4. Svatá Bernadetta Soubirousová, Lurdy

4. Svatá Bernadetta Soubirousová, Lurdy Je chladné a mlhavé odpoledne, čtvrtek 11. února 1858. Maminka Louisa Soubirousová nemá čím topit, a tak posílá 14letou Bernadettu a její mladší sestru Marie Toinette nasbírat roští. Sestry, které provází ještě kamarádka ze školy, Jana Abadiová, se dostávají až k Massabiellské skále, u které uvidí kromě roští také kosti, která se dají ve městě prodat. Je však potřeba přebrodit vodní kanál, který pohání nedaleký mlýn, a ústí do řeky Gava. Jana a Marie se nerozpakují, zouvají si dřeváky a co nejrychleji přebrodí ledovou vodu. Bernadetta však váhá. Už od malička trpí astmatem, které se neustále zhoršuje životními podmínkami, ve kterých její rodina žije. Společně se sestrou, dvěma malými bratry a rodiči obývají Žalář, v němž bydlela Bernadetta jedinou vlhkou místnost o rozměru pětkrát čtyři metry. Místnost je známá jako Cachot neboli „žalář“. Dříve to bylo vězení, ale kvůli plesnivým zdem a špatné větratelnosti se jako vězení již nějakou dobu nepoužívá. Z milosti tam teď mohou bydlet rodiče Bernadetty s dětmi. Nezdravé bydlení ještě zhoršuje Bernadettiny astmatickými záchvaty, které její mamince trhají srdce. První setkání: Bernadetta se nechce nachladit a zarmoutit maminku, a proto se rozhlíží, zda by se někde poblíž nedal přejít vodní kanál suchou nohou. Když takové místo nenachází, rozhodne se také přebrodit. Zouvá si dřeváky a začíná si shrnovat bílou vlněnou punčochu. Když tu jí náhle zaskočí nějaký šum. Nejdříve se podívá směrem k louce, odkud přišla, ale stromy se sotva hýbou. Potom pohlédne k Massabiellské jeskyni. Ke svému překvapení uvidí v oválném výklenku nad jeskyní krásnou Paní. Bílé roucho, přepásané blankytně modrým pásem, jí splývá až k bosým nohám. Na rameni má růženec a vypadá asi na šestnáct až sedmnáct let. Bernadetta si stále znovu protírá oči, protože si myslí, že je to pouze přelud, ale Paní nemizí a usmívá se na ni. Bernadetta netuší, kdo ta Paní může být, je však uchvácena její krásou. Bernadettino srdce je zaplaveno nepředstavitelně sladkou útěchou. Cítí vznešenost Paní, a proto pokleká, bere do ruky růženec a chce udělat znamení kříže. Není schopna však zdvihnout ruku. Až když se Paní přežehná, podaří se to i Bernadettě. Potom začne Bernadetta recitovat růženec. Když skončí, zjevení zmizí. Její sestra ani kamarádka Jana Paní nevidí. Vyděsí je však strnulý výraz a do široka rozevřené oči, které má Bernadetta během setkání s Paní upřeny na oválný výběžek. Doma se Bernadeta se zlou potáže. Oba rodiče ji pořádně vyplísní, že se nemá oddávat fantaziím, a zakáží jí k Massabielské jeskyni chodit. Druhé setkání: Následující neděli se však houfu školaček pod vedením Jany Abadiové podaří na rodičích Bernadetty vymámit povolení, aby Bernadetta mohla jít k jeskyni. Když se přibližují k jeskyni, je Bernadetta k neudržení, všechny předběhne, a když dojdou děvčata k jeskyni, Bernadetta už klečí před výklenkem. Na konci prvního desátku růžence se objeví Paní. Vidí ji však opět jenom Bernadetta, která upadá do vytržení. Její tvář se stává téměř průsvitnou a její široce rozevřené oči jsou jako přikovány k výklenku. Děvčata dostávají strach, že Bernadetta umírá. Rozbíhají se pro pomoc. Z blízkého mlýna přichází Antonín Nicolau s matkou a odnášejí Bernadettu do mlýna. Tam ji najde maminka, která ji zapřísahá, aby už k jeskyni nechodila. Věc se však rychle rozkřikne a Bernadetta a její rodiče se stávají středem pozornosti. Bernadetta netrpí ani tak posměšky jako tím, že má zakázáno chodit k jeskyni. „Buďte tak laskava…“: Do věci se však vkládá bohatá vdova Milletová, u které má Bernadettina maminka občas možnost vypomáhat v domácnosti a tím zlepšovat bídný rodinný rozpočet. A tak se ve čtvrtek 18. února vydává Bernadetta opět k jeskyni, tentokrát v doprovodu paní Milletové a několika dalších. Tehdy Paní 7

