2015. Vzdušné síly Armády České republiky již deset let využívají švédské supersoniky JAS-39 Gripen

5/2015

Hrdá a sebevědomá

2

Vnější vzhled vojáků

8

Rozhovor A reportu s armádním generálem Petrem Pavlem před jeho odchodem na novu funkci Ne všechny trendy přebírané z civilní společnosti jsou v armádě vítané

Důraz na větší efektivitu

V souvislosti s novelou zákona o vojácích z povolání se mění i systém jazykového vzdělávání

24

Chrání naše nebe Vzdušné síly Armády České republiky již deset let využívají švédské supersoniky JAS-39 Gripen

strany 14–15

IDET 2015 K

obsah

19. – 21. 5. 9:00 –18:00

Hrdá a sebevědomá

2

Příprava na cestu

6

Vnější vzhled vojáků

8

Armádní generál Petr Pavel: Vůle přispívat na obranu a účastnit se jí, ať již přímo, či nepřímo, je mnohem větší

VOLNÁ PLOCHA OUTDOOR AREA

Cvičení Alert prověřilo schopnosti chrudimských výsadkářů plnit tvrdé limity aliančních sil velmi rychlé reakce

V Praze-Kbelích proběhlo slavnostní předání modernizovaných vrtulníků Mi-171Š z dílny LOM Praha, s. p. Zakázka byla hrazena z fondů americké armády. Vzdušné síly Armády ČR tak v tuto chvíli disponují nejmodernějšími stroji typu Mi-171 na světě.

Úhel pohledu vrchního praporčíka

Výcvik POP UP A-10 CAS

10

Vrtulníkové střelby

12

Chrání naše nebe

14

Mohutná palebná příprava

16

Nechtěl být další z řady

18

na velkou a malou kopanou, basketbal, tenis, volejbal , beach hřištěm a dalšími a dalšími sportovištěmi. Zároveň s  touto rekonstrukcí probíhá plynofikace celého areálu a změna topných médií. V  plánu je také zateplování budov a  pokračování rekonstrukce domova mládeže. Takže si myslím, že na podzim letošního roku bude škola tam, kam celou dobu patří, v popředí vojenského středního školství, s patřičným zázemím.

Jsem jen obyčejný člověk

20

POKOS ─ běh na dlouhou trať

22

Důraz na větší efektivitu

24

Domino

26

Co čeká studenty v  nejbližším období a  prozradíte i nějaké plány do budoucna? V letošním roce slavíme 80. výročí založení školy v Moravské Třebové. K tomuto výročí chystáme spoustu doprovodných akcí pro širokou veřejnost, včetně slavnostního slibu žáků prvních ročníků. Vyvrcholení oslav proběhne ve dnech 25. a 26. září 2015 na náměstí v Moravské Třebové a v prostorách školy. Některé společenské aktivity a benefiční zápasy na novém hřišti domlouváme právě nyní, takže nechci prozrazovat, abych je nezakřikl. Samozřejmě zvu veřejnost na tyto dny, kdy se chceme prezentovat a ukázat, jak na škole vychováme nové adepty na vojenské povolání.

AMPV nahradí M113

28

Výzbroj pro F-35 Lightning II

30

Pancéřová síla

32

Letecké muzeum Kbely

34

Cesta ke svobodě

36

Barikády symbolem Prahy

38

Akce Ministerstva obrany a VHÚ k 70. výročí konce války

40

Vyzkoušej svůj postřeh

41

Seznamte se s vojenským hodnostním označením NATO – Německo

42

Interní komunikační portál

43

Legendární legionářská bitva

44

Text a foto: Michal Voska

Letečtí návodčí cvičili s legendárním Warthogem Tygří letka cvičila s Belgičany na Libavé

na telefonní lince A reportu

P

PAVILON HALL

Vzdušné síly Armády České republiky již deset let využívají švédské supersoniky JAS-39 Gripen Fotoreportáž

Lidé kolem nás

plukovník gšt. Ing. Zdeněk Macháček

velitel Vojenské střední školy a  Vyšší odborné školy Ministerstva obrany v Moravské Třebové Pane plukovníku, jaké je aktuální dění ve  škole a  jaké zajímavé aktivity u  vás v  poslední době na škole proběhly? V  současné době probíhá na  naší škole přijímací řízení nových uchazečů o stu­dium, které je rozloženo do  tří dnů. Celkem má zájem o studium okolo 400 uchazečů z celé republiky, a to jsou pouze ti, kteří prošli bez problémů zdravotním vyšetřením ve vojenských nemocnicích. Bude přijato 120  nových žáků, které čeká nové sportovní zázemí na škole, protože momentálně probíhá rekonstrukce sportovního stadionu a sportovišť. Bude se jednat o  komplexní zázemí s  umělým povrchem, se sektory skoku do  dálky a  do  výšky, sportovními hřišti

Text a foto: Jana Deckerová

Hrdinové všedních dnů

Příprava občanů k obraně státu (POKOS) je nedílnou součástí zajišťování obrany státu V souvislosti s novelou zákona o vojácích z povolání se mění i systém jazykového vzdělávání v armádě Zaujalo nás v poslední době Technika a výzbroj Technika a výzbroj

Nové protitankové zbraně jednotlivce 47. výstavní sezóna nejznámějšího muzea letecké techniky Historie Historie

Naleznete šest rozdílů na dobové ilustraci?

Plukovník Robert Bielený, velitel 15. ženijního pluku Dlouhodobě mám radost ze  svých vojáků, ženistů. Osobní velkou radost mi však nesporně udělalo to, že  moji rodiče nedávno oslavili zlatou svatbu, a to v plné svěžesti a zdraví.

Opět se dostávám do  osobní roviny. Dlouhodobě se mi nevede přesvědčit mou téměř dospělou dceru, která studuje daleko od domova, aby svým rodičům alespoň jednou týdně dala vědět, že žije a je v pořádku. Její odpověď hovoří za vše. Prý kdyby nebyla, tak se to určitě dozvíme. Ale to je asi osud mnohých rodičů….

Manuál profesionálního vojáka

Historie

2



A report 5/2015

A report 5/2015

3

Armádní generál Petr Pavel: Vůle přispívat na obranu a účastnit se jí, ať již přímo, či nepřímo, je mnohem větší

Hrdá a sebevědomá Dosavadní náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Petr Pavel se v červnu letošního roku ujme nejvyššího vojenského aliančního postu, funkce předsedy Vojenského výboru NATO. Krátce před ukončením jeho působení v Armádě České republiky jsme ho požádali o následující rozhovor. Když se počátkem loňského roku začalo hovořit o vaší kandidatuře na předsedu Vojenského výboru NATO, jak moc jste to bral vážně? Když jsem to slyšel poprvé, nechtěl jsem věřit svým vlastním uším. Říkal jsem si, že to bude buďto velice ambiciózní nápad, anebo nějaký hec. Náš velvyslanec Jiří Šedivý si ale nepotrpí na nějaké aprílové žertování a  ani není příliš velkým příznivcem ambiciózních nerealizovatelných nápadů, takže jsem tomu začal věnovat pozornost. Když mě postupně začali oslovovat různí lidé z  Aliance a  říkat mi, že  podle jejich názoru vznikla příznivá atmosféra pro možnou úspěšnou kandidaturu České republiky, začal jsem to brát poněkud vážněji. Stále jsem to ale viděl jako něco velice vzdáleného. Takže i samotná volba ve Vilniusu mě překvapila. A to velice pozitivně. Dozvěděl jste se podrobnosti o této volbě? Co přesně rozhodlo, že jste byl vybrán právě vy? Co konkrétně rozhodlo, to se můžu jen dohadovat. Mám za  to, že  po  letech kandidátů z  již tradičních zemí vznikla určitá potřeba dát prostor novým zemím. Také situace, která se začala vyvíjet ve  vztahu k Rusku, možná vedla k tomu, že byla větší ochota dát prostor někomu, kdo s  tímto prostředím má bližší, bezprostřednější zkušenosti. Přijal jste tuto zprávu s uspokojením z mimořádně úspěšného završení vaší vojenské kariéry? Primárně jsem to vnímal jako něco, co považuji spíš za  úspěch České republiky jako celku. Pak teprve jsem to bral jako vrchol mého snažení v  armádě. Žádná jiná vyšší funkce v  uniformě neexistuje. Především to ale vidím tak, že  ten člověk, který je nakonec zvolen, reprezentuje svoji armádu a  svůj stát. Za  jeho volbou je spíš než jeho osobnost a schopnosti mnoho jiných důvodů. Jsem moc rád, že to takto dopadlo. Paralelně s  radostí z  volby na  mě ale začala dopadat i  tíha břemene odpovědnosti i obav. Začal jsem přemýšlet, jestli se s tím dokážu vypořádat já jako osoba, případně my všichni jako armáda, resort, jako republika. Tím, že  je to pro nás premié­ra, si nemůžeme dovolit zanechat špatný dojem a  zavřít tak nadlouho dveře našim následovníkům.

Spousta vojáků vám to přála, na druhou stranu byli ale zklamaní z  toho, že  vás ztrácejí, že  odcházíte předčasně a nejspíš i tak trochu od rozdělané práce. Jak jste to v tomto kontextu vnímal vy? Osobně bych asi v  případě funkce náčelníka Generálního štábu AČR nebyl pro delší období než to čtyřleté. Rotace v  armádě je naprosto přirozenou věcí, která uvolňuje prostor mladším, progresivnějším. Navíc čtyři roky v  tak frekventované pozici jsou skutečně na hranici toho, co se dá ještě zvládat. Po tomto období to buďto člověk začne brát trochu s  odstupem a  již ne s  plným nasazením, anebo riskuje zdraví, případně rodinný život. Mně k  naplnění tohoto standardního období chybí jeden rok. Po  roce bych stejně odcházel. Na  pozici náčelníka Generálního štábu ale nenastane nikdy situace, že  by si dotyčný mohl říci, tak teď jsem splnil vše, co jsem zamýšlel, a  mohu předat žezlo svému nástupci. Tady vždy je a bude spousta rozdělané práce. Ta kontinuita je zde veliká a není možné se na to dívat tak, že budu ve funkci, než dokončím všechno podstatné, a teprve pak to předám. Myslím si, že za ty tři roky se podařilo udělat spoustu práce. Mnohé ovlivnila i bezpečnostní situace. Oproti stavu, kdy jsem nastupoval do funkce, jsme se hodně posunuli. Současný trend je pro armádu pozitivnější především v tom, že jak politická reprezentace, tak i veřejnost si víc uvědomují potřebu mít skutečně funkční nástroj obrany. Je zde i  větší vůle tento funkční nástroj adekvátně financovat. Když se ohlédnete tři roky dozadu, co všechno se vám z tehdejších předsevzetí podařilo naplnit, a kde jste naopak neuspěl? Neměl jsem příliš jednoznačně formulovaný seznam cílů, kterých chci dosáhnout. Nemohl jsem také předpokládat, jakým směrem se bude vyvíjet bezpečnostní prostředí. Jedním z  mých hlavních úkolů bylo přesvědčit politickou reprezentaci o  tom, že je potřeba dávat více peněz na obranu. Nakonec to bohužel potrvrdil i  samotný vývoj bezpečnostní situace. Navýšené financování považuji v  celém kontextu jednoznačně za jednu z pozitivních věcí. Vůle přispívat na  obranu a  účastnit se jí, ať již přímo či  nepřímo, je mnohem větší. Další z cílů, se kterými jsem nastupoval do funkce,

