38 SLZY BOŽÍ

13. 06. 2016 09:58

1/38

SLZY BOŽÍ

Werenfried van Straaten

SLZY BOŽÍ Naslouchat po celý život hlasu bídy – to je povolání P. Werenfrieda SIGNUM UNITATIS 1991

Bůh nestvořil zlo, neboť Bůh je láska, a večer každého dne, kdy tvořil svět, shledal, že vše je dobré. Ne, nechtěl zlo, ale také mu nezabránil, protože nechtěl zničit velké dobro lidské svobody a protože v jeho všemohoucí ruce dokonce i hřích je ještě použitelný. Vidí dál než my. Pokaždé, kdykoli rozbijeme jeho dílo, shrnou se střepy v ještě krásnější mozaiku a v ní znovu zazáří jeho moudrost. Dopouští zlo, ale za noci prochází zemí, aby je proměnil v dobro.

Ubohá malá Rosemarie Bezpečně skryta v Boží ruce prošla sestra Rosemarie svou dlouhou cestu, která dvakrát proťala mou cestu. Podruhé se to stalo na pramici, na níž bylo nákladní auto, dva džípy a zdánlivě neomezený počet lidí. Všichni cestující se museli postavit na záď, aby udrželi loď v rovnováze. Po dlouhém čekání se dostal na palubu také náš džíp. Kolem nás se tlačil pestrý zástup: polonazí muži, členové primitivního kmene Bhilů, vousatí Sikhové, zmrzačení žebráci z povolání, vychrtlé děti a bronzově zbarvené ženy v pestrých indických sárí s blýskavými kroužky na kotnících a zápěstích a zlatou kuličkou u štíhlého nosního křídla. Trvalo ještě čtvrt hodiny, než se vynořil Sikh s bílým turbanem a začal plechovkou od petroleje vybírat vodu z lodního prostoru. To bylo znamení k odjezdu: všichni muži naskákali do žlutošedé vody a odtlačili loď od břehu. Přeprava byla poněkud choulostivá. Tu vystoupila z druhého džípu mladá německá sestra, která cestovala za proviantem pro svůj sirotčinec. Dali jsme se do řeči. Představila se jako sestra Rosemarie. Když jsem také já uvedl své jméno, marně se pokoušela skrýt své vzrušení. Slíbil jsem jí, že se zítra přijdu podívat do sirotčince. Před devatenácti lety vyfotografoval jeden můj přítel při cestě Německem malé děvčátko v uprchlickém táboře. Mluvil také s její matkou, válečnou vdovou, narozenou ve Vratislavi. Děvčátko přežilo jako jediné z jejich dětí útěk ze Slezska. Přítel mi poslal obrázek a přiložil matčinu adresu s prosbou, abych pro ty lidi něco udělal. Bylo to v době, kdy jsem sbíral v Holandsku slaninu pro hladovějící Němce. Výraz obličeje tohoto dítěte mi tak pronikl srdce, že jsem o tom napsal článek a dal mu název „Ubohá malá Rosemarie“. Matce jsem poslal balíček se slaninou, šaty a k tomu přidal čokoládu a panenku pro dítě. Pak jsem vložil do balíčku fotografii a německý překlad svého článku. Dostal jsem od nich Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Last update: 06. 06. 2016 10:23

slzy_bozi http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=slzy_bozi

poděkování. Od této doby jsem však o nich nic neslyšel, až jsem v Indii navštívil sirotčinec a mladou německou sestru. Sirotčinec nebyl vlastně nic jiného, než shluk ubohých chatrčí a baráků kolem zchátralého kamenného domu. K celku patří ještě škola, kde se děti vedle vaření a šití naučí napsat aspoň své jméno a datum svého narození. Bez toho by nikdy nemohly volit a zůstaly by celý život bezprávné. Špitál, který sestry vystavěly vedle sirotčince – „Bůh to zaplatil“, řekla sestra Rosemarie – není jen pro děti, ale pro všechny. Za poslední rok bylo bezplatně ošetřeno sedmnáct tisíc nemocných. Protože v něm není skoro žádný personál, jsou nemocní ošetřováni svými příbuznými, kteří často týdny žiji ve Špitále nebo vedle něho. Příběh tohoto díla lásky k bližnímu mi pověděla sestra Rosemarie. Když sem sestry přišly, našly devět dětí uprchlých z Pákistánu bez rodičů. Dnes je jich přes pět set, ale „nemáme čas, abychom je každý den přepočítávali“. Jen včera leželo přede dveřmi pět nalezenců. Dnes v noci kdosi přivedl šestileté děvčátko, které nedávno našel a v úmyslu, že je pronajme, vzal je s sebou domů. Dítě bohužel bylo nemocné, a proto pro něho bezcenné. Přivedl je tedy k sestrám. Až se dítě uzdraví, bude pravděpodobně přijato do oddělení malých hospodyněk. To jsou šestiletá až devítiletá děvčátka z nejchudších rodin. Rodiče nejsou s to své děti uživit, a proto je přenechávají – často se slzami – vykupovačům dětí. Vždyť jinak by ty děti zemřely. Ale životní cesta, která pak na děti čeká, je krutější než smrt. Většina je pronajata za služebné do rodin, které je tak dlouho vykořisťují nebo dokonce trýzní, dokud neutečou. Z kruté nouze se pak dostanou na špatnou cestu. Mnoho jich také bývá znásilněno pány nebo syny domu. Když otěhotní, jsou vyhozeny na ulici. Jiné jsou zas zneužity pro dětskou prostituci, která je zde velmi rozšířena pro pověru, že pohlavní nemoci se vyléčí stykem s neporušeným dítětem. Když se konečně tyto dívky, duševně i tělesně zničené, dostanou do oddělení malých hospodyněk, stojí sestry před problémy, které nemohou být vyřešeny lékaři nebo výchovnými metodami, ale jen – a zde učinila sestra Rosemarie pohyb směrem k ubohé kapličce – od Něho… Provází mě nuznými „pavilóny“ tohoto dojemného dětského ráje. Vidíme jak smolu černé děcko, obklopené deseti jásajícími cvrčky. „Už dovede pít! Už dovede sedět!“ ozývá se nadšeně. A sestra mi s úsměvem vysvětlí, že maličký byl zanechán v železničním voze a je tu teprve týden. Děti jsou do něho zblázněny. Sestra Rosemarie zná asi každé dítě osobně: Toto slepé děvčátko s květinou ve vlasech je mohamedánka. Muslimové mají dnes velký svátek, proto je ostatní děti ozdobily květy. Byla jako kus masa, když sem byla dodána. Teď je středem lásky druhých. Proto bude žít!… To děcko tamhle bylo nalezeno na pobřeží, právě než začal příliv… Tento hošík má ještě dvě sestřičky, matka zemřela hlady a otce neznáme… Tento kudrnáč má malomocné rodiče. Příbuzné ho nechali v nemocnici. Tam žil tři roky pod postelemi, aniž na to někdo přišel… Tento kojenec vážil jen dvě libry, když byl před měsícem nalezen v popelnici. Teď už váží pět liber. Ten už bude žít… A tamto maličké děvčátko je už šest let staré a hrálo si s mrtvolou matky, když bylo nalezeno…“ Tak to jde dál. Každé dítě má hlavní roli v ohavné tragédii svého mladého života! Pět set tragédií! A v každé takové tragédii je zapleteno deset, třicet, padesát jiných lidí. Tisíce trpících lidí, Božích tvorů, jejichž bída mi byla stručným komentářem mladé sestry Rosemarie heslovité a tvrdé odhalena. „Ona je v Indii teprve dva roky,“ vyprávěla mi její představená, „ale v okruhu několika hodin cesty je známa a zvána, anděl lásky!“ Hluboce dojat jsem se s nimi rozloučil. Sestra Rosemarie mě poprosila o požehnání a dala mi obálku. V ní jsem později našel dávno zapomenutou fotografii děvčátka-uprchlice z Vratislavi a krátký článek, který jsem před devatenácti lety poslal matce. Na lístku k tomu připsala, že panenka a čokoláda byly pro ni prvními důkazy Boží dobroty a že za své povolání děkuje útěše z pomoci pro utečence a mému článku. Proto přijala při vstupu do kláštera jméno Rosemarie. http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 13. 06. 2016 09:58

13. 06. 2016 09:58

3/38

SLZY BOŽÍ

Svatá Maria, Matko Boží, pros za Rosemarii i za nás, hříšné, a za zločinný svět, který bojuje o sféry zájmů a suroviny na účet duší těchto nevinných dětí. A dej, ať už těmto malým nedáváme žádné pohoršení, ale podle svých nejlepších sil odstraňujeme zlo spravedlností a láskou. Aby nás Bůh ve svém spravedlivém hněvu nepotrestal. Amen.

V LATINSKÉ AMERICE Rozhodl jsem se, že pojedu do Latinské Ameriky. Nalétal jsem na padesát tisíc kilometrů, celé dny jsem projezdil v džípu. Tak jsem navštívil Brazílii, Chile, Peru, Bolívii, Kolumbii, Mexiko a Venezuelu. Viděl jsem favelas v Riu, calampas v Santiagu a šedé ranchos v Caracasu jako kletbu mezi pohádkovými paláci boháčů. Setkal jsem se s dělníky z cínových dolů, kteří se dožívají průměrně 37 let a z jejichž dětí osmdesát procent umírá v prvním roce života. Mluvil jsem se stávkujícími a hladovými, s analfabety, rebely, biskupy, sedláky, profesory a misionáři. Na kopci nad Riem jsem viděl, jak obrovitý Kristus shlíží na město pln smutku. Navštívil jsem farnost se sto padesáti tisíci duší, kde děti nesmějí k přijímání, protože každá z osmi mší, které jdou těsně za sebou, smí trvat jen půl hodiny a nejsou tu ruce, které by podaly chléb maličkým. Viděl jsem kněze s prsty ztuhlými od zapisování sňatků, zcela vyčerpaného po sto dvaceti křtech, kněze, který musel odmítnout stovky kajícníků, protože je sám v oblasti čtyř tisíc čtverečních kilometrů pro osmdesát sedm tisíc věřících a musel odejít do sousední farnosti, kde na něho čekaly další tisíce. Viděl jsem ohroženou církev na pokraji zhroucení. Tato ohrožená církev se stane v nezadržitelném procesu revolučních převratů církví pronásledovanou, nepovede-li sama tento proces a nedokončí-li jej. Ona je jediná síla, která je toho schopná. Ale musí se vypořádat s majetnou třídou, která ze sobectví hájí nynější řád a s komunismem, který potřebuje bídu davů, aby se dostal k moci. Církev musí vést válku na dvou frontách a bránit Boží tvář ve sto třiceti miliónech hladových a sedmdesáti miliónech analfabetů jak proti útokům zleva, tak proti útokům zprava. Slyšíme mnoho kritiky na církev v Latinské Americe. Tato část země dnes prodělává krizi, která u nás začala před půldruhým stoletím. Vzpomínka na hrozné poměry, které vládly na počátku industrializace a ještě dlouho potom v Evropě, vybledla. Ale s pokorným pocitem viny si musíme připomínat papežova slova, že největší skandál devatenáctého století spočíval v tom, že církev ztratila masy věřících. Problémy, s nimiž dnes zápolí latinskoamerická církev, jsou z části stejné poměry – jen ve větších rozměrech – jako problémy, které evropská církev v devatenáctém století nevyřešila. Odkudpak bereme právo, abychom házeli kameny? Je to zásluha, že jsme o sto padesát let dříve trochu zmoudřeli různými škodami a ostudami? Srovnání s křesťanstvím předtechnického období dopadne ve prospěch Latinské Ameriky. Tam přistupuje církev s větším zápalem, hlubším přesvědčením a větší ušlechtilostí než v Evropě devatenáctého století k problémům, se kterými se střetá po půldruhém století. Není pravda, že jihoameričtí biskupové a kněží jsou odpovědni za hlubokou bídu svého lidu. Stejně dobře bychom na ně mohli vložit vinu za nějaké zemětřesení. Stojí před historickým vývojem, který nemohou zadržet. Jejich vliv na poli politickém, hospodářském a sociálním byl zcela zničen během století, ovládaného diktaturami a zednářskými vládami. Rozpuštěním jezuitů a vyhnáním ostatních řádů byla už dříve zlomena páteř církve. Odchod španělských biskupů a misionářů na konci koloniální doby můžeme dnes pochopit lépe než dříve z událostí, které přišly, když byla odstraněna koloniální vláda v Africe a v Asii. Je pravděpodobné, že se tomu nedalo vyhnout, ale je stejně pravděpodobné, že to bylo katastrofální pro církev na tomto světadílu plném pokřtěných, kteří postrádají přirozený základ Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Last update: 06. 06. 2016 10:23

slzy_bozi http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=slzy_bozi

pro nadpřirozený život. Neboť nepřístupnost těchto oblastí a nepřekonatelné vzdálenosti zabránily vybudovat základní školní vyučování ve větším rozměru. Analfabetismus a kulturní chudoba, které z toho nutně vyrostly, zabránily, aby z velké masy vzešli kněží. A to zas způsobilo, bez jakékoli viny církve, chronický nedostatek kněží. Ten zas nutil malý počet kněží, aby se omezili na udělování svátostí, a to na účet kázání a vyučování náboženství. Z toho vznikla náboženská nevědomost, mravní úpadek, pověry, spiritismus a otevřené dveře pro nesčetné sekty. Vnitřní chudoba těchto národů od přírody trpělivých je učinila bezbrannými proti feudálnímu vykořisťování a politickým diktaturám. I po odstranění otroctví zůstali nesvobodní. Až do dnešního dne jsou vykořisťováni majiteli velkostatků a plantáží, cukrovými barony, řediteli dolů a politickými dobrodruhy, kteří je udržují v bezvýchodné bídě. Tato bída a rychlý přírůstek obyvatelstva vyhánějí milióny lidí z vnitrozemí do měst, kde se problémy zvětšily k zoufání. La Paz, Caracas, Rio, Bogota, obklopené nádhernými kopci, jsou jako velikánské mísy plné bídy, kterými různé strany míchají, do kterých boháči vlévají svou dobročinnost a zkorumpovaní politici svá polovičatá řešení. Vře to a kypí na všech stranách. Napětí se stává sopečné, jako v kráteru, ve kterém láva vystoupila až po okraj. A v tomto tavícím kotli sociální revoluce a uprostřed vývoje, který se obřími skoky přenáší přes staletí, aby budováním průmyslu a zemědělskou reformou zahnal šedé strašidlo hladu, nemoci a smrti, stojí církev. Bez dechu sleduje závod mezi technikou a přírůstkem obyvatelstva. Církev hříšníků a nevědomých, kteří nikdy nebyli vyučeni v náboženství a zřídkakdy přijali svátosti, kteří se z duchovní nouze utíkají stejně rádi ke světcům ozářeným světlem svic, jako k cizím bohům černé Afriky. Talismany, plody lam, svěcenou vodou, bylinami uctívají Mbi a amulety se snaží zachránit před neštěstím. Ale tatáž církev má jádro skvělých biskupů, hrdinných kněží a prozíravých laiků, kteří s bezpříkladnou obětavostí cílevědomě berou do ruky vedení revoluce. Církev s tolika skvělými postavami, že jsem se hluboce styděl za nelaskavou kritiku, kterou jsem o nich slyšel v Evropě. Této církvi se musí pomoci. Ne na prvním místě charitativními opatřeními. Charita může být droga, která na den ztlumí bídu, ale problémy nevyřeší. Nemá smyslu dávat našim hladovým bratřím ve víře kousek chleba, a tím ještě víc zvětšovat jejich závislost. Musíme jim pomoci, aby sami povstali z hlubokého úpadku, vnitřně se osvobodili a uvědomili si svou lidskou důstojnost i urozenost dětí Božích. Proto musíme oprávněným a rozeným vůdcům tohoto lidu přispět v jejich výchovné úloze. Nediktovat evropská řešení, ale ukázat možnosti podporovat iniciativu a povzbuzovat plány, které podporují duchovní růst tohoto národa, aby si co nejdříve mohl pomoci sám. Jako příspěvek k tomu jsme do svého programu přijali – aniž jsme zmenšili své ostatní úkoly – také podporu ohrožené církve v Latinské Americe. Vyloučili jsme ryze sociálně hospodářskou pomoc, pro kterou vznikly jiné organizace a akce. Omezili jsme se na to, co bylo od počátku našim zvláštním zájmem, na pomoc v pastoraci. Nedostatky a možnosti tohoto oboru nám nejsou neznámé, neboť jsme pomáhali východním kněžím. Od té doby se snažíme, abychom rozmnožili síly a pracovní možnosti kněží v Latinské Americe, a to tak, že jim dodáváme osobní vozy i vozy s kapličkami, zřizujeme střediska pro mimořádnou pastoraci, vychováváme katechety a jáhny, pomáháme vybudovat laický apoštolát. Jako základní projekt jsme přijali financování tří institutů, institutu pro církevní statistiku, institutu výzkumu sociálně náboženského a institutu pro výzkum pastoračních možností. Různým biskupským konferencím dáváme k dispozici prostředky, aby mohly provést řadu široce založených pastoračních plánů. Pokoušíme se podle svých sil přispět Božím služebníkům v pralesech vnitrozemí a čtvrtích bídy velkoměst. Organizujeme pastoraci na universitách proniknutých nevěrectvím. Nelekáme se žádné oběti, neboť chceme zabránit, aby se z latinskoamerické církve nestala církev pronásledovaná. Je lepší předejít než uzdravovat. Když jsem se v září r. 1962 poprvé a v dubnu r. 1966 podruhé vrátil z Latinské Ameriky, řekl jsem svým spolupracovníkům, že zde nepomůže maličkost, že zde pomohou jen milióny. Některým se http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 13. 06. 2016 09:58

13. 06. 2016 09:58

5/38

SLZY BOŽÍ

objevily na čele starostlivé vrásky, když to slyšeli. Ale já jsem s úsměvem myslel na Boží lásku v srdcích svých dobrodinců a modlil jsem se jen, aby ji Bůh hodně rozmnožil.

