A. J.Liehm. Názory tak řečeného Dalimila DOKOŘÁN

Autorem předmluvy je Josef Válka (* 1929), český historik a emeritní profesor českých dějin na Masarykově univerzitě v Brně.

Liehm_prebal_tisk.indd 1

A konečně – tuto knihu by měli číst mladí lidé. Je to totiž bystré, poučené, erudované čtení i analýzy, které se tu skládají v jednu z kronik minulého století. Je to dobrý začátek pro každého, kdo by se rád zabýval druhou polovinou minulého století v Československu už bez záští a sentimentu. Zároveň jsou to ale texty ve velké míře stále aktuální a promlouvají k dnešku možná víc, než bychom si přáli. Martin Groman

A.J.Liehm

Antonín J. Liehm (* 1924) je novinář, překladatel a editor. Vystudoval Vysokou školu politickou a sociální, v roce 1945 založil s E. F. Burianem týdeník Kulturní politika, po jeho zákazu v roce 1949 pracoval v ČTK a na ministerstvu zahraničních věcí. V šedesátých letech byl ve vedení Literárních novin, v letech 1968–1969 zastupoval Čs. státní film v Paříži. Poté se rozhodl zůstat v exilu. S Jiřím Pelikánem redigoval emigrační Listy (a také 150 000 slov a Čtení na léto). Vyučoval na univerzitách v Paříži, Filadelfii a Londýně, publikoval v evropském, americkém a exilovém tisku a v roce 1983 založil v Paříži kulturněpolitický časopis Lettre internationale, který vycházel v řadě evropských zemí (také v České republice). V roce 2013 se vrátil do Čech. Mezi jeho nejznámější díla patří mj. Rozhovor, Generace, Ostře sledované filmy, Pražské ideje, Příběhy Miloše Formana, Nejdůležitější umění (s D. Liehmovou), Socialismus s lidskou tváří, Minulost v přítomnosti nebo Psáno na zeď.

Tuto knihu by mohli číst lidé středního věku. Leccos o té době vědí a mohou se tu dozvědět, jaké naděje do nich předešlá generace vkládala. A. J. Liehm své dalimilovské texty píše ke své generaci, ale vlastně varuje tu následující, aby se nedopouštěla stejných chyb. Vzhledem k tomu, že od napsání těchto textů uteklo už také pár let, může se střední generace podívat, jestli nadějím svých otců dostála.

Názory tak řečeného Dalimila

Tuto knihu budou číst hlavně starší a pokročilí. Připomene jim léta, která jsou pro ně zlomová a zásadní. Čeká tu na ně soubor článků, esejů a úvah dnes již legendárního a respektovaného exilového novináře. Vydával je pod pseudonymem Dalimil v letech 1971–1989 převážně v římském časopise Listy. Vyslovuje se v nich k politickému dění ve světě, zvláště pak v Československu a Sovětském svazu, zajímá se o evropské levicové hnutí, ale glosuje také dění kulturní a literární.

A.J.Liehm Názory tak řečeného Dalimila

Kniha je souborem téměř všech článků, esejů a úvah mezinárodně uznávaného a dnes již legendárního exilového novináře A. J. Liehma, které pod pseudonymem Dalimil pravidelně publikoval v letech 1971–1989 převážně v římském exilovém časopise Listy. Ve svých textech se – jako zkušený a nesmírně vzdělaný pozorovatel – s nebývalým přehledem vyslovuje k politickému dění ve světě, v „normalizovaném“ Československu a v Sovětském svazu, zajímá se o evropské levicové hnutí a také glosuje české i evropské kulturní a literární události. Ačkoliv by se mohlo zdát, že Liehmovy názory, postřehy a analýzy jsou nám časově vzdálené, opak je pravdou. Stále vyvolávají aktuální otázky a podněcují diskuze, které se dnešní doby až nebývale týkají.

D O KO Ř Á N

25.11.2013 21:43:44

A. J. Liehm Názory tak řečeného Dalimila © A. J. Liehm Preface © Josef Válka, 2014 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez předchozího písemného svolení nakladatele. Kniha vychází za finanční podpory Ministerstva kultury ČR. Druhé vydání v českém jazyce (první elektronické). Předmluva Josef Válka. Redakce a jmenný rejstřík Jaroslava Jiskrová. Typografie a sazba Miloš Jirsa. Konverze do elektronické verze Tomáš Zeman. Vydalo v roce 2014 nakladatelství Dokořán, s. r. o., Holečkova 9, Praha 5, [email protected], www.dokoran.cz, jako svou 656. publikaci (129. elektronická). ISBN 978-80-7363-597-8

[1]


DOKOŘÁN

Liehm_tisk_1_680n.indd 1

31.10.2013 14:10:43

[3]

A.J.Liehm Názory tak řečeného Dalimila

DOKOŘÁN


31.10.2013 14:10:29

Texty jsou převzaty z elektronického archivu Dušana Havlíčka, autora publikace LISTY v exilu, obsahové analýzy časopisu Listy, který v letech 1971–1989 vydával v Římě Jiří Pelikán. Tuto publikaci v rozsahu 904 stran vydalo v roce 2008 nakladatelství Burian a Tichák v Olomouci.

[5]

J I R KOV I P E L I K Á N OV I , bez něhož by to nebylo


26.7.2013 10:00:55

[7]

Obsah

Z druhého břehu (Josef Válka) ........................................................ 11 Tak daleko, a tak blízko? (AJL) ..................................................... 29 Trochu historie LN, LL, L ......................................................................................... 35 Názory tak řečeného Dalimila Polsko – březen 71 ....................................................................... 43 Co s komunistickou stranou? ................................................... 47 Čína – třetí světová velmoc ........................................................ 52 O emigraci ..................................................................................... 57 O zachování říše ........................................................................... 62 O opozici a „kádárizaci“ ............................................................. 69 Vrátí se Amerika? .......................................................................... 75 Po pěti letech ................................................................................. 79 Vietnam a my................................................................................. 88 Křehká rovnováha ........................................................................ 91 V co doufat? ................................................................................... 94 Porfyrij Petrovič a básník ........................................................... 99 Blízký východ a další změny ...................................................... 103 Po Solženicynově deportaci ...................................................... 107 Konzervativci celého světa… ..................................................... 110 Umění možného ........................................................................... 114 Krize, nebo klid? ........................................................................... 118 Viktoria = vítězství?...................................................................... 124 Kdo to napíše, kdo? ..................................................................... 131 Portugalsko, Helsinky a Československo 1975 ..................... 135 Komunisté mezi sebou? .............................................................. 142 Strašidlo dubčekismu ................................................................. 149


26.7.2013 10:00:55

[8]

Sonnenfeldt a Štemenko ............................................................ 156 Výročí, které se neoslavuje ......................................................... 161 Proč? ................................................................................................ 166 Političtí vězni a veřejné mínění ................................................ 171 Liga proti bolševismu ................................................................. 179 Heslo a cíl: Izolovat ..................................................................... 182 Obrana národa ............................................................................. 188 Chvála nacionalismu .................................................................. 193 Intelektuálové a politika ............................................................ 198 Jaká alternativa?............................................................................ 205 Smrťáci ........................................................................................... 212 60 let ................................................................................................ 215 Co se mohlo dělat jinak? ............................................................ 220 Kolik divizí má papež? ................................................................ 223 O poctivé práci .............................................................................. 228 SALT 2 ............................................................................................ 233 Léto budiž pochváleno ............................................................... 237 Rezignace, nebo radikální řešení? ............................................ 239 Procesy ............................................................................................ 245 Léta osmdesátá ............................................................................. 248 Konfrontace ................................................................................... 255 Tito .................................................................................................. 261 Poláci a my – I. ............................................................................. 264 Poláci a my – II. ............................................................................ 270 Přituhuje ......................................................................................... 275 Polsko a Francie ............................................................................ 280 Odnikud nikam aneb přežívání .............................................. 287 Poláci a my – III. .......................................................................... 291 Mapa ............................................................................................... 296 Finlandizace zemí sovětského bloku? ..................................... 300 Mírové hnutí ................................................................................. 307 Ještě jedno výročí .......................................................................... 310 Jubileum s Hamletem ................................................................ 314 Žít ve snu ....................................................................................... 319 Oběžník .......................................................................................... 322 O socialismu ................................................................................. 328


26.7.2013 10:00:55

[9]

Pomsta buržoazie ........................................................................ 334 Nejubilejně .................................................................................... 339 Psáno v létě .................................................................................... 342 Od Roosevelta k Reaganovi ...................................................... 346 Odchody ......................................................................................... 350 Jak se opakují dějiny? .................................................................. 354 O minulosti .................................................................................. 356 Hypotéza ........................................................................................ 359 Náhrobek ...................................................................................... 363 Co přebývá a čeho se nedostává ............................................... 365 Paranoia ......................................................................................... 369 Martina byla zase (sama) doma ............................................... 373 Šmilauer a Míša ........................................................................... 378 Jaro je ve vzduchu? ....................................................................... 382 Kdyby to nebylo k pláči .............................................................. 384 Po dvaceti letech ........................................................................... 387 O provinčnosti .............................................................................. 391 Impérium, společenství národů, Řecko…? ............................ 394 Tak nám sesadili Husáka ........................................................... 398 O mrtvolách .................................................................................. 403 Sirotci a fojtíci ............................................................................... 406 Podivný způsob léta .................................................................... 410 Něco tu chybí ................................................................................ 414 Odepsaná země ............................................................................ 417 Pat .................................................................................................... 421 Ať žije Gorbačov, viva Dubček ................................................. 426 Provazochodci ............................................................................... 429 Návrat do dějin ............................................................................. 433 Trochu o kultuře Domov a svět ................................................................................ 441 Normalizace Les Lettres françaises .............................................. 453 Hrst literárních poznámek, informací a ovšem Mirákl ...... 460 Relativně vzato aneb deska k narozeninám .......................... 479 Po deseti letech ............................................................................ 481 Šest knížek ..................................................................................... 489


26.7.2013 10:00:55

[ 10 ]

Milan Kundera, český spisovatel .............................................. 500 Magie Škvoreckého a Ripellinova ............................................ 522 Jiná kultura – Biennale 77.......................................................... 530 Zpráva o slavnosti a hostech ..................................................... 539 Nový Vaculík ................................................................................. 541 Hovory emigrantů S Janem Kottem o Shakespearovi a mnohém jiném ........... 549 Günter Grass proti času ............................................................. 572 Dva dny s Viktorem Někrasovem ............................................ 579 Roman Jakobson osmdesátiletý ............................................... 593 Eurokomunismus podle Jeana Elleinsteina .......................... 605 S Tadeuszem Konwickým ......................................................... 612 Hovoří Josef Škvorecký ............................................................... 623 Loučení Srdce Ernsta Fischera ................................................................. 641 Potulný kejklíř .............................................................................. 643 Umřel Adolf Hoffmeister ........................................................... 648 Ferdinand Peroutka .................................................................... 650 Buňa ............................................................................................... 652 Umřel Rosťa Volf .......................................................................... 656 Moravský osud ............................................................................. 657 Ludvíček ......................................................................................... 660 Komunista .................................................................................... 662 Jmenný rejstřík ............................................................................... 667


26.7.2013 10:00:55

[ 11 ]

Z druhého břehu

A. J. Liehm mne požádal o doprovodný text ke knize svých esejů a úvah z doby normalizace, ale nepřál si, abych psal o obsahu knihy ani o autorovi. „Ať si čtenář s mými texty poradí sám,“ řekl. Přál si, abych se pokusil napsat spíše úvahu o „normalizaci“ na základě své osobní zkušenosti. Měl na mysli konfrontaci pohledu na tuto dobu života dvou příslušníků stejné generace a podobného politického myšlení a snažení, z nichž jeden „zůstal doma“ a druhý musel odejít do emigrace. Věděl ovšem, že to v mém případě nebude a nemůže být přestřelka a hádka dvou nepřátel z nesmiřitelných ideologických táborů, a chápu, proč si nezvolil oponenta takového rodu. Diskuze mezi nesmiřitelnými oponenty k ničemu nemohou vést, protože jsou hluší k argumentům protivníka a opakují pouze své ideologické bludy a představy, které pokládají za pravdy. Patříme oba k lidem, kteří se ideologických bludů snažili zbavit a dívat se na svět bez brýlí tohoto „falešného vědomí“. Myslel také na to, že jsem vzděláním a povoláním historik. Ve svých textech se však několikrát dopouští ve vztahu k historii a historikům omylu, na který bych chtěl čtenáře upozornit: soudí totiž, že některé otázky, na které v současnosti není jednoznačná odpověď, jednou vyřeší historikové. Naznačuje, že se k historickému soudu necítí být povolán nebo že pro něj dosud neuzrál čas. To je omyl. Liehm je historikem; kniha, kterou máme před sebou, je kniha historického uvažování a pojednává o historii na vysoké profesionální úrovni. Publicisté Liehmovy úrovně – nebo myslící spisovatelé – jsou legitimními a povolanými historiky své doby. Každý kvalitní publicista, novinář, zpravodaj – pokud pracuje odpovědně –


26.7.2013 10:00:55

[ 12 ]

má možnost plnit příkaz a základní paradigma historiografie: psát pravdivě – na základě vlastní zkušenosti nebo ověřených svědectví o věcech, které se dějí nebo udály. Řada velkých publicistů a reportérů napsala nejlepší dějiny své doby, respektive některých událostí a situací, které prožili. Liehm není pouze komentátorem, nezaujatým pozorovatelem a moralistou, nevyjadřuje pouze své osobní pocity a nálady; má obrovskou zkušenost a znalost světa, jehož dění soustavně sleduje, studuje a analyzuje. Má schopnost a vůli k onomu druhu myšlení a psaní, které pojednává o událostech na základě nejen prožitku, ale i znalostí, pramenů, erudice, na základě „faktů“, které je ovšem třeba kriticky interpretovat se snahou o pravdivost a objektivitu. Okruh znalosti světa a zkušenosti je u Liehma obrovský a je dán jeho jazykovou vybaveností, jeho fanatickým workholismem, jeho nesčetnými osobními kontakty, neustálým pohybem po Evropě a světě – a jeho kulturou. Každý historik si vybírá v nekonečném toku a moři dějin své téma a Liehmovým životním tématem je kultura a politika. A ze světa kultury literatura a film. Kultura je pro Liehma i životním krédem, něčím jako víra a náboženství, je to jeho centrum securitatis, jistot, zatímco politika je zdrojem nejistot a hledání východiska z katastrofálních situací, jakou byla normalizace. Kulturou je pro Liehma především „kultura kultivovaná“, zejména dobrá literatura a hodnotný film. Ale také obecná každodenní kultura života, jazyka, chování, obecná kultura společnosti, kultura publicistiky, médií a kultura politiky. Tuto masovou kulturu chápe v jejím původním smyslu jako „kultivování“ člověka, věří na její ovlivňování výchovou, věří jejím hodnotám, jako jim věřili humanisté. Pokud bych měl pojmenovat životní postoj, k němuž Liehm na své pouti životem dospěl, byl by to asi humanismus evropské kulturní a české národní tradice. Orientace v evropské kultuře ho chrání před kulturním pesimismem a podceňováním české národní kultury. Vždy věděl, že česká kultura je založena na evropských hodnotách a dosáhla vynikajících výsledků, například v šedesátých letech minulého století.


26.7.2013 10:00:55

[ 13 ]

Liehm je sám kulturním tvůrcem. Jeho tvůrčím polem je kulturněpolitická esej jako literární žánr, jehož je mistrem. Jeho eseje, úvahy a glosy v ničem nezastaraly, protože jsou psány jazykem, který neztratil nic ze své svěžesti a svého půvabu. Patří však také k nejvýznamnějším iniciátorům a organizátorům kulturní práce, bez kterých by nebyla kultura možná a nikam by nepronikla. Nevěnoval se pouze psaní a vyučování, nýbrž i organizování kulturních akcí, redigování časopisů, kulturní kritice, sympoziím. Arnošt Lustig ho nazval „ministrem zahraničí“ české kultury. Doma byl v šedesátých letech jednou z profilových kulturních osobností a v této práci pokračoval se stejnou nezdolnou energií a s úspěchem v emigraci. Zde se mu podařila věc, která – pokud vím – nemá v dějinách kulturních aktivit nejen české, ale i evropské emigrace obdobu. Vydupat ze země, založit, redigovat a vydávat v několika zemích a jazycích kulturněpolitickou revui Lettre internationale. Dovedl získat přispěvatele z řad evropské i světové liberální a demokratické intelektuální elity, tj. spisovatelů, filozofů, vědců, publicistů, a uvést do této společnosti československé spisovatele a intelektuály, především ty, kteří doma nesměli publikovat. Jediným kapitálem, který Liehm pro tuto nedocenitelnou práci měl, byl kulturní kapitál české demokratické kultury, umění a literatury šedesátých let. Byl to kapitál, který měl ve svobodném světě velkou váhu. V zahraničí déle než doma. To, že se jeho Lettre – na rozdíl od jiných zemí – po listopadu 1989 v Československu neprosadily, patří k jeho životním zklamáním, ale nic to nemění na evropském významu této jeho nejdůležitější práce, kterou v životě konal. Patřil jsem k šťastlivcům, ke kterým se francouzská verze Lettre v době normalizační kulturní pouště dostala. Také některá čísla Listů, vydávaných v češtině Jiřím Pelikánem, prvním českým poslancem v Evropském parlamentu. Místo mu nabídli Italové, ale reprezentoval tam vlastně Čechy. V Listech jsem se setkával s texty Dalimila, aniž bych věděl, kdo je autorem. Dalimilovy-Liehmovy texty jsou v této knize konečně pohromadě a teprve v souborném vydání mohu obdivovat je-


26.7.2013 10:00:55

[ 14 ]

jich kvalitu a historický i aktuální význam. Po zániku Lettre i Pelikánových Listů Dalimil nezatrpknul a nepřestal doma i v zahraničí publikovat. Stal se předsedou redakční rady a pravidelným přispěvatelem obnovených a doma vydávaných Listů a snaží se podpořit udržení kontinuity a tradice Literárních novin, které patří k tomu, co označujeme za kulturní národní dědictví. Doufejme, že se dočkáme i výborů z jejich skvělé publicistiky. Snad mi Liehm promine, že jsem nesplnil jeho přání a napsal o něm to, co jsem musel jako historik napsat.

* * * Po vítězství odpůrců starého režimu vznikají mezi „vítězi“ (pokud se za vítěze pokládají) obvykle spory. Je to standardní situace v evropských dějinách a také v československých dějinách po každé revoluci. Vítězem nad Rakouskem po třech staletích poroby, tj. neexistence českého státu, byl v revoluci 28. října 1918 zahraniční odboj. Bez diplomatické práce Masarykovy a jeho přátel a bez existence, bojů a potenciální síly legií, které na konci války představovaly armádu středně velkého státu, bez jejich sibiřské epopeje by svobodného Československa nebylo. K Masarykově politické genialitě patří, že zabránil „vyřizování účtů“ mezi vlastenci a Rakušany a mezi Čechy a českými (sudetskými) Němci. Za jeden z největších úspěchů převratu pokládal, že nestál život ani jednoho Němce. Dovedl také navázat na to, čeho Čechové dosáhli za monarchie, a převést do republiky to, co nebylo třeba rušit, například mnoho zákonů, některé až z doby Marie Terezie. A také přenést něco ze staleté lidové úcty k panovníkovi na prezidenta republiky. Také v pětačtyřicátém roce po osvobození Československa z nacistické okupace spojeneckými armádami přejímal moc v obnovené republice zahraniční odboj. Benešovi se znovu podařilo prosadit kontinuitu československého státu a dosáhnout toho, že jsme se objevili na seznamu vítězných národů. Že se o to zasadila významnou měrou zahraniční vláda a statečný boj československých vojáků na všech frontách druhé světové


26.7.2013 10:00:55

[ 15 ]

války, není pochybnosti. Při formování nové vlády však nebyli do politické hry vůbec přijati představitelé domácího odporu. Vyřizování účtů s Němci a kolaboranty příliš slavnou kapitolou v našich dějinách není. Stát situaci odsunu nezvládl a selhaly i takové morální autority jako intelektuálové a církve. Další převraty se již nekonaly po válkách. Komunistický převrat, který se prezentoval jako dokončení demokratické revoluce, proběhl ještě v poválečném ovzduší a byl stejně tak dílem mezinárodní situace (poválečného rozdělení Evropy, počátků studené války) jako domácí záležitostí. Okupační armády u nás již nebyly. Dnes víme, že to, co se dnes označuje jako „komunistický režim“, tj. diktatura komunistické strany, byl režim zvrhlý a holé neštěstí. Trval čtyřicet let, tj. dvojnásobek doby trvání svobodného a nezávislého Československa, jediného českého státu, u kterého můžeme mluvit o suverenitě. Tuto minulost poúnorový režim zavrhl a hanobil. Náš pokus o změnu totalitního režimu cestou demokratizace a liberalizace po Stalinově smrti, pokus o otevření společnosti, vrcholící v druhé polovině šedesátých let, není v socialistických zemích sovětského bloku výjimkou. Je však výjimečný tím, že to nebylo hnutí svou podstatou ani sociální, ani nacionální, nýbrž demokratické, a že ve společenském a politickém dění hrála důležitou roli kultura a dodejme – i zvláštní česká politická tradice. Československo bylo jedinou zemí sovětského bloku, kde od druhé poloviny devatenáctého století existoval (v rámci habsburské monarchie) ústavní parlamentní systém a liberální svobody, bylo zemí, která odmítla fašismus a která měla ve střední meziválečné Evropě za sebou demokratickou zkušenost. Bez této minulosti jsou šedesátá léta nepochopitelná. Představují „československou zvláštní cestu“ ve střední Evropě a v socialistickém táboře. Nikde jinde se ve své kulturní a demokratické podstatě takové masové hnutí neopakovalo. Liehm tuto skutečnost zná a neustále se k ní vrací. Vede stálý dialog s dějinami střední Evropy a srovnává, váží analogie i rozdíly mezi jednotlivými státy v rámci sovětského impéria.


26.7.2013 10:00:55

[ 16 ]

Demokratizační iluze skončila srpnovou okupací roku 1968, která byla děsivým šokem pro většinu lidí. Je nepochopitelné, jak se zapomíná na srpnový „svatý týden“ – jedinečný masový a lidový odpor neozbrojených davů proti tankům a statisícovým okupačním armádám – a na ukázněnou podporu vlády odvlečené do země pochybného vítěze. V jakési poloemigraci v Paříži v roce 1969 jsem navštěvoval na Sorbonně seminář o baroku, který zde měl profesor Victor Louis Tapié. Velký historik střední Evropy konzervativního ražení, který poznal meziválečné Československo za studijních pobytů. V jednom z rozhovorů o invazi a okupaci mi řekl: „Vždy jsem pokládal rozbití habsburské monarchie za chybu, ale po tom, co jste jako národ dokázali po sovětské srpnové invazi, jsem poznal, že na svůj samostatný stát máte právo a že Masarykovo řešení bylo správné.“ Jen málo národů prokázalo takovou statečnost a takovou věrnost státu jako Češi a Slováci v onom srpnovém svatém týdnu. Pokud by měl existovat vedle osmadvacátého října nějaký další státní svátek Československa a České republiky, měl by to být onen srpnový týden. Odvlečená vláda a armádní velení takovou odvahu jako lid neměly a po kapitulaci vlády jsme poznali pravdu politiky tehdejšího světa. Velká panychida Palachova pohřbu byla také pohřbem snu o demokratizaci a svobodě v rámci tohoto světa. Režim, který se pod tvrdým sovětským nátlakem zformoval po změně stranického vedení a čistkách roku 1970, pak trval dvacet let. Stejnou dobu jako první Masarykova republika. Dostalo se mu absurdního názvu „normalizace“. Název dokazuje naprostou degeneraci politického jazyka totality. Za „normální“ měly být přijaty naprosto nenormální poměry, obnovená diktatura jediné strany řízené zvenčí. Historie se neopakovala jako komedie, i když se režim nemohl vrátit k masovému teroru a popravám první poloviny padesátých let. Znamením jistého pokroku bylo i to, že v době mezi okupací a uzavřením hranic mohlo mnoho lidí odejít do emigrace. Připomínalo mi to „ius emigrandi“, právo emigrovat, které vzniklo v době náboženských válek 16. a 17. století pro ty, kte-


26.7.2013 10:00:55

[ 17 ]

ří nechtěli přijmout zásadu „čí vláda, toho náboženství“. Když byla země znovu uvězněna do ostnatých drátů, bylo i toto právo zrušeno a nahrazeno trestem za ilegální odchod, někdy i trestem smrti při útěku. Ale život za ostnatými dráty nebyl přece jen zcela izolován od ostatního světa. A od domova nebyla izolována ani posrpnová emigrace, protože se izolovat nechtěla. Sovětské impérium bylo nuceno brát ohledy na svobodný svět a přizpůsobovat represivní metody vůči vlastnímu obyvatelstvu politice mírového soužití rozdílných společenských systémů a své stále se zhoršující vnitřní situaci, například tomu, že nedovedlo samo uživit své obyvatelstvo a bylo odkázáno na dovoz potravin. Také ztrácelo dech v hospodářském a technologickém soutěžení, i když popravdě řečeno ekonomika a technologie nejsou tak zcela závislé na politickém režimu, jak soudí ekonomisté. Moskevské centrum dávalo jednotlivým guberniím určitou dávku samosprávy a tím i prostor pro rozdíly v metodách disciplinace obyvatelstva. Velký znalec střední Evropy, maďarský historik Fejtő, píše o komunismech. Československý normalizační režim z nich byl patrně nejstupidnější. Nedovedl si vytvořit žádnou pro svět a národ přijatelnou ideologii a vysvětlení toho, co se stalo. Pro okupaci bylo vynalezeno bezpohlavní a bezobsažné slovo „vstup“ spřátelených armád. Pokus o vysvětlení „krizového období“ v komunistické straně a v Československu, čímž autoři mínili demokratizaci, kterou vtělili do slavného dokumentu Poučení z krizového vývoje, je tak absurdní, že nesnese žádnou kritiku. A přesto se tímto programem strana aspoň v kádrové politice řídila až do svého hořkého konce. Poněvadž režim nemohl popřít, že rozhodující politickou moc měla v době krize strana, musel přiznat, že selhala. A selhala tak, že se v ní prosazoval program kontrarevoluce. Československo tedy mělo světový primát v tom, že komunistická strana, její vedení a většina členstva až na několik věrných selhala a vstoupila na cestu kontrarevoluce. Znamenalo to buď stranu zrušit a vytvořit no-


26.7.2013 10:00:55

[ 18 ]

vou, nebo provést radikální čistku. Bylo rozhodnuto provést čistku, největší masovou prověrku v dějinách komunismu. Byly vyloučeny desetitisíce členů strany a další desetitisíce byly vyškrtnuty. Vyloučení nepostihlo pouze intelektuální elitu strany, ale také – na to nezapomínejme – desetitisíce funkcionářů, důstojníků armády a policie, úředníků nebo prostých lidí, kteří zklamali a odmítli veřejnou rituální sebehanu. Několik set tisíců lidí se ocitlo v sociálním vakuu a nevědělo, jaký je čeká osud. Zapomnělo se již dávno na to, že vyloučení komunisté byli až do vzniku Charty 77 hlavní obětí politické a občanské represe. Z nestraníků byli postiženi pouze ti, kteří se angažovali. Při prověrkách se přihlíželo i k věku. Ti, kterým nebylo v době krize čtyřicet, se mohli prohlásit za „pomýlené“ a mohlo jim být odpuštěno. Vyloučení komunisté byli rozděleni na čtyři skupiny, označené A, B, C, D. A byli věrní a nepomýlení, B byli pomýlení, ale po náležité sebekritice schopni prověření, C byli ti, kteří se příliš neprovinili a mohli existenčně přežít, D byli určení k postihům. Patřil jsem do skupiny D a v době prověrek jsem psal kapitolu dějin české společnosti o pobělohorské rekatolizaci. Zjistil jsem, že měšťané královských měst byli roku 1627 rozděleni na skupiny ABCD s analogickou charakteristikou: od starých a věrných synů církve skupiny A po nenapravitelné kacíře skupiny D určené k emigraci. První polovina sedmdesátých let, nejhorší léta normalizace, byla dobou masové šikanace statisíců lidí. A prvních symbolických procesů proti tvrdohlavým. V té době se již osudy těch, kdo zůstali doma, a těch, kdo emigrovali nebo museli emigrovat, rozcházely. Ti, co zůstali doma, i ti, co odešli nebo museli odejít do emigrace, žili v jednom světě dvou rozdílných systémů. Tuto skutečnost musí vzít v úvahu každý, kdo chce mluvit o normalizaci. Pro politické chování lidí jak v emigraci, tak v totalitním režimu neplatí obecně platná kritéria. Jinak se může chovat člověk ve svobodném světě, jinak se musí chovat člověk v totalitním režimu. Normalizace nebyla dobou otevřeného teroru jako padesátá léta, ale byla dobou všeobecné kontroly, kterou


26.7.2013 10:00:55

[ 19 ]

režim nad obyvatelstvem prováděl nejen patřičnými orgány tajné policie, ale celým svým mocenským a byrokratickým aparátem. Nejúčinnější formou přinucení neboli politické disciplinace, kterou provádí každý moderní stát a která vznikla v době, kdy už neměl člověk k dispozici nedobytný hrad a hrstku věrných zbrojnošů, byla kádrová politika. Každý obyvatel procházel pravidelně a prakticky denně politickou kontrolou. Kádrový postih měl nekonečné množství forem, od zastavení služebního postupu přes odebrání cestovního pasu anebo neudělení výjezdní doložky po přijímací řízení na každou vyšší školu, při kterém byly děti posuzovány podle politického chování rodičů, takže děti a rodinní příslušníci se stali nejcennějším rukojmím režimu v každé rodině. Byl to nejúčinnější a nejodpornější nástroj disciplinace. Společnost byla nově hierarchizována, tentokrát nikoli třídně (sociálně a majetkově determinované třídy opravdu zmizely), nýbrž politicky. Nejvýše stála skupina stranické nomenklatury, to jest lidí s politickou mocí nebo k politické moci předurčení. Skutečná vládnoucí třída. Třídní původ byl nahrazen politickým původem. Nejvýše stáli – v pozici panského stavu doby feudalismu – potomci z komunistických rodin (pokud ovšem předkové nebyli vyloučeni), pak přišli obyčejní straníci, kteří ovšem neměli zdaleka váhu středověké drobné šlechty, ale měli mnoho malých i velkých výhod. Pak angažovaní členové organizací Národní fronty, dále pokrokoví bezpartijní, kteří, pokud se neangažovali v demokratizaci, si polepšili, a na konci, v postavení dědičných nevolníků, „živořili“ vyloučení a jejich rodinní příslušníci. Tento kádrový řád byl jako mnoho jiných pravidel života v normalizaci nepsaným zákonem, ale zákonem nejdůsledněji dodržovaným. Doplňování nomenklatury a straníků bylo omezováno na dobrý politický původ, takže se nakonec pohybovalo ve stejně uzavřeném kruhu jako panská šlechta starožitných rodů (tři generace panských předků) doby pozdního středověku. Kastovní uspořádání společnosti opravdu řadu rysů středověku mělo, až na to, že nad všemi kastami se ne-


26.7.2013 10:00:55

[ 20 ]

klenulo nebe, ale pozemská síť orgánů a permanentního kádrového hodnocení. Pro nejnižší kastu páriů to bylo k zbláznění. Normalizační režim v tomto kádrovém mechanismu ustrnul a příslušnost ke každé kastě byla zapsána na věčné časy do osobních materiálů. Během první poloviny sedmdesátých let se tento systém vžil. Až Charta do něj vnesla určitý pohyb. Charta vystoupila se skutečně revolučním požadavkem, aby režim dodržoval své vlastní zákony. Bylo to první veřejné a programové vystoupení opozice. Tím se postavila mimo zákon a mimo společnost. Dodržování vlastních zákonů by znamenalo konec režimu. Tato lest byla průhledná. Bombastická propagační kampaň proti chartistům ze všech mediálních kanálů a akce anticharty, která umožnila návrat do mediálního a uměleckého provozu oblíbeným hercům, zpěvákům i komikům, byla dočasně pro režim úspěšným tahem, s nímž asi chartisté nepočítali. Podařilo se izolovat jedinou opoziční složku, a dodejme, politickou elitu společnosti od ostatních a na obrazovku se vrátili opět naši oblíbení národní i lidoví umělci. Posílilo to pocit normalizace. Režim měl nyní nového, ke své politice disciplinace potřebného nepřítele: emigranty ve vlastní zemi. Spojení demokratické politické emigrace s domácí politickou disidencí bylo, jak se ukázalo, rozhodujícím krokem k formování a udržování opozice a k přípravě možné nekomunistické moci. Ale nikdo nevěděl, kdy a zda vůbec tato situace nastane. Nedocenitelným faktorem pro domácí opozici i pro šedou zónu bylo to, že domácí opozici se podařilo navázat s demokratickou emigrací kontakty a spolupráci. Lidé jako Tigrid, Liehm, Škvorecký, Salivarová a další vydavatelé českých doma zakázaných autorů nebo lidé jako Milan Kundera, kteří je pomáhali uvádět do velkých nakladatelských domů a kterým naslouchala světová veřejnost, se zasloužili o zachování kontinuity české demokratické kultury, pokud domácí a zahraniční proud české kultury neoddělujeme. Nebyla to první taková situace českého a slovenského národa a jejich kultury v moderních dějinách.


26.7.2013 10:00:55

[ 21 ]

Totální kontrola a represe se přesunula na zahraniční zpravodajství a na domácí disent. Celkem se dařilo rušit zahraniční vysílání a kontrolovat činnost disidentů a odvrátit většinu obyvatel od styků s tímto nepřítelem. Kdo tedy byli ti ostatní? Kolaboranti? Pojem není zcela absurdní, bereme-li v úvahu okupaci. Ti, kdo okupanty zvali, nesporně kolaboranti byli, i když hájili věc socialismu. Vlast je jiná kategorie než společenský systém. Pokud volili systém, volili jinou vlast. Ale – je možno nazvat kolaborací normální pracovní a rodinný život politicky neangažovaného člověka v zemi totální politické kontroly a obehnané ostnatým drátem? Jak se dívat na normální život a práci občanů ve zvrhlém systému, je starý problém, který museli řešit již odpůrci kapitalismu. Dospěli většinou k názoru, že pracovat se prostě za každé situace musí a že normální práce není kolaborací. Pak se v disidenci zrodil pro tuto většinu národa nešťastný termín „šedá zóna“. Myslím, že nebyl chápán jako disciplinovaný občanský život, ale jako naprostý nedostatek vůle k odporu, protestu a jako dodržování režimem předepisovaných, ale zákonem nezavedených rituálů, jako byla účast na volbách, které nikdy nebyly tajné, jako byla účast na slavnostech pořádaných režimem, vyvěšování praporků na domech a oknech bytů na státní svátky nebo jako byla docházka na dobrovolné brigády, vystrkování portrétů vůdců ve výkladech řeznických krámů atd. atd. Tímto způsobem si režim vytvářel iluzi o své oblíbenosti a neotřesitelnosti. Šedá zóna chodila k volbám, do průvodů, na brigády a vystrkovala praporky. No a co? Co tím manifestovala, demonstrovala, dokazovala? Jen jedinou věc, že žije v totalitním režimu a že má strach rituály nedodržovat. Nicméně až na výjimky byli lidé ze šedé zóny, plnící nepovinné, ale kontrolované rituály, cosi jako společenství ateistů na povinné katolické mši. Chybělo to jediné, po čem normalizace toužila: víra v komunismus; a chyběla oddanost straně a vládě i Velkému bratru. V podstatě to bylo plnění příkazu: dejte císaři, co je císařovo, ale zachovejte si svou víru v boží zákon nebo v Rozum.


