3a

K n i h o v n a B o ž í h o K r á l o v s t v í * svazek 2010/3a Rick Joyner

POSLEDNÍ BITVA

KBK Imprimatur –mv- Jr 33,

Hordy z pekla pochodují Toto je panoramatický sen a vidění, jež jsem přijal na počátku roku 1995. Jsou alegorické, jako většina snů a vidění. Snažil jsem se co nejvěrněji zachytit, co jsem viděl a prožil.

Nepřátelská armáda Viděl jsem démonickou armádu. Tak velikou, že se rozprostírala, kam až jsem dohlédl. Byla rozdělena do divizí, každá z nich měla svou vlajku. Nejpřednějšími a nejmocnějšími divizemi byly Pýcha, Samospravedlnost, Váženost, Sobecké ambice a Nespravedlivý soud, ale nejrozsáhlejší ze všech byla Závist. Vůdcem této velké armády byl sám Žalobce bratří. Věděl jsem, že je mnohem víc nepřátelských divizí mimo můj dohled, ale tyto byly předvojem hrozné hordy z pekla, která byla uvolněna proti církvi. Na zbraních, které měla tato armáda, byla napsána jména: meče se jmenovaly Zastrašování, oštěpy Zrada a šípy měly jména Obviňování, Urážky, Pomluvy a Hledání chyb. Vyzvědači a malé skupiny démonů se jmény jako Odmítnutí, Hořkost, Netrpělivost, Neodpuštění a Žádost byli posláni před touto armádou, aby připravili hlavní útok. Ve svém srdci jsem věděl, že církev nikdy předtím nemusela čelit ničemu, jako je toto. Hlavním cílem armády bylo způsobit rozdělení. Byla poslána zaútočit na každou úroveň vztahů: na vztahy mezi jednotlivými sbory, mezi shromážděními a jejich vedoucími, mezi manžely a manželkami, mezi rodiči a dětmi, a dokonce i mezi dětmi navzájem. Vyzvědači byli posláni, aby odhalili trhliny ve sborech, rodinách a jednotlivcích, které by mohly využít odmítnutí, hořkost, žádost atd., tyto trhliny zvětšit a tak je připravit pro divize, které přicházely. Nejvíce šokující částí vidění bylo to, že tyto hordy nejely na koních, ale na křesťanech! Většinou byli dobře oblečení, úctyhodní a vypadali jako uhlazení a vzdělaní. To byli křesťané, kteří se otevřeli mocím temnoty do té míry, že je nepřítel mohl použít, a oni si mysleli, že si je používá Bůh. Žalobce ví, že rozdělený dům nemůže obstát a tato armáda představovala jeho největší pokus způsobit úplné rozdělení v církvi, aby odpadla od milosti.

Vězňové Ve stopách prvních divizí šlo velké množství jiných křesťanů, kteří byli vězni armády. Všichni byli zranění a hlídali je malí démoni strachu. Vypadalo to, že je tam více vězňů, než démonů v armádě. Bylo udivující, že vězňové měli stále své meče a štíty, nepoužívali je však. Šokovalo mne, jak veliké množství bylo drženo v zajetí tak malým počtem malých nečistých duchů strachu. Mohli je lehce zničit či zahnat, jen kdyby použili své zbraně. Nad vězni bylo černé nebe plné supů, kteří měli jméno Deprese. Přistávali na ramena vězňů a zvraceli na ně. Ty zvratky byly Odsouzení. Když zvratky dopadly na vězně, narovnali se a pochodovali na chvíli trochu víc napřímeni, pak se skrčili, často ještě slabší, než byli předtím. Znovu jsem se divil, proč prostě vězňové nezabijí ty supy svými meči, což mohli lehce udělat. Občas některý slabý vězeň klopýtl a spadl. Ještě dříve, než dopadl(a) na zem, ostatní vězňové je začali bodat svými meči a přitom se jim posmívali. Pak zavolali supy, aby začali požírat padlé, často dříve, než byli mrtví. Jak jsem se díval, uvědomil jsem si, že vězňové si myslí, že zvratky odsouzení jsou pravdy přicházející od Boha. Náhle jsem pochopil, že tito vězňové si vlastně myslí, že pochodují v Boží armádě! Proto nezabili malé nečisté duchy strachu nebo supy – mysleli si, že to jsou Boží poslové morálky! Temnota z mraků supů způsobila, že bylo pro vězně tak těžké vidět, že přijímají všechno, co se jim stane, jakoby to bylo od Boha. Jedinou potravou pro vězně byly zvratky supů. Ti, kteří je odmítli jíst, jednoduše slábli, až padli. Ti, kdo je jedli, byli posíleni, ale silou toho zlého. Mohli pak začít zvracet na druhé. Jakmile to někdo začal dělat, démon, který čekal na jízdu, ho dostal, a on nebo ona mohli být povýšeni do předních divizí. Ještě horší než zvratky supů byl odpudivý sliz, kterým močili a káleli démoni na křesťany, na kterých jeli. Tento sliz byla pýcha, sobecké ambice atd., to byl charakter divize, do které patřili. Jakkoliv se křesťané nyní ve svých sborech cítili lépe než v odsouzení, lehčeji i věřili, že démoni jsou poslové od Boha, a také věřili, že ten sliz je pomazání Ducha svatého. Pak ke mně promluvil hlas Páně: "Toto je počátek nepřátelské armády posledních dnů. Satanův největší klam a jeho největší zničující síla je uvolněna, když používá věřící, aby útočili na jiné věřící. Od věků používal tuto armádu, ale nikdy nebyl schopen zajmout takové množství, které by užil pro své zlé cíle. Neboj se. Já také mám armádu. Musíš se teď postavit a bojovat, protože před touto válkou se už nelze ukrýt. Musíš bojovat za mé Království, za pravdu a za ty, kteří byli oklamáni." Nepřátelská armáda mě tak pobouřila a znechutila, že jsem si přál raději zemřít, než žít v takovém světě. Ale slovo od Pána bylo tak povzbuzující, že jsem okamžitě začal volat na vězně, kteří byli oklamáni, v domnění, že mne mohou slyšet. Když jsem to udělal, zdálo se, že celá armáda se otočila, aby se na mne podívala, ale já jsem dál křičel. Myslel jsem si, že se probudí a uvědomí si, co se s nimi stalo, místo toho mnozí z nich začali sahat po svých šípech, aby na mne vystřelili. Další váhali, jakoby nevěděli, co se mnou udělat. V té chvíli jsem si uvědomil, že jsem to udělal unáhleně a že to byla velmi pošetilá chyba. 1

Bitva začíná

Pak jsem se otočil a viděl jsem Boží armádu, která stála za mnou. Byly tam tisíce vojáků, ale stále ve velké menšině. Jen malý počet měl oblečenou plnou zbroj, takže většina byla chráněna jen částečně. Hodně jich už bylo zraněno. Většina z těch, kteří měli plnou zbroj, měli jen velmi malé štíty, věděl jsem, že je nemohou ochránit před prudkým útokem, který měl přijít. Velké množství těchto vojáků byly ženy a děti. Za armádou byl dav velmi podobný vězňům, kteří následovali nepřátelskou armádu, ale velmi rozdílného charakteru. Tito vypadali jako velmi šťastní lidé, hráli hry, zpívali písně, oslavovali a potulovali se kolem z jednoho malého tábora do druhého. Připomínalo mi to atmosféru Woodstocku. Chtěl jsem překřičet ten rámus, abych je varoval, že není na tohle čas, že bitva začíná, ale přesto jenom někteří zaslechli můj hlas. Ti mi ukazovali „V“ -"znak míru" a říkali mi, že nevěří na válku a že Pán nedopustí, aby se jim stalo něco zlého. Pokoušel jsem se jim vysvětlit, že Pán měl důvod, když nám dal svou zbroj, ale oni odpověděli, že se už dostali na místo pokoje a radosti, kde se jim nemůže nic stát. Začal jsem se horlivě modlit k Bohu, aby zvětšil víru (štíty) těch ve zbroji, aby nám pomohl chránit ty, kteří nebyli připraveni na bitvu. Přišel ke mně posel, podal mi trubku a řekl, abych rychle zatroubil. Udělal jsem to a ti, kteří měli oblečenou alespoň část zbroje, okamžitě zareagovali a náhle zbystřili pozornost. Bylo jim přineseno více zbroje, kterou si hned oblékali. Všiml jsem si, že ti, kteří měli zranění, si na svoje rány neoblékali zbroj, ale dříve, než jsem stačil něco říci, začaly na nás pršet nepřátelské šípy. Všichni, kdo neměli plnou zbroj, byli zraněni. Ti, kdo neměli přikryto své zranění, byli zasaženi opět do stejného místa. Ti, kteří byli zasaženi šípy urážek, začali ihned urážet ty, kteří nebyli zraněni. Ti, kdo byli zasaženi pomluvami, začali pomlouvat a brzy byla uprostřed našeho tábora vytvořena větší divize. Pak se snesli supové a odnesli zraněné do tábora vězňů. Zranění stále měli meče a mohli lehce srazit supy, ale neudělali to. Ochotně se nechali odnášet, protože byli na nás tak rozzlobení. Scéna v táboře za naší armádou byla ještě horší. Vypadalo to, že je tam úplný chaos. Tisíce ležely na ze-mi, byli zranění a sténali. Mnozí z těch, kteří nebyli zranění, seděli na zemi otupení nevírou. Zranění a ti, kteří seděli v nevěře, byli rychle odnešeni supy. Někteří se pokoušeli pomoci zraněným a snažili se nepustit k nim supy, ale zranění rozzlobeně uráželi a odháněli ty, kteří jim chtěli pomoci. Mnozí, kteří nebyli zranění, začali prostě utíkat ze scény bitvy, jak nejrychleji dovedli. Toto první střetnutí s nepřítelem bylo tak zničující, že jsem byl v pokušení se k nim přidat. Pak se velice rychle někteří z nich začali objevovat v plné zbroji a s velkými štíty. Jejich veselí během oslavování se změnilo v hrozivou odvahu. Začali zaujímat místa těch, kteří padli, a dokonce tvořit nové řady, aby ochránili zadní a boční část. Měli velkou odvahu a byli rozhodnuti stát a bojovat až do smrti. V tom přiletěli tři velcí andělé Víra, Naděje a Láska. Postavili se za nás a všechny naše štíty začaly růst.

Vyšší cesta Měli jsme meče pojmenované Slovo Boží a šípy, na kterých byly napsány biblické pravdy. Chtěli jsme stří-let, ale nevěděli jsme jak, abychom nezasáhli křesťany, na kterých jeli nečistí duchové. Pak nás napadlo, že pokud budou věřící zasaženi pravdou, probudí se a začnou bojovat proti svým utlačovatelům. Vystřelil jsem několik šípů. Téměř všechny trefily věřící. Ale jakmile byli zasaženi pravdou, neprobudili se, ani nepadli zranění - rozzuřili se a nečistý duch, který jel na nich, se zvětšil. Všechny nás to šokovalo a začali jsme cítit, že může být nemožné tuto bitvu vyhrát, ale věřili jsme, že s Vírou, Nadějí a Láskou můžeme přinejmenším udržet své pozice. Pak se objevil jiný anděl, jménem Moudrost, a vedl nás, abychom bojovali z hory, která byla za námi. Na Hoře byly terasy s různými úrovněmi, tak vysoko, kam až jsem dohlédl. S každou úrovní byly terasy užší a bylo těžší se na nich udržet. Úrovně měly jména po biblických pravdách. Nižší úrovně měly jména základ-cích pravd jako Spasení, Posvěcení, Modlitba, Víra atd., a vyšší úrovně se jmenovaly podle pokročilejších biblických pravd. Čím výše jsme šplhali, tím větší byly naše meče a štíty, a stále méně nepřátelských šípů k nám mohlo dolétnout.

Tragický omyl Někteří na nižších stupních začali sbírat nepřátelské šípy a vystřelovat je zpátky. To byla tragická chyba. Démoni lehce šípům uhnuli a ty dopadly na křesťany. Když byl některý z křesťanů zasažen šípem obviňování nebo urážek, přiletěl démon Hořkosti nebo Vzteku a posadil se na šíp. Pak mohl kálet svůj jed na věřící. Když měl věřící dva nebo tři nečisté duchy k Pýše nebo Samospravedlnosti, začal se měnit v pokroucený obraz nečistých duchů. My na vyšších terasách jsme mohli vidět, co se děje, ale ti na nižších úrovních, vracející nepřátelské šípy, to neviděli. Polovina z nás se rozhodla stoupat dál, zatímco druhá polovina sestupovala zpátky na nižší terasy, aby vysvětlili ostatním, co se stalo. Každý pak byl upozorněn, aby stoupal výš a nezastavoval se, kromě některých, kteří zůstávali na každé úrovni a pomáhali ostatním vojákům jít nahoru.

Bezpečnost Když jsme dosáhli úrovně Jednota bratří, žádný z nepřátelských šípů k nám už nemohl dosáhnout. Mnozí z našeho tábora usoudili, že je to nejdále, kam potřebovali dojít. Chápal jsem to, protože s každou úrovní bylo stání nebezpečnější. Ale čím výše jsem šplhal, tím jsem se také cítil silnější a obratnější se svou výzbrojí, takže jsem se rozhodl šplhat dále. Brzy jsem už měl dostatek zkušeností, abych mohl střílet na démony bez toho, abych zasáhl věřící. Cítil jsem, že kdybych šel ještě výš, mohl bych dostřelit dost daleko, abych zasáhl vůdce nepřátelské hordy, kteří stáli za svou armádou. Litoval jsem, že tak mnoho se zastavilo na nižších úrovních, kde byli v bezpečí, ale nemohli útočit na nepřítele. Ale síla a charakter, které rostly v těch, kdo stoupali výše, z nich dělaly velké bojovníky. O každém z nich jsem věděl, že je schopen porazit mnoho nepřátel. Na každé úrovni byly pohozené šípy pravdy, které tu zůstaly po těch, kdo spadli z této pozice. Všechny šípy byly pojmenovány podle pravdy své úrovně. Někteří se zdráhali sbírat tyto šípy, ale já jsem věděl, že potřebujeme všechny, abychom mohli zničit tu velkou hordu dole. Jeden jsem zvedl a vystřelil. Tak lehce jsem zasáhl démona, že ostatní také začali sbírat a střílet. 2

Zničili jsme mnoho nepřátelských divizí. Celá nepřátelská armáda proto zaměřila svou pozornost na nás. Na chvíli se zdálo, že čím více jsme zničili, tím více se proti nám staví. I když se náš úkol zdál bez konce, začalo to být osvěžující.

Slovo je naše kotva Jak jsme zdolávali jednotlivé úrovně, naše meče rostly. Málem jsem svůj odložil, protože se mi nezdálo, že bych ho na vyšších úrovních ještě mohl potřebovat. Ale nakonec jsem usoudil, že mi byl dán s určitým záměrem, tak jsem si ho raději nechal. Zapíchl jsem ho do země a přivázal jsem se k němu, zatímco jsem střílel na nepřátele. Pak ke mně přišel Pánův hlas a říkal: "Použil jsi moudrost a to ti umožní stoupat dál. Mnozí padli, protože své meče nepoužili správně, aby se zakotvili." Nezdálo se, že by ještě někdo slyšel ten hlas, ale ostatní viděli, co dělám, a udělali totéž. Překvapovalo mne, proč ke mně Pán nepromluvil předtím, než jsem se rozhodl. Pak jsem měl pocit, že už mi to nějakým způsobem říkal. Uvědomil jsem si, že jsem byl na to připravován celý svůj život. Byl jsem připraven do té míry, jak jsem naslouchal Pánu a jak jsem ho ve svém životě poslouchal. Věděl jsem také, že z nějakého důvodu k moudrosti a porozumění, které nyní mám, po dobu bitvy nemůže být přidáno nebo od nich ubráno. Začal jsem být hluboce vděčný za každou zkoušku ve svém životě a litoval jsem, že jsem je tehdy nedoceňoval. Brzy jsme stříleli na démony s téměř dokonalou přesností. Zuřivost nepřátelské armády rostla jako oheň a síra. Věděl jsem, že křesťané zajatí armádou nyní cítili hlavní nápor vzteku. Protože nás už nemohli zasáhnout, začali střílet jeden na druhého. Šípy byly proti nám už neefektivní, proto nepřítel poslal supy, aby na nás útočili. Ti, kteří nepoužili své meče jako kotvu, sice srazili dolů mnoho supů, ale sami spadli z místa, kde stáli. Někteří se zachytili na nižších úrovních, ale někteří padali až úplně dolů pod horu, kde je sbírali a odnášeli supi.

Nová zbraň Šípy pravdy mohly zřídkakdy probodnout supy, ale zraňovaly je dostatečně, aby je zahnaly zpátky. Pokaždé, když odlétali zpátky, někteří z nás mohli stoupat výš. Když jsme dosáhli úrovně nazvané "Galatským 2,20", byli jsme výše, než mohli supi dolétnout. Na této úrovni nás nebe nad námi téměř oslepovalo svým jasem a nádherou. Cítil jsem pokoj jako nikdy předtím. Dříve byl můj bojovný duch motivován spíše nenávistí a odporem k nepříteli, než touhou bojovat za Království a pravdu s láskou k vězňům. Ale na této úrovni jsem dohonil Víru, Naději a Lásku, které jsem předtím následoval s odstupem. Byl jsem zde téměř přemožen jejich slávou. Když jsem je dohonil, otočily se ke mně a začaly opravovat a leštit mou zbroj. Brzy byla úplně proměněná a prozářená slávou, která byla v nich. Když se dotkly mého meče, začaly z něho vycházet nádherné záblesky zářících briliantů. Pak Láska řekla: "Tomu, kdo dosáhne této úrovně, jsou svěřeny moci věku, který přichází, ale já tě musím naučit, jak se používají." Úroveň "G 2,20" byla tak široká, že už dál nebylo nebezpečí pádu. Bylo zde bezpočet šípů se jménem Naděje. Vystřelili jsme některé z nich dolů na supy a tyto šípy je lehce zabily. Asi polovina z těch, kteří dosáhli této úrovně, dál střílela, zatímco ostatní odnášeli tyto šípy těm, kteří byli stále ještě na nižších úrovních. Supi stále doráželi ve vlnách na nižší úrovně, ale s každou vlnou jich bylo méně a méně. Z "G 2,20" jsme nemohli zasáhnout jiného nepřítele než samotné vůdce, kteří stále stáli mimo řady. Rozhodli jsme se, že nebudeme používat šípy pravdy, dokud nezničíme všechny supy, protože mrak deprese, který vytvářeli, způsoboval, že pravda nebyla tak účinná. Trvalo to dlouho, ale nebyli jsme unavení. Víra, Naděje a Láska, které stejně jako naše zbraně rostly s každou úrovní, byly teď už tak veliké, že jsem poznal, že lidé daleko za bitevním polem je mohli spatřit. Jejich sláva zářila do tábora vězňů, kteří stále byli pod velkým mrakem supů. V nás všech vzrůstala radostná nálada. Cítil jsem, že možnost být v této armádě a v této bitvě, je jedním z největších dobrodružství vůbec. Když jsme zničili většinu supů, kteří útočili na naši horu, začali jsme střílet na ty, co byli nad vězni. Jak se začal mrak temnoty rozptylovat a slunce skrze něho zářilo na vězně, začali se probouzet jako z hlubokého spánku. Byli znechuceni svým stavem a zvláště zvratky, které je stále pokrývaly, a začali se okamžitě očišťovat. Když spatřili Víru, Naději a Lásku, uviděli horu, na které jsme byli, a rozběhli se k ní. Nepřátelská horda na ně spustila spršku šípů obvinění a urážek, ale oni se nezastavili. Než doběhli k hoře, mnozí měli v sobě zabodnuto deset i více šípů, ale zdálo se, že si toho dokonce ani nevšimli. Jakmile začali stoupat na horu, jejich zranění se rychle uzdravovala. S rozehnaným mrakem deprese jakoby bylo všechno jednodušší.

Léčka Bývalí vězňové se velice radovali ze svého spasení. Zdáli se být tak přemožení oceňováním jednotlivých úrovní, když stoupali na horu, že i nám to pomohlo ještě lépe pochopit tyto pravdy. Brzy v bývalých vězních vzro-stlo velké odhodlání také bojovat s nepřítelem. Oblékli si přinesenou zbroj a naléhavě nás prosili, aby mohli jít zpátky a útočit na nepřítele. Chvíli jsme o tom přemýšleli, ale pak jsme rozhodli, že bychom všichni měli zůstat na hoře a bojovat odtud. Znovu promluvil Pánův hlas: "Podruhé jste zvolili moudrost. Nemůžete zvítězit, jestliže chcete bojovat s nepřítelem na jeho území, musíte zůstávat na mé svaté hoře." Byl jsem ohromený, že jsme přijali další tak důležité rozhodnutí tak, že jsme o něm jen chvilku přemýšleli a krátce se poradili. Rozhodl jsem se, že už neudělám žádné jakkoliv důležité rozhodnutí bez toho, abych se mod-lil. Moudrost pak ke mně rychle přistoupila, pevně mne uchopila za obě ramena, podívala se mi hluboko do očí a řekla: "To musíš dělat!". Pak jsem si všiml, že i když jsem byl na široké plošině "G 2,20", dostal jsem se až úplně na okraj, aniž bych si to vůbec uvědomil, a mohl jsem lehce spadnout. Podíval jsem se znovu do očí Moudrosti a ona řekla s největší vážností: "Dávej pozor, když si myslíš, že stojíš, abys nepadl. V tomto životě můžeš spadnout z každé úrovně."

Hadi

3

Ještě dlouho jsme pokračovali v zabíjení supů a ve střílení na démony jedoucí na křesťanech. Zjistili jsme, že šípy s různými pravdami mohou mít větší účinek na různé démony. Věděli jsme, že to bude dlouhá bitva, ale už jsme neměli žádné ztráty, a také už jsme prošli úrovní "Trpělivost". I když byli někteří z démonů sestřeleni z křesťanů, jen málo jich přišlo na horu. Mnozí přijali přirozenost nečistých duchů a dál žili ve svém oklamání i bez nich. Jak se temnota démonů rozptylovala, mohli jsme vidět pohybující se zem pod nohama křesťanů. Viděli jsme, že jejich nohy jsou omotány hady se jménem Hanba. Stříleli jsme po hadech šípy pravdy, ale měly jen velmi malý účinek. Pak jsme zkusili šípy naděje, ale také bez výsledku. Z "G 2,20" bylo jednoduché postupovat výše, tak jsme šli na další úrovně. Brzy jsme se dostali k zahradě, která byla nejkrásnějším místem, jaké jsem kdy viděl. Kolem vchodu do zahrady bylo napsáno: "Otcova bezpodmínečná láska". Brána tak zářila slávou a pozváním, že jsme se odhodlali vejít. Když jsme to udělali, viděli jsme uprostřed zahrady Strom života. Byl stále hlídán anděly s obrovskou sílou. Vypadali, jakoby nás očekávali, tak jsme si dodali odvahy a šli jsme ke stromu. Jeden z nich řekl: "Ti, kteří dosáhli této úrovně, kteří znají Otcovu lásku, mohou jíst." Neuvědomil jsem si, jak jsem hladový. Okusil jsem ovoce. Bylo lepší než cokoliv, co jsem v životě ochutnal, ale zároveň mi připadalo známé. Připomínalo sluneční zář, déšť, nádherná pole, západ slunce za oceán, ale ještě více mi připomínalo lidi, které jsem miloval. S každým kousnutím jsem všechny a všechno miloval více. Pak mi přicházeli na mysl nepřátelé a miloval jsem je také. Ten pocit byl brzy větší, než všechno, co jsem poznal, větší i než pokoj na "G 2,20". Pak jsem uslyšel Pánův hlas: "Tohle teď bude tvůj denní chléb. Nikdy ti nebude odňat. Můžeš jíst, jak moc a jak často chceš. Má láska je bez konce." Vzhlédl jsem ke stromu, abych se podíval, odkud přichází hlas. Byl plný čistě bílých orlů. Měli nádherné pronikavé oči. Dívali se na mne jako by čekali na instrukce. Jeden z andělů řekl: "Budou plnit tvé rozkazy. Tito orli jedí hady." Řekl jsem: "Leťte! Rychle sežerte tu hanbu, která svazuje naše bratry." Roztáhli svá křídla a zvedl se velký vítr, který je vznesl do vzduchu. Orli naplnili nebe oslepující slávou. I když jsme byli velmi vysoko, mohli jsme slyšet výkřiky hrůzy, které vydávala nepřátelská armáda, když zahlédla orly. Najednou mezi námi stál sám Pán Ježíš. Dotkl se každého z nás a řekl: "Musím se teď dělit s vámi o to, o co jsem se dělil s vašimi bratry před nanebevstoupením - o poselství o mém Království. Nejmocnější nepřátel-ská armáda je zahnaná na útěk, ale ještě není zničena. Teď je čas, abychom vyšli s evangeliem mého Království. Orli byli vypuštěni a půjdou s námi. Vezmeme šípy z každé úrovně, ale já jsem váš meč a já jsem váš velitel. Přišel čas, aby byl vytasen Pánův meč." Pak jsem se otočil a viděl jsem, že v zahradě stojí celá Pánova armáda. Byli tam muži, ženy a děti všech ras a národností, všichni drželi vlajky, které se ve větru pohybovaly v bezchybné jednotě. Věděl jsem, že nikdy předtím na zemi nic podobného nebylo. Nepřítel měl po celé zemi mnohem více armád a pevností, ale žádná se nemohla postavit této skvělé armádě. Vydechl jsem: "To musí být den Páně." Celý zástup zaburácel: "Přišel den Pána Vševládného." Stáli jsme v Boží zahradě pod stromem života. Jakoby celá armáda tu klečela před Pánem Ježíšem. Pověřil nás, abychom se vrátili do boje, bojovat za své bratry, kteří byli stále svázáni, a za svět, který On stále miloval. Byl to úžasný a děsivý rozkaz. Byl úžasný, protože přicházel od Něho. A byl děsivý, protože znamenal, že máme opustit Jeho zjevnou přítomnost a zahradu, která byla nádhernější, než cokoliv jsem kdy viděl. Opustit tohle všechno a jít do bitvy se zdálo nepochopitelné. Pán nás dále nabádal: "Dal jsem vám duchovní dary a moc a rostoucí porozumění mého slova a mého Království, ale největší zbraní, která vám byla dána, je Otcova láska. Dokud půjdete v lásce mého Otce, nikdy nepadnete. Ovoce z tohoto stromu je Otcova láska, která se ve mně projevila. Láska, která je ve mně, musí být vaším denním chlebem." Pánův vzhled nebyl takový, že bychom ho považovali za zvlášť hezkého, byl spíše obyčejný. Ale elegan-ce, se níž se pohyboval a mluvil, ho činila nejatraktivnějším člověkem, jakého jsem kdy viděl. Přesahoval lidskou definici důstojnosti a urozenosti. Žádný obraz to nedokázal zachytit, ale nějakým způsobem se mu většina z nich podobala. Začal jsem přemýšlet o tom, jak byl vším, co Otec miloval a čeho si vážil. Opravdu je plný milosti a pravdy do té míry, že se zdá, že nic než pravda a milost nemůže mít význam. Když jsem jedl ze stromu života, jakoby myšlenky na všechny dobré věci, které jsem poznal, naplnily mou duši. Když mluvil Ježíš, bylo to totéž, jenom silnější. Nechtěl jsem nikdy opustit toto místo. Vzpomněl jsem si, jak jsem jednou přemýšlel o tom, že to musí být nudné pro ty anděly, kteří nedělají nic, jenom Ho uctívají před trůnem. Teď jsem poznal, že není nic nádhernějšího nebo víc osvěžujícího, než ho prostě chválit. Tohle bude určitě nejlepší část nebe. Těžko se mi věřilo, že jsem musel tak bojovat s nudou během chval. Bylo to proto, že jsem tehdy téměř vůbec nebyl v kontaktu s realitou.

Uctívání v duchu a v pravdě Byl jsem téměř přemožen touhou jít zpátky a napravit ten čas chval, kdy jsem nechal svou mysl jen tak bloudit, nebo se zabývat jinými věcmi. Touha vyjádřit svou chválu se stávala nekontrolovatelnou. Chtěl jsem ho chválit! Když jsem otevřel ústa, byl jsem překvapen spontánním uctíváním, které vytrysklo ve stejném okamžiku z celé armády. Skoro jsem zapomněl, že je tam ještě někdo jiný, ale všichni jsme byli v dokonalé jednotě. Úžasné uctívání nemůže být vyjádřeno lidským jazykem. Jak jsme chválili, začala z Pána vycházet zlatá záře, pak bylo kolem zlata stříbro. Pak nás zahalily barvy, jejichž bohatství jsem nikdy přirozenýma očima neviděl. S touto slávou jsem vstoupil do říše emocí, jaké jsem dříve nezažil. Nějak jsem chápal, že po celou dobu tady Jeho sláva je, ale když jsme na něho soustředili své uctívání, viděli jsme jednoduše víc Jeho slávy. Čím více jsme ho uctívali, tím více slávy jsme viděli. Je-li tohle nebe, bylo to mnohem, mnohem lepší, než jsem si kdykoliv představoval.

Nacházení Jeho příbytku Nemám představu, jak dlouho uctívání trvalo. Mohly to být měsíce, v tomto druhu slávy se jednoduše nedal změřit čas. 4

Na chvíli jsem zavřel oči, protože sláva, kterou jsem viděl svým srdcem, byla stejně veliká, jakou jsem mohl vidět fyzickýma očima. Když jsem otevřel oči, byl jsem překvapen, protože Pán už tam nebyl. Na místě, kde předtím stál, byla skupina andělů. Jeden z nich přišel ke mně a řekl: "Zavři znovu své oči." Když jsem to udělal, opravdu se mi ulevilo, protože jsem znovu mohl vidět Pánovu slávu. Pak mi jeden z andělů vysvětlil: "To, co vidíš očima svého srdce, je reálnější, než to, co můžeš vidět fyzickýma očima." Já sám jsem to tvrdil mnohokrát, ale jak málo jsem v tom doopravdy chodil! Anděl pokračoval: "Proto říkal Pán svým prvním učedníkům, že je pro ně lepší, když odejde, aby mohl přijít Duch svatý. Pán přebývá v tobě. Učil jsi to mnohokrát, ale teď to musíš žít, protože jsi jedl ze stromu života." Anděl mne pak vedl zpátky k bráně. Bránil jsem se, protože jsem nechtěl odejít. Anděl vypadal překvapeně. Uchopil mne za ramena a podíval se mi do očí. Tehdy jsem ho poznal - byl to anděl Moudrost. "Nikdy nemusíš opustit tuto zahradu. Tato zahrada je ve tvém srdci, protože sám Stvořitel je v tobě. Chceš tu nejlepší část - chválit Ho a přebývat v Jeho přítomnosti, nikdy to nebude od tebe odňato." Pochopil jsem, co Moudrost řekla, a pak jsem se podíval zpátky k ovoci na stromě života. Měl jsem nutkání natrhat, co nejvíc mohu, než odejdu. Moudrost poznala, na co myslím, a jemně mnou zatřásla. "Ne. Toto ovoce, když je utrženo ve strachu, shnije. Ten strom a to ovoce je v tobě, protože ON je v tobě. Musíš věřit." Zavřel jsem oči a pokoušel jsem se znovu vidět Pána, ale nemohl jsem. Když jsem otevřel oči, Moudrost se na mne stále dívala. S velkou trpělivostí pokračovala: "Zakusil jsi nebeského světa a nikomu by se nechtělo zpátky do bitvy. Nikdo nechce opustit slavnou Pánovu přítomnost. Když tu byl apoštol Pavel, po zbytek svého života bojoval, jestli má zůstat a pracovat pro Pána, nebo se vrátit sem a vstoupit do svého dědictví. Ale čím déle zůstal, tím větší bylo jeho dědictví. Teď, když máš srdce pravého velebitele, vždy budeš chtít být tady, a také tu můžeš být, když vstoupíš do pravého uctívání. Čím více budeš soustředěný na Něho, tím více slávy uvidíš, bez ohledu na to, kde budeš." Slova Moudrosti mne nakonec uklidnila. Znovu jsem zavřel oči, abych poděkoval Pánu za tuto nádhernou zkušenost a za život, který mi dal. Když jsem to udělal, znovu jsem uviděl Jeho slávu a všechny emoce z předešlého uctívání zaplavily mou duši. Pánova slova byla tak hlasitá a jasná, že jsem přesvědčen, že byla slyšitelná: "Nikdy tě nezanechám ani neopustím." "Pane, odpusť mi mou nedůvěru," odpověděl jsem. "Prosím, pomoz mi, abych já tě nikdy neopustil."