bylo pokud možno vrátit armádě určitou hrdost. Pracovat na  tom, aby byla zdravě sebevědomá, a  to na  všech úrovních. Aby se dokázala za svůj názor, pokud bude přesvědčená, že  je správný, postavit. V  každé demokratické společnosti je běžné, že  vojáci doporučují, politici schvalují. Příslušníci ozbrojených sil by přitom měli být schopni si svůj názor obhájit. Tohle se, myslím, rovněž povedlo. Především nová generace − i vyšších důstojníků, kteří již mají za sebou zahraniční školy a  mise −, netrpí žádným přehnaným ostychem vyjádřit svůj názor. Většinou ho mají podložený jak teoretickými znalostmi, tak i praktickými zkušenostmi a  dovednostmi. Nikterak se nebojí za  ním stát. I  tady je určitý důvod k  optimismu. Nová generace důstojníků a  praporčíků, kteří přicházejí do velení armády, bude naprosto srovnatelná se svými protějšky, kteří velí armádám našich aliančních partnerů. Novela zákona o  vojácích z  povolání by měla konečně po letech umožnit nastolení kariérního řádu. Věříte tomu, že to zase nesklouzne do nějakých výjimek a polovičatostí a podaří se ho skutečně systémově naplnit? Sklouznout do  kompromisů a  polovičatých řešení to může jen tehdy, když to připustíme. Chci věřit tomu, že  jsme v uplynulých několika letech měli možnost vyzkoušet si, že to funguje a že stojí za to v  tom pokračovat. Systém, který se snažíme zavést, ještě zdaleka není ideální, určitě je ale lepší než „nesystém“, který jsme měli dosud. Pokud na  něm budeme dál pracovat, tak věřím, že v budoucnu skutečně budeme vybírat lidi podle jejich kvality a  nikdo si už ani nevzpomene, že tomu někdy bylo jinak. Že se budou dostávat na funkce jedinci, kteří si to skutečně zaslouží. A za to, co pro armádu dělají a  co jí jsou schopni nabídnout. Bude záležet na  tom, zda tato vůle převáží, anebo bude snaha sklouznout k  něčemu, co je krátkodobě pohodlnější, ale dlouhodobě to přinese jen nespokojenost, špatné vztahy a průměrnost. Koncepce vývoje a rozvoje armády měla být původně připravena vloni na podzim. Přichází ale až nyní, s osmiměsíčním zpožděním. V čem byl problém? Nerad bych dával vinu někam mimo, jak to bývá v  řadě případů zvykem. Koncepce výstavby armády není dokumentem, který by mohl vznikat ve  vakuu. Má své místo v hierarchii strategických dokumentů. Nadřazeným dokumentem je v  tomto případě prioritně bezpečnostní strategie České republiky, která byla aktualizována a schválena koncem loňského roku. Takže je zřejmé, že naše koncepce musela být přizpůsobena

4



změnám, ke  kterým došlo v  bezpečnostní situaci v  průběhu minulého roku. Vývoj bezpečnostního prostředí v  roce 2014 byl natolik dynamický, že  to, co platilo na  začátku, se v průběhu roku zásadně změnilo. Bylo tedy nutné na to reagovat i při zpracování našeho dokumentu. Podíl na  určitém zpoždění měla rovněž změna vlády. Ta nová měla totiž přirozenou tendenci si řadu věcí nechat vysvětlit, znovu si vyhodnotit, zda odpovídají jejímu záměru, či ne. I z tohoto důvodu došlo k prodloužení původní lhůty. Rozhodující ale byla aktualizace koncepce na  nové bezpečnostní prostředí. Nemyslím si tedy, že prodloužení práce na tomto dokumentu by bylo na  škodu. Naopak to umožnilo dát dostatečný prostor zapracování všech potřebných změn. Tento koncepční dokument má být schválen vládou, která by měla garantovat, že k jeho naplnění budou uvolňovány potřebné finance. Stane se tak ještě předtím, než předáte svou funkci? Tento dokument by se měl dostat na jednání vlády až v druhé polovině května. Takže to již bude záležitost mého nástupce. Nemrzí vás, že  se vám nepodařilo dotáhnout tuto věc do konce? Pod tímto dokumentem není podepsán nějaký konkrétní autor. Rozhodně si nedělám ambice na to, že by koncepce měla být mým dítětem. Přispíval jsem do  něj svými názory a připomínkami jako mnoho desítek a  stovek dalších. Je to kolektivní dílo. Zda bude dokončeno za  generála Pavla či  generála Bečváře, to nehraje žádnou roli. Koncepce počítá do roku 2025 s poměrně výrazným rozšířením armády. Jste přesvědčen, že pro něco takového bude dostatečná politická vůle? Rád bych to uvedl na  pravou míru. Nejde ani tak o  rozšíření armády či  navýšení počtů, ale spíš o  doplnění struktury na  již dávno schválené počty. V průběhu let docházelo totiž k tomu, že se snižování výdajů na obranu promítalo i do peněz na platové prostředky. Pokud měla zůstat armáda alespoň částečně konkurenceschopnou na  trhu práce, musela snížit počet lidí, kterým vyplácela mzdu. Postupně jsme se takto dostali na průměrnou naplněnost zařízení a  útvarů armády kolem sedmdesáti procent. Jestliže v  koncepci máme snahu dosáhnout minimálně devadesátiprocentní naplněnosti, což je jedním z kritérií Aliance pro získání certifikace bojeschopnosti, pak se jen vracíme k  původně plánovanému stavu armády. K  určitému navýšení počtů nad rámec schválený před léty sice nejspíš dojde, jedná se však o  úpravy, které odráží změny ve  způsobu vedení současného boje, v  technologickém pokroku a  zkušenosti z  operací. Bez toho bychom těžko naplnili požadavky na moderní a efektivní ozbrojené síly připravené na příští, ne minulou válku. Očekáváme, pokud se nám bude dařit naplňovat v následujících letech rekrutační

A report 5/2015 cíle, že bychom se mohli v horizontu sedmi, možná deseti let dostat na plné plánované počty. Při nástupu do funkce jste si předsevzal, že nebudete nic zastírat, o všem budete hovořit otevřeně. Jak moc se vám to dařilo? Staré české přísloví říká: mluviti stříbro, mlčeti zlato. Někdy by asi bylo lepší mlčet. Já ale nejsem ten typ, který by mlčel, když si myslím, že by se mělo mluvit. Je pravda, že jsem s tím občas měl problém. Na druhou stranu jsem se nedostal do  situace, že bych musel nebo byl nucen dělat něco, o  čem bych nebyl přesvědčen. Případně, že  bych se nechal vmanévrovat do  situace, kdy bych sice měl úplně jiný názor, ale nedostal možnost ho vyjádřit. To dilema mezi vyjadřováním názoru a  očekávanou vojenskou poslušností bylo po celou dobu mého působení a  bude zde asi vždy. Voják, a  obzvlášť když je ve  vedoucí funkci, má však přímo povinnost upozornit svého nadřízeného na  rizika připravovaného rozhodnutí. Upozornění přitom může jít dost často proti očekávání nadřízeného. Je celkem logické, že  každý nadřízený by si přál, aby jeho představa byla naplňována bez nějakých problémů či opačných názorů. To ale ne vždy jde. K  tomu docházelo a bude docházet i v budoucnosti. Myslím si, že  je to naprosto namístě. Voják jako odborník, který má vojenské řemeslo jako celoživotní či  dlouhodobé povolání, zcela

určitě má na odborné problémy mnohem hlubší náhled, než je tomu u politika, který přichází a odchází po relativně krátkém období. Symbióza by měla být založená na vzájemné důvěře a respektu. Na jedné straně odborný úsudek a na druhé straně společný cíl, kterým je fungující armáda a obrana. Není trochu problém i  v  tom, že  v  minulosti jsme až  příliš byli vedeni k  loajalitě a  subordinaci, což mělo za následek nedostatek sebevědomí? Ono se to ale neprojevuje jen u  vojáků, ale i u lidí, kteří jsou v rozhodovacím řetězci nad nimi. Loajalita je mnohdy zaměňována za servilitu. Podle mého názoru je loajalita právě v tom, že nesledujeme svůj cíl, ale cíl armády. Když se vyjádřím kriticky k čemukoliv, není to proto, že bych se chtěl zviditelnit, ale proto, že  tam to riziko skutečně vidím a chci na něj upozornit. Nadřízený by upozornění na  případná rizika měl vnímat právě jako projev loajality vůči němu. Snažím se tak vytvořit prostředí, ve kterém by nebyla přijímána informacemi nepodložená a v důsledku chybná rozhodnutí. Pokud budu ticho a budu na všechno kývat, budu sice na první pohled vypadat jako loajální, na druhou stranu nechám nadřízeného vykoupat ve špatném rozhodnutí. Protože ho neupozorním na rizika. Je to tedy mnohdy pokřivené vnímání z  obou stran. U  vojáků se možná jedná o  jakousi zvykovou snahu nedělat si problémy, když nemusím.

A report 5/2015

5

Na  druhé straně je ze  strany nadřízeného očekáván hladký, bezproblémový průběh. Někteří lidé vám přezdívali Muž od  Sněžné řeky. Říkali, že k řešení úkolů přistupujete poctivě a bezelstně a domníváte se, že stejné principy vyznávají i ostatní. Nezklamal jste se v některých lidech? Spíš si myslím, že jsem se nenechal zklamat. Principiálně věřím v to lepší. A i když se občas potkávám s  tím horším, tak nechci, aby mě to vedlo k tomu, že to začnu považovat za převažující. Beru to jako ojedinělé případy a spíš mám snahu věřit v to, že  většina je dobrá. Když jsem se s  něčím negativním setkal, nebral jsem to rozhodně tak, že bych měl být ostražitý vůči všem. Případně, že bych takovéhoto člověka měl zařadit na  nějaký černý seznam. Snažím se to brát spíš tak, že  dotyčný měl právě černou chvilku a zítra už může být všechno jinak. Připravujete se anebo se budete nějak připravovat na  převzetí funkce předsedy Vojenského výboru NATO? Velká část přípravy již souvisí s výkonem mé dosavadní funkce. NATO je z  hlediska rozhodování kolektivní orgán a  vyžaduje souhlas všech dvaceti osmi států. Veškeré zásadní věci se v  Alianci projednávají za  účasti všech náčelníků generálních štábů. O všech konceptech, systémových a organizačních změnách ve  vojenské oblasti jsem průběžně informován. Takže v tom neustále žiji a v tomto ohledu se vlastně kaž­ dý náčelník generálního štábu tak trochu připravuje na  funkci předsedy Vojenského výboru. Pak je tam ale spousta procedur a  pravidel, jež souvisí s  činností Vojenského výboru, se znalostí prostředí v  Bruselu, se znalostí problematiky, která není vlastní našemu národnímu prostředí, jako je například námořnictvo, jaderné zbraně a některé strategické prostředky průzkumné, spojovací a  další. To jsou záležitosti, které nám nejsou blízké, a  je potřeba se s  nimi detailněji seznámit. Některé potřebné informace získávám z  dokumentů, s  jinými se budu seznamovat až  prostřednictvím lidí, kteří se tou problematikou zabývají v Alianci. Kromě celého tohoto odborného balíku se musím věnovat i  přípravě osobní. Musím, jako již mnohokrát v  minulosti, sbalit vše potřebné do krabic a připravit se na život v jiném prostředí, s jinými pravidly a parametry. Do Bruselu si berete s sebou sedmičlenný tým nejbližších spolupracovníků. Na základě čeho jste lidi vybíral a o koho se chcete opřít? Nechal jsem si jako určitý vzor předložit strukturu posledních dvou předsednictví, tedy italského a  dánského. Měl jsem tak možnost porovnat, s jakým počtem lidí který předseda pracoval. Mluvil jsem jak s Italy, tak i s Dány a poptal jsem se na jejich zkušenosti. Nakonec jsem se přiklonil k modelu dánskému, protože se mi zdá mnohem úspornější a efektivnější. A to jak z hlediska

A fakta Armádní generál Petr Pavel byl do funkce předsedy Vojenského výboru NATO zvolen v sobotu 20. 9. 2014 na zasedání tohoto výboru v litevském Vilniusu. Vybíralo se ze tří kandidátů. Kromě generála Pavla se jednalo ještě o  italského generála Luigiho Binelliho Mantelliho a  Řeka Michaila Kostarakose. Italský kandidát vypadl již v  prvním kole. Generál Petr Pavel zvítězil v  druhém kole s  výraznou převahou. Nové funkce by se měl ujmout 26.  června 2015. Mandát v  čele Vojenského výboru je tříletý a  může být prodloužen. Předseda výboru je nejvyšší vojenskou autoritou NATO a hlavním vojenským poradcem generálního tajemníka Aliance.

