ROČNÍK
II.
ZÁŘÍ
1954
ČÍSLO 9 ( 2 1 ) .
PŘEDSTAVUJEME BÁSNÍKY EXILU. Oldřich
T O M A
N : Z E M Ě. (Životopis autora, s nímž se jistě ještě často setkáme, je zrcadlem doby: narozen 2 3 . 2 . 1 9 2 4 ve Střížově na Moravě. Studoval na gymnasiu v Jihlavě; zavřeno v listopadu 1941. Pracovně přidělen do Mnichova; pak návrat domů, studium franštiny a češtiny na filosofické fakultě - a v r.1950 nové přerušení studia a útěk z vlasti.)
Jak žena směješ se Jak žena spíš milenko křečovitá Děravou číš nabral jsem ze tvých vín a ve mne chytá alkohol všech tvých krás milenko zpitá t v á žízeň ve mně hoří Kolikrát tiskli jsme tvůj pás vesmírem choří kolikrát ze tvých vlasů chtěli jsme odfoukat smrtelné saze času ?! A pád Pád tvých blát pád do močálů s kornoutem běd všech králů pro které nemáš trůn a jenom žalmy strun jsme slýchali tu Zemitá a přece z těsta mythu pod p a t o u kloužeš jako had a jako žena spíš a učíš usínat H L I N Ě N Á . Do písku hodin přesýpacích padají slova polibky tvé a spleeny Jen jako v mracích tušíme křidla bez olova jen v horkem mrazení tušíme jiný let Hluboko vsazeni do kořenné tmy bytí hmatáme extatický proud až pod prsty nám jiskra chytí a zažehne pak troud troud žízně dvojjazyčné Jak onen doušek chutná Ale pak pak platí žebrák klíčné a zase je tu mrak s ořískou Absolutna
Komu tu padá sen? A komu manna? Žízníme všichni Už i kámen křičí Když země země zozedraná jen studem červánků se líčí aby nebylo vidět aby skryla co bylo hoře jen a pláč a štkaní co kašlem vichřic vyvrátila a co jak závoj vlá už za ní a s dlaní na očích s kajícným vlasem odcházet chce odcházet bez návratu Ale pak jinak už zrozená šla sem a položila patu na zuby v tmách na zuby dračí na růže granátů a netřesk min a sama raněná ještě tu smáčí slzami jizvy cizích vin V němotách počatá v nich uvězněná hledá tu slova oné řeči kterou zná mlčet jenom žena v nečasu naděje v pohodě nebezpečí
Jaroslav
S T R N A D :
POVÍDKA SKORO NEPRAVDĚPODOBNÁ . Já nevím, jak vypadá Vlašská ulice na Malé Straně teď. Ale tehdy, na počátku poslední války, byla špatně dlážděná, úzká a do kopce a mně vždycky připomínala ženu, která právě vstala z lůžka a je ještě celá rozcuchaná, neupravená a v nedbalkách. Snad proto, že v každou denní dobu jste tu mohli vidět vlát z několika oken části intimní dámské garderóby, ušmudlané a potrhané. Některá okna byla věčně zavřená a tak zaprášená, že skrze ně jistě nepronikl ani paprsek s v ě t l a . J á myslím,že v těch bytech ani nikdo nebydlil.Chodíval jsem tudy čtyřikrát týdně do Orientálního ústavu v Nostickém paláci na arabštinu, a nikdy ne rád. Tak v téhle ulici se počátkem č přesídlení upozornil vyvěšením rozměrné tabulky; která v německé řeči hlásala, že pan Schiller nejen sugescí léčí veškeré neduhy lidského těla, ale že i naučí v hypnotickém spánku jakémukoli jazyku v době nejkratší. Naráz se mi zachtělo navštívit pana Schillera. Vysoké školy byly zavřeny a já, právník ve třetím semestru bez zaměstnání, jsem neznal nic a chtěl jsem znát všechno. Kromě toho mě hrozně přitahovala tajemnost učební methody. Slovo hypnosa ještě dnes mi voní Indií, jogíny, fakíry a Nirvánou a vůbec čímsi t a j e m n ý m , neprozkoumaným a hrozivým. Problémem bylo sehant peníze. Nemohl jsem předpokládat, že pan Schiller bude takový altruista a hne pro mne prstem, aniž mu předem nesložím svou libru masa, která v jeho případě obnášela 400 korun. A l e , u v a ž o v a l jsem, za perfektní znalost angličtiny bez dření slovíček a gramatiky to není mnoho, a umínil jsem si, že budu měsíc raději žít o chlebě s margarínem a Meltě,než abych si dal ujít tuto příležitost. Právě v té době jsem tu a tam chodíval se svou kolegyní, také právničkou, Dášou. Nebyla vysloveně hezká, taková baculatá, se spoustou černých vlasů. Vyzařovala z ní jakási zvláštní životnost, která se přenášela na okolí a na mne.Měl jsem ji docela rád. Snad to i láska byla, svým způsobem... Pochopitelně jsem se jí svěřil, že chci u pana Schillera zkusit štěstí. Smála se mi a tvrdila, že pan Schiller je šarlatán, že to budou vyhozené a že by bylo líp projíst je u cukráře nebo propít. Nedalo mi však mnoho práce přemluvit jí, aby se k panu Schillerovi podívala se mnou. "Samozřejmě", ř í k a l a , " p ů j d u tam jen jako pozorovatel. Ani mi nenapadne, abych dělala pokusného králíka a ještě za to platila tak hříšné peníze." Jako dnes se p a m a t u j i , j a k ý byl nádherný den, jeden z těch prvních jarních, kdy to slunce už myslí doopravdy. Vykračoval jsem si spokojeně po Karlově mostě kolem sv.Luitposlední řadě na svou půvabnou společnici oděnou v pestře květovaných šatech, úsměvnou a povídavou. I Praha byla jaksi jarně s l a v n o s t n í . V í ž k y , k o l i k jsme jich v i d ě l i , z á ř i l y vzhůru jako pochodně, první rackové kroužili nad smutnými hlavami svatých v lehkém a teplounkém vánku. Když jsme zabočili do Vlašské, jako by všechno pohaslo. Omšelé domy nebyly o nic pěknější jarem,jejich oprýskané a mokvavé skvrnité omítky nikterak nezkrášlila slunná sláva a nepronikla zašlými okenicemi. V domě pana Schillera nás ovál chlad starých chodeb a temné schodiště strašidelně vrzalo.Když jsem váhavě sahal po starožitném zvonci, držela se mě Dáša za ruku jako klíště.
Přišla nám otevřít babice ne nepodobná Babě Jaze z pohádkové knížky mého dětství. Ani velká chlupatá bradavice jí nechyběla. Zavedla nás do čekárny a rychle zmizela, aby nás prý ohlásila. Po chvíli se znovu objevila a vedla mě do Mistrovy pracovny. Dáše velela zůstat v čekárně u obrazků. Mistrova pracovna tonula v pološeru.Přesto jsem mohl rozeznat po stěnách plno nožů a dýk a bambitek a pušek a v rohu těžký psací stůl. Pan Schiller byl o mně už zřejmě zpraven, protože mě čekal u dveří a uklonil se mi po pás, maje ruce skříženy na prsou. Vytušil jsem, že je to zvyk Orientálců, alo třebas jsem provodiv lehkou úklonu zvučným:"Guten Morgen!" Skoro k mému údivu se pan Schiller rozhovořil čistou němčinou,pravě, že ho velmi těší,že mě můžeuvítatvesvémskrovném příbytku a že mu způsobí obzvláštní radost, bude-li mi moci oddaně posloužit. Naznačil mi mimochodem,že požadovaný peníz je minimální a stačí sotva na úhradu režie, že však je nutno, aby byl složen předem. Nezdráhal jsem se a on přijímaje obolus, takřka plakal. Hned na to mě upozornil, že jeho zákrok by nemohl být úspěšný, kdybych měl silné a výjimečně pevnou vuli. Vzal jsem to na vědomí a snažil jsem se mu říci, že doufám, že u mne tomu tak nebude. Přerušil mě uprostřed věty, postřehnuv bystře, že mi není nikterak snadno hovořit jazykem Nibelungů. Posadil mě do lenošky měkké jako peří, postavil přede mne krištálovou kouli, tlesknutím přivolal černého kocoura a z a č a l . M á v a l nade mnou všelijak r u k a m a , p o u l i l na mne oči, tváře se uhrančivě a démonicky, poskakoval a vůbec prováděl všechny ty kejkle, jak je vidíte u každého pouťového hypnotizéra jen trochu si vědomého svých tajemných povinností k zákazníkům. Blábolil při tom v jednom kuse, že nejsem Čech, nýbrž Angličan a že dovedu plynně anglicky. Ne, já asi opravdu nebyl vhodným objektem pro hypnotizéra.Pořád jsem byl čilý a kontroloval jsem se, brzo-li budu umět po anglicku říci: Pakobylka vyzáblá šplhá sveřepě po puškvorci, nebo nenapadnou-li mi slova k písni "Když jsme táhli k Jaroměři". Kyžený spánek se nedostavoval a já pořád znal z angličtiny toliko All right a How do you do. Přiznám se, bylo mi trapně.Zřejmě jsem nesplnil očekávání páně Schillerovo. Ten chudák byl celý zpocený, turban se mu pošinul a o ním i paruka a bylo vidět, že je plešatý jako můj děda.Když posléze i kocour otráveně seskočil s ramene a jal se pít m l é k o , p a n Schiller potichu zaklel a posadil se zachmuřeně naproti mně. Už nemumlal, že jsem se právě vrátil z Londýna, ale zapálil si cigaretu a vykládal mi vědecky, proč se mu pokus se mnou n e d a ř í , d o k a z u j e historkami s Flamariona a Doyleho, že existuje neco, co svými smysly nepoznáváme. Byl jsem trochu zklamán a nemínil jsem ho p o s l o u c h a t . Ř e k l jsem mu, že to chápu a že mě mrzí, že nemám buňky stát se Angličanem, že lituji, že jsem ho obtěžoval. Potom jsem ho zdvořile požádal, aby mi vrátil čtyři stovky, že se dám zapsat do Anglického ústavu. Odvětil, že je hluboce zarmoucen mým požadavkem. Že je si vědom, že nedostál závazku vzniklému uzavřením smlouvy o dílo, ale že mi nicméně nevrátí ani haléř, ježto prý mé čtyři stovky potřebuje na pořízení magického zrcadla, bez něhož prý je dále