2015

Vážení kolegové, právě otevíráte sborník, který shromažďuje abstrakta prací Studentské vědecké a odborné činnosti pro rok 2014/2015. Konference SVOČ se již tradičně koná na půdě Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Pro studenty je jedinečnou příležitostí umožňující jejich osobní i profesní rozvoj pod odborným dohledem, rozvíjí komunikační dovednosti a připravuje je na budoucí povolání. Velké díky patří všem školitelům, vedoucím a konzultantům za to, že studentům pomáhají v jejich prvních vědeckých krůčcích, neváhají obětovat svůj volný čas a mají dostatek odvahy a sil věnovat se spolu se studenty vědecko-odborné činnosti, a my, studenti, pak díky nim můžeme naplňovat motto naší fakulty: „Mente et corde.“ Jana Bouchalová

OBSAH: KLINICKÉ OBORY Neuromodulační léčba neurologických onemocnění Bardoň J. ..................................................................................................... 17 Vyšetření melanocytárních névů digitálním dermatoskopem a klinickohistopatologická korelace – retrospektivní analýza Bartlová A., Stoláriková B. ......................................................................... 18 Charakteristika variability srdeční frekvence u nezralých novorozenců Bodnár V..................................................................................................... 19 Výskyt bolesti u roztroušené sklerózy Cepková J., Kasajová J. .............................................................................. 20 Radiofrekvenční léčba diskogenních bolestí zad Čecháková K. .............................................................................................. 21 Variety utváření LS přechodu – epidemiologie, klasifikace, vyhodnocení obrazové dokumentace a srovnání výtěžnosti klasického snímku a CT zobrazení Černičková R. ............................................................................................. 22 18 F-FDG PET/CT za exogenní stimulace thyrotropinem alfa u pacientů s diferencovanými karcinomy štítné žlázy Fellerová A., Hosnedlová Z. ....................................................................... 23 Léčba pokročilého stádia Parkinsonovy nemoci – vliv hluboké mozkové stimulace na nonmotorické příznaky Frolová M. .................................................................................................. 24 Variabilita srdeční frekvence u patologických novorozenců Gromská Z. ................................................................................................. 25 Hodnocení léčby aneuryzmat popliteální arterie Hrbáček O. .................................................................................................. 26 Normoblasty jako ukazatele predikce mortality u pacientů se SIRS Hvězdová B., Hanuliaková E. ..................................................................... 27 Poranění skeletu bérce – obrazový průvodce – RTG snímky, CT a MR obrazy Chmela D. ................................................................................................... 28 5

Rizikové faktory ischemických cévních mozkových příhod ve skupině nemocných do 50-ti let věku Jarošková K. ............................................................................................... 29 Předoperační vyšetření mozku funkční MR a difuzní traktografie Kadlčíková B. ............................................................................................. 30 Varianty a bezpečnost přístupu do centrálního žilního kompartmentu na oddělení urgentního příjmu Kašparová J................................................................................................. 31 Využití kondenzátu vydechovaného vzduchu v monitorování aktivity astma bronchiale Kolářová V. ................................................................................................ 32 Dopravní nehody Kovařík D. .................................................................................................. 33 Vztah mezi cévními mozkovými příhodami a onemocněním srdce Kunčarová K. .............................................................................................. 34 Výskyt mutací BRCA1 a BRCA2 u žen s podezřením na dědičný karcinom prsu nebo ovarií Kyselá M..................................................................................................... 35 Epidemiologie a rizikové faktory cévních mozkových příhod Lapka J........................................................................................................ 36 Role CT v rozlišení benigních a maligních lézí ledvin Macová I. .................................................................................................... 37 Úmrtí udušením Marecová K. ............................................................................................... 38 Imunohistochemické prediktory nespecifických střevních zánětů a jejich využití v pediatrické praxi Navrátilová K., Prokopovičová K. .............................................................. 39 Autokinezioterapie u profesionálního syndromu karpálního tunelu Pauswangová V., Zavadilová L. ................................................................. 40 Metody nukleární kardiologie Pola M. ....................................................................................................... 41 Využití automatické retinální oxymetrie u diabetických pacientů Saňáková L. ................................................................................................ 42 6

Diferenciální diagnostika bolesti na hrudi na urgentním příjmu – 2. část – se zaměřením na akutní koronární syndromy Staněk V. .................................................................................................... 43 Klinický obraz vybraných poruch osobnosti na PK FNOL Škrabánková V. .......................................................................................... 44 Poranění skeletu horní končetiny - obrazový průvodce RTG snímky Šťastná K. ................................................................................................... 45 Kvalita života po léčbě zhoubných nádorů hlavy a krku Šulavíková P., Vojtíková M. ....................................................................... 46 Poranění skeletu dolní končetiny – obrazový průvodce – RTG snímky, CT a MR obrazy Žácky F. ...................................................................................................... 47 KLINICKÉ OBORY – INTERNÍ Sledování hladin neopterinu u pacientů s GISTem léčených imatinibem Baranková S. ............................................................................................... 51 Neinvazivní měření krevního tlaku u pacientů se syndromem obstrukční spánkové apnoe Bařinová D. ................................................................................................. 52 Prognostický význam neopterinu u renálního karcinomu Baťová I. ..................................................................................................... 53 Možnosti predikce recidivy fibrilace síní po katetrizační ablaci Borišincová E. ............................................................................................ 54 Význam využití imunohistochemie u pacientů s Barrettovým jícnem Březíková K., Sosýnová V. ......................................................................... 55 Výsledky léčby chronické myeloidní leukemie u starších pacientů Čermáková Z., VráblováL. ......................................................................... 56 Akutní myeloidní leukémie u starších nemocných Čerňan M. ................................................................................................... 57 Přínos transbronchiálních plicních biopsií v diagnostice intersticiálních plicních procesů Genzor S. .................................................................................................... 58

7

Zátěžová vyšetření u pacientů se syndromem obstrukční spánkové apnoe Gottfriedová B. ........................................................................................... 59 Diabetes mellitus a osteoporóza – vzájemný vztah Hrachovinová S. ......................................................................................... 60 Screening rizikových faktorů náhlé smrti u sportovců Janák M. ..................................................................................................... 61 Společná rizika kardiovaskulárních a pankreatobiliárních onemocnění Akutní pankreatitida a změny na EKG Jančaříková M. ............................................................................................ 62 Možnosti laboratorní predikce odpovědi na protinádorovou léčbu Janoušková L. ............................................................................................. 63 Retrospektivní hodnocení výsledků léčby – karcinom ledviny Jarošková R................................................................................................. 64 Terapeutické ovlivnění paroxyzmální hypertenze v klinické praxi Křenková A................................................................................................. 65 Dávkování cytostatik v léčbě akutní myeloidní leukémie Minařík J. .................................................................................................... 66 Antiagregační terapie u kardiovaskulárních onemocnění, možnosti využití genotypizace Mitringová J. ............................................................................................... 67 Laboratorní změny během léčby ipilimumabem a jejich potenciální korelace s klinickou odpovědí a přezíváním pacientů s pokročilým maligním melanomem Pásek M. ..................................................................................................... 68 Vztah aktivity choroby, stupně radiografického postižení a produktivity práce u nemocných se zánětlivými revmatickými chorobami Petroušková M. ........................................................................................... 69 Vliv inkretinů na látkovou přeměnu Rampulová M. ............................................................................................ 70 Retrospektivní hodnocení výsledků léčby – karcinom prsu Rušarová N. ................................................................................................ 71 Pohybová aktivita u obézních dětí Sedláčková E. ............................................................................................. 72 8

Exacerbace CHOPN – klinické, epidemiologické a laboratorní charakteristiky fenotypu častých exacerbatorů Semančiková M. ......................................................................................... 73 Kontinuální monitoring a podkožní infuze inzulínu Slezáková M. .............................................................................................. 74 Etiopatogenetické aspekty syndromu spánkové apnoe u vlastního souboru pacientů Smrček L..................................................................................................... 75 Hodnocení vedlejších účinků cíléné léčby Sosnová T. .................................................................................................. 76 Antitrombotická terapie u kardiovaskulárních onemocnění, možnosti využití genotypizace a telemedicíny Števková J. .................................................................................................. 77 Podpůrná léčba akutní myeloidní leukémie Šulavíková Z. .............................................................................................. 78 Telemedicínské sledování kardiaků Tkachyk B................................................................................................... 79 Širší klinické souvislosti obstrukční spánkové apnoe Vaněk J. ...................................................................................................... 80 Vztah aktivity choroby, stupně radiografického postižení a produktivity práce u nemocných se zánětlivými revmatickými chorobami Vašíček O. .................................................................................................. 81 Diabetes mellitus a srdeční onemocnění – telemedicínské sledování Vícha M. ..................................................................................................... 82 Výuka kardiopulmonální resuscitace pomocí pokročilých modelů Vojkovská K., Hudec Š. ............................................................................. 83 KLINICKÉ OBORY – CHIRURGICKÉ Význam detekce sentinelové uzliny u karcinomu prsu Badlík L. ..................................................................................................... 87 Chronický subdurální hematom – prevence recidivy při chirurgické léčbě Bradáčová K. .............................................................................................. 88

9

Limitované výkony v léčbě tumorů horního zažívacího traktu Filipek T. .................................................................................................... 89 Výskyt infekčních komplikácí centálních žilních katetrů na kardiochirurgické klinice FN Olomouc Gašpierik R., Sokolík I. .............................................................................. 90 Sledování funkčních změn po operaci odchlípení sítnice Haluzová P. ................................................................................................. 91 Nové laboratorní markery karcinomu čípku Herodesová T. ............................................................................................. 92 Karcinom pankreatu: hodnocení prognózy přežívání Chrástecká M. ............................................................................................. 93 Srovnání hemodynamických parametrů aortálních protéz Chromíková J. ............................................................................................. 94 Mimoděložní těhotenství a asistovaná reprodukce Jakubíčková S., Streličková I. ..................................................................... 95 Stanovení indikačních kritérií pro operaci primárního obstrukčního megaureteru Kleštincová T. ............................................................................................. 96 Průkaz cervikální spondylogenní myelopatie pomocí zobrazení na fMRI mozku Krška L. ...................................................................................................... 97 Ultrakrátká forma Hirschsprungovy choroby – efekt a význam operační léčby Krzoková N................................................................................................. 98 Jaké důkazy nás opravňují k používání současných typů TEP kyčle a kolena Menoušek J. ................................................................................................ 99 Registry kloubních náhrad – co všechno nám říkají Nieslaniková E. ......................................................................................... 100 Prognosticky významné markery karcinomu endometria Ondrová S. ................................................................................................ 101 Vyhledávání paraanastomických aortálních výdutí – klinické a USG retrospektivní sledování nemocných po aortálních rekonstrukcích Rulíšek P. .................................................................................................. 102 10

Klasifikace pooperačních komplikací po plicních resekcích Rybáková V. ............................................................................................. 103 Tkáňové trauma a pooperační stres u pacientek s chirurgicky léčenými časnými stádii karcinomu endometria Šabršulová I. ............................................................................................. 104 Hluboká infekce sternotomie po kardiochirurgických výkonech Tomanová D., Martin J. ............................................................................ 105 TEORETICKÉ A PRE-KLINICKÉ OBORY Hodnocení významu FOXP3+ T regulačních lymfocytů u maligních melanomů Brychtová A. ............................................................................................. 109 Nežádoucí účinky léků na CNS Burdová K................................................................................................. 110 Prognostické markery karcinomu tlustého střeva Hanáčková V. ........................................................................................... 111 Stanovení rizikových variant genu NOD/CARD u sarkoidózy Herodesová A. .......................................................................................... 112 Analýza multirezistentních kmenů Pseudomonas aeruginosa Honig P., Tatranská N. ............................................................................. 113 Multirezistentní bakterie animální provenience Hruška M., Ostárek T. ............................................................................... 114 Zánět a karcinogeneze v prostatě Klimešová M. ........................................................................................... 115 Prognostické a prediktivní znaky u karcinomu mléčné žlázy Kolečková M. ........................................................................................... 116 Srovnání mutační analýzy mezi jícnovými GISTy a GISTy v jiných lokalizacích v kombinaci s klinickopatologickými parametry Kročová M. ............................................................................................... 117 Gramnegativní bakterie s rezistencí ke kabapenemům Kubec M., Ducháčová M. ......................................................................... 118

11

Fyziologie devadesátníka: metabolismus kosti a kalcia. Část I. Zlomeniny v kohortě hospitalizovaných 90-ti letých pacientů – souvislosti Kučera P. .................................................................................................. 119 Studium fotodynamických reakcní na nádorových buněčných liniích Lýsková Š. ................................................................................................ 120 Terapeutické monitorování vankomycinu Machačová M. .......................................................................................... 121 Fyziologie a patofyziologie devadesátníka; kognitivní funkce Matoušková P. .......................................................................................... 122 Stanovení vybraných genových variant ovlivňujících metabolizaci statinů u pacientů s akutním infarktem myokardu Nováková L. ............................................................................................. 123 Lékové interakce a rizika farmakoterapie Ptáčníková M. ........................................................................................... 124 Změny angiogeneze ve stromálním mikroprostředí maligního melanomu Račanský M. ............................................................................................. 125 Význam cytochrom P450 epoxygenáz v prenatálním vývoji Rajdová A. ................................................................................................ 126 Hypotermie u akutního iktu (studie EurHYP-1) Římská M. ................................................................................................ 127 Molekulárně biologická a imunohistochemická charakteristika jícnových gastrointestinálních stromálních tumorů Šustková T. ............................................................................................... 128 Moderní laboratorní diagnostika akutního koronárního syndromu Uvíra M. ................................................................................................... 129 IGRA testy v laboratorní diagnostice latentní tuberkulózy (IGRA = Interferon-gama release assay) Vostrovská Z. ............................................................................................ 130 Stanovení vybraných genových variant zánětu u pacientů s akutním infarktem myokardu Zapletalová K. .......................................................................................... 131 Fyziologie devadesátníka – kardiovaskulární systém Zdráhal A. ................................................................................................. 132 12

ZUBNÍ LÉKAŘSTVÍ Stav orálního zdraví mladých jedinců v závislosti na jejich dietních návycích a pitném režimu Balaščáková E., Králiková B. ................................................................... 135 Zásady preparace pro kompozitní a keramické inlaye/onlaye Belák Š., Šoukalová H. ............................................................................. 136 Statistické zhodnocení úspěšnosti léčby orofaciálních karcinomů Diblík D., Kopasová M. ............................................................................ 137 Porovnání měření diskrepance na modelech a okluzogramech Grygárková V., Fikrová H., Richtr D. ...................................................... 138 Ortodontická etiologie gingiválních recesů Klimešová M., Misiorzová J. .................................................................... 139 Opakované endodontické ošetření – retrospektivní zhodnocení Kúdelová L., Vintrlíková P. ...................................................................... 140 Určení věku jedince dle kostního věku Řehoř M., Bonková M., Vávrová B. ......................................................... 141 Stabilita pojivového štěpu Smolová L., Chvostaľová M. .................................................................... 142 Porovnání růstových změn profilu obličeje Svobodová J., Brezianský F. .................................................................... 143 Názor pacientů a zubních lékařů na ošetření v absolutním suchém pracovním poli Theimerová A., Dostálová J. .................................................................... 144 Určení věku jedince na základě hodnocení maturace třetího moláru Tomančáková B., Mička V., Sokol R. ...................................................... 145 Ankyloglossie II Tománková L., Večeřová K. ..................................................................... 146 GENERAL MEDICINE Role of Helicobacter pylori in Barrett‘s esophagus Croos J. L.................................................................................................. 149

13

Development of systematic review protocol on the topic “effectiveness of inpatient physical therapy in older adults after total hip replacement“ Francis C., Zulkapli S. .............................................................................. 150 Determination of glycaemic index of food in healthy people and people with diabetes Huang W-C. .............................................................................................. 151 Hematology, coagulation, thromboembolism Jeyadevan A. ............................................................................................. 152 Cardovascular systém (blood pressure, heart valves and myocardium condition, ejection fraction, markers of atherosclerosis, heart rhytm) Jeyaratnasingham D. ................................................................................. 153 Development of systematic review protocol on the topic “evaluation of existing prevention programmes of pre-diabetes mellitus II in children” Lasota T., Lasák J. .................................................................................... 154 Extracorporeal membrane oxygenotherapy (ECMO) in the treatment of circulatory and lung failure Manoranjalingam J., Yogeswara T. .......................................................... 155 Development of systematic review protocol on the topic „effectiveness of hyperbaric oxygen therapy in adults with traumatic brain injury“ Okantey O. ................................................................................................ 156

14

KLINICKÉ OBORY

NEUROMODULAČNÍ LÉČBA NEUROLOGICKÝCH ONEMOCNĚNÍ Autor: Bardoň J. Školitel: Otruba P., MUDr. MBA Neurologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Hluboká mozková stimulace (DBS) je jednou z neuromodulačních metod léčby. Je využívána v léčbě určitých neurologických a psychiatrických poruch. DBS využívá vysokofrekvenční stimulace specifických mozkových struktur pomocí trvale zavedených elektrod. Implantace elektrod probíhá pomocí stereotaktického rámu nebo metodou bezrámové stereotaxe. Pro úspěšnou léčbu a správnou funkci elektrod je nutné přesné zacílení a umístění permanentních elektrod. Cíle: Cílem práce bylo zhodnotit přesnost umístění elektrod hluboké mozkové stimulace na našem pracovišti za použití bezrámové navigace NexFrame© na rozšířeném souboru pacientů a potvrdit příznivé výsledky předchozího pilotního projektu. Metodika: Plánované AC-PC souřadnice (anterior commissure, posterior commissure) cíle jsou určeny podle předoperační magnetické rezonance mozku a následně během operace upraveny podle monitorace neurální aktivity, dle klinického efektu a výskytu nežádoucích účinků. AC-PC souřadnice skutečné polohy elektrody jsou identifikovány na fúzi předoperační magnetické rezonance mozku a pooperační počítačové tomografii mozku. Pro zjištění přesnosti umístění trvalé elektrody je vypočítána celková chyba a také chyby v laterální, anteroposteriorní a vertikální ose. Výsledky: Celkem bylo zhodnoceno 49 permanentních elektrod hluboké mozkové stimulace implantovaných v letech 2013 a 2014 u 25 pacientů s diagnózami Parkinsonovy nemoci a esenciálního třesu. Průměrná celková chyba byla 2,43 ± 1,32 mm, průměrná chyba v laterální ose byla 1,19 ± 0,81 mm, průměrná chyba v anteroposteriorní ose byla 1,35 ± 0,99 mm a průměrná chyba ve vertikální ose byla 1,20 ± 1,18 mm. Závěr: Statistické zpracování rozšířeného souboru potvrzuje vysokou přesnost konečného umístění trvalé elektrody při metodě hluboké mozkové stimulace za použití bezrámové navigace NexFrame© a tím jeho efektivitu a bezpečnost u takto léčených pacientů.

17

VYŠETŘENÍ MELANOCYTÁRNÍCH NÉVŮ DIGITÁLNÍM DERMATOSKOPEM A KLINICKOHISTOPATOLOGICKÁ KORELACE – RETROSPEKTIVNÍ ANALÝZA Autoři: Bartlová A., Stoláriková B. Školitelé: Šternberský J., MUDr., Kopová R., MUDr. Klinika chorob kožních a pohlavních FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Incidence melanomů se v ČR ve srovnání s předchozími čtyřmi desetiletími 6-násobně zvýšila a představuje 1,8% všech případů onkologických onemocnění. Melanom je nejagresivnější a nejrychleji se šířící forma rakoviny. Ročně je diagnostikováno přibližně 160 000 nových případů. Podle WHO na melanom ročně zemře okolo 48 000 lidí. Důležitá je prevence a pravidelné zdravotní prohlídky. Cíle: Průkaz vzájemného vztahu mezi vyhodnocením névů digitálním dermatoskopem a histopatologickým nálezem névů po jejich excizi. Dále průkaz souvislosti s věkem pacienta, pohlavím a lokalizací névů a jejich vliv na zvýšený výskyt dysplastických změn névů. Výsledné poznatky by měly vést k včasné a přesné diagnóze ještě léčitelného melanomu. Metodika: Náhodně bylo vybráno 100 pacientů z databáze digitálního dermatoskopu, s celkovým počtem 163 vyšetřených névů. Vyhledané údaje névů jsme porovnávaly s jejich histopatologickým nálezem ze zdravotní dokumentace pacientů. Zkoumaly jsme skupinu névů vyšetřených digitálním dermatoskopem, který dle určitých kritérií (rozměr, asymetrie, okraje névu, barevné změny) přidělí každému névu hodnotu na stupnici skóre od 0,00 10,00. Pomyslná hraniční hodnota skóre mezi nerizikovými a rizikovými névy má hodnotu skóre 5. Čím je skóre vyšší, tím větší je riziko, že névus bude vykazovat dysplastické změny. Výsledky: Ze 100 vyšetřených pacientủ bylo 52% žen a 48% mužů. Nejvíce zaznamenaných névů (29) bylo ve věkové skupině narozených mezi lety 1970 1979. Ze 163 sledovaných névů byla nejpočetnější skupina se skóre 2,00 - 2,99 (31 névů). Nejčastější lokalizace névů byla na zádech (91). Z histologického hlediska byla nejvíce zastoupená skupina névů s dysplastickými rysy (54). Z celkového počtu névů bylo 91 nerizikových a z toho 74,4% korelovalo s histopatologickým nálezem, 72 névů bylo rizikových (s dysplastickými změnami), z toho 61,1% korelovalo s nálezem. Závěr: 74,4% vyšetřených névů bylo bez rizikových změn a 61,11% névů s rizikovými změnami korelovalo s histopatologickým nálezem dysplázií.

18

CHARAKTERISTIKA VARIABILITY SRDEČNÍ FREKVENCE U NEZRALÝCH NOVOROZENCŮ Autor: Bodnár V. Školitel: Kantor L., MUDr. Ph.D. Novorozenecké oddělení a Porodnicko-gynekologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: V současné době nejsou známy detailní fyziologické hodnoty variability srdeční frekvence u středně nezralých novorozenců. Určení fyziologických hodnot variability srdeční frekvence u středně nezralých novorozenců vytváří předpoklady k analýze dalších patologických stavů – nitrolební krvácení, infekce, hypotrofie, asfyxie, ikterus, rehabilitace apod. Cíle: Cílem studie je analýza hodnot variability srdeční frekvence u středně nezralých novorozenců a zjištění, zda je zvolená metodika dostatečně průkazná ke sledování středně nezralých novorozenců a stanovení jejich fyziologických hodnot variability srdeční frekvence. Dalším cílem je srovnání s hodnotami u donošených a extrémně nezralých novorozenců. Metodika: Do studie bylo zařazeno 27 novorozenců (11 dívek a 16 chlapců) věku 1 až 24 dnů života porozených ve 32+0 až 34+6 gestačním týdnu. Měření probíhalo v prostředí s minimálním množstvím stimulačních podnětů přístrojem CardioVaria TF 7 telemetricky. Bylo zaznamenáno 300 srdečních cyklů v 1 intervalu. Pro charakteristiku byly zvoleny percentily. Za statisticky významné jsme považovali hodnoty p˂0,05. Výsledky: Hlavním problémem měření variability srdeční frekvence naší metodikou u novorozenců je vystihnutí potřebného stavu novorozence (teplo, ticho, poloha dítěte) – řešitelné, ale časově náročné. Skutečně je ale možno hodnoty do percentilové tabulky rozložit i za cenu velkých interindividuálních rozdílů. Ukázalo se, že hodnoty variability srdeční frekvence u středně nezralých dětí jsou signifikantně nižší než variabilita srdeční frekvence u donošených novorozenců. Naopak při srovnání se skupinou extrémně nezralých novorozenců se ukázalo, že se jejich variabilita srdeční frekvence lišila jen minimálně (statisticky významné rozdíly byly patrny pouze v srdeční frekvenci a délce R-R intervalů). Závěr: Uvedený soubor novorozenců je statisticky hodnocen jako dostatečný pro pilotní studii. Ukázalo se, že má smysl soubor nezralých novorozenců nadále rozšiřovat a stratifikovat dle užších hodnot gestačního věku. Po stanovení fyziologických hodnot u nezralých dětí bude možné pokračovat v porovnávání s různými patologickými situacemi nezralých dětí.

19

VÝSKYT BOLESTI U ROZTROUŠENÉ SKLERÓZY Autoři: Cepková J., Kasajová J. Školitelé: Mareš J., prof. MUDr. Ph.D., Klosová J., MUDr. Neurologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Bolest je jedním ze závažných, ale dosud opomíjených symptomů roztroušené sklerózy (RS), který může hendikepovat pacienty. Cílem této studie bylo vyhodnotit pomocí validizovaných dotazníků výskyt bolesti u pacientů s RS a určit korelaci míry bolesti s věkem, pohlavím, typem RS, délkou trvání onemocnění a indexem neschopnosti. Cíle: Zjistit míru bolesti u pacientů s RS ve vztahu k pohlaví, typu RS, k délce trvání onemocnění a k indexu neschopnosti.

Metodika: Studijní skupinu tvořilo 193 pacientů (158 žen a 35 mužů) ve věku od 17 do 69 let (průměrný věk byl 41) let s diagnózou RS stanovenou podle McDonaldových kriterií, registrováných v Centru pro diagnostiku a léčbu demyelinizačních onemocnění v Olomouci. EDSS pacientů se pohybovalo od 0 do 8 s průměrným EDSS 3,02. Ve studii jsme používali pouze validizované dotazníky pro bolest, které jsou široce používány k hodnocení bolesti v mnoha zemích. Data byla statisticky zpracována. Výsledky: Ze 193 pacientů zařazených do naší studie udává bolest nebo nepříjemné vjemy nejméně v jedné lokalitě 88,6% (171) pacientů. Z toho 64% (125) pacientů udává nutnost pravidelného užívání analgetické medikace. Korelační analýza dat prokázala signifikantní slabou pozitivní korelaci mezi mírou bolesti a věkem a mezi mírou bolesti a délkou trvání RS. Byla stanovena signifikantně vyšší míra bolesti u žen, vyšší míra bolesti u formy RRRS ve srovnání s formou CIS. Signifikantně vyšší míra bolesti byla prokázána také u formy RPRS,PPRS,SPRR ve srovnání s formou CIS. Korelační analýza prokázala signifikantní pozitivní korelaci mezi mírou bolesti a indexem neschopnosti. Závěr: V naší studii jsme potvrdili vysokou prevalenci bolesti u pacientů s RS, signifikantně vyšší u žen a narůstající s věkem a délkou trvání onemocnění. Byla prokázána nutnost častého užívání analgetické medikace. Je tedy zřejmé, že bolest je neméně důležitým symptomem RS, na který musí být brán patrný zřetel, jelikož chronické bolesti můžou vést k trvalé invaliditě pacienta a tím k výraznému snížení kvality života.

20

RADIOFREKVENČNÍ LÉČBA DISKOGENNÍCH BOLESTÍ ZAD Autor: Čecháková K. Školitel: Pieran M., MUDr. Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny – Centrum pro léčbu chronické bolesti FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Bolesti zad se řadí mezi civilizační choroby a setká se s nimi 60 až 90 % obyvatel. Nejčastěji bývají bolesti v dolní části zad (low back pain), které můžeme podle nálezu ze zobrazovacích metod (RTG, MR, CT) rozdělit na specifické s jasnou anatomickou patologií a nespecifické, které tento nález nemají. Velkou část nespecifických bolestí tvoří degenerativní změny meziobratlové ploténky, tzv. diskogenní bolesti. V léčbě se užívá konzervativní terapie, operační řešení není indikováno. S vysokou účinností se kromě konzervativních postupů užívají také metody radiofrekvenční termoablace ramus communicans L2, který podle anatomických studií vede část nociceptivních podnětů z meziobratlových plotének od etáže L2 distálně. Zavedením elektrody do této oblasti a zahřátím na cca 80°C dojde k jeho destrukci, a tím k přerušení vedení nociceptivních podnětů. Cíle: Práce se snaží prokázat alespoň částečnou úlevu od bolesti po radiofrekvenční termoablaci ramus communicans L2 u diskogenní vertebrogenní bolesti zad. Metodika: Ve studii podstoupilo radiofrekvenční ablaci celkem 6 pacientů trpících diskogenními bolestmi zad. Obtíže byly prokázány na základě anamnestických dat, fyzikálního vyšetření a zobrazovacích metod. Dominantní byly bolesti dolní části zad bez vyzařování do dolních končetin, zhoršované delším stáním, sezením aj. Intenzita bolesti před a po výkonu byla hodnocena vizuální analogovou škálou, Likertovou škálou bolesti, zlepšením spánku, výdrží stoj a sed v minutách a snížením spotřeby analgetik. Výsledky: Snížení bolesti bylo dosaženo u 3 pacientů (50 %), z toho u 2 výrazně (33,4 %) s omezením užívání medikace, u 1 pacienta (16,7 %) došlo ke snížení bolesti jen mírně ve smyslu zlepšení kvality spánku a prodloužení délky tolerančního intervalu sezení a stání. U 2 pacientů (33,4 %) zůstal stav nezměněn, 1 pacient (16,7 %) udává zhoršení obtíží. Závěr: Z výsledků studie vyplývá, že terapie bolestí zad pomocí radiofrekvenční termoablace má 50 % úspěšnost a je tedy možné považovat tuto metodu za efektivní způsob léčby diskogenních bolestí zad.

21

VARIETY UTVÁŘENÍ LS PŘECHODU – EPIDEMIOLOGIE, KLASIFIKACE, VYHODNOCENÍ OBRAZOVÉ DOKUMENTACE A SROVNÁNÍ VÝTĚŽNOSTI KLASICKÉHO SNÍMKU A CT ZOBRAZENÍ Autor: Černičková R. Školitel: Chmelová J., doc. MUDr. Ph.D. Radiologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouc Úvod:V této práci jsme se zaměřili na variety v oblasti LS přechodu. V oblasti lumbosakrálního přechodu se vyskytuje nejvíce vývojových malformací axiálního skeletu. Jedná se o změny tvaru obratlů, jejich počtu a tvaru sakra. Mezi nejčetnější tvarové malformace obratlů patří spina bifida L5, S1 a S2, dále processus costalis L5- tzv. megatransversus, a to unilaterální, bilaterální, neoartikulace nebo integrace. Dále bývá různý počet bederních a křížových obratlů, vyskytuje se sakralizace L5/6 nebo lumbalizace S1. Cíle: Cílem práce bylo zjistit četnost a druhy variet v oblasti LS přechodu a sakra a určit rozdíly v jejich výskytu ve vztahu k pohlaví. Metodika: Vycházeli jsme ze souboru pacientů ve věku od 16 do 91 let, kteří na přelomu roku 2014/2015 podstoupili RTG vyšetření zaměřené na oblast LS přechodu a sakra ve FN Olomouc. Prohlíželi a hodnotili jsme prosté předozadní a boční snímky 106 pacientů. Sporné nálezy byly konzultovány se školitelkou. Nehodnotitelné snímky nebyly do této práce zahrnuty pro špatnou expozici nebo neúplné zachycení lumbálních obratlů. Výsledky: Z hodnocených 106 pacientů, 65 žen a 41 mužů, a to jejich předozadních a bočních snímků, mělo 74 pacientů normální nález (tj. 69,71%), z toho bylo 48 žen (73,85% žen ) a 26 mužů (63,41% mužů). Různé variety se vyskytovaly u 32 pacientů (30,19%). Nejčetněji byla u pacientů zastoupena lumbalizace S1, a to celkově u 15 pacientů (14,15%). Druhou nejčastější varietou byl výskyt megatransverzu L5 u 9 pacientů (8,49%). Dalšími nálezy byly skolióza sakra u 3 pacientů (2,83%), spina bifida S1 u 3 pacientů (2,83%), sakralizace L5/L6 u 2 pacientů (1,89%) a srůst megatransverzu L5 byl nalezen u 1 pacienta (0,94%). Závěr: Studie potvrdila vysoký výskyt malformací LS přechodu. Nejčastějším nálezem jsou změny v počtu obratlových těl, tj. lumbalizace S1 či sakralizace L5/6. V dalším sledování soubor rozšíříme a pokusíme se korelovat výsledky s klinickým obrazem.

22

18

F-FDG PET/CT ZA EXOGENNÍ STIMULACE THYROTROPINEM ALFA U PACIENTŮ S DIFERENCOVANÝMI KARCINOMY ŠTÍTNÉ ŽLÁZY Autoři: Fellerová A., Hosnedlová Z. Školitel: Koranda P., doc. MUDr. Ph.D. Klinika nukleární medicíny FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: TSH stimuluje metabolismus tyreocytů, glukózový transport (zvýšení exprese Glut 1 v tyreocytech) a tím významně zvyšuje vychytávání 18F-FDG v tyreocytech, což je předpoklad zvýšení senzitivy 18F-FDG PET při detekci rekurencí diferencovaných karcinomů štítné žlázy neakumulujících 131I. Stimulace rekombinantním thyrotropinem alfa (rhTSH) je alternativou pro stimulaci endogenním TSH za hypotyreózy. Stimulace TSH hypotyreózou po vysazení supresní terapie tyreoidálními hormony je spojeno s negativními projevy hypotyreózy (s eventuální pracovní neschopností), významným rizikem je také stimulace růstu zbytkové tkáně diferencovaných karcinomů štítné žlázy dlouhodobější stimulací endogenním TSH. Vyšetření po aplikaci rhTSH nevyžaduje uvedení pacienta do hypotyreózy a je spojeno jen s krátkodobou elevací TSH. Cíle: Posoudit diagnostický přínos 18F-FDG PET/CT za stimulace rhTSH při detekci tkání diferencovaných karcinomů štítné žlázy neakumulujících 131I, tento přínos srovnat se stimulací endogenním TSH. Metodika: Provedeno 17 vyšetření 18F-FDG PET/CT po aplikaci rhTSH a 109 vyšetření po stimulaci endogenního TSH hypotyreózou. Výsledky: Ze 17 vyšetření po aplikaci rhTSH bylo pozitivních 8 vyšetření (47%), z toho u 4 pacientů (24%) došlo k následné změně terapie. Ze 109 vyšetření po endogenní stimulaci TSH bylo pozitivních 47 vyšetření (43%), z toho u 28 pacientů (26%) došlo k následné změně terapie. Závěr: V nerandomizovaně vytvořených souborech pacientů byl výskyt 18FFDG PET/CT pozitivních nálezů po podání rhTSH (47%) obdobný jako při stimulaci endogenním TSH (43%). 18F-FDG PET/CT po stimulaci pomocí rhTSH i endogenním TSH vedlo ke změně terapie u významné části pacientů. Užití rhTSH je třeba považovat za účinnou alternativu stimulace endogenního TSH hypotyreózou před vyšetřením 18F-FDG PET/CT – výhodou je možnost vyšetření pacienta za eutyreózy bez rizika stimulace růstu zbytků karcinomu štítné žlázy dlouhodobější elevací TSH.

23

LÉČBA POKROČILÉHO STÁDIA PARKINSONOVY NEMOCI – VLIV HLUBOKÉ MOZKOVÉ STIMULACE NA NONMOTORICKÉ PŘÍZNAKY Autor: Frolová M. Školitel: Kaňovský P., prof. MUDr. CSc. Neurologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Hluboká mozková stimulace je neuromodulační metoda terapie u pokročilého stádia onemocnění, kterou můžeme využít u pacientů, kteří jsou významně limitováni příznaky Parkinsonovy nemoci, a jejich stav není možno dostatečně ovlivnit farmakologickou léčbou. Cíle: Cílem práce bylo zjistit prostřednictvím šesti dotazníků, jak velký vliv má neuromodulační léčba na nonmotorické příznaky Parkinsonovy nemoci. Metodika: Na souboru 8 pacientů (7 mužů, 1 žena) ve věku od 59 do 68 let jsme pomocí šesti dotazníků – Parkinson Disease Questionnaire 39 (PDQ39), Jay Modified Minnesota Impulsive Interview (mMIDI), Non Motor Scale 30 (NMS 30), The Parkinson´s Disease Sleep Scale (PDSS), Assessment of Autonomic Dysfunction in Parkinson's disease (SCOPAAUT) a Dotazníku Nutkavého Chování zjišťovali tíži nonmotorických příznaků před implantací stimulátoru a ovlivnění závažnosti těchto příznaků hlubokou mozkovou stimulací 1 a 3 měsíce po implantaci. Výsledky: Předběžné výsledky dle bodového hodnocení vyplývající z Parkinson Disease Questionnaire 39 ukazují zlepšení subjektivního vnímání emoční stability, kognitivních a komunikačních schopností po 1 měsíci od implantace u 3 pacientů z 8, po 3 měsících zlepšení vykazuje dokonce 7 pacientů z 8. Non Motor Scale 30 obsahuje otázky týkající se paměti/pozornosti, nálady, sexuálního života a dalších a ukazuje po 1 i 3 měsících zlepšení u 6 pacientů. The Parkinson´s Disease Sleep Scale týkající se poruch spánku vykazuje zlepšení u 6 pacientů po 1 i 3 měsích od implantace. Dle Assessment of Autonomic Dysfunction in Parkinson's disease obsahující otázky na poruchy autonomního systému udává po 1 měsíci zlepšení 6 pacientů, po 3 měsících však už jen 4 pacienti. Závěr: Výsledky jsou zatím jen velmi předběžné, avšak pozitivního rázu dle subjektivního hodnocení pacientů dotazníkovou metodou a je potřeba je ověřit na větším souboru pacientů.

24

VARIABILITA SRDEČNÍ FREKVENCE U PATOLOGICKÝCH NOVOROZENCŮ Autor: Gromská Z. Školitel: Kantor L., MUDr. Ph.D. Novorozenecké oddělení a Porodnicko-gynekologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: V současné době nejsou známy detailní fyziologické hodnoty variability srdeční frekvence u extrémně nezralých novorozenců. Určení fyziologických hodnot variability srdeční frekvence u extrémně nezralých novorozenců vytváří předpoklady k analýze dalších patologických stavů – nitrolební krvácení, infekce, hypotrofie, asfyxie, ikterus, rehabilitace apod. Cíle: Cílem studie je analýza hodnot variability srdeční frekvence u extrémně nezralých novorozenců a zjištění, zda je zvolená metodika dostatečně průkazná ke sledování extrémně nezralých novorozenců a stanovení jejich fyziologických hodnot variability srdeční frekvence. Dalším cílem je srovnání s hodnotami u donošených a středně nezralých novorozenců. Metodika: Do studie bylo zařazeno 19 novorozenců (8 dívek a 11 chlapců) věku 3 až 32 dnů života porozených v 25+0 až 29+6 gestačním týdnu. Měření probíhalo v prostředí s minimálním množstvím stimulačních podnětů přístrojem CardioVaria TF 7 telemetricky. Bylo zaznamenáno 300 srdečních cyklů v 1 intervalu. Pro charakteristiku byly zvoleny percentily. Za statisticky významné jsme považovali hodnoty p˂0,05. Výsledky: Hlavním problémem měření variability srdeční frekvence naší metodikou u novorozenců je vystihnutí potřebného stavu novorozence (teplo, ticho, poloha dítěte) – řešitelné, ale časově náročné. Skutečně je ale možno hodnoty do percentilové tabulky rozložit i za cenu velkých interindividuálních rozdílů. Ukázalo se, že hodnoty variability srdeční frekvence u extrémně nezralých dětí jsou signifikantně nižší než variabilita srdeční frekvence u fyziologických novorozenců. Naopak při srovnání se skupinou středně nezralých novorozenců se ukázalo, že se jejich variabilita srdeční frekvence lišila jen minimálně (statisticky významné rozdíly byly patrny pouze v srdeční frekvenci a délce R-R intervalů). Závěr: Uvedený soubor novorozenců je statisticky hodnocen jako dostatečný pro pilotní studii. Ukázalo se, že má smysl soubor nezralých novorozenců nadále rozšiřovat a stratifikovat dle užších hodnot gestačního věku. Po stanovení fyziologických hodnot u nezralých dětí bude možné pokračovat v porovnávání s různými patologickými situacemi nezralých dětí.

