Nejvyššímu soudu Burešova 20 657 37 Brno prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 8 28. pluku 1533/29b 100 83 Praha 10 - Vršovice V Praze dne 5. 2. 2016 Ke spis. zn. 13 C 105/2014 (U Městského soudu v Praze vedeno pod spis. zn. 13 Co 142/2015, 13 Co 143/2015) PROSTŘEDNICTVÍM DATOVÉ SCHRÁNKY Žalobce (dovolatel): Hlavní město Praha IČO: 000 64 581 se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1 Právně zastoupen: JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem CÍSAŘ, ČEŠKA, SMUTNÝ s.r.o., advokátní kancelář, se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, IČO: 481 18 753 Žalovaný:
COPA Retail, k.s. IČO: 262 11 700 se sídlem Karolinská 661, Praha 8
Právně zastoupen: Mgr. Ladislavem Štorkem, advokátem se sídlem Platnéřská 4, Praha 1
O určení ceny nájmu a služeb a určení inflační doložky
Dovolání žalobce proti rozsudku č. j. 13 Co 142/2015 - 200, 13 Co 143/2015, ve znění opravného usnesení č. j. 13 Co 142/2015 205, 13 Co 143/2015 Soudní poplatek bude zaplacen na výzvu soudu Příloha: plná moc ze dne 2. 2. 2016
I. Úvod Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem spis. zn. 13 C 105/2014 ze dne 30. 9. 2014, ve znění opravného usnesení spis. zn. 13 C 105/2014 ze dne 29. 12. 2014 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), rozhodl o žalobě na určení ceny nájmu a služeb a určení inflační doložky tak, že: - ve výroku I. žalobní návrh na určení výše nájemného a výše úplaty za služby facility managementu zamítl; - ve výroku II. žalobní návrh na určení inflační doložky zamítl; a - ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že se žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení vůči žalobci. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 13 Co 142/2015 – 200, 13 Co 143/2015 ze dne 7. 10. 2015, ve znění opravného usnesení č. j. 13 Co 142/2015 – 205, 13 Co 143/2015 ze dne 7. 10. 2015 (dále jen „rozsudek odvolacího soudu“), který byl žalobci doručen dne 7. 12. 2015, rozhodl tak, že: - potvrdil výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně; - výrok III. změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení prvního stupně; a - uložil žalobci zaplatit žalovanému náklady řízení odvolacího. Ve stanovené lhůtě podává žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v jeho celém rozsahu dovolání podle ustanovení § 236 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“), a to s níže uvedeným odůvodněním. II. Přípustnost dovolání Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 OSŘ je dána skutečností, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Otázkami, které odvolací soud posoudil odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jsou: 1) zda je v případě, kdy je nutno vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, dán naléhavý právní zájem na určení tohoto vztahu a je tedy přípustná žaloba na určení; 2) zda se na posouzení platnosti právního úkonu v obchodním závazkovém vztahu ve smyslu ustanovení § 261 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 261 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., 2
obchodního zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2001 (dále jen „obchodní zákoník“), jehož předmětem je smluvní typ upravený v občanském zákoníku, aplikuje úprava obchodního zákoníku či občanského zákoníku. Otázkou, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je: 3) jak vykládat pojem zneužití hospodářského postavení, konkrétně jaká kritéria se uplatní při posouzení, zda došlo ke zneužití hospodářského postavení ve smyslu zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenách“). III. Dovolací důvod Dovolacím důvodem je dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 OSŘ, tedy skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem dokládá dovolatel níže. Nesprávné právní posouzení dovolatel spatřuje v chybném postupu odvolacího soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, neboť odvolací soud na posuzovanou věc nesprávně aplikoval právní předpisy, když je jednak nesprávně vyložil a jednak použil na posuzovanou věc právní předpis, který ji neupravuje. IV. Skutkový stav V posuzované věci je předmětem sporu určení výše nájemného a ceny služeb facility managementu, včetně inflační doložky. Žalobce jako nájemce a žalovaný jako pronajímatel spolu dne 27. 1. 2006 uzavřeli Smlouvu o nájmu objektu a o poskytování služeb facility managementu (dále jen „Smlouva“), v jejímž článku V. byla sjednána výše nájemného a úplata za služby facility managementu. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou dvaceti let. Žalobce posléze zjistil, že výše sjednaného nájemného a úplaty za služby facility managementu jsou téměř dvojnásobně vyšší, než jaké jsou obvyklé ceny za pronájem a předmětné služby v daném čase a místě. Následně po vyhodnocení dalších okolností podal žalobce dne 16. 4. 2013 žalobu, kterou se z důvodu neplatnosti smluvního ustanovení o výši nájemného a úplaty za služby facility managementu domáhal (i) vrácení částky nadměrně uhrazených plateb z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, a dále (ii) určení nové nižší výše nájemného a ceny služeb facility managementu. Z řízení zahájeného touto žalobou byl Obvodním soudem pro Prahu 8 následně nárok na určení výše nájemného a ceny služeb facility managementu vyloučen k samostatnému řízení (dále jen „řízení na určení“). Původní řízení pokračuje toliko o nároku na plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení žalovaného získaného plněním žalobce v nadměrné výši (spis. zn. 13 C 124/2013) (dále jen „řízení na plnění“).
