contents Editorial Diff & Rence Fontainebleau – The Mekka of all boulder-climbers. An invitation to the International Festival of Mountaineers Film at Teplice. Climbing on „The Island of Liberty“. The most difficult journey deeply touches your heart. Climbing is about freedom. And how about sledging down Mt. Blanc? „Slovenian style“ in Patagonia. Few nice days on Hochkönig. How to take pictures of famous Jindrich Hudecek. Baobabing – climbing on baobabs. Marmolada – the queen of Dolomiti. Detailed information. Some comments to the expenses budget of ČHS. News from the Czech Mountaineers Association. First aid on the rope. Interesting books. In our shops.
obsah Úvodník Jiří Růžička
2
Roz & Díl Vojtìch Dvoøák
2
Fontainebleau – chvála bláznovství Tomáš Doubravský
4
Pozvánka na MHFF Martin Krejsa
9
~ Vinales I. Lyžbicki, O. Částková
10
Výstup na Horu Světla v jižní Indii Rosťa Tomanec
15
Snowborďáci Sáňkaři Kuba Novák
16
Slovinci v Patagonii Andrej Grmovšek
18
Dachkönig Radek Morávek
20
Jak se fotí s Hudym Pavel Žofka
22
Baobabing Petr Hejtmánek
24
Královna Dolomit Vilém Pavelka
26
Pohled odjinud Radim Bzura
34
ÈHS A. Čepelková, J. Uherka, R. Lienerth
35
První pomoc na laně Tomáš Obtulovič
36
Zajímavé knihy T.O.
39
Na pultech
39
One of the best climbers of the world writes about his opionions.
Mrázův šleh Tomáš Mrázek
39
Climbing gear.
Matroš Roman Balšán
41
Na pultech
41
Tatry Jozef Gurník
42
Anderl Heckmair Jiří Růžička
43
Galerie Jiøí Novák
44
A jdi...
46
In our shops. High Tatras walls – Veľká Vidlová veža (2.517 m). Anderl Heckmair – an obituary. Info section. (Steinplatte). Go for it… Bouldershop presents... Some information about climbing on Koppenkarstein. An effigy. Competitions The story of a snap … some of the pictures need a comment. Epilogue
Infos uvádí Bouldershop
47
Info V. Pavelka, T. Roubal
48
Silvo Karo Martin Krejsa
50
Závody + bouldry K. Chudobová, H.L., Jana a Mirek, L. Návrat
57
Příběh fotografie Petr Piechowicz
67
Hovory z Montany Tomáš Roubal
68
Malanga Hasta La Muerte 7c/7c+, Kuba foto: Ivo Lyžbicki
úvodník
Jiří Růžička
komiks
Nedělní teplé odpoledne kdesi v Krasu. Borýš drží „na rybu“ opatrně se snažící dívenku, co je pro přítele schopna snad čehokoliv, jenom vědět co. Právě v téhle chvíli by mu určitě udělala obrovskou radost dalším metrem vzhůru, ale ne a ne! Tu vpravo, tu vlevo, občas k nelibosti partnera i dolů – a ono pořád nic nenapadá. „Vem to za ten bočák, co máš u pasu a vystoupej levačkou na ten oblák! Šmárjá, dyť je to brnkačka!“ A další pokusy a další rady okololezoucích, časem i okolojdoucích. Hnedle za rohem z překližky nabušený lezec mámí další krok z Duralového koutu. Neskutečný krokosled by rozhodně bez fantastické fyzičky neustál. I kotníky má po několikerém odskočení v pořádku! Také by to chtělo poradit… Hlavou proletí vzpomínka na jednoho hodně dobrého „pana Horolezce“, který prošel kdejakou hrůzou s úsměvem na rtech, však víc než dva přítahy na hrazdě – nikdy! Přesto jeho diretka na Malý Kežmarský tenkrát otřásla i sebevědomím reprezentačního výběru. Rady nesnášel, stejně jako přesné popisy cest. Možná právě od něj převzal sám Velký Messner tezi: „Ke správnému zážitku nepatří moc informací, aby zůstal prostor pro napětí a improvizaci.“ Myslím, že to platí i na skalkách, byť neinformovanost může vést ke zprznění cesty zabráním za chyt ze sousedního projektu. Konečně, kdo občas používáte tatranského KG průvodce, dáte mně jistě za pravdu, že mnohem snadněji provzlínáte cestu podle popisu na pět řádků, než podle Stanislawského itineráře metr po metru. Vrcholu velkorysosti dosáhl už zmíněný pan Horolezec, který mně popsal tehdy ještě existující Kysilkovu diretku na Stredohrot opravdu „svojským“ způsobem: „Vo spádnici steny nastúpiš a jebeš si to dohora tiemi kúty a bol by si kokot, keby si poblúdil!“ Ano, pane Messnere, k opravdu správnému dobrodružství to stačilo měrou vrchovatou. Takže neradím už dlouho. Dříve z principu (jen si to vychutnej, já teď kouřím!), později ze studu (pane, vy jste taky lezl?). Ale to plýtvání silou, kterou jsem tomu svalovci opravdově záviděl, jsem nebyl s to nechat jen tak... „Brácho, zkus vzít pravačkou za tu lištu a levou patou se podrž za hranou!“ A bylo to! Ani žádnou verzi komentáře jsem neobdržel. Jenom se trápím, jestli jsem mu pomohl nebo ho připravil o zážitek. Ale co, stalo se a bude to jeho problém.
© watt design
2
3
(Nanao Sakaki – japonský básník)
Naše životy utvářejí, hnětou a formují cesty. Putujeme po nich společně s našimi touhami, přáními, zkušenostmi a životními metami. Cesty vnější se tak vzájemně podmiňují s cestami vnitřními, a vlastně vedou jako cesta jediná, do cíle jediného, kde jako ouškem jehly vstoupíme do chrámu srdce a jeho ticha. Tehdy se mění způsob, kterým děláme vše, co děláme. Nezbývá nám, než ono ticho hravě hledat a nacházet i v lezení.
Končí říjen. Jsem na cestě do Jihlavy, kde mě vyzvednou moji kamarádi a přátelé, a společně se vydáme do země zaslíbené kamenům. Sedím ve vlaku, v osamělém kupé, a před očima mi běží vzpomínka na Fontainebleau loňského podzimu. Svět se kolem hnal a uháněl, a my seděli k jeho shonu otočeni zády, před šutrem uprostřed lesa, a v jeho tichu si nechali padat jehličí na hlavu. 4
Za sebou mám teď poměrně klidný spánek, brzké vstávání a studený čaj před mlhavou cestou na nádraží. Na rozmrzelém brněnském nástupišti u zrezavělých pilířů holubi se brouzdají kalužemi. Rozespalí cestující se brouzdají s nimi. Podzim v Čechách je časem přešlapování.
Jedeme nocí. Západní oblohou každou chvíli padají hvězdy. Jsme plni přání
a očekávání. Poslední kilometry zastavujeme před kamenným kostelem uprostřed planin za Monterau. Nehybně sledujeme, jak východ slunce prokresluje siluetu osamělého stromu a zabarvuje horizont. Uvědomujeme si volnost a svobodu v čase, který je před námi. Bas Cuvier je po ránu již plný života. Lidé jako ryby ve vodě proplouvají mezi kameny a my se s nimi nedočkavě mísíme. Doléhají výkřiky radosti a povzbuzení, podzimním vzduchem
se nese smích. Za poryvů, světlohrou větvoví je prozářený les. Kluci, Prcek s Fíďou a Příďou, jsou tu poprvé a atmosféra je naprosto pohlcuje. Žádný čas, žádný spěch, žádná všední starost – jenom prostor radosti a přátelství. Smích je synonymem Fontainebleau. Ve vlnách doléhá, vybuchuje, tříští se a utichá. Dokonce i v tichu je stále skryt jako možnost, a je v něm přítomný. Proměňuje se v laskavá gesta lidí všech národností a vybízí k následování. „Prodej svou chytrost a kup si za ni úžas“, napadá mě. Srdce se lámanou
V lesích Des Trois Pignons leží roztroušeny pouště. Překračujeme hranici borového lesa, a vstupujeme do scény z obrazu. Pod modrou oblohou je kamenná hlava psa zasazena do jemného písku. Opodál pobíhají děti s lopatkami, plácají hrady a příjezdové cestičky. Rodiče s matracemi, pytlíkem a kartá-
angličtinou v hovorech otevírají. „…end keč lajk dzííííís…“ vysvětluje padesátiletý chlapík. Naznačuje, že kámen není nepřítel, kterého je třeba povalit na záda, je to společník, kterému můžeš vylézt na ramena. A nahoře? Kdoví… Později, když čutáme „hakisak“, se k nám přitočí krásná mulatka a s úsměvem se připojuje. Jde jí to zdaleka nejlépe. Před chvílí si hrála se svou malou holčičkou na letadlo. Něhou a láskou je přímo prozářena. Všichni jsme
čem se vytrácejí mezi šutry a mizí za dunou. Všichni si tu hrají! Užasle přihlížíme. Usedáme do písku, uleháme, máváme rukama jako andělíčci, chichotáme se. Radost by se dala krájet. Vzápětí už ruce hladí vyhřáté kameny, mysl hledá řešení a tělo se ladí a rozvzpomíná, natahuje a nedotahuje. Náhle zpoza šutru kdosi improvizovaně žuchne na zem. Chvíle ticha, rychlé výměny pohledů. Vítr rozhoupává listoví a roznáší výbuch smíchu. Skupinka
si toho všimli. Přijeli jsme z vychladnutých Čech přímo do ráje. Večer se v hovorech zalykáme. Prožitky se přes sebe vrší a neberou konce.
dědků se tluče do kolen a vhání si do očí slzy. Jeden z nich si ještě oprašuje zadek od písku a jehličí. Před setměním vyrážíme do „devadesátpětdvojky“, ale mapu zradily oči a my bloudíme po lesních cestách, spíše však po lesních ulicích. Každou označují plechové cedulky roztahané po stromech. Chemin de Melun křižuje Chemin du Rocher des Potets... Přesto jsme nenašli, nedošli a znaveně usedáme na jedné z křižovatek. Oči se lesknou v zešeřelém lese, úsměvy říkají „neuvěřitelné“. Rozklepanými krvavý-
mi pazourami balíme cigarety. Do stínů lesa se vytrácí kouř, neslyšně praská tabák. Slova si nehledají cestu do úst a mysl utichá. Pak cesta zpět pouští. Cesta zpět pod hvězdami.
Noc plná zvuků a skřeků z hrdel záhadných neviditelných tvorů a lesních bytostí. Ráno nás rozehřívá slunce a čutání „hakisaku“. Odbíháme k tomuto rituálu od rozvrtaných dobrot a nedo5
pitých čajů. Od huby se kouří. Poskakujeme a ztuhle slepujeme secvičené triky. Je to horší než včera – nedá se nic dělat… Žalostné, leč k smíchu. Pak s výrazně opotřebovanými těly usedáme do auta, které vzápětí odšumí po pískové cestě a proplete se denním provozem. Směřujeme kontrastně z lesa do Paříže. Je přece „rest dej“. Tepny velkoměsta se sbíhají a protínají. Auta, lidé, eroplány v nekonečném cyklickém oběhu se vskutku podobají jeho krvi. Paříž žije a pulsuje. V zapadlé čtvrti, v zapadlé ulici nejistě ne-
nám cosi kouká z očí… a v těch očích… v těch očích je vidět mnohem dál, kamsi za obzor vší představivosti… K večeru se utíkáme schovat pod křídla chrámu Notre Dame. Budeme se kát a zpytovat svědomí. Působí zde však něco mimořádného a přes nás se převalí nečekaná vlna klidu. Ženský hlas nesen nebeskými varhanami prostupuje chrámem. Vytéká ze srdce jedné do srdcí všech. Teprve tam se počne vzpínat k věcem nejvyšším a nachází v jednom každém cestu. Srdce jsou tichá a naslouchají. Později si ten hlas
neúprosný. Přesto a snad právě proto se člověk světu otevírá s radostí a jeho velkorysost stává se mu dynamem, jež pohání jeho dny. Z ranního „hakisaku“ srdce poskakuje v hrudi a roztáčí krev do všech konečků zkřehlého těla, až zlehka mravenčí. Pak se vytrácíme pěšinou podzimním akvarelem. Škobrtáme mezi kameny, když pohledy se nevěnují cestě a vyhlížejí lezecká pískoviště. Znova den ostrým světlem vymalovaný. Hned zkraje, po prvních bouldrech, ujímá se nás postarší chlapík, a přeje si,
cháváme auto. Chlapík z pizzerie nám radí, jak obsloužit parkovací automat. Spiklenecky po nás pomrkává a myslí si „to čumíte, hošani, velkej svět parkovacích automatů, co?“. Připadáme si jako bukvice z vesnice, ale sympaťák je v pohodě. Rue de Chateau proplouváme k dominantě metropole. Seina nás vzápětí stáčí k Louveru. Pak kdesi na rohu, vprostřed všeho shonu dáváme „cafe noir“ a cigáro. Kolem Pařížané uspěchaně tančí a mají se dost rádi. Samozřejmě všichni se všemi. Celá Paříž se muchluje, tulí a objímá. Bez zábran, volně a svobodně. Překrásným že-
v sobě odneseme a mlčky s ním vyjdeme ven do noci… A pak s ním odjedeme zpět do lesů u Fontainebleau.
abychom jej následovali a lezli s ním. Jeho přátelskému gestu ponejprv nerozumíme, neboť pozvání je pronášeno čistou francouzštinou. Úsměvy se však stávají spolehlivým tlumočníkem. Tanec egoisty nebo egoistický tanec, tak zní domnělý volný překlad jména mírně převislé hrany. „Ale co sejde na jméně?“ ptal se už Shakespeare. Překrásný oříšek se závěrečným skokem a „bazénkem“ je jedním z mnoha dokonalých uměleckých artefaktů, jimiž jsou zdejší lesy doslova obsypány. Hoši zapáleně drobnými pohyby hranu prociťují, aby se zachránili před odkládanými lety
6
Rána chladná, rána mrazivá jsou v lesích Apremontu. Blíží se úplněk a hvězdy jiskří nocemi. Tiše planou svou září vesmírným bezčasím. Jen tady na Zemi vše kamsi běží. Dny s nocemi se střídají jako nádech s výdechem. Svět křepčí, hučí, praská, šumí a lidé v něm přežvykují svoje životy plné utrpení a pomíjivého štěstí. I naše šťastné dny zvolna pomíjí, jejich pozemský odpočet je
světlených dnů. Ale netřeba soudit, co lepší zdá se být, když dá se lézt. Dobré je vše přijímat. Postavy prochází stromovím, jímž mlha protéká. Zvolna zastírá a odhaluje, co skrytého les nabízí. Příroda zde nadělila prostředky k radosti a vnitřnímu míru. Člověk si toho všiml a přijal podanou ruku. Hravý jako pták, co poskakuje v rozhoupaných větvích. S těly bídně znavenými hledáme východiska, kterak si ještě zalézt, aniž bychom se zcela odepsali. Drobné svalové křeče dávají vzpomenout, jaké to bylo, když člověk byl mladší. Neúnavně však odkládáme tyto úvahy, a hledíme stihnout, co ještě se dá. Znova končíme až se setměním, nejsme však sami. Je to pochopitelné. Vůle živí samu sebe. K večeru se snáší z nízkých mraků déšť. Rozezvučel se zešeřelý les. Pod stromy v suchu popíjíme víno a cucáme olivy. Alkohol zdvořile vyprovází bolest. Déšť zvolna sílí. Je čas navštívit snové krajiny vlastního nitra, je čas na dobrou noc.
k zemi. Navzájem napřaženýma rukama nejenže chytáme kamaráda, ale jakoby mu i posíláme sílu. Má to naprosto hmatatelný efekt – funguje to, ale to už dávno víme. Napadá mě příměr „dej, a bude ti dáno“. Vzpomínám, jak brněnský lezecký guru Radovan Souček, vždy když se mudrovalo o životě, začínal svoje kázání větou: „A to máš jako v tom lezení…“ Skutečně, jakoby vše, co člověk dělá, bylo jakýmsi jinotajem a zároveň metaforou principu celého vesmíru. Za vším je skryta ona jednotící síla, o které většinou ani nevíme, nebo ji ve velmi zjemnělých chvílích alespoň tušíme. Odpoledne se mírně ochlazuje, ale vůle a radost nás neopouští. Prsty však blikají jako semafory, když svítí na nich červená. Přece jen je možná čas všeho zanechat, aby se na zítřejší výkony dalo vůbec dívat. Čeká nás přece Franchard se svými klenoty.
Podivuhodné jsou cesty náhody. Když odbočíme na Franchard Cuisiniere, přijíždíme do Franchard Isatis. Jaký je v tom rozdíl ještě nikdo z nás netuší. Jenom to tu trochu nepoznávám a až později zjišťuji, že jsem tu vlastně ani nikdy nebyl. Překvapení a úžas neberou konce. Je to nad očekávání lepší oblast, než do které jsme směřovali. Jsme zrozeni pod šťastnou hvězdou. A tak to je, že člověk mnohdy zaslepen a oklikou dojde k témuž, jako jiný prozíravě cestou přímější. Den je chladný a podzim ukazuje nevyhnutelnou pomíjivost všech pro-
Znova slunečný den. Příroda se zhluboka po nočním dešti nadechla. Listy stromů se lesknou a září. Usedáme na rozložené matrace a v tichosti vstřebáváme první paprsky. Po ránu je mysl klidná a jakoby bez síly. Na krátkou chvíli ji tedy odkládáme. Dnes je náš druhý „rest dej“, pojedeme do města Fontainebleau. Směřujeme do zámeckých zahrad s vodním příkopem a fontánami. Procházíme nádvořím s velkolepým schodištěm. Nad zámeckým rybníkem krouží racci a vyzobávají z hladiny drobky hozené rybám, spíše však vodním pra7
satům. Stromy, upravené do kuželů, připomínají uši dobrmana, zastřižené do špiček. Tolik pýchy a tak málo pokory. Je to vše fascinující, ale zároveň odměřené a chladné. Prcháme odsud a mísíme se s ruchem města. Nakupujeme bagety, sýry, olivy, a připravujeme si gastronomické odpoledne. Později vyrážíme na procházku do Cuvier Rampart, zhlédnout kamenné legendy. Litujeme odpočinku, ale před námi jsou ještě dva lezecké dny, a my tušíme, co to obnáší. Vylézáme na vrcholek kopce a s cigaretou v koutku hledíme do kraje královského lesa, jímž prohořívá slunce k západu. Dnešní noc je nocí úplňku. Podnikáme výlet do pouští v Cul de Chien. Mě-
šího chlapíka, který se nás ujal první den v Bas Cuvier. Putování se zvolna uzavírá, a objevuje se znova náš průvodce a mistr. Je ztělesněním ducha, v němž plynou dny a životy ve zdejším kraji. „Its ouuunly six ejjj,“ uchichtává se francouzskou angličtinou, když ladně přeběhne po mírně převislé hraně. Prostě démon. Přál bych si mít tolik chuti do života, až mi bude tolik, co jemu. A přál bych si předat jeho poselství i u nás, v Čechách, kde konzumní „zaprděnci“ a „hnidopiši“ jen o žvanec se starají. Zní to už skoro jako klišé, ale ten rozdíl je zde příliš znát. Je to umění žít, co zdejším lidem lze tiše závidět. Umění žít šťastně, ve vztahu k přírodě, přátelům, světu, vesmíru, a vůbec ve
síčním světlem ztišený je les. Zlehka našlapujeme pěšinou z jehličí. Uléhajíce do písku pod hvězdnou oblohou, nasloucháme vesmíru. Síla oné chvíle se později přetaví ve zlato vzpomínky. Po návratu pak nad hrnkem svařeného vína vedeme metafyzickou rozpravu a spekulujeme o smyslu života a povaze reality. Standardní bláboly… A tak se ráno raději jen moudře usmíváme.
vztahu sama k sobě. Otevřenost, radost, velkorysost… Sám v sobě pociťuji, kterak mnohými těmito vlastnostmi lidé z Fontainebleau ve mně vykřesali jiskru naděje, že i já budu jednou toto umění zvládat. Jako bych se mnohdy bál přijímat, co velkoryse se mi nabízí. Vždy jsem přemýšlel o svobodě, lásce, radosti. Dělal si poznámky, plánoval a uzavíral se do mnohých teorií, ale celý tento imaginární svět kráčel jakoby paralelně se mnou, uvězněn v myšlenkách. Až zde pouhé tušení přerostlo ve zkušenost. Kolik však pravého úsilí, napadá mě, je třeba ještě vyvinout, než si člověk dokáže ono zakoušení v sobě podržet, aniž by sklouzával zpět do vyběhaných kolejí svého ubohé každodenního prožívání. Se setměním sbíháme k autu. Vnitřně děkujeme za tenhle den, jakožto i za dny předešlé. Vaříme špagety a plánujeme zítřejší odjezd. Bilancujeme ve vzpomínkách a znova je prožíváme. Hvězdná noc je nocí poslední.
Usmíváme se snad i trochu rozmrzele, neboť lesem před svítáním znova padal déšť. Jakoby zázrakem však kolem desáté šedavé ráno odplouvá, a obloha je modřejší než kdykoliv před tím. Zvláštní klima panuje ve Fontainebleau. Začneme hned skotačit s „hakisakem“. Pod nohama křupají větvičky a šišky borovic. Znova pocity hluboké vděčnosti. Pak po písečné cestě, listnatou alejí se vydáváme do „devadesátpětdvojky“, v neděli nám odepřené. Potkáváme zde onoho veselého postar8
Přivstáváme si k poslednímu čaji a francouzské bábovce. Spontánně se rozhodujeme pro ještě jeden malý výlet. Vypadá to na další slunný den, není tedy kam spěchat. Oblast Rocher du Potala je součástí Foret des Trois Pignons. Leží hluboko v lesích, se stromy porostlými vousatými mechy. Trochu se prodíráme a bloudíme, než s údivem nacházíme cestu přímou, lemovanou lavičkami jak v zámeckém parku. Potala je menší než jsme čekali. Drobné zklamání střídá mávnutí rukou. Lze vůbec po takovém týdnu ještě něčeho litovat? Je tu přece krásně. Ve vzduchu voní vše, co již odchází. Seschlé rezavé kapradí se chvěje podzimním ránem. Ruce po pár bouldrech visí stažené křečí podél těla, a bolí. Ramena, paže, prsty, záda, vše vypovídá o nadměrné zátěži. Zanecháváme pokusů a lezení odsouváme až na jaro. Není zbytí. Hlavou víří myšlenky na odjezd, na radosti a starosti, které s návratem se pojí. Necháváme je plynout, dokud se v tichu lesa nevytratí. Nic z toho přece není tak důležité jako právě přítomná chvíle, plná bolesti i radosti. Zachycujeme ji na společné poslední foto. Pak šouráme se lesem zpět. Cesta končí u auta. Jak symbolické. Odjíždíme.
Putování po Fontainebleau se mi dnes s odstupem vyjevuje v letmých obrazech či sekvencích, naoko ledabyle sestříhaných. Vzpomínky vyskakují jako ryby nad hladinu, jedna přes druhou. Vzájemně se překrývají, ale i doplňují jedna druhou. Mají cosi společného a já se zdráhám to pojmenovat a vyslovit. Snad ono nevyslovené samo z textu vystoupí. Přeji všem radostné putování po krajinách vnitřních a vnějších. text
Tomáš „Krkavec“ Doubravský
foto
J. Mynář, archiv autora
Pozvánka
22. ročník
n a
Mezinárodní horolezecký filmový festival v Teplicích nad Metují 25. až 28. 8. 2005 Dnes již legendární festival filmů s lezeckou tematikou, jehož základy položil před léty neméně legendární lezec a dobrodruh Míra Šmíd, se letos uskuteční poslední srpnový víkend již po dvaadvacáté. Stalo se již tradicí, že lezci se v tomto pozdně letním termínu vydávají směrem k Adršpašsko-teplickým skalám nejenom za lezením skutečným, ale i zfilmovaným. A mají se nač těšit i tentokrát – posuďte sami. Kromě promítání množství soutěžních filmů od rána až do pozdních nočních hodin v sále teplického kina a v prostorách základní školy jsou připraveny besedy se zajímavými hosty festivalu, vždy spojené s promítáním diapozitivů. Jedním z nich je čestný host festivalu, anglický lezecký zázrak Leo Houlding. Již ve svých 25 letech si získal respekt lezeckého světa svými volnými přelezy extrémních cest v Yosemitech a četnými výstupy nejvyšší obtížnosti na Madagaskaru, v Norsku, Kanadě a Thajsku. Odchovanec tradičních
morálových cest britského kontinentu a juniorský mistr Velké Británie v lezení na obtížnost z roku 1996 se v Teplicích nad Metují představí rovněž jako zdatný filmař. Námět osobitého filmového dokumentu „My Right Foot“ (Moje pravá noha) vznikl během výstupu v Patagonii v roce 2002, při němž se Leovi podařilo zlomit si nohu. Příběh byl o rok později úspěšně odvysílán britskou televizí BBC a divákům festivalu bude promítnut během slavnostního zahájení ve čtvrtek večer. Dalším vzácným hostem, který letos zavítá do Teplic, je česká horolezkyně Dina Šterbová – první žena na osmitisícové Cho Oyu v Himálaji. Dlouhodobá držitelka českého ženského výškového rekordu, milovnice světa hor, ale i divokých vod, skvělá fotografka a spisovatelka, se filmového festivalu zúčastní zároveň jako předsedkyně mezinárodní odborné poroty, do které zasednou také Youri Baikowski (horolezec, filmař a zároveň ředitel festivalu v Moskvě), John Porter (anglický horolezec a ředitel festivalu v Ken-
dalu) a Ivo Hranický (český kameraman, režisér, horolezec a cestovatel). V průběhu filmové přehlídky se stejně jako každý rok uskuteční v budově Městského úřadu v Teplicích nad Metují výstava fotografií. Letos představí své záběry z lezení a boulderingu většinou nových, moderních cest na skalách Pavel Žofka – nepřehlédnutelná postavička ostravské lezecké scény. Nedaleké hřiště se každoročně stává místem, kde se schází milovníci hudby, převážně té rockové. Páteční i sobotní večer bude ve znamení kapel Laura a její tygři, Doga, Vyhoukaná sowa, Baťa
& Kalábůf něžný beat a Uširváč (Hudba Praha revival). Neodmyslitelný sportovní program festivalu nabízí již podvanácté nedělní běh Teplickými skalami „Bufo cross“, a po loňské premiéře 2. ročník závodu horských kol přes překážky „Speed trial“. Po roční odmlce se v sobotu uskuteční i lezecké závody, tentokráte v boulderingu. Plánované klání boulderingových specialistů je součástí série závodů Českého poháru, a tak lze v Teplicích očekávat současnou lezeckou špičku. Čtyřdenní filmový svátek tradičně zakončí v neděli odpoledne slavnostní vyhlášení vítězných filmů s jejich následnou projekcí. Máte již tedy o náplni posledního srpnového víkendu jasno? Martin Krejsa Letošní 22. ročník se koná ve spolupráci a s finanční pomocí Petra Maštálka z Mělníka, rodáka z Teplic nad Metují.
9
Viñales
Přimrzají vám na Panťáku v lednu ruce ke skále a v Thajsku je na váš vkus moc vedro a hodně lidí? Co kdyby vám někdo nabídl lezení na perfektním vápenci uprostřed zimy, decák třtinového rumu za tři koruny a k tomu doutník z nejkvalitnějšího tabáku na světě? Kde?
~ Okolí Vinales
Kohoutí zápasy
Ulička Adela Azcuy vedoucí ke skalám
10
a země zaslíbená, kde ještě pořád platí, že zítra znamená již včera, nemůže být žádná jiná než rudě žhnoucí a revolucí poblázněná Kuba. Zdá se vám to dost daleko a máte pocit, že tam vládne dosti nejisté politické klima? Opak je pravdou. Do stěny se můžete zavěsit za 24 hodin poté, co opustíte zasněženou ruzyňskou runway a za nejisté politické zřízení lze těžko považovat režim, který vládne zemi již 46. rokem. Kuba v posledních 15 letech žije velkou měrou z turismu. Pak tedy i obava, že se k vám nebudou místní chovat pěkně a nebude o vás řádně postaráno, není na místě. Služby spojené s turismem jsou prostě jedna z mála věcí, které tam fungují velice slušně. ~ je menší ospaA nyní k věci. Vinales lé městečko, ležící v jedné z nejhezčích částí Kuby, ve vnitrozemí SZ provincie ~ se rozkláPinar del Río. V okolí Vinales dá kouzelná krajina vápencových hor (Sierra de los Órganos), kde mají kopce často charakter mogotů obrostlých bujnou tropickou vegetací. Stěny lákající oko lezcovo jsou rozesety opravdu štědře takřka po celém pohoří. Jak už to v tropech bývá, stěny vhodné k prvovýstupům bez nutnosti použití ma-
T
čety jsou převážně převislé s častými krápníky. Nicméně je zde již vyčištěna i řada stěn kolmých až položených, kde si na své přijdou milovníci lezení po břitech, produktu rychlého chemického zvětrávání v tropických podmínkách. V cestách kolmých a převislých převládá charakter lezení po dírách a krápnících (někdy nádherně až strašidelně rezonujících). Kvalita vápence je vysoká, srovnatelná s thajským. Nutno počítat s tím, že některé cesty mají na svém kontě zatím pouze několik přelezů a tak opatrnost může
Malanga Hasta La Muerte 7c/7c+
být na místě. Způsob zajištění převážné většiny cest je kvalitními nýty v rozestupech francouzsko-italské skalkařské tradice. Nemnoho cest je klasické lezení zajistitelnými spárami a komíny s nýty pouze na štandu. Tyto cesty je ovšem těžké najít, protože rychleji zarůstají. Ačkoliv si můžete vylézt i 6délkové cesty, většina cest je jednodélkových, zakončených bytelným štandem ze dvou nýtů. Abych to shrnul, lezení ve ~ je naprostej orgáč, okořeněnej Vinales exotickou podívanou, často bez účasti kohokoliv jiného (během 12 lezeckých
dnů jsme potkali nebo pouze zahlédli 8 lezců cizinců). ~ započali Historii lezení ve Vinales někdy kolem roku 1996 místní lezci následováni Američany. V současné době je zdokumentováno a na webu (www.cubaclimbing.com) zveřejněno cca 140 cest (poslední aktualizace z ledna 2004). Ve skutečnosti je hotových cest už o dost víc, stále vznikají nové a nové. Obyčejní Kubánci ovšem nemají přístup na Internet, a tak aktualizace pokulhává. S přehledem cest, jejich stručným popisem a ne vždy zcela
povedenými nákresy se v oblasti zorientujete a určitě i vylezete spoustu cest, případně vám pomohou místní (nejvíce se koncentrující v sektoru Cueva de Cabeza la Vaca). Více jak polovina všech cest se na~ ve stěnách chází v blízkosti Vinales kopce Mogote del Valle a jsou dostupné pěšky během 15–30 minut. Stručně popíšu jednotlivé sektory a stěny. Naprosto pohodové rozlézání poskytuje sektor Ensenada de Raúl s několika kratšími cestami, vhodnými obzvláště po mohutné konzumaci rumu 11
nebo po příletu. Zajímavější lezení nabízí výrazná hrana po pravé ruce před vstupem do výše zmíněného sektoru. K přelezu dvoudélkové cesty Filo de Cuchilla 6a to chce tvrdší bříška a palce nevyčuhující z lezeček, což ostatně napovídá název cesty (v překladu: Ostří nože). Při cestě z městečka ke skalám vám nejspíš jako první padne do oka obří převis zdejšího nejoblíbenějšího sektoru Cueva de Cabeza la Vaca (Jeskyně kraví hlavy). K převisu vedou betonové schody z louky poseté bouldry. Vpravo od schodů je kolmá až převislá stěna v obtížnosti 6a–6c, ideální k rozlezení. Jádro lezení v tomto sektoru spočívá v převislém lezení přes krápníky, v lehčím provedení se převisy střídají s kolmicí a končí pod obří střechou. V levé části stěny jsou na první pohled impozantní cesty Esplendidos 8a a The One Inch Punch 8b. Obě cesty jsou opravdové lahůdky pro našlápnutý práskače. Vpravo od nich se nachází řada pěkných cest v obtížnosti 6a až 7a+. Když už se vám z lezení v jižní stěně začne vypařovat mozek i síla, můžete se uchýlit do jeskyně, kde vede například velice oblíbená cesta stropem za velké chyty Malanga Hasta La Muerte 7c/7c+ (nyní místní opravují spíše na 7b/7b+), zkuste najít no-hand ve stropu, Kuba je stále zemí neomezených možností. Jeskyní je možné projít na druhou stranu údolí. Po průchodu krátce sestoupíte, popojdete zhruba 100 m a vlevo uvidíte pěknou kolmou až převislou stěnu sektoru Vega de Crespo. Ve stínu severovýchodně orientované stěny najdete velmi vděčné lezení po dírách, krápnících s několika spárami v rozsahu 6a–7c+ (možná i těžší – viz bouldrový problém v převisu nové cesty uprostřed stěny). Cest je zde dvojnásobně víc než se píše na webu. Velmi pěkná a dlouhá je nová cesta, úplně vpravo, lehce převislé technické lezení cca 7a. Při lezení vás možná bude sledovat nebojácná žába v díře uprostřed stěny. Oblíbená je také cesta Romeo y Regleta 7b s bouldrovými problémy v kolmém. Další velice pěkná oblast je sektor Jaguayana. Sektor je sice orientován jihovýchodně, nicméně je zastíněný stromy a členitostmi terénu. Dáte zde pohodové kratší cesty (15 až 25 m) v obtížnosti 6a+ až 7a+ ve většinou kolmých a lehce převislých stěnách. Počet cest je i v tomto sektoru již zhruba dvojnásobný než uvádí průvodce. Za zmínku určitě stojí moc pěkná vytrvalostní cesta Ana Banana 6c, Tacto Rectal 7a+ se zajímavým boul12
Cueva de Cabeza la Vaca
Fidel se drží, a co vy, v jeho převisech?
