3

FILMY

KULTURA 2014/3

Filmové střípky Nedávno měly v kinech premiéry dva české filmy. Hořká komedie Zakázané uvolnění zkušeného režiséra Jana Hřebejka a plodného autora divadelních her a scénářů Petra Kolečka. Z pohledu produkce jde o úsporný rozpočet jak co do metráže - film trvá pouze hodinu a čtvrt - tak co do komorního obsazení, skromného interiéru a několika exteriérových dotáček, které film příliš neprodražily. Prvoplánový přepis divadelní hry láká k tomu, že většina dialogů zůstává. Osvědčily se přece na jevišti. Aby se dostálo tradici, unese svědek, v tomto případě svědkyně ženicha, půvabnou nevěstu před svatební nocí. Nevěstu Kláru hraje Zuzana Stavná, její skvělá mimika a výraz očí tuto mladou herečku předurčují především k filmovým a televizním rolím. Hanu Vagnerovou obsadil režisér do role svědkyně, údajné Klářiny kamarádky a víc než kamarádky ženicha Štěpána (Ondřej Sokol). Dočasný exil, než novomanželku najde partner, obě najdou v prázdném baru jakési zapadlé vesnice, kde znuděná barmanka Vladěna (Jana Stryková) sleduje televizní přenos hokejového zápasu, na který vsadila nemalou částku. Výhra by jí měla změnit život, jak si ho vysnila. Antický půdorys - jednota místa a času - třem mladým ženám poskytne prostor k dohadům, dotazům i doznáním. Pro každou z nich překvapivé, bolestné a občas i trapné. Kolečko obohatil scénář o intimní hovor ženicha se svědkem (Igor Ozorovič). Využívají stísněný prostor havarovaného auta, když čekají na odtah, k replikám, které by si za normálních okolností asi neřekli. Do jisté míry scenárista zachránil rozvleklou poslední třetinu filmu. Prázdné tlachání hrdinek, kdy už vše bylo řečeno, diváka nudí a děj ztrácí na tempu. Pod druhým českým filmem, je podepsaný scenárista a režisér Petr Václav. Po 18 letech se filmem Cesta ven vrátil k romské problematice. V rozhovoru, proč se tímto tématem znovu zabývá, řekl, že ho v Římě zasáhly zprostředkované informace o protiromských demonstracích ve Šluknově a Varnsdorfu. Od roku 1999 nesledoval neustále se zhoršující situaci Romů na poli pracovních příležitostí, bydlení a zadluženosti. Zjistil, že osud Romů je horší než za komunismu. Tentokrát se režisér Václav chtěl pokusit o objektivní pohled na romskou problematiku. Na osudu mladé ženy s dítětem, která naráží na nepochopení úřadů, zaměstnavatelů, ale i nejbližších příbuzných, kteří jí nemohou nebo nechtějí pomoci vybřednout z dluhů, sami pod nemilosrdným tlakem lichvářů a exekutorů. Při vybírání lokalit a především herců-neherců mluvil s více než třemi tisíci lidmi a každý mu něco prozradil ze svých pocitů, názorů, zvyků a zkušeností, které se pokusil vtělit do scénáře. Výsledný dojem z filmu není povzbudivý, ale naopak utvrzuje v pocitu bezvýchodnosti. Pro objektivní hodnocení složité situace této menšiny chybí Václavovi hluboké sociologické studium a nikoliv několikaměsíční objíždění romských rodin kvůli castingu. Je rozdíl, když se s nimi kontaktuje pár hodin nebo dní, anebo když v jejich komunitě žije třeba půl roku. Proč se „gádžové" ve Šluknově a Varnsdorfu srotili, když trpělivost s nepřizpůsobivými občany přetekla a oni už konečně chtěli dát najevo svou nespokojenost a také obavy o bezpečnost svou a svých rodin. Proč vybydlené sídliště Chánov

FILMY

KULTURA 3/2014

je tak neblaze proslulé, zatímco jiná paneláková sídliště, převážně obývaná „přizpůsobivými" občany, normálně prosperují? Je sympatické, že se režisér snaží svým filmem poukázat na předpojatost, rasismus i mentální odlišnosti romské menšiny. Václav přiznává, že setkávání s nimi bylo dobrodružstvím a velkým ponaučením o životě. Poznámka na okraj, týkající se obou českých filmových novinek: bez vulgárních výrazů by zřejmě nebyly „in". Podle bestselleru Johna Greena natočil režisér Josh Boone intimně laděný snímek Hvězdy nám nepřály. Český překlad se v anketě Kniha roku umístil na prvním místě. Nyní mají jednak čtenáři románu možnost srovnat knižní předlohu s filmovou adaptací, jednak náročnější divák uvítá citlivě a věrohodně natočený příběh dvou mladých lidí, jimž osud vyměřil necelých dvacet let života. Sledujeme poslední měsíce jejich sbližování a neodvratný konec jednoho z nich. Hazel (Shailene Woodleyová) potká na sezení podpůrné skupiny pacientů s rakovinou Guse (Ansel Elgort). Přesto, že se Hazel obává hlubšího vztahu a raději chce setrvat u kamarádského špičkování, vysněná cesta za spisovatelem její nejoblíbenější knihy do Amsterdamu, kam ji Gus doprovází, změní tvrdošíjné setrvávání na pouhém přátelství v milostný vztah. Tím, že se scenáristé i režisér opírali o promyšlený příběh s řadou překvapivých zvratů, vyhnuli se zdlouhavému filmovému vyprávění se smutným koncem. Herci dokázali udržet sentiment a sebelítost nad skoupě vyměřeným časem na samé hraně únosnosti. Studio Walta Disneye se po dlouhé době vrátilo ke klasické pohádce o Šípkové Růžence. Když se režisér Robert Stromberg doslechl, že Angelina Jolie projevila zájem o roli Zloby, okamžitě zareagoval. Scenáristka Linda Woolvertonová odsunula Růženku na vedlejší kolej, stejně jako mužské role, aby se uvolnil prostor pro hollywoodskou megastar. Opět vznikl typický americký velkofilm nyní s titulem Zloba - královna černé magie. Není divu, že po čtyřleté pauze si Jolie přisvojila roli, kterou jí ušili na tělo. Nejde o převyprávění klasické pohádky, natolik je herečka

