3.3.9 Lid se zvoncovitými poháry
dráček 1970/71], a jehly z Hoštic u Vyškova [Ondráček 19661. Zbývající část měděného inventáře tvoří ozdoby. Zeny, případně i děti zdobily své hlavy dvěma kusy vlasových ozdob z jednoduchého drátu svinutého do spirály o 4—6 závitech (obr. 135:4—6). Dosti často se také vyskytují vlasové ozdoby v podobě jednoduchých kroužků s přesahujícími konci, z nichž jeden je ostrý a druhý tupý. Naopak velmi vzácné jsou exempláře z dvojitého drátu na koncích stočené ve smyčku. Méně časté jsou nákrčníky, vystupující ve dvojím provedení: z jednoduchého drátu s přesahujícími se konci (obr. 135:9) nebo z „trubiček" ze spirálovitě stočeného drátu (obr. 128:9), kde jednotlivé zákruty přiléhají těsně k sobě. Opravdový skvost představuje trojitý náramek z výbavy bohatého hrobu z Maref, složený z plechových článků obdélníkového tvaru, mezi které byly vloženy ve vodorovné poloze tři plechové trubičky (obr. 128:13). Do výbavy hrobů s kostrovými pohřby bylo přidáváno jako potrava zvířecí maso, a to buď části skeletu nebo i celí jedinci (prase domácí, ovce nebo koza, hovězí dobytek, výjimečně pes, kůň a jelen lesní). Archeologické prameny napovídají, že lid ŠK žil nomádským či polonomádským způsobem života, že jeho základní obživu poskytovalo dobytkářství, lov zvěře, sběr přírodních produktů, jen v menší míře pak zemědělství. Tomu nasvědčuje sporá existence sídlišť, spíše jen lehčích tábořišť, i menší skupiny hrobů (mohyl), dokládající pohyblivost tohoto etnika. Jistou roli mohlo hrát již i kovolitectví, neboť nelze předpokládat, že všechny používané měděné předměty jsou vysloveně jen importy. Vzhledem k celkové genetické orientaci by bylo možné hledat kořeny metalizace moravské skupiny ŠK obecně na východě, její přímé vztahy ke Karpatské kotlině [Ondráček 1965] však ukazují spíše tímto směrem. Žel, přímých dokladů kovolitectví v moravských nálezech ŠK dosud není a spektrální analýzy samotných měděných předmětů zatím nejsou k dispozici. K rekonstrukci duchovního života lidu se ŠK naše archeologické prameny zatím nic konkrétního nepřinesly. V moravském eneolitu klademe kulturu se ŠK rámcově mezi kultury jevišovickou a protoúnětickou; s oběma by měla být částečně současná. V přilehlé části Slezska by ŠK měla zaniknout relativně dříve (na rozhraní subfází IIIb a IIIc), neboť se zde na její bázi formuje skupina památek typu Chl opice-Veselé. Význam lidu ŠK pro další vývoj pravěkého osídlení Moravy je třeba vidět v etnickém spolupůsobení při vzniku civilizace doby bronzové, resp. v jejím přínosu pro indoeuropeizaci střední Evropy.
Název kultury se zvoncovitými poháry (KZP) je odvozen od krásně zdobené nádoby, která badatelům konce 19. století připomínala svým tvarem obrácený zvon. Tento termín se zprvu ujal v německé a francouzské vědě a později byl akceptován v celoevropské archeologii (Glockenbecher, bell-beaker, vaso campaniforme). U nás jej užil jako první R. von Weinzierl [1895], který jím nahradil starší označení A. Vosse [1878; 1895] "Branowitzer Typus" podle nálezů J. Wankela z Vranovic na Břeclavsku, jež patřily k prvním v Evropě. V období pozdního eneolitu se na Moravě vytvořilo jedno z center delšího vývoje KZP ve střední Evropě. To bylo nepochybně podmíněno příznivými přírodními podmínkami, které zde tehdy panovaly. Moravská skupina KZP, bohatě reprezentovaná nálezy z hrobů a ze sídlišť, patří k užší středoevropské skupině společně s památkami z Čech, Malopolska, Slezska, Maďarska, Rakouska a Bavorska. Tato užší skupina je součástí a zároveň východní hranicí rozsáhlého kulturního komplexu rozšířeného od severní Afriky, západního pobřeží Pyrenejského poloostrova a britských ostrovů, přes Francii, Itálii, Sardinii, po území Beneluxu, Německa a Švýcarska. Otázky původu, rozšíření, vnitřního vývoje a podílu KZP na formování civilizace starší doby bronzové stále ještě nejsou s konečnou platností zodpovězeny. Zatímco v případě šňůrového komplexu se vcelku nepochybuje o jeho východoevropském původu, k problému vzniku a šíření KZP se váže řada protichůdných názorů. V evropské archeologii jsou v současnosti aktuální v zásadě dva pohledy (migrační a autochtonní) na původ a rozšíření tohoto kulturního komplexu v Evropě. S přibývajícím počtem navzájem sobě podobných nálezů na počátku našeho století v celé Evropě vyvstala intenzívní potřeba řešení tohoto problému. Po mnohá velmi rozdílných a často ne zcela podložených názorech na historickou interpretaci KZP zvítězil na dlouhou dobu díky A. Castillovi model pyrenejského původu této kultury. Uvedený autor publikoval r. 1928 rozsáhlou a bohatě ilustrovanou monografii o KZP v celé Evropě. Jejím metodologickým východiskem se stala migrační hypotéza, která předpokládá jediné centrum vzniku, z něhož se formou migrace obyvatelstva (tedy nositelů kultury) rozšířila daná kultura do dalších oblastí. Rychlé rozšíření KZP, která měla vzniknout z neolitických kultur Andalusie, přičítal A. Castillo nomádskému pasteveckému a bojovnickému lidu, jehož úspěch v pronikání do Evropy pramenil ze znalosti metalurgie mědi. Tento model však již nemohlvysvětlit, proč pastevci opustili v tisí218
136 Keramika lidu KZP. 1, 2, 4, 10 — Šlapanice; 3 — Sokolnice; 5, 8, 9 — Želešice; 6 — Brno-Holásky; 7 — Přísnotice; 11 Ledce (vše z hrobů).
219
137 Keramika lidu KZP. 1—10, 14 — džbánky; 11, 12 — mísy — "cedníky"; 13 — amfora; 15 — mísa na dutých nožkách; 16 — konvice; 17, 18 — vejčité hrnce. 1, 3, 4 — Měnín; 2, 5, 6, 9,11,13,14, 16—18 — Šlapanice; 7, 8 — Moravské Bránice; 10 — Brno-Holásky; 12 — Bohdalice; 15 — Želešice (vše z hrobů).