nemožným, poněvadž jen prostřednictvím tohoto instrumentu se může setkat v transeondentnu s Velduchem. Navrhl mi, aby to zkusila má společnice, jelikož prý u ní předpokládá slabší nervy. Vida, že bych peníze sotva dostal zpátky a nechtěje mu být překážkou v jeho nadhvězdných stycích, odešel jsem, abych se poradil s Dášou. Po krátké diskusi odešla plavně do pracavny pana Schillera naučit se francouzštině. Co s ní pan Schiller prováděl, to jsem se nikdy pořádně nedozvěděl. Vím jen tolik, že se Dáša asi za tři čtvrti hodiny vrátila bledá a jakoby právě ze sna probuzena. Chytla mě za ruku a táhla mě ven. Přes moje vyptávání zarputile mlčela, ačkoliv se zdálo, že mi chce něco říci, nebo že o něčem usilovně přemýšlí. Byl jsem dopálen,že tak hloupě mlčí a uraženě jsem ji chtěl u Karlova mostu nechat stát.Propukla v pláč a na Kampě, kam jsem ji vzlykající odvedl, mi svěřila v slzách své tajemství, nad ním mi ztuhla krev. "J'ai oubliée parler tohéque. Je connais seulement le francais," Vlastně jsem si spočátku myslel, že si ze mne dělá dobrý den, ale jakmile jsem se podíval na její ztrápený obličej, pochopil jsem, že je to strašná pravda. Pan Schiller ji naučil francouzsky tak,že zapomněla česky! Z domova odcházela jejich dcera, která se v životě o francouzštinu nezajímala a vrátí se ale z toho mi bylo mdlo.V tom rozčilení mi nenapadlo vrátit sa k panu Schillerovi, aby Dášu naučil zase česky. Vzal jsem svou milou francouzskou přítelkyni do svého bytu a tam jsem ji až do noci učil základním českým výrazům. Když jsme se zoufalí a skoro v slzách loučili,půjčil jsem jí pravidla českého pravopisu a příšernou frančtinou jí poradil, aby odpovídala jen ano nebo ne, aby si celou noc pročítala české noviny,vypisovala z nich slovíčka a druhý den ráno že budeme pokračovat v učení společně. ať se to, pro Boha,nikdo nedozví! Nějaký čas jsme to opravdu drželi v tajnosti. Dáša se ve dne v noci učila češtině od základu a já jí dělal obětavě učitele, poněvadž jsem se cítil vinen jejím neštěstím. Byla učenlivou žačkou a neznala únavy. Několikráte za den prohlašovala, že se jí čeština velmi líbí a když jsme probírali slovesné vidy, sdělila mi se slzami v očich, že nezná nad ni jazyk krásnější. Nu, já byl hrdý na to, že to tvrdí rodilá Francouzka a s tím větší chutí jsem pokračoval ve výkladu. Žel, vyšlo to naše tajemství přece jen na jevo,protože Dášini rodiče prý postihli na Dáše jakousi zamlklost.Já se domnívám,že ji prozradila její výslovnost, která byla
v pravdě nemožná."Ř" se nemohla za živého Boha naučit a také skupiny souhlásek jí dělaly značné potíže.Ať tomu bylo jakkoli, Dáša se musela rodičům přiznat se vším a ti podali na pana Schillera žalobu. Byl souzen, odsouzen a víc jsem o něm neslyšel. Případu se zmocnila veřejnost, Dáša byla interviewována, fotografována a lékařsky prohlížena, až z toho dostala nervový otřes. Já jsem se s ní ovšem nesměl stýkat. Rodiče jí to nedovolili. Přišla tím o obětavého učitele. Já ztratil přítelkyni. Ale od té doby je mi čeština zvláště milá. Jindřich
J E L Í N E K : NA ROZVODNĚNÉ PÁRANĚ .
Když jsem velkým parníkem "Bruxelles" vjížděl z nejširší řeky světa La Plata na tichou Páranu, netušil jsem ještě, že pokojný její tok je obestřen smutkem desetitisíců ostrůvků s osamocenými lidmi. Obrovský parník na své vytčené cestě předává cestující menším lodím, pro které vytýčená cesta neplatí a které nemusí vést zkušený domorodý lodivod. Párana - řeka kalná, nikdy jiná, chudá.Teče rovinou s chudou vegetací a v noci, když jsem ze své kabiny dohlížel její kraje, vzpomněl jsem si na svoje cesty po Dunaji a viděl jsem,že mohutné řeky mají sobě podobný život i ty břehy stejně lemované, jen každá má své zvláštnosti. Dunaj svá úchvatná "Železná vrata", Amazonka svoji divokou tropickou krásu a Párana svoji zem ostrůvků velikosti našich Čech. Po čtyřdenní cestě proti proudu zavezly mě cikánské autobusy do vnitrozemí provincie Čako.Je to kraj pralesů stromu g e b r a č o , č e s k y "zlom sekeru", s dřevem specificky těžším než kámen,je to kraj rozlehlých samot s 5.000 českých rolníků, kteří Argentině vypěstovali bavlnu.Kilometry a kilometry dělí jednu usedlost od druhé, neprostupné pralesy s ještěrkami iguanas, jejichž ocasy nacházíme na jídelních lístcích prosté kuchyně krajanů a krunýřovanými zvířaty garapatas, na kterých si pochutnávají trosky kmenů Indiánů. Uslyšíme o poslední tygří rodině kterou šťastně na čakře Vonkově utratila skupina našich sedláků. Čako je však kraj pekelný nejen pro svůj sluneční žár do 50°C, ale i pro své, skoro neviditelné mušky, jichž jeden druh se zakusuje pod nehty, jiný obtěžuje v obličeji,jiný se zakusuje do masa; je to kraj ďábelský pro své jedovaté hady, jako je korál,zmije, grus, k a s k a b e l . J d e - l i v noci sedlák v této samotě do svého obydlí, může se dostat do míst, kde je hadí svatba a kde divokost hadích pohybů budí děs i n e j o t r l e j š í h lidí . Krajan Příkazský uchoval si život jen tak, že zůstal stát jako socha a svatební pouť těchto hadů nechal lézt po svých nohách.Čako má však také pěnivé jedovaté žáby eskuerso a žáby araně, které svými dlouhými jazyky chytají nespočetné komáry. Doma krajané měli na mouchy mucholapky, v Čaku ve skromných světnicích byly k tomu účelu do nedávna jen žáby. bavlnářských zemědělců v niveč. A ten, kdo musel vysekat pralesy a udělat p o l e , č e k á na kus chleba. Tvrdý život ubírá lidem cit, lásku,vzájemnost a smysl pro krásu a mluvíme-li dnes s těmito usedlíky z jižní Moravy, divíme se jejich sobeckosti, jejich churavému národnímu sebevědomí. Mnohý Indián vám zde řekne sem tam české slovo, dokonce mnohý bude s vámi i česky mluvit, protože za patnáct let svých návratů na žně k českému sedlákovi se česky mluvit naučil. Indiáni byli vybíjeni nelítostně, když přepadávali usedlíky a proto se stáhli dál k řece Bermejo v Bolivii, kde je indiárské chudoby víc. Katolické misie je naučily číst a psát, takže se nenechávají už podvádět obchodníky. Z Buenos Aires jsem jednou zajel vlakem do přístavu San Fernando, abych tam nasedl na loď, které se říká lanča a jel znovu Páranou, míjel ostrovy a ostrůvky a po šestihodinové plavbě přenocoval v pobřežním pansionu.Ráno signály se ohlašuje rychločlun pošty,přijede almasen, obchod s luštěninami.Přijede po vodě i obchod s masem, přijede obuvník a hejno živnostníků,kteří dnes jsou zde a zítra kilometry daleko.Beru si lodici a přivolávám své zkušenosti z ženijní školy v Komárně. Jedu proti proudu - ostýchám se někde vystoupit. Až tu jsem volán stařečkem na břehu - vystupuji na jednom z tisíce ostrůvků. Stařec žije na ostrově sám a hlídá majiteli kus země obklopenévodou.Dostane 200 pesos za rok a tady v poustevnické chudobě čeká na smrt. Narodil se na Balkáně; je Slovinec.Neví nic o světě; jen ta špatná atmosféra špatného světa na něj vzdáleně sugestivně působí.Slibuji mu, že se vrátím. Objel jsem několik ostrůvků a pozdě a vysílen se vrátil do ostrovní restaurace. Poznal jsem bídu hlídačů ostrovů bohatých pánů, poznal jsem i opuštěného Slováka, který s pláčem zavzpomínal na svoje krásné Slovensko. Nasedl jsem opět na lodičku, vzal náklad novin,piva,sýra,chleba a koncerv a jel znovu Páranou. Podaroval jsem nedobrovolné vládce ostrovů, a byl jim společníkem, když hlídači-čejky "poro"-mluvit n e u m ě j í , s e m tam poskakují vrabci, cirkusoví přistěhovalci z Evropy a někde je slepice a kačena. Pomeranče, citrony, jablka a hrušky vadnou na stromech,protože jediný spotřebitel zákazníky nemá a majitel se přijede podívat třeba až po létech. Ale žene se vítr. Slunce jaksi zle svítí a dává se do deště. V reatauraci se mluví o tom, že bude povodeň. A skutečně Párana neteče do La Plata, do moře, nýbrž žene se zběsile proti pramenům. Voda stoupá. Když člověk přejede oceán, vody se snad nebojí. Jdu tedy spát.Je noc podivná.Ptactvo zběsile křičí, křičí drůbež, řve dobytek.Voda katastrofálně stoupá. Slyším křik hostů, vyskakakuji z lůžka avidímhrůzu.Poschoďová restaurace se ocitla ve vodě.Pokoje přízemí se plní vodou a hosté zoufalehledajímísta v poschodí. Voda bere kurníky, odplavujíc mrtvé slepice i kačeny. Hroutí se stohy dřeva a odevšad sa blíží podivný děs. Párana stoupla o tři metry. Ostrovy se ztrácejí ve vodě a jen chýše poustevních hlídačů se drží nad vodou, protože jsou postaveny na kůlech. Voda běží zpět k severu na Čako. Restauratér je zoufalý;"13 let jsem tu a tohle tu ještě nebylo".Slunce snad vytlačuje vodu z moře do řek,jako se stává jednou za léta.
