37/8
HLEDÁNÍ 37/8
Blány mlh praskněte pro rána nedozrálá pro krásu pobíhající vždy v nových úžasech
František Halas
Třicátého sedmého ročníku Literární soutěže Františka Halase, vyhlášené Muzeem Blansko, se v roce 2009 zúčastnilo 23 autorů. O rok později se přihlásilo pouze nepatrné množství tvůrců, soutěž proto ve 38. ročníku nebyla vyhodnocována. Sdružená elektronická verze almanachu Hledání 37/8 (z důvodu nedostatku finančních prostředků bohužel almanach nevychází v tištěné podobě) přináší básně 24 autorů. Zastoupení autoři: Švanca M. Aleš Hana Bendová Pavla Brůhová Miroslav Černý Ondřej Hložek Tereza Konečná Sandra Lajtkepová Lada Lašková Petra Loulová Karla Mitošinková Michal Němec Natálie Paterová Olga Pětivoká Jana Podhorská Kamil Princ Pavlína Pulcová Kristýna Sedláková Michaela Schwarzová Ondřej Sirotek Lenka Šimková Hana Šustková Barbora Zavřelová Josef Zdrůbecký Aneta Železníková Složení poroty: Miroslav Chocholatý Vojtěch Kučera Martin Stöhr HLEDÁNÍ 37/8 Redakce, sazba, grafická úprava Vojtěch Kučera Prosinec 2010 lsfh.bloguje.cz
[email protected]
ŠVANCA M. ALEŠ MINSKÉ LISTY 4 -
6 -
Invalida kterýmu dáš pět set rublů se za tebe pomodlí Odhodí starou vorvanou bundu a promění se v patriarchu Od lásky ti změknou ruce Vyjasní se nebe V chrámu zapálíš svíčku abys neumřel na smrt a cesta kolem řeky je nekonečnou poutí k sobě samému
Prasečí hlavy nabodnutý na železnou tyč pochodují městem Vozí se v autech i šalinách Polepšovna srdcí tluče v rytmu dne otevřených lahví Jurodivá babka v katedrálním chrámu má taky hlavu prasete Otočí se na tebe a zeptá se: Koupíte knížečku Nechcete Nechcete
5 -
8 -
Vystoupíš tehdy až si vožralej bezďák v přecpaným trolejbuse začne blít do klína Na rozkopanéch chodnících ke Kamarovskýmu rynku přeskočíš pár kaluží A z průtrže mračen mezi projíždějícíma autama uslyšíš soundtrack svýho života
Není mi to jedno Na Tři krále o promile dále A prázdný sklo do řeky Nejde to vypsat a nejde se vyspat To je to nejhorší Cesta stokrát zpravená se zase zpravuje Zde lidi mají pořád co dělat Noční lampy za oknem osmýho patra se rozkmitají a spojí se v obraz nenávratna kam se ještě může Těžko tě v něm nevidět
10 -
15 -
Toho co leží nech ležet Toho co běží nech běžet Pravda není opakem lži Provokace pro Voka ce Sta je tak dlouhá Smysl nedává smysl Ocet na poličce zkysl Do Kroniky lidstva vepsaná další zvěrstva Už mi rostou drápky Co je tu směšnýho Mačkane že ž píšu jak plotek a š zas jako hrábky?
