Reflexe Hořké slzy Petry von Kantové Výběr textu Při hledání vhodného textu se reţisér s dramaturgyní zaměřovali zejména na současnou dramatickou tvorbu, převáţně ze zemí střední Evropy. Po přehledovém zkoumání se pak z reţisérova dlouhodobého zájmu o německou dramatiku orientovali převáţně na tuto oblast. Při bliţším seznámením s různými texty se rozhodli pro méně experimentální (či více „příběhový“) směr dramatiky, konkrétně pak pro jeden z textů reţiséra R.W. Fassbindera – Hořké slzy Petry von Kantové, který zaujal jak formálně, svou strukturou a celistvostí, tak tematicky a především: nabízel výrazné herecké příleţitosti. Hořké slzy Petry von Kantové (text a jeho témata) Text byl napsán u příleţitosti konání festivalu Experimenta ve Frankfurtu nad Mohanem (v polovině roku 1971 sem reţisér Fassbinder odvezl svůj soubor). Hru napsal „na tělo“ herečky Margit Cartensové, která ztvárnila hlavní roli. Děj pojednává o ţivotě Petry von Kantové, módní návrhářky, která ţije v nákladně zařízeném bytě/ateliéru. Její první muţ, se kterým měla dceru Gabrielu, zemřel při autonehodě. Druhé manţelství skončilo rozvodem. Petra obývá domácnost s Marlene, která je zároveň jejíma „očima i rukama“, sluţebnou a pomocnicí. Jednoho dne k Petře dorazí na návštěvu přítelkyně Sidonie, která s sebou přivádí mladičkou Karin, do níţ se Petra zamiluje. Petra nabídne Karin bydlení a kariéru modelky, výměnou za společné partnerské souţití. Zprvu „podřízená“ Karin postupně začne mít navrch, jejich vztah projde dramatickou proměnou a vrcholí Karininým odchodem. Petra se následně (na své oslavě narozenin) zhroutí, a to za přítomnosti matky, Sidonie a dcery, které ji přijely navštívit. Po svém morálním i alkoholovém vystřízlivění se rozhodne změnit svůj ţivot a navrhne partnerství (ve smyslu rovnocenné spolupráce) Marlene. Existují dvě verze konce – divadelní (v níţ Marlene zůstává) a filmová (v níţ si odchází hledat nové otroctví). Text je důleţitou Fassbinderovou výpovědí – v krystalické podobě zde předestírá svá ţivotní témata a motivy – zradu („většinou zradí ten, koho
milujeme“), neúspěšného hrdinu, zacykleného ve svém vlastním světě - jeho komunikace je natolik ztíţená, ţe protagonista není schopen nikomu sdělit své odcizení. Dalšími tématy jsou „soukromé a komorní problémy, psychoanalytické a pudové výjevy, v nichţ opuštěný, manipulovaný člověk zaţívá pocity strachu, útlaku a odcizení“. Naprosto klíčovou myšlenkou pro text je Fassbinderova věta: „Skutečnost, ţe city dělají člověka zranitelným, jej předurčují k tomu, aby se stal objektem vykořisťování“. Tato poznámka totiţ shrnuje jeho pojetí lásky a vnímání vztahů, které jsou podle něj „závislé“ a stojící na principu ovládání/podřízenosti. Vše ale není černobílé – v jeho divadelních hrách a filmech „nenajdeme postavu, která by byla dokonale šťastná, stejně tak jako nenajdeme postavu, jíţ bychom mohli dokonale odsoudit“. O autenticitě autorově výpovědi vypovídá ještě jeden zajímavý fakt – film Pěstní právo svobody je podle filmových vědců a recenzentů „pánskou“ variantou Hořkých slz Petry von Kantové – hrdina hledá lásku, ale je vydírán a jeho snaha končí tragicky – v hl. roli. se objeví Fassbinder (který byl mimo jiné stejně jako hl. hrdinka Petra – homosexuálně orientovaný). Mnohovrstevnatý text pojednává o základní šachovnici v rovině vztahů – předávání si moci a závěrečném „šach mat“ -
vyčerpáním nefunkčního
partnerského souţití. Následné poznání skutečnosti, ţe „člověk se musí naučit milovat, aniţ by něco ţádal“ ale nevede ke konečné nápravě. Toto poznání přichází příliš pozdě a navíc – kdyţ hlavní hrdinka projde proměnou, nemůţe chtít po všech ostatních, aby se změnili taky. Uzavírá se tím totiţ opět do bludného kruhu ovládání/ podřízenosti. Interpretační východisko a inscenační přestava Ať uţ sdílíme s Fassbinderem totoţný pohled na svět či nikoliv, nejde jeho výpovědi upřít svou sílu a jakousi „opravdovost“ - za vším jsou znatelné jeho zásadní ţivotní zkušenosti. Předáním tohoto autentického ţivotního pocitu a témat se zabývá i reţijně – dramaturgická koncepce, která je zaměřena spíše interpretačním způsobem. Neklade si primárně za cíl „pouţít“ Fassbindera ke sdělení jiných názorů a postojů, ale spolupodílet se na autorově zprávě a předat ji způsobem sobě vlastním. S tímto záměrem konvenuje i konkrétní představa jevištního ztvárnění, v níţ je znatelná snaha o „čisté“ pouţití výrazových prostředků, která dá vyniknout tématu – scéna je minimalistická, pouze s jedním