26.7.2013 10:00:55

[ 22 ]

Nevím, zda celá šedá zóna byla v duši oddána demokracii a lidským právům, respektive kapitalismu, ale duši lidu režim nezískal, i když se zdálo, že je zde na věčné časy a že vysvobozením z jeho slzavého údolí je jenom smrt. Poučení věřili jen idioti. Marxismus byl nahrazen „vědeckým komunismem“ a ani na vysokých školách, ani na VUML nemohla tato nauka inteligentního člověka oslovit jinak než jako námět nesčetných vtipů. Spíše se šířila totální skepse než falešná víra, což režimu celkem vyhovovalo. Sám totiž postupně upadal do letargie a do skepse. Jen když je pořádek a spokojenost. Popravdě řečeno se režim o určitou spokojenost snažil a v sociální sféře se mu to do jisté míry dařilo. Sociální procesy probíhající za normalizace a sociální situaci například venkovanů bude třeba ještě dále zkoumat. Při tomto zkoumání musíme vycházet ze skutečnosti, že i v době normalizace a její kontroly veřejného života probíhaly také doma určité nezvratné procesy evropské civilizace, založené na rozvoji technologií, technického pokroku a vzdělání, na sociálních jistotách, péči o zdraví a také na rozvoji komunikace. Režim dovedl pro velkou část obyvatelstva zajistit slušný životní standard, a dokonce „ekonomický růst“. Toto slovo bylo a dosud je dogmatem ekonomů všech zemí a režimů. Československo, NDR a Maďarsko nebyly to, čím bylo Polsko, Rumunsko nebo Albánie. Vládla zde spokojenost? Nemyslím. Vládl zde kalkul o nezvratné politické danosti a touha po osobním prospěchu, podobná tužbám nižší střední třídy, ovšem v komunistických poměrech. Lidé měli tendenci spíše udržovat daný standard než se bouřit. Popravdě řečeno, sociální důvody ke vzpouře nebyly. Pro Solidaritu polského typu nebyly v Československu analogické podmínky. Ani zde nebyl český papež a mocná a nezávislá katolická církev. Ve své politické pasivitě setrvávali Čechoslováci nejdéle z komunistických zemí, i když začala perestrojka. Režim se dovedl ubránit i „glasnosti“. Věřit Gorbačovovi? Ti, co v něj věřili a čekali od něho svržení Biľaků, byli zklamáni, když dal požehnání


26.7.2013 10:00:55

[ 23 ]

normalizačnímu režimu v jeho posledním tažení. Většinou jsme to tak chápali a byla to další rána chuti něco podnikat. V posledních letech se prostě čekalo, až se to po..., v nic jiného už nikdo nevěřil. Socialismu zvonily hrany. O životě v době normalizace potřebujeme spíše poctivé romány než historická pojednání. Ale i sociologická a historická pojednání budou časem zajímavá. Většina obyvatelstva cítila k režimu lhostejnost a „pasivní odpor“. To byly postoje převážné části oné „šedé zóny“. Musela se přizpůsobit realitě totální kontroly. Ale byly zde i jiné cesty k přežití, zejména politických páriů. Ti, co byli v emigraci, nepoznali zrod a existenci určitých solidarit obyvatelstva, solidarit, které zvrhlá pravidla politického režimu mohla alespoň omezovat, zejména v kádrové politice. Každý, kdo žil v době normalizace doma, tyto solidarity pro sabotování zákonů a usnesení režimu poznal a mnozí jim děkují za přežití v „oboru“. Tyto solidarity existují za všech okupačních a diktátorských režimů a mají v evropských politických dějinách hluboké kořeny. Někdy měly podobu mafií a vytvářely paralelní síť organizací proti moci okupanta. Nechci mluvit o Itálii a Sicílii. Také jinde si v době počátků moderní politiky a moderních států společnost vytvářela prvky samosprávy, když stát nedovedl zajistit pořádek nebo vystupoval proti obyvatelstvu nepřátelsky. Tehdy vznikala společenství, která se v češtině patnáctého a šestnáctého století nazývala „přátelství“. Byla to zájmová seskupení kolem mocných rodů nebo lokálních stavů, jejichž členové si poskytovali vzájemnou pomoc. Obvykle neměla tato společenství žádnou psanou smlouvu a nazývala se „strana“. Zárodek politických stran v parlamentním systému? Politickým kolbištěm těchto stran byly sněmy. My jsme v době normalizace ovšem neměli žádný sněm, ale měli jsme „přátele“, na které bylo spolehnutí, například při obcházení kádrových mechanismů. Tato přátelství nebo kolegiality jdoucí „napříč politickým spektrem“, tj. i mezi straníky a nestraníky, byla součástí života. Každý, kdo žil v době normalizace, také ví, i když na to


26.7.2013 10:00:55

[ 24 ]

mnozí rychle zapomněli, jaký význam pro život měly „místní poměry“. Tj. národní výbor v obci, ale především vedení školy, podniku, ústavu. Na některých místech se dalo žít, a dokonce existovala hnízda svobodného myšlení i ve vědě. Na některých místech byl život peklem nebo aspoň očistcem, jinde se dalo žít a pracovat. Tato přátelství a tato hnízda se přeskupovala, rozpadala, znovu formovala, ale mnohá se během normalizace natolik upevnila, že přežila i listopadovou revoluci. Nebyla ekonomická vládnoucí garnitura jedním z takových „přátelství“, které se vytvořilo v době normalizace? Sílu oněch přátelství, která příznivě ovlivňovala náš život za normalizace, jsme poznali vlastně až po Listopadu. Mnohé to překvapilo. Zejména ty, kteří se vrátili. Jeden z nejlepších Kunderových románů o české otázce L’ignorance (Nevědomost) o tom pojednává. Odhaluje jednu ze situací člověka vrženého do dějin. Například ve scéně, kde se po návratu domů z emigrace pokouší hrdinka románu uspořádat večeři pro kamarádky, které zůstaly doma. Přišly všechny, ale bavily se jen mezi sebou, o svých rodinách a problémech – a žádná se nezeptala, jak se v emigraci kamarádce vedlo. Zažil jsem naprosto stejnou scénu v reálu. Na schůzce spolužáků z gymnázia se po letech objevil kamarád, který odešel kdysi do emigrace a prožil v ní – velmi úspěšně – normalizaci. Zapadl do naší společnosti, jako by z ní nikdy neodešel, ale všichni se bavili o svých problémech a on většinou mlčel. Pak jsme šli na hřbitov ke hrobu spolužáků a já se ho cestou zeptal: „Tak jaké to tam bylo?“ Zastavil se a povídá: „Jsi první, kdo se mne na to ptá.“ Myslím, že v těchto scénách je celý problém vztahu emigrace a těch, kdo zůstali doma. Dvacet let života v jiných světech a nenávratnost času. Odcizení, jehož překonání předpokládá na obou stranách porozumění a velkorysost. Normalizace byla také důsledkem „české zvláštní cesty“ nastoupené v šedesátých letech. Právě poslední stadium komunismu vyvolávalo největší kritiku chování národa jako „šedé zóny“, a to jak v řadách politicky aktivní emigrace, tak aktiv-


26.7.2013 10:00:55

[ 25 ]

ní domácí opozice, především chartistů. Ve světě to bylo něco zcela nepochopitelného. Všude se již děly věci, a Československo spalo. I Liehma tato situace rozčilovala, a aktivní opozice si téměř zoufala. V komunistické straně, která stále vládla, prostě významné reformní křídlo neexistovalo, i když jsme tušili, že určité rozpory ve vedení existují, a stejně jako souvěrci v emigraci jsme studovali každý Husákův, Štrougalův nebo Biľakův projev a hledali pod lupou textové analýzy, zda se neobjevuje nějaká trhlina v stavbě moci, o které prý dr. Husák moudře řekl: „Uvolní-li se jedna cihla, spadne celá naše stavba.“ Zapomněl však na nutnou údržbu, bez níž se stavba zhroutí také, prostým chátráním. Komunismus prostě chátral a vedení nedělalo vůbec nic. Nakonec o vedení strany řekl až těsně před koncem pravdu její generální tajemník: „...jsme tam byli sami jak kůl v plotě.“ V nekonečných diskuzích, které jsme vedli v jednom z hnízd svobodného myšlení, kavárně Aka, jsem na kamarády straníky křičel: „Tak už hergot něco dělejte, vždyť už i Štrougal vyplul z přístavu.“ A nejvtipnější z nich odpověděl: „Josef, nemejli se, von nevyplul, von jenom napnul plachty.“ Nespal ovšem nikdo, všichni čekali. Připadalo mi to jako v posledních dnech války, kdy ještě probíhaly boje o Brno, a my na Vysočině jsme netušili, zda se přes nás nepřevalí fronta a všechno nezničí. Pokud někdo tvrdí, že tušil, jak a kdy komunismus skončí, lže. Poslouchal jsem na televizní stanici Arte nedávno rozhovor o konci komunismu mezi nejodpovědnějšími politiky Spojených států i z tajných služeb a všichni se shodovali, že tak rychlý pád komunismu a moment rozpadu nikdo z nich nečekal. Sledoval jsem na vídeňské televizi zásah tanků proti studentům a demonstrantům na pekingském náměstí Nebeského klidu a znovu si řekl: Jsou schopni ty tanky kdykoliv na nás poslat. A my jsme měli ve velmi živé paměti tanky z jedenadvacátého srpna 1968. Jak jsme měli tušit, o čem se dohodli ti, co rozhodují o osudu světa? A i kdybychom to věděli, mohli jsme věřit, že se to nějak nezvrtne?

* * *


26.7.2013 10:00:55

[ 26 ]

Věci se daly do pohybu až 17. listopadu. Dodnes nevíme, kdo a zda vůbec někdo byl v pozadí událostí toho dne, ale na průběhu dějin to nic nemění. Ty manifestace a zásah policie na Národní, a zpráva o smrti studenta, jsou prostě události, které konečně zahájily politický převrat. Po prvních nejistých dnech, kdy sehráli studenti svou velkou historickou roli, a po prvních masových manifestacích, proti kterým však nikdo nezasáhl, a po přechodu televize a médií k opozici začal jeden z českých zázraků na zvláštní cestě národa dějinami. Převrat uvedly do pohybu „masy“, a národ prokázal opět jedinečnou odhodlanost a kázeň. Moc se zhroutila sama a šlo jen o zorganizování moci nové. Je známo a oceněno, že to, co jiní provedli za roky a měsíce, provedli Češi a Slováci za několik týdnů. Přitom nejenže nebylo žádného mrtvého, onen jediný mrtvý svou smrt naštěstí v kdovíjakém zájmu nahrál, ale vůbec se nezastavila práce. I stávka byla jen symbolická a v akci byli jen studenti a ti, kteří začali jednat s vládou a zázračně rychle dosáhli její abdikace a jmenování nové vlády prezidentem, který pak sám abdikoval. Vlastně probíhalo všechno legálně. Vládu tentokrát nespoluvytvářeli lidé z emigrace. Byla to domácí vláda, podivný konglomerát domácí chartistické opozice, normalizačních komunistů, kteří převlékli kabát, a šedé zóny. Nová vláda převzala moc bez jakéhokoliv odporu nedávno všemocné strany a za zjevné masové podpory obyvatel, kteří ji v prvních svobodných volbách legalizovali. Tam začíná nová kapitola, o které již Liehm v této knize nepíše. Demokratický režim dnes již opět trvá více než dvacet let. Samozřejmě že i do nové doby se promítá dědictví normalizace, bohužel více než dědictví šedesátých let. Pochybuji, že za života těch, kdo dobu normalizace žili jak doma, tak v zahraničí, bude dosaženo shody. Zatím je tato doba v naší paměti historií a osudů patnácti milionů lidí, kteří v ní žili, ale prožívali ji každý jinak. Proměna paměti v historii je složitý a dlouhodobý proces a historikové v něm mají svou badatelskou a literární prací nezastupitelné místo. Ale nevytvoří její


26.7.2013 10:00:55

[ 27 ]

obraz sami, a vůbec ne rychle, a také oni se nikdy zcela neshodnou ve svých soudech. Doufejme, že ve sporech, které probíhají a budou probíhat, bude růst význam touhy po poznání a význam kultury. V tomto smyslu je Liehmův text excelentním příspěvkem, především svou kulturou a velkorysostí, která by měla pomáhat překonat různost pohledu zevnitř a zvenku. Přeji mu, aby lidé jeho eseje četli a přemýšleli o nich. Bylo by to nejlepší odměnou za jeho jedinečnou práci. Josef Válka


26.7.2013 10:00:55

[ 28 ]


26.7.2013 10:00:55

[ 29 ]

Tak daleko, a tak blízko?

V roce 1968 bylo v Čechách jaro. Takové zvláštní. Začalo krátce po Vánocích a trvalo málem do konce léta. Dodnes se mu říká pražské, i když já mám radši československé, aby se to nepletlo s hudebním festivalem. V tomhle dlouhém, a vlastně krátkém, jaru se dělo a událo spousta věcí, na které jsou dodnes, a byly už tenkrát, nejrůznější názory. Jisté však je, že lidé, aktéři i diváci, si stoupali na špičky, vystrkovali hlavu, co nejvýš to šlo, pokoušejíce se dohlédnout aspoň za nejbližší kopeček, neřku-li kopec. V Literárních novinách, kde jsme tu hlavu vystrkovali už řadu let – ale ty kopce a kopečky se zdály pořád vyšší –, jsme si řekli, že by možná bylo dobře zavést takovou rubriku, cosi jako „názor“, v níž by si víc autorů stoupalo navzájem na ramena ve snaze přece jen uvidět dál. Psali ji po celé to dlouhé i krátké jaro Milan Hübl, Václav Klaus, Jaroslav Šedivý a A. J. Liehm. Toho prvního zavřeli, hned jak po jaru přišla zima, druhý se stal jednou v létě ministerským předsedou a následně prezidentem, třetí v jednom bouřkovém podzimu ministrem zahraničí. Ten poslední, co tohle píše, zůstal novinář. Tenkrát tu rubriku psali pod společným pseudonymem Dalimil. Z Literárních novin se ovšem ještě předtím staly Literární listy a hned po jaru na chvíli Listy, ale o tom později. Když se Jiří Pelikán rozhodl v téhle tradici pokračovat v emigraci, dal se pro tento účel dohromady s novinářem Dalimilem a napadlo ho, že by vlastně ten Dalimil z jara 1968 měl pokračovat i v římských Listech, které chtěly zdaleka mluvit k těm, které zimní vichřice rozvála do všech stran, ale především k těm doma. Dalimil měl promlouvat v každém ze šesti čísel rok co rok a za tím podpisem mělo zase být víc autorů.


26.7.2013 10:00:55

[ 30 ]

Tahle cesta se však rychle ukázala v nových podmínkách neschůdnou a podpis zůstal na bezmála dvacet let zbylému novináři. Dalimilovy názory putovaly prvních deset let šestkrát do roka přes oceán, a dalších osm přes Evropu do Říma a odtud všemi možnými i nemožnými cestami do Československa. Rodily se bez počítačů, elektronické pošty, internetu, z okamžitých podnětů a v tu chvíli dostupných informací. Chtěly hovořit především k domovu a musely nejen dodržovat redakční disciplínu – ať byl řečený Dalimil právě kdekoliv, cítil se jakkoli (ale to ostatně musí každý novinář) –, počítat s tehdejším tempem komunikací a zároveň se snažit plést hlavu mohutnému československému policajtstvu, které si nad tím podpisem do poslední chvíle lámalo hlavu. Jiná otázka je, jak se to všechno doma četlo, pokud vůbec. Ludvík Vaculík mi začátkem osmdesátých let napsal: „Čtu raději 150 000 slov než L, které mě štvou, ale to snad není jejich vina, mě štve skoro všecko, já už nemůžu dočíst skoro nic, v čem je zase řeč o komunistech, vládě, Chartě, ale chápu, že účel je jiný, totiž určení: jinakšímu čtenáři. Ale i tak můžu předběžně říct, že... potřebujeme fakta, komentáře, kladnou úvahu, rozbor. Velice pomáhá i literární úroveň. Já vím…“ A Zdeněk Urbánek v Obsahu z června 1984: „...Mějte se tam pěkně. A o tom, co se děje tady, v detailech už mlčte. Jste po odjezdu odtud rázem ,v euforii‘ a pravda o tomto místě a životě vás opouští. Pište, co žijete tam. Nebo si pište, co chcete, a aspoň některým čtenářům to nebude k ničemu.“ Bylo samozřejmě spousta ohlasů opačných „od jinakších čtenářů“, jenže právě takové jako ty citované nebo jimi ovlivněné, to jest hlasy z „disentu“, dostaly pravou váhu po Listopadu. To platí pochopitelně i o emigraci či exilu (tohle rozlišování mi nikdy nesedělo, jako by byl takový rozdíl mezi lidmi, které vyhnala politika, ideologie, náboženství, a ostatními), jmenovitě intelektuálním. Abych nezdržoval, řeknu to v ikonách: Byl Tigrid a byl Pelikán, Svědectví a Listy. Jedni měli za sebou moc, a tudíž média, především rozhlas, druzí byli oponenty moci


26.7.2013 10:00:55

[ 31 ]

a jejích médií. Tohle ostatně platilo od poloviny padesátých let i doma. V emigraci, a hlavně v její praktické činnosti směrem k domovu, existovala všemi jinými záviděná spolupráce obou, což po Listopadu docela zmizelo. Proč a jak, je otázka pro historiky, především ty, co u toho nebyli, a já si pořád myslím, že skuteční, neideologičtí historikové a historické ústavy se třeba už pomalu začnou tím vším vážně zabývat. Dalimilovy názory se za dvacet let složily v jednu z možných kronik tohoto času, i když tak nikdy nebyly míněny ani svým obsahem, ani svým stylem (hodně podmíněným okolnostmi vzniku). Ale i varnsdorfský pán, pokud to byl on, psal přece svou kroniku v řeči vázané. Tady je snad i odpověď na otázku, proč dnes knižně, po tolika letech. Nikdy jsem na to nemyslel, domnívaje se, že historikové se tou rozporuplnou historií budou chtít zabývat právě pro její nejednoduchost a rozpory. Ale časem jsem se stále víc přesvědčoval, že to, co jsem řekl o moci a médiích, platí i dál, a že by český občan, pokud bude mít zájem, měl mít k dispozici i jinou verzi, která zůstala uložena jen mezi prameny. A tady je historie té knížky: Dušan Havlíček v daleké Ženevě udělal tu obrovskou práci, kterou v Čechách ani na Moravě neudělal žádný ústav, a uložil celých těch dvacet ročníků římských Listů do počítače. Při té příležitosti mi párkrát poslal pár Dalimilů s tím, že by se to snad mělo vydat. Postupně se ukázalo, že v už zmíněných podmínkách a na okraji všezabírajícího psaní a činnosti pro obživu vzniklo víc než 250 normostránek, které jsou svým způsobem také kronikou našeho tehdejšího myšlení o domovu a světě, a jaksi i domova a světa onoho dvacetiletí. A přitom se to, tenkrát, jak se ukázalo, dostalo doma ke strašně malému počtu čtenářů. Tak jsem nakonec kývl, s tím, že se musí vydat všechno, aby se v tom tentokrát ti, které to či ono bude zajímat, mohli přebrat a nemohli říct, že jsem si vybral, co se mi hodilo (vyhodil jsem jen dva Dalimily, které jsem nenapsal, další dva tři, jež se příliš vztahovaly k dnes nezajímavé aktualitě, a pak několik větších textů, co už vyšly v jiných mých knížkách).


26.7.2013 10:00:55

[ 32 ]

Měl jsem radši napsat knížku? Nebo nad tím vším mávnout rukou? Mne na tom ovšem nejvíc zajímá ta kronika právě jako novinářská práce, se vším všudy. Kromě toho to prý má být, pro pořádek. AJL


26.7.2013 10:00:55

[ 33 ]

Trochu historie


26.7.2013 10:00:55

[ 34 ]


26.7.2013 10:00:55

[ 35 ]

LN, LL, L

V květnu 1969 vyšlo v Praze poslední číslo týdeníku Svazu československých spisovatelů – Listy. Letos vstupuje do svého desátého ročníku časopis československé socialistické opozice – Listy. Deset let je v životě časopisu tohoto typu doba neuvěřitelně dlouhá – a přitom je tolik novin, časopisů, revuí, jež vycházejí denně, týdně, měsíčně už dvacet, třicet, padesát let, aniž to kdo pozoruje. Čím to je? A jaký je vztah mezi Listy a Listy? Pražské Listy byly – ale to už vlastně celá jedna česká generace nepamatuje – poslední verzí časopisu, který ve své původní podobě začal někdy v roce 1950 jako Literární noviny. A Literární noviny… ne, bude líp zopakovat stručně celou historii. Je tolik těch, co ji neznají nebo ji už zapomněli. Na začátku byly Lidové noviny. Deník. Vycházely v Brně, četly se po celé republice, v letech dvacátých a třicátých, byly deníkem české liberální inteligence, jejich tradice je spjata se jménem velkého českého novináře toho období, Ferdinanda Peroutky, a do jejich redakce patřili Karel Čapek i Eduard Bass, Jiří Mahen i Karel Poláček, Eduard Golombek i Edvard Valenta a celá další plejáda slavných jmen české literatury a českého novinářství první republiky. Peroutku nacisté zavřeli hned po 15. březnu 1939 a Lidovky přežily okupaci, aniž protektorátní glajchšaltování vážněji poškodilo jedinečnou reputaci, kterou si před válkou získaly. Jako prototyp skutečného, nezávislého deníku inteligence. Ve své tradici pokračovaly Lidovky, pod Peroutkovým vedením, až do února 1948. Peroutka odešel do zahraničí, a Lidové noviny byly přiděleny Svazu československých spisovatelů. Novým šéfredaktorem byl jmenován spisovatel Jan Drda, který byl sám za okupace členem redakce Lidovek.


26.7.2013 10:00:55

[ 36 ]

Jenže Svaz čs. spisovatelů měl v té době už svůj týdeník, Kulturní politiku, jehož šéfredaktorem byl divadelní režisér E. F. Burian. Kulturní politika, neboli KP, jak se jí říkalo (časopis měl zkratku, emblém i v titulu, jak ho kdysi navrhl Zdeněk Rossman), byla od svého prvního čísla v září 1945 otevřeně prokomunistická, ale finančně i administrativně nezávislá na KSČ. Vydavatelem týdeníku bylo sociálně demokratické, legionářské nakladatelství Čin (vydavatel spisů TGM) a formálním majitelem Kruh přátel divadla E. F. Buriana. Postupem doby se nezávislost časopisu na sekretariátu KSČ stala trnem v oku Rudolfa Slánského a některých dalších, kteří se pokusili buď časopis umlčet, nebo dostat pod kontrolu. Proto byla v roce 1947 uzavřena dohoda mezi vydavateli, redakcí KP a Syndikátem-Svazem čs. spisovatelů, že se KP stane orgánem Svazu, což mělo zaručit větší autonomii, než mohl Kruh přátel, organizace v té době už jenom fiktivní. Únor 1948 učinil ovšem každému typu nezávislosti definitivní konec a otázka dalšího osudu KP byla jen otázkou měsíců. Pod záminkou údajné výroby protistranických a protistátních materiálů v redakci KP (do aféry byl neslavně zapleten básník Vítězslav Nezval) rozpoutal sekretariát KSČ proti redakci KP interní teroristickou kampaň, která nakonec vedla k zániku časopisu. Oficiální verze pro veřejnost byla, že Svaz čs. spisovatelů získal nedávno vlastní deník, když předtím měl už i týdeník. Protože ani tak mohutná organizace, jako je Svaz sovětských spisovatelů, nemá svůj deník, není myslitelné, aby Svaz spisovatelů československých deník měl, a k tomu ještě týdeník navíc. Pročež, rozhodla strana šalamounsky, Lidové noviny a KP se sloučí (tím zmizí ze světa jak nepohodlná peroutkovská tradice, tak neposlušná KP) v nový týdeník Svazu spisovatelů, který se, po sovětském vzoru, bude nazývat Literární noviny. Šéfredaktor: František Branislav. Redaktoři KP přejdou do nového časopisu. Taková byla teorie. V praxi zůstalo sloučení na papíře, redaktoři KP byli povyházeni, stejně jako většina redaktorů bývalých Lidovek.


26.7.2013 10:00:55

[ 37 ]

Františka Branislava později vystřídal Jan Pilař, pod jehož velením se Literární noviny staly nejen kulturním orgánem českého literárního stalinismu, ale i zvěstovatelem prvního, nesmělého tání v letech 1955–1956. Tomu udělal nepřímo konec II. sjezd čs. spisovatelů, když Literární noviny otiskly texty některých kontroverzních vystoupení (Seifert, Hrubín), a navíc připustily polemiku mezi filozofy Kosíkem a Svitákem o marxistickém humanismu. Jan Pilař padl – jako vždycky doměkka, tj. do křesla šéfredaktora nakladatelství Československý spisovatel, odkud vyhnali duchovního otce české literární obrody Ladislava Fikara – a na jeho místo přišel nejvěrnější z věrných, nejbezbarvější z bezbarvých, nejnenadanější z nenadaných, nejzbabělejší ze zbabělých, Josef Rybák (jeho jmenování národním umělcem na vrcholu kulturní genocidy sedmdesátých let mu, doufejme, každý ze srdce přál). Na okamžik postavil Literárky znovu do latě, ale jen na okamžik. Už v roce 1961 se redakce jako celek postavila proti němu, Rybák musel odejít a redaktoři časem sami zvolili ze svého středu novým šéfredaktorem Milana Jungmanna. Historie Literárek od roku 1961 do roku 1969 byla už vypsána a ještě mnohokrát bude. Za několik let se tu podařilo vzkřísit to nejlepší z velké žurnalistické tradice Lidovek, učinit Literární noviny nejen centrem, ale skutečnou tribunou českého kulturního i veřejného života a – profesionálně i kvalitou – jedním z nejlepších evropských časopisů vůbec. Redakce dokázala kolem sebe soustředit nejlepší síly v českém kulturním a veřejném životě té doby, bez ohledu na politickou, generační či názorovou příslušnost. S jejich pomocí neustále pomáhala prolamovat ledový nános nedávné i dávnější minulosti a díky velkému nákladu (150 000 výtisků četlo týdně v Československu milion lidí) připravovala půdu k obrodnému procesu, v jehož průběhu se idea demokratického socialismu v průmyslově vyspělé zemi s tisíciletou západní kulturní tradicí stala majetkem milionů. Proto byl také poslední úder Novotného režimu veden na začátku podzimu roku 1967 proti těm, kteří zvedli hlas na IV. sjez-


26.7.2013 10:00:55

[ 38 ]

du čs. spisovatelů, proti Svazu spisovatelů, ale především proti Literárním novinám: celé vedení redakce vyhnali a ostatní členové redakce, jimž bylo nabídnuto zůstat, odmítli. Ministerstvo kultury, které se stalo novým vydavatelem listu, nenašlo kolaboranty, a tak nakonec byli do nových „lži-Literárek“ odveleni redaktoři vojenského tisku. Náklad přes noc poklesl na třicet tisíc prodaných exemplářů, novinové stánky tajně soutěžily, kdo prodá méně výtisků listu, který nestydatě vycházel pod nezměněnou hlavičkou. Nicméně aby se zachovalo dekorum, tisklo se dál se státní subvencí každý týden 150 000, které se pak házely do stoupy – jen aby „nikdo nic nepoznal“. Když se celá fasáda lži sesypala začátkem ledna 1968, podnikl Svaz čs. spisovatelů v čele s novým předsedou Eduardem Goldstückerem všechny kroky k tomu, aby Literárky mohly opět začít vycházet. Vydávání lži-Literárek bylo zastaveno, a aby se předešlo administrativním průtahům, začaly v březnu 1968 staré Literárky vycházet pod novou hlavičkou Literární listy – LL (Literární noviny měly od jisté doby v hlavičce zároveň i emblém LN). V průběhu jara 1968 bylo rozhodnuto, že od 28. října 1968 se Literární listy stanou deníkem, pod obnoveným titulem Lidové noviny, jehož nedělní vydání bude mít vlastní redakci a bude se nazývat Literární noviny. A. J. Liehm (který byl kdysi vedoucím redaktorem Kulturní politiky, od roku 1961 redaktorem a později členem vedení redakce LN a LL) byl jmenován šéfredaktorem. Předsedou redakční rady se stal filozof Karel Kosík, šéfredaktorem nedělních Literárních novin Milan Jungmann. Redakci nového deníku-týdeníku byla přidělena budova bývalé Hlavní správy tiskového dohledu (cenzury). Sovětská invaze učinila samozřejmě konec iluzi o možnosti obnovit demokratický socialistický tisk v sovětské části Evropy a rozvíjet kulturní tradice každého národa v duchu jeho vlastní minulosti i národní a intelektuální osobitosti. Po vydání několika ilegálních čísel redakce LL sama zastavila další vydávání časopisu, jež bylo obnoveno až v listopadu 1968 pod titulem LISTY – L (změna názvu ze stejných důvodů jako v březnu – z hlediska úřadů mělo jít o nový časopis). LISTY


26.7.2013 10:00:55

[ 39 ]

byly s konečnou platností zakázány v květnu 1969, redakce rozehnána, místnosti i archiv konfiskovány atd. (Po jedenácti letech nebylo mnohým z redaktorů LN, LL a L dodnes povoleno pracovat v oboru třeba jen vzdáleně příbuzném jejich specializaci a nejeden dodnes myje výkladní skříně, dělá vrátného atd. atp. – tuhle historii všichni až příliš dobře znají.) My, kteří jsme se octli v zahraničí, jsme stáli před otázkou, zda máme právo, sami a bez účasti těch, kteří jsou doma – což je drtivá většina –, tuto tradici alespoň skromně obnovit, pokusit se na ni alespoň ve skromném rozsahu navázat. Nechtěli jsme, a také jsme nemohli, jakkoli zatahovat do těchto úvah přátele a spolupracovníky, kteří byli obětí perzekucí v Československu. Přitom nám připadalo skoro nemožné prostě si přisvojit titul, tradici, všechno, co Literárky či Listy znamenaly, a co nepatřilo jenom nám. Dlouho jsme váhali, až jsme nakonec dospěli k závěru, že máme-li vůbec začít časopis adresovaný především domů, jsou Listy jediným možným, skutečným, pravým symbolem všeho, co nás spojuje, co je a zůstane živé a čemu chceme zasvětit, co zbývá z našich životů. Tak se v roce 1970 zrodily římské Listy. Za podmínek, které vyvolávaly úsměv, tak jako ho dodnes vyvolává způsob jejich existence, jmenovitě na pozadí historek pražské propagandy o jejich finančních zdrojích apod. Nikoho nás tenkrát nenapadlo, že tu budeme ještě za deset let, že vydržíme tak dlouho. Upřímně řečeno, také jsme si nemysleli, že to, co se v Československu tenkrát dělo, a co potvrzovalo nejčernější obavy, vyslovené na IV. sjezdu spisovatelů a v některých zveřejněných textech, by mohlo trvat tak dlouho. Uprostřed Evropy, s celým tím obrovským kulturním a civilizačním zázemím, na něž jsme byli tak hrdí. Což znamená, že jsme prostě doufali – a doufat nepřestáváme –, že nás nebude zapotřebí. Ne nás jako osob, jako jednotlivců, ale nás jako těch, kteří považují za svou povinnost umožnit, především těm doma, aby někde pro budoucnost zaznamenali, co bylo a jak to bylo, a že není pravda, že se národ sklonil jako celek, beze zbytku, před argumentem hrubé síly, která nevidí než moc a její zachování.


