5. POSLÁNÍ KŘESŤANŮ VE SVĚTĚ, TEOLOGIE MISIE A MEZINÁBOŽENSKÝ DIALOG 5.1 Mezináboženský dialog v dokumentu KN Mezináboženskému dialogu se explicitně věnují čl. 105-117 v třetí kapitole dokumentu a posléze i odstavce závěrečné, čtvrté části. Čl. 105 připomíná, že mezináboženský dialog není hlavním tématem tohoto textu, nicméně obsahuje důležité argumenty pro jeho uchopení. Připomíná také, že církev se od Druhého vatikánského koncilu zapojila do mezináboženského dialogu a zmiňuje různé formy dialogu: dialog mezi specialisty, dialog každodenního života (slovy či jednáním). Důležitá je zmínka o trojčlenném základu mezináboženského dialogu, na kterém se krom příslušníků různých náboženských tradic podílí také Bůh. Dialog bude podle autorů dokumentu nutně ovlivněn odpovědí na otázky po pojetí Boha a člověka v té které náboženské tradici. Pasáže věnované antropologii připomínají křesťanské pojetí lidské osoby, která je „k Božímu obrazu“ a jejímž základním rysem je vztahovost. Odtud dokument přechází k důrazu na vztah každého účastníka dialogu k živému Bohu, který posléze ukazuje i velký význam modlitby v mezináboženském dialogu. Modlitba jako živý a osobní vztah k Bohu je definována jako cosi nezbytného, k čemu je každý volán a co je přítomno v každém náboženství. Modlitba je podmínkou i plodem dialogu: „Modlitba je na jedné straně podmínkou dialogu a na druhé straně v dialogu také vyzrává a stává se jeho plodem. Tou měrou, jakou křesťan prožívá dialog ve stavu modlitby, se otevírá hnutím Ducha, který působí v srdcích obou rozmlouvajících. A právě tak se dialog stává něčím víc než výměnou názorů, stává se totiž setkáním.“ (111)
Následující článek zachází ještě dál, když definuje mezináboženský dialog jako hluboké setkání „dvou bytostí stvořených k Božímu obrazu… Z tohoto důvodu se každé náboženství účastníků mezináboženského dialogu jeví jako hledání spásy a jako nabídka cesty k této spáse“ (112). Právě společná naděje ve spásu (naděje vlastní křesťanům i příslušníkům jiných náboženských tradic) a společná přirozenost (být k Božímu obrazu) tvoří základ pro rovnocenný dialog. V takovém dialogu pak mají své místo i jiné než čistě náboženské otázky, např. problémy lidského soužití, rodiny atd. Čl. 114 pak dává do souvislosti mezináboženský dialog s posláním církve, s jejím misijním úkolem. Mezináboženský dialog postuluje jako úkon, který patří k traditio posláním křesťanů je svědčit o Ježíši Kristu uvnitř plurality kultur a náboženství. Text dokumentu se znovu vrací ke schématu, v němž se mezináboženský dialog jeví jako součást „přípravy na evangelium“, která odpovídá Boží pedagogice. Podstatou takového dialogu ovšem není hlásání slovy, ale „vyzařování lásky, kterou církvi vlévá Duch svatý.“1
1
KN 117
