8. kapitola ... o tom, jak na Knížecích Pláních vyzráli o filipojakubské noci na čarodějnice
enku byla pravá šumavská zima. Chalupy zapadané tak, že jim většinou koukal jenom komín, cesty zasněžené, projet se dalo jen po těch nejhlavnějších. Nejlépe to šlo na saních. Matýsek se dostal s dřevaři až do Lenory. Na Knížecí Pláně by musel pěšky lesy, a to v hlubokém sněhu nebylo vůbec možné. Návštěvu u nadlesního Morgensterna, který kdysi znal jeho maminku, musel odložit, dokud sněhy trochu neroztají. Zařídil se proto jinak. Vydal se do zdejší sklářské hutě a požádal tam, s doporučením zátoňského dřevaře, o práci. Zpočátku ho nechali jenom zametat síň a kolem pece, nosit bedny a balit hotové sklo, ale pak mu přece jen dovolili přiblížit se k peci a vyzkoušet si sklářské řemeslo. Matýsek byl sice šikovný, jen musel víc trénovat dech. Za pár měsíců už dokázal sám vyfoukat ze skleněné hmoty pěknou vázičku nebo skleničku. Zima pomalu končila a sníh na cestách začal tát. Matýsek začal přemýšlet o tom, že by se měl vydat na cestu.
163
Nyní ale stál před huťmistrem, který byl oblečen do slavnostní černé uniformy i s kordíkem po boku a kolem něj, se vztyčenými píšťalami a v zástěrách, stálo několik sklářů jako jeho družina. Obyvatelé huti se sem seběhli, nemohli si nechat ujít slavnost jmenování nového sklářského tovaryše. Huťmistr ukázal rukou Matýskovi, aby poklekl na jedno koleno. „Naučil jsi se sbírat sklovinu i foukat. Naše huť ti bude ode dneška v radosti i v nouzi novým domovem. Ať je ti ve skleněném světě vždycky dobře!“ popřál Matýskovi huťmistr. Vzal sklářskou píšťalu a obřadně jí poklepal na obě Matýskova ramena. Když Matýsek vstal, huťmistr mu podal skleněný váleček. „Vystavuji ti tímto sklem tovaryšský glejt naší huti. Chraň si ho!“ Matýsek se uklonil. Vážnost obřadu ho překvapila. Znovu se poklonil mistrovi i ostatním sklářům a vykoktal: „Děkuju vám všem! Je to pro mě velká čest!“ Všichni mu zatleskali a provolávali slávu. Matýsek zvedl ruku, aby je utišil: „A teď vás zvu na štoucek piva!“ Všichni vyšli s veselou ven před huť. Na dvoře již byl připraven dlouhý stůl se skromným domácím pohoštěním. Chléb, škvarky a sýr. Stály tu i skleněné džbánky, do kterých děvečky začaly nalévat pivo. Huťmistr položil Matýskovi ruku na rameno. „Matěji, i za tu krátkou dobu ses stal součástí huti. Naučil ses spoustu z našeho řemesla a zdá se, že jsi nám přinesl i štěstí. Nechceš tu zůstat?“ Matýsek byl z té chvály celý nesvůj. „Moc vám děkuju. Taky mi tu bylo moc dobře, ale dlouho se už zdržet nemůžu.“ „Jdeš hledat tátu, já vím!“ řekl vážně huťmistr. „Dostaneš od nás pár zlatek na cestu a ode mě pravej koženej ruksak.“ „Ještě jednou mockrát děkuju! Takovej dar si snad ani nezasloužím!“ řekl dojatě Mates a začal se se všemi loučit.
