. Podle doporučení WHO je denní dávka pro dospělého člověka 60 gramů. Dítě tu svou už tímhle překročí a další cukr se pak ukládá ve formě tukové tkáně.“ Ředitelka Základní školy Amálská Libuše Holá automat hájí. „Dodržujeme pitný režim. To víte, že tyhle nápoje nejsou ideální a  děti nám hodně tloustnou, ale ty nejhorší jako kolu jsme z nich odstranili a přidali do nabídky minerálku.“ Problém je prý v tom, že když se pokusí žákům nabízet čaj nebo vodu, nepijí to. „Děti automat chtějí, rodiče jsou s  tím spokojení. A  my jsme tady od učení, a ne abychom se zabývali limoná-

20

2.–8. červenec 2007  V  RESPEKT 27

téma

dami,“ dodává ředitelka. Víc jí prý vadí, že provozovatel automatu odmítá do nabídky namísto sladkých čokoládových tyčinek přidat víc obložených housek. Majitele firmy na automaty Š&Sch Karla Štědrého otázka na vhodnost nabídky pro děti evidentně zaskočí. „To je divné, že bychom nevyhověli, snažíme se vždycky přizpůsobovat tomu, co školy chtějí,“ říká. „Problém je, že většinou samy moc nevědí, co tam chtějí. A kdybychom vyřadili všechny sladkosti, tak ten automat můžeme rovnou zavřít.“ Americká, britská nebo německá debata o sladkostech ve školách k  nám ještě moc nedolehla. Automaty mají podle průzkumů dvě třetiny škol a pedagogové jsou proti nim jen výjimečně. Jako třeba ředitelka školy v  Bělé pod Pradědem Irena Rudolfová. „Máme žákovský parlament a ten po nás každý rok chce, abychom ve škole zřídili automat na kolu. Ale já to odmítám. Konzultovala jsem to s vedoucím jídelny i ostatními učiteli a shodneme se: sladké nápoje nemají ve škole co dělat.“ Dětem se prý snaží nabízet čaj a vodu, ale moc úspěchu s tím nemá – velká část žáků si PET láhve se sladkými nápoji nosí z domova.

Vepřový mejdan Pondělí: dukátové buchtičky s  vanilkovým krémem. Úterý: vídeňský guláš. Středa: svíčková na smetaně. Čtvrtek: hrachová kaše s uzeným. Pátek: vepřová pečeně s bramborem. Člověk nemusí být vegetarián, aby pochopil, že tady něco nehraje. Tohle menu se servírovalo na konci června ve zmíněné Základní škole Amálská, ale takřka identické najdeme ve většině škol. Vyžaduje ho totiž vyhláška, kterou se přes letité protesty nutričních odborníků dosud nepodařilo změnit. V  časech, kdy západní svět předepisuje mládeži dietu, Česko stále ještě trvá na tom, že jeho děti musejí dostávat na talíř třikrát víc bílkovin než ostatní národy. V  roce 1993 přijalo ministerstvo školství vyhlášku, která stanoví, jaké nutriční hodnoty má mít školní strava – od mateřské školky až po gymnázia. Z  nich se pak počítá konkrétní spotřebitelský koš, respektive konkrétní oběd. Čísla jsou nastavená tak, že prakticky jedinou možností, jak jim dostát, je vytrvalý přísun masa. Předpis sice předpokládá i vegetariánskou variantu, ale ta musí být tak naditá mlékem, sýry a vejci, že jde na váhu ještě víc než její masitý protějšek. „Vychází to z komunistických dávek,“ říká šéf Společnosti

pro výživu a vegetariánství a jeden z největších kritiků vyhlášky Jaroslav Škvařil, „z časů, kdy jsme si mysleli, že čím víc prasat sníme, tím větší máme životní úroveň.“ Čísla prý do vyhlášky prosadila skupina starších odborníků na výživu, kteří se obor vyučili v  poválečných časech, kdy bylo úkolem specialistů bojovat s podvýživou a hubené děti se posílaly do ozdravovny na vykrmení. Je to znát. Tak například zatímco francouzské děti v mateřské školce mají předepsanou minimální dávku bílkovin 18 gramů, britské 20, německé 21 a slovenské 27, čeští předškoláci se vykrmují 66 gramy bílkovin denně. A  dodržování předpisu se kontroluje.

Proč to dotovat „My nejsme vegetariánská školka,“ vysvětluje ředitelka waldorfské mateřské školy v Brně Jana Kytnerová, „máme dvakrát týdně bílé maso. Ale snažíme se, aby strava byla zdravá, takže dáváme dětem hodně zeleniny, tofu, kupujeme biopotraviny. Na předepsané hodnoty nemáme šanci se dostat.“ Někdy kolem roku 1998 přišla do školky kontrola z  hygienické stanice, zjistila nedostatky a uložila ředitelce zjednat nápravu. Jana Kyt-

Co je BMI Míra obezity se měří takzvaným Body Mass Indexem. Tenhle vzoreček vynalezl už v polovině 19. století belgický učenec Adolphe Quetelet a BMI spočítáme takhle: výšku postavy v metrech umocníme na druhou a výsledkem pak vydělíme naši váhu v kilogramech. (Tedy například 75 : 1,802 = 23,15, jestliže vážíme 75 kilogramů a měříme metr osmdesát.) Pokud vyjde číslo v rozmezí mezi 18,5–25, je naše tělo co do hmotnosti v pořádku. Interval 25–29,9 ukazuje na nadváhu, hodnoty nad třicet reprezentují obezitu. Má-li člověk BMI vyšší než 35, může uvažovat o chirurgické bandáži žaludku. Naopak nižší BMI než 18,5 ukazuje na podvýživu a občas bývá příznakem mentální anorexie nebo bulimie.

nerová se nechtěla své představy o výživě vzdát, a  tak vzala školní jídelníček za poslední dva měsíce a rozeslala ho předním českým odborníkům k posouzení. Většina posudků byla kladná, drobné nedostatky školka začala řešit. Celý balík dokumentů pak ředitelka poslala na ministerstvo s žádostí, aby se vyhláška změnila. „Přišla mi odpověď, ať se přizpůsobím normě, nebo mě odvolají,“ vzpomíná ředitelka. Záhy poté odešla na mateřskou a  během její nepřítomnosti konflikt usnul. Jídelna udělala pár kompromisů a  na hygienickou stanici nastoupil benevolentnější kontrolor. „Ale ty hodnoty stejně neplníme,“ krčí rameny ředitelka, „většina školek se zdravou výživou je obchází – mají třeba falešné jídelní lístky.“ Dnes prý do její školky paradoxně přicházejí rodiče ne kvůli tomu, že má waldorfský program, ale protože se doslechli o jídelně: jinde v  Brně lze obtížně najít zařízení, kde by dětem neservírovali uzeniny. Hlavní hygienik a náměstek ministra zdravotnictví Michael Vít, jenž má u nás boj s obezitou v  popisu práce, si vykrmovací vyhlášky dlouho nevšímal. Nechtěl se prý míchat do sporů mezi starou a  mladou generací specialistů na výživu, a  to ani přesto, že česká praxe nemá ve světě obdoby a  dostával kvůli ní dokonce i  otevřené dopisy od nesouhlasících hygieniků. „Během roku by se Evropská unie měla shodnout na společných doporučených dávkách,“ říká náměstek Vít dnes, „pak zahájím diskusi o novele.“ Ledy se ale možná pohnou i dřív – poradce současné ministryně školství a šéf brněnské pobočky Strany zelených David Bartůšek se už během tohoto léta chystá přesvědčit ministryni, aby se pustila do reformy stravovacích norem. „Naše školní obědy jsou dotované, což je v Evropě unikátní,“ vysvětluje své motivace, „ale to má smysl jen v případě, že dotujeme zdravou výživu, a ne nadměrnou spotřebu bílkovin, která způsobuje obezitu nebo rakovinu tlustého střeva.“

Svoboda tloustnout Česká obezita se tedy vyrovná evropské, ale zatím toho proti ní zdaleka neděláme dost. Velmi dobře u nás funguje medicína – zdejší síť specializovaných léčebných pracovišť patří podle organizace International Obesity TaskForce, sídlící v Londýně, k nejlepším v Evropě. Několik let je v provozu i specializovaná klinika Iscare, jejíž primář Martin

Fried vyjednal se zdravotními pojišťovnami přímé proplácení chirurgických zákroků. Na první pohled klinika vůbec nevypadá jako české zdravotnické zařízení – interiér připomíná spíše bohatou banku, která ráda nakupuje obrazy. Na chodbách stojí konvice s uvařenou kávou pro čekající ambulantní pacienty, na pokojích je u každého lůžka internetové připojení. A pacienti tu za léčbu neplatí ani korunu. Medicínu, ale také osvětu a cvičení na zhubnutí Češi ovládají dobře. Dlouhou tradici a mezinárodní renomé má zejména organizace STOB. Na rozdíl od většiny evropských zemí se ale u nás zatím obezita vůbec nedostala do politické agendy. Ve sněmovně nenajdete poslance, kterého by zajímalo zdanění a označování potravin, regulace „tlusté“ reklamy nebo obsah školních talířů. Ani lékaři často nemají na tahle témata jasný názor, natož aby lobbovali za konkrétní řešení. „S  potíráním obezity musíme každý začít sám u  sebe, úřady mohou jen pomáhat,“ říká zdejší vrchní hygienik Michael Vít. „Je to společný problém celé komunity,“ řekl před pár lety jeho americký protějšek. Absenci státní politiky by měl změnit Národní akční plán proti obezitě, který se v současnosti připravuje na ministerstvu zdravotnictví. Ale už teď se zdá, že půjde o poměrně vágní dokument, jehož doporučení typu – zlepšit životní prostředí ve městech – budou mít malou vymahatelnost. Nadějně se ale jeví slib, s kterým na jednání o plánu přišel zástupce potravinářské komory: nápojoví výrobci prý sami navrhují, že by nedávali do školních automatů sladké limonády. Možná Češi potřebují ztloustnout ještě o pár kilo, než se z obezity stane politické téma jako v Británii nebo Německu. Ta doba nemusí být moc daleko a na vině kupodivu není český guláš. Nejdramatičtější stravovací chyba se totiž podle odborníků neodehrává v českých školách, ale rodinách. „Děti přestávají snídat, jedí nepravidelně. Rodiče přestali vařit a děti přecházejí na fast food,“ objasňuje hygienik Michael Vít výsledky průzkumu, který jeho úřad dělal mezi mládeží. „Vůbec nejedí ryby, polévky, luštěniny, když to pak dostanou ve škole, nechtějí je. Tohle je skutečně vážný problém a není jednoduché do něj nějak zasáhnout.“ České děti se zkrátka vydaly americkou cestou. A vypadá to, že v tuhle chvíli je dokážou zastavit jedině rozumní, uvědomělí rodiče. Petr Třešňák

„Jak se to dělá? Především si musíte říct – já jsem důležitá, já musím být šťastná. A pak pro to něco udělat.“ (Radmila Podhráská s kolegyněmi ze cvičení) foto günter bartoš

Q

RESPEKT 27  V  2.–8. červenec 2007

civilizace

Proč zanikají říše

boční světlo

Skončíme jako Římané? Už 200 let trvá studium konce civilizací

Až přestanou vybírat daně, zaniknou. foto profimedia.cz

M

oderní Evropa po celá staletí napodobovala antiku. Podle jejího vzoru vznikal systém státní správy, lidé četli antické autory, žili podle zásad antického práva, bydleli v budovách, které se podobaly těm římským. Ale až v druhé polovině 18. století se zneklidněni obavou o svůj osud začali zajímat také o to, proč se tak velkolepá stavba antického světa vlastně zhroutila. Ukazuje se, že zneklidnění bylo oprávněné. Studium civilizačního konce má svůj význam také proto, že  období velkých společenských změn plodí strach ze zániku a  ten zase povzbuzuje politiky k vládě tvrdé ruky. Není náhodou, že v Německu 20. let minulého století se tak často hovořilo o evropském světě soumraku – Abendlandu. Dnes zase obavy z  klimatických změn, z populační exploze a z vyčerpání přírodních zdrojů podporují jak výzkumy kolapsů, tak i chiliastickou atmosféru, která je doprovází. Smutnými osudy zaniklých říší se zabývala i  většina starších literatur od starověké řecké až po arabskou středověkou filozofii dějin, ty ale považovaly cyklus úpadku a  nového začátku za nevyhnutelný a přirozený, protože i lidé a stromy stárnou a zanikají, a dokonce i mocná souhvězdí se na obloze posouvají. Moderní studium konce různých civilizací začíná rokem 1776, kdy anglický historik Edward Gibbon vydal první díl svého slavného eposu Úpadek a  pád římské říše (česky 1983, 2005). Předcházelo tomu vykopání ruin řeckých chrámů v  italském Paestu v  polovině 18. století, v  téže době vydal italský architekt a grafik Giovanni Piranesi dvacet alb, která zachycovala svět antických ruin. Stovky těchto grafik rychle putovaly do šlechtických a  měšťanských salonů v  celé západní společnosti. Potom si archeologové 19. a 20. století začali s úžasem uvědomovat, že prakticky všechny velké říše světa – až na Egypt a do jisté míry Čínu a Japonsko – zanikly. Nejlépe to je patrné v pouštních oblastech, kde cestovatel pravidelně může nalézt celá zavátá města a hřbitovy nejenom lidí, ale celých dynastií. K čemu tedy dospěli všichni ti historici, filozofové a přírodovědci, kteří své poznatky uložili ve stovkách knih a desítkách tisíc článků?

Příčiny konce Hypotézy o konci civilizací jsou plny sporů, protože historici mají tendenci zesilovat význam nájezdů, občanských válek a  politických třenic, zatímco přírodovědci nejraději mluví o  klimatických změnách a erozi půdy. V podstatě však panuje shoda, že hlavní příčinou úpadku je pokles tzv. primární produkce, kterou si nejlépe můžeme představit jako souhrn všech potravin, domácích zvířat, palivového a stavebního dříví a nerostných surovin, který je daná země schopna poskytnout.

Počátky téměř všech civilizací se odehrávají za příznivého klimatického výkyvu, který umožňuje vysoké výnosy, půda ještě není vyčerpaná, lesy nejsou vykácené a lidí je celkově málo. Příznivé podmínky nastartují populační růst, ale to už je nutné obdělávat méně vhodnou půdu, chodit pro vodu a nosit dříví z daleka. V této fázi se společnost ocitá ve stadiu chronických potíží a pozvolného úpadku, ale ještě to není kolaps. Ten můžeme definovat jako rychlou a významnou ztrátu dlouhodobé úrovně. Kolaps se projevuje tak, že místo dřívější bohaté škály zaměstnání a  společenských skupin se společnost redukuje na tenkou vrstvu elity a na zbytek tvořený chudáky. Společnost je méně regulována a integrována, protože mocenské centrum je slabé. Snižují se investice do toho, co vytváří viditelný základ kultury, ať již to jsou velké stavby nebo významná umělecká a  literární díla. Konce říší však bývají individuální. Z  hlediska vývoje lidstva není kolaps jednoznačnou katastrofou, protože často ústí do zrodu nové, vyspělejší říše, ale z hlediska jednotlivce je neštěstím. Počet obyvatel většiny říší, které prodělaly kolaps, klesl na nejméně polovinu (ale někdy i na pouhých 10 %) dřívějšího množství. To je případ Mezopotámie, mayské říše i  civilizace pueblových indiánů. K postupné vlně kolapsů, které se odehrávaly mezi povodím Indu, Předním východem a Egyptem, došlo ve 22.–25. století př. n. l. Dobové zprávy jsou neúprosné a hovoří o suchu, vlnách nájezdníků a smrti hladem či žízní. Egyptský text popisuje zemi „jakoby zapletenou do popínavé rostliny, která ji dusí. Lidé již nedoufají v život. Celá léta trvá ten zmatek.“ Z  počátku egyptské Střední říše známe jeden z četných popisů hladomoru, ve kterém se správce oblasti omlouvá, že nemůže zvýšit příděly: „Na svou omluvu říkám, že celá moje domácnost je jako mé děti a půl života je lepší než celá smrt. Vždyť je mnoho stupňů hladu. Tam, kde já jsem, se už začínají jíst lidi...“ Anatomii kolapsu můžeme popsat zhruba takto: delší dobu dochází k oslabení centrální autority, objevují se nepokoje a vzpoury. Vláda je schopná vybírat méně daní. Roste vnější tlak. Vláda se snaží mobilizovat různé záložní zdroje, ale je neúspěšná. Tato mobilizace zvyšuje tlak na obyvatelstvo, které se zlobí a brání. Politické centrum upadá a na jeho místě se objevují periferní střediska. Stát přestává chránit své občany. Nastává období bez zákonů, ale obvykle netrvá dlouho. Velké stavby jsou nedokončeny. Kultura mizí. V domech dochází k  rozdělení velkých místností na malé. Ustává dálkový obchod, stavební materiál je získáván z  ruin města. Technologie se zjednodušuje a výrobky se omezují na několik základních typů. Redukovaná populace se stává soběstačnou v  míře, jakou řadu generací nepoznala. Svět se zmenšuje, za horizontem krajiny opět leží neznámo. Nastávají temná staletí, ze kterých se opět po nejméně 200–300 letech vynořuje nová civilizace.

21

Na kolaps se tak můžeme dívat i jako na stadium mezi dvěma fázemi růstového vývoje.

Povaha složitosti Britský archeolog Joseph Tainter vydal již v roce 1998 neustále dotiskovanou knihu The Collapse of Complex Societies (Kolaps komplexních společností), která se na problematiku zhroucení civilizace dívá jako na nebezpečí pro složité celky. Složitost můžeme definovat třeba jako množství povolání, sociálních skupin nebo úplně primitivně jako množství výrobků. Povaha složitosti vynikne například srovnáním počtu výrobků v socialistické samoobsluze roku 1980 s dnešním nákupním střediskem. Dělba práce, a  tím i  růst složitosti zpočátku ekonomice pomáhá, ale také vyžaduje starost o informační kanály, dohlížitele a úředníky, takže v  určitém bodě se začíná stávat přítěží. Jedním z  důvodů, proč se zhroutila římská říše, mohla být obyčejná doprava potravin do milionového Říma. V dobách, kdy byl obilnicí říše Egypt, stačilo obilí naložit na lodě a za tři týdny bylo v italském přístavu. Když se však obilnicí Říma stala Galie, náklady na dopravu vzrostly nejméně dvacetkrát, protože bylo nutné udržovat vojenské posádky a celý složitý systém vnitrozemské přepravy. Složitá společnost investuje do oběhu informací, udržuje silnice a  technické sítě. Za malé zvýšení bezpečnosti platí mimořádně vysoké částky. Komplexita je vnímána jako pokrok a  je obecně chválena. Z hlediska pokroku je krásné zahustit dálniční síť, z hlediska údržby to je problém. Nevíme, zda e-mailové spojení je naším dobrodiním, nebo prokletím, a je těžké srovnat, zda nás víc stály přepřahací stanice císařské pošty, nebo údržba a zabezpečení serverů a komunikačních družic. Základním motivem Tainterovy knihy je to, že civilizace nezacházejí na vyčerpání půdy a odlesnění, ale na vzrůstající komplexitu, jež je čím dál dražší a od určitého bodu přináší jenom neustále se snižující zisky. To vytváří atmosféru beznaděje a apatie, která vede k úpadku. Málokterý kolaps je však jednoznačná záležitost a obvykle bývá směsicí různých faktorů a zpětných vazeb. Pokud uvažujeme o nás samotných, vnímáme nebezpečí, které vyplývá z eroze půdy, energetické závislosti, sociálních disfunkcí a měnícího se klimatu. Ve skutečnosti nás stejně tak ohrožuje i složitost. Cesta pochopitelně není v návratu do nějaké jednoduché společnosti, protože ztráta komplexity je ztrátou civilizace. Cesta je v tom dávat přednost jednoduchým řešením. Byrokracie všeho druhu nám nejenom ztěžuje život, ale také stojí obrovské množství fosilních paliv a ve svém důsledku podkopává své vlastní civilizační základy. Václav Cílek Autor je geolog.

