Nizozemí V 15. a 16.století (s výjimkou posledních desetiletí) tvořilo Nizozemí politicky i kulturně jednotný celek spadající pod nadvládu Habsburků.Umělecká střediska byla soustředěna v rozvinutěj- ších a bohatších jižních provinciích; v 15. století to byly především Bruggy, Gent a Brusel, v 16. století se staly hlavním centrem obchodu a zároveň hlavním uměleckým centrem Antverpy.Vliv italského umění se zde nejvíce projevoval v malířské tvorbě tzv. romanistů,tj. umělců, kteří podnikli studijní cestu do Říma a inspirovali se italskými vzory. V Antverpách k nim patřili, vedle hlavního představitele Quentina Massyse (1465-1530),ještě např. Jan Gossaert (1478/88-1532) a Joos van Cleve (asi 1485-1540/41);mimo Antverpy např. Bernaert van Orley (kol.1488-1542), který tvořilv Bruselu, Jan van Scorel (1495-1562) působící v Haarlemu a Utrechtu, jeho žák Maarten van Heemskerck (1498-1574) působící v Haarlemu a Lucas van Leyden (kol.1489-1533) tvořící v Leydenu. K největšímu rozkvětu manýrismudošlo v Nizozemí ve druhé polovině 16. století. Vedle Antverp patřila k dalším významným střediskům manýristické malby města Haarlema Utrecht. K hlavním představitelům antverpské školy patřili Frans Floris (1516-1570) a portrétista Anthonis Mor (kol.1519-kol.1576/ 77);haarlemskou školu representovali např. Jan van Hemessen (kol. 1500-1575),hlavní představitel žánrové malby, rytec a kreslíř Hendrik Goltzius (1558-1616) a Cornelis van Haarlem (1562-1638);významnými představiteli utrechtské školy byli např.Abra-ham Bloemaert (1564-1651) a krajinář Roelandt Savery (1576-1639).Zvláštní postavení v manýristické malbě měl Bartholomaeus Spranger (1546-1611), proslulý malíř mytologií a alegorií, který se sice narodil v Antverpách, ale jehož hlavním působištěm jako dvorního malíře byla postupně Francie, Itálie, Vídeň a nakonec Praha. Vedle rafinovaně erotických mytologických kompozic a portrétů se v nizozemské malbě vyvíjel i druhý proud, který vycházel z domácích lidových tradic a zaměřoval se na líčení krajiny a scén z vesnického života v širším moralizujícím, humorném či satirickém kontextu.Jeho hlavními představiteli byli Hieronymus Bosch (kol. 1453-1516) a Pieter Brueghel st. (1528/30-1569). Za zakladatele nizozemské krajinomalbyje považován Joachim Patenier (kol. 1485-1524),který vycházel jednak z krajinných pozadí Hieronyma Bosche, jednak z horských krajin Quentina Massyse. QUENTIN MASSYS (1465 – 1530): nejvýznamnější představitel první generace romanistů, zakladatel antverpské školy. Ve svém díle spojoval pozdně gotickou tradici nizozemského realismu s prvky italské renesance a manýrismu. K novému pojetí renesančního obrazu přispěl zejména svými portréty(např. Zlatník a jeho žena; 1514; olej na dřevě; Musée du Louvre, Paříž nebo Erasmus Rotterdamský; 1517; olej na plátně; Galleria Nazionale d’Arte Antica, Řím), v nichž uplatňoval zájem o psychologickou charakteristiku portrétované osobnosti a používal typicky renesanční rekvizity, jako např. různé symbolické předměty, průhledy do krajinného