3

RESPEKT

46

Ročník XV.

8.–14. 11. 2004 cena 25 Kč

Týdeník

předplatné ČR 20 Kč

Den, kdy New York zesmutněl 10 Vražda bijce muslimů 13 Václav Havel o sobě 16 Elfriede Jelinek v Národním 21 /

/

/

/

Volby: Zastavte komunisty

2 / Ve hvězdách: Jásir Arafát aneb Z teroristy nobelistou a zpět 2 / Kdo uspal nejsilnější stranu 3 / Dobré zprávy z voleb 3 / Barroso mění k horšímu 3 / Sprosťák vs. Práskač 3 / D O M O V – Jak se změní kraje 4 / Boj o ústavu začíná 4 / Ministři se slavíka nezalekli 5 / Velká nemocniční blamáž 5 / Bělorusové míří do Čech 6 / Připomeňme si: Boží muž bloudí úřadem 6 / E K O N O M I K A – Stát není Coca-Cola 8 / Gazprom bere všechno 8 / Nechte soukromníky na pokoji 9 / Třikrát na okraj: Sazka neplatí, textil se děsí Číny a Hartz zkrotil odbory 9 / Z A H R A N I Č Í – Den, kdy New York zesmutněl 10 / Američané před branami Fallúdže 10 / Ukrajinská válka nervů 11 / Uruguay ztratila minulost 11 / Vstávají noví mudžáhidé 12 / Nenápadný půvab monarchie 12 / T É M A – Vražda bijce muslimů 13 / R O Z H O V O R – S Václavem Havlem o jeho životě, Evropě a Bushově pohledu 16 / C I V I L I Z A C E – Hobiti z Indonésie 18 / Kaleidoskop: Kladivo na spammery, nevidomí vidí, pás cudnosti a konec vyděračů 18 / Komu patří zeměkoule 19 / P O L E M I K A – Co odhalil případ Buttiglione 20 / K U LT U R A – Elfriede Jelinek v Národním 21 / Jan Němec to nevzdal 21 / Muž, který se roztekl 22 / Pravda padělků 22 / Mimochodem: Městečka v Ohiu 23 / S C É N A – Co se děje ve světě: Španělsko – oceněný trn v oku 23

SK 39,00 Sk; DE 2,10 ; AT, BE 2,30

K O M E N T Á Ř E – Vítejte v nové Americe

/

3

2/

K O M E N TÁ Ř E

8.–14. 11. 2004

Vítejte v nové Americe FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Prezident rozdělené země teď potřebuje vstřícnost i od Evropanů

Američané volají po vůdci, který je ochrání a dá jim jistotu tradic. (Zleva: viceprezident Cheney, ministr zahraničí Powell a prezident Bush.)

Jedna část Spojených států snad ještě truchlí nad výsledkem voleb, ta větší se raduje. George W. Bush za sebou nechal po čtyřech letech zemi rozdělenou natolik jako málokterý prezident před ním. Ne za vše samozřejmě může, ale rozhodně se na hlubokém rozkolu Ameriky – i celého Západu – výrazně podílel, takže druhé období je pro něj šancí k reparátu. Podat mu pomocnou ruku musí i Evropa.

Irák a morální otázky rozhodly Jednu příčinu Bushova vítězství vystihují dva údaje z průzkumů amerického veřejného mínění: většina Američanů se domnívá, že situace v Iráku se ubírá špatným směrem, ale stejná většina považuje tuto válku za důležitou součást boje s terorem. S trochou nadsázky lze snad uvažování těchto voličů přeložit takto: Nerozumím tomu, proč nás do toho Bush zatáhl, ale on to musí vědět, tak ho nechme dodělat práci. Strategie vyzývatele Johna Kerryho, založená na zpochybňování angažmá v Iráku, se ukázala jako chybná, protože paradoxně držela Bushe na nohou. Největším překvapením průzkumů se stala důležitost tzv. „morálních otázek“. Tímto relativně vágním pojmem vysvětlovala své rozhodnutí zhruba pětina Američanů. A tato skupina se zřejmě stala jazýčkem na vahách, protože v drtivé většině dala hlas Bushovi. Málokdo vlastně tuší, co všechno tito voliči pod „morální otázky“ zahrnují (morálně se samozřejmě chovají i demokraté a sám Kerry je bezúhonný muž a věřící křesťan), ale zpravidla se tím rozumí odpor ke sňatkům homosexuálů a k potratům. Ultrakonzervativní spolky vydaly miliony dolarů v jednotlivých státech na kampaň, v níž tvrdily takové nesmysly, jako že Kerryho vítězství znamená legalizaci mnohoženství či sodomie. Tato kampaň stojící na strachu se ukázala jako úspěšná. Znamená to, že se Spojené státy stávají konzervativní zemí, kde nebude místo pro liberály a menšiny? Vůbec ne, ačkoli si to tak mnozí ultrakonzervativci vysvětlují. To jen malá část společnosti díky vysoké účasti a díky relativně těsným výsledkům sehrála významnou roli. Taktik Bushovy kampaně Karl Rove prostě dokázal zmobilizovat konzervativní a nábožensky založené voliče (a zároveň úplně vymazat fakt, že manželství homosexuálů

nepodporuje ani Kerry). Podle týdeníku The Economist došlo ve skutečnosti jen k mírnému posunu doprava: počet lidí, kteří se sami řadí mezi konzervativní, vzrostl z 29 na 33 %, zároveň však neklesl počet lidí tolerujících potraty a homosexuální sňatky.

Jaká je to země Někteří američtí liberálové bubnují na poplach. Známý komentátor listu The New York Times Thomas L. Friedman ve svém hodnocení voleb napsal, že je to po letech poprvé, co jej rozhodnutí voličů zneklidnilo. „Nejenže se neshodneme na tom, co by měla Amerika dělat, my se neshodneme ani na tom, co Amerika je,“ píše Friedman. „Je to země, která nezasahuje do lidské sexuální orientace a do svazků, které chtějí občané uzavřít? Je to země, která ženě dovolí mít kontrolu nad jejím tělem? Je to země, kde by dělící čára mezi kostelem a státem měla zůstat podle odkazu otců zakladatelů nedotknutelná? Je to země, kde náboženství nepřebíjí vědu? A – což je nejdůležitější – je to země, jejíž prezident mobilizuje hluboké morální síly k sjednocení nás všech, namísto toho aby nás odděloval jednoho od druhého a celou Ameriku od zbytku světa?“ Jak už bylo řečeno, data ukazují, že se ani tak nezměnila Amerika – spíš se jedna její část ozvala hlasitěji a tentokrát ovlivnila volby. Tak jako ne všichni liberálové souhlasí s homosexuálními sňatky, tak ne všichni konzervativci volají po křesťanské diktatuře. Spíš jde o to, aby malá skupina fundamentalistů nezískala nepřiměřený vliv a nezměnila tvář Ameriky. Není však náhoda, že se o tradičních hodnotách mluvilo tolik právě letos. Jde o to, že se Američané vypořádávají hned s několika vážnými otázkami, jaké žádná generace předtím nemusela řešit, a vše se pak míchá dohromady. Za prvé je to terorismus, který dnes může Američany podle jejich přesvědčení překvapit kdekoli a kdykoli. Za druhé je to pocit, že je svět, zvláště Evropa, opouští v těžké chvíli, přestože ji tolikrát v historii zachránili krk. Za třetí je tu určitý lidskoprávní konflikt, ve kterém se kříží stále silnější liberálové s konzervativci. V posledních letech běžela kampaň za práva národnostních a sexuálních menšin takovou rychlostí, že se evidentně někde zapomnělo komunikovat s většinou, která ještě není ochotná vše přijmout.

Zkrátka Američané dnes zažívají příliš mnoho nového a to v nich budí obavy. Volají po vůdci země, který je bude chtít ochránit a dát jim jistotu tradic. Proto Bushovy hlavní projevy měly jeden ústřední motiv: Bojuji za tradiční rodinu a hodnoty, bojuji proti teroristům a Kerry ani jedno neudělá, takže nám s ním hrozí zkáza. Vyšel vstříc volání po té staré silné Americe, ke které ti zlí vzhlížejí se strachem a ti hodní s úctou.

Podle čeho měřit výsledky Co tedy od Bushe příští čtyři roky čekat a podle čeho měřit výsledky? Pro nás bude klíčové, zda se pokusí nabídnout Evropě smír a vtáhnout ji do svých zahraničních plánů. Pokud se tak stane, nemělo by Česko zůstat jen mlčícím divákem, ale partnerem, který bude v Evropské unii vyjednávat zejména s Francií, aby se také probudila ze spánku. Zemi Jacquese Chiraca totiž jinak hrozí, že se z ní stane velká země s malým srdcem, stále ukrytá za bukem. Nemělo by se zapomínat, že tak jako roste nenávist Evropanů k USA a Bushovi, tak roste i odpor Američanů k „nevděčníkům ze starého kontinentu“. Jednota západního světa bude zapotřebí nejen v Iráku, ale i k tlaku na Írán, Pákistán či Severní Koreu, tedy země, které už mají nebo se chystají získat jaderné zbraně. K tomu bude zapotřebí zejména diplomacie a ta zatím u Bushe selhávala. Další otázka zní, zda se bude prezident snažit vstoupit do válečného konfliktu s další zemí. Ačkoli to může znít českým uším jako neuvážený nesmysl, ve washingtonských kuloárech se celkem často hovoří o tom, že vzniká tajný scénář expanze do dalších zemí Blízkého východu. Až budoucnost ukáže, nakolik je to pravdivá varianta. I pro Čechy je také podstatné, jak si Bush představuje snižování znečišťování ovzduší, protože Amerika je největším producentem všech nečistot ve vzduchu. Do nitra Spojených států pak bude důležité, zda se Bush skutečně pokusí sjednotit svou zemi. Byl sice zvolen historicky největším počtem voličů, ale na druhé straně je to i prezident s největším odporem u opozice. S tím souvisí i to, že v rámci boje s terorem výrazně zasáhl do občanských práv – zjednodušil odposlouchávání, vyhošťování cizinců, sledování atd. Tento trend by určitě měl být zastaven. Liberálové teď budou sledovat i další obsazování Nejvyššího soudu, který závazně vykládá ústavu a vedle Kongresu a prezidenta je třetím pilířem moci. Umírněný republikánský senátor Arlen Specter, jenž v Senátu zřejmě povede výbor pro spravedlnost, už Bushe vyzval, aby nenavrhoval ultrakonzervativní soudce, „kteří se budou snažit změnit právo ženy na volbu“ (čímž se v politickém slovníku rozumí právo na potrat). Před Bushem leží i řada dalších úkolů, které jsou pro Evropany nepodstatné, ale pro Američany životně důležité. Ve zdravotnictví stále více lidí nedosahuje na zdravotní pojištění, a nemá tak nejlepší možnou péči. Nemluvě o blížící se krizi důchodového systému: už teď je rozpočet v hlubokých schodcích a do penze odcházejí populačně silné poválečné ročníky.

Velký poražený Demokrat John Kerry je sice poražen, ale odchází jako velký politik. Z kandidáta, kterému nikdo předtím nevěnoval pozornost, vyrostl natolik, že získal více hlasů než mnozí prezidenti před ním. Úctu si zaslouží i za svou závěrečnou řeč, v níž přiznal porážku a včas zastavil návrhy na zdlouhavé přepočítávání hlasů v klíčovém státě Ohio. Zapomněl na to, kolikrát ho prezidentův tým urážel a tupil jeho čest válečného veterána, a nejen že vybídl Bushe ke smíru, což se v Americe dělá tradičně, ještě navíc požádal své stoupence, aby spolu s ním prezidentovi při hledání americké jednoty pomáhali. Kdokoli v posledních dnech byť jen na chvíli promluvil s Bushovými kritiky, ten si uvědomuje, jak nezvyklý, nepopulární, odvážný výrok to od Kerryho byl. Staronový prezident je stále pro mnohé zosobněním zla. Nezbývá než doufat, že i navzdory tomuto výchozímu stavu sjednotí svou zemi a najde znovu společnou řeč s Evropou. E R I K T A B E R Y , New York K tématu viz též reportáž na str. 10.

VE

Vážené dámy, vážení pánové, čtvrteční Právo věnovalo zvláštní článek novému rozsudku v našem sporu s premiérem Grossem, a to pod titulkem „Respekt se Grossovi neomluvil, musí zaplatit 100 tisíc pokuty“. Zatím nemusí, protože se odvoláváme. Oč jde: v Respektu č. 10/2004 vyšla na tomto místě soudem nařízená omluva (velikost i typ písma včetně nadpisu byly přesně dle rozsudku). Grossův advokát nebyl s výsledkem spokojen a žádá tutéž omluvu otisknout ještě jednou; Obvodnímu soudu pro Prahu 1 navrhl v tzv. exekučním řízení uložit Respektu vynucovací pokutu 50 tisíc korun. Soudkyně Blanka Pazderová určila 100 tisíc. Výsledek odvolání nebude nutno hledat v Právu, jako vždy vás budeme informovat. Podrobnosti o nové literární soutěži na str. 17.

Jásir Arafát aneb Z teroristy nobelistou a zpět

[email protected]

HVĚZDÁCH

Zemře-li nositel Nobelovy ceny míru, uvažuje se o tom, co jeho odkaz zanechal světu. V případě Jásira Arafáta je ale vše jinak: uvažuje se především o tom, jaký bude svět bez něho. Arafát se narodil 24. srpna 1929 – podle vlastních údajů v Jeruzalémě, podle údajů Palestinské autonomie v Gaze, podle seriózních světových zdrojů v Káhiře. Jisté je, že v Egyptě vystudoval stavební inženýrství, pašoval odtud zbraně pro boj proti britské správě i Židům a v egyptské armádě působil coby expert na výbušniny za suezské krize. Poté podnikal ve stavebnictví v Kuvajtu, kde se seznámil s Abú Džihádem a vznikla idea národně osvobozeneckého boje Palestinců. Před čtyřiceti lety pak v Jordánskem spravovaném východním Jeruzalémě založil organizaci Fatah, jádro Organizace pro osvobození Pa-

FOTO ARCHIV

EDITORIAL

lestiny. Jenže praxe měla mnohem blíže k terorismu a ten také postupem času převládl, přičemž směřo-

val jak proti izraelským civilistům, tak proti hostitelskému Jordánsku. Důsledkem bylo vypuzení Fatahu do Libanonu. Tam se hnutí opět zapojilo do místní občanské války. Teprve po tažení v roce 1982, kdy Izrael obsadil i Bejrút, se Arafát a jeho 12 tisíc následovníků stáhli do vzdáleného Tuniska. Svůj zápas řídil i odtamtud a dovedl ho koncem roku 1987 až k první intifádě ve Svaté zemi. Západ ji vnímal jako boj Davida s Goliášem a jeho sympatie byly na straně Palestinců, používajících většinou kameny a nože. Ale přišel rok 1990 a irácká okupace Kuvajtu, kdy se Arafát postavil na stranu Saddáma. Sympatie Západu ochladly a jedním z výsledků války byl mírový proces na Blízkém východě a dohody z Osla. V roce 1994 Arafát dostává Nobelovu cenu za mír a poprvé po 27 letech se ocitá na půdě Svaté země – od počátku roku 1996

jako prezident Palestinské samosprávy. Jenže přichází další teror, tentokrát prostřednictvím sebevražedných atentátníků. Když v létě roku 2000 zkrachovalo jednání v Camp Davidu, vypukla druhá intifáda. Za čtyři roky si vyžádala na tisíc mrtvých Izraelců a tři tisíce Palestinců. V tomto smyslu skýtá Arafátův odchod naději. Arafát terorismus ani nepotíral, ani proti němu nevystupoval tak důsledně jako třeba turecký premiér (islamista!) Erdogan: ten loni po atentátech v Istanbulu apeloval na muftí mešit, aby při svých kázáních terorismus odsoudili. Palestinský vůdce vystupoval zhruba tak, jak kdysi řekl izraelský exministr zahraničí Aba Eban: „Arafát nikdy nepromešká příležitost promeškat příležitost.“ Snad ji teď Palestinci nepromeškají po jeho skonu. – ZP –

RESPEKT /

K O M E N TÁ Ř E

46

/3

Kdo uspává nejsilnější stranu FOTO GÜNTER BARTOŠ

Občanští demokraté teď potřebuje méně hysterie a méně Václava Klause

Radost je na místě, ale staré problémy nezmizely.

Výsledky krajských a senátních voleb by mohly ODS utvrdit v tom, že teď přece nepotřebuje vůbec žádnou změnu. Vždyť je vítěz – každý mohl vidět, jak jí voliči schvalují vše, co udělala. Tak jednoduché to ale nebude. Jednak jsou sněmovní volby ještě daleko, jednak při nich může být vyšší účast než 28 %, jednak je rozhodování o vládě přece jen něco jiného než hlas pro oblíbeného hejtmana či kandidáta do Senátu. Nynější úspěch by zkrátka neměl zastřít, že ODS trápí trojí potíž: strategie, personálie a Václav Klaus. Vezměme to postupně a odzadu.

Tiše, Hrad hovoří Když se Václav Klaus stal prezidentem, před ODS stál úkol odstřihnout

se od jeho vlivu a špatných částí jeho dědictví. Povedlo se to pouze částečně. Nový šéf Mirek Topolánek, který se s Klausem evidentně nemá rád, rozhodně není žádnou prodlouženou rukou Hradu. Nejvýrazněji se to projevilo v době, kdy Gross sestavoval novou vládu a Topolánek – v rozporu s Klausovým přáním – vyhlásil „nulovou toleranci“ a odmítl se zapojit do jakékoli velké koalice. Zároveň se však, stejně jako ostatní členové vedení ODS, bojí od prezidenta úplně odpoutat. ODS si stále myslí, že Klaus na Hradě je pro ni terno, že je to výhoda, jaké se kvůli voličům nelze vzdát. Projevuje se to mimo jiné v zahraniční politice: když Klaus nekriticky opěvuje Putinovo Rusko či vyráží do nedemokratického Ka-

zachstánu či Uzbekistánu, ODS mlčí jak zařezaná, byť řada jejích politiků dává „mimo mikrofon“ najevo kritický názor. Totéž se dá říct o postoji ODS k prezidentovu národovectví, jež se pojí s nekritickým a smířlivým postojem ke komunistické minulosti (přesněji řečeno k lidem, kteří ji vytvářeli). Pokud propojení ODS-Hrad neskončí, bude prezident v trvalém pokušení používat stranu k prosazování svých záměrů a bude ji tím oslabovat. Nebude to svébytný politický směr, ale „parta lidí pod Klausem“. Nedávno prezident sebral své straně téma, když znepokojeně vystoupil kvůli prudkému nárůstu policejních odposlechů (věcně měl Klaus naprostou pravdu). Strana mu od té doby v kritice Grossovy policie jenom sekunduje. Mirek Topolánek může o zásazích do soukromí říkat cokoli, ale jelikož je sám jedním z aktérů odposlechem prošpikované Kořistkovy aféry, vždy to bude vypadat, že mu nejde o společnost, ale brání jen sám sebe – a ještě pod ochranným křídlem hlavy státu.

Jednota – a k čemu? Ale už nikdo nevěří Pak je tu problém personální. „Co může nejsilnější politická strana nabídnout po odchodu Václava Klause? Filozofující poštmistry s duchovním rozhledem a strategicko-taktickým vybavením poddůstojníka z přijímače,“ vystihl to nedávno politolog Bohumil Doležal. V čele ODS jsou dlouhodobě stále stejní lidé (Tlustý, Nečas, Říman, Němcová atd.), kteří se naučili základní „ar-

Dobré zprávy z voleb ODS drtivě vyhrála a komunisty lze ještě zastavit Jestli ve víkendových volbách rozhodovala dosavadní práce samospráv, pak dostali hejtmani z ODS jasné a silné povzbuzení: Děláte to dobře a pokračujte dál. Pokud to ale byla předehra pro příští celostátní volby – a o tom nás sociologové ujišťují, právě tak to podle nich většina voličů vnímala –, pak je to drtivá porážka pro ČSSD. Stanislav Gross se ve svých prvních volbách nepředvedl, ve všech krajích se jen díval na záda komunistům. A co tu ještě nebylo: ve třetině (!) senátních okrsků postupují do druhého kola proti sobě kandidáti ODS a KSČM. Kromě posílení bolševiků přinesly volby i určitou naději pro ty, kdo si v červnu 2006 přejí střídání vlády s opozicí. ODS s nečekanou převahou vyhrála a nejen to – všechny kraje naznačily, že pětiprocentní hranici pro vstup do sněmovny by mohla překročit kromě ODS a lidovců ještě jedna strana vpravo od středu.

Tři vítězové Není úplně jasné, zda ODS vynesla tak vysoko únava ze současné vlády, nebo výkony jejích místních politiků. U příští vládní strany by byla lepší druhá možnost: ODS setrvává v jakési intelektuální ospalosti a sebeuspokojení, odkud ji může probudit buď pořádná volební prohra, nebo obroda zdola. Je proto povzbudivé, že lidé zjevně v krajích oceňovali politickou odvahu hejtmanů. Nad 40 % se totiž ODS dostala tam, kde výrazně pohnula s převody nemocnic na obchodní společnosti (ve Středočeském, Plzeňském, Karlovarském a Jihočeském kraji). A to navzdory urputné kampani sociální demokracie, která speciálně ve středních Čechách strašila „vytunelováním“ nemocnic. Hejtmani Zimmermann či Bendl tedy dokázali přesvědčit své voliče, že

hospodaření nemocnic se díky tomuto nepopulárnímu kroku zlepšuje. Mimochodem, ODS může přemýšlet, proč jediný kraj, kde nevyhrála, byl právě Jihomoravský. Kromě tradiční síly lidovců tu dost možná sehrálo roli i rozhodnutí ponechat na kandidátce jako lídra Milana Venclíka, v jehož minulosti odhalily Hospodářské noviny celou sérií článků minimálně vážné podezření z úplatkářství. Pokud jde o komunisty, výsledky nenasvědčují tomu, že by byli v krajích na vzestupu. Na rozdíl od doby před čtyřmi roky tentokrát nikde nevyhráli. Ani na Ústecku (jediném kraji, kde budou v zastupitelstvu pouze tři strany) nebude ČSSD v pokušení jít s nimi do koalice: většinu mandátů totiž získala ODS. Jinak se však zdá, že k tomu, aby dokázala komunisty opět porážet, by se ČSSD potřebovala sama nejprve vrátit do opozice. Konečně pak krajské volby potvrdily, že tu pořád existuje prostor pro „třetí stranu“. Kdysi to byla ODA, donedávna Unie svobody, dnes je to seskupení kandidující někde jako Evropští demokraté, někde jako Sdružení nezávislých kandidátů – a všude skórovalo mezi 4 a 6 %. Zatím o jeho názorech těžko cokoli říci, kromě vymezení „vpravo od středu“. Chopí-li se ho však přesvědčivý lídr, v parlamentních volbách nemusí být bez šance.

Koho v druhém kole Tento víkend budou senátní volby pokračovat druhým, rozhodujícím kolem. V devíti obvodech, kde postoupili komunisté (Most, Český Krumlov, Ústí nad Labem, Liberec, Jičín, Blansko, Brno-venkov, Kroměříž a Bruntál), si pochopitelně zaslouží podporu jejich soupeři z ODS. Ani tento strašidelný výsledek ještě neznamená, že v Senátu nutně

gumentační mantru“ – to znamená, že dovedou v médiích a ve sněmovně silně útočit na „rozhazovačnou socialistickou vládu“. Ty útoky mají realistické jádro, ale bývají obrovsky přepísknuté (viz absolutní torpédování Špidlových pokusů o reformu veřejných financí) a jejich hlasatelé často nepůsobí jako lidé předkládající alternativní návrhy, nýbrž jako bytosti stižené panickým či hysterickým záchvatem. Jeden příklad z předvolební kampaně: středočeský hejtman Petr Bendl kdesi prohlásil neuvěřitelný nesmysl, totiž že nacismus vzešel z německé sociální demokracie. To je výrok tak absurdní, že se na něj nedá reagovat jinak než se od Bendla distancovat. Místopředsedkyně Miroslava Němcová místo toho začne vysvětlovat cosi v tom smyslu, že komunismus je stejné zlo jako nacismus a že jednání ČSSD zavání totalitními praktikami. ODS díky tomu všemu působí jednotně, zvlášť ve srovnání s hádavými sociálními demokraty. Jenže jednotnost může docela klidně zakrývat nedostatek obsahu.

vznikne klub bolševiků, stále se hrdě hlásících ke své totalitní minulosti. Ve všech obvodech by stačilo, kdyby vyřazení kandidáti vybídli své voliče, ať překousnou eventuální nechuť k ODS. V některých ostatních okrscích jde o to, jaký by Senát měl být. Už mnohokrát osvědčil svou funkci kvalitní pojistky: potopil stomiliardový nákup gripenů, vesměs správně vetoval prezidentovy kandidáty do Ústavního soudu, a kdykoli vrátil některý zákon, bylo to k lepšímu. Senát je předobrazem, jak by jednou mohla vypadat i dolní komora: jako gentlemanské a inteligentní prostředí, kde pracují lidé, kteří jsou ochotni k domluvě, ale nedají sebou manipulovat. ODS do něj nyní úspěšně vysílá množství komunálních politiků, často velmi dobrých (plzeňský primátor Jiří Šneberger vyhrál v prvním kole, hlubockému starostovi Tomáši Jirsovi či jičínskému Jiřímu Liškovi chybělo pár hlasů). Je-li ale šance vřadit mezi ně pár osobností se světovým rozhledem, byla by škoda ji nevyužít. Tím spíš, že by se z nich mohli stát senátoři, kteří jsou tam, kde mají být, když se v jejich okrsku děje nespravedlnost (tak jako litoměřický Zdeněk Bárta, když se zastal Romů vystěhovávaných ve Slaném). Jistěže Respekt může být osočen, že podporuje nezávislé, protože na Praze 6 se uchází o zvolení majitel tohoto listu Karel Schwarzenberg. Zda právě on je vhodnou osobností, proto necháme na úvaze voličů. Zcela jistě jí však jsou známý novinář a dobrodruh Jaromír Štětina na Praze 10 a senátorka Jaroslava Moserová na Pardubicku. TOMÁŠ NĚMEČEK K volbám též článek na str. 4.

Jestliže se z dramatických prohlášení stane pravidlo, časem je všichni přestanou brát vážně. Jeden příklad je dodnes v obecné paměti: ODS ještě pod vedením dnešního pana prezidenta „mobilizovala“ voliče do boje proti Zemanově ČSSD a návratu předlistopadových časů. Voliči na to skočili, Klaus zachránil stranu před úpadkem a pak

promptně uzavřel se Zemanem spojenectví. Dnes, kdy by mobilizace proti socialistickému státu (totiž takovému, který své občany sleduje a chce určovat málem i barvu jejich ponožek) mohla být na místě, už ji ODS nemůže provést. Málokdo by jí věřil, všichni si zvykli, že ODS prostě celá léta straší, že už to k ní tak nějak patří. Přitom sociální demokraté mluví o zestátnění zdravotnických zařízení, zakázali jejich přeměny na obchodní společnosti, chtějí výrazně omezit prodejní dobu v obchodech, existuje důvodná obava, že podivně používají bezpečnostní složky, počet odposlechů telefonních hovorů se za poslední čtyři roky zvýšil z několika stovek na několik tisíc atd. Stanislav Gross vycítil, že společnost inklinuje spíš doleva než doprava, rozběhl masivní kampaň a snaží se z toho vyrazit, co se dá. ODS není schopna předložit konkurenční vizi, o níž by přesvědčila i tápající voliče, není schopna vysvětlit, proč je „cesta s Grossem“ nadmíru riskantní. Chybí jí přesvědčivá přímočarost, jaká byla předností Václava Klause na počátku 90. let. Dnešní ODS se spokojuje jen s těmi lidmi, kteří ji beztak podporují, z velké části proto, že nemají lepší alternativu. Asi je zbytečné dodávat, že přesvědčit voliče znamená mluvit s nimi, pracovat s nimi odspoda – nikoli jen sepsat pár sešitků Modrých šancí. ADAM DRDA Autor je redaktorem BBC.

Barroso mění k horšímu Dva komisaři ven, dva dovnitř – takto vypadá obměněná Evropská komise. Designovaný „europremiér“ José Barroso ji představil minulý čtvrtek, pouhý týden poté, co kvůli odporu Evropského parlamentu sám stáhl původní nominace. Pokus číslo dvě ovšem budí spíše rozpaky. Kdyby byl europarlament zcela normálním zákonodárným sborem, který schvaluje zcela normální vládu, bylo by vše jednodušší. Vyhrála eurovolby levice? Nechť má hlavní vliv na sestavení vlády. Vyhrála pravice? Bude mít slovo ona. Jenže realita je zatím hybridní. Proběhnou přímé eurovolby, pak se ovšem národní exekutivy dohodnou na šéfovi Evropské komise, delegují mu do týmu své zástupce – a „europremiér“ musí svou komisi, na jejíž složení neměl jednoznačný vliv, hájit před poslanci. Napoprvé Barroso neuspěl především kvůli odporu socialistů. Odešli tedy kritizovaný Ital Rocco Buttiglione a Lotyška Ingrída Údreová, místo nich nastoupí Franco Frattini a Andris Piebalgs. Jinými slovy, odešli dva kritizovaní pravicoví politici, přičemž ještě více kritizovaný maďarský komisař, exkomunista László Kovács, zůstává. Nástup Barrosovy komise připomíná složité koaliční domluvy při sestavování „normálních“ vlád: pravice ostrouhala a levice uhájila své. V tomto případě je to změna spíš k horšímu, rezort daní a cel dostane místo liberální Údreové exkomunista Kovács, jehož předtím europoslanci označili za nekompetentního v oblasti průmyslu a energetiky. (Pravda, možná je to pořád lepší, než aby rezort získal pravicový stoupenec třeba francouzského ministra financí Nicolase Sarkozyho, který na adresu nových členů hovoří o daňové harmonizaci.) Ale zaplaťpánbůh za ty patálie. Alespoň Evropané vidí, že až dosud poněkud abstraktní bruselská instituce pomalu, ale přece míří k „normální“ vládě. ZBYNĚK PETRÁČEK

Sprosťák vs. práskač Dva sprosté výrazy, které v textové zprávě použil rozčilený ministr životního prostředí Libor Ambrozek, způsobily nebývalý poprask. Během vypjatého projednávání zákona o ovzduší zaslal ministr naštvanou SMS ředitelům podniků, vypouštějících nejvíc škodlivin. Jeden z nich – podle Ambrozka to musel být šéf ČEZ Martin Roman – ji promptně přeposlal svému spojenci, předsedovi hospodářského výboru sněmovny Josefu Hojdarovi. Ten nazval ministra na plénu „dobytkem“ a navrhl jeho odvolání. Všechny deníky přinesly zprávu o dvou sprostých slovech na první straně: Právo ji nadřadilo i zprávě o amerických volbách, Lidové noviny udělaly anketu a MF Dnes otiskla názor čtenářky: „Pokud se ministr vyjadřuje vulgárně, nemá na svém postu co dělat.“ Slova dostala větší prostor než podstata věci. Šlo o to, kolik skleníkových plynů bude Česko nadále vypouštět do atmosféry (u oxidu uhličitého je to v přepočtu na hlavu nejvíc z celé EU). Průmyslníci tlačí limity co nejvýš, Ambrozek jim dlouho ustupoval. Minulé úterý dostali zákon poslanci a Hojdarův výbor přišel s množstvím návrhů, jejichž cílem bylo vyřadit ministerstvo životního prostředí ze hry a pravomoci převést na rezort průmyslu. V tu chvíli je Ambrozek drsně varoval, že by také mohl zákon zabrzdit. V tom je ministrův emotivní vzkaz sympatický. Až dosud to vypadalo, že pro zákon nijak nehoří, spíš ho jen tak vlažně odkývává (tak jako nechal projít do vládního prohlášení megalomanské jezy na Labi). Byla to příjemná změna, vidět politika rozčileného kvůli veřejnému zájmu. A zbabělé bonzáctví Martina Romana bude dobré si zapamatovat. H A N A Č Á P O VÁ

4/

DOMOV

8.–14. 11. 2004

Jak se změní kraje Výsledky voleb přinesly novou možnost hejtmanských koalic zovali,“ říká Bradík. „ČSSD je ochotna o pivovaru diskutovat.“ Kraj Vysočina bude mít nového hejtmana. Lidovec František Dohnal odchází, vystřídá ho jeho první náměstek, učitel matematiky na gymnáziu Miloš Vystrčil (ODS). Jeho strana totiž skočila z třetího místa za čtyřkoalicí a komunisty na první. Zatímco dosud byla pro většinu nutná duhová koalice (čtyřkoalice, ODS, SNK a ČSSD), dnes ODS postačí k většině jen lidovci. František Dohnal má za to, že právě tuhle variantu ODS upřednostní. Osobně by ale v radě uvítal i nezávislé a sociální demokraty. V Karlovarském kraji dosud vládla ODS s ČSSD. Výsledek voleb nyní dává ODS možnost sestavit pravicovější radu – spolu s ED a Koalicí pro Karlovarský kraj (KDU-ČSL a Zelení). „Nabízí se nám výběr ze tří partnerů, s každým z nich jsme schopni dát radu dohromady samostatně,“ říká hejtman Josef Pavel. Přesto dává přednost pokračování ve vládě spolu s ČSSD. „Převod nemocnic na obchodní společnosti dělal u nás radní za ČSSD,“ pochvaluje si dosavadní spolupráci. „Je lepší se sociálními demokraty spolupracovat v radě, než mít je proti sobě v zastupitelstvu.“ V Libereckém kraji se jako v jediném nedostali lidovci do zastupitelstva. Vítězná ODS může vládnout buď s ČSSD, nebo se Stranou pro otevřenou společnost známého starosty Jindřichovic pod Smrkem Petra Pávka (dosud tu vládla ODS, čtyřkoalice a ČSSD). ODS dává přednost spolupráci s ČSSD. „Snáze se dohodnou na podobě územního plánu kra-

je. My jsme proti stavbě dálnice přes Český ráj,“ říká Pávek s tím, že ani on o koalici s ODS nestojí. „Může se stát, že spolu s ČSSD a KSČM půjdeme do opozice proti ODS,“ naznačuje druhou, méně pravděpodobnou vizi povolebního vývoje. Také tento kraj bude mít nového hejtmana – v čele ODS tu Pavla Pavlíka vystřídal starosta České Lípy Petr Skokan. Nový hejtman by chtěl mít v radě jak ČSSD, tak Pávkovu stranu. V Olomouckém kraji se jistě změní hejtman. Lidoveckého Jana Březinu vystřídá jeho náměstek, někdejší primátor Olomouce Ivan Kosatík (ODS). Zda se změní i koalice v radě, není zatím jasné. Dosud tu vládla čtyřkoalice, ODS a nezávislí. ODS by mohla jako dosud vládnout s lidovci. Uvažuje ale i o variantě vlády s ČSSD, případně s oběma stranami zároveň. Hejtman Moravskoslezského kraje Evžen Tošenovský (ODS) žádné změny neplánuje. Výsledky voleb mu umožňují koalici s lidovci (dosud vládla ODS, čtyřkoalice a nezávislí). Experimentovat se spoluprací s ČSSD mu proto přijde zbytečné: „S lidovci máme dobré zkušenosti, naše zásady jsou si blízké.“ V Pardubickém kraji vládla čtyřkoalice s ODS. Lidovci a ODS si sice tentokrát vyměnili pořadí (hejtmanem už nebude lidovecký Roman Línek), o místa v radě se ale tyto dvě strany jako dosud podělí (KDU-ČSL tu kandidovala za Koalici pro Pardubický kraj). Ani Plzeňský kraj nečekají velké změny. ODS tu stejně jako před čtyřmi lety vyhrála a radu může sestavit s lidovci (dosud je v radě doplňovala ODA a nezávislí).