Zemřelo dítě nadarmo? Dostal jsem dopis od misionáře. Tento dopis mi znovu připomněl brazilské děti. Hezké děti s temnýma očima, knížecími jmény a přirozenou ušlechtilostí v obličeji. Navštívil jsem je v tmavých chatrčích z hlíny a palmových listů, podél rezavě hnědých cest, které prořízly bagry napříč pralesem. Potkal jsem také jejich vychrtlé rodiče v severovýchodní Brazílii. Celá nákladní auta s přesídlenci z území sucha. Prchali před hladem, neměli s sebou nic než uzlíček šatů, několik závěsných rohožek, psa a papouška. Bylo to na dva tisíce kilometrů dlouhé silnici ze Sao Luiz do nového hlavního města Brasilia. Nákladní vozy vyplivly jejich vyhladovělá těla do zaprášeného křoví na okraji silnice a rychle se vracely, aby přivezly jiné. Také jsem viděl místa, odkud přicházeli. Letěl jsem v malém letadle nad chudým domovem, nad územím „seca“ /sucha/. Šedozelená pustina, kde nepršela voda, ale hvězdy. Ze vzduchu se totiž koruny palem podobaly zeleným hvězdám, které spadly s nebe na rozpukanou zemi. Nekonečná pole hvězd, které zakrývaly očím ne nebe plné andělů a svatých, ale peklo. Toto peklo jsem viděl v bezpečné vzdálenosti jednomotorového letadla, které mohlo vzletět teprve tehdy, když pilot zahnal krávy, které se pásly na startovací ploše. Ano, znám beznadějný život těchto lidí, vím, že umírají jako mouchy. A přece dopis, který mám před sebou, mnou otřásl. Misionář v něm píše o hrozném zážitku svého spolubratra. Chcete-li, můžete teď knihu odložit, neboť tento dopis není opravdu příjemný a mohl by vám pocuchat nervy. Ano, zavřete knihu, je-li vám milý váš klid nebo jste-li příliš sobečtí, abyste přinesli oběť. Tento dopis vyžaduje odpověď a oběť. „Můj spolubratr byl při pohřbu živého dítěte, jehož matka před pěti dny zemřela. Skoro všichni Indiáni byli nemocní. Neměli ani mléko ani jinou stravu, aby dítě udrželi na živu. Také páter, který měl mnoho dní cesty do misijní stanice, neměl nic, co by naživu udrželo kojence, který umíral hlady. Mohl mu jen udělit křest. Pak si Indiáni vyžádali dítě zpět, položili je do jámy vedle mrtvoly jeho matky. Páter tomu nemohl zabránit. Každý hodil zem do hrobu. Chlapec asi třináctiletý udupal zem, dokud vrnění dítěte nezmlklo a jáma nebyla naplněna po okraj.“ Potud dopis. Toto dítě zemřelo vlastně hlady. Jen o dva dny dříve, protože Indiáni věděli, že také pozítří nebude mléko a protože nemohli poslouchat srdceryvný nářek. A protože svým způsobem byli milosrdní. Kojence pohřbili vlastně jen proto, že pro něj neměli mléko. Právem jste rozhořčeni okolnostmi této smrti. Cítíte, jak je hrozné, když se dítě, které vlastně patří do kolébky vyložené tylem a růžovým hedvábím, nechá udusit pod vrstvou hlíny, dítě, které pláče a zmítá se pod nohama, které je zadupávají. To je hrozné. Ale byl to zoufalý čin úplně bezbranných lidí. A dovedu si představit, že tím tito primitivní Indiáni chtěli učinit něco dobrého. Že Bůh jim rozumí a odpustí, protože se jinak neuměli bránit proti hladu tohoto dítěte. Mnohem horší je však příčina této smrti. Zemřít o dva dny dříve nebo později, to je konečně vedlejší. Hlavní je, že toto dítě, jako absolutní většina všech dětí, které teď přicházejí na svět, zemřelo hlady. Neboť v našem vysoce vychvalovaném dvacátém století s jeho všemocnou technikou a s jeho organizačním talentem sahajícím až k Městci je pravidlem, že šedesát procent dětí umírá hlady nebo podvýživou dřív, než se dožije patnácti let. Cituji čísla UNESCA. Z devíti set miliónů dětí na zemi víc, Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Last update: 06. 06. 2016 10:23

slzy_bozi http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=slzy_bozi

než pět set miliónů zemře hlady před patnáctým rokem věku! A každé z těchto úmrtí je právě tak zlé a právě tak pohoršlivé jako smrt tohoto indiánského dítěte, které plakalo, když bylo zaživa pohřbíváno se svou matkou. Neboť každému tomuto úmrtí se mohlo předejít, kdyby majetné národy – a k nim patříme také my – daly do služeb bídy světa svůj přebytek, svou zkušenost a své technické znalosti včas. Ale právě to jsme neudělali. Naše peníze a naše energie byly zneužity pro jiné věci. Aby připravily ne záchranu, ale zkázu lidského rodu. Neboť ve světovém prostoru, v hloubi oceánu a na nepřístupných místech v dalekých zemích číhá smrt a zvíře zkázy je připraveno ke skoku. K tomu bylo použito bohatství země, a ne k tomu, aby podalo chleba hladovým dětem krále tvorstva. Jak dlouho to ještě bude trvat? Spravedlivý Bože, pošli konečně proroka, který by s výčitkou na rtech položil toto zaživa pohřbené dítě k nohám mocným této země. Pošli anděly těchto maličkých, kteří v modlitbě stojí před tvou tváří, z nebe na zem a nech je tak dlouho nosit mrtvoly vyhladovělých do paláců vládců, až se s úzkostlivým výkřikem obrátí. A nebudou-li se chtít obrátit, pak je potrestej, dřív než bude pozdě. Pak pošli svého archanděla Michaela, knížete nebeských zástupů, aby bránil tyto nevinné děti před zlobou tvých nepřátel! Neboť tvými nepřáteli jsou ti, kteří netiší hlad, ale peníze na chléb ukládají do arzenálu zkázy, a tak nutí druhé, aby činili totéž. A snad Bůh, který je trpělivým Bohem, čeká na nás, snad snáší zlou vůli nebo zaslepenost velkých země, protože vůbec není pravda, že je vyvolil, aby vyřešili problém hladu. Snad tu úlohu vyhradil své církvi, která má přece příkaz, aby kázala a prokazovala lásku Pána. To je část jejího poselství. Jako Kristus sám chodil a konal dobro, sytil hladové a uzdravoval nemocné, tak také církev musí mírnit lidskou bídu. Její kázání spásy by nebylo věrohodné a zůstalo by čistě akademickou záležitostí, kdyby své poselství lásky nepodepřela činy, a chce-li Bůh opravdu obnovit a spojit pod jednou hlavou, kterou je Kristus, jak velice by se posloužilo tomuto velkolepému plánu, kdybychom ve jménu Kristově vyřešili problémy hladu na světě. Stojíme před skutečností, že světské instituce buď zanedbaly v tomto oboru svou povinnost, nebo udělaly tak velké chyby, že nedosahují stanoveného cíle. Proč bychom se o to neměli pokusit sami? Proč by nemohli být křesťané tak obětaví, že by církev měla možnost položit na stůl vzorné příklady, jak vyřešit tento problém? Doufám, že přece nevěříte, že by ten problém nemohl být vyřešen! Byly doby, kdy lidé umírali hlady, aniž se na tom mohlo něco změnit. Nebo se o tom ani nevědělo. V civilizovaném světě nebyl nikdo, kdo by se o tom něco dozvěděl. Nebo když už se o tom vědělo, překážky pro poskytnutí pomoci byly tak veliké, že jen několik světců mohlo cítit, že jsou povoláni k tomu, aby přiložili ruku k dílu. P. Damián byl takový chlapík. Ale můžeme jej obdivovat, sotva však následovat. Nikdy nežil papež, který by vyžadoval od věřícího lidu takové hrdinství. Problém byl prostě neřešitelný. Proto lidé nebyli vázáni, aby se zvlášť namáhali. Ale dnes je to docela jinak. Takové věci se už nemusí dít. To není zemětřesení nebo tajfun, které se vymykají naší kontrole. Je to hřích opomenutí z nás, který neodevzdává aspoň část svého přebytku, aby umožnil vyřešit tento problém. A tento problém může být vyřešen! Ne nějakou almužnou, ale tolika prostředky, kolik jich chudé národy potřebují, aby samy povstaly ze své bídy. Jejich nedostatek vzdělání a kultury je degraduje na druhořadé lidi, kteří nemají svobodu dětí Božích a neodrážejí tvář Boha. Tak zůstávají závislí na přírodě, závislí na tyranech, závislí na vykořisťovatelích. Řešení nezačíná tedy almužnami, které na jeden den utiší bolesti jejich bídy, ale ještě zvětší jejich závislost, řešení začíná u základního vyučování. http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 13. 06. 2016 09:58

13. 06. 2016 09:58

7/38

SLZY BOŽÍ

Podle odhadu UNESCA je skoro polovina lidí ve světě negramotná. V severovýchodní Brazílii je to sedmdesát procent a na celém světě je šest set miliónů dětí, které nikdy nemohly chodit do školy. Mezi tím přišla populační exploze, která zvýší počet lidstva na šest miliard za dvacet pět let. Samo o sobě to nemusí být zneklidňující, neboť země může uživit dvě stě miliard lidí. Ale to je iluze, pokud milióny zaostalých rolníků budou dále obdělávat svá pole křivými klacky. Pak produkce zůstane daleko pozadu za potřebou. Z tohoto důvodu produkuje brazilský hospodář jen pět procent z toho, co vyrobí kanadský hospodář. Na jednoho Kanaďana by muselo pracovat dvacet Brazilců, aby došli k stejnému výsledku. Ne proto, že by Brazilci byli leniví, ale proto, že nemají technické pomůcky. Technika tedy musí držet krok s populační explozí. Nezbytným předpokladem proto je vyučování. Analfabety nemůžeme poslat do zemědělských škol nebo je vyškolit na inženýry. Bez inženýrů však nejsou továrny. Bez továren nejsou traktory a umělá hnojiva. Bez těchto věcí není dostatečná úroda, blahobyt, jídlo. Bez jídla nejsou kalorie, zdraví a síla k práci. Bez síly k práci jsou ještě horší žně, je ještě méně jídla, tedy ještě menší síla k práci. A tak dále! Jeden nedostatek vyvolává druhý, až dojde ke koloběhu bídy, k víru zkázy, do něhož jsou lidé neodvolatelně strhováni. Leda, že by přišel zásah zvenku a někdo se postaral o vyučování. Ale nelekejte se! Nemyslete, prosím, na náš komplikovaný systém vyučování s nadměrnými investicemi a s personálem, kterému by neměl kdo platit. S tím nemůžeme v rozvojových zemích nic začít. To jsou vyhozené peníze. Tam musí přijít něco docela jiného. Zde je příklad. V severovýchodní Brazílii jsem navštívil Katal. Diecéze má šest set sát tisíc katolíků a dvaašedesát kněží. Přes nedostatek kněží jedna z nejvíc kvetoucích diecézí na světě. Tehdejší biskup Don Eugénio de Arsuje Sales /teď salvádorský kardinál/ zastavil stavbu katedrály, kterou začal jeho předchůdce. Lešení na napůl hotových sloupech se zřítilo. Ptáci se uhnízdili v trhlinách oken, úlomky zdí přerostly travou a plevelem. Vypadalo to smutně, ale bylo to skvělé. Neboť tento mladý biskup nechtěl kamennou katedrálu, chtěl živou církev. Za peníze, které byly určeny pro katedrálu, koupil rozhlasový vysílač pro vyučování. Běžné výdaje vysílače byly kryty z obchodních reklam. Skupina třiceti devíti lidí – z větší části dobrovolníci -vyučuje. Apoštolsky inspirovaný tým, jehož duší je sám biskup. Učební plán obsahuje nejen vyučování náboženství, čtení a psaní, ale také moderní zemědělské metody a vše, co analfabeti potřebují, aby povstali ze své bídy. Ve vnitrozemí bylo zřízeno víc než pět set tisíc rozhlasových škol. Celou školu tvoří malý tranzistorový přijímač, který stojí dvacet dolarů a je naladěn na vysílač v Natalu. Vše ostatní nestojí nic. Přijímač je většinou umístěn v chatrči, která je každý večer zdarma k dispozici žákům. Navštívil jsem takovou školu. Sedmnáct žáků ve věku od šesti do šedesáti sedělo kolem stolu. Dvacetiletý chlapík, jazyk sevřený mezi rty se pilně učil psát obtížné písmenko f. Vedle rádia stála monitorka, dobrovolnice, která věděla o něco víc než ostatní, s kouskem křídy a školní tabulí. Prodělala kurs a teď představuje spojení mezi učitelem v Natalu a třídou ve vnitrozemí. Na stěně tři petrolejové lampy. Nad hlavami tašková střecha. Vedle křičící kojenec. Monitorka je jeho matkou. Její muž je zedník. Je jí dvacet devět let a čeká jedenácté dítě, ale šest dětí jí už zemřelo. Jmenuje se Maria Anita de Mello. Nejstarší dcera jí pomáhá při rozdílení knih. V její škole jsou tři kursy, celkem čtyřicet tři žáci. Na stěně čtu několik hesel: Víc hygieny, méně nemocí – Čistěte si zuby – Neplivejte! Žáci platí týdně jedno vejce, zásadně jim není darováno nic. Vejce jsou na místě prodána. Z výtěžku se platí splátky za učebnice. S odvahou, fantazií a s Duchem svatým je tak možno pustit se do nějakého problému. Škola za dvacet dolarů! Zdroj požehnání, ale také zdroj milosti. Neboť každou neděli večer v pět hodin je vysílána biskupova mše. A ve víc než patnácti stech rozhlasových školách stojí jeho opuštění věřící kolem tranzistorového přijímače. Většina z nich jen zřídka uvidí kněze. Ale každou neděli slaví se svým biskupem mši a slyší kázání. Je to chudý biskup, bez katedrály, ale každý týden je knězem, otcem a Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Last update: 06. 06. 2016 10:23

slzy_bozi http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=slzy_bozi

učitelem šedesáti tisíc chudých, nevědomých, hladových křesťanů, kteří ho vděčně uctívají, protože jim pomáhá povstat z bídy. A dovolte mi, abych teď ten příběh zakončil začátkem. Malým indiánským dítětem, které bylo zaživa pochováno se svou matkou. Bylo to dítě bezejmenné, ale bylo pokřtěno a je u Boha. A Bůh je poslal dnes k vám, aby svým prstíčkem zaklepalo na vaše srdce a svědomí. Je vaše srdce ještě dobré a vaše svědomí ještě citlivé? Všichni musíme něco napravit, protože všichni jsme selhali v lásce a péči o chudé bratry, na které tak zřídka myslíme. Rozhlasová škola stojí dvacet dolarů. Co můžete učinit? Co může učinit vaše rodina? Co může učinit vaše firma? Jestliže jeden nebo dva tisíce čtenářů této knihy obětují peníze na dvacet tisíc rozhlasových škol, milión chudáků dostane příležitost, aby se dostali z bídy. A pak to indiánské dítě nezemřelo nadarmo.

Rozjímání v noci V Pindré Mirim je noc. Palmy se kolébají proti nebi jako pára na klobouku. Dusný vítr se šeptavě šine roztřepenými listy. Daleko v lese duní buben. Černoši tam tančí při kořalce z cukru batucadu. To je zbytek z dob, kdy plantážníci pořádali noční orgie, aby podnítili pohlavní pud svých vyčerpaných otroků – aby jejich lidský dobytek nevymřel. Otroctví bylo sice odstraněno, ale bída zůstala, a tak opojení batucadou zůstalo útěchou chudých v bývalých otrokářských střediscích Bahia, Rio Grande del Norte a Maranhao. Nemohu usnout, proto vyklouznu ze závěsné rohožky a hledím ke hvězdám, které jsou zde mnohem jasnější, než na mlhavém nebi v Holandsku. Byl to těžký den. V džípu jsem projel s arcibiskupem ze Sao Luiza s dvěma německými františkány tuto severovýchodní brazilskou zemi z rudé hlíny a zelených lesů. Statisíce uprchlíků z pekla secy, ze žhavého sucha, se usadilo na silnici, která se staví napříč k novému hlavnímu městu Brasilia. Silnice není ještě hotová, ale s dobrou vůlí sjízdná. Náš džíp se vzpíná jako loď v bouři. Asi hodinu se vlečeme v mraku prachu za hadovitou kolonou nákladních aut, kterou není možno předjet. Je jasný den, ale protijedoucí vozy se vynořují s rozsvícenými reflektory z okrově zbarveného mraku, který nás obklopuje jako bouřkové mračno. Křoví je rezavě hnědé prachem. Suché chatrče z hlíny a palmových listů sedí v trávě. Půl miliónu vystěhovalců dřepí na tomto rudém pruhu pomalu se plazícím k jihu. Pomoc východním kněžím zde buduje novou pevnost pro Boha s kostely, farami, školami pro katechety, džípy a vozem s kapličkou, který neustále kodrcá sem a tam po cestě přímé jako šňůra, aby navštívil opuštěné boží stádo. Tuto namáhavou pastoraci vykonávají němečtí františkáni, kteří mají klášter v Bacabalu a čtyřicetiletý brazilský farář z Pindaré Mirim, jehož jsme hosty. Jmenuje se Padre Francesco das Chagas Vasconcelles a spravuje čtyři kostely, čtyřicet pět kaplí a osmdesát tisíc duší na prostranství jedenácti tisíc čtverečních kilometrů. Za rok najezdí na koni sedm tisíc kilometrů. Za poslední tři týdny pokřtil 999 dětí a požehnal 105 manželstvím. Jeho farnost je dlouhá dvě stě kilometrů. Nejvzdálenější třetinu na koni nedosáhne. Tam ještě nikdy kněz nebyl. Padre pokrčil nedůvěřivě rameny, když jsem mu slíbil na účet svých dobrodinců kostel a džíp. Nevím, zda víc pochyboval o mých dobrodincích, nebo o mně. Ale arcibiskup, který už zakusil jejich štědrost na vlastním těle, dovedl tuto malověrnost překonat. Pak se Padre usmál. Teď spokojeně spí ve visací síti vedle mne a arcibiskupa na verandě své ubohé fary. http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 13. 06. 2016 09:58

13. 06. 2016 09:58

9/38

SLZY BOŽÍ

Předevčírem se smál také P. Celsus, když jsem ho prosil, aby mě vzal s sebou na návštěvu kaplí. Je to třiačtyřicetiletý německý františkán, suchý jako louč, který byl čtyři roky na frontě, pětkrát zraněn, dva roky v zajetí a trochu studoval teologii, v roce 1949 byl vysvěcen. Teď je pastýřem ve velkém prostoru s dvěma farnostmi a dvě stě padesáti vesničkami o sto dvaceti pěti tisíci duší. Obstarává dva kostely a třiaosmdesát kaplí, které musí navštívit aspoň jednou za rok. Cesta vedla neschůdnými krajinami. Zástup fotografů, prodavačů, pekařů, věštců a kejklířů se pohyboval na oslech a koních. Neboť desobrigo, den, kdy vesnice slaví své velikonoce, je zároveň pouť i jarmark. Dobrých dva tisíce lidí, kteří přišli ke kapličce zblízka i zdáli, nás přivítalo výstřely z pušek a křikem. Přinesli nám kanystr s kalnou vodou. Svlékli jsme se a cennou tekutinu jsme lili krabičkou od konzervy na své hlavy, zhnědlé prachem. P. Celsus pak zmizel ve zpovědnici. Kajícníky „do tří měsíců“ vůbec nepustil ke slovu, přednost měli druzí. Zpovídal osm hodin, hluboko do noci. Pak jsme namontovali své sítě na spaní v sakristii. Spali jsme krátce. Když jsem se v šest hodin probudil, páter opět seděl ve zpovědnici. Do deseti hodin. Pak sloužil mši, vykonal roční kázání a rozdával se mnou přijímání. Kolem jedenácti snídal v rozpálené sakristii. Ještě při jídle začal zapisovat sto sedmnáct křtů. Rychlostí čtyřiceti křtů za hodinu psal až do dvou hodin. Prsty měl ztuhlé a pot se mu řinul proudy po obličeji. Když byli všichni křtěnci s otci a matkami, kmotry a kmotrami, místy a daty zaznamenáni v dlouhých sloupcích, přišli na řadu manželé. Přišlo jich dvacet sedm, v hodně případech i s dětmi. Kdo se odváží v tomto tropickém podnebí žádat, aby počkali s láskou, až přijde kněz a požehná jejich manželství? Manželství je nicméně vážnou záležitostí, která vyžaduje zkoušení, poučování a zapisování do knih. Proto Padre znovu počmáral své tabulky. Za čtyři hodiny byl s celou administrativou hotov. Když byli všichni křtěnci s otci a matkami, kmotry a kmotrami, místy a daty zaznamenáni v dlouhých sloupcích, přišli na řadu manželé. Přišlo jich dvacet sedm, v hodně případech i s dětmi. Kdo se odváží v tomto tropickém podnebí žádat, aby počkali s láskou, až přijde kněz a požehná jejich manželství? Manželství je nicméně vážnou záležitostí, která vyžaduje zkoušení, poučování a zapisování do knih. Proto Padre znovu počmáral své tabulky. Za čtyři hodiny byl s celou administrativou hotov. Konečně mohl začít s křty. Sedm řad pyšných maminek se řvoucími kojenci tvořilo „frontu“ v kapli. Jedna řada čekala venku ve stínu. Po křtu začal v čadivém světle petrolejových lamp s oddavkami. V osm hodin večer bylo vše hotovo. Ale zde člověk není nikdy hotov: dvě stě lidí, kteří čekali ještě od včerejška, obléhalo zpovědnici. Hleděl jsem do unaveného obličeje P. Celse. Pokrčil rameny a poslal je pryč se slabou útěchou: „Snad příští rok“. Déle se už totiž nemohl zdržet. Stejně už měl několik hodin zpoždění a o dvacet kilometrů dále čekalo netrpělivě na jeho příchod 1500 jiných farníků. Dvě stě ochotných hříšníků, kteří víc, než my v přesycené Evropě patří k církvi chudých, navrátilo se bez útěchy do svých osamělých chatrčí. Jsou nevědomí a nevěří v moc generální absoluce. Chtějí své hříchy vyznat a vylít své srdce páterovi. Někteří přišli ze stokilometrové dálky. P. Celsus mi sklesle stiskl ruku, když jako hubený stín nocí odjížděl k další kapli. Ročně vyslechne třináct tisíc zpovědí. To je třetina toho, co je nutné, aby každý mohl splnit svou velikonoční povinnost. Na mne čekal džíp. Jel jsem zpátky do Bacabela s hněvem v srdci, protože jsem věděl, že toto není Boží vůle. Když Kristus ustanovil kněžství, aby byl stále u chudých, pak se něco změnit musí. Pak se musíme všichni ptát, jak bychom mohli lépe rozdělovat dar Boží, který v církvi nikdy nechybí. Pak nám nesmí být žádná oběť těžká, abychom přispěli Celsovi a jeho spolubratřím. V oné noci v Pindare Mirim jsem si vroucně přál zůstat u Celsa. Pod hvězdami a šumícími palmami jsem kul plány Božího hradu Bacabela. Modlil jsem se o kněze a peníze. A přitom jsem myslel na vás.

Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Last update: 06. 06. 2016 10:23

slzy_bozi http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=slzy_bozi

Monsignore na frontě Bylo to v roce 1962. Když se džíp zastavil uprostřed vesnice, běžel nám vstříc zanedbaný monsignoříček. To musí být ten slavný farář ze Sao Paulo do Potengi. Je čtyřicet pět let starý a jmenuje se Msgre Expedito Sobral de Medeiros. Několik fialových knoflíků se osaměle kolébá na jeho otevřené sutaně, jejíž fialová obruba v slunci zešedla. Tento otřelý parádní oděv musel už zahalovat četné hodnostáře, než spolu s titulem monsignore zabloudil na tento severovýchodní úsek brazilské fronty církve. Msgre Expedito je malý, štíhlý, hubený. Vysoko nad orlím nosem mu šikmo visí brýle. Vyčnívající lícní kosti, velké uši, osmimilimetrový vous a široká ústa, v nichž poskakuje zubní protéza, tvoří nápadné znaky jeho zjevu. To je tedy muž, který za devatenáct let pokřtil dvacet osm tisíc dětí. Jeho farnost měří tisíc dvě stě kilometrů čtverečních, má jeden kostel, devatenáct kaplí a třicet jedna tisíc duší. V neděli slouží tři mše ve svém kostele, kde je provedena jen hrubá stavba. V diecézi, kde biskup nechtěl mít katedrálu, jsou také faráři toho názoru, že Bůh nemá zalíbení v přepychových kostelích, pokud jeho božský život v duších věřících je dušen bídou. Msgre Expedito navštěvuje dvakrát v roce šest svých kaplí a zbytek jednou za čtyři měsíce. Pět let už má džíp. Ale předtím čtrnáct let projížděl svou farnost na koni, sloužil mše v kaplích a odlehlých dvorcích, kázal, křtil a zpovídal. Ve své farnosti založil sto padesát čtyři rozhlasových škol, jednu střední školu, jeden útulek pro rodičky a řadu jeslí pro děti. Organizoval nejen náboženskou výchovu, ale také vyučování, odborové organizace, zdravé formy sportu, prožití volného času, moderní zemědělské vyučování, tisk, rozhlas a zdravotnictví. Je jedním ze zakladatelů natalského hnutí, které provádělo v tomto rozlehlém zaostalém území západní polokoule pod hnací silou církve sociální reformu jako projev křesťanské lásky, jejímž cílem je štěstí všech lidí. Severovýchodní Brazílie je tak velká jako Francie a má třiatřicet miliónů obyvatel. Dobrých sedmdesát procent obyvatelstva jsou analfabeti. Průměrný roční příjem nedosahuje sto dolarů na hlavu. Víc než padesát procent dětí umírá v prvním roce života. Vnitřek země patří skoro celý k proslulému území sucha. Nepřijdou-li deště, způsobí to národní katastrofu. V letech 1953 a 1958 nebyla žádná úroda, dobytek musel být poražen, desetitisíce rodin zemřelo hladem a žízní, milióny i hledaly záchranu v divokém útěku. V lepších letech se pokoušejí žít z chovu dobytka a pěstování bavlny. Ale dvory a hubené krávy patří majitelům půdy. I když pachtýři smějí pro sebe prodat polovinu úrody bavlny, nemohou se z toho uživit. V úrodných pobřežních pruzích roste cukrová třtina. Ale v nemilosrdném kapitalistickém systému, který drancuje půdu i lidi, se těmto lidem vede hůř, než v době otroctví, protože plantážníci se pro vlastní prospěch ještě trochu starali o svůj lidský dobytek. Chudoba v území sucha a kapitalistické vykořisťování v úrodných krajích ženou nesčetné lidi do velkých měst. Tam hnízdí jako nezaměstnaný podproletariát v miliónech neobyvatelných chatrčí a žijí z krádeží, žebroty a prostituce. V tomto smrtelně ohroženém území vzniklo natalské hnutí, které se jako exploze rozšířilo po celé Brazílii. Dynamikou, improvizačním talentem a bezpříkladnou obětavostí svých vedoucích a aktivistů si získalo neomezenou důvěru utlačovaného lidu, který byl systematicky přiváděn k poznání své nadpřirozené i přirozené důstojnosti. Hnutí vyvolala energie mladého natalského biskupa Dona Eugenio de Araujo Sales, který mě hned za hodinu po příletu do Saolo Paulo vezl v džípu po rezavě hnědé cestě z Rio Grande del Morte do vzorné farnosti Sao Paolo de Potengi. http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 13. 06. 2016 09:58

13. 06. 2016 09:58

11/38

SLZY BOŽÍ

Zde je většina plánů, vymyšlených v Natalu, vyzkoušena co do své životaschopnosti. Farnost je jakousi zkušební laboratoří sociálního křesťanství pod vedením exotického monsignora, kterého jsem před chvílí popsal. Je to génius v umění proměnit každou teorii v prakticky proveditelný plán, vytvořit prototyp, který pak humorným způsobem rozmnožuje po celé severovýchodní Brazílii. Msgre Expedito se směje od ucha k uchu a žene nás rozmáchlými gesty a lámanou francouzštinou do fary. Zástup farníků jde za námi. Sedí na jeho židlích, pijí jeho kávu a vcházejí a vycházejí jako doma. „Moje fara je domem obce“, vysvětluje monsignor, zatímco jeho lidé stojí kolem stolu a koukají nám do talíře. Pak vypráví o své pastoraci a sociální akci. Nebojuje proti komunismu, ale proti bídě, která smazává božské rysy v lidské tváři a ničí obraz krále tvorstva. Květnatou řečí odpovídá na moje otázky, vypráví o svých zkušenostech a popisuje bitvy, které vítězně vybojoval. Skromně uvádí denní řád svých návštěv kaplí, čtyři hodiny zpovídat, dvě hodiny sloužit mši a kázat, rozdávat přijímání a vyučovat, půl hodiny jídla, dvě hodiny rozhovoru s aktivisty sociální akce, dvě hodiny návštěv u nemocných a umírajících, hodina promítání filmů, hodina cesty k nejbližší kapli, kde v devět hodin večeří, než napne svou síť ke spaní. V žhavém poledni nás provádí obcí, ukazuje nám na dveřích útulku pro rodičky seznam žen, které se dobrovolně starají o rodičky. Pro každou postel čtyři hospodyně, které po řadě přinášejí kotlík jídla chudé ženě z vnitrozemí, jež zde přivádí na svět své dítě. Mena Gomez, Socorro Guilher, Josefa Pimental, Didi Araujo… prosté hospodyně, které pochopily z křesťanství víc, než mnohé ženy v bohaté Evropě. Prohlížím si primitivní operační sál, kde se ročně provádí stovky porodů a operací, šest čtverečních metrů velkou ambulanci, čtyři ubohé světničky plné postelí s malou kuchyní. Vidím hubené Indiány, kteří byli donedávna závislí na přízni majitele půdy a jeho záloh na vývoz bavlny. Církev jim chce pomoci k nezávislosti. Proto je učí, aby si navzájem pomáhali, organizovali se a osvobozovali se od bídy družstevní prací. Vidím školy, hřiště, školku, zemědělský institut, družstevní banku. Vše vzniklo společnou prací v duchu sounáležitosti. Všechno funguje dík obětavým dobrovolníkům bez finanční podpory bohatých nebo vměšování zkorumpovaných politiků. Zde jsou chudí vlastními pány. Zde pomáhají sami sobě, aniž musí sklánět hlavu před nesvědomitým mocipánem. A v čele této posvátné vzpoury pochoduje církev. Nastal večer. Jako každý čtvrtek se monsignore vydává na cestu ke shromáždění, tentokrát na Fazenda Sao Luis, selský dvůr, dvacet pět kilometrů od kostela. Nacpe svůj džíp aktivisty a vyřítí se do tmy. Sledujeme je jen s námahou. Tu a tam se farářův hlomozný netvor zastaví a ještě někoho přibere. Dva chlapíci stojí vzadu na nárazníku. Jedeme přes neschůdnou krajinu. Suchomilné kaktusy stojí hrozivě na stráži. Nad námi se blýská mléčná dráha. Jedeme vyschlým korytem řeky. Navštěvujeme rozhlasovou školu, kde se třicet dva dospělých a dětí učí číst a psát. Pokračujeme v jízdě po suché louce. Najednou tu není žádná cesta. Projíždíme fotbalovou brankou. Pak se objeví závora pro dobytek. V osm hodin jsme na dvoře. Kolem Fazendy se to hemží osly, hubenými koňmi, nákladními auty a lidmi. Šest set jich přijelo nocí, se zpěvem, v důvěře v církev, která je svolává. Organizace je výborná. Zatímco monsignore mluví v domě k ženatým, sedí chlapci a dívky venku ve dvou kruzích kolem bzučící petrolejové lampy. Zpívá se, mládež se směje. Spontánně se střídají otázky a odpovědi. Jsou tu mladí chlapci, oči jim planou, mluví jako tribuni lidu. Vykládají zásady odborového a družstevního hnutí. Podávají návody na hygienu a pěstování bavlny. Proberou kousek katechismu. Mezitím se tmavé děvče s melodickým hlasem zaměstnává dětmi a učí je modlit se. Dům je plný k prasknutí. Přede dveřmi a okny visí hrozny lidí, kteří napjatě naslouchají monsignorovi. Bezdeché ticho se střídá se salvami smíchu.

Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Last update: 06. 06. 2016 10:23

slzy_bozi http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=slzy_bozi

Po stavovském shromáždění promítá monsignore světelné obrázky na bíle natřenou vnější zeď Fazendy. Projekční aparát je napojen na baterie jeho džípu. Šest set prostých lidí vděčně přihlíží. Shromáždění je zakončeno modlitbou. Malé skupinky dále diskutují. Těžké motory nákladních aut s kvílením nabírají obrátky. Oslíci capkají nocí. V dáli zaznívá píseň. Náš džíp jen s námahou sleduje neúnavného monsignora přes louku, koryto řeky a širokou, vyprahlou zem, která ještě zápasí s problémy devatenáctého století. Naši předkové v Evropě tyto problémy nevyřešili. Proto tam církev ztratila důvěru chudých. Zde jsem našel církev, která zná svou povinnost a získává důvěru. Není to pro nás čest, že jí smíme pomáhat?

Návštěva v Nisia Floresta Zdá se, že to jsou tři obyčejná děvčata, která bydlí v ubohém domě naproti kostelu. Ale na stole ve vedlejší místnosti stojí květiny před svatostánkem a ve skříni visí řeholní roucha. Rozpadlá fara, ve které už léta nebydlí žádný kněz, je teď domovem sester Ukřižovaného Ježíše, které převzaly farnost před dvěma lety. Mnoho vody muselo protéci v Rio Grande, než se Duchu svatému a biskupu Eugeniovi podařilo najít sestry a dosáhnout svolení k tomuto pokusu. Bez pochopení římské kurie by sestry dosud stály ve škole a farníci mimo kostel. Farnost v Nisia Floresta byla až donedávna jedním z nejsmutnějších koutů severovýchodní Brazílie. Bez faráře, bez lékaře nebo lékárníka, jen s jednou diplomovanou učitelkou pro obecné školy a z osmdesáti procenty analfabetů byla obec úplně zpustlá. Žádný guvernér, žádná politická strana se nestarala o jedenáct tisíc obyvatel, s jejichž hlasy při volbách se mohlo tím snadněji zacházet, čím byli voliči hloupější. Jen biskup, který vložil všechnu energii do rozvoje lidu, nenechal město na holičkách. Protože neměl kněze, poslal řeholní sestry, které byly ochotny následovat Ježíše do jeho opuštěnosti. Byly od nich vyžadovány těžké oběti. Zřekly se nejen nepraktického řeholního roucha a četných zbožných zvyků, které jsou občas udržovány v klášteřích se svatou tvrdošíjností jako nezbytné prostředky k dokonalosti, ale postrádaly také mešní oběť a zřekly se i denního přijímání, pokud jim svatá Stolice povolila jen výjimečně přijímat a podávat Nejsvětější svátost. Jen ten, kdo viděl slzy v úsměvu sestry Ireny, když vyprávěla, že do příchodu do Nisia Floresta by nežila ani den bez svatého přijímání, může změřit, jak muselo být sestrám těžké sdílet se také o tuto chudobu se svou obcí. Začaly tím, že se osobně představily u všech obyvatel. Tím, že všechny prosily o informace, shromáždily data nejen pro farní kartotéku, ale přivedly také mnoho lidí dobré vůle ke své práci. Založily farní výbor, který je spoluodpovědný, za všechna rozhodnutí. Neztrácely čas tím, že by samy učily ve škole, ale vyučily katechetky a svěřily jim vyučování náboženství. Vytvořily kostelní sbor z nejčernějších ovcí obce, které teď k respektu mladých a k úžasu starších udávaly tón v presbytáři. Organizovaly kursy pro hochy, děvčata a snoubence, založily spolek matek a ministrantů a uvedly do chodu úklidovou službu v kostele. Dvakrát týdně měly se zpěváky a kytarami zotavovací večer v nejodlehlejších koutech farnosti, k němuž zvaly vedoucí odboru a družstev, kteří zas vychovávali a táhli své lidi. Větší část dětí pokřtili. Nemocné zavezly džípem de nemocnice, nebo je doprovodily modlitbou na konci jejich života. Zpívaly při obřadech za zemřelé v kostele nebo v chatrči, když neměly peníze, aby pronajaly pro mrtvého městskou rakev. A každý večer rozezvučely zvony a zapálily v zářivě bílém kostele svíčky pro pobožnost nazvanou lucernario, která je sestavena z částí breviáře, čtení Písma, kázání jedné sestry, zpěvů a požehnání, které Madre Marlene vyprošuje na http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 13. 06. 2016 09:58

13. 06. 2016 09:58

13/38

SLZY BOŽÍ

Bohu pro všechny své děti. Tak zastupují kněze, který jen v sobotu, a to ještě ne každý týden přijede do farnosti, aby sloužil mši a zpovídal. To vše jsem se dověděl už na rekolekci v Natalu, kde jsem pomocí tlumočnice kázal dvaceti pěti sestrám, které jsou činné ve vnitrozemí nebo v osiřelých farnostech. A rád jsem přijal pozvání, abych se osobně seznámil v Nisia Floresta s touto novou formou pastorace, která je finančně umožněna našimi dobrodinci. Bylo už pozdě odpoledne, když jsme opáleni sluncem a pokryti hnědým prachem vjeli do města. Uprostřed žhavé písečné plochy zvedá monumentální kostel do nebe své tupé dvě věže. Poklekáme před svatostánkem, který byl padesát let prázdný. Podlaha je čistá jako sklo, sádrovými ozdobami okrášlené zdi neposkvrněné bílé, tu a tam s nádechem zlata. Většina z devadesáti svatých, kteří kdysi vyplňovali boží dům nadzemským zmatkem, opustila své vysoké podstavce a sestoupila demokraticky k lidu. Rozešli se po celé farnosti a bdělým okem hledí na domy, mosty, studně, školní světnice, křižovatky ulic, shromažďovací prostory a mnoho jiných užitečných zařízení, která potřebují jejich ochranu. Nástěnka nad kropenkou je plná kreseb a vystřižených obrázků, které dělají farní zprávy srozumitelné nejen pro analfabety, ale dokonce i pro nás. Tak vidím například fotografii Maranathy, totiž džípu, který daroval sestrám jeden americký biskup. Tento džíp dostal od obce Wasserbourg /Francie/ čtyři nová kola. Sestry nás přijaly velmi radostně. Ukázaly nám domácí kapli se sanctissimem, farní kancelář s kartotékou a primitivní byty se stolem, vrzajícími židlemi, zborcenou kredencí, rezavými postelemi a starými matracemi, jimiž obec vybavila faru. Také jídla, která byla připravena pro nás, darovali farníci: kukuřičné koláče, slepice, rýže, boby, půl ryby a maniok. Uvařil je spolek matek. Sousedka, která má ledničku, přinesla džbán studené vody. Sestry jsou zvyklé, že se o ně stará prozřetelnost, a ničemu se nediví. Když je jednou navštívil jeden farář, byly na rozpacích, co mu dát, protože doma neměly ani maso ani peníze. Ale v poledne zaklepala na dveře jedna žena a přinesla pečenou slepici, takže sestry mohly hosta pozvat ke stolu. Jindy zas neměly chléb. – Sestra Any vzala poslední peníze z přihrádky, ale nejdřív vykonala rozjímání. Když byla u konce, našla přede dveřmi jako dar Prozřetelnosti bochník chleba, který tam položil kdosi neznámý. A právě před týdnem měly k snídani jen kávu a dopis spolusestry. Než s tím skončily, přinesl jakýsi muž jídlo na celý den. Tomu všemu se nediví nikdo, kdo věří v Ježíše Krista a jeho evangelium. Spíš by bylo divné, kdyby Bůh tyto věci nečinil a nechal na holičkách své i děti, které se pro něho namáhají. Ale mnozí se stáli příliš moudrými a umějí i počítat tak dobře, že jak s evangeliem, tak s dětinskou vírou a důvěrou v prozřetelnost přestali počítat. Neodvažují se už očekávat divy, které byly slíbeny těm, kteří věří a důvěřují v Boha. A raději se namáhají o jiný výklad evangelia, než aby připustili, že s jejich vírou je něco v nepořádku. Tyto sestry žijí z víry a během dvou roků proměnily pustinu této obce v ráj. Postrádají mnoho věcí, které se jim dříve zdály nepostradatelné. Obvyklý klášterní život je pro ně skoro nemožný, neboť neustále slouží všem, mši svatou nemívají, jejich život proto není nijak lehký. Na druhé straně slyší jasný hlas lidu, který je vybízí k stále větší dokonalosti a dostávají tak netušené mnoho milosti a útěchy, že beze všeho považují tuto novou formu života ve službě církvi za zisk. Září štěstím. Když večer zazněly zvony, scházel se lid. Napočítal jsem v kostele víc než tři sta lidí. Tak je to každý den. Zpívalo se s doprovodem kytary. Mladá matka přinesla své dítě k oltáři. Pes stál nehybně uprostřed, když Madre Marlene – teď v modrém řádovém rouchu se závojem s vlajícím škapulířem – komentovala Pavlův text. Zástup napjatě poslouchal jejímu vysokému hlasu, který se chvěl v tichu.

Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Last update: 06. 06. 2016 10:23

slzy_bozi http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=slzy_bozi

Když jsem na konci „lucernaria“ mužům s tmavou pletí, starým babičkám, mladým ženám a mnoha dětem rozdával svaté přijímání, dojímala mě jejich hluboká zbožnost. Bůh, který zde padesát let neměl kněze ani svatostánek, přece přebýval v jejich srdcích. Ač jsou to jen potomci otroků, nepohrdal jimi. Proto jsou také hodni toho, aby tyto sestry opustily své školy a penzionáty a aby sloužily Pánu tam, kde je podle svých slov nalézán mezi těmi nejmenšími ze svých věrných. Skutky lásky, pro které byly v devatenáctém století založeny nesčetné kongregace, nejsou dnes už z velké části vůbec žádné skutky lásky a mnohdy se staly dokonce zbytečné. Ale v četných rozvojových zemích je stará bída devatenáctého století, která volá po lásce. Zde může být původní duch mnohých kongregací nově oživen moderním způsobem. Sestry z Nisia Floresta ukázaly cestu.

Algados, pingvíni a kardinál Algados jsou páchnoucí bažiny, které oddělují Salvador, půvabné hlavní město Bahie, od azurově modrého oceánu. V černé, jako olej husté vodě vybudovala bída sídliště pro sto tisíc uprchlíků, kteří už nemohli snášet bídu a vykořisťování v brazilském vnitrozemí. Jejich útěk do města, které je nazváno po Vykupiteli lidstva, skončil na dvaceti tisících křehkých kolových stavbách mezi bahnem a nebem, protože jinde pro ně nebylo místo. Žijí spolu s krysami a supy. Jejich ulice tvoří kymácivé mosty a lávky, prkna a kůlky, které spojují chatrče mezi sebou. Jako záchod slouží díra v podlaze. Každé dítě, které spadne do otrávené vody, je nadobro ztracené. Kdo není zvyklý na puch, bude za půl hodiny zvracet. Jedinou nadějí těchto vyvržených je vůz s odpadky. Přiváží zbytky jídel a vyhazuje do bažiny smetí Salvadoru. Tak se město pomalu plazí k moři. Jednou přijde den, že nebudou žít na bahně a na hromadách odpadků. A sní už o domečku z kamene, který si pak vystavějí. Ti tři pingvíni patřili vlastně do Patagonie, ale byli zahnáni Golfským proudem do Salvadoru a vlídně přijati v zoologické zahradě. Celý tým zvěrolékařů byl zaměstnán den a noc, aby zachránil zvířata, zbavená domova, neboť změna podnebí musela pro ně být přirozené smrtelná. Slavná firma dodala nejmodernější klimatizační zařízení, aby je udržela naživu. Noviny denně uveřejňovaly zprávy o zdravotním stavu zvířat. Celé město prožívalo jejich osud. Ačkoliv se nešetřilo ani námahou ani náklady, přece jen pingvíni zemřeli. Od té chvíle jsou mrtví pingvíni z Patagonie právě tak zapomenuti jako sto tisíc živých lidí v Algados. Kardinál je Don Eugenio de Araujo Sales, kterému jsme pomáhali dříve jako biskupovi bez katedrály v Natalu a který teď pokračuje ve své práci v Salvadoru. Nevíme, zda se zajímá o pingvíny, ale jsme jisti, že pastorace u něho začíná obnovením lidské důstojnosti. Pokud jsou v člověku zničeny podstatné rysy, které ho označují jako obraz Boha a krále tvorstva, pokud je oloupen o svou svobodu a nezávislost, pokud je otrokem vykořisťovatelů a hříčkou přírodních sil, bezmocnější než zvíře, bude pastorace biskupa Eugenia začínat výchovou k plnému lidství, rozbíjením pout a reformou systémů, které neslouží člověku, ale utlačují ho. Podle jeho názoru má církev ve vývojových zemích jiný úkol než v organizovaných státech. Všechny výchovné, zdravotní, hospodářské a sociální povinnosti, které vlády mohou zanedbat z neschopnosti nebo jako nástroj nemilosrdně a sobecky vládnoucí třídy, budou v katolické zemi, jako je Brazílie, vyplněny jen tehdy, jestliže církev jako učitelka národů k tomu vychová své děti. To znamená, že církev musí převzít – převážné prostřednictvím aktivních laiků – vedení ne ničivé revoluce, ale emancipačního procesu těchto lidí. Tato přirozená péče, která zahrnuje celého člověka, nemůže nahradit nadpřirozenou péči o duše lidí, ale je jejím nepostradatelným základem. Tradiční pastorace v těchto kvasících zemích je úplně bezcenná bez neméně tradiční péče, kterou také dnes musí církev opět vynaložit pro rozvoj celé lidské osobností. Náš přítel kardinál Eugenio dokázal, že je schopen, aby http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 13. 06. 2016 09:58

13. 06. 2016 09:58

15/38

SLZY BOŽÍ

své představy uskutečnil s odvahou, opatrností, taktem a vytrvalostí. Slíbili jsme, že mu budeme i nadále pomáhat.