FILMY

KULTURA 3/2014

soudná, že Růžence odrostla, ale údajně od dětských let Zlobu zbožňovala. Záporné postavy si prý herci mnohem více užívají. Bíle nalíčená tvář s krvavě rudými rty kontrastuje s černou rohatou korunou a černým splývavým oděvem. Zloba-Jolie je opravdu nepřehlédnutelná. Mládeži přístupný film je opatřen českým dabingem. Švédských filmů se u nás nakupuje poskrovnu. Nyní se promítá vtipná dobrodružná komedie Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel režiséra Felixe Herngrena. Scénář vychází z úspěšného románu Jonse Jonassona, který vyšel ve 40 zemích. Český překlad Zbyňka Černíka si koupilo neuvěřitelných 50 000 čtenářů. Čilý, podnikavý stařík Karlsson (skvěle zahraný Robertem Gustafssonem) nemíní dožít život v domově důchodců. A tak si ke stým narozeninám nadělí útěk do svobodného světa, v němž chce ještě žít a nikoli jenom přežívat v pečovatelském domě. Za jeho dlouhého života ho potkávaly neuvěřitelné příhody, o kterých se normálním smrtelníkům ani nezdá. Zpravidla se ve správnou chvíli ocitl na historicky závažných místech. Stal se spolutvůrcem atomové bomby, přítelem několika amerických prezidentů, se samozřejmostí sobě vlastní se pohyboval v těsné blízkosti Mao Ce-tunga, Churchilla a dokonce i Stalina, který ho nakonec poslal do gulagu. Kromě retrospektiv sledujeme i současné putování uprchlého staříka hledaného jak policií, tak tlupou zlodějů, když si omylem vyměnil jejich kufr plný peněz za ten svůj. Neuvěřitelné příhody se mu lepí na paty i nyní, jedna komická situace střídá druhou. A protože stejně rychle se střídají i titulky, s dabingem by leckomu neunikaly i důležité vizuální nápovědi. Pražská kina Evald a Světozor promítají převážně ve vyhrazených odpoledních hodinách starší filmy s polovičním vstupným. Dobrá zpráva nejen pro méně movité diváky, ale i pro ty, kterým promítání uniklo v prvních premiérových týdnech. Převážně americké filmové produkce chrlí průměrné, prvoplánové snímky, které zaplňují na pár týdnů v rychlém sledu nejen česká, ale i další evropská kina (a televize). Začněme těmi, kdy se tvůrci filmu sešli ve vzácné shodě. Scenáristé napsali příběh jemuž nechybí nápad, srozumitelnost, logická návaznost jednotlivých scén, psychologické propracování charakterů a překvapivé vyústění. Herci se věrohodně převtělili do postav, kdy situace, kterými procházejí, je formují, ovlivňují, staví před nelehká rozhodnutí; opouštějí staré, negativní postoje a návyky, aby spolu s vnímavým divákem prožily katarzi, pozitivní přerod. Jinými slovy - hrdina na počátku příběhu je někdo jiný než na konci. Poněkud matoucí název Zachraňte pana Bankse těžko navodí představu, že jde o životopisný snímek L. Traversové, autorky proslulé Mary Poppins. Režisér J. Lee Hancock svěřil hlavní roli vynikající britské herečce Emmě Thompsonové. Waltera Disneye ztvárnil velmi přesvědčivě Tom Hanks. S neskonalou trpělivostí a laskavostí přesvědčuje zarputilou, sveřepou autorku, aby mu postoupila práva na zfilmování pohádkového příběhu. Správně tuší tento filmový magnát, že Mary Poppins přiláká do kin nejen dětské diváky. Abychom porozuměli nepřátelskému chování stárnoucí spisovatelky, vrací se děj do jejího mládí a dospívání, kdy prožila traumatické situace, které ji stále provázejí. Prolínání časových rovin působí adekvátně a zcela plní scenáristický záměr dokreslit současnou autorčinu povahu, její odmítavé postoje a pošetilé lpění na své jediné proslavené knize, která by dramatizací do filmové podoby mohla utrpět.