Q

Klimatická svoboda V Listině základních práv a svobod by měl být zakotven paragraf o tom, že každý člověk má právo na takové klima, jaké si sám vybere. Nejvhodnější národní klima by se určovalo hlasováním. Lobbování nátlakových skupin by bylo omezeno zvláštní vyhláškou a  o  regionální přeshraniční klima by bylo nutné žádat v Bruselu. Některé skupiny obyvatelstva, např. průmyslníci, by mohly být osvobozeny od skleníkového jevu. Co je na této představě nesmyslného? Přece to, že osobní svoboda je do určité míry dosažitelná vyjednáváním v rámci sociálního systému, ale stejný postup nevede k žádnému výsledku v rámci přírodního systému. Nemůžeme mít svobodu od gravitace nebo od zimy, a dokonce ani nemůžeme z kalendáře vypustit třeba pochmurný listopad. Pojďme se tedy vážněji zamyslet nad otázkou. Co je ohroženo víc: klima, nebo naše svoboda? Potkat skutečného ekoteroristu je svátek. Takoví lidé v  přírodě téměř neexistují anebo se vyskytují téměř výhradně v televizním zpravodajství. Většina ekologů jsou vcelku tišší, i když někdy dost zatvrzelí lidé. Pokud projdou životním stadiem přivazování se ke stromu, rychle z něho vyrůstají a odcházejí buď k jiným radikálům, nebo pochopí, že se státní správou se dá bojovat jen jejími zbraněmi, a stávají se znalci zákonů a předpisů, tedy určitým druhem úředníků. Je to smutný konec bouřliváků, ale má to logiku. Co se týče těch ekologických špiček, které si mohou dělat nějaké mocenské ambice, je z teroristického pohledu situace stejně tristní. Nezdá se mi, že by Martin Bursík potají připravoval internační tábory pro příliš liberální ekonomy, podobně ani Vojtěch Kotecký z Hnutí Duha nemá v garáži (kdo ví, jestli má vůbec garáž!) dílnu na výrobu Molotovových koktejlů a Jakub Patočka určitě neumí za sedm vteřin rozložit a složit samopal. S  takovými lidmi by revoluci nedělal ani Trockij. Je-li někdo v této zemi zcela nepřipraven totalitně vládnout, pak to jsou zemědělci, kominíci a ekologové. Znám je. Jiná věc je ta, že klimatické změny vzbuzují strach, a  kde je strach, tam se objevuje potřeba silné ruky. Ekologická hnutí jsou optimální pro ty podivné, mocensky založené politiky, kteří se „nevejdou“ do běžných stran. Tito lidé téměř nikdy nemají ekologické vzdělání, ale častěji pocházejí z těch oborů, kde se již z  definice jedná o  moc, například z okrajových ekonomů, místních správ či radikálních hnutí. Za normálních okolností nejsou téměř vidět, ale vynořují se v dobách zmatků a krizí. Ano, skutečně v  období nějakého sociálního varu, který může být roznícen změnami v  přírodních, ale častěji sociálních a  ekonomických systémech, se pravidelně objevují populističtí demagogové, kteří ohrožují naši svobodu. Co se týče klimatu, můžeme se rozhodnout, že v obavě o politickou svobodu nebudeme raději dělat nic. Můžeme se ujišťovat, že nicnedělání nás ochraňuje před ekologickou totalitou, a dokonce můžeme mít pravdu. Na druhou stranu, pokud klimatické změny skutečně přicházejí, nejspíš se octneme v nějakém druhu klimatické nesvobody. Začne to tak, že nebudeme moct zalévat zahrádku, pak jako v  Portugalsku či Španělsku poteče voda sotva pár hodin denně, a nakonec se dopočítáme jako ve Francii, že vlna veder urychlila smrt víc než deseti tisíc lidí. Každodenní cesta do práce se na horkých silnicích stane utrpením a vlaky budou mít zpoždění, protože se budou kroutit koleje. Pod pojmem svoboda obvykle rozumíme to, že můžeme říct svůj názor, že nejsme pronásledováni za politickou či náboženskou příslušnost a že nejsme nadměrně vykořisťováni. Co když ale ke svobodě v našich zeměpisných šířkách také patří možnost dát si ráno sprchu anebo prožít léto, které je sice teplé, ale ne úplně horké, a zimu, která sice člověka trochu štve, ale taky, když napadne čerstvý sníh, docela těší? K mému pojetí svobody patří i to, že každé jaro rozkvétají vstavače a přilétají vlaštovky a rorýsi. Na otázku, zda je víc ohroženo klima, nebo naše svoboda, musím odpovědět, že tím, že je ohroženo klima, je bohužel ohrožena i naše svoboda. Václav Cílek Příští týden píše Erika Hníková.



2.–8. čERVEnEc 2007 V respekt 27

knIHY

Nástrahy na cestě za věčným životem

nOvInky

Galád a jeho druzi vyrážejí hledat Svatý Grál.

P

utování za pravdou, osvícením a nalezením smyslu života v pomíjivém oceánu světskosti jsou stará jako lidstvo samo. Probíhala formou animálních rituálů, askezí, religiózního vytržení, požívání halucinogenních látek, ale i odchodů do samoty, na cesty. Vznikly tak mysteriózní masky, písně, kresby, tance, kultovní předměty, jakož i konstrukce tajemných staveb, chrámů, katedrál, ústně či písemně tradovaná svědectví o pohybu časem i prostorem. Otisky úsilí zaznamenala starověká i moderní literatura. V evropském kontextu jde především o Homérovu epickou skladbu Odysseia, Dantův alegorický epos Božská komedie, syntézu románu a satiry Gulliverovy cesty od Jonathana Swifta, Labyrint světa a ráj srdce J. A. Komenského, Bílou velrybu Hermana Melvilla anebo Kámen mudrců Marguerity Yourcenarové. Technika vyprávění je téměř vždy stejná. Na začátku podobných příběhů se pravidelně objeví nějaká výzva a hrdina či hrdinové se vydávají na strastiplnou cestu protivenstvím světa i lidské duše. Po četných útrapách a zklamáních nakonec přesně jako v pohádce dosáhnou vysněného cíle. Oproti pohádce se však cíl i samotné putování stávají prostředky, jak zpřetrhat sekulární pouta existence. Nejinak je tomu i v Putování za Svatým Grálem od neznámého středověkého autora, jež u nás vyšlo ve znamenitém překladu a péči nakladatelství Triáda.

Pojíst chléb a vyrazit „A když byl rytíř přichystán a vsedl na Lancelotova koně, vztáhne ruku ke kapli a přísahá, že s pomocí Boha a jeho svatých nepřestane nikdy putovat, dokud se nedozví, z jaké příčiny se Svatý Grál objevuje na tolika místech v Království logerském a kdo jej přinesl do Anglie a za jakým cílem...“ Stejně jako Lancelot z jezera usedají na své oře i další legendární postavy rytířů z družiny mytického krále Artuše. Gauvain, Perceval Waleský, Bohort, Galád a jiní od bran hradu Kamelotu otevírají vyprávění jednoho z nejpozoruhodnějších francouzských textů 13. století, v němž se rozvíjí artušovská látka. Jak už bylo řečeno, nejde o putování za pozemskými věcmi. Dle legend byl Grál nádobou, v níž Ježíš při poslední večeři proměnil víno ve svou krev a do níž byla při ukřižování zachycena jeho krev. Proto i hlavní protagonisté příběhu nejsou obyčejnými lidmi, ale rytíři nebeskými. Neznáme jejich přesnou podobu, tvář, barvu vlasů, originální gestikulaci či nezaměnitelný hlas. Ani chutě, libůstky. Jsou ponořeni do kontemplace o životě, hříchu, Bohu, jen čas od času někde u osamoceného lesního askety „pojedí chleba a popijí obilného piva z poustevníkových zásob“. Pro dávného anonymního autora vzhled hrdinů nebyl důležitý. Původnost postav jim přece dodává božské poslání. Čtenář rychle pochopí jejich modus vivendi, jenž ho bude provázet až do konce vyprávění. Neboli časné ranní vstání, navlečení rytířského brnění, mše, loučení v pláči s druhy, poustevníky či mnichy, kteří poskytli noční útočiště, a klusání na koni za dalším dobrodružstvím. Což může být klasický boj, odvrácení kletby, pomoc bezbrannému, učinění zázraku. I tady je popis zdrženlivý a vyjma zranění, stigmat nejvyšší křesťanské oběti či tělesných vad nevíme rovněž nic o podobách králů, mnichů či poustevníků, natož obyčejného lidu, jenž splývá do koloritu emocí, výkřiků a teatrálně projevovaného smutku. Leč autor naštěstí pouští uzdu své fantazie jinde. Předešlou absenci epična totiž vyrovnává barvitým líčením atmosféry hlubokých lesů, prastarých kaplí uprostřed melancholických vřesovišť, divokých nespoutaných řek, kamenných hradů, bílých osamocených opatství, temných roklí, pousteven, tajemných krucifixů i snových mystických zjevení, vidin.

zů a iluminací biblických rukopisů. Na stránkách knihy působivě ožívá a ozvěnou za údery kopyt v hlubokých lesích tak ještě není nic jiného než ticho, zurčení posvátného pramene. Až na hlavního hrdinu Galáda, jenž ve své sošné dokonalosti protivenství cesty zvládá lehce, elegantně a bez postranních svodů, ostatní rytíři v průběhu bloudění a hledání musejí jako jiní smrtelníci těžce a lopotně bojovat nejenom s úskoky přírody, tělesným strádáním, ale formou rozličných alegorických podobenství zejména s nedostatky lidské duše. A ty se zjevují jako vždy v životě na každém kroku, pod žhnoucím sluncem či za nepohody, o samotě nebo v kruhu přátel, ale i v tom nejméně očekávaném okamžiku, jakým je pokojný lidský spánek. Jde o pýchu, žádostivost, násilnost, hněv, nevěru, zpupnost, závist, obžerství a faleš, jimiž Škůdce – tak je ve starém textu titulován ďábel – láká člověka do tenat pokušení a k pádu do pekel. A vskutku odpadávají jeden za druhým, ti na první pohled ušlechtilí a obdivuhodní rytíři, pro něž čest, věrnost a bratrství na Artušově dvoře nebyly jen planými slovy. Ostatně v obsáhlé historické studii Jiřího Pelána Putování za příběhem o Svatém Grálu, která knihu v druhé části doplňuje, jsou atributy takto pojímaného rytířství popsány na motivu Kulatého stolu. „Tak rovně byli usazeni a rovně byli obslouženi: nemohl nikdo pyšně říct, že sedí výš a že je víc, všem přáno měrou požehnanou, stejné cti, nikdo nebyl stranou.“

tomný hybatel lidských osudů. Právě jeho přítomnost posledním rytířům vskutku Božím zaručuje jejich čistotu a důležitou neposkvrněnost, čímž se myslí i panictví, neboť „kdo chce vstoupit do nebe pošpiněný a mrzký, ten se tak bědně zřítí, že ho to poznamená do konce jeho dní“. Jak to dopadne v závěrečné dramaticky vyšroubované kapitole? „(...) celý se rozechvěl, jak to bývá, když smrtelné tělo nazírá věci duchovní. Nato Galád vztáhl své ruce k nebi a pravil: ,Pane, vzývám tě a děkuji ti, žes naplnil mou touhu, neboť vidím zjevně a patrně, co si srdce nedokáže pomyslet a jazyk vyslovit. (...) prosím Vás, abyste mi ve stavu, v němž se nacházím, a v této převeliké radosti dovolil odejít z tohoto pozemského života a vejít v život věčný.‘“ Putování za Svatým Grálem je krásný čtivý příběh o trvalé lidské touze pozvednout se nad vlastní přízemní úděl, dosáhnout vykoupení, nesmrtelnosti. Přesto ho čtenáři poučenému historií dalších století, jež po sepsání následovala, něco kazí. Na několika místech totiž z vyprávění vytryskne jed antisemitismu, nesnášenlivosti k jinak smýšlejícím, třeba i pohanským Saracénům. Rovněž zarazí naprosto negativně vnímané postavení ženy, povětšinou prezentované jako mentálně omezený nástroj Škůdcových záměrů. A nakonec onen podivný Bůh, který nesmlouvavě a mnohdy krutě zbavuje různých výsad a poct, jestliže jeho vrcholný výtvor upadne do připravených nástrah a zhřeší. A přitom sám na tolika místech klade svým hrdinům do úst ono kouzelné slovo – soucit.

Škůdcova služebnice

Jaroslav Formánek

Vyprávění graduje závěrečnou, patnáctou kapitolou. Zůstali už jen tři, jako neméně slavní mušketýři, byť od samého začátku je stále s nimi i ten čtvrtý, v křesťanském světě neviditelný a všudypří-

Putování za Svatým Grálem, přeložil a závěrečnou studii napsal Jiří Pelán, Triáda, 491 stran.

Q

Miloslav Moucha: Malá kniha, Dauphin, 176 stran „V určitých situacích se zdá, že lajna na fotbalovém hřišti je důležitější než symbol kříže,“ poznamenal si kdysi Miloslav Moucha (1942), český malíř a grafik žijící od konce 60. let ve Francii. Do Malé knihy byly zahrnuty jeho autobiografické a deníkové črty včetně textu Životapříběh: „Odešel jsem z Čech ze strachu před perzekucí a nerad. Paříž mě spíše vyděsila, než okouzlila. Okouzlení přišlo až později a také mnohem později, když jsem měl možnost porovnat Paříž s jinými evropskými velkoměsty, jsem si uvědomil, že je Paříž jediná evropská metropole, staré moderní velkoměsto.“ Osm světel – židovské příběhy vypravuje Leo Pavlát, Argo, 226 stran Proč mají Židé zvláštní kalendář? Jak Abrahám poznal Boha? Jak Mojžíš dostával Tóru? Jak si Lež hledala druha? Proč havran skáče? Jak rabi Löw stvořil golema? Jak se Fajvl hledal? Jak si Chelmští stavěli město? Zvídavá dítka i odrostlejší najdou odpovědi v knížce, v níž ředitel Židovského muzea v Praze převyprávěl více než sedmdesát klasických příběhů z židovského i chasidského prostředí. Bouřky – příběh Karoliny Světlé a Jana Nerudy, Pistorius, 162 stran Jí bylo dvaatřicet, on byl o čtyři roky mladší. Jako zkušenější žena se rozhodla rozjitřeného mladíka vytáhnout z finanční tísně, která hrozila vyústit vězením pro dlužníky. Léto roku 1862 věnovala Karolina Světlá akci, která měla Jana Nerudu dostat z problémů, do svého plánu zatáhla i svou mladší sestru Sofii Podlipskou a přítelkyni Marii Němečkovou, kterým v dopisech popisovala, jak to mezi ní a Nerudou jiskří. Jiskřičky nakonec přerostly v mocný plamen, ve kterém většina korespondence shořela, když se o vztahu dozvěděl Karolinin manžel Petr Mužák. Veškeré dochované listy obsahuje tato první úplná edice mapující pozoruhodnou letní aférku. Gilles Lipovetsky: Třetí žena, přeložil Martin Pokorný, Prostor, 332 stran Druhé české vydání čtyř esejů, ve kterých se francouzský filozof Gilles Lipovetsky (1944) před deseti lety zamýšlel nad proměnami ženství v druhé půli minulého století. Tématem mu byl mimo jiné fenomén růžové knihovny a ženského tisku vůbec, diktát módy s kultem štíhlosti, sex, práce, rodina a touha po moci. Zmizelé Čechy – Prachatice, Paseka, 195 stran Historický text doplněný rozsáhlou fotografickou dokumentací Prachatic v té podobě, v jaké je už nikdy neuvidíme.

cO se čte v respektu

Ozvěna za údery kopyt Z hrobů šlehají plameny, ozývají se tajemné hlasy, kvílení, po moři plují bílé nebo černé koráby, řeky jsou kalné, aby mávnutím kouzelného proutku nabraly krystalicky čistý průzračný vzhled, hadi i lvi mají křídla, noční přízraky obklopují roje zářících hvězd a družiny slavnostně oděných králů a rytířů, z nebe se vynořují světelné dlouhé ruce, postavy dávných světců či apoštolů, andělé. Neboli raný středověk, jak ho známe z rytin, obra-

Shiato: Malířské rozpravy Mnicha Okurky, přeložil Oldřich Král, Agite/ Fra, 144 stran Do překladu díla malíře Zhu Ruojie, mnišským jménem Kugua čili Hořká okurka (narozen 1641), se Oldřich Král pustil už v 70. letech minulého století, kdy pracoval v Národní galerii jako kurátor sbírky čínského umění. „Je to výsostný akt filozofického uchopení malířského díla jako znaku a výrazu štětcového gesta a tušové stopy, do nějž vstupuje svět i tvůrce v totalitě svého bytí. Ontologický smysl malířského díla nalezl v těchto Rozpravách krystalicky čisté vyjádření,“ píše Král dnes, kdy se k textu ze 17. století vrátil. V knize se zájemce dozví o tajemství malířského pohybu zápěstím, úctě k vnímavosti či prvotní jednotě.

kateřina Malá, fotoprodukce

Brzo vstát, navléknout si brnění – a až do zítřka zůstat morálně čistý. FoTo ISIFA / GETTY ImAGES

Inspirovala mě nedávná krátká návštěva výtvarného bienále v Benátkách – vzpomněla jsem si tam na mladého Tadzia a profesora Aschenbacha a po delší době jsem opět otevřela knihu Thomase Manna Smrt v Benátkách. Pro změnu trocha romantiky…

respekt 27 V 2.–8. čERVEnEc 2007

knIHY



Záchody, kde se nezavírají dveře Rafinovaný autobiografický román Olgy Walló. Velká čtenářská překvapení nepřicházejí zrovna často. Kniha známé dabingové režisérky Olgy Walló Kráčel po nestejně napjatých lanech takovým překvapením je. Mezi tituly, které se v poslední době vracejí do dávnější historie 50. let a do nedávné doby normalizace (kupříkladu Dousková, Nosková, Šabach), máme před sebou náhle román až nečekaně originální. Jeho výjimečnost spočívá jednak v nesmírně poutavé životní výpovědi, velmi pravděpodobně, ba téměř nezastřeně autobiografické, jednak ve stavbě a stylu, jež jsou nezvykle sofistikované až rafinované. Působí symbolicky, že osudný rok 1948, po němž vlastně „nic se nemůže stát, protože všechno už se stalo“, je i skutečným rokem autorčina narození. Padesátá léta, v nichž se román odehrává, jsou tedy dobou vypravěččina dětství, a vše, co se kolem dítěte děje, by mělo být viděno jeho očima. A také je, jenom ty oči jsou docela jiné, zvláštní, celé to dětství je zvláštní, ta doba, jakkoli jde spíše o jakési tragické a groteskní dějinné mezičasí, je také zvláštní. Mnohé je skryto v jediné větě: „Statek, střed naší víry a veškeré vzad obrácené naděje.“ Klíčem k pochopení je totiž trauma z kolektivizace velké části rodinného majetku.

Otázky, které nebolí

300

Kolikrát nás literatura konfrontovala se světem způsobem osvědčeným, leč sprostě vyděračským: prostě se zneužije čistého pohledu dítěte a hned se ani my, zbabělí, nebojíme uvidět, že král je vlastně nahý. Olga Walló se k takovým starým praktikám nepropůjčila. Dítě není něčí médium, ale skutečná postava, jež doopravdy a suverénně vypráví. Pravda, cesta k okamžiku, kdy je považováno za dospělé, není o nic kratší než sám vyprávěný děj knihy, ale v jeho průběhu je rovnocenným partnerem celé galerii postav. Hraje i svědčí,

CDR

NEJKRÁSNĚJŠÍCH PŘÍRODNÍCH ZAJÍMAVOSTÍ

obé s plnou vážností předčasně probudilé, ale také „nesmyslně namyšlené“ dcerušky pana režiséra. Říkám hraje, a nikoli náhodou. Otec je režisér a dramatik, matka „byla herečka, která nechtěla hrát“. Pro dítě je tak od počátku hra vážnou věcí (stěžuje si: jaképak hraní, když mám tolik práce!). Také proto vyspělé děvčátko brzy poznalo, že cestou ke skutečnosti je hra, pochopilo „konstitutivní význam hry, chcete-li, nebo jinak: že bytností divadla je pravda, klam je cestou k pravdě jinak nedostupné“. Maminka po návratu z divadla čtyřleté dívence celou noc vyprávěla Richarda III., zatímco otec, jemuž vždycky byla chápavou důvěrnicí spíše než jeho žena, dal jí na noční stolek Rousseauova Emila čili O vychování, ať se tedy vychová! Scénka trochu málo pravděpodobná, zato cesta s tatínkem na Barrandov, kde má na něj v autě čekat, až se táta z bitev vrátí zpráskaný, bude plakat a bít hlavou o volant, to je skutečnost. Teprve vstup do školy je pravou srážkou se životem. Proč tam musím, vždyť „všechny zajímavé a potřebné věci jsou v knihách – zejména v poznámkovém aparátu. A knihy jsou doma.“ Maminka dobře ví proč: jinak by ji zavřeli. Radí však znamenitě: uslyšíš tam spoustu pitomostí, ale nesmíš je brát vážně. Ale jak nebrat vážně vypjatý kolektivismus, zrozený z války, jak snést ponížení ze ztráty intimity a studu? Ty záchody, kde se nesměly zavírat dveře! „Na strašných věcech je strašné, že se v nich ztrácejí měřítka,“ pochopilo vinohradské děvče. Koncentrační tábory neznaly soukromí, také učitelky s vlastní zkušeností z Ravensbrücku nedovolí uvnitř kolektivu nic skrývat, ani samy za sebou na záchodě nezavírají dveře. Do důsledků vzato, i zdi by měly být průhledné. Jenom to, co je za idejemi režimu skutečné, má být skryto. „Hluboko do dospělosti mě bude v různé podobě provázet přízrak ravensbrückých žen,“ cítí malá školačka.

