7.číslo Ročník XXVII.
Březen 2016
Měsíčník turistického oddílu mládeže Roháči 2713 Kladno
BŘEZNOVÉ AKCE 3.3. – Oddílovka 12.3. – Festival KLAPKA 16.3. – Štáb k oddílové oslavě 18.-19.3. – Noční florbalový turnaj pro velké 19.3. – TZM Kralupy nad Vltavou 24.-28.3. – Velikonoce ------------------------------------------------------------------7.4. – Dubnová oddílovka 23.4. – Oslava 30 let oddílu
ZC Čertovy hlavy 20-22.10.89 Tentokrát jsme zabloudili do opravdu krásného kraje, někdy se mu přezdívá Máchův kraj – KOKOŘÍNSKO Zápočtovka se znovu začala v pátek nočním pochodem z Vraňan do Liběchova. Cestou tmavým lesem jsme míjeli pískovcové skály. Ale také vytesaná díla do skal. Ptáte se, kde se tam vzala? Václav Levý – sochař – bývalý zahradník na Liběchovském zámku v okolí Liběchova vytesal do skal mnoho plastik (r. 1841-46) HAD, HARFENICE, ČERTOVY HLAVY, KLÁCELKU Klácelka – nazvaná podle jeho přítele Matěje Kácela – to byl kronikář na Liběchovském zámku, psal bajky a právě podle jeho bajek jsou v Klácelce některé vytesané postavy. V Klácelce nechybí postavy z blanických pověstí Jan Žižka a Prokop Holý. A.WEIT – majitel Liběchovského zámku v 19. Století. Zveleboval zámek, ale i jeho okolí. Zval k sobě mnoho umělců a hlavně malíře. Jeho otec byl mlynář. A. Weit vystudoval Gunsternovu polytechniku v Praze. Přišel na výrobu cukru z řepy. Přivezl si nějaké věci z orientu a založil jejich výstavu. A hlavně podporoval V. Levého, platil mu studie v Římě na profesionálního sochaře, když A. Weit zemřel, musel se Levý z Říma vrátit. Z dálky slyšel tichý vítr a šlápoty se v té tmě zdůrazňují svojí důležitostí. Tmavý les všude okolo nás a přece v něm dýchá všechno tak tajemně jako by věděl o Levém víc než my. Jako by říkal: „Já ho znal nejlépe,…) … ten večer jsme spali na černo v jednom kempu v Liběchově, samozřejmě se svých stanech. 21.10.89 Ráno v sobotu po snídani jsme rychlově všechno zbalili a pospíchali na prohlídku Liběchovského zámku. Kde jsme se samozřejmě dozvěděli mnoho zajímavého, protože právě tam se konala výstava asijských kultur. Soutěžili jsme mezi sebou kdo dál co nejvíce zjistí od sličné (kladenské) průvodkyně nejen o A. Weitovi, V. Levém, F.M. Klácelovi, ale také o V. Krolmusovi, K. H. Máchovi, J.P. Cinibulkovi, F.Z. Píšovi. Tak tedy V. Krolmus – spisovatel a kazatel v Hradecku K.H. Mácha – básnil, žil v Litoměřicích, napsal báseň Máj, s Kokořínskem má mnoho společného. Procestoval tam všechny hrady a kopce. Mnoho hradů nakreslil. Po prohlídce muzea jsme si zahráli v Liběchovské zahradě hru na Papuánskou bitvu. Za hodinu a půl už jsme šlapali kokořínským dolem, kde jsme si s Pepínem, Pišákem, Bobanem, Kamilem a Houbou zahorolezcovali. Tento den jsme zase až pozdě večer došli do Kokořína. Ne všichni! Neboť velcí kluci se najedli v Kokoříně v III. Cen. Skupině. K večeři jsme měli „minutky“, které trvaly aspoň 2 hodiny. Večer jsme spali opět v kempu ve stanech. Neděle 22.10.89 Po snídani jsme se zabalili, odnesli batohy k restauraci se známou III C.S. a vyšlápli na Kokořín – hrad. Po prohlídce a po povídání s perfektním průvodce jsme si zaběhli z hradu dolů do města do Kokořína, kde jsme si vzali batohy a po žluté jsme vyrazili do Mšena. Odkud nás vlak odvezl do Rakovníka. Z Rakovníka jsme jeli do Prahy a z Prahy do Kladna. Všechny cesty ve vlaku jsme prožili se Střelkou. V klubovně jsme se rozloučili. Ahoj Gábina Přepsal Skupik