3
V. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem Rozsudek dovolacího soudu nemůže obstát, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tato nesprávnost spočívá v následujících důvodech: 1. Nesprávné posouzení otázky existence naléhavého právního zájmu 2. Nesprávné použití občanského zákoníku namísto obchodního zákoníku 3. Nesprávný výklad ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenách“) Ad 1. – Nesprávné posouzení otázky existence naléhavého právního zájmu Soud prvního stupně i odvolací soud nesprávně posoudily otázku existence naléhavého právního zájmu. Dle odborné literatury je naléhavý právní zájem dán „tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým.“1 Ani soud prvního stupně ani soud odvolací naléhavý právní zájem na straně žalobce v předmětném řízení na určení neshledaly, když nesprávně konstatovaly, že výrok učiněný v rámci řízení na plnění je dostačující rovněž pro určení ceny nájmu a služeb. Žalobce podle právního názoru obou soudů tedy nemůže uplatňovat svůj nárok na určení, že ujednání o výši nájemného je absolutně neplatné pro rozpor se zákonem o cenách, a že nájemné má být do budoucna placeno v obvyklé výši. Dovolateli je známo, že dle konstantní judikatury dovolacího soudu obecně platí, že v případě, kdy je možné se v konkrétní věci žalobou u soudu domáhat nároku na plnění, je třeba tento postup upřednostnit před žalobou na určení (tj. v takovém případě není dán naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není). Posuzovaný případ má ovšem zásadní specifikum, totiž že je třeba jak vrátit část již zaplaceného nájemného zpět žalobci, tak i určit výši nájemného do budoucna. Shora uvedené obecné pravidlo přednosti žaloby na plnění před žalobou na určení tedy není možno v posuzovaném případě aplikovat. Rozhodnutím pouze o nároku na plnění by bylo možno uložit žalovanému toliko povinnost vydat hl. m. Praze částku bezdůvodného obohacení, a takové rozhodnutí by nebylo způsobilé upravit svým výrokem vztah stran do budoucna. Tj. v případě, že by soud v řízení na plnění dospěl k závěru, že žalovaný je povinen vrátit bezdůvodné obohacení vzniklé zaplacením částek v nezákonné výši žalobci, a uložil by žalovanému částku v předmětné výši žalobci zaplatit, nebylo by mezi stranami do budoucna postaveno na jisto, jaké částky za nájem a služby mají být v budoucnu placeny a zda a v jaké části jsou původní smluvní ujednání o výši plateb platné. Pokud by poté žalovaný nadále Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 289 s. 1
4
požadoval a fakturoval nájemné v původní výši, musely by strany svůj spor řešit novým soudním řízením. I v případě, že by soudy v řízení na plnění v odůvodnění svých rozsudků uvedly, jaká by dle jejich názoru měla být v daném případě zákonná výše nájemného a ceny služeb facility managementu, takový údaj by byl právně nezávazný. Vzájemné právní postavení stran sporu by tak bylo i nadále nejistým a nutnost vedení dalšího či dalších soudních řízení by byla v rozporu se zásadou procesní ekonomie. Právní závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně, kdy tyto v posuzované věci existenci naléhavého zájmu na požadovaném určení neshledaly, jsou v příkrém rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s právními závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu spis. zn. 30 Cdo 85/2008 ze dne 19. 5. 2009. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud judikoval, že „naléhavý právní zájem na určení (…) může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva.“ V podstatě shodně judikoval Nejvyšší soud ve svých rozsudcích spis. zn. 28 Cdo 814/2005 ze dne 24. 8. 2005, 28 Cdo 2521/2008 ze dne 9. 12. 2008 a 28 Cdo 3889/2008 ze dne 28. 7. 2010. Odvolací soud ani soud prvního stupně shora uvedenou ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu při svém rozhodování nezohlednily, posuzovanou věc ve světle této judikatury dostatečně právně neposoudily a omezily se – v rozporu s touto judikaturou – na prosté konstatování, že naléhavý právní zájem není dán, neboť je v posuzované věci možno žalovat na plnění. Nezohlednily, že rozhodnutí o žalobě na plnění není v posuzované věci způsobilé vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků. Je to právě žaloba na určení zákonné výše plateb, jíž lze řešit zbylý obsah sporného právního vztahu a postavit najisto právní postavení stran, a tím předejít dalším sporům na plnění.2 Ve světle shora uvedených skutečností je nutno uzavřít, že napadený rozsudek ani rozsudek soudu prvního stupně nemohou již z těchto důvodů obstát. Odvolací soud ani soud prvního stupně při zkoumání otázky existence naléhavého právního zájmu žalobce na předmětném určení dostatečně nezohlednily judikaturu Nejvyššího soudu a tuto otázku vyřešily nesprávně. Tím došly k vadným právním závěrům a založily nesprávnost svých rozsudků. Naléhavý právní zájem dovolatele na požadovaném určení je dán. Rozsudek Nejvyššího soudu spis. zn. 28 Cdo 814/2005 ze dne 24. 8. 2005: „Naléhavý právní zájem na určení je totiž dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má povahu preventivní; jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle § 80 písm. b) o.s.ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže. Soudní praxe připouští, že i v případech, kdy lze žalovat o splnění povinnosti, je naléhavý právní zájem na určení ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. dán, jestliže rozhodnutí o určovací žalobě je způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a svými důsledky předejít případným dalším žalobám na plnění, anebo jestliže případná žaloba o splnění povinnosti nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva.“ 2
5