Je to škola v lepší čtvrti, jenomže měšťanské Vinohrady rychle chátrají, cesta do školy vede kolem dříve luxusních, teď neudržovaných vil. Jejich majitelé chodí na schůze, ošuntěle a neradi, leč přece, nevědí, čeho se dřív bát. A vypravěčka, dcera toho komunisty, režiséra z velkého bytu ve vedlejší vile, je pro ně ta rudá. Nevědí, co ona, že oni „jsou také v minulém čase, ale naše minulé časy se vzájemně nijak neprotínají. Nemůžeme se setkat, jsme bytosti sobě mimotné.“ Poznání se postupně skládá: na tatínkových nervech hlodají nesplnitelné požadavky práce a kritická maminka mu nic neodpouští: vědoucím hlasem říká, jak je to špatně, pak s vášní, jak mohl dopustit, aby to bylo tak špatně? A když později psal pro bolševické filmaře, zase: Kimíčku, to je špatné. A když nepřestal, tak drsně: „Kimíčku, víš přece, že nejsi žádný velký talent. Co jsi psal dříve, to mělo jistou cenu, bylo to málo, ale něco to bylo. Kdežto tohle – to bys neměl dělat.“ Co tehdy znamenalo tohle, lehko domyslet. Náhle bylo děvčátku dvanáct, matka usoudila, že už je velká, a leccos se tedy nehodí. Otec ji posadil do kánoe a poslal samotnou po vodě. Byla už velká. Není divu, dávno dokázala to nejtěžší: vidět a klást si otázky. Není sice větší viny než špatně položený dotaz. Ale léčit se to dá: položením vhodné otázky, anebo volením otázek, jež nebolí. Nejtěžší v životě pak je to, když každý z nás s sebou vleče otázky, které si ani neumí položit. Někde tady je skryto jedno z velkých dramat téhle překvapivé knihy. Vladimír Karfík

Q

Olga Walló: Kráčel po nestejně napjatých lanech, Labyrint, 186 stran

Oliver Twist naruby



Otec grafického románu Will Eisner brzy poprvé v češtině. Knihy Willa Eisnera v 70. letech emancipovaly komiks (autor ho nazval sekvenčním uměním) a otevřely obrovské tvůrčí možnosti pro následující generace. Dnes obecně uznávanou pozici ve „vysoké literatuře“ dala komiksu nálepka grafický román, kterou newyorský tvůrce opatřil svoje přelomové dílo A Contract with God. Po bezmála třiceti letech si zanedlouho Eisner odbude premiéru i v českém překladu: nakladatelství Netopejr vydá jeho pozdní román Žid Fagin. Ožívá v něm skrytý příběh jedné ze záporných postav Dickensova Olivera Twista a zároveň funguje jako sonda do zdrojů antisemitských předsudků.

InzERcE

Kdo je ten zlý? V roce 1973 se na jednom setkání komiksových autorů s fanoušky seznámil tehdy padesátiletý Will Eisner s tvorbou mladých nezávislých tvůrců shromážděných kolem cyklostylovaných malonákladových časopisů. Tehdy už velmi proslulý autor detektivní série The Spirit dostal nápad spojit potenciál silné osobní výpovědi s profesionálně odvedeným malířským i scenáristickým řemeslem. Zatímco tím prvním generace undergroundových tvůrců (např. Robert Crumb) oplývala, to druhé jim chybělo. Eisner měl obojí. První projekt věnoval svérázným postavičkám zabydlujícím ve 30. letech jeden činžovní dům v židovské čtvrti Harlemu, tak jak si je pamatoval ze svého dětství. Hotová sbírka vzájemně propojených povídek A Contract with God, and Other Tenement Stories se však setkala s absolutním nezájmem vydavatelů, pro které bylo spojení komiksu a vážnějších témat neprodejným artiklem. V jednom rozhovoru o několik let později vzpomínal, jak zoufale objížděl jednoho vydavatele za druhým a každý ho odmítal. Když se měl setkat se zástupcem jistého velmi prestižního vydavatelského domu, blesklo mu prý hlavou:

„Neříkej mu, proboha, že to je komiks. Nikdy to nevezme.“ A tak pro jistotu začal svoji novou knihu popisovat jako grafický román. Když kniha následně slavila nečekaný úspěch, škatulka se ujala a zastřešila hnutí, ze kterého o několik let později vzešel například i Art Spiegelman, autor oceňovaného komiksu Maus. O Eisnerově významu pro dějiny moderního komiksu svědčí i fakt, že se od roku 1987 nejlepším tvůrcům grafických románů každoročně uděluje Eisner Award. Od svého autorského „znovuzrození“ na konci 70. let až do předloňské smrti Eisner napsal a nakreslil přes dvacet románů. Hodně z nich rozvíjí další historky ze života newyorských Židů, najdeme mezi nimi ale i například autobiografické vzpomínky na vietnamskou válku. Když už se zdálo, že se tvorba veterána uzavře dobromyslnými adaptacemi slavných románů (Moby Dick) určenými pro děti, Eisner ještě jednou překvapil a na samotném sklonku života se vrhl na problematičtější téma. Několik jeho posledních románů zkoumá mýty, které ovlivňují, jak společnost smýšlí o minoritách, obzvláště o Židech. Těsně před smrtí dokončený román The Plot rozkrývá příběhy za oponou nechvalně známého antisemitského podvrhu Protokoly sionských mudrců a Žid Fagin (vydaný v originále v roce 2003) hledá zdroj nenávisti v románu Oliver Twist. Fagin je v Dickensově textu jednorozměrnou zápornou figurkou. Vůdce gangu dětských podvodníčků je vykreslen jako prohnaný mizera zneužívající nešťastného osudu nalezenců. Eisner si postavu vypůjčil a dovyprávěl její příběh. V jeho verzi je Fagin potomkem emigrantů z Čech. Jako sirotek přežívá na ulici díky zlodějině, která je pro něj jediným východiskem z bídy. V jádru je to ale dobrák, který několikrát pomůže lidem v nouzi, a jak se dozvíme v závěru, vlastně i nepřímo způsobí šťastnou budoucnost Olivera Twista. Nápad s dovyprávěním chybějícího Faginova příběhu a jeho obhajoba však není hlavním Eis-

nerovým cílem. Zajímají ho především předsudky, s nimiž Dickens popisuje Fagina jako typického židovského podvodníka. Obrovská popularita prvního vydání Olivera Twista mohla podle Eisnera přispět k utvrzení antisemitských stereotypů. A ačkoli sám Dickens se v pozdějších vydáních snažil po intervencích svých židovských známých nejostřejší hrany obrousit, Fagin už navěky zůstal karikaturou starého proradného Žida. Jeho osud i u Eisnera nevyhnutelně končí stejně jako v originále zatčením a popravou. Nejpůsobivější pasáží knihy je bezesporu okamžik v samotném závěru, ve kterém Fagin ve vězení vede dialog s mužem, který se později ukáže být samotným Dickensem. Spisovatel obhajuje svůj román: „Chtěl jsem jen popsat pravdu,“ brání se. „Pravda? Znamená to snad vykreslit obraz Žida podle předsudků?“ odpovídá mu Fagin. Eisner přitom při malování hlavní postavy vycházel z dobových tisků, které používali pouliční vypravěči historek, a využívá tak vědomě antisemitský vizuální stereotyp nosatého zlovolného starce. Pro mladou generaci, která se bude rozsáhlým Dickensovým románem prokousávat jen velmi obtížně, může Žid Fagin suplovat zážitek z četby. Druhá polovina knihy je v podstatě totožná s dějem románu, byť je vyprávěná z Faginova pohledu. Srovnání Eisnerova a Dickensova přístupu k příběhu je pak pravou metazábavou pro dospělého čtenáře. Doufejme, že se po Faginovi brzy v překladu dočkáme i zásadnějších Eisnerových románů. Karel Veselý Autor sleduje fenomén grafického románu na www. invisibleframe.blogspot.com. Q Žid Fagin, Doubleday / Random House, 128 stran, v Česku vydá Netopejr v překladu Věry Kotábové.

24

2.–8. červenec 2007  V  RESPEKT 27

kultura

Starý pardál zachraňuje Ameriku

Na policejního veterána McClanea ušili teroristé počtvrté smrtonosnou past

přesvědčivosti se nepřiblížila. Zatímco v  prvním díle režisér dokonale využil klaustrofobního prostředí mrakodrapu, druhé dobrodružství se odehrávalo na letišti a ve třetím příběhu si už terorista s McClanem vyřizuje osobní účty v ulicích New Yorku. V čerstvém čtvrtém díle už je v ohrožení celá Amerika. Po 11. září si filmaři na snímky o teroristickém napadení USA uvalili na několik let dobrovolné embargo. To nyní opouštějí a nejistá Amerika opatrně glosuje vlastní bezpečnostní selhání. Tvůrci míří do vlastních řad a v mírně satirickém duchu komentují nepřipravenost úřadů na hackerský útok – ironický špílec si vyslouží narážka na hurikán Katrina a  neschopnost státu včas zajistit pomoc postiženým. Vtipné teroristické video odvysílané na hacknutých televizních kanálech je zase sestříhané z  úryvků projevů amerických prezidentů, což je metoda, kterou mediální aktivisté používají proti Bushově administrativě. Je příznačné, že postava prezidenta se jinak ve filmu neobjeví.

Rozvod za pár průstřelů

Demokracii si vzít nenechám, jen by mě zajímalo, co na to řekne moje žena. foto imdb / out now

Z

dá se, že doba je nakloněna stárnoucím superhrdinům. Akční gerojové 80. let se vracejí a  chtějí dobýt filmový trh, který je zaměřen na cílovou skupinu, jež ještě v době jejich největší slávy nebyla na světě. Zatímco Rocky Balboa má už svůj poslední návrat do ringu za sebou, archeolog Indiana Jones a  rozzlobený veterán z Vietnamu John Rambo zahrají na nostalgickou notu až v příštím roce. Jejich předvojem je nyní osamělý policista John McClane, který se ve čtvrtém dílu Smrtonosné pasti opět pouští do souboje s teroristy toužícími zničit Spojené státy. Kybernetický útok hrozí po celé zemi vyvolat chaos, přerušit dodávky elektřiny, ropy a  vody. Šéf teroristů Gabriel (Timothy Olyphant) v  jedné z  přímých konfrontací s  McClanem posměšně označí detektiva v  podání Bruce Willise za „primky v digitálním světě“. McClane je skutečně stará konzerva (stejně jako Dude Lebowski bratrů Coenových fandí oldschoolové rockové kapele Creedence Clearwater Revival), která si s  počítači rozhodně netyká. Ale proti všem dokonalým

technologickým hračkám svých protivníků vítězí důvtipem a mírou zdravého naštvání.

Krev na bílém tílku První díl Smrtonosné pasti (1988) osvěžil žánr, kterému v 80. letech dominovali napumpovaní svalovci typu Schwarzeneggera a Stallona. Akční hrdinové spektáklů jako Komando (1985) disponovali nad protivníky jednoznačnou fyzickou převahou, nezranitelností a nevyčerpatelností střeliva. Hollywood tak v  éře „kovbojského prezidenta“ Ronalda Reagana manifestoval nově nabytou víru v maskulinitu. Po sedmé dekádě, která byla poznamenaná kocovinou z vietnamské války a v níž mladí hollywoodští tvůrci skrze příběhy antihrdinů kriticky reflektovali společnost a vlastní dějiny, se zrodila móda supermanů, kteří Američanům vrátili sebevědomí. Do toho přišel John McClane, hrdina na hony vzdálený trendu ramenatých kulturistů. Režisér John McTiernan nabídl životní příležitost vycházející hvězdičce seriálu Měsíční svit Bruci Willisovi

Ztišený inkvizitor Peter Brook a jeho scénická interpretace jedné kapitoly Dostojevského Bratrů Karamazových. Dílo jednoho z největších reformátorů performativních umění, britského režiséra Petera Brooka (1925), bylo v Česku během poslední sezony uvedeno hned dvakrát. Po loňském představení sociální komedie o identitě Sizwe Banzi je mrtev se v rámci hradeckého festivalu Divadel evropských regionů a v pražském Divadle Archa objevil jeho režijní opus Velký inkvizitor. Jde o  kapitolu z  Dostojevského románu Bratři Karamazovi, která nabízí úchvatnou metaforu nejen o církvi a víře, ale i provokativní vyprávění o hranicích lidské svobody a s tím spojené možnosti manipulace. A jak dokázal Peter Brook spolu s autorkou adaptace Marie-Hélène Estiennovou, část díla může fungovat i samostatně bez vztahu k celku klasického románu.

Vše směřuje k polibku Dostojevskij nabízí díky svým vyostřeným románovým konfliktům i  hlubokým psychologickým

sondám do nitra postav ideální předlohu pro dramatizaci a uvedení na scéně. S Bratry Karamazovými se – přes olbřímí rozsah knihy – ostatně na jevišti úspěšně utkali velcí režiséři formátu Krystiana Lupy nebo Evalda Schorma. Také volba Estiennové a Brooka se ukázala jako správná nejen ve výběru aktuální pasáže, ale i ve svém scénickém minimalismu a důsledné práci s herci. Kdo čekal velké režijní gesto vyklenuté na kanonickém díle světové literatury, byl možná zaražen skromností, jednoduchostí a  jemností užitých inscenačních prostředků. Nicméně jistě nebyl zklamán vysokou kvalitou inscenace, precizností a nasazením představitele inkvizitora Bruce Myerse, který byl magnetickým středem večera. Režisér po všech slavných experimentech s  hledáním různých divadelních i  nedivadelních prostor (od operních scén až k  práci v  pouštích či mezi africkými domorodci), hereckých výrazů (od činoherního a  psychologicky motivovaného

v roli policisty, který se do křížku s teroristy dostane jen proto, že v mrakodrapovém hotelu drží jako rukojmí jeho manželku. McClane je obyčejný člověk z lidu, kterého utržené rány evidentně velmi bolí. Zasychající krev na jeho bílém tílku kontrastuje například s pečlivě upraveným zevnějškem dalšího nesmrtelného hrdiny – Jamese Bonda. Na jeho straně sice stojí policie a  tajné služby, ukazují se ale jako neschopní břídilové. Podceňovaný McClane si proto musí svůj boj vyhrát sám. Je to netypický hrdina. Příznačný je dialog, kdy stojí tváří v  tvář charismatickému šéfovi zločinců Hansi Gruberovi ve skvělém podání Alana Rickmana. Britský terorista označí McClanea výsměšně za „dalšího Američana, který viděl jako dítě moc filmů” a „sirotka zkorumpované kultury, který si myslí, že je John Wayne, Rambo, Marshall Diplom“. McClane ironicky utrousí, že mu byl díky svým zdobeným košilím vždycky sympatičtější Roy Rogers – představitel uhlazených kovbojů a country zpěvák. Film si vyžádal dvě pokračování (1992 a 1995), která svému předchůdci neudělala ostudu, ale jeho

herectví skrze fyzické výboje až k  minimalistickým seancím) a  dramatických předloh (od Snu noci svatojánské až k Mahábháratě či Ptačímu sněmu) dospěl až k samým hranicím ticha: už nemá potřebu přesvědčovat svět o  své tvůrčí velikosti náročnými projekty s působivými efekty. Je to milovník prázdných scén, kde je minimum užitých jevištních elementů nahrazeno živou a  ohromující hereckou akcí. Nejinak je tomu i  v  tomto nedlouhém díle, kde se na scéně po celou dobu vyskytují pouze dvě židle, nízký praktikábl, jednoduché svícení bez sebemenší změny a dvojice mužů. Joachim Zuber, představující Krista, pak po většinu představení sedí nehnutě zády k publiku, aby nakonec učinil minimum – vstal a  políbil starého nenávistného inkvizitora. Nic víc není potřeba, aby vznikl divadelní kus šokující svou interpretací a náročností.

Jemné umění manipulace Děj se odehrává v 16. století ve španělské Seville. Mesiáš se vrací na zem a  koná zázraky, aby byl vzápětí inkvizicí uvrhnut do cely s vidinou následného upálení, krutosti, které propadla celá země. V cele se setkává s inkvizitorem, jenž ho dlouze přesvědčuje o nezbytnosti svého jednání, o potřebě moci a  vlády ve společnosti, která podle něj neumí nakládat se svou svobodou. Bruce Myers je po mnoho let jedním z  Brookových ústředních herců a účastnil se důležitých režisérových projektů, během nichž dozrál ve skutečného mistra svého oboru. Při téměř hodinové demagogické rozmluvě s mlčícím a nehybným Kristem dokáže plně opanovat pole a působit i přes nehorázně krutý

McClane teroristům zkříží plány znovu nechtěně: náhodou zachrání před smrtí hackera Matta (Justin Long), který byl jedním z tvůrců kódu, jejž zločinci použili k napadení národního bezpečnostního systému. Pozici hrdiny proti své vůli definuje v jednom z dialogů s Mattem. Není nic přitažlivého na tom být hrdinou, říká. Postřelí tě, kolegové tě poplácávají po ramenou, ale manželka se s tebou rozejde a dcera s tebou nemluví. Jenže: tu práci za tebe nikdo neudělá. McClane se tak v  panteonu pop-kulturních archetypů přibližuje postavám detektivů americké drsné školy – životem unaveným samotářům typu Phillipa Marlowa nebo Sama Spadea. Ti také nejdou pro sarkastickou hlášku daleko a proti zločinu bojují proto, že jejich úkol nikdo jiný nezastane. Film Lena Wisemana je osvěžujícím návratem ke staré dobré ruční práci. Snímek by mohl mít vročení v první polovině 90. let a nikdo by se nedivil. Prim tu hrají poctivé přestřelky a honičky, při nichž auta létají vzduchem. Tvůrci komentují tuto volbu stylu tím, že Willisovi o generaci mladší protivníci vypadají – jak by řekl Gruber z prvního dílu – jako lidé, kteří viděli příliš mnoho filmů. Chovají se totiž jako partička z komiksu. Jeden dokonale ovládá akrobatické umění parkouru – létá po stěnách jako mutant ze série X-Men. Sexy partnerka šéfa teroristů Mai (Maggie Q) umí kung-fu jako všichni Charlieho andílci dohromady. Jenže s takovými moderními triky si na starého pardála McClanea nikdo nepřijde. Co se totiž v této akční retropohádce může vyrovnat dostatečnému množství zásobníků do pistole a pevné ráně pěstí. Jan Gregor

Q

Smrtonosná past 4.0, režie Len Wiseman, česká premiéra 28. 6.

a necitný slovní projev uvěřitelně a přesvědčivě. Klíčem k  tomu je nejen jeho skvělé herectví klidných, rozvážných gest a  soustředěného pohybu jakoby v kruzích kolem Krista, kdy připomíná dravce kroužícího kolem oběti, ale i do detailu vybroušená řeč, v níž interpretačně odstiňuje každé slovo s akcentem na rytmus a melodii. Manipulace se odhaluje jako velmi jemné umění, technika velkého citu. Všechna bestialita sevillského inkvizitora se umně skrývá pod povrchem zdánlivě vyrovnané a vzdělané autority. Režijní i  herecká drobnokresba psychického obrazu manipulátora se nevykazuje lehce se nabízející vnější démoničností, známou z otřepaných divadelních postav neurotických diktátorů. Myers reprezentuje inkvizitora jako starce nad hrobem s potřebou panovat, co za moudrostí skrývá touhu vládnout a za darem vědění pohrdání druhými spojené s  pocitem neomylné nadřazenosti. Čiší z něj klidná, ale destruktivní síla. Ukazuje muže, který ve jménu Krista páchá největší zvěrstva, který odmítá Kristova slova o  lásce a  naději i  tváří v tvář Kristu samému. Na konci Kristus vstane a skrze jeho polibek krutovládci na ústa sálem zavládne naděje, že se inkvizitor podvolí lásce a  změní své činy. Jenže herec Myers ve své postavě jen letmo odhalí malé zaváhání, ale ze své vize světa neustoupí. Přestože Ježíše propustí na svobodu, můžeme chápat konec hry jako velkou tragédii omezeného a nenaslouchajícího lidského rodu. Režisér Brook však dokázal, že naslouchat umí jak Dostojevskému, tak svým hercům a ztišené scéně. Lukáš Jiřička Autor je redaktorem časopisu HIS Voice.