panoramatu a žánrové prvky. JAN GOSSAERT zv. Mabuse (1478/88 – 1532): jeden z prvních romanistů, kteří spojovali prvky domácí tradice s prvky italské renesance a manýrismu a přispěli tak k základům vlámského malířství v následujícím 17. století. Gossaertovo umění ovlivnil pobyt v Římě (kol. r. 1508), kde pro vévodu Filipa Burgundského pořizoval kresby antických soch Belvederské sbírky ve Vatikánu a studoval rytiny podle Raffaelových obrazů. Vedle několika Madon s dítětem inspirovaných italskými typy (k nim patří i Madona na rozměrném obraze Sv. Lukáš kreslí Madonu asi z r.1515 v Národní galerii v Praze) vytvářel i svérázné mytologie, v nichž spojoval vlámskou tradici s klasickými prvky italské renesance (tj. s lineární perspektivou, antikizující architekturou, postoji podle antických soch apod.) a kterými založil romanistickou tradici ve vlámském malířství. K nejznámějším obrazům tohoto typu např. patří Neptun a
1
Nizozemí Amfitríté (1516; olej na dřevě; Staatliche Museen, Berlín) a Danaé (1527; tempera a olej na dřevě; Alte Pinakothek, Mnichov). FRANS FLORIS starší (1516 – 1570): nejvýznamnější představitel manýrismu antverpské školy; malíř portrétů a výpravných mytologických a biblických obrazů, mj. i proslulého Pádu vzpurných andělů (1554; olej na dřevě; 308 x 220 cm; Koninklijk Museum voor Schone Kunsten, Antverpy) a Hostiny bohů (1550; olej na dřevě; tamtéž), které začal malovat po svém pobytu v Římě (1541-1547) a v nichž navazoval na robustní styl Michelangelova Posledního soudu a italské manýristy (např. Giulia Romana, Tintoretta aj.). Stal se tak důležitým prostředníkem nizozemské a italské malby a vzorem pro následující generaci barokních malířů (jeho ateliér s více než stovkou žáků se postupně stal skutečnou „továrnou na obrazy", podobnou, jakou později vlastnil i Peter Paul Rubens).
ANTHONIS MOR VAN DARSHORST zv. Antonio Moro (kol. 1519 – kol. 1576/77):jeden z nejvýznamnějších nizozemských portrétistů, žák Jana van Scorela a dvorní portrétista Habsburků. Díky svému umění působil na královských dvorech nejenom v Nizozemí (v Antverpách, kde byl zapsán v gildě sv. Lukáše, Bruselu a Utrechtu), ale i ve Španělsku, Portugalsku, Itálii a Anglii. Vytvořil typ tříčtvrtečních postavv mírně nadživotní velikosti charakterizovaných přísnou individualizací, oduševnělostí a noblesou. Jeho styl, kterým předznamenal portréty Antonise van Dycka nebo Diega Velázqueze, se stal natolik závazným, že jej převzali nejenom jeho nizozemští současníci, ale i španělští dvorští portrétisté, mimo jiné i Alonso Sánches Coello.
HENDRICK GOLTZIUS (1558 - 1616): přední představitel holandského manýrismu a vedle Albrechta Dürera a Lucase van Leydena také nejvýznamnější představitel evropské grafiky 16. století. Svými rytinami podle italských mistrů přispěl k rozšíření znalosti jejich děl po celé Evropě. Podobně vytvořil i velký počet elegantně erotických rytin podle olejů a kreseb Bartolomaea Sprangera, s jehož dílem se seznámil prostřednictvím svého přítele, malíře a spisovatele Karla van Mandera.