164
Zima už skutečně pominula, sluníčko začalo hřát, sníh už zbyl jen na krajích lesa, kam nesvítilo slunce. Louky se zazelenaly a ptáci začali vesele cvrlikat. Matýsek si zvesela vykračoval vozovou cestou od Lenory podél říčky Řasnice. Měl štěstí, že cesta nevedla lesem, ten byl odsud hezky daleko, a tak na něj Černobog nemohl. Brzy došel do Strážného. Prošel blátivou návsí kolem kostela, ulicí s velkými domy s krámy, ale nikde nebylo ani živáčka, koho by se zeptal na další cestu. Až na jeho konci, hned za posledním domem, uviděl starého pasáka krav, jak se vyhřívá na sluníčku „Strejdo, pomáhej pámbů! Pěknej den, co?“ zavolal na něj Matýsek. Pasák byl rád, když ho uviděl a mohl konečně s někým promluvit. „Servus, mladej! Kam si tak vykračuješ? Nechceš tady za mne chvíli pást, já bych si zdřímnul?“ zažertoval jako obyčejně s každým pocestným. Matýsek zavrtěl hlavou. „Ne, ne! Já se krav bojím!“ přiznal se. „Jdi, ty hrdino! Nic ti neudělají. Chtějí si tě, holky, pořádně prohlídnout. Kdypak zase uvidí takovou zrzavou palici?“ Matýsek se dál držel od krav v uctivé vzdálenosti. „Chci se vás zeptat, kudy se jde na Knížecí Pláně.“ Pasák zakroutil udiveně hlavou: „Chceš se trmácet takovou dálku?“ Matýsek se usmál: „Mám tam nějaké řízení...“ Pasák přikývl a pak ukázal rukou na kopec nad městečkem: „Jdi kopcem přes Kunžvart, poznáš ho snadno, je to taková stará ruina, a pak dolů svahem až k Poleckýmu jezírku. Tam pasou Stodůlecký. Ti už ti povědí, jak dál.“ Matýsek se rozloučil a vydal se opatrně přes mokrou louku vzhůru. Velkým obloukem obcházel krávy, které se tu popásaly. Ty, jako by na dálku vycítily jeho strach, táhly schválně za ním. Matýsek stále zrychloval krok, a když uviděl na vrcholu kopce zříceninu hradu, dal se do běhu, aby se zvířat zbavil.
Z vrcholu kopce, kde stála , bylo vidět do široka a daleka. Šumavské hory tvořily na obzoru hradbu, kolem lesů se táhla zelená pole i louky. Černobíle pruhované roubené chaloupky tu byly volně rozeseté po stráních. 165
Matýsek zvědavě okukoval kamenné zbytky zdí i polorozpadlou věž hradu Kunžvart. Najednou uslyšel jakési podezřelé šustění v blízkém křoví. Že by zase nějaké zvíře? Raději uskočil a schoval se za hromadu kamenů. Pro jistotu si nasadil i čepičku. Křoví se stále divně hýbalo a šustilo. Náhle z něj vystoupila babka s velkou plenou přes ruku, do které ukládala jakési bylinky. Byla to jeho známá, kořenářka Johana. Matýsek zapomněl, že je neviditelný, a vyšel Johaně naproti. Byl rád, že potkává někoho známého. „Brý odpoledne, teta! Pěkně jste mě vylekala!“ Johana se rozhlédla, ale nikoho neviděla: „Fujtajfl!“ Odplivla si a rychle se pokřižovala. Matýsek přeběhl za její záda a rychle čepičku otočil: „To jsem já, teta! Rád vás vidím!“ Johana se pomalu otočila, připravená na nejhorší. Když spatřila rezatého Matýska, rozzářila se. „Matýsku, co tady děláš? Kde ses tu vzal?“ „Jdu na Knížepláně. Hledám jednoho lesního.“ „Tak to jdeš dobře. Jelení cesta je suchá, ale ve slatích by ses teď utopil!“ „A co vy tu hledáte, teta? Na takovém pustém místě?“ divil se Matýsek. Johana se k němu naklonila: „Bylinky přece! Před svatojánskou nocí mají největší sílu. A právě tady u hradu rostou některé moc vzácné.“ Matýsek se díval, co Johana nasbírala do ranečku, ale většinu těch
