1.číslo Ročník XXVII.
Měsíčník turistického oddílu mládeže Roháči 2713 Kladno
Září 2015
PLÁN AKCÍ 10.9. – První oddílovka 17.9. – Roznos KD 1.10 – Říjnová oddílovka -od 16:00 na Spirále 1.10. – Promítání z LEX Rumunsko -od 18:30 na Spirále 10.10. – Muzeum železnice v Lužné u Rakovníka 11.10. – Běh Járy Cimrmana - více informací na behjc.rohaci.com 18.10. – Den stromů
Stránka nejen rodičům Roháčů Vážení a milí rodiče Roháčů, začal nám nový školní rok a společně s ním opět zahajuje činnost i náš turistický oddíl Roháči. Budu rád, pokud se rozhodnete, že opět přihlásíte Vaše, dalo by se říci i naše dítě do oddílu a bude opět s námi jezdit na akce a navštěvovat družinové schůzky. Pro všechny děti, které chodily v loňském roce, máme slevu ze zápisného Labyrintu 200,- Kč stejné jako několik posledních let. Cena je tedy 1050,-Kč. Pro nové děti je částka shodná se zápisným na Labyrint 1250,-Kč Od příštího školního roku 2016/17 dojde k drobným úpravám, které se Vám pokusím popsat: - Pokud dítě navštíví v jednom měsíci všechny družinové schůzky, oddílovou schůzku a zúčastní se alespoň jedné akce má nárok na slevu 20% z ceny akcí v dalším měsíci. Příklad v říjnu přijde dítě na všechny družinovky, oddílovku a pojede s námi např. do Lužné u Rakovníka v měsíci listopadu má sleva z ceny akcí ZOO, Vyzvědači, případně pokud bude ještě nějaká další. - Dále jsme se rozhodli udělovat slevu ze zápisného na další školní rok 2016/17 pouze pro děti, které budou mít docházku alespoň 75% souhrnně ze všech schůzek a akcí během školního roku 2015/16. - Zůstává zachován šek na oddílovou akci zdarma pro nejlepší děti, které mají nejlepší docházku za první pololetí / druhé pololetí. Hodnotí se docházka za září-leden a pak za únor – červen. Tento „motivační program“ jsme se rozhodli zavést z důvodu malé účasti dětí na akcích. Rádi bychom, aby nás na akce jezdilo více než pouhým 5 dětí a 5 vedoucích. Proto jsme na letošní rok zvolili více jednodenních akcí, které menší děti určitě zvládnou a pomalu si zvyknou na trochu více zodpovědnosti se o sebe postarat. Družinovky budou tento rok probíhat takto: -
6-8 let úterý nebo středa 16:00-18:00, vedoucí družiny Denisa Kučerová, pravá ruka Pepa Škodák 8-10 let středa 16:00 – 18:00, vedoucí družiny Dan Franěk s Honzou Lukackem 10-14 let pondělí 16:30-18:30 nebo úterý 16:00 – 18:00, vedoucí družiny Jára Větrovec s Honzou Myšičkou.
Přesné časy a dny schůzek budou domluveny na oddílovce v září, takže v době kdy čtete tyto řádky, to je již známo. Poněvadž nejstarší družina loňského roku, již pomalu začíná pomáhat s fungováním oddílu, tak zbylé děti přejdou do družiny pod vedení Járy a Honzy. Rádi bychom založili tedy novou nejmladší družinu, kterou povede Denča. Pokud byste tedy věděli ve Vašem okolí o malých dětech, které by naše nabídka mohla zaujmout, bude rádi, pokud jim o nás řeknete. Přeji hezké babí léto, Petr Skupik Soukup
Plán akcí na školní rok 2015/16 10. září – první oddílovka Od 14. září Družinovky 1.října – oddílovka + cestopis z Rumunska 10. října – výlet Lužná u Rakovníka 11. října – Běh Járy Cimrmana – akce pro veřejnost 18. října – Den Stromů – akce pro veřejnost 28. října – 1. listopadu – Zápočtová cesta 5. listopadu – oddílovka 7. listopadu – ZOO 20. - 22. listopadu – Vyzvědači – Víceboj TOM 3. prosince – oddílovka 18. -22. prosince – Vánoce na Hrádku 7. ledna – oddílovka 9. ledna – Dršmaš – Víceboj TOM ?. ledna – jednodenní výlet 4. února – oddílovka ?. února - jednodenní výlet 3. března – oddílovka ?. března – Oslava 30-ti let oddílu ?. března – jednodenní výlet 24. - 28. března – oddílové velikonoce 7. dubna – Oddílovka ?. dubna – jednodenní výlet 24. dubna – Pochod za Drakem – akce pro veřejnost 5. května – Oddílovka 6. - 8. května – Gorka Morka – Víceboj TOM 14. května – Železný Tomík – závod na lodi, kole a běhu ?. května – jednodenní výlet 2. června – Oddílovka 3. - 5. června – Pleskoty – Víceboj TOM 24. - 26. června – Závěrečná akce 3. - 4. týden v červenci Letní tábor - Expedice