26.7.2013 10:00:55

[ 40 ]

LN, LL i L se v šedesátých letech staly v Praze symbolem oné nedělitelné jednoty mezi skutečnou českou kulturou, skutečnou českou politikou, a pochopitelně skutečnou českou žurnalistikou. Toto spojení bylo obsahem českého devatenáctého století, a vůbec dominovalo nejlepším okamžikům v dávnější i zcela nedávné české historii. Proto nám připadá samozřejmé, že v tomto čísle, které zahajuje jubilejní desátý ročník římských Listů, patří přední místo kultuře, která v Čechách vždycky obouvala boty politiky, když tato byla vyhnána z veřejného kolbiště. A že máme začít – pro ty, kteří ho nikdy neslyšeli ani nečetli, pro ty, kteří zapomněli, i pro ty, kteří nikdy nezapomenou – textem projevu, jímž Milan Kundera zahájil v červnu 1967 IV. sjezd Svazu čs. spisovatelů. Listy, ročník X., číslo 1, únor 1980


26.7.2013 10:00:55

[ 41 ]



26.7.2013 10:00:55

[ 42 ]


26.7.2013 10:00:55

[ 43 ]

Polsko – březen 71

S odstupem dvou měsíců jeví se krvavé bouře v severopolských přístavech a politická krize, jež následovala, jako modelový příklad krizové situace ve východní Evropě. Počet 45 mrtvých a 1165 raněných svědčí o tom, že šlo o povstání, jaká se jinde nazývají revolucí (čísla ostatně nejsou zřejmě definitivní a ÚV polské PSDS pověřil zvláštní výbor jejich prověřením). A tak tedy další polské povstání znovu připomnělo, že po druhé světové válce na evropském kontinentě toliko ve východní Evropě dochází k střílení do dělnictva v rozsahu známém z minulých století, k zahraničním vojenským intervencím, k pronásledování židovského obyvatelstva a tajným falšovaným politickým procesům. Východní Evropa se prostě stala rezervací historické minulosti, zoufale udržované stalinskou vojenskou a policejní mocí. Jenže dvacáté století se i tu dere na povrch všemi póry, udržet je v ilegalitě nelze, východní Evropa puká ve švech. Předevčírem NDR, Polsko, Maďarsko, včera Československo, dnes znovu Polsko, nemluvě o Jugoslávii, Rumunsku… A zítra? Pozítří? Kdosi nedávno řekl: Naši kůži nám věru nikdo nemůže závidět, ale s Brežněvem bych neměnil… Na Východě není přitom problém číslo 1, 2, 3 atd. Není priorit. Československá zkušenost ukázala a polská dnes potvrdila, že politické problémy jsou nerozlučně spjaty s ekonomickými a naopak, že jedny nelze řešit bez druhých. Polská hospodářská krize při vší specifičnosti není ve svých příčinách odlišná od krize v ostatních východoevropských zemích. Zemědělství se strukturou a produktivitou starou padesát i více let nestačí uživit zemi – i když katolické zemědělské obyvatelstvo a jeho politický mluvčí, církev, mohou zaručit


26.7.2013 10:00:55

[ 44 ]

zdání politické stability. Průmysl se opírá o slezskou uhelnou a železnou základnu a o přístavy na severu, tedy o dva pilíře, o jaké se opírala industrializace jinde v Evropě před 100–150 lety. V Polsku jsou to navíc pilíře z velké části etnicky nové, s labilním, nedost hluboce vkořeněným obyvatelstvem, které sem většinou přišlo teprve po druhé světové válce. Kolem těchto dvou základních daností pevná hradba centrálního plánu, centrálně určovaných cen, subvencí, nehybná struktura bez jakékoli perspektivy vývoje. A dvě ekonomicky privilegované vrstvy obyvatelstva – slezští horníci a hutníci jako opora strany a zemědělci jako hlavní opora církve. Gomułkovský stranicko-policejní aparát se v roce 1968 opřel o nacionalistickou ideologii a za neutrality dělnictva a zemědělců likvidoval prvky politického oživení mezi inteligencí, jmenovitě studentskou a židovskou (jejíž spojení se socialistickým politickým ideálem je v Polsku tradiční). Když potom pomohl vojensky zlikvidovat revoluční proces v Československu, cítil se polský režim dostatečně bezpečný, aby mohl provést tzv. ekonomickou reformu. Půl stovky oficiálních mrtvých a přes tisíc raněných však znovu dokázalo, že čím pevněji zacpeš ústa lidem, tím méně si můžeš dovolit zasáhnout do ekonomického systému. Už v Československu bylo jasné, že likvidace stalinské ekonomiky bude bolestnou operací a postiženi budou nutně i ti, které privilegovala uhelně-ocelová koncepce hospodářského rozvoje. Jediná možnost, jak takový bolestný chirurgický zákrok provést, spočívala v demokratizaci společenského systému, ve vytvoření dělnické demokracie. V rámci nové demokratické struktury, za aktivní účasti dělnických rad, by pak bylo možné veřejně připravit a prosadit i bolestná opatření k ozdravení těžce nemocné ekonomiky. Jenže demokratizace systému se nemůže omezit jenom na ekonomiku, a v tom je právě ten háček. Gomułkovo vedení si však řeklo, že tuto základní pravdu prostě přechytračí. Likvidací politické opozice v roce 1968 vytvořilo v zemi hřbitovní klid, do něhož koncem podzimu 1970


26.7.2013 10:00:56

[ 45 ]

zazněl spontánní aplaus podpisu západo-německo-polské dohodě o hranicích na Odře a Nise. Neexistence sebemenší politické struktury a sebenepatrnějšího pohybu uvnitř země a nesporný úspěch zahraničněpolitický zaslepily polské vedení už docela. Domnívalo se, že teď přišel příhodný psychologický okamžik k chirurgickému zákroku do těla chřadnoucího hospodářství a k nutnému snížení životní úrovně obyvatelstva. Brutální reakce, s níž se tato chytristika potkala, je plná důležitých poučení. Především ukazuje, že faktická neexistence odborů, dělnických organizací a demokratických politických vazeb mezi zaměstnavatelem (jímž je v tomto případě stát) a zaměstnanci vytváří stejnou masovou psychologii jako v průmyslových zemích první poloviny minulého století. Druhé poučení je, že dělnictvo všude a bez rozdílu – v živelné, nikým neřízené akci – vypálilo sekretariáty Polské sjednocené dělnické strany. „Gomułka se mylně domníval, že jde o kontrarevoluci,“ prohlašuje Gierek na zasedání ÚV. Také si myslíme. Jenže jak to pak je – a to je spíš otázka pro dnešní tzv. ÚV KSČ a autory onoho neuvěřitelného dokumentu nazvaného „Poučení“… –, když dělnická vzpoura, oficiálně označená za nikoli kontrarevoluční, útočí na sekretariáty vládnoucí „dělnické“ strany, v níž spatřuje reprezentanta útlaku? Tak tomu bylo ostatně už v Poznani i v Berlíně, a pochopitelně v Budapešti… V jediné zemi tento moment chyběl – v Československu. Zřejmě proto, že tam šlo o „kontrarevoluci“… Přenechme však tyto starosti další etapě polského vývoje, který je teprve v samých počátcích (nikde není napsáno, že i on nenajde nakonec znovu své normalizátory, kteří mu také přišijí nálepku kontrarevoluce, jak se sluší a patří). Dva měsíce po prosincovém masakru je Polsko v některých ohledech dál, než bylo Československo dva měsíce po Lednu. Hlavní představitelé Gomułkova režimu byli odstraněni z vedení strany i státu, je jasno v otázce sjezdu strany, byly učiněny konkrétní kroky k vyrovnání s církví. Ve srovnání s Československem 1968 má na své straně další nesmírnou výhodu, a tou je úprava vztahů mezi SSSR a NSR


26.7.2013 10:00:56

[ 46 ]

a Polskem a NSR. Jeden z důležitých předmětů sporu je tak předem odstraněn z cesty a ze seznamu sovětských nástrojů zmizela španělská bota první velikosti. Skutečnost, že sovětské jednotky jsou už dvacet pět let na polském území, má za následek, že polská veřejnost dávno nemá iluze, jimž propadala veřejnost československá. Co v Československu na jaře 1968 nejvíc jitřilo a vyvolávalo výpady na adresu SSSR, se bere v Polsku po léta jako nutné zlo a nehraje podstatnou psychologickou roli. Také polská inteligence je jiná, spíš nakloněná zabývat se ve chvíli uvolnění otázkami národních polských zájmů a tradic než debatami o socialistické doktríně, na něž je Brežněvův SSSR velice citlivý. Ostatně, k polskému národnímu vědomí se obrátil Gierek okamžitě jedním ze svých prvních rozhodnutí: vyhlášením celonárodní sbírky na obnovu varšavského královského zámku, národního symbolu samostatnosti a odboje – nikoli proti Němcům, nýbrž proti Rusům. Gierek si tedy zatím počíná jako pragmatický energický politik. Ovšem cesta, kterou má před sebou, je daleká a leží na ní mnoho překážek. Vnitropoliticky je to především ekonomická situace země, katastrofální stav prakticky všech odvětví jejího hospodářství. Gierekova síla, spočívající v tom, že se opírá o uhelnou a hutní základnu ve Slezsku a o proletariát této oblasti, se může stát jeho slabostí ve chvíli, kdy se ukáže, že další hospodářský vývoj Polska musí jít cestou, která bude v rozporu s jejím privilegovaným postavením. Ani cesta ke sjezdu nebude snadná, tím spíš, že v tuto chvíli už začíná tlak na vytvoření horizontálních vazeb uvnitř země, na uvolnění cenzury tisku atd. atp. Tady bude mnoho záležet na tom, zda Gierek dokáže přibrat představitele inteligence (i nestranické) s autoritou k přímé spolupráci na vytváření své politiky a poskytne jim dostatečné záruky o svých úmyslech, aby se necítili nuceni vystavit ho tlaku, dřív než ho nový sjezd strany učiní méně závislým na podpoře negomułkovských sil. A konečně je tu problém zahraničněpolitický. Prohlubování východoněmeckých hospodářských obtíží a zvyšování poli-


26.7.2013 10:00:56

[ 47 ]

tického napětí v NDR právě v důsledku polsko- a sovětsko-západo-německých dohod, hřbitovní klid v Československu, jež je dnes na opačném pólu polské situace, nejistá rovnováha mezi ekonomickou a politickou tolerancí v Maďarsku, celková úroveň moskevského vedení a tlak, jemuž je vystaveno v předvečer sjezdu KSSS – to všechno bude polský vývoj krajně komplikovat. Ovšem rozhodující nakonec bude, zda a jak se podaří vytvořit v Polsku demokratické struktury, to znamená změnit politický systém a přitom se vyhnout československému osudu. Vytvoření takových struktur, změna systému, je totiž podmínka každého skutečného pokroku. Moskva má pravdu v tom, že za posledních dvacet pět let se všude nakupilo tolik hořkosti, že každé uvolnění hrozí vyvolat přinejmenším diskuzi o uplynulém období. S důsledky, jež lze stěží dohlédnout. Kam však vede odmítnutí demokratizace, ukázal prosinec 1970. A to je kruh, v němž je uzavřena Gierekova politika. Listy, ročník I., číslo 2, březen 1971

Co s komunistickou stranou?

Zrodila se, jako všechny ostatní, z opojení Říjnem, z představy světové revoluce, z radikalizace mas po první světové válce. Na rozdíl od tolika jiných dostala do vínku legalitu existence a tři desítky let tradice organizovaného marxistického dělnického hnutí. V zemi, jež si zvykla spojovat myšlenku pokroku národního a sociálního, humanismus se socialismem. Rebelie patřila v Čechách odedávna k samozřejmostem, a rebel, buřič, odbojník byly šlechtické přídomky, které rozdával lid, když rodová šlechta byla rozehnána do všech koutů světa či vykrvácela pod katovou sekerou v předposlední z jeho revolucí. V té době, a právě z těchto důvodů, se k ní přihlásili mnozí z těch, kdo byli elitou země, jejím hlasem i svědomím, vždy živým a burcujícím. Stejně jako v dalekém, a přece tak blízkém,


26.7.2013 10:00:56

[ 48 ]

Rusku šli revoluční dělníci ruku v ruce s revoluční inteligencí jako skutečná avantgarda. Po osmi letech tuto jednotu rozbili. Nejlepší lidé, nejlepší mozky, nejoddanější soudruzi zvedli hlas na protest proti nařízené stalinizaci, jíž se tehdy říkalo „bolševizace“. A když to nepomohlo, odevzdali i stranické legitimace. Správně pochopili, že těžký stín feudálního Ruska zalehl nejen revoluční ideál, ale i Marxovu revoluční teorii, a že ve jménu revoluce začíná ohněm vypalovat všechno, z čeho tento ideál a tato teorie rostly. Na českou demokratickou tradici dělnických organizací a dělnického hnutí navěsili krunýř poloilegální organizace, v tu chvíli ve vlasti revoluce už pomalu, ale jistě infikované starým carským policejním myšlením. Světová hospodářská krize a rostoucí fašistická hrozba nestačily sice zabrzdit ani podstatně ovlivnit tento proces v Sovětském svazu, ale donutily zbolševizované komunistické strany, aby se alespoň v poslední chvíli rozpomněly na tradici, z níž se zrodily. V Německu bylo už pozdě, ale jinde se ještě stačila zrodit lidová fronta, společný boj ve Španělsku, akce proti válce a fašismu. Na okamžik se zdálo, že základní hesla bolševizace – „Co je dobré pro SSSR, je dobré pro nás“, „Kritériem činnosti každého komunisty je bezpodmínečná věrnost Sovětskému svazu“ – ustoupila znovu nezbytnosti analýzy vlastních potřeb, vlastní historické situace. Ale jenom zdálo. Když Stalin podepsal pakt s Hitlerem, když polští komunisté zmizeli ve stalinských koncentrácích, když četní němečtí soudruzi byli vydáni hitlerovským esesákům, objevilo se znovu dilema, před nímž stáli komunisté v době čistek a procesů: Je skutečně bezpodmínečná podpora SSSR v zájmu mezinárodního dělnického hnutí? – Porážka západních demokracií v prvním období války, Hitlerův útok na SSSR a role, kterou Sovětský svaz sehrál ve druhé světové válce, však znovu jako by ospravedlnily heslo ražené bolševizací. Za ta léta ovšem prošly komunistické strany dlouhým vnitřním vývojem. A jmenovitě ty, jimž demokratická struktura jejich země umožnila důsledně vybudovat kompletní vlastní sta-


26.7.2013 10:00:56

[ 49 ]

linskou strukturu. Patnáct let neustálého prověřování stranických funkcionářů oním základním kritériem, jímž byla naprostá, bezpodmínečná věrnost SSSR, neponechalo na žádném z vedoucích míst nikoho, kdo by nebyl takto prověřen přímo sovětskou stranou. Kdysi se rozumělo samo sebou, že Kominterna bude schvalovat vedoucí funkcionáře každé ze svých sekcí. Když zájem světové revoluce byl nahrazen zájmem SSSR, zprvu neoficiálně a pak zcela úředně, zdálo se mnohým, že je to jen formální rozdíl. Léta války a poválečné období ukázaly, že je to rozdíl podstatný. Po druhé světové válce bylo zájmem Sovětského svazu vytvořit si co nejdále sahající předpolí v Evropě, využít ekonomických zdrojů východoevropských zemí k zacelení vlastních válečných ran a zvýšení vlastní vojenské a ekonomické síly, upevnit své postavení druhé světové velmoci vytvořením rozsáhlé oblasti, vojensky, ekonomicky i politicky kontrolované z Moskvy. Komunisté, dosazení k moci nikoli z titulu vlastní síly – s výjimkou Jugoslávie, Albánie a do jisté míry Československa –, nýbrž z titulu nejoddanějších ručitelů sovětských zájmů, měli tak znovu jediný úkol: dbát, aby lidově demokratické země konaly jen to, co je dobré pro SSSR. Když jugoslávští komunisté dali přednost vlastním zájmům, vlastní národní hrdosti, vlastní zkušenosti a vlastní tradici, byli vzápětí vyobcováni a zavrženi jako agenti imperialismu. Tehdy se poprvé ukázalo, že jediným skutečným ručitelem sovětských zájmů je vojenská okupace. Podmínky k okupaci Jugoslávie nebyly v roce 1948 zralé, nicméně tato zkušenost posloužila jako důležité poučení pro stalinskou politiku celého následujícího období. Povstání v Berlíně se řešilo s pomocí sovětských tanků. Poznaňská vzpoura našla své vyústění ve Varšavě obklíčené sovětskými tanky. Maďarské povstání bylo utopeno v krvi sovětskými jednotkami. Pražské jaro zahynulo pod pásy sovětských tanků. A v prosinci 1970 se polská krize řešila masakrem dělníků, jaký nemá v poválečných evropských dějinách obdoby, s odvoláním na to, že to byl jediný způsob, jak se vyhnout sovětské intervenci.


26.7.2013 10:00:56

[ 50 ]

Jedině Čínská lidová republika, Jugoslávie, a paradoxně Albánie, nalezly cestu z tohoto železného řetězu „komunistické disciplíny“ a „věrnosti vlasti revoluce“. Zájmy SSSR tam nejsou okamžitě oficiálně totožné se zájmy dělnické třídy, se zájmy lidu, národa, revoluce. Komunistické strany jsou tam stále ještě národními stranami. Jak prošla touto křížovou cestou Komunistická strana Československa? Vyšla na ni silnější než většina ostatních hlubokou tradicí českého dělnického hnutí. Na každém zastavení se pokusila narovnat, aby vzápětí klesla vždy o něco níže pod křížem přísahané bezpodmínečné věrnosti. V roce 1968 se zdálo, že by mohla využít svého postavení jediné, monopolní politické reprezentace k tomu, aby se opřela o vlastní zemi, o vlastní národ, o vlastní lid, o vlastní dělnickou třídu, získat zpět svou hrdost, své proklamované poslání, ospravedlnit své postavení v zemi – i když už ne postavení monopolní – a prokázat, že všechny oběti a ústupky posledních čtyřiceti let nezničily jiskru, z níž se zrodila. XIV. sjezd KSČ, konaný ve stínu sovětských tanků pod ochranou pražského dělnictva, byl posledním revolučním činem strany, jejím aktem jako strany vlastního lidu, vlastního národa. Všechno, co následovalo, byly už jenom drobnější nebo větší kroky ke konečné kapitole, kterou napíše tzv. čtrnáctý sjezd bé. Neboť pražské jaro, Dubčekův „socialismus s lidskou tváří“ odpovídaly tužbám českého a slovenského lidu, odpovídaly nadějím národů Evropy, a nejen Evropy, ale neodpovídaly zájmům Brežněvova SSSR. A protože kritériem činnosti každého komunisty je od roku 1929 bezpodmínečná věrnost zájmům SSSR, museli čeští a slovenští komunisté volit: buď Československo, nebo síla, která je okupovala a znemožnila na dlouhou dobu jeho přirozený rozvoj. Půl milionu neprošlo touto prověrkou, ti nejlepší, nejvěrnější, nejčistší, jediní, pro které ještě něco znamenají slova socialismus, osvobození národů, vláda pracujících, demokracie z lidu a pro lid. Ostatní si uchovali legitimaci. Jako příslušníci strany, jež uznává jediné základní hledisko: zájem SSSR. Jako příslušníci strany,


26.7.2013 10:00:56

[ 51 ]

jejíž povinností je hájit okupaci Československa a prosazovat zájmy okupantů. Taková je logika stalinismu. Logika surová, neúprosná, s níž nic nepořídí žádné alibi. Co tedy s Komunistickou stranou Československa? Najde se ještě někdy dost Čechů a Slováků, kteří budou ochotni vést dělicí čáru mezi stalinismem a komunismem, mezi okupací a komunistickou stranou, příkořím, jež bylo zemi způsobeno, a komunisty? V zemi, jako je Československo, se to zdá spíše málo pravděpodobné. Samozřejmě, věci nezůstanou, jak jsou. Vývoj, historie, příští krize, to všechno si vynutí novou diferenciaci, a protože je KSČ znovu z vůle okupantů jedinou monopolní politickou silou, bude se přes ni, skrze ni a „díky“ ní prosazovat řada věcí, jež jsou v rozporu se zásadami dnes hlásanými. Ale to všechno bude jen východisko z nouze. Strana byla redukována na stafáž, na oleandr, skutečnou moc mají v rukou okupanti, policie, armáda, a politická strana je tu jen k tomu, aby jednou za čas potvrdila legalitu postavení těch, kteří jsou momentálně pověřeni dozorem. Češi ani Slováci nikdy nezapomenou na to, co bylo v roce 1968 a po něm. A až se jednou stalinský systém s hanbou rozpadne – a to nebude trvat tak dlouho, jak se některým dnes zdá –, bude těžko rozlišovat mezi komunistickou stranou a těmi, jež stokrát prokleli. Že bylo půl milionu komunistů, kteří vsadili celou svou existenci, aby vrátili svému lidu právo na důstojný život samosprávných, svrchovaných lidí? To nikdo nepopírá, a bylo by jich pravděpodobně o milion více, kdyby byli zvítězili. Ale ani oni, ani nikdo jiný už nemůže vrátit Komunistické straně Československa, o co ji definitivně připravil stalinský či brežněvovský Sovětský svaz. Nemohou jí vrátit postavení vedoucí národní strany, důvěru většiny občanů příštího svobodného socialistického Československa. KSČ odumřela v den, kdy odvolala. Nebo kdy odvolali jejím jménem. Historie nezná v tomto ohledu odpuštění. To věděli všichni, kteří během tisíciletí volili smrt, ponížení, vyhnanství, ale neodvolali. To věděl Alexander Dubček a všichni, kteří vo-


26.7.2013 10:00:56

[ 52 ]

lili jako on. Dějiny jim to nezapomenou a jejich lid jim jednou postaví pomník, jaký zasluhují. Ale ani oni už nevzkřísí k životu komunistickou stranu v té podobě, jakou měla a mohla mít v roce 1968. I kdyby stokrát chtěli, i kdyby stokrát prohlašovali, že stalinismus není komunismus, že sovětský imperialismus nemá nic společného se zájmy revoluce. Protože tohle všechno už nezávisí na nich. O tom bude rozhodovat národ, země, ti, kteří věci prožívali, ale nedělali. Neboť dějiny, jak známo, jsou vždycky jen tím, čím se jeví těm, kteří na jejich tvorbě nebyli bezprostředně zúčastněni. Ne, není a nebude už v národním životě – ať už si jeho politické uspořádání představujeme jakkoli – místa pro skutečnou masovou stranu, jež stojí a padá s perspektivou okupace a místodržitelství. Takové strany vždy hynuly, ať se jmenovaly jakkoli. Ve všech společenstvích. A co tedy všichni ti poctiví komunisté, kteří chtěli dobré pro svou zemi, nikdy se nepodíleli na výhodách moci a na jaře 1968 i po okupaci dokázali upřímnost, poctivost a nezištnost svých úmyslů i činů? Brežněvovi dozorci jich spočítali přes půl milionu. Každý z nich má svůj podíl viny. Ale každý, kdo si toto uvědomí a přitom ví, že rok 1968 a další mu dávají legitimaci k tomu hledět zpříma do očí svým spoluobčanům, si najde místo v politické existenci národního celku. To platí, ať už jsou doma nebo v zahraničí. A bude jich třeba jako soli, jejich zkušeností, obětavosti, nadšení. Jen je třeba nehledět zpátky nýbrž kupředu. Listy, ročník I., číslo 3, květen 1971

Čína – třetí světová velmoc

První americké kroky k normalizaci vztahů s Čínskou lidovou republikou jsou patrně nejdůležitější mezinárodní událostí tohoto roku. Je více než pravděpodobné, že s odstupem doby je budeme hodnotit jako událost historickou.


26.7.2013 10:00:56

[ 53 ]

Mezinárodní situace po druhé světové válce byla až dosud charakterizována novým přerozdělením světa a sfér vlivu mezi toliko dvě velmoci: SSSR a USA. SSSR převzal do značné míry roli Německa v Evropě (československá zkušenost je dobrou ilustrací tohoto faktu), Spojené státy roli Japonska v Asii, a obě velmoci, opírajíce se o svou atomovou a raketovou sílu, se pustily do urputné soutěže o nástupnictví po dvou dalších světových velmocích z doby válečné a předválečné: Velké Británii a Francii. Spojené státy si doslova obuly francouzské boty v Indočíně, kdežto SSSR s mnohem větším úspěchem obsadil prázdný prostor vzniklý na Blízkém a Středním východě (arabský svět, ale i Indie a Ceylon, o Afghánistánu nemluvě) odchodem Velké Británie a její přeměnou v mocnost víceméně evropskou. A zatímco obě světové velmoci vedou tichý zápas o poslední dosud volný kontinent, Afriku, rýsuje se už na obzoru změna dosavadní situace. Sovětský svaz se vyrovná Spojeným státům vojenskou silou. Ve všech ostatních parametrech za nimi daleko zaostává, a zaostává dokonce i za celou řadou dalších menších mocností. Jeho role druhé a jediné další světové velmoci je dána právě jen vojenským potenciálem, rozlohou a počtem obyvatelstva. A především tím, že není, či lépe nebylo dalších pretendentů. Je daleko více zájmem SSSR než zájmem USA tuto situaci za každou cenu udržet, protože přítomnost dalších světových velmocí v mezinárodní aréně nutně zredukuje mezinárodní roli SSSR a tím prohloubí vnitřní krizi neostalinského systému. Kořeny sovětsko-čínského konfliktu jsou právě zde. Když ztroskotal – podobně jako kdysi v Jugoslávii, ale tentokrát s nezměřitelně většími důsledky – pokus o ovládnutí Číny pod rouškou přátelství a pomoci, nastoupila Moskva druhou cestu. Cestu, kterou by J. F. Dulles nazval zadržováním a zatlačováním. I Čína, podobně jako Blízký a Střední východ či jihovýchodní Asie, se po druhé světové válce totiž jevila jako volné dědictví po poražených či oslabených velmocích. Zprvu americká a později i sovětská politika tu byla a je diktována jen


26.7.2013 10:00:56

[ 54 ]

a jen snahou nezaostat v zápase o nástupnictví při novém dělení světa a sfér vlivu. Čínským komunistům se však podařilo, co se nepodařilo po staletí nikomu před nimi. Z prvků evropského marxismu ve všech jeho podobách, včetně stalinské a titovské, vyrobili soudržnou, dostatečně jednoduchou a srozumitelnou ideologii, náboženství, jež jediné mohlo sehrát sjednocující roli na obrovském, etnicky i jazykově značně heterogenním kontinentě. Všechny dosavadní pokusy o interpretaci maoismu a kulturní revoluce – ať už podnikané marxisty či antimarxisty – ztroskotaly na tom, že v rozporu s Marxem interpretovaly toliko ideologii, a nikoli skutečně probíhající politicko-ekonomický proces.* Čína prostě plní úkoly základní industrializace a vytváření centralizovaného státu pod praporem náboženství, ideologie, které si k tomu účelu vytvořila a jež v procesu kulturní revoluce učinila jednoduchým a srozumitelným evangeliem mas. Tak jako jiní v jiných historických obdobích pracovali na podobných úkolech pod jinými prapory (třeba pod praporem reformace, puritanismu, anglikánství), plnícími naprosto stejnou historickou funkci. S podobností v mnohém až příliš nápadnou, aby mohla ujít jen trochu pozornějšímu pozorovateli. Vytvoření sjednocující, srozumitelné státní ideologie, o kterou se může opřít plnění úkolů čínského státu uvnitř i navenek, umožnilo přetvoření Číny z kolbiště velmocenských zájmů ve velmoc. Tato velmoc je pochopitelně v důsledku své celkové zaostalosti vnitřně slabší než ostatní, i menší mocnosti (podobně jako SSSR, i když v jiných parametrech), ale vojenskou silou, rozlohou a jmenovitě počtem obyvatelstva tento nedostatek plně nahrazuje. Navíc má v sobě obrovský dynamismus vytváření centralizovaného státu a základní in* Československá zkušenost se SSSR dobře ukázala, že ideologie je toliko „falešným vědomím“ a že Marxova varování v tomto směru stále platí. Francouzský marxistický filozof, člen FKS, L. Althusser, říká dosti přesně: „Ideologie je systém představ (obrazů, mýtů, idejí, konceptů, jak kdy), vybavený vlastní logikou a vlastní řečí, jemuž připadlo historicky existovat a plnit historickou úlohu uvnitř určité společnosti…“


26.7.2013 10:00:56

[ 55 ]

dustrializace (který se splněním těchto úkolů změnil v SSSR v reakční konzervativismus). Spojené státy, zdá se, začaly chápat, co se stalo, dřív než mnozí marxisté. Navzdory své posedlosti antikomunismem, z něhož učinily dokonce součást vlastní státní ideologie, dokázaly roztrhnout ideologický závoj, který je oslepoval, a uvidět skutečnost. Začaly chápat, že čínská ideologie je čímsi jiným, než si mysleli, a že je jejich systému nebezpečná toliko potud, pokud bude moci být díky naprosté izolaci interpretována jako ideologie moderního socialismu. Začaly chápat, že udržování situace, ve které všechno závisí toliko na dvou velmocech, není v jejich zájmu a dává konzervativnímu a krizí zmítanému režimu v Moskvě příliš mnoho moci v základních otázkách světové politiky. Moci, která může být v rukou takového režimu krajně nebezpečná.* Ale Spojené státy začaly zřejmě chápat i některé jiné věci. Například tu, že ve Vietnamu bojují v tuto chvíli už jenom za zájmy Brežněvova vedení v SSSR. Jedině ono má totiž životní zájem na tom, aby Čínské lidové republice nebyla přiznána její sféra vlivu v jihovýchodní Asii a aby přitom celá tíha tohoto velice pochybného podnikání ležela na druhé velmoci a na decimovaném vietnamském lidu. Nebo to, že spoléhat se na to, jak budou jednou těžit z konfliktu mezi oběma „komunistickými“ mocnostmi, je spekulace krajně nebezpečná, která může – podobně jako v případě druhé světové války – vést k novému světovému, tentokrát patrně nukleárnímu konfliktu. Ve kterém by nakonec logika věcí dovedla USA po bok ČLR, v zájmu zachování jisté světové rovnováhy. A konečně začínají USA chápat, že systém dvou světových mocností, jak ho pomohly – spíš v zájmu stalinismu než v zájmu vlastním – vytvořit studenou válkou, neodvolatelně umírá. Ve světě už existuje velmoc třetí, Čínská lidová republika, * Jako by tu USA pochopily lekci z nedávné předválečné minulosti, kdy tehdejší velmoci nebyly ochotny uznat existenci a roli velmoci nové a daly tak staré, konzervativní a v důsledku vnitřní krize stále agresivnější mocnosti absolutní moc nad válkou a mírem.


26.7.2013 10:00:56

[ 56 ]

která zaujme v nejbližších letech, ne-li měsících, své velmocenské postavení v mezinárodní aréně, a to buď jako velmoc Spojeným státům nepřátelská, nebo jako velmoc nikoli nepřátelská. A to je podstatný rozdíl. – Ale nejde jen o Čínu. V příštích desetiletích vstoupí na světové kolbiště ještě dvě další velmoci. První bude znovu Japonsko, se svou vlastní obrovskou oblastí zájmů a vlivu v jihovýchodní Asii, jež bude odpovídat jeho ekonomickému potenciálu. A o něco později – ale možná ne tak pozdě, jak se mnohým zdá – Evropa. Vymezení hranic této Evropy je otázkou stále otevřenou, která se bude řešit právě v rámci nového přerozdělení světa nikoli už mezi dvě, ale v této fázi znovu mezi pět velmocí. A to se nás bude velice týkat. Čína je první etapou tohoto vývoje, který má všechny šance být vývojem mírovým (v tom smyslu, že nebude výsledkem třetí světové války). Její konflikt se SSSR není sporem o interpretaci ideologie, nýbrž základním konfliktem mocenským. Číňané první pochopili, na jakém principu a na jakých základech spočívá postavení SSSR jako druhé světové velmoci, a měli jediní dost síly vyvodit z toho pro sebe důsledky. Zdánlivá slovní podobnost státní ideologie obou zemí mění na tomto základním konfliktu právě tak málo jako katolicismus či protestantismus měnily na mocenských konfliktech v Evropě minulých staletí. Historická tradice i konkrétní situace mluví v tuto chvíli daleko spíš pro zlepšení americko-čínských vztahů, pro rychlý přechod od systému dvou světových mocností k systému trojmocenskému. Bude zajímavé sledovat, jak bude reagovat sovětská zahraniční politika, která oficiálně tento vývoj vždy podporovala – nejprve proto, že se zdál v jejím zájmu, později proto, že se nezdál reálný v důsledku amerického odporu. Kdoví zda se jednou nestaneme svědky americko-čínské fronty proti japonskému požadavku role čtvrté velmoci, podporovanému SSSR. Ale to už je jiná kapitola pro pozdější budoucnost. Listy, ročník I., číslo 4–5, červenec 1971


26.7.2013 10:00:56

[ 57 ]

O emigraci

To, čemu se v Husákově Československu říká „tisk“, věnuje značnou pozornost tzv. posrpnové emigraci. Dokonce si našel specialisty. Sedlák, Marko, Roháček – to jsou jména, která málem vešla do české publicistiky toliko jako synonyma intelektuální a mravní úrovně stalinismu. A ke všemu spíš pro humory. Jejich nositelé se však nyní rozhodli, že se do historie české a slovenské publicistiky přece jen dostanou, když ne jinak, tedy poboku Vajtauerů, Lažnovských a tak. Nu, každý máme svou ctižádost a proti gustu… Leč ne o to jde. Nejde v tuto chvíli ani o rozdíl mezi emigrací a exilem, ba ani o jejich deskripci, jíž se v Listech už ujal Karel Jezdinský. Jde o emigraci či exil jako zrcadlo domova i světa. Devatenácté století, pomalá industrializace, růst obyvatelstva a venkovské bídy, vrhalo do světa tisíce a desetitisíce Čechů, a zejména Slováků. Pro jejich ruce nebylo doma trhu, a tak je táhli prodávat na trhy cizí. Šli cestičkami, po nichž dnes táhnou Evropou ti, kteří nabízejí ruce španělské, portugalské, jugoslávské, turecké, řecké, ba stále ještě i alžírské. V Americe jsou to dnes ruce mexické, portorické, v Japonsku to včera byly ruce korejské… Chudí, nevyvinutí, hladoví táhnou, aby vydělali na živobytí svým rodinám u prahů bohatších, v jejich závodech, na jejich silnicích či u jejich moří. Složení této emigrace se postupně mění, ustupuje geograficky stále dál od center průmyslu a rozvoje. S průmyslovým rozvojem Čech, Moravy a Slovenska mizela i u nás postupně tato emigrace rukou, a byl to až Hitler, který přeměnil českou a slovenskou inteligenci v nádeníky, ve stavitele silnic a podzemních tunelů. Od Bílé hory, od okamžiku, kdy protireformační reakce potlačila zoufalý a v mnohém neobratný pokus o obnovu samostatnosti českého myšlení a české politiky, nebylo emigrace hlav. Pobělohorské století nejprve vyhnalo, fyzicky zlikvidovalo či duševně zcela zlomilo všechno, co v Čechách nezávisle a tvořivě myslelo. Století další znamenalo po duchovním ma-


26.7.2013 10:00:56

[ 58 ]

sakru generací novou regeneraci duchovních tkání, až století třetí uvidělo zmrtvýchvstání země, národa, jeho ducha i státu. Teprve zavraždění tohoto státu na konci třicátých let vyvolá první moderní exil mozků. Emigrace před hitlerismem – to je především inteligence, mládež, lidé tvůrčí. Mnozí z nich padli v boji s fašismem, mnozí z nich už zůstali v zemích, jež jim poskytly útočiště a prostor pro rozvoj jejich talentu. K tomu připočtěme hekatomby české a slovenské židovské inteligence a před očima nám vyvstane obraz devastace českého a slovenského duchovního a tvůrčího světa, z níž by se i větší národy dlouho vzpamatovávaly. Jenže země dosud nevydechla a už důsledky druhé světové války a všeho, co bylo příčinou této první devastace, vyvolaly devastaci druhou. V prvním okamžiku se zdálo, že společenským změnám, jež byly programem bezprostředně poválečných let, padnou za oběť toliko političtí vůdcové sil a hnutí spjatých s minulostí a čelní militantní představitelé poražené třídy. Jenže to, co v Československu a jinde ve východní Evropě nastoupilo kolem roku 1948, nebyl socialismus, nýbrž stalinismus, zupácký, cizí zaostalostí vnucený a inspirovaný režim, jehož metodou byla policejní zvůle a důsledkem hospodářská, mravní a duchovní destrukce. Do roka vyhnal tento režim ze země nové desetitisíce hlav a mozků plných nápadů, myšlenek, plánů, podnikavých lidí, kteří by byli bývali ochotni přispívat k rozvoji své země, ale odmítli perspektivu rezignace na vlastní rozum, na vlastní úsudek, na realizaci sebe sama podle vlastních schopností. V této masové emigraci ztratil český a slovenský národ desetitisíce hospodářských organizátorů, techniků, podnikavých lidí, kteří nikdy nebyli kapitalisty a jimž by byl měl skutečný socialismus umožnit rozvití všech jejich schopností, plné využití jejich zkušeností. Připočtěme emigraci humanistické inteligence a tu, jež byla, bohužel právem, motivována strachem z nové rasové diskriminace a perzekuce. Vzpomeňme, jak stalinismus nemilosrdně spořádal ty, kteří zůstali, a máme před očima celou hloubku rány, jež byla zemi znovu zasazena.