166
kytiček neznal ani jménem. Johana si ho zvědavě prohlížela, otočila si ho ze všech stran. Stiskla mu svalnatou paži. „Už je z tebe pořádnej kus mužského!“ řekla pochvalně. Matýsek se trochu začervenal: „Jdu z Lenory. Pracoval jsem tam na huti! Naučil jsem se tam foukat sklo. A stal se ze mě sklářskej tovaryš!“ Johana uznale pokývala hlavou. „Teď už ale běž, ať mi bylinky nepošlapeš! Nasuším je a ponesu do Krumlova na velkej jarmark!“
Kousek za zříceninou si Matýsek zase otočil čepičku a pokračoval v cestě jako neviditelný. Seběhl do údolí a vydal se cestou podél Teplé Vltavy. Šel podle vody nahoru až k lesnímu jezírku, kde si několik dřevařů rovnalo dříví do hranic. Když vystoupal ještě výš, dostal se na holé pláně. Pokračoval dál po hřebeni a přišel až k vesnici Stodůlky. Táhla se podél rozježděné cesty ve stráni pod jakousi horou. Nízké domky byly pokryté šindelem, před nimi malé oplocené zahrádky s bylinkami, zahlédl i nějaké ženy. Prošel celou vesnicí a pak pokračoval cestou lemovanou starými jabloněmi. Knížecí Pláně uviděl před sebou v dálce. Byla to dlouhá ves s kostelem, posazená na holém hřebeni, a táhla se podél hlavní cesty. Matýsek byl překvapený, co lidí se srocovalo před chalupami a hospodou. Zůstal raději neviditelný, a když přišel blíž, poslechl si, co si povídají. Všechno to bylo o zítřejší svatojánské noci. Pomalu došel až k hospodě. Před ní tu stálo s půllitry několik mladých mužů. „Uděláme dva ohně. Pod Bukovou a u kostela!“ navrhoval jeden. „Taky musíme sehnat po chalupách všechna stará košťata!“ připomínal druhý. Jiný si přisadil: „Hlavně polínka.“ „Ty hoří špatně, ale dobře se s nimi hází!“ „Budeme taky střílet z hmoždíře?“ vyptával se další. Matýsek znal tyhle obyčeje z Modravy, ale nevěřil tomu, že by byly k něčemu dobré. Věděl ale také, že čarodějnice dokážou zničit úrodu 167
a uhranout dobytek. Najednou pocítil velký hlad a uvědomil si, že od rána nic nejedl. Naštěstí měl v ruksaku pár zlatek, které si vysloužil na huti, a tak si mohl dovolit zajít do hostince na pořádnou večeři. Výčep i sál byly zatím skoro prázdné. Matýsek se usadil u okna a za chvilku k němu došel podmračený hostinský. „Co bys rád, mladej? K jídlu nic teplýho nemáme. Jen vejce, sýr, uzený a chleba!“ uvítal ho nevlídně a prohlédl si s nelibostí jeho ošuntělý zevnějšek. „A máš vůbec čím platit?“ „Nemějte strach!“ usmál se Matýsek „Na skromnou večeři to musí stačit!“ řekl pobaveně a vyndal z ruksaku zlaťák. Hostinský vykulil oči, ale hned ožil a běžel do kuchyně. Do hospody se přesunula skupinka mladíků, kteří postávali venku. Za chvilku přinesl hostinský jídlo a Matýsek se do něj hladově pustil. Hostinský pak roznesl hostům pivo a vrátil se k Matýskovi. Talíř i ošatka na chleba už byly prázdné. Chlapík před něj postavil ještě džbánek s pivem. „Tys ale musel mít hlad!“ řekl a sebral zlaťák ze stolu. Matýsek se rozhlédl po síni. „Rád bych si tu našel práci...“ Hostinský se na něj překvapeně podíval. „Tady?! A zrovna teď? Máme teď jiný starosti! Zítra je svatojánská noc. Musíme se přichystat na čarodějnice. Každej rok nám udělají nějakou škodu. Očarujou dobytek, seberou vláhu z polí, osení začne chřadnout, tráva žloutne...