drem za jednoprstovku (jak naznačuje název), pěkné jsou i lehčí cesty, jako např. Pikin 6b+, poskytující zajímavé koutové lezení. Nějakých 200 m více vpravo (při pohledu na stěny) se schován vegetací nachází vchod do jeskyně Cueva Larga. Tato obskurní spíše soutěska než jeskyně vás na první pohled možná odradí svou vlhkostí, ale nedejte se. Když tam nepřijdete po dešti, určitě neodejdete s prázdnou. Pravá strana jeskyně nabízí několik převislejších linií délky okolo 30 m i více. Doporučuji například Bajaychupa 6b+/ c. Levá stěna je kolmo položená a cesty jako Mambises y Maulets 6b+ a Calzo De Guagua 7a jsou opravdové plotnové lahůdky. Sektor Yunta Wall nabízí pouze nemnoho lehčích cest schovaných částečně za vegetací. Zato rozsáhlý sektor Guajiro Ecológico Wall ještě o pár metrů více vpravo poskytne vskutku více. Na webu umístěný nákres tohoto sektoru je pouze jeho částí, ležící za malou kávovníkovou plantáží. V této stěně každopádně stojí za vylezení cesty La Vida es Bella 6c – 7a, Ranas Pelúas 6c+ a Polvo Piojillo 6c. Další stěna tohoto sektoru je o nějakých 50 m vpravo. Opravdu krásná červená převislá stěna rozdělená výrazným šikmým koutem (daších 50 m doprava, trochu výše nad polem) láká už při prvním letmém pohledu. V posledně zmíněné stěně vedou prozatím tři cesty. Doporučit mohu cestu ležící zcela vpravo s lehčím nástupem, později červenou stěnou po velkých děrách k převisu, přes něj obtížně zleva ke slaňáku 7a-b může být. Kromě části sektoru Guajiro Ecologico, který je částečně stíněn stromy, je většina cest na jižním slunci. Posledním sektorem v bezprostřední blízkosti Viňáles je Milenio Wall s přístupem od farmy ležící pod sektorem Enenada de Raúl. Málo navštěvovaná stěna poskytuje brzký stín a může být vhodným únikovým místem z rozpálených převisů Cueva de Cabeza la Vaca. Každopádně je takřka povinností vylézt si exponovanou vícedélkovou cestu Huevos Verde con Jamón 6c+, jejíhož prvovýstupu se účastnila i yosemitská bigwallová legenda John Middendorf. K této cestě pouze poznámka k zdařilému on sightu: v druhé délce je u převísku v nýtu zavěšena karabina se zámkem, zde ovšem cesta nekončí, ale uhýbá klíčovými kroky doleva do plotny a výše rajbákem ke slaňáku. Nedaleko kempu Campismo de dos ~ leží stěny Hermanos, 4 km od Vinales, s vícedélkovým lezením spíše lehčího
charakteru. Stěny jsou nějakých 200 m před kempem po pravé ruce s výhledem na Mural de la Prehistoría, oblíbené destinace turistických zájezdů. Především výrazný kout vpravo od vícedélkáčů nabízí dvě krásné cesty, přístup k nim je více zprava popolézáním a skrz vegetaci. Cesta přímo koutem za použití i několika fixních smyček může být za 6a a vlevo od ní je zajímavá cesta zhruba za 6c–7a. Další oblasti zahrnuté jako podob~ jsme bohužel nenavštívili, lasti Vinales tak pouze stručně. El Palenque je určitě zajímavá oblast, kam se ještě dá dojít ~ (cca 4 km). Problém pěšky z Vinales této oblasti je jediný, byť dosti zásadní, momentálně zde platí zákaz lezení. Kubánci nám sdělili, že místní boss je proti. Toť vše. Zda jde o místního šerifa, nebo pouze o majitele baru v blízké jeskyni, jsme již nezjistili. Každopádně za rok může být vše jinak. Určitě se na lezení v této oblasti ptejte, převisy sektoru Cuba Libre Wall jsou impozantní a neskutečně hustě osázeny krápníky. El Palenque zahrnuje několik sektorů čítajících řádově 30 cest. Jestliže prahnete i po vícedélkovém lezení, pak vaším cílem bude každopádně stěna La Costanera. Ačkoliv je 12 km vzdálená, jistě stojí za návštěvu. Na místní pětidélkovou top cestu Flyin´ Hyena 7b je ovšem potřeba mít dvě 60m lana a případně i další lano na fix k vrácení se z převislého slanění ke štandu č. 3 a 4. Nicméně La Costanera poskytuje i jednodélkové cesty. K této stěně ještě malé upozornění. Stěna je pouze cca 10 km vzdálena od moře, a proto nýty zde čelí větší agresivitě ovzduší. Opatrnější přístup k vzlínání proto není od věci. Velkou výhodou ovšem je čistě severní orientace stěny. Toť asi vše k popisu lezeckému. A protože lezení je hodně o tom, s kým se ve skalách potkáte a kdo vedle vás leze, ještě pár slov ke kubánským borcům. Místní lezci mající vybavení se věnují lezení vydatně, každopádně je potkáte na skalách častěji než cizince. Kubánci jsou sportovně hodně talentovaní a fyzicky dobře vybavení a i když nemají všechen matroš, s oblibou přihlížejí a jsou šťastní, když je vezmete na špagát. Setkali jsme se třeba s klukem, který lezl pouhých sedm měsíců a bez problémů přelézal cestu za 7b+, byť byla jeho oblí~ les je bená a často nacvičovaná. Ve Vina lezecká komunita pěkně početná a není problém se zde doptat na místní lezce. Ostatně když ve večerních hodinách navštívíte bar Patio del Deci13
~ mista nebo naproti bar Vinalero, hned je poznáte podle živé gestikulace, se kterou líčí lezecké prožitky. Všichni jsou samozřejmě nadšení, když jim před odjezdem necháte nějaký matroš, na Kubě si každopádně nic nekoupí. Ovšem docela možná zde potkáte kamarády na celý život i bez hmotných darů. Co dělat o rest dayích? Možností je víc než dost. Když už nebudete mít chuť se znovu zdunět prvotřídním rumem či jen tak na pohodu kouřit doutníky s výhledem na stěny, můžete si udělat výlet na kolech. Půjčoven horských kol (5$/den) je ve Viňales několik. Kola na první pohled vypadají sice hi-tech, po pár šlápnutích však zjistíte, že to nebude zadarmo. Nicméně dojet k moři se na nich dá. Do vyklidněného rybářského přístaHuevos Verde con Jamón 6c+
Malanga Hasta La Muerte 7c/7c+
vu Puerto Esperanza to máte 25 km. Koupání je pěkný a pivko si taky dáte. Pokud chcete šnorchlovat a věnovat tomu maximálně jeden den, půjčte si moped (28$/den, včetně vstupného na ostrov) a dojeďte na romantickou pláž Cayo Jutías. Jestliže máte ruce vytahaný jako opice a chcete se nechat odvézt a válet se na téměř opuštěné pláži až do úplného otupění, pak je tu pláž María la Gorda s moc pěkným šnorchlováním i potápěním a možností spát zde ve stanu bez jakýchkoliv problémů (nepočítám večerní útoky komárů a písečných blech). Však hojné plody moře, které vám klidně zaplní batoh, jistě vynahradí ty noční bestie. Hotelové bungalovy jsou na naše poměry hodně drahá záležitost (60$/noc pro dva), nicméně restaurace je v normálních relacích a vodu vás nechají nabrat bez problémů. Opuštěnost pláže je zajištěna její odlehlostí, zároveň však také zákazem vstupu pro Kubánce. Mikrobusy na 14
Mambises y Maulets 6b+
~ María la Gorda jezdí z Vinales každý den ráno a večer zpět, cena zpáteční jízdenky je 25 až 30$. Doporučuji udělat si výlet na La Bajada, oblast ležící 14 km od pláže María la Gorda. Průvodce (9$/osobu) vás zavede do skvělý bizarní podpovrchový jeskyně v pobřežním pralese, navíc cestou uvidíte rostliny a ptáky žijící pouze na Kubě (včetně nejmenšího kolibříka na světě). Když budete mít svou káru, dá se jet i na nejzápadnější výběžek Kuby, prý dost dobrý. V okolí ~ je také několik zpřístupněných Vinales jeskyní a taktéž výlety na koních vám budou nabízet na každém rohu. Neo-
pakovatelným zážitkem jsou kohoutí zápasy pořádané každou neděli mezi kopci na druhé straně jeskyně Cueva de Cabeza la Vaca. Sázení spojené se zápasy je ilegální, a tedy v podstatě i celá akce. Místo konání je pro neznalého k nenajití a tudíž je nejlepší se na polích v okolí sektoru Vega de Crespo v dopoledních hodinách doptat na směr a ještě lépe potkat někoho, kdo tam má namířeno. Jelikož se kohoutí zápasy konají z celé provincie pouze zde, počty příchozích jsou značné. Celá akce má vášnivou atmosféru podpořenou hazardem a prodejem rumu.
Příjezd: Z havanského Terminal de Omnibus se společností Astro za 8$ nebo s Víazul za ~ 12$ přímé spojení do Vinales v 8.30 a 9.00. Případně další spoje i později s Astro do Pinar del Río, zbylých 25 km místním busem nebo taxíkem. Případně je možné si dohodnout přímo na havanském letišti auto, taxi za 40$. Cesta je rychlá, až do Pinar del Río po liduprázdné dálnici, celkem 3 až 3,5 h. Ubytování, stravování a finance: Nejvyužívanějším ubytováním jsou casas particulares (uby~ tování v soukromí), kterých je ve Vinales nepřeberné množství. Ceny jsou od 15 do 25$ za pokoj pro dva. Výhodné je se uhnízdit třeba v uličce Adela Azcuy vedoucí z městečka od restaurace Las Brisas přímo ke skalám. V podstatě téměř každý dům v této uličce ubytovává turisty. Není vůbec běžné, že místní umí anglicky, základy španělštiny se vyplácejí. Velice příjemnou rodinu naleznete ve Villa de Cafe Tal v uličce poslední vpravo s domkem v zahradě, zde mladí umí anglicky, ptejte se po Edgarovi. Obecně se ve ~ Vinales předpokládá, že v domácnostech budete i jíst. Kvalita jídla je na vysoké úrovni a porce obrovské. Za večeři si počítají většinou 7$ a za snídani 3$, dohodnout lze jídlo jen občas. Najíst se lze i v restauraci Las Brisas či někdy i v baru ~ Vinalero, ceny jsou poloviční, porce taktéž. Jednou z možností ubytování je i Campismo Dos Hermanos, cena za bungalov pro dva je 15$. Nevýhodou ubytování v kempu je nedostatek lezení ~ (do Vinales je to 4 km) a o víkendech kubánská hudba, řvoucí od rána do večera. Hlavní platební jednotkou pro turisty je konvertibilní peso (1:1 s USD). Kubánci však měnu setrvačně nazývají dolar i přesto, že americkými USD se již platit nedá. Při výměně západní měny za konvertibilní peso zaplatíte asi 10% přirážku, výměna USD je zpoplatněna ještě více a výše poplatku se v poslední době často mění. V místních obchodech, tržnicích, obyčejných bufetech a podobně se platí kubánským pesem (moneda nacional). Konvertibilním pesem platíte ubytování, jídlo v turistických restauracích, zboží v obchodech, kde mají téměř vše a dále dopravu s Víazul a Astro. Klima: Nejvhodnější doporučovaná doba k návštěvě Kuby (nejen za lezením) je v prosinci až březnu. Od června do listopadu se mohou přehánět hurikány a nebo alespoň docela pravidelně v odpoledních hodinách prší. Stav ovzduší v zimním období je více než příznivý, teploty přes den okolo 20 až 25 oC, vlhkost vzduchu přijatelná. Větrné počasí s oblohou pod mrakem je vcelku běžné. Obecně je klima snesitelnější než ve stejném období v Thajsku. Průvodce: Jediným současným zdrojem informací jsou stránky www.cubaclimbing.com (odtud je stažená i otištěná mapka). Nespoléhejte, že tištěnou podobu průvodce naleznete až na místě. V případě dotazů mailujte:
[email protected]. ~ Hasta la vista en Vinales.
text
Ivo „Pivoš“ Lyžbicki & Olina Částková
foto
autoři, P.R.
Výstup na Horu Světla v jižní Indii Nedávno jsem se také já vrátil z cesty po Indii. Nezamířil jsem tam, kam horolezci obvykle míří, tedy na sever do Himálaje, ale naopak na jih. Ačkoli i zde je spousta krásných skalnatých hor velikosti a parametrů tak akorát, aby přitahovaly skalkaře, neměl jsem v tak okouzlující krajině touhu lézt. Přesto na mě čekala jediná hora, která mě přitahovala více, než to dovede magnet. Posvátná Hora Světla, Arunáčala. Mohutný skalnatý obr vyčnívající z údolních rovin a chránící poutní město hinduistů i jogínů Tiruvannamalai. Hnědočervená holá masa kamení jen s ojedinělými stromy a keři je vidět do dálky desítek kilometrů. Její výška zřejmě nepřesahuje jeden kilometr a nad okolní krajinou se zvedá zřejmě nejvýše osm set metrů. Skutečné rozměry jsem se nedozvěděl. „Arunáčala nikde nezačíná a nikde nekončí,“ byla zasvěcená odpověď lidí i publikací o hoře. Vyšplhat se kamenitým terénem nahoru by tedy neměl být žáden problém, avšak v teplotách nad třicet stupňů Celsia ve stínu to neplatí. Nežít nahoře ve skrovné poustevně, na holé zemi, starý světec Babadži se svými oddanými žáky, nepotkal bych na vrcholu jedinou lidskou duši. Před slunečním žárem se na svazích hory není kam skrýt. Jen na některých místech veliké pískovcové bloky poskytují malý úkryt. Túru je proto buď možné začít brzy nad ránem a scházet v dopoledním slunci, anebo pozdě odpoledne a sestupovat ve večerním šeru. Obojí je pro běžného turistu nepředstavitelně náročné. Zatímco Babovi mniši to bosky šlapou denně. Ranní úsvit anebo večerní západ slunce je úchvatnou odměnou pro toho, kdo tříhodinová muka výšlapu podstoupí. Skákat v noci s čelovkou po viklajících se balvanech a stoupat po rajbasových plotnách v lezeckých sandálech však bylo pro trénovaného lezce radostí. Protože při výstupu po celém těle i v noční mírnější teplotě stékala řeka potu, bylo nutné si nést v batůžku druhé oblečení a dostatek vody. Pozorovat z vrcholu probouzející se anebo naopak usínající krajinu okolo celé hory se stává vždy okouzlujícím divadlem. Z velikého hinduistického chrámu Arunáčaléšvara ve městě, jednoho z největších v Indii, s mohutnými gópurami sahajícími do výše až sedmdesáti metrů, stoupaly vzhůru chóry věřících. Co tedy přitahovalo stovky cizinců z celého světa pod horu, na kterou za celý pobyt většina z nich vůbec nevystoupila? Bylo to ohromné, avšak velmi jemné pole nedefinovatelné a nehmatatelné energie, pro něž je hora už ve starých védách oslavována jako nejsvatější mezi svatými. text a foto
RT
s
o
u
t
ě
ž
výstupy s tilakem
Tak jsem teda četl v jedničce ty výstupy roku 2004 a jsem z toho velice pobouřen! V dubnu 2004 se našemu „krypltýmu“ podařil opět skvělý kousek, a mrzí nás, že dosud není onou úzkou skupinou těch našich nejlepších horolezců brán v potaz. Snad ani nepochopili jedinečnost a význam této revoluční akce v horách. Doufám, že tento článek vše napraví a uvede sportovní hodnotu našeho konání do těch správných výšin. O co šlo?
Sáně a Dru + Verte
Sjeli jsme na saních nejdelší ledovcový komplex v Alpách!
Sáně a Dračí zub
Jádro tohoto projektu se nám zrodilo v hlavách, když jsme s Pavlem kdysi předloni „patlali“ rozhovor pro Montanu a rekapitulovali jsme jeho skvělou sezónu 2003, ve které si splnil všechny, do té doby představitelné, sny. Během toho roku se mu mimo těžkých OS přelezů v Tatrách podařilo přelézt všech 10 velkých alpských stěn, a navíc ještě něco „vyvzlínal“ na El Capu. Taková porce úspěchu samozřejmě nepřináší v psychice jedince jen uspokojení nad sebou samým, ale, bohužel, i jistou dávku vyvřelosti, demotivace a apatie. Pavel totiž v mládí nečetl (jako my všichni lezoucí v ČSSR) „Horolezectví zblízka“ od I. Diešky, a tak se svými výkony dopracoval do situace, že už fakt neměl tucha, na co ještě vlézt. V žertovné náladě jsme tedy vymýšleli jiné zdroje jeho seberealizace, a tehdy to padlo. Sjedem Mt. Blanc na saních! A tak jednoho dne šmejdím na půdě svého kámoše v Dubňanech a porovnávám kvalitu dvou, právě nalezených, saní. „Hnijou tady už šest let, je to fakt 16
na vyhození. Být tebou, na tom bych na naší homole s děckama moc nerajtoval,“ radil mi starostlivě kamarád. Když jsem ho ale seznámil s naším záměrem dokončit trýznivý rozklad sáněk necitlivou jízdou z Blancu, usoudil, že ty s beranama jsou přece jenom pevnější, a že když na ně nebudu moc tlačit, něco vydrží. Pro naši smůlu, i vývoj sněhových podmínek na Blancu, dával našim milým saním více naděje, že akci přežijou. Milion bořícího se sněhu a my bez sněžnic a s palivem jen na tři dny. Přesto se, jako nová atrakce pro pobavení turistů, necháváme vyvézt na Midi, kde se nám v řídkém vzduchu nafoukly vakuované pytlíky s buráky. Okamžitě toho využíváme ve svůj prospěch, a i s mačkami na nohou s nimi hrajeme „hakisak“ (vzájemné si nahrávání povadlého předmětu fotbalovými kopy – pozn. autor). Po tomto lehkém rozdýchání nám už nic nebránilo vstoupit do nekonečné náruče zdejších hor. „To je ale nádhera!“ zvolal nadšeně Pavel se sáňkama na hlavě, a dav turistů jej s respektem míjel širokým obloukem. Sáňě jsme jako vlajkový stožár zapíchli pod jižní stěnou Midi, ale zanedlouho se ukázalo, že jejich praktické využití pro pobyt v divoké přírodě je takto dost nedoceněn. V horizontální poloze se sáňě naopak osvědčily jako opravdu užitečná bivakovací pomůcka – můžeme ji jen doporučit. Velice ulehčuje vyzouvání a nazouvání těžkých bot, skvěle poslouží jako sušička na prádlo, a jako stolek pro pohoštění horolezce jsou téměř nepostradatelné. Popřemýšlejte o tom, a skočte se zeptat do Hudáče na novou kolekci saní pro pobyt v horách – určitě vám poradí. Aklimatizace nic moc. Tedy pro nás chlapy. Vevina pobíhala kolem se sněhovou lopatou jakoby se nechumelilo, zatímco já jsem se s Pavlem přel o to,
kdo z nás je na tom hůř, a tudíž si tedy zaslouží celé sáňě ve stylu „a`la postel“. Řídký vzduch však nedovoloval našemu konfliktu projevit se v plné síle, a my byli nuceni se o sáňě křesťansky podělit. V tichosti jsme pozorovali Vevinu, jak kope ve sněhu plac pro toaletu, a meditovali o tom, jak je ten patriarchát vlastně docela v pohodě. Druhého dne, během aklimatizační túry na Mt. Blanc du Tacul, nám bylo víc a víc jasné, že se sáňěmi to na „střechu Evropy“ fakt nedáme. 800metrový Gervasutiho kuloár, ve kterém nám Vevina stále ubíhala napřed, nás s Pavlem docela vyždímal. Proto jsme se ve stanu v údolí znovu odevzdali nastolenému řádu světa a nechali se, jako vládci planety, obskakovat a krmit jedinou zástupkyní žen v naší expedici. Jak všichni víme, horolezectví je hlavně o flexibilitě, a tak cíl „sjet Mt. Blanc“ jsme pozměnili za cíl „sjet Mt. Blanc du Tacul“. Zanedlouho se ukázalo, že ve flexibilitě uvažování jsme s Pavlem opravdu dobří, a cíl byl degradován i potřetí. Zrodila se tak tedy konečná podoba akce: „Sjet aspoň to Vallée Blanche, dyž už to výš nende“. Pro média jsme náš čin naservírovali v lepším balení: „Sjezd nejdelšího ledovcového komplexu v Alpách na saních“. Druhý den ráno jsme Vevinu doprovodili k lanovce, a i když měla z naší skupiny nejlepší formu, nechali jsme ji spustit i s našimi batohy dolů do Chamonix. Patriarchát je prostě patriarchát. A pak to začalo! 3 - 2 - 1 - START! Úvodní nejstrmější úsek zahájil, s mačkami na nohou a cepínem v ruce, Pavel. Na jeho jízdě bylo znát, že totálně podcenil přípravu. Tělo mu na saních vlálo jak hadrový panák a směr letu byl plně v moci jen vnějších vlivů (erup-
ce na slunci, odliv,…) bez sebemenší Pavlovy účasti. Když ho konečně zabrzdil neřízený pád, vystřídali jsme se, a bohužel musím konstatovat, že i mé sáňkování v dětství na valašských kotárech u babičky nebylo dostatečně zodpovědné. Je totiž velký rozdíl mezi sáňkováním s mačkami a bez maček. Klasické navigační manévrování – přibrzďování si patou – se ukázalo jako krajně nevhodné, i když docela „efektní“ (krkolomné xté salto vpřed – Valenta je břídil!). Přesto jsem pak začal raději dobržďovat předními hroty, čímž jsem noze v holeni zabezpečil lepší zpětné odpružení. Následující mírnější svah jsme si dovolili absolvovat současně. Párek projíždějících lyžařů byl zmatený z párku ujíždějících sáňkařů. Posléze jsme si několika kotrmelci potvrdili, že s rostoucí váhou se setrvačnost opravdu zvětšuje. Zákruta u ústí Gervasutiho kuloáru padla na mě. Tentokrát jsem se již elegantní jízdou s rukou v bok a patřičným záklonem (jako jezdec parkuru) přibližoval k místu, kde ještě včera stál něčí stan. Rozeznával jsem jen udusaný sníh a vyšlapanou cestičku k jámě – zrovna takové, jakou kopala i naše Vevina. Možná už tušíte, kam tím mířím. Ano, ano, bylo to tak. Hnědá skvrna se nemilosrdně přibližovala („Čuňata, ani ji nezahrabali“), a já si, ukonejšen svým právě nabytým sáňkařským umem, v duchu zažertoval: „Hehe, to by byla fakt prča, kdybych tady, na největší sněhové plání Alp, vjel do hovna!“ Posílen vysokou nepravděpodobností, že se tak vážně stane, jsem se v klidu chechtal dál. Jenže inu! Jářku! Stalo se! Souměrnost a čistá kompoziční vyváženost našich vyjetých stop byla náhle
narušena asi tak pětimetrovou hnědou čárou. Naštěstí, stolice stačila již dostatečně vychladnout a jejich viskozita se tím pádem od okolního firnu moc nelišila. Tento cizorodý materiál mě tedy z kurzu nevychýlil, a já si směle uháněl mezi alpskými velikány dál k našemu cíli. Vzhledem k trhlinám jsme si už nedovolili sáňě přetěžovat synchrojízdou, a nadále se v postupu střídali. Asi 2 km se jeden vezl a druhý jej sledoval z povzdálí. Po celou dobu jsme měli sedáky na sobě a měli jsme v úmyslu se v těžších úsecích i navázat a jistit. I když jedna pasáž si o to opravdu říkala, neučinili jsme tak nikde. Lano nesl na zádech vždy ten, co zrovna šel, a byl tak připraven pomoci propadlému alespoň dodatečně. Ten exponovanější úsek vyšel na Pavla. Velkou měrou se o to zasloužil sám. Místo toho, aby sledoval jasně patrné stopy od ledovcových lyžařů, vrhl se do vlastního pokusu o „direkt“. Jeho nízký pozorovací horizont mu bránil v lepším výhledu, a tak vůbec netušil, že se žene přímo do líhně trhlin. Naštěstí sklon svahu a množství sněhu jízdu saní zpomalily natolik, že Pavel byl schopen reagovat dost rychle. Ze své lepší pozorovací pozice jsem na něj volal, kudy to má výhodnější, ale byl dost daleko (doporučuji vysílačky). Občas mi úplně zmizel z dohledu, a já měl vážně strach o jeho život. Pavel však znovu podpořil spekulace, že je mimozemská bytost osvobozená od veškerých zákonitostí gravitačních sil naší planety, a trhlinový úsek zdárně přežil – i když v dost napínavém stylu. V jednom momentě jsem ho zahlédl, jak slézá kolmý vyvýšený odtrh v nestabilním ledu s jed-
Sáně a Pavel
Sáně a Tacul
ním cepínem – podjely mu nohy a on, jak v USA filmu, visel jen za poutko. No hrůza! Za trhlinovým polem odpočívala nějaká parta extrémních lyžařů. Měli za sebou zřejmě rovněž namáhavý sjezd. Bylo zábavné sledovat jejich reakce, když mezi ně, zpoza ledového rohu, vjel Pavel na saních. Jeden borec si okamžitě klekl a začal se mu poníženě klanět, přičemž druhou rukou si na hlavu sypal sníh. A vůbec. Čím více jsme se blížili ke stanici Montenvers, tím více se kolem nás motalo hejno obdivujících lyžařů a lyžařek. Stále nás fotili, a já se tvářil, že takhle sáňkuju po Alpách docela běžně, a že zítra se chystám sjet Gervasutiho „gajbl“. Vezměte si do hor sáňě a ženské od sebe neodtrhnete! Rozhodně jsme byli v zubačce do Chamonix populárnější než všichni ti snowboarďáci okolo. Ale kdoví. Možná už za pár let čas pionýrů skončí, a sáňě v horách už nebudou raritou. Konečně v Chamonix. Je teplý dubnový den. Lidé už chodí v tričkách a my si to se sáňkama na hlavě šineme s radostným pocitem naplnění k našemu autu. Ano! Dokázali jsme to! text, foto a nákres
Kuba Novák
Účastníci: Vevina - Petra Tesařová Kuba Novák Pavel Kryze (všichni z HO Turist Hodonín)
17
Slovinci
v Patagonii
V minulé Montaně jsme na straně 46 v rubrice A jdi slibovali více informací o slovinské výpravě do Patagonie na počátku tohoto roku. Tady jsou… Torre opět ve slunci - poté, co se holky vrátily
Slovinská nástupová variantá spolu s Compressor route
17.
ledna dorazil do Campo di Agostini náš malý tým: Silvo Karo, Andrej Grmovšek (já), Tanja Grmovšeková a Monika Kambič-Maliová. Neměli jsme se Silvem žádný konkrétní plán, ten měl záležet na počasí. Každopádně jsme chtěli lézt rychle a nalehko. V táboře bylo mnoho lezců čekajících na periodu dobrého počasí, která měla začít 19. 1. Skutečně užitečné předpovědi počasí nám posílal Thomas Huber z Innsbrucku – velké díky jemu a rakouským meteorologům. Takže jsme s lezením začali hned 19. ledna v noci, kdy jsme se přesunuli pod úpatí západní stěny Ag. Saint Exupery (2.558 m). Silvo 18
Koncem ledna začala (na Patagonii neobvykle dlouhá) perioda pěkného a teplého počasí. Přestěhovali jsme se do Norwegos pod Cerro Torre (3.102 m), kde jsme měli konkrétní cíl. Jak by řekli boulderisté, rozhodli jsme se přidat „sit-down-start“ k jedné z nejznámějších skalních stěn světa. Do stěny se pouštíme za svítání - s minimem lezeckého vybavení, několika tyčinkami Powerbar a lahví vody. Nejprve jsme vylezli cestu Rubio y azul (6c, 350 m) na vrchol Torre de la Media Luna. Pak pokračujeme panenským terénem, ve kterém nás čekaly délky do 6c+ a přechod přes Three sisters towers (jak jsme pojmenovali první tři věže nad Torre de la Media Luna). Po krátkém slanění a opětovném vylezení na hřeben jsme po něm pokračovali ve výstupu (lezení do stupně 5). Po více než 500 metrech jsem přelezli výraznou věž, kterou jsme nazvali Torrisimo. Po dalším slanění se ocitáme pod Torre Pereyra – ta byla vylezena poprvé vloni (ale ze západu). Jako vůbec druhý tým jsme se pustili do zdolávání věže. Čekalo nás 300 m pěkných spár a koutů, do obtížnosti 6c+. Po krátkém traverzu a slanění jsme se ocitli v Col of Hope, kde jsme viděli lezce v Cerro Torre. Tou dobou jsme lezli asi 11 hodin. Trochu pijeme a odkládáme nějaký materiál a hned
Silvo v Italské cestě, Poincenot
a já jsme se rozehřáli ve velmi pěkné cestě Claro de Luna (6c, 800 m), kterou jsme vylezli za šest hodin (+ 3 hodiny slanění). Ve tři hodiny ráno jsme se vrátili do kempu, tou dobou už jsme stáli 23 hodin na nohou… Po několika dnech špatného počasí se mělo počasí opět vylepšit. Přesunuli jsme se do Polacos a čekali na změnu. Počasí nebylo ale tak dobré, jak jsme doufali, a tak jsme naše velké plány změnili za něco reálnějšího. Vylezli jsme se Silvem Anglo-americkou cestu (6b, 600 m) v západní stěně Ag. Rafael Juarez (2.482 m). Pro silný vítr a občasné sněhové přeháňky jsme většinou lezli v zimních botách.