FILMY

KULTURA 3/2014

Do kategorie nadprůměrných amerických filmů se zařadil sci-fi snímek Ona. Těm, kdo si sci-fi neprotiví už od pohledu, přináší poslední dílo režiséra Spikea Jonze vcelku reálný, citlivě napsaný, lidsky dojímavý příběh. I když je zařazený do smyšleného žánru, je o postupném sbližování dvou velice odlišných jedinců. Theodor (Joaquin Phoenix) se vzpamatovává z rozvodu a neschopen navázat nový vztah, uzavírá se víc a víc do sebe. Když se dozví, že existuje virtuální partnerka Samantha (mluví ji Scarlett Johanssonová) zakoupí si miniaturní internetový systém. Z počátečního nesmělého dialogu se mu zastřený ženský hlas stává každodenní chytrou terapeutkou, laskavou důvěrnicí, vtipnou oponentkou. Originální scenáristický nápad povyšuje americký snímek Ona do nadprůměrné kategorie. Je postavený na dialozích, které postupně odhalují jak povahu Theodora, tak jeho snové milenky. Příběh nakonec vyústí neamericky, bez obvyklého banálního happy endu. Tím, že vizuální scény jsou jen okrajové, snadno by se filmový scénář mohl stát rozhlasovou hrou. První film norského režiséra Breiena Kurz negativního myšlení byl natolik překvapivý a úspěšný, že po delší odmlce uvedený druhý snímek očekávali fanoušci a samozřejmě i kritici jako další umělecký počin, který možná předčí jeho prvotinu. Detektiv Downsice nedosahuje tak výrazných kvalit jako režisérův debut, ale komediálně laděná detektivka si zaslouží laskavé přijetí jak od diváků, tak od recenzentů. Do titulní role obsadil chlapíka skutečně postiženého Downovým syndromem, jemuž přidělil - .jako naturščikovi - nelehkou úlohu. Jeho svérázné způsoby vyšetřování i lidsky dojemné chování vyvolávají úsměv i soucit. Sven André Hofso Myhre si zaslouží obdiv, jak si s rolí poradil. Touží stát se úspěšným detektivem, ale zájemci o jeho služby, jakmile ho spatří poté, co si sundá hluboce naražený klobouk, vycouvají. Až na rodinu, která chce údajně vyřešit tajemné zmizení jejich otce, manžela a slavného bruslaře. Podivný detektiv však nesplní jejich očekávání, že záhadu nevyřeší. Prozrazovat zápletku a rozuzlení by bylo nefér. Ještě stojí za zmínku, že většina exteriérů se točila v Praze. Starozákonním příběhem z knihy Genesis se nechal inspirovat americký režisér Darren Aronofsky, aby na plátna kin přivedl podle vlastních představ nesourodě splácaný, téměř tříhodinový velkofilm Noe. Titulní postavu hraje Russell Crowe, jeho ženu Jennifer Connelyová a snachu Emma Watsonová, která tu mohla zúročit letitou hereckou průpravu v seriálech o Harry Potterovi. Zklamání se dostaví u těch diváků, kteří očekávají věrný přepis biblického vyprávění, kdy se Noe, údajně devátý potomek Adama, zachrání se svou rodinou a zvířaty před utonutím a založí nový lidský rod. Místo toho se Noe stal okázalým velkofilmem střiženým podle osvědčených hollywoodských klišé, slátaninou stylů, obohacených o vypůjčené epizody z jiných tradovaných epických próz. Nechybí ani počítačová animace odpudivě vypadajících padlých andělů, vydatně pomáhajících postavit archu. Dětskému divákovi je určen animovaný snímek Zvonilka a piráti z Disneyovské dílny. Příběh je poskládaný zlomkovitě, kdy jednotlivé scény na sebe nemusejí logicky navazovat, ale nejmenším divákům to snad tolik vadit nebude. Jde o volné pokračování pohádky o Petru Panovi. Zvědavá a svéhlavá víla Zvonilka opustí svůj bezpečný svět, aby se vydala za sestrou, sněhovou vílou. Musí překonávat různé překážky, a nebyla by to chytrá okřídlená bytost, aby si neporadila i s hordou pirátů. Výtvarně víly chtě nechtě připomínají barbíny. Zato vysloveně

FILMY

KULTURA 3/2014

pozitivní je hudba, české překlady písniček a dabing s Marcelou Šoposkou, Eliškou Balzerovou a Miroslavem Mejzlíkem v čele. Inka Ciprová

Oblíbené multikino, Jižního Města

Foto ah

ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE

KULTURA 2014/3

PLZEŇ EVROPSKÉ HLAVNÍ MĚSTO KULTURY 2015 Město Plzeň založil král Václav II. v roce 1295 na soutoku čtyř řek – Radbuzy, Mže, Úhlavy a Úslavy. Dnešní Plzeň má rozlohu téměř 140 km² a žije zde více než 167 tisíc lidí. Je sídlem biskupství a univerzity. Na staré řemeslné a obchodní tradice navazuje bezpočet podniků jimž vévodí Škodovka a Plzeňský Prazdroj. Ve sportovním světě šíří slávu města FC Viktoria a HC Škoda. A milovníci kultury míří do Plzně za bohatým spektrem festivalů, do muzeí, klubů, do divadel, kin, galerií i za množstvím open-air akcí. Plzeň má před sebou nevídaný svátek. V roce 2015 si bude připomínat 720 let své existence a sedmdesát let od osvobození americkou armádou. Ale především bude Plzeň v roce 2015 Evropským hlavním městem kultury. To všechno dohromady vytvoří ohromný koktejl zážitků, na které se bude ještě dlouho vzpomínat. Oficiální zahájení se uskuteční 17. ledna 2015. Po něm přijde doslova záplava kulturních akcí od drobných, komorních a komunitních, až po obrovské, jedinečné a neopakovatelné. Do pestré souhry artistických kousků, barev, hudby a folkloru se na cestě do centra dění v několika průvodech zapojí obyvatelé i návštěvníci města. Na náměstí Republiky je čeká program připravený uměleckým šéfem projektu Petrem Formanem, ve kterém vystoupí zahraniční i místní umělci, mimo jiné slavný provazochodec David Dimitri. Hudbu pro slavnostní zahájení komponuje jeden z nejvýraznějších českých současných skladatelů Marko Ivanovič. Originální skladba, která vzniká speciálně pro tuto příležitost, vyvrcholí prvním rozezněním nových zvonů v katedrále svatého Bartoloměje. Díky třem představením zahraničních artistů, kteří v lednu a v únoru rozbijí své stany v centru města, se diváci seznámí se světovou špičkou nového cirkusu. Ať už jde o geniální akrobaty francouzského souboru Trottola, vtipné artistické vystoupení dvojice Cirque Aital, nebo poetické a zároveň dech beroucí sólové představení švýcarského artisty Davida Dimitriho, líbit se budou všem věkovým kategoriím. S výjimkou představení nového cirkusu se po zahájení většina z úvodních akcí roku 2015 přesune do vnitřních prostor. Diváky čekají velké i komorní koncerty, divadelní a taneční vystoupení v nové budově Divadla J.K.Tyla či velké výstavy v Západočeské galerii a v Galerii města Plzně. Jednou z prvních bude výstava s názvem Mnichov: zářící metropole umění, na níž budou zastoupená díla umělců reprezentujících slavnou Mnichovskou malířskou školu i avantgardní hnutí skupiny Der Blaue Reiter. Lidé si budou moci prohlédnout tvorbu Gabriela von Maxe, Franze von Lenbacha, Franze von Stucka, Louise Corintha, Vassilye Kandinského, Paula Kleeho a dalších. Proslulého plzeňského rodáka a významnou osobnost světové animace Jiřího Trnku a jeho dílo zase představí dvě výstavy: Ateliér Jiřího Trnky a Zahrada Jiřího Trnky, inspirovaná jeho nejznámější knížkou pro děti. Celkem nabídne Plzeň po celý rok 2015 přes pět desítek velkých kulturních událostí a více než šest stovek dalších akcí. Žánrově se program rozprostře od divadla přes hudbu, výstavy, architekturu, tanec, performance, výtvarné instalace, až po komunitní programy a vzdělávací projekty. Z převzatého materiálu připravila – sv -