Moudrost je mým průvodcem Když jsem otevřel oči, Moudrost mne stále držela za ramena. "Já jsem první dar, který ti byl dán pro tvou práci," řekla. "Ukážu ti cestu a budu tě na ní držet, ale pouze láska ti pomůže, abys zůstal věrný. Největší moudrost je milovat Pána." Pak mne Moudrost pustila a vykročila směrem k bráně. Váhavě jsem ji následoval. Vzpomí-nal jsem si na radostnou náladu bitvy a na stoupání na horu a to mne popohánělo, ale bylo to nesrovnatelné s Pánovou přítomností a s velebením, které jsem právě prožil. Tohle opustit bylo tou největší obětí, jakou jsem kdy udělal. Pak jsem si vzpomněl, jak je všechno ve mně, a byl jsem ohromený, jak rychle jsem na to mohl zapomenout. Začal jsem děkovat za tu velkou bitvu, která ve mně zuřila, mezi tím, co jsem viděl očima, a tím, co jsem viděl srdcem. Vykročil jsem rychleji, takže teď jsem šel vedle Moudrosti, a zeptal jsem se: "26 let jsem se modlil, abych byl vytržen do třetího nebe jako Pavel. Je tohle třetí nebe?" "Tohle je jeho část," odpověděla, "ale je toho tu mnohem víc." "Bude mi dovoleno vidět více?" zeptal jsem se. "Uvidíš mnohem více. Něco víc ti ukážu teď," řekla. Začal jsem přemýšlet o knize Zjevení. Zeptal jsem se: "Bylo Janovo zjevení částí třetího nebe?" "Část Janova zjevení byla ze třetího nebe, ale většina byla ze druhého. První nebe bylo před pádem člověka. Druhé nebe je duchovní království během vlády zla na zemi. Třetí nebe je, když láska a vláda Otce znovu zvítězí na zemi skrze Krále." "Jaké bylo první nebe?" Vyptával jsem se, ale zvláštně jsem ucítil chladivé mrazení. "Moudrost je teď se tímhle nezabývat," moje průvodkyně odpovídala s největší vážností, i když jí moje otázka zřejmě otřásla. "Moudrost je hledat poznání o třetím nebi. Je toho mnohem více, než můžeš poznat v tomto životě, a je to třetí nebe, Království, o čem v tomto životě nejvíce kážeš. V budoucím věku se dozvíš o prvním nebi, ale znát to teď by pro tebe nebylo užitečné." Rozhodl jsem se zapamatovat si chlad, který jsem před chvíli cítil a Moudrost pokývala hlavou, aby mi potvrdila toto rozhodnutí. "Ty jsi tak skvělý průvodce," musel jsem říci, protože mě celého zaplavovalo ocenění pro tohoto anděla. "Ty mě skutečně udržíš na správné cestě." "To rozhodně udělám," odpověděla. Byl jsem si jistý, že cítím lásku, jak vychází z anděla, lásku, která byla jedinečná, protože jsem ji nikdy necítil z jiných andělů, kteří dávali najevo zájem spíše z povinnosti než z lásky. Moudrost odpověděla na moje myšlenky, jako kdybych je vyslovil nahlas. "Moudrost je milovat a nemohla bych být Moudrost, kdybych tě nemilovala. Je také moudrost vidět laskavost a přísnost Boží. Moudrost je milovat Ho a bát se Ho. Všechno ostatní je klamné. To je další lekce, kterou se musíš naučit." Mluvila se zřejmou vážností. "Já to znám, mnohokrát jsem o tom učil," odpověděl jsem a poprvé jsem si pomyslel, že mne Moudrost zas až tak nezná. "Jsem tvým průvodcem už dlouho a znám tvé učení. Ale ty se teď budeš učit, co něco z tvého učení znamená. Jak jsi mnohokrát říkal: Není to víra ve vaší mysli, ale víra ve vašem srdci, která přináší spravedlnost." Omluvil jsem se a cítil jsem se zahanbený, že jsem vůbec pochyboval o Moudrosti. Laskavě přijala mou omluvu. Pak jsem si uvědomil, že jsem o ní pochyboval a provokoval ji po většinu svého života, často ke své škodě.

Druhá polovina lásky "Je čas chválit Pána," pokračovala Moudrost, "a je čas ho ctít s největší bázní a respektem. Tak jako je čas sít a čas žnout, a je moudrost znát čas pro obojí. Opravdová moudrost zná Boží časy. Vzala jsem tě sem, protože byl čas uctívat Pána ve slávě Jeho lásky. Teď půjdeme na jiné místo, protože je čas ho uctívat v bázni Jeho soudu. Dokud nebudeš znát obojí, můžeme být rozděleni." "Chceš říct, že kdybych zůstal tady, v uctívání, mohl bych tě ztratit?" zeptal jsem se nevěřícně. 5

„Ano. Vždycky bych tě mohla navštívit, kdybych chtěla, ale naše cesty by se zřídka setkaly. Je těžké opustit tuto slávu a pokoj, ale tohle není úplné zjevení Krále. On je obojí - Lev z Judy a Beránek. Pro duchovní děti je Beránek. Pro dospělejší Lev z Judy. Pro ty opravdu dospělé je Lev i Beránek současně. Znal jsi to ve své mysli, ale teď to budeš znát ve svém srdci, protože se setkáš s Kristovou soudnou stolicí."

Návrat do bitvy Než jsme opustili bránu zahrady, zeptal jsem se Moudrosti, můžu-li jen na chvíli sedět a přemýšlet o tom, co jsem prožil. "Ano," odpověděla, "ale znám lepší místo, kde bys to mohl udělat." Následoval jsem Moudrost ven z brány a začali jsme scházet z hory. K mému překvapení bitva stále ještě pokračovala, ale ne už s takovou intenzitou. Stále dopadaly na nižší úrovně šípy odsouzení a urážek, ale většina nepřátelské hordy byla zuřivě napadána velkými bílými orly. Orli lehce vítězili. Šli jsme dolů, až jsme byli téměř na úpatí. Těsně nad úrovněmi "Spasení" a "Posvěcení" byla úroveň "Vzdávání díků a chvála". Na tuto úroveň jsem si dobře vzpomínal, protože když jsem se na ni pokoušel poprvé vyšplhat, přišel jeden z největších nepřátelských útoků. Když jsme se tam dostali, další stoupání už bylo mnohem jednodušší, a když byl někdo zasažen, jeho zranění bylo velmi rychle uzdraveno. Okamžitě, když mne nepřítel zaznamenal na této úrovni (nepřítel nemohl vidět Moudrost), snesla se na mne sprška šípů. Pomocí svého štítu jsem je odrazil tak lehce, že nepřítel přestal střílet. Jejich šípů ubývalo a nemohli si dovolit s nimi tak plýtvat. Vojáci, kteří stále ještě bojovali z této úrovně, se na mne dívali s takovým úžasem a úctou, že jsem se cítil nepříjemně. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že z mé zbroje a štítu září Pánova sláva. Řekl jsem jim, aby bez zastavování šplhali na vrchol hory, že také mohou uvidět Pána. Když se rozhodli, že půjdou, spatřili Moudrost. Padli na zem a začali ji chválit, ale ona jim v tom zabránila a poslala je na jejich cestu.

Věrní Byl jsem naplněn láskou k těmto vojákům, mnozí z nich byly ženy a děti. Měli v nepořádku zbroj, byli pokryti krví, ale nevzdali to. Byli radostní a odvážní. Řekl jsem jim, že si zaslouží mnohem více úcty než já, protože nesli největší břemeno bitvy a udrželi své pozice. Zdálo se, že mi nevěří, ale oceňovali, že jsem to řekl. Ale já jsem opravdu cítil, že je to pravda. Na každé terase hory musel někdo být, jinak mohli přiletět supi a znečistit ji svými zvratky a výkaly, takže by se tam nedalo stát. Na většině teras byli vojáci z různých denominací a hnutí, které zdůrazňovaly pravdu té určité úrovně. Byl jsem v rozpacích nad tím, jaký postoj jsem k některým z nich měl. Myslel jsem, že přinejlepším jsou "mimo", ale oni tu věrně stáli a čelili hroznému útoku nepřítele. Kdyby opustili své pozice, pravděpodobně bych nemohl stoupat na Horu, jak jsem stoupal. Některé z úrovní byly položeny tak, že z nich bylo možno vidět velkou část Hory nebo bitevního pole, ale některé byly tak izolovány, že vojáci viděli jen svou vlastní pozici a vypadalo to, že vůbec nevědí o dalším průběhu bitvy. Byli tak zranění obviněními a urážkami, že když někdo sestoupil z vyšších úrovní a povzbuzoval je, aby stoupali výš, nechtěli. Ale když někteří začali sestupovat z vrcholu hory, odráželi Pánovu slávu, a vojáci poslouchali s velkou radostí a brzy začali sami stoupat s odvahou a odhodláním. Když jsem se na to díval, Moudrost nic moc neříkala, ale vypadala, že ji velmi zajímají moje reakce.

Odhalená skutečnost Viděl jsem mnoho vojáků, jak sestupovali z vrcholu na všechny úrovně, aby ulehčili těm, kdo hájili pravdy. Jak přicházeli, každá úroveň začala zářit slávou, kterou přinášeli. Brzy začala celá hora zářit slávou, která oslepovala supy a démony. Za chvíli tu bylo tolik slávy, že jsem se na hoře cítil jako v zahradě. Jakmile jsem byl znovu v Jeho přítomnosti, začal jsem děkovat a chválit Ho. Bylo těžké ovládnout slávu a emoce, které vycházely z mého nejhlubšího nitra. Začalo to být tak intenzivní, že jsem přestal. Moudrost stála vedle mne. Položila ruku na mé rameno a řekla: "Vešel jsi do Jeho bran s děkováním a na Jeho nádvoří s chválami." "Ale to bylo tak skutečné! Cítil jsem se, jako bych tam byl znovu!" vykřikl jsem. "Byl jsi tam," odpověděla Moudrost. "To se teď nestalo reálnější než dříve, to ty jsi se stal skutečnější. Tak jako řekl Pán lotrovi na kříži „DNES budeš se mnou v ráji“, můžeš vstoupit do ráje kdykoliv. Pán, Jeho ráj a tato hora, všechno zůstává v tobě, protože On je v tobě. Ale to, co jsi předtím okoušel, se teď stalo pro tebe skutečností, protože jsi vystoupil na horu. Důvod, proč mne můžeš vidět a ostatní ne, není v tom, že jsi vstoupil někam, kde přebývám. Je to ta realita, kterou znali proroci a která jim dodávala velkou smělost, i když stáli sami proti armádám.

Smrtelná léčka Pak jsem se díval dolů na masakr a na pomalu ustupující nepřátelskou armádu. Za mnou stále více slavných bojovníků obsazovalo svá místa na hoře. Věděl jsem, že je jich teď dost, aby zaútočili a zničili, co zbývalo z nepřátelské armády. "Ještě ne," řekla Moudrost. "Podívej se támhle." Podíval jsem se, kam ukazovala, ale sláva, která vyzařovala z mé zbroje tak oslňovala moje oči, že jsem nic neviděl. Pak jsem v údolí nejasně zahlédl nějaký pohyb. Nemohl jsem nic rozeznat. Požádal jsem Moudrost, aby mi dala něco, čím bych si přikryl zbroj, abych lépe viděl. Podala mi omšelý kabát. "Co je to?" ptal jsem se tak trochu uražený jeho všedností. "To je Pokora," řekla Moudrost. "Bez toho nikdy dobře neuvidíš." Váhavě jsem si ho oblékl a najednou jsem mohl vidět mnoho věcí, které jsem předtím neviděl. Podíval jsem se do údolí na pohyb, který jsem předtím zahlédl. K mému úžasu tam byl celý prapor nepřátelské hordy, který čekal v záloze, až někdo přijde z hory. "Co je to za armádu?" zeptal jsem se. "A jak mohla z bitvy vyjít neporušená?" "To je Pýcha," vysvětlovala Moudrost. "Nepřítele je nejtěžší vidět, když jsi byl ve slávě. Ti, kteří odmítnou obléknout tento plášť, budou velmi trpět z ruky tohoto zrádného nepřítele." Podíval jsem se na horu a viděl jsem mnoho slavných bojovníků, jak scházejí, aby zaútočili na zbytky nepřátelské hordy. 6

Nikdo z nich neměl plášť pokory a nikdo neviděl nepřítele, který byl připraven napadnout je zezadu. Rozběhl jsem se, abych je zastavil, ale Moudrost mne zadržela. "Nemůžeš to zastavit. Jen vojáci, kteří nosí plášť, mohou rozpoznat tvou autoritu. Pojď se mnou. Je ještě něco, co ti musím ukázat, než budeš moci pomáhat vést velkou bitvu, která přijde."

Základ slávy Moudrost mne vedla dolů, na nejnižší úroveň, nazvanou "Spasení". "Myslíš si, že je to nejnižší úroveň," prohlásila Moudrost, "ale tohle je základ celé Hory. Při jakékoliv cestě je první krok ten nejdůležitější a obvykle nejtěžší. Bez Spasení by nebyla Hora." Byl jsem zděšený, když jsem viděl masakr na této úrovni. Každý voják byl velice těžce zraněný, ale nikdo nebyl mrtvý. Mnozí stěží viseli na okraji. Někteří vypadali, že každou chvíli mohou spadnout, ale nikdo nepadal. Všude byli andělé a pomáhali vojákům s tak velkou radostí, že jsem se zeptal: "Proč jsou tak šťastní?" "Andělé viděli odvahu, jakou mají tihle vojáci, aby se udrželi. Mnozí nikdy nezašli dále, ale přesto se nikdo nevzdal. Brzy budou uzdraveni a pak uvidí slávu zbytku hory a začnou stoupat. Tihle budou velcí bojovníci v bitvě, která přijde." "Ale nebylo by pro ně lepší, kdyby šli na horu s námi ostatními?" namítl jsem, když jsem viděl, v jakém jsou stavu. "Bylo by to lepší pro ně, ale ne pro tebe. Když zůstali tady, bylo pro tebe jednodušší stoupat, protože na ně směřoval největší nepřátelský útok. Jen málo z těch, kteří byli na vyšších úrovních, vycházelo, aby pomohli dalším se dostat na horu, ale tihle to dělali. I když se sami sotva drželi, natahovali se, aby ostatní přitáhli nahoru. Ve skutečnosti se mnoho mocných bojovníků dostalo na horu právě pomocí těchto věrných. Tohle nejsou menší hrdinové než ti, kteří byli na vrcholu. Přinášeli do nebe velkou radost, protože stále vedli další ke spasení. Proto chtěli všichni andělé v nebi přijít, aby jim sloužili, ale jen těm nejvýznamnějším to bylo dovoleno." Znovu jsem se velice zastyděl, jaký postoj jsem měl k těmto velkým svatým. Mnozí z nás jsme jimi pohrdali, když jsme stoupali na vyšší úrovně. Během bitvy udělali mnoho chyb, ale také projevovali více pastýřského srdce, než my ostatní. Pán by opustil devadesát devět, aby šel hledat jednu ztracenou. Stáli na místě, odkud mohli stále dosahovat ztracené, a za to draze platili. Chtěl jsem jim také pomáhat, ale nevěděl jsem, kde začít. Moudrost řekla: "Je správné, že jim chceš pomáhat, ale více jim pomůžeš, když budeš dělat to, k čemu jsi povolán. Oni budou brzy uzdraveni a budou rychle stoupat na horu. Připojí se k tobě v bitvě. To jsou ti neohrožení, kteří nikdy neutečou před nepřítelem."

Moc pýchy Přemýšlel jsem o tom, že sestupování z hory mne naučilo tolik, jako stoupání nahoru, když mou pozornost upoutal řev z bitevního pole. Teď tam byly tisíce mocných bojovníků, kteří šli zaútočit na zbytky nepřátelské hordy. Nepřítel se rozutekl všemi směry, kromě jednoho praporu - Pýchy. Úplně nezpozorován kráčel těsně za bojovníky a chystal se vypustit spršku šípů. Pak jsem si všiml, že tito mocní bojovníci neměli zezadu žádnou zbroj. Byli úplně odkrytí a vystaveni všemu, co je mohlo zasáhnout. Moudrost pak poznamenala: "Vyučoval jsi, že zezadu není zbroj. To znamená, že budeš zranitelný, když se obrátíš zády k nepříteli. Ale nikdy jsi neviděl, jak se staneš zranitelným, jestli postupuješ dopředu v pýše." Mohl jsem pouze přikývnout. Bylo pozdě cokoliv udělat. Nemohl jsem unést ten pohled, ale Moudrost řekla, že musím. Ohromeně jsem viděl, že když šípy pýchy zasáhly bojovníky, ani si toho nevšimli. Ale nepřítel pokračoval ve střílení. Bojovníci krváceli a rychle slábli, ale neuvědomovali si to. Brzy byli příliš slabí, než aby unesli své meče a štíty. Vyhlásili, že už je nepotřebují, a odložili je. Pak začali svlékat všechnu svou zbroj, že už ji také nepotřebují. Pak se objevila další nepřátelská divize a rychle se přibližovala. Jmenovala se Velký klam. Vystřelili velké množství šípů, které všechny zasáhly cíl. Pak jsem uviděl, jak jen několik démonů oklamání odvádí tuto kdysi velkou armádu nádherných bojovníků. Zavedli je do různých zajateckých táborů pojmenovaných podle různých nauk démonů. Byl jsem v úžasu, jak tahle velká armáda spra-vedlivých byla úplně zničena a oni si stále ještě vůbec neuvědomili, co se jim stalo. "Jak mohou být ti, kteří byli tak silní, kteří prošli celou cestu až na vrchol hory, ti, kteří viděli Pána, tak zranitelní?" vyhrkl jsem. "Ze všech nepřátel je nejtěžší uvidět Pýchu a ona se vždycky plíží za tebou," zanaříkala Moudrost. "Určitým způsobem jsou ti, kteří se dostali nejvýše, v největším nebezpečí, že spadnou. Vždycky si musíš pamatovat, že v tomto životě můžeš kdykoliv spadnout z kterékoliv úrovně. Dávej pozor ty, který stojíš, abys nepadl. Když si myslíš, že je nejmenší nebezpečí, že padneš, je ve skutečnosti největší. Většina lidí padla hned po velkém vítězství." ¨

Moudrost pro boj "Jak se můžeme chránit, aby na nás takhle nezaútočili?" zeptal jsem se. "Stůj blízko mne, ptej se Pána před každým větším rozhodnutím, stále měj tento plášť a nepřítel tě nikdy nebude moci oslepit, jako to udělal těmhle." Podíval jsem se na svůj plášť. Vypadal tak všedně a nevýznamně. Věděl jsem, že v něm vypadám spíš jako bezdomovec než jako bojovník. Moudrost odpověděla, jako kdybych to vyslovil nahlas: "Pán je blíž bezdomovcům než princům. Skutečnou sílu máš jen do té míry, jak chodíš v Boží milosti, a On dává milost pokorným. Žádná nepřátelská zbraň nepronikne pláštěm, protože nic nepřemůže Jeho milost. Dokud nosíš plášť, jsi bezpečný před takovým útokem." Pak jsem se podíval, kolik vojáků ještě zůstalo na hoře. Byl jsem šokován jak málo. Pak jsem si všiml, že všichni měli plášť pokory. "Jak to?" vyzvídal jsem. "Když viděli bitvu, které jsi byl právě svědkem, všichni přišli ke mně pro pomoc a já jsem jim dala jejich pláště," odpověděla Moudrost. "Ale já jsem myslel, že jsi byla celý ten čas se mnou." "Jsem se všemi, kteří pevně kráčejí v Otcově vůli," řekla Moudrost. "Ty jsi Pán," vykřikl jsem. "Ano," odpověděla, "řekla jsem ti, že tě nikdy nezanechám ani neopustím. Jsem se všemi svými bojovníky, jako jsem s tebou. Budu s tebou, kdykoliv budeš chtít naplnit mou Vůli a budeš potřebovat moudrost." Pak zmizela.

Hodnost v Království

7

Opustil jsem velkou skupinu andělů, kteří sloužili zraněným na úrovni "Spasení". Když jsem míjel anděly, poklekli na jedno koleno a dávali mi najevo největší úctu. Nakonec jsem se jednoho z nich zeptal, proč to dělají, když i ten nejmenší je mocnější než já. "Protože máš plášť," odpověděl. "To je nejvyšší postavení v Království." "Vždyť je to jen obnošený kabát," odporoval jsem. "Ne!" řekl anděl. "Jsi oblečený v Boží milost. Není větší moc než tato." "Ale nás jsou tu tisíce, kteří máme stejný plášť. Jak to může představovat postavení?" "Vy jste hroziví bojovníci, synové a dcery Krále. On nosil stejný plášť, když chodil po zemi. Dokud ho máš na sobě, není moc na nebi ani na zemi, která by před tebou obstála. Každý na nebi i v pekle ho pozná. My jsme Jeho služebníci, ale On ve vás přebývá a vy jste oblečeni v Jeho milost." Nějak jsem věděl, že kdybych neměl plášť a kdyby moje nádherná zbroj byla odkrytá, postoj andělů a jejich chování ke mně by určitě pozvedlo mou pýchu. Bylo jednoduše nemožné být pyšný nebo arogantní, když měl člověk na sobě tak obnošený, ošuntělý kabát. Moje důvěra v plášť rychle rostla.

Návrat orlů Pak jsem zahlédl na obzoru velký blížící se bílý mrak. Jakmile jsem ho uviděl, vzrostla ve mně naděje. Celou atmosféru to naplnilo nadějí, jako když sluneční paprsky zaženou temnotu noci. Když se mrak přiblížil, roz-poznal jsem velké bílé orly, kteří vylétli od stromu života. Začali přistávat na horu a sedali si na každou úroveň za skupinami bojovníků. Opatrně a s bázní jsem se přiblížil k jednomu z orlů, který přistál blízko mě. Jeho přítomnost byla hrozivá. Když se na mne podíval svým pronikavým pohledem, věděl jsem, že bych před ním nemohl nic ukrýt. Jeho pohled byl tak ohnivý a rozhodný, že když jsem se díval do jeho očí, přeběhl mi mráz po zádech. Než jsem se stačil zeptat, odpověděl mi. "Chceš vědět, kdo jsme. My jsme skrytí proroci, byli jsme zachováni pro tuto hodinu. My jsme oči těch, kterým byla dána mocná nebeská zbroj. Viděli jsme všechno, co dělá Pán, a také všechno, co chystá proti vám nepřítel. Proletěli jsme celou zemi a společně víme všechno, co je třeba vědět pro bitvu." "Neviděli jste tu bitvu před chvílí?", zeptal jsem se tak rozhněvaně, jak jsem se jenom odvážil. "To jste nemohli pomoci těm bojovníkům, kteří byli zajati?" "Ano, všechno jsme to viděli a mohli jsme jim pomoci, kdyby to chtěli. Ale oni by naši pomoc odmítli. To je nábalismus=bloudství, arogantní odmítnutí požadavků Pomazaného. My můžeme bojovat jen v bitvách, kde velí Otec, a můžeme pomáhat jen těm, kteří v nás věří. Jenom ti, kteří nás přijímají jako ty, kdo jsme, jako proroky, mohou dostat odměnu proroků, nebo mít užitek z naší služby. Ti, co byli napadeni ze zálohy, neměli plášť, jaký nosíš, a bez pláště nemohou rozumět, kdo jsme. Všichni potřebujeme jeden druhého, včetně těch, kteří jsou stále ještě zranění, a také včetně mnohých dalších, které ještě neznáš."

Srdce orla Když jsem mluvil s orlem, začal jsem velice rychle přemýšlet jako on. Po tom krátkém rozhovoru jsem viděl do orlova srdce a znal jsem ho, jako znal on mne. Orel to poznal. "Máš některé z našich darů," řekl orel. "Ale nejsou moc dobře rozvinuté. Příliš jsi je neužíval. Jsme tu, abychom probudili ty dary v mnohých z vás a naučili vás je používat. V tomto směru musí být naše komunikace jasná. Musí být jasná, jinak bychom měli mnoho zby-tečných ztrát, nehledě k tomu, že bychom ztratili hodně velkých příležitostí k vítězství." "Odkud jste právě přiletěli?" zeptal jsem se. "Jíme hady," odpověděl orel. "Nepřítel je náš chléb. Naší potravou je činit Otcovu vůli - ničit ďáblovo dílo. Každý had, kterého jsme snědli, pomáhá rozšířit naše vidění. Každá nepřátelská pevnost, kterou zboříme, nás posílí tak, že pak můžeme letět výše a zůstat ve vzduchu déle. Letíme z hostiny, požírali jsme hady hanby, kteří svazovali mnoho vašich bratrů a sester. Brzy tu budou. Přicházejí s orly, které jsme tam nechali, aby jim ukázali cestu a ochránili je před dalšími nepřátelskými útoky." Orli si byli velmi jisti sami sebou, ale nebyli domýšliví. Věděli, kdo jsou a k čemu byli povoláni. Také znali nás a budoucnost. Jejich sebedůvěra mne uklidnila, ale ještě více zraněné, kteří stále leželi všude okolo nás. Ti, kteří byli před chvílí tak slabí, že nemohli mluvit, teď seděli a poslouchali můj rozhovor s orlem. Dívali se na něho jako ztracené dítě na rodiče, který je právě našel.

Vítr Ducha Když se orel díval na zraněné, jeho výraz obličeje se změnil. Místo přísné rozhodnosti, před kterou jsem stál před chvílí, měl teď výraz jako mírný, soucitný starý dědeček. Orel otevřel svá křídla a začal jimi jemně mávat. Zvedl se osvěžující vánek, který ovíval zraněné. Cítil jsem, že s každým závanem roste síla a jasnost mysli. Brzy zranění stáli a chválili Boha s takovou opravdovostí, že mi to vhánělo do očí slzy. Znovu jsem pocítil velkou hanbu, že jsem se díval s takovým despektem na ty, kteří stáli na téhle úrovni. Vypadali tak slabí a hloupí v očích nás, kteří jsme vystupovali na horu, ale oni museli snášet mnohem více než my a zůstali věrní. Bůh je zachoval a oni Ho milovali velikou láskou. Podíval jsem se na horu: všichni orli jemně mávali svými křídly. Všichni na hoře byli osvěženi vánkem a začali chválit Pána. Zpočátku chvály z jednotlivých úrovní příliš neladily, ale za chvíli všichni zpívali v úplné harmonii. Nikdy jsem na zemi neslyšel nic tak nádherného. Nechtěl jsem, aby to skončilo. Brzy jsem rozpoznal, že je to stejná chvála jako v zahradě, ale teď byla mnohem plnější a bohatší. Poznal jsem, že to bylo proto, že jsme chválili ve skutečné přítomnosti našich nepřátel, v temnotě a zlu, které obklopovaly horu. Nevěděl jsem, jestli chvála trvala hodiny, dny nebo minuty, ale v jednom okamžiku orli přestali mávat křídly a skončilo to. "Proč jste přestali?" zeptal jsem se orla, se kterým jsem předtím mluvil. "Protože už jsou zdraví," řekl a ukázal na zraněné, kteří všichni stáli a vypadali, že jsou v bezvadné kondici. "Opravdová chvála může uzdravit každé zranění," dodal. "Prosím, začněte ještě," žadonil jsem. "Ještě to budeme dělat mnohokrát, ale není na nás, abychom rozhodovali, kdy. Ten vánek, který jste cítili, byl Duch svatý. On vede nás, ne my Jeho. Uzdravil zraněné a začal přinášet jednotu, která je potřebná pro bitvy, co přijdou. 8

Opravdová chvála také vylévá vzácný olej na Hlavu, Ježíše, pak stéká dolů na celé tělo a činí nás jedno s Ním a s ostatními. Nikdo, kdo je s Ním jedno, nezůstane zraněný nebo nečistý. Jeho krev je čistý život, který vytéká, když se k Němu připojujeme. Když se připojujeme k Němu, připojujeme se také ke zbytku těla a Jeho krev protéká skrze nás všechny. Není to tak, že když je nějaká část tvého těla zraněná, přikryješ ránu, aby krev mohla protékat a přinesla obnovu? Když je zraněná nějaká část Jeho těla, musíme se s ní spojit v jednotě, dokud není plně obnovená. Všichni jsme v Něm jedno." Euforie z chval stále přetrvávala, takže toto malé vyučování mi připadalo jako nejhlubší, jaké jsem kdy sly-šel, i když jsem to znal a sám jsem to učil. Když Duch svatý vane, každé slovo se zdá být slavné, bez ohledu na to, jak je jednoduché. Také mne naplňovalo takovou láskou, že jsem měl chuť každého obejmout, včetně přísného starého orla. Pak jsem si náhle vzpomněl na mocné bojovníky, kteří byli zajati. Orel to vycítil, ale nic neříkal. Stále se na mne pozorně díval. Nakonec jsem promluvil nahlas: "Můžeme znovu získat ty, kteří už byli ztraceni?"

Zraněné srdce Krále "Ano, je správné, že tohle cítíš," řekl orel. "Nejsme úplní a naše chvála není úplná, dokud celé tělo není obnoveno. I v té nejslavnější chvále, i v nejopravdovější přítomnosti Krále budeme pociťovat tuto prázdnotu, dokud nebudeme jedno, protože náš Král to také cítí. Všichni se trápíme pro naše zajaté bratry, ale ještě více pro srdce Krále. Jako když miluješ všechny své děti, ale trápíš se pro jedno, které je nemocné nebo zraněné, On také miluje všechny své děti, ale zranění nebo zajatí mají teď více Jeho pozornosti. Pro Něho nesmíme skončit, dokud nebude všechno obnoveno. Dokud jsou někteří zranění, On je zraněný."

Víra, která přenáší hory Seděl jsem vedle orla a přemýšlel jsem o tom, co řekl. Nakonec jsem se zeptal: "Já vím, že skrze tebe ke mně mluví Moudrost, protože když mluvíš, slyším její hlas. Byl jsem si velice jistý sám sebou před tou bitvou, ale klidně mne mohli odvést, tak jako odvedli je, a byl bych s nimi také zajatý, kdyby mne Moudrost nezastavila. Vyšel jsem spíše z nenávisti k nepříteli než s touhou vysvobodit bratry, i když to byla část mého motivu. Od té doby, co jsem vyšel na horu a bojoval jsem v té velké bitvě, si myslím, že většinu dobrých věcí, které jsem dělal, jsem dělal se špatnými motivy, a mnoho špatných věcí jsem dělal s dobrými motivy. Čím více jsem se naučil, tím méně jsem si sám sebou jistý." "Musel jsi být s Moudrostí dlouhou dobu," řekl orel. "Byla se mnou dost dlouhou dobu, než jsem v ní rozpoznal Pána, ale obávám se, že většinu toho času jsem jí odporoval. Nějak si myslím, že mi chybí něco moc důležitého, něco, co musím mít, než půjdu do bitvy, ale nevím, co to je." Velké orlí oči byly teď ještě pronikavější a pak orel odpověděl: "Znáš také hlas Moudrosti, když mluví ke tvému srdci. Učil ses dobře, protože máš plášť. To, co teď cítíš, je pravá víra." "Víra!" vykřikl jsem. "Mluvím o vážných pochybách." "To je moudré, že o sobě pochybuješ. Pravá víra závisí na Bohu, ne na tobě nebo na tvé víře. Jsi blízko druhu víry, která pohne touto horou, a pohnout jí musí. Musí být přenesená na místo, kde ještě nebyla. Ale máš pravdu. Stále postrádáš něco velmi důležitého. Musíš ještě mít velké zjevení Krále. I když jsi vystoupil až na vrchol hory a přijal jsi cestou z každé pravdy, i když jsi stál v Jeho zahradě a okoušel Jeho bezpodmínečnou lásku, i když jsi teď viděl mnohokrát Jeho Syna, stále rozumíš jen části Boží rady a to ještě jen povrchně." Věděl jsem, že je to tak pravdivé, že bylo pro mne potěšující to slyšet. "Posuzoval jsem špatně tolik lidí a tolik situací. Moudrost mi mnohokrát zachránila život, ale její hlas je stále ve mně velmi tichý a hluk mých vlastních myšlenek a pocitů velmi hlasitý. Skrze tebe slyším mluvit Moudrost mnohem hlasitěji než ve svém srdci, takže vím, že musím zůstat blízko tebe." "Jsme tady, protože nás potřebujete," odpověděl orel, "a také jsme tady, protože my potřebujeme vás. Byly ti dány dary, které já nemám, a já zase mám dary, které nemáš ty. Ty jsi prožil věci, které já jsem nepoznal, a já jsem zase zažil věci, o kterých nic nevíš ty. Orli vám byli dáni až do konce a vy jste byli dáni nám. Na čas budu blízko tebe a pak místo mne přijde jiný orel. Každý orel je jiný. Pánova tajemství známe všichni dohromady, ne každý zvlášť."

Dveře pravdy Pak orel vzlétl ze skály, na které seděl, a vznesl se nad okraj naší úrovně. "Pojď," řekl. Jak jsem šel za ním, uviděl jsem schody, které vedly úplně dolů na úpatí hory. Byly tam malé dveře. "Proč jsem je dřív neviděl?" zeptal jsem se. "Když přijdeš poprvé na horu, nezůstáváš na téhle úrovni dost dlouho, aby ses díval kolem sebe," odpověděl. "Jak to víš? Tys tu byl, když jsem přišel poprvé na horu?" "Věděl bych to, i kdybych tu nebyl, protože každý, kdo mine tyto dveře, to dělá ze stejného důvodu, ale ve skutečnosti jsem tu byl," odpověděl. "Byl jsem jedním z těch vojáků, které jsi tak rychle minul, když jsi šplhal na horu." Najednou jsem v něm poznal člověka, kterého jsem potkal brzy po svém obrácení, měl jsem s ním několik rozhovorů. Pak pokračoval: "Nejdřív jsem chtěl jít za tebou. Byl jsem na té úrovni už tak dlouho, že jsem potřeboval změnu. Ale prostě jsem nemohl opustit ty ztracené duše, co jsem se stále pokoušel přivést sem. Když jsem se nakonec vydal Pánu a rozhodl jsem se, že budu činit Jeho vůli, ať už to bude znamenat jít nebo zůstat, objevila se u mne Moudrost a ukázala mi ty dveře. Řekla, že je to zkratka na vrchol. Tak jsem se dostal na vrchol dřív než ty a byl jsem proměněn v orla." Pak jsem si vzpomněl, že jsem viděl dveře jako tyto na několika úrovních, dokonce jsem do některých nahlédl a vzpomínám si, jak ohromený jsem byl tím, co jsem viděl. Ale nikdy jsem do žádných moc daleko nešel, protože jsem byl příliš zaměstnaný bitvou a tím, jak jsem se snažil dostat na vrchol. "To jsem mohl vejít do kterýchkoli z těch dveří a dostat se přímo na vrchol?" zeptal jsem se. "To zas není tak jednoduché," řekl orel a vypadal trochu podrážděně. "Za každými dveřmi je více cest, a jen jedna vede na vrchol." Očividně znal mou další otázku, proto pokračoval: "Ty ostatní vedou na další úrovně hory. Otec je připravil, aby si každý mohl vybrat tu, kterou mu určovala jeho úroveň zralosti, tu, kterou potřebuje." "Neuvěřitelné! Jak to udělal?" pomyslel jsem si, ale orel četl mé myšlenky. "To je velmi jednoduché," odpověděl, jako kdybych mluvil nahlas. "Duchovní zralost je vždy určována ochotou obětovat své vlastní touhy zájmům Království nebo pro druhé." 9

Přemýšlel jsem o všem, co bylo řečeno. Nějak jsem věděl, že musím vstoupit do dveří přede mnou, a že by bylo moudré naučit se všemu, co mohu, od někoho, kdo tam byl přede mnou a kdo si očividně vybral správné dveře na vrchol. "Nešel jsem přímo na vrchol a také nikdo, koho jsem potkal," pokračoval orel. "Ale došel jsem tam rychleji než mnozí, protože když jsem bojoval na úrovni Spasení, naučil jsem se hodně o sebeobětování. Ukázal jsem ti ty dveře, protože nosíš plášť a stejně bys je našel. Ale čas je krátký a já jsem tady, abych ti pomohl rychle dozrát. Na každé úrovni jsou dveře a každé vedou k pokladům, které jsou nad tvoje pochopení. Nemůžeš si je fyzicky odnést, ale každý poklad, který vezmeš do svých rukou, zůstane ve tvém srdci. Tvé srdce má být domem Božích pokladů. V okamžiku, kdy znovu vyjdeš na vrchol, ve tvém srdci budou poklady cennější než všechny poklady na zemi. Nikdy ti nebudou odňaty, ale budou tvoje navěky, protože jsou Boží. Běž rychle. Bouřkové mraky houstnou a velká bitva se blíží." "Půjdeš se mnou?" zeptal jsem se. "Ne," odpověděl, "moje místo je tady. Musím ještě hodně pomáhat těm, kteří byli zranění. Ale ještě se tu uvidíme. Než se vrátíš, potkáš hodně mých bratrů a sester orlů, kteří ti budou schopni pomoci více než já, na místě, kde je potkáš."