5.2 Čtyři základní formy dialogu Základním podobám mezináboženského dialogu se věnuje dokrmny Dialogo e annuncio z r. 1991,2 kde se v č. 42 uvádí s odvolávkou na starší dokumenty Papežské rady pro mezináboženský dialog,3 že existují čtyři formy dialogu, z nichž žádná nemá přednost před druhou: dialog života, jednání, teologické výměny a dialog náboženské zkušenosti. Dialog života se uskutečňuje neformálním způsobem v každodenním životě, sdílením společných starostí i radosti, v sousedských vztazích, v práci atp. Dialog jednání sjednocuje členy různých skupin za účelem společné humanitární či jinak všeobecně potřebné činnosti. Dialog teologické výměny probíhá mezi odborníky různých tradic a usiluje o korektní porozumění jednotlivým naukovým systémům, aby se ozřejmilo, kde je možno se vzájemně setkat a kde se zdá, že narážíme na vzájemně neslučitelné koncepty. Dokument připomíná, že v tomto typu dialogu se směřuje od pochopení k vzájemnému docenění duchovních hodnot jednotlivých tradic.4 Dialog života nemá být chápán jako prosté soužití či spíše snášení druhých, ale aktivní oboustrannou snahu o vytvoření pozitivních vztahů. Uskutečnit ho lze např. projevováním upřímného zájmu o druhé, překonáváním předsudků a to jak přímým kontaktem s druhými, tak studiem. Tato úroveň dialogu nepředpokládá organizovaná setkání, přestože i ta zde mohou mít své místo, v každém případě se osvědčila jako smysluplná podpora vzájemné pohostinnosti.5 Dialog jednání se zaměřuje především na spolupráci v oblasti integrálního rozvoje lidské osobnosti, sociální spravedlnosti a lidských práv, společné organizování humanitární pomoci v postižených oblastech atd. Nejznámější formou dialogu je zřejmě dialog teologické výměny, ať už bilaterální či multilaterální. Organizovaná setkání odborníků se často netýkají jen teologických otázek, ale také sociálních témat. Typickou ukázkou může být dialog Papežské rady vedený se zástupci jordánské univerzity Al Albajt. Jejich rozhovory zahrnují otázky náboženské výchovy, práv dětí, žen ve společnosti, náboženství a nacionalismu, lidské důstojnosti, využití přírodních zdrojů, náboženské tolerance atd. Podobně i dialog Papežské rady s buddhisty již obsáhl řadu témat od různého chápání kategorií jednoty a rozdílnosti, lidské přirozenosti a potřeby osvobození, téma poslední skutečnosti a zkušenosti nirvány, postav Buddhy a Krista, téma nelpění a sociální angažovanosti, slova a mlčení.6 Dialog náboženské zkušenosti v poslední době přitahuje stále více pozornost řady mnišských uskupení východu i západu, ale také laických spolků. Značně se rozvinul zejména mezi monastickými tradicemi křesťanství a buddhismu, kde se velmi angažují mj. představitelé různých benediktinských a cisterciáckých klášterů sdružených v mezinárodní 2
Jeho anglická verze je dostupná např. zde http://www.vatican.va/roman_curia/pontifical_councils/interelg/documents/rc_pc_interelg_doc_190519 91_dialogue-and-proclamatio_en.html. 3 Konkrétně dokument známý jako Dialogo e missione (DM), připravený v r. 1984 tehdejším Sekretariátem pro nevěřící. Jeho úplný název v italštině zní L’atteggiamento della Chiesa di fronte ai seguaci di altre religioni (Riflessioni e orientamenti su dialogo e missione). V elektronické podobě je dostupný např. zde http://www.padovaislam.it/files/dialogomissione.pdf. 4 Jisté výhrady a varování před riziky najdeme naopak v dokumentu Dominus Iesus (1997). 5 Specifika jednotlivých forem dialogu rozvádí např. M. L. FITZGERALD, Dialogo interreligioso. Il punto di vista cattolico, srov. zejm. 29-39. 6 další příklady viz M. L. FITZGERALD, Dialogo, 35n.