“ Matýsek chápavě přikývl, ale nenechal se jen tak odbýt. „Stačilo by jen na pár dní. Za stravu a nocleh.“ Hostinský se podrbal za uchem. „No, kdybys uměl čepovat pivo, tak bych tě vzal. Dneska a zejtra tady bude fofr.“ Matýsek se usmál. „To by pro mě byla hračka! Víte, co já na huti v Lenoře natočil piv?“ „Tak tys byl na huti?“ divil se hostinský. „Dostal jsem výuční list!“ chlubil se chlapec a vyndal z batohu skleněný váleček. Hostinský si ho se zájmem prohlédl a pak mu ho vrátil. „Tak se mi předveď! Můžeš hned začít!“ řekl o něco vlídněji a ukázal na pípu. Matýsek vyskočil a spěchal k výčepu. Srovnal si džbánky do řady a začal čepovat. Pěkně po skle, aby moc nepěnilo. Hostinský ho chvíli pozoroval a spokojeně pokyvoval hlavou. 168
Postupně sem přicházeli další a další hosté. Omladina, starší sedláci i chalupníci. Usedli kolem dlouhých stolů a začali se radit, jak na čarodějnice. Matýsek se ve výčepu činil, nezastavil ani na chvilinku. „Hajnej a mysliveckej by měli střílet,“ navrhoval černý vousáč. „Taky máme bambitky!“ vykřikl poďobaný mladík. „Taky si vystřelíme!“ Starosta se snažil shromáždění uklidnit. „Obecní hmoždíř bude u tokaniště. A kdyby někde vystřelila nějaká schovaná puška, nebudeme po tom pátrat. Žádný pytláky ve vsi samozřejmě nemáme!“ mrkl spiklenecky na muže v sále. Všichni se rozesmáli a začali si přiťukávat džbánky. „A co chlívy? Jak vochráníme dobytek?“ hlásil se o slovo malý hospodář. Starosta mu pohotově odpověděl: „Pan farář už má vysvěcenou vodu na kropení. A dá nám i svěcený kadidlo na vykuřování chlívů!“ Někteří z mužů nespokojeně brblali: „To jsme zkoušeli loni i předloni, a stejně to nepomohlo! Přišli jsme skoro o celou úrodu i o nejlepší dobytek!“ Matýsek točil dál pivo a byl zvědavý, jak tahle sešlost skončí.
Po západu slunce se nad Knížecími Pláněmi objevily na košťatech čtyři čarodějnice. Zakroužily nad chalupami, slétly až nad dvory, obhlédnout chlévy a stáje. Psi začali hlasitě výt, dobytek zneklidněl. Hospodyně, která právě podojila krávu, kráčela s vědrem přes dvůr, a když zvedla hlavu, spatřila, jak z oblohy slétá babizna na koštěti. Položila vědro na zem, klekla a začala se hlasitě modlit. Čarodějnice se jen hlasitě zasmála, zakroužila nad dvorkem a udělala na komíně kouskem uhlíku muří nohu, aby si dům poznačila. Pak letěla k dalšímu stavení. Cestou narazila na další čarodějnici. Ta ji hned vesele zdravila. „Tak jak se vede, bábo? Dávno jsme se neviděly!“ První čarodějnice trochu přibrzdila, aby si mohly lépe popovídat. „Loni jsi ještě nebyla tak šedivá!“ prohlédla si svou známou. „Jo, holka, na všechno moje kouzla nestačí!“ „Zítra si to ale užijeme a nabereme si ranní rosičku! Po té je kůže jako hedvábí!“ 169
„Bude se nám dobře sbírat! Políčka tu mají čistá, bez kamení!“ zasmála se první čarodějnice. Přilétla k nim ještě další z obhlídky. „A chlívečky mají taky pěkně vobílený! Kravičky budou mít radost, jak se vyskotačí!“ svěřila se kamarádkám. Všechny se rozchechtaly, vesele zakroužily nad střechami a zamířily na pláně za vesnicí.