HIERONYMUS BOSCH vl. jm. Jeroenvan Aeken(zv. podle rodného města Hertogenbosch) (kol. 1450 1516): hlavní představitel vizionářsko-expresivní větve holandského malířství a zároveň jeden z nejdiskutovanějších a nejzáhadnějších nizozemských umělců. Spíše než malířskými kvalitami vyniká mysteriózní podobou svých maleb, pro něž je označován jako „první surrealista“v dějinách umění. Jejich obsahem je (zjednodušeně řečeno) jednak obraz lidské duše v odvěkém zápase mezi dobrem a zlem, jednak drasticky otevřený obraz rozporuplné doby 15. století. Jako hluboce věřící člověk (stoupenec moralistněmystického hnutí devotio modernaa člen bratrstva Matky boží v rodném Hertogenboschu) usiloval svým dílem (podobně jako Erasmus Rotterdamský nebo Tomáš Kempenský) o nápravu společnosti cestou vnitřního náboženského prožitku a odvratu od nedokonalého pozemského světa. Své ideje předkládal v zašifrované podobě, využívaje přitom (pro humanismus obvyklé) kabalistické, alchymistické, astrologické a jiné esoterické symboly, biblická podobenství i svou nenapodobitelnou a nevyčerpatelnou fantazii. Hlavní díla: Sedm hlavních hříchů (1475-1480; olej na dřevě; Museo Nacional del Prado, Madrid. Kompozice původně stolní deskyobsahuje jednak hlavní námět v podobě velkého centrálně umístěného kruhu symbolizujícího 2
Nizozemí boží oko, jednak čtyři menší tonda v rozích zobrazující čtyři základní mystéria lidského života: Smrt, Poslední soud, Peklo a Ráj. Ve středu božího oka se nachází postava vzkříšeného Krista, zatímco jednotlivé hříchy v podobě drobných realistických scének, jakoby stále sledovaných Bohem, jsou paprskovitě rozloženy v obvodu božího zorného úhlu. Podle své závažnosti je zde dle církevního učení uspořádáno sedm hlavních hříchů: Hněv, Pýcha, Poživačnost, Lenost, Obžerství, Lakota a Závist); Vůz sena (triptych) (1500-1502; olej na dřevě; Museo Nacional del Prado, Madrid. První ze tří velkých dochovaných Boschových triptychů, jehož ústředním námětem (na prostřední desce triptychu) je satiricko-morální alegorie v podobě vozu s fůrou sena jako symbolu pozemských statků. Ten je zde tažen podivnými obludami směrem k Peklu (na pravém křídle triptychu) a doprovázen zástupem lidí všech stavů včetně krále, císaře a papeže, kteří se snaží urvat z nákladu sena co možná největší kus. Na fůře se vezou hříšníci obou pohlaví, přičemž jsou sledováni sovou (symbolem lidské slepoty) a poháněni démonem s pavím ocasem (symbolem marnivosti) dujícím do trubky ze svého vlastního nosu (symbolu světské slávy). Zatímco konec světského mumraje představuje Peklo, jeho počátkem je Prvotní hřích (na levém křídle triptychu) s Pádem andělů měnících se v monstrózní hmyz, Hříchem Adama a Evy a jejich Vyhnáním z ráje); Zahrada pozemských rozkoší (triptych) (1503-1504; olej na dřevě; Museo Nacional del Prado, Madrid. Vrcholné Boschovo dílo, druhý z velkých triptychů, který podobně jako Vůz sena patřil Filipu II.,je tak nazvánopodle prostřední desky s mnoha nahými postavami mužů a žen soustředěnými v párech nebo ve skupinách ve zvláštních schránkách rostlinného nebo nerostného původu, kde se oddávají různým tělesným rozkoším. Ve středu kompozice defiluje průvod nahých jezdců na různých zvířatech (leopardech, medvědech, lvech, býcích, jednorožcích, gryfech, velbloudech aj. - symbolech chlípnosti)kolem „studny mladosti“ (alchymistického motivu elixíru života). Jezero v horní části