Ad 2. - Nesprávné použití občanského zákoníku namísto obchodního zákoníku Další významnou právní otázkou, při jejímž řešení se odvolací soud zásadním způsobem odchýlil nejen od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, nýbrž i od jednoznačného jazykového znění zákona, je otázka aplikace správné právní úpravy na posouzení platnosti ustanovení Smlouvy o výši nájemného a úplaty za služby facility managementu. Odvolací soud tak založil další závažnou nesprávnost svého napadeného rozsudku. Odvolací soud - na rozdíl od soudu první instance - neplatnost smluvního ujednání o výši nájemného a úplaty za služby facility managementu3 chybně posoudil podle ustanovení § 40a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Toto ustanovení však není možné na daný smluvní vztah za žádných okolností aplikovat. Jak jasně vyplývá z ustanovení § 261 odst. 2 obchodního zákoníku, závazkový vztah žalobce a žalovaného založený Smlouvou se řídí částí třetí obchodního zákoníku, neboť se jedná o vztah mezi dovolatelem, jako samosprávnou územní jednotkou, a žalovaným, jako podnikatelem, týkající se zabezpečování veřejných potřeb. Vzhledem ke skutečnosti, že smluvní typ nájemní smlouvy byl v době uzavření Smlouvy (27. 1. 2006) upraven toliko v občanském zákoníku a nikoliv v obchodním zákoníku, je nutno na posuzovanou věc aplikovat ustanovení § 261 odst. 6 věta první obchodního zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2001, jež zní: „Smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku a obchodním zákoníkem.“ V posuzované věci se tedy nájemní vztah sice řídí ustanoveními občanského zákoníku o nájemní smlouvě, avšak ve zbytku je nutno aplikovat ustanovení obchodního zákoníku. Tento závěr je plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, který ve svém rozsudku spis. zn. 29 Odo 1224/2005 ze dne 27. 9. 2007 judikoval, že „jak se podává z důvodové zprávy k bodu 321. vládního návrhu zákona č. 370/2000 Sb., úprava (§ 261 odst. 1 odst. 6) odstraňuje dosavadní pochybnosti o tom, zda se v případě smluv upravených pouze v občanském zákoníku uzavíraných mezi subjekty podle odstavce 1 a 2 použije obecné úpravy obchodních závazkových vztahů podle občanského zákoníku. Jinak řečeno, smlouva o půjčce uzavřená od 1. ledna 2001 mezi podnikateli (§ 261 odst. 1 obch. zák.) nebo mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (§ 261 odst. 2 obch. zák.) podléhá režimu občanského zákoníku co do zvláštních ustanovení týkajících se tohoto typu smlouvy v občanském zákoníku; ve všem ostatním, včetně promlčení, platí obecná ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem (srov. v literatuře Štenglová, I. - Plíva, S. - Tomsa, M. a kol: Obchodní zákoník. Komentář. 10. vydání, Praha, C. H. Beck 2005 /dále též jen „Komentář/, str. 988 ).“ Ke stejnému závěru došel Nejvyšší soud dále např. ve svém rozsudku Z odůvodnění odvolacího rozsudku též není jasné, zda odvolací soud smluvní vztah poskytování služeb facility managementu při posouzení, jakým zákoníkem se řídí, zcela pominul, anebo jej zahrnul pod vztah nájemní. 3
6
spis. zn. 23 Cdo 1900/2012 ze dne 13. 11. 2013, podle kterého „teprve novelizovaná úprava účinná od 1. ledna 2001 výslovně omezuje použití úpravy občanského zákoníku na vztahy z těchto smluv uzavřených mezi podnikateli jen na zvláštní ustanovení daná občanským zákoníkem pro tento smluvní typ, ale ve všem, co není dáno zvláštní úpravou pro daný smluvní typ, platí obecná ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 1469 s., str. 898).“ Je tedy zcela jednoznačné, že na otázku neplatnosti ustanovení Smlouvy o výši nájemného a úplaty za služby facility managementu je nutno aplikovat obchodní zákoník, konkrétně ustanovení § 758 obchodního zákoníku, tj. nikoliv ustanovení § 40a občanského zákoníku, jak nesprávně učinil odvolací soud. Svůj chybný postup spočívající v interpretaci právní normy v příkrém rozporu s jejím jazykovým zněním i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu odvolací soud nikterak neodůvodnil. V důsledku toho je nesprávná právní úvaha odvolacího soudu spočívající v neaplikování ustanovení § 758 obchodního zákoníku a v nesprávné aplikaci ustanovení § 40a občanského zákoníku nejen nesprávná, ale též nepřezkoumatelná. Rozsudek odvolacího soudu v tomto kontextu vyznívá, jakoby odvolací soud použil ustanovení § 261 odst. 6 věta druhá obchodního zákoníku v nesprávném časovém znění, konkrétně ve znění účinném do 31. 12. 2000, jež znělo „Smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku.“ Vzhledem k tomu, že k uzavření Smlouvy došlo dne 27. 1. 2006, však nelze toto dřívější znění předmětného ustanovení na právní posouzení věci v žádném případě použít. Nesprávný je rovněž postup odvolacího soudu spočívající v použití občanského zákoníku při posouzení smluvní úpravy poskytování služeb facility managementu. Tento smluvní vztah je nepochybně kompletně podřízen obchodnímu zákoníku, jelikož se jedná o smluvní vztah inominátní4 založený žalobcem jako samosprávnou územní jednotkou a žalovaným jako podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti a týkající se zabezpečování veřejných potřeb.5 Odvolací soud však nerozlišoval mezi nájemním vztahem a inominátním vztahem týkajícím se poskytování služeb facility managementu a obojí bez dalšího posoudil dle ustanovení § 40a občanského zákoníku, aniž by se s rozdílnou podstatou obou vztahů jakkoliv vypořádal. Popsaná pochybení odvolacího soudu při aplikaci právní úpravy měla zásadní dopad na výsledek právního posouzení, jelikož zatímco podle obchodního zákoníku je rozpor smluvního ujednání se zákonem o cenách stižen absolutní neplatností6, podle občanského zákoníku jde o neplatnost relativní, které je možné se úspěšně dovolat pouze v promlčecí Ve smyslu ustanovení § 269 odst. 2 obchodní zákoníku. Ustanovení § 261 odst. 2 obchodní zákoníku. 6 Viz zejména ustanovení § 758 obchodního zákoníku ve spojení s ustanovením § 261 odst. 6 obchodního zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2001, a ustanovením § 39 občanského zákoníku, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu spis. zn. 33 Odo 219/2001 ze dne 4. 7. 2002. 4 5