Policejní čluny se rozjíždějí na záchranu lidí. Konečně jeden zastavuje u nás. Jsem dlouhý chlap,nosím lidi vysokou vodou ke člunu mohutné síly. Voda dosahuje prvního poschodí.Není co jíst, jsme na rozvodněné Páraně a čekáme na záchranu. Na vodě už najdeme všecko: mrtvou zvěř i dobytek a také mračna s vodou zápasících mravenců.S jedním silákem béřeme loďku a zápasíme s divou vodou, abychom sbírali trosky majetků chudých lidí. Je to boj a je to boj beznadějný. V noci, když i vysoké vrboví ostrůvků jihoamerické řeky se skrývá ve vodě a když život ptactva a zvěre umlkl, odváží motorová lanča 46 lidí tentokrát divokou Páranou oklikou k přístavu San Fernando. Nevím, co se stalo s lidmi, kteří přišli do Nového Světa za štěstím a nenašli ani přátelství kalných vod Párany. -*Ú V A H Y S K L I Z N Ě
Otakar
O D L O Ž I L Í K : NOVÝ ROMÁN
EGONA
HOSTOVSKÉHO .
Po víc než týden, ob číslo, přinášely New York Times zprávu, že vyjde nová kniha Egona Hostovského The Midnight Patient. Čtyři spisovatelé, Malcolm Cowley, Graham Greene, Alfred Kazin a Lewis Mumford podali předběžné posudky o Hostovského díle a úryvky o nich nejenom přišly na obálku, nýbrž byly otiskovány jeden po druhém v novinách s nakladatelským návěštím. Dne 25. srpna kniha vyšla v předním americkém nakladatelství Appleton-Century-Crofts Inc. The Midnight Patient je druhé dílo Egona Hostovského, které bylo překládáno z rukopisu a které vyšlo anglicky, zatím co původní text se vší krásou řeči zůstal v zásuvce pracovního stolu. O zmatku v pokusech o nakladatelské podnikání je to svědectví výmluvné, pádné, jedinečné. Graham Greene napsal, že Hostovského kniha je na jedné poloze napínavým příběhem z oblasti studené války, na druhé,románem, který hlásá potřebu důvěry ve světě posedlém strachem ze souseda. Hostovský ovšem nikde neudělal pokus oddělit mechanicky jednu vrstvu od druhé. Kdo se do románu pustí a zabere, musí brát oboje, příběh, který od prvních stránek rychle vystupuje k divokým zápletkám, i spodní notu, kterou je podlomeno dějové pásmo. Jedno bez druhého by se neobešlo, protože Hostovský nechtěl psát ani historii, od které by se čtenář prostě nemohl odtrhnout, ani rychle nahozenou a nevalně skloubenou reportáž o kolotání dnešního světa, která by sloužila za osnovu pro úvahy o příčinách zmatku mezi lidmi a pro rétorické výlevy o přednostech demokracie a svobody. Kdybychom se drželi pevně titulu, musili bychom považovat za ústřední postavu románu Jiřího Kaminského, spisovatele českého původu, známého pod krycím jménem Alfons. To je ten záhadný nemocný, který navštěvuje doktora Arnošta Malíka o půlnoci, a to ne v ordinaci, nýbrž v lékařově bytě. Ale není potřeba dlouho číst, aby bylo jasno, že doktor Malík se objevuje na scéně mnohem častěji než jeho tajemný pacient. Malík byl původcem návrhu, jak rossévat nedůvěru a plodit zmatek v zemích za železnou oponou. K němu se přiblíží plukovník Howard z Ústavu pro psychologickou válku a za ním, jakmile přistoupí na Howardův návrh léčit Alfonse, se hrnou lidé s obou stran, jedni pracující pro americkou bezpečnostní službu, druzí poplatní Moskvě. Román však nebyl stavěn tak, aby se všecko točilo kolem jedné osoby. Kousek hrdiny, větší nebo menší, je ve všech účastnících rychle plynoucí hry, ať nesou jména či přicházejí na jeviště bez zřetelného označení a určení. Uděláme-li od těchto poznámek ještě krok, dospějeme k závěru, že hrdinou románu vůbec není živoucí b y t o s t , n ý b r ž neviditelný, nepopsatelný, nezvažitelný strach z nepřítele, ze souseda,z bližního. Lidé v Hostovského románu jsou vytrženi z kořenů, protože povolili tlaku, který má původ kdesi za kulisami, a hustými záclonami. Všichni jsou posedlí, protože opustili dobrou víru, že se zlu, rozlitému po s v ě t ě , m ů ž e úspěšně čelit jenom dobrem, že se křivda může napravovat spravedlností,že útisk nadlehčí a zdvihne svoboda, že výmysl a lež porazí čistá pravda. Všichni byli strženi do víru, který rozráží povahy, rozosobňuje lidi, a mění bytosti, na venek celé a spořádané, ve věchýtky vystavené větrem a v cáry jiným lidem na podiv. Jediná matka doktora Arnošta Malíka, zachycená kořeny své bytosti v moudrosti prostých a myslivých lidí, zůstává venku z kola. Jinak všichni tančí k doprovodu třeštivé hudby. Tančí za noci i za dne, za sálavého červencového horka, v setmělých barech, v soukromých příbytcích, v lékařově ordinaci a na roztaveném, mazlavém asfaltu ulic. Hostovský nikde nepotřeboval víc než několik tahů perem, aby nás přesvědčil, že spletitý příběh, který se mohl rozběhnout kdekoli jinde, probíhá Manhattanem mezi mrakodrapy jako kulisami. Nemělo by valného smyslu pátrat po tom, kdo ve spleti postav a povah je kdo, kdo se chce líbit andělům a kdo se o své újmě nebo nevědomky zapsal čertu. Kdokoli připustí i v dobrém úmyslu a z taktických potřeb, že by se boj s nepřítelem lidských svobod mohl vést aspoň přechodně i jeho zbraněmi, postupuje za neviditelnou čáru, která běží lidskou společností i jednotlivci a dělí světlo od stínu a dobrou věc od podlého úkladu. Hostovského spodní nota je v o l á m po víře právě v ty hodnoty, které chceme ohránit před uchvatitelem. Jde-li o to, aby se lidstvo zachránilo před pádem do p r o p a s t i , j e j í ž hloubku nenajdeme vyznačenou ve světových dějinách ,co s chytračením, nadbíháním nepříteli, připodobňováním se jeho vlastnostem a způsobům? Thema, která vstoupilo do díla Hostovského před patnácti lety, když se stal nedobrovolným svědkem neuvěřitelné rozeklanosti svobodného světa, se ozývá znovu v jiném zevním rámci,než byl román Sedmkrát
v hlavní úloze nebo povídka Poslání z Osamělých buřiců, avšak s naléhavostí ničím nezmenšenou, nebo nesetřenou. The Midnight Patient je kus české literatury, i když vychází v anglickém překladě Philipa H. Smithe, ale je to dílo světové. Čtyři spisovatelé,známí na obou polokoulích o tom vydali svědectví dobrovolné a nezáludné.
kazů přivedl Hostovský čtenáře na vysoký stupeň očekávaní a napětí. Sestup je krátký a prostý, bez svítivých barev a bez oslňující záře. Doktor Malík vystupuje ze síně č.999 v kterémsi mrakodrapu na Páté avenui po výroku, který n Osoby - v předsíni nebylo živé duše a jenom z jedněch dveří bylo slyšet ženu, která si zpívala, která si zpívala podle všeho milostnou píseň. (Ukázku z románu "The Midnight Patient" přinesla Sklizeň v únorovém čísle tohoto ročníku.Pozn.red.) Marie P A C H N E R - ová: CROCE JEDNOU S JINÉ STRÁNKY . (Psáno pro Sklizeň.) „Když jsem poznala Benedetta Croceho, byla jsem ještě zeleně mladá. Sotva 19tiletá přišla jsem do domu jeho švagra, majora Rossiho, v Turině jako vychovatelka jeho synka. To bylo v březnu 1925, Sandro Rossi byl tehdy čtyřletý. Vyprávěl mi mnoho a s nadšením o svém strýčku a kmotru Benedettu. Říkal mi, že "zío Benedetto" bojoval proti fašismu a zkoušel všechno, aby svrhnul Mussoliniho, že se mu to však nepodařilo a že kam se hne, m á policii v patách. A že to je někdo známý po celé Evropě. K tomu jsem mohla jen přikyvovat. Tenkrát se mi to vše zdálo dokladně přehnané. Hošík měl zřejmě pro svého strýčka náramný obdiv.Že Benedetto Croce byl spisovatel a filosof světového jména, to jsem tehdy nevěděla. Nikdy jsem se nezabývala politikou a filosofií příliš a tím méně v oněch mladých l é t e c h . P s a n í o Crocoho díle přenechávám zcela povolanějším p e r ů m . P o z n a l a jsem a naučila,ctít senátora Croceho pouze jako člověka. Jednoho dne měl zío Benedetto přijet na návštěvu z Neapole. V domě byly velké přípravy a ovšem na nádraží posláno pro něho auto. Jeho Excelence však nepřijela domů v autu, nýbrž - drožkou. Croce totiž měl hlubokou vnitřní nechuť ke všem moderním dopravním prostředkům a k autům zvlášť. Vždy byl konservativní až do morku. Croce byl střední postavy a poněkud skleslých ramen, následek to úrazu při zemětřesení v Cassamicciola, kdy vyvázl téměř zázrakem, zatím co jeho rodiče a sestra zahynuli. Hlavu měl podlouhlou, tváře poněkud převislé. Nosil knírek a cvikr. Nemohl se nazvat hezkým, ale byl distingovány se všemi známkami aristokratického původu. Vždy ho provázely dva kufry. Jeden větší s trochou toaletních p o t ř e b , p r á d l a a jedním oblekem. Druhý kufřík byl malý a nevzhledný (model 1850) a v tom nosil svoje spisy. Když Croco dlel v Turině, v domě Rossiových si od rána až do pozdních večerních hodin podávali dveře profesoři, učenci, spisovatelé, umělci a studenti.Také ke stolu byli stále zváni hosté. Vlastně jsem tehdy viděla Croceho jen při jídle. I jeho rodina ho užila právě jen při té příležitosti,neboť opouštěl svůj pracovní stůl vlastně právě jen tehdy. V jídle a pití byl velmi střídmý, ačkoli měl z něho požitek. Měl zálibu v piemontské kuchyni a celkem i v gastronomii byl zásadně konservativní. Často děkoval paní Rossi za výborné hostění a někdy šel rovnou do kuchyně a poděkoval kuchaři. Co to bylo, co jedl, o tom však měl nejčastěji jen matnou představu.