Tranzistory a jáhni Je nedělní večer. Je už tma, když jedeme po dosti dobré státní silnici na jih. U palmového lesa přijíždíme na krajskou silnici a ta je značné horší. Po f dvaceti minutách jízdy cítíme podle ještě prudších otřesů džípu, že jsme vyjeli na okresní silnici. „Descendit ad inferos“ /sestoupil do pekel/ sténá farář, když po životu nebezpečném obratu trýzní naší páteř čtvrtá kategorie brazilské dopravní sítě: poskakujeme po neschůdné stezce pro dobytek a statečné chodce, která zčásti vede vyschlým korytem řeky. Po půldruhé hodině dojedeme konečně k odlehlé kapli v buši. Je to 1 jedno z osmdesáti pěti vnějších míst této farnosti s jedním knězem a sto i deseti tisíci duší na tisíc šest set čtverečních kilometrů. Vstoupíme do budovy v podobě T. Střecha z chudých trámů a spleteniny latí a holí, na níž leží tašky, je stavitelsky odvážná. Ale skoro tři sta věřících, kteří vyplňují i prostor, se zřejmě necítí ohroženo dílem svých rukou. Jsou pyšní na svou kapli. Ačkoli k nim kněz přijde jen dvakrát za rok, jsou J zde každou neděli a modlí se. Někteří pro to vykonají tříhodinový pochod. Je tu víc mužů než žen. Hodně matek nese dítě. Hustě natlačeni stojí kolem oltáře, ů na němž mezi dvěma hořícími svícemi stojí malé transistorové rádio. Vedle oltáře visí stájová lucerna. Pod ní stojí asi dvanáct hochů a dívek, kteří umějí číst. Ze čtyř malých misálků, které jsou majetkem farnosti, sledují večerní mši biskupa, vysílanou rozhlasem z Natalu, a udávají tón při zpěvu a modlitbě. Zde je církev chudých, kteří hladoví po Bohu. Muži, ženy, hoši, dívky | a děti klečí a stojí, modlí se a zpívají, naslouchají a odpovídají v dokonalé -j jednotě se šťastnějšími bratry ve víře, kteří ve vzdáleném Natalu plní nouzový kostel biskupův. Zdá se, že není rozdíl mezi návštěvníky kostela j v biskupském městě a přítomnými v této ubohé kapličce v buši. Biskupovo kázání je zaměřeno na celou diecézi. Neboť každou neděli i večer shromažďují se ve stovkách rozhlasových škol v bušových kaplích věřící bez kněze a slaví spolu s ním posvátnou Eucharistii. Dojemné je proměňování, když nehybné množství naslouchá svatým slovům z tlampače a při zvuku zvonků se uctivě křižuje. Zatímco je v Natalu udělováno přijímání, šeptá mi do ucha kněz, který 1 dnes už celebroval čtyři mše, že doufá, že brzy dostane povolení, aby směl uchovávat ve svých kaplích Sanctissimum. Pak mohou věřící při rozhlasové mši přijímat z rukou některého laika. To by bylo přechodné řešení. Neboťpotom, co od nás dostal tranzistory, které si už nemůže od své pastorace odmyslet, čeká teď pln netrpělivosti na první jáhny. Tito první jáhni budou vyškoleni finanční pomocí našeho díla na malém ostrově Itaparice v zátoce Všech svatých u Salvadoru. Tři dni po naší K návštěvě v bušové kapli vede nás cesta tím směrem. Azurově modrá Bahia de todo os Santos, podle níž je stát Bahia nazván, leží nehybně v pražícím slunci. Bývalá portugalská pevnost, která vyčnívá z vody uprostřed přístavu, se zdá vymřelá. Dvě palmy mlčky drží stráž. Bílá loď nás doveze, do Itaparica, kde se koná kurs pro jáhny v rozpadlém, prázdném semináři s rudými střechami, lotosovými zdmi a malebnými pergolami, obklopeném pozemským rájem plným kokosových palem, chlebovníků a prastarých manguerií. Zde nalézáme prvních devět kandidátů, kteří byli vybráni svými biskupy, aby se připravili na jáhenství. Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Last update: 06. 06. 2016 10:23

slzy_bozi http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=slzy_bozi

Bez výjimky zralí mužové nad třicet let a většinou kolem čtyřiceti, ženatí a jak v manželství, tak v zaměstnání úspěšní. Mají zkušenosti z apoštolátu, jistou hospodářskou stabilitu a dost volného času, aby mohli pracovat jako jáhni o nedělích a svátcích nebo koncem týdne. Ode všech lze očekávat, že budou přijati kněžími i věřícími. Jejich ženy prohlásily, že jsou ochotny povolání svých mužů přijmout a podporovat. Je to pestrá společnost: dva dělníci, jeden policejní inspektor, finanční úředník, inspektor naftového potrubí, zaměstnanec notářství, učitel a účetní. Policejní inspektor dal hlasovat celé rodině o svém rozhodnutí: žena a většina hlasovala pro jáhenství s podmínkou, že aspoň jednu neděli za měsíc věnuje své rodině. Manželka inspektora naftového potrubí, jako smůla černého negra, který je už velmi dobře znám jako pouliční kazatel, byla tak nadšena volbou svého manžela, že vůbec neplakala, když se vydal na velkou cestu do Itapariky. Učitel, otec deseti dětí, je zároveň dobrý hudebník a obstarává hudební program biskupského rozhlasu. Píše do dvou deníků, hraje na varhany v kostelích, kde nemají varhaníky, a je předsedou sdružení, které připravuje filozofickou fakultu. Zaměstnanec notářství spravuje ve volném čase všechny nemovitosti diecéze a je Janem Křtitelem, který i připravuje v osiřelých farnostech cestu řeholním sestrám. A tak každý z nich dokázal svou lásku k církvi činy. Kurs je veden nejlepšími profesory a odborníky Brazílie: pět kněží, dvě řeholní sestry a čtyři laici. P. Antonio, holandský redemptorista, žasne, že jeho žáci dobře ovládají obtížnou látku. Sestra Maria a Cruz chválí jejich pozornost a pokoru. Všichni se cítí nepřipraveni a přejí si, aby se jim pomohlo, aby mohli věrně vykládat učení církve. Nepřeceňují sami sebe a jsou si hluboce vědomi odpovědnosti, která na nich spočívá. Jejích píle je obdivuhodná. V tomto prvním měsíci vyslechli sto tři přednášek o Písmu svatém, liturgii, kostelním zpěvu, řečnictví, sociologii, psychopedagogice, o sdělovacích prostředcích a o typických problémech rozvojových zemí. Celé vzdělání potrvá dvacet pět měsíců, z nichž první, třináctý a dvacátý pátý budou věnovány intenzivnímu studiu v Itaparice. Obětují na to své prázdniny. Naše dílo nese cestovní a ubytovací náklady a také výdaje učitelského sboru. V ostatních dvaadvaceti měsících bude kurs pokračovat každý týden písemně. Současné se budou kandidáti cvičit v jáhenské praxi. Měsíčně vykonají společně se svými ženami společnou rekolekci, kde si vymění své zkušenosti. Jeden kněz a jeden laik, oba odborníci, mají dohled na vzdělání a pravidelně navštěvují kandidáty, jejich rodiny, jejich faráře a farností. Po dvacátém pátém měsíci (po třetím intenzívním studijním pobytu v Itaparice) budou ti, které biskup uzná za schopné, vysvěceni na jáhny. Jejich služba bude trojí. Liturgická služba, udílení křtu, udílení přijímání, asistence při uzavírání manželství, udílení svátosti nemocných, pohřby a vedení všech bohoslužeb slova v nepřítomnosti kněze. Služba slova: kázání, vyučování ke křtu, vyučování náboženství, vyučování snoubenců, církevní asistence u laických organizací a vytváření veřejného mínění. Služba chudým: ta se neomezí na činnost charitativní, ale bude vytvářet podmínky pro svépomoc. Diakonát byl původně ustanoven k službě chudým. Jeho ožití je jednoznačným svědectvím vůle církve, že opět bude církví chudých. Je to pravděpodobně jediný prostředek, jak organizovat církevní život v krajích chudých na kněze. Poskytuje jedinou praktickou možnost, jak splnit nezadatelné právo věřících na chléb slova a Eucharistii. Je to podstatný prvek církevní hierarchie. Má svou vlastní úlohu a propůjčuje k ní zvláštní milost, kterou církev v této době totální obnovy nemůže postrádat. Kněžský celibát je bezpochyby vzácná a nepostradatelná hodnota. Je to však charisma, které není dáno všem, kteří mají schopnost k apoštolské úloze. Těm otvírá cestu k apoštolátu necelibátní diakonát. Přitom propůjčuje jáhnovo manželství větší lesk kněžskému celibátu. A oba životní stavy svědčí o svobodě Božích dětí. Devět mužů z Itapariky jako jáhni nebude ani kněžími ani laiky. Budou mít však své místo v hierarchu http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 13. 06. 2016 09:58

13. 06. 2016 09:58

17/38

SLZY BOŽÍ

a v Božím lidu. Protože mají podíl na hierarchickém kněžství, budou nerozlučně spojeni s biskupem a duchovenstvem. Svým životem v manželství a zaměstnání budou stát uprostřed lidu. Sloužit budou oběma. Na malé lodi, na níž jsme se vraceli přes zátoku Všech svatých do Salvadoru, modlili jsme se o požehnání a o sympatie našich dobrodinců pro tyto nové iniciativy. A očekáváme, že tu brzy budou noví kandidáti, z nichž některý bude ustanoven pro tu vzdálenou kapli v buši, kde tři sta chudých hladoví po Bohu.

Církev chudých O církvi chudých se mluví mnoho, ale na svých cestách po Východu i Západu jsem zjistil, že stále víc chudých cítí, že jsou církví opuštěni. U nesčetných obětí kapitalismu a komunismu se opakuje tragédie devatenáctého století: potlačovaní ztrácejí důvěru v církev, protože církev je nedovedla přesvědčit, že stojí na jejich straně. Tak sociální vůdcové v Jižní Americe vytýkají Otcům koncilu, že šetřili kapitalismus. Pronásledovaní věřící ve Východní Evropě jsou až k zoufalství zklamáni, protože komunismus nebyl znovu odsouzen. To jsou skutečnosti, které nutí k zamyšlení. My, kteří patříme k církvi bohaté a jsme si vědomi své dospělosti, víme, že čas klateb je už pryč a že jsme povinni uvádět ve skutek sociální učení církve i bez hrozby trestem. Běda, jestliže zde selžeme. Pak jsme jen menšina. Většina jsou chudí a nedospělí. Kdo je zanedbává, dělá z církve exkluzivní klub, ve kterém není místo pro ty, v jejichž utrpení jsem viděl Kristovy slzy. Toto utrpení žene mnohdy člověka do smrtí. To byl případ Sekverina Silvy, vykořisťovaného Brazilce, jehož vdovu a děti jsem navštívil den po jeho smrti v Macau. Tam pracoval v solivarech. Po týdny nebyly vypláceny mzdy, neboť kapitál společnosti Compania Comercio e Navegacao, která vykořisťovala solné doly a analfabety v severovýchodní Brazílii, přináší víc do banky v Rio než do výplatních sáčků dělníků. A tak 17. 3.1966 neměl Selverino už ani jeden cruzeiros, aby rodině koupil chleba. Tu se na pozemku firmy polil benzínem a zapálil. Doufal, že jeho smrt bude uznávána jako pracovní úraz a jeho žena dostane důchod. Později jsem viděl na Avenida Rio Branco v Rio de Janeiro přepychovou budovu společnosti. Na chodníku jsem se modlil za Severina Silvii a jeho rodinu a zapřísahal Pána zástupů, aby konečně vykořenil ohavné přežitky kapitalismu z devatenáctého století a osvobodil otroky v této katolické zemi. A vzpomněl jsem si na jiného otroka. Leží pohřben v Potosi v Bolivii. Měl čtyři děti a devatenáct let, když zemřel. Před deseti lety poprvé sfáral do dolů. Vchod leží ve výši pět tisíc metrů. Přes den je třicet pět stupňů horka a nahoře patnáct stupňů pod nulou. Franciso Velasquez zemřel na silikosu jako všichni hornici této země. Když v devíti letech poprvé sfáral, dostal smlouvu, podle které měl být placen podle krychlových metrů. Peníze na dynamit, vrtáky a jiné nářadí mu společnost zapůjčila. Tak byl na ni vázán. Byl malý a hubený a nevydělal dost, aby zálohu splatil. Ale důl měl trpělivost, a on pracoval dále. Naložený j vozík vážil devět set kilogramů a koleje byly tak vyježděné, že často vypadl. Tím ztrácel čas a vydělával ještě méně. Ale důl měl stále trpělivost a dával mu zálohy na dynamit a lahve s kyselinou. Po šesti letech dostal obávanou nemoc. Kdyby byl tehdy odešel z jámy, žil by ještě deset let. Ale jeho dluh nebyl splacen, a proto nemohl odejít. Jeho děti trpěly hladem a on pracoval dále. Jeho žena chodila do města a prodávala cocu a ovoce. Mnohdy zůstal dole celé tři dny, jen aby co nejdřív splatil dluh. Tím se ovšem jeho nemoc ještě zhoršila a výkon dále klesal. Ale jáma dala nové zálohy. Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Last update: 06. 06. 2016 10:23

slzy_bozi http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=slzy_bozi

Čím víc pracoval, tím větší byly jeho dluhy. Nemohl už z jámy odejít, a jeho děti zemřely hladem, všechny v prvním roce života. Pracoval dále, nahý s nohama ve vodě. Jáma byla zestátněna, ale nic se nezměnilo, leda že dluh stále vzrůstal. Když zemřel, měl u dolu dluh ve výši deseti měsíčních platů. Byl pohřben v obecní rakvi. Tento smutný příběh mi vyprávěli v La Paz. Tam jsem viděl proti katedrále lucernu, na které byl při jedné revoluci pověšen president. Je to národní památka, ve dne v noci střežena vojáky. Ale presidentova smrt pomohla Francesco Velasquezovi stejně málo jako revoluce. Ani odbory, kontrolované komunisty, mu nepomohly. Jejich vůdcové jsou koupeni. Jejich moc nepochází od dělníků, ale od vlády nebo podnikatelů. Dostávají tři platy a vysoké tantiémy. Žijí v přepychu, daleko od vykořisťovaného lidu a bídu nechávají bídě. Neboť bída musí zůstat, protože slouží světové revoluci Tak zní dogma komunistů. Komunisté nenávidí církev, jež je zde jedinou mocí, která může hájit chudé. Ohrožují bojovníky za povznesení proletariátu. Střílejí na kněze a vůdce CAJ, kteří vychovávají z analfabetů uvědomělé aktivisty, kteří znají sociální zákony a práva dělníků a pranýřují diktaturu rudých vládců odborů. Ne, od odborů nemohl Francisco očekávat pomoc. Francisco Velasquez leží pohřben v Potosí. Bůh sám osušil jeho slzy, protože byl bezbrannou obětí nelidského systému. Jeho matka stála u hrobu a plakala. Neříkej, že jeho matka je vinna jeho smrtí. Neboť jeho matka je svatá církev, která jako jediná moc v této zemi poctivě bojuje za chudé.

Baron v Callampě V Santiagu, hlavním městě Chile, jsem se seznámil s Padro José van der Rest. Byl urostlý, světlovlasý, neoholený, asi čtyřicetiletý. Na ošumělé sutaně a nečistých botách nebylo možno poznat, že se narodil na flámském zámku, a proto byl vychován francouzsky. Mne dojímala laskavá vytrvalost, s kterou se mnou mluvil kvůli mně špatnou flámštinou belgického barona. V mládí studoval nejdřív u jezuitů v Bruselu a byl tam propuštěn ze školy. Později byl přece jen přijat do noviciátu. K jeho vlastnímu překvapení jeho povolání vydrželo. Je to jezuita s největším srdcem, s jakým jsem se kdy setkal, ačkoliv je univerzitním profesorem. K tomu je farářem dvou farností. S osmdesáti tisíci duší a otcem opuštěné mládeže v Cailampas. Slovo callampa znamená hřib. V Santiagu jsou tak nazvány čtvrti chudiny, protože přes noc vyrazí ze země kolem hromad odpadků jako hřiby. Když byl páter přeložen do Chile, bydlel nejdřív dva roky dobrovolně v takové Callampě, právě tak primitivně jako šest set tisíc ostatních, kteří musí tento úděl v Santiagu snášet z donucení. Modlil se a rozjímal ve své chatrči z prken i bláta pod rezavou střechou z rozřezaných kanystrů na i petrolej. V plavkách sám vykopal hlubokou díru, která mu musela sloužit za toaletu. Pomáhal chudým, když si stavěli úkryty, a staral se o opuštěné chlapce, které shromažďoval kolem sebe z blátivých ulic bídy a umisťoval je v Hogar de Christo /Kristův dům/, jehož duchovním vůdcem byl. Stovky vyvržených dětí tu byly přijaty. Byly podrobeny testům a vhodní chlapci se svěřují ve skupinách po deseti manželskému páru, který je vychovává v rodinném ovzduší. Tam vládne ovzduší lásky a štěstí, jaké jsem jinde zřídka nalezl. Páter van der Rest má duchovní i hmotnou odpovědnost za osmnáct takových rodin. Pro chlapce z domova a z osmnácti malých „Kristových domů“ založil odbornou školu, kde se praktickou prací učí a zároveň si vydělávají na stravu. Zhotovují kopačky, postele, železné zboží; závěsy, hudební nástroje a rakve. Prosté rakve z nehoblovaného dřeva, které jsou zdarma dávány chudým, a luxusní rakve z drahého dřeva s niklovým kováním, vyřezáváním, vnitřním obložením ze http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 13. 06. 2016 09:58