61
federaci DIM/MID (Dialogue interreligieux monastique/Monastic interreligious dialogue).7 Poměrně známé jsou dnes také aktivity podobného typu v jezuitském řádu, avšak bez podobné koordinující mezinárodní struktury. V témže dokumentu najdeme i definici mezináboženského dialogu: „V kontextu
náboženského pluralismu
dialog
znamená
každý
typ
pozitivního
a
konstruktivního mezináboženského vztahu s jednotlivci či komunitami, které náleží k jinému náboženskému vyznání, dialog, který usiluje o vzájemné porozumění a vzájemné obohacení, při plném respektování pravdy a svobody obou účastníků“.8
Všechny zmíněné podoby dialogu vyžadují určité podmínky, za nichž má smysl se pouštět do podobných aktivit. Podle M.L. Fitzgeralda9 mezi ně patří požadavek určité vyrovnanosti a střízlivosti, neboť Duch sv. jistě mezi účastníky dialogu působí, což ovšem neznamená, že ve jménu Kristovy lásky dokážeme akceptovat všechno, co nám odlišná tradice předkládá ze své pozice jako prospěšné a dobré. Vedle otevřenosti a receptivity se tak zdůrazňuje také schopnost rozlišování. Velmi důležitá je také dostatečně pevná náboženská identita: pokud neberu vážně náboženské hodnoty vlastní tradice, těžko lze mluvit o respektu a možné úctě k hodnotám druhého. Náboženský dialog vyžaduje také smysl pro pravdu, otevřenost pravdě. To, že jsme jako křesťané přesvědčeni o tom, že plnost pravdy se nachází v Ježíši Kristu s sebou mj. nese také schopnost porozumět, že pravda je cosi, co se nám dává, nikoliv cosi námi konstruovaného a že dialog nás může vést k hlubšímu chápání poznané pravdy.10 Bez kladení si otázek po hloubce vlastní víry bude jakýkoliv dialog krajně obtížný. Tak se ozřejmuje i další nutný předpoklad mezináboženského dialogu, kterým je podstatně kontemplativní přístup. Právě modlitba, v níž rozvíjíme náš vlastní dialog s , poskytuje solidní základ dialogu s druhými lidmi.
5.3 Poznámky ke „spiritualitě mezináboženského dialogu“
V říjnu r. 1998 se Papežská rada pro mezináboženský dialog na svém valném shromáždění dohodla na vypracování dokumentu věnovaného otázkám spirituality mezináboženského dialogu, jehož výsledkem je pozoruhodný list určený předsedům biskupských konferencí, který jednak shrnuje hlavní úvahy k tématu a současně biskupy vyzývá k reakci na tyto podněty, aby mohl být v budoucnu vypracován další papežský dokument k této látce. Jako základ veškerého dialogu a současně jako model lidských vztahů je postulováno trojiční tajemství Boha, který je láska a společenství: „Bůh je láska a společenství. Tak nám to říká sv. Jan, Bůh je láska (srov. 1J 4,16). Tajemství Nejsvětější Trojice nám zjevuje, že Věčný Otec miluje Syna, Syn miluje Otce a tato vzájemná 7
srov. např. http://www.dimmid.eu/index.php Srov. DA 9 99 srov. FITZGERALD, 38n. 10 srov. tamtéž. 8
62
láska Otce a Syna je osobou Ducha svatého. Proto Otec plně sděluje sebe sama Synu, který je Bůh z Boha, Světlo ze Světla. Duch sv., který vychází z Otce a Syna je s Otcem a Synem jediný Bůh, který je v hlubinách svého tajemství společenstvím. Toto trojiční tajemství lásky a společenství je svrchovaným modelem lidských vztahů a základem dialogu“.11