220
cích Pyrenejský poloostrov a proč putovali do tak vzdálených oblastí jako je například Británie, Sardinie nebo Morava. Klíčovým problémem tehdejší archeologie bylo ztotožnění archeologické kultury s jejími nositeli. To se projevilo i v pojetí E. Sangmeistera [1972], který se pokusil rovněž vysvětlit nápadnou podobnost nálezů patřících KZP v téměř celé Evropě. Její původ hledal opět na Pyrenejském poloostrově, odkud se šířily malé, kulturně uzavřené skupiny nomádů a kovolitců po Evropě a poté se jich část vrátila znovu do své vlasti přinášejíc s sebou nové prvky. Tento autor poukazuje nejen na značnou podobnost zdobených pohárů, ale i na příbuznost průvodního nekeramického inventáře (kamenné hroty šípů, měděné dýky, kostěné knoflíky, půlměsícovitá spínadla) a na pohřební ritus s tím, že existují vedle této celoevropské jednoty i rozdíly způsobené starším lokálním kulturním prostředím v různých oblastech rozšíření KZP. V jeho argumentaci hraje významnou roli zdánlivá absence sídlišť, která má podporovat tezi o velké pohyblivosti malých skupin obyvatelstva. Naopak D. L. Clarke [1970] hledal původ KZP v oblasti dolního toku řeky Rhôny, v Katalánii a v jižní Francii. Tento názor zdůvodňoval především tamní koncentrací nálezů a tím, že oblast vzniku kultury nemůže ležet na periférii jejího rozšíření. Odsud se měla KZP šířit formou expanze ve čtyřech hlavních směrech: 1. na Pyrenejský poloostrov, 2. podél Rhôny a Dunaje do střední Evropy, 3. do Bretaně, Británie a severozápadní Evropy, 4. na Sardinii, Sicílii a snad i Maltu. Odlišný názor zastával U. Fischer [1975; 1976], který poukazuje na shody i odlišnosti mezi ŠK a KZP hledal oblast vzniku KZP na území jejich styku v Porýní. Podobně uvažoval o dvou kořenech vzniku komplexu KZP Ch. Strahm [1981]. Prvním z kořenů by měla být ŠK a druhým komplex označovaný jako maritimní. Zlom ve výzkumu této kultury znamenalo v 60. letech zavedení radiokarbonového datování, které prodloužilo „trvání pravěku" a tím i trvání KZP. Překvapujícím se stalo zjištění, že tato kultura netrvala krátce (200—300 let), jak se dříve věřilo, ale mohla existovat 500 až 700 let. Výsledkem této „dlouhé" chronologie byl pokus R. J. Harrisona [1977] o vytvoření dualistické hypotézy původu KZP. Podle ní vzniká KZP konvergentním vývojem ve dvou na sobě nezávislých centrech v Evropě — v Portugalsku a ve střední Evropě. Protože tento model nebyl schopen objasnit podobnost nálezů, přijímá uvedený autor nyní difúzní model, podle něhož se nejedná o jednolitou kulturu, ale o předměty (zvl. zdobené poháry, dýky, nátepní destičky) spojené se sociálním statutem jed-
221
notlivců, v jejichž rukou se koncentrovala moc a bohatství [Harrison 1980]. Tímto se již dostáváme k modernímu holandskému pojetí, odmítajícímu migrační hypotézu a řešícímu původ KZP autochtonní teorií, která je opřena zvláště o radiokarbonové datování. Zdá se pak, že nejstarší soubory KZP pocházejí z území dolního toku Rýna, kde zřejmě KZP navazuje na šňůrový komplex a odkud se šíří jednotlivé prvky (zvl. nejstarší poháry) delší dobu Evropou formou difúze. Jako poslední je třeba jmenovat názor o částečném středoevropském původu KZP. Tento názor zastává E. Neustupný [1972; 1976], který jej opírá o horizontální stratigrafii a demografické rozbory, jež by měly vylučovat velké migrace obyvatel v pravěké Evropě a tak potvrzovat kontinutitu a následnost archeologických kultur.
138 Ledce. Zvoncovitý pohár.
Z uvedeného přehledu je patrné, že řešení problematiky vzniku KZP není jednoduché, že naráží na řadu těžkostí a že nebude možné odpověď hledat ani ve striktně migrační, ani- ve striktně autochtonní hy-
potéze. Procesy, které vedly ke vzniku jednotlivých skupin KZP v Evropě mohly být v jednotlivých regionech různého druhu. Významnou roli nesporně hrálo nejen starší kulturní prostředí a počátky sociální diferenciace, ale i stále širší možnosti obchodní a jiné komunikace mezi jednotlivými skupinami. Zájem o pozoruhodnou keramiku KZP sahá na Moravě hluboko do minulého století, zejména nálezy J. Wankela ve Vranovicích. O početnosti památek nositelů této lákavé kultury svědčí první větší souborná stať I. L. Červinky [1911a], v níž je podán nejen přehled materiální kultury, ale pojednáno i o důležitých lokalitách s plochými hroby a mohylami lidu KZP. Neméně cenné jsou i rané příspěvky J. Palliardiho [1919], v nichž autor upozornil na žárové
pohřby a na antropologickou stránku dochovalých skeletů a podal také všeobecný přehled o daném fenoménu v Evropě. O praktické poznání KZP se pak zasloužili četní další badatelé, v bučovickém regionu zejména A. Procházka, M. Chleborád a F. Kalousek, jejichž výzkumy později shrnul poslední z jmenované trojice [Kalousek 1956]. Za podklad novějších souhrnných prací o moravské KZP (včetně nepublikovaných disertací A. Benešové a L. Hondlové) sloužily pečlivé soupisy inventáře KZP z pera I. L. Červinky a zejména L. Hájka, které nebyly, žel, nikdy zveřejněny. Tento nedostatek je kompenzován teprve v nové době snahou po vydání kompletních katalogů [Dvořák 1990; 1991; 1992; Dvořák—Hájek 1990]. Mezitím samozřejmě přibylo mnoho nových významných
Mapka 17 Osídlení Moravy lidem se zvoncovitými poháry. A — státní hranice; B — historická zemská hranice: C — říční síť; D — sídelní komory lidu KZP; E — sídliště; F — kostrové hroby (pohřebiště); G — žárové hroby (pohřebiště); H — mohyly. 1 — Blažovice; 2 — Bořitov; 3 — Brno-Holásky; 4 — Brno-Obřany; 5 — Břeclav; 6 — Holubice; 7 — Jezeřany-Maršovice; 8 — Kostelec u Holešova; 9 — Lechovice; 10 — Letonice; 11 — Ludéřov; 12 — Pavlov; 13 — Prosiměřice; 14 — Předmostí u Přerova; 15 — Smolin; 16 — Šlapanice; 17 — Tvořihráz; 18 — Žádovice.
