1
21. Vývoj české literatury v exilu a samizdatu Významným mezníkem pro vznik samizdatové a exilové literatury u nás byl rok 1948, rok 1956 znamenal v tomto ohledu uklidnění a zánik tohoto typu literatury, rok 1968 pak návrat k systému dělení literatury na oficiální, samizdatovou a exilovou. Exil a samizdat po roce 1948 -
v tomto období vzniká samizdatová edice Půlnoc, pod jejíž hlavičkou píší svá díla Egon Bondy, Ivo Vodseďálek, Jana Krejcarová, Bohumil Hrabal
Egon Bondy – vlastním jménem Zbyněk Fišer - pseudonym používal na protest proti narůstajícímu antisemitismu v Sovětském svazu - byl doktorem filosofie, tedy více filosofem než spisovatelem - společně s Vodseďálkem vymysleli nový typ poezie, tzv. trapnou poezii – ta měla za úkol především šokovat a provokovat, stála v opozici proti oficiálně vydávané poezii, kterou Bondy s Vodseďálkem neuznávali, zdála se jim trapná - některé jeho texty byly zhudebněny rockovou skupinou The Plastic People Of The Universe - je autorem sbírky trapné poezie Trhací kalendář - je autorem románu Invalidní sourozenci, který vyšel v zahraničí, je obrazem zdegenerované společnosti. Vypráví o pevnině, která je zatopena vodou, přežijí jen invalidní bratři, protože jsou jiní než ostatní. Jen všechna „špína a harampádí“ jsou zality. Ivo Vodseďálek - je autorem sbírky trapné poezie Trapná poezie
Exil a samizdat po roce 1968 -
na undergroundovou linii 50. let, kterou představoval Egon Bondy, navazuje svou tvorbou Ivan Martin Jirous zvaný Magor patřil k prvním signatářům Charty 77 byl uměleckým vedoucím rockové skupiny The Plastic People Of The Universe (d plastyk pípl of d junivers) za pobuřování, vydávání samizdatového časopisu a za výtržnictví byl často ve vězení většina jeho básní zůstala v rukopisech a byla známa jen úzkému okruhu jeho přátel až v Mnichově vyšel soubor jeho veršů Magorovy labutí písně
-
v exilu a samizdatu musel svá díla v tomto období vydávat i Jaroslav Seifert, např. vzpomínkovou prózu Všecky krásy světa
-
výraznými osobnostmi exilu byli písničkáři, mezi nejvýznamnější patřil zejména Karel Kryl – stal se symbolem okupačního odporu, hlavně písní Bratříčku, zavírej vrátka, působil i jako pracovník americké rozhlasové stanice Svobodná Evropa
-
písničkáři zaujímali významné místo i v oficiální a ineditní literatuře, stáli vždy na hraně, byli zakazováni a režimu byli vyloženě trnem v oku, protože měli velký vliv na širokou veřejnost
2 -
k nejznámějším patřil Jarek Nohavica, Pavel Dobeš, … Samizdatové edice a exilová nakladatelství
-
v době normalizace vznikají 2 významné samizdatové edice: o Petlice – založil Ludvík Vaculík o Expedice – založili manželé Václav a Olga Havlovi
-
undergroundová tvorba byla vydávána v edicích Popelnice a Mozková mrtvice nejvýznamnějšími časopisy zaměřenými na tuto tvorbu: o Vokno – vydával Ivan Martin Jirous o Revolver Revue
-
nejvýznamnější exilová nakladatelství: o Sixty – Eight Publishers (siksty ejt pablišrs) – založili manželé Josef Škvorecký a Zdena Salivarová v Torontu v Kanadě, první vydanou knihou byl Tankový prapor o Index – založen v Kolíně nad Rýnem o Rozmluvy – založeny v Londýně, po revoluci přestěhovány do Prahy, založil Alexandr Tomský
-
exilové časopisy: o Svědectví – založil v Paříži Pavel Tigrid o Rozmluvy – A. Tomský v Londýně