Pozvánka na cestopis z LEX Rumunska Byli jste s námi v Rumunsku a chcete si zavzpomínat na skvělou akci ze začátku prázdnin? Nebo snad nevíte, co se tam událo a rádi byste to věděli? Či chcete chytnout jen inspiraci, kam se podívat? Pokud jste alespoň jednou odpověděli ANO, tak neváhejte a dorazte po říjnové oddílovce na Spirálu. Ve čtvrtek 1. října od 18:30 si budeme povídat o pár dnech, které jsme strávili v Rumunsku na cestě po pohoří Maramureš a Rodna. Součástí příjemného večera bude i promítání filmu. Pro ukázku pár fotek:
Těším se na Vás Skupik
ROZHOVOR Zdravím všechny Roháče na začátku dalšího školního roku. Doufám, že jste si o prázdninách pěkně odpočinuli a že jste zažili spoustu skvělých dní. Přináším vám slíbený rozhovor s Bocmanem, který se hodně rozpovídal jak o sobě, tak o našem oddíle, takže vám přeji pěkné a inspirativní počtení. Zatím jsem nedostala žádné otázky, na které byste rádi znali odpověď, ale v říjnovém čísle najdete rozhovor se Skupem, pro kterého mi ještě můžete poslat otázky na mail:
[email protected] do 19.září. Jak jsem již psala, vylosuji 3 z vašich dotazů, na které najdete odpovědi tady v časopise. V listopadu se potom budete moci těšit na rozhovor s Luckou Boulí, takže i pro ni už můžete posílat dotazy. Teď už vás nebudu zdržovat od Bocmanova vyprávění. Mějte se krásně a Bocimu ještě jednou obrovské díky za jeho čas. Boci, řekni, jak vznikly Roháči? Jak jsi k Roháčům přišel? No, já jsem do takovýho oddílu chodil, takže mě ani nenapadlo, že by to mělo být jinak. Bylo to přirozený pokračování. Nejdřív jsme byli Rozvědčíci, pak jsme byli Rysy a já jsem v Rysech vedl družinu. Byli jsme tam čtyři, každý měl jednu družinu a ze začátku tam bylo tak 6 – 7 dětí. Postupně, jak se družiny rozrůstaly, tak jsme v jedné chvíli udělali věkové družiny. Já jsem nakonec dostal nejmladší děti, které si začaly říkat Rysátka a tam byla třeba taky Gabča a Šenkýřka. Postupem času, jak nám děti dorůstaly, tak jsme už neměli členění podle věku, ale každá z těch čtyř družin se specializovala na něco jiného, takže se tak postupně nabalovaly děti a když se Rysy rozpadly, vznikly z toho 4 oddíly. Nakonec přežil jenom ten náš. A jaký byl váš recept k úspěchu? Naivita. :-) Prostě nevíš, co děláš. To se vždycky dělá nejlíp. :-) Ne, počkej. Spíš to bylo tak, že to prostě fungovalo. Ty děti nebyly moc starý na to, aby se rychle rozutekly, nebyly už tak malý, aby nemohly nic dělat, takže to byl ten správný věk a my jsme měli tu chuť dělat program společně s nima. To bylo totiž tak, že když se rozpadávaly Rysy, tak tam kolem toho oddílu zůstali lidi, který měli chuť s tím oddílem ještě něco dělat. Ne třeba tak, že by chodili pravidelně na schůzky. Teď mluvím o velkých, jako je třeba Šup, nebo Irča, který pocházejí z Rysů. Ty lidi chtěli společně jezdit ven, takže jsme jezdili na vandry. Byli jsme venku každý víkend a děti jezdily s námi, takže se to postupně nabalovalo. Když se podívám na oddíl a na jeho fungování, tak mi připadá, že má hrozně dobře propracovaný systém. Že každý má svůj prostor a všichni se vlastně podílejí na tom, že to funguje. Jak se tohle podařilo? No, to já mám přirozený talent na tohle.