7
době. Odvolací soud tak v posuzovaném případě nesprávně vyhověl námitce promlčení vznesené žalovaným a smluvní ujednání o výši nájemného a ceně za služby facility managementu považoval automaticky za platné. Správnou aplikací právní úpravy by však nutně musel dospět k závěru, že předmětné ustanovení Smlouvy podléhá neplatnosti absolutní a námitka promlčení nemůže být důvodná. Ad 3. – Nesprávný výklad ustanovení § 2 odst. 3 zákona o cenách Otázkou doposud neřešenou v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je otázka výkladu ustanovení § 2 odst. 3 zákona o cenách. Ohledně otázky rozporu ustanovení Smlouvy o výši nájemného a plateb za služby facility managementu s ustanovením § 2 odst. 3 zákona o cenách přitom odvolací soud pochybil, když potvrdil závěry soudu prvního stupně, který při posouzení rozhodujících otázek týkajících se hospodářského postavení žalovaného jakožto pronajímatele ve smyslu zákona o cenách zohlednil irelevantní kritéria, zatímco kritéria rozhodná naopak zcela pominul a nezkoumal. Argumentace a právní posouzení týkající se rozporu Smlouvy s ustanovením § 2 odst. 3 zákona o cenách je přitom pro posouzení podstaty nároku a rozhodnutí ve věci stěžejní.7 Soud prvního stupně i odvolací soud vyložily pojem „zneužití hospodářského postavení“, použitý v ustanovení § 2 odst. 3 zákona o cenách, zcela chybně, když se omezily toliko na hodnocení vzájemné velikosti smluvních stran, jejich majetku a rozpočtu8, a naopak se vůbec nezabývaly zkoumáním podmínek na relevantním trhu, pozicí žalovaného vůči konkurenčním subjektům, ani tím, zda byl žalovaný v daném případě reálně vystaven hospodářské soutěži, tedy kritérii, která jsou pro posouzení hospodářského postavení stran v konkrétní věci klíčová. Takový postup svědčí o nepochopení podstaty a účelu předmětné právní úpravy. Odvolací soud i soud prvního stupně tak otázku hospodářského postavení stran a jeho zneužití žalovaným posoudily zcela nedostatečně a v důsledku toho nesprávně. Pokud by zákonodárce zamýšlel omezit otázku zkoumání hospodářského postavení stran toliko na zkoumání jejich „velikosti“9, rozpočtu a majetku, a opomenout veškeré další a pro posouzení věci klíčové Odvolací soud nadto potvrdil chybný postup soudu prvního stupně spočívající v aplikaci právního předpisu v nesprávném časovém znění, konkrétně v aplikaci znění zákona o cenách účinného v době rozhodování, nikoliv v době uzavření Smlouvy. Přitom právě formulace ustanovení § 2 odst. 3 zákona o cenách, jež je stěžejní pro otázku dovození neplatnosti smluvního ustanovení o výši nájmu, byla v mezidobí změněna. V důsledku toho soud chybně aplikoval pojem zneužití výhodnějšího hospodářského postavení, přičemž měl správně aplikovat pojem zneužití hospodářského postavení. Je to dle názoru dovolatele právě výraz „výhodnější“, obsažený v nesprávném a oběma soudy nižších stupňů chybně aplikovaném časovém znění zákona, jež mohl oba soudy nižších stupňů nasměrovat k nesprávným právním úvahám ohledně rozhodných kritérií a ve výsledku tak rovněž přispět k jejich nesprávnému rozhodnutí věci. 8 Viz též odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 18, jež byl potvrzen napadeným rozsudkem odvolacího soudu, podle něhož „soud považuje za obecně známou skutečnost, že hlavní město Praha je, s ohledem na svou velikost, majetek a rozpočet, ve výhodnějším hospodářském postavení než žalovaný či jiná společnost s obchodním jměním v řádu maximálně jednotek miliard.“ 9 Soud prvního stupně ani odvolací soud v odůvodnění svých rozsudků ani nikterak nevysvětlily, co má být dle jejich mínění chápáno pod neurčitým výrazem „velikost“. 7
8
aspekty (včetně shora uvedených), jak učinil odvolací soud i soud prvního stupně, jistě by tak v textu zákona učinil výslovně. Hospodářské postavení při sjednávání ceny je nutno hodnotit v kontextu konkrétního právního vztahu a vzájemného postavení obou stran. Pro takové posouzení je třeba vymezit relevantní trh a zabývat se otázkou, zda vzhledem k postavení stran došlo k získání nepřiměřeného majetkového prospěchu některé z nich. Pokud totiž, jako v posuzovaném případě, dojde k situaci, kdy pronajímatel je jediným subjektem na relevantním trhu, který je schopen s nájemcem uzavřít smlouvu, je zřejmé, že je lhostejno, jaká je velikost či majetek smluvních stran, relevantní je pouze to, že v dané situaci je výběr jedné strany omezen a druhé straně se nabízí možnost zneužití takového postavení. Žalobce v posuzované věci doložil znalecký posudek, jenž konstatoval, že poptávku žalobce v daném čase splňoval pouze jediný subjekt, kterým byl žalovaný. Žalobce v zadávacím řízení poptával nájem rozsáhlého kancelářského komplexu v centru Prahy, a to celé budovy, nikoliv jednotlivých kanceláří, s nastěhováním v čase nepřesahujícím délku případné výstavby budovy. Trh kancelářských ploch je zásadně odlišný, pokud jakýkoli zájemce poptává pronájem menší či střední výměry kancelářských ploch, oproti tomu, kdy je poptávána kompletní budova či několik propojených budov o mimořádné velikosti celkových ploch, jako tomu bylo v posuzovaném případě. Žalobce tak doložil, že se žalovaný octl vůči žalobci v exkluzivním hospodářském postavení a toto své hospodářské postavení zneužil, když účtoval nájemné ve výši téměř dvojnásobku ceny obvyklé a platby za služby facility managementu ve výši trojnásobku nákladů na jeho subdodavatelské zajištění. Tato argumentace žalobce se odvíjela od vymezení relevantního trhu a postavení žalovaného na něm v daném čase. Avšak těmito otázkami stěžejními pro posouzení zneužití hospodářského postavení se soud prvního stupně ani odvolací soud vůbec nezabývaly. Soudy nižších stupňů zaměnily rozhodná kritéria za obecnou hospodářskou sílu, „velikost“ či bohatství účastníků a dobraly se tak naprosto nesprávných právních závěrů. Tím byly napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zatíženy vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzení věci a v jejich nepřezkoumatelnosti. V posuzovaném případě jsou nájemné a ceny služeb sjednány v téměř dvojnásobné výši než je cena obvyklá, jak ostatně soudy samy uvádí. Ze skutečnosti, že žalobce poptával specifické plnění, jež byl schopen nabídnout pouze žalovaný, který tak měl v danou dobu na daném trhu výsadní postavení a sjednal s žalobcem platby ve výši téměř dvojnásobku obvyklých cen, se jasně podává, že žalovaný zneužil své hospodářské postavení. Postavením účastníků na relevantním trhu se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly, ačkoliv je právě tato otázka stěžejní pro posouzení porušení ustanovení § 2 odst. 3 zákona o cenách, a tedy i pro rozhodnutí ve věci. VI. Shrnutí 9