222
139 Plánky hrobů lidu KZP. 1 — Záhlinice I, hr. 67/89; 2 — Záhlinice I, hr. 47/89; 3 — Jezeřany-Maršovice; 4 — Smolin; 5 — Tvořihráz I, hr. 2/91; 6 — Záhlinice I, hr. 7/89; 7 — Záhlinice I, hr. 46/89; 8 — Vyškov, hr. 1; 9 - Tvořihráz I, hr. 3/91.
plex, nýbrž je s ním částečně současná, přičemž nejstarší fáze KZP je nesena malými skupinkami nově příchozích z jihu [Dvořák 1989]. Na Moravě je zachyceno osídlení KZP asi na 350 katastrech obcí, přičemž jsou v průměru na každém katastru dvě naleziště. Sídelní oikumena je vy-
pramenných fondů, získaných terénními výzkumy různého zaměření. Vzpomenout je třeba také snahy J. Ondráčka po komplexním poznání sídlišť lidu KZP na Moravě (v přípravě). Studium pramenného materiálu na Moravě vede dnes k názoru, že KZP nenavazuje na šňůrový kom223
mezena hornatými oblastmi — na západě Českomoravskou vrchovinou, na severu Sudetskou soustavou, na východě vnějšími Západními Karpatami; k jihu je otevřena a spojena s panonskou provincií Dolnomoravským úvalem a s Vídeňskou pánví. Přirozenou spojnicí se severem (Malopolskem a Slezskem) je Moravská brána, jakož i Mohelnická brázda a Kladská kotlina. S východními Čechami je Morava spojena Českobrodskou vrchovinou. Osídlení, poznávané prostřednictvím sídlištních jam, kulturních vrstev, intruzí v mladších objektech a zejména pohřebišť, se koncentruje do oblastí teplých, tedy nížin, jejichž osou jsou řeky (Dyje, Svratka, Morava). Z nížin se osídlení šíří podél četných říček a potoků do pahorkatin (do cca 320 m nad mořem). Využívány tak byly zemědělsky vhodné regiony pokryté nivními půdami, černozeměmi, hnědozeměmi a smolivkami. Ukazuje se, že osídlení tvořilo relativně hustou síť po krajině rozptýlených menších a zřejmě i pohyblivých osad jednotlivých komunit složených jen z několika málo rodin, jejichž hospodářství bylo založeno na rolnictví a chovatelství. K závěru, že šlo o menší a pohyblivé osady, vede jak velikost sídlišť — zpravidla 1—3 sídlištní jámy na jednom místě — tak skutečnost, že neznáme pozůstatky rozsáhlejších staveb a s tím spojených větších zásahů do terénu. Osadu si pak lze představit jako shluk několika nezahloubených dřevěných srubů. Totéž naznačují i pohřebiště, na kterých počet hrobů zpravidla nepřesahuje tři desítky, a na nichž není patrný chronologický vývoj. Dosud máme k dispozici materiál, který může pocházet přibližně z jednoho tisíce hrobů. Uvážíme-li, že jde o nejvýš 5 % původního stavu, pak bychom mohli, za předpokladu, že byli pohřbíváni všichni jednotlivci, připustit, že během trvání KZP žilo na Moravě 20 000—100 000 lidí. Pro stanovení vnitřní chronologie KZP je klíčovým problémem její původ, který jak bylo již uvedeno, není jasný. Jak v náplni hmotné kultury (keramika, kostěná, kamenná a kovová industrie), tak v pohřebním ritu a ve struktuře osídlení, nenacházíme dostatek dokladů pro kontinuální vývoj ze staršího kulturního prostředí (z kultury jevišovické, šňůrové, z kultury Kosihy-Čaka). Na druhé straně je třeba vzít v úvahu, že ne všechny historické procesy se musely odrazit v archeologickém projevu, že část pramenů může zcela chybět a že k některým změnám v hmotné kultuře mohlo dojít náhle bez očividné kontinuální proměny. Jsme nuceni připustit biologickou a ekonomickou kontinuitu, avšak složitější to je s kontinuitou kulturní, v níž je patrný výrazný zlom, jenž se projevuje nejen v hmotné kultuře, ale i v pohřebním ritu. Zda byla tato diskontinuita způsobena
vnějším zásahem (migrací, infiltrací lidí, difúzí myšlenek a symbolů) nebo vnitřním vývojem, nejsme zatím schopni rozhodnout. Na základě výzkumů v Nizozemí lze považovat za nejstarší ty soubory, v nichž jsou zastoupeny maritimní (vysoké a štíhlé poháry, zdobené jednoduchými pásy) a jim blízké (epimaritimní) formy zdobených pohárů. Tuto nálezovou skupinu I představují nálezy z Borkovan [Ondráček 1961b], Jezeřan-Maršovic [Langová—Rakovský 1981] a z Předmostí u Přerova [Medunová-Benešová 1962]. Další nálezovou skupinu označujeme I/II a to proto, že jsou pro ni charakteristické jak prvky maritimní a epimaritimní, tak prvky místní, eventuálně vnitrokarpatského původu (některé typy džbánů, mís, hrnců, amfor a amforovitých nádob). Sem řadíme nálezy s Prosiměřic [Pernička 1961], Ledců [Medunová-Benešová 1953], Těšetic [Koštuřík 1972a], z Ludéřova [Hájek 1966] a z Tvořihráze [Bálek—Dvořák—Kovárník, v tisku]. Mnohem početně]i již je zastoupena nálezová skupina II reprezentovaná především pohřebištěm ve Šlapanicích II [Dvořák—Hájek 1990; Dvořák 1990]. Je patrné postupné ubývání zdobených pohárů a naopak přibývání nezdobené průvodní keramiky. Nepochybně nejmladší je nálezová skupina III reprezentovaná pohřebištěm v Lechovicích [Medunová-Benešová—Ondráček 1969], v Brně-Holáskách II [Dvořák 1991] a sídlištěm v Brně-Obřanech. Téměř zcela chybí zdobené zvoncovité poháry a na keramice je častější rytá a plastická výzdoba. Vzhledem k tomu, že není dostatečně objasněn původ KZP, je obtížné i stanovení vnějších vztahů k jiným kulturám. Je téměř jisté, že KZP je na Moravě částečně současná s nejmladším obdobím šňůrového kompl exu, což dokládají někt eré t ypy dž bánů a zvláště výskyt dýk KZP v hrobech se šňůrovou keramikou (Velešovice, Kroužek). Zřejmě nebude ani vyloučena částečná současnost pozdního období KZP s fází protoúnětickou. Je bezpochyby současná s kulturou Chlopice-Veselé a s kulturou Kosihy-Čaka na jihozápadním Slovensku. Jedním z nejzajímavějších objevů naší archeologie je zjištění existence sídlišť KZP (např. Holubice, Slavkov, Letonice, Brno-Obřany). Na území Moravy jsou zachycena na 145 lokalitách. Nejvýraznější jsou v terénu větší či menší nepravidelně členité jámy. Za doklady sídlišť považujeme též intruze v mladších objektech a některé nálezy z povrchových sběrů. Neznáme však pozůstatky polozemnic či nadzemních kůlových staveb, stejně jako hradiště a výšinná sídliště. Obvykle se najdou pouze 1—3 jámy na jednom nalezišti a další stopy sídlení nejsou patrné; zřejmě jde o jámy těžební a odpadkové v blízkosti několika málo 224