Q

RESPEKT 27  V  2.–8. červenec 2007

kultura

Jsou hrdé, že to zvládly

net

Pavla Frýdlová o paměti žen, jež žily aktivní život za socialismu

Jsou to dvě knihy o ženách 20. století. Žily „obyčejné životy“, ale jejich vyprávění se čte jako napínavý román. Knihy Pavly Frýdlové Ženská vydrží víc než člověk (2006) a čerstvě vydaný titul Ženám patří půlka nebe jsou součástí mezinárodního projektu Paměť žen. Pavla Frýdlová a její kolegyně v něm pátrají po odvrácené straně středoevropských dějin.

foto günter bartoš

C

o je to přesně Paměť žen? Ten projekt běží už jedenáctý rok. V polovině devadesátých let jela Jiřina Šiklová vlakem na celosvětovou konferenci žen do Pekingu a  cestou vznikl nápad prozkoumat historii emancipace žen ve východní Evropě. Tenhle proces u nás vypadal jinak než na Západě a  my jsme pomalu měly dost všeho, co o nás psaly západní feministky. Podle nich jsme byly buď hodně emancipované, protože jsme všechny pracovaly, anebo zase úplně zaostalé, protože doma vládl z jejich hlediska patriarchát. Psaly o tom knížky a studie a v nich nás hodnotily úplně falešně podle svých kritérií a představ. Tenkrát se k Paměti žen přihlásila spousta organizací z  bývalého socialistického bloku, všichni byli nadšení, ale brzy se ukázalo, že to chce obrovské peníze a že to takhle vlastně nejde. Ale v pražském Gender Studies jsme se rozhodly začít aspoň v malém, u nás. Bylo nás deset: socioložky, historičky, psycholožky i novinářky. Začaly jsme roku 1996 a během sedmi let jsme natočily v  Česku 180 mnohahodinových biografických rozhovorů. Jejich přepisy zabírají tisíce stránek. Příběhy v knize působí skoro magicky. Jsou to tzv. obyčejné životy, ale při jejich četbě má člověk dojem něčeho naprosto výjimečného. Jak je to možné? On je každý životní příběh svým způsobem zajímavý, ale ne každý ho umí vyprávět. Některé rozhovory se nepodařily, ale v jiných je velká energie, i když pro naše knihy nevybírám žádné senzace. Samozřejmě největší dramata jsou spojená s válkou. Většina žen svůj životní příběh vyprávěla poprvé a většinou se divily, proč jsme se obrátily právě na ně. Dříve babičky vyprávěly v rodinách, ale dnes starším lidem nikdo moc nenaslouchá a  vzniká hrozivá díra v  kolektivní paměti. Proto se snažíme zachytit mozaiku ženských osudů celé druhé poloviny dvacátého století. Pracujeme metodou „oral history“ a  jednu z  mála zkušeností u  nás jsem s  ní v  polovině devadesátých let měla já. Psala jsem tehdy studii o filmařkách ve východní Evropě a dělala jsem s nimi rozhovory. Měly být o filmech, ale často sklouzly k osobnímu životu, jak už to tak u žen bývá. Najednou jsem jich měla desítky, a  když začal vznikat projekt Paměť žen, tak jsem se ho ujala. Když jsme měly na stole prvních třicet rozhovorů, žasly jsme, jak je to naprosto strhující materiál, a  rozhodly se je vydat pro běžné čtenáře. První dvě knížky vyšly v roce 1998 pod názvem Všechny naše včerejšky. Knihkupci tehdy říkali, proboha, proč obyčejné ženské, to já přece nebudu prodávat, když všichni chtějí číst o  herečkách a  modelkách! V  Německu byl tenhle druh literatury populární už takových dvacet let, ale u  nás ještě nebyl vůbec připravený trh. Postupně se to změnilo a knihy, kde obyčejní lidé vyprávějí o sobě, jsou dneska v módě i tady. Podle čeho své „hrdinky“ vybíráte? První rozhovory jsme točily s našima známými, protože jsme si tu metodu potřebovaly vyzkoušet – třeba s mou sousedkou. Pak se okruh rozšiřoval na známé respondentky takzvanou metodou „sněhové koule“. Velký životopisný rozhovor se

nedá dělat jen tak. Nemůžu prostě někde zazvonit a říct: dobrý den, vyprávějte mi svůj životní příběh. Musíte mít doporučení nebo toho člověka zprostředkovaně znát. Vypravěčky pocházejí ze tří generací, z různých koutů republiky, mají nejrůznější profese a  sociální zázemí. Koncem devadesátých let už na Paměti žen pracovalo šest národních týmů z Polska, Německa, Slovenska a zemí bývalé Jugoslávie, později i Ukrajiny. Je to projekt svým rozměrem skoro ekvivalentní k proslulému mapování holocaustu, které v projektu Holocaust provedl režisér Steven Spielberg. Proč se tedy o něm u nás nemluví? To je dvojsečné. Kdyby se o  něm příliš vědělo, nastal by asi v Gender Studies nával zájemců a  nevěděla bych, co s  nimi. My jsme nezisková organizace a  nemáme pro něco takového zázemí ani prostředky. Takhle máme klid na práci, ale má to samozřejmě své nevýhody: peníze sháníme strašně těžko. Přitom v lednu vznikla Česká asociace orální historie a  tam si našich zkušeností velmi váží. Ty vaše ženy žijí v naprosté většině případů „jen“ svoje soukromé životy. Prožily války, převraty a musely si vždycky nějak poradit. Znamená to, že ženy dvacátého století vůbec neovlivnily chod dějin? To je otázka. Ještě v devatenáctém století člověk vnější události tak silně nevnímal, protože o nich tolik nevěděl. Zato dnes je prostřednictvím masových médií doslova nasáváme. Myslíme si, že jsme do nich nějakým způsobem vtaženi a  že nám určují život, ale ono to tak docela neplatí. Jsou takzvané velké dějiny: války, revoluce, podpisy smluv, dekretů a  podobně, a  pak jsou malé dějiny složené z  osobních příběhů. Tahle malá historie tvoří náplň té velké. Období válek, totalitních systémů či naopak demokracie určuje chod osobních životů. Ale člověk si ten svůj prostor v každém zřízení vždycky vymezí a ženy mívají schopnost rozšířit si mantinely k  žití tak, jak samy potřebují. V  knihách jsou příběhy těch, co prošly vězením, ať už za války nebo potom v  padesátých letech, ale žádná z  nich se necítí být nějakou obětí dějin nebo systému. Vždyť za války i v míru zajišťovaly existenci pro celé rodiny: jíst se musí, topit se musí, život zkrátka musí běžet dál. Tímhle způsobem ženy ovlivnily chod dějin víc, než se zdá. Vaše knihy (a je jich už pět) nejsou jediným výstupem Paměti žen: točíte filmy, rozhlasové pořady… Natočily jsme ve spolupráci s  Českou televizí hodinový dokument Válka v  paměti žen. Jsou to dramatické válečné osudy Češek, Židovek a sudetské Němky, každé z nich se pochopitelně válka týkala jinak. Začaly jsme pracovat na několika projektech v rámci Paměti žen: jeden tvoří rozhovory se  ženami, které přežily holocaust, a s jejich dcerami a vnučkami. Nikdo totiž ještě nezmapoval vliv holocaustu na druhou generaci. Mě zajímalo, jak se jejich další poválečný život lišil od většinové společnosti. Pak

jsme pomáhaly v  Muzeu romské kultury jako mentorky s  projektem Paměti romských žen, z nějž vznikla kniha Kořeny, ale chtěly jsme, aby si rozhovory dělaly Romky samy. Teď se pokouším mapovat „reemigrantky“, tedy ženy, které žily dlouhá léta v  zahraničí. Z  jejich vyprávění bych chtěla udělat třetí knížku. Vznikly také dva rozhlasové cykly: Válka očima žen a Žily tady s námi, ten je o osudech německých sociálních demokratek, které byly po válce odsunuty, ačkoliv byly antifašistky. Jsme domluveni s  Ústavem profesního rozvoje pracovníků ve školství, že by se tyto pořady měly distribuovat do škol. Bohužel, ministerstvo školství nám nedalo ani 20 tisíc korun na vypálení cédéček. Myslím, že živý materiál by měl být k dispozici ve školních knihovnách, autentický materiál přece přiblíží mladým lidem historii daleko lépe než učebnice. Chceme pracovat pro veřejnost, a  ne pro šuplíky akademiků, jenže je čím dál větší otrava žebrat o každou korunu. Jsou Češky dvacátého století stejné jako ženy v okolních zemích? Dělaly jsme rozhovory s  dělnicemi, jeřábnicemi, zemědělkami. Slova, jako jsou emancipace a  samostatnost, ony vůbec nepoužívají, asi by je ani nedokázaly vysvětlit, ale byly pyšné na své profese a  na sebe vůbec. Zajímavé je, že ani po intenzivním pátrání jsme nenašly Češku, která nikdy v životě nepracovala, která by byla opravdu jen v domácnosti. Pro ženu druhé poloviny dvacátého století u nás je naprostá samozřejmost, že má povolání a zároveň je matkou, manželkou a pečovatelkou. Tradiční role ženy měly vždycky a socialismus je emancipoval výhradně po pracovní stránce. Ještě mnohem dříve ale dala první československá poválečná ústava ženám možnost nabýt vzdělání a být zcela sama za sebe. Tohle si ženy na Západě vybojovaly často až v průběhu šedesátých a sedmdesátých let při druhém feministickém hnutí, a proto se s nimi někdy těžko domlouváme. Jsou na to vámi zpovídané ženy hrdé? Často říkají, že jsou hrdé na to, jak ty dvojí nebo trojí role zvládly. Dokonce se cítí trošku mužům nadřazeny, protože muži mívají jenom své povolání a do rodin se příliš nezapojují. Ta věta se opakuje v mnoha našich rozhovorech: jsem hrdá na to, jak jsem to zvládla. A co je ještě hodně důležité ve srovnání s rozhovory s Němkami, Polkami, Slovenkami, ženami z bývalé Jugoslávie: společným znakem Češek je důraz na vzdělání. Snad každá se snažila mít aspoň střední vzdělání, a když se jí to nepodařilo, tak tu touhu přenesla na svoji dceru nebo vnučku. Neříkaly, že vzdělání je nejdůležitější součást emancipace. Ale vnímaly, že se díky němu dostanou dál. Ženy válečné generace často litovaly, že si vzdělání nedokázaly na mužích vybojovat, že si večerně maturitu nebo i vysokou školu neudělaly. Ty dva momenty jsou v rozhovorech velmi silné: touha po vzdělání a hrdost na zvládání všech ženských rolí, které je ve vlastních očích staví nad muže. Tereza Brdečková Autorka je scenáristka a spisovatelka.

25

Q

Usmějte se, jste v záběru Internetové mapy se z  původně poměrně okrajové služby v posledních letech dostávají do centra pozornosti všech významných internetových společností. Jejich rozvoj před dvěma lety nastartoval vyhledávač Google, velmi rychle se však přidala většina jeho konkurentů a v minulém roce nové mapy srovnatelné kvality spustily i  české portály Seznam a  Atlas. Zatím tomu tak není, všeobecně se ale věří, že právě mapy a  s  nimi spojené lokální informace mohou být novým zdrojem vysokých příjmů z reklamy. Jedním směrem vývoje je poskytování stále kvalitnějších obrázků lokalit. Satelitní snímky již nikoho nepřekvapují a  jsou doplňovány kvalitnějšími leteckými záznamy – tímto způsobem je například pokryta celá Česká republika. Konkurenční mapy se přitom předhánějí v realističnosti svých obrázků. S novými formami, jak uživatelům daná místa co nejpřitažlivěji ukázat, experimentují zejména služby Google Maps (respektive jejich desktopová varianta Google Earth) a  Microsoft Virtual Earth. Microsoft kupříkladu nabízí podrobné letecké snímky focené ve vyšším rozlišení s lehkou iluzí trojrozměrného zobrazení. Další možností, se kterou obě společnosti experimentují, a  Google ji dokonce do svých map přímo integroval, jsou záběry z úrovně ulice. Pomocí speciálně upravených aut, na jejichž střechu bylo umístěno několik fotoaparátů, Google získal panoramatické záběry ulic některých amerických měst v poměrně vysoké kvalitě. Uživatel si tak může najít konkrétní místo a ze všech stran si jej prohlédnout, může se také plynule posunovat mezi navazujícími fotkami a získat tak jakousi iluzi průjezdu městem. Zatímco v  internetové komunitě populární letecký snímek ženy opalující se na střeše nebylo možno spojit s  konkrétní osobou, obdobné fotky pořízené přímo z  ulice jsou daleko přesnější: naprosto bez problémů jsou identifikovatelné tváře a nejmenší detaily. Vzhledem k objemu projektu lze nyní na Googlu najít možná stovky lidí v  různých citlivých situacích. Z  dosud odhalených případů patří mezi ty nejzajímavější záběr podezřelého muže přelézajícího plot jistého domu či jiného člověka vycházejícího z  obchodu s  literaturou pro dospělé. Google se brání americkými zákony a tím, že na jeho fotkách nelze nalézt nic, co by nemohl každý sám vidět. Přesto Google lidem umožňuje požádat o  jejich odstranění a většina kontroverzních záběrů postupně mizí. Zcela aktuální se však stává otázka, kde končí naše soukromí, co vše je možné veřejně zpřístupnit. S  raketovým vzestupem podobných technologií v oblasti map se už vůbec nejeví jako parodie jen necelé dva roky staré video, ve kterém uživatel Google Earth zaostří až na živě natáčené vystrčené pozadí zahrádkáře okopávajícího záhonek. Je možné, že v  blízké budoucnosti bude celý veřejný prostor monitorován kamerami a  jejich záběry kdesi v  reálném čase vysílané? Čtyři miliony kamer monitorujících ulice v Británii by měly být varováním. David Antoš Autor je redaktorem Lupa.cz.

26

2.–8. červenec 2007  V  RESPEKT 27

kultura

Nové hodnoty na Meltdown Londýnský týden divů s Valerií a Jarvisem Cockerem

Přijde vám to poněkud divoké? To jste ještě neviděli Ester Krumbachovou. (Jarvis Cocker a Iggy Pop) foto profimedia.cz

L

ondýn se v červnu teprve chystal na hlavní nápor veder, ale i  tak mezi řídkými dešti vládla pěkná výheň. „Vařte jen to, co potřebujete,“ mávají ve větru poutače veřejné kampaně a ukazují zeměkouli jako čajník zahřátý k bodu varu. „Mějte při sobě vodu,“ hlásá první pravidlo u  vchodu do metra, kde vloni zkolabovalo množství Britů zaskočených novým způsobem léta. Davy turistů i místních to očividně nebrzdí, centrum je zaplavené lidmi místy téměř nesnesitelně. Londýn je jedna ze světových metropolí pop-kultury a člověk si tu během jednoho večera může vybrat, zda půjde na Nicka Cavea, Macy Gray, montrealské nové hvězdy The New Pornographers nebo na některý z  osmdesáti dalších koncertů. Osmidenní festival Meltdown (16.–23. 6.) se v  kulturním zahlcení neztrácí. Čtrnáct let po založení je z  něj prominentní a  ostře sledovaná akce, doporučovaná předem snad všemi deníky a týdeníky – s pobaveným i hloubavým očekáváním, s čím se program (oznamovaný často až na poslední chvíli) vytáhne.

Sprcha na probuzení „Obleva“ je sice usazená do prestižních sálů South Bank Center, ale přitahuje publikum rocku a elektroniky. Pořadatel, Anglická kulturní rada (Arts Council England), v minulosti svěřil celý program do rukou Davidu Bowiemu, Laurii Andersonové nebo Patti Smith. Po jejím mimořádně pestře a bohatě programovaném ročníku 2005 se vloni konala pauza: Královská festivalová síň totiž procházela rekonstrukcí. Letos Britové znovuotevřeli tolikrát kritizovanou koncertní budovu, jejíž šeď a vzorky ze sedmdesátých let zůstaly po diskusi pečlivě zachované. Jako by to tušil, přišel letošní šéf festivalu Jarvis Cocker s  programem, který hodně útočil na paměť a dotýkal se minulosti. Kupodivu i té české. Od Meltdownu se dnes neočekávají revoluce. Cocker, bývalý šéf už neexistující kapely Pulp, dal ovšem svou peprně sepsanou preambulí najevo, že odmítá být součástí příjemného mainstreamu pro pasivní konzumenty. „Kultura má být stimu-

lant, ne sedativum. Schovávejte se, jak chcete, pod přikrývku svých plazmových obrazovek a lehátek s vestavěnou empétrojkou: my vás najdeme a probudíme z té sladké dřímoty. Budeme kombinovat nekombinovatelné, dívat se na věci z jiných úhlů, v  extrémní hlasitosti a  frekvencích. Umělci, kteří se tu sejdou, jsou každý pes jiná ves, ale jedno mají společné: přinutí vás myslet.“ Pod něco takového by se asi mohl podepsat mnohý festival. Ale Dlouhé Bidlo Cocker, který pobíhal celý předminulý týden mezi sály, osobně všechno uváděl, kontroloval a motivoval, skutečně působil jako někdo, kdo chce svěřený prostor naplnit maximem života. Do foyeru vybral instalace a  projekce, placené koncerty obložil slušným množstvím akcí zadarmo: třeba přehlídkou kapel pod osmnáct let (chytat se nejmladších se zdá být silný trend). Tryskající a  mizející vodní stěny v důmyslné instalaci Dána Jeppeho Heina chytaly návštěvníky do mokré pasti. Dalo se z ní odcházet s dobrým pocitem, že v dnešním světě se kolem člověka může náhle objevit horší plot než tenhle vodní.

Polidštění Disneyho Když zálibně mluvil o „potenciálu slabé hudby“, asi tím Cocker nemyslel Motörhead, jejichž otřásajícím metalem nechal potměšile otevřít festival v Královské síni. Spíš měl na mysli koncert živě hraných britských televizních znělek, který přenesl publikum do sedmdesátých let, a pak kolekci dětských písní z disneyovek. Povolaný producent Hal Willner je expert na podobné pocty, kam je nutno svolat větší množství hvězd a  nedopustit planou estrádu: kolekci námořnických písní, volně navázanou na filmové Piráty z  Karibiku, pod jeho velením moc dobře nazpívali Lou Reed nebo Nick Cave. Ten se dostavil i na disneyovský večírek: spolu s  Davidem Thomasem (z  Pere Ubu) zazpíval pochod trpaslíků ze Sněhurky a pak se spojil s Cockerem, Shanem MacGowanem a vlídně kooptovanou hvězdou bulvárů Petem Dohertym. Sbor toulavých psů (z filmu Lady a  Tramp) nezpívali jako nějakou prču: v  těchhle místech se otvírá průzor do jejich vášnivého nakládání

s  hudbou, chuti najít silný výraz bez ohledu na to, že písnička byla původně dětská, komerční a jednoznačná. Iggy Pop, pořád poutavě asociální, nezklamal nikoho kromě ochranky: stržený zpěvem No Fun zavelel fanouškům, aby dobyli pódium. Stovka šťastlivců, potácejících se v  nápodobě Iggyho tancování, se špatně vyváděla ze scény. V  gentlemanském duchu se naopak nesl neodolatelný večer s  Johnem Barrym – třiasedmdesátiletým nositelem pěti Oscarů, autorem hudby k bondovkám i jiným filmům (Tanec s vlky, Půlnoční kovboj, Vzpomínky na Afriku). Když přímo před vámi symfonický orchestr živě nechává vzniknout hudbě, kterou jste dosud znali jen jako podkres k  obrazu, je to atak na podvědomí a  velké přehodnocení. Jarvis Cocker zazpíval s filharmonií jeden song, jinak spokojeně shlížel z královské lóže. Při bondovském finále britské publikum div nelezlo po stropě nadšením, což českému pozorovateli mohlo přijít trochu dětinské, ale zábava to byla náramná.