Ve Středočeském kraji dostala ODS nejvíc hlasů – 43 %. Hejtman Petr Bendl (ODS) chce vzít do rady nejen Koalici pro Středočeský kraj (za ni kandidovali lidovci), ale i nezávislé (kraji dosud vládl tandem ODS-čtyřkoalice). „Nezávislé do počtu nepotřebujeme,“ říká. „Ale jsou nám blízcí tím, že brání nástupu komunistů.“ Minulé volby vyhráli v Ústeckém kraji komunisté. Tentokrát si tu o 3 % hlasů pohoršili a na prvním místě je předstihla ODS. Kraj byl jedinečný také tím, že si radu téměř rovným dílem rozdělila ODS a ČSSD (6 a 5 radních). Tentokrát se kraj znovu vymyká – ODS tu může jako v jediném z krajů sestavit jednobarevnou vládu. Přesto chce hejtman Jiří Šulc (ODS)

sociální demokraty do rady vzít. „Není výhodné nahnat je do náruče komunistů. Při příštích volbách by se nám to nemuselo vyplatit,“ říká s odkazem na slova zdejšího lídra ČSSD Jaroslava Foldyny, který před volbami spolupráci s komunisty nevyloučil. Příště by se totiž mohlo stát, že ČSSD a KSČM dostanou dost hlasů na to, aby sestavily radu bez jeho strany. Ve Zlínském kraji sice lidovci skončili v rámci republiky s druhým nejlepším výsledkem, na udržení hejtmana to ale nestačí – ODS dostala o 7 % hlasů víc. Je pravděpodobné, že ODS a lidovci složí radu společně (dosud v ní byla ještě ČSSD a nezávislí). H A N A Č Á P O VÁ

Kdo vyhrál volby

Boj o ústavu začíná FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Prezident je připraven, vláda má dost času a lidem je to fuk

Tak, Stanislave, ujednáno: Last, but not least. (Italský premiér Silvio Berlusconi se Stanislavem Grossem při podpisu evropské ústavy, Řím, 29. října 2004.)

Slavná chvíle podpisu evropské konstituce je čerstvou minulostí, delegace se vrátily z Říma domů a pro „evropský superstát“ opět nastaly drsné všední dny. V nich se do centra všeobecné pozornosti vyšvihlo Česko. Podle pozorovatelů totiž může právě na něm ještě celý projekt kontinentální ústavy zkrachovat. Češi, píše zpravodajský server BBC, nevědí o ústavě EU prakticky nic, dění v Unii je zajímá jen málo, jejich prezident a současně nejpopulárnější politik je proti konstituci tak silně, že ji odmítl podepsat, a nezdá se, že by současná vláda měla představu, jak v nevyhnutelném referendu získat veřejnost na svoji proevropskou a proústavní stranu. Jedinou viditelnou strategií Prahy je zatím snaha, aby Češi hlasovali o ústavě až úplně poslední ze všech. Podle BBC to má logiku: zdejší politici prý sázejí na to, že vrozený strach

čnít z řady Čechům nedovolí říci NE proti většinovému ANO, které – jak stoupenci konstituce doufají – padne v předchozích referendech.

My něco vymyslíme Podle zatím dohodnutých pravidel nebude evropská ústava platit, pokud ji neschválí všechny státy stávající pětadvacítky. Většina členů to chce udělat parlamentní cestou, devět – včetně Česka – plánuje referendum. „Ano, opravdu jsme tu vnímáni jako země, kde může s přijetím ústavy nastat problém,“ říká bruselská zpravodajka Lidových novin Kateřina Šafaříková. „Teď ale evropští politici a úředníci diskutují spíše o tom, co by se stalo, kdyby ústavu náhodou neschválila vlivná a velká země.“ Myšlena je především Velká Británie. Tamní referendum se má konat až po parla-

mentních volbách počátkem roku 2006, ale současná vláda Tonyho Blaira už teď dělá vše pro to, aby občané hlasovali YES. „Británie je známá svým euroskepticismem, ale podle mého názoru to začíná být minulostí. Nejdůležitější je pro nás spojenectví s USA, ale spojená Evropa bude mít pro světovou politiku stejný význam jako Spojené státy. A lidé si to začínají uvědomovat,“ prohlásil nedávno Blairův ministr zahraničí Jack Straw. I české hlasování proběhne v roce 2006, jak předběžně oznámil premiér Stanislav Gross – zároveň s parlamentními volbami v roce 2006. S propagací či vysvětlováním evropské myšlenky si vláda zatím hlavu neláme. „Podívejte se, ještě není nic schváleno, parlament zatím nerozhodl ani o tom, jak se ústava bude schvalovat, neexistuje ani zákon o referendu, takže to jsou předčasné

otázky,“ říká ministr zahraničí Cyril Svoboda. „Na schválení ústavy máme dva roky a to je dost dlouhá doba, abychom stihli veřejnosti všechno vysvětlit. Evropský odbor našeho ministerstva už na tom pracuje.“ Prozradit něco bližšího o práci odboru a připravované kampani ale ministr Svoboda s odkazem na „předčasnost“ nechce. Téma evropské ústavy není zatím prioritní ani pro architekta zahraniční politiky sociálních demokratů, Vladimíra Laštůvku. „Teď nás zaměstnávaly krajské a senátní volby,“ říká předseda zahraničního výboru sněmovny. „Čas na obhajobu ústavy přijde. Ale je těžké převést těch 260 stránek do deseti vět, které by veřejnosti vysvětlily, o co jde. Moc jsem o tom dosud nepřemýšlel. Ale čeká nás to. Já budu asi vysvětlovat, že svět po Evropě žádá, aby se stala jednolitým globálním hráčem, aby jím nebyly jen USA. Ten názor jsem slyšel třeba v Pekingu, v Indii, na Blízkém východě,“ říká Laštůvka. Názory koaliční Unie svobody reprezentuje šéf výboru pro evropské záležitosti Pavel Svoboda. „Připouštím, že nejsme schopni vysvětlit důležitost evropské ústavy, ale nevidím to fatálně,“ říká. „Neuměli jsme občanům vysvětlit ani to, co pro ně znamená vstup do Unie, a oni hlasovali pro. Já osobně nevidím referendum jako šťastné řešení – ústava je složitý dokument a podle mého názoru by měla být schvalována parlamentem,“ dodává Svoboda. „Nemám k dispozici ani žádné průzkumy, které by mi řekly, co občané od ústavy očekávají, jak se na ni dívají, co by chtěli vědět. Věřím, že vláda něco takového podnikne.“ Lidovecký místopředseda zahraničního výboru Vilém Holáň je stejný optimista jako ministr zahraničí: „Máme dva roky čas,“ říká. „Za tu dobu musíme něco vymyslet.“

Jen žádný strach Nejpopulárnější politik vnitrostátního žebříčku prezident Václav Klaus vnímá ústavu jako „velmi spornou“ a ve snaze demonstrovat svůj odstup co nejviditelněji ji odmítl v Římě podepsat. „Pan prezident není proti ústavě, ale proti její současné složité podobě,“ odpovídá mluvčí Hradu Petr Hájek diplomaticky na otázku, zda se Klaus chystá otevřeně propagovat NE ve schvalovacím referendu. A jak se na Klausovu možnou anti-ústavní kampaň připravuje šéf zdejší diplomacie? „Nijak, protože se toho neobávám. Pan prezident je známý svým euroskepticismem, ale jeho příznivci a voliči ODS jsou podle průzkumů hlavními příznivci Evropské unie,“ říká Cyril Svoboda. Hlavní česká opoziční strana ODS má podobný postoj jako Klaus – nesouhlasí se „současným zněním ústavy“. Nicméně ve svém oficiálním stanovisku strana slibuje „vzít v potaz vývoj ratifikace evropské ústavy v ostatních členských zemích“. Co to znamená? „Česká republika by se neměla dostat do situace, kdy ostatní země ústavu schválí a my budeme proti. Měli bychom udělat všechno pro to, abychom nehlasovali v prvním sledu, musíme vidět, jak se to vyvíjí,“ potvrzuje stínový ministr zahraničních věcí a europoslanec Jan Zahradil oprávněnost zmíněné vládní sázky na strach z osamělého postoje. „To není žádný strach,“ říká Zahradil. „Jde o prozíravost. Kdybychom měli být jedinou zemí, která ústavu neschválí, bylo by to špatné. Myslím si ale, že nebudeme jedinou zemí, která je proti ústavě, ale nesmíme být první, která ji neschválí.“ J A R O S L AV S P U R N Ý

M A PA R E S P E K T

Jihomoravský kraj je jediný ze čtyř, kde zůstane lidovecký hejtman, Stanislav Juránek. Jeho strana tu dostala skoro tolik hlasů jako před čtyřmi lety celá čtyřkoalice. ODS přeskočila KSČM a skončila druhá, v zastupitelstvu bude kromě sociálních demokratů také Zelená pro Moravu (Strana zelených a Liberální reformní strana). Nikoho z nich ale Stanislav Juránek do rady přizvat nechce. „Koalice s ODS se osvědčila a chceme v tomto složení vládnout dál,“ říká. Spolupráce se Zelenými ho neláká: „Uspěli jen díky špatné politice města Brna, pokud jde o plán na přesun tamního nádraží.“ V Jihočeském kraji stejně jako v Plzeňském nejvíc posílila ODS. I když tu zvítězila i před čtyřmi roky, tentokrát dostala zhruba o 17 % hlasů víc. Dosud tu vládla ODS, čtyřkoalice, sociální demokraté a nezávislí. Tentokrát by ODS mohla radu sestavit jen s lidovci, hejtman Jan Zahradník ale plánuje přizvat k vládě také Sdružení nezávislých kandidátů (SNK): „Pestrá koalice se osvědčila, to bude ovlivňovat můj postoj při jednáních.“ V Královéhradeckém kraji dosud vládla ODS se čtyřkoalicí. Teď ODS stačí jeden hlas k tomu, aby sestavila radu. Vybírat si může z lidovců, Volby pro kraj – Evropských demokratů a SNK. Hejtman Pavel Bradík (ODS) však překvapivě uvažuje o spolupráci s ČSSD. Důvodem jsou postoje stran k miliardové přestavbě starého pivovaru na sídlo kraje. „Lidovci jasně řekli, že chtějí smlouvu na jeho přestavbu zrušit a prověřit výběr firmy. VPK a SNK pivovar také kriti-

RESPEKT / 46

DOMOV

/5

Ministři se slavíka nezalekli Co vyděláme a o co přijdeme vyhnáním vzácných ptáků od Ostravy Grossův kabinet řešil těžkou volbu: zda chránit klidné hnízdo pro pár přísně chráněných ptáků, nebo dát raději obživu a práci dvěma tisícovkám lidí. Ministři se v minulých dnech rozhodli pro to druhé, jejich verdikt má ovšem několik ale. Česko nejenže zchudne v nenahraditelné přírodní rozmanitosti, ale navíc kvůli tomu půjde i před celoevropský soud s hrozbou vysoké pokuty. A to vše možná zbytečně. Podle ekonomických kritiků totiž akce „lutyňská zóna“ nepřinese veřejný užitek. Proč tedy politikové do tak nejistého podniku šli?

Neberte mi dceru

nější, než když stát investoval zhruba miliardu do průmyslové zóny v Hranicích, která dává práci víc než tisícovce lidí. Firma má ale stále daňové úlevy a je otázka, za jak dlouho odejde.“

To je přeci blbost Zjištění krajských politiků o neefektivnosti zón potvrdily i nedávné závěry Nejvyššího kontrolního úřadu: podle nich je přínos zón pro státní kasu zásadně nižší, než se předpokládalo; například v letošním roce to je místo slibovaných 37 miliard korun v podstatě nula. Stejně tak NKÚ zpochybnil i dopad na nezaměstnanost. Vláda ale závěry „svého“ kontrolního úřadu zpochybnila. „Vychází z nepochopení záměru,“ prohlásil místopředseda vlády a bývalý šéf CzechInvestu Martin Jahn. Podle něj noví investoři v zónách výstavbou „proinvestovali“ kolem 130 miliard korun – „A to je dobrý výsledek,“ říká Jahn. „Dobrá, ale to tečou státní peníze, kdežto zpátky do pokladny nejde nic. Takže je otázka, zda má smysl investovat do něčeho, co vložené prostředky vůbec nevrací,“ říká kontrolor NKÚ Josef Pohl. „Navíc v dohledné době teprve nastane boom stěhování firem dál na východ a je otázka, kolik jich tady nakonec zůstane.“ Přesto vláda nevyslyšela volání kraje po alternativních způsobech podpory zaměstnanosti. „Z Prahy nám řekli, že podpoří jedině výstavbu zóny v Lutyni. Byli jsme

tak postaveni před volbu nedostat žádné peníze, nebo podporovat zónu. A tak jsme zvedli ruku pro Lutyni, abychom dostali alespoň nějaké peníze a voliči nás neroznesli na kopytech,“ říká hejtmanův náměstek Jalůvka. Na základě jakých podkladů se vláda rozhodla pro podporu zón před drobným podnikáním? Odpověď je překvapivá: „Žádných,“ říká náměstek ministra průmyslu Martin Pecina. „Jaké podklady a hodnocení byste chtěla – přece stačí, že je to v průmyslové oblasti, blízko hranic a povede tudy dálnice.“ Nad zjištěním NKÚ a krajských politiků mává Pecina rukou: „Přece bez nějakých dalších údajů cítíte, že je to blbost, aby zóny byly neefektivní. Vznikla nová místa a zaměstnávají lidi. A pokud nepřinesly tolik zaměstnaných, tak je to jenom tím, že jsme tu dosud nevybudovali tak velkou zónu, jakou teď bude Dolní Lutyně.“ Nadšení ze stavby 200hektarové zóny jsou i představitelé obcí v okolí. „Tady jsou tisíce lidí bez práce, a tak je každé pracovní místo dobré,“ říká starosta Bohumína a zároveň šéf místní ČSSD Petr Vícha, který už v roce 2002 změnil kvůli zóně územní plán. „A závěry NKÚ mě nezajímají. Velká zóna bude něco jiného než ty malé a pomůže regionu.“

Ať jdou zpívat jinam S masivní podporou v kapse musela vláda čelit už jen jediné kompliFOTO LUDVÍK HRADILEK

Jen pár metrů za posledními domy Dolní Lutyně protíná krajinu údolí řeky Olše. Rozsáhlý prostor s bujnou vegetací kolem proudící vody, jedno z posledních míst v okolí Ostravy, kam ještě nezasáhla těžba a kde ještě nestojí žádná továrna. Po léta to volné místo mívalo i svůj „ekonomický smysl“: rozvodněná řeka a potoky z okolí se zde při oblevách pravidelně vylévají z břehů a brání tak povodním v obydlených částech obce. „Je to sice pěkné a v létě sem lítá spousta ptáků. Jenže podívejte se – dvacet let jsem dělal báňského úředníka a před pár lety mě propustili,“ říká Josef Tobola, jeden z obyvatel čtyřtisícové obce ležící v bývalém okresu Karviná, který se už po léta řadí k místům s nejvyšší nezaměstnaností. „Naštěstí jsem měl nějaké pozemky po tchánovi, tak jsem za-

čal podnikat v zemědělství. Ale moje dcera odešla za prací do USA a druhá, co právě dokončila vysokou, je na úřadu práce. Já mám dva roky do důchodu a bojím se, že nakonec i druhá dcera odejde a já tady zůstanu sám jak mnoho mých sousedů a budu živořit.“ Před pár lety se za zaručený lék na nezaměstnanost považovalo stavění průmyslových zón. CzechInvest ruku v ruce s politiky přesvědčoval občany, že se státní pokladna zaplní penězi nalákaných firem a nezaměstnaní zase najdou práci. Není divu, že na to slyšeli v Dolní Lutyni i v Bohumíně, na který obec navazuje. Starosta Bohumína se obrátil na krajské politiky s nabídkou, že u Dolní Lutyně by bylo ideální místo pro takovou zónu. V té době se pan Tobola dostal díky své otevřené podpoře zóny z nevolitelného místa preferenčními hlasy do místního zastupitelstva a posléze se stal radním pro rozvoj obce. Po ročním působení v místní politice nakoupil radní Tobola pozemky v místech plánované zóny. Jenže to už se psal rok 2003 a časy se změnily: zatímco obec se zónou počítala, kraj v té době začal zjišťovat, že tohle řešení nemá ani zdaleka takový efekt, jak se tvrdilo. Z deseti zón na území Moravskoslezského kraje byly zaplněny pouze čtyři. A tak se krajští vydali jiným směrem. „Dali jsme 107 milionů na podporu malého a středního podnikání, což přineslo práci 1650 lidem,“ říká náměstek hejtmana Josef Jalůvka (ODS). „Je to efektiv-

Tam vzadu na obzoru je to docela pěkné. Chybí jen průmyslová zóna.

Radní Tobola (vpravo): Měli jsme tu dál živořit?

kaci. Na území plánovaném pro zónu se vyskytují vzácní ptáci, kteří se podle nařízení Evropské unie musí chránit. Pokud to však vláda členské země odmítne, čeká ji unijní soud, jak už poznalo například Španělsko pohnané před tribunál za úplně stejnou věc – stavbu zóny v ptačí rezervaci. (Nakonec musel Madrid ustoupit s tím, že ekonomické zájmy nepřevyšují zájmy ochrany přírody.) Česká vláda se ale procesu nebojí. „Ptáci žijí i jinde a není možné, aby hlavní slovo měla ochrana přírody před rozvojem kraje,“ říká místopředseda vlády Martin Jahn. „Příprava zóny potrvá dva roky a do té doby se případné spory s EU jistě vyřeší. Kdybychom se měli bát každého možného soudního sporu, tak nic neprosadíme.“ Na soupisu chráněných území s výskytem vzácných ptáků (v Lutyni je to mimochodem zcela ojedinělý slavík modráček) tady pro evropský systém Natura 2000 pracovaly stovky odborníků po čtyři roky. Cíl je prostý: udržet populace vzácných druhů v Evropě i po příští léta. „My jsme svůj úkol splnili,“ říká náměstek ministra životního prostředí Ladislav Miko. „Tomu, aby vláda nevyhlásila další námi vytyčená území, ale nemůžeme zabránit. Je pak na kabinetu, aby své zamítavé stanovisko obhájil před Evropskou komisí.“ Toho se průmyslový náměstek Pecina – stejně jako už citovaný vicepremiér Jahn – vůbec nebojí: „Takovou ochranu na úkor života určitě EU nechce,“ říká. „Ti, co dělali ten seznam, jsou zmanipulovaní ekologičtí aktivisté. Nevěřím v jejich nezávislost, dokladem toho je fakt, že 16 z 41 navržených chráněných oblastí leží v místech, kde jsou ložiska nerostných surovin. Chtějí nám totiž takto zabránit v další těžbě.“ Obec Dolní Lutyně plánuje už v prosinci kvůli zóně změnit územní plán a vláda hodlá vyčlenit na první přípravy 400 milionů korun. Občanská sdružení ale mezitím hodlají na vítězství zóny nad ochranou ptáků upozornit Evropskou unii. Další chráněná rezervace, které hrozí zamítnutí, je areál v Boleticích, protože právě tam plánuje Jihočeský kraj s podporou prezidenta Václava Klause lyžařský areál. E L I Š K A B Á R T O VÁ

Velká nemocniční blamáž Zpráva z urputného boje o české špitály v lavicích parlamentu Celé to vypadalo jako seriózní boj o blaho pacienta – poslanci se ve sněmovně minulý týden dlouze a vášnivě hádali o to, zda mohou kraje převádět nemocnice z příspěvkových organizací na organizace obchodní. Téma, které se stalo otázkou číslo jedna v krajských volbách, vytěžila i sněmovna takřka absolutně. Sociální demokraté a komunisté varovali před „sanatorii pro bohaté“ a „sníženou dostupností zdravotní péče“, ODS kontrovala slibem, že dá celý zákon k Ústavnímu soudu. Zjevnou snahu lapit ještě v den voleb nějaké voliče někteří politici přiznali. „Jsem rád, že se nám podařilo zabránit alespoň v tuto chvíli plánu na další privatizaci nemocnic, a věřím, že občané v pátek a v sobotu udělají definitivní tečku za těmito plány,“ řekl například ministr financí Bohuslav Sobotka. „Má to symbolickou hodnotu. V den voleb sociální demokraté vzkazují komunistům – jsme ochotni s vámi spolupracovat,“ doplnil ho šéf poslaneckého klubu ODS Vlastimil Tlustý.

Co se mění? Celý spor se vlastně vede o jedinou větu, kterou sociální demokrat a šéf sněmovního výboru pro zdravotnictví Jaroslav Krákora zakomponoval pozměňovacím návrhem do nekonfliktního zákona o snižování hluku. „Příspěvkovou organizaci, jejím předmětem činnosti je poskytování zdravotní péče, nelze přeměnit na obchodní společnost,“ znějí slova, která způsobila tolik povyku. Ale – jak se zdá – pro nic. „Poslanecký návrh nemá a nebude mít na proces, který probíhá v krajích, vůbec žádný vliv a je absurdní, že Poslanecká sněmovna o něm byla schopna vášnivě diskutovat,“ prohlásil předseda Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče Jiří Schlanger. „V žádném ze známých případů se tady totiž příspěvková společnost nezměnila na obchodní společnost, princip změny tkvěl vždy v převodu části podniku na obchodní společnost.“ A hejtmani s takovým výkladem souhlasí:

„Zákon zakazuje něco, co se takto neděje,“ říká šéf Plzeňského kraje Petr Zimmermann (ODS). „Pro mě je tohle varování, že i když je něco po právní stránce nonsens, tak sociální demokraté si to s komunisty prosadí. Pořád stejné jako když soudruzi chtěli poroučet větru dešti.“ Právě v Plzeňském kraji s převodem nemocnic na obchodní společnosti začali a měli úspěch – ztráta západočeských nemocnic se snížila z prvních šest měsíců v novém režimu pětkrát. Také středočeský hejtman Petr Bendl pro Zdravotnické noviny už dříve označil návrh za „hloupý“. „Je to politická proklamace, situaci ve zdravotnictví nikam neposouvá a zaplaťpánbůh jí ani neublíží,“ uvedl Bendl, který ve svém kraji plánoval převést čtyři z jedenácti tamních nemocnic a zbytek pronajmout nebo prodat. Fakt, že ustanovení je právně nedomrlé, však potvrzují paradoxně i poslanci, kteří pro návrh hlasovali, a co víc, dokonce autor po-

změňovacího návrhu. „Samozřejmě se to dá parádně obejít. Jako každý zákon. Není to zákaz převádění nemocnic na obchodní společnosti, jak vy novináři píšete,“ říká poslanec Krákora. Tak proč pozměňovací návrh předkládal? „Chtěl jsem trochu pozdržet bujaré nadšení pro akciové společnosti do doby, než prosadíme zákon o neziskových společnostech,“ říká Krákora.

Další kolo za měsíc Poslanec Krákora opravdu ve spolupráci s Českou lékařskou komorou a za podpory ministryně zdravotnictví Milady Emmerové připravil a do sněmovny už předložil návrh zákona, podle něhož by se ze všech nemocnic staly veřejné neziskové organizace. „Nemáme nic proti akciovkám, ale můžou být jako doplněk. Základem by měly být neziskové organizace, protože ty musejí upotřebit zisk na svoji obnovu a provoz a to právě akciovky nezajišťují,“ říká Jaroslav Krákora.

ODS i tento návrh označuje za protiústavní. „Je jasné, že tím vstupuje do ústavních práv samosprávných celků,“ sdělil BBC senátor a stínový ministr zdravotnictví ODS Tomáš Julínek. A hejtman Plzeňského kraje Zimmermann ironicky navrhuje, že v tom případě by měli být neziskovými organizacemi i všichni dodavatelé nemocnic: „Třeba farmaceutické firmy a všichni další dodavatelé od výrobců kloubů až k dodavatelům elektřiny a plynu.“ O navrženém zákonu by sněmovna měla jednat do měsíce. „Mám podpisy 110 poslanců ze všech stran s výjimkou ODS, že můj návrh podporují,“ říká Krákora. „Takže se schválením by neměl být problém.“ Zimmermann říká: „Jsme známí tím, že hájíme svá práva do důsledků, takže jestliže poslanci tento zákon schválí, pak půjdeme jako kraj k Ústavnímu soudu.“ S I LV I E B L E C H O VÁ

6/

DOMOV

8.–14. 11. 2004

Tady můžu dýchat V Přelouči mají firemní ubytovnu (bydlí po čtyřech), dostávají stravenky a jsou připraveni pracovat jakkoli přesčas. Opakované pokusy o delší rozhovor s nimi však končí neúspěchem. Žádný na sebe nechce citacemi v novinách přivolávat pozornost – ať už vzdálených běloruských, nebo zdejších úřadů a zaměstnavatele. Mimochodem, z dvaceti Bělorusů v Kovomontu údajně požádal o trvalý pobyt jediný. Bělorusové, kteří si chtějí jen vydělat a brzy se vrátit za rodinou, patrně uvažují podobně jako Igor – svého času inženýr z továrny na traktory, dnes kopáč na stavbě pardubického hypermarketu. Pochází od polských hranic, kde má i rodinu. „Lukašenko není tak špatný, jak se u vás říká. Volí ho i mladí lidé, je pro ně mnohem snadnější získat byt než u vás. Prezident jim k tomu poskytuje výhodné podmínky,“ říká bez zaváhání. (Pořadníky na státní bydlení v Bělorusku jsou zhruba tak dlouhé a prolezlé korupcí jako v socialistickém Československu.) S dřinou na stavbě není Igor spokojen, ale češtinu se kvůli hledání lepší práce učit nebude. Momentálně plánuje vyrazit s partou dál na Západ, za ještě větším výdělkem do Itálie.

Rozveď se, mrcho

Viktor Radchanko: „Teď po referendu je deziluze obrovská.“

Ti lidé ještě dokážou vidět svobodu čerstvýma očima – nikoli jako samozřejmost, ale jako zázrak. Přicházejí totiž z nejhoršího režimu v Evropě, kde jako by čas zamrzl nebo se přímo rozběhl zpátky. Setkání s Bělorusem proto může být pro mnohého tuzemce jako setkání se sebou samým – z doby před rokem 1989. A příležitost k těmto setkáním teď bude možná pro našince větší než kdy dřív. Na české ambasádě v Minsku se hlásí řady zájemců o nový život v zemi bez diktátora.

Proč ho nikdo nezavřel? Viktorova česká sousedka nedávno vynadala starostovi, že ulice je zase rozkopaná. „Potom si šla na radnici pro příspěvek na uhlí – jak se to u vás říká: jako by se nechumelilo – a oni jí ho dali!“ žasne nadšeně dodnes. „U nás by takový člověk musel zalézt pod zem, nebo se přestěhovat. Ale na to by potřeboval povolení.“ Viktor Radchanko pracuje u soukromého podnikatele v podhůří Vysočiny, kde laminuje díly na lehká sportovní letadla. V Česku je podle oficiálních údajů dočasně usazeno zhruba 2000 Bělorusů; z toho na Pardubicku, kde Viktor už pět let žije, asi pětasedmdesát. Mezi svými krajany je však výjimkou: zatímco většina přijela jen nakrátko vydělat, Viktor se rozhodl požádat o trvalý pobyt. „Mám tetu v Americe, mohl jsem odejít tam. Zaplatila by mi cestu. Ale já nechci být v úplné cizině,“ vysvět-

luje své rozhodnutí. „Vaší řeči trochu rozumím. Lidé jsou tu přátelští a cítím se tu svobodně. Ne jako doma, kde na mě padá tíseň, jen co vystoupím z vlaku.“ Viktor se s krajany v okolí příliš nestýká, nemají si prý co říct. Zato si pořídil starý rozhlasový přijímač na velmi krátké vlny – aby mohl naladit ruskojazyčnou stanici Svoboda, vysílající z pražské centrály RFE zprávy o zemích bývalého Sovětského svazu („jen tam říkají pravdu“). Vzhledem k pětiletému pobytu v zemi se Viktor už slušně orientuje ve zdejším společenském životě a jako pravoslavný křesťan kroutí hlavou nad televizními soutěžemi o peníze. Po konverzační otázce, jak vypadá televizní zábava v Bělorusku, se zachmuří: „Viděl jsem jednou doma takový pořad – skrytá kamera. V mrazu a sněhu ležel ve sněhu člověk, figurant. Kolem něj chodili lidé, nevšímali si. Až ten poslední – všiml si, že figurant má pěknou beranici. A tu mu vzal.“ Sám Viktor nedávno zkolaboval na dvorku svého pronajatého domku v Nasavrkách, doktoři pak u něj zjistili potíže s ledvinovými kameny. „Uviděl mne soused. Neznali jsme se, byl jsem pro něj cizinec. Ale on zavolal sanitku a odvezli mě do nemocnice. Kdyby se to stalo u nás, už bych asi nežil.“

Lukašenko není tak zlý Největší běloruskou komunitou na Pardubicku je zhruba dvacet zaměstnanců v přeloučském Kovomontu. Vyrábějí se zde hlavně trezory pro bankomaty – mezi Čechy se špatně sháněli dělníci, jde o nepříliš lákavou práci v hlučném prostředí, prosycenou pachem ze sváření a plošného broušení. Bělorusové si však nestěžují. Podle oficiálních srovnání je průměrná mzda – v přepočtu na dolary – v jejich zemi zhruba pětkrát nižší než v Česku. Sami dělníci však uvádějí, že si v Kovomontu vydělají až desetinásobek toho, kolik by reálně dostali doma.

Nejlepší příležitost srovnávat má z Bělorusů na Pardubicku Inge Jelínková. Provdala se totiž za Čecha, takže už získala trvalý pobyt. Pracuje u linky ve firmě Foxconn vyrábějící počítače. Paní Inge má stále běloruské občanství (o české smí požádat až po pěti letech trvalého pobytu). Když jejich rodina se dvěma dětmi vyjede kamkoli do Evropské unie, musí Inge jako jediná všude žádat o vízum. Loni o prázdninách se Jelínkovi rozhodli zajet do Běloruska. Pan Jelínek měl oči rozšířené už od hranic, kde byla obrovská fronta. Auta ze Západu, včetně jeho, byla ve zvláštním pruhu. Celník si řekl o úplatek 150 eur za průjezd, Inge usmlouvala cenu na 80. „Kdybychom nezaplatili, poslali by nás prostě zpátky,“ říká pan Jelínek. „Volat nadřízeného nás ani nenapadlo. To bychom se mohli otočit rovnou.“ To byl ovšem jenom začátek. „Naše auto s českou značkou stavěl snad každý milicionář,“ vypráví Inge. „Protože jsme z Česka, které urazilo prezidenta Lukašenka – nepustili jste ho přece tehdy na ten summit NATO v Praze.“ Pokuta stíhala pokutu. „Zastavili mne třeba kvůli emisím,“ říká pan Jelínek. „Marně jsem jim ukazoval potvrzení z STK. Milicionář vzal dřevěný klacek, na jehož konci měl něco jako zaječí ocas, strčil to do výfuku a – pasmatri! – ručička na přístroji v dřevěné bedýnce se vychýlila trojnásobně mimo normu.“ Jelínkovi dostali v Bělorusku jako dárek psa. „Abychom ho mohli vyvézt, potřebovali jsme povolení,“ vypráví pan Jelínek. „Nakonec jsme se dozvěděli, že nám je vydá sám ministr. Jmenoval se Romašenko. U jeho sekretářky jsme čekali snad hodinu. Seděla za stolem, ruce opřené lokty o stůl, hlavu v dlaních, a pozorovala nás. Romašenko seděl za stolem a louskal v hubě ořechy. Vyptával se, co chceme, zda jde o psa nebo čubu, jak je starý… Nakonec jsem ženě řekl: Dej mu třicet dolarů. Jeho plat jsem odhadl tak na pět set dolarů, takže jsem si řekl, že tahle částka by mohla stačit. Romašenko hned vystavil potvrzení a ještě se optal, zda máme očkování. Žena řekla, že máme, stálo tři dolary. Cože? vykřikl Romašenko. Očkování je zadarmo! A hned volal veterinářovi, který si chtěl taky přilepšit, a hrozně ho sepsul.“ „Už sem nikdy nejezdi, mrcho, nebo se rozveď,“ syčel prý na Inge

Jelínkovou při zpáteční cestě milicionář, když zjistil auto s českou registrační značkou. „Před manželem jsem se za svou zemi strašně styděla. Dokud tam bude u moci Lukašenko, už domů nikdy nepojedu,“ tvrdí Inge a dodává: „Tady je úplně jiná atmosféra mezi lidmi, pohoda. Tady mohu dýchat.“

Jedeme k vám Od letošního října jsou Bělorusové – a také Moldavané – zařazeni do pilotního projektu ministerstva práce, díky němuž mohou získat povolení k trvalému pobytu ve zkrácené lhůtě (5 let místo deseti). Po říjnovém referendu, v němž si běloruský diktátor Lukašenko vyžádal souhlas s opakovaným, případně doživotním výkonem prezidentské funkce, proběhla v Minsku tisková konference Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), která na českou nabídku upozornila. „Od té doby máme neustále stovky telefonátů každý den, lidé volají non-

stop,“ popisuje Jekaterina Serova z běloruské pobočky IOM. Viktor Radchanko, citovaný v úvodu, se do pilotního projektu nedostal: pracuje totiž na živnostenský list, přičemž ministerští úředníci počítali jen se zaměstnanci. Jinak však potvrzuje zprávy IOM: „Volal jsem domů, bratranci, abych se ho zeptal na referendum. Odmítl o tom mluvit. Vzrušeně mi ale vykládal, že slyšel v rádiu o českém imigračním projektu a hned se rozhodl zajít do příslušné kanceláře v Minsku. Byl tam obrovský nával. Myslím, že se k vám teď bude chtít stěhovat půl Běloruska. Kdo je proti Lukašenkovi, ten se těšil, že za dva roky mu vyprší mandát a už nemůže být zvolen. Ale teď po referendu je deziluze obrovská, lidé ji chtějí řešit odchodem.“ MILAN DANIEL Autor je vedoucím Poradny pro cizince v Pardubicích. (Jména běloruských občanů jsou pozměněna kvůli obavám o jejich příbuzné doma.)