choval na mléko a využíval při orbě, což se odráží ve obytných, nejspíše nezahloubených srubových domů. vyšším věku porážených zvířat. Vynikajícím doklaO vnitřní struktuře těchto osad nejsme schopni zatím dem zápřahu jsou jeho stopy na rozích nalezených nic určitějšího říci. Zdá se však, že byly krátkodobé v jednom sídlištním objektu v Holubicích [Peške (1 generace?) a že se osada jedné malé komunity (5 až 15 rodin) přesunula po nějaké době z jednoho 1985]. Početně významné jsou i pozůstatky prasete místa na druhé, což se v některých dobře prozkouma domácího, jež bylo chováno na maso, o čemž svědčí ných regionech projevuje vysokou koncentrací nale nízký věk porážených zvířat. V menším počtu byly zišť. Protože z důvodů horizontální stratigrafie zřejmě nelze předpokládat jejich současnost, jsme nuceni uvažovat o menších pohybech v osídlených regio nech. Je však možný i jiný model, který nevylučuje současnou existenci více sídlišť v jednom regionu a počítá s tím, že jednotlivé komunity měly mírně odlišnou hospodářskou základnu a že tvořily v urči tém regionu vyšší, vzájemně se doplňující systém. Stejně tak je možné si představit, že existovala jedna "metropole" a řada menších "dceřiných" (sezón ních?) osad opět společně tvořících vyšší hospodář ský systém. Který z uvedených modelů je pravděpo dobnější, ukáže teprve budoucí výzkum. Na sídlištích se nacházejí zlomky keramiky, kamenné a kostěné nástroje, zvířecí kosti, obilky a mazanice, jíž byly omítnuty obytné stavby. Typy nádob pocházejících ze sídlišť a z pohřebišť jsou totožné, ale rozdílné je zastoupení hrubé a jemné keramiky. Na sídlištích převažují větší tvary — hrnce, konvice, amfory a mísy; i v hrobech se vyskytnou cedníkové mísy [Bohdalice: Kalousek 1956]. Mimo to se najdou i přesleny jakožto doklady textilní výroby a štípaná industrie, z níž nejvýznamnější jsou srpové čepele. 140 Plánek a obsah hrobu s dřevěnou rakví KZP. Ledce II, Zrno bylo drceno na mouku na kamenných zrnotěr- hr. 2/52. kách. Dokonalé ovládání techniky štípání a retuše kamene je patrné u precizně zhotovených hrotů šípů (obr. 144:19—23), z nichž unikátní je šipka se dvěma trny z Maref [Kalousek 1956]. Dokladem vyvinutého tesařství jsou kamenné rubací a štípací sekery. Ka menná industrie byla vyráběna, s výjimkou části ši pek, z místních snadno dostupných materiálů. K for mování keramiky sloužila drobná kolečka ze střepů keramiky a ke konečné úpravě povrchu nádob kostě ná hladítka. Červeného zbarvení povrchu zdobených pohárů se dosahovalo nanesením vrstvičky drcené krevele. K šití textilií a snad i kůží se užívala kostěná šídla a jehly s očkem. O místní metalurgii svědčí dva malé měděné slitky (ze sídlištních objektů ve Slavko vě a v Brně-Obřanech) a kamenný kadlub (z hrobu v Ludéřově). K závěrečnému opracování měděných výrobků sloužila obdélná kamenná kladiva a k brou šení ratišť dřevěných šípů pískovcové dvoudílné brousky. Podíl lovné zvěře na sídlištích je minimální; jednoznačně na nich převažují pozůstatky zvěře chovné. Nejpočetněji bývá zastoupen tur domácí, který se 141 Plánek a obsah prostého hrobu KZP. Šlapanice IV, hr. 4/36. 225
chovány i ovce a kozy, pes a kůň. O chování domestikovaného koně svědčí s největší pravděpodobností dvě koňské lebky, uložené v žárovém hrobě ve Vyškově (obr. 139:8); ujalo se mínění, že ochočeného koně poznal lid KZP patrně prostřednictvím lidu šňůrového, s nímž se kontaktoval [Ondráček 1961b]. Loven byl jelen, srnec, prase divoké, zajíc a také ryby. Dokladem rolnictví jsou nálezy obilek, mezi nimiž dominuje pšenice dvouzrnka, dále je též zastoupena pšenice jednozrnka, pšenice špalda, pšenice obecná a ječmen. Duchovní sféru společnosti KZP nám alespoň zčásti přibližuje pohřební ritus. Do něj se promítá zejména víra v posmrtný život a rozdílné chápání postavení muže a ženy v komunitě. Detailními analýzami a dalšími výzkumy se snad přiblížíme i k poznání společenské hierarchie, pro kterou svědčí některé bohatě vybavené pohřby často s dřevěnou konstrukcí hrobové komory, s mohylou nad hrobem a s kruhovým příkopem okolo. Hrobové nálezy známe na Moravě přibližně z 250 lokalit, což představuje asi 400 nalezišť (na jednom katastru bývá často více poloh). Dosud ale nemáme k dispozici žádné v úplnosti prozkoumané pohřebiště; z částečně zkoumaných nekropolí pochází zpravidla 1—3 desítky hrobů. Mezi největší a z velké části prozkoumaná pohřebiště řadíme Šlapanice II (asi 60 hrobů) a Bmo-Holásky II (asi 60 až 70 hrobů). Část většího pohřebiště známe z Blažovic II (asi 40 hrobů), ze Slavkova (asi 30 hrobů), z Kobylnic I (asi 30 hrobů), z Němčic nad Hanou (asi 30 hrobů) a ze Staré Břeclavi, kde došlo k porušení asi 50 hrobů. Pohřebiště zřejmě tvořila obvykle ovál orientovaný v poledníkovém směru s náznaky strukturování do skupin. Kostrový pohřební ritus (85—90 %) převládá nad ritem žárovým (10—15 %). Pohřby bývaly ukládány ve skrčené poloze s rukama většinou před obličejem do obdélných hrobových jam. Obvykle je v jednom hrobě pohřben jeden jedinec — a to tak, že muži leží na levém boku hlavou k severu a ženy na pravém boku hlavou k jihu. Z uvedeného pravidla existují i výjimky (pohřby v natažené poloze, pohřeb muže či ženy v opačné poloze), pravidlo však bylo zřejmě dodržováno i u malých dětí obojího pohlaví. Nejméně v deseti případech se vyskytly dva pohřby v jedné hrobové jámě — a to tak, že zde byl pohřeb na pravém boku a na levém boku, dva pohřby na pravém boku, dva pohřby v antipodické poloze, pohřeb ženy a dítěte či muže a dítěte, dva žárové pohřby či kostrový a žárový pohřeb. Nejčastěji za nohama skeletu a někdy též v okolí hlavy a pánve se nachází keramika (zpravidla 2 až