13. 06. 2016 09:58

19/38

SLZY BOŽÍ

zinku a barokním okénkem ve víku, které jsou draze prodávány bohatým. Těmito rakvemi páter po léta hradil výdaje. Měl největší obchod s rakvemi v celém Santiagu. Jeho specialitou je výroba nouzových baráků podle vlastního postupu. Na železných nohách pevně zakotvených v zemi, leží ocelové rámy, do kterých se vkládají trámy a prkna pro střechu a stěny. Dveře a okna si ušetří. Všechno zapadá do sebe. Mladí hoši nařežou vše podle míry a hbité stlučou dohromady střechu a stěny. Prefabrikují denně tucty domků. Později budou někde v Callampě sešroubovány. Dřevo pochází z jihočilských lesů, ale nevěřím, že je páter krade… tak vyrobený domek stojí dvacet dolarů. Tyto peníze jsou dost velkomyslně vyžebrávány. Ještě před několika lety sloužil páter každou neděli tři mše na ulici, kostel neměl. A po každé mši vystavěl jeden domek, který pak daroval nejchudší rodině. Neboť nechtěl mluvit o Bohu, aniž hmatatelně dokázal jeho dobrotu. S tímto páterem jsem projížděl Callampas v Santiagu. Jeho džíp byl těžce poškozen, ne náhodou, ale zuřícími komunisty, kteří se častěji pokoušeli zničit vozítko sloužící chudým. Marně! Vozítko denně koná své služby, vozí nemocné do špitálu, mléko v prášku do prázdninových táborů, prominentní hosty do čtvrtí bídy a mrtvoly na hřbitov. Nejdřív jsme zašli k chudým, kteří bydlí ve výsypce odpadků a při ohníčku hledají staré krámy. Šplhali jsme po čedičových blocích a rozdrobeném stavivu, zbytcích domů a troskách po zemětřesení. Podobalo se to bizardní měsíční krajině poblíž vyschlé řeky. V tomto mrtvém pohoří hromad kamenů jsou chatrče a jeskyně, vybudované z volně nahromaděných kamenů, včetně přístřešku, oplocení, psa a komínu. Prošli jsme nekonečnou Callampu mezi železničním náspem polo-hotovou silnicí. Kolem skupin chatrčí se táhnou páchnoucí příkopy s tuhou, šedou kaší, ve které se hrabou brouci. Zápach vniká do plic. Mnoho dětí je pokousáno od krys. Do jedné chatrče jsme vlezli. Dvířka jsou čtyřicet centimetrů široká a metr šedesát vysoká. Uvnitř spí tři dospělí a pět dětí na třech ztuchlých hromadách hadrů, na zemi poseté mouchami. Na střeše stojí postýlka pro panenku a venku visí na prkenné stěně kbelík s chudobkami. Květiny to mají lepší než lidé, kteří musí žít uvnitř. Mlčky a stísněni jsme procházeli tímto koncentračním táborem bídy, plném vykořisťovaných a zneužívaných lidí. V městě byl národní svátek, ale zde v Callampě nebyla ani jedna vlajka, nýbrž jen hadry na rezavých provázcích, cáry na přikrytí nahoty. Páter tu a tam poklepal některé z bědných postav přátelsky na rameno a řekl: „Chceš-li, můžeš v sobotu v noci jít s námi. V jedenáct hodin u katedrály.“ Potom, co páter učinil tuto úmluvu dvakrát nebo třikrát, zeptal jsem se: „Ale, co vlastně budete dělat v sobotu v noci u katedrály?“ „Scházíme se tam jednou za měsíc s třiceti až čtyřiceti lidmi, které jsem sám vyhledal. Zvolím si také vhodný pozemek a přivezu domky. A v noci a mlze pak postavíme novou callampu.“ „A kde vezmete peníze, abyste zaplatil pozemek?“ Ten neplatíme, ten si vezmeme.“ „Vezmete? A to se smí?“

Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Last update: 06. 06. 2016 10:23

slzy_bozi http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=slzy_bozi

„Přirozené, že se to smí, odpověděl“. Nemohu přece nechat tyto lidi chcípnout v bídě!“ „A nedostanete se proto do nějakých potíží?“ „Ale ano, třikrát už jsem seděl ve vězení.“ „A co tomu říkají vaši představení?“ „Jsou s tím srozuměni.“ „Jsou s tím srozuměni?“ „Jistě. Za tím stojí totiž kardinál.“ „Kardinál?“ „Ano, to jste nevěděl?“ A pak mi vyprávěl neuvěřitelný příběh o „La Victoria“. Před několika lety vykonal jeden jeho proslulý spolubratr průkopnickou práci v tomto oboru. Chtěl vystavět vzornou callampu pro padesát tisíc lidí bez přístřeší, jejichž chatrče byly zničeny velkým požárem. Hledal území s vodou a kanalizací. Neboť právě proto, že v callampě není voda a kanalizace, jsou tam zdravotní poměry tak špatné, že sedmdesát procent dětí umírá v prvním roce života. Našel překrásně položené území v rozměrech dvaceti hektarů s vodou a kanalizací. Vláda tam chtěla postavit stadion, plavecký bazén a řadu sportovišť, ale páter si myslel, že by se to území lépe hodilo pro jeho vzornou callampu. Potají připravil plán. Každý si musel sám přinést stavební materiál: prkna, plech, slámu a svazky proutí. Organizačně to byl vrcholný výkon. Za jednu noc vyrostlo na pozemku přístřeší pro padesát tisíc lidí. Příští den bylo celé Santiago na nohou. Páter byl uvězněn a vláda poslala oddíly, aby vyklidily chatrče, a buldozery, aby srovnaly se zemí to, co bylo v noci postaveno. Měl tam přece přijít stadión. Tu prohlásil kardinál v rozhlase: „Páter a jeho chráněnci mají pravdu. Neboť Bůh stvořil zemi pro člověka, který je králem tvorstva. Kdo nemá životní prostor, má právo, aby si kousek země vzal. To je přirozený zákon a důležitější než stadión. Proto žádám, aby tito lidé byli ponecháni ve svých chatrčích a páter propuštěn z vězení.“ Spor se rozrostl, byla to zkouška síly mezi kardinálem a vládou. Vklad bylo právo chudých. Kardinál vyhrál. Chatrče nebyly strženy a páter byl propuštěn. V triumfu ho nesl lid novou callampou, která se dosud nazývá „La Victoria“ /Vítězství/. Zajímalo mne poznat kardinála. Hodiny jsem s ním mluvil o jeho sociálních a pastoračních plánech. Při tom jsem se dozvěděl, že nedávno navštívil stávkující v Santiagu. Už jsem se něco dověděl o této stávce a také jsem viděl zámek majitele továrny, luxusní stavbu s golfovým hřištěm, plaveckým bazénem a dvěma soukromými kravami pro mléko do jeho kávy. Nerušilo ho, že jeho dělníci umírají hlady. Cítil se vysoko nad ně povýšen. Ale kardinál ty dělníky navštívil v polední hodině, když na chodníku před uzavřenou továrnou pojídali banány a chlebové kůrky. Přinesl s sebou svůj 1 chléb a seděl se stávkujícími na ulici. Děkuji Bohu, že jsem se směl s tímto kardinálem seznámit. Slíbil jsem mu čtvrt miliónu dolarů. Když mě doprovázel ke dveřím, čekalo venku dvacet lidí. Chudí. Páchnoucí, špinaví, polonahé paže. Ptal jsem se, co kardinál činí. Vlídně se se mnou rozloučil a stejně vlídně pozval těch dvacet dále. S nimi vešel do 1 jeho domu Kristus. Pán mu požehná a nikdy ho neopustí. Páter José van der Rest se stal mým nejlepším přítelem. Tu a tam se objeví v Římě nebo v Tongerlo, s http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 13. 06. 2016 09:58

13. 06. 2016 09:58

21/38

SLZY BOŽÍ

úsměvem ve tváři, světlovlasý a hubený, se skvrnami ha svém černém kabátu a s vděčným srdcem pod ním, na cestě po Evropě, kde hledá nákladní vozy, kruhové pily a dobrodince, aby jim podal zprávu a poděkoval. Naše přátelství má jak pro něho, tak pro nás velký význam. Objevili jsme v něm apoštola činu a ideálního partnera v účinném přiblížení naší pomoci ohrožené církvi a prostému lidu. Páter se stal zprávami, které jsme o něm rozšířili, tak oblíbeným u našich dobrodinců, že jeho životní dílo dostalo i neslýchaný rozkvět. Stále ještě provádí velkou část své pastorace svýma rukama na pozemcích, které zabaví k větší slávě Boží /nedávno tak získal hřbitov/, kouzlí nedohledné řady malých hotových domků, prozatímní primitivní dřevěné baráky. V nich ty rodiny poprvé dostanou možnost vést existenci důstojnou člověka. Tak pořádá šedou, neovladatelnou masu podproletariátu do přehledných skupin, které se potom pod jeho vedením spojí v kooperační pracovní a stavební družstva a sami vezmou svůj další osud do rukou. Působí na ně jejich vlastním, hrubým způsobem vyjadřování a po nedělní mši je vtipy a hubováním posílá do práce, aby spolu s mnoha jinými, kteří s nimi sdílejí stejný osud, stavěli dům své budoucnosti. Jezuité ze Santiaga pod vedením belgického pátera a syna komunisty Rogera Vekemanse mu pomáhají radou a činy. Jejich studijní středisko, z poloviny financované naší pomocí, je jako duchovní dok, ze kterého vyplouvají smělé, sociálně pastorační projekty. Je také mozkem kooperativního hnutí, které vychovává chilský proletariát k sebevědomí a samostatnosti P. van der Rest je jeho charismatickým vůdcem. Hospodářské a právní vedení je v rukou mladého advokáta z velmi známé rodiny. Jeho strýc je předsedou parlamentu. Jeho otec, milionář, je vlastníkem skoro všech chilských dolů. On sám se sedmadvacetiletý vzdal advokátní praxe a snoubence řekl, že svatba musí ještě několik roků počkat. Teď je správcem nejchudších a bojuje o uznání jejich práv proti ministrům a bankéřům. O všech těchto statečných přátelích vypráví dobrý van der Rest svou lámanou flámštinou, kterou si podržel ještě z doby, kdy chodil do venkovské školy. Jeho zprávy jsou imponující. V Santiagu, Concepciónu, Valparaisu a na čtyřech jiných místech jsou teď vyráběny hotové domky. Výroba těchto nouzových příbytků překročila už číslo dvě stě tisíc. To znamená začátek existence důstojné člověka nejméně pro půl miliónu Božích dětí. Mnoho kněží žije jako chudý s chudými v poušti, které van der Rest plní svými domky. Stavějí si sami boudy a neberou peníze za mše a svátosti. Stovky laiků se k nim přidaly, aby daly svůj život do služeb Božího království. Tento apoštolát podporujeme už mnoho let. Páter van der Rest je především knězem a koná nemožné, aby nezanedbával pastoraci. Každý pátek večer veze nákladní auto plné rakví do Concepciónu, kam dorazí v sobotu ráno po ujetí 520 kilometrů a čtyřech hodinách odpočinku. Rakve složí ve skladu. Auto, naložené čtyřmi tunami hřebíků pro výrobu jeho domků, je dopraveno jiným šoférem do Santiaga. On sám stráví zbytek dne zpovídáním, křtěním, návštěvou nemocných a obnovováním kázně ve svém Domově pro ty, pro které není přístřeší v Concepciónu. V neděli ráno slouží mši a káže ve dvou kaplích, které vystavěl pro obyvatele Callampy, a požehná manželství. Odpoledne si koupí za šest dolarů letenku do Santiaga, kde večer opět stojí u oltáře jako kněz chudých. Tento jezuita s modrýma dětskýma očima a s apoštolským srdcem odcestoval před několika lety ke krátkému pobytu v Evropě. Měl jen málo času pro svou starou matku v Bruselu, neboť jeho starosti přišly s ním: nákladní auto leželo v troskách, jeho kruhové pily přišly o zuby a on hledal pevný zdroj příjmu pro svůj Hogar de Cristo. Poslali jsme mu nejen několik nákladních aut, ale také jistý počet auto-skooterů, pro které můj přítel Staf Vermeulen prolezl všechny jarmarky ve Flandrech. Jsou to první auto-scootery v Chile. Jejich start byl mezinárodní událostí. Mládenci z Hogar de Cristo dali tuto Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Last update: 06. 06. 2016 10:23

slzy_bozi http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=slzy_bozi

novou formu lidové zábavy do provozu. Příjmy byly fantastické. Za měsíc byly umořeny pořizovací náklady. Další výnos slouží jako trvalá finanční základna pro chlapecké domovy pátera van der Resta, který tak získá čas a energii, aby své řešení bytového problému mohl uplatnit také mimo chilské území.

Rozhovor s Kristem v Riu Velcí, černí ptáci plachtí v širokých kruzích kolem jeho hlavy. Plášť mu visí volně přes rameno a okraj roucha bohatě řaseného padá mu na nohy. Tak jsem viděl Krista na vysokém kopci nad Rio de Janiero, když jsem na své cestě Latinskou Amerikou navštívil také toto místo. Stísněn neuvěřitelnou bídou, která se táhne po celém tomto katolickém kontinentu, vystoupil jsem v skleslé náladě na kopec, abych si promluvil s Pánem. Modlil jsem se takto: „Pane Ježíši Kriste, přišel jsem z daleka, abych k tobě promluvil jménem chudých. Cestou jsem s hrůzou uzavřel do svého srdce bídu miliónů. Dovol mi, abych ti řekl, že to, co jsem viděl v této části země, je skandál. Zde vládnou poměry, které jsou pro křesťany ostudou. Zde je tvoje církev zranitelná jako nikde jinde na světě. Bitevní pole, na kterém se teď bojuje o budoucnost tvého království, leží v srdci chudých, kteří byli v této zemi až příliš dlouho ponecháni svému osudu. Rozhodující zbraně nejsou atomové bomby, ale láska a spravedlnost. Hlad, který byl dříve neštěstím, je teď bezprávím. Nejchudší vrstvy obyvatelstva už poznaly abnormální a hrozný charakter své bídy, odlišný od přepychu několika vyvolených. Bezprostřední sousedství nejhlubší bídy a marnotratného bohatství působí velké procitnutí. Revoluce už duní v hladových rezervacích Severovýchodu, v kávových plantážích Columbie, v zinkových dolech Bolívie a na všech universitách této kvasící země. Musím říci, Pane, že tato revoluce je spravedlivá, protože se obrací proti chudobě, negramotnosti, sociálnímu bezpráví a lidskému zoufalství. Zde začal proces, který nesmíme zadržovat, ale který musíme moudře a statečně dovést ke konci. A teď jsem v tomto podivuhodném městě, ve kterém ty stojíš s rozpjatýma rukama na tomto kopci na okraji oceánu. Je to nový Jeruzalém, nad kterým pláčeš? Díváš se vážně a melancholicky. Vidíš bělostnou krásu Capacabany, která se tulí v smaragdových polštářích pahorků. Vidíš město přepychu obklopené zlatými plážemi. Žhne žlutí a okrem. Mrakodrapy stojí na štíhlých nohách v moři domů nebo těsně vykopaných svahů pahorků nebo v nekonečných řadách u bíle zpěněného oceánu. Krásné město, Pane! Ale vidíš? Vidíš také hrozná favelas, bídné čtvrti chudých, které se plazí vzhůru všude, kde se kopec nehodí pro moderní architekturu. Zde mají svou šanci architekti bídy a brutálně se těchto svahů zmocňují. Odtud, kde tak svrchovaně ovládáš vrchol, vypadají favelas jako cizí mozaika v šedém a černém. Ale každý kousek tohoto hrozivého obrazu pokrývá bídu celé rodiny. Žije zde osm set tisíc chudých. Hladem zahnáni utekli z nitra země k zlatému městu, ale přisáli v pekle. Včera v noci jsem bloudil po favelách. Sto metrů vysoko se šplhaly po kopci baráky bídy. Nejspodnější zachovávali patřičný odstup od betonové silnice čisté jako sklo, ale bláto tisíců se neodvratně šine dolů. Šel jsem po ulici široké půl metru, po níž jsem se musel protlačit mezi chatrčemi. Pane, ty přece víš, jak zde bydlí Boží děti! Jak jsou odřeni a zraněni nesnesitelnou bídou. Přece jsi viděl, jak mi ta opilá žena – pracuje v baru a je placena kořalkou – plivla do tváře, protože jsem nebyl v hadrech. Znáš přece ten nepatrný krámek ze zpuchřelých prken, kde se neprodává na libry, ale na lžíce, protože tento lid je příliš chudý, aby naráz zaplatil víc. Vidíš odtud také strom, který se křečovitě dere ke http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 13. 06. 2016 09:58

13. 06. 2016 09:58

23/38

SLZY BOŽÍ

světlu a čistému nebi mezi dvěma páchnoucími boudami. Ale co mají dělat lidé? Ti se dusí ve své bídě. Pane, ty víš, že jsem včera zoufale utekl ze zatuchlé bedny o rozměrech tři krát čtyři metry, kde bydlí dvanáct lidí. Stěny jsou polepeny titulními stránkami z obrázkových časopisů, slečnami v bikinách, obrazy svaté Barbory a Sofie Lorenové, slavného rioského karnevalu a Nejsvětější Panny. Střecha z rozpůlených dehtových sudů propouští vodu. Vzduch je ztuhlý zápachem a hudbou. Podlaha se hemží mouchami a malými dětmi. Nemocné děvče leží pod hadry na roztřepané matraci. Mezi tímto a dalším přístřeším je jen stěna z lepenky, plná trhlin a děr. Z protější strany hledí z oken mladé polooděné ženy. Chatrče stojí tak blízko sebe, že Člověk neví, kde je uvnitř a kde je venku. Ano, Pane, za čtvrt hodiny jsem prchal z této chatrče, abych se vyzvracel na čerstvém vzduchu jako nemocný pes. Ale pro rodinu jsem nemohl učinit nic. Musil jsem ji nechat tam, kde už šestnáct let dřepí pohromadě. Znáš ji, Pane! Otec je Miguel de Souza Mandes a jeho žena Olivia-Maria. Napsal jsem pro tebe také jména dětí: Gracia-Maria, Osvaldo, Franásco, Vera-Lucia, Zilda, Pedro-Paulo, Vincenti, Belmira, Esmeralda a Maria de Conceicao, to je Maria bez poskvrny počatá! Šlechtická jména svobodných dětí Božích, které jsi vykoupil svou smrtí na kříži a které přesto bez své viny musí už zde na zemi žít v pekle. Je přece nevyhnutelné, Pane, že malý Vincenti se stane zuřivým komunistou, až se jednou doví, že jeho sestra Esmeralda musela prodávat své mladé tělo na plantáži Copacabany, aby mohla žít. Pane Ježíši Kriste, co máme dělat? Proč to mají malá děvčátka z Evropy lepší než Esmeralda? Proč se nepotřebují procházet jako vysokonohé gazely před milionáři, kteří hned vedle favely ve svých klubech, v kasinu a herně vyhazují peníze, které vydělali na krvi chudých! „Nechte maličké přijít ke mně“, řekl jsi kdysi. Ale na kopec nad Riem přicházejí jen turisti a námořníci amerických námořních lodí, které kotví před přístavem. Jsou to vlastně také děti, a ty se nepohoršíš nad jejich hračkami fotoaparátů a dalekohledů, ani nad jejich otázkami o výšce tvé postavy a šířce tvých rozpjatých paží. Snášíš to, když Johny Reefs z Mitwaukee vyškrábe své jméno a jméno své přítelkyně ve velkém srdci na dveřích kaple, která ti slouží jako podstavec. Ano, jsou to děti, které obdivují tvé obrovské rozměry a pak spěšně hledají v průvodci další pamětihodnosti. Nemyslí to zle a chápu, že je snášíš. Ale Esmeralda a všechny děti bídy z Latinské Ameriky mají na tebe větší právo, protože jsou ve větší nouzi. Vím, Pane, že ti nic nesmím vyčítat. Vyčítat mohu jen nám. Zde na kopci stojí jen tvůj obraz, kamenný Kristus, který byl na horu dopraven po kouskách na hřbetě oslů. Živým Kristem musíme být my. Není to tvá vina, že ti tak zřídka dáváme možnost, abys byl srdcem a motorem našeho života. Učiň z nás konečně svůj majetek, Pane, a dej nám sílu, abychom vyzařovali tvou dobrotu a lásku pro tyto chudé bratry. Dej, ať poznáme, že největším nebezpečím není komunismus, ale bída, ve které zakrňují, zatímco my zůstáváme tvrdí a sobečtí. Dej nám ušlechtilost, abychom se dovedli vzdát všech přebytečných věcí, ne ze strachu před komunismem, ale z vědomí křesťanské povinnosti. Přinuť nás konečně k spravedlnosti a lásce ke všem, kdo proklínají tvé jméno, protože v nás poznávají tvou dobrotu. A požehnej teď ze svého vysokého kopce nad Riem malou Evropu, aby se stala velikou v lásce.“

