Florbal hraji závodně teprve první rok. A nejvíce se mi líbil turnaj ve Valči, kde jsme také hráli. Ale nebylo to tak zajímavé, jako když hráli kluci z Třebíče. Kluci z Třebíče si mysleli, že samozřejmě vyhrají, jak jinak, ale moc se jim to nedařilo. Kluci z Valče dali první gól a Třebíč potom dorovnala. Ale samozřejmě jsme měli v záloze další borce, kteří střelili do branky 2 góly. Po ukrutné bitvě vyhrála Valeč s celkovým skórem 4:2. Někteří kluci z Třebíče už to neudrželi a začali brečet. Vlastně jsem viděla jen jednoho, jmenuje se Ondra. Šel přes celou tělocvičnu a zakrýval si obličej tričkem, aby ho nikdo neviděl, ale moc mu to nepomohlo. Ale to napětí, co jsem v tu chvíli prožívala, na to nezapomenu. A pak ten závan radosti, že to dopadlo velmi dobře. Moc se mi to líbilo.
V sobotu 12. března nás čekal důležitý florbalový turnaj. Jestli jsme chtěli skončit na prvním místě, museli jsme vyhrát 2 zápasy. První zápas jsme hráli s Třebíčí. Ten jsme nakonec vyhráli a za to vše můžeme poděkovat Michalu Ondráčkovi. Druhý zápas jsme hráli s Dalešicemi. Věděli jsme, že když porazíme Dalešice, máme první místo v kapse. A tak se taky stalo. Dalešice jsme porazili a v našem týmu vypukla velká radost. Zbylé dva zápasy jsme odehráli s velkým klidem. A také na výbornou. Když přešlo na vyhlašování a slyšeli jsme tuto větu: „A na prvním místě se umístil Sokol Valeč,“ tak začali všichni křičet a tleskat. Po turnaji už se jen slavilo. Do poháru jsme nalili pití a všichni jsme se z něj nalili. Pro náš tým a naše trenéry to byl skvělý den. Náš tým měl z celé ligy i nejlepšího střelce a brankáře. Nejlepší střelec byl Jan Pavlíček a nejlepší brankář Libor Jeřábek. Za celou dobu, co hrajme tuto ligu, bych chtěl poděkovat našim trenérům: Marku Zadražilovi a Mirku Čaňkovi, kteří to s námi museli vydržet. Tak a teď mi už nezbývá nic jiného, než vás pozvat do Prahy podpořit tým našich valečských borců, kteří dokázali vyhrát Sokolskou ligu. 8. tř. Antonín Pavlíček
Jednoho dne jsem se s kamarádkami domluvila, že si vezmeme kolečkové brusle do školy. Cesta tam byla parádní, dojely jsme do školy, vyzuly se a radši jsme si je vzaly do třídy, aby nám je někdo neukradl, nebo nezničil. Celý den uběhl rychle a nastal čas, kdy jsme měly jet domů. Jela jsem strašně rychle, takže jsem se taky trochu bála. Když jsem vjížděla do naší ulice, kde jsem byla zvyklá, že to kamínky zbrzdí, tak právě tam nastala ta chyba. Místo toho, abych zbrzdila, se to naopak ještě více rozjelo. Začala jsem rychle přemýšlet, co mám
dělat a napadlo mě, že bych mohla sjet z chodníku, abych to otočila a jela do kopečka, kde bych úplně zastavila. Ale to se mi tak trochu nepovedlo. Když jsem začala sjíždět, udělala jsem smyk a spadla jsem na zadek a ještě jsem poskočila jako na trampolíně, protože to byla opravdu velmi rychlá jízda. Nejdřív jsem byla trochu zmatená, ale potom jsem se zvedla a šla domů. Ven jsem nakonec nešla, protože mě ten zadek strašně bolel, až jsem nemohla chodit.
Kdyby mělo morče křídla,
Kdyby tuleň měl tak křídla,
lítal bych s ním do oblak,
to by byla paráda a lehnu si na záda,
nebo bych si sedl venku,
chtěla bych letět do Paříže a proletět svět,
a morče prodal za stovku.
tohle je můj další příběh, letím zase zpět.