KULTURA 2014/3

ŽÍT SVŮJ ŽIVOT Zdenka Braunerová (1858 – 1934) V dnešní době pyramidálních nákladů čtiva všeho druhu i knih drahých, špatně vytištěných, vlezle barvotiskových, ale líbivě hlaďoučkých, které se rozpadnou sotva rozečteny – to se člověk rád ohlédne dozadu na krásné knihy minula. Knižní grafika byla doménou malířky a grafičky Zdenky Braunerové a touha vytvořit krásnou knihu stala se prvním usilováním jejího uměleckého života. Vstoupila do něho 9. dubna 1858, narozením do „zlaté kolébky dostatku“. Na rohu Perštýna stával dům pocházející z 18. století. Patřil staročeskému patriotovi JUDr. Františku Augustýnu Braunerovi (1810 – 1880), vlivnému spolutvůrci politiky toho času. Duchovní a intelektuální rozkvět vládl rodinou a to nejen dětem, ale brzy i Salonem, který atmosférou připomínal selsky laděné patricijské prostředí „šlechtických hnízd“. Svérázné rodinné prostředí silně ovlivnilo malou Zdenku, zde vyrostla v impulzivní duchaplnou bytost tíhnoucí k umění. Dlouho svou cestu hledala, ale jak se chopila výtvarné tvorby, už se své malířské kariéry nepustila. Byla k tomu vyzbrojena vůlí, energií i cílevědomostí a jak se říká, šlo jí to samo. Od výtvarně nadané matky pokračovala výukou u Amálie Mánesové, základy malby získala u Soběslava Pinkase. Pak přišel mladý malíř Antonín Chitussi, vzor umělecký i obdivovaný idol mladičké Zdenky. Získávala zkušenosti, rozhled v oboru, rostla její samostatnost. V letech 1881 až 1893 otevřely se jí inspirativní cesty do Paříže. Nadýchla se pařížského espritu, v jejích dílech „zavoněl“ francouzský impresionismus, lehce vplula do pařížské bohémy, navazujíc mnohá přátelství, přesto zůstala rodilou Češkou a vlastenkou. Malířské a grafické dílo Zdenky Braunerové je nezastupitelné, originální a živě různorodé. Malba, kresba, lept, dřevoryt i suchá jehla byly jí vlastní, ale s radostí chápala se i ručního malování čirého skla, neváhala navrhnout módní kreace oděvů s lidovými motivy pro sebe i své přítelkyně. Vše ji zajímalo, spontánně oslovovalo. Zakladatelský význam pro české umění má její knižní grafika, vědomé usilování o krásný vzhled celé knihy a to nejen ilustrací, iniciál a veškeré výzdoby, ale i o dokonalé skvostné vazby umělecké. Zde si umělkyně vytvořila zvláštní, jedinečný výtvarný jazyk snoubící inspiraci lidových (nejčastěji moravských) motivů upřímné naivity s rafinovanou tajemnou symbolikou znaků dávných kultur orientu. Žánrem byla krajinářkou, která věděla, že bezprostřední působení zvoleného motivu v přírodě nic nenahradí. Chodila malovat s malířským stojanem do plenéru přes podiv a nepochopení okolí. Dámy, malířky té doby, totiž tvořily výhradně podle náčrtků a předloh v pohodlných ateliérech. Stejně pohoršovala Zdena svobodou v osobním životě, třeba když si dopřávala plavání ve Vltavě v rouše Evině.


