Sancti Thomae Aquinatis SUMMA THEOLOGIAE Secunda Secundae Partis
57. O SPRAVEDLNOSTI, A NEJDŘÍVE O PRÁVU, KTERÉ JE JAKO Předmluva
PŘEDMĚT Dělí se na čtyři články. Následně po opatrnosti jest uvažovati o spravedlnosti. O ní přichází čtverá úvaha: první je o spravedlnosti; druhá o jejích částech; třetí o daru, k ní náležejícímu; čtvrtá o přikázáních, náležejících ke spravedlnosti. O spravedlnosti pak jest uvažovati čtveré: nejprve totiž o právu; za druhé o spravedlnosti samé; za třetí o nespravedlnosti; za čtvrté o soudu. O prvním jsou čtyři otázky: 1. Zda právo je předmětem spravedlnosti. 2. Zda se právo vhodně dělí na právo přirozené a ustanovené. 3. Zda právo mezinárodní je totéž, co právo přirozené. 4. Zda se musí zvláště rozlišovati právo otcovské a vrchnostenské. 1. Zda právo je předmětem spravedlnosti.
II-II q. 57 a. 1 arg. 1 Při první se postupuje takto: Zdá se, že právo není předmětem spravedlnosti. Praví totiž právník Celsus: "právo je umění dobrého a rovného". Umění však není předmětem spravedlnosti, nýbrž jest o sobě rozumovou ctností. Tedy právo není předmětem spravedlnosti. II-II q. 57 a. 1 arg. 2 Mimo to zákon, jak praví Isidor, v knize Etymol., je druh práva. Zákon však není předmětem spravedlnosti, nýbrž spíše opatrnosti; pročež i Filosof, v VI. Ethic., klade zákon ustavující jako část opatrnosti. Tedy právo není předmětem spravedlnosti. II-II q. 57 a. 1 arg. 3 Mimo to spravedlnost podrobuje lidi hlavně Bohu. Praví totiž Augustin, v knize O církevních mravech, že "spravedlnost je láska, sloužící toliko Bohu, proto dobře rozkazující ostatním, která jsou poddána člověku". Ale právo nenáleží do božských, nýbrž pouze do lidských. Praví totiž Isidor, v knize Etymol., že "povinnost je božský zákon, právo pak zákon lidský". Tedy právo není předmětem spravedlnosti. II-II q. 57 a. 1 s. c. Avšak proti jest, co praví Isidor, v téže knize, že "právo se řeklo, že je správné". Ale správně je předmětem spravedlnosti. Praví totiž Filosof, v V. Ethic., že "všichni chtějí nazývati spravedlivou takovou zběhlost, od níž jsou konající spravedlivá". Tedy právo je předmětem spravedlnosti.
II-II q. 57 a. 1 co. Odpovídám: Musí se říci, že spravedlnosti vůči jiným ctnostem je vlastní, aby uspořádala člověka v těch věcech, které jsou k druhému: Obnáší totiž jakousi rovnost; jak samo jméno ukazuje: pravíme totiž lidově, že ta, která jsou vyrovnána, jsou spravena. Rovnost však je k druhému. Jiné pak ctnosti zdokonalují člověka pouze v těch, která mu náležejí, vzhledem k němu samému. - Tak tedy to, co je správné ve skutcích jiných ctnosti, k čemu směřuje úmysl ctnosti jako k vlastnímu předmětu, nebéře se v poměru k jednajícímu. Správné však, které je ve skutku spravedlnosti, i