Významné osobnosti exilové literatury Josef Škvorecký - pochází z Náchoda, vystudoval Karlovu univerzitu a stal se učitelem, též překladatelem - od roku 1969 žije v Torontu v Kanadě, kde pracoval jako univerzitní profesor - založil zde nakladatelství -
-
jeho prvotinou byl román Zbabělci o viz otázka č. 21 velkou oblibu u čtenářů si získaly i jeho detektivky o např. Smutek poručíka Borůvky a další pokračování už v exilu – Konec poručíka Borůvky, Hříchy pro pátera Knoxe prvním titulem vydaným v Torontu byl Tankový prapor o je to satira na poměry v československé armádě 50. let, opět se objevuje hlavní postava Danny Smiřický o ukázka:
”Reportáž pisaná na oprátke!” vykřikl neočekávaně diesl Peňáz, a hned se ulekl. V poručíkovi se však probudilo nadšení, a proto neprozřetelně roťáka vyzval: ”Ano, tu knihu jsem myslel, soudruhu. Nu, copak byste nám o ní řekl?” Usmál se na Peňáze a rychle dodal: ”Jen tak nějak stručně, svými slovy!” Ale bylo už pozdě. Znovu ho omráčil příval ne zcela artikulovaných zvuků:
3 ”To je – kníha – Reportáž pisaná na oprátke – od Júliusa Fúčika – ktorý bol – keď on – vraj – bol zavretý – vtedy keď on –” ”Jen pomalu, soudruhu rotný,”, pokusil se Prouza zachránit, co se dalo. ”Předem si tak nějak rozmyslete, co chcete říct. A nejdřív nám třeba řekněte, kdo to byl Julius Fučík.” ”Július Fúčik,” pištěl pronikavě Peňáz, ”bol – bol – bol – on bol – bol to – akýsi – komunistický spisovatel –” ”Správně,” řekl Prouza. ”Ale Julek byl přece ještě víc než nakonec spisovatel.” ”Hej – on bol – bol – aj – bol to – národný hrdina!” ”Správně!” Prouza si po té definici oddychl. ”A tak nám tedy, soudruhu rotný, řekněte, jen tak pomalu a svými slovy, co jste si tak nějak zapamatoval z Julkovy reportáže?” ”Reportáž pisaná na oprátke nám líčí – nám hovorí – o pomeroch, aké boli, keď Němci – boli u nás. Ona bola pisaná od nášho národneho hrdiny Júliusa Fúčika, ktorý vraj bol – pre tu knihu –” Peňáz nejistě pohlédl na předsedu komise. ”Nu?” ”Bol pre tu knihu – Reportáž pisanú na oprátke – iba – od Němcov – perzekvovaný –” ”Ale –” ”Bol zavretý – v nemeckom koncentračnom tábore – v Buchenwaldě –” Přerušení přišlo dřív, než mohl poručík diesla opravit, a to ze strany, odkud je nikdo nečekal. ”To neni pravda,” ozval se uraženě vojín Bamza. ”Von seděl na Pangráci. Jako můj brácha.” ”Správně. Julek byl uvězněn na Pankráci v Praze,” chytil se poručík nového zdroje informací, navíc zřejmě z rodiny zúčastněné na domácím odboji. ”A proč byl uvězněn, soudruhu vojíne, můžete nám říct?” ”Ponivač byl ilegálně činej proti Němcum.” ”A – jen tak pro zajímavost – váš bratr byl také ilegálně činný proti německým okupantům?” Vojín se zarazil. ”No – to ne – von byl tehdy ještě nezletilej. Von sedí teď. Von –” ”No, a kdybyste mohl, soudruhu vojíne,” řekl rychle poručík Prouza, ”tak nějak svými slovy nám říct – co jste si nakonec zapamatoval z té knížky?” Bamza zamračený, jako by Fučíkovu činnost rozhodně odsuzoval, pustil se do výkladu: ”V tý knize nám líčej, jak byl Fučík ilegálně činej a Němci ho zavřeli a pak po ňom chtěli, aby jim řekl ty, co byli ilegálně činý s nim. Tak ho vyvezli na Hradčany a ukázali mu Prahu a celý vokolí a pak mu řekli, že to všechno mu daj, že ho udělaj nějakým vládcem nebo co, až vyhrajou, dyž jim to řekne. Jenže von to neřek, ale řek jim že – že –” Bamza se ještě víc zamračil, ”kurva sou to takový známý slova, měli sme to na školení, řekl jim –” Prouzu sice bodl výraz, který rozhodně nepatřil do slovníku kandidátů FO, ba který vůbec nepatřil do úst