Odvolací soud nesprávně posoudil celkem tři právní otázky, v důsledku čehož dospěl k chybnému právnímu posouzení věci. Napadený rozsudek odvolacího soudu je proto nesprávný a nemůže obstát. Odchýlení od ustálené judikatury Nejvyššího soudu se odvolací soud dopustil při posuzování existence naléhavého právního zájmu žalobce na určení výše nájemného a ceny služeb facility managementu. Odvolací soud nezohlednil, že požadované určení je nezbytné, aby byl právní vztah stran postaven na jisto do budoucna, a tím bylo zabráněno dalším soudním sporům. Zásadní nesprávnosti se dále odvolací soud dopustil, když na posouzení otázky neplatnosti ustanovení Smlouvy aplikoval právní úpravu občanského zákoníku, konkrétně jeho ustanovení § 40a věty třetí. Takový postup je v přímém rozporu jak s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, tak se zněním ustanovení § 261 odst. 6 obchodního zákoníku, podle něhož mělo být v posuzované věci použito ustanovení § 758 obchodního zákoníku, a nikoliv ustanovení § 40a věty třetí občanského zákoníku, jak učinil odvolací soud. Správnou aplikací zákonné úpravy by přitom soudy dospěly k závěru, že námitka promlčení není důvodná. Odvolací soud též nesprávně vyložil ustanovení § 2 odst. 3 zákona o cenách, když nezohlednil relevantní kritéria při posuzování pojmu „zneužití hospodářského postavení“ a dospěl tak k nesprávnému závěru ohledně porušení tohoto ustanovení žalovaným. Vzhledem k tomu, že vadami spočívajícími v nesprávném posouzení existence naléhavého právního zájmu a v nesprávném výkladu ustanovení § 2 odst. 3 zákona o cenách trpí i rozsudek soudu prvního stupně, nezbývá než zrušit i ten a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. VII. Dovolací návrh S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhuje, aby dovolací soud, v souladu s ustanovením § 243d o.s.ř., vydal tento rozsudek: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015 č. j. 13 Co 142/2015 – 200, 13 Co 143/2015, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 10. 2015 č. j. 13 Co 142/2015 – 205, 13 Co 143/2015, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 9. 2014 spis. zn. 13 C 105/2014, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 12. 2014, spis. zn. 13 C 105/2014, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Za Hlavní město Prahu JUDr. Jaromír Císař advokát v plné moci
10
Nejvyššímu soudu Burešova 20 657 37 Brno prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 8 28. pluku 1533/29b 100 83 Praha 10 - Vršovice V Praze dne 3. 3. 2016 Ke spis. zn.: 13 C 124/2013 (U Městského soudu v Praze vedeno pod spis. zn. 28 Co 343/2015) PROSTŘEDNICTVÍM DATOVÉ SCHRÁNKY Žalobce (dovolatel): Hlavní město Praha IČO: 000 64 581 se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1 Právně zastoupen: JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem CÍSAŘ, ČEŠKA, SMUTNÝ s.r.o., advokátní kancelář, se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, IČO: 481 18 753 Žalovaný:
COPA Retail, k.s. IČO: 262 11 700 se sídlem Karolinská 661, Praha 8
Právně zastoupen: Mgr. Ladislavem Štorkem, advokátem se sídlem Platnéřská 4, Praha 1 o zaplacení částky 618.062.127,08 Kč
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 343/2015 - 976 ze dne 2. 12. 2015 Soudní poplatek bude zaplacen na výzvu soudu Příloha: plná moc pro právního zástupce dovolatele
I. Úvod Obvodní soud pro Prahu 8 svým rozsudkem spis. zn. 13 C 124/2013 ze dne 4. 12. 2014 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) rozhodl o žalobě na zaplacení částky 618.062.127,08 Kč tak, že: - ve výroku I. žalobu zamítl; a - ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že se žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení vůči žalobci. Městský soud v Praze svým rozsudkem č. j. 28 Co 343/2015 - 976 ze dne 2. 12. 2015 (dále jen „rozsudek odvolacího soudu“), jež byl žalobci doručen dne 7. 1. 2016, rozhodl, že: - rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení prvního stupně; a - uložil žalobci zaplatit žalované náklady řízení odvolacího. V zákonné lhůtě podává žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v jeho celém rozsahu dovolání podle ustanovení § 236 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“), a to s níže uvedeným odůvodněním. II. Přípustnost dovolání Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 OSŘ je dána skutečnostmi, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Otázkou, kterou odvolací soud posoudil odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu, je, zda se na posouzení platnosti právního úkonu v obchodním závazkovém vztahu ve smyslu ustanovení § 261 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 261 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2001 (dále jen „obchodní zákoník“), jehož předmětem je smluvní typ upravený v občanském zákoníku, aplikuje úprava obchodního zákoníku či občanského zákoníku. Otázkou, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je, jak vykládat pojem zneužití hospodářského postavení použitý v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenách“), konkrétně jaká kritéria se uplatní při posouzení, zda došlo ke zneužití hospodářského postavení ve smyslu.