kompozice, na němž pluje obrovská „kašna manželské nevěry", lemují fantastické věže s minerálně-vegetabilními výrůstky v podobě rohů, palmet, jehlanů, půlměsíců aj. (vlastně mužských a ženských sexuálních emblémů). Obrovští ptáci vstupující do jezera v dolní části kompozice jsou podobně jako jiná zvířata převzati z bestiářů a mystických spisů a mají různé symbolické významy (např. dudek symbolizuje duši v zajetí bludného učení, ledňáček pokrytectví, čermák vilnost, sova kacířství atd.). Plody (třešně, jahody, maliny, hrozny), kterými se oblažují milenci, jsou pak symboly tělesného chtíče. Tykve, korály a vejce, v nichž jsou skryty milenecké páry, symbolizují alchymistický tyglík, v němž se realizuje „velké dílo“. Alchymistický význam zde mají i některé barvy: např. černá vyjadřuje první stádium hmoty při žíhání, oranžová druhý stupeň žíhání, bílá třetí stupeň žíhání, červená vyvrcholení tvůrčího procesu, modrá nebo blankytná barva symbolizuje podvod a zlobu atd. Vnitřní strana pravého křídla nazvaná Hudební peklo zobrazuje různé formy trestů za hříchy, přičemž stylisticky i ikonograficky dále rozvíjí téma pekla z triptychu Vůz sena. Hlavní figurální motiv zde představuje alchymistický muž (zřejmě Boschův autoportrét jako rozjímajícího pozorovatele) v podobě dutého stromu a v barvách třech stupňů žíhání. V dutině pod erotickým návěštím s dudami má ?ábelskou hospodu, kde hosty obsluhují čarodějnice. Jinou významovou skupinu tvoří harfa, loutna, flétna a kolovrátek – hudební nástroje proměněné v mučicí nástroje a obklopené pěveckým sborem zatracenců. Poblíž pak Satan, zrůda s ptačí hlavou a s nohama v ?áblových džbánech, polyká a vyměšuje hříšníky zabalené v průhledné bublině. Pozemský ráj se stvořením Evy zobrazuje vnitřní strana levého křídla triptychu. Obvyklá skladba tématu (Stvoření, Prvotní hřích, Vyhnání zraje) je zde zredukována na podstatu, z níž se tělesný hřích zrodil a
3
Nizozemí kterou podle moralistů představuje lidská sexualita (mimo jiné ji zde symbolizuje „kašna života“ s kruhovým otvorem se sovou - sexuálním symbolem množení - ve střední části kompozice) ); Pokušení svatého Antonína (triptych) (1505-1506; olej na dřevě; Museu Nacional de Arte Antiga, Lisabon. Třetí z velkých dochovaných Boschových triptychů s vyobrazením pokušení sv. Antonína se zabývá obecnějšími tématy pozdně středověké společnosti: vládou Satana nad světem a zápasem duší o spásu. Hlavní prostřední deska s Pokušením sv. Antonína (levé křídlo zobrazuje Let a pád svatého Antonína,pravé křídlo Rozjímání svatého Antonína) představuje jakousi projekci světcových vnitřních vizí odehrávajících se ve zcela iracionálním prostoru, čemuž odpovídá mj. i zvláštní perspektiva s několika zornými úhly i nezvyklé použití barvy a světla. Kolem sv. Antonína, jehož postava se nachází přesně ve středu kompozice, víří rej čarodějnic a pohybuje se mnoho zrůdných symbolických figur: např. kněz s vepřovou hlavou a zkaženými útrobami sloužící černou mši, rytíř s prýmkovanou čapkou (zřejmě Antikrist)podávající číši s jedem muzikantovi s prasečí hlavou, černoška (symbol kacířství)nesoucí na podnosu ropuchu (symbol čarodějnictví)s vejcem (narážkou na hostii rouhačů), žena jedoucí na kryse (symbolu falešného učení)s tělem v podobě dutého stromu a s alchymistickým dítětem v náručí, okřídlený lovec s bodlákovitou hlavou sedící na koni v podobě satanova džbánu, ?