KULTURA 2014/3

Umělecky ji nejvíc obohatila spolupráce se selsky drsným Moravanem Vilémem Mrštíkem. Poznali se na nejlepší práci Braunerové, ilustraci k jeho dílu Pohádka máje. Zraněný milostný cit je časem rozdělil, ale spolu se otevřeně postavili na odpor zákonu neblahé asanace staré Prahy (1893). Statečně, slovem i obrazem hájili milované historické město jako první z řad umělců, bytostně přesvědčení o nutnosti jeho zachování. Braunerová chápe se rytecké jehly, aby zachytila alespoň poslední dech mizející Prahy. Z jejich společné práce vzešla kniha Bestia triumphans. Ve zralém věku splnila si malířka sen, postavit ateliér podle své představy. Roztoky u Prahy staly se tím uskutečněným snem a v letech 1903-1994 vyrostlo v sousedství rodinné vily její sídlo, přístav a tišina, kde mohla Zdena tvořit své dílo a pěstovat, když motýlové lásky přeletěli, vzácná přátelství pro koutky své duše, vždy dokonalé štědré, chápající umění a snahy druhých. Bohatý život, žitý prudce a bez zábran, pobuřoval měšťáky, strhával na sebe zájem mladých talentů. K stáří se chýlící dáma zůstala silnou, nepokořenou – svou. Zemřela 23. května 1934 v Praze, pohřbena v rodinné hrobce na Vyšehradě.

Alena Hoblová

Obrazový materiál archiv autorky


KULTURA 2014/3

JŮ HELE jsou tu JŮ A HELE ! A tentokrát se, spolu s Mufem Supermufem, usmívají z poštovní známky, která je přímo předurčená pro prázdninovou korespondenci, a doporučují: Kupte si nás ve známkovém sešitku, ať máte letní zásobu!

Sešitek s 10 známkami si můžete také objednat na adrese:

Česká pošta, s.p. Služby filatelis tům Náklad ní 29 360 07 Depo Karlov y Vary 70 e-mail: filatelie .kv @ cpost.c z

Krásné léto přejí Jů, Hele a Jiřina J. Hubáčková

P.S.: Známku graficky upravil MgA. Matěj Holý, syn Stanislava Holého (1943-1998), malíře, grafika, ilustrátora, tvůrce postaviček Jů a Hele.


KULTURA 2014/3

KULTURNÍ ZAJÍMAVOSTI Z PLZEŇSKA -

Západočeská galerie v Plzni již potřetí získala cenu v Národní soutěži muzeí Gloria musaealis. V prestižní celostátní soutěži - v jejím XII. ročníku získala 3. místo v kategorii „Muzejní výstava roku 2013“ za výstavu Palmy na Vltavě. Primitivismus, mimoevropské kultury a české výtvarné umění 1850 – 1950. Soutěž vyhlašuje Ministerstvo kultury ČR a Asociace muzeí a galerií ČR a v jejím letošním ročníku odborná porota hodnotila celkem 61 muzeí a galerií z celé České republiky s 90 soutěžícími projekty. Při slavnostním vyhlášení vítězů v Obecním domě v Praze převzal cenu ředitel Západočeské galerie v Plzni Roman Musil. Výstavu autorsky připravil Tomáš Winter z Ústavu dějin umění Akademie věd ČR, v.v.i., který se vlivem mimoevropských kultur na české umění dlouhodobě zabývá – výstava bylo výsledkem mnohaletého výzkumu. Architektonickou podobu expozice vytvořil Zdeněk Balabán a grafické řešení bylo dílem Adély Svobodové a Terezy Hejmové. Kurátorkou výstavy byla Ivana Jonáková. Výstavu zhlédlo více než čtyři tisíce diváků.

-

Plzeňský kraj už zná nejlepší stavby roku 2013: Zrekonstruované Muzeum Šumavy v Sušici, Atletický stadion v Plzni na Skvrňanech a revitalizované Masarykovo náměstí ve Stříbře. Výsledky 11. ročníku prestižní soutěže byly slavnostně vyhlášené na gala večeru 28. května v Měšťanské besedě v Plzni.

-

Ještě krátce k festivalu FINÁLE: Hlavní cenu Zlatého ledňáčka v kategorii celovečerních hraných nebo animovaných filmů mezinárodní porota v čele s režisérem Jurákem Herzem udělila intimnímu psychologickému dramatu Jako nikdy režiséra Zdeňka Tyce, mezinárodní porota zvláště ocenila jedinečné herecké výkony Jiřího Schmitzera, Petry Špalkové a Táni Medvecké. Zlatého ledňáčka za nejlepší dokument získal dle verdiktu mezinárodní poroty v čele s režisérem Lukášem Přibylem imaginativní snímek ze světa pražských heren, nóbl klubů a laciných hospod Velká noc režiséra Petra Hátleho. Z televizních projektů mezinárodní porota v čele s Ivem Mathé udělila Zlatého ledňáčka v kategorii komedie seriálu Čtvrtá hvězda režisérů Jana Prušinovského Miroslava Krobota, v kategorii drama si Zlatého ledňáčka odnesl Cirkus Bukowsky režiséra Jana Pachla. Zvláštní uznání poroty si odnesl film nejen pro dětské diváky Pojedeme k moři režiséra Jiřího Mádla. V diváckém hlasování bodovala nejvíce romance Křídla Vánoc a také představitel hlavní role Richard Krajčo s cenou Za nejlepší herecký výkon. Výroční cena AČFK Za nejlepší celovečerní český film, kterou udělují Filmové kluby sdružené v AČFK, putuje za snímkem Hořící keř režisérky Agnieszky Holland, cena Za nejlepší český dokument pak za snímkem Show! režiséra Bohdana Bláhovce. Letošní ročník festivalu FINÁLE Plzeň navštívilo 10 853 diváků, akreditovalo se 931 osob – novinářů, zahraničních i domácích hostů, členů filmových klubů, studentů i diváků z řad veřejnosti. Celkem festival nabídl 167 projekcí a doprovodných akcí.