2
III. Dovolací důvod Dovolacím důvodem je dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 OSŘ, tedy skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem dokládá dovolatel níže. Nesprávné právní posouzení dovolatel spatřuje v chybném postupu odvolacího soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, neboť odvolací soud na posuzovanou věc nesprávně aplikoval právní předpisy, když jednak použil na posuzovanou věc právní předpis, který ji neupravuje, a jednak je nesprávně vyložil. IV. Skutkový stav V posuzované věci je předmětem sporu zaplacení částky 618.062.127,08 Kč z titulu vrácení bezdůvodného obohacení vzniklého placením nájemného žalovanému ze strany žalobce ve vyšší než zákonem povolené výši. Žalobce jako nájemce a žalovaný jako pronajímatel spolu dne 27. 1. 2006 uzavřeli Smlouvu o nájmu objektu a o poskytování služeb facility managementu (dále jen „Smlouva“), v jejímž článku V. byla sjednána výše nájemného a úplata za služby facility managementu. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou dvaceti let. Žalobce posléze zjistil, že výše sjednaného nájemného a úplaty za služby facility managementu jsou téměř dvojnásobně vyšší, než jaké jsou obvyklé ceny za pronájem a předmětné služby v daném čase a místě. Následně po vyhodnocení dalších okolností podal žalobce dne 16. 4. 2013 žalobu, kterou se z důvodu neplatnosti smluvního ustanovení o výši nájemného a úplaty za služby facility managementu domáhal (i) vrácení částky nadměrně uhrazených plateb z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, a dále (ii) určení nové nižší výše nájemného a ceny služeb facility managementu. Z řízení zahájeného touto žalobou byl Obvodním soudem pro Prahu 8 následně nárok na určení výše nájemného a ceny služeb facility managementu vyloučen k samostatnému řízení (dále jen „řízení na určení“). Rubrikované řízení pokračuje toliko o nároku na plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení žalovaného získaného plněním žalobce v nadměrné výši (dále jen „řízení na plnění“). V. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem Rozsudek dovolacího soudu nemůže obstát, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tato nesprávnost spočívá v následujících důvodech: 1. Nesprávné použití občanského zákoníku namísto obchodního zákoníku; 2. Nesprávný výklad ustanovení § 2 odst. 3 zákona o cenách.
3
Ad 1. - Nesprávné použití občanského zákoníku namísto obchodního zákoníku Stěžejní právní otázkou, při jejímž řešení se odvolací soud zásadním způsobem odchýlil nejen od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, nýbrž i od jednoznačného jazykového znění zákona, je otázka aplikace správné právní úpravy na posouzení platnosti ustanovení Smlouvy o výši nájemného a úplaty za služby facility managementu. Odvolací soud tak založil závažnou nesprávnost svého napadeného rozsudku. Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - nesprávně posoudil otázku neplatnosti ujednání Smlouvy o výši nájemného, když aplikoval ustanovení § 40a věty čtvrté zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Toto ustanovení však není možné na daný smluvní vztah aplikovat. Jak jasně vyplývá z ustanovení § 261 odst. 2 obchodního zákoníku, závazkový vztah žalobce a žalovaného založený Smlouvou se řídí částí třetí obchodního zákoníku, neboť se jedná o vztah mezi dovolatelem, jako samosprávnou územní jednotkou, a žalovaným, jako podnikatelem, týkající se zabezpečování veřejných potřeb. Vzhledem ke skutečnosti, že smluvní typ nájemní smlouvy byl v době uzavření Smlouvy (27. 1. 2006) upraven toliko v občanském zákoníku a nikoliv v obchodním zákoníku, je nutno na posuzovanou věc aplikovat ustanovení § 261 odst. 6 věta první obchodního zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2001, jež zní: „Smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku a obchodním zákoníkem.“ V posuzované věci se tedy nájemní vztah sice řídí ustanoveními občanského zákoníku o nájemní smlouvě, avšak ve zbytku je nutno aplikovat ustanovení obchodního zákoníku. Odvolací soud tak pochybil, když nájemní vztah mezi žalobcem a žalovaným posuzoval výlučně podle ustanovení občanského zákoníku. Uvedený závěr je plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, který ve svém rozsudku spis. zn. 29 Odo 1224/2005 ze dne 27. 9. 2007 judikoval, že „jak se podává z důvodové zprávy k bodu 321. vládního návrhu zákona č. 370/2000 Sb., úprava (§ 261 odst. 1 odst. 6) odstraňuje dosavadní pochybnosti o tom, zda se v případě smluv upravených pouze v občanském zákoníku uzavíraných mezi subjekty podle odstavce 1 a 2 použije obecné úpravy obchodních závazkových vztahů podle občanského zákoníku. Jinak řečeno, smlouva o půjčce uzavřená od 1. ledna 2001 mezi podnikateli (§ 261 odst. 1 obch. zák.) nebo mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (§ 261 odst. 2 obch. zák.) podléhá režimu občanského zákoníku co do zvláštních ustanovení týkajících se tohoto typu smlouvy v občanském zákoníku; ve všem ostatním, včetně promlčení, platí obecná ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem (srov. v literatuře Štenglová, I. - Plíva, S. - Tomsa, M. a kol: Obchodní zákoník. Komentář. 10. vydání, Praha, C. H. Beck 2005 /dále též jen „Komentář/, str. 988 ).“ Ke stejnému závěru došel Nejvyšší soud dále např. ve svém rozsudku spis. zn. 23 Cdo 1900/2012 ze dne 13. 11. 2013, podle kterého „teprve novelizovaná úprava 4