Nebeské poklady Moc jsem si orla zamiloval a bylo pro mne velmi těžké ho opustit. Byl jsem rád, že se znovu uvidíme. Teď mne dveře přitahovaly jako magnet. Otevřel jsem je a vešel jsem. Sláva, kterou jsem spatřil, mne tak omráčila, že jsem okamžitě padl na kolena. Zlato, stříbro a drahokamy tu byly mnohem nádhernější než cokoliv, co jsem kdy viděl na zemi. Místnost byla tak velká, že se zdálo, že je bez konce. Podlaha byla stříbrná, sloupy zlaté a strop byl z čistých diamantů, které zářily všemi barvami, které jsem znal, a mnoha, které jsem neznal. Všude byl bezpočet andělů,byli oblečeni do různých rouch a uniforem ne pozemského původu. Vykročil jsem dál do místnosti a andělé se mi ukláněli na pozdrav. Jeden se přiblížil a přivítal mne jménem. Vysvětlil mi, že mohu jít kamkoliv v místnosti a vidět všechno, co jen chci. Nic není odepřeno těm, kdo vstoupí. Nemohl jsem promluvit, jak jsem byl přemožený tou nádherou. Pak jsem si pomyslel, že je tu ještě krásněji než v zahradě. Anděl překvapeně odpověděl: "Tohle je zahrada! Tohle je jeden z pokojů v domě tvého Otce. My jsme tví služebníci." Jak jsem kráčel, šla za mnou velká skupina andělů. Otočil jsem se a zeptal jsem se vůdce, proč to dělají. "Protože máš plášť. My jsme ti byli přiděleni, abychom ti sloužili tady a v bitvě, jež přijde." Nevěděl jsem, co mám s nimi dělat, tak jsem šel dál. Přitahoval mne velký modrý kámen, který vypadal, jakoby měl v sobě slunce a mraky. Když jsem se ho dotkl, zaplavily mne stejné pocity, jako když jsem jedl ovoce ze stromu života. Cítil jsem energii, velkou jasnost mysli a velkou lásku ke každému a ke všemu. Uviděl jsem Pánovu slávu. Čím déle jsem se držel kamene, tím více slávy přibývalo. Nechtěl jsem pustit kámen, ale sláva byla teď tak intenzivní, že jsem se musel otočit. Pak jsem uviděl krásný zelený kámen. "Co je v támhletom?" zeptal jsem se anděla, který stál nejblíž. "Všechny tyto kameny jsou poklady spasení. Ty ses teď dotýkal nebeského Království a támhleten je obnovení života," řekl. Když jsem se dotkl zeleného kamene, uviděl jsem zemi v bohatých a podivuhodných barvách. Čím déle jsem se ho držel, tím byly barvy bohatší a také rostla moje láska k tomu, co jsem viděl. Všechny živé věci teď byly v takovém stupni harmonie, jako jsem nikdy dosud nespatřil. Pak jsem uviděl Pánovu slávu ve stvoření. Stále to rostlo, dokud jsem se neodvrátil, protože to bylo tak intenzivní. Neměl jsem představu, jak dlouho už tu jsem. Uvědomil jsem si, že moje poznání Pána a Jeho stvoření podstatně vzrostlo jen tím, že jsem se dotkl dvou kamenů, a tady jich bylo mnohem, mnohem více. Bylo tu toho více, než může člověk přijmout za celý život. "Kolik je tu pokojů?" zeptal jsem se anděla. "Pokoje jako tenhle jsou na každé úrovni hory, na kterou jsi šplhal." "Jak může někdo prožít všechno, co je jen v jednom z nich, natož ve všech?" zeptal jsem se. "Máš na to věčnost. Pokladů obsažených v nejzákladnějších pravdách o Pánu Ježíši je dost na to, aby ti vydržely na mnoho pozemských životů. Nikdo nemůže poznat v jednom životě, co je možné znát ani o jedné z nich, ale musíš si vzít, co potřebuješ, a jít dál." Znovu jsem si vzpomněl na pokračující bitvu a na zajaté bojovníky. Nebyla to moc příjemná myšlenka na tak slavném místě, ale věděl jsem, že mám věčnost na to, abych sem znovu přišel, ale jen krátký čas na to, abych našel svou cestu na vrchol hory a vrátil se do bitvy. Obrátil jsem se k andělu: "Musíš mi pomoci najít dveře,které vedou na vrchol." Anděl vypadal zmateně: "My jsme tví služebníci," odpověděl, "ale ty nás musíš vést. Celá tahle hora je pro nás tajemstvím. My všichni toužíme poznat to velké tajemství. Až opustíme tuto místnost, o které jsme jen začali něco vědět, budeme se učit ještě víc než ty." "Víte, kde jsou všechny ty dveře?" zeptal jsem se. "Ano, ale nevíme, kam vedou. Některé vypadají velice lákavě, některé jsou obyčejné a některé vypadají dokonce odpudivě. Jedny jsou strašlivé." "Na tomhle místě že jsou dveře, které vypadají odpudivě?" nevěřícně jsem se zeptal. "A jedny že jsou dokonce strašlivé? Jak je to možné?" "Nevíme, ale mohu ti je ukázat," odpověděl. "Prosím, ukažte mi je," řekl jsem. Chvíli jsme šli a míjeli jsme nevýslovné poklady. Bylo pro mne velmi těžké se u nich nezastavit a nedotknout se jich. Bylo tu také mnoho dveří, na kterých byly různé biblické pravdy. Když anděl některé nazval "lákavé", ve skutečnosti vůbec nevystihl jejich přitažlivost. Moc jsem chtěl do každých vstoupit, ale byl jsem tak zvědavý na ty "strašlivé", že jsem se udržel. Pak jsem je uviděl. "Strašlivé" bylo také dost nevýstižné. Sevřela mne taková hrůza, že jsem ztratil dech.

Milost a pravda Odvrátil jsem se od dveří a rychle jsem couvl. Blízko byl nádherný červený kámen, skoro jsem se na něj vrhl, abych na něho položil ruce. Okamžitě jsem se ocitl v Getsemanské zahradě ve chvíli, kdy se Pán Ježíš modlil. Agonie, kterou jsem spatřil, byla ještě strašnější než dveře. Šokován jsem odtrhl své ruce od kamene a vyčerpaně jsem upadl na podlahu. Toužil jsem vrátit se k modrému nebo k zelenému kameni, ale musel jsem získat zpět svou energii a orientační smysl. Hned všude kolem mne byli andělé a sloužili mi. Dostal jsem nápoj, který mi začal vracet sílu. Brzy jsem byl natolik silný, že jsem mohl vstát a jít zpátky k dalším kamenům. Ale ten kratičký pohled na Pánovu modlitbu mne zastavil. 10

"Co to bylo?" zeptal jsem se. "Když se dotýkáš kamenů, můžeme vidět část z toho, co vidíš ty, a cítit, co cítíš," řekl anděl. "Víme, že všechny tyto kameny jsou velké poklady a že v nich jsou neocenitelná zjevení. Na okamžik jsme zahlédli Pánovu agonii před Jeho ukřižováním a krátce jsme pocítili to, co On cítil tu strašlivou noc. Je pro nás velmi těžké pochopit, jak mohl Bůh takhle trpět. Pomáhá nám to mnohem více docenit, jaká čest je pro nás, že můžeme sloužit vám, pro něž to udělal." Andělova slova byla jako úder blesku přímo do mé duše. Bojoval jsem ve velké bitvě. Vystoupil jsem na vrchol hory. Duchovní realita byla pro mne už tak běžná, že jsem stěží zaznamenával anděly, mohl jsem mluvit s velkými orly téměř na jejich úrovni, ale nebyl jsem schopen snést ani na krátký okamžik utrpení mého Krále bez toho, abych nechtěl utéct k příjemnějším zážitkům. "Nemohu tu být," téměř jsem křičel, "já, mnohem víc než kdokoliv jiný si zasloužím být vězeň toho zlého!" "Pane," řekl anděl nesměle, "my víme, že nikdo se sem nedostane, protože by si to zasloužil. Jsi tady, protože jsi byl vybrán ještě před založením světa k určitému cíli. Nevíme k jakému, ale je opravdu velký pro každého, kdo je na hoře." "Díky. Pomohl jsi mi. Toto místo mne tak rozrušilo, že emoce málem ovládly moje myšlení. Máš pravdu. Nikdo tu není, protože by toho byl hoden. Ve skutečnosti čím výše jsme stoupali na horu, tím méně jsme si zasloužili tu být a více milosti jsme potřebovali. Jak jsem se vůbec poprvé dostal na horu?" "Milost," odpověděl můj anděl. "Jestli mi chceš pomoci," řekl jsem pak, "opakuj mi to pokaždé, když mne uvidíš ve zmatku nebo beznaději. Tomu slovu rozumím lépe než čemukoliv jinému a vždycky přináší světlo do mé duše. Teď musím jít zpátky k červenému kameni. Vím už, že je to největší poklad v tomhle pokoji, a nesmím odejít, dokud nebudu mít ten poklad ve svém srdci," řekl jsem to s mnohem větší rozhodností, než jsem ve skutečnosti cítil, ale přesto jsem věděl, že je to pravda.

Pravda milosti Čas, který jsem strávil u červeného kamene, byl pro mne nejbolestivější v mém životě. Mnohokrát jsem už to prostě nemohl snést a musel jsem odtáhnout svou ruku. Několikrát jsem šel k modrému nebo k zelenému kameni, abych občerstvil svou duši, než jsem se vrátil. Bylo pro mne nesmírně těžké se vracet k červenému kameni, ale moje láska a úcta k Pánovi tím vzrůstala mnohem více než cokoliv, co jsem se kdy naučil nebo poznal. Nakonec, když Otcova přítomnost opustila Ježíše na kříži, už jsem to nemohl unést. Stáhl jsem ruce. Mohl jsem říci, že andělé, kteří to vše se mnou prožívali, plně souhlasili. Už jsem se nemohl přimět znovu se dotknout červeného kamene. Nechtěl jsem už ani jít zpátky k modrému kameni. Ležel jsem na zemi a plakal jsem nad tím, čím Pán musel projít. Také jsem plakal, protože jsem Ho opustil jako Jeho učedníci. Tak jako oni jsem Ho zradil, když mne nejvíce potřeboval. Po chvíli, která se zdála jako několik dní, jsem otevřel oči. Za mnou stál jiný orel. Před ním byly tři kameny, modrý, zelený a červený. "Sněz je," řekl. Když jsem to udělal, celá moje bytost byla obnovená a mou duši zaplavila velká radost a velká střízlivost. Když jsem vstal, uviděl jsem stejné tři kameny v rukojeti mého meče a také na obou mých ramenech. "Jsou teď navždy tvoje," řekl orel. "Nemohou ti byt odňaty, ani je nemůžeš ztratit." "Ale já jsem u toho posledního nevydržel do konce," odporoval jsem. "Jedině Kristus mohl vydržet tuto zkoušku," řekl. "Vedl sis dobře, ale teď musíš dál." "Kam?" zeptal jsem se. "To musíš rozhodnout ty, ale čas se krátí, měl bys jít co nejrychleji na vrchol," řekl, když odcházel ve zřejmém spěchu. Pak jsem si vzpomněl na dveře. Hned jsem vyrazil k těm, které vypadaly tak lákavě. Ale když jsem k prvním z nich došel, už mne tak nepřitahovaly. Šel jsem k jiným, ale cítil jsem totéž. "Něco se změnilo," poznamenal jsem hlasitě. "Ty ses změnil," všichni andělé odpověděli jako jeden muž. Otočil jsem se k nim a byl jsem ohromený, jak byli jiní. Už nevypadali tak naivně jako před chvílí, ale vypadali vznešeně a moudře, jako jsem nikdy u andělů neviděl. Věděl jsem, že odráželi něco, co bylo také ve mně, ale cítil jsem se nepříjemně, když jsem měl přemýšlet o sobě. "Potřeboval bych od tebe radu," řekl jsem vůdci. "Poslouchej svoje srdce," řekl, "tam máš teď všechny ty velké pravdy." "Nikdy jsem nebyl schopný příliš důvěřovat svému srdci," odpověděl jsem. "Je to místo, kde je tolik oklamání, podvodů a sobeckých ambicí, že je pro mne velmi těžké skrze hluk toho všeho slyšet Pánův hlas." "Nevěřím, že s červeným kamenem v srdci to bude stejné," řekl vůdce s neobvyklou důvěrou. Opřel jsem se o stěnu a přemýšlel jsem o tom, že teď, když bych ho nejvíce potřeboval, tu orel není. On už tudy prošel a věděl by, které dveře vybrat. Jak jsem tak uvažoval, jediné dveře, na které jsem mohl myslet, byly ty "strašlivé". Ze zvědavosti jsem se rozhodl se k nim vrátit a podívat se na ně. Minule jsem od nich utekl tak rychle, že jsem si ani nevšiml, kterou pravdu představují. Když jsem se k nim přibližoval, znovu jsem cítil, jak ve mně narůstá strach, ale už to nebylo tak zlé jako poprvé. Narozdíl od všech ostatních byly tyto dveře ve velké tmě, takže jsem musel přijít velmi blízko, abych mohl přečíst pravdu, jež na nich byla napsána. Trochu překvapeně jsem četl: KRISTOVA SOUDNÁ STOLICE. "Proč je tahle pravda tak děsivá?" zeptal jsem se hlasitě, ale věděl jsem, že andělé mi nemohou odpovědět. Jak jsem se na ně díval, věděl jsem, že právě do těch musím vstoupit. "Děsivé jsou z mnoha důvodů," ozval se známý hlas orla. "Jsem rád, že jsi zpátky. Zvolil jsem špatně?" "Ne! Vybral sis dobře. Tyto dveře tě dovedou zpátky na vrchol rychleji než kterékoliv jiné. Jsou děsivé, protože největší strach ve stvoření pramení právě skrze tyto dveře, ve svaté Boží bázni. Největší moudrost, kterou může člověk poznat v tomto životě, nebo v životě, který přijde, se nachází za těmito dveřmi, ale jen velmi málo lidí jimi projde." "Ale proč jsou ty dveře tak tmavé?" zeptal jsem se. "Světlost těchto dveří odráží pozornost, kterou věnuje církev v této době pravdě, která je za nimi. Tahle pravda je teď jednou z nejzanedbávanějších a přitom patří k nejdůležitějším. Pochopíš to, až vstoupíš. Největší autorita, jakou může člověk přijmout, bude svěřena těm, kteří projdou těmito dveřmi. Když uvidíš Ježíše Krista sedět na Jeho trůnu, budeš také připraven tam usednout s Ním." "Ty dveře by nebyly tak tmavé a odpudivé, kdybychom věnovali více pozornosti jejich pravdě?" "Ano. Pozná-li člověk pravdu, která je zjevená za těmi dveřmi, mohou být jedněmi z nejzářivějších," naříkal orel. "Ale stále je tak těžké jimi procházet. Bylo mi řečeno, abych se vrátil a dodal ti odvahy, protože to budeš brzy potřebovat. Uvidíš největší slávu, ale také největší hrůzu, jakou jsi kdy poznal. 11

Ale věz, že protože sis vybral teď tak těžkou cestu, později to pro tebe bude mnohem jednodušší. Protože budeš této těžké pravdě čelit teď, později neutrpíš ztráty. Mnozí rádi poznávají Jeho laskavost, ale jen málo se chce setkat s Jeho přísností. Jestli nebudeš znát obojí, vždycky budeš v nebezpečí, že něco ztratíš, nebo že vypadneš z Jeho velké milosti." "Vím, že bych sem nikdy nemohl přijít bez toho času, který jsem strávil u červeného kamene. Jak jsem se mohl tolik snažit vybrat si tu jednoduchou cestu, když je tak v protikladu k Pánovu charakteru?" "Ale teď sis vybral, tak běž rychle. Další velká bitva začíná a bude tě potřeba v čele."

Soudná stolice Kristova Naposledy jsem se rozhlédl po obrovském pokoji uvnitř hory. Tady byly uchovávány poklady pravdy Spasení. Zdálo se, že jejich množství a kráse není konce. Nedokázal jsem si představit, že místnosti obsahující jiné velké pravdy víry by mohly být krásnější. To mi pomohlo pochopit, proč tak mnoho křesťanů nikdy nechtělo opustit toto místo. Velké drahokamy, které představovaly různé aspekty Spasení, všechny vyzařovaly slávu, která byla větší než jakákoliv pozemská sláva. Nelze popsat, jak nádherné to bylo, a já jsem věděl, že bych tady mohl zůstat po celou věčnost a nikdy bych se nenudil. Orel, který stál vedle mě, už téměř křičel: "Musíš jít dál!" Potom už klidněji pokračoval: "Neexistuje větší pokoj a bezbečí než přebývat v Božím spasení. Byl jsi sem přiveden, protože to budeš potřebovat tam, kam nyní jdeš. Ale déle už tu nesmíš zůstat." Prohlášení orla o pokoji a bezpečí se dotkly něčeho uvnitř mne. Myslel jsem na odvážné bojovníky, kteří bojovali v boji na prvním stupni hory, na "Spasení". Oni bojovali tak dobře a zachránili tak mnoho lidí, ale také byli velice zranění. Orel opět přerušil moje myšlenky, jako kdyby jim naslouchal. "Bůh má jinou definici pokoje a bezpečí než my. Být zraněn v boji je velká čest. To je důvod, proč se apoš-tol Pavel chlubil, že byl bičován a kamenován. Neexistuje odvaha, pokud neexistuje skutečné nebezpečí. Bůh řekl, že půjde s Jozuem vybojovat zaslíbenou zemi, ale znovu a znovu ho napomínal, aby byl silný a odvážný, protože bude muset bojovat a budou tam nebezpečí. Tímto způsobem Bůh zkouší ty, kteří jsou hodni zaslíbení - zda milují Boha a Jeho zaopatření víc než svoje bezpečí. Odvaha je projevem skutečné víry. Bůh nikdy neslíbil, že Jeho cesta bude lehká, ale že bude stát za to. Odvaha těch, kteří bojovali na úrovni Spasení, pohnula nebeskými anděly, aby si vážili toho, co Bůh udělal pro padlé lidské pokolení. Oni utrpěli rány v tom strašném útoku, ale nevzdali to a neustoupili. Ale i tak, tím že jsi vystupoval na horu, jsi byl schopen bojovat s autoritou, která nakonec osvobodila ještě víc duší. Ještě mnoho duší naplní tyto pokoje k velké radosti nebe, půjdeš-li dál." Pak jsem se otočil a pohlédl na tmavé odpudivé dveře, nad nimiž bylo napsáno SOUDNÁ STOLICE KRISTOVA. Ale pokaždé, co jsem pohlédl na tyto dveře, mou duši zaplavovalo teplo a pokoj. Všechno ve mně toužilo zůstat v tomto pokoji a nic ve mně nechtělo projít těmito dveřmi. Opět orel odpověděl na moje myšlenky. "Než vstoupíš do dveří jakékoliv velké pravdy, budeš mít stejné pocity. Dokonce jsi se tak cítil, než jsi vstoupil do tohoto pokoje k pokladům spasení. Tento strach je důsledkem pádu. To je ovoce stromu poznání dobrého a zlého. Poznání z toho stromu nás všechny učinilo nejisté a sobecké. Poznání dobrého a zlého dává skutečné poznání Boha do takového světla, že vypadá jako strašné, když ve skutečnosti každá pravda shůry vede ještě k většímu pokoji a bezpečí. I po Božích soudech máme toužit, protože všechny Jeho cesty jsou dokonalé." V této chvíli jsem již prožil dost, abych věděl, že to, co se zdá být správné, je často nejméně plodná cesta a někdy cesta k tragédii. Během mého putování cesta, na které se zdálo, že riskuji nejvíc, byla cestou, která vedla k největší odměně. I tak, pokaždé to vypadalo, že riskuji ještě víc. Správně se rozhodnout, kam mám dál jít, bylo pokaždé těžší. "Je třeba víc víry na to, abychom chodili ve vyšších sférách Ducha," prohlásil orel a zdálo se, že je trochu podrážděný. "Bůh nám dal mapu svého Království, když řekl: 'Kdo chce zachránit svůj život ztratí ho, ale kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne ho.' Jen tato slova tě mohou udržet na cestě k vrcholu hory a dovedou tě k vítězství ve velkém boji, který je před námi. Také ti pomohou stát před Kristovou soudnou stolicí," dodal a díval se ke dveřím. Věděl jsem, že musím jít. Věděl jsem, že bych si měl pamatovat tuto nádhernou místnost a poklady spasení, ale také jsem věděl, že už bych se neměl ohlédnout zpět. Musel jsem jít dál. Otočil jsem se a s veškerou odvahou, kterou jsem v sobě posbíral, jsem otevřel dveře ke Kristově soudné stolici a prošel jsem jimi. Skupina andělů, která mi byla přidělena, zaujala pozice kolem dveří, ale nevstoupila. "Co se děje? Copak vy nejdete?" ptal jsem se a velice jsem toužil po bezpečí jejich doprovodu. "Tam, kam jdeš nyní, musíš jít sám. My tě budeme čekat na druhé straně." Bez odpovědi jsem se otočil a vykročil jsem předtím, než bych mohl změnit svoje rozhodnutí. Bylo to nejtěžší, co jsem kdy udělal. Byl jsem v nejstrašnější temnotě, kterou jsem kdy zažil. Ten příšerný strach ve mně rostl. Brzy jsem si začal myslet, že jsem vstoupil do samotného pekla. Přemýšlel jsem, že couvnu, ale když jsem se ohlédl, nic jsem neviděl. Dveře byly zavřené a já jsem ani neviděl, kde jsou. Rozhodl jsem se, že teď už musím jít dál, a pohyboval jsem se pomalu a modlil se k Pánu, aby mi pomohl. Když jsem to udělal, pokoj začal růst v mém srdci. Pak jsem si všiml, že ta temnota už nebyla studená, začala působit útulně. Potom jsem uviděl nejasné světlo. To se postupně stalo nádherným světlem, světlem tak překrásným, že jsem se cítil, jako bych vstupoval do samotného nebe. Teď se sláva zvětšovala každým krokem. Divil jsem se, jak něco tak nádherného mohlo mít vstup tak temný a odporný. Chtěl jsem vychutnat každý krok předtím, než udělám další. Brzy se cesta otevřela do sálu tak velkého, že jsem cítil, že ani celá země by ho nemohla obsáhnout. Jeho krásu by si lidští architekti nedokázali ani představit. Nikdy jsem nezažil něco takového, jako to, co naplňovalo moji duši, když jsem si prohlížel tuto místnost. Na druhém konci byl zdroj slávy, která vyzařovala ze všeho v pokoji. Věděl jsem, že je to Pán, a trochu jsem cítil bázeň, když jsem k Němu vykročil. Ani jsem si nepomyslel, jak veliká byla ta vzdálenost. Bylo to tak nádherné, že jsem měl pocit, že bych mohl jít věčně a těšit se z každého kroku. V pozemských termínech, které se sem jaksi nehodily, by mi to trvalo několik dní, než bych se dostal k trůnu. Moje oči byly tak upřeny na Boží slávu, že jsem kráčel dlouhou dobu, než jsem si všiml, že procházím kolem zástupů lidí, kteří stáli v řadách po mé levé straně. (Stejné množství bylo i po mé pravé straně, ale byli tak daleko, že jsem si jich všiml, až když jsem došel k trůnu). Když jsem je uviděl, musel jsem zastavit. 12

Byli oslňující, vznešenější než kdokoliv, koho jsem kdy viděl. Jejich vzezření bylo fascinující. Nikdy takový pokoj a taková důvěra neozdobovaly lidskou tvář. Každý z nich byl krásný, mimo jakákoli pozemská přirovnání. Když jsem se otočil k těm, kteří byli blízko mne, uklonili se na pozdrav, jako kdyby mne znali. "Jak to, že mě znáte?" zeptal jsem se překvapený svou smělostí, položit jim takovou otázku. "Jsi jedním ze svatých, který bojuje v poslední bitvě," zareagoval muž blízko mne. "Tady tě každý zná, známe i všechny, kteří nyní bojují na zemi. My jsme svatí, kteří sloužili Pánu v generacích před tebou. My jsme veliký oblak svědků, kteří dostali právo hledět na poslední boj. Známe vás všechny a vidíme všechno, co děláte." Potom jsem si všiml někoho, koho jsem znal na zemi. Byl to věrný věřící, ale nemyslím si, že by udělal něco důležitého. Byl na zemi tak fyzicky neatraktivní, že ho to učinilo plachým. Tady měl stejné vlastnosti, ale byl nějak krásnější než jakákoliv osoba, kterou jsem znal na zemi. Vykročil ke mně s jistotou a důstojností, kterou jsem nikdy v něm nebo v komkoliv jiném předtím neviděl. "Nebe je mnohem větší, než jsme snili, když jsme byli na zemi," začal. "Tento sál je pouze práh říše slávy, která je daleko nad schopnost chápání, kterou jsme měli. Také je pravda, že druhá smrt je mnohem strašnější, než jsme si mysleli. Ani nebe, ani peklo nejsou takové, jako jsme si mysleli. Kdybych věděl na zemi to, co vím tady, nežil bych tak, jako jsem žil. Jsi požehnán velikou milostí, že jsi sem přišel předtím, než jsi zemřel," řekl a díval se na můj oděv. Pak jsem se i já podíval na sebe. Pořád jsem měl na sobě starý plášť pokory a pod ním brnění. Cítil jsem se mizerný a neelegantní, když jsem stál před těmi, kteří byli tak důstojní a krásní. Začal jsem si myslet, že jsem ve vážných problémech, pokud se mám objevit takto před Ježíšem. Jako orli, i můj starý známý četl moje myšlen-ky a odpověděl na ně: "Ti, kdo sem přicházejí oblečení do tohoto pláště, se nemají čeho bát. Tento plášť je nejvyšší čestná hodnost a je důvodem, proč se všichni klaněli, když jsi procházel." "Nevšiml jsem si, že by se mi někdo klaněl," odpověděl jsem trochu bez zájmu. "To není nevhodné," pokračoval. "Tady prokazujeme jeden druhému úctu. I andělé nám tady slouží, ale pouze Bůh a jeho Kristus jsou uctíváni." Pořád jsem se styděl. Musel jsem se vycvičit v tom, abych se neklaněl těmto nádherným lidem, když jsem se zároveň chtěl skrýt, protože jsem vypadal tak špatně. Potom jsem začal lamentovat nad tím, že moje myšlenky byly tady tak hloupé, jako byly na zemi, jenže tady je každý znal! Cítil jsem se znemožněný a hloupý, když jsem stál před těmi, kteří byli tak uctiví a čistí. Znovu můj starý známý zareagoval na tyto myšlenky. "My už teď máme svoje neporušitelná těla a ty ještě ne. Naše mysl už není omezována hříchem. My jsme schopni pochopit mnohokrát víc, než si může největší pozemská mysl jen nejasně představit, a po celou věčnost budeme růst v této schopnosti rozumět. Tak můžeme znát Otce a rozumět slávě Jeho stvoření. Na zemi nemů-žeš ani trochu začít chápat, co ti nejmenší z nás tady znají, a my jsme tady ti nejmenší. " "Jak bys ty mohl být ten nejmenší?" nevěřícně jsem se zeptal. "Je tady i aristokracie. Odměnou za naše pozemské životy je věčné postavení, které tu máme. Ty velké zástupy tady jsou ti, které Ježíš nazval 'bláznivé panny'. My jsme znali Pána a důvěřovali Jeho kříži pro záchranu z věčného zatracení, ale nežili jsme skutečně pro Něj, ale pro sebe. Neudržovali jsme naše nádoby naplněné olejem Ducha svatého. Máme věčný život, ale promarnili jsme naše životy na zemi." To mě skutečně překvapilo, ale věděl jsem, že na tomto místě nikdo nemohl lhát. "Bláznivé panny skřípaly zuby ve vnějších temnotách," protestoval jsem. "A to jsme dělali. Smutek, který jsme prožívali, když jsme pochopili, že jsme tak promarnili svoje životy, byl větší než jakýkoli smutek na zemi. Temnotu tohoto smutku mohou pochopit pouze ti, kteří ho prožili. Taková temnota se pouze zvětšuje, když je zjevena vedle slávy toho, kterého jsme zklamali. Ty teď stojíš mezi lidmi s nejnižší hodností v nebi. Nejsou větší blázni než ti, kteří poznali velké Boží spasení a potom šli a žili pro sebe. Přijít sem a poznat realitu této pošeti-losti je smutek větší, než co pozemská duše může prožít. My jsme ti, kteří vytrpěli vnější temnoty kvůli největšímu bláznovství." Pořád jsem tomu nemohl uvěřit: "Ale vy jste slavnější a tak plní radosti a pokoje, jako jsem si ani nepředstavoval pro ty, kteří jsou v nebi. Necítím v tobě žádnou lítost, a přece vím, že tady nemůžeš lhát. To mi nedává žádný smysl." Díval se mi přímo do očí a pokračoval: "Ježíš nás také miluje láskou větší než jakou teď dokážeš pochopit. Před Jeho soudnou stolicí jsem zakusil největší lítost a temnotu duše, které lze prožít. I když tady neměříme čas jako vy, zdálo se, že to trvalo tak dlouho, jako můj život na zemi. Všechny moje hříchy a bláznovství, ze kterých jsem nedělal pokání, procházely přede mnou a před všemi, kteří jsou tady. Smutek této zkušenosti nedokážeš pochopit, dokud ji neprožiješ. Cítil jsem se, jako bych byl v nejhlubším pekelném žaláři, i když jsem stál před Pánem. On byl neúprosný, dokud celý můj život nebyl přezkoumán. Když jsem pak řekl, že toho lituji a prosil o milosrdenství Jeho kříže, On setřel moje slzy a odejmul velkou temnotu. Pohlédl na mě s láskou, která je větší než cokoliv, co teď dokážeš pochopit. On mi dal tento oděv. Už necítím temnotu nebo hořkost, kterou jsem po-znal, když jsem stál před Ním, ale pamatuji si je. Pouze zde si můžeš pamatovat, aniž bys dál cítil bolest. Chvíle v nejnižší části nebe je mnohem větší než tisíc let nejlepšího života na zemi. Teď se můj smutek nad mým bláznovstvím proměnil v radost a vím, že radost budu znát navždy, i když jsem na nejnižším místě v nebi. Znovu jsem začal přemýšlet o pokladech spasení. Nějakým způsobem jsem věděl, že všechno, co mi ten člověk řekl, bylo zjeveno těmito poklady. Každý krok, který jsem udělal směrem na horu nebo do hory, mi ukázal, že Jeho cesty jsou nádhernější a vzbuzují větší bázeň, než jsem znal předtím. Můj dávný známý se na mě upřeně díval a pokračoval: "Nejsi tady, abys pochopil, ale abys prožil. Lidé postavení tady na vyšší úrovni mají mnohokrát víc, než co máme my. A každá další úroveň je mnohem větší než ta předchozí. Nejenom, že každá úroveň má nádhernější duchovní tělo, ale každá úroveň je blíž trůnu, ze kterého vychází všechna sláva. I tak už necítím smutek z mého selhání. Já si doopravdy nezasloužím nic. Jsem tady pouze z milosti a jsem velice vděčný za to, co mám. On je tak hoden, abychom ho milovali. Mohl bych teď dělat mnoho báječných věcí v různých částech nebe, ale raději zůstávám tady a hledím na slávu, i když jsem na vnějších okrajích. Pak, s nepřítomným pohledem v očích, dodal: "Každý v nebi je teď v této místnosti, aby sledoval odhalová-ní Jeho velkého Tajemství a sledoval ty z vás, kteří budou bojovat poslední boj." "Ty Ho odsud vidíš?" zeptal jsem se. "Vidím Jeho slávu v dálce, ale Jeho nevidím." "Vidím mnohokrát lépe než ty," odpověděl. 13