lidově demokratického nového vojáka. (Kárejte soudruhy za používání sprostých slov, ukazujte jim, že to jsou přežitky minulosti, že chceme vychovat vojáka nového, vojáka socialistického, bez zlozvyků kapitalistické armády, k nimž patří i klení a užívání sprostých slov, pravilo daimonion), ale pak spolkl, co chtěl poznamenat, a pravil: ”Myslíte asi ty slova, soudruhu vojíne, která se nám, svazákům, stala heslem, že ano? Co jimi Julek nakonec uzavírá tu reportáž? ”Jo, ty,” řekl Bamza a oči mu zasvítily černým světlem nejsmolnější noci. Jako blesk jimi prolétl paprsek osvícení. ”Už vím!” zvolal. ”Řekl jim: Přislibujte si mně, vyhrožujte si mně, přece zrádcem nebudu!” Prouza nebyl schopen slova, ale v tu chvíli se začalo splňovat jeho přání, aby se soudruzi zapojili do diskuse. Ruku zdvihl rotný Soudek, jenž před chvílí tak výstižně rozebral román Daleko od Moskvy, a sykl jako ve škole: ”Sim!” Prouza jen kývl hlavou. ”To tak néni!” pravil rotný. ”To neřek Fučík. To povídal Jan Hus, že.” ”Ano,” zachroptěl Prouza. ”To jste se, soudruhu vojíne, tak nějak zmýlil. Julek řekl něco podobného, ale jinak. On tu nějak, nakonec, těmi slovy vyzývá všechny lidi – takovou plamennou výzvu. No, jestlipak si vzpomenete. To přece musí každý svazák vědět. No – lidé, soudruhu rotný – lidé –” Soudek otevřel ústa a rychle, aby ho někdo nepředběhl, pravil:
4 ”Lidé, pozor!” ”Lidé bděte,” vzdychl znechuceně poručík Prouza. ”Ale soudruzi, tohle byste přece znát měli.” ”Tož my to zname,” řekl Soudek. ”Enem sem si nemohl jaksi zpomenót.
-
následovala další díla se Smiřickým: o Prima sezóna – povídky z období války, v každé z nich usiluje Danny o jinou dívku, samozřejmě nechybí ani Irena o Mirákl – kritický pohled na léta budování socialismu o Příběh inženýra lidských duší – Danny už je profesorem na univerzitě v Torontu
Pavel Kohout - v padesátých letech byl významným funkcionářem mládežnické organizace, byl redaktorem v Dikobrazu, byl kulturním přidělencem na velvyslanectví v Moskvě - jeho vývoj však vyústil do naprostého nesouhlasu s vládnoucí politickou mocí, nesouhlasil se vstupem okupačních vojsk na naše území roku 1968 - po podepsání Charty 77 byl přinucen zůstat v emigraci v Rakousku, kde žije dodnes - rakouské divadlo ve Vídní BURGTHEATER ho dlouhodobě angažovalo jako autora a režiséra, k řadě inscenací ho pozvala i jiná přední evropská divadla. -
v jeho dílech se objevuje otevřená kritika totalitního systému, např. o Katyně – vypráví o střední škole pro katy, představuje zcela uzavřený systém, ve kterém je možné všechno, i zabít člověka = totalitní systém. Běžné rodičovské starosti, aby dcera získala alespoň maturitu – toto je začátek celého příběhu o hloupoučké a netečné, nicméně krásné a půvabem oplývající dívence jménem Lízinka Tachecí. Nevinný příběh přerostl v důmyslně komponovaný román plný napětí, kde se vražedné útoky, mučení a popravy střídají s úděsnými odhaleními a lidé jsou manipulováni jako figurky na šachovnici. Nekontrolovatelné mechanizmy totalitní moci zasáhnou každého, kde si s nimi sebeméně zahrává. Lízinka získá jediné volné místo – na tajném experimentálním učilišti pro popravčí. Absolvuje obor katyně se stejnou mírou zaujetí a lhostejnosti, s jakou by se dívka jejího typu vyučila kadeřnicí nebo prodavačkou. o Kde je zakopán pes – deníkové záznamy, souboje disidentů s totalitním režimem a policejními složkami, autobiografické o Hodina