Podíváš se na Krista Jeho jizva se už dávno scelila Ale při vzpomínce na krev neříkej že nebude ti zle Ženská co žebrá přímo v chrámu vypadá jak hérečka co hraje drámu s ikonou položenou na břiše a Sáša co se opil kdovíkde se chová oplzle I když má oči Ježíše
12 -
17 -
Město je podepřené jednou butylkou Alivárije Nakloněné do podzimu postupně odtéká Bláznivý Žid v židovském domě ti potřetí za sebou potřásá rukou: Dobrý den dobrý den dobrý den jak se jmenujete jak se jmenujete jak se jmenujete? A bezruký muž na lavičce před domem má svetr z opadaných listů a další červený si plete
Zpívající Srb Podzim žnec co nechal kosu na louce Pořezané stromy krvácí Rubínový štěrk Rubač větr podrápaný na ruce má jizvy i jinde po těle Vypíchnuté oči a duši v oblacích
20 -
25 -
Šílený racek mi narazil do okna Večer prasknutého zobáku a zlomených křídel zaříkává horkou krví Vřídlo mrazu kouří tabák z listů břízy ze Sibiře A novou píseň pro tebe složil Sergej Jesenin Zarmouceně zahrál na své lyře Jakoby znovu žil a pil nastójku z jeřabin
Opilci chodí vlastními cestami Oraniště zbabranýho života nad stadionem Dináma A jen moje černé kroky zůstanou ve sněhu za nama, příteli bez kázně a láhve Kdes byl když mě bily do hrudi olověnou nocí a páraly mi břicho hranou konce Kdes byl když mi nohy vplétaly do zábradlí spánku a prsty na rukou lámaly v kleštích rozloučení Kdes byl žes mě nechránil když sem měl na kahánku
24 -
31 -
Dvacet čtyři hodin nekonečnosti Zlomených prstů o lomenici podzimu Poslední hodina černé krysy cupitá Krystaly duše se rozpadnou na diamanty odlesku noci Světlo má své kořeny ve tmě stejně jako bolest v slasti Čekám až soused zhasne Dole na ulici štěkají zaběhnutí psi, je čas jít spát bez odpovědí Lidem navždy zůstane skryto to co je důležité a opravdu krásné
Sáchar je sivódňa sládkij řekl veselý Číňan svou lámanou ruštinou A já se nemůžu ohnout víc než na dvě zrnka Tkalcovský stav zimy se rozběhl Není čaje bez rumu Zástupce mluví k zástupům Dejte jim co chtějí a zástup mluví k zástupci Nevíme co chceme, zavřete nás do bedny. Odliju si kousek z nevědomosti a budu usrkávat z malého šálku v naději že je bezedný
HANA BENDOVÁ LISTOBRANÍ Kameny kloužou vítr listy stíná žene je strání stádo neposlušné jak zmrzlý bača na stébla hvízdá do podzimních mlh
MILENCI Z ADRŽBACHU Vezmu tě do skal, milý můj tam kde je slunce, stín i sluj do lůna města kamenného až na dno rokle srdce mého kde tvoje tluče ozvěnou a potichu se písek skládá Zaslechneš, co bych ráda? jen se mnou pojď a při mně stůj Vezmu tě do skal, milý můj
PAVLA BRŮHOVÁ STROM MANŽELSTVÍ Odpovědnost k všednosti prorůstá vztahem jako kořeny statného mocného dubu. Nervozita perfektně ustlaných polštářů, co poslouchají tichý ptačí zpěv. Surovost něžného objetí tvrdých mozolnatých dlaní. Co větev to pilíř a posvátný princip bezbřehé víry k osudu. Nesamostatnost společných dětí ubíjí touhu odstěhovat se dál než na okraj postele. Obrůstám kůrou tvrdého dřeva!
DNEŠEK – ZÍTŘEK – POZÍTŘÍ Syrovost nedopitého hrnku ranní kávy, co připomíná bezútěšnost stereotypních dní. Snaha zamilovat se do partnera, s nímž sdílíme letité lóže. Soucitně se držet pravidel a tradic, které dávají životu směr. Nezvykle často odolávat pokušení a vydat se vstříc novému životu. Navždy láskyplně předstírat, že plníme své dětské představy.
MIROSLAV ČERNÝ
RUNOVÁ HAIKU -
runová báseň pohoří dlaně s mincí pro převozníka
tvá šedá ústa zpoždění mého spoje k tváři za orlojem
v podzimním čase v postelovém nečase krajinou zubrů
kolik že ti je? živá žiletka v žíle vyžilá magie
pozoruhodné sám sobě trnem v oku ach jaká to slast
jako pochodeň jak roztopená kamna jeho zápraží
léto – vyprahlý mokřad v mělkém srdci sen o poluci
v koruně dýchat do kůry slova řadit s kořeny mlčet
často myslím na to jak se budu milovat na věčnosti
země se chvěje a ze mě poprchává však ty si dáš říct!
stopy ve sněhu do krabičky od sirek březový svitek
světem zakletý v kámen, nůžky i papír jen v ten papír
ONDŘEJ HLOŽEK KAŽDÝM RÁNEM -
NEBE JE, KDYŽ... -
Přečkáváme neustálá setmění nad hlavami, ale mlha uvnitř přečkat nejde. Zatmívá se obzor a hvězdy jsou jen rozlezlými ponravami v kraji. Na jeho rozbřesku nečekají spánek, káva, ani tichý pláč. Jen klidné nádechy a den nakažený vrzáním dřevěné podlahy.