Tam je škoda toho vyhoření, ale to se prostě stane, že vyhoříš. Ve chvíli, kdy to začneš brát ne jako cíl ale jako prostředek... On to určitý prostředek je. Prostředek vzdělání, výchovy, orientace a vůbec. Já jsem to vždycky bral jako nástroj k měnění světa. A to je současně můj handicap, takový to mesiánství. "A teď teda jako poslouchejte, něco vám řeknu." :-))) Ono se to hezky poslouchá. :-) To jo. Ale ono to samozřejmě nejde tak rychle, nebo to nejde třeba vůbec, protože máš nějaký paradigma doby, se kterým bytostně nesouhlasíš a to můžeš mít kolem sebe třeba 15 lidí, ale nic s tím neuděláte. Ale to jsem skočil na úplný konec. Takže prostě když to nejde, tak si v jednu chvíli řekneš, že to děláš špatně. A taky už mi připadlo, že si nakonec všichni moc zvykli na to, že já budu dělat ten motor, že to jako nějak půjde. Nakonec mi to vadilo třeba na Hrádku, ve finále. Když lidi jezdili na službu a začala se nabalovat spousta lidí, za který jsi už nemohl ručit, protože to nebyli lidi od tebe a nevěděl jsi, co od nich můžeš čekat. Začaly se množit průsery a tak. Pojďme ještě na začátek. Ty jsi studoval, takže jsi byl na vysoké škole, taky jsi byl na vojně a do toho jsi měl oddíl. Kdy jsi tedy vlastně začal s činností v oddíle? No, na základní škole už. Já jsem začal vést svůj první oddíl, když jsem chodil do 9. třídy a měl jsem jenom o rok mladší lidi. Jmenovali jsme se Boreč, protože jsme byli na první výpravě na Borči. A teď já jsem byl v devátý třídě a oni byli osmáci. Takže to muselo být tak, že jsem znal a uměl víc, než oni, jakmile jsme se dostali ven. Když ty lidi jsi schopen někam dovést, tak už máš u nich autoritu, přirozenou. Když prostě najdeš vlak a někam je dovezeš, protože to oni nikdy nedělali. A když je v tom kolektivu nějaká přirozená autorita, kterou ti ostatní z nějakého důvodu uznávají, ale ona je kontra společnost a kontra jakákoliv jiná autorita, tak to musíš udělat tak, že řekneš: "Dobře, jsme tady dva. Teď, kdo je schopen tady tohle zařídit, když já musím jít támhle. Zbýváš ty. Nikdo jiný tady není." No, a začalo to fungovat. Ten člověk ocení, že si ho všimneš a dáš mu tu důvěru, když jsi v hierarchii nad ním. To bylo na základní škole. Pak jsem byl na gymplu, to bylo období: Rysy, Rysátka a Roháči. Potom jsem šel do školy, kam jsem se nedostal, takže jsem rok pracoval na filozofické fakultě jako heftling – pomocný dělník. Vložený příběh: V té době dělal Felix šedýho mora. To byl člověk, co chodil, dohlížel na pořádek na ulicích a buzeroval ty lidi, co měli ten pořádek na starosti. Majitel domu měl v tý době za povinnost uklízet chodník. Když to neudělal, přišel Felix a majitel dostal pokutu. Já jsem zametal vajgly kolem filozofický fakulty, tahal jsem popelnice a tak. Co měsíc si mě zavolal šéf s tím, že jsme dostali pokutu za neúklid, takže mi to strhával z platu. Můj plat činil 600 Korun měsíčně, za bolševika. Měl jsem částečný úvazek, protože celý mi dát nemohli.
