Obsah. Seznam zkratek... 6 O autorovi... 8 Úvod Kapitola 1 Charakteristika násilí na pracovišti... 12

2

Obsah

Seznam zkratek. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 O autorovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 Úvod. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Kapitola 1 Charakteristika násilí na pracovišti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 1.1.Násilí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 1.2. Příbuzné pojmy – agrese, agresivita a hostilita. . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 1.2.1. Agrese.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 1.2.2. Agresivita. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 1.2.3. Hostilita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 1.3. Druhy násilí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 1.4. Násilí na pracovišti. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 Kapitola 2 Rizikové faktory násilí na pracovišti. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 2.1. Individuální faktory násilí na pracovišti. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 2.2. Skupinové faktory násilí na pracovišti. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 2.3. Organizační faktory násilí na pracovišti. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 2.4. Společenské faktory násilí na pracovišti. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Kapitola 3 Specifické formy násilí na pracovišti. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 3.1. Mobbing . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 3.2. Bossing. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 3.3. Staffing . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 3.4. Chairing. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 3.5. Kontrola specifických forem násilí na pracovišti. . . . . . . . . . . . . . . . 57 Kapitola 4 Mezinárodní rámec násilí na pracovišti. . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 4.1. Mezinárodní dokumenty Organizace spojených národů. . . . . . . . . . . 67 3

Obsah

4.2. Mezinárodní dokumenty Rady Evropy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 4.3. Mezinárodní dokumenty Evropské unie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 4.3.1. Antidiskriminační směrnice Evropské unie v oblasti zaměstnání a povolání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 4.3.2. Mezinárodní dokumenty Evropské unie v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 4.3.3. Autonomní dohody evropských sociálních partnerů. . . . . . . . 84 Kapitola 5 Ústavněprávní aspekty násilí na pracovišti . . . . . . . . . . . . . . . 88 5.1. Svoboda a rovnost v důstojnosti a právech. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 5.2. Právo na život. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 5.3. Zákaz nucených prací a služeb. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 5.4. Právo na ochranu lidské důstojnosti versus právo na svobodu projevu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 Kapitola 3 Trestněprávní aspekty násilí na pracovišti. . . . . . . . . . . . . . . . 98 6.1. Kriminalizace násilí na pracovišti a zásada subsidiarity trestní represe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 6.2. Trestní odpovědnost fyzických osob a právnických osob. . . . . . . . . 101 6.3. Rozsah trestního stíhání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 6.4. Ochrana obětí trestných činů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 6.5. Vybrané skutkové podstaty trestných činů proti životu a zdraví.. . . 108 6.5.1. Trestný čin vraždy a trestný čin zabití. . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 6.5.2. Trestný čin těžkého ublížení na zdraví a trestný čin ublížení na zdraví. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 6.6. Vybrané skutkové podstaty trestných činů proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství . . 117 6.6.1. Trestný čin omezení osobní svobody. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 6.6.2. Trestný čin vydírání. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 6.6.3. Trestný čin útisku. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 6.6.4. Trestný čin pomluvy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127 6.7. Vybrané skutkové podstaty trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128 6.7.1. Trestný čin znásilnění. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128 6.7.2. Trestný čin sexuálního nátlaku. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129 6.8. Vybrané skutkové podstaty trestných činů narušujících soužití lidí. 133 6.8.1. Trestný čin nebezpečného vyhrožování. . . . . . . . . . . . . . . . . 133 6.8.2. Trestný čin nebezpečného pronásledování. . . . . . . . . . . . . . . 136 4

Obsah

Kapitola 7 Správněprávní aspekty násilí na pracovišti. . . . . . . . . . . . . . 139 7.1. Správněprávní odpovědnost a kategorizace správních deliktů. . . . . 139 7.2. Vybrané skutkové podstaty přestupkůproti občanskému soužití . . . 140 7.3. Vybrané skutkové podstaty přestupků a jiných správních deliktů podle zákona o inspekci práce.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142 7.4. Vybrané skutkové podstaty přestupků a jiných správních deliktů podle zákona o zaměstnanosti. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143 Kapitola 8 Pracovněprávní aspekty násilí na pracovišti . . . . . . . . . . . . . 145 8.1. Rovné zacházení a zákaz diskriminace v pracovněprávních vztazích. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145 8.1.1. Zásada rovného zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich diskriminace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145 8.1.2. Obtěžování a sexuální obtěžování jako formy diskriminace. 147 8.1.3. Právní prostředky ochrany před diskriminací . . . . . . . . . . . . 150 8.2. Právo zaměstnance na projednání. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155 8.3. Skončení pracovního poměru. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156 8.3.1. Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem. . . . 157 8.3.2. Výpověď podaná zaměstnavatelem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 8.4. Odpovědnost zaměstnavatele za škodu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164 Kapitola 9 Občanskoprávní aspekty násilí na pracovišti. . . . . . . . . . . . . 168 9.1. Ochrana osobnosti v občanském zákoníku. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168 9.2. Mediace jako mimosoudní způsob řešení sporů. . . . . . . . . . . . . . . . 170 Kapitola 10 Násilí na pracovišti optikou empirické sondy. . . . . . . . . . . .173 10.1.Cíl výzkumu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173 10.2.Zkoumaný soubor. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173 10.3.Vyhodnocení jednotlivých otázek. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174 10.4.Shrnutí a závěry.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186 Summary. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193 Seznam použitých zdrojů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195 Seznam tabulek. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206 Rejstřík.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 207

5

Seznam zkratek

Není-li dále uvedeno jinak, jsou zákony použity ve znění pozdějších předpisů podle stavu k 30. 6. 2014. antidiskriminační zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních zákon prostředcích ochrany před diskriminací a o změnách některých zákonů ČR Česká republika EÚLP Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod EWCS European Working Conditions Surveys ILO International Labour Organization ISJA Instrument for Stress-Oriented Job Analysis LIPT Leymann Inventory of Psychological Terror Listina usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky NAQ Negative Acts Questionnaire NIOSH The National Institute for Occupational Safety and Health občanský zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád soudní řád občanský zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník zákoník OSN Organizace spojených národů Sb. rozh. civil. Sbírka soudních rozhodnutích civilních Sb. rozh. trest. Sbírka soudních rozhodnutí trestních 6

Seznam zkratek

trestní řád trestní zákon trestní zákoník Ústava WHO zákon o inspekci práce zákon o přestupcích zákon o zaměstnanosti zákoník práce

zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky World Health Organization zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce

7

O autorovi

JUDr. Jakub Chromý, Ph.D., MBA Absolvoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, tamtéž na katedře trestního práva rigorózní řízení a externí doktorské studium. Rovněž vystudoval specializační studium forenzní psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a podnikového managementu na Univerzitě Jana Amose Komenského Praha pod akreditací Foundation for International Business Administration Accreditation. Po absolutoriu práv v roce 2004 působil po dobu dvou let jako asistent soudce trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky. Tři a půl roku byl zaměstnán jako asistent nejvyšší státní zástupkyně. Od roku 2010 je státním zástupcem analytického a legislativního odboru Nejvyššího státního zastupitelství České republiky. Počínaje rokem 2011 působí také jako zástupce národního korespondenta pro terorismus, extremismus, mimořádné události a trestné činy proti životnímu prostředí. Je členem České kriminologické společnosti. V odborných časopisech a konferenčních sbornících publikoval padesát příspěvků věnovaných především trestnímu právu, justici a sociálně patologickým jevům. Je autorem, resp. spoluautorem dalších dvou knižních titulů – „Kriminalita, veřejnost a média: Problémy, o nichž se příliš (ne)mluví“ (2009) a „Kriminalita páchaná na mládeži. Aktuální jevy a nová právní úprava v České republice“ (2010).