4 kusy). Charakteristickými nádobami pro ženské a dětské pohřby jsou hrnce a konvice. Pravděpodobný je symbolický význam zdobeného poháru. Kromě toho jsou běžné džbánky a mísy, ve kterých se občas vyskytnou zvířecí kosti jako pozůstatek masité potravy, jíž byl vybaven pohřbený jedinec na cestu do záhrobí. Za zády mužských pohřbů se vyskytují kamenné hroty šípů a kamenné nátepní destičky (obr. 144:25—28), které sloužily lukostřelcům k ochraně levého zápěstí při zpětném úderu tětivy. K mužské výbavě patřily i měděné dýky (obr. 144:10—12), jež se nosily asi zavěšeny na hrudi. Oděv měli někteří z mužů sepnut u hrdla půlměsícovitými spínadly (obr. 144:16—18). Typickou ozdobou ženského šatu byly kostěné knoflíky s V-vrtáním (obr. 144:9) a jantarové korále. Zlatými, stříbrnými, elektronovými a měděnými záušnicemi, stejně jako obdélnými kovovými destičkami, jež byly součástí čelenek, se honosili významní muži i ženy. Několik pohřbů bylo uloženo do hrobu v dřevěných rakvích (např. Bohdalice, Dolní Věstonice, Holubice, Ledce, Tvořihráz). Výjimečně se objeví i schůdky podél stěn hrobové jámy, které zřejmě sloužily k upevnění dřevěných desek kolem pohřbu (např. Tvořihráz, Kobylnice). Jeden dětský pohřeb v Chrlicích byl uložen do kamenné skříňky a obdobně i jeden žárový pohřeb v Tasovicích. Pravidelně se na kostrových pohřebištích objevují i žárové pohřby. Ty bývají uloženy v nádobě nebo jen ve volné zemi (Vyškov, hr. 1). Občas se vyskytne i žárový pohřeb nasypaný na dno obdélné hrobové jámy. Zvláštní postavení zaujímá nekropole v Brně-Holáskách II, kde žárové pohřby výrazně převažují nad kostrovými (méně než 10 %). O vnější úpravě hrobů se přímé doklady nezachovaly; lze však předpokládat existenci menších rovů. Významné pohřby byly často také obtočeny příkopem, příp. i dřevěnou palisádou. Bezpochyby šlo v takových případech o mohylové náhrobky, rituálně ohraničené nebo přímo zpevněné zmíněným ohrazením. Pozůstatky těchto mohyl se dosud podařilo zjistit na 13 lokalitách; vesměs jde o pohřebiště s více hroby, mezi nimiž dominují jedna nebo několik honosných hrobek, např. v Bulharech, Dolních Věstonicích, Jezeřanech-Maršovicích, Prosiměřicích, Smolině a nejnověji zejména ve Tvořihrázi. Již začátkem 50. let se přišlo při zachraňovacím výzkumu v pískovně u Smolina na pozoruhodnou, tehdy zcela unikátní hrobku KZP (hrob XIII). V hluboké (210 cm) hrobové jámě podoby širokého oválu o rozměrech 350 x 260 cm, která se směrem ke dnu stupňovitě zužovala a která byla vyložena dřevem, se našla kompletní výbava bojovníka-lukostřelce: kromě dvou zvončovitých pohárů tu bylo 11 pazourko226
vých šipek, kamenná nátepní destička, dva pískovcové brousky, měděná dýčka a šídlo; vlastní skelet se nedochoval. Hrobka byla obtočena příkopem (š. 40 až 58 cm, hl. 65—85 cm) o vnějším průměru 550 cm,
142 Prosiměřice. Hrobka KZP s dodatečným žárovým pohřbem.
na jehož dně se místy objevily stopy kůlových jamek: byla tu tedy pravděpodobně vztyčena palisáda [Novotný 1958]. V Prosiměřicích se podařilo zjistit asi o deset let později dvouetapovitou konstrukci podobného pohřebního památníku (obr. 142). Ve čtvercové komorové podzemní hrobce (250x275 cm, hl. 195 cm), obložené dokonce proutěnými rohožemi, byl ve skrčené poloze pohřben dospělý muž-bojovník, opět s typickou lukostřeleckou výbavou; hrobka byla ohrazena kruhovým příkopem a pokryta mohylovým násypem. V další fázi uložili na jižní straně těsně vně příkopu žárový hrob ženy se zvoncovitým pohárem a měděnou dýkou (!); mohylu zvětšili a obehnali novým kruhovým příkopem o vnějším průměru 850 cm [Pernička 1961]. U Tvořihráze se podařilo v letech 1990—1991 odkrýt tři hrobky obehnané kruhovými příkopy. V hrobce 1/1990 byla uvnitř ohrazení v obdélníkovité hrobové jámě uložena v dřevěném obložení žena s několika typickými nádobami a dvěma zlatými des tičkami s otvory na kratších stranách u hlavy (obr. 143). Hrobka 2/1991 sestávala z velké hrobové ko mory se třemi žárovými pohřby s velkým množstvím keramiky a drobných předmětů; řada nádob a někte ré drobné artefakty se našly také v samotném příkopu kolem hrobky (obr. 139:5). Na lokalitě byly zjištěny ještě i jiné, prostší pohřby KZP [Bálek—Dvořák— Kovárník, v tisku]. Poněkud jiného charakteru jsou mohyly na východomoravském Záhoří; již na začátku století tu bylo otevřeno několik mohylníků, např. Dřevohostice, Kelč, Kostelec u Holešova, Prusinovice, Turovice, z nichž některé obsahovaly pohřby jak nositelů šňůrové keramiky, tak tvůrců KZP [Červinka 1911a, b]. Složitější konstrukce však zde pozorovány nebyly. V souvislosti s kruhovými památníky lidu KZP nelze nevzpomenout málo uváděné zjištění L. Hájka na okraji pohřebiště ve Lhánicích na Třebíčsku; odkryl tu kruhový příkop (hl. 70 cm), který obtáčel plochu o průměru 12 m, uvnitř prázdnou, pouze se stopami po dvou kůlových jamkách [Hájek 1951]. Snad tu šlo o "sakrální místo" související s pohřebním ritem, není však vyloučeno, že to mohl být rovněž objekt obsažnějšího významu [Podborský 1992]. Ne zcela dostatečně je prozkoumána antropologická část památek KZP. Většina odborně posuzovaných skeletů, resp. lebek, ukazuje na brachykranní planoccipitální fyzický typ neautochtonního původu, který bývá stavěn do protikladu k dolichomorfnímu akrokrannímu typu lidu šňůrového komplexu. Zatímco tento „šňůrový" fyzický typ našel pokračování v populaci doby bronzové, prvně zmíněná skupina 227
143 Tvořihráz I, hr. 1/90. Hrob KZP s dřevěnou rakví v kruhovém ohrazení. Z inventáře hrobu vynikají dvě zlaté destičky (5, 6) — součást čelenky.