25

HODNOCENÍ LÉČBY ANEURYZMAT POPLITEÁLNÍ ARTERIE Autor: Hrbáček O. Školitel: Černá M., doc. MUDr. Ph.D. Radiologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Aneuryzma podkolenní tepny je definováno jako rozšíření tepny alespoň o 1,5 násobek předpokládaného normálního průměru přilehlého, nejčastěji proximálního, arteriálního segmentu. Normální průměr podkolenní tepny se pohybuje mezi 5-11 mm, průměr závisí na věku, pohlaví a habitu pacienta. Za aneuryzma je obecně považován průměr 15 mm a více u "průměrného" pacienta. V klinické praxi je indikační hranicí k léčbě u asymptomatických aneuryzmat bez nástěnné trombózy 20 mm a více. K léčbě jsou indikovaná všechna aneuryzmata symptomatická. Asymptomatické výdutě jsou indikované k léčbě především jako prevence ischemických komplikací, které vznikají v důsledku tvorby trombů v místě aneuryzmatu a jejich případné embolizace. Tyto komplikace jsou nejvýznamnějším rizikem pro pacienty s aneuryzmatem. Cíle: Cílem je zhodnotit zkušenosti s endovaskulární léčbou aneuryzmatu podkolenní tepny stentgraftem. Metodika: V období od června 2011 do října 2014 jsme na našem pracovišti léčili 18 aneuryzmat podkolenní tepny u 14 pacientů pomocí stentgraftu. Jednalo se o 13 mužů a 1 ženu ve věku od 50 do 90 let. Věkový průměr byl 70 let. Léčili jsme 3 aneuryzmata o průměru menším než 2 cm, 12 aneuryzmat o průměru 2-5 cm a 3 výdutě o průměru větším než 5 cm. Dvanáct aneuryzmat bylo asymptomatických a 6 symptomatických (chronická ischémie). Výsledky: Pacienti byli sledováni 2-35 měsíců, průměrná doba sledování byla 13,4 měsíce. Technická úspěšnost byla 100 %, primární průchodnost 78 % a sekundární průchodnost 94 %. Podle Kaplan-Maierovy analýzy byla pravděpodobnost primární průchodnosti za 6 a 12 měsíců po implantaci stentgraftu stejná, a to 75,8 % (95 % CI: 54,6-97,0 %), pravděpodobnost sekundární průchodnosti za 6 a 12 měsíců 94,4 % (95 % CI: 83,8-100 %). Závěr: Výsledky dokazují, že endovaskulární léčba stentgraftem je možnou alternativou chirurgické léčby aneuryzmatu podkolenní tepny. Endovaskulární léčba je jednoduchá, účinná a spojena s nízkým rizikem komplikací.

26

NORMOBLASTY JAKO UKAZATELE PREDIKCE MORTALITY U PACIENTŮ SE SIRS Autoři: Hvězdová B., Hanuliaková E. Školitel: Uvízl R., MUDr. Ph.D. Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Normoblasty, nucleated red blood cells (NRBC) jsou nezralé jaderné erytrocyty, které se za normálních okolností v periferní krvi dospělých jedinců nenacházejí. Normoblasty mohou být detekovány u pacientů, kteří trpí závažnou nemocí se systémovou zánětlivou odpovědí a mají relativně nepříznivou prognózu zlepšení zdravotního stavu. Cíle: Cílem studie je zhodnocení, jestli rutinní stanovení hladiny normoblastů v periferní krvi může sloužit jako ukazatel predikce mortality u kriticky nemocných pacientů, v porovnáni s jinými skórovacími systémy běžně užívaných v intenzivní medicíně. Metodika: U pacientů přijatých na JIP KARIM, v čase od 1. května do 31. září 2014, a kteří vyhovovali stanoveným kritériím, jsme detekovali při každém vyšetření krevního obrazu hladiny normoblastů v krvi. K detekci byli použity krevní analyzátory Sysmex s citlivostí od 0,1%. Zároveň jsme u těchto pacientů stanovili hodnoty skórovacích systému APACHE II (Acute Physiology and Chronic Health Evaulation II), SAPS II (Simplified Acute Physiology Score II) a SOFA (Sepsis - related Organ Failure Assessment ). Výsledky: Ze 136 vyšetřených pacientů zemřelo 34, z toho 17 pacientů bylo NRBC pozitivních. Mann-Whitney U-testem bylo prokázáno, že zemřelí pacienti měli statisticky významně vyšší hodnoty NRBC, p = 0,046. Korelace mezi NRBC a skórovacími systémy byla ověřena pomocí Spearmanových korelačních koeficientů. Korelační analýzou byla prokázána středně silná korelace mezi NRBC a SOFA (r = 0,522, p < 0,0001). Se zvyšujícími se hodnotami NRBC se zvyšují hodnoty skórovacích systémů. Závěr: Stanovení normoblastů v predikci mortality u pacientů se SIRS má jako screeningový test nízkou sensitivitu, ale vysokou specificitu. Jako nejlepší screeningový test se jeví stanovení SAPS II.

27

PORANĚNÍ SKELETU BÉRCE – OBRAZOVÝ PRŮVODCE – RTG SNÍMKY, CT A MR OBRAZY Autor: Chmela D. Školitel: Chmelová J., doc. MUDr. Ph.D. Radiologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: AO klasifikace zlomenin (Arbeitsgemeinshaft für Osteosynthesefragen, Pracovní spolek pro otázky osteosyntézy) vychází z rentgenových snímků a zlomeniny jsou definovány pro běžnou klinickou praxi čtyřmístným kódem, pátá číslice je doplňující a je určena pro speciální vyhodnocování. Pro zlomeniny bérce je vyhrazeno první číslo 4, druhý údaj vyjadřuje segment kosti, 1 – proximální epimetafýza, 2 – diafýza, 3 – distální epimetafýza a 4 – maleolární segment. Třetí údaj ukazuje typ zlomeniny (A-C), každý typ je rozdělen na skupiny (1-3) a každá skupina je ještě dělena na podskupiny (1-3). Cíle: Cílem práce bylo pomocí AO klasifikace rozdělit zlomeniny bérce graficky a posléze přiřadit ke každému diagramu odpovídající rentgenový snímek, popřípadě CT či MR obraz. Metodika: Procházení radiologických záznamů v systému IMPAX Fakultní nemocnice Olomouc. Výsledky: Procházením záznamů Fakultní nemocnice Olomouc z let 2011 až 2015 a následně i medicínských webů se podařilo vyhledat a přiřadit 57 snímků k diagramům dle AO klasifikace zlomenin bérce. Závěr: Výsledkem naší práce je obrazový průvodce, který by měl pomoci pří hodnocení a popisu snímků. Měl by zlepšit komunikaci a usnadnit práci začínajícím lékařům v oborech radiologie, traumatologie a ortopedie.

28

RIZIKOVÉ FAKTORY ISCHEMICKÝCH CÉVNÍCH MOZKOVÝCH PŘÍHOD VE SKUPINĚ NEMOCNÝCH DO 50-TI LET VĚKU Autor: Jarošková K. Školitel: Bártková A., MUDr. Ph.D. Neurologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Ischemické cévní mozkové příhody (iCMP) představují významnou příčinu morbidity i mortality se zásadními socioekonomickými dopady především v populaci mladých nemocných v produktivním věku.

Cíle: Cílem práce bylo zjistit specifika výskytu, etiologických subtypů a vaskulárních rizikových faktorů v populaci pacientů do 50 let věku. Metodika: Do studie bylo zařazeno 309 konsekutivních pacientů (176 mužů, 18-50 let, průměrný věk 40,5 ± 8,05 let), přijatých a prospektivně sledovaných pro první iCMP v letech 2004 - 2015 v Komplexním cerebrovaskulárním centru Neurologické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc. Etiologický subtyp iktu byl určen dle Trial of Org 10172 in Acute Stroke Treatment (TOAST) klasifikace. Pro analýzy byl soubor rozdělen do věkových skupin a dále porovnán dle pohlaví. U všech pacientů byl proveden standardní diagnostický panel zahrnující základní hematologické a biochemické testy, revmatologický a hyperkoagulační screening, zobrazení mozku buď pomocí magnetické rezonance, nebo výpočetní tomografie, 24 - hodinový Holterovský EKG monitoring, triplexní ultrasonografie magistrálních mozkových tepen a transezofageální echokardiografie. Výsledky: Podle TOAST byly zjištěny následující subtypy iktu: onemocnění malých tepen 13,2%, onemocnění velkých tepen 2,3%, kardioembolické ikty 25,2%, jiné determinované ikty 18,1%, nedeterminované kryptogenní ikty 31% a nedeterminované ikty s více než 1 etiologickým mechanizmem 9%. Arteriální hypertenze se vyskytla u 36,6%, diabetes u 9,1%, ICHS u 6,8%, a trombofilie u 16,8%, hyperlipoproteinémie u 47,2% , kouřilo 44,7% pacientů a hormonální antikoncepci užívalo 42,1% žen. Závěr: I přes extenzívní vyšetřovací postup, zůstává třetina iktů klasifikována jako nedeterminované. Ve sledovaném souboru byl zaznamenán významný výskyt tradičních vaskulárních rizikových faktorů, zejména AH, HLP a kouření.

29

PŘEDOPERAČNÍ VYŠETŘENÍ MOZKU FUNKČNÍ MR A DIFUZNÍ TRAKTOGRAFIE Autor: Kadlčíková B. Školitel: Hok P., MUDr. Radiologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Funkční magnetická rezonance (fMRI) a traktografie slouží k funkčnímu mapování mozkové aktivity a zobrazení drah bílé hmoty. Principem je detekce změn prokrvení aktivované oblasti při provádění určitého úkolu a modelování difuze molekul vody podél nervových vláken. Pomocí těchto metod lze funkčně mapovat kritické kortikální oblasti a nervové dráhy před plánovanou neurochirurgickou operací. Cílem je zvýšení radikality resekce a snížení neurologického deficitu po operaci. Na pracovišti Fakultní nemocnice Olomouc je mapování od roku 2005 využíváno u pacientů s primárními mozkovými nádory v blízkosti řečových či motorických korových center a drah. Cíle: Cílem této práce je posouzení pooperačního vývoje funkčního a neurologického deficitu u pacientů po neurochirurgické resekci primárního mozkového nádoru v závislosti na provedeném předoperačním vyšetření fMRI a traktografie. Metodika: Retrospektivně jsme sledovali dvě skupiny pacientů operovaných pro primární mozkový nádor. Skupina A (20 žen a 17 mužů, věkový průměr 44 let) podstoupila před operací mapování fMRI a traktografii. Skupina B (15 žen a 13 mužů, věkový průměr 49 let) toto vyšetření neabsolvovala. U obou skupin byl hodnocen funkční deficit dle Karnofského skóre před operací, a poté po operaci v odstupu jednoho týdne, tří měsíců a jednoho roku. Statistickou analýzu dat jsme provedli pomocí F-testu při hladině významnosti p<0,05. Výsledky: V obou skupinách jsme pozorovali postupný pokles průměrného Karnofského bodového hodnocení s odstupem od operace. U skupiny A byl pokles méně výrazný oproti skupině B, a to zejména po 1 roce po operaci, kdy se průměry obou skupin významně lišily. Závěr: Z vyhodnocení vývoje průměrného Karnofského bodového hodnocení po operaci vyplývá, že u pacientů předoperačně vyšetřených je stav výkonnosti po roce od operace průměrně vyšší než u pacientů nevyšetřených. Pro potvrzení našich závěrů je však zapotřebí dalších prospektivních studií.

30

VARIANTY A BEZPEČNOST PŘÍSTUPU DO CENTRÁLNÍHO ŽILNÍHO KOMPARTMENTU NA ODDĚLENÍ URGENTNÍHO PŘÍJMU Autor: Kašparová J. Školitel: Kutěj V., MUDr. Oddělení urgentního příjmu FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Centrální žilní katetrizace je často používaná technika k zajištění dočasného nebo trvalého přístupu do žilního řečiště. Katetr se zavádí nejčastěji Seldingerovou metodou do povodí horní či dolní duté žíly cestou jejich větví. Mezi hlavní indikace výkonu patří nutnost podání objemové náhrady a léčiv, hemodynamická monitorace, nemožnost kanylace periferní žíly. Výkon může mít řadu komplikací, je možné je omezit využitím ultrazvukové navigace při katetrizaci. Cíle: Zjistit četnost katetrizace vena subclavia (VS), vena jugularis interna (VJI) a vena femoralis (VF) včetně stranové lokalizace na Oddělení urgentního příjmu FN Olomouc (OUP). Zhodnocení výskytu akutních komplikací a posouzení, zda-li využitím navigace ultrazvukem při katetrizaci došlo ke snížení jejich výskytu. Metodika: Do deskriptivní studie byly zařazeny všechny osoby, kterým byla provedena katetrizace centrální žíly na OUP v období od jeho založení 1. ledna 2005 do konce června 2014. Celkem bylo hodnoceno 950 osob metodou studia jejich dostupné lékařské dokumentace. Výsledky: Z celkového počtu 950 osob bylo 96 blíže nehodnotitelných z důvodu neupřesnění lokalizace katetrizace v dokumentaci. Celkový počet katetrizací u 854 osob je 857, u 3 osob byla provedena katetrizace více jak 1 cévy. Katetrizace VS celkem 693, z toho pravá VS 611, levá VS 82. Katetrizace VJI celkem 156, z toho pravá VJI 133, levá VJI 23. Katetrizace VF celkem 8, vše vpravo. Nejčastější akutní komplikací je malpozice katetru ve 31 případech, iatrogenní pneumotorax v 11 případech, punkce arterie v 10 případech. V 7 případech byla využita navigace ultrazvukem, bez komplikací. Závěr: Nejužívanějším přístupem na OUP je katetrizace pravé VS. Celkový počet akutních komplikací je nízký (6%), odpovídající literárním údajům. Vzhledem k nízké četnosti využití navigace ultrazvukem na OUP nelze hodnotit její přínos, možnost jejího použití je v urgentních podmínkách velmi omezená.

31

VYUŽITÍ KONDENZÁTU VYDECHOVANÉHO VZDUCHU V MONITOROVÁNÍ AKTIVITY ASTMA BRONCHIALE Autor: Kolářová V. Školitel: Kopřiva F., prof. MUDr. Ph.D. Dětská klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Astma bronchiale (AB) je nejčastější chronické zánětlivé onemocnění dýchacích cest u dětí, které je obvykle provázeno rozsáhlou bronchiální obstrukcí spontánně nebo po léčbě reverzibilní. Cíle: Cílem práce bylo posouzení aktivity zánětu dýchacích cest u AB a jeho intenzity neinvazivní metodou z kondenzátu vydechovaného vzduchu (KVV). Kondenzát obsahuje množství mediátorů a znaků probíhajícího zánětu sliznice dolních dýchacích cest. V naší práci jsme vyšetřovali proteiny obsažené v KVV u pacientů s AB před a po bronchoprovokačním testu (BPT). Metodika: Sledovaný soubor tvořilo 24 pacientů s AB, z toho 16 chlapců a 8 dívek ve věkovém rozmezí 6 až 18 let s věkovým průměrem 12 let, kterým byl proveden BPT metodou Med Aid s metacholinem se vzrůstající koncentrací. Odběr kondenzátu vydechovaného vzduchu byl prováděn na přístroji ECOSCREEN, Jaeger, který zkapalní aerosolové částice a látky z plynné fáze při dýchání po dobu 10 min. Pomocí hmotnostního spektrometru Orbitrap Elite byly analyzovány proteiny obsažené v kondenzátu. Výsledky: U pacientů s průměrnou hodnotou celkového IgE 337 IU/ml. byla potvrzena BPT s metacholinem různá úroveň bronchiální hyperreaktivity. Po signifikantním poklesu FEV1 o více jak 12% byl test ukončen v rozmezí koncentrace inhalovaného metacholinu od 2 do 32 mg/ml (průměrná hodnota 11 mg/ml). Na základě analýzy KVV byl párovým Wilcoxonovým testem prokázán signifikantní pokles albuminu po BPT (p=.0,0006). Závěr: Při vyšetření úrovně bronchiální hyperreaktivity specifickým podnětem (metacholinem) se udává, že příčina poklesu FEV1 je vyvolaná bronchokonstrikcí hladkých svalů. Námi prokázaný pokles albuminu v KVV po BPT potvrzuje již v průběhu časné odpovědi na metacholin roli vazodilatace a přestupu tekutiny do stěny bronchů a jejich průsvitu a tím její podíl na zvýšení odporu dýchacích cest a úlohu v patofyziologii bronchiální hyperreaktivity.

32

DOPRAVNÍ NEHODY Autor: Kovařík D. Školitel: Dobiáš M., MUDr. Ústav soudního lékařství a medicínského práva FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Nehody motocyklistů jsou závažné situace ohrožující život nejen samotných motocyklistů, ale i jejich spolujezdců, velmi často končící tragicky. Díky téměř nulové ochraně motocyklistů i přes použití ochranných pomůcek a často vysoké rychlosti při nárazu, dochází k devastujícím poraněním s následnou smrtí. Cíle: Cílem bylo zjistit informace o nehodách motocyklistů a vytvořit databázi těchto údajů. Mezi hlavní zjišťované údaje patřil nejčastější typ střetu, příčina úmrtí, četnost požití alkoholu a jeho vliv na schopnost řízení a také použití motorkářské přilby a její ochranná funkce. Metodika: Zpracoval jsem 67 pitevních protokolů zemřelých motocyklistů v Olomouckém a Zlínském kraji v období od roku 2005 do roku 2014, které mi byly poskytnuty Ústavem soudního lékařství a medicínského práva FN v Olomouci. Zjišťoval jsem nejtěžší poranění jednotlivých částí těla, přežívání motocyklistů, typ střetu, požití etanolu a jiných psychotropních látek, pohlaví, věk motocyklistů a další údaje. Výsledky: Z celkových 67 úmrtí motocyklistů v období mezi roky 2005 – 2014 v Zlínském a Olomouckém kraji bylo nejvíce v roce 2010 a to přesněji 11. Z celkového počtu usmrcených motocyklistů tvořili převahu muži a to 91%. Nejčastější usmrcenou věkovou skupinou byli mladí lidé v rozmezí 15-24 let (21 případů), těsně následováni věkovým rozmezím 25-34 (20 případů). Motocyklisté nejčastěji bourali s osobními automobily a to ve 24 případech. Pouze 33% motocyklistů přežívalo určitou dobu po nehodě. Helma byla písemně potvrzena u 25% případů. Nejčastěji motocyklisté umírali na traumaticko-hemoragický šok (19 případů) a dále na kontuzi a edém mozku a mozkového kmene (16 případů). Pozitivní výsledek (≥0,21 g/kg) rozboru krve na požitý alkohol byl zjištěn u 11% motocyklistů. Závěr: Nejčastější příčinou smrti motocyklistů je traumaticko-hemoragický šok. Potvrzení požití alkoholu bylo pozitivní pouze v 11% případů. Nedala se jednoznačně potvrdit ochranná funkce motorkářské přilby z důvodu velké absence údajů o jejím použití.

33

VZTAH MEZI CÉVNÍMI MOZKOVÝMI PŘÍHODAMI A ONEMOCNĚNÍM SRDCE Autor: Kunčarová K. Školitel: Král M., MUDr. Neurologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Cévní mozkové příhody (CMP) patří k nejčastějším příčínám morbidity a mortality v celosvětovém měřítku, představují nejvýznamnější příčinu dlouhodobé invalidity. Koincidence akutní ischemické cévní mozkové příhody (AiCMP) a akutního koronárního syndromu (AKS) stále ještě není dostatečně zdokumentována. Cíle: Objasnění obecného předpokladu 20 % etiologicky neurčených iCMP. poté by se zastoupení kardioemboligenních příhod mohlo blížit až 50 %. Metodika: Byla užita prospektivní observační studie, do které byli zařazeni všichni pacienti přijatí do 12 hodin od vzniku iCMP do Komplexního cerebrovaskulárního centra Fakultní nemocnice Olomouc.U všech pacientů splňujících vstupní kritéria bylo provedeno vyšetření hladiny senzitivního troponinu-T s pozitivitou od 0,014 μg/l s opakováním vyšetření s odstupem 4h.Kromě uvedeného byl u pacientů proveden i rozšířený panel biochemických a hematologických vyšetření, jejichž podrobný popis je k dispozici v databázi www.ClinicalTrials.gov, kde je studie registrována pod unikátním identifikátorem NCT01541163. Výsledky: Celkem bylo do této prospektivní studie zařazeno 200 konsekutivních pacientů s AiCMP (128 mužů, medián věku 67 let, průměrný věk 65,4 ± 13,3 roků). Zvýšená hladina cTnT v séru (> 0,014 mg/L) byla přítomna u 71 (36 %). Závěr: Výsledky studie ukazují relativně vysoký počet pacientů s AiCMP s výrazně zvýšenou sérovou hladinou cTnT (36%). Navíc, téměř dvě třetiny (62%) těchto pacientů měly EKG nález svědčící pro pravděpodobnou nebo možnou ischemii myokardu.

34

VÝSKYT MUTACÍ BRCA1 A BRCA2 U ŽEN S PODEZŘENÍM NA DĚDIČNÝ KARCINOM PRSU NEBO OVARIÍ Autor: Kyselá M. Školitelé: Radek V., doc. RNDr. Ph.D., Godava M., MUDr. Ph.D. Ústav lékařské genetiky, LF UP v Olomouci Úvod: Zhruba 7 % případů karcinomů prsa a ovarií je dědičných. Odhadovaný výskyt mutací v populaci je 1:300 až 1:800. Mutace genů BRCA1 a BRCA2 jsou zodpovědny za 70-80 % familiárních nádorů prsu. Genetické testování je nákladné jak finančně, tak časově a proto je důležité ho indikovat pouze v opodstatněných případech. Cíle: Cílem práce bylo zjistit záchytnost mutací v genech BRCA1 a BRCA2 podle indikačních kritérií. Metodika: Byl vybrán soubor pacientů vyšetřených na mutaci BRCA1 a BRCA2 v letech 2011 a 2012. Podle nemocničního informačního systému jsme zjistili, jaká kritéria (sporadická a familiární) pro vyšetření splňovali a údaje jsme následně statisticky zpracovali. Výsledky: Celkem bylo testováno 296 osob. Osob nesplňujících indikační kritéria bylo 21. Zde byla zachycena pouze 1 (4,7 %) BRCA2 mutace. 158 osob již prodělalo nádorové onemocnění a splňovalo indikační kritéria pro genetické vyšetření BRCA1 a BRCA2 mutací. Z toho 117 osob splňovalo buď familiární nebo sporadická kritéria. Zde bylo zachyceno 17 (14,5 %) BRCA1 a 8 (6,8 %) BRCA2 mutací. Vyšší záchyt mutací byl nalezen u 41 osob splňujících současně sporadická i familiární kritéria vyšetření (9 osob – 22,0 % BRCA1 a 6 osob – 14,6 % BRCA2). Vyšetřili jsme dále 54 prvostupňových příbuzných od osob, které by splňovaly kritéria, ale nemohly být testovány (například z důvodu úmrtí). Zde bylo zachyceno 5 (9,3 %) BRCA1 a 5 (9, 3 %) BRCA2 mutací. Dále jsme provedli vyšetření v 34 rodinách s již známým výskytem mutací. Závěr: Potvrdili jsme, že dodržování indikačních kritérií výrazně ovlivní záchytnost mutací při genetickém testování osob v genech BRCA1 a BRCA2.

35

EPIDEMIOLOGIE A RIZIKOVÉ FAKTORY CÉVNÍCH MOZKOVÝCH PŘÍHOD Autor: Lapka J. Školitel: Král M., MUDr. PhD. Neurologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Častým nálezem u pacientů s akutní iCMP (AiCMP) bývá elevace srdečního troponinu T (cTnT). Avšak vztah mezi hladinou cTnT a mozkovým infarktem (pokud nějaký je), stále není uspokojivě osvětlen. Cíl: Cílem prezentované studie bylo zjistit možnou korelaci mezi sérovou hladinou cTnT a lokalizací a objemem mozkové ischémie u pacientů s AiCMP. Metodika: Prospektivní nemocniční studie (Clinicaltrials.gov No.NCT01541163) je tvořena všemi konsekutivními pacienty přijatými během 12 měsíční periody do 12 hodin od vzniku iCMP. Lokalizace a objem akutní ischemické léze byly stanoveny akutním vyšetřením MRI mozku. Při přijetí a během následných 4 hodin byly provedeny standardní laboratorní vyšetření včetně cTnT a také EKG vyšetření. Korelace mezi hladinou cTnT, lokalizací a objemem mozkového infarktu byly testovány Spearmanovým koeficientem. Výsledky: Z celkového množství 200 zařazených pacientů byla patologická elevace cTnT přítomna u 71 (36%). Nebyla prokázána korelace mezi sérovými hladinami cTnT a lokalizací (P>0.05) či objemem mozkového infarktu (P=0.48). Závěr: Třebaže je elevace sérových hladin cTnT během prvních 12 hodin od vzniku AiCMP relativně častým nálezem, nebyla prokázána spojitost s lokalizací či objemem mozkového infarktu. Studie byla podpořena institucionální podporou FNOl00098892, NT/11046-6/2010 a NT/14288-3/2013.

36

a

granty

MZČR

ROLE CT V ROZLIŠENÍ BENIGNÍCH A MALIGNÍCH LÉZÍ LEDVIN Autor: Macová I. Školitel: Čtvrtlík F., MUDr. Ph.D. Radiologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Rozlišení benigních a maligních lézí na kterémkoli orgánu je klíčovým krokem k určení dalšího terapeutického postupu. Na ledvinách mají radiologové největší potíže s rozlišením konvenčního renálního karcinomu a onkocytárního adenomu. Celosvětově byly provedeny různé studie, jak tyto dva typy lézí rozlišit. Například Kim JI a kolektiv popsali jev nazvaný „segmental enhancement inversion“, který se měl vyskytovat převážně u onkocytomů, zatímco u renálního karcinomu měl být pouze výjimkou. Následně provedené studie však tuto hypotézu vyvrátily. Cíle: Je radiolog schopen rozlišit renální karcinom od onkocytomu? Je rozdíl ve správnosti popisu mezi zkušeným a méně zkušeným radiologem? Metodika: Vybrali jsme celkem 631 ledvinných lézí popsaných radiologem na CT jako maligní a odoperovaných na Urologické klinice Fakultní nemocnice v Olomouci v letech 2009-2013. Z těchto lézí jsme vybrali a následně spárovali 27 onkocytomů a 27 konvenčních renálních karcinomů odpovídající velikosti a vzhledu. Poté celkem čtyři radiologové, z nich dva atestovaní a dva neatestovaní vyhodnocovali všechny tyto léze s cílem určit, která z dvojice lézí je spíše benigní a která spíše maligní. Výsledky: Celková správnost popisu byla 64,8%. Zkušení radiologové správně popsali 70,4%, zatímco nezkušení 59,3%. Určitý rozdíl je tedy vysledovatelný. Závěr: Zkušení uroradiologové jsou schopni v 70,4% případů správně rozeznat konvenční renální karcinom od onkocytomu, na rozdíl od nich neatestovaní radiologové dosáhli 59,3% správnosti popisu. Je tedy určitý rozdíl (11,1%) ve schopnosti rozlišit tyto dva druhy ledvinných lézí v závislosti na zkušenosti.

37

ÚMRTÍ UDUŠENÍM Autor: Marecová K. Školitel: Hrubá K., MUDr. Ústav soudního lékařství a medicínského práva FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Dušení neboli sufokace je stav, k němuž dochází z nedostatku kyslíku nebo nahromaděním oxidu uhličitého v krvi. Rozlišují se 2 formy nedostatku kyslíku: asfyktické vyvolané zabráněním dýchání mechanicky a neasfyktické způsobené poruchou výměny plynů v organismu. Cíle: Statisticky vyhodnotit úmrtí udušením v roce 2013. Metodika: Retrospektivní statistické zpracování úmrtí udušením získané z pitevních protokolů v archivu Ústavu soudního lékařství a medicínského práva FN Olomouc. V roce 2013 bylo vyhledáno 119 případů úmrtí udušením, z nichž bylo 78 v Olomouckém a 41 ve Zlínském kraji. Byly hodnoceny mechanismy udušení, pohlaví, věk a ovlivnění alkoholem. Bližší zaměření bylo na mechanismus udušení oběšením – škrtící rýha, zlomeniny jazylky a chrupavky štítné, Amussatovy trhliny a škrtidlo. Výsledky: Ve 119 případech úmrtí udušením bylo více zemřelých mužů (88%). Průměrný věk zemřelých byl 50,5±17,5 let. Nejčastější mechanismus udušení byl oběšení (67,2%), dále utopení (14,3%) a udávení (9,2%). Hladina etanolu v krvi nad 0,2‰ byla zaznamenána u 44,5% úmrtí udušením. Hladina etanolu v krvi nad 0,2‰ se vyskytovala častěji u utopení než u oběšení (82% vs.45%, p=0,02) nebo udávení (82% vs.27%, p=0,018). Průměrný věk zemřelých s hladinou etanolu v krvi nad 0,2‰ byl 45 let a do 0,2‰ byl 55 let. Typická škrtící rýha byla nalezena u 18% oběšených, atypická levostranná u 45% a atypická pravostranná u 37%. U 35% případů oběšení byla přítomna pouze zlomenina chrupavky štítné, u 15% zlomeniny chrupavky štítné i jazylky a u 5% pouze zlomenina jazylky. Amussatovy trhliny byly přítomny u 16% oběšených. Nejčastěji použitým škrtidlem bylo lano (48,8%), elektrický kabel (7,5%) a popruh (6,3%). Závěr: Výsledky ukazují, že nejčastějším mechanismem je sebevražda udušením z oběšení. Zemřelí s hladinou etanolu v krvi nad 0,2‰ byli signifikantně mladší (p=0,001). Nebyla zjištěna signifikantní závislost výskytu zlomeniny (jazylky a chrupavky štítné) a Amussatovy trhliny na věku, pohlaví a typu škrtící rýhy. Také nebyla prokázána závislost mezi typem škrtící rýhy a stranou zlomeniny.

38

IMUNOHISTOCHEMICKÉ PREDIKTORY NESPECIFICKÝCH STŘEVNÍCH ZÁNĚTŮ A JEJICH VYUŽITÍ V PEDIATRICKÉ PRAXI Autoři: Navrátilová K., Prokopovičová K. Školitel: Bouchalová K., MUDr. Ph.D. Dětská klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Incidence nespecifických střevních zánětů (IBD) u dětí narůstá. Aktivace markerů poškození DNA (DNA Damage Response, DDR) byla prokázána u dospělých s IBD. U dětí tyto souvislosti dosud nebyly popsány. Prediktory používané u dospělých pro časné použití imunomodulační a biologické léčby nejsou relevantní pro dětský věk. Cíle: Analýza klinických a laboratorních dat při diagnóze nespecifických střevních zánětů, zhodnocení aktuálního stavu nemocných (remise, relaps) dle pediatrického indexu aktivity Crohnovy nemoci (CD) a ulcerózní kolitidy (UC). Vyšetření imunohistochemických markerů souvisejících DDR a oxidativním poškozením v čase diagnózy a v čase relapsu onemocnění nemocných z bioptických vzorků střeva a jejich korelace s klinickými a laboratorními daty. Metodika: Byla vypracována databáze 106 nemocných s IBD diagnostikovaných na Dětské klinice LF a FN Olomouc: 38dětí s UC a 68 dětí s CD. Z těchto dětí byla vybrána skupina diagnostikovaná v roce 2010 a později: 64 dětí, jejichž bioptické vzorky střeva jsou uschovány na Ústavu klinické patologie FNOL. Tyto vzorky jsou následně imonohistochemicky testovány na přítomnost vybraných markerů. Výsledky: Mezi námi navrhované makery řadíme: p53, 8-oxoguanin, NF-κ-B, γ-H2AX a další proteiny patřící k DDR. Závěr: Specifické prediktory, které by při současném užití skóre PCDAI (Pediatric Crohn´s Disease Activity Index) jednoznačně stanovily prognózu onemocnění a pomohly tak ihned od diagnózy zvolit vhodný léčebný režim pro maximální benefit pro pacienta, jsou novou prioritou výzkumu IBD. U pediatrických pacientů se zdá být optimální volit markery z biochemických kaskád, které svou aktivací předcházejí mutaci p53. Další imunohistochemické zpracování daných vzorků poskytne validnější data k další analýze.

39

AUTOKINEZIOTERAPIE U PROFESIONÁLNÍHO SYNDROMU KARPÁLNÍHO TUNELU Autoři: Pauswangová V., Zavadilová L. Školitel: Nakládalová M., doc. MUDr. PhD. Klinika pracovního lékařství FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Syndrom karpálního tunelu je úžinový syndrom, který je způsoben útlakem středového nervu při jeho průchodu karpálním tunelem. Mezi jeho projevy patří parestézie, dysestézie a bolesti rukou. Základní objektivní diagnostickou metodou je elektromyografie. V ČR se jedná o nejčastěji hlášenou nemoc z povolání. To je také jedním z důvodů, proč si problematika tohoto onemocnění zasluhuje pozornost. Jednou z možností léčby je fyzioterapeutická metoda- autokinezioterapie. Cíle: Cílem naší pilotní studie bylo zjistit efektivitu autokinezioterapie jako prevence progrese incipientních forem syndromu karpálního tunelu. Metodika: Do studie byli zařazeni pacienti, kteří trpěli incipientní formou syndromu karpálního tunelu. Incipientní forma v elektromyografickém vyšetření představovala nálezy odchylné od normy, ale nedosahující úrovně pokročilejšího postižení. Studentky SVOČ vyplnily při vstupním vyšetření s pacienty vyšetřovací arch zaměřený na subjektivní potíže pacientů. Poté byla pacientům vysvětlena a předvedena sestava tři vybraných jednoduchých cviků. Následně po dobu tří měsíců cvičili dle pokynů doporučené cviky sami. Po třech měsících byl při výstupním vyšetření vyplněn vyšetřovací arch. Bylo provedeno vyhodnocení změn subjektivně vnímaných potíží, přičemž za zlepšení byla považována změna k lepšímu alespoň v jednom ukazateli. Pilotní soubor tvořilo 8 pacientů. Cvičení prozatím dokončili 4 pacienti, u kterých se hodnotilo 7 končetin s incipientní formou syndromu karpálního tunelu. Další 4 pacienti dokončí studii v květnu 2015. Výsledky: Celkově došlo ke zmírnění subjektivních obtíží o 89 %, tedy u 17 ukazatelů z 19. Závěr: Pro validnější zhodnocení efektu autokinezioterapie bude nutná další studie na početnějším souboru pacientů.

40

METODY NUKLEÁRNÍ KARDIOLOGIE Autor: Pola M. Školitelé: Kamínek M., prof. MUDr. Ph.D.1, Zapletalová J., Mgr. Dr.2 1

Klinika nukleární medicíny FN Olomouc, LF UP v Olomouci Ústav lékařské biofyziky LF UP v Olomouci

2

Úvod: Podle současných doporučení (Kolh P, et al. 2014 ESC/EACTS Guidelines on myocardial revascularization. Eur J Cardiothorac Surg 2014; 46: 517-92), pro diagnostiku a léčbu ischemické choroby srdeční (ICHS) nestačí pouze kritérium anatomického zúžení tepen nad 50%, u stenóz mezi 50-89% je nutné prokázat také ischemii nebo sníženou frakční průtokovou rezervu (FFR) pod 0,8. Cíle: Cílem práce bylo podle těchto nejnovějších kritérií ověřit senzitivitu a specificitu SPECT myokardu a posoudit přínos kvantitativních parametrů perfuze a funkce levé komory pro detekci rizikových pacientů se závažnou nemocí koronárních tepen. Metodika: Koronarografický nález byl dohledán u 116 po sobě jdoucích pacientů odeslaných na zátěžový SPECT v letech 2012 až 2013 na Kliniku nukleární medicíny FN Olomouc. Sedm (6%) pacientů s 50-89% stenózami bez ověření hemodynamické významnosti pomocí FFR nebylo do souboru zařazeno. Dále byl analyzován soubor 109 pacientů, průměrný věk 67 ± 10 let, z toho 77 mužů, průměrný věk 66 ± 9 let, 32 žen, průměrný věk 71 ± 10 let, 26 pacientů po předchozím infarktu myokardu, 28 po předchozí revaskularizaci, 42 s diabetem, 35 se systolickou dysfunkcí levé komory. Za závažný nález bylo považováno zjištění ischemie ve více povodích, nebo postihující ≥10% myokardu, nebo pozátěžové zhoršení ejekční frakce (EF) ≥ 5% nebo poměr tranzientní ischemické dilatace (TID) ≥ 1,17. Výsledky: Senzitivita a specificita vizuálního hodnocení SPECT byla 89% 95%CI (78%-95%) a 62% 95%CI (46%-76%). Sledovaný parametr SPECT „ischemie ≥10% z levé komory“ statisticky významě koreluje s nálezem koronarografie (p < 0,0001). U parametrů „pozátěžové zhoršení EF ≥5%“ a „poměr tranzientní ischemické dilatace (TID) ≥ 1,17“ se nepodařilo prokázat statisticky významnou závislost s výsledky koronarografie. Závěr: Metoda gated SPECT umožňuje identifikaci rizikových pacientů s pozitivním koronarografickým nálezem. Vhodným kvantitativním parametrem perfuze levé komory pomocí gated SPECT je parametr „ischemie ≥10% z levé komory“.

41

VYUŽITÍ AUTOMATICKÉ RETINÁLNÍ OXYMETRIE U DIABETICKÝCH PACIENTŮ Autor: Saňáková L. Školitel: Šín M., MUDr. Ph.D. FEBO Oční klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Dramatický nárůst incidence diabetu v posledních letech je provázen zvyšováním počtu pacientů s diabetickou retinopatií. Přes výrazné pokroky v léčbě tohoto onemocnění zůstává jednou z nejčastějších příčin slepoty v průmyslově vyspělých zemích. Diabetická retinopatie je charakterizována poškozením sítnicových kapilár, které může vést k hypoxii sítnicové tkáně. Cíle: Zjistit, zda kyslíková saturace v sítnicových cévách závisí na stupni pokročilosti diabetické retinopatie. Metodika: Prospektivní studie porovnávající hodnoty kyslíkové saturace v sítnicových arteriích, vénách a arterio-venozní rozdíl měřených pomocí automatické retinální oxymetrie (Oxymap ehf. Rejkjavík, Iceland). Studie zahrnovala 114 očí 76 pacientů s diagnostikovaným diabetem a 57 očí 57 nediabetických pacientů, kteří sloužili jako kontrolní skupina. Diabetičtí pacienti byli dále rozděleni do skupin podle závažnosti diabetické retinopatie. Výsledky: Průměrná retinální arteriální saturace u pacientů bez diabetu byla 96,5 ± 2,6% a zvedla se u pacientů s lehkou diabetickou retinopatií na 96,7 ± 4,6%, u pacientů se středně závažnou diabetickou retinopatií na 97,8 ± 4,6% a u pacientů s těžkou neproliferativní či proliferativní diabetickou retinopatií na 100,5 ± 5,6%. Průměrná venózní saturace u pacientů bez diabetu byla 62,3 ± 7,4% a zvýšila se na 67,9 ± 7,2% u pacientů s lehkou diabetickou retinopatií, na 69,9 ± 6,7% se střední neproliferativní diabetickou retinopatií a na 74 ± 7,2% u pacientů s těžkou neproliferativní nebo proliferativní diabetickou retinopatií. Arterio-venozní rozdíl byl u zdravých pacientů v průměru 34,3 ± 7,2%. U pacientů s lehkou diabetickou retinopatií 28,8 ± 8,2%, u pacientů se střední diabetickou retinopatií 27,9% ± 5,8% a 26,5 ± 7,8% u pacientů s těžkou neproliferativní nebo proliferativní diabetickou retinopatií. Závěr: U pacientů s diabetickou retinopatií jsme prokázali zvýšení kyslíkové saturace hemoglobinu jak v arteriální, tak ve venózní krvi v sítnicových cévách v závislosti na tíži diabetického postižení.