-sv-


KULTURA 2014/3

POKLAD KRÁLOVSKÉHO VĚNNÉHO MĚSTA CHRUDIMI Před dávnými a dávnými Panny Marie dvanáct stříbrných velikosti se zářícíma zlatýma nechali chrudimští měšťané v určitý den, v určitou hodinu Přicházely požáry, přicházely nikdo neví, kde je to místo, kde

lety stávalo v kostele Nanebevzetí soch, dvanáct apoštolů v životní očima. V dobách husitských válek zakopat sochy do země v místě, kam dopadal stín kostelní věže. války, věž se zřítila. A tak dnes už se poklad nachází…

Ale ví… a je to poklad všechno zlato. Tím pokladem věnného města Chrudimi.

cennější než všechno stříbro a jsou obyvatelé královského

Starají se o jednu z největších městských památkových zón ve východních Čechách (vyhlášená 1990), opravují staleté budovy, kostely, městské opevnění, obnovují zeleň ve středu města. Není proto divu, že ve čtvrtek (a byl to Zelený čtvrtek) 17. dubna 2014 získala Chrudim Cenu za nejlepší přípravu a realizaci Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón za rok 2013. Stala se Historickým městem roku 2013! Já jsem hrozně rád, že co naši předkové vybudovali, my zachováme. Nejsem pionýr, nebudu slibovat, ale určitě Chrudim nepoleví. (Petr Řezníček, starosta Chrudimi)

Jiřina J. Hubáčková

P.S.: Ještě jeden citát, historický: … aby každý podle své hlavy stavěti směl … toho bych se nerad dopustil, neb přitom bych jiného nepoznal, než ohyzdu města. (Jan z Pernštejna – 1538) (Fota ze skládačky MPZ Chrudim)


KULTURA 2014/3

MAGICKÝ PRŮVODCE MAGICKOU PRAHOU Ano, už sám Průvodce, sepsaný Michaelou Kudláčkovou a vydaný nakladatelstvím Metafora (www.metafora.cz) je magický. Skrývá totiž tajemnou formuli: Vyfotíte-li mobilním telefonem ten pravý QR kód, zavede vás na místo, které toužíte spatřit. Těch magických míst staré Prahy, kam vás příslušné QR kódy zavedou, je v Průvodci přes třicet – doplňuje je tajuplná večerní atmosféra fotografií Tomáše Žebráka (další QR kódy vám představí fotogalerie). A s kým se na místech, která jste si vybrali, můžete setkat? Třeba: s plačícím nemluvnětem a se starým kovářem, nesoucím si v ruce lebku (oba na Malé Straně), se zvonící jeptiškou (u Týnského chrámu) a se vzdychajícím mnichem (u Emauz), s chlupatým duchem, který rdousí lehké děvy (u kostela sv. Ducha) a s Chlupáčem, který kouše opilce (u Novotného lávky), a samozřejmě s pány Josefem, Jindřichem a panem Pivodou, což jsou vltavští vodníci. U Staronové synagogy potkáte rabiho Löwa i s Golemem, na Karlově mostě vám pokyne Jan Nepomucký, v kostele Panny Marie Vítězné se na vás usměje Pražské Jezulátko… Pražský hrad. Nechala jsem si ho nakonec. Tak, jako si člověk na talíři třeba nechává nejvíc opečenou kůžičku nebo prostě nejlepší sousto. A tohle nejlepší sousto jistě je. Aspoň tedy pro nás, pro Čechy, pro Pražany… - napsala Michaela Kudláčková nakonec.

A takhle vypadají oba QR kódy Pražského hradu v MAGICKÉM PRŮVODCI MAGICKOU PRAHOU. Jiřina J. Hubáčková


KULTURA 2014/3

URČITĚ SI JICH UŽ ZAČNETE VŠÍMAT Pod nohama nám denně ubíhají menší i větší kamenné kostičky a kostky, záleží jen na tom, jak rychle jdeme, šouráme se nebo běžíme. Tyhle kostičky na našich dnešních cestách tu nebyly odjakživa. Předcházely jim vyšlapané pěšiny, prašné cesty i cesty sypané kamením, či cesty plné bláta a louží. Mnohde se s nimi setkáme i dnes. Na výletech jsou nám příjemnější nežli vozovky dlážděné, upravované asfaltem či betonem. Každá úprava povrchu má však své pro i své proti.

Mně jde o kostičky pražských chodníků vytvářející mnoho různých mozaik. Většinou si je ani neuvědomujeme, neuvědomujeme si, že po nich jdeme a už vůbec ne z jakých druhů kamene jsou vyskládané. Vězte, že mnoho z nich je z čistého mramoru!


KULTURA 2014/3

Nejstarší nalezená dlážděná cesta v Praze je na třetím nádvoří Pražského hradu, městské ulice se začaly dláždit ve 14. století, za vlády Jana Lucemburského. Chodníky, vyvýšené části ulic s mozaikovou dlažbou, takové jaké dnes známe, začaly vznikat až v 19. století. Samozřejmě, že dláždění nebylo hned všude. Například ani Hradčany neměly dlažbu v celém areálu ještě v roce 1567 a Václavské náměstí bylo dlážděné teprve v roce 1870, a to jen velkými oblázky. Nyní jsem se dostal k tématu celého článku – k používaným materiálům, po kterých chodíme.