Valerie mezi hippies Nejlepší nakonec. Pro svůj vlastní závěrečný koncert si nechal Jarvis naordinovat českého předskokana. „Ester Krumbachová je jedním z mých největších idolů,“ líčí producent Andy Votel, který Jarvisovi doporučil film Valerie a týden divů. Votel vloni vydal soundtrack s hudbou Luboše Fišera a chystá k vydání Sedmikrásky. Valerie se ale na festivalu promítala s vypnutým zvukem, dialogy četlo publikum z anglických titulků. K celému filmu živě hrálo deset Kaliforňanů, kteří tříbí svou improvizaci k filmu Jaromila Jireše už rok. Kapelník Greg Weeks zapojil téměř celou svou skupinu Espers. Hrává s ní staré lidové balady, ale není to žádný Čechomor. Spíš psychedelický, zčásti akustický bigbít, nasáklý uvolněností San Franciska. I Valerie a týden divů má v jejich verzi dost zdrogovanou atmosféru. Posthippies s  harfou a  analogovými syntezátory si k  nezvalovské příležitosti nasadili na hlavy věnce z květů a podobají se skupině Mimikry. Vlny kytarových riffů a vazeb se nejdřív zdají jako slabá náhrada originálního zvuku. Ale bylo

by škoda odmítnout je jen proto, že jsme zvyklí pietně se nedotýkat originálu. „Tu původní hudbu máme strašně rádi,“ říká mi Greg Weeks. „Tím spíš se snažíme nabídnout něco jiného, stejně působivého.“ Valná část publika vydrží celou hodinu dvacet. Mám pocit, že hlavně kvůli filmu, ale donkichotští Američani jsou nesmírně sympatičtí.

Principálovo finále Pak už jen Jarvis Cocker osobně – ten, který u nás nikdy nevystoupil, protože jediný domluvený koncert Pulp vzal zasvé potížemi na hranicích. Pokud by existovalo řemeslo „frontman britské rockové kapely“, pak Jarvis, soudě podle současné formy, by byl jeho velmistrem. Písně ze sólového alba Jarvis krouží kolem pochybných jistot čtyřicátníka: ty „o  lásce“ jsou plné skepse z  pragmatických vztahů, jiné se elegantně, s jasným odporem odtahují od průměrného konzumenta. Jenže co na albu působilo potemněle, je naživo show nadoraz, která ví o svých limitech. Tyčkovitý Jarvis, který vystupuje od sedmnácti, celý večer improvizovaně odgestikuluje a  odskáče. Je v tom osobní verva i profesionalita: refrén nejpodvratnější písně Cunts Are Running The World (Světu vládnou zmrdi) je právě tak pomalý, aby se publiku pohodlně zpíval. Když se Jarvis v extatickém finále rozhlíží, jak by ještě korunoval večer, chytí láhev vody a kolmo shora si ji vylije na obrýlenou hlavu. Takhle pohodlně se pro vás my rockeři obětujeme, víc nečekejte, jako by říkal publiku. Meltdown je inspirativní festival. Dává užitečný kredit lepší popkultuře a  divákům šanci uvědomit si, že i takzvaně známou hudbu lze poslouchat nenavyklým, otevřeným způsobem. Stojí dost peněz, ale také posunuje hranice a  vytváří nové hodnoty. Nejsou k němu potřeba jen prostředky: ale také umělci, kteří pružně dají dohromady třeba úplně nový program a ani plyš Královské síně neotupí jejich radikálnost. V Čechách je v umění a pop-kultuře hodně věcí jinak. Pavel Klusák, Londýn

Q

RESPEKT 27  V  2.–8. červenec 2007

kulturní servis

hudba

výstavy Pocity, Dům umění města Brna, 26. 6.–9. 7. Malby Antonína Střížka posloužily jako předlohy pro práce klientů Azylového zařízení Zastávka, pohádky a vlastní příběhy se zase promítly do animovaných filmů, které vznikly v  brněnském Diagnostickém ústavu pro mládež. Výstava je výstupem projektu Pedagogická praxe v prostředí sociálně znevýhodněných skupin, který byl spuštěn před rokem a který má naučit studenty Masarykovy univerzity pracovat s  žadateli o  azyl či mentálně postiženými tak, aby jim výtvarné tvůrčí dílny pomohly vyrovnat se s jejich nelehkou životní situací.

foto profimedia.cz

Nové nahrávky Sinéad O’Connor: Theology, RubyWorks / Panther Dvojalbum za dosti vlídnou cenu, však je tu taky většina písní ve dvou verzích, akustické a s kapelou. Irka vždycky hodně měnila styl svého repertoáru, dvacet let po svém debutu se to už dokonce děje uvnitř jediné desky. Milovnice papežových fotografií zpívá na tomhle „duchovním titulu“ gottovské Rivers Of Babylon (ovšem se svým vlastním textem), něco z  muzikálového Ježíše i  černý gospel.

Sculpture Forum Liberec 2007: Industriální stopy, Liberec, 29. 6.–30. 10. Poblíž libereckého Teska, dříve obchodního domu Ještěd, se v rámci 4. mezinárodního bienále Industriální stopy představuje šest sochařů: Michal Cimala, Vratislav Karel Novák, Jan Stolín, Čestmír Suška, Lubomír Typlt a  Aleš Veselý. Akce navazuje na přelomový projekt Socha a město z roku 1969.

Justice: †, Ed Banger Records Francouzské duo snad lze přiblížit jako zdrsnělé a zmutované následníky Daft Punk. Elektronické beaty s  tak zvláštními a  výraznými zvuky, že zaujmou i netanečníky. Překvapivý evropský objev tohoto léta. Mice Parade: Mice Parade, Fat Cat Records Newyorčan Adam Pierce se v  minulosti zapletl s  islandskými skřítkovskými rockery Múm, v písních mu zní náklonnost k africkým rytmům i asijské zvukové pomalosti. Jeho sedmé album demonstruje lidské právo na něhu a mimoňství.

foto profimedia.cz

Joshua Redman: Back East, Nonesuch / Warner Music Zvláštní harmonie, hrát druhý hlas k saxofonu nedávno zemřelého otce. Syn Joshua se potkává s otcem Deweym, asijský hudební přístup se sofistikovaným jazzem. Jasná páka / Hudba Praha: 25 pecek, Foršt Records Koncert z  prosince 2006 v  pražském Paláci Akropolis a písně z obou epoch pražské skupiny. Tedy od Pal vodsuď, hajzle po Máma táta: zpívá i speciální host Petr Váša.

Koncerty Litoměřický kořen, 5.– 7. 7. Tradiční rockový festival s  velkou sympatií vůči muzikantským tulákům, undergroundu a alternativě letos na litoměřickém ostrově uvádí mimo jiné francouzský gypsy pop fatální Rony Hartnerové, berlínský klezmer Di Grine Kuzine, středozemní karavanu El Gafla, jedinečný hlas slovenských lidových balad Zuzanu Homolovou, akordeon Václava Koubka, Vášovy Ty syčáky a  potměšile podvratnou legendu osmdesátých let Ještě jsme se nedohodli. – p@k –

foto archiv moravské galerie v brně

Kateřina Šedá: Každej pes jiná ves, Atrium Pražákova paláce, Moravská galerie v Brně, 29. 6.–30. 9. Brněnské sídliště Líšeň se stalo hřištěm pro další sociologický experiment třicetileté autorky, předloňské laureátky Ceny Jindřicha Chalupeckého. Paneláková čtvrť vede k anonymitě svých obyvatel, kteří se musejí pohybovat v  uměle vytvořeném pravoúhlém prostředí plném tisíců lidí, aniž mají příležitost k  nějaké sousedské pospolitosti (současný trend přemalovávat šedivé fasády dortíkově křiklavými odstíny na tom vůbec nic nemění). Kateřina Šedá si vybrala tisíc rodin, kterým poštou zaslala pohledné košile s motivy barevných fasád paneláků, ve kterých bydlí. Základ potenciálního příběhu ke společnému sdílení je na světě, teď je na obyvatelích, jestli se nabízené šance chopí. Projekt je nyní souběžně k vidění i v rámci přehlídky Documenta v německém Kasselu. Legendy české sportovní fotografie: černobílá 60. léta, Národní muzeum, 29. 6.–30. 9. Zabahněný brankář Stanislava Tereby a  další proslulé snímky sportovních fotoreportérů jsou rozvěšené po Národním muzeu. K vidění jsou práce Karla Nováka, Dalibora Richtera a Jaroslava Skály pro Stadion či Antonína Bahenského pro Signál. Vzpomínka na časy, kdy měly filmy proklatě nízkou citlivost a aparáty darebně pomalou závěrku.

televize

Brutální lyrika Krvavého Sama Říkali mu Krvavý Sam. Jeho antiwestern Divoká banda (1968) má dodnes pověst jednoho z nejnásilnějších filmů, které kdy byly v Hollywoodu natočeny. Jenže Sam Peckinpah násilí nikdy neglorifikoval. Smrt je v jeho filmech vždy jaksi banální a neheroická. Ve světě podle Peckinpaha jsou lidé pod civilizačními nánosy pořád poháněni zvířecími instinkty. Kritici mu často vyčítali mizantropii – to by ale z jeho filmů nemohlo být cítit takové pochopení pro vykořeněné hrdiny snažící se přežít v brutálním světě. Od cynika je totiž často blízko k nevyléčitelnému romantikovi. Česká televize v miniprofilu uvede jeho dva pozoruhodné filmy – mrazivý thriller Strašáci (1971), v němž Dustin Hoffman brání svůj dům před nájezdem opilých vesničanů, a  deziluzivní baladu Pat Garrett a Billy The Kid (1973).

Sam Peckinpah. foto archiv

Koketka a primitivové

pohledu hrubián, který rychleji jedná, než myslí, Peckinpah začal točit filmy v 60. letech a hned se ale oběšení zvířecího miláčka by nenechal jen tak etabloval jako režisér, který boří mýty v jediném a patrně by dokázal Amy ochránit. Scény animálčistě americkém žánru, kterým byl western. Jeho ního koitu jsou prostříhávány pohledem na Davizlatá éra, představovaná jmény jako John Ford da, který si neobratně pohrává s puškou na lovu nebo John Wayne, právě končila. Specifický žánr koroptví a marně se snaží nějakou zasáhnout. Celá byl vždy postaven na mýtu dobývání, vítězství kul- „skandální“ scéna je psychologickým středobodem tury nad přírodou, civilizace nad divokostí. Sam snímku. Ukazuje se, že hlavní hrdinkou je nejistá Peckinpah se svými filmy Jízda vysočinou (1962) Amy hledající své místo v sobeckém světě mužů. a Divoká banda předjímá módu revizionistických westernů ze 70. let, jako byly například snímky Časy se mění, lidé ne Malý velký muž Arthura Penna (1970) nebo McCaSchyluje se k finální konfrontaci. Dvacetiminutové be a paní Millerová Roberta Altmana (1971). Jenže Peckinpah není politický režisér, zajímají dobývání domu, v němž David ukrývá před lynčoho temné hlubiny lidské psýché a rozbíjí žánr wes- váním mentálně opožděného hromotluka Henryho, ternu zevnitř. Místo aby jako revizionisté vyprávěl kterého alkoholem opojení vesničané oprávněně o osídlování Západu jiné, politicky korektnější pří- podezřívají ze zabití místní dívky, svou intenzitou běhy, demaskuje žánr tím, že rozostřuje hranici šokuje i po sedmatřiceti letech od premiéry. David mezi dobrem a zlem (dobro je vůbec v jeho filmech s  nepříčetným šklebem na tváři brání své obydlí nedostatkovým artiklem a i jen dobré úmysly často a nevyslyší Amyiny výzvy, aby Henryho vydali útočvedou do pekla). Zlo vůbec nemusí být potrestáno níkům a ukončili tak krveprolití. Hněvem zaslepený a pustá krajina jako by korespondovala s vyprah- David se nedá zastavit – bojuje za principy civilizolými dušemi ztracených lidských existencí, mezi vanosti proti barbarství, ale také za svou uraženou narcistickou ješitnost. Na konci utrpí vítězství – na nimiž převládají násilníci, primitivové a opilci. Strašáci znamenají zdánlivý odklon od Peckin- rozdíl od svých protivníků aspoň žije, ale jeho dům pahovy tvorby z  60. let. Odehrávají se v  součas- a manželství jsou v troskách. Režisér svým postanosti (tedy na přelomu 60. a  70. let) a  přinášejí vám nedopřává žádné světélko na konci tunelu – příběh talentovaného matematika Davida (Dustin není z toho provokativního filmu, který s léty spíše Hoffman), který se se svou manželkou Amy (Sus- získává na aktuálnosti, lehko na srdci. Temného pohledu na lidskou přirozenost se an Georgeová) přistěhuje do jejího rodného domu – evidentně kdysi honosného, ale nyní polorozpad- diváci dočkají i ve filmu Pat Garrett a Billy The Kid, lého sídla v zapadákově kdesi v Anglii. Jenže jde který letos proběhl artovými kiny v rámci Projektu 100. Je to ale snímek vizuálně krásný. Také hudba vlastně o další z variací na antiwestern. Napětí by se dalo krájet od prvních minut, kdy Boba Dylana dává až meditativní rozměr melanDavid zjistí, že si v blízké vesnici dělá na Amy cito- cholickému rozjímání o  smrti v  kulisách konce vé nároky její bývalý milenec Charlie (Del Henney). zlaté éry Divokého západu. Městský intelektuál David si sliboval, že bude mít Z  východu se na osídlená území tlačí civilizana venkově klid na práci, ale nemohl se více splést. ce, která s sebou přináší zmar, korupci a chudobu Znervózňují ho i místní buranští řemeslníci najatí – v téhle nové době není místa pro drzé desperáty na opravu střechy, kteří neustále čmuchají kolem typu Billyho The Kida (Kris Kristofferson). Zabidomu a dělají si z městského „náplavy“ nepokry- je ho jeho někdejší největší přítel, který Kida na tou legraci. Ta skončí ve chvíli, kdy David ve své začátku filmu přemlouvá, aby se přidal na straložnici objeví v  šatníku oběšenou kočku. Přes- nu zákona. „Časy se změnily,“ vysvětluje Garrett to k nevůli své ženy nedokáže dělníky obvinit ze (James Coburn) své převléknutí kabátu. „Časy zabití. Vyzývavá koketa Amy si stěžuje, že ji míst- možná, já ne,“ lakonicky odvětí slavný lupič. Není ní bezostyšně svlékají pohledem, ale v puritánské pochyb o tom, komu v tomto případě bouřlivácký vesnici nenosí podprsenku a  ve svém domě se režisér věnuje své sympatie. před zraky pokrývačů producíruje nahoře bez. Feministky obvinily Peckinpaha z  machismu Jan Gregor zejména kvůli klíčové scéně, v níž Charlie vnikne do domu a Amy tvrdým způsobem donutí k sexu. Zprvu to vypadá na jednoznačné znásilnění, ale Strašáci, ČT 2, 5. 7., 21.15; Pat Garrett pak se Amy styku poddá a  začne svého bývalé- a Billy The Kid, ČT 2, 12. 7., 21.45 ho přítele líbat. Vidlácký vesničan je sice už od

Zborov, Vojenský historický ústav, Armádní muzeum Žižkov, 29. 6.–30. 9. U příležitosti 90. výročí krvavé bitvy československých legií u  ruského Zborova pořádají vojenští historici expozici, která připomene tuto vítěznou kapitolu historie naší armády. Výstava se soustřeďuje jak na exponáty připomínající samotnou bitvu (efektní simulace atmosféry zákopové války na ruské i rakouské straně, obrazy útoků od Zdeňka Buriana, stejnokroje, zbraně a  fotografie), tak na její vnímání v  době mezi světovými válkami. Mikuláš a Emila Medkovi: souvislosti, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, 29. 6.–23. 9. Obrazy a  kresby Mikuláše Medka a  soubor fotografií jeho ženy Emily obsahuje průřezová expozice, která se snaží přiblížit tvůrčí symbiózu tohoto pozoruhodného výtvarného páru. – JHV –

27

U vás na vesnici se ještě nosí podprsenky? (Z filmu Strašáci) foto isifa image service

28

2. –8. červenec 2007  V  RESPEKT 27

trendy

Diagnóza mediální planety 2007 Kvalitní noviny jsou na prodej, svět se noří do proměnlivé mediality

foto karel cudlín

Karel Hvížďala (1941) je novinář a spisovatel. V letech 1978–1990 žil v exilu v Německu. Vydal přes dvacet knih rozhovorů, mj. České rozhovory ve světě, Dálkový výslech s V. Havlem, Myslet zeleň světa s V. Bělohradským, Knížecí život s K. Schwarzenbergem, Když umřít, tak v Jeruzalémě s K. Sidonem. Je autorem pěti próz, řady rozhlasových her, dvou knih o médiích, nyní připravuje k vydání knihu esejů.

V

e Spojených státech, kde má většina trendů své rodiště, se z médií stala hračka pro miliardáře (Der Spiegel). Současná krize (předchozí byla řádově před pěti lety, zapříčinil ji odliv inzerce na internet) je způsobena dle analytiků především akcionáři, kteří očekávali vysoké zisky a nyní akcie prodávají. Jak promění změna majitelů média?

Murdoch chce stále víc Druhý největší americký deník The Wall Street Journal (náklad 2,1 milionu, první je v  USA Today  s  2,3 milionu, The New York Time má 1,1 a The Washington Post 0,7 milionu) oznámil 9. května 2007 hned na titulní straně, že Rupert Murdoch (ročník 1931, narozen v  Austrálii jako syn sira Keitha Murdocha, vystudoval Geelong College a Univerzitu v Oxfordu, nyní je i občan USA) se velice často snaží ovlivňovat redakční názory v novinách, které vlastní. Vehementně se zasazoval zvláště v novinách The Sun a News of the World (ve Velké Británii mu ještě patří mj. The Times) za zásah v Iráku a politiku prezidenta Bushe a nyní zase například jeho deníky a časopisy (má jich 175) jsou silně protievropské, protiněmecké a protifrancouzské, jak na to upozornil třeba Tony Blair. V  článku Wall Street Journalu doslova stálo: „Pan Murdoch prolomil ostré oddělení byznysu od redakční práce.“ I  na komentářových stránkách, které v USA nepodléhají šéfredaktorům, ale přímo vydavateli, v  tomto případě Gordonu Crovitzovi, se vyjádřili autoři velice pochvalně o posledních deseti letech Wall Street Journalu, kdy se tyto noviny zasazovaly silně za svobodu, tržní hospodářství a novinářskou nezávislost. Jeden z komentářů končí slovy: „Za toto přesvědčení budeme bojovat tak dlouho, jak to jen půjde.“ Bohužel, komentuje Der Spiegel, mínění redakce nic nemění na tom, že rodina Bancroftů, které deník patří, o nabídce pana Murdocha, který jim nabídl pět miliard dolarů, začíná od května vážně uvažovat. Podle Wikipedie se odhaduje, že pod Murdochovým vlivem jsou až dvě třetiny všech globálně působících médií, například FOX Television, Sky TV, National Geographic Channel a v Asii Star TV, na kterou se denně dívá sto milionů lidí, dále mnoho novin a časopisů. Všechny patří do tzv. News Corporation. V poslední době se hovoří i o tom, že by on nebo RTL mohli koupit televizní impérium Ronalda Laudera ve střední Evropě (tedy i Novu), a pak by se zmíněná nebezpečí týkala i nás. V  případě Wall Street Journalu jde teď o  to, jestli rodina tento přes sto let starý deník (který se podílí i na vydávání našich Hospodářských novin), prodá jemu, nebo některému z  dalších multimilionářů.