neslo pečet jeho osobnosti. Jeho čistá a krásná řeč měla lehký, sympatický neapolský přízvuk. O jiných lidech se vyjadřoval srdečně a dobromyslně. Vždy byl shovívavý a chápavý k slabostem druhých. Běda však tomu, kdo ho nějak důkladně oklamal. Tu dovedl být ostrým kritikem se zničující satirou a kousavým posměškem. Jeho láska k pravdě netrpěla falešných komplimentů. Když mu jednou někdo říkal, jak hezká je jeho druhá dcerka,Alda, odpověděl pohoršeně a ostře, že nemůže být hezká, protože je příliš podobna své matce. V létě r.1925 podnikl Croce studijní cestu do Německa. Vláda mu spočátku odmítala vydat p a s . C e s t a byla pro Benedetta Croceho velkým úspěchem. Některé německé university mu udělily čestný doktorát a německý intelektuální a literární svět kého filosofa.Když se vracel, podal překvapenému pasovému úředníku na Brenneru se širokým gestem svůj pas, kterého mu již více nebylo třeba. V témže roce byly rodiny Rossi a Croce na letním bytě v Bardonecchii a já měla na starosti k svému svěřenci ještě dvě dcerky Croceho, Elenu a Aldu. Čtyři Croceho dívky měly totiž již starší vychovatelku, s níž nebylo řeči o šplhání na stromy a skákání přes ploty. Dělali jsme výlety do okolí, hráli divadlo a na loupežníky, četli německé pohádky a učili se někdy Goetheho básním. Croce mne jednou ujištoval, že báseň, již se jeho Elena n a u č i l a , b y l a dárkem jemu, neboť měl němčinu velmi rád. Senátorovy obleky rozhodně nebyly od prvotřídního krejčího. Na zevnějšek a eleganci si nepotrpěl. Chodil obut do staromodních, nevzhledných střevíců s pružnou gumou po obou stranách, které měly tu výhodu, že je nemusil šněrovat. Jednou jsem prochodila po Turíně celý den, než jsem našla ševce ochotného udělat pro senátora Croceho na míru takové střevíce z minulého století. Oblečen ve staré vybledlé sako nedefinovatelné barvy, na hlavě starý girardi, vycházel často Croce na procházku po Bardonecchii již v časných hodinách. Jednou se tak střetl s jiným ledním hostem, který ho zřejmě neznal. Pravděpodobně mluvil pro sebe, protože ten se domníval, že žebrá a podal mu minci deseti centimů. Croce přiběhl domů celý pobouřený nad tím, "jak toho hlupáka mohlo něco podobného n a p a d n o u t " . . .
Croceho skromnost hraničila někdy s manií. Byl rozeným markýzem Croce Nunziante, ale titulu nikdy neužíval. Byl vždy bohat, vlastnil rozsáhlá panství v Puglii, v Abruzzo a v Campagni a jeho roční renty a autorské honoráře přesahovaly 40 milionů lir. Nikdy však nepomýšlel na obohacení s e , n i k d y ani nechtěl stavět vlastní dům. Velké hotely nenáviděl a raději bydlíval u přátel. Často a rád se zdržoval v Piemonte, rodišti své ženy. Když Bardonecchia a Meana di Susa jeho zdraví už neprospívaly, najala Donna Adela dům v Pollone/Biella, který později i s loukou, jež k němu patřila,tajně koupila. Celá léta žil Don Benedetto v domnění, že bydlí v domě pouze jako nájemník. Když se dozvěděl, že je jeho majitelem, udělal prý své ženě pořádnou scénu. V zimě žila rodina Croce velmi jednoduše ve starém Palazzo Filomarino na Via Trinita 12 v Neapoli. Auto nekoupili dodnes. Dlouho nechtěl Croce dovolit, aby v domě byl zaměstnán sluha, ač se zřetelem na velkou pohostinnost a s tím spojenou práci by to nebyl býval přepych. V příbuzenstvu říkali domu Croceových "Hostinec u dobrého srdce", protože nesčetní přátelé a známí bývali zváni k jídlu a protože všechny čtyři dcery s oblibou v kteroukoli denní dobu uvedly domů své mnohé přátele, potkané třeba na ulici. Domácím zvířetem byla kočka, neboť kočky měl Croce ze všech zvířat nejraději. Jednou měli v domě kocoura, jejž senátor pojmenoval F i l i p p o . T e n a později další kočky si směli dovolit, co chtěli. Existuje též karikatura Croceho, nakreslená ve chvíli, kdy držel kočku za krk. Croce nikdy nechodil do biografu a filmové umění mu bylo cizí. Až jeho nejmladší dcera Silvia dokázala ho přemluvit, že s ní jednou šel. Od té doby chodíval častěji a také v tom nacházel jistou zálibu. Croce byl soucitný a štědrý a podpořil mnoho těch, kteří o jeho pomoc požádali důstojně. Přes určitou šetrnost na sobě samém byl ženerosní a velkorysý vůči potřebným. Croce byl ranní ptáče. Přesto, že často nemohl ulehnout před půlnocí, nijak to nerušilo jeho návyky a časně ráno seděl již u psacího stolu. Za jeho návštěvy v Turině pečoval o něho dlouholetý sluha domu, Antonio. Croce si ho oblíbil tak, že později každý sluha, ktarý v domě byl zaměstnán, byl pro něho Antonio, ať už se jmenoval Paolo, Vinzenzo nebo Domenico. Přirozeně byl Croce někdy hodně roztržitý. Jednou, už za chladného počasí, seděl s vyhrnutými rukávy u stolu a psal. Ruce mu zimou zmodraly a naběhly. Ale byl tak ponořen do práce, že ani necítil, že mrzne. Podala jsem mu kabát a teprve tehdy si uvědomil, že mu je z i m a . J i n d y přišel s procházky ponořen do myšlenek. Nevšiml si, že se spletl ve dveřích a místo do své pracovny vešel do šatníku. Zasedl k žehlícímu prknu a začal psát, nedbaje šatů, bot a prádla kolem sebe. Za 17 let, které jsem prožila u Rossiových, se mnoho změnilo. Děti vyrostly,Elena Croceová se vdala. Přišla válka. Můj svěřenec Sandro, zatím už student na universitě, byl odveden. I většina mých sourozenců se vdala a oženila a rodiče mne chtěli zpět domů. S rodinou Rossiových jsem zůstala ve styku a každý rok u nich trávím část prázdnin. V posledních létech jsem už senátora Croceho nespatřila. Od mrtvice, která ho ranila tři roky před smrtí a omezila jeho možnost pohybu, už Piemont nenavštívil. Poslední léta trávil v Sorrento. Několik měsíců po záchvatu zúčastnil se Croce jakési ceremonie v Národní knihovně v Neapoli. Ministr osvěty Guido Gonella mu blahopřál k uzdravení a Croce odpověděl:"Pánbůh zaklepal na dveře s tím, že ode mne něco potřebuje, a dal mi na vybranou mezi duchem a nohama. Nezaváhal jsem ani okamžik a řekl: Pane, vem si mé nohy, ale ducha mi nech!" Po jeho smrti darovala mi jeho švagrová, paní Luisa Rossi, onu Samomluvu, již Croce napsal v den svých předposledních narozenin a jež je odpovědí těm, kteří m u vytýkali bezbožnost. -*Přel.z němčiny Zdenko SCHMUTZER. P Ř E K L A D Y S K L I Z N Ě . JacintoBENAVENTE: HISTORKA JEDNOHO DNE. Ve třech lístcích. /V srpnovém čísle zaznamenala Sklizeň úmrtí španělského dramatika a prosaika Jacinta Benavente. Narozen r.1866 v Madridě, vstoupil do literatury r. 1933 a počet jeho děl převyšuje 200. V r.1922 obdržel Nobelovu cenu. Z jeho h e r , v nichž zachytil realisticky i s humorem všechny stránky španělského života, jsou nejznámější Los i n t e r e s e s creados (Vytvořené zájmy),La Malquerida (Sokyně),Popa Doncel,Titania,atd. Naše ukázka je z knížky próz Cartas de Mujeres (Listy žen)./ I. Stydím se, ale musíš mi odpustit. Musíte se bavit beze mne. Můj důvod je marnivost. Právě od pěti do sedmi, musím jít na zkoušku šatů k Lauře. Přece ji znáš: nepřijdu-li přesně, jak je na mne řada, nechá mne chodit nahou celou zimu. Odpouštíš mi? Za svou upřímnost si to zasloužím! Mohla bych si najít nějakou jinou záminku: nějaké shromáždění, migrénu, zubaře...,ale ne, vyznávám se kajícně ze své koketnosti. Prosím tě, omluv mne všem přítelkyním, jsem si jista, že můj důvod uznají. Slyšela jsem, markýza umírá. Chuděrka! Večer se uvidíme v Realu. Nashledanou! Dolorez.II. Velmi se omlouvám, ale bohužel na zkoušku dnes nemohu přijít. Právě od pěti do sedmi se schází Spolek dam poctivosti a práce, jehož jsem tajemnicí a skutečně na schůzi nemohu chybět. Pro Boha, hlavně hleďte dodělat ty černé šaty, naše předsedkyně umírá, a jestli umře, nevidím, co jiného bych si vzala na pohřeb! Dolorez. III. Od pěti do sedmi. Dolorez. -*Přel. R. V.
SOUČASNÁ TURECKÁ POESIE. (Jestliže turecká prosa počíná teprve koncem minulého století, poesie má za sebou tradici deseti věků. Oba hlavní proudy, dvorská a lidová poesie, se však slily teprve po první světové válce. Nová turecká poesie, značně pod vlivem francouzské, má už dnes své klasiky jako jsou ORHAN SEYFI a FARUK NAFIZ, a moderna, již tvoří především v r. 1950 zemřelý ORHAN V E L I , C A H I D KÜLEBI a FAZIL HUSNÜ DAGLARCA, zbarvila již cizí směry speciálně tureckým přínosem.) C A H I D K Ü L E B I (nar.1917): I S T A N B U L . Nákladní auta s melouny míjejí; A já jsem stále myslil jenom na ni; Nákladní auta s melouny míjejí; A já jsem stále jenom na ni myslil, Já, který jako ptáci Býval tu volný kdysi. Celý tento můj známý svět Se jednoho dne náhle zřítil; Celý tento můj známý svět Se náhle zřítil jednoho dne; A ve střídání let, Jen zapomenout zbývalo mně. Všichni odešli posmívajíce se, A mně se stala tato místa cizí; Všichni odešli posmívajíce se, A raně se stala cizí tato místa; Auto za autem dále ještě míjí, Ale píseň ve mně, ta již ztichla. (Z francouzštiny přel. A. V.) H U D B A.
