ROČNÍK
II.
LEDEN 1954 POVÁNOČNÍSKLIZEŇ.
ČÍSLO
1.
/ Jako o minulých vánocích, i letos potěšil nás týž autor svým přáním: jako loni, ani letos není možno odolat pokušení sdělit je ostatním./ svobody džbáneček, světu koleduju. Nebyl moc plničký, Svoboděnku dejte, jen do polovičky. nic za ni nechtějte. Cesta byla kluzká, Ať je nevímjaká, vedla ona z Ruska. jen když je nějaká. Kdo dobře nehledí, Federační stačí, sklouzne na náledí. i když trochu tlačí. Z demisní klouzačky Svoboděnku dejte, zbyly jenom plačky. něco k ní přidejte. Nešťastný syneček, Budu ji v pozoru rozbil jsem džbáneček. mít víc,než v únoru. Škoda, ach, přeškoda, Jestli ji zas ztratím, kdeže je svoboda ? však já se k vám vrátím. Sobaky se sběhly, svoboděnku snědly. Adolf MOKRÝ, Londýn. Vladimír Š T Ě D RÝ: P O
S V Á T C Í C H.
Na stole mlčel nepopsaný papír. Bylo po svátcích, byl kalný den. Zase o pohádku méně, zase o rok víc a zase mnohý sám. Ten houf, ve kterém žijeme, má své dny stesku, útěchy i radosti. Velké svátky, svátky rodinné, oslavy narozenin a jmenin, soukromá výročí. A v některý večer se vzpomínky slijí v mysli jak těžké, těkavé kapky rtuti. Aby tolik netížily, je tu víno, které rozpouští rtuť smutku, a kalíšek pálenky, v němž se vypaří, jako v křivuli. Opilí blábolí o krásných časech včera, o časech těžkých, ztěží přežívaných dnes, o tom,co bylo a být nemělo. A dálka událostí peče lež minula i v upřímné mysli. Klameme se při slavných událostech, o svátcích, výročích, jmeninách. A druhý den si připadáme směšní. Co na tom záleží, co bylo? Ba, záleží, jenomže naše vzpomínky, jako obraz daleko položený, pozbývají ostrosti a my ji nahrazujeme vlastní představou. Žijeme stvořeni k obrazu, který opravujeme, ruka vedena vlastním přáním.Nazvěte to lží, alo je to zahořklost, která vede pravici zchudlého. Proč právě já? ptá se druhý, třetí. Proč právě ty ? Každý svátek má svou vůni. Každý svátek voní domovem, a lepšími časy. Všechno, co bylo, bylo lepší, krásnější. Ráno po oslavě rozmazává vzpomínky. A papír, mlčící na stole, volá po slově, které bloudí cizinou. Je kalný den, je o pohádku méně a není ti o nic lehčeji. Ani nejsilnější paže nepřemůže skutečnost, že jsme každý sám v oslavě toho, co bylo. Nepřivoláme nic, než ozvěnu krásného volání. Ale ta místa, která volala a zvala, dnes mlčí a naše přání nikdo neslyší. Máme sice společnost, ale ta čiší novotou. Máme nové přátele, ale ti s námi nevyrostli a nesrostli. A nová sídla milujeme ze vzdoru. Chceme být šťastní dnes a přece milujeme jen minulost. Nic nového, nic krásnějšího u sebe nevítáme, než včerejšek. Prostřeme stůl a koupíme si šaty. Tak jako kdysi. Ale všechno je jiné. Skutečná radost z dneška nám uniká. Kolo osudu se netočí setrvačností, jako kolostroje.Včerejšekse vrací jen v představách a každý den a krok vede do prázdna a je navždy ztracený. Kdybychom se vší silou pokoušeli přilákat dávné svátky, jen přelud k nám promluví.
Jak nehostinná je radost v každém z nás a jak málo si rozumíme. Zavrtáni každý do svého včerejška a zatíženi každý smutkem nad ztrátou, kterou si nepřiznáme, pijeme víno a sklenku pálenky. Zdáme se tak hybní, či než v lavině udusí člověka. Našednešní svátky jsou vlastně pohřební písní. Jak orientálci vesele spěcháme s nrtvolou ke hrobu. Šťastný mrtvý, který má blíže k Bohu. My se k němu vlečeme s řetězy sebeklamu na nohou i rukou. Zatíženi velkou lží včerejška a velkým přeludem pozítří chceme tolik věřit. Teprve ráno po svátcích si uvědomujeme, jak jsme sami a daleko od minulosti i budoucnosti. Vyvrženi na břeh ostrova, proměnili jsme se v ostrovy. A kolem nás plují ledy. Nic z toho, co jsme ztratili, nebude už více naše. A že se vrátíme? Ano, ale znovu do samoty. Bylo příliš mnoho válek a příliš mnoho poprav v tomto století. Chodíme mezi hromadnými hroby, shluky šibenic a dvakrát, třikrát v exilu plujeme samotou. Vrátíme se, ano! Ale jaké budou pak ty svátky, ta výročí, ty oslavy? Na co krásného budeme moci vzpomínat? Vždyť naše všechno jsou jen dny utkané ze starých kalendářů, obrazy vzdálené, vybledlé a bez ostrých rysů. Odchod a návrat ! V čem je více slávy ? Vánoce, velikonoce ... V čem tkví vaše kouzlo ? Ve lži? V klamné představě ? Dáváme si sami dary. Sami sobě lžeme, jiné u ného rána víme, že jen bloudíme. Jak plachta, utržená poryvem vichřice, se třeseme na zlomeném rahnu ztracené lodi svého já. Kolem nás je nedozírné moře včerejšků a na svém vraku jsme každý sám. K trosečníku se nikdo nepřidá. Lodi šťastných zítřků nás pohrdlivě míjí, a zachránce ...? Kdo by nás zachraňoval? Co s námi, s veteší, která dnes neví, kde bude zítra spát. Co s nimi, s lidmi bez d o m o v aabez rodiny? Co s námi, kteří máme jen minulost? Opravdu, když se na nás směje nebe, pak jen proto, že jsou tu ještě jiní, kteří musí dostat usměv slunce. Přelude a klamaní ! Slavte svátky, veselte se, pijíc víno a vyprávějte, co jste pochytili z ozvěny. Buďte šťastni ve lži a klamu, vy, kteří se nebojíte zítřku, protože je tak daleko. Blahoslavení vy chudí obrazností. Vaše je spása s ostrovů, na kterých naše lodi navždy ztroskotaly. Šťastni vy, kteří nehledíte do dnů za temným obzorem. A nejštastnější vy, kteří se vrátíte, aniž jste si uvědomili, že jste kdy vůbec odešli. Ale běda nám, ostrovům uprostřed lidstva, nad kterým se rozednívá jen kalný den. Je po svátcích, je o pohádku méně, zas o rok víc a zase mnohý sám.