mimo vztah ke konajícímu, je stanoveno ze vztahu k jinému: to se totiž v našem skutku nazývá spravedlivým, co podle nějaké rovnosti odpovídá druhému, jako zaplacení povinné mzdy za vykonanou službu. - Tak tedy se nazývá něco spravedlivým, jakožto mající správnost spravedlnosti, což je cíIem skutku spravedlnosti, i bez vážení, jak je od jednajícího vykonán. Ale v jiných ctnostech není označeno něco za správné, leč pokud je nějak učiněno konajícím. A proto se zvláště spravedlnosti před ostatními ctnostmi určuje předmět o sobě, který se nazývá spravedlivo. A to je právo. Z toho jest jasné, že právo- je předmětem spravedlnosti. II-II q. 57 a. 1 ad 1 K prvnímu se tedy musí říci, že je zvykem, že jména od svého prvního určení jsou převracena, aby znamenala jiné věci, jako jméno léku bylo určeno nejdříve k označení prostředku, který se dává nemocnému k vyléčení; pak bylo přitaženo k označování umění, kterým se to děje. Tak také toto jméno právo nejdříve bylo určeno k označování samé věci spravedlivé, pak bylo převedeno na umění, kterým se poznává, co je spravedlivé; a dále k označení místa, na němž se dostává práva, jako když se praví, že se má někdo "objeviti před právem"; a dále se také praví, že se právo dává od toho, k jehož úřadu náleží konati spravedlnosti, byť i to, co rozhodne, bylo nespravedlivě II-II q. 57 a. 1 ad 2 K druhému se musí říci, že jako těch, která venku povstávají uměním, je v mysli umělcově nějaký pojem, který se nazývá pravidlem umění, tak také onoho skutku spravedlivého, který určuje rozum, je napřed v mysli nějaký pojem, jako nějaké pravidlo opatrnosti. A jestliže je to uloženo ve spis, nazývá se zákonem. Je totiž zákon podle Isidora napsané ustanovení. A proto zákon není samo právo, mluveno vlastně, nýbrž nějaký výraz práva. II-II q. 57 a. 1 ad 3 K třetímu se musí říci, že, protože spravedlnost obnáší rovnost, Bohu však odplatiti nelze rovné; je z toho, že nemůžeme Bohu dáti spravedlivé podle dokonalého pojmu. A proto božský zákon se nenazývá vlastně právo, nýbrž povinnost, protože totiž stačí Bohu, abychom plnili co můžeme. Spravedlnost však směřuje k tomu, aby člověk pokud může Bohu odplatil, podrobuje mu zcela duši. 2. Zda se právo vhodně dělí na právo přirozené a právo ustanovené.
II-II q. 57 a. 2 arg. 1 Při druhé se postupuje takto: Zdá se, že právo se nedělí vhodně na právo přirozené a právo ustanovené. To totiž, co je přirozené, je neměnitelné a totéž u všech. Nenalézá se však v lidských věcech něco takového, protože všechna pravidla lidského práva v některých případech selhávají a nemají všude svou sílu. Tedy není nějaké přirozené právo. II-II q. 57 a. 2 arg. 2 Mimo to ustanoveným se nazývá to, co vychází z lidské vůle.