V AFRICE

Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Last update: 06. 06. 2016 10:23

slzy_bozi http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=slzy_bozi

Krvavý rovník Duben 1965. Letíme ve výši dvanácti kilometrů. Na smolném černém plášti noci září neznámá souhvězdí. V hloubce pod námi se mihne oheň. Snad bivak lovců, snad vesnice v Kamerunu. Tropická bouřka vykřesává jiskry z rovníku. Blýskavice plápolá na obzoru a vyjasňuje nebe. Nad Afrikou je noc. Touto nocí letím z Říma do Kinshasy. Cesta trvá šest hodin. Na letišti v Kinshase čeká na mně P. Jan Engelen. Je to prokurátor misií opatství Tongerlo a vedoucí našeho nedávno založeného afrického oddělení. Jako představený a generální vikář diecéze Buta byl po léta důvěrníkem spolubratři i Konžanů. Kongo už zná třicet let. Zná také nezodpovědnou hru, kterou s nim sehráli podvodníci a diletanti. Trpěl neodbornými rozhodnutími. Proto toho v Evropě mnoho nenamluvil. Ale zde je ve svém živlu. Všude je plno zmatku, důsledek konžské nezávislosti. Přesto se mu podařilo diplomacií, flámskou tvrdohlavostí a pomocí amerických přátel sestavit ohromný cestovní program. Po devět dní mi bude prostírat jídelníček bídy. V skromně osvětleném břichu amerických supertransportérů mezi benzinovými sudy, krabicemi s mlékem v prášku a džípy nalétáme horkým nebem nad tmavým rovníkem víc než deset tisíc kilometrů. Kinshasa, země hladu. Kivu, Isoro a vymřelé Kisagani jsou zastavení křížové cesty, na které s uzarděním poznáváme, jak národ byl nevinné vydán, zrazen, vykořistěn, rozšlapán a zničen. Všichni jsou zajedno v tom, že situace v Kongu je dnes neporovnatelně horší, než dříve. Počet bělochů sice vzrostl, ale jejich mravní úroveň povážlivě klesla. Jeden znalec tvrdil, že procento vyvrhelů je dnes čtyřikrát větší než za belgické správy. Konžský prelát mě ujišťoval, že jeho národ byl podveden, neboť z nezávislosti mají zisk jen druzí. Od doby, co sociální hospodářský pás, který belgická správa napjala kolem nevyvinutého národa, byl stržen ve jménu nezávislosti a s morální Podporou komunismu, vládne zde bezuzdá svoboda nemilosrdného kapitalismu. Ti nejsilnější a nejnesvědomitější mohou nerušené vykořisťovat bezbrannou masu. Národ upadl do hospodářského otroctví. Kapitál uniká v miliardách. Hejna kořistníků a ziskuchtivců se snesla na rajskou zem. Pokoušejí se v poslední hodině nahrabat miliónovou kořist. Podobně jedná většina afrických předáků. Skoro každá pozice je využita k tomu, aby si co nejvíc naplnily kapsy a co nejlépe se postaraly o přátele a soukmenovce. Jen zřídka sahá péče o společné blaho dál, než k hranicím vlastního kmene. Neexistuje autorita, která by chránila lid proti vykořisťování a proti sobě. Zlato, diamanty a slonová kost mizí v letadle do ciziny. Domorodý monsignore mě varoval, abych určitým konžským úřadům nedával peníze, protože bych je pak mohl právě tak dobře poukázat rovnou na konžské bankovní konto ve Švýcarsku. Vysocí vládní úředníci investují nakradené milióny do nočních lokálů na Riviéře, které si zakoupili. Tam posílají své bývalé sekretářky a konkubíny. Obchod s otroky kvete. Za pár kilo rýže spí děvčata ze střední školy s katanžskými vojáky a jihoafrickými žoldnéři aby mohla žít, nebo vydržovat své rodiny. Dvanáctileté děti znají všechny příznaky pohlavních nemocí. Příkladný sociálně zdravotní systém Belgičanů, který byl lhostejnými úředníky OSN označen za neslýchaný luxus, je mimo provoz. Lékaři pracují bez léků a bez peněz. V nemocnicích vládne chaos. Sociální ostuda polygamie byla opět přivedena ke cti ministry a ministerskými řediteli. To je litanie bídy, hrůzy, zrady. Smutná historie chyb konžského lidu a výzva k těm, kteří chtějí pomáhat, aby jej vytrhli z bídy. http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 13. 06. 2016 09:58

13. 06. 2016 09:58

25/38

SLZY BOŽÍ

Viděli jsme peklo Seděli jsme na verandě u mého přítele Kristiána Sare, učitele náboženství v Kinshase. Zatímco P. Engelen vysvětloval devítidenní plán cesty a připravoval mne na překvapení a překážky, které jsou v dnešním Kongu na denním pořádku, blíží se širokou alejí dva Konžané, kteří, jak se zdá, někoho hledají. Pozorně si prohlížejí domy a luští na nich domovní čísla. Unaveni a vyčerpáni se vlečou dál a dál. V obličeji mají vepsán hlad. Jsou to dva uprchlíci z oblasti vzbouřenců. Dva z deseti tisíců, kteří v bídné čtvrti Kinshasy trpí, čekají a hynou. Když uvidí P. Engelena, dají se radostí do tance. Páter v nich ihned pozná Ignáce a Rogera, své dřívější farníky z Aketi, kvetoucí misie, kde byl jedenáct let farářem. Uprchlíci se náhodou dozvěděli z novin, že je v Kinshase. Celý týden ho hledali, jako rozptýlené ovce, které touží po pastýři. Shledání po pěti letech bylo dojemné. Blízko u pátera, s koleny proti jeho kolenům, vyprávějí o svých zážitcích. Patří k prominentní rodině Bogulů. Jejich děd, starý náčelník, na jehož hlavu vypsali Symbové odměnu, byl zrazen člověkem svého vlastního kmene. Třináctiletý hoch byl donucen, aby ho usmrtil revolverem po nepopsatelném mučení. Pak přišel na řadu jejich otec. Členové rodiny ho vydali vzbouřencům. Hypnotizované a konopným dýmem omámené děti ho usmrtily a rozřezaly svými oštěpy. Totéž se stalo jejich strýci. Také vyprávěli o mučednictví přítele Jana Engelena Leopolda Monzi-ketebe, který byl lidovým soudem v Butu odsouzen na smrt. Před popravou žádali Simbové, aby se sklonil ke cti Patrice Lumumby, boha černochů. Leopold jim to odepřel a řekl, že chce zemřít pro Ježíše Krista. V nelidských bolestech odpouštěl svým mučitelům. Zasažen sedmi kulemi, padl k zemi s modlitbou na rtech. Zemřel, až když mu Simbové vyřízli srdce z těla. Zatímco jeho srdce bylo děleno a pojídáno, polili ho benzínem a spálili. Jeho popel si vzali s sebou jako čarodějný prostředek. Jako vyplašená zvěř hledali pak Ignác a Rogers s tisíci jinými ochranu v pralese po celé čtyři měsíce. Teď se snažili, aby si vzpomněli na ženy a děti, které hladem a nemocí přišly o život. Uviděli jména přátel a příbuzných, kteří byli poraženi jako dobytek. Nevěděli, kde je jejich matka a těhotná sestra, které se ztratily v buši. Zákon vzbouřenců byl zákonem nivelování a žacího stroje. Co se sociálně a intelektuálně pozvedalo nad masu, bylo smeteno. Kdo měl boty, nebo čistou košili, byl zabit. Všechny přirozené struktury byly zničeny. Žáci museli zabíjet své učitele, děti své rodiče. Teď má každý strach před každým. Jednota kmene, základ africké společnosti, byla vědomě zničena. S panikou v zmučeném pohledu – půl roku po těch událostech – prodírají se Ignácovi hrdlem slova: „Mysleli jsme, že přišel konec světa.“ Tyto odporné události nemohou už být odčiněny. Podívaná na mučené, kteří, než byli zabiti, museli pojídat vlastní uřezané uši a pohlavní údy, bude provázet ty, kteří to přežili, jako noční můra. Byli nuceni tančit a tleskat při popravách těch, kteří jim byli nejmilejší na světě. Až do smrti nezapomenou na odporný pach mučených, kteří se museli napít benzínu, než byli zaživa proříznuti a zapáleni. Psychicky zatíženi jdou vstříc budoucnosti. Jen posedlí ďáblem mohli dosáhnout toho, že přirozenost tak radikálně obrátili v opak, takže příští generace, jako by poskvrněny novým dědičným hříchem, fatálně budou nuceny k tomu, aby dále žily v duchu bezohledné pomsty a dále vraždily. Prospěch z toho mají neoimperialisté, kteří budou hravě ovládat tento rozpolcený národ, který upadl do barbarství. Zde je kořen pokrytecky propagovaného Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Last update: 06. 06. 2016 10:23

slzy_bozi http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=slzy_bozi

uspíšeného odkolonizování. Zde se ukazuje šejdířství nezávislosti. Zde se nalézají krok za krokem stopy čínského vlivu a arabské expanzivní politiky. Není náhoda, že vzbouřenci mají čínské zbraně a výcvik. Není náhoda, že všechny arabské země podporují revoluci, že praporečníkem povstání je arabsko-konžský kmen Bakusu, že tažení Simbů sledovalo tradiční cestu arabských lovců otroků. Peking a Arabové pracovali ruku v ruce, aby tento kontinent získali a vykořisťovali na útraty bezbranného lidu. Velká je odpovědnost vůdců svobodného světa, kteří neprohlédli tento úmysl, nebo měli zavřené oči. Jediná moc, která se staví k tomuto problému realisticky, je církev /snad/. V oboru rozvojové pomoci není začátečnice. S bohatými zkušenostmi deseti tisíců misionářů staví se do služeb mladých národů, bez naivních iluzí, nesobecky a pokorně. Také v Kongu. Snad ještě má naději, že vychová novou vrstvu vedoucích sil, která, inspirována opravdovým křesťanstvím, 1 bude schopna vytvořit moderní a zároveň typicky konžské formy života na základě afrického smyslu pro společnost. Zde je nový úkol pro naše dílo, které přijalo do svého programu pomoci i také církvi v Kongu. Chceme pomáhat při duchovní a hmotné obnově nejen diecézím navštíveným Simby, ale především investovat lásku, peníze a myšlenky do vzdělání apoštolsky smýšlejících vedoucích sil. Při plnění tohoto úkolu nemůže být minulost beztrestně popřena. Tisíce i našich misionářů milovali tuto zemi a sloužily jí a dílo, které snad bylo pro africké poměry příliš velkolepé, může být proměněno v hromadu trosek, ale v srdci tohoto dětského lidu bude žít dál láska k bílým kněžím. Tato skutečnost má základní význam pro budoucnost. Otvírá evropským misionářům cestu, aby znovu přispěli k obnově konžské církve, která je bez nich i po lidsku odsouzena k zániku. Občas přísně kritizujeme dřívější misijní metody. Je to kritika, která používá dnes platných norem na zcela jinou situaci dřívějška. Je to kritika, která vychází z komplexu méněcennosti u křesťanů, tento komplex se stal u mnohých módou. Je to kritika, která neodpovídá pravdě. Ve vděčných očích Ignáce a Rogera jsem nenašel ani tuto kritiku ani nějakou žalobu na bílého kněze, který je vyučil, pokřtil, napomínal, káral a miloval. Uctívají ho jako otce. Lnou k němu s neomezenou důvěrou. Jedině u něho se cítí v bezpečí. Naivně se ho ptali, zda by u něho nemohli zůstat navždy. Spontánní reakce těchto dvou ubohých uprchlíků a tuctu jiných Konžanů, když se opět shledali s Janem Engelenem, dokazuje, že prostý lid smýšlí jinak než ti, kteří lehkomyslně soudí o vině a odpovědnosti dřívějších generaci misionářů. Neboť jsou tisíce takových Janů Engelenů, kteří sloužili církvi v Kongu nikoli nedokázanými jednodenními teoriemi, ale obětavým činem celého lidského života. Nejdřív by se měli pokusit, aby je trochu napodobili. Kongo nesmíme odepsat, jestliže primitivní kmeny – za sedmdesát let není možno projít cestu, která trvala dvakrát sedm set let – přes svá auta a evropský střih šatů najednou upadli zpět do barbarství, nestalo se tak z jejich vnitřního založení, ale protože je tomu naučili zlí lidé. Proto nesmíme zůstat stát při ohavnostech nějakého povstání, které bylo rozpoutáno částečně sociálním chaosem těžko řiditelné republiky, částečné čínskými a arabskými agenty. V důvěře v prozřetelnost musíme položit ruku na pluh. A s vědomím své slabosti se musíme mnoho modlit. Neboť jako poselství Boží znějí slova, která mi řekl Roger, když odcházel: „Viděli jsme peklo a prosíme vás, abyste řekl v Evropě, že se církev musí hodně modlit za klid těch duší, které byly nevinně ubity a o to, aby živí pochopili, že revoluce přináší bídu a smrt.“

http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 13. 06. 2016 09:58

13. 06. 2016 09:58

27/38

SLZY BOŽÍ

Hlad v Kivu Jako rozložená zelená mapa bez konce leží konžské území pod odřeným DC-4, které nás veze do Bujumbury, vzdálené pět hodin od Kinshasy. Od blýskavě černého ministra, který pro zasedání nechal odlétnout letadlo Air-Congo s dvouhodinovým zpožděním, až k italskému uprchlému biskupovi z Uviry, který na nás čeká dva tisíce kilometrů na východ odtud, letíme napříč Kongem. Staré letadlo se kolébá jako veslařský člun na širém moři a klape, jako by v něm už ani jeden šroub nedržel. Přes jednotvárnou krajinu džunglí, stepí a houštin jde jeho rychlý stín s námi jako cizí plaz. Pilot naměřil svůj kurs pravítkem přes atlas. V pravidelných intervalech sto nebo dvě sté kilometrů překračujeme několik políček, pečlivě vyholených v pralese, se sbírkou chatrčí, které jsou přilepeny k zemi jako malé pískové dorty. Nejistá dětská ruka nakreslila z vesnice červenou stezku, která se zdráhavě ztrácí v buši. Kdo má zájem o toto zelené peklo? Ale hluboko pod povrchem leží poklady a ty dráždí lidskou hrabivost. Bujumbura je hlavní město republiky Burundi. Po celních formalitách pokračujeme v cestě v menším letadle do republiky Ruandy, která disponuje u Sangungu jediným letištěm s volnou přístupovou cestou do Kivu. Všechny ostatní cesty do této provincie jsou vzbouřenci odříznuty. Při obědě u biskupa, uprchlého z Uviry, v jehož očích ještě leží odlesk hrůz, které zažil, mluvíme o jeho rodném městě Pistoria, kde jsem nedávno kázal a konal sbírku, a pak také o bídě jeho postižené diecéze. Když Simbové táhli přes Kivu, pálili a vraždili. Padesát tisíc Konžanů se zachránilo útěkem do Burundi. Ušli osudu křesťanů v Uviře, kteří nemohli uprchnout a jejichž zohavené mrtvoly vězí v biskupově vzpomínce. Já jsem viděl jen obrázky a divil jsem se, že se zbláznilo poměrně málo očitých svědků, kteří tyto barbarské události přežili. Od té doby, co se Simbové zakopali v kopcích, vracejí se uprchlíci pomalu ke svým zpustošeným polím a rozbořeným chatrčím. Sadbu a osivo snědli z hladu. Letos tedy žádná úroda nebude. Biskup mi ukazuje ústřižky z novin o bídě těchto lidí. Smrt se plouží banánovými keři, děti nemají mléko, není sůl, není palmový olej. Odehrávají se odporné scény. Tisková agentura DIA hlásí, že vyhladovělí otevřeli hroby zabitých a živili se zbytky mrtvol. Jsou obavy z epidemií. Nejsou léky a lékaři. Moje zpráva je jednotvárná, ačkoli bída má mnoho tváří. Zde je jiný příběh. Vyprávěla mi jej misijní sestra. Měla soucit s údělem těchto hladových dětí. Spolu s jedenadvaceti dalšími sestrami se rozhodla, že se dají najmout na dva volné dny na sbírání čaje v čajových plantážích. Za vydělané peníze chtěly koupit pro hladové ryby, neboť ryba je jediná bílkovinná potrava, kterou můžete v Kivu dostat. Bez ryb a bez mléka v prášku by zde žádné dítě nemohlo přežít hladomor. Těchto dvaadvacet afrických i bílých sester sbíralo po dva dny čajové lístky. Sbíraly od rána do večera. Dohromady to bylo čtyřiačtyřicet pracovních dnů. Sbíraly trpělivě a s láskou, protože věděly, o co jim jde. Sbíráním chtěli přemoci smrt. Ale když dostaly mzdu, ani jedna sestra si nevydělala za ty dva pracovní dny víc než čtyřicet franků. Dohromady dostaly devět set franků. Ne belgické, ale znehodnocené konžské franky, které mají cenu patnáct belgických centimů. To znamená, že jejich celková mzda za čtyřiačtyřicet dní sbírání čajových lístků měla kupní cenu tří dolarů. A ryba v Kivu je drahá. Smrt mohla slavit svou žeň. Nemá význam, že majitel plantáže přidal sestrám pro humánní cíl ještě několik tisíc franků /konžských/ navíc. Jde o to, že se vyplácejí hladové mzdy, z nichž člověk nemůže být živ. Přitom jsem byl ujištěn, že tuna čaje se prodává do džiny za čtvrt miliónů konžských franků. Vysoký úředník, který zavře oko, dostane za každou tunu dvacet tisíc franků, a čaj odejde z republiky bez cla. Podobně to Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Last update: 06. 06. 2016 10:23

slzy_bozi http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=slzy_bozi

vypadá s chininovou kůrou. Zde se provozuje kradení ve velkém. Zde je ztracen každý poměr. Čaj se vyváží za dvě stě padesát tisíc konžských franků. Zbytek, dvě stě třicet tisíc franků, shrábne plantážník. Sběračky dostanou za kilogram sedmdesát pět konžských franků a nasbírají nejvýš čtyřicet kilogramů denně. To je za den nejvyšší mzda, čtyřicet pět feniků /asi dvě koruny padesát/. Tři tisíciny prodejní ceny! Chápeme, že plantážník si může tu a tam dovolit charitativní odbočku, aby uklidnil své svědomí. Není pochyby, že v Kongu je každý podnik riskantní. Bankrot je přede dveřmi. Běloši, kteří zde po léta pracovali – nejen pro svůj zisk – mnoho vytrpěli a mnoho ztratili. Nemálo z nich je rozhořčeno. Můžeme pochopit, že jako střízliví obchodníci chtějí zachránit kapitál, který investovali, než přijde bankrot. Ale to jim nedává právo, aby Činili bezpráví. Co se zde děje, to je do nebe volající zločin, který není možno nijak ospravedlnit. Bezbranným lidem, kteří se narodili v této zemi a v potu tváře vydělávají milióny pro cizince, je ohavným spiknutím bílých vykořisťovatelů a zkorumpovaných konžských autorit vzata možnost, aby své děti uživili a udrželi na živu. To je rabování živých lidí. Zde je vybíjen národ. Tento národ si zasloužil něco lepšího. Neboť jeho hrdinství je třeba děkovat, že se v Kivu, ačkoli je obklopené vzbouřenci, může ještě dýchat svobodně. Když se málo známá národní armáda, plná strachu a pověr, dala před postupujícími Simby na útěk, povolali náčelníci kmenu do zbraně všechny schopné muže. S oštěpy, šípy a luky vytáhli do hor. V krvavých bojích porazili vzbouřence a osvobodili zemí. Vítězství jim přišlo draho. Nejdražší daň, kterou museli zaplatit, byla zkáza úrody a nemožnost včas obdělat pole pro příští rok. Proto je v Kivu hlad Zbytečná národní armáda se vrátila zpět. Vojáci jsou dobře placeni, ale chybí jim jakákoli kázeň. Jako příživníci vysávají poslední Šťávy země. Spolu se ziskuchtivci konžské správy vyjídají životní prostředky, které do posledního kila musejí být dovezeny letadly přes Šangung. Tak ještě poškozují vymrskaný lid, že s posledními rezervami ztrácí také vůli k životu, odvahu, sílu k odporu. Tímto systémem, který vládne v celém Kongu více nebo méně ode dne nezávislosti, vzniklo ovzduší zklamání, které velmi podporovalo povstání Simbů a nese v sobě zárodky dalších neklidů. Není tedy divu, že mladý Mwami Mwesa III., kterého jsem navštívil ve Wahmgu, se dívá do budoucností chmurně. Nevěří v možnost, že by svolal svůj lid podruhé k boji proti Simbům, kteří se za kopci cvičí s novými zbraněmi. Ty přicházejí z Číny. Vláda před tím zavírá oči. Neboť kdo zde má moc v ruce, využívá jí, pokud může. Nesmí myslet na zítřek. Tak se mohlo stát, že při přijetí ministerského předsedy Bukavu byl banket pro pět set pozvaných. Stál maličkost – sedm set tisíc franků. Ale v tutéž dobu byl na trhu v Bukavu prodáván olej po lžičkách a rýže ve skleničkách, protože zásoby byly vyčerpány. Za kilo rýže se platí dvoudenní mzda. Tento ubohý národ padl za oběť utopii nezávislosti. Oloupen o všechny přátele, je zrazován nejen cizinci, ale také vlastními vůdci. Pasivně a bezmocně je vydán boji zájmů. Jeho posledním útočištěm je církev, která je povolána, aby byla matkou chudých. V této zemi, trýzněné hladem, musí pozvednout svůj hlas. Bude-li mlčet, zapře své poslání a ztratí důvěru pokořených.