Jaroslav
D
R E S L E R : USEDAVÝ PLÁČ NAD OTEVŘENÝM HROBEM KARLA TEIGEHO. / S ROZPAKY komentuji vlastní práci. Čtenář má vědět, že by bylo nepřesné nazývat ji poesií, verši, básní. Dokonce není ani"antipoesií" ve smyslu moderního umění. Má jiný úkol, než popisovat, vyjadřovat, přeformovávat a třídit pro čtenáře autorovy pocity. Jsou to neustále obnovované experimenty vyrovnat se s vlastním životem. Pokus o definici: katalysátory. Anekdoticky: autoelektrošoky. Jejich mateřskou zemí je exil. Doma by se zdálo být prospěšnější věnovat čas jiným činnostem. Exil nutí promítnout si život do neznámých krajin mozku, zamýšlet se nad sebou, zpytovat svědomí, ukládat si pokání, zaslíbit se askesi.Tato práce se tedy pohybuje v oblasti pokusů, a to dokonce více životních budou zcela cizí, podařilo se víc, než zaznamenat jen nejprivátnější zážitky. - Text o smrti Karla Teigeho, který jsem vybral, je z většího cyklu "Slova horka - Písmenka na svobodě". Byl psán v německém městečku před dvěma roky na maďarském stroji a představuje poloautomatické a polorealistické momentky z návštěvy jedné pařížské vinárny, kde jsme vzponínali na zemřelého. Text je nyní opsán českým strojem, ale zůstává v původní podobě, neboť jinak by ztratil své zabarvení. V jistém smyslu věku, který se politicky mýlil, i když se dovolávám jen jeho tragedie lidské a umělecké. Nekamenujte bloudící, neboť hledají ! J. D. / "Spisovatelova soukromá existence František Halas,Zavet. Pres veskery strach Je lhostejne tve pusobeni Smrti A nejina nas soucit ani zal Nybrz jen nepatrne zamrazení
kompanona/ dve nebo tri lzicky ... ... a cukru kavu Avsak prave vykopane hroby Jak magneticka Macocha Se osmeluji pred poslednim vydechem
Metro jezdi Noviny vychazeji Dnysedlouzi Pak zase krati
Ktere se muze zaplasit Pesinou hrdla pasuje se vzlyk A cola-cola vyvolava Zpravidla skytavku Mimikri Nekteri lide Hluchoneme hory Kdyz zastupy Nepravych
Vubec nas Smrti nezastrasis A nase litostiseobraceji
Avyhrezlymibrichy
Jedna Do kavy Pepr Do Parize se zatoulal motak Z deseti milionu Cechoslovaku Jeden V Praze Zahuben
/Neni prave stavka/ Dny se krati Noviny vychazeji
Meli bychon zit
DoParizese zatoulal motak Ziti je nekdy velmi zamotane
Nektere osudy jsou marne A jine ne Nezhojitelne rany Nektarehroby v nas nezasypany Uz tretim rokem bytujeme v ctvrtem rozmeru A lidske pocity Jakoby zapomenuty S navrsimi materidousky Lesiky brezovymi "Potoky Motyli Oblohou hvezdnatou Pampeliskami Ktere tak jako my Rozumivali cesky Jenom motaky velice zamotane Se zatoulavuji az k nam A strachem Zlhostojneni Anebo
ne
Ze draci byli potreni Zlí duchove se do podsvetí vratili A poutník nasel vodu zivou V studance u brany sveho mesta Ktere uz nikdy nezanecha opustene Více nas posiluje krev jez tekla
T R I U M F N A D T R A G E D I Í . /R.W.Pilgrim, zanícený ctitel a znalec Shakespeara, oxfordského skolení, je autorem několika hlubokých studií o díle velikého dramatickéhobásníka a význačným praoovníkem na poli celonárodního osvětového přednášky, zabývající se estetickým a ethickým zhodnocením a analysou jednotlivých her Shakespearových. Jeho vývoj spěl k duchovnímu proniknutí hlubšího smyslu uměleckých děl a vyústil v obratu celého jeho dosavadního životního zájmu: R.W.Pilgrin se připravuje na zkoušky z theologie a na povolání duchovního v anglikánské církvi. Úvaha "Triumf nad tragedií" byla s laskavým souhlasem autora přeložena, pro Sklizeň z části dosud neuveřejněného rukopisu jeho přednášky, pořádané Lidovou Universitou v Draytonu v roce 1950. V.S./ Všechny Shakespearovy hry z posledního údobí jeho tvoření, Pericles, Cynbeline, Zimní pohádka a Bouře, vyznačují se jedním společným rysem, který nám připomíná jarní náladu. Zdálo by se podivné, že právě jaro vnucuje se nám jako přirovnání při studiu těchto děl, patřících konečné fázi jeho života. Ale uvědomíme-li si, že jaro je spíše u k o n č e n í m , nežli počátkem, neboť znamená usmíření a obrodu po mrtvém spánku zimy, uvědomíme-li si, že je to především údobí velikonoc, svátku nejen prosté radosti, ale radosti v í t ě z í c í nad žalem, který byl štastně překonán, pak pochopíme, že v těchto dílech našel velký básník svou pravou radost, neboť překonal tragédii. Narozen roku 1564, Shakespeare ztrávil první část svého života v rodném městě Stratfordu. Jeho odchod do Londýna přinesl velikou změnu v jeho vývoji. Už roku 1592 požívá v hlavním městě království pověsti nejen jako vynikající herec, ale získává si rychle jméno jako úspěšný dramatický spisovatel. Ačkoliv spočátku propracovával starší hry a experimentoval ve všech druzích dramatické tvorby, jež byly v té době oblíbeny, již od obsahu. Díla, jež vznikla v tomto údobí, zabývají se politickou historií, vlivem charakteru na životní děje a řešením složitých situaci společenského života v komediích.Tyto všeobecně štastné náměty děl přivedli Shakespeara k nejvyššímu vrcholu popularity. Pak náhle, ke konci století, Shakespeara opouští štastný tón komedií a obrací se k vážnější tvorbě ve svých "pochmurných" komedíích a tragediích. Mnozí se snažili vysvětliti důvod této změny, ale jedna, z nejpravděpodobnějších příčin je přirozená, jako život sám. Shakespeare se blíží nyní střednímu věku a jeho zájem se tudíž odvrací od lehčích námětů kreslících život na povrchu, k vážným otázkám lidského osudu. Od této chvíle až asi do roku 1608 rozvinuje se úchvatná řada tragedií, v nichž Shakespeare je hluboce zaujat nejstrašnějším údělem, který může osud připraviti člověku, anebo který člověk sám sobě přivodí. Avšak rok l608 přináší novou změnu do jeho tvorby. Do tohoto posledního údobí patří hry, obvykle známé romance, neboť se svou uvolněnou, nedramatickou strukturou podobají fantastickým románům současné doby. Byly to hry, jež částečně nesly tragický rys, ale nekončily tragicky, hry, které se vyznačovaly spiše uchvacujícím dějem, nežli hloubkou citů. Motiv usmíření a odpuštění byl v nich široce rozvinut. Jaké byly důvody k této změně v Shakespearově tvorbě ?
1. Důvody národní. Optimistické a zjasňujíci vlivy, které působily v této době jako závan svěžího vzduchu do pochmurné nálady dvora Jakuba I., byly způsobeny příchodem dvou královských dětí, jež byly uvedeny ke dvoru: prince Jindřicha a princezny Alžběty. Princ Jindřich, nadějný následník trůnu, okouzlující a nadaný nladík, který zemřel v rozpuku mládí ve svých sedmnácti létech /v r. l6l2/, byl pravděpodobně vzorem k charakteru Florizolově, českému princi ze Zimní pohádky. V březnu 1613 byl s velkou okázalostí slaven sňatek krásné sedmnáctileté princezny s Bedřichem Falckým, později neblahým Zimním králem Českým. Shakespearova "Bouře" a "Zimní pohádka" byly předvedeny u dvora při příležitosti svatebních oslav a získaly si tak romantickou popularitu. 2. Důvody literární a dramatické. Změny v methodách dramatických představení směrovaly k usnadnění scénických efektů. Otevřené scény byly postupně nahrazovány krytými divadelními budovani, jež měly lepší nožnosti osvětlovací a zdokonalenou scénickou výpravu. Tyto složky přispěly nemálo k provedení her, jež se vyznačovaly pohádkovou náladou a fantastickým dějem. Souběžně s technickým vývojem divadla vznikaly nové formy dramatické tvorby, jež zdůrazňovaly zázračný prvek, vliv nadpřirozených sil a jež svým bohatstvím imaginace znamenaly reakci proti realistickým a hunanistickým tendencím první části jakobínského údobí. /Zvláště tragikomedie Beaumonta a Fletchera./ 3. Důvody osobní. nejvýznannější theerie jsou zastoupeny názory Sira Edmunda Chanbera a Profesora Dovera Wilsona. Sir Edmund se domnívá, že Shakespeare prožil duchovní přerod, podobající se náboženské konversi, jež doprovázela jeho zotavení z nervové a duševní krise, způsobené napětím a tlakem possmistických tragedií a jež je doložena nedokončeným dramaten "Timon" Prof. D. Wilson však považuje tento názor za příliš sensační a tudíž unáhlený a namítá, že "Timon" vznikl vlastně po "Coriolanovi",místo po dokončení "Leara", jak bylo tvrzeno v první theorii. Toto tvrzení bylo hlavním důvodem k theorii o náhlé konversi, způsobené nemocí. Prof. Wilson upozorňuje naopak na uvolňování tvůrčího napětí po dokončený "leara" a "Timona" v římských tragediích,"Antonius a Kleopatra" a "Coriolanus". Zdůrazňuje též rostoucí zájem Shakespeara o Stratford, kde se slavný dramatik konečně usazuje v roce 1610 a kde zůstává už do konce svého života. Tvrdí totiž, že po duševním napětí při vzniku tragedií Shakespeare se postupně zotavuje a nabývá zjasněného, vyrovnaného názoru na život pod uklidňujícím vlivem svého rodiště a své dcery Jitky. 4. Většina z těchto příčin obsahuje něco pravdy a zvláště theorie Prof. Wilsona je nejpravděpodobnějším vysvětlením. Je však možné, že příčina, tkví ješte hlouběji a sice v prirozenén vývoji Sgakespearových myšlenek, tak, jak se nám jeví v jeho hrách samých, aniž bychom pátrali po příčinách, ležících mino ně. Což mění ideový prvek jeho posledních děl obsažen už v tragediích? Což neznačí jeho poslední hry samy o sobě vývoj z her předcházejících, místo aby znamenaly pronikavou reakci na ně?
z jeho tragedií a pokuse se zjistiti, zda doje útěšný .Všimněme si především symfonické struktury, jež podle klasického řádu obsahuje introdukci,a tři hlavní věty. Snad není příliš fantastické, použiti k jejich označení theologického názosloví a pojmenovati je:"Lear bojující, Lear trpící a Lear triumfující". Introdukce - první dějství,scéna I. a II. Král se jeví jako hrdý suverén, projevující svou svrchovanou vůlí se vší formální důstojností majestátu. I.Lear bojující. Od IV. scény až do konce dějství druhého Lear bojuje bezvýsledně proti silám zla, které na něj doléhají. První věta přechází přímo do druhé věty na bourlivém pozadí rozpoutaných živlů. /Srovnejme přechod ze Scherza do Finale v Beethovenově 5. symfonii./ II.Lear trpící. Dějství třetí až do konce dějství IV. Lear hluboce trpí/pod ranami osudu, jež snáší bez boje a poznává v utrpení pravdu o sobě i o světě kolem sebe - slovo "trpělivost", poprvé vyslovené před ukončením předcházející věty, vrací se znovu a znovu s naléhavostí, tak jako hudební motiv celého tohoto dějství. III.Lear triumfující. Dějství IV, od scény 4. až do konce. Lear se domnívá, že je muprotrpět peklo, avšak je to jen očistec, po němž přijde ráj. Triumf je obsazen ve třech částech. Nejprve jako nepravý, klamný triumf, neboť Lear zdánlivě nabývá své světské noci, jejíž prázdnotu a nicotnost sám na sobě byl krutě poznal. vůli člověka. Konečně v dějství pátém, na konci 3. scény nastává triumf dokonalý, neboť Cordelia je mrtva a osud nemůže Leara už více zasáhnout: v majestátu svého utrpení a svého duchovního heroismu překonal osud - zda si připomínáme mistrné uvedení obdoby s majestátem světským, jenž byl vylíčen na počátku hry. Jistě není náhodné, že dvě největší díla, vytvořená duchen lidským, Božská komedie a Král Lear, pojednávají o velkolepém plánu vesmíru, jímž je bezvýsledný zápas člověka samého proti zlu, jeho poznání, přivoděné utrpením a vedoucím k jeho konečnému triumfu. Dante umístil své vrcholné děje vesmírného dosahu do pomyslných světů nadzemských, Shakespeare učinil tak na neméně rozsáhlém jevišti lidské duše .... Tato hra tudíž, která nám ukazuje těžkou beznaději člověka, bezmocného v rukou zla a osudu, "usmiřuje" nás a vyrovnává tím, že ukazuje, jak lidský duch vítězí uprostřed zhouby a zdánlivé zkázy. Tak přehodnocením, či spíše pravým zhodnocením duchovních a ethických vlastností člověka Shakespeare nám dává poznati své hluboké pojetí motivu usmíření, jenž je obsažen i vtragickémději.