"Ano,vidím Ho a všechno, co dělá, dokonce i odtud. Také Ho slyším. Také můžu sledovat zemi. On nám dal všechnu tuto moc. My jsme velký oblak svědků, kteří na vás hledí." Odešel zpátky mezi řady lidí a já jsem znovu vykročil a pokoušel se pochopit všechno, co mi řekl. Když jsem se podíval na velký zástup, o kterém řekl, že jsou bláznivé panny, ti, kdo duchovně prospali svůj život na zemi, věděl jsem, že kdyby se kdokoli z nich objevil teď na zemi, lidé by je uctívali jako bohy, a přece byli nejmenší z těch, kteří tady byli! Potom jsem začal přemýšlet o veškerém čase, který jsem promarnil ve svém životě. Byla to tak zdrcující myšlenka, že jsem se zastavil. Pak přede mnou začaly procházet části mého života. Začal jsem prožívat strašný smutek nad tímto hříchem. Já jsem také byl jedním z největších bláznů! Možná jsem udržel víc oleje v lampě než jiní, ale teď jsem věděl, jak hloupý jsem byl, když jsem poměřoval to, co bylo ode mě požadováno, tím, co dělají druzí. Já jsem taky byl jednou z bláznivých panen! Právě ve chvíli, kdy jsem si myslel, že se zhroutím pod tíhou tohoto strašného odhalení, člověk, kterého jsem znal a ctil jako jednoho z velkým Božích mužů, vyšel dopředu, aby mě podržel. Jeho dotek mě z nějakého důvodu osvěžil. Pak mě vřele pozdravil. Byl to člověk, jehož učedníkem jsem chtěl být. Potkal jsem ho, ale nevycházeli jsme spolu dobře. Jako mnoho jiných jsem se pokoušel dostat se dost blízko k němu, abych se od něj mohl učit, ale jen jsem ho dráždil, až mě nakonec požádal, abych odešel. Po léta jsem kvůli tomu cítil vinu, měl jsem pocit, že jsem minul velkou příležitost pro určitou vadu v mém charakteru. I když jsem to už odsunul ze své mysli, pořád jsem v sobě nesl tíhu tohoto neúspěchu. Když jsem ho uviděl, všechno to vyplulo na povrch a začal jsem se cítit mizerně. On teď byl tak důstojný, že jsem se cítil ještě odpornější a rozpačitější nad svým ubohým stavem. Chtěl jsem se skrýt, ale nebylo možné se mu tady vyhnout. K mému překvapení jeho vřelost vůči mně byla tak ryzí, že mne za chvilku uvolnila. Nezdálo se, že by mezi námi byly nějaké bariéry. Ve skutečnosti láska, která z něho vycházela, téměř úplně odstranila moji rozpačitost. "Dychtivě jsem čekal na toto setkání," řekl."Ty jsi čekal na mě?" zeptal jsem se. "Proč?" "Jsi prostě jeden z mnoha, na které čekám. Nerozuměl jsem až do chvíle, kdy jsem byl souzen, že jsi jeden z těch, kterým jsem byl povolán pomáhat, dokonce vychovávat za učedníka, ale já jsem tě odvrhl." "Pane," protestoval jsem. "Byla by pro mne velká čest, kdybys mne duchovně vychovával, a jsem velmi vděčný za čas, který jsem s tebou strávil, ale byl jsem tak arogantní, že jsem si zasloužil tvé zavrhnutí. Vím, že moje vzpoura a pýcha zabránily, abych měl skutečného duchovního otce. To není tvoje chyba, ale moje." "To je pravda, že jsi byl pyšný, ale to není důvod, proč jsem se na tobě pohoršil. Urazil jsem se pro mou vlastní nejistotu, která způsobila touhu kontrolovat každého kolem mne. Uráželo mě, že jsi nepřijímal všechno, co jsem řekl, aniž bys o tom pochyboval. Potom jsem na tobě začal vyhledávat všechno, co by nebylo v pořádku, abych ospravedlnil tvoje zavržení. Začal jsem cítit, že pokud tě nemohu kontrolovat, mohl bys jednoho dne překážet mně a mé službě. Vážil jsem si své služby víc, než lidí, pro které mi byla dána, a tak jsem mnoho lidí jako ty odehnal pryč," řekl. S upřímností, která je na zemi neznámá, pokračoval: "Všechny děti jsou vzpurné a myslí si, že se svět točí kolem nich. Proto potřebují rodiče, aby je vychovávali. Téměř každé dítě občas způsobí ostudu své rodině, ale pořád zůstává součástí rodiny. Já jsem odmítl mnoho Božích dětí, které mi svěřil, abych je bezpečně přivedl do dospělosti. U většiny z nich jsem zklamal. Hodně z nich utrpělo strašné rány a neúspěchy a já jsem jim mohl pomoci, aby se jim vyhnuli. Mnoho z nich jsou nyní vězni nepřítele. Vybudoval jsem velkou organizaci a měl značný vliv v církvi, ale největší dary, které mi Pán svěřil, byli ti, kteří byli ke mně posláni na výchovu, a mnoho z nich jsem odmítl. Kdybych nebyl tak zaměřený na sebe a na svou reputaci, byl bych tady králem. Byl jsem povolán na jeden z nejvyšších trůnů. Všechno, čeho jsi dosáhl a čeho dosáhneš, by šlo také na můj nebeský účet. Namísto toho mnoho, čemu jsem věnoval svoji pozornost, mělo ve skutečnosti velmi malou důležitost pro věčnost. Co vypadá dobře na zemi, tady vypadá úplně jinak. To, co tě udělá králem na zemi, často bude překážkou, která ti zabrání, abys byl králem tady. To, co tě učiní králem tady, je na zemi nízké a v nevážnosti. Odpustíš mi?" "Samozřejmě," řekl jsem trochu rozpačitě. "Ale já také potřebuji tvé odpuštění. Pořád si myslím, že to byla moje neobratnost a vzpoura, která to pro tebe udělala nesnadným." "To je pravda, že jsi nebyl dokonalý a já jsem rozpoznal některé tvé problémy správně, ale to nikdy není důvod pro odmítnutí," odpověděl. "Pán nezavrhl svět, když uviděl jeho nedostatky. Nezavrhl mě, když viděl můj hřích. Položil svůj život za nás. Je to vždycky ten větší, kdo musí položit svůj život za menšího. Byl jsem zralejší. Měl jsem víc autority než ty, ale stal jsem se jako jeden z kozlů v podobenství; zavrhl jsem Ježíše tím, že jsem zavrhl tebe a další, které on mi poslal." Když hovořil, jeho slova mne hluboce zasáhla. Já jsem také byl vinen vším, čemu se on poddal. Mnoho mladých mužů a žen, které jsem odmítl, protože nejsou dost důležití pro můj čas, teď procházelo mojí myslí. Jak zoufale jsem se teď chtěl vrátit zpět a shromáždit je! Smutek, který jsem pocítil, byl ještě horší než ten, který jsem cítil kvůli plýtvání času. Plýtval jsem lidmi! Teď hodně z nich bylo vězněno nepřítelem, zranění a zajatí během boje na Hoře. Celý tento boj byl o lidi a přece jsme se na lidi dívali jako na nejméně důležité. Bojujeme za pravdy víc než za lidi, pro které byly dány. Bojujeme za služby, zatímco krutě šlapeme po lidech, kteří jsou v nich. "A hodně lidí si o mně myslí, že jsem duchovní vůdce! Skutečně jsem ten nejmenší ze svatých," myslel jsem si. "Rozumím tomu, jak se cítíš," poznamenal další muž (Luther), kterého jsem poznal jako jednoho z Božích mužů, kterého jsem považoval za jednoho z největších vůdců v celé historii. "Apoštol Pavel řekl na konci svého života, že byl nejmenší ze svatých. Pak těsně před svou smrtí se nazval dokonce 'největším z hříšníků.' Kdyby se toto nenaučil ve svém životě na zemi, byl by také v nebezpečí, že bude jedním z nejmenších svatých v nebi. Protože se to však naučil na zemi, je teď jedním z těch, co jsou nejblíže Pánu a bude v jednom z nejvyšších postavení po celou věčnost." Vidět tohoto člověka ve společnosti "bláznivých panen" bylo pro mne do této chvíle největším překvapením. "Nemohu uvěřit tomu, že ty také jsi jeden z těch hloupých, kteří prospali své životy na zemi. Proč jsi tady?" "Jsem tady, protože jsem udělal jednu z nejzávažnějších chyb, kterou můžeš udělat jako ten, komu je svěřeno slavné evangelium našeho Spasitele. Tak jako apoštol Pavel postupoval z názoru, že není menší než ti velcí apoštolové, k názoru, že je největší z hříšníků, já jsem postupoval opačným směrem. Začal jsem tím, že jsem věděl, že jsem jedním z největších hříšníků, který našel milost, ale skončil jsem s názorem, že jsem jedním z velkých apoštolů. 14

Bylo to kvůli mé velké pýše, ne kvůli nejistotě, jako tady u našeho přítele, že jsem začal útočit na každého, kdo neviděl všechno tak, jak jsem to viděl já. Ty, kteří mne následovali, jsem obral o jejich povolání a dokonce o jejich osobnosti, a dělal jsem na ně nátlak, aby byli všichni jako já. Nikdo kolem mne nemohl být sám sebou. Nikdo se neodvážil zapochybovat o mně, protože bych ho rozdrtil na prach; myslel jsem si, že tím, když učiním ostatní menší, udělám sebe větším. Myslel jsem si, že já mám být Duchem svatým pro každého. Z vnějšku moje služba vypadala jako hladce fungující stroj, kde byli všichni v jednotě a kde byl perfektní řád, ale byl to řád koncentračního tábora. Bral jsem Boží děti a dělal jsem z nich automaty na můj vlastní obraz místo na Jeho obraz. Na konci jsem už nesloužil Pánu, ale bůžku, kterého jsem si vybudoval. Na konci svého života jsem byl ve skutečnosti nepřítelem pravého evangelia, alespoň v praxi, i když moje učení a spisy se zdály bezvadně biblické." "Pokud je pravda, že jsi se stal nepřítelem evangelia, jak je možné, že jsi ještě tady?" zeptal jsem se. "Z milosti Boží jsem důvěřoval kříži pro moje vlastní spasení, i když jsem vlastně ostatním v tom zabraňoval a přiváděl jsem je spíš k sobě než k Němu. Pán zůstává věrný, i když my jsme nevěrní. Právě z této milosti mě Pán vzal ze země dříve, než by mě jinak vzal, aby ti, kdo byli pode mnou, Ho mohli najít a začít poznávat." Nic mě nemohlo ohromit víc, než myšlenka, že to je pravda právě o tomto člověku. Historie nám o něm podala velice rozdílný obraz. Když viděl, co se děje v mém srdci, pokračoval: "Bůh má jinou sadu historických knížek, než jsou ty na zemi. Ty jsi to letmo zahlédl, ale ještě nevíš, jak rozdílné jsou. Pozemské historie pominou, ale knihy, které jsou tady, budou trvat na věky. Pokud se můžeš rado-vat z toho, co nebe zaznamenává o tvém životě, jsi vskutku požehnaný. Lidé vidí nejasně jako v zrcadle, takže jejich dějiny budou vždycky nejasné a někdy úplně špatné. Skutečný dar rozlišování má velmi málo lidí, dokonce i velmi málo křesťanů. Bez tohoto daru je nemožné přesně rozpoznat pravdu v těch, kteří žijí v přítomnosti, nebo žili v minulosti. Dokonce i s tímto darem je to obtížné. Dokud jsi nebyl tady a nebyl jsi odhalen, budeš soudit jiné skrze překroucené předsudky, buď pozitivní, nebo negativní. To je důvod, proč jsme varováni, abychom nesoudili před časem. Dokud jsme nebyli tady, prostě nemůžeme doopravdy vědět, co je v srdci druhých, zda dělají dobré nebo špatné skutky. I v těch nejhorších lidech bývají dobré motivy, a dokonce i v těch nejlepších lidech špatné motivy. Pouze tady mohou být lidé souzeni podle svých skutků i motivů." "Když se vrátím na zem, budu schopen rozpoznat historii správně, protože jsem byl tady?" "Ty jsi tady, protože jsi se modlil k Pánu, aby tě soudil přísně, napravoval tě bez lítosti, tak abys mu mohl sloužit dokonaleji. To je jedna z nejmoudřejších žádostí, které jsi se kdy modlil. Moudří soudí sebe, aby nebyli souzeni. Ti ještě moudřejší prosí o Boží soudy, protože si uvědomují, že nedokáží soudit sami sebe dost dobře. Ty odtud odejdeš s daleko větší moudrostí a rozeznáním, ale na zemi uvidíš vždycky do určité míry nejasně jako v zrcadle. Tvoje zkušenost tady ti pomůže poznat lidi lépe, ale teprve když budeš plně tady, budeš znát lidi plně. Když odejdeš, větší dojem na tebe bude dělat to, jak málo znáš lidi, než to, jak dobře je znáš. To je pravda i o lidské historii. Bylo mi dovoleno hovořit s tebou, protože v určitém smyslu jsi skrze mé knihy byl mým učedníkem, a velmi ti pomůže, když budeš znát pravdu o mně," zakončil velký reformátor Luther. Potom vystoupila dopředu žena (Lutherova), kterou jsem neznal. Její krása a půvab mi vyrážely dech, ale v žádném případě nebyly smyslné nebo svůdné. Ona byla definicí důstojnosti a vznešenosti. "Byla jsem na zemi jeho ženou," začala. "Mnoho z toho, co znáš od něj, ve skutečnosti přicházelo ode mně, proto to, co chci říct není jen o něm, ale o nás. Můžeš reformovat církev, aniž bys reformoval svoji duši. Můžeš diktovat běh historie a přece nečinit vůli Otce, ani oslavovat Jeho Syna. Pokud se oddáš formování lidské historie, můžeš to udělat, ale je to pomíjivý úspěch, který zmizí jako obláček kouře." "Ale dílo tvého manžela, nebo vaše dílo velice ovlivnily k dobrému každou generaci po něm. Je těžké si představit, jak temný by byl svět bez něj," protestoval jsem. "To je pravda. Ale můžeš získat celý svět a přece ztratit svoji duši. Pouze tehdy, když udržíš svoji duši čistou, můžeš nasměrovat svět na skutečně trvalé věčné Boží cíle. Můj manžel ztratil svoji duši pro mne a získal ji teprve na konci svého života, protože já jsem byla vzata ze země, aby ji mohl získat. Mnoho z toho, co udělal, udělal víc pro mne než pro Pána. Já jsem na něho činila nátlak a dokonce mu dala hodně z poznání, které učil. Používala jsem ho jako rozšíření mého vlastního já, protože jako žena v té době jsem nemohla být uznávána jako duchovní vůdce. Přebrala jsem jeho život, abych mohla žít svůj (Jezabel skrze Achaba KBK 2010/3a) život skrze něj. Brzy jsem ho přinutila, aby dělal všechno proto, aby si mě získal." "Musel jsi ji velice milovat," řekl jsem při pohledu na něj. "Ne. Vůbec jsem ji nemiloval. Ani ona nemilovala mně. Ve skutečnosti jsme už po několika letech manželství dokonce jeden druhého neměli ani rádi. Ale oba dva jsme potřebovali jeden druhého, tak jsme našli způsob jak spolupracovat. Čím úspěšnější jsme se stávali tímto způsobem, tím nešťastnější jsme byli, a tím víc klamu jsme používali, abychom oklamali ty, kteří nás následovali. Na konci života jsme byli prázdné trosky. Čím víc vlivu získáš propagováním sebe, tím větší úsilí musíš vyvíjet, abys udržel svůj vliv, a tím temnější a krutější se stane tvůj život. Králové se nás báli, ale my jsme se báli každého od králů až po rolníky. Nikomu jsme nemohli důvěřovat, protože jsme sami žili v takovém oklamání, že jsme nedůvěřovali ani jeden druhému. Kázali jsme lásku a důvěru, protože jsme chtěli, aby každý miloval nás a důvěřoval nám, ale my sami jsme se každého báli a každým tajně pohrdali. Pokud kážeš největší pravdy, ale nežiješ je, jsi pouze největší pokrytcem." Jejich slova do mě bušila jako kladivo. Viděl jsem, že můj život už směřuje stejným směrem. Kolik jsem toho dělal, abych propagoval sebe spíš než Krista. Začal jsem vidět, kolik jsem toho udělal, abych ospravedlnil sebe před jinými, zvláště před těmi, kteří mne neměli rádi, nebo před těmi, u kterých jsem cítil, že si navzájem konkurujeme. Začal jsem vidět, jak mnoho z mého života bylo postaveno na budování zdánlivého vzhledu, který byl v rozporu s tím, kým jsem skutečně byl. Ale tady jsem se nemohl skrýt. Všichni v tomto velikém oblaku svědků věděli, kdo jsem pod závojem mých předstíraných motivů. Znovu jsem pohlédl na tento pár. Byli teď tak bezelstní a tak skutečně vznešení, že nebylo možné pochybovat o jejich motivech. Oni kvůli mě rádi odhalovali svoje nejhorší hříchy a měli upřímnou radost, že to mohou dělat. "Asi jsem měl o tobě špatnou představu kvůli tvému životopisu a tvým spisům, ale teď si tě vážím ještě víc. Modlím se za to, abych si mohl odnést z tohoto místa dokonalost a svobodu, které ty teď máš. 15

Jsem unavený z pokusů žít budováním klamného zdání o sobě. Jak toužím po této svobodě," naříkal jsem a zoufale jsem si chtěl zapamatovat každý detail tohoto setkání. Potom mi slavný reformátor dal poslední napomenutí: "Nepokoušej se učit jiné, aby dělali to, co děláš nebo neděláš ty. Reformace není jenom doktrína. Skutečná obnova přichází pouze z jednoty se Spasitelem. Když jsi spojen jhem s Kristem, a neseš břímě, které On ti dává, On bude s tebou a ponese je za tebe. Můžeš dělat Jeho dílo jen tehdy, když ho děláš s Ním, nestačí ho dělat pro Něj. Pouze Duch může zplodit to, co je z Ducha. Pokud jsi s ním spojen jhem, nebudeš dělat nic z důvodu politiky nebo historie. Všechno, co děláš z důvodu politických tlaků nebo příležitostí, tě zavede jedině ke konci tvé skutečné služby. Věci, které děláme proto, že se pokoušíme vytvářet historii, v nejlepším případě odsoudí tvoje úspěchy do historie, ale nepodaří se ti mít vliv na věčnost. Pokud nežiješ to, co kážeš jiným, vyloučíš sebe z vysokého Božího povolání, jako jsme to udělali my. Řeknu ti, co tě udrží na cestě života - miluj Spasitele a hledej pouze Jeho slávu. Všechno, co uděláš, abys vyvýšil sebe, ti jednoho dne přinese nejstrašnější pokoření. Všechno, co děláš ze skutečné lásky ke Spasiteli, abys oslavil Jeho jméno, rozšíří hranice Jeho věčného království a v konečném důsledku dostaneš mnohem vyšší místo. Žij pro to, co se zapisuje tady. Vůbec se nestarej o to, co se zapisuje na zemi." Když odcházeli, byl jsem opět zaplaven vědomím vlastního hříchu. Chvíle, kdy jsem používal lidi pro svoje vlastní cíle, nebo dokonce používal slavné Jméno Ježíš, abych prosazoval své vlastní ambice, nebo abych vypadal lépe, se na mě začaly valit. Tady, kde jsem mohl vidět moc a slávu Toho, koho jsem tak zneužíval, se to stalo odpornější, než jsem si myslel, že dokážu vydržet. Padl jsem na svou tvář v nejhorším zoufalství, jaké jsem kdy poznal. 18 Po chvíli, která se zdála být věčností, kdy jsem viděl tyto lidi a události přecházet přede mnou, jsem ucítil, jak mne ta žena zvedá zpátky na nohy. Byl jsem přemožen její čistotou, zvlášt teď, když jsem se cítil tak zlý a zka-žený. Měl jsem silnou touhu ji uctívat, protože byla tak čistá. "Obrať se k Synu," řekla důrazně. "Tvá touha uctívat mě, nebo kohokoliv jiného v této chvíli je jenom pokus odvrátit pozornost od sebe a ospravedlnit se službou tomu, čím nejsi. Já jsem teď čistá, protože jsem se obrátila k Němu. Potřebuješ vidět zkaženost, která je ve tvé vlastní duši, ale pak se nesmíš věnovat sobě nebo se snažit ospravedlnit se mrtvými skutky, ale obrátit se k Němu." Bylo to řečeno s takovým zájmem a ryzí láskou, že mne to nemohlo zranit ani urazit. Když viděla, že jsem pochopil, pokračovala: "Ta čistota, kterou teď ve mně vidíš, to bylo první, co ve mně můj manžel viděl, když jsme byli mladí. Tehdy jsem byla relativně čistá ve svých motivech, ale zničila jsem jeho lásku a svou vlastní čistotu tím, že jsem mu dovolila špatně mě uctívat. Nikdy se nemůžeš stát čistý jen tím, že budeš uctívat toho, kdo je čistější než ty, ale musíš projít kolem nich, abys našel sám pro sebe toho, kdo je učinil čistými a ve kterém není žádný hřích. Čím více nás lidé chválili a čím víc jsme přijímali jejich chválu, tím dál jsme se dostávali od stezky života. Pak jsme začali žít pro lidskou chválu a abychom získali moc nad těmi, kteří nás nechválili. To byl náš konec a byl stejný pro mnoho z těch, kteří jsou tady na nejnižším místě, ale byli povoláni na nejvyšší." Abych prodloužil náš rozhovor, zeptal jsem se na další věc, která mi přišla na mysl: "Je těžké pro tebe a tvého manžela být tady spolu?" "Vůbec ne. Všechny vztahy, které máš na zemi, tady pokračují a všechny jsou očištěny soudem. Čím víc ti je odpuštěno, tím víc miluješ. Samozřejmě, Pán nám odpustil víc než komukoliv jinému, a tady Ho všichni milujeme víc než kdokoli jiný. Po tom, co jsme odpustili jeden druhému, začali jsme se víc milovat. Teď náš vztah pokračuje s mnohem větší hloubkou a bohatostí, protože my jsme spoludědicové tohoto spasení. Jak hluboké byly rány, tak hluboko byla láska schopná jít, když jsme byli uzdraveni. Mohli jsme to prožít na zemi, ale nenaučili jsme se odpuštění včas. Kdybychom se naučili odpuštění, konkurence, která vstoupila do našeho vztahu a odklonila náš život, by v nás nemohla zakořenit. Pokud skutečně miluješ, budeš lehce odpouštět. Čím těžší je pro tebe odpustit, tím dál jsi od skutečné lásky. Odpuštění je podstatné, pokud máš zůstat na stezce života. Bez něj tě hodně věcí může srazit z cesty, která byla pro tebe vybrána." V té chvíli jsem si uvědomil, že tato žena, která mě přivedla do konfrontace s takovou bolestí nad mojí zkažeností, byla také nejatraktivnější osobou, kterou jsem kdy potkal. Nebyla to romantická přitažlivost, ale prostě jsem ji nechtěl opustit. Když si všimla mých myšlenek, udělala krok zpět a naznačila tím, že už půjde. Ale nabídla mi ještě poslední radu."Čistá pravda, vyslovená v čisté lásce bude vždycky přitahovat. Ty si budeš pamatovat bolest, kterou jsi tady cítil, a to ti bude pomáhat po zbytek tvého života. Bolest je dobrá; ukazuje ti, kde je problém. Nepokoušej se utišit bolest, dokud nenajdeš problém a nezaměříš se na něj. Boží pravda často přináší bolest, když přivádí do světla problém, který máme, ale Jeho pravda nám vždycky bude ukazovat cestu ke svobodě a skutečnému životu. Pokud toto znáš, dokonce se začneš radovat ve svých zkouškách, které jsou všechny na nás posílány, aby nás udržely na cestě života." "Také přitažlivost, kterou jsi ke mně cítil, není v nepořádku. Je to přitažlivost mezi mužem a ženou, která byla dána na počátku, která je vždy čistá ve své pravé formě. Když je čistá pravda spojená s čistou láskou, muži mohou být muži, jak byli stvořeni, aniž by museli panovat z nejistoty. Ženy mohou být ženami, jakými byly stvořeny, protože jejich láska nahradila jejich strach. Láska nebude nikdy manipulovat, nebo se pokoušet kontrolovat z nejistoty, protože láska vyhání všechnu bázeň. Právě na tom místě, kde vztahy mohou být nejzkaženější, mohou také být nejvíce uspokojující. Když tvoje mysl bude obnovena Duchem pravdy, neuvidíš vztahy jako příležitost brát od druhých, ale dávat. Dávání je největší naplnění, jaké můžeme kdy poznat. Je to příchuť nebe, kde dáváme Pánu v čistém uctívání, má v sobě vzrušení, podle kterého i ty nejnádhernější vztahy na zemi jsou jen prchavým zábleskem. To, co prožíváme při uctívání zde, by tvoje křehké, malé, neoslavené tělo nemohlo vydržet. Pravé uctívání Boha očistí duši pro slávu skutečných vztahů. Proto nesmíš hledat vztahy, ale čisté uctívání. Teprve pak mohou vztahy začít být tím, čím měly být. Skutečná láska nikdy nehledá nadvládu, ale nejnižší místo pro službu. Kdybychom to já a můj manžel udrželi v našem manželství, seděli bychom teď vedle Krále a tato velká síň by byla naplněna dušemi mnoha dalších lidí." S těmito slovy zmizela Lutherova žena zpět do řad oslavených svatých. Znovu jsem se podíval směrem k trůnu a sláva se zdála být o tolik krásnější, že jsem byl málem vyveden z rovnováhy. Další muž stojící blízko mě vysvětlil: "S každým setkáním je odstraněn závoj, takže Ho můžeš vidět jasněji. Nejsi změněn jen tím, že vidíš Jeho slávu, ale když ji vidíš s odhalenou tváří. 16

Každý, kdo přichází ke skutečným Božím soudům, prochází uličkou, jako je tato, aby se setkal s těmi, kteří mu mohou pomoci odstranit všechny závoje, které ještě nosí; závoje, které překroutí to, jak Jej vidí." Už jsem získal větší porozumění, než by mi na zemi dalo mnoho let studia. Pak jsem pocítil, že všechno moje studium a hledání na zemi mě vedlo dopředu jen hlemýždím tempem. Jak by mě mohl i čas mnoha životů na zemi připravit na soud? Můj život mě už diskvalifikoval víc než všechny ty, které jsem potkal, a oni se sem sotva dostali! Potom se vynořil z řad další člověk. Byl to můj současník a já jsem nevěděl, že už zemřel. (?) Nikdy jsem ho na zemi nepotkal, ale měl velkou službu, ke které jsem měl velkou úctu. Skrze lidi, které vycvičil, byly tisíce přivedeny ke spasení a bylo založeno mnoho krásných sborů. Požádal mne, zda mě může na chvíli obejmout, a já jsem souhlasil, i když jsem se cítil trochu v rozpacích. Když mě objal, cítil jsem, jak z něj vychází taková láska, že velká bolest, která byla hluboko ve mně, mne přestala zraňovat. Tak jsem si zvykl na bolest, že jsem si jí už ani nevšímal, dokud neskončila. Když mě pustil, vyprávěl jsem mu, že jeho objetí mne z něčeho uzdravilo. Jeho radost byla hluboká. Pak mi začal vyprávět, proč je na nejnižší úrovni v nebi. "Před koncem svého života jsem se stal tak arogantním, že jsem si nedokázal představit, že by Pán udělal něco důležitého, aniž by to udělal skrze mne. Začal jsem se dotýkat Božích pomazaných a škodit Jeho prorokům. Byl jsem sobecky pyšný, když Pán použil jednoho z mých učedníků, a stával jsem se žárlivý, když si Pán používal kohokoliv, kdo byl mimo moji vlastní službu. Začal jsem na takových lidech vyhledávat všechno špatné, na co bych mohl zaútočit. Nevěděl jsem, že pokaždé, když jsem to udělal, jsem jen degradoval sebe níž a níž." "Nikdy jsem nevěděl, že jsi dělal něco takového," řekl jsem překvapeně. "Podněcoval jsem lidi, kteří byli pode mnou, aby zkoumali jiné a dělali mou špinavou práci. Nechal jsem je prohledávat zemi, aby našli jakoukoliv chybu nebo hřích v životech druhých, abychom na ně mohli ukázat. Stal jsem se tím nejhorším, čím se člověk na zemi může stát - kamenem úrazu, který produkoval další kameny úrazu. Rozsévali jsme strach a rozdělení do církve, všechno ve jménu ochrany pravdy. Ve své samospravedlnosti jsem směřoval do zahynutí. V Jeho velkém milosrdenství Pán dovolil, abych byl raněn nemocí, která přivodila pomalou a pokořující smrt. Před tím, než jsem zemřel, jsem se vzpamatoval a dělal pokání. Jsem prostě vděčný, že tady vůbec mohu být. Asi jsem tady jeden z nejmenších, ale je to mnohem víc, než si zasloužím. Nemohl jsem opustit tuto místnost, dokud jsem neměl šanci se omluvit těm, kterým jsem tak ukřivdil.""Ale ty jsi mi nikdy neukřivdil," řekl jsem. "Ó, ale ano," odpověděl. "Mnohé útoky, které proti tobě přicházely, byly od těch, které jsem agitoval a povzbuzoval v jejich útocích na druhé. I když jsem ty útoky neprováděl osobně, Pán mě za ně činí odpovědným, stejně jako ty, kteří je dělali." "Aha. V každém případě ti odpouštím." Už jsem si začal vzpomínat, že jsem dělal stejnou věc, i když v menším rozsahu. Vzpomněl jsem si, jak jsem dovolil rozladěným bývalým členům sboru rozšiřovat jejich jed o sboru, aniž bych je zastavil. Věděl jsem, že tím, že jsem jim to dovolil dělat, aniž bych je napomenul, jsem je povzbuzoval, aby v tom pokračovali. Vzpomínám si, že jsem si myslel, že jejich připomínky jsou oprávněné, sbor měl chyby. Pak se mi vybavilo, jak jsem dokonce opakoval mnoho jejich příběhů a ospravedlňoval to tím, že to říkám jen proto, abychom se za ně modlili. Brzy začala stoupat v mém srdci velká záplava podobných příkladů. Znovu jsem byl přemožen zlem a temnotou mé vlastní duše. "Ó, já jsem také byl kamenem úrazu!" kvílel jsem a padal znovu na svá kolena. Věděl jsem, že si zasloužím smrt, že si zasloužím to nejhorší peklo. Nikdy jsem neviděl takovou nelítostnost a krutost, jaké jsem teď viděl ve svém srdci. "A my jsem se vždycky utěšovali myšlenkami, že děláme Bohu službu, když jsme útočili na Jeho vlastní děti," pronikl ke mně hlas plný pochopení k tomu člověku. "Je pro tebe dobré, že to vidíš tady, protože ještě můžeš jít zpět. Prosím, varuj mé žáky před jejich hrozící záhubou, pokud nebudou činit pokání. Mnoho z nich je povoláno k tomu, aby tady byli králi, ale pokud nebudou činit pokání, bude je čekat nejhorší soud ze všech - ten, který je pro kameny úrazu. Moje pokořující nemoc byla milost od Boha. Když jsem stál před trůnem, prosil jsem Pána, aby poslal takovou milost i mým učedníkům. Já nemohu přejít zpátky k nim, ale On mi to dovolil tentokrát skrze tebe. Prosím, odpusť těm, kdo na tebe útočili, a tak je propusť. Oni skutečně nevěděli, že konají dílo Žalobce. Děkuji ti, že jsi mi odpustil, ale prosím, odpusť také jim. Je v tvé moci zadržet hříchy, nebo je přikrýt láskou. Velice tě prosím, miluj ty, kdo jsou teď tvými nepřátely." (miluji vás, děti - „pastoři“ Zdeňku, Kájo, Unsuk, Saní, Oli, Andrew… ) Sotva jsem dokázal poslouchat tohoto člověka, protože jsem byl tak přemožen svým vlastním hříchem. Ten člověk byl tak nádherný, čistý a zřejmě teď měl moc, která není známa na zemi. A přece mě prosil s větší pokorou, než jsem kdykoli předtím viděl. Cítil jsem z něj vycházet takovou lásku, že jsem si nedokázal představit, že bych mohl odmítnout, ale i bez působení jeho lásky jsem se cítil mnohem více vinen, než by mohl být kdokoliv, kdo útočil na mě. "Určitě jsem si zasloužil všechno, co mi udělali, a mnohem víc," odpověděl jsem. "To je pravda, ale o to tady nejde," řekl. "Každý na zemi si zaslouží druhou smrt, ale náš Spasitel nám přinesl milost a pravdu. Pokud máme konat Jeho dílo, musíme dělat všechno v milosti i pravdě. Pravda bez milosti je to, co přináší nepřítel, když přichází jako 'anděl světla'." "Jestliže budu uvolněn z tohoto, možná budu schopen jim pomoci," odpověděl jsem. "Ale copak nevidíš, že jsem mnohem horší, než by oni vůbec mohli být?" "Vím, že to, co teď prošlo tvojí myslí bylo špatné," odpověděl, ale s hlubokou láskou a milostí. Věděl jsem, že má teď stejný zájem o mně a můj stav, jako měl o své učedníky. "To je skutečně nebe," vyhrkl jsem. "To skutečně je světlo a pravda. Jak můžeme my, kdo žijeme v takové temnotě, se stát tak pyšní a myslet si, že víme tak mnoho o Bohu? Pane!" křičel jsem směrem k trůnu. "Prosím, dovol mi jít a zanést toto světlo zpátky na zemi!" Okamžitě celý nebeský zástup zpozorněl a já jsem věděl, že jsem v centru jejich pozornosti. Cítil jsem se tak nepatrný i jen před jedním z těch nádherných, ale když jsem věděl, že se všichni na mně dívají, strach mě zaplavil jako přílivová vlna. Cítil jsem, že nemůže být větší odsouzení, než to, které teď přežiji. Cítil jsem se jako největší nepřítel slávy a pravdy, které tak naplňovaly toto místo. Byl jsem příliš zkažený, nikdy bych nemohl správně reprezentovat takovou slávu a pravdu. Nebyl způsob, jak bych mohl ve své zkaženosti sdělit realitu toho slavného místa a Přítomnosti. Byl jsem si jist, že ani Satan neodpadl tak daleko od milosti jako já. To je peklo, myslel jsem si. Nemůže být horší bolest, než být tak zlý, jako jsem já, a vědět, že existuje taková sláva. Být vypovězen odsud je mučivá bolest, horší, než jsem si kdy představoval. Není divu, že nečistí duchové jsou tak rozzlobení a zbavení rozumu, myslel jsem si. 17