Příběh o plavé smrti A tak přišla matka Hadewychová od sv. Hrobu, malá, železná jeptiška se zlatým srdcem, která ve Walungu, uprostřed zmatku vnitrozemí, řídí pevnou rukou klášter, špitál, školy, náčelníky kmenů, http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 13. 06. 2016 09:58

13. 06. 2016 09:58

29/38

SLZY BOŽÍ

sirotky a stádo domorodých sester. Páter Jan Engelen ji zná už mnoho let. Po několika konfliktech vybudovali společně ze slavné misie v Aketi perlu na koruně Tongerlo a sester sv. Hrobu. Jedenáct let pracovali společně a bojovali jako představení. Dvě robustní povahy, poctivé jako zlato, nekomplikované a přímé. Praví misionáři, kteří si uchovali ze zbožného inventáře svých duchovních učňovských let jen to, co je podstatné a použitelné, kteří však získali v bouřích tvrdého života pravého ducha evangelia. Proto zůstali řeholníky do posledního morku kostí, ačkoli jejich silácké výrazy a upřímný úsudek může někdy porušit nažehlený klid klášterního ovzduší. S matkou Hadewychovou jsme jeli po neuvěřitelně špatných cestách, do odlehlé misijní stanice, kde nás s napětím očekávaly její sestry. Zábrany z ostnatého drátu byly pro nás odsunovány, závory zvedány. Zuřiví vojáci uctivě zdravili malou jeptišku, která s dvěma bílými pátery a šoférem Filipem bez bázně opouštěla území obsazené vojskem. Jeli jsme podél vypálených vraků aut a rozbitých bungalovů. Hlídka se dívala za námi. Jedeme teď velkolepou, nedotčenou přírodou. V záhybech sametově zelených kopců, na náhorních planinách a údolích kolébají banánové stromy své vysoké listy ve vánku, který přináší ochlazení od jezera Kivu. Ačkoli rezavě hnědé cesty jsou plné lidí, většinou žen, které nesou jako skloněná zvířata svá těžká břemena, nevidíme žádné chatrče. Ty se schovaly z hanby před bídou, kterou skrývají, do stínu banánových lesů, aby sláva tohoto ráje nebyla jejich ubohostí zhanobena. Není zde chatrč, ve které by u ohniště nedřepěl anděl smrti V kruhu živých má své pevné místo. Jeho jméno je Mbwaki to je podvýživa, a jeho šat má barvu lnu. Neboť každá malá kučeravá hlava, kterou pohladí, se stane plavovlasou, a každý smolně černý obličej, který políbí, zbledne. Anděl Mbwaki provádí svůj úkol u všech dětí, které mohou utišit svůj hlad jen sladkými bramborami a kouskem banánu. Jakmile vidí, že jejich tmavá barva mizí pro nedostatek bílkovin a vitamínů, vezme je se zármutkem do své náruče. Čeká, až jejich malá bříška ztloustnou a nožky zduří v nerozpoznatelné hroudy masa. Truchlí, když mizí kučery z hlavy, když žravá dermatitis pokropí malá těla jako malomocenství. Pak počítá rány a vypadané vlasy, dokud neopadne pěna od úst a dny trápení neskončí. Když je po všem, zatlačí bezkrevná očka a se slzami ve tváři se obrátí k nejbližšímu dítěti, které na něj čeká jako květina, kterou musí utrhnout pro smrt. Nemyslete si, že přeháním. To, co zde píšu, je jen slabý odvar skutečnosti. Když mi to vyprávěli nechtěl jsem tomu zprvu sám věřit Ale když mě matka Hadewychová provázela od kopce ke kopci v banánových hájích, v nichž jsou chatrče zastrčeny, když jsme se sami plazili v páchnoucích chatrčích a hledali kousek jídla a nalézali jen hubené děti s nožkami jako hůlky, když jsme na vlastní oči viděli umírat děti hladem, zatímco otec za chatrčí už pletl rohožku, v níž bude hned pochováno, když jsme o pět minut později viděli jít po lesní cestě jako plachou zvěř muže s mrtvým dítětem v náručí a ženu s lopatou na rameni aby mrtvolu jako kořist hladu svěřili zemi když jsem viděl přehlídku šesti set ubohých malých vraků poznačených Mbwakim, které se denně vlekly k matce Hadewychové, aby u ní dostaly půl litru mléka, když jsem četl čtyři tisíce jmen – jmen krásných kučeravých dětí -, které jen v tomto kraji zemřely za dva roky hlady, tu jsem poznal, že Bůh nás prokleje, jestliže si společně ne vyhrneme rukávy, abychom skoncovali s tímto skandálem v nejkrásněji zahradě Afriky. Vím, že naše pomoc není charitativní organizace. Máme pastorační úkol. Ale vím také, že Kristus odsoudil duchovního správce/kněze/, protože na cestě z Jeruzaléma do Jericha nesplnil svou povinnost lásky k bližnímu. A Kristus sám rozmnožil chleby a nasytil tisíce, protože nechtěl mluvit o Bohu k lidem, kteří před ním seděli s prázdnými žaludky.

Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Last update: 06. 06. 2016 10:23

slzy_bozi http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=slzy_bozi

Ale příběh o plavé smrti v Kivu není ještě u konce. Než v něm budeme pokračovat, skloňme hlavu před mrtvými dětmi, které nevinně zemřely, a před zbývajícími červíčky neštěstí, kteří jako Boží tvorové mají právo na úctu ke svému životu. Mají cizí jména: Cirhulvire, Mušagaluca, Nekitya. To znamená: miláček, pramen radosti, něha. Jsou na seznamu čtyř tisíc vyhladovělých, jejichž duše volají k nebi o pomstu? Nebo můžeme uchlácholit Boží hněv, když se s nejvyšším úsilím pokusíme, abychom jim zachránili život? Běda lidstvu, přijdeme-li pozdě. Běda nám, selžeme-li při dávání. Běda vám, nepochopíte-li, že život nejubožejšího černošského dítěte má větší cenu než blahobyt, jehož nezaslouženě užíváte. Katalana, Cibulanda a všechny ostatní děti, jejichž jména jsem četl v seznamu zemřelých ve Valungu, mají před Bohem právě takovou cenu jako děti v Evropě i Americe. A černé matky, které Bůh požehnal plodností, pociťují stejné radosti jako bílé matky, když přišla jejich hodina a když poprvé přitisknou své dítě. Neboť barva pleti nemění srdce matky. A matka v Kivu, která jde s lopatou do lesa, aby pochovala Cirhurvilu, má stejný žal jako matka v Mnichově, která jede se slzami v očích na hřbitov autem. Neboť barva kůže nezmenšuje matčinu bolest. A matku, která v bezradném strachu vidí, že její černý Mušagalusa se stává plavým pod rukou Mbwaki, 1 má stejné právo na své dítě jako matka v Curychu, která má dost mléka a peněz, aby ze svého chlapečka vychovala silného muže. Neboť barva kůže se nedotýká matčiných práv. Mysli teď na děťátko, které máš nebo které bys ráda měla, nebo které neseš životem jako vzpomínku jemnou jako dech. Dítě s růžovými prstíčky a zářivým zrakem. Dítě pod tvým srdcem. Dítě u tvého prsu a v tvé náruči. Děťátko v kolébce… A pro toto dítě a pro všechny nevinné děti ve světě prosím o spravedlnost a lásku pro děti v zemi plavé smrti. Jaká bude tvá odpověď? Na ní může záviset, zda malá Nakatiya pod modrým nebem v Kivu bude smět dále žít jako veselé dítě… nebo zda má její otec začít s pletením pohřební rohože.

Lidé z bahna u Bukavu Konžský farář z Bukavu smutně zavrtěl hlavou, když opět vstoupil do své světnice. Právě byl vyvolán třemi farníky, kteří se neodváží odejít domů, protože nemají jídlo pro své děti. Ale proti hladu je farář právě tak bezmocný jako generální vikář, který dal upevnit před svým příbytkem velkou mříž, protože nával hladových mu znemožňoval jakoukoliv práci. Teď aspoň nemohou u něho zvonit. Vždyť jim stejně nemůže pomoci. Farář je mladý. Studoval v Římě a má doktorát z teologie. Než bude profesorem v semináři, rád by poznal z vlastní zkušenosti bídu svého lidu. Je jedním z nejlepších černých abbé, s nimiž jsem se setkal. Srdcem a duší patří své velké obci, kterou mu svěřil biskup. Musí se starat o sto tisíc duší, z toho 1 o četné uprchlíky a spousty dětí. Mnoho rodin má deset, dvanáct až 1 sedmnáct dětí. Každý týden jich pokřtí čtyřicet. Škola je jedním z jeho největších problémů. Četné třídy mají vyučování | pod širým nebem. Počet žáků ve třídě kolísá od devadesáti do sto třinácti. 1 Podle toho vypadá úroveň vyučování. Čím víc žáků, tím méně se naučí, i A čím míň žáků je přijato, tím více jsou rozhořčeni rodiče a tím je víc negramotných, kteří ohrožují budoucnost země. Ode dne nezávislosti se přestaly stavět školy. Celý stavební ruch ustal z tohoto důvodu a pak proto, že běloši odešli, je devadesát procent obyvatelstva bez zaměstnám. Nezaměstnaní nedostávají žádnou podpora. Někteří obdělávají kousek země, ale uprchlíci nemají půdu, a proto také nemají šanci udržet se legálním způsobem naživu. Jsou rodiny, které jedí jen jednou za dva dny, a ani pak se http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 13. 06. 2016 09:58

13. 06. 2016 09:58

31/38

SLZY BOŽÍ

nemohou najíst dosyta. Proto padají nejen děti, ale dospělí stále víc za oběť Mbwaki a dostávají z podvýživy světlé vlasy. Příští generace je ve své podstatě ohrožena. V nemocnici v Bukavu i zemřelo včera dvanáct podvyživených dětí. Spolu s tímto černým farářem a s belgickou vedoucí sociálního střediska, které je svěřeno skupině AFI, navštěvujeme uprchlíky ve čtvrti Nyamugo. Namáhavě stoupáme do olověně šedého svahu, na němž jsou nevysvětlitelným způsobem přilepena nesčetná obydlí. Beztvaré boudy z klestí a rudého bláta – jako krvavé skvrny na skále. Nevlídná závora, větší než ostatní přepážky, tlačí se ke stromu a k několika vyčnívajícím blokům kamene. Nade dveřmi je namalováno „Hotel“. Všude, kde se svah stahuje v úzké plochy, vyčnívají jako morové boule slaměné chaty nad rozpukanou hlínou kopce. Pro vepře jsou příliš špatné, zato lidmi se jen hemží. Vlídnými, trpělivými černými lidmi, kteří svou beznadějnou bídu skrývají za úsměvem. Děti slunce, které nevystavují na odiv svůj hlad. Jen když se farář zdvořile zeptá šedovlasého, v cáry oděného černocha, zda by mě nepřijal do své chatrče, pošeptá duchovnímu do ucha, že nemá nic k jídlu. To není stížnost, to je jen omluva, že nemůže vyhovět zákonu pohostinství. Zřídkakdy jsem se setkal s lidmi, kteří by svou chudobu dovedli nést s takovou důstojností. Smím si chatrč prohlédnout. Dovnitř lezu po čtyřech. Mimo šedivého děda tu bydlí ještě jeho syn a snacha se šesti dětmi. Vlevo od vchodu doutná oheň. Vyhublí maličcí, jak se zdá, spí. Ale jejich doširoka otevřená strašidelná očka dokazují, že bdí. Nejsou už „debutanti“, jak se v nemocnici říká dětem, která jsou v počátečním stadiu podvýživy. Jsou už dál na cestě k smrti. Připomínají mi tiché, bezbranné ptáče, které jsem kdysi jako chlapec našel na sněhu a které mi zemřelo v ruce. Z jeho očí mluvila stejná bázeň. Na hrbolaté hliněné podlaze ležel drát ze starého síta na cement, postel pro to nejmenší. Ostatní spali na slámě, nebo v jakési závěsné síti. Za cáry zpuchřelého kousku plachty jsem objevil hnízdo z uschlé trávy: lůžko rodičů. Na hadru čtu v napůl smazaném nápisu slovo „Restaurace“. Zde musí být opravdu mnoho zrestaurováno! Měl svatý Pavel tuto bídu před očima, když psal o Božím plánu obnovit všechno v Kristu? Jistě nemyslel na restauraci křesťanských kulturních památek. Na to jsou vydány milióny. Ale Bohu neposloužíme, když zrestaurujeme katedrály a obrazy, jestliže jeho vlastní obličej zůstane k nepoznání zhanoben v trapné grimase hladem skomírajících dětí. Kdy se konečně poučíme ze symbolického činu papeže Pavla, který prodal svou tiáru, že všechny kostelní vzácnosti, všechny poklady křesťanského umění, všechna zlatě brokátová roucha a impozantní manifestace, všechny triumfy křesťanské civilizace, ba dokonce věda, víra, i proroctví a mučednictví na hranici jsou totálně bezcenné, pokud Bohu odpíráme lásku, na kterou čeká v podobě nejmenšího ze svých, k nimž patří i také tyto děti z páchnoucí chatrče z Bukavu. Mohu v této jeskyni o průměru sotva tří metrů vydržet jen několik minut. Není tu komín. Bílé částečky popela se vznášejí v prostoru, vnikají do nosu a do krku. Kouř mi vhání slzy do očí. Nebo pláču pro těch šest dětí? Když jsem se venku ještě jednou otočil, viděl jsem, jak kouř proniká slaměnou střechou. Chatrč se podobá dýmající hromadě hnoje. A v této hromadě hnoje bydlí devět lidí, kteří byli Bohem stvořeni, aby si podrobili zemi jako i králové tvorstva. A přece bydlí tato rodina ještě přepychově, když ji srovnáme se zavrženými, jejichž území- leží šikmo na pahorku, a proto se tam nedají stavět slaměné chatrče. Staví si tam obydlí, které velmi přesahuje naši představivost. To se musí vidět. Neexistuje materiál, který by nemohl být ukraden a použit na tyto zmetky stavitelského umění. Rezavé plechové střechy, vyřezané z benzinových sudů a přidržované kameny, jsou právě tak rudé jako bahno, jímž jsou zacpány díry ve stěnách. Ale neposkytují ochranu proti palčivému slunci, které je přes den rozžhavuje, ani proti chladu, kterým tuhnou lidé v noci ve výši dvou tisíc metrů nad mořskou hladinou.

Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Last update: 06. 06. 2016 10:23

slzy_bozi http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=slzy_bozi

Tyto rozviklané obývací díry, které jsou opřeny o stromy, nebo jedna o druhou, sesouvají se a sklouzávají ze svahu, o něž jsou opřeny a na němž jsou nakupeny, jsou životu nebezpečné. Pokaždé, když bouře zabubnuje na plechové střechy svými paličkami ohlašujícími zkázu, když hliněné broky jako předzvěst tropické průtrže létají krajinou, čekají všichni bezmocně, který „dům“ tentokrát padne bouři za oběť. Před dvěma dny způsobil déšť sesuv půdy. Jedna chatrč se vším všudy se převrátila na druhou. Převrhly se a strhly další dvě do propasti. V suti, která nakonec přistála jako proud bahna v údolí, se našlo sedm mrtvých a dvanáct raněných. A už padají první kapky. Nárazy větru otřásají korunami stromů. Vpád šedočerných mraků se zmocňuje nebe. Ženy sbírají prádlo, které sušily na střeše. Zdvořilý obchodník s potravinami, který má sedm děr v košili a až na pytel manioku ani gram zásob v krámě, nás volá dovnitř. Zatímco déšť padá jako voda z převrženého sudu a jeho divoká hudba hraje na plechových střechách, hledáme suché místečko mezi pěti paprsky vody, které pronikají střechou. Myslím ještě okamžik na předvčerejší sesuv půdy, potom však naslouchám černému faráři, který vypráví o své obci. Způsob, jakým se jeho bratr a přítel pohybuje mezi těmito chudými, na mne učinil hluboký dojem. Ačkoliv v obci není, zná každého jménem. Zdá se, že jeho apoštolát má jedinou formu, totiž život uprostřed jeho lidu. Dny, ano, týdny se musí vláčet touto bahnitou krajinou. Dívám se do jeho inteligentního obličeje. Obdivuji jeho jistý a mnohostranný úsudek, jeho bohatý a sociální cit. Žije zde v pátém století. Římané jsou pryč a on je jedním z vůdců tohoto lidu. Bude to dělat jinak než my, bdí misionáři, kteří zde v tak překvapivě krátké době založili církev, neboť přes své vzdělání, které získal v Evropě, zůstal Konžanem. Žádný organizátor, žádný stratég, který plánuje pro zítřek. To není africké. Ale moudrý člověk, který žije se svým lidem a bude nevědomým od jednoho případu k druhému ukazovat cestu. Musím myslet na Krista, který srovnával království nebeské s kvasem. Zdá se mi, že tento černý kněz – jsou bohužel i jiné typy – zušlechtí a posvětí svůj lid jako kvas. A to mě v bahnu Bukavu potěšilo. Když za půl hodiny déšť přestal, byla tučná jílová kůra svahu hladká jako zrcadlo. Bylo nemožné sejít dolů pěšky. Ze všech stran přiběhli lidé ochotni pomoci. Sekerami a širočinami vysekávali díry do tuhého jílu, abychom tam mohli krok za krokem vkládat nohy. Dva černoši mě udržovali v rovnováze. Rudí od bahna vrátili jsme se do fary. Tři hodiny jsme byli na kopci a teď předjelo auto, aby nás odvezlo dál. Ale čtyřicet tisíc uprchlíku v Bukavu muselo zůstat. Budou dále žít jako bahenní lidé, dokud neprobudí svědomí světa.

V zemi nikoho v Kisangani Náš O-130 , naložený k prasknutí bednami a sudy, se prudce snáší ze žhavého nebe do malého kruhu svobodného Kisangani. Svoboda má zde průměr deseti kilometrů. Dál už jsou Simbové. Na konci přistávací dráhy leží sestřelený bombardér, který večer musel přistát na břicho. Náš pilot zatne zuby. Nervový svazek kabelů a elektrických drátů, které se všude vinou mezi nesmírnými vnitřnostmi klimatizačních zařízení tělem stroje, jsou takřka prodloužením jeho vlastního nervového systému. Ovládá jej železnou silou vůle. Právě včas se uplatní se skřípotem brzdy. Za ohlušujícího pískotu uniká někde stlačený vzduch. Bezpečnostní pás tluče do žaludku jako pěst. Dostáváme smyk. Sténaje napětím zůstává stroj stát právě dva metry před vrakem bombardéru. Jsme v Kisangani. Kisangani, dříve neklidně bušící srdce Konga, je dnes mrtvé město. Bujné parky zdivočely, krámy jsou uzavřeny, vily rozpadlé, obyvatelstva, sotva polovina. Projíždíme oázou, která je vůčihledě pohlcována džunglí. Vše ještě připomíná dramatické hodiny, kdy belgičtí parašutisti bojovali s vteřinovou ručičkou o život rukojmí. Stejnou cestou jako my, po stejně žhavém betonu, se hnali 24. 11. 1964 z letiště k http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 13. 06. 2016 09:58