Když jsme dospěli až k tomuto bodu, pak je nevyhnutelné, abychom přesunuli i vlastní sudidlo tragedie, jež se nám v tomto novém světle objeví jako "vedlejší produkt" širokého rozvinutí ideje usmíření. A tím se v nejpřirozenějším sledu otevírá cesta pro závěrečné údobí Shakespearovy tvorby, kdy smrt je překonána vítězstvím nad ní a tragedie, přestože je vždy přítomna, ať zdánlivě či doopravdy, směřuje vždy a bez výjimky k závěrečnému vyrovnání, ve kterém její krutý osten se otupuje a mizí. Proto tyto poslední hry přinášejí nám všepronikající dojem vyjasněného klidu, lidsky proteplené, vyrovnané záře a harmonie. Ale i zde je nutno rozeznávat. Jednak do určité míry jas a harmonie jsou podstatným rysem každého velkého umění. Umění nám totiž umožňuje viděti život v jeho šíři i hloubce, podávajíc nám všechny jeho radosti i žaly pod zorným úhlem nadřazené obecnosti /universality/, takže necítíme ani osten žalu, ani vzrušení žádosti, ale jenom ten pocit vyrovnaného jasu, který vznikl jejich transcendencí. Tento jas a vliv, kterým na nás působí, přestože je tajemný, jsou takové povahy, že je možno spolehnout se na ně, jsou-li jim dány příznivé podmínky: umělec je ovládá svými tvůrčími silami, my je ovládáme svou receptivní citovostí. Umění vytvořilo tak dokonalé spojení mezi tvůrčím umělcem a člověkem, jenž dílo umělcovo vnímá. Avšak je ještě jedno dokonalejší spojení. Záře posledních her Shakespearových zdá se mi být povahy zcela jiné - je to spíše záření, které jakoby dopadalo na hry zevnějšku: nezdá se, že by je umělec plně ovládal, ani že by je tvořil ze své vůle - my pak nemůžeme je vždy vnímat a pochopit, ba někteří je nevnímají vůbec. Toto záření přichází do života jako výsledek zvláštního spojení /conspiracy/ mezi Bohem, umělcem a duší, vnímající umělecké krásno. Zdá se tudíž, že je to čistě mystická záležitost. Rád bych zde poukázal na dva důkazy mystické povahy posledních her: 1. Skutečnost překvapivé rozličnosti mínění, jež se snaží je vysvětlit: někteří je zbožňují, jiní zůstávají bez pohnutí, nedotčeni krásou, slepí k tajemné záři, někteří dokonce snaží se zlehčiti jejich pravou hodnotu, zatím co všichni souhlasně se shodují v názoru na velikost Hamleta nebo Loara. 2. Druh poesie, který patří k největšímu básnickému výrazu, který je však tak prostý, lidsky proteplený, že žádná analysa nemůže vystihnouti tajemství jeho povznášejícího působení. K porovnání těchto dvou hlubokých rozdílů, záření z nitra autora a jeho díla a záření zvnějšku, připomínám si dvě sousoší "Piety" od Michelangela. Sousoší "Piety" v Římě má jas, plynoucí z niterné harmonie vrcholné pojetí vyvážení, kterým umění nazřelo tr gickou skutečnost. Z "Piety" florentinské naproti tomu vyzařuje jas z nevyjádřitelné, ale úchvatné, vše překonávající důvěry, která proniká tragedií, avšak jejíž pramen zdá se být mimo umělcův záměr. Pieta Michelangelova pozdního věku a poslední hry Shakespearovy zdají se nám naznačovat, že některým umělcům na konci jejich tvůrčího života je poskytnuta v i se v ě c í m i m o d o s a h a n a d d o s a h našeho plného chápání, přestože pokus, vyjádřiti je může znamenati úplné odvrácení od jejich dosavadního vyjadřovacího způsobu a přestože mnozí z nás nevnímají vůbec onoho mystického ozáření, není-li naší duši dána ta lehce zápalná látka, jež je schopna zachytit a roznítit jiskru v letu. / Přel. Věra S t á r k o v á ./ Petr
D E N : KAFKOVO PUTOVÁNÍ LABYRINTEM SVĚTA .
Stoupající věhlas Franze Kafky mění dnes mnoho pozdějších spisovatelů v jeho nohsledy a eklektiky. Zdá se mi však, že se poměrně málo mluví o jeho předchůdcích. Pamatujili se dobře, setkal jsem se dosud jen s upozorňováním na blízkost jeho slohu k objektivistickému realismu Flaubertovu a na poplatnost jeho filosofických názorů existencialismu Kierkegaardovu a psychoanalyse Freudově. Jistě v brzku dojde k prohloubení kritického posuzování Kafky pečlivějším studováním jeho předchůdců, a pak, nemýlím-li se příliš, mohlo by se narazit mezi mnoha jinými i na Komenského jako na spisovatele Labyrintu sv Vím dobře, že by srovnávání Komenského s Kafkou mohlo znechutit ctitele Komenského jako zcela nemístné snižování jeho významu, a naopak zase pobouřit obdivovatele Frenze Kafky, kteří si tolik potrpí na podtrhování jeho literárního průkopnictví a modernismu. Proto nebudu srovnávat. Ostatně nelze srovnávat bez společného jmenovatele, nelze vážit bez váh. Takové váhy zatím nemám. Ke konci tohoto článku se pokusím jen naznačit, kde asi bylo by lze je hledat. Zde se spokojím jen s upozorněním na některé analogie mezi Labyrintem světa a Kafkovým dílem. Obratně se nejdříve k obdobám čistě vnějškovým. Komenský jako spisovatel Labyrintu ještě neopustil vlast, musel se však již v ní skrývat, na příklad u pana Karla Staršího z Žerotína. Kafka - jak Pavel Eisner dobře vylíčil ve svém článku "Franz Kafka a Praha" bloudí v Praze, která je současně jeho a přece cizí. Komenský vidí v Labyrintu celý svět jako místo "na pohledění pěkné a skvělé a široké velice", které se však hýbalo a v kolo točilo až dostával závrať, a z něhož nebylo lze vyjít pro bezednou propast kolem jeho hradeb. Kafka posuzuje celý svět pod zorným úhlem umělé diaspory pražského německého ghetta, z něhož se neumí vyprostit, ač by tolik rád. U Komenského stojí na západní straně města Ars Forturiao, do něhož se dostaneš jen fortnami s nápisy "Pokrytectví", "Pochlebenství", "Násilí", "Fortele", atd., a jen po vybrání slepou a hluchou úřednicí paní
Fortuny Náhodou. Nad Kafkovým dílem ční jeho "Zámek", k jehož nesčetným úředníkům a tajemníkům se nevybraný cizinec ani přiblížit nemůže a nepomůže-li mu nějaká ženská, je odmítán bez odmítnutí a chodí stále jen okolo - asi tak jako chodí vyhnanec, stojící o přistěhovatelské visum, kolem amerického konsuláta.Nad Komenského světem vládne královna Marnost, v "Procese" se zase přímo říká, že "die Lüge wird zur Welterdnung gernacht". Komenského ryňk je naplněn lidmi, z nichž někteří "sbírali smetí a rozdělovali mezi sebe; někteří a kládím a kamením sem a tam váleli aneb je po skřipcích zhůru leckams tahali a spouštěli zase; někteří kopali zemi a převáželi s místa na místo: ostatek lidu se zvonci, zrcadly, měchýři, hrkavkami a jinými titěrkami zacházeli; někteří i se svým stínem hráli, jej měříce, honíce, lapajíce":. Není toto líčení prostě nejlepším popisem "ustavičných kvaltování" pronásledovaných, odmítaných a kolem své osy se točících lidí Kafkova světa ? V Labyrintu světa "zuřivý stařec" Osud rozdává nově příchozím cedulky s rozkazy, co kdo bude dělat na světě, Kafkovy osoby přece je také mají ve svých kapsách, jak je patrno na příklad z této odpovědi mrskače z "Procesu": "Ich bin zum Prügeln angestellt, also prügle ich." Komenský vidí, jak rozličně jsou lidé zpotvořeni:Napořád byli truďovití, prašiví či malomocní, a mimo to některý měl svinský pysk, jiný psí zuby, jiný volové rohy, jiný osličí uši, jiný baziliškové oči, jiný liščí ocas, jiný vlčí pazoury; některé jsem viděl s pávovým, vysoko vytaženým krkem, jiné s dědkovým naježeným chocholem, některé s koňskými kopyty atd., nejvíc pak bylo podobných opicím." Stejně Kafkovo dílo se jen hemží odporným hmyzem, krtky, myšmi a jinými zvířaty a též hrdina jeho "Procesu" umírá "wie ein Hund". Ano, kdybych chtěl unavovat čtenáře, mohl bych s takovými obdobami pokračovat ještě dlouho, mohl bych skončit vtipečkem, že všichni Kafkovi hrdinově začínají písmenem K. /i poutník v Kafkové "Americe" má K. ve svém jménu/, tedy stejně jako jméno Komenského, putujícího Labyrintem světa. Mnohem obtížnější je však nalézat analogic méně povrchní .Exulantství Komenského netkví jen v opuštění mu drahé vlasti - právě tak jako exulantství Kafkovo není jen vyděděností německého Žida v české Praze. Oba jsou vyhnanci z celého tohoto světa, v němž se žádný z nich necítí "dans le vrai", jak o Kafkovi tvrdí, opírajíc se o citát z Flauberta. Max Brod ve svém epilogu k "Zámku". Ani jeden, ani druhý nemůže v tomto světě zapustit kořeny. V knize "Conversations with Kafka" od Gustava Janoucha se praví, že Kafka řekl patrně na adresu Ameriky, že "bohatství znamená závislost na věcech, které vlastníme, a které musíme chránit nabýváním nového a nového majetku, tedy novou závislostí", /jak jsme zde blízko Gabriela Marcela!