VLIV LIDOVÉ HUDBY NA MODERNÍ HUDBU. ( Na počátku tohoto století mnozí skladatelé, chtějíce se odtrhnout od romantiky a minulého století, hledali nové cesty pro svou tvorbu. Skladatel B a r t ó k (*1881) našel svůj pramen omlazující "živé vody" v lidové hudbě. Spolu s Kodály-em chodil po venkově a zaznamenával a studoval lidové písně a tance. Bartók se neomezoval jen na svou vlast - Maďarsko, ale neváhal ve svých studiích zajít do našich zemí, Rumunska a jiných, až do severní Afriky. O tom, jak tato sběratelská činnost ovlivnila jeho tvorbu, svědčí článek, který Bartók uveřejnil v r. 1921. Uvádíme jeho překlad v zkrácené a upravené formě.) "Dobrá lidová hudba je rozmanitá a co do formy dokonalá. Její výrazová síla je překvapující a zároveň je tato hudba vzdálena veškeré sentimentality a zbytečné ornamentace Je to hudba prostá, někdy primitivní, ale nikdy ne hloupá; je ideálním východiskem, pro hudební renesanci, a skladatel, hledající nové cesty, nemůže se dát vést lepším učitelem. A jakým způsobem může sk hudby? Tak, že asimiluje tento lidový idiom do té míry, že je schopen naň zapomenout a používat jej jako svou mateřštinu. Podle mého mínění vliv lidové hudby nemůže být hluboký a trvalý, nestudujeme-li ji v jejím prostředí, jako část života sdíleného s venkovany.Nestačí ji studovat v archivech museí. Je třeba, aby naši hudbu pronikl charakter lidové hudby, který je slovy nevystižitelný; aby ji proniklo ovzduší lidové kultury samotné. Lidové motivy (nebo imitace těchto motivů) jí pouze propůjčují několik nových ozdob - nic víc." Mnohým se zdál tento způsob plýtváním talentu. Práci sběratelskou považovali za odřadnou a nehodnou skladatele. Pro Bartoka však ideální sběratel musí mít znalost
p
filologie, choreografie, antropologie a sociologie a nadto být dobrým hudebníkem, plně využít pokladu, kterýobjevuje.Jakým způsobem je však lidová hudba převzata a přeměněna v moderní hudbu?Na př.: " J e možno převzít lidovou melodii nezměněnou, nebo jen lehce pozměněnou, a napsat k ní doprovod a snad nějaký úvod a závěr. Tento způsob zpracování by byl do jisté míry analogickým s Bachovým zpracováním chorálů. Díla tohoto charakteru lze rozlišit ve dvou skupinách. V prvním případě doprovod, úvod a závěr jsou podružné a slouží jen jako ozdoba pro lidovou píseň. V druhém případě je tomu právě naopak: melodie nám slouží pouze jako "motto", a to, co je vystaveno kolem ní, je skutečné důležité. A lze najít všechny možné odstíny mezi těmito dvěma extrémy, a někdy není ani možné postihnout, který z prvků je kdy v převaze. Ale jistě je nesmírně důležité, aby hudební vlastnosti takovéto "úpravy lidové hulbv byly odvozeny z hudebních vlastností melodie, a to z těch vlastnosti,které jsou v ní zjevně nebo skrytě obsazeny, takže melodie a cokoliv je k ní přidáno dává dojem dokonalé jednorodosti. A zde se musím zmínit o podivném a před třiceti či čtyřiceti léty velmi rozšířeném n á z o r u . V ě t š i n a vyškolených a dobrých hudebníků tehdy věřila, že pro lidovou píseň se hodí jedině jednoduchá harmonisace; a co je ještě horší, jednoduchou harmonisací rozuměli sled akordů toniky,
má-li
dominanty a snad subdominanty. Jak si můžeme vysvětlit takovýto podivný názor? Jaký druh lidové písně tito lidé znali? Většinou německé a západoevropské písně, a t.zv. lidové písně složené populárními skladateli. Melodie takovýchto písní se obyčejně pohybuje po akordu toniky a dominanty; hlavní melodické kroky jsou vlastně tyto akordy rozložené na jednotlivé noty (jako na př. Oh,Du lieber Augustin). Je zřejmé, že melodie tohoto druhu se nehodí dobře pro složitější harmonisování. Ale naši hudebníci se snažili aplikovat theorii odvozenou z tohoto druhu písně na typ úplné odlišný, na madarskou píseň, vystavenou na pentatonické škále. Snad se to zdá divným, ale nerozpakuji se říci: čím je melodie jednodušší, tím složitější a podivnější může být harmonisace a doprovod pro ni vh pohybuje jen po dvou následných notách (takových melodií je mnoho v arabské lidové hudbě). Je zřejmé, že máme mnohem více svobody ve vynalézání doprovodu, než by tomu bylo v případě melodie složitějšího charakteru. A navíc, tyto primitivní melodie nemají v sobě ani stopy onoho stereotypního spojování akordů. A proto zase můžeme zacházet s touto melodií mnohem svobodněji. "Jiný způsob, jak je možno přetvářet lidovou hudbu na hudbu moderní je tento: skladatel nepoužívá skutečné lidové melodie, ale vynalézá si své vlastní imitace takových melodií. Ve skutečnosti není žádného rozdílu mezi touto methodou a tou, kterou jsme popsali dříve." A zde Bartók míní přesně to, co říká: Nezáleží na tom, zda si skladatel svá themata vymyslil, a nebo je více či méně převzal z lidové hudby nebo odjinud: "Skladatel má právo používat hudební materiál odkudkoliv. Co shledal vhodným pro svůj účel stalo se právě touto volbou jeho mentálním majetkem. Moliére, když byl obžalován z plagiarismu, odpověděl:"Jo prends mon bien oú je le trouve." Otázka původu je zajímavá pouze pokud se týká hudební dokumentace." " Je ještě třetí způsob, jakým se vliv lidové hudby projevuje na práci skladatelově: nelze najít v jeho hudbě ani lidové melodie ani jejich imitace, a přece je naplněna atmosférou lidové hudby. V takovém případě lze říci, že úplně vstřebal idiom lidové hudby, která se stala jeho mateřštinou. Opanoval ji úplně, jako básník opanuje svou mateřštinu." Bartók se pak obírá některými námitkami a argumenty svých odpůrců. Tak na př.mnozí byli toho mínění, že komponovat na lidová themata je snazší, poněvadž skladatel se tak vyhnul vymýšlení svých vlastních melodií. Na to Bartók říká: "Zacházet s lidovými písněmi je, jeden z nejobtížnějších úkolů; právě tak obtížný, ne-li více, jako psaní větší původní komposice. Uvědomíme-li si, že vypůjčit si melodii znamená, že jsme vázáni její individuální zvláštností, porozumíme jedné části potíží. Další potíž vyplývá ze zvláštního charakteru lidové melodie. Je do ní třeba proniknout, cítit ji a vykreslit ji v ostrých konturách vhodnou úpravou." A pokud se vypůjčených themat tyká: "Thematický materiál v hudbě je asi totéž jako příběh v dramatu. A v hudbě, právě tak jako v poesii nebo malířství nezáleží na tom, jaká themata používáme.Esencí naší práce je forma, do které tato themata utváříme. Forma nám odhaluje umělcovy znalosti, jeho tvořivou sílu a individualitu!" A o něco dále: " K o n c e p c e , j e ž připisuje veškerou důležitost vymýšlení themat má svůj původ v devatenáctém s t o l e t í . J e to romantická koncepce, která si váží originality nade vše." Bartók dále přiznává, že srovnávat hudbu založenou na lidovém idiomu s hudbou atonální nebo dvanáctitónovou ovšem nelze; a to z toho prostého důvodu, že lidové melodie jsou vždycky tonální. Atonální lidová hudba je nemyslitelná, a proto dvanáctitónová hudba nemůže být založena na hudbě lidové. kteří věří,že k tomu, abychom přivedli hudbu toho kterého národa k plnému rozkvětu, není zapotřebí ničeho jiného, než abychom se ponořili do lidové hudby a přenesli její motivy do již ustavených hudebních forem.Toto mínění opět dává veškerou důležitost thematu a zapomíná na umění utvářet, které jediné může něco vytvořit z těchto themat. Toto uměníjeprávě ona část skladatelovy práce, která dokazuje jeho tvořivý talent. A tak můžeme ř í c i : l i d o v á hudba se stane pramenem inspirace pro hudbu národa jen tehdy, bude-li úkol přenášet její motivy v rukou velkého tvořivého talentu. V rukou neschopných skladatelů nenabude ani lidová hudba, ani jakýkoliv jiný hudební materiál, žádného významu. Postrádá-li skladatel talent, nepomůže mu, založí-li svou hudbu na hudbě lidové a nebo kterékoliv jinéhudbě.Vkaždémpřípaděbudevýsledeknicotný. Lidová hudba bude mít nesmírný přetvářecí vliv na hudbu v zemích s malou nebo žádnou hudební tradicí.Většina zemí v jižní a východní Evropě, včetně Maďarska, je v tomto postavení. Kodály jednou řekl v této souvislosti o důležitosti lidové hudby: "Zůstalo nám tak málo ze zapsané staré maďarské h u d b y , ž e je nemožné rekonstruovat její dějiny bez důkladné znalosti lidové hudby. Je známo, že lidová mluva je v mnohem podobna starému národnímu jazyku. Právě tak lidová hudba musí pro nás doplnit zlomky naší staré hudby. A tak z hudebního hlediska, znamená pro nás lidová hudba mnohem více než pro národy, jejichž hudební styl se vyvinul před staletími. Lidová hudba byla asimilována do hudby těchto národů, takže německý hudebník může najít v Bachovi a Beethovenovi to, co my jdeme hledat v našich vesnicích: kontinuitu národníhudebnítradice!" -*Přeložil a upravil B. K. -Na hudebním festivalu v Interlochen/Mich. v USA provedena byla 31.července krátká opera skladatela Bohuslava Martinů "Čím lidé žijí", napsaná před dvěma léty na námět Tolstého povídky. -*-
V Ý T V A R N Á U M Ě N Í Charles
Č E R NÝ:
Od pradávna jest známo, že plastické umění a hlavně malířství - věrně zrcadlilo současnou lidskou společnost a její civilisaci. Kdyby nebylo malířů a illustrátorů, co bychom dnes věděli o způsobu života našich předchůdců, kteří ještě neznali fotografii? O jejich oděvu, mravech o zvycích? I se stránky sociální, morální a politické nám umě ci zanechali vzácné doklady nejen o pomíjejících módách, ale i o tehdejším smýšlení, o přísných disciplinách, jež panovaly na př. u klasiků ze XVII. století, u.novoantiků po francouzské_revoluci; o úctě a respektu vůči vládním autoritám a ustaveným hodnotám hierarchickým a morálním. A kdo by mohl zapírat,že díla romantiků a impresionistů ukazují současného ducha vzpoury proti panujícímu řádu, k .jehož podkopání tak účinně přispěla? Můžeme směle říci, že podávalo-li malířské uměni odraz svých časů, účinkovalo také silně na veřejný život, na veřejné mínění a smýšlení; jako malý příklad cituji jen karikaturu, tu nebezpečnou zbraň A jelikož zase společnost měla tentýž vliv na umění, vládne tu taková interference, že se ani nedá dobře rozeznat, kdo koho vybízí k poddajnosti nebo štve k rebelii. Pokud se týče dokumentačních potřeb, ty dnes široce kryje fotografie ve všech svých formách: deska, štoček, k i n e t o g r a f , televise nás s dostatek informují o zevnějším vzhledu věcí a událostí, zatím co dříve to bývalo monopolem malířů a illustrátorů.Tím také ztratilo plastické umění velké pole činnosti a umělci jsou nuceni hledati nové cesty, nové směry a nové prostředky, vyjadřující nové idee a ideály. Revoluční duch, který na konci XVIII století brutálně zboural tolik konvencí, osvobodil mnoho až dosud tlumených instinktů a žádostí a zrodil tu vášeň k "novému", která dnes se rozvinula ve vášeň k "novotářstvi" za každou cenu. Dnešní velký problém je vyjádřit nevyjádřitelné, konkretisovat abstrakci, což na první pohled se zdá přílišná ambice. Háček je v tom,že vyjadřující prostředky v malířství nebyly podrobeny stejnému vývoji a že dnes, jako před stoletími, se může malovat jen štětci a barvami, na platně nebo papíře. V literatuře a hudbě, jež svou subtilitou účinkují daleko hlouběji na mozek a na smysly, je podobný nárok schopnější uskutečnění než v malířství a sochařství, které mají k disposici jen prostředky hrubě materiální. K tomu dlužno připojiti ještě jeden nový fakt, přímo vyplývající z nové zatáčky, kterou u n ě m vzalos silný pokles technické úrovně malířská a nevyhnutelný následek tohoto poklesu: záplava malířského odboru kandidáty čím dále . tím četnějšími, ale kvalitativně podprostředními, ne-li bezcennými. Snadný - a často nevysvětlitelný - úspěch některých mezinárodních "hvězd" dal mnohému nápad, aby to zkusil i on; z toho mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Technické nedostatky a nepřítomnost talentu se chytrácky zahalují intelektuálními pretensemi: čím chudší expressivní prostředky, tím chlubivější a bizarnější nároky těchto pseudo-modernistů. Volá se na pomoc literatura, filosofie, matematické a geometrické spekulace, které, malované na plátně, mluví nesrozumitelnou řečí a vodou povětšině k nečitelným rebusům. Velkým pomocníkem těchto proudů jest snobismus modernismu, který konec konců není často nic jiného, než domýšlivost, a ještě častěji zbabělost před nařknutím z reakcionářstvi. Dnes má každý v ústech jen slovo "svoboda", "volnost", "právo k osobnímu mínění", ale myslí při tom výhradně na sebe nebo na svou sektu. Barbarské heslo: "Kdo není s námi, je proti nám" nepanovalo nikdy ukrutněji než za našich dnů. Nejste mého náhledu? -pak jste zpátečník, nepřítel pokroku, zkrátka fašista. Ano, fašista, neboť politický slovník a politické mravy našly díru, kterou se do umění vetřely. Jako lidstvo na celé země-. kouli, tak i umění se rozdělilo na dva tábory: napravo, nalevo, moderní nebo reakcionář. Není horší urážky než slovo reakcionář, a strach před ním ospravedlňuje ty nejhorší kompromisy. Připojme k tomu velké finanční a obchodní zájmy, investované v moderní umělecké produkci, a máme jasný pohled na úroveň, na které dnes malířské umění stojí. Toto není kritika, jenom pouhá konstatace. Tu zase vidíme, že umění a civilisace jdou vespolek, neboť tu i tam panuje týž zmatek, táž bezhlavost, totéž hledání východiska z chaosu. Dům byl podkopán obyvateli -aproč? Nu tak, ze zvědavosti, aby.se vidělo,co "pokus" dá. Jak zabránit, aby se zřítil? Zbourat ho,to je to nejlehčí. Ale čím ho nahradit? Na tom nezáležíš: nejdříve zbourat, pak se uvidí, co se bude moci dělat. Logické to je, třebaže ta logika je trochu primitivní a jeji důsledky dramatické, ne-li katastrofální. Hlavni věcí jest: pryč se starým brakem. Chceme nové, i když bude horší. Snobismus, o kterém výše mluvíme, nalézá svou největší oporu v tak zvané "inteligenci", ať se jedná o umění nebo o politiku. To neznamená, že by snobismus byl z jádra škodlivý; stalo se vícekráte, že dík jemu .se uplatnily záslužné reformy. Záleží to jen na tom, jakým směrem se snobismus ubírá a stojí-li konečný cíl za oběti, které si vyžádá. Vzpomeňme, že nejlepším propagátorem francouzské revoluce byla právě francouzská aristokracie, první oběť revolučního Molocha. I ta si hrála s ohněm, koketovala s ním, diletantsky a vznešeně, jakoby se jí nemohlo nic stát; a přece víme, kolik za ty "novoty" zaplatila. Tak i dnešní inteligence, školsky vzdělaná, ale valně postrádající výchovy, bez které vzdělání mnoho neznamená. Ona též se vášnivě věnuje "pokusům" jako učeň čaroděje, až do chvíle, kdy Pandořina truhlice se otevře a rozpoutaní ďáblové se budou řítit na svobodu jako .vichřice.Zajímavým zjevem jest, že malé národy jsou dnes nejhor— livější v kopírování a přehánění různých vymožeností pokroku" národů vedoucích, jako by je jejich otrocká poddanost mohla zvětšit v jejich vlastních očích. Proslavená "Biennálka" v Benátkách je toho charakteristickým příkladem. Na př. Švýcarsko nebo
Skandinávie tam vystavují věci, před kterými francouzští neb italští novátoři vypadají jako předpotopní zkameněliny. Ale také jedno vám tam hned bije do očí: jakýsi druh mezinárodního "příbuzenství", bez jakéhokoliv národního nebo individuálního charakteru. Snadno můžete přilepit na každé dílo cedulku o původu. Plagiát tam kraluje a celek se může resumovati v několika prototypech, kopírovaných na nejznámějších "pohlavárech" malířské internacionály. Nehledejte tam něco čistě latinského, nebo germánského, nebo slovanského. Tu můžeme říci, že sjednocení všech národů na naší planetě je před uskutečněním a že nivelace je v plném proudu.Zde však také je cítit, že tam vládne - naproti bezhlavosti v jiných sférách - vůdčí moc, jak tomu jest v násilných režimech. Jako vždy, i zde jsou "revolucionáři" ježto horší těch sektářů proti kterým povstali, jejich tyranie je ještě krutější, jejich dočasné vítězství úplně neskromné a jejich produkce vulgární. Prozatímní výsledek toho všeho jest rozvod mezi uměním a valnou částí p u b l i k . P r o prostředního milovníka krásných umění se nový grafický jazyk stává tak nečitelným jako hieroglyfy. Nerozumí abstrakčním hádankám; a i kdyby jim chtěl porozumět - s podmínkou ovšem, že tam je něco k porozumění - nedbalé provedení ho zlobí a odvrací. Umělecké dílo předpokládá, vedle intelektuálního obsahu, také minimum péče a práce, a hlavně že bylo provedeno ve spolupráci s časem, tím přísným soudcem, který nebude mít žádnou úctu k tomu, co bylo uděláno bez jeho pomoci. Z tub vymačkané čisté barvy, naplácané špachtlí v několika hodinách na plátno, bez úvahy,bez citu a bez vzrušení; deformace, domýšlivé nedostatky, falešný intelektualismus, bombastická reklama, to všechno se normáln í m u amatérovi umění příčí a odvrací ho od výstav současného malířství. Za to však na výstavách obrazů z velkých dob, ať se jedná o primitivy,nebo renaissanci, nebo XVIII. a XIX. století, je všude nával. Co z toho odvodit? Kdo má pravdu a kdo se mýlí? Massivní argument proti tomuto prostřednímu milovníku umění jest ovšem, že je "reakcionář", že je opozdilec, že tomu nerozumí. Řekne se mu též, že mu chybí potřebné vychování a jako důkaz se mu podá opovržení, s jakým byli kdysi přijati určití "geniové", kteří dnes zaujímají čelné místo v dějinách a v museích. Jaká jest hodnota podobných argumentů, to jen budoucnost ukáže. Mnoho výtečníků z dneška bude asi nemilosrdně smeteno našimi potomky a neznámí budou vyneseni na podstavce. To není n o v é , j e n proporce se zvětšily - a pak, jakou váhu to všechno má před věčností ? Ale pro nás, kteří žijeme v kalné vodě a na kymácejících se základech, kteří vidíme, jak naše civilisace byla zaplavena opravdovým stěhováním národů, resultujícím ze dvou světových v á l e k , a jaké ničivé živly, naší mentalitě úplně cizí, se do ní vtělily a ji rychle rozkládají, pro nás tedy jest to podívaná zajímavá, třebaže tragická, na lidstvo, které běhá dokola za svou hlavou jako pes za ocasem - a nalézá prozatím jen prázdnotu. -*Vladimír Zelený:"SKŘÍŇ PANÍ NOTÁŘKY", Paříž, červen 1954. Obálka A.Machourek, illustrace K.Fiedler. Str. 24. Sedm feuilletonů o Paříži. Co povědí tomu, kdo Paříž zná, co tomu, kdo ji nikdy neviděl? Návštěvníkům z dřívějška připomenou mnohé,co mohli vidět, přáli si vidět a n e v i d ě l i . T ě m , kteří jdou po Paříži jen s autorem, na dálku, není dáno jít živým, rušným velkoměstem. Zeleného Paříž není dnešním, živoucím, francouzským městem. Jsme v mnoha časech, s mnoha mrtvými všech n á r o d ů , m i m o dnešek, v historii, ve vzpomínkách. Šarm této knížky není v Paříži, není to Paříž, která nám z ní zůstane: je to autor. Nevtíravě, téměř nepozorovaně, utkví v našem vědomí nejhlouběji. Skončivše procházky a ního lidského setkání. Tyhle feuilletony rozhodně nemají t o , č e m u tolik dnešních autorů s (pochybnou) stavovskou pýchou říká "macha". Oproti nim je Zelený nesporně "amatér". Vane z nich (jen s těch pečlivých citací?) něco "staromódního".Není v nich nic z brilantnosti bestselleru.Není v nich systematisovaná erudice, vše je tak nějak jedno přes druhé - jak to nese život, jak se jde v cizím městě na potulku. V doprovodu přítele, zamilovaného snad především mluví těmi jeho léty. soucitných a českých očích. Tuláci Vorlaine a Gellner, strádající Mickiewicz,, bolestná láskaBalzaca a paní Hanské, Alphonsine Plessis, Heine (vzpomeňme Heineho v očích Mne likrát, proniká do feuilietonu autorův český čas! Co tam pohledává?-Je tam docela na svém místě: bez něho bychom nepoznali pozadí pohledů. V soutěži jsem nenavrhl této práci cenu pro tu její jistou neumělost, pro její úzkost a ohraničenost,pro styl, jemuž chybí "aisance". Ale pro svou lidskou ryzost nemohla zůstat bez vysoké odměny. Na uznání si plně zasloužila. lerovou a Machourkovou pomocí patří mezi nejpůvabnější, které v našem exilu byly vydány. -* J. K.