170
S dalšími vypitými pivy byly hlasy mužů silnější a hluk v sále větší. Nápady, jak vyzrát na čarodějnice, byly stále odvážnější. Matýsek nenápadně poslouchal hovory a jen se v duchu divil. Co nepomohlo loni ani předloni, stěží pomůže letos! Co by ale opravdu pomohlo? Matýsek si snažil vzpomenout, jak se chránili proti čarodějnicím u nich na Modravě, ale pamatoval se jen, že pálili za vsí košťata a skákali přes oheň. Jako kluci si užili hodně legrace a vůbec nepřemýšleli o tom, k čemu to všechno je. Poradit by snad dokázala jen Modrá víla, ale ta je asi kdoví kde. Za chvíli musel Matýsek na dvorek se škopkem pro vodu. U studny se najednou objevila světlemodrá záře. Modrá víla byla zase tady! Odložil škopek a hned za ní spěchal. Víla mu lehce zahrozila prstem. „Matýsku, Matýsku! Do čeho se to chceš zase pustit?“ Chlapec se podivil. Ještě neměl nic v plánu, ale co kdyby mu jeho ochránkyně sama poradila? „Je mi líto zdejších lidí. Je to chudý kraj, zima je dlouhá přes půl roku, půda moc nerodí, a ještě jim škodí ty čarodějnice!“ svěřoval se Matýsek. „Gabreta o tom ví a taky ji to trápí,“ přiznala víla. „Kdybys opravdu chtěl, mohl bys jim pomoci...“ Matýsek horlivě přikývl. „Rád pomůžu! Jen mi řekněte, co mám udělat!“ Víla se k němu naklonila a svěřila mu všechno, co jí její paní poradila. „Ať zítra od setmění až do půlnoci obcházejí všichni svá pole s hořící pochodní. Tam, kde je živý oheň, nemůže se čarodějnice snést na zem a ukrást blahodárnou rosu.“ „To stačí?“ podivil se Matýsek. Víla zavrtěla hlavou. „Na práh stavení a chléva si musí každý položit čerstvý drn trávy. Čarodějnice nesmí dovnitř, dokud všechnu trávu nespočítá. To do půlnoci žádná nedokáže!“ „Jak to ale mám všechno zařídit?“ zakroutil Matýsek bezmocně hlavou. „Vždycky sis nějak poradil, tak to dokážeš i tentokrát!“ usmála se Modrá víla a rychle se rozplynula. Matýsek nabral vodu a odnesl ji do výčepu. Hluk v sále zesílil. Kníratý sedlák mávl rukou: „Je to marný! Nic nevymyslíte! Zase nás ty stvůry dostanou a všechno nám zničí!“ Matýsek si otřel ruce a vyšel před výčep. Došel až ke starostovi. Trochu se mu strachy zatřásl hlas. „Slyším, že si neumíte poradit s čarodějnicemi!“ 171
Starosta se na Matýska přísně podíval: „Co jsi zač, ty kluku, že nám budeš radit?“ „Jsem z Modravy. Říkají mi Mates. U nás čarodějnice nic nepořídí. Víme, jak na ně!“ V sále to zahučelo. Matýskova řeč moc důvěry nevzbudila. „Ty jsi nějakej chytrák! No, to jsem zvědavý! To něco uslyšíme!“ posmívali se mu. „Raději mi natoč pívo. A pěkně s pěnou,“ ozval se vousáč. Starosta zvedl hlas: „Tak dost řečí! Pověz všechno, co o tom víš!“ uhodil na Matýska. „Na létající čarodějnice se můžou házet hořící košťata, ale kdo se do nich trefí? Lepší je s hořícími pochodněmi obcházet pole. Až do půlnoci. Pak tam žádná čarodějnice nemůže přistát a sesbírat rosu!“ „A co střílení? To nepomáhá?