42

DIFERENCIÁLNÍ DIAGNOSTIKA BOLESTI NA HRUDI NA URGENTNÍM PŘÍJMU – 2. ČÁST – SE ZAMĚŘENÍM NA AKUTNÍ KORONÁRNÍ SYNDROMY Autor: Staněk V. Školitel: Křivánková M., MUDr. PhD. Oddělení urgentního příjmu FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Bolest na hrudi je častý příznak a může být spojem s život ohrožujícími stavy. Akutní koronární syndrom (ACS), který patří mezi nejzávažnější příčiny bolestí na hrudi, pod sebe zahrnuje nestabilní anginu pectoris (NAP) a akutní infarkt myokardu (bez ST elevací- NSTEMI - a s ST elevacemi - STEMI). Cíle: Cílem práce je zjistit, jaká je skladba pacientů s akutním koronárním syndromem, jejich věk, pohlaví a jak se liší od skupiny pacientů s bolestí na hrudi z jiné příčiny. Dále jsme zjišťovali, jakým způsobem se tito pacienti dostali na Oddělení urgentního příjmu (OUP). Metodika: Práce navazuje na naši deskriptivní studii z loňského roku, kdy jsme statisticky zpracovali lékařské dokumentace pacientů v nemocničním informačním systému vyšetřených na OUP za 6 měsíců (od 1. 9. 2013 do 28. 2. 2014) se vstupní diagnózou bolest na hrudi (R 07.4). Vzorek obsahoval 323 pacientů. Navázali jsme statistickým zpracováním údajů vybraných pacientů s diagnózou ACS. Výsledky: Kardiální etiologie bolestí na hrudi byla prokázána v 34 %, z toho se v 55 % jednalo o ischemii myokardu. Akutní koronární syndrom byl zjištěn u 55 % pacientů s ischemickou bolestí, tedy u 10 % pacientů s bolestí na hrudi. Průměrný věk pacientů s ACS byl 69 let (muži 66 let, ženy 72 let), s nekardiální bolestí 55 let. Nejvíce pacientů s ACS dorazilo na OUP bez doporučení - 43%, 33% bylo dovezeno Zdravotnickou záchrannou službou, 15% odesláno praktickým lékařem, 9% ambulantním specialistou. Závěr: Oddělení urgentního příjmu Fakultní nemocnice Olomouc v sobě zahrnuje ambulanci Lékařské služby první pomoci, ambulance specialistů (interní, chirurgická, neurologická aj.) a vysokoprahový Emergency room. Pacienti s ACS jsou Zdravotnickou záchrannou službou primárně transportováni na I. Interní kliniku, kde je možnost okamžité koronární intervence, proto jejich zastoupení není na OUP příliš vysoké. Přesto však přibližně každý desátý pacient s bolestí na hrudi na OUP trpí ACS.

43

KLINICKÝ OBRAZ VYBRANÝCH PORUCH OSOBNOSTI NA PK FNOL Autor: Škrabánková V. Školitel: Kamarádová D., MUDr. Ph.D. Klinika psychiatrie FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Poruchy osobnosti se řadí k závažným duševním poruchám, které jsou obtížně léčitelné a výrazně zasahují do každodenního života. Často bývají doprovázeny maladaptivním chováním jako např. abusem alkoholu nebo psychoaktivních látek, přejídáním, gamblingem, apod. Toto chování má další negativní dopad na jejich život a léčbu. Cíle: Cílem práce bylo prozkoumat souvislosti mezi Body Mass Indexem (BMI) a klinickým stavem pacientů s poruchou osobnosti. Metodika: Jedná se o retrospektivní studii zkoumající hodnoty BMI u pacientů hospitalizovaných na Klinice psychiatrie Fakultní nemocnice Olomouc od ledna 2010 do prosince 2014. Zkoumána byla data pacientů diagnostikovaných jako porucha osobnosti dle Mezinárodní klasifikace nemocí 10. revize (MKN-10 1996). Demografická a klinická data byla získána ze vstupního vyšetření před přijetím na kliniku z databáze MEDEA. K hodnocení tíže symptomatiky byl využit dotazník CGI (Guy XY). Výsledky: Celkově byla zkoumána data 162 probandů (110 žen). Průměrný věk skupiny byl 32,6 ± 11,51 let. Nejvíce pacientů trpělo emočně nestabilní poruchou osobnosti (n=121), dále úzkostnou (n=12), jinou specifickou (n=8), nespecifickou (n=6), histriónskou (n=5), závislou (n=3), disociální (n=2), paranoidní (n=2) a schizoidní poruchou osobnosti (n=1). Průměrná hodnota BMI v celé skupině byla 26,14 ± 5,9 a CGI 4,25 ± 1,22 bodů. Ve srovnání s ostatními skupinami se podařilo prokázat statisticky významně nižší hodnotu BMI u pacientů emočně nestabilní poruchou osobnosti (p<0,05). Souvislost mezi BMI a sebevražedným jednáním se nám nepodařilo prokázat. Stejně tak se nepodařilo prokázat souvislost mezí tíží choroby a hodnotou BMI. Závěr: V naší práci se nám podařilo prokázat, že pacienti trpící poruchou osobnosti mají průměrně zvýšenou hodnotu BMI nad stanovené normy. Nicméně u emočně nestabilních probandů ve srovnání s ostatními poruchami osobnosti byla hodnota BMI snížená. Souvislost mezi tíží symptomatiky, suicidalitou a BMI se nám nepodařilo prokázat.

44

PORANĚNÍ SKELETU HORNÍ KONČETINY - OBRAZOVÝ PRŮVODCE RTG SNÍMKY Autor: Šťastná K. Školitel: Chmelová J., doc. prim. MUDr. Ph.D. Radiologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Nejčastější indikací k rentgenologickému vyšetření jsou úrazové a poúrazové stavy kostí a kloubů. Fraktury, luxace a subluxace. Správné čtení prostého snímku proto nezbytně patří k základním znalostem lékaře radiologa, ale i jiných specializací. Často je rozhodující pro další terapeutický postup. Cíle: Tento interaktivní program je zaměřený k postgraduálnímu studiu lékařů v oboru radiologie jako přehledný a ucelený obrazový průvodce poraněními skeletu horní končetiny. Metodika: Použita byla AO klasifikace fraktur a dislokací dlouhých kostí s rozšířením o ustálené názvy speciálních typů fraktur z české odborné lékařské literatury. Jako zdroj všech prostých snímků byl použit digitální archiv Fakultní nemocnice IMPAX. V databázi programu je 127 položek, přičemž snímky nejsou starší 7 let. Výsledky: Program nabízí přehled všech typů poranění kostí a kloubů horní končetiny. Na každém rozcestníku je možné porovnat snímky patologické s prostým snímkem bez známek traumatu. Celým programem je možné pohybovat se i zpět a volně přecházet od přehledů ke konkrétním případům. Závěr: Snímky v tištěné podobě (tedy např. v publikaci) nikdy nezobrazí všechny detaily tak, jak je to možné v elektronické podobě. Díky interaktivnímu programu má každý možnost prohlédnout si snímky na monitoru, se kterým je zvyklý denně pracovat.

45

KVALITA ŽIVOTA PO LÉČBĚ ZHOUBNÝCH NÁDORŮ HLAVY A KRKU Autoři: Šulavíková P., Vojtíková M. Školitel: Brož M., MUDr. Otolaryngologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: V České republice se roční incidence nádorů hlavy a krku pohybuje od 0,5 do 4,0/100 000 obyvatel. Karcinom hrtanu je pak nejčastějším zhoubným nádorem otorinolaryngologické oblasti. Poměr výskytu mezi pohlavími je 9:1 v poměru mužů k ženám. Cíle: Srovnání kvality života souborů pacientů s karcinomem hrtanu T1N0M0 léčených operačně (chordektomií) nebo ozařováním (radioterapií). Metodika: Naše práce se zabývala karcinomy hrtanu typu T1N0M0. Osm ze souboru devatenácti pacientů, kteří obdrželi náš dotazník EORTC 30, reagovalo zpětnou vazbou. Dotazník obsahuje pět funkčních škál (tělesná, kognitivní, emocionální, sociální a vykonávání rolí), tři symptomové škály (únava, bolest, nevolnost/zvracení) a jedna globální škála (zdraví a kvalita života). Výsledky: Z osmi pacientů, kteří spolupracovali a vyplnili náš dotazník, byli radioterapií léčeni tři. Ostatní podstoupili chirurgickou léčbu. Pacienti léčení radioterapií popisovali výrazně zhoršenou dlouhodobou kvalitu života. Na stupnici od 1 do 7 (přičemž číslo 1 vyjadřuje nejnižší a 7 nejvyšší stupeň) ohodnotili kvalitu svého života průměrně 2,67 oproti pacientům po léčbě operační, kteří ohodnotili kvalitu svého života průměrně 5,6. Po celkovém vyhodnocení dotazníků jsme zjistily, že hlavním problémem pacientů po operaci bylo telefonování a komunikace. U pacientů léčených radioterapií byl hlavním problémem kašel. Závěr: Vrámci našeho dotazníku udávají pacienti léčení radioterapií výrazné zhoršení kvality života oproti pacientům léčeným operačně. Vzhledem k malému souboru pacientů nelze považovat výsledky za validní.

46

PORANĚNÍ SKELETU DOLNÍ KONČETINY – OBRAZOVÝ PRŮVODCE – RTG SNÍMKY, CT A MR OBRAZY Autor: Žácky F. Školitel: Chmelová J., doc. MUDr., Ph.D. Radiologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Nejčastější zlomeninou stehenní kosti je zlomenina kyčle (tj. fraktúra proximálního femuru). Patří k nejčastějším frakturám ve věku nad 65 let. Procento hospitalizovaných je 100 %. Nebyl zjištěn žádný významný rozdíl mezi pohlavími ve věku od 15 do 60 let. Ve věku od 60 a více let incidence vzrůstá u obou pohlaví, u žen je tento typ zlomeniny 1,9krát častější než u mužů. Existují tři vzájemně se ovlivňující se faktory: pevnost kosti, riziko pádu a účinnost neuromuskulární odpovědi. Ve věkové skupině od 50 do 74 let je redukce kostní hmoty silný nezávislý rizikový faktor pro zlomeninu krčku stehenní kosti, ale ve věku nad 75 let, osteoporóza může být méňe důležitá než poškození ochranné neuromuskulární odpovědi. Cíle: Cílem naší práce bylo seznámit se s AO klasifikací zlomenin stehenní kosti, vyhledat ke každému schématu odpovídající rtg snímek zlomeniny a vytvořit podklad pro výukový materiál. Metodika: Obrazovou dokumentaci jsem vyhledával v archivu PACS Radiologické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc. Pro popis, a tedy klasifikaci typu zlomeniny, jsem použil AO klasifikaci. Pro zařazení RTG snímků do AO klasifikace jsem využíval odborný popis snímku radiologem. Výsledky: Podle AO klasifikace existuje 81 typů zlomenin stehenní kosti, v archivu se podařilo vyhledat 25 z nich. Schémata a snímky jsem přehledně seřadil a uspořádal. V České republice se pro popis fraktur na RTG snímcích nejvíce používá Anatomická klasifikace - popisná. Jedná se vlastně o anatomický popis místa zlomeniny. AO klasifikaci jsem vybral na základě její schématičnosti a přehlednosti. Závěr: Výsledkem práce je obrazový průvodce, který by měl zlepšit komunikaci a usnadnit práci začínajícím lékařům v oborech radiologie, traumatologie a ortopedie při hodnocení a popisu snímků.

47

KLINICKÉ OBORY – INTERNÍ

SLEDOVÁNÍ HLADIN NEOPTERINU U PACIENTŮ S GISTEM LÉČENÝCH IMATINIBEM Autor: Baranková S. Školitelé: Zezulová M., MUDr., Melichar B., prof. MUDr. Ph.D Onkologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Gastrointestinální stromální tumory (GISTy) jsou neepitelové nádory trávicí trubice, které se obecně řadí k nádorům s relativně vzácným výskytem. Nejčastější lokalizací nádoru je žaludek (40-70%) a tenké střevo (20-40%). Existují také případy lokalizace nádoru mimo trávicí trubici, tzv.eGISTy. Nejzásadnějším vyšetřením pro diagnostiku nádoru je histopatologické vyšetření vzorku nádorové tkáně. GIST nádory jsou jak chemorezistentní tak i radiorezistentní. Pokud je nádor resekabilní, nejvýhodnější metodou léčby je radikální chirurgická resekce nádoru s případnou následnou adjuvantní terapií. Cílená léčba se užívá např. u pacientů s metastatickým postižením nebo u pacientů s vysokou pravděpodobností návratu onemocnění. Cílená terapie se užívá bud v adjuvantním (pooperačním) nebo paliativním režimu a podávanou látkou je imatinib mesylát v 1.linii, sunitinib malát v 2.linii a v 3.linii regorafenib. Cíle: Pravidelná monitorace hladin neopterinu v moči, jakožto nespecifického ukazatele aktivity imunitního systému – příp. toxicity cílené léčby. Souvislost mezi změnami hladin neopterinu a prognózou pacientů s GISTem. Metodika: V našem souboru jsme sledovali 46 pacientů s histologicky potvrzeným metastatickým GISTem (26 žen, 20 mužů). Průměrný věk pacientů byl 62 let. Hladiny neopterinu byly stanovovány průměrně 1x za 30 dnů ve vzorcích moči. Koncentrace neopterinu byly vyjádřeny jako poměr neopterinu/kreatininu (µmol/mol kreatininu). Výsledky: Hladiny neopterinu vzrostly ve značném procentu u pacientů s pokročilým GISTem (19 ze 46). Zvýšení hodnot neopterinu nebylo ve spojitosti se špatnou prognózou, ale údaje o přežití jsou nezralé (18 ze 46 pacientů zemřelo). Závěr: Z naší studie vyplývá, že na rozdíl od jiných nádorů, u GIST nádorů koncentrace neopterinu v moči neznamená špatnou prognózu. Cílená léčba imatinibem představuje velmi účinnou terapii, která mění přirozený průběh nádorového onemocnění.

51

NEINVAZIVNÍ MĚŘENÍ KREVNÍHO TLAKU U PACIENTŮ SE SYNDROMEM OBSTRUKČNÍ SPÁNKOVÉ APNOE Autor: Bařinová D. Školitel: Sova M., MUDr. Klinika plicních nemocí a tuberkulózy FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Pro pacienty se syndromem obstrukční apnoe (OSAS) je typická vysoká prevalence noční arteriální hypertenze, která je klasicky hodnocena pomocí ambulantního monitorování krevního tlaku (ABPM). To však může opakovanými insuflacemi manžety vést k probouzení pacienta. Zda tato probuzení mohou zvýšit krevní tlak a tím poskytovat falešně pozitivní hodnoty krevního tlaku není zcela jasné. Měření krevního tlaku pomocí pulsního transitního času (PTT BP) je nová neinvazivní metoda pro měření krevního tlaku, která nevede k opakovanému probouzení pacientů. Cíle: Porovnat výsledky ABPM s PTT BP a posoudit, zda měření krevního tlaku s použitím manžety vede k výskytu falešně pozitivních výsledků. Metodika: Do studie bylo zahrnuto 16 pacientů (z toho 13 mužů), jejichž průměrný věk byl 58 let. Pacienti podstoupili ve dvou po sobě jdoucích nocích polysomnografii, včetně PTT BP měření. V průběhu druhé noci bylo současně provedeno měření ABPM. Výsledky: Průměrný systolický tlak měřený metodou PTT BP v průběhu 1. noci byl 121,5 ± 20,1 mmHg, v průběhu 2. noci 121,6 ± 13.4. Průměrný systolický tlak měřený manžetou během 2. noci byl 128,2 ± 21,5. Použitím Pearsonova testu jsme prokázali dobrou korelaci mezi výsledky PTT BP a ABPM (0,594) a mezi hodnotami získanými měřením PTT po obě noci (0,810). Studentův t-test neprokázal rozdíl mezi výsledky 1. a 2. noci (p = 0,965). Závěr: Měření krevního tlaku pomocí pulsního transitního času může být použito k hodnocení noční hypertenze u pacientů s OSAS. Také bylo prokázáno, že opakovaná mikroprobouzení způsobená insuflacemi manžety neovlivňuje výsledky ABPM. Práce vznikla za podpory projektu LF_2015_036

52

PROGNOSTICKÝ VÝZNAM NEOPTERINU U RENÁLNÍHO KARCINOMU Autor: Baťová I. Školitel: Študentová H., MUDr. Onkologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Karcinom ledviny patří mezi závažná zhoubná nádorová onemocnění. Jeho incidence v naší populaci má rostoucí charakter a Česká republika se řadí mezi země s nejvyšším výskytem tohoto onemocnění. Přesto, že incidence stoupá, můžeme říci, že křivka mortality má v posledních letech stagnující charakter. Dlouhodobě je hlavní možností léčby chirurgická intervence, ovšem významný posun zaznamenala v posledních letech léčba biologická. V rámci rozhodování o léčebném postupu je důležitá stratifikace pacientů z hlediska jejich prognózy. Neopterin byl v řadě případů popsán jako významný prognostický faktor nádorových onemocnění. Cíle: Zhodnotit prognostický význam neopterinu v moči u pacientů s metastatickým renálním karcinomem (mRCC). Metodika: V našem souboru bylo hodnoceno 82 pacientů (62 mužů a 20 žen), ve věku od 23 do 81 let (průměr 62,26±10,67). Sběr dat probíhal od března 2005 do února 2015. Pacientům byly odebrány vzorky ranní moči. Ke stanovení koncentrace neopterinu v moči bylo použito kapalinové chromatografie (HPLC). Kreatinin byl vyšetřen pomocí Jaffeho reakce na analyzátoru MODULAR. Koncetrace neopterinu v moči byla vztažena k hodnotě kreatininu (µmol/mol kreatininu). Rozdíly mezi skupinami pacientů byly analyzovány s použitím Mann-Whitneyho U testu a log-rank testu. Statistická významnost byla vztahována k hladině významnosti p = 0.05. Výsledky: Průměrná hodnota neopterinu v celém souboru byla 287,76±242,65 µmol/mol kreatininu. Hladina neopterinu byla významně vyšší u žen než u mužů, 438,5±385,5 µmol/mol kreatininu (n=20), 239,129±148,47 µmol/mol kreatininu (n=62), p=0,003. Zatímco u žen nebyla prokázána závislost přežití na neopterinu p=0,73, u mužů byl neopterin (neopterin≥214 µmol/mol kreatininu) prognosticky významný p=0,0008. Rovněž bylo prokázáno lepší přežití u mužů než u žen p=0,04. Závěr: Neopterin v moči byl významně vyšší u žen než u mužů, u žen však neopterin nevykazoval prognostický význam, naopak u mužů byl významně prognostický. Neopterin vyšší nebo rovný 214 µmol/mol kreatininu předpovídal prognózu pacientů s vysokou významností. V celkovém přežití byl významný rozdíl mezi muži a ženami.

53

MOŽNOSTI PREDIKCE RECIDIVY FIBRILACE SÍNÍ PO KATETRIZAČNÍ ABLACI Autor: Borišincová E. Školitel: Skála T., MUDr. Ph.D. I. interní klinika – kardiologická FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Katetrizační ablace se stala v posledním desetiletí metodou volby v lečbě fibrilace síní (FS), která je rezistentní vůči antiarytmické (AA) medikamentózní lečbě. Současné metody EKG monitorace po ablaci podhodnocují reálný počet recidiv arytmie u řady pacientů, což vede k signifikantnímu bias ve studiích hodnotících rozdíly mezi pacienty s recidivou arytmie a bez ní. Cíle: Zhodnotit množství recidiv fibrilace síní po katetrizační ablaci a aplikaci adenosinu při monitorování pomocí implantabilního EKG záznamníku – Biomonitor (Biotronic, Berlin, Germany). Metodika: Do studie bylo zařazeno 50 pacientů s paroxysmální fibrilací síní a 34 z nich je aktuálně sledováno alespoň 6 měsíců. Všem pacientům byl alespoň 3 týdny před ablací naimplantován Biomonitor. Všechna AA byla vysazena dostatečně dlouho před ablací. Použita byla široká antrální izolace plicních žil (PV), radiofrekvenční energie, point-by-point ablace, intrakardiální echokardiografie a řiditelné sheathy. Po izolaci PV bylo na každou PV podáno 18mg adenosinu i.v. s hodnocením rekondukce pomocí cirkulárního mapovacího katetru. V případě rekondukce byla provedena extenzivní reablace v místě rekondukce s opětovnou aplikací adenosinu až do vymizení rekondukce. Výsledky: Izolace všech PV bez rekondukce po podání adenosinu bylo dosaženo u všech pacientů. 29/34 pacientů (85,3%) nemělo během sledování po ablaci žádnou epizodu FS i bez užívání antiarytmické léčby. 4 pacienti měli ojedinělé asymptomatické paroxysmy trvající do 2 minut (bez AA léčby). 1 pacient dostal AA léčbu (sotalol) pro časnou recidivu FS, bez další recidivy na léčbě. Závěr: Izolace plicních žil s eliminací dormantního vedení po aplikaci adenosinu má vysoké procento úspěšnosti v udržení sinusového rytmu i při striktní kontinuální EKG monitoraci pomocí implantabilního EKG monitoru.

54

VÝZNAM VYUŽITÍ IMUNOHISTOCHEMIE U PACIENTŮ S BARRETTOVÝM JÍCNEM Autoři: Březíková K., Sosýnová V. Školitel: Gregar J., MUDr. Ph.D. II. interní – gastro-enterologická a hepatologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Barrettův jícen je známá prekanceróza. Setkáváme se u něj s histologickými změnami od intestinální metaplázie, přes low-grade dysplázii, high-grade dysplázii až po adenokarcinom. Zlatým standardem je endoskopické vyšetření jícnu a odběr tkáně na histologický rozbor. Imunohistochemie není standardně využívanou metodou, ale jak se ukazuje v posledních letech, může být užitečná pro stratifikaci a posouzení rizika dysplastických změn u pacientů s Barrettovým jícnem. Cíle: Cílem studie je zjistit význam imunohistochemického vyšetření u jednotlivých stádií Barrettova jícnu. Metodika: Každý pacient diagnostikovaný či sledovaný na 2. interní klinice FNOL byl vyšetřen endoskopicky, byly provedeny biopsie ze všech podezřelých makroskopických lézí a dále biopsie dle doporučení gastroenterologické společnosti. Do studie bylo zařazeno celkem 50 pacientů: 25 pacientů s intestinální metaplázií a 25 pacientů s low-grade dysplázií. Sledovali jsme expresi těchto vybraných imunohistochemických markerů: MUC2 a H2AX. Exprese MUC2 a H2AX byla hodnocena semikvantitativně dle tzv. H-skóre (histoscore), což je intenzita zbarvení násobena procentem pozitivních buněk. Výsledky: Imunohistochemické vyšetření vybraných proteinů MUC2 a H2AX ukázalo nárůst hodnot H-skóre u obou vybraných markerů. MUC2 6% u intestinální metaplázie vs. 36% u low-grade dysplázie, H2AX 26% u intestinální metaplázie vs. 44% u low-grade dysplázie. Statistická významnost ale u tak malého vzorku nalezena nebyla. Závěr: Imunohistochemické vyšetření vybraných proteinů MUC2 a H2AX ukázalo, že jde o užitečné markery v hodnocení progrese onemocnění Barrettova jícnu a že mohou pomoci při určení rizika dysplastických změn v terénu Barrettova jícnu. Práce byla podpořena grantem NT 13585-3/2012 a NT 13636-4/2012.

55

VÝSLEDKY LÉČBY CHRONICKÉ MYELOIDNÍ LEUKEMIE U STARŠÍCH PACIENTŮ Autoři: Čermáková Z., VráblováL. Školitel: Faber E., prof. MUDr. CSc. Hemato-onkologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Výsledky léčby chronické myeloidní leukemie (CML) se dramaticky zlepšily po zavedení inhibitorů tyrosinové kinázy (TKI). Toto zlepšení se podle literárních údajů projevilo také u starších pacientů. Cíle: Srovnat výsledky léčby TKI nemocných s CML starších 65 let a s výsledky léčby mladších pacientů. Metodika: Pro retrospektivní hodnocení byli vybráni nemocní léčeni v první linii imatinibem na HOK LF UP po roce 2000. Výsledky byly získány z dokumentace pacientů. Byly použity popisné statistické metody a analýza přežití podle Kaplana a Meiera v kombinaci s log-rank testem. Výsledky: Starší pacienti, 17 žen a 16 mužů ve věku od 65 do 88 let (medián 73), měli podle Sokalova skóre v jednom případě (3%) nízké riziko, 18 (54,5%) střední a 13 (69,7%) pacientů mělo vysoké riziko. 48,5% pacientů dosáhlo kompletní cytogenetickou a 39,4% velkou molekulární odpověď. K úmrtí nemocných došlo v 5 případech v důsledku progrese CML, 3 nemocní zemřeli na komorbiditu. Mladší pacienti, 42 žen a 56 mužů ve věku od 20 do 64 let (medián 51,5), mělo následující riziko CML dle Sokalova skóre: nízké 35 (37,5%), 34 (34,7%) střední a 25 (25,5%) pacientů vysoké. U 2 pacientů nebyla míra rizika vypočítána. V této kontrolní skupině dosáhlo 81,6% pacientů kompletní cytogenetickou odpověď, (u 1 odpověď doposud nehodnocena) 69,4% pacientů dosáhlo velkou molekulární odpověď (u 2 prozatím nehodnocena). K úmrtí nemocných došlo v 3 případech v důsledku progrese CML, 7 na komorbiditu, 1 pacient spáchal suicidium a u 1 nám není příčina úmrtí známa. Závěr: Na rozdíl od literárních údajů nás naše výsledky nutí konstatovat, že starší nemocní s CML mají v našem centru horší prognózu. Horší přežití lze vysvětlit vyšší rizikovostí CML, někdy pozdějším nasazením TKI, horší tolerancí léčby (hematologická toxicita si vynucuje nižší dávkování TKI) a v některých případech předčasným ukončení terapie. V budoucnu bude nezbytné provést podrobnou analýzou příčin horších výsledků léčby.

56

AKUTNÍ MYELOIDNÍ LEUKÉMIE U STARŠÍCH NEMOCNÝCH Autor: Čerňan M. Školitel: Szotkowski T., MUDr. Ph.D. Hemato-onkologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Akutní myeloidní leukemie (AML) představují heterogenní skupinu maligních onemocnění krvetvorby. Starší nemocní (nad 65 let) mají ve srovnání s mladšími častější a závažnější přidružená onemocnění, což komplikuje a často i znemožňuje podání potenciálně kurativní léčby. Cíle: Zhodnocení dlouhodobých léčebných výsledků u starších nemocných s AML a možnosti využití HCT-CI indexu (Hematopoietic Cell Transplantation Comorbidity Index) k predikci výsledků kurativní terapie. Metodika: Retrospektivní analýza záznamů pacientů starších 65 let léčených na Hemato-onkologické klinice FN Olomouc v letech 1996 –2014. Soubor představovalo 270 pacientů s mediánem věku 71,9 let. Sedm pacientů bylo léčeno pro akutní promyelocytární leukémii (AML M3) a 263 pacientů pro ostatní formy AML. Výsledky: V skupině pacientů s AML (mimo M3) bylo 57 (21,7%) pacientů léčeno s kurativním záměrem. Medián celkového přežití byl 35,5 týdnů. U 41 z těchto pacientů byl retrospektivně vyhodnocen HCT-CI index při stanovení diagnózy (medián HCT-CI = 1). Medián celkového přežití u 26 (63,4%) pacientů s hodnotou HCT-CI ≤ 2 byl 36,6 týdnů a v skupině 15 (36,6%) pacientů s HCT-CI ≥ 3 byl 35,5 týdnů. Nemocných s AML (mimo M3) léčených paliativně bylo 206 (78,3%). Medián celkového přežití u těchto pacientů byl 10,7 týdnů. V skupině sedmi pacientů s akutní promyelocytární leukémií byla u všech zahájená kurativní terapie, jeden pacient však krátce poté zemřel na krvácení do mozku a další odmítl pokračování léčby. Medián celkového přežití v kurativně léčené skupině byl 123,2 týdnů. Závěr: Výsledky ukázaly, že v selektované skupině pacientů nad 65 let je kurativní léčba spojená s delším celkovým přežitím. Pro výběr vhodné léčebné strategie je potřebné zhodnotit nejen kalendářní věk pacientů, ale také výskyt přidružených onemocnění a charakteristiku samotné AML - nejvýznamnějším prognostickým faktorem u starších nemocných je výskyt nepříznivých chromozomálních abnormalit. Kurativní léčba pacientů s akutní promyelocytární leukémií je bez ohledu na věk spojená s lepší prognózou než u jiných forem AML.

57

PŘÍNOS TRANSBRONCHIÁLNÍCH PLICNÍCH BIOPSIÍ V DIAGNOSTICE INTERSTICIÁLNÍCH PLICNÍCH PROCESŮ Autor: Genzor S. Školitel: Zatloukal J., MUDr. Ph.D. Klinika plicních nemocí a tuberkulózy FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Transbronchiální biopsie (TBB) je bronchoskopickou bioptickou technikou, při které se provádí odběr plicní tkáně přes stěnu průdušky. Podle různých autorů se liší diagnostický přínos TBB u různých plicních onemocnění. Zdá se také, že výběr odběrové metody (tj. forceps nebo kryosonda) určuje výtěžnost odběru. Cíle: Zjistit přínos transbronchiálních plicních biopsií v diagnostice intersticiálních plicních procesů (IPP). Porovnat výtěžnost forceps (vlastní) a kryobiopsií (literatura) u idiopatických plicních fibróz. Metodika: Rozdělení nálezů z TBB podle přínosu pro diagnózu – TBB zásadní, kdy nebyla potřebná další diagnostická metoda, TBB podporující dg., kdy pro diagnózu musela být použita další metoda, ale TBB ukázala na povahu patologického procesu a TBB nepřínosná, kde obraz z TBB byl úplně nespecifický. Celkový diagnostický přínos je součtem procent TBB zásadní a TBB podporující dg. Do sledovaného souboru jsme zařadili celkem 348 pacientů s IPP, u kterých byla provedena forceps TBB v letech 1995-2006 a v roce 2013. K porovnání diagnostické výtěžnosti forceps biopsií a kryobiopsií jsme vybrali vhodné studie z databáze PubMed, jejich výsledky vyhodnotili a srovnali s výsledkami našich forceps biopsií. Výsledky: Celkový diagnostický přínos forceps TBB u všech IPP byl 57,7%, přičemž u sarkoidózy činil 64,9%, u exogenní alergické alveolitidy 60% a u pneumokonióz až 92%, u idiopatické plicní fibrózy (IPF) 44,2%. Kryobiopsie podle literárních zdrojů (odkazy viz poster) měla v diagnostice IPF úspěšnost celkem v 5 studiích až 76% (72-80%) a měla tedy významně lepší úspěšnost v diagnostice IPF než forceps. Závěr: Transbronchiální biopsie pomocí kleští (forceps biopsie) má velký diagnostický přínos u sarkoidózy a pneumokonióz. U jiných IPP je její úspěšnost nižší, avšak její význam spočívá ve vyloučení jiných možností (např. nádoru, sarkoidózy). Zdá se, že v literatuře je dostatek evidence o vyšší úspěšnosti TBB pomocí kryosondy.

58

ZÁTĚŽOVÁ VYŠETŘENÍ U PACIENTŮ SE SYNDROMEM OBSTRUKČNÍ SPÁNKOVÉ APNOE Autor: Gottfriedová B. Školitel: Sova M., MUDr. Klinika plicních nemocí a tuberkulózy FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Syndrom obstrukční spánkové apnoe (OSA) je nejvýznamnější poruchou dýchání ve spánku. Arteriální hypertenze je častou komorbiditou u pacientů s OSA. Jak reaguje krevní tlak těchto pacientů a jak často se vyskytuje nadměrná reakce tlaku na zátěž není přesně známo. Cíle: Cílem bylo zjištění korelace mezi nadměrnou reakcí krevního tlaku na zátěž a tíží obstrukční spánkové apnoe. Metodika: Zařazeno bylo 40 pacientů (31 mužů) se středně těžkým a těžkým OSA (průměrný apnoe-hypopnoe index (AHI) 50,54). Všichni pacienti podstoupili antropometrická měření, noční monitoraci a zátěžové vyšetření na bicyklovém spiroergometru. Data byla statisticky analyzována za použití softwaru SPSS verze 1.5. Výsledky: Zaznamenány byly následující průměrné hodnoty tíže OSA (AHI 50,54, oxygen desaturation index 58,67, průměrná noční saturace 90,78 %, % doby spánku v SpO2 < 90 % SpO2 23,82). Nadměrná reakce krevného tlaku na zátěž byla zaznamenána u 21 (52,5 %) pacientů, avšak nebyla nalezena žádná statisticky významná korelace mezi ní a parametry OSA (hodnoty p- AHI 0,409, ODI 0,133, průměrná noční SpO 2 0,701, % doba spánku < 90 % SpO2 0,828). Závěr: Nadměrná reakce krevního tlaku na zátěž je u pacientů s OSA vysoce prevalentní. Avšak nebyla nalezena signifikantní korelace mezi přítomností této patologie a parametry OSA. Z těchto výsledků je jasné, že vztah mezi krevním tlakem během zátěžového vyšetření a OSA je komplexní. Práce vznikla za podpory projektu LF_2015_036

59

DIABETES MELLITUS A OSTEOPORÓZA – VZÁJEMNÝ VZTAH Autor: Hrachovinová S. Školitelé: Karásek D., doc. MUDr. Ph.D., Brychta T., MUDr. RNDr. PhD. III. interní klinika – nefrologická, revmatologická a endokrinologická FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Diabetes mellitus i osteoporóza patří mezi civilizační onemocnění a jejich výskyt se ruku v ruce se stárnoucí populací zvyšuje. Významně se podílí na morbiditě pacientů a negativně ovlivňují kvalitu jejich života a náklady na zdravotní péči. Cíle: Cílem této práce bylo nejprve na základě dostupné literatury analyzovat vztah diabetu 1. a 2. typu a osteoporózy. Při potvrzení předpokládané pozitivní korelace pak aplikovat získané poznatky do praxe, tzn. zejména u mnohem častějšího diabetu 2. typu navrhnout metodu zjištění rizika patologických fraktur a potvrdit hypotézu korelace incidence kardiovaskulárních onemocnění a osteoporózy. Metodika: Přehledová review dostupné literatury, na jejím základě návrh a realizace pilotní prospektivní studie u diabetiků 2. typu. Pomocí moderní technologie přístroje EndoPAT byla u 40 diabetiků 2. typu (21 ženy, 19 muži, průměrný věk 58,5 let) a 40 kontrol (22 ženy, 18 muži, průměrný věk 60,1 let) měřena endoteliální dysfunkce a tato korelována s hodnotami mikroalbuminurie, lipidového spektra, délkou trvání diabetu, glykovaným hemoglobinem, procenty a rozložením tělesného tuku, C-peptidem, homocysteinem a patologickými frakturami. Měření probíhají 1 krát ročně, pacienti jsou nyní sledováni třetím rokem, měření budou v následujících letech pokračovat. Výsledky: V souboru diabetiků ani kontrol zatím nebyla zjištěna žádná patologická fraktura. Obě skupiny se však významně liší v hodnotách endotelové dysfunkce – diabetici vykazují signifikantně horší hodnoty, které navíc pozitivně korelují s hodnotami mikroalbuminurie, množstvím tuku na břiše, hodnotami HDL a délkou trvání diabetu. Nebyly zjištěny signifikantní rozdíly mezi pohlavími. Závěr: Nejnovější studie poukazují na vzájemný vztah diabetu, kardiovaskulárních onemocnění a osteoporózy. Naše práce se snaží tento vztah potvrdit a přiřadit diabetes k přímým rizikovým faktorům osteoporózy.

60

SCREENING RIZIKOVÝCH FAKTORŮ NÁHLÉ SMRTI U SPORTOVCŮ Autor: Janák M. Školitel: Sovová E., prof. MUDr. Ph.D. MBA Klinika tělovýchovného lékařství a kardiovaskulární rehabilitace FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Náhlá smrt (NS) ve sportu (do jedné hodiny) je v dnešní době poměrně často diskutovaná nejen v medicíně. Jedním z preventivních opatření vzniku NS mohou být pravidelné kontroly zdravotního stavu sportovce. Od roku 2014 platí v ČR nová legislativa, která stanovuje, že základní součástí vyšetření je provedení EKG. Cíle: Cílem retrospektivní studie bylo zhodnotit EKG nálezy u sportovců, kteří byli v první polovině roku 2014 vyšetřeni v rámci pravidelných prohlídek zdravotní způsobilosti ke sportu. Druhým cílem bylo provést korelaci mezi výsledkem hodnocení EKG lékařem a studentem. Metodika: Celý soubor tvořilo 380 sportovců (soubor S1 191osob s průměrným věkem 13,6 ± 6,9let = první vyšetření a soubor S2 189 osob s průměrným věkem 15,6 ± 8,1let = opakované vyšetření). V souboru S1; S2 bylo provedeno 142; 148 ergometrií/dvoustupňových ergometrií, 18; 38 spiroergometrií a 31; 3 klidové EKG.

Výsledky: U souboru S1 a S2 bylo 58; 52 (30,4%; 27,5% ) sportovců bez patologického nálezu na EKG, s fyziologickou odchylkou bylo 105;106 (55%; 56,1%) a s patologií 28; 31 (14,7%; 16,4%). Shoda v EKG nálezu student/kardiolog byla v souboru S1 134 (70,2%) případech, v 35 (18,3%) případech hodnotil student nález horší ve srovnání s kardiologem. Ve 22 (11,5%) případech hodnotil kardiolog nález jako horší ve srovnání s hodnocením studenta. Shodné nálezy bez patologie 40 (20,9%), s fyziologickou odchylkou 87 (47,7%), patologické 7 (3,7%). Mezi hodnocením studenta a kardiologa byl prokázán signifikantní posun (p = 0,018 Bowkerův test symetrie). Závěr: I u zdravých sportovců můžeme nalézt vysoké procento patologických nálezů na EKG, znalosti EKG u studentů by měly patřit k základním dovednostem v kurikulu lékařské fakulty.

