4
DAŇOVÉ STIMULY
4.1 Vliv zdanění na ochotu pracovat 4.1.1 Důchodový a substituční efekt daně ze mzdy 4.2 Různé daně a ochota pracovat 4.2.1 Daň důchodová proporcionální a progresivní 4.2.2 Paušální daň a proporcionální důchodová daň 4.2.3 Důchodové a spotřební daně včetně daně z přidané hodnoty 4.3 Vliv zdanění na úspory soukromého sektoru 4.3.1 Vliv zdanění na úspory domácností 4.3.2 Vliv zdanění na úspory podnikatelského sektoru 4.4 Vliv zdanění na investice a na ochotu přijímat riziko podnikání Nyní se zaměříme na to, jak daně ovlivňují nabídkovou stránku ekonomiky. Problematika vlivu daní na pracovní aktivitu, na výši úspor či na rozhodování investorů o rizikových podnicích bývá zkoumána ze dvou úhlů pohledu. Prvním z nich je snaha tyto veličiny regulovat, resp. stimulačně na ně působit v souladu se záměry hospodářské politiky (např. pomocí daní stimulovat výši investic). Z druhého úhlu pohledu jde o to, aby daně byly z hlediska působení na rozhodnutí subjektů neutrální čili aby nezpůsobovaly nežádoucí distorze. Oba záměry v sobě skrývají snahu po zvýšení efektivnosti ekonomiky. Bez ohledu na konkrétní zaměření hospodářské politiky je však užitečné vědět, zda a jak daně ovlivňují ekonomické rozhodování soukromého sektoru. V prvním přiblížení se obvykle má za to, že daně ekonomickou aktivitu tlumí, neboť subjekty po zdanění příslušnou oblast opouštějí. Následující odstavce ukážou, že skutečnost může být i jiná, a také to, že výsledky každého daňového opatření mohou mít i složitější implikace.
4.1
Vliv zdanění na ochotu pracovat
Sledujme nejprve, jak daně ovlivňují ochotu lidí pracovat. Jedinci nabízející svou práci na trhu výrobních faktorů se rozhodují mezi prací – resp. výší spotřeby (tu jim umožňuje mzda za práci) – a vol-
87
DAŇOVÁ TEORIE A POLITIKA
Při rostoucí křivce nabídky práce daň destimuluje
Při zpětně zahnuté křivce nabídky práce daň může stimulovat
ným časem; jejich celkový užitek je tvořen oběma. Jedinec maximalizuje svůj užitek v bodě, kde mezní jednotka práce přináší stejný užitek, o jaký jedinec přichází tím, že se vzdá jednotky volného času. (Práce i volný čas jsou měřeny v hodinách, a tudíž zvýšení práce o jednotku znamená snížení volného času o stejné množství.) Na trhu práce je výsledný efekt závislý na typu křivky nabídky – viz graf 4.1. a) a b). Uvažujeme proporcionální důchodovou daň, placenou zaměstnavatelem. Graf rovnováhy na trhu práce je analogický grafu znázorňujícímu rovnováhu na trhu zboží (graf 3.1.). Nyní však nebudeme sledovat ceny (resp. mzdy), ale výsledná množství na vodorovné ose. Je-li nabídková křivka práce klasická, tj. rostoucí, daň způsobí pokles mzdy. A současně, což nás v dané souvislosti zajímá, také pokles počtu odpracovaných hodin z H0 na H1. Daň má v daném případě destimulační účinek na práci – ochota pracovat se snížila. Někteří autoři se domnívají, a praxe to někdy i dokazuje, že nabídková křivka práce je zpětně zahnutá, jak vidíme na obrázku b). Zpětné zahnutí křivky nabídky je vysvětlováno skutečností, že lidé začínají od určité výše mzdy dávat přednost volnému času před zvyšováním pracovního úsilí. V historickém vývoji tuto teorii potvrzuje zkrácení pracovní doby o několik hodin v důsledku růstu hodinových mezd. Při zpětně zahnuté křivce nabídky práce způsobuje snížení mzdy v důsledku daně růst zaměstnanosti z H1 na H0 – daň stimuluje k práci. Výše uvedená analýza samozřejmě předpokládá nejen to, že všechny jednotky práce jsou stejné (mají stejnou produktivitu a jednu mzdovou sazbu), ale také možnost zaměstnanců měnit počet hodin odpracovaných za rok. Při dnešním způsobu zaměstnávání na různě dlouhé pracovní úvazky, přijímání dalších zaměstnání atd. se zdá být tato podmínka v uspokojivé míře splněna. Dále předpokládáme, že neexistují jiné než mzdou vyjádřené užitky z práce – jako je pocit seberealizace, radost z práce apod. a že všechny výdělky včetně naturálních jsou zdanitelné.