Nach stele si do polí a podivné věci spřádají se na nebi. Ještě pořád neprší.
KATOVNA (23. listopadu 2008) Vysoko nad temnou komorou křičí kos. Ještě naposledy zalhalo ostří meče a otevřenými ústy unikal ti čas. Dnes krásně je u Golgoty, slunečním proudem žalně si ticho pohvizduje.
ZIMA ZA MĚSTEM Getsemanskou zahradou pustě tlí vlčí krev. Ukrytá za městy křehká křídla světla jsou. A Jidáš tiše vchází do veřejí, až u srdce nás bolí. Tiše oněměl větrem zpěv, svár času klouže po posteli.
SAZE -
CHROMĚ JE MŮJ KŮŇ PODKOVÁN -
Za nešťastných dnů je mé město plné černých sazí. Nikde holubi. Vlhko rýpe se pod kůži, jedle v ustřižených nohavicích zebou prsty kořenů. To jen děti prchají před mokrou tmou domů.
Je jen ticho. V hrdlech vážky zpěv klíčí k zalknutí. Až se budu v cizí zemi brát, tak pro to neposkvrněné mlčení podkov, kterými je můj kůň chromě podkován.
PŘERAŽENÝ DEN -
BAHNHOF -
Roste to utajené v nás a ve vteřinách současných. Souhlasně vydýchává. Krok za krokem možná hořkne, s každou barvou křičí v půlkruhu duhy. O zemi, zkoušce ve vteřině poslední, o lidském tahu krajinou, o nové záři, která přináší tón smrti pokorný.
Už půjdeme spát, je čas vonící naftou, je čas nehnutí. Ulicí šlape poslední pramínek dne, těžce objímá plíce. Jen spi. Možná ti to půjde lehce, možná budou drobné tížiny. Už půjdeme spát, je čas vonící naftou, je čas, co oči klíží mi.
OKTOBRANÍ I.
IX.
Visuté dny snů. Někdo zplodil je nad obzorem. V krajině tkané z pramenů se lítost rozpouští. Posvátný svazek vysněných břehů, na který dusivý pláč padá.
Co se rozpadá, co mizí, kope do mraků, proniká mezerou šílenství. Jen rozeznané dveře dokořán nechej a dravcem nepojmenovatelným najdi se v loubí zazděného pokoje.
II.
XI.
Chůze nakonec není krokem do cíle. Sami nevíme, kde to je. Zabolí to pokaždé jinak. Hřebem do dlaní, kopím do hrudi. Co deštěm je smyto, v slzách víček zkamení.
Také ho žijeme. Nesrozumitelně. Skrze pobité ruce, kterými odchází sny, křivíme se. Poslední opory ticha.
VII.
Mít tak studnu, jež pije žízeň. V každém úmoru číst rozvrat a nad nalezenými řečmi hyzdit se. Tvrdé vlastnictví, Tvrdé
Skoro tma. Přiškrcené průchody noční krajinou. Bludné transporty světla, kterými dříve než smrtí se procházím.
XIII.
TEREZA KONEČNÁ SLYŠÍM -
ZAPOMENUTÉ -
Vpřed hned, nám dáti má.
Každý večer zvracím ti do klína praženě müsli co mívám k snídani. Hladíváš mě po vlasech a říkáš mi, jak jsem krásná. Jistotná. Láskou krvácíš mi do dutin.
Opodál se stmívá, kouřím ti do uší, kouřím ti dál. Bez strachu jména klást ti. Opodál. Seníky strakaté.
Tragická.
Chytám si do hrstí bez rozumu. Oplocené svítání. Mléko, máslo, divizny. Nám.
S radostí kreslím ti na břicho hologramy všech Taťániných dopisů. Naze bledá kňučívám ti u dveří. Otevřená. Prosím odpusť mi.
Babičko.
Komická.
Lesy se sepřáhly, odpouštím ti.
Všechen svůj stud odkládám ze židle, Když ochutnávám tvůj parfém na zátylku. Biješ mě do stehen a já se sama před sebou kaji. Odporná teď sama sobě jsem.