Právě ve chvíli, kdy jsem cítil, že budu poslán do nejhlubšího pekla, jsem prostě zavolal: "JEŽÍŠI!" Rychle mě naplnil pokoj. Věděl jsem, že musím znovu jít směrem ke slávě, a z nějakého důvodu jsem měl důvěru to udělat. Šel jsem dopředu, dokud jsem neuviděl člověka, kterého jsem považoval za jednoho z největších spisovatelů všech dob. Považoval jsem hloubku jeho vhledu do pravdy za asi největší, s kterou jsem se při všech svých studiích setkal. ( -mvKomenský) "Pane, vždycky jsem se těšil na toto setkání," téměř jsem vyhrkl. "Stejně jako i já," odpověděl s ryzí upřímností. "Cítím, že tě znám, a ve tvých spisech jsem téměř cítil, jako bys ty znal mne. Myslím, že ti dlužím víc než komukoliv jinému, jehož spisy nebyly kanonizovány," pokračoval jsem. "Jsi velice laskavý," odpověděl. "Ale je mi líto, že jsem ti nesloužil lépe. Byl jsem povrchní člověk a moje knihy byly povrchní a byly naplněny více světskou moudrostí než Boží pravdou." "Protože jsem tady, a naučil jsem se všechno, co jsem se naučil, vím, že to musí být pravda, ale pořád si myslím, že jsou jedny z nejlepších, které máme na zemi," odpověděl jsem. "Máš pravdu," upřímně připustil tento slavný spisovatel. "Je to tak smutné. Každý tady, dokonce i ti, kdo sedí nejblíže Králi, by žili svůj život jinak, kdyby ho mohli prožít znovu, ale myslím si, že já bych změnil svůj život víc než ostatní. Byl jsem ctěn králi, ale zklamal jsem Krále králů. Používal jsem velké dary a pochopení, které mi byly dány, abych přitahoval lidi víc k sobě a ke své moudrosti než k Němu. Kromě toho, já jsem Ho znal pouze slyšením slyšení, což byl způsob, ke kterému jsem nutil ostatní lidi, aby Ho jím poznávali. Činil jsem je závislými na mně a na jiných jako já. Obrátil jsem je víc k svůdnému rozumování než k Duchu svatému, kterého jsem sotva znal. Neukazoval jsem lidem k Ježíši, ale k sobě a k podobným jako já, kteří předstírali, že Ho znají. Když jsem Ho tady uviděl, chtěl jsem rozemlít svá díla na prach, tak jak to Mojžíš udělal se zlatým teletem. Moje mysl byla mojí modlou a já jsem chtěl, aby každý uctíval mou mysl se mnou. Tvoje úcta ke mně mi nedělá radost. Kdybych strávil tolik času tím, abych Ho poznával, jako jsem strávil tím, abych měl poznání o Něm a tímto poznáním dělal dojem na druhé, hodně z těch, kteří jsou teď v na nejnižší úrovni, by sedělo na trůně, který byl pro ně připraven, a mnoho dalších by bylo v této místnosti." "Proto, že jsem tady, vím, že tvoje hodnocení tvého díla je pravdivé, ale nejsi na sebe příliš tvrdý?" ptal jsem se. "Tvoje knihy mě duchovně krmily po mnoho let, a pokud vím, i mnoho jiných." "Nejsem na sebe příliš tvrdý. Všechno, co jsem řekl, je pravda, jak to bylo potvrzeno, když jsem stál před trůnem. Vyprodukoval jsem hodně, ale mně bylo dáno víc talentů než většině tady a já jsem je pohřbil pod svou vlastní duchovní pýchu a ambice. Právě tak i Adam mohl přivést celou lidskou rasu do nejslavnější budoucnosti, ale svým upadnutím přivedl miliardy duší do nejhorších tragédií. S autoritou přichází zodpovědnost. Čím více autority ti bylo dáno, tím větší potenciál pro dobré a špatné budeš mít. Ti, kteří s Ním budou vládnout ve věčnosti, budou znát zodpovědnost toho nejhlubšího druhu. Žádný člověk nestojí sám a každé lidské selhání nebo vítězství se odráží daleko mimo naše chápání, dokonce až ke generacím, které přijdou. Mnoho tisíců, které jsem mohl vést správně, by mělo za výsledek mnohem víc miliónů tady. Každý, kdo chápe pravou povahu autority, ji nikdy nebude hledat, ale pouze ji přijme, když ví, že je spojen jhem s Pánem, s tím Jediným, který je schopen stát v autoritě bez klopýtání. Nikdy nehledej vliv a autoritu pro sebe, ale pouze hledej Pána a buď ochoten vzít Jeho jho. Můj vliv nenakrmil tvoje srdce, ale spíš tvou pýchu v poznání." "Jak mohu vědět, že nedělám totéž?" zeptal jsem se, když jsem začínal přemýšlet o svých vlastních knihách. "Studuj, abys byl osvědčený před Bohem, ne před lidmi," odpověděl, když odcházel zpátky do řad. Předtím, než zmizel, se otočil a s nepatrným úsměvem mi nabídl poslední radu: "A nenásleduj mne."¨ V této první velké skupině jsem viděl mnoho Božích mužů a žen z období mého života i z minulosti. Zastavoval jsem se a mluvil jsem s mnoha dalšími. Neustále jsem byl šokován, že tak mnoho těch, kdo měli být na nejvyšších místech, měli nejnižší hodnost v Králoství. Hodně mi vyprávělo stejný hlavní příběh - všichni padli do smrtelného hříchu pýchy po svých velkých vítězstvích, nebo upadli do žárlivosti, když jiní lidé dostali stejné po-mazání jako oni. Jiní propadli žádosti, skleslosti, nebo hořkosti ke konci svého života a museli být vzati předtím, než překročili hranici do věčného zahynutí. Všichni mi dali stejné varování: čím vyšší je duchovní autorita, ve které chodíš, tím níž můžeš padnout, pokud opustíš lásku a pokoru. Když jsem pokračoval v cestě k soudné stolici, začal jsem míjet ty, kdo měli v Království vyšší hodnost. Ještě mnoho závojů bylo odstraněno z mé tváře pomocí setkání s těmi, kteří klopýtli přes stejné problémy jako já, a pak jsem začal potkávat ty, kdo zvítězili. Potkal jsem páry, které sloužily Pánu a jeden druhému věrně až do konce. Jejich sláva byla nepopsatelná a jejich vítězství mě povzbudilo, že je možné zůstat na stezce života a sloužit Mu ve věrnosti. Ti, kteří klopýtli, klopýtli mnoha různými způsoby. Ti, kteří zvítězili to udělali všichni stejně - oni se neodchýlili od své oddanosti k prvnímu a největšímu přikázání - milovat Pána. Tím jejich služba byla dělána pro Něj, ne pro lidi, dokonce ne ani pro duchovní lidi. Uctívali Beránka a následovali Ho, kamkoli šel. Když jsem ještě nebyl ani v polovině cesty k trůnu, to, co byla nepopsatelná sláva těch prvních řad, teď vypadalo jako vnější temnoty ve srovnání se slávou těch, které jsem teď míjel. Největší krása na zemi by se nekvalifikovala na žádné místo v nebi. A bylo mi řečeno, že tento pokoj je pouze práh nevýslovné říše! Moje postupování k trůnu mohlo trvat dny, měsíce nebo dokonce roky. Neexistoval způsob, jak na tom místě změřit čas. K mým značným rozpakům, oni všichni mi projevovali velkou úctu, ne proto, kdo jsem byl, nebo kvůli něčemu, co jsem udělal, ale prostě proto, že jsem byl bojovník v boji posledních dnů. Nějakým způsobem skrze tento poslední boj bude sláva Boží odhalena tak, že bude svědectvím každé moci a autoritě stvořené, nebo která má teprve být stvořena, po celou věčnost. Během tohoto boje bude zjevena sláva kříže a Boží moudrost bude poznána jedinečným způsobem. Účastnit se tohoto boje znamenalo dostat jednu z největších poct, které byly dány nám z lidské rasy. Když jsem se přiblížil k soudné stolici, ti s nejvyšší hodností také seděli na trůnech, které byly všechny částmi Jeho trůnu. I ten nejmenší z těchto trůnů byl mnohokrát nádhernější, než jakýkoliv pozemský trůn. Někteří z nich byli vládci nad městy na zemi, kteří již brzy zaujmou svá místa. Jiní byli vládci nad nebeskými záležitostmi a jiní nad záležitostmi fyzického stvoření, takového jako hvězdné systémy a galaxie. Avšak bylo zřejmé, že ti, kterým byla dána autorita nad městy, byli poctěni víc než ti, kdo dostali autoritu nad galaxiemi. 18

Hodnota jednoho dítěte byla větší než galaxie hvězd, protože Duch svatý přebýval v lidech a Pán si vybral lidi jako svůj věčný příbytek. V přítomnosti Jeho slávy se celá země zdála nepatrná jako smítko prachu, a přece byla tak nekonečně poctěna, že pozornost celého nebeského zástupu byla zaměřena na ni.Teď, když jsem stál před trůnem, cítil jsem se mnohem méně než smítko prachu. Přesto jsem na sobě cítil Ducha svatého silněji než kdykoli předtím. Bylo to pouze Jeho mocí, že jsem byl schopen stát. Teprve tady jsem skutečně začal chápat Jeho službu jako našeho Potěšitele. Vedl mne po celou mou cestu i přesto, že jsem si Ho sotva všiml. Pán byl jemnější i strašnější, než jsem si kdykoli představoval. V Něm jsem viděl Moudrost, která mě doprovázela na hoře, a cítil jsem srdečnost mnoha mých přátel na zemi. Poznal jsem Ho jako Toho, kdo ke mně často hovořil skrze druhé. Také jsem Ho poznal jako Toho, kterého jsem často zavrhl, když ke mně přišel v jiných. Viděl jsem Lva i Beránka, Pastýře a Ženicha, ale ze všeho nejvíc jsem Ho tady viděl jako Soudce. Dokonce i v Jeho úžasné přítomnosti Potěšitel byl tak mocně se mnou, že jsem se cítil pohodlně. Také bylo zřejmé, že Pán v žádném případě nechtěl, abych se cítil nepříjemně; On pouze chtěl, abych poznal pravdu. Není možné lidskými slovy popsat to, jak strašlivé ani jak uvolňující to bylo - stát před Pánem. Teď už jsem se neznepokojoval, zda rozsudek bude dobrý nebo zlý; prostě jsem věděl, že bude spravedlivý a že mohu důvěřovat svému Soudci. V jedné chvíli se Pán rozhlédl po trůnech kolem sebe. Na mnoha z nich byli svatí a mnoho bylo prázdných. Pak řekl: "Tyto trůny jsou pro ty, kdo zvítězili, kdo mi sloužili věrně v každé generaci. Můj Otec a já jsme je připravili před založením světa. Jsi hoden si sednout na jeden z nich?" Vzpomněl jsem si, co můj přítel kdysi řekl: "Když ti vševědoucí Bůh dává otázku, není to proto, že potřebuje informaci." Pohlédl jsem na trůny. Podíval jsem se na ty, kdo teď na nich seděli. Poznal jsem některé velké bohatýry víry, ale o většině jsem věděl, že nejsou na zemi známí. Věděl jsem, že mnozí z nich byli misionáři, kteří prožili svoje životy, aniž by je někdo znal. Nikdy se nestarali o to, aby byli známí na zemi, ale pouze aby je znal On. Byl jsem trochu překvapen, když jsem tam viděl některé, kteří byli bohatí, nebo jsem viděl vládce, kteří byli věrní v tom, co jim bylo svěřeno. Avšak zdálo se, že věrné modlící se ženy a matky zasedaly na více trůnech, než jakákoliv jiná skupina. V žádném případě jsem nemohl odpovědět "ano" na Pánovu otázku, zda se považuji za hodného tam sedět. Nebyl jsem hoden sedět ve společnosti žádného z těch, kdo tam byli. Věděl jsem, že mi byla dána příležitost běžet pro největší odměnu na nebi i na zemi - a já jsem neuspěl. Byl jsem zoufalý, ale pořád byla ještě jedna naděje. I když většina mého života byla prohrou, věděl jsem, že jsem tady předtím, než skončil můj život na zemi. Když jsem vyznal, že nejsem hoden, zeptal se: "Ale chtěl bys tento trůn?" "Chtěl bych z celého svého srdce," odpověděl jsem. Pán se potom podíval na ochozy a řekl: "Ty prázdné trůny mohly být naplněny v každé generaci. Dal jsem pozvání usednout sem každému, kdo vzýval Moje jméno. Pořád jsou ještě volné. Teď přišel poslední boj a mnoho z těch, kdo jsou poslední, budou první. Tyto trůny budou obsazeny předtím, než skončí boj. Ty, kteří tu budou sedět, poznáš podle dvou věcí: budou nosit plášť pokory a budou mít mou podobu. Ty teď máš plášť. Pokud si ho udržíš a neztratíš ho v boji, když se vrátíš, budeš mít také mou podobu. Pak budeš hoden usednout s těmito, protože já tě učiním hodným. Byla mi dána veškerá autorita a moc a jedině já je mohu vykonávat. Zvítězíš a bude ti svěřena moje autorita pouze tehdy, když budeš plně přebývat ve mně. Teď se otoč a podívej se na mou rodinu." Otočil jsem se a pohlédl jsem zpět ve směru, ze kterého jsem přišel. Z místa před Jeho trůnem jsem mohl vidět celou místnost. Pohled pro svou slávu nad jakékoliv pozemské srovnání. Řady byly naplněny milióny lidí. Každý jedinec s nejnižší hodností byl hroznější než armáda, a já jsem věděl, že měl větší moc. Bylo daleko nad moji schopnost pojmout takové panoráma slávy. I tak, bylo vidět, že pouze velmi malá část velkého sálu byla obsazena. Pak jsem se podíval zpět na Pána a byl jsem v úžasu, že vidím slzu v Jeho očích. On otřel slzy z každého oka zde kromě svého. Když ta slza stékala Jeho tváří, chytil ji do své ruky. Pak mi ji nabídl. "Toto je můj pohár. Vypiješ ho se mnou?" Nebylo možné Ho odmítnout. Když se Pán dál na mně díval, začal jsem cítit Jeho velkou lásku. I tak mizerného, jako jsem byl, On mne pořád miloval. Tak nehodný, jako jsem byl, on chtěl, abych byl blízko něj. Pak řekl: "Všechny tyto miluji láskou, kterou nedokážeš pochopit. Já také miluji všechny, kdo tady měli být, ale nepřišli. Opustil jsem devadesát devět, abych šel za jedním, kdo byl ztracen. Moji pastýři by neopustili jednoho, aby šli za devadesáti devíti, kteří jsou ještě ztraceni. Já jsem přišel zachránit ztracené. Budeš mít účast na mém srdci, abys šel zachránit ztracené? Pomůžeš naplnit tuto místnost? Pomůžeš obsadit tyto trůny, a každé jiné místo k sezení v tomto sálu? Vydáš se na toto hledání, abys způsobil radost nebi, mně a mému Otci? Tento soud je pro moje vlastní a můj dům ještě není naplněn. Poslední boj neskončí, dokud můj dům nebude plný. Teprve pak bude čas, abychom zachránili zemi a odstranili zlo z mého stvoření. Pokud vypiješ můj pohár, budeš milovat ztracené tak, jako jsem je miloval já." Potom vzal pohár tak prostý, že jsem byl překvapen, že vůbec mohl být v místnosti takové slávy, a dal do něj svou slzu. Pak mi ho podal. Nikdy jsem nezakusil něco tak hořkého. Věděl jsem, že v žádném případě to nedokážu vypít všechno, nebo aspoň většinu, ale byl jsem odhodlán vypít tolik, kolik mohu. Pán trpělivě čekal, dokud jsem nevybuchl takovým pláčem, že jsem cítil, jako by ze mě proudily skutečné řeky slz. Plakal jsem za ztracené, ale ještě víc jsem plakal pro Pána. Pohlédl jsem na něho v zoufalství, že jsem už nedokázal přijmout ani o trochu víc této velké bolesti. Pak mě začal naplňovat Jeho velký pokoj a míchal se s Jeho láskou, kterou jsem cítil. Nikdy jsem necítil něco tak nádherného. To byly živé vody, o kterých jsem věděl, že by mohly prýštit po věčnost. Pak jsem pocítil, jako by vody plynoucí ze mne vzplály plamenem. Ucítil jsem, že tento oheň mě zahubí, pokud nezačnu provolávat majestát Jeho slávy. Nikdy jsem 19 necítil takové nutkání kázat, uctívat Ho a vdechovat každý dech, který mi byl dán pro Jeho evangelium.

"Pane!" vykřikl jsem a v té chvíli jsem zapomněl na všechny kromě Něj. "Teď vím, že tento trůn soudu je také trůnem milosti a tak tě žádám o milost, abych ti mohl sloužit. Ze všeho nejvíc tě prosím o milost! Prosím tě o milost, abych mohl dokončit svůj běh. Prosím tě o milost, abych tě takto mohl milovat, abych mohl být zachráněn ze sebeklamu a sobectví, které tak pokřivily můj život. Vzývám tě, abys mne zachránil ode mne samého a od zla mého vlastního srdce, a prosím tě o tuto lásku, kterou teď cítím, aby neustále proudila v mém srdci.Prosím tě, abys mi dal tvoje srdce, tvou lásku. Prosím tě o milost Ducha svatého, aby mne usvědčoval z mého hříchu. Prosím tě o milost Ducha svatého, abych mohl svědčit o tobě, jaký skutečně jsi. Prosím tě o milost svědčit o všem, co jsi připravil pro ty, kdo přicházejí k tobě. Prosím tě o milost, aby na mně spočinula, abych mohl kázat realitu tohoto soudu. Prosím tě o milost, abych se mohl sdílet s těmi, kteří jsou povoláni k zasednutí na tyto prázdné trůny, abych jim dal slova života, která je udrží na stezce života, která jim udělí víru, aby mohli dělat to, k čemu byli povoláni. Pane, úpěnlivě tě prosím o tuto milost." Potom Pán povstal. Pak všichni ti, kdo seděli na trůnech tak daleko, jak jsem viděl, také povstali. Jeho oči hořely ohněm, který jsem předtím neviděl. "Ty jsi volal ke mně o milost. Tuto prosbu nikdy neodmítnu. Ty se vrátíš a Duch svatý bude s tebou. Tady jsi zakusil mé laskavosti i mé přísnosti. Musíš si pamatovat obojí, pokud chceš zůstat na stezce života. Pravá láska k Bohu obsahuje Boží soud. Musíš znát mou laskavost i přísnost jinak upadneš do oklamání. Milost, která ti tady byla dána, je to, abys poznal obojí. Rozhovory, které jsi měl se svými bratry zde, byly moje milost. Pamatuj si je." Pak ukázal svým mečem k mému srdci, pak k mým ústům, pak k mým rukám. Když to udělal, vyšel z Jeho meče oheň a spálil mne k velké bolesti. "Toto je také moje milost," řekl. "Ty jsi jen jeden z mnoha, kteří byli připraveni pro tuto hodinu. Kaž a piš o všem, co jsi tady viděl. Co jsem ti řekl, řekni mým bratřím. Jdi a svolej mé vojevůdce do posledního boje. Jdi a braň ubohé a utiskované, vdovy a sirotky. To je poslání mých vojevůdců a je to i místo, kde je najdeš. Moje děti mají pro mne větší cenu než hvězdy na nebi. Krm mé beránky. Opatruj mé maličké. Dávej jim Boží slovo, aby mohli žít. Jdi do boje. Jdi a neustupuj. Jdi rychle, protože já přijdu rychle. Poslechni mne a urychli den mého příchodu." Pak přišla skupina andělů a vyprovodila mne od trůnu. Jejich vůdce šel vedle mne a řekl: "Teď, když povstal, On už neusedne, dokud neskončí poslední boj. On seděl do té doby, než Jeho nepřátelé byli dáni pod Jeho nohy. Ten čas teď přišel. Zástupy andělů, které stály připraveny už od noci ukřižování, byly teď poslány na zem. Také pekelné hordy byly propuštěny. Toto je čas, na který čekalo všechno stvoření. Velké Boží tajemství již brzy bude dokončeno. Teď už budeme bojovat až do konce. Budeme bojovat s tebou a tvými bratry."

Přemožitelé Jak jsem odcházel od Kristovy Soudné Stolice, začal jsem si vybavovat vše, co jsem do té doby zažil. Bylo to nádherné a zároveň hrozné. Na to, že celá zkušenost tolik vyzývala ke změně a trhala srdce, cítil jsem se v bezpečí jako nikdy předtím. Nejprve nebylo vůbec lehké být zcela obnažen před tolika svatými, být neschopen skrýt jedinou myšlenku, ale když jsem se pak uvolnil a přijal jsem to s vědomím, že to pročišťuje mou vlastní duši, bylo to pro mě hluboce osvobozující. Nemít už co skrývat pro mě bylo, jako bych ze sebe shodil to nejtěžší jho a pouta. Cítil jsem se, jako bych mohl dýchat tak, jak jsem ještě nikdy nedýchal. Čím více mnou prostupoval pokoj, tím více se zdálo, že má mysl nabírá na kapacitě. Potom jsem začal vnímat komunikaci, kterou by žádná lidská slova nezachytila. Myslel jsem na slova apoštola Pavla o jeho návštěvě ve třetím nebi, kde slyšel nevypravitelné věci. Existuje duchovní komunikace, která zdaleka převyšuje jakoukoliv formu lidské komunikace. Je mnohem hlubší a smysluplnější, než co jsou lidská slova schopna vyjádřit. Nějakým zvláštním způsobem to je čistá komunikace srdce a mysli dohromady, a je tak čistá, že není žádná možnost ne-dorozumění. Když jsem se na někoho v místnosti podíval, začal jsem rozumět tomu, co si myslí, právě jako on rozuměl mně. Když jsem se podíval na Pána, začal jsem mu rozumět stejným způsobem. Stále jsme používali slov, avšak význam každého z nich měl hloubku, jíž by nikdy žádný slovník nevystihl. Má mysl byla osvobozena, takže se její kapacita mnohokrát zvětšila. Bylo to povznášející nad všechny ostatní zážitky, které jsem měl. Bylo také zřejmé, že se Pán radoval z toho, že se mnou může takto komunikovat, stejně tak, jako jsem se z toho radoval já sám. Nikdy před tím jsem tak hluboce neporozuměl tomu, co to vlastně znamená, že ON JE SLOVEM BOŽÍM. Ježíš je Boží Komunikací celého Božího stvoření. Jím nejen žijeme, hýbeme se dýcháme, ale Jím také všechno vnímáme a rozumíme tomu. Jeho slova jsou Duch a Život a jejich význam a moc zdaleka převyšují naše současné lidské definice. Lidská slova jsou velmi povrchní formou komunikace ducha. Vidíš, Mařenko a Dagmarko, proto mi rozumíš, protože jsi moje, ale většina bratří ne, protože nemají otevřené svobodné srdce. Dávám si sice pozor na exaktní přesnost slov, ale oživuje je jen Duch, kterého mají jen poslušní Jeho. Když čtou: vylepte PRINCIPY nad dřez, jdou a udělají to. Pak už nemůžou jinak žít. Bůh nás uschopnil komunikovat na úrovni vysoce převyšující lidská slova, ale kvůli Adamově pádu s selhání lidstva u Babylonské věže jsme tuto kapacitu ztratili. Celé básnictví a kultura je ubohý odpad stvořených možností. Nemůžeme být tím, čím jsme byli stvořeni, dokud to nezískáme zpět. To je podstata OBNOVY. ON přichází a kdo se s Ním setká a uposlechne Jeho: Pojď za mnou, a zůstane v Jeho Přítomnosti, je takto osvobozen. Všichni můžete prorokovat.Je zřejmé, že v tom chodil Enoch i Tomáš Kempenský, jak o tom svědčí v knize NÁSLEDOVÁNÍ KRISTA, mimochodem Bohušku po Písmu svatém (dle tvrzení v předmluvě) nejrozšířenější knize na světě. Potom jsem začal chápat, že když přestoupení vedlo Adama k tomu, aby se skrýval, byl to začátek nejhroznějšího překroucení stvořené lidské podstaty=duše a degradace jeho intelektuálních a duchovních schopností. Stud a soukromí je jádro úpadku člověka. OBNOVA k důstojnosti koruny stvoření může nastat jen 20

když vyjdeme ze svého „úkrytu“ a dokonale se otevřeme Bohu i sobě navzájem a staneme se tak opravdu průhlední. Bůh je Světlo a není v Něm žádné tmy. Tak už vylezte z těch svých fíkových listů a schovávání se za sukně svých žen a své morálky! Bůh a já se ptáme: KDE JSI? KDO JSI? Odpovíš-li pravdivě, celé křesťanství od tebe panicky uteče a ty budeš konečně svobodný. Právě tehdy, když s „nezakrytou tváří“ spatřujeme slávu Páně, jsme proměňováni do Jeho podoby. Závoje jsou způsobeny tím, že se skrýváme. Když se Pán po Adamově přestoupení zeptal: „KDE JSI?“, byla a dosud je to Jeho první otázka lidstvu a je také první, na níž musíme odpovědět, jestliže s Ním máme obnovit vztah. Bůh pochopitelně věděl, kde Adam je. Ví, kde jsi. I já to, Václave, vím. Otázka je položena kvůli Adamovi, aby si to uvědomil on. Tato otázka je začátek Boží cesty za člověkem. Vidíš, Bohušku, kvůli těm poznámkám kurzívou jsi mi PB poslal bez pátého dílu. ON je Pán a my buď anebo - posloucháme jako děti, když už přišel a dal nám schopnost s Ním komunikovat, nebo hyneme jako vzpurníci. Historie vykoupení je příběhem Božího zápasu o nás a ne našeho zápasu o hledání Boha. Budeme-li schopni na otázku KDE JSI odpovědět beze zbytku a s poznáním, kde ve vztahu k Bohu jsme, náš vztah s Ním se plně obnoví. Odpověď na tuto otázku můžeme znát pouze v Jeho Přítomnosti. To bylo jádro celé mé zkušenosti ze Soudné Stolice Kristovy. Pán již dávno o mně věděl všechno, i všichni svatí, jediný, kdo nic nechápal, jsem byl já. Stalo se to kvůli mně, abych sám poznal KDE JSEM. Abych vyšel z úkrytu studu a morálky do Světla a začal v něm chodit. Také jsem začal rozumět tomu, jak velmi Pán chce být se Svým lidem JEDNO. Po celý soud se mi ani jednou nepokoušel otevřít oči pro dobré nebo špatné, ale jen pro to vidět všechno dobré i zlé v jednotě s Ním. Pán mě hledal více nežli jsem já hledal Jeho. Jeho soudy mě osvobodily a jeho soud světa osvobodí svět. Až přijde den Božího soudu, přinese konečné vysvobození Adama z jeho morální skrýše. Bude to konečné osvobození Adama i celého stvoření, které kvůli Adamovi upadlo do otroctví. Temnota světa byla zachovávána jeho přirozeným sklonem ke skrývání se po pádu. „Chození ve Světle“ je víc než jenom znát a poslouchat určité pravdy. Znamená to být pravdivý a být svobodný od tohoto sklonu se skrývat. Chození ve světle znamená konec skrývání se před Bohem nebo před kýmkoliv jiným. Nahota Adamova a Evina nebyla pouze fyzická, byla také duchovní. Až naše spasení bude úplné, budeme znovu znát tuto svobodu. Úplná otevřenost před druhými skutečně otevře naše vlastní srdce a mysl oblastem, o nichž nyní ani nevíme, že existují. Právě toto se satan snaží zfalšovat skrze hnutí New Age. Jak jsem šel a zvažoval všechno, co jsem se dosud naučil, náhle se přede mnou znovu objevil Pán jako Moudrost. Byl však mnohem slavnější, než jak jsem ho viděl kdykoliv předtím, a to i na Soudné stolici. Byl jsem ohromen a zaplaven radostí. „Pane, Ty se se mnou takhle vracíš?“ zeptal jsem se. „Takto s tebou budu stále. Chci pro tebe být ještě víc, než jak mě vidíš teď. Tady jsi viděl mou dobrotu i mou přísnost, ale pořád mě ještě neznáš jako spravedlivého Soudce.“ To mě překvapilo, neboť jsem teď strávil celou dobu před Jeho Soudnou stolicí a cítil jsem, že vše, co jsem se učil, bylo o Jeho soudu. Na chvíli přestal mluvit, abych to stačil strávit, a pak pokračoval. Existuje svoboda, kerá přichází, když porozumíš pravdě. Koho já osvobodím, ten je skutečně svoboden. Svoboda Mé Přítomnosti je větší než jen poznání Pravdy. Ty jsi zažil osvobození v Mé Přítomnosti, ale pořád ještě musíš mnoho pochopit o Mých soudech. Když JÁ soudím, nejde mi o odsouzení ani o ospravedlnění, ale o nastolení spravedlnosti. Spravedlnost je dosažitelná jedině v jednotě se Mnou. A to je spravedlivý soud = přivést lidi k jednotě se Mnou. Když jsem se ukázal Jozuovi jako Velitel Hospodinova zástupu, prohlásil jsem, že nejsem na straně ani jeho, ani jeho nepřátel. Já nikdy nepřicházím být na něčí straně! Když přicházím, přicházím převzít VŠE, ne pouze jednu stranu. Před tím, než mohl Izrael vstoupit do zaslíbené země (Všezahrnujícího Krista, Wittnes Lee), jsem se objevil jako Velitel. Vyvolaná má nyní před sebou vstup do své zaslíbené země a JÁ se znovu objevím jako Velitel Hospodinova zástupu Přemožitelů. Až se tak stane odstraním všechny, kteří vedli Můj lid ke stranictví proti svým bratrům. Má spravedlnost nepřichází stranit v lidských konfliktech, dokonce ne ani v konfliktech uvnitř Mého vlastního lidu. Co jsem dělal pro Izrael, dělal jsem i pro jeho nepřátele, ne proti nim. Moji spravedlnost nevidíš, poněvadž se díváš svým pozemským, dočasným pohledem. Abys mohl chodit v Mé autoritě, musíš vidět Moji spravedlnost, neboť „spravedlnost a soud (právo, Mé právo) jsou základem Mého trůnu.“ „Svému lidu, který jsem si vyvolil, jsem započítal spravedlnost. Avšak stejně jako v Izraeli na poušti, i ti největší svatí v historii se s Mými cestami ztotožnili pouze na krátký čas nebo jen malou částí svého srdce a mysli. Stáli někdy a zčásti na Mé straně. JÁ nestojím na jejich straně ani nejsem proti jejich nepřátelům, nýbrž používám svého lidu, abych zachránil jejich nepřátele. Já miluji všechny lidi a chci, aby zachráněni byli všichni.“ Nemohl jsem nemyslet na velkou bitvu odehrávající se na Hoře. Zranili jsme mnoho našich bratrů, když jsme bojovali proti zlu, jež je ovládalo. V nepřátelském táboře jich bylo stále ještě mnoho. Nepřítel je buď využíval, nebo je držel jako zajatce. Bude další bitva znovu proti našim bratrům? Pán mě po celou dobu pozoroval a potom pokračoval: „Nepřítel si bude vždy používat některé naše bratry – až do konce bitvy. Ale proto ti to neříkám. Říkám ti to proto, abys viděl, jak se nepřítel dostává do tvého srdce a mysli a jak si používá tebe! Ani teď ještě nevidíš vše tak, jak to vidím já. To je u mého lidu běžné. V tuto dobu i moji největší služebníci se mnou zřídkakdy dosáhnou harmonie. Mnoho jich dělá dobré věci, ale velmi málo jich skutečně dělá to, k čemu jsem je povolal. Je to důsledkem četných rozdělení mezi vámi. Nepřicházím stranit žádné skupině, ale oslovuji ty, kteří chtějí přejít na mou stranu, přestat dělat to své a konat Mou Vůli. Jsi potěšen, když ti dám slovo poznání o něčí nemoci nebo jiné poznání, jaké nemůžeš jinak získat. Přichází do tebe, když se částečně dotkneš mé mysli. Znám všecky věci. Kdybys měl cele moji mysl, věděl bys vše o každém, s nímž se stkáš, tak jak jsi to zažíval zde. Viděl bys všechny lidi a situace přesně tak, jak je vidím já. I to je stále daleko za úplným přebýváním ve Mně. Musíš mít nejen Mou mysl, ale i mé srdce, abys věděl, jak takové poznání správně používat. Pouze tehdy budeš mít i Můj Soud. 21