/, a na adresu sovětské revoluce, že "se brzy vypaří a zanechá za sebou jen ssedlinu nové byrokracie", a "že řetězy mučeného lidství jsou udělány z rudých článků"; Čteme-li tyto a podobné výroky, pochopíme, že Kafka, prohlédající dnešní labyrint světa, by si plně zasloužil, aby i na něho se tlumočník obrátil s hněvem:"Také-li se pak tobě v tom světě co líbiti bude? I nejušlechtilejším ty věcem, vrtkého mozku člověče, hanu najdeš!" Ba není vyloučeno, že by jeho průvodce Všudybud si také zasteskl:"Zdá se mi, že mu mysl nábožností zapáchá!", ostatně také v zajímavé obdobě s některými Kafkovými kritiky. Pokračujme však! Jaké Komenský i Kafka dostal od Osudu při svém vstupu na svět cedulku s nápisem "Speculare", což především znamená, že v něm nenalezli domov. Spekulace obou je škarohlídská, ba strašná. U obou je všecko kolem nás pokryto prachem a špínou, není-li úplně zničeno hnilobou. Snad někdo namítne, že pesimismus France Kafky je ještě příšernější než pesimismus Labyrintu světa.A přece i v této knize jsou propastí hrozné. Jednu z nejhlubších a nejčernějších nalézám v tomto nístě Labyrintu, o kterém se, myslím, málo psalo: když poutník stav učených prohledá, pozoruje, že z rozkazu královny Marnosti byli vybráni ti nejsoudnější, aby odstranili vády a různice na světě. Tito však nejen nic nenapraví, nýbrž i mezi nimi samotnými vznikají "velké roztržitosti", takže se brzo roz prchli a - jak praví Komenský - "učení k hadruňkům svým se navrátili". A tu spisovatel mezi těmito hádajícími se učenci vidí nejen Platona, Aristotela, Tomáše Aquinského, papeže a jezuity, nýbrž i Kalvinisty, Luthera a - Husa. Jako Kafka nebyl doma ani mezi pražskými židovskými vzdělanci,Komenský nebyl docela doma ani ve své Jednotě, která mu nebyla Církví, o níž píše v Ráji srdce. Obdoby mezi Komenského Labyrintem a Kafkovým dílem jsou povahy ještě hlubší. V Labyrintu soudící královna světa Marnost se nazývá také Moudrostí, a hodnocení její spletité hierarchie je nejdříve ponecháno v jakémsi temnu, v kterém se na konec nevyzná ani sám Šalamoun, nejučenější z lidí, upadaje znovu v její moc a v moc jejího "ženského regimentu". Ani u Kafky nevíme, s kým vlastně na jeho "Zámku" máme co dělat: zda jde o nějakou divnou hierarchii nebeskou nebo o byrokracii starého Rakouska, k níž mají klíče všelijaké ženštiny se svými "Beziehungen zum Schless". U obou je toto všecko líčeno současně s humorem a hrůzou. A u obou nad oběma visí Damoklův meč hrozného účtování. Chodí-li u Komenského na rynku světa mezi nedbajícími lidmi jo kosicí smrt, pak Kafka říká o lidech v procesu zapletených, že "ihre Sicherheit ist nur durch ihre Dummheit möglich". Nad Komenským i Kafkou se stále vznáší přízrak nejvyššího soudu: u prvního je to poslední soud křesťanů, u druhého jde o soud stálý, trvající, před který se člověk dostal, aniž ví jak a proč. Na posledním soudě Komenského se odhalí všecky skutky, ba i nejtajnější myšlenky člověka. "Es geht kein Akt verloren, es gibt bei Gericht kein vergessen", běduje v "Procesu"Kafka. Komenský s pokorou padá na kolena před nevyzpytatelnou spravedlností Boží. Stejně Kafka napřed přijímá rozsudek nedokončeného a nekonečného procesu v přesvědčení, že "gegen dieses Gericht kann man sich ja nicht wehren, man nuss das Geständnis machen".
Zde je mezi Komenským a Kafkou ovšem jeden veliký rozdíl. Poslední soud je veliké finale světa a proto Komenský mohl své spisy ukončovat. Kafka však nemá žádnou poslední instanci, obžalovaný před svým stále trvajícím soudem k ní ani nikdy nepronikne se svou pří, a proto jeho líčení jsou logicky neskončená a neukončitelná. Poněvadž poslední soud je ještě před námi, je Komenského Labyrint konec konců knihou naděje, kterou Kafka před svým již zasedajícím soudem ovšem mít nemůže. Poutník Komenský si ještě dovede popošoupnout brýle Mámení a podívat se pod ně a vidět, jak se věci mají. To již Kafka nedovede. Je již sám těmi brýlemi, které, jak známo, jsou vykrouženy ze skla Domnění a zarámovány do Zvyku. Není již pozorovatelem zla, je sám jeho částí. Poutník Labyrintu se může vrátit do komůrky svého srdce, poutník dvacátého století již žádné srdce nemá a nemá kam se vrátit. Komenský ještě vidí lidi pod zvířecími škraboškami, Kafkovi je už mnohý sám zvířetem, třeba odporným švábem jako v povídce "Proměna" . Daleko je Bůh u Kafky, byť se nikde neříkalo, že není, tak daleko jako třeba čínský císař v povídce o veliké čínské zdi. Komenský ještě vidí celé město s jeho hradbami, Kafka už jen tuší, že v té čínské zdi, kterou nemůže obejít, jsou díry... Daleko je Bůh u Kafky, a to proto, že daleko je především člověk. Kafka než vůbec mohl se stát hledačem Boha, musel hledat člověka. Komenský má ještě nedotknutelného člověka v sobě, který mohl prohledat pod brýlemi Mámení. Proto Komenský - jako před ním třeba takový Dürer - byl ještě tak šťastný, se mohl vidět zlo světa, v alegoriích. Alegorie je totiž nemyslitelná bez brýlí, které dovedeme nadzvednouti. Kafka již alegorie užívat nemohl a také nemusil. Věci jsou již dost hrozné tak jak jsou. Hrůza Kafkova putováni labyrintem světa tkví v jeho konservativním realismu, pod nímž již nic není a pod nímž již nic nesmíme hledat. Zuřivý stařec Osud v době Komenského nevládl tak přísně a neúprosně jako v naší době vládnou historické síly, které přemýšlející individuum již již rozmačkávají na padrť. Přes všecky tyto rozdíly mezi oběma je zde veliká obdoba mezi Labyrintem a dílem Franze Kafky. Snad jsem o tom přesvědčil své čtenáře. Opakuji, nechtěl jsem je mezi sebou srovnávat, neboť jsem se již přiznal, že jsem nenalezl ještě společnou míru, kterou by je bylo možno oba měřit. Myslím však, že tuším, kde by ji bylo asi hledat: kolem uvědomělé víry Komenského a neuvědomělé viry Franse Kafky v základní důležitost prvního biblického pádu člověka, z něhož vzešel dědičný hřích. Domnívám se, že v této víře si Komenský a Kafka,podávají ruce přes rozeklinu několika století, které věřil v přirozenou a původní dobrotu nezkaženého člověka a která jsou předznamenány a poznamenány jménem Rousseauovým. Co je větší mýtus, dědičný hřích nebo dobrota člověka? Dvě války dvacátého století silně otřásly vírou v dobrotu člověka, a Kafka ostatně přišel se svým dílem v době, kdy moderní fysika, postavená na pozorovateli a vědomá si chyb a hříchů jeho smyslů, se velmi jednoznačně vyslovuje pro bití se v prsa hladáním osobních rovnic, odhalující chyby experimentujícího pozorovatele. Komenský, jak známo, se přel s Descartesem o úzké závislosti vědy a náboženství, zastávaje stanovisko takového Malebranche. Descartes zvítězil - avšak jenom do dvacátého století. Dnes nad moderní vědou s jejími jen statistickými zákony vládne zase úřednice Náhoda, které matematik