kruhovým kobercem, závěsem a projekčním plátnem. S tímto souvisí další prvek – aktualizace. Kromě telefonu, který je v dramatu Petřiným mostem s vnějším světem je pouţitá výmluvnější life kamera, kdy se přímo snímaný obraz bude promítat na projekční plátno – malý prostor rámovaný Petřiným pokojem je tak ještě „filtrovaný“, ukazuje se její náhled na tento svět skrze oko čočky. Úprava textu Na základě výše zmíněného byla provedena textová úprava – škrtaly se některé nadbytečné zmínky o lokálním umisťování a dále některé z typických stylotvorných prvků – opakování téhoţ a nedořečené věty, z nichţ se zachovala pouze část, dotvářející atmosféry. Nejvýraznější úpravou je eliminace jedné z postav – Petřiny matky Valerie. Tato postava byla zcela vyškrtnuta některé její zásadní repliky (poslední rozhovor s Petrou) byl vloţen do úst Sidonii – čímţ také došlo k proměně Sidoniiny postavy – z nekompromisně a moţná trochu jednostranně působící postavy, která měla odejít v okamţiku zhroucení Petry, se stala chápavá přítelkyně, která odpustila - při hysterickém výlevy Petry („Co je tady pro vás k pláči? Vy jste přece všichni šťastný! Všichni šťastný!“) dojde i ona k sebeuvědomění. Zároveň i z praktického hlediska (hledání starší herečky pro postavu matky) byl tento škrt výhodným řešením problému. Škrty tedy (ve své první fázi) vedly nejen ke zkrácení, ale především k jednoznačnějšímu a ucelenějšímu vyjádření tématu. Reflexe inscenace Protoţe je hlavní pozornost upřena na postavu Petry von Kantové, je divácký dojem závislý na konkrétním hereckém provedení Michaely Foitové. Ta je celou dobu přítomna na jevišti, a v souladu s jejím tempem a energií se odvíjí celé představení. Rozdíl v energii herců a diváckém přijetí jsme zaznamenaly hned u prvních dvou uvedení: Výrazná premiéra vlivem všech okolností posunula představení více do komické roviny, zatímco první repríza jakoby „zváţněla“. Pro reţijně-dramaturgický tým to je důleţitá zpráva: přestoţe jde především o vnitřní rozpoloţení herců v tu danou chvíli, inscenace by měla být více „ukotvena“, aby nedocházelo k tak výrazným proměnám při představení.
Pro ukázku připojuji dvě recenze z festivalu Zlomvaz, z nichţ kaţdá popisuje jiné představení: dopolední (M. Macháčka) a odpolední (P. Láskové)., v nichţ rozdíly byly také zřejmé. Recenze M. Macháčka: Tygříku! Zachlastat na prášky a šup spinkat! Jeden ze scénářů neúnavného soptícího filmaře Reinera Wernera Fassbindera Hořké slzy Perty von Kant zinscenoval také tým studentů brněnské JAMU. V poněkud koncízním uvedení ve stísněné učebně ji sehráli v rámci posledního dne festivalu ZLOMVAZ. Jiţ filmová realizace zjitřila diskuzi o vztahu textu i jeho autora k ţenám. Petra von Kant (Michaela Foitová) zprvu s elánem progresivní, úspěšné návrhářky buduje dvojí „impérium“(firemní a duchovní), při čemţ jedno zaniká na úkor druhého a naopak. Její věhlas stoupá, zvolna se z ní stává médii obletovaná celebrita. Zatímco její kariéra náleţitě bobtná, za zdmi bytu (který reţisér Michal Skočovský během celé inscenace neopustí) se vše spíše propadá do sebe. V jejím světě funguje jednoduchá rovnice – čím víc se těší pozornosti a roste „mánie“ po její práci, uvnitř se hroutí do hlubších depresí. Byt tak připomíná rafinovaný ţaludek, do něhoţ Petra spadne a neumí se (a moţná nechce) dostat ven, ráchá se v nejrůznějších šťávách pochybností. Scénu prakticky neopouští, tudíţ se velmi pozvolna rozkládá. Skočovský se německým inspiracím nebrání – jak tematickým tak stylovým. Motivy jako podivný byt plný zbytečných artefaktů, jehoţ zdi, podlaha (ale také plyšový tygřík) skončí totálně zaneřáděný všemoţným alkoholem, zbytky plastových kelímků i dalším potravinovým brajglem totiţ připomínají postupy Thomase Ostermeiera - uţ pro způsob zpřítomňování proměny osobnosti kupením
obecného
hnusu
v jejím
bezprostředním
okolí.