No, a co bylo vtipný, já jsem taky chodil na přednášky. Vždycky jsem si převlékl montérky a šel jsem nahoru a pak jsem tam třeba za hodinu do tý samý učebny šel spravovat nějaký židle. To jsou opravdu super zážitky, když se tam pan docent lámal v pase s tím, že má ještě tady židličku na chatičku, jestli bych mu jí taky mohl spravit. A tenkrát za mnou přišel Šup, kterýho vyhodili ze školy, že má průšvih, nemá kde bydlet a že musí něco dělat, jinak se asi uchlastá. Tak jsem ho s sebou bral do práce, dělil jsem se s ním tam o tu výplatu a on bydlel u mě, než začal pracovat na dráze. A v tý chvíli, když musel něco dělat, tak s námi začal přirozeně jezdit ven a to bylo dobrý období, kdy se z těch svejch průšvihů dostával. Tenkrát to byla dobrá parta k dětem, asi 4, 5, nebo 6 lidí, co jsme tenkrát vedli oddíl. Tenkrát to fungovalo, protože jsme se spolu bavili, scházeli, domlouvali. Vždycky jsme se sešli a při nějakým pokecu jsme dávali dohromady, co budeme dělat a těšili jsme se, až to zrealizujeme. A jak jsi to potom stíhal? Blbě. Život v poklusu. Taky jsem dlouho nic jinýho nestíhal. Maminka mi vždycky říkala: "A jak dlouho si ještě budeš hrát s těma dětma?" :-D Pak jsem byl 7 let na vejšce a tam to stíháš dobře. Tam si určuješ čas jak chceš, takže tam se to stíhá dobře. A já si pamatuju, že když jsem jela na první větší akci s oddílem, tak jsi byl na vojně. Tenkrát jsi to dělal jak? To jsi z tý vojny utíkal? No, to byla legrace. Jednou jsem skutečně zdrhnul. Mě končila vojna a oni nás nechtěli pustit hned domů, že nás pustí až druhý den. Jenže mě jel vlak na Slovensko. Tak jsem vyhodil batoh z okna, slezl jsem a normálně jsem zdrhnul. To už byl teda konec vojny, takže jsem si to mohl dovolit. Horší bylo, že jak jsem vyhodil ten batoh ze třetího patra, tak mi prasknul, takže jsem si ještě v autobuse cestou z Litoměřic do Prahy entloval batoh, abych s ním mohl na Slovensko do hor. Ještě ti budu vyprávět, jak na nás postupně padaly oddíly. To vždycky přišel nějakej vedoucí, že už nemůže vést oddíl a že neví, co s těma dětma, tak to přešlo celý k nám. A tenkrát přišel Vejr, poslední vedoucí z oddílu Cesty a ten tenkrát organizoval expedici Buchlovské vrchy a to byla tahle expedice, kam jsem utíkal. Jinak jsem měl z vojny odpušťáky. A vzpomeneš si, kolik bylo v oddíle maximum lidí? Tuším, že 83. Vlastně, jak k nám přišly další oddíly, Cesty a Střelka, tak to byly taky výborně fungující oddíly, které nám rozšířily základnu.
Střelku vedla parta kamarádů Fanda, Petr a Milan, se kterýma jsem se kamarádil už od mládí. Kdysi jsme měli klub, který se jmenoval Bílý leopard. Vymýšleli jsme, co bude náplní našeho klubu a vymysleli jsme, že budeme pomáhat lidem. Měli jsme takové kartičky, kde bylo napsáno: Bílý leopard pomáhá rád. Pak jsme stáli před sámoškou a čekali, kdo vyjde s taškou, abychom mu jí nesli a tak. :-) Řekni, kde jsi čerpal inspiraci a co byla tvá oblíbená četba? To je taky příběh. Jako malý kluk jsem jezdil k babičce do Dubí a u babičky na půdě jsem našel po svym strejdovi a tátovi stohy časopisů. Vpředy, Skauty, Junáky, ale taky třeba Mladý světy z 60.let. Táborový ohně, poslední stránky, to jsem si pořád četl. Taky tam byly nádherný kreslený seriály od Káji Saudka, ale vynikající. Pepik Hipik, Dívčí válka v Čechách a tak. A do toho tam byly zápisníky mýho táty a strejdy z jejich oddílů a cancáky z vandrů a tak. To jsem si přečetl a bylo to jasný. Na obrázcích hory, slunce, řeka, svoboda – no jasně! To je ono! A tak jsem začal chodit do oddílu, ale ten oddíl pořád funguje jako nějaká organizace. Jako fabrika, takže máš pravidelný schůzky a to se ti začne zajídat v těch 14. To není ono, protože ty víš líp, co bys chtěl. Lépe, radostněji a jinde, takže jsem začal jezdit na vandry. Jenže jsem nikoho neznal, kdo by jezdil ven, tak jsem jezdil sám. Ve vlakách se hrálo a zpívalo, takže to jsem se většinou začal s někým bavit. Vždycky se někdo zeptal: "A ty jezdíš za koho?" "Co je to za otázku, za koho jako mám jezdit? Já jezdím za sebe." "Takže tramp samotář. Vítej, kamaráde." Zalomili jsme palec a bylo. Jak vznikla tvoje přezdívka, Bocman? To je zase příběh. To jsme takhle jednou s Péťou a Milanem vyrazili na portu do Lochotína, ale náš kamarád nám řekl jiný termín, takže jsme tam dorazili o týden dřív a ještě tam nikdo nebyl. To bylo výborný, protože jsem vyrazili na vandr. Tenkrát běžel první akční film v naší televizi, takový thriller sovětské výroby a jmenovalo se to Posádka v ohrožení. Ústřední hrdinové byli: kapitán, Serjoža a bocman. My jsme byli tři. Já, Peťa a Milan, tak jsme se na tom vandru dohodli, že si na to budeme hrát a každý den jeden z nás bude někdo jiný. Jeden den bude jeden z nás Serjoža, další den pak kapitán a třetí bocman. Tam to bylo hierarchický. Velel kapitán. No, a v tom filmu to bylo tak, že tam byla taky nějaká Nasťa. A teď si představ: Loď pluje a najednou se v zátoce objeví obrovská mina. Kapitán: "Mina!" Všichni: "Mina, kapitáne!" Kapitán se podívá ostrým pohledem a řekne: "Bocmane!" Bocman políbí Nasťu, vrhne se do vody, plave 3 minuty pod vodou, vynoří se, odstrká minu z cesty, plave zpátky, vyšplhá se na loď, trvalá, suchý džíny, políbí Nasťu. No, a podle toho my jsme hráli. Takhle jsem k přišel k přezdívce. Kdy ses nejvíc bál? Pár okamžiků bylo. Když jsme byli v západních Tatrách, v Roháčích, sněhová bouře. O tom je slavná píseň od Hopa, Poláci se ztratili. My jsme vyšli jako pitomci rovnou z autobusu.