PŘIPOMEŇME SI

Boží muž bloudí úřadem FOTO LUDVÍK HRADILEK

FOTO LUDVÍK HRADILEK

Na stěhování do Čech se chystá „půl Běloruska“

Otázka ministerstva vnitra: A když je to spisovatel, umí vůbec česky?

Ivan Landsmann, bývalý horník a spisovatelský samouk, jehož autobiografie vyvolala svého času literární senzaci, má problém: potřebuje přesvědčit tuzemské úřady, že je opravdu Čech. Dnes žije Landsmann z příležitostných brigád a pomoci přátel. Za těžce odpracovaná léta v dolech má přitom dávno nárok na hornický důchod, jenže nejdřív musí coby bývalý emigrant získat zpět české občanství. Když o jeho potížích napsal v dubnu Respekt, zdálo se být vše na dobré cestě; za občanství pro Landsmanna se poté přimluvil i spisovatelský PEN klub. Při putování labyrintem byrokracie se však objevují nové překážky. Naposledy vznesla matrika žádost, ať Landsmann – český rodák píšící v mateřštině, který žil do 36 let v Ostravě – doloží znalost českého jazyka. Landsmannova divoká, ostravským nářečím psaná prvotina Pestré vrstvy popisuje v jedné části jeho marné bloudění po nizozemských úřadech pro emigranty, jak je vidí tulák na dně, který nerozumí předpisům a lidem kolem. O mnoho lépe se mu u přepážek nevede ani nyní v tuzemsku. „Ivan je boží člověk, intuitivní a přirozený chlap, pro kterého je takřka nemožné jednat s úřady,“ říká o něm vlídně jeho pražská přítelkyně Lucie Váchová, u níž Landsmann bydlí. „Nestihne termíny, nerozumí žádným formulářům.“ Jeho potíže nastaly ve chvíli, kdy úřady v Nizozemsku zjistily, že se vrátil do Česka (holandskou podporu si totiž s klidem vybíral z bankomatů v Praze), a vyškrtly ho ze své evidence. Práci v Praze Ivan Landsmann těžko shání, trpí totiž chorobami vysloužilých horníků, navíc je mu pětapadesát let. Při dubnové reportáži Respektu vyšlo najevo, že úředníci neupozornili Landsmanna na výjimku v zákoně. Při žádosti o české občanství (a následně o zadržovaný český důchod) by nemusel čekat pět let jako běžný cizinec, neboť tuzemským rodákům lze lhůtu úplně prominout. Jednu žádost tedy na ministerstvo vnitra poslala Lucie Váchová, druhou PEN klub. „Od července je Ivan v čekací lhůtě 90 dnů, po níž má dostat tzv. příslib o udělení českého občanství,“ líčí další anabázi Landsmannův přítel a mecenáš, známý písničkář Jaroslav Hutka. Devadesát dnů je pryč, příslib zatím nepřišel. A až dorazí, kdy získá žadatel plné občanství? „Za rok a půl,“ odříkává do telefonu úřednice z oddělení státního občanství a matrik ministerstva vnitra. „Ještě se musí vyřídit zrušení jeho občanství v Nizozemsku.“ Přitom i tuto podmínku lze navrátilým krajanům ze zákona odpustit. „Jsme už z toho oba unavení,“ říká Lucie Váchová po výzvě zmíněné v úvodu, aby Landsmann doložil znalost češtiny. Dvojice i zkoumala, zda nebude nejjednodušší se vzít – jenže i k tomu by bylo zapotřebí získat z Nizozemska tzv. osvědčení o právní způsobilosti k sňatku. Ivan Landsmann v dubnu za 35 korun na hodinu jako brigádník hlídal v Levných knihách. Teď dělá za 45 korun vrátného. „Pro něj je důležité, že aspoň něco vydělává,“ vysvětluje Lucie Váchová. „Nechat se živit bylo pro něj ponižující.“ M A R T I N A W E D L I C H O VÁ Autorka studuje na Vyšší odborné škole publicistiky. K tématu viz též článek v č. 17/2004 v archivu na www.respekt.cz.

RESPEKT / 46

INZERCE

/I

II/

INZERCE

8.–14. 11. 2004

RESPEKT / 46

INZERCE

/7

8/

EKONOMIKA

8.–14. 11. 2004

Stát není Coca-Cola Žebříčky konkurenceschopnosti se liší podle dat i vzbuzených vášní náročnost ekonomiky, úroveň emisí oxidu uhličitého, podíl mladých vysokoškoláků z technik a přírodovědeckých fakult, počet podaných patentů v hi-tech odvětvích, výše investic do výzkumu či dostupnost kapitálu pro nově vznikající firmy a podobně. Některé tyto údaje ovšem mohou být zavádějící – podnikatelské prostředí je obtížné posoudit, velký počet přijatých patentů v určitých odvětvích ještě nemusí znamenat, že jde o užitečné vynálezy, vysoký počet vysokoškoláků ještě neznamená, že jsou kvalitní, dostupnost peněz pro založení technologických firem může být snadná, ale nemusí být dostatek nových podnikatelů, kteří by o ně žádali atd.

Kde statistiky nestačí

Ekonomickou debatu v českých médiích uchvátilo dlouhé slovo – konkurenceschopnost. Částečně za to může smutná čtyřicátá příčka, kterou na svém žebříčku konkurenceschopnosti jednotlivých zemí nedávno Česku přiřklo Světové ekonomické fórum – a rozpálilo tím do ruda ministra pro místní rozvoj Jiřího Paroubka. Nicméně pár otázek a pochybností vyvolala tato hitparáda i v řadových nečlenech vlády. Například jak je možné, že první místo přiřklo fórum Finsku před USA, když zároveň představitelé Evropské unie neustále upozorňují na zaostávání evropských zemí za Amerikou a američtí prezidenti naopak od dob Ronalda Reagana varují před ztrátou konkurenceschopnosti své země vůči Asii. Co vlastně tahle konkurenceschopnost znamená – a jak se měří?

Bravo, Čína V nejjednodušším případě je konkurenceschopnost zaměňována za sy-

nonymum pro schopnost země proniknout se svým zbožím na zahraniční trhy a více vyvážet než dovážet, neboli mít přebytek obchodní bilance. V takovém případě by na tom ale byly s umístěním velmi špatně Spojené státy, jejichž schodek obchodní bilance se vyšplhal na 600 miliard dolarů, a relativně dobře naopak Čína, jejíž vývoz z velké části tento schodek způsobuje. Úspěchu v mezinárodním obchodě používá jako jednoho ze základních ukazatelů pro stanovení konkurenceschopnosti spolek rozvinutých zemí OECD. Jak ale upozornili ekonomové Martine Durand a Claude Giorno ze statistického oddělení této organizace, pro celkové posouzení nejsou vždy k dispozici všechna potřebná data – statistiky vývozu služeb jsou v mnoha zemích nespolehlivé a nelze najít například takové údaje, jako je průměrná cena tuny oceli v určitém roce v Japonsku nebo ve Spojených státech. OECD proto zahrnuje do měření konkurenceschopnosti také

údaje o produktivitě práce a navíc zdůrazňuje, že součástí konkurenceschopnosti je i to, aby v dané zemi byla vysoká úroveň zaměstnanosti a slušné průměrné příjmy. OECD ale celosvětově nesestavuje žebříčky schopných či méně schopných zemí, zaměřuje se spíše na srovnávání konkurenceschopnosti jednotlivých odvětví, v rámci regionů nebo na konkurenční stimuly globalizace. Jinak se na věc dívá Evropská komise. Pro ni jsou jednoduchá ekonomická data příliš strnulým obrazem, který nedává dostatečnou představu o výhledech do budoucna. Pro EK se konkurenceschopnost projevuje také nejen vysokým tempem růstu exportu a hmotného blahobytu, ale také snahou o kvalitní prostředí pro život a rychlý technologický rozvoj. Proto se v jejích studiích konkurenceschopnosti kromě obligátních údajů o HDP, počtu odpracovaných hodin, míry zaměstnanosti žen a starých lidí objevují i další data: například energetická

Ještě větší počet nesnadno definovatelných a kvantifikovatelných ukazatelů používá Světové ekonomické fórum – prestižní nezávislá výzkumná organizace se sídlem ve Švýcarsku a se členy ve více než 100 zemích světa. Fórum nezkoumá aktuální stav jednotlivých ekonomik, ale jde mu především o potenciál pro budoucí ekonomický růst. Proto se ve svém „měření“ zajímá i o stav veřejných institucí, míru korupce, otevřenost ekonomiky nebo využití vyspělých technologií. K tomu používá kromě statistik i různé dotazníky vyplňované téměř tisícovkou respondentů z řad „vlivných lidí“ v měřených zemích. Ve výsledném hodnocení je pak Finsko na prvním místě světového žebříčku konkurenceschopnosti před Spojenými státy mimo jiné proto, že „má nízkou míru korupce“, „firmy operují v prostředí, kde je rozšířeno respektování uzavřených smluv a úcta k právu“ a společnosti „pěstují kulturu inovací“. Toho, že jde o obtížně měřitelné údaje, jsou si vědomi i sami autoři. Schopnost národní ekonomiky produkovat v budoucnu větší bohatství než jiný stát je ale bohužel podmíněna i takovými nesnadno zachytitelnými věcmi. To spolu s používáním rozdílných ukazatelů a kritérií způsobuje, že žebříček konkurence-

schopnosti Světového ekonomického fóra se liší třeba od podobně sestavované tabulky v Ročence světové konkurenceschopnosti od renomovaného Mezinárodního institutu pro rozvoj managementu IMD (na rozdíl od Fóra přiřkl Institut první místo Spojeným státům, Finsko skončilo osmé) a neodpovídá ani hodnocením Evropské komise. Proto je třeba brát měření konkurenceschopnosti států s určitou rezervou. Nicméně i přes tyto problémy jde například v podání Světového fóra o mnohem jemnější nástroj – zaměřený mimo jiné i na identifikaci chyb při rozvoji národních ekonomik – než sledování exportu a růstu HDP, které „nespravedlivým“ výzkumníkům doporučoval uražený ministr Paroubek. Zejména před Paroubkovým pojetím konkurenceschopnosti a vůbec před měřením „zápolení“ jednotlivých států, které pak propagandisticky zneužívají populističtí politici a média, varují i někteří ekonomové. Například známý americký ekonom z Princetonské univerzity Paul Krugman považuje jednoduché měření konkurenceschopnosti států za nesmysl a hlasy volající po jejím zvyšování za „nebezpečnou obsesi“. Konkurenceschopnost se týká jen firem, které spolu skutečně musí soutěžit na trhu, a nikoli států, říká Krugman. Podle něj vede neustálé vzývání slova konkurenceschopnost (většinou ve spojení se snahou udržet domácí pracovní místa a zachovat převahu vývozů nad dovozy) ke snaze přilepšit si jakoby na úkor ostatních. Tedy k podpoře cel a různých omezení obchodu. Státy ale nejsou firmy jako Coca-Cola a Pepsi, nemají stejné produkty, s nimiž by zápasily o přízeň zákazníků, a navíc jim nehrozí nebezpečí klasického krachu. Mezinárodní soutěž a zejména mezinárodní obchod není hra s nulovým součtem, kde se lze prosadit pouze na úkor svého soka. Naopak, jak dokázal už ekonom David Ricardo na začátku 19. století, na volném obchodě a dělbě práce mohou vydělat všichni. MAREK HUDEMA

Gazprom bere všechno Ruská vláda posiluje mocné impérium s vlivem ve východní Evropě Osud největší ruské ropné firmy Jukos už je patrně zpečetěn a administrativa prezidenta Putina si zřejmě vyhlédla, kdo celý podnik převezme. S největší pravděpodobností to bude Gazprom, největší plynárenská společnost na světě (těží 20 % světové produkce plynu a monopolně ovládá jeho vývoz z Ruska), která nyní přechází pod plnou státní kontrolu. Prezident Putin tak zabije několik much jednou ranou. Definitivně zničí Jukos i jeho hlavního akcionáře Michaila Chodorkovského, který podporoval protikremelskou opozici a sám se chtěl ucházet o prezidentský úřad, zastraší ostatní ruské zbohatlíky a stát převezme rozhodující kontrolu nad těžbou ropy.

Jak se dělá chobotnice Gazprom už v minulosti jednu podobnou službu pro Kreml udělal. Převzal soukromou televizi NTV, odkud vytlačil jiného Putinova nepřítele, miliardáře Vladimira Gusinského. Deník Moskovskije novosti nazývá konglomerát „naftařsko-plynařskou monstrózní chobotnicí“. Zatím měla vláda v Gazpromu podíl „pouze“ 38 %, od října se ho však rozhodla ještě pojistit. Prodá mu naftařské společnosti Rosněft a zřejmě také Zaruběžněft, přičemž si nechá zaplatit akciemi Gazpromu.

Konečným cílem je získat v podniku nadpoloviční podíl. Vzhledem k tomu, že akcie Gazpromu na burze stále rostou (necelých 12 %, o něž usiluje vláda, má dnes hodnotu 6,5 miliardy dolarů), možná bude muset vláda ještě přihodit akcie některých energetických firem. Mocný plynárenský obr se totiž rozhlíží i tímto směrem: už si koupil 10 % v RAO JES (ruská obdoba ČEZ), ze třetiny ovládá moskevské elektrárny a z poloviny společnost Atomstrojeksport, nechvalně proslulou svým úsilím dodávat jaderná zařízení do nebezpečného Íránu. Dalším velkým nákupem by měl být Jukos, respektive jeho hlavní součást Juganskněftěgaz. Jak známo, proti této ropné firmě vznášejí ruské úřady stále nové a nové požadavky na daňové nedoplatky. Firma neustále tvrdí, že je chce uhradit, a nabízí různé zástavy, nicméně ty jsou odmítány, požadavky státu stále rostou a je to jako pokoušet se vylévat vodu cedníkem, který vám ještě navíc někdo neustále vytrhává z ruky. Koncem listopadu má z rozhodnutí Fondu federálního majetku proběhnout nucený prodej zmíněného Juganskněftěgazu. Už v říjnu ohlásil Fond, že tato firma bude prodána za 10,4 miliardy dolarů (což je téměř 7 miliard pod reálnou hodnotou podniku), podle tamního tisku se

to navíc mělo stát na uzavřené aukci mezi předem vybranými zájemci. Za hlavního favorita byl označen právě Gazprom – takto se o něm zmínil náměstek ruského ministra hospodářství. Po oznámení tohoto plánu došla trpělivost Spojeným státům i západním investorům, takže Kreml na čas couvl. Změna však nakonec může spočívat pouze v tom, že Juganskněftěgaz se bude pravděpodobně dražit za cenu okolo 15 miliard dolarů. Jestli bude aukce otevřená, není přes sliby prezidentova poradce Igora Šuvalova stále jasné. Gazprom by na nákup mohl získat půjčku, krytou zásobami plynu, ale možná dostane přímo peníze z rozpočtu. Na konci října premiér Michail Fradkov podle agentury Interfax prohlásil, že chce posílit státní finanční pomoc Gazpromu (mimochodem, podle oficiálních informací naplňuje ruský státní rozpočet především Gazprom, loni svými odvody zajistil čtvrtinu příjmů).

Nástroj ruské politiky Chování ruské vlády nutně vzbuzuje dojem, že chce celý majetek Jukosu ovládnout v podstatě zadarmo. Nejprve si nechala ocenit celý podnik u německé banky Dresdner Kleinwort Wasserstein – ta se dobrala k sumě 14,7–17,3 miliard do-

larů (jiná investiční banka JP Morgan odhaduje změnu na 16–19 miliard dolarů, a to i po zaplacení sedmimiliardového nedoplatku na daních). A minulý týden Kreml oznámil, že daňový nedoplatek je vlastně ještě vyšší, než se dosud uvádělo. Nejde prý jen o sumu 7,5 miliardy, ale ještě o dalších více než deset miliard z dřívějších let. Takže na úhradu bude zrovna stačit majetek celé firmy. Nové požadavky ruského státu už znamenají pro Jukos smrtelnou ránu. Akcionáři svolali na 20. prosince mimořádnou valnou hromadu, kde jedním z bodů má být i návrh na vyhlášení bankrotu. Celý manévr s vytvářením ohromného konglomerátu kontrolovaného státem přitom odpovídá koncepci prezidenta Putina, jeho představám o nutnosti stability, přehlednosti a kontroly v ekonomice i politice a o omezení moci velkých boháčů typu Chodorkovského. Jako úlitbu pro uklidnění Západu i zahraničních investorů Putin ohlásil, že uvolní obchodování se zbylým, menšinovým podílem v Gazpromu (zahraniční investoři dosud nesměli vlastnit více než 20 % firmy, s akciemi se dalo obchodovat pouze na vybraných ruských burzách a pro nákup bylo třeba povolení státních orgánů). Někteří západní experti celou Putinovu strategii do jisté míry schvalují.

„Snaha o modernizaci pomocí polostátního autoritativního kapitalismu má racionální jádro a v mnoha zemích v minulosti fungovala,“ uvádí analytik z americké Carnegieho nadace Anatol Lieven. „Každá vláda v Rusku by musela po chaotických 90. letech zavést pořádek a potlačit moc oligarchů.“ Otázkou ovšem je, zda je tou správnou cestou zrovna posilování už tak mocného monopolního Gazpromu, čím dál tím víc propojeného se státem. V jeho orgánech se po sloučení s Rosněftí objevují státní úředníci, kteří vzešli z prostředí tajných služeb a dnes tvoří oporu Putinovy moci – například Igor Sečin, šéf prezidentovy administrativy. Ostatně i šéf Gazpromu Alexej Miller je Putinův starý kamarád z Petrohradu. Gazprom má navíc čím dál větší vliv na ruskou zahraniční politiku. Už dnes se snaží zachovat si prostřednictvím spoluvlastněných podniků ve východní Evropě vliv na distribuci plynu a zabránit výstavbě konkurenčních plynovodů. Monopol Gazpromu na export plynu je předmětem neustálých stížností ze strany Evropské unie a byl dlouhou dobu jednou z hlavních překážek vstupu Ruska do Světové obchodní organizace. – MH –

RESPEKT / 46

EKONOMIKA

/9

Nechte soukromníky na pokoji FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Jak znárodnění zničilo newyorské metro

Kdo by to řekl, že si tu kdysi konkurovaly hned tři firmy?

Špinavé, ošklivé, nepřehledné, komplikované. Takové je dnes newyorské metro. Přesto je v něm vidět, že zažilo mnohem lepší časy. Kdybyste se zeptali náhodného kolemjdoucího, co způsobilo zchátrání sto let starého systému podzemní dopravy, patrně vám odpoví, že nedostatek peněz. Správná odpověď je ale jinde – bylo to znárodnění. Podobné příklady, které ukazují, že obecné představy o fungování konkurence a nutnosti zestátňování nemusí být vždy pravdivé, přitom najdeme i v dalších oblastech lidské činnosti od zavlažování až po vysílání rozhlasu.

Konkurence v tunelu Na počátku minulého století byl New York se 3,5 miliony obyvatel

druhým největším městem na světě hned po Londýnu. Většina obyvatel byla však stísněna na Manhattanu a oblasti, jako je Brooklyn nebo Queens, byly v podstatě prázdné. Dojíždět za prací třeba například z Harlemu na jih Manhattanu bylo nerealizovatelné. Proto přišla společnost Interborough Rapid Transit Company (IRT) s nápadem usnadnit lidem dojíždění a vybudovat v New Yorku metro. S výstavbou bylo započato v březnu 1900 a o čtyři a půl roku později byla otevřena první trasa. Cesta expresem mezi Harlemem a jižním Manhattanem tak najednou místo skoro celého dne trvala 15 minut. Brzy vznikla konkurenční společnost Brooklyn Rapid Transit Company a v roce 1915 měla i ona vlastní linku. Do třetice městská firma Independent City Owned Rapid

Transit Railroad (IND, tehdy vlastněná New York City Board of Transportation) otevřela v roce 1932 trasu Eighth Avenue Line. Město tak mělo ve třicátých letech tři samostatné a konkurenční společnosti provozující metro. V roce 1940 nabyl systém podoby, ve které je dodnes, pokud jde o hlavní trasy a počet stanic. I společnosti provozující podzemní dráhy byly ale zasaženy Velkou depresí, která zachvátila ve 30. letech Spojené státy, a zkrachovaly. V souladu s tehdy vládnoucím názorem o nadřazenosti veřejného vlastnictví nad soukromým byly místo normálního bankrotu a přechodu aktiv na nové vlastníky převzaty městem New York, které tak sjednotilo do té doby samostatné, byť propojené sítě. Ale bez existující konkurence a tlaku na vytváření zisku rozvíjením a zdokonalováním služeb pro zákazníky začalo metro degenerovat. Od 40. let tak postupně chátralo. V 80. letech byla pravidelně třetina vozů mimo provoz pro technické závady. Od roku 1982 probíhá obnova, která již spolykala necelé čtyři desítky miliard dolarů, ale zásadní změny ještě nebylo dosaženo. Město totiž neobnovilo systém, který metro úspěšně vybudoval a dostal je na světovou špičku – tj. konkurenční soukromé podnikání.

Funguje to, tak proč znárodňovat Obdobným příkladem je ostrov Madeira a jeho unikátní zavlažovací systém, soustava tzv. levád. Madeira je na rozdíl od vysušených Kanárských ostrovů, které přitom ma-

jí stejné podnebí, proslulá svým ovocem a botanickými zahradami. A to právě díky tomuto zavlažovacímu systému, který rozvádí vodu z výše položených vlhkých náhorních planin a ze severních návětrných stran ostrova do suchých oblastí. Systém začal být budován prvními osadníky v 15. století jako soustava kanálů v soukromém vlastnictví kvůli produkci cukrové třtiny (která potřebuje mnoho vody) a později vína. Na ostrově zhruba 30 krát 50 km byla postupně vybudována síť kanálů, tunelů a vodních nádrží, jež dosáhla délky kolem 2000 km (údaje se značně liší). Ve 30. letech 20. století byl však celý funkční systém Salázarovou vládou znárodněn a používán zejména jako zásobárna vody pro provoz několika hydroelektráren. Zpočátku do něj vláda sice vlila z důvodů elektrifikace značné množství peněz, ale od té doby jeho rozvoj stagnuje a systém chátrá. Některé levády jsou dnes již zničeny a obnova ze státních peněz je pomalá a nedostatečná. Dalším potvrzením toho, že znárodnění nikdy nebylo reakcí na nefunkčnost systému soukromého vlastnictví a vytváření „přirozených monopolů“, je například příběh amerických rádií. V listopadu 1920 začalo být v USA provozováno rádiové vysílání a během dvou let vzniklo na 576 stanic. Velice rychle se začal vyvíjet systém vlastnických práv, který řešil zásadní problém telekomunikačního spektra – možnost vzájemného rušení signálu neboli interference. Byly vydány zásadní precedenční rozsudky, z nichž nejvýznamnější byl ve věci Chicago

Tribune vs. Oak Leaves, který přiřkl vlastnické právo k určité části spektra na základě principu prvního užívání. Právě hladké fungování systému bylo pak velkým problémem při jeho znárodňování. Tehdejší ministr obchodu a pozdější prezident Herbert Hoover, který svými zásahy do ekonomiky zavlekl USA do Velké deprese, si ve svých pamětech upřímně posteskl: „Největším problémem na cestě k prosazení legislativy pro znárodnění elektromagnetického spektra byl úspěch samoregulačního systému, který se vytvořil. Členové Kongresu se neustále ptali – Když to tak dobře funguje, pak proč se tím zabýváte?“ S podporou některých zájmových skupin z řad provozovatelů radiostanic se však v roce 1927 Hooverovi podařilo spektrum znárodnit a jeho využívání vložit do rukou státních úředníků. Podporovatelé znárodnění spektra pak promptně získali příslušné licence a monopolní práva. Počet provozovatelů rádií řádově klesl. Zmíněné příklady jsou praktickým důkazem obecného ekonomického pravidla, které říká, že znárodňování nebylo reakcí na nefunkčnost trhu a konkurence, ale naopak snahou získat přístup k majetku soukromých vlastníků, který byl v tržním systému s velkým úsilím vybudován. Za znárodněním a regulacemi nestojí nikdy veřejné blaho, nýbrž ryze soukromé zájmy státních úředníků či neúspěšných konkurentů. M I R O S L AV Z A J Í Č E K Autor je ekonom.

T Ř I K R ÁT N A O K R A J

Sazka neplatí, textil se děsí Číny a Hartz zkrotil odbory Sazka nevyplatila podle zjištění České televize v říjnu svým akcionářům, tedy sportovním svazům, obvyklou měsíční splátku. Tím se zejména malé svazy mohou dostat do velkých problémů. Loterijní společnost tím neporušila žádnou povinnost, jen zvyk a slušnost: striktně podle zákona by mohla sumu, kterou musí odvádět na sport (zhruba 20 % z výtěžku), zaplatit až najednou po Novém roce, nicméně se svazy se dohodla na měsíčních platbách. K zastavení toku peněz došlo jako náhodou zrovna v době, kdy Sazka poslala 490 milionů korun svému vlastnímu občanskému sdružení Zelený ostrov. To splácí obligace, z nichž byla financována výstavba haly Sazka Arena v Praze-Vysočanech. Co s tím akcio-

náři, tedy sportovní svazy, hodlají udělat? Halu prodat nemohou. Mohli by ale například svrhnout šéfa Sazky Aleše Hušáka a nahradit ho někým, kdo si tolik nepotrpí na megalomanské pomníky v podobě sportovních hal. ••• Poslankyně Evropského parlamentu Zuzana Roithová (KDU-ČSL) interpeluje Evropskou komisi kvůli českým textilkám. Od 1. ledna se má totiž celosvětově uvolnit obchodování s textilem a evropští výrobci se obávají, že starý kontinent zaplaví levné oblečení z Číny. To by podle tuzemské asociace textiláků mohlo vést v Česku ke zrušení 30–40 tisíc pracovních míst a v celé Evropě se prý

na dlažbě ocitnou až dva miliony lidí. Poslankyně Roithová poukazuje na to, že čínské zboží je levné kvůli tomu, že režim má nižší pracovní standardy, využívá dětskou práci a dotuje své domácí výrobce. Viceprezident textilácké asociace Jiří Kohoutek si navíc stěžuje, že Čína odmítá pustit na svůj trh evropské zboží a že Evropská komise proti ní zasahuje velice pomalu. Právě proto se podle jeho slov snaží textiláci tlačit prostřednictvím europarlamentu. Brusel může v rámci zásahu proti nelegálním dotacím či omezování obchodu uvalit na Čínu cla nebo jiné sankce. Evropská komise ale k tomu potřebuje důkazy o čínském nelegálním jednání a způsobené škodě a ty textilákům chybí.

••• Zůstanou německé odbory nadále onou těžkou váhou, s níž si neporadí spolková vláda ani byznys? Od minulého týdne to není zcela jisté. Ve středu skončil měsíce se táhnoucí spor mezi zaměstnavateli a odboráři v největší evropské automobilce Volkswagen: firma hodlala cestou dočasného zmrazení mezd snížit náklady do roku 2011 o třetinu a za to slibovala zachovat pracovní místa, tedy určitě alespoň na západě Německa. Naproti tomu odboráři z největší centrály IG Metall vyžadovali pravidelné zvyšování platů o 4 % ročně a všeobecnou záruku, že propouštět se nebude. Kompromis dohodnutý minulou středu vypadá následovně. Do roku

2011 sice na západě Německa nikoho nepropustí, nicméně do jara 2007 se nebudou zvyšovat platy (s výjimkou jednorázového příspěvku 1000 eur nyní v březnu), za přesčasové hodiny nebudou zvláštní příplatky, pracovní doba se prodlužuje o 1,5 hodiny týdně bez nároku na příplatek ke mzdě a od roku 2006 budou prémie záležet na prosperitě automobilky. V německém kontextu jde o vítězství managementu. Koneckonců personální šéf Volkswagenu Peter Hartz, známý též jako šéf vládní komise pro reformu pracovního trhu (po něm se jí přezdívá Hartz IV), teď může říkat, že kovářova kobyla nechodí bosa. – MH –, – ZP –

inzerce

BuÔte mimo mÌsu...

www.prazskesluzby.cz

...nebo v obraze!

VäE, CO HLED¡TEÖ PŘÍJEM INZERCE www.hraozemi.cz

do tematických příloh termín vydání uzávěrka 6. 12. VZDĚLÁVÁNÍ 6. 12. KNIHY

Zelen˝ kruh 222 51 83 52

2. 12. 2. 12.

RESPEKT – inzertní odd. Tel./fax: 224 934 586, 606 616 597 [email protected], www.respekt.cz

10 /

ZAHRANIČÍ

8.–14. 11. 2004

Den, kdy New York zesmutněl FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Jak vypadaly poslední hodiny demokratických nadějí lebních místností v Brooklynu mladý muž v obleku a s novinami The New York Times v rukou. Podobně mluví vlastně všichni. „Mě naopak utvrdil v tom, že mám jít volit, protože si přece nenecháme vyhrožovat. Koho podporuji?“ reaguje na otázku postarší pán a pak zašeptá: „Bushe, ten na ně bude platit.“ Mezitím všechny televize neustále dokola vybízejí, běžte volit, běžte volit. Ať už je to sportovní relace nebo počasí. Zejména newyorské „rosničky“ říkají: „Je teplo a neprší, takže se nemáte na co vymlouvat. Běžte volit.“ Horší to mají třeba v Ohiu, kde lidé čekají i několik hodin v dešti. Přesto zůstávají.

Je to rána

„Yankeeové“ sice volili Kerryho, ale to nepomohlo – 51 procent Američanů dalo přednost Bushovi.

Na sto dvacet milionů Američanů se ve středu vydalo volit hlavu státu, což je největší počet od roku 1968. Letošní klání určitě vstoupí do dějin Spojených států. A to nejen kvůli účasti, ale i kvůli do poslední chvíle napínavé bitvě mezi Johnem Kerrym a Georgem W. Bushem. Jak tedy vypadaly rozhodující okamžiky nejmocnější země na světě?