8

Úvod

„Strach a pokora se dají vynutit, úcta a vážnost nikoli.“ Stefan Zweig Neoddělitelnou součást života každého z nás tvoří pracovní činnost, i když může mít různé formy a podoby. A to už jen proto, že v produktivním věku v ní člověk stráví přinejmenším třetinu svého veškerého času. Od práce očekáváme seberealizaci, zprostředkování osobní identity, sociálních kontaktů a zdroj finančního příjmu. Když už ne ve všech uvedených ohledech, tak alespoň v některém z nich k tomu více či méně dochází. Nicméně na pracovišti se člověk ocitá také tváří v tvář řadě psychosociálních problémů, včetně násilí. Mně se to přece nemůže stát – tak lze vyjádřit postoj široké veřejnosti vůči ohrožení násilím na pracovišti. Ovšem jakmile se někdo stane obětí násilí na pracovišti, záhy si položí otázku, proč zrovna já a tápe v nalezení nějakého receptu vedoucího k řešení nastalé situace. Vyvolávání obav samozřejmě ničemu neprospívá. Spíše jde o to si uvědomit, že s násilím na pracovišti se můžeme setkat nikoli výjimečně. Týká se všech kategorií pracovníků a profesních oblastí, modrých i bílých límečků. Je tak vhodné mít k dispozici adekvátní informace o této problematice. Publikací české provenience zabývajících se násilím na pracovišti nalezneme poskrovnu. Na druhou stranu nejde o „pole neorané“.1 Zvláště od druhé poloviny 90. let minulého století se objevují odborné příspěvky ke specifické formě násilí na pracovišti – mobbingu, byť zprvu šlo hlavně o překlady cizojazyčných textů. Násilí na pracovišti se pochopitelně vyskytovalo i předtím, neboť práci jako takovou doprovází vlastně od nepaměti, jenom nestálo ve středu společenského 1

Výraznou osobností věnující se problematice v českých poměrech je psycholog a filmový dokumentarista Pavel Beňo (1948). Profesně působil v pedagogicko-psychologických poradnách, později v psychiatrii a vzdělávání dospělých. V roce 1999 inicioval založení občanského sdružení Práce a vztahy, jehož se stal předsedou, s cílem pomáhat zaměstnancům při výskytu vztahové patologie na pracovišti.

9

Úvod

zájmu. Nepochybně je to také důsledek proměn zdejších pracovních podmínek, jakož i dostupnosti zahraničních studií, že se tento stav zvrátil. V posledních pěti letech se zviditelňuje výseč sexuálního obtěžování. Navíc stále zesiluje zájem kontrolovat škody způsobované násilím na pracovišti, které se neomezují jenom na individuální rovinu, tedy na ublížení oběti a ztrátu důvěry a pracovní motivace. Násilí na pracovišti totiž s sebou přináší také širší negativní dopady, jako je narušení mezilidských vztahů, deformace pověsti organizace a prostřednictvím zásahu pracovního výkonu rovněž snížení produktivity a konkurenceschopnosti organizace navenek. Nepřehlédnutelné nejsou ani společenské škody tohoto jevu, tedy náklady vynaložené na poskytování zdravotní a sociální péče. Populárně naučných titulů je na knižním trhu dostupných sice několik, neuvádějí ale právní souvislosti anebo jich zmiňují minimum. To je vzhledem k jejich ambicím docela pochopitelné. Monografie a časopisecké statě z oboru práva, kterých v posledních deseti letech přibylo s akcelerací europeizace, jsou převážně orientovány obecněji na zásadu rovného zacházení a ochranu před diskriminací, resp. pracovněprávní předpisy, přičemž ostatní právní odvětví ponechávají spíše stranou.2 Praktické příručky zpracované k násilí na pracovišti, které byly také vydány, jsou sice užitečné pro základní informační hodnotu, ovšem přidržují se nosného pilíře pracovněprávních vztahů.3 Lze mít tudíž za to, že výrazněji absentuje komplexnější zpracování tématu násilí na pracovišti, což tím spíše platí pro jeho zaměření na právní souvislosti, zvláště pak trestněprávní aspekty. Protože zpracování tématu násilí na pracovišti neodpovídá současnému významu této problematiky, pokusili jsme se naznačený deficit vyplnit a nabídnout vlastní pohled na násilí na pracovišti včetně právních souvislostí s důrazem na trestněprávní aspekty. Rozsah a hloubka zvolených otázek byly určovány nejen avizovanou nerozpracovaností tématu, ale do určité míry také profesními zájmy autora této publikace, které jsou orientovány do interakce práva, kriminologie a managementu. Ze stěžejních a vysoce kvalifikovaných publikací je třeba zmínit zejména: BOBEK, M., BOUČKOVÁ, P., KŰHN, Z. et al. Rovnost a diskriminace. Praha: C. H. Beck, 2007. HAVELKOVÁ, B. Rovnost v odměňování žen a mužů. Praha: Auditorium, 2007. BOUČKOVÁ, P. Rovnost a sociální práva. Praha: Auditorium, 2009. KOLDINSKÁ, K. Gender a sociální právo. Rovnost mezi muži a ženami v sociálněprávních souvislostech. Praha: C. H. Beck, 2010. ŠTANGOVÁ, V. Rovné zacházení a zákaz diskriminace v pracovním právu. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010. 3 PINDEŠ, M., MICHALÍK, D. et al. Prevence násilí na zvládání krizové situace na pracovišti: praktická studijní pomůcka. Praha: Českomoravská konfederace odborových svazů, 2012. KOL. Rámcový návod k řešení násilí na pracovišti ve zdravotnictví: příručka pro školení. Praha: Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče ČR, 2007. 2

10

Úvod

Hlavní cíl předkládané publikace spočívá v identifikaci stěžejních problémů násilí na pracovišti, v popisu a vysvětlení příčin a forem násilí na pracovišti a možnostech jeho kontroly se zaměřením na právní úpravu v České republice. Poskytuje relevantní, spolehlivé a srozumitelné informace, které jsou plně využitelné pro ty, kdo řeší problémy násilí na pracovišti, chtějí jim porozumět a předcházet, resp. postihovat, ať už z hlediska profesního či osobního. Při zpracování této materie bylo třeba překonat roztříštěnost relevantních poznatků publikovaných dílčím způsobem a zachytit novinky v právním řádu a aplikační praxi. Vždyť jen za posledních pět let byla zcela nově kodifikována řada právních norem vztahujících se k tématu násilí na pracovišti: trestní zákoník (účinnost od 1. 1. 2010), zákon o trestní odpovědnosti právnických osob (účinnost od 1. 1. 2012), zákon o obětech trestných činů (účinnost od 1. 8. 2013) a občanský zákoník (účinnost od 1. 1. 2014). Postupnými novelizacemi doznal za tuto dobu nikoli nepatrných změn také zákoník práce. Vycházíme z právního stavu platného ke dni 30. 6. 2014. Struktura publikace je uspořádána do deseti kapitol. První kapitola obsahuje charakteristiku násilí na pracovišti. Násilí analyzuje z hlediska definičních přístupů a poměru k příbuzným pojmům, jako je agrese, agresivita a hostilita. Druhá kapitola objasňuje rizikové faktory, které se mohou podílet na vzniku a průběhu násilí na pracovišti, a to z pohledu individuálních, skupinových, organizačních a společenských faktorů. Vysvětlení specifických forem násilí na pracovišti, mezi něž patří mobbing, bossing, staffing a chairing, a možností jejich kontroly tvoří náplň třetí kapitoly. Čtvrtá kapitola si všímá násilí na pracovišti na pozadí dokumentů Evropské unie a dalších mezinárodních organizací, zejména Mezinárodní organizace práce. Přehled právních souvislostí násilí na pracovišti představuje jádro publikace a drží se osvědčené systematiky jednotlivých odvětví práva. V páté až deváté kapitole jsou postupně rozebrány nejdůležitější ústavněprávní, trestněprávní, správněprávní, pracovněprávní a občanskoprávní aspekty násilí na pracovišti. Desátá kapitola zahrnuje empirickou sondu, která mapuje zkušenosti a názory osmdesáti respondentů v oblasti násilí na pracovišti.

11

KAPITOLA 1

Charakteristika násilí na pracovišti 1.1 Násilí Přístup k pojmu násilí vykazuje názorovou rozmanitost nejen ve všeobecném povědomí, nýbrž také v odborné literatuře. Ačkoli byla učiněna řada pokusů o definování násilí, nepodařilo se zformulovat definici univerzální. Navzdory frekventovanému používaní tohoto pojmu tak postrádáme mnohdy jeho zřetelné vymezení, a co do podstaty je vnímán spíše intuitivně. Můžeme dokonce konstatovat, že definici násilí se věnuje poměrně malá pozornost ve srovnání s tím, jak často s tímto pojmem zacházíme a podrobujeme jej komentářům. Mohlo by se zdát, že postačí podat jen málo výrazné, resp. obecné vymezení násilí, anebo vymezení detailnější, nicméně soustředěné převážně na jednotlivé formy násilí. Zpravidla se tak opravdu postupuje. Bylo by ale chybou tuto definici podceňovat. Vymezení násilí nás vede k vyzvednutí podstatných rysů a rovněž pomáhá k preciznějšímu výkladu jeho forem. Umožňuje vytvořit si věrohodnější představu o kazuistice a přispívá k přesnějšímu ohraničení zkoumané problematiky. Pojem násilí pochází z latinského slova violentia. V zahraničí se užívají následující slovní označení, z nichž je zřejmé inspirativní odvozování: violence (anglicky), Gewalt (německy), violence (francouzsky), насилие (rusky), violencia (španělsky) či violenza (italsky). Sémanticky jde o uplatnění síly, moci, převahy k překonání někoho.4 Bylo by také možné vycházet z běžného chápání slova násilí z pohledu široké veřejnosti. Nepochybně každý člověk disponuje vlastní, alespoň rámcovou představou toho, co je násilím a co jím není. Taková představa o násilí se vytváří živelně a může být povrchní. Většina lidí si pod slovem násilí asociuje fyzickou agresi. Sotva se lze ale spokojit s tímto jednoduchým vysvětlením, pokud se chceme uvedeným jevem zabývat důkladněji.