Nepřebotovali jsme, neoblíkli jsme se a tak jak jsme jeli, tak jsme rovnou vyfárali nahoru do hor. Jakmile jsme vyšli na hřeben, tak se zatáhlo a během 15 minut napadlo 15 centimetrů sněhu a ochladilo se. Věděli jsme, že musíme pryč, jenže my jsme byli na jedný straně hřebenu a ubytování jsme měli na druhý straně. Tak jsme přelezli ten hřeben, sestupovali jsme takovou roklí, údolím potoka, normálně v potoce. Pišák šel vepředu přivázanej na laně a vždycky když se propadl, tak jsme tam nešli. Nakonec jsme se z toho dostali, ale ti Poláci, co zůstali bivakovat nahoře na hřebenu, ti tam zmrzli. Potom vlastně, když jsme jeli načerno na drezíně. To je taky příběh. Hráli jsme Železnici, naší oblíbenou hru, asi potřetí. :-) Na závěr jsme si řekli, že pojedeme ze Straškova do Zlonic. To je asi 17 kilometrů, trať, kde přes víkend nic nejezdí. Tak jsem šel na dráhu, že potřebujeme objednat mimořádný vlak. Tam mi řekli, že stačí měsíc předem. Pak jsem tam radši dřív zavolal. Nádražák: "Ten pán, co to zařizuje tady teď není, on je na dovolený, tak to s vámi vyřídí, až se vrátí." Dobře. Tak asi 5 neděl před akcí jsem tam šel znova, začal jsem to vyřizovat a teď to začlo. Nádražák: "No jo, ale to vy nemůžete zaplatit jenom jednu cestu. To musíte zaplatit obě. To je mimořádná jízda tam i zpátky. A taky ještě musíte zaplatit plnou šichtu strojvedoucímu a průvodčímu. My máme dohodu s odborama a to je každému 6 hodin." Já: "Jo, jo. To já zaplatím." A požadavky se pořád stupňovaly, až mi nakonec ten nádražák povídá: "A proč si neobjednáte autobus?" To mě už naštvalo, tak jsem mu řekl: "Protože, víte, to jsou malí železniční modeláři a oni tam jedou za odměnu. Mě by se to autobusem eklovalo." Nádražák: "No jo, tak si to tady objednejte těch 30 dní předem." Dobře. Přišel jsem tam 30 dní předem a tam seděl zase jinej chlap. Zase proběhlo celé to kolečko. Povídám: "Heleďte, jsem tady 30 dní předem a já to prostě objednávám." A on: "No joooo, ale to má být 30 pracovních dní a vy jste tady 30 kalendářních dní předem." A bylo jasno. Tak si prostě postavíme drezínu. Domluvil jsem se Michalem Tůmou, který dva dny stavěl drezínu a v den D jsme hodili drezínu na koleje. Tomáš Rys to řídil, takže měl uniformu, s Poustmenem zastavovali praporkama auta a ta drezína normálně spouštěla závory. Problém je byl zvednout, ale to Poustmen uměl, takže je potom zvedal nějakou desetikorunou. Největší problém byl ve Zlonicích, protože tam závory spadnou, když je vlak ještě daleko od přejezdu a než jsme tam tu drezínu dostrkali, tak tam byla kolona aut na obě strany, takže to vypadalo tak, že auta stála, po kolejích projela naložená drezína a za ní průvod lidí, jak postupně na jednotlivých stanicích přistupovali další a další. Přijeli jsme do Zlonic na nádraží, tam jsme sundali drezínu z kolejí a pak jsme si prohlédli muzeum. To jsem celkem dlouho tajil, tenhle příběh. A z čeho jsi měl největší radost, co se povedlo? Nedávno jsem si zrovna vzpomněl. To bylo ještě za bolševika, kdy jsme museli povinně chodit do prvomájových průvodů. Tenkrát jsme si řekli, že když tam teda povinně musíme, tak že alespoň musíme něco udělat, aby to stálo za to.