Fronta na hlas Že se v úterý děje něco zvláštního, je zřejmé už ve chvíli, kdy opustíte byt či hotel a vycházíte do ulic větších měst. K vidění jsou totiž i několik desítek metrů dlouhé fronty, což je ve Spojených státech neobvyklý pohled sám o sobě, natož u volebních míst-

ností. Do nich lákají cedule v angličtině, španělštině, čínštině a japonštině. Stejně jako v Česku u každé místnosti stojí policista, ale tentokrát ještě navíc jakýsi konzultant, který by v případě potíží poradil, jak postupovat. Fronty nikomu nevadí, překvapivě se zdá, že spíš naopak. „Bála jsem se, že lidé volit nepůjdou, a když jich je tu teď tolik, jak bych se mohla zlobit? Jen ať jdou další a další,“ říká přibližně čtyřicetiletá paní před volební místností v Upper East Side v New Yorku. Fronta je skutečně impozantní, protože se vine kolem celého bloku, což může být více než sto metrů. Čekání vyřešila tak, že zavolala svému synovi, aby jí přinesl knihu. Ve frontě vůbec vládne dobrá nálada,

a když má někdo žízeň, tak se zeptá ostatních, jestli nechtějí něco přinést. Na hlasování čeká i drobná stařenka, které přinesli z volební místnosti židli, protože se nechtěla nechat pustit dopředu. „Já si to chci užít,“ říká s úsměvem. „Musím se přiznat, že jsem volila naposledy v roce 1932 Franklina D. Roosevelta, protože mně od té doby politika nepřišla už tak důležitá. Ale dnes ano, protože jsme v podobně krizové době.“ Vzhledem k tomu, že těsně před volbami vystoupil Usáma bin Ládin, dalo by se očekávat, že zejména Newyorčané se budou obávat teroristického útoku. „To víte, že na to pomyslíte, ale bát se? Jak bychom potom žili? Já se na volby těším a nikdo mě nezastaví,“ říká u jedné z vo-

V devět hodin večer se volební místnosti v New Yorku zavírají a lidé se přesouvají do barů, bytů či ulic s velkými obrazovkami, kde čekají na první průzkumy a pak i výsledky. Na internetu se dokonce vyvěšují adresy lidí, kteří zvou spřízněné duše, aby se k nim šli dívat na vyhlašování výsledků. Dav také narůstá na Rockefeller Plaza, kde má sídlo stanice NBC. Ta odtud vysílá i volební zpravodajství a na sousední mrakodrap zavěsila rudý a modrý pruh látky, který má značit republikány a demokraty. Podle toho, kdo vede, se pruhy posouvají nahoru a dolů. Na ledové ploše, kterou je Rockefeller Plaza proslulá, pak vyznačila mapu USA a jednotlivých států, které následně zabarvuje podle toho, kdo v nich zvítězil. Mezi diváky postávajícími venku jsou evidentně výhradně stoupenci Johna Kerryho, což v tradičně liberálním New Yorku není až tak překvapivé. Když začínají přicházet první údaje, které nahrávají Bushovi, všichni jsou ještě v klidu. „Je to jen začátek a jsou to navíc státy, u kterých se čekalo, že budou pro Bushe,“ říkají shodně dvě dívky, které jsou zamotané do šály a drží transparent Kerry a Edwards. S každým státem pro Kerryho se ozve mohutný radostný křik a potlesk. S přibývajícími hodinami lidí ubývá, protože začíná být jasné, že dnes a ani brzo ráno se ještě nebu-

de vědět, kdo vyhrál. „Nervózní jsme, ale stále doufáme, že Ohio nás v tom nenechá,“ říkají i již citovaná děvčata. Televizní reportáže pak přinášejí záběry z celé země, kde lidé sledují volby na vysokoškolských kolejích, nebo třeba jak zatímco děti hrají hokejový zápas, tak rodiče namačkaní v jedné místnosti sledují televizi a jen tu a tam zkontrolují, co se děje na ledě. Ve středu ráno skutečně ještě není definitivně jasno, ale už začíná být zřejmé, že se blíží vítězství George W. Bushe. V newyorské čtvrti Greenwich Village sedí v jedné kavárně pět mladých lidí, kteří vypadají už na první pohled smutně. „Víte, co teď udělám? Napíšu všem svým kamarádům v Evropě, že se jim omlouvám, že jsme tomu nedokázali zabránit. Bojím se, až teď se bojím teroristů, protože Bush je na nás poštve,“ říká mladík v brýlích a hledí přitom do kávy. „Ale nech toho, prostě tu bude další čtyři roky v čele země šílenec, ale on zase všechno udělat nemůže,“ namítá jeho kolega naproti. Jednapadesát procent Američanů ale tento názor nesdílí a zařídilo Georgi W. Bushovi vítězství.

Začít znovu Až při naslouchání jejich bědování, které není nijak výjimečné, lze pochopit význam vstřícného projevu, který ve středu kolem druhé hodiny bostonského času přednesl John Kerry: „Dnes jsem hovořil s prezidentem Bushem… Byl to dobrý rozhovor, hovořili jsme o nebezpečí rozdělení naší země a potřebě, velké potřebě sjednocení, nalezení cesty k sobě… Já tomu chci pomoci. Vím, že to pro mé stoupence bude těžké, ale prosím vás, abyste se ke mně přidali.“ Je středa večer a v New Yorku vládne klid. Nikde nejsou demonstrace či jiné protesty. Každý probírá výsledky doma nebo s přáteli. Jednoznačný výsledek voleb naštěstí nezasadil další ránu americké jednotě. E R I K T A B E R Y , New York

Američané před branami Fallúdže Příprava na lednové volby začíná v Iráku americkou ofenzivou na baštu vzbouřenců Jak se blíží termín lednových parlamentních voleb v Iráku, přibývá i vojenských přesunů. Na hranici s Irákem koncentrují svou armádu Turci, kteří se s nedůvěrou dívají na autonomní irácký Kurdistán. Zatímco v jejich případě jde spíše o demonstraci síly vůči Kurdům, v centrální části země jde do tuhého. Američané chystají velkou ofenzivu proti vzbouřenému městu Fallúdža. Obsazení centra povstaleckého odporu má umožnit klidnější průběh voleb, ze kterých má vzejít první svobodně zvolená vláda v historii Iráku.

Kirkúk je náš! Z masivní turecké vojenské přítomnosti na hranicích se nakonec vyklubala víceméně nafouknutá bublina. Turecká média minulý týden informovala, že až 40 000 mužů čeká na povel k přechodu hranic. Důvodem měla být – jako již mnohokrát v minulosti – snaha zničit tábory kurdských povstalců, bojujících za vytvoření kurdského státu v Turecku. Bez amerického souhlasu si ale Turci něco takového nemohou dovolit, a celá akce tak vyznívá spíše jako psychologický nátlak na irácké Kurdy kvůli starému sporu

o město Kirkúk. Iráčtí Kurdové totiž požadují, aby se na ropu bohatý Kirkúk stal součástí jejich autonomie, což odmítají místní Arabové (masivně dosídlovaní za vlády Saddáma Husajna) i turkmenská menšina, která tvoří zhruba 250 000 obyvatel Iráku (podle Ankary však až tři miliony). Turecko se hbitě pasovalo do role garanta menšinových práv etnicky i jazykově příbuzných Turkménů, které prý Kurdové „kurdizují“. Spíše než o ochranu jejich práv jde ale o vliv na ropu, která z Kirkúku proudí (a hlavně bude proudit – až skončí takřka každodenní sabotáže povstalců) ropovodem na sever do Turecka. Turci také nemohou zapomenout (a čas od času to i polooficiálně připomenou), že jim někdejší osmanské provincie Kirkúk a Mosul neprávem vzali Britové po první světové válce. Na severu skončí vše tedy nejspíše jen u demonstrace síly. Také na jihu, kde se irácká vláda ještě před dvěma měsíci potýkala s rozsáhlým povstáním radikálního klerika Muktady al-Sadra, se situace uklidnila. Vojenským vystoupením sice al-Sadr nedokázal Američany porazit (naopak, jeho milice byly takřka rozdrceny), na poslední chvíli však souhlasil s příměřím a popularitu,

kterou svým odporem získal u části šíitů, se rozhodl zúročit na politickém poli. Souhlasil se svou účastí ve volbách a minulý týden zformoval vlastní hnutí, Národní frontu pro osvobození Iráku. Volby jsou prioritou i pro hlavní šíitskou autoritu, velkého ajatolláha Aliho al-Sistáního, který účast při hlasování označil za povinnost každého muslima. Bolavým místem Alláwího vlády tak zůstávají především sunnitské oblasti v centrální části země. Jejich symbolem je město Fallúdža, ze které se Američané v dubnu 2004 stáhli a dnes se chystají na revanš. Tentokrát už věc nepodceňují a místo tehdejších dvou praporů námořní pěchoty (necelých 1500 mužů) dnes svírá Fallúdžu 10 000 amerických vojáků, podporovaných iráckými jednotkami v nezjištěném počtu (podle BBC je plně bojeschopných jen 6000 mužů nové irácké armády). Fallúdža je tvrdý oříšek. Město bylo jednou z opor Husajnova režimu a rekrutovalo se zde mnoho příslušníků jeho bezpečnostních složek. Ti všichni přišli s pádem režimu o práci i společenskou prestiž, výcvik jim však zůstal (a také nenávist k okupantům a nechuť k nové vládě, kde mají hlavní slovo „sektářští“ šíité a opovrhovaní Kurdové). Zbraně

a hlavně peníze, za které se zbraně dají nakoupit, nejsou problém – dobrovolníci z arabských zemí přicházejí nejen s bojovými zkušenostmi, ale i s kufry plnými peněz. Jedním z nich je obávaný jordánský terorista abú Músa Zarkáví. Díky jeho kampani únosů a odřezávání hlav se dnes v Iráku žádný cizinec neodváží mimo opevněné vojenské základny. Díky němu a jeho následovníkům se dnes o život bojí každý, kdo spolupracuje s koaličními silami (ať už je tlumočník nebo uklízečka), s vládou nebo se jakkoli účastní přípravy voleb. Bude-li ve svém díle pokračovat, volby se (alespoň mezi sunnity) konat nebudou, protože lidé budou mít prostě strach. A pokud sunnité nebudou volit, nebudou mít žádné zastoupení v parlamentu, a zemi tak bude chybět reprezentace jedné ze tří hlavních skupin obyvatelstva. Pokud budou sunnité takto vyloučeni z rozhodování, bude to mít pro budoucnost země katastrofální následky.

Obsadit a udržet Spojenci doufají, že nová, ze svobodných voleb vzešlá vláda bude mít silnější mandát a především větší autoritu u Iráčanů než proza-

tímní kabinet Ajáda Alávího. Proto je klíčové, aby k volbám přišlo co nejvíce voličů ze všech hlavních etnických a náboženských skupin. To není snadný úkol, a jak je dnes v Iráku zvykem, každé řešení je buď špatné, nebo ještě horší. Pokud Američané zaútočí, neobejde se to bez obětí (i když Fallúdžu už opustila většina ze zhruba 300 000 obyvatel). Tím vzbudí v Iráku i celém muslimském světě další vlnu odporu. To je špatné. Pokud Fallúdžu (a další vzbouřené oblasti) neobsadí, nebudou se tam moci konat volby. To je taky špatné, ale Američané do toho asi budou muset praštit. Až ovšem Fallúdžu obsadí, musí ji udržet. A to může být těžší než samotné dobytí města a měli by to mít na starosti sami Iráčané. Jenže irácké jednotky zatím stále ani zdaleka nedosahují potřebných stavů a výcviku (s výjimkou zvláštního oddílu pro ochranu nejvyšších činitelů…). A i když budou všechny vzbouřené oblasti zpacifikovány, zbývá stále dost práce. Volby nejsou připraveny, vázne registrace voličů i veřejná osvěta a kandidáti, voliči i organizátoři voleb se bojí o svůj život. M ATYÁ Š Z R N O

RESPEKT / 46

ZAHRANIČÍ

/ 11

Ukrajinská válka nervů První kolo prezidentského souboje skončilo remízou, rozhodne se až 21. listopadu

Dusno nad Dněprem

se svou „kučmovštinou“, tedy podivnou politikou, podivnou ekonomikou a podivnými úmrtími (především opozičních novinářů), své důstojné pokračování. Pokračovat bude i pragmatické tíhnutí k Rusku. V případě nástupu Viktora Juščenka lze očekávat revoluční účtování s dosavadními třinácti lety a otevřený příklon země k euroatlantickým strukturám. Atmosféru v zemi příkladně vykreslují potíže, které měli se svou prací ukrajinští sociologové. Čtyři agentury podnikly v den voleb souběžné průzkumy, z nichž jeden byl anonymní a druhý takříkajíc tváří v tvář. Výsledky byly zajímavé; zatímco v prvním případě sklidil Juščenko 44,4 % a Janukovyč 38 %, tam, kde byli voliči dotazováni přímo, byl poměr mezi kandidáty obrácený. Volby samotné se staly dnem pravdy o politické etiketě Kučmova tábora, opozici ani zahraniční pozorovatele však nemohly příliš překvapit. Doloženy jsou četné případy nátlaku na studenty ze strany učitelů, aby šli hromadně hlasovat za Janukovyče, případy násilného zasahování do chodu voleb, jako se to stalo v Kirovohradu, kde banda holohlavců vtrhla do volební místnosti a odcizila hlasovací lístky, a zejména do očí bijící nesrovnalosti s registra-

xejem, který ocenil jeho snahu o ustavení ruštiny jako druhého úředního jazyka a vyjádřil naději v Janukovyčovo zvolení. V Moskvě je také rozmístěno celkem deset billboardů a pět obřích obrazovek s Janukovyčovou tváří, jejichž jednodenní instalace ve středu města stojí zhruba 1800 dolarů. Jejich zřizovatel zůstává neznámý – žádná z ukrajinských organizací v Rusku se nepřihlásila k jejich vztyčení. Ke kampani ve prospěch Viktora Janukovyče se přidala i ruská média. Ruská státní televize uvedla, že elektorát opozičního kandidáta Viktora Juščenka tvoří stárnoucí příslušníci SS divize Halič (kolaborantská jednotka části ukrajinských nacionalistů během druhé světové války) a její obdivovatelé. Podobné nesmyslné informace již po desetiletí dělí zemi na rudoarmějský východ a „fašisticko-banderovský“ západ a jsou s oblibou využívány u každých voleb.

Kučmovština pokračuje Od rozpadu Sovětského svazu nepulzovala na Ukrajině tak vzrušená nálada jako v těchto dnech. Oba tábory hrají doslova o život. V případě, že se Janukovyčově suitě podaří udržet si moc v zemi, najde v ní desetiletá éra Leonida Kučmy FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Otevření volebních místností v neděli 31. října působilo na mnohé Ukrajince jako vysvobození. S blížícím se termínem voleb totiž náladu v zemi elektrizovaly poplašné zprávy, vyrůstající z úzkostného očekávání dalšího vývoje. V předvečer voleb proskočila fáma, že se prezident Kučma chystá ve zvláštní řeči jejich konání zrušit. Namísto toho čekal občany pouze televizní projev, v němž Kučma vybízel ke svornosti. Tři dny před volbami se v Kyjevě uskutečnila vojenská přehlídka u příležitosti 60. výročí osvobození ukrajinských území od německých armád. Již v době, kdy její příprava vešla ve

známost, se vzhledem k vyhroceným náladám spekulovalo o tom, že jde ve skutečnosti o přípravný krok k vyhlášení výjimečného stavu. Prezident Kučma se podobným zvěstem vysmál s tím, že státní převrat se nedá uskutečnit s jedním muzeálním tankem z druhé světové války. Přehlídka však byla zákonným důvodem pro zvýšený počet milicionářů a soustředění jednotek zvláštního nasazení v hlavním městě. V oblastech s dostatečným zázemím současného premiéra a prezidentského kandidáta Viktora Janukovyče se začaly nečekaně objevovat zlověstné skupiny sportovně vyhlížejících mladíků s vyholenými hlavami. Dvacátý osmý říjen 2004 se do dějin Ukrajiny nakonec ničím dramatickým nezapsal. Pouze přítomnost ruského prezidenta Vladimira Putina na přehlídce byla jasnou demonstrací myšlenkového sepětí se „slavnými“ dny sovětské, resp. ruské minulosti. Ruské prsty do ukrajinské předvolební kampaně ostatně neustále bezostyšně zasahovaly. Viktora Janukovyče přivítal na nedávném moskevském kongresu ruských Ukrajinců šéf Putinovy administrativy Dmitrij Medveděv, aby mu vyřídil pozdravy od kremelského vládce, a ukrajinský premiér se posléze setkal s moskevským patriarchou Ale-

Jako za starých časů – Kučma, Putin a Janukovyč na vojenské přehlídce 28. října. (Kučma čtvrtý zleva.)

cí voličů. Touto cestou přišlo zhruba 10 % oprávněných voličů o možnost hlasovat, neboť nebyli zaneseni do volebních listin. Nepříliš překvapivě se jednalo v drtivé většině o příznivce opozice. Naopak v některých východních regionech země bylo v urnách více hlasů, než odpovídalo počtu registrovaných voličů. Za všechno hovoří číslo 42 500; právě tolik bylo zatím podáno stížností ze strany občanů v souvislosti s jejich právem volit.

Dodej lepší výsledky!

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Žádné volby na Ukrajině zatím neproběhly v tak rozjitřené atmosféře a s takovým zájmem veřejnosti. Nejsou to ledajaké volby – na Ukrajině se v těchto dnech hlasuje o budoucnosti jednoho geopolitického prostoru, navíc prostoru, který se rozkládá za našimi humny. S trochou nadsázky se dá říct, že se rozhoduje mezi postsovětským marasmem a skutečnými reformami. První možnost ztělesňuje nynější premiér Viktor Janukovyč, tu druhou opoziční kandidát hnutí „Naše Ukrajina“ Viktor Juščenko.

Opoziční kandidát Viktor Juščenko.

První povolební odhady Ústřední volební komise pak posunuly ukrajinskou detektivku do další fáze. Státem kontrolovaná média se zatím drží předběžných výsledků po sečtení 97,7 % odevzdaných hlasů. Ty dávají prvenství Janukovyčovi s 39,88 %, zatímco Juščenkovi mělo odevzdat hlas 39,22 % voličů. Daleko za oběma favority se umístil socialista Moroz (5,78 %) a komunista Symonenko (5,02 %). Juščenko skóroval v 16 oblastech na západě a ve středu Ukrajiny, přičemž povzbudivé je jeho jednoznačné vítězství v metropoli, která mu přisoudila 62 % oproti premiérovým 14 procentům. Janukovyč ovládl 8 oblastí na východě včetně Krymu a Sevastopolu. Zdání ovšem může klamat. Opozice poukazuje na bezpočet případů manipulací a nátlaku v souvislosti s volebními počty. Nejkřiklavějším faktem je ostatně nezvykle vleklé sčítání volebních výsledků, které ustrnulo na stavu k 2. listopadu a jež opozice přisuzuje nátlaku na hlavu ÚVK Serhije Kivalova z vládních míst, aby přichystal pro vládu příznivější výsledky. Na první pohled jde o malicherný spor: do druhého kola tak jako tak postupují dva nejsilnější kandidáti. V ukrajinské válce nervů má však jejich pořadí váhu symbolu. D A V I D S V O B O D A , Kyjev Autor je redaktorem časopisu Přítomnost.

Uruguay ztratila minulost Země zvolila novou cestu do starých časů Svérázný, lítostivý trpaslík ve stínu dvou dýchavičných obrů sebral odvahu, otočil se zády k minulosti a klopýtavě vyrazil do neznáma. Uruguay, třímilionová země vklíněná mezi zkolabovanou Argentinu a bezradnou Brazílii, porušila o posledním říjnovém víkendu sto sedmdesát let starou politickou tradici a demokraticky si zvolila svého prvního levicového prezidenta. Zařadila se tak do stále se rozrůstající rodiny latinskoamerických demokracií, jejichž nově zvolené vůdce spojuje ohnivá kritika liberálních ekonomických reforem a rozděluje téměř všechno ostatní.

Časy zlaté a horší „Můj dědeček byl skutečný prezident-vůdce a já jsem se jím chtěl také stát. Jenže jsem neměl potřebné charisma, a tak jsem byl pouhým prezidentem,“ vyprávěl při své nedávné návštěvě v Praze Luis Alberto Lacalle de Herrera, který stál v čele Uruguaye v letech 1990–1995. „To vy v Evropě nikdy nepochopíte. Vůdce lidé milovali a volili ho stále znovu a znovu: byl to demokratický vůdce.“ Uruguay je plná nostalgie po starých dobrých časech. Malá republika při ústí řeky La Plata (v latinskoamerické španělštině to znamená „peníze“) vznikla na počátku 19. století jako nárazník mezi portugalsky mluvící Brazílií a španělskou Argen-

tinou. U moci se v ní pravidelně střídaly dvě pravicové strany „Blancos“ a „Colorados“ a země vnímala samu sebe jako jihoamerické Švýcarsko. Přes občasná období recese a dokonce krátkou epizodu vojenské diktatury v sedmdesátých letech měla rovnostářsky naladěná Uruguay nejrozvinutější sociální systém v regionu, bezplatné školství a vysoké příjmy. Dovážela téměř veškeré suroviny, ještě více však vyvážela – zemědělské produkty a průmyslové výrobky hlavně do Brazílie a Argentiny, a kromě toho třeba tuleně a mrože do zoologických zahrad v Číně, Španělsku, Francii a Spojených státech. Přes hranice proudili přistěhovalci z chudších zemí Latinské Ameriky a také hordy bohatých argentinských turistů, kteří utráceli svou nadhodnocenou měnu v luxusních střediscích na pobřeží. Uruguayské banky se staly oblíbenými peněžními ústavy, ve kterých si movitější část Argentinců ukládala dolarové úspory „na horší časy“. Když do Argentiny a Brazílie špatné časy opravdu dorazily, neměla zazobaná malá země závislá na čilém obchodu se sousedy šanci. První úder přišel roce 1998 s devalvací brazilské měny, skutečná pohroma se však převalila v roce 2002 přes hraniční řeku z Argentiny. Jižní soused přestal být schopen splácet státní dluhy, obestavil svým občanům konta a devalvoval měnu. Ze dne na den zbídačená střední a vyš-

ší vrstva se hladově vrhla na všechny dostupné úspory, tedy především na svá dolarová konta v Uruguayi. Uruguayské státní rezervy spadly za jediný měsíc o 200 milionů dolarů a zemi zachvátila panika. Svých úspor se začali dožadovat i místní, hodnota pesa se zhroutila, čtyři peněžní ústavy zbankrotovaly a ty zbylé vláda na několik dní zavřela. V hlavním městě Montevideu začal rozlícený dav rabovat obchody. Situaci zachránila půjčka Mezinárodního měnového fondu ve výši téměř 4 miliardy dolarů, obchody, vklady i turisté však byli ti tam. Uruguayská ekonomika se smrskla o 15 % a zahraniční dluh se vyšplhal na 100 % HDP a činí dnes 13 miliard dolarů. Země své dluhy zatím poctivě splácí a vzhledem k výši státních výdajů (62 % rozpočtu jde na důchody a mzdy státních zaměstnanců, kteří nemohou být podle zákona propuštěni) je nevyhnutelným důsledkem inflace. Výše průměrných mezd tak od vypuknutí krize spadla nejméně o 15 %. Přestože ekonomika začala znovu růst, žije dnes v Uruguayi 31 % lidí pod hranicí chudoby (56 % z toho tvoří děti) a každý desátý člověk z 3,5milionové populace emigroval.

Peníze neutečou „Nemůžeme už být dál bohatou zemí s chudými lidmi,“ prohlašoval

v předvolební kampani nanejvýš seriózně působící onkolog Tabaré Ramón Vázquez Rosas (64), bývalý první levicový starosta Montevidea a lídr poněkud nesourodé levicové koalice Frente Amplio (Široká fronta) složené z křesťanských demokratů, socialistů, komunistů i radikálních městských partyzánů Tupamarů, kteří nechvalně prosluli loupežemi a vraždami politických a podnikatelských prominentů především na přelomu 60. a 70. let. Uruguayští levičáci odmítají současnou krizi řešit podle rad MMF privatizací státních podniků a rozšířením volného trhu se Spojenými státy. Místo toho upírají své naděje k obchodu v rámci lokální celní unie Mercosur, jejímiž členy jsou kromě Uruguaye také Argentina, Brazílie a Paraguay, a kolektivnímu vyjednávání s odbory. A zdá se, že přesně to chtěli voliči nesmíření s nově nabytou bídou slyšet. Ve stále větším počtu zemí Jižní Ameriky totiž pevně zapustil kořeny názor, že liberální reformy sice dokáží zajistit finanční stabilitu země, nepomohou však odstranit chudobu a vytvořit nová pracovní místa. Podle průzkumů chilské agentury Latinobarometro přitom právě chudoba a nezaměstnanost leží Latinoameričanům na srdci mnohem více než třeba problém terorismu a více než 70 % z nich je přesvědčeno, že v jejich zemích se vládne v zájmu mocné menšiny, a nikoli pro dobro lidí.

Uruguay tak svým rozchodem s tradičními politickými stranami následuje příkladu Venezuely, Brazílie, Ekvádoru či Argentiny, kde nové prezidenty vynesla v regulérních volbách k moci důrazná protiliberální rétorika. Každodenní praxe je však mnohem rozmanitější a sahá od nacionalistického a rozhazovačného Venezuelce Cháveze až k úzkostlivě korektnímu Brazilci Silvovi, který svou hyperkorektní spoluprací s finančníky rychle rozptýlil všechny obavy, které jeho nástup do úřadu provázely. Podle prvních kroků se zdá, že milovník fotbalu a vášnivý hráč na karnevalové bubínky Tabaré Vázquez se bude podobat právě jemu. Již v červnu oznámil, že do funkce ministra financí jmenuje umírněného Daniela Astoriho, který již prohlásil: „Nebudeme přesnou kopií Brazílie, ale věříme, že je možné změnit zemi a zachovat přitom stabilitu ve fiskální politice.“ Po zkušenostech z Brazílie již nástup levicového prezidenta nevyvolává zděšení ani ve finančních kruzích. „Všechno je normální,“ cituje jednoho z bankéřů americký deník The New York Times. „Nikdo není nervózní a peníze neproudí ze země ven.“ J I Ř Í S O B O TA, M A R K É TA P I L ÁT O VÁ Autoři jsou spolupracovníky Respektu.

12 /

ZAHRANIČÍ

8.–14. 11. 2004

Vstávají noví mudžáhidé

Svět kolem Litva bude mít novou vládu – oproti očekávání ji vytvoří dosavadní tým Sociálnědemokratické koalice s Novou unií a dosud opoziční populistická Strana práce. Tu založil etnický Rus milionář Viktor Uspaskich a vyhrál s ní, byť těsně, parlamentní volby 24. října. Ve středu oznámil vznik nové koaliční sestavy ministr zahraničí Antanas Valionis. Navzdory předpokladům, že po volebním úspěchu populistů bude vše směřovat k velké koalici levice a zatím opozičních konzervativců i liberálů, vznikl podivný konglomerát: sociální demokraté premiéra Algirdase Brazauskase, Nová unie dosavadního předsedy parlamentu Arturase Paulauskase a Strana práce Viktora Uspaskich. Navíc konglomerát ne zcela neutrální. Uspaskich čelí podezření, že nadcházející podíl na moci by mohl využívat coby promotér promoskevské politiky. Premiér Brazauskas této obavě oponuje: Strana práce prý bude pro vládu sice partnerem, leč nikoli dominantní silou. Do koalice byla údajně přibrána proto, aby byla zajištěna kontinuita vládní politiky. EU do těchto vnitřních věcí nového člena zřejmě zasahovat nebude. Ještě je v živé paměti neúspěch s ostrakizací Rakouska před pěti lety, kdy se dostali do vlády haiderovci. Ale sledovat litevský vývoj se vyplatí.

FOTO AUTOR

Tálibán je v krizi, nastupují radikálové inspirovaní Irákem

Recept na radikály?

Pracují ve dne pro vládu a v noci pro povstalce? (Vládní vojáci před volební místností, Džalalabád.)

Po prezidentských volbách, v nichž zvítězil s více než 55 procenty dosavadní prezident Hamíd Karzáí, zavládl v Afghánistánu optimismus. „Naše policie odvedla výbornou práci a nepřátelé mírového procesu dokázali, že nejsou schopni žádné větší akce,“ prohlásil guvernér východoafghánské provincie Nangarhár při slavnostním obědě na počest úspěšného hlasování. Prezident Hamíd Karzáí v rozhovoru pro The Times of India označil povstalce hlásící se k odkazu hnutí Tálibán za umírající sílu a mluvčí ministerstva obrany generál Zahir Azimi je deklasoval na obyčejné bandity, se kterými nemá rodící se afghánská armáda moc práce. Další události ale povolební optimismus poněkud zchladily. Dva týdny po volbách, 23. října, se na kábulské Chicken Street, proslulé krámky s koberci a suvenýry, odpálil sebevražedný atentátník. Zabil americkou tlumočnici a jedenáctiletou dívku, která se náhodou motala kolem, a zranil tři vojáky mírové mise ISAF. O pět dnů později byli za bílého dne, v polední dopravní špičce, v rezidenční kábulské čtvrti Korte Parwan uneseni tři zaměstnanci volebního štábu OSN. Sebevražedné atentáty a únosy byly doposud v Afghánistánu tabu. Došlo tak na předpovědi, že je jen otázkou času, kdy se místní guerilly „poučí“ od svých kolegů v Iráku. FOTO ICP

V pondělí 26. října byl v pralesích jihoindického státu Tamilnádu zastřelen legendární loupežník Kúse Munisamy Vírapan (61), po kterém indická policie usilovně pátrala od poloviny 80. let. Vírapan a jeho gang má údajně na kontě smrt 130 lidí. Po letech pátrání, vypsání odměny 3,6 milionu rupií (téměř 2 mil. Kč) a zadržování jeho rodinných příslušníků (Vírapan měl manželku a dvě dcery, kterým letos přes neustálý policejní dozor dokázal doručit 5 milionů rupií) již státní orgány téměř rezignovaly na jeho dopadení. Nyní, po jeho zastřelení, požaduje Vírapanova manželka po státu odškodnění, protože její manžel nebyl řádně souzen. V Indii se tento „Jánošík“, který proslul především 108 dní trvajícím únosem slavného herce Rádžkumára, stal hrdinou četných anekdot, ale i předmětem obdivu některých tamilských venkovanů. Podle informací deníku The Hindustan Times byl Vírapan napojen na islamistické teroristické organizace, které jsou v oblasti částečně odvislé od tamilského separatismu. Tyto informace ostatně nijak výrazně nevybočují z reality státu Tamilnádu, ohrožovaného souběžně maoistickými povstalci a skupinami napojenými na srílanské Tygry osvobození tamilského Ílámu. Odlišit povstalce toho či onoho zabarvení od čistě kriminálních struktur je navíc dost obtížné.

Vírapanovo dlouholeté angažmá v tamilském vnitrozemí mělo na bezpečnostní situaci regionu každopádně zásadní dopad, neboť ukázalo řadě mladých venkovanů poměrně snadnou cestu do náruče kriminálních gangů a teroristických bojůvek. J A K U B W O L F, ZBYNĚK PETRÁČEK J. Wolf je student indologie.

ho hrdinu války proti Tálibánu, který proslul lidským zacházením se zajatci (chovej se k nim jako k sobě rovným, a oni se k tobě nakonec přidají), dohnala ke spolupráci s povstalci jeho paštunská hrdost a nenávist k okupantům všeho druhu. V plné své síle se Kašmír Chán předvedl v den voleb, kdy jeho lidé vypálili přes dvacet raket na volební centra v provincii Kumar. Nic významného sice netrefili, dokázali ale, že jsou schopni působit i přesto, že všechny neopoziční ozbrojené formace v zemi (afghánská armáda, koalice, ISAF i kmenové milice) doslova obklíčily každé volební místo.

Sousedé vyhlásili džihád K únosu se místo nejsilnější protivládní skupiny – Tálibánu – přihlásila skupina Jaish-e Muslimeen (Armáda muslimů), která se letos v srpnu od Tálibánu oddělila. Ví se o ní jen to, že k organizování únosu nemá potřebné kapacity a provedení činu si objednala u jednoho z místních kriminálních gangů. Kdo jsou lidé, které oficiální terminologie nazývá zkratkou AGE – Anti Governmental Elements (protistátní živly) a v hovorovém jazyce se jim říká bad guys (špatní hoši)? Nejčastěji se v této souvislosti hovoří o Tálibánu. Jeho desetičlenná rada v čele s mullou Umarem řídí operace z kmenových území Pákistánu poblíž afghánské hranice, kde proti nim místní úřady (ač je o to afghánská strana několikrát žádala) postupují liknavě. Boj rozhodují peníze pocházející ze sbírek v arabských zemích a fondů al-Káidy. Díky tomu si vůdci mohou dovolit platit za špinavou práci svým pěšákům a sami přitom odpočívat v závětří. „Někteří velitelé v našem regionu hrají dvojí hru – ve dne jsou loajální vládě, v noci pracují pro povstalce,“ říká bývalý politický vězeň Anwer Sultani z východoafghánského Džalalabádu. Peníze motivují velitele i obyčejné pěšáky. Dvacetiletý Kazi Dabir z jihoafghánského Kandaháru dostává na ruku částku blížící se

stovce dolarů za každou nálož dálkově odpálenou u silnice. Své počínání obhajuje tím, že se snaží, aby se přitom nikomu nic nestalo. Před svými sponzory vždy následky zveličí, aby nepřišel o odměnu (odtud přehnaná prohlášení Tálibánu o desítkách zabitých protivníků týdně). Dálkově ovládané miny, doposud hlavní útočný nástroj povstalců, tak přibližně v polovině případů vybuchují bez efektu – a někdy dokonce útočníkům v ruce, jako důsledek neexistujícího výcviku a nulové zkušenosti s výbušninami. Odboj však není jen Tálibán a hamižní povstalci. Najdou se i vzbouřenci odhodlaní bojovat za své ideály nebo z obyčejné touhy po pomstě. Například Komandant Paštun z východoafghánské provincie Laghman. Ještě před půlrokem měl pět vojáků a vládl vesnici o několika hliněných chatrčích. Pak ale do jeho vísky v horách vtrhlo americké komando a na základě udání o údajné spolupráci s Tálibánem ho zajalo a odvezlo do věznice v Bagramu. Než se vše vysvětlilo, jeho sousedé vyhlásili džihád a Paštun po triumfálním návratu zvýšil počet příslušníků své armády na padesát. Styky s opozicí pak skutečně navázal a stal se ve své provincii jednou z obávaných povstaleckých figur. Velitele Kašmír Chána zvolilo v září tajné shromáždění šedesáti povstaleckých velitelů komandantem východní části Afghánistánu. Bývalé-

Podle mluvčího amerických jednotek majora Scotta Nelsona bylo vedení Tálibánu natolik frustrováno bezpečnostními opatřeními během voleb, že se část nižších velitelů vzbouřila proti svému vůdci mullovi Umarovi požadovala změnu strategie. Mluvčí Tálibánu Abdul Latif Hakimi to sice v telefonickém prohlášení okamžitě popřel se slovy „náš džihád pokračuje“, v neprospěch Tálibánu ale hovoří i komentář dobře informovaného kandahárského guvernéra Jusufa Paštuna. Přispěvatelé Tálibánu jsou podle něj dlouhodobě nespokojeni s tím, že jejich peníze jsou využívány neefektivně a často končí v kapsách vedení Tálibánu místo u obyčejných pěšáků. Případné oslabení, či dokonce rozpad Tálibánu však paradoxně není pro Afghánistán jednoznačně pozitivním scénářem. Schyluje se totiž k tomu, že „rozumným“ vůdcům hnutí bude prominuto a budou jim nabídnuty posty v administrativě. O této možnosti se zmínil člověk, který má vliv na dění v zemi větší než prezident Karzáí – americký velvyslanec v Afghánistánu Zalmaj Khalilzad. Už hůře se ale bude jednat se samostatnými skupinami motivovanými ideologicky a přímo zásobovanými teroristickými penězi. Počínání Jaish-e Muslimeen, které kopíruje irácké odbojové skupiny (nesmyslné požadavky na stažení Američanů ze země a na vlas stejná prezentace rukojmích před televizními kamerami), je vážným důvodem ke znepokojení. Pokud by se podobný incident opakoval, může to vést až ke stažení zahraničního personálu OSN a dalších organizací ze země. Vzhledem k tomu, že se cizinci výrazně podílejí na politickém i ekonomickém životě, pro Afghánistán by to znamenalo citelné problémy. T O M Á Š V L A C H , Džalalabád Autor je novinář, v Afghánistánu působil jako pozorovatel EU.