4

HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Velký psychologický slovník. Praha: Portál, 2010, s. 333.

12

Charakteristika násilí na pracovišti

I v odborné komunitě se porozumění násilí zdá být rozmanité. Příklon k širokému pojmu násilí vyplývá např. z takové definice, podle níž se jím rozumí jednání, kterému druhému způsobí bolest nebo jej poškodí.5 Takto pojímané násilí by mělo mít svoji limitaci. Bez zdůraznění složky úmyslného zavinění (jednání záměrných s očekávaným nebo předvídaným výsledkem) se vytváří neurčitá množina, do níž spadnou třeba jen náhodné události. Psychologické pojetí chápe násilí jako patologický způsob interakce jedince či skupiny s okolím a zahrnuje aktivity, při nichž jedinec či skupina vytváří či upravuje vztahy vůči sociálnímu okolí způsobem, který je vnímán jako agresivní, případně manipulativní.6 Agrese se v tomto smyslu považuje za podobu násilí, stejně jako manipulace, jde-li o neagresivní stránku, kdy pod vlivem emocionálních argumentů rozhodujeme, měníme své postoje, jednáme v souladu s cíli manipulátora. Někdy se mluví o neagresivním ohlupování či násilí z podřízenosti.7 Sociologie bere v potaz násilí jako jev, který je vyvoláván sociálními procesy a vztahován k různým typům sociálního chování. Vyzvedává vliv společnosti při jeho definování, zejména v závislosti na hodnotový systém, davové chování a masmédia.8 Sociologové, chtějí-li zahrnout do zkoumání některé psychologické aspekty, se často pohybují mezi agresí jako reakcí na frustraci, resp. bezmoc a přáním ničit.9 Násilí se často vykládá podle definice Světové zdravotnické organizace, a to nejen ve zdravotnickém kontextu, jako záměrné použití nebo hrozba použití fyzické síly proti sobě samému, jiné osobě nebo skupině či společnosti osob, které působí nebo má vysokou pravděpodobnost způsobit zranění, smrt, psychické poškození, strádání nebo újmu.10 Může se jednat o násilí namířené proti sobě samému (pachatel a oběť je tatáž osoba), mezilidské násilí (násilí mezi jednotlivci, které se odehrává i uvnitř rodiny, partnerského vztahu a komunity) a kolektivní násilí (násilí páchané početnější skupinou osob, které má společenské, politické a ekonomické pozadí). Kriminologické pojetí směřuje ke ztotožnění násilí s pojmem agrese, ovšem chápaným úžeji. Lze se opřít o konceptualizaci násilné kriminality, které je VANÍČKOVÁ, E., HADJ-MOUSSOVÁ, Z., PROVAZNÍKOVÁ, H. Násilí v rodině. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 1995, s. 5. 6 SPURNÝ, J. Psychologie násilí. O psychologické podstatě násilí, jeho projevech a způsobech psychologické obrany proti němu. Praha: Eurounion, 1996, s. 7. 7 Tamtéž, s. 7 a 15. 8 GÁL, F. et al. Násilí. Praha: EGEM, 1994, s. 87. 9 PONĚŠICKÝ, J. Agrese, násilí a psychologie moci, Praha: Triton, 2005, s. 74. 10 Definition and typology of violence. The Violence Prevention Alliance. [online]. [cit. 201401-02]. Dostupné z: www.who.int/violenceprevention/approach/definition/en. 5

13


dlouhodobě věnována pozornost. Ponejvíce se prosazuje definice, podle níž je násilím útok na fyzickou nebo psychickou integritu člověka ve smyslu úmyslného užití fyzického násilí, resp. pohrůžky násilím vůči jiné osobě.11 Zřejmě je tomu z toho důvodu, že kriminologie se zabývá kriminalitou, jejíž soubor je vytvářen prohlášením určitého jednání za trestné na základě zákona, čímž se dostávají do relevance i juristické formulace. Jsou to opět kriminologové – možná s ohledem na průřezový záběr jejich bádání, kteří kladou důraz na interpretaci konkrétní situace. Můžeme souhlasit s jejich tvrzením, že vnímání násilí a jeho následků je výrazně subjektivní z pohledu pachatele a oběti.12 Je ovlivňováno osobou interpreta, jeho osobními představami, založením, zájmy, vztahy, apod. Zabýváme-li se touto problematikou v právních souvislostech, je třeba uvést, že právní řád České republiky nepodává pozitivní definici násilí. Při jeho výkladu je proto zapotřebí vzít v úvahu okruh společenských vztahů, v nichž je používáme. Zpravidla se lze setkat s odkazy na trestněprávní úpravu, neboť poskytuje zesílenou, represivně pojatou ochranu nejcennějším statkům z oblasti života a zdraví, proti nimž je násilí namířeno. Právní teorie věnuje násilí pozornost zejména s ohledem na dosah vůle jednající osoby v rovině odpovědnosti.13 Již jen z tohoto uvedení je zjevné, že proti zjednodušujícímu pohledu stojí fakt, že násilí spadá do předmětu několika věd o člověku a společnosti. Proto logicky vyplývá, že násilí může být a také je zkoumáno z mnoha úhlů, např. z psychologického, sociologického, kriminologického, zdravotního a právního. Každý vědní obor se orientuje na jiné, z jeho hlediska důležité aspekty násilí, které nejsou mechanicky přenositelné. Rozdíly v jednotlivých vymezeních násilí spočívají v šířce záběru a v účelu, pro který jsou používány, a to i v rámci jednoho a téhož oboru. Bez zajímavosti není postupná extenze významové škály tohoto slova. Pojem násilí se v současnosti používá též pro označení intervence do vztahů mezistátních či meziinstitucionálních.14 O násilí mluví velmi široce, a to i ve smyslu prostředku, jímž se donucuje jiný člověk nebo skupina, aby činili něco, co sami NOVOTNÝ, O., ZAPLETAL, J. et al. Kriminologie. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2008, s. 286. 12 TOMÁŠEK, J. Učitel jako oběť násilí – poznatky z viktimologického šetření. Pedagogika. 2008, roč. LVII, č. 4, s. 380. 13 Rozlišuje se násilí ve formě vis absoluta, tedy násilí, které vylučuje volní chování napadeného, a násilí ve formě vis compulsiva, tedy násilí, které nemá za cíl zcela vyřadit vůli napadeného, ale působit na jeho psychiku s cílem přinutit jej, aby se podrobil nátlaku a ukončil svůj odpor. 14 ONDREJKOVIČ, P. et al. Sociálná patológia. Bratislava: Veda, 2000, s. 72. 11

14


nechtějí, anebo se jim znemožňuje vykonávat něco, co vykonávat chtějí.15 K násilí jako politice se používají vysvětlení, že soupeřivá politika vyvolává násilí a že vládci využívají násilné prostředky k posílení moci a rozšíření svých výhod.16 Záměr přijmout univerzální definici násilí může narážet i na skutečnost, že násilí je podmíněno nejen psychologicky a fyziologicky, ale také kulturně a politicky, v důsledku čehož lze v teritoriálně komparativním pohledu očekávat konflikty ve vzorcích jeho hodnocení. Nesnadná je sumarizace velkého množství případů s odlišným kontextem. Takový jev, který vykládáme abstraktně, tj. mimo kontext, se jeví být mnohoznačným. Pojem násilí nelze chápat absolutně ani potud, pokud se musí vymezovat k sociálním normám, které představují pravidla očekávaného nebo vyžadovaného chování, při jejichž porušení se jeho účastníci odklánějí od normality a vyvolávají nesouhlas či odsudek ve společnosti. V sociální normě – právní, mravní, náboženské – se zrcadlí požadavek vůči charakteru, rozsahu a hranicím přípustného násilí. Užitečnost sociální normy, jakkoli může vyznívat relativně z pohledu určité entity, spočívá v závaznosti a faktické realizaci v chování lidí, pokud odráží existující pozitivní společenskou potřebu. Jsou to normy regulující mezilidské vztahy, které vystupují se zákazem násilí, takže doporučují optimální způsoby chování, resp. jednání. Srovnáme-li sociální normy různých druhů, vyslovují se vesměs pro zákaz násilí. Ze všech nastíněných definic násilí se dá vyčíst, že se sice v některých aspektech odlišují, ovšem ve své podstatě vycházejí ze způsobů jeho provedení. Rozdíly lze vysledovat hlavně v míře specifikace jednotlivých způsobů jednání, resp. chování,17 které se dají za násilí vůbec považovat. Množina případů, která by se dala podřadit pod pojem násilí, je tedy dosti členitá. Vzhledem k tomu, že se v předkládané publikaci snažíme souběžně postihnout více aspektů násilí na pracovišti, tj. pohybovat se na hranicích více disciplín, vyžaduje z naší strany zvolit multidisciplinární, resp. interdisciplinární přístup k takové definici. Docházíme k následující definici násilí, o níž se tato publikace bude opírat. Násilí představuje negativní incident, jako je slovní útok (zesměšnění, urážka, pomluva apod.), šikana (manipulace, naschvály, vydírání apod.), fyzický útok (facka, úder pěstí, kopání apod.), vyhrožování fyzickým útokem, vynucený sexuální styk nebo pokus o vynucený sexuální styk anebo jiné sexuální obtěžování GÁL, F. et al. Násilí. Praha: EGEM, 1994, s. 85. TILLY, C. Politika kolektivního násilí. Přeložila Ogrocká, J. Praha: Sociologické nakladatelství, 2006, s. 35. 17 Chování zahrnuje vnější projevy člověka a jeho součástí je jednání, jako aktivita vědomě zaměřená k nějakému cíli. 15 16

15


(nevhodné komentáře, osahávání, obnažení apod.). Přikláníme se tedy k širšímu pojetí násilí, které nabývá v současné době stále větší převahu. Popsaná pracovní definice je širší než pojem násilná trestná činnost. Vedle toho, že se výlučně nedrží kriminalizace, není ani izolovaně spojována pouze s fyzickým poškozením či usmrcením konkrétní osoby, případně s přítomností záměru takový následek způsobit.

1.2

Příbuzné pojmy – agrese, agresivita a hostilita

1.2.1 Agrese Agrese pochází z latinského slova ad-gredior, které v překladu znamená „přistoupit blízko“, „napadnout“. K významu tohoto slova se zpravidla přiřazují dvě emoční zabarvení, která jsou protikladná.18 Proto je třeba vždy určit, v jakém významu a v jakých dějových vztazích se uvedený pojem používá.19 Agrese není chápána jen jako destrukce, neboť se považuje za smysluplnou sílu umožňující řešení životních situací a podporu sociability.20 Agrese se považuje za žádoucí k udržování vnitřní integrity, je-li oprávněná. Nauka o agresi se nazývá agresologie. Základní typologie rozeznává dva druhy lidské agrese – instrumentální agresi a emocionální agresi.21 Instrumentální agrese se pokládá za prostředek k dosažení vnějšího cíle. Je-li při tomto dosahování zraněna či poškozena jiná osoba, jde o vedlejší, druhotný efekt. Naproti tomu emocionální agrese se vyznačuje tím, že agrese je pro ni cílem sama o sobě, nikoli prostředkem. Agrese zůstává v potřebě útočného trestání.22 Agresi můžeme odstupňovat podle závažnosti projevu. První stupeň zakládá agrese bez vnějších projevů, odehrávající se na úrovni myšlení. Druhý stupeň dosahuje agrese, které se již evidentně projevují navenek, byť v mírnější slovní podobě, např. nadávkou. Nastupuje-li destrukce fyzické hmoty, např. rozbití věcí, jde o třetí stupeň agrese. Čtvrtý stupeň agrese znamená dokonaný fyzický útok proti jiné osobě nebo pokus o něj.23 JANATA, J. Agrese tolerance a intolerance. Praha: Grada Publishing, 1999, s. 19. Tamtéž, s. 19. ONDREJKOVIČ, P. et al. Sociálná patológia. Bratislava: Veda, 2000, s. 69. K tomu viz ČERMÁK, I. Lidská agrese a její souvislosti. Žďár nad Sázavou: Fakta, 1998, s. 10. 22 NAKONEČNÝ, M. Úvod do psychologie. Praha: Academia, 2003, s. 213. 23 HARTL, P. Psychologický slovník. Praha: Budka, 1993, s. 11. 20 21 18 19

16


Je zřejmé, že pojem násilí není zcela totožný s pojmem agrese. Navzdory nepříznivým konotacím nebývá jejich záměna v prostém diskursu označována hned za fatální. Jde spíše o to si uvědomit, že násilí se z agrese zpravidla vyčleňuje jako samostatná kategorie s argumentací, že agrese představuje motivační zdroj násilí, zatímco násilí může být jen jedním z projevů agrese v chování. Odlišení obou kategorií viditelně odkazuje k intencionální povaze agrese.24 Výstižně se uvádí, že každé násilí je agresí, avšak nikoli každá agrese je násilím. Anebo ještě jinak, že násilným chováním se rozumí patologická agrese,25 čímž se z agrese stává nadřazený pojem. Obvyklé je rovněž to, že v oblasti společenských vztahů se pojem násilí přibližuje k agresi, jako kdyby šlo o synonyma, zejména je-li pohled veden z behaviorálních pozic.26 Násilí je zejména projevem fyzické agrese. Agrese se bere za motivační zdroj násilí a násilí může být jedním z projevů agrese v chování.27 1.2.2 Agresivita Dispozici člověka k agresivnímu chování nazýváme agresivitou (lat. aggressivus). Jedná se o sklon k útočnému jednání vůči jiné osobě, potažmo sobě samému, skupině, věci či instituci. To znamená perzistentní pohotovost reagovat agresivně. Tato podmíněná přirozená vlastnost člověka je ovlivňována biologickými faktory, především dědičnou konstitucí, temperamentem, zvláštnostmi centrální nervové soustavy a sociálním učením. Agresivita je v určité míře vrozená, její rozvoj či naopak potlačení ovlivňuje výchova a situační činitelé. Pojmy agrese a agresivita často bývají směšovány dohromady. Proti tomu by se dalo namítnout, že oba pojmy směřují ke konkrétnímu ublížení člověka, přesto agresivita zůstává v projevování sklonu chovat se agresivně. Agresivita se skládá ze dvou hlavních složek. První složka je představována prožívaným stavem, kdy jsou s agresivním prožitkem asociovány pocity připravenosti, blokace, vzteku, strachu a hněvu. Druhou složku agresivity reprezentuje vnější pozorovatelné chování, což se projevuje vegetativním podrážděním, ČERMÁK, I. Lidská agrese a její souvislosti. Žďár nad Sázavou: Fakta, 1998, s. 12. KOUKOLÍK, F., DRTILOVÁ, J. Zlo na každý den. Život s deprivanty I. Praha: Galén, 2001, s. 164. 26 VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. et al. Sociální psychologie. 2. vydání. Praha: Grada Publishing, 2008, s. 268. 27 KARIKOVÁ, S. Násilie v edukačnom prostredí. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 2008, s. 4. 24 25

17


a směřuje k použití síly proti jiným osobám či věcem.28 Lze rozlišovat konstitutivní agresivitu, tj. účelnou reaktivitu k obraně jedince nebo druhých lidí, a destrukční agresivitu, tj. touhu ničit.29 Druhá typologie rozlišuje mezi benigní a maligní agresivitou. Benigní agresivita má pudový základ a reaktivně obranný charakter, přičemž slouží k přežití lidí. Maligní agresivitou tvoří součást lidské vášně a má proaktivně destruktivní charakter. 1.2.3 Hostilita Posledním příbuzným pojmem zmiňovaným v souvislosti s násilím je hostilita. Rozumí se jí všeobecně nepřátelský postoj k ostatním lidem. Hostilní jedinec je vůči nim kritický, vyhýbavý a přeje jim neúspěch.30 Stejně jako agresivita představuje hostilita dispozičně podmíněný rys osobnosti člověka, nicméně ve srovnání s agresivitou vykazuje její hodnocení jednoznačně negativní nádech. Hostilita se nemusí projevit v agresivním chování, stejně tak příčina agrese může spočívat i mimo oblast hostility.31

1.3

Druhy násilí

Pochopení podstaty násilí se neobejde bez poznání jeho jednotlivých forem, resp. druhů. V opačném případě zůstává násilí pouhou abstrakcí, která je výsledkem korelace něčeho, co jsou podmínky, v nichž vzniká.32 Jednotlivé formy, resp. druhy násilí jsou závislé na objektu, aktérech, prostředí a dalších okolnostech jeho páchání. Mohou se vyskytovat v různých kombinacích. Domníváme se, že na základní klasifikační úrovni je vhodnější mluvit o druzích násilí, než o jeho formách. Ostatně i proto jsme v předcházející pasáži používali alternativní spojení uvedených slov. Ačkoli odborná literatura si zpravidla vystačí s odkazem na formy násilí, nevyznívá takový přístup dostatečně přiléhavým a uspokojivým, jakmile je zapotřebí pojmenovávat komplexnější projevy násilí. Mohou být totiž tvořeny buď z části určitého druhu násilí, anebo naopak KERN, H. Přehled psychologie. Přeložila Machátová, M. Praha: Portál, 1999, s. 69. PAVLOVSKÝ, P. et al. Soudní psychiatrie a psychologie. 4. vydání. Praha: Grada Publishing, 2012, s. 210. 30 PAULÍK, K. Psychologie lidské odolnosti. Praha: Grada Publishing, 2010, s. 52. 31 VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. et al. Sociální psychologie. 2. vydání. Praha: Grada Publishing, 2008, s. 269. 32 ONDREJKOVIČ, P. et al. Sociálná patológia. Bratislava: Veda, 2000, s. 74. 28