Ale není proto něco spravedlivým, že vychází z lidské vůle; jinak by nemohla býti lidská vůle nespravedlivá. Poněvadž tedy spravedlivé je totéž co právo, zdá se, že není ustanoveného práva. II-II q. 57 a. 2 arg. 3 Mimo to božské právo není právem přirozeným, protože přesahuje lidskou přirozenost. Podobně také není ustanoveným právem, protože se neopírá o lidskou moc, nýbrž o moc božskou. Tedy nevhodně se dělí právo na přirozené a ustanovené. II-II q. 57 a. 2 s. c. Avšak proti jest, co praví Filosof, v V. Ethic., že "spravedlivo politické toto je přirozené, toto pak zákonné", to jest zákonem ustanovené. II-II q. 57 a. 2 co. Odpovídám: Musí se říci, že jak bylo řečeno, právo nebo spravedlivo je nějaký skutek, druhému vyrovnaný podle nějakého způsobu rovnosti. Dvojmo však může býti nějakému člověku něco vyrovnáno. A to jedním způsobem ze samé přirozenosti věci, třebas když někdo tolik dá, aby tolikéž dostal. A to se nazývá právem přirozeným. - Jiným způsobem je něco vyrovnáno nebo přiměřeno druhému z úmluvy nebo ze společné shody, když totiž někdo se považuje za spokojena, když obdrží tolik. A to může nastati dvojmo. Jedním způsobem z nějaké soukromé úmluvy, jako co je potvrzeno nějakou smlouvou mezi soukromými osobami. Jiným způsobem z úmluvy veřejné, třebas když veškeren lid souhlasí, aby se něco mělo za vyrovnané a přiměřené druhému, nebo když to nařídí kníže, jenž má péči o lid, a jedná v jeho osobě A to se nazývá ustanoveným právem. II-II q. 57 a. 2 ad 1 K prvnímu se tedy musí říci, že to, co je přirozené majícímu nezměnitelnou přirozenost, je nutně takové vždy a všude. Přirozenost člověka je však měnitelná. A proto, co je člověku přirozené, to může někdy pochybiti. Jako je přirozeně správné, aby uložené bylo vráceno uloživšímu. A kdyby to bylo tak, že lidská přirozenost je vždy správná, muselo by se to vždy zachovávati. Ale protože se někdy přihází, že lidská vůle je pokažena, je nějaký případ, v němž se nesmí vydati uložené, aby člověk, mající zvrácenou vůli, neužil ho špatně; třebas kdyby požadoval zbraň zuřivec nebo nepřítel státu. II-II q. 57 a. 2 ad 2 K druhému se musí říci, že lidská vůle ze společné úmluvy může učiniti něco spravedlivým v těch, která ze sebe nemají nějakého odporu k přirozené. spravedlnosti. A v těch má místo právo ustanoveně Proto Filosof praví v V. Ethic., že "zákonné spravedlivo jest, co s počátku sice nijak nerozlišuje tak nebo jinak, když však je ustanoveno, rozlišuje". Ale jestliže něco má ze sebe odpor k přirozenému právu, nemůže se státi lidskou vůlí spravedlivým, třebas kdyby se ustanovilo, že je dovoleno krásti nebo páchati cizoložství. Proto se praví Isai. 10: "Běda, kdo zakládají špatné zákony!" II-II q. 57 a. 2 ad 3 K třetímu se musí říci, že božským právem sluje, co je Bohem prohlášeno. A to je částečně v těch, která jsou přirozeně spravedlivá, ale jejich spravedlnost lidem uniká. Částečně pak je v těch, která se stávají spravedlivými Božím ustanovením. Proto se také božské právo podle těch dvou může rozlišovati, jakož i lidské právo. Jsou totiž v božském právu některá rozkázána, protože dobrá, a zakázána, protože špatná; některá však dobrá, protože přikázaná, a špatná, protože zakázaná. 3. Zda mezinárodní právo je totéž, co právo přirozené.