Vzali jsme si zelené šátky, které jsme měli v oddíle. Tenkrát to byla ta generace: Miloš, Šenkýřka, Pavlik. Takže jsme měli zelené šátky a svázali jsme se lanem. Děti se kolem mě svázali lanem, já jsem byl uprostřed a hrál jsem na kytaru Nohavicu a Kryla. Takhle jsme procházeli pod těma tribunama. Potom, když ten průvod skončil, tak se nevědělo, co bude. Jestli nás seberou, nebo co? Lidi se kolem nás seskupili. Tenkrát to bylo v 80.letech, ale stejně. Nikdo nevěděl, co s námi, takže nás potom přetřásali v nějakým krajským výboru strany a nakonec se dohodli, že to je vlastně v pořádku, protože když jsme byli v tom průvodu, tak jsme jejich. Jinak těch hezkých věcí bylo víc. To nejde takhle všechno říct. Taky se mi líbilo, jak lidi fungovali. Jak byli sehraný. To jsem měl třeba moc rád na přechodu. Přechod je zajímavej v tom, že to musí všechno fungovat a není to závislý na tobě. To je boj, především s Českýma dráhama. :-) S tím se tam dostat a všechno musí fungovat naplno. Tam se to vždycky ukáže, jestli jsou lidi ochotný do toho všechno dát. To jsem měl vždycky na těch lidech moc rád, nebo obdivoval. Když si vezmeš lidi kolem, tak to je co člověk, tak před ním se sklonit. Na koho si vzpomeneš, nikdo z nich se neveze a každý si razí svojí cestu a to je super. To mám radost. Kde jsi bral nápady na akce? Asi je to o metě, že to musí být na hraně. Musí tě to natolik vzrušovat, nebo někdo musí říct: "To není možný. To nedáte." To je přesně ta hrana. Je dobrý, když máš někoho, kdo řekne, že to nedáte a pak jde s tebou. Takhle byly první přechody na Šumavě. Tenkrát to bylo šílený. Žádný turistický cesty, vůbec nevíš kde jsi a muselo se jít terénem. Najednou dojdeš k řece a říkáš si: "Co teď? To nedáme." Ale dáme. Prostě se svlíknem a přebrodíme. Kolik je Roháčům let? Tam bylo nějaký vedení od 81. roku, ale zkusím to spočítat podle sebe. Já jsem tam byl tak od roku 86, takže to bude příští rok 30 let. Chystá se nějaká oslava? Oslavy vždycky dělala Šenkýřka, ale ta už tam dlouho není. Ta vždycky počítala ty oddílovky, byla oslava 200. oddílovky, 500. oddílovky a bylo to dobrý. Ale já na to asi nejsem. Stejně oslavy jsou většinou ženská práce, takže já nic nechystám. Ono, taky jako co? Stařec nad hrobem. To by se muselo oslavit nějakou zásadní akcí, která by musela mít nějakej smysl, aby mě to nadchlo. A co se nepovedlo? Je několik věcí. Třeba mě osobně a nám se nepodařilo uhájit perfektní klubovny, který jsme měli v bývalý školce ve starý Spirále, kde byla zahrada. To nám město nejdřív dalo a pak se
změnila vláda a ti nás tam nechali do chvíle, než zjistili, že vlastně znova potřebují školku.Tohle beru jako svojí velkou chybu, i manažerskou, že se mi nepodařilo vymyslet způsob, jakým bychom to zachránili. Tohle beru jako svůj neúspěch, že jsme to nedostali z oddílu na veřejnost. Veřejnosti by takový party měli ukazovat, že alternativa je možná, a to tato... Trochu se nám to dařilo lanovýma aktivitama, Dnama země, trochu, ale ne dost. Ona ta parta na to musí mít vnitřní sílu. Nejdřív se ty lidi dají dohromady, zůstanou ti, kdo mají zájem a vědí proč. Ve chvíli kdy to pak perfektně funguje, tak v tý chvíli můžou. A tohle se nepovedlo. Vzpomeneš, jaké všechny klubovny Roháči měli? Kluboven byla spousta. Nejdřív jsme byli v agitačním středisku na Růžovém poli. Tam to zaniklo s revolucí. Pak jsme byli u nás v baráku v malý klubovničce – v kočárkárně, potom jsme byli u Šenkýřky, taky v kočárkárně. Potom jsme byli v takových starých papundeklových barákách, který byly na místě dnešního parkoviště u kaple svatýho Floriána. To byly nejlepší klubovny. Velmi free. Vedle nás se scházeli hasiči, na chodbě byli bojovníci proti fašismu, Romové tam měli zpívání. To bylo fakt dobrý. Když se ale rozhodlo, že tam bude parkoviště, tak baráky zbourali a dali nám klubovny u knihovny. Tam se stal slavný příběh s Kolikem. Když jsme ty klubovny opouštěli, tak jsme se měli strašně rychle vystěhovat. Vyklízeli jsme nábytek a Kolik vyklízel z horního patra a říká: "Co mám udělat s těma skříněma?" A já mu říkám: "No, vyhoď je ven." A myslel jsem, aby je snesl. Načež se otevřelo okno a Kolik hlásil: "Bacha! Házim!" A