Ţivočišný výklad s poměrně nekompromisně nastavenou mírou explicitních detailů (zřejmě posílenou několikanásobným zmenšením měřítka vymezení jeviště) dotváří řada drobnějších, zato sytých detailů. Scény, v nichţ situační iniciativu přebíraly postavám věkově odpovídající herečky, patřily k vrcholovým obrazům jak např. proměna mladé milenky se zájmem Karin (Agáta Kryštůfková) do pragmatické bezcitné bestie, příchod Petřiny dcery (Tereza
Slámová) či některá vyhroceně emotivní i ironická sóla němé sluţky. Ačkoliv se Foitová na jevišti soustředěně a bezhlavě běsní, opíjí se a propadá do ponorných vod své existence, jejímu extatickému výkonu chybí jistý element. Důslednost vedení vybraných obrazů postrádá větší věkový odstup herečky. Některé (ne však všechny) její úvahy tak přes snahu působit oduševněle, vypadají spíše naivně, byť je Petra von Kannt bytostí velmi komplikovanou. Inscenace vedle sebe skládá několik otázek. Předně z ní citelně vystupuje analýza: „kdo vyčerpává koho“. Zároveň Skočovský v hořkých slzách koupe mytizovaný vztah díla k ţenám a sám se k této debatě ze své pozice přidává. Zároveň nechává interpretace mnohočetných úvah „volně ke staţení“. Recenze P. Láskové: Hořká slova Petry von Láskové Luxusní dečka s umělou srstí bílého tygra není zrovna vkusným doplňkem, tudíţ nějaká výraznější estetická atraktivita tvorby hlavní hrdinky postrádá jednoznačný status. Bizarnost obecného vkusu sdílí také ten hudební. Prostředí pokřivené zálibou v infantilním středním proudu poté do krajnosti dovádí přítomnost mlčenlivé sluţebné (Petra Staňková). Top módní návrhářka Petra von Kantová se naoko snaţí vyrovnat s rozvodem se svým muţem. Ten ji ale, jak se zdá, nechal celkem chladnou a její smutek je asi stejně pravý jako plastový křišťál, který ji obklopuje. Mnohem víc ji vzrušuje dialog s uštěpačnou Sidonií (Kristína Povodová), která si neodpustí jedinou příleţitost, jak si do osobního neúspěchu Petry rýpnout. Herečky krouţí kolem koberce a místo skutečného zápasu předvádí slovní přestřelku, kde se kaţdá podlost počítá a vše je zahaleno v typicky ţenské „upřímnosti“ s patřičně škodolibým nádechem. Nenechají se rušit ani sluţkou Marlene (Petra Staňková), která je na své zaměstnavatelce závislá víc neţ měsíční výplatní páskou. Obdiv, se kterým sleduje kaţdý její krok, se s příchodem mladičké Karin (Agáta Kryštůfková) mění v zahořklou ţárlivost a Petra von Kantová, do té doby svrchu pohlíţející na vše ţivé, roztaje. V Karin vidí nejen úspěšnou modelku pro svou novou kolekci, ale i novou náplň ţivota. Co ovšem nevidí, je Karinina vypočítavost a krutost, na kterou narazí dřív neţ na dno láhve. Brněnskou,
herecky ryze ţenskou, bakalářskou inscenaci reţíroval Michal Skočovský a společně s dramaturgyní Kristýnou Gavendovou klade důraz na herectví. Pět výrazných hereček vede k přesné práci a budování jasného charakteru. Michaela Foitová vykresluje titulní postavu jako citově vyprahlou, tvrdou ţenu, která si je vědoma svého úspěchu a hodnoty věcí, kterými se obklopuje. Čeho si ale vědoma není, je cena vztahu, který dokáţe plně docenit aţ po jeho ztrátě. Milovanou Karin, která ji jako jediná dokáţe zradit a dohnat na dno, představuje Agáta Kryštůfková ve dvou polohách. Při příchodu nesmělá, šedá myška nadšeně objevující pro ni neznámý svět celebrit, po vášnivé noci vypočítavá manipulátorka s chůzí přehlídkových mol. Sidonie Kristíny Povodové je povýšenou ţenou, která sice tasí drápky, ale společně s nemilovanou dcerou Petry von Kantové v křehkém ztvárnění Terezy Slámové jako jedna z mála zachovává chladný rozum. Tichá, avšak všudypřítomná sluţka Marlene Petry Staňkové je typem zakřiknuté zraněné sluţtičky, jejíţ osobní vzpoura vůči Petřině nezájmu přerůstá z trucovitého rozlévání pití aţ v tragickou tečku. Petra von Kantová pro nepatrný záblesk svého vlastního štěstí nevidí hořký konec druhých. Herečky v reţii Michala Skočovského nacházejí v textu Rainera Wernera Fassbindera komický potenciál, který dokáţou plně vyuţít. Moţná aţ příliš, neboť konec na odpolední zlomvazové repríze nevyzněl díky předešlé komice ani zpola tak hořce, jak Petra von Kantová pláče.
Důleţitou zpětnou vazbu mi poskytla nejen slova kritiků, ale především názory ostatních členů týmu. Vyţádala jsem si připomínky herců, které připojuji na závěr své reflexe:
