2015

Jarní vydání, č. 3 ‐ 2014/2015 

Co nabídne  aktuální vydání?     Jaké iluze (raději)  přenechat dětem?   Masáže – teorie a  ještě něco navíc…   Rubrika  Techniky přežití:    tentokrát o vodě. 

Co se děje ve škole   i mimo ni:   

 Přednáška   o terorismu    Program POKOS    Projekt   Pěstuj prostor   Setkáni s veterány    

Slovo redakce: Ahoj, lidi,   máme pro Vás nové číslo časopisu VO CO DE. Přestože jsme   nyní prošly dlouhým obdobím přijímacích zkoušek, zdárně jsme   ho přežily a opět si můžeme užívat jaro a hlavně se věnovat   Vám, čtenářům. Doufáme, že se Vám příspěvky budou líbit   a těšíme se na další spolupráci.                                              Zdraví Eliška a Lucka z redakce  

Obsah:        

Jak zaručeně propadnout z českého jazyka  Novinky z projektu Pěstuj prostor  Techniky přežití: Voda  POKOS  Setkání s válečnými veterány  Přednáška o terorismu + exkluzivní rozhovor   Které iluze přenechat malým dětem?   Masáž, zázračná terapie 

Jak zaručeně propadnout z Čj Jak propadnout z českého jazyka? Většina lidí se spíše snaží o pravý opak, co když ale o to někdo zájem nemá? Pokud jsi právě Ty, taková výjimka, taková anomálie, časopis VO CO DE přináší exkluzivní návod přímo pro Tebe! Rozhodně to není tak jednoduché, jak se zdá. Tohle k tomu budeš potřebovat:  knihy  dávku důvtipu  mozek (ideálně úplně prázdný) Jako první je třeba přestat se nadobro učit. Nedělat domácí úkoly, testy psát formou pokus/omyl… To je ta lehká část. Tady však končí legrace, protože po snadné části přichází část horší a těžší. Rodiče jistě nejsou nadšeni ze špatných známek, proto je musíš nějak uklidnit. V tomto případě pravděpodobně pomohou dárečky, květiny, čokoláda… Ale! Kde vzít peníze? Odpověď zní: prodejem knih! Prodej všechny, které doma najdeš. Číst je stejně naprosto zbytečné. V diktátu si za žádnou cenu nesmíš vzpomenout, kde se píše tvrdé nebo měkké i/y nebo kde se píše čárka. To by vedlo ke zlepšení známek, a to přece nechceme. Za těchto okolností bys už měl nosit samé pětky. A protože pětky stačí, nemá cenu se dále (ne)snažit. Přejeme hodně štěstí! A na závěr to půjdeme oslavit:

Lucie Matějková, 9. A

 

Novinky z projektu Pěstuj prostor Je to už dlouhá doba, co jsme o našem projektu naposledy podávali nějaké zprávy. Za tento časový úsek se toho ale hodně změnilo. Pro připomenutí těm, kteří se dosud o projekt příliš nezajímali nebo zapomněli, o co jde: Do tohoto projektu jsme se s tehdejším týmem „Lachtanů“ zapojili v roce 2012. Vypracovali jsme plán na změnu prostoru před školou, tehdy pouze v papírové formě, a nenazvali jsme jej nijak jinak než „Předškolí“. Po nějaké době se nám poštěstilo mít tu možnost náš projekt uskutečnit. Minulý rok proběhla na naší škole architektonická soutěž, kde se spolu utkaly tři týmy, každý s jiným návrhem na vylepšení našeho projektu, ale zároveň jsme s každým týmem spolupracovali. Soutěž vyhrál tým architektů Zábran Nová, jejichž návrh se nyní, sice pomalu, ale jistě, realizuje. Před školou si můžete všimnout již zhotoveného bludiště, které pro nás bylo startem první etapy projektu. Dále v nejbližší době budeme pokračovat památníkem Milady Horákové a také sháníme finanční prostředky na herní prvky. Tak či onak jsme na dobré cestě. Srdečně děkujeme všem za pomoc, ať už vedení školy, žákům, kteří se podíleli na vysazování bludiště, dětem z kroužku Keramika s Danou, se kterými pracujeme na výzdobě památníku, nebo architektům ze studia Zábran Nová za krásný projekt, městskému úřadu za možnost realizace a další spoustě spoluúčastníků. Myslím, že by to byl nekonečný seznam. Ráda bych ale poděkovala ještě jedné osobě, a to paní vychovatelce Zuzaně Štěpáníkové, která je s námi už od začátku projektu a zastupuje nás ve světě dospělých, do kterého nás, byť dnes již patnáctileté a čtrnáctileté, ještě nepustí. Nevím, zda se my, nejstarší členky, dočkáme alespoň dokončení první etapy, než odejdeme na střední školu. S tímto projektem jsem ale já osobně prošla celým druhým stupněm a doufám, že si mladší ročníky budou cenit našeho úsilí a že se jim budoucí vzhled předškolí bude líbit.

Lucie Matějková,

9. A

TECHNIKY PŘEŽITÍ Tento díl se zaměří na vodu, představím vám několik metod, jak v přírodě získat vodu. Toto téma osobně považuji za velice důležité. Z vlastních zkušeností znám, že když jsem někde na túře a dojde mi voda, tak se mi okamžitě zkazí nálada a vlastně i chuť jít dál. Proto je podle mě voda velice důležitá i na psychiku člověka v dané situaci v přírodě. První metoda: Jedním z nejčastějších způsobů získání pitné vody je pravděpodobně její sběr z kytek a trávy, a to především, když je ranní rosa nebo po dešti. Ideální způsob je procházet se po ránu po louce a nechávat si smáčet nějakou tkaninu ještě než začne svítit slunce, např. nohavice kalhot. Po určité době se vodou nasáknou a pak už jen stačí vyždímat do nějaké misky, nádoby. Tato technika určitě zabere dost času, ale myslím si, že je to jedna z nejefektivnějších technik získání vody. Druhá metoda: Tato metoda je sice méně náročná, ale pochybuji, že si s sebou na túru budete brát potřebné věci. Metoda se nazývá„jámová“. Postup je velmi jednoduchý, vykopete díru kruhového tvaru asi 20-30 centimetrů, do středu díry umístíte nádobu. Vezmete si igelit a odměříte si poloměr kruhu, musí přesahovat o 5 centimetr poloměr kruhu, poté upevníte igelit kameny a do středu igelitu nad nádobu umístíte také kámen. Postupem času se začne vypařovat voda ze země a igelit svým tvarem nasměruje vodu do nádoby. Druhý den stačí vyndat nádobu a vodu převařit.

  Ondřej Jaroslav Vild, 7.B

POKOS (trávu?) Ne, žádná tráva se tady kosit nebude. POKOS je totiž zkratka pro program organizovaný Ministerstvem obrany a celý jeho název zní: Příprava Obyvatelstva K Obraně Státu. Šanci dozvědět se mnoho zajímavého o vojenství obecně jsme měli jakožto žáci 21. základní školy ve středu 8. dubna 2015. Byly nám názorně předvedeny různé vojenské techniky, poslechli jsme si zajímavé, ale někdy zároveň i hrůzostrašné zážitky z absolvovaných misí v Afghánistánu nebo Kosovu. Také jsme měli možnost prohlédnout si uniformu českých legií, a dokonce i uniformu pískové barvy právě přímo z Afghánistánu, kterou měl na sobě pan Václav Klíma. Takto zbarvená byla proto, že je většinou dobré splynout s tamním prostředím, v tomto případě s písečnými pouštěmi. Někteří žáci si vyzkoušeli obléci si ochranný plášť a masku, což se na první pohled mohlo zdát velmi jednoduché, ovšem nebylo tomu tak. Beseda s vojáky nás poučila o tom, že i v našem státu mohou nastat nepředvídatelné situace, na které bychom měli být alespoň trochu připraveni. Mimo jiné byla velmi zajímavá.