29

18


z více překrývajících se druhů násilí. Názorně se to ukazuje i u násilí na pracovišti, které je v tomto smyslu specifickou formou násilí a může nabývat tvarů jednoho či více druhů násilí. A tak dáváme v úvahu toto rozlišování. Mezi základní druhy násilí řadíme fyzické, sexuální a psychické násilí. Fyzické násilí zahrnuje strkání, fackování, bití pěstmi, kopání, smýkání, škrcení, znehybnění atd. Sexuální násilí pokrývá nedobrovolný pohlavní styk a jiné praktiky s pohlavním podtextem (dotyky, plácání, líbání aj.), včetně sexuálního obtěžování. Psychické násilí zahrnuje slovní nadávky, podezírání, zesměšňování, ponižování, zastrašování, rozkazování, vyhrožování atd. Pod násilí lze podřadit též nekontaktní násilí, tedy násilí uskutečněné bez fyzického kontaktu pachatele a oběti. Pachatel jím přímo nepoškozuje tělesnou integritu oběti, přesto oběť ponižuje, zastrašuje a sužuje. Otázkou je, zda pod pojem násilí zahrnout rovněž ekonomické násilí. Jeho akceptace coby relativně samostatné formy, resp. druhu násilí, není běžná. Spíše se tak děje ve spojitosti s partnerským násilím. Považuje se za něj pak ekonomická kontrola jednoho partnera nad druhým, spočívající v omezování přístupu k penězům, neposkytování peněz na domácnost, zákazu chodit do práce, atd.33 V rámci rozebíraného tématu by se dal útok proti majetku – s přihlédnutím ke způsobu jeho provedení a objektu, resp. předmětu, proti němuž směřuje – podřadit i pod fyzické nebo psychické násilí. Jednotlivé druhy násilí se samozřejmě vyskytují v podobách různé závažnosti. Lze spatřovat rozdíl v závažnosti mezi nahodilým posměškem na straně jedné a těžkým ublížením na zdraví na straně druhé. Vyplývá z toho snad závěr o typové odstupňovanosti jednolitých druhů násilí? Dosahuje verbální násilí nižšího stupně závažnosti než přímé fyzické násilí? Domníváme se, že tomu tak není. I zde se nabízí připomenout známé, třebaže poněkud zprofanované úsloví ve smyslu, že není násilí jako násilí. Stejně jako fyzické napadení může být drastická ostentativní nečinnost, přerušení komunikace, jako trestání mlčením, ironie nebo právě zesměšňování před osobami, na nichž nám záleží.34 Konečně pro jednotlivé druhy násilí neexistují stejné možnosti jejich poznání. Jakkoli je násilí součástí objektivní reality, jeho projevy a následky se odrážejí a zachycují v různé míře ve vědomí lidí a materiálním prostředí vůbec. Stejně jako jakýkoli jiný jev, má také násilí vnější výraz v konkrétních událostech, resp. skutečnostech, odrážejících se v určitém místě a času, resp. jako odraz skutečností, které předcházely takové události, nebo vznikaly v jejím proběhu, MARVANOVÁ-VARGOVÁ, B., POKORNÁ, D., TOUFAROVÁ, M. Partnerské násilí. Praha: Linde, 2008, s. 13. 34 NOVÁK, T., CAPPONI, V. Sám proti agresi. Praha: Grada Publishing, 1996, s. 13. 33

19


anebo jako následek události. Ne všechny druhy násilí jsou zjevné jako fyzické násilí, navíc je-li aktivní a přímé. Na druhou stranu v případě násilí na pracovišti nelze předpokládat sofistikovanou uvědomělou činnost pachatele směřující k nevytváření materiálních stop, zejména způsobů zabraňování vzniku stop, s níž se pravidelně setkáváme u tradičních závažných forem násilné kriminality. Ačkoli jde o zajímavé otázky s praktickým dosahem, nebudou dále rozváděny, neboť nejsou hlavním předmětem této publikace.

1.4

Násilí na pracovišti

Když jsme dostatečně popsali násilí a jeho příbuzné pojmy, zbývá zodpovědět otázku, co se rozumí násilím na pracovišti, proč a z jakých atributů je tento pojem sestaven. Nepřekvapí, že lze nalézt různé definice i k násilí na pracovišti. Logicky už jen z toho důvodu, že jeho základ tvoří násilí jako takové, u něhož existuje, jak jsme podrobněji ukázali shora, celá plejáda výkladů. Posledních čtyřicet let je ve znamení hledání odpovědi na to, co rozumět násilím na pracovišti a jaké má být jeho vymezení.35 Přesto absence univerzální definice nezabránila, aby se toto téma stalo opakovaným předmětem rozpracování. Do intenzivnější pozornosti se typologie násilí na pracovišti dostává koncem 90. let minulého století. Jsou to především prameny anglosaské provenience, u nichž lze dnes konstatovat, že zakládají tradici monografického zpracování problematiky násilí na pracovišti a kde je publikován větší počet monotematicky orientovaných článků. Na evropském kontinentu se problematika násilí na pracovišti viditelně navrstvovala na koncept mobbingu, jehož základy jsou zasazeny do 80. let minulého století. Lze konstatovat, že zpočátku bylo násilí na pracovišti pojímáno úzce, neboť zahrnovalo jen fyzické útoky, které se vyskytovaly na pracovišti a souvisely s pracovní činností.36 Postupně dochází k rozšiřování definice násilí na pracovišti.37 A to v tom směru, že jednak se neomezuje pouze na ukončený fyzický útok, protože pokrývá také jeho pohrůžku, Reprezentativní přehled pokusů o ohraničení problematiky násilí na pracovišti lze nalézt např. v první kapitole publikace GILL, M., FISHER, B. S., BOWIE, V. et al. Violence at Work. Causes, patterns and prevention. Portland: Willan Publishing, 2002, s. 1–21. 36 COLE, L., GRUBB, P., SAUTER, S., SWANSON, N., LAWLESS, P. Psychosocial correlates of harassment, threats and fear of violence in the workplace. Scandinavian Journal of Work Environment & Health. 1997, roč. 23, č. 6, s. 451. 37 K přehledu některých zahraničních definicí násilí na pracovišti srov. např. i články: HOWARD, J. L. Workplace Violence in Organizations: An Exploratory study of organizational prevention techniques. Employee Responsibilities and Rights Journal. 2001, roč. 13, 35

20


a jednak – což je důležitější – vztahuje se také na další druhy násilí (psychické, sexuální apod.), resp. formy násilí (šikana, obtěžování apod.). Jednotlivé definice násilí na pracovišti se odvíjejí také podle toho, jaká je charakteristika prostředí, v němž se násilí zkoumá, resp. zda jde o vnitřní násilí na pracovišti, nebo o vnější násilí na pracovišti (kdy jeden z aktérů násilí nemá předepsaný vztah k tomuto prostředí). Nedostatek konsensu na přijetí univerzální definice násilí na pracovišti je zmírňován činností institucí systematicky se zabývajících dotčeným tématem s mezinárodním přesahem, která vedou k jeho konceptualizaci. Poměrně rozšířená – zohledňující více názorových přístupů – je definice násilí na pracovišti z dílny americké organizace National Institute for Occupational Safety and Health, podle níž jde o násilné činy, včetně fyzických útoků a hrozeb napadení, směřující vůči osobám v práci nebo ve službě.38 Rovněž je zapotřebí poukázat na definici Mezinárodní organizace práce (ILO), která pod násilím na pracovišti rozumí jakoukoli akci, událost nebo chování, které se odchylují od přiměřené normy, a ve kterém je v jejich průběhu určitá osoba napadena, zraněna, je jí vyhrožováno nebo způsobena škoda, anebo se tak děje v přímém důsledku práce.39 Upřesnění vyznívá tak, že násilí na pracovišti může mít různé formy, včetně fyzického a psychického násilí, anebo se může skládat z opakovaných útoků, které jsou samy o sobě relativně malého významu, ovšem v souhrnu představují vážné formy násilí, jako je sexuální obtěžování, šikana a mobbing. V posledních deseti letech se problematika násilí na pracovišti zřetelněji dostává i do záběru aktivit Evropské unie a tím pádem jsou její definice přijímány těmi, jimž jsou sdělení adresována, zvláště v dokumentech z oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (jednotlivé interpretační přístupy rozebíráme v pasážích věnovaných mezinárodním dokumentům). Co tedy rozumíme násilím na pracovišti? V předložené publikaci považujeme násilí na pracovišti za specifickou formu násilí, která se odehrává v pracovním prostředí a souvisí s výkonem práce. Pakliže bychom se omezili jenom na atribut pracovního prostředí, definici naplní případy násilí bez ohledu na to, kdo je jejich aktérem. Tak např. by šlo o fyzické napadení mezi odsouzenými ve věznici, která představuje pracovní prostředí dozorce vězeňské služby, jenž č. 2, s. 58–59. PAUL, R. J., TOWNSEND, J. B. Violence in the Workplace – A Review with Recommendations. Employee Responsibilities and Rights Journal. 1998, roč. 11, č. 1, s. 2. 38 Violence in the Workplace. Centers for Disease control and Prevention. [online]. [cit. 201401-02]. Dostupné z: www.cdc.gov/niosh/docs/96-100/introduction.html. 39 CHAPPEL, D., DI MARTINA, V. Violence at work. 3rd edition. Geneva: International Labour office. 2006, s. 30.