Nenápadný půvab monarchie Žádnou zemi zatím britská královna nepoctila tolika (čtyřmi) oficiálními návštěvami. Poprvé přijela v roce 1965, naposled minulý týden na zahájení konference o změnách klimatu. Alžběta II. má zkrátka pro Německo slabost, pochází ostatně z rodů Sachsen-Coburg a Gotha, což otec nebožky princezny Diany s oblibou komentoval jedovatými řečmi o „téhle Němce v Buckhinghamském paláci“. Slabost pro Němce však rozhodně nemají Britové jako celek. Takřka dvě třetiny mladých Britů nedokáží jmenovat ani jednu jedinou německou osobnost, dokonce ani Adolfa Hitlera ne (což je o to pozoruhodnější, že nacistický diktátor je nejznámější osobností celosvětových dějin). O Německu smýšlí pozitivně zhruba třetina z nich, jak ovšem podotýká The Economist, je to z větší části jen díky německému pivu. Zatímco mladí neví o Německu nic, starší generace je silně pod vlivem událostí druhé světové války. Pohled na Němce coby „nácky“

se začal měnit až počátkem 80. let, a jak už to bývá, hlavní vliv na to měla televize. Stejně jako se obyčejní Němci zamysleli nad osudem svých vyvražděných židovských spoluobčanů až při sledování hollywoodského seriálu Holocaust, tak i Britové začali v Němcích vidět obyčejné lidi díky enormnímu úspěchu německého seriálu Heimat (Vlast), mapujícímu osud jedné německé rodiny od první světové války do 50. let 20. století. Když přijela královna do Německa v roce 1992, bylo to ještě v euforii z pádu berlínské zdi a ze sjednocení. O 12 let později se ale duchové války (ve které královna coby příslušnice ženských pomocných sil řídila náklaďáky) objevili znovu. Tentokráte jde o britskou omluvu za plošné bombardování německých měst, především Drážďan. Královna se v Berlíně zúčastnila koncertu berlínské filharmonie, jehož výtěžek směřoval na obnovu drážďanské katedrály, a vyjádřila lítost nad utrpením způ-

sobeným válkou, o nějaké omluvě však nemohlo být ani řeči. Německá vláda ani žádná relevantní politická síla to ostatně vůbec nepožadovala. Přesto se to nedá odbýt jen jako nafouknutou bublinu bulvárního tisku. Některé věci totiž v Německu pomalu přestávají být tabu. To, co bylo donedávna vyhrazeno setkáním válečných veteránů, vyhnanců ze Sudet, Slezska a východního Pruska či zarytých konzervativců, je dnes široce diskutovanou záležitostí. Paradoxně díky podnětům z levého spektra společnosti. Hrůzy útěku a vyhnání Němců přiblížila široké veřejnosti až legenda německé literatury Günter Grass v románu Im Krebsgang (Račí chůzí), popisujícím potopení lodi Wilhelm Gustloff, přeplněné tisíci uprchlíky, sovětskou ponorkou. Peklo života v bombardovaném Německu (kterému bez většího vojenského efektu padlo za oběť okolo 600 000 civilistů) zase liberální historik Jörg Friedrich v knize Der Brand (Oheň).

V loňském roce věnoval tomuto tématu časopis Der Spiegel rozsáhlý šestidílný seriál. Němci si začali zvykat na to, že i oni byli oběťmi. Dokud se tato diskuse vede mezi historiky, eventuálně v kultivovaných médiích, slouží jenom k dobru. Výkřiky bulvárních médií na obou stranách neslouží ničemu. Větší pozornost se jim přitom přisuzuje v zahraničí (čehož důkazem je i tento článek) než v samotném Německu. Tam se královně dostalo vpravdě královského uvítání, jak mezi politiky, tak u veřejnosti. A v komentářích tisku bylo silně znát okouzlení královnou, jejíž důstojný a kultivovaný projev, ať už se jednalo o hospodářství, politiku či změny klimatu, se tak výrazně odlišuje od každodenní politické hantýrky „mediálních“ státníků dneška – tedy především britského premiéra Tonyho Blaira a německého kancléře Gerharda Schrödera. M ATYÁ Š Z R N O

RESPEKT / 46

TÉMA

/ 13

Vražda bijce muslimů F O T O PAV E L H R O C H

Po smrti novináře van Gogha řeší Evropa otázku, jak dál žít s vyznavači Alláha

Pokud dokončí školu, dostane práci a neumlátí ji manžel, mohlo by to děvčátko představovat naději. (Kanalstraat v Utrechtu.)

Je první listopadové úterý a na nizozemský Amsterodam padá tíha. Všichni, kteří chtěli sledovat výsledky amerických prezidentských voleb, teď neplánovaně sledují reprízu televizní politické debaty dvou mužů, z nichž ani jeden už v tuto chvíli není na živu: zemřeli, protože kritizovali vyznavače Alláha. Tady ale shoda končí. Zatímco smrt prvního z nich – populisty Pima Fortuyna – považovali Holanďané před dvěma lety ještě za nepříjemný úlet, úterní smrt druhého muže – novináře Thea van Gogha – vyvolala šok z toho, jestli se v nejtolerantnější zemi Evropy nestává násilí osvědčeným prostředkem k tomu, jak umlčet názorového oponenta. Pro ostatní Evropany pak nizozemský případ potvrzuje důležitost otázky, jak tady budeme dál žít s rychle rostoucí muslimskou menšinou. „Byl to profesionální provokatér, taky ale milované dítě obyvatel Amsterodamu,“ říká právník Hannu Wangemund, jeden z těch, jež nejno-

vější politická vražda citově zasáhla. I on přišel v úterý večer na centrální náměstí a byl jedním z dvaceti tisíc demonstrantů (víc se jich tam nevešlo). Shromáždění svolalo vedení radnice a členové rodiny zavražděného van Gogha všechny vyzvali, aby dali nějakým hlukem najevo, že se nenechají umlčet. Nočním Amsterodamem se tak nesl hluk píšťalek, kastrolů, klaksonů, mlácení do popelnic. Demonstranti si přelepili pusu nápisem Nenecháme se umlčet. „Byl to jasný útok na svobodu slova,“ dodává Wangemund.

Pátá kolona se hlásí Proč tak silné emoce? Theo van Gogh, prý vzdálený potomek slavného malíře, byl i v holandských tolerantních poměrech značně kontroverzní figurou, k níž bychom v Česku těžko mohli někoho přirovnat. Psal novinové komentáře, natočil dvacet filmů (někdy spíš

reportáží, třeba o erotických telefonních linkách), většinu z toho se značně provokativním laděním. Vedl televizní debaty o imigrantské politice s Pimem Fortuynem a dalšími politiky. Hlavním tématem van Goghových aktivit byl v poslední době islám a milion jeho vyznavačů v Nizozemsku. Nekritizoval přitom jen konkrétní věci, ale islám jako takový. Používal silné výrazy, třeba když o radikálních muslimských imigrantech řekl, že jsou „pátou kolonou ojebávačů koz“ (fifth column of goatfuckers). V září odvysílala holandská televize jeho krátký film Submision, který kritizoval domácí násilí v tradičních muslimských rodinách. Ve filmu vystupovala zbitá anonymní muslimka, také ale například herečka s muslimsky zakrytou tváří, jinak ale s nahým tělem prosvítajícím pod závojem, na němž měla napsaný úryvek z Koránu, bagatelizující domácí násilí. Van Gogh natočil film ve spolupráci s poslankyní

holandského parlamentu Ayaan Hirsi Ali, muslimkou somálského původu, rovněž silnou kritičkou radikálního islámu. Sama byla kdysi jako mladá dívka poslána svojí rodinou ke vdavkám muslimovi do Kanady, vystoupila ale z letadla v Německu a nasedla do vlaku do Holandska, kde už zůstala. Van Gogh i Hirsi Ali dostali po odvysílání filmu výhrůžky smrtí. Zatímco poslankyně ale přijala nabídnutou ochranku, režisér nikoli. „Jsem jen takový vesnický hlupák, kdo by chtěl někoho takového zabít?“ prohlásil na vysvětlenou. V úterý ráno, když jel van Gogh rušnou amsterodamskou ulicí na kole do studia dokončit svůj poslední film o vraždě Pima Fortuyna, čekal na něj šestadvacetiletý muslim narozený v Holandsku marockým rodičům, podle dosavadních zjištění člen radikální islamistické organizace, kterou nizozemská tajná služba už nějaký čas sledovala. Van Gogha zastřelil a pak

Zavřít mešitu je problém, F O T O PAV E L H R O C H

říká profesor Anton Zijderveld z Erasmovy univerzity v Rotterdamu

Mnoho lidí v Nizozemsku považuje vraždu Thea van Gogha za útok na svobodu slova. Jste téhož mínění? Jde o kolizi dvou extrémů. Jedním byl van Gogh a jeho zneužití svobo-

dy slova inzultováním všech muslimů a islámu. Druhým extrémem byl mladý muž, jehož čin konstituční demokracie nemůže akceptovat. Výsledkem je hrozba, že Holanďané se zradikalizují a marocká část společnosti také. Pak by hrozil střet. Já ale věřím v dialog. Jaký máte názor na tvorbu pana van Gogha? Někteří lidé jej považují za špatného režiséra, jiní myslí, že byl génius. Já osobně jsem nebyl jeho tvorbou nijak zasažený, nemám pro ni respekt. Považuji ji za velmi diskutabilní. Van Gogh nebyl slavný, spíš neblaze proslulý. Jaké naděje a hrozby vidíte při pohledu na mladou muslimskou generaci v Nizozemsku? Členové první generace migrantů stáli stranou moderního proudu ve společnosti. Druhá generace měla

být mnohem modernější, oni ale spíš pokračují v tradicích svých rodičů a prarodičů. Věřím pevně ve třetí generaci. Velmi důležitá složka modernity je kvalitní vzdělání a dobrá zaměstnání. Problém je také rodinná situace: mnoho mladých muslimů si jezdí pro manželky do Turecka nebo Maroka do vesnických oblastí. Řada z nich umí číst a psát. Je tedy stále velký rozdíl mezi muslimskou a domácí holandskou mládeží? Holandské děti vyrůstají se velice liberálním, individualistickém prostředí. Velmi sekularizovaném. Velmi často jen s jedním rodičem. To je v tureckém či marockém prostředí nemyslitelné. Muslimské děti vyrůstají ve velkých rodinách, které nejsou sekularizované. Individualita je tam pod velkou kontrolou. Jde

o kolektivistické prostředí. Něco takového bylo v katolických rodinách do padesátých let, postupem doby se to ale radikálně změnilo. Jaké máte jako sociolog informace o muslimských extremistech? Nemáme o nich informace. Ani policie na tom není o mnoho lépe. Je velmi těžké provést sociologický výzkum. Nechtějí s nikým mluvit. Navíc nejde o zcela jednoduché vztahy. Muž, který zabil van Gogha, žil ve čtyřech různých prostředích, se čtyřmi různými skupinami lidí. Proč nejde vypovědět radikální imámy ze země? Nyní se o tom diskutuje. Zavřít radikální mešitu je ale problém z hlediska naší demokracie, z hlediska zákona o svobodě slova. Co si myslíte o nové politice vlády?

Nějaké kroky musí učinit především naše občanská společnost. Ne vláda. Hlavní věc teď je dialog mezi muslimskou a nemuslimskou komunitou. Musíme ochránit naši svobodu slova a zachovat vzájemný respekt. Rozvíjet instituce, jako je islámská univerzita. A změnit trestní zákon, aby byl schopen čelit přípravě teroristických útoků. Co si s odstupem času myslíte o programu Pima Fortuyna, který chtěl zastavit příliv imigrantů a ty, co tu jsou, učit respektu k západním hodnotám? Neměl skutečný program. Znám ho dost dobře, byl jsem děkan na fakultě, kde také učil. Vzbuzoval příliš mnoho očekávání. Byl velmi inteligentní, ale neměl program. Některé věci se mu snadno říkaly. Byl pak ale velmi nervózní ze svého úspěchu. Nevěděl, co má dělat.

TÉMA

8.–14. 11. 2004

F O T O PAV E L H R O C H

14 /

Mešita imáma el-Moumniho, nepřítele homosexuálů, který se omluvil.

Rotterdam: Co víte o Evropě, mladá paní?

ještě do ležícího těla dvakrát bodnul nožem a nechal vzkaz napsaný arabsky. Policie vraha později při honičce – během níž se ještě pokusil zavraždit jednoho z mužů zákona a náhodného kolemjdoucího – postřelila do nohy a zatkla. Co tedy násilná smrt kontroverzního kritika muslimů znamená? Možná mnohé. Nizozemsko už několik let dává najevo, že se jeho muslimská menšina vymyká kontrole a je třeba přitvrdit. Politická vražda může tomuto trendu napomoci.

Zázrak na Kanalstraat

Kdo ti muslimové jsou Opravy starých čtvrtí, aby se v nich nehromadila chudina, a nabídka jazykových kurzů, které by měly být v zájmu každého přistěhovalce, byly dlouhou dobu jedinou integrační politikou vůči cizincům. Jinak platilo spíš to, co Holanďané považují za jeden z pilířů svého státu: že většina respektuje životní styl menšiny a neplete se jí do života. Časy se ale mění. Přišlo jedenácté září 2001, válka v Afghánistánu a v Iráku. Sílící strach z islámu se nevyhnul ani Nizozemsku s jeho milionovou muslimskou menšinou. Vzhledem k počtu obyvatel (16 milionů) po Francii druhou největší v Evropě. Půl roku po útoku na New York vznikla v Rotterdamu populistická strana Kandidátka Pima Fortuyna, která přišla s pro-

gramem zastavit další příchod imigrantů. To byla však jen jedna strana mince. Ta druhá se najednou zdála ještě důležitější: nizozemská většinová veřejnost si začala uvědomovat, že stejně jako jinde v západní Evropě jí doma vyrůstá nová generace mladých muslimů, kteří mají nizozemský pas, nizozemské školy a často také nizozemskou životní úroveň. Mluví mezi sebou holandsky a zemi svých předků znají obvykle jen z prázdninových návštěv. Přes to všechno jsou ale jiní než jejich holandští vrstevníci. „Holanďané si během poslední doby uvědomili, že toho vlastně o své muslimské komunitě mnoho nevědí,“ říká Froukje Santingová, amsterodamská dopisovatelka deníku Handelsblad. Kdo tedy všichni ti muslimové jsou a nakolik se podobají vrahovi van Gogha, jak se od minulého úterý značná část Nizozemců obává? Odpověď není úplně snadná, neboť – jak už bylo řečeno – nalézt lze spíš opačné příklady. Ani sedmadvacetiletá dáma jménem Serife Güvec zrovna moc evropsky nepůsobí. Z domu vychází už od dětství v muslimském šátku, s dlouhými rukávy a dlouhé černé sukni. Stejně jako její manžel Ismail nepije alkohol, nejí vepřové, pravidelně se modlí, ctí svátek ramadán, byt jim zdobí úryvky z Koránu a podle Koránu, jak zdůrazňují, také žijí. Do Holandska se oba přistěhovali s rodiči jako malé děti z Turecka. Serifini rodiče přijeli jako tovární dělníci a těmi také zůstali. Ona ale vystudovala práva, pracuje jako expertka na daňové právo na ministerstvu vnitra a je jednou z mladých evropských muslimek, které na rozdíl od svých rodičů žijí a praktikují svoji víru ve většinově nemuslimské společnosti. Zdá se ale, že bez výrazných potíží. „Jedna kolegyně za mnou přišla a řekla mi, že je lesba a jestli s tím mám nějaký problém. Řekla jsem, že ne, a zeptala jsem se, jestli ona má problém s mým šátkem,“ vzpomíná Serife na své začátky na ministerstvu, kam nastoupila v dramatické době v říjnu 2001. „Neměla a doufám, že to tak zůstane i u ostatních. Nedávno se sice objevil plán, že policajtky a soudkyně šátek nosit nebudou, pro úřednice ale nic takového platit nemá.“ Ze Serife by zřejmě měl radost i Pim Fortuyn. Přes svoji tradiční muslimskou výchovu se cítí být Holanďanka, říká, jak je ráda, že její rodiče do této země přišli. „Je tu tolerantní prostředí a to se mi líbí. Pokud jde o homosexualitu, tak sice zastávám náš tradiční názor, že to je hřích, ale to snad křesťané taky. Každopádně nechci nikomu říkat, jak má žít,“ uvádí Serife. Pokud jde o Thea van Gogha, vraždy

prý lituje a nechce ani být jako muslimka s jejím vykonavatelem nijak spojována. Způsob, jak van Gogh pracoval, se jí ale vůbec nezamlouvá. „Dílčí věci jako domácí násilí se dají kritizovat, on ale kritizoval celé náboženství, Korán, a to přece nejde,“ říká paní Güvec. „Některé věci by přece jen měly zůstat svaté.“ Najít v dnešním Holandsku příklad mladých, úspěšných, západně žijících muslimů není nijak těžké. Je jím i čtyřicetiletý Maročan Halim el-Madkouri. Jeho otec přišel vydělávat do Nizozemska už v šedesátých letech, Halim jej následoval teprve před patnácti lety, kdy v Maroku dokončil univerzitu. „Nebylo tak těžké dostat se tady na vyšší úroveň, hlavní věc byla naučit se jazyk,“ komentuje své dnešní postavení manažera vládního institutu Forum, zabývajícího se rozvojem multikulturních programů. Po zvládnutí holandštiny si na amsterodamské univerzitě doplnil vzdělání a získal dnešní práci. Za manželku si vzal Maročanku narozenou v Holandsku, a jak zdůrazňuje, doma spolu mluví holandsky. Do mešity chodí jen několikrát do roka. Právě i ve vzdělání, úspěchu v práci a v přístupu k víře lze hledat hlavní rozdíl mezi tzv. euro-muslimy a jejich rodiči. „Muslimové z první generace přistěhovalců měli materiální nouzi, vydělávali peníze, šetřili na jídlo, oblečení, auto. Stavěli mešitu a vybírali na ni mezi sebou peníze. Jejich děti teď zažívají běžné starosti,“ říká třicetiletý Maročan Mohamed Barangouch, majitel obchodu s potravinami v Amsterodamu. Běžnými starostmi je podle něho i to, že mladí Maročané patří ke stálým zákazníkům podniků, kde se kouří marihuana. Běžným rysem je podle něho také liknavost v náboženství. „Teď je po páté hodině, a protože je ramadán, každý mladý člověk by měl být doma a večeřet. Jenže spousta mladíků tráví čas na ulici,“ říká Mohamed. Zatímco pro první generaci přistěhovalců náboženství a kulturní prostředí splývala v jedno, mladá generace euro-muslimů tyto věci striktně odděluje. Mladí úspěšní muslimové obvykle nemají se západní společností a jejími hodnotami problém a tolerantní Holandsko jim vyhovuje. To, jaké hodnoty nakonec mladí západní muslimové přijmou za své, záleží na tom, nakolik se cítí být svázáni předpisy své víry. „Máme mnohem blíže ke konzervativním křesťanům než k liberálům,“ vysvětluje profesor Emin Akcahoeseijin, který na nově založené Islámské univerzitě v Rotterdamu učí etiku. „Například eutanazie je pro nás muslimy nepřípustná, tečka. O tom není žádná diskuse. Stejně tak homosexualita. Muž se klidně může cítit jako žena, nikdo neví, FOTO PROFIMEDIA.CZ /AFP

Z jednoho z rotterdamských kostelů vychází hlouček lidí. Před chvílí skončila mše, dvě tři desítky jejích návštěvníků se rozcházejí na tramvaje a vchod do svatostánku opět přikrývá silná mříž. To o dvě stanice autobusu dál je podstatně živěji. Marocká mešita se plní davem věřících. Někteří přicházejí v kalhotách a bundě, jiní, hlavně ti starší, v tradičních dlouhých košilích. „Bude tu tak dva tisíce lidí, to je maximum, co nám úřady pro jednu bohoslužbu dovolí. Přišlo by ale i o tisíc víc, kdyby to šlo,“ poznamenává jeden z mužů u vchodu, představující se jako Ali. O sto metrů dál pak stojí další mešita, tentokrát turecká. Také sem přicházejí stovky lidí, část z nich po skončení obřadu zůstává. Někteří na kobercích v modlitebně, jiní míří do společenských místností, kde je holičství, čajovna s televizí, knihovna a kulečníková herna. Příběh dnes už nepřehlédnutelné muslimské menšiny v Nizozemsku začal nenápadně. Podobně jako do Německa, Francie či Británie i do Nizozemska přijížděli od šedesátých let dělníci, především z Turecka a Maroka. Přitom Holanďany lze dnes počítat spíše k lepším příkladům imigrantské politiky. Prakticky tu neexistují muslimská ghetta, muslimové se těší lepší ekonomické situaci než v jiných západních zemích, řada z nich dokázala postoupit do vyšších společenských tříd, sedí v parlamentu (momentálně mají pět poslanců). Navíc největším sociálním problémem tady nejsou muslimští imigranti, ale přistěhovalci z Malých Antil v Karibiku, kteří mají jako obyvatelé kolonie dveře do Nizozemska zcela otevřené. Prodávají tvrdé drogy, nejvíce se podílejí na pouliční kriminalitě a mají mezi sebou největší procento svobodných matek. Při pátrání po muslimské menšině v Nizozemsku člověk spíš naráží na pozitivní příklady než naopak. Třeba čtvrť kolem ulice Kanalstraat v Utrechtu. Dřív patřila tahle část města k problémovým. Do zdejších zašlých činžáků se stěho-

vali chudí imigranti. Před deseti lety ale město nechalo domy na své náklady opravit a do útulných uliček dlážděných různobarevnými kostkami, kde auta jezdí krokem, na chodnících jsou rozmístěné dětské prolézačky, rostou tu stromy a září nové fasády, se začali stěhovat i bohatší Holanďané. Každému příznivci multikulturní společnosti, který sem zavítá, musí srdce poskočit o půl metru výš. Na hlavní ulici plné tureckých a marockých obchůdků je těžké říct, která národnost a styl oblečení tady vlastně převažuje. Podle úředních odhadů žije v této čtvrti zhruba šedesát procent Holanďanů a zbytek jsou přistěhovalci, což je podle zdejších sociálních stratégů správný poměr. „Největší problém? Máme tu málo parkovacích míst, hlavně když sem v sobotu přijedou lidi nakupovat,“ říká zdejší sociální pracovník Ahmed Soussi, Maročan, který žije v Holandsku od svých osmi let. Po chvíli dodává, že ještě pouliční prodej heroinu a společenská izolace většinou starších žen z první imigrantské generace, které se nenaučily holandsky. Podobně mluví i další. „Žije se mi tu dobře, nemáme problém s kriminalitou,“ říká mladá žena s kočárkem, která se představuje jako Anita. Zároveň ale poznamenává, že mezi zdejšími muslimy nemá žádné přátele. „Potkáváme se maximálně ve škole,“ dodává. Anita i další zdejší usedlík Henk mluví také o muslimských ženách, které neumí holandsky. „Takových je tu hodně, hlavně starších. Ženy z přísně náboženských rodin se ale nikdy nebudou integrovat, ani tady ani třeba v Tangeru. Nepříjemné je, že vůči nim pak roste averze ze sousedství, protože se s nikým nebaví,“ říká Henk, profesí počítačový technik.

Pim Fortuyn: zatím se neví, co jeho stoupenci řeknou teď.

Tady se to stalo.

Van Gogh: „Kdo by chtěl zabít hlupáka, jako jsem já?“

TÉMA

46

F O T O PAV E L H R O C H

RESPEKT /

/ 15

V tom je ale právě z pohledu muslimů problém. Stejně jako většinová společnost mluví o strachu z dalšího možného násilí muslimů vymknutých z kontroly, tak muslimové mluví o diskriminaci. Dokonce i ti, kteří podle svých slov nemají s loajalitou vůči Nizozemsku problémy. „Diskriminace existuje,“ říká Imad el-Kaka. „Při přijímání do práce se zaměstnavatelé stále častěji ptají na vyznání uchazeče. Dokonce i na obecních úřadech. Dřív se to nedělalo.“ Podobně mluví i Halim el-Madkouri: „Zákony nejsou diskriminační. V praxi je ale běžné, že práci nedostane člověk, který vypadá jinak. Lidé z etnických menšin trpí třikrát větší nezaměstnaností.“ Vicerektorovi Islámské univerzity Eminu Akcahoeseijinovi vadí, jak společnost zevšeobecňuje: „Cítím se být Zápaďanem, přitom ale zůstávám muslimem. V tom se tady cítím jako v Turecku. Máme svobodu vyznání, mešity, školy, islámské organizace, toleranci kolem sebe. Když ale třeba v televizi nebo ve společnosti přijde řeč na muslimy, najednou se mluví o terorismu. To ale není totéž a je třeba rozlišovat.“

Bude to, co nebylo

Alláh to ví nejlíp – ale my se nenecháme umlčet. (Demonstrace na amsterdamském centrálním náměstí.)

jakému vývoji naše osobnost může čelit. Důležité ale je, nakolik to pak člověk dává najevo.“ Osmadvacetiletý Palestinec rovněž s holandským pasem Imad el-Kaka pracuje na rotterdamské radnici a podílí se na programech na pomoc přistěhovalcům. Podle jeho mínění dělají Evropané chybu, když se dívají na muslimy jako na jednu komunitu. „Jde o velmi různorodou skupinu lidí, kteří mají různé zájmy a různý pohled na svět,“ tvrdí Imad s tím, že ani zdánlivě jasné symboly o ničem nevypovídají. „Šátek na hlavě mladé ženy nic neznamená. V občanských organizacích pracují ženy s šátky a naopak ženy bez šátků chodí do mešit.“ Podle jeho odhadů zhruba 70 procent mladých muslimů z druhé imigrantské generace nepraktikuje islám. To znamená nechodí do mešity, nesvětí ramadán, pijí alkohol, jsou tolerantní k rozvodům a nevadí jim smíšená manželství. „Třicet procent jsou praktikující muslimové a také zhruba třetina žen nosí šátek. To je víc než před několika lety,“ míní Imad. Důležité ale podle něho je, že možná až šestina mladých muslimů praktikujících na Západě islám, to znamená několik desítek tisíc mladých lidí, jsou příznivci radikálních učení, která západní společnost tak děsí. „Nic moc ale o těch lidech nevíme, i počty jsou velmi přibližné,“ říká mladý Palestinec. „Je těžké je identifikovat a nějak s nimi pracovat.“

Imám z Egypta Úterní vražda prokázala, že pro Holanďany už islámský extremismus není jen nějakou teoretickou možností, ale holá skutečnost. Podle Joosta de Haase, novináře z deníku De Telegraaf, tajné služby evidují zhruba deset až dvacet mešit (tedy asi každou dvacátou) jako antizápadní, fundamentalistickou. „Policie také sleduje sto padesát až dvě stě holandských muslimů, kteří jsou podezřelí ze spojení s teroristy,“ dodává de Haas. Jedním ze sledovaných byl i vrah Thea van Gogha.

Před třemi lety také způsobil rozruch marocký imám z Rotterdamu Khalil el-Moumni, který v televizní debatě označil homosexualitu za nakažlivou nemoc a později mluvil o homosexuálech jako o „prasatech“. El-Moumniho urážky vyvolaly silný společenský protest a prokurátor mu za ně vyměřil v přepočtu tisíc dolarů pokuty. Imám se ale omluvil a soudce pokutu zrušil s tím, že jako duchovní vyjadřující své názory by neměl být trestán. El-Moumni stále v jedné z rotterdamských mešit působí a na veřejnosti už své urážlivé řeči nezopakoval. Větší problém je pro Holanďany mešita el-Tawheed v Amsterodamu. Právě její proměna je pro současnost charakteristická. „Chodil jsem se tam jako dítě najíst a odpočívat,“ říká Mohamed Barangouch, majitel obchodu s lahůdkami. „Přitom mě učili, abych poslouchal své rodiče a byl uctivý k okolí. V 90. letech ale přišel nový imám z Egypta a začal vést politická kázání o nepřátelství k Americe a o tom, že se nemá pít Coca-Cola, protože je to sponzor války proti muslimům. Mešita začala přitahovat jiné lidi, než tam do té doby chodili.“ Pod novým imámem vydala komunita v el-Tawheed také tiskoviny obhajující domácí násilí nebo urážející homosexuály. Policie je sice zabavila a politici připravili zákon, podle něhož je trestné při kázání podporovat džihád – svatou válku. Právě za takové kázání by bylo možné imáma vypovědět ze země. Citovaný Halim elMadkouri z vládního institutu Forum, který vymýšlí strategii integrace muslimů do nizozemské společnosti, je ale ohledně rychlých zásahů proti radikálním kazatelům skeptický. „Ti lidé nejsou blázni, nebudou otevřeně podporovat al-Káidu. Také s džihádem je to složité. To slovo má řadu jiných významů než jen válka.“

Nevěsta pod kontrolou Holanďané ale zkoušejí i dlouhodobější řešení. Jedním z nich je program výchovy vlastních imámů, který el-Madkouriho tým na příští rok připravuje. V Nizozemsku totiž vzdělávání imá-

mů neexistuje a všech pět stovek zdejších islámských duchovních přijelo z náboženských škol z ciziny. V případě tureckých mešit nejde o tak velký problém. Imámy z velké části posílá (obvykle na čtyři roky) turecká vláda, která duchovního platí a ručí za jeho chování. Větším problémem jsou imámové posílaní různými tureckými islámskými sektami a pak hlavně duchovní přijíždějící z arabských zemí nebo Pákistánu. „Neumí holandsky a nevědí nic o holandské kultuře a někdy jsou vůči ní zaujati,“ vysvětluje el-Madkouri. Holandská vláda tedy plánuje, že postupem času pustí do mešit jedině duchovní, kteří budou umět jazyk a znát evropské reálie. „Je to správný krok,“ hodnotí vládní kroky Ertugrul Gokcekuyu z nově založené Islámské univerzity v Rotterdamu. „S imámem řeší věřící rodinné problémy, svoji ekonomickou a sociální situaci. Pokud tady nikdy nežil a neumí jazyk, nedokáže dát mladým lidem odpovídající informaci.“ Problém ale nejsou jen mladíci, kteří se do styku s radikálními imámy dostávají. Jde také o mladé ženy, které si přivádějí muslimové s holandským pasem jako nevěsty z vesnic, odkud sami pocházejí. Ty se pak často neučí jazyk a nestýkají se s lidmi mimo muslimskou komunitu. Nizozemská vláda chce změnit zákony tak, aby měla takové imigranty pod kontrolou. Při příchodu do Nizozemska by jim mělo být minimálně dvacet jedna let a před získáním trvalého povolení k pobytu musí složit jakýsi test způsobilého Nizozemce – to znamená doložit znalost jazyka a holandských reálií. Nizozemské úřady dokonce plánují, že se podobné zkoušky budou dělat už na ambasádách, to znamená ještě před příchodem do země. Pravicová vláda chce také imigrantům zakázat možnost vlastnit dva pasy. „Chtějí si tím pojistit loajalitu vůči Nizozemsku. Každý by si pak musel vybrat, vůči jakému státu loajalitu projeví,“ říká novinářka z deníku Handelsblad Froukje Santingová a dodává: „Tlak na integraci, vyžadování znalosti jazyka a takové věci jsou určitě správné, mělo by se to ale dělat s větším respektem.“

Právě na zlepšení vzájemné komunikace staví například i rotterdamský radní pro otázky integrace, křesťanský demokrat Leonard Geluk. „Chceme pořádat debaty, kde by si zástupci obou komunit jasně řekli, jak v integraci muslimů pokročit dál,“ říká Gelukův mluvčí Guido van Riet. V Rotterdamu, kde nejsilnější stranou na radnici je stále Kandidátka Pima Fortuyna, žije osmdesát tisíc muslimů, kteří se sdružují kolem 43 mešit a téměř padesátky islámských organizací. Ve městě také před pěti lety vznikla vůbec první islámská univerzita v Evropě, která dává vzdělání třem stovkám studentů. „Snažíme se kontaktovat muslimské organizace, aby na tyto debaty vyslaly své zástupce, a měli by to být lidi různého věku, národnosti a zaměření,“ říká Marianne Vortherenová ze zastřešující islámské organizace SPIOR, která spolu s rotterdamskou radnicí debaty organizuje. Při rozhovoru s ní i se zástupci radnice ale není zatím zcela jasné, k čemu vlastně debaty povedou. „Muslimové se debatám nijak nevyhýbají. Důležité ale je, aby mohli zůstat sami sebou, a neměla by být narušena svoboda vyznání,“ říká Marianne. „Přitom se už objevují názory, že by město mělo mluvit do toho, jaké se budou stavět mešity a jak vysoké minarety. To tu nikdy nebylo.“ Ale nábožensky motivované vraždy a nutná policejní ochrana liberálních politiků či občanských aktivistů taky ne, argumentuje druhá strana. V těchto a všech dalších diskusích o vtahování muslimů do západní liberální společnosti vlastně půjde hlavně o to, nakolik se povede čelit největšímu nebezpečí, a tím je rozšiřování řad radikálů. Citovaný Hannu Wangemund k tomu dodává: „Vražda van Gogha ukázala, že tu je zdroj fundamentalismu, který patrně bude ještě růst.“ MAREK ŠVEHLA, Nizozemsko

Tento text vznikl díky laskavé finanční podpoře Velvyslanectví Nizozemského království v Praze.

inzerce

16 /

ROZHOVOR

8.–14. 11. 2004

Do politiky už přímo nevstoupím S Václavem Havlem o jeho životě, Evropě a Bushově pohledu sám: jednomyslně ho doporučilo Občanské fórum i Veřejnost proti násilí. Svou roli mělo i dobové pravidlo o rozložení funkcí mezi Čechy a Slováky. Nebylo možné, aby nebyl Slovák předsedou vlády, když byl prezidentem Čech. A jiný Slovák nepřicházel v úvahu nebo nechtěl. Jak se zpětně díváte na to, že komunisti si tehdy udrželi pozice v ekonomice, v privatizovaných podnicích? Tady bych chtěl říct jednu věc: není pravda, že jsem si toho fenoménu nepovšiml dost brzo. Už v srpnu roku 1990, tři měsíce po prvních volbách, jsem mluvil na Václavském náměstí o mafiánských nitkách a noviny psaly, že volám po druhé nebo permanentní revoluci. Ten úkaz – komunističtí ředitelé jako noví privatizátoři – byl do jisté míry srozumitelný: kdo jiný mohl lépe znát možnosti výroby, obchodní partnery, situaci na trhu než obchodní ředitel? Kde se měl vzít

nesmírně důležité a vždy budou. I v Evropské unii.