(v 17.00) nastupujeme do Compressor route (6b, A1+, 65°, 900 m). V první mokré délce jsme byli rychlí, ale jak se podmínky zhoršovaly, museli jsme lézt v mačkách. Západ slunce jsme si vychutnali ve velkém nýtovém traverzu. Pokračujeme i v noci, kdy lezeme několik delikátních mixových délek. Za Ice Towers zpomalil naše tempo ledový vichr. Za svítání stojíme pod vrcholovou stěnou. 10.30 stojíme na vrcholu Cerro Torre, byl slunečný den, nebe takřka bez mráčku. 28 hodin nepřetržitého lezení, 1.700 metrů převýšení, 3 kilometry skály a ledu. Silvo byl na vrcholu po druhé – po 19 letech. Slanili jsme teď už
skutečně mokrou cestou, a v sedm večer jsme byli zpátky v táboře. Tam jsem počkali na holky, které byly rovněž na Cerro Torre a společně jsme potom odešli do Chaltenu slavit… Počasí bylo stále pěkné, a tak musíme zpátky za lezením. 6. února jsme se se Silvem odebrali do bivaku nad Lago Sucia s cílem zkusit co možná nejvíce volně druhý přelez Italské cesty (6c, A3, 1.300 m) v JV stěně Ag. Poincenot (3.002 m). Cesta byla vylezena před 19 lety, po dvou letech pokusů, s použitím fixních lan. Podle nákresu je v cestě hodně délek A1 či 6a A1, a tak jsme doufali, že půjdou přelézt volně. Za den či za den a půl. 7. února ráno jsme přešli nebezpečný ledovec na úpatí a okolo 9.00 jsme se pustili do lezení prvních, lehkých délek. Když jsme se dostali na polici pod první technickou délku, tyčila se nad námi 400metrová převislá hladká stěna s minimálními možnostmi pro volné lezení. Naštěstí nechali Italové na polici skoby, nýtovačku, lana a dokonce i šplhadla. Sami jsme žádná neměli (počítali jsme s lezením na volno), a tak jsme byli rádi i za tato orezlá. Do setmění jsme vylezli deset délek. První půlka z nich představovala ani ne tak těžké, jako časově náročné skobování, druhá půlka bylo potom děsivé lezení do 6c po velkých odštěpech a v koutech. Těsně před setměním jsme dolezli na bivakovací plošinu. Další den nás čekala poslední technická délka a pak už jen 350 m lehčího lezení v obtížnosti do 6c až na vrchol. Tam jsme stanuli
nebo sněhová přeháňka. Byl to asi jeden z mála ženských výstupů na tento vrchol. Byla jsem ráda, že jsme to zvládly, vždyť šlo o můj první patagonský výstup. Poté jsme se přesunuly do kempu Norwegos. 31. ledna jsme vylezly do Col de Esperanza – měly jsme v plánu lézt na Cerro Torre (3.102 m) cestou Compressor route. Podmínky do sedla byly stále dobré, pak jsme ještě stihly zafixovat tři délky. Následující den jsme začaly ve čtyři ráno. Většinu času jsme lezly v mačkách. K první dobré bivakovací polici jsme dolezly odpoledne. Rozhodly jsme se pokračovat dál. Počasí se kazilo každou hodinou. Pokračovali jsme v lezení a doufali, že najdeme vhodné místo na bivak. V jedenáct večer jsme byly osm délek pod vrcholem – kompletně promoklé a v mrazivém vichru. Tam jsme se s těžkým srdcem rozhodly pro návrat. Mokrá lana spolu se stěnou, která se přeměnila ve vodopád, způsobily, že jsme slaňovaly většinu noci i následujícího dne. Začalo se lepšit počasí. Po jednom celém dni odpočinku jsme se do toho pustily znovu. Cesta do sedla teď byla mnohem těžší, protože se zřítily séraky v levé části výstupové trasy, a zabrala nám sedm hodin. V sedle jsme se zařadily do fronty – před námi byla další dvě lezecká družstva. Dolezly jsme na polici nad prvním nýtovým traverzem a strávily tam noc. Druhý den jsme minuly nejvyšší místo našeho minulého pokusu. Monika zrovna tahala nýtovou délku ve vrcholové stěně, když se z kompresoru uvolnil
Silvo a Andrej
ve tři odpoledne. Podařil se nám druhý průstup stěnou, zároveň první kontinuální (Italové nelezli až na vrchol). Myslím, že mnoho technických délek nepůjde nikdy lézt volně. Proslaňovali jsme cestu a až v noci přešli se štěstím ledovec zpět k našemu bivaku. Tímto čtvrtým úspěchem jsem završil své první lezení v Patagonii. Celoroční dovolená mi skončila, a tak jsem musel chtě nechtě letět zpátky do práce. Navždy si ale zapamatuji svůj první výlet do slunné Patagonie! text
Andrej Grmovšek
První čistě ženský tým na Cerro Torre Náš první společný lezecký pokus v Patagonii skončil neúspěšně. 19. ledna jsme se pokusily o cestu Kearney-Harrington na Ag. Saint Exupery. Po několika ledových a mixových délkách, kdy nám začalo být jasné, že vrcholu v jednom dni nedosáhneme, jsme slanily dolů. 26. 1. jsme vyrazily z tábora za špatného počasí. Původní cíl jsme změnily a vylezly jsme roklinou vpravo od věže Saint Exupery do sedla a nastoupily do Ag. de la ´S (2.335 m), variantami S hřebene a Australské cesty (6a, 600 m). Bylo chladno, větrno a občas přišla dešťová
Monika a Tanja
kus ledu, trefil ji do ramene a zlomil jí tři žebra. Bojovala s bolestí. Vůbec jsme nevěděly, co dělat. Rozhodly jsme se ale pokračovat dál. Monika jumarovala na jedné půlce lana, kterou nám nahoře zafixoval anglický tým, já lezla vedle. Vrcholový sníh naštěstí nebyl těžký a 8. února v devět večer jsme jako první čistě ženské družstvo stanuly na Cerro Torre. Pak začal náš děsivý sestup. Potřebovaly jsme skoro celý den, než jsme proslaňovaly cestu dolů – odpočinuly jsme si pouze několik hodin na naší bivakovací polici. Všechnu práci jsem dělala sama, Monika byla naštěstí schopná sama slaňovat. Monika byla celkově dost zničená a říkala, že tato hora není pro ženy, protože představuje spoustu dřiny, já dodávám: „Pojďte ženy, zkuste to!“ Po nezbytné party bylo stále pěkné počasí, a tak jsem se ještě vypravila lézt. Spolu s mladými Slovinci Aljazo Tratnikem a Roko Zalokarem a s Roko Sisernikem jsme se 17. 2. pustili do cesty Buscaini (6c, 850 m) na Ag. Saint Exupery (2.558 m). Bylo typické patagonské počasí, ale podařilo se! Jak pěkná expedice! text
Tanja Grmovšek
„Budeme mít asi hodinu zpoždění, tak si zatím skoč na motané hrnek2)“: to je ta poslední kapka, která převáží misku vah na stranu návštěvy restauračního zařízení3). Spolu s Budvarem ze čtyřky pomalu mizí i vidina včasného příjezdu na parkoviště k údolní stanici lanovky na Dachstein. Nakonec se vše v dobré obrátí (aby také ne, po dvou dvanáctkách na zahrádce). Po krátké epizodě na veřejných záchodcích vyrážíme směr Salzburg. Počasí nám připomíná poslední pokus o Dachstein. Tenkrát jsme se jen divili, proč rakouští hasiči přečerpávají vodu z jedné strany silnice na druhou. Nakonec se z toho vyklubaly katastrofické povodně roku 2002. Na poslední benzinové pumpě na českém území, ve společnosti půl sta rakouskachtivých Čechů, pak upečeme plán, jak opět nedobýt Dachstein. Jako štastní majitelé nejmenovaného českého dvoudílného průvodce po Severních vápencových Alpách a ještě o trochu šťastnější majitelé výběru sportovních cest v Alpách od Rätikonu až po Hochkönig si vybíráme alternativní cíl: Hochkönig. Cesta ubíhá za zvuků hromů a záblesků, mírné konzumace piva a lehké (až lechtivé) konverzace. Krátce po půlnoci dorážíme na parkoviště u chaty Arthur Haus (1.520 m n. m.). Neutuchající déšť nás nutí postavit stany. Ráno však o dešti svědčí jenom velké kaluže. Nacpeme naše svině4) skoro až k prasknutí. Okolo chaty Mitterfeldalm (1.669 m n. m.), která je od Arthur Hause vzdálená prý 30 minut chůze, míříme po značené cestě č. 340, směrem na chatu Matrashaus. Chata Mitterfeldalm je pozoruhodná nejen tím, že má tzv. čistý provoz (když jdete do chaty na pivo, tak se musíte zout), ale i malým horolezeckým muzeem, které je na vnějších stěnách chaty. Většina exponátů je nejen plně použitelná, ale navíc se s ní setkáte i ve stěně. Cajky5) jsou doplněny četný-
Dachkönig aneb Jak jsme opět nedobyli Dachstein (aneb Cajzl1) mezi Moraváky)
20
Östlicher Schoberkopf, cesta Glasperlenspiel vede napravo od lezců
mi fotografiemi a texty. Mapa okolí je v předsálí záchodků. Asi po hodině chůze se dostáváme pod stěny Teufelskirchlu, po levé straně je Mandlwand a úplně vpravo Flachfeld. Torsäule se z této strany jeví jako cukrová homole, ale jižní strana je rozložitá. Rozmýšlíme se co si dáme na rozlezení. Po chvíli přemítání padá volba na cestu Venusfalle vedoucí na impozantní Teufelskirchl. Zjišťujeme však, že se nám moc nechce. Po zhodnocení situace odvážně volíme neobvyklou taktiku – rest day6) hned na začátku pobytu. Další den, dostatečně odpočatí, jdeme zkoušet své schopnosti do stěny. Cestu Venusfalle lze nastoupit těsně nad sněhovým polem (viz Novák, str. 156). Pozor, na fotce v Novákově průvodci (str. 153) je cesta naznačena až od 6. délky. V nákresu (str. 156) je ve spodní části hned několik nesrovnalostí: První dvě délky lze spojit, ačkoliv v průvodci mají dohromady 85 metrů. Přitom naše oblíbená dvojčata měří jenom čtyřicet devět a padesát jedna metrů. Nad čtvrtou délkou následuje vyčerpávající čtyřicetimetrový šestkový traverz do koutu, kterým se dostáváme na travnatou polici. Odtud vedoucím lehkým třicetimetrovým Zleva doprava je vidět: Teufelskirchl, Östlicher Schoberkopf, Flachfeld
traverzem po travnaté polici se dostáváme do míst, kde teprve je na fotce v průvodci naznačen začátek cesty. Následující délky opravdu stojí za to lézt. Nejtěžší místo by šlo i přehákovat, ale já volím taktické kyvadlo do větších chytů. Sice bych rád tvrdil, že za to mohla ta svině, co jsem měl na zádech, ale... Jednotlivé délky jsou dlouhé kolem čtyřiceti metrů. Určitě nejsou zadarmo. Dohromady má cesta okolo 11 délek (7+/8-) – záleží jestli máte gumové lano jako my. V horních partiích potkáváme rakouské lezce, od kterých zjišťujeme odkud lze slanit. Dozvídáme se, že na vrcholu jsou dva slaňáky. Podle jejich rady používáme hned ten první, na který narážíme. Slaňujeme směrem k Torsäule, 3 x 50 m. Dál sestupujeme po travnatých policích okolo dvou velkých jeskyní. Doplňujeme tekutiny z plechovek, do kterých ze stropu kape pravá jeskynní voda. Rovněž se zde naskýtá možnost speleoterapie formou plazení se blátem v temných jeskyních. Nemusíme ale vlézt úplně všude. Druhá dvojka si mezitím zkouší kvalitu skály na Torsäule v cestě Idefix (7-, 180 m, 6 délek). Bohužel je nakonec vyžene deštík. Navečer nám počasí ukáže, co všechno umí a hlavně jak rychle. My pro změnu zjišťujeme závažné nedostatky ve vybavení naší kuchyně. Asi nám ovce7) sežraly fazole v konzervě, těstoviny a bramborovou kaši. Aspoň že máme ty buráky... Z dalších cest jsme prostoupili cestu „Čas dýchat“ (Zeit zum Atmen). Jak název napovídá, vyskytují se v cestě náročné úseky vyžadující zadržení dechu. Nechci nic prozrazovat předem,
ale po přelezení klíčové délky budete své lezačky považovat za umělé pomůcky a pochopíte, že ruce jsou na nic. Nutno ještě podotknout, že v průvodci uvedená nejtěžší délka není úsekem klíčovým... Z posledního štandu se pěšky drápeme až na samotný vrchol ke kříži. Lano necháváme viset ve slaňáku. Z vrcholové knihy, umístěné na kříži, se dozvídáme jak a kdy byl kříž nahoru vynesen. Sestupujeme. Přemýšlím, co do sebe nacpu, až budu u stanu. „Hele, kde máme to lano?“, přeruší Trawerza moje gurmánské sny. Ale ani já si nejsem moc jistý, kam jsme ho zavěsili. Naštěstí vidina dlouhého sestupu normálkou nás motivovala a lano nakonec nacházíme a slaňujeme. Tričkové počasí se k našemu údivu kazí až u stanu. Podle mraků v okolních horských masívech prší už nejméně dvě hodiny. Prostě máme jednou štěstí. Nicméně nejen z lezení je člověk živ. Výsledkem nezvyklých kulinářských, kombinací je poměrně chutná a objemná krmě. Poslední ráno se řídíme heslem „brzký nástup – horolezcova smrt“. Vůně ranní kávy málem způsobí další rest day6) . Nakonec se nasáčkujeme do stěny vedle Teufelskirchlu - Östlicher Schoberkopf do cesty Glasperlenspiel. Cesta je opravdová perla. Co dodat? Snad jen že v první délce přibyly tři nýty (oproti nákresu z rakouského průvodce). Ten „Jouda“7), co tady ty cesty dělá, je fakt machr!!! A jestli zespodu, tak sežeru lezačky! Super cesta po chytech, které najdete až když je držíte nebo na nich stojíte. Zespodu to totiž vypadá na-
prosto nelezitelně. Tričkové počasí se nám však záhy mění v mikinové, až nakonec na goráčové. Nezbývá nám než se jenom koukat na první štand, kde jsme si ony oděvní doplňky nechali... Následuje úprk ze stěny do stanu, do hospody, do auta, do Brna a pak někteří ještě do Prahy (ale to už je jiné vyprávění...) text a foto
Boss
Závěr: Nevím, jestli jsme měli štěstí, ale oblasti Hochkönigu se během našeho pobytu vyhýbal déšť jak čert kříži (asi proto, že ten kříž byl skoro na každém vrcholku). Obvykle nám nebesa ráno i večer předvedla jak se umí během deseti minut zatáhnout, zapršet a rozjasnit. Přes den slunce skálu během několika málo minut vysušilo. Pokud vyhledáváte delší sportovně zajištěné cesty, pak mužete začít žhavit svého plechového miláčka... Nástupy do cest zaberou (pokud spíte v dolině) do padesáti minut. Sestupy slaněním. Nádherné, neoklouzané a exponované cesty v pevné skále! Brutální lezba! Obsazení: Trawerza, Víťa, Robin, Boss Cesty: ] Zeit zum Atmen 8, 200 m (Torsäule) ] Idefix 7-, 180 m (Torsäule) ] Venusfalle 8- , 440 m (Teufelskirchl)
21
Jak se fotí Teufelskirchl ve svém mlžném hávu
] Glasperlenspiel 8, 150 m (Östlicher Schoberkopf) Všechny cesty lze doporučit, cesty Zeit zum Atmen a Glasperlenspiel dvojnásobně! Mapy: ] mapa na záchodku chaty Mitterfeldalm ] hrubá skica pohoří v Novákově průvodci ] podrobná mapa ve výběru pánů Elsnera a Haaseho ] určitě lze nějaké profesionální koupit v obchodě Mapy a fotky z průvodců a mapa ze záchodu jsou pro nalezení stěn dostatečné. Průvodce: ] Novák, J. 2001. Severní vápencové Alpy, díl 1. Montana. Kniha je dobrá pro úvodní seznámení s oblastí. Může se vám totiž stát, že vás navnadí slovní popis cesty, ale nakonec zjistíte, že kniha neobsahuje topo požadované cesty, nebo je trasa naznačena na fotografii krátkou šipkou v půlce stěny... ] Elsner, D. – Haase, J. 1996. Alpine Sportkletterouten, Rätikon – Hochkönig VI-VIII. Rother Selection. Výběr, který vás nejen navnadí, ale i uspokojí. V případě znalosti germánského jazyka vás pohltí. Každé cestě je věnovaná dvoustrana. Na jedné straně jsou informace o materiálu, přístupu, sestupu, délce trvání výstupu a další alternativy výstupů v okolí. Na straně druhé je cesta rozkreslená délku po délce, včetně jednotlivých jištění. Byt a strava: ] když se hledá, tak se najde i místo na stan ] pozor na dravé ovce6), co kradou jídlo v konzervách ] pramen naznačený na mapě (záchod chaty Mitterfeldalm) jsme nenašli, začátkem července byl v okolí dostatek sněhu (žádné vedlejší „defekty“ požívání vody ze sněhu se u nikoho neprojevily) ] Mitterfeldalm je bohatě zásobená chata (cestou nahoru měli v ohradě asi šest malých čuníků a o čtyři dny později už tam žádní nebyli – jen řezníci se činili...) Vysvětlivky: cajzl – obyvatel hlavního města ČR motané hrnek – škopek, pivko, něco vařenýho 3) restaurační zařízení – hospoda, paluša, putyka, pub, inn 4) svině – těžký batoh 5) cajky – matroš, věci na lezení, vybavení horolezcovo 6) rest day – den, kdy se jenom jí a spí, případně fotí 7) ovce – bílé „příjemné“ zvířátko se zvoncem na krku 8) Jouda – familiérní označení pana Ch. Bogensbergra, autora všech cest ve výběru Alpine Sportkletterouten v oblasti Hochkönigu, před kterým tímto smekám svůj kloubouk... 1)
2)
text
Radek Morávek
foto
archiv autora
22
Co takhle fotky s Hudym?, napadlo mě loni v létě. Tak mu volám, jestli bychom něco vyfotili, třeba v Ádru. „Proč ne,“ říká Hudy, „teď o víkendu tam pojedu, jo jističe nějakého budu mít.“ „Tak platí,“ povídám. Čekám v sobotu na terase, klábosím u obvyklé snídaně „kafe, koláč, pivo“ s ostatními, co jako dneska budou lízt a jak bylo včera u Peňáka. Okolo desáté se přiřítí Hudy, prohodí pár slov s ostatními a jde se na to. Ale kam? Navrhuji na Ramónu za pískovnou, kde je nová cesta od Alberta a Milana Sýkory. Včera jsem se o ní zrovna bavil právě s Albertem. Říkal, že Hudy ji taky zkouší, má tam problém s dynamickým přešahem do chytu za hranu. Hudy kývne hlavou. „Aspoň to už dám RP,“ prohodí mezi „skoroúprkem“ pod věž.“ Jo, jistit mě bude tady synovec, zatím ještě nelezl, dám mu gri-gri, to bude OK, pak mu něco lehkého vytáhnem.“ Pod Ramónou se Jindra trochu zakroutí. „To víš, je třeba se trochu rozhejbat, nejsme nejmladší,“ povídá. „Já to vylezu, pak se tam dostaneš nahoru ty, musí to odsejpat, ať nám tam vyjde taky světlo,“ říká dále. A už je v sedáku. Mraky se honí, je takové klasické adršpašské počasí, chvíli krásně a chvíli mraky na déšť. Hudy fičí nahoru jak blesk, s ničím se moc nepáře, v problému zavolá „dej bacha“ a hup, je v chytu za hranou. Zbytek už je pak na pohodu až na vršek. Koulím očima, desítku hned na rozlezení po ránu, to je nářez! Já se pak dofuním na druhém konci k poslednímu kruhu, z nástupové spárky jsem samozřejmě vypadl… a pak, některé ty kroky za mikrochyty jsou daleko za hranicemi mých možností… Tak rychle k poslednímu kruhu, ať to světlo stihnem, mraky se valí od Krkonoš. Chystám fotoaparát, Hudy už je zas u druhého jištění, jistí ho asi 14letej synovec, který drží v ruce lano od prvolezce asi poprvé v životě. Nestíhám, všechno je strašně moc rychlé, ale vypadá to dobře. Hudy je docela fotogenickej, dobře se u toho lezení kroutí a zubí. A už taky volá: „Tady to bude dobrý, takový křížový přešah za jednoprstovou dírku, tak jedem.“ A už se tam zas vlní. Tak rychle ještě přehodit film za citlivější, abych toho rychlíka ještě stihl cvaknout těsně pode mnou. Stihl jsem to tak tak. I s počasím, trochu nás ta letní přeháňka spláchla. Hudy dole povídá, že jít už na pivo je škoda, trochu to oschne, ještě něco nafotíme, projdem přímo Ádrem, něco vyberem. A už je dole na chodníku u pískovny. Stačím tak akorát v rychlosti zabalit své fotonádobíčko. V Ádru je poněkud pošmourno, dost tma na nějaké focení, u Zubu to vypadá docela dobře, ale ze Zubu už je nafilmováno dokonce i nějaké video. Jdeme dále, nalevo pěkně barevná stěna se spárou na Slaninovu věž. Myslím, že se jmenuje „Pamětní“, je za VII, tak mu ji navrhnu. „Máš nějaké smyčky? K tomu kruhu to je docela daleko, spára bude dole určitě vlhká.“ „Něco mám,“ odpovím. Hudy už je pod nástupem, bleskurychle v sedáku a stoupá elegantně vzhůru. Dlouho sice montuje uzel ve spáře z mé hrozné smyce, kterou mám pouze na to, aby se mi karabiny v batohu nerozkutálely. Koukám, že to budou parádní fotky shora, jen aby nezačalo pršet. Počasí naštěstí vydrželo, tak jsem se dostal nahoru k focení i já. Hudy opět lezl spáru znova, zubil se u toho jak u zubaře. Nahoře povídá: „Ty vole, dobrý, ne?“ „Jo, jasně,“ povídám. Ze spáry jsem opět vypadl, v té rychlosti přípravy na focení jsem asi špatně nastavil expozici, to budou stát fotky asi za prd. Ale je teprve půl třetí, už máme dvě cesty nafocené, tak snad ještě jednu stihnem. Nestihnem, začalo zas drobně poprchávat, a to vytrvale. Tak se procházíme ve skalách, Hudy mi ukazuje „krásné“ spáry na Radnici, u kterých jen nechápavě kroutím hlavou. Blázen, říkám si. Ten Hudy je pořád na těch skalách strašně dobrej, Xb dát na rozlezení je výbornej výkon, navíc má pořád takový ten tah na bránu, sice už rozvážnej, ale pořád tam je. A je na něm vidět, že ho to pořád baví. A tak jsme hlavně díky jeho rychlosti v podstatě stihli za půl dne nafotit dvě cesty. Což bych (navíc s ohledem na počasí) s nikým jiným nestihl. Byla to perfektní zkušenost. text a foto
Pavel Žofka
s Hudym
23
l e z e n í
p o
b a o b a b e c h „Vy, tam u vás v jižních Čechách, ještě stále lezete po stromech jako v době kamenné!“ dělal jsem si srandu ze spolužáků, horolezců, kteří z nedostatku skalních terénů využívali k tréninku hrubé kůry starých stromů.
Baobab působí v rovinaté krajině monumentálně, ale teprve až ve srovnání s lidskou postavou si uvědomíme jeho skutečnou velikost
Baobabing vyvolává pozornost mezi černošským obyvatelstvem – Zambezi River v Zambii
Struktura kůry je velmi rozmanitá. Chyty jsou příjemné na dotek, pevné a nelámou se
24
Tenkrát jsem ještě netušil, že o mnoho let později se tomuto druhu lezení budu na svých cestách po východní Africe sám pravidelně věnovat. Už při první návštěvě Tanzanie jsem si všiml, že kůra baobabů je k lezení obzvláště dobře přizpůsobena. Některé kmeny baobabů jsou sice úplně hladké, ale jiné mají kůru plnou výstupků, děr, záhybů a spár. Některé výrůstky nápadně připomínají pískovcové kyzy, další pak tvoří oblé či ostré lišty. V kůře je plno velkých i malých – prstových děr, úzkých – ručních spár i širokých komínů. Kůra je na omak velmi příjemná, měkká a neláme se. Baobaby, až 2000 let staří obři, nemají mezi stromy obdoby. Těmto velikánům se výborně daří v suchých a teplých oblastech na sever i na jih od rovníku. Jejich schopnost přežít i dlouhá období sucha spočívá ve schopnosti nasát během dešťů až několik set litrů vody do kůry. Když během období sucha shodí listy, aby snížily vypařování vody na minimum, vypadají jako stromy zasazené kořeny vzhůru. Černošská legenda praví, že je tomu tak proto,
že se na lidi rozzlobil bůh a v návalu vzteku hodil z nebe na zem strom a ten se zapíchnul kořeny vzhůru. Počátky lezení po baobabech spadají hluboko do historie lidstva. Někdy před 3,5 milionu lety sestoupili první homidi – prapředci dnešních lezců – z korun stromů na zem. Vzápětí zjistili, že nahoře nebylo tak špatně a začali „přemýšlet“, jak se dostat znovu nahoru. To se jim podařilo až o mnoho tisíc let později, což souviselo se zvětšujícím se objemem mozkové kapacity a s použitím prvních nástrojů. Teprve pomocí zatlučených dřevěných kolíků dosáhli kýženého ovoce – sladkých plodů baobabu. Tento způsob lezení je však nutno z pohledu moderního lezení klasifikovat jako nesportovní. První sportovní výstup byl pravděpodobně uskutečněn až Romanem Tilňákem z Jablonce nad Nisou koncem minulého století. Stalo se tak během průzkumné cyklistické výpravy z keňského Nairobi k Viktoriiným vodopádům v Zambii. Výstup jižní stěnou mohutného zambijského baobabu, pod kterým dle historických
dokladů odpočíval sám velký David Livingstone, ohodnotil stupněm VIIIb pískovcové klasifikace a nazval ho „Mzungu – give mi money!“ Název pro cestu vyplynul ze situace, která vzápětí nastala. Přivolaný domorodec, který musel smělého horolezce zachránit zatlučením kolíků, po kterých sestoupil zpět na zem, se dožadoval své odměny (Mzungu je svahilský výraz pro bělocha). Většina baobabů roste v divočině, a proto je nutné být při baobabingu ostražitý. Nenadálá setkání se slonem, buvolem nebo lvem mohou nastat poblíž rezervací zvěře. Řešením v takovém případě je co nejrychleji vylézt do koruny baobabu. Lev na strom nevyleze a slon mohutný baobab nevyvrátí. Zásadně se nedoporučuje před zvěří utíkat, obzvláště ne před lvy. Útěk se volí až jako poslední možnost záchrany. Slyšel jsem příliš mnoho historek,
jak takový úprk dopadl a sám na vlastní kůži jsem se přesvědčil, jak rychlý může být několikatunový slon, když mi v rezervaci Tsavo dýchal na záda. Naštěstí jsem mu na kole stihl ujet… text a foto
Petr Hejtmánek
Přítel Petr Čermák po lvím pohlazení – Wildlife Camp, Zambie
Nástup do širokého komína – Dodoma v Tanzanii
25
marmolada Vývoj Již v roce 1901 nastoupila Angličanka Beatrice Thomassonová, již doprovázeli Michel Bettega a Bortolo Zagonel do stěny kousek vpravo pod sedlem Ombretta (vpravo od Gorbiho stěny), aby po více než půl kilometru lezení převážně v komínech dosáhli vrcholu. Tedy pokud tuhle cestu polezete, říkejte, že jste přelezli „Thomassonovou“ a ne „Thomassona“. V letech 1915–1917 bylo v Dolomitech a pochopitelně i na Marmoladě pořádně rušno. Od počátečních nevinných potyček se brzy přešlo k úpornému pozičnímu boji, kdy se podkopávaly a za pomoci výbušnin odstřelovaly celé vrcholy obsazené nepřítelem. Za meziválečný mezník lze považovat „Micheluzziho pilíř“ z roku 1936, jenž je první zdejší cestou v šestém stupni. Pak přišla válka, tentokrát 2. světová, a nastala další přestávka. V roce 1964 vznikla poměrně vyhlášená Via dell Ideale, 6, A1, v případě volného přelezu 7-. Tou jako první prostoupili A. Aste s F. Solinou. Výraznou stopu zde zanechal také Reinhold Messner, především sólo prvovýstupem v plotnách nad velkou policí, kdy se vůbec jako první odvážil do zdánlivě nekonečných, dírkami zdobených ploten, který se dnes, v kombinaci s Vinatzerem ve spodní části, těší velké oblibě. Konečně se dostáváme k několika jedincům s Marmoladou nerozlučně spjatých. Heinz Mariacher. Určil si jasná a nemilosrdná pravidla: čisté volné lezení (RP), zásadně odspodu, žádné nýty a zajišťování z lezecké pozice. Z mnoha prvovýstupů zmíním dva. „Moderní časy“ vylezl v roce 1982 ve výše zmíněném stylu coby náhradu za „Rybu“, kde neuspěl možná právě kvůli zvolenému stylu. Nicméně o pět let
později slíznul smetanu i zde, kdy si připsal do deníčku první „rybí“ RP. Pravda, dva tzv. „sendviče“ zatloukli z háčku, ale i tak slušný. „Tempi Modernissimi“ byste v jižní stěně hledali marně, zato na sestupu po ledovci si zkuste všimnout východní stěny masívu trčícího 300 metrů nad ledovec – Sasso delle Undici. 57 nýtů včetně štandů, 8 délek a obtížnost 9+. To, že v cestě použil jím samotným tolik zavrhované nýty, je věc jedna a to, že je osadil zdola, je věc druhá. A spolulezci? Manolo, Bruno Pederiva či Luisa Iovane. Určitě nejvíc prvovýstupů a průstupů stěnou vůbec má na svědomí Maurizio Giordani – snad kolem 200 až na vrchol. To už je vrchol! Pan domácí, v jehož cestách je vidět, že stěnu opravdu zná. Mnoho cest přelezl free sólo (i Moderní časy), včetně několika prvovýstupů. Většinou přelezů však podnikal s Rosannou Manfrini. S Paolo Ciprianim a Franco Zenattim se kromě takového „Moby Dicka“ zakousli i do Ryby, a to pěkně zmrzlé: 1. zimní přelez, 16.–20. 3. 1986, 35 hodin čistého času. Jako zástupce přespolních nejde nezmínit Igora Kollera. Jeho první prvovýstup zde, Via Slovakia, 6-, A3 z roku 1973, je prý rozbitá hrůza nemající dosud opakování. Notoricky známé cesty na „Rybím pilíři“ či v „Gorbiho stěně“ doplňují méně známé La Mamma, 8, Déšť z čistého nebe 7+/8-,
a nejen ten. Spolulezci? Peter Ondrejovič, Dino Kuráň, Miro Piala a další. Tak jsme se propracovali až do minulosti nedávné, kdy poměrně klidnou hladinu alpinismu mírně zvířily záhadné mýty kolem Ryby, na něž se už pomalu zapomnělo. O dalších mýtech se mluví v souvislosti se jmény Larcher, Vigiali a obtížností 8a, tedy 9+/ 10-. Asi nejtěžší cesta na Marmoladě, vlevo od sedla Ombretta, ovšem určitě ne nejnáročnější. Ty hledejte v kapitole „hrůz a vražd“. Přístup Dejme tomu, že bydlíte na území České republiky a pokud navigátor není „Líza“, neměli byste najet víc než 1.000 kilometrů, většinou po dálnicích. Tuto vzdálenost je možno udolat klidně za šest hodin, ale třeba se rádi kocháte a čas spolu s penězi vás netíží. Otázkou je, kde necháte odpočívat auto. Máte-li zájem o jihozápadní stěnu – tedy od sedla Ombretta doleva – bude asi nejlepší nechat popelnici v Passo di Fedaia a už po svých se projít do sedýlka Forcella di Marmolada (lze zkrátit lanovkou), jež odděluje Gran Vernel vpravo od samotné Marmolady vlevo. Právě doleva vedou žebříky ferraty, kterou budete třeba hned další den sestupovat. Rovnou za nosem, možná trochu z kopce, se klikatí pěšina k sedlu Om-
Královna Dolomit
… nebo také miss Dolomit na neomezenou dobu, s mírami 3.342-900-3.400.
Možná, až ji uvidíte, přijdete s jinou poklonou, ale nejspíš bude záležet na tom, co v ní zažijete, co vám dá nebo si naopak vezme. Marmolada. Její krásná, slunci vystavená šedá tvář, ze severu chráněná ledovcem, láká horolezce už více než jedno století.
26
bretta, kde je kukaň pobitá plechem (biv. Dal Bianco), nabízející nějakých 6 míst. Vodu si musíte přinést nebo se spolehnout na zbytky sněhu. Mám ale pocit, že tahle varianta bydlení se moc velké oblibě netěší, proto jeďte rovnou do Malga Ciapely. Tady sjedete z hlavní cesty, minete pár hotelů, projedete kemp a jedete co to dá. Pokud vás nezastaví cedule zákazu vjezdu před mostkem, určitě to zvládne kopec a kvalita cesty za ním. Tady si stačí namazat pod koleny a s úsměvem na rtech a batohem plným krámů na zádech vyrazit. Přitom je dobré věnovat péči směrovkám a pokud na nich přečtete něco jiného, než Rif. Falier, tak ne že byste tam nedošli, ale možná to bude trvat trochu déle. K chatě, kde spí většina místních, je to něco přes hodinu svižné chůze, k bivakům, kde spí většina slovansky hovořících, dalších 5 až 50 minut. Vodu není problém nabrat přímo
u chaty, ovšem je vhodné ovládat určité zásady slušného chování. Další možností jak se dostat do Dolomit je autobus. Jisté cestovky pořádají zájezdy, zajišťující jenom přepravu tam a třeba za 10 dní zpět, což v případě hezkého počasí bude až až. Nejbližší střediska pro Marmoladu jsou Alleghe na východě a Canazei na západě. Úplně nejlepší je nechat se zavézt až do Malga Ciapely, ale taktéž není problém ten kousek zvládnout stopem nebo modrým Dolomiti Busem. Největší vychytávkou bude ovšem teleport, kdy se ve zlomku sekundy ocitnete přímo pod stěnou nebo třeba hned nad prvními nástupovými délkami. Mám ale pocit, že to ještě chvíli potrvá. Co kdybyste se místo na Marmoladě ocitli třeba na Ošarpancích… Člověk versus skála Schválně, copak jste dělali v zimě? Shybovali, boulderovali nebo snad oboje? Ó to je moc dobře! Tak se pěkně podívejte do stěny naproti. Že tam něco chybí?! Pravda, pravda, je to nějaký položený. A žíněnka pod zadkem či nýtek u kotníku spolu s „hrozbou“ jemného zhoupnutí se do vzduchu? Ale kdepak. Sucho v krku, pět metrů pod nohama „trik cam“ s otazníkem, ještě níž u skoby povoluje lano kámoš, jenž se prd stará o to, že zrovna nevíte kudy kam, protože to všude vypadá stejně blbě. Tedy klíč k pomyslným vavřínům zde by měl mít každý v nohách a především v hlavě, ale přiznejme si, co nejde ustát, musí se holt
Levá část – Punta Penia
Ryba Marmolada, pravá část – Sloní pilíř
někdy udržet. Je dobré mít co zakládat a ještě lepší je s tím umět zacházet. Jídelní lístek Stěna, jak už asi tušíte, je docela široká a vysoká. JZ stěna má kolem 400 m a část pod hlavním vrcholem Punta Penia měří už nějakých 600 m. Tady se stěna natáčí více na jih a od vrcholu Ombretta padá celých 900 metrů ploten. Dále se opět malinko snižuje a přechází do masívu Piz Serauta, jenž je východním zakončením celé té krásy. Nemám to spočítané (i když, kdo ví), ale v jižní stěně vede určitě přes 120 cest a myslím, že určitě čtvrtina
27
marmolada
z nich je hodná ochutnání. Začněme tedy něčím lehčím, vcelku dobře stravitelným. Dle informací od známých a ze stránek knihy výstupů na chatě lze doporučit následující: Don Quijote 6 (nákres č. 1), Gogna 7-, jejíž správný název je „Cinquantenario FISI“ nebo snad oblíbenou kombinaci Vinatzer–Messner, rovněž za 7-. Poněkud vážnější lezení slibují takové Moderní časy 7+ Heinze Mariachera či Giordaniho Via Olimpo 7+ (nákres č. 2), přičemž v případě varianty Athena vzroste obtížnost na slušných 8-.
Ryba
Více vpravo, konkrétně na tzv. Sloní pilíř, vede třeba takový Grande traverso hodnocený sedmým stupněm. Z kratších výstupů bych tady zmínil Specchio di Sarah 9-/9 (nákres č. 3) či novinku z roku 2003 vedoucí kus vlevo – nýty rozumně jištěných 9. Vyšší číslo zde vyrovná vcelku kvalitní jištění. Tak a pomalu, ale jistě jsme se prokousali k pořádným nakládačkám. Začnu třemi cestami majícími kromě perfektní skály jedno společné – malou jeskyňku kdesi vysoko v plotnách. Ryba (nákres č. 4): rok výro-
Via Italia
28
by 1981 v podobě 7 A1, s přibývajícími pokusy a konečně i přelezy 7+ A4, od roku 1987 RP 8+/9- (H. Mariacher a B. Pederiva). Poté následovala Via Italia 7+ a jako poslední Fram, jenž uvízl 40 metrů nad Rybou, trčí tam už 14 let a ne a ne se hnout vpřed – tedy alespoň v duchu „fríklajmbingu“ to nějak nejde. Obtížnost do 9-, flek za A0 určitě 9. Za všechny zúčastněné uvedu jedno jméno: Igor Koller. Domácí Maurizio Giordani však neváhal a proťal plotny vlevo i vpravo. Myslím, že opakování Via Fortuna 8- A0 nebo Via Irreale 7+ A3 lze spočítat na jedné ruce pro každou z nich. Vážnost těchto cest je umocněna faktem, že třeba i 25. délka je za 7 a nejspíš si ji budete dávat pěkně vymrzlí po báječném bivaku. I v této kapitole najdeme přibližně desetidélkové „štěky“, jakým je například Ariadnina nit, 9+ (asi první RP M. Toman s F. Čepelkou) vedoucí ve stejné stěně jako Specchio. No a jako finále jsem si nechal dva monstrózní podniky. O tom prvním neřeknu nic, neb se těší významnému místu v pořadníku plánů, když ne na tento, tak na příští rok. O tom druhém jen krátce: autoři Ingo Knapp a Prem Darsham vylezením první části (1984) údajně degradovali Cestu přes Rybu na „konzervu od makrel“ a po vylezení celé cesty „Steps across the Border“, což s přestávkami trvalo nějakých 11 let, prohlásili: „Zkušenosti z oboru hexů a obrněné nervy jsou nutností, klíčová délka je jedenáctá za 8a, další dvě jsou 7c+ a 7b+. Žádný nýt nebude rušit davy opakovatelů…“ Nezbývá než to jít omrknout. Tady bych se chtěl zmínit o klasifikaci. Mezi širokou veřejnos-
Don Quiote
tí panuje názor, že v horách je klasifikace všeobecně měkká. Je to do jisté míry pravda. Kdo ale měl to štěstí a přelezl si několik cest třeba v Rätikonu nebo právě na Marmoladě, s největší pravděpodobností zjistil, že právě do těchto oblastí se pro velká „čísla“ nejezdí. Zato tyhle oblasti nabízejí krásné lezení, které si prostě musíte zasloužit. A to je dobře. Pište to hráběmi a noste to na dveřích Znáte to. Nakonec vždy přijde číšník, klidně i falešnej, a zeptá se, chcete-li platit, případně zda to bude další kolečko pohárků něčeho ostřejšího. A podobně tomu je i tady. Doba se změnila a teď už vás nikdo za „ciao“ a „grazia“ dolů lanovkou nesveze. Spíše si nachystejte nějakých 23 euro za jednoho umouněného horolezce. Pro radikální ortodoxy nebo v případě, že nestihnete poslední kabinku se nabízejí další dvě možnosti. Pokud na něj přímo nevylezete, tak se nějak dostat na hlavní vrchol – Punta Penia – a již zmíněnou ferratou po západním hřebeni do sedýlka Forcella di Marmolada. Odtud
do bivaku v sedle nebo dle chuti pokračovat dolů až k chatě Falier. Druhá možnost se (po lanovce) těší asi největší oblibě. Stojíte u horní stanice lanovky a máte už celkem dost? OK! Podívejte se dolů přes rolbou upravenou část ledovce a navzájem se povzbuďte, třeba: „radovat se, radovat se…“. Na asfalt to bude nějakých 1.200 výškových metrů, do Malgy dalších 500 a pak ještě doklopýtat posledních 600 metrů výškových do kopce k chatě, kde si to pivko protentokrát opravdu zasloužíte a věřte tomu, že vás po té dřině pěkně uzemní. K tomu ledovci jen tolik. Na vlastní oči jsem slyšel, že „padnout na Marmoladě do trhliny je stejně pravděpodobné jako stejná nehoda na Sahaře“. Je to blbost, pro několik lidí to byla nehoda zásadní, tj. poslední. Když jsme tudy sestupovali po „Rybě“, Sinek najednou zůstal trčet ve sjezdovce jen od pasu výš. Zpitomělí dvěma dny lezení jsme to měli spíš jako zpestření, ale fakt to chce dávat bacha a třeba se i navázat, než potom nakukovat do černé díry, ve které zmizel kámoš. Spolu s vynálezem sla-
29
marmolada
30
1
4
2
5
3 ňovací osmy a nekonečně dlouhých, moderních lan, vznikla ještě jedna možnost, a to právě slanění stěnou. U krátkých, na vrchol nevedoucích výstupů to je logické. To, že se z „Ryby“ dost často slaňuje z 2. police nebo dokonce z Ryby samotné je sice pochopitelné, ale jestli vynecháním 16 délek, i když jsou maximálně za „šest“, lze považovat cestu za přelezenou, to opravdu pochybuji. Několik rad Pokud umíte aspoň trochu počítat, přijdete na to, že cesty vedoucí až na vrchol budou mít kolem 20 délek, ale klidně i o dost víc. Je tedy dobré si trasu nastudovat a porovnat s nákresem už předchozího dne, než za ranního šera běhat pod stěnou s nákresem kilometrové cesty na krabici od rýže a nevědět kudy kam. Mi-
mochodem, ty nákresy je dobré mít třeba dva, stejně jako máte dvě lana. Maurizio Giordani je autorem zatím jediného průvodce z roku 1986. To, že je knížka stará skoro 20 let, je sice pravda, ale svým zpracováním je stále na špici mezi průvodci vůbec. Černobílé fotky s naznačenou trasou, přesné a jednoduché nákresy, potřebný materiál a čas potřebný k výstupu. Ty časy jsou ale docela „vostřácký“, takže pokud si sem tam něco vyfotíte, na dalším štandu sníte keksík a pak se zase napijete, zapomeňte na to, že vám třeba na 27 délek „Moderních časů“ bude stačit 10 až 12 hodin. Jinak průvodce je na chatě Falier jak ke koupi (asi 20 euro), tak i k nakouknutí, případně obkreslení vybrané cesty. Výstupy novějšího data jsou v několika knihách výstupů, v nichž však začíná být docela zmatek. Možná se ale rodí průvodce nový, a to by bylo! Určitou pozornost to chce věnovat také počasí, protože když začne pršet, teprve potom si uvědomíte, že těch převisů, pod které se dá schovat, tady moc není. Ba naopak. Stěnou valící se potoky, v koutech a komínech vytvářející vodopády, vám určitě připraví nezapomenutelné zážitky, při kterých si v tu chvíli možná řeknete: „Už nikdy!“ Většinou to ale dobře dopadne a budete se chtít vrátit. Nejlepší měsíce? Červen, červenec, srpen a září. Že jsem neporadil vím, ale počkejte na pěkné počasí a berte v úvahu, že v červnu a červenci jsou dny docela dlouhé, potom je to už horší a je dobře, když lezení sloučíte s během. Co se týče předpovědí na nejbližší dny, tak Zákopčaník je sice pašák, ale situaci v Dolomitech tak dobře ošéfovanou nemá. Nejlepší je podívat se na papír vylepený v pokladně lanovky či přímo na chatě. Tady ale pozor, neboť dobrá předpověď bývá vyvěšená i když už neplatí. Můžete se zeptat místního horala, ale ptát se vlastně nemusíte, protože si můžete být jisti, že odpoví „tempo bueno“ a to je dobře. Něco na obranu Jako kdybych to slyšel. Proč ten blbec píše zase o Marmoladě, to nezná nic jiného? Tak zaprvé by mě zajímalo, kdo to řekne nebo si to i jenom myslí. Zadruhé. Když mně šéfredaktor zamával před očima docela tlustým svazkem bankovek, nedokázal jsem říct ne. Za další mám pocit, že se v téhle stěně ztratí celý autobus alpinistů, ale toho se nebojím, protože lidí jezdí do hor čím dál míň a je to jejich chyba. Ve všední den tady nepotkáte nohu, a když jo, tak z toho má člověk spíš radost. K nákresům jen tolik, že jsou provedeny s čistým svědomím a při plném vědomí. Když se ale přece někde zamotáte, tak to bude jenom vaše věc a nadávat budete moci akorát sobě. Obtížnosti v „Rybě“ jsou dle našich pocitů, neb při přelezu jsme měli k dispozici nákres s technickým lezením a informace z výborného Jamesáku, ročník 87. S nákresem „Specchio di Sarah“ to bylo podobné. To by mělo být vše a už vás nebudu otravovat. Přijeďte a uvidíte. Ciao! Dle vlastních zkušeností a z možných i nemožných zdrojů sesmolil
V. Pavelka
foto
Standa Štěpánek
Via Italia
31
saská galerie
3 (klíčové místo), nad kterou je 1. kruh originálu. Jím přes „trojcípou“ díru ke 2. kruhu, mírně doprava ke 3. kruhu, přes polici do spáry a na pilířek (4. kruh). Doprava do spáry a na vrchol. Další známou variantou k „Walpružině noci“ je Hudečkovo-Šilhánovo cesta s provokativním názvem Ende einer Legende Xb, RP Xc (1986), již téměř dvacet let nejtěžší cesta na Rauschenstein (ale všeho do času, „chystá“ se narovnání přes tři nové kruhy ke 4. kruhu Ende einer Legende a přes další nový kruh „někam“ vzhůru). První kruh nízko, doprava ke druhému, šikmo doleva přes třetí a čtvrtý (přidaný) kruh ke 2. kruhu originálu. Silně morálové lezení po „omítce“. Volkssport IXa (1992, Heiko Kupschus, J. Schaffrath). Nástup vlevo od komínu cesty Nordostweg přes díru a poličku k 1. kruhu, hladkou stěnou přes 2. kruh do police. Z ní kolmým rajbasem přes další dva kruhy (mezi nimi klíčové místo) na vrchol. Smělé, dobře jištěné (4 kruhy a smyčky) rajbasové lezení.