 

 

   

 

  Eliška Průšová, 9.A

„Představte si, že máte největší hlad, jaký můžete mít, že je vám taková zima, že se nemůžete hýbat, že jste unaveni a už nemůžete dál…“

Setkání s válečnými veterány u příležitosti Slavností svobody Jistě víte, že město Plzeň slaví 70. výročí osvobození. Přestože mnozí z vás ještě v dějepisu nepokročili až k druhé světové válce, tím pádem nemáte o tehdejší době tolik informací, tyto slavnosti bych si nenechala ujít. 5. května měly třídy 9. A a 9. B to štěstí, že navštívily besedu s válečnými veterány z Ameriky a Belgie. Chtěla bych vám z této besedy sdělit své vlastní dojmy a pocity. Toho dne ráno, přiznám se, se mi nikam jít nechtělo. Nevěděla jsem, co si mám pod pojmem „setkání s veterány“ přesně představit. Poté, kdy jsme dorazili do Měšťanské besedy a usadili se, začalo stručné představování veteránů, kterých bylo asi dvanáct. Už tehdy jsem cítila spoustu emocí. Tím nemyslím své emoce, ale ty panující v sále. Velký obdiv, úcta, napětí. Je to hodně těžko popsatelné. Celé setkání probíhalo formou diskuse a trvalo přibližně dvě hodiny. Hodně času také zabral překlad, protože veteráni k nám mluvili anglicky a francouzsky. Za každým proslovem se ale sálem rozléhal dlouhý potlesk. Opravdu obdivuji, jak dobře veteráni mluvili a že vůbec o těch neskutečně těžkých událostech, které si my v moderní době vůbec nedokážeme představit, dokážou hovořit. Každá odpověď zněla, jako by byla dlouho a pečlivě připravovaná, i když to samozřejmě byla improvizace. Na svůj věk působili, alespoň na mě, velice energicky, elegantně a nechyběl jim ani smysl pro humor. Dobře jsem rozuměla i jejich angličtině, to je ale individuální. Celá akce byla velice emotivní. Chvíli byl slyšet smích, chvíli pláč. Když jsem tam seděla a hltala každé slovo, uvědomovala jsem si víc než kdy jindy, jaké mám štěstí, že žiji v jednadvacátém století, že mám co jíst, mám střechu nad hlavou, dokonce i rodinu a přátele. Věta, která mě oslovila snad nejvíce, byla pronesena již na začátku: „Představte si, že máte největší hlad, jaký můžete mít, že je vám taková zima, že se nemůžete hýbat, že jste unaveni a už nemůžete dál. Poté to vynásobte deseti a možná se to bude rovnat pocitům, které jsme kdysi, ve vašem věku, prožívali my.“ Některým dnešním veteránům bylo tehdy kolem šestnácti let, když vstoupili do odboje a později se přidali k osvobozeneckým armádám. Dokáže si to snad někdo z nás představit? Jaké hrůzy museli tak mladí vidět? Nevím, jestli to máte stejné, ale já jsem člověk se silně rozvinutou empatií a umím vnímat pocity ostatních lidí. A musím vám říct, to co jsem cítila, bylo neskutečně a nepopsatelně silné. Řeč není dostatečný nástroj. Nedají se jí popsat mnohé události, natož pocity. Jsem opravdu vděčná za to, že jsem se této události mohla zúčastnit. Zanechala ve mně silný dojem a tuto zkušenost bych přála prožít i dalším ročníkům. Prosím buďme vděčni za to, co máme. Děkuji.

Velké díky patří našemu talentovanému fotografovi, Filipu Stopkovi. Lucie Matějková, 9. A