Evropa poprvé Co říkáte na poslední verzi evropské ústavy? Souhlasím s těmi, kdo říkají, že se nedá číst. Jak asi víte, představoval jsem si krátký, jednoduchý text, jako americká ústava, který se budou děti učit ve škole. Toho se možná dočkáme za třicet, za padesát let, už dnes by ji mohli začít psát moderní Voltairové. Ale v tuto chvíli je třeba podpořit současný návrh. Je to přece jen výrazné zjednodušení dosavadního systému smluv, je to krok kupředu. Ústava jen dokládá, jak nesmírně obtížné je hledat politicky spravedlivou formu koexistence v tak malém a přitom tak rozrůzněném kousku světa, jako je Evropa. Ale přesto je třeba se o to dál pokoušet. Vždyť je to poprvé v dějinách, kdy je mocenská FOTO LUDVÍK HRADILEK

Co říkáte projevu Václava Klause k 28. říjnu, jeho výzvě ke smíření s minulostí? Já jsem mu úplně přesně neporozuměl. Co znamená ten pojem smíření? Co je zapotřebí a po čem spolu s mnoha dalšími volám, je sebereflexe společnosti. To znamená říci, kdo byl zločinec, kdo páchal zlo bezděky, kdo se jen tak přizpůsoboval. O to jde: odstínit míru zavinění, zjistit, kde má kriminální povahu, kde je ještě stíhatelné, kdo nese politickou zodpovědnost… A žádat po vinících, aby svůj podíl doznali, vysvětlili nebo se omluvili. Slovo smíření vyvolává dojem, jako bychom měli nějakou fázi přeskočit. Jako bychom se měli smiřovat dřív, než jsme na to zralí, totiž než jsme pochopili, co se vlastně stalo. Je ten projev skutečně tak nesrozumitelný? Není klíčem k tomu, co Václav Klaus rozumí smířením, vyznamenání pro Otakara Vávru? Otakar Vávra dostal medaili Za zásluhy o stát, a ty zásluhy mají být spojeny s rovnou páteří občanskou a mravní. A on, i když mu generace filmařů vděčí za řemeslnou výchovu, je příkladem adaptabilního umělce, který ví přesně, co točit za protektorátu, co v 50. a co v 60. letech. Fakt je ten, že kombinace Vávry s výzvou ke smíření může vyvolávat rozpaky.

Žádná senzace už nebude O listopadu 1989 dnes vycházejí obsáhlé historické publikace. Je to pro vás zmapovaná, jasná událost, nebo ještě něco čeká na objasnění? Myslím, že žádného senzačního odhalení se nikdo nedočká. Když si přečtete Jiřího Suka „Labyrintem revoluce“, dílo solidní, s obsáhlým souborem dokumentů, základní dojem bude ten, že nás situace neustále předbíhala. Znovu a znovu jsme byli v Občanském fóru překvapeni, jak se nám nabízí víc, než oč jsme žádali. Náhle jsme sestavovali vlády, parlament, měli jsme psát ústavu a vyměňovat důležité instituce státu. Předtím nikdy nikdo v disentu neuvažoval, kdo bude v jaké funkci, kdyby se poměry změnily. Zřejmě nikdy nelze být kompletně připraven na dějiny. Je nějaká okolnost převratu, o které se málo mluví? Snad tato: byli jsme nejkonzervativnější ze všech komunistických zemí, hlavně vinou okupace z roku 1968, kdy osvícenější komunisty vyhnali a dvacet let bylo mrtvo, zatímco jinde se leccos dělo a u moci bylo mnoho lidí, kteří později přešli do demokratických funkcí. U nás byla situace jiná a horší. Ale mělo to také jednu výhodu: nebyly tu žádné perestrojkové mezifáze, šlo o pád komunismu se vším všudy. Na konci roku 1989 už s reformněkomunistickými frázemi nikdo moc neuspěl. Když měl jít Dubček na balkon Melantrichu, tak jsme ho na kolenou prosili, ať jen tak něco zvolá o svobodě a nezaplétá se do perestrojkových výkladů. Lidé na to už nebyli zvědaví. Podobně tomu bylo s Adamcem na Letné: když přišel, byl aplaus, ale posléze ho vypískali. Situaci neodhadl ani Zdeněk Mlynář. Hned po příjezdu z emigrace promluvil v televizi tak hrozně, že si pokazil, co mohl. Jaký jste měl dojem z vašich protivníků během revoluce? Z posledního komunistického premiéra Adamce, z ÚV KSČ? Jediný, s kým se dalo opravdu věcně mluvit, byl Marián Čalfa. Šel k jádru věci a na rozdíl od Adamce pochopil, že je konec komunismu. Byl právnicky chladnokrevný. Jakou měl podle vás motivaci? Chtěl se přidat k vítězům? Neřekl bych, že nějak toužil po moci. Pokud po ní někdo toužil, tak Adamec. Proč se Čalfa stal premiérem? Zdálo se mi, že to je muž, který svou práci dělá pořádně. A nebyl jsem

V Á C L A V H A V E L (1936) patřil k nejznámějším odpůrcům komunistického režimu, který ho několikrát věznil. Byl jednou z vůdčích osobností Charty 77 i Občanského fóra a v prosinci 1989 byl zvolen federálním prezidentem. Po rozpadu státu se stal prvním českým prezidentem, ve stejné funkci působil v letech 1998–2003. Je autorem téměř dvaceti divadelních a televizních her a mnoha komentářů a esejů, v nichž analyzuje stav společnosti. Za politickou a uměleckou činnost získal množství především zahraničních cen, čestných doktorátů a dalších ocenění.

disident, který by celý podnik převzal? Za 15 let se to ale pročistilo, vyrostly nové generace a dnešní největší podnikatelé jsou už asi většinou lidé nedotčení starým režimem. Ještě jedna otázka k době před patnácti lety: Proč jste vlastně jako prezident vyjel na první zahraniční cestu zrovna do Německa? V Polsku vládl Jaruzelski, v Maďarsku komunista, jet do Moskvy by znamenalo opakovat rituál bývalých vládců, v Rakousku byl Waldheim, takže nic jiného mi skoro ani nezbývalo… Chtěl jsem představit zemi na Západě, tamní politici sice fandili disidentům, ale měli je tak trochu za kverulanty a podivíny. Ve východním Německu probíhaly kulaté stoly, já jsem je navštívil a podpořil jsem demokraty. Zároveň jsem podpořil ideu sjednoceného Německa, když jsem jel nejdřív na východ země, a pak na západ. A taky jsem zamýšlel zdůraznit, že česko-německé vztahy jsou

politika v Evropě založena na domluvě, nikoli na násilí. Měla by se v Česku schvalovat v referendu? Podle mě nikoli. O čem mají vlastně lidé hlasovat? Že se jim nelíbí jeden paragraf, kapitola, preambule? Kdo to prostuduje? Pořádat referendum o ústavě není dobré. Zneklidňuje vás, že domácí debatu o Evropské unii opanoval prezident? Včetně toho, že občany velmi zřetelně vybízí k odmítnutí ústavy? Nemyslím, že jeho hlas je zas až tak mocný. To bychom při referendu o Evropské unii řekli rovnou, že do toho divného spolku nechceme – namísto toho bylo 77 % voličů pro vstup. Velkou starost bych si s tím nedělal. Co si myslíte o Grossově vládě? Je to jen „Špidlova vláda bez Špidly“, nebo je v něčem lepší či horší? Neodvážil bych se to hodnotit. Do jisté míry chápu, proč musel Špidla

odejít. Jakkoli je to muž čestný, chytrý, vzdělaný, pracovitý a má tisíc dalších dobrých vlastností, je asi občas dost nešikovný. Především ve věcech personálních a – jak se dnes říká – i komunikačních. Myslím, že sociální demokracii uškodilo, že to nikomu srozumitelně nevysvětlila, a že se tudíž ta výměna zvenku jevila pouze jako boj nějakých klik, skupin a intrikánů. Fakt je ale ten, že podle průzkumu veřejného mínění pod Grossovým vedením jeho vládě i straně roste podpora. Čím si to vysvětlujete? Premiér je mistrem ve věci image. Však má spoustu public relation poradců a není snad jediné drobné krádeže, kterou by starostlivě nekomentoval v televizi. Neustále se připomíná, je sympatický, milý. Pokud roste vládě podpora, není to věru výsledek nějakých jejích velevýrazných činů. Nevadí vám, že Gross nemá žádné ideály nebo vize? Pakliže je nemá a umí jen zaujmout a vládnout, ocitl se v čele vlády celkem normální evropský politik. Bylo by nespravedlivé vyčítat mu, co lze vyčíst i většině ostatních.

důvodů musím být opatrnější v některých vyjádřeních. Není to spíš výmluva? Co by se stalo, kdybyste nebyl opatrnější? Urazilo by to někoho? Já sám bych to za sebe nepovažoval za vhodné, měl bych z toho takový lepkavý pocit na prstech. Znám pozadí vysoké politiky a snadno si dovedu představit, jak bych si dělal velkou legraci z věcí, které se dějí a které dokážu vidět jaksi zezadu. To se mi ale nezdá vhodné a důstojné. Sepíšu-li někdy něco upřímného o svých letech v politice, pak i tam budu ctít nějaké hranice. Cítím to jako věc vkusu. Aby mi bylo rozuměno – nedisponuji nějakými gigantickými tajemstvími. Jen jsem poznal, že vysoká politika, kterou lidé vidí zpovzdálí a znají ji z televize, má veskrze lidskou, situační, osobnostní dimenzi. Politici něco vědí, něco nevědí, za něco se stydí, jsou žárliví, závidějí si, mají se rádi nebo mají k sobě historicky vzniklou příchylnost. Někdy to jsou nahodilé věci, které mají své velké politické důsledky. To bylo pro mě velké překvapení.

Dílo lidské a Boží Postprezidentem napořád Jak se vlastně dnes máte? V podstatě dobře. Jsem jen lehce nespokojen se svým životem, protože jsem se těšil, že budu v ústraní přemýšlet, číst chytré knihy, které jsem nestihl přečíst, psát. A ono to tak vůbec není. Pořád mám tolik rozmanitých povinností a úkolů. Věnuji se jen těm, které považuji za důležité, ale stejně jsem roztěkaný, nemám soustředění. Už je to dost dlouho, co jsem svobodný od veřejných funkcí, a začínám být lehce nervózní z toho, že jsem ještě nic souvislejšího nenapsal. Jak jste na tom se zdravím? Teď se cítím celkem zdráv – jen když kráčím do schodů, musím po několika krocích odpočívat. Jenomže to je zdánlivé. Ona totiž sebemenší viróza či ofouknutí u mne může přerůst v jakousi řetězovou reakci s konci, jež nelze dohlédnout. Normální zdravý člověk už nebudu nikdy. Pro budoucnost definujete, jaká má být role českých exprezidentů. Už máte sám pro sebe vyjasněno, co by měl dělat a co by dělat neměl? Měli jsme prezidenty, kteří zemřeli v úřadě nebo byli s hanbou vypuzeni, ale aby jen tak někomu skončil termín a dál chodil po Praze, na to nejsme zvyklí. Já musím tu roli hledat a vytvořit. Někdy mě baví pozorovat, jak společnost neví přesně co se mnou, kam mě dát, jak mě oslovit… Každopádně se zdá, že jste se rozhodl nemluvit do práce svému nástupci. Zcela se nevyjadřovat, to samosebou nelze, protože člověk by byl špatným občanem, kdy by mu bylo jedno, co se děje kolem. Já se občas nějakým způsobem vyjádřím, ale nechci už do toho přímo prakticky vstupovat. Mohu dát najevo své sympatie či antipatie. O veřejnou funkci se už ucházet nechcete? Ne. Měl jsem vícero nabídek, hlavně ze zahraničí, a všechny jsem zdvořile odmítl. Proč nepíšete víc do novin? Cítím únavu z psaní. Nikdy jsem toho tolik nenapsal jako v prezidentském úřadu – snad každý víkend nějaký projev. Dnes se tu a tam ozvu na svou obranu, když o mně píšou zjevný nesmysl, někdy vyjde nějaké mé stanovisko, které se ale týká spíš mezinárodních věcí než domácích. Stěžoval jste si, že jste byl jako prezident svázán protokolem. Máte už pocit, že můžete říkat, co chcete? Myslel jsem si, že budu moci, ale to byl další z mých omylů. Prezidentem člověk někdy začne být a někdy skončí, ale postprezidentem je napořád. Je to zvláštní postavení, k němuž bohužel patří i to, že z různých

Výrazně jste loni podporoval útok na Irák. Co byste dnes odpověděl zneklidněným občanům Západu, kteří si myslí, že Irák představuje větší bezpečnostní riziko než dřív? Mám na Irák pořád týž názor. Na politologické konferenci, která byla paralelní k summitu NATO, jsem mluvil o tom, zda může nějaký stát jménem dobra porušit suverenitu jiného státu. Opíral jsem se o naše historické zkušenosti, kdy jednou nám vadilo, když po Mnichovu všichni kapitulovali před zlem, jež na nás bylo pácháno, a podruhé se nám v roce 1968 nelíbilo, že někdo naši suverenitu porušil v zájmu údajného vyššího dobra. Úvaha vyústila v závěr, že je to třeba případ od případu pečlivě posuzovat. Stát je dílo lidské, člověk je dílem Božím. Existuje-li diktátor, který vyhlazuje vlastní národ, tak se svět na to nemá donekonečna jen dívat. Musí však bedlivě zvážit, kdy a jak zasáhne. Z toho důvodu jsem rád, že se zúčtovalo se Saddámem. Za chybu politiky USA považuji argument, že ohrožoval Ameriku zbraněmi. To je sice na první pohled pro Američana srozumitelnější, ale nevystihuje to podstatu věci – Saddám byl nebezpečný nejprve Iráčanům a skrze ně celému lidskému rodu. To je pro mne argument. Co se týče dění po té jinak elegantní invazi: zda se situace mohla předvídat, to se mi těžko odhaduje. V Iráku se teď může opravdu stát leccos, myslím ale, že to nakonec dobře dopadne. Byl bych rád, kdyby se země vyvíjela směrem k relativní demokracii. Je to velký experiment v arabském světě. Je podle vás svět lepší a bezpečnější bez Saddáma? To rozhodně. Kdo vás víc zaujal v amerických prezidentských volbách? Všichni moji američtí intelektuální a umělečtí přátelé volili Kerryho. Není to proto, že by je Kerry tak šíleně fascinoval, ale proto, že je nesmírně štve Bush. Necítím právo Američanům do toho mluvit. Svou povahou jsem vždycky tíhl spíš k demokratům. Jenže paradoxně jsem si víc rozuměl s republikánskými prezidenty. S Clintonem se scházíme, jsme přátelé, ale jeden před druhým se nějak zvláštně stydíme, ani nevím proč. Zatímco s Bushem starším to byla naprosto věcná, rovnoprávná spolupráce. A s mladým Bushem je to stejné. Při rozhovoru se dívá přímo do očí a poslouchá druhého, i když od něj slyší velmi nepříjemné věci. To je dobrý zvyk. Možná to je důležitější než vědět, kolik má Argentina obyvatel. TOMÁŠ NĚMEČEK, S I LV I E B L E C H O VÁ

RESPEKT / 46

I N Z E R C E – V Z D Ě L ÁVÁ N Í

/ 17

Central European University Chcete získat vzdělání v anglickém jazyce na mezinárodně uznávané univerzitě, kde učí nebo hostují profesoři z více než 28 zemí? Chcete poznat inspirující multikulturní prostředí proslulé vzdělávací instituce, na které díky štědrému stipendijnímu programu studují studenti ze 60 zemí všech kontinentů?

Staňte se studentem Středoevropské univerzity v Budapešti! Central European University (CEU) byla založena roku 1991 a stala se mezinárodně uznávanou institucí, jejíž význam překročil hranice středoevropského regionu. Nabízí magisterské a doktorandské kurzy společenskovědních oborů. Podrobné informace můžete získat na informační schůzce za účasti zástupce CEU. KDY? KDE?

18. 11. 2004 v 16 hodin Divadelní sál Domova Sue Ryder, Michalská 1/7, Praha 4, 15 min. jízdy tramvají číslo 11 od Národního muzea.

Další informace: Eva Holečková, koordinátor CEU, 224 239 876

THE ENGLISH COLLEGE in PRAGUE Sokolovská 320, 190 00 Praha 9 – Vysočany Metro „B“ Vysočanská Tel: 283 893 113, fax: 283 890 118, e-mail: [email protected], www.englishcollege.cz Soukromé 6leté ANGLICKÉ GYMNÁZIUM v síti MŠMT pod patronací Václava Havla a Prince Charlese.

Ve školním roce 2004/2005 slaví College 10. výročí svého založení.

STŘEDNÍ PRŮMYSLOVÁ ŠKOLA TECHNOLOGIE MASA Navrátilova 15/1442, 110 00 Praha 1

Nabízíme vzdělání v těchto oborech:

DENNÍ MATURITNÍ STUDIUM Technologie potravin 29-48-M/001 Konzervace potravin 29-44-M/001 Zpracování masa čtyřletá denní studia pro absolventy základních škol

Přijímáme studenty po 7. tř. ZŠ. ■ Výuka probíhá v angličtině ■ Na závěr studia Mezinárodní zkouška IB, uznaná MŠMT a českými univerzitami za rovnocennou české maturitě ■ Mezinárodní kolektiv studentů (80 % Čechů, 20 % cizinců) ■ Prospěchová stipendia Prince z Walesu

DNY OTEVŘENÝCH DVEŘÍ: 24. listopadu 2004 a 9. února 2005, vždy 13.00–16.30 hod. Součástí přijímacího řízení jsou individuální pohovory v angličtině, které probíhají od listopadu a na které je třeba se objednat. Kontakt: Mgr. Jana Kloudová

29-44-L/502 Potravinářská technologie dvouleté denní studium pro vyučené v oboru (též tříleté dálkové studium)

PŘIPRAVUJEME OD ZÁŘÍ 2005: nový studijní směr PŘÍRODOVĚDNÉ LYCEUM „Dny otevřených dveří“: 23. 11. 14. 12. 2004 11. 1. 2005 Telefon: 222 230 808, fax: 222 231 668, e-mail: [email protected], http://www.spstm.cz

18 /

CIVILIZACE

8.–14. 11. 2004

Hobiti z Indonésie Vyprávěnky o trpasličích lidech v lesích patří k obvyklým součástem folklóru leckde po světě. Je vždycky riskantní vyvozovat z pohádek něco o reálném světě: ne všechno, co se říká, je pravda, a ne všechno, co existuje, pronikne do pohádek. V českém folklóru vystupují spíš hejkalové než jezevci. Z Indonésie ovšem předminulý týden přišly zprávy, které se obvyklému stupni věrohodnosti povídaček o trpaslících, skřítcích či hobitech poněkud vymykají.

Senzační kosti Ostatky jednoho hobita, přesněji řečeno hobitky, byly nalezeny ve vápencové jeskyni Luang Bua na východoindonéském ostrově Flores. Byla vysoká asi jako tříleté dítě a měla nápadně malou lebku (objem kolem 380 cm3). Jak známo, lidé se během své evoluce zvětšovali – od původních afrických australopitéků vysokých něco nad metr (s objemem lebky kolem 500 cm3) přes africké, evropské i asijské populace, jimž ze zvyku říkáme „člověk vzpřímený“ neboli Homo erectus, až po robustní neandertálce a lidi moderního typu. Floreský hobit (s pozoruhodným nedostatkem espritu pokřtěný Homo floresiensis) je ze všech lidí nejmenší, dokonce menší než běžný australopiték, ale nemá s primitivními australopitéky nic společného. Jde zřejmě o přímého potomka asijských populací Homo erectus, výrazně pozměněného především druhotnou miniaturizací těla; rozhodně nejde o deviantního zástupce Homo sapiens, jenž by se do doby před pár tisíci lety hodil lépe. Nejsenzačnější je totiž stáří nálezu, odhadované na pouhých 18 tisíc let. Abychom si dokázali představit časové rozměry, v nichž se tu pohybujeme – floreští hobiti žili na svém ostrově 800 tisíc let poté, co jihovýchodní Asii (a patrně i Flores) osídlil Homo erectus, 140 tisíc let poté, co v Africe vznikl Homo sapiens, 25 tisíc let poté, co Homo sapiens prošel pevninskými mosty a řetězy ostrovů z Asie do Austrálie, 10 tisíc let poté, co vyhynul neandertálec (severský druh blízce příbuzný modernímu člověku), a 20 tisíc let před tím, než Flores obsadili Holanďané. Domorodé pohádky ovšem tvrdí, že hobiti na Floresu žili ještě nedávno, mluvili, opičili se po „velkých lidech“ a užívali kamenné nástroje i oheň.

Orangpendek před branami

Vysoký jako tříleté dítě – ale australopiték to není. (Předpokládaná podoba člověka floreského.)

Indonéské pohádky o malých lidech znějí podezřele věrohodně, i když zahrnují i evidentně fantastické prvky,

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Na ostrově Flores našli vědci kostru „nového člověka“

Lebka velká jako grapefruit. (Vpravo Homo sapiens.)

například chodidla obrácená prsty dozadu (takový tvor se ovšem špatně stopuje a nebylo by divu, že jej moderní věda, konzistentně kráčející v jeho stopách tam, kde dotyčný není, dosud nenašla). Zvláště setkání se sumaterským orangpendekem bývají hlášena co chvíli i v současnosti a tvory, kteří jako by z oka vypadli oživlému floreskému hobitovi, potkávají i západní cestovatelé. Shodou okolností v říjnu tohoto roku, jen několik dní před publikováním objevu floreského člověka, oznámili dva Angličané, Adam Davies a Andrew Sanderson, že v oblasti Bukkantingi na Sumatře nalezli to, co hledali, totiž stopy orangpendeka – otisky malých a širokých chodidel hominoidního primáta chodícího výhradně po dvou. Snad je to všechno nesmysl, jak už to v podobných případech bývá, ale jisté mrazení zůstává: máme zprávy o současných divokých trpaslících na Sumatře, folklórní zprávy o existenci divokých trpaslíků na Floresu před několika sty lety a fosilní zbytky divokých trpaslíků na Floresu před několika tisíci lety. To, co údajně chodí v sumaterských džunglích, přesně odpovídá tomu, co kousek na východ opravdu nedávno chodilo. Pokud by se potvrdilo, že trpasličí potomci člověka vzpřímeného opravdu v Indonésii dosud žijí, současné etické problémy s lidoopy by se ukázaly jen slabým odvarem skutečných etických dilemat, jež nás možná čekají. Biolog však přirozeně tíhne spíše k tomu představovat si, jak obrovské možnosti dalšího poznávání evoluce lidských vlastností, ať biologických nebo kulturních, by se tím otevřely. Možná stačí, aby se příště pánové Davies a Sanderson, až zase najdou orangpendekovy stopy, rozdělili a stopovali ho pro jistotu oběma směry.

Vědci jako tálibáni Potěšení z možného objevu orangpendeka jako by ovšem neměli sdílet všichni. Jacísi fundamentalisté už prý označili hobity za děti ďábla a biolog Desmond Morris, autor známé knihy Nahá opice, se zase domnívá, že objev floreského člověka by měl „zničit ná-

boženství“. Názory tohoto typu (viz například známý Dawkinsův údiv, jak mohlo křesťanství přežít Darwina) naznačují, že mentální základnou přísného vědectví mnohých pravých pozitivních vědců je především jejich nereflektované Tálibánství. Mnozí umějí opakovat naučené věty o mimoběžnosti, a tedy i bezkonfliktnosti vědy a víry, ale přesto čekají na okamžik, kdy ten druhý nějak domněle zeslábne, aby mu vrazili nůž do žeber. Lidé, kteří v objevech planet mimo naši sluneční soustavu či floreských trpaslíků vidí důkazy neplatnosti křesťanství, jsou tak stejně směšní jako chudáci kreacionisté. Především je v této souvislosti důležité zdůraznit, že objev floreského člověka ani objev živých orangpendeků nepřináší do debaty o vzniku člověka nic zásadního. Že různí pralidé a pololidé existovali, víme dávno a věděli bychom to se stejnou jistotou, i kdyby se vůbec žádné kosti nenašly. Ale našly se, jsou jich plná muzea a Homo floresiensis pouze upřesňuje, kde a kdy někteří z nich žili a jak vypadali. Koho všechny genetické, etologické i paleontologické důkazy pozvolné evoluce člověka jako mírně specializovaného lidoopa z příbuzenstva šimpanzů nepřesvědčily, ten jistě dokáže zkverulovat i orangpendeka. Lidé jako Morris jen podávají důkaz, jak intenzivně jsou kreacionismem sami ovlivněni. Jen ten, kdo věří, že lidé byli stvořeni před šesti tisíci let a že pouze oni mají duši, může se cítit ohrožen nějakými objevy v oblasti evoluce člověka – a jen nad někým takovým lze triumfovat floreskými kostmi. Je ovšem naivní domnívat se, že takto laciným vítězstvím dokážeme jakkoli zpochybnit přece jenom hlubší a sofistikovanější náboženské pojetí světa a člověka. Člověk se totiž liší od jiných tvorů právě jenom tím, že byl obdařen intimním vztahem k Bohu. Věříme-li tomu, nemůže na tom žádný vědecký objev nic změnit a je hloupé o něčem takovém byť jenom uvažovat, neřkuli psát do novin. A ovšem i naopak – odsoudit Boha do nedůstojné role instantního vysvětlovadla všeho, čemu zrovna nerozumíme, je asi to nejškodlivější, co se může stát. Vědě tu hrozí, že zamrzne ve své současné ignoranci (to, co jsme vysvětlili Bohem, už nemá smysl zkoumat), a náboženství čeká další z mnoha zklamání, až ho někdo vytlačí i z této škvíry. S orangpendeky možná ještě bude docela legrace. J A N Z R Z AV Ý Autor je evoluční biolog.

KALEIDOSKOP

Kladivo na spammery, nevidomí vidí, pás cudnosti a konec vyděračů V Americe padl minulý týden první rozsudek za spam, neboli nevyžádanou reklamní poštu. Je tvrdý. Hlavní pachatel Jeremy Jaynes dostal devět let vězení, jeho sestra, která mu pomáhala, peněžitou pokutu. Jaynes byl ovšem souzen především jako podvodník, nabízel totiž zcela bezcenné služby za nemalé peníze. Rozesílal mailem nabídku na snadnou práci doma za 75 dolarů za hodinu, nic takového ve skutečnosti nabídnout nemohl, ale peníze z kreditních karet inkasoval. Vydělal prý na lidské důvěřivosti neuvěřitelných 24 milionů dolarů. Jedna vlaštovka jaro nedělá, ale rozhodně to je důkaz, že aspoň na některé velké spammery si úřady dokážou došlápnout. Doufejme, že nejen v USA. ••• Podstatně méně kontroverzní je práce profesorky Petry Stoerigové z katedry experimentální psychologie

univerzity v německém Düsseldorfu. Zabývá se vývojem zařízení, které převádí obraz na zvuk a pomáhá tak nevidomým orientovat se v neznámém prostředí. Počítačový systém pracuje se záběry miniaturních kamer vestavěných do brýlí. Podle nich generuje tóny. Projíždí přitom obraz zleva doprava, nejprve tedy dostanete zvukovou informaci o tom, co je nalevo. Výška tónu odpovídá poloze: předměty nahoře vyvolají vysoký tón, předměty dole nízký. Jas se převádí na intenzitu tónu. Jasným předmětům odpovídá hlasitý tón, tmavým tichý. Pokusy na dobrovolnících zatím ukazují, že se takovému zprostředkovanému vidění skutečně dá naučit, i když ze slovního popisu to vypadá nepravděpodobně. Problém je spíše v tom, že se použitím přístroje blokuje přirozená orientace sluchem, na niž jsou slepci zvyklí.

••• Třetí technická novinka tohoto týdne vyvolává rozpaky – jak o ní psát pro seriózní list, nikoli pro bulvární plátek? Jde o projekt dvou londýnských designérů, který se jmenuje Under(a)ware, což je opravdu těžko přeložitelná slovní hříčka, nicméně underwear (což se vyslovuje stejně jako underware) značí spodní prádlo, aware pak pozornost, vědomí, či varování. Což je to, oč tu jde: pánové Humphries a Evans nenavrhují nic menšího než novodobé pásy cudnosti nabité elektronikou. Představte si, že vaše dospívající dcera jde na rande; klíčová součást jejího intimního oblečení dovede poznat, že byla odložena, a pošle vám o tom SMS… Je to šílené, nevkusné, manipulativní – ale technicky možné. A prosadily se už horší věci. Nicméně, v elektronice a výpočetní technice jde vždy o problém štítu a meče. Pokud by se un-

der(a)ware prosadilo, je snadné domyslet, čím by se začali zabývat šikovní pokoutní specialisté z předměstí, kteří dnes na počkání odblokují kradený či dotovaný mobilní telefon. A jak by se jim zvedly tržby. ••• Z detektivek víme, že největší hloupost, jaké se může zločinec dopustit, je napsat vyděračský dopis na psacím stroji. Detektiv ozbrojený lupou dokáže z drobných vad jednotlivých liter poznat, z jakého stroje dopis pochází – a ptáček je lapen. Po všeobecném rozšíření počítačů to začalo vypadat, že s touhle detektivní metodou je konec. Tiskárny žádný individuální podpis nemají, protože v nich nejsou typové páky a předlohy liter. Jsou jedna jako druhá. Nebo ne? Ne, říkají k tomu George Chiu, Jan Allebach a Edward Delp z Purdue University v americkém Indianapolis, o jejichž práci refe-

ruje článek v časopise The Economist. Podařilo se jim totiž najít spolehlivé individuální vzory i na výstupech z laserových tiskáren. Jejich tiskové válce a zrcadla odrážející laserový paprsek také trpí individuálními vadami. Lidské oko je nevidí, lupa Sherlocka Holmese by také nestačila, ale pomoci dokážou opět počítače. Z naskenovaných výtisků dovedou zatím spolehlivě rozeznat výrobce a model tiskárny, na technikách rozlišujících jednotlivé kusy zařízení se pracuje. Dr. Chiu navrhuje tuto práci radikálně zjednodušit tím, že by výrobci tiskáren povinně přidávali do tiskových výstupů svých strojů jejich neviditelný individualizovaný podpis. Je jisté, že strážcům individuálních svobod se tenhle nápad líbit nebude; policistům a bojovníkům proti terorismu naopak určitě ano. PETR KOUBSKÝ Autor je šéfredaktor časopisu Inside.

RESPEKT / 46

INZERCE

/I

II/

INZERCE

8.–14. 11. 2004

ÚAMK – partner motoristů CAC Leasing a HVB Leasing spojily síly k univerzalitě ÚAMK poskytuje motoristům rady i konkrétní pomoc v nouzi a nabízí rozsáhlou škálu služeb

Již čtrnáctý rok provozuje ÚAMK na území České republiky komplexní systém služeb pro motoristy. ÚAMK není v uvedených činnostech žádným nováčkem – zkušenosti jeho pracovníků vycházejí zejména ze spolupráce se zahraničními partnerskými automotokluby. ÚAMK je navíc exkluzivním členem celosvětové aliance turistiky AIT, což představuje služby pro motoristy na mezinárodní úrovni, a také členem Mezinárodní automobilové federace FIA. Významnou část činností ÚAMK tvoří právě asistenční služby pro motoristy. Nabízí a poskytuje je přitom nejenom řidičům a uživatelům motorových vozidel z České republiky. Členství v mezinárodních organizacích je pro ÚAMK zavazující v případě poskytnutí pomoci a dalších služeb zahraničním motoristům. Pro české motoristy je důležité to, že ÚAMK na základě svých dlouholetých a rozsáhlých mezinárodních smluvních kontaktů dokáže pro ně zajistit pomoc i v cizině. Zárukou pomoci řidičům na našich silnicích se stalo již v minulosti vytvoření jednotné sítě telefonického volání v nouzi na číslo 1230. V této síti pracuje čtyřiadvacet hodin denně a 365 dnů v roce dispečink ÚAMK, který je vždy připraven zabezpečit motoristům účinnou pomoc. Využívá k tomu zejména mobilní silniční službu známých Žlutých andělů. Přispěchat na pomoc nejsou připraveni jen Žlutí andělé, ale i další asistenční vozidla, která jsou k dispozici na celém území České republiky. Bohatý je rovněž výčet dalších služeb, které ÚAMK nabízí motoristům. Jsou to především asistenční dokumenty – Klubová karta a Klubová karta Plus. Pokud se nyní zakoupíte asistenční kartu Plus, dostanete zdarma novinku v počítačových hrách Richard Burns RALLY! Co tedy vlastně držitel Klubové karty ÚAMK Plus jejím vlastnictvím získává? Především zdarma opakovaný příjezd a odjezd silniční služby a práci mechanika při zpojízdnění vozidla. Příspěvek až 1500 Kč, resp. 200 Euro v zahraničí, na přemístění vozidla z místa poruchy nebo havárie do servisu nebo místa bezpečného uložení. Zdarma uložení a zabezpečení nepojízdného vozidla do tří dnů s příspěvkem 80 Euro v zahraničí. Příspěvek až 1200 Kč, resp.270 Euro v zahraničí, na zapůjčení náhradního vozidla nebo nouzové ubytování, resp. jiné náhradDalší informace o činnosti ní dopravy. Příspěvek na jízdné pro opravené vozidlo a aktivitách ÚAMK naleznete v zahraničí činí 100 Euro, na právního poradce 70 Euro a při převozu nepojízdného vozidla ze zahraničí až 200 na adrese www.uamk.cz Euro.