účinná od 1. ledna 2001 výslovně omezuje použití úpravy občanského zákoníku na vztahy z těchto smluv uzavřených mezi podnikateli jen na zvláštní ustanovení daná občanským zákoníkem pro tento smluvní typ, ale ve všem, co není dáno zvláštní úpravou pro daný smluvní typ, platí obecná ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 1469 s., str. 898).“ Je tedy zcela jednoznačné, že na otázku neplatnosti ustanovení Smlouvy o výši nájemného a úplaty za služby facility managementu je nutno aplikovat obchodní zákoník, konkrétně ustanovení § 758 obchodního zákoníku, tj. nikoliv ustanovení § 40a občanského zákoníku, jak nesprávně učinil odvolací soud. Svůj chybný postup spočívající v interpretaci právní normy v příkrém rozporu s jejím jazykovým zněním i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu odvolací soud nikterak neodůvodnil. V důsledku toho je nesprávná právní úvaha odvolacího soudu spočívající v neaplikování ustanovení § 758 obchodního zákoníku a v nesprávné aplikaci ustanovení § 40a občanského zákoníku nejen nesprávná, ale též nepřezkoumatelná. Rozsudek odvolacího soudu v tomto kontextu vyznívá, jakoby odvolací soud použil ustanovení § 261 odst. 6 věta druhá obchodního zákoníku v nesprávném časovém znění, konkrétně ve znění účinném do 31. 12. 2000, jež znělo „Smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku.“ Vzhledem k tomu, že k uzavření Smlouvy došlo dne 27. 1. 2006, však nelze toto dřívější znění předmětného ustanovení na právní posouzení věci použít. Popsané pochybení odvolacího soudu při aplikaci právní úpravy mělo zásadní dopad na výsledek právního posouzení. Zatímco podle obchodního zákoníku, jež měl být na věc aplikován, je rozpor smluvního ujednání se zákonem o cenách stižen absolutní neplatností1, podle občanského zákoníku jde o neplatnost relativní, které je možné se úspěšně dovolat pouze v promlčecí době. Odvolací soud tak v posuzovaném případě nesprávně vyhověl námitce promlčení vznesené žalovaným a smluvní ujednání o výši nájemného považoval automaticky za platné. Správnou aplikací právní úpravy by však nutně musel dospět k závěru, že předmětné ustanovení Smlouvy podléhá neplatnosti absolutní a námitka promlčení nemůže být důvodná. Ad 2. – Nesprávný výklad ustanovení § 2 odst. 3 zákona o cenách Otázkou doposud neřešenou v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je otázka výkladu ustanovení § 2 odst. 3 zákona o cenách.
Viz zejména ustanovení § 758 obchodního zákoníku ve spojení s ustanovením § 261 odst. 6 obchodního zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2001, a ustanovením § 39 občanského zákoníku, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu spis. zn. 33 Odo 219/2001 ze dne 4. 7. 2002. 1
5
Ohledně otázky rozporu ustanovení Smlouvy o výši nájemného a plateb za služby facility managementu s ustanovením § 2 odst. 3 zákona o cenách přitom odvolací soud pochybil, když potvrdil závěry soudu prvního stupně, který při posouzení rozhodujících otázek týkajících se hospodářského postavení žalovaného jakožto pronajímatele ve smyslu zákona o cenách zohlednil irelevantní kritéria, zatímco kritéria rozhodná naopak zcela pominul a nezkoumal. Argumentace a právní posouzení týkající se rozporu Smlouvy s ustanovením § 2 odst. 3 zákona o cenách je přitom pro posouzení podstaty nároku a rozhodnutí ve věci stěžejní.2 Soud prvního stupně i odvolací soud vyložily pojem „zneužití hospodářského postavení“, použitý v ustanovení § 2 odst. 3 zákona o cenách, zcela chybně, když se omezily toliko na hodnocení vzájemné velikosti smluvních stran, jejich majetku a rozpočtu3, a naopak se vůbec nezabývaly zkoumáním podmínek na relevantním trhu, pozicí žalovaného vůči konkurenčním subjektům, ani tím, zda byl žalovaný v daném případě reálně vystaven hospodářské soutěži, tedy kritérii, která jsou pro posouzení hospodářského postavení stran v konkrétní věci klíčová. Takový postup svědčí o nepochopení podstaty a účelu předmětné právní úpravy. Odvolací soud i soud prvního stupně tak otázku hospodářského postavení stran a jeho zneužití žalovaným posoudily zcela nedostatečně a v důsledku toho nesprávně. Pokud by zákonodárce zamýšlel omezit otázku zkoumání hospodářského postavení stran toliko na zkoumání jejich „velikosti“4, rozpočtu a majetku, a opomenout veškeré další a pro posouzení věci klíčové aspekty (včetně shora uvedených), jak učinil odvolací soud i soud prvního stupně, jistě by tak v textu zákona učinil výslovně. Hospodářské postavení při sjednávání ceny je nutno hodnotit v kontextu konkrétního právního vztahu a vzájemného postavení obou stran. Pro takové posouzení je třeba vymezit relevantní trh a zabývat se otázkou, zda vzhledem k postavení stran došlo k získání nepřiměřeného majetkového prospěchu některé z nich. Pokud totiž, jako v posuzovaném případě, dojde k situaci, kdy pronajímatel je jediným subjektem na relevantním trhu, který je schopen s nájemcem uzavřít smlouvu, je zřejmé, že je lhostejno, jaká je velikost či majetek Odvolací soud nadto fakticky potvrdil chybný postup soudu prvního stupně spočívající v aplikaci právního předpisu v nesprávném časovém znění, konkrétně v aplikaci znění zákona o cenách účinného v době rozhodování, nikoliv v době uzavření Smlouvy, když v odůvodnění svého napadeného rozsudku sice konstatoval, že skutečně došlo ze strany soudu prvního stupně k aplikaci jiného časového znění