lidských, tak i finančních zdrojů. Nechal jsem si také poslat popis pracovní náplně všech, kteří by měli být v  mém nejužším týmu za Českou republiku. Na základě těchto kritérií naši personalisté vybrali vhodný okruh lidí pro každou funkci. A z těchto lidí jsem se svým vojenským asistentem pro­vedl finální výběr. Jedním z důležitých kritérií, která jsem přitom posuzoval, byla schopnost práce v týmu. Můžete sestavit skupinu ze samých hvězdných individualit, ten společný výkon ale pak nemusí být tak dobrý. Šlo mi tedy i o to, aby to byli lidé, kteří budou schopni se povahově snést a spolupracovat i pod určitým tlakem. Nejhorší, co se může stát na zahraničním pracovišti, kde je pár lidí a ti jsou vystaveni tlaku úkolů v  časovém presu, je rozhádaný tým a ponorková nemoc. Samozřejmě, že  vždy bude řada lidí poukazovat na to, že by tam měl být někdo jiný. Tomu se ale nedá vyhnout. Nikdy se člověk nezavděčí všem. Jsem rád, že všichni, kteří jedou se mnou, splňují všechna daná kritéria. Nejede tam nikdo, kdo by vyžadoval nějakou výjimku. Do  funkce rozhodně nenastupujete v  lehké době. Na jedné straně se výrazně zhoršily vztahy s Ruskou federací, na  druhé straně jsou ohrožení ze  strany Islámského státu. Jaké jsou vaše plány, se kterými odjíždíte do Bruselu? Asi mohu mít své plány, otázkou ale je, aby zapadly do  alianční kontinuity. Mnoho z  projektů, na  kterých se dlouhodobě pracuje, je rozpracováno a  schváleno, ať již na úrovni ministrů, či summitu ve Walesu. Byly na  úrovni vojenské rozpracovány i za naší aktivní účasti. To všechno jsou záležitosti, které budou pokračovat, a  o  nějakých změnách v  souvislosti s  obměnou na předsednickém postu se asi nedá mluvit. To, čeho bych já osobně za svého působení v Bruselu chtěl dosáhnout, je co nejotevřenější debata na  půdě vojenského výboru a oproštění se od všech politických korektností. Abychom si alespoň my jako vojáci mezi sebou rozuměli a  naprosto chápali všechny souvislosti našich rozhodování. To

nejhorší, co by se nám mohlo stát, je, že se z vojáků stanou diplomaté a budeme mluvit velice uhlazeným jazykem, a přitom se na ničem pořádně neshodneme. Efekt potom prostě zůstane stranou. Myslím si, že trend otevřenosti již nějakou dobu v Alianci běží, a  já se budu snažit ho prohlubovat a  rozšiřovat. Mezi námi musí být při vojenských debatách naprosto jasné, o čem se bavíme a jaké jsou všechny souvislosti. Dále jde o to, abychom na  tom rozhraní vojensko-politickém byli schopni argumentovat a  stát si za doporučeními, i kdyby nenaplňovala očekávání politiků. Opět bych viděl jako velice škodlivé − a obzvlášť v době, která nyní nastává −, kdybychom se měli snažit naplnit očekávání politiků a v důsledku toho ohýbat fakta a naše analýzy. To by se nám nemuselo dlouhodobě vyplatit. Před časem se o  vás začalo hovořit jako o  případném kandidátovi na prezidenta. Potěšila vás takováto důvěra veřejnosti? Tato věc ve  mně primárně vyvolala zpočátku ještě větší údiv než nominace na  předsedu Vojenského výboru. Říkal jsem si, že to nemůže nikdo myslet vážně. Na  druhou stranu bych se v  žádném případě nechtěl dotknout důvěry lidí, kteří mi  − ať již na  Facebooku či  jiným způsobem  − vyjadřovali podporu. Mě to samozřejmě těší, moc si toho vážím, ale z mnoha důvodů, o  kterých jsem již mluvil, je pro mě tato varianta nerealizovatelná. Předně jsem celý život žil v  jiném prostředí než v  politice. Politika je pro mě prostředím cizím, neznámým a  rozhodně ne lákavým. Pro několik nadcházejících let vnímám jako prio­ritu vyrovnat se se ctí s funkcí, která mě čeká. Abych se po třech letech mohl s klidem ohlédnout zpět a  říci, že  jsem udělal všechno pro to, aby to byl úspěch, anebo alespoň aby to nebyl neúspěch. Rozhodně nechci tento cíl kompromitovat jakoukoliv vedlejší snahou, byť by byla motivována sebelepšími úmysly. Text: Vladimír Marek, foto: autor a Jan Kouba

6



A report 5/2015

A report 5/2015

7

Cvičení Alert prověřilo schopnosti chrudimských výsadkářů plnit tvrdé limity aliančních sil velmi rychlé reakce

A fakta Chrudimský výsadkový prapor navazuje historicky na  první výsadkový útvar naší armády – Pěší prapor  71, který vznikl 1. října 1947 v  posádce Zákupy u  České Lípy. Současná jednotka byla vybudována k  1.  říjnu 1985 v  posádce Chrudim jako 71.  úderný výsadkový prapor. Na  základě rozkazu prezidenta republiky mu byl 28. října 1991 propůjčen čestný název „Československých parašutistů“. V tom samém roce byl reorganizován na  71. prapor rychlého nasazení. V létě roku 1994 byl začleněn do  nově vznikající brigády rychlého nasazení již jako 43. mechanizovaný výsadkový prapor.

Příprava na cestu Chrudimským výsadkářům pískli na poplach. Bránu kasáren zaplnila lavina terénních vozidel Kajman v plné zbroji. Sto padesát vojáků 43. výsadkového praporu vyčleněných do sil velmi rychlé reakce (VJTF, Very High Readiness Joint Task Force) dostalo rozkaz k akci. Osmačtyřicet hodin určených v tomto případě na přípravu k ostrému nasazení, a to i v oblastech poměrně vzdálených od České republiky, se začalo odpočítávat.

A fakta Alianční jednotky rychlé reakce nepředstavují nic nového pod sluncem. Provázejí historii NATO prakticky od samého vzniku této organizace. Jen v návaznosti na případná rizika se měnila doba potřebná k jejich pohotovosti. Například o vzniku sil rychlé reakce NRF (NATO Responce Force) bylo rozhodnuto na summitu v Praze v roce 2002. Cílem bylo reagovat na výzvy jednadvacátého století. Na podzim následujícího roku byl v Brunssumu představen prototyp prvních jednotek NRF. Jejich jádro tvořilo devět tisíc vojáků ze čtrnácti zemí. Armádu České republiky v té první fázi zastupovala jednotka radiační, chemické a biologické ochrany. Nově budovaná skupina velmi rychlé reakce má mít velikost brigády o zhruba pěti tisících vojácích. Základ tvoří kontingenty z Německa, Norska, Nizozemska a některých dalších zemí. Pro urychlení jejich nasazení má vzniknout na východě Evropy potřebné zázemí. V Estonsku, Lotyšsku, Litvě, Polsku, Rumunsku a Bulharsku mají být zřízeny zvláštní integrační jednotky s prvky velení a řízení a předsunuté sklady s výstrojí a nezbytnými zásobami.

Chrudimské rotní úkolové uskupení bylo jako jediná naše jednotka vyčleněno počátkem letošního roku do  sil velmi rychlé reakce. Tentokrát se však ještě nejednalo o ostrou akci, ale o cvičení Alert, které mělo prověřit připravenost nejen chrudimských výsadkářů. Tato příprava byla totiž součástí většího cvičení − Noble Jump −, které probíhalo na  letecké základně v  nizozemském Eindhovenu a na některých dalších místech. Cvičení Alert bylo první svého druhu, kdy jednotky vysoké připravenosti v praxi reagovaly na rozkaz k přesunu na základě nového konceptu VJTF. Účastnilo se ho zhruba dvě stě vojáků a  osmdesát kusů techniky. Nyní je ale ještě čekala – i když poměrně krátká − cesta. Kolona bojových a  zásobovacích vozidel dorazila na chrudimské letiště, kde se uskutečnila poslední kontrola materiálu.

Můžeme být hrdí

„Scénář tohoto cvičení je umístěn do oblasti pobaltských států. Jeho úkolem je otestovat použití jednotek velmi rychlé reakce. Ty musí být v důsledku přehodnocení rizik schopny nasazení ne do několika desítek dnů, jak tomu bylo v minulosti, ale do několika desítek hodin. V tomto případě se jedná o ověřovací proces, na základě kterého bychom měli odstranit případné nedostatky,“ upřesnil zástupce náčelníka Generálního štábu – ředitel Společného operačního centra MO generálmajor Jiří

Baloun. „Jednotka musí mít připraveny zásoby na třicet dnů činnosti. Z toho na sedm dnů si bere přímo s sebou v okamžiku vyhlášení nasazení a zbývající jí budou dopraveny na místo následně. Zásoby jste mohli vidět v koloně: jedná se například o pohonné hmoty, potraviny, střelivo, náhradní díly, prostě všechno, co budou potřebovat.“ O  vytvoření sil velmi rychlé reakce bylo rozhodnuto na  summitu NATO v  září loňského roku ve Walesu. „Bezpečnostní situace na jihu a východě Evropy se vloni razantně změnila a v důsledku toho NATO pracuje na  vylepšení svých schopností. V  jednom okamžiku se snažíme testovat nejen české, ale i  nizozemské a  německé útvary, které jsou pro hrotové uskupení sil velmi rychlé reakce pro letošní rok vyčleněny. Česká republika může být hrdá na to, že má takové jednotky k  dispozici,“ konstatoval polský námořní kapitán Marek Marszalek z aliančního velitelství v Neapoli, které letos silám rychlé reakce velí. Kontrola techniky a materiálu právě skončila, přichází povel vyrazit do  akce. Kolona opouští chrudimské letiště a  míří směrem na  Pardubice. „Přemísťujeme se na  pardubické letiště. Jaké budou další rozkazy, zatím nevíme,“ utrousí ještě předtím, než naskočí do kajmanu, desátník Radek Vrabec.

Národní podpůrný prvek

Projíždíme bránou pardubického letiště. Jen pár metrů za  ní je zaparkovaná velká kolona nákladních automobilů s logistickou podporou. „Jako součást testování konceptu aliančních sil velmi rychlé reakce dostal náš 14. pluk logistické podpory za  úkol vytvořit národní podpůrný prvek NSE (National Support Element). Jeho zadáním je poskytnout kompletní logistickou podporu rotnímu úkolovému uskupení vytvářenému 43. výsadkovým praporem z Chrudimi. Pod touto podporou si můžeme představit vše od přepravy zásob, zabezpečení vyprošťování, odsunu a  oprav techniky, stravování až po administrativní podporu při uzavírání

kontraktů v místě nasazení,“ vysvětluje velitel národního podpůrného prvku kapitán Jan Němec. NSE je schopno zabezpečit přepravu zásob pro rotní úkolové uskupení na  dvacet tři dnů a pro vlastní potřebu na třicet dnů. Tomu odpovídá i složení zařazené techniky. Jednotka zahrnuje přepravní techniku pro veškeré druhy zásob, tedy pro proviant, vodu, PHM, náhradní díly, výstroj atd., dále manipulační, spojovací, vyprošťovací a  dílenské prostředky, prostředky pro přípravu stravy v  poli, zabezpečení elektrické energie, nakládání s  odpady, sociální zařízení a  další. Národní podpůrný prvek musí být schopen dosáhnout pohotovosti k nasazení do pěti dnů. Na rozhodování o jeho kompletním nebo částečném nasazení má vliv místo a způsob nasazení rotního úkolového uskupení a  samozřejmě také rozsah logistického zabezpečení hostitelskou zemí.

Nasazení i na padácích

Na  pardubickém letišti čeká na  kolonu na  jedné z  pojížděcích drah letoun CASA  C-295. Vojáci si berou krosny s  nezbytným materiálem, osobní zbraně včetně kulometů, pancéřovek Carl Gustav a minometů a nastupují na palubu letounu. Technika se v tomto případě nenakládá. Pokud by se jednalo o  skutečně ostrou akci, kdy by o  jejím zdárném výsledku rozhodovaly hodiny, byla by zajištěna strategická letecká přeprava. „V  takovémto skutečně akutním případě bychom s  největší pravděpodobností využili strategických leteckých přepravních kapacit, které mají k dispozici naši alianční spojenci. Ne náhodou jsme pro síly velmi rychlé reakce vybrali právě výsadkový útvar. Pokud by to bylo skutečně nezbytné, mohli by být naši vojáci nasazeni k  plnění operačního úkolu přímo ze vzduchu na padácích,“ upozorňuje generál Baloun. Bojová pohotovost, na  jejímž základě musí být chrudimští výsadkáři schopni nasazení do  osmačtyřiceti hodin, přináší samozřejmě celou řadu omezení. A to nejen

pokud se týče vybírání dovolených či  náhradního volna, ale i  cestování a  výjezdů do  zahraničí. „Nemyslím si však, že  by to pro nás představovalo nějaký větší problém. Na  podobné záležitosti jsme zvyklí. Organizačně se to dá zvládnout. Hotovost drží v  tříměsíčním cyklu vždy jedna z  našich tří rot a postupně se prostřídáme. Také další záležitosti spojené s velmi rychlým nasazením pro nás nepředstavují nic nového. Na něco podobného jsme byli v minulosti cvičeni,“ dodává velitel rotního úkolového uskupení kapitán Marek Štěpánek.