Své nadpřirozené poznání ti mohu svěřit jen do té míry, nakolik znáš Mé Srdce. Charismata, která jsem uvolnil do své církve, jsou jenom malá úvodní znamení moci nadcházejícího věku. Povolal jsem vás, abyste byli poslové tohoto věku. A proto musíte znát jeho moc. Usilujte o duchovní dary, neboť jsou součástí Mne samotného a dal jsem vám je, abyste byli jako já. Správně hledáš mou mysl, mé cesty a mé záměry, ale dychti také po mém srdci. Budeš-li znát mé srdce, otevřou se oči tvého srdce a budeš vidět tak, jak vidím já, a budeš dělat, co dělám já. Své Vyvolané svěřím mnohem více moci nadcházejícího věku. Avšak ti, kterým je svěřena velká moc, se často ocitají v nebezpečí velkého klamu. Nebudeš-li rozumět tomu, co ti chci ukázat, i ty do tohoto klamu upadneš. Prosils o mou milost – budeš ji mít. Ta první milost, jež tě udrží na cestě života, je poznat velikost tvého nynějšího oklamání. Klam představuje vše, čemu nerozumíš stejně jako já. To poznání přináší pokoru a já dávám svou milost pokorným. Proto jsem řekl: „Kdo je slepý jako můj otrok…“ a farizeúům: „Kvůli soudu jsem přišel na svět… dát zrak slepým a oslepit ty, kteří vidí… Kdybyste byli slepí, nebyli byste vinni, ale protože tvrdíte, že vidíte, vaše vina zůstává.“ Proto, když jsem povolal svého otroka Pavla, mé světlo ho oslepilo. Tím pouze zjevilo jeho pravý stav. I ty musíš být jako on v přirozené oblasti oslepen, abys viděl Mým Duchem. Cítil jsem nutkání podívat se na ty, kdo seděli na trůnech, jež jsme míjeli. Mé oči spočinuly na muži, o němž jsem věděl, že je to apoštol Pavel. Pohlédl jsem na Pána a ON mi pokynul, abych si s ním promluvil. „Těšil jsem se na tuto chvíli,“ řekl jsem rozpačitě a zároveň s nadšením z toho setkání. „Vím, že si uvědomuješ, jak tvé listy církev stále vedly a stále mají větší vliv než to, co jsme my všichni ostatní gramateové dali kdy dohromady. Jsi stále jedno z nevětších světel na zemi.“ „Děkuji,“ řekl laskavě, „ale vůbec nevíš, jak jsme se na setkání s tebou těšili my! Jsi voják v poslední bitvě; na setkání s vámi se tu každý těší. My jsme tyto dny viděli jen matně skrze naše omezené prorocké vidění, ale vy jste vyvoleni v nich žít. Jsi voják, připravující se k poslední bitvě. Vy jste ti, na které tady všichni čekáme. Stále s určitými rozpaky jsem pokračoval: „Ani ti nedokážu sdělit vděčnost vůči tobě a všem, kdo nám svými životy a spisy pomohli určit naši cestu. Vím, že na sdělování vzájemné vděčnosti budeme mít celou vděčnost. Ale když jsem teď tady, chci se tě zeptat: „Co vzkážeš naší generaci, co nám pomůže v této bitvě?“ „Mohu ti teď říci jen to, co jsem už napsal ve svých listech, ale chtěl bych, abys jim rozuměl lépe a uvědomoval si přitom, že jsem byl daleko od toho, k čemu všemu jsem byl povolán,“ řekl Pavel s velkou odhodlaností ve svých očích. „Ale vždyť jsi zde na jednom z nejvyšších trůnů a pořád sklízíš více ovoce věčného života, než by kdokoliv z nás mohl kdy jen doufat.“ „Milostí Boží jsem směl dokončit svůj běh. Stejně jsem však nechodil ve všem, k čemu jsem byl povolán. Byl jsem dokonce daleko od těch nejvyšších záměrů, v nichž jsem chodit mohl. A to byl z nás každý. Vím, že pro některé by bylo téměř rouháním myslet si o mně něco jiného, než že jsem byl největším příkladem služby Pánu, ale vyznal jsem jen pravdu, když jsem na konci svého života napsal, že jsem největší hříšník. Nepsal jsem, že jsem jím byl, ale že jím jsem. Bylo mi dáno tolik porozumění, a přitom jsem je tak málo žil.“ „Skutečně? Myslel jsem, že jsi v tu chvíli byl prostě pokorný,“ řekl jsem. Pravá pokora je souhlas s pravdou. Neboj se – mé listy jsou pravdivé a byly psány pod pomazáním Svatého Ducha. Bylo mi toho však dáno tolik, a já zdaleka nepoužil vše. Boží záměr se mnou byl mnohem vyšší a já za ním zůstal daleko zpět. A nejen já, ale my všichni, co jsme zde – kromě Jediného. Ale tohle musíš vědět především o mně, protože mnoho lidí stále pokřivuje mé učení, neboť má na mně pokřivený pohled. Sám jsi v mých listech viděl posun: zpočátku jsem vyznával, že nejsem o nic menší než největší apoštolové. Později jsem viděl, že jsem nejmenší z apoštolů. A mezi svatými uprostřed utrpení, že jsem nejmenší ze svatých, až ke konečnému sebepoznání, že jsem největší z hříšníků. To nebyla jen pokora, mluvil jsem čistou pravdu. Bylo mi mnoho svěřeno, aby bylo mnoho požádáno. Mnohem víc, než jsem použil. Je zde pouze jeden, který plně věřil a plně poslouchal, a kdo skutečně dokončil všechno, co mu bylo dáno. Ty můžeš chodit v mnohem větší plnosti, než v jaké jsem chodil já.“ Má odpověď byla chabá: „Vím, že co říkáš je pravda, ale máš jistotu, že toto je to nejdůležitější poselství, které nám máš dát do té poslední bitvy?“ „Jsem si tím jist,“ odpověděl s neochvějnou jistotou. „Tolik si vážím milosti Páně, že použil mé listy takovým způsobem. Mám však starosti, protože mnozí z vás je používáte špatně. Je v nich pravda svatého Ducha a tvoří Písmo. Pán mi skutečně dal veliké kameny na stavbu Jeho věčné církve, ale nejsou to základové kameny. Ty byly položeny pouze Ježíšem. Můj život a služba nejsou příkladem toho, k čemu jsi povolán. Tím je jenom Ježíš. Kde jsou mé listy používány jako základ, nebude potom ten základ schopen udržet váhu toho, co na něm musí být postaveno. Co jsem napsal, musí být stavěno na jediný Základ, který dokáže unést to, co máte před sebou. Mé listy nesmí být použity jako základ. Má vyučování musíš vidět skrze Pánova vyučování a ne se pokoušet porozumět jim z mého pohledu. Není žádný Pavlův důraz. Jeho Slova jsou základem. Sám jsem na něm stavěl tím, že jsem je pouze rozvíjel. Největší moudrost a nejmocnější pravda jsou Jeho Slova, ne má. Také musíš vědět, že jsem nechodil ve všem, co jsem měl k disposici. Každý věřící může dosáhnout více než já. Každý pravý věřící má v sobě Ducha svatého. Žije v něm moc toho, který stvořil všecko. Nejmenší svatý v sobě skrývá moc hýbat horami, zastavovat armády nebo křísit mrtvé. Máte-li ve své době vykonat, k čemu jste povoláni, dívejte se na mou službu jako na začátek a ne jako na cíl. Cíl je daleko větší. Váš cíl musí být dosáhnout ne mé, ale Pánovy podoby. Můžeš být jako ON a dělat vše, co dělal ON, a ještě víc, neboť nové stvoření v Kristu Ježíši začíná teprve Jeho Vzkříšením. Teprve až vstoupil k Otci, byla mu dána veškerá moc na nebi i na zemi. A ON uchoval nejlepší víno až na konec. Věděl jsem, že tady může člověk mluvit jen pravdu a tedy že Pavel má pravdu, když mluví o tom, jak mnozí používají jeho učení jako základ, spíše než jako nástavbu na Základ Slov Pána Ježíše, zachycená v evangeliích. Stále však pro mne bylo těžké přijmout sdělení, že Pavel zůstal daleko od naplnění celého svého povolání. Podíval jsem se na Pavlův trůn a na jeho slávu. Bylo to mnohem víc, než jsem kdy snil, že by dosáhli největší svatí. Byl v každém ohledu přímý a odhodlaný, tak, jak jsem to očekával. Žasnul jsem, jak bylo viditelné, že v sobě stále nosil velkou starost o všechny církve. Udělal jsem si z něho idol, a to bylo přestoupení, ze kterého se mne teď snažil vysvobodit. Avšak i tak byl Pavel mnohem větší než ten Pavel, kterého jsem předtím uctíval. Když poznal mé myšlenky, vložil mi ruce na ramena a podíval se mi přímo do očí s ještě větším odhodláním. 22

„Jsem tvůj bratr. Miluji tě, stejně jako všichni ostatní zde. Ale rozuměj: náš běh je už dokončen. Už nemůžeme nic přidat ani ubrat ze všeho, co jsme na zemi zasadili. Ale ty ještě můžeš! My nejsme tvou nadějí, ale ty jsi teď Pavle a Ivanko naší nadějí. Nemohu než stvrdit, co jsem na zemi napsal, ale ty máš před sebou ještě mnoho psaní, Mirku. (-mv- Bůh stále mluví skrze proroky a píše skrze gramatee odpočátku, kánon knih (protestantské „soli skriptum“) a dost je ďáblův podvod, stejně jako nepřijímání a nenásledování živých apoštolů a proroků zde a nyní. Amen, dokončeno až sem 19.8.09, ani jsem si, Pane, v neděli 16.8. nevzpomněl, jak jsi 16.8.1948 tam nahoře na půdě ve Šternberku, Bezručova 10, vstoupil do mého srdce, až dodnes. Jsi opravdu věrný, i když já jsem nevěrný. Tak pojďme s Rickem Joynerem pokračovat,a pomoz všem, aby prošli všemi těmi svými programy až k Tobě a Angelovi a měli s námi obecenství.) Uctívej jenom Boha a ve všech věcech k Němu dorůstej. Nikdy nečiň žádného člověka svým cílem, tím ať je pouze ON. Brzy budou na zemi mnozí chodit ve větší moci, než jsme chodili my. První budou poslední a poslední první. Nám (ani mně, miláčkové, -mv-) to nevadí. Je to radostí našich srdcí, neboť jsme jedno s vámi. Moje generace byla použita k tomu, aby položila základy a začala na nich stavět, a tuto poctu budeme mít už na-věky. Ale každé podlaží postavené na základ by mělo jít výše. Dokud vy nepůjdete výše, nebudeme budovou, jíž máme být.“ Jak jsem nad tím přemýšlel, pozorně mě apoštol Pavel sledoval. Potom pokračoval: Jsou dvě věci, jichž jsme ve své době dosáhli, a které potom církev také rychle ztratila, a ty ještě nikdy poté nebyly obnoveny. Vy je musíte obnovit. „Co to je?“ zeptal jsem se. Cítil jsem, že co teď řekne, bude více než jenom dodatek k tomu, co už řekl. „Musíte obnovit službu a poselství,“ řekl důrazně. Podíval jsem se na Pána a ON přikývl: „Je správné, že ti to řekl Pavel. Až do této doby byl v obou těchto věcech nejvěrnější on.“ Požádal jsem Pavla: „Prosím, vysvětli mi to.“ „Dobře,“ odpověděl. „Až na několik málo míst na světě, kde je právě velké pronásledování nebo těžkosti, sotva můžeme uznávat, že to, co tam věřící dělají, je služba a poselství. Co dnes děláte, to není služba, a co kážete, to není poselství. A proto je dnes církev pouhým stínem toho, čím byla za našich dnů. A i my jsme byli v Antiochii, Galacii, Korintě. a Efezu daleko od toho, k čemu nás Pán povolal. Když jsme tehdy s Barnabášem, Sostenem, Timoteem a ostatními bratry, apoštoly a proroky sloužili, být ve službě byla ta největší oběť našich těl, jakou mohl někdo přinést. A to odráželo poselství té největší oběti – kříže. Kříž je moc Boží a je to střed všeho, podle čeho máme žít. Proto je dnes, když se na vás díváme, obtížné vůbec vidět nějaký rozdíl mezi učedníky a pohany. Máte stejnou ideologii prosperity a úspěchu. To není to evangelium ani spasení, které nám bylo svěřeno a které jsme vám předali. Musíte se vrátit ke kříži. Při těch slovech mi sevřel ramena jako otec a potom se vrátil na svůj trůn. Cítil jsem, jako bych přijal nesmírné požehnání a zároveň mocné napomenutí. Když jsem odcházel, začal jsem myslet na úroveň Spasení na Hoře a na poklady spasení uvnitř Hory. A teprve teď jsem uviděl, že většina mých dosavadních rozhodnutí, dokonce i to rozhodnutí vejít do těch strašných dveří, byla založena na sobeckém přání dostat se dál a ne na Boží vůli. V tom všem, co jsem dosud dělal, jsem pořád žil pro sebe (sebestředně, sobecky) – ne pro Něj. I ve své touze přijmout Jeho soudy jsem byl motivován tím, co by mně pomohlo se bez újmy dostat zpátky do vítězství a ne tím, jak bych oslavil Jej. Stále chodím mnohem víc v sobectví než s pohledem upřeným na Krista jako střed všeho. Věděl jsem, že mi bude trvat ještě dlouho, než porozumím důsledkům tohoto krátkého rozhovoru s Pavlem. Určitým způsobem jsem cítil, jak přijímám požehnání od celé věčné Vyvolané. Velký oblak svědků nás skutečně mocně povzbuzoval a povzbuzuje. Pohlížejí na nás jako hrdí rodiče, kteří pro své děti chtějí lepší věci, než sami poznali. Jejich největší radostí je vidět, jak se Vyvolaná posledních dnů proměňuje ve vše, čeho oni (ať už v prvním nebo dvacátém století) dosáhnout nedokázali. Také jsem věděl, že jsem stále daleko od toho, k čemu všemu nás naši otcové připravili. „Vyvolaná posledních dnů nebude větší než první generace, i když budete dělat větší skutky“, řekl potom Pán. „Vše, co jakákoliv generace udělá, je mou milostí. Nicméně Vyvolané posledních dnů poskytnu více své milosti a své moci, neboť musí vykonat více než Vyvolaná jakékoliv předchozí generace. Věřící posledních dnů budou chodit v moci, jíž jsem sám představoval, a ještě větší, neboť to budou poslední representanti všech, kteří byli před vámi. Vyvolaná posledních dnů zjeví mé srdce a mé cesty tak, jak nikdy před žádným člověkem zjeveny nebyly. To vše proto, že vám dávám více milosti – a komu je více dáno, bude od něho více žádáno.“ Musel jsem potom ještě více myslet na Pavla. „Jak vůbec můžeme být tak oddaní a věrní jako on?“ říkal jsem si. „Já po vás nežádám, abyste toho dosáhli,“ odpověděl Pán. Žádám od vás, abyste přebývali ve mně. Už se nemůžeš dál srovnávat s ostatními, ani s Pavlem ne. Na koho se díváš, za tím budeš stále zaostávat, ale budeš-li se dívat na mne, dojdeš mnohem dál, než bys jinak dokázal. Jak jsi sám učil: oči těch dvou na cestě do Emauz byly otevřeny právě tehdy, když mě uviděli lámat chléb. Nejvíce sveden z cesty můžeš být těmi, kteří jsou mi nejvíce podobni, neuvidíš-li skrze ně mě. Pro ty, kdo získají více mého pomazání a moci, nastává další nové nebezpečí: jsou často rozptýleni pohledem na sebe. Než jsi mluvil s Pavlem, řekl jsem ti, že moji otroci musí oslepnout, aby viděli. Potom jsem ti dovolil s ním mluvit, neboť on je jedním z nejlepších příkladů tohoto faktu. Byla to má milost, která mu dovolila pronásledovat mou církev. Když potom spatřil mé světlo, Pavel pochopil že jeho vlastní přirozené myšlení ho zavedlo do pří-mého rozporu s mou pravdou, ač se domníval, že právě jí slouží. A tak se vaše přirozená mysl, vaše uvažování bude odvíjet vždy. Povede tě k tomu, abys dělal přesný opak mé vůle. Větší pomazání s sebou nese větší riziko, že se ti to bude dít, nenaučíš-li se tomu, co Pavel – nevezmeš-li každý den na sebe svůj kříž a nepo-ložíš-li vše, co jsi a co máš, na něj. Neuděláš-li to, pak kvůli moci a autoritě, kterou ti dám, padneš. Čím více budeš mít vlivu, tím budeš ve větším nebezpečí, dokud se nenaučíš dělat všechno kvůli radostnému poselství. Jsem v tobě zrno, co je tvé duši-přirozenému životu do toho? 23

Jeden z největších svodů na mé pomazané přichází tehdy, když si začnou myslet, že jejich cesty musí být cestami mými a jejich myšlenky, uvažování, jsou myšlenkami mými, když jim dávám trochu nadpřirozeného poznání nebo moci. TO JE VELKÝ KLAM a mnozí kvůli němu selhávají. Jenom když jsi v dokonalé jednotě se mnou, dokážeš myslet jako já. I u těch nejpomazanějších, kteří kdy chodili po zemi, i u Pavla byla tato jednota pouze částečná a většinou na krátký čas, z něhož máte jeho listy. Pavel mi byl skutečně blíž než kterýkoliv člověk dosud. Přesto byl i on zatížen strachem a slabostmi, které nebyly ze mne. Mohl jsem ho z nich vysvobodit – a on o to také několikrát žádal, měl jsem však důvod ho nevysvobodit. Jeho velká moudrost spočívala v tom, že přijal svou slabost s porozuměním, že kdybych ho byl vy-svobodil, nemohl bych mu svěřit takovou moc a zjevení a porozumění, jakého se mu dostalo. Pavel se naučil odlišovat své vlastní slabosti a myšlenky od zjevení Ducha. Věděl, že když je obtížen slabostni či strachem, nevidí z mého úhlu pohledu, ale ze svého. A uměl se křižovat - odkládat všechno své na můj kříž. To ho vedlo k ještě usilovnějšímu hledání mne a ke spolehnutí se na mně samotného, na mou milost. Dával si také pozor, aby mi nepřipisoval to, co vzešlo z jeho srdce. Proto jsem mu mohl důvěřovat a dát mu zjevení, která jsem jiným dát nemohl. Pavel znal své slabosti a znal mé pomazání, a uměl také obojí od sebe rozeznat. Nepletl si to, co vzešlo z jeho vlastní mysli a srdce s tím, co vyšlo z mé mysli a srdce.“ (26.Elulu 5769) Začal jsem myslet na to, jak je tady všechno velice jasné, ale jak velmi často, i po velkých zkušenostech, jako je tato, to stále tak jednoduše zapomínám. Zde je snadné rozumět a chodit ve světle, ale dole v bitvě je pohled znovu tak zamlžený. Myslel jsem na to, že nejsem ani moc obtížen strachem, jako spíš netrpělivostí a hněvem. A to znamená stejné rozptýlení pohledu na Ježíše Krista, který bychom měli získat přebýváním v Duchu svatém. Moudrost mě zastavila a otočila se ke mně: Jsi pozemská nádoba – a to je vše, co kdy na této zemi budeš. Přesto mě tam můžeš vidět právě tak jasně jako tady, budeš-li se dívat očima srdce. Můžeš mi být tak blízko, jako kdokoliv předtím, a ještě více. Pro každého jsem připravil osobní cestu, aby mi byl tak blízko, jak skutečně chce. Můžeš mi být ještě blíž než Pavel. Někteří to budou chtít; a budou to chtít tak moc, že odstraní vše, co jim bude v tom intimním vztahu se mnou bránit, aby se mi v něm mohli úplně vydat. Ti potom dostanou, co hledají. Tvůj úkol je chodit na zemi tak, jak můžeš chodit se mnou tady. Budu ti tam tak blízko, jako zde, vše bude pokračovat, ale jen vírou ve tvém srdci, bez vidění. Budeš-li mne hledat, nalezneš mne. Přiblížíš-li se ke mně, já se přiblížím k tobě. Toužím ti prostřít stůl přímo uprostřed tvých nepřátel. Nepřeji si to jenom pro své apoštoly, ale pro všechny, kdo vzývají Mé Jméno. Chci být tobě a každému, kdo vzývá mé jméno blíže, než mi dosud dovolili ti, kdo kdy žili. Ty určuješ, jak moc blízko si budeme, ne já. Budu vždy chtít být ti blíž a ty abys byl ještě blíž mně. Já se dám najít těm, kdo mě hledají. Jsi teď tady, protože jsi volal po mém soudu ve svém životě. Hledal jsi mě jako Soudce, a tak mě tak teď nacházíš. Avšak nemysli si, že tímto viděním budou odteď všechny tvé soudy mými soudy. Můžeš mít mé soudy, ale jen tehdy, když se mnou budeš vírou chodit v jednotě a usilovat o pomazání mým Duchem. A to můžeš získat nebo ztratit každého dne. Dovolil jsem ti vidět anděly a dal jsem ti mnoho snů a vidění, neboť jsi mne o ně mnoho prosil. Rád dávám svým dětem dobré dary, za které prosí podle mé vůle. Roky jsi mě prosil o moudrost, a tak ji teď přijímáš. Ale tyto zážitky ti nedávají celou moudrost, ani z tebe ještě nečiní spravedlivého soudce. Moudrost a soud budeš mít jedině tehdy, když budeš přebývat ve mně. Nikdy mě nepřestávej hledat. Čím vyzrálejší budeš, tím méně se budeš chtít ukrývat přede mnou nebo před druhými, takže budeš moci vždy chodit ve světle. Znovu tě, PJX, hledám 26.elulu 18.37 Viděl jsi mne jako Spasitele, ano, Pane, 16.8.1948, Pána 1980, Moudrost a Soudce 23.8.2004. Až se vrátíš do bitvy, budeš stále moci očima svého srdce vidět moji soudnou stolici. Když budeš chodit v prav-dě poznání, že vše, co si myslíš a děláš je zde plně zjeveno, budeš mít i tam v Líšťanech svobodu žít tak, jako tady. Pouze když se jako všichni kolem tebe skrýváš přede mnou nebo před druhými pod kbelec všech těch domů postavených lidskýma rukama, kde nebydlím, abys mě nemusel pozvat do svého srdce, příbytku a do svého způsobu odpočinku, závoje se vrátí a zakryjí mě před tebou. Já JSEM Pravda, a ti, kteří mě uctívají, musí tak činit v Duchu a v Pravdě. Ztišením se sluší Boha chválit, ne rámusem. Pravda se nikdy neschovává v temnotě, ale vždy chce přebývat ve světle. Světlo zjevuje a odhaluje. Jenom když budeš chtít být neustále odhalen a dovolíš, aby bylo zjeveno také to, kdo skutečně jsi, budeš chodit ve světle tak, jako já jsem ve světle.

Pravé obecenství se mnou vyžaduje naprosto se odhalit. Pravé obecenství mého lidu a tvé s mým lidem vyžaduje totéž. Když jsi stál před mou soudnou stolicí, cítil jsi větší svobodu a bezpečí než kdykoliv předtím, neboť ses už nemusel skrývat. Cítil jsi více bezpečí, protože jsi věděl, že mé soudy jsou pravdivé a spravedlivé. Morální a duchovní řád mého vesmíru je stejně jistý jako řád v přírodě založený na přírodních zákonech. Mému zákonu přitažlivosti důvěřuješ, aniž bys o něm vůbec přemýšlel. Stejným způsobem se musíš naučit důvěřovat mým soudům. Moje norma spravedlnosti se nemění a je pevná a trvalá. Žít podle této pravdy znamená chodit vírou. Pravá víra znamená mít důvěru, kým jsem já, co mám v úmyslu, co říkám, z čeho se raduji, co můj Duch potvrzuje v tvém srdci. Usiloval jsi poznat mou moc a chodit v ní, abys mohl uzdravovat nemocné a dělat zázraky v mém Jménu, ale ještě jsi ani nezačal chápat moc mého Slova. Vzkřísit všechny mrtvé, nejen tvého otce u poštovní přepážky 1983, kteří kdy na zemi žili, mně nepůsobí žádnou námahu. Mocí svého Slova udržuji všechny věci. Stvoření existuje kvůli mému Slovu, a je také mým Slovem udržováno. Beze mne nic nemůžete učinit. Předtím, než přijde konec, musím na zemi zjevit svou moc. I ta největší moc, jakou jsem kdy na zemi zjevil či ještě zjevím, je stále velmi malým zjevením. Já nezjevuji svou moc k tomu, aby lidé věřili v mou moc, ale aby lidé věřili v mou lásku. Kdybych chtěl spasit svět svou mocí, mohl bych pouhým vztáhnutím prstu hýbat horami, a všichni by se mi klaněli… 24

Ale ne proto, že mě milují nebo že milují pravdu, ale protože se bojí mé moci. Nechci, abyste mě poslouchali ze strachu k moci, kterou mám, ale z lásky ke mně a k pravdě. Jestliže neznáš mou lásku, potom tě má moc zkazí. Nedávám ti lásku, abys znal mou moc, ale dávám ti moc, abys znal mou lásku. Cílem tvého života musí být láska, ne moc či úspěch. Potom ti dám moc k milování, nejprve bratrstva, a pak všech lidí, i nepřátel. Dám ti moc uzdravovat nemocné, až a protože je miluješ, a také proto, že Já je miluju a nechci, aby byli nemocní. Takže musíš nejdříve usilovat o lásku, a potom o mou víru. Není možné se mi zalíbit bez víry. Avšak víra není jenom poznání mé moci, nýbrž poznání mé lásky a moci mé lásky. Víru musíš mít nejdříve kvůli lásce. Hledej víru, abys mohl více milovat a více toho svou=mou láskou vykonat. Pouze, když usiluješ o víru k tomu, abys miloval, mohu ti svěřit svou moc. Víra se zjevuje láskou. Mé Slovo je moc, která drží všechno pohromadě. Do té míry, jak věříš, že mé Slovo je pravda, můžeš dělat všechno. A ti, kdo věří, že má slova jsou pravdivá, budou také plnit svá vlastní slova. Pravdivost je má přirozenost, a stvoření důvěřuje mému slovu, neboť jsem mu věrný. PNŽ 179 Navěky Bůh v slibech stojí, neklamné, pevné jsou, zpečetil Ježíš je krví nevinnou, přesvatou. R: Nebe, zem oheň schvátí, hory se v moře zvrátí, věř však a Bůh dá znát ti, že slibům dostojí. Ti, kdo jsou jako já, jsou také věrní svým slovům. Jejich slovo je jisté a jejich sliby jsou spolehlivé. Jejich ANO znamená ANO a jejich NE znamená NE. Nejsou-li tvá slova pravdivá, začneš pochybovat i o mých slovech, neboť ve tvém srdci je klam. Nejsi-li věrný svým vlastním slovům, je to proto, že mě ve skutečnosti neznáš. Na to, abys měl víru, musíš být věrný. (v řečtině je pro víru i věrnost jediné slovo – pistis) Povolal jsem tě, abys chodil vírou=věrností, neboť já jsem věrný. Je to má přirozenost. Proto také budeš souzen z každého nedbalého slova, které vyřkneš. Být nedbalý znamená nedbat. Slova mají moc, a těm, kdo jsou nedbalí, nemohu svěřit moc svého slova. Pánova slova se na mě valila jako veliké mořské vlny. Cítil jsem se jako Job před smrští. Zdálo se mi, že se neustále smršťuji, a až pak jsem zjistil, že to On se zvětšuje. Nikdy jsem se necítil tak drze. Jak jsem mohl být tak lehkovážný ve vztahu s Bohem !? Cítil jsem se jako mravenec při pohledu na horský hřbet. Byl jsem méně než prach. ON si však přesto udělal čas se mnou mluvit! Nedokázal jsem už vydržet víc Jeho Přítomnost a odvrátil jsem se. Po krátké chvíli jsem ucítil uklidňující ruku na svém rameni. Byla to Moudrost. Její sláva byla teď ještě větší, ale veliká byla zase jako já. „Rozumíš tomu, co se právě odehrálo?“ zeptala se. Věděl jsem, že když se Pán na něco ptá, tedy ne proto, aby ode mne získal informaci. Začal jsem nad tím přemýšlet: Ano, tak to všechno skutečně je. V porovnání s Ním jsem méně než zrnko prachu vůči zeměkouli. A On z nějakého důvodu chtěl, abych právě toto přesně zažil. V odpovědi na mé myšlenky vysvětloval: „Teď víš, jak to je, avšak toto porovnání člověka k Bohu není jen v jeho velikosti. Začal jsi zakoušet moc mojich slov. Když jsou ti svěřena má slova, pak je ti svěřena moc, jíž držím pohromadě celý vesmír. A neudělal jsem to teď proto, aby ses ty cítil menší, ale proto,

abys rozuměl závažnosti a moci toho, co ti bylo svěřeno – Božího Slova. Na všech svých cestách si pamatuj, že jediné slovo, pronesené od Boha k člověku má mnohem větší hod-notu, než všechny poklady světa. Porozuměj a také uč mé bratry ctít hodnotu Mého Slova. A jako ti, kdo mají nést má slova, musíte ctít hodnotu svých vlastních slov. Ti, kdo ponesou pravdu, musí být sami opravdoví. Ryzí.“ Jak jsem naslouchal, cítil jsem, že mám vzhlédnout k jednomu z trůnů vedle nás, a uviděl jsem muže, jehož jsem hned poznal. Byl to velký evangelista. Když jsem byl ještě dítě, mnoho lidí si myslelo, že chodí ve větší moci než kdokoliv jiný od rané církve. Četl jsem o něm (Smith Wigglesworth?) a slyšel jsem některá jeho zaznamenaná kázání. Každý musel být dotčen jeho opravdovou pokorou a zřejmou láskou k Pánu i k lidem. Přesto jsem cítil, že některá jeho vyučování se závažným způsobem odchýlila od pravdy. Byl jsem překvapen, ale zároveň se mi také ulevilo, když jsem ho viděl sedět na velikém trůnu. Byl jsem uchvácen pokorou a láskou, jež z něho stále vyzařovala. Otočil jsem se k Pánu, abych se ho zeptal, zda s ním smím mluvit. Viděl jsem, jak velmi Pán toho muže miloval, ale mluvit s ním mi nedovolil a pokynul mi, abychom šli dál. „Jenom jsem chtěl, abys ho tady viděl,“ vysvětloval Pán, „a rozuměl místu, které u mě má. Je toho ještě mnoho, co o něm máš pochopit. Byl to můj posel církvi posledních dnů, ale církev ho neslyšela. Důvodům musíš porozumět v pravý čas. On tím byl skutečně na čas podlomen a oklamán a jeho poselství bylo pokřiveno. Musí být ale znovu obnoveno, stejně jako další části poselství, která jsem dal jiným. Věděl jsem, že tady se všechno děje v dokonalém načasování s ohledem na vše, co jsem se měl naučit. Začal jsem přemýšlet, jak musí být tento muž spojen s potenciálem moci ke zkáze, o němž jsme právě mluvili. „Ano, je velice nebezpečné chodit ve velké moci,“ odpověděl mi Pán. „Stalo se to mnohým z mých poslů, a je to také součást poselství, které mají předávat mé vyvolané posledních dnů. Budeš chodit v mé moci, a dokonce v ještě větší moci, než zakusili všichni tito. Začneš-li si však myslet, že má moc je mým potvrzením tebe nebo tvého poselství, otevřeš dveře stejnému klamu. Duch svatý byl dán pouze proto, aby nesl svědectví o mně a potvrzoval mne. Budeš-li moudrý jako Pavel, naučíš se víc chlubit svými slabostmi než svou silou. Pravá víra je správné poznání toho, kým JÁ JSEM. Nic více a nic méně. Vždy si pamatuj, že i když přebýváš v mé přítomnosti a vidíš mě takového, jaký jsem, můžeš přesto padnout, obrátíš-li svůj pohled na sebe. Takto padl Lucifer. Kdysi přebýval v této místnosti. Viděl mou slávu a slávu mého Otce. Avšak začal se dívat více na sebe než na nás. Potom se v pýše začal chlubit svým postavením a svou mocí. To se také stalo mnoha mým služebníkům, kterým bylo dovoleno spatřit mou slávu a jimž byla svěřena moc. Padneš, jakmile si začneš myslet, že se ti daří pro tvou moudrost, spravedlnost nebo dokonce pro tvou oddanost k čistému učení.“ Toto bylo vážnější varování, než cokoliv, co jsem zde dosud přijal a slyšel. Chtěl jsem jít zpátky a bojovat v poslední bitvě, ale měl jsem vážné otazníky nad svými schopnostmi bojovat, aniž bych padl do nástrah, které se teď zdály být všude. Pohlédl jsem zpět na Pána. On byl Moudrost. Jak velmi Jej budu potřebovat znát jako Moudrost, až se vrátím! 25

„Je dobré, že ztrácíš víru sám v sebe. Nesvěřím ti moc nadcházejícího věku, dokud víru sám v sebe neztratíš. Čím víc ji ztratíš, tím více moci ti mohu svěřit, jestliže….“ Dlouho jsem čekal, až to Pán dopoví, ale nedopověděl. Nějak jsem vycítil, že chce, abych větu dokončil sám, ale nevěděl jsem, jak. Čím déle se na mne díval, cítil jsem víc důvěry, a nakonec jsem už věděl: „Jestliže svou víru vložím v tebe!“ „Ano. K tomu, k čemu jsi povolán musíš mít víru, ale musí to být víra ve mne, ne sebedůvěra. Nestačí jen ztratit víru v sebe. Nezaplníš-li to prázdné místo vírou ve mne, vedla by ztráta sebedůvěry jen k pocitu nebezpečí. Právě takto jich už mnoho upadlo do klamu. Mnoho těchto mužů a žen bylo proroky, ale někteří z nich kvůli své nejistotě nedovolovali lidem je tak nazývat. Každý můj apoštol a prorok se jako můj apoštol či prorok představí. Falešná pokora je také klam. Oni byli mými proroky. Jestliže je nepřítel mohl oklamat tak, že si mysleli, že vlastně nejsou skutečnými proroky, vždyť všichni v církvi mluví jen o pastorech, mohl je pak také oklamat tak, aby si mysleli, že jsou většími proroky, než ve skutečnosti byli, a to jednoduchým sycením jejich sebedůvěry. Falešná pokora pýchu nevyžene. Je to jenom jiná forma zaměřenosti na sebe, a nepřítel má potom právo ji napadnout. Všechny tvé pády budou výsledkem jediné věci: zaměřenosti na sebe. Jediná možnost, jak z toho být vysvobozen, je láska k Pavlíčkovi a bezdomovcům. Láska nehledá svých věcí.“ Začal jsem o všem přemýšlet a zaplavila mě nádherná jasnost. Viděl jsem celou svou zkušenost od začátku až do konce s tímto jediným prostým poselstvím uprostřed všeho. „Jak jednoduše jsem se nechal odvést od upřímné a čisté oddanosti Kristu!?,“ naříkal jsem. Pán se potom zastavil a podíval se na mě s výrazem, za který se modlím, abych na něj nikdy nezapomněl. Usmál se. Nechtěl jsem zneužít tuto příležitost, ale nějak jsem vycítil, že když se takhle usměje, mohl bych požádat o cokoliv – a ON by mi to dal. „Pane, když jsi řekl: „Buď světlo!“ bylo světlo. V J 17 ses modlil, abychom tě milovali tou samou agapé, jíž tě miloval tvůj Otec. Řekni mi teď, prosím: „Buď v tobě láska!,“ abych tě miloval Otcovou láskou. Nepřestal se usmívat, ale objal mě jednou rukou jako přítel. „Řekl jsem ti to už před stvořením světa, když jsem tě povolal. Také jsem to řekl tvým bratrům, kteří s tebou budou bojovat v poslední bitvě. Poznáš lásku mého Otce ke mně. Je to dokonalá láska, jež vyžene každý strach. Tato láska ti dá sílu mi věřit, abys mohl dělat skutky, které jsem dělal já, a ještě větší skutky, neboť já jsem se svým Otcem a ty budeš znát jeho lásku ke Mně. A skutky, které ti budou dány, mě oslaví. Nyní kvůli tobě, znovu říkám:

„Buď v tobě láska !“ Byl jsem přemožen vděčností za celý tento zážitek. „Miluji Tvé soudy“, řekl jsem a začal jsem se otáčet k Soudné stolici, ale Pán mě zastavil: „Neohlížej se zpátky. Pro tebe tam teď nejsem; jsem tady. Vyvedu tě z této síně zpátky na tvé místo v bitvě, ale ty se nesmíš otáčet. Soudnou stolici musíš stále vidět ve svém srdci, neboť tam teď také je.“ „Tak jako zahrada a poklady spasení…“ pomyslel jsem si. „Ano, vše, co dělám, dělám ve tvém srdci. Tam plynou živé vody. Tam jsem JÁ.“ Potom pokynul směrem ke mně. Podíval jsem se na sebe a odhrnul jsem roucho pokory. Užasl jsem. Má zbroj vyzařovala stejnou slávu, jaká obklopovala Jej. Pak jsem ji zase zakryl rouchem. „V noci před svým ukřižováním jsem se také modlil k Otci, aby sláva, kterou jsem s Ním měl od počátku, byla v mém lidu, abyste byli jedno. Moje sláva sjednocuje. Když se budete scházet s těmi, kteří mě milují, má sláva bude růst. Čím více bude má sláva růst spojením těch, kdo mě milují, tím více bude svět vidět, že mě poslal Otec. Svět tak bude skutečně vědět, že mými učedníky jste vy, neboť mě budete milovat a budete se milovat navzájem.“ Když jsem se na něj dál díval, má důvěra rostla. Bylo to, jako bych byl vnitřně očišťován. Brzy jsem se cítil být připravený udělat cokoliv, oč by požádal. „Je tu pořád ještě někdo, s kým se před svým návratem do bitvy musíš setkat“, řekl, zatímco jsme šli dál. A jak jsme šli, byl jsem stále více udiven tím, jak jeho sláva během několika minut vzrostla. „Pokaždé, když mě vidíš očima svého srdce, je tvá mysl trochu více obnovena,“ pokračoval. (Ó, prosím, Pane, ať se to stane zde a nyní, to je přesně to co 9.Adaru 11,52 tolik potřebuji…) „Jednoho dne budeš schopen v mé Přítomnosti pobývat neustále. Tehdy budeš moci kdykoliv dosáhnout všeho, co ses mým Duchem kdy naučil. Kdykoliv budeš moci dosáhnout i mne samotného.“ Slyšel jsem všechno, co říkal, a rozuměl tomu, ale byl jsem tak uchvácen jeho slávou, že jsem se prostě musel zeptat: „Pane, proč jsi teď o tolik slavnější než když ses mi zjevoval jako Moudrost?“ „Já jsem se nikdy nezměnil, ale ty ano. Když jsi s nezakrytou tváří hleděl na mou slávu, měnil ses. Zkušenosti, jichž se ti dostává, odstraňují z tvé tváře závoje, abys mě viděl jasněji. Ale nic je neodejme tak rychle, jako pohled na moji lásku.“ Potom se zastavil a já se otočil na ty, kteří seděli na trůnech okolo nás. Stále jsme byli na místě, kde seděli ti nejvyšší králové. Náhle jsem poznal jednoho muže sedícího blízko nás: „Odněkud tě znám, ale nemohu si vzpomenout odkud.“ „Jednou jsi mě viděl ve vidění,“ odvětil. Okamžitě jsem si vzpomněl a byl jsem šokován! „Takže jsi skutečně žil?“ „Ano.“ Začal jsem si vybavovat den, kdy mě jako mladého následovníka Krista začaly flustrovat některé věci v mém životě. Šel jsem do jednoho parku blízko svého bytu a byl jsem rozhodnut čekat na Pána, dokud mi něco neřekne. Jak jsem tam seděl a četl Slovo Boží, byl jsem vytržen ve vidění (jednom z prvních, jaké jsem kdy měl). V tom vidění jsem spatřil dva muže. Ten první neustále svědčil lidem, vyučoval a navštěvoval nemocné, aby se za ně modlil. Byl velmi horlivý pro Pána. Ten druhý, očividně vandrák nebo nějaký bezdomovec právě začal kopat do malého kotěte, které se mu připletlo do cesty. Ale pak se zastavil. Nohou je odstrčil, byť docela tvrdě. A Pán se mě zeptal, který k těch dvou ho víc potěšil. „Ten první,“ řekl jsem bez sebemenšího zaváhání, „to ví přece každý“. „Ne, ten druhý,“ odpověděl Pán. A začal mi vypravovat jejich příběh. 26

První byl vychován v nádherné rodině, která Pána vždy znala. Vyrůstal v kvetoucím sboru a potom navštěvoval jednu z nejlepších biblických škol. Dostalo se mu sto dílů Boží lásky, vrchovatá míra. A on je užíval. Užíval jich 75%. Druhý se narodil hluchý. Byl zneužit a do osmi let, kdy ho našly úřady, byl držen v tmavém chladném podkroví. Pak ho přesouvali z jednoho ústavu do druhého, a zneužívání pokračovalo i tam. Nakonec se ocitl na ulici. Aby to vše překonal, dal mu Pán jenom tři díly své lásky. A on ji do poslední kapičky spotřeboval na překonání své zuřivosti a nevybil si ji na kotěti. A teď? Díval jsem se pln obdivu na muže-krále, který seděl na trůně mnohem slavnějším, než by si Šalomoun vůbec dovedl představit. Kolem něho stály zástupy andělů a napjatě očekávaly jeho rozkazy. V úžasu jsem se obrátil na Pána o pomoc, protože jsem pořád nemohl pochopit, že skutečně žije, a tím méně fakt, že je tady jeden z mocných králů. Všechny mé představy a hodnoty byly napadrť. Žadonil jsem: „Pane, dopověz mi, prosím, jeho příběh.“ „Samozřejmě, od toho tady jsme. Angelo byl tehdy tak věrný v málu, které jsem mu dal, že jsem mu přidal další tři díly své lásky (můj drahý, milovaný Petře.., Pane, zjev nám, jak málo záleží na našich vědomostech, „poznání“). Všechny je využil na to, aby přestal krást. Skoro hladověl, ale odmítl si vzít cokoliv, co by mu nepatřilo. Jídlo si kupoval za to, co dal dohromady sběrem lahví a občasnou prací na něčí zahradě. Byl hluchý, ale naučil se číst. A tak jsem mu poslal traktát s evangeliem. Když ho četl, Duch mu otevřel oči a on mi vydal svůj život. Znovu jsem mu zdvojnásobil díly své lásky a on je věrně celé využil pro mne, ne pro sebe. Chtěl o mně říkat druhým, ale nemohl. Byl hluchoněmý. Láska je vynalézavá. Přestože žil v takové chudobě, začal dávat ne desátek, ale přes polovinu všeho, co měl, na evangelizační traktáty, aby je mohl rozdávat po ulicích.“ „Kolik lidí k Tobě přivedl?“ zeptal jsem se. Představoval jsem si, že to musely být zástupy, když tady teď seděl tak vysoko mezi králi. „Jednoho,“ odpověděl Pán. „Dovolil jsem mu přivést ke mně jednoho umírajícího alkoholika, abych ho povzbudil. A to ho povzbudilo natolik, že by na tom rohu stál o hladu a v mrazu mnoho dalších let, jenom aby přivedl k pokání další duši. Celé nebe mě však prosilo, abych ho už přivedl sem, a já jsem také chtěl, aby dostal svou odměnu.“ „Ale co udělal, že se stal králem?“ „Byl věrný v tom, co mu bylo dáno, překonal vše, dokud nebyl jako já a nezemřel jako mučedník.“ „Jak byl umučen?“ „Překonal svět mou láskou. Velmi málo lidí překonalo tolik s takovým málem. Mnoho mých dětí jako Mirek Venc starší bydlí v domovech, které by jim před pouhými sto lety záviděli nejen jejich prarodiče, ale i králové, ale oni si jich neváží, zatímco Angelo si za chladné noci tak vážil kartonové krabice, že ji proměnil ve slavnou svatyni Mé Přítomnosti. Začal milovat vše a každého. Z jediného jablka se radoval více, než někteří v mém lidu z obvyklých hojných hostin. Ve všem, co jsem mu dal, byl věrný, přestože to nebylo mnoho v porovnání s tím, co jsem dal jiným, včetně tebe. Ukázal jsem ti ho ve vidění a teď ho znovu ukazuju vám všem, protože jsi kolem něho mnohokrát prošel, protože kolem nich i dnes procházíte. Dokonce jsi na něj poukázal a ty taky jednomu svému příteli a vyslovils o něm svůj úsudek.“ „Skutečně? Co jsem říkal?“ Řekls: „Tady máme dalšího „Eliáše“ (pošuka, blázna); právě utekl odněkud z nádraží.“ A věroučně jsi vysvětlil, že to je „náboženský cvok“ plný démonů a poslaný nepřítelem odvrátit lidi od evangelikálního evangelia. To byla zatím nejhorší rána, kterou jsem za celou zkušenost „Poslední bitvy“ obdržel. To už nebyl šok, byl jsem naprosto zhrozen. Pokoušel jsem si vybavit ten okamžik, ale nedokázal jsem to, jednoduše proto, že takových pohrdavých postojů bylo v mém životě příliš mnoho. Nikdy jsem neměl soucit se špinavými pouličními kazateli, kteří se mi zdáli být záměrně posláni odvrátit lidi od (našeho amerického) evangelia. „Odpusť mi. Prosím tě, odpusť mi to.“ „Je ti odpuštěno,“ řekl Pán „a máš pravdu, takoví, kteří se pokoušejí kázat evangelium v ulicích se špatnými a dokonce převrácenými motivy, jsou. Přesto je mnoho upřímných, i když nejsou připravení, oholení ani vzděláni. Nesmíš soudit podle zdání. Mezi bezdomovci je stejně tolik opravdových služebníků jako je jich mezi vytříbenými profesionály ve velkých katedrálách a organizacích, vybudovaných lidmi v mém jménu.“ Pokynul mi, abych po podíval vzhůru na Angela. Sestupoval po stupních ze svého trůnu a stanul právě přede mnou. S otevřenou náručí mě srdečně objal a políbil mě na čelo jako otec. Láska se na mě a skrze mě valila jako rozvodněná řeka, až jsem se zalykal, že to má nervová soustava nevydrží. Když mě nakonec pustil, motal jsem se jako opilý. Byl to však nádherný pocit, láska, jak jsem ji ještě nikdy nepocítil. „To ti mohl Angelo předat už na zemi,“ pokračoval Pán. „Měl toho mým lidem mnoho co dát (i ty jemu, Petře, mohl bys ho svou vírou odhluchoněmit a zprosperovat) avšak oni se k němu nechtěli ani přiblížit. I moji proroci se ho stranili a tím i mně. Ve víře rostl tím, že si koupil Písma a několik knih, které četl znovu a znovu. Zkoušel chodit do různých sborů, ale nenašel žádný, kde by ho přijali. Kdyby ho byli přijali, přijali by mě. On byl mým klepáním na jejich dveře. Znovu jsem se učil, co je to skutečný zármutek, skutečné pokání, skutečné poznání sebe sama. „Jak zemřel?“ „Umrzl, když se pokoušel udržet na živu jednoho starého pijana. Umřel s ním podchlazením“. Podíval jsem se na Angela a nemohl jsem uvěřit tomu, jak tvrdé bylo mé srdce. Stále jsem však nerozuměl tomu, jak to všechno, co mi Pán vypravoval, z něho dělalo martyra. Naučil jsem se a učil jiné, že mučedníkem je ten, kdo zemřel, protože nechtěl slevit ze svého svědectví. „Angelo byl mučedníkem každý den, který žil. Pro sebe dělal jen tolik, aby se udržel na živu a svůj život s radostí obětoval na záchranu přítele v nouzi. Jak už Pavel psal Korintským, i když se necháš upálit, ale nebudeš mít lásku (a už od té lásky pořád neutíkejte do svých mozkových závitů lechtaných poznáním, jezte ze stromu života a jen ze stromu života), je to na nic. Ale když sám sebe vydáš s láskou, znamená to mnoho, pro Otce, který je na nebesích. Angelo umíral každý den, neboť nežil, odmítal žít sám pro sebe, žil pro ostatní. Když byl na zemi, stále nosil roucho pokory, stále se považoval za nejmenšího ze všech svatých. Mnoho z těch, kteří se považují za největší a kteří jsou za takové všemi považováni, tady skončí jako nejmenší. Angelo nezemřel za pravdu ani pro své svědectví, ale vskutku zemřel za mne.“ 27

„Pane, prosím, pomoz mi si toto pamatovat. Prosím, nedovol, abych až se vrátím, zapomněl.“ „Proto jsem tady s tebou (a proto to teď Mirek fixuje a přepošle) a budu s tebou také, až se vrátíš. Moudrost je vidět Mě mýma očima a nesoudit podle zdání. Angela jsem ti ukázal ve vidění, abys ho poznal, až ho potkáš na ulici. Kdybys už tehdy byl zralý a miloval ho, odhalil bys mu jeho minulost, jak jsem ti ji ukázal ve vidění, a on by mi vydal svůj život. Ty bys potom mohl tohoto velkého krále vychovávat jako teď Vladimír Ivanku s Aničkou a on by měl brzo velký vliv na celou mou církev. Kdyby se můj lid díval na všechno a na ostatní lidi mým pohledem, Angelo a mnoho dalších jemu podobných by bylo uznávanými vůdci. Doprovázeli byste je na ty největší kazatelny a můj lid při přicházel od konců země, aby seděl u jejich nohou. Neboť tím by seděli u Mých nohou. Učili by vás milovat a nakládat s každou korunkou, nakládat s dary, které jsem vám dal, abyste nesli mnohem víc ovoce.“ Byl jsem tak zahanben. Ani jsem se na Pána nechtěl podívat. Ale pak jsem se na Něj přeci obrátil, protože jsem ucítil bolest, unášející mě znovu k soběstřednosti. A byl jsem doslova oslněn jeho slávou, jako Pavel u Damašku. Chvíli trvalo, než se mé oči postupně přizpůsobily, abych se na Něj mohl znovu podívat. „Pamatuj, že je ti odpuštěno,“ řekl. „Neukazuji ti tyto věci proto, abych tě odsoudil, ale abych tě změnil, učil. Vždy si pamatuj, že soucit s druhými odstraní závoje z tvé duše rychleji než cokoliv jiného.“ Když jsme šli dále, Angelo po prvé promluvil: „Prosím, pamatuj na mé přátele bezdomovce. Mnoho jich bude milovat našeho Spasitele, jestliže k nim někdo půjde.“ Jeho slova měla v sobě takovou sílu, že jsem jenom dojatě přikývl. Byl to Výnos velkého krále a velkého přítele Krále králů. „Pane, pomůžeš mi pomáhat bezdomovcům?“ „Budu pomáhat každému, kdo jim bude pomáhat,“ odpověděl. „Když budeš pomáhat těm, které já miluji, budeš mít stále mou přítomnost a budeš vědět o mé pomoci. Jim bude dán Pomocník podle míry jejich lásky. Mnohokrát jsi prosil o více mého pomazání – tady je, zvedni ho. Miluj ty, které já miluji. Když budeš milovat je, budeš milovat mne. To, co dáváš jim, dáváš mně – a já ti vrátím ještě víc.“ Má mysl se přesunula k mému krásnému příbytku a k chalupě a ke všemu ostatnímu majetku, který jsem měl. Nebyl jsem bohatý, aspoň ne po americku, ale podle všech pozemských měřítek žiju skutečné lépe než králové před pouhými sto lety. Nikdy předtím jsem se tím necítil vinen, ale teď ano. Proč? K čemu to? Nějakým zvláštním způsobem to byl dobrý pocit, zároveň jsem se však v něm dobře necítil. Znovu jsem se obrátil na Pána, věda, že mi pomůže. „Pamatuj si, co jsem řekl o svém dokonalém zákonu lásky, který rozlišuje světlo od tmy. Když přijde takové zmatení, jaký cítíš nyní, víš, že co zakoušíš není můj dokonalý zákon lásky. Já své rodině dávám rád dobré dary tak, jako ty rád dáváš dobré dary své rodině. Chci, abyste se z nich radovali a vážili si jich. Jenom je nesmíte uctívat a buďte ochotni je sdílet s druhými, jakmile vás k tomu povolám. Mohl bych mávnout rukou a okamžitě ze země odstranit všechnu chudobu. Přijde den soudu, kdy hory a posvátná návrší budou sníženy a chudí a utlačovaní vyvýšeni, ale to musím udělat já. Lidský soucit je mi stejně cizí jako lidský útisk. Lidský soucit používaný jako náhražka mého kříže. Já jsem vás nepovolal obětovat, ale poslouchat. Někdy něco obětujete, abyste mě poslechli, bude-li však vaše sebeobětování mimo poslušnost, rozdělí nás to. Jsi vinen nesprávným soudem a zacházením s tímto velkým králem, když byl ještě mým služebníkem na zemi. Nesuď nikoho, aniž by ses nejdřív dotázal mě. Promarnil jsi více setkání, která jsem pro tebe připravil, než si umíš představit. Jednoduše proto, že jsi na ně nebyl dost citlivý. Neukázal jsem ti to všechno, aby ses cítil vinen, ale abych tě přivedl ke změně, a abys dál už takové příležitosti neztrácel. Když po obdržení mého světla jen reaguješ na vinu, začneš dělat věci k zakrytí své viny, čímž jdeš proti mému kříži. Jedině můj kříž umí odstranit tvou vinu. Šel jsem na kříž, abych odstranil tvou vinu. Cokoliv děláš z pocitu viny a když ji (se) sám napravuješ, neděláš pro mne.“ „Neraduji se, když vidím lidi trpět,“ řekla Moudrost. „Ale lidský soucit (charita) je nepovede ke kříži, který je jako jediný schopen zbavit je jejich skutečného utrpení. Angela jsi ztratil, neboť jsi nechodil v mém soucitu. Až se vrátíš, budeš ho mít víc, avšak tvůj soucit musí být vždy poddán mému Duchu.“ A Pán pokračoval: „Ani já jsem neuzdravil všechny, s nimiž jsem soucítil, ale dělal jsem pouze to, co jsem viděl dělat svého Otce. Nedělej věci jen ze soucitu, všechno co děláš dělej z poslušnosti k Mému Duchu. Tehdy bude mít tvůj soucit moc vykoupení. Svěřil jsem ti dary svého Ducha. Poznal jsi mé pomazání, když kážeš a píšeš, ale mnohem méně, než si uvědomuješ. Jenom zřídkakdy vidíš opravdu mýma očima, slyšíš mýma ušima a rozumíš mým srdcem.

Beze mne nemůžeš udělat nic, co by prospělo Mému Království nebo šířilo mé Poselství. Bojoval jsi v mých bitvách a dokonce jsi viděl vrchol mé Hory. Naučil ses střílet šípy pravdy a zasáhnout nepřítele. Naučil ses něco málo o používání Mého Meče. Avšak mou největší zbraní je láska, agapé. Láska nikdy nevypadá. Elektřina z Čezu ano. Láska je a bude mocí, která maří a zmaří skutky ďáblovy. A láska, ta také přivede Mé Království. Láska je korouhev nad mou armádou.. Pod touto korouhví teď musíte bojovat.“ S tím jsme vstoupili do chodby (tunelu) a odešli jsme z velké soudní síně. Sláva Moudrosti byla stále všude kolem mě, ale Pánu už jsem nikde zřetelně neviděl. Náhle jsem stanul přede dveřmi. Otočil jsem se, nechtěl jsem odejít, ale současně mi bylo hned jasné, že musím. Byly to dveře, ke kterým mě přivedla Moudrost. Jimi projdu.

Je čas jít dál !!! Konec knihy POSLEDNÍ BITVA. Vloženo v předvečer 10. Nisanu 19.56 ke cti Beránka a Holubice. A poslední přetavení a editace 24. Adaru 12.49 –mv-, ale klidně v prubování pokračuj dál.

Rozpoznání ducha Jezábel Chystáme se napadnout pevnost obrovských rozměrů. Je to způsob myšlení, který bez omezení existuje ve většině církví. Chystáme se ukázat a zničit místa, kde se Jezábel ukrývá. 28

Pochopení ducha Jezábel "Ale to mám proti tobě, že trpíš ženu Jezábel, která se vydává za prorokyni a svým učením svádí moje služebníky ke smilstvu a k účasti na modlářských hostinách" (Z 2,20). Můžete se proti mně postavit kvůli použití uvedeného verše a tomu, že ho aplikuji na americké sbory. Můžete se dohadovat, že žádný z pastýřů, které znáte, nikoho otevřeně nevede k tomu, aby konal skutky smilstva. Rozumím vašemu pocitu. Souhlasím s tím, že pravděpodobně neznáte nikoho, kdo by bezostyšně kázal, že sexuální žádostivost a modlářství nejsou hříchy. Když mluvíme o Jezábel, ukazujeme v naší společnosti na obsesivní smyslnost, bezuzdné čarodějnictví a nenávist k mužské autoritě. Abychom rozuměli duchu Jezábel, musíme rozumět vzniku této osobnosti v Písmechi. První zmínka o Jezábel je u vzdorovité, manipulativní manželky krále Achaba. Ve skutečnosti to byl duch, který pracoval skrze královnu Jezábel, jenž způsobil, že se přes deset milionů Izraelců kromě sedmi tisíc věrných klanělo Ba´alovi a "opustili smlouvu, zbořili oltáře ... a proroky povraždili mečem" 1Kr 19,14-18. Tento jeden duch byl téměř úplně odpovědný za zkázu celého národa a tato mocnost přišla v plné síle i proti našemu národu. Jezábel je silně nezávislá a intenzivně ambiciózní, pokud jde o vyniknutí a kontrolu. Je dobré si všimnout, že doslovný překlad slova Jezábel znamená "bez kohabitace". To jednoduše znamená, že odmítá "žít s někým společně" nebo "být společně" s kýmkoli. Odmítá princip Těla Kristova, koinónii, měli všechno společné, denně spolu jedli, denně spolu byli v chrámu. Jezábel nebude s nikým společně žít, pokud nemůže mít ten vztah pod kontrolou a dominovat v něm. Když vypadá submisivně nebo "jako služebnice", je to jen proto, aby získala nějakou strategickou výhodu. Z hloubky srdce se nikomu nepoddá. Nezapomeňte na to, že duch, který vytvořil Jezábel, existoval dříve, než se jeho jmenovkyně narodila. (Působil už v Evě, protože ve chvíli pokušení nebyla s Adamem, jemu zjevná, ale už nezávislou feministkou.) Přestože je Jezábel ženského rodu, onen duch sám je bezpohlavní. Ale je důležité si všimnout, že zatímco muži ve vedení jsou terčem většiny mocností, Jezábel je více přitahována jedinečností ženské psychiky v její schopnosti manipulovat bez fyzické síly. Jezábel směřuje k ženám, které jsou zahořklé vůči mužům, buď kvůli zanedbávání nebo kvůli zneužití autority. Tento duch pracuje skrze ženu, která kvůli nejistotě, žárlivosti nebo marnivosti touží po kontrole a dominanci nad ostatními. Jezábel je za ženami, které veřejně svým jazykem pokořují manžela, a tím ho kontrolují skrze strach z veřejného zesměšnění. I když používá každý prostředek sexuální perverze známý v pekle, není smilstvo důležité; to, co vyhledává, je kontrola, používá moc sexuální žádostivosti k tomu, aby vlastnila muže. Pro ženu pod vlivem "Jezábel" nemusí "dobytí" muže zahrnovat fyzický kontakt, pokud ho zajme svádivý pohled.

Bitva se rozšířila Od doby prvních apoštolů a zvláště od počátku elektronického věku se rozměry bitvy značně zvětšily. Je pro naši gene-raci těžké rozpoznat rozsah boje, který zasahuje církev a svět obecně. Mohli bychom předpokládat, že se boj zmenšil, protože se počet démonů od začátku století nezměnil, ale lidstvo se ze tří set milionů rozrostlo na více než šest miliard duší. Přesto se rozšířil přístup, který ďábel na světě má k duším díky hromadným sdělovacím prostředkům a literatuře. Jan psal o tomto období ve Z 12,15. "A had za ní vychrlil ze chřtánu proud vody jako řeku, aby ji (církev) smetl" Z 12,15. Voda v tomto kontextu představuje "slova". V našem světě existuje záplava slov a vizuálních představ, která vycházejí ze satanových úst. Naše společnost vytvořila snazší přístup ke hříchům mysli a srdce. Více než kdy předtím je tělesná mysl, se vší otevřeností satanské záplavě nečistoty a vzpoury, přetvářena na mocnou pevnost pro ďábla.V našem informacemi naplněném, na zábavu orientovaném světě mohu i malí démoni mít velký vliv jednoduše tím, že se usadí v pisatelích scénářů a producentech filmů a televizních pořadů a internetových her. Samozřejmě, satan vždy byl "vládcem nadzemských mocností" E 2,2. Měli bychom si uvědomit, že "nadzemské mocnosti" nejsou pouze vítr; vidíme, že v našem světě tyto mocnosti stejně tak zahrnují elektronické vlny, které nesou radiové a televizní signály. Proto musíme jasně rozlišit, kde jsou satanské vnitřní cestičky v našich vlastních životech, a vytrhnout je. Nemůžeme uctívat Boha v neděli dopoledne, a pak tolerovat Jezábel v nemravném filmu v kině v neděli večer. Jistě měl Ježíš na mysli právě toto, když jako Věčné Slovo konkrétně popsal sám sebe jako toho, kdo "vidí do nitra a srdce člověka" Z2,23, protože je to ve vnitřní svatyni našeho soukromého života duše, kde začíná tolerance vůči Jezábel. Je to tady, uvnitř nás, kde musí tolerance skončit.

Osvoboďte zajaté ! Duch Jezábel neomezeně plyne skrze zábavní průmysl. Předvádí se ve světě módy; vlastní diplomy na filozofických katedrách našich škol a univerzit. Kam můžete v naší společnosti jít, abyste nepocítili vliv tohoto ducha? Ničí stejně tak politiky jako kazatele. Je krutým motivem za potraty. Je to Jezábel, kdo vytváří pocit nespokojenosti mezi partnery. Tento duch seděl v církvi v Thyatirách, když ho Duch svatý před devatenácti stoletími odhalil Z 2,19-29. Stále má své oblíbené místo v církvi. Jsou úctyhodní muži, kteří milují Boha a snaží se mu sloužit, ale tajně, ve svých srdcích jsou vězni Jezábel. I teď se hluboce stydí za svou svázanost pornografií; a stěží jsou schopni kontrolovat svou touhu po ženách. Požádejte je, aby se modlili, a jejich srdce se zalijí pocitem viny a studu. Jejich modlitby jsou jen kňučením Jezábeliných eunuchů. Jsou zde zbožné ženy: přijdou do sboru a hledají Boha, ale tento duch je vede do různých představ o mužích ve společenství; naříkají, že jejich manželé nejsou tak duchovní jako jiní muži. Brzy si tyto ženy vytvoří problém, kterému rozumí "jen pastýř". Ženy, "starší ženy" - zbožné ženy - jsou ty, ke kterým potřebujete jít pro radu především, a ne pastýř nebo starší T 2,3-5. Musíte-li něco řešit s vedoucím sboru, neurážejte se, pokud požádá svou ženu nebo jinou zbožnou starší ženu, aby byla s vámi. Kdokoli, kdo je zasažen tímto duchem, potřebuje, v první řadě udělat hluboké pokání ze svých sympatizujících myšlenek vůči němu, a pak proti němu bojovat!

Nepromarněte dny a měsíce pod výčitkami svědomí. Oddělte se od tohoto jezábelského myšlení, které ve vás bylo vypěstováno v mládí, vezměte meč Ducha a bojujte proti mocnosti Jezábel! Modlete se za svaté. Modlete se za věřící ve svém okolí. Když bojujete proti Jezábel v době, když jste pokoušeni, stanete se pro něj nakonec nebezpečnými! Tento duch vás přestane napadat, až jednou zjistí, že váš agresivní protiútok osvobozuje další lidi!

Možné cíle Jak budeme identifikovat ty, které s velkou pravděpodobností ovlivňuje, uvědomme si, že tento démon může také působit skrze muže. Ve skutečnosti Jezábel hledá velmi vytříbené vlastnosti profesionálních hudebníků, zvláště pokud má takový člověk ambice a příležitost stát se vedoucím chval v nějaké pošetilé denominaci. Duch se bude také snažit usadit se v životě samotného pastora (Pane, odpusť ten puch, později to z KBK vytěsníme) - ten se potom stane velmi autoritářským a nepoddajným ve své kontrole nad sborem. Takový bude nevyhnutelně izolován od společenství a ostatním starším nebude vykazatelný. Takový muž zjistí, že ho láká stálé flirtování a smyslné vztahy, "zvláštní blízkost" s jednou nebo více ženami ve sboru. Během nějakého času s největší pravděpodobností podlehne cizoložství. Ale přesto dává duch přednost dispozicím ženské povahy. A protože jsou některé ženské služby častější a důležitější než jiné, znamená to, že budou cílem ducha Jezábel. Vedoucí sborů by si měli dát pozor. Duch se snaží dostat se nějakým způsobem do vedoucí pozice. Ježíš o Jezábel řekl: "Vydává se za prorokyni" Z 2,20. Ta žena může s největší pravděpodobností fungovat v prorocké oblasti; může být pomazána Bohem, aby sloužila v delegované autoritě jako prorokyně, ale když trvá na uznání (Olga, Valja, Káťa), když manipuluje nebo zcela pohrdá mužským vedením ve sboru, když se "vydává za prorokyni", dejte si pozor. Vedoucí modliteb, sborové sekretářky, vedoucí chval a zpěvu, pastýři a jejich ženy, na všechny takové se tento duch zvláště zaměřuje. Každá vaše služba v takové roli by měla být vysvětlena a měli byste být varováni, jaký boj se proti vám může zvednout. Každý z vás by měl být součástí sborového "bojového týmu", který je vycvičen v boji proti Jezábel. Co Jezabel nenávidí. Největšími nepřáteli Jezábel jsou proroci; jejím největším strachem je, že lidé budou činit pokání, Jezábel nenávidí pokání. I když tento duch prostoupí sbor a zamaskuje svou touhu po kontrole pravým biblickým učením, skryje se před pokáním. Jezábel nenávidí pokoru. Ježíš učil, že velikost v království je poměřována dětskou upřímností srdce, ne tím, jak se snažíme vypadat před ostatními. Opravdová služba je ochotná a touží se poddat a být vykazatelná jiným služebníkům. Je to typické pro ty, kdo mají srdce služebníků. Proto se musíme naučit, že duchovnost se poměřuje pokorou a ne mocí. Jezábel nenávidí modlitbu. Přímluvné modlitby srážejí její prsty ze srdcí a duší lidí. Osvobozují lidi v duchu. Když se modlíte, svazuje ji to. Když se modlíte proti smilstvu, ochromuje ji to. Když se modlíte za poddajné srdce, je to, jako by Jehúovi koně šlapali po jejím těle. Jezábel nenávidí proroky, protože proroci mluví proti ní. Proroci jsou její největší nepřátelé. Když bojuje, je to proto, aby zvedla lidi proti slovům prorocké církve. Ještě víc než proroky nenávidí Slovo, které proroci říkají. Její opravdový nepřítel je vyslovené Slovo Boží. Jezábelina konečná nenávist je proti Bohu samotnému. Nenávidí milost, kterou Bůh vylévá na své služebníky, dokonce i když zhřeší. Nenávidí skutečnost, že Bůh vezme ty nejslabší a nejnižší a použije je, aby ji strhli dolů. Nenávidí svatost a čistotu srdce, která pochází od Boha a obklopuje ty, kdo slouží v jeho nádvořích. Modleme se: "Otče, poddáváme se tobě a tvému měřítku spravedlnosti. Prosíme tě o čistotu, pokoru a svatost srdce. Odpusť nám naše tolerování ducha Jezábel v mysli i v činech. Otče, protože se ti poddáváme, máme tvoji autoritu postavit se ďáblu. Ve jménu Ježíše Krista svazujeme mocnost Jezábel. Strháváme pevnost jejího myšlení v našem okolí a v našem státě. Jdeme proti pevnostem, které si tento démon vybudoval v duchovním světě v této obla-sti, a uvolňujeme Ducha svatého, aby vyraboval dům Jezábel a rozdělil její zboží. Také promlouváme věrnost pro oči a srdce manželů a manželek. Uvolňujeme čistotu srdce a milost pro každého člena těla Kristova, jak u svobodných, tak u ženatých a vdaných: Přikrýváme tvůj lid Kristovou krví. Uvolňujeme radost pokorných a poddajného ducha a strháváme ambiciózní představy a pýchu. Ve jménu Ježíše Krista. Amen!" Eliáš, Jehú a boj proti Jezabel. Existuje boj, velmi starý boj, mezi Eliášovým duchem a duchem Jezábel. V této letité bitvě představuje Eliáš zájmy nebe: volání k pokání a návrat k Bohu, Jezábel na druhé straně představuje zvláštní mocnost, jejímž cílem je bránit pokoře a ničit skutky pokání. Vítězi náleží náš národ. Abychom rozuměli konfliktu mezi duchem Eliáše a duchem Jezábel, musíme rozumět těmto dvěma protivníkům tak, jak jsou v Písmech. Každý z nich je duchovním protějškem toho druhého. Je Eliáš odvážný? Jezábel je bezostyš-ně drzá. Je Eliáš nemilosrdný vůči zlému? Jezábel je útočná vůči spravedlnosti. Mluví Eliáš o cestách a slovech Bo-žích? Jezábel je plná čarodějnictví a podvodných slov. Bitva Eliáše a Jezábel pokračuje i dnes. Hlavními bojovníky na každé straně jsou proroci obou nepřátel; vítězi náleží duše našeho národa. Podle Samuele vedl Eliáš školu proroků. Pod ním byli synové proroků - doslova stovky vidoucích a prorockých pěvců - kteří vyhlašovali Boží slovo. V této bitvě ale Jezábel prohnaně a systematicky zabíjela všechny Boží služebníky, až Eliáš zůstal sám 1Kr 18,22. 30