k Bernadettě poprvé promluví: „Buďte tak laskava a přicházejte sem po dobu patnácti dnů.“ A po delším odmlčení dodává: „Nemohu slíbit, že vás učiním šťastnou na tomto světě, ale na onom ano.“ V následující dny stále přibývá lidí, kteří putují s Bernadettou k jeskyni. Mnozí z nich tam jdou ze zvědavosti a někteří se chtějí těmto zjevením vysmát nebo odhalit podvod. Očekávají, že uvidí dívku trpící halucinacemi, nebo hysterickými záchvaty. Při pohledu na Bernadettu však i oni padají na kolena. Bernadetta je při svém vytržení zrcadlem a tak zprostředkovává chování Paní, kterou vidí a slyší pouze ona. Všichni přítomní cítí, že se stávají svědky něčeho nadpřirozeného. Pozorování a výslechy: Při šestém zjevení v neděli, 21. února, je přítomen i místní doktor Dozous. Tento dobrý lékař, který sám již víru ztratil, se rozhodl na vlastní oči vyšetřit Bernadettu během jejich extází. Při svém vyšetření nenachází u Bernadetty žádnou duševní poruchu. Jediná její „nerozumnost“ snad jen spočívá v tom, že své slávy nezneužívá. Nejraději by totiž byla se „svou Paní“ sama. V tuto neděli však čekají Bernadettu dva policejní výslechy. Úřadům se nelíbí srocování lidí u jeskyně. Vládcové města se tedy rozhodnou Bernadettu zastrašit, aby přestala k jeskyni chodit. Jako první ji vyslýchá před polednem Děkan Peyrmale státní návladní Dutour a poté večer policejní komisař Jacomet. Zkoušejí všechny možné triky a vyhrožují, že uvězní ji i celou rodinu. Bernadetta si však trvá na tom, že slíbila Paní, že bude ještě téměř dva týdny k jeskyni docházet. Oba pánové zjišťují, že Bernadettu nelze poplést ani ovládnout. Pro ni je Paní stejně skutečná jako jakákoliv jiná osoba. Od otce Bernadetty si však Jacomet vynucuje příslib, že Bernadettu již k jeskyni nepustí. Hořké pondělí: Následující pondělí tedy nemůže jít Bernadetta k jeskyni. V její duši probíhá boj mezi poslušností k rodičům a slibem, který dala Paní. Když jde na odpolední vyučování katechismu, najednou nemůže dál. Cosi ji nutí jít k jeskyni. Když tam však přiběhne, Paní tam není. Bernadetta je zdrcena žalem, protože zklamala Paní. Když její zármutek vidí rodiče, povolují jí chodit k jeskyni v brzkých ranních hodinách. A tak Bernadetta v úterý opět putuje k jeskyni a její setkání s Paní je o to blaženější, o kolik bylo trpčí včerejší zklamání. Poselství, které zvěstuje Paní skrze Bernadettu bolavému světu, je POKÁNÍ (polepšení), tj. obrácení, návrat k Bohu. Pro uzdravení duše je třeba neustále se obracet k Bohu. Pohoršení: Neustále rozrůstající se skupinka, která doprovází Bernadettu k jeskyni, se však ve čtvrtek 25. února dočkává velkého rozčarování. Její extáze není dnes vůbec důstojná. Nejdříve po kolenou leze do jeskyně, potom zase k řece Gavě. Neustále se zmateně rozhlíží, jako by nevěděla kudy kam. Pak leze zase zpět do jeskyně, kde bezradně těká. Poté odhrabává nehty hlínu a maže si čelo a tváře špinavým bahnem. A nakonec ještě chuchvalec hlíny spolkne a vzápětí jej s velkými obtížemi zvrací… Rozsudek davu byl jasný: „Zbláznila se.“ Sama Bernadetta o tom vypravuje: „Paní mi řekla: ‚Jděte tam k prameni, umyjte se a pijte.