61

SPOLEČNÁ RIZIKA KARDIOVASKULÁRNÍCH A PANKREATOBILIÁRNÍCH ONEMOCNĚNÍ - AKUTNÍ PANKREATITIDA A ZMĚNY NA EKG Autor: Jančaříková M. Školitelé: Sovová M., MUDr., Procházka V., doc. MUDr. Ph.D. II. interní – gastro-enterologická a hepatologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Těžká akutní pankreatitida je doprovázena kardiovaskulárními komplikacemi. Převodní poruchy a pulsová variabilita na EKG byly v literatuře uváděny jako možné parametry predikce tíže akutní pankreatitidy. Cíle: Zhodnotit EKG změny u pacientů s akutní pankreatitidou. Prokázat, či vyloučit souvislost délky hospitalizace se změnami EKG a s přidruženými kardiovaskulárními onemocněními. Metodika: Retrospektivní korelační studie 93 pacientů (54 mužů) průměrného věku 56,2 (20 – 87 let) s akutní pankreatitidou (biliární pankreatitida 37,63 %, toxonutritivní 20,43 %, exacerbace chronických pankreatitid 13,98 %, jiné etiologie 26,91 %). U těchto pacientů bylo provedeno hodnocení anamnézy, EKG, laboratorních a klinických vyšetření a délky hospitalizace. Výsledky: U 50 pacientů (53,76 %) byly nalezeny patologické změny na EKG. Vstupně mělo 75,27 % pacientů změny vln T; 22,58 % ST deprese/elevace; 22,58 % mělo tachykardii ve srovnání s 8,6 % s bradykardií. Četné byly také změny převodního systému (19,35 % blok Tawarových ramének). 24 pacientů (25,81 %) mělo v anamnéze kardiovaskulární onemocnění. Byla prokázána signifikantní závislost mezi EKG nálezem a závažností pankreatitidy (Baltazar; p < 0,05). Po vyloučení vlivu závažnosti pankreatitidy nebyla prokázána signifikantní závislost mezi délkou hospitalizace a EKG nálezem (p = 0,932 ANCOVA) a nebyla prokázána signifikantní závislost mezi délkou hospitalizace a přítomností kardiovaskulárního onemocnění (p = 0,658 ANCOVA). Závěr: Vysoké procento našich pacientů s akutní pankreatitidou mělo změny na EKG a významnou souvislost s tíží akutní pankreatitidy. Je třeba dalších prospektivních studií ke zhodnocení významu těchto výsledků.

62

MOŽNOSTI LABORATORNÍ PREDIKCE ODPOVĚDI NA PROTINÁDOROVOU LÉČBU Autor: Janoušková L. Školitel: Cwiertka K., MUDr. Ph.D. Onkologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: V rámci SVOČ již byla prezentována práce ukazující na skutečnost, že vyšší předléčebné hodnoty nádorových markerů CA 15-3 u pacientek s hormonálně independentním a HER2 negativním karcinomem prsu můžou předpovídat riziko recidivy nádorového onemocnění. Otázkou je, zda podobný trend bude platit i pro jinou skupinu pacientek s karcinomem prsu. Cíle: Zjistit, zda vstupní hodnoty nádorových markerů, konkrétně CEA a CA 15-3, mohou poukázat na předpoklad rizika relapsu u nemocných s HER 2 pozitivním nádorem.

Metodika: Z celkového počtu 3540 pacientek bylo vybráno 608 HER+ žen, které podstoupily podstatnou část léčby ve Fakultní nemocnici Olomouc, jejich diagnóza byla stanovena mezi rokem 2007 a rokem 2012, pacientky neměly vzdálené metastázy a měly předléčebně stanovené hodnoty nádorových markerů CEA, CA 15-3. Tyto podmínky splnilo celkem 353 žen. V souboru byly porovnány předléčebné hodnoty markerů ve vztahu k recidivě onemocnění. Výsledky: Bylo hodnoceno 353 žen, medián věku 58,1 let, (20,3 let - 91,7 let). Bez postižení uzlin bylo celkem 228 pacientek (primární nádor Tis-T1 u 166, T2 u 52, T3-4 u 9, 1 Tx, 93 N1, 22 N2, 6 N3, 4 NX). Neoadjuvantní léčbu mělo 112 pacientek a 283 adjuvantní. Nejčastějším použitým režimem byla kombinace doxorubicinu a cyklofosfamidu následovaná taxanem a trastuzumabem, Medián doby sledování pacientek byl 49,3 měsíců. Před zahájením léčby 102 žen mělo patologické hodnoty alespoň jednoho z nádorových markerů a 251 žen hodnoty ve fyziologickém rozmezí. Ve skupině pacientek se zvýšenou hodnotou markerů bylo 12 relapsů a 5 úmrtí. U pacientek s fyziologickými hodnotami nádorových markerů bylo 19 relapsů a 6 úmrtí. Průměrné hodnoty CA 15-3 u žen s recidivou byly 85,41 kU/l (σ 342) a u žen bez recidivy 15,826 kU/l (σ 25,309), rozdíl nebyl statisticky signifikantní. Závěr: Ukázalo se, že v souboru pacientek s HER 2 pozitivním karcinomem prsu nelze dle předléčebných hodnot nádorových markerů předpovídat riziko recidivy nádorového onemocnění.

63

RETROSPEKTIVNÍ HODNOCENÍ VÝSLEDKŮ LÉČBY – KARCINOM LEDVINY Autor: Jarošková R. Školitel: Študentová H., MUDr. Onkologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Při volbě vhodné terapie u systémové léčby metastatického renálního karcinomu (mRCC) se orientujeme pomocí prognostických skóre, nejčastěji jsou používaná tzv. MSKCC kritéria (Memorial Sloan Kettering Cancer Centre), užívající ke stratifikaci pacientů hodnot hemoglobinu, kalcia, laktátdehydrogenázy, Karnofsky index, počet orgánů s metastázami a krátký metastatický interval. Je však třeba identifikovat nové prediktivní faktory, které by dokázaly zlepšit léčebné výsledky. Cíle: Zhodnotit prognostický význam erytropoetinu a poměru neutrofilů k lymfocytům u pacientů s metastatickým renálním karcinomem (mRCC).

Metodika: V našem souboru hodnotíme 129 pacientů (93 mužů a 34 žen), ve věku od 37 do 88 let. Dle MSKCC bylo 50 nemocných s dobrou, 76 se střední a 3 nemocní se špatnou prognózou. Před zahájením systémové léčby byly provedeny krevní odběry z periferní žíly. Krevní obraz byl analyzován na přístrojích Sysmex XE-5000 (či XN-1000), pracujících na principu fluorescenční průtokové cytometrie. Erytropoetin byl vyšetřován imunochemickou metodou na analyzátoru Immulite 2000. Rozdíly mezi skupinami pacientů byly analyzovány s použitím Mann-Whitneyho U testu a log-rank testu. Statistická významnost byla vztahována k hladině významnosti p = 0.05. Výsledky: Průměrná hodnota erytropoetinu byla 21.112±19.9 U/l (dobrá prognóza), 26.95±22.08 U/l (střední prognóza), a 21.43±7.98 U/l (špatná prognóza). Rozdíl mezi skupinou s dobrou a střední prognózou byl statisticky signifikantní (p=0.012). Prognostický význam erytropoetinu nebyl prokázán (p=0.66). Prognostický význam byl však prokázán v případě poměru neutrofily/lymfocyty, pokud byl rovný nebo vyšší než 3,5 (p=0.03). Závěr: Prognostický význam erytropoetinu nebyl prokázán. Prognosticky významný byl průkaz v poměru neutrofily/lymfocyty. Tento parametr by mohl sloužit jako další pomocný ukazatel v rámci stratifikace pacientů při zvažování systémové léčby či obecně v rámci prognostikace pacientů.

64

TERAPEUTICKÉ OVLIVNĚNÍ PAROXYZMÁLNÍ HYPERTENZE V KLINICKÉ PRAXI Autor: Křenková A. Školitel: Václavík J., doc. MUDr. Ph.D. I. interní klinika – kardiologická FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Paroxysmální hypertenze, někdy také nazývaná pseudofeochromocyom, je v klinické praxi poměrně častým problémem. Jednou z nejčastějších příčin opakovaných vzestupů krevního tlaku (TK) může být úzkost nebo panická porucha. V současné době je k dispozici málo dat o tom, jaká léčba je u paroxysmální hypertenze nejvhodnější. Cíle: Potvrzení či vyvrácení úspěšnosti terapeutického ovlivnění paroxysmální hypertenze pomocí sertralinu. Metodika: Do souboru jsme v období od dubna 2008 do října 2014 prospektivně zahrnuli 70 pacientů odeslaných na naši kliniku pro symptomatickou paroxysmální hypertenzi. Pacientům byl ke stávající medikaci nasazen sertralin v dávce 50 mg jednou denně. Účinek této léčby byl následně hodnocen na příští klinické kontrole s odstupem minimálně 3 měsíců. Výsledky: Ze 70 zařazených pacientů s paroxysmální hypertenzí mělo 58 (83%) také trvalou arteriální hypertenzi. Průměrný vstupní TK v ordinaci byl 146,7/84,3 mmHg a pacienti užívali průměrně 3,0 antihypertenzních látek. 19 pacientů (27%) při následné klinické kontrole sertralin neužívalo (6 jej nezačalo užívat, 10 sertralin vysadilo pro nežádoucí účinky, 3 pacienti se nedostavili na další kontrolu). Ze zbývajících 51 pacientů, kteří sertralin při následné klinické kontrole užívali, udalo 46 (90%) zlepšení klinického stavu touto léčbou. Symptomy paroxysmální hypertenze zcela ustoupily u 31 (61%) a u 15 (29%) došlo k částečnému zmírnění obtíží. Průměrný TK v ordinaci u pacientů užívajících sertralin po léčbě poklesl o 13,8/8,5 mmHg (p<0.001 pro obě hodnoty). Závěr: Sertralin vede k úplnému ústupu nebo zmírnění paroxysmů hypertenze u většiny pacientů, kteří tuto léčbu tolerují.

65

DÁVKOVÁNÍ CYTOSTATIK V LÉČBĚ AKUTNÍ MYELOIDNÍ LEUKÉMIE Autor: Minařík J. Školitel: Szotkowski T., MUDr. Ph.D. Hemato-onkologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Akutní myeloidní leukémie (AML) je hematologické maligní onemocnění, které se vyznačuje klonální expanzí myeloidních blastů, jež se vymkly regulaci a ztratily schopnost diferenciace. Jejich akumulace v kostní dřeni vede k útlaku fyziologické krvetvorby a tím k manifestaci onemocnění. Základem léčby AML je chemoterapie. Její první fáze se označuje jako indukce – jejím cílem je indukovat, tedy navodit remisi choroby. Hlavními cytostatiky užívanými v chemoterapii AML již několik desítek let jsou cytosinarabinosid (AraC) a daunorubicin, případně jiný antracyklin. Dávkování těchto léků se v průběhu let měnilo. Cíle: Porovnat účinnost různých režimů indukční chemoterapie užívaných v léčbě AML na Hemato-onkologické klinice v Olomouci. Metodika: Retrospektivní analýza výsledků léčby pacientů. Porovnávali jsme 3 protokoly léčby: A. standardní léčbu, B. léčbu s vysoce dávkovaným AraC (HDAC) a C. léčbu s vysoce dávkovaným daunorubicinem. Soubor čítá celkem 99 pacientů léčených v letech 2002 až 2015. Léčba podle protokolu A byla podávána do roku 2012, pro účely analýzy jsme vybrali 30 po sobě jdoucích nemocných léčených v letech 2007 – 2009. Indukce podle protokolu HDAC byla podána 30 vybraným nemocným z celkového počtu 129, kteří byli léčeni v období let 2002 – 2007. Léčba podle protokolu C je na klinice podávána od roku 2012 dosud, zatím bylo léčeno 39 nemocných. Mediány věku těchto tří skupin nemocných jsou A 57,5, B 45,8 a C 53,9 let. Rozdíly ve výsledcích mezi jednotlivými skupinami byly statisticky vyhodnoceny. Výsledky: Kompletní remise (KR) AML dosáhlo ve skupinách A, B, C celkem 15 (50%), 22 (73,3%) a 31 (79,5%) nemocných. Rozdíly v podílech nemocných dosahujících KR jsou na hladině významnosti 5% statisticky významné mezi skupinou A a C, nevýznamné mezi skupinami A a B, B a C. Nejúčinnějším je protokol C. Závěr: Současně používaný protokol indukční léčby AML založený na vysoce dávkovaném daunorubicinu je ze všech dosud podávaných režimů nejúčinnější – kompletní remise dosahuje téměř 80% nemocných.

66

ANTIAGREGAČNÍ TERAPIE U KARDIOVASKULÁRNÍCH ONEMOCNĚNÍ, MOŽNOSTI VYUŽITÍ GENOTYPIZACE Autor: Mitringová J. Školitel: Petřková J., MUDr. Ph.D. I. interní klinika – kardiologická FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Spartan RX CYP2C19 test je metoda stanovující tři základní jednonukleotidové polymorfismy cytochromu P450 (CYP2C19 *2, *3 *17), jejichž znalost u konkrétního pacienta zvyšuje možnosti individualizace antiagregační terapie. Ve srovnání s dosavadními technikami, které využívají DNA izolované z plné krve a jejichž zpracování výsledků trvá v rozmezí 36-72 hodin po odběru vzorku, výsledky nové metody máme k dispozici už v průběhu 1 hodiny. Cíl: Cílem této studie bylo stanovit úspěšnost genotypizace pomocí metody Spartan RX a srovnat výsledky s výsledky získanými standardní metodou. Metodika: Ve skupině 50 pacientů, kteří podstoupili akutní koronární angioplastiku s implantací stentu byly odebrány 3 bukální stěry, každý detekující jeden jedno-nukleotidový polymorfizmus. Všechny vzorky byly následně testovány pomocí Spartan RX analyzátoru. Simultánně s touto metodou byl pacientům odebrán vzorek plné krve k izolaci DNA a následnému stanovení polymorfismů CYP2C19 pomocí standardní technologie. Výsledky: Ve skupině 50 pacientů byli metodou Spartan RX správně stanoveny všechny tři polymorfismy u 74% vzorků. Stanovené polymorfismy se ve 100 % případů shodovaly s genotypy získanými standardní metodou, která byla schopná detekovat genotyp u všech 59 subjektů. Závěr: I přesto, že metoda Spartan RX nestanovila jedno-nukleotidové polymorfismy CYP2C19 u všech testovaných pacientů, je to metoda, která je schopna neinvazívním způsobem, v průběhu 1 hodiny, upozornit na farmakogenetický profil jedince v samém úvodu léčby a umožnit tak individualizovat antiagregační terapii. Grantová podpora: IGA UP:LF_2015_020.

67

LABORATORNÍ ZMĚNY BĚHEM LÉČBY IPILIMUMABEM A JEJICH POTENCIÁLNÍ KORELACE S KLINICKOU ODPOVĚDÍ A PŘEZÍVÁNÍM PACIENTŮ S POKROČILÝM MALIGNÍM MELANOMEM Autor: Pásek M. Školitel: Beneš P., MUDr. Ph.D. Onkologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Využití IPILIMUMABU v terapii pokročilého maligního melanomu je dnes považováno za metodu volby, avšak není doposud zcela jasné jestli změny laboratorních hodnot během terapie korelují, nebo nekorelují s přežitím. Cíle: Cílem studie bylo zhodnocení zda-li změny laboratorních hodnot během tearapie IPILIMUMABEM korelují, nebo nekorelují s klinickou odpovědí a přežíváním pacientů s pokročilým maligním melanomem. Metodika: Do studie byli zařazeni pacienti s pokročilým melanomem, kteří podstoupili terapii 4 cyklů IPILIMUMABEM. V rámci změn laboratorních hodnot během terapie bylo vybráno ke sledování 6 potenciálních markerů a to C-reaktivní protein, laktátdehydrogenáza, absolutní počet leukocytů, lymfocytů, monocytů a neutrofilů. Vzestup či pokles daného laboratorního markeru byl hodnocen ve srovnání výchozí hodnoty a hodnoty ve 12 týdnu, následně bylo provedeno srovnání průměrného přežití na základě vzestupu či poklesu daného markeru. Podmínkou pro zařazení mezi prognostické markery bylo prodloužení přežití o 4 měsíce. Klinická odpověď byla hodnocena dle irRC kritérií ve 12 týdnu po poslední aplikaci. Výsledky: Z 21 pacientů k datu 2.4. 2015 16 pacientů zemřelo a 5 pacientů stále žije. 14 pacientů s progresí onemocnění mělo průměrné přežití 12,1 měsíců a 7 pacientů se stabilizovanou chorobou nebo částečnou léčebnou odpovědí mělo průměrné přežití 25,3 měsíců. Při hodnocení změn laboratorních hodnot během terapie splnili podmínku průkazu prodloužení života o 4 měsíce pouze 3 ze 6 laboratorních hodnot a to C-reaktivní protein, absolutní počet monocytů a lymfocytů. Závěr: Jako potenciální prognostické markery se ukázaly C-reaktivní protein, absolutní počet monocytů a lymfocytů. Přičemž při poklesu C- reaktivního proteinu bylo zaznamenáno prodloužené přežití o 5,4 měsíců, při poklesu absolutního počtu monocytů prodloužení přežití o 5,9 měsíců a při vzestupu absolutního počtu lymfocytů prodloužení přežití o 3,9 měsíců.

68

VZTAH AKTIVITY CHOROBY, STUPNĚ RADIOGRAFICKÉHO POSTIŽENÍ A PRODUKTIVITY PRÁCE U NEMOCNÝCH SE ZÁNĚTLIVÝMI REVMATICKÝMI CHOROBAMI Autor: Petroušková M. Školitel: Skácelová M., MUDr. III. interní klinika – nefrologická, revmatologická a endokrinologická FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Revmatoidní artritida (RA) je chronické autoimunitní onemocnění charakterizované symetrickou polyartritidou drobných kloubů končetin s různým stupněm postižení mimokloubním, které významně ovlivňuje kvalitu života pacientů. Základem léčby RA jsou klasická DMARDs (nejčastěji metotrexát), v případě jejich selhání se používají biologická DMARDs (TNF inhibitory, tocilizumab, abatacept a rituximab), která mají nyní velký léčebný přínos. Cíle: V naší práci jsme se zaměřili na hodnocení pracovní produktivity u pacientů s RA v závislosti na délce trvání, aktivitě choroby, kvalitě života a na léčbě klasickými či biologickými DMARDs. Metodika: Vyšetřili jsme soubor 48 pacientů s RA, z nichž je 29 léčeno klasickými DMARDs a 19 biologickými DMARDs. Aktivitu RA jsme hodnotili pomocí kompozitního indexu DAS28, zahrnující počet bolestivých a oteklých kloubů, hodnotu sedimentace erytrocytů a celkový stav dle pacienta. K hodnocení kvality života jsme použili dotazník HAQ, týkající se běžných denních činností hodnocených pacientem. Práceschopnost, tedy zda jsou pacienti schopni chodit do práce, kolik hodin odpracovali a zameškali a na kolik ovlivňuje jejich zdravotní stav schopnost provádět každodenní činnosti, jsme zhodnotili pomocí dotazníku WPAI. Výsledky: Podle Spearmanovy korelační analýzy jsme prokázali pozitivní korelaci mezi HAQ a DAS28 (p=0,01), délkou trvání (p=0,05) a schopností vykonávat denní činnosti (p=0,05). U pacientů s klasickými DMARDs pozitivně koreluje HAQ s DAS28 (p=0,05) a s obvyklými činnostmi (p=0,05). Do práce chodí 15 pacientů, 33 pacientů není schopno. Skupiny jsme porovnaly Mann-Whiteny U-testem, rozdíly však nejsou statisticky významné (p=0,332 pro škálu HAQ, p=0,664 pro škálu DAS28). Jedná se však o poměrně malou skupinu, kterou hodláme do budoucna rozšířit. Závěr: Prokázali jsme, že čím je horší stupeň nemoci a kvalita života, tím více je ovlivněna práceschopnost pacientů a vykonávání každodenních činností. Pacienti s biologickými DMARDs jsou na tom lépe než ti bez nich.

69

VLIV INKRETINŮ NA LÁTKOVOU PŘEMĚNU Autor: Rampulová M. Školitel: Chlup R., doc. MUDr. CSc.1,2,3 1

Ústav fyziologie LF UP v Olomouci II. interní klinika – gastro-enterologická a hepatologická FN Olomouc, LF UP v Olomouci, 3 Odborný léčebný ústav Paseka, pracoviště Moravský Beroun 2

Úvod: V posledních letech byly do léčby diabetu 2. typu (DM2) zavedeny inkretinové preparáty (liraglutid-Victoza®, exenatid-Byetta®, aj.) Cíle: Posoudit vliv léčby liraglutidem na hodnoty glykovaného hemoglobinu (HbA1c) a na tělesnou hmotnost. Metodika: V diabetologické ambulanci v Moravském Berouně bylo liraglutidem léčeno 24 osob s DM2 osob (11 mužů, 13 žen, ve věku 41-76let), kteří nebyli dobře kompenzovaní při léčbě metforminem a 10 z nich ani inzulinem, a měli BMI ≥ 30 a c HbA1c ≥60 mmol/mol. Sledované parametry byly zpracovány v MS Excel. Výsledky jsou uváděny jako interval mezi minimální a maximální hodnotou (MIN-MAX) a průměr ve skupině ± střední chyba ( ±SE). Výsledky: Tři měsíce po začátku léčby liraglutidem došlo u 16 z 24 k poklesu HbA1c o 1,4mmol/mol-79,0mmol/mol, tj. o 3,5%-31,7% z výchozí hodnoty; v průměru o 19,1% ±1,94%. Z toho u 15 z 24 k poklesu tělesné hmotnosti o 0,1%-11,2%, v průměru o 4,1%±0,9%. Po 6 měsících léčby liraglutidem byl oproti původním hodnotám pokles HbA1c u 15 z 24 o 1,7mmol/mol81,3mmol/mol, tj. o 4,2%-69,9% z výchozí hodnoty, v průměru o 25,3% ±4,3%, a z toho u 12 z 24 pokles hmotnosti o 0,3%-12,2%, v průměru o 6,1%±1,2%. Graf 1. a 2. Vývoj koncentrace HbA1c a hmotnosti při léčbě liraglutidem n=24

n=24

Závěr: Léčba liraglutidem byla přínosná. Po 3 měsících léčby liraglutidem došlo k signifikantnímu poklesu HbA1c (n=24, p=0,08) a tělesné hmotnosti (n=24, p=0,002). Pokles pokračoval až do konce sledování v šestém měsíci.

70

RETROSPEKTIVNÍ HODNOCENÍ VÝSLEDKŮ LÉČBY – KARCINOM PRSU Autor: Rušarová N. Školitelé: Vitásková D., MUDr., Melichar B., prof. MUDr. Ph.D. Onkologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Karcinom prsu patří mezi nejčastější zhoubné novotvary u žen. Nejvyšší riziko je mezi 50. až 70. rokem života. Hlavním prvním příznakem onemocnění je hmatná rezistence v prsu. Mezi nádory prsu s nejhorší prognózou a vysokým rizikem vzdálených metastáz se řadí triple negativní karcinom. Jako triple negativní karcinom označujeme takový nádor, který se vyznačuje negativními estrogenovými a progesteronovými receptory bez exprese HER-2 proteinu. Triple negativní karcinomy prsu reprezentují cca 10-17% všech karcinomů prsu a vyskytují se hlavně u mladších pacientek, často nosiček mutace BRCA1 mutace. Cíle: Zhodnotit změny v laboratorních hodnotách, zejména v krevním obraze a diferenciálním rozpočtu leukocytů během chemoterapie u pacientek s triple negativním karcinomem prsu. Metodika: Retrospektivně byl zkoumán soubor 17 pacientek, u kterých byl diagnostikován lokálně pokročilý triple negativní karcinom prsu. Pacientky byly léčeny neoadjuvantní chemoterapií s dávkově – denzním režimem. Pacientky podstoupily 4 cykly AC, kde jim byl podán doxorubicin v kombinaci s cyklofosfamidem, následované 12 cykly, při nichž byl podán paklitaxel v kombinaci s carboplatinou. Význam neoadjuvantní léčby je velmi důležitý, do jisté míry může významně ovlivnit možnosti následného chirurgického výkonu a také prognózu pacientek. Pacientky s lokálně pokročilým karcinomem prsu mají vysoké riziko rekurence a medián přežití u tohoto onemocnění je významně nižší než u pacientek s diagnózou lokálně nepokročilého karcinomu. Výsledky: Již po prvním cyklu léčby docházelo k významným poklesům hladin železa. Dále byl zaznamenán pokles hladiny hemoglobinu po dvou cyklech léčby. Pokles těchto hodnot měl klesající trend po celý průběh léčby. Závěr: Předmětem dalšího zkoumání bude korelace poklesu hladin vybraných hodnot s odpovědí na léčbu a prognózu pacientek.

71

POHYBOVÁ AKTIVITA U OBÉZNÍCH DĚTÍ Autor: Sedláčková E. Školitel: Malinčíková J., MUDr. Ph.D. Klinika tělovýchovného lékařství a kardiovaskulární rehabilitace FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Obezita je problém, který se stále častěji dotýká také dětské populace. V posledních třiceti letech vzrostl počet obézních dětí (< 18 let) na světě na 170 milionů. Jak uvádí studie České obezitologické společnosti „Životní styl a obezita 2005“ trpí nadváhou či obezitou v České republice 20% dětí ve věku 6 – 12 let a 11% dětí ve věku 13 – 17 let. Dle studie je nejvyšší procento obézních dětí ve věku kolem sedmi let, což také souvisí se začátkem školní docházky a tím změnou životního stylu. Cíle: Naším cílem bylo zjistit, kolik mají děti s nadváhou či obezitou pohybové aktivity, v porovnání s objektivním ukazatelem výkonnosti organizmu, maximální spotřebou kyslíku v zátěži. To vše při první návštěvě dětské obezitologické ambulance. Metodika: Bylo vyšetřeno 13 dětských pacientů při první návštěvě dětské obezitologické ambulance. Od všech 13 dětí jsme získali dotazník, ve kterém jsme zjišťovali množství a charakter fyzické aktivity. 9 dětí také podstoupilo zátěžový test - spiroergometrii, díky které jsme mimo jiné zjistili potřebnou hodnotu maximální spotřeby kyslíku v zátěži. Výsledky: U 11 vyšetřovaných pacientů byla dle BMI určena obezita, u 2 nadváha. V průměru se fyzická aktivita u dětí, zahrnující tělesnou výchovou a denní chůzí, pohybovala okolo 5 hodin. Za optimální je považováno 7 hodin aerobní fyzické aktivity týdně o střední (50-60% maximální tepové frekvence) až intenzivní (60-80% maximální tepové frekvence), čehož pravděpodobně u těchto dětí není dosaženo. Z 9 vyšetřených byly hodnoty maximální spotřeby kyslíku v zátěži podprůměrné u 8 pacientů. Závěr: U naprosté většiny našich pacientů byl zjištěn nedostatek pohybu, čemuž také odpovídají podprůměrné hodnoty maximální spotřeby kyslíku v zátěži. Dětská obezita se v poslední době stala významným epidemiologickým problémem a nejlepší způsob jejímu předcházení je právě pravidelný pohyb.

72

EXACERBACE CHOPN – KLINICKÉ, EPIDEMIOLOGICKÉ A LABORATORNÍ CHARAKTERISTIKY FENOTYPU ČASTÝCH EXACERBATORŮ Autor: Semančiková M. Školitel: Zatloukal J., MUDr. PhD. Klinika plicních nemocí a tuberkulózy FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Chronická obstrukční plicní nemoc (CHOPN) je charakterizována různými klinickými fenotypy. Jedním z nich je fenotyp častých exacerbací, který je spojen se zvýšenou mortalitou. V rámci projektu "Národní databáze CHOPN" bylo provedeno hodnocení tohoto fenotypu na klinické úrovni a na úrovni biomarkerů. Cíle: Provést komplexní vyšetření a zhodnocení fenotypu častých exacerbací CHOPN (exacerbátoři) a porovnat s pacienty, kteří tento fenotyp nemají (nonexacerbátoři). Metodika: Bylo zařazeno 81 pacientů s CHOPN (z toho 59 mužů) v průměrném věku 66,5 let, u nichž byla provedena komplexní klinická a funkční vyšetření, vyšetření kvality života a deprese a vyšetření cirkulujících zánětlivých biomarkerů. Výsledky: Exacerbátoři (19 pacientů) měli horší kvalitu života hodnocenou dle dotazníku SGQR: „Activity score“ (51,0±23,0 vs. 37,0±21), „Impact score“ (41,0±20,0 vs. 18,0±14,0), „Total score“ 44,0±16,0 vs. 27,0±16,0), dále vyšší skóre dušnosti dle CAT (21,0±9,0 vs. 14,0±6,0). BMI bylo u obou skupin srovnatelné (BMI 28,0±4,8 vs. 28,0±5,2). Exacerbátoři dále měli vyšší cirkulující biomarkery (CRP 13,0±7,8 vs. 4,2±3,0, leukocyty 11,0±2,4 vs. 7,7±2,2 a neutrofily 8,1±2,4 vs. 7,7±2,2), dále nižší míru deprese podle Beckova dotazníku (4,8±3,4 vs 5,9±7,3) a nižší toleranci zátěže zjištěnou pomocí 6MWT (330±0m vs. 383±85,8 m). Závěr: Prokázali jsme, že fenotyp častých exacerbací má zhoršenou kvalitu života, vyšší míru dušnosti. BMI je u obou skupin srovnatelné. Exacerbátoři mají nižší míru deprese a nižší toleranci zátěže. U pacientů byly rovněž prokázány v krvi známky systémového zánětu, které mohou být důvodem vyšší mortality. U častých exacerbátorů byl rovněž zaznamenán i výskyt jiných fenotypů.

73

KONTINUÁLNÍ MONITORING A PODKOŽNÍ INFUZE INZULÍNU Autor: Slezáková M. Školitel: Chlup R., doc. MUDr. CSc.1,2,3 1

Ústav fyziologie LF UP v Olomouci II. interní klinika – gastro-enterologická a hepatologická FN Olomouc, LF UP v Olomouci, 3 Odborný léčebný ústav Paseka, pracoviště Moravský Beroun 2

Úvod: Kontinuální monitorovaní glykemie (CGMS) a subkutánní infuze inzulínu (CSII) pomocí pumpy vytvářejí předpoklady pro dosažení euglykemie. Kompenzace diabetu (glykemie 3,5- 7,0mmol/l, HbA1c do 45mmol/mol) má zásadní význam v těhotenství. Cíle: Ukázat jak CGMS a CSII ovlivní vývoj glykemie a průběh těhotenství a porodu těhotných s diabetem 1. typu (DM1). Metodika: Byly zpracovány tři kazuistiky primipar s DM 1. typu, které byly sledovány v diabetologické ambulanci v Moravském Berouně a FNOL. Ženy byly monitorovány v průběhu celého těhotenství senzorem Enlite s iPro2. Vývoj glykemie byl hodnocen softwarem CareLink® Výsledky: V abstraktu ukázaná jedna kazuistika. Žena ve věku 26 let s DM1, CSII od roku 2004, CGMS od začátku těhotenství vývoj glykémie v průběhu porodu (37týden +5) viz obr. 1 a tab. 1. CGMS ukončeno 4 dny po porodu. Dítě 3,5kg/51cm,porod císařským řezem. Podobný vývoj zaznamenán v kazuistice 2 žena z 3. kazuistiky v 15.tydnu těhotenství. Obr. 1 záznam glykemie z CareLinku v den porodu

porod

Tabulka 1. HbA1c a další ukazatele průběhu těhotenství

Závěr: Inzulínová pumpa a CGMS významně přispěly k dosažení euglykemie v těhotenství u všech třech sledovaných žen, což dokazuje snížení HbA1c ve všech případech.

74

ETIOPATOGENETICKÉ ASPEKTY SYNDROMU SPÁNKOVÉ APNOE U VLASTNÍHO SOUBORU PACIENTŮ Autor: Smrček L. Školitel: Hobzová M., MUDr. Ph.D. Klinika plicních nemocí a tuberkulózy FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Obstrukční spánková apnoe (OSA) je charakterizována zástavami dýchání ve spánku trvajícími minimálně 10 sekund s četností více jak 5/hodinu spánku. OSA bývá často spojena s jinými chorobami, především s plicní obstrukcí, metabolickým syndromem, diabetem II. typu a rezistencí na inzulín. Jde o prozánětlivý stav a v literatuře jsou reportovány souvislosti mezi polymorfismem v genu pro TNF a OSA. Cíle: Na vlastním souboru pacientů s OSA zhodnotit četnost výskytu jednotlivých komorbidit a nosičství alely* A v TNF (rs 1800629) a její korelaci s tíží OSA. Metodika: U 132 pacientů (84,1% mužů) ve věku medián 57 (27-76) let s diagnostikovanou středně těžkou a těžkou OSA byly vyšetřeny antropometrické parametry, prokázáno procentuální zastoupení dalších chorob (nemoci s plicní obstrukcí, hypertenze, ischemická choroba srdeční, arytmie, prodělaný infarkt myokardu, cévní mozková příhoda, výskyt diabetu a hyperurikémie). Statistika byla vypočítána softwarem SPSS Statistics verze 22. Výsledky: Medián Apnoe-hypopnoe indexu - 44,9 (min. – max.; 15,8 - 106,7), počet desaturací za hodinu spánku - 55 (16,5 – 112,7), průměrná noční saturace - 91% (80 – 95%), průměrná doba spánku v saturaci pod 90% SaO2 - 23% (0 – 69%). BMI - 35,1 (25,3 – 55), obvod krku 43cm (33 – 79cm), obvod pasu 114cm (69 – 166cm), obvod boků 113cm (91 – 148cm). Frekvence alely* A v TNF (1800629) se liší dle tíže OSA (středně těžká vs. těžká) – 9,1 % vs. 91,9 %, (p) = 0,049. V souboru bylo 19,1% kuřáků, 71,8% hypertoniků, 3,8% pac. po CMP, 13,7% pac. s ICHS, 6,1% pac. po infarktu myokardu, 9,9% pac. s arytmií, 24,4% diabetiků, 20,6% pac. s hyperurikeií a 18,3 % pac. s obstrukčním onemocnění plic. Závěr: Často vyskytující se komorbidity OSA jsou především hypertenze, diabetes a plicní obstrukce. Zastoupení alely* A v TNF (1800629) je statisticky významně vyšší u těžké oproti středně těžké OSA.

75

HODNOCENÍ VEDLEJŠÍCH ÚČINKŮ CÍLÉNÉ LÉČBY Autor: Sosnová T. Školitelé: Melichar B., prof. MUDr. Ph.D., Zezulová M., MUDr. Onkologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Rokem 2011 byla odstartována nová éra léčby pokročilého maligního melanomu. Používaná chemoterapie a nespecifická imunoterapie byla nahrazena cílenou léčbou (vemurafenib, dabrafenib, trametinib) a moderní imunoterapií (ipilimumab, nivolumab). Tato změna s sebou přinesla zlepšení prognózy a kvality života pacientů. Prvním lékem, který dokázal statisticky významně prodloužit celkové přežití nemocných, se stal ipilimumab - plně humánní monoklonální protilátka typu IgG 1 vůči receptoru CTLA-4. Cíle: Zhodnotit změny sledovaných parametrů (neopterin, citrulin, LDH, CRP, Hb, leukocyty, lymfocyty, monocyty, neutrofily a trombocyty) ve vztahu k prognóze a toxicitě léčby ipilimumabem. Metodika: Retrospektivní analýza souboru 28 pacientů s pokročilým maligním melanomem (14 mužů a 14 žen), ve věkovém rozmezí 31 až 81 let. Ipilimumab byl pacientům v dávce 3mg/kg aplikován 4x každé 3 týdny. Při každé aplikaci byl proveden odběr séra a plazmy. Výsledky: Při posuzování změny hladiny neopterinu v séru jsme prokázali staticky významné zvýšení hladiny neopterinu mezi 1. a 4. měřením. Elevaci neopterinu přikládáme prodloužené aktivaci imunitního systému při léčbě ipilimumabem. Dále jsme pozorovali pozitivní korelaci mezi hladinou neopterinu v séru a LDH a CRP, což nás, jak předpokládáme, rovněž informuje o aktivitě onemocnění a odpovědi imunitního systému. Naopak pozorujeme negativní korelaci mezi citrulinem v plazmě a CRP. Mezi délkou přežívání po terapii a hladinou neopterinu byla zjištěna signifikantní negativní závislost. Medián přežívání od ukončení terapie byl dle Kaplan-Meierova analýzy 7,4 měsíců. Závěr: Zvýšená hladina neopterinu v našem souboru koreluje s horší prognózou pacientů s metastatickým maligním melaninem na léčbě ipilimumabem, nabízí se tedy využití neopterinu jako prediktoru prognózy.

76

ANTITROMBOTICKÁ TERAPIE U KARDIOVASKULÁRNÍCH ONEMOCNĚNÍ, MOŽNOSTI VYUŽITÍ GENOTYPIZACE A TELEMEDICÍNY Autor: Števková J. Školitel: Petřková J., MUDr. Ph.D. I. interní klinika – kardiologická FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Pacienti s fibrilací síní a s rizikem trombembolických komplikací jsou indikováni k antikoagulační léčbě. Nejpoužívanějším antikoagulanciem je warfarin. Klinická odpověď na léčbu warfarinem je individuální. Potřebná léčebná dávka je ve značné míře ovlivněna variabilitou v genech pro metabolizující enzymy. Je snaha využít farmakogenetický profil pacienta k výpočtu očekávané dávky léčiva. Pravidelný monitoring INR je možný i selfomonitoringem, přístrojem Coaguchek Cíle: Cílem práce bylo ověřit, jak dávky warfarinu vypočtené na počátku léčby podle farmakogenetického algoritmu, korespondují s udržovacími dávkami použitými v reálné praxi. Metodika: U 147 pacientů (48 žen a 99 mužů) s fibrilací síní, kteří jsou léčení Warfarinem, jsme vyšetřili polymorfismy v genech pro cytochrom P450 (alely CYP2C9, CYP4F2) a v genu pro vitamín K reduktázu VKORC1. K výpočtu dávky Warfarinu jsme použili farmakogenetický algoritmus (www.WarfarinDosing.org). 22 pacientů z našeho souboru používá přístroj Coaguchek. Srovnali jsme i hodnoty INR naměřené Coaguchekem a laboratorně. Výsledky: U pacientů s vypočtenou dávkou < 3,0 mg byla skutečná průměrná udržovací dávka warfarinu 2,63 mg/den, u pacientů s vypočtenou dávkou 3,14,5 mg byla skutečná dávka warfarinu 3,86 mg/den a u pacientů s vypočtenou dávkou > 4,6 mg byla skutečná dávka warfarinu 5,41 mg/den. Závěr: Udržovací dávky warfarinu vypočtené pomocí farmakogenetického algoritmu korespondují s dávkami reálně použitými v terapii pacientů. Genotypizace pomáhá najít rizikové jedince s potřebou nižších dávek warfarinu, může tak snížit riziko předávkování, které je nejčastější v úvodu léčby. Grantová podpora: IGA UP: LF_2015_020.