Přednáška o terorismu s panem Plesherem, vojákem z povolání Ve čtvrtek 5. února se 9. A a 9. B zúčastnili velice zajímavé přednášky. Školu navštívil pan Plesher, voják z povolání, který byl již dvakrát na misi v Afghánistánu, a nejen tam. O to více byla přednáška záživnější, protože náš host měl vlastní zkušenosti. Všichni jsme čekali, že nám celé dvě hodiny bude vyprávět o teroristických útocích a tamní situaci. Byla jsem trochu nervózní, protože tohle není úplně můj šálek čaje. Přednášku jsem si ale nakonec užila. Pan Plesher nám řekl o etnických rasách, školství, islámské víře a v neposlední řadě také o svých zkušenostech z vojenské základny. Nejvíce mě osobně překvapil jeho optimismus a to, s jakou lehkostí vše zvládal. Byl vtipný, trochu sarkastický, ale vyzařovala z něj pozitivní energie. Nakonec jsme mohli ochutnat i pravý zelený čaj přímo z Afghánistánu, nejvíce však všem chutnal cukr, který jsme si mohli vzít. Společně s Maruškou Lukešovou jsme zpracovaly rozhovor, který si zde můžete přečíst… Když jste ze začátku mluvil o islámské kultuře, co se žen týče, jak vy vnímáte tuhle problematiku? Co vlastně znamená žena pro vás? Jsem šťastně ženatý už 24 let. Vztahům mezi muži a ženami například v Afghánistánu vůbec nerozumím. Žena je tam vnímána jako podřadná bytost. S mojí ženou máme rovný vztah. Jaká je Vaše nejsilnější vzpomínka, nebo co Vás nejvíce motivovalo? Nejsilnějším zážitkem na každé misi pro mě bylo přátelství mezi vojáky. Je to zvláštní druh přátelství. To se musí zažít. Odlétáte na misi a přitom nevíte, jestli se vrátíte živý a zdravý. Samozřejmě, že děláte všechno pro to, abyste se domů vrátili v pořádku. S kolegy trávíte nepřetržitě půl roku. Vidíte se několikrát denně, a to i když si lezete krkem. Stoprocentně spoléháte jeden na druhého. Chyba jednotlivce může znamenat ohrožení ostatních. Je to přátelství na život a na smrt. Baví vás skutečně tahle práce? Ano, baví mě. Kdyby mě nebavila, nemohl bych jí dělat dobře. Staly se Vám tam i nějaké zábavné příhody nebo něco, na co vzpomínáte rád? Co vás „drželo nad vodou“? Řada příběhů je zábavných dnes, ale nebyly v době, kdy se staly. Například v prosinci 2012 konečně ustaly útoky afgánských povstalců na naši základnu. Pouze v den mých narozenin přilétla jedna raketa. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Kolegové si mě pak dobírali, jak se ty ***** mohli jenom dozvědět, že mám narozeniny, a příště abych je nezatahoval do svých oslav. V roce 2008 jsme si chtěli v dalekém Afghánistánu zpříjemnit Vánoce. Byli jsme dislokováni na americké základně FOB Shank. Ke Štědrovečerní večeři samozřejmě patří smažená ryba a bramborový salát. V kuchyni jsme si domluvili, že nám poskytnou potřebné suroviny. Před Vánoci však začaly váznout dodávky potravin. Český voják si vždy umí poradit. V jídelně byly k dispozici malé sáčky s majonézou, hořčicí a dalšími dresinky. Vyhlásili jsme „operaci majonéza“ a Češi si brali ke každému jídlu hned několik sáčků. Byl to zajímavý pohled, jak vojáci snídají třeba toust s medem a k tomu si berou několik sáčků s majonézou a hořčici. Brambory jsme koupili na trhu a místo ryby bylo nakonec kuře. Je nějaké místo, kam byste se chtěl vrátit, co se týče kultury? Kde se vám nejvíce líbila třeba příroda? Nejvíc se mi líbí doma. Je to součást mojí práce, je to pěkné být venku v zahraničí, ale pak se rád vracím domů. To byla vlastně vaše první otázka, tady mám ženu a děti, a tady jsem doma. Vrátíte se ještě někdy do Afghánistánu nebo někam jinam na další misi? O tom já nerozhoduji. Dostanu rozkaz a jedu. V současnosti pracuji ve Vojenském historickém ústavu v oddělení monitoringu zahraničních operací, takže pravidelně vyjíždíme do zahraniční dokumentovat nasazení českých vojáků. Do Afghánistánu létám každý rok, ale už na kratší dobu. Ne na půl roku jako při běžné misi. Jak jste říkal, vojákem jste celý život, tak to už jako malý jste se jím chtěl stát? Stát se vojákem z povolání jsem se rozhodl ve druhém ročníku na střední škole. Udělal jsem přijímací zkoušky na vojenskou vysokou školu a od té doby sloužím.