21


k ukončení tohoto dílčího incidentu šikanování mezi odsouzenými zakročil. Pod uvedenou definici by mohl být podřazován rovněž případ, kdy rozvedený muž opakovanými telefonáty a osobním sledováním a vyhledáváním i v místě zaměstnání pronásledoval svoji bývalou manželku, s cílem ji terorizovat, získat nad ní kontrolu a dosáhnout toho, aby se k němu vrátila. Úžeji vymezenou definici násilí na pracovišti – přesto stále nedostatečně soudržnou – lze dosáhnout tak, že přistoupí atribut účastníka násilí, buď pachatele anebo oběti (alternativně jednoho z nich), jímž je zaměstnavatel, zaměstnanec nebo jiná osoba při výkonu povolání a při odborné přípravě. Předmětnou definici potom naplňuje kauza gynekologa, který ve své soukromé ordinaci při vyšetření pacientky vykonal na ní soulož, aniž poškozená takové jeho jednání očekávala a mohla se bránit. Stejně tak – tentokrát jen v opačném gardu, by definici naplnil případ muže vměšujícího se do služebního zákroku policistů vedeného proti jeho přítelkyni jako řidičce, která se měla dopustit dopravních přestupků, kdy ignoroval výzvy policistů, aby svého jednání zanechal, verbálně policisty napadal vulgárními výrazy, a když byl pro toto svoje chování vyzván k prokázání totožnosti, nasedl do vozidla a s ním jako jeho řidič střední rychlostí najel na oba policisty, čímž jim způsobil zhmožděniny na nohou. Zřejmě i takové vymezení může být ošidným. Charakteristiku násilí na pracovišti tudíž budeme zakládat na třech společných atributech. Jsou jimi místo činu, pachatel a oběť. 1. Místo činu Místem činu je pracoviště nebo jiné místo určené k výkonu práce, resp. související s výkonem práce. Pracovištěm se rozumí určitý prostor zaměstnavatele, kde zaměstnanec vykonává přidělenou práci. Pod atribut pracoviště spadají též místa nacházející se mimo pravidelná pracoviště, pokud souvisejí s výkonem práce, např. místo, kam je zaměstnanec vyslán na pracovní cestu. Jde tedy o takové násilí, které je svým charakterem zasazeno do pracoviště jako prostoru ohraničeného abstraktně, kde k němu došlo. 2. Pachatel Pachatelem je zaměstnavatel, zaměstnanec nebo jiná osoba při výkonu povolání a při odborné přípravě k němu. V zásadě bez ohledu na právní povahu vztahu, ve kterém je taková osoba zaměstnána nebo koná práci. Pachatelem může být kterýkoli z účastníků pracovněprávního vztahu. Rozumí se jím rovněž jiná osoba při výkonu povolání a při odborné přípravě k němu. Proto je zde možné uvažovat též o násilí na pracovišti, které souvisí s výkonem povolání. 22


3. Oběť Obětí je zaměstnavatel, zaměstnanec nebo jiná osoba, jiná osoba při výkonu povolání a při odborné přípravě k němu. V zásadě bez ohledu na právní povahu vztahu, ve kterém je taková osoba zaměstnána nebo koná práci. Uplatní se tady předcházející komentář, protože v postavení oběti násilí na pracovišti mohou vystupovat tytéž osoby, předtím definované jako pachatelé. Násilím na pracovišti tedy rozumíme negativní incident, jako je slovní útok (zesměšnění, urážka, pomluva apod.), šikana (manipulace, naschvály, vydírání apod.), fyzický útok (facka, úder pěstí, kopání apod.), vyhrožování fyzickým útokem, vynucený sexuální styk nebo pokus o vynucený sexuální styk anebo jiné sexuální obtěžování (nevhodné komentáře, osahávání, obnažení apod.), pokud je spáchán na pracovišti nebo jiném místě určeném k výkonu práce, resp. související s výkonem práce, a jehož pachateli i oběťmi jsou zaměstnavatelé, zaměstnanci nebo jiné osoby při výkonu povolání a při odborné přípravě k němu. Naprosto přesné teoretické (až ortodoxní) ukotvení není možné dosáhnout, proto někdy nezbývá než se přidržet zdravého rozumu. Definici násilí na pracovišti by totiž na první pohled splnil též případ recidivisty, který využil tísnivých osobních a majetkových poměrů i naivní důvěřivosti mladé osmnáctileté dívky, která na něm byla existenčně závislá, a přesvědčil ji k opakovanému provozování prostituce, přičemž tímto způsobem vydělané peníze si z větší části ponechal. V postavení pasáka kořistil ze služeb prostitutky, přičemž samotné poskytování sexuálních služeb za úplatu není protizákonné, přes absenci reglementačního přístupu státu k „nejstaršímu řemeslu“. Když poškozená odmítala v prostituci pokračovat, byla jím surově zbita. Že popsaná situace na ryzí podstatu fenoménu násilí na pracovišti opravdu nemíří, je asi zřejmé. Přestože to vyplývá z rozebírané definice, považujeme za nutné výslovně zdůraz nit i to, že mimo naši pozornost stojí násilí na pracovišti, jehož pachateli jsou třetí osoby, tedy zákazníci, klienti a jejich rodinní příslušníci, poskytovatelé služeb,40 Příkrému hodnocení jsou podrobovány poznatky k násilí proti zaměstnancům pracujících ve zdravotnictví a sociálních službách ze strany pacientů a jejich rodinných příslušníků. Mediální pozornosti se dostalo zvláště tzv. Vinohradské výzvě, formulované v roce 2003 managementem pražské Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, s cílem zavedení zvýšené trestněprávní ochrany zdravotnických pracovníků jako veřejných činitelů (nyní úředních osob), a to po závažném fyzickém napadení tamějšího lékaře ošetřovaným pacientem. K tématu byly uspořádány diskusní setkání se zástupci organizací pacientů a státu. Třebaže lékaře ani jiného zdravotníka nelze bez dalšího považovat za veřejného činitele, resp. nyní úřední osobu, byl po rekodifikace hmotného práva v tomto směru zpřísněn trestní