Rauchenstein Oblast: Schmilka Věž: Rauschenstein (Reischenstein) Tato rozložitá a více jak 70 metrů vysoká věž patří k vyhlášeným monumentům příhraniční lezecké oblasti Schmilka. Celá oblast zahrnuje 127 vrcholů, na které v současné době vede více než 1.900 cest od jedniček po XIa. Sám Rauschenstein leží na okraji masívu, který se tyčí na pravém břehu řeky Labe. Již v pozdním středověku na něm byla zbudována malá hláska. Snadný přístup ze severu a zároveň i dobrý výhled na Labe z této mohutné věže vytvořily na dlouhá staletí dokonalou pozorovatelnu lodní dopravy po hraniční řece. Název „Šumící skála“ má mnoho variant vzniku, nejsympatičtější je teorie, že jméno skály je odvozeno od zvuků, které vydávali při páření draví ptáci. Zajímavá myšlenka, ale ať již vzniklo dnešní jméno Rauschenstein jakkoliv, jisté je, že nám tato věž nabízí ve svých kolmých stěnách kvalitní lezení a bohatý výběr z 57 cest a 26 jejich variant. Nejvíce cest, po deseti, zde nalezneme v obtížnosti VIIc a VIIIa. Nejaktivnějšími prvovýstupci jsou i zde Bernd Arnold (10 cest) a Gisbert Ludewig (4 „na prvním“ a 8 jako spolulezec). I čeští lezci mají své „zářezy“ na Rauschensteinu: Jindra Hudeček – Hurrikan IXa (1982) a Ende einer Legende RP Xc (1986), Venca Vodička – Nordostwand IXa (1982) a Zdeněk Hubka s Jardou Houserem – Leitmeritzer Variante VIIb (1973). Výstupy jsou převážně stěnového charakteru, ne vždy v pevné skále, zvláště v J a JZ stěně. Samozřejmostí jsou dolezy spárami, komíny a rajbasy. Lezecky nejhodnotnější je JZ kout (Stirnkante, Gondakante, Hohe Wand, Schwar32
ze Rampe, Neuberweg) a úzká jižní stěna s přilehlým pilířem (Südwand, Schöne Wand, Stollepfeiller). Milovníky rajbasů jistě potěší jejich nebývalá koncentrace v okolí východní hrany (Ostkante), kde najdeme hladké plotny kolem devátého stupně (Hurrikan, Volkssport, Direkter Nordwand). Nelze pominout ani nejobtížnější část věže, pravou část severovýchodní stěny s desítkovými „klasikami“ (Walpurgisnacht, Hexentanz , Ende einer Legende). První nedatovaný výstup vedl ze severozápadu soustavou lávek a stupňů, v místech dnešní Alter Weg I. První doložený sportovní výstup uskutečnili 29.10.1893 Fritz Böhme, Conrad Meurer, Oscar Schuster a Oswald Weidenbach cestou Alter Südweg II. Přístup: Za hraničním přechodem Schmilka zaparkujeme na placeném parkovišti (0,25 euro za hodinu) a vydáme se mezi hrázděnými domky asfalto-štěrkovou silničkou vzhůru. Držíme stále směr Schrammsteine (Schrammtor) a po zhruba 15 minutách dojdeme přímo pod jižní stěnu Rauschensteinu. Možno použít též „lesní“ zkratku, kdy v místě, kde začíná cesta přecházet do roviny, odbočíme na první značené stezce doleva do lesa. Po pěti minutách chůze do prudkého kopce vyjdeme zpět na lesní cestu a po ní dále pod stěnu. Hexentanz Xa, RP Xb (1984, Bernd Arnold, G. Müller, Christine Ludewig, G. Lamm). Dvoukruhová varianta k první „desítce“ na Rauschenstein Walpurgisnacht Xa (1983, Bernd Arnold, G. Müller, G. Lamm). Nástup ve spádnici velké „trojcípé“ díry, mírně doprava k 1. kruhu, od něj doleva do voštin a přes 2. kruh do police
Ostkante VIIa (VIIb), (1916, Bernhard Klemm, F. Hörig, R. Klemm). Z plošiny ve Winklerturmscharte přepad, stěnou do rajbasového žlábku s kruhem a hranou (hodiny) na vrchol. Velmi pěkné klasické rajbasové lezení. Cestu lze prodloužit „nástupovou variantou“ Hurikan IXa (1982, Jindřich Hudeček, M. Hromádko, S. Šilhán, Z. Hubka). Hranou ve spádnici Ostkanty přímo přes dva kruhy na plošinu. Klíčová místa jsou odlezy od kruhů. Alter Südweg II (1893, Fritz Böhme, C. Meurer, O. Schuster, O. Weidenbach). Sedmdesát metrů „sólo“ lezení soustavou zářezů a žlabů. „Krajinově malebná“ klasika. Stollepfeiler VIIa (VIIc), (1939, Rudolf Stolle, E. Engelmann, H. Scheinpflug). Původní nástup je nevlídnou roklí vlevo od pilíře, příjemnější je nástupová varianta Variante VIIc zářezem vpravo od pilíře a dále stěnou přes přidaný kruh na jeho vrchol. Překrok, dvojí stavění – u kruhu a z police (obě lze čistě, na polici smyčka) a vhloubením s kruhem, výše hranou na vrchol. Pěkná, bez stavění poměrně obtížná cesta. Schöne Wand VIIIa, RP VIIIb (1990, Svan Scholz, H.-J. Scholz, A. Manka, J. Manka, M. Scholz). Kompaktní stěnou přes čtyři kruhy na lavici cesty Neuberweg. Odtud možno slanit, či libovolně k vrcholu. Pěkné, vyrovnané stěnové lezení, ne všechny chyty pozitivní. Neuberweg V (1913, Hans Neuber). Nástup velkým převisem v levé části údolní stěny (hodiny), traverz po lávce doprava do kouta a jím na malou plošinu. Z ní pravou stěnou (smyce) na polici s kruhem. Dlouhý traverz doprava ke 2. kruhu, přímo přes převis a soustavou spár a žlabů k vrcholu. Cesta velehorského rázu, povinná klasika pro klasické horolezce. Vollständige Schwarze Rampe VIIIa (1984, Dieter List, D. Brandler, H. Schaffrath). Nástup
3
5 4
1
2
5
3 2 4
Severovýchodní stěna 1 – Volkssport IXa 2 – Direkte Nordostwand IXa 3 – Walpurgisnacht Xa
4 – Hexentanz Xa, RP Xb 5 – Ende einer Legende Xb, RP Xc
jako Neuberweg do kouta, jím asi do poloviny výšky a odtud šikmo doleva černým pruhem přes dva kruhy. Od druhého přímo do římsy ke 3. kruhu. Přes převis a lámavým zářezem ke 4. kruhu. Originál Schwarze Rampe vede dále doleva zářezem a k vrcholu. Atraktivnější narovnání Vollständige pokračuje na konec zářezu, doprava přes 5. kruh a stěnou k 6. kruhu. Od něj doleva stěnou (klíčové místo) a rajbasem k vrcholu. Velká cesta srovnatelná s Gondakantou, ale méně morálová a lépe jištěná. Gondakante VIIIa (1948, Karlheinz Gonda, G. Junghans, G. Walpert, G. Straube, E. Gortl). Nástup jako Neuberweg, ze středu lavice přímo do stěny a šikmo doleva k 1. kruhu. Od něj mírně vlevo jemnou stěnou (nejištěno) na hranu ke 2. kruhu. Zprava stavěním přes převis do stěny a při hraně ke 3. kruhu, doleva do žlábku a na vrchol. Mohutná cesta, povinné klasické morálové lezení v maximální expozici. Hohe Wand RP VIIIb (1997, Michael Meyer, U. Meyer). Jako Gondakante k 1. kruhu, od něj mírně doprava ke 2. kruhu a přímo do police ke 3. kruhu cesty Barthweg. Přes převis, doleva do stěny (křehké) a rajbasem přes dva kruhy na vrchol. Exponované morálové bigwallové lezení. EV – Stirnkante IXa, RP IXb (1978, Bernd Arnold, G. Lamm, J. Cruse, G. Ludewig). Logičtější přímá nástupová varianta. Převisem cesty Neuberweg přímo přes hodiny ke kruhu. Od něj doleva ke hraně a podél ní přes další kruh na štandovací polici Gondakanty. Přímo do stěny a přes tři kruhy na vrchol. Klíčová místa jsou oblez posledního 6. kruhu a rajbas nad ním. Geniální gradující linie. Lange Nordwestwand IXc (1980, Bernd Arnold, G. Lamm, J. Cruse, G. Ludewig). Zužující se SZ stěnou k 1. kruhu originálu Stirnkante
(ta odbočuje doprava ke hraně), přímo ke 2. kruhu, doleva ke 3. kruhu u tupé hrany. Podél ní ke 4. kruhu a na polici cesty Barthweg (VIIb, 1928, Walter Barth, smělý exponovaný traverz stěnou ze severu na jih). Doleva k 5. kruhu, přes díru a 6. kruh do spáry, jí na polici k 7. kruhu. Stěnou a soustavou žlabů před další tři kruhy na vrchol. Exponovaná cesta přes deset kruhů s pestrým lezením všeho druhu. Od 3. kruhu možno použít „nábližku“ Abschneider IXc, RP Xa (1984, Bernd Arnold, G. Ludewig, G. Lamm). Stěnou přímo přes kruh (nad ním klíčové místo) do police cesty Barthweg (kruh), přes další polici a doleva k 5. kruhu Lange Nordwestwand a touto na vrchol. Dobře jištěná „megacesta“ (11 kruhů) v pevné skále.
1 Jihozápadní stěna 1 – Stirnkante (Einstiegvariante) IXa, RP IXb 2 – Gondakante VIIIa 3 – Hohe Wand RP VIIIb 4 – Vollständige Schwarze Rampe VIIIa 5 – Neuberweg V u posledního domku po pravé straně v kopci směrem do skal (za oknem se na vás tajemně usmívá „Mona Lisa“). Bivaků je v okolí několik, nejvyužívanější je obří nedaleko Teufelsturmu a dva menší pod Grossvaterstuhlem. Nejbližší „bedna“ první pomoci s nosítky je pod severní stěnou Klimmersteinu. text a foto
Houmy
Sestup: Možno sestoupit prastarou Alter Weg I, nebo podél ní nadvakrát proslaňovat (60metrové lano). Slanění je poměrně nepříjemné s vlhkými zamechovatělými úseky. Od konce druhého slanění následuje pětiminutový sestup zpět pod jižní stěnu. Příjemnější variantou je slanění podél východní hrany do Winklerturmscharte a sestup pod jižní stěnu. Doporučené výstupy v nejbližším okolí: Rauschenspitze – Talseite VIIIa; Meridian VIIIb, RP VIIIc Westlicher Rauschenturm – Klemmweg IV Schützelkopf – Südwand VI Nachbar – Durchbruch VIIb Rauschentorwächter – Südpfeiler VIIb; Ostkante VIIIa; Teufelstanz direkt IXa, RP IXb Südwestlicher Wachturm – Südwestkante VIIa; Ameisenpfad VIIb; Alter Weg V Winklerturm – Westkante VI; Alter Weg IV; Südwand VIIa; Aurora direkt VIIIc, RP IXa Užitečné informace: Vodu možno nabrat v obci Schmilka z pramene 33
Pohled odjinud Sláva vítězům, čest poraženým chtělo by se říci. Na poslední valné hromadě ČHS představil Radim Bzura alternativní rozpočet, který nebyl přijat. Přesto si myslíme, že si jeho názor pár řádků v Montaně rozhodně zaslouží. ČHS před valnou hromadou a po ní… ČHS jsem bral ze svého pohledu po letošní valné hromadě z 20.3. za uzavřenou záležitost. Byl jsem však požádán o článeček tak trošku z jiné strany než je ta oficiální korigovaná kolektivními usneseními VV, tak své rozhodnutí měním a pokusím se dění shrnout svýma očima. Před letošní valnou hromadou, která byla mimo jiné volební, jsem se detailně zabýval s bývalým místopředsedou pro ekonomiku Janem Bloudkem a zástupci pražského oddílu Humanita navrhovaným rozpočtem pro rok 05, který nastavuje nové trendy a priority proti letům předchozím. V rozpočtu navrženém VV ČHS byly proti letům minulým výrazně posíleny rozpočty komisí výkonnostního či závodního lezení (komise alpinistická, skialpinismu závodního a komise závodního lezení). Konkrétně se jednalo o navýšení více jak jeden milion korun proti roku předchozímu, aniž by nějak narostly příjmy ze sponzoringu či přímé dotace na výkonnostní sport. Dotace do členského servisu (ochrana přírody, obnova jištění, bezpečnostní a lékařská komise, info a členský servis …) zůstaly úhrnem o téměř 100 000 Kč pod dotacemi z roku 2004. Výkonný výbor dal více jak deseti tisícům členů ČHS takto sestaveným rozpočtem jasně najevo, kde vidí své priority a kam bude směrovat finanční prostředky ze společného koláče. Argument, že jsou dotace ze Sazky a od ministerstva školství vázány na výkonnostní sport a příjmy pokrývají náklady, se ukázal po vysvětlení Janem Bloudkem jako nepravdivý. Sportovně orientované – nikoliv striktně vázané – pří-
34
jmy jsou cca 1.100.000 Kč, proti navrženým a již schváleným výdajům 2.750.000 Kč, které jsou doplněny z dalších příjmů, jako jsou členské příspěvky atd. Mé vidění priorit bylo přesně opačné. Lepší členský a informační servis, účelnější dotace do výkonnostního sportu s tlakem na zpětnou vazbu v podobě propagace svazu a horolezectví, lepší monitoring lezeckých oblastí a systémová obnova jištění. V našem kompromisním rozpočtu jsme vidění budoucích priorit zohlednili a kladli větší důraz na tyto oblasti. Delegáti valné hromady byli výkonným výborem ubezpečeni, že volných finančních zdrojů je dost na to, aby se podpořily výkonnostní aktivity svazu v síle nebývalé a není důvod proč šetřit, když rezerva za zastavené nemovitosti je vytvořena a „servisní komise“ prostředky nepožadují, a to včetně komise vrcholové a ochrany přírody. Návrh našeho variantního rozpočtu byl delegáty zamítnut. Byl jsem velice překvapen, když další z návrhů VV, který nebyl předem mimo zápis z VV nikde avizován, bylo zvýšení členských příspěvků z 300 na 400 Kč. Toto zvýšení bylo odůvodněno tím, že stoupnou náklady na obnovu a instalaci nového jištění v souvislosti se vznikem statutu vrcholové komise a schválené dotace na kruhy pro prvovýstupce. Návrh byl i z důvodu předchozí naprosto opačné argumentace delegáty zamítnut. Rozpočet 2005 byl schválen v rámci závěrečného usnesení a jako o samostatném bodu se o něm nejednalo. Dalším velkým překvapením pro mne bylo to, že se na kandidátce chvilku před hlasováním objevil jako protikandidát Jana Bloudka na post místopředsedy pro ekonomiku čers-
tvě posvěcený čestný člen ČHS Jiří Novák (dosavadní předseda ČHS). Mé překvapení bylo o to větší, že Jiří Novák, pod jehož vedením došlo k obrodě svazu, avizoval, že nebude usilovat o žádné řídicí funkce ve svazu. Ještě před ohlášením své kandidatury nebývale ostře kritizoval činnost právě Jana Bloudka při řízení sekretariátu a administrativy, ač se nic podobného za mnoho let zpět neobjevilo v zápisech z VV či revizní komise. Jiří Novák po několika těsných kolech souboj vyhrál a post místopředsedy získal. Při volbách do VV bylo největším paradoxem to, že úspěšní byli ti, kteří měli nejkratší proslov, nejméně se prezentovali na webu (někteří vůbec) a pouze několika slovy seznámili členskou základnu se svými plány. Poměrně dlouhá diskuse se vedla o začlenění komise mládeže v horách do standardní komise mládeže a zrušení samostatné položky v rozpočtu včetně centrálně plánovaných akcí. Toto bylo přes bouřlivé argumentace z obou stran schváleno. Prostředky se převedly do grantového systému, kde se o ně může ve volné soutěži projektů ucházet každý. Tak se dle posledních skutečností i stalo. Projektů se sešlo téměř 40. Vesměs byly kvalitně zpracované, i když byly náklady, a tím i požadovaná dotace, v některých případech značně nadhodnoceny. To, zda bude ČHS pod vedením nové elegantní předsedkyně Aleny Čepelkové více „člensky příjemný“ za přispění nového týmu Jiří Novák, Igor Novák, Soňa Boštíková, Stanislav Šilhán, Josef Uherka, Pavel Weisser, … ukáže až čas. Již dnes mohu říct: Optimismus VV z mírného nárůstu členů ČHS nesdílím. Konkurenční organizace mají příliv členů podstatně vyšší a počet nových lezců, alpinistů boulderistů, skialpinistů, pískařů zdaleka převyšuje nárůst členů ČHS, ale i tak za práci + úsilí komisím a představitelům svazu dík …, ať bude výsledek jakýkoliv. Radim Bzura HO TJ Spartak Ústí nad Labem
MK ČHS v roce 2005 pro členy ČHS MK plánuje v roce 2005 pokračovat ve směru nastaveném v průběhu minulých dvou let. Kromě vzdělávání instruktorů bude do činnosti MK zařazeno i vzdělávání řadových členů ČHS. V průběhu zimy 2005 proběhlo uskutečnění dvou seminářů zimního horolezectví se zaměřením především na laviny. V květnu 2005 proběhl zdravotnický seminář zaměřený především na zajištění základní první pomoci u horolezeckých úrazů. V termínu 22.–24.7.2005 bude v případě zájmu realizován seminář pohybu na ledovci, navigace a záchrany z trhliny. Podrobné propozice budou k tomuto semináři uveřejněny na webu ČHS do 31.5.2005. Na září (9.–11.9.2005) je plánován seminář lanových technik a jisticích postupů ve skalním terénu, Vysočina Blatiny. Propozice budou vyvěšeny do 15.6.2005 na webu ČHS. Realizace bude opět odvislá od zájmu členů ČHS. Pro aktuální informace o školeních instruktorů, akcí pro členy ČHS, sledujte www.horosvaz.cz, s dotazy se můžete obrátit na
[email protected]. Za MK ČHS zpracoval Radek Lienerth
Granty výkonnostního lezení a skialpinismu 2005/2006 Prakticky za stejných podmínek jako v loňském roce vyhlásil ČHS grantovou soutěž na projekty svých členů v oblasti výkonnostního lezení a skialpinismu. Do soutěže bylo přihlášeno celkem jedenáct projektů, z nichž pouze jeden byl skialpinistický (a nakonec ho autoři projektu stáhli), pět zaměřených na sportovní lezení a pět na vysoké hory. Obsahovou novinkou letošní soutěže se ukázaly projekty plánované na dva roky. Tak jako se letos dost lišila úroveň podaných žádostí – u většiny projektů nebyl přesně a jasně specifikovaný cíl, tak se celkem výrazně lišily i názory hodnotitelů. Pro příští obPořadí 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11.
reg. č. žádosti 004/2005 007/2005 003/2005 011/2005 009/2005 008/2005 002/2005 005/2005 006/2005 010/2005 001/2005
Cíl projektu Via Ferrata Dolomiti Polská Jura HoroTábor Ostrov Survival mládeže Brendy Atlas Adventure 2005 Lezecký tábor Osp Lienzské Dolomity Setkání dětí a mládeže Rabštejn Výkonnostní lezení na pískovcích Letní soustředění Blatiny Lezecko-sportovní tábor Chřiby Letní tábor Malá skála Letní tábor Ostaš Zimní Tatry Letní Tatry Letní Tatry Letní Tatry Podzimní Paklenica Zimní přechod Malé Fatry Podzimní prázdniny v Arcu Podzimní Rabštejn Svitavy - Čtyři palice - Devět skal Vánoční pohár Maskův pohár 2005 8a - 8b+ Francie/Itálie 8b OS, 8c PP - Ondra, Stráník Celkem rozděleno prostředků
Předkladatel L. Bímová M. Macek L. Bímová M. Macek Z. Kroutilová S. Rajfová P. Hess K. Malý P. Matoušek Z. Kroutilová S. Gajdoš J. Baláš P. Veverka L. Bímová L. Bímová J. Kašpar P. Matoušek Z. Hradilová Z. Hradilová L. Bímová L. Kletenský M. Dědič Z. Hradilová P. Záleský S. Rajfová E. Ondrová
dobí by možná stálo za to rozdělit soutěž do více kategorií, např. pro hory a sportovní lezení. Hodnotitelská komise měla těžkou práci, protože polovina z deseti oslovených hodnotitelů, kteří obdrželi k hodnocení podklady, nakonec hodnocení nedodala ani v prodlouženém termínu. Finanční podpora byla přidělena nakonec následovně: 1. místo - 75.000,2. místo - 50.000,3. místo - 25.000,-
Schválený příspěvek 18.000,18.500,17.500,10.000,10.000,20.000,9.000,15.000,5.000,5.000,10.000,5.000,5.000,14.000,14.000,6.000,8.000,14.000,4.000,8.000,4.000,4.000,4.000,2.000,5.000,5.000,240.000,-
Přehled „vítězných“ grantů najdete v tabulce. Ostatní projekty se grantová komise rozhodla nepodpořit. V případě, že některý z výše uvedených projetků nebude realizován, rozhodne o využití uvolněných prostředků Výkonný výbor s cílem maximálního možného využití pro podporu činnosti mládeže. J. Uherka, vedoucí grantové komise
Nezapomeňte na Mezinárodní festival horolezeckých filmů 22. ročník „Fesťáku“ se koná ve dnech 25.8.–28.8. 2005 v Teplicích nad Metují. Více na jiném místě této Montany.
Výzva KA pátrá, radí, informuje Komise by ráda zmapovala historii přechodů hlavního hřebene Vysokých Tater – zimních i letních. Prosí proto všechny čtenáře Montany, kteří přechod absolvovali nebo vědí o někom, kdo ho absolvoval a s jakým výsledkem, o zaslání kontaktní adresy na sebe – stačí se ozvat na
[email protected] nebo telefon 737 527 505. Obzvláště žádoucí jsou informace z posledních let.
Změna telefonního čísla Číslo 220 513 697 je zrušeno a je nahrazeno čísly 296 118 207 a 603 646 207. Na obě tato čísla lze i posílat faxy.
ČHS, Zátopkova 100/2, pošt. schránka 40, 160 17 Praha 6 – Strahov tel./fax: 220 513 697, tel.: 233 017 347, mobil: 603 646 347 e-mail:
[email protected],
[email protected] http://www.horosvaz.cz
Vítězným projektům přejeme úspěšné splnění cíle a nevyhodnoceným žadatelům dostatek sil uskutečnit svoje cíle i bez podpory svazu. Bližší informace najdete na www.horosvaz.cz AČ
Vyhodnocení grantů mládeže V letošním roce bylo podáno celkem 38 žádostí o příspěvek na činnost mládeže. Grantová komise ve složení Josef Uherka (vedoucí komise), Tomáš Frank, Tomáš Racek, Radim Bzura a Radek Lienerth (za MK ČHS) se rozhodla nesestavovat celkové pořadí, ale přidělit 26 vybraným akcím příslušný příspěvek. Hlavní důvodem pro toto rozhodnutí byla nesourodost předkládaných žádostí a snaha podpořit činnost mládeže v co nejširším spektru. Název Nanga Parbat Shipton Spire „Zuby žuly“ Vádí Rum Alpská trilogie Mt. Kenya Evropská 9a Shivling Karakoram Cho Oju Kinghata Tagh
Žadatel Matoušek Piechowicz Janák Sobotka Hovanec Šatava Mrázek Šindel Frinta Šlechta Adámek
35
medicína
3
První pomoc na laně
aneb Ošetři a zachraň na skále, ledu a sněhu
Problémy spojené se slunečním zářením Rosničky hlásí 25 oC, ideální to počasí na skalky. Ze šuplíku jsem tak vytáhnul toto rozpracované letní téma, které chybělo jen dokončit. Trochu překvapivě mi samotné dokončení zabralo více času, než jsem očekával. A tak místo úspěšného složení zkoušky z infekčního lékařství, vzniklo toto relativně obsáhlé téma. Problematika je to koneckonců celoroční, jak horolezecká, tak i skalkařská. A jak ukáže následující příběh, ani ne moc od věci, i když bych předpokládal opak. Před málo dny na Gross Glockneru… Předpověď super, realita zcela jiná. Opouštíme Stüdl Hütte, zataženo, viditelnost mizerná. Obrátím se na borce, zda nenasadíme sluneční brýle. Zazní něco jako „zbytečný“ nebo „není třeba“, a šlapeme nahoru pod Stüdl Grat. Počasí je čím dál větší humus, na chatě tomu ale říkají „gut Wetter“, a tak měníme plány pouze na normálku. V mlíku razíme stopu nafoukaným sněhem na Erzh. Johann Hütte a přemýšlíme, jak je lyžím doma dobře. Občas se mraky zvednou, ale sluneční paprsky vyhlížíme marně. Na chatě, poučen z „bolestivých zkušeností“, sahám po krému a mažu si obličej. Nabízím i borcům, ale dostává se mi odpovědí, že opalovací krém je „pro Poláky a baby“. Občas se objeví modré okno, ale brýle zůstávají nadále v batohu. Mraky se zvednou, tvoří souvislou vrstvu, na ledovec Pasterze je výhled úchvatný, okolní vrcholky zůstávají
36
zahaleny v mracích. Vrchol, a cesta zpátky na chatu. Oblačnost se trhá až na odpolední fantastické polojasno. Začínáme bilancovat. Borci mají totálně spálené ksichty a místo odpovědí už zní jenom otázky: „Proč? Jak? To se mi nikdy nestalo. Nad námi musí být nějaká velká ozónová díra?“ Příběh nekončí. Následujícího rána po chatě splašeně pobíhají tři jedinci a stěžují si na úpornou bolest očí. „Jako by mi do nich řezali žiletkami. Ne, na světlo nechci!“ Pohled na ně je opravdu tragický. Oteklá víčka, slzy jim tečou po tváři, každé zavření víček jim působí obrovskou bolest. U někoho se bolest očí objevila nenadále uprostřed noci a nedovolila jim pořádně se prospat. „Jen ty vypadáš inteligentně, věděl jsi to...“, zmůže se někdo na pár slov mezi kvílením. Před světlem si oči kryjí tmavými slunečními brýlemi, žlutá skla nesnesou. Ordinuji studené obklady a Ophthalmo Azulen mast. Pro dva je to předčasný konec, já jdu s parťákem pouze na krátkou túru. Samotná bolest očí vymizela u všech postižených do dvou dní. Normální citlivost očí ke slunečnímu záření se vrátila o den později. Velmi blízké zdroje
ká vrstvou ozónu a dopadá na zemský povrch, přičemž UVB je ozónem více zachycena. Za popálení a vznik kožních nádorů je zodpovědná především UVB složka, která je nejintenzivnější kolem poledne. Zatímco UVA je přítomna celý den a proniká až do podkožního tuku, tj. nejhlouběji. Je zodpovědná za stárnutí kůže, tzn. způsobuje vrásky a nadměrnou pigmentaci. UVA přispívá ke vzniku kožních nádorů. UVC složka s nejkratšími vlnami je zachycena ozónovou vrstvou. Ve vyspělejší části světa se můžete setkat s pojmem Globální sluneční UV index, který odhaduje průměrné maximální množství slunečního UV záření dopadající na zemský povrch. Informuje veřejnost o denní UV expozici. Jeho hodnoty jsou v rozpětí 1 až 10+, kdy 1 znamená nízké riziko poškození ze slunečního záření, zatímco 9 a výše riziko extrémní. S rizikem souvisí, kolik času je třeba na přímém slunci ke spálení. Samozřejmě časové hledisko se odráží od barvy pokožky. Ve vyspělé části světa dle barvy kůže určují tzv. typ kůže (I.–VI.), zatímco u nás mluvíme o tzv. fototypu (I.–IV.). Ten určuje reakci kůže na sluneční záření.
Za všechno může UV záření!
Fototyp a reakce kůže: I. ihned zrudne, nikdy nezhnědne II. nejprve zrudne, málo zhnědne III. málo zrudne, dobře pigmentuje IV. nikdy nezrudne, vždy a dobře pigmentuje Množství UV záření stejně jako samotný UV index ovlivňují znečištění vzduchu (snižuje UV záření), výška (zvyšuje intenzitu UV záření, s každými 1.000 m zhruba o 15 %), zeměpisná šířka a vzdálenost od rovníku (čím menší stín, tím větší UV záření). Dále teplo, vlhkost a vítr (zvyšují intenzitu UV záření), sníh a písek (taktéž zvyšují intenzitu UV záření o 20 až 30 %) a voda (téměř o 100 %!) Pozor na řeči: „Jsem ve vodě, krém nepotřebuji.“ Nejrozšířenější ochranou proti účinkům UV záření jsou opalovací krémy (sunscreens), které mají vždy na obalu uvedeno nějaké číslo. Toto číslo je tzv. ochranný faktor (na Západě tzv. sluneční ochranný faktor – Sun protection factor SPF). Definice samotného ochranného faktoru je relativně složitá, a proto ji tady uvádět nebudu. Důležité je, že nám ochranný faktor řekne, jak dlouho můžeme zůstat na slunci bez poškození pokožky. Pokud se naše pokožka bez použití krému spálí za 10 mi-
Ultrafialové záření (ultraviolet – UV) je zodpovědné za podráždění kůže a vyvolání kožních reakcí. Nejčastější je popálení kůže, se kterým se v nějakém rozsahu setkal nebo setká každý člověk s bílou pokožkou. S popálením kůže souvisí i sněžná slepota. Ovšem nejzávažnější jsou kožní nádory, jejichž výskyt celosvětově stoupá, a přitom je jejich prevence snadná a velmi spolehlivá. S desetiprocentním úbytkem ozónové vrstvy je očekáván patnáctiprocentní nárůst kožních nádorů! UV záření se běžně dělí na tři složky. UVA a UVB složka proni-
nut a my pro ochranu použijeme opalovací krém s ochranným faktorem 15, tak ochrana pokožky před spálením bude trvat 150 minut (ochrana je patnáctinásobná). Při použití krému s ochranným faktorem 15, je ochrana proti UVB 92 %, s 30 už 97 %, přičemž ochrana proti UVA je jen 10% oproti UVB. Na Západě ve snaze o prevenci proti nádorům kůže krémy dělí do tří kategorií: 1. krémy s minimální ochranou proti popálení kůže: OF 2–12 2. krémy se střední ochranou proti popálení kůže: OF 12–30 3. krémy s vysokou ochranou proti popálení kůže: OF 30 a výše Nově je na výrobcích zakázáno používat nápisů „sunblock“ (blokátor slunce) nebo „all-day protection“ (celodenní ochrana) a dovoleny jsou pouze nápisy, např.: „helps prevent sunburn“ (pomáhá předcházet popálením sluncem) nebo „higher SPF gives more sunburn protection“ (vyšší OF poskytne více ochrany před popálením sluncem). Závěrem, pokud jsme majiteli kůže s fototypem I, měli bychom použít opalovací krém s vyšším ochranným faktorem. Majitelé kůže s fototypem vyšším si mohou dovolit nižší ochranný faktor. Pro všechny však platí základní pravidla použití opalovacích krémů: ] krém aplikujeme alespoň půl hodiny před expozicí slunce ] aplikujeme v tenké vrstvě vetřené dobře do pokožky, kdy dosáhneme maximální odolnosti proti vodě ] jedna aplikace během slunečného dne není dostatečná ] pocení při fyzické aktivitě oslabuje ochranu krému, aplikaci opakujeme
ba 2 týdny), bez trvalých následků nebo s pouhou změnou pigmentace kůže.