Další bod dokumentu rozvádí téma této Boží komunikace směrem k člověku, pozastavuje se nad jejím smyslem („obnovit společenství mezi lidstvem a Bohem, dát podíl lidem na božském životě a nakonec je sjednotit ve věčném patření na Boha“).12 Vrcholem Božího sebesdílení je Vtělení, které je zde chápáno jednak jako skutečnost, že Boží Syn na sebe bere vše, co je v lidské přirozenosti pozitivní, ale také Vtělení jakožto kenoze. Kenoze je tu osvětlena odkazem na Pavlův list Filipanům (Fil 2,5-8), kde jsou křesťané vyzýváni k tomu, aby měli totéž smýšlení, které bylo v Ježíši Kristu, který nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe zmařil, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. V podobě člověka se ponížil, stal se poslušným až k smrti, a k to k smrti na kříži.13 Text dokumentu explicitně vyzývá k k tomu, aby křesťané při setkání s příslušníky jiných náboženských tradic zaujali Ježíšův postoj a kráčeli v jeho stopách, neboť to je cestou, kterou Bůh zvolil proto, aby obnovil společenství mezi člověkem a Bohem přivedl všechny k sobě.14 Pokud chceme přesvědčivě mluvit s druhými lidmi o své víře, dokument doporučuje soustředit se na vlastní hlubokou náboženskou konverzi, která je zde definována jako otevřenost vůči působení Ducha svatého v našem nitru, při kterém se snažíme pozitivně rozlišit Boží vůli a jakmile ji odhalíme, být připraveni ji také naplňovat. V tomto smyslu je také sám mezináboženský dialog chápán jako aktivita, která není pouhým vyjasňováním filozofických předpokladů a předstupněm náboženského úkonu, ale je považován za činnost již patřící do sféry náboženství.15 Také tento dokument upozorňuje na to, že předpokladem dialogu je jasně vymezená náboženská identita, která druhému umožňuje zřetelně vnímat, kdo jsem. Nechce se po nás, abychom v zájmu dialogu upozadili či potlačili určité části našeho kréda, otázky ohledně společenství církve a její role ve spáse atd. Můžeme a máme se tedy nadále držet svého přesvědčení, že církev má k dispozici všechny prostředky ke spáse v plnosti, což neznamená, že bychom vůči druhým měli jednat z pozice triumfalismu či povýšenosti. Takový mezináboženský dialog se podle autorů listu vyhne všem úskalím náboženského relativismu.16 Další body listu se věnují vztahu hlásání a dialogu (mezi kterými je úzké propojení, oba jsou prvky evangelizačního poslání církve, nejsou ovšem totožné: hlásání vede ke konverzi jako svobodnému přijetí Kristova evangelia a církve, dialog předpokládá konverzi ve smyslu vnitřního obrácení k Bohu a k jeho působení). Všímá si rostoucí nutnosti porozumět jiným náboženským tradicím proto, abychom byli schopni porozumět lidem, kteří je vyznávají; tento dialog je nesen spiritualitou žité víry, naděje a lásky (vírou v člověka přesahující tajemství Boha Otce a Stvořitele; nadějí, která nevyžaduje ihned bezprostřední výsledky, ale ví, že dialog je cesta, která v pravý čas přinese plody; láskou Boží, která křesťana 11
PAPEŽSKÁ RADA PRO MEZINÁBOŽENSKÝ DIALOG, Spiritualitá del Dialogo (dál SD), č. 2. SD 3. 13 srov. jednotlivé české překlady, zde parafrázujeme podle smyslu, ve kterém úryvek předkládá a chápe magisteriální dokument. 14 s odvolávkou na 1K 15,28 a Ef 1,15. Srov. SD 3. 15 srov. SD 4. 16 srov. DS 5 12
63
nutí, aby ji nezištně sdílel s ostatními). Opět se tedy připomíná, že úsilí o mezináboženské vztahy vychází z nitra křesťanské víry. Poslední část textu krom výzvy k reflexi nad danými tématy připomíná úlohu modlitby a oběti na této cestě dialogu. Modlitba je zde definována jako úkon, který křesťana spojuje s Bohem, jeho dobrotou a mocí, bez níž bychom nemohli učinit nic (s odvolávkou na J 15,5).17 Oběť pak modlitbě napomáhá a posiluje společenství s druhými lidmi. „Křesťany jejich víra učí milovat ostatní věřící, i když se druzí zdánlivě, či bezprostředně nemění. Kristus nás učí, že máme milovat nezištně, že máme být připraveni ujít s druhým míli navíc, nevyhledávat odplatu ve chvíli, kdy trpíme vinou špatného jednání druhého člověka, ale raději se snažit přemoci zlo dobrem. Nejde o znamení naší slabosti, ale o znamení velké duchovní síly“.18
17 18
srov. SD 9. SD 9.
64