Konec zlatých časů Po mnoho desetiletí ovládaly média legendární osobnosti typu Randolpha Hearsta (podle něj napsal Orson Welles Občana Kanea). Jejich dědici však ztratili o tento komplikovaný byznys zájem. (Jako je tomu v  Německu třeba v  případě Spiegelu, kde bývalý majitel Rudolf Augstein rozdal v šedesátých letech redaktorům polovinu akcií – po jeho smrti je to dle poslední vůle 50,5 procenta –, ale jejich potomky dnes zajímají jen výnosy, a  nikoliv úroveň časopisu, a  proto se nechtějí spokojit s  ředitelem Seibelem a  šéfredaktorem Austem, kterým se podařilo za posledních pět let zvýšit zisk o 500 procent. Zdá se jim to málo a uvažují o jejich výměně, jak o tom psal před časem Die Zeit.)

Začalo to v  USA v  šedesátých letech, kdy různí investoři z  Wall Street převzali kontrolu nad řadou listů a učinili z roztroušené mediální krajiny mohutný mediální průmysl. V Evropě k tomu došlo mnohem později, až v osmdesátých letech. Například americký podnikatel Gannett, kterému patří USA Today, jednu dobu vlastnil okolo 90 novin a řadu časopisů. Ve zlaté době jeho zisk činil 30 až 40 procent z  investovaných peněz. V  posledních letech se ale kvůli internetu situace změnila. Od roku 1990 klesly náklady novin v USA z 62,3 milionu na necelých 53 milionů a podobně klesají i zisky z inzerce. Akcie novin, se kterými se obchoduje na burze, sice stále v porovnání s jinými komoditami vydělávají neuvěřitelných 17 procent, ale majitelům se to zdá najednou málo. Analytici vyžadují, aby zisky činily minimálně 20 procent, což vede k  masovému propouštění (právě když píšu tento text, musí jen San Francisco Chronicle propustit 25 procent redaktorů), což samozřejmě značně snižuje kvalitu novin. Navíc tlak na Wall Street Journal vyvolal vlnu dalších prodejů a ten, kdo se v redakci proti tomu bouří, musí odejít. Jen v Los Angeles to v poslední době byli dva renomovaní šéfredaktoři, mezi nimi i známý a velmi respektovaný Dean Baquet.

starými vydavateli panuje přesvědčení, že lepší by byli investoři z jiných oborů než z lokálních novin. Zatím jednání o  prodeji zastavil mnichovský soud, který vynesl 14. května rozsudek, podle něhož takovýto prodej musí být podle vnitřní ústavy majitelů schválen jednohlasně všemi, a  to jsou rodiny Dürrmeierů, Schwingensteinů, von Seidleinů a Friedmannů, přičemž poslední z rodin je proti.

Janečkův omyl Právě na tuto situaci reagoval v Německu nejprve renomovaný týdeník Die Zeit článkem s  názvem Dostane se čtvrtá velmoc na buben? a na tento text vzápětí zase byla odezva v Süddeutsche Zeitung od filozofa a sociologa Jürgena Habermase (viz Respekt č. 23/07). Připomeňme si: filozof tvrdí, že média, zvláště tisk, nejsou obyčejným zbožím, protože toto zboží preference svých odběratelů nejen uspokojuje, ale současně přetváří i mění. Tam, kde jde jen o to plošně získat pozornost publika, aby mohla být prodána zadavatelům reklamy, dochází k  hluboké kulturně-politické škodě. Proto nelze souhlasit ani s tím, co napsal ředitel ČT Jiří Janeček na serveru Aktuálně.cz, že televize veřejné služby má smysl jen tehdy, když je televizí sledovanou, proto musí pořady přitáhnout i méně náročné diváky. Jürgen Habermas se odvolává na klíčové studie o  fungování komunikace, které zjistily, že kvalitní média sehrávají nezastupitelnou roli v politické komunikaci. Politická veřejnost totiž působí jako

te řediteli). Zároveň rostou tendence k  podpoře náboženských a politických ideologií. Nikdy už předem nevíme, co přemíra informací v medialitě jako specifické formě přenosu způsobí. Viz Německo, kde právě medialita způsobila druhé vítězství Gerharda Schrödera 22. září 2002 ve volbách. Všechny průzkumy ukazovaly ještě čtyři měsíce před volbami na vítězství CDU/CSU, velká média (RTL a ProsiebenSat1) byla rovněž na straně pravicové koalice, ale medialita se díky povodním a kancléřově vztahu k  zásahu v  Iráku přelila na druhou stranu. Tyto informace byly víc sexy, jak se dnes říká, a zastínily kontext, medialita se přes něj přelila. Žijeme v  době, kdy veřejný prostor je plný účelových prohlášení politiků v  jazyce ptydepe, „blem blem“ řečí PR agentur sledujících výhradně zájmy svých klientů, vyjádření exhibicionistů, kteří pracují s  ekonomikou pozornosti, na druhé straně jsme obklopeni přesným jazykem vědců, kteří se snaží o komplexnost, ale jsou těžko srozumitelní, a naopak výkřiky bulváru, který události redukuje na emoce. Sjednocující rozhraní, které má veřejnoprávní televize jako nejpodstatnější základ veřejné služby vytvářet (zvlášť u nás, kde prestižní, tzv. těžká média neexistují), má spočívat v tom, že všechny tyto „jazyky“, které hlasitě zaplňují veřejný prostor, překládá do přirozené řeči. Simulovaným světům strhává masky. Ve skutečnosti to znamená, že demaskuje umělý jazyk politiků a  PR agentur, poukazuje na nelogičnost a  falešnost výroků exhibicionistů a odhaluje pravý smysl jejich jednání, únosným způsobem redukuje řeč vědců a naopak výkřiky bulváru

Fronta na noviny Kvůli této skutečnosti ale zase odcházejí z branže investoři z  Wall Street: prodávají akcie a  situace se znovu mění. Šance mají jak privátní investoři, tak staří mediální baroni jako právě Murdoch. „Na noviny se teď čeká ve frontě,“ napsal Der Spiegel. A mezi zájemci podle amerických zdrojů jsou legendární podnikatelé typu Jacka Welche (dříve General Electric), Davida Geffena (spoluzakladatel filmového studia Dream Works), Eliho Broada (makléř) či Mr. Burklea (který vlastní několik obchodních sítí). Jak to dopadne s Wall Street Journalem, zatím nikdo neví, ale proti prodeji Murdochovi po zkušenostech, které mají novináři z The Times a New York Post, se postavili i odboráři. Jejich šéf Steven Yont řekl: „Já hledám skutečně bohaté lidi, kteří ale mají čisté svědomí.“ Seznam možných majitelů sestavili odboráři společně s reportéry tohoto listu. Podle nich privátní investoři mají více trpělivosti a větší společenskou odpovědnost než akcionáři, kteří se řídí jen čtvrtletními výsledky výnosů. Vstoupí-li do hry muži Murdochova typu, začnou noviny využívat ke svým politickým cílům. Vstoupí-li však do hry privátní investoři, je velmi pravděpodobné, že se dlouho s malými zisky rovněž nespokojí, a navíc budou noviny využívat ve prospěch svého byznysu. K podobným pohybům dochází i v sousedním Německu, kam většinou všechny trendy přejdou z  USA nejrychleji. Poslední zpráva hovoří o  tom, že se jedná o koupi dalších akcií nejprestižnějších tamějších novin Süddeutsche Zeitung regionálním Südwestdeutsche Medien Holding, který má v tomto rodinném vydavatelství již od roku 2002 podíl 18,75 procenta. Zatím se zdá, že jde jen o peníze. Ti, kdo svůj podíl chtějí prodat, požadují za jedno procento deset milionů eur a  SWHM, který drží předkupní právo, je ochotný za jedno procento zaplatit jen 7,5 milionu. Tato společnost sice přinesla do vydavatelství 150 milionů eur, ale na sanování stavu vydavatelství to nestačilo. Předkupní právo pro holding se všem starým majitelům (ti drží také po 18,75 procenta akcií) dnes nelíbí, protože noví podílníci poměřují náklady na vydávání celostátního deníku měřítky regionálních redakcí a to by poškodilo prestiž novin. V redakci i mezi

Veřejný zájem? To je moje hobby. (Rupert Murdoch na mediálním summitu 2007 v New Yorku) foto isifa image service zprostředkovatel mezi diskurzem politiků a neformální debatou potenciálních kvalifikovaných voličů. Podle Jürgena Habermase lze de facto hovořit o tom, že diskurzivně vitální společnost produkuje energii, která je pro její existenci stejně důležitá jako plyn, voda či elektřina, a od demokratického státu vyžaduje, aby i přísun této energie zabezpečil, byť třeba za cenu, že budou muset být dobrá média subvencována. Podle něj platí Adornova kritika kulturního průmyslu, který má být bedlivě sledován, protože „žádná demokracie si nemůže dovolit selhání trhu v mediálním sektoru“. A náš mediální trh selhal. Ze stejných důvodů podle mediálních teoretiků i  veřejnoprávní televize v  současné demokracii hraje nezastupitelnou roli, protože vytváří to, čemu sociologové říkají sjednocující rozhraní.

Anička, krůta a hodnoty Ještě v druhé polovině minulého století se věřilo, že média představují zprostředkující prostředí. Dnes hovoříme spíše o medialitě jako specifické formě přenosu (média jsou jen jejím nosičem), která je zcela autonomní a chová se podle vlastních těžko vysledovatelných pravidel: blíží se pravidlům teorie her. Medialita se chová jako plazma: pravidla neustále mění, pulzuje, přelévá se, na jedné straně se snaží o komplexnost a na druhé straně vše razantně redukuje: jednou se zajímá o Aničku, podruhé o zákeřný virus, který zabil krůtu. Konkrétních informací neustále přibývá, ale už nelze nijak uhlídat, jak se s  těmito fakty zachází, protože se rozpadla hierarchie hodnot: informace jsou využívány zcela nahodile a  libovolně. Slouží nejen k  budování, ale také k  ničení, podporují nejen dobro, ale i zlo či pouze soukromé zájmy jedinců, kteří mají snadný přístup do médií (vzpomeňme na pořad Vladimíra Železného Volej-

dává do pravdivých kontextů a poukazuje na skryté souvislosti závažných událostí.

Událost jako opereta Díky této činnosti se řádně fungující veřejnoprávní televize výrazným způsobem podílí na zachování a formování identity občanů. Jenže, aby tuto veřejnou službu mohla vykonávat, musí být od politického provozu (v našem případě parlamentu) co nejvíce oddělena a zároveň silně dotována (od občanů pomocí poplatků a i od státu pomocí přidělené reklamy či přímo, jako je tomu např. ve Francii): skutečné informace jsou velmi drahé. Politici by si proto měli uvědomit to, co artikulovali mediální teoretici: Dnešní média nejsou zakalkulovatelná, v  běžném smyslu kontrolovatelná a ovladatelná. Nejsou ničím, co je k dispozici, ale především tím, co samo disponuje, vytváří podmínky a stanoví požadavky, jak je s nimi možno pracovat. Paradoxně totiž platí, že čím víc si politici média uzurpují, tím víc pracují proti nim, neboť tím, že neplní kontrolní funkci, otevírají větší možnosti pro všechny druhy korupce, což politiku i politiky degraduje a nestimuluje k vyšším výkonům. Snad bychom si mohli dovolit říci: tam, kde přesná řeč byla systematicky desítky let ničena jako u nás, k zahlušení již pouhého náznaku přesného slova stačí jen malé peníze a slabá vůle k moci. Každá událost je proměněna v kýčovitou operetu, v  níž pro ticho, které nutně předchází každému přesnému slovu, není místo. To existuje už jen před modlitbou, kterou jsme ale zapomněli. Možná, že by stačilo, kdybychom si alespoň na tuto zkušenost občas vzpomněli. Za takové situace už však není lhostejnost hříchem, ale trestem. Pane, ty, který všechno čteš, obrať svůj zrak na závazné slovo, jinak jednoho dne budeme mrtví, aniž to víme. Q

RESPEKT 27  V  2. –8. červenec 2007

trendy

29

Jsem sexy?

Tuto otázku si dnes klade Polsko. Je však jen nudným přívěskem Evropy

foto čtk

Viktor Jerofejev (1947) je ruský spisovatel, editor a literární organizátor. Žije v Moskvě, část dětství jako syn diplomata strávil v Paříži. Jeho román Ruská krasavice (česky 1992) byl přeložen do více než 20 jazyků. V roce 1979 byl jedním z autorů a organizátorů samizdatového sborníku Almanach, který mu vynesl zákaz publikování. Koncem 90. let sestavil dnes už slavnou antologii povídek Ruské květy zla (vyšlo ve slovenštině).

K

dyž se mne žena zeptá „Jsem sexy?“, bez přemýšlení jí řeknu, že ano. Jsem tak prostě vychován. Ať se necítí mizerně. Ale v okamžiku, když jí toto ano řeknu, ztrácím o ni zájem. Ba co více, začne mi být protivná. Jistě, můžu se s ní vyspat, ale jen tak, bez velkého nadšení.

Oslepující kráska Líbí se mi ženy, které takovou otázku nekladou. Ta se totiž klade ve třech případech. Je to otázka mladé husičky, která si poprvé v životě namalovala pusu křiklavě červenou rtěnkou a trochu si s ní upatlala i prsty. Je to otázka prostitutky, jakmile se objeví ve dveřích bordelu, nasvícená červeným světlem. Když už se odtrhla od bordelové televize, tak chce ze mne aspoň vyždímat peníze. Anebo, nakonec, je to otázka stárnoucí ženy, která propadne strachu ze stáří. Ví, že ve výstřihu má povadlá ňadra, ale s lítostivým úsměvem je ještě připravena se líbit a zabojovat.

Když si dnes Polsko klade otázku „Jsem sexy?“, čím tedy je? Těžko si ho umím představit s namalovanými rty. Přestože jsem před třiceti lety v úplně jiném historickém kontextu potkával v Polsku ony „panienky“, vůbec nebyly hloupé. Naopak, byly to avantgardní dívky, průkopnice sexuální revoluce se zářivýma očima, které neskrývaly svá přání – a ta přání bývala svůdná. Líbily se mi – vidím, že si protiřečím, ale velice se mi líbily: byly jedničky v líbání, k lecčemu svolily hned napoprvé, popravdě řečeno, byly svolné ke všemu a jako první s veselým mňoukáním vlezly člověku do kalhot. Ale potom, nad ránem, jsme dlouze rozebírali teoretické problémy, přičemž jsme se odvolávali na argumenty současné francouzské filozofie: jaký typ sexu je možno konkrétně považovat za intimnější: orální sex, či soulož? To bylo mladé, rozpálené, bláznivé, odvázané Polsko, k němuž se evidentně hodil jeho zakletý přítel Sovětský svaz. Byl silný, ale nemotorný, hrozivý, ale přitom k smíchu, a Polsko vypadalo na jeho pozadí

jako oslepující kráska, co nosí krátké sukně, tancuje rock, v neděli se po probděné noci modlí v kostele a umírá už jen při pohledu na americkou vlajku.

coval na univerzitě v Los Angeles, všiml jsem si, že Američané vůbec nevidí rozdíl mezi Rusy a Poláky. Což je, pravda, pro všechny zúčastněné trapné.

Hysterická prostitutka

Ošklivá stařena

Toto Polsko už dávno neexistuje, protože toto Polsko zformoval idiotský nepřítel, chvástavý ruský „kacap“, a ten shnil, rozpadl se jako nos syfilitika. V boji s nepřáteli ztrácelo Polsko svobodu a duši, ztratilo množství krve – ale teď ho čeká boj se sebou samým. Tato válka, pro mnohé nečekaná, bude mnohem vážnější než všechny předešlé. Polsko je postiženo zvláštním druhem sovětismu, poté co sovětismus zmizel. Zrodil se a zmohutněl buranský, vulgární typ Poláka – někteří mí polští přátelé předpovídali jeho zrod už v sedmdesátých letech, což znamená, že Poláci mají proroky. Cosi podobného existovalo i v sovětském Rusku. Až po Stalinově smrti, už za Chruščova se zformovalo monstrum – sovětský člověk: předrevoluční způsoby sice ještě dokázaly přežít gulagy, ale potom podle genetických zákonů bytí vymřely. Druhé Polsko je jako prostitutka, která se ptá: „Jsem sexy?“ Bydlí dodnes v berlínských bordelech. To jsou ženy, které z nejrůznějších důvodů vyrazily na Západ a ocitly se na dně. Když je srovnám s dnešními ukrajinskými prostitutkami, jež vytlačují polské kolegyně z těch samých bordelů, řekl bych, že je mezi nimi citelný rozdíl. Ukrajinské prostitutky necítí při práci žádné výčitky svědomí, ke své činnosti mají jednoduchý vztah. Naopak, polská prostitutka má zapálenou, zmrzačenou duši. Je to taková poloevropská duše. Duše na křižovatce. Je plná mravní hysterie. Chtivá peněz, vypočítavá, ale nedaří se jí, nepřirozeně se směje a hned se rozpláče. Umíte si představit, jak může být „sexy“? Pro starou Evropu vypadá téměř jako provinční Asijka, ukrajinským prostitutkám připadá ujetá. „Nebude ze psa slanina, ani z  Polska cizina“ – heslo sovětských turistů mi už dnes v  historické perspektivě nepřipadá tak hloupé, jak se mi zdálo kdysi. A to ani nemluvím o tom, že Poláci jsou jediný národ, který dokáže pít vodku rovnocenně s Rusy, a poté se ještě pokouší o zpěv. Když jsem trochu pra-

Dnešní Polsko se ale zřejmě, aspoň podle mne, ze všeho nejvíce podobá třetímu typu žen, které se ptají: „Jsem sexy?“ Tuto ženu, jak už jsem řekl, přepadl strach. A rozpaky. Nikdy by ji nenapadlo, že bude jednou taková. Ani já jsem si to nikdy nemyslel. Nejde o to, že zestárla. Jde o to, že zestárla tak ošklivě. Existují takové ženy bez věku – je s nimi nuda. Jsou nedůvěřivé. Polsko se stalo nudným přívěskem Evropy. Předtím mělo pozitivní nedůvěru k  Rusům. Typickým nedůvěřivcem byl v Polsku sedlák. Na každém kroku nadával „zkurvysynům“. Rozveseloval mne. Ale dnes si myslím, že tento typ je pramenem současné bídy. Vesnická umanutost, myslivecká vášeň, neláska k  moudrým lidem a  nekonečná láska k  církvi – tak jako v Sovětském svazu láska ke komunistické straně, to vše se teď změnilo na politickou zástavu. Jakmile zemřeli Wojtyła, Miłosz a Lem, vše se převrátilo jako v divadle. Olysalé hlavy se lstivými úsměšky, starými jizvami nacionalismu a  antisemitismu a s provinčním mesianismem začaly završovat osudy Poláků. Polsko se změnilo na plytkou karikaturu Orwellových románů. Morálka, spravedlnost, pořádek jsou postaveny na hlavu. Evropa mlčí: polského nacionalismu se bojí méně než polského instalatéra. A pozice polské inteligence se stala pozicí stárnoucí dámy. Je tady skandál, ale na odpor vůči němu není dost síly, protože za léta svobody zničila inteligenci ta nejbanálnější konzumní společnost. Za co přišel takový trest? Existuje stará sovětská anekdota. bývalý polský komunistický vůdce Gomułka chce od Chruščova, aby dovolil otevřít Polákům hranice. „Dej pokoj! To chceš, abychom tady zůstali sami?“ Ten vtip je trochu sexuální. Homosexuální. Každá autoritářská či k autoritářství spějící moc se stává homosexuální. A to i tehdy, když bojuje proti homosexualitě. Že by to byla budoucnost Polska? Řekni, bratříčku: „Jsem sexy?“ To už je Q cesta k incestu.