II-II q. 57 a. 3 arg. 1 Při třetí se postupuje takto: Zdá se, že mezinárodní právo je totéž, co právo přirozené. Neshodují se totiž všichni lidé než v tom, co jest jim přirozené. Ale v mezinárodním právu se všichni lidé shodují; praví totiž právník, že mezinárodní právo je, kterého užívají všechny národy. Tedy mezinárodní právo je právo přirozené. II-II q. 57 a. 3 arg. 2 Mimo to otroctví mezi lidmi je přirozené; někteří jsou totiž přirozeně otroci, jak dokazuje Filosof, v I. Polit. Ale otroctví náležejí do mezinárodního práva, jak praví Isidor. Tedy mezinárodní právo je právo přirozené. II-II q. 57 a. 3 arg. 3 Mimo to právo, jak bylo řečeno, se dělí na právo přirozené a ustanovené. Ale právo mezinárodní není právo ustanovené; nesešli se totiž nikdy všichni národové, aby společnou úmluvou něco ustanovili. Tedy mezinárodní právo je právo přirozeně II-II q. 57 a. 3 s. c. Avšak proti jest, co praví Isidor, v V. Etymol., že "právo je buď přirozené, nebo občanské, nebo mezinárodní". A tak se odlišuje mezinárodní právo od práva přirozeného. II-II q. 57 a. 3 co. Odpovídám: Musí se říci, že, jak bylo řečeno, právo nebo spravedlivo přirozené je, co ze své přirozenosti je vyrovnané nebo přiměřené druhému. To pak se může přihoditi dvojmo: Jedním způsobem podle naprostého pojetí, jako muž ze svého pojetí má přiměřenost k ženě, aby z ní plodil, a otec k synu, aby jej živil. - Jiným způsobem je něco přirozeně druhému přiměřeno, nikoliv podle naprostého svého pojetí, nýbrž podle něčeho, co z něho následuje, třebas vlastnické držení. Jestliže se totiž pojme toto pole naprostě, nemá proč býti spíše toho než onoho. Jestliže se však pojme vzhledem ke vhodnému pěstování a ke. klidnému užívání pole, podle toho má jakousi přiměřenost k tomu, aby bylo jednoho a ne druhého, jak je patrné z Filosofa, ve II. Polit. , Naprostě pak něco vzíti nepatří pouze člověku, nýbrž také jiným živočichům. A proto právo, které sluje přirozené podle prvního způsobu, je společné nám a jiným živočichům. Od práva však přirozeného, tak pojatého, se liší právo mezinárodní, jak praví Právník protože "ono všem živočichům, toto pak pouze lidem mezi sebou je společné". Pojmouti však něco srovnáváním s tím, co z něho následuje, je vlastní rozumu. A proto je to přirozené člověku podle přirozeného rozumu, který to velí. A proto praví právník Caius: "Co přirozený rozum mezi všemi lidmi ustanovil, to se u všech přesně zachovává a sluje právo mezinárodní." II-II q. 57 a. 3 ad 1 A z toho je patrná odpověď na první, II-II q. 57 a. 3 ad 2 K druhému se musí říci, že naprostě uvažováno, že tento člověk je otrokem spíše než jiný, nemá důvodu přirozeného, nýbrž je to pouze podle nějakého následujícího užitku, pokud je tomuto užitečné, aby byl řízen moudřejším, a onomu, aby byl od tohoto podporován, jak se praví v I. Polit. A proto otroctví, náležející do mezinárodního práva, je přirozené druhým způsobem, ale nikoliv prvním způsobem. II-II q. 57 a. 3 ad 3
K třetímu se musí říci, že, poněvadž ta, která jsou mezinárodního práva, velí přirozený rozum, poněvadž mají blízko k rovnosti, odtud je, že nepotřebují nějakého zvláštního ustanovení, nýbrž sám přirozený rozum je ustanovuje, jak bylo řečeno v uvedeném výroku. 4. Zda se musí zvláště rozlišovati právo otcovské a vrchnostenské.