tance a lásky - zvláštní příběh umístěný do krátkého časového období jednoho dne, kdy do židovského ghetta Terezín přijíždí 18letá dcera velitele pevnosti, která se zamiluje do mladého důstojníka SS. Jejich první procházka vede na místo, kde se popravovalo. Dcera má přání, které jí otec splní, získá pro ni židovskou učitelku baletu, bývalou primabalerínu divadla v Budapešti. Příběh končí tragicky pro primabalerínu – má být odvedena do transportu, ale je jedním z důstojníků zabita. Kniha má zvláštní závěr. Velitelova dcera se jako manželka úspěšného Američana vrací se skupinou zahraničních návštěvníků na místo svého mládí
5 po 22 letech a srovnává ulice plné kaváren a obchodů, které tu byly za války, se špinavou dírou z roku 1966.
Milan Kundera - po roce 1968 žije v Paříži, věnuje se výhradně literatuře (dříve vyučoval na VŠ), píše ale francouzsky, dokonce některá jeho díla nejsou do češtiny vůbec přeložena a autor sám o to nemá zájem - ve všech jeho dílech jde jak o žert, tak o lásku. Hra umožňuje člověku vybočit na chvíli z pevného řádu, stát se na chvíli z manipulované jednotky jakoby tvůrcem vlastního života. Žert se však jeho strůjci vymkne z ruky a přivede autora žertu do nepředvídaných až tragických konců. -
před odchodem do zahraničí napsal: o Směšné lásky – soubor anekdotických povídek z oblasti milostných vztahů typickou je povídka Falešný autostop - povídka, ve které si dva mladí hrdinové mění ve své hře na autostop nejen směr své cesty, ale i směr své lásky. Začnou si hrát na stopařku a náhodného jezdce, jejich láska se stává cynickou. A mechanismus hry je strhne natolik, že už se nemohou vrátit. Žert se změní v tragédii! ukázka:
FALEŠNÝ AUTOSTOP ”Tak jak se teď o mne postaráte?” zeptala se dívka vyzývavě. ”Co máte ráda jako aperitiv?” Dívka nebyla moc na alkohol; ještě tak pila víno a chutnal jí vermut. Tentokrát však řekla schválně: ”Vodku.” ”Výborně,” řekl mladík a objednal vodku. ”Doufám, že se mi neopijete.” ”A kdyby?” řekla dívka. Mladík neodpověděl a zavolal číšníka; poručil dvě vodky a biftek k večeři. Číšník donesl za chvíli tácek s dvěma kalíšky a postavil ho před ně. Muž zvedl kalíšek a řekl: ”Na vás!” ”Duchaplnější přípitek vás nenapadne?” Bylo tu něco, co muže začínalo na dívčině hře dráždit; teď, když jí seděl tváří v tvář, pochopil, že to nejsou jen slova, co z ní dělá kohosi cizího, ale že je celá proměněná, v gestaci i v mimice, a že se podobá až nechutně věrně tomu modelu žen, který tak dobře znal a k němuž pociťoval lehký odpor. A tak (drže kalíšek v pozvednuté ruce) opravil svůj přípitek: ”Dobrá, nepřipiju tedy na vás, ale na vaše plemeno, v němž se tak zdařile spojuje to lepší ze zvířete a to horší z člověka.” ”Myslíte tím plemenem všechny ženy?” ptala se dívka. ”Ne, myslím jen ty, které se podobají vám.” ”Stejně mi nepřipadá moc vtipné srovnávat ženu se zvířetem.” ”Dobrá,” držel mladík pozvednutý kalíšek, ”nepřipiju tedy na vaše plemeno, ale na vaši duši; souhlasíte? Na vaši duši, která se rozsvěcuje, když se spouští z hlavy dolů do břicha, a která zhasíná, když stoupá zase vzhůru do hlavy.” Dívka zvedla kalíšek: ”Dobře, tak na mou duši, která se spouští do břicha.” ”Ještě jednou se opravím,” řekl mladík: ”raději na vaše břicho, do kterého se spouští vaše duše.” ”Na moje břicho,” řekla dívka a její břicho (když je teď výslovně pojmenovali) jako by odpovídalo na zavolání: cítila každý milimetr jeho kůže.