Opomeneme-li dřevěné, betonové a struskové kostky, známe především dlažební kostky kamenné. Velké žulové nejčastěji najdeme na vozovkách nebo na jejich částech. Ze žuly jsou také obrubníky chodníků a někde jsou dokonce zakomponované malé do starších mozaik. Na chodnících se však nejvají používány kosky mramorové a čedičové, které jsou sestavované do vzorů. Dříve často používaný růžový a šedý mramor nyní nahrazuje bílý v kombinaci s černým buližníkem či čedičem. Mramor – krystalická hornina vzniklá velkým tlakem a teplem v zemské kůře z usazených vápenců. S mramorem jsme zvyklí se spíše setkávat vedle pískovce a bronzu na plastikách. S tím nejbělejším, s tím nejslavnějším z Carrary pracovali ti největší umělci. Ale i ten od nás není špatný, také z něj jsou sochy a pomníky. A my po něm šlapeme! A ne jinak je to i v Carraře, i tam po něm lidé chodí, jsou z něho patníky, obrubníky a drcený na cestách! Nejsou však z něj tak zajímavé a různorodé vzory na chodnících jako u nás! Jen si všimněte, po čem jdete!

ah


KULTURA 2014/3

TRADIČNĚ ÚSPĚŠNÉ PRAŽSKÉ JARO 2014 V pořadí již 69. ročník prestižního Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro probíhal od 12. května do 3. června a v 17 koncertních sálech se odehrálo 50 koncertů. Prezentovali se na nich významní čeští i zahraniční umělci, orchestry, dirigenti, instrumentalisté i operní pěvci. Letošní novinkou bylo vytvoření nové řady „Debut dirigenta“ do 32 let. Stalo se tak na návrh prezidenta a předsedy Umělecké rady Pražského jara prof. Jiřího Bělohlávka: Hodláme pravidelně dávat příležitost talentovaným umělcům představit se v konkurenci nejvypjatější, s nadějí, že takto vytvořená šance se jim může stát rozhodujícím odrazovým impulsem do další kariéry. Debutující dirigent PAVEL TROJAN Jr. Třicetiletý mnohostranný umělec, skladatel a dirigent, se od dětství věnoval hudbě. Hrál na klavír, byl členem dětské opery Praha na půdě divadla Kolowrat a v 16 letech se objevil jako zpívající herec v hlavních rolích v muzikálech Rychlé šípy a Bylo nás pět. Absolvoval Pražskou konzervatoř v oborech skladba a dirigování a Hudební fakultu AMU, kde ke studiu kompozice si ještě přibral hudební management. Jako autor zkomponoval mnoho děl: muzikály Petr a Lucie (2000) a Alena (2002) a Vokální symfonii R.U.R. (2006) s níž absolvoval konzervatoř. Dále to byla kantáta Milicius, písňové cykly, orchestrální suita, hudba k několika filmům a divadelním hrám, např. ke Goldoniho Poprasku na laguně (DISK), nebo k filmu Davida Krále Rok 66 (2010). S velkým ohlasem v roce 2012 uvedli jeho scénický melodram Trójanky (podle Euripidovy hry) ve Východočeském divadle Pardubice a v divadle Semafor muzikál Sedmero havranů. Na Pražském jaru se představil Pavel Trojan Jr. jako talentovaný dirigent v symfonické básni Vítězslava Nováka V Tatrách a v díle Otmara Máchy Variace na téma a smrt Jana Rychlíka a v suitě z baletu Pták Ohnivák Igora Stravinského. Na tomto večeru ve Smetanově síni zazněl též Koncert pro klavír a orchestr č. 2 c moll Sergeje Rachmaninova pod taktovkou Pavla Trojana Jr. Jako sólista se představil rovněž mladý umělec Roman Rabinovich, vítěz v Mezinárodní klavírní soutěži Arthura Rubinsteina v Izraeli v roce 2008. Všechny čtyři Rachmaninovy koncerty patří k velmi obtížným skladbám, které kdy byly pro klavír napsané. Odváží se je přednést na velkých festivalech opravdu vynikající muzikanti s výbornou technikou hry. Nejvíce oblíbený je koncert č. 2 c moll, v němž se Roman Rabinovich skvěle osvědčil stejně jako Pavel Trojan Jr. v roli dirigenta. Trojanův dirigentský projev byl kultivovaný a umělecky přesvědčivý bez jakékoli teatrálnosti. Oba festivalové debutanty ocenilo publikum ovacemi ve stoje. Julia Fischer Quartet Fenomenální houslistka Julia Fischer se narodila v Mnichově slovenské mamince – klavíristce. Již v 9 letech byla pro mimořádný talent přijata na Vysokou hudební školu ve svém rodném městě. Souběžně s výukou hry na housle studovala též klavír. Rozhodnutí, kterému nástroji dá ve své kariéře přednost, přineslo vítězství v Menuhinově mezinárodní houslové soutěži, v níž suverénně zvítězila ve svých 11 letech. Na klavír však nepřestala hrát. V lednu 2008 ve svém pianistickém debutu v Alte Oper Frankfurt s Junge Deutsche Philharmonie odehrála Griegův Klavírní koncert a moll. Na tomtéž večeru ještě přednesla Houslový koncert č. 3 Saint-Saense. O tři dny později si tuto dvojroli zopakovala s Petrohradskou filharmonií.