II-II q. 57 a. 4 arg. 1 Při čtvrté se postupuje takto: Zdá se, že se nemá zvlášť rozlišovati právo otcovské a vrchnostenské. Ke spravedlnosti totiž náleží dáti každému co jest jeho, jak praví Ambrož, v I. O povinnostech. Ale právo je předmětem spravedlnosti, jak bylo řečeno. Tedy právo náleží každému stejně. A tak se nemá rozlišovati zvláště právo otce a pána. II-II q. 57 a. 4 arg. 2 Mimo to výraz spravedliva je zákon, jak bylo řečeno. Ale zákon přihlíží k společnému dobru obce a království, jak jsme měli shora, nepřihlíží však k soukromému dobru jedné osoby nebo jedné rodiny. Nemá tedy býti nějaké zvláštní právo nebo spravedlivo vrchnostenské nebo otcovské, protože pán a otec náležejí k domu, jak se praví v I. Polit. II-II q. 57 a. 4 arg. 3 Mimo to jsou mnohé jiné odlišnosti stupňů mezi lidmi, jako třebas že někteří jsou vojáci, někteří kněží, někteří knížata. Tedy pro ně se musí určiti nějaké zvláštní právo čili spravedlivo. II-II q. 57 a. 4 s. c. Avšak proti jest, že Filosof v V. Ethic. odlišuje zvláště od spravedliva politického vrchnostenské a otcovské a jiná taková. II-II q. 57 a. 4 co. Odpovídám: Musí se říci, že právo nebo spravedlivo se říká z přiměřenosti k druhému. Druhé pak lze říci dvojmo: jedním způsobem, co jest jednoduše druhé, jako co je vůbec rozdílné, jak je viděti na dvou lidech, z nichž jeden není pod druhým, nýbrž oba jsou pod jedním vládcem obce. A mezi takovými, podle Filosofa, v V. Ethic., jest jednoduše spravedlivo. - Jiným způsobem se nazývá něco druhým ne jednoduše, nýbrž jako jsoucí něčím jeho. A tímto způsobem v lidských věcech je syn něčím otce, protože je jaksi jeho části, jak se praví v VIII. Ethic., a otrok je něčím pána, protože jest jeho nástrojem, jak se praví v I. Polit. A proto 'poměr otce k synu není jako k jednoduše druhému; a proto tam není jednoduše spravedlivo, nýbrž jakési spravedlivo, totiž otcovské. A z téhož důvodu ani mezi pánem a otrokem, nýbrž jest mezi nimi vrchnostenské spravedlivo. Manželka však, třebaže je něčím muže, protože má k němu vztah jako k vlastnímu tělu, jak je patrné z Apoštola, Efes. 5; přece se více liší od muže než syn od otce nebo služebník od pána: přijímá se totiž do nějakého společenského života manželství. A proto, jak praví Filosof, v V. Ethic., mezi mužem a manželkou je více z pojmu spravedliva než mezi otcem a synem nebo služebníkem a pánem. Protože však muž a manželka mají bezprostřední vztah k domácí společnosti, jak je patrné z I. Polit., proto také mezi nimi není jednoduše spravedlivo politické; nýbrž spíše spravedlivo ekonomické. II-II q. 57 a. 4 ad 1 K prvnímu se tedy musí říci, že spravedlnosti náleží dáti každému jeho právo, předpokládajíc však rozdílnosti jednoho od druhého. Jestliže totiž někdo si dá, co je mu povinné, nenazývá se to vlastně spravedlivo. A protože, co je synovo, je otcovo, a co je otrokovo, je pánovo, proto není vlastně spravedlnost otce k synu nebo pána k otroku.
II-II q. 57 a. 4 ad 2 K druhému se musí říci, že syn, jakožto syn, je něčím otce. A podobně otrok, jakožto otrok, je něčím pána. Oba však, pokud se pozorují jako lidé, jsou něco o sobě svébytné, od jiných odlišně A proto, pokud oba jsou lidé, nějakým způsobem je k nim spravedlnost. A proto také jsou dávány některé zákony o těch, která jsou otce k synu nebo pána k otrokovi. Ale pokud oba jsou něčím druhého, podle toho zde chybí dokonalý pojem spravedliva nebo práva. II-II q. 57 a. 4 ad 3 K třetímu se mu říci, že všechny ostatní rozdíly osob, které jsou v obci, mají bezprostřední vztah ke společenství obce a k jejímu vládci. A proto pro ně je spravedlivo podle dokonalého pojmu spravedlnosti. Rozlišuje se však toto spravedlivo podle různých povinností. Proto se říká právo vojenské, nebo právo úřadů nebo kněžské, nikoliv pro úchylku od jednoduše spravedlivého, jako se říká právo otcovské nebo vrchnostenské, nýbrž proto, že každému stavu osoby podle vlastní práce je něco vlastního povinno.