26.7.2013 10:00:56

[ 59 ]

Emigrace třetí, dalších sto tisíc v průběhu pouhých třiceti let, už nemá nic společného s vlastnickými poměry. Po sovětské okupaci odcházejí lidé všech oborů. S prázdnýma rukama, ale s hlavou, kterou všude popadnou a zaplatí. Inženýři, technici, vědci, kvalifikovaní dělníci, lékaři, učitelé, spisovatelé, novináři… Mnozí z nich léta viděli v odchodu ze země jedinou perspektivu uplatnění svého talentu a na jaře 1968 neodešli, protože se jim tato perspektiva otevřela ve vlastní zemi. Mnozí léta vedli svízelný, úporný zápas o jaro 1968. Obojí po jeho porážce uznali, že doma pro ně není místa. V tuto chvíli… A tak Čechy, Morava a Slovensko, kdysi chudé, zaostalé země, dodávající do celé Evropy i do Ameriky mozolnaté „zlaté ruce“, se staly v posledních třiceti letech hlavním světovým exportérem hlav, mozků a kvalifikace. Všechny země na světě usilují o to, aby si je udržely. Z Československa je třikrát za třicet let vyhnal fašismus a stalinismus. Oba znají jediný prostředek, jak je udržet v zemi: ostnatý drát, kulku, návrat k přeměně svobodného občana ve vlastnictví státu. A ruku v ruce s tím návrat k relativní zaostalosti. Dějiny emigrace jsou tak zajímavým zrcadlem dějin Československa v posledních třiceti letech. Postupného ničení všeho, co po pobělohorské hekatombě těžce vybudovala a vypěstovala staletí. Ale jsou i zrcadlem světa. Režimů, jež jsou si niterně tak podobné i tím, že jejich nastolení, jejich zupácká bota, jejich cizí uniforma vyhání vždycky ty, kteří vědí, kteří myslí, kteří dovedou. Co to znamená, netřeba definovat. Na adresu pisálků, jimž Vajtauerové a Lažnovští či Völkischer Beobachter slouží jako vzor i stylem, slovníkem a argumenty, jen ještě slovo: sami by si jinde a v jiném než fašizujícím režimu nevydělali ani na slanou vodu. Vždycky znali jen námezdní práci perem, to, čemu říkají dělat za žold. Vždyť kdyby se měli živit poctivě, umřeli by hladem. Proto si nedovedou představit, že ti, které vyhnali, by mohli žít jinak než z platu či stipendií za zradu, za pomluvy, za špínu, prostě za to, čím se živí sami. Jenže za tohle se dobře platí už jenom ve fašizujících systémech, jež zlikvidovaly nebo zabránily vytvoření občana a možností, aby


26.7.2013 10:00:56

[ 60 ]

si každý ověřil, co se mu předkládá k věření. To, že příslušníci všech tří československých emigrací za posledních třicet let nalezli dříve nebo později slušnou a více než slušnou obživu v zemích, jež nejsou jejich vlastí, znamená ve světě, který platí jen za kvalitu, toliko jedno: že Češi a Slováci, jež fašismus a stalinismus vyhnaly do emigrace, tuto kvalitu měli. Každý ve svém oboru. A že vyhnání této kvality nebo její zardoušení byly vždycky podmínkou vlády Vajtauerů, Lažnovských, Moravců, Sedláků, Marků, Roháčků a podobné spodiny. Ale to všechno neznamená, že emigrace není neštěstí pro každého, kdo je k ní donucen. Už Heine i Gercen, a statisíce před nimi i po nich, věděli, že emigrace je nemoc. Je neustálé zoufalství, touha po domově. Pro ty, jimž se říká emigrace politická, nepřestávající nerovný závod mezi časem vyměřeným dějinám a časem vyměřeným člověku. Inessa Armandová vylíčila jako málokdo ono ovzduší chorobné neurózy, vedoucí až k sebevraždám, jež vládlo mezi ruskou bolševickou emigrací v západní Evropě po roce 1905. A čteme-li dopisy a deníky německých emigrantů po roce 1933 a počítáme-li, kolik jich podlehlo v tomto nerovném zápase mezi časem lidským a časem historickým, pochopíme vážnost nemoci. Emigrace vyhnaná carismem, i ta vyhnaná hitlerismem, byly přitom emigrace vítězné, stejně jako jí bude emigrace vyhnaná stalinismem. Ale to nic nemění na tíži individuálního osudu a mravního dilematu, před nímž každý její příslušník stojí. Každá politická emigrace je v dobách míru přítěží. To věděli a poznali na vlastní kůži všichni, kteří odešli burcovat svědomí světa proti carismu, proti hitlerismu, proti mccarthismu, proti stalinismu. Dříve či později si museli uvědomit, že zájem jejich země jde až daleko za zájem země, jež je přijala, a že tyto zájmy zdaleka nejsou totožné. Zatímco jejich země touží po změně, mají ti, kteří je přijali, zájem na zachování statu quo. Zatímco oni považují za svou povinnost maximální aktivitu, budou hostitelé usilovat, aby omezili jejich aktivitu na minimum. A z toho vyplývá množství dalších problémů. Německá emigrace po roce 1933 je ve svých dopisech a dení-


26.7.2013 10:00:56

[ 61 ]

cích téměř vyčerpala. Až do vypuknutí války, do okamžiku, kdy alespoň do jisté míry mohla skutečně bojovat, neboť její zájem byl alespoň v podstatě souběžný se zájmem zemí, v nichž žila, tedy až do této chvíle si neustále kladla otázku: Měli jsme odejít, či zůstat, být s národem a zemí, třeba odsouzeni k mlčení a nečinnosti, nebo bylo naší povinností burcovat svět tam, kde to je možné, a v míře, v jaké je to možné? Mnozí zanechali v Německu rodiny, děti a jejich touha po rozdrcení hitlerismu silou – jiné cesty nebylo – byla provázena vědomím, že to může nejen znamenat smrt jejich blízkých, ale i to, že jejich syn padne v boji proti otci, v boji, k němuž bude prostě přinucen. (Nezahynul snad Brechtův syn v uniformě německého vojáka?) A na všechny tyto otázky není jiné odpovědi než čin, který se měří nikoli lidským životem, nýbrž dějinami. Socialistická emigrace je v situaci ještě komplikovanější, neustále konfrontována s problémem vlastní odpovědnosti za to, co ji nakonec vyhnalo ze země. V jaké míře mohla a měla vědět, že stalinismus a vojenská okupace je v daných historických a geografických podmínkách logickým důsledkem toho, čemu zasvětila svůj život, jímž měřila po tolik let sebe i druhé? A zas: jedinou odpovědí je čin a jedinou mírou činu dějiny. Spodina českého a slovenského národa, jaká vypluje na povrch vždycky v podobných okamžicích, si vydělává na slušné živobytí úvahami o věcech, o jejichž skutečné povaze a rozměru nemá ponětí. Jde o problémy politické a mravní, nebo lépe o problémy morálky osobní i společenské, to jest o kategorie, bez nichž se kolaborantské okupační režimy musí obejít. Každý uvažujeme pouze ve svých kategoriích. Oni měří žoldem, penězi, zradou, eventuálně tzv. menším zlem. Jejich kalkulace je prostá: doufají, že jejich život bude kratší než dějinný čas, který jim věstí porážku. A tak žijí a nezdržují se ničím. – My měříme svou odpovědností vůči národu a zemi, vůči nadějím a tužbám lidí, svou osobní vinou na tom, co se stalo, a tím, co ji může vyvážit zase jen v očích národa a historie. Nemáme pochyb, na čí straně je pravda, ale víme, že čas, který je nám vyměřen, možná nepostačí.


26.7.2013 10:00:56

[ 62 ]

Vyvrženi ze země, která je nám nadevšecko, žijeme tak, jak žily desetitisíce a statisíce před námi. Naše nouze není fyzická, což nedá spát hrstce národem opovrhovaných existencí v Praze či Bratislavě. Naše nouze je prostě nouzí životů, které jsme si zvolili, zápasu, k němuž jsme se rozhodli. Vědomí, že je to zápas spravedlivý, nic nemění na tom, že člověk v něm krvácí z více ran, než jich je vidět, a často umírá před časem. Listy, ročník I., číslo 6, listopad 1971

O zachování říše

Má-li Sovětský svaz překročit současnou etapu svého vývoje a přejít ze stadia industrializace zaostalé agrární země k vytvoření rozvinuté industriální společnosti, musí nutně změnit svůj politický systém, radikálně reformovat svou vnitřní politickou strukturu – řekli jsme. Muž na druhé straně se usmál: Zapomínáte, že sovětské Rusko je impérium a hlavní starostí impérií je zachování říše, nikoli vnitřní reformy. – Což bývá právě příčinou rozpadu impérií, nemyslíte?… Atakdále. Diskuze trvala hodiny a nebylo důvodu, proč by nepokračovala donekonečna. Nejzajímavějším výsledkem bylo zjištění, jak stále ještě žasneme nad tím, že logika vývoje a chování impérií je určována nikoli světovým názorem, ale samou prapodstatou imperiální existence. Napříč staletími, napříč ideologiemi. Své historické myšlení, vlastní historickou určenost překonává každá země toliko přeměnou materiálních podmínek vlastní existence. Jen ta vede ke skutečným změnám politických struktur, k likvidaci starých nacionálních trpkostí, nostalgie po starých říších. Ty zase naopak živí každý z tak či onak zaostalé struktury vyrostlý militaristický režim. To platí i pro Stalinovo Rusko. V jeho zorném poli hrála stále větší roli mapa někdejšího Ruska, a to nejen na Východě, ve Střední Asii, ale i v Evropě. K jeho nacionálním nostalgiím patřilo Finsko, Baltské republiky, Polsko. Naopak jeho pohled na


26.7.2013 10:00:56

[ 63 ]

Německo nebyl zatížen evropskou historickou zkušeností. Finská válka, německo-sovětský pakt, okupace Pobaltí a poloviny Polska na začátku války (právě tak jako už kdysi dávno rozdrcení gruzínského emancipačního hnutí) – to nejsou náhodné, okamžité improvizace, nýbrž činy rostoucí z hlubokého historicko-politického podvědomí, navíc utvrzovaného málo prozíravým, omezeně třídně určovaným postojem západních demokracií k SSSR v době největšího ohrožení světa fašismem. Restituce carské říše v jejích předrevolučních hranicích se postupně stává obsahem stalinské verze proletářského internacionalismu. Minulost, stejně jako jinde, i tady požírá budoucnost, stará realita je silnější než nová utopie, z revoluční ideologie zbývá postupně jenom systém etiket lepených na nádoby se zcela jiným obsahem. Válka dovršila tento proces a jako důsledek sovětského vítězství se zrodila i nová sovětská zájmová sféra, kterou Stalin i jeho dědicové nikdy nechápali jako spojenectví svobodných národů, nýbrž jako rozšíření říše (Jugoslávie, po válce svou mentalitou i politickým uspořádáním nejbližší Stalinovu Rusku, to paradoxně poznala první). Málokoho z evropských marxistů napadlo ve chvíli, kdy „spojenectví socialismu a demokracie dobylo vítězství nad silami minulosti“, že není rozdílu mezi válkami, že každá se vede za přerozdělení známého, konkrétního světa, že nové dělení je nevyhnutelným důsledkem vztahu mezi vítězi a poraženými, i mezi vítězi navzájem, že klade základy nových impérií, a také příštích rozporů a konfliktů. Nové ruské impérium se však pochopitelně nespokojilo a nemohlo spokojit s tím, co získalo v Evropě. Imperiální logika, logika velkých říší je taková, že je neodvolatelně žene k vytváření zájmových sfér, k nástupu všude, kde byla oslabena role jejich předchůdců. Rusko se tak stává nejen nástupcem Německa v jeho tradiční zájmové sféře v Evropě, ale vstupuje postupně i na místo Britské říše na Blízkém východě a v Indickém oceánu (pokus o rozšíření sovětské zájmové sféry na někdejší britské državy v Africe prozatím ztroskotal). Tato expanze a imperiální strategie nemají nic společného s ideo-


26.7.2013 10:00:56

[ 64 ]

logií. Na Blízkém východě jí Moskva bez váhání obětuje společensky nepoměrně progresivnější stát Izrael, který úporně pomáhala vytvořit, a stává se ochráncem, spojencem a protektorem feudálního a polofeudálního arabského světa. Na indickém poloostrově a na Ceylonu jde naopak v podstatě o podporu liberálních režimů. Role protektora konkurenčního státu, který Britové po sobě zanechali, Pákistánu, i s jeho neskrývaně feudálně militaristickým režimem, připadá zprvu Spojeným státům a postupně stále více Číně, která tu otevřeně vstupuje na scénu jako aspirant na podíl v poválečném přerozdělování světa. Vstup Čínské lidové republiky do mezinárodní arény hraje mimo všechno ostatní i roli důležitého rozbíječe ideologických mystifikací. Pro vytváření a udržování nového ruského impéria bylo pochopitelně třeba ideologického zdůvodnění. To se nakonec našlo v důsledné aplikaci Stalinovy teze o třídnosti sovětské zahraniční politiky, o třídních omezeních principu sebeurčení, o třídním souladu zájmů sovětského státu a těch, jejichž jménem nebo za které jedná na mezinárodním kolbišti. Odmítnout toto ideologické zdůvodnění vyžadovalo až donedávna provedení důkazu především o imperialistickém charakteru sovětského státu a nové promyšlení teorie o třídním charakteru imperialismu. Konflikt sovětsko-čínský – který je svou podstatou totožný s konfliktem sovětsko-jugoslávským a stává se dnes paradoxně jediným skutečným velmocenským konfliktem – odhalil beze zbytku celý ideologický podvod s třídností sovětské velmocenské politiky. Ukázal, že lze-li tu vůbec nalézt a definovat nějaký třídní zájem, pak toliko zájem sovětské vojensko-politické byrokracie. Ale že ze všeho nejspíše je impérium a jeho vnitřní logika kategorií sama o sobě a chová se analogicky v různých historických obdobích, téměř bez ohledu na stupeň civilizačního vývoje a vnitřní uspořádání. Jediným rozhodujícím kritériem je zájem impéria, jeho rozšíření či jeho zachování. Tento zájem je téměř vždycky v nesouladu se zájmy těch, kteří se ocitli pod jeho botou a jsou nutně, bez ohledu na ideologii či národní nebo jiné preference, hnáni ale-


26.7.2013 10:00:56

[ 65 ]

spoň dočasně po bok zájmům impéria konkurenčního. Svět nám dnes a denně předvádí živé příklady takové logiky a zároveň nám ukazuje, jak je obtížné a prakticky nemožné uniknout před touto Skyllou a Charybdou, ať už se nacházejí kdekoli a jsou polepeny jakýmikoli ideologickými etiketami. Součástí vnitřní logiky imperiálního myšlení je snaha kontrolovat všechny jeho složky a vnější hranice vlastní vojenskou silou, nebo alespoň disponovat právem kdykoli sem své vojenské síly přivést. Tady je jeden z hlavních rozdílů mezi impériem a spojeneckým systémem, opírajícím se vždycky o poměrně vysokou míru společenství zájmů a nutně tak či onak omezujícím převládnutí zájmu jediného, zájmu jediné dominující mocnosti. Tento aspekt imperiální politiky nebyl stále ještě vzat dostatečně v úvahu při analýze sovětských motivů okupace Československa v roce 1968. Československo bylo jedinou otevřenou mezerou v systému vlastní vojenskou silou zaručovaných hranic impéria od Baltu k Černému moři. Na rozdíl od Atlantického paktu, který je vojenským spojenectvím založeným na společenství zájmů (to, že Francie například vykázala americké jednotky ze svého území, nic podstatně nezměnilo na jejím místě uvnitř systému), je Varšavský pakt toliko etiketou systému imperiálního. Z tohoto hlediska byla nepřítomnost sovětských jednotek na československém území nejen vážným nedostatkem, ale nebezpečným precedentem, který kdykoli v budoucnu mohl ohrozit impérium jako takové. Nátlak na Československo, aby přijalo na svém území natrvalo sovětská vojska, stoupal v šedesátých letech přímo úměrně tomu, jak se zmenšovalo mezinárodní napětí, mizelo nebezpečí vojenského konfliktu v Evropě a tím se uvolňovalo vnitropolitické sevření. Na jaře 1968 se stalo jasným, že nebude-li Dubčekův režim zlikvidován, zmizí jakákoli naděje, že by se sovětské jednotky kdy nastálo na československé území dostaly, a naopak vyvstane otázka přeměny imperiálního systému v systém spojenecký. Což nutně znamená i konkrétní definování společných zájmů, obecně deklarovaných po druhé světové válce jako důsledek bezprostřední zkušenosti s hitle-


26.7.2013 10:00:56

[ 66 ]

rismem. Vojenská okupace byla poslední a z imperiálního hlediska ideální šancí vyřešit tento problém. Dr. Husák uvažuje přesně v duchu imperiální logiky, když prohlašuje, že přítomnost sovětských jednotek na československém území nejen není na překážku, nýbrž naopak umožní vnitřní uvolnění, liberalizaci, odstranění příčin stagnace, která charakterizovala předlednový vývoj. Vojenská okupace všech součástí říše jednotkami metropole se logicky jeví jako předpoklad jisté autonomie provincií i liberalizace jejich vnitřního života. A jen v rámci takové perspektivy se mohou i komunistické strany, a konkrétně československá, znovu jevit jako možný či nutný rámec tohoto vývoje. Jenže o impériích platí, bez ohledu na ideologické etikety a „vědeckost“ či „nevědeckost“ státního náboženství či světonázoru, že nikdy nic nepochopí, nikdy se ničemu nenaučí. Stejně jako impérium sovětské uvažovala i všechna před ním. I ona věřila ve vojenskou okupaci provincií, i ona doufala, že vojenská okupace umožní vnitřní liberalizaci a postupnou přeměnu obyvatelstva nepřátelského v obyvatelstvo alespoň lhostejné ke svému národnímu osudu. A všechna impéria bez rozdílu se přesvědčila o tom, že vojenská okupace je toliko dočasným a povrchním řešením problémů, pouhým odkladem toho, co nevyhnutelně přijít musí: rozpadu říše. Rozpad impérií nemá historicky vždy příčiny zcela totožné, ale provází je obvykle jeden charakteristický rys: neschopnost vyrovnat se s ekonomicko-politickými požadavky nové epochy. Tato neschopnost se v moderní době stává prostě nemožností sladit existenci prosperující nebo alespoň fungující moderní industriální společnosti se systémem imperiálních vztahů mezi metropolí a bližšími či vzdálenějšími provinciemi. Ve století nepřetržité celosvětové komunikace, ve století takového rozvoje civilizace a techniky, jež vyžaduje, aby každá jednotlivá společnost měla možnost vydat ze sebe maximum kvality svobodně myslících a jednajících mozků a iniciativ, se stává stále obtížnějším a nemožnějším podřizování této nutnosti krátkodobým každodenním zájmům jednotlivých velkých center


26.7.2013 10:00:56

[ 67 ]

a jejich pevné kontrole. To si tak či onak uvědomují na všech stranách. Ve Spojených státech se ozývají na adresu vlády kritické hlasy zprava, upozorňující, že liberální systém činí vládu, a tudíž i stát, jemuž vládne, i spojenecké systémy, v nichž hraje vedoucí roli, málo účinnými ve srovnání se systémem založeným na pevné centrální kontrole a její nesmírné pravomoci. Aniž se otevřeně dožadují likvidace liberalismu, navrhují zmínění kritikové, aby se vývoj v USA a v jejich zájmové sféře bral podobným směrem a tím učinil Spojené státy schopnějšími soutěže s „totalitními systémy“. Tito kritikové ovšem netuší, že to, co navrhují, je v podstatě návrat zpět, že síla USA a jejich převaha spočívá právě na míře svobody rozvoje tvůrčích sil společnosti, jíž bylo v jejich systému dosaženo. Tato míra svobody, nutná k dosažení současného stupně rozvoje, činí nemožným návrat k imperiálním praktikám devatenáctého století v politice zahraniční a v politice vnitřní k tvrdě administrativním režimům, podobným těm, jaké znala Evropa v minulém století. Rozpad impérií, jako bylo britské či francouzské, je právě nezbytnou cenou placenou za vstup do současné, moderní, vyspělé industriální či postindustriální společnosti (vstupu do evropského hospodářského společenství musela Velká Británie obětovat poslední imperiální prerogativy, jež se, navzdory jistým výhodám, ukázaly perspektivně překážkou rozvoje). Že tato moderní společnost začíná vyžadovat a bude vyžadovat stále naléhavěji větší systematičnost při cílevědomém využití individuálních energií, je otázka jiná. Ale předpokladem jejího řešení je právě zachování základních podmínek vzniku a uvolňování těchto energií. V Sovětském svazu se naopak ozývají na adresu vlády kritické hlasy zleva, upozorňující úpěnlivě na to, že nedojde-li k liberalizaci sovětského systému, bude SSSR stále zaostávat za vyspělým světem a ani rozloha, ani počet obyvatelstva nebudou už stačit k tomu, aby mu zajistily privilegované postavení, jež dnes ve světě zaujímá. Tito kritikové zase nechápou, nebo se tak přinejmenším tváří, že reforma, liberalizace, demokratizace sovětského systému je sice nezbytným předpokladem


26.7.2013 10:00:56

[ 68 ]

překonání stagnace a dosažení temp rovnoměrného rozvoje, odpovídajících možnostem země, ale zároveň jsou takové reformy smrtelné pro sovětskou říši jako takovou. V srpnu 1968 dal Sovětský svaz definitivně přednost zachování říše před její přeměnou ve spojenectví, jež by nutně vedlo i k liberálním reformám mimo Československo. Důvody, jež sovětské vedení k tomuto rozhodnutí vedly, byly nepochybně důvody dobré, prověřené historií mnoha jiných impérií: neriskovat a držet! Jenže přesně tato politika vede dříve nebo později k explozím, k ničivým společenským smrštím, po nichž už nebývá ani impérií, ani spojenectví. Dilema sovětské politiky je stále totéž a stále akutnější. Veškerý další rozvoj, který by nebyl pouhým přešlapováním na místě, a tedy už zastavením rozvoje, kategoricky vyžaduje vytvoření svobodných občanů jako jeho nositelů. Dokonce i využití amerických, západoevropských a japonských investic, o něž se SSSR uchází a jež zřejmě získá, vyžaduje vytvoření zcela jiných podmínek, než jaké čekaly třeba investory z italské Fiatky ve městě Togliatti na Volze. Nehledě k tomu, že tyto investice budou vytváření nových podmínek provokovat a vynucovat. Ale žádná vojenská okupace, žádné jednotky v sovětských republikách či periferních oblastech nemohou udržet pohromadě impérium, které by už nebylo založeno na tvrdé vládě vojensko-policejně byrokratického aparátu. Výbušnin, nahromaděných za posledních pětapadesát či pětadvacet let, je příliš mnoho. Nikoli socialismus, nikoli vyšší úroveň hospodářského a společenského rozvoje, nýbrž hrubá vojenská síla a říše na ní založená učinily Sovětský svaz druhou světovou velmocí. Jenže právě toto postavení, toto impérium se svou vnitřní logikou, motivovanou jen a jen ohledem na zachování říše, mu znemožňují učinit další zásadní krok, který by mu dovolil opřít své postavení ve světě o jiné, modernější parametry. Je obtížné, skoro nemožné představit si cestu z tohoto začarovaného kruhu: existence říše je podmínkou postavení ve světě; udržet toto postavení znamená přeměnu v moderní industriál-


26.7.2013 10:00:56

[ 69 ]

ní společnost; její vytvoření předpokládá reformy, liberalizaci, demokratizaci; ty ve svých důsledcích nevyhnutelně vedou k rozpadu říše. Atakdále, podle libosti. Až do chvíle, kdy nějaký náraz poruší křehkou rovnováhu, v níž sovětské vedení udržuje tento nekonečný kruh rozporů a protikladů. Listy, ročník II., číslo 1, leden 1972

O opozici a „kádárizaci“

Přesně jak mnozí předpovídali, ve čtvrtém roce po srpnovém vpádu spustila mašinerie odvety za strach. Okupační policie a její domácí posluhové v čele s Biľakem přistoupili k rozsáhlému zatýkání. Kratičko po volbách, v nichž nadšení Čechů a Slováků přineslo 99,8 % hlasů pro okupaci, sovětský protektorát a panzersozialismus. Místo očekávané „kádárizace“ – to jest uvolnění přímých tlaků, odtroubení štvanic a proskripcí výměnou za naprosté odpolitizování veřejného života pod pečlivým policejním dozorem – zatýkání, příprava procesu. (A dokonce případ tak jedinečný jako odsouzení Jiřího Lederera za článek z jara 1968, kritizující W. Gomułku a politiku polské KS, o nichž mezitím sami Poláci už řekli věci mnohem a mnohem horší.) Tady šlo zřejmě o speciální sovětsko-československý komentář k dnešní Gierekově politice a k polským procesům s příslušníky jejich StB. Přitom Husák navenek neporuší slovo, procesy nebudou tak docela inscenované jako v padesátých letech. Podle rámcových zákonů přijatých po okupaci a zakazujících všechno, co okupační režim nepovoluje, se na každém ze zatčených kus viny najde. Však si to ještě všichni dobře pamatují z protektorátu – poslouchání cizího rozhlasu, vlastnictví zakázané literatury, šíření odtud získaných zpráv, informací i názorů, schvalování atentátu – pardon, nesouhlas s okupací – atd. To všechno je už zase trestné a drtivé většině z oněch 99,8 % Husákových nadšených voličů lze některý z těchto trestných činů kdykoli dokázat. A kde


26.7.2013 10:00:56

[ 70 ]

bude třeba, dodá státní bezpečnost ze svého. To by bylo, aby policie nenašla, co hledá, když má rozkaz najít. Těm „socialistům“ ve světě, kteří se pořád ohánějí formálním nesouhlasem s okupací Československa a Husákovým slibem, že nebude inscenovaných procesů, spadne kámen ze srdce: odsouzeni budou jen a jen usvědčení přestupníci platných zákonů. Ať žije legalita a mezinárodní solidarita pracujících! Ve Španělsku, v Československu, v Řecku – všude se dnes už zavírá a odsuzuje jenom podle zákona. Časy fašistické a stalinské zvůle jsou dávno za námi. Uf! Jenže věc má ještě druhou, důležitější stránku. Tu, jež odlišuje Československo od Polska, Maďarska, Sovětského svazu, komplikuje „kádárizaci“ a v očích okupantů a jejich posluhů ospravedlňuje represi. Příčinou všeho zla je existence socialistického vědomí a masové komunistické strany. Předválečné Polsko či Maďarsko nic obdobného neměly. Národní filozofií předválečného Polska byl antiruský šovinismus, který měl své dobré historické důvody, politický katolicismus, tradicionalistický kult armády jako záruky obnoveného polského státu atd. atp. Socialistické vědomí bylo omezeno na varšavská průmyslová předměstí, okraj slezského revíru, komunisté byli slaboučcí, většinou v ilegalitě a docela v područí Moskvy, která je nakonec zlikvidovala i fyzicky. V Maďarsku byla po porážce republiky rad z roku 1919 – a ta zase reprezentovala jen malou část politického vědomí země – situace ještě horší a Horthyho režim a jeho spolupráce s Hitlerem ji nezlepšily. Historická zkušenost s Ruskem nebyla o mnoho lepší než polská a s ideou slovanství se v Maďarsku, marná sláva, mnoho pořídit nedalo. Poválečná vlna nadšení a elánu měla v obou zemích výrazně nacionální charakter a to, čemu se v Československu říká Únor, přijala drtivá většina polského a maďarského veřejného mínění prostě jako důsledek další ruské okupace, se kterou je třeba nějak žít. (V předrevolučním a porevolučním Rusku tomu bylo se socialistickým vědomím a komunistickým světonázorem právě tak, a Stalin je proto rychle nahradil ruským nacionalismem, který naopak měl kořeny velice hluboké


26.7.2013 10:00:56

[ 71 ]

a utěšeně se rozvíjel až k současné úrovni ruského velmocenského šovinismu.) Drtivá většina polské veřejnosti (a v Maďarsku podobně) pohlížela v celém poválečném období – před rokem 1956 a právě tak či ještě více po něm – na komunisty jako na přímé reprezentanty nové ruské okupace, jako na oportunisty, kteří se z nedostatku jiné příležitosti prostě přimkli k místodržitelské moci, aby jí většinou využili ke svému prospěchu, v nejlepším případě pak k prospěchu národnímu, ke zmírnění okupace, k získání alespoň jistého prostoru pro polskou či maďarskou národní existenci. „Kádárizace“ Maďarska, „gomułkizace“ či „gierekizace“ Polska jsou jen zdánlivě paradoxně a ve skutečnosti zcela logicky založeny právě na této skutečnosti. Pohrdání komunisty, tak charakteristické pro většinu polské či maďarské inteligence a veřejnosti vůbec, lhostejnost k jejich politice, programu a doktríně (jež byly záležitostí jen malého okruhu profesionálů či idealistů), lhostejnost koneckonců k otázce socialismu jako takového a zájem jedině o to, jaký prostor se podaří získat pod ruskou botou pro individuální či národní existenci – to všechno jsou pilíře, na kterých staví brežněvovská politika. Ne náhodou byl dávný komunista a v tak mnohém dogmatický marxista jako G. Lukács (spolu se svými žáky) dlouho považován v Kádárově Maďarsku za jedinou skutečně nebezpečnou opoziční buňku. Protože měřili okupaci marxismem. A ne náhodou splynula antisemitská kampaň v Polsku v roce 1968 s kampaní proti „stalinistům“, to jest proti těm komunistům (mnozí z nich byli židé), kteří měřili gomułkovské Polsko kritérii marxismu a socialismu, a ne těmi, jež jedině platila a která jsme už zmínili: rozměrem prostoru pro individuální a národní existenci. Koneckonců tomu není jinak ani v SSSR. Sovětští vědci bratří Medvěděvové to dobře ukázali ve své „otázce bláznovství“. Na případě pokusu uvěznit jednoho z nich na psychiatrické klinice se tu podrobně zabývají metodou, jíž se v SSSR stále hojněji používá: prohlášením politických odpůrců za blázny. Jeden z nejdůslednějších odpůrců americké války ve Vietnamu a neústupný zastánce sblížení s SSSR mezi americkými


26.7.2013 10:00:56

[ 72 ]

novináři a publicisty, I. F. Stone, připomněl nedávno v článku, který prošel celým světem: „Když se předseda lotyšského kolchozu Ivan Jakimovič dostal do nesnází pro kritiku vyšších instancí, byl poslán na psychiatrické vyšetření. Do seznamu ,nenormálností‘ zařadili vyšetřující lékaři i to, že ,neústupně staví zájem veřejný nad zájem vlastní‘ a ,věří, že musí svůj život zasvětit ideálům komunismu‘… Nástupci hrstky prometheovských revolucionářů, kteří vyrazili na cestu přeměny světa, pohlížejí dnes s krajním podezřením na každý pokus změnit svět, který vytvořili. ,Posedlost iluzemi o reformě společnosti‘ je běžná diagnóza v psychiatrických záznamech ruské policie… Na světovém psychiatrickém kongresu v Mexiku prohlásil sovětský delegát dr. Sněžněvskij, že obvinění z věznění lidí s politicky radikálními názory v blázincích je stará pomluva, kterou západní tisk šířil ,ze sobeckých a politických pohnutek‘ už za carismu (!!!). Jenže učebnice psychiatrie od G. V. Morozova, ředitele Serbského ústavu pro duševně choré v Moskvě (který je znám jako instituce sovětské státní bezpečnosti a je hlídán vojáky, protože ,je v něm velké množství krajně nebezpečných pacientů‘), opakuje tutéž ,pomluvu‘ a odsuzuje internaci radikálních politických odpůrců v blázincích ,v podmínkách třídního teroru a brutální represe vůči revolucionářům‘. Autor jen zapomněl dodat, že tento starý ruský zvyk byl rehabilitován a znovu v daleko větší míře uveden do praxe dnešním režimem…“ Komunisté, socialisté, lidé, kteří „stavějí zájem veřejný nad zájem vlastní“, jsou tedy blázni. Nebo alespoň pošetilci. Takový je oficiální názor systému, který vládne v ruské říši 55 let po jejím oficiálním pádu. A takový, co bychom si zastírali, je nepochybně i názor většiny obyvatelstva, které za tu dobu – v okrajových oblastech za pouhých 25 let – vychovala. Jenže v Československu je situace komplikovanější. Socialismus tu nebyl jenom jménem, etiketou pro ruskou okupaci. Od konce minulého století byl podstatnou složkou národního vědomí. Tradiční slovanství, neexistence jakékoli přímé zkušenosti s ruským imperialismem a jeho metodami, zardouše-


26.7.2013 10:00:56

[ 73 ]

ní liberální republiky v Mnichově a nacistická okupace – to všechno ho učinilo pro podstatnou část národa skutečnou alternativou, identifikovanou pro více než třetinu voličů v roce 1946 s komunistickou stranou. V roce 1968 měla tato strana půldruhého milionu členů. A z ní nakonec vzešel proud, který měl rehabilitovat, co dvacet let stalinismu a neostalinismu pohřbilo v sutinách iluzí a ideálů. V období „normalizace“ po sovětské okupaci bylo z KSČ vyloučeno 400 000 členů. Většina z nich reprezentuje ne politický oportunismus, přimknutí k vládnoucí místodržitelské straně či přisluhování moci, nýbrž životy zasvěcené tomu, o čem se domnívali, že je službou veřejnému zájmu, zájmu národa, dělnické třídy, pracujícího člověka a jeho skutečného osvobození. K nim připočtěme něco málo z těch, kteří ve straně zůstali, a tisíce upřímných a oddaných českých a slovenských socialistů, kteří jejími členy nikdy nebyli. Úhrn pak tvoří potenciál aktivní politické opozice, s jakou se nestřetla ani kádárizace, ani gomułkizace, brežněvizace či jak se rozhodneme říkat jednotlivým vtělením postalinské byrokratické a vojensko-policejní okupační diktatury. Už Stalin věděl, že hlavní úder je třeba vést proti socialistům a komunistům, kteří tvoří páteř skutečné opozice ve chvíli, kdy se diktatura proletariátu bez obalu mění v diktaturu byrokraticko-vojensko-policejního aparátu. A ti, kteří prošli školou stalinských čistek, stáli i v pozadí všech ostatních. V padesátých letech zrovna jako po šestapadesátém. Nebyli snad v Maďarsku likvidováni a žalářováni především komunisté – politikové, vojáci, právě tak jako intelektuálové, Lukács, Déry, Háy? Nebyli v různých fázích gomułkismu, až po jeho vrchol v roce 1968, terčem útoků právě polští marxisté? Schéma je staré jako stalinismus, jenže už není obestřeno nimbem záhady. Ale nikde, ba ani ve Stalinově Rusku koncem dvacátých let, neměl socialismus v okamžiku represe takové zázemí jako v Československu. I tady je dnes pro většinu národa pouze synonymem okupace, diktatury a hospodářského marasmu. Ale Socialistické hnutí československých občanů a jiné k socialismu se hlásící organizace a opoziční skupiny v dnešním Čes-


26.7.2013 10:00:56

[ 74 ]

koslovensku skutečně existují. Režim si je nemusel vymýšlet. Naopak, bude mít dost práce, aby zlehčil jejich význam, vliv, organizaci. Zatýkání, jež je odvetou za jaro 1968, nemůže tyto organizace, tuto opozici, zlikvidovat. O tom se za jiné okupace už přesvědčili jiní. K tomu by bylo třeba pozavírat tisíce a desetitisíce. Účel celé operace je především zastrašit. Ale jak zastrašit ty, kteří prošli školou skutečného socialistického myšlení, kteří byli celý život vychováváni v onom „bláznovství“, že „svůj život musí zasvětit ideálům socialismu a komunismu“ a že „zájem veřejný stojí nad zájmem vlastním“? Takové nebude snadné umlčet. A jsou jich – na rozdíl od Maďarska či Polska – v Čechách a na Slovensku desetitisíce a statisíce. Než nová generace přemění odpor proti okupaci především v opozici národní, vlasteneckou, budou oni hlavní překážkou přijetí statu quo, nastolení hřbitovního ticha a klidu. Mnozí jim to budou mít za zlé, znovu se bude ozývat z doby nacistické okupace tak známé: „Že si nedají pokoj, jen nám zbytečně komplikují život, uvádějí druhé do nebezpečí…“ Ale marná sláva. Ruská okupace je v českých a slovenských dějinách nová a Češi a Slováci jí hned tak nepřivyknou. A tím méně se naučí v ní žít. Její ztotožnění se socialismem tu pro ruské impérium i domácí místodržitele věci jen značně zkomplikují. P. S. K otázce, proč po čtyřech letech tak surová represe proti lidem ztělesňujícím myšlenky a ideály pražského jara: ti, kteří je za noci zákeřně zavraždili, se bojí i stínů. Ve svých nesčetných rozhlasových i tiskových útocích na Listy se dodnes neodvážili je nazvat jejich jménem. Vždycky jen „emigrantský plátek“ a tak. Samo jméno straší, takovou má v Čechách a na Slovensku dodnes moc. Listy, ročník II., číslo 3, květen 1972


26.7.2013 10:00:56

[ 75 ]

Vrátí se Amerika?