Vlakem i kombinovanou přepravou Další konvoj mezitím zamířil na chrudimské vlakové nádraží. Na  železniční vagony se zde nakládaly opět terénní vozidla Kajman, čtyřkolky a  další materiál. Vše frčelo jak na  drátku. Vozidla najížděla přes železniční rampu, na vagonech se pak řadilo jedno za  druhým. Techniku bylo potřeba důkladně ukotvit s pomocí upínacích pásů. „Jedná se o  činnost, kterou máme velmi dobře nadrilovanou. Podobným způsobem přepravujeme velice často techniku i po České republice, když například jedeme na cvičení. V tomto případě jsou sice časové normy přísnější, ale dají se zvládnout,“ vysvětluje velitel 43. výsadkového praporu podplukovník Robert Dziak. Přeprava po  železnici by byla jednou z možností nasazení chrudimského rotního úkolového uskupení sil velmi rychlé reakce přímo do prostoru operace. Další variantou je kombinovaná přeprava. Vlak s technikou a  materiálem by v  tomto případě nejspíš zamířil do některého z evropských přístavů, kde by byl přeložen na loď. Druhá část cvičení Noble Jump se uskuteční 9. až  20. června 2015, kdy jednotky VJTF budou nasazeny ve vojenském výcvikovém prostoru Zagan v západním Polsku. Text a foto: Vladimír Marek

8

úhel pohledu vrchního praporčíka

Vnější vzhled vojáků V dnešním článku se budu zabývat problematikou vnějšího vzhledu vojáků. Dnes nebudu nikoho kritizovat za  jeho přístup nebo neochotu, ale nabídnu mužstvu, poddůstojníkům a  praporčíkům OS ČR možnost spolupodílet se na  realizaci přípravy změny (stanovení standardů) v oblasti vnějšího vzhledu vojáků. Z  vlastních zkušeností vím, že  pro mužstvo, poddůstojnický a  praporčický sbor  OS  ČR je tato problematika citlivou záležitostí s velkým diskusním potenciálem, protože se dotýká každého jednotlivého vojáka a jeho způsobu vnímání vlastní profesionality a příslušnosti k OS. Bohužel, je to také jedna z oblastí, která je na  celoresortní úrovni legislativně a  normativně minimálně ošetřena. Spíše by se dalo říci, že  je zanedbána. Ani zákon o vojácích z povolání a ani naše základní předpisy tuto problematiku náležitě nepokrývají a  to způsobuje problémy minimálně v  tom, že  neexistují jednoznačné standardy, které by usnadnily práci velitelům s přestupci pravidel vnějšího vzhledu vojáka, ale i život jejich podřízeným vojákům. Stejně jako v  mnohých jiných oblastech života vojáků, u  kterých je tendence přebírat některé trendy z  civilní společnosti, z nichž některé jsou pozitivní a vítané a některé nežádoucí, i v oblasti vnějšího vzhledu vojáků dochází k zavlékání mnohých módních trendů a postupnému uvolňování vnímání toho, co je vhodné a co je nevhodné k aplikaci u vnějšího vzhledu vojáků. Z těchto důvodů vznikl resortní pracovní tým, který má za  úkol navrhnout NV MO, který by jasně a  srozumitelně definoval pravidla pro vnější vzhled vojáků. Tento tým, ve kterém má mužstvo, poddůstojnický a praporčický sbor OS ČR dva zástupce

(vrchní praporčík AČR a  vrchní praporčík VP), se při své práci bude zabývat stanovením standardů vnějšího vzhledu vojáků v  následujících oblastech: úprava vlasů, vousů a  tělesného ochlupení; nošení paruk a příčesků; používání kosmetiky; úprava nehtů; nošení šperků a ozdob (všeho druhu plus piercing); problematika tetování, značkování a zdobení kůže; problematika tělesné modifikace/znetvoření; nošení ozdob zubů; nošení optických a  slunečních brýlí a  kontaktních čoček; nošení bezpečnostních identifikačních průkazů, identifikačních známek, sluchátek apod.

Cílem práce tohoto týmu není bezmyšlenkovité stanovení velmi přísných pravidel pro vnější vzhled vojáků. To v  žádném případě. Na  druhou stranu není a  nemůže být v  našem zájmu nechat tuto oblast nadále bez jasného standardu. Cíle práce týmu jsou: posouzení problematiky vnějšího vzhledu vojáků; vyhodnocení současného stavu a definování rozsahu a obsahu potřebných úprav; vypracování jednotného návrhu minimálních pravidel k úpravě vnějšího vzhledu a navržení znění NV MO. Samozřejmě, že  při práci týmu musíme vzít do úvahy mnoho faktorů. Tím hlavním je zcela legitimní požadavek organizace na určité standardy, které budou v souladu s tím, jak společnost tradičně vnímá obraz ozbrojených sil. Také nesmíme opomenout

vnímání problému řadovými vojáky. Zcela určitě musíme zvážit i  problematiku rovnosti pohlaví při volbě přístupu k výjimkám a  případným úlevám. Velmi důležité bude i rozhodnutí, zda se vydat cestou minimálních nebo maximálních omezení, případně, kdy volit který přístup. Nyní se dostávám k tomu, proč zveřejňuji tyto informace a  proč píši tento článek. Vzhledem k tomu, že jsem zastáncem otevřené komunikace mezi příslušníky mužstva, poddůstojníky a praporčíky našich OS a že oblast vnějšího vzhledu a jejího řízení je také otázkou řízení vnitřní kultury organizace, na němž mají podle mého názoru právo podílet se i  řadoví příslušníci OS ČR, rozhodl jsem se zveřejnit tento článek a poskytnout tak každému příslušníku mužstva, poddůstojnického a praporčického sboru OS ČR příležitost k  tomu, aby se mohl podílet na  formování všech budoucích standardů vnějšího vzhledu. Každý voják z  řad mužstva, poddůstojníků nebo praporčíků, který je schopen přijít s  rozumným, uceleným a dobře zdůvodněným návrhem změny, případně argumentem do  diskuse k  jakémukoliv z  výše uvedených deseti bodů, může takový podnět zaslat v písemné podobě mně osobně, a to prostřednictvím svého vrchního praporčíka. Ten mi příspěvek následně postoupí služebním postupem nejpozději do  19. června 2015. Nejlepší podněty nebo jejich části budou využity k  zapracování do  návrhu NV MO tak, aby došlo k  co nejširšímu konsenzu, který bude akceptovatelný pro co největší počet příslušníků OS ČR.

Text: vrchní praporčík AČR, št. prap. Petr Seifert, foto: Vladimír Marek

Velitel Velitelství výcviku – Vojenské akademie Vyškov nabízí systemizovaná místa mladších instruktorů (v hodnosti rotmistra) Centra základní přípravy Motto zní:

„Alea iacta est aneb Kostky jsou vrženy“ Jsou vrženy nejen pro ty, kteří se rozhodli stát se součástí AČR, ale i pro ty, kteří se chtějí podílet na jejich náročné přeměně z civilisty na vojáka.

Vstupní podmínky: – minimálně 5 let služby v AČR (vhodné i pro ženy) – středoškolské vzdělání s maturitou – zdravotní klasifikace „A“ – praxe s vedením lidí na velitelských funkcích (velitel družstva) – všeobecný přehled (střelecká, taktická, topografická a zdravotní příprava) – pedagogické předpoklady (být schopen učit a naučit) – fyzické a psychické předpoklady – ochota pracovat v režimu NVV (po−čt)

Výběrové řízení: 11. června a 17. června 2015 – Registrace uchazečů proběhne formou zaslání strukturovaných profesních životopisů (včetně kontaktních čísel na mobilní telefon) na adresu [email protected] a telefonického nahlášení kontaktní osobě. – Registrace bude uzavřena 9. června (pro VŘ 11. června) a 15. června (pro VŘ 17. června). – S sebou: kopie posledního služebního hodnocení a výpis ze ZOT; doporučení vrchního praporčíka – Ústroj: oděv vz. 95 – MTZ: psací a kreslicí potřeby + topografická šablona – Místo: Vyškov, kasárna Dědice, CZPř – budova č. 266

Kontaktní osoba pro zájemce a bližší informace : nprap. Bc. Marek MAREČEK (VrchPrap IPřZOSPecPř), telefon: 724 692 746, Alcatel: 451 504

10



A report 5/2015

Letečtí návodčí cvičili s legendárním Warthogem

A report 5/2015 bojového zabezpečení 22. základny, a celý zabezpečovací tým.

Zajištění ve vzduchu i na zemi

Výcvik POP UP A-10 CAS 22. základna vrtulníkového letectva hostila americké ,,ničitele tanků“ z 354. letky. Přítomnost legendárních dvoumotorových proudových letounů primárně určených k ničení pozemních cílů a přímé palebné podpoře je důkazem dlouhodobé spolupráce vzdušných sil USA a Armády České republiky. V koaličních armádách NATO mají letečtí návodčí (FAC, Forward Air Control) dlouholetou tradici. V Armádě České republiky jsou ale poměrně novou odborností. Jejich vznik u speciálních sil se datuje k roku 2003. Úkolem leteckého návodčího je podpora pozemní jednotky, kde zodpovídá za určení pozice cíle a následně koordinuje leteckou podporu s manévrem jednotky, s důrazem na bezpečnost vlastních sil, pilota a letounu. Po  útoku letounu na  cíl vyhodnocuje účinek použité zbraně na  cíl. Zkušenosti z  posledního nasazení českých speciálních sil v Afghánistánu v operaci Enduring Free­ dom (2008−2009) ukazují, že  práce leteckého návodčího není jen plánování a ničení cíle, ale i  koordinovat leteckou přepravu jednotky na  úkol. Další důležitou úlohou při působení speciálních sil na předsunuté základně je asistovat pilotům při vzdušném „dozásobení“ jednotky. Letecký návodčí je také schopen navádět dělostřeleckou podporu.

Komunikace v anglickém jazyce Z výčtu úkolů, které jsou postaveny před leteckého návodčího, vyplývá, že musí velmi dobře komunikovat v anglickém jazyce, mít dobrou orientaci v  terénu a  bezchybně pracovat s  mapou. Dále musí ovládat nejmodernější přístroje, jako je laserový ozařovač, různé typy dálkoměrů, GPS (systémů navigace) a  radiostanic. Poznatky z poslední mise ukazují, že letecký návodčí

musí nejen znát nesenou výzbroj a vybavení letounů používaných v  operacích (např. F-18, A-10, AC-130, UAV-Predator, Reaper), ale i  technické parametry a  možnosti přepravních vrtulníků a letadel (CH-47, UH-60, Mi-17 aj.). Všechny potřebné znalosti získávají letečtí návodčí v  akreditovaných školách ve  Velké Británii nebo v  Německu na  základně americké armády. Po návratu ke své jednotce jejich vzdělávání nekončí. Pokračují pod vedením „instruktorů“ SUP-FAC (Supervisory Forward Air Controller) doškolením a  praktickým naváděním letadel v terénu. Po závěrečném přezkoušení podle směrnic NATO jim je udělena kvalifikace CR (Combat Ready), která jim umožňuje účast na zahraničních misích. Kvalifikace Combat Ready není udělována doživotně, ale musí se pravidelně obnovovat.