Skupina HVB – největší finanční skupina ve střední a východní Evropě – posiluje svou pozici na českém trhu. V rámci zefektivnění služeb a rozšíření nabídky pro zákazníky se společnost rozhodla pro integraci dvou tuzemských dcer – CAC Leasing a HVB Leasing. CAC Leasing tak posiluje nejen nabídku služeb o leasing nemovitostí, ale zároveň získává postavení jedničky na českém leasingovém trhu. Spojení HVB Leasing a CAC Leasing vytváří zcela novou situaci na trhu. CAC Leasing se proměňuje v nejuniverzálnější společnost věnující se leasingu v České republice a HVB Bank získává silného partnera v oblasti financování movitostí i nemovitostí. Zároveň se rozšiřují možnosti další cross sell spolupráce v rámci skupiny. Dosavadní specializací CAC Leasing byl leasing osobních vozů, strojů a zařízení a odbytový leasing, HVB Leasing patřila k lídrům trhu v oblasti leasingu nemovitostí. V loňském roce CAC Leasing uzavřel smlouvy v objemu 14,4 miliardy korun, HVB Leasing v objemu 1,3 miliardy korun. Spojení zkušeností týmu, který se věnoval leasingu nemovitostí, se silnou klientskou základnou a distribuční sítě CAC Leasing umožní posílit celkovou pozici společnosti na trhu. „Spojením sil CAC a HVB Leasing budeme i nadále rozvíjet svou obchodní činnost v oblasti leasingu nemovitostí,“řekl Christoph Greussing, nový člen představenstva CAC Leasing, který má zkušenosti z řízením finančních gigantů, jako například HVB Bank Yugoslavia. Právě pod jeho taktovkou by měl leasing nemovitostí nabrat na obrátkách. Odborníci navíc předpovídají v tomto segmentu výrazný růst. „Díky výhodám nemovitostního leasingu oproti klasickým bankovním úvěrům bude tento produkt hrát v budoucnosti velmi důležitou roli, a to zejména na trhu malých a středních podniků,“ potvrzuje Christoph Greussing. Kromě samotného financování nemovitosti nabídne skupina i řadu doprovodných služeb. V praxi to pro zákazníky znamená, že CAC Leasing poskytne klientům vedle financování nemovitostí také poradenství při pojištění či technické realizaci, organizaci výběrových řízení pro dodávku stavebních prací a kontrolu nákladů během stavby. Tyto služby výrazně usnadní život podnikům, které plánují stavbu nebo pořízení nemovitosti Posílení skupiny HVB kladně hodnotí i generální ředitel CAC Leasing Jiří Kubíček. „Spuštěním nabídky leasingu nemovitostí se CAC Leasing stal jednou z největších univerzálních leasingových společností s nejkomplexnější nabídkou na českém trhu. Nyní jsme schopni uspokojit všechny leasingové potřeby našich klientů,“ doplňuje Kubíček. CAC Leasing i HVB Leasing patří do rakouské finanční skupiny HVB Group, která je největší finanční skupinou ve střední a východní Evropě. Na všech hlavních trzích patří mezi pět nejvýznamnějších bankovních společností s tržním podílem 5 až 10 %. V 910 pobočkách zaměstnává na 19 tisíc zaměstnanců a stará se o více než 4 miliony zákazníků. O kvalitách společnosti CAC Leasing vypovídají i ocenění, která v letošním roce získala. Kromě Zlaté koruny za službu CAC Full Service Leasing a prvního místa za podnikovou image Rhodos, se umístila ve své kategorii na třetím místě v prestižní anketě Czech Top 100.

RESPEKT / 46

CIVILIZACE

/ 19

Komu patří zeměkoule FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Zaniknou-li cesty, přijdeme o paměť

Síť cest v krajině stále řídne. Na jejich místo přichází prázdnota.

Právní systém většiny evropských zemí odráží středověké pojetí země či krajiny: planeta nebyla stvořena člověkem, ale Bohem, a proto ji člověk nemůže vlastnit, může ale využívat jejích plodů. Proto smíme chodit i do lesů, které nevlastníme, a sbírat tam houby a borůvky. A když je po sklizni, můžeme se docela volně procházet po cizích polích, pokud nejsou oplocená. Země patří Bohu, ale úroda člověku. To je určitá svoboda, kterou třeba ve Spojených státech téměř neznají. Bůh stvořil zemi i se zvířaty, ptáky, a dokonce ložisky nerostných surovin, které potřebujeme

využívat. Český horní zákon, podobně jako většina srovnatelných právních předpisů, proto rozeznává nerosty nevyhrazené (například písek), které může kopat každý, a nerosty vyhrazené, jejichž využívání patřilo panovníkovi nebo později státu. Panovník není totiž soukromá osoba, ale vládne z vůle Boží a nějak Boha zastupuje i v takových záležitostech, jako je honitba a těžba zlata či stříbra. Naproti tomu v anglosaském pojetí patří pozemek až do stále se zužujícího horkého jádra ve středu Země jenom vlastníkovi, který v hranicích svého pozemku může těžit coko-

li a občas i čerpat jakékoli množství ropy či podzemní vody bez ohledu na sousedy. Pohyb cizích osob je silně omezen nebo zakázán.

O původu pasáží Česká republika, podobně jako většina postkomunistických zemí, se ještě plně nenaučila rozlišovat mezi obecním a soukromým. Předešlý režim kladl nepřiměřený důraz na ochranu socialistického vlastnictví, ale kyvadlo změn se od té doby zhouplo do jiné krajní polohy, kterou je ochrana soukromého majetku. Stojí za povšimnutí, jak neběž-

né a nepopulární je v této době zastávat se obecních zájmů, ale jak časté a „normální“ je hájit zájmy své anebo určité ekonomické či politické skupiny. V tomto pojetí se obecné a socialistické jeví jako stejné zlo. Koncem léta tohoto roku vystoupil Klub českých turistů ve spolupráci s celou řadou dalších organizací, jako jsou rybáři, ornitologové a myslivci, s kampaní „Právo na krajinu“, kterou označuje jako důsledně apolitickou a nezaměřenou proti soukromým vlastníkům. Jedná se o to, že mnozí soukromí vlastníci zakazují využívání veřejných cest protínajících jejich pozemky anebo oplocují své parcely až k řece, aniž by bylo možné projít se po jejím břehu. Síť cest v krajině tak řídne nejenom proto, že mnoho polních cest není využíváno a zarůstá, ale také pro sobectví soukromých vlastníků rušících historické právo cesty. Při četbě starých letopisů sebraných třeba Zikmundem Winterem neustále narážíme na tahanice o právo používat veřejné cesty. Zdá se, že i část městských průchodů či pražských pasáží původně představovala veřejné cesty či chodníky, které bylo nutné zachovat i po výstavbě nového domu. Malé dějiny posledních několika staletí, kdy se prostor města či krajiny začal stávat hodnotou, jsou plné sporů o veřejné cesty, které si někdo chce přivlastnit. Na první pohled to tak nevypadá, ale právo používat cestu je už staletí jednou ze základních občanských svobod. Problém je ten, že když se veřejných cest – jak se u nás děje právě v tomto desetiletí – skoro nikdo nezastává, zaniká spolu s nimi i paměť.

Proč sbíráme houby Jedním z klíčových pojmů posledních let se stala kvalita života. Její měření bývá využíváno pro srovnávání výhod či nevýhod různých států či míst. Existuje několik různých metodik výpočtu kvality života, které vesměs operují s podobnými pojmy, jako je dostupnost lékařské péče, kultury a vzdělání, výše příjmů, psychologický stres, kvalita životního prostředí i něco, co můžeme označit jako právo na přírodu a krajinu. Ke kvalitnímu životu patří nejenom teplá voda, ale také možnost pozorovat sýkorky nebo se projít v lese. Když se zeptáte lidí, co nejlepšího v životě prožívají, nemusí to být kupodivu drahá stresující dovolená někde na pláži, ale večerní procházka se psem do místního lesíka. Houby nesbírají lidé z hladu, ale pro radost, a i když nic nenajdou, mnohé z nich naplní radostí už pouhá skutečnost, že mohli čas strávit ve volné přírodě. Podobně ani většina rybářů není nějakými obzvlášť vášnivými lovci, ale mají rádi řeku a klid jihočeských rybníků. Právo na krajinu a přírodu je kupodivu něco bližšího a přirozenějšího než právo cestovat do cizích zemí. Jak velký by nastal poprask, kdyby některá z evropských zemí zakázala svým občanům cestovat třeba do Asie či Afriky, ale s jakým klidem přicházíme o právo projít se kolem řeky. Zkuste si to třeba na Berounce nebo na dolní Sázavě! Je to složitější a možná i nebezpečnější než cesta do Lhasy či Káthmándú. VÁ C L AV C Í L E K Autor je geolog.

inzerce

20 /

POLEMIKA

8.–14. 11. 2004

Co odhalil případ Buttiglione FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Výběr z internetové debaty Respektu

„Homosexualita může být hřích, ale není to zločin.“ – Smí být člověk s tímto názorem eurokomisařem?

Následující příspěvky pocházejí z internetového diskusního fóra ke komentáři Jdi, komisaři, a nehřeš více (Respekt č. 43/2004). Debata probíhá na adrese www.respekt.cz. I když je všeobecně známo, že je Země kulatá, mohu se s tím neztotožnit a tvrdit, že to není pravda, že je placatá. Že je to středověký názor? No a co? Je můj a mám na něj právo. Dovedete si mě ale představit v politice? Určitě ne. A o to tu jde. Svět se vyvíjí, ale katolická církev je velmi konzervativní a kostnatá. Kolik století trvalo, než přiznala, že svět je opravdu kulatý. A pan Buttiglione mi připadá jako velmi nábožensky založený člověk, pro něhož nepadá v úvahu jiný názor než ten katolický. Bude vhodným kandidátem církevní správy, ale co se týče politiky, patří do minulého století. Domnívám se, že postoje pana kandidáta jsou čistě jeho záležitostí. Má na ně nezpochybnitelné právo. To, co mě zneklidňuje, je jeho vyjádření, že se v rozhodovacích procesech hodlá těmito názory řídit.

Zvlášť u komisaře pro právo. Protože jak všichni dobře víme, komisař se může rozhodovat bez závislosti na členech své komise. Zdena Mikulová, [email protected] Na oficiálních stránkách Evropského parlamentu není nic o tom, že by Buttiglione vzkázal ženám, aby se věnovaly raději rodině než práci. Taktéž nepřistoupil k mikrofonu, jen aby si zakřičel: „Homosexualita je hřích!“, jak by se mohlo zdát z formulací v médiích. Pravil, že si může myslet, že homosexualita je hřích, ale že je rozdíl mezi morálkou a zákonem. Také uvedl, že ve věcech morálky člověk nemá právo druhým vnucovat svou víru, co je správné. Vřele doporučuji přečíst si na stránkách EP (http://www.europarl.eu.int/press/audicom2004/resume/041005_BUTTIGLIONE_EN.pdf), jak své postoje skutečně formuloval, a porovnat je s tím, co se psalo v médiích. Nejde o nic jiného než o sankcionování za osobní názor. První kámen na cestě ke gulagům.

Co se pak týče rozhodovacích procesů, Buttiglione snad neřekl nic více, než že kdyby hlasoval o normě, která by odporovala jeho svědomí, hlasoval by proti. Jenže to je zcela normální a stejně tak to na druhé straně dělají homosexuální politici, liberálové, socialisté… V praxi to nic neznamená. V Evropské komisi se hlasuje prostou většinou, Buttiglione je jen jedním z 25 komisařů. V případě legislativních norem to pak musí schválit Rada EU a u většiny legislativy je pak ještě potřeba souhlas Evropského parlamentu (hlasuje prostou nebo absolutní nadpoloviční většinou svých členů). Buttiglione, i kdyby tisíckrát chtěl, nemůže bez podpory uvedených většin omezit práva ani žen, ani homosexuálů. Jiří Zahrádka, [email protected] Může se člověk – blízký spolupracovník premiéra Berlusconiho – jen tak vydávat za nositele čisté morálky? Neměl by nejprve uvážit, dle Kristovy rady, nemá-li ve svém oku

pořádný trám? A jestliže už tedy chce celý svět poučovat o tom, co je správné, a soudit lidi na základě jejich sexuální orientace, má být přesto jako spolupracovník premiéra Berlusconiho komisařem pro otázky spravedlnosti? Jestliže si poslanci zvolení v svobodných volbách občany Evropské unie nepřejí mít za člena Evropské komise člověka s danými názory, není na tom nic špatného, naopak! Představte si, že by někdo delegoval Sládka za ministerského předsedu ČR a námi zvolený parlament by řekl většinou svých poslanců: Ať si ten člověk má své názory, ale ve vládě ho nechceme! Bylo by na tom něco z cesty ke gulagům? Nemá ve svobodných volbách zvolený parlament právo odmítnout složení vlády kvůli osobním názorům toho či onoho ministra? Vidíte na této běžné praxi rozšířené všude po světě něco totalitního? Myslím, že je dobré nejen to, že Evropský parlament touto kauzou nabývá na významu, ale i to, že se lépe ukazuje, co jsou konzervativci vlastně zač… Myslím, že pan Buttiglione by neměl být vůbec v Evropské komisi… ale nepovažuji tuto otázku za podstatnou. Důležitější je, aby se o těchto lidech mluvilo a aby byli konfrontováni s většinovým názorem evropských občanů stále tvrději a otevřeněji. Je dobře, že z konzerv se stávají fosilie a že jejich názory působí mnohem skandálněji, než by působily před 50 lety. Je dobře, že vyplouvá na povrch jejich mínění, že o něm veřejnost ví, že ho vidí „v plné kráse“. Boris Cvek, [email protected] Na případu Rocca Buttiglioneho je zřetelně vidět, jak pracují demagogové v politice i žurnalistice: 1. Z toho, co Buttiglione řekl, vyberou jen část, která věc podstatně zjednodušuje a mění význam: „Homosexualita je hřích.“ Ve skutečnosti však italský kandidát na komisaře mluvil trochu jinak: „Mohu si myslet, že homosexualita je hřích, ale je rozdíl mezi morálkou a zákonem…

člověk nemá právo druhým vnucovat svou víru…“ 2. Dotyčnému podsunou názory, které nemá, a udělají z něho ignoranta a zabedněnce, který nemá co dělat v tak vysoké a důležité funkci. Každý katolík přece ví, že za hřích je považováno dobrovolné a vědomé porušení božího zákona a homosexualita se nezískává vědomě ani dobrovolně. To ví určitě i Rocco Buttiglione, a kdo chtěl, ten mu rozuměl. 3. To nejdůležitější vůbec neřeknou, že totiž Rocco Buttiglione stojí jednoznačně na straně USA v boji proti terorismu. Pavel Dudr, [email protected] V politických funkcích se vystřídalo již mnoho radikálů; nevím, proč by tam nemohl protentokrát sedět opravdický živý katolík. Co se jeho názorů týká: za skandální je označuje jen část veřejnosti, té druhé, k níž se – s dovolením – počítám i já, připadají naprosto normální a přirozené. Je tu ale ještě jedna věc: v komisi má zasednout i dlouholetý komunistický funkcionář, tedy nikoli řadový člen organizace, potírající donedávna takřka všechna lidská práva s výjimkou shromažďování se v komunistické straně – to nikomu ve výborech EU nevadí? Žádný pokřik o „skandálních názorech“ a „šokujících výrocích“? [email protected] Mohu-li to na základě četby webových stránek Evropského parlamentu hodnotit, pak 99 % Buttiglioneho názorů je zcela konvenčních. Křik se strhl jen kvůli kandidátovu přiznání, že je katolíkem, osobně považuje homosexualitu za hřích, nikoli však za zločin („a sin, not a crime“) a má tradiční názor na fungování rodiny. Jestli kvůli tomu by neměl být členem EK, je to něco jiného, než diskriminace pro náboženské přesvědčení a osobní názory? Petr Suchomel [email protected] inzerce

DOPISY Zázrak s chlebem jsem zažil na vlastní kůži Vážení přátelé, pilně sledujeme časopis Respekt. Mnohé články, které považujeme za zajímavé, natiskneme a jejich kopie potom rozesíláme některým krajanům, kteří nemají přístup k internetu. Jedním z těchto zajímavých článků byl i text nazvaný Zázrak s chlebem (Respekt č. 43/2004). Poslali jsme jej také jednomu z našich blízkých přátel – Petrovi R., který nám poté, co jej obdržel, napsal následujících pár řádků: „Článek Ruth Bondyové a Marka Švehly Zázrak s chlebem byl pro mne coby bývalého vězně lodžského ghetta, kam jsem byl deportován z Prahy s rodinou v říjnu 1941, ohromně zajímavý a překvapující. Obdivuji nezištné dílo, podnikavost, obětavost a zásluhy Heinze Prossnitze, který jistě pomohl mnoha uvězněným lidem v ghettech a lágrech, ulehčil jim utrpení a hlad, i když mnozí nakonec podlehli a nepřežili. A jak je smutné, že sám nepřežil a byl tragicky zavražděn v plynové komoře. Článek se mě osobně dotkl i z jiného důvodu, připomněl mi můj vlastní zázrak s chlebem: v polovině r. 1942, poté co už oba naši rodiče a blízcí v ghettu zemřeli a bratr a já jsme živořili a trpěli neustálým hladem, byl nám nečekaně doručen balík odeslaný z Prahy. Byl zabalen do hnědého papíru, a když jsme balení netrpělivě roztrhali, objevil se nám zázrak, bochník plesnivého chleba. Na ten jsme se samozřejmě vrhli a zhltali jako největší pochoutku. Chleba byl poslán pekařem v Jindřišské ulici panem Husákem. Myslil to dobře, zabalil čerstvý a teplý bochník. Po válce se ukázalo, že naše teta, která tenkrát ještě byla v Praze, to umluvila s pekařem, který byl přítel a zákazník našeho otce.“ Jana a Zdeněk Rich, Green Point, Austrálie

tlustým čárám za minulostí, kterou jsem osobně prožil. Předpokládám ale, že již nebudou emocionálně spjaty například s odsunem sudetských Němců a jejich generace domluví s německou stranou nějakou skutečnou čáru za touto dobou – bude to pro ně již prostě jenom historie. A myslím si, že takto nějak funguje historická paměť celých národů – období děd–vnuk je prostě jedna perioda této historické paměti. Rána v historii se nezacelí dříve než za 100 let a to ještě za předpokladu, že není průběžně jitřena. Mám-li malým dětem zprostředkovávat svět kolem sebe, nemohu se rodičovskou autoritou postavit za smířlivou tezi prezidenta Klause (Překousnout dny zrady, Respekt č. 45/2004). A naopak, necítím se již vázán členstvím svého praděda v národním výboru roku 1918, nostalgicky vzpomínám na staré mocnářství a přemýšlím, čeho všeho by svět byl ušetřen, kdyby tato konstituční monarchie zůstala zachována… Martin Šindelář, [email protected]

Nemravný projev Letošní projev Václava Klause k výročí 28. října (Překousnout dny zrady, Respekt č. 45/2004) považuji za nemravný a jeho koncept „smíření s minulostí“ za odsouzeníhodný. Výsledkem oficiální rezignace na ideje, na morální principy a na vědomí o tom, co je dobré a co zlé, byla oposmlouva, je malý zájem voličů o volby a růst preferencí komunistů. Petr Maglia, [email protected]

Díky za Tomáše Sedláčka Prezidentovu tezi nelze přijmout Pro hodnotovou orientaci jedince mají důležitý význam zážitky z dětství. Tímto zážitkem může být i živé vyprávění očitého účastníka historických událostí – zvláště když je to třeba velmi blízký příbuzný. Já jsem si takto prožil vznik první republiky a její lidový antisemitismus, odboj za 2. světové války, komunistickou perzekuci let padesátých, nevěrohodnost komunistické „reformace“ let šedesátých, normalizaci let sedmdesátých, rozpad sovětského impéria let osmdesátých a konečně přechod od totalitního režimu k demokratickému let devadesátých. To, co přenesu na své děti, bude již zprostředkované, a tedy trochu vyčpělé, kromě období od normalizace po dnešek. Zde dětem plasticky líčím své zážitky a zkušenosti a nemyslím si, že by byly nakloněny jakýmkoli

Děkuji vám za inspirující rozhovor s ing. Tomášem Sedláčkem (Člověk neví, jak se zachová, Respekt č. 44/2004). Moudrost a životní zkušenost pana Sedláčka je cítit z každé jeho odpovědi. Rozhovor bych dával přečíst lidem, kteří zapomínají na minulé časy, těm, kteří v minulém režimu prožili jen dětství (můj případ), i těm, kterých se nedotkl vůbec. Martin Švec, Montreal, Kanada

Adresa Respektu: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 fax: 224 930 792, e-mail: [email protected]

RESPEKT / 46

K U LT U R A

/ 21

Nesnesitelná melodie z Kaprunu FOTO ZDENĚK MERTA

Čerstvá nobelistka Elfriede Jelinek spílala v Národním rodnému Rakousku

V době, kdy krásné umění už nelze dělat, nastupuje drastická stylizace.

Kafkovské regály Shodou okolností hned druhý den, 1. listopadu, měla Elfriede Jelinek na Staroměstské radnici převzít Cenu Franze Kafky, jediné mezinárodní literární ocenění udělované v Česku. Také tato ceremonie získala jistý absurdní ráz. Za mezinárodní porotu promluvil předseda českého PEN klubu Jiří Stránský, který si neodpustil prozradit, že on sám Elfriede Jelinek nevolil pro její dlouholeté členství v rakouské komunistické straně (1974–1991). U bývalého politického vězně důvod zcela pochopitelný, ale jestliže promluví jako jediný přítomný zástupce jury, předznamenává tím bizarní ráz večera. V čele slavnostního sálu zasedli Vladi-

Ve vlnách

mír Železný a jeho syn Jakub, který ceremonii moderoval a svého otce soustavně oslovoval „pane poslanče a místopředsedo“ (Společnosti Franze Kafky). Čestné místo uprostřed zaujal primátor Pavel Bém, který měl při čtení autorčiny děkovné řeči neustále zavřené oči. Že nespí, dával najevo občasným pousmáním. Elfriede Jelinek se stejně jako v případě Nobelovy ceny ze zdravotních důvodů omluvila a její děkovnou řeč přednesla herečka Burgtheateru, která v inscenaci ztělesnila postavu Autorky. Podobně jako ve svých literárních textech, také v děkovném projevu dramatička brala slovo za slovo a neustálým opakováním dováděla významy ad absurdum. Řeč byla o prknech, která se snažíme zasunout do regálu, a ona stále znovu vypadávají. Přestože při následné recepci člověk občas zaslechl hodnotící poznámky o „slovním průjmu“, Elfriede Jelinek napsala tragický a jemný text, v němž prkna představovala záměrně primitivní, až hmatatelnou metaforu pro naše existenciální a metafyzické jistoty, o které se v životě snažíme opřít, a zjišťujeme, že zůstáváme trčet ve vzduchoprázdnu. Za nepřítomnou autorku převzal cenu rakouský velvyslanec – a sám vyjádřil údiv nad tím, že na něco takového Elfriede Jelinek vůbec přistoupila.

Vraťme se však k inscenaci. Hra Dílo pojednává o stavbě obří vodní elektrárny v Alpách v rakouském Kaprunu. Její budování započalo ve 20. letech minulého století, ale nejintenzivněji probíhalo za nacismu. Pro otrockou práci využívali nacisté vězně a nuceně nasazené. Bezpočet jich tehdy v krutých podmínkách zahynulo. Po válce se elektrárna naopak stala symbolem obnovy Rakouska, mohutného nadosobního úkolu, před nímž musí individuální city, myšlenky a osudy ustoupit. Ukázky z dobového filmu, které se v průběhu inscenace promítají, jako by svým vylhaným sentimentem z oka vypadly socialistickému realismu 50. let. V inscenaci se stejně jako v případě stavby elektrárny střídá několik časových rovin. Poválečná obnova se prolíná se současným konzumem, kultem sportu (stařec na scénu opakovaně přináší zkrvavené části těla rakouského lyžaře Hermanna Meiera), 11. zářím 2001 a nedávným požárem lanovky v Kaprunu, za který příznačně nebyl nikdo shledán zodpovědným. Sarkastický proud textu, z něhož není patrné, kolik postav přesně mluví (všichni se jmenují Petr a Heidi podle propagandistického filmu), zkrátil režisér Nicolas Stenmann zhruba na polovinu. Chtěl pře-

dat především energii a muzikálnost textu – mnohé motivy a věty se refrénovitě vracejí, kříží se a splývají jako vodní proudy. Text je jako obvykle u Elfriede Jelinek komponován ve velkých plochách z dobových a mediálních citátů, nedočkáme se dramatického konfliktu ani příběhu. Režisér inscenace připomíná, že právě kroužení řeči a pohyb ve vlnách způsobují, že výsledná hra je něčím víc než součtem autorčiných kritických názorů. Ty se často zmiňovaly už při udělení FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

V neděli 31. října 2004 se poprvé v historii hrála v budově Národního divadla německá činohra. Vídeňský Burgtheater tu v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka uvedl hru Dílo čerstvé nositelky Nobelovy ceny za literaturu, Rakušanky Elfriede Jelinek. A aby historických a politických paradoxů nebylo málo: inscenaci v současnosti zřejmě nejkontroverznější německy píšící autorky, která svou tvorbou po léta spílá rakouskému státu a jeho představitelům, osobně uvedl nově zvolený rakouský prezident Heinz Fischer.

Specialistka na kostlivce ve skříni.

Nobelovy ceny: Elfriede Jelinek tradičně kritizuje nepřiznanou nacistickou minulost Rakouska, xenofobii, masový turismus a sport, který drancuje přírodu a v němž nachází militantní a fašizoidní tendence. Její autorská dikce je záměrně krutě naivistická, prosycená hrou se slovy, přesmyčkami a přímočarými zkraty, s jejichž pomocí Elfriede Jelinek, ruší všemožná tabu. Říká to, co se říkat nesmí, ale je to obsaženo v podvědomí společnosti. Elfriede Jelinek nepíše niterně, osobně, její texty i postavy jsou záměrně „povrchní“, exemplární: jako názorné příklady reprezentují všeobecnou mentalitu, obecné předsudky, celospolečensky přijatá kritéria, podle nichž se (ne)reflektují nejbolestnější problémy Rakouska. Na scéně, mistrně napodobující šedé betonové stěny elektrárny, přecházejí v mělké vodě tři mladé ženy a s věcnou lhostejností se snaží odstraňovat nepříjemné atributy naší současnosti, vyčistit ji. Bez pohnutí cpou do praček končetiny a zbytky trupu tragicky zesnulého lyžaře, které na scénu opakovaně přináší starý muž. Pro postavu Autorky se postupně její „dílo“ stává nesnesitelným. Unaveně uléhá na kanape pod lampu a křičí: „Dost!“ Její přání ale není vyslyšeno: ve skleněných vitrínách se objevují dělníci zesnulí při stavbě elektrárny, na další vitríně vystoupí Matky, které v Kaprunu ztratily syny, s písní a kytarou. Režisér inscenaci záměrně gradoval jako stoupající melodii, jejíž tóny mají znít čím dál víc nesnesitelně. Zdá se, že se zde s památkou mrtvých nakládá nepřijatelně, ale toto divadlo se hraje v době, kdy jako by krásné umění už nebylo možné. Jevištní skladba vzniká z ideologických citátů, mediální dikce a drastické stylizace. Celkové vyznění přesvědčivě ukazuje, že právě takhle je dnes nutno psát a inscenovat aktuální společenskou kritiku a zpřítomňovat ztrátu historické paměti, stejně jako všeobecnou lhostejnost vůči tragickým událostem naší současnosti. Z U Z A N A A U G U S T O VÁ Autorka je divadelní teoretička a překladatelka.

Autor skvělých filmů, které neuvidíte. REPRO RESPEKT

Česká kinematografie ztrácí kontakt se svou minulostí. Především s tou nejlepší – filmy tzv. nové vlny 60. let. Slavná jména jejích tvůrců ještě stále plní titulní strany zahraničních filmových časopisů a věnují se jim bilanční přehlídky (minulý měsíc například jedna proběhla za účasti bývalého prezidenta Václava Havla ve Varšavě), u nás se však paradoxně jejich filmy promítají jen výjimečně a tvůrcům nikdo nevěnuje pozornost. To neplatí jen o filmech ze zlatého fondu, ale i novinkách režisérů nové vlny: zůstávají na okraji diváckého i odborného zájmu, přestože stále patří k tomu nejlepšímu, co u nás vzniká. Příkladem může být vedle Věry Chytilové a Drahomíry Vihanové Jan Němec (1936), jehož film Krajina mého srdce měl minulé pondělí premiéru v pražském kině Světozor. Němec patří mezi nejdůležitější postavy českého filmu. Ve spojení s Ester Krumbachovou, Miroslavem Ondříčkem, Ivanem Vojnárem a dalšími vznikla v jeho režii v roce 1964 volná adaptace povídek Arnošta Lustiga nazvaná Démanty noci. Film okamžitě okouzlil Evropu a dodnes patří pro svou syrovost a experimentální charakter vyprávění k pokladům české filmové historie. Celkem Němec v šedesátých letech natočil tři výrazné celovečerní filmy a několik krátkých. Po nástupu normalizace byl donucen

FOTO JIŘÍ MAXA

Jan Němec to nevzdal

Vítej v Praze, Georgi.

emigrovat, nemusel se tedy kompromitovat agitkami, jaké pro režim začali vyrábět Jiří Menzel nebo Hy-

nek Bočan. V zahraničí už ale nedokázal navázat na své předchozí úspěchy. V roce 1990 se vrátil do vlasti a natočil adaptaci Klímova Utrpení knížete Sternenhocha nazvanou V žáru královské lásky, o sedm let později pak do kin uvedl film Jméno kódu Rubín. Oba tituly vesměs odmítla jak kritika, tak diváci. Z velké části proto, že se Němec nebál znovu velmi výrazně stylizovat formální stránku filmů, vnášel do nich dokumentární prvky, rezignoval na jednoznačně srozumitelné vyprávění a propojoval reálnou rovinu událostí s magickými tradicemi Prahy, respektive jejích zapomenutých česko-německo-židovských kulturních kořenů. Odbourával tak nánosy komunistické estetiky a radikálně se vymezoval vůči novému výkladu českých dějin a české mentality, jaký je dodnes zakořeněn třeba ve filmech Jarchovského a Hřebejka. Skutečné umělecké znovuzrození jeho kariéry nastalo ve chvíli, kdy natočil film Noční hovory s matkou (2001). Po neúspěchu předchozích filmů nemohl dlouho sehnat finance na další projekt a zamýšlený film se nakonec rozhodl realizovat s minimálním rozpočtem na digitální kameru. Objevil tak nové možnosti obrazového vyprávění a intimní autobiografické výpovědi. Rozmluvy se zemřelou matkou a hledání starých časů na trase

tramvajové linky číslo 11 mezi Vinohrady a Národním muzeem Němec opět zpracoval výrazně experimentální a pro diváka zdánlivě nesnadně čitelnou formou. Díky úspěchu na festivalu v Locarnu (hlavní cena v soutěži videosnímků) se však film dostal do širší distribuce a získal pozitivní kritiky. Krajina mého srdce na tento snímek určitým způsobem navazuje. Němec v ní spojuje tři nezávislé situace. První je záznam ze zasedání NATO v Praze a přílet George Bushe, druhou záznam operace srdce v pražském IKEMu a třetí rovinu tvoří materiál natočený v ulicích Prahy za pomoci digitálního fotoaparátu. Ve slovním doprovodu pod obrazem Němec komentuje situaci člověka na pokraji smrti. Vzpomíná na šedesátá léta, kdy s Václavem Havlem napsali hru o světě mocných, kteří zneužívají orgány mladých jedinců, aby se udrželi při životě. Trochu jízlivě dodává, že se karta obrátila, a zatímco on si v IKEMu musel sám přidržovat kyslíkovou láhev, Havel se dostal mezi mocné s veškerým servisem. Ve filmu se objevuje spousta politických narážek, ale především se opět jedná o formálně radikální, originální a přesvědčivý snímek umělce, který nepřestává hledat svůj názor a výraz. Jako by se vysmíval současné české umělé produkci, která si více než na osobním vkladu režiséra

zakládá na dokonalém PR, naplněných sálech, případně počtu „kultovních hlášek“. Němec jde až na dřeň, odhaluje své nejniternější pocity a úzkosti, jeho film nevypadá strojeně, má myšlenku. A jaké má u nás šance? Pohled do distribučních plánů dává odpověď. Přestože jej distribuuje Asociace českých filmových klubů, příliš mu nevěří – film okamžitě po premiéře zmizel z pražských kin a další projekce se koná až v prosinci v Brně. Mezitím ovšem o Krajinu mého srdce projevily výrazný zájem zahraniční filmové festivaly jako Berlín, Rotterdam a nebo dokonce přehlídka v Kambodži. Vypadá to, že Jan Němec nebude doma prorokem ani tentokrát. PŘEMYSL MARTINEK Autor studuje filmovou vědu na FF UK.