Bože, v jakých časech to žijeme

Těch vražd a hrůz, co o nich denně čteme v tisku Umberto Eco (1932) je estetik, historik umění, sémiotik a romanopisec, jeden z nejvýznamnějších představitelů postmoderny a avantgardy. Je profesorem na univerzitě v Bologni. Česky mu vyšly romány Jméno růže, Foucaultovo kyvadlo, Ostrov včerejšího dne, Baudolino, Tajemný plamen královny Loany a výbor z esejů Skeptikové a těšitelé a další knihy. foto profimedia.cz / afp

že je to dareba bez skrupulí a nepochybně ji zneuctí, a potom se spokojeně jako dobrý táta vydal za obchody. Mezitím, jelikož manžel je daleko, jistý Egidi, gigolo bez zábran, chodí utěšovat paní Menniniovou, stane se jejím milencem a zabydlí se u ní, a  když se manžel vrátí z  cest, společně ho zabijí. Obviňují z vraždy kdovíkoho, na pohřbu srdceryvně pláčou, ale Menniniho syn podvod odhalí, vrátí se ze stipendia z ciziny, zabije Egidiho, a nedosti na tom, poté i matku. Zachránit se ho nakonec pokouší sestra, která křivě svědčí před vyšetřovatelem. To jsou mi věci, to jsou mi věci, vzdychá pán. A paní Medi di Molfetta? Manžel ji opustí a ona ví, jak moc visí na jejich dětech, tak mu je z  pomsty zabije. „Už není náboženství, kdepak uřezat si koule manželce na just, tato věru zabila krev své krve, aby rozzlobila manžela,“ lamentuje můj soused, „co je to za matky? Já tvrdím, že to je důsledek vlivu televize a těch násilných komunistických programů.“

Povedená rodinka

S

edím ve vlaku, čtu noviny a najednou pán, který sedí vedle mne, začne debatu: „Co říkáte, v  jakých časech to žijeme? Jistě jste se v novinách dočetli i o tom chlapovi, co zabil těhotnou manželku. A o těch dvou, co před několika měsíci vyvraždili celou rodinu sousedů jen proto, že si poněkud hlasitěji pouštěli rádio. A  o  té rumunské prostitutce, která píchla deštníkem do oka jiné děvče při obyčejné hádce. A o tom, kolik matek v posledním čase zabilo své děti. A o otci, který zabil dceru (škoda mluvit, cizinec, a navíc muslim), aby jí zabránil vzít si křesťana. A když se trochu vrátíme v čase, vzpo-

mínáte si na to děvče z Novi, které zmasakrovalo matku a malého bratříčka? A na ty, co unesli sousedům dítě a potom ho zabili, protože plakalo? Co je to dnes za svět!?“

Je to ještě horší Upozorním ho, že evidentně neví vše. Kdyby pozorně četl to co já (třeba na internetu), jistě by si všiml, že jeho seznam masakrů není kompletní. Četl o příběhu z Piacenzy? Jistý Mennini se chtěl zavděčit někomu, kdo mu měl zaručit úspěch v podnikání, a tomuto člověku svěřil dceru, byť dobře věděl,

Nastartuji se. Pán zřejmě nečetl příběh Croniho di Saturnia, jenž nejprve, nevím, zda-li kvůli dědictví, či něčemu jinému, uřeže varlata otci. Potom – jelikož nechce děti, neboť ví, co sám provedl svému otci a jak to poznamenalo jejich vztahy – přinutí manželku k potratu a sám sní všechna sotva narozená nebožátka. Můj soused na to: „Možná patřil k nějaké satanistické sektě, možná jako mladík házel kameny na dálnici a možná ho ve vesnici všichni považovali za slušného člověka. Jak říkám, v  novinách, které právě čtete, vychvalují potraty a manželství mezi transvestity.“ Jenže, pokračuji, nezapomínejte, že většina sexuálních deliktů se páchá přímo v  rodinném kruhu. A  možná jste už slyšel o  jistém pánovi

Laiovi di Battipagliovi, jehož zavraždil jeho vlastní syn, vzal si jeho manželku a ta, když už nemohla tuto situaci snést, spáchala sebevraždu. A nedaleko odtud, v  sousedním městečku, jistí bratři Teistové nejdříve zabili svého nevlastního bratra, poté se jeden z nich stal milencem manželky toho druhého, a ten ze msty zabil jeho děti, ugriloval je a dal mu je sníst. Nešťastný otec ukousával z Big Maca, netuše, co vlastně žvýká.

Lidožrouti Bože, bože, řekne můj spolubesedník. A byli to Italové, či cizinci? Ne, vysvětluji, trochu jsem pozměnil jména a místa. Všichni byli Řekové a jejich příběhy jsem nečetl v novinách, ale ve slovníku mytologie. Pan Mennini byl Agamemnon, jenž obětoval dceru, aby si zajistil úspěch v trojské válce, mladý Egidi, jenž ho potom zabil, je Aigisthos a věrolomná manželka byla Klytaimestra, kterou poté zabil její syn Orestes. Paní Medi byla Medea, pan Croni pak Kronos, pro Římany Saturn, pan Lai představoval Laia, jehož zabil jeho syn Oidipus. Manželka, jež spáchala incest, byla Iokaste, a nakonec bratři Tiestové: své děti pozřel Thyestes a předložil mu je na hostině jeho bratr Átreus. Toto jsou základní mýty naší civilizace, nejen sňatek Kadma a Harmonie. O těchto příbězích se v tehdejších dobách napsala tragédie či báseň jen občas, zatímco dnes noviny pasou po každé krvavé historce a  zaplní jí dvě tři stránky. Srovnejme si v hlavě, že dnes nás je šest miliard, kdežto tehdy populace známého světa čítala několik desítek milionů, takže proporčně se tehdy lidé mlátili a zabíjeli více než my dnes. Tedy myšleno v běžném životě, vyjma válek. A možná byl Agamemnon dokonce horší, než je George W. Bush.Q © L’Espresso /The New York Times Syndicate

30

2.–8. červenec 2007  V  RESPEKT 27

polemika

Má se ještě vyhazovat z práce kvůli minulosti? Bývalý člen Lidových milicí František Lambert zastává vysokou funkci v České televizi. Přední český sociolog Ivo Možný si myslí, že to je v pořádku a že je třeba už konečně přestat s kádrováním lidí podle jejich minulosti. Komentátor Respektu má jiný názor.

Ivo Možný: Pomalu ve mně roste nepříjem-

ný dojem ze série  vyhazovů anebo tlaku na  vyhazovy z práce či odborné pozice pro kompromitující skutky, kterých se lidé dopustili před dvaceti, třiceti i čtyřiceti lety a které se dnes stávají podmětem jejich ostrakizace.  Jde samozřejmě o spolupráci s StB a členství v Lidových milicích za starého režimu, zejména  v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. (Ti, co se namočili dříve, jsou už vesměs v  penzi.) Připomněl mi to i  nedávný editorial týdeníku Respekt, kde mimo jiné stálo:  „V České televizi i nadále vesele pracuje zástupce někdejší ozbrojené složky komunistické strany František Lambert.“ Nedávno měla (myslím)  Orientace LN  dobrý článek o tom, jak se vyrovnávala s fízly a kolaboranty starého Rakouska-Uherska první republika. Autor s podivem a ironií konstatuje, že – při svých vysokých aspiracích na mravnost – ona vůbec! – a  tu je to: jako by mravnost spočívala nikoli v  tom,  co dělám já, nýbrž v  tom, jak horlivě pronásleduji cizí nemravnost. Po čtyřicet let jsme byli učeni nekompromisní nenávisti jakožto nové  morálce. Celou tu dobu moudré  vědění o břevnu v oku svém, ke kterému se naše kultura dopracovala po tisíci letech trpkými zkušenostmi, nebylo nikde slyšet. Milosrdenství upadlo v opovržení. Takže není divu, že teď  praktikujeme, co jsme vstřebávali už jako pionýři (a také doma od rodičů, kteří už jako pionýři…). Umění odpouštět nás nikdo nenaučil. Tíživé dědictví starého režimu nespočívá v tom, o  čem víme, že je to jeho dědictví, nýbrž v  tom, čemu se v sociologii říká tacid assumptions, zamlčené předpoklady, které nedokážeme reflektovat. Nikdo se nepozastavil nad nespravedlností, s níž byl vyhozen kompetentní ředitel kriminologického ústavu proto, že snad jako vojenské ucho  před čtyřiceti lety podepsal spolupráci s StB. Nejde o to, že asi ne. Kdyby stokrát ano, je nemravné dnes ho za to profesně likvidovat. Kdyby ve svých devatenácti spáchal vraždu, má ji dnes promlčenou. A  vyměňovat ekonomického ředitele televize za to, že před dvaceti lety vstoupil do Lidových milicí! Nejde o to, že v osmdesátých letech už vnímaných jako prázdná šaškárna samými milicionáři, kteří byli všechno jiné než úderná pěst dělnické třídy; i kdyby jí stokrát byli, důležité přece je, jaký on je dnes, po dvaceti letech od té doby, ekonomický ředitel! A  vy byste dokonce chtěl, aby ho vykopli úplně. Nenapadá vás, že on si možná polepší u soukromé firmy a Česká televize zpláče?  Profesní likvidace je mocná zbraň v  politice a  pokušení nahradit kritérium meritorního výkonu ideologickým kritériem je oslnivé a povznášející. A také praktické. Pomalu zapadá za obzor moje generace, které pozorovala jízlivě, jak si nový establishment po vpádu Rusů

začíná právě tímto způsobem kopat hrob: oni nemohli budovat své podniky a instituce z nejlepších profesionálů, nýbrž jen z těch, kteří byli ve straně. A byl to čím dál ubožejší výběr, i když někteří do partaje opravdu vstupovali s  odporem, aby mohli podržet svůj obor.   Brzy tomu bude čtyřicet let!  Zase se mi nelíbí duch doby;  cítím ve vzduchu smrádek, který mi něco připomíná… Ale nemohl bych být už jízlivý. Nebo se mýlím? Poznámka na závěr: Ne, sám jsem jim to nikdy nepodepsal a v LM jsem nebyl ani omylem. Ale pravda, o třech svých věrných kamarádech jsem se po roce 89 dozvěděl, že je zlomili. Dva byli zřejmě

Proč se stal milicionářem? A má nás to dnes zajímat? (František Lambert) foto günter bartoš

Bohužel kvůli prostoru nemohu plně reagovat na větu, že „on si možná polepší u  soukromé firmy a Česká televize zpláče“. Pan Lambert v  ČT neprojevil žádnou přednost, pro kterou by ho byla škoda. Rozpočet zlepšil díky razantním škrtům tam, kde jsou nejméně potřeba – v  kvalitě programu. Teď přeskočme do té obecnější roviny – vidím problém u  lidí, kteří ochotně a  vědo-

Ivo Možný

Erik Tabery

profesor sociologie a sociální filozofie

redaktor Respektu

Nejde o to, že v 80. letech už byli milicionáři všechno jiné než úderná pěst dělnické třídy; i kdyby jí stokrát byli, důležité přece je, jaký on je dnes!

Problém je u lidí, kteří ochotně a vědomě kolaborovali s totalitním systémem a dnes zastávají posty, jež ovlivňují i nás ostatní. A co víc, neprojevili byť minimální pokání.

nasazeni i na mne. Jsou to pořád mí přátelé, slušní chlapi. Život je vždycky složitější, než se člověku na počátku zdá.    

mě kolaborovali s totalitním systémem a dnes zastávají posty, jež ovlivňují i nás ostatní. A co víc, neprojevili byť minimální pokání. Zřejmě by člověk nic nenadělal a ani se nesnažil nic dělat s tím, že bývalý člen Lidových milicí někde dělá účetního. Pakliže ale hovoříme o  lidech v  tajných službách či u policie, je tu už vážná potíž. Bývalí agenti StB či rozvědčíci i  nadále udržují čilé kontakty, mnohdy dokonce spolupracují, protože toho jeden na druhého hodně vědí. To pak může být nebezpečné. Mimochodem, takto se spojil plánovač vraždy a  bývalý agent komunistické rozvědky Karel Srba se  šéfem poradců někdejšího premiéra Miloše Zemana a bývalým komunistickým pohlavárem Miroslavem Šloufem. Ke svým akcím, které stály státní rozpočet nemalé peníze a kredit, využívali zase bývalé služebníky totalitního režimu. Je mnohdy nesmírně těžké najít, co kdo kde a s kým, proto se stát brání prostřednictvím lustračního zákona. Oproti „učení nenávisti“ minulého režimu je tu zásadní rozdíl – nikdo nikoho nezavírá, netluče a nepronásleduje. Fakt, že Jarek Nohavica donášel StB, sice mrzí, ale formálně se mě to nedotýká, a on si také vesele dál zpívá. Něco jiného je to ale třeba u vámi zmiňovaného ředitele

Erik Tabery:

Váš text odkazuje na dvě roviny – jednu obecnější a  pak na jeden konkrétní případ, který se týká Františka Lamberta. Začnu nejdříve jeho kauzou. Místo v  České televizi měl opustit především proto, že vědomě lhal a dva roky porušoval lustrační zákon, když zatajil, že byl členem Lidových milicí. Pokud by tuto skutečnost uvedl, nemohl by zastávat tak vysoký post, jako je ředitel programu veřejnoprávního média. Jeho případ ale lze použít i v té obecnější rovině. Fakt, že kolaboroval s totalitním režimem, má pochopitelně vliv i na jeho chování. Zvyklý sloužit větší síle, pomáhal vybudovat nekritické schéma televize, kde máte více normalizačních pořadů než těch aktuálně kritických. Zároveň neměl problém se zakazováním nonkonformních dokumentů, které se někdy týkaly komunistické minulosti a někdy politické současnosti. Vím, že se dá namítnout, že v ČT jsou mnohem mladší a stejně zbabělí jedinci, to je ale jiné téma.

kriminologického ústavu, který navíc stejně jako František Lambert svůj prohřešek tajil. Po druhé světové válce vyšel v týdeníku Dnešek článek jednoho čtenáře, jenž rozjímal nad svou odpovědností během nacistické okupace. Nikoho konkrétního neudal, neublížil žádné tváři, kterou by si mohl zhmotnit. Tím ale, že na úřadě pilně plnil úkoly, nikomu v nouzi nepomáhal a mlčel, zlu přispíval k životu. Čtenář na závěr doufá, že mu někdo pomůže porozumět jeho chybě a odpovědnosti. Pro sebe pak přijal rozhodnutí, že už nikdy nesmí zastávat funkci, kde by byť jen minimálně rozhodoval o druhých. Prostě selhal. Ideální lustrační zákon by byl samozřejmě takový, že by žádní lidé, kteří (na rozdíl od zmiňovaného čtenáře aktivně) pomáhali totalitě, nepracovali ve veřejných funkcích. Protože této reflexe ale nejsou schopni, potřebujeme na to zákon.    

Ivo Možný: I mně čachry starých struktur

pijí krev. Ovšem i nových struktur.  Nebylo by tedy lepší  odvolat Lamberta přímo pro  nekompetentnost? Nevím také, bylo-li by opravdu lepší, kdyby Srba kradl a připravoval vraždu v soukromém sektoru,  kam by ho řádná lustrace dávno poslala. Leč k tomu trestu kriminalistovi – s presumpcí viny, po čtyřiceti letech a bez soudu – kde jste, obránci lidských práv? Nemluvte mi o  tom, že lhal – ve všech civilizovaných společnostech má obžalovaný právo zapírat a  při presumpci viny to je víc než pochopitelné, že bude. Pokud jde o  váš pozitivní příklad – bylo by jistě hezké, kdyby všichni, kdo si zadali tím, že pilně o něco usilovali v rámci starého režimu, rezignovali: to by bylo místa pro dříve narozené… ale jen ve státní správě. Lustrační  zákon  je plodem komunismu v tom, že má za veřejný život vlastně jen správu; do ekonomiky a politiky, které jsou nesrovnatelně významnější, nedosahuje. Nerozumíme si. Možná právě pro ten dvougenerační rozdíl. Můj mladší vrstevník Pavel Švanda napsal v Paměti fejetonisty: Zajímavé je, že složitost historické zkušenosti dodnes neotupila řezavé sebevědomí rozhorlených moralistů a karatelů: stále jsi, člověče, přesvědčován, že jsi vinen, protože jsi dosti nebojoval. Anebo jsi bojoval na špatné straně. Nebo jsi bojoval na správné, ale ve špatný čas. Vždycky jsi vinen. Politická provinilost je jakýmsi „prvotním hříchem“ obyvatelů dvacátého století. Uvidíme, říkám si, co bude psát Tabery, Q až i jemu bude přes sedmdesát.

dopisy Zrušte cenzuru, soudruzi! Respekt č. 26/07

Nepravda o Milanu Kunderovi V článku o IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů, který se konal ve dnech 27.–29.června 1967, najdeme úvahu o tom, co přivedlo lidi, jimž byla strana a její politika donedávna svatá, k tomu, aby najednou zaujali kritický postoj. Teze je dokládaná na citaci z projevu Milana Kundery, který se ve svém příspěvku odvolával na Voltairovu větu: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu bránit vaše právo říkat to!“ Za citací je ale poznámka, že tentýž autor ve svazu spisovatelů necelé dva roky před sjezdem hlasoval pro zrušení časopisu Tvář. Ve skutečnosti tomu bylo tak, že o zrušení Tváře rozhodlo na výjezdním zasedání v Brně předsednictvo ÚV KSČ v září roku 1965. Po tomto usnesení byl vyvíjen na ústřední výbor svazu

spisovatelů nátlak (proti Tváři vystoupil ostře i Zdeněk Mlynář, člen právní komise ÚV KSČ, v článku Tváří v tvář politice, Kulturní tvorba č. 45/1965), aby časopis byl zrušen, a stranická skupina výboru (kde byli všichni kromě Miroslava Holuba, který nebyl členem KSČ) se tím zabývala na zasedání v Bratislavě 26. listopadu 1965, kde přes naléhání šéfideologa strany Pavla Ausperga tento návrh pozdě večer při hlasování těsně neprošel. Na zasedání tenkrát volal a na zrušení Tváře naléhal i prezident a ústřední tajemník ÚV KSČ Antonín Novotný. Z mladších členů k překvapení ostatních (jak dnes říká Ivan Klíma) byl pro jen Ladislav Mňačko. Vydávání Tváře pak bylo 16. listopadu na zasedání předsednictva svazu spisovatelů převedeno ze svazu do nakladatelství Čs. spisovatel – tedy pod dogmatického Jana Pilaře –, který okamžitě vyžadoval na redakci vyrovnaný rozpočet, změnu členů redakční rady atd. Protože redakce Tváře na to nemohla přistoupit, stranická propaganda rozšířila, že Tvář

byla zastavena na žádost redakce. Od ledna 1964 do prosince 1965 vyšlo dvacet čísel. Na sjezdu na barbarské zrušení Tváře upozorňovali Petr Kabeš, Jiří Šotola, Zdeněk Urbánek a Václav Havel, který tam zároveň navrhoval, aby mohly skupiny při svazu vydávat své časopisy. Skupina kolem Tváře přišla tehdy s novým titulem Obratník. Tvář pak vycházela zase od roku 1968, kdy vyšla tři čísla, a v roce 1969 vydala sedm čísel, pak byla definitivně zakázána. Karel Hvížďala Tante Olga a Onkel Přemysl Respekt č. 26/07

Planetka č. 48785 S potěšením jsem si  přečetl článek o Přemyslu Pitterovi. Myslím, že čtenáře Respektu potěší, že z iniciativy paní Květy Radvanovské z Červeného

Kostelce a zásluhou dr. Petra Pravce dostala v prosinci 2005 planetka č. 48785, kterou dr. Pravec objevil v září 1997 na observatoři Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově, od Mezinárodní astronomické unie (IAU) jméno Pitter. Podrobnosti včetně výkresu dráhy planetky ve sluneční soustavě lze nalézt na webové adrese: planetky.astro.cz. Z webové stránky vyjímám volný překlad oficiálního zdůvodnění, které nesmí být podle regulí IAU delší než padesát anglických slov: „Český filantrop a pacifista Přemysl Pitter (1895–1976) pečoval o děti bez domova. Během druhé světové války se staral o pronásledované děti. Po válce založil zotavovny, kde se uzdravovaly z útrap české, židovské a německé děti. Je držitelem českých, německých a izraelských ocenění, jeho sté jubileum bylo vyhlášeno UNESCO jako světové kulturní výročí.“ Jiří Grygar, Praha

RESPEKT 27  V  2.–8. červenec 2007

jednatřicítka

respekt před 10 lety

31

mimochodem

ve hvězdách

Velký den

Radar

„Prvního července zažije české zdravotnictví opět velký den. Po devíti měsících odchází z  ministerstva autor chystané zdravotnické reformy, tajemník Miroslav Macek, tentýž den má VZP ukončit čtyři roky trvající diskuse o  novém ceníku lékařských výkonů a konečně, ministr Stráský má oznámit jména padesáti nemocnic, které mají být zrušeny. A i když stále není úplně jasné, jak všechno dopadne (lékaři se s pojišťovnou na novém ceníku ještě nedohodli, a zda najde Jan Stráský dost odvahy k rušení nemocnic, ví jen on sám), nemůže být pochyb, že počátek července naznačí, jaká budoucnost čeká české zdravotnictví,“ psal Respekt v komentáři Krok vpřed, dva zpátky před deseti lety. „To nejdůležitější by se pak měli dozvědět i pacienti: totiž na jak kvalitní péči budou v příštích letech odkázáni,“ pokračoval. Vláda tehdy slíbila nemocnicím tři miliardy ze státní kasy na zaplacení dluhů za léky, na oplátku ale chtěla od ministra zdravotnictví seznam nemocnic a oddělení špitálů, které bude možné zrušit. Zaznívala emotivní slova politiků – např. tehdejší poslankyně Emmerová vyhrožovala, že „rušení nemocnic nás bude stát řadu mrtvol“. Bílá lobby se ještě více semkla, veřejné mínění bylo také proti a tehdejší ministr nakonec odvahu vzdorovat a  učinit nepopulární kroky nenašel. Zdravotnictví se opět dostalo do slepé uličky a  motalo se v ní i další roky pod taktovkou střídajících se ministrů a ministryň – peníze nutné ke změnám, aby se zdravotnictví mohlo stát „uživatelsky přívětivým“, se dále bez užitku vydávaly za zbytečnou péči, za udržování nepotřebných postelí, za vyhozené léky... Ke změně došlo, když nemocnice přešly pod kraje, a ty musely začít konat – ztrátové a nevyužité špitály se prodávají, velké mění v  obchodní společnosti. A  budeme také s napětím čekat, zda se naplní „velký třesk“ ve zdravotnictví slibovaný reformátory v čele se současným ministrem Julínkem.