KULTURA 2014/3

Ve dvaceti již vystupovala jako houslistka s nejlepšími orchestry a dirigenty světa, debutovala s Newyorskou filharmonií s Lorinem Maazelem a publikum slavné Carnegie Hall jí aplaudovalo ve stoje. V 21 letech měla debut na Pražském jaru. Ve 23 se stala nejmladší profesorkou houslové hry v Německu. Jako rezidenční umělkyně Pražského jara vystoupila letos na třech koncertech. Dvakrát jako sólová houslistka a potřetí ve dvojroli houslistky a klavíristky v kvartetu, které nese její jméno. Koncert Julia Fischer Quartet se odehrál v Rudolfinu ve Dvořákově síni. Na programu byl Smyčcový kvartet c moll Ludwiga van Beethovena a dále Smyčcový kvartet č. 5 Bohuslava Martinů. Po přestávce následoval Klavírní kvintet A dur Antonína Dvořáka. Julia Fischer se také osvědčila jako klavírní virtuoska. Výběr skladatelů a umělecký výkon Julia Fischer Quartet navodily posluchačům nevšední zážitky. Byl to krásný večer. Pěvecké hvězdy Pozvání na Pražské jaro rády přijímají také význačné pěvecké osobnosti z domova i ze zahraničí. Violeta Urmana hostuje ve všech významných světových operních domech jako např. v Metropolitní opeře v New Yorku, Berlínské státní opeře, londýnské Covent Garden a v milánském Teatro alla Scala. Pro svůj zvučný, dramatický soprán je žádanou wagnerovskou pěvkyní. V Praze přednesla s Bambergerskými symfoniky výběr z písní pro soprán a orchestr Richarda Strausse, jehož 150. výročí narození si letos připomínáme. Andreas Scholl je prvním kontratenoristou světa, který vystoupil na slavné The Last Night of the Proms. Nahrávku O Solitude natočil pro prestižní label Decca a získal v roce 2012 BBC Music Magazine Award. S hudebním tělesem Accademia Bizantina přednesl pod taktovkou Alessandra Tampieriho výběr z operních árií Henryho Purcella. Adam Plachetka, mladý charismatický basbarytonista, patřil k hvězdám letošního Pražského jara. Ve svém recitalu přednesl pod taktovkou Roberta Jindry všech 10 Biblických písní Antonína Dvořáka. Vzdal také hold Bedřichu Smetanovi, jehož tvorbu obdivuje a rád zpívá. Představil se v operách Čertova stěna, Tajemství, Dalibor a Libuše. Árie v jeho interpretaci si posluchači opravdu vychutnali a odměnili pěvce nadšenými ovacemi. Adam Plachetka je pravidelným hostem Salzburského festivalu i dalších evropských pódií jako např. Covent Garden. Ve Vídeňké státní opeře je od roku 2010 sólistou. Letos v červnu debutoval v milánském Teatro alla Scala a v únoru 2015 ho čeká debut v Metropolitní opeře v New Yorku. Simona Houda Šaturová s barokním orchestrem Collegium 1704 řízeným dirigentem Václavem Luksem přednesla klenoty operního repertoáru 18. století. Její zářivý soprán se zaskvěl v dílech skladatelů, jako jsou: Joseph Haydn, Wolfgang Amadeus Mozart, Josef Mysliveček, Leopold Koželuh a Luigi Cherubini. Za svůj přednes sklidila bouřlivý potlesk. Pěvkyně je vyhledávanou interpretkou mozartovských postav a repertoáru období italského belcanta skladatelů Rossiniho, Donizettiho, Belliniho a Verdiho. Je často zvaná k hostování do významných operních domů v Evropě i ve světě, jako jsou: newyorská Carnegie Hall, Salle Pleyel v Paříži, Konzerthaus ve Vídni, Teatro Colón v Buenos Aires, Opéra de Monte Carlo a Frankfurtská opera. Je oblíbeným hostem Théâtre Royal de la Monnaie v Bruselu. Je též stálým hostem pražského Národního divadla. V roce 2001 obdržela cenu Thálie za nejlepší operní výkon. Zpracovala Ludvika Krupičková


KULTURA 2014/3

PÁR SLOV K ČESKÉ HISTORII Část Evropy má svoji starověkou minulost a je na ni také patřičně hrdá. Větší část ale měří svoji historii jen na staletí a k této skupině také patří naše malá česká kotlina, uzavřená hraničními horami kolem dokola. I tak ale stojí za to se o historii zajímat, trochu ji poznat a snad i na ni navazovat. Naše česká dávná staletí patří do pozoruhodné dějinné etapy evropské konsolidace a vytváření nových státně územních celků. Pro klubovou KULTURU připravil malíř Vladimír Pechar malý výběr ze své řady postav české historie, kterou z názvu Králové a knížata zemí Koruny české pojmenoval konzultant, historik Dušan Třeštík, latinským obvyklým názvem podobných souborů Ducum regumque Bohemiae effigies. Čtyřicet postav rané české doby se nemůže prezentovat na stránkách našeho časopisu v kompletní šíři a tak autor vybral trochu neobvyklý díl – šest žen, které se nějak do té dávné epochy zapsaly. Vynechal záměrně víc než známá jména svatého Václava či Karla IV., o praotci Čechovi nemluvě. Náš časopisek seznámí čtenáře několika větami s ženami, které přece jen zanechaly stopu v dějinném sledu české minulosti. Doprovodné slovo nemá být historickou studií, ale spíš autorovým vyznáním jeho vztahu k té které osobě. Texty by jistě měly být obsažnější, ale nejedná se o odbornou studii, jen o malý postřeh laického, byť mírně poučeného výtvarného autora.

MINULOST HODNĚ DÁVNÁ, KTEROU TO ZAČALO Díky Aloisy Jiráskovi známe tu krásnou pohádku o tom, jak stařičký praotec Čech přivedl svůj lid až k Řípu a tam založil novou zem pro nový národ. Ono to sice bylo trochu prozaičtější a ne tak jednoznačné, ale jako legenda je to krásné a můžeme to nadále učit děti ve škole. To jim líp uvízne v hlavách, než složité vazby migrace národů tehdejších dob. Pak už to šlo plynule a díky slavnému oráčovi jsme měli i slavný rod Přemyslovců. O jeho manželce bude pojednávat ta první osobní kapitolka. A ještě sem do této doby patří etapa východní, tedy Velká Morava se svou už historickou pravdou. Tady by se dala sepsat celá obšírná studie, ale k tomu nemáme prostor. A tak jen o té pramáti Libuši.

3

Recommend Documents