Válka prověřila kvality

Po  zkušenostech z  válek v  Iráku a  Afghánistánu se ukázala důležitost těchto specialistů v  boji. Jako u  všech jednotek, tak i u speciálních sil procházejí letečtí návodčí velkým rozvojem v  oblasti získávání zkušeností. Ve  spojení s  nejmodernější technikou, která jim umožňuje přesnější a  rychlejší zaměření cíle, jsou nepostradatelnou součástí jednotky. K  získávání zkušeností významně přispívají i letouny A-10, které nejsou na náměšťském letišti poprvé. V roce 2012 přistálo na jeho ploše ve dvou vlnách celkem osm těchto letounů v  rámci aliančního cvičení Ramstein Rover. „Již

jsem nevěřil, že se s těmito stroji, které jsou jedněmi z  nejlepších letounů pro provádění přímé letecké podpory, ještě někdy na  našem území setkám. Obzvlášť jsem nesmírně rád, že jsem měl možnost sejít se v rámci tohoto výcviku s velitelem 354. expediční stíhací letky plukovníkem Stevenem Behmerem, který byl mým nástupcem ve  funkci vedoucího sekce pro koordinaci činnosti FAC v  rámci NATO v  německém Ramsteinu,“ říká zástupce velitele vrtulníkové základny plukovník Miroslav Svoboda. Přímá spolupráce je oceňována i  z  druhé strany. Plukovník Behmer potvrzuje slova svého předchůdce v Ramsteinu. „Češi jsou excelentní, spolupráce je vždy ukázková. Při nácvicích prověřujeme znalosti, správné procedury a celkovou kompatibilitu návodčích jak ve  vzduchu, tak na  zemi. Výhodou místního prostředí je rozličnost okolí. Jednotky lze umístit na  okraj obydlených oblastí, lesů, vysadit je na  kopec, a  to vše v blízkém okolí základny. Je to možné díky bezvadné týmové práci.“ Zásluhu na  bezchybném hodnocení našich návodčích má i  podplukovník Aleš Cápal, velitel letky

Technické údaje Posádka: 1 Rozpětí: 17,53 m Délka: 16,26 m Výška: 4,47 m Nosná plocha: 47 m² Zátěž křídel: 482 kg/m² Hmotnost prázdného stroje: 11 321 kg Vzletová hmotnost: 13 782 kg Maximální vzletová hmotnost: 23 000 kg Pohonné jednotky: 2 × General Electric TF34-GE-100A Tah pohonné jednotky: 40,32 kN Tah/Hmotnost: 0,36

Další významnou stránkou výcviku je udržení a  rozvoj schopností základny vrtulníkového letectva v  poskytnutí logistické podpory 65členné americké jednotce. Jedná se o  podporu hostitelskou zemí (HNS, Host Nation Support), která zahrnuje zabezpečení stravování, ubytovacího a pracovního zázemí, obstarání pohonných hmot a  maziv a  zajištění komunikačního a informačního spojení mezi cvičícími. Mezinárodní výcvik je vždy tou nejlepší prověrkou právě těchto schopností. Stálý dril, opakování a  získávání nových zkušeností a  poznatků pomáhají k  bezvadné činnosti návodčích u  nás a  především v  zahraničí, kde si musí sáhnout hluboko do  svých sil, aby ukázkově reprezentovali činnost naší armády.

A fakta Fairchild-Republic A-10 Thunderbolt  II je americký vojenský jednomístný dvoumotorový proudový letoun určený k  poskytování přímé palebné podpory (CAS, Close Air Support) jednotkám pozemních sil (ničení tanků, obrněných vozidel a  dalších pozemních cílů). Rovněž může působit jako předsunutý letecký návodčí a  navádět jiné letouny na pozemní cíle. Je to první typ letounu letectva USA od počátku navržený pro plnění úkolů přímé palebné podpory. Oficiální bojové jméno je odvozeno od  letounu z druhé světové války P-47 Thunderbolt, který byl velmi efektivní při plnění stejných úkolů. V  letectvu je ale častěji neoficiálně označován jako Warthog (prase bradavičnaté) nebo jednoduše jen Hog (prase). Stroje A-10 sloužící v americkém letectvu ve funkci předsunutých leteckých návodčích nosí oficiální označení OA-10.

11

Výkony Maximální rychlost: 704 km/h Dostup: 13 700 m Stoupavost: 30 m/s Dolet: 4 150 km

Budoucnost „desítek“ nejistá

Warthogy slouží v  armádě téměř čtyři desítky let. Za tu dobu si tento létající tank zajistil značné renomé, věhlas a slávu. Plukovník Behmer se bude jen nerad se stroji loučit. Dle plánů budou i  modernizované

verze vyřazeny zřejmě v  roce 2019 a  nástupce se bude hledat jen velice těžko. Pro své určení jsou dle jeho slov tím nejlepším, co existuje. Jejich odolnost a především již legendární kanón GAU-8 budou na  bojištích citelně chybět. Novým strojem zařazeným mimo jiné na místo „desítek“ se má stát Lockheed-Martin F-35, který dle konfigurace umožňuje i kolmý start, je neviditelný pro radar a v neposlední řadě disponuje nejmodernější avionikou a  elektronikou. Rovněž maximální rychlost je násobně větší, což ovšem pro podporu pozemních vojsk není směrodatné. Text: Michal Voska, foto: Michal Voska a Jan Kouba

Výzbroj 1× 30mm kanón GAU-8/A Avenger s 1 350 náboji (náboj do 1 kg, lze i s náplní z ochuzeného uranu), 7 rotačních hlavní s kadencí 4 200 nábojů/min Závěsy: 8 × pod křídly, 3 × pod trupem, max. 7 200 kg výzbroje: letecká puma Mark 82, Mark 83, Mark 84, nebo zápalná bomba Mark 77, nebo kazetová puma BLU-1, BLU-27/B Rockeye II, BL755, CBU-52/58/71/87/89/97, nebo laserem naváděné bomby GBU-10 Paveway II, GBU-12 Paveway II, GBU-16 Paveway II a GBU-24 Paveway III, nebo rakety vzduch−vzduch AIM-9 Sidewinder, rakety vzduch−země AGM-65 Maverick, nebo neřízené rakety Hydra 70 mm (ve vypouštěcím kontejneru LAU-68), 127mm rakety, nebo kontejnery se světlicemi, ECM a staniolovými pásky, nebo ALQ-131 ECM

12



A report 5/2015

A report 5/2015

13

podobnou mentalitu, mezi ostatními národy vždy držíme tak nějak pospolu,“ dále po­ dotkl. Obdobná cvičení probíhala po několik let ještě za působnosti 331. a poté 231. letky v  Přerově. Spolupráce zanikla s  reorganizačními procesy jak v  Armádě České republiky, tak na belgické straně a znovu byla Příjemným zpestřením střeleb byla příobnovena v loňském roce. Soutomnost belgické vrtulníkové letky z 1. kříčasný desetidenní výcvik prodla letecké základny v Beauvechain. Ta nebíhal zejména v  okolí základny střílela, ale prováděla součinnostní létání a  ve  vojenském výcvikovém s příslušníky 221. vrtulníkové letky v rámci prostoru Libavá. Hlavním zaměcvičení South Plains při obnovení mezinářením bylo noční létání za  porodní spolupráce v  aliančním programu mocí brýlí pro noční vidění, lety Nabíjení neřízených raket vrtulníku Mi-24 výměny letek NATO Squadron Exchange. v malých výškách, přímá letecká Cvičení s  belgickými jednotkami není pro podpora a příprava na společné mise. V  červnu je plánováno cvičení Italian Blavrtulníkáře žádnou novinkou. „Máme mnode v Itálii, s účastí příslušníků 221. vrtulního společného jak v  plánování, tak v  sakové letky, a v září cvičení Trident Juncture motném provádění letů a spolupráce nejen ve  Španělsku, kterého se zúčastní příslušpři cvičeních, ale i  v  zahraničních misích níci 222.  výcvikové letky. Kromě cvičení byla vždy výborná,“ doplnil velitel cvičení Čeští a  belgičtí vrtulníkáři se v  průběhu s naší účastí je podstatný i významný podíl podplukovník Martin Janďourek. „Máme roku 2015 setkají ještě několikrát. Nejprve na  operaci Resolute Support v  Afghánisv květnu v rámci cvičení tánu. Náš letecký poradenský tým, který Tactical Helicopter Protvoří piloti a  další odborníci, cvičí afgháncedures Update na  belské vrtulníkové piloty a  pozemní personál gické základně Beauvena strojích Mi-17 a Mi-24/35. Předávají jim chain, kde se spolu Motor TV-3-117 VM (VMA) své zkušenosti a  nastavují výcvikové stans ostatními státy účastní Výkon motoru max. 1 765 kW (2400 HP) darty. Od února velí 438. smíšené výcvikové „soutěže“ posádek vrletce major Miroslav Šajban. tulníků ve  znalostech, Průměr nosného motoru 17,3 m plánování letů a  letoDélka s rotory 21,35 m vých dovednostech. Text: Michal Voska, foto: Jan Kouba Výška s vrtulkou 5,47 m stroje jsou velice odolné, technici i piloti si je pochvalují a jejich kvality prokázala řada válečných konfliktů. Základní servis probíhá na základně, větší, rozsáhlejší opravy je třeba předat do rukou odborných firem, zejména LOM Praha, s. p.

Belgická letka

Součinnostní let vrtulníků Mi-24 a A-109

Tygří letka cvičila s Belgičany na Libavé

Vrtulníkové střelby

Piloti z 221. letky dislokované na 22. základně vrtulníkového letectva Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou trénovali na Libavé střelby. Pravidelné cvičení prověřilo připravenost, profesionalitu a postupy pilotů a pozemního personálu. Součástí cvičení byla i součinnost s belgickými piloty na strojích A-109.

a samozřejmě i povinnou nezbytnou rezervu. Průměrná spotřeba na  letovou hodinu se dle obsazení pohybuje okolo 900  litrů. Pro porovnání, zejména záchranářský vrtulník využívaný v Plzni-Líních W-3A Sokol má přibližnou spotřebu 500 litrů. Ruské

A fakta Na betonové stojánce, které se na 22. základně vrtulníkového letectva přezdívá mike, dokončuje pozemní personál přípravu vrtulníků k  letu. Tentokrát však nejde o standardní letovou akci, ale o bojové střelby 221. „tygří“ vrtulníkové letky. Bitevní vrtulníky Mi-24V jsou nabity ostrou municí. Té je v zásobnících tolik, kolik určují potřeby výcviku. „Střelby jsou plánované dle ročního plánu přibližně pětkrát v roce, pro tento rok šlo již o třetí střelby. Příští termín bude v červenci a v srpnu. Nejde ovšem o jediné střelby. Další se konají v rámci cvičení, nejbližší bude Ample Strike, které se uskuteční v první polovině září," uvedl kapitán Martin Duda, střelecký důstojník letky. Do  cvičení se zapojila i letka z Belgie s vrtulníky A-109 při součinném cvičení s  českými piloty a dále při cvičení leteckých návodčích americké stroje A-10 Thunderbolt.

Střelby mají pevná pravidla Střelby mají jako vše svá pravidla. Není možné střílet, kdy pilota napadne. Po zhruba půlhodinovém přízemním letu z náměšť­ ské základny je vrtulník Mi-24V u určeného kontaktního bodu. Kapitán bitevníku navazuje rádiové spojení s řídícím střelby a žádá ho o  povolení pokračovat do  výchozího bodu zteče. Současně mu upřesňuje svoji výzbroj, včetně množství neřízených raket S-5KO a nábojů do čtyřhlavňového rotačního kulometu ráže 12,7 milimetrů.

O pár minut později se jde do finále. Kapitán vrtulníku žádá o  povolení a  záhy se mu dostává souhlasu. Po  odklopení černé krytky na  páce cyklického řízení zmáčkne tlačítka z  raketových bloků UB-32 na  závěsech pod pomocnými křídly a  okamžitě vylétají tři rakety S-5 ráže padesát sedm milimetrů. Následně se dostává do akce kulomet, ze  kterého je vystřelena první krátká dávka zhruba dvaceti nábojů. V  bezpečné vzdálenosti od  postřelovaných pozemních cílů provádí vrtulník Mi-24V odval a prudce klesá dolů, aby se dostal z  dosahu nepřátelských prostředků protivzdušné obrany. Přesněji řečeno, asi do patnácti metrů nad terénem. Na  sebemenší vydechnutí není čas. Bojová činnost posádky vrtulníku pokračuje dál, a  to v  několika následujících ztečích. Zhruba po půl hodině nasazení odlétá bitevní stroj z prostoru střelnice a vrací se zpět na mateřskou základnu.