4.1.1 Důchodový a substituční efekt daně ze mzdy Nyní už víme, že daň ze mzdy může nejen snižovat, ale i zvyšovat pracovní úsilí. Další analýza dochází k závěru, že každá daň má na poplatníka dva efekty: důchodový a substituční. Tyto efekty budou působit buď ve směru zvyšování nabízeného množství práce, nebo ve
88
DAŇOVÉ STIMULY
Graf 4.1.: Vliv daně na pracovní úsilí
89
DAŇOVÁ TEORIE A POLITIKA
Efekt důchodový
Efekt substituční
směru jeho snižování. Provedeme analýzu situace poplatníka před zdaněním a po něm, s oddělením obou efektů od sebe. Předpoklady analýzy budou stejné jako v případě analýzy situace na trhu práce (viz výše). Doplníme je pouze o následující předpoklad: – poptávka po práci je nekonečně elastická, každé nabízené množství práce je trhem absorbováno. Efekt důchodový znamená, že je po zdanění poplatník chudší, spotřebovává méně statků, a to včetně volného času, pracuje však více. Rozsah tohoto efektu závisí na míře „ochuzení poplatníka“, tj. na průměrné daňové sazbě. Efekt substituční je způsoben substitucí, kterou poplatník v důsledku daně provádí mezi prací a volným časem. Jeho rozsah závisí na tom, jak se po zdanění mění mezní užitky z práce a z volného času, tedy na mezní sazbě daně. Při její změně bude poplatník nahrazovat jednotky práce jednotkami volného času do úrovně, kdy se mezní užitky opět vyrovnají. Substituční efekt znamená odrazení od práce a působí obvykle proti stimulačnímu důchodovému efektu. Provedeme-li analýzu působení obou efektů u proporcionální důchodové daně pomocí indiferenčních křivek poplatníka, vznikne graf 4.2. Na tomto grafu budeme nejprve pozorovat rovnováhu poplatníka před zdaněním (P1), pak po uložení proporcionální důchodové daně (P3) a nakonec hypotetickou situaci, jež by nastala, kdyby daň způsobila pouze substituční efekt (P2). Graf 4.2.: Důchodový a substituční efekt daně ze mzdy
90
DAŇOVÉ STIMULY
Před zdaněním je poplatník omezen ve mzdě (resp. práci) a volném čase úsečkou AB. Může buď pracovat A hodin, nebo mít B hodin volného času, nebo mít nějakou kombinaci těchto dvou možností. Při tomto omezení dosahuje maximálního užitku v bodě P1, kde je omezení tečnou ke křivce indiference I1. Poplatník tedy pracuje tolik, že jeho volný čas je L1. Po zdanění mzdy proporcionální daní se omezení poplatníka posune do polohy CB, neboť při jakékoli jeho volbě mezi prací a volným časem bude jeho mzda krácena o stejné procento. Nový rovnovážný bod je P3 a pracovník má L3 volného času – pracuje tedy více. Daň v daném případě stimulovala pracovníka k většímu množství práce. Nyní odstraníme jeden z efektů – efekt důchodový, abychom mohli vyhodnotit efekt substituční. Odstranění důchodového efektu musíme provést tak, že poplatník bude na tom stejně jako před zdaněním – bude se nacházet na indiferenční křivce I1, avšak vztah mezi prací a volným časem se zachová stejný, jaký odpovídá dani. Proto posuneme přímku CB vodorovně až do polohy, kdy se dotkne křivky indiference I1 (bod P2). Tím bude mezní míra transformace mezi prací a volným časem stejná jako při dani důchodové, distorze mezi cenou práce a „cenou“ volného času se zachová a můžeme pozorovat oddělený substituční efekt. Jeho velikost je rozdíl mezi volným časem L2 a L1. Substituční efekt sám o sobě zvyšuje množství volného času, a tudíž odrazuje od práce. Samotný důchodový efekt je pak dán pohybem z P2 do P3 a snižuje množství volného času z L2 na L3 – stimuluje tudíž poplatníka k práci. V tomto případě důchodový efekt převážil nad substitučním – výsledným efektem je stimulace k práci. Protože se oba efekty ze značné části vzájemně ruší, neboť působí v protisměru, je celkovým výsledkem poměrně malá stimulace. Obecně však nelze předvídat, který z efektů převáží a o kolik. Vše závisí na průběhu křivek indiference vyjadřujících hodnocení spotřebních statků a volného času pracovníkem.
4.2
Různé daně a ochota pracovat
Nejprve porovnáme substituční efekty u daně důchodové: proporcionální, progresivní a regresivní. Na pracovní úsilí mají však vliv nejen daně postihující důchod přímo, ale i jiné daně, jako např. daň paušální a daně spotřební. Provedeme proto analýzu i u těchto daní.
91
Odstraníme důchodový efekt
Důchodový efekt převážil nad substitučním, obecně nelze předvídat