] aplikujte na opravdu všechna nechráněná místa ] do 18 let věku dětskou pokožkou pronikne 50 až 80 % celkové životní dávky UV záření! Na krém pro děti nesmíme zapomínat stejně jako na tričko a klobouk Přes ochranný účinek opalovacího krému nesmíme zapomínat na ochranu v podobě odpovídajícího oblečení (jen obyčejné bavlněné tričko představuje ochranný faktor okolo 15) a uvážený pobyt na přímém slunci.
Popáleniny slunečním zářením – „spálení“
] stejně tak při koupání se krém částečně smyje, aplikaci opakujeme ] opakovaná dávka během dne nezvyšuje ochranu, tzn. pokud použijeme krém s OF 15, ochrana bude trvat po dobu 150 minut. Při opětovné aplikaci stejného krému to bude opět 150 min od doby namazání ] ochranný faktor zahrnuje UVA minimálně. Dávejte pozor, aby krém chránil i proti UVA
Popáleniny jsou výsledkem působení extrémních teplot, záření nebo elektrického proudu. V našem případě je jasným činitelem sluneční záření s UV složkou. Lidská kůže snese teploty do 40 oC. Při působení slunečního záření nenastávají tak extrémní stavy jako při popálení horkou tekutinou, plamenem nebo elektrickým proudem, přesto je výsledný stav relativně závažný a lokální poškození kůže se může stát místem nádorového bujení. Při dělení popálenin dle hloubky se řídíme stejným rozdělením
Melanom
Bazocelulární karcinom
jako u omrzlin. Poškození není ale tak velké, a proto se setkáváme pouze se dvěma stupni: I. stupeň – zarudnutí: Postihuje pouze horní vrstvu pokožky (epidermis). Dochází k bolestivému zčervenání a zduření. Bolest odezní do 48 až 72 hod. Vyhojí se v průběhu několika dnů bez jizev. Při hojení dochází jen k rychlejšímu olupování rohové vrstvy. II. stupeň (jen II. a) – puchýře: Postižena je kromě horní vrstvy i střední vrstva pokožky (dermis). Dochází k tvorbě puchýřů s čirým obsahem. Zhojení trvá déle (zhru-
Prevence Dostatečná vrstva opalovacího krému už před expozicí slunečnímu záření. Obličej si chráníme nejlépe kloboukem. V zimě je ozónová vrstva tenčí a společně s vyšší nadmořskou výškou a odrazem slunečního záření od sněhu je destrukční účinek UV záření mnohonásobně zesílen. Společně UVB a UVA procházejí mraky, a tak způsobí popálení pokožky a sněžnou slepotu vysoko v horách i za zamračených dnů, kdy viditelnost může být naprosto nulová. První pomoc Popáleninu chladíme studenou vodou nebo ledem tak dlouho, dokud to pacientovi přináší úlevu od bolesti. Pro zklidnění a rychlejší zhojení použijeme Panthenol gel nebo Panthenol spray. Úlevu od bolesti přinese i použití Fenistil gelu. Samozřejmě bráníme dalšímu přímému slunečnímu záření, např. šátkem nebo kuklou. Pozdní použití opalovacího krému je zbytečné a očekávaný výsledek nepřinese.
37
Sněžná slepota Dočasné poškození – popálení rohovky a spojivky slunečním zářením, jehož následkem je eroze rohovky a spojivky spojená s velkou bolestí a současným otokem a překrvením obou zmíněných struktur a také otokem víček. Postižený má oční víčka přivřená nebo zavřená, masivně slzí. Subjektivně postiženého provází úporná bolest s pocitem cizího tělesa v očích, často i s bolestí hlavy. Příčinou je vystavení nechráněných očí UV záření (zejména UVA), zejména na sněhové pokrývce, která sluneční paprsky odráží a tím zesiluje účinek UV záření na lidské tkáně. Je to především v důsledku nepoužití – podcenění významu nebo ztráty slunečních brýlí s ochranným UV filtrem. Obvykle se projeví po čtyřech až osmi hodinách od začátku intenzivní expozice nechráněných očí slunečním paprskům, často však nenadále během noci, a při účinné léčbě problémy odezní do dvou až třech dnů. Prevence Při pohybu ve výškách a na sněhu, i během zamračených dnů, jsou naprostou nezbytností kvalitní sluneční brýle. Ty by měly dokonale sedět na obličeji a bránit průniku jak přímých tak odražených slunečních paprsků i z boku a ze spodu (ledovcové brýle). Důležité je mít s sebou náhradní sluneční brýle. Pokud bychom brýle neměli, dočasným opatřením je šátek přes oči s malými otvory (tvar kříže) snižující množství pronikajícího slunečního záření. Dlouhodobá expozice může vést až ke vzniku šedého zákalu. První pomoc Účinnou a bolest tlumící léčbou je studený obklad na vnější stranu víček postiženého oka, který tlumí bolest a zmenšuje otok. Dalším opatřením je podání Paralenu nebo Ibalginu, které tlumí bolest až do doby, kdy potíže ustoupí a postižený bude okem normálně vidět. Otok spojivky zmenšují dekongescenční kapky (Ophthalmo Septonex) nebo mast (Ophthalmo Septonex mast, Ophthalmo Azulen mast). Kapky volíme přes den, mast na noc. Velkou pozornost věnujeme exspirační době (kapky i masti do oka nesmí být prošlé a déle jak 3 týdny otevřené)! Pro aplikaci volíme nové neotevřené balení! Dříve použité kapky nebo mast raději nepoužijeme. Rozhodně oko nijak nedráždíme ve snaze ulevit 38
ňuje ochlazování těla radiací nebo vedením a vysoká vlhkost omezuje odpařování potu. Nemocný se přestává potit, stoupá jeho tělesná teplota, zvyšuje se metabolismus a hrozí šok. Přehřátí napomáhá vysoký věk, nedostatečná aklimatizace, obezita, nedostatek vody a solí, probíhající infekce s teplotami, vyčerpání, cukrovka, alkohol v těle, některé léky, stejně tak nevhodné oblečení, které brání odpařování potu.
si od bolesti, protože bychom si do něj mohli zanést infekci a vše zkomplikovat! Při přetrvávajících potížích raději vyhledáme odborníka, kterému přenecháme další péči o poškozené oči!
Úžeh – tepelný kolaps Úžeh je poškození organismu způsobené přímým a dlouhodobým slunečním zářením dopadajícím na nekrytou hlavu a šíji. Dochází k podráždění mozku a mozkových blan. Jde o nejčastější syndrom z tepla a je častější u žen a starších osob. Jako první příznaky se objevují bolesti hlavy, pocení, závrať, nechutenství, nauzea, zvracení až kolaps. Tělesná teplota je normální, kůže je chladná a zpocená. U dětí se může teplota zvýšit až na 40 oC, ale tuto hranici nepřekračuje. Hrozbou je vznik náhlého bezvědomí! Prevence Ochrana hlavy před přímým sluncem pokrývkou a příjem dostatečného množství tekutin za teplých dnů. První pomoc Postiženého umístíme do stinného chladného prostředí. Dáme studené obklady na hlavu, které pravidelně obměňujeme. Podáváme chlazené tekutiny se solí. Postižené osobě uvolníme oblečení.
Úpal Úpal je život ohrožující akutní stav přehřátí organismu s neurologickými projevy a hyperpyrexií ze selhání termoregulace se ztrátou pocení a s celkovým vyčerpáním. Je vyvolán pobytem v prostředí s vysokou teplotou, často za přispění nadměrné tělesné aktivity. Úpal vzniká jako následek přehřátí, kdy dochází k nadměrné tvorbě tepla a zatížení termoregulace značnou okolní teplotou a vlhkostí. Vysoká teplota okolí zabra-
Hlavní příznaky 1. Porucha funkce centrální nervové soustavy. Nemocný je zmatený, může být agresivní, s křečemi, zornice mají neobvyklou velikost (mozek je totiž extrémně citlivý na vysokou teplotu). 2. Hyperpyrexie – teplota tělesného jádra nad 40oC. Kritická teplota je 42 oC! 3. Horká suchá kůže červené barvy. Extrémem může být chladná opocená bledá kůže. 4. Nízký krevní tlak, zrychlený, špatně hmatný puls, velká dechová frekvence. Po nadměrném pocení nastupuje dehydratace. Dále se může objevit krvácení do kůže a sliznic. Formy úpalu: 1. Úpal při tělesné námaze – značná svalová činnost v horkém a vlhkém prostředí vede k nadbytečné produkci tepla, kdy převyšuje schopnost organismu odvést toto teplo. Typické pro velký a zároveň pro organismus nadměrný sportovní výkon, především u mladých fyzicky aktivních jedinců. 2. Klasický úpal – u starých a nemocných lidí během období veder. Prevence Většina postižených s úpalem po tělesné námaze jsou sportovně motivovaní jedinci, ale s neodpovídající fyzickou kondicí, kteří při sportovním výkonu překonávají své maximum. Základními rizikovými faktory u mladé populace je: 1. nízká fyzická zdatnost, 2. nedostatečná aklimatizace k teplu, 3. akutní horečnaté onemocnění a 4. dehydratace. Velkou fyzickou zátěž v horkém a vlhkém prostředí
lze doporučit jenom zdravým a trénovaným jedincům. I tito jedinci si musí dávat pozor na dostatečný příjem tekutin spolu s odpovídajícím přívodem solí (iontové nápoje, příp. se doporučuje 1 lžíce kuchyňské soli na 1 l vody). Měli by se vyhnout nejteplejší části dne a při dlouhodobém sportovním výkonu by měli mít odpovídající přestávky. První pomoc Základním opatřením je rychlé a účinné chlazení. Nemocného sprchujeme chladnou vodou nebo obložíme vaky s ledem. Ještě účinnější je opakované zvlhčování kůže sprejováním vodou s následujícím prouděním vzduchu při pokojové teplotě. Chladíme především hlavu postiženého a to studenými obklady. S chlazením přestáváme při dosažení jádrové teploty 38 oC. Podáváme chlazené nápoje se solí (čajová lžička na 1 l tekutin), nemocného umístíme do stínu. Uvolníme oblečení. Sledujeme stav vědomí a životní funkce, v případě jejich selhání začneme s kardiopulmonální resuscitací. Pravidelně měříme teplotu. Rozsahem je toto téma hodně vyčerpávající, ale mým cílem bylo i upozornit na závažnost následků UV záření, které se berou dost na lehkou váhu. V srpnovém čísle čekejte medicínsko-lezecký speciál, obsahem i rozsahem, a v čísle následujícím opět tematiku čistě lezeckou. Pěkně jsem vám to nastínil, že? Velký dík za spolupráci a připomínky patří MUDr. Janě Kubalové. text Tomáš Obtulovič ml. kresby foto
watt archiv autora
Zdroje: Lékařská komise ČHS – studijní materiály pro školení instruktorů Společnost horské medicíny, Mezinárodní společnost horské medicíny KEYSTONE, KOZARSKY: Travel medicine POLLARD, MUDROCH: The High Altitude Medicine Handbook ŠEVČÍK, P., ČERNÝ, V., VÍTOVEC, J.: Intenzivní medicína BRHEL, P.: Pracovní lékařství
zajímavé knihy
inzerce
na pultech
mrázův šleh
Nejkrásnější skitúry Český překlad rakouského originálu popisuje 50 vybraných skialpinistických túr mezi Sil-
Via ferrata set complete ] inovovaný design verettou a Dachsteinem, které autor Christian Schneeweiss označuje jako nejkrásnější v Rakousku. Při prolistování knihou s velmi hezkými fotografiemi nezbývá nic jiného než souhlasit. Túry jsou různé obtížnosti, a tak si vybere začátečník i náruživý skialpinista. U každé túry je popsán její charakter, lavinové nebezpečí, nejlepší období, převýšení, doba výstupu, možnosti ubytování, potřebné mapy, zajímavosti, příjezd, výchozí bod a samozřejmě vcelku podrobně samotná túra doplněná přehlednou mapkou. Túry jsou členěny dle oblastí (Silveretta, Ötztalské Alpy, Stubaiské Alpy Karwendel, Vysoké Taury,…) a vždy na začátku kapitoly je krátký popis oblasti s vyzdvihnutím místní specifiky. Jednoduše Vám řekne, co od oblasti můžete čekat. Celkově je kniha pěkně zpracována, lehce se v ní orientuje a výběr túry z tolika nádherných tras a sjezdů není vůbec jednoduchý. Součástí knihy je lavinová karta. Nejkrásnější skitúry, Christian Schneeweiss, Altimax Basic Vsetín 2005, 208 stran, plnobarevný tisk na matném křídovém papíru, brožura v lesklém laminu, 125 x 180 mm, cena v horokupectví 400 Kč. TO
Za výzvou velehor Milan Vranka Podtitulek Čeští horolezci na osmitisícovkách svádí k myšlence, že se jedná o pouhý encyklopedický přehled výstupů. Chyba! Autor Milan Vranka je natolik zkušený spisovatel, že celou knihu postavil na sice fakticky přesném, ale mnoha osobními rozhovory s účastní-
] doplněn o dvě karabiny typu K (EN 12275) ] integrovaná smyčka pro spojení s úvazkem ] dodáváno v textilním obalu Maximální rázová síla při dynamické zkoušce (podle EN 958) je pod hranicí 6 kN po celou dobu brzdění. Váha: 434 g CE, EN 958, UIAA Doporučená MO včetně DPH: 1.573 Kč Více informací na: www.singingrock.cz
Co se stalo se závodním prostředím? Myslím tím závody ČP a repre. Kdo za to může, že lezení u nás zažívá boom, ale závody, počty závodníků na závodech či repre ne? Kde jsou ti nejlepší? Sám jako závodník, ale i skalní lezec pohybující se ve světové špičce musím posoudit, že doba, kdy bylo 6 až 8 borců a holek nastartovaných na SP a ČP, je pryč. Tím pádem i úroveň ČP prostě klesá. 18 až 20 startujících to je bída. Oblíbená věta, že vlak světového lezení nám ujíždí je už stará. On totiž už ujel a jen tak nastoupit se nedá. Otázka zní: „Může za to vedení repre, potažmo ČHS? Nebo samotní organizátoři, kteří slabě motivují závodníky startovat a ti pak raději jedou do skal – na pohodu si zalézt?“ Z takového prostředí nikdo nevzejde. Je smutné, že stěny rostou jako houby po dešti, ale skutečně dobří lezci nikde. Jasně, máme mladé juniory, ale ti byli vždy a nakonec kde jsou teď, lezou vůbec?
Poklesla snad úroveň průběhu závodu, myslím tím izolace, servis, show, peníze? Je třeba udělat osvětu. Namotivovat lezce kvalitní organizací a reklamou závodu. Dát tomu nějakou váhu a úroveň, aby něco znamenalo vyhrát ČP a být v repre. Vzpomínám na finále Mistrovství republiky v roce 2000 – to bylo něco. Celkový průběh závodů a atmosféra byly skutečný zážitek. Pět let poté si ani netroufám odhadnout, zda bude celá akce co do rozsahu třetinová, nebo ještě menší... U zahraničních lezců je vidět, že jim nestačí hrabat si na vlastním písečku ve své zemi. Chtějí být vidět i venku, tam se totiž peče chleba. Závodníky, ale i nové mladé lezce je třeba přitáhnout zpět, aby sami chtěli strávit dva dny v izolaci a na závodech. Potažmo se pak na závody připravovali a tvrdě trénovali. Je jediné řešení – začít od základů. Stanovit pravidla, nastavit standard úrovně, namotivovat lezce, udělat reklamu závodům potažmo celému lezení. A hlavně lezení. Tím myslím závody musí jít za lidmi, za diváky. Ti sami totiž na závody jen tak nepůjdou. Lezení není Fotbal. text
Tomáš Mrázek
ky expedic od r. 1969 až do r. 2004 odlehčeném textu. Čtenář tak pochopí i mnohé,
co v oficiálních zprávách nebylo. Kapitola Přehledy a bilance je přesnou faktografií činnosti českých i československých expedic. Její součástí jsou i fotografie všech, kdo stanuli na vrcholech, takže kolikrát s překvapením zjistíte „Jé, toho přece znám z Rabštejna!“ Formát 23,5 x 15,5 cm, černobílý tisk i fotografie, 182 stran. Vydala METAFORA v prosinci 2004. Na www.horokupectvi.cz koupíte knihu za 250 Kč -šp-
39
40
inzerce
matroš
Raději se dobře postavit, než si špatně odsednout aneb Jak vylepšit sebejištění Tak si tak už nějaký týden marodím s pochroumaným krkem a opět (nejspíš z nudy) listuji druhým dílem „horolezecké kuchařky“ Bezpečnost a riziko... od pana Schuberta. Když jsem se dostal na konec kapitoly pojednávající o nehodách souvisejících se sebezajištěním na stanovišti, kde je v rámečku shrnuto „…jak to dělat co nejlépe“, opět mě napadlo, že bych se mohl pokusit udělat něco snad užitečného a dát k zamyšlení, jak tuto věc řeším já. Doufám, že tím alespoň malinko přispěji ke zvýšení bezpečnosti při lezení. Že odsedávačka nebo chcete-li fixka, štandka atd. není zcela banální záležitostí, která nestojí za trochu přemýšlení, nepochybně vyplývá z obsahu výše zmíněné kapitoly Schubertovy knihy. Plně souhlasím s tím, že sebezajištění má sloužit pouze k zamezení vypadnutí ze stanoviště, ale v ně-
na pultech kterých případech nelze riskantní pád do sebezajištění zcela vyloučit. Používat na odsedávačku hamatné vybavení jako na ferraty by bylo pro lezení nepraktické a zbytečně předimenzované. Existuje však věcička od italské firmy Kong, s využitím které lze nedostatky běžné odsedávačky způsobilé k sebezajištění na stanovišti elegantně vyřešit... Za ony nedostatky považuji poněkud složité upravování délky a příliš velký záchytný náraz (až nad 20 KN) při pádu do sebezajištění. Odsedávačka s použitím pomůcky s názvem Slyde Jak to celé vypadá a funguje je snad jasné z několika snímků, ale přece jen si dovolím k tomu ještě něco dodat. Lanová brzda z názvem Slyde (přeloženo do češtiny: posun, prokluz) je 36 gramů těžký výkovek z hliníkové slitiny, s udanou nosností 2.500 kg a prodejní cenou do 200 Kč. Výrobce pomůcku předurčuje k použití v bodech postupového jištění ke snížení rázové síly (tak ji také asi spousta lezců zná). Mně se už nějakou dobu Slyde osvědčil při poněkud nestandardním použití, a to v odsedávačce. Podle doporučení výrobce je k provlečení pomůckou určeno lano průměru 9 mm. Velmi vhodné je třeba 1/2 lano, případná povrchová úprava navíc umožňuje velmi snadnou manipulaci, a to i za mokra. Kolik DaN to udělá pří určitém pádovém faktoru se v manuálu neuvádí, ale podle mé osobní nechtěné zkušenosti při pádovém faktoru přibližně 1, to je jako do peřinky, a jelikož je použito tenké dynamické lano, tak ani při doklouznutí až k dorazovému uzlu nedojde k enormnímu nárůstu rázové síly (samozřejmě za předpokladu, že mělo co proklouznout). Je nutné nechávat volné lano
prodloužení
Půlka i dvojče – lano DUOSTAR Lano Duostar (průměr 7,8 mm) – certifikováno jako poloviční i dvojité lano. Jako dvojče navíc se dvěma pády přes ostrou hranu. Lehkost lana (38 g/m) a vynikající parametry rozšiřují možnosti jeho použití. Duostar je nejvhodnější pro sportovní vícedélkové cesty, alpinismus, ledové lezení, big walls. MOC: (ve standardu, 60 m) je 2.835,- s DPH více na: www.mylanex.com mezi brzdou a dorazovým uzlem, v délce minimálně 20 % z pracovní délky lana. Je-li vše provedeno a použito správně, je případný pád s touto věcičkou záležitostí méně nebezpečnou než běžný pád do postupového jištění. A to proto, že i při nejvyšším možném pádovém faktoru a proklouznutí až k dorazovému uzlu dosahuje rázová síla sotva 600 DaN. Samozřejmě záleží na použitém laně a délce volného lana. Sílu, při které lano začne prokluzovat, lze nedestruktivně změřit na trhacím stroji. Délka takové odsedávačky se dá snadno a přesně nastavit podle potřeby, což je nespornou výhodou, navíc lze toto nastavení provést i bez odlehčení odsedávačky, avšak (zvláště prodlužování) jde hodně ztuha. To, že použitá karabina musí mít bezpečnou pojistku a dostatečnou pevnost ve všech směrech a uzly je nutné před prvním použitím pořádně dotáhnout (nejlépe opakovaným hupsnutím nad bezpečným doskočištěm), je snad zbytečné zmiňovat... Roman Balšán
zkrácení 41
Tatry
Veľká Vidlová veža (2.517 m) Najvyššia z Vidlových veží spadá na hornú terasu Cmitera lezecky zaujímavou, asi 180 m vysokou stenou. Zľava ju ohraničuje žľab Vidlového sedla, ktorý oddeľuje Západnú Vidlovú vežu od Veľkej Vidlovej veže. Zprava, od Kežmarského štítu ju oddeľuje Kežmarská štrbina. Zostup: z vrcholu na JZ po rebre a nadol do rokliny, ktorá spadá zo štrbiny medzi druhou a treťou vežou západného hrebeňa. Roklina sa dolu láme stienkou. Ňou do žľabu Vidlového sedla. Žľabom zostúpime k jeho ústiu. Ďalší zostup Cmiterom je nebezpečný pre padanie kamenia zo stien Lomnického štítu. Vhodnejšie je vystúpiť popod južné úpätie Západnej Vidlovej veže na východnú hranu Lomnického štítu, ktorou sa dostaneme na vrcholovú stanicu lanovky. Výstupy: 1. „Hrebeňom“ klas. II, III, IV-, 1,30 hod. AP I/53, K/1898 A. Znamiecki, vodca J. Marusarz, 6. IX. 1906 Zima: G. Haffner, A. Šmidt, vodca M. Nitsch, 20. IV. 1935
V. Tatarka, J. Michalko, L. Kyrc, 13.VIII.1985 9. „Pravou časťou steny“ klas. V, IV, 2,30 hod. K/1911 J. Koršala, L. Šedivý, 12. V. 1967
10. „Žľabom“ klas. III, 2 hod., AP I/67, K/1918 L. Bílek, G. Lingsch, G. Seide, 15. VII. 1927 11. „Ľavou časťou steny“ klas. V, 5 hod., AP I/70, K/1920
Z. Brüll, V. Hudyma, S. Motyka, Š. Zamkovský, 12. VII. 1936 12. „Pravý variant“ klas. V, 1 hod. AP I/71 Z. Brüll, V. Hudyma, S. Motyka, Š. Zamkovský, 12. VII. 1936 text a foto
2. „Variant s obídením hrebeňa“ klas. II. 1 hod., AP I/60, K/1905 M. Broske, vodca J. Hunsdorfer st., 10. VII. 1905 3. „JZ pilier“ klas. V-, 2,5 hod. V. Tatarka, J. Jurečka, 9. VIII. 1988 4. „Ľavou časťou“ klas. miestami IV, 1,30 hod. AP I/62, K/1907 Z. Klemensiewicz, W. Smoluchowski, 25. VIII. 1926 2. výstup: S. Bernadzikiewicz, A. Kenar, 4. VII. 1930 5. „Pilierom“ klas. V, 3 hod. K/ 1908 I. Gálfy, J. Weincziller 6. „Stredom steny“ klas. V, 4 hod., AP I/64, K/1909 V. Mašková, V. Karoušek, A. Mrkos, B. Nejedlo, 5. IX. 1952 7. „Pravou časťou veže“ klas. IV, 2,30 hod. AP I/63, K/1910 F. Lacziková, J. Lingsch, G. Seide, 3. X. 1926 8. „Pravý pilier“ klas. V+, A0, 2,5 hod. 42
3
8
Jozef Gurník
Letos na jaře odešla další legenda předválečného i pozdějšího horolezectví, Anderl Heckmair, propagátor a věrný vyznavač klasického horolezectví, zakladatel a první předseda Německého sdružení horských vůdců.
Heckmair (1906–2005)
Svou horolezeckou kariéru začal ve Wilder Kaiseru, stejně jako spousta dalších německých a rakouských protagonistů meziválečného alpinismu. Kromě chuti, talentu a opravdu silného „tahu na branku“ měl jako nezaměstnaný i spoustu času. Poprvé na sebe upozornil dodnes málo lezeným mixem diretisimy severní stěny Auguille de Charmoz. To bylo v r. 1931. Následovalo třetí nebo čtvrté opakování čerstvě vylezeného Walkerova pilíře na Grandes Jorasses a spousta dalších klasických výstupů. Když pak počátkem července 1938 čtveřice Heinrich Harrer, Anderl Heckmair, Fritz Kasparek a Ludwig Vörg nastoupila do Eigeru, neměla jeho severní stěna šanci se ubránit. A zdaleka ne jenom kvůli tehdy převratné novince – používání maček s předními hroty! Samozřejmě se na úspěchu podíleli všichni, ale Heckmairova zavilost převyšovala všechny ostatní. Každý další pád v nepřehledné spleti kuloárů a pilířků jej jenom víc „nažhavil“ – tak o něm mluvili jeho spolulezci. Nakonec (jak jinak!) došlo i na vrchol. Byl úspěch a byla i sláva, ale hodně hořká. Přemožitelům „Eigermordwandu“, jak stěnu pojmenovali no-
vináři, byly přisouzeny všechny nejlepší vlastnosti, zejména pak jejich oddanost říši. Marně se bránili, že je politika ani Hitlerovy ideály nezajímají. Prvovýstup byl v celém světě prezentován jako úspěch německé rasy. A šmytec! Pro úplnost se hodí poznamenat, že podobně dopadlo Cassinovo družstvo v Itálii po přelezení Walkerova pilíře. Osud pak prvovýstupcům připravil leccos. Zatímco Harrerův příběh je známý z jeho knihy Sedm let v Tibetu, Heckmair a Wörg byli povoláni do války, kde hned první den padl Ludwig Wörg. Po válce se Heckmairovi stalo horolezectví zaměstnáním a činnost horského vůdce jej uspokojovala ještě víc než vlastní výkonnostní lezení. „Úplně souhlasím s Gastonem Rébuffatem a jeho tvrzením, že zprostředkovávat klientovi radost z horolezectví je ten nejlepší důvod pro tuto práci,“ řekl v r. 1986 při oslavě svých 90. narozenin. S aktivním vůdcovstvím skončil až koncem osmdesátých let. Jiří Růžička ve spolupráci s časopisem GÓRY Prvovýstupci severní stěnou Eigeru (zleva): Anderl Heckmair, Ludwig Wörg, Fritz Kasparek a Heinrich Harrer
43
galerie
Steinplatte K velmi populárním lyžařským centrům Rakouska a Německa patří oblast Steinplatte. Při jízdě lanovkou z Waidringu můžeme těsně před horní stanicí detailně pozorovat náročné lezecké cesty vybavené spity, a to v západním ohraničení tohoto širokého masívu. Steinplatte představuje strmou a místy převislou vápencovou stěnu, která dosahuje převýšení 100 až 150 m, a nabízí zhruba 100 cest. Řada tras se navzájem kříží, a tak existuje mnoho kombinačních možností. V okolí Steinplatte jsou ještě další věže a plotny s přibližně 200 cestami. V roce 1934 prostoupilo družstvo Brandt– Seifert centrální část cestou „Bayerländerweg“
ši“ Gründwaldalm (cca 15 min) a dále přímo k úpatí stěny, dalších 15 až 20 min. ❚ Od horní stanice lanovky. Po několika minutách chůze po označené cestě dosáhneme krátkou zajištěnou cestu (Klettersteig), po sestupu pokračujeme k úpatí stěn, celkem 30 min. Vybrané cesty: Z celé řady cest na Steinplatte jsem vybral centrální část v úseku od cesty „Vagabundenweg“ k cestě „Mausleiter“. 1. „Vagabundenweg“ J. Vogt, M. Leinauer, 1978 Obtížnost: VII, 10 až 12 expresek, délka cesty 190 m, slanění á 50 m. obtížnosti V+. V dalších letech zůstal ale tento výrazný skalní masív na okraji zájmu ze strany horolezců. Rozhodující rozvoj lezení na Steinplatte se datuje od 2. poloviny 70. let. Prvními obtížnými klasickými výstupy byly např. cesty „Alter Waidringer Weg“ (S. Millinger, W. Perzl, V. Olivier,VII-, 1972), „Westverschneidung“ (P. Brandstätter, H. Hölz, VI-,1975), „Neuer Waidringer Weg“ (V. Olivier, W. Perzl, H. Heigenhauser, VI, A1, 1975) a „Vagabundenweg“ (J. Vogt, M. Leinauer, VII, 1978). V osmdesátých a devadesátých letech pak následovala „lavina prvovýstupů“ obtížnosti VII až X. Hlavním turistickým centrem je Waidring (778 m) v údolí říčky Achen. Východiska a přístup: ❚ Od objektu „salaše“ Stallenalm. Z parkoviště na konci silnice s mýtným vedoucí k centru „Skiparadies Waidring“ pokračujeme po lesní cestě ke Stallenalm a dále doprava směrem k chatě Gründwaldalm – po asi 150 metrech odbočíme přes sjezdovku a pokračujeme po pěšině ke stěnám. K úseku tzv. „Ironmouse“ cca 30 min. ❚ Přes Gründwaldalm. Obdobně jako výše, ale po lesní silničce pokračujeme k „sala-
2. „Spätlese“ R. Kernmaier, G. Foidl, 1992 Obtížnost: VIII+, 8 expresek, délka cesty 175 m, slanění á 50 m. Jedná se o jednu z nejkrásnějších cest na Steinplatte. 3. „Hitzeschild“ F. Amann, J. Brüderl, 1997 Obtížnost: 2 úseky IX, často VII až VIII+, 12 expresek, délka 190 m, slanění á 50 m. Velmi obtížná a optimálně zajištěná cesta. 4. „Bayerländerweg“ Brandt, Seifert, 1934 Obtížnost: místy V+, nepříliš zajímavá a zřídka lezená cesta. 5. „Wallfahrt“ A. Stocker, L. Würtl, R. Lukasser, 1999 Obtížnost: 1 úsek VII+, převážně VI až VII, 11 expresek, délka cesty 225 m. 6. „Pfingstoanigl“ F. Danzl, L. Rieser, 1997 Obtížnost: 1 úsek VIII-, často VI až VII+, 8 expresek, délka 260 m. Nejdelší cesta na Steinplatte s velehorským charakterem výstupu. 7. „Karussell“ St. Fürst, L. Rieser, 1986 Obtížnost: IX-, 8 expresek, délka varianty cesty č. 8 je 65 m. Jedná se o první cestu „sportovního“ charakteru na Steinplatte. 8. „Alter Waidringer Weg“ S. Millinger, W. Perzl, V. Olivier, 1972 Obtížnost: 1 úsek VI-, 1 úsek VI v první obtížné délce, další úseky IV+ a V, vybavení: expresky, smyčky, vklíněnce, délka 170 m. 9. „Warten auf Godot“ H. Gregoritsch Obtížnost: VII a VI+, 10 expresek, krátká cesta na předskalí, 2 délky 20 + 30 m, slanění 50 m. 10. „Namenlos“ E. Arnold, R. Schonner, 1988 Obtížnost: VII+, 10 expresek, jednodélková cesta na předskalí, slanění 50 m. 11. „Fingerloch“ O. Beihammer, W. Enk, 1986 Obtížnost: 1 úsek VII+, často VI až VII, 12 expresek, délka 120 m.
44
úsek Pfingstoanigl úsek Ironmouse úsek Vagabundenweg
17 6 1
„Maus am Spiess“ (střední část) a „Tom und Jerry“. Ideální a patrně nekrásnější trasa ve stěnách Steinplatte. Sestup: ❚ Řadou cest lze slanit, tato možnost je uvedena u přehledu cest. ❚ Z vrcholu lze snadno sestoupit pěšinou k horní stanici lanovky. Literatura: ❚ STEINPLATTE - komplett, Loferer Steinberg, Leoganger Steinberg, Hohlwegen – Auswahl, Adi Stocker, Panico Alpinverlag, 2003 text a foto
Krásná cesta s výjimkou „pendl-traverzu“ v první délce.
Jedná se o vrcholovou třídélkovou variantu navazující na cesty č. 11, resp. č. 12.
12. „Tom und Jerry“ O. Beihammer, Ch. Seibl, Eller, 1986 Obtížnost: VI+, 10 expresek, k dojištění smyčky, vklíněnce a friendy, délka cesty 125 m.
15. „Maus am Spiess“ Ch. Seibl, S. Eder, 1992 Obtížnost: VII-, 9 expresek, délka 60 m. Dvoudélková varianta nad předskalím k cestě č. 16.
13. „Mausi Sausi“ O. Beihammer Obtížnost: VI, jednodélková varianta cesty č. 11, slanění á 50m. 14. „Schneckentrail“ A. a P. Brandstätter, 1983 Obtížnost: VI, 10 expresek, k dojištění vklíněnce, friendy a smyčky, délka 100 m, slanění á 50 m.
Jiří Novák
16. „Mausleiter“ A. a P. Brandstätter, 1983 Obtížnost: VI, 10 expresek, k dalšímu zajištění smyčky, vklíněnce a friendy, délka cesty 145 m. 17. Populární kombinace několika cest, tzv. „Ironmouse“ Ch. Seibl, Sonja Eder Jedná se o spojení cest: „Warten auf Godot“,
45
a jdi... Za demotivaci neruèíme!
Třetí 9a Tomáše Mrázka
Méně než týden
5. 4. 2005 Tomáš Mrázek přelezl druhý den zkoušení cestu Martin Krpan, obtížnosti 9a. Martin Krpan je známý Slovinský traverz v Ospu – sektoru Mišja peč, který se skládá z cesty Strelovod 8c a Konec Mira 8c+. Jedná se o Tomášovo třetí 9a. První vylezl v Itálii – Underground a další ve Slovinsku – Sanskij par extension v Mišej peči.
poté, co se podařilo zkompletovat svou sbírku osmitisícovek Edu Viestursovi (viz zpráva v této rubrice), ukázala hora, jak může být nebezpečná. 18. 5. zabil sérak Christiana Kuntnera z Itálie. Christian (obdobně jako Ed) doufal na Annapurně zakončit svou sérii všech osmitisícovek. Byla to jeho třetí výprava pod tento kopec (předchozí dvě kvůli objektivnímu nebezpečí vzdal). Uvážíme-li navíc, že šel po stejné cestě jako Viesturs, vidíme, jak málo je někdy v horách mezi slávou a smrtí.
Sebastian Frigault přelezl své druhé 8C. Jde o Grahamovo Satan i helvete (se startem ze sedu) ve Fontainebleau.