zubní karies) a dosahovali poměrně nízké průměrné délky života. Z hrobů moravské skupiny KZP ve Slavkově a ve Lhánicích jsou známy doklady zdařilé, tj. zhojené trepanace lebky. Keramický inventář (obr. 136, 137) pocházející z pohřebišť můžeme rozdělit do sedmi typů: A — zdobený a nezdobený zvoncovitý pohár (asi 15 %), B — vejčitý hrnec (asi 3 %), C — konvice (asi 5 %), D — džbánek (asi 50 %), E a F — amfora a amforovitá nádoba (asi 3 %), H — mísa (asi 23 %). Na sídlištích je větší podíl hrubé keramiky na úkor jemné a zdobené. Zároveň se mění složení souborů v závislosti na čase — především je patrné postupné ubývání zdobených pohárů a naopak přibývá průvodní keramiky, někdy s plastickou a rytou výzdobou, v závěrečném období vývoje KZP. Kromě uvedených ná-
"krátkolebců" rychle splynula s místním prostředím a tím z pramenů vymizela [Jelínek 1964]. Antropologická zjištění zde nejsou v souladu s archeologicky zjištěnou situací, podle níž také lid KZP sehrál významnou roli při konstituování civilizace doby bronzové. Je však nutno zdůraznit, že ani skelety lidu KZP nejsou homogenní; byly mezi nimi konstatovány i případy s lebkami dolichokranními a mesokranními (Střelice-Bukovina, Lhánice, Černčín-Vícemilice, Letonice) [Jelínek 1964; Kalousek 1956]. Antropologie zůstává řešení problémů pozdního eneolitu ještě hodně dlužna. Obecně se soudí, že nositelé KZP příslušeli k armenoidně-dinaroidní rase, že byli postiženi již mnohými civilizačními chorobami (resistenční změny na kostech, stopy hnisavých procesů čelistních kloubů, 228
144 Kovové (1—7, 10—12), kostěné (8, 9, 14—18, 24) a kamenné (13, 19—23, 25—30) předměty KZP. 1 — jehlice s esovitě svinutou hlavicí; 2 — šídlo; 3—5 — náušnice s roztepanou a vybíjením zdobenou ploškou; 6, 7 — vlasové ozdoby; 8 — vroubkované tyčinky — ozdoba účesu; 9 — knoflíky s V-vrtáním; 10—12 — dýčky; 13 — kadlub na odlévání dýčky; 14—18 — půlměsícovitá spínadla — závěsky; 19—22 — silexové hroty šípů; 23 — rekonstrukce upevnění šipek; 24 — lukovitý hrot; 25—28 — nátepní destičky; 29, 30 — brousky. 1 — Újezd; 2 — Bohdalice; 3, 4, 11, 20 — Předmostí; 5, 21 — Borkovany; 6 — Turovice; 7, 18, 22 — Jezeřany-Maršovice; 8, 9 — Holubice; 10 — Slavkov; 12 — Letonice; 13 — Ludéřov; 14 — Ledce; 15—17, 29, 30 — Šlapanice; 19 — Marefy; 24, 26 — Tvořihráz; 25 — Smolin; 27, 28 — Brno-Holásky.
229
dob jsou z keramiky vyrobeny přesleny, pokličky, lžíce a cedníky. Štípanou industrii reprezentují srpové čepelky, plošně retušované šipky s vykrojeným týlem nebo (řidčeji) s trnem, výjimečně (Marefy) se dvěma trny (obr. 144:19), retušované a neretušované úštěpky, čepelky a jádra. Všechny tyto artefakty jsou zhotoveny převážně z domácích materiálů a jen zřídka se objeví silicit z Krakovsko-čenstochovské jury. Místní produkce se projevuje ještě výrazněji u broušené industrie; jde o nátepní destičky se 2—6 otvory, rubací a štípací sekery, kovotepecká kladívka a dvoudílné pískovcové brousky na úpravu ratišť šípů (obr. 144:29, 30). Kostěná industrie je představována zdobenými a nezdobenými půlměsícovitými spínadly s vertikálním nebo horizontálním středovým provrtem, kančími kly s otvorem či bez něj, jehlami, případně jehlicemi s kroužkovou hlavicí, šídly, hladidly, knoflíky s V-vrtáním (obr. 144:9) a vroubkovanými tyčinkami zdobícími účes (obr. 144:8). Jantarové ozdoby (kr oužky, vál covit é a pl och é korál y, knoflíky s V-vrtáním) byly nalezeny asi v 10 hrobech. Nejzřetelnější je oproti starším obdobím výrazný rozvoj metalurgie [Kuna—Matoušek 1978]. Ve starším a středním eneolitu byly z mědi vyráběny především drobné ozdoby, sekery, sekeromlaty a jen ojediněle dýky. Nyní přistupuje ve větším množství k využívaným surovinám i zlato, stříbro a elektron. Problematika provenience všech těchto surovin není dosud uspokojivě objasněna, ale lokální zpracování kovů je téměř jisté; dokládá je i kadlub na odlévání dýček, pocházející z hrobu u Ludéřova (obr. 144:13). Z mědi byly vyráběny jehlice s roztepanou a svinutou hlavicí (Strážovice u Kyjova, Újezd u Židlochovic, Vyškov) [Hájek 1950]; jehlice se svinutou hlavicí (obr. 125:14) pochází také z Budkovic, kde se našla v rámci menšího depotu spolu s masivní měděnou sekerkou [Ondráček 1961b]. Šídla (asi 12 kusů) měla čtvercový průřez a jeden jejich konec byl zasazen do dřevěné rukojeti; jedno šídlo je ze stříbra (Dědice). Měděné dýky (asi 25 kusů) mají trojúhelníkovitý tvar (obr. 144:10—12) a jejich řap byl zasunut do dřevěné rukojeti, případně byla rukojeť k dýce s oblým týlem přinýtována. Z mědi, zlata a stříbra jsou záušnice z dvojitého drátu (7 kusů) a několik drobných kroužků. Z mědi a zlata byly zhotovovány obdélné tenké plíšky (6 kusů) s otvory při kratších stranách. Zlato, stříbro a elektron se uplatnily i ve výrobě spirálovitých náušnic s roztepanou a vybíjením zdobenou ploškou na konci (obr. 144:3—5) (Borkovany, Předmostí, Záhlinice aj.; celkem asi 10 kusů, srov. Hájek 1966). Z hrobu č. II z Borkovan pochází 36 kusů