Ve chvíli, kdy čtenář bude číst tyto řádky, bude již znát výsledek amerických prezidentských voleb. Byly však psány dost dlouho před jejich uzavřením. Jejich smyslem nemělo být předvídat výsledek – ostatně dosti jasný již dlouho předem –, tím méně hodnotit osobnosti a šance kandidátů. Spíše obrátit pozornost k jiné volbě než jen prezidenta či senátorů. Neboť volby letošního podzimu nutí přemýšlet o mnoha otázkách, jež jsou otázkami našeho času. Na různých, nejrůznějších polednících a rovnoběžkách. Jaká bude v příštích čtyřech letech politika nejsilnější světové velmoci, se pochopitelně týká tak či onak každého obyvatele této planety. Ale tak tomu bylo vždycky a v tom se letošní prezidentské volby v USA nelišily od předchozích. Ani není pravdou, jak si myslí mnozí v USA i jinde, že jejich výsledek může od základů změnit situaci v zemi i ve světě. Na to je americká i světová situace určována příliš mnoha souřadnicemi. V čem tedy ta výjimečnost? V tom, že poslední čtvrtina tohoto století bude obdobím velkého přeskupování sil. Nejenom v mocenském slova smyslu. A právě tento proces mohou Spojené státy urychlit nebo zpomalit. Rovnováha strachu a síly, na níž byla světová situace donedávna založena a jejímiž dvěma stranami byly SSSR a USA, samozřejmě stále dominuje. Ale americká vláda první pochopila, že v budoucnu bude tato rovnice stále složitější. Že už dnes má tři členy a že jich bude přibývat. A protože mocenská rovnováha je do značné míry determinována stabilitou establishmentů a na oplátku zase zaručuje jejich postavení, nebylo nesnadné nalézt pochopení pro nové uspořádání u těch, jichž se tohle především týká. Na prvním místě v Moskvě. Ale i v Pekingu, kde sice mají na rozdíl od Moskvy či Washingtonu zájem na změně statu quo v mnoha ohledech, ale kde také především hledají záruky proti hrozbám zcela konkrétním a blízkým. Tak se dnes tento trojí establishment, americký, sovětský a čínský, reprezentující tři různé ideologické alternativy, opírá o novou konstrukci rovnováhy, jež mu má zaručit zachování


26.7.2013 10:00:56

[ 76 ]

dosavadního postavení ve světě i ve vlastní zemi. V tom se zásadně neliší úvahy moskevské a washingtonské, a Čína není ještě tak silná, aby mohla dát odlišnosti svých úvah konkrétnější podobu. Sotva však byla nová rovnováha nastolena a ještě dřív, než bylo možné ji prověřit v praxi, dostávají se do popředí otázky týkající se oné trojí ideologické, společenské alternativy. Právě na ně upozorňují americké volby. Poprvé po čtyřiceti letech vystupoval jako kandidát jedné ze dvou amerických vládnoucích stran muž, za nímž stojí síly obracející se otevřeně zády k americkému establishmentu. Jejich konflikt s ním, jejich odmítavý postoj k němu, nejsou, jako tomu bylo před čtyřiceti lety, přímým důsledkem hospodářského krachu. I když prvky krizové hospodářské situace v USA v předvečer voleb zdaleka nechybějí, jde tentokrát především o krizi ideálu. Amerika už není zemí neomezených možností pro každého. Není už zemí, kde každý, kdo se přičiní a má trochu štěstí, může vyšplhat na špičku společenského žebříčku. Není už zemí, kde je stále dost místa pro ty, kteří mají odvahu a sílu vydat se za štěstím. Začíná se více podobat Evropě. V tom, že vědomí trvalosti údělu, do něhož se lidé rodí, začíná převažovat nad perspektivou jeho individuálního překonání. Třídní hranice jsou sice stále ještě především hranicemi rasovými, etnickými, ale jejich vědomí se prohlubuje i jinde. Trvalost rozškatulkování společnosti naplňuje hrůzou mladou generaci, před níž se objevuje se stále větší naléhavostí v USA dříve neznámý přízrak života prožitého na místě, na něž vás bez vašeho přičinění společnost postrčila někdy v osmnácti. A navíc, je-li pravdou, že dějiny národa začínají první prohranou válkou, vstupují Spojené státy po vietnamské zkušenosti – jež byla především zkušeností vnitropolitickou – nepochybně do nové etapy své národní dospělosti. Rovnou šanci pro každého! už není heslem, které by mobilizovalo masy, a hrají na ně dnes spíš konzervativci. Neboť šance definitivně nejsou rovné a nebudou. Že nikdy nebyly? Jenže dnes toto poznání proniká do vědomí mas. Proto se objevují požadavky v Americe dosud v takové míře neznámé: požadav-


26.7.2013 10:00:56

[ 77 ]

ky záruk proti nemoci, proti stáří, proti bídě. A s nimi i volání po obnovení ideálu. Come home, America! Vrať se, Ameriko, ke svému ideálu svobody pro všechny a kdekoli, k ideálu, který tě – nebudeme teď soudit, zda vždy právem či neprávem – učinil kdysi betlémskou hvězdou ubohých, zbědovaných, utlačených a zotročených. To volání znělo ve chvíli, kdy na Vietnam dopadalo denně více bomb než na hitlerovské Německo za druhé světové války. Ve chvíli, kdy se mocní tohoto světa, strážcové rovnováhy síly a strachu, dohodli, že tuto válku ukončí za podmínek, jež sami stanoví. Ve chvíli, kdy se malý národ, na jehož území se válčí už více než třicet let, postavil proti takové dohodě o nás a bez nás. Ve chvíli, kdy se vietnamský konflikt na pozadí americko-sovětské a americko-čínské dohody stal teprve skutečně konfliktem vietnamsko-americkým. To volání zní ve chvíli, kdy v mezinárodním měřítku končí i na levici identifikace ideálu osvobození člověka i národů se Sovětským svazem. Ve chvíli, kdy i slabé a nevyvinuté, donedávna nesamostatné a utlačované národy stále lépe chápou, že Brežněvovo Rusko je znovu žalářem národů a velmocí dychtící především po moci. Ve chvíli, kdy neprivilegovaní, ti mimo establishment, ti, co touží po radikálních společenských změnách, po novém společenském ideálu, ať už kdekoli na světě, nejsou přitahováni rudou hvězdou, stávající se stále více v rukou Brežněvova Ruska i pro ně symbolem nesvobody a zvůle. Ve chvíli, kdy i ve Spojených státech radikální kritikové establishmentu začínají chápat, že stát proti domácí reakci neznamená už zdržet se kritiky SSSR, nýbrž vyvodit z ní nové důsledky v úsilí o vzkříšení či novou formulaci vlastního, amerického ideálu. A nejenom pro Ameriku. Americké volby jsou proto tak důležité, protože je s nimi spjata otázka, zda je možné, aby se nejvyspělejší země na světě časem vrátila na uprázdněné místo, jež v očích národů kdysi zaujímala a jež po roce 1917 (a definitivně v době vietnamské války) postupně ztratila ve prospěch SSSR nebo Číny. Nikoli na místo obhájce silných a mocných tohoto světa, privilego-


26.7.2013 10:00:56

[ 78 ]

vaných, držitelů a vykladačů práva, strážců statu quo. Nýbrž na místo obhájce těch, kteří chtějí tento status quo změnit ve prospěch utlačovaných, neprivilegovaných, ponižovaných a pohrdavě přehlížených. Aby tak mohla učinit, musí se ovšem znovu stát jejich zemí, jejich skutečnou vlastí nejprve doma. Jako jí byla kdysi, kdy tady došel nejvyššího naplnění ideál liberální individuální svobody, rovnosti šancí. Jenže v nových podmínkách, v podmínkách pevně strukturované postindustriální společnosti, kde tento dávný ideál už nestačí a kde je ho třeba rozšířit a spojit s dalšími. Za takové situace je v USA anachronismem vyznání víry, jak je pro sebe formuluje Angela Davisová. Mýlí se totiž, když se domnívá, že v boji proti americkému establishmentu má spojence v Brežněvově Sovětském svazu. Že může od žalářníků požadovat podporu pro vězněné. Podporu, která nakonec zdiskredituje, za čím ona upřímně a poctivě stojí. A odcizí ji americkému černošskému hnutí, které jako celek jde ve svých nejrůznějších frakcích zcela jiným směrem. A tak jsou letošní americké volby především zajímavé, protože mají být odpovědí na dosud nevyslovenou, dosud neformulovanou otázku: Mohou Spojené státy už v příštích letech aspirovat na návrat k postavení, jež kdysi zaujímaly a které by mohly právě dnes poměrně záhy získat zpět v očích neprivilegovaných národů a jedinců tohoto světa? Nastoupí USA už roku 1972 cestu tohoto návratu? P. S. Není v této souvislosti bez zajímavosti, jak se v Praze a v Bratislavě znovu objevily naléhavé pokusy představit zahraniční představitele československé socialistické opozice jako agenty špionážních a policejních centrál. Nebylo by toho tak zapotřebí, kdyby nebylo stále patrnější, jak významnou roli hraje v procesu vývoje evropské i neevropské levice pochopení skutečné role SSSR v dnešním světě. Ze všech politických emigrací, co jich bylo z východní Evropy po druhé světové válce, právě dnešní československá nejvíce, nejkonkrétněji a nejpodstatněji ovlivnila a ovlivňuje myšlení levice. A tak se na ni


26.7.2013 10:00:56

[ 79 ]

vytahují strašidla z minulého století. Jenže, a tohle jejich výrobci asi netuší, na takové strašáky už ve světě věří snad jen hrstka stalinistických staříků. A to věru příliš nepomůže. A doma mají na tohle už docela jiné uši. Ne že by mezi těmi, kteří emigrovali z východní Evropy, nebylo takových, co pracují pro tu či onu ústřednu. Namnoze ostatně jenom vyměnili jednu policii za jinou. Ale nejsou to ti, o kterých by to středověká pražská a bratislavská propaganda chtěla dokázat. Že by se to tam nevědělo? Ale ví, moc dobře se to ví. I o těch druhých se to většinou ví. Takže ze všeho nejspíš asi právě proto… Listy, ročník II., číslo 5–6, listopad 1972

Po pěti letech

Dne 5. ledna 1968, v 21.00, oznámil pražský rozhlas, že Antonín Novotný se vzdal funkce prvního tajemníka Komunistické strany Československa. Československé jaro oficiálně začínalo. Desítky a desítky knih a vědeckých dizertací byly od té doby napsány o oněch krátkých osmi měsících v dějinách Československa, na jejichž konci stojí noc na 21. srpna 1968. A pak ještě dalších osm měsíců zoufale udržované naděje na vítězství rozumu a minima mravnosti. Naděje marné, protože nešlo ani o rozum, ani o mravnost, ale o moc, strategii, velmocenskou prestiž, a také o mstu za strach. S odstupem pěti let se stále častěji ozývá volání po bilanci. A jako po každé porážce, redukuje se toto volání často už jenom na otázku: Bylo to vůbec zapotřebí? Nebylo lépe nechat věci, kde byly? Vždyť porážka přinesla nakonec jenom pronikavé zhoršení domácí situace, pronásledování, emigraci, ztrátu víry, naděje, perspektivy, utvrzení cizí nadvlády. Ponechme historikům, aby s rostoucím odstupem let analyzovali krok za krokem historii těch osmi měsíců, toho, co jim předcházelo a co po nich následovalo. Ať hledají jednotlivé chyby a omyly a navrhují lepší, výhodnější varianty, tahy,


26.7.2013 10:00:56

[ 80 ]

jež by byly vedly – možná – k jiným výsledkům. Jen oni tohle mohou. My ne. Pro nás to nebyla šachová partie. A pokud, tedy jsme v ní byli figurkami na šachovnici, kterými pohybovala politická situace, dějinná tradice, vlastní zkušenost a tolik dalších, často rozporných vlivů a impulzů. Proto se nám snad lépe odpovídá na sumární, často zoufalstvím, bez nadějí či výčitkou dotýkané otázky, jež po pěti letech neodbytně visí ve vzduchu.

* * * Bylo to tedy vůbec zapotřebí? Teprve čas ukázal v plném rozsahu, jak měl pravdu Ludvík Vaculík ve svém projevu na IV. sjezdu československých spisovatelů. Situace na sklonku Novotného režimu byla vskutku neudržitelná. Satrapovský, hospodářsky i politicky zbankrotělý systém, potřísněný krví a slzami tisíců a desetitisíců nevinných, systém, který už jenom záplatuje lež lží, protože to je všechno, co zbylo z jeho ideologie, takový systém – a v tom má tisíckrát pravdu Vasil Biľak – nemůže, nesmí být ani v nejmenším liberální. Každý liberalismus znamená konec, každá špetička svobody je jiskrou, která v existujícím tlaku nutně způsobí výbuch. Leden 1968 a s ním pražské jaro byly logickým, nezadržitelným vyústěním nahromaděných hříchů minulosti a zároveň snah o dnešku lépe odpovídající liberální fasádu. Když se Novotný pokusil na poslední chvíli zavést znovu režim konce padesátých let, vzbouřilo se i jeho okolí. Cesta zpátky byla uzavřená. Zbývala jen cesta dopředu, kterou však nikdo ve vnitřním okruhu moci neznal, o jejíž podobě a směru panovala jen mlhavá tušení. Taková byla zřejmě míra nevyhnutelnosti. Jaký byl podíl náhody, takzvaného lidského prvku? Co kdyby byl Novotný svým politikářským manévrem na poslední chvíli nevyvolal právě opačný důsledek, než jaký zamýšlel? Co kdyby byl místo poctivého, charakterního, upřímného a otevřeného idealisty Alexandra Dubčeka zasedl v jeho křesle některý ze skutečně typických představitelů toho, čemu se říká vládnoucí kruhy? Člověk, řekněme, Kádárova, Gierekova či Honeckerova ražení?


26.7.2013 10:00:56

[ 81 ]

Tato otázka je na místě a až kupodivu souvisí s otázkou po perspektivách vývoje doma. Muž zmíněného typu v čele československé politiky by byl pravděpodobně znamenal jenom odložení krize. Doba kompromisů minula, vhodný okamžik k nim byl promeškán (z mnoha důvodů) na začátku šedesátých let. Po Chruščovově pádu šlo v SSSR už zřejmě jenom o to, jak dlouho se podaří krizi odkládat. Domnívat se však dnes, že po Lednu mohla následovat jakási kádárizace či gierekizace Československa, znamená ztrácet vědomí historických souvislostí. Liberalizace systému došla v Československu druhé poloviny let šedesátých mnohem dál než třeba v dnešním Polsku či Maďarsku. Leden proto nemohl být návratem dozadu. Přitom však každý krok kupředu tížilo dědictví stalinismu, jež si Polsko i Maďarsko odreagovaly v roce 1956, a v tom smyslu paradoxně uvolnily cestu nové stabilizaci. V Československu byla nálož, která explodovala, ještě i náloží z roku 1956, kterou se „podařilo“ uchovat pro budoucnost. Ale Kádár, Gierek či Honecker jsou především výsledkem historické zkušenosti, jež Československu v lednu 1968 zcela chyběla. Alexander Dubček je jenom ztělesněním typu idealizace SSSR, kterou nenajdeme ani mezi maďarskými či polskými komunisty, neřku-li v národech těchto zemí, ale jež byla typická pro tolik komunistů československých a v jistém smyslu pro Československo vůbec. Gierek nikdy nepochyboval – a s ním všichni Poláci – o možnosti sovětské vojenské intervence do polských záležitostí po výbuchu v severopolských přístavech. Kádár a dnešní Maďarsko jsou dokonce přímým výsledkem dvojí takové intervence a krvavé lázně. A to nemluvíme o historických zkušenostech obou zemí a jejich osvobozeneckých snah s Ruskem. A pokud jde o Německo, třeba východní… Dubček, a s ním většina československých komunistů a českého a slovenského národa, naopak v nic takového nevěřili. Představa sovětské okupace zcela odporovala jejich historickým zkušenostem. A jejich víra, že čistota jejich úmyslů a ideá-


26.7.2013 10:00:56

[ 82 ]

lů bude nakonec uznána právě ve jménu těchto ideálů a této víry, byla stejně upřímná a naivní jako ta, s níž se Hus vydal ke kostnické hranici. Ti, kteří se dnes této víře posmívají, či ti, kteří ji nikdy nesdíleli, a byli tudíž, pochopitelně, mnohem prozíravější, by neměli zapomínat na jedno: bez této uhlířské víry v ideál a bez historické nezkušenosti s imperiálním Ruskem by nikdy nebylo reality pražského jara. Jenom ony je činily skutečnou alternativou, historickou možností a umožnily mu tak stát se i odkazem pro budoucnost. Nebyla však ještě třetí možnost? Muž, který by byl měl i vlastnosti, jež Dubčekovi chyběly? Tvrdost, rozhodnost, jasnou perspektivu i schopnost analyzovat reálnou situaci a čelit silou všemu, co ohrožovalo vývoj? Který by byl tvrdě očistil stranický a státní aparát ode všech, kteří se později stali oporou okupace, a silný tímto jasným a nedvojsmyslným zásahem umlčel i některé extrémní a v dané situaci nežádoucí a možná nebezpečné hlasy doma? Aby pak, opřen o skutečnou národní většinu, dal na srozuměnou, že země tentokrát na sílu odpoví silou, ať je materiální riziko jakékoli? Taková možnost zajisté teoreticky existovala. Ale jenom teoreticky. Mezi těmi, z nichž Leden vybíral a v tu chvíli vybírat mohl, takového člověka prostě nebylo. Uplynulých dvacet let nedalo nikomu takovému šanci stát se součástí vládnoucí hierarchie. Nová situace, nová politika by ho jistě ukázaly, alespoň jako možnost. Ale k tomu už neměly příležitost. Jestliže tedy dnes občas slýcháme otázku po smyslu a potřebě či oprávněnosti Ledna ve světle pocitů, jež vyvolává porážka a následující represe, neměli bychom zapomínat na dvojí. Za prvé, že se tazatelé z velké části rekrutují buď z těch, kterým byly kdysi Leden a celé jaro málo radikální, či z těch, jejichž historická paměť začíná právě až porážkou. (Na ně ostatně dnešní režim především spoléhá.) A za druhé, že Leden ani jaro nebyly dílem hrstky lidí, kteří si je z těch či oněch důvodů usmysleli – vida, jak rychle už někteří opakují slova propagandy a oficiální lži –, ale výbuchem sil, které se nahromadily pod povrchem každodenní existence národa a země. Těchto sil


26.7.2013 10:00:56

[ 83 ]

bylo buď možné využít jako mohutného zdroje energie k obrodě národního života ve všech jeho složkách, nebo je násilím znovu zatlačit pod povrch jako potenciál výbuchu příštího. A možná nepoměrně ničivějšího.

* * * Ale československé jaro bylo ještě čímsi jiným. Bylo pokusem dokázat, že socialismus je něco jiného než mystifikace skutečnosti a manipulace jednotlivce i společnosti. Všem, kteří se aktivně podíleli na přípravě oněch osmi měsíců, na jejich průběhu a koneckonců i na jejich osmiměsíční dohře, bylo jasné jedno: buď se podaří učinit socialistickou společnost schopnou života na základě pravdy, kterou bude vypovídat o sobě i o druhých, a na odmítnutí manipulace ve jménu Marxova: „Svobodný rozvoj každého jednotlivce je podmínkou svobodného rozvoje všech.“ Nebo není v budoucnu jiných hranic, jiného úběžníku vývoje než absolutní mystifikace a manipulace? Iniciátoři a představitelé československého jara věřili, že v zemi, v národě, ve straně, ve společenském vědomí, v nové generaci i v těch, kteří prošli těžkou zkušeností uplynulých 30 let, je dost víry, dost chuti, dost odhodlání a vůle k socialistickému životu, který bude výsledkem svobodného rozhodování lidí. A ne groteskní, fašismem zavánějící karikaturou, vnucenou lidem násilím. Nikdo nepopírá, že většina iniciátorů jara patřila v minulosti k privilegované části společnosti. Bylo však snad dostatečně prokázáno, že jejich pokus byl motivován mj. i revoltou proti vlastní privilegované situaci, odhodláním likvidovat svá privilegia ve jménu skutečné rovnosti. Tento motiv nebyl jistě rozhodující, ale byl tu a v konfrontaci s dneškem vystupuje stále více do popředí. Neboť ti, kteří se podíleli na likvidaci jara, jednali především ve jménu svých privilegií, ve jménu jejich záchrany před likvidací socialistickou demokracií. Jednali z důvodů zcela protichůdných důvodům těch, po nichž dnes plivají, skryti za cizími bodáky. Jejich motivem byla nevíra ve skutečný socialismus, bez manipulace a bez mystifikace, jejichž konec by byl


26.7.2013 10:00:56

[ 84 ]

znamenal nevyhnutelně i konec všeho, z čeho až dosud žili. Tohle dědictví, tuhle legitimaci s sebou dnes vlečou jako kouli, jejíž váha vzrůstá každým krokem. Absolutní manipulace a mystifikace bylo dosaženo. A co dál, když tudy žádná cesta dál nevede?

* * * Jaký je tedy odkaz Ledna a celého jara, jaká je příští perspektiva? Obojí je spolu těsně spjato a obojí vyzývá k proroctvím. To jest k činnosti v politice zapovězené. Nehledě k tomu, že vlastností proroků je především dobrá paměť a dost odvahy k pesimismu. Obraťme se nejprve k minulosti. Ani Havlíček, ani Palacký nechtěli rozbít Rakousko. Viděli jenom z Prahy, co nebylo vidět z Vídně, a snili o federaci svobodných národů, jež nastoupí po jejich žaláři. Vídeň odpověděla posměchem, který vyvolal radikalizaci, barikády, kanonádu, represi, emigraci, Bacha. Jako bychom opisovali z odrhovačky. Ale vzpomínka na březen osmačtyřicátého, jeho ideály, jak je formuloval fričovský radikalismus, pomáhaly národu přežít bachovský absolutismus, v jejich jménu došlo k liberalizaci v letech sedmdesátých a z nich se opisoval program pro rok osmnáctý… Takový je i odkaz jara a jeho síla. Vyslovilo nevyslovitelné, dotklo se nemožného. Čím více je budou zašlapávat do země, tím hlouběji bude zapouštět kořeny. Už dnes je pro dvě generace programem do budoucna. Tak jako rok 1848 zval kupředu, a ne k návratu k přednapoleonské Evropě, jak si to představoval Metternich. V zemi s demokratickou tradicí, jako je Československo, je socialistický demokratismus jara 1968 jediným přitažlivým a reálným odkazem a ideálem pro budoucnost. A jak se stále více ukazuje, nejen pro Československo, ale pro celou východní Evropu. Nebo pařížská Komuna. Také jedna taková porážka, předčasná, radikální, „netaktická“ revoluce. Represe, která následovala, má mnoho společného s represí v dnešním Československu. I ta je zcela nepřiměřená, slepá, nepolitická, mstivá, je


26.7.2013 10:00:56

[ 85 ]

odvetou hrstky privilegovaných vůči těm, kteří ohrozili tato privilegia, skrývá se za cizí bodáky, mává prapory a buduje památníky. A přece ta represe tenkrát, to řádění strachem zdivočelých maloměšťáků, zrovna jako dnes v Praze, nezničily ideál, vzpomínku a vzor. Ba dokonce právě svou nepřiměřeností přispěly víc než podstatně k tomu, že se ideál tak hluboko vryl do národní paměti. A stal se právě v zemi této represe základem síly hnutí, které chtěla vyrvat z kořenů. Tolik pokud jde o odkaz, dědictví, ideál. Ale co bezprostřední budoucnost? Tzv. „kádárizace“ Československa jako východisko z dnešní situace? Ta je komplikovaná řadou okolností, docela jiných než ty, jež provázely začátky a rozvoj kádárizace v Maďarsku (a koneckonců i gierekizaci v Polsku). Především sovětský vpád tam jenom potvrdil dávnou národní historickou zkušenost a postupně přivedl zemi na stranu vedení, jež bylo očividně odhodláno zůstat vedením národním, a přitom s tichým souhlasem národa odevzdávat povinný desátek dominující mocnosti. Pro Čechy a Slováky byla sovětská okupace naopak zkušeností historicky novou. Proto je krutost ponížení daleko bolestnější a nenávist zdaleka neměla čas změnit se v tiché pohrdání. Ze všech, jichž se sovětské vedení v československém případě dopustilo, bude pravděpodobně tato „chyba“ nejvíce tížit v budoucnosti. Po Kádárově nástupu k moci, který se příliš svými okolnostmi nelišil od Husákova, se poměrně rychle ukázalo jedno: nová garnitura znamenala nesrovnatelnou změnu k lepšímu ve srovnání s garniturou rákosiovsko-gerőovskou a už poměrně krátce po represi panovalo v zemi daleko dýchatelnější ovzduší než v polovině padesátých let. V Československu přivedla sovětská invaze k moci nejhorší spodinu partajní a státní byrokracie, spjatou přímo existenčně se systémem represe, závislosti a nízké intelektuální a všeobecně profesionální úrovně. Na cestě ke kádárizaci by bylo především třeba změnit tuto situaci. Jenomže kádrové změny by musely být tak rozsáhlé, že by to nepochybně otřáslo samou strukturou okupačního režimu. Nehledě k tomu, že si okupační režim za pět let nevytvořil


26.7.2013 10:00:56

[ 86 ]

žádnou rezervu v podobě nové garnitury, a musí se tudíž ohlížet jen a jen dozadu. A konečně je tu hlavní z problémů, situace hospodářská. Pražské jaro se pokusilo ve svém ekonomickém programu ukázat cestu k alespoň částečné obnově hospodářské svrchovanosti Československa a vytvořit předpoklady k tomu, aby se mohlo opět začít rozvíjet směrem, k němuž je předurčovala jeho vyspělá průmyslová struktura v minulosti. Okupační režim prudce otočil kormidlem a během pěti let pronikavě zvýšil ekonomickou závislost Československa na SSSR. Zároveň vykročil cestou přeměny Československa v zemi, jež rozvoj špičkové, technicky náročné výroby přenechá ostatním a stane se ekonomií výlučně koloniální, provádějící rozsáhlé hrubé práce pro ostatní. Stavba plynovodu a propaganda, jež ji obklopuje, jsou toho jasným důkazem. A tak platí Československo za dnes relativně plné výkladní skříně postupující destrukcí své ekonomické struktury, což pochopitelně jen zkomplikuje příští vývoj. I v tom smyslu je situace diametrálně odlišná od rozvoje maďarské ekonomiky v období kádárizace, směřující k větší nezávislosti, ke zvyšování technické úrovně a k stimulaci individuální iniciativy na všech stupních.

* * * Znamená to tedy, že současný stav je trvalý? To je víc než nepravděpodobné. Celkové uvolnění napětí ve světě, a především v Evropě, je krajně nepříznivé politice okupačního režimu. Každý systém, založený na policejním dozoru, nesvobodě a manipulaci jako dnešní režim československý, profituje z toho, je-li obklopen napětím a nejistotou. Ty jsou nejlepším ospravedlněním jeho existence i počínání. Zároveň je pro něj stále obtížnější podílet se na politice uvolňování navenek a dělat pravý opak doma. To pochopitelně staví nejen okupační režim, ale celý východoevropský blok, do obtížné situace. Situace se mění dokonce i v NDR a Československo se stává stále více anachronismem v srdci Evropy. Není proto divu, že SSSR začíná tlačit na to,


26.7.2013 10:00:56

[ 87 ]

aby se vnitřní poměry staly snesitelnějšími, a aby zejména nedocházelo k ničemu, co vzbuzuje nežádoucí mezinárodní pozornost. (To zpětně ovšem posiluje postavení aktivní domácí opozice.) Představitelé SSSR cítí slabost nynějšího režimu a hledají kontakty s některými našimi politiky odstraněnými okupací, jejíž vhodností si dnes už v Moskvě nejsou tak docela jisti. S tím souvisí i stále sílící spory uvnitř Husákova vedení o novou politiku. Ta se do jisté míry uskutečňuje na Slovensku, čímž se jen prohlubuje propast mezi oběma národy. V Praze je to naopak právě Biľak, který brzdí každé uvolnění a tlačí na cestu politiky „tvrdé ruky“. Jde ovšem zatím jenom o konflikty mezi jednou a druhou variantou sovětské politiky. O tom svědčí nejlépe to, že Biľakovým oponentem se dnes stává právě Indra, který byl hlavním českým agentem sovětské invaze a jemuž Husák vyčítá, že ho zatlačil na pole nepřiměřené represe. Bezperspektivnost a zřejmá absurdita situace stále více demoralizují ty, kteří ji způsobili. Roste korupce na všech stupních, cynismus, prospěchářství. Když Biľak varuje v Bratislavě před sebemenším povolením otěží, protože „jinak budeme za chvíli všichni viset“, je na této předpovědi především zajímavé, jak málo stačí, aby se „zájem národa“, „zájem socialismu“, „ideál“ redukoval na starost o holou existenci. – V cizině se stále častěji objevují „představitelé režimu“, kteří si „nepřátelům režimu“ potají stěžují na „fašismus“ doma či se slzami v očích opakují nad skleničkou, k níž druhou stranu pozvali: „Já vím, že jsem svině, ale co mám dělat, jiní jsou ještě horší…“ S takovou garniturou se špatně vládne, a už vůbec se s ní nedá dělat politika. A tak vývoj v Československu zraje k nové krizi ve chvíli, kdy ji SSSR může ze všeho nejméně potřebovat. Rovnováha je víc než křehká, protože na jedné straně už nelze zvyšovat bezpečnostní a represivní opatření a na druhé straně není situace ani personál pro opatření politická, jež by mohla probudit zájem a iniciativu lidí a alespoň v nějaké formě obnovit jejich účast na tvorbě života v zemi.


26.7.2013 10:00:56

[ 88 ]

Tak bychom mohli pět let po Lednu parafrázovat, co řekl Ludvík Vaculík v červnu 1967: Okupace Československa nevyřešila za pět let ani jediný z problémů, jež se před lednem 1968 nahromadily v Československu. Naopak potvrdila, že totální manipulace není alternativou potřeby učinit občana aktivním podílníkem utváření národního osudu. Totální manipulace je v dnešní době technicky možná a proveditelná. Totální policejní kontrola okupované země a prakticky každého jednotlivce se dá uskutečnit. Ale pět let po lednu 1968 ví svět možná lépe než kdy předtím, že tudy cesta nevede. Proto je bezprostřední budoucnost Československa znovu otázkou. Otázkou aktuálnější než kdykoli předtím v oněch pěti letech. Listy, ročník III., číslo 1, únor 1973

Vietnam a my

Válka ve Vietnamu tedy skončila podruhé. Bohužel pravděpodobně nikoli naposled. Třicetiletá válka začíná ve srovnání s ní vypadat jako tahanice. Nejen množstvím obětí, rozlohou spálené země, ale už také dobou trvání. Nad optimistickou koncepcí dějin, vyvíjejících se od horšího k lepšímu, od zaostalosti k pokroku, tu byl namalován krvavý otazník, jehož rozměry odpovídají velikosti novodobého masakru. Technické parametry vraždění se mění, člověk zůstává. Zní to hrdě? Vietnamská válka víc než cokoli rozdělila svět. Nejen geograficky, ale napříč národy, třídami, společenskými vrstvami. Stala se první válkou, kterou Spojené státy ve svých dějinách nevyhrály. Paradoxně dovedla k jejich sblížení s Čínou, proti níž byla původně namířena. Jí začala eroze americké prestiže v Evropě, utvrzená později a už na takto připravené půdě krizí dolaru. Její zásluhou začala radikální, a jmenovitě mladá evropská levice chápat, nakolik je politika SSSR prostě jenom velmocenskou politikou. Stala se nejúčinnější oporou evropské radikalizace, politickým, ideologickým zázemím změn, jež


26.7.2013 10:00:56

[ 89 ]

charakterizují evropskou politickou mapu let sedmdesátých. Co nedokázaly politické a propagační kampaně posledního čtvrtstoletí, dokázaly americké bomby a seržant Calley. Všechno je jinak, mocenské postavení bylo oslabeno právě použitím nepřiměřených prostředků, jež je měly posílit. Písnička stará jako svět, tuhle zkušenost udělali Řekové, Římané, středověk, Napoleon, vyberte si. Ideologie se mění, i jména vůdců. Člověk zůstává. Zní to skutečně hrdě? Jak se tahle pravda do omrzení opakuje a potvrzuje, zní stále naléhavěji na naši adresu otázka: Proč jste nebojovali? Proč jste podruhé za třicet let bez výstřelu kapitulovali? Vidíte přece už sami, že jedině odpor se vyplácí. Koneckonců, jenom celonárodní válka jugoslávského lidu proti nacistům vytvořila předpoklady pro Titovo Ne! v roce 1948. Francie odešla z Alžíru, protože nemohla vyhrát koloniální válku. Indie pomohla Bangladéši, protože si nejprve pomohl sám. Stejně svět Izraeli. Koneckonců Kubáncům. Atakdále. Neodporování zlému, čekání na zázrak, na prozřetelnost, vedlo vždycky – a vede dodnes – rovnou cestou do chomoutu… Takhle s námi dnes hovoří stále častěji. Na levici, na pravici, ve středu. A my do omrzení opakujeme argumenty, které už byly stokrát řečeny, které známe nazpaměť, ale jež s odstupem času stále méně přesvědčují. Ta otázka bez odpovědi visí ne nad námi, ale nad českou historií, která už před ní nikam neuteče. Dnes ani zítra. Vietnamská válka rozdělila svět. Jeho většina se jako vždycky postavila za slabší. To je běžný morální postoj, na tom není nic divného. Divné, překvapující je, jak tato většina rostla, jak se rozšiřovaly její hranice, jak se stupňovala izolace těch, kteří věřili jenom síle. Nebo především síle. Každý dnes ví, že tenhle proces nebyl vyvolán zmizením americké převahy, snahou přidat se na poslední chvíli. Rostl z vietnamského odporu, který si získával sympatie a obdiv i u těch, kteří měli daleko k sympatiím s jeho oficiální ideologickou motivací. Ať už se válka na obou stranách vedla cizími zbraněmi, umírali v ní především Vietnamci, hořely jejich vesnice a jejich pole se měnila v jalová spáleniště. A oni to byli, kteří nakonec – na obou stra-