skříň ležela na ulici a hned za ní další. To se prostě nedalo zastavit. No, tak to bylo takový rozloučení. Pak jsme byli taky na Labyrintu a potom přišla ta školka, kde jsem měl pocit, že to frčelo nejvíc. Tam byl sál s osvětlováním, dělaly se tam koncerty, divadelní vystoupení, holky šily oponu. Tam se mi moc líbilo. A tahle Spirála je náhrada za tu školku. Ono to vypadá všechno tak nějak hladce a že se to vlastně všechno dělá samo, ale řekni, co musí vedoucí všechno dělat? Ty jo, čas. Znamená to spoustu času. Já když si vzpomenu, co jsem všechno dělal. Za mě ještě nebyly kopírky a když, tak někde pokoutně, takže překreslování. Třeba kartičky na morseovku jsem všechny maloval ručně. Když máš 30 dětí, musíš namalovat 30 kartiček. Předkreslíš a jedeš. Tuší, vybarvuješ červeným inkoustem, čas plyne, maminka jde spát. "Co tady svítíš? Co děláš? Vždyť jsi to dělal odpoledne!" Příběh: Když jsem chodil na gympl a poslední hodinu jsme měli třeba zeměpis, tak jsem šel za zeměpisářkou a říkal jsem: "Paní profesorko, já si to doplním, ale já teď musím připravit schůzku. Musím nastříhat kartičky a udělat další věci." A normálně jsme tam makali. Ještě se spolužákem, který byl podobného ražení jako já. Seděli jsme spolu vzadu a o zemáku jsme
připravovali schůzku. O občance to bylo to samý. No, a jednou to došlo tak daleko, že jsme potřebovali ještě psací stroj, tak jsme skočili za Landou, který byl hodně vstřícný a ten stroj nám půjčil a o cizí hodině jsme si tam datlovali do psacího stroje s tím, že si látku potom doplníme. Nejdřív nás solili, ale potom zjistili, že si to budeme stejně dělat dál a to samý potom zažily holky, co vedly v oddíle družiny. Jinak vedoucí musí být manažer, mluvčí, ekonom, ale to mám všechno v sobě. :-) To je vidět na výsledku. Důležitý je, že pokud to chceš dělat, tak se to všechno naučíš. Něco máš v sobě přirozeně, něco se naučíš, něco se nenaučíš, ale důležitý je, že to chceš dělat. Potom, když máš kolem sebe lidi a někdo umí něco líp, tak mu to svěříš a necháš ho taky něco dělat. Proč by měl člověk dělat všechno sám? Třeba vybavení, to jsem nesháněl já. Ve chvíli, kdy byl Mára nebo Pavlik už velkej, tak je to bavilo, vyznali se a tak vždycky přišli s tím, co by bylo dobrý objednat. A to je to, že každý něco dělá. Ano, každý dělá, co je mu blízké a ty, jako vedoucí se klidně zbav těch věcí, co tě zatěžujou a přenech to těm lidem. Oni na tom mohou růst. Časopis, třeba, ve chvíli, kdy Pepa začal kreslit seriály a tíhnul k časopisu, tak super. Dejme mu časopis! Takže taky musí mít vedoucí dobrý pozorovací talent. No, empatii. Viš co, když ti nejde o sebe, ale o věc, tak to ráda uděláš. To pozorování je prostředek. To musíš, děláš to kvůli těm lidem. Dáváš jim prostor a musíš je pozorovat a vědět, že tady už to chce tohle. A stejně je to s odcházením. To bolí, ale je to nutný, protože oni si musejí někde něco zkusit a zjistit, jestli to chtějí dál, nebo ne. Takže úplně nejlepší je, když ty lidi odcházejí. Já vím, že mluvím jako blázen, ale jednu chvíli jsem si říkal, že by bylo možná dobrý to institucionalizovat. Nakonec mi ale přišlo, že by to bylo vlastně blbý, protože by se z toho stala povinnost. Ale důležitý je to, aby to nebylo nikdy v konfliktu. Jakej problém má tahle společnost? No, že řeší spory konfliktně. Takový to: "Koho volíš? Losnu, nebo Mažňáka?" "Mažňáka." "No, tak to už nikdy, s tebou, teda." To je přece blbost. Takže, tady, když lidi odcházej, ano, běžte, hledejte si svojí cestu. Je to vaše cesta a máte na to plný právo. A ve chvíli, kdy jim ten oddíl bude něco říkat, tak se zase vracejí. A zase vědí proč. Už jsou zase o kus dál. Co bys vzkázal Rohatejm? Že bych jim přál, aby byli vždycky dobrá parta, dobrý kamarádi, to je asi nejdůležitější, protože cizího člověka praštíš, ale kamaráda, to si rozmyslíš. A pak, aby jim šlo o nějakou společnou věc víc než o sebe. Než jako o vlastní ego. Aby měli proč se vždycky o něco snažit a nad něčím scházet. Aby našli společnej cíl, kterej by je někam táhnul a kterýho by chtěli dosáhnout. A aby ten společnej cíl nebyl jenom pro ně, ale aby byl obecně dobrej. Aby byl pro víc lidí, než jenom pro ně. Děkujeme.