Myslíte si, že jsou Američané ve všem první? Ale ne! Ed Viesturs se po úspěšném výstupu na Annapurnu (klasickou, francouzskou cestou z roku 1950) stal prvním Američanem, který stanul na všech 14 osmitisícovkách. Celý projekt mu zabral 16 let. Pro úplnost jen dodejme, že prvním úspěšným v této „disciplíně“ byl před devatenácti lety Reinhold Messner. To každopádně Edův výkon nikterak neznehodnocuje.
46
Simona Ulmonová, která v současné době leze za Hudy Sport, se nedávno vrátila z třítýdenního jarního výletu v Saint Leger, Francie. Během této krátké doby se jí podařilo za pouhé dva dny přelézt Prince du Lactic 8a+, a poté, po pěti dnech nácviku, zdolala cestu Abregnief 8b. K tomu přidala jedno bezejmenné 8a. Při krátké návštěvě oblasti Ceredo, Itálie, cestou do Francie ještě stihla přelézt Kinesis 8a. Její přítel Tomáš Bardas nezůstal nikterak pozadu, přelezl taktéž dlouhou vytrvalostní cestu Prince du Lactic 8a+, ale také Man in Blue 8a+, Placard 8a+ a na závěr ještě Reverse 8b. Více informací o jejich výletu se dozvíte na jejich stránkách na www.simonaulmonova.com.
Čistý styl Sedmičlennému mnohonárodnostnímu týmu (Američané, Rusové, Venezuelané) vedenému Johnem Britonsem se podařilo vylézt asi kilometrovou stěnu nalevo od Angel falls ve Venezuele. Výstup zabral devatenáct dní, z čehož strávili horolezci 14 nocí ve stěně. Polovina délek je za 9UIAA a těžší, devět délek prvovýstupci ohodnotili jako E7 (velmi morálové). Mnohé délky vylezli stylem OS, ostatní v RP (přesněji PP) stylu. Během celého výstupu, který měl 31 délek, nepoužili horolezci ani jeden nýt.
foto: Tomáš Bardas
Kilian Fischuber přelezl Underground 9a, Massone, Itálie. Tomuto nadějnému rakouskému lezci se málem podařilo uspět již třetí den zkoušení. Po přelezení nejtěžších pasáží však ztratil koncentraci a spadl. A tak mu nezbylo, než si pro cenný skalp přijet až po třech týdnech, kdy znovu zavítal pod známý převis.
Až pojedete do Japonska, nezapomeňte si lezečky! Koyamadova Hydra 8B+ se sice dočkala druhého přelezu (od Hirotaro Hoshiny), nicméně se nezdá, že by měl být pod tímto boulderem nával.
Chybí vám na této stránce zpráva o vašem přelezu? Na www.montana.cz najdete formulář, který stačí vyplnit a odeslat. Takže je to na vás – víc už pro tuhle rubriku udělat nemůžeme.
Telegrafické zprávy o výkonech Tomáše Mrázka při posledním pobytu ve Francii dávají tušit, že našeho šampióna čeká vskutku vydařený rok: Deverse New power sacrifice 8c PP Soul sacrifice 8b/b+ OS Deverse satanique 8a+ OS Sika-1 8a OS Cascade 8a OS Peillon Rue gama 8c PP Le souffle du raga 8b/b+ OS Voyage au bout de la nuit 8b OS Das Boot 8b OS Vizir 8a+ OS A L´enversa L´edroit 8a+ OS Y apas d´arrangements 8a+ OS Voyage 8a+ OS La Turbie Orgasmatron 8a+/8b OS Entropie 8a+ OS Privilege 8a+ OS Satan m´habite 8a+ OS Terrede feu 8a+ OS Hardbreaker 8a+/8a OS
Zpracováno podle serverů: www.climbing.com www.digitalrock.de www.8a.nu www.planetmountain.com www.webclimbing.com www.klettern-magazin.de
47
info
Překvapivý Koppenkarstein Bylo to jednoho zářijového dne, kdy babí léto řádilo jako El Ňino a my se v podařené sestavě ocitli pod kopcem zmíněným v nadpisu, navíc s přívlastkem „velký“, tedy Grosser Koppenkar stein (2.836 m). Přestože se nachází pouhé 3 kilometry od vykřičeného Dachsteinu, panuje tady klid. Předtím se ale většinou musí přijet károu na parkoviště pod chatou Türlwandhütte, přičemž za posledních několik kilometrů do kopce se vybírá nějakých 7 euro. Tady máte na výběr ze dvou možností. Těm, co je líto ošlapávat podrážku značkových bot, se bude možná hodit lanovka, jež vytrénovaného alpinistu za 10 minut vyveze o celý kilometr výše do oblak. Pravda, celá ta sranda koštuje nějakých 24, už dávno ne šilinků, ale době odpovídajících euro. Zpáteční lístek stojí o pouhé dva
peníze víc, tedy 26 euro. Pod stěnu se dá samozřejmě doklapat po svých. Udávané 2,5 hodiny není problém stáhnout takřka na polovinu, ovšem chce to před výkonem absolvovat odlehčovací, ozdravnou a v neposlední řadě také omlazovací burčákovou kúru. Jsme tedy pod stěnou, kde se také dají postavit stany, od nichž je to na nástup maximálně 15 minut, s tím, že se třebas budete ještě pro něco vracet - prostě pohoda. Na jih otočenou stěnu tvoří tři pilíře, přičemž kvalita skály je na každém z nich výtečná. Výškou 250 metrů, proti udávaným 400 v průvodci, mám na mysli kompaktní část, kde se leze, takže cesty mají kolem deseti délek, které není problém slanit. To jsme ale první den nevěděli a tak kromě expresek, malých friendů a smyček táhnu na sedáku kecky. Jako ideální na seznámení nastupujeme s Jarkem do Die Unverschämte, Kárky s Filipem jdou Idealpfeiler – oboje psaný za sedm – pod obojím je podepsán místní dělník skal Klaus Hoi s kumpány. Obě cesty jsou určitě moc pěkné, ale má to háček. Páté délky každé z nich vedou až moc blízko u sebe, takže aniž by nám to přišlo divný, vlezeme do „ideálního pilíře“ a tím vesele až na konec. Hlavně poslední délka – teda až na její závěr – plně vystihuje název cesty. Tady se nám slunko schovalo za hranu a hned bylo poznat, že už je druhá půlka září. Při slanění narazíme na druhou část výpravy, kterou ale naše spojení dvou směrů tak rozhodilo, že to zabalili, škoda. U stanů čeká ve sněhu chlazený P.U. ve skle, něco dobrého
na zub a super výhledy na zapadajícím sluncem zalité Alpy. Ráno je jako z katalogu. Obloha vymalovaná do šmoulově modré, lehce profukuje a ke snídani krákají kavky loudící něco malého do zobáku. Nedaleko se krmí hejno kamzíků a pomalu se začínají objevovat první turisté, a dokonce i „klettermani“, které sem dovezla první lanovka. Kolem jedenácté naznáme, že stěna dosáhla správné teploty a pomalu se „šomtáme“ k nástupu. Tentokrát jdeme na pilíř nejvíce vpravo. Průvodce sice radí vzít si do Metamorphose 8+/9- také skoby, ale ty nemáme, takže je ani nebudeme nejspíš potřebovat. Kluci si vybrali vedlejší Sportalm 8, ale očekávat tu „sportovní“ jištění byla chyba. Kousek vlevo valí postarší pár Unmittelbare, pro změnu za 8+/9-, a přestože se tu a tam chytnou, jde jim to. V naší cestě je pod nejtěžší délkou umístěna stěnová kniha, ale chybou je, že plechová krabice je děravá jako ementál a knížka uvnitř je vodou napitá jako houba. Těžký místo v naší cestě vypadá na danou obtížnost nějak podezřele, ale zato hned vedle láká osmičkový boulder Sportalmu. Navíc tohle spojení působí vcelku logicky a nenarušuje charakter cesty. Super lezení, kolmé nebo mírně položené plotny, sem tam nýt nebo smyčka. Nakonec i tahle cesta skončí asi 2 metry od rozbitého vršku, a můžeme dolů. Borci „stihli“ svou cestu nějak brzo a není tedy divu, že závěr večerní deba-
text a foto
1 48
ty lze shrnout do: „Prvovýstupce zavřít do basy, pro každou cestu používat shodné nýty a raději víc než míň.“ Myslím ale, že by to byla celkem škoda, protože kdyby se lezení delších cest mělo změnit na odpočítávání nýtů k následujícímu štandu, asi by se něco vytratilo. Další ráno se už jenom v pohodě sbalíme a seběhneme zpět do civilizace. Během poklidné cesty domů nás překvapí hodně nízko letící „éro“ povědomých tvarů. Mezitím, co zastavíme, nabere výšku, položí se na křídlo a znovu nalítává nad údolí. Už je to jasný. Americký bombardér z 2. sv. války, B-25 Mitchel, tady v barvách Redbullu. Docela zíráme, co si pilot s tou hromadou plechu starou 60 let dovolí. Teď jen čekáme, až se zpoza kopce objeví čtyři „stodevítky“ a sundají ho, ale nestalo se. Takový tedy byl prodloužený víkend v Dachsteingebirge, který se, myslím, povedl. Co se ale nestalo. Měsíc mně vrtala v hlavě myšlenka na tematicky podobně zaměřený zájezd. Navíc jsem si uvědomil, že jsem – snad ve chvilkové slabosti – slíbil jistému hraběti, že si někdy něco vylezeme. Konec října se zdál býti ideální. V sobotu u baráku zastavil nikoliv kočár, jak jsem čekal, ale přímo německý tank, a v něm žádný hrabě, ale Tom Roubal. No, a protože je na příštích několik dní hlášená inverze, hurá pod oblíbený Koppenkarstein, kde se spí dva a půl kilometru nad mořem, a to by bylo, aby tam nesvítilo slunko. A ještě něco… S trochou štěstí se dá narazit na průvodce „Dachsteingebirge & Gosaukamm“, v němž je vybráno 250 nejlepších cest plus perfektní nákres a fotka ke každé z nich. No a posledních několik stránek je věnováno vymetání žlabů na lyžích. 20 túr s převýšením většinou přes kilometr, se sklonem do už slušných 50o (obtížnosti I až IV), od bezpečných po ty horší (riziko od jedné do tří hvězdiček). Tak mě napadá – nemuselo by být na škodu si třeba v březnu, až udeří plech, vyrazit z „překližky“ rovnou do stěn Koppenkarsteinu a tentokrát přibalit když už ne prkna, tak alespoň boby. Na shledanou, děti!
2
Vilém Pavelka
Ach, tenhle Willdebrand! Zadání bylo jasné: „Tohle je zajímavý, napiš o tom něco.“ Výsledek jste si právě mohli přečíst, s tím, že: „Dál to dopiš ty.“ A ejhle, nepříjemná situace! Děláte v časopise, kde se najednou píše o vás. Co s tím? Mít duši politika, nestarám se o „střet zájmů“, přihodím fotečku či dvě, a budu barvitě líčit, jak jsem „zarval na max“. Nebojte, ušetřím vás toho. Hned na začátek musím předznamenat, že výprava s Vildou, a to kamkoliv, je jedinečná, a tak trochu tajuplná. Celou naši cestu jsem tak trochu pojal jako výpravu do světa „8 a více v horách“. Jakože abych viděl, jak to chodí mezi těmi lepšími. Hned v prvním obchodňáku, kde jsme si do košíku každý museli krom piva spotřebního vložit i láhev noblesně vypadajícího Pilsner Urquellu na „oslavu nějakýho pěknýho onsajtu“, jsem pochopil, že je to vlastně pořád ta stejná písnička. Přiznám se, že jsem se navíc tak trochu strachoval, co s tím Vildou budu ve stěně vlastně dělat. Odpovědí na mé vyděšené otázky mi byl jenom škodolibý smích. Upřímně jsem se začal bát, že z celé té šlamastiky mi pomohou snad jen mí zubatí přátelé Jürgen Martin a T. Block. Ale žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří. I zdánlivě nekonečné plotny vápna jednou skončí, a když se to vezme kolem a kolem, tady ty jednodenní výpady s lahví vody a tatrankou u sedáku, končící několikerým slaněním za soumraku, jsou vlastně „jen“ vícedélkovou, hůře zajištěnou, skalkařinou s horskými panoramaty všude kolem. Horolezení je u mě až boj o vrchol, a basta. Krom toho zastávám názor, že všechno v horách je maximálně 6+ A2, a když ne, poznám to už odspodu a zvolím cestu o pilíř vedle. Na Koppenkarsteinu si určitě zaleze každý, což ovšem vůbec neznehodnocuje výkony těch lepších. Tolik na uklidněnou, a teď pár praktických informací. Chcete-li se zorientovat podle mapy, vězte, že výchozím místem je Ramsau. Pod jižní stěnu Grosse Koppenkarsteinu se dostanete buď lanovkou (znalci němčiny si jistě roztomilé slůvko Dachsteinsüdwandbahn přeloží do celé věty) a následně asi půlhodinovým
1
pochodem víceméně z kopce, nebo po svých pěkně odspodu (2 hod). Více je ostatně v úvodu tohoto textu. I tomu, kdo měl málem čtyřku z matiky, vychází asi pětistovka čistého za hodinu práce, takže volba je pro mnoho z nás jednoduchá. Základní informace a pár nákresů najdete v „Novákovi“, (Severní vápencové Alpy, díl 1., str. 237 a dál). Je ovšem nutné přiznat, že ne všechny nákresy a popisy jsou ideální. Když polezete jednu vícedélkovou cestu denně, na pár dní si zde (ve své obtížnosti pochopitelně) lezení určitě najdete. Chrabří lezci vyhledávající těžší cesty než devítky už ovšem mají celkem smůlu. Předpokládá se základní znalost lezení v horách. Takže krom helmy, o níž se vůbec nebavím, musíte mít sadu různých smyček, hexcentrů a dalších udělátek a hlavně vědět, jak
2
s nimi zacházet. Štandy jsou vesměs kvalitní, těžší délky mají sem tam nýt. Jak už to tak bývá, prvovýstupce měl zpravidla jinou představu o tom, kde je cesta těžší, než vy. Počítejte s tím, že je možné, že budete muset rozpouštět sníh na vodu. Na kopec vede rovněž ferrata (zde spíše Klettersteig), nástup je u JV úpatí stěny – vhodný program pro rest day. A ještě jedna věc, jestli někde potkáte Vildu, a budete ho chtít opravdu, ale opravdu, naštvat, řekněte mu, že je tak škaredej, že ho nechtěl ani ten „divnej chlápek“ na parkále u Wiener Neustadtu. text Tomáš Roubal A ještě něco. Jakožto vyznavač boulderů těsně pod nezapnutým nýtem kdesi vysoko ve stě-
ně jsem si nechal poslední řádky pro sebe. Tedy, mě nikdo nenas... Hotovo, čau! -HRVKrom několika „namlsávacích“ fotek přikládáme dva nákresy, které v Novákovi nenajdete. Něco lehčího pro začátečníky a něco těžšího pro mírně pokročilé.
49
portrét
Silvo Karo
Slovinský rychlík
Portrét významného slovinského horolezce
Zlí jazykové tvrdí, že Silvo je posledním lezcem zlaté éry slovinského horolezectví osmdesátých let, který je ještě naživu. Nevím, do jaké míry lze toto poněkud morbidní tvrzení brát vážně, takovým množstvím nejnáročnějších výstupů se však skutečně může pochlubit jen málokdo. Potkat člověka s tolika zkušenostmi a zážitky nemůže být tuctovým setkáním. O tom jsem se přesvědčil i já, když se Silvo koncem loňského léta objevil v Teplicích nad Metují jako člen poroty Mezinárodního festivalu horolezeckých filmů. Přebytečným časem zrovna neoplýval, i přesto si tento zastánce čistoty v lezení, milovník velkých stěn převážně v odlehlých končinách, vyznavač rychlého ultralehkého alpského stylu a odpůrce přemíry komerce na horách, našel čas a ochotně zavzpomínal na některé epizody ze svého bohatého lezeckého života... Poprvé jsem se do hor dostal v roce 1977 při návštěvě Julských Alp. Byť jsem se po nich ještě nepohyboval jako lezec, pro mou další životní orientaci měla návštěva nejvyššího slovinského pohoří podstatný význam. Svět hor mne okouzlil, a tak sem směřovaly i další mé výlety. Bylo jen otázkou času, kdy dojde i na samotné lezení, zpočátku jen při snazších výstupech. Dodnes jsem přesvědčen, že pro vrcholové lezení je velmi důležité získat co nejvíce zkušeností hned na začátku – přelézáním pokud možno co největšího množství lehkých cest. Prostě všechno chce svůj čas... Počátkem osmdesátých let byla v Julských Alpách velmi populární tvorba nových cest. Několik prvovýstupů se tehdy podařilo přelézt i mně. Ke svým prv-
50
ním úspěchům řadím především nové linie v severní stěně Triglavu, která v té době přitahovala mnohé české a slovenské lezce. Julské Alpy mi tehdy poskytovaly dostatek možností pro extrémní lezení, postupem času i v zimě. Zimní lezení v severních stěnách Julských Alp je docela tvrdým oříškem. Výstupy nezřídka trvají i několik dní a jsou spojeny s dlouhými a mrazivými bivaky. V osmdesátých letech jsme na ně moc kvalitně vybaveni nebyli. K dispozici bylo jen silonové oblečení, o goretexu tady ještě nevěděl nikdo. Vždyť se tehdy ještě používaly dřevěné klíny! Bivakovali jsme v mizerných žďárácích, ve kterých bylo nad ránem vše úplně promočené. A v červených šusťácích jsme ve stěně vypadali opravdu spíše jako fotbalisté v oblečení značky Adidas.
V roce 1982 se na nás usmálo štěstí, a díky výměnnému programu mezi americkými a jugoslávskými lezci jsem se vydal za lezením do Spojených států. Začal jsem se učit pohybu na žule, která vyžaduje dost odlišnou lezeckou techniku než naše vápno. Během jednoho měsíce jsme procestovali Colorado, Wyoming a Jižní Dakotu a přelezli mnoho spárových cest a rajbasů. Jistili jsme se jen na frendech a vklíněncích, což pro nás byla úplná novinka – do té doby jsme k jištění používali jen skoby. Nejzajímavější pro mne bylo lezení spár. Vždycky jsem se díval spíše doleva nebo doprava, jestli nenajdu nějaký stup nebo chyt ve stěně... Nakonec mi stejně nezbylo nic jiného, než ruce i nohy strčit co nejhlouběji do spáry a pokračovat nahoru jejím vnitřkem. Pro mne úplně nová technika, kterou jsem se opravdu naučil až tady.
východní stěně, o který se před námi pokoušelo již několik lezců. Na začátku stěny jsme po našich předchůdcích našli několik fixních lan. Naše taktika se od předchozího výstupu na Fitz Roy příliš nelišila – spodní polovinu stěny jsme lezli opět s fixními lany, vrcholovou část na jeden zátah. Při závěrečném pokusu jsme pak za jeden den dolezli až těsně pod vrchol a po bivaku jsme další den dosáhli vrcholu. Sestoupili jsme pak klasickou cestou, kde jsme narazili i na pověstný kompresor, který dnes tvoří perfektní štand. Během výstupu východní stěnou Cerro Torre jsme měli nádherný výhled na sousední štít Torre Egger, na který se zatím podařilo vystoupit pouze dvakrát. Někteří lezci tvrdí, že se jedná vůbec o nejobtížnější vrchol v Patagonii, protože na něj nevede žádná normálka. Než
Výprava, kterou v roce 1986 tvořili Matjaz Fistravec, Silvo Karo, Franček Knez, Pavle Kozjek, Janez Jeglič a Peter Podgornik, začala svůj výstup východní stěnou Cerro Torre 12. prosince 1985 a zakončila jej 16. ledna 1986. Jednatřicet lanových délek jim zabralo 35 dnů, z nichž pouze 14 bylo s dobrým počasím. Zastavit je nedokázalo ani značné nebezpečí padajícího ledu a skály, kterým je cesta vystavena. Přímý výstup východní stěnou Cerro Torre je považován za nejtěžší cestu v Patagonii a za jednu z nejobtížnějších na světě. Patagonie a extrémní výstupy na nejkrásnější štíty světa O rok později jsem se rozhodl odcestovat za lezením do Jižní Ameriky. Společně se mnou se o zdolání věže Fitz Roy v Patagonii novou cestou pokusili Janez Jeglič a Franček Knez, guru slovinského lezení. Bylo nám jasné, že úspěch v těchto horách závisí hlavně na počasí. Jedny z nejkrásnějších štítů na světě se díky častým klimatickým změnám stávají zároveň velmi nedostupnými. Měli jsme namířeno do východní stěny, kde zatím vedla pouze „Francouzská cesta“ z roku 1954. Základní tábor ležící okolo tisíce metrů nad mořem byl trochu z ruky, a tak jsme si pod stěnou vybudovali předsunutou základnu ve sněhové jeskyni. Začali jsme lézt. Měli jsme v plánu používat fixní lana jen ve spodní polovině stěny, horní část jsme chtěli přelézt na jeden zátah. Během výstupu nás potkala typická patagonská bouře. Jediné, co během ní můžete udělat, je sestoupit dolů. V podmínkách, které jsme ve stěně zažili, byl i únik ze stěny velmi obtížný a nebezpečný, protože naše linie vedla přímo ve spádnici všeho, co padalo stěnou dolů. Při dalším pokusu se nám podařilo dosáhnout malou polici v polovině cesty. Zabivakovali jsme, ale během noci se opět změnilo počasí. Několik dní jsme pak čekali v základním táboře na zlepšení. Dočkali jsme se a na vrchol se přece jen dostali. Po tomto úspěšném výletě jsme začali organizovat další, o něco větší expedici. Naším cílem bylo tentokrát Cerro Torre, podle mého názoru nejkrásnější hora na světě, na kterou v té době vedla pouze cesta Cesare Maestriho „Compressor route“. Název je skutečně odvozen od slova kompresor, který prvovýstupce používal na vrtání děr pro nýty od úpatí stěny až po vrchol, což byl jeden ze způsobů tehdejšího lezení. Nakonec nás do Patagonie na přelomu let 1985/86 odcestovalo šest. Chtěli jsme vylézt novou cestu výrazným koutem ve
pečné lezení! Nejedná se zde o nějak pevný led či sníh, ale o velmi měkký andský namrzlý sníh, ve kterém se nedá nic zajistit. Poslední dvě délky na vrchol byly opravdu velmi nepříjemné... Na vrcholu jsme byli v devět hodin večer, pouhých 10 měsíců poté, co jsme zdolali sousední Cerro Torre. Zajímavý byl i sestup. Vrcholový úsek jsme museli sejít, protože slaňování nepřipadalo v úvahu. Stěnou jsme se pak dostávali celou noc dolů... Při čtvrté expedici do Patagonie v roce 1988 byla naším cílem 1.200 metrů vysoká jižní stěna Cerro Torre. Náš tým byl opět o něco menší, tvořili jsme jej pouze dva – já a Janez Jeglič. Už jen samotný přístup pod stěnu byl velmi nebezpečný a dlouhý. Museli jsme pod stěnu vytáhnout veškerý lezecký materiál. Nejtěžší byla horní pasáž přístupové cesty, kde se nacházela spousta hlubokého sněhu, který padal dolů ze stěny. Tušili jsme, že zde strávíme dlouhou dobu, a tak jsme si zde vybudovali bivak ve sněhové jeskyni. Náš výlet nakonec trval tři měsíce, neboť jsme narazili na příliš mnoho dnů se špatným počasím. Stěnu jsme lezli celkem 11 dní čistého času. Ve srovnání s ostatními patagonskými
Franček Knez během prvovýstupu „Devil’s Directissima” ve východní stěně Cerro Torre na přelomu let 1985/86
jsme stačili slanit z Cerro Torre, bylo o cíli naší další výpravy do Patagonie rozhodnuto. A skutečně! V létě 1986 jsem se zúčastnil expedice na Broad Peak v Pákistánu a v listopadu jsem už byl zpátky v Patagonii. Byli jsme opět tři – spolu se mnou se na Torre Egger vypravili mí tradiční spolulezci Janez a Franček. Ze základního tábora je to ke stěně nějakých 5 hodin chůze. Fixy jsme používali jen na spodní polovině – přibližně 450 metrů, a zbývajících 500 metrů jsme přelezli za jeden, opravdu hodně dlouhý den. Vstávali jsme tehdy o půlnoci a co nejrychleji dolezli ke konci fixních lan. Další výstup vedl velkým koutem. Skutečně nejtěžší úsek se ale nacházel těsně pod vrcholem, který tvoří velké sněhové hřiby. Velmi nebez-
Na vrcholu Cerro Torre po uskutečněném prvovýstupu „Devil’s Directissima“, zleva Janez Jeglič, Silvo Karo, Franček Knez, Pavle Kozjek a Peter Podgornik
51
Janez Jeglič v JV stěně Torre Egger v roce 1986
Technické lezení klasifikace A4 a ledová kanonáda ve východní stěně Cerro Torre
výstupy zde skála nebyla tak kvalitní. Střední pasáž byla docela převislá. Zabivakovali jsme na posledním skalním úseku pod ledovcovou vrcholovou stěnou. Spali jsme snad ani ne dvě hodiny a v deset večer začali se závěrečným lezením k vrcholu. Na vrcholový hřeben, kde se náš výstup spojuje s klasickou cestou Maestriho, jsme dolezli až následující den k večeru. Cesta z vrcholu do základního tábora nám pak zabrala ještě jeden den. Pro mne osobně druhý prvovýstup na Cerro Torre znamenal to nejtěžší, čeho jsem v Patagonii dosáhl. Pouze ve dvojici jsme novou cestou překonali jednu z nejvyšších a nejtěžších stěn v Patagonii. Bhagirathi III a čistý alpský styl v Himálaji Po této výpravě jsem již nenašel další motivaci k návratu do Patagonie. Rovněž se mi přestal líbit lezecký styl s využitím fixních lan, který nepředstavuje pouze lezení, ale zejména mnoho tvrdé práce. Opravdu! Zhruba ze 60 procent se jedná o dřinu a pouhých 40 procent je jen o lezení. Po deseti letech společného působení na horách jsme se s Janezem rozhodli, že se vydáme někam do Himálaje. Měli jsme za sebou zkušenosti ze čtyř náročných prvovýstupů v Patagonii, s výškou osm tisíc metrů v Himálaji a na skalách jsme v té době oba dávali s přehledem cesty za 9 UIAA. Dalo by se říci, že jsme se nacházeli na vrcholu naší výkonnosti. Chtěli jsme se pustit do něčeho 52
lezecky srovnatelného s jižní stěnou Cerro Torre, ale co by bylo o několik tisíc metrů výše. Nakonec se náš malý tým vydal v létě 1990 do Garhwálského Himálaje. Zaujala nás 1.300 metrů vysoká, impozantní a většinou převislá západní stěna 6.454 metrů vysokého štítu Bhagirathi III. Vyhlédnutý projekt vedl středem stěny mezi Španělskou a Skotskou cestou a my se jej rozhodli přelézt čistým alpským stylem bez fixních lan. Aklimatizaci jsme kombinovali s prohlížením stěny a transportem materiálu. Do stěny jsme poprvé nastoupili v poledne 27. srpna a přelezli prvních 450 metrů. Na bivaku při nalézání do hamaky s námi ale vypadla ledovcová vývrtka a my se rázem ocitli o metr níže. Co ale bylo horší, že jídlo a část lezeckého vy-
kvůli nedostatku kyslíku ve stanu. Třetí den jsme dolezli až do míst s výrazným přechodem mezi světlou a černou skálou. Vrcholovou stěnu jsme chtěli přelézt přímo, ale neskutečně „hnusná“ a rozbitá skála nás nakonec přinutila přesměrovat další výstup více doprava. Nejednalo se o nějak zvlášť těžké lezení, bylo ale velmi nebezpečné. Vše, čeho jsem se chytil, mi zůstávalo v ruce. Na místě čtvrtého bivaku jsme zanechali závěsné plošiny a nepotřebné vybavení, i když jsme tušili, že na vrchol se za jeden den nedostaneme. Pátá noc ve stěně byla podle očekávání krutá, protože jsme s sebou měli opravdu jen mokré spacáky. Bivak byl navíc velmi exponovaný a foukal na něm silný vítr. Opravdová zkouška odolnosti a trpělivosti! Zkoušeli jsme usnout obaleni sněhem. Následující den ráno jsme pak pokračovali v lezení. Na vrcholu jsme byli 7. září v devět hodin. Šest dnů trvající výkon! Podařilo se nám dokázat, čemu jsme vnitřně nepřestávali věřit – že lze západní stěnu Bhagirathi III přelézt nalehko alpským stylem. Počasí nevypadalo zle, cítili jsme se dobře, a tak jsme ihned začali sestupovat. Sestup byl docela drsný, asi můj zatím nejdramatičtější zážitek v horách. Janez při stahování lana absolvoval 15 metrů dlouhý pád, naštěstí s přistáním v hlubokém sněhu. Materiálu stále ubývalo... Když jsme dosáhli úpatí stěny, už jsme skoro žádný ani neměli. Do základního tábora nám zbývalo ještě 15 kilometrů chůze přes ledovec Chaturangi, kam jsme dorazili v osm hodin večer. Byli jsme naprosto vyčerpaní, naše krvácející a oteklé ruce nebyly schopny ani udržet hrnek s čajem nebo si sundat boty. Nemohli jsme samou únavou ani usnout! Jediné, čeho jsme byli schopni, bylo jen a jen pít. Oba jsme během výstupu shodili deset kilogramů...
Jeden z nejznámějších „big wallů“ na světě se v roce 1999 pokusil přelézt velmi silný tým ruských lezců, který tvořili Vladimír Kachkov, Jurij Koshelenko, Andrej Lukin a Igor Potankin. Druhé přelezení impozantní západní stěny Bhagirathi III se jim podařilo dosáhnout cestou, která více méně kopírovala výstup Jeglič - Karo z roku 1990. Ve stěně strávili měsíc a odpovídal tomu i jejich styl, založený na zajištění cesty fixními lany a čtyřech postupových táborech. Vrcholu dosáhli 14. října 1999 po překonání obtíží, které ohodnotili 5.10-5.11/A2-A4 s několika obtížnými pasážemi mixového lezení ve spodní části výstupu. I když se nepochybně jedná o vynikající výkon čtveřice velmi talentovaných lezců, nutno podotknout, že Jeglič a Karo výstup podnikli před téměř deseti lety v naprosto čistém alpském stylu (byly osazeny pouze 3 nýty) na jeden zátah za šest dnů. bavení byly dole, a nám nezbylo než sestoupit. Pod stěnu jsme se vrátili 1. září. Zredukovali jsme vše na minimum, počítali jsme se 7 dny lezení. Brzy ráno následujícího dne jsme znovu nastoupili do stěny. Zabivakovali jsme po osmi délkách na konci ledového spodního úseku. Druhý den ráno jsme v lezečkách, které ještě nestačily z předchozího dne rozmrznout, pokračovali ve výstupu. Narazili jsme na úseky s obtížným technickým lezením. Za docela hezkého počasí jsme dosáhli kolmé a místy převislé střední části stěny, místo našeho druhého bivaku. Snažili jsme se něco uvařit, ale vařič vypověděl službu. Nedokázali jsme jej zprovoznit a začali propadat skepsi. Nakonec jsme naštěstí zjistili, že nefunguje
Rychle a nalehko Z výstupů, které nesouvisí s některou z mých expedic, si velmi považuji druhého přelezení cesty českých lezců „Rolling Stones“1 na Grandes Jorasses ve francouzských Alpách v roce 1985. Stěnu jsme přelezli pouze s jedním bivakem, vrcholu jsme dosáhli následujícího rána. Tehdy jsme s Janezem byli na laně ještě se Slavko Svetičičem, vynikajícím lezcem, který bohužel zahynul v roce 1995 při výstupu na Gasherbrum IV. Cenné zkušenosti jsem získal rovněž při návštěvě Mekky bigwallového lezení – Yosemitů, kde jsem působil v roce 1993 společně s Marko Prezeljem. Ve stěně El Capitanu jsme při výstupu cestou „Wyoming Sheep
V západní stěně nejvyššího vrcholu masívu Fitz Roy dosáhli pozoruhodného úspěchu Rolando Garibotti a Silvo Karo, když podnikli druhý výstup „Slovenské cesty“ z roku 1983 (Gálfy/Orolín/Petrík, 2000 m, VI/A1). Tato linie sleduje nápadnou diagonálu vedoucí zprava přes střed stěny až k tzv. „Kalifornské cestě“, kterou pokračuje do místa křížení se „Supercanaletou“ ve vrcholové části výstupu. Garibotti a Karo opustili polský tábor na ledovci Torre Glacier ve 4.15 ráno 5. prosince 2.000 a úpatí 2.300 m vysoké stěny dosáhli o 45 minut později. Spodních 800 metrů tvořily lehké sněhové rampy s úseky komplikovaného mixového lezení, z nichž polovina vyžadovala lano. Po dalších 200 metrech lezení se v 10 hodin dopoledne dostali pod obrovský kout s rozvolněnou skálou, představující to nejtěžší a nejriskantnější lezení v cestě. Přesto dvojice dosahuje v 6 hodin večer „Kalifornskou cestu“ a něco málo před desátou hodinou závěrečný hřeben cesty „Supercanaleta“. Navzdory rozhodnutí podniknout výstup na jeden zátah i skutečnosti, že s sebou neměli bivakovací výbavu a vařič, se dvojice rozhodla pro přenocování. Po chladné noci pak oba lezci překonali hřeben Gendarme a v 11 hodin dopoledne úspěšně dosáhli vrcholu Fitz Roye.