26.7.2013 10:00:56

[ 90 ]

nách – diktovali podmínky míru či příměří, když už válka neodpovídala zájmům zainteresovaných velmocí, domnívajících se, že stačí, dohodnou-li se mezi sebou. Slovo Vietnam se stalo symbolem druhé poloviny dvacátého století. Tak jako jím bylo Československo v roce 1938 a po něm. Československo kdysi demaskovalo svou obětí velmocenskou politiku. Vietnam ukázal, že přijetí velmocenského diktátu a smíření s ním není pro malé národy jediným východiskem. A budou-li velmoci v budoucnu občas nuceny tento fakt respektovat, bude to vždycky především zásluha vietnamského příkladu a oběti. Ale stejně tak statečný protest těch Čechů a Slováků, kteří loni před policejními tribunály znovu nahlas vyslovili, co si myslí o okupaci a jejích místodržitelích – ti proti nim nasadili represivní aparát, nad jehož mohutností a technickým vybavením bledli závistí řečtí plukovníci i španělští generálové –, mobilizoval znovu evropské veřejné mínění na podporu Československa. Čtyři roky po jaru, tři roky po normalizaci, šlo znovu jméno Československa Evropou. Právě ve chvíli, kdy to sovětské i československé vedení, usilující o „normalizaci“ v Evropě, mohlo nejméně potřebovat. A znovu předvánoční protest českých spisovatelů, který navíc svým domácím ohlasem – včetně dopisu osvědčených pisatelů podobných dokumentů (Glazarová, Jariš) – jen znovu Evropě potvrdil, že padesátá léta nejsou v Praze toliko hrůznou vzpomínkou. Znovu se mnozí, už zapomínající, zachvěli odporem a zvedli hlas k protestu. Ať se nikdo nemýlí. Jen dokud a pokud bude k Československu upřena pozornost světa, jen dokud a pokud nezmizí ze stránek novin a nestane se ad acta uloženou záležitostí – jen tehdy bude okupační režim nucen a ochoten k ústupkům a kompromisům. Brežněv se snaží dnes namluvit světu, že za okupaci nemůže, že to všechno Šelest. Proč asi? Protože je v Praze klid, protože okupace byla korunována úspěchem, dosažením cíle, skutečnou normalizací? Nebo protože se zemi nepodařilo umlčet, že se nepodařilo zlomit její intelektuální představitele – sílu, bez níž se v Čechách nedá vládnout –, že


26.7.2013 10:00:56

[ 91 ]

lidé nezačali považovat práci v zájmu okupační velmoci za stavbu vlastního domu? Jen tomu svět pomůže, kdo si pomáhá sám. Ať už jde o Vietnam či o Československo a ať už se velmoc jmenuje USA či SSSR. Listy, ročník III., číslo 2, duben 1973

Křehká rovnováha

První radikální personální změny ve vedoucím orgánu sovětské politické moci od Chruščovova pádu přivedly na vrchol politické hierarchie tři přední techniky svého oboru: maršála Grečka jako vrcholného představitele armády, náčelníka tajné policie Andropova a dlouholetého plánovače i vykonavatele zahraniční politiky Gromyka. Smysl těchto změn jako by shrnoval charakteristické rysy současné sovětské politiky: co nejúčinnější manévrování v oblasti zahraniční politiky směrem k celkovému zlepšení mezinárodního ovzduší, jež by umožnilo Sovětskému svazu především rozšířit hospodářské styky s USA a s ostatními částmi světa; pevné vojenské zajištění této politiky jmenovitě směrem k Čínské lidové republice, ale i v ostatních směrech; zdokonalení vnitřní manipulace obyvatelstva policejním aparátem tak, aby zlepšení mezinárodního ovzduší nevyvolalo nežádoucí překvapení doma. Poválečná sovětská politika dovršila tak třetí etapu svého poválečného vývoje. Stalinský teror konce čtyřicátých a začátku padesátých let byl prostým navázáním na teror konce let třicátých a stal se nakonec nesmyslným anachronismem. Chruščovova destalinizace zas naopak uvedla do pohybu síly, které hrozily rozložit totalitní režim jako takový. Představitelé třetí etapy se – jmenovitě po zkušenostech z Československa – rozhodli pro zachování totalitního systému, ale s použitím prostředků lépe odpovídajících poslední třetině dvacátého století. Brežněvovský režim ztratil některé z orientálních rysů


26.7.2013 10:00:56

[ 92 ]

stalinské diktatury, přestal soupeřit s předválečným fašismem a začíná se ze všeho nejvíc blížit „moderním“ evropským vojenským či oligarchickým diktaturám, jako je španělská, řecká či portugalská. Až se ještě nepatrně zliberalizuje a poskytne obyvatelstvu alespoň některá práva – jako je třeba svoboda pohybu –, bude od nich k nerozeznání, až na ideologické nálepky. A samozřejmě s tím rozdílem, že Sovětský svaz je velmoc, a velmocenský totalitarismus je vždycky daleko nebezpečnější navenek. Tak se tedy liší dnešní Sovětský svaz od včerejšího a předvčerejšího. Není přitom bez zajímavosti, že analogie s ostatními – alespoň evropskými – totalitními systémy nekončí u toho, že se dnes méně popravuje, že koncentráky nejsou hlavním řešením. Poslední dvacetiletí ukázalo, že obyvatelstvo lze manipulovat a udržet v poslušné apatii „humánnějšími“ prostředky za předpokladu, že se podaří trvale omezit svobodu slova a myšlení a nevyvolat výbuchy zoufalství a hněvu pramenící z ekonomické bídy. Chruščov se zřejmě mýlil, když se domníval, že lze udržet totalitní systém i při jisté liberalizaci v oblasti, kterou pro zjednodušení nazývejme oblastí myšlení (nebo také občanských svobod). Nebyl jediný. Totéž si před lety myslela třeba španělská Falanga, když se rozhodla uvolnit cenzuru tisku a kultury a musela pak pod tlakem vývoje rychle troubit k ústupu. Československo, zdá se, definitivně dokázalo, že totalitní systém se buď vzdá iluze liberalizace v oblasti myšlení a svobody, nebo se smíří s vlastním koncem. Tak je tomu alespoň prozatím, neboť moderní systém manipulace uvnitř totalitních režimů nenašel dosud způsob, jak manipulovat individuální svobodu. Ten zůstává výsadou a objevem systémů liberálních. Současná politická praxe sovětského systému, potvrzená nedávnými personálními změnami, ukazuje, že šedesátá léta se opakovat nedají. Náhubek, který byl znovu nasazen v SSSR všem, kteří chtějí mluvit vlastní řečí, je součástí staronového programu a jde jen o to, aby totéž pochopily i ostatní východoevropské země. I ty, jež se v posledních letech domnívaly –


26.7.2013 10:00:56

[ 93 ]

jako Polsko, Maďarsko a v jiném kontextu Jugoslávie –, že bude možné se vrátit k pokusům s manipulovanou svobodou projevu z chruščovovského období. Náhubek bude ovšem držet jen potud, pokud bude fungovat druhý předpoklad stability totalitního systému, jímž je apatie mas. Jejím předpokladem je plnění toho, co bychom nazvali novou společenskou smlouvou. Masy občanů odevzdají státu všechna svoje práva, individuální i kolektivní. Stát jim výměnou zajistí skrovnou, leč relativně slušnou a zajištěnou existenci, bez nároku na jejich iniciativu a pracovní vypětí. To ovšem znamená, že jakmile by stát tuto smlouvu porušil – třeba nárokem na vyšší produktivitu či zavedení reálných ekonomických ukazatelů –, poruší ji i masy a dojde k explozi. Polsko z prosince 1970 je toho nejlepší ilustrací. Plnění této smlouvy ze strany státu klade ovšem obrovské ekonomické nároky zejména v oblasti zahraničního obchodu. Apatie mas musí být draze vykupována, neboť nízká produktivita zdaleka nestačí udržet křehkou rovnováhu obou stran smlouvy. Stát, který se rozhodl uzavřít ventil svobody projevu, je nucen ustavičně bdít nad tím, čemu Stalin říkal neantagonistické rozpory, a za každou cenu bránit sebemenší poruše, jež by mohla znervóznit apatické masy. Tady je jeden ze dvou klíčů – tím druhým je Čína – k současné sovětské zahraniční politice, jejímž úkolem je prostě opatřovat prostředky k plnění smlouvy, kterou sovětský stát se svým obyvatelstvem uzavřel. Stejně jako ostatní státy Varšavského paktu. Jenže, jak dobře poznamenal v interview s Le Monde S. Pisar, jeden z mužů, který ze strany Západu pomáhá uskutečňovat současnou sovětskou politiku: „V období prudkého technického rozvoje nelze mít vynalézavý průmyslový systém, jestliže není svobodný i duch: nemůže-li Solženicyn publikovat, Rostropovič vystupovat na koncertech, musí-li Amalrik zmizet na Sibiř, pak vynálezci nemohou skutečně vynalézat, ředitelé nemohou skutečně řídit, člověk, který má na starosti trh a distribuci, nemůže rozhodovat. Je-li ke všemu ještě Žid, Litevec či Ukrajinec, znamená to jen další problémy navíc…“


26.7.2013 10:00:57

[ 94 ]

Kruh, v němž se pohybuje sovětská politika, a s ní pochopitelně i „politika“ československá, je výslednicí víc než křehké rovnováhy zájmů státu a zájmů mas. Inteligenci a intelektuály tentokrát, na rozdíl od předchozího období, odepsali. Jenže v Československu je inteligence tím, čím je v Polsku katolická církev. Bez ní se vládnout nedá, vládnout proti ní je sebevražedný program. Ledacos nasvědčuje tomu, že v Praze o tom už něco tuší. Jenže nevědí, jak na to. Kdo by se divil. Vždyť ve chvíli, kdy je umlčení myslí a ducha národa v zájmu zachování rovnováhy mezi masami a státem, je v zájmu inteligence a intelektuálů – za nimiž ale stojí sympatie nejširších mas – zrušení takového ekvilibria. Zdálo by se tedy, že jedinou cestou je najít takové řešení, aby se zachování stávající křehké rovnováhy stalo i zájmem inteligence, intelektuálů, české a slovenské kultury v nejširším slova smyslu. Jenže to je právě kvadratura kruhu. Proto je napětí mezi inteligencí a stalinským totalitním režimem na Východě (a obdobně je tomu u totalitních režimů na Západě) trvalou součástí existence tohoto režimu, řekli bychom dokonce formou jeho existence. Španělé či Řekové o tom vědí jen o málo méně než Rusové, Ukrajinci, Češi či Poláci. Situaci může v tomto smyslu změnit jen likvidace jednoho z obou pólů: inteligence či stalinského a jakéhokoliv jiného totalitního systému. Nemusí se snad dodávat, co je v zájmu socialismu a vůbec lidské svobody a důstojnosti. Listy, ročník III., číslo 3, červen 1973

V co doufat?

Když na podzim roku 1967 Antonín Novotný a jeho aparát udeřili proti české a slovenské inteligenci a chystali se sérií dalších plenárních zasedání ÚV utvrdit nový, tvrdý kurz, sotva se našel někdo, kdo by byl věřil, že se to nepodaří. I největší optimisté dávali Novotnému dalších pět let a obzor byl víc než


26.7.2013 10:00:57

[ 95 ]

zatažený. A přece neuplynuly ani čtyři měsíce do ledna 1968 a v březnu 1968 odhalil z pout osvobozený tisk takové množství skandálů kolem vládnoucí skupiny, že Novotný musel abdikovat a celý systém, který vybudoval, se rozpadl jako domeček z karet. Nakonec to musely být sovětské tanky, jež zachránily, co z něj zbylo, a dopodrobna znovu nastolily systém tajné kabinetní vlády, se vší korupcí a zvůlí, jež s sebou nese. Když v listopadu 1972 dosáhl Richard Nixon druhého největšího volebního vítězství v moderních amerických dějinách, kladli si lidé, včetně nejrozhodnějších prezidentových odpůrců, jedinou otázku: Jak naloží muž, jehož mandát byl obnoven doslova národním plebiscitem, s obrovskou mocí, které se mu tím dostalo? Neuplynulo ani půl roku, a celý svět mluví o (nepravděpodobném) Nixonově odstoupení v důsledku skandálů, jež, tady jako jinde, provázely pokus o nastolení tajné, kabinetní vlády a mimoparlamentní zvůle. Tyto skandály odhalil tisk v kampani, jež svou důsledností a namnoze i formou v ledačems připomínala kampaň československého tisku z jara 1968. Dostatečná záliba v paradoxu by nás nutně dovedla k otázce, zda podobnost bude pokračovat i nadále a sovětské tanky přijdou na pomoc i tentokrát. Otázka není ovšem tak zcela od věci a jaro amerického a československého tisku se všemi politickými důsledky není jen připomínkou, jak krutě nakládá historie s těmi, kterým zdánlivě dopřává nerušeného triumfu a neotřesitelné síly. Nezapomněli jsme snad, že to byly Spojené státy, jež nejvydatněji pomohly vyřešit jednu z nejvážnějších krizí, jež hrozila SSSR v důsledku loňské katastrofální neúrody? A je to Brežněvova návštěva v USA, na kterou se v okolí amerického prezidenta především spoléhá, že pomůže upevnit jeho otřesenou pozici. Ostatně, byl to přece jediný sovětský tisk, který se pokusil celou historii amerického skandálu zvaného Watergate minimalizovat a označit Richarda Nixona za oběť nepřátel jeho politiky sblížení s SSSR. Je samozřejmě pravda, že zdrženlivost sovětského tisku vůči aféře, jež otřásla Amerikou a vyvolala diskuze v celém světě, není motivována toliko důvody zahraničněpolitickými. Po-


26.7.2013 10:00:57

[ 96 ]

horšovat se nad metodami vládnutí, jež odhalila aféra Watergate, je přinejmenším obtížné v zemi, kde tyto metody panují v daleko širším měřítku již po desetiletí a jsou nepopíranou, ba dokonce obhajovanou součástí systému. A podrobnější informování vlastního, sovětského čtenáře o tom, co je vlastně příčinou celého skandálu, by mohlo vyvolat u týchž čtenářů celou řadu otázek, jimž je lépe se vyhnout. Dominantou situace však zůstává pokus obou supervelmocí udržet status quo ve světě po dobu co nejdelší. Ne náhodou je hlavní autor této politiky, Henry Kissinger, autorem doktorské dizertace o Metternichovi. Ne nadarmo ho karikaturisté malují v sametovém fráčku kynžvartského pána. Ne bez příčiny připomíná dnešní svět v tak mnohém svět – tehdy v podstatě Evropu – po Vídeňském kongresu. Metternich vyjádřil ve Svaté alianci existující okamžitou rovnováhu, zatímco ti, jejichž ideály pohřbil Napoleon ve Francii i jinde, už ústili do zoufalé, beznadějné, individualistické, o modrém květu snící a do nacionalismu se halící romantické generace. Rámcem romantismu byla totiž právě Metternichova Evropa či, chcete-li, romantismus byl jejím intelektuálním vyústěním. Každá takto formulovaná rovnováha je ovšem jenom rovnováhou okamžiku. Už příští chvíle ji narušuje, rozbíjí, kdesi v jejím nitru už doutná rok třicátý, osmačtyřicátý, romantičtí zoufalci a snílkové se nakonec, takřka mimoděk, ocitají na nových barikádách, nic není skončeno, všechno začíná znovu. Nejinak je tomu i s aliancí dnešní. Jejím základním mocenským i politickým předpokladem je dohoda čínsko-americká, jež zase není myslitelná bez narovnání čínsko-japonského. Obojí je přímou i nepřímou příčinou sovětského tlaku na stabilizaci evropské „fronty“, který zase vyvolává pochopitelná americká podezření. A tak se stavebnice dnešní stabilizace podobá minovému poli a nikdo neví, který krok a kterým směrem způsobí vyšinutí rovnováhy a nový pohyb. Česká či dnes československá otázka nehraje v tom všem roli ani větší, ani menší než v minulosti. Sovětská politika potřebuje v okamžiku konferencí v Helsinkách, ve Vídni a pak


26.7.2013 10:00:57

[ 97 ]

v Ženevě jinou tvář Československa, než je onen socialismus s husí kůží, který tu vládne v posledních pěti letech. A tak dochází k podepsání dohody o normalizaci styků mezi Československem a Německou spolkovou republikou, oddalované po léta pod záminkami, jež zmizely přes noc ve chvíli, kdy se sovětské politice přestaly hodit. Pražské obavy z této normalizace – stejně jako kdysi obavy východoberlínské – musely ustoupit do pozadí a s důsledky dohody, zejména pro psychologii země, si bude dnešní pražská vláda muset poradit sama. Stejně není příjemný pokračující mezinárodní skandál, jímž je situace české a slovenské kultury. Jmenování zcela nekulturního úředníka z oblasti zahraniční politiky ministrem kultury znamená v tomto kontextu alespoň jedno: nutnost brát na tento mezinárodní skandál ohled, a když už není kulturní politiky, postavit alespoň do čela nebezpečného vzduchoprázdna člověka, jehož povoláním je slyšet, co se ve světě povídá. Zatímco všude ve východní Evropě je proces uvolňování napětí provázen maximálním utahováním šroubů v oblasti myšlení, informací a kultury, v Československu – kde byly utaženy tak, že se strhaly četné závity – dojde nutně k pokusům o jejich uvolnění. K uvolnění víc než relativnímu, nicméně i tak vítanému. Jeho podmínkou je ovšem tvrdý sovětský dozor a jako ultima ratio přítomnost sovětských vojsk na československém území. Iluze, že evropská jednání povedou k odchodu sovětských vojsk z Československa, je nejen naivní, ale i nebezpečná. Otázka jejich pobytu nebude v průběhu evropských jednání a ve vzájemné shodě nejen řešena, nýbrž pravděpodobně ani nastolena. Kontext evropských konferencí – včetně oné o omezení stavů cizích vojsk – je jiný a okolnosti, za nichž se sovětské jednotky v Československu octly, do něj v tuto chvíli zřejmě nepatří. Nikdo by se proto neměl vymlouvat na to, že spoléhal, že netušil, že nevěděl. Se sovětskými jednotkami nebo bez nich zůstává Československo nicméně nejcitlivějším bodem politi-


26.7.2013 10:00:57

[ 98 ]

ky uvolňování napětí v Evropě. Sovětský zásah z osmašedesátého roku je učinil patrně nejprotisovětštější zemí ve střední Evropě, a v Moskvě i v Praze tohle velmi dobře vědí. Proto by právě ve chvíli uvolnění nejraději postavili za každého Čecha a Slováka ne jednoho, ale dva policajty. Jenže kde je vzít? Na nahánění strachu není doba, procesy z minulého léta přinesly víc škody než užitku, doma musely být maximálně tajeny a v zahraničí jen znovu sovětskou politiku poškodily. A konstruktivní, reálná, se skutečnou situací v zemi počítající politika je nebezpečná, riskantní a ostatně, kdo by ji dělal? Jediným lékem, který Moskva zná proti odstředivým tendencím, je nový nacionalismus a šovinismus. Mimo ruskou oblast došly pokusy v tomto směru nejdál v NDR, ale i tam první vlaštovky sblížení se západním Německem ukázaly křehkost nového, pro změnu „socialistického nacionalismu“. Pokusy o jeho vytvoření v Maďarsku či v Polsku nedošly příliš daleko, navzdory urputným snahám jeho propagátorů. Snad jedině v Rumunsku, jenže tam je zas příliš cítit belzebubem. Ale kde na něj vzít v Československu? Z čeho ho uplést, s čím jej ztotožnit? K smíchu. Pomalu už i na Slovensku. Ale s Čínou v zádech nezbývá než uvolňovat v Evropě. Samozřejmě pod zostřeným policejním dozorem. Nebylo však ještě takového uvolnění, ani kdysi, ani nedávno, které by se dřív nebo později nevymklo z téhle kontroly. Normální mezinárodní život je totiž metlou policejních diktatur, termitem samoděržaví, ryzí zvůle, polnicí v klidu hřbitovů. A do Československa, v samém středu Evropy, je ze všech stran tak dobře vidět, cokoli se tu šustne, je slyšet na všech stranách, nic tu neschováš. Takže do období uvolňování napětí vstupujeme s důvěrou. Ovšem jen a jen ve vlastní síly. Listy, ročník III., číslo 4, srpen 1973


26.7.2013 10:00:57

[ 99 ]

Porfyrij Petrovič a básník

Od Stalinových časů, ale vlastně už od cara Mikuláše blahé paměti vědí v Rusku všichni, že domácí opozice, rebelie, odpor proti útlaku, nesouhlas s vládou, s její politikou, protest proti nelidskosti, neochota spokojit se se současným stavem společnosti, boj proti vykořisťování a v poslední instanci, nedej bože, radikální reforma či dokonce revoluce – to všechno přichází ze zahraničí. Od nepřátel vlasti, trůnu, pravoslaví, impéria. V čele nepřátel stojí ti, kteří nedost milovali cara báťušku a z ciziny, v cizím žoldu nyní rozvracejí svatou jednotu věčné Rusi a rádi by nastolili panství Antikristovo. Byli tací – jmenovali se třeba Hegel, pak také Marx a Engels, v Rusku Plechanov a také Vladimír Uljanov řečený Lenin –, kteří se pokusili vysvětlit, že je to všechno jinak a že tyhle pohádky patří do jiných staletí. Ale takové myšlenky neměly na Rusi dlouhé trvání. Báťuška Stalin, Josif Vissarionovič, jim rázným revolučním řezem zacpal chřtán, a na co nestačila kulka či oprátka, to nahnal za ostnatý drát. Tam čas, mráz, hlad a nemoci už dokonaly své. Nebo se to aspoň zdálo. Ale myšlenka je jako had, proklouzne, připlíží se a uštkne, než se naděješ. A tak ještě dvacet let po smrti Josifa Vissarionoviče se v Rusku najdou lidé, kteří tvrdošíjně odmítají nikolajevskou interpretaci dějin, a ruských zvlášť. Časy se však poněkud změnily a revoluční ráznost Jagody či Abakumova vystřídala opět liberálnější technika i taktika Porfyrijů Petrovičů, ale nikolajevský princip zůstal nedotknutelný. Tak jsme docela nedávno mohli znovu zjistit, že činnost Jakirovu a Krasinovu nemotivovala jejich zkušenost se stalinismem – jež v Jakirově případě obnáší bezmála dvacet let v koncentračním táboře –, že činnost akademika Sacharova nevede snaha pomoci své zemi překročit práh demokratické společnosti, že Solženicyn nepíše to, co píše a jak píše, protože mu tak velí jeho svědomí spisovatele, nýbrž že za vším stojí zlí, nenapravitelní nepřátelé svaté Rusi a v jejich čele malá skupina emigrace. Když potom Jakir s Krasinem odříkali na tiskové konferenci, co jim Porfyrij


26.7.2013 10:00:57

[ 100 ]

Petrovič poradil, spadl světu definitivně kámen ze srdce: marně se bolševici pokoušeli hnout věčnou Rusí, marně se hlupáci snažili otřást základními pilíři odkazu Josifa Vissarionoviče. Jen ti emigranti ne a ne dát pokoj. A navíc si říkají socialisté. Originalita není v táboře socialismu a míru vlastností právě oblíbenou. Proto je česká verze předchozího koneckonců jen slabým odvarem velkého vzoru. Nebylo tomu tak vždycky. Ještě před rokem bylo třeba lidi soudit, protože jim zůstala z dob revizionismu nechuť k recitování Porfyrijem Petrovičem předepsaných textů. Nyní se i v tomto směru situace konsoliduje, a dokonce se našel bezpartijní intelektuál – jeden z protagonistů intelektuálního jara a přední bojovník za uznání dnes odsuzované české a slovenské literatury jmenovitě ve Spojených státech –, který odříkal nebo přinejmenším podepsal to, co inkvizice měla od kacířů vždycky raději než jejich popel: odvolání bludů. Že si kdesi pro sebe, v koutku dušičky šeptá „A přece se točí“, není důležité. Neboť jenom dílo a jeho význam mohou stát dějinám za to, aby mu přiznaly tuto polehčující okolnost. Takže si raději počkáme. Zajímavý není v tomto případě ani člověk, ani osobní kontext jeho odvolání. On sám nejlépe ví, kde udělal chybu, kde je ten nešťastný první krok, který neodvolatelně vedl až do pracovny českého Porfyrije Petroviče a k podpisu pod textem, který se tak příkře liší ne od jeho politických prohlášení – i tohle je text politický –, ale od ducha a smyslu všeho, co jako básník kdy napsal. Snad to jednou bude moci povědět sám a zbavit se tak té tíhy. Nebo to, nezbude-li mu čas, povědí jiní, a to by bylo horší. A co se asi stane s jeho literaturou? Vejde se do ní napříště i nové krédo? Ale co, to není naše starost. Je v tomto po tisící opsaném politickém textu však pasáž, která činí politickou část československé posrpnové emigrace odpovědnou za těžkou situaci české a slovenské kultury. K tomu je třeba říci pár slov. Když autor podpisu na zmíněném prohlášení ještě jezdil za hranice – a záhy jistě znovu vyjede – a pěstoval styky se západními nakladatelstvími (jimiž dnes tak pohrdá), udržoval hojné styky právě s československou kul-


26.7.2013 10:00:57

[ 101 ]

turní emigrací, jež mu připadala jako jeden z důležitých garantů kontinuity české a slovenské kultury. Kdoví, možná že právě někde tam začíná ten neodčinitelný první krok na cestě k podpisu. Nebo už dřív a právě proto…? Proto také dobře ví, jak se věci mají. Ví, že intelektuální emigrace není radost ani dobré bydlo, ale těžká zkouška lidská i mravní. Ví, že k dobrému bydlu vede doma i venku rezignace na vlastní názory a postoje, konformismus. Že lidé, kteří trvají na svém, jsou nepohodlní a nemilovaní, ať jsou kdekoli a ať přišli odkudkoli. Ale oni odešli právě proto, že trvali na svém a nechtěli se vzdát příležitosti vést dál svou při. Líčení před tribunálem historie bývá zdlouhavé, nekonečné, a kdoví zda se kdo dočká rozsudku. Ale o to nejde. Dokud musí armáda policajtů hlídat každé slovo, které vyslovíme, a bránit mu, aby se nedoneslo k uším těch doma, do té doby je naší povinností mluvit. Dokud musí celá armáda byrokratů hlídat, aby se národ nedostal do styku se svou nejlepší literaturou, ať už psanou doma nebo za hranicemi, do té doby je právě tato literatura jeho jedinou skutečnou literaturou. Dokud musí armáda vyšetřovatelů a agentů nutit lidi k podobným morálním sebevraždám, jaké nám servírovali v poslední době z Moskvy i z Prahy, do té doby je třeba, aby národ věděl, že doma i venku jsou lidé, po nichž nebudou příští generace plivat. Autoři říkanek Porfyrije Petroviče – ať už se podepisují latinkou či azbukou – se mýlí, domnívajíce se, že si hrajeme na osvoboditele. Řekli jsme stokrát a znovu to opakujeme: nikdo neosvobodí národ, který se neosvobodí sám, tomu, kdo si sám nepomůže, není pomoci! Armáda policajtů, agentů a byrokratů, zabývající se tím, čím se zabývá, i lidské trosky, jež občas světu předloží k věření, nejsou důkazem naší síly. Jsou důkazem jejich vlastní slabosti, vědomí, jak si stojí s národem a jak si s ním stojíme my. Je potvrzením, že ne nikolajevská a stalinská ochranka, ale Hegel a Marx měli pravdu. Dějiny národů nedělá policie ani hrstka spiklenců, doma či v zahraničí. Ale obojí jsou pochopitelně produktem procesu, který mohou urychlit či zpomalit, nikoliv však zastavit.


26.7.2013 10:00:57

[ 102 ]

Komplikujeme svou existencí a svým hlasem existenci lidí doma? V některých případech jistě. A není bez zajímavosti, že z téhle strany nikdy nepřišlo slovo výčitky. Spíš se zdá, že ztěžujeme život těm, kteří by rádi co nejrychleji zapomněli na to, co bylo, na všechno, co sami říkali a napsali, za předpokladu, že budou mít alibi v množství a v neexistenci alternativy. Jenže tady zase my nemůžeme vyhovět. Nikoho nesoudíme, nikoho nehodnotíme, to patří těm, kteří jsou doma. Ale nerozhodli jsme se k emigraci proto, abychom těm, kteří nastolili patrně nejnenáviděnější režim v dnešní Evropě, potvrdili, že to, co bylo, nikdy nebylo, že to, co je, je to, co má být, a že to, co bude, bude stvořeno k jejich obrazu. Kdybychom to chtěli a mohli udělat, čekala by nás možná doma nikoli nepříjemná existence – ti, co se k takové hře propůjčí, to jistě rádi dříve nebo později potvrdí. Chápeme však svou odpovědnost jako odpovědnost vůči národu a jeho dějinám, vůči myšlenkám a ideálům, které stály za jarem 1968, i vůči všem, kteří hledají demokratickou alternativu současné evropské společnosti. Nejlepší způsob, jak nás učinit zbytečnými, je začít plnit samozřejmé povinnosti, jež vyplývají ze vztahu mezi vládnoucími a ovládanými, mezi občany, kteří mají moc, a těmi, kteří ji nemají. Až budou československým občanům vrácena práva, jež si těžce znovu vydobyli a o něž je připravila cizí okupace, až bude Československu vrácena jeho svrchovanost, až ti, do jejichž kompetence to patří, začnou plnit své povinnosti vůči české a slovenské kultuře a vrátí jí prostor k svobodnému rozvoji, pak nebude třeba udržovat lid v poslušnosti statisíci uniformovaných, a hlavně neuniformovaných Porfyrijů Petrovičů. A už vůbec bude zbytečné starat se jakkoli o politickou emigraci. Ta totiž složí veřejně národu účty a národ posoudí, zda a jak splnila, co bylo její samozřejmou povinností. Než se tak však stane, stojíme, kde jsme stáli, a nemáme, co bychom odvolávali. Naštěstí. České a slovenské inteligenci slouží jako už tolikrát v minulosti ke cti, že k tomu, aby rozeznala, kde je pravda a kde lež, kde právo a kde bezprá-


26.7.2013 10:00:57

[ 103 ]

ví, kde lidskost a kde nelidskost, a vystupovala znovu a znovu na jejich straně, nepotřebuje, aby ji kdokoli ze zahraničí vodil za ruku. Ale Porfyrij Petrovič jinak neumí. Pro něj je všechno, co páchne poctivostí, statečností a pravdou, nezbytně zahraniční provenience. Že se vždycky najde aspoň jeden básník, který mu tohle podepíše, patří ovšem také asi k tradici národa básníků. Listy, ročník III., číslo 5–6, listopad 1973

Blízký východ a další změny

Další izraelsko-egyptská válka a s ní spojená energetická krize, jež zasáhla svět jako její nepřímý důsledek, odhalily v posledních měsících loňského roku některé další parametry měnícího se obrazu světa. Ani Blízký východ, ani Evropa nebudou po této válce tím, čím byly před ní. Čím však budou? A co se vlastně stalo? Základní fakta jsou dostatečně známá, aby bylo třeba se k nim vracet. Válka na Středním východě se definitivně ukázala jako boj obou supervelmocí, v němž ani jedna z obou stran nemůže získat rozhodující výhody ani si dovolit sebemenší ztrátu prestiže. To se nejlépe projevilo v okamžiku, kdy další izraelské válečné vítězství, „hrozící“ zcela bezprostředně po počátečních egyptských úspěších, přivedlo nejprve po dramatické sérii vzájemných hrozeb, jež nikdo nebral příliš vážně, za jeden stůl Brežněva a Kissingera a zanedlouho v Ženevě obě válčící strany. Mnozí se ptali, proč americká diplomacie tak rychle akceptovala myšlenku příměří v okamžiku, kdy její chráněnec měl vítězství na dosah ruky? Věřil skutečně Washington v možnost přímé sovětské intervence? Nedá se to vyloučit, ale přece to je málo pravděpodobné. Ale jak ukázal další vývoj – a pokud nedojde k překvapujícím změnám, jež nejsou v tak historických velkých hrách nikdy vyloučeny a mohou být prostě


26.7.2013 10:00:57

[ 104 ]

dílem náhody –, Spojené státy a jejich hlavní politický stratég Henry Kissinger postřehli, že se zde možná nabízí jedinečná možnost odstranit důsledky ideologické zahraniční politiky Johna Fostera Dullese, která nepřímo vedla k pronikavému zvýšení sovětského vlivu v této oblasti a učinila ji v tuto chvíli hlavní arénou americko-sovětského soupeření. Pozorovatelům mezinárodní scény neušlo, že zprvu příměří a později sama ženevská konference byly úspěchem americké diplomacie a že SSSR tu po celou dobu hrál především roli nezbytné, setrvačné protiváhy s velmi omezeným akčním rádiem vlastní aktivity. Tato role nebyla tak zcela důsledkem vlastní volby či neschopnosti, nýbrž byla Sovětskému svazu přidělena v okamžiku příměří především arabským světem. Už dávno je nabíledni – a vývoj egyptsko-sovětských vztahů to ukázal nad slunce jasněji –, že arabský svět nalezl v SSSR partnera a ochránce, který je přijímán čím dál tím více jako nezbytí. Sovětská rozpínavost, neomalenost, a navíc zásadní nechuť většiny arabského světa k ideologickým východiskům sovětské politiky – přestože SSSR je v tomto případě odložil znovu zcela stranou ve jménu prosté velmocenské politiky – vedla stále jasněji k úvahám, jak se zbavit nevítaného, neúměrně rostoucího a přitom neodstranitelného vlivu. Příměří, jež předešlo dalšímu egyptskému debaklu a učinilo poprvé od roku 1948 možným pro Araby „čestný mír“ při zachování tváře, otevřelo nové perspektivy pro řešení problému číslo jedna, jímž není problém Izraele. Spojené státy se objevily v roli mocnosti, která má zájem na konstruktivním řešení, a navíc má možnost svého chráněnce o účelnosti takového řešení přesvědčit. Pro Araby se na obzoru objevila možnost učinit Blízký a Střední východ především oblastí arabské suverenity. A v Tel Avivu nahlédli, že neústupnost a trvání na územních a pro Araby nepřijatelných ziscích nahrává nakonec především sovětským zájmům, protože činí konfliktní situaci trvalou, a s ní i nezbytnost sovětské přítomnosti a sovětského vlivu. Perspektiva, která se rýsuje začátkem roku 1974 za stěnami ženevské konference jako reálná možnost, by mohla zname-


26.7.2013 10:00:57

[ 105 ]

nat radikální obrat v mezinárodním vývoji. Jestliže, jak se zdá, Izrael dá přednost postupné evakuaci sovětského vlivu z Blízkého východu před některými svými převážně prestižními zájmy a potvrdí-li se, že toto je společný jmenovatel, na nějž lze převést i zájmy arabské diplomacie, není vyloučeno, že stojíme před zásadní změnou role, kterou Izrael hraje a může hrát na Blízkém východě. Někteří komentátoři nevylučují dokonce vznik rozsáhlého ekonomického partnerství mezi Egyptem, Izraelem, Libanonem a eventuálně Jordánskem, jež by učinilo z Izraele postupně sice nejsilnější, ale přece jen autentický blízkovýchodní stát, jehož zájmy by byly v řadě hlavních otázek souběžné se zájmy – pragmatickými, nikoli ideologickými – jeho sousedů. Někteří připomínají v této souvislosti francouzsko-německé či japonsko-americké narovnání po druhé světové válce a tyto analogie nejsou zdaleka tak fantastické, jak by se mohlo na první pohled zdát. Sovětská diplomacie zřejmě toto nebezpečí postřehla a rychle sáhla ke svým zbývajícím trumfům, jimiž jsou Sýrie a palestinští Arabové. Sýrie, kde je sovětský vliv mnohem silnější než v dnešním Egyptě, byla zadržena na cestě k ženevskému stolu, ale bude-li dosaženo egyptsko-izraelského narovnání, není dobře myslitelné, aby se stala hlavním sovětským pěšcem v nově se vyvíjející partii. Palestinským Arabům ovšem hrozí, že by se mohli, jako menšiny tak často v dějinách, stát obětí nové politiky. V tuto chvíli není ovšem dost jasné, zda i oni nehrají sovětskou kartu tak, jako ji až donedávna hrál Egypt, a nečekají, až je tak či onak vrátí do hry. Neboť ani oni nemohou nevědět, že možnost arabsko-izraelského narovnání by i jim otevřela nové možnosti. Neznamená to však, že Blízký východ by se tak prostě z oblasti stále se stupňujícího sovětského vlivu dostal prostě pod vliv americký. To není tak docela jisté. Účinnost tzv. naftové zbraně se ukázala v posledních týdnech roku 1973 tak velikou, že činí z arabského světa, a patrně z celé oblasti islámu, nového potenciálního partnera velmocí, ne-li ve světovém, tedy přinejmenším v regionálním měřítku.