SANDRA LAJTKEPOVÁ Chtěl bych být s tebou v kornoutu točenou zmrzlinou, svítící úspornou žárovkou co osvětluje tvojí stolní lampičku, jen kdybys na okamžik otevřela oči. Chtěl bych být před griliášem tvou padající slinou, sladkokyselou slzou na tvém zjihlém jemném víčku, snad se svět kvůli mně trochu lépe zatočí.
LADA LAŠKOVÁ VYŠEHRAD Na zídku sedávám Rackům rohlík lámu Jak bumerang vrací se A smějí se Že z flámu Ostatní vrací se domů A já krmím ptáky Že já s nimi ve svých snech Létám nad oblaky Vyšehrad se probouzí Procitají hroby Zvony bijí ve věžích Můj čas běží Zlobí Mě každý den, že sama jsem Že nespěchám domů Že mám jenom společnost Zvířat, mrtvých, stromů
PETRA LOULOVÁ KOUŘÍ TMU Kouří tmu. A slyší hlas. A je to smrt. a kouří tmu ten nádech svíce oranže ve tvaru půlměsíce Nad temnolesklým sloupovím je klenba tmy a je to dým rozlité slzy pana deště od dlažby odrazí se ještě ve vzduchu zůstane jen – „nač?" a kouří tmu a je to pláč
KARLA MITOŠINKOVÁ KAM? Vzpomínka, jak povadlá žena, co nad hrobem zatouží naposled políbit Andersena, ručičky času posunout zpět. Můj Goethe už nepřijde, nastává soumrak veršotepců. Básně se mění v shluk nezvučných vět, z balad se stávají pohledy slepců. Kam jenom míří náš svět?
MICHAL NĚMEC MICHAL NĚMEC JIŘÍMU VESELSKÉMU Psáno pod vlivem sbírky Jiřího Veselského Všechny tvé dívčí nanicovatosti Vrazil jsem si třísku do tmy, Teď, nemohu už spát. Nové příběhy potutelných úsměvů Hraje si na tajemnost a nic neříká Ta obyčejná záhada ženských prsů S bradavkami jak třešničkami na dortu Vnímat to dole Navštěvovat zasněžené pohoří, Vnutit se se sáčkem brambůrek a s duší vyčištěnou v křesťanském nebi Pod kalhotkami se skrývá katechismus všech důležitých věcí Ony mají něco, co nemají ani elfové, s šípy se vzácnými špičkami...
NATÁLIE PATEROVÁ
-
Den pasírovaný kdy se tvá neodbytná pokradmu vtírá
vteřinami existence mezi pravé a levé
žebro.
A noc pak
přepočítaná na hodiny, kdy jak na smilování na smrt čekající, po stropě těkáš očima. Ale na tom stropě Boha nenajdeš! A smrt – ta si pro tebe děvka stejně nepřijde.
Samota pro dnešní večer
přítulnou fenou. Svítící oči. V medu utonulé. - jak tvá včerejší neoblomnost. Dnes kolem hrdla obtočený vlas.
BĚLOBA Z pukliny těla čouhá mléčná si rozřezává kost a dáví
ve středu noc – Obloha bílou stehenní tě spánkem.
Mršina noci do vsi hozená. Něha za humny. Den na ni čeká.
SVÍTÁNÍ Ocasy lišek polykají tmu. Oči v domě přivykají šeru. Bůh kdesi nad kostelem vykašlává krev.
PODSTATA Podstata smrti spočívá v neodvratitelnosti ticha, když ráno vejde otec.
-
LÉTO -
Někdy
Léto tak
postačí i cizí
jako náplast pohřeb.
v celé své počká až
naráz ochromeni vlastních srdcí.
stejné stojí tlukotem
JARO -
NA SKLONKU -
Jaro řídkých kostí tvarohových těl nářků, protéz stesků po zimě.
Řev sekaček a husích krků dávících se životem. Ohryzek pod košilí čeká až stiskneš.
Rozmělněno v čase –
tu smrt.
krajnosti odtáhnou ptáci.
