21. Ten, kdo se spoléhá jen na štěstí, je ztracen: Vzít věci do svých rukou 189. Závěr. Machiavelliho odkaz současným matkám a otcům 200

21.

Ten, kdo se spoléhá jen na štěstí, je ztracen: Vzít věci do svých rukou

189

Závěr Machiavelliho odkaz současným matkám a otcům

200

Dodatky Dodatek I. Test: Jste machiavelistická matka? Dodatek II. Machiavelli pro děti: Problém Dodatek III: Machiavelliho makarony se sýrem (podle Thomase Jeffersona) Vybraná literatura Poděkování

207 210 215 218 222

I. část

m

Experiment začíná

t

ento příběh se zrodil ze zmatku a krize. Vypráví o tom, jak jedna naprosto vyčerpaná a zoufalá máma využila válečné strategie popsané v knize Vladař, aby vychovala spokojenou a způsobnou rodinu. Vypráví také o tom, jak se z ní díky této strategii stala uvolněnější, osvícená a způsobná máma. Přinejmenším zpočátku...

1. Vladař a příslib aneb Co pro vás může Machiavelli udělat

M

c

o kdybych vám řekla, že vaše děti – ano, vaše děti, které teď právě skáčou po postelích, bouchají dveřmi, házejí na podlahu plné hrsti ovesných vloček, hašteří se, fňukají, vřískají, perou se nebo se jinak snaží vzájemně se pozabíjet – by se mohly chovat způsobně? A nebyly by jen „způsobné“, ale skutečně poslušné a hodné. A nejen to – bavilo by je být hodné. A vy byste byli s dětmi rádi, nebyli byste chronicky vyčerpaní a zotročení nekonečnou řadou jejich požadavků, které musíte jako rodiče každodenně řešit. Dobře víte, o čem mluvím: ty nepřetržité nároky kladené na váš čas, energii, peníze, spánek, trpělivost, práci, postavu, přátelství a další důležité vztahy. Co kdybych vám řekla, že existuje nový přístup nebo mistrovský plán, který vám ukáže, jak posílit své rodičov-

Suzanne evanSová

ské postavení? Který vám pomůže udržet si nově získanou moc a použít ji tak, aby vaše děti: • měly větší sebedůvěru a lépe ovládaly svůj život... a vy budete díky tomu spokojenější a uvolněnější; • trvale poslouchaly vaše příkazy... aniž byste je museli plísnit; • oceňovaly hodnotu peněz a tvrdé práce... a vy sami ušetříte spoustu peněz; • zkrotily zlozvyky, jako je odmlouvání a odkládání úkolů... zatímco vy budete mít dost energie pro sebe; • s radostí dělaly domácí úkoly... aniž byste jim to museli připomínat; • bojovaly s nudou pomocí tvořivosti a fantazie... aniž byste je museli sami bavit; • tvrdě spaly celou noc... zatímco vy obnovíte duševní zdraví, sexuální touhu a klid mysli. • a co kdybych vám slíbila, že když se budete řídit tímto plánem, zjistíte, že se vaše vlastní myšlenky a pocity související s rodičovstvím začnou měnit. • Budete si připadat sebejistější, silnější, aktivnější a schopnější. • S dětmi si užijete více radosti a méně hádek. • Přestanete snít o osamělé dovolené v Mexiku, budete znovu zářit spokojeností a možná se přestanete zabývat myšlenkou na dobrovolnou sterilizaci. Ať už jste máma (nebo táta) v domácnosti, ctižádostivá zaměstnaná žena pohlcená rutinní prací, nebo zrovna hledáte nové možnosti, tento plán vás přiměje k tomu, abyste se znovu chopila své moci... a převzala vládu nad svým královstvím.

z 14 y

vladař

a PříSliB

Také jsem si myslela, že je to jenom pohádka. Dokud jsem nevyzkoušela postupy, na které jsem narazila víceméně náhodou v knize napsané před pěti sty lety. Objevila jsem tyto myšlenky v okamžiku krize. Na první pohled se asi zdálo, že mám všechno, co by si jen máma mohla přát. Děti byly zdravé. Manžel usilovně pracoval, miloval mě a byla s ním zábava. Žili jsme v hezkém domě ve čtvrti, kterou jsem měla ráda. Měla jsem dokonce ten nejžádanější a nejcennější rodičovský poklad: spolehlivou chůvu. Ale... nikdo (kromě naší chůvy) se neuměl chovat – dokonce ani kočka, která náhle získala nepřekonatelný odpor vůči kočičímu záchodu. Můj dům nebyl jen katastrofa – bylo to bitevní pole. Bylo to tak hrozné, že kdyby k nám někdy bez ohlášení přišli městští úředníci, museli by u nás nejdříve uklidit, a teprve potom by dům prohlásili za neobyvatelný. A i když opravdu miluji své děti, byla jsem unavená, vyčerpaná a zničená. Od svého posledního porodu jsem denně nosila svoje staré vytahané těhotenské tepláky s natahovacím pasem. Prožívala jsem tedy docela krizové životní období, když se mi do rukou dostal Machiavelliho Vladař. A četba té knihy mi doslova změnila život. Zní to divně, že? Ale díky Machiavelliho radám jsem najednou viděla svůj vztah s dětmi v novém a dynamickém světle. Místo toho, abych se zřekla své rodičovské moci, získala jsem ji zpátky. Místo každodenního boje o přežití jsem převzala vládu nad svým životem. Přestala jsem prosit svoje děti, aby byly zdvořilé, uctivé, slušné a vlídné, aby začaly poslouchat a aby přestaly malovat po stěnách mou rtěnkou. Začala jsem to od nich důsledně vyžadovat. A když jsem knihu četla dál, prošla

z 15 y

Suzanne evanSová

jsem proměnou: z usmýkané a poražené soudobé matky se stala mírumilovnější, klidnější a osvícenější máma. Nestalo se to přes noc. A neobešlo se to bez několika vážných karambolů (jak ještě uvidíte). Nakonec jsem si mnohé Machiavelliho rady vzala k srdci, na některé z nich jsem nedbala a jiné si vyložila poněkud volně. A i když jsem začala uskutečňovat tento pokus poněkud váhavě a chaoticky, našla jsem v knize Vladař zrnka pravdy, která mi pomohla, abych byla lepším rodičem. Doufám, že je najdete i vy. Nebudu vás nabádat, abyste Machiavelliho věhlasnou knihu četli sami (i když ji vřele doporučuji – vážně je to skvělé čtení). Udělám to jinak: ukážu vám, jak používat jeho zásady a vychovat tak spokojenější a ukázněnější děti. Opravdu. O něčem tak závažném bych nežertovala. A protože se mi tento postup osvědčil, nabádám vás, abyste jej vyzkoušeli i vy. Pokud to uděláte, mějte na paměti jedno: nebojte se své rodičovské moci. Přijměte ji – a potom ji užívejte moudře, důsledně a především láskyplně. Hodně štěstí!

z 16 y

2. Můj machiavelistický okamžik aneb Proč jsem si vlastně myslela, že tento pokus je dobrý nápad

s

M

talo se to v Jižní Kalifornii na počátku 21. století, kdy jsem čelila hluboké krizi. Byla jsem krátce podruhé vdaná, začali jsme bydlet s manželem Erikem a našimi dětmi a snažili se stmelit rodinu. Od začátku ve všem panoval chaos. Nejen že jsme nestanovili žádná pravidla, jimiž by se naše rodina měla řídit – nestanovili jsme ani žádná základní pravidla našeho manželství. Já vím. Bezvadný plán, že? Nějak se stalo (dodnes přesně nevím, jak k tomu došlo), že všechny domácí povinnosti automaticky přešly na mě. Znamenalo to nakupovat, vařit a uklízet, vozit děti do školky a ze školky, starat se o auta, koupání, placení účtů, praní prádla a přebalování. V té době jsem se také snažila dokončit dizertační práci, která byla poslední podmínkou získání doktorského titulu v oboru historie na Kalifornské univerzitě v Berkeley, a začala jsem na plný úvazek pracovat z domu – moje náročná práce spočívala v psaní právních dokumentů.

z 17 y

Suzanne evanSová

To všechno znamenalo, že jsem bývala na celé dny zavřená v pasti (čti: ve vězení) se čtyřmi nespoutanými dětmi, jejichž neustálé hašteření mě přivádělo k šílenství. Aha, to jsem vám neřekla? Čtyři děti. Nejstaršímu z nich ještě nebylo osm. Aby nedošlo k omylu – svoje děti nesmírně miluji a šla bych kvůli nim do horoucích pekel a zase zpátky, jenže mají zvláštní schopnost přivádět mě na pokraj šílenství. Teddy – moje nejstarší a nejméně závislá, zato nesmírně vnímavá dcera – mě někdy napodobila a křičela na mladší sourozence, když ji rozčilovali svými pošetilými dětskými rošťárnami. „Nechoďte za mnou! Dejte mi pokoj! Už toho mám dost!“ kvílela, když se ti mladší hihňali a snažili se vtěsnat se vedle ní na gauč. Všechno bylo ještě složitější kvůli tomu, že jsem měla Teddy ve střídavé péči s bývalým manželem Paulem. Paul se neoženil a nemá žádné další děti, což znamená, že na rozdíl ode mne může Teddy zahrnovat soustředěnou pozorností a láskou; to se mně nikdy podařit nemůže. Kdykoli je Teddy u otce, jeho poklidný a hezky uspořádaný dům je jejím malým královstvím, kde si může vládnout podle svého, aniž by se musela potýkat se sebemenším náznakem odporu nebo nesouhlasu. Nikdo se nevplíží do jejího pokoje, aby tam ukradl její milované bezsrsté vycpané koťátko (o této katastrofě vám povím později). Nikdo se jí nehrabe v batohu a netrhá její pečlivě vypracované domácí úkoly (také o této epické bitvě vám budu ještě vyprávět). A teď se dostávám k mé dcerce Katie, které tehdy bylo tři a půl roku. Katie má Downův syndrom a je ztělesněná

z 18 y

Můj

MachiaveliStický okaMžik

spokojenost. Umí ale být nesnesitelně paličatá a vzdorovitá. Některé projevy jejího vzdoru byly velmi působivé, vynalézavě ničivé a originálně pojaté i provedené. A kdyby někdy vystupovala v nějaké soutěži malých dětí nazvané „Jak přivést mámu k naprostému šílenství“, bez rozmyšlení bych její výkon ohodnotila desítkou. Dostala by pomyslnou zlatou medaili za neposlušnost. Katie je také dokonalým mistrem úniků (také o tomto malém triku vám povím později). Kdykoli jsem ji přestala na chvíli sledovat, abych si třeba na dvě minuty odskočila do sprchy nebo hledala svůj mobil, který mi vypnula a potají schovala pod polštáře na pohovce, vyskočila jako prohnaná liška a našla něco ještě lstivějšího a vychytralejšího, co by mohla provést. Katiiným věrným spoluspiklencem byl její mladší bratr Trevor, který byl zrovna v tom protivném období kolem druhého roku a měl sklon propadat příšerným záchvatům vzteku, kdykoli se naší kočce Lucky podařilo uprchnout z jeho sevření nebo když nedostal přesně to, co chtěl, a přesně tehdy, kdy to chtěl. A k tomu všemu tady byl ještě můj sedmiletý nevlastní syn Daniel, který se mnou nechtěl mít nic společného. Kdykoli mu Eric na chviličku zmizel ze zorného pole, začal lítat po celém domě a ve stavu nejvyššího rozčilení křičel: „Tati!... Tati!!... TATI!!!... TATÍÍÍ!!!... TÁÁÁTÍÍÍ!!!“ Potom se vrátil ze své pátrací výpravy, podíval se na mě a klidným hlasem se zeptal: „Nevíš, kde je táta?“ Na to jsem obvykle pokrčila rameny a zamumlala něco jako: „Nevím, ale vím přesně, že není v prádelně, jasný?“

z 19 y

Suzanne evanSová

To všechno nebylo dostatečným důvodem, abych se zhroutila, ale dohromady to postačilo k tomu, abych začala nesnášet mateřství a pochybovat o svých rodičovských schopnostech. „Jsem příšerná matka,“ mumlala jsem si, když jsem vyměňovala další plínu a snila o dni, kdy budou všichni na vysoké a odstěhují se na kolej. Potom jsem si připadala provinile, že si přeji, aby jejich dětství skončilo. A stejně zoufale jsem toužila udělat z nich méně protivná stvoření, jejichž ustavičné hašteření mě nedožene k alkoholu. Přála jsem si, aby mě svými neustálými požadavky nepřipravovaly o poslední špetku energie, aby se z nich stali poslušnější malí lidé, kteří se rychle a předvídatelně podrobí mým rodičovským příkazům. Stejně jako miliony dalších současných matek jsem ignorovala staleté moudré rady a snažila se je změnit – křikem, plísněním nebo nevšímavostí. Tím se jejich chování samozřejmě ještě zhoršilo. Hádali se o něco hlasitěji, dveřmi práskali prudčeji a špinavé sklenice a talíře nechávali na stole ještě častěji. Jednou večer, když jsem umyla nádobí a uložila děti do postele, jsem s manželem zapředla hovor o otupující, suchopárné a nemilosrdně izolující tyranii mateřství. Nechápal, na co si stěžuji, a řekl, že mu připadá „bezvadné“ být celý den doma. Ha-ha! „Proč je nevezmeš do parku, když z nich doma šílíš?“ nápomocně mi navrhl jednoho deštivého dne. „Do parku?“ řekla jsem ostře. „Proč s nimi nejdeš ty?“ Po prudké výměně názorů Eric spěšně ustoupil do naší ložnice a zapnul si televizi, zatímco já jsem oddusala do

z 20 y

Můj

MachiaveliStický okaMžik

své pracovny. Byla jsem příliš unavená, než abych dokázala pracovat. Seděla jsem u stolu a zírala na zaprášenou polici s knihami. Prohýbala se pod tíhou desítek a desítek svazků pojednávajících o historii, literatuře a filozofii, které se vršily jeden přes druhý bez jakéhokoli systému či ohledu na jejich význam. Dokonce i v knihovně mám binec, pomyslela jsem si. Začala jsem knihy rovnat a najednou mě upoutal starý výtisk Vladaře. Vzpomínáte si na Vladaře, že ano? Možná jste ho četli na střední škole nebo na univerzitě, stejně jako já. Možná že leží i u vás na nějaké staré zaprášené polici ve sklepě nebo v pracovně. V posledních letech jsem se na tu polici určitě podívala nejmíň tisíckrát, ale tentokrát můj pohled padl zrovna na tuto knihu. Vytáhla jsem ji a zadívala se na obal – na portrét Niccola Machiavelliho oblečeného v elegantním rouchu. Díval se na mě svým inteligentním a odhodlaným pohledem, na rtech mu pohrával lehounký a vědoucí úsměv, jeho postoj byl klidný, uvolněný, působivý a sebejistý – byl vším, čím jsem já v tomto období svého života nebyla. Jako uhranutá jsem chvíli zírala na jeho okouzlující rysy a potom jsem otevřela knihu a začala číst. Měla jsem o něm neurčitou představu – jeho jméno je koneckonců synonymem pokrytectví, klamu a vychytralého i bezohledného využívání moci. Věděla jsem také, že jeho nejproslulejším výrokem je „účel světí prostředky“. Ale co tím vlastně myslel? uvažovala jsem. Nebyla jsem si jistá. Byla jsem ještě příliš vyčerpaná a rozčilená na to, abych si šla lehnout, a proto jsem se rozhodla, že se posadím a prolistuji si Machiavelliho útlou

z 21 y

Suzanne evanSová

knížku. Jakmile jsem začala číst, spadla ze mě únava a zmocnilo se mě vzrušení. Brzy mi začalo být jasné, že tenhleten Machiavelli má svou špatnou pověst už nějakých pět set let nezaslouženě. Někteří učenci se vlastně domnívají, že nejspíš nikdy nepronesl tu neslavně proslulou větu o účelu světícím prostředky – a i kdyby ji řekl, jeho „účelem“ nebylo získat moc pro moc samotnou. Jeho cílem bylo vlastně získat a uchovat moc, aby mohl zajistit bezpečí a stabilitu státu. Právě díky této stabilitě může vladař zajistit štěstí a blahobyt pro své poddané. Hmm, pomyslela jsem si, stabilní a bezpečný domov? Plný šťastných a prospívajících poddaných? Zní to jako docela dobrý plán pro vladaře i pro rodiče. A v tu chvíli jsem se doopravdy nadchla. Možná bych mohla s pomocí Machiavelliho pravidel znovu ovládnout své království a přimět děti k lepšímu chování. Zdá se, že Machiavelli začal psát Vladaře v době, kdy byl v podobné krizi jako já (dobrá, možná trochu přeháním). Ale oba nás spojovalo stresující a kritické životní období. Machiavelli prožíval svou krizi v italské Florencii v roce 1513. Krátce předtím přišel o své vysoké diplomatické postavení ve Florentské republice, byl nespravedlivě obviněn, uvězněn a opakovaně mučen kvůli své domnělé úloze ve spiknutí, jehož cílem bylo zavraždit kardinála Giulia Medicejského a násilím se chopit moci. Po jeho propuštění se všechno ještě zhoršilo. Republika, které čtrnáct let věrně sloužil, padla do rukou tyranů. Machiavelli už nesměl pracovat ve státní službě (nic jiného nikdy nepoznal) a byl vypovězen ze své drahé Florencie, kterou podle svých slov miloval více než svou duši. Vyhos-

z 22 y

Můj

MachiaveliStický okaMžik

tili ho do Toskánska, kde žil se svou ženou a šesti nespoutanými malými dětmi. Dobrá, jeho problémy byly patrně o něco vážnější než moje. Ale něco společného jsme přece jen měli: sebelítost a zoufalství nad svým údělem na tomto světě. Co tedy Machiavelli udělal? Chvíli si hověl v sebelítosti, ale pak začal plánovat svůj návrat do veřejného života. Snažil se podporovat svou mladou rodinu, užíral se nenaplněnými ambicemi a k smrti se nudil. Rozhodl se spolknout svou pýchu a napsal malou učebnici politiky – přezíravě o ní mluvil jako o „té své malé studii“ – s nadějí, že si získá přízeň Medicejských a s ní i novou práci ve státní správě. A tak se stalo, že z Machiavelliho hluboké životní krize se zrodil Vladař, nejrevolučnější a nejočerňovanější politický traktát všech dob. Ze všech sil podporoval svou mladou rodinu? Byl otrávený a znuděný? To mi zní povědomě, napadlo mě. A ve chvíli, kdy jsem ještě téže noci Vladaře dočetla, jsem byla odhodlaná vyzkoušet malý experiment. Proč nepoužít Machiavelliho pravidla, abych jako matka úspěšně zvládla království svého života? Vím, že to zní divně. Ale Vladař je v jádru více než jen teorie. Machiavelli ve skutečnosti psal o bezprostřední politické krizi, rozpolcenosti a úpadku, které viděl na vlastní oči. Svou knihu zamýšlel jako praktickou příručku typu „jak na to“. Byl to pragmatický plán. Hutná a pronikavá výzva k činům pro vychytralého a tvrdého nového vládce, který měl vytvořit silný a jednotný stát, jenž bude sloužit společným zájmům a ambicím lidí toužících po moci, slávě a bohatství.

z 23 y

Suzanne evanSová

Když jsem o tom přemýšlela, uvědomila jsem si, že všechny tyto koncepce bych mohla skvěle využít ve vlastním životě. Jakmile jsem místo „rozpolcenosti a úpadku Itálie“ dosadila „rozpolcenost a úpadek mé rodiny“ a jakmile jsem místo „vladaře“ dosadila „rodiče“, došlo mi, že Machiavelliho malý úvod do politiky by mohl sloužit i jako rodičovský manifest – hutná a pronikavá výzva k činům pro mě, abych vytvořila silnější a semknutější rodinu, jejímž cílem bude uspokojování ambicí a zájmů mých dětí. Ano, zoufale jsem potřebovala radu a poučení. Ale abych pravdu řekla, oslovilo mě jen velmi málo knih pro rodiče, které jsem v posledních letech přečetla. Nevím o tom, že bych měla nějaké blízké příbuzné v Číně. Nezaobírám se plánem přestěhovat se do Francie. Vím na sto procent, že jsem nikdy neměla nejšťastnější miminko nebo batole v okolí. A navzdory vlídnému, i když poněkud staromódnímu ujišťování dr. Spocka, že jako rodiče „víme víc, než si myslíme“, jsem věděla jenom to, že jako matka jsem velice často vyždímaná a neschopná. A co bylo ještě horší – čas strávený s dětmi jsem si neužívala, ale vždycky ho spíš nějak přetrpěla. A možná právě proto mě Machiavelliho manifest o mocenské politice – a o mocenském rodičovství, pokud jsem jej aplikovala na svou situaci – tak silně a překvapivě oslovil. Většinu z uplynulých deseti let jsem denně vyměňovala plínky nějakému dítěti a je možné, že jen díky machiavelistickým mocenským hrám se můj mozek neproměnil v kaši. S trochou představivosti (a snad i díky nejedné pozdně noční sklence vína) jsem začala vidět podobnosti mezi florentským vladařem ze 16. století a mateřstvím

z 24 y

Můj

MachiaveliStický okaMžik

v 21. století. Brzy jsem dospěla k přesvědčení, že stejné válečnické a státnické strategie, které popsal Machiavelli, by se daly použít i na mé děti. Shovívavost a vlídnost nefungovaly. Prosby, výměnné obchody, plísnění, hubování, a dokonce ani zdvořilé žádosti nefungovaly. Možná by zabrala pragmatická a tvrdohlavá machiavelistická strategie! Taková byla moje teorie, když jsem se rozhodla osvobodit se z pout mateřské mizérie a stát se plně kvalifikovanou, řádnou machiavelistickou mámou. Jak uvidíte, tento malý experiment, toto riskantní rodinné dobrodružství, mělo své plusy i minusy.

z 25 y

3. Přílišná velkorysost je nebezpečná: Dobrý vládce vymezí hranice

M

p

ři čtení Vladaře jsem se velmi brzy dozvěděla, že Machiavelli měl chmurný a pesimistický názor na lidskou povahu. V jakém smyslu? Podotýká, že lidé jsou všeobecně nestálí, pokrytečtí, chamtiví a nepoctiví a že jejich oddanost lze získat a ztratit. Machiavelli říká, že pokud se vladař chce chránit před přelétavou oddaností, musí získat pověst velkorysého a laskavého panovníka. Přesto však upozorňuje na to, že bude-li vladař příliš velkorysý, ztratí úctu poddaných a podnítí jejich chtivost. Totéž platí i pro moje děti. Stejně jako každá máma i já jsem se ze všech sil snažila uspokojit všechny jejich potřeby a splnit všechna jejich přání. A přesto jsem si při čtení Vladaře uvědomila, že čím více hmotných věcí jim dám, tím více budou očekávat a tím méně budou vděčné. Když jsem Danielovi dala jeden kopeček zmrzliny, chtěl dva. Když jsem pro Trevora a Katie pečlivě připravila po třech kouscích kuřecího masa, dožadovali se pěti. A když jsem Teddy

z 26 y

Přílišná

velkorySoSt je neBezPečná

koupila novou hračku, popadla ji a zavrčela, aniž by poděkovala. Potom si s ní hrála asi tak osm vteřin, načež ji zahodila a začala fňukat: „Kde je táta? Je s ním větší zábava než s tebou!“ Vzácné okamžiky jako tento mě přivedly k poznání, že Machiavelliho zásada „přílišná štědrost je pro vladaře nebezpečná“ má velký význam v našem stále materialističtějším světě, kde se každoročně vynakládají miliardy dolarů v horečné snaze přimět naše jinak roztomilé děti, aby nejen chtěly nejnovější technické hračky a hry, ale také trvaly na tom, že je chtějí. Je snad zbytečné dodávat, že všechny hry jsou okamžitě zastaralé a nahrazují je tisíce, možná přímo miliony „modernějších“ a nesmyslně drahých nových her. Napadlo mě, že jedinou cestou ven z této pasti a jediným způsobem, jak se zbavit zdánlivě nekonečného rodičovského pocitu provinění, je zapojit Machiavelliho a pevně zavřít peněženku. Nadchla jsem se pro tuto myšlenku a rozhodla se použít Machiavelliho radu pro své nic netušící malé poddané, když jsme se jednou společně vydali do obchodního domu. Moji malí andílci na takových nákupech obvykle chtivě házeli do vozíku DVD a panenky, aniž by se zeptali a aniž by se nad tím vůbec zamysleli. A když jsem trvala na tom, aby svou kořist z vozíku vyndali a vrátili, rychle a s neochvějnou pravidelností propadali záchvatům vzteku. Už nikdy více, pomyslela jsem si, a podle Machiavelliho zásady o stanovení pevných hranic jsem vypracovala aktivní plán útoku. Místo abych čekala, až udeří katastrofa, zastavila jsem děti u vchodu do obchodu a každému z nich jsem podala desetidolarovou bankovku.

z 27 y