Eliáš, poslední z proroků, pak vyzval 450 Baalových proroků a 400 proroků Ašéřiných, aby ukázali svou moc: jejich bohové proti moci Hospodinově. Těchto 850 lidí bylo falešnými proroky, satanskými kněžími, "kteří jedli u stolu s Jezábelou" -1Kr 18,19. Byli to ti nejmocnější démonizovaní jedinci, které pekelné zástupy mohly vytvořit. Král Achab, její manžel, poslal zprávu "všem Izraelcům" a národ se přišel podívat na konflikt mezi Bohem Eliášovým a Jezábelinými polobohy. Podmínky výzvy byly jednoduché: každý měl dát býka na oltář. Eliáš řekl: "Vzývejte pak jména svých bohů a já budu vzývat jméno Hospodinovo. Bůh, který odpoví ohněm, ten je Bůh." O šest hodin později stále ještě nemohli kultičtí kněží vyvolat žádný oheň; přešla dvanáctá hodina a Eliáš se jim začal posmívat: "Volejte co nejhlasitěji, vždyť je to bůh! Třeba je zamyšlen nebo má nucení nebo odcestoval. Snad spí, ať se probudí!" Před večerem se Eliáš pomod-lil za svou oběť a "spadl Hospodinův oheň a pozřel zápalnou oběť ... když to všechen lid spatřil, padli na tvář a volali: Jen Hospodin je Bůh! Jen Hospodin je Bůh!" 1Kr 18,16-40 Okamžitě po tomto zjevení Hospodinovy moci poručil Eliáš Izraelcům, aby pochytali Baalovi proroky, a všechny je usmrtil. Předpokládali bychom, že v tomto bodě by Eliáš šel do Jizreelu a požádal Boha, aby skoncoval s Jezábel, ale nestalo se to. Ve skutečnosti - a může vás to překvapit - se Eliáš dostal do duchovního boje. Jezábel, v návalu vzteku, poslala proti Eliášovi záplavu čarodějné a démonské moci, a to do jeho srdce přivedlo strach. Eliáš utekl. Můžete se ptát: "Jak je možné, že se takový mocný prorok otočil a utekl?" Odpověď není jednoduchá. Ve skutečnosti se situace zhoršila. Vidíme pak, jak Eliáš sedí pod jalovcem a přemýšlí o tom, že není lepší než jeho otcové - modlil se, aby mohl zemřít! 1Kr 19,4. Jaký tlak přemohl tohoto velkého muže Božího, že se stal obětí strachu a zastrašování? Duch Jezábel. Kéž to, čtenáři, dobře pochopíš. Když bojujete proti mocnosti Jezábel, tak i když se postavíte pro ti její žádostivosti a čarodějnictví, musíte se mít na pozoru před mocnými démony Strachu a Zastrašování. Pošle je proti vám, aby vás odvedla od vašeho boje a od vítězství! Drama pokračuje... V duchovním světě je známý princip, že je možné předat určitou míru ducha uvnitř daného člověka někomu jinému bez toho, že by se zmenšila plnost ducha jeho samého. Vidíme to v případě, kdy byl Mojžíšův duch dán na sedmdesát starších 4M 11,24-25. Můžeme to pozorovat u "hříchu otců", které se "předávají na děti". A samozřejmě to vidíme i u Kristova Ducha přebývajícího v nás. S touto představou v mysli můžeme pochopit, jak byl Eliášův duch poslán, aby sloužil skrze duši Jana Křtitele. Již předtím byl Eliášův duch vložen na jiného člověka. Vzpomenete si na Elíšu, proroka, který pokračoval po Eliášovi dostal dvojnásobnou porci Eliášova ducha 2Kr 2,9-10. A znovu duch Eliášův sloužil, aktivoval, inspiroval a vytvářel v Janu Křtiteli stejný druh odolnosti, který přebýval i v samotném Eliášovi. Jan měl jít "před ním (Pánem) v moci a duchu Eliášově" L 1,15-17. Ježíš sám řekl o Janu Křtiteli "on je Eliáš, který má přijít" M 11,14 17,11-13. Jan dokonce vypadal jako Eliáš. Vrátil se: duch Eliášův byl pověřen a poslán do světa. Stejně jako Eliáš vyhlašoval Jan potřebu pokání všude, kde viděl hřích. Jedna z těchto oblastí byl nemorální život krále Heroda a jeho ženy Herodiady. Když je s tím Jan konfrontoval, Herodiada ho dala uvěznit Mk 6,19. Ale kdo byl ten manipulátor a řídící mocnost v temné duchovní stránce Herodiady? Jak Eliášův duch sloužil skrze Jana, tak se také Jezábel dostala do tohoto světa skrze Herodiadu. Co udělala Jezábel Eliášovi na poušti, to teď udělala Janovi skrze Herodiadu. Jezábel nahrnula proti Božímu služebníku strach a zastrašování, které vede k pochybnostem o sobě a zmatku. Jan Křtitel, který svýma očima viděl Ducha sestupujícího ve formě holubice na Ježíše Krista, který slyšel Boží hlas svědčící o tom, že Ježíš je Boží Syn, se najednou ptal, zda je Ježíš skutečně Mesiáš, nebo zda mají očekávat jiného M 11,3. Vhodná chvíle nastala, když Herodes o svých narozeninách uspořádal hostinu Mk 6,21. Vhodná nebo strategická chvíle je dobré slovo k popsání času této události. V tomto boji mezi duchem Eliášovým a Jezábel přiměla Herodiada svou dceru, aby tancovala před Herodem a vylákala z něho slib, že jí dá všechno, o co požádá. Na žádost své matky spíše na žádost Jezábel – požadovala hlavu Jana Křtitele. A tak dočasně skončila konfrontace těchto dvou věčně znepřátelených duchů. Eliáš přichází! Před 1980 lety Ježíš prohlásil, že Eliášova služba ještě neskončila. Zaslíbil: "Ano, Eliáš přijde a obnoví všechno" M 17,11. Prorok Malachiáš také napsal; "Hle, posílám k vám proroka Eliáše, dříve než přijde den Hospodinův veliký a hrozný a on obrátí (obnoví) ..." Ml 3,23-24 Eliáš přijde bojovat a obnovit. Přišel před Velkým dnem a vrátí se před hrozným dnem Hospodinovým! Pamatujte si ale duchovní princip, který jsem již zmínil: je možné předat část své vlastní duchovní stránky druhým, aniž by se zmenšila vlastní duchovní plnost. Protože dnes, stejně jako to Bůh udělal s Eliášem, Elíšou a Janem Křtitelem, dává Pán povstat Eliášovskému společenství proroků, Duchem naplněným mužům a ženám, poslaným připravit cestu pro Ježíšův návrat! Vězte také, že Eliáš přijde před Ježíšovým návratem, a tak také přijde Jezábel. Nevidíte ji v naší zemi v množství čarodějnictví a prostituce? Neslyšíte její nestoudný hlas odmítající Boží autoritu a opěvující její vzpouru ve feminismu? Neviděli jste ji, jak působí, že dokonce i Boží "otroci" "páchají nemorálnosti"? Z 2,20. Když vidíme, jak se Jezábel bezostyšně projevuje, jen to potvrzuje, že je zde také duch Eliášův, který přináší pokání a dává povstat bojujícím prorokům na celé zemi! Ve skutečnosti pokud budete sloužit Bohu během vlády , Jezábel", boj sám vás uvede do prorockého pomazaní jednoduše proto, abyste přežili! V Písmech Staré smlouvy vidíme, jak Bůh zničil Jezábel. Jehú, nově korunovaný král Izraele, byl poslán Hospodinovým slovem, které přišlo skrze Eliášova následníka Elíšu, aby naplnil Boží zaslíbení. Jehú a jeho lidé rychle jeli ve svých vozech do Jizreele, kde vyšli králové Izraele a Judy, aby se s ním setkali. "Je vše v pořádku, Jehú?" zeptali se. Jehú odpověděl: "Jakýpak pořádek, když trvá smilstvo tvé matky Jezábely a množství jejích čárů?" 2 Kr 9,21-26. A Jehú oba krále zabil. Hned potom jel do Jizreele, aby se setkal s Jezábel. Slovo nám říká, že jakmile ho uviděla, namalovala si oči, okrášlila si hlavu a vyhlížela ho z horního okna, když ho uviděla, zvolala: "Je vše v pořádku, Zimrí (Jehú), vrahu svého pána?" Pozdvihl tvář k oknu a zvolal: "Kdo je se mnou? Kdo?" Dva, tři dvořané na něho vyhlédli. 31

Poručil: "Shoďte ji." A shodili ji dolů. Její krev vystříkla na stěnu a na koně. Ti ji ušlapali 2Kr 9,30-33. Je něco v duchu Jehúovu, co musíme dnes mít pro svůj boj s Jezábel. Musíme mít soucit s těmi, které Jezábel zajala. Jehú neměl slitování s ní, žádnou naději, že se věci změní, žádný kompromis nebo sympatie k tomuto démonskému duchu! Jehú ji nechal "ušlapat". Když tam ležela krvácející a blízko smrti, nechal ji ušlapat koňmi! Stejné to musí být i s námi, nesmí v nás být žádná tolerance vůči tomuto duchu! Nemůže být žádný pokoj, žádné odpočívání pod "fíkovníkem", pokud Jezábel není zabita! Musíme přestat žít pro pohodlí, dokud je v naší zemi tolik jejího smilstva a čarodějnictví! Musíme odmítnout usazení se ve falešném pokoji postaveném na kompromisu a strachu, zvláště když Duch Boží volá: "Válka!" Je významné, že ji shodili dvořané - eunuši. Z některých z vás, kdo čtete tyto řádky, byli uděláni eunuši, otroci zlého ducha. Dnes, právě teď vám Bůh dává privilegium spoluúčasti na věčném odsouzení Jezábel. Můžete ji shodit dolů! Postavte se na Boží stranu a nechte přijít Boží soudy! Je čas, aby se proroci spojili proti tomuto duchu! Pod Eliášovým pomazáním, v moci Ducha svatého, povstaňme v Jehúově zápalu a svrhněme Jezábel! I teď se umýváme v drahé krvi, a když jsme byli očištění od každé poskvrny hříchu, svážeme a vyloupíme pevnost Jezábel! Modlete se s námi: "Duchu Jezábel, v autoritě Ježíše Krista, kterou nám jako svým služebníkům dává, uvolňujeme tvé zajaté! Osvobozujeme tvé otroky! Promlouváme k eunuchům, strhněte pevnost svých sympatií vůči Jezábel! Shoďte ze svých myslí její zlé představy! V moci Ježíšova jména vás uvolňujeme z psychického sevření vaší duše. V autoritě živého Ježíše Krista vyhlašujeme svatou válku proti duchu Jezábel! Amen." Naše zkušenost s Jezábel. Co vám zde předkládáme, pochází z naší zkušenosti. Nenabízíme vám žádné teorie nebo spekulace. To, co s vámi sdílíme, fungovalo. Abychom osvobozovali, musíme sami být osvobozeni. „Zachrání toho, kdo není bez viny; bude zachráněn pro čistotu tvých rukou" Jb 22,30. Je rozdíl mezi pokáním z hříchu a stržením pevnosti v nás, která tento hřích vytvořila. To první zahrnuje víru v kříž Ježíše Krista, to druhé vyžaduje naše vlastní přijetí ukřižování. V roce 1971 začal Bůh základní práci na očištění mého srdce z vlivu ducha Jezábel. Toto období pokání trvalo asi čtyřicet dnů. Během té doby byla pevnost tolerantní vůči duchu Jezábel stržena Duchem svatým. Měl bych vyjasnit, že jsem nedělal pokání z hříchů již dříve umytých a odpuštěných. Jak bylo řečeno dříve, mé pokání nebylo ze hříchů, ale z přirozenosti, která mé hříchy způsobila. To je základ strhávání pevností: ničíme znesvěcující, utlačující systém myšlení, který byl po mnoho let zabudován do naší přirozenosti. Mým cílem bylo, abych byl obnoven "duchem své mysli" E 4,23. Stalo se to následujícím způsobem: Duch svatý mi připomenul mnoho hříchů z mládí v době, kdy jsem ještě nebyl spasen. Dvakrát nebo třikrát denně, každý den, ve snech nebo při práci, mi Pán připomínal jednotlivé události. Jak mi Bůh tyto věci ukazoval, překrýval jsem každou vzpomínku Ježíšovou krví. Pokaždé, když jsem se modlil, věděl jsem, že skrze Ducha byl odstraněn další "kámen" z tvrze v mé mysli. Nakonec mi ve snu Bůh ukázal, že ta pevnost byla stržena. V tom snu spolu mluvili dva muži, jeden z nich držel dítě. Ten, který držel dítě, použil v konverzaci sprosté slovo. Najednou se kvůli nemluvněti zastyděl, ale pak se sám rychle přesvědčoval, že to dítě je tak nevinné, že nezná význam toho slova, a při tom přinesla milost Boží do mého srdce novou nevinnost, jejíž symbolem bylo to děťátko ve snu. V té době jsem o duchu Jezábel nic nevěděl. Přesto ve mně Bůh vytvářel určitou míru imunity vůči ní. Naše první střetnutí s Jezábel. (Prosím POMOC! S.O.S. – až potud Amen, mohu s dalšími sedmi nedávno zde jmenovanými z Temenice 1981 potvrdit a doložit „jako druhou stejnou rukavici“ totožnou zkušenost československou. Použití (pozitivní) slova pastor v další větě funguje v mé duši jako roznětka v ruce samovražedného atentátníka Těla Kristova a jen mocí vzkříšení mohu být po jeho přečtení, natož potom po ponechání v KBK, zachráněn. Jediný správný překlad tohoto slova amerického evangelia je pasák, totiž pasák nevěstky, nevěstince, babylona. Ale o tom snad zas jiný prorok v duchu Eliášově napíše obdobně bojovné odhalení, tak zbytečné, když to už před 170 léty vybojovali Plymútští bratři. Tuto pracovní poznámku později vymažeme.) V 70. letech jsem byl pastorem („pasákem v domě s červenou lucernou“? fuj! Ale je opravdu po 22 hodině, je 17. Nisan 3,14 a Pavlíček vedle mě nádherně spinká. Prosím, ať naše děti nikdy neslyší toho slovo, sprostší než Jezabel) v organizaci, která měla množství lidí s dary moudrosti a poznání. Byly zde modlitby "ve dne v noci", krásné uctívání, oddanost a moc. Jak se stavěl Hospodin k Jákobovi na Moábských pláních, byl k nám také takový, jako rohy jednorožce 4M 22-25kap). Nevypadalo, že by proti nám stálo nějaké prokletí; Bůh nám dal požehnání, úspěch se zdál nevyhnutelný. Ale stejně jako se Balák radil s Bileámem, jak svést Izraelce skrze dcery moábské, vedl duch Jezábel svůj útok na Boží dílo. Když vás nepřítel nemůže napadnout přímo, bude se snažit vás uvést do hříchu, a tím vás dostat pod Boží soud. Když se začal projevovat duch Jezábel a zvýšila se tolerance vůči sexuálním hříchům, přišel jsem se svou starostí za vedoucím celého hnutí. Setkal jsme se s ním mezi čtyřma očima a prosil jsem ho jako syn otce, ale on mne neposlouchal. O tři měsíce později jsem k němu přišel znovu, v té době jsem již mluvil k celému týmu, který hnutí vedl, a se slzami v očích jsem je varoval, že Boží soud za tolerování Jezábel je nemoc a smrt. Opět mně neposlouchali. O několik měsíců později jsem byl odvolán z vedení a potom ze skupiny vyloučen. Během několika měsíců po mém odchodu se vedoucí rozvedl se svou ženou a za necelý rok se oženil se svou sekretářkou. Během dvou let zemřel na rakovinu prostaty. Vliv této zkušenosti byl jak zničující, tak mi i mnohé osvětlil. I když jsem sám prošel obdobím velkého rozčarování a pochybností o sobě, naučil jsem se hodně o Jezábel a o hříchu domýšlivosti. Viděl jsem, že když lidé předpokládali, že je Bůh nebude soudit, je jen otázkou času, kdy přijde hněv a zničí je. Je důležité, že přestože měl Ježíš ducha moudrosti a rozumnosti, ducha rady, síly a pozná-ní, jeho potěšení bylo "v bázni Hospodinově" Iz 11,2-3. Hřích domýšlivosti je protikladem Boží bázně. Je to předzvěst budoucí porážky. 32

Osvobozování duší modlitbou. To byla naše první zkušenost s duchem Jezábel, ale nebyla poslední. Roku 1985 jsme během pastýřských rozhovorů zjistili, že tento duch má řídící vliv na menší démony homosexuality a lesbianismu. Pán nám řekl, že máme bojovat proti Jezábel, a během měsíce byli tři lidé z této perverze osvobozeni! V dalším měsíci odstranila místní kabelová televize kanál Playboye. Lidé začali volat, že potřebují pomoc v sexuálních problémech a že potřebují osvobození od sexuálních představ. Dokonce pastýři a jejich ženy, aniž by věděli, že vedeme nějaký duchovní boj, volali, aby vyznali své hříchy a přijali osvobození. Tím, že jsme se zaměřili na boj proti Jezábel, mnozí z těch, které držela, byli osvobozeni! Zároveň se ale zvýšil boj proti mé rodině a sboru. Démon "Hledání chyb" (kterého jsme ale rozpoznali až o mnoho měsíců později) přinesl do sboru rozdělení a konflikty. Určití lidé, které jsme hluboce milovali, se proti nám najednou obrátili s obrovskou nenávistí. V církvi se nakupilo podezřívání a přišlo období destabilizace. Přesto jsme pokračovali v boji proti tomuto duchu, přesvědčeni, že náš boj je efektivní. Jedné noci se ale objevil duch Jezábel v nohách naší postele. Cítil jsem se ochromen, neschopen promluvit nebo dokonce zavolat o pomoc. Duch, který odcizil i dobré přátele, najednou stál proti mě, nestíněn ani lidským tělem. Zdálo se mi, jako by mě opustil všechen přirozený život. Cítil jsem, že mě drží pouze život Ježíše Krista. Nebyla vyslovena žádná slova, ale přenosem myšlenek dala do mé mysli mocnost tato slova: "Pokračuj v modlitbách tak, jako dosud a zabiji tebe i všechny členy tvého sboru." Duch zmizel, ale i poté, co zjevně odešel, nebyl jsem se téměř schopen pohnout. V mysli jsem měl množství zastrašujících myšlenek: "Proč bych se za ty lidi měl modlit? Proč bych měl trpět, když nevím, kdo se kdy proti mně obrátí?" Nakonec zasáhl Duch svatý a ten tlak se zlomil. Ale Jezábelina hrozba zabitím nebyla planá. Ani ne o týden později volala jedna žena ze sboru a žádala o pomoc. Její manžel bral drogy a hrozil jí a jejím dětem. Připravili jsme jí místo a ona i s dětmi utekla. Téže noci v jednu hodinu zavolal její roz-zuřený manžel. Tento muž, samozvaný nacista, vlastník třiceti čtyř střelných zbraní, požadoval, abych mu řekl, kde je jeho žena. Řekl: "Pokud mi neřekneš, kde je moje žena, zabiji tebe a všechny členy tvého sboru!" To byla přesně tatáž slova, která duch Jezábel použil v mé ložnici před méně než týdnem! Bylo jasné, že si duch Jezábel našel nádobu, která měla naplnit hrozbu smrtí z předchozího týdne. Není normální, že se pastoři modlí v sboru večer za sněhovou bouři, ale té noci jsme se modlili, a lehké sněžení venku se změnilo na blizard, do nedělního rána napadlo 25 cm sněhu. My, kdo jsme se ve sboru sešli, jsme se modlili proti duchu Jezábel a svázali jsme jej v tom muži, který nám vyhrožoval. Později, k Boží slávě, přijal tento člověk Ježíše Krista jako svého Spasitele. To je v kostce naše zkušenost s duchem Jezábel. Jestliže ve svém duchu víte, že naše zpráva je skutečná, (ano, je, stoprocentně) pak se modlete za své zapojení v boji s touto mocností. (Za takové věci se nemodlím a radím i vám to nedělat. Proč? Tomuhle přece rozumí Ivanka pokřtěná tento měsíc. Duch svatý je pánem ve Vyvolané jako je Pán Ježíš Kristu pánem nad církví a na nás je jen 1) chodit v Duchu a 2) společně.) To, co jsme napsali, není postaveno na teorii nebo dohadu, ale na zkušenosti. Naše svědectví o tomto boji je jednoduše takové: Pán Ježíš sám nám dal svou autoritu "nad vší mocí nepřítele". Jeho zaslíbení platí: "V ničem vám neuškodí" L 10,19. Amen. Opravdu se nebojte, uvede-li vás Duch svatý do tohoto zápasu, udělá to jen, abyste zvítězili. Strategie proti duchu Jezabel. Nepřítele nemůžete porazit pouze modlitbou. Svrhnout satanovu říši můžete pouze tehdy, pokud budete proměněni do podoby Ježíše Krista.

Naše bitva proti Jezabel. Shromáždění, které úspěšně bojuje proti Jezábel, bude tím, které získá slavnou "jitřní hvězdu", což bude viditelná vnější sláva, symbol skryté vnitřní čistoty. Bude to ecclésia, která má "moc nad národy", protože přemohla ducha Jezábel, který se snažil obrat Boží služebníky o autoritu. Bude to církev, ve které bude dar uzdravování nedílnou součástí služby Z 2,26-28. Za vítězství ve válce s Jezábel jsou úžasné ceny. Přestože se každé vítězství začíná modlitbou, Boží odměna se nezíská pouze skrze přímluvu. Jak jsme již řekli: vítězství začíná s Ježíšovým jménem na rtech. Ale nebude završeno, dokud nebude přirozenost Ježíše Krista v našich srdcích. Proto, vzhledem k naší válce proti Jezábel, musíme dovolit Duchu svatému, aby ukázal, kde jsme tolerantní, nebo kde sympatizujeme s jejími způsoby. Nemůžeme být úspěšní v nebeském boji, pokud nemáme vítězství na bojišti našich myslí. Je jen jedna oblast konečného vítězství nad nepřítelem: být jako Kristus. .Ježíš je ten, "který vidí do nitra i srdce člověka". Naše vítězství v každé bitvě začíná zde, "v našem srdci a v naší mysli". Navíc nemůžeme tolerovat jezábelské myšlení v žádné oblasti. Naše představa církve se musí rozšířit z budov na způsob života, který budeme žít všude. Protože jsme církev, uvědomme si, že jsme stále v církvi, i když jsme doma. Když přepneme televizi na nemravný program, jsme stále v církvi, tolerujeme ducha Jezábel. Obává-li se manžel své cílevědomé ženy nebo není-li schopen sloužit jako hlava domácnosti, přestože není přímo v budově, kde se církev schází k bohoslužbám, je stále v církvi, která toleruje Jezábel. (I toto tvrzení je jen částečné, a tudíž nepravdivé. Není v církvi-nevěstě, ale v církvi-nevěstce, kde šelma ze země duch falešného proroka ztělesněný pastory a biskupy a kaziteli napodobuje Ducha svatého a vede své ovce k uctívání, ale nikoliv Ježíše zjeveného v Těle, ale „jiného Ježíše“ křesťanství, Ježíška, bezmocného Ježíše, který už nekřtí Duchem a jehož učedníci už nemusejí poslouchat příkaz křísit mrtvé a.. mám zase vyjmenovávat odstíny a „důrazy“ všech denominací? Přestaňme už pořád chodit kolem té horké kaše. Zkrátka, po vysvobození od ducha Jezabel podle tohoto návodu bude před vámi daleko náročnější boj proti bestii z moře a ze země, ale nebojte se, Pán, ale už ne váš pastor, JE VÍTĚZ!) Čas strávený na bohoslužbách (křesťanských je nepotřebný, na Duchem svatým shromážděných bohoslužbách) je potřebný, ale je to jen velmi malá část našeho stálého života v církvi. Je to právě v rutinních věcech každodenního života, kde je třeba konfrontovat a zničit pevnosti Jezábel. 33

K tolerování Jezábel je potřeba Achab (a zas kolem dokola: kdo jiný by to byl, než tvůj pastor, tedy pasák nevěstky. Tváře se, že je tvůj vzor a tolerančním patentem patentovaná autorita, tě nenechá být údem Těla Kristova, protože by tím ztratil smysl své pasácké existence, plat a obživu, jako v roce 1981 nenechal svou Lydii charismatický pástor baptistů v Šumperku). Existuje duch, který spolupracuje s Jezábel. Vliv tohoto démona je takový, že zaplavuje duší člověka slabostí a strachem. Jeho jméno je Achab, jeho povaha je následující: je to "ten, kdo svou autoritu dává Jezábel". Achabův duch obsazuje oblasti tolerance v mysli člověka. Člověk se cítí v boji proti Jezábel skoro jako omámený. Vyhrát nad Jezábel znamená přemoci Achabovu povahu. Muž, který si vzal dominantní ženu, bude vykazovat jednu ze dvou reakcí: buď bude v jiných životních vztazích bázlivý, nebo bude mít sklony nesnášet ženy jako takové. Je-li to zaměstnavatel, bude vůči ženám přehnaně tvrdý, kontrolující, rychle je "usadí". Je to projev pohrdání vlastní ženou. Základem Achaba je titul "manžel" a postavení "hlavy", ale ten muž nemá žádnou opravdovou autoritu. Když byl Achab králem, vládla Jezábel. Muž, který nedovede vést svou domácnost v Boží, ochranné autoritě, nebude používat svou duchovní autoritu ani jinde. Takový muž potřebuje činit pokání ze svého strachu a pevně, ale jemně, uvést svou domácnost do pořádku. Ale nechte nás ještě vyjasnit autoritu. Autorita je prostě delegovaná odpovědnost. Důraz není na tom být šéfem, ale být odpovědný. Struktura, ze které božská autorita vychází, je božská láska. Vedení doma je jednoduše v tom, že muž na sebe bere láskyplnou odpovědnost za stav rodiny. Žádný muž nebude mít ve své rodině pokoj, pokud se dívá na autoritu jen jako na dominanci nad ženou. Bůh chce, aby páry dělaly rozhodnutí společně, každý z nich aby využíval moudrosti toho druhého, aby se radovali ze sebe navzájem jako z přátel v otevřeném a láskyplném společenství. Boží odpověď na jednání s Jezábel není výměna jedné formy útlaku (Jezábelina) za jinou (od muže). Naším cílem je nahradit jezábelskou představu bezpečí bezpečím, které žena přijímá tím, že je něžně milována svým manželem. Tak muž vyhrává boj nad Jezábel tím, že se stane podobným Ježíši Kristu. Žena překoná Jezábelskou povýšenost tím, že bude vyhledávat Ježíšovu pokoru. Bude hledat "tichého a pokojného ducha" 1P 2,23-3,2, který je v Ježíšově povaze přirozeně. Žena musí vidět Boží moudrost v božském řádu rodiny a ctít svého manžela jako svou hlavu. Pokud není vdaná, měla by být podřízena řádu, který Bůh vytvořil v její rodině, a pokud už rodinu nemá, v jejím sboru, stejně jako Pánu. Její pokora a pokoj při službě druhým je znakem ničení povahy Jezábel F 1,28. Žena přemáhá smyslnou stránku Jezábel tím, že se zřekne toho ženského šarmu, který je "klamavý" Př 31,30a), a svých "mnoha přemlouvání" Pří 7,21, která jsou svádivá. Odmítne smyslný pohled očí a svádivé změkčení hlasu. Je-li vdaná, její krása je dána manželovi. Je-li svobodná, ozdobí svého vnitřního člověka duchovními kvalitami ovoce ducha s vědomím, že pokud dělá kompromisy s Bohem ohledně norem chování, nevyhnutelně najde muže, který bude dělat kompromisy ohledně normy chování vůči ní. Pravý muž, kterého pro ni Bůh má, je zbožný muž, který hledá statečnou ženu. Její vítězství začíná s modlitbou, ale je završeno proměnou. To, čím se staneme v Kristu jako jeho lid, musí být přesně opakem ducha Jezábel. Je vzpurná? Musíme být poddajní. Je pyšná a povýšená? Musíme být mírní a pokorného srdce. Je kontrolujícím démonem? Musíme být jemní a ochotní se poddat. Vysílá Jezábel čarodějnictví, nemorálnost, strach a zastrašování? Musíme žít ukřižovaným

životem v Kristově čistotě, být plni lásky a víry. Opět je to to, kým se Kristus stane v nás, co vytváří naše vítězství nad duchem Jezábel.

Společný boj proti moci satana. "Pozdvihli jednomyslně hlas k Bohu" S 4,24. Je důležité vyhrát boj proti Jezábel v domě, ale musíme se také spojit ke společným modlitbám a bitvě. Společná modlitba je sjednocenou přímluvou církve proti moci temnoty. Tento typ boje může být završen při velké různorodosti výrazů a s minimem požadavků. Přesto jsou tyto požadavky pro efektivní boj zásadní. 1. Uctívání by mělo být součástí boje. Uctívání a chvály různého druhu by měly být do boje zahrnuty. Během boje nás různí lidé povedou do zpěvu odpovídajících písní: Mějte oči upřené na Ježíše a zůstávejte vděční! 2. Přímluvy by měly být vedeny Duchem. Je to víc, než se jen modlit "v jazycích". Vyžaduje to, abychom se naučili naslouchat. Často je společná modlitba omezována někým, kdo se vyznačuje hlasitou, necitlivou modlitbou "v jazycích". Když se modlíte společně, je zde společný pramen, ze kterého čerpají ti, kdo se modlí. Vyžaduje to, abychom byli citliví na jemné zrněny, které Duch svatý přináší tak, jak celou skupinu vede do tvořivého řádu. Jako jedinci se snažíme o to, aby naše modlitby byly krátké (2 až 5 minut), zabýváme se vždy jen jednou potřebou a ponecháváme otevřené dveře druhým, aby se mohli modlit v souladu v námi. 3. Snažte se udržet se v předem připraveném modlitebním čase. Může to vypadat, jako když se snažíme řídit Ducha svatého, ale čím více je rozvrh jasný, tím víc se mu lidé mohou vydat. V každém případě ale zůstávejte otevření pro zvláštní setkání, když Bůh přikáže další přímluvy. 4. Nebuďte příliš domýšliví. Když se například někdo uchýlí k tomu, že ďáblovi nadává, "vyzývá ho k boji" apod., řekněte mu, že to není v pořádku. V modlitbě používejte Slovo, Ducha a Ježíšovo jméno, všechno navíc je tělesné. 5. Povídejte mezi sebou jen minimálně. Kromě základní nezbytné konverzace si nechtě mluvení na potom.

6. Ti, kdo se zapojují do bitvy, by měli být vycvičeni a potvrzeni vedením sboru. Každý sbor by měl mít "tým bojovníků" a také "podpůrný tým", který se modlí za ty v první linii. Podpůrný tým by se měl skládat z těch, kdo se učí, nebo z těch, kdo se cítí povoláni pouze k modlitbám. (Končíme protestantským bla- bla- bla. Někdo to celé zeditujte duchem, už nemůžu, Vladimíre, odpusť ten polotovar, ale chybí mi sdílení a podpora „distributorů“, protože z jejich litery se dokážeš napást ty, ale Ivanka ne. Bůh jim žehnej!) Přepis čtyř kapitol z knihy Francise Frangipane - Tři bitevní pole (Podrobný pohled na tři oblasti duchovního boje: mysl, církev a nebesa), Ampelos Praha 1997. „Vřele doporučujeme k přečtení celou tuto knihu.“ Říká: S pozdravem v Kristu Pe M Jsme zde a chybí nám srozumitelná pravidla komunikace. Jak víte, [email protected] bývá on-line denně dvakrát a v pondělí a ve středu 3x, naposled před 17h. Prosím, když nám něco přeposíláte, jako dnes Petr M. o boji proti duchu Jezábel, protože nemáme spojení s babičkou Ludmilou a neznáme ji, chtělo by to předeslat vlastní prosté rozeznání a charakteristiku: Od Pána - není od Pána, Ano, ale znečištěné duchem ... (protestantismu, katolicismu, bereovštinou, exkluzivitou anaheimu atp. anebo prostě: nevím, nestačil jsem to duchem prozkoumat, ale přece posílám, abych něco svou liknavostí neprošvihl, jak to teď dělám já). Jsme ve svatyni před Pánem s Pavlem a prožíváme přechod mezi lidskou vládou v Božím lidu skrze Saule a Božím Královstvím, vstupujícím skrze pomazání Davida. Pomazal jsem Pavla olejem. Nemáme zjevení k čemu a rozsah a souvislosti. Teprve budeme s Pavlem číst dnešní Ivančinu chválu a tím se rozšíří oblast naší jednoty. A bohoslužba z Líšťan může být zítra včetně noclehu a pokračování v pátek kamkoliv přemístěna, do Nejdku, Chebu, stav auta + Boží milost by umožňovala i Brno či Strakonice či ksjuda či Dobřív či Hořovice, nemluvím-li o zatvrzelých Kyšicích, Vejprnicích a Plzni, která se kdysi ubránila i husitům. Rozešli jsme se sdílením pomocí Líšťanských listů s anonymní většinou na široké cestě a ti, kdo jdou po úzké strmé, ať zapískají, zvláště ti, jimž se už proměnila v Boží dálnici. Teď hledáme takové a voláme vás. Ale už tu zase zlobí kluci, možná by se vám už vyplatilo nám pořídit internet zdomů. * svazek 2010/2 Beránek a holubice Soběstřednost. Milování nepřátel. Touha po štěstí. * svazek 2010/1 Nejsme zanecháni. Vyvedení ze Sodomy. Čím se končí svět. Proroctví. * svazek 2009/1 Všeobecná a místní církev. Kurs Dereka Prince z roku 1980. * svazek 2009/2 Království v celé své slávě od Alana Vincenta * svazek 2009/3 Pojďte, svolávám nové shromáždění, praví Pán. * svazek 2009/4 Svrchovaný Bůh od Davida Eellse, přeložil Petr Martykán * svazek 2009/5 Vyšší úrovně duchovního boje od Any Méndez * Gramateus (G2, G3, G4, G5, Tevet 5770, Ševat, Adar, Abib) – z Líšťanské církve Odjinud: F.J. Křesina Přímé stezky pro dítky Boží. 1927 Následování Krista od Tomáše, zvaného Kempenský, nositele pochodně Spisy C. H. Mackintoshe, zejména Poznámky k 1. 2. 3. 4. 5. knize Mojžíšově Kázání a spisy Watchmana Nee, Dereka Prince a Witnesse Lee. Spisy Corrie Ten Boom Tulákem pro Krista, přel. Zora Tetivová, a Ježíš je vítěz, a Wilhelma Busche Ježíš náš osud Rick Joyner: POSLEDNÍ BITVA a POCHODEŇ A MEČ Joel Baker Znamení, Podobenství a Tajemství Příchodu Pána, přel. Markéta Bystrická BOŽÍ OHEŇ – David Hogan, přeložil Lubomír Zimmer – děkujeme. ANDĚLÉ V AKCI Ronalda Bucka, přeložil Lubomír Zimmer – děkujeme. Sada knih Andrewa Womacka vydávaná SPKD Zlín, z toho některé dostupné na internetu Dosud nepřevedeno do elektronické podoby: PÍSEŇ mého NOVÉHO ŽIVOTA, 550 písní a poselství 1980, k dostání za Kč 60 Brno, Šámalova 15 CO BUDE S TÍMTO? 1971 W. Nee – prosili jsme Pána a dědice Samuely Hejzlarovy o nové vydání POKRÝVÁNÍ HLAVY – CESTA CÍRKVE lekce 42+43 W. Nee Antiochijské listy I. – VIII. –mvPoselství o Království Božím pro Československo jaro 1980 od Patrika a Paula Silnější než protivník, kázání dr. Kosty Deye z Kanady v Debrecíně v létě 1980 DUCHOVNÍ ČLOVĚK I. II. III. W.Nee, přeložil Petr Martykán UČENÍ NOVÉHO ZÁKONA, kurs Dereka Prince o 12 lekcích 1983, 1988, přeložil Petr Martykán EVANGELIUM KRÁLOVSTVÍ , kurs Dereka Prince, přeložil Petr Martykán Setkání v Jeruzalémě. Příběh Lydie Christensenové-Princové zapsaný Derekem Princem. 1988 Spisy Oliho Hanoly Príď kráľovstvo Tvoje 1984, Tajemstvo skutečnosti 1995 a Otevřený dopis...1998 Bill Johnson Když nebe pronikne na zem, přeložil Dan Drápal, 2009 Juda Mělník Lee LaCoss Vybuduji svou církev 2002, Dnešní obnova církve 2003 Juda Mělník Pesach, Mesiášská hagada, slavení Pesachu… 2003 Josef Tůma, přel. L. Hallerová

Vyvolaná v Líšťanech Pavel+Marek+otrok Miroslav Venc starší, 330 35 Líšťany 55 Telefon 377 915 039 [email protected], Účet na příspěvky a dary 0108930576/0300