Bez pozemního personálu to nejde Nedílnou součástí každého letu je důsledná a  důkladná předletová příprava. Stroje musí být stále v  perfektní kondici a o to se stará pozemní personál. Technici kontrolují vše. Nic se nemůže ponechat náhodě. Kontroluje se stav paliva, elektronické a elektrické systémy, tedy avionika a mnohé další. Mi-24 je pořádně žíznivý stroj a tak dle úkolu, typu cvičení a  předpokládané doby letu je třeba zajistit dostatek paliva

Vrtulník Mi-35 je pouze exportním označením typu Mi-24V. V  rámci vzdušných sil AČR jsou v  současné době všechny vrtulníky Mi-24V dislokovány na  22. základně letectva v  Náměšťi nad Oslavou a  náležejí 221. letce bitevních vrtulníků, která je od  roku 2001 členem elitní NATO Tiger Association. České Mi-35 měly při dodání strojů proti klasickému Mi-24V některá vylepšení: • motory TV3-117VMA • systém ochlazování výstupních plynů z motorů EVU • úpravy kabiny a vnějších světel pro použití systému nočního vidění včetně vlastních noktovizorů • družicový navigační systém GPS (typ Garmin-155 XL) • záložní umělý horizont (typ LUN 1241 české výroby) • akumulátory Varta • odpovídač civilního identifikačního systému (IFF), který umožní lety nad územím ČR bez omezení • nové prvky signalizace a záznamu letových parametrů • výškoměr kalibrovaný ve stopách Dále Mi-35 prodělaly v AČR modernizaci: • druhá radiostanice LUN, používaná dříve na MiG-21 • NATO standardní palubní odpovídač • kamufláž dle standardů AČR a NATO • systém plánování a bojové podpory

Cvičením to nekončí

Technické parametry

Otáčky nosného rotoru

240 ot/min

Otáčky vyrovnávacího rotoru

1 112 ot/min

Max. rychlost

335 km/h

Prázdná hmotnost

8 620 kg

Max. vzletová hmotnost

11 800 kg

Stoupavost do 1 000 m

1,8 min

Dostup − statický

1 750 m

Dostup − dynamický

4 500 m

Dolet

595 − 1 125 km

A report 5/2015

Vzdušné síly Armády České republiky již deset let využívají švédské supersoniky JAS-39 Gripen

Chrání naše nebe Bylo pondělí 18. dubna 2005. Letectvo Armády České republiky právě prožívalo historický okamžik: prvních šest letounů JAS-39 Gripen přistálo na čáslavském letišti. O týden později byly zařazeny do výzbroje AČR a 8. května − u příležitosti šedesátého výročí ukončení druhé světové války v Evropě − se představily české veřejnosti při průletu nad pražskou Letnou. Víceúčelový bojový letoun JAS-39 Gripen je jednomístný jednomotorový středoplošník s  jednoduchým deltakřídlem a  plně stavitelným předkřídlem se šípovou směrovou řídicí plochou. Počátek vývoje tohoto letounu spadá do konce sedmdesátých let minulého století, kdy švédské ministerstvo obrany začalo hledat nový víceúčelový letoun schopný zajistit stíhací, bitevní a průzkumné mise, který by zároveň nahradil již dosluhující stroje Saab 35 Draken a Saab 37 Viggen. První koncept vznikl roku 1981. Dalších sedm let ale trvalo, než 8. prosince 1988 vzlétl prototyp nového letounu Gripen. V roce 1993 byl tento stroj zařazen do výzbroje švédského vojenského letectva.

Místo nákupu pronájem

Armáda České republiky má ve  výzbroji čtrnáct nadzvukových letounů JAS-39C/D Gripen. Z  toho je dvanáct jednomístných a dva dvojmístné, sloužící především k výcviku. Všechny tyto stroje jsou ve  výzbroji 211.  taktické letky 21. základny taktického letectva v  Čáslavi. Původně se uvažovalo o  nákupu dvaceti čtyř těchto strojů.

Nakonec si Ministerstvo obrany České republiky pronajalo v roce 2005 od švédského výrobce společnosti Saab / British Aero­space čtrnáct těchto letounů na dobu deseti let. Ještě před vypršením této smlouvy byl 16. května 2014 podepsán dodatek, který prodlužoval pronájem těchto strojů až  do  roku 2027. Česká republika může uplatnit opci na  další dva roky pronájmu letounů Gripen, a to až do roku 2029. Dodatek ke  smlouvě umožnil kromě jiného průběžnou modernizaci letounu po  celou dobu kontraktu. Konkrétně se jedná například o systém brýlí pro noční vidění, alian­ ční systém přenosu dat ve formátu Link-16, utajené hlasové spojení Crypto Voice a  působení proti pozemním cílům řízenou i neřízenou municí. V dodatku jsou rovněž uvedeny požadavky na výcvik technického a létajícího personálu. Švédská strana vycvičí 90 specialistů inženýrsko-letecké služby a 25 pilotů.

Výročí oslaví cvičením

Desáté výročí využívání letounů Gripen „oslaví“ naše letectvo tak trochu pracovně

během cvičení Lion Effort, jehož hostitelem bude letos v  květnu Česká republika, konkrétně čáslavská základna. Tohoto leteckého cvičení se pravidelně účastní státy, jejichž armády disponují jakýmikoliv verzemi letounů JAS-39 Gripen. Poprvé se konalo v  roce 2009 v  Maďarsku, podruhé v  roce 2012 ve  Švédsku. Obou cvičení se účastnila i 21. základna taktického letectva Čáslav a její piloti, a to jak letounů Gripen, tak L-159 ALCA. Dvoutýdenní cvičení je mimořádného rozsahu. Množstvím letecké techniky a dobou trvání bude srovnatelné se cvičeními jako Flying Rhino, Ramstein Rover či Ample

A report 5/2015

15

Strike. Se svými letouny se ho zúčastní Švédsko a Maďarsko. Thajské království se do něho zapojí bez letecké techniky. Naše armáda se cvičení Lion Effort bude účastnit nejen nasazením gripenů, ale i  letounů L-159 ALCA, vrtulníků Mi-171 a Mi-24 a dopravních letounů CASA C-295. Rovněž 25. protiletadlový raketový pluk nasadí na  čáslavské základně svou techniku v rámci nácviku tzv. Base Defence Zone. Z  dalších jednotek NATO se do  cvičení zapojí létající středisko včasné výstrahy AWACS, tanker pro možnosti doplňování paliva ve  vzduchu, letouny F-16 Fighting Falcon z  Polska a  Eurofighter Typhoon z  Německa. O  průběhu cvičení budeme podrobně informovat v  následujícím čísle. V roce 2018 by se cvičení Lion Effort mohlo konat v Jihoafrické republice. Kromě těchto cvičení se členové Gripen Users Group setkávají pravidelně dvakrát do roka. Vyměňují si takto informace a zkušenosti s  nadzvukovým letounem čtvrté generace.

Baltic Air Policing

Naše vzdušné síly s  letouny Gripen nezajišťují pouze ostrahu vzdušného prostoru České republiky, ale stávají se především součástí aliančního systému NATINAMDS (NATO Integrated Air and Missile Defence System) a  plní úkoly tzv. air policingu. To je radarový dohled a  průzkum vzdušného prostoru s cílem zajištění bezpečnosti dané oblasti. Supersoniky Gripen společně s veškerým nezbytným personálem byly v  uplynulém desetiletí nasazovány i  v  zahraničních misích. Konkrétně v letech 2009 a 2012 zajišťovalo české letectvo kromě domácí hotovosti také vzdušný prostor Litvy, Lotyšska a  Estonska (Baltic Air Policing). Na  misi se podílely čtyři letouny JAS-39C Gripen českých vzdušných sil spolu s obslužným personálem. Celkem se jednalo o zhruba 75 vojáků. České gripeny operovaly z  litevské

Technická data JAS-39C Gripen Délka (bez Pitotovy trubice) Rozpětí se závěsníky Výška Nosná plocha Hmotnost prázdného stroje Max. vzletová hmotnost Max. rychlost Max. rychlost u hladiny moře Taktický dolet (bez dopl. paliva za letu) Max. dolet (bez dopl. paliva za letu) Max. dostup Max. palivo (ve vnitřních nádržích) Max. palivo (v podvěšených nádržích) Max. povolené násobky přetížení Rozvor podvozku Rozchod podvozku Pohonná jednotka Volvo Aero RM12 o max. tahu Max. tah s přídavným spalováním

základny Šiauliai pod velením Spojeneckého leteckého velitelství umístěného v  německém Ramsteinu (CAOC, Combined Air Operation Centre). V prvním případě držely hotovost od počátku května do 1. září 2009 a k ostrému letu − tzv. A-Scrable − musely startovat osmkrát. V  druhém případě pak od 1. září 2012 do 4. ledna 2013 dokonce vzlétly patnáctkrát.

Hlídkování nad Islandem

Koncem loňského roku plnili naši piloti úkoly tzv. air policingu v  rámci mise ASICIPPN nad Islandem. První příslušníci dorazili i s materiálem na leteckou základnu Keflavík 3. října 2014. Další personál je následoval v pondělí 6. října. Stíhací letouny JAS-39 Gripen přilétly o  čtyři dny později. I v tomto případě držely hotovost čtyři stroje. Hned následující den se na domovskou

A kvíz

Litvou, r Policing nad V misi Baltic Ai nskem nasadily v ostré to Lotyšskem a Es dušné síly: vz še na i st vo to ho S-39 Gripen JA y un to a)  3 le S-39 Gripen JA b)  4 letouny JAS-39 Gripen c)  6 letounů pověď: b



Správná od

14

14,10 m 8,4 m 4,5 m 30 m2 6 800 kg 14 000 kg M=2 M = 1,15 800 km 3 000 km 20 000 m 3 000 l 3 300 l -3 / +9 g 5,20 m 2,40 m 54 kN 80,54 kN

základnu mohl vrátit italský tankovací Boeing KC-737. Na jeho palubě se do České republiky vraceli i  členové přípravného týmu, kteří již svoji práci na Islandu odvedli. Ve  dnech 13.  a  14. se uskutečnily certifikační lety. Certifikaci udělila komise společného mnohonárodního střediska řízení vzdušných operací, sídlícího v  německém Udemu. Ta prověřovala jak letecký, tak i  pozemní personál včetně střediska řízení a uvědomování. Měřila například čas, který uplynul od vyhlášení signálu až po samotný vzlet. Dne 15.  října v  šest hodin ráno pak zaujali příslušníci českého úkolového uskupení hotovost integrovaného systému protivzdušné a  protiraketové obrany NATO. Po více než šesti týdnech, o půlnoci z 3. na 4. prosince 2014, byl hotovostní systém mise ASICIPPN ukončen. Text: Vladimír Marek, foto Jan Kouba

16

Fotoreportáž

A report 5/2015

Mohutná palebná příprava Tanky se seřadily v jedné linii. Nějakou chvíli bylo relativní ticho, narušované jen zvukem motorů. Pak se ale rozburácela mohutná palba. Rakouské stroje Leopard 2A4 střílely vedle modernějších německých 2A6 a našich T-72 M4 CZ. Vše pak doplňovala střelba z obrněných vozidel BVP-2, Marder 1A5 a Spz Ulan. Teprve po takto důkladné palebné přípravě se obrněnci dali do pohybu. Tímto závěrečným útokem vyvrcholilo ve čtvrtek 23. 4. v rakouském vojenském výcvikovém prostoru Allentsteig cvičení Dynamic Response 15. Tohoto v letošním roce jednoho z největších cvičení na rakouském území se společně s devíti sty vojáky bundesheeru účastnilo i více než dvě stě příslušníků německé 21. tankové brigády a naší 7. mechanizované brigády. „Úkoly tohoto cvičení se nám dařilo plnit. První týden probíhal trénink některých činností. Nyní se to všechno dalo dohromady. Taktická činnost se uskutečňuje pod určitým námětem. Má to určitě větší dynamiku než minulý týden. Ukazuje se, že naši vojáci se v tomto soudobém boji celkem dobře orientují. Úkoly, které dostanou, zajišťují bez problému. Procvičujeme zde manévrovou válku. Naše rotní úkolové uskupení v rámci rakouské brigády plní úkoly v obranném boji, v protiútoku a i při boji na zdrženou,“ vysvětlil velitel 7. mechanizované brigády plukovník gšt. Josef Kopecký. Z tohoto cvičení přineseme podrobnější reportáž v příštím čísle. Text a foto: Vladimír Marek

A report 5/2015

17

18

Lidé kolem nás

A report 5/2015

Student Univerzity obrany Lubomír Almer získal ve Spojených státech významné ocenění

Nechtěl být další z řady

Se zneužitím virtuálního elektronického prostředí se Lubomír Almer neblaze setkal na střední škole. Jeho spolužák si po krátké korespondenci domluvil schůzku s atraktivní dívkou, s níž se seznámil prostřednictvím internetu. Jenže místo příjemného setkání se nakonec dočkal výsměchu kolegů z ročníku, kteří se za dívku vydávali a kteří se se svým „zdařilým“ kouskem náležitě pochlubili ostatním.