Marie Lukešová a Lucie Matějková, 9. A

Které iluze přenechat malým dětem? Očima realisty „Život není medovej, je už prostě takovej, ale já jdu svojí cestou dál, tak mě nechte být, naplno ho budu žít, ještě to nade mnou nevyhrál…“ Když jsem byla malá, nikdy jsem si pořádně neuvědomovala smysl textu písničky od mé tehdejší oblíbené skupiny Holki (kdo by nevěděl – nejedná se o pravopisnou chybu  ). Postupem času, kdy tak nějak dospívám, si tahle slova často vybavím. Ať už je to krach v lásce, ve škole nebo kdekoli jinde… má to něco do sebe. Ten, kdo se zhroutí po každém sebemenším neúspěchu a neumí si říct, že na světě existují daleko horší věci, se moc daleko nedostane. Tohle je prostě náš úděl – přijmout věci takové, jaké jsou. I když to zrovna není někdy lehké, zvláště když je rána příliš čerstvá. Každý z nás už to někdy zažil – člověk ztrácí veškeré naděje na lepší zítřky a myslí si, že už nikdy nebude nic, tak jako dřív. Proto Vám teď přináším pět častých omylných iluzí, ve které není v životě příliš dobré věřit. Všechno bude jako v pohádce Pohádky v nás vyvolávají falešný pocit, že dobro je vždy odměněno, zlo potrestáno a skromné Popelky, které o sebe moc nedbají, dostanou za muže prince. Jenže tak to nechodí. Říká se: hodné holky se dostanou do nebe, zlobivé tam, kam samy chtějí. A to je pravda téměř svatá. Vždycky nakonec dostaneme, co chceme Není to tak, jako když jsme byli malí a vytrvalým vřískotem jsme vždy nakonec dosáhli svého. Musíme počítat s tím, že tenhle kluk nebo tahle holka o nás prostě nebude mít nikdy zájem… Že nám učitelé ve škole nedají dobrou známku, jen když na ně uděláme roztomilý kukuč nebo se srdceryvně rozpláčeme. V životě zkrátka není nic zadarmo. Rodiče jsou všemocní Tato domněnka často vzniká, když se za nás například chodí rodiče přimlouvat do školy. Máme pocit, že za nás všechno vyřeší. Ale to je velký omyl! Jednou přijde čas, kdy se budeme muset postavit na vlastní nohy a řešit věci sami. Se všemi budu skvěle vycházet a všichni mě budou mít vždycky rádi Další důležitá věc, se kterou by se bylo dobré jednou pro vždy smířit – stejně tak, jako ne každý „voní“ nám, ani my nebudeme pokaždé sympatičtí úplně každému. Říká se, že o tom rozhoduje především první kontakt. To znamená, že často již napoprvé poznáme, zda nám dotyčná osoba bude vyhovovat. Mně se to určitě stát nemůže Všechno se může stát komukoliv, kdykoliv a kdekoliv. Samozřejmě je nezdravé to přehánět, ale trocha opatrnosti nikdy neuškodí. Zrovna nedávno jsme byly s kamarádkou na procházce a ona chtěla jít do lesa. Já jsem jí říkala, že nevím, jestli je to dobrý nápad, aby se dvě holky procházely samy v lese, ale ona nad tím jen mávla rukou: „Prosím tě, to není moc velká pravděpodobnost, že by se něco stalo zrovna nám!“ Nakonec jsme se ale otočily a do lesa nešly. Takže koukejte, abyste viděli (realisticky). Eliška Průšová, 9.A