ábel vylézající z tykve (alchymistického tyglíku) a znesvěcující andělskou harfu atd.); Klanění tří králů (triptych) (kol.1510; olej na dřevě; Museo Nacional del Prado, Madrid. Triptych s Klaněním tří králů (na střední desce) a dvěma donátory se svatými patrony (sv. Petrem na levém křídle a sv. Anežkou na pravém křídle) lze chápat jako prefiguraci mešní obětis účastí donátorů - členů Bratrstva Panny Marie, kteří se (ve smyslu své služby Panně Marii)se třemi králi symbolicky identifikovali. Tomu též významově odpovídá celá kompozice výjevu, na němž Baltazar klečí a zároveň koná mešní obřad před P. Marií, která drží na kolenou Ježíška a metaforicky zde představuje oltář); Nesení kříže (1515-1516; olej na dřevě;Museum voor Schone Kunsten, Gent. Jedno z nejpůsobivějších a zřejmě poslední Boschovo dílo tvoří originální kompozice, kterou zde představují různé profily a charakteristické typy tváří rozmístěné podle úhlopříčky břevna Kristova kříže.Druhou úhlopříčku téměř čtvercové kompozice tvoří tváře třech osob zastupujících zde tři duchovní, významově odlišné roviny: tvář Veroniky s rouškou, tvář Spasitele a tvář lotra po Kristově pravici). Další díla: Svatba v Káni galilejské (1475-1480; olej na dřevě; Museum Boymans-van Beuningen, Rotterdam); Kejklíř (1475-1480; olej na dřevě; Musée Municipal, Saint-Germain-en-Laye); Lo? bláznů (1490-1500; olej na dřevě; Musée du Louvre, Paříž); Pád zatracených, Peklo, Pozemský ráj, Příchod duší do empyrea(1500-1504; olej na dřevě; Dóžecí palác, Benátky. Nejpůsobivějším obrazem čtyř Boschových lyricky ztvárněných záhrobních vizí je Příchod duší do empyrea – nebe, a to díky působivému grafickému prvku v podobě kuželovitého tunelu ze soustředných pruhů, který má zřejmě vyjadřovat stupně nebeské sféry); Poslední soud (triptych) (1506-1508; olej na dřevě; Akademie der Bildenden Künste, Vídeň); Pokušení svatého Antonína (kol. r.1510; olej na dřevě; Museo Nacional del Prado, Madrid); Marnotratný syn (kol. r.1510; olej na dřevě; Museum Boymans-van Beuningen, Rotterdam).
4
Nizozemí PIETER BRUEGHEL starší (1528/30 - 1569): nejvýznamnější nizozemský malíř 16.století, hlavní představitel malířské rodiny Brueghelů, jejíž členové (známí jako malíři květinových zátiší) působili až do konce 17.století. Tématicky i způsobem malby navazoval na Hieronyma Bosche, kterého někdy (i vědomě) kopíroval. V prvním období své tvorby, kdy pracoval pro nakladatelství Hieronyma Cocka (od r.1551), vytvářel hlavně kresby s mravoličnými nebo krajinnými náměty, které sloužily jako předlohy pro rytiny a lepty (proslulosti dosáhly zejména Brueghelovy komponované tzv. Velké krajiny, které vytvořil na základě svých alpských studií při návratu z cesty po Itálii a Francii a v nichž již předznamenal pojetí krajinomalby barokní epochy).Vlastní malbě se začal Brueghel věnovat poměrně pozdě; kromě moralistních (boschovsky pojatých) kompozic a biblických témat, jejichž výjevy kladl do vesnického prostředí (odtud měl přezdívku „Selský Brueghel“), začal malovat i epicky pojaté krajiny(asi od r.1563) s figurálními výjevy, v nichž položil základy monumentální krajinomalby jako harmonicky dokonalé (a panteisticky nazírané) syntézy přírodní scenérie, živlů a všech bytostí, které ji obývají. V tom smyslu je Brueghelovým vrcholným dílem cyklus dvanácti měsíců, z nichž např. obraz Senoseč přímo inspiroval Rubensovu Letní krajinu z roku 1635. Brueghelovými