I  tato zkušenost sehrála svou roli, když se Lubomír Almer v  maturitním ročníku rozhodoval o  své profesní budoucnosti. Zvolil obor kybernetická bezpečnost a úspěch na tomto poli jej letos v únoru zavedl až do amerického San Diega pro prestižní cenu Regional Distinguished Young AFCEAN 2014 Award. „Byla to nádherná zkušenost – poznal jsem novou zemi, setkal jsem se se spoustou odborníků na  informatiku, z  nichž mnozí jsou příslušníky americké armády v  aktivní službě. Viděl jsem tam nejnovější technologie a technická řešení,“ hodnotí svůj týdenní pobyt v San Diegu posluchač navazujícího magisterského studia na  Fakultě vojenského leadershipu brněnské Univerzity obrany. Vyhlášení cen Regional Distinguished Young AFCEAN 2014 bylo součástí mezinárodní konference AFCEA West 2015.

Za oborem na vojenskou školu Česká pobočka Armed Forces Communications & Electronics Association (AFCEA) byla založena v roce 1993 a jejím cílem je vytváření profesionálního fóra pro vedení etického a  efektivního dialogu mezi odborníky reprezentujícími členskou základnu a  zástupci silových resortů, státní správy a  akademické obce České republiky. Když v  roce 2013 vznikl Studentský klub AFCEA

na  Univerzitě obrany, jedním ze  zakládajících členů byl i  Lubomír Almer, tehdy posluchač bakalářského studijního programu. Absolvent střední školy se zaměřením na  informační technologie se nechtěl stát dalším z  řady programátorů, právě proto svou profesní dráhu zaměřil na  obor kybernetická bezpečnost. „V  roce, kdy jsem maturoval, se tento obor otevíral pouze na Univerzitě obrany, takže mé rozhodnutí bylo jasné,“ vzpomíná mladý muž na okolnosti, které ho přivedly k  civilnímu studiu na vojenské vysoké škole. V  rámci studentského klubu se Lubomír Almer zúčastnil řady konferencí doma i  v  zahraničí a  na  několika z  nich vystoupil se svými přednáškami. Jeho příspěvek na téma Cyber attacks on Czech Republic, přednesený na konferenci ve Varšavě v roce 2013, byl oceněn jako třetí nejlepší a spolu s přednáškami Cyber attacks on part of army network (AFCEA Future Information and Communication Technology, Rumunsko, Bukurešť) a  Cyber attacks on Czech

Republic by "hacktivists“ byl publikován. Za  nejvýznamnější z  dosud navštívených konferencí považuje Lubomír Almer akci Technet International 2014 v portugalském Lisabonu. Tam byl přítomen ukázce „live hackingu“, při níž se odborník v oblasti telekomunikací „naboural“ do  telefonického rozhovoru probíhajícího mezi náhodně vybranými účastníky prezentace. V  minulém akademickém roce završil Lubomír Almer bakalářský stupeň studia a  bezpečnostnímu managementu se věnuje i  v  navazujícím magisterském stupni. Pro svou diplomovou práci zvolil téma Kybernetické útoky a  ochrana prvků kritické infrastruktury. Při jejím zpracování by chtěl spolupracovat s  Masarykovou univerzitou, konkrétně využít její kybernetický polygon, což je virtuální prostředí pro testování metod na  ochranu infrastruktury. „Očesaná“ data o konkrétním útoku na armádní síť mu poskytlo centrum CIRC, tedy prvek kybernetické bezpečnosti resortu Ministerstva obrany.

A report 5/2015

Cesta nejen pro cenu V  závěru loňského roku se bakalář Almer dozvěděl, že  jej čeká cesta za  oceán. 10.  února pak v  americkém městě San Diego na půdě tamějšího Convention Center převzal Regional Distinguished Young AFCEAN  2014 Award. Cena je udělována na  základě rozhodnutí regionálního viceprezidenta AFCEA elitní skupině osobností za  jejich výjimečné počiny. „My udělení ceny RDY AFCEAN 2014 považujeme nejen za  individuální uznání odborných schopností Lubomíra Almera, ale také za  potvrzení významu a prestiže Studentského klubu AFCEA na  Univerzitě obrany,“ hodnotí úspěch brněnského studenta prezident České pobočky AFCEA Josef Strelec. Mezi patnácti účastníky, kteří na  konferenci převzali zmíněné ocenění, převažovali Američané. „Podle mého soudu jsem byl mezi oceněnými nejmladší,“ vzpomíná na  slavnostní ceremoniál student, jehož z odborného programu konference zaujala především živá demonstrace kybernetického útoku. „Princip a  technické okolnosti jsem znal, ale bylo zajímavé naživo sledovat samotný průběh toho procesu.“ V  čase po  skončení denního programu stačil oceněný návštěvník San Diega poznat velkou část tohoto města. „Překvapila mě vstřícnost a  komunikativnost tamních obyvatel,“ popisuje svou první transatlantickou zkušenost Lubomír Almer, který tak uplatnil i svou dobrou znalost angličtiny, již podle svých slov získal mimo jiné během

19 bakalářského stupně studia na  Univerzitě obrany. Překvapil ho také jiný způsob trávení volného času: „Lidé tam jen nesedí a nediskutují u  piva, ale probíhají tam večery s různou náplní – od herních až po hudební či taneční.“ Cesta za Atlantik pro prestižní cenu byla pro studenta Univerzity obrany vyvrcholením jeho dosavadní odborné činnosti. „Získal jsem cenu, kterou mnoho lidí nemá.

Bude to perlička v  mém profesním životopisu,“ hodnotí své ocenění s  odstupem několika dnů budoucí specialista na kybernetickou bezpečnost. Rostoucí počet internetových útoků věstí tomuto oboru zajímavou budoucnost. Text: Viktor Sliva, foto: AFCEA International a autor

20

Hrdinové všedních dnů

A report 5/2015

A report 5/2015

21

Z armády do aktivní zálohy Pomoc druhým se mu stala osudem Protože chtěl studovat vysokou školu,

Igor Šmelko armádu opustil. Ale ne tak docela. Nechal se převelet do  aktivní zálohy k  pěší rotě plk.  Jana Kubiše, 191. praporu aktivní zálohy při Krajském vojenském velitelství Jihlava. V hodnosti rotmistra v z. tu působí jako zdravotnický instruktor. „Cvičení se účastním každým rokem, vždycky se těším,“ říká Šmelko. „Jsme tam dobrá parta a to je vždy základ. Ale nejen to, ten týden v  maskáčích mi dá vždycky něco nového a posune mě to vždy o kus dál.“ Na vojenském nadšenci je vidět, že armádu ze  zorného pole nepustil. Stále sleduje, co se v naší armádě děje. „Zajímám se pochopitelně i o novou výstroj, výzbroj i techniku a  koukám, jak jde všechno dopředu,“ pokračuje Igor. „Když se ohlédnu zpátky, tak se to vůbec nedá srovnat. Ale jsem pořád jednou nohou u armády. Myslím si, že kdo do toho jde srdcem, nemůže jen tak za sebou zavřít dveře. To prostě nejde.“

Jako vychovatel měl respekt

Jsem jen obyčejný člověk Nenápadný, tichý, skromný, ale zároveň člověk s přirozenou autoritou a respektem. Zkrátka pohodář. Takový je osmatřicetiletý aktivní záložák rotný v z. Igor Šmelko z Jihlavy, bývalý výsadkář 43. výsadkového praporu, který už zachránil několik lidských životů. Kolik jich ale bylo, opravdu nepočítá. Při setkání s Igorem Šmelkem máte hned od počátku pocit, jako byste se sešli s kamarádem, se kterým si máte i po letech neustále co povídat. Působí nesmírně skromně, ale vyloženě z něj sálá, že je to člověk, který vám pomůže ve dne v noci a nebude o  tom vůbec přemýšlet. Pomoc člověku, který to potřebuje, bere totiž jako samozřejmou věc. Vlastně se stala jeho životním posláním.

Začínal u výsadkářů

Do  armády nastoupil Igor Šmelko jako osmnáctiletý v polovině 90. let. Jeho velkým přáním bylo dostat se k 4. brigádě rychlého nasazení. „To se mi také vyplnilo, narukoval jsem jako výsadkář,“ říká Igor Šmelko. Fyzičku měl výbornou, dělal judo, zkrátka měl „namakáno“. Proto neměl problém se svým zařazením k 43. výsadkovému praporu, a to na pozici výsadkář-střelec, prostě paragán. „Fyzičku jsem sice měl, ale tady u  bojové

jednotky jsem poznal, že to chce víc, proto jsem musel na sobě denně pracovat,“ vzpomíná na své začátky u výsadkářů. Po  skončení základní vojenské služby chtěl zůstat dál v armádě jako profesionál. Práce spojená s jistým druhem poslání mu zcela vyhovovala. „Do  budoucna mě to hodně poznamenalo, naučilo mě to totiž drilu, disciplíně, vytrvalosti, ale také psychické odolnosti,“ pokračuje Šmelko. „Psychika dělá hodně, zvlášť ve  velkém kolektivu a při krizových situacích totiž poznáte člověka nejlépe, a služba v armádě, to byla téměř vysoká škola psychiky. Pro život v civilu jsou pak ale všechny tyhle zkušenosti k nezaplacení.“

Rovnýma nohama ve válce V době, kdy sloužil v Chrudimi, probíhala válka v  bývalé Jugoslávii. S  výsadkovým

praporem byl nasazen v  Bosně a  Hercegovině. „Koncem 90. let jsme byli vysláni do Banja Luky, Prijedoru a Mostaru,“ vzpomíná Igor Šmelko. Situace v  té době tam byla nestabilizovaná a  často se spolu se svými spolubojovníky ocital i v ohrožení života. Tam se mu dostalo poprvé i důkladné zdravotnické průpravy, kterou museli mít všichni výsadkáři. „V normálním životě jsme všichni zvyklí, že  přijede záchranka − a  je u  vás do  dvaceti minut −, ale tam čekáte dvě čtyři hodiny, než přiletí vrtulník, protože se musí počkat, až se uklidní situace,“ vzpomíná na své působení v Jugoslávii bývalý výsadkář. To byla další z věcí, která se mu v  životě hodila. Umět si pomoci sám a hlavně umět pomoci těm, kdo jsou v bezprostředním ohrožení života.

Po odchodu z armády začal působit jako vychovatel problémové mládeže v oblastní charitě, v klubu „Erko“. Staral se tu o smíšenou komunitu dětí ze sociálně slabých rodin. Tím, že byl u červených baretů, k tomu měl dobré předpoklady. „Byly to děti mezi deseti až  osmnácti lety, rozpětí dost velké,“ vzpomíná výsadkář. „Ta moje průprava u  4.  brigády rychlého nasazení mi hodně pomohla. Cítil jsem, že  budím respekt, zkrátka, vztahově jsme měli jasno. Snažil jsem se je začlenit do společnosti a pomoci jim, aby se netoulaly po městě a nepáchaly trestnou činnost.“ Když vzpomíná na  tyto děti – stresové okamžiky byly na denním pořádku – stejně na  ně vzpomíná s  láskou. „Jsou to opravdu jen nešťastné děti, které nevědí, co se sebou, ale když je přitáhnete ke  sportu, k  nějaké zajímavé činnosti, jsou to téměř beránci,“ pokračuje pedagog. Jeho zájem o tyto děti se mu mnohokrát vrátil. „Bylo perfektní, když se přišly poradit, co by měly v životě dělat, kam by se měly ubírat,“ svěřuje se Šmelko. „A  pak se taky přišly pochlubit, když uspěly, měly zaměstnání, rodiny, děti. To byl pro mě báječný pocit, že to k něčemu bylo a že některé děti skončily jako slušní lidé.“

I na cvičení AZ šlo o život

Dalším místem, kde uplatnil své zkušenosti, je Základní škola speciální v  Jihlavě, kde pracuje doposud. Jeho povoláním a  téměř posláním se stalo místo asistenta postižených dětí. „Starám se tu o  tělesně a mentálně postižené dětí, některé mají postižení i kombinované,“ představuje Šmelko práci asistenta školy. „Tahle práce mě moc baví a naplňuje mě.“ Dětem se snaží dát základní vzdělání a současně je vede k tomu, aby byly v rámci možností co nejvíce samostatné. I  tady se mu velice hodí zdravotnická průprava z armády a dalších zdokonalovacích kurzů, protože při práci s dětmi musí být neustále ve střehu z důvodu bezpečnosti.