To stále ticho, v němž všichni
zoufalé
tu život
OLGA PĚTIVOKÁ SMARAGD zelené světlo bodavé zelené světlo bodavé zelené světlo bodavé smaragdové perspektivně zkrácené v autobuse na stropě lampa která se nehoupá koly pohybovaná světem klid do duší cestovatelů vykřičník nocí jedu zelené světlo bludiček zelené světlo bludiček zelené světlo bludiček smaragdové do temnot zavádí nevíš kam dorazíš a v dáli vidíš další reje sjezd přízemních hvězd elektricky nabitých měst kam autobus tě zaveze zelené světlo očí zelené světlo očí zelené světlo očí smaragdové ukradlo noci hvězdy zář si vypůjčila a nevrací tak jako city se stalo slepým obrazem noční oblohy nevidomé
ŠPALÍČKU špalíčku špalíčku pověz mi kolik let slunečních kruhové hradby mízu zazdíváš hřebíčku rezavý s hlavičkou na stranu baret bez štopky s gotickou figurou honosíš se v krabičce mezi pyšnými panici lesklými pávy pilo zubatá s čelenkou indiánů odkusuješ dřeva pil pro štíhlou linii vylámanými zoubky na basu hudbou v podbříšku ses rozezněla v umíráček stromům
JANA PODHORSKÁ Ze skafandru pohledů se snáší soucit Pomalu OKÁZALE (za audience slz) Stín oknem vrhají Ohlasy růží Za oponou norných stěn dnů Co roz-dělují ži-voty zatopených duší
KAMIL PRINC
SOCHA Nahoře na hoře Corcovado za branami ibišků začíná eldorádo Za světel orchidejí tu vyrůstá do výše socha Ježíše Socha tak živá že by snad umřít mohla koutkem oka se mi zdálo že se pohla Přistoupil jsem tedy o něco blíže a zeptal se proč rozpřahá ruce do kříže? Zdali je to symbol otevřené Boží náruče? On se však málem smíchy utluče Pak mi jen odvětí: Co tě to napadlo? Já si tu jen hraju na letadlo
PAVLÍNA PULCOVÁ
Růženin lom na dně lomu roste t i ch o vápenným mlékem jezírek nakojené shora tlačí prsy bledé než dozní křik káněte
strniště zaražené v nebi žaluje na hnisající ránu nad obzorem mokvavo na dohled kolem krav jež zapomněly přežvykovat kosý pohled v očích déšť znehybněl čas ve vertikálách v táhlých pastvinách napnutých větrem
KRISTÝNA SEDLÁKOVÁ PRAHNUTÍ -
TROUCHNIVĚNÍ -
1
Nedělní poledne Vítr za městem ohýbá nahaté břízy v pase
Havrani a jinovatka. takové cesty teď vedou k tobě pod deku Na obzoru město a najednou tolik světla Vykradené lucerny fronty na zahřátí rukou Je nepatrně smutno a třpytivo 2 Břízám se nejlépe daří kde kdysi jezdily vlaky na kraji města /nikdo tam nečekává/ Praha prázdná a tísnivá voňavá po starém železe
Vzduch je tak surový a hořký až za nehty /naší vinou/ jak hrouda hlíny /a nebere to konce/ Na polích doutná co zbylo z léta Je kruto nad horkou polévkou vzpomínáme jak nám vítr voněl v zablácených holinách
MICHAELA SCHWARZOVÁ Oči po nočních lampách přiopilé tmou V zubech drcená světýlka na obzoru Struska je moje kůže ocelově horká z pecí zhebklá popelem tvých vlasů Kdybys mě sevřel dlouhým krokem ulic prosycených deštěm a svitem petrolejek záda bych vyklenula v Juditin most
Kdybych tě svázala papírovým provázkem a pak ho pomalu propalovala svíčkou možná možná by sis všiml že tu nejsi Nakonec si stejně budu podpalovat svíčky bodavými tyčinkami z mikáda vystrouhanými pracně ze špejlí
TO NENÍ Z LÁSKY Některé dny jsem tak březí že vláčím břicho po zemi útroby přeplněné jedem drobných konsonant upouštím je za sebou jako jedové váčky Kdo na ně šlápne toho podminují chronickým záchvatem tísně Ano, rodím ale neptejte se co To není z lásky Tis taky nerodí aby ptáci měli co žrát semena plní jedem svým vlastním jedem jímž se zalyká Myslím že nejdřív ucítíš pulsující teplo ve spáncích tlak a pocit viny pravidelné houpání dopředu a dozadu dopředu a dozadu dopředu a dozadu dopředu a… Ptáci taky umírají v křeči
ONDŘEJ SIROTEK ZRCADLO V odrazu věčnosti obraz se láme, matný a pochmurný, zašedlá zář. Výjev to nevšední, oči však známé, dávno už pohřbená moje ta tvář. Ústa svá poznávám v odrazu těch, co zevrubný obraz ten veskrze plní. Vlasy kol honosné šíje se vlní a rysy sic vůdčí, tak stále jemné, neznačí naděje na úspěch, zřít tebe v chvíli té pohřební, temné. Oči však nikoliv! Nemají vskutku podobu očí mých, plných těch smutku. A zármutek v zrcadle v úsměv se mění, nemaje příznačnou zatrpklost mou Je to snad iluze onoho zrcadlení, či vidím snad skutečně bledou tvář tvou? Odraz od tváře ten rázem se dvojí. Zrcadlo není zrcadlem, přec okno pohledy naše tu pojí.