6 Pak přinesl číšník biftek a mladík objednal další vodku se sifonem (připili tentokrát na dívčina ňadra) a rozhovor pokračoval dál v divném frivolním tónu. Mladíka dráždilo čím dál tím víc, jak dívka umí být tou lascívní slečnou; když to tak dobře umí, pomyslil si, znamená to, že jí opravdu také je; žádná cizí duše do ní přece nevstoupila odkudsi z prostorů; to, co tu hraje, je ona sama; snad je to ta část její bytosti, která je jindy držena pod zámkem a kterou teď záminka hry vypustila z klece; dívka si možná myslí, že hrou zapírá sama sebe; ale není to právě naopak? Nestává se teprve ve hře sama sebou? Neosvobozuje se hrou? Ne, naproti němu nesedí žádná cizí žena v těle jeho dívky; je to jen jeho dívka sama, nikdo jiný. Díval se na ni a cítil k ní rostoucí nechuť. Avšak nebyla to jen nechuť. Čím více se mu dívka psychicky vzdalovala, tím víc po ní fyzicky toužil; cizota duše ozvláštnila dívčino tělo; ba vlastně ona ho teprve učinila tělem; jako by až dosud existovalo pro mladíka v oblacích soucitu, něhy, starostlivosti, lásky a dojetí; jako by bylo ztraceno v těch oblacích (ano, jako by bylo tělo ztraceno!). Mladíkovi se zdálo, že dnes poprvé vidí dívčino tělo. Po třetí vodce se sodou se dívka zvedla a koketně řekla: ”Pardon.” Mladík řekl: ”Smím se vás zeptat, kam jdete, slečno?” ”Vyčurat, jestli dovolíte,” řekla dívka a odcházela mezi stoly dozadu k plyšové plentě. 8 Byla spokojená, jak ohromila mladíka slovem, které od ní – přes veškeru jeho nevinnost – nikdy neslyšel; nic jí nepřipadalo lepším vystižením ženy, kterou hrála, než koketní důraz položený na zmíněné slovo; ano, byla spokojená, byla v nejlepší míře; hra ji strhovala; dávala jí pocítit, co dosud nepocítila: třeba ten pocit bezstarostné neodpovědnosti: Ona, která se vždy předem strachovala o každý svůj příští krok, cítila se náhle zcela uvolněná. Cizí život, v kterém se ocitla, byl život bez studu, bez životopisných determinací, bez minulosti i budoucnosti, bez závazků; byl to život mimořádně svobodný. Dívka, jsouc stopařkou, směla vše; vše jí bylo dovoleno: cokoli říkat, cokoli dělat, cokoli cítit. Šla sálem a uvědomovala si, jak je od všech stolů pozorována; i to byl nový pocit, který nepoznala: neslušná radost z těla. Až dosud se v sobě nikdy neuměla beze zbytku zbavit té čtrnáctileté dívenky, která se stydí za svá prsa a má pocit nepříjemné neslušnosti, že jí vyčnívají z těla a jsou viditelná. I když byla pyšná na to, že je hezká a pěkně rostlá, byla to pýcha vždy hned korigována studem: tušila dobře, že ženská krása funguje především jako sexuální výzva, a bylo jí to nepříjemné; toužila, aby se její tělo obracelo jen k člověku, kterého miluje; když si muži prohlíželi na ulici její poprsí, zdálo se jí, že tím pustoší