Okénko do historie oddílu V příštím kalendářním roce tomu bude 30 let, co vznikl náš oddíl. V březnu proto chystáme malou oslavu tohoto výročí. Pojďme se tedy trochu podívat, jak to bylo před téměř 30 lety. Přepis z kroniky: Vznik našeho oddílu nelze vztahovat k jednomu datu. Přesněji řečeno není v kalendáři den, kdy by bylo možno říct: „Tehdy jsme vznikli!“ Jistě, existuje datum registrace Tomu na ČÚV ČSTV, datum registrace na TJ POLDI, datum přijetí jména, ale skutečnost bývá často mnohem složitější, než aby šla vyjádřit jedním datem. Tak tedy: náš oddíl vznikl 13.9. 1986 jako Tom 2713 TJ Poldi SONP, sloučením zbytků sekce S.3 (Starých Rysů), které jsem byl vedoucím a sekce R1 (Rysátek) Tom 2703 „RYSY“ TJ Poldi SONP. To souviselo s tendencí vytvořit na půdě bývalého Tom 2703 „RYSY“ tři oddíly, které by byly v úzkém federativním spojení a jejich činnost by na sebe navazovala. Tato snaha se však již průběhem roku 1987 ukázala jako neudržitelná. Tom 2723 nikdy nevznikl, protože jeho budoucí vedoucí Ivo Jupa odešel již v září r. 1986 na vojnu. Činnost zbývajících dvou oddílů se průběhem doby začala koncepčně značně lišit, tak, jak se uvolnil prostor pro samostatnou práci oddílů. Takže někdy v dubnu již tu stály dva zcela samostatné turistické oddíly mládeže 2723 „RYSY“ vedené Karlem Fryčem a 2713 vedený mnou a Mirkou Fantovou. Protože tu však stále působila tradice a povědomí příslušnosti, hlásil se náš oddíl k Rysům. Než i tato tradice s rozvíjející se samostatnou činností odumírala, tak že v lednu 1988 se prohlašujeme na Srazu turistů v souladu s přáním druhé strany za dva zcela samostatné oddíly veřejně. Od té chvíle jsme byli postaveni před úkol vyjádřit tuto změnu i jménem oddílu. K tomu došlo až v červnu 1988 v souvislosti s dokončením faktického zániku RYSŮ, tak jak je všichni znali od r. 1980. Jedním z oddílů, který vyrostl na jejich troskách je i náš oddíl: TURISTICKÝ ODDÍL MLÁDEŽE 2713 „ROHÁČI“ TJ POLDI SONP a 17. PS. STRÁŽCI RUDÉ HVĚZDY KLADNO. Kamil Toto je konec úryvku z kroniky. Přepsal Skupik
HRY
NAROZENINY V ZÁŘÍ 2.9. slavila Péťa Máma Anežka Fenclová měla narozeniny 5.9. 6.9 dostal dárky Petr Piták 26.9. bude slavit Tomáš Gráf
HORÁC– měsíčník turistického oddílu mládeže 2713 Roháči Kladno. Adresa redakce: Pepa Škodák (
[email protected] 736465255) Do tohoto čísla svou prací přispěli: Pepa, Madla, Skupik Toto číslo vychází v nákladu 40 výtisků. Internetové stránky oddílu: http://www.rohaci.com/ Internetové stránky Asociace: www.a-tom.cz