LENKA ŠIMKOVÁ POD POVRCHEM Oloupeš i cibulky mých vlasů, když nahá ti dost nepřipadám; …a rveš se stále hloub… Očešeš i tóny mého hlasu, když vysoký příliš se ti zdá; …a rveš se stále níž… Hledáš mě a najdeš sebe, proto nečtu tvoje básně, našla bych je v svých.
EROTICKÁ Posadil nahoru na piano tebe, roztáhl nohy tobě a začal tiše hrát, rukama na ten nástroj a jazykem k zešílení, a proto teď, když slyšíš Beethovena, tak svírá se ti klín.
HANA ŠUSTKOVÁ VĚZENÍ Až jsem tak brečela Když jsem Tě slyšela Ví více lží lžíce jak tě to napadlo Něco takového Petře VDOV OL Až mu bude o tři víc Zapomene, pro co žije Kudy zapne pračku myčku Bude prádlo spínat bez kolíčků Aby byl hezký Venkovní Aby jen zchudl za sedm dní Zapiješ lásku hrubou vodou Soused kývá na svou ženu Prý jestli pro ni má svou cenu
BARBORA ZAVŘELOVÁ POTAJÍ Pročítám knížky starých básníků, klasiku ušima popíjím, očima barvy léta, tělem horký vzduch.
SPOLEČNOST černá-bílá levá-pravá žena-muž přestaňte s tím už! CHCI Tiše křížem krážem vířit toky hloubek dunivých, vnadně smysly rozehrávat varhany všech toužících. Neusínat v klidném loži bez jiskřivého prýštění, jež smysluplně naplňuje oči duše dlaně nebe.
JOSEF ZDRŮBECKÝ DALO SE DO DEŠTĚ Díval jsem se na řeku, uklidňuje mě ten pohled na utíkající vodu, nepřijdu si potom tak zbytečný. Kouřím a mám čas si srovnat myšlenky, v těchto dnech je to těžší než kdy jindy. Dalo se do deště, zvedl jsem si límec u kabátu a odešel. Nevěděl jsem, kam jdu, neměl jsem žádný cíl. Domů se mi nechtělo, prázdné stěny mého bytu jsou jako vězení. Samota, která tam na mě čeká, je strašná a zničující. Začalo pršet silněji a já přidal do kroku. Blesky se řítily k zemi jako komety a za strašného hřmění se zabodávaly do země. Nebe bylo temné a vítr podrážel nohy. Zapadl jsem do první hospody, kterou jsem uviděl, byl už jsem skoro promáčený. Sedl jsem si ke stolu a objednal víno. Začetl jsem se do novin a občas se podíval z okna, přál jsem si, aby pršelo věčně. Vypadalo to, jako když má přijít konec světa, bylo už na čase, pomyslel jsem si.
ANETA ŽELEZNÍKOVÁ JABLKO S KOMETOU Jablko s kometou držím v ruce a ta osamělost ruky mé zpod nohou zvedá jej snad ani ne prudce, snad mačká jej, ale nemyslí to zle. Osamělá ruka má, dlaň bez dotyku, hledá ruce něžné, jež taky svírají jablka. Na dlani životních čar já nesu pro jinou dlaň dar, jablko s kometou a svoji osamělou dlaň stoletou.