S K L I Z E Ň
12
ZÁŘÍ 1954
K SOUTĚŽI KA + KR NA R.1954. 3 1 . ř í j n a t.r, je uzávěrka příjmu prací do soutěže KA + KR na tento rok. Práce, došlé na adresu: Signora Berta Demuth-Pachner,Monguelfo (Bolzano),Itálie, po tomto datu nemohou být do soutěže pojaty vzhledem k tomu, že pro soutěž RFE zkrátili jsme porotám čas. Soutěž přijímá práce ze všech oborů krásné literatury, vědy a hudby.Seznam kulturních pracovníků, kteří nabídli soutěži svou pomoc jako porotci, uveřejníme v příštím čísle. Ze seznamu podle různých okolností sestaví tříčlenné poroty pro Jednotlivé obory za KA Cecil Benedikter, za KR prof.Jiří Straka. Jak byly jednotlivé poroty sestaveny, bude oznámeno teprve s výsledky. V oborech poesie, prosy a her budou výsledky vyhlášeny pokud možno současně se soutěží RFE počátkem roku 1955, ve zbylých oborech nejpozději v dubnu 1955. Jako letos bude o soutěži vydaná brožura v některém cizím jazyce s představením prací, které obdrží cenu. Věcné ceny budou opět dary z Akce solidarity, v níž KR pokračuje v dalších zemích, a podobně jako loni to, co jako hmotné ceny nabídne exil. Brožura o soutěži na rok 1953 v nákladu 4.000 kusů bude rozesílána od počátku sezony v září. Vedení soutěže nemá námitek proti tomu, aby autoři tutéž práci poslali do soutěže RFE, naopak doporučuje všem, aby využili i této příležitosti. (Obory poesie,prosa,hry,celkem 12 cen v penězích - 2000 dolarů celkem,příjem prací poesie nejméně 15 stránek strojem, prosa a hry 30 stránek - do 1.XII.,výsledky 1.1.1955. adresa: RFE, Czechoslovak Desk,Cult.Dep. ,München,Englischer Garten 1 ,Záp,Německa.) V soutěži KA + KR rozsah není omezen. Soutěž je anonymní v zásadě, ale nebrání autorům zařadit do knížek i částí již zveřejněné. Nepřijímají se práce, zveřejněné jak celek. Rukopisy se na požádání vracejí. Jako loni, stupnice,odměn bude: cena - uznání pochvala s výhradami. V jednotlivých stupních pouze abecední pořadí. Z loňské soutěže by podle programu vydavatelů mělo do konce roku vyjít 10 prací. Několik prací je již přeloženo nebo se překládá do různých světových jazyků. Anglická brožura o loňském kole přijde na veřejnost prvně u příležitosti kongresu a výstavy A.E.R. v Cařihradě. Porota pro poesii v kole na r. 1954 navrhne K.R. svůj výběr pro antologii české poesie v rámci vyměny s Němci, kterou K.R. chystá po vydání společné antologie s Estonci (ku konci t.r). Česko-německý výběr vyjde pravděpodobně v jiné a širší formě, než antologie česko-estonská. Básníky, kteří mají zájem o účast a nemají letos dokončenou sbírku, jíž by se mohli soutěže zúčastnit, prosíme, aby do 31. října t.r. poslali na tutéž adresu, kam se posílají soutěžní práce, několik básní, které by navrhovali pro antologii, aby porota soutěže k nim mohla přihlédnout současně, kdy připraví svůj výběr ze soutěžní poesie. U všech zúčastněných básníků bude při definitivním sestavování výboru přihlédnuto případně i k jejich již vydaným pracem z doby exilu. K VÝSTAVĚ EXILOVÉ KULTURY V CAŘIHRADĚ. Kulturní výstavy u příležitosti kongresu A.E.R. od 15. září t.r. v Cařihradě zúčastní se KR vším, co jí bylo možno opatřit v krátké (přibližně měsíční)lhůtě.Svou výstavu dělíme na sekce: 1 . i n f o r m a č n í ( m . j . l e t á k y s představením našeho přínosu v turečtině, angličtině, frančtině a němčině,5 exponátů); 2.tiskovou (exilový tisk, pokud jej dostáváme,17 exponátů); 3. publikační (knihy a brožury,jež máme k disposici,34 exponátů) 4. Naše spolupráce s cizinou (knihy z Akce solidarity a dopisy cizích spisovatelů a umělců, anglická brožura o loňském kole soutěže, atd.,34 exponátů); 5. naše děti (detske kresby a detske knizky,5 e x p o n t ů ) ; 6 . hudba (zvukový pas prací Karla Janovickeho,deska Rencontres, rukopisy hudebních prací v soutěži, v y s t i z k y svetového tisku o našich umelcich, programy atd.,13 exponatů); 7. výtvarné oddělení (oleje,akvarely,kvase,kresby, fotografie děl,zvlaste sochařských, reprodukce,katalogy,v exilu vydané monografie o malirich atd. 49 exponatů. Do uzávěrky císla mame prace Jana Brázdy,A.M.Kousala,Al.Kohouta-Locoque, Jaroslava Sejnohy,Z.Stolovskeho,Jana Vlacha,Jana Zacha,Adolfa Zieglera a j. rada dalsich je ohlášena.)Celkem až dosud 134 exponátů.O výstavě budeme podrobně referovat.Tato výstava jistě není poslední, k níž se KR naskytla příležitost (je nejvýš pravděpodobné, že materiálu, jejž budeme mít čas doplnit, bude po Cařihradě použito v Německu.).KRpodlesvých zásad hledá, co nejobjektivněji představovat světové veřejnosti náš přínos, ve všech kulturních oborech a všech uměleckých směrů a tendencí. Je však přirozené, že při časových a finančních obětech,jež práce vyžaduje,nemůžeme plýtvat energii na individuální vyžadování si každého kousku nateriálu. Ti, kdož v našem exilu tvoří, usnadnili by nám podstatně práci a vyvarovali se neúmyslného přehlédnutí s naší strany, kdyby nám posílali vhodný materiál, který nám může posloužit v kterékoli chvíli: knihy, fotografie, reprodukce, katalogy,atd.,prostě vše ,s čím při různých příležitostech můžeme vyjít ven.I když díky obětavosti mnoha umělců podařilo se nám zajistit pro Cařihrad důstojnou representaci, je jisté,že bychom se mohli ukázat ještě v mnohem bohatším světle.Jakkoli náš okruh se rychle rozrůstá,potřebujeme více adres,na něž by bylo možno se podle potřeby rychle obrátit za podobných příležitostí.Prosíme proto náš tvořivý exil: vše, čeho může být použito k propagaci našeho kulturního přínosu,posílejte redakci Sklizně do Hamburku,již nyní se zřetelem na doplnění cařihradského materiálu k výstavě v Německu. Ústřednímu sekretariátu KR do Stockholmu sdělte co nejdříve,co z větších prací , v jakém počtu a v jaké době byste mohli zaslat na výstavu, tuto y Německ u či jinou, kdybyste nohli být vyrozuměni včas(což mnohdy nemůžeme zaručit).Exil vůbec pak prosíme o jména a adresy umělců,kteří jakýmkoli způsobem by se na naši kulturní representaci mohli p o d í l e t . - A ještě prosba maminkám a tatínkům:posílejte nám laskavě kresby a malby svých dětí,zvláště pokud mají,třeba hodně vzdálený vztah k exilu (na př.styk s novým prostředím a pod.). Pro tyto věci jsou široké možnosti uplatnění! Dr Robert Vlach (Onsdagsvägen 8/1, Enskede,Švédsko.)