Ranch“ strávili pět dní. Byť se jednalo hlavně o technické lezení klasifikace A5, byl to hezký zážitek. Musím ale poznamenat, že volné lezení, které preferuji, mi připadá podstatně zajímavější. Úchvatné zážitky mi připravila výprava do jižního Grónska v roce 1996, kterou jsem podnikl se dvěma britskými lezci. Společně s Jerry Gorem a Tony Penningsem jsme za tři dny a tři noci vylezli novou cestu „Mussel Power“ v severní stěně štítu Nulamertorsoq. Bylo polární léto, slunce nezapadlo, a tak jsme lezli i v noci. Aischan Rupp ze Švýcarska byl mým parťákem při druhém výletu do Yosemitů. Naším záměrem bylo lézt co nejrychleji. V Yosemitech se tehdy všichni předháněli, každý chtěl být nejrychlejší. Cestu „Salathé“ na El Capitan, která se běžně leze tři dny, jsme přelezli za 10 hodin. Do stěny jsme nastupovali za svitu prvních slunečních paprsků. S sebou jsme měli jednu a půl sady frendů a vklíněnců a 7 litrů vody. Prvních 18 délek cesty jsem lezl jako první já, Aischan vyváděl zbytek cesty. Dosažený čas nám oběma udělal radost, vždyť jsme sešli dolů ještě za světla! Druhý náš rychlostní cíl byla tenkrát „Direttissima“ severozápadní stěny Half Dome, která je obtížnější a více technická. V pátek 13. října 1996 jsme na ní udělali rychlostní rekord 11 hodin 20 minut. Myslím si, že i tento výkon lze snadno překonat, protože při výstupu jsme neměli zrovna ideální podmínky. V polovině stěny začalo pršet a nedaleko vrcholu dokonce déšť přešel ve sníh. Silný a poučný zážitek! Chtěl jsem totiž tento styl přenést do Patagonie, kam jsem se po deseti letech znovu vypravil. S novými nápady, novým pohledem na lezení, o něco zkušenější... Do Patagonie jsem se nakonec vydal se svým novým spolulezcem Rolandem Garibottim z Argentiny, protože můj parťák z Yosemitů Aischan se, bohužel, později zabil v zimě na Matterhornu. Plán byl tedy jasný – lézt co nejrychleji. Myslím si, že v Patagonii, kde je většinou špatné počasí, to je jediný možný způsob. Chtěli jsme přelézt v západní stěně Fitz Roye „Slovenskou cestu“, nejdelší cestu v Patagonii s převýšením 2.400 metrů. Lézt jsme začali pouze s nejnutnějším, velmi lehkým vybavením, skoro jsme s se-
bou neměli ani žádné jídlo, jen vodu a sušenky. Neměli jsme ani žádnou bivakovací výstroj. Lezli jsme co nejrychleji, ale i tak nás zapadající sluníčko zastihlo v poslední lezecké pasáži výstupu ve výšce 3.100 metrů. Před námi se nacházely velmi exponované úseky, takže bylo jasné, že potmě se na vrchol nedostaneme. Rozhodli jsme se pro bivak jen s oblečením, co jsme měli na sobě. Celou noc jsme klepali kosu! Rána jsme se ale dočkali ve zdraví, protože nám naštěstí přálo počasí. Za další čtyři hodiny jsme byli na vrcholu. Sfinga v peruánských Andách přišla na řadu v roce 2001 a s ní i prvovýstup „Jižní kříž“, kterou jsem přelezl s italským lezcem Mauro „Bubu“ Bolem a s Borisem Strmšekem, slovinským fotografem a kameramanem. V osm set metrů vysoké stěně jsme narazili na dobře zajistitelné úseky s opravdu velmi hezkým lezením, které bylo poněkud odlišné od mých předchozích výstupů. Na konci srpna 2002 se mi s Tomažem Jakofčičem podařilo přelézt volně cestu „Divine Providence“ na Grand Pilier d‘Angle v masívu Mont Blancu. Cesta je rovněž velmi dlouhá a končí přímo na vrcholu Mont Blancu. Bylo zde 800 metrů opravdu velmi těžkého skalního lezení. Začali jsme s výstupem po déle trvajícím období špatného počasí, díky čemuž ve snazších spodních pasážích ležel ještě čerstvý sníh. Také spáry v úseku s názvem „Red Shield“ byly ještě mokré. V cestě visela spousta starého materiálu, což nám dost usnadňovalo hledání cesty. První bivak jsme udělali na malé polici pod nejtěžšími délkami cesty (za 7b a 7c) v převislém koutu, kompletně promočeném. Následující den jsme okolo páté hodiny odpoledne dosáhli vrcholu Grand Pilier. Počasí nám stále přálo, a tak jsme po bivaku na Peutereyském hřebeni za dvě hodiny dosáhli vrcholu Mont Blancu. Začali jsme sestupovat do Vallée Blanche a už ve tři odpoledne byli dole v Courmayeuru. Další cenná a potřebná zkušenost... V roce 2003 jsem uskutečnil další, v pořadí už devátou, výpravu do Patagonie. Směřovali jsme do úplně jiných končin než se obvykle jezdívá. Oblast se jmenuje Estancia Cristina a nejznámější štít je zde Cerro Murallon, na který jsme společně s Rolandem Garibottim udělali teprve druhý výstup...
Festivalový rozhovor Teplice nad Metují, srpen 2004 Máš za sebou neskutečné množství cest v nejrůznějších končinách světa. Pamatuješ si vůbec ještě, jak to všechno začalo – na svůj první dotyk se skálou? S lezením jsem začal někdy okolo roku 1977, kdy jsem přišel do horolezeckého klubu v Domžale a přihlásil se do nováčkovského kursu. Předtím jsem se do hor moc nedostal, protože u nás doma nebyl nikdo, kdo by mne do nich vzal. Rodiče měli farmu, na které musela celá rodina pracovat. Poprvé jsem pak na skálu vylezl nedaleko svého bydliště u Ljubljaně v rámci kursu a nebylo to nic těžkého – tak za tři, čtyři... Úplně to změnilo můj
Silvo Karo na bivaku Italské cesty v JV stěně Aguja Poincenot při poslední návštěvě Patagonie v roce 2005
život. Nebylo návratu. Kurs skončil a my začali snít jen o lezení. Bylo to moc šťastné období. Pokračoval jsem v lezení krok po kroku a dodnes mladým říkávám, že v začátcích je velmi důležité přelézat dlouhé a lehké cesty. Jedině tak se lze naučit velmi důležitou věc – orientaci v terénu, která je potřeba při hledání správné cesty ve velké stěně nebo pro bezpečný sestup. V tomto duchu jsem skutečně přelezl mnoho snazších cest stylem nahoru – dolů a jsem rád, že jsem měl možnost začít svou lezeckou kariéru právě tímto způsobem. Pro lezení v horách je rovněž velmi důležité najít spolulezce se stejným pohledem, přáními, myšlenkami a nápady. Pro mne bylo opravdovým štěstím potkat se s Frančekem Knezem, který byl v podstatě hlavní postavou slovinského skalního lezení. Vždycky byl alespoň krok před ostatními. Od něj jsem se toho naučil opravdu hodně, více než v kterékoliv lezecké ško53
le. Lezli jsme spolu skoro pořád a postupem času uspořádali i několik výprav, během nichž jsme se dali dohromady s Janezem Jegličem. Během osmdesátých let jsme společně strávili na laně mnoho času – při prvovýstupech v domácích Julkách a zejména v Patagonii, na kterou jsme se v té době zaměřili. Postupovali jsme stále dál a dál, výš a výš... Franček se později začal zaměřovat na sólové výstupy, kterých má na svědomí opravdu hodně. Na svém kontě má například nejrychlejší sólovýstup severní stěnou Matterhornu nebo sólový prvovýstup severní stěnou Eigeru. Byla to opravdová osobnost. Nevyhledával publicitu, věnoval se pouze lezení. Díky tomu se o něm v Evropě dodnes moc neví, na rozdíl od Thomase Bubendorfera, Reinholda Messnera a jim podobných borců. V osmdesátých letech se o možných sponzorech až tak nepřemýšlelo,
Silvo Karo na zamrzlém vodopádu Peričnik v Triglavském národním parku
důležité bylo jen a jen samotné lezení. Nyní? Neříkám, že to tak je u všech, ale hodně lezců má před odjezdem na expedici daleko důkladnější mediální plán než plán jejich výstupu. Peníze vydělává zejména publicita a ne samotný výkon. To se musí změnit! Úroveň lezení ve skutečném alpinismu je dneska nižší než v osmdesátých letech. Neuvěřitelná stagnace, neuvěřitelný styl! Nyní dominuje velmi vysoká úroveň silového a technického lezení, ale celkově jde kvalita dolů. Vezmi si třeba výstup dvojice Wojciech Kurtyka a Robert Schauer západní stěnou Gasherbrumu IV v roce 1985, který byl uskutečněn v neuvěřitelně čistém stylu… Dneska tady není moc borců, kteří by byli schopni udělat alpským stylem podobně náročný prvovýstup ve srovnatelně obtížné stěně. A tito hoši měli opravdu dobrý styl! To jsou skutečnosti, které dnes neumožňují posunout kvalitu lezení výše, ale spíše její úroveň vracejí nazpátek. Převládá jen publicita a snaha pouštět se do věcí co nejvíce komerčních… Měl jsem dojem, že právě u vás ve Slovinsku je několik horolezců, kteří úroveň horolezectví ještě stále drží hodně vysoko... Nezapomněl jsi třeba na Tomo Česena? Máš pravdu, Tomo je velmi dobrý sportovní lezec. Měl jsem na mysli spíše jeho himálajské výstupy, mnohými stále považované za přelomové... K nim bych se vyjadřoval opravdu velmi nerad, protože se spoustou skutečností nejsem obeznámen. Jen mi připadá poněkud zvláštní, 54
kolik je s jeho výstupy spojeno otazníků. Osobně mi není příliš jasné, proč třeba Tomo tak nerad hovoří o samotném lezení v jižní stěně Lhotse. Já osobně jsem vždycky rád pohovořil o Bhagirathi III, Cerro Torre nebo o čemkoliv, co jsem kdy vylezl. Jestli se někdy někomu podaří přelézt západní stěnu Bhagirathi III, moc rád s ním podebatuji o podmínkách ve stěně, o sestupu nebo o samotných lezeckých obtížích, protože mne tento výstup stál hodně energie a motivace. Taky mi vrtá hlavou, že si s sebou Tomo nevzal vaření, ale jen tři termosky kávy, které mu vystačily na tři dny a tři noci ve stěně. Káva přece tělo dehydratuje, ne? A zvláštní jsou i ty termosky... Já mám zkušenost, že v tak chladném himálajském podnebí je čaj v termosce za dvě hodiny studený a netrvá dlouho, aby úplně zmrznul. Nedivím se pak, že se kolem jeho osoby rozpoutala tak bouřlivá debata. Krzysztof Wielicki, o jehož zkušenostech s výškou osm tisíc metrů určitě nikdo nepochybuje, nemůže například pochopit, s jakou rychlostí se v této výšce mohl pohybovat. Ve zprávě o svém prvovýstupu Tomo totiž uvádí, že úsek mezi prvním a druhým bivakem mu trval stejně dlouho jako podstatně delší část výstupu z posledního bivaku na vrchol a zpět. Víc ti k výstupům Tomo Česena asi nepovím, nebylo by to ode mne ani příliš diplomatické. A tvůj pohled na výstupy jiného slovinského alpinisty Tomaže Humara? Zkusím ti odpovědět jinak. Ve Slovinsku se v osmdesátých letech lezení vyvíjelo krok po kroku. Pak se objevil Tomo Česen a po něm i další mladí kluci. K jejich výstupům se opravdu nechci vyjadřovat, nejsem k tomu ani dostatečně kompetentní osoba. Osobně se ale nemohu zbavit docela nepříjemného pocitu, že tito lezci často chtějí navázat na to nejvážnější, co se v horách kdy vylezlo za strašně krátkou chvíli. Mezi začátkem v lezení a nejvážnějšími výstupy ve velehorách je přece obrovský prostor, který nelze jen tak přeskočit! Kolik mladých jen jelo v nedávné minulosti do Himálaje jako do nějaké sportovní oblasti... To přece není normální! Tam nestačí, že jsi jen silný sportovní lezec. Na hory musíš speciálně trénovat, musíš toho hodně nachodit. To opravdu není ta správná cesta. Můžeš prozradit, jaké zkušenosti máš ty osobně s osmitisícovkami? Vylezl jsem pouze na Broad Peak. V roce 1990 jsem se podílel na prvovýstupu, který vede z Western Cwm na západní hřeben Everestu. Myšlenka zdolat nejvyšší horu světa novou cestou vznikla těsně po našem výstupu na Bhagirathi III. Tehdy jsme s Janezem pokračovali z Indie přímo do základního tábora pod Everestem. Výprava byla složená ze slovinských a částečně italských horolezců. Měli jsme v plánu vylézt novou cestou až na hlavní vrchol a pokračovat v sestupu do jižního sedla. Začátek expedice nebyl špatný, postupem času ale většina týmu ztratila motivaci a nakonec padlo rozhodnutí pokus o prvovýstup ukončit. Někteří pak na vrchol vylezli normálkou, což se mi osobně kvůli onemocnění nepodařilo. V roce 1985 jsem se ještě zúčastnil expedice na Yalung Kang, která otevřela novou cestu severní stěnou. Něco jsem si tedy
ve výškách během expedic prožil, osobně se ale považuji spíše za lezce. Také mi na horách rozhodně více sedí lehčí styl než ten těžký, expediční. Vždycky jsi byl velmi kritický ke způsobu, jakým bylo dosaženo vrcholu. Jaký máš názor na ideální lezecký styl? Dneska existuje spousta technických novinek, které značně usnadňují výstup. Někteří lezci možná této techniky používají až příliš. Pro mne je nejlepší výstup tehdy, když jej uskutečníš opravdu v dobrém stylu. S nýty a fixními lany můžeš vylézt prakticky cokoliv. Když ale přijdeš pod stěnu po desetihodinovém pochodu, vylezeš novou cestu za tři dny, celé to zase slezeš dolů a za pět dnů jsi zpátky – to je to pravé ořechové! Tak nějak jsem to zažil na Bhagirathi III v roce 1990. To byl dobrý styl. Lezli jsme novou cestu alpským stylem, vylezli jsme na vrchol a slézali na opačnou stranu. O deset let později sem přišli Rusové a přelezli v podstatě naši cestu velmi těžkým stylem. Předpokládali, že náš směr je ve stěně více vpravo. V americkém lezeckém časopise pak publikovali svou cestu jako něco převratného a o Slovinské cestě pomlčeli. Tenkrát jsem se fakt naštval. Takové svinstvo! Po přečtení jejich článku jsem Koshelenkovi napsal opravdu rozhořčený e-mail! Vyměnili jsme si názory i fotografie z výstupů. Rusové se domnívali, že jsou v této části stěny první, protože toho po nás moc nenašli. Není divu! Měli jsme s sebou pouze dvě lana a jedno z nich jsme zanechali až v traverzu v horní části stěny, protože jsme věděli, že to druhé už nám pro zbytek výstupu bude stačit. Kromě toho jsme ve stěně zanechali několik skob a to bylo vše. Z vedlejší „Skotské cesty“ spadlo někomu stěnou lano a zůstalo tam viset zamrzlé v ledu. Asi proto si pak Rusové mysleli, že naše cesta vede více vpravo. Netušili, že náš výstup je tak blízko jejich. Můžeme se přít o to, zdali se jedná o prvovýstup, když obě linie vedou tak blízko sebe a na několika místech se dokonce kříží. Styl je ale neoddiskutovatelný! Ten jejich byl totálně jiný. Měli velký tým, celou cestu fixovali lany... To bylo na mě moc! A nejvíc mne namíchlo, jak svůj výstup publikovali jako něco převratného. Když přelezu tímto stylem cestu, která byla přelezena deset let předtím podstatně lepším stylem, tak o tom alespoň pomlčím a neventiluji to tak hlasitě v médiích. Pro dnešní lezení považuji za nesmírně důležité, o čem jsme se tady začali bavit – podstatný je styl a ne jen dosažení nějakého vrcholu. Vezmi si, že skoro každý špičkový lezec se v dnešní době snaží prezentovat formou webových stránek. Kdokoliv na nich může najít obrovské obrázky a fotografie hor, na které dotyčný vylezl. Přitom tam nejsou vůbec uvedeny názvy okolních cest vlevo nebo vpravo. Skoro vždy tam lezci publikují informace týkající se pouze „své“ linie a „svého“ výkonu. Připadá mi to jako jedna velká lež. Kterého svého výstupu si ty osobně považuješ nejvíce? Bezpochyby Bhagirathi III, protože styl, výška a obtíže stěny činí z tohoto výstupu opravdu náročnou věc. Mám za sebou i další obtížné výstupy, ale tento bych opravdu řadil na první místo.
Tvou doménou jsou střední velehory a velké skalní stěny, zejména v Patagonii. V čem vidíš jejich hlavní kouzlo? Každý má svá oblíbená místa. Někdo má rád Himálaj, já si nejvíce oblíbil tento kousek země na jihu amerického kontinentu, kde jsem uskutečnil nejvíce výstupů. Líbí se mi zdejší perfektní skála a velmi drsné podnebí, které z této oblasti činí jednu z nejnáročnějších pro lezení. I když nejsou tyto hory nějak zvlášť vysoké, každý znalec mi dá za pravdu, že nadmořská výška tisíc metrů v Patagonii odpovídá třem tisícům ve francouzských Alpách. A když v Patagonii chytne někoho nahoře ve zdi bouřka, začne to být opravdu docela vážné. V neposlední řadě jsou tyto hory neskutečně nádherné. Přímo z roviny pamp se vypínají špičaté vrcholky posledních výběžků And. Opravdu krásné hory! I proto mám tuto oblast nejraději. U nás tě mnoho lezců zaregistrovalo až po zlezení Sfingy v Peru. Jak se díváš na toto dobrodružství s odstupem několika let? Nápad vylézt Sfingu vznesl Bubu. Vlastně úplně nejdřív chtěl jet do Kyrgyzstánu, ale protože se tam střílelo, uznal, že to nebyl zrovna nejlepší nápad, a tak jsme vyrazili do Peru. Po příchodu do základního tábora jsme začali přemýšlet o směru naší cesty. Chtěli jsme zkusit zatím nedotčenou jihozápadní stěnu, která by se dala přelézt po ledech drytoolingem. Našli jsme v ní ale jen pár „svíček“, a tak jsme od původního záměru museli upustit. Stěna byla také velmi chladná a my ji chtěli přelézt celou volně. Dodnes není v jihozápadní stěně jediná cesta. Přesunuli jsme se tedy do jihovýchodní stěny, kde je přece jen více tepla. Našli jsme vhodnou linii. První délky byly trochu špinavé, zejména druhá délka se spárou, kde byla i nějaká tráva. Museli jsme ji vyčistit. Další délky už ale byly hezké. Zvláště v polovině stěny v okolí skalního nosu. To byla tak nádherná skála! Musím se také zmínit o obtížnosti. První hodnocení bylo 7c+, což navrhl Bubu, který je přece jen
kvalitativně o něco lepší lezec než já. Můj názor je, že Bubovi prostě druhá i třetí délka nesedly, a připadly mu o něco těžší. Možná proto, že Bubu je přece jen o něco menší. Řekl 7c+, a také možná kvůli nadmořské výšce jsme to tak nakonec i nechali. Později se obtížnost poněkud snížila, dnes je to myslím za 7a nebo 7a+. Nutno ale brát v úvahu, že spára je dnes také podstatně čistší. Opakování už prostě bývají vždycky snazší. Při druhém přelezení dalo jiné slovinské družstvo obě délky na OS, což mi také nepřipadá moc korektní. Lezci totiž nejprve přelezli sousední cestu, a ze slanění si pak prohlédli tu naši. To pak přece nemůže být OS! I přes podobné ohlasy pro mne naše linie zůstává stále krásná. Pokud lezeš na skalkách nebo v Himálaji, tréninky se budou od sebe dosti lišit. Můžeš prozradit, jaké tréninkové metody preferuješ ty? V době mezi expedicemi jsem vždy velmi tvrdě trénoval a nejvíce samotným lezením. Lezl jsem hlavně v Julských Alpách a bavil se sportovním lezením, protože jsem si byl dobře vědom, jak je dobrá lezecká forma důležitá při výstupech ve vysokých horách. Věnuji se i sportovnímu lezení, trénuji na umělé stěně. Když ještě překližka neexistovala, lezli jsme i na mostech. V rámci příprav jsem v Julských Alpách několikrát podnikal lezecké maratóny. V kilometrové severní stěně Triglavu jsem například sólo přelezl „Čopův pilíř“, přetraverzoval vrcholový hřeben a stěnu opět slezl dolů. Tisíc lezeckých metrů nahoru a tisíc dolů. Další můj sólo maratón započal cestou „Aschenbrennera“ na Travnik, pokračoval traverzem na Šite a byl zakončen 550m sestupovou cestou dolů stěnou. Vše netrvalo déle než dvanáct hodin. Tento způsob tréninku pak později vyústil ve speciální závody v rychlostním lezení ve velkých stěnách v chorvatské Paklenici, kterých se pravidelně zúčastňuji. Společně s Marko Lukičem se mi na nich podařilo i třikrát zvítězit. V roce 2002 jsme za 14 hodin a 45 minut přelezli cesty Rajna (7a), Subara (6c+), Klin (6c+), Albatros (6c+), Nostalgija (6b) a Velebitaska (6a+), což představuje dohromady zhruba 2.000 m lezení včetně sestupů bez slanění. Ve 230 metrů dlouhé stěně jsme strávili pouhých 24 minut. Před každou výpravou do Himálaje jsem také běhával. Vzpomínám si, že před odjezdem na Bhagirathi III jsme s Janezem hodně jezdili na kole, ale za opravdu nejdůležitější považuji co možná nejvíce lézt. Kromě samotné fyzické přípravy přispívá lezení rovněž i k tomu, že jsi pak během výstupu psychicky silný. Máš osobně nějakou oblíbenou cestu, kterou si rád vylezeš třeba po návratu z Patagonie? Když zrovna nejsem na expedici, vyhledávám spíše své oblíbené lezecké oblasti. Možná nejoblíbenějším místem u nás je pro mne severní stěna Šite v Julkách, ve které jsem udělal na třicet nových cest. Jednu z nich s obtížností do 7b jsem otevřel vloni. Je opravdu hezká a jako jedna z prvních v této oblasti osazená nýty. Ze sportovních oblastí mám rád Osp, konkrétně Črni Kal, který není tak převislý jako Mišja Peč a umožňuje hezké lezení po hrankách a kapsách. Oblíbil jsem si také jednu z novějších lezeckých oblastí ve Slovinsku s názvem Bohinjska Bela. Můžeš českým lezcům doporučit nějaké hezké lezení ve Slovinsku? Jasně, ale budou to spíše cesty ve větších stěnách. Myslím si, že třeba Julské Alpy českým a slovenským lezcům netřeba představovat, protože v minulosti tady hodně lezli v létě i zimě. V poslední době zde vzniklo množství nových pěkných cest, které jsou buď vynýtované nebo vznikly tradičním způsobem. 55
Silvo Karo Významný slovinský horolezec, narozen 22.12.1960, člen horolezeckého klubu v Domžale
Rovněž se stále naskýtá mnoho možností k opakování cest z osmdesátých let, které byly vytvořeny klasickým stylem s obtížností 7, 8 a v některých případech možná i o něco více. Hodně je jich v severní stěně Triglavu nebo na Travniku v dolině Tamarja. Opravdu dobrou skálu lze najít v téže dolině ve stěně Šite, kterou jsem již zmiňoval. Hezké lezení je také na Špiku a pro pozdní léto bych doporučoval jižní stěnu štítu Planja v dolině Trenta, ke které lze z doliny Tamarja sejít přes sedlo Vršič. Lezce zde může překvapit opravdu vážné lezení. Některé cesty jsou vynýtované, ale většina z nich je s klasickým jištěním. Musím se zmínit i o lezeckých oblastech v Kamnických Alpách. Na nejlepší a nejkrásnější skálu tam lezci narazí v severní stěně štítu Ojstrica, kde většinu cest otevřel právě Franček Knez. Máš kromě lezení i nějaké jiné zájmy? Hlavní zábavou kromě lezení pro mne zůstává práce okolo mého domu v Ospu, na kterém si strašně rád dělám vše sám. Snad nejvíce mne přitom baví pracovat s kameny. Jinak mám spoustu dalších koníčků, ale protože mi lezení zabere většinu času, moc prostoru mi už na ně nezbývá. Lezení je tedy tvé povolání? Dá se to tak říci, ale není to zaměstnání v pravém slova smyslu. Nemám velké sponzory, kteří by mi dávali peníze. Jsem šťastný, že jsem dostal práci u slovinské armády, ve které je speciální sportovní tým zahrnující několik odlišných sportovních odvětví. S armádou jsem uzavřel kontrakt, na jehož základě zaučuji vojáky do tajů lezení. Lezecké kursy jsou totiž u armády jedny z nejoblíbenějších. Pracuji rovněž jako kameraman pro slovinskou národní televizi, ve které existuje speciální televizní program věnovaný horám a horolezectví. Nejsem sice moc dobrý filmař, ale několik povedených filmů jsem už vytvořil. Docela se vydařil film o výstupu jižní stěnou Cerro Torre, který na festivalu v Trentu získal první cenu. Mohu se zeptat i na tvou rodinu a její vztah k lezení? Moje žena Alma leze také, ale ne nějak vrcholově. Mám dvanáctiletého syna, který už to s lezením také zkusil. Nikam jej ale netlačím. Sám to nemám rád, když se někdo k lezení nutí. Mne také nikdo netlačil. Jsem ale moc spokojený, když můžeme na skalách trávit společný čas. Jezdíme třeba do Paklenice v Chorvatsku na prázdniny, kde se nám všem líbí i lezecky.
Lezecký životopis a přehled nejvýznamnějších výstupů: 1977 - 81 výstupy v Julských Alpách včetně několika prvovýstupů obtížnosti VI, nejčastější spolulezci: Franček Knez a Janez Jeglič 1982 výstupy ve státech Colorado a Wyoming v USA - prvovýstup obtížnosti 5.12 na Spearhead ve Skalistých horách, zlezení Devil‘s Tower a Long‘s Peak 1983 Cerro Fitz Roy (3.405 m), Patagonie, prvovýstup „Devil’s Dihedral“ ve V stěně, ED (6+/A2), 850 m, spolulezci: Janez Jeglič, Stane Klemenc a Franček Knez Aguja Mermoz (2.732 m), Patagonie, prvovýstup ve V stěně, TD+ (V, 95o), 400 m, spolulezci: Janez Jeglič a Franček Knez Julské Alpy, zimní prvovýstupy zejména v oblasti Triglavu 1984 Šite, Julské Alpy, první volné přelezení „Steber Sit“ (7b), prvovýstup „Directissima“ (6c) Triglav, Julské Alpy, prvovýstup „Kljuc Srece“ v S stěně, VIII-, 150 m, první prvovýstup na Sfingu přelezený volně, spolulezci: Janez Jeglič a Franček Knez Rätikon, rakouské Alpy, dva prvovýstupy, spolulezec: Janez Jeglič Paklenica, několik prvovýstupů 1985 Yalung Kang (8.505 m), Himálaj, S stěna, dosažená výška 8.100 m, výstup ukončen po tragickém úmrtí Boruta Berganta Grandes Jorasses, francouzské Alpy, druhé přelezení cesty „Rolling Stones”, ED+ (6b/A3, 80o), 1.100 m, spolulezec: Janez Jeglič Triglav, Julské Alpy, prvovýstup „Bergantova cesta“ v S stěně, VII-/A1, spolulezci: Mayan Freser a Franček Knez 1986 Cerro Torre (3.102 m), Patagonie, prvovýstup „Devil’s Directissima” ve V stěně, ED+ (8+, A3, 90o), 1.150 m, spolulezci: Janez Jeglič, Franček Knez, Pavle Kozjek a Peter Podgornik Broad Peak (8.047 m), Karakorum, výstup Rakouskou cestou bez kyslíku, spolulezec: Matevž Lenarčič Torre Egger (2.673 m), Patagonie, prvovýstup „Psycho Vertical” v JV stěně, ED+ (7+, A3, 90o), 950 m, spolulezci: Janez Jeglič a Franček Knez El Mocho (1.953 m), Patagonie, prvovýstup „Grey-Yellow Arrow” v S stěně, ED+ (8-, A0), 500 m, spolulezci: Janez Jeglič, Franček Knez a Roberto Pe 1987 Lhotse Shar (8.400 m), Himálaj, pokus o výstup Rakouskou cestou, dosažená výška 7.600 m, výstup ukončen kvůli špatnému počasí 1988 Cerro Torre (3.102 m), Patagonie, prvovýstup „What’s Love Got To Do With It“ v J stěně, ED+ (7, A4, 75o), 1.000 m, spolulezec: Janez Jeglič (během výstupu vznikl film, který na festivalu v Trentu získal 1. cenu) 1989 sportovní cesty do obtížnosti 7c+ RP výstupy v Yosemitech a Joshua Tree v USA 1990 sportovní cesty do obtížnosti 8a RP Bhagirathi III (6.454 m), Gharwalský Himálaj, prvovýstup v Z stěně za 6 dní alpským stylem, ABO++ (6b, A4, 85o), 1.600 m, spolulezec: Janez Jeglič Mount Everest (8.848 m), Himálaj, prvovýstup z Western Cwm na Z hřeben, dosažená výška 7.500 m 1991/92 různé sportovní cesty a několik prvovýstupů v Julských Alpách 1993 různé sportovní cesty do obtížnosti 8a RP a 7b OS El Capitan, Yosemity, opakování výstupu „Wyoming Sheep Ranch“ (6b/A5) za šest a půl dne, spolulezec: Marko Prezelj 1994/95 různé sportovní cesty do obtížnosti 8a, mnoho výstupů v lezecké oblasti Mišja Peč 1996 výstupy na skotských ledech různé sportovní cesty do obtížnosti 8a Nalumasortoq, Grónsko, Tasermiut Fjord, prvovýstup „Muscle Power“ v S stěně, ED+ (7a/A3), 750 m, přelezeno alpským stylem za 3 dny, spolulezci: Gore Tony a Jerry Penning El Capitan, Yosemity, rychlostní výstup cestou „Salathé Wall” (6b/A2) za 10 hodin 25 minut, 1.000 m, spolulezec: Aischan Rupp Half Dome, Yosemity, rychlostní rekord v přelezení cesty „Direct Nortwest Face“ (6b/A3+) za 11 hodin 20 minut, 750 m, spolulezec: Aischan Rupp 1997 Mount Variole, Aljaška, oblast ledovce Great Gorge, pokus o prvovýstup Yosemity, volné přelezení klasických cest Rostrum, Astroman a West face 1998 opakování několika obtížných výstupů ve švýcarských a italských Alpách a Rätikonu Piccolo Dain, Val di Sarca, volné přelezení cest „Sirocco” (7c, 300 m) a „Dudajev” (7b+, 260 m) 1999 Cerro Catedral, Bariloche, Patagonie, opakování několika výstupů Cerro Fitz Roy (3.405 m), Patagonie, první volné přelezení cesty „Ensueño” v Z stěně v rekordním čase 10 hodin, ED+ (6b+), 1.600 m, spolulezec: Rolando Garibotti Punta Filip, SZ vrchol Aguja Bifida (2.394 m), Patagonie, prvovýstup „Amigos Perdidos“, TD- (6b, 85o), 500 m, spolulezec: Rolando Garibotti (Filip je jméno syna Janeze Jegliče, který se narodil nedlouho po tragické smrti jeho otce na Nuptse v říjnu 1997) Punta Herron (2.780 m), Patagonie, prvovýstup „Toboggan”, ED (V+, M6/A2, 85o), 700 m, spolulezec: Rolando Garibotti Cerro Fitz Roy (3.405 m), Patagonie, druhý výstup „Slovenskou cestou“ (1983, Gálfy-Orolín-Petrík, VI A1) z ledovce Torre Glacier s vlastní variantou ve střední části alpským stylem s jedním bivakem, ED (6b/A0), 2.300 m, nejdelší cesta v Patagonii, spolulezec: Rolando Garibotti 2000 La Esfinge (5.325 m), Cordillera Blanca, Peru, prvovýstup „Cruz del Sur“ (7c+, 800 m), spolulezec: Mauro „Bubu“ Bole 2001 Ogre (Baintha Brakk), East Peak (7.150 m), Karakorum, Pákistán, pokus o prvovýstup JV pilířem, dosažená výška 6.350 m 2002 Paklenica, celodenní lezecký maratón, 6 cest s délkou 350 m vylezených za 15 hodin s obtížností od 6a do 7a, celkově 2.100 výškových metrů lezení a 2.100 metrů výškových metrů sestupu po chodníku, spolulezec: Tomaž Jakofčič Grand Capucin (3.838 m), francouzské Alpy, výstup „Voyage selon Gulliver“ v J stěně, ED (7a+), 300 m, spolulezec: Tomaž Jakofčič Tour des Jorasses (3.813 m), francouzské Alpy, Etoiles filantes, ED (7b), 450 m, spolulezec: Tomaž Jakofčič Grand Pilier d‘ Angle (4.245 m), francouzské Alpy, první volné přelezení cesty „Divine providence“, ABO (7c), 900 m, včetně hřebene Peuterey 600 m (celková délka 1.500 m) až na vrchol Mont Blancu (4.807 m), spolulezec: Tomaž Jakofčič 2003 Cerro Murallon (2.831 m), J část Hielo Continental, ledovec Upsala, Patagonie, Argentina, druhý výstup a první z JV strany, spolulezec: Rolando Garibotti 2005 Aguja Saint Exupery (2.558 m), cesta „Claro de Luna“ (6c, 800 m, za 6 hodin), Patagonie, Argentina, spolulezec: Andrej Grmovšek Aguja Rafael Juarez (2.482 m), Z stěna, „Anglo-American route“ (6b, 600 m), Patagonie, Argentina, spolulezec: Andrej Grmovšek Cerro Torre (3.102 m), cesta „Slovenian start to Cerro Torre“ (1.700 výškových metrů, 3.000 lezeckých metrů ve skále a ledu, 28 hodin non-stop lezení), Patagonie, Argentina, spolulezec: Andrej Grmovšek Aguja Poincenot (3.002 m), JV stěna, druhé přelezení „Italské cesty“ (6c/A3, 1.300 m), Patagonie, Argentina, spolulezec: Andrej Grmovšek
V době, kdy byl Silvův portrét téměř hotov, přišla z Patagonie zpráva o jeho dalších unikátních výstupech v oblíbené Patagonii (blíže str. 18). Bezpochyby – Silvo má v otázce lezeckého stylu opravdu jasno! V článku byly použity materiály z www.mountainzone.com, www.vrh-sp.si a www.extremekanal.com/kozjek zpracoval foto
56
Martin Krejsa archív S.K., Boris Strmšek, Pavle Kozjek, Matjaz Fistravec a Petr Pepe Piechowicz
1
Prvovýstup „Rolling Stones“ v severní stěně Grandes Jorasses uskutečnili v roce 1979 J. Kutil, T. Procházka, L. Šlechta, J. Švejda a byl oceněn jako Výstup roku.
PŘEHLED ZÁVODŮ ČP A MČR V BOULDERINGU NA ROK 2005
ZÁVODY PROBÍHAJÍ POD ZÁŠTITOU ČHS
ZÁVODY
5. 3. – KORZO OPEN ŠUMPERK – 1. KOLO ČP Závod již proběhl – více informací o závodu naleznete v Montaně č. 2 /05
NÁSLEDUJÍCÍ ZPRÁVY VÁM PŘINÁŠÍ WWW.BOULDER.CZ
Foto: Martin Spilka
19.–20. 3. – SPORT TIME SHOW PRAHA – 2. KOLO ČP Závod již proběhl – více informací o závodu naleznete v této Montaně
2. 4. – BŘECLAV – 3. KOLO ČP Závod již proběhl – více informací o závodu naleznete v této Montaně
!!!POZOR ZMĚNA DATA!!! 18. 6. – OSTRAVA BOULDER CENTRUM – 4. KOLO ČP Díky tvůrcům ostravského Le Bloku se uskuteční závod v centru Ostravy na náměstí. První open air letošního roku. Jednodenní závod.
27. 8. – MHFF TEPLICE – 5. KOLO ČP Během filmového festivalu Boulder Bar opět roztočí závodní kolotoč. Závod bude jednodenní a open air.