Kdyby ryba měla křídla,
Kdyby surf měl křídla,
škola by už nebyla.
lítal bych po vlnách, jak děs,
Přeletěl bych světadíly,
i když padá prudký déšť
uviděl i Itálii.
a nezapadl ani do jedné z nich,
Domů bych se vrátil hned,
protože jsem uviděl břeh.
Až bych obletěl celý svět.
8. tř. Tereza Číháková
Hádejte, kdo jsem? Z plavání jsem měl trochu strach, ale díky tátovi, který mě vzal několikrát na bazén do Hrotovic, jsem tento strach překonal. Lektorky na Laguně jsou opravdové profesionálky. Jen ze mě nebude potápěč. Jakmile se máme potápět pod vodu, mám trochu strach. Nevím, čím to je. Kdo mi dokáže poradit? Jsem ze čtvrté třídy.
Na plavání jsme jezdili každý čtvrtek, každé plavání jsme plavali podle svého 10 minut. Když jsme měli volno, chodil za námi pan učitel BLECHA. Hráli jsme si například na žraloka a rybičky, kosatku, anebo nás vyhazuje vzduchem do vody, dělá vlny, potápí nás a plave s námi. Když nám skončí zábava, jdeme PLAVAT. Například plaveme prsa, kraul a znak. Před přestávkou skáčeme šipku. Pak je přestávka a odpočíváme. (Hodina a jdeme
plavat. A na konci si hrajeme.) Paní učitelka se s námi rozloučí a jdeme na nástup. Tam za námi přijde jiná paní učitelka a řekne: „Žáci pozor, dnešnímu plavání nazdar“ my odpovíme: „Zdar,“ ona řekne: „Pomalu rozchod.“ My jdeme do svých šaten, převlékneme se a jdeme se nasvačit. Za 5 minut přijede autobus a jedeme do školy na oběd.
Školní hory byly super. :) Bylo TOLIK zážitků a srandy.. nemůžu to napsat všechno (asi bych se upsala dvě téma: Cesta tam a diskotéka aneb poslední společný večer.
) tak jsem si vybrala
Cesta _TaM_ V neděli dopoledne v 10hod. byl odjezd od školy. Nasedli jsme do autobusu každý si našel své místo a usedl. V autobuse byla strašně veliká sranda! Prvně jsme s holkama poslouchaly písničky a povídaly si. Potom jsem vytáhla Bravo (časák) a četly jsme si a prohlížely komiksy atd. Jedna strana nás strašně rozesmála a pořád jsme ji komentovaly a smály se jí. Po cestě byly dvě zastávky..ta druhá byla lepší.. (no coment). Když už se blížil konec a nikde nebyl sníh začaly jsme si s Marčou dělat srandu: ,,Bacha abychom jsme nezapadli", ,, Týjo tolik sněhu jsem ještě nikdy na horách neviděla". Nakonec u hotelu sníh byl. Tato cesta sice trvala několik hodin, ale mě to přišlo jako 15min. :).
Diskotéka *.aneb.* poslední společný večer Pátek večer. Učitelé nám domluvili společnou diskotéku s Nivnicí ( druhá škola v hotelu ). Hrozně jsem se těšila!! Večer když už ,,díza,, začala jsme chtěli už jít dovnitř, ale já a Kopuš jsme se nák zasekl. Nakonec nás Marča přemluvila. Konečně jsme se odhodlali vejít, ale hrála pomalá písnička. Najednou přišel pan ředitel a začal trsat . Po chvíli jsme se přidali kněmu. Kluci pořád jen seděli a neodvážili se vejít na parket. Hráli skvělé písničky: _TEplÁková soupraVA_, Rybičky 48, Camp Rock atd... Byli jsme MAXIMÁLNĚ šťastní. David si tam házel míčkem s holkama z jiný školy, dopadlo to nakonec tak, že se rozbila sklenička. Přišel puč z jiný školy a řekl: Poslední 3 písničky! Všichni začali křičet: „nééé!! Prosíím!! nééé!! pane učiteli“ Odešel a stihli jsme přehrát ještě jedno CD. Pak přišel pan ředitel a řekl poslední písnička. Po jedné písničce to vypli. Všichni byli smutní, ale stejně jsem byla šťastná a ty vzpomínky jsou nepřekonatelný a krásný. Škoda, že na hory nejelo víc lidí! Až budete v 7.třídě _DOPORUČUJI_