bezprostředními následovníky byli jeho synové Pieter Brueghel mladší (1564-1638), zvaný „Pekelný Brueghel“, který kopíroval a obměňoval díla svého otce, a Jan Brueghel starší (1568-1625), malíř krajin a zátiší, zvaný „Květinový (nebo Sametový) Brueghel“. Obrazy s didaktickými a moralizujícími tématy: Zápas masopustu s postem (1559; olej na dřevě; Kunsthistorisches Museum, Vídeň); Nizozemská přísloví (1559; olej na dubové desce; Stiftung Staatliche Museen, Gemaldegalerie, Berlín); Dětské hry (1559/60; olej na plátně; Kunsthistorisches Museum, Vídeň); Vraždění betlémských neviňátek (1565/66; olej na dřevě; Kunsthistorisches Museum, Vídeň); Krajina s Ikarovým pádem (1558; olej na plátně; Musées Royaux des Beaux-Arts, Brusel. Dílo s filosofickým obsahem je výtvarnou vizí osudu člověka, jehož mimořádný čin, by? sebevýznamnější, nedokáže změnit věčný koloběh přírodních zákonitostí a vezdejšího světa (orající sedlák v popředí vůbec nezpozoruje Ikarův pád do moře) ); V zemi peciválů (1567; olej na dřevě; Alte Pinakothek, Mnichov. Jedna z nejlepších Brueghelových moralizujících alegorií zobrazuje tři představitele různých stavů nizozemské společnosti (s halapartnou, s cepem a s atributy vzdělance)ležící pod stromem, kterak jsou zmoženi obžerstvím a leností. Kromě sarkastické kritiky politické a společenské situace v zemi, jde v této alegorii především o kritiku lidského myšlení a jednání); Selský tanec (1568; olej na dubovém dřevě; Kunsthistorisches Museum, Vídeň. Podobně jako Bosch ve svých moralizujících alegoriích, užívá i Brueghel ve svých obrazech řadu symbolů pro lidské hříchy; např. meč za pasem zde symbolizuje hněv, měšec lakomství, lžíce za čepicí obžerství a paví pero pýchu nebo marnivost); Selská svatba (kol. r.1568; olej na dřevě; Kunsthistorisches Museum, Vídeň); Podobenství o slepcích (1568; tempera na plátně; Galleria Nazionale, Neapol. Poslední Brue-ghelovo dílo je jednak ilustrací Kristova výroku z Matoušova evangelia („ . . . když vede slepý slepého, oba spadnou do jámy.“), jednak drsně ztvárněným podobenstvím o údělu člověka nerespektujícího křes?anskou cestu);
5
Nizozemí Babylónská věž (1563; olej na dubové desce; Kunsthistorisches Museum, Vídeň. Četné varianty stavby babylónské věže, které Brueghel namaloval a které se vyskytují v nizozemském malířství, dokládají zdejší oblíbenost a aktuálnost tohoto starozákonního symbolu lidské pýchy). Krajinomalby s figurálními výjevy: cyklus měsíců (1565/66; cyklus zřejmě šesti obrazů na téma ročních období (každý obraz znázorňoval přibližně dva měsíce), který Brueghel vytvořil během jednoho roku pro antverpského obchodníka Nicolaase Jongelincka, patří k vrcholným a zakladatelským dílům monumentální epické krajinomalby. Jednotlivé obrazy vytvářejí harmonický celek, v němž jsou ve zkratce zachyceny dynamické proměny přírody a činnosti lidíodpovídající ročním obdobím. Každý obraz zároveň představuje velkolepou syntézu živé i neživé přírody, všech jejích forem a dimenzí, a různých lidských činností, které jsou však totalitě přírody podřízeny a mají v celku krajiny významné, nikoliv však dominantní postavení. Z celkem pěti zachovalých obrazů se tři nacházejí v Kunsthistorisches Museum ve Vídni – Lovci ve sněhu, Návrat stád a Podmračný den, jeden v Metropolitan Museum of Art v NewYorku – Žně a jeden v soukromé sbírce rodu Lobkowiczů na zámku v Nelahozevsi – Senoseč).
6