Masáž, zázračná terapie Pod slovem masáž si každý představí něco jiného. Jsou takové, které člověka přivedou přímo do nebe, ale i takové, které nejsou příjemné ani trochu. Sama jsem absolvovala spoustu druhů masáží a navíc je to můj veliký koníček, proto vás teď s masážemi seznámím. Co je vlastně masáž? Je to druh terapie, který využívá tlaku na svaly a tkáně. Léčí se jimi vnitřní zranění, bolesti, stres, zlepšuje se krevní oběh a uvolňuje napětí. Masáž je nejstarší forma terapie. Jak se masáže dělí? Existuje přes 100 druhů masáží, zde si můžete přečíst jen o těch nejzákladnějších. Masáže dělíme na plošné a tlakové. Plošné:  Švédská masáž je klasická masáž využívající různé způsoby hmatů.  Reflexní masáž je prováděna přes body na nártech a chodidlech. Používá se, pokud nelze masírovat přímo postižené místo.  Lymfatická masáž využívá rytmického hnětení a zlepšuje tak oběh tělních tekutin.  Medová masáž slouží k detoxikaci organismu (med nanesený na kůži z ní vytahuje toxiny).  Havajská masáž „lomi lomi“ pracuje s tlaky a třením ve vhodném rytmu. Masíruje se celé tělo.  Ajurvédská masáž je indický systém léčení, který kombinuje terapii s nanášením aromatických olejů a bylin. Tlakové:  Akupresura znamená léčení pomocí bodů na těle, do kterých se případně zabodávají jehly.  Thajská masáž kombinuje natahování a protahování svalů, spojuje prvky akupresury a jógy.  Kraniosakrální terapie normalizuje proudění tělních tekutin a energie v těle.  Masáž horkými kameny je terapie, při které se lávové kameny přikládají na tělo pacienta. Mají schopnost v sobě dlouho kumulovat teplo, proto je zážitek tak příjemný.  Baňkování používá předem zahřátých nádobek, většinou skleněných, které při chladnutí vyvíjejí podtlak na kůži. Dále dělíme podle využití, např. masáž miminek, která pomáhá k upevnění pouta matky a dítěte, nebo sportovní masáž, která urychlí regeneraci svalů, a sportovec tak může zvyšovat dávky tréninku.

Jaké jsou nejlepší masážní prostředky? Co dalšího je k masáži vhodné? Nejvhodnější jsou tukové masážní prostředky, tzn. masti, krémy a oleje. Méně vhodné jsou potom gely, protože se rychle vstřebávají, mýdla, kvůli nedostatečnému skluzu a další. K masáži je také vhodné navodit atmosféru. Svíčky, aromatické oleje, květiny… Záleží dle zaměření. Hudba je většinou téměř nezbytná, v tichu se klient hůře uvolňuje. Co musí masér umět? Aby byl masér dobrý, musí ho to především bavit a musí se umět sžít s klientem a „cítit“ jeho tělo. Mimo to ale samozřejmě musí znát anatomii lidského těla. Do ní patří stavba a onemocnění kůže, kostí (kterých je v těle dospělého člověka 206) a svalů (kterých je v těle asi 600) a jejich funkce. Funkce jsou například flexe (ohnutí), extenze (natažení), addukce (přitažení), abdukce (odtažení) a rotace (otáčení). Každý sval je má jiné. Stále myslíte, že být masérem je brnkačka?  Kolik taková masáž stojí? Cena masáže se pohybuje v rozmezí mezi 300 Kč do několika tisíc korun. Záleží na druhu, na délce a na podniku, kde je masáž prováděna. K teorii by tohle bylo vše. Na závěr ale přidám pár tipů reflexních bodů a rad, které vám pomohou třeba při migréně nebo únavě. Jak na bolest? Klíčem jsou ruce! Na rukou je spousta masážních bodů, které pomáhají proti bolesti. Nejvíce jsou soustředěny na kostních spojnicích. Vždy ale buďte opatrní, nikdy nechoďte do velké bolesti, protože reflexní body bývají hodně citlivé. Třeba od bolesti hlavy pomůže promačkávání spoje mezi palcem a ukazováčkem, ta malá prohlubeň. Nebo můžete zkusit body těsně pod nehty stlačovat nehtem palce. Proti bolesti zad obraťte dlaň vzhůru a tlačte palcem druhé ruky na hranu palce. Přejíždějte od kořene až po koneček prstu a zase zpět. Masáž opakujte během dvou hodin asi čtyřikrát, ideální je také před spaním. Na menstruační bolesti zabírá promačkání bodů u kořene palce a také na vnější hraně dlaně pod malíčkem. Bolest vás nepřejde z minuty na minutu, masáž je třeba opakovat. Spoustu dalších návodů můžete najít na internetu. Závažnější problémy se řeší reflexními body na chodidlech.

Jak na únavu? Jeden z bodů najdeme na vnitřní straně očního oblouku u kořene nosu. Další bod je ve středu těla kousek pod pupíkem. Stlačuje se asi 30 vteřin třemi prsty. Doporučuji i zjednodušené body energie TFT, které můžete najít třeba na youtube kanálu Jiřího Vokáče Čmolíka. Lucie Matějková, 9. A