S
K U L TL U R NIÍ P O ZZ V Á N E K Y. Ň
13
ZÁŘÍ 1954
ŠKOLSTVÍ A NOVÉ KNIHY V ČSR V R.1953. Podle zprávy Statistického Obzoru (Praha),č.4 bylo v ČSR v r.1953 celken 9125 nár. škol s 505000 žáky,2715 osmiletých střed. škol se 1095000 žáky,304 jedenáctiletých stř. škol s 234000 žáky o 655 odborných škol se 124000 žáky.Večerního odborného studia se účastnilo 13500 studentů, odborného dálkového studia 2500 stud. Na 39 vysokých školách studovalo přes 47000 studentů a 16000 se účastnilo dálkového a večerního vysokoškolského studia.Odborná hornická a železniční učiliště stát.pracovních záloh a závodní učňovské školy měly 60000 žáků, skupinového a individuálního školení odborné kvalifikace se účastnilo 155000 osob. Podle úředních údajů bylo v ČSR v r.1953 vydáno 4754 knih v celkovém nákladu 51.500.000. NEZÁVISLÝMĚSÍČNÍK REVUE (Box 11,West End.Brisbane,Qldo,Austrálie,vydává Jan Tuček,řídí redakční kruh,vychází jednou měsíčně, roční předplatné 24/- sh.) začalvelmislibněčervencovýmčíslem. V příjemné pestrosti přináší příspěvky původní i přeložené, úvahy politické i kulturní a to s nestranností dnes vzácnou. Osmnáct stran listu je využito úsporně i účelně; čtenář s minimem dobré vůle a objektivity je přečte se skutečnou radostí a bude se těššit na další číslo. Blahopřání vydavatelům - a hodně štěstí i do budoucna! A.V. NAKLADATELSTVÍ SOKOLOVA VYPISUJE SOUTĚŽ na název knižnice,kterou chce vydávat od 1.listopadu ve svazcích o 32 stranách s pracemi z literárního,národohospodářského či politického oboru.Knižnice má být živou rozmluvou, ve které se ve zvláštní rubrice dopisů bude pokračovat přímo na stránkách svazků.Každý se může zúčastnit i více návrhy. Výherci obdrží předplatné, ev.luxusní vydání knih dosud vydaných.Návrhy do 1.listopadu na adresu:Dr Meda Sokolová, 13, rue Franklin, Paris 16,France. PAMÁTNÍK SLETU EVROPSKÉHO SOKOLSTVA V PAŘÍŽI V ČERVENCI 1954, obsahující umělecké fotografie v originále,prodlužuje subskripci do 15.září 1954.Cena výtisku 1.800 frfrs.Památník vydává revue Rencontres,Jaroslav Trnka,7,rue St.Marc, Paris 2e, France. * D R O B N O S T I. -Sochař Josef Martínek, studující nyní v Art Institut v Los Angeles, získal za svou práci zvláštní nadaci tamní spořitelny. -Čs.katolické sdružení v Buenos Aires pořádalo 14.srpna v rámci oslav dvacetiletého trvání velmi zdařilou akademii s uměleckým programem. -26.července t.r. zemřela v ČSR matka básníka Jiřího Wolkera. Byla zpopelněna v olomouckém krematoriu 30.7. a urna uložena 3.srpna na měst.hřbitově v Prostějově. Zatím co mrtvý Wolker je v ČSR dáván za vzor,nebyl prý poměr jeho matky k režimu přátelský. V úmrtním oznámení, které asi zemřelá sama navrhla a které kolovalo tištěné i v opisech, píše:"Odcházím za svými nejdražšími po životě radosti i strastiplném s důvěrou ve splynutí s nimi v onom tajemném Neznámu,kam mne oni předešli. Jen několik srdcí se zachvěje v rose jak k ránu květiny.Přejte klid a mír znavené duši. Zdena Wolkerová." -Bulharská emigrace vydává v Brazílii vkusně upravený informační Bulletin. V Mnichově vyšel v květnu 1954 ve zvláštní brožuře bulharský pamětní projev o králi Borisovi. -Spolek komerčních inženýrů, zahraniční skupina (adresa:SKI-Zas,P.O.Box 2384, Pretoria,S.Africa) vydal informační a programové oběžníky. Adresář se 121 adresami zasílá ověřeným kollegům po obdržení 5 mezinár.pošt.kuponů. -Pro účely výstavní jako ukázka vědecké práce exilu poslal nám prof.V.Hlavatý 10 a prof.Jiří Straka 5 svých tiskem vydaných vědeckých pojednání. -Prof.Henri Granjard bude od počátku školního roku přednášet na Sorbonně. -Dokumentační středisko Zahraničního ústavu v exilu přistoupilo ke sbírání bibliografických dat vší estetické produkce zahraničních Čechoslováků, podle týchž směrnic, jimiž se řídí shromažďování dat o činnosti vědecké. Výsledky práce střediska vyjdou vždy po půl roce v Tribuně.Zajímají údaje o literatuře,architektuře,divadle,filmu,uměleckých fotografiích, hudbě,malířství, sochařství, sportu.Středisko tvoří dva členové Ústavu: dr Jiří Kolaja a Pavel Kolda a Eva Kafková,dr Václav Mostecký,Henry Němeček, dr Jiřina Sztachová a Jaromíra Tichá. Adresa:Pavel Kolda,Bard College, Annandale-onHudson, N.Y.,USA. -Syn prof.dr Karla Kupky a prof.R.Kupkové,žijících v Paříži,dostal 2.cenu z matematiky v Concours general. Cena mu byla udělena v slavnostní síni Sorbonny za účasti presidenta republiky,ministra školství,rektora a profesorského sboru.Ivan Kupka dokončuje střední školu. -List Ost-Probleme, vydávaný v Bad Godesberg Press-division HICOG(Vysoká komise pro Německo) přináší v č.34 z 28. srpna posudky dvou knih o ČSR: Harriet Wanklyn:"Czechoslovakia."(George Philip & Son Ltd.,London 1054) a I.Gaďourek:"The Political Control of Czcchoslovakia"(H.E.Stenfert Kroese N. V. Leyden 1953.) Gaďourkovi vytýká recensent Walter von Kohout zamlčování některých skutečností z vývoje v ČSR po r.1945, chválí však přehlednost a úplnost dat, zvláště hospodářských. PŮVOD NĚKTERÝCH MÍSTNÍCH JMEN. Třetí díl "Místních jmen v Čechách"(od písmene M po P),životního díla před rokem zesnulého dr Antonína Profouse, přináší řadu zajímavých etymologií českých místních jmen, jež dosud nebyla zcela jasná.
S
K
L
I
Z
E
Ň
14
ZÁŘÍ
1954
Jméno Praha bývalo vykládáno nejčastěji od "prahů" - říčních slapů - srov."porohy" na Dněpru!-,ale pak by jméno města znělo logicky Práh nebo Prahy. Podle Profouse souvisí název města se slovesem "prahnouti", jak dosvědčuje i několik jmen Praha, označujících lesy a vrchy: jde vesměs o místa vyprahlá, vyschlá. Jméno Plzeň vykládá autor od osobního jména Plzen. Tak je tomu u velmi mnoha místovostí, že jejich jméno je po prvním nebo některém význačném obyvateli,Profous to v tomto díle své práce dokazuje m.j. u jmen Polabec, Protivec, Radas, Radava, Rádlo, Radvanec, Rampuše, atd. Pardubice mají dnešní název z původního Porydubice (od slovesa "porýti"). Postoloprty jsou nad jakoukoli pochybnost slovanského původu: etymologie jest "postoly prtati", což značí "opravovati škorně". Tak ostatně odvozoval jméno už Václav Hájek z Libočan. Otmíče jsou pojmenovány podle obyvatel, z nichž snad první byl "ot miéče", t.j. z domu, v jehož znaku byl míč. Podeřiště je jméno obce "pode ržištěm", t.j. žitným polem (žito - rež). Poslední svazek Profousova díla je chystán k vydání v r.1955. * (Podle "Naší řeči". - v - ) V našich dopisech, v tisku, ba i v knížkách v exilu vracejí se často tytéž chyby. Něco vysvětlí chvat, ale ne všecko. Málo si všímáme jazyka, málo, příliš málo-čteme české knihy. A přibylo mnoho let od doby, kdy to, co jsme napsali, se vracelo opraveno červeným inkoustem. S vršícím se časem v cizině bylo by nám ho třeba více méně všem. A čím dál tím víc třeba. V této rubrice,do níž vítáme všechny, kdo nám mohou pomoci, chceme se pokusit,bohužel jen ve velmi skromné míře,částečně ten červený inkoust nahradit a upozorňovat na nejběžnější chyby. Red.)
Se skloňováním zájmen máme mnoho potíží; zvláště se zájmenem JÁ. Kdy psát mne,kdy mně, kdy mě? (Mi už obtíže n e d ě l á . ) Odborný výklad - v tom našem chvatu - b šinou rychle zapomenut.Ale připomeňme si jednoduchou pomůcku:kdykoli jsme na rozpacích, nahraďme zájmeno JÁ v příslušném pádě zájmenem TY.Tebe se nebojí. Nebojí se tě.Přijde k tobě. Vidí tě? Tebe vidí.Mluvili o tobě.Atd.Nahradíme-li si takto 2.osobou to,co chceme vyjádřit v osobě první, nezmýlíme se. Tebe se nebojí,tebe vidí.Nad žádným "e" není háček. Nebude tedy u zájmena "já":MNE se nebojí, MNE vidí. K tobě, o tobě - nad "e" je háček, tedy - přijde ke mně, mluvili o mně. Vidí tě? Zde je krátká forma, bez "b",bude tedy krátce: vidí mě? Tedy nezapomínat: pokaždé obměnit si větu tak, abychom místo o sobě mluvili v druhé osobě a nezmýlíme se. REDAKCI DOŠLO: RÍM, slovenský obrázkový č a s o p i s ( R o m a , Casella Postale 9100), ročník VI, číslo 1 a 2 za jaro a léto- 1954; po 18 stranách. * V TOMTO ČÍSLE snažili jsme se ukázat čtenáři víc z původní tvorby exilu a nevynechat ani závažné úvahy: o knize E.Hostovského, o hudbě, malířství, i původní vzpomínky ze života zesnulého italského filosofa Croceho.I čtenář bez zvláštních hudebních zájmů měl by se zajímat o problémy lidové hudby a úvaha malíře Ch. Černého přesahuje rámec výtvarných umění. Není nutné p ř i p o m í n a t , ž e Sklizeň je volnou tribunou pro kulturní snahy exilu a že nezastupuje žádný směr; přinese ráda i opačné názory, opravy a doplněn í . J e j í m úkolem je probouzet zájem o samostatnou kulturní činnost i tvorbu, nabádat a vychovávat k ní. Dáváme této snaze všechno, co máme a dovedeme. Příprava výstavky kulturní práce exilu zabrala nepředvídaně mnoho času a zatížila i rozpočet prosíme: mějte ohled i trpělivost,pomozte udržet i zlepšit Sklizeň zaplacením předplatného,bez upomínek, vzpomeňte, že zdraví a síly nás všech nejsou bez konce. "Dni malých začátků". Všem zájemcům, kteří by chtěli upozornit cizinu na kulturní práci našeho exilu, pošleme rádi anglickou informativní brožurku.Díky za spolupráci!
ČECHOSLOVÁK V ZAHRANIČÍ, týdeník, F.C.I. , týdenní anglické zpravodajství. Red. J. Josten. 37. Tregunter Road, London S.W.10. žádejte ukázková čísla zdarma! PAMÁTNÍK SLETU EVROPSKÉHO SOKOLSTVA připravuje "edice "Rencontres", Subskripce do 1 5 . z á ř í . C e n a 1.800 frfrs. Adresa:J.Trnka, 7,rue St.Marc, Paris 2e. Nakladatelství SOKOLOVÁ vypisuje soutěž na název knižnice - bližší v Kulturních poznámkách na str.13. tohoto čísla. Žádejte seznam dosudvyšlýchknih: Essaye,Petra D ena :MEXICKÉ DIVERTIMENTO (Edice Sklizeň).Cena 1,50 DM, 0,49 $ Objednávky Sklizeň. Rádi a bezplatně zprostředkujeme objednávky i jiných knih a listů, sdělíme adresy a předáme dotazy příslušné administraci. Pište! S K L I Z E Ň - nezávislá kulturní revue. Ročník II.,číslo 9 (21), září 1954. Vydává:Antonín V L A C H , Hamburg 13, Postfach 2700;Postscheckkonto Hamburg 79393. Vychází každý měsíc uzávěrka 10. předcházejícího měsíce. Předplatně 5 DM ročně, mimo Německo 1,50 $ nebo ekvivalent.Jednotlivá čísla 50 pf.