26.7.2013 10:00:57

[ 106 ]

Západoevropské země, spolu s Japonskem nejvíce dotčené důsledkem války, jímž byl naftový bojkot, zřejmě po počátečním tápání pochopily, co se tady hraje za hru, rozhodly se vsadit na její pozitivní výsledek a přenechat rizika s ní spojená Spojeným státům. Podruhé v průběhu jednoho roku – poprvé se tak stalo v souvislosti s americko-evropským jednáním o měnových problémech a o celém komplexu otázek vztahu mezi západní Evropou a USA – vystoupila tu západní Evropa nikoli už jako volný ekonomický konglomerát soupeřících zájmů, ale daleko spíš jako cosi, čím ještě není, ale k čemu učinila dva významné kroky, to jest jako autonomní síla, rozhodnutá hrát roli páté velmoci ve světové politice. Potvrdilo se, co mnozí předvídali: že totiž nikoli přesně vypracované programy a plány, tzv. evropský jízdní řád, ale jednotlivé krize, jak budou narůstat ve vztazích k ostatním částem světa, budou etapami přeměny západní Evropy v novou jednotku, jejíž definitivní tvar je sice ještě v mlhách, ale jehož obrysy, a jmenovitě nezbytnost, se rýsují stále jasněji. Na rozdíl od některých komentátorů se domníváme, že Sovětský svaz v žádné z „velkých her“ roku 1973 nezískal. Kancléř Brandt uzavřel v mrzuté atmosféře absolvovanou povinnou a nezbytnou cestou do Prahy základní komplex své Ostpolitik, jež jako hlavní cíl sledovala uvolnit tentokrát poprvé v dějinách demokratickému Německu ruce k roli, jež mu v Evropě připadá. Nezdá se, že by na obzoru byly události, jež by vedly k vývoji, jaký si SSSR v Evropě ještě přednedávnem představoval. Sovětský svaz a jeho vedení se samy postaraly o to, aby se každá vláda, která by chtěla brát vážně jejich sliby, octla na pokraji politické katastrofy. A tak se politika uvolňování napětí ve světle událostí na Blízkém východě začíná pomalu měnit v to, co jí dává skutečnou náplň a smysl: v politiku omezování supervelmocenské expanzivnosti prostředky modernějšími a účinnějšími než krátkozraká dullesovská politika „zadržování“. Otázkou je, jak dlouho na sebe dají čekat ve východní Evropě, a jmenovitě v SSSR, vnitropolitické důsledky nového výListy, ročník IV., číslo 1, únor 1974 voje.


26.7.2013 10:00:57

[ 107 ]

Po Solženicynově deportaci

Alexandr Solženicyn tedy následoval Lva Trockého jako druhý sovětský občan deportovaný z politických důvodů za hranice SSSR. Bezmála půlstoletí uplynulo od první deportace a časy se změnily. Tehdejší nepřítel číslo jedna byl politik vedoucí zápas nejen o moc, ale i o příští orientaci SSSR ve smyslu radikálního socialismu. V průběhu posledních let svého pobytu v SSSR a své účasti v politickém životě země postřehl, kam ji Stalin vede, že „diktatura proletariátu“, jejímž býval protagonistou, se rychle mění v „diktaturu aparátu“, stranického, policejního a vojenského, a doma i v zahraničí až do své smrti nepřestal bojovat za návrat k principu vlády sovětů. – Solženicynovi bylo v té době sotva deset let a jeho životní zkušenost je protichůdná životní zkušenosti Trockého. Vyrostl v Rusku stalinské diktatury, nikdy neopustil území SSSR a deset let – těch, jimž se říká nejlepší léta – strávil ve stalinských koncentračních táborech a ve vyhnanství. Závěry, k nimž došel a jež nejsouhrnněji vyložil v dopise sovětské vládě ze září minulého roku, jsou svým způsobem stejně radikální jako někdejší koncepce Trockého, jenže přesně v opačném směru. Po zkušenostech, jež Sovětský svaz učinil v období po roce 1917 – a jejichž cenu odhaduje Solženicyn na 60 milionů lidských životů –, vidí sovětský spisovatel jediné východisko: radikální návrat nazpátek, k převážně rurálnímu způsobu života, k obrácení do sebe, k exploataci ruského severovýchodu (Sibiře), k rezignaci na mnohonárodní impérium, a to všechno při zachování autoritativního systému vlády. Solženicynův konzervativní radikalismus slavofilského ražení, spatřující po více než půlstoletí sovětské vlády jediný platný systém mravních hodnot v ortodoxním křesťanství, už vyvolal a ještě vyvolá potutelný úsměv na pravici a pravý jásot komunistické levice, jíž je vítaným potvrzením, že sovětská vláda prostě vyvezla na Západ zavilého reakčního staromilce, který nemá v sovětské společnosti co hledat. Jásající úvodníkáři se nebudou zdržovat takovými drobnými problémy, jako je


26.7.2013 10:00:57

[ 108 ]

například ten, že největší žijící spisovatel, jehož zplodil sovětský systém, se v mnohém až kupodivu shoduje s politickými názory literárních velikánů systému předchozího, ať už se jmenovali Gogol, Dostojevský či svým způsobem i Tolstoj. Nebude jim vadit, že tohle se nezdá být toliko svědectvím o Solženicynovi a jeho politice – rozhodně ne ve světle sovětské literární teorie odrazu? A navíc – odkdypak deportuje sovětská vláda za hranice odpůrce, kteří nemají masový vliv v zemi? Tady je také jádro problému zvaného Solženicyn. Jaký byl skutečně Solženicynův vliv, do jaké míry odráží jeho koncepce názory širší sovětské veřejnosti? Je skutečně Solženicynova politická koncepce koncepcí sovětské opozice? Jak se ukázalo v posledních letech, vyhranily se v SSSR tři opoziční proudy, jež se v názorech značně rozcházejí, ale které spojuje důsledný odpor proti současnému systému a celkovému stavu věcí. Zdá se, že Solženicynova koncepce je koncepcí krajně menšinovou, vázanou hlavně na opozici religiózní, a že Solženicynova váha uvnitř SSSR byla především dána jeho mravní autoritou, posilovanou jeho mezinárodním věhlasem a kvalitou jeho literárního díla. Nikoli jeho politické názory, ale především tato mravní integrita a neotřesitelná autorita se jevily sovětské vládě právem jako hlavní nebezpečí, jako zdroj „mravní nákazy“, hlavní středisko infekce nekonformismu, jež bylo třeba eliminovat za každou cenu. Neboť jeho rezistence vůči všem tlakům měla nutně za následek posilování rezistence druhých dvou hlavních opozičních proudů a center, daleko nebezpečnějších. Reprezentantem jednoho z nich je akademik Sacharov a lze jej charakterizovat jako proud v podstatě liberální, usilující – pokolikáté už – o evropeizaci Ruska. Podobně jako myšlení Solženicynovo, stojí Sacharovovy koncepce mimo existující systém a jeho ideologii a inspirují se především západní – americkou a západoevropskou – liberální teorií a praxí a myšlenkami ruské únorové revoluce. Avšak kořeny tohoto proudu netkví v ruské minulosti, nýbrž ve velice konkrétních danostech sovětské současnosti, jak se vytvořily v procesu industrializace


26.7.2013 10:00:57

[ 109 ]

a urbanizace Ruska v tomto století. Na rozdíl od Solženicyna nepovažuje Sacharov destrukci tradičního ruského způsobu života ve dvacátém století za zlo, nýbrž vychází z ní jako z faktu a buduje svou koncepci na zkušenostech městské industriální vrstvy, zahrnující jmenovitě dělnické a inženýrské kádry v továrnách a podstatnou část vědeckotechnické inteligence. A právě proto, že se opírá o takto masovou, dvacátému století a dnešnímu Sovětskému svazu vlastní zkušenost reprezentovanou těmi, kteří jsou nositeli celkové ekonomické aktivity, je opozice reprezentovaná Sacharovem nejen politicky reálná a perspektivní, ale také krajně nebezpečná dnešnímu vedení. Z ní se totiž přes noc v případě otřesu může zrodit náhradní ekonomicko-politická struktura, opírající se o princip samosprávy a polycentrické demokracie. Třetí opoziční proud vychází ideologicky zevnitř systému a jeho hlavním politickým mluvčím je v tuto chvíli historik Roy A. Medvěděv, autor známých prací o stalinském systému a o problémech socialistické společnosti. Síla i slabost tohoto proudu je v tom, že se opírá o vládnoucí ideologii, věří v možnost reformy systému zevnitř a spoléhá, že bude provedena těmi, kteří dnešní systém především reprezentují, tedy samotnou komunistickou stranou. V tom smyslu je tato koncepce blízká některým rysům někdejší koncepce československé. Průběh československého jara ukazuje na jedné straně možnosti i omezení této linie, na druhé straně však dokumentuje nezbytnost demokratické tradice, jíž se „reformátoři“ mohou dovolávat, dokonce i proti držitelům moci. Tato tradice v SSSR zcela chybí a její zastánci a příští nositelé stojí v drtivé většině mimo stranu. V posledních měsících – jmenovitě v souvislosti s některými prohlášeními Sacharova i s vydáním Solženicynova Archipel GULAG – docházelo ke stále četnějším veřejným vystoupením představitelů všech tří proudů. Tato vystoupení – aniž porušovala základní pevnou solidaritu proti represi – byla často polemická a diskuzní. Tak se začal v SSSR poprvé od dvacátých let rodit paralelní politický život, založený právě na nezbytnosti diskuze o dalším vývoji a perspektivách.


26.7.2013 10:00:57

[ 110 ]

Deportací Solženicyna byla těmto pro budoucnost SSSR tak důležitým výhonkům demokratické opozice a jejich stále političtějším vzájemným vztahům zasazena těžká rána. Ale jak se ukázalo, na Solženicynovo místo nastoupili okamžitě jiní a jeho deportace přinesla zároveň aktivizaci poslední dobou mlčící opozice humanitní a intelektuální. Listy, ročník IV., číslo 2, květen 1974

Konzervativci celého světa…

Když uprostřed léta znovu vzedmuté vlny tzv. „aféry Watergate“ smetly s neočekávanou prudkostí amerického prezidenta Richarda M. Nixona, nemohla se v českých hlavách neprobudit asociace, které by se patrně svět podivil. Její kořeny jsou docela nedávné – či velice vzdálené, jak se to vezme. Prostě, sahají k jaru 1968. O systému, který v Československu vládl, měl už jen málokdo iluze. Jeho prolhanost, korupčnost, neschopnost (atakdále až donekonečna) byly věcí všeobecně známou. Jeho politická krize propukla s plnou silou po sjezdu spisovatelů v roce 1967 a vyvrcholila na přelomu roku. Její řešení – politické i personální – zůstávalo však nadále záležitostí nejužšího mocenského centra a jeho zahraničních protektorů. Ledacos bylo přiznáno, někteří lidé zmizeli v propadlišti, ale hlavní symbol minulého období stál na svém místě. Lidé měli pocit, že se vlastně mnoho nezměnilo a že lednové změny mají vlastně jen vytvořit novou kouřovou clonu, která znovu zahalí podstatu věcí. A tu se v únoru 1968 stalo cosi velice podstatného: byla zrušena tisková cenzura a Československo mělo přes noc tisk, rozhlas a televizi, jež mohly mluvit bez náhubku, a postupně začaly fungovat jako skutečně svobodné sdělovací prostředky. První, co tento tisk vynesl na světlo boží, byla „semínková aféra“ a případ generála Šejny. Ve srovnání se skandály, korupcí a nepotismem, jež se v minulých letech nikdy na veřejnost ne-


26.7.2013 10:00:57

[ 111 ]

dostaly (o zločinech padesátých let nemluvě), to byly aféry menšího významu, jež za normálních okolností nebývá obtížné ututlat nejen ve východních autokraciích, ale i v demokraciích západního typu. Vždyť tu šlo o vedení armády a nejbližší okolí hlavy státu, tedy dvě oblasti, jež mají v ruce všechny prostředky k utajení pravého stavu věcí. Jenže Československo mělo v tu chvíli tisk, rozhlas a televizi, jež byly přes noc zbaveny policejního dozoru, jejichž stará spojení k mocenským centrům byla přervána, nová dosud neexistovala, a jež viděly svou jedinou povinnost v ukájení léta narůstajícího hladu po pravdě, po informaci. A tak se malá zprávička o dezerci jednoho generála rozrostla ve skutečnou smršť, která nenapravitelně otřásla pozicí nejmocnějšího muže v zemi a během dvou měsíců ho donutila k demisi, na kterou zpočátku nemysleli ani nejradikálnější z „mužů Ledna“.

* * * Také „aféra Watergate“ nepatřila zprvu k těm, jež otřásají impérii a nejmocnějšími tohoto světa. Není pochyb, že okamžité zveřejnění všech fakt a alespoň formální sankce proti těm, kteří stáli v pozadí značně amatérského a zbytečného pokusu o politickou špionáž, by ji bylo odsunulo na okraj pozornosti a Richard Nixon by vstoupil do historie jinými dveřmi než těmi, jež jsou určeny prvnímu prezidentovi v dějinách USA, který byl donucen odstoupit. Jenže Nixon, jako ostatně každý hluboce konzervativní člověk, měl odjakživa živelnou nechuť k tisku a sdělovacím prostředkům. Jako každý konzervativec dělil svět na černé a bílé, viděl politiku jako zápas dobra se zlem, a hluboce přesvědčen o tom, že on sám je představitelem „dobra“, považoval – od svých prvních kroků v politické aréně před více než třiceti lety – všechny prostředky za oprávněné, pokud jen sloužily vítězství jeho politiky. Tento manicheismus z něj učinil koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let jednu z hvězd mccarthismu, primitivního antikomunismu a studené války. Právě proto jedině Nixon mohl přimět tu část Ameriky, kterou takto po léta vychová-


26.7.2013 10:00:57

[ 112 ]

val, aby spolkla dohodu s Čínou a narovnání s SSSR. Týž manicheismus, táž černobílá představa světa ho vedly k tomu, aby ve chvíli, kdy se stal jedním z nejmocnějších mužů na světě, obklopil sebe i svou vládu hradbou tajemství a neproniknutelnosti, jež měly učinit jeho boj za vítězství „dobra“ účinnějším a zbavit ho komplikací, jež mu připravuje demokracie, demokratická kontrola a omezení moci. A ovšem a především tisk a sdělovací prostředky. Neboť svobodný tisk, rozhlas a televize jsou samou svou podstatou nepřáteli konzervativismu a politického manicheismu – ať už je jejich politické přesvědčení jakékoli. Povinnost informovat a nezbytnost konfrontace vlastních informací s informacemi druhých uvádí denně v pochybnost každý příliš zjednodušený obraz světa, každou oficiální pravdu, každou jistotu, kromě té, jež je předpokladem existence takového tisku – svobody a demokracie. To byl důvod, proč Richard Nixon a americký tisk žily po více než třicet let v trvalém nepřátelství, jež často přesahovalo dělicí čáru politických sympatií a antipatií. To byla příčina toho, že se Nixon pokusil obehnat svou vládu co nejvyšší hradbou a sám sebe obklopil skupinou absolutně osobně loajálních „hlídacích psů“, kteří tak dokonale filtrovali jeho styk s realitou, až nakonec přestal zcela chápat, co se děje a jaká je jeho skutečná situace. Tady, v této nedůvěře v americkou demokracii, tak jak ji vytvořila staletí, ve snaze o „větší efektivnost“ vlády ve jménu „dobra“, jehož vítězství je třeba obětovat některé z prerogativů veřejné morálky i veřejné kontroly, tkvějí pravé příčiny Nixonova pádu. Že si tisk při té příležitosti s ním vyřídil i všechny účty z uplynulých třiceti let, je pochopitelné. Ale kterému americkému prezidentu se vedlo jinak?

* * * A tady vlastně začíná pointa naší paralely. Pro sovětský tisk byl Richard Nixon po bezmála třicet let americkým vtělením ďábla. Dokud se svět dělil do dvou nesmiřitelných ideologií, bylo jen přirozené, že Nixon je pro ideologii sovětskou tím, čím


26.7.2013 10:00:57

[ 113 ]

je voda ohni. Šedesátá léta a začátek let sedmdesátých hodně změnily. Konflikt ideologií se stal spíš folklorem a ustoupil velmocenskému pragmatismu. Brežněv i Nixon v sobě navzájem objevili žoviální konzervativce (kdysi se říkalo „reakcionáře“), zainteresované především na udržení vlastní moci, na zachování statu quo v mezinárodním měřítku. Zjistili, že mají nejednu stejnou lásku či zálibu, a co víc, totožné averze a nenávisti: vůči liberálům, vůči intelektuálům, vůči nacionalistům jiných národů, vůči umělcům a židům,* a především vůči „nezodpovědnému tisku, rozhlasu a televizi“. A to všechno napříč systémy tak nepodobnými, ideologiemi tak nesmiřitelnými. Konzervativci všech zemí… V rukou jednoho i druhého se karta americko-sovětských vztahů stala důležitým vnitropolitickým argumentem. Oba to věděli a oba z toho těžili. Brežněv patrně ještě víc než Nixon. Pak tedy Nixon padl. Padl pod tíhou argumentů, z nichž tak mnohé bývaly před ne tak dávnou dobou argumenty sovětského tisku proti tomuto vtělení amerického imperialistického ďábla. Na jeho obranu v tu chvíli nevystoupili ani nejpřesvědčenější představitelé amerického konzervativismu, ani představitelé konzervativismu evropského či afroasijského. Ale na obranu Richarda Nixona, kterého uštvalo „spiknutí liberálního tisku, rozhlasu a televize“, vystoupily tisk, rozhlas a televize Sovětského svazu. V jejich čele ministr sovětské vlády a generální ředitel agentury TASS Leonid Zamjatin. Leonid Zamjatin nemohl nemyslet na to, jakou pohromu by cosi podobného mohlo znamenat v jeho vlastní zemi. Ve chvíli, kterou svět od umírněných konzervativců po levicové radikály považoval za vítězství demokracie a za jednu z mála vlaštovek, slibujících, že demokracie „zdola“ není přece jen odsouzena dějinami, určil Brežněvův Sovětský svaz ústy svrchovaného představitele „odpovědného“ tisku svoje místo na mapě dnešního světa. Nixon na stolci amerického prezidenta odpovídal * Jedna z posledních proslulých Nixonových „pásek“ zachycuje jeho varování organizátorům prezidentské volební kampaně, aby se nepokoušeli získat podporu kulturních a uměleckých organizací, jež „jsou většinou v židovských rukou…“


26.7.2013 10:00:57

[ 114 ]

zájmům SSSR. A protože zájem SSSR je jediným kritériem ideologie pokroku a demokracie… atakdále, da capo, hraje se znovu od začátku. Listy, ročník IV., číslo 4, říjen 1974

Umění možného

V nedávném obšírném rozhovoru se zástupcem šéfredaktora New York Times Jamesem Restonem řekl americký státní tajemník Henry Kissinger: „Prakticky každý národ stojí dnes před problémem, jak sladit svůj vlastní pohled na sebe sama, zevnitř, s mezinárodním kontextem. Prostě proto, že každý národ žije dnes v tolika různých rovinách. V každé nekomunistické zemi – a patrně i v komunistických zemích – hraje veřejné mínění tak či onak stále větší roli. Jenže veřejné mínění si především uvědomuje problémy každodenního života. Vzdálenější problémy – vzdálenější jak zeměpisně, tak v čase – se průměrného občana zdánlivě přímo netýkají…“ Platí-li tohle o národech velkých i malých, žijících v historicky stabilních situacích, platí to patrně dvojnásob o národech, jež v důsledku historických explozí a převratů žijí jak uvnitř, tak vně svých hranic, jsou zároveň suverénní i porobené, zoufalé i plné nadějí, cynické i idealistické, což všechno násobí počet i kvalitu rovin, v nichž jsou nuceny žít, klást si otázky a hledat odpovědi. O Kissingerovi panují různé názory, různá mínění. Ale stěží mu lze upřít, že je to patrně první státní tajemník v dějinách USA, který je schopný myslet v globálních a historických kategoriích, neměří svět toliko americkou zkušeností a z ní plynoucím idealismem či cynismem (asi to bude tím, že není Američan…). V už citovaném rozhovoru najdeme proto i jinou pozoruhodnou pasáž, znějící přinejmenším nezvykle z úst zahraničního ministra odpovědného za velmocenskou politiku (kdykoli a kdekoli): „Dívám se na sebe spíš jako na historika než jako na státníka. A historik si musí být vědom, že každá


26.7.2013 10:00:57

[ 115 ]

civilizace, která kdy existovala, se nakonec zhroutila. Dějiny jsou dlouhý příběh úsilí a snah, jež ztroskotaly, nenaplněných tužeb a přání, jejichž splnění se ukázalo být čímsi jiným, než se očekávalo. Historik musí proto žít s pocitem, že tragédie je nevyhnutelná. Kdežto státník musí při svém jednání vycházet z předpokladu, že problémy je třeba řešit. Každá generace žije ovšem v určitém čase a vědomí, že žádná společnost se nevyhnula úpadku, jí mnoho nepomůže. Tím spíš, že pád každé civilizace je kdesi u kořenů poznamenán ztrátou tvůrčí inspirace. Což znamená, že bylo možné se mu vyhnout. Takže je to patrně tak, že jako historik se nemohu vyhnout pohledu na tragédie, k nimž v minulosti docházelo. Jakmile však začnu jednat, je mou vědomou, hnací silou snaha vyhnout se tragédii…“ Tak tedy vymezuje hranice své činnosti jeden – v tomto okamžiku – z nejmocnějších mužů světa, a zároveň jeden z těch, na nichž leží největší odpovědnost přinejmenším za dnes žijící generace. Což samo o sobě není ještě výpovědí o kvalitě toho či onoho konkrétního činu. Ale žilo by se nám nepochybně lépe a klidněji, kdyby ti, kteří občas sedají proti němu, na opačné straně stolu, byli schopni uvažovat sami o sobě a o svém impériu historicky. Vpustit do svého myšlení rozměr času a vyhnat z něj církevní, militantně náboženskou dimenzi odpovědnosti za věčnost. Jich se ostatně přímo i nepřímo týká třetí místo z Kissingerova rozhovoru s Restonem, které chceme citovat: „Spojuje nás (na Západě) i takové chápání politiky, v jehož rámci připadá významná role nejrůznějším skupinám a ovšem jednotlivcům. Kombinace nezbytných potřeb industriální společnosti s faktem, že komplikované společnosti nelze vládnout direktivně a že je v ní třeba jisté míry obecného souhlasu, začne časem pronikat i do totalitních režimů… Každý pokus o nadvládu je podle mého mínění v atomovém věku spojen s katastrofálním rizikem, které je prostě nepřijatelné. Zůstaneme-li dosti silní, abychom mohli čelit pokusům o nastolení komunistické nadvlády, pak jsem pře-


26.7.2013 10:00:57

[ 116 ]

svědčen, že nevyhnutelně dojde k transformacím komunistických společností. Nevěřím, že nastolení takového typu státní kontroly, o jaký usiluje komunismus, je slučitelné s požadavky a nároky lidských organizací v současné době. Tlak tohoto zjištění na komunistické systémy povede ke změnám nezávisle na tom, jakou politiku Spojené státy vědomě zastávají. Už prostě proto, že nebude možné dovolávat se trvalého ohrožení zvenčí jako zdůvodnění vnucené reglementace. Jaké strukturální příčiny brání komunistickým společnostem ve východní Evropě v dosažení životní úrovně srovnatelné se západní Evropou? Mají přece přibližně stejné přírodní zdroje a mají i průmyslovou organizaci. Podle mého tkví příčina v typu společnosti, jež tam byla vytvořena a která se nevyhnutelně bude měnit.“ Americký státní tajemník užívá pochopitelně své terminologie, ale jinak se nezdá, že by se jeho úvahy braly zásadně jinou cestou než úvahy těch, kteří na Západě i na Východě podporují politiku uvolnění napětí a mezinárodní spolupráce jako jedinou cestu, jež povede mj. i k demokratizaci – a tedy i k vyšší míře národní a státní autonomie – východoevropských režimů. Aniž bychom se pouštěli do další analýzy, podívejme se nyní na stanovisko zásadních odpůrců takové politiky – a je jich nemálo mimo jiné právě mezi příslušníky národů, jež se dostaly pod kola poválečných dějin a které otřesy posledních třiceti let rozvály po všech kontinentech. Jejich stanovisko bývá často víc než čím jiným výrazem vlastního zoufalství, křivdy, dobře motivované nenávisti. Žádné obilí, žádné stroje, žádné investice, žádné dohody, ať se vaří ve vlastní šťávě, však se ukáže! Taková radikální úvaha má kromě emotivního pozadí nepochybně i svoje racionální jádro: sovětský typ společnosti, vnucený i ostatním východoevropským zemím, je jako typ industriální společnosti krajně neproduktivní a bez trvalých subvencí zvenčí neudržitelný. Pro východoevropské země opatřuje v krizových okamžicích tyto subvence Sovětský svaz, pro Sovětský svaz je má nyní opatřit rozšíření mezinárodních obchodních styků, úvěry a všechno, co patří k politice uvolňo-


26.7.2013 10:00:57

[ 117 ]

vání mezinárodního napětí jako její přímý přínos sovětskému systému. – Nedáte-li jim tohle všechno, zhroutí se tenhle systém právě z důvodů, o kterých byla řeč – prohlašují zastánci „tvrdého kurzu“. Jenže na další otázku – Co přijde potom? – nemají většinou už odpověď. Leda snad, že nic nemůže být horší než to, co je. A tady je patrně – nebo alespoň podle zastánců teorie „uvolnění“ – slabina jejich argumentace. Předpokládejme, že odepření úvěrů, dodávek, doložky nejvyšších výhod atd. atp. skutečně urychlí a prohloubí vnitřní krizi sovětského systému. Co bude následovat? Existuje skutečné, nikoli pouze teoretické riziko, že totalitní diktatura bude na vnitřní krizi reagovat jediným způsobem, jakým taková diktatura na vnitřní krizi podobných rozměrů reagovat umí: pokusem o expanzi navenek, o změnu existující mezinárodní rovnováhy, o vynucení silou, čeho se nepodařilo dosáhnout jednáním. V případě, že tato diktatura je druhou světovou velmocí, druhou světovou atomovou a raketovou velmocí, je tato hrozba – ba dokonce tato alternativa – z hlediska bezpečnosti a samé existence lidstva nepřijatelná a je třeba se jí vyhnout. – Ale to je vydírání! – slyšíme vzápětí. Ano, je, ale vyděrač tu patrně nemá jména, je jím situace sama, atomový věk, atomová rovnováha, a tak dále a tak podobně. Máme však skutečně volbu toliko mezi jistým druhem deterministické hypotézy, jak ji formuloval Kissinger a mnozí jiní, a mezi nesmírně riskantním kurzem, jaký navrhují nesmiřitelní? Osud kampaně amerického senátora Jacksona v souvislosti s otázkou doložky nejvyšších výhod pro SSSR ukazuje, že situace skýtá i jiné možnosti. Oč šlo? Americký senát, jak známo, odepřel prezidentovi souhlas k udělení doložky do té doby, dokud Sovětský svaz nezaručí svým občanům – šlo jmenovitě o občany židovského původu, ale Jacksonův tzv. „dodatek“ se netýkal jenom jich – právo na emigraci. Sovětští představitelé, o tisku nemluvě, křičeli o vměšování do vnitřních záležitostí SSSR, americká vláda se bála o celou „politiku uvolnění“, ale Jackson a s ním většina Senátu nepovolili. Výsledek? V den, kdy Brežněv pronesl halasný projev o tom, že SSSR nikdy a za žád-


26.7.2013 10:00:57

[ 118 ]

ných okolností neustoupí nátlaku, oznámila americká vláda Senátu, že SSSR zásadně přijal podmínky (rovnající se podstatným změnám v politice povolování emigrace ze SSSR), jež bránily schválení zákona o doložce nejvyšších výhod… Nejde o to pozastavovat se nyní nad tím, co Brežněv na jedné straně prohlašuje v projevech a na druhé straně podepisuje v praxi. V tomhle ohledu lze právě nás těžko překvapit. Důležité je, co se tu právě potvrdilo: že totiž Sovětský svaz a ti, kteří mu dnes vládnou – a kteří reprezentují moderním požadavkům nepřizpůsobitelný dnešní sovětský systém –, mezinárodní uvolnění a spolupráci nechtějí z žádných ideálních důvodů, ale že ji zoufale potřebují. Že její osud je pro ně skutečně životní otázkou a že svět poprvé od konce světové války má možnost nikoli prostým radikálním negativismem, ale řadou pozitivních a z rámce celkové politiky uvolnění nevybočujících prostředků působit na vnitřní vývoj v SSSR. Vměšování? Řekněme to takto: v atomovém a raketovém věku není vnitřní politika žádné z raketových a jaderných velmocí jenom její vnitřní záležitostí. Už prostě proto, že válka bude i v budoucnu pokračováním dosavadní politiky jinými prostředky. S tím jistě v Moskvě souhlasí. Samozřejmě, Jacksonův úspěch nelze v téže podobě opakovat. Ale možností mezi pouhým determinismem jako filozofií politiky uvolnění a jejím zásadním odmítáním je bezpočet. A je-li politika skutečně uměním možného, poskytl osud Jacksonova dodatku příklad, jak v současné situaci s tímto uměním zacházet. Listy, ročník IV., číslo 5–6, prosinec 1974

Krize, nebo klid?

Už několik let píšeme o tom, jak se svět mění před našima očima. Sociálně, politicky, ekonomicky. Staré struktury praskají ve švech, o nových existují velice se různící představy. Svět bohatství a přebytku – především potravin a energie – si bolest-


26.7.2013 10:00:57

[ 119 ]

ně začíná uvědomovat, že přišla doba přerozdělení tohoto bohatství a že bude třeba přizpůsobit se nové situaci. (I když si někteří dosud myslí, že dosavadní situaci by bylo možné prodloužit násilím.) Svět chudoby a nedostatku – především zase potravin a energie – se jednak dávno takové situaci přizpůsobil (nikdy žádnou jinou nepoznal), jednak si začal uvědomovat svou početní sílu a možnosti, které má k boji proti věčně se prodlužující bídě, která rodí zase jenom bídu a hlad. Není už dnes pochyb, že poslední čtvrtina dvacátého století bude nejen obdobím přerozdělení politického a mocenského, ale i obdobím, v němž – uprostřed hlubokých otřesů – budou v celosvětovém měřítku bohatí chudnout, aniž by přitom bylo zaručeno, že chudí se stanou bohatšími. Na politicko-ekonomické mapě světa se rýsují mocnosti budoucnosti, jež si netroufáme zatím pojmenovat, protože o jejich příští roli a síle víme zatím asi tolik, jako se na sklonku osmnáctého století vědělo o roli, která připadne v celosvětovém měřítku čerstvě osvobozeným americkým koloniím. Ještě před deseti lety vypadali jako fantastové ti, kteří předpovídali, že tak často naprázdno meloucí hlasovací mašinerie v OSN by se mohla vkrátku změnit v hlasovací mašinerii meloucí – nevyhnutelně právě tak naprázdno, ať už s jakýmkoli množstvím hluku – směrem právě opačným. Jak je to dávno, co tak mnozí patentovaní „marxisté“ pohrdavě (nebo rozčileně) mávali rukou nad hlasy varujícími před neomezeným průmyslovým rozvojem, a dnes se horempádem ucházejí o místo u stolu, kolem něhož se diskutuje o tom, jak zachránit biologickou atmosféru nezbytnou k existenci lidstva. Tváří v tvář problémům těchto rozměrů se některým občas zdá, že problémy národní nezávislosti, demokracie, kultury jsou podřízeny svrchu zmíněným – i když seznam není zdaleka úplný – otázkám první velikosti, že jejich význam před nimi nutně ustupuje do pozadí. Ti, kteří takto uvažují, jsou lidé dvojího druhu. Ti první sní o bílém koni, o muži s modrýma očima, velikými ústy, plamenným jazykem, který je vyvede ze soutěsky protivenství a proti všem uhájí to, co je. Protože to,


26.7.2013 10:00:57

[ 120 ]

co je, je vždycky lepší než to, co by mohlo být – nebo nebýt. Nejeden se přitom domnívá, že by tím mužem na koni mohl být sám, a když ne, tedy aspoň podkoním. Či tím, co zametá trus v teple stáje, když venku zuří vichr a nepohoda. A patří sem, pochopitelně, i všichni ti, kteří už na nějakém tom koni sedí, i když je to leckdy spíš Rosinanta nebo vychrtlý mezek, či remont dodaný ze stáje sousední okupační posádky. – Ti druzí jsou zastánci politiky menšího zla. Netouží po moci, ale po klidu. Nevidí budoucnost pro sebe ve změně, nýbrž ve statu quo. Jsou vyznavači filozofie, že je lépe na kolenou, ale v jakéms takéms teple, než se vztyčenou hlavou, když fičí a létají kulky – symbolické či skutečné. Občas dolétne ozvěna takové filozofie z domova: svět se řítí do nesmírných problémů, otřesů, možná do katastrofy. U nás je, co je, ale tohle se nás tak moc netýká. Žijeme ve stínu velkých, oni vzali na sebe naše problémy. Možná že v jejich stínu, přikrčeni, tiše přežijeme i vichřici, jež se ve světě zvedá. Není třeba říkat dvakrát, co si myslíme o prvních. Ale druzí stojí za pozornost, tím spíš, že jsou – vědomě či nevědomě – hlavní oporou dnešních domácích poměrů. Ideologický konflikt, dominující domácí politické scéně od poloviny čtyřicátých let, zmizel. Národ se přestal dělit na komunisty a nekomunisty, socialisty a nesocialisty, marxisty a nemarxisty, stejně jako se kdysi – když začalo jít o docela jiné věci, o holé přežití či obrození – přestal dělit na protestanty a katolíky, podobojí a podjednou. Existuje uzoučká vrstvička okupační byrokracie, jejích kostelníků a svíčkových bab, ztotožňovaná s tím, co se nazývá komunistickou stranou. A pak existuje národ – nebo lépe národy dva –, který s tímhle nemá nic společného a který se dělí docela jinak než kdysi. Především, jako vždycky v podobných situacích, já vystřídalo my. Každý pro sebe, pro svou rodinu, do ničeho se neplést, mlčet, žít a utrhnout, co se dá. Nezdá se, že by se někdo styděl nebo mu vadilo, je-li z tohoto hlediska ve výhodnější situaci než druhý. To platí i v národním měřítku. Češi vyčítají Slovákům, že těží ze své, momentálně výhodnější situace. Ale přitom přehlížejí, nevidí nebo nechtějí