drobných měděných korálků svinutých z obdélníko-vitých pásků [Ondráček 1961b]. Díky svému evropskému rozšíření se těší kultura se zvoncovitými poháry stálé pozornosti archeologické veřejnosti a tak značně přesahuje svým významem i hranice Moravy. Přes neujasněnou problematiku jejího původu a rozšíření je zřetelný její podíl na formování civilizace starší doby bronzové na rozsáhlých územích západní, jižní a střední Evropy, která byla v jednom období díky KZP kulturně propojena. Můžeme tak sledovat hospodářskou, obchodní i myšlenkovou komunikaci mezi oblastmi rozšíření KZP. Pro moravské prostředí je důležité, že KZP otevřela cestu pronikání novým prvkům z jihu. Rozvojem metalurgie a svým pohřebním ritem předznamenala a připravila vývoj ve starší době bronzové. První náznaky společenské diferenciace ukazují na rozdílné postavení mužů a žen ve společnosti a zvláště na postavení výjimečných osob v jednotlivých komunitách, v jejichž rukou se pravděpodobně dědičně koncentrovala moc a bohatství. 3.4 Úvaha nad rozporuplným charakterem doby Eneolit nelze pojímat ani po stránce hospodářského a sociálního života, tím méně pak po stránce života duchovního, jako jednotnou epochu. Je to složitá etapa konce staršího pravěku a J. Böhm ji nikoli náhodou přirovnal ke kotli, v němž se přetavovaly četné různorodé domácí i cizí prvky, aby vykrystalizovaly v novou až podivuhodně homogenní kulturu starší doby bronzové. V této úpravě cesty nové perspektivní civilizaci je třeba spatřovat hlavní význam eneolitu. Jako každá přechodná dějinná etapa slučuje v sobě i pozdní doba kamenná houževnatě přežívající starší elementy s nově nastupujícími jevy či inovacemi, které přinášel objev užitnosti kovů. Do skutečného každodenního života se však měď, příp. další metalické suroviny, dostávaly v našem prostředí jen pomalu, ba téměř nepozorovaně; vlastně se po celý eneolit kovové předměty ve střední Evropě ještě nestaly celospolečenským majetkem, nýbrž zůstaly výsadou spíše jedinců nebo něčím zvýhodněných skupin lidí. Naše usedlá domácí postneolitická zemědělská populace, vyčerpavší v době vrcholného neolitu svůj biologický i duchovní potenciál, byla sotva schopna převzít a dále rozvíjet nový surovinový vklad, který umožňoval nástup společenské ekonomiky i lidského myšlení k novým cílům. Paradoxně se tak kdysi špičková civilizace, hýřící barvitou životní energií, ocitla ve stínu dravě se prosazujících nových proudů, přicházejících k nám proti proudu Dunaje a jeho přítoků. 230
selten. Im Rahmen des ganzen Komplexes der schnurkeramischen Kulturen begegnet man der Brandbestattung nur in Mähren; dies ist wiederum durch den Einfluß aus dem Karpatenbecken gegeben und es geht nur um eine Nebenform des Bestattungsritus (Kremation in Urne oder nur auf dem Boden der Grabgrube). Aus der anthropologischen Untersuchung der Skelette ergibt sich, daß die Population der SK nicht homogen war, wenn auch im allgemeinen Dolicho- bis Brachykephalen überwiegen. Die Absenz der Siedlungen des Volkes mit der SK wird glaubwürdig dadurch erklärt, daß nach seinen leichten ebenerdigen Häusern keine ausgeprägten Spuren geblieben sind. Neuerlich ist es gelungen, zwei Gruben mit bescheidenerem Inventar der SK in der Polykultursiedlung in Palonín in der Šumperk-Region freizulegen. Von einem kurzzeitigen Aufenthalt des Volkes mit der SK in einigen mährischen Höhlen zeugen entsprechende keramische Funde aus der Pekarna-Höhle und der Umrlčí-Höhle. Die materielle Kultur des Volkes der mährischen SK ist aus Abb. 126, 130—131 (Keramik), 133 (Stein-Hammeräxte) ersichtlich, zu den unikaten Funden gehört die bekannte Kupferhammeraxt aus Lužice bei Hodonín (Abb. 134); kleine Kupfer-, Ton-, Stein-, schalenartige und Knochengegenstände sind in Abb. 135 vorgestellt. Im mährischen Äneolithikum fällt die SK rahmenhaft zwischen die Jevišovicer und Protoaunjetitzer Kultur; mit beiden genannten sollte sie teilweise gleichzeitig sein. Im anliegenden Teil Schlesiens geht die SK relativ früher unter (an der Grenze der Subphasen IIIb/c), denn hier gestaltet sich auf deren Basis die nach-schnurkeramische Sachkultur des Chlopice-Veselé-Typus. Im Spätäneolithikum entstand in Mähren eines der Entwicklungszentren des Volkes mit Glockenbechern (GBK) in Mitteleuropa. Die mährische Gruppe der GBK gehört zusammen mit den Funden aus Böhmen, Kleinpolen, Schlesien, Ungarn, Österreich und Bayern zur engeren mitteleuropäischen Gruppe der GBK; diese bildet den Bestandteil und gleichzeitig die östliche Provinz des umfangreichen Kulturkomplexes der GBK, der von Nordafrika, von der westlichen Küste der Pyrenäenhalbinsel und von den britischen Inseln über Frankreich, Italien und Sardinien bis zum Gebiet der Beneluxländer, Deutschlands und der Schweiz verbreitet war. Das Problem des Ursprungs und der Verbreitung des Volkes der GBK ist noch nicht endgültig gelöst. Es wurde eine Reihe von Auffassungen ausgesprochen, in denen sich grundsätzlich die Idee des fremden oder heimischen Ursprungs der GBK meldet: zu der ersten Gruppe gehört das Modell des pyrenäischen Ursprungs (A. Castillo, E. Sangmeister), die Theorie des südfranzösischen Ursprungs (D. L. Clarke) und des rheinländischen Ursprungs (U. Fischer); zu den autochthonen Theorien gehört die Konzeption der holländischen Forscher (unteres Rheinland) und der Gedanke des mitteleuropäischen Ursprungs (E. Neustupný); zwischen den beiden grundsätzlichen Konzeptionen steht die dualistische Hypothese (R. J. Harrison), die mit dem voneinander unabhängigen Ursprung der GBK einerseits in Portugal, anderseits in Mitteleuropa rechnet. Aus dem Studium des Quellenmaterials geht hervor, daß die GBK in Mähren in der ältesten Phase durch kleine Gruppen des vom Süden neuangekommenen Volkes getragen wird. Kulturmäßig oder genetisch schließt sie nicht an