22 /

K U LT U R A

8.–14. 11. 2004

Muž, který se roztekl Tančící psycholog Lloyd Newson hledá smysl iluzí titulky. Publikum okázale vítá manekýnu v koktejlových šatech, která žvaní o nezávislosti, ale po pódiu ji jako loutku poponášejí tři chlapíci. Pak se zvedne purpurová opona. Před zrcadlem cvičí podivná prostná polonahý tanečník, který nakonec projde svým vlastním obrazem a doslova v zrcadle zmizí. V publiku to zašumí. Zvláštní, zdánlivě nepochopitelné jevy na pódiu pokračují. V pozadí se objeví plocha plná barevných květů, ve které se pohybuje jedna z tanečnic. Obraz náhle ztuhne a rozteče se i s ní. Další na řadě je Elvis Presley, respektive tanečník Paul, jenž Elvise zdařile napodobuje. Tentokrát není pochyb, že Paul-Elvis skutečně na pódiu je. Ovšem sladké hity zpívá hlavou dolů při chůzi po rukou. Ironickou taškařici doplňuje hadí žena, která za zpěvu manter

v krkolomných pozicích nabádá publikum k uvolnění a vyrovnanosti. Působí podobně jako viditelně zfetovaný Elvis, který zpívá o tom, že „je v pohodě“.

Virtuální krajina Představení nesleduje konkrétní dějovou linii. Skládá se z řady scén snažících se vyjádřit základní myšlenku díla: žijeme permanentně v nejistotě, nevíme, co je pravda a co ne. Ze svého charakteru a vztahů odkrýváme pouze něco, jiné zůstává zahaleno. „Ale v jakém bodě iluze a přetvářka pomáhá člověku přežít a kdy ho naopak ničí nebo ničí ty v jeho okolí?“ ptá se řečnicky Newson v rozhovoru po představení. Pro vyjádření nejistoty, kterou má divák symbolicky pocítit, se rozhodl tvůrce použít sofistikovanou technologii,

která dokáže na pódiu vytvořit prostorovou iluzi. Pomocí projekce skrze polopropustnou zrcadlovou fólii (kterou publikum nevnímá) a hrou světla a stínu se mu podařilo téměř dokonale stvořit snový svět, kde se tanečníci pohybují ve virtuálních krajinách nebo obrazech. Když se však světlo rozplyne, zbude jen realita či spíše prázdnota šedého prostoru jeviště, jak to ukazuje poslední scéna. Stojí za připomenutí, že stejnou projekční technologii vlastní již delší dobu pražská Laterna Magica a používá ji v představení Graffiti.

Achilles v hospodě Jak naznačuje představení Just For Show, Lloyd Newson je výjimečný tvůrce. Výjimečná byla i jeho cesta k současnému tanci. Dostal se k němu v podstatě náhodou FOTO URI OMI

FOTO JANE JOYCE

Když britský soubor fyzického divadla DV8 (Dance and Video 8) předváděl minulý týden nové představení Just For Show, žasli v pražském Divadle Archa nejen milovníci současného tance, ale také příznivci kejklíře Davida Copperfielda. Šéf DV8 Australan Lloyd Newson nachystal totiž publiku vynikající taneční spektákl spojený navíc se snovou podívanou plnou iluzí a optických klamů. Na rozdíl od věhlasného mága neslouží ovšem triky Newsonovi jen jako prostředek k samoúčelné exhibici, ale dokáže jejich prostřednictvím reflektovat současnou společnost. Motto představení vybral tvůrce z Ibsena: „Vezměte člověku jeho životní lži a připravili jste ho o štěstí.“ V nabitém sále zní umělý potlesk, ryčná hudba a přes tančící gymnasty jsou promítány úvodní

J A R O S L AV PA Š M I K

Nejde o samoúčelnou exhibici, ale o způsob, jak reflektovat naši současnost.

Svou pravdu má i padělek Filozof Tomáš Kulka o rozporech v hodnocení umění V zásadě nepochybujeme o tom, že výtvarné umění má svůj smysl a že některá díla jsou hodnotnější než jiná, konkrétní ceny nás však někdy šokují. Všude na světě se v nesčetných obměnách vypráví historka o šťastlivci, který ve vetešnictví koupil za babku čmáranici, z níž se vyklubalo dosud neznámé veledílo závratné hodnoty. Nejasný vztah mezi hodnotou, kvalitou, pověstí a cenou patří k nejrozpornějším jevům novodobého výtvarného provozu. Umění se v něm chová zároveň jako duchovní poselství i jako zboží, ovšem svérázné: jeden ze dvou srovnatelných předmětů může mít astronomickou cenu, zatímco druhý je bezcenný, což ovšem neznamená, že se v budoucnosti nezhodnotí. Praktici říkají, že umění má takovou cenu, jakou je za ně ochoten někdo zaplatit, zatímco teoretici ji v obsáhlých elaborátech odvozují z jedinečných výtvarných kvalit, přičemž se pokoušejí vědecky prokázat jejich objektivnost. Obvykle se však prodává hlavně jméno, potažmo legenda, k níž skoro povinně patří pasáž o umělcově bídném živoření, než byla hodnota jeho tvorby rozpoznána. Český estetik a filozof umění Tomáš Kulka věnuje problematice pozornost v knize Umění a falzum.

Originál a kopie Na besedě k vydání knihy Umění a falzum v kavárně knihkupectví Academia se opět ukázalo, že pro publikum je kriminalistika poutavější než estetika. „Nevím,“ odpovídal autor na většinu otázek, které se vesměs týkaly množství padělků v dnešních českých galeriích, jmen

nejčastěji falšovaných umělců či způsobů, jak nejlépe rozeznat pravá díla od nepravých. Spis sice začíná vylíčením asi nejslavnější padělatelské aféry s kriminálním dozvukem, ta ovšem slouží jen jako východisko k obecným úvahám. Když se mladý, tradicionalisticky orientovaný holandský malíř Han van Meegeren ocitl s nástupem modernismu v nemilosti kritiků, umínil si, že jim vytře zrak, a namaloval několik obrazů zcela ve stylu Jana Vermeera van Delft, pokládaného tehdy za absolutní vrchol malířství. Padělky kritika vskutku prohlásila za nejlepší díla starého mistra. Žert se vydařil, jenže malíř si z něj udělal živnost a produkoval nové a nové staré mistry. Nikdo by na nic nepřišel, kdyby za okupace neprodal jeden falzifikát také Hermannu Göringovi. Když mu kvůli tomu hrozil po válce patnáctiletý trest za kolaboraci, přiznal se k padělatelství, ale nikdo mu nevěřil. Svého posledního Vermeera namaloval ve vězení, aby soudcům i znalcům dokázal, že to opravdu umí. Ze skandální historky, jež nepostrádá humor, vyvozuje Kulka několik vážných odborných otázek: Mohou mít obrazy, které vypadají úplně stejně, různou estetickou hodnotu? Je esteticky podstatné, je-li jeden pravý a druhý nepravý? V následujících kapitolách pak zkoumá, jak na ně až dosud uměnověda odpovídala. Podle formalistů záleží jen na tom, co vidíme, a pokud se padělek navenek neliší od originálu, jsou si esteticky rovnocenné. Sémiotici naopak tvrdili, že mezi kopií a originálem musí být vždycky nějaký fyzický rozdíl, který má zásadní význam, i když

během studia psychologie na univerzitě v australském Melbournu. „Intenzivně jsem tehdy pracoval a psal. Abych se nezbláznil a nějak svůj život vyvážil, začal jsem brát taneční lekce,“ vzpomíná Newson. Po studiích dal oboru vale a vrhnul se plně do tance. Začátkem 80. let se mu podařilo získat stipendium a odjet studovat tanec do Británie. Zakrátko, zklamán abstraktností, bezobsažností a technicistním pojetím tance u mnoha britských kompanií, založil vlastní skupinu DV8 Physical Theatre. Hlavní důraz při práci s novým souborem položil Newson na obsah představení a jeho propojení se zkušeností reálného života. Jako homosexuála jej iritovala homofobní atmosféra v Británii. Rozhodl se tedy zkoumat „mužskost“ a představení Enter Achilles umístil přímo do britské hospody, kde se pravá buranská a násilnická povaha mužské společnosti může po deseti pivech projevit naplno. V jeho dílech, která mají většinou i filmovou podobu, se pravidelně vracejí témata přetvářky, ponížení, outsiderství, vyloučení ze společnosti (kvůli stáří, sexuální orientaci nebo postižení). S gustem Newson také zkoumá moc společenských konvencí nad jednotlivci (například nepřípustnost, aby se dva gayové drželi veřejně na ulici za ruku). „Než bych hledal pohyby, které jsou jen pěkné, snažím se, aby se někoho dotkly,“ vysvětluje Newson svůj funkcionalistický pohled na tanec a umění, které má podle něj umožnit lidem lépe vnímat jejich role a nutit je o nich přemýšlet. Poslednímu představení se to daří skvěle.

je třeba nepostřehnutelný. Objevil se také názor, že se padělek s pravým dílem nedá srovnávat, protože jde o jevy různých kategorií, nesouměřitelné kupříkladu jako krása Roberta Redforda s krásou Tádž Mahalu. Podle jiných zase obraz odráží autorův výkon, k němuž patří nejen malování, ale také dosahování slávy a úspěchu, jenž je při určování ceny rozhodující, a proto i ten nejdokonalejší padělek pouze parazituje na cizím věhlasu. Laik, jemuž budou zmíněné teorie připadat výstřední, jistě uvítá, že je Tomáš Kulka vyvrací celkem srozumitelnou argumentací na základě běžných zkušeností. Všechny podle něj mají společnou vadu, jež tkví v předpokladu, že hodnota uměleckého díla spočívá čistě v hodnotě estetické, bezezbytku obsažené v díle samém. Snad každý přece ví, že o významu uměleckého díla nejvíc vypovídá to, co se na jeho kráse příliš nepodílí – podpis a datace, z níž lze vyčíst, zda dílo v okamžiku zrodu znamenalo žhavou novinku nebo jen rozmělňovalo principy už dříve objevené, ať už autorem nebo někým jiným. Pro tyto aspekty razí Kulka pojem umělecká hodnota, jež se nikterak nemusí shodovat s hodnotou estetickou. Picassův obraz Slečny z Avignonu je prý i podle znalců sám o sobě mimořádně šeredný, v dějinách umění však znamenal revoluci.

Podezřelý diskurz Kulkovo nahrazení estetického monismu estetickým dualismem, který spočívá v zohlednění dalšího kritéria hodnocení, působí celkem rozumně, sotva by však mimo úzký okruh od-

borníků stálo za pozornost. Kniha se však svým stylem i stavbou s dráždivým meegerenovským motivem v úvodu zřetelně obrací k širší veřejnosti. Chce ji autor opravdu přesvědčit jen o své celkem krotké hlavní tezi, jež vychází ze všeobecně sdílených pocitů a navenek vypadá jen jako teoretická hra s pojmy? Spíš se zdá, že tu logické vyvozování zmíněné teze slouží především jako pomocná konstrukce k tomu, aby čtenářům předvedl, že se o umění dá uvažovat i rozmlouvat trochu jinak, než se stalo zvykem mezi znalci, snoby a krasoduchy. Tedy věcně a bez romantických příkras, jež z umění činí jakési sekulární mystérium. V britském exilu, kam odešel dvacetiletý po roce 1968, studoval Tomáš Kulka filozofii (u sira Karla Poppera) a ekonomii. Na Jeruzalémské univerzitě později přednášel filozofii vědy, logiku a estetiku. Svou erudicí je zřetelně rozkročen mezi dvěma světy, které se v poslední době rozhádaně vzdalují, mezi snivým světem kultury a exaktním světem praxe. Umělecké falzum je téma, kde se vzácně dotýkají. Ve svých analýzách jako by Kulka skrytě kroužil kolem onoho příslovečného dětského zjištění, že král je nahý. Úplně se s ním však neztotožňuje. Spíš jen vnáší trochu logiky, empirie a zdravého rozumu do rozporného diskurzu, v němž se obvykle zamlžuje skutečnost, že i nejvznešenější projevy kultury mají svou ekonomiku a finanční strategii. VIKTOR ŠLAJCHRT Tomáš Kulka: Umění a falzum. Academia, Praha 2004, 182 str.

RESPEKT / 46

TIP

SCÉNA

KNIHY

Dialogy exulanta Jezuité přestali šustit černými hábity po nekonečných chodbách olomouckého konviktu už před stovkami let. Mohutný komplex několika budov pak chátral v časech dobrých i zlých, až se konečně před třemi lety do barokní stavby, zrekonstruované a zářící v jedné z uliček historického centra, nastěhovali uměnovědci, divadelníci a výtvarníci. Je jich teď všude plno a tzv. Umělecké centrum Konvikt vneslo do poněkud ospaleji působící Olomouce vzruch a nadšení. Jednou ze základních esencí tohoto jezuitskouměleckého životabudiče je sdružení Pastiche film, které pořádá přehlídky zajímavých režisérů. Nový studentský semestr zahajuje Pastiche film 11.–13. listopadu přehlídkou filmů u nás poměrně málo známého chilského režiséra Raula Ruize. Olomoucká retrospektiva bude vůbec první v České republice. V sychravém listopadovém odpoledni určitě není k zahození shlédnout některý ze snímků Chilana, který umanutě kloubil ve svých filmech psychoanalýzu, filozofii, surrealismus a magický realismus. Ruiz emigroval z Chile a žije ve Francii, kde se prosadil snímkem Hypotéza o ukradeném obrazu. Pocity emigranta také velmi výstižně shrnul do motta celé přehlídky: „Ve světě, kde nic není stálé ani jednoznačné, je každý člověk exulantem.“ M A R K É TA P I L ÁT O VÁ

Kybernetik, filozof a biofyzik Ivan M. Havel, šéfredaktor časopisu Vesmír a ředitel Centra t e o r e t ic k ý c h studií, předkládá vskutku nezvyklé dílko. Próza Arsemid může svou hravou strukturou vzdáleně připomenout některé texty Kurta Vonneguta, zatímco svým zhuštěným, enigmatickým stylem na pomezí traktátu, hororu a groteskně expresivní féerie odkazuje někam k beletrii Ladislava Klímy. Výchozí rukopisnou verzi dokončil autor ještě jako teenager v roce 1957, o sedmatřicet let později ji rozšířil z původních devíti obrazů na třiadvacet a nynější vydání jich přináší už jednatřicet. Text v útlém svazku nemá ani padesát stran, vyplatí se však přečíst si je co nejpozorněji, a to pro zábavu i poučení.

V Ý S T AVY ••• Žánr knihy Vladimíra Pavloviče 89 míst k sedění, kterou nakladatelství Petrov zařadilo do edice Nezavedení, se dá jen obtížně vymezit, tím spíš však čtenář cítí, jak svobodně a nenuceně text narůstal. Na počátku bylo téma – vlak. Na tuto nit autor postupně navléká vše, co jej v souvislosti s vlakem napadá, hlavně vzpomínky, historky, úvahy a evokace nálad, přičemž průběžně komentuje i toto navlékání, z nějž se rodí knížka. Uvolněnost textu, a to i gramatická, podtrhuje dojem autentičnosti. Vlak se ukazuje jako jedinečné téma, v němž se stýká náhodnost různých setkání s jasně vymezenou trasou a jízdním řádem, vše se odehrává na kolejích, které lze vnímat jako metafyzické podobenství. Nejtrefnější označení žánru najdeme v podtitulu: Příhody z vlaku v tekuté próze. – VŠ –

není moc soudržná, Huckovi chybí osobitější rukopis a poezie všedního dne tu nebezpečně sklouzává k banalitě. Nejsilnější stránkou výstavy jsou jednotlivé vydařené fotografie, jako je portrét snílkovského průkopníka létání pana Makovičky.

Leica Gallery, vystěhovaná z Hradu a dočasně sídlící v pražské Náplavní ulici, připravila bilanční výstavu českého fotografa Miroslava Hucka Cesta za snem. Bezprizorní galerie evidentně cítí nervozitu z nejisté budoucnosti, protože současná výstava patří v jejím programu spíše k slabším. Někdejší fotoreportér Mladého světa (odešel v roce 1974) a později fotograf na volné noze Hucek patří ke generaci humanisticky orientovaných tvůrců bressonovského střihu. Vytvářel různé tematické cykly, zaměřené sice lehce sociologicky, především ale orientované na všední okamžiky lidského života. Současná retrospektiva prochází napříč těmito soubory, jako celek ale

••• Společnou výstavu Jiřího a Běly Kolářových chystala příbramská Galerie Františka Drtikola ještě za výtvarníkova života, po jeho smrti v roce 2002 se ale musela odložit. Realizována byla až nyní, v roce umělcových nedožitých devadesátin pod názvem Jeden život, dvě díla. Expozice nemá ambici být vyčerpávající Kolářovou retrospektivou, ale stihne představit různé fáze Kolářovy tvorby, poukázat na jeho rozličné inspirační vlivy a neutuchající zálibu v experimentu. Návštěvník má také dobrou příležitost prozkoumat paralely v díle obou manželů, kterých nakonec objeví víc, než tušil. – PT –

HUDBA

TELEVIZE kapitána, která podzemí navštíví. Netradiční dílo vysílá druhý kanál ČT v pondělí 8. 11. v půl desáté večer.

Experimentální film má v Německu bohatou tradici, současnost však přeje spíše jiným žánrům. Jedním ze zajímavých solitérů filmového experimentu přelomu tisíciletí byl celovečerní hraný debut režiséra Veita Helmera Tuvalu (1999). Nepadne v něm takřka jediné slovo, jako prostředí pro natáčení režisérovi posloužil opuštěný bazén v Hamburku. V blíže neurčené prapodivné budoucnosti sledujeme příběh slepého starce, o nějž se ve sklepení pod bazénem stará syn Anton. Ještě nikdy odsud nevyšel a sní o tom, že se jednou stane námořním kapitánem. Rozruch do jeho života vnáší mladá žena, dcera opravdového

/ 23

••• Pozornost světa se v souvislosti se skomírajícím zdravím Jásira Arafáta znovu upíná k izraelsko-palestinskému konfliktu, jako na zavolanou tedy přichází v neděli tematický večer ČT 2 s názvem Rozdělené světy. Nabízí několik pohledů na situaci národů rozdělených nenávistí či politickým diktátem. Od 20.00 poběží dokument Martina Pátka Malá velká zeď mapující historii berlínské zdi. Mladšího bratra slavné betonové zábrany představí od 20.25 dokument Berlínská zeď na jihu Evropy – autentické výpovědi a dobové zpravodajské šoty přiblíží atmosféru v rozděleném Mostaru v letech 1992–1997. A závěrečný film Lidé z údolí řeky Kodor ukáže, jak se žije kavkazskému národu izolovanému válkou od okolního světa. – PT –

Rok poté, co Gordon Matthew Sumner neboli Sting (53) obdržel Řád britského impéria za zásluhy o hudební průmysl a zároveň vydal své paměti, přijíždí tento britský zpěvák a multiinstrumentalista koncertovat opět do Česka. V pražské T-Mobile Areně se představí ve středu 10. 11. s projektem své loni vydané desky Secret Love. Už název turné připomínající jméno známého jazzového standardu naznačuje, že Sting neuhnul ze svého pop-jazzového směru, jen přidal trochu elektroniky, pozval hiphoppera a dceru slavného Raviho Shankara hrající na sitár. Jako obvykle se můžeme těšit, že v show zazáří kromě hlavní hvězdy také další muzikanti.

••• Hudební nabídka pražského Paláce Akropolis skýtá tento týden dvě slibné akce. První z nich je pondělní koncert švýcarských The Young Gods, kteří spolu s etnologem Jeremym Narbym smíchají zvuky z amazonských pralesů s vlastní elektronickou hudbou a vytvoří tak novou zvukovou krajinu (den nato vystoupí v brněnském klubu Fléda). Druhou akcí je tancovačka s romskou dechovkou Fanfare Ciocarlia, známou z filmu Underground režiséra Emira Kusturici – v Akropoli zahrají tuto středu. – JP –

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

MIMOCHODEM

Španělsko: oceněný trn v oku

Městečka v Ohiu

Angažovaná, neurotická, depresivní a inteligentní vegetariánka Lucía Etxebarría se stala čerstvou držitelkou prestižní španělské ceny Premio Planeta. Musí být opravdu spokojená: přestože si baskická spisovatelka pro ceny chodí od svých jedenácti let, kdy vyhrála literární soutěž firmy Coca-Cola, mnozí španělští literární kritici by jí nejraději udělili tak možná starou bačkoru. Často je obviňována z povrchnosti, schematičnosti a přílišné inspirace současnou anglosaskou kulturou, nasátou za studií scenáristiky ve skotském Aberdeenu. Ostrým trnem v oku pak často bývá především její literární úspěch těsně spjatý s feministickými tématy. Dlouhovláska Etxebarría často v médiích říká, že psala odjakživa. Dny v baskickém maloměstě Bermeu si krátila grafomanstvím, ale její první román Láska, zvědavost, prozac a pochyby odmítlo celkem sedm nakladatelství. Nakonec ho protlačila přes jednoho známého v prestižním vydavatelském domě Plaza a Janés a dodnes tvrdí, že kdyby ho tam poslala běžnou cestou, nikdy by nevyšel. Kniha byla podle autorčina scénáře zfilmována a následovaly další, velmi úspěšné romány, filmové scénáře a vrcholně zajímavé eseje o roli moderní ženy: Budoucí Eva, Budoucí písemnictví a především V náručí ženy fetiše, kterou Etxebarría napsala společně s esejistkou Soniou Núñez Puente. V této literárně-feministické hříčce autorky rozebírají erotické pa-

tradičních rolí. Spisovatelka se domnívá, že chyby děláme především z neznalosti a že pohlaví je možné spolu smířit tím, když se o problémech bude psát, mluvit a diskutovat. Její postavy často přemýšlejí nad nejrůznějšími společenskými klišé, berou drogy a umírají v důsledku špatné kvality dávky (Etxebarría je velkou zastánkyní legalizace drog), uklidňují se antidepresivy a prášky na spaní. Přesto poctivě bojují o dialog a porozumění. Podle Etxebarríi by dnes nemělo ve společnosti a vztazích jít o boj mezi pohlavími, ale o získání sebedůvěry na straně mužů i žen. A také o větší odvahu mužů k probuzení své ženské stránky. Díky těmto vizím najde štěstí také nejrozkolísanější Etxebarríina hrdinka z knihy O všem, co je a není vidět Ruth. Úspěšná filmová režisérka několikrát zpacká sebevraždu, ale nakonec najde partnera v dlouholetém bisexuálním kamarádovi, který jako jediný z mužů v jejím okolí věří v sebe sama. Nová kniha z letošního roku Zázrak v rovnováze o mateřství a smrti se dotýká dalšího výsostně ženského tématu. Etxebarría nabízí seriózní analýzu problémů a navíc vtipně a trefně pojmenovává ty nejbanálnější stereotypy, díky nimž vybíráme modré dupačky chlapečkům a růžové holčičkám, či si myslíme, že muž by se jen tak neměl rozplakat. Škoda, že česká nakladatelství tuto mladou španělskou stálici ještě neobjevila.

Osud civilizace formují sbory profesionálů ve významných centrech. I proto si média na celém světě minulý týden vychutnávala představu, že o nadcházející éře rozhodli řadoví voliči v Ohiu, což sluchu velkoměstských floutků zní tak trochu jako burani v Buranově. Kdyby svou povídku Zrádce národa v Chotěboři napsal Jaroslav Hašek o Americe, situoval by ji nejspíš právě někam na Středozápad, kde už z místních názvů čiší maloměstský poklid. Haškův zrádce národa vinou průjmu zneuctil dub, pod nímž odpočíval Žižka. V Ohiu by se mohl podobně prohřešit na památce Čingašgúka, neboť se tam od časů posledních Mohykánů nic moc strhujícího nestalo. Ani slavná knížka Sherwooda Andersona Městečko v Ohiu (v originále Winesburg, Ohio) nemá strhující děj. Spíš naopak. Zobrazuje každodennost lidí, kteří si nepřetržitě uvědomují, že vše zajímavé se děje někde jinde, ale ta divná tesknota a nenaplněnost dodává jejich přežívání zvláštní rozměr: nutí je víc snít, přemýšlet a toužit. Když jsem ji poprvé četl, ještě jako pražský teenager, dostal jsem dobrodružnou chuť prožít si něco takového na vlastní kůži. Podruhé jsem se k ní vrátil v odlehlém maloměstě, kam jsem se opravdu na pár let přestěhoval. Připadala mi ještě výstižnější. Zachycovala i to, co jsem poznal teprve tam, totiž že touha po něčem jiném drží sama sebe na uzdě ostražitostí ke všemu, co přichází odjinud. Obzvlášť velké naděje působí v prostředí, kde se ani ty malé většinou nesplní, krajně nedůvěryhodně. Ohio dávno přestalo být tím, čím bylo za dob Andersonova mládí. Díky rozvoji těžkého průmyslu se stalo snad nejprůmyslovějším z amerických států a dlouho se těšilo prosperitě, jež z něj pro většinu obyčejných lidí učinila skvělé místo na zemi. Pro mé americké známé dodnes nese pečeť nudné počestnosti, i když se tamní spokojenost maličko vytratila, protože řada oceláren zastavila výrobu. Třeba se tam zase vrátí snění, toužení a přemýšlení, říkám jim, ale oni skepticky vrtí hlavou. Lidi z Ohia jsou prý spíš naštvaní. Příběhů z Ameriky jsem přečetl stovky a seznámil se tak s postavami z liberálního východu, rozmařilého západu i temného jihu. Těm z Winesburgu však stejně nejlíp rozumím. I proto mi nijak nevadí, že o budoucnosti světa rozhodla právě městečka v Ohiu, kde lidé umějí najít malé háčky i v největších nadějích. Mentality se mění pomaleji než vnější okolnosti. Vždyť i současnou českou politiku v principu zachytil už Hašek, Andersonův trochu mladší vrstevník. A to se u nás – na rozdíl od Ohia – od té doby vystřídalo na deset různých režimů.

M A R K É TA P I L ÁT O VÁ

VIKTOR ŠLAJCHRT

sáže španělských klasiků jako např. Ramóna del Valle Inclána či Benita Péreze Galdóse a poukazují na chápání ženských hrdinek jako pouhého fetišistického předmětu chtíče. Co tedy tak oslovuje stovky tisíc čtenářek a čtenářů, kterým zdánlivá povrchnost a feminismus nevadí? Jsou to především současné problémy, jimiž španělská společnost žije a neustále je řeší – svět městských, úspěšných, chytrých, krásných žen a mužů a jejich osamělost. Nejsilněji je propast mezi nimi zachycena v románu My, které nejsme jako ty ostatní. Na příběhu čtyř žen ukazuje nepřekonatelný pocit prázdnoty, jenž ve společnosti, „která si cení věcí, jako by to byli lidé, a k lidským bytostem se chová, jako by to byly věci“, vystřídal okovy

24 /

M I N U LÝ T Ý D E N

8.–14. 11. 2004

příbuznými, než se dosud myslelo. Začal platit eurozatykač. Na dobřanský festival dětského filmu přijela Natalie Serychová alias Nastěnka. Na Západočeské univerzitě v Plzni promoval Jan Ruml. Víte, mezi disidenty bylo ohromné množství kariéristů, kteří se stali disidenty proto, že v té své společnosti těžko žili, nebo třeba kašlali na práci… Teď to bude znít blbě jako z Rudého práva, ale důležité bylo něco za sebou mít. Třeba něco postavit, vzpomínal v Lidových novinách někdejší ministr průmyslu Vladimír Dlouhý, proč byl za komunistů komunistou a jak to, že se po listopadu 89 stal členem revoluční vlády. Někdejší političtí vězni dostali před volbami přidáno k důchodu: 50 korun za každý měsíc strávený v komunistickém lágru či věznici. Expertní zpráva bývalého nizozemského premiéra Wima Koka varovala

Krajské volby vyhrála ODS před komunisty. Bývalý prezident Václav Havel a pěvkyně Magdalena Kožená uvedli v Praze hudební festival České sny. Média přinesla zprávu, že volby v USA vyhrál George Bush a že umírá Arafát. Posílily burzy a oslabil dolar. Sparta Praha prohrála 4:1 s Manchesterem United. Šéf evropské vlády José Barroso představil politikům svůj obměněný tým. Sněmovna schválila dluhopisy za šedesát miliard pro Českou konsolidační agenturu. Příležitost, jak si opatřit peníze na drogy, odpovědělo 23 procent žáků chebských základních škol na otázku anonymního průzkumu vědců Univerzity Karlovy – „Víte, co je to prostituce?“. Kabinet oznámil, že bude nutné připravit se na pandemii chřipky. Statistici zjistili, že v Česku je podle údajů krizové linky Dona mnohem víc seniorů týraných svými dětmi či mladšími

Evropskou unii, že pokud její členské státy nezačnou opravdu reformovat svoje zaostávající ekonomiky, propast mezi Evropou a USA se stane nepřekročitelnou. O víkendu přišel první sníh. Jaromír Jágr vyprodal arénu Sazky. Česko navštívila předsedkyně německé CDU Angela Merkelová a francouzský ministr zahraničí Nikolas Sarkozy. Ministr životního prostředí Libor Ambrozek udivil schopností přesně charakterizovat a pojmenovat některé členy hospodářského výboru sněmovny, konkrétně poslance Josefa Hojdara (ČSSD). Vyhověl jsem žádosti policie a popsal jí, jak mi v roce 2000 nabízel tehdejší náměstek šéfa Národního bezpečnostního úřadu pan Martin Hejl v jedné malostranské hospodě, že urychlí moji prověrku, ale já to odmítl; prověrku jsem pak získal a mohu říci, že za to po mně nikdo ne-

T. G. Masaryka v Karlových Varech. Výkopové práce archeologů odhalily velký románský palác na pražském Náměstí Republiky. Tomáš Baťa jr. znovuotevřel opravený zlínský mrakodrap. Já nevěděl, že je to vzácný strom, kdybych to věděl, určitě bychom ho nepokáceli, prohlásil zodpovědný úředník hodonínské radnice, s jehož souhlasem byl před místním nádražím poražen vzácný cypřiš stálezelený – jediný exemplář svého druhu v celém mírném pásu Evropy. Vesnicí roku 2004 se stala Písečná na Orlickoústecku. Zdražil odpad. Západočeské muzeum v Plzni vystavilo plavuň starou 300 milionů let. „Slováci skupují české byty,“ oznámily na své titulní straně Lidové noviny. Do zkrachovalé automobilky LIAZ vstoupil italský investor.

chtěl žádné peníze, popsal stínový ministr vnitra Ivan Langer (ODS) novinářům, co řekl policii, která v souvislosti s podezřením na těžké podvody v NBÚ vyšetřuje i okolnosti jeho prověrky dovolující mu styk s tajnými informacemi. Pro nedostatek politické podpory vláda raději stáhla z parlamentu svůj návrh poslat stovku českých vojáků na mezinárodní spojeneckou misi do Bosny a Hercegoviny. Zemřel Václav Kotva. Nicolas Cage natáčel v Milovicích Pána války. Rudolf Battěk oslavil osmdesáté narozeniny. Audit firmy PricewaterhouseCoopers provedený na zakázku ministerstva financí zjistil, že české vládní úřady stále nedávají dostatečné záruky, že se někde v jejich zákoutích „neztratí“ peníze poslané zemi z bruselských fondů, a že by se tedy s jejich výplatou mělo prozatím počkat. Začala stavba nové kašny na třídě

[email protected]

inzerce

RESPEKT Ročník XV.

ADRESA:

Křemencova 10, 110 00 Praha 1, IČO 61457345, tel. 224 934 759, 224 934 441, fax 224 930 792, E-MAIL: [email protected], [email protected], e-mailové spojení na jednotlivé redaktory: [email protected];

INTERNET HOMEPAGE, RESPEKT ON-LINE:

Marek Švehla.

EDITOŘI:

www.respekt.cz. VYDAVATEL: R-PRESSE, spol. s r. o. MAJORITNÍ

Ivan Lamper, Tomáš Pěkný.

REDAKTORKA VYDÁNÍ

(TIŠTĚNÝ,

ON-LINE):

VLASTNÍK:

Karel Schwarzenberg. ŘEDITELKA: Anna Soumarová. ŠÉFREDAKTOR: Tomáš Němeček.

Kateřina Ducháčková.

KOMENTÁŘE:

Zbyněk Petráček.

DOMÁCÍ RUBRIKA

ZÁSTUPCI ŠÉFREDAKTORA:

Kovalík. EKONOMIKA: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. ZAHRANIČÍ: Matyáš Zrno (vedoucí), Josef Greš. CIVILIZACE: Erik Tabery. KULTURA: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). DTP A David Němec, Jakub Němeček. KRESBY: Pavel Reisenauer. OBRAZOVÝ Jakub Tabery – tel./fax 224 934 586. ROZŠIŘUJÍ:

DISTRIBUCE

REDAKTOR:

Ivan Kuťák. FOTO: Ludvík Hradilek. SEKRETARIÁT: Kateřina Spurná, Jan Svoboda.

([email protected]): Renata Kovačková, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792.

Jaroslav Spurný,

([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Hana Čápová, Jan

INZERCE

GRAFICKÁ ÚPRAVA

([email protected]):

([email protected]): Milan Greguš, Andrea Krsková, Helena Štiková,

PŘEDPLATITELSKÝ SERVIS:

zelená linka 800 100 634.

TISKNE:

MAFRA, a. s., Praha.

Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN

0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. WEBDESIGN, WEBHOSTING: NET servis, s. r. o. KANCELÁŘSKÉ SLUŽBY: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. UZÁVĚRKA: 7. 11. 2004, © Copyright, R-PRESSE, spol. s r. o.