13. 06. 2016 09:58

33/38

SLZY BOŽÍ

městu. Zachránili dva tisíce lidí, ale pro mnohé přišla jejich pomoc příliš pozdě. Jistě pro deset až patnáct tisíc Konžanů, kteří zde mezi srpnem a listopadem byli poráženi jako dobytek. Bez řeči stojíme před podstavcem, na němž kdysi stál velký portrét Lumumby, kde po měsíce tekla po dláždění krev nesčetných lidských obětí. Vidíme hotel Viktoria, kde rukojmí naposled přenocovali, než byli vyhnáni na ulici a zastřeleni. Stojíme na místě, kde se ušlechtilý misijní lékař dr. Paul Carlson zhroutil v dešti kulek. Vidíme zpustlé zahrady, kde se zranění váleli, když hledali útočiště, a kde osaměle umírali, zatímco je zachránci hledali jinde. Mlčky jdeme po mostě Čopo, z něhož Simbové naházeli tisíce Konžanů zašitých do pytlů nebo svázaných zády k sobě do hřmících vodních lavin přehradní hráze. V modlitbě stojíme na hřbitově u břehu řeky Kongo, kde pod tichými palmami a nehybnými tujemi očekávají den svého slavného vzkříšení belgické, nizozemské, luxemburské a španělské sestry, kněží, evangelický pastor, čtyři protestantští misionáři a jeden černý abbé, dohromady třiatřicet mučedníků a mučednic. Jdeme hodiny vojenským táborem, kde se to hemží v kamenných barácích tisíci uprchlíků a kde také nacházejí útočiště vdovy a děti padlých vojáků. Tento tábor uprchlíků je vzdálen jen dva kilometry od Simbů. Podle odhadu drží ještě padesát tisíc lidí v zajetí. Každý, u koho najdou konzervy nebo cigarety, je zastřelen pro styk s Američany. Terorizovaný lid žije jen z manioku a listů. Kdo počítá děti, které zemřely vyčerpáním a strádáním? Noc co noc přicházejí uprchlíci z lesa, aby unikli vládě hrůzy a bídě. Mnoho uprchlých rodin ztratilo polovičku dětí. Ty, které to přežily, přijdou nejdřív do nemocnice. Tam vidíme sto dvacet dětí z džungle, které čekají na transfúzi krve. Krev se odebírá za dvě lahve piva dělníkům z donucovací pracovny v žlutomodrých šatech – většinou jsou to vojáci národní armády, kteří měli volbu jen mezi smrtí a Simby, a kteří později opět padli do rukou vládních oddílů. P. Balleur, který vítal svého starého přítele Jana Engelena se slzami v očích, dal nám pro ty děti trochu sladkostí z poštovních balíčků, které došly do Kisingani po osvobození. Byly určeny pro misionáře z východní provincie, kteří byli mezitím zavražděni. Americké cukrovinky z Hemsteadu /Long Island/ zabalené pro sestru Mary Antoinettu na misijní stanici Isangi, vykouzlily lesk radosti v očích dvanáctileté Sofie Kaviry, která vypadá jako sedmileté dítě, a na tváři Josefiny Asone, která ztratila v buši šest sourozenců. Tak se Sister Mary Antoinette ještě po kruté smrti láskyplné sklání k nevinným černým dětem, pro které žila a zemřela. Neboť teď, kdy to nevýslovné je pryč a sám Bůh osušil slzy úzkosti a bolesti Sister Mary Antoinette už ví, že tento černý národ není horší než jiné národy, že zbabělost, sobectví a pud sebezáchovy ochromuje všechny národy v jejich odporu proti teroru, že odvaha bojovat proti tyranství na účet vlastního života je u bílých národů právě tak vzácná jako u barevných, že nejen v Kongu přihlíží masa trpně krutostem a že se to děje většinou méně ze zloby než ze strachu… Pronikáme až do země mezi Kisangani a Simby. Zde leží čtvrť Kabondo, zvaná „Brusel“, která dřív překypovala činností a africkým životem. Bydlelo zde osmdesát až sto tisíc Konžanů. Teď zde nebydlí nikdo, protože je to příliš nebezpečné. Široké území je ze tří stran obklopeno vzbouřenci, kteří v noci odvlékají z domů vše, co aspoň trochu může usnadnit život. Ve dne zde loupí vojáci národní armády a obyvatelé Kisangani. Mrtvolné ticho je tísnivé. Zde nežije nic, leda prales, který brzy pohltí tyto bezútěšné zbytky lidského díla. Páter Engelen, který znal „Brusel“ dříve s rytmem jeho pěnivé životní síly, nebyl žádným obrazem dnešního Konga tak deprimován, jako pohledem na tuto opuštěnost. Nikoho nepotkáváme, až na těžce ozbrojenou katanžskou patrolu a ostýchavého vojáka na kole, který se na nás úzkostlivě dívá, třebas mu kolem krku visí samopal. Je to smutné putování podél napůl stržených domů a chatrčí. Hliněné stěny už spadly. Napůl skryté bujným plevelem stojí všude zrezavělé vraky spálených aut. Uprostřed ulice stojí polámaná židle. V zarostlých zahradách před domy leží matrace a prázdné, otevřené skříně, které Simbové dnes v noci snad odnesou jako palivo. Před řadou domů s rozbitými Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Last update: 06. 06. 2016 10:23

slzy_bozi http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=slzy_bozi

okny a dveřmi vidíme ležet v příkopě rudou koženou pohovku a malý, něžný brokátový střevíc, potřísněný krví, na ptačí kleci. Protože bez nebezpečí života nemůžeme dosáhnout kněžský seminář, který leží jedenáct kilometrů od středu Kisangani, musíme se spokojit s návštěvou úplně vyrabované misijní stanice sv. Cecílie, která je zároveň farním kostelem Kabondy. Přes drátěné zátarasy a padlý strom přijdeme do komplexu budov, který kdysi byl střediskem tohoto území. Zarostlou zahradou a verandou se dostáváme do vymřelého domu s doširoka otevřenými dveřmi. Všechen nábytek je odvlečen. Podlahy jsou pokryty dokumenty, roztrhanými knihami a kapokem. Elektrické vedení je vytrháno ze zdi. Jdeme k zavřenému kostelu. Před hlavním vchodem leží Cheticha Kualika, pozvánka pro Morice Zeddu, aby se zúčastnil příští neděli v sedm hodin mše s přijímáním spolku Ježíšova Srdce. A na vývěsce vedle kostelních dveří ještě visí kus papíru – jako uschlý list – na kterém je vybledlým písmem psacího stroje oznámeno, jaké mše budou v týdnu: 22. 11. 1964. Dnes je 27. neděle po svatém Duchu, poslední neděle církevního roku. První ale je za Makaya Josefa, objednaná jeho synem Kikibi Josefem.“ Poslední neděle roku byla také poslední nedělí Kabondy. A byla to také poslední mše, kterou Kikibi Josef mohl dát sloužit za svého zemřelého otce, neboť 24. 11. 1964 ho Simbové zavraždili. Této noci jsem pod sítí proti moskytům v misijní budově v Kisangani nemohl usnout. Přemýšlel jsem o budoucnosti. Neboť po tomto zpustošení přijde den obnovy. Je jasné, že nové kostely a školy musí být prostší, než byly ty, které jsou teď zničené a které příliš předstihovaly kulturní úroveň tohoto národa. Nemá smysl, aby se v této primitivní zemi organizovaly věci, které jsou na evropské úrovni. Musíme se mnohého zříci a uskutečněno smí být jen to, co tento národ bude moci pociťovat jako dobré a užitečné. Každému zdání triumfalismu se musíme vyhnout. Žádné misie jako pyšné hrady, které nás uspokojivě nalaďovaly, které však Afričanům navždy zůstanou cizí a beze smyslu, které jim berou všechnu odvahu a podporují vrozený komplex méněcennosti Ohavnost zpustošení, kterou jsem nikde neviděl tak zřetelně jako v zemi nikoho mezi Kisangi a Simby, dává nám novou šanci. Chopme se jí oběma rukama a spolu s Konžany dejme církvi této země podobu, která nebude pro tento národ deprimující, ale přijatelná. Pak nebude oběť tak mnohých marná.

Sestry Vzkříšení Oběť konžských mučedníků nebyla marná. Jejich přímluvě připisuji šťastně založení a podivuhodné zachránění Institutu Vzkříšení v Bukavu, který vyrostl v nejkrásnější plod mé první cesty do Konga. Bukavu bylo za povstání bílých žoldnéřů po nějaký čas středem světového zájmu. Zde byl poslední hlavní stan majora Schramma a jeho drsných kumpánů. Zde vyhráli svou poslední bitvu. Zde museli nakonec ustoupit konžské armádě, která za podpory Američanů získala převahu. Ale ve stejné době se v Bukavu odehrála jiná tragédie, o které žádný reportér světa neinformoval. Byla to ohnivá zkouška Institutu Vzkříšení přidruženého k naší pomoci, který jsme spolu s mater Hadewychovou a P. Engelem založili v Římě 5. 11. 1966. S matkou Hadewychovou od sv. Hrobu jsem se setkal v roce 1965 ve Walungu uprostřed chaosu konžského vnitrozemí. Byla útočištěm pro tucty mladých konžských žen, které chtěly zasvětit svůj život Bohu, ale nehodily se do žádné normální řeholní společnosti, protože nedovedly číst ani psát. Matka Hadewychová však zastávala názor, že jejich negramotnost nesmí být překážkou, aby sloužily ohrožené církvi. Nemohly by rast v nadpřirozené lásce tím, že by plnily normální křesťanské povinnosti a řídily by se evangeliem, právě tak dobře jako jiné, které se něčemu naučily? A nemohly by – společným životem v malých skupinách – dokázat tuto lásku svému národu na nejnižším stupni http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 13. 06. 2016 09:58

13. 06. 2016 09:58

35/38

SLZY BOŽÍ

duchovní a hmotné rozvojové pomocí? Jen ten, kdo ví, jak hluboká trhlina už zeje mezi africkým lidem a 'vyvinutými“, kteří se domnívají, že jsou vysoko povzneseni nad masou, protože mají na sobě košili a trochu odlR civilizace, jen ten může pochopit, jak je nutné, aby se vycvičili domácí pomocníci rozvoje, kteří by zůstali úzce spojeni se svým národem. Vedle učitelských řádů je proto v Africe třeba také pokorných a v naléhavé potřebě i negramotných sester se zdravým lidským rozumem a obratnýma rukama, které neslouží malé skupině privilegovaných, ale svým nejprimitivnějším kmenovým příbuzným, kteří ještě dlouho budou tvořit většinu jejich národa. Tímto neodstranitelným nedostatkem školního vzdělání jsou tyto řeholnice sice nepoužitelné pro vyučování, ale mohou provádět jiné úkoly, které jsou pro církev stejné nepostradatelné. Protože přicházejí do kláštera přímo z rodné chatrče, znají svůj lid lépe než sestry, které svým rodinám byly odcizeny dlouhou školní výchovou. Zůstávají spojeni s lidem a mohou dále dávat experimentální znalosti, které získaly během svého vzdělávání v náboženských, katechetických, hygienických, domácích a zemědělských věcech. V malých skupinách mohou tvořit vnější stráže misijních stanic. Tak se stanou nepostradatelnou pomocí pro domorodé kněze a požehnáním pro zemi. To byl sen matky Hadewychové. Ukázalo se nutné, aby byl pro jeho uskutečnění založen nový duchovní institut. To se stalo v listopadu roku 1966. Silná vůle matky Hadewychové, zkušenost P. Jana Engelena, doporučení arcibiskupa z Bukavy a široký rozhled našich přátel ve velmi tupené římské kurii odstranili během dvaasedmdesáti hodin všechny překážky z cesty. Po třech dnech intenzivní práce byla nová společnost založena a schválena jako společnost žen se sliby, které z lásky k Bohu dávají svůj život do služby ohrožené církvi. Tato společnost je připojena k papežskému dílu pomoci, které se ve většině zemí nazývá „Pomoc pro církev v nouzi“ a která je podřízena generálnímu moderátorovi. Po dobu zakládání je vedení společnosti v rukou matky Hadewychové, které pomáhá pět sester od sv. Hrobu. Když matka Hadewychová letěla zpět do Konga, byla ujištěna naší finanční pomocí a měla ve svém cestovním kufříku plány pro dva domy nové společnosti. Nečekala dlouho. Ihned bylo započato se získáním nákladního auta a stavebního materiálu. Italský plantážník Franco Micheletti převzal vedení staveb. Dům pro čekatelky vznikl na okraji bažinaté krajiny v Maringu, v misijním území Ciherano. Noviciát byl vydupán ze země v Bukavu na rajském poloostrovu, těsně vedle stavby jezuitského exercičního domu, ve kterém měly novicky převzít domácnost. Když bylo všechno skoro hotovo a inventář pro oba domy byl obstarán, vypukl konflikt mezi konžskou vládou a Schrammovými žoldnéři. Z Bukavy se stalo bitevní území. Celý měsíc byly sestry v nebezpečí života. 18. srpna 1967 psala matka Hadewychová z Bukavy: „V posledních týdnech jsme mnoho zažily: střílení, vraždy, krádeže, až bylo nemožné zůstat v Bukavu. Biskup nám přikázal, abychom odešly, jsme tedy uprchlice a musely jsme vše opustit. Uprchly jsme nákladním autem a šofér sjel s námi do jakési rokle. Jedna novicka leží v nemocnici. Chtějí nás poslat do Belgie, ale my to odmítáme. Jsme zde čtyři novicky, čtyři postulantky a čtyři bílé sestry. Čekatelky jsou ve Walungu nebo se zatím vrátily ke svému kmenu. Jsme blázny pro Boba a teď patříme opravdové církvi v nouzi, ale snažíme se, abychom neztratily odvahu. Záleží-li na obětech a křížích. Vzkříšení bude velmi krásné.“ Zatímco oba skoro hotové kláštery v Bukavu a Mirangu byly zcela vydrancovány a oloupeny o dveře, okna a střechy, byla matka Hadewychová se svými věrnými hnána od jednoho města k druhému a nakonec z Ruandy do Burundi. Tento kříž byl podpisem Boha na zakládací listině mladé společnosti. Po šťastných vyjednáváních v Římě měl být institut Vzkříšení vyznamenán pečetí trpícího Krista. To se stalo, když se celé nově začaté dílo zhroutilo v bouřích povstání žoldnéřů. Matka Hadewychová opustila Bukavu poslední a první se tam vrátila přes nenávist vítězné konžské Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Last update: 06. 06. 2016 10:23

slzy_bozi http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=slzy_bozi

lidové armády proti všemu bílému. Vrátila se k hromadě trosek. Když jsem za půl roku nato letěl do Konga, mohl jsem už přenocovat v klášteříku v Bukavu, z větší části obnoveném. To se snadno napíše, ale nadlidské úsilí, které zatím vězí, je možno vyčíst jen z vrásek ve tváři matky Hadewychové, která za ten rok zestárla o deset let. Království nebeské utrpělo násilí, ale utrpení bylo plodné. S úžasem jsem zjistil, že všechny čekatelky se vrátily, když se dověděly, že matka Hadewychová je opět v Bukavu. Pochodovaly dva, tři i čtyři dny. Poslední přišly tři sta kilometrů z Ruandy a ilegálně překročily hranici, aby šly za svým povoláním. Mezi tím první sestry složily časné sliby. Spolu s novickami pracují teď na dokončení stavby. Vaří a modlí se a tlučou na tam-tam ve své prosté kapličce – při proměňování při denní mši svaté. Sestra Siarda a sestra Lukáška provázejí jejich první kroky na tvrdé cestě duchovního života. Ušlechtile se pokoušejí ovládnout svou divokou přirozenost. Když však v noci začnou psi štěkat na poplach, seskočí z matrací a bez bázně běží v bílých nočních košilích a vlajících kapucích po staveništi k úděsu zlodějů, kteří skoro každou noc přijíždějí na člunech přes jezero Kivu krást stavební materiál. Jeden člun dokonce ukořistily a tři zloděje, ochromené strachem, protože si myslili, že narazili na strašidla, vydaly policii. Také jsme navštívili Mirangu. Tam jsme našli na zalesněném pahorku opuštěnou faktorii zlatokopů, která slouží třem sestrám a dvaačtyřiceti čekatelkám za příbytek. Kolem zchátralého domu stojí v lese jistý počet malých stájí. V každé stáji spí šest čekatelek. Každá má k dispozici půl matrace a hřebík na stěně, na nějž může pověsit svůj ubohý majetek. Pod přístřeškem vře na otevřeném ohni kotel s boby a manioková kaše. Spolu se sušenými rybami je to denní jídlo institutu Vzkříšení. Je tu ještě kolna, ve které kněz ze sousední misijní stanice denně slouží mši svatou a kde mají čekatelky vyučování. Sestry Voršila, Elfrieda a Caritas bydlí v uprostřed položeném domě, který se dříve musel podobat vile, ale teď je se svými rozpadajícími se zdmi a shnilými prkny spíš malebnou zříceninou. Dřívější salon je domácí kaple. Zde bydlí v ubohém svatostánku Ježíš v útěše těchto žen, které při hledání nebeského království neváhaly jít za ním na poušť. V kuchyni – obýváku, krejčovně a skladišti – stojí stůl a několik židlí u zděné pece. V přistavěné stáji přenocovávají potulní pastýři koz. Večer hrají při ohníčku na strunný nástroj a trylkují jednotvárné písně, zatímco sestry se v kuchyni u petrolejové lampy pokoušejí modlit oficium. Cedry, eukalypty a štíhlé stříbrné duby stojí jako čestná stráž u tohoto lesního kláštera, jehož hořká chudoba mi připomíná život starých otců na poušti. Není to nadpřirozená protiváha proti pohodlnosti, nechuti k oběti a zcivilizování, které teď otravují církev? Podél čajových plantáží a chininových stromů dojdeme k bažině, vzdálené dva kilometry, z níž Mwani odstoupil sestrám osmnáct hektarů. Čekatelky zúrodňují bažinu za vedení sestry Voršily, která se na stará kolena vrátila s nadšením k zemědělské práci svého mládí. Je neuvěřitelné, že se neškoleným dívkám s nejprimitivnějšími prostředky podařilo v tak krátké době proměnit pomocí drenáží část pustiny v úrodná pole. Mrkev, zelí, sladké brambory a svěží červená rajská jablíčka, která budí obdiv všeho obyvatelstva, vykouzlily ze země v několika měsících. Je to stejná kulturní práce, jakou dřív konali v Evropě mniši, jen s tím rozdílem, že zde to jsou dívky, které ani nemají prostředky, aby si pořídily vola a železný pluh. Na okraj čerstvě překopaného pole stojí první křídlo téměř dokončeného kláštera, do kterého se mají nastěhovat ještě před dobou dešťů. Polovina krovu je otevřená, protože eternitové desky jim byly ukradeny. Čeká se na cement, který je už tři měsíce na cestě. Branco Micheletti, který, zázrakem unikl smrti a konečně se znovu objevil, potom co se týdny skrýval ve sklepě, ukazuje s opravdovou pýchou http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 13. 06. 2016 09:58

13. 06. 2016 09:58

37/38

SLZY BOŽÍ

plány pro malé pavilony, každý pro deset čekatelek. Se stavbou se začne, jak jen budou peníze a cement. Slibuje mi, že se do Itálie, kde na něj čeká žena s dětmi, nevrátí, dokud nebudou všechny budovy hotovy. Je mu třiašedesát let. Než jsem odcestoval, sestavili jsme seznam všeho, co ještě těmto průkopníkům Vzkříšení chybí. Byl to dlouhý seznam, na kterém nechybělo nádobí do kuchyně, školní lavice, pracovní boty, druhá garnitura šatů a pluh, vůl a padesát růženců, které jsou nepostradatelné pro duchovní i hmotný prospěch tohoto podniku. Není pochopitelné, že jsem při odchodu udělil matce Hadewychové plnou moc, aby na náš účet nakoupila vše, co potřebuje? Od té doby jen prší účty, které bychom bez zvláštní pomoci nemohli zaplatit. Proto jsem psal v prosinci 1968 svým dobrodincům: „Nemohli byste poskytnout zvláštní dar k vánocům pro sestry Vzkříšení, které v Mirangu stále ještě žijí ve stáji? Dítě, které se narodilo ve stáji, bude vám vděčné. A starý osel Warenfried, který vždy slibuje víc než má, nebude se u jesliček i cítit tak osamělý, nezapomenete-li na vola, který stojí jen sto dolarů a kterého by po vánocích rád poslal matce Hadewychové!“ Za měsíc jsem dostal tolik peněz, že bych mohl koupit aspoň dva tisíce i volů. Penzionovaná učitelka v Německu darovala všechny své úspory /sto tisíc marek/ na dokončení kláštera v Mirangu. A dívka, která obětovala peníze, které měla připravené na dovolenou, začala dopis slovy: Milý osle Werengriede! Tento ubohý osel, který v roce 1953 založil stavební řád a roku 1956 světský institut stavebního řádu a kterému roku 1960 byla obě díla vzata spolu s mnohými iluzemi, byl pevně rozhodnut, že potřetí na tento kámen | nenarazí. Teď, když to Bůh zařídil jinak, čerpá sílu z odvahy, že institut sester Vzkříšení se zrodil z krve konžských mučedníků a je nesen láskou našich věrných dobrodinců. Hledím do budoucnosti tím důvěřivěji, protože v tomto institutu jsem se setkal s lidmi modlitby a vnitřního života, které nějaké zkoušky nevyvrátí z dráhy. Často žijí v duchovní noci. Jsou trápeni jako Job a vícekrát přišli o všecko. Ale z Boha čerpají sílu, aby neustále zatínali znovu. Jejich duch dokonalého zřeknutí je pro mne cenným poučením. Jejich smysl pro humor mi pomáhá. Tento nadpřirozený humor je chrám, aby se nepřeceňovali a aby také nepodléhali malomyslnosti. Odpovídá přesvědčení, že svět je v rukou Božích a že jim nebude zkřiven ani jeden vlas, aniž by on o tom věděl. V tomto smyslu jsem se potřetí v životě odvážil založit duchovní společnost, v přesvědčení, že budoucnost nezávisí na nás, ale na všemohoucím Bohu, jehož neužitečnými služebníky jsme.

V roce 1991 vydalo vydavatelství SIGNUM UNITATIS ve spolupráci s agenturou T.M.G. v Hradci Králové jako svou 20. publikaci. Grafická úprava agentura T.M.G. Za edici odpovídá P. J. KNITTL. Náklad 5.000 ks.

Werenfried van Straaten: Slzy Boží Zakladatel velikého díla pomoci východním křesťanům cestuje po světě a všude nachází nepředstavitelnou bídu. Jak na toto se může dívat Bohočlověk a přitom neplakat? Jen lidé se dívají docela lhostejně a na troskách lidských životů dál bezohledně pěstují svůj blahobyt a svou životní úroveň.

Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Last update: 06. 06. 2016 10:23

slzy_bozi http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=slzy_bozi

From: http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/ - Hospodářská a kulturní studia (HKS) Permanent link: http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=slzy_bozi Last update: 06. 06. 2016 10:23

http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 13. 06. 2016 09:58