říká počet pravděpodobnosti, čímž se dostáváme do sousedství Komenského milosti Boží stejně jako do sousedství Kafkova Otce i s jeho psychoanalytickým komplexem. A tak se zdá, že přiznání se k dědičnému hříchu a uznání neodcinitelných chyb našich smyslů a pokusů, bylo nejen znakem minulého středověku, nýbrž bude i postojem člověka v rodícím se čtvrtém atomickém věku. Ostatně si přečtěte, co říká T.E.Hulme ve svých "Speculations", psaných v době Kafkova tvoření. Konec konců se objevilo, že hříšný člověk má blíže k svobodě než člověk "přirozeně dobrý". Podle již zmíněné knihy Janouchovy Kafka jednou řekl, že prvotní Pád je nejlepším důkazem lidské svobody. Což je ovšem pravda, kterou naleznete v každém katechismu pro školy obecné. Poněvadž neznám mnoho z literatury o Kafkovi, není mi známo, zda Kafka Labyrint světa znal, ač je více než pravděpodobno, že jako vzdělaný Pražan se s ním musel setkat. Neprokáže-li se taková znalost, bude to jen důkazem, z jak hlubokých pramenů prýští nové nazírání na svět. Kafka jednou poznamenal, že Picasso vidí zrůdnosti, které dosud nepronikly do vědomí ostatních lidí, a že umění je zrcadlo, které se někdy předbíhá jako hodinky. Plným právem se nyní totéž často říká a píše o umění Kafkově, které vidělo zrůdnosti, provalivší se mnohem později, a které Orwell a jemu podobní mohli již jen popisovat metodou téměř impresionistickou. Poněvadž technika dnes vede, neříká se již jako dříve, že třeba roentgenovy paprsky vidí vnitřky těl jako duch velikého lékaře, nýbrž se říká, že dobrý lékař vidí tak pronikavě jako roentgenový přístroj. Tež Kafkovo zření bylo také zření roentgenových paprsků a jeho sláva pravděpodobně bude ještě stoupati. Jaké pak však bylo zření Komenského ? -
x
-
P Ř E K L A D Y S K L I Z N Ě. xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx Bernard K A N G R O D V Ě B Á S N Ě . /Věkem patří Bernard Kangro k oné střední vrstvě básníků v estonském exilu, které již deset let trvající život v cizině vtiskl nejhlubší pečeť: je mu 44 let. Vyrostl ve svobodě své země, napojil se jí a nemůže ani zapomenout, ani se jí vzdát. Ještě doma, Kangro sledoval vědeckou kariéru a přednášel literaturu na universitě v Tartu. Do exilu si mohl přinést několik vědec-
kých prací, zvláště "Historii estonského sonetu" - a byly to také jeho vlastní sonety, jimiž se uvedl jako básník /Sonetid - Sonety,1953/. Od té doby Kangro - i romanopisec, dramatik a malíř - vydal řadu knih, hlavně poesie, v níž jeho měkký, objímavý pohled zachycuje především přírodu. Ale exil jí dodal nové, hluboké akcenty. Jeho jazyk je konkrétní a hutný, forma se střídá celou škálou od nejsevřenější k zcela volné. Nejpozoruhodnější sbírky nají názvy: Spálený strom /Pölenud Puu/, Neděle /Pühapäev/, Únor /Veebruar - to,co pro nás je říjen; odtud jsou i obě naše ukázky/,Země nikoho /Eikellegi Maa/. V překladu a s představením profesora londýnské university W.K.Matthewse vyšel výbor Kangrovy poesie anglicky v r.1951 s názvem "Earthbound". Právě nyní k vánocům vyšel rosáhlý výbor Kangrových veršů i německy, s názvem "Flucht und Bleibe", s předmluvou a překladem Hermanna Stocka./ S H í H .CIZÍPŘÍSTAV. / Lumi./ Teskním po svěže napadlém sněhu, po chladném nebi zimního večera, po stromech v jíní, po stopách podkov, ztrácejících se v dáli. Dej se v let, koni! Na konci sněžné plochy, tam čeká na nás černavý bod: po nekonečné bílé cestě k lesu Šumně leť, jako by šlo o život. Sněžné klobouky na hlavách, prastaré smrky stojí v zamyšlení v záři, již vrhá rudnoucí západ. Zdravím vás, bratři, v soumraku Hleďte, i na mé hlavě bělá se sníh!
potemělémn! -
/ Vedras sadam./ Pohleď, jak se v slunci třpytí cizí přístav, cizí zem! Špice stěžnů slunce zlatí, něžně vítr dává vláti vlajkám všem. proudí po nábřeží zástup pestrý tak. Postůj sám, jdi sám, ty, na něnž věcně břímě stesku leží, jehož přístav v dálné zemi bozhlesý je, ztmělý, němý, zahalený v mrak. / Přel. M. & R. Vlachovi./
x-
H U D B A . Karel
JANOVICKÝ:
Článek o hudbě v listopadové "Sklizni" nás ponechal s otázkou, jak je možno odhalit znaky, které charakterisují dokonalost v hudební výrazovosti. Domnívám se, že snažit se rozřešit tuto otázku přímo ne poli hudby je takřka nemožné, protože abstraktní svět hudby je zcela odlišný od tvarů a rozměrů, vyjádřitelných slovy. Přibližného závěru je však možno dojít srovnáváním s ostatním uměním. Tak na př. renesanční umělec, ve své snaze napodobit klasické vzory, by byl sotva obohatil naše kulturní dědictví, kdyby nebyl objevil principy, které zdůrazňovaly výrazovost klasického umění. Mezi těmito principy jsou příroda, perspektiva, rozměr zlatého řezu atd. A tak vidíme, jak renesanční malíř vždy zasadí člověka do situace, kterou vytvořil kolem něho: člověk v přírodě, bičovaný a bičující v obdélnících zlatého řezu a perspektivě atd. Barokní umělec, jako na př. El Greco, učiní pravý opak a popře všechny rozměry. V jeho obrazech země, rostliny, příroda, atd. zvolna mizí, obrysy lidí se ztrácejí v šeru a obloha se stává vzorkem, utkaným ze světla a stínu. Místo renesančního srovnávání dvou principů - člověka a přírody a pod. ,-blikotavé světlo jeho obrazů míří vždy k nějakému střednímu symbolu. Tyto dva různé přístupy, naznačují, že i v hudbě může dojít k podobné radikálně rozlišné volbě, která však může vésti v obou případech k dílům stejně dokonalým ve své vnitřní rovnováze. - Zamysleme se nad následující lidovou písničkou. I ta je něčím víc, než pouhou řadou zvuků, které příjemně plní čas, tak jako renesančni obraz je víc než kusem plátna, pokrytým barvami. Rozdíl je v ton, že v hudbě není ani přírody, ani perspektivy a zlatých řezů. A tak situace, do které je zasazena myšlenka, je vytvořena abstraktně Svatý Vavřín. Sušil. 1859. Z Polanky od Klinkovic.
A byla cě jed - namacička- ka měla překras - né - ho
synač - ka
V této písni druhá polovina ,je převratcn první poloviny. Zatím co první 3 takty stoupají vzhůru podél intervalů
v druhé polovině písně je postup intervalů
obrácen
dolů, takto:
Při bližším zkoumání je patrno, že ve stoupající formě intervaly "míří vzhůru" /velké a čisté intervaly/, kdežto v klesající formě "míří dolů" /malé a zmenšené/, /Kvarty vyznačené černými notami - mají poněkud odlišnou funkci - viz níže/. Není zde tedy slepé, přímočaré symetrie, nýbrž setkáváme se s pečlivým modelováním k vytvoření rovnováhy celku. Tato rovnováha, celé písně je dále dosažena opakováním a' na začátku a na konci /tato píseň ná mnoho slok a proto první a poslední nota hraje důležitou úlohu při neustálém opakování/ a opakováním c" uprostřed. Oktáva ď - d " , opsaná dvěma kvartami, rovněž přispívá k pevnému ucelení. Situace, vytvořená v této písni modelováním intervalů a pevným vytýčením jejich funkcí v jejich následnosti, odpovídá požadavkům rozmanitosti, rovnováhy, atd. a dokonalého emocionelního oblouku směrem k vrcholu a zpět k výchozímu hodu. A to vše je dosaženo ze samotného vnitřního zdroje této melodie. Hudební dílo je samo sobě rámcem i pohledem, t.j. filosofií, zasazenou do tohoto rámce. Zatím, co oba tyto znaky mohou pramenit z rozdílných podnětů v umělcově duši, snaha přivést je oba navzájem do dokonalých proporcí se stává výrazem toho posledního dramatu, které vede k rozuzlení v definitivní formě ukončeného díla. Jak původní znaky, tak i jejich střetnutí na cestě za vyjádřením jsou pevně zakotveny v čase a v nás. Konečná forma však ve své dokonalé rovnováze může překročit meze jednotlivce a období a stát se částí kulturního dědictví.
PAVEL JAVOR: DALEKÝ HLAS /Verše. Stran 128.Vyšlo v září v Torontě, v Edici Nového dmova, kterou rediguje Rudolf Nekola, Cena 2 dol./.- Toto je kniha tak závažná, tak zvážená a tak silná, že její účin přeroste čas. Je to jediná teskná nodlitba k domovu, který není nožno nikde ve světě nalézt znovu, alespoň ne člověku citlivému, s rodnou zemí srostlému, v tradici domova vyrostlému, který vdýchal vůni lip až do srdce srdce svého. Tady ta voní zemí i květem, tady to zpívá písní zurčících potůčků, tady vskutku všechno "zpívá a věří", protože je to posvěceno citem, zážitkem, čistotou věřící a oddané duše.-Tento Javor nepodlehl vichřici, pne se k nebesům velebně, "Daleký hlas" by mohl být českému exilu tím čím v jiné poloze a za jiné konstelace byly kdysi "Slezské písně"- výkřikem burcujícím svědomí, kantátou svobody, hymnem na domov. Nejsilnější je básník tam, kde je jen básníkem. I když tu a tam zazní Hlaváček / ku př. v "Říkám si do tmy"- pozdě k ránu/ ne Březina, je to jen vzdálená asonance, vzpruha, kterou básníkovi poskytla, tradice a z ní vyrůstá nová stavba básnická, ryzí a zpěvná. Tam, kde je jen politický, je také méně básnivý. Čistou, netendenční lyrikou /jako v tak klasickém čísle jako je "Maminka píše"/ dosahuje silnějšího účinu než lyrikou záměrnou, Avšak i tu je tolik uraženého a poníženého lidského citu, který se vzpírá tvrdé skutečnosti, že čistota záměru posvěcuje básníkovo slovo. Javorova kniha, úpravně vydaná, je velkým básnickým darem. Patří do každé knihovny, patří do rukou všech, kteří dovedou naslouchat zvučícímu proudu mateřštiny a divit se, stále se znovu divit jejím výrazovým možnostem a jejímu slovnímu bohatství. J. J.
ku.Listopad 1953. Úprava a obálka: Miroslav Šašek./.- První svazek této edice, Čepovi "Cikáni", byl veden jistě šťastnou rukou. O druhém svazku to však nelse plně říci, třebaže úprava a tisk je na velmi dobré úrovni. Znalec dětské literatury je tu však na rozpacích již před názvem knížky:"Pohádky". Zdá se, že autorce nebylo jasno, co vlastně chce, zda "pohádky" nebo "povídky z přírody". Pohádky z přírodního prostředí - např.Karafiát "Broučci" - zůstávají pohádkou a přece se neprotiví běžným přírodovědným znalostem. Šklíbová však zůstává ve svých"pohádkách" ve středu mezi "pohádkou" a "povídkou z přírody" a prohřešuje se prakticky proti obojímu. Je to škoda, neboť její sloh je většinou ve formě lehké svěží vyprávěcí noty, což je pro děti bezpodmínečně potřebí. Přejděme na konkreta: I."Pohádka o kukačce" má pohádkového ve skutečnosti velmi málo. Spíše je psána jako povídka z přírody. I povídky z přírody mají určité právo na částečnou anthropomorfisaci;mluvítu ptáci, zvířata, ba i květiny. Avšak příroda tu usí býti podána věcně správně, v nezkresleném obraze. Psychologové dosvědčí, že přírodovědné poznatky, které děti získávají z takovéto povídky, utkví jim většinou natrvalo a zůstávají stále jejich majetkem. A což když jsou to naprosto nesprávné poznatky? Šklíbová tu podává přírodopisné poznatky, mnohdy opravdu "za vlasy přitažené". Všimněme si jen některých: 1. Kukačka nikdy neklade své vajíčko do hnízda holubů. 2. Holubi nemají nikdy více vajíček než dvě / a to nejen divocí holubi, ale i domácí. Všeobecně se ví, proč nemohou míti na př. pět vajec, jak uvádí Šklíbová/ 3. Holubi nestaví nikdy své hnízdo na "nejvyšší větvi dubu" a nikdy se s ním příliš neupravují, nevystýlají je. Je znáo, že jejich hnízda jsou mnohem nedbalejší, než na př. vrabčí. 4. V hnízdě, kde je kukaččí vajce, nikdy se nedožijí ostatní ptáčci dlouhého věku. Většinou je mladá kukačka, která má kratší dobu líhnutí, vyhodí s hnízda ještě než se vůbec vylíhnou / Ve výzkumech v tomto oboru proslavil se u nás před celým světem ornitholog Čapek; to by nemělo být v našich knihách
přehlíženo./. 5. "Zrzavé holoubátko", jež autorka popisuje, svědčí o tom, že asi neviděla nikdy mladou kukačku. Mladá kukačka má šedivé peří a nápadně veliký červený jícen zobáčku. Ale o tom dosti. - Snad k této "pohádce" dalo by se upozornit na přehlédnutí korektury na str.15 na 4. řádku shora je ..."kolik uhodili", což snad bylo myšleno jako .."kolik uhodilo", což při tak malé knížce by nemuselo být. - V "Pohádce o běláskovi" je na př. mylně vysvětlováno faktum, které kvóty mají nektar, atd., ale nechci rozebírat celé dílko přírodovědně. Exulanty musí však zarazit mnohé i v čtvrté "Pohádce o milované zemi" . Jsme daleci sentimentality a malichernosti a přece - kdo ví,co je na Šumavě, co je skryto dnes v těch "hraničních hvozdech", ten nemůže dobře rozumět autorce, když v exilových pohádkách dětem exulantů vypráví:..."Naše hvozdy hlídají krásnou zemi.." Ano, s ostnatými dráty, s minami a elektrickým vysokým napjetím, se samopaly, psy a rudými strážci na koních, aby nikdo nemohl z té krásné země do svobodného světa. Toto vlastenčení o "pohraničních hvozdech, které střeží naši zemi", patří již příliš minulosti a ne nové době rodící se svobodné Evropy. - Vítán zajisté každý pokus o dětskou literaturu v exilu, neboť toto pole je dosud ladem, velmi opuštěné, zatím co politická literatura a lyrika je již poměrně bohatší. Autorka mluví z knížky "Pohádky" namnoze lahodnou, milou českou řečí a není pochyby, že syneček. kterému tyto pohádky vypráví, je unesen jejich krásou. Ale to neznamená, že totéž platí pro širokou kritickou exilovou veřejnost. Potřebujeme dobrou dětskou literaturu, ale buďme pečlivější v jejím výběru. Dr.
- 8. listopadu zemřel v Paříži v 83. roce svého věku patriarcha ruské emigrace Ivan BUNIN. Mezi laureáty Nobelovy ceny, jež mu byla udělena v r.1933, je Bunin jediný Rus a jediný, komu se jí dostalo v exil. A ještě byl k Nobelovým penězům přidán pohár žluči: nikdo neupíral Buninovo tvorbě kvality, opravňující ho k ceně, avšak v gestu švédské akademie bylo spatřováno politické gesto, neboť pro světové mínění byl dřív na řadě jiný Rus- Maxim Gorkij. Alespoň bídě však Nobelova cena udělala natrvalo konec a v posledních létech zcela zchromlý Bunin mohl dožít a dosnít své marné sny hmotně zabezpečen. Po válce nabídli Rusové Buninovi návrat, ale odmítl. Jeho svět vzpomínek byl už za tolik let, jež uplynula od r.1917, jenom jeho a nebylo se kam vracet a pro co smiřovat. V poválečných letech vydal autor "Vsi", "Míťovy lásky"; "Pána ze San Franciska", "Suchodolu", "Poháru života" atd., - všech těch románů a povídek zachycujících ruskou ves a její život s ním realismem, jejž někdy darují exilem zostřené obrazy - ještě poslední sbírku povídek, "Temné aleje" a paměti. Milosrdná smrt, to byl jediný Buninův návrat... J. K. x - Dne 9. listopadu 1953 umřel v New Yorku básník Dylan Thomas, rodem z Walesu. Přijel do Spojených států na pozvání rozličných spolků a institucí předčítat své básně. Bylo mu 39 let. První verše napsal, když mu bylo 17 let, první sbírka mu vyšla o tři léta později. Za dvaadvacet lot napsal necelou stovku básní, rozloženou do několika sbírek, trochu prósy a drobných her. Americké nakladatelství New Directions vydalo na jaře 1953 soubor jeho veršů,The Collected Poems. Kritikové o něm mluvívali jako o moderním Keatsovi a označovali jeho tvorbu jako romantickou revoltu proti klasicismu T.S.Eliota a proti tvorbě Stephena Spendera a Archibalda Maclcishe, přetížené ideovými prvky. Thomas pracoval na románě Adventures in the Skin Trade, z něhož dvě ukázky vyšly v řadě New World Writing.Pohřeb byl 13. listopadu v kostelíku sv. Lukáše na dolním Manhattanu. Bylo tam na čtyři sta básníků a milovníků krásné tvorby, v tom filipínský básník José G. Villa, Babette Deutsch, překladatelka z Puškina a Rilkeho, ceylonský princ Tanbinuttu, a j. Vdova po básníkovi přiletěla z Walesu a vracela se lodí, která nesla i básníkovy tělesné pozůstatky k pohřbu v rodné hroudě. Přátelé Thomasovi uspořádali sbírku, protože nebylo z čeho zaplatit účet nemocnici a přepravu rakve. O. x - Spisovatel Eugene O'Neill, autor mnoha her, provozovaných i na pražských jevištích, umřel v Bostonu 27. listopadu 1953 ve věku 65 let. Roku 1936 byl vyznamenán Nobelovou cenou a ve Spojených státech se mu za poměrně dlouhé spisovatelské činnosti dostalo hojných poct a uznání. Většina kritiků hodnotila nejvýš jeho hru "Smutek sluší Elektře", která měla premieru v říjnu 1931. O. x Z P R A V Y KULTURNÍ R A D Y . Ústřední_ sekretariát_ve Stockholmu: Dohoda_o_soutěži_s_křesťanskouakademiívŘímě. společným prohlášením: "Dohodou mezi oběma zúčastněnými stranami mění se s platností od data tohoto prohlášení název "Literární a hudební soutěž Křesťanské akademie v Říímě na rok 1953" na "Literární a hudební soutěž Kresťanské akademie v Římě a České kulturní rady v exilu na rok 1953"._ Obě strany spatřují v rozšíření organisační základny soutěže šťastné řešení problému, jak zajistit soutěži letos i v budoucnu co nejširší rámec a při tom se vyhnout prípadným obtížím a nedorozuměním jak organisační, tak ideové povahy. Tím, že soutěž bude organisována dvěma skupinami, nikterak neznamená, že Křestanská akademie se ztotožňuje se všemi
Al.
myšlenkami, ideovým pojetím umění a všemi měřítky uměleckých hodnot, jak je chápe Kulturní rada. Naopak, možno plně předpokládat,že v některých bodech se budou velmi lišit. Napětí, které vzniká z této různosti, je napětí velmi plodné pro kulturní dění. Touto společnou prací v soutěži dáme i výraz svému přesvědčení, že ideové a mravní kompromisy, jichž se chceme vyvarovat, právě tak jako extremní integrismus jsou znaky úpadku a sla bosti. Chceme jít cestou pochopení, lásky a trpělivosti, což jsou ryzí kulturní hodnoty, platné i v exilu. Při vydání odměněných psací bude k formuli "Cena /uznání/ v Literární /hudební/ soutěži Křesťanské akademie v Římě a České _kulturnívrady v exilu na rok 1953 v oboru -" připojena rovnocenná doložka "Cena /uznání/ Křesťanské akademie" nebo "Cena /uznání/ Kulturní rady". /Doložky není třeba u stupně "pochvala s výhradami" ./ Text soutěže na rok 1954 bude vypracován oběma stranami společně a uveřejněn současně s výsledky kola na rok 1953 dne 31. ledna 1954." Za Křesťanskou akademii: Za Kulturní radu: Cecil Benedikter, v.r. Dr Robert Vlach, v.r. V Římě a ve Stockholmu, 10. XII. 1953 . Výměna_s_Estonci_. Vedle výměny informací, materiálu, publikací, atd. došlo k dohodě a společné ostonsko české publikaci zcela ojedinělého druhu: několik českých básníků v exilu přeloží si navzájem s nejvhodnějšín partnerem z estonských kolegů po dosud netištěné básni, a originály i překlady, doprovázeny po obrázku jednoho estonského a českého malíře, s představením autorů českých estonský a estonských česky, vyjdou jako první svazek knižnice výměn Kulturní rady. Českou účast zajistí tentokrát ústřední sekretariát pro nedostatek času podle svého uvážení; pro příští výměny tohoto druhu, které se chystají, bude účast vyřešena soutěží. Podrobnosti k této zásadní dohodě podá Kulturní rada v některém z příštích čísel Sklizně, rovněž tak o jiných výměnách, které již nabyly zcela konkrétních forem. V přesvědčení, že našim spisovatelům v exilu je prospěšné podílet se co největší měrou na nezinárodním kulturním dění, KR ochotně zprostředkuje přihlášky do exilové sekce PEN-Klubu, t.j. zašle blankety, obstará doporučení, atd. Podmínkou je souhlas s chartou PEN-Klubu, samozřejmý pro každého svobodného autora, a dále předchozí vydání alespoň dvou knižních prací. Členské příspěvky jsou ročně 20/-, vstupní poplatek 5/-. Drobné zprávy . - KR zaslala blahopřání k 70. narozeninám nestoru estonských spisovatelů, prof. Gustavu Suitsovi, a její zástupce se zúčastnil akademie na jeho počest. K otázce vnitřní organisace KR většina spolupracovníků se vyslovila pro organisaci volnou. Jako orgán, nadřazený ústřednímu sekretariátu, bude v průběhu r.1954 zvoleno tříčlenné presidium z těch a těmi, kdo se činně podílejí na práci KR. - Vzhledem k různě zkráceným zprávám, o KR výtisku nobo jinak tradovaným prosí ústřední sekretariát, aby za jediné směrodatné byly přijímány ty, které jsou zveřejněny ve Sklizni nebo vycházejí z ústřed. sekretariátu přímo. jejíž_první výsledky byly ohlášeny ve l2. čísle Sklizně, pokračuje v řadě zemí a v jiných začala. Je snahou KR, aby se akce konala v co nejširším rozsahu. V Austrálii se jí ujala Křesťanská akademie v Melbourne, v Norsku přislíbila svou pomoc spisovatelka Anka Borch. K datu 10. prosince hlásí jednotlivé zemské sekretariáty: Velká Britanie /Věra Stárková/:/ Dodatek k seznamu v předchozí "Sklizni"./ Alfred Gordon Bennetts: "Purple Testament" Alan Bullock: "Hitler, A Study in Tyranny"/"From the autor,with admiration and respect for the Czech people."/ I.Conpton - Buntett:"Two worlds and Their Ways" a "Bullivant and the Lambs"; Richard Church: "Dog Toby"; Bonamy Dobrée:"Modern Prose Style"; L.P. Hartley: "Tho Go-Botween"; Arther Keestler"Natt klockan tolv padagen", 2 výtisky;
Bruce Marshall:"The Fair Bride",2 výtisky /v jednom z nich:"For Czechoslovakia by the Wators of Babylon, in adniration, B.M,"/; Gilbert Murray:"Five Stages of Greek Religion","Hellenisn and the Modern World" a "Euripides and his Age"; Sir John L Myres :" The Dawn of History","Herodotus, Father of History" a "Geographical History in Greek Lands"; The Hen.Sir Harold Nicolson:"King George V"; Mazo de la Roche: "The Building of Jalna"; Howard Spring: "Fame is the Spur"; Philip Toynbee: "The Garden to the Sea". K podpisům jsou připojena různá přání, většinou kulturní radě nebo všeobecně, jež zde nezaznamenáváme.Některédary pro hudební část so K. Janovického, uvedeme příště.
Irsko /Dr Pavel Růžička/: Lynn Doyle:"Back to Ballygullion"; Jean Herbert:"The Bridal Heart"; Temple Lane:"Curlews"; Sheila Pim"A Hive of Suspects"; Maurice Walsh:"Trouble In The Glen" a "Son of a inker and Other Tales"; Jack B. Yeats:"Ah Woll"/A Romance in Perpetuity/;/Pozn.red.:Viz rubriku "Kdo je kdo" ./ . USA /Ing Charles Staller/: Čtvrtý nositel Nobelovy ceny, který přispěl k "akci solidarity" Kulturní rady, je Pearl Buck. První stručný seznam: Louis Bronfield:"Malabar Farm"; Van Wyck Bronks:"The Writer in America; Pearl S.Buck: "Come My Beloved"; John Dos Passos:"Chosen Country"; Robert Nathan:"The Train in the Meadow"; Conrado Richtar:"The Troes" . Místo všech dopisů, z nichž tolik by stálo za citování, přinášíme vlastnoruční psaní, které došlo na americký sekretariát od Johna Steinbecka, který navrhuje připsat svůj dar vítězi v soutěži jmenovitě, prosí o sdělení jeho jména a končí: "As you must know the Czech people are my friends. The grey fog that has fallen on thom is a matter both of sorrow and anger to me. Anything I can to the end that they may again express this natural bent toward freedom, inventiveness, humor and individuality, I will do. Yours John Steinbeck." Další zprávy a pokračování seznamu odkládáno do příštího čísla. Dohoda mezi Křesťanskou akademií a Kulturní radou o změně názvu soutěže je uveřejněna na jiném místě. O té či oné doložce /Cena-uznání K.A. nebo KR/ bude rozhodnuto teprve po uveřejnění výsledku porot, na jejichž svrchovaném rozhodnutí se tím nic nemění. Při neočekávaně veliké účasti autorů a krátké lhůtě, stanované předem k posouzení prací, může se stát, že nedojdou včas posudky všech tří porotců v jednotlivých oborech. V tom případě Soutěži došly tyto další dary: 20 dolarů od Sdružení čs. exulantů v Chicagu, 10 dol. od Distriktního svazu českých katolíků v Chicagu, 10 dol.věnovala Jednota čs.Orla v exilu v Chicagu a rovněž po 10 dol. přispěli členové Cyrilometodějské ligy v Chicagu a Illinoiská odbočka Čs.ženské národní rady v Chicagu. Všechny tyto dary jsou výsledkem sbírky, již obětavě uspořádala sl.F.Kuklová.-Řed.Bata Schuh A.G. ve Švýcarsku,JosefSimsa, daroval na vydání prací 40 dol.,řed.Handels AB Bata ve Stockholmu Karel Ryšánek 20 dol. Dr Pavel Růžička věnoval knihu J.Sidlowa Baxtera"Mark These Mon"/Prectical Studies in striking aspects of certain Bible characters/ s podpisem autora; dr Zdenek Rutar 2 výtisky své sbírky veršů "Doma a za mořem". Potvrzení věcných darů za Švýcarska příště. I při zájmu, který projevila o soutěžní práce různá exilová nakladatelství, nelze očekávat, že by bez pomoci veřejnosti mohly vyjít vsechny práce, které budou porotami k vydání doporučeny, ačkoli vedení soutěže se dohodlo s porotci o applikaci co nejpřísnějšich měřítek. Dosavadní posudky a rozbory ukazují, že zvláště v prose, v níž rovněž je největší účast, je překvapivě velký počet hodnotných prací. Každý sebemenší dar je cennou pomocí: vydání třebas ve formě hektografovaného svazku splní své poslání. Příspěvky na vydání prací přijímá dr Jaroslav Trnka, compte postal Paris, No 4962-20. Veškerou korespondonci zasílejte laskavě na adrosu: Dr Robert Vlach,Onsdagsvägen 8/l, Enskede 6, Švédsko. /Ve výsledcích "akce solidarity" Kr se čtenáři setkávají s mnoha jmény.Při některých osobnost a dílo vyvstanou okamžitě,jindy je třeba obraz v paměti osvěžit či dokreslit. Zavádíme proto na čas rubriku "KDO JE KDO" a jako prvnímu dáváme slovo dr Pavlu Růžičkovi, aby několika rysy představil naše přátele z uměleckého Irska.Básnířku Temple Lane /a prosaika Jeana Herberta/ představíme obšírněji v příštím čísle v "Překladech Sklizně". Red./ LYNN DOYLE je čelný irský humoristický romanopisec. Vyniká mistrnými kresbami života a postav v ovzduší malého města. Z jeho knih jsou nejznámější "An Ulster Childhood" a "Mr.Wildrifge of the Bank". Jeho nejpopulárnější dílo je "Ballygullion". Ač je rodem i přesvědčením Severoirčan, zvolil si za svůj domov Dublin, v jehož okolí žije jako pensista a kde napsal svým jedinečným humorem jeden z nejlepších průvodců Dublinem á Irskem. SHEILA PIM byla_po dobu pěti let čestnou sekretářkou dubliňské odbočky irského PENKlubu. Je autorkou četných detektivních románů v irském rámci a jedné novely, líčící soudobé irské prostředí. MAURICE WALSH je nejpopulárnější irský novelista, známý v celém anglosaském světě a obzvláště oblíbený v Americe. Miluje dvě charakteristická themata: příběhy o rybaření na venkově a dobrodružné romance. Je rodák z hrabství Kerry. Ovládá dokonale všechny otázky, související s Irskem, jak dějiny, tak přítomnost. S oblibou kreslí irské řeky, bohaté na lososy a opěvuje irské balady a legendy,tradované po venkově. Walsh má úzký vztah ke Skotsku. Některá jeho díla - jako "Blackrock a Foather ;-zabývají se irskými dějinami,jiná mají skotské pozadí. Walsh byl dlouhou řadu let celním úředníkem,avšak po čase vystoupil ze služby a věnoval se cele spisovatelství. Nedávno byla velmi úspěšně zfilmována jeho novela "The quiet man"."Trouble in the Glen" je právě natáčen v Anglii. Walsh byl i předsedou PEN-klubu. JACK B. YEATS je slavný malíř, jehož menší obrázky se prodávají za fantastickou částku 4.000 Liber. Je mu dnes 83 let. W.B.Yeats - nejslavnější anglo-irský lyrik a Jack B. Yeats největší irský malíř, jsou bratři.
Stanislav BRZOBOHATÝ: C O H R Á T ? Nenípochyby o tom, že exil žije kulturně bohatěji. V minulém roce stoupl prudce počet vydaných knih a vzrostl zájem o české divadlo.Každý ochotnický soubor naráží na potíže technického rázu, zejména nedostatek dobrých her.V starousedlických knihovnách lze stěží najít kus, který by upoutal dnešní obecenstvo. Objednávat hry z Prahy je velmi obtížné, nehledě k tomu, že i klasikové jsou vydáváni jen po zásazích rudého censora. Ochotníci jsou proto nuceni prováděti hry nevhodné neb vyžité; tak v listopadu 1953 sehráli ochotníci v N.Yorku tyto hry: Zasnoubení potmě, Můj Vojtíšek a Zasnoubení na paloučku. Myslím,že by se nad tím měli zamyslet především autoři v exilu. Je třeba nových her s novou problematikou, dramat, veseloher, aktovek, her pro děti i pro loutkové divadlo. Zde je příležitost pro Kulturní radu; ať je vypsána soutěž, zprostředkován styk mezi autory a ochotnickými kroužky. České divadlo plnilo v dějinách národa důležitý ukol; jeho poslání v exilu je neméně důležité, zejména pokud jde o zacho Měloby se rychle napravit vše, co bylo v tomto oboru zameškáno od r.1948. /Pozn.red.: Viz str. 13. Zprávy o soutěži Křest.akademie a Kult. rady./.
covníků kolem_Kruhu přátel čsl. knihy. Prof. Hrachovský a A.L.Nehasil, kteří mají na práci hlavní podíl, prosí o spolupráci spisovatele a umělce: potřebují hry, skeče, písničky, scénky, básně, návrhy scén a postav, vše, co by pomohlo účelu scény: pobavit a poučit malé i velké. Příspěvky vděčně přijímá A.L.Nehasil, 5003 W.Cermak Rd,Cicero 50,III..USA, - Kruh přátel čs. knihy v Chicagu připravuje vydání výběru poesie Rudolfa Slívy. - Křeslanská akademie v Melbourne vydala další encykliku:"S palčivou starostí",pojednávající o nacismu. Její péčí je připravován i román "Plná slávy" od Bruce Marshalla. - Román Egona Hostovského "Missing" vyšel v edici Bantam Books o prodává se po 25 c. Horský překlad "Den Forsvunne" vyšel v řadě Žlutých knih,kterou řídí spisovatel S.Hoel. - Křestanská akademie v Římě vydala třetí svazek své knižnice "Studium"-rozhlasové projevy Jana Čepa "O lidský svět", Knížka má l68 stran tisku,cena 1 dolar. Pro veřejnost, jíž je Čepova práce v rozhlasu neznáma, je knížka událostí. Lze objednat prostř.Sklizně. - Členové Čs.národ.sdružení V Hamiltonu,Ont.Canada,poslali nám zprávu o projevu básníka Pavla Javora na tamní schůzi, v němž byla zadána podpora kulturní práci exilu. - V českém vysílání z Francie na Štědrý večer pro domov byly uvedeny dvě skladby zpracování českých koled - K. Janovického. - Kraus-Verlag, Mnichov 13 vydal dva romány K.H.Strobla, mající vztah k našim dějinám "Die Fackel des Hus" a "Die Flamänder von Prag", studentský román z konce min.století. Z D O M O V A : xxxxxxxxxxxxxxxx "Slyšel jsem od mnoha lidí, že psaní románů je pro soudruha Zápotockého jakýmsi koníčkem. Ale to není pravda. Jednou se mi přiznal, že se vždy cítil kumštýřem. Jenom čas nebyl, nanejvýš v kriminálu nebo v koncentráku, to dělal z chleba figurky a vyřezával ze dřeva." Jaroslav Nezval ve vysílání z Prahy 18. 12. 1953. "Jedojímavé,žedo prodejny sovětských knih přijdou často i dě knížku a říkají, že peníze přinesou zítra a často děti přijdou a mají dvacetihaléř a chtějí knížku - a dostanou ji, my zde máme knihy i za deset haléřů." Rozhlas Praha,18,12.1953. " Posledním jeho němým filmem byl "Svatý Václav", na který však Zdeněk Štěpánek nerad vzpomíná, neboť toho filmu zneužila katolická církev ke své propagaci."Praha,30.11.1953. xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx Prof. Otakar Odložilík:"Čtení k vánocům 1953" /Národní klenotnice č.10, New York, stran 12/. A.J.Jandáček: Život za železnou oponou;/stran 84 cena 25 c./,Žaláře pravdu neumlčí /stran 112,cena 40 c./. Katastrofa - a co teď? /str.48,cena 15 c./,Life Behind The Iron Cuttain /str.90,cena 40 c./. "The Czechs were - and shall be!"/str.144,ceno 25 c./. Marie L. Jandáčková: Povídky ze země milované /I. a II.díl,po 224 stranách,cena 1 dol.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxx " A to jakož jste doma ještě začali, tak ani v exilium nepřestali, nýbrž v rozptýlení svém tím více se myslí rozptýlili. Někteří dopadše míst, kdež za něco jmíni jste, dali jste se v pýchu a zpínání; a někteří po lakomství se pustivše, hůř než ve vlasti, i s zapomenutím se na to, proč jste nejpředněji vyšli, totiž slovo Boží. Jiní zas v odporný tomu neduh uběhše, dali jste se v marnost, zahálku, lenost, až i na žebrotu, přivodíce skrze to ale i sebe samy a což více jest, národ celý. Někteří pak jste ze jha kázně vypřáhli, osazujíc se na těch místech, kdež by vám činiti volně bylo, což by se vidělo." Jan Amos KOMENSKÝ v "Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské", kapitola 11. zůstala - je nutno šetřit o spotřebovat zásobu papíru. Nedostalo se místo na zhodnocení naší ankety a jiné. Zvětšili jsme znovu počet stran - to znamená další práci a výlohy. Prosíme naléhavě ty,jichž se to týká: vyrovnejte předplatné,pomozte při expedici listu ve svém okruhu,pište! V Itálii lze platit na poštovní konto: C/C N.l/33428-Accademia Cristiana_Cecoslovacca.Via della Conciliazione 1 - Roma /617/ - a nutno uvést vzadu poznámku předplatné za Sklizeň.Nezapomeňte -Sklizeň je odvislá pouze od vás ! A.Vlach. Knižní služba Husova Lidu/5700EastwoodAve.Chicago30,lll.,USA,mánaskladě:
S K L I Z E Ň - nezávislá kulturní revue. Ročník II.,číslo 1.,leden 1954. Vydává; Antonín V L A C H , Hamburg 13, Postlagerkarte 209. Vychází měsíc:uzávěrka 10.předcházejícího Předplatné 5 DM ročně, mimo Německo 1,5 dol. každý neb ekvivalent. Jednotlivá čísla 50 pf.měsíce.