40

23


úřední osoby41 atd. Tuto problematiku externího násilí na pracovišti oddělujeme, neboť vyžaduje zvláštní přístup ke zpracování. Zahrnout ji do sledovaného předmětu zkoumání by znamenalo snižovat soudržnost a vypovídající hodnotu výsledného pojednání. V neposlední řadě je nutno podotknout, že se zabýváme násilím orientovaným na vnější prostředí, nikoli násilím orientovaným dotčeným subjektem k sobě samému, i když se na pracovišti může vyskytovat – např. sebevražednost zaměstnanců. Samozřejmě něco jiného je, přichází-li sebevražda v kauzální souvislosti s násilím na pracovišti, resp. coby jeho fatální důsledek. Konceptuální testy k vybraným formám násilí na pracovišti mohou vystavovat požadavek opakovaného, po určitou dobu pravidelného výskytu násilného jednání. Zvolená pracovní definice násilí na pracovišti se tohoto zužujícího pojetí drží jenom v odůvodněných případech, které jsou v textu zvýrazněny. V zásadě přichází do úvahy byť jen jednorázový akt násilí. Na problematiku násilí na pracovišti nahlížíme optikou negativního, resp. nežádoucího jevu v současné společnosti. Tedy jako na odchylku od sociální normy jako určitého měřítka, od něhož probíhá v záporném směru, a která je významná též z hlediska regulace právní normou. Po zevrubnějším vymezení násilí na pracovišti se může podsouvat otázka, jaké další specifické formy násilí probíhají v určitém, blíže ohraničeném prostředí, jako je to pracovní. V návaznosti na trend překonávání tabuizace můžeme být konfrontováni především s domácím násilí a násilím ve školním, resp. edukačním prostředí. Domácí násilí, někdy též partnerské násilí, se považuje za mimořádný jev vyplývající z povahy subjektu, vůči kterému násilí směřuje, kdy oběťmi jsou v naprosté většině případů ženy, a dále z okolností, za nichž probíhá, zvláště postih, po nabytí účinnosti dnem 1. 1. 2010. Okolnost, že čin byl spáchán na zdravotnickém pracovníkovi při výkonu zdravotnického zaměstnání nebo povolání směřujícího k záchraně života nebo ochraně zdraví, podmiňuje vyšší trestní sazbu v kvalifikované skutkové podstatě trestného činu, jde-li o vraždu, ublížení na zdraví, resp. nebezpečné vyhrožování – srov. § 140 odst. 3 písm. f), § 145 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku, § 146 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, resp. § 353 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku. 41 Ve vyšším riziku stát se obětí násilí na pracovišti, je-li chápán v tomto širším smyslu, vystupují policisté, jestliže při své práci provádějí bezprostřední donucující zákroky proti osobám, které jsou podezřelé z jednání naplňujícího znaky přestupku či trestného činu, a které se jim nechtějí podrobit. Tak např. v roce 2012 došlo k 479 případům násilí a 39 případům vyhrožování proti příslušníkovi Policie ČR, v předcházejícím roce jich bylo ještě více – 565 případů násilí a 41 případů vyhrožování. Zpráva o násilí proti policistům při služebních zákrocích. Policejní prezidium Policie ČR. [online]. [cit. 2014-02-03]. Dostupné z: www. policie.cz/clanek/nasili-proti-policistum-pri-sluzebnich-zakrocich.aspx.

24


při existenci nerovnováhy v mocenském rozložení sil mezi agresorem a obětí.42 Přesto násilí mezi ženami a muži není jednosměrné. Násilí ve školním, resp. edukačním prostředí, někdy též školní násilí, zase vytváří prostor pro šikanování, opakované týrání jedince v kolektivu vzdělávacích zařízení, a to mezi žáky navzájem, žáků proti učitelům, příp. naopak. Z takového přehledu vyplývá, že vyjmenované, specifické formy násilí jsou pojmenovávány podle místa, resp. prostředí, kde dochází k páchání násilí, a k nim se přidává relevance statutu účastníků takového násilí – pachatele i oběti, který je pro ně neméně příznačný.

42

HUŇKOVÁ, M., VOŇKOVÁ, J. Domácí násilí v ČR z pohledu práva (efektivnost právních norem ČR posuzovaná vzhledem k cíli ochrany společnosti před domácím násilím). Stráž pod Ralskem: Justiční akademie ČR, 2004, s. 41.

25

KAPITOLA 2

Rizikové faktory násilí na pracovišti

2.1

Individuální faktory násilí na pracovišti

Od začátku moderního studia zločinnosti je kladena otázka, zda se člověk pachatelem rodí, nebo zda z něj pachatele udělá životní zkušenost. Je třeba odolat podbízivým vysvětlením o zcela zjevných, předem určených rozdílech mezi pachateli a nepachateli násilí na pracovišti, tj. rozlišení vedeném na úrovni „my“ a „oni“. Je zřejmé, že každý z nás si při svém narození přináší určité dědičné dispozice, které tvoří rámec možností a podílejí se na jeho odlišném vývoji, přestože je uskutečňován ve stejném či podobném sociálním prostředí.43 Panuje shoda, že osobnost jedince se utváří tím, že od narození není pouhou biologickou jednotkou, nýbrž také společenskou bytostí. Násilí je multifaktoriálním jevem, v němž se souběžně setkávají vrozené dispozice, získané zkušenosti a situační podněty. Za prvé lze konstatovat, že člověk má vrozené dispozice k agresivitě, resp. agresi. Uskutečněny byly longitudinální studie shromažďující data o jednovaječných a dvojvaječných dvojčatech, aby potvrdily, že míra kriminality může být genetickými vlohami podmíněna.44 Jejich teoretický předpoklad je založen na tom, že kdyby neexistovala genetická vloha ke kriminalitě, u obou skupin dvojčat by byly výsledky v oblasti páchání kriminality stejné. Naopak, existuje-li genetická vloha ke kriminalitě, měly by být výsledky v oblasti páchání NOVOTNÝ, O., ZAPLETAL, J. et al. Kriminologie. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2008, s. 460. 44 Tak např. rasoví hygienici v době nacistického režimu vyvozovali z těchto výzkumů, které podporovali za účelem ospravedlnění nejlepšího, resp. defektního genetického fondu člověka, fatální politická doporučení. Nižší statistické zastoupení násilných trestných činů v židovské populaci byl jimi interpretován tak, že musí být posuzován k nežidovské populaci stejné socioekonomické úrovně, pak údajně vyznívá srovnatelně. U jiných trestných činů, jako podvodů či mravnostních deliktů, však podobný způsob výkladu statistických dat uplatňován nebyl. Srov. PROCTOR, R. Rasová hygiena: lékařství v době nacismu. Přeložila Pilátová, A. Praha: Academia, 2008, s. 224. 43

26


kriminality shodné u jednovaječných dvojčat, ovšem odlišné u dvojvaječných dvojčat. Získané poznatky směřují spíše k tomu, že kriminální sklony nejsou samy o sobě vrozené, ale že dědičné zázemí ovlivňuje reakci na životní podněty, takže za určitých podmínek může být výsledkem kriminální osobnost. Výzkumy adoptovaných dětí, které byly krátce po narození odděleny od svých biologických rodičů a byly vychovávány geneticky nepříbuznými rodiči, potvrzují, že dochází k předávání citlivosti na vnější (výchovné) prostředí. Na děti s neproblémovými geny (rozuměj nezatížené kriminalitou či jinými sociálně patologickými jevy biologických rodičů) mělo výchovné prostředí malý vliv. Třebaže se jejich adoptivní rodiče rozvedli, nadměrně konzumovali alkohol a drogy apod., dopadly tyto děti podobně jako děti vychovávané ve spořádaných rodinách. Některé děti na tom byly lépe, jiné hůře, v průměru však nevybočovaly. Je tak formulována teze, že jsou-li geny dobré, výchovné prostředí není tak důležité, zatímco jsou-li geny špatné, výchovné prostředí sehrává důležitou roli. Zvýšený výskyt násilného chování byl příznačný pro děti, které měly jak problémové geny, tak vyrůstaly ve špatném výchovném prostředí.45 Biologické předpoklady k agresivitě jsou určovány změnou ve struktuře nebo funkcích mozku, k nimž dochází v důsledku poškození centrální nervové soustavy i po úrazu či onemocnění.46 Násilné chování způsobuje ovlivnění limbického systému, tj. funkčního systému zasazeného převážně v hloubce mozku a kůry čelních mozkových laloků.47 Část mozku zvaná amygdala je funkční při regulování agrese. Psychoanalytické teorie agrese vycházejí z pudové, instinktivní složky osobnosti. Vystupňovaný pud vyvolává agresi, čímž je navozován pocit uspokojení a snižuje se napětí. Pudový základ agrese znamená, že každý jedinec disponuje určitým potencionálem agrese, který musí být odreagováván.48 Pro označení deviace pudů se užívá výraz perverze v tom smyslu, že: „Každý jedinec v krizi se může na svou obranu uchýlit k perverzním mechanismům. Rysy narcistické osobnosti (egocentrismus, potřeba obdivu, nesnášenlivost vůči kritice) nejsou nijak výjimečné, a ještě to neznamená, že jde nutně o patologii. Všichni jsme kvůli nějakému zisku alespoň jednou manipulovali druhým člověkem a všichni jsme alespoň krátkou dobu nenáviděli. Od perverzních jedinců nás odlišuje HAMER, D., COPELAND, P. Geny a osobnost. Biologické základy psychologie. Přeložil Blecha, V. Praha: Portál, 2005, s. 81. 46 VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2012, s. 758. 47 KOUKOLÍK, F., DRTILOVÁ, J. Zlo na každý den. Život s deprivanty I. Praha: Galén, 2001, s. 170. 48 NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. 2. vydání. Praha: Academia, 2009, s. 122. 45