Ale ne, nebojte se, nebude to o radarové základně v  Brdech. Bude to o  jedné mé velice dávné přísaze, kterou jsem se teď rozhodl porušit. Během mé vojenské základní služby mě zastihlo to, čemu se dnes říká karibská krize. Vypadalo to hodně zle, studená válka se chystala přerůst v horkou a Československo bylo nárazníkovou zónou, která nemá šanci přežít první úder. A tak se kterési říjnové noci v roce 1962 protiletadlový pluk zvedl a přemístil do palpostu, tedy do palebného postavení. Sloužil jsem tam jako operátor radiolokátoru, což byl veliký skříňák se směrovou anténou, konkávním radarovým zrcadlem. Celé dny jsem vysedával u  kulaté obrazovky, na níž se otáčela zelená virtuální ručička. V  palebném postavení jsem se však u „ciferníku“ střídal s velitelem lokátoru (sympatickým vysokoškolským absíkem) a taky s mechanikem radaru, protože jsme museli bdít i celé noci. Však po několika dnech a nocích napětí opadlo. Podplukas, který měl řídit náš útok na americké bojové letectvo, nám přišel o  půl čtvrté ráno oznámit, že třetí světová byla odvolána. Byl už trochu pod parou a  vyzval absíka, mechanika a  mě, abychom to šli oslavit. Nechápali jsme, proč si vybral právě nás, ale čekal tam s rozsvícenou baterkou, a tak jsme zamkli slona (tak jsme říkali lokátoru) a proplétali se mezi protiletadlovými kanony až na kraj vesnice, kde stála sympatická hospůdka. Hospodský spal v prvním poschodí a živě si pamatuju, jak jsme se všichni čtyři strefovali do jeho oken kamínky. Kombinovali jsme pak pivo s  rumem a dozvěděli se, proč se nám dostalo té cti. Ale chtěl bych teď zdůraznit, že to byly tenkrát velice zvláštní okolnosti a za těch se přihází moc zvláštní věci. Náš podplukas především ocenil „rychlé a moudré Chruščovovo rozhodnutí, které v těchto hodinách zabránilo světové válce“. A pak přišlo to hlavní: vyprávěl nám o  tom, jak on sám musel v  daleko horší situaci stejně rychle rozhodnout. Stalo se to v roce 1958 na ostrých střelbách v  Kežmaroku. V  noci ho vzbudil velitel lokátoru, že radar zachytil něco hodně divného, co mělo na obrazovce podobu jakéhosi písmene z nějaké podivné abecedy. A  pak uviděli na tmavé obloze svítící bod, který se rychle přibližoval. A pak jim to přeletělo nad hlavami a podplukovník pochopil, že jsou to tihle, no ufoni. „Musel jsem okamžitě reagovat. Měl jsem dát rozkaz k  sestřelení, ale rozhodl jsem nestřílet. A  stejně jako Chruščov zabránil dnes válce, když se rozhodl nezaútočit, já tenkrát zabránil kosmickému konfliktu. Byli jsme u toho taky čtyři, zrovna jako dnes, velitel lokátoru, mechanik, operátor a  já, velitel pluku. Zavázal jsem je přísahou, že o tom nepromluví, protože mou povinností bylo přece nechat každý cizí stroj sestřelit. A toutéž přísahou zavazuju teď i vás.“ Dívali jsme se na něho dost zmateně, ale kombinace piva s rumem je nakloněna jakékoliv přísaze. A  teprve nyní, po pětačtyřiceti letech, jsem se rozhodl zbavit břemene toho tajemství. Ale ne, nebojte se, nezavážu vás teď přísahou.

Respekt 27/97

Vyakčněný až do smrti. foto čtk

Klidné století Václava Černého „Při zpracování případu nakladatelství Vyšehrad V  lednu 1977 se stal jedním z  prvních signavyšla najevo protistátní činnost PhDr.  Václava tářů Charty 77. Tím se mu definitivně uzavřela Černého, vyakčněného profesora Karlovy univer- cesta k  publikačním možnostem i  pedagogické sity v Praze. Po svém vyakčnění v r. 1949 se Čer- činnosti. Nadále psal do „šuplíku“ a do kulturněný scházel se zatčeným Dr. Bedřichem Fučíkem...,“ literárních diskusí se zapojoval pouze v  úzkém píše vyšetřovatel krajské správy StB v Návrhu na kruhu obdobně exkomunikovaných přátel u stolu zatčení z 15. září 1952. v kavárně Slavia. Čím se proslulý romanista, hispanista, boheMimo literárně kritické eseje a překladatelskou mista, komparatista, kritik, editor a literární histo- činnost se Václav Černý především zabýval učením rik, jenž se zabýval středověkou literaturou, baro- filozofa Bergsona o intuici a francouzským persokem, romantismem a moderní světovou i českou nalismem. Pečlivě také sledoval existencialismus a  sepětí této filozofie s  literaturou (díla Sartra, literaturou, v očích lidové moci provinil? Jak zpráva dále uvádí, „vyakčněný Černý, nyní Camuse, Ortena či Bednáře). bez zaměstnání, přijal možnost výdělku pro naklaProfesor Černý se celý život pokládal za levicovédatelství Vyšehrad“. Dobový eufemismus lze pře- ho intelektuála a otázku svobody, svobodného rozložit následovně, Václav Černý byl především voje osobnosti i umělecké tvorby vnímal jako základvinen tím, že přemýšlel svobodně. ní životní nezbytnosti. Přesto tento nesmírně eruNarodil se v roce 1905 kousek od Náchoda. Po dovaný, jazykově vybavený a světa znalý člověk na reálném gymnáziu studoval na lyceu Carnot v Dijo- 1. sjezdu českých spisovatelů v roce 1946 prohlásil: nu, poté češtinu a francouzštinu na FF UK. Jako stře- „Lze připomenout, co o úloze a významu osobnosti doškolský profesor působil na reálkách v Brně, Klad- a její tvořivé jedinečnosti říkají výslovně Lenin a Staně a v Praze, habilitoval se na Ženevské univerzitě. lin. Nejenže ji oba nevidí v kolektivisticky organisoKvůli účasti v  protifašistickém odboji byl kon- vané společnosti zkrácenou a nivelizovanou, zdálo cem války vězněn na Pankráci. Po osvobození Čes- by se naopak, že ji v  ní vidí potencovánu v  účinkoslovenska jeho profesorská i vědecká kariéra gra- cích i právech.“ Jakou roli měla osobnost z pohledu komunistických vůdců, lze opět vyčíst na konci dovala a dostalo se mu i mezinárodního uznání. Avšak v  roce 1951 byl z  univerzity vyhozen, zmíněné zprávy StB. „Navrhuji: aby PhDr. Černý byl o rok později zatčen a obviněn z velezrady. Dobře zatčen, vykonána u něj podrobná domovní prohlídznámou pankráckou věznici pro nedostatek důka- ka a zavedeno proti němu vyšetřování.“ Václav Černý po sobě zanechal nesmazatelnou zů opustil až po smrti K. Gottwalda v roce 1953. Stal se řadovým pracovníkem ČSAV a  v  roce stopu v  dějinách české kultury v  podobě rozsáh1960 objevil v zámecké knihovně v Mladé Vožici dvě lého překladatelského, literárněkritického i komdosud neznámé hry barokního španělského drama- paratistického díla. Navzdory vzdělání, zaujetí pro tika Calderóna de la Barca. To mu navzdory zlost- svobodu a toleranci se ale ani tento velký humanému skřípění zubů tehdejších mocipánů přineslo nista neubránil svodům antisemitismu. Což platí členství v prestižní Královské španělské akademii. i o estébáky zabaveném eseji, v němž hledá kořeny V letech 1968–69 se profesor Černý podílel na současné evropské kultury. tehdejším ideologickém tání. Na chvíli se dokonce Zemřel před dvaceti lety, dva roky předtím, než se mohl vrátit na filozofickou fakultu, odkud byl záhy opět začaly oficiálně vydávat jeho práce. Především nemilosrdně vypoklonkován. Jeho další práce pro- Paměti I–IV se staly společenskými událostmi. to vycházely pouze v samizdatových edicích (např. Jaroslav Formánek Q Petlice) anebo v zahraničí.

jeden den v životě

Jeden den mušketýra Porthose Vyzvánění budíku v  mobilním telefonu mi dnes vůbec nevadilo. Od té doby, co odmaturovala moje starší dcera Kristýna a dosáhla tak de iure dospělosti, bývám už od rána docela v pohodě. I když se z mého středověku vynořují vzpomínky na zkoušku dospělosti, která před lety zakončila strasti, a  především radosti mého středoškolského života. Zavolal jsem kamarádovi, s  nímž jsem ta báječná léta bujarých pitek, snění o umělecké budoucnosti v socialistické realitě našich mladých roků a dobývání dívčích srdcí prožil, abych se ujistil, že naše mušketýrská srdce ještě tepou v romantickém rytmu. Omluvil se, že nemá čas, ať zavolám za půl hodiny. Měl pracovní schůzku. Už jsem pak nevolal, stačilo mi, že jsem ho slyšel. Kdysi mě jako čerstvý občan Francie provázel Paříží po místech, kudy kráčely nejen dějiny, ale

i  Dumasovi hrdinové. V  našem kočovném divadle zkoušíme Tři mušketýry po třiceti letech. Stárnoucí těla každé dopoledne týráme v šermířských soubojích, zpíváme pijácké písně krásné Madlen v její hospodě a  bojujeme s  úlisným kardinálem. Hraju Porthose, toho hromotluka s  dětskou duší a  velkým srdcem. „Chtěl bych vidět tu horu kýt a to moře vína, cos spořádal. A co je pravda na těch tvých historkách, kterými jsi nás častoval, ty chvastoune. Odvahu vyspat se s ženou prokurátora jsi mohl mít jenom ty,“ vzdává mi čest starý d’Artagnan, když Porthos na scéně umírá. Po zkoušce dnes obědvám doma. „Ahoj, tati, spíš?“ vytrhne mě z poledního klimbání mladší dcera Martina vracející se ze školy. „Jdu hrát na klavír, víš, tak abych tě nebudila.“ Skončila jí házenkářská sezona, tak teď dohání své umělecké vzdělávání. „Ještě než začneš, něco ti odrecituju,“ nabízím příspěvek z naší hry o dějinách Velké Moravy a země české. Možná se jí nabízená historická zajímavost bude také jednou hodit. Jde o Karlův most. „Čekalo se na rok i den, který astrologové na přání císaře určili podle nebeských znamení. Slunce stálo v  konjunkci se Saturnem, což byla mimořádně šťastná konstelace hvězd. A co víc, v té době bylo v ascendentu znamení Lva, heraldický symbol království a nebeské zosobnění českého krále. Všechny známé planety stály nad obzorem a  žehnaly slavnostnímu okamžiku. V roce 1357 dne 9. 7. o 5. hodině 31.

minutě položil císař Karel základní kámen kamenného mostu. Bylo po východu slunce a čekalo se na určenou minutu, aby se zachovala magická vzestupná a sestupná řada lichých čísel: 135797531. 1357 rok, 9. 7. den a měsíc, 5.31 hodina a minuty.“ „To bude mít ten most brzo výročí, že jo?“ reaguje překvapený potomek a za chvíli se bytem line hudba kteréhosi z velikánů. Klavíristka přechází z velmi vážné hudby do jazzu a končí směsí zpívaných krylovek. Ještěže při těch písničkách už nemusím zavírat okna jako kdysi, aby to neslyšel domovní či jiný důvěrník. Večer mě v  Luhačovicích čeká Zkrocení zlé ženy. Před odjezdem se  holím. Ke kníru mi přirůstá strniště, ze kterého měla do premiéry vzniknout mušketýrská bradka. Do role otce Baptisty Minola se moc nehodí. Co teď? Odehraju tatínka povedených dcer v mušketýrském! Vycházím z koupelny dobře oholen i naladěn. Porthos jako z románu! „Prosím tě, ohol se, vypadáš jak idiot,“ sekne drápkem žena Eva. I Porthos byl jen voják. „Provedu,“ odvětím zklamaně. Ach, kluci, kde jste? Jeden za všechny, všichni za jednoho! „Jen mušketýr dovede žít, dovede pít, dovede hrát…“ zní mi v uších, když odcházím na odjezd na dnešní představení. Hraju starého páprdu Baptistu Minola. Možná i on býval kdysi mušketýrem. Vladimír Salčák

Q

Jiří Kratochvil Autor je spisovatel. Příští týden píše Petra Hůlová.

32

2.–8. červenec 2007  V  RESPEKT 27

minulý týden

Unikátní osmihodinová operace mozku provedená lékaři motolské nemocnice zbavila epilepsie šestnáctiletou dívku ze Slovenska. V Dyji u Břeclavi utonul třináctiletý plavec. Obec legionářská připomenula občanům, že uplynulo devadesát let od chvíle, kdy se ve vřavě první světové války vítězně utkali českoslovenští legionáři se svými rakouskými krajany ve slavné bitvě u  Zborova. České missky odletěly na Rhodos. Na 42. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary dorazil Danny DeVito. Armáda obklíčila další průmyslový chov drůbeže na Orlickoústecku a vybila hejno 28 tisíc ptáků, v němž byl u několika kuřat diagnostikován virus nebezpečné chřipky H5N1. Práskla rána, třásla se zem, ze střechy padaly tašky – všichni jsme se báli, co se stalo, popsala Vlasta Novotná z  Podražnice u Horšovského Týna první chvíle poté, co na její dům spadla v bouři obrovská stará lípa střežící vedlejší kapličku. Do Česka zamířil Burger King. Policie varovala řidiče, že nárůst cest na dovolené spojený se stoupajícím počtem uzavírek kvůli silničním opravám může na počátku prázdnin způsobit v Česku dopravní kolaps. Město Cheb zakázalo volný pohyb

psů na svém území. Tři mladí brněnští cestovatelé zahynuli při pádu letadla kambodžských vnitrostátních aerolinií poblíž města Sihanoukville. Začala sezona letních výprodejů. Říkám rovnou, že nelze mít daně nízké jako v Rumunsku a výdaje stejně vysoké jako ve Skandinávii, prohlásil ministr financí Miroslav Kalousek, poté co ho vláda pověřila, aby začal pracovat na nové verzi rozpočtu pro rok 2008 zohledňující přání poslanců ODS zavést v Česku nižší daně; Kalousek současně oznámil, že podá demisi, nebude-li mu umožněno sestavit rozpočet se schodkem nižším než tři procenta HDP. Na český trh turistických kanceláří vstoupil Thomas Cook. Nezávislá televize kulturní skupiny www.radios.cz natočila a pověsila na své webové stránky společné vystoupení Ivana Magora Jirouse a  indiánské skupiny Postcommodity v Mutišově u Slavonic. Agentury oznámily, že v Americe se začal prodávat iPhone. Pražská soudkyně Marie Marková zrušila šedesát let starý výnos Národního soudu, kterým byl za údajnou kolaboraci s nacisty odsouzen na patnáct let do vězení tehdejší proslavený podnikatel a král tuzemského obuvnického impéria Jan Antonín Baťa;

soudkyně Marková dala svým rozsudkem za pravdu pozůstalým, kteří poválečný výnos považují za lež vymyšlenou proto, aby tehdejší stát mohl Baťovi ukrást majetek. Prezident republiky Václav Klaus podepsal zákon o zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů. To popírá ústavu, která přece chrání soukromé vlastnictví, komentoval generální ředitel firmy Koh-i-noor Pavel Bohumínský rozsudek pražského soudu, který jeho firmě nařídil vrátit polovinu fabriky a sbírku vzácných obrazů dědicům původního majitele Zikmunda Waldese, kterému jeho majetek ukradli kdysi nacisté, pak komunisté a polistopadové úřady majetek místo návratu rodině raději privatizovaly do cizích rukou; soud teď po třináctiletém procesu rozhodl, že to byl špatný postup. Kupovat kradené zboží má prostě svá rizika; třeba že přijde původní majitel, glosoval rozhodnutí soudu Tomáš Němeček v Hospodářských novinách. Italové koupili IC Banku. Třebíčská radnice odmítla přidělit sedmdesátitisícovou dotaci tamnímu stacionáři pečujícímu o  mentálně postižené s  tím, že peníze potřebuje na malý semafor pro autohřiště pro zdravé děti. Vzhledem k výskytu pta-

čí chřipky na českém území zakázalo Rusko dovoz české drůbeže. Evropská komise vážně upozornila pražskou vládu, že vzhledem k neschopnosti jejího ministerstva pro místní rozvoj sestavit jasný systém a sepsat správné žádosti Česko možná přijde o část ze 780 miliard dotací přichystaných pro ně v  bruselské unijní kase. Čtyřicáté narozeniny oslavil bankomat. Za vytrvalého deště a  s  velkým úspěchem odehrála česká skupina Gipsy.cz své vystoupení na největším světovém hudebním festivalu pod širým nebem v  anglickém Glastonbury. Meteorologové poučili veřejnost, že současné prudké změny počasí z vedra v chlad a zase zpátky mohou velmi potrápit kardiaky, astmatiky a lidi s psychickými problémy. Média přinesla zprávu, že se mezinárodní skupině vědců podařilo identifikovat tisíce let starou mumii mocné vládkyně starého Egypta královny Hatšepsut, jejíž nástupce faraon Thutmose III. udělal svého času všechno pro to, aby ji vymazal z dějin. Obchodní řetězec Tesco začal českým zákazníkům nabízet sud, který sám vychladí pivo. [email protected]

Q

inzerce

Ročník XVIII. Vydavatel: R-PRESSE, spol.  s  r.  o., IČO  61457345. Šéfredaktor: Martin M. Šimečka. Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Erik Tabery. Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání: Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Anneke Hudalla, Ondřej Kundra, Tomáš Pavlíček, Tomáš Sachr, Jaroslav Spurný, Vladimír Ševela, Jáchym Topol. Zahraničí: adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441, fax: 224 930 792 e-mail: [email protected], [email protected] e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected] respekt.cz: www.respekt.cz, www.respekt.eu předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Jiří Sobota. Téma: Jiří Sobota, Petr Třešňák. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Vladimír Karfík, Pavel Klusák, Viktor Šlajchrt, Jan H. Vitvar. Jazyková redakce: Veronika Čiháková, Petra Švehlová. Art director: Mira Antonovič. Grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Martin Pavlík. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Fotoprodukce: Kateřina Malá. Fotografové: Günter Bartoš, Karel Cudlín, Tomki Němec. Respekt.cz: Aleš Balcar, Adam Javůrek, Jaroslav Pašmik. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Iva Pantůčková, Helena Štiková – tel. 224 934 586, fax 226 216 799. Ředitel inzerce: Jan Bezpalec. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 226 216 799. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., Mediaservis s.r.o., PressMedia, spol. s  r. o., CZ  Press, spol. s  r. o. ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: 1. 7. 2007, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.