i kus nejtajnějšího soukromí, které patří jen jí a jejímu milenci. Ale teď byla stopařkou, ženou bez osudu; byla zbavena něžného pouta své lásky a začala si uvědomovat intenzívně své tělo; cítila je tím dráždivěji, čím cizejší byly oči, které je pozorovaly. Už šla kolem posledního stolu a nějaký přiopilý muž, chtěje se pochlubit svým světáctvím, oslovil ji francouzsky: ”Combien, mademoiselle?” Dívka tomu rozuměla. Vypjala se a prožívala každý pohyb svých kyčlí; zmizela za plentou. 9 Byla to všechno divná hra. Ta podivnost byla například v tom, že mladík, i když se sám znamenitě vtělil do neznámého řidiče, nepřestával vidět v stopařce stále svou dívku. A právě to bylo trýznivé; viděl svou dívku, jak svádí cizího muže, a měl tu trpkou výsadu být při tom; vidět zblízka, jak vypadá a co mluví, když ho podvádí (když ho podváděla, když ho bude podvádět); měl tu paradoxní čest být sám atrapou pro její nevěru. Bylo to o to horší, že ji víc zbožňoval, než miloval; zdálo se mu vždycky, že její bytost je skutečná jen uvnitř hranic věrnosti a čistoty a že za těmito hranicemi prostě neexistuje; že by za těmi hranicemi přestala být sama sebou, jako voda přestává být vodou za hranicí varu. Když ji nyní viděl, jak překračuje se samozřejmou elegancí tu úděsnou hranici, naplňoval ho hněv. Dívka se vrátila ze záchodu a stěžovala si: ”Nějaký chlapík mi tam řekl: Combien, mademoiselle.” ”Nedivte se,” řekl mladík, ”vždyť vypadáte jako děvka.” ”Víte, že mi to vůbec nevadí?” ”Měla jste s tím pánem jít!”
7 ”Mám tady přece vás.” ”Můžete s ním jít po mně. Domluvte si to s ním.” ”Nelíbí se mi.” ”Ale v zásadě proti tomu nic nemáte, mít za noc několik mužů.” ”Proč ne, když jsou hezcí.” ”Máte je raději po sobě, nebo zároveň?” ”Tak i tak,” řekla dívka. Rozhovor zacházel do čím dál větších nehorázností; dívku to mírně šokovalo, ale nemohla protestovat. I ve hře se skrývá pro člověka nesvoboda; i hra je pro hráče past; kdyby to nebyla hra a seděli tu skutečně dva cizí lidé, stopařka by se už dávno mohla urazit a odejít; ale ze hry není úniku; mužstvo nemůže utéci před koncem ze hřiště, šachové figurky nemohou uprchnout ze šachovnice, hranice hřiště jsou nepřekročitelné. Dívka věděla, že musí přijmout jakoukoli hru právě proto, že je to hra. Věděla, že čím bude hra extrémnější, tím více bude hrou a tím poslušněji ji musí hrát. A bylo marné přivolávat rozum a upozorňovat potřeštěnou duši, že musí od hry zachovat odstup a nebrat ji vážně. Právě proto, že to byla jen hra, duše se nebála, nebránila se jí a narkoticky jí propadala. Mladík zavolal číšníka a zaplatil. Vstal pak a řekl dívce: ”Můžeme jít.” ”Kampak,” předstírala dívka údiv. ”Neptej se a běž,” řekl mladík. ”Jak to se mnou mluvíte?” ”Jako s děvkou,” řekl mladík.