17.–18. 9. – INTERNATIONAL EVENT + MČR PRAHA Mezinárodní závod spojený s Mistrovstvím České republiky. Závod organizuje Boulder Bar a s největší pravděpodobností se odehraje na Václavském náměstí. Závod bude dvoudenní. Foto: Martin Spilka
57
bouldry
SPORT TIME CUP
Foto: Martin Spilka
Spilka – www.msfoto.wz.cz
DRUHÉ KOLO ČESKÉHO POHÁRU V BOULDERINGU – EXTRÉMNÍ FORMĚ LEZENÍ
2. závod českého boulderingového poháru proběhl o víkendu 19. 3 a 20. 3. na Holešovickém výstavišti, a to v rámci sportovního veletrhu Sport Time Show. V unikátním prostoru Střední haly průmyslového paláce se sešli lezci z Čech, Slovenska, Polska a Íránu, aby poměřili svoje síly na BB věži a třech profilech od Pilkina. Ti méně troufalí mohli zdolat alespoň Pilkinův pojízdný bobek. Na startovní listině se objevilo 7 ženských a 38 mužských jmen. Startovka mohla být bohatší, ale krásné počasí hodně lezců přemluvilo na lezení venku. Na závodníky čekalo tentokrát dvoudenní klání, které odstartovala sobotní kvalifikace žen. Obrovskou radost nám udělala účast mamky Věrky Kotasové-Kostruhové, která to zase pořádně rozjela. Bouldříky měli na svědomí Andrejko, Oliváč, Pilkin a Lahvoň. 58
KVALIFIKACE: V kvalifikaci čekalo na holky 6 boulderů a plný počet topů si odnesla jen Věrka Kostruhová. Druhá postupující Lenka Trnková měla topy pouze tři a jako třetí se umístila Lucie Hrozová s dvěma topy. Protože byl závod v rámci sportovního veletrhu, probíhala souběžně s kvalifikacemi jedna exhibice za druhou. Nejvíc si to užívali bikeři BMX, kteří předváděli opravdu vypečené kousky. O BMX exhibici se postarali Mistři světa, takže diváci mohli vidět to nejlepší. O něco méně zábavné byly exhibice další, původně vůbec neplánované, které nám zasáhly do našeho programu, a to tím, že jsme přišli o mikrofon. No ale lezci se dovedli poprat s kvalifikací i bez povzbuzování moderátora a sázeli jeden top za druhým. No posuďte sami – pět z dvanácti postupujících borců přelezlo všech šest připravených bouldrů.
Foto: Martin Spilka
POSTŘEHY ZÁVODNÍKŮ „CHYBĚLO MI TROŠKU ŠTĚSTÍ A BOHUŽEL JSEM TO NEDOTÁHL NA BEDNU. NA PŘÍŠTÍ ZÁVODY ZŘEJMĚ NEPOJEDU, PROTOŽE JDU NA OPERACI VAZU V KOLENĚ. AŽ TO VŠECHNO VYLÉČÍM, TAK URČITĚ CHCI NA DALŠÍ KOLA ČP JEZDIT.“
KUBA HLAVÁČEK
„JE VELKÁ ŠKODA, ŽE SE NEZÚČASTNILO VÍCE HOLEK. SNIŽUJE TO TROCHU HODNOTU SUPER ZÁVODU. BOULDRY NEBYLY ANI TAK TĚŽKÉ. DOKONCE MI PŘIJDE, ŽE FINÁLOVÉ BYLY LEHČÍ NEŽ KVALIFIKAČNÍ. ZÁVODY MNE PŘEKVAPILY A JSEM RÁDA, ŽE JSEM BYLA DRUHÁ.“
LENKA TRNKOVÁ
Foto: Vašek Malina
FINÁLE: Na finále se lezkyně a lezci mohli koncentrovat celou noc a v neděli v 11:00 vypukla bitva o bednu. Začaly holky a čekalo na ně opět 6 bouldříků. Stavitelé holky trošku šetřili a bylo to vidět na výsledcích. Z prvního místa se radovala Věrka Kostruhová, která vylezla opět všechny bouldry, a to na sedm pokusů. Druhá byla Lenka Trnková, která Věrce funěla na záda také se šesti topy, zato na osm pokusů. Třetí skončila Slovenka Lenka Mičicová se čtyřmi topy. Finále holek znepříjemnil nešťastný pád Lucky Hrozové. Stalo se tak už na druhém boulderu, ale i přesto Lucka vybojovala šesté místo. Přejeme Lucce rychlé uzdravení a brzký návrat na lezeckou scénu. Na finále chlapáků se všichni moc těšili, protože se startovka hemžila jmény potenciálních vítězů. Atmosféra byla výborná. Asi 200 diváků fandilo co to šlo a boj to byl urputný. Nakonec bitvu zcela zaslouženě vyhrál Radek Souček se čtyřmi bouldery na první pokus. Druhý skončil Marek Leitman, také se čtyřmi topy, ale na sedm pokusů. Třetí byl Ondra Beneš a ten zdolal bouldry tři. Favorité závodu Jirous Přibil, Miško Turský, Honza Zbranek a Kuba Hlaváček tak o bedýnku přišli. Závěrem bychom rádi poděkovali především všem lezcům a divákům za účast na závodě i přes krásné počasí. Společnosti Incheba za umožnění závodu v prostorách výstaviště a především firmám Nescafé, Ocún a Rock Pillars které nám již třetím rokem se závody pomáhají.
VÍTĚZOVÉ 1
VĚRA KOSTRUHOVÁ
1
RADOVAN SOUČEK
2
LENKA TRNKOVÁ
2
MAREK LEITMAN
3
LENKA MIČICOVÁ
3
ONDRA BENEŠ
4
ZUZKA ULRICHOVÁ
4
MIŠKO TURSKÝ
5
KATEŘINA BALCAROVÁ
5
JAN ZBRANEK
Foto: Vašek Malina Malina – www.stena-ruzyne.com
59
bouldry
BŘECLAV
TŘETÍ KOLO ČESKÉHO POHÁRU V BOULDERINGU
Foto: Martin Spilka
„SAMOZŘEJMĚ MĚ TĚŠÍ, ŽE JSEM TEĎ DVĚ KOLA ČP VYHRÁL, ALE NEJHODNOTNĚJŠÍ JE VYHRÁT CELKOVÝ ČESKÝ POHÁR. V SOUČASNÉ CHVÍLI KVŮLI PRÁCI MOC NETRÉNUJI, ALE DÍKY DLOUHOLETÉMU TRÉNINKU MÁM Z ČEHO ČERPAT A PÁR TÝDNŮ PŘED ZÁVODY SE DOSTÁVÁM OPĚT DO FORMY.“ RADOVAN SOUČEK
„BOULDRY BYLY SUPER. ČÍM TĚŽŠÍ, TÍM LEPŠÍ. JE VIDĚT, ŽE JE DĚLAL ČLOVĚK, KTERÝ UMÍ BOULDROVAT. UŽ SE NA ZÁVODY VŮBEC NEPŘIPRAVUJI. NEBERE MNE TO TOLIK JAKO DŘÍV A LEZU SI, PROTOŽE MNE TO BAVÍ.“ ANDREJ CHRASTINA
„PŘI STAVĚNÍ BOULDRŮ MYSLÍM PŘEDEVŠÍM NA TO, ABY LEZCI VE FINÁLE NEDÁVALI TOPY NA OS. TO MUSÍ ZVLÁDNOUT PŘI ZÁVODECH V LEZENÍ S LANEM, ALE TOHLE JE BOULDERING A TEN BY MĚL BÝT PŘEDEVŠÍM O POKUSECH. KRÁSA JE PRÁVĚ V TOM, ŽE LEZEC DOSTANE DRUHOU ŠANCI A MŮŽE NAPRAVIT SVŮJ OMYL.“ TOMÁŠ PILKA
VÍTĚZOVÉ
„MOMENTÁLNĚ MNE ZAMĚSTNÁVÁ MALEJ HONZÍK A JSEM RÁDA, KDYŽ
1
VĚRA KOSTRUHOVÁ
1
RADOVAN SOUČEK
DLOUHO NEVIDĚLA. NA POHÁRY BYCH
2
HELENA LIPENSKÁ
2
ANDREJ CHRASTINA
RÁDA JEZDILA, ALE UVIDÍ SE, CO MI TEN
3
KATKA BALCAROVÁ
3
PAVEL KOŘAN
NEJMENŠÍ DOVOLÍ. TRÉNUJI DOMA NA
4
NELLY KUDROVÁ
4
MAREK REPČÍK
5
ZUZANA ULRICHOVÁ
5
JIROUS PŘIBIL
SE DOSTANU MEZI LIDI, KTERÉ JSEM
MALÉ STĚNCE A VEN NA SKÁLY SE ZATÍM NEDOSTANU.“
60
VĚRA KOSTRUHOVÁ
závody
Aprílový pohár
Aprílový pohár
61
Aprílový pohár 2005 ■ I. závod Českého poháru 2005 ■ 26. 3. 2005, Lomnice nad Popelkou V sobotu 26. 3. proběhl pod taktovkou HO – TJ Sokol Lomnice nad Popelkou již 11. ročník tradičního Aprílového poháru, který byl současně prvním závodem Českého poháru 2005, a spolu s II. závodem ČP 2005 v Brně také nominačním závodem pro složení reprezentace na rok 2005. Termín vyšel tak trochu nešťastně na velikonoční víkend, ale i tak se do Lomnice sjelo 26 mužů a 9 žen, kteří měli možnost změřit své síly v cestách od Andreje Chrastiny. Jediný top dokázala divákům předvést Nelly Kudrová (Bouldershop, CC Ruzyně) ve finále a stala se tak vítězkou mezi ženami. Druhá skončila Soňa Hnízdilová (Hudy Sport, Rock Empire), která před tím dolezla naopak nejdál v kvalifikaci a třetí místo pak vybojovala skokem z kvalifikačního 4 až 5 místa Běla Kohoutová z CC Ruzyně. Protože celý závod proběhl dvoukolově, mezi muži mohlo do
ČP Brno
62
finále postoupit 12 závodníků. O postupu se rozhodovalo v silovém boulderu pod stropem, ke kterému pustila kvalifikační cesta téměř všechny zúčastněné. Ve finále se pak utkalo 6 mužů a 6 juniorů. Třetím místem byl nakonec jistě potěšen Jiří Dragoun, reprezentující CC Ruzyně a Ultra Ant, který předvedl užaslým divákům své ultrasilové řešení cesty, čtvrtý pak skončil junior Štěpán Stráník (Saltic) o pohyb před Petrem Cahou (TJ Alpin Třebíč, Rajče). Druhé místo z kvalifikace obhájil zkušeně svým typickým dynamickým stylem Vašek Malina za CC Ruzyně a Rock Pillars, a stejně jako v kvalifikaci dolezl nejdále a vítězem Aprílového poháru se stal jistým a vyrovnaným výkonem junior Jan Zbranek, reprezentující Saltic. Celý závod proběhl, jako již tradičně, v příjemné atmosféře a kromě pořadatelů podpořili jeho konání
Přehled závodů ČP v lezení na obtížnost na rok 2005 26. 3.
Aprílový pohár Lomnice n. Popelkou – I. závod ČP
9. 4.
Rajče Brno – II. závod ČP závody již proběhly – více informací o jejich průběhu v této Montaně
13. 11.
Brno Výstaviště – III. závod ČP závod proběhne po dvoudenním závodu světového poháru, který se uskuteční 11. a 12. 11., vše v rámci veletrhu Sport life na Brněnském výstavišti
3. – 4. 12.
Praha Ruzyně – Mistrovství ČR závod bude dvoudenní a proběhne v pražském Lezeckém centru Ruzyně
ČHS, hlavní sponzor Kooperativa a sponzoři Hudy sport, Singing rock a další.
text foto
Katka Chudobová Václav Malina
Výsledky Muži 1. Jan Zbranek jun. 2. Václav Malina 3. Jiří Dragoun 4. Štěpán Stráník jun. 5. Petr Caha
Ženy 1. Nelly Kudrová 2. Soňa Hnízdilová 3. Běla Kohoutová 4. Lída Řepková jun. 5. Eliška Karešová jun.
závody ČP Brno, Martin Stráník
II. závod ČP, Brno ■ 9. 4. 2005, Rajče Brno Také druhý závod Českého poháru v lezení na obtížnost, který se uskutečnil v sobotu 9. 4. na brněnské lezecké stěně Rajče, byl zároveň nominačním závodem do reprezentace na rok 2005. O to větším překvapením pro mnohé bylo, že závod dokázal přilákat jen 9 žen a 18 mužů, a to i přes to, že deštivé počasí za okny Rajčete rozhodně nenahrávalo ani víkendovému lezení na skalách. Jinak dobrý závod tedy probíhal v opravdu komorní lezecké i divácké atmosféře. Lezlo se opět dvoukolově a do finále tedy postoupilo 8
žen a se shodným výsledkem posledních dvou pak 13 mužů. Pěkné cesty postavil Dan Kadlec. Roli favoritky potvrdila domácí Silvie Rajfová, když se po jediném topu v kvalifikaci dostala nejdál i v boulderu na konci finálové cesty, který rozřadil první tři ženy. Silva vyhrála pohybem do topu, druhá Soňa Hnízdilová (Hudy Sport, Rock Empire) vypadla z předposledního chytu a třetí Nelly Kudrová (Bouldershop, CC Ruzyně) udržela chyt předchozí. Mezi muži za sebou ostatní suverénně nechali Martin Fojtík za
Los Brňos a Vašek Malina (CC Ruzyně a Rock Pillars), když jako jediní dokázali zdolat boulder po lištách asi v polovině trati a po vyklepání na hraně pokračovat dál. Martin se za svého typického kynutí k divákům dostal k předposlední expresce, kterou však už necvakl a skončil tak druhý. Vítězem se v Brně stal Vašek Malina, když pak ještě dokázal cvaknout a z dalšího chytu skočit za hranu, kde už byla konečná i pro něj. Z ostatních se ve zmíněném boulderu dostal nejdál Zdeněk Resch z HO Beroun a obsadil tak 3. místo před čtvrtým juniorem Markem Melicharem z Brna a pátým Ondřejem Dolejšem za Los Prasos Extreme.
Sponzory byli v Brně ČHS, Triop, Lanex, Singing Rock a další.
Výsledky Muži 1. Václav Malina 2. Martin Fojtík 3. Zdeněk Resch 4. Marek Melichar jun. 5. Ondřej Dolejš Ženy 1. Silvie Rajfová jun. 2. Soňa Hnízdilová 3. Nelly Kudrová 4. Katka Chudobová 5. Běla Kohoutová
foto K. Chudobová foto V. Malina
63
SP Moskva ■ 8.–10. 4. 2005 ■ Bouldering a rychlost Závody se uskutečnily opravdu ve velkém stylu, včetně nadměrně vysokých věží. Nechyběl ani průvod sportovců se svými národními vlajkami – připadala jsem si zase jako v čase totalitního režimu. Bohužel, České republice byla tato pocta odepřena, protože mě na závody přihlásili pozdě, a organizátoři tedy neměli čas vlajku nachystat. Bouldry stavěl J. Godoff z Francie. Ženy lezly kvalifikaci jednokolově, zato s časovým limitem jen 5 minut. Muži (a to jsem zažila poprvé) byli rozděleni do dvou skupin. Bylo postaveno 12 bouldrů a lezly obě skupiny najednou – dobrý nápad. Na postup do finále bylo třeba vylézt pět až šest topů. Za Českou republiku závodili Helena Lipenská – bouldering (15. místo), Libor Hroza – rychlost (21. místo), a za spřátelenou Slovenskou republiku Marek Repčík – bouldering (41. místo).
H. Lipenská, Birmingham
text
HL
První závod Světového poháru v boulderingu ■ Birmingham 18.–20. 3. 2005 Závodu se účastnilo 40 žen a 60 mužů. Již na meetingu byli organizátoři zaskočeni velkým zájmem závodníků a měli trochu strach, že nestihnou program závodů, jelikož se konaly na výstavišti jako součást outdoorového veletrhu. Reprezentovat Českou republiku sem přijela Helena Lipenská. Ze spřátelených států pak za Slovenskou republiku Marek Repčík, a z Polska reprezentovala pouze Renata Piczek (15. místo), jelikož mužská část přišla pozdě do izolace, a tak nebyla puštěna ke startu. Marek a Helena shodně postoupili bez problémů z 9. místa do finále. Marek si v kvalifikaci natáhl šlachy na předloktí a toto zranění se mu připomenulo ve finále a tak nemohl zabrat tak jak
64
si finále žádá, tudíž skončil na 12. místě. Helča zabojovala a potvrdila výsledek z kvalifikace – 10. místo.
Výsledky muži 1. CROXALL Mark GBR 2. SAMYN Remi FRA 3. MEYER Jerome FRA 12. REPČÍK Marek SVK ženy 1. LEVET Sandrine FRA 2. BIBIK Olga RUS 3. ABRAMCHUK Yulia RUS 10.LIPENSKÁ Helena CZE
text foto
H.L. M. Repčík
SP Moskva
Výsledky bouldering ženy 1. LEVET Sandrine (FRA), 2. STÖHR Anna (AUT), 3. ABGRALL Emilie (FRA). 15. LIPENSKÁ Helena CZE bouldering muži 1. MEYER Jerome (FRA), 2. CORE Christian (ITA), 3. FISCHUBER Kilian (AUT). 41. REPČÍK Marek SVK rychlost ženy 1. SAULEVICH Anna 2. OCHTCHEPKOVA Olga 3. YURINA Valentina rychlost muži 1. MINACHEV Evgeny 2. VAITSEKHOVSKI Evgeny 3. SADYROV Marat 21. HROZA Libor (CZE)
závody
LANEX CUP
Ve dnech 16.-17. dubna se v Brnì „na Rajèeti“ konal
■ Praha 9 – Újezd nad Lesy ■ 12. 4. 2005 Jak je již zvykem, úterý v polovině dubna bylo opět vyhrazeno přeborům školní mládeže ve sportovním lezení na obtížnost – na jaře zařazené do série závodů ČHS – Lanex Cup 2005. Díky štědrosti hlavního sponzora bylo na co se koukat již před závodem. Lačné pohledy spočívaly na sadách cen pro osm kategorií. Lana, karabiny, expresky,
doucí záchranáři, kterým patří náš dík a uznání. U prcků pak sklidili obdiv i díky slušivým záchranářským oblečkům. Pro úplnost snad jen galerie vítězů (celé výsledky jsou na webu ČHS) + několik momentek zpod stěny – a těšíme se na další „boje“ zase na podzim, na tradičním Gekon Cupu. Za všechny pořadatele Jana a Mirek
EP mládeže v lezení na obtížnost Výsledky junioøi: 1 Sapey Anthony, SUI 2 Neyer Thomas, AUT 3 Winkler Daniel, SUI chlapci kat. A: 1 Neumärker Felix, GER 2 Midtboe Magnus, NOR 3 Ennemoser Lukas, AUT chlapci kat. B: 1 Stráník Martin, CZE 2 Lama David, AUT 3 Mateos Eric López, ESP juniorky: 1 Markoviè Mina, SLO 2 Graftiaux Chloë, BEL 3 Malamid Evguenia, RUS dívky kat. A: 1 Stöhr Anna, AUT 2 Rajfová Silvie, CZE 3 Schmid Christina, SUI dívky kat. B: 1 Wurm Juliane, GER 2 Malysheva Alexandra, RUS 3 Neunteufel Nicole, AUT
maglajzíky, repšňůry a již tradiční studentské pečetě tak byly velkou motivací. Poprat se o ně, ale hlavně s cestami a sami se sebou, přišli jak ti nejmenší, mateřské školce ještě neodrostlí, tak i halamové téměř dospělí – vždy perný oříšek pro stavěče cest, aby se to všechno porovnalo. Ale snad i tentokrát byla většina z více než jedno sto třiceti 5- až 18letých spokojena. Snahou všech pořadatelů bylo, aby si každý nejen zalezl, ale i vylezl. A to se snad povedlo. Začalo se v devět, a ve čtyři odpoledne se dočkali ti nejlepší zasloužených cen a diplomů. Standard opět udrželi jističi, bu-
Galerie vítězů chlapci
dívky
MŠ (pod 6 let)
kategorie A B C D E A B C D
jméno oddíl Šifra Radovan HK Sport Systém, Saltic Otta Vojtěch Yetti Club Trutnov Štulíř Janek Ultra Ant Praha Skalický Jakub HO Skaláci Č. Lípa Holko Ondřej HO Gekon Újezd nad Lesy (kategorie E – hodnoceno mimo Lanex Cup) Kozáková Tereza Hoďáková Míša Kosinová Lucie Šandová Debora
Jiskra Nový Bor LK Prachov-Velenice LK Prachov-Velenice HO Gekon Újezd nad Lesy
počet startujících 8 7 16 19 5 11 15 21 26
Bětka Holcová (Lezec.cz), Štěpánka Balvínová (Skaláci Č. Lípa), Karolína Šárová Vítek Bureš (HO Gekon) a Adélka Namyslová (HO Holešovice) – v této kategorii „MŠ“ bylo jen vítězů
65
závody závody
LANEX CUP
cí Martin Dvorský. Leze celkem vyrovnaně a dostává se nám až do zeleného hada v druhé polovině cesty. Zde končí a může si vychutnat pocity vítězství. Takže kdo si nakonec odnesl překrásné ceny od četných sponzorů, kterými mimo jiné byly: ČHS, Hudy sport Ostrava, Pilka-Kameny, Lanex, Triop…?
■ Orlová, 30. 4. 2005 Haló, haló, po roce se vám opět hlásíme z lezeckých závodů v Orlové pro širokou mládežnickou veřejnost. Máme sobotu 30. dubna léta páně 2005 a jsme na sérii závodů Lanex cup 2005. Po prezentaci závodníků je jasné, že se na startu objeví přesně 75 soutěžení chtivých hlav, mezi nimi i jedna pětiletá holčička. Co je čeká? Jako vždy dvě kvalifikační cesty a jedna finálová pro ty nejlepší. Autoři cest jsou Jan „Dandys“ Daniel a Lumi(r) Návrat. A jaké jsou první reakce závodníků na cesty? Zuzka Zbranková odpovídá: „Jsou těžké.“ A již se pouštějí první dívčiny do lezení. Některé se sice trápí se spoďáky ve svých cestách, ale jinak podávají nádherné výkony. Obzvláště ti nejmenší tráví na stěně spoustu času a bojují se svou cestou jak se dá. Po dívkách nastupují chlapci. Přes počáteční šok se nejstarší chlapci srdnatě pobili se čtvrtým chytem od konce své cesty a výsledkem bylo pěkných 5 topů. Před druhými kvalifikačními cestami stavěči upravili některá místa pro mladší kategorie a my sledujeme pokračování bojů o finále. Velmi napjatě jsme očekáva-
Michaela Pospíšilová
li výsledky chlapců D, kde Igor Šindelář, přes smůlu ve druhé cestě, do finále nakonec postoupil. A máme tady finále. Jako první do něj nastupují borci v kategoriích A a B. Čekají je upravené kvalifikační cesty kategorie C, a je vidět, že svými výkony si nic nezadají s těmi staršími. Po nádherném souboji zde máme první vítěze, a čeká nás vyvrcholení. Po dostavění poslední finálové cesty přichází nejprve na obhlídku děvčata kategorií C a D. Lezlo se na cestě společné i pro nejstarší kluky, a holky nám padaly na začátku cesty. Přesto musíme pochválit výkon Zuzky Zbrankové, který podala v souboji s Míšou Pospíšilovou – skončila až v hraně převisu. Po dívkách začíná souboj v předposlední kategorii. Nastupuje Filip Ondrušák. Filip přelézá oblast kolem struktury v úvodní pasáži a padá v přechodu do traverzu hrany převisu. Jako dalšího zde máme Petra Němečka z Lanškrouna. Petr nám padá stejně jako Tomáš Uhlíř na struktuře a díky lepšímu skóre je zatím na druhém místě před Tomášem. Poslední nám do cesty nastoupil Adam Fellner z Jeseníku. Adam padá velmi brzo a tak nakonec obsazuje až páté místo. A před námi je již posledních osm závodníků. Jako první leze již zmíněný smolař kvalifikace Igor. Jak to ale vypadá, tak cesta mu evidentně sedí a dostává se až na konec pasáže kde se slézalo dolů. Pokud bude cesta takto sedět i ostatním, tak možná uvidíme superfinále. Jako další nastupuje místní lezec Ondra Ptoszek. Ten nakonec padá na začátku traverzu. Další lezci padají kolem tohoto místa, a tak další, kdo se dostává na dohled Igorovi, je Láďa Tomšů ze Sokola Brno. I toto kolo má svého smolaře. Stává se jím předposlední lezec Ondra Nevělík (Orel Břeclav), kterému, zdá se, nešťastně ustřelila ruka na liště nad strukturou a končí nakonec ve finále na posledním místě. Jako poslední nám do cesty nastupuje za blízký Le Blok lezou-
Zuzana Zbranková
66
text
Lumír Návrat
Výsledky Chlapci A: 1. Doseděl Jan 1997 (LK Svitavy) 2. Milota Erik 1997 (HK Pálavský Věšák; Orel Břeclav) 3. Krútil Pavel 1998 (HK Pálavský Věšák; Orel Břeclav) Dívky A: 1. Laubrová Terezie 1999 (HO Rebel Pustiměř) 2. Nováková Eliška 1996 (HK Babí Lom Kuřim) 3. Brodecká Kateřina 1996 (HK Babí lom Kuřim) Chlapci B: 1. Krček Michal 1994 (HO Adrenalin Prostějov) 2. Morbitzer Miroslav 1995 (HO Lipník n. Bečvou) 3. Mikulík Jan 1995 (HKM Orlová - HO TJ Baník 1. máj Karviná)
Dívky B: 1. Medříková Pavlína 1994 (Prostějov – Seloutky) 2. Svobodová Tereza 1995 (HO Namche) 3. Nevělíková Karolína 1995 (HK Pálavský Věšák; Orel Břeclav) Chlapci C: 1. Ondrušák Filip 1993 (HO Lipník n. Bečvou) 2. Němeček Petr 1992 (HK Sport systém Lanškroun) 3. Uhlíř Tomáš 1993 (HK Babí lom Kuřim) Dívky C: 1. Tyityišová Kateřina 1992 (SPL Pustiměř) 2. Fialová Eliška 1992 (HO Příbor) 3. Kameníčková Iva 1992 (HO Rebel Pustiměř) Chlapci D: 1. Dvorský Martin 1990 (Le Blok) 2. Šindelář Igor 1990 (HK Pálavský Věšák; Orel Břeclav) 3. Tomšú Ladislav 1989 (Sokol Brno) Dívky D: 1. Zbranková Zuzana 1991 (HO Jeseník; RAJČE team) 2. Pospíšilová Michaela 1990 (HO Rebel Pustiměř; TRIOP Zlín) 3. Podaná Markéta 1991 (SPL Pustiměř DDM Vyškov)
příběh fotografie K tomu, aby vznikla dobrá lezecká fotografie, je zapotřebí nejen dobré světlo, jistá dávka zkušeností, ale také spolupráce lezce a jističe. Během lezení a fotografování jsem se postupně seznámil s většinou naší lezecké špičky, kterou jsem chtěl fotografovat. Každý člověk je jiný, a proto není divu, že každý lezec k této „spolupráci“ přistupoval jinak. Bylo by zvláštní, kdybych napsal něco jiného, ale vesměs všichni, které jsem kdy fotografoval, k této činnosti zaujali velmi obětavý a trpělivý postoj, za což jim mnohokrát děkuji. Protože není možné, abych psal o všech, zmíním příběh lezce, který byl v té době označován za „REBELA“.
ani Tomáše. Přesto, že toho za celý den měl dost, do cesty najumaroval a pomohl mi s transportem mé fotobrašny. Než jsme všechno dostali na své místo, abychom mohli fotografovat, sluníčko už bylo tak nízko, že nám zůstal čas jen na několik záběrů. Takže nejen díky dobrému světlu,
ale hlavně neskutečné obětavosti „Rebela“ a Blacka se podařily záběry, které nádherným způsobem představily Život na hraně. text a foto
Petr Piechowicz
Tomáš Sedláček, Život na hraně (XIa), Hláska, Teplické skály
Slovenské extrémy byly za námi a tak se pozornost naší redakce soustředila na prásky vylezené na českých skalách. O téma nebylo nouze, protože těžké cesty rostly jak houby po dešti. Tomuto náporu se neubránily ani pískovcové skály v Teplicích nad Metují, které jsou opředeny jistou dávkou tradicionalismu. Cesta Vysoké napětí, kterou vytyčil a jako první vylezl Tomáš Sedláček, vzbudila mezi lezci velký zájem nejen díky své obtížnosti 10/10+. Proto jsem neváhal a domluvil jsem se s Tomášem na focení. Nádherná linie uprostřed nedostupné hradby slibovala velmi vzdušné záběry. Jenže jak se dostat nad lezce, když kolem nevede žádná lehká cesta? Problém za mě vyřešil Tomáš tím, že Napětí vyleze a natáhne mi fixní lano. Pak už jsem si jen pohodlně vyšplhal do místa, které bylo pro focení nejzajímavější a mohlo začít to, co já nazývám trápením lezce – „ten krok mi udělej ještě jednou“, „prosím, ten úsek mi vylez znova, já si jen vyměním objektiv“, „to bylo dobré, prosím, ještě mi to zopakuj“. A to vše v desátém stupni obtížnosti! Když jsme s focením skončili, Tomáš byl totálně zničený. Proto jsem se na něj nezlobil, když mi odmítl pózovat v cestě Život na hraně, kterou jako druhý zopakoval po Marcelu Tomanovi a kterou jsme také chtěli zveřejnit v našich „Extrémech“. Protože bylo ještě brzy na odchod ze skal, navrhl mi Black, který doposud jistil, že bychom hranu mohli zkusit. Nabídku jsem přijal. Nádherná linie Života na hraně, která vede na věž Hlásku, nám dala pořádně zabrat. V dobývání cesty jsme se střídali, a když na mě přišla řada v horní partii cesty, sluníčko se přehouplo do našeho údolí a postupně začalo zapadat. Světlo, které dopadalo na jednu půlku hrany, bylo tak úžasné, že jsem nevydržel a začal jsem přemlouvat Tomáše, který odpočíval dole pod stěnou, aby do cesty nalezl. Času nebylo mnoho, protože sluníčko zapadá velice rychle a ve stěně jsem neměl ani fotoaparát, 67
hovory z montany Část rozhovoru s Martinem Zedkem z M2/05: První dvě sezóny, do revoluce, jsme lezli výhradně na písku, nebyla možnost vycestování. Pro mě to bylo, zaplať Pánbůh, načasovaný tak, že v 16, respektive 17 letech (jsem ročník 73) přišel první výjezd, nějaký vízum, Frankenjura. Hned na jaře 1990 první Francie. Najednou jsem zjistil, že technika z písku je vynikající, ale mám silový problémy. Začínal jsem tak na úrovni 7b, 7b+ bylo maximum. Na vápně to víc klouzalo, nemělo to tření, bylo to do kopce... Když sedla cesta, šlo o nějakou klasiku a o to něco poladit – tak ano. Ale jakmile bylo potřeba „zarvat“ – tak ne. Tím vznikl další impuls, který zůstal vlastně až dodnes. A i když jsem se přestěhoval z Liberce a žiju přímo v Českém ráji, v Sobotce, tak jsem, až na výjimky, posledních pět šest let na písek nesáhl. Spíš normální moderní trénink, bouldrový stěny nebo umělá stěna s lanem, výjezdy čistě za vápnem... Dňa 20.03.2005 som stratil lezečky „LA SPORTIVA COBRA“ na Čertových skalách v Lidečku. Prosím poctivého nálezcu, aby ma kontaktoval na mail:
[email protected] alebo formou sms na +421 907 596 965. Ďakujem Martin Krejčíř
Tak, a je tu pomalu léto! Sportovci odkrývají svalnatá tìla, vìnce zánovních expresek za pasem, bez „trendy“ vaku na lano ani náhodu. Nenechme se však mýlit, cesty jsou tu poøád ty stejné. Obzvláš u nás na vápnì, kde pøespolním obèas chvíli trvá, než si zvyknou, že lezeèky na skále vržou (alespoò tak to øíkal Houmy). Vzhledem k obvyklému prùbìhu léta nás èeká bu vedro, nebo monzun, v obou pøípadech je nejlepší nìkam zalézt a èíst si... Montanu. V minulém èísle se nám na stranì 20 podaøila chyba. Èást rozhovoru je pod fotografií, což asi leckoho zmátlo. Martinovi i ètenáøùm se omlouváme, chybìjící èást textu najdete vlevo. Výtisk, který držíte v ruce (pøípadnì na nìm svaèíte), vznikal velmi komplikovanì. Øada textù se nevešla, takže jsme je museli nechat na pøíštì, nìco jsme zkrátili. Krátkou zprávu od RT o jeho cestì do vlastního nitra však vynechat nešlo. Další (ryze technické) komplikace nám pøivodilo sázení èasopisu. Asi takhle. V internetové anketì se ètenáøi vyjádøili pro více portrétù významných lezcù, na èemž už pracuje jeden synek z Ostravy. Jako další vás zajímaly závody, a tak spolupracujeme s Boulderbarem na tom, aby bylo skuteènì co èíst. Dostat jiný design do „staré“ Montany tak, aby vznikl harmonický celek, není vùbec tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Vìøíme ale, že každé další èíslo bude lepší. Ostatnì, jak jinak, že... A jak se žije v redakci? Máme další telefon, aè mobil, je to vlastnì stabil. Používá-li nìkdo z vás telefonování pøes Internet, na programu Skype jsme zaregistrovaní pod montana_climbing. Na závìr si sem tam rýpnu do ostatních, tentokrát však napíšu nìco o sobì. Myslíte, že nezvládáte? Tak si pøedstavte, že se kromì normálnì nenormálního pracovního vypìtí musíte bìhem nìkolika dní rozhodnout, zda ten byt koupíte nebo ne, sednete do auta, kde vám spojkový pedál jaksi spadl na podlahu, a v den, kdy zaènete øešit odtah, vám zavolá manželka, že to malý pøijde podle doktora na svìt o chvíli døív. Asi tak pøíští týden. Inu, jak øíkal na jedné obchodní schùzce jeden dobrý muž: „Díky, kávu nechci, už jsem dnes jednu mìl a další tøi do odpoledne urèitì zvládnu...“ Pìkné léto a bezpeèné návraty!
Místo v Montanì je tu pro vás V roce 2004 jsme sami sebe propagovali v prùmìru ménì než na 1/6 stránky v èísle, a to vèetnì návodu na pøedplatné. Znáte jiný podobný èasopis, který to dìlá stejnì? 68
ÈASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAØE
3/05 (è. 97)
roèník XVI (Hotejl XXXIX)
Vydavatelství a redakce: Moravské námìstí 13, 602 00 Brno
www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpeèný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé pøi jeho provozování. Posílejte jen obrázky naskenované profesionálními studii. V opaèném pøípadì pošlete rovnou pøedlohu (dia, foto). Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.
Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 775 261 390 e-mail:
[email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiøí Rùžièka tel.: 541 243 333 e-mail:
[email protected] Sekretariát: Radim Výrubek e-mail:
[email protected] Stálí spolupracovníci: Vladimír Procházka, Jiøí Novák Vilém Pavelka, Alena Kopfová, Petr Piechowicz, Vladimír Slouka, Rostislav Tomanec, Yhu Abuwa Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová
[email protected] Barbora Kuklíková (rubrika bouldry) © autoøi èlánkù Za vìcnou správnost pøíspìvkù zodpovídají jednotliví autoøi. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveøejnit publikované èlánky na Internetu. Tisk: Moravská typografie Brno Vychází 6x roènì cena výtisku 60 Kè, roèní pøedplatné 350 Kè ISSN 1212-7957 Registrováno MK ÈR pod èíslem E5208 ze dne 6.4.1990. MIÈ: 46913. Bankovní spojení: è.ú. 169897423 kód banky: 0600 název úètu: Montana - Tomáš Roubal Distribuce v ÈR: spoleènosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. oddelenie inej formy predaja P.O.BOX 183, 830 00 Bratislava tel.: 02/44458821, 44442773, 44458816 nebo přes www.horokupectvi.cz Pøíští èíslo vyjde 8. 8. 2005
Redakèní uzávìrka
è. 4/05 je 1. 7. 2005