77

PODPŮRNÁ LÉČBA AKUTNÍ MYELOIDNÍ LEUKÉMIE Autor: Šulavíková Z. Školitel: Szotkowski T., MUDr. Ph.D. Hemato-onkologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Akutní myeloidní leukemie (AML) představují velmi heterogenní skupinu maligních onemocnění krvetvorby. Chemoterapie neumožňuje selektivní eliminaci nádorových buněk, ale zasahuje v různém stupni i buňky normální, což vede k četným nežádoucím účinkům. Proto součástí léčby musí být i podpůrná terapie, na kterou jsme se v naší práci zaměřili. Cíle: Cílem této práce je porovnat hematologickou toxicitu různých režimů indukční chemoterapie analýzou rozdílů mezi délkou hospitalizace, počtem febrilních dnů, počtem dnů s intravenózními antibiotiky a počtem podaných transfuzních jednotek erytrocytů a trombocytů, u nemocných léčených na Hemato-onkologické klinice v Olomouci. Metodika: Retrospektivní analýza výsledků léčby v souboru 99 pacientů léčených v různých obdobích let 2002 až 2015. Porovnávali jsme 3 protokoly léčby: A. standardní chemoterapie 7+3 (30 nemocných), B. léčbu s vysoce dávkovaným cytosinarabinosidem (HDAC) (30 nemocných) a C. léčbu s vysoce dávkovaným daunorubicinem (39 nemocných). Mediány věku těchto tří skupin nemocných jsou A 57,5, B 45,8 a C 53,9 let. Soubory A a C nebyly selektovány, soubor B byl selektován (léčbou HDAC byli léčeni mladší nemocní). Rozdíly ve výsledcích mezi jednotlivými skupinami byly statisticky vyhodnoceny. Výsledky: Statisticky významně nižší délka hospitalizace, počet dnů s intravenózními antibiotiky a počet podaných transfuzních jednotek erytrocytů byly zjištěny u nemocných léčených indukcí HDAC ve srovnání s nemocnými léčenými standardní indukcí. V ostatních parametrech nebyly zjištěny významné rozdíly. Závěr: Intenzivnější protokoly indukční chemoterapie nejsou provázeny vyšší hematologickou toxicitou. Validita nálezu nižší toxicity režimu HDAC při srovnání se standardní indukcí je omezena selekcí nemocných k léčbě HDAC.

78

TELEMEDICÍNSKÉ SLEDOVÁNÍ KARDIAKŮ Autor: Tkachyk B. Školitel: Doupal V., MUDr. Ph.D. I. interní klinika – kardiologická FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Telemedicína je jedním z nejnovějších oborů medicíny, který je definován jako přenos a sdílení medicínské informace (obrazové, zvukové, grafické..) na vzdálenost prostřednictvím informačních a komunikačních technologií. Cíle: Cílem práce je zpracování a vyhodnocování údajů v rámci kontaktování komunikace s pacienty ve spolupráci se členy telemedicínského centra, vyhodnocování výsledků pilotních studií. Metodika: Nejprve bylo vybráno několik klinických oblastí s největším potenciálem klinických přínosů pro realizaci pilotních studií: dálkový monitoring EKG, rezistentní hypertenze, chronické srdeční selhání a antikoagulační léčba. Byla zvolena metodika nerandomizované prospektivní observační studie. Celkově studie zahrnovala více než 800 pacientů v 5 klinických oblastech v průměrném věku 61.5 roku. Výsledky: Největší klinický benefit byl zjištěn u pacientů s chronickým srdečním selháním (CHF), kde bylo na tomto pilotním vzorku pacientů pozorován 40 % pokles re-hospitalizací pro srdeční selhání oproti pacientům na standardní léčbě. U dálkového monitoringu antikoagulační léčby byla prokázána jednak velmi vysoká přesnost této metody ve srovnání se standardními laboratorními výsledky a to celkově na 52 měřeních 22 pacientů provedených ve stejný den v laboratoři i prostřednictvím přístroje Coaguchek. Závěr: V rámci pilotních studií byly vyzkoušeny v rámci Fakultní nemocnice Olomouc moderní telemedicínské prostředky v rutinní klinické praxi. Výsledky pilotních projektů ukázaly, že se telemedicínské prostředky dají efektivně využít u této věkové struktury pacientů v rutinní klinické praxi a poskytují řadu benefitů. Ukázalo se, že nejvíce přínosů poskytují zejména telemedicínské přístroje v oblasti chronického srdečního selhání a antikoagulační léčby.

79

ŠIRŠÍ KLINICKÉ SOUVISLOSTI OBSTRUKČNÍ SPÁNKOVÉ APNOE Autor: Vaněk J. Školitel: Hobzová M., MUDr. Ph.D. Klinika plicních nemocí a tuberkulózy FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Obstrukční spánková apnoe je nejčastější porucha dýchání ve spánku. Má širší klinické souvislosti - bývá spojena s obezitou, metabolickým syndromem, diabetem II. typu a rezistencí na inzulín. Cíle: Prokázat vliv přetlakového dýchání na změnu parametrů obezity a inzulínové rezistence u pacientů se spánkovou apnoe. Metodika: 226 pacientů s obstrukční spánkovou apnoe bylo rozděleno na soubor I (n=156), léčený přetlakovým dýcháním, a kontrolní neléčený soubor II (n=70). Vstupně a po roce byla provedena monitorace spánku (apnoe/hypopnoe index, parametry saturace), vyšetřeny parametry obezity (výška, váha, body mass index, obvody krku, pasu, boků a poměr pas/boky) a inzulínové rezistence (glykémie, inzulín, HOMA index). Výsledky byly statisticky zpracovány (STATISTICA - data analysis software system, version 12, StatSoft, Inc. 2013) a porovnána změna jednotlivých parametrů vstupně a po roce u léčené a neléčené skupiny. Výsledky: V léčeném souboru I (věk 52,9±10,3) byl statisticky významný pokles apnoe/hypopnoe indexu z 58,6±23,9 na 5,8±6,2 (p=<0,0001) i dalších parametrů saturace (všechna p=<0,0001), statisticky významný pokles váhy z 113,7±23,0 kg na 111,7±21,2 kg (p=0,0113), snížení body mass indexu z 37,0±6,7 na 36,4±6,0 (p=0,0023). Nedošlo k statisticky významné změně glykémie (p=0,9622), ale statisticky významně se snížila hladina inzulínu z 19,3±12,9 na 16,3±10,7 (p=0,0002) a hodnota HOMA indexu z 5,6±4,6 na 4,6±3,5 (p=0,0033). V neléčeném souboru II (věk 53,6 ± 9,8 let) došlo k statisticky nevýznamnému zhoršení apnoe/hypopnoe indexu z 24,2±17,9 na 29,0±22,5 (p=0,1674) i parametrů saturace. Pokles váhy (p=0,2949) a body mass indexu (p=0,3311) nebylo statisticky významné. Statisticky významně se zvýšila glykémie z 5,9±1,6 na 6,2±1,9 (p=0,0157) a inzulín z 17,0±23,1 na 16,8±36,6 (p=0,0452). Zvýšení HOMA indexu nebylo statisticky významné (z 4,5±5,8 na 4,9±11,2, p=0,3175). Závěr: Přetlakové dýchání má pozitivní vliv na parametry obezity a inzulínové senzitivity u pacientů se spánkovou apnoe.

80

VZTAH AKTIVITY CHOROBY, STUPNĚ RADIOGRAFICKÉHO POSTIŽENÍ A PRODUKTIVITY PRÁCE U NEMOCNÝCH SE ZÁNĚTLIVÝMI REVMATICKÝMI CHOROBAMI Autor: Vašíček O. Školitel: Skácelová M., MUDr. III. interní klinika – nefrologická, revmatologická a endokrinologická FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Revmatoidní artritida (RA) je chronické zánětlivé onemocnění, charakterizované infiltrací kloubního prostředí zánětlivými buňkami a hypertrofií synoviální membrány, progresivními změnami kostí, kloubní chrupavky a systémovými rysy. Významným způsobem ovlivňuje kvalitu života nemocných a jejich práceschopnost. V terapii se používají klasické DMARDs (chorobu modifikující léky, dále KD), v případě selhání léčby je indikováno zahájení terapie biologickými DMARDs (dále BD), která mají nyní velký léčebný přínos. Cíle: Cílem naší práce bylo hodnocení kvality života u pacientů s RA v závislosti na délce trvání, aktivitě onemocnění a funkčních schopnostech pacientů a to jak ve skupině léčené KD, tak ve skupině s terapií BD. Metodika: Hodnotili jsme soubor 48 pacientů s RA (8 mužů a 40 žen), z nichž bylo 29 léčeno KD a 19 BD. Kvalitu života jsme hodnotili pomocí dotazníku EQ-5D, jehož výsledky jsme porovnali pomocí Spearmanovy korelační analýzy s funkčními schopnostmi pacienta zjištěnými dotazníkem HAQ, aktivitou choroby zjištěnou kompozitním indexem DAS28 a délkou trvání. Hodnocení jsme zvlášť provedli u pacientů s KD a BD. Výsledky: Dle Spearmanovy korelační analýzy jsme prokázali statisticky významnou negativní korelaci ve skupině pacientů s BD mezi pohyblivostí (p=0,01), sebeobsluhou (p=0,01) a činnostmi (p=0,05) vůči HAQ. Ve skupině pacientů léčených KD jsme prokázali statisticky významnou negativní korelaci mezi pohyblivostí (p=0,05), sebeobsluhou (p=0,05), činnostmi (p=0,01), bolestí (p=0,01), analogovou škálou (p=0,01), dále sebeobsluhou (p=0,05) a analogovou škálou (p=0,01) vůči DAS28. Pozitivní korelaci vykazuje DAS28(p=0,05) vůči HAQ. Závěr: aktivita onemocnění a stupeň funkčního postižení významným způsobem ovlivňuje kvalitu života pacientů s revmatoidní artritidou.

81

DIABETES MELLITUS A SRDEČNÍ ONEMOCNĚNÍ – TELEMEDICÍNSKÉ SLEDOVÁNÍ Autor: Vícha M. Školitel: Šimková I., MUDr. I. interní klinika – kardiologická FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Diabetes mellitus (DM) patří mezi základní ovlivnitelné rizikové faktory aterosklerózy, potažmo ischemické choroby srdeční (ICHS). Toto chronické metabolické onemocnění vyžaduje snahu o adekvátní kompenzaci k zabránění rozvoje a progrese mikro i makrovaskulárních komplikací. Cíle: Cílem studie je vyhodnocení efektu intenzivního telemonitoringu glykémií u diabetiků 2. typu na intenzifikovaném inzulinovém režimu s následnou telefonicky asistovanou úpravou léčby inzulinem prováděnou diabetologem 1x za 3 týdny na kompenzaci DM. Primární endpoint: Snížení glykovaného hemoglobinu (HbA1C) > 1,5%, dosažení HbA1C < 4,5%. Sekundární endpointy: Vyhodnocení vlivu telemonitoringu glykémií na další klinické a laboratorní markery aterosklerózy a parametry monitorující kompenzaci a komplikace DM Metodika: Prozatím bylo zařazeno 18 pacientů z plánovaných 40. Plánovaný follow-up je 1 rok, zahrnující 4 klinické kontroly v intervalech 3 měsíců zahrnující edukaci, zhodnocení kompenzace diabetu, úpravy léčby, klinické a laboratorní vyšetření. 1. a poslední vyšetření zahrnuje echokardiografii a sonografii karotid se stanovením intimomediální tloušťky. Výsledky: Do studie je nyní zařazeno 9 mužů a 9 žen, průměrného věku 67 let a body mass index (BMI) 33,46. Průměrné BMI žen 35,05 a mužů 31,87. Celkem 9 pacientů má ICHS, 1 chronické srdeční selhání, 17 dyslipidémii a 17 arteriální hypertenzi. HbA1C po 3 měsících byl vyhodnocen zatím u 10 pacientů, u nichž průměrný HbA1C byl při vstupu 68,3, po 3 měsících 66,0. V podskupině 4 pacientů s ICHS byl průměrný HbA1C vstupně 66, po 3 měsících 65. Ke snížení HbA1C došlo u 5 pacientů a u 2 pacientů s ICHS. Závěr: Dle pilotních dat nelze potvrdit či vyloučit přínos telemonitoringu ke snížení HbA1C či hodnotit vývoj dalších klinických či laboratorních parametrů monitorujících kompenzaci a komplikace DM či markery aterosklerózy.

82

VÝUKA KARDIOPULMONÁLNÍ RESUSCITACE POMOCÍ POKROČILÝCH MODELŮ Autoři: Vojkovská K., Hudec Š. Školitel: Sovová E., prof. MUDr. Ph.D. MBA Klinika tělovýchovného lékařství a kardiovaskulární rehabilitace FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Díky moderním přenosným figurínám, které jsou v současné době na trhu, je možné provádět výuku kardiopulmonální resuscitace (KPR) mnohem důsledněji. Na rozdíl od starších modelů, které často pouze imitovaly vzhled pacienta, jsou novější modely vybaveny senzory, jež zaznamenávají nejrůznější parametry KPR. Cíle: V návaznosti na SVOČ z roku 2013/14, ve které jsme testovali a později edukovali členy sportovních klubů v KPR, jsme se tentokrát zabývali testováním schopností nesportovců (jedinci, jež nejsou členy sportovních týmů a nevykonávají sportovní aktivity v pravidelném tréninkovém režimu), výsledkem studie bylo srovnání těchto dvou skupin. Metodika: Studie se zúčastnilo 72 sportovců (37 pod 15 let, 35 nad 15 let), 31 nesportovců (19 pod 15let, 12 nad 15 let). Teoretické znalosti jsme ověřili formou písemného testu. Praktické dovednosti byly hodnoceny resuscitační figurínou Laerdal - Resusci Anne QCPR. Výsledky: V kategorii sportovců do 15 let byla průměrná úspěšnost v resuscitaci před instruktáží 17,9% / 72,5% po instruktáži. U nesportovců 15,4% / 56,2%. V kategorii nad 15 let byla průměrná úspěšnost v resuscitaci u sportovců 20,3% / 86,9%. U nesportovců 24,8% / 82,6%. Závěr: Instruktáž vedla k významnému zlepšení v dovednosti zevní srdeční

masáže a to nejméně o 50%. U nesportovců je výrazný rozdíl mezi věkovými skupinami. To lze vysvětlit menší fyzickou zdatností nesportovců, která je potřebná k důkladné kompresi hrudníku.

83

KLINICKÉ OBORY – CHIRURGICKÉ

VÝZNAM DETEKCE SENTINELOVÉ UZLINY U KARCINOMU PRSU Autor: Badlík L. Školitel: Švach I., MUDr. Ph.D. I. chirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Karcinom prsu, vyjma nádorů kůže, patří u žen k nejčastěji diagnostikovaným zhoubným nádorům. Sentinelové uzliny tvoří systém uzlin v primární lymfatické drenáži a mohou být jako první zasaženy metastatickým šířením nádoru. Vyšetření těchto uzlin hraje důležitou roli nejen v určení stádia ale i v rozhodování o další léčbě a prognóze nemoci. Cíle: Cílem studie je vzájemné srovnání výsledků histopatologického a real time RT-PCR vyšetření sentinelových uzlin. Metodika: RT-PCR je založena na detekci znaků typických pro nádorové buňky v sentinelových uzlinách. Znaky detekujeme na úrovni informační RNA, kterou izolujeme z vyšetřované uzliny po jejím označení a operační exstirpaci. Následně provedeme transkripci do komplementární DNA a ta se podrobí PCR reakci. Zjišťujeme markery nádorových buněk karcinomu prsu. Pro zvýšení senzitivity a specifity vyšetření je vhodná kombinace více markerů. Výslednou kalibrační křivku hodnotíme podle standartní křivky plazmidové DNA. Výsledky: Celkově bylo do studie zapojeno 39 pacientů s karcinomem prsu v stagingu 0 až IIIc. Po chirurgické exstirpaci, zpracování a dalším vyšetření bylo histopatologicky pozitivních 10 z 39 pacientů (25%), molekulárně pomocí real time RT-PCR 23 z 39 pacientů (59%). Histopatologicky pozitivní uzliny byly současně pozitivní i molekulárně. Pozitivní molekulární záchyt u histopatologicky negativních uzlin byl u 13 z 29 pacientů (45 %). Závěr: Ze srovnání histopatologického a molekulárního vyšetření v souboru 39 pacientů jednoznačně vyplývá vyšší záchyt mikrometastáz v sentinelové uzlině metodou real time RT-PCR. RT-PCR je vhodným nástrojem pro detekci mikrometastatického postižení sentinelových uzlin a k odhadu jejich histopatologické pozitivity. Studie podpořena grantem IGA MZ ČR NR/7881-3.

87

CHRONICKÝ SUBDURÁLNÍ HEMATOM – PREVENCE RECIDIVY PŘI CHIRURGICKÉ LÉČBĚ Autor: Bradáčová K. Školitelé: Vaverka M., doc. MUDr. CSc., Stejskal P., MUDr. Neurochirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Chronický subdurální hematom je jedno z nejčastěji řešených onemocnění v neurochirurgii. Operační léčba spočívá v naprosté většině v provedení trepanačního návrtu, evakuaci hematomu a zavedení spádové drenáže. Cíle: Existuje mnoho modifikací chirurgické léčby chronického subdurálního hematomu. Cílem naší studie je porovnání efektivity dvou konkrétních postupů léčby, tj.: 1. Trepanace, peroperační výplach hematomu ze subdurálního prostoru a zavedení spádové drenáže. 2. Trepanace, zavedení spádové drenáže, bez výplachu subdurálního prostoru. Metodika: Retrospektivní analýza lékařské dokumentace pacientů s operačně řešeným chronickým subdurálním hematomem na Neurochirurgické klinice FN v Olomouci v letech 2012 – 2014 a zhodnocení počtu recidiv vyžadujících následnou punkci hematomu přes návrt, opakované punkce či retrepanaci, nebo dokonce kraniektomii s exstirpací pouzdra hematomu. Výsledky: Do studie bylo zařazeno 104 pacientů, kteří byli léčení jedním ze dvou námi sledovaných postupů. Z celkového počtu 29 pacientů, u kterých byla použita metoda „s výplachem“, byl návrt úspěšný u 20 pacientů (69,0%), následná punkce přes návrt byla nutná u 4 pacientů (13,8%), opakované punkce/retrepanace u 1 pacienta (3,4%) a exstirpace pouzdra hematomu z kraniektomie u 4 pacientů (13,8%). Chirurgické řešení „bez výplachu“ podstoupilo 75 pacientů, z nichž 54 (72%) nevyžadovalo další intervenci, u 8 pacientů (10,7%) byla nutná punkce přes návrt, u 8 pacientů opakované punkce/retrepanace a stav 5 pacientů (6,7%) vyžadoval exstirpaci pouzdra hematomu z kraniektomie. Závěr: Statistické vyhodnocení neprokázalo signifikantní rozdíl mezi oběma chirurgickými postupy stran efektivity léčby. Použití metody „bez výplachu“, jako méně invazivního postupu, se tedy jeví vhodnější při chirurgické léčbě chronického subdurálního hematomu.

88

LIMITOVANÉ VÝKONY V LÉČBĚ TUMORŮ HORNÍHO ZAŽÍVACÍHO TRAKTU Autor: Filipek T. Školitel: Stašek M., MUDr. I. chirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Přes pokles incidence jsou maligní nádory žaludku stále jednou z nejčastějších příčin úmrtí na zhoubné nádory, proto jsme zabývali možnostmi jejich chirurgické léčby. Cíle: Pacienti s karcinomem žaludku jsou léčeni multimodální terapií s centrálním významem chirurgické léčby, která zahrnuje resekční výkon na žaludku v rozsahu totální či subtotální gastrektomie, omentektomie a D2 lymfadenektomie s atributivním rizikem morbidity a mortality. Naším cílem bylo zhodnotit časnou morbiditu a mortalitu u pacientů po limitovaném výkonu a porovnat ji s výsledky pacientů po radikální resekci. Metodika: Retrospektivně jsme zhodnotili pacienty s adenokarcinomy, GISTy po klínovité resekci nebo resekci typu Billroth I za období 2005 – 2014. Soubor jsme poté srovnali s literárními výsledky jiných léčebných modalit. Výsledky: U 41 pacientů byl proveden limitovaný výkon na žaludku (28 klínovitých resekci, 13 resekci typu Billroth I). V tomto souboru bylo 20 pacientů s adenokarcinomem, 21 pacientů s GISTem. Časná morbidita ve zkoumané skupině dosahovala pouze 4,8% a mortalita 0%, ve srovnání s riziky totální gastrektomie (morbidita 19,2%-29,3%, mortalita 1,1%-5,4%) a subtotální gastrektomie (morbidita 19,9%, mortalita 3,4%). Srovnatelné výsledky přináší v indikovaných případech metoda endoskopické mukózní resekce či submukózní disekce s morbiditou 5% a mortalitou 0%. Závěr: Morbidita a mortalita limitovaných výkonů je srovnatelná s endoskopickými metodami vhodnými pouze pro časné tumory. Rizika subtotální a totální gastrektomie dovolují úvahu o speciálních indikacích pro limitovaný výkon i pro některé epiteliální malignity žaludku. Předmětem dalšího zhodnocení musí být dlouhodobé onkologické výsledky.

89

VÝSKYT INFEKČNÍCH KOMPLIKÁCÍ CENTÁLNÍCH ŽILNÍCH KATETRŮ NA KARDIOCHIRURGICKÉ KLINICE FN OLOMOUC Autoři: Gašpierik R., Sokolík I. Školitel: Troubil M., MUDr. Ph.D. Kardiochirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Centrální žilní katétry (CŽK) slouží k zajištění spolehlivého dlouhodobého žilního vstupu a jsou běžne užívány u akutně nemocných pacientů. Infekce patří mezi nejčastější komplikace u pacientů vyžadujícich CŽK. Ke snížení jejich výskytu byla vyvinutá různa opatření, jedním z nich jsou CŽK potažené antibiotickými nebo antiseptickými látkami. Cíle: Cílem studie bylo zhodnocení četnosti výskytu infekčních komplikací a spektrum mikrobiologických agens u zavedených CŽK. Metodika: Provedli jsme restrospektivní studii všech CŽK zavedených na Kardiochirurgické klinice v letech 2012 a 2013. CŽK suspektní z infekce (subfebrilie, elevace zánětlivých markerů) byly odeslány k mikrobiologickému vyšetření. Výsledky: V roce 2012 bylo zavedeno celkem 899 CŽK, z čehož bylo 148 (16,5%) suspektních z infekce. Pozitivní kultivace byla u 22 CŽK (2,5%). Nejčastějsím agens byl Staphylococcus sp. (61,6%), nejčastěji Staphylococcus epidermidis. Druhou nejčastější byla Pseudomonas Aeruginosa (11,6%), dále Micrococcus sp. (7,7%), Streptococcus sp. (7,7%), Proteus Mirabilis (3,8%), Enterobacter sp. (3,8%) a Alcaligenes Xylooxidans (3,8%). V roce 2013 bylo zavedeno celkem 759 CŽK, z cehož suspektních pro infekci bylo 147 CŽK (19,4%). Výsledek kultivace byl pozitivní u 23 CŽK (3%). Nejčastěji vykultivovaným agens byl Staphylococcus sp. (61,0%) a to Staphylococcus epidermidis. Dále Streptococcus sp. (8,7%), Klebsiella Pneumoniae (8,7%), Enterobacter sp. (8,7%), Bacillus sp. (4,3%), Corynebacterium sp. (4,3%) a Escherichia Coli (4,3%). Závěr: Zjistili jsme, že infekce jako komplikace centrálně zavedených žilních katetrů se vyskytuje přibližně u 2-3% pacientů s CŽK. Nejčasteji vykultivovaným agens byl Staphylococcus sp.

90

SLEDOVÁNÍ FUNKČNÍCH ZMĚN PO OPERACI ODCHLÍPENÍ SÍTNICE Autor: Haluzová P. Školitel: Chrapek O., MUDr. Ph.D. Oční klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Odchlípení sítnice (OS) je oddělení jejího neurosenzorického a pigmentového listu. Léčbou je kryochirurgický operační postup nebo pars plana vitrektomie (PPV). Navazujeme na loňskou práci, ve které jsme neprokázali signifikantní rozdíl v anatomických výsledcích obou technik. Cíle: Vyhodnotit funkční výsledky obou operačních technik retrospektivním posouzením změn zrakové ostrosti (ZO) v závislosti na délce doby odchlípení sítnice. Metodika: Bylo hodnoceno 122 pacientů operovaných v letech 2003-13 s OS včetně macula lutea. Průměrná sledovací doba byla 8,75 měsíce. ZO v předoperačním i pooperačním období byla hodnocena pomocí Early Treatment Diabetic Retinopathy Study (ETDRS) optotypové tabule. Výsledky: 56 pacientů bylo operováno kryochirurgicky, 66 PPV. ZO se u 49 (87,5%) resp. 55 pacientů (83,3%), zlepšila, u 5 (8,9%) resp. 8 (12,1%) nezměnila a u 2 (3,6%) resp. 3 (4,6 %) zhoršila. U kryochirurgicky i PPV operovaných pacientů Wilcoxonův test prokázal signifikantní zlepšení ZO (p < 0,001), Mann-Whitney test signifikantně lepší výslednou ZO u pacientů s dobou odchlípení makuly ≤ 10 dnů (p < 0,001, resp. p = 0,001). Při porovnání výsledné ZO kryochirurgicky a PPV operovaných pacientů nebyl shledán signifikantní rozdíl. Závěr: Srovnáním funkčních výsledků kryochirurgicky resp. PPV operovaných pacientů nebyl prokázán signifikantní rozdíl v žádném zkoumaném ohledu. Výsledná ZO je v obou skupinách statisticky signifikantně lepší u pacientů operovaných do 10 dnů trvání odchlípení macula lutea. Při volbě metody bychom měli vždy postupovat individuálně a zvážit benefity a rizika obou možností pro pacienta.

91

NOVÉ LABORATORNÍ MARKERY KARCINOMU ČÍPKU Autor: Herodesová T. Školitelé: Pilka R., prof. MUDr. Ph.D., Huml K., MUDr., Neubert D., MUDr. Porodnicko-gynekologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Karcinom děložního čípku je druhé nejčastější gynekologické nádorové onemocnění. V současné době je jeho screening založen na onkologické cytologii, kolposkopii, eventuelně je doplněn o typizaci HPV virů. K upřesnění a zjednodušení diagnostiky se zkoumá vliv sérových markerů (TFF-1, TFF-2, TFF-3, S100-A11, S100G, S100P a AIF-1) a jejich vztah ke stupni závažnosti onemocnění. Cíle: Cílem studie je zjistit vztah mezi sérovými hladinami jednotlivých markerů a porovnat jejich hodnotu s příslušným histologickým nálezem. Metodika: Sledovali jsme soubor 39 pacientek z roku 2013 s prekancerózou nebo již manifestním karcinomem děložního čípku, kterým byl odebrán vzorek krve na vyšetření hladin sérových markerů TFF-1, TFF-2, TFF-3, S100-A11, S100G, S100P a AIF-1. Jejich hodnoty byly porovnávány s hodnotami u kontrolní skupiny pacientek s nenádorovou gynekologickou anamnézou. Výsledky: Zaobírali jsme se souborem 46 pacientek, z něhož 39 mělo dle histologického nálezu potvrzenou diagnózu karcinomu děložního čípku nebo prekancerózy. Po srovnání se skupinou 7 pacientek s nenádorovým onemocněním byly naměřeny vyšší sérové hladiny markerů S100P a TFF-1. Markery TFF-2, TFF-3, S100-A11, S100G a AIF-1 nevykazovaly patrný rozdíl mezi oběma skupinami. Závěr: Studie bude probíhat ještě několik let. Výsledky se neustále zpracovávají a vyhodnocovány zatím ještě nebyly. Dá se předpokládat význam proteinů S100P a TFF-1 při diagnostice karcinomu děložního čípku. Tato práce byla limitována nízkým počtem pacientek v kontrolní skupině. V době odevzdání práce ještě nebyly k dispozici laboratorní hodnoty markerů všech testovaných žen. Nyní se čeká na výsledky od dalších 89 pacientek s karcinomem čípku či prekancerózou a také na hodnoty markerů od 228 pacientek z kontrolní skupiny, jímž byla odebrána krev v letech 2013-2015.

92

KARCINOM PANKREATU: HODNOCENÍ PROGNÓZY PŘEŽÍVÁNÍ Autor: Chrástecká M. Školitel: Loveček M., MUDr. Ph.D. I. chirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Karcinom pankreatu je maligní tumor vycházející z exokrinní části pankreatu; nejčastěji se jedná o vývodový adenokarcinom. Ostatní nádorové formy se vyskytují raritně. Standardizovaná incidence v populaci v ČR (12,09/100 000 mužů a 8,17/100 000 žen) se zvyšuje a je doprovázena vysokou mortalitou (8,72/100 000). Je 4. nejčastější příčinou úmrtí na nádorové onemocnění v ČR. Symptomatologie časných stádii je nespecifická. Cíle: Studie sleduje soubor pacientů operovaných pro karcinom pankreatu v období 2006–2010 ve FN v OL. Cílem je stanovení pravděpodobnosti 5-ti letého přežívání, průměrného přežívání a mediánu přežívání v souboru a hodnocení prognózy přežívání v souvislosti s vybranými faktory. Metodika: Data byla zpracována v programu IBM SPSS Statistics version 22. K posouzení významnosti jednotlivých faktorů na přežívání byla použita Kaplan–Meierova analýza s Long–rank testem a Coxova regresivní analýza. Testy byly provedeny na hladině signifikance 0,05. Výsledky: V souboru 60 pacientů (41 mužů a 19 žen) byl průměrný věk pacienta 62,7 let (63,1 u mužů a 61,8 u žen). Pravděpodobnost 5-ti letého přežívání celého souboru byla 20,0% (22,0% u mužů a 15,8% u žen), průměrné přežívání souboru pacientů bylo 32 měsíců a medián přežívání byl 13,9 měsíců. Ze sledovaných faktorů vyšly jako signifikantně významné: faktor závažnějších komplikací, angioinvaze a chemoterapie. U pacientů se závažnějšími komplikacemi CD IIIA–V byla zjištěna signifikantně kratší délka přežívání (19,4 měsíce) oproti pacientům bez komplikací CD 0, resp. s komplikacemi CD I–II (35,2 měsíců). U pacientů s angioinvazí byla zjištěna signifikantně kratší doba přežívání (16 měsíců), oproti pacientům bez angioinvaze (38,8 měsíců). U pacientů léčených chemoterapií bylo přežívání signifikantně delší (39,7 měsíců) než u pacientů bez chemoterapeutické léčby (12,2 měsíce). Ostatní faktory nebyly shledány signifikantně významnými. Závěr: 5-ti leté přežívání v souboru bylo 20%. Průměrná doba přežívání byla 32 měsíců s mediánem 13,9 měsíců. U zkoumaného vzorku pacientů se jako signifikantní projevil faktor závažnějších komplikací, angioinvaze a chemoterapie. Práce vznikla za podpory projektu IGA UP 2015_010

93

SROVNÁNÍ HEMODYNAMICKÝCH PARAMETRŮ AORTÁLNÍCH PROTÉZ Autor: Chromíková J. Školitel: Troubil, M., MUDr. Ph.D. Kardiochirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Aortální protézy různých velikostí, resp. výrobců mají rozdílné hemodynamické vlastnosti. Patient - prosthesis mismatch (PPM) je definována jako indexovaná plocha efektivního ústí protézy (EOAi) ≤ 0,85 cm2/m2. Rozlišujeme středně významný (0,65 - 0,85 cm2/m2) a významný PPM (EOAi < 0,65 cm2/m2). Výskyt středně významného PPM je udáván 20-70% a významného 2-11%. Význam tohoto rozdělení na hemodynamiku při zátěži je však nejasný. Hemodynamicky významný PPM je definován jako nárůst MG (ΔMG) >20 mmHg při zátěži. Úvod:

Cíle: Cílem studie je zhodnotit výskyt PPM u pacientů po náhradě aortální chlopně (AVR) a hemodynamický význam zátěžovým echokardiografickým vyšetřením. Metodika: Soubor tvoří pacienti operovaní pro náhradu aortální chlopně (AVR) od roku 2012. Byla zaznamenána váha a výška pacienta a provedeno echokardiografické vyšetření (Philips CX 50) v klidu a při dynamické zátěži

vleže supine ergometrem (Ergoline ergoselect 1200) do subjektivního maxima. Sledovány byly tyto parametry: EOAi v klidu, střední gradient (MG) na aortální protéze v klidu a na vrcholu zátěže a nárůst MG (ΔMG) při zátěži. Výsledky: Během posledních dvou let bylo v rámci pilotní studie vyšetřeno celkem 27 pacientů, z toho 12 pacientů mělo mechanickou protézu (St. Jude Medical) a 15 biologické protézy (Edwards Perimount Magna, resp. Trifecta). Středně významná PPM byla zjištěna u 10 pacientů (37%) a významná u 3 pacientů (11%). Parametru ΔMG >20 mmHg nebylo dosaženo u žádného z pacientů. Závěr: Za klinicky relevantní bývá považován až těžký PPM s EOAi < 0,65 cm2/m2. V našem souboru to byli 3 pacienti (11%), všichni s malými velikostmi biologických protéz (velikost 19), ale žádný nesplnil definici hemodynamicky významného PPM při zátěži.

94

MIMODĚLOŽNÍ TĚHOTENSTVÍ A ASISTOVANÁ REPRODUKCE Autoři: Jakubíčková S., Streličková I. Školitel: Turková M., MUDr. Porodnicko-gynekologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Mimoděložní těhotenství (GEU – graviditas extrauterina) je definováno jako implantace blastocysty mimo děložní dutinu připadající na 2 ze 100 těhotenství. Nejčastější lokalizací této ektopické nidace je přitom tuba uterina (95 %), následovaná ovarii a abdominální dutinou. Oplodnění ve zkumavce (odborně in vitro fertilizace, IVF) je proces, při kterém se vajíčko oplodňuje spermií mimo tělo: in vitro. Je to jedna z metod asistované reprodukce, která se používá při léčení neplodnosti. Postup zahrnuje hormonální stimulaci vaječníků za účelem vývinu a dozrání více vajíček, odběr vajíček z vaječníků a oplození vajíček spermiemi. Oplodněné vajíčko (zygota) je pak přeneseno do dělohy. Cíle: Práce se snaží objasnit, zda pacientky, které podstoupily léčbu sterility a IVF mají zvýšené riziko mimoděložního těhotenství. Metodika: Do studie bylo zahrnuto 411 žen s mimoděložním těhotenstvím v intervalech roků 1990-1994, 2000-2004 a 2010-2014. Výsledky: 1990-1994 GEU- 170 z toho IVF- 7(4,11%) operace- 8(4,7%) 2000-2004 GEU- 109 z toho IVF- 14(12,844%) operace-6 (5,5%) 2010-2014 GEU- 132 z toho IVF- 20(15,15%) Závěr: Na základě výsledků pozorujeme snížené množství operací v souvislosti se sterilitou a naopak nárůst množství žen s mimoděložním těhotenstvím oplodněných pomocí IVF.

95

STANOVENÍ INDIKAČNÍCH KRITÉRIÍ PRO OPERACI PRIMÁRNÍHO OBSTRUKČNÍHO MEGAURETERU Autor: Kleštincová T. Školitel: Šmakal O., MUDr. Ph.D. Urologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouc Úvod: Primární obstrukční megaureter (POM) je vývojová vada močovodu s jeho dilatací nad 7 mm. Většina POM je zachycena při prenatálním či postnatálním ultrazvukovém vyšetření (UZ), menší část se projeví močovou infekcí (IMC). Asi 80% POM se během sledování upraví. Operační řešení je indikováno u dětí s opakovanými IMC, při progresi dilatace dle UZ, při poklesu funkce ledviny pod 40 % nebo při průkazu obstrukce při MAG3 scintigrafii. V současnosti se hledají optimální indikační kritéria, která by efektivně stanovila způsob léčby. Cíle: Vyhodnocení přínosu jednotlivých ukazatelů standardizovaného UZ vyšetření a MAG3 scintigrafie při stanovení léčebné strategie. Metodika: Byly posouzeny nálezy u kojenců sledovaných minimálně 1 rok pro hydronefrózu při screeningovém UZ vyšetření nebo po prodělané IMC. Byl vyhodnocen druh záchytu, UZ délka ledviny, šířka parenchymu, průměr pánvičky, šíře močovodu, funkce ledviny a porucha odtoku při MAG3 scintigrafii. Výsledky: Ze 150 kojenců s hydronefrózou byl u 18 prokázán POM. U 12 pacientů léčen konzervativně, u 6 operačně. Ve skupině konzervativně léčených pacientů neproběhla během sledování IMC. Medián šíře parenchymu byl 9 mm, medián pánvičky 6 mm a průměrná šíře močovodu 7,7 mm. Medián funkce ledviny byl 46 %, nebyla prokázána obstrukce. V operované skupině byly v 80 % před výkonem 1-2 ataky IMC. Medián šíře parenchymu byl 5 mm, medián pánvičky 14 mm, průměrná šíře močovodu 12 mm. Medián funkce ledviny byl 48 %, u všech byla prokázána obstrukce. Závěr: UZ vyšetření je rozhodující při záchytu POM a při sledování vývoje ledviny. Hlavními indikačními kriterii pro stanovení operačního řešení je výskyt IMC, šíře močovodu a jasný průkaz obstrukce při MAG3 scintigrafii. Rizikové je rozšíření močovodu nad 10 mm. Děti byly operovány ještě před závažným poklesem funkce ledviny.

96

PRŮKAZ CERVIKÁLNÍ SPONDYLOGENNÍ MYELOPATIE POMOCÍ ZOBRAZENÍ NA FMRI MOZKU Autor: Krška L. Školitel: Hrabálek L., doc. MUDr. Ph.D. Neurochirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Cervikální spondylogenní myelopatie (CSM) je chronicky se rozvíjející útlak míchy degenerativním onemocněním páteře. Kvůli výrazným kontroverzím je ale stále obtížné stanovit optimální strategii chirurgické léčby. V současné době shledáváme naději v sérii vyšetření funkční magnetickou rezonancí mozku (fMRI), která je schopna zachytit specifické kompenzační a adaptační změny v oblasti senzomotorického kortexu mozku. Cíle: Cílem projektu je srovnání a zhodnocení kortikálních sensorimotorických adaptací na funkční magnetické rezonanci mozku u pacientů před a po operaci krční CSM, tedy po dekompresi míchy. Metodika: Do studie byli zahrnuti pacienti operováni na Neurochirurgické klinice FN Olomouc od května roku 2013. Do souboru bylo zařazeno celkem 21 pacientů, kteří měli počínající klinicky i snímkově probíhající CSM. Pacienti podstoupili předoperační neurologické vyšetření, MRI (magnetická rezonance) krční páteře a funkční MRI mozku. Prováděným aktivačním úkonem pro snímkování fMRI bylo natažení (extenze) zápěstí a dorsiflexe kotníku, a to v závislosti na tom, zdali byla pacientovou hlavní vadou dysfunkce ruky či problematická chůze. Vzorek pacientů dále podstoupil další zkoumání fMRI mozku za šest měsíců po operaci krční páteře. Veškeré informace jsem získal z lékařské dokumentace. Výsledky: Na souboru 21 pacientů jsme prokázali dekompresi míchy z původní předoperační stenózy 6,4 mm v průměru na pooperačních 8,9 mm v průměru, tedy o 39 %. Plocha kanálu před operací byla v průměru 129,3 mm, po operaci se zvětšila na 162,8 mm, tedy o 26%. S těmito nálezy koreloval nález z funkční MRI mozku, kde jsme prokázali statisticky významné snížení rozsahu kortikálních senzomotorických aktivací mozku. Závěr: Tato studie chce poukázat na potenciál snímkování funkční magnetické rezonance u pacientů s cervikální spondylogenní myelopatií, u kterých dochází ke změnám v mozkové kortikální reprezentaci. Mohla by nám pomoci v hledání řešení načasování operace a predikce výsledků léčby.

97

ULTRAKRÁTKÁ FORMA HIRSCHSPRUNGOVY CHOROBY – EFEKT A VÝZNAM OPERAČNÍ LÉČBY Autor: Krzoková N. Školitel: Kysučan J., MUDr. Ph.D. I. chirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Hirschsprungova choroba je vrozená střevní aganglionóza charakterizována absencí gangliových buněk v plexus submucosus a plexus myentericus. Rozlišujeme 4 formy choroby: klasickou, dlouhou, aganglionózu celého kolon včetně postižení tenkého střeva a ultrakrátkou, které je věnována tato práce. U ultrakrátké formy je typický nález pouze 1–3 cm dlouhého aganglionárního úseku ve stěně rekta včetně aganglionárního vnitřního análního svěrače. Cíle: Studii jsme zaměřili na efekt operační léčby ultrakrátké formy a její komplikace. Zjišťovali jsme, v jakém věku se choroba projeví nejčastěji, její závislost na pohlaví, jaké jsou typické příznaky a histologický obraz. Metodika: Retrospektivní analýza zahrnuje 36 pacientů operovaných v letech 2012–2014 na I. chirurgické klinice FN v Olomouci pro diagnózu Hirschsprungovy choroby. Výsledky: Do studie bylo zařazeno 25 chlapců (69 %) a 11 dívek (31 %). Onemocnění se projevilo zejména v období kojeneckém až do 3 let věku (17 pacientů – 47 %), dále po narození (14 pacientů – 39 %) a nejméně v období od 4 do 10 let (5 pacientů – 14 %). Nejčastějším příznakem byla obstipace s dlouhými defekačními intervaly, bolestivá defekace, neschopnost úplné defekace a enkopréza. Histologicky byla potvrzena aganglionóza (popř. hypoganglionóza) u 32 pacientů a u 4 pacientů byla přítomna normální morfologie. Z 36 pacientů jsme vyhodnotili vynikající efekt operační léčby u 19 pacientů (53 %), dobrý efekt u 6 pacientů (17 %) a neuspokojivý efekt u 11 pacientů (30 %), z čehož byla u 7 pacientů diagnostikována forma klasická, u 2 pacientů aganglionóza celého kolon a u 2 pacientů forma dlouhá. Přechodné komplikace (intermitentní enkopréza, bolest v konečníku, meteorismus) se vyskytly u 10 pacientů z 25 pacientů (40 %). Závěr: V naší studii jsme prokázali, že operační léčba ultrakrátké formy Hirschsprungovy nemoci je přínosná a kurativní. Zlepšuje jak zdravotní stav pacientů, tak i jejich sociální adaptaci. Je proto žádoucí, aby byla choroba co nejdříve diagnostikována a také kauzálně léčena.

98

JAKÉ DŮKAZY NÁS OPRAVŇUJÍ K POUŽÍVÁNÍ SOUČASNÝCH TYPŮ TEP KYČLE A KOLENA Autor: Menoušek J. Školitelé: Gallo J., prof. MUDr. Ph.D., Lošťák J., MUDr. Ortopedická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Endoprotézy kolenního a kyčelního kloubu patří v současné době k nejúčinnějším operačním metodám u pokročilých degenerativních kloubních změn. Je to však metoda, které je spojena s řadou komplikací. Cíle: Cílem naši studie bylo porovnat výsledky totální náhrady kolenního a kyčelního kloubu s výsledky publikovaných v recentních časopisech. Metoda: Moje práce retrospektivně hodnotí pacienty, kteří podstoupili primární náhradu kolenního a kyčelního kloubu na Ortopedické klinice FNOL v období od září 2010 do prosince 2014. Pacienty jsem rozdělil do dvou skupin. Do první skupiny jsem zařadil pacienty s náhradou kolenního kloubu, u kterých byly použity implantáty Columbus resp. Evolution. Z celkového počtu 1207 implantovaných endoprotéz, bylo 653 Columbus (42,7 %) a 516 Evolution (54,1 %). Do druhého souboru jsem vybral pacienty, kterým byla implantovaná necementovaná jamka Allofit. Soubor zahrnoval celkem 566 implantátů (30,7%) z celkového počtu 1841 implantovaných jamek v daném období. Všechna data byla statisticky vyhodnocena a porovnána s výsledky publikovaných v recentních studiích. Zajímaly nás komplikace (infekce, ostatní příčiny) které byly příčinou revizi. Výsledky: První soubor zahrnoval 653 endoprotéz typu Evolution u kterého došlo v 3,8% případech k revizi (infekční komplikace 1,2 %, ostatní revize zaujímaly 2,6 %). Z celkového počtu 516 endoprotéz Columbus bylo revidováno v 3,5% případů (infekce 1,2%, ostatní příčiny 2,3%). V druhém souboru z 566 endoprotéz Allofit bylo revidováno 1,2% implantátů (infekce 0,7%, ostatní příčiny 0,5%). Dle recentních studií je endoprotéza Evolution revidována ve 4,4% (infekce 4,2%), endoprotéza Columbus je revidována v 3,8% (infekce 0,9%, ostatní příčiny 2,6%) a endoprotéza Allofit je revidována ve 3,7% (infekce 1,2%, ostatní příčiny 2,8%) Závěr: Ve srovnání s jinými pracovišti se důvody a frekvence reoperací nijak významně ve sledovaných souborech nelišili a výsledky jsou srovnatelné s jinými prestižními klinikami.

99

REGISTRY KLOUBNÍCH NÁHRAD – CO VŠECHNO NÁM ŘÍKAJÍ Autor: Nieslaniková E. Školitelé: Gallo J., prof. MUDr. Ph.D., Lošťák J., MUDr. Ortopedická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Úlohou registrů kloubních náhrad je sbírat a archivovat údaje o pacientech, kterým byla implantována totální endoprotéza. Studie je zaměřená konkrétně na švédský registr kyčelního kloubu a jeho vývoj v čase. Cíle: Cílem studie je zhodnotit údaje, trendy a vývoj švédského registru, který je nejstarším a nejpřehlednějším registrem kloubních náhrad s více než třicetiletou tradicí. Jeho analýzou je možné odhadnout další směřování českého registru kloubních náhrad. Metodika: Formou přehledných tabulek a grafů jsou zpracovány výstupy švédského registru publikované od roku 2002 do 2013. Výsledky: Nejčastější diagnózou pro primoimplantaci v letech 1992-2013 byla jednoznačně primární osteoartróza (79,6%). Nejčastějším důvodem revize v letech 1979-2013 bylo aseptické uvolnění (70,4%). Podrobněji jsem se zaměřila na vývoj švédského kloubního registru v letech 2002 až 2013. Během let došlo k rozšíření položek týkajících se implantátů (způsoby fixace, trvanlivost), revizních operací, reimplantací, ale i těch, které se týkají pacientů (nově BMI a ASA skóre). Unikátem je spuštění pilotního projektu zaměřeného na hodnocení výsledků implantace totální endoprotézy kyčle pacienty („valuebased concept“). Tento projekt byl zahájen v lednu roku 2002. Nyní jsou již k dispozici více než šestileté souhrnné výsledky. Závěr: Kloubní registr je základní a nepostradatelný nástroj veřejné kontroly poskytování léčebné péče. Výstupy registru mají význam pro pacienty, lékaře, nemocnice i pojišťovny. Konkrétně by měly včas identifikovat špatné protézy, nevhodnou operační techniku apod. Výstupy registrů by měly vytvářet tlak na pracoviště i lékaře směrem k zlepšování kvality v poskytování léčebné péče, což je pro pacienty velmi výhodné a současně to šetří peníze.

100

PROGNOSTICKY VÝZNAMNÉ MARKERY KARCINOMU ENDOMETRIA Autor: Ondrová S. Školitel: Ondrová D., MUDr. Ph.D. MBA Porodnicko-gynekologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Mezi jedno z nejzávažnějších gynekologických onemocnění patří zejména karcinom endometria. V současné době nejsou známy žádné spolehlivé markery, které by usnadnily diagnostiku tohoto onemocnění, a tudíž není možné vytvoření adekvátních screeningových testů. Diagnostika je možná pouze na základě vyšetření histologického materiálu z biopsie endometria. V poslední době se nabízí možnost využít bílkoviny S100A-11, AIF-1 a bílkoviny z rodiny TFF, což jsou proteiny, u kterých předpokládáme schopnost signalizovat patologické změny v endometriu. Cíle: V této studii jsme se snažili zjistit, zdali budou hodnoty bílkovin (AIF-1 TFF, TFF-2, TFF-3 a S100A-11) v séru u pacientek s karcinomem endometria nějak patologicky změněné, oproti hodnotám u pacientek bez této diagnózy. Metodika: Celkem 187 žen v postmenopauze se symptomy krvácení nebo asymptomatické se suspektním ultrazvukovým nálezem podstoupilo hysteroskopii se současným odběrem biopsie endometria a zároveň u nich proběhlo peroperačně odebrání vzorků krve, v nichž byly zjišťovány hladiny S100A-11, TFF-1, TFF-2, TFF-3, AIF-1 v séru. Výsledky: V souboru 187 pacientek bylo na základě histologického vyšetření jejich bioptických vzorků diagnostikováno 116 žen bez karcinomu endometria a 71 žen s karcinomem endometria. U pacientek s karcinomem endometria byly v séru naměřeny významně vyšší hodnoty bílkovin AIF-1a S100-A11. Bílkovina TFF3 významněji stoupala až v pokročilých stádiích onemocnění. V hodnotách dalších měřených bílkovin (TFF1, TFF2) nebyl pozorován významný rozdíl mezi těmito dvěma testovanými skupinami. Závěr: Na základě této studie můžeme prohlásit, že proteiny AIF-1 a S100-A11 se jeví do budoucna jako potenciální prognostické markery při diagnostice karcinomu endometria. Výsledky ostatních zkoumaných proteinů nebyly dostatečně uspokojivé pro včasný záchyt karcinomu endometria. Studie však nadále pokračuje.

101

VYHLEDÁVÁNÍ PARAANASTOMICKÝCH AORTÁLNÍCH VÝDUTÍ – KLINICKÉ A USG RETROSPEKTIVNÍ SLEDOVÁNÍ NEMOCNÝCH PO AORTÁLNÍCH REKONSTRUKCÍCH Autor: Rulíšek P. Školitel: Utíkal P., doc. MUDr. Ph.D. II. chirurgická klinika – cévně transplantační FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Paraanastomotické aortální výdutě (PAAA) jsou výdutě, které vznikají v oblasti anastomóz cévně chirurgických rekonstrukcí na aortě. Závažnost PAAA je dána jejich komplikacemi (1-4%), mezi které patří ruptura výdutě s krvácením do retroperitonea, vznik aorto-protézo-enterické píštěle a periferní embolizace. Cíle: Cílem je zjistit četnost výskytu PAAA v časových odstupech od cévně chirurgické aortální rekonstrukce, zjistit příčiny a rizikové faktory jejich vzniku. Výsledkem zpracování zjištěných dat bude doporučení, zda má význam provádět USG screening PAAA; v jakém časovém odstupu od cévně chirurgické aortální rekonstrukce, u kterých rizikových faktorů a s jakou frekvencí s cílem včasného zjištění ještě asymptomatické PAAA. Metodika: Soubor tvoří nemocní s aortální anastomózou cévní rekonstrukce operovaní v posledních 10 letech. Nemocní, u kterých uplynulo od operace 5 a 10 let, byli telefonicky kontaktováni a následně pak objednáni na USG vyšetření. V případě pozitivního nálezu nebo při podezření byli indikovaní k vyšetření pomocí počítačové tomografie (CTA). Výsledky: Z celkového souboru pacientů operovaných před 5 lety bylo náhodně vybráno 42 pacientů. Na vyšetření dorazilo 59,5% (25 pacientů) a pozitivní výsledek – nález PAAA – byl u 9.5 % (4 pacienti). Hlavní příčinou neúčasti pacientů bylo v 38% (16 pacientů) úmrtí. Z celkového souboru pacientů operovaných před 10 lety bylo náhodně vybráno 48 pacientů. K vyšetření přišlo 33% (16 pacientů) a z toho nález PAAA byl u 4% (2 pacienti). I v tomto případě hlavním důvodem neúčasti pacientů bylo v 35% (17pacientů) úmrtí. Závěr: Vyhodnocení výsledků obeslaného a zpracovaného souboru nemocných po 5 a 10 letech od aortální rekonstrukce ukazuje 6,7 % výskyt PAAA. USG screening nemocných po aortální rekonstrukci za 5let a dále ve 3 letých intervalech s cílem zachytit asymptomatické (skryté) PAAA má smyls.

102

KLASIFIKACE POOPERAČNÍCH KOMPLIKACÍ PO PLICNÍCH RESEKCÍCH Autor: Rybáková V. Školitel: Bohanes T., MUDr. PhD. I. chirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Zaznamenané komplikace byly zařazeny do skupin podle klasifikace Thoracic Morbidity and Mortality System197, analyzovány a následně srovnány s porovnatelnými výsledky ze světové literatury. Cíle: Zhodnocení pooperačních komplikací souboru nemocných operovaných v roce 2012 a 2013 na I.Chirurgické klinice LF UP a FNOL. Metodika: Studie retrospektivně analyzuje soubor nemocných, operovaných od 1.1.2012 do 31.12.2013 na I. chirurgické klinice LF UP a FNOL, u nichž byl proveden jakýkoliv výkon, při němž došlo k intervenci do plicního parenchymu (anatomické a neanatomické resekční výkony prováděné otevřenou cestou, nebo minimálně invazivní výkony). Výsledky: Z celkem 223 nemocných byla alespoň jedna komplikace zaznamenána u 110 případů (49,33%). U 81 pacientů byla zaznamenána nevýznamná komplikace třídy I a II (36,33 %). Závažnějších komplikaci třídy III–V bylo celkem 32 (14,34 %). U 21 pacientů se vyskytla komplikace třídy III (9,41 %) – 16 komplikaci ve třídě IIIa (7,17%), které odpovídají výskytu atelektázy s nutnosti bronchoskopické toalety dýchacích cest. 5 komplikací bylo ve třídě IIIb (2,24 %). U pěti pacientů (2,24 %) se vyskytla komplikace třídy IVa – šlo vždy o respirační insuficienci, vyžadující umělou plícní ventilaci. Ve třídě komplikaci V, tedy pooperační mortalita, bylo zaznamenáno šest případů (2,69 %). Závěr: Soubor nemocných byl analyzován z hlediska přítomnosti rizikových faktorů, které by mohly na riziko vzniku komplikací předem upozornit. Nebyla prokázaná signifikantní závislost mezi výskytem komplikací a věkem, pohlavím, BMI, FEV1%, FVC, FVC%, ASA, anamnézou CHOPN a dysrytmie, počtem drénů, indexem bolesti, analgesii a velikosti podtlaku v den operace. Signifikantní závislost byla prokázána mezi vznikem komplikací a výkonem, odpadem do drénu v den operace a první pooperační den, celkovým odpadem do drénu, počet dnů úniku, délkou drenáže a délkou hospitalizace.

103

TKÁŇOVÉ TRAUMA A POOPERAČNÍ STRES U PACIENTEK S CHIRURGICKY LÉČENÝMI ČASNÝMI STÁDII KARCINOMU ENDOMETRIA Autor: Šabršulová I. Školitelé: Pilka R., prof. MUDr. Ph.D., Marek R., MUDr. Porodnicko-gynekologická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Karcinom endometria je nejčastější gynekologické nádorové onemocnění ve vyspělých zemích s nejvyšší četností pak u žen po menopauze. Prognóza pacientek je zejména při zjištění onemocnění v časných stádiích velmi dobrá. Základní léčebnou metodou je chirurgická léčba. Cíle: Předmětem studie bylo srovnání pooperačního stresu pacientek v závislosti na zvoleném operačním postupu. Cílem pak bylo zjistit, jak se výsledky zejména robotické operace liší od klasického laparotomického a laparoskopického přístupu. Metodika: Do studie bylo zařazeno 135 pacientek, z nichž 50 podstoupilo robotickou operaci, 23 laparoskopickou, 42 laparotomii a 20 bylo zařazeno jako kontrola s benigní diagnózou. Pacientky byly laboratorně monitorovány po 7 dní, kdy prvním dnem byl den před operací. Sledovanými parametry byly např. krevní ztráty během operace, krevní obraz, zánětlivé markery, antioxidanty nebo bolestivost. Výsledky: Krevní ztráty během operace v souboru pacientek operovaných roboticky byly průměrně 131 ml, u laparoskopicky operovaných 219 ml a laparotomicky 317 ml. Průměrné trvání robotické operace bylo 254 minut, laparoskopické 208 minut a klasická laparotomie trvala v průměru 184 minut. U sledovaných zánětlivých markerů jsme zaznamenali pravidelný vzestup hodnot první den po operaci s výrazně zvýšenými hodnotami prozánětlivého markeru IL- 6 zejména u pacientek operovaných klasickým otevřeným způsobem. Závěr: Robotická operace se ukázala jako nejméně invazivní operační postup především z hlediska krevních ztrát během výkonu. Vzestup zánětlivých markerů po laparotomiích značí největší míru zátěže pro pacientky právě po tomto operačním přístupu. Robotická operace je ale i přes nejmenší pooperační tkáňové trauma časově nejnáročnější.

104

HLUBOKÁ INFEKCE STERNOTOMIE PO KARDIOCHIRURGICKÝCH VÝKONECH Autoři: Tomanová D., Martin J. Školitel: Šimek M., MUDr. Ph.D. Kardiochirurgická klinika FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Hluboké sternální infekce jsou z hlediska pooperačních komplikací velmi významným faktorem podílejícím se na špatném hojení a srůstu pooperačních ran. K léčbě této komplikace se dnes velmi často využívá metody založené na podtlakové terapii. Cíle: Analýza dlouhodobých výsledků mortality a komplikací u nemocných s hlubokou sternální infekcí, léčených lokální aplikací podtlakové léčby. Metodika: Retrospektivní sledování celkem 98 nemocných (55 mužů/43 žen) s průměrným věkem 68,6±9,2 roků, kteří podstoupili primární aplikaci podtlakové léčby na Kardiochirurgické klinice FN Olomouc od IX/2004 do IX/2014. Hodnoceny byly závažné komplikace léčby, její výsledky a mortalita nemocných v rámci jednoročního sledování. Výsledky: Léčba byla v souboru aplikována průměrně 13,1±7,2 dnů, kdy bylo provedeno průměrně 5,6±3,9 převazů a celková doba hospitalizace dosáhla 36,5±18,6 dnů. K selhání léčby došlo u 6 nemocných (6,1%) z důvodu rekurence infekce (5,1%) nebo nekrózy lalokové plastiky (1%), u 4 nemocných (4,1%) se léčba komplikovala závažným krvácením vzniklým během debridementu nebo v průběhu léčby. V souboru byla shledána 3,1% 30denní, 8,2% hospitalizační a 14,2% jednoroční mortalita. Dále 14,2% riziko fistulace vázané na osteosyntetický materiál, použitý během rekonstrukce v rámci sledování. Rekurence infekce a závažné krvácení během léčby jsou nezávislými prediktory úmrtí nemocných během hospitalizace. Závěr: Primární aplikace podtlaku je účinná léčba hluboké sternální infekce s nízkým rizikem selhání léčby a uspokojivými mortalitními výsledky. Závažné komplikace jako jsou akutní plicní nedostatečnost, nutnost dlouhodobé umělé plicní ventilace, pneumonie, syndrom multiorgánové dysfunkce či sepse jsou hlavními důvody hospitalizační mortality nemocných.

105

TEORETICKÉ A PRE-KLINICKÉ OBORY

HODNOCENÍ VÝZNAMU FOXP3+ T REGULAČNÍCH LYMFOCYTŮ U MALIGNÍCH MELANOMŮ Autor: Brychtová A. Školitel: Brychtová S., doc. MUDr. Ph.D. Ústav klinické a molekulární patologie, LF UP v Olomouci Úvod: Maligní melanom patří mezi agresivní nádory se špatnou prognózou. Je známo, že buňky maligního melanomu vytvářejí imunosupresivní prostředí, které napomáhá progresi onemocnění. Poslední dobou je pozornost věnována regulačním T lymfocytům (Treg), jejichž supresorická funkce je vázána na transkripční faktor FOXP3, který je zároveň markerem těchto buněk. Cíle: Cílem práce bylo hodnocení množství tumor infiltrujících FOXP3+ T regulačních lymfocytů a CD3+ tumor infiltrujících lymfocytů (TIL), včetně porovnání jejich vzájemného poměru. Dále byly hodnoceny rozdíly jejich distribuce v centru nádoru a na jeho periferii, v sousedství s normální tkání. Metodika: Analyzovali jsme 82 vzorků maligních melanomů, rozdělených podle TNM klasifikace do 4 skupin: pT1 (35), pT2 (17), pT3 (18), pT4 (12) a 25 pigmentových névů. Vyšetření bylo provedeno na tkáňových řezech šíře 5 µm fixovaných metodou nepřímé imunohistochemie pomocí anti-FOXP3 a antiCD3 protilátek. Počty lymfocytů byly počítány pomocí světelného mikroskopu v zorném poli 1mm2). Výsledky: FOXP3+ lymfocyty byly vzácné u névů, s mediánem 5 lymfocytů v centru, 1 na periferii. Signifikantně se zvýšil jejich výskyt u melanomů s mediánem 30 v centru, 10 na periferi (<0,0001). Prokázali jsme také rozdíly ve výskytu Treg u jednotlivých stádií melanomů, medián pro pT1 byl 22 v centru, 6 na periferii, pro pT2 55 v centru, 15 na periferii, u pT3 58 v centru, 16 na periferii a u pT4 23 v centru, 3,5 na periferii. Poměr CD3/FOXP3+ Treg ukázal výrazný posun pro Treg u skupin pT2 a pT3 na periferii léze (<0,0001). Závěr: Výsledky ukazují, že FOXP3 T regulační lymfocyty vedou k alteraci stromálního mikroprostředí melanomu. Jejich počty se zvyšují zejména u melanomů pokročilejších stádií. Nalezli jsme rovněž signifikantní topografické rozdíly mezi centrem nádorů a jeho periferií. Prokázali jsme, že FOXP3 lymfocyty mohou přispívat k progresi onemocnění.

109

NEŽÁDOUCÍ ÚČINKY LÉKŮ NA CNS Autor: Burdová K. Školitel: Urbánek K., doc. MUDr. Ph.D. Ústav farmakologie, LF UP v Olomouci Úvod: Léky působí na CNS různými mechanismy a mnohé vyvolávají pestré nežádoucí účinky od zhoršení kognitivních funkcí přes křečové stavy a motorické poruchy po cévní mozkové příhody (CMP). Ty mohou být ischemické (v literatuře udávaný podíl na CMP asi 85 %) a hemoragické (15 %). hCMP patří mezi nejzávažnější nežádoucí účinky antikoagulační (AK) léčby, která je stále nejvíce zastoupena antagonistou vit. K – warfarinem. V posledních letech k němu přibyla nová perorální antikoagulancia (NOAK) dabigatran a rivaroxaban. Cíle: Tato práce má zhodnotit podíl antikoagulační léčby na celkovém počtu pacientů hospitalizovaných v letech 2013/14 v FNOL s diagnózou I61 Intracerebrální krvácení. Zároveň má zjistit, zda spolu s nárůstem četnosti předpisů NOAK došlo k meziročnímu nárůstu těchto léků i mezi pacienty s krvácivými mozkovými příhodami. Metodika: Z dokumentace pacientů hospitalizovaných v letech 2013/14 ve FNOL pod diagnózou I61 jsme vyhledali informace o jejich farmakologické anamnéze, především užívaných antikoagulanciích, laboratorní hodnoty koagulačního screeningu, podrobnější zhodnocení intracerebrálního poranění ze zobrazovacích metod a doplňující informace o průběhu hospitalizace. Výsledky: V letech 2013/14 bylo ve FNOL hospitalizováno pro dg I61 celkem 179 pacientů. Z toho pravidelně užívalo antikoagulancia 41 pacientů (2 3%). Nejčastěji užívaným AK byl warfarin - 31 pacientů (76%). V souboru se vyskytli i 4 pacienti užívající léky ze skupiny NOAK. Mortalita byla ve skupině polékových krvácení 51 %, což je signifikantně více než u pacientů bez AK léčby, kde mortalita činila 33 % (p=0,03). Závěr: V našem souboru byla četnost polékového intracerebrálního krvácení 23 %. Polékové krvácení je většinou způsobeno warfarinem. Množství předepsaných NOAK mezi léty 2013/14 se ve FNOL zvýšila o 19 %, přičemž jejich podíl na polékových krváceních do CNS se zvýšil z 5 % na 9 % (1 a 3 případy).

110

PROGNOSTICKÉ MARKERY KARCINOMU TLUSTÉHO STŘEVA Autor: Hanáčková V. Školitel: Brychtová S., doc. MUDr. PhD. Ústav klinické a molekulární patologie, LF UP v Olomouci Úvod: Zvyšující se incidence kolorektálního karcinomu vede k pátrání po prediktivních faktorech tohoto onemocnění, které by jednoznačněji určovaly prognózu a agresivitu nádoru. Bylo prokázáno, že významnou roli v biologickém chování nádoru hrají změny intercelulárních interakcí, které podmiňují migraci a invazivitu nádorových buněk. Díky tomu vznikají menší shluky nádorových buněk bez přítomnosti žlázových struktur, pomocí kterých nádor snadněji proniká do zdravé okolní tkáně. Cíle: Cílem práce bylo zhodnotit tvorbu drobných shluků nádorových buněk tzv. pupenů neboli „ budding“ na periferii nádorů u karcinomů tlustého střeva stádií T1 a T2. Výsledky byly porovnávány s přítomností metastáz v regionálních lymfatických uzlinách a stanoveným histologickým gradem. Metodika: Byly vyšetřeny formalínem fixované tkáňové vzorky 67 pacientů s adenokarcinomy tlustého střeva. Byly vzájemně porovnány buněčné shluky obsahující 1-4 buňky a buněčné shluky s počtem buněk více než 4, které byly počítány na ploše 1 mm2. Nádory byly rozřazeny do třech skupin: skupina 1= bez shluků, skupina 2=„budding“ s 1-2 shluky a skupina 3= „budding s 3-6 shluky. Výsledky: Ve většině (58%) adenokarcinomů pT1 a pT2 stádií jsme „budding“ neprokázali. Pouze 25% nádorů mělo „budding“ s více než 3 shluky. Nebyly zjištěny rozdíly mezi skupinami o různé velikosti shluků. Nebyly prokázány rozdíly mezi „budding“ a postižením uzlin. Nebyla nalezena jednoznačná spojitost mezi „budding“ a histologickým gradem Závěr: Prokázali jsme, že „budding“ je nezávislý marker invazivity karcinomů tlustého střeva. Jeho nízké hodnoty u pT1 a pT2 lézí potvrzují, že v této fázi onemocnění nedochází k tak výrazným změnám mezibuněčných vazeb a tato stádia jsou příznivější.

111

STANOVENÍ RIZIKOVÝCH VARIANT GENU NOD/CARD U SARKOIDÓZY Autor: Herodesová A. Školitel: Petřek M., prof. MUDr. CSc. Ústav patologické fyziologie, LF UP v Olomouci Úvod: Sarkoidóza je systémové zánětlivé onemocnění neznámé etiologie. V místě zánětu, nejčastěji v plicích, se hromadí imunitní buňky a vznikají granulomy. V patogenezi nemoci se uplatňují genetické faktory, včetně polymorfních genů pro receptory přirozené imunity, např. NOD2/CARD, což je gen kódující protein rozpoznávající mikrobiální struktury. Cíle: Cílem naší pilotní studie bylo zjistit, zda se polymorfismus genu NOD2/CARD rs2066847 může podílet na vzniku popř. průběhu sarkoidózy. Metodika: Do studie bylo zahrnuto 90 pacientů s plicní sarkoidózou a 75 zdravých jedinců (kontrolní soubor); jednalo se o nepříbuzné jedince z ČR. Pacienti byli diagnostikováni na Klinice plicních nemocí a tuberkulózy LF UP a FNOL, přednosta prof. MUDr. V. Kolek, DrSc. Genotypizace polymorfismu rs2066847 byla provedena pomocí metody MassArray v laboratořích Ústavu molekulární a translační medicíny. Výsledky: Soubor pacientů se vyznačoval následujícími charakteristikami: převaha žen nad muži (2:1), průměrný věk vzniku nemoci 46 (medián 25-78) let; rozložení rtg stadií: I (n=20), II (52), III (6), IV (1); 11 pacientů nebylo možné zařadit. Genotypizací byla zjištěna přítomnost 4 nositelů alely C rs2066847 ve skupině pacientů (4 %) a 13 jejich nositelů mezi kontrolními jedinci (17 %). Tento rozdíl byl signifikantní: p=0.01; hodnota relativního rizika činila 0,24. Nebyla nalezena zřejmá souvislost mezi přítomností polymorfismu a klinickým průběhem nemoci (dle rtg stadia). Závěr: Méně častý výskyt sledované polymorfní varianty genu NOD2/CARD u našich pacientů se sarkoidózou ve srovnání s jedinci z kontrolní skupiny naznačuje její možné ochranné působení před vznikem nemoci. S ohledem na omezený počet probandů má tento závěr pouze předběžný charakter a je třeba jej ověřit na dalších skupinách pacientů stejného, popř. odlišného etnického původu. Práce vznikla za podpory projektu IGA UP: LF_2015_020. Autorka děkuje Mgr. V. Žižkové za laboratorní provedení genotypizace.

112

ANALÝZA MULTIREZISTENTNÍCH KMENŮ PSEUDOMONAS AERUGINOSA Autoři: Honig P., Tatranská N. Školitel: Kolář M., prof. MUDr. Ph.D. Ústav mikrobiologie, LF UP v Olomouci Úvod: Bakteriální rezistence je v současnosti jedním z největších globálních problémů v medicíně. Ve Fakultní nemocnici Olomouc (FNOL) a Vojenské nemocnici Olomouc (VNO) stoupá výskyt multirezistentních kmenů Pseudomonas aeruginosa, které zůstávají citlivé pouze ke kolistinu a amikacinu. Léčba infekcí způsobených těmito kmeny je pak velmi obtížná. Cíle: Cílem studie byla analýza rezistence ke karbapenemům u multirezistentních kmenů P. aeruginosa s využitím fenotypových a genotypových metod. Metodika: V období 1.8.2013–28.2.2014 byly izolovány multirezistentní kmeny P. aeruginosa z klinického materiálu pacientů hospitalizovaných ve FNOL a VNO. Do studie byl zahrnut pouze jeden kmen od stejného pacienta. Izoláty byly identifikovány standardními mikrobiologickými postupy a jejich citlivost k antibiotikům byla stanovena diluční mikrometodou dle doporučení EUCAST. U izolátů s MIC meropenemu 2 mg/l a vyšší byly provedeny fenotypové testy k detekci serinových karbapenemáz a metalo-beta-laktamáz (MBL). Izoláty s pozitivními výsledky byly podrobeny PCR průkazu příslušných genů. Výsledky: Do studie bylo zahrnuto 63 pacientů. Produkce MBL byla fenotypovými metodami detekována u dvou kmenů P. aeruginosa. Oba dva kmeny pocházely od pacientů stejného oddělení VNO, jeden byl izolován z moče, druhý z endotracheálního sekretu. PCR konfirmovala v obou případech přítomnost genu blaIMP. Závěr: Multirezistentní kmeny P. aeruginosa představují terapeutický problém. Rezistence ke karbapenemům byla u většiny z nich způsobena produkcí širokospektrých beta-laktamáz v kombinaci s dalším mechanismem (eflux z buňky a/nebo snížená permeabilita bakteriální stěny). Ve dvou případech byly prokázány IMP-pozitivní kmeny P. aeruginosa, které představují výrazné epidemiologické riziko a vážné ohrožení hospitalizovaných pacientů. Práce vznikla za podpory projektu LF_2015_035.

113

MULTIREZISTENTNÍ BAKTERIE ANIMÁLNÍ PROVENIENCE Autoři: Hruška M., Ostárek T. Školitel: Kolář M., prof. MUDr. Ph.D. Ústav mikrobiologie, LF UP v Olomouci Úvod: Stoupající bakteriální rezistence představuje celosvětový problém, který je potřeba řešit nejen v rámci lidské populace, ale i v animální oblasti. Cíle: Úkolem práce bylo stanovení výskytu karbapenem-rezistentních bakterií v animální oblasti. Metodika: Od 1.11.2014 do 25.3.2015 bylo odebráno a vyšetřeno 450 vzorků z prostředí hal, ve kterých je chována drůbež (Gallus gallus). Vyšetřovaný materiál pocházel z Moravy. Vzorky byly v laboratoři zality peptonovou vodou (Trios), protřepány a inkubovány 24 hodin aerobně při 37 oC. Následně byla peptonová voda vyočkována na půdy BRILLIANCE TM CRE medium (Oxoid), které byly inkubovány 24 hodin aerobně při 37 oC. Suspektní izoláty byly identifikovány metodou MALDI TOF MS (Brucker) a jejich citlivost k antibiotikům byla stanovena diluční mikrometodou podle kriterií EUCAST. U izolátu s MIC meropenemu ≥2mg/l byla citlivost konfirmována pomocí Etestu, současně u nich byly provedeny fenotypové testy pro průkaz karbapenemáz a metalo-beta-laktamáz. Fenotypově pozitivní izoláty byly podrobeny molekulárně genetické analýze k detekci příslušných genů. Výsledky: Z celkového počtu 450 vzorků byly izolovány dva kmeny Acinetobacter sp. (1 kmen Acinetobacter lwofii a 1 kmen Acinetobacter schindleri) s produkcí serinových karbapenemáz typu OXA. Při porovnání s již popsanými OXA enzymy ve světové literatuře však nedošlo ke stoprocentní kompatibilitě a tak je možné, že izolované enzymy jsou dalšími, nově popsanými karbapenemázami. Závěr: V naší práci jsme popsali dva acinetobaktery animální provenience se zcela novým genotypem. Tyto mohou představovat velké riziko i pro lidskou populaci z důvodu jejich multirezistence k antimikrobním přípravkům. Podpořeno grantem IGA_LF_2015_035.

114

ZÁNĚT A KARCINOGENEZE V PROSTATĚ Autor: Klimešová M. Školitel: Kolář Z., prof. MUDr. CSc. Ústav molekulární a klinické patologie, LF UP v Olomouci Úvod: Epidemiologické studie ukazují na jasnou souvislost mezi zánětem a karcinogenezí v prostatě. Buněčný stres navozený zánětem způsobuje poškození genomu, které vede k buněčné transformaci, zvýšené vaskularizaci a mutacím DNA. Cíle: V této studii jsme se zaměřili na zjištění významu CD204, CD3 pozitivních buněk v infiltrátu maligních, premaligních a benigních struktur vzorků prostaty od pacientů s karcinomem prostaty po radikální prostatektomii. Metodika: Provedli jsme imunohistochemické vyšetření exprese CD3, CD204 a ERG ve vzorcích prostaty od 100 pacientů a zjišťovali rozdíly mezi skupinami, ve kterých byla a nebyla prokázána existence fúzního genu TMPRSS2-ERG. Pacienty jsme pak rozdělili do podsouborů podle stupně odpovídavosti CD204 a CD3 pozitivních buněk a statisticky vyhodnotili rozdíly mezi výše uvedenými skupinami. Výsledky: Ve skupině s fúzí bylo významně více CD204 a CD3 dobrých respondentů a ve skupině negativní naopak více respondentů slabých. Ve skupině dobrých CD204 a CD3 respondentů byly statisticky významně vyšší hodnoty exprese ERG ve strukturách karcinomu, než ve skupině slabých CD204 a CD3 respondentů. Závěr: Analýza vztahu mezi infiltrací CD3 a CD204 pozitivními buňkami a přestavbami souvisejícími se stavem genu a produktu ERG prokázala, že skupina s fúzí měla signifikantně lepší CD3 a CD204 odpovídavost než skupina negativní. Tento vztah byl dále podpořen nálezem stejné závislostí mezi odpovídavostí a imunohistochemicky prokázanou expresí produktu ERG. Lepší odpovídavost však nemusí znamenat lepší prognózu či výraz protinádorově zaměřeného imunitního procesu, ale právě naopak výraz inhibice imunitních mechanismů nebo navození stavu tolerance.

115

PROGNOSTICKÉ A PREDIKTIVNÍ ZNAKY U KARCINOMU MLÉČNÉ ŽLÁZY Autor: Kolečková M. Školitel: Kolář Z., prof. MUDr. CSc. Ústav klinické a molekulární patologie, LF UP v Olomouci Úvod: U pacientek s karcinomem prsu je na vzorcích tkání rutinně prováděno vyšetření hormonálních receptorů (ER, PR), exprese proteinu a amplifikace genu HER2 (IHC, FISH), proliferační aktivity (PCNA, Ki-67) a exprese Bcl-2. Tyto parametry vypovídají o prognóze onemocnění a zároveň umožňují vybrat optimální léčbu. Cíle: Cílem naší práce bylo zhodnocení vzájemných závislostí exprese výše uvedených znaků s některými klinicko-patologickými parametry. Metodika: Byl sestaven soubor 632 pacientek vyšetřených na ÚKMP v Olomouci v letech 2010 až 2014. Soubor jsme hodnotili jako celek a současně podle decénia výskytu. Výsledky rutinních vyšetření jsme korelovali s věkem, histologickým typem, stupněm dediferenciace (grade) a molekulární třídou. Výsledky: Zjistili jsme pozitivní závislost mezi expresí HER2, PR, vyšším „gradem“ a nižší expresí Bcl-2. Exprese ER korelovala pozitivně s věkem, Bcl-2 a PR, negativně s „gradem“ tumoru a proliferační aktivitou, signifikantně nižší exprese ER byla zjištěna u duktálního karcinomu in situ v porovnání s ostatními histologickými typy. PR negativně koreloval s „gradem“, proliferační aktivitou, pozitivně pak s Bcl-2. Zaznamenána byla rovněž signifikantně nižší exprese PR v invazivních i neinvazivních duktálních karcinomech oproti lobulárním karcinomům. Ki-67 negativně koreloval s věkem, Bcl-2, pozitivně s „gradem“, PCNA, s nadměrnou expresí i amplifikací HER2, exprese Ki-67 spolu s PCNA byly signifikantně vyšší v duktálních karcinomech. Dále byla prokázána negativní závislost mezi „gradem“ a věkem či Bcl-2, pozitivní mezi „gradem“ a HER2, PCNA, Ki-67. Karcinomy molekulární třídy luminal A měly signifikantně nižší „grade“ než ostatní třídy, jejich výskyt koreloval s vyšším věkem. Závěr: Kromě řady očekávaných souvislostí, průkaz přímé závislosti mezi expresí ER, PR a Bcl-2, i vysoká exprese Bcl-2 u tříd luminal A a B ve srovnání s ostatními třídami dokazuje, že Bcl-2 je validním markerem hormonální odpovídavosti buněk nádoru.

116

SROVNÁNÍ MUTAČNÍ ANALÝZY MEZI JÍCNOVÝMI GISTY A GISTY V JINÝCH LOKALIZACÍCH V KOMBINACI S KLINICKOPATOLOGICKÝMI PARAMETRY Autor: Kročová M. Školitel: Škarda J., MUDr. et MVDr. Ph.D. Ústav klinické a molekulární patologie, LF UP v Olomouci Úvod: Gastrointestinální stromální tumory jsou nejčastějšími mezenchymálními malignitami gastrointestinálního traktu, tvoří až 3 % všech gastrointestinálních neoplázií a 5,7% všech sarkomů. Cíle: Cílem naší práce bylo srovnat frekvenci výskytu nejčastějších mutací v genech c-KIT a PGDFRA u jícnových GISTomů ve srovnání s GISTomy v jiných lokalizacích. Metodika: Byly sledovány následující mutace: mutace v exonu 11 a exonu 9 cKIT a mutace v exonu 18 a 13 PGDFRA v souboru bylo 33 pacientů s jícnovým GISTomem, z nichž 7 bylo vyšetřováno v naší nemocnici, 15 pacientů s GISTomem žaludku, 14 pacientů s GISTomem tenkého střeva, 3 pacienti s GISTomem rekta 1 pacient s GISTomem žlučníku, 5 pacientů s extraintestinálním GISTomem a 1 pacient s primárním GISTomem jater. U některých pacientů bylo pozorováno více mutací současně. Výsledky: U jícnových GISTomů šlo o mutaci v exonu 11 genu c-KIT, která predikuje citlivost na imatinib mesylát, v ojedinělých případech byla pozorovaná mutace v exonu 9 genu, která je zodpovědná za rezistenci na imatinib mesylát, která nemůže být překonaná ani sunnitinibem, c-KIT a exonu 18 genu PGDFRA. V žaludku jsme pozorovali hlavně mutace v exonech 11 a 18, vyskytovala se i jedna mutace v exonu 13 a a jedna mutace v exonu 12. U GISTomů tenkého střeva jsme pozorovali mutace v exonech 9, 11, 18, z čehož nejčastější byly mutace v exonu 11. Závěr: V rámci našeho souboru pacientů jsme pozorovali obdobnou frekvenci výskytu mutací jako v jiných literárních zdrojích. Výsledky našeho sledování potvrdily že GISTom jícnu má relativně dobrou prognózu ve srovnání s GISTomy z jiných lokalizací.

117

GRAMNEGATIVNÍ BAKTERIE S REZISTENCÍ KE KABAPENEMŮM Autoři: Kubec M., Ducháčová M. Školitel: Htoutou Sedláková M., MUDr. Ústav mikrobiologie, LF UP v Olomouci Úvod: Karbapenemy jsou antibiotika první volby v terapii závažných infekcí způsobených ESBL- a AmpC-pozitivními enterobakteriemi. V současnosti však celosvětově stoupá incidence enterobakterií, které vykazují rezistenci i k těmto antibiotikům a léčba infekcí s jejich etiologickou rolí se pak stává velmi obtížnou. Cíle: Cílem studie byla detekce enterobakterií rezistentních ke karbapenemům v gastrointestinálním traktu (GIT) pacientů Hemato-onkologické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc (HOK) a analýza mechanismů rezistence s využitím fenotypových a genotypových metodik. Metodika: V období 1.1.2014 – 31.1.2015 byly rektální výtěry pacientů hospitalizovaných na HOK inokulovány na selektivní médium Chrom ID ESBL agar (Oxoid). Kolonie byly identifikovány pomocí MALDI TOF (Bruker) a jejich citlivost k antibiotikům byla stanovena diluční mikrometodou dle doporučení EUCAST. U izolátů s MIC meropenemu 2 mg/l a vyšší byla citlivost ověřena pomocí Etestu a následně provedeny fenotypové testy k detekci serinových karbapenemáz a MBL. Izoláty s pozitivními výsledky byly podrobeny PCR průkazu genů kódujících produkci karbapenemáz. Pomocí pulzní gelové elektroforézy byla stanovena genetická příbuznost. Výsledky: Do studie bylo zahrnuto 1229 stolic od 266 pacientů. Produkce karbapenemáz byla potvrzena u čtyř kmenů Klebsiella pneumoniae. PCR konfirmovala ve všech případech přítomnost genu blaNDM-1. Pomocí pulzní gelové elektroforézy byla zjištěna jedinečnost zkoumaných izolátů. Závěr: Prevalence gastrointestinálního nosičství enterobakterií s produkcí karbapenemáz na HOK činila ve sledovaném období 1,5 %. Byly prokázány NDM-1 pozitivní kmeny Klebsiella pneumoniae, které představují výrazné epidemiologické riziko a vážné ohrožení hospitalizovaných pacientů. Práce vznikla za podpory projektu LF_2015_035.

118

FYZIOLOGIE DEVADESÁTNÍKA: METABOLISMUS KOSTI A KALCIA. ČÁST I. ZLOMENINY V KOHORTĚ HOSPITALIZOVANÝCH 90-TI LETÝCH PACIENTŮ – SOUVISLOSTI Autor: Kučera P. Školitel: Poljaková I., MUDr. PhD. Ústav patologické fyziologie, LF UP v Olomouci Úvod: Populace stárne, dožívá se poprvé v historii vysokého věku až kolem sta let. Je důležité, aby léta navíc lidé prožili ve vyhovující kvalitě života, jako aktivní a platní členové společnosti. Lékařský výzkum by měl být na tento cíl zaměřen. Cíle: Zjistit souvislosti mezi stavem kostí ve vysokém věku a ostatními komorbiditami. Metodika: Byl vyhodnocen soubor 100 pacientů (77 žen, 23 mužů) s průměrným věkem 88,46 let, jejichž zdravotní stav vyžadoval hospitalizaci – jednak vlastním šetřením (FN Olomouc od 1.1.2015 do 25.3.2015) a retrospektivním výzkumem (SMN Agel Přerov od 1.10.2013 do 30.6.2014 (n=52). Výsledky: Provedeným výzkumem jsem zjistil, že příčinami hospitalizace ve vysokém věku jsou zlomeniny v 29%, neurologické příčiny v 22%, kardiální příčiny v 20%, záněty v 14%, onkologické diagnózy v 4%, embolie/trombózy 4% a ostatní příčiny v 7%. Z 29 pacientů hospitalizovaných kvůli zlomeninám bylo 32,5% žen (n=25), u mužů to bylo 17,4% (n=4). Zlomeniny se vyskytovaly u pacientů s vyšším kognitivním skóre (4,1), pacienti bez zlomenin vykazovali kognitivní skóre (3,5). Výskyt deprese v celkovém souboru pacientů byl 35%. Výskyt deprese v podskupině pacientů se zlomeninami byl 24%. Dále v souboru bylo 56% pacientů se sinusovým rytmem a 37% pacientů s fibrilací síně. Výskyt sinusového rytmu u pacientů se zlomeninou byl 75,9% a s fibrilací síní 24,1%.Co se týče karenční anémie a anémie chronických chorob, bylo v souboru 31% pacientů s touto diagnózou a 24,1% z tohoto podsouboru bylo hospitalizováno z důvodu zlomeniny. V anamnéze mělo předchozí zlomeniny uvedeno 35 pacientů, v 22 případech byly opakované. Závěr: Na základě zjištěných údajů je možné říci, že pacienti hospitalizováni kvůli zlomeninám byli zdravější než ti, kteří byli hospitalizování z jiného důvodu. Podpořeno grantem IGA UP: LF_2015_020 a LO1304.

119

STUDIUM FOTODYNAMICKÝCH REAKCNÍ NA NÁDOROVÝCH BUNĚČNÝCH LINIÍCH Autor: Lýsková Š. Školitel: Tománková K., doc. Ing. Ph.D. Ústav lékařské biofyziky, LF UP v Olomouci Úvod: Fotodynamická reakce spočívá ve vpravení fotosenzitivní látky do buňky a její aktivaci ozářením za přítomnosti kyslíku. Použití vhodné vlnové délky záření vede k tvorbě reaktivních forem kyslíku (ROS), které poškozují zejména buněčné membrány a mění strukturu složek cytoskeletu. Buňka s narušenou integritou pak podléhá apoptóze či nekróze. Cíle: Cílem práce bylo provedení fotodynamické reakce na buněčné linii HeLa za použití senzitizéru TMPyP při dávce záření 5 Jcm-2 a ověření její efektivity studiem změn topografických a mechanických charakteristik buněk a zobrazením změn struktur cytoskeletu. Metodika: Buňky byly vystaveny působení senzitizéru 0,1µM TMPyP a kultivovány za standardních podmínek. Poté byly ozářeny LED diodami s vlnovou délkou 414 nm. Poškození buněk bylo zobrazeno prostřednictvím mikroskopu atomárních sil a konfokálního fluorescenčního mikroskopu. Výsledky: Po aplikaci fotodynamické terapie se buňky v důsledku snižující adheze zkracují a zvyšují, dále vykazují nižší elasticitu a vyšší tuhost, což je způsobeno změnami v organizaci cytoskeletárních struktur. Aktinová filamenta se přesouvají z periferie buňky do perimembránového prostoru a méně se podílejí na mezibuněčných interakcích. Síť, kterou tvoří mikrotubuly kolem jádra se po ošetření fotodynamickou reakcí naruší a mikrotubuly se hromadí v perinukleární oblasti. Část mikrotubulů vstupuje do tzv. blebů (nepravidelných záhybů cytoplazmatické membrány). Závěr: Byla potvrzena účinnost fotosenzitizéru TMPyP na buněčnou linii nádoru děložního čípku HeLa. Současně byl ověřen vliv fotodynamické reakce na změnu cytoskeletárních struktur, což se projevilo změnou mechanických i topografických vlastností buněk a tyto změny byly prokázány použitím moderních mikroskopických metod.

120

TERAPEUTICKÉ MONITOROVÁNÍ VANKOMYCINU Autor: Machačová M. Školitel: Suchánková H, MUDr. Ústav farmakologie, LF UP v Olomouci Úvod: Vankomycin má zásadní úlohu v terapii gram-pozitivních bakteriálních infekcí. Nová doporučení týkající se terapeutického monitorování (TDM) vankomycinu doporučují monitorování hladin pouze před podáním, s cílovou hladinou 15-20 mg/l u závažných invazivních infekcí a při přítomnosti méně citlivých kmenů, a hladinou 10-15 mg/l u ostatních infekcí. Cíle: Tato práce hodnotí TDM vankomycinu ve Fakultní nemocnici Olomouc a potenciální vliv nových doporučení na strategii dávkování vankomycinu. Metodika: Provedli jsme retrospektivní analýzu plazmatických hladin vankomycinu u pacientů léčených vankomycinem podávaným i.v. Vyloučili jsme pacienty, u kterých nebylo možné zjistit, kdy byl odběr proveden, a dále pacienty hemodialyzované. Každá hladina pak byla porovnána s doporučeným rozmezím jak dle starších guidelines, tak i dle těch nových s ohledem na typ infekce a MIC vyvolávajícího agens. Poté jsme provedli u každého pacienta farmakokinetickou simulaci pomocí programu MWPharm 3.3 ke zhodnocení individuálních PK/PD indexů. Výsledky: Celkově bylo do naší studie zahrnuto 468 plazmatických hladin, což představovalo 260 jednotlivých měření provedených u 135 pacientů. Vankomycin byl nejčastěji indikován u prokázané či suspektní sepse. Patogen s MIC >1 mg/l byl zjištěny u 17 % případů. Klinický farmakolog byl konzultován v 18 % případů. Podle nových guidelines byli pacienti ve 38 % případů měření poddávkováni a ve 39 % předávkováni. PK simulace ukázala suboptimální koncentrace u 28 % měření a příliš vysoké koncentrace u 37 % měření. Závěr: Optimalizace dávek vankomycinu pouze na základě hladin před podáním zvyšuje riziko toxicity, resp. selhání léčby, především pokud hodnota není interpretována s ohledem na přesný čas odběru. Studie byla podpořena vnitřním grantem č. IGA UPOL 2014_LF_008 a byla schválena Etickou komisí FNOL č. 183/14.

121

FYZIOLOGIE A PATOFYZIOLOGIE DEVADESÁTNÍKA; KOGNITIVNÍ FUNKCE Autor: Matoušková P. Školitel: Poljaková I., MUDr. Ph.D. Ústav patologické fyziologie, LF UP v Olomouci Úvod: Díky zvyšující se životní úrovni a pokroku v medicíně se lidé v průměru dožívají stále vyššího věku, a tak máme poprvé v historii možnost blíže zkoumat fyziologii i patofyziologii dlouhověkých lidí. Kognitivní funkce utváří osobnost člověka. Proto je třeba se zaměřit na zkoumání faktorů, které nám umožní dožít se vysokého věku s co možná nejzachovalejšími kognitivními funkcemi a také v dobrém emočním rozpoložení. Cíle: Zjistit, na čem může záviset správné fungování mozkových funkcí u lidí vyššího věku. Metodika: Testovanou skupinu tvoří skupina 100 pacientů s věkovým průměrem 88,46 let, mediánem 88 let, ve věku 85 – 100 let. Data byla sebrána od 52 pacientů z nemocnice Agel Přerov z oddělení B následné péče od 1.10. 2013 do 30.6. 2014 a od 48 pacientů hospitalizovaných na Geriatrické klinice FN Olomouc od 1.1.2015 do 25.3. 2015. Soubor zahrnuje 77 žen a 23 mužů. Kognitivní funkce byly hodnoceny pomocí 5 bodové stupnice tíže demence. Výsledky: Demencí trpí 68% pacientů z naší kohorty. Výskyt demence není vázán na pohlaví, postiženo je 68% žen a 70% mužů. U devadesátníků hospitalizovaných z důvodu poruch pohybového aparátu byl nalezen nižší výskyt demence. Pacienti s normálním stavem výživy, popřípadě nadváhou mají nižší prevalenci demence či lehčí stupeň demence, než pacienti s podvýživou. U probandů trpících depresemi, diabetem mellitem (DM) a chronickou anémií je vyšší výskyt demence. Závěr: Stav kognitivních funkcí souvisí s dalšími komorbiditami. Nejvýznamnější je v našem souboru přímo úměrná závislost stavu výživy a nepřímo úměrná souvislost s výskytem diabetu mellitu a chronickou anémií. Podpořeno grantem IGA UP: LF_2015_020 a LO1304.

122

STANOVENÍ VYBRANÝCH GENOVÝCH VARIANT OVLIVŇUJÍCÍCH METABOLIZACI STATINŮ U PACIENTŮ S AKUTNÍM INFARKTEM MYOKARDU Autor: Nováková L. Školitel: Petřková J., MUDr. Ph.D. Ústav patologické fyziologie, LF UP v Olomouci Úvod: Z důvodu sekundární prevence nové koronární příhody podáváme pacientům po akutním infarktu myokardu (IM) vysoké dávky statinů. Jednonukleotidový polymorfismus rs4149056 v genu SLCO1B1 je spojován se zvýšeným rizikem myopatie při léčbě statiny. Cíle: Za cíl práce jsme si stanovili zhodnotit distribuci polymorfismu rs4149056 v genu SLCO1B1 u českých pacientů po proběhlém akutním infarktu myokardu. Metodika: Bylo vyšetřeno 123 pacientů po akutním infarktu myokardu, u kterých byla nasazena vysoká dávka statinů. Vyšetření genotypů bylo provedeno pomocí MassArray® technologie v Ústavu molekulární a translační medicíny. Získané alelické a genotypové frekvence byly porovnány s frekvencemi v evropských populacích. Výsledky: Frekvence rs4149056 alely byla shodná s frekvencemi nalezenými v jiných evropských populacích (18%). Distribuce jednotlivých rs4149056 genotypů byla TT 69,1%, TC 26,8%, CC 4,1% a odpovídala Hardy-Weibergově rovnováze. Výsledek genotypizace byl k dispozici za 36-48 hodin po odběru krve. Závěr: Distribuce polymorfismu rs4149056 v genu SLCO1B1 ve vyšetřované české populaci se neliší od zastoupení genotypů tohoto polymorfismu v jiných evropských populacích. Použitá metoda je schopna správně a relativně rychle stanovit genotyp. Grantová podpora: IGA UP:LF_2015_020. Autorka děkuje Mgr. Lence Kocourkové za laboratorní provedení genotypizace.

123

LÉKOVÉ INTERAKCE A RIZIKA FARMAKOTERAPIE Autor: Ptáčníková M. Školitel: Strojil J., MUDr. Ph.D. Ústav farmakologie, LF UP v Olomouci Úvod: Lékové interakce představují zásadní terapeutický problém, především pro léky s nízkým terapeutickým indexem, jako jsou imunosupresiva používaná u pacientů po orgánové transplantaci. Vzhledem k nutnosti udržení úzkého terapeutického rozmezí je u těchto pacientů využíváno terapeutické monitorování léčiv (TDM). Mezi léčiva často interagující s imunosupresivy patří řada antiinfektiv, na jejichž dopad na úspěšnost udržení terapeutických hladin jsme se zaměřili v naší práci. Cíle: Cílem práce bylo zhodnotit dopad předpisu interagujících antiinfekčních přípravků pacientům po transplantaci ledvin léčených cyklosporinem nebo takrolimem. Metodika: Retrospektivně jsme hodnotili údaje o léčbě a hladinách imunosupresiv u 187 transplantovaných pacientů léčených na 3. interní klinice FNOL. Hodnotili jsme úspěšnost udržení cílových plasmatických hladin při předpisu interagujících léčiv. Výsledky: Vyhodnotili jsme 4205 změřených hladin imunosupresiv. Předpis interagujícího antiinfektiva zvyšoval riziko hladin nad horní hranicí terapeutického rozmezí; pro takrolimus RR=5,7, p<0,01, 95% CI [4,6-7,1], u cyklosporinu pak RR=3,9, p<0,01, 95% CI [2,3-6,6]. Toto riziko bylo přítomno navzdory tomu, že u 75 % těchto předpisů byla dávka preventivně snížena. Interakce se odrazila ve významně nižší dávce léku potřebné k dosažení stejné hladiny, o 55 % oproti neovlivněné dávce takrolimu (p<0,01) a o 30 % oproti neovlivněné dávce cyklosporinu (p=0,03). Závěr: Naše analýza ukazuje, že navzdory preventivnímu snížení dávky stále předpis interagujících antibiotik zvyšuje riziko překročení dávkovacího rozmezí, a je tedy na místě zvažovat výraznější redukce dávek.

124

ZMĚNY ANGIOGENEZE VE STROMÁLNÍM MIKROPROSTŘEDÍ MALIGNÍHO MELANOMU Autor: Račanský M. Školitel: Brychtová S., doc. MUDr. Ph.D. Ústav klinické a molekulární patologie, LF UP v Olomouci Úvod: Stromální mikroprostředí nádoru je významným determinačním faktorem pro dynamiku vývoje nádorové masy. Je tvořeno jednak celulárním kompartmentem, do kterého patří fibroblasty, endotelie a buňky imunitního systému, dále zde nalézáme plejádu signálních molekul, cytokinů, chemokinů a enzymů. V dnešní době se na jeho výzkum zaměřuje velké množství prací, jejichž cílem je usnadnění diagnostiky nádorového onemocnění, jeho terapie a výsledné prognózy. Cíle: V naší práci jsme sledovali změny fenotypu nádorového mikroprostředí ve skupině maligních melanomů kůže (MM). Zaměřili jsme se na studium mikrovaskulární denzity (MVD) ve stromatu MM. Pro znázornění abnormální angiogeneze jsme zvolili nestin (intermediární vláknitý protein ovlivňující strukturální organizaci buněk) a Thy1/CD90 (membránový protein ovlivňující buněčnou adhezi a apoptózu) Metodika: Metodou nepřímé imunohistochemie v barvícím automatu Ventana BenchMark XT byly připraveny bioptické vzorky čítající 82 MM a 25 pigmentových névů. Hodnocení MVD bylo provedeno světelným mikroskopem v periferní a centrální oblasti nádorů v místech největší denzity tzv.“hot spots“ na ploše 1 mm2. MM byly rozděleny dle AJCC TNM klasifikace do 4 skupin pT1 (n=35), pT2 (n=17), pT3 (n=18) a pT4 (n=12). Výsledky byly statisticky zpracovány, hodnoty P<0,05 jsme považovali za statisticky signifikantní. Výsledky Prokázali jsme signifikantní zvýšení MVD u MM v porovnání s névy. Přítomnost nestin-pozitivních cév byla prokázána zejména na periferii lézí, kde korelovala s hloubkou invaze (P=0,0001). Signifikantní vzestup exprese Thy1/CD90 byl zaznamenán zejména v centrální oblasti pokročilých MM (pT3, pT4), u stádií pT1 a pT2 se CD90+ cévy nacházely jen ojediněle. U névů exprese CD90 v cévách prokázána nebyla. Závěr: Naše výsledky ukazují, že MVD se podílí na alteraci mikroprostředí MM a může přispívat k jeho progresi. Bližší porozumění MVD může pomoci k jejímu použití jako možného prediktivního ukazatele tohoto onemocnění.

125

VÝZNAM CYTOCHROM P450 EPOXYGENÁZ V PRENATÁLNÍM VÝVOJI Autor: Rajdová A. Školitel: Čížková K., Mgr. Ústav histologie a embryologie, LF UP v Olomouci Úvod: Cytochromy P450 (CYPs) se účastní metabolismu mnoha endogenních i exogenních látek, včetně léčiv. Některé CYPs se podílí také na regulaci vývojových procesů. Do této skupiny by mohly patřit i CYP epoxygenázy (CYP2C, CYP2J). Ty metabolizují arachidonovou kyselinu na epoxyeikosatrienové kyseliny (EETs). EETs ovlivňují vývojové procesy, jako je mitogeneze, diferenciace a buněčná signalizace. EETs jsou relativně rychle rozkládány solubilní epoxid hydrolázou (sEH) na méně aktivní látky. Cíle: Imunohistochemická detekce a semikvantitativní hodnocení exprese sEH v lidských embryonálních játrech, střevech a ledvinách v průběhu od 7. do 20. týdne intrauterinního vývoje (IUD) a její srovnání s expresí CYP epoxygenáz ve stejném období vývoje. Metodika: Průkaz sEH nepřímou dvoustupňovou imunohistochemickou metodou v lidských embryonálních tkáních. Výsledky: V embryonálních střevech, játrech a ledvinách se exprimují jak CYP epoxygenázy, tak sEH. Zatímco se intenzita exprese a ve střevě navíc i distribuce jednotlivých CYP epoxygenáz mění, exprese sEH zůstává ve sledovaném období IUD víceméně konstantní. Ve střevě vede distribuce jednotlivých CYP epoxygenáz a sEH v epitelu podél osy krytpa-klk pravděpodobně k různé koncentraci jednotlivých EETs podél této osy. V kryptách, kde vznikají nové buňky, je vysoká exprese CYP2C8 a 2C9 a nízká exprese sEH. Hlavní produkt těchto epoxygenáz, 14,15-EET, má největší proliferační potenciál. Naopak v apikální části klku, kde jsou buňky již plně diferencované, je exprese CYP2C8 a 2C9 nižší než v kryptách a exprese sEH je vyšší. V ledvinách se CYP epoxygenázy exprimují v jak v tubulech, tak metanefrogenním blastému. V metanefrogenním blastému ale nedochází k expresi sEH. Závěr: Distribuce jednotlivých CYP epoxygenáz a sEH ve střevním epitelu a metanefrogenním blastému ledvin naznačují vliv EETs na proliferaci a diferenciaci buněk. Pokud EETs mají funkci morfogenu, měla by změna exprese těchto enzymů v prenatálním období způsobená xenobiotiky fatální následky pro vyvíjející se organizmus.

126

HYPOTERMIE U AKUTNÍHO IKTU (STUDIE EURHYP-1) Autor: Římská M. Školitel: Líčeník R., MUDr. Mgr. Ph.D. Ústav sociálního lékařství a veřejného zdravotnictví, LF UP v Olomouci Úvod: Využití hypotermie v léčbě různých chorobných stavu je studováno již od 40. let 20. století. Do klinické praxe se terapeutická hypotermie dostala relativně nedávno. V současnosti je hypotermie standardní součástí např. při kardiopulmonální resuscitaci. Studie využití terapeutické hypotermie u pacientů s ischemickou cévní mozkovou příhodou (iCMP), intracerebráním (ICH) a subarachnoidálním krvácením, polytraumatem, poraněním mozku, míchy a při kardiopulmonální resuscitaci probíhají v současné době. Cíle: Literární přehled klinických studii. Metodika: Literární přehled klinických studii. Výsledky: Byly provedeny studie použití terapeutické hypotermie u iCMP s využitím endovaskulárního i povrchového chlazení v celkové anestezii a u pacientů při plném vědomí. V roce 2014 byly publikovány pozitivní výsledky randomizované kontrolované studie využití mírné povrchově indukované terapeutické hypotermie při léčbě akutního ischemického iktu. V současnosti probíhá studie EuroHYP-1, multicentrická klinická studie fáze III. V USA nyní probíhá studie využití terapeutické hypotermie při léčbě ICH. Obě studie budou v roce 2017. Závěr: Využití terapeutické hypotermie v léčbě pacientů s iCMP a ICH je nadějnou metodou. V současnosti není dostatek důkazů pro její zavedení do klinické praxe a probíhají klinické studie.

127

MOLEKULÁRNĚ BIOLOGICKÁ A IMUNOHISTOCHEMICKÁ CHARAKTERISTIKA JÍCNOVÝCH GASTROINTESTINÁLNÍCH STROMÁLNÍCH TUMORŮ Autor: Šustková T. Školitel: Škarda J., MUDr. et MVDr. Ph.D. Ústav klinické a molekulární patologie, LF UP v Olomouci Úvod: Gastrointestinální stromální tumory tvoří největší skupinu mezenchymálních novotvarů trávicího traktu. Extrémně raritní záležitostí je výskyt tohoto tumoru v jícnu. Ve fakultní nemocnici Olomouc diagnostikovali mezi lety 2003 a 2009 devět případů. Cíle: Cílem práce bylo navrhnout nomogram, pomocí kterého by bylo možné odhadnout riziko recidivy u gastrointestinálních stromálních tumorů jícnu. Doposud totiž nebyla definována jednoznačná prognostická kritéria pro esophageální lokalizaci. Metodika: Při zpracování nomogramu jsme vycházeli z klinických a patologických údajů našich devíti pacientů a studie Simona Lotta s 55 nemocnými. Soubor je malý díky nízkému výskytu tumoru. Zaměřili jsme se na velikost tumoru, mitotickou aktivitu a expresi imunohistochemických parametrů c-kit, CD34, Aktin, Desmin, Vimentin, S100. Prognostický význam stupně integrity kapsuly nebyl v rámci daných vzorků sledován z důvodu získávání materiálu endoskopickou resekcí. Výsledky: Na základě srovnání našich výsledků s literárními údaji se domníváme, že prognostický nomogram sestavený Fletcher et al. obecně pro gastrointestinální stromální tumory adekvátně vystihuje skutečné riziko progrese i u jícnové lokalizace. Nehledě na velikost tumoru je nutné provést mutační analýzu, a to z důvodu ojediněle se vyskytujících novotvarů určité mutace, jež i při malých velikostech mohou s časovým odstupem generalizovat. V našem vzorku pacientů generalizoval pouze jeden tumor a v Lottově studii 15. Závěr: Výsledky mohou být zatíženy chybou malého souboru. Při podezření na gastrointestinální stromální tumor jícnu je doporučeno odeslat vzorek na pracoviště vyšší kategorie ke druhému čtení a provedení mutační analýzy. Od typu mutace se odvíjí cílená léčba inhibitory tyrosinkináz.

128

MODERNÍ LABORATORNÍ DIAGNOSTIKA AKUTNÍHO KORONÁRNÍHO SYNDROMU Autor: Uvíra M. Školitel: Stejskal D., prof. MUDr. Ph.D. MBA Oddělení laboratorní medicíny, Středomoravská nemocniční a.s. Úvod: Akutní koronární syndrom patří v západní populaci mezi nejčastější příčiny úmrtí. K diagnóze se mimo jiné využívá stanovení koncentrací vybraných biomarkerů v krvi. Optimální ukazatel pro odhad myokardiální ischémie bez nekrózy zatím nebyl popsán (existují jen sporné informace o možném využití ultrasenzitivního stanovení srdečních troponinů, ACB, HFABP, GPBB-I, atp.). Z hlediska laboratorní medicíny je diagnostika založena na sériovém vyšetření srdečního troponinu a ukazatele, který má vysokou senzitivitu pro časnou diagnostiku. Ustupuje se od stanovení myoglobinu a CKMB mass. Obecnou snahou je hledání nových ukazatelů, které jsou vysoce diagnosticky efektivní v časných stadiích AKS. Jednou z kandidátních molekul splňující tato kritéria je perilipin. Cíle: Cílem práce bylo stanovení hladin perilipinu u pacientů s podezřením na akutní koronární syndrom. Metodika: Celkem bylo vyšetřeno 29 pacientů s podezřením na akutní koronární syndrom. U všech pacientů byl do 4 hod po přijetí (současně do 5 hod po vzniku bolesti) stanoven v séru TnI, myoglobin (LEIA), hs-CRP (LIA), cholesterol, LDL a triglyceridy (enzym). U každého pacienta byl zhotoven alikvot séra, ze kterého byla následně jednorázově změřena koncentrace perilipinu (ELISA sandwich) s uspokojivými charakteristikami. Výsledky: Celkem vyšetřeno 17 mužů a 12 žen, kteří se významně nelišili dle věku (55±7 roků; p=0,56; celkem n=29). U 15 osob byl identifikován akutní koronární syndrom. Osoby s akutním koronárním syndromem měly významně vyšší hodnoty hs-CRP (p=0,04), myoglobinu (p=0,02) a perilipinu (p<0,01). Při využití ROC analýzy bylo zjištěno, že diagnostická efektivita perilipinu byla excelentní, významně vyšší než pro myoglobin a hs-CRP (AUC 1,0; senzitivita 100%; specificita 100% při cut-off hladině > 15 ng/l; AUC pro myoglobin 0,78; AUC pro hsCRP 0,64). Závěr: Zdá se, že perilipin je potencionálním časným ukazatelem přítomnosti akutního koronárního syndromu. Limitací studie byl malý vzorek pacientů; v práci je nezbytné pokračovat a provést multicentrické studie s pacienty s AKS za různých situací.

129

IGRA TESTY V LABORATORNÍ DIAGNOSTICE LATENTNÍ TUBERKULÓZY (IGRA = INTERFERON-GAMA RELEASE ASSAY) Autor: Vostrovská Z. Školitel: Petřek M., prof. MUDr. CSc. Ústav patologické fyziologie, LF UP v Olomouci Úvod: Diagnostika latentní tuberkulózní infekce (LTBI) je aktuálním tématem zejména z důvodu nárůstu pacientů, kteří jsou v rámci svého základního onemocnění léčeni biologickou terapií inhibitory TNFα (pacienti s psoriázou, revmatoidní artritidou nebo idiopatickými záněty střeva). K průkazu LTBI se používají IGRA testy; jednou z variant je T-SPOT.TB. Cíle: Analyzovali jsme výsledky vyšetření pomocí testu T-SPOT.TB u pacientů odeslaných do laboratoří FN Olomouc z Kliniky plicních nemocí a tuberkulózy, II. interní kliniky – gastro-enterologické a III. interní kliniky – revmatologické. Stanovili jsme také spektrum nejčastějších diagnóz. Metodika: T-SPOT.TB je založen na principu in vitro stimulace senzibilizovaných efektorových T lymfocytů pomocí antigenů specifických pro M. tuberculosis komplex. Stimulované lymfocyty produkují interferon gama, který jsme schopni identifikovat přímo u dané buňky pomocí metody ELISPOT. Pozitivní výsledek (průkaz LTBI) spočívá v přítomnosti více než 5 „otisků“ Tlymfocytů reagujících na mykobakteriální antigeny. Výsledky: V souboru 648 vyšetřených pacientů byl zjištěn pozitivní výsledek testu T-SPOT.TB u 16% pacientů s plicními, 10% s revmatologickými a 1% s gastro-enterologickými diagnózami. Z ostatních diagnóz (lymfomy, karcinomy močového traktu) bylo pozitivních až 21%. Nejvíce vyšetřených se léčilo s malignitami respiračního systému, pneumoniemi, Crohnovou chorobou a revmatoidní artritidou. Nasazení biologické léčby nebylo dočasně možné u 20% nemocných s morbus Bechtěrev a 12% pacientů s revmatoidní artritidou. Závěr: T-SPOT.TB je vhodný test k diagnostice latentní tuberkulózní infekce, ať už z důvodu jeho vysoké senzitivity, specificity či rychlého provedení. Na jeho základě byla pacientům s pozitivním výsledkem indikována léčba antituberkulotiky, a pokud bude úspěšná, bude možné nemocným nasadit léčbu biologickou. Práce vznikla za podpory projektu IGA UP: LF_2015_020.

130

STANOVENÍ VYBRANÝCH GENOVÝCH VARIANT ZÁNĚTU U PACIENTŮ S AKUTNÍM INFARKTEM MYOKARDU Autor: Zapletalová K. Školitel: Petřková J., MUDr. Ph.D. Ústav patologické fyziologie, LF UP v Olomouci Úvod: Přirozená imunita, struktury odpovědné za odpověď na mikrobiální stimuly, např. NOD2 protein se uplatňují v patogeneze koronární aterosklerózy. Exprese NOD2 byla např. nalezena v makrofázích z koronárních arterií. V Italské populaci byla zase zjištěna souvislost mezi variací v CARD15 genu, který kóduje NOD2, a koronární aterosklerózou. Inserce alely C (InsC) byla popsána jako rizikový faktor koronární aterosklerózy. Cíle: V souladu se správnou praxí genetických asociačních studií jsme ověřovali, zda je tato asociace přítomna také v české populaci. Metodika: Bylo vyšetřeno 123 pacientů po akutním infarktu myokardu a 75 zdravých kontrolních jedinců. Vyšetření genotypů bylo provedeno pomocí MassArray® technologie v Ústavu molekulární a translační medicíny. Získané alelické a genotypové frekvence souboru pacientů byly porovnány s frekvencemi v kontrolním souboru zdravých jedinců. Výsledky: Distribuce CARD 15 rs2066847 genotypů odpovídala HardyWeibergově rovnováze. Výskyt inserce alely C (InsC) byl ve skupině pacientů nižší než v kontrolní skupině. Závěr: Naše data nepodporují nález italských autorů. V kontrastu s jejich nálezem, inserce alely C (InsC) lze u našich pacientů charakterizovat jako ochranný faktor proti manifestaci akutního infarktu myokardu. Tento závěr je třeba ověřit na větším souboru pacientů. Grantová podpora: IGA UP:LF_2015_020. Autorka děkuje Mgr. Veronice Žižkové za laboratorní provedení genotypizace.

131

FYZIOLOGIE DEVADESÁTNÍKA – KARDIOVASKULÁRNÍ SYSTÉM Autor: Zdráhal A. Školitel: Poljaková I., MUDr. Ph.D. Ústav patologické fyziologie, LF UP v Olomouci Úvod: Vzhledem k masívnímu stárnutí populace je třeba revidovat fyziologické normy pro nejstarší skupiny obyvatel, kteří se stávají klienty zdravotnického systému. Cíle: Hlavním cílem této studie bylo zhodnotit stav kardiovaskulárního systému u devadesátníků. Metodika: Retrospektivní studie 100 pacientů (85 – 100 let) z toho 77 žen, 23 mužů. Průměrný věk 88,46 le, medián 88 let. 52 pacientů ze SMN Agel, Nemocnice v Přerově a 48 pacientů z Fakultní nemocnice Olomouc – Oddělení geriatrie. U všech pacientů jsme hodnotili srdeční rytmus a z dostupné dokumentace výskyt cévních onemocnění, případně podle echokardiografie stav myokardu. Výsledky: 100% pacientů trpělo aterosklerózou. 27% z nich prodělalo centrální mozkovou příhodu. Hypertenze byla více zastoupena u žen: celkově 66% (57% muži, 69% ženy). Celkově 54% mělo symptomatickou ischemickou chorobu srdeční, z nich infarkt myokardu prodělalo 19% (muži 43%, ženy 12%). Co se týče srdečního rytmu, bylo 7% pacientů, fibrilace síní se vyskytla u 37% probandů. Nějakou formu blokády srdečního vedení, prostou nebo kombinovanou, mělo 31% z nich. Jen 17% devadesátníků mělo pravidelný sinusový rytmus s normální frekvencí, bez extrasystol a bez výskytu blokády vedení vzruchu. Často se vyskytoval blok levého Tawarova raménka 13% (muži 22%, ženy 10%) i blok pravého Tawarova raménka 12% (muži 17%, ženy 10%). Nějaký stupeň srdečního selhání mělo 21% pacientů (muži 13%, ženy 23%). Závěr: Ateroskleróza se vyskytovala u všech devadesátníků, ale s různou mírou symptomů. „Fyziologický“ sinusový rytmus mělo 17% z nich. Podpořeno grantem IGA UP: LF_2015_020 a LO1304.

132

ZUBNÍ LÉKAŘSTVÍ

STAV ORÁLNÍHO ZDRAVÍ MLADÝCH JEDINCŮ V ZÁVISLOSTI NA JEJICH DIETNÍCH NÁVYCÍCH A PITNÉM REŽIMU Autoři: Balaščáková E., Králiková B. Školitel: Morozova Y., Stomatolog Ph.D. Klinika zubního lékařství FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Výživa a orální zdraví těsně souvisí. Určité zvláštnosti stravovacích a pitných návyků mohou přivést ke vzniku zubního kazu nebo erozí. Zubní kaz je infekční onemocnění narušující sklovinu a ostatní tkáně zubu a v pokročilých stádiích může vyvolat vážné následky vedoucí až ke ztrátě zubu. Eroze zubů se popisují jako nevratný postupný úbytek tvrdých zubních tkání vznikající kvůli působení kyselin bez účasti bakterií. Cíle: Prostřednictvím originálního dotazníku prozkoumat dietní návyky a pitný režim skupiny mladých jedinců, dále pomocí důkladného vyšetření dutiny ústní a použití epidemiologických indexů zjistit stav jejich orálního zdraví a také stanovit korelaci mezi stavem orálního zdraví a zvláštnostmi dietních a pitných návyků. Metodika: Pro účely studie byl vytvořen soubor 194 mladých jedinců- studentů zubního lékařství (127 žen a 67 mužů) ve věku 18–28 let. Před zahájením vyšetření každý účastník vyplnil originální dotazník týkající se stravovacích a pitných návyků. Následovalo důkladné vyšetření dutiny ústní pomocí zubního zrcátka a sondy. Stav orálního zdraví byl stanoven prostřednictvím indexu KPE, ICDAS a BEWE a zaznamenán do zubního kříže v programu PC DENT. Na závěr proběhlo porovnání a statistické zpracování získaných výsledků (p 0,05). Výsledky: Zcela intaktní chrup mělo 10 % žen a 3 % mužů. Sanovaný chrup mělo 19 % žen a 21 % mužů. Kariézní chrup mělo 71 % žen a 76 % mužů. Výskyt zubních erozí činil 56 % u žen a 45 % u mužů. Nebyl zjištěn statisticky signifikantní rozdíl mezi pohlavím a výskytem zubního kazu a erozí (p>0,05). Byla prokázána signifikantní závislost mezi konzumací džusů a výskytem erozí. Závěr: Dietní návyky a pitný režim mají významný vliv na stav orálního zdraví. Jako nejškodlivějšími pro zuby se zdají být cukry a kyseliny potravin a nápojů. Úprava dietních návyků a důkladná hygiena dutiny ústní je účinným způsobem prevence vzniku zubního kazu a erozí. Práce vznikla za podpory projektu FRUP_2015_004

135

ZÁSADY PREPARACE PRO KOMPOZITNÍ A KERAMICKÉ INLAYE/ONLAYE Autoři: Belák Š., Šoukalová H. Školitel: Pírek P. MUDr. Ph.D. Klinika zubního lékařství FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Podle Světové zdravotnické organizace trpí zubním kazem více než 90% dospělých po celém světě. Pokud je rozsah ztráty tvrdých zubních tkání malý, lze tento defekt opravit přímou rekonstrukcí z amalgámu, GIC nebo kompozitu. Při větších defektech, neindikovaných na korunku, lze zvolit ošetření nepřímimi rekonstrukcemi, zhotovenými v dentálni laboratoři, tedy inlay, onlay nebo overlay z keramiky či kompozitu. Cíle: Cílem našeho výzkumu bylo vyhodnotit počet zhotovených a procento selhaných onlayí vyrobených na KZL v Olomouci v letech 2012-2014 a navrhnout na základě odborné literatury jednotný postup a zásady preparace pro tyto nepříme výplně. Metodika: Z karet 107 pacientů, u kterých byla zhotovena keramická nebo kompozitní onlay, jsme zaznamenali počty funkčních a selhaných prací. Za selhání jsme považovali frakturu onalye, zubu a uvolnění fixace. Výsledky: Na KZL v Olomouci bylo celkové selhání 20% u keramiky a 11% procent u kompozitu do dvou let od zhotovení. Na základě odborné literatury jsme sestavili jednotní preparační zásady. Závěr: Předpokládáme, že dodržení zásad preparace sníží procento neúspěchú protetického ošetření. Současně je však dúležité zabývat se i otázkami výběru použitého materiálu ke zhotovení a fixaci těchto náhrad.

136

STATISTICKÉ ZHODNOCENÍ ÚSPĚŠNOSTI LÉČBY OROFACIÁLNÍCH KARCINOMŮ Autoři: Diblík D., Kopasová M. Školitel: Pink R., MUDr. Ph.D. Klinika ústní, čelistní a obličejové chirurgie FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Maligní tumory orofaciální oblasti patří celosvětově mezi 10 nejčastějších malignit a tvoří přibližně 15% z celkového počtu maligních tumorů. V ČR se procentuální podíl pohybuje okolo 2% z celkového množství malignit. Každoročně jsou bezprostřední příčinou úmrtí asi 2% mužské a 1% ženské populace. Cíle: Na Klinice ústní, čelistní a obličejové chirurgie Fakultní nemocnice Olomouc bylo v letech 2004 - 2014 registrováno a léčeno 517 pacientů (380 mužů, 137 žen), u kterých byl diagnostikován nádor orofaciální oblasti. V naší studii jsme se zabývali úspěšností léčby karcinomů u onkologicky dispenzarizovaných pacientů, přičemž naším hlavním cílem bylo zjistit, kolik nemocných přežilo 5 a více let od stanovení diagnózy. Metodika: Nahlédli jsme do karet všech 517 pacientů a u každého jsme dohledávali typ nádoru, datum diagnózy, TNM klasifikaci, zda byl léčen chemo/radioterapií, zda podstoupil operaci/reoperaci. Také jsme zjišťovali pozitivitu okrajů excize nádoru a především délku života pacienta. Výsledky: 69% pacientů podstoupilo operaci, z toho 29% absolvovalo reoperaci z důvodu recidivy nebo nedostatečné radikálnosti při odstraňování primárního nádoru. 14% bylo léčeno chemoterapií, 47% nemocných se podrobilo terapii ozařováním. Pětiletého přežití od stanovení diagnózy dosáhlo 29%, tedy ze 517 pacientů můžeme za ůspěšně vyléčené považovat 152. Závěr: Výsledky napovídají faktu, že orofaciální karcinom je vážné onemocnění, jehož prognóza není optimistická, i přes moderní přístup medicíny a všestrannou léčbu. Je zřejmě vhodné apelovat na preventivní program v rámci prohlídek u praktického zubního lékaře pro včasný záchyt onemocnění, stejně tak jako rozšíření informací ohledně onemocnění a jeho rizik do povědomí co nejširší populace.

137

POROVNÁNÍ MĚŘENÍ DISKREPANCE NA MODELECH A OKLUZOGRAMECH Autoři: Grygárková V., Fikrová H., Richtr D. Školitel: Štefková M., MUDr. CSc Klinika zubního lékařství FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Při plánování ortodontické terapie je důležité určit diskrepanci, což je rozdíl mezi šířkou zubů a prostorem pro ně. K jejímu stanovení nám slouží tři základní metody: měření pomocí posuvného měřítka na sádrovém modelu a okluzogramu (okopírovaný model), eventuelně pomocí 3D scanu sádrového modelu. Cíle: Cílem naší práce bylo porovnat rozdíly jednotlivých metod měření diskrepance. Metodika: Na 51 modelech dolních zubních oblouků, s plně prořezaným stálým chrupem alespoň po první moláry, byly provedeny výše zmíněné způsoby měření. Pro minimalizaci chyby měření jsme hodnoty zprůměrovali. Pro odchylku jednotlivých měření v rámci jednotlivce jsme po měsíci měření zopakovali na 25 náhodně vybraných sádrových modelech ze souboru. Výsledky měření byly zpracovány na Ústavu lékařské biofyziky LF UPOL paní Mgr. Kateřinou Langovou, Ph.D. Výsledky: Průměrná diskrepance naměřená na 3D scanu měla statisticky

významně nižší hodnoty než hodnoty naměřené na okluzogramu a sádrovém modelu. I když rozdíly byly statisticky významné, domníváme se, že rozdíl do 2 mm je klinicky nevýznamný. Rozdíl mezi měřeními na sádrových modelech a okluzogramech byl tedy klinicky zanedbatelný, protože činil 1,89 mm. Také porovnání měření na sádře vs. 3D scanu nabývalo hodnot pouze 1,65 mm a není nutné jej klinicky uvažovat. Klinicky významný by však mohl být rozdíl mezi měřením na okluzogramu a 3D scanu, který ukazuje v průměru větší stěsnání o 3,53 mm u okluzogramu. Tento rozdíl by mohl mít vliv na odlišnosti v terapeutickém plánování. Závěr: Byla zjištěna statisticky významná odchylka mezi jednotlivými metodami měření. Avšak rozdíly do 2 milimetrů nejsou pro klinickou praxi významné. Zároveň nemůžeme určit, která z metod je nejpřesnější, avšak pro praxi doporučujeme měřit diskrepanci posuvným měřítkem na sádrovém modelu. 138

ORTODONTICKÁ ETIOLOGIE GINGIVÁLNÍCH RECESŮ Autoři: Klimešová M., Misiorzová J. Školitel: Němcová N., MDDr. Klinika zubního lékařství FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Výskyt gingiválních recesů se po ortodontické léčbě predispozičně předpokládá zejména u vestibulárního vyklápění dolního frontálního úseku. Jelikož je však vznik gingiválních recesů multifaktoriálního původu, mohou sehrát důležitou roli aspekty jako biotyp gingivy, nabídka připojené gingivy, pozitivní tah frenul či postranních slizničních řas, nesprávně prováděná hygiena. Na základě těchto skutečností vzrůstá riziko vzniku gingiválního recesu v doprovodu s ortodontickou léčbou. Cíle: Cílem retrospektivní studie bylo zjistit četnost výskytu gingiválních recesů po ortodontické léčbě i s ohledem na postižení parodontu. Metodika: Retrospektivní studie zahrnovala 210 pacientů ve věkovém rozpětí 13 – 53 let léčených fixním ortodontickým aparátem. Sledována byla lokalizace gingiválního recesu, směr ortodontického pohybu, rozlišení gingiválního biotypu na tenký a tlustý, nabídka připojené gingivy, habity a hygienické návyky pacienta. Výsledky: Z 210 pacientů se u 41 vyskytl gingivální recesus, ať už u 1 či více zubů. Nejčastěji v lokalizaci špičáků v horní čelisti, dále i v dolní. Hodnocení gingiválního biotypu se pro vznik gingiválních recesů neukázalo jako signifikantní. Nedostatek připojené gingivy se na výskytu gingiválních recesů podílel pouze u 13 pacientů ze 41. Nabídka připojené gingivy ve spojitosti s tenkým či tlustým biotypem taktéž zásadně neovlivnila vznik gingiválního recesu. V obou případech se kombinace nedostatku připojené gingivy s konkrétním biotypem vyskytla v 30%. Závěr: Predispozice ke vzniku gingiválních recesů v oblasti špičáků byly nejčastěji z důvodu vestibulární nebo palatinální erupce. Předpokládaná incidence tenkého biotypu gingivy na vzniku recesů se nepotvrdila, dokonce převládl výskyt tlustého biotypu. Nedostatek připojené gingivy se v naší studii podílel na vzniku recesů jen menšinově.

139

OPAKOVANÉ ENDODONTICKÉ OŠETŘENÍ – RETROSPEKTIVNÍ ZHODNOCENÍ Autoři: Kúdelová L., Vintrlíková P. Školitel: Harvan Ľ., MUDr. Ph.D. Klinika zubního lékařství FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Primární endodontické ošetření patří mezi každodenní výkony praktického zubního lékaře. Přestože se techniky opracování a plnění kořenových kanálků neustále zlepšují, stále dochází k potřebě opakovaného endodontického ošetření. Cíle: Cílem naší studie bylo zjistit nejčastější příčiny selhání primární endodontické léčby, které byly zároveň indikací k sekundárnímu ošetření. Po následné reendodoncii byla hodnocena také úspěšnost této léčby. Metodika: Soubor tvořilo 69 pacientů, kteří byli odesláni k reendodoncii na konzervační oddělení Kliniky zubního lékařství FN Olomouc v roce 2013, celkem u nich bylo ošetřeno 98 zubů. Příčiny selhání primárního endodontického ošetření jsme hodnotili podle RVG snímku. Hodnocena byla délka a homogenita kořenové výplně, ošetření všech kořenových kanálků, případná přítomnost fragmentu kořenových nástrojů a kvalita periapikálních tkání. Na RVG snímcích jsme sledovali také úspěšnost opakované léčby. Výsledky: Nejčastěji byla reendodoncie indikována u pacientů mezi 31 a 40 lety. U více než poloviny případů byl na RVG snímku přítomen periapikální nález, což značí pro diagnózu periodontitis chronica, která byla potvrzena u 96 ošetřovaných zubů. Častým obrazem bylo také nedoplnění kanálku, zalomený kořenový nástroj, nehomogenní kořenová výplň a anatomie, která komplikovala ošetření. Nejčastěji ošetřovanými zuby byly 36 a 46. Důvodem je zde brzké prořezání do dutiny ústní a obtížná anatomie kořenového systému. U pacientů po reendodoncii nacházíme zuby klinicky klidné, známky hojení na RVG, v 7 případech byl zub indikován k extrakci. Závěr: Chyby primární terapie lze přičítat hlavně malé důkladnosti ošetřujícího během pracovního postupu a obtížné anatomii. Dodržování pracovního protokolu a lepší vybavení pro endodoncii, zvláště použití zvětšovací technologie, nám umožnily vyšší úspěšnost.

140

URČENÍ VĚKU JEDINCE DLE KOSTNÍHO VĚKU Autoři: Řehoř M., Bonková M., Vávrová B. Školitel: Foltasová L., MDDr. Klinika zubního lékařství FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Současná forenzní medicína využívá k určení zletilosti jedince, respektive dosažení 18 let věku nejčastěji hodnocení rentgenologického vyšetření ruky dle atlasu Greulicha a Pyleové. Další z možností je metoda hodnocení zubního věku jedince podle vývojových stádií třetích molárů, která byla popsána v roce 1993 Mincerem, Harrisem a Berrymanem. Obě tyto metody jsou využitelné především při snaze určit zletilost jedince, který nevlastní žádný doklad o jeho totožnosti či datu narození. Cíle: Cílem naší práce je srovnání metod určování biologického věku jedince na základě hodnocení dentálního a skeletálního věku a objektivní posouzení přesnosti výše zmíněných metodik, využívaných především při řešení právních sporů osob s chybějící dokumentací. Metodika: V naší práci jsme hodnotili panoramatické snímky 347 jedinců ve věku 17 až 19 let, z toho 137 mužů a 210 žen, a dále 78 rentgenových snímků ruky jedinců ve stejném věkovém rozmezí, z toho 33 žen a 45 mužů. Při určování dentálního věku jsme použili Mincerovu metodu a při hodnocení kostního věku atlas Greulicha a Pyleové. Výsledky: V naší studii jsme zjistili, že jedinci mužského pohlaví našeho vzorku dosahují 18 let ve vývojovém stadiu H pravého třetího moláru s empirickou pravděpodobností 65,57% až 76,92%. Ženy dosahují 18 let ve vývojovém stadiu H pravého třetího moláru s empirickou pravděpodobností 69,39% až 78,26%. Při hodnocení rentgenového snímku ruky jsme zjistili 26,32% přesnost u jedinců, kteří dosáhli osmnácti let, a 93,22% přesnost u jedinců, kteří nedosáhli zletilosti v den vyhotovení rentgenologického vyšetření ruky. Závěr: Určování dentálního věku dle Mincerovy metody i hodnocení rentgenového snímku levé ruky dle atlasu Greulicha a Pyleové se jeví jako poměrně přesné metody. Mincerova metoda má dle našich výsledků poměrně slibný potenciál stát se aditivní metodou pro určování biologického věku jedince.

141

STABILITA POJIVOVÉHO ŠTĚPU Autoři: Smolová L., Chvostaľová M. Školitel: Pokorný Z., MUDr. Ph.D. Klinika zubního lékařství FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Patogeneze gingiválních recesů je poměrně dobře známá, většinou jde o kombinaci endo a exogenních vlivů. Optimální terapie gingiválních recesů je regenerace měkkých tkání plastickými parodontologickými operacemi. Jednou z možností je využití tzv. envelope nebo tunelové techniky s pojivovým štěpem. Cíle: Sledovali jsme kvalitu revaskularizace štěpu ve vztahu k délce komprese, rozměru pojivového štěpu, přítomnosti klínovitého defektu a užívání homeopatik ARNICA MONTANA CH15. Měsíc po terapii jsme hodnotili překrytí recesu ve směru apikokoronárním, meziodistálním a výšku nově vytvořené připojené gingivy. Metodika: U 29 zubů jsme před výkonem sledovali přítomnost klínovitého defektu. Změřili jsme rozměry recesu ve směru apikokoronárním, meziodistálním a výšku nově vytvořené připojené gingivy. Zaznamenali jsme délku komprese štěpu. V 15 případech byla doplňková medikace homeopatikem ARNICA MONTANA CH15. Po týdnu byla hodnocena míra revaskularizace štěpu. Měsíc po zákroku byly přeměřeny všechny parametry. Výsledky: Párovými t-testy byly prokázány významně nižší hodnoty meziodistálního a apikokoronárního rozměru měsíc po zákroku a významný nárůst výšky připojené gingivy měsíc po zákroku (p < 0,0001). Mann-Whitney U-testem byly prokázány významně nižší hodnoty rozměru recesu ve směru apikokoronárním i meziodistálním měsíc po zákroku u zubů bez klínovitého defektu (p = 0,036 u obou parametrů). Závěr: Regenerativní chirurgie gingiválních recesů pomocí pojivového štěpu vede k signifikatnímu zlepšení ve všech hodnocených rozměrech. Z faktorů, které by mohly ovlivňovat stabilitu štěpu, jsme ze statistických výsledků zjistili negativní vliv přítomnosti klínovitého defektu. U zbytku hodnocených parametrů jsme nezaznamenali žádnou korelaci.

142

POROVNÁNÍ RŮSTOVÝCH ZMĚN PROFILU OBLIČEJE Autoři: Svobodová J., Brezianský F. Školitel: Špidlen M., doc. MUDr. Ph.D. Klinika zubního lékařství FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: V naší práci jsme zkoumali změnu profilu měkkých tkání obličeje u pacientů s Angle II. tř. 1. odd. bez rozdílu věku na kefalometrických snímcích zhotovených před začátkem ortodontické léčby a po jejím ukončení. Cíle: cílem studie bylo zjistit, zda je možné předpovědět změnu profilu obličeje v průběhu ortodontické léčby, nebo zda je tato změna individuální, a je u každého pacienta závislá na profilu měkkých tkání obličeje před zahájením terapie a na plánovaném postavení frontálních zubů na konci ortodontické léčby. Metodika: soubor 90 pacientů léčených fixním ortodontickým aparátem jsme rozdělili do tří skupin po třiceti pacientech dle spůsobu terapie. Skupina A byli pacienti bez extrakční terapie, Skupina B pacienti s extrakcemi v horním zubním oblouku, Skupina C pacienti s extrakcemi v horním i dolním zubním oblouku. Pro analýzu byly vybrány kefalometrické snímky. Na těchto snímcích byly měřeny změny v poloze měkkých tkání – změna v poloze rtů. Ty byly statisticky vyhodnoceny. Výsledky: U skupiny A - pacienti bez extrakcii nedošlo k statisticky signifikantní změně měřených parametrů. U skupiny B - pacienti s extrakcemi v horním zubním oblouku došlo ke statisticky významné změně lineárních rozměrů. Rozměr 1. se v průběhu léčby zmenšil a rozměr 2. zvětšil. U skupiny C - pacienti s extrakcemi v horním i dolním zubním oblouku došlo ke statisticky významné změně obou lineárních rozměrů rozměrů, kde rozměr 1. se zmenšil a rozměr 2. se zvětšil. Rozměr 3. - změna nasolabiálního úhlu nebyla statisticky signifikantní v žádné ze zkoumaných skupin. Závěr: Měřením a následnou analýzou dat byly prokázany statisticky signifikantní rozdíly pouze u skupiny B a skupiny C a to jak u 1. rozměru tak u 2. rozměru, s výjimkou 2. rozměru pro dolní ret u skupiny B. 3. rozměr není u žádné ze skupin statisticky signifikantní.

143

NÁZOR PACIENTŮ A ZUBNÍCH LÉKAŘŮ NA OŠETŘENÍ V ABSOLUTNÍM SUCHÉM PRACOVNÍM POLI Autoři: Theimerová A., Dostálová J. Školitel: Morozova Y., Stomatolog Ph.D. Klinika zubního lékařství FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Kofferdam je neopomenutelná pomůcka při práci zubního lékaře. Slouží k zajištění suchého operačního pole v dutině ústní. Užití kofferdamu představuje v moderním zubním lékařství podmínku nutnou k správně zhotovené práci hlavně na poli estetiky a ochrany pacienta při záchovných a protetických ošetřeních. Cíle: Prostřednictvím originálních dotazníků zjistit názor pacientů a zubních lékařů na ošetření v absolutním suchém pracovním poli. Metodika: Pro účely studie byl vytvořen soubor 54 pacientů (25 mužů, 29 žen), kteří podstoupili stomatologické ošetření v absolutním suchém pracovním poli. Dále byl vytvořen soubor 79 zubních lékařů (27 mužů, 52 žen). Při tom 16 lékařů bylo z KZL LF UP a FN v Olomouci a 63 lékařů bylo z privátních praxí. Sestavily jsme originální dotazníky ve dvou verzích, pro pacienty a pro lékaře, a požádaly o jeho vyplnění. Na závěr proběhlo porovnání a statistické zpracování získaných výsledků (Chí-kvadrát, Mann-Whitney U-test, p 0,05). Výsledky: Většina pacientů (70,4 %) udává ošetření v kofferdamu pohodlnější a profesionálnější (p=0,003). 67 (84,8 %) zubních lékařů ve své denní praxi používá kofferdam. Při tom délka klinické praxe ani pohlaví nemá statisticky významný vliv na postoj k použití kofferdamu. Mezi použitím kofferdamu lékaři KZL a privátními lékaři nebyl zjištěn statistický významný rozdíl (p=0,737). Závěr: Výsledky naší studie dokazují, že ve zkoumané skupině pacientů a lékařů převládá názor, že použití kofferdamu je přínosné pro praxi praktického zubního lékaře a pacientům jeho použití nevadí nebo se dokonce zdá příjemnější a profesionálnější. Skupina lékařů však statisticky není průřezová celou generací, proto zjištěné výsledky lze hlavně aplikovat na mladší generace zubních lékařů a vyvrátit tak tvrzení, že použití kofferdamu nemá smysl. Práce vznikla za podpory projektu FRUP_2015_004.

144

URČENÍ VĚKU JEDINCE NA ZÁKLADĚ HODNOCENÍ MATURACE TŘETÍHO MOLÁRU Autoři: Tomančáková B., Mička V., Sokol R. Školitel: Foltasová L., MDDr. Klinika zubního lékařství FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Pro určení zletilosti jedince lze dle recentních studií použít mimo jiné metody hodnocení zubního věku podle vývojových stádií třetích molárů. Tato metoda byla poprvé popsána v roce 1993 Mincerem, Harrisem a Berrymanem. Cíle: Cílem naší práce je představit tuto neinvazivní metodu zabývající se stanovením věku jedince při řešení právních sporů osob s chybějící dokumentací, zhodnotit její přesnost a možnou využitelnost v praxi. Metodika: V naší práci jsme nastínili postup určení věku u jedinců od 14 do 25 let věku dle Mincerovy metody. K posouzení přesnosti této metody jsme provedli hodnocení maturace třetích molárů dle metodiky vycházející z Demirjianovy studie. V naší práci jsme hodnotili ortopantomografické snímky 1023 pacientů a naše výsledky následně srovnávali se skutečným věkem pacientů. Výsledky: Díky této metodě jsme byli schopni rozlišit věkovou hranici 18 let s poměrně vysokou pravděpodobností. U žen nad 18 let se stadium H objevuje u zubu 18 v 83,4%, u zubu 48 v 95,4%. U mužů nad 18 let nacházíme stadium H u zubu 18 v 74,7%, u zubu 48 v 87,4%. Naše výsledky korelují s výsledky Mincera a kolektivu z roku 1993. Závěr: V současné stomatologii je možné využít interpretaci ortopantomografického snímku na základě Mincerovy metody k určení zletilosti mladistvých. Jedná se o poměrně přesnou metodu, dle našich výsledků je nejspolehlivějším ukazatelem dolní třetí molár. Individuální odchylky jsou zapříčiněny geografickými, etnickými a sexuálními rozdíly.

145

ANKYLOGLOSSIE II Autoři: Tománková L., Večeřová K. Školitel: Krejčí P., MUDr. Ph. D. Klinika zubního lékařství FN Olomouc, LF UP v Olomouci Úvod: Ankyloglossia ( lingua acreta) je dle WHO (Q 38.1) zařazována mezi vývojové vady jazyka a hltanu. Chlapci postižení 3x častěji než dívky. Setkáváme se s neprospíváním kojence z důvodu nedokonalého přisání k prsu matky, poruchami výslovnosti, v těžších případech i bolestivostí při limitních pohybech jazyka a zhoršení intraorální hygieny způsobené omezenou motorikou jazyka. Cíle: Vytvoření protokolu diagnostiky a ošetření ankyloglossie, porovnání výsledků po frenulotomii s kontrolní skupinou pacientů. Metodika: Pacienti z dětské ambulance Kliniky zubního lékařství FNOL. Vyšetření a klasifikace anomálie dle Kotlowa. V indikovaných případech provedena frenulotomie. Kontrola za měsíc a s půlročním odstupem. Výsledky: Pacienti s ankyloglossií (věkové rozpětí 9 dnů - 16 let, průměrný věk 5,5 let, poměr muži: ženy 12: 4). Vytvoření kontrolní skupiny (věkové rozpětí 3- 19 let, průměrný věk 10,0, poměr chlapci :dívky 5:6). Porovnání měřených vzdáleností ( přesah jazyka přes dolní retní červeň, úpon apex linguae- baze jazyka). Statistické vyhodnocení. Závěr: Ankyloglossie je stav, který je potřeba lépe charakterizovat v jednotlivých věkových skupinách s ohledem na schopnost spolupráce a změny související s tělesným růstem jedinců. Měření po půl roce od provedení frenulotomie ukázala posun k hodnotám vyskytujícím se v běžné populaci.

146

GENERAL MEDICINE

ROLE OF HELICOBACTER PYLORI IN BARRETT‘S ESOPHAGUS Author: Croos J. L. Supervisors: Ehrmann J., prof. MUDr. Ph.D., Gregar J., MUDr. Ph.D. Department of Clinical and Molecular Pathology, Faculty of Medicine and Dentistry PU Olomouc Introduction: Helicobacter pylori is a gram-negative rod bacterium, which resides in the stomach. It is a cause for atrophic gastritis, peptic ulcer, MALT lymphoma and gastric adenocarcinoma. Barrett’s oesophagus is triggered by gastro-oesophageal reflux and leads to metaplasia or dysplasia of the cells lining the oesophagus from flat squamous cells to columnar cells which can lead to adenocarcinoma. H. Pylori infection is said to have protective effect from GERD. Objectives: the key objective is to understand and investigate the effect of H. pylori in the progression of Barrett’s oesophagus. Methodology: samples were collected from patients who had biopsies during their gastroscopy due to dyspepsia which were processed and stained with haematoxylin-eosin and Giemsa. The results were based on the detection of H. pylori. A total of 54 patients who had endoscopies were grouped based on their histology results of intestinal metaplasia, low-grade dysplasia, high-grade dysplasia or adenocarcinoma respectively. They were assessed for their H. pylori status. Their smoking, drinking and health status were also taken into consideration as well as their immunohistochemistry results of proteins related to the DNA damage (p53, H2AX, Ki67) and related to intestinal immunophenotype (CDX2, MUC2) Outcomes: 46 patients had a negative H. pylori status and only 7 had positivity. The results did not seem to show any association to the parameters stated.

Conclusion: from the results, we can conclude that the H. pylori status does not seem to have an effect on the progression of Barrett’s oesophagus. We can therefore propose that H. pylori does not play any role in the pathogenesis and therefore the progression of Barrett’s oesophagus but on the other hand, we can suggest that these results support that the metaplasia of Barrett’s oesophagus is of intestinal origin and not of gastric origin.

149

DEVELOPMENT OF SYSTEMATIC REVIEW PROTOCOL ON THE TOPIC “EFFECTIVENESS OF INPATIENT PHYSICAL THERAPY IN OLDER ADULTS AFTER TOTAL HIP REPLACEMENT“ Authors: Francis C., Zulkapli S. Supervisors: Marečková J. doc. PhDr. Ph.D., Klugar M. PhDr. Ph.D. Department of Social Medicine and Public Health, Faculty of Medicine and Dentistry UP in Olomouc Introduction: This systematic review is looking for answer to review question: “What is the effectiveness of inpatient physical therapy compared to outpatient physical therapy on the quality of life and gait measures in older adults after total hip replacement in the post-discharge period?” Objective: The main objectives of our work were: 1. to perform retrieval of 3043 papers searched in 13 databases, 2. to assess the relevance of the papers according to compliance with PICO (P = elderly patients over 65 with hip replacement, I = inpatient physiotherapy, C = outpatient physiotherapy or no physiotherapy at all and O = quality of life and gait measure; 3. to exclude irrelevant studies from other steps making SR. Methodology: Paper retrieval was done using the EndNote Library software. The grading system for relevancy was star numbers. No star = not relevant, 1 star = missing abstract and uncertainty whether the paper is relevant and (additional search is needed), 2 stars = papers with abstract but uncertainty whether the paper is relevant (assessment if components of PICO are within full text is needed), 5 stars relevant. Outcomes: In total 2997 papers were excluded from the searched 3043 papers. During first phase of paper retrieval 4 papers were included to critical appraisal (next stage of SF creation), because they satisfied all components of PICO and received 5 stars. 42 papers were potentially relevant according to review question and PICO. This is needed to continue with another part of paper retrieval and to assess relevancy by reading these 42 full texts. Conclusion: After finishing paper retrieval only relevant papers will be critically appraised by two independent reviewers for methodological validity using standardized critical appraisal instruments from the Joanna Briggs Institute. Data extraction and data synthesis using Meta-Analysis of Statistics Assessment and Review Instrument (JBI-MAStARI) will be carried out for studies with the highest level of research evidence only.

150

DETERMINATION OF GLYCAEMIC INDEX OF FOOD IN HEALTHY PEOPLE AND PEOPLE WITH DIABETES Author: Huang W-C. Supervisor: Chlup R., doc. MUDr. Csc. Department of Physiology, Faculty of Medicine and Dentistry PU Olomouc Introduction: Achieving good glycaemic control is very important in diabetes especially to prevent late diabetic complications. By using continuous glucose monitoring system, glycaemic indexes of food at different times of the day could be measured and along with careful pattern analysis, frequent use can improve glycaemic control. Objectives: To assess the advantage of using continuous glucose monitoring system in determining the glycaemic index of the food. Methodology: There were twenty-five volunteers, but only twelve of them were assessed (4 healthy people, 4 with Diabetes type 1 and 4 with Diabetes type 2) and underwent glucose measurements using the continuous glucose monitoring system. They were given 50g of glucose every morning at the same time and standard portions of 4 different meals served at 4-hourly intervals, each contained 50g of absorbable carbohydrates and adequate amount of proteins. And these 4 different meals will be switched to different meal time the following day. Samples were taken on 4 consecutive days in the fasting state and 4 times after consumption of 50 g glucose. Glycaemic index was measured using continuous glucose monitoring system, sensor Enlite, transmitter minilink, monitor Guardian, Medtronic Minimed, USA. Outcomes: The maximum glucose increase/decrease rate in diabetes type 1 and 2 is 0.25 mmol/L/min compared to <0.1 mmol/L/min in healthy people. Conlcusion: Continuous glucose monitoring system appears to be a useful mean for the determination of glycaemic index of food in healthy people and people with diabetes type 1 and 2 using insulin pumps.

151

HEMATOLOGY, COAGULATION, THROMBOEMBOLISM Author: Jeyadevan A. Supervisor: Poljakova, I. MUDr. Ph.D. Department of Pathological Physiology, Faculty of Medicine and Dentistry PU Olomouc Introduction: The human body is a complex biological system and as it gets older its functions and abilities become changed. Recently due to breakthroughs in the medical field and the wealth of developed societies, people within the population are starting to live longer. Therefore the purpose of our study was to evaluate if age has an impact on the haematological system of the body. Objectives: Our key objective was to investigate the haematological system in nonagenarians, and to study if there was any association between old age and haematological disorders. Methodology: A total of 100 men (23) and women (77) with a mean age of 88.46 years were assessed. 52 of these patients were from the Hospital of Prerov and 48 from University Hospital Olomouc. In all the patients we gathered information on haemoglobin level and on a kind of anaemia if it was present (anaemia was defined according to the World Health Organisation, ˂130g/l in men and ˂120g/l in women). Outcomes: Only 27% of patients had normal haemoglobin concentration levels, the rest (73%) had anaemia. Iron deficiency anaemia was the most frequent (verified in 19% patients). The mean haemoglobin concentration level was 117g/l and 110g/l in men and women respectively. Conclusion: As we can see from the results, nearly half of the patients had some form of anaemia suggesting that with old age the lower levels of haemoglobin are common. Therefore is it advantageous to have anaemia in old age from a rheological point of view, and should we re-define criteria for anaemia in very old age. This work was supported by research grants IGA UP: LF_2015_020 and LO1304.

152

CARDOVASCULAR SYSTÉM (BLOOD PRESSURE, HEART VALVES AND MYOCARDIUM CONDITION, EJECTION FRACTION, MARKERS OF ATHEROSCLEROSIS, HEART RHYTM) Author: Jeyaratnasingham D. Supervisor: Poljakova I, MUDr. Ph.D. Department of Pathological Physiology, Faculty of Medicine and Dentistry, PU Olomouc Introduction: Life expectancy has increased in recent years and therefore it is necessary to observe the associations between aging and the human body. This present investigation was undertaken to investigate links between the cardiovascular system and aging. Objectives: The main objective of this study was to assess the state of the cardiovascular system in nonagenarians, and to study the common associations with cardiovascular disorders and aging. Methods: 100 patients information was collected from two hospitals in Czech Republic: 52 patients from Prerov Hospital, and 48 patients from University Hospital Olomouc. We evaluated the blood pressure, vascular conditions for atherosclerosis, heart rhythm and rate and state infarction. Outcomes: From the 100 people, 100% had atherosclerosis, 54% had symptomatic coronary artery disease. 19% had a history of myocardial infarction and 66% had hypertension. 21% had some grade of cardiac failure. Atherosclerosis of brain was seen in 38% of patients. 7% of the patients had pacemakers, atrial fibrillation and flutter was seen in 37% and additional 31% had some kind of plain or combined block of the conductive system of the heart. Only 17% of patients had regular sinus rhythm without arrhytmias and blockades. Conclusion: There is an inevitable association with atherosclerosis and aging. If we omit 7% of nonagenarians with artificial cardiac pacing, the most common ECG abnormality, atrial fibrillation, was seen in 37% of nonagenarians and some kind of conductive system block was seen in 31% of them. Acknowledgements: This work was supported by research grants IGA UP: LF_2015_020 and LO1304. 153

DEVELOPMENT OF SYSTEMATIC REVIEW PROTOCOL ON THE TOPIC “EVALUATION OF EXISTING PREVENTION PROGRAMMES OF PRE-DIABETES MELLITUS II IN CHILDREN” Authors: Lasota T., Lasák J. Supervisors: Klugar M., PhDr. Ph.D., Tučková D., PaedDr. Ph.D. Department of Social Medicine and Public Health, Faculty of Medicine and Dentistry PU Olomouc Introduction: A systematic review (SR) is based on a clearly formulated answerable review question, identifies optimally all relevant studies, appraises their quality and summarizes the evidence by use of rigorous methodology. This paper is a pilot study. It uses new methodology for reviewing diagnostic test accuracy in pre-diabetes mellitus type 2 in children (P-DMT2CH). Objective: The main objective was to create a protocol for full SR, which clarifies key aspects of process for developing systematic review of diagnostic test accuracy for P-DMT2CH. Methodology: The SR protocol was developed according to Joanna Briggs Institute´s methodology. First, the Review question was developed by the PIRD acronym (population, index test, reference test and diagnosis), then the inclusion criteria and search strategy was developed. Population of interest were children with risk factors of developing diabetes, divided to groups to reflect ontogenetic development, at age: 6-10, 10-16 and 16+ years old. Index test was any testing method used for diagnosis of diabetes 2. e.g. fasting plasma glucose. Reference test was not available since there is no standardised method for children. Diagnosis of interest was P-DMT2CH. The review question was: Which diagnostic test is currently the most accurate in identifying P-DMT2CH at the different stage of ontogenetic development? Outcomes: PIRD was used for extended search of both published and unpublished studies. Initial search was used to develop background, adjust search strategy and to confirm that there were no SRs on the topic. Sensitivity and specificity of the search were balanced by adjusting searching strategy for each database. The secondary search brought 3,681 studies from 16 databases. Conclusion: Developing a SR protocol is the first key step in developing full SR. The protocol of SR was finished, next steps are; paper retrieval of relevant studies, critical appraisal, data extraction and meta-analysis.

154

EXTRACORPOREAL MEMBRANE OXYGENOTHERAPY (ECMO) IN THE TREATMENT OF CIRCULATORY AND LUNG FAILURE Authors: Manoranjalingam J., Yogeswara T. Supervisor: Simek M., MUDr. Ph.D. Department of Cardiac Surgery, Faculty of Medicine and Dentistry PU Olomouc Introduction: ECMO can be used as an artificial pump and gas exchanger in refractory circulatory and lung failure. Objectives: To analyse patient outcome after using ECMO support for patients with refractory respiratory and cardiac failure Methodology: A retrospective observational analysis of 30 patients (17 males and 13 females, mean age 50.5±17.82, mean BMI 27.9±6.5 kg/m2) bridged on ECMO from the February 2010 to January 2015 at the University Hospital Olomouc. Seven patients (23.3%) were placed on Veno-venous ECMO (V-V ECMO) for respiratory failure (3 H1N1 pneumonitis, 3 extensive pneumonia, and 1 bronchial leakage after pneumectomy), and 23 (76,6%) were placed on Veno-arterial ECMO (V-A ECMO) for cardiac failure (12 acute myocardial infarction and its complication, 5 fulminant myocarditis, 4 post-cardiotomy, 1 massive pulmonary embolism and 1 chronic heart failure). All patients had peripheral cannulation except one. Outcomes: The mean overall length of ECMO support was 110.4±77.7hours (144.4±88.2 for V-V, 100±72.6 for V-A ECMO). 14 patients (46.7%) were successfully weaned from ECMO; furthermore 2 patients (6.7%) were transferred to a transplant center. There were 8 (26.7%) severe cannulation- related complications (3 limb ischemia, 4 major bleeding, 1 venous cannula rupture). The mean overall in-hospital stay was 29.5±22.3 days (22±9.3 for V-V, 32.8±24.8 for V-A) in survivors. Observed overall 30-day and 1-year survival was 43.7 % (57.1% for V-V and 43.3% for V-A ECMO) and 40% (42.8% for V-V, 39.1% for V-A ECMO) respectively. Conclusion: The use of ECMO is a viable treatment option because almost 40% of patients survived 1 year, even with near lethal primary prognosis.

155

DEVELOPMENT OF SYSTEMATIC REVIEW PROTOCOL ON THE TOPIC „EFFECTIVENESS OF HYPERBARIC OXYGEN THERAPY IN ADULTS WITH TRAUMATIC BRAIN INJURY“ Author: Okantey O. Supervisors: Klugar M,, PhDr. Ph.D., Marečková J., doc. PhDr. Ph.D. Department of Social Medicine and Public Health, Faculty of Medicine and Dentistry PU Olomouc. Introduction: Systematic Review (SR) study design gives practitioners of various fields of medicine the best evidence of diagnostic, therapeutic and prognostic methods. This forms the part of Evidence-Based Practice. Our SR topic is focused on the effectiveness of Hyperbaric Oxygen Therapy in traumatic brain injury. The JBI methodology for SR was used in the study. Objectives: The main goal of our work was to (a) retrieve and assess the relevance of papers obtained from credible medical information databases, (b) assess the relevance of these obtained publications.(c) exclude the studies that are not relevant to review question and inclusion/exclusion criteria. Methodology: 1. the review question was developed using the PICO format, (P- Adults patients who sustained Craniotrauma, I- Hyperbaric Oxygen Therapy, C- Standard ICU protocol for craniotrauma , O- reduce mortality. Add here the review question 2. Incl/excl criteria were defined, 3 the three step search strategy of published and unpublished studies was developed. Initial and secondary search was performed. Then the first phase of paper retrieval by analysis of the titles and abstracts was done. The second phase of the paper retrieval was done by analysis of full texts. Outcomes: Originally were identified 8144 records, from it 2210 duplicates were excluded 5,934 records were analyzed by first phase of retrieval (title/abstract screening) from it 225 records were retrieved for second phase of retrieval in which full texts were analyzed and after this 108 papers were retrieved. Conclusion: Retrieved studies will be independently critically appraised, followed by data extraction and meta-analysis. Then the full systematic review will be developed to bring highest level of evidence and to inform praxis and further research. This work was supported by RVO: 61989592 and by the project CZ1.07/2.3.00/20.0163.

156