‘ Neviděla jsem žádný pramen a tak jsem se šla napít z řeky. Paní však zavrtěla hlavou a prstem mi ukázala, kde je pramen. Šla jsem tam, ale bylo tam pouze trochu špinavé vody. Hrabala jsme proto prsty, až začala vyvěrat kalná voda…“ První zázračné uzdravení: Následující den, pátek 26. února, Paní nepřichází. Hlouček lidí, kteří doprovázejí Bernadettu i po včerejším pohoršení, se podivuje, že v místě, kde včera hrabala Bernadetta, se prodírá ze země pramen, o kterém nikdo neměl tušení. Večer se pak rozkřikne zpráva o zázračném uzdravení Aloise Bourriette. Tento bývalý kameník přišel téměř o zrak při nehodě v kamenolomu. Na pravé oko neviděl vůbec a na levé čím dál hůře. Nechal si přinést z jeskyně kousek látky namočené v objeveném pramenu a tu si přiložil na oči. Najednou viděl i na pravé oko. „Jděte a řekněte kněžím…“: V sobotu již od jedné hodiny v noci přicházejí lidé z Lurd a okolních osad k jeskyni. Pramen v jeskyni už je průzračně čistý. Bernadetta nyní dostává od Paní jeden z nejtěžších 8

úkolů. „Jděte a řekněte kněžím, aby tu postavili kapličku.“ Bernadetta s chvějícím se srdcem jde vyřídit tento vzkaz děkanovi Peyramalovi. Jeho mohutná postava jí vždy naháněla strach. Děkan je dobrý a lidumilný kněz. Snadno však vzplane a nesnáší pobožnůstkářství a přepjatost. Bernadettu dost nevlídně odbude s tím, že nebude poslouchat vzkazy od paní, která se ani nepředstavila. A ať si prý sežene ta krásná neznámá peníze na kapličku sama. Již předtím přikázal děkan všem svým kněžím a kaplanům, aby se neúčastnili cest Bernadetty k jeskyni. A neverské řeholní sestry, ke kterým chodí Bernadetta na vyučování katechismu, mají zase příkaz ji před jejími kamarádkami zesměšnit. Jedna sestra například řekne Bernadettě, aby požádala svou paní, aby ji naučila katechismus. Bernadetta má totiž velký problém naučit se čemukoliv zpaměti. Dítě Bouhouhortsovo: Lidí při jeskyni neustále přibývá a ve čtvrtek, 4. března, kdy má být poslední den dvoutýdenních zjevení, jich přišlo dokonce více než dvacet tisíc. V tento den také dojde k ohromujícímu uzdravení. Mladé mamince, Crosině Bouhohortsové, umírá jediný dvouletý synek Justin. Ten již od malička trpí křečemi, které pocházejí z mozku. Má zkroucené nožičky, na které se nikdy nepostaví a které nejsou tlustší než palec dospělého muže. Lékař Dozous již konstatoval ochrnutí dolní části těla. A nyní se zdá, že nastala Justinova poslední hodina. Lékař se vzdal všech nadějí a sousedky připravují rubášek do rakve a utěšují nešťastnou maminku. Ta se však nehodlá vzdát. Najednou se vymrští, vezme do náruče umírajícího synka a běží s ním jako šílená k jeskyni. Tam ho na několik minut ponoří do studené vody objeveného pramene a utíká zpátky. Tato léčebná kúra však dítě kupodivu nezabila. Naopak, dítě usne pokojným spánkem a příští den se s chutí pouští do jídla a brzo se začíná stavět na křivé nožičky. Lékaři, kteří zkoumali případ, svorně prohlásili, že toto uzdravení nelze přirozeně vysvětlit. Justin Bouhohorts v dospělosti pracuje jako zahradník a umírá ve věku 79 let. Neposkvrněné Početí: Po 4. březnu přestává Bernadetta k jeskyni chodit. Čeká, až si ji Paní opět zavolá. Toto volání pocítí po třech týdnech v předvečer Zvěstování Panny Marie, 24. března 1858. Následující den spěchá k jeskyni. Paní ji tam už očekává a tentokrát jí sdělí své jméno: „Jsem Neposkvrněné Početí.