Na vojenském cvičení v květnu 2014 opět Igor Šmelko prokázal své zdravotnické kvality. Při výcviku totiž zkolaboval jeden z vojáků s  podezřením na  dehydrataci. První pomoc mu okamžitě poskytl rotný v z. Igor Šmelko. „Nezdálo se mi to, měl zvýšený tep a  kolísavý krevní tlak,“ vzpomíná záložník s červeným křížem na rukávu. „Bylo tam ale něco, co mi tak úplně nehrálo, připomínalo mi to trochu příznaky boreliózy po kousnutí klíštětem.“ Následně doporučil zraněného k transportu do zdravotnického zařízení. Díky tomu mohl lékař cíleně zareagovat a stav nemocného se rychle zlepšil. Po laboratorních a  podrobném neurologickém vyšetření se potvrdilo podezření na  kousnutí klíštětem.

Lidský život je pro mě důležitý

Jsem jenom obyčejný člověk

Za svůj osmatřicetiletý život už zachránil životů několik. Jak skromně říká, nepočítá, kolik jich bylo. „Nepřemýšlím o  tom a  nedělám si čárky,“ říká s  lehkým úsměvem. „Ale pár jich bylo.“ Jednou ze zachráněných byla starší žena v Jihlavě-Březinkách. V obchodním domě se zničehonic skácela k  zemi. Nejevila známky života. Igor Šmelko neváhal a okamžitě jí poskytl první pomoc. „Umělé dýchání a  oživování jsem prováděl až  do  příjezdu záchranky,“ svěřuje se zachránce. „Situace se téměř vždy opakuje. Lidé se srocují, všichni zírají, co se děje, ale k  pomoci se nikdo nehrne.“ Té starší paní okamžitým zákrokem zachránil život. Mezi další zachráněné patří cyklista s tepenným krvácením, který se zranil v nepřístupném přírodním terénu, nebo zraněný, kterého vyprostil z  havarovaného vozidla a  následně oživoval. Pomoci při epileptických záchvatech dětí ve škole i na veřejnosti, té bylo nepočítaně. „Určitě by se mělo víc už na  školách dbát na  to, aby to uměl každý, protože nevíte, kdy to můžete potřebovat,“ říká Šmelko. „Určitě by zachráněných lidských životů bylo víc. Nejhorší je, když se taková událost stane někomu z vašich blízkých a bojíte se tu pomoc poskytnout, že byste mu ublížili. To ale nejde, pak přijdou výčitky, že  jste mohli pomoci, proto je potřeba, aby základy první pomoci uměl každý z nás.“

Igor Šmelko studuje vychovatelství na  Univerzitě Karlově, trénuje s  dětmi judo v Sokolu Jihlava, jezdí s nimi i na military kempy, kde je učí nejen zdravotnickou průpravu, ale i to, jak přežít v přírodě. Ve  volném čase působí jako zdravotník Českého červeného kříže, ale zároveň se stará i  o  zdravý životní styl, historii, kutilství a další relaxační aktivity. Je také členem válečných veteránů kraje Vysočina. Sám se účastní i  pravidelných záchranářských cvičení, a proto vysoce vyzdvihuje práci všech složek integrovaného záchranného systému. „To jsou praví hrdinové,“ říká Šmelko. „Policisté, hasiči i  záchranáři, kteří jsou u dopravních nehod, kde jde o minuty, někdy o vteřiny, ti si zaslouží úctu a jejich práci velmi oceňuji.“ Hrdiny ale nazývá všechny profesionální vojáky, kteří slouží v misích, ale zároveň i příslušníky AZ, kteří vědí, co chtějí pro armádu dělat, jako třeba parta, která se sešla v jihlavské rotě kraje Vysočina. Igor Šmelko za své záchranářské činy obdržel v květnu 2014 cenu Rady města Jihlavy a v červnu téhož roku jej hejtman kraje vyznamenal jako zachránce života medailí Zlatého kříže III. stupně IZS. „Jsem jen obyčejný člověk,“ říká o  sobě rotmistr v  záloze Igor Šmelko. Ale my dodáváme – je to člověk se srdcem na pravém místě. Text: Jana Deckerová, foto: archiv Igora Šmelka

Výzva V nové rubrice Hrdinové všedních dnů bychom chtěli upozornit na statečné a obětavé jedince, kteří mnohdy nikým nepozorováni žijí vedle nás. Je tedy jen na vás, našich čtenářích, ale i na velitelích všech stupňů a vojenských kolektivech, abyste posílali své návrhy, o kom konkrétně bychom v této rubrice měli psát. Pokud se bude jednat skutečně o mimořádný čin, naše redakce k vám přijede a společnými silami připravíme portrét dotyčného. V lednu příštího roku komise vybere jeden z průběžně publikovaných příběhů a vyhlásíme vítěze ceny Vojenský čin A reportu. Předem vám děkujeme za spolupráci.

22



A report 5/2015

– běh na dlouhou trať

Příprava občanů k obraně státu (POKOS) je nedílnou součástí zajišťování obrany státu. Po plné profesionalizaci Armády České republiky je v zájmu státu a jeho institucí tuto problematiku řešit systematicky. Proto vláda v lednu 2013 schválila Koncepci přípravy občanů k obraně státu, zpracovanou Ministerstvem obrany. „Obrana státu by měla být chápána nejen jako významná občanská povinnost, vyplývající z  platného právního řádu, ale také jako silný morální závazek,“ zdůrazňuje ředitel odboru strategického rozvoje sekce obranné politiky a  strategie Ministerstva obrany Jiří Navrátil. „Jsem přesvědčen, že mravní povědomí občanů, založené na  upřímné národní hrdosti, pochopení osobní spoluodpovědnosti za  bezpečnost státu a na vůli, motivaci, odhodlání a zájmu občanů hájit se zbraní v  ruce jeho zájmy v případném ozbrojeném konfliktu, je rozhodující pro dlouhodobé budování a  udržování základních funkcí moderního státu. Za  zajišťování obrany státu sice odpovídá vláda, ale svůj díl odpovědnosti nesou kromě institucí státní správy a  územní samosprávy také samotní občané. Ti sice zajištění vlastní bezpečnosti svěřili státu, musí však za  plnění tohoto úkolu sami nést určitou osobní odpovědnost a přistupovat k němu aktivně. Zároveň by měli akceptovat fakt, že  stát, který jim při plnění svého poslání v  oblasti obrany vytvořil podmínky, na  ně také bude klást jisté nároky a požadavky.“

Fungující systém

Je proto důležité se k obraně státu průběžně a  odpovědně připravovat. Systematická, komplexní a  kvalitně prováděná příprava občanů k  obraně státu může výrazně přispět nejen ke  zlepšení funkčnosti celého systému obrany České republiky, ale i  ke  zvyšování ochrany obyvatel, snižování škod na jejich majetku a zejména k omezení ztrát na lidských životech, a to jak při vyhlášení stavu ohrožení státu – v souvislosti se zajišťováním obrany před vnějším napadením – a válečného stavu, tak i za dalších situací vojenského charakteru, jež se dotýkají bezpečnostních zájmů České republiky. Součástí procesu přípravy občanů k  obraně státu musí být cílevědomé diferencované vzdělávání všech skupin obyvatelstva v  duchu národních zájmů, vojenských tradic, poznávání vlastní historie

s  cílem pochopení žebříčku hodnot v  této oblasti a  získávání uplatnitelných vědomostí, dovedností a návyků. Jiří Navrátil je přesvědčen, že bezpečnost, svoboda a prosperita jsou spojenými nádobami. „Výsledky systematické přípravy občanů k obraně státu se po čase mohou projevit pozitivně v širším celospolečenském měřítku − upevňování občanského vědomí k obraně státu může významně přispět k  vytváření pozitivního vztahu občanů k vlasti a k obranné politice vlády, motivovat je k širší občanské aktivitě a snížit jejich lhostejnost ke správě věcí veřejných.“ Cílem koncepce je nastavit fungující systém přípravy občanů k obraně státu a dosáhnout takového stavu, aby každý občan České republiky cítil svou stálou spoluodpovědnost za zajišťování její obrany. „Koncepce vznikala v  době nepoznamenané současným vývojem na  východě Evropy, proto bylo prosazení jejího celkového zaměření i některých dílčích kroků argumentačně i  časově náročné. Současná situace však správnost tehdejšího rozhodnutí potvrzuje,“ vzpomíná Jiří Navrátil.

Příprava personálu „Koncepce, která je zpracována na  období do roku 2018, je z hlediska zaměření na cílové skupiny rozdělena do dvou tematických linií,“ vysvětluje jeden z autorů koncepce a vedoucí projektového týmu POKOS Ivan Gerhát. V  první linii je řešena příprava personálu resortu Ministerstva obrany, například formou akreditovaného studia na vojenských školách nebo formou celoživotního vzdělávání. K tomu ministerstvo využívá systém vojenského školství, zahrnující Vojenskou střední školu a  Vyšší odbornou školu v  Moravské Třebové, poskytující střední vzdělání s  maturitou, a  Univerzitu obrany Brno, kde je problematika POKOS zařazena v  bakalářských, magisterských

A report 5/2015 a doktorských studijních programech. Součástí systému přípravy je rovněž Velitelství výcviku − Vojenská akademie Vyškov, které provádí základní, odbornou a  speciální přípravu vojáků, jejich kariérové vzdělávání a výcvik a přípravu příslušníků aktivní zálohy. Druhá linie je zaměřena na  přípravu ostatní populace. „Vzhledem k  tomu, že POKOS má ze zákona charakter vzdělávání, byly první kroky na cestě k implementaci koncepce věnovány žákům a stávajícím pedagogům základních škol,“ konstatuje Ivan Gerhát. Ministerstvo obrany ale zároveň průběžně vede několik dalších projektů s cílem splnit úkoly stanovené koncepcí u všech cílových skupin. Dalšími segmenty v  této linii Koncepce POKOS jsou například příprava budoucích pedagogických pracovníků nebo příprava úředníků státní správy a územní samosprávy.

Příručka pro učitele

To, že se po dlouhém vyjednávání podařilo zařadit problematiku POKOS do Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání, považuje Ivan Gerhát z hlediska cílových skupin pro implementaci koncepce za velmi důležité. „Od 1. září 2013 se tak žáci prvního stupně základních škol učí třeba rozlišit vojáka Armády České republiky od příslušníka jiného ozbrojeného bezpečnostního nebo záchranného sboru, ti starší například získávají základní informace o  místě ozbrojených sil v  bezpečnostním systému nebo o výhodách a závazcích vyplývajících ČR z jejího členství v NATO.“ Ministerstvo obrany připravilo pro učitele základních škol zabývající se výukou problematiky POKOS praktickou příručku, která je všem zájemcům k  dispozici na  webových stránkách POKOS. Příručka byla rovněž vytištěna v  nákladu, který dovolí její distribuci do  každé školy. „V  současnosti hledáme společně s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a školskými odbory jednotlivých krajských úřadů cestu,

23 jak tuto distribuci co nejrychleji a nejefektivněji provést. Nejde to bohužel tak hladce, jak jsem si představoval,“ hodnotí Ivan Gerhát. K tomu. aby učitelé základních škol mohli vyučovat problematiku POKOS, bylo nutné nastavit systém jejich školení. Ministerstvo obrany získalo pro svůj program dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků v  oblasti POKOS akreditaci Ministerstva školství, mládeže a  tělovýchovy. „Poté, co byl v březnu 2015 ukončen proces přípravy