o Druhý sešit směšných lásek o Třetí sešit směšných lásek o Žert román plný žertů Začíná to drobnou provokací, kterou chce vysokoškolák Ludvík na začátku 50. let pozlobit svou dívku, až příliš věřící komunistku. Jeho lístek se dostane do nepravých rukou a rozběhne se mašinérie v těchto letech obvyklá. Žert je brán smrtelně vážně jako nepřátelský akt, jeho původce je vyloučen ze strany i z fakulty a je odveden k tzv. černým baronům. Po letech zatouží hrdina, kterému zatím doba umožnila vrátit se k vědecké práci, pomstít se svému někdejšímu kolegovi, hlavnímu viníku jeho exkomunikování. Pomstí se mu tak, že mu svede ženu. Má to být největší žert jeho života. Propočtená hra sice vyjde znamenitě, ale zcela se mine cíle: manžel nevěru své ženy uvítá, jelikož je citově angažován jinde a láska jeho ženy mu byla na obtíž. -
v emigraci pak vydává např. o Život je jinde – představuje básníka Jaromila, silně závislého na své matce, který není schopen postavit se na vlastní nohy. Až po komunistickém puči roku 1948, kdy chce najít uplatnění a zařadit se do kolektivu, stává se z něj zavilý komunista a bezohledný udavač. o Nesnesitelná lehkost bytí – Tomáš otiskne v novinách článek, ve kterém se staví proti komunismu. Přichází okiupace v srpnu 1968 a Tomáš s manželkou Terezou emigrují do Rakouska. Tomáš je tam úspěšný (lékař), Tereza si ale nemůže zvyknout, proto se oba vrátí zpět. Tomáš si nemůže najít práci, článek v novinách mu není zapomenut. Živí se umýváním oken. Odstěhují se pak s Terezou na venkov, kde Tomáš pracuje
8 v JZD. Hledají tam oba únik, ale marně. Ve chvíli, kdy se snad cítí šťastni, zabijí se při autohavárii. o Nesmrtelnost – prolíná se realita a fikce, je to příběh dvou zcela rozdílných sester, do kterého jsou včleňovány fiktivní rozhovory s významnými osobnostmi světové kultury – Goethe, Hemingway
Významné osobnosti samizdatové literatury Ivan Klíma - typickým tématem v jeho prózách je vztah muže a ženy, hledání životních jistot, osudy lidí v totalitním systému o Milenci na jednu noc - hlubší city jsou nahrazeny pouze hrou na lásku, partneři se dají lehce vyměnit. Zaběhané návyky, stereotypy brání skutečným a plným vztahům mezi lidmi. o Soudce z milosti – román, ve kterém popisuje život soudce Adama. Hlavní ideou románu je otázka svědomí jednotlivce a jeho mravní zodpovědnost za vývoj věcí a společnosti. Adam je nucen odsoudit člověka, o jehož vině není přesvědčen, a udělit trest smrti. Nesouhlasí a vzdává se svého zaměstnání. Další dějovou linií je opět krize manželství hlavního hrdiny, vztah k milence a k manželce. o Láska a smetí – próza. Svět spisovatele disidenta, který nesmí publikovat, je nucen pracovat jako metař. Svět metařů, který krátce pozná, mu umožní se seznámit s jinými lidmi. Smetí není jen špína ulic, ale symbol všeho, co se mění v odpad v materiálním a duchovním světě. Duševní nečistota = morální rozklad. Autobiografické dílo. Ludvík Vaculík - autor, který výrazně ovlivnil literaturu 60. let - je mistrem reportáže a hlavně fejetonů, navazuje tak na nejlepší českou tradici fejetonů Nerudy a Čapka. Velký ohlas mělo jeho působení v Literárních novinách. V 60. letech se politicky angažoval. - je autorem tzv. 2000 slov, který vyšel v období Pražského jara a byl označován jako výzva ke kontrarevoluci. Jeho manifest podepsali spisovatelé, vědci, významné osobnosti, které byly po srpnu 1968 spolu s autorem perzekuováni. o Sekyra – román. Autor nás zavádí do valašské socialistické vesnice, které nemá nic společného s dobou jeho dětství. Spisovatel vzpomíná na dětská dobrodružství. Základní dějovou linií je konfrontace s otcem, ze kterého angažovanost v KSČ udělá jiného člověka. o Morčata – román, má alegorickou podobu. Hlavním hrdinou je bankovní úředník, který zná pocity člověka v kleci beznaděje, bezmoci. Situace se podobá křečkovi, kterého koupil dětem. o Český snář – román. Otevřená dokumentární výpověď o životě hlavních představitelů neoficiální kultury 70. let. Je psán formou deníkových záznamů.