“ zvolal jeden z mladíků. Matýsek pokrčil rameny: „To už jste přece zkusili!“ V sále to zase zahučelo a muži začali vykřikovat: „Hloupost! Chodit s ohněm po polích? To bude k ničemu!“ „A co chlívy a stodoly? Ty máme taky v noci obcházet?“ ozval se posměšně kníratý sedlák. Matýsek zavrtěl hlavou. „Na prahy domů a chlívů se musí položit čerstvý drny!“ Někteří muži se začali smát, jiní je okřikovali. Starosta zvedl ruce, aby je utišil. Himlhergot! Jaký drny? Kdes tohle vzal?“ „Na drnu musí do půlnoci čarodějnice spočítat všechnu trávu, jinak nemůže dovnitř. A to žádná nedokáže,“ vysvětloval Matýsek. Kníráč nesouhlasil: „Jako že neumějí počítat?“ Všichni se rozesmáli. Matýsek už byl z toho dohadování celý nesvůj. „Hezký řečičky! Jak nás ale přesvědčíš?“ ozvalo se od dlouhého stolu. Matýsek chvíli váhal, přemýšlel. Po chvilce odpověděl: „No… možná bych věděl!“ Starosta k němu došel a nedůvěřivě se na něj díval: „Opravdu?“ Matýsek horlivě přikývl. Měl to už vymyšlené, ale nevěděl, jestli to opravdu vyjde. „Jestli se má něco podařit, tak se zkusíme zeptat. Udělám tady na zemi křídou kruh, postavím tam dovnitř třeba džbánek. Pomodlíte se třikrát zdrávas, a když se džbánek před vašima očima pohne, tak se prosba vyplní!“ 172
Kníratý se nedal: „To jsem teda zvědavej!“ „Snad to nebudeš zkoušet potmě?“ vykřikl posměšně jeden z mladíků. Matýsek zavrtěl hlavou. „Necháme tady všechno rozsvícené. Jen se všichni musejí tiše modlit, aby nám Panenka Maria pomohla!“ Všichni se na sebe překvapeně podívali. Takovej kluk a takový chytrý rady! Starosta to nakonec rozhodl. „Zkusíme to. Co nám taky zbejvá!“ Muži se zvedli z lavic. Matýsek nakreslil křídou na zemi kruh a doprostřed postavil prázdný džbánek. „Jestli se převrhne, je to dobré znamení!“ řekl a požádal hostinského, aby se taky přidal. Chlapi se začali modlit a sledovali džbánek uprostřed kruhu. Matýsek se skrčil za výčep, nasadil čepičku a zul si dřeváky. Počkal, až všichni odříkají modlitbu, a pak prošel bos až ke džbánku, strčil do něj a ten se překotil. Všichni strnuli. Matýsek se zatím tiše vrátil zpátky k pípě. Sundal čepičku a strčil ji do kapsy. Chvíli ticha přerušil kníráč. Pokřižoval se a zakřičel: „Znamení! Viděl jsem to na vlastní voči!“ „To není možný… asi se mi to zdálo,“ mumlal si pro sebe ohromený starosta. Hubený mladík se pokřižoval: „Já… já to taky viděl!“ Padl na kolena a sklonil hlavu k zemi. Sedlák v kožené vestě vyskočil: „Nevěřím tomu! je to nějaký podfuk!“ Jeho soused ho chytil za rukáv. „Viděl jsi to přece na vlastní oči, Karle?“ Ten zavrtěl hlavou: „Oči se dají oklamat! Rozum nikdy!“ Sedlák odstrčil židli a prošel kolem výčepu ven z hospody. Pohledy všech se obrátily na Matýska. Byla v něm v tu chvíli malá dušička. „Vy mi taky nevěříte?“ zeptal se odhodlaně. Ze sálu se ozvalo souhlasné mručení. Matýskovi se ulevilo. „No, jo. Asi na tom přece jen něco bude! Zkusíme to a uvidíme!“ Matýskovi spadl kámen ze srdce.