die SK, sondern sie läuft t dieser eine gewisse Zeit gleichzeitig. In Mähren ist die Besiedmi lung der GBK in etwa 350 Katastern erfaßt. Besiedelt war das ganze Land, die Funde sind vor allem in wärmeren Tieflandgebieten im March-, Thaya- und Schwarzawatal konzentriert. Es wurden hauptsächlich die landwirtschaftlich geeigneten Regionen in Anspruch genommen. Die Besiedlung bildete ein ziemlich dichtes Netz von kleineren zerstreuten und beweglichen Ortschaften einzelner Kommunitäten, die aus einigen wenigen Familien von landwirtschaftlich-viehzüchterischem Charakter bestanden. Die Besiedlung Mährens durch das Volk der GBK bildete keine kurze Episode des Endes des Äneolithikums; sie dauerte 3 bis 4 Jahrhunderte. Dieser Zeitraum läßt sich in 4 Entwicklungsetappen aufteilen, sofern wir auf die chronologische Interpretation der bisher ausgearbeiteten Fundgruppen eingehen. Die älteste ist die Gruppe I, in der maritime und epimaritime (hohe schlanke, mit einfachen Bändern verzierte) Becher (Borkovany, Jezeřany-Mar-
šovice, Předmostí bei Přerov) vertreten sind. Die zweite Gruppe (I/II) enthält neben den genannten Gefäßen auch örtliche, ggf. innenkarpatische Elemente (Krüge, Töpfe, amphorenartige Gefäße) (Prosiměřice, Ledce, Ludéřov, Tvořihráz). Die zahlreichere Gruppe II ist hauptsächlich durch das Gräberfeld in Šlapanice repräsentiert und charakteristisch dafür ist die Abnahme von verzierten Bechern und der Anstieg von unverzierter Keramik. Die zweifellos jüngste Fundgruppe III ist durch die Friedhöfe in Brno-Holásky und Lechovice und die Siedlung in Brno-Obřany vertreten; hier fehlen schon fast verzierte Becher und auf der Keramik kommt öfter gravierte und plastische Verzierung vor. Bedeutsam ist die Existenz der Siedlungen des Volkes der TBK in Mähren (145 Lokalitäten). Die Siedlungen bestehen in der Regel nur aus 1 bis 3 Kulturgruben, es fehlen Belege für ebenerdige sowie halbeingetiefte Häuser, es sind weder Höhensiedlungen noch Burgwälle bekannt. Die Funde aus Siedlungen (Seiher, Sichelklingen, Spinnwirteln, Mahlsteine, Getreideüberreste) belegen die landwirtschaftlich-viehzüchterische Lebensweise; von Zuchttieren standen an erster Stelle Rinder, die auch zum Gespann verwendet wurden (festgestellte Jochspuren an Hörnern eines Tieres in Holubice), desweiteren wurden Schweine, kleine Wiederkäuer sowie Hunde gezüchtet und domestizierte Pferde waren auch bekannt (zwei im Brandgrab in Vyškov gebettete Pferdeschädel, Abb. 139:8). Grabfunde stammen aus Mähren aus 250 Lokalitäten. Auf teilweise durchforschten Gräberfeldern befinden sich in der Regel 10 bis 30, selten auch mehr Gräber (Šlapanice 60 Gräber; Br-noHolásky 60 bis 70 Gräber; Blažovice etwa 40 Gräber usw.). Der Körperbestattungsritus überwiegt eindeutig die Kremation (10 bis 15 %). Die Toten wurden in Hocklage mit Händen vor dem Gesicht bestattet, Männer auf der linken Seite mit Blickrichtung nach Norden, Frauen auf der rechten Seite mit Blickrichtung nach Süden (es gibt auch Ausnahmen). Zur Ausstattung der Männergräber gehörten in der Regel steinerne Pfeilespitzen, steinerne Armschutzplatten, kleme Kupferdolche und halbmondförmige Knochenspangen für Kleider. Den Frauen wurden in das Grab Kleider mit Knochenknöpfen mit V-Bohrung und Bernsteinhalsbänder mitgegeben. Reiche Individuen (Männer sowie Frauen) besaßen in Gräbern auch Schläfenringe aus Gold, Silber, Kupfer und Elektron und Metallstirnbänder. Einige Toten waren in Holzsärge gebettet, in zwei Fällen wurde auch eine steinerne Grabkiste festgestellt. Seltene Brandbestattungen sind auf Gräberfeldern meistens in einem Gefäß oder nur in freiem Boden untergebracht. Nur auf der Nekropole in Brno-Holásky überwiegen Kremationen die Körperbestattungen. Aus 13 Lokalitäten sind bedeutsame Beerdigungen in geräumigen, mit Graben, ggf. auch mit Holzpalisade umschlossenen Gruben bekannt; den Außengrabmantel bildete in solchen Fällen zweifellos der Grabhügel (Smolin, Prosiměřice, Jezeřany-Maršovice, Tvořihráz usw.). Eine andere Art und Weise wiesen Grabhügel in Záhoří (Drevohostice, Kelč, Prusinovice usw.) auf, wo sich Bestattungen des Volkes sowohl mit der SK als auch mit den Glockenbechern befanden. Der Kreisgraben, der die Fläche mit einem Durchmesser von ca. 12 m umgab, und der am Rande des Gräberfeldes in Lhánice in der Nähe von Třebíč entdeckt wurde, ist vermutlich Überbleibsel eines Sakralobjektes. Die meisten fachlich beurteilten Skelette der Träger der GBK gehören dem brachyzephalen physischen Typus der Population fremden Ursprungs an, die sich von der Population der Träger der SK ausgeprägt unterscheidet. Während der physische Typus der SK das Fortbestehen in der Population der Bronzezeit fand, ging der anthropologische Typus der Brachyzephalen der GBK im örtlichen Milieu auf. Die Gegenstände der materiellen Kultur der GBK sind aus entsprechenden Abbildungen ersichtlich: Keramik (136—138), Metall-, Stein-, Knochen- und andere Gegenstände (144). Mit der Entfaltung der Farbmetallurgie, der Stabilisierung des Bestattungsritus und dem Öffnen des Weges für das Durchdringen der Kulturelemente vom Süden nach Mähren wurde die GBK zum bedeutsamen Phänomen des späten Äneolithikums und bereitete die Kulturbasis für die Entfaltung der älteren Bronzezeit vot. Im Kapitel über das Äneolithikum ist abschließend die Abhandlung über den widerspruchsvollen Charakter dieser Etappe
532