Voda 16.4. 2016 Letos opět na vodu – tentokrát na Sázavu. Pojedeme na jeden krásný úsek Sázavy, z Týnce nad Sázavou do Pikovic. Akce je určena pro všechny, kdo se nebojí vody. V každé lodi bude jeden starší vedoucí, který bude loď kormidlovat, takže je možné pustit své ratolesti vyzkoušet si vodáckou turistiku. Sraz v 7:00 na ČD Kladno Návrat v 17:21 na ČD Kladno Cena 350,-Kč S sebou: Oblečení na převlečení do lodi a druhé oblečení na cestu vlakem, jídlo a pití na celý den. Na lodi budou věci uloženy v plastovém barelu, do kterého se, pokud je správně uzavřen, voda nedostane. Přihlášky na dubnové oddílovce 7. 4. Skupikovi
OSLAVA 30-ti let oddílu – 23. 4. 2016 Letošní rok tomu bude 30 let, co si naši kamarádi řekli, pojďme spolu jezdit do přírody a založili turistický oddíl pod SONP Poldi Kladno. K tomuto výročí chystáme Oslavu, která proběhne v prostorách Kladenského divadélka. Na oslavu jsou zvaní všichni současní i bývalí členové oddílu, rytíři i KOPR (kamarádi oddílu a přátelé Roháčů). Během oslavy shlédneme staré fotografie, ukázky z oddílových filmů, zahrajeme pár drobných her, rozkrojíme narozeninový dort a zatancujeme do rytmu hudby, a možná i zazpíváme v doprovodu kytar. Pokud víte o někom, kdo do oddílu chodil a nyní již není úplně v kontaktu s oddílem, předejte mu pozvání na tuto oslavu. Podrobnosti se budou objevovat na webových stránkách oddílu http://oslava.rohaci.com/ nebo na facebookovém profilu oddílu pod událostí. Těšit se můžete např. na: - kamarády, které jste dlouho již neviděli - narozeninový dort - vzpomínání a prohlížení fotografií a filmů - trochu hudby - a hlavně příjemné odpoledne a večer Skupik
Velikonoce budou informace u Honzy L. a Dana nebo na www.rohaci.com
Madlenčiny rozpravy Březen, za kamna vlezem. Při téhle pranostice si představuji, jak lezu za kamna na peci v Opárenském mlýně. Tam se totiž nádherně lebedí. Přesně tam jsem si tentokrát povídala s Helčou a musím říct, že se mi odtamtud vůbec nechtělo. Jako ostatně při všech rozhovorech, které se snažím vám zprostředkovat, protože si toho máme tolik co říct a nikdy se mi nechce přestat rozprávět. Užijte si čtení a taky Velikonoce. Příští měsíc zase na počtenou a kdybyste mi chtěli poslat nějaké inspirace, pořád platí můj mail:
[email protected]. Helčo, kdy jsi začala chodit do oddílu? Já jsem začla v Cestách a to mi bylo asi 9 nebo 10 let. Oni tenkrát přišli dělat nábor do vyučování a tak jsem začala chodit. Cesty byly tenkrát nějak trochu před rozpadem, protože družinovky se odehrávaly tak, že vedoucí seděli pod stolem, pusinkovali se a my jsme tam běhali po klubovně. Nebyl tam moc žádnej program, ale taky tam chodil Poustmen, ke kterýmu jsem potom chodila do družinky, což bylo super. Cesty se pak rozpadli, přičemž my jsme přešli do Roháčů. To mi bylo teda asi 11 nebo 12 let. Ze začátku jsem vůbec nejezdila na akce, protože jsem tam byla trochu ztracená mezi novýma lidma. Ale pak jsme hodně jezdili s Poustmenem na družinový akce. Jestli si to pamatuju správně, tak ty lidi, co přišli z Cest, byli ve družince u Poustmena, takže jsme se znali a to bylo fajn. A potom se to postupně propojilo s oddílovýma akcema. Ty jsi potom taky vedla družinku? Ano, to jsme začaly asi ve 14 s Petruchou a s Luckou. Nějakou dobu jsme měli družinku taky s Poustmenem a nějaký rok nám pomáhal taky Míša Tůma a taky tuším Janča. A pak taky nějaké roky s Marťanem, ale skoro vždycky u toho byla Lucka a to nám zůstalo No, a já jsem slyšela, že jsi taky dělala někde nábory ve škole. Fórek vyprávěl, jak jste ho ulovili. Tak mě zajímá ta činnost. Co všechno jsi provozovala? No, Fórek byl vlastně jedno z prvních dětí. To byla taková nejúspěšnější družinka. To jsme chodili do školy, kde jsme normálně při hodině dělali nábor. Byli jsme v oddílových tričkách, měli jsme štíty a rozdávali jsme letáčky. Tenkrát se nám sestavila celá družinka, ze který ti členové vydrželi asi nejdýl z těch, které
jsme měla. To byl třeba Veverčák, Fórek, Zuzka Cihla a další, kteří dneska už nejsou nijak aktivní, ale v oddíle nějakou dobu vydrželi. A to byla vaše iniciativa, nebo to bylo tak, že jste si na parlamentu řekli, že je třeba udělat nábor, tak jste šli? To bylo všechno přes parlament. Každá družina si rozhodla, kam a kdy půjde, ale jinak to bylo centrálně řízený. Řeklo se, jakým způsobem se ten nábor udělá a všechno jsme měli domluvený. Tenkrát na základě náborů přišlo docela dost dětí. Teď poslední dobou vím, že s tím byl problém, že z těch náborů nepřišel vlastně nikdo. I za mě to postupně upadalo, jak se zvětšovala nabídka kroužků a aktivit ve školách. Vlastně žádný nábor nebyl tak úspěšný jako ten náš první. A měla jsi ještě nějaké další oddílové činnosti? Jo, vedla jsem nějakou dobu kroniku, pak jsem taky, myslím nějakou dobu přispívala do časopisu, ale to už přesně nevím, co jsem tam psala. A vlastně jsem pak dělala oddílovou knihovnu. To jsme, myslím, taky dělaly s Luckou. A to bylo úspěšný, protože zrovna byly peníze, tak jsme nakoupily spoustu zajímavejch knížek a daly jsme tam i naše soukromý knížky. Mohly se tam půjčovat knížky na přípravu družinovek, knížky s hrama, klíče na určování všeho možnýho a asi tři roky to hodně frčelo. To mi vlastně zůstalo, že ráda pracuju s literaturou. Pak jsem se taky starala nějakou dobu o jídlo. Bavilo mě to, myslím, že jsme“ pozvedli úroveň“ jídla na akcích. Že se jen neohřívalo z pytlíku, ale i skutečně vařilo. Tohle moje kuchaření vrcholilo týdenním vařením na pracáku několik let za sebou. Šli jsme na to vědecky, propočítávali gramy porcí na člověka, aby to vycházelo, přemýšleli nad jídelníčkem. Když říkám my, myslím tím zase sebe a Lucku. A v rámci vedení družinek, měla jsi svůj obor? Mhmm. Mě bavila hodně ta ekologická výchova a přemýšlení v souvislostech. Taky zážitková výchova, práce s emocema v týhle oblasti. To mě bavilo hodně a taky se dá u dětí hodně ovlivnit, povídáním a ukazováním souvislostí. A zároveň to prožívat výtvarnou aktivitou, smyslovýma aktivitama. Asi celkově obohacování emoční stránky u dětí, rozvíjení smyslů, hudebního cítění a tak. Obecně zvyšovat lidskou citlivost vůči tomuhle světu a svému okolí. Vlastně když má člověk v sobě rozvinutou tuhle vnímavost, tak se pak už nemusí učit třídit odpad, protože to dělá přirozeně, protože chápe ty souvislosti.
To byl asi ten hlavní ideál, aby lidi byli citliví vůči svýmu okolí a vůči planetě a aby jim to nebylo jedno. A měla jsi něco, co jsi hodně ráda dělala? Hrozně ráda jsem zpívala, bavila mě kytara u ohně, harmonika, hraní na flétnu. Nerada jsem hrála sportovní hry, ale zase jsem hrozně ráda hrála rolový fantasy hry. To bylo třeba na Robikový expedici, kde jsme hráli takovou fantasy hru, což mě děsně bavilo. Ty jsi jezdila s oddílem aktivně bez pauzy až do chvíle, než ses odstěhovala? No, ano. Od nějakých těch 13 let, co jsme utvořily tandem s Luckou, Martinkou a Uncou, jsme jezdily na všechny akce, co to šlo. Až do vejšky, kdy pak většina lidí odpadla kvůli tomu, že nebyl čas nebo zájem. My jsme to s Luckou táhly ještě v prváku na vejšce a pak to už taky trochu skomíralo, protože nebyl čas na družinovky. Do nějakejch asi 21 jsem dělala kontinuálně od 14. Pak jsem dělala ještě nějakou dobu poradce mladším vedoucím družinek. Dlouhou dobu jsem pak jezdila taky na akce, i s Bocmanem. To jsme jezdili hodně, no a potom postupně ubývalo času a když jsme se připravovali na stěhování do Opárna, tak jsme jezdili hlavně na Opárno na brigády, zařizovat, připravovat a pak převládly zase další zájmy, i když jsem se snažila do svých aktivit taky oddíl zapojit. Asi poslední velká akce, kterou jsme připravovali s Luckou, Bocmanem a Skupikem byl čtrnáctidenní tábor tady v Opárně. To byl stálej tábor. Ono se totiž vždycky říkalo, že Roháči stálý tábory neuměj, že jezděj jenom na puťáky, takže jsme chtěli udělat stálák, kde se bude hrát hodně intenzivně celotáborová hra a kterej bude fakt dobrej. Taky jsme chtěli motivovat a zapojit menší děti, což se povedlo, protože těch tady bylo hodně. Ale vlastně to z mýho pohledu nebylo moc úspěšný, protože to nebavilo tu střední generaci. Rádce. Ti nám dost vyčetli, že je to nebaví, že se musejí starat o děti. To byla chvíle, kdy jsem si říkala, proč jsou teda v oddíle, kde se vlastně mají starat o děti, kde je to hlavní náplň činnosti. Tím jsem se trochu stáhla a řekla si, že už nic moc dělat nebudu, protože se to neshodovalo s mým pohledem na věc. Nechtěla jsem se prosazovat s nějakým svým názorem a poučováním o tom, jak jsme to dělali my, když jsme byli tenkrát mladý. Tuhle úlohu jsem hrát nechtěla, ale hodně mě mrzelo, že ten pohled je úplně jinej. My jsme se s Luckou byly schopný na dvouhodinovou družinovku připravovat třeba i 4 až 5 hodin. Fakt jsme tomu věnovaly čas přes týden, kdy jsme se scházely a domlouvaly, co budeme dělat, vyráběly jsme pomůcky a dávaly jsme tomu hodně času a energie. Zkrátka jsme tím žily.
Když jsme jeli na akci, tak jsme si to taky chtěli užít, ale bylo tam vždycky to, že jsme tam s těma dětma a že nejdřív se o ně musíme postarat. A to je něco, co jsem už potom u současných rádců vlastně moc nevnímala, tak jsem si řekla, že už to asi dělat nemůžu, protože se věci hodně změnily. Já tak při tom přemýšlím, čím vlastně dneska lidi žijou. Jestli je něco, pro co se dokážou takhle nadchnout, mluvit o tom a tak hluboce to prožívat. To je právě to, co nevím. Mě by třeba zajímalo, jak to cítí někdo mladší. My jsme byli prostě ti, kdo chtějí měnit svět. Někomu se to může zdát naivní, ale mě to zůstalo do dneška a myslím, že spoustě z nás. Ono to zní blbě, když to takhle řeknu, ale jde zkrátka o to činit tenhle svět lidštějším. Fakt pracujeme pro záchranu světa. Jde o to mít nějakej ideál. A myslíš, že ses naučila v oddíle nějaký věci, který teď využíváš ve svojí praxi? Myslím, že to naprosto zásadně určuje celý můj život až do dneška, to,co jsem se naučila v Roháčích. (smích). Kdybych do oddílu nechodila, tak jsem dneska úplně někde jinde a vůbec by se to nepodobalo. Dokonce, i když jsem vystudovala úplně něco jinýho, co absolutně nesouviselo s prací s dětma, tak jsem se k tomu stejně nakonec vrátila. A co jsi vlastně vystudovala? Tlumočnictví a překladatelství německý jazyk, anglický jazyk, z toho jsem sběhla, ten jsem nedodělala a sociologii. Vrátila jsem se obloukem k tomu, že tady rozjíždíme programy pro děti v rámci ekologický výchovy. A k tomu si děláš ještě nějaký školení? V současný době ne. My jsme právě hodně školeníma prošli v aktivní fázi, kdy jsme vedli družinku, za což můžou zase Roháči. Hodně jsme dělali ekologickou výchovu a jezdili jsme na různý školení do center ekologický výchovy, takže čerpám ještě z tý doby. V rámci těch školení byly hodně zahrnuté sebepoznávací aktivity a psychologie skupiny. Nebylo to jenom o ekologii. "Protože ekologie není jenom vztah k přírodě, ale taky k lidem." - Pozn. Bocmana. Mimo to, když jsem založila lesní školku, tak jsem taky absolvovala kurz pro učitele v lesní školce, což taky využiju v tvorbě těch programů i pro starší děti.
No, a co jsem taky registrovala v souvislosti s Tebou, je třeba festival Klapka? Ano. To byl úplnej úlet, co se týče tématu, protože mě amatérský filmy absolutně nezajímaj. Mě to zajímalo organizačně. Strašně ráda organizuju lidi, ráda si něco vymyslím a pak to celý realizuju. Klapka mě hodně překvapila, protože to bylo něco, co jsme vlastně ztloukli na koleni, bez zkušeností, bez finanční podpory a nakonec to narostlo do velkejch rozměrů. Funguje to dodneška a dokonce to má i renomé mezi amatérskýma filmařema. Vlatně vůbec nechápu, jak se to mohlo stát. Tenkrát jsem se taky naučila shánět peníze, což dělám hrozně nerada, k tomu mám odpor, když si domlouváš schůzky a obcházíš firmy s projektem. Při Klapce jsem taky vlastně čerpala zkušenosti z oddílu, protože musím říct, že za nás bylo v oddíle velmi kvalitní metodický vedení. Bocman nás metodicky vedl jako mladý vedoucí, sestavovali jsme si roční plány, měsíční plány a fakt jsme na sobě makali. Taky se to kontrolovalo. Vedli jsme si sešity, třídní knihy, předávali jsme si metodiky a byla to obrovská škola. Moc mě vlastně těší, že u Klapky jsou lidi, kteří to dělají do dneška, i když už se na ní nijak nepodílím. Rozjela jsi pak ještě nějakej podobně velkej projekt? Ne, ne, i když by mě to bavilo. Já jsem se pak zaměřila tady na mlýn a to je trošku něco jinýho. Spíš než práce s lidma je to hodně práce se šroubovákem a s koštětem. :-) Ale jo, jsou tady velký plány, co tady ještě všechno bude, ale nejde to všechno najednou. Na začátku to bylo hodně o tom pohlídat to stavebně, pohlídat vybavení, sehnat německý partnery a od tý doby, co jsme otevřeli, jsem vlastně na mateřský, tak je to trošku jiná kapitola. V současný době se tady rozjíždí velkej projekt na rozjetí programů environmentální výchovy pro oddíly a pro školy, ale to je ještě v přípravách. I když my s Luckou tady ty programy vlastně realizujeme zadarmo už čtyři roky, ale ve velmi skromným počtu, tak čtyřikrát do roka. A vidíte, zas ta Lucka A vzpomeneš si na moment, kdy sis řekla, že oddíl je to, co tě baví? Myslím, že tam vlastně žádnej výraznej předěl nebyl. To se špatně posuzuje. Na začátku tam byl takovej vlažnější zájem, že člověk zkouší, co to vlastně je. Pak za to asi mohl Poustmen a jeho šílené akce. To bylo tak něco neuvěřitelnýho, co člověk zažíval, že to vlastně bylo dobrý. To ono, proč se člověk vracel. A pak jsme byli dobrá parta.
A asi zásadní pro mě byla expedice na Muráni, kdy tam bylo to spojení úžasný přírody, volnosti, táboření, chození s báglem a zároveň těch úžasnejch lidí. To bylo něco, bez čeho se pak už nedalo žít. My jsme tím pak doopravdy žili. Pořád jsme si o tom povídali, připravovali jsme se, žili jsme pro to, že bude nějaká akce a potom jsme si o ní dalších 14 dní povídali. Probírali jsme, kdo si s kým co začal a když jsme koukali po klukách, tak zase po těch z oddílu. No, a ty jsi vždycky koukala po Bocmanovi? Ne, vůbec nikdy! :-) Pro nás, pro tu generaci, kterou cepoval jako rádce, byl Bocman obrovská autorita. Taková, ke který jsem vzhlížela jako k autoritě vedoucího. Já za sebe jsem se ho doopravdy bála, protože byl drsnej, nekompromisní a hodně po nás šlapal. Museli jsme opravdu podávat výkon a dokázal nás i rozbrečet. Ale byla to veliká škola. To vidím zpětně jako dobrý. Jak jsem se dočetla v nějaký psychologický příručce, tak často to pak od toho strachu a vzhlížení k autoritě přecvakne někam jinam. Ale to vůbec nebylo tak. Já jsem v životě vůbec na Bocmana nemyslela tak, jak to potom dopadlo. Já teda prozradím, jak to bylo. O jedněch prázdninách mi Bocman zavolal, že se jede na koncert na Krakovec. Já jsem tenkrát měla problém, že jsem se mezi těma staršíma vlastně trochu bála a měla jsem pocit, že mezi ně tak úplně nezapadám. A tak jsem si říkala, že když mě zvou na koncert, tak to musím jet, že to je to ono. Přijela jsem do Prahy na místo srazu a tam na mě čekal pouze Bocman. V životě žádná hromadná akce nebyla domluvená. A ještě to bylo o to pikantnější, že na tom Krakovci ani žádnej koncert nebyl. :-) Když jsme zjistili, že na Krakovci se nic nekoná, tak Bocman vymyslel, že pojedeme do Plas, prohlédnout si klášter, že to je kousek. Jeli jsme dvě hodiny do Plas, kde bylo zavřeno, takže jsme tam nakukovali přes plot a potom jsme se cestou stavili ještě na Křivoklátě, což bylo moc hezký. Když jsem zjistila, o co vlastně jde, hodně jsem se tomu bránila, ale nakonec se nedalo odolat. Tak to je hezký, takový romantický. A ještě zavzpomínáme. Máš nějakej oddílovej zážitek, co v tobě zanechal opravdu hlubokou stopu? Těch je hodně. Vyberu dva. Jeden je hodně vtipnej, právě s Poustmenem. To bylo na nádraží v Pnětlukách. Ten název nikdy nezapomenu. Vraceli jsme se ráno po celonoční hře domů. Přišli jsme v Pnětlukách na zastávku, která byla úplně vybydlená a někdo, myslím, že to byl Kolik, nás z tý zastávky vykouřil. Vlezli jsme dovnitř, že si odpočineme a on tam něco vařil,
nebo něco zapaloval... Už nevím, každopádně tu zastávku jsme málem zapálili. Normálně se tam z oken valil dým, my jsme prchali ven a ten pocit, kdy po celý probdělý noci přijdeš hladová na zastávku, kde čekáš na ranní vlak, aby ses vrátila domů a pak se stane něco takového, to byl hodně mezní zážitek. Další je pak moje cesta za kodexem o Vánocích na Hrádku. To bylo tak, že nás v noci vzbudili (bylo nás víc), ukázali nám někde v dálce světýlko svíčky a tam si běžte. Každýho z nás tam nechali samotnýho. Takhle intenzivní pocit strachu a bezmoci jsem pak už nikdy nezažila. Vím, že jsem měla strašnej strach tam vyrazit, protože to bylo až na protějším svahu za studánkou. Nakonec jsem tam došla a ten kodex jsem si přinesla, ale vím, že jsem asi půl hodiny hystericky brečela, že tam prostě nemůžu jít, že se tam strašně bojim. Nakonec jsem to překonala, ale byl to taky hodně mezní zážitek. A teď, z pohledu mámy, dala bys svoje dítě do takový organizace, jako jsou Roháči? Teď se to ve mně dost tluče. Vím, že ty zážitky pro mě byly životní, určující a že to bylo to, co jsem měla zažít. Ale bylo tam i spousta věcí, který teď jako matka cítím dost problematicky z hlediska bezpečnosti a i hodně zážitků, který byly až trochu traumata, ze kterých jsem se dost dlouho vzpamatovávala. Třeba ten s tím strachem a bylo jich víc, který byly trochu na krev. Na druhou stranu jsme si s tím poradili a já jsem psychicky odolnější. Teď se ve mně sváří ta protektivita matky, která chce pro svoje dítě to nejlepší, ale myslím, že vlastně asi spíš jo. Mě vlastně mrzí, že nevím, kam Vojtu dám, aby něco podobnýho prožil. A máš třeba nějakej rituál, co u tebe z dob aktivního ježdění přetrval? No, když jdu s dětma, tak mám u sebe takový věci, co u sebe asi normálně ženská nenosí. Např.: jehlu a nit, malý kostky, neustále náhradní teplé ponožky a to i pro sebe i pro děti, čepice. Jsem hodně ujetá na čepice a to i v létě. To asi přetrvalo ze zážitků z oddílu, protože úžeh při puťáku není nic moc, když nemáš klobouk proti sluníčku. Tak takovýhle praktický věci. Taky je pro mě zásadní, aby měl batoh hrudní a bederní pás. Pak co mě ještě napadá, že se mi hrozně líbilo jídlo ze společnýho kotlíku, a když jsme jezdili na Hájek, tak jsme se tam ještě chytali za ruce a přáli jsme si dobrou chuť. To se pak přeneslo do oddílu a my jsme si to přenesli i k rodinnýmu stolu. A provaz. To je hodně důležitá věc, mít u sebe uzlovačku. A třeba malý nůžky.
A já teď marně vzpomínám, co má být v KPZce. Pamatuješ si to?
No, poštovní známka, sirky, drobný peníze na bus, igeliťák, zapínací špendlík, připínáčky, křída. Vidíš, křídu u sebe taky nosím pořád. To je úžasná věc, když se někde nudíš s dítětem na zastávce autobusu, třeba, tak si můžete kreslit na chodník. Lidi teda blbě koukaj, ale s Vojtou to praktikujeme. Pak náplast. Oddíl mě taky naučil, že je potřeba s sebou nosit lékárnu, pokud jsi někde s dětma. Mám zkušenost, že když tu lékárnu máš u sebe, tak se nic nestane a jakmile jí zapomeneš, tak se ti někdo odře, nebo se stane něco, že jí potřebuješ. Musíš si prostě umět poradit na místě. To mi přijde dost důležitý. Jezdíš ještě někam? No, snažím se udržovat si alespoň Vánoce, ale to je zrovna období, kdy jsou děti nemocný, takže už mi to teď taky dvakrát nevyšlo. Taky se snažím alespoň jednou za rok udělat oddílovou akci na běžky do Německa do Krušnejch hor, což letos nevyšlo, protože se nikdo nepřihlásil. Ale jinak teď nic. A naposledy ještě před dvěma, nebo třema rokama jsme dělaly s Luckou školení pro instruktory, tady ve mlýně. K tomu bych se chtěla taky ještě vrátit, protože mi to přijde smysluplný. Je až neuvěřitelný, kolik toho stíháš a moc mě naše povídání baví. Budeme ale muset pomalu končit, tak bych se tě ještě chtěla zeptat, co bys popřála, nebo vzkázala Roháčům? (Chvíle přemýšlení) Já bych jim přála, aby jezdili hodně ven, protože to je to, kde se utváří parta lidí a kde se tvořej zážitky. To není při společným sezení v klubovně, nebo v hospodě, ale co je to určující, jsou zážitky při ježdění ven a v přírodě. To mnohem víc člověka formuje a prohlubuje to ty zážitky s ostatníma lidma. Takže, abychom se vrátili k tý podstatě, což je jezdit s dětma ven. Ale nejen s dětma, ale i velký spolu. Vyjíždět ven, co nejvíc to jde. Helčo, moc díky, ať se Ti daří a měj se krásně.
HRY
OKO Stav Oka k 29. 2. 2016 stav v lednovém časopisu
BŘEZNOVÍ OSLAVENCI 10.3. – Jirka Mourek
Boule
17
Jára
1370
Pepa Honza L. Honza M.
brigády a výběry
konečný stav
17 1370
28
28 1328
1328 562
562 400
Skupik
400
Anička
1138
Dan
1688
Šimon Franěk
1248
Syky
2608
Martinka S.
2262
17.3. – Jára Větrovec 27.3. – Rosťa Kvarda
+104x2 KD 18.2.
1346 1688 1248
+390x2 KD 21.1.
2262 312
Kuba D.
Bára H.
3388
24
HORÁC– měsíčník turistického oddílu mládeže 2713 Roháči Kladno. Adresa redakce: Pepa Škodák (
[email protected] 736465255) Do tohoto čísla svou prací přispěli: Pepa, Madla Toto číslo vychází v nákladu 30 výtisků. Internetové stránky oddílu: http://www.rohaci.com/ Internetové stránky Asociace: www.a-tom.cz
312
24