“ Bernadetta tomuto označení nerozumí, ale stále si je cestou domů opakuje, aby je nezapomněla. Netuší, že dogma o Neposkvrněném Početí Panny Marie bylo vyhlášeno před čtyřmi roky.2 Sedmnáctého zjevení se Bernadettě dostalo 6. dubna a osmnáctého 16. července 1858. Toto poslední zjevení se událo na druhém břehu vodního kanálu, protože vrchnost zatarasila přístup k jeskyním. Události v Lurdech se totiž mezitím staly ožehavým politickým problémem pro ateistické vládce tehdejšího světa. Jeskyně se zpřístupnila lidu až na rozkaz tehdejšího francouzského císaře Napoleona III. Biskupská komise: I když by Bernadetta po zjevení nejraději zůstala zapomenuta, nebylo jí to dopřáno, protože se stala prostředníkem příliš velkých věcí. Její osoba nutila každého k rozhodnutí „pro nebo proti“. Ti, kterým se zjevení nehodila, se dokonce pokusili umístit Bernadettu do blázince, ale proti tomu se ostře postavil děkan Peyramale. Ten se přes počáteční velkou nedůvěru nakonec stal velkým Bernadettiným ochráncem. Jelikož zázračných uzdravení způsobených lurdskou vodou přibývalo, byla donucena i Církev vyjít ze svého opatrného postoje. 17. listopadu 1858 začíná pracovat biskupská komise, která má prověřit lurdská zjevení a zjistit, zda se zjevení a zázračná uzdravení dají vysvětlit přirozeným způsobem. Pro Bernardettu opět začínají těžké časy. Musí stále znovu a znovu vše opakovat před dvaceti přísnými pány. Vypovídá střízlivě a věcně. Uznání zjevení: Práce komise je rozvržena do několika let a v té době se také zkoumají zázračná uzdravení. Přestože jsou stanovena velmi přísná kritéria, zůstává mnoho lékařsky nevysvětlitelných uzdravení, z nichž 15 případů doslova omračuje svou bleskovostí. I velmi nedůvěřivý a pragmatický biskup Laurence je přesvědčen. Svým výnosem z 18. ledna 1862 uznává nadpřirozenou povahu zjevení. Na tomto místě dodejme, že soukromé zjevení, jakým bylo i to Bernadettino, se tím nestalo článkem víry. Církevním uznáním je však dovoleno se s ním seznámit a čerpat z něj užitek.

2

O Panně Marii učí Církev, že byla počata v těle své matky bez dědičného hříchu. Proto Neposkvrněné Početí je jedno z pojmenování Panny Marie.

9

Smrt a svatořečení Bernadetty: A co se stalo s Bernadettou? Ještě osm let žije v Lurdech a často se musí skrývat před dotěrnými zvědavci, kteří si ji chtějí prohlédnout tak, jako se v zoologické zahradě chodíme dívat na vzácná zvířata. V roce 1866 vstoupila k neverským řeholním sestrám, u kterých pracovala jako ošetřovatelka nemocných a později kvůli chatrnému zdraví se starala o sakristii a vyšívala. Po několikaleté těžké nemoci zemřela 16. dubna 1879 ve věku třiceti pěti let na tuberkulózu kostí. 14. července 1925 je vyhlášena za blahoslavenou a 8. prosince 1933 ji papež Pius XI. prohlásil za svatou. Této slavnosti byl přítomen i Justin Bouhouhorts, který se jako dvouletý uzdravil v roce 1858 po koupeli v prameni objeveném Bernadettou. Bernadettino tělo, které je po 131 letech od smrti stále zcela neporušené a pružné, je uchováváno v kapli konventu sester v Nevers. *** Lurdy se již za života Bernadetty staly vyhledávaným poutním místem, kam lidé přicházejí pro uzdravení těla i duše. To vedlo k tomu, že se při dnešní návštěvě Lurd leckdo může pohoršit nad tím, jak podnikavě bylo využito turistického ruchu. Pro lidi víry však jsou Lurdy stále místem, kde Bůh zřetelně otiskl svou stopu a kde se ho téměř můžeme dotknout prostřednictvím jak příběhu Bernadetty, tak zázračných uzdravení. Lurdy jsou důkazem toho, že Bůh je opravdu přítomen mezi námi. Bůh nás po stvoření světa neopustil, ale provází nás naším životem a je připraven nám pomoci i zázrakem, pokud to přispěje k naší spáse nebo našich bližních. Jak říkal svatý Jan Bosco svým pomocníkům: „Důvěřujte až bez sebe v Eucharistii a Pannu Marii a uvidíte, co jsou zázraky“ I my můžeme přijít do těžké situace a požádat Pannu Marii a svatou Bernadettu o přímluvu u Boha. Pán Ježíš slibuje: „Všechno je možné tomu, kdo věří“ (a podle víry žije). Jednou z podmínek zázraku je však křesťanský způsob života prosebníka. Hříšníky Bůh nevyslyší. Bylo by jistě opovážlivé se obracet na všemohoucího léčitele a prosit jej o milosrdenství, pokud sami nejsme milosrdní. „Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství“. Literatura: Bohuslav: LURD maják atómového veku, Slovenský ústav svätého Cyrila a Metoda v Ríme, 1984 Franz Werfel: Píseň o Bernadettě, Nakladatelství Vyšehrad, 1948

Stačí mít srdce otevřené a věřit… „Vaše dcera má v koleně osteosarkom. Jedná se o jednu z nejhorších variant rakoviny kostí. Mohli bychom nohu amputovat, ale naději na přežití jí tím prodloužíme o pouhých šest měsíců.“ Takovou krutou pravdou kdysi omráčil profesor Quintino Mollica rodiče malé Delízie. Té Delízie, jejíž následné zázračné uzdravení bylo v roce 1989 uznáno jako jeden z necelé stovky (67) lurdských zázraků. Bylo vám necelých jedenáct let, když nemoc propukla. Co si z té doby vybavujete? Všechno začalo tím, že mě jedno ráno hrozně rozbolelo koleno. Maminka si ale myslela, že se mi jen nechce do školy, proto tomu nepřikládala velký význam. Při vyučování už byla bolest nesnesitelná a paní učitelka zatelefonovala mamince. Nemohla jsem téměř vůbec chodit. Absolvovala jsem celou řadu vyšetření, rentgenů, odběrů… Profesor Quintino Mollica, velice uznávaný ortopéd nejen v italské Catánii, pak sdělil mým rodičům, že vlastně umírám. Snad jedině amputace by mohla na čas oddálit jinak nevyhnutelnou skutečnost. K amputaci nakonec nedošlo, proč? Tatínek tak rozhodl. Když zjistil, že by amputace vlastně nic nevyřešila, nechtěl, aby mě v posledních měsících života zbytečně trápili. Úplně se z toho chudák sesypal a hned mě z nemocnice odvezl. Vaši rodiče ovšem nerezignovali… Nemohli diagnóze uvěřit, a tak mě nechali vyšetřit u několika dalších specialistů. Ovšem závěry všech byly totožné s názorem profesora Mollici. Je to Ewingův osteosarkom s metastázemi (druhotnými ložisky) – nedá se nic dělat. Vy sama jste věděla, co se s vámi děje? Věděla jsem, že jsem nemocná a zhoršuje se to. Jak vážné to ale je, jsem netušila. Bylo mi jen divné, že jsem šla ke svatému přijímání dříve, než jsem měla. Dnes vím, že moji rodiče chtěli, abych – dříve než zemřu – přijala alespoň jednou Tělo Páně. 10

Vaši rodiče byli asi hodně věřící… to oni vás odvezli do Lurd? Rodiče v Boha tenkrát věřili tak nějak po svém. Uznávali, že je Bůh nad námi, ale do kostela moc nechodili. Na nápad s cestou do Lurd přišla moje kmotra. Když viděla, že jsem ulehla na lůžko, už jsem téměř nechodila a lékaři mi nedávali žádnou naději, řekla mé mamince, že by mě měli zavézt do Lurd. Nejsem si jistá, ale myslím, že má matka o Lurdech předtím ani neslyšela. Jela tam se mnou, protože nás tam poslali, ale nevěřila v uzdravení. Dokonce Pannu Marii ani nežádala o pomoc. Říkala mi, že jí bylo divné, že bych právě já měla být v Lurdech uzdravena. Celou cestu zařídila má kmotra. I peníze na cestu sehnala. My jsme byli chudí a takové výdaje bychom si nemohli dovolit. Pomohli nám tenkrát nejen příbuzní a známí, ale i „cizí“ lidé. Celé naše městečko se spojilo a podpořilo mou cestu nejen finančně, ale především modlitbou. Cestovala jste tedy do Lurd, ovšem tam k žádnému zázraku nedošlo… Je to tak. Můj zdravotní stav se vůbec nezlepšil. Ba právě naopak. Po návratu jsem ulehla úplně. Byla jsem apatická, přestala jsem skoro úplně přijímat potravu, hubla jsem před očima. Tedy až na jeden prosincový večer, kdy byl u nás na návštěvě můj strýc, maminčin bratr, žijící v Turíně. Chtěl se trochu projít a já jsem řekla mámě, že půjdu také. Ta byla samozřejmě proti, věděla, jak jsem slabá. Nakonec jsem ji ale přesvědčila. Na vycházce jsme byli poměrně Malá Delizia dlouho. Po návratu jsem ulehla a už jsem nechodila. Následovaly dva měsíce, které jsem prožila téměř v agónii. Vypadalo to, jako by život ve mně pomalu uhasínal. Maminka už pro mne měla připraveno oblečení do rakve. Ovšem přes to všechno mi nepřestávala přikládat na nohu obklady s lurdskou vodou. Kdy došlo k obratu? Asi po dvou měsících. Probudila jsem se a řekla mamince, že je mi dobře, že chci do školy, že chci ven. Nedokážu to vysvětlit, ale cítila jsem se zdravá. Máma si myslela, že blouzním. Když ale viděla, jak jsem se posadila a pokoušela se vstát, začala věřit, že se skutečně něco stalo. Zázrak… Ano. Tenkrát jsem to však ještě nevěděla. Myslela jsem si pouze, že jsem se normálně uzdravila. Což následně potvrdilo i několik rentgenů a kontrolních vyšetření. Po osteosarkomu nebylo ani památky. Co tomu říkal profesor Mollica? Když mě uviděl, nevěřil svým očím. Myslel si, že už jsem po smrti, ve svých soudech byl zdrženlivý. Měla jsem v té době podstoupit operaci „nemocné“ nohy. Šlo o nepatrný zákrok – bylo zapotřebí ji srovnat - jak byla postižená nádorem, rostla křivě. Obrátila jsem se právě na profesora Mollicu, protože jsem mu důvěřovala. On ale odmítl. Měl strach dát ruce tam, kde byl nádor, který tam jistě byl, vždyť on sám jej správně diagnostikoval. Neměl odvahu, řekl ne. Takže vás neoperoval? Tenkrát ne. Až po delší době, která se mu už zdála dostatečně dlouhá vzhledem k času stanovenému v takových případech pro přežití pacienta. Učinil malý zásah a nohu srovnal. Svěřil se vám někdy s tím, co si o vašem případu myslí on – jako představitel lékařské vědy? Čestně přiznával, že nemá odpověď na to, proč došlo k uzdravení. Protože prý ještě i v dnešní době, kdy jsou léčebné metody mnohem účinnější, diagnóza rychlejší a přesnější, je šance na přežití stále stejná – je to pět až šest let. Takže to, Oslava 65. zázraku že ještě po dvaceti letech žiji, je věc, kterou neumí vysvětlit. Měl prý pravdu ten, uzdravení Delizie kdo tuto okolnost definoval jako mimořádné uzdravení, protože není vysvětlitelná v Lurdech vědecky. A kdo věří a má víru, může je definovat také jako zázrak. Opatrní ve svých soudech byli i odborníci z lurdské komise lékařů. Celých pět let zkoumali tento případ… Ano, pravidelně při každé mé návštěvě Lurd jsem absolvovala lékařská vyšetření a kontroly. Zkoumaly mě lékařské kapacity z celého světa. Poté, co bylo prokázáno, že mé uzdravení nemá vědecké vysvětlení, je okamžité, dokonalé a definitivní, bylo uznáno jako zázrak. 11

Jak jste zprávu o zázraku přijala vy sama? Musím říci, že z té doby mám velice smíšené pocity. Jednak jsem se poprvé dozvěděla, jak to se mnou vlastně skutečně bylo. Hodně jsem uvažovala o tom, jak jsem si to zasloužila. Proč právě já? – ptala jsem se nesčetněkrát. Pak tady byla druhá stránka celé věci… Když se roznesla zpráva o zázraku, stala jsem se středem zájmu nejen médií celého světa, ale i obyčejných lidí. Já, od přírody plachý člověk, jsem najednou měla před sebou zástupy lidí… V té době jsem se asi uzavřela ještě více do sebe. Nenapadlo vás, že vaším svědectvím můžete dodat víru v Boží pomoc i jiným nemocným? Tenkrát ne. Jak říkám, bylo to pro mne příliš nečekané. Až později jsem pochopila, co všechno mohu svým svědectvím dokázat. Moc mi v tomto směru pomohla má kmotra. A také návštěvy Lurd. Od mého uzdravení tam jezdím každý rok. Zpočátku to bylo kvůli lékařským vyšetřením, později jsem tam začala jezdit jako členka Červeného kříže. Tam jsem na vlastní oči viděla, jak velmi dokáže být mé svědectví přínosné. Může dát naději, protože je to opravdu víra, která nás podpírá v těžkých chvílích. Na to je důležité nezapomenout. Dá se říci, že nemocní se stali vaším osudem – pracujete jako zdravotní sestra v nemocnici, jste členkou Červeného kříže, jezdíte jako zdravotní doprovod s vlakem nemocných do Lurd… Co vám kontakt s těmito lidmi přináší? Přibližuje mne každý den víc a víc k Bohu. Změnil se po zázraku váš vztah k víře? Vzhledem k tomu, že jsem v té době byla ještě poměrně malá, je těžké to srovnávat. Co ale musím říci, změnil se vztah mé matky, alespoň ona to tvrdí. Najednou jako by si uvědomila, že skutečně nevíme dne ani hodiny. Dnes děkuje Bohu i za to, že se ráno probudí, že přejde ulici, je s Pánem ve stálém kontaktu. Dnes jste vdaná, máte vlastní rodinu. Jak ta reaguje na to, co se přihodilo? Můj muž to věděl a dětem jsem vše říkala po kouskách – přiměřeně jejich věku. Jednak jsem nechtěla, aby se to dozvěděli od cizích, a pak také proto, že jsem měla v úmyslu alespoň částečně je ušetřit toho všeho, čím jsem ze strany médií prošla já. Děti, které máte, jste adoptovali. Necítila jste se v tomto směru Bohem ošizená, že vám nedal vlastní? Ne, Bohem ošizená jsem se necítila. A pak, děti jsou naše, i když jsme je na svět nepřivedli. Ale přesto, prosila jste Boha za vlastní děti? Ano a hodně. Nepřišlo vám to trochu sobecké? Řeknu-li to natvrdo, už se vám jednoho zázraku dostalo, tak co byste ještě chtěla… Pán řekl: Proste a bude vám dáno. Nikde se nezmiňuje o tom, kolikrát můžeme prosit. A tak i já jsem opět prosila o zázrak. Boží plány ovšem byly trošku jiné. My jsme ale přesto nebo právě proto šťastní – vždyť máme tři úžasné děti. Z vašeho života je zřejmé, že se nemáme bát prosit Boha i o zázraky… Zcela jistě. A nejen o ty fyzické. Nesmíme zapomenout, že také zázraky duchovní jsou velmi důležité. Jsem přesvědčena, že každý z nás prožíváme chvíle, ve kterých se nám dostává spousty milostí, jež samy sobě mohou být zázrakem, nebo k němu dokáží napomoci. Stačí jen mít srdce otevřené a věřit… *** DELÍZIA CIROLLI – narodila se 17. 11. 1964 na Sicílii v městečku Paterno jako nejstarší ze čtyř dětí. V 11 letech u ní lékaři zjistili jednu z nejhorších forem rakoviny kostí, Ewingův sarkom, kterou není možné nijak vyléčit. Od 7. do 11. srpna 1976 pobývala v Lurdech, kde absolvovala veškeré procedury – navštívila jeskyni, vykoupala se v bazénech. Nic nepomohlo, ba právě naopak, nové rentgenové snímky potvrdily zhoršení zdravotního stavu. V půli prosince 1976 přestala jíst – vážila necelých 24kg. Její zdravotní stav se ale najednou 24. 12. 1976 rapidně zlepšil – i přesto, že její nemoc nebyla nijak léčena a nebyly jí ordinovány žádné léky. Nevysvětlitelné uzdravení Delízie bylo uznáno církví jako zázrak v červnu 1989. Delízie se i dnes těší dobrému zdraví, je vdaná, se svým mužem adoptovali tři děti a společně dál žijí v městečku Paterno na Sicílii. Zdroj: Katolický týdeník, 01/2008, Stačí mít srdce otevřené a věřit, http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=5677&webSSID=d8e77538409e4524cd9d03a6c1870 19e

12