173
Druhý den ráno byla vesnice na nohou. Zpráva o včerejším zázraku se rychle roznesla a o Matýskových radách už nikdo nepochyboval. Nikdo, kromě bohatého sedláka Karla, který včera opustil hospodu. Mladí i staří běhali s motyčkami, vykopávali drny a nosili je do chalup a statků. Ve velkých kotlích se vařila smůla a muži do ní namáčeli připravené pochodně. Matýsek procházel vesnicí a viděl, jak mají všichni napilno. Na chvíli se ho zmocnila pochybnost, ale rychle ji zaplašil. Modrá víla by mu určitě nelhala. Vždyť už mu tolikrát pomohla! Došel až ke stavení, kde se žádná opatření proti čarodějnicím nekonala. Před domem seděl v poklidu na zápraží hospodář v kožené vestě. Byl to Karel a kouřil pokojně fajfku. Spatřil Matýska a zeptal se: „Že ty seš ten hospodskej pomocník?“
174
Matýsek přikývl a Karel se do něj pustil: „Ty budeš asi pěkný kvítko! Cos to těm bláznům nakukal? Poslouchají tě víc než pana faráře!“ Matýsek se jen pousmál: „Když mi nevěříte, vaše chyba! Přesvědčíte se sám!“ „Láry fáry!“ zahudral chlap. „Stačí okna i dveře dobře utemovat a dovnitř se nedostanou!“ „Zejtra si to povíme, strejdo!“ zamával mu Matýsek a pokračoval v cestě. Vyšel až na kraj vesnice a pokračoval nahoru k hájovně. Mladá hospodyně tam sypala zrní slepicím. „Dobrý den vinšuju. Nenašel bych doma pana hajnýho?“ „Spí. V noci čekal na bavorský pytláky a teď se musí na dnešní noc trochu vyspat. Budit ho nesmím, to by mi dal!“ Matýsek si všiml, že prahy chléva a domu jsou holé. Žádný drn tam nebyl. „Nebojíte se čarodějnic?“ zeptal se. „Dejte si na práh drn trávy, pak se dovnitř nedostanou!“ Hospodyně se podivila. „Vážně? Tohle jsem nikdy neslyšela!“ Matýsek vážně přikývl. „Všichni dole ve vsi pokládají na prahy drny!“ Náhle se ve dveřích objevil jen tak v košili hajný. Matýsek byl překvapený, že to byl mladý muž. „Dobrý den! Vy jste tady jediný hajný?“ Žena se rozesmála: „Ale ano, tohle je můj muž!“ „Já hledám hajného Morgensterna,“ trval na svém Matýsek. „Jó, starej Morgenstern, sloužíval tady, ale už je z něj revírník. Vrchnost ho přeložila na lepší.“ „Nevíte kam?“ zklamaně řekl Matýsek. „Nevím. To by věděli jen v Krumlově na direkci. Ten to, pane, s pytláky uměl! Nepotřeboval ani pomoc četníků!“ povzdechl si mladý hajný. Jeho žena trochu smutně dodala: „Mám tady na Pláních vo toho svýho strach. Furt se tu střílí. Nejvíc Bavoři.“ Hajný jen mávl rukou. „Nech toho lamentování, Baruško! A ty pojď dál,“ kývl na Matýska. „Povíš mi, co je ve světě novýho!“ Ukázal rukou dovnitř do stavení a Matýsek šel poslušně za ním.
175