26.7.2013 10:00:57

[ 121 ]

vidět, že Slováci – respektive slovenský establishment – jednají přesně tak, jako jedná většina jedinců ať v tom či onom národě. Za sebe a pro sebe. Je slovenská politika v tomhle krátkozraká? Nepochybně je, ale stejně krátkozrací jsou i jednotlivci, kteří příliš často zahazují i to, co patří k nejelementárnější lidské solidaritě, ve jménu právě jen ochrany osobního zájmu. A tak se stávají – Slováci jako národ, Češi i Slováci jako jednotlivci – ideální oporou statu quo. Jsou výjimky, samozřejmě. Ale dokud trvá daná situace, je takových výjimek menšina. Tohle konstatování není z naší strany pokus přidat se k jeremiádám nad národním charakterem či bezcharakterností. Tvrdíme, že v podobných situacích se národy a jedinci uvnitř národů, jejich mlčící většina, podobají jako vejce vejci. Není tak docela vinou Čechů a Slováků a jejich specifického charakteru – ať se jakkoli utvářel historicky –, že se v takových situacích ocitali častěji než jiní, že byli méně početní, méně národnostně i nábožensky jednolití, často bez elit atd. atp. Ale ať je tomu jakkoli, jisté je, že rozbitím národů či tříd a společenských skupin, jejich naprostou atomizací na bezpočet izolovaných jedinců, zaujatých toliko vlastním statutem – byť sebeubožejším – a jeho obranou, dosahuje okupační režim nejlépe svého cíle. A vytváří si tiché, mlčící obránce existujícího stavu z většiny těch, kteří režimem jako takovým hluboce pohrdají a obrátí se proti němu při první skutečné krizi. Kde je však tato krize? A je taková krize vůbec žádoucí? Nezdá se pravděpodobné, že by dnes kterákoli část světa mohla uniknout důsledkům otřesů, jejichž šířící se vlny lze už dnes jasně číst na světovém společenském seismografu. Je ovšem pravděpodobné, že společnosti založené na bohatství a dostatku, a tudíž společnosti demokratické – neboť demokracie je jedním z atributů prosperity –, budou v prvních chvílích zasaženy citelněji než společnosti, kde ekonomie nedostatku je průvodním zjevem té či oné formy diktatury. Ale osudy světa a jeho ekonomiky jsou dnes – navzdory historickým vzdálenostem, jež dělí jednotlivé jeho části – natolik propojeny, že je nemyslitelné, aby otřes v jedné oblasti zůstal bez důsledků


26.7.2013 10:00:57

[ 122 ]

pro oblast druhou. Psali jsme nedávno o tom, do jaké míry je chatrná rovnováha sovětské ekonomiky dnes závislá na rozvoji hospodářských styků se západní Evropou, Spojenými státy a Japonskem, na úvěrech, na technické pomoci atd. atp. Psali jsme rovněž, do jaké míry je rozvoj takových styků poslední možností obrany neproduktivního sovětského ekonomického, a tedy i politického systému před dalekosáhlými reformami. Nikdy nebyl sovětský systém tak citlivý vůči otřesům, jež by mohly rozbít existující struktury tzv. západního světa, jako právě dnes. Nikdy také tolik neváhal příchod těchto otřesů urychlit či přispět ke znásobení jejich síly. Není pochyb, že hospodářská a společenská krize, jež v západním ekonomicky rozvinutém světě buší na dveře, otřese existující liberální strukturou. Ochrana vlastních zdrojů, vlastního životního prostředí a nezbytnost spravedlivějšího rozdělení vlastního bohatství, obrana proti plýtvání atd. atp. vyvolají změny v politickém systému. Zda to budou změny ve směru demokratického socialismu či korporativní nebo jiné polodiktatury či diktatury, zda zoufalá snaha ubránit status quo před těmito změnami povede k ničivým vnitronárodním či mezinárodním konfliktům, nelze dnes předpovědět. Tisíckrát pravdu měl, kdo řekl: Bůh je. Jeho jméno je náhoda…, taková je jedna z mezí každé historicko-společenské analýzy. Ale co v okamžiku otřesů s režimy, s politickými systémy, které jsou už dnes nejtotalitnějšími totalitarismy, které beze zbytku zlikvidovaly občana a jeho iniciativu i odpovědnost vůči celku? Těm zbývá v takových situacích jen dvojí východisko: další militarizace vedoucí nevyhnutelně k vojenskému dobrodružství nebo vnitřní konflikt ústící v strukturální změně směrem k demokratizaci systému. Teprve taková situace přesvědčí domácího filozofa, jak krátkozraká byla jeho představa o zápecí, o zátiší, o nenápadném přežití. Příští krize nebude znát nic takového a nebude nic takového respektovat. Mobilizovat Čechy a Slováky pro vojenská dobrodružství sovětského impéria bude patrně ještě větší problém, než s jakým


26.7.2013 10:00:57

[ 123 ]

se setkal František Josef z Boží milosti mocnář rakouský. Naproti tomu pro demokratizační tendence vyvolané v život krizí – a jinak než „za horka“ se postavení národů a jejich systémy nemění – mohou Češi a Slováci znamenat nemálo. Jak? Každá nová dostatečně hluboká krizová situace obnaží na kost anachronismus systému, jaký dnes vládne v Československu a v té či oné podobě v celé východní Evropě. Jednotlivci, oddaní obránci vlastního statu quo, budou znovu postaveni před problém obrany sebe samých tím, že převezmou odpovědnost za celý společensko-ekonomický kontext, ve kterém žijí. Těžko věřit v regeneraci té či oné politické strany či ideologie v okamžiku hlubokého otřesu. Ale zkušenost nás učí, že tendence k demokratické samosprávě je hluboce zakořeněna v českém člověku a jeho historické zkušenosti. Nastolení demokratické samosprávy v podnicích a institucích je program nejen pro Československo, ale pro celou východní Evropu. Ale právě v Československu je pro ni nejvíce předpokladů. Taková hluboká proměna není však, to dobře víme, otázkou postupného, pomalého vývoje. Neobejde se bez otřesů, jež budou její příčinou i důsledkem. Na to musí myslet všichni, kteří dnes filozofují o tom, jak dál žít. Aniž to možná tuší, aniž jim k tomu politický systém dává nejmenší předpoklady, dělí se už dnes na konzervativce a radikály, na demokraty a stoupence politiky silné ruky, na zastánce národní nezávislosti a na poddané cizího pána. Jenže jak je to dělení jiné než kdysi. V jak docela jiných táborech se lidé ocitají. To nás však nesmí překvapovat. Dějiny neponechávají nikoho dlouho v jedné přihrádce, ať se jí držel zubynehty. Jaký program tedy pro novou situaci a její nevyhnutelně krizovou perspektivu? Všemi prostředky bránit umrtvení smyslu pro demokracii, pro vlastní podíl na odpovědnosti za osud nejen vlastní, ale celého svého okolí. Nedopustit, aby se podařilo povýšit stoprocentní sobectví na jedinou spolehlivou politickou devízu. Připravovat všechny, dělníky v závodech, rolníky v družstvech, studenty na školách, zaměstnance úřadů i institucí či veřejných služeb, na roli, která jim jednou ve spo-


26.7.2013 10:00:57

[ 124 ]

lečnosti nevyhnutelně připadne – na roli skutečných hospodářů, skutečných vlastníků, skutečně svobodných občanů země, která jen tak může být skutečně svobodná. Listy, ročník V., číslo 1, únor 1975

Viktoria = vítězství?

Tvorba z 8. ledna uveřejnila zajímavý text o dvou navzájem nepodobných částech, nazvaný Rozhovor s Bohumilem Hrabalem. Autor rozhovoru (který se zapomněl podepsat, z čehož lze usuzovat, že šlo o orgán či příslušníka), začíná v rozporu s vlastní anonymitou velmi osobně, a ovšem žoviálně (orgány a příslušníci mají ten tón v popisu práce): „Nějak dlouho jsme se neviděli. Nevzpomínáte si na náš poslední rozhovor?“ Následují dva odstavečky, jež jenom potvrzují, co nás napadlo hned při čtení otázky bodrého anonyma. Zdeúřední, nenapodobitelnou, funkcionářskou češtinou, v té její na podstatu zjednodušené podobě, k níž ji po roce 1969 dovedly ony rukopisy – podepsané či nepodepsané –, jež Rudé právo dostává z kachlíkárny už hotové a tiskne bez korektur, tu hovoří údajně Bohumil Hrabal (tak se aspoň naznačuje v titulu) o tématech, jež marně hledáme v jeho literatuře. O volbách, o straně, o Svazu spisovatelů, o socialismu, o budoucnosti. Nic proti tomu. Jen snad tolik, že orgány a příslušníci – byť anonymní – by měli mezi své vědecké metody zařadit občas i sémantiku a jiné aspekty lingvistické vědy. Snad by pak pochopili, že jsou věci, které jeden člověk určitým způsobem říkat dokáže, zatímco jiný nikoli, kdyby se zabil. Hrabal chtěl možná tuto příslušnickou hantýrku napodobit, parodovat řeknete. Ale kde. Zkuste najít na stovkách stránek hrabalovských próz jeden jediný pokus – byť daleko méně úspěšný než ten v Tvorbě – mířící alespoň přibližně tímhle směrem. Hrabala tohle nikdy nezajímalo, takový typ parodie ho nikdy nelákal. Troufáme si dokonce tvrdit, že mnohé z toho, co se v dvou prvních odstavečcích tak ne-


26.7.2013 10:00:57

[ 125 ]

opakovatelně formuluje, je a vždycky bylo Hrabalovi záhadou, že některá z těch slov a formulací by ani nedokázal dát dohromady, natož je spojit do vět, a dokonce břitkých idejí, jež jsou hračkou pro průměrného příslušníka (jemuž gramatiku už vždycky někdo opraví). – Další dva odstavce jsou naproti tomu čirá radost. Tady – většinou – mluví skutečný, pravý, nefalšovaný Hrabal, o věcech, které má rád a jimž rozumí, o fotbale, o Jozefu Adamcovi, o mladistvém pábení a tak. Marně ho příslušník tlačí zpátky na svoje hřiště. Velký pábitel si létá po svém, a chytejte si mě! Chcete snad říci, zeptáte se, že Tvorba prostě příslušníkův text zařadila před Hrabalovy autentické výroky bez jeho souhlasu a že to všechno je mystifikace? Nikoli, nechceme. Nebo alespoň ne docela. Jen zkuste – i kdybyste se třeba jmenoval Bohumil Hrabal nebo Miroslav Holub atakdále atakpodobně – dokazovat Tvorbě, Rudému právu či rozhlasu, že jste tohle řekl a tohle neřekl, tohle formuloval tak a tohle jinak. Tak vidíte. Čili, na takovéhle dokazování není ta svoboda, kterou si (na rozdíl od teroru konce let šedesátých) Tvorba tolik libuje, dosud zařízená. Tvrdíme prostě, že příslušník, který psal první dva odstavce, je trouba, že Hrabal nemá tušení, co pravil XIV. sjezd KSČ o spisování a spisovatelích, a pokud vůbec ví, že nějaký takový sjezd byl, je mu to srdečně jedno, protože on má rád fotbal a Adamce a pábení a všechno to, co – na rozdíl od prvních dvou odstavců „rozhovoru“ – na sto honů voní člověčinou. Že on je odborník na tuhle vůni a že by to příslušníci měli raději respektovat a nechat každého, aby se podepsal pod to, co jeho je. Sami ovšem tvrdíte, ptáte se dál, že druhé dva odstavce „rozhovoru“ jsou autentické. K čemu potřebuje Tvorba a kdokoli za ní a nad ní – ty první dva? Nestačí, že tak nekonformní člověk a kumštýř, jako je Hrabal, souhlasil, aby rozhovor s ním vyšel na stránkách časopisu reprezentujícího pravý opak? – Vidíte, a to je právě ten háček. Už jste zapomněli, jak jste všichni – pokud jste doma – museli podepisovat prohlášení o Srpnu, o „vstupu“ a vůbec? Vsadíme se, že Hrabal – a před ním Páral


26.7.2013 10:00:57

[ 126 ]

a Fuks a Holub a dnes už možná další dlouho žádné takové prohlášení nepodepsali. Ale ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto na nejvyšších místech, že se jim – možná – vydá knížka, poskytnou výhody národního pojištění či Litfondu, je třeba, aby i oni podepsali morální směnku a stali se tak se vším všudy jedněmi z vás. Nemusí ji ani sami sepsat, jenom podepsat. Stačí tzv. rozhovor. Nečetli jste před časem rozhovor s filmovým režisérem Jiřím Menzelem v Záběru? Taky směnka, na to, že bude moci podepsat nový film – zda skutečně podle svého natočit, to se ukáže, až ten film uvidíme. Jak by to vypadalo, aby vy všichni, celý národ – až na těch nějakých 400 000 nenapravitelných zarputilců – podepsal takové morální směnky, jež lze kdykoli předložit k proplacení, a pro pár kumštýřů, spisovatelů a tak se dělaly výjimky? Aby se jim dala možnost tvářit se, že oni nepodepsali, co podepsali všichni? Cožpak nechápete, že jenom tehdy jsou všichni nevinní, pokud jsou skutečně všichni? Že stačí, aby jeden řekl ne – nebo aby se mu prominulo podepsat směnku –, a ostatní hned vypadají jinak? Čili, žádný pardon pro spisovatele, byť se jim musela vkládat do úst prohlášení sebeneuvěřitelnější. Hlavně když tam bude jejich jméno. Ale proč tedy jedni ano, druzí ne? Kde jsou Havel, Kohout, Klíma, Seifert, Skácel, Uhde, Vaculík atd. – celá ta větší část slavné garnitury české literatury šedesátých let? Jsou statečnější, nekonformnější, čestnější, mravnější a co všechno? Možná že jsou. Možná že ne. Spíš lze pochybovat, že jim někdo nabídl takovéhle „narovnání“ – obsahující ostatně závazek toliko pro jednu stranu. Těžko si lze rovněž představit, že by souhlasili, aby jim při psaní těch povinných dvou odstavců příslušníci vedli ruku. A tady teprve – u té selekce – to všechno začíná být zajímavé. Hrabal, Páral, Fuks, Holub, Menzel – tenhle seznam jistě není úplný – jsou lidé proklamativně nepolitičtí či lépe mimopolitičtí. Buď žili a tvořili vždycky mimo politiku, nebo jí a jejími nositeli v padesátých a šedesátých letech prostě pohrdali. Většinou právem, to je třeba uznat. Aby nebylo omylu:


26.7.2013 10:00:57

[ 127 ]

nic jim nepodkládáme, jen čteme jejich literaturu. Pokud se vůbec nějak namočili ve „špinavé politice“, nikdy nebyli součástí jejích institucí. To všechno z nich činí zvláštní kategorii uvnitř normalizované společnosti, která se neustále dovolává politiky a političnosti svých občanů. (Sám termín „špinavá politika“, tak oblíbený normalizátory, není bez zajímavosti. Zavedli ho fašisté, italští nejdřív, němečtí po nich, a u nás vlajkaři a stříbrňáci, aby rozlišili mezi politikou „špinavou“ – to jest demokratickou – a „čistou“, to jest diktaturou jejich hnutí.) Ale co, možná že normalizátoři – mezi nimiž, jak víme, je nemálo těch, kteří se kdysi hlásili k vynálezcům této terminologie – skutečně věří, že dělají-li dva totéž, není to totéž. Stejně jako onen dodnes vysoký stranický funkcionář, který v padesátých letech tak plamenně přesvědčoval své posluchače, že sice odmítáme Goebbelsovu ideologii, ale nikoli metody, a že Hitlerův ministr propagandy měl pravdu, když tvrdil, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou… Jak jinak by ostatně existovala třeba Tribuna, není-liž pravda, soudruzi? Nepolitický, mimopolitický spisovatel může být nakonec vyzván, aby podepsal a stal se členem nového Svazu spisovatelů. A kdyby se – v okamžiku, kdy se stal vyvoleným – vzpouzel, můžeme mu ukázat nástroje. Neboť nástroje máme na každého. I na soudruha Husáka (ty má soudruh Kapek), i na soudruha Kapka (ty má soudruh Husák). Kdepak jsou časy špinavé politiky! Víme o nepolitickém spisovateli, že se nebude ucházet o funkce, že nebude chodit na schůze, nebude se snažit vměšovat do činnosti orgánů a příslušníků. Bude chtít jedině svatý pokoj, možnost pracovat a užívat v klidu plodů této své práce a svého talentu. Nenapadne ho, aby se pouštěl do takových problémů, jako je stranická politika, státní politika, čistky, prověrky, sebevraždy vyloučených komunistů a problémy jejich dětí se vstupem na vysokou školu. Neuvede tak žádného poctivého orgána a příslušníka do pokušení třeba jen v náhlém pominutí politických smyslů souhlasit s netřídně morálním stanoviskem a uvést v nebezpečí nejen sebe, ale i svoje bližní,


26.7.2013 10:00:57

[ 128 ]

orgány a příslušníky. Zkrátka, nepolitický a mimopolitický spisovatel a umělec ve chvíli, kdy podepsal směnku, získává nárok být zařazen mezi ony ideální občany, kteří mávli rukou nad veřejným životem, uznali, že s tímhle svinstvem se v naší generaci stejně nedá nic dělat, a věnují se chatě, zahrádce, embéčku či mariáši. Spisovatel a umělec, který kdysi uvěřil, že je třeba vzít na sebe odpovědnost za osud nejen vlastní, ale i svých bližních, svého národa, své země, který časem pochopil, že naletěl, ale nevzdal se tohoto svého přesvědčení a jednal i nadále v souladu s ním – takový spisovatel a umělec (byť stokrát umlčený, proskribovaný, opatřený individuálním příslušníkem, nákladným elektronickým zařízením a orgánem na sledování soukromé korespondence) zůstává trvalým potenciálním nebezpečím. Neboť tak jako není pravděpodobné, že člověk, který odjakživa hlásal, že politika je svinstvo, a tahle tuplem, změní v pokročilém věku své stanovisko, není pravděpodobné ani to, že je změní ten, kdo prostě přijal politiku jako svůj úděl, a chcete-li, prokletí. Takový je pak tím nebezpečnější a nepřijatelnější, čím blíže nahlédl do kuchyně téhle politiky, čím lépe se vyzná v jejím zákulisí, samoznacích, intrikách a morálce. A nelze mu věřit, i když se tváří, že se mu při slově politika otvírá kudla v kapse. Už Robespierre byl ochoten pardonovat spíš pár aristokratů než Dantona a Stalin nedal zabít Pasternaka, nýbrž Babela a Mejercholda. Za stůl si mohl sednout s Churchillem, ale nikoli s Trockým. Taková je logika probíhající selekce, která se ostatně neomezuje jenom na Československo. Tak například otevřela nedávno Tvorba cestu ke spasení „bloudícímu křesťanu“ Heinrichu Böllovi, zatímco je tvrdě přirazila před nevěřícím socialistou Günterem Grassem, který se neodvolatelně zapletl do „špinavé politiky“. Lze si jen přát, aby to Böll dobře pochopil a nesetrval v bludu. Znamená to, že dělicí čára mezi „politickými“ a „nepolitickými“ byla nakreslena jednou provždy a definitivně? Ó nikoli. Strana, která všechno dobře řídí, může cokoli, tak či onak,


26.7.2013 10:00:57

[ 129 ]

nahoru, dolů, napravo, nalevo. A cokoli činí, dobře činí. My můžeme jenom neumnou rukou vypsat, jaká jsou východiska jejího rozhodování. Cesty její politiky zůstávají nevyzpytatelné. A právě tato nevyzpytatelnost – jak dobře ví už dva tisíce let církev katolická – je pevnou zárukou její vpravdě božské všemohoucnosti. Takže se může docela dobře stát, že až už nebude dostatečně kvalitních nepolitických a mimopolitických, hranice se posune, političtí se začnou dělit na ošklivé a méně ošklivé, na zcela zatvrzelé a o něco méně zatvrzelé, na polepšitelné, částečně polepšitelné a nepolepšitelné. Podle zákonů nevyzpytatelnosti a všemohoucnosti se začne také měnit kvalita a cena odpustků. Mýlí se každý, kdo se domnívá, že budoucnost je dána jednou provždy. Naopak, jediná jistota je, že nám poskytne ještě mnohá překvapení. Zbývá jediná, zdánlivě nejdůležitější otázka: co si myslet o podepsaných směnkách jako výsledku ne tak docela nevyzpytatelné všemohoucí selekce? Na odpověď není recept, každý si bude myslet své. My si myslíme asi tohle: sedm let žije oficiální česká literatura a český knižní trh z toho, že literatura národních umělců Jiřího Taufra a Josefa Rybáka je normou kvality. Po sedm let jsou dvě české literatury, jedna doma vydávaná, většinou mizerná, a jedna nevydávaná, většinou dobrá až znamenitá. Jsou tací, kteří podepsali směnky hned v roce jedna – nebyli mezi dobrými spisovateli – ne kvůli svému obecenstvu, ale kvůli zahraničním zájezdům, smlouvám a honorářům. Jsou jiní, kterým museli vzít všechno, až po samu možnost holé existence, ale především právě čtenáře, obecenstvo, aby nakonec, po sedmi letech, podepsali. Jako třeba Bohumil Hrabal. Nezdá se vám, že je rozdíl mezi jedněmi a druhými? Nebo je ten rozdíl jenom v tom, že jedni pochopili nezbytí hned, kdežto druzí promarnili zbytečně řadu let? Suďte sami, každý podle svého gusta. A nepochybně podle sebe. Zdá se nám, na dálku ovšem, a proto si neosobujeme právo vynášet soudy, že podepisování směnek po sedmi letech, za okolností, jaké jsme popsali v případě B. Hrabala, má pramalý význam. Rozhodovat bude kvalita literatury, filmů, di-


26.7.2013 10:00:57

[ 130 ]

vadelních her, hudby atd. atp., jež budou vycházet z jejich pracoven. Jeden český spisovatel (F. Kožík) a jeden slovenský politik (Gustáv Husák) byli s nacisty v Katyni. A i když se mohou – vlastně nemohou – dnes chlubit, že potvrdili jenom to, co se ukázalo jako pravda, dějiny české literatury a slovenské politiky je budou soudit toliko za hodnotu jejich literatury, respektive aktivní politiky. Stejně jako velikost Václava Talicha neutrpěla v ničem jeho válečnou cestou do Berlína – za okolností, jež tolik připomínají Hrabalův interview –, i kdyby se Zdeněk Nejedlý neblahé paměti stokrát v hrobě obrátil. A když už jsme u porovnávání: vzpomínáte si, jak koncem války vydal Goebbels heslo V = Viktoria = Vítězství říše? Všude se to malovalo, do novin, na lokomotivy, na tovární komíny, na obchody i na kostely. A lidé kolem toho chodili a říkali si: Tímhle to teda nevytrhnou… Strana, všemohoucí, nevyzpytatelná strana, dobyla velkého Vítězství nad nepolitickým géniem české literatury Bohumilem Hrabalem. Blahopřejeme. My jsme skromnější. Jak tu napsal minule Josef Škvorecký, nám – a většině čtenářů – postačí, když Bohumil Hrabal a všichni, s nimiž se octl a ještě ocitne na jedné lodi, zůstanou věrní své literatuře. Svému talentu. Jedině kdyby dali přednost próze tauferů, rybáků a jiných příslušníků a pokusili se ji psát sami – berouce tak chleba těm, jež Hospodin neobdařil – jedině tehdy by se Viktoria neboli Vítězství změnily ve skutečnou porážku české kultury. Její kvalita zůstává hlavním kritériem při hodnocení těch, kteří na sebe jednou vzali těžký úkol být jejími nositeli a reprezentanty. Jak daleko od nich – a jak blízko – probíhají boje a šarvátky oficiální literatury a jejích orgánů. Tvorba a její šéfredaktor se nedávno sami přesvědčili, jak obtížné je odhadovat nevyzpytatelné cesty stranické všemohoucnosti. A jak asi v tu chvíli záviděli všem těm skutečným českým spisovatelům, kteří nemají jejich starosti – buď protože nepíší o palčivých problémech, nebo protože stejně vědí, že je doma tisknout nebudou. Zato tím více číst. Povídka Petra Hájka o zničených životech jako důsledcích této všemohoucnosti a nevyzpytatelnosti (Tvorba,


26.7.2013 10:00:57

[ 131 ]

č. 6, 1975), se stala literaturou především svou pravdou. Ta je příčinou, proč jde dodnes z ruky do ruky, v tolika opisech. A lidé si marně lámou hlavu, na co myslel šéfredaktor Tvorby, když ve své sebekritice tvrdil (Tvorba, č. 9, 1975), že morálka povídky je „v rozporu s politickou praxí naší strany…“ Myslel na těch 400 000? Na Jiřího Frejku, Sašu Machova, Konstantina Biebla, Jiřího Pištoru, Stanislava Neumanna? Na Jana Palacha? Nebo myslel na orgány a příslušníky? Bylo to, po všech těch letech, trpké poučení – napsal. Věru. Listy, ročník V., číslo 4, květen 1975

Kdo to napíše, kdo?

Jsou situace v dějinách národů i jednotlivců, jejichž vypsání se vymyká možnostem běžného pera a které volají po novém pohledu, novém postoji, který vyjádří, co všichni cítí a málokdo, či zatím nikdo, nevypověděl. Jaroslav Hašek dokázal stmelit v jeden celek tragédii světové války s fraškou posledních let Rakousko-Uherska, aniž přitom zamlčel, že tato fraška byla provázena režimem policejního blbství, jež jeho omezenost nikterak nezbavovala brutality. Konec vlády Františka Josefa je však snazší k popsání i k pochopení než tragédie a fraška, jež se zároveň a na jediném jevišti odehrávají v Praze, motajíce se v setrvačném bludném kruhu permanentní katastrofy, bez vyhlídky na katarzi. Leč dost literatury. Protagonisté nové hry jí nejsou zvyklí, a až dostanou tento text ve svodkách svých orgánů, darmo by v nich vzbuzoval komplexy. Otázka však zůstává: Kdo to napíše, kdo? Téma je velké, herci malí. To je první potíž. Nebyli malí odjakživa. Ani starý prezident, ať už jakkoli, ale přece jen ověnčený aureolou muže, který reprezentoval válečné utrpení a vůli ke svobodě tisíců mrtvých i živých Čechů a Slováků, než ho dvakrát hanebně ponížili. Poprvé v padesátých letech, právě


26.7.2013 10:00:57

[ 132 ]

proto, že byl symbolem čehosi, nač bylo třeba zapomenout. A podruhé, když se domnívali, že za aureolou a bílými vlasy se ztratí stařecké dětinství, pošetilost, že muž-symbol přikryje nejprve rozměr hanby a zrady, a potom – už jenom zbytkem po léta uměle udržované fyzické existence – bezvýchodnost situace v zemi bez politiky, ale v rukou politikářů. Donutili ho žít – klinicky žít – přes vyměřený čas, jako by všeho ponížení nebylo ještě dost, jako by bylo třeba ponížit nejenom mozek, srdce a ducha, ale do poslední i každou tkáň, každou stařeckou buňku. Anekdoty, které o téhle morbidní, léta trvající frašce národ vyprávěl sám sobě, nebyly už ani k smíchu. Jako to všechno. Ale kdo to vypíše, kdo? Ani ten druhý, který se ocitl na jeho místě, po dlouhých přípravách, váhání, otálení, handrkování, ale nakonec prakticky přes noc. Jeden den se národ dověděl, že se strana usnesla, že starý muž už dostatečně nežije, a druhý den parlament během několika minut svobodně potvrdil, že muž, který je v zemi místodržitelem už šest let, bude i prezidentem. Mnozí si vzpomenou, kolik měl sám kdysi pohrdání pro tyhle frašky, o „kumulaci funkcí“ nemluvě. Ale taková už je ironie logiky jeho života, že neměl zůstat ušetřen ničeho. A přece byla doba, kdy i on byl symbol. Symbol – lépe, jeden ze symbolů – povstavšího lidu, jeho velké, historické chvíle, tragické, jistě, jako každá velikost, ale nicméně okamžiku, který potvrdil právo Slováků na vlastní místo v evropské historii. Pak, o mnoho let později, nejen symbol lidu podvedeného, poplivaného, poníženého, ale i jeden ze symbolů možnosti a schopnosti vzdorovat neuvěřitelné brutalitě, lži a cynismu ve jménu vlastní pravdy, vlastního přesvědčení a vlastní víry. Takový postoj vždycky imponuje, ať už sdílíme přesvědčení, ze kterého roste, či nikoli. Jako už tolikrát předtím ukázalo se však i tentokrát, že logika moci, její vlastní vnitřní zákony jsou silnější než minulá etika. Nový prezident může právem tvrdit, že úřad, v němž se octl, místo na Pražském hradě, nikdy nechtěl. Nechtěl je, protože s ním nebyla spojena moc a protože cesta k ní vedla zcela jinudy. Jenže tu moc nakonec nepřijal z rukou lidu, nýbrž z rukou


26.7.2013 10:00:57

[ 133 ]

okupační mocnosti, a můžeme se jen dohadovat, jak taková moc chutná. Ale do jaké míry je především skutečně mocí? Nicméně tu i tehdy byla možnost volby. Politikova volba je vždycky znovu a v každé situaci v tom, s kým se spojí a od koho se oddělí. Politik v situaci místodržitele má ještě vždycky možnost spravovat záležitosti země ve jménu jejím a jejího lidu, nebo ve jménu mocnosti, která má v té oblasti rozhodující moc. Viděli jsme a vidíme i dnes politiky plnící nezáviděníhodnou místodržitelskou roli a provázené sympatiemi národa, protože jej dokázali činy přesvědčit, že jsou na jeho straně, že jsou jeho spojenci. Mýlili bychom se, kdybychom se pokoušeli tvrdit, že pražský místodržitel tohle netušil. Ale v situaci dvounárodního státu se pokusil zaujmout pozici obránce toliko vlastního národa proti národu druhému, který vydal zcela napospas jeho fašistické spodině. Výsledek? Pokus o vládu politickými prostředky na Slovensku a policejní, mimopolitická vláda spodiny v Čechách. Anomálie, která se už dřív zle vymstila jiným. To, že uprostřed národa, který neznal, hledal oporu v těch, které tento národ už jednou jasně odmítl, se mu stalo osudným. Nebyla to volba z nezbytí – jak se později snažil sám sobě namlouvat –, nýbrž volba z nechuti k politickým řešením. Docela nedávno znovu tvrdil: Dáváme přednost řešením politickým před administrativními, tj. před zavíráním, popravami… – Jenže v čem je „političnost“ nastoupené cesty, na níž všemocná policie mustruje národ, jemuž vrazili roubík, takže ho není – většinou – třeba ani zavírat, ani věšet. 500 000 schopných lidí vyhozených na smetiště dokáže nahnat většině větší hrůzu než deset popravených. Tato jednoduchá pravda se nazývá „politickým řešením“. Proč ne „konečným (politickým) řešením“? Za tuto představu politiky je nový host ve zdech hradu českých králů plně odpovědný. Nepopravoval, zavíral s mírou, ale zadupal do země, poplival, zničil – nebo dopustil, aby se tak stalo – víc než kterýkoli z jeho novodobých předchůdců. Sám, nebo jako zajatec těch, které si vybral a o něž se opřel. Na tom dnes málo záleží. Možnosti, které se mu nabízely pro jinou vol-


26.7.2013 10:00:57

[ 134 ]

bu, pro jinou cestu, vesměs odmítl nebo minul. Pražský hrad – na který nechtěl – je mu odměnou. A také vězením. Kdo to napíše, kdo? Co však země zneuctěná před celým světem, pro smích především těm, kteří k tomu pomohli? Mluvíte s Maďarem o jeho zemi a zmíníte se o Praze. Ohradí se dotčeně: Kádárovci nejsou fašisti. – Intelektuál z východního Berlína, partajní funkcionář, jeden z duchovních popravčích všeho, co přicházelo z Prahy šedesátých let, je ochoten prohlásit nahlas před intelektuály z celé Evropy: „Die tschechische Situation ist tragisch und das Ende ist nicht vorzusehen.“ Poláci se jen usmívají, žijí dnes v liberálních poměrech, kdo už vzpomene na Gomułku: „Tuhle svoloč má dnes pro změnu Praha.“ Sovětský novinář se pro jistotu dvakrát rozhlédne: „Nebyl jsem tam od té doby, a nechci tam. To, co je slyšet, je hrůza. Jak je to možné? Taková kulturní země…“ Že tě huba nebolí! Cokoli si myslíme o letech, která následovala po roce 1948, pravda je, že Československo bylo dlouho „výstavní síní východního bloku“. Když to skončilo, stalo se jeho duchovní laboratoří. Obojí, to nezapomínejme, mělo ovšem i svou druhou stránku – hrůzu procesů, zbabělost novotnovské éry. Ale nikdy po roce 1945 nebylo, co je dnes. Záhumenek fašizující, pologramotné zvůle, pro smích těm, kteří se chtějí a mohou smát. K pláči ostatním. Bilance spojená s jedním jménem, dnes už jenom s jedním. Kdo o tom napíše, kdo? A jak ta země a s ní celý svět zbystřily sluch, když se nedávno ozval hlas známý, nezapomenutý, lidský, hlas muže, pro něhož moc neznamenala ztrátu či zapření etiky vlastního života. Jako by se najednou všichni probudili z letargie, třebaže často nerozuměli slovům. Taková je skutečná moc velkého člověka, která nepotřebuje ani policii, ani vojska, ani parlamenty, ani ústřední výbory, ani hrady a limuzíny. Moc Alexandra Dubčeka. Listy, ročník V., číslo 6, srpen 1975


26.7.2013 10:00:57

[ 135 ]

Portugalsko, Helsinky a Československo 1975

Léto 1975 proběhlo v Evropě ve znamení Portugalska a konference v Helsinkách, ale právě proto, a v míře, kterou jsme nečekali, také ve znamení Československa. Nikdy od roku 1968 nebylo Československo a jeho dvojí zkušenost z roku 1968 tak často a v takovém rozsahu středem pozornosti jako právě letos. Proč? Všechno začalo v Portugalsku, v euforii, jež následovala po dubnovém převratu v roce 1974 a skončila v den výročí okupace Československa, 21. srpna 1975, kdy se levicové demonstrace pod standartou Pryč s americkým a sovětským imperialismem zúčastnili i portugalští komunisté. Příslušníci jediné evropské KS, která ústy svého tehdy v Praze sídlícího generálního tajemníka schválila sovětskou intervenci v Československu. A jejíž generální tajemník okamžitě po svém návratu do země v roce 1974 dal vytisknout nové vydání své brožury z padesátých let, v níž se praví: „Nesmíme bojovat za nějaký abstraktní socialismus, nýbrž za takový, jaký byl už uskutečněn v Sovětském svazu.“ Celý portugalský vývoj po převratu z dubna 1974 nese v sobě nejednu analogii s vývojem československým. Po desetiletích nedemokratického režimu, bez tiskové svobody, bez informací, bez demokratických práv, organizací a institucí, byl převrat dílem personálu diktatury. Části její vojenské elity, která v koloniích přišla do bližšího styku s realitou, odhalující druhou stránku režimu, a prošla tu školením, jakým je pro personál diktatury vždycky právě jen takový kontakt. Portugalská vojenská junta zdědila zemi, o které věděla pramálo, právě proto, že léta diktatury zahalila temnotou její skutečný stav. Země věděla také pramálo sama o sobě, po všech těch letech, kdy byla odkázána jen na oficiální informaci a šeptem šířené slechy, čekal ji dlouhý proces sebepoznávání a sebeuvědomování. Konečně lid, národ, prostě ti, kteří se nepodíleli na moci v uplynulých čtyřiceti letech, byli naplněni hlubokou nedůvěrou k slovům i mlhavým programům zaznívajícím


26.7.2013 10:00:57

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

A. J.Liehm. Názory tak řečeného Dalimila DOKOŘÁN

Recommend Documents