27


skutečnost, že takové chování nebo pocity byly pouhou přechodnou reakcí, po které následovaly výčitky svědomí nebo lítost. Neurotik získává duševní integritu, celistvost skrze vnitřní konflikty. Pojem perverzity však zahrnuje strategii zneužití a následné destrukce jiného jedince, po níž nepřichází pocit viny.“49 Násilí na pracovišti mohou doprovázet psychické poruchy, jako je úzkost, deprese, porucha spánku, pocity zoufalství, bezmoci a nervozity, což jsou příznaky typické pro posttraumatickou stresovou poruchu. Opačně viděno je to zase posttraumatická stresová porucha, tedy projev nedostatečného zpracování závažné traumatické události přesahující běžnou lidskou zkušenost, přetrvávající v psychických a somatických potížích, kdy přivozené pocity bezmoci a ponížení mohou stimulovat sklon reagovat násilně a napětí ventilovat.50 Neexistuje jedna jediná vlastnost osobnosti, která by vyvolávala násilné chování a odlišovala osoby vyznačující se tímto chováním od ostatních osob. Zjištěny však byly osobnostní indikátory agrese, jejichž vzájemný vztah vytváří strukturální model agrese.51 Patří mezi ně iritabilita a náchylnost k emočním reakcím (nadměrná emocionální reakce na události, které jsou vnímány jako frustrující), hostilní přemítání (od osob méně schopných rozptylovat myšlenky agrese či osob značně a intenzivně přemítajících o agresi se očekává, že budou jednat agresivně vzhledem k touhám po pomstě za skutečné či domnělé příkoří), tolerance vůči násilí (pozitivní postoj k násilnému chování), pocity viny a strachu z trestu (tendence zakoušet pocity vlastního pronásledování, útisku, porušování sociálních norem; strach je příčinou i důsledkem skryté hostility). Než dojde k závažnějšímu projevu násilí, objevují se předzvěsti odchylného chování oproti normě. Tak např. v retrospektivním výzkumu uskutečněnému na vzorku mladistvých pachatelů násilné trestné činnosti byly identifikovány prediktory budoucího násilí, jako toulky, záškoláctví, návštěvy restaurací spojené s konzumací alkoholu, manifestní fyzická agrese, kriminalita nejbližších příbuzných, kriminalita v oblasti vrstevnických vztahů, promiskuitní životní styl, konflikty na pracovišti a nedisciplinovanost. Z hlediska predikce budoucí násilné trestné činnosti byl statisticky významný výskyt již dvou těchto prediktorů.52 Analýzu rizika naplnění hrozby násilím lze vztáhnout především ke třem základním Cit. HIRIGOYEN, M. Psychické násilí v rodině a zaměstnání. Přeložila Kozlíková, A. Praha: Academie, 2002, s. 135. 50 VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2012, s. 434. 51 ČERMÁK, I., HŘEBÍČKOVÁ, M., MACEK, P. Agrese, identita, osobnost. Brno: Psychologický ústav Akademie věd ČR, 2003, s. 27–28. 52 BLATNÍKOVÁ, Š., NETÍK, K. Predikce vývoje pachatele. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2008, s. 35. 49

28


faktorům, a sice k osobnosti pachatele, jeho motivaci a k situačním okolnostem, které násilí mohou posílit.53 Vštěpování pravidel chování, zda je násilí přípustné či zakázané, patří do procesu, v němž se člověk stává společenskou bytostí, a jehož podstatou je socializace, tj. začleňování člověka do společensko-kulturního rámce. Pod vlivem nepříznivých a z hlediska optimálního rozvoje osobnosti nežádoucích podnětů může dojít k odchýlení chování dotyčného jedince od obecně uznávaných norem, což se označuje jako socializace deviantní.54 Stává se potom, že tito pachatelé se násilí dopouštějí znovu – podruhé, potřetí, počtvrté atd., ačkoli opakovaně měli možnost přesvědčit se o společenském odsudku svého jednání a u nichž selhává odstrašení formou potrestání. Podle typu jedince může potrestání vést k posílení páchání násilí, místo k jeho potlačení. Zároveň je vhodné brát v potaz také kruhovou kauzalitu, podle které problémy v některé oblasti zvyšují riziko nevhodného chování v jiné oblasti, přičemž takové nevhodné chování zpětně ovlivňuje problémy v původní oblasti. Důležitou roli v procesu socializace sehrává rodina – působí na jedince od samého počátku jeho života, tvoří a upevňuje jeho charakterové vlastnosti, postoje a chování, nejlépe v pozitivním, hůře v negativním směru. Rodinné prostředí, v němž člověk vyrostl, se podepisuje na způsobu jeho dalšího života. Kriminologické studie tradičně zdůrazňují, že pachatelé pocházejí převážně z rozvrácených a neúplných rodin, v nichž se vyskytovala kriminalita a sociálně patologické jevy, zejména alkoholismus, nezaměstnanost, prostituce. Rodina se stává vůbec prvním místem, kde jedinec může sbírat zkušenosti s násilím. Jsou-li děti v rodině vystaveny zneužívání, přehnanému trestání či absenci citové vazby, zvyšuje se riziko jejich násilného chování v dospělosti. Rovněž je pravděpodobné, že při selhání rodičů v procesu vštěpování nenásilných hodnot dětem může dojít k násilnému způsobu chování v dospělosti.55 Násilí má souvislost rovněž s používáním naučených vzorců chování, především agresivních. Předpokládá se tak, že agrese je též naučená. Časté a silné zpevňování agresivních reakcí podporuje vzorec chovat se agresivně. Nastupuje tendence chovat se agresivně v nových situacích, což platí též pro násilí na pracovišti. Při výběru se dává přednost určité variantě a v důsledku toho vznikají relativně stálé formy násilného chování. Ve shodě s teorií sociálního učení lze ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 401. KRAUS, B. Základy sociální pedagogiky. Praha: Portál, 2008. s. 60. 55 NOVOTNÝ, O., ZAPLETAL, J. et al. Kriminologie. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2008, s. 468. 53 54

29


agresi podnítit vlivem učení, jehož základem je pozitivní posilování. Instrumentální agrese jako druh sociální techniky podléhá pravidlům učení.56 Agresivita se vysvětluje také na základě hypotézy frustrace – agrese. Frustrace znamená, že v uspokojení určité potřeby stojí překážka, která oddaluje nebo znemožňuje dosáhnout očekávaného cíle, třeba v rovině vztahů na pracovišti. Některé potřeby vznikají tím, že si je člověk uvědomí teprve při interakci s okolním prostředím, potřeby člověka se nevytvářejí izolovaně. Byl-li člověk v minulosti vystavován mnoha frustracím vyvolávajícím hněv, s větší pravděpodobností bude agresivnější než ten, který zažil hněvu jen málo. Platí zde: „Frustrace se nejvíce projeví, když se cíl stává hmatatelným a blíží se jeho dosažení, když jsou očekávání velká a když je dosažení cíle nedůvodně blokováno.“57 Nepříznivý vliv sehrávají rovněž média. Trvalé vystavení dávkám násilí v mediálních formátech se odráží na agresivních projevech. Prostřednictvím mediálních produktů jsou jejich adresáti vystaveni prudkému tempu příběhů, vysoké úrovni zobrazované aktivity, častému používání speciálních obrazových a zvukových efektů, vedoucí k excitaci, která může aktivovat agresivní chování. V teoriích působení televizního násilí na diváky se nejvíce zmiňuje efekt agresora (sledováním násilí se zvyšuje míra agresivního chování), efekt oběti (u diváka se posiluje obava, že na něm bude spáchán násilný čin, zkresleno je vnímání reality a vyvolávána nedůvěřivost k ostatním lidem) a efekt desenzibilace (přivykání na dávky násilí, dostavuje se bezohlednost a lhostejnost). Často se mluví o tom, že násilí na pracovišti je podporováno závistí vůči kolegovi či nadřízenému. Zdrojem takové závisti, resp. nenaplněné potřeby, může být aspirace na obsazení vyšší pracovní pozice, s níž jsou spjaty větší pravomoci, společenské uznání, mzda a další benefity, jako odměny, služební vozidlo, profesní vzdělávání, apod., a domněnkou, že je pro ni vybaven vhodnějšími předpoklady. Násilí na pracovišti při nezdravé seberealizaci slouží k upevnění osobní pozice na úkor správného, aprobovaného řešení, s nímž přichází někdo jiný. Zdroj závisti se také nalézá v mimopracovní oblasti, která je poměřována co do souběžné úspěšnosti, např. v rodinných a partnerských vztazích, majetkových poměrech, jsou-li k tomu informace na pracovišti známy či rovnou vyhledávány. Způsobů, jak dát najevo silné nepřátelské pocity na pracovišti, je mnoho, a jedním z nich je násilí: „Může mít původ v ryze osobním nepřátelství mezi kolegy, souvisejícím s minulostí obou, nebo také ve vzájemné řevnivosti, prosazení zájmů jednoho zaměstnance na úkor druhého. Může být vyvolána dlouhodobým NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. 2. vydání. Praha: Academia, 2009, s. 122. Cit. ARONSON, E., ARONSON, J. Tvor společenský. 11. vydání. Přeložila Švehlíková, B. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 257.

56 57

30

Obsah. Seznam zkratek... 6 O autorovi... 8 Úvod Kapitola 1 Charakteristika násilí na pracovišti... 12

Recommend Documents