ustanovení § 2 odst. 3 zákona o cenách, ale tuto skutečnost neshledal významnou pro rozhodnutí ve věci. S tímto názorem odvolacího soudu nelze dle názoru dovolatele souhlasit. Soud prvního stupně totiž chybně aplikoval pojem zneužití výhodnějšího hospodářského postavení, přičemž měl správně aplikovat pojem zneužití hospodářského postavení. Je to přitom dle názoru dovolatele právě výraz „výhodnější“, obsažený v nesprávném a soudem prvního stupně chybně aplikovaném časovém znění zákona, jež mohl soud prvního stupně i odvolací soud nasměrovat k nesprávným právním úvahám ohledně rozhodných kritérií a ve výsledku tak rovněž přispět k jejich nesprávnému rozhodnutí věci. 3 Viz též odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na jeho straně 25, potvrzené napadeným rozsudkem odvolacího soudu, podle něhož „soud považuje za obecně známou skutečnost, že žalobce hlavní město Praha je, s ohledem na svou velikost, majetek a rozpočet, ve výhodnějším hospodářském postavení než žalovaný či jiná společnost s obchodním jměním v řádu maximálně jednotek miliard.“ 4 Soud prvního stupně ani odvolací soud v odůvodnění svých rozsudků ani nikterak nevysvětlily, co má být dle jejich mínění chápáno pod jimi použitým neurčitým výrazem „velikost“. 2
6
smluvních stran, relevantní je pouze to, že v dané situaci je výběr jedné strany omezen a druhé straně se nabízí možnost zneužití takového postavení. Žalobce v posuzované věci doložil znalecký posudek, jenž konstatoval, že poptávku žalobce v daném čase splňoval pouze jediný subjekt, kterým byl žalovaný. Žalobce v zadávacím řízení poptával nájem rozsáhlého kancelářského komplexu v centru Prahy, a to celé budovy, nikoliv jednotlivých kanceláří, s nastěhováním v čase nepřesahujícím délku případné výstavby budovy. Trh kancelářských ploch je zásadně odlišný, pokud jakýkoli zájemce poptává pronájem menší či střední výměry kancelářských ploch, oproti tomu, kdy je poptávána kompletní budova či několik propojených budov o mimořádné velikosti celkových ploch, jako tomu bylo v posuzovaném případě. Žalobce tak doložil, že se žalovaný octl vůči žalobci v exkluzivním hospodářském postavení a toto své hospodářské postavení zneužil, když účtoval nájemné ve výši téměř dvojnásobku ceny obvyklé a platby za služby facility managementu ve výši trojnásobku nákladů na jeho subdodavatelské zajištění. Tato argumentace žalobce se odvíjela od vymezení relevantního trhu a postavení žalovaného na něm v daném čase. Avšak těmito otázkami stěžejními pro posouzení zneužití hospodářského postavení se soud prvního stupně ani odvolací soud vůbec nezabývaly. Soudy nižších stupňů zaměnily rozhodná kritéria za obecnou hospodářskou sílu, „velikost“ či bohatství účastníků a dobraly se tak naprosto nesprávných právních závěrů. Tím byly napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zatíženy vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzení věci a v jejich nepřezkoumatelnosti. V posuzovaném případě jsou nájemné a cena služeb facility managementu sjednány v téměř dvojnásobné výši než je cena obvyklá, jak ostatně soudy nižších stupňů samy uvádí. Ze skutečnosti, že žalobce poptával specifické plnění, jež byl schopen nabídnout pouze žalovaný, který tak měl v danou dobu na daném trhu výsadní postavení a sjednal s žalobcem platby ve výši téměř dvojnásobku obvyklých cen, se jasně podává, že žalovaný zneužil své hospodářské postavení. Postavením účastníků na relevantním trhu se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly, ačkoliv je právě tato otázka stěžejní pro posouzení porušení ustanovení § 2 odst. 3 zákona o cenách, a tedy i pro rozhodnutí ve věci. VI. Shrnutí Odvolací soud nesprávně posoudil dvě zásadní právní otázky, v důsledku čehož dospěl k chybnému právnímu posouzení věci. Napadený rozsudek odvolacího soudu je proto nesprávný a nemůže obstát. Zásadní nesprávnosti se odvolací soud dopustil, když na posouzení otázky neplatnosti ujednání Smlouvy o výši nájemného aplikoval právní úpravu občanského zákoníku, konkrétně jeho ustanovení § 40a věty čtvrté. Takový postup je v přímém rozporu jak s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, tak se zněním ustanovení § 261 odst. 6 obchodního zákoníku, podle něhož mělo být v posuzované věci použito ustanovení § 758 obchodního zákoníku, a 7
nikoliv ustanovení § 40a občanského zákoníku, jak učinil odvolací soud. Správnou aplikací zákonné úpravy by přitom soudy dospěly k závěru, že námitka promlčení není důvodná. Odvolací soud též nesprávně vyložil ustanovení § 2 odst. 3 zákona o cenách, když nezohlednil relevantní kritéria při posuzování pojmu „zneužití hospodářského postavení“ a dospěl tak k nesprávnému závěru ohledně porušení tohoto ustanovení žalovaným. Vzhledem k tomu, že vadou spočívající v nesprávném výkladu ustanovení § 2 odst. 3 zákona o cenách trpí i rozsudek soudu prvního stupně, nezbývá než zrušit i ten a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. VII. Dovolací návrh S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhuje, aby dovolací soud, v souladu s ustanovením § 243d o.s.ř., vydal tento rozsudek: Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 343/2015 - 976 ze dne 2. 12. 2015 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 spis. zn. 13 C 124/2013 ze dne 4. 12. 2014 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Za Hlavní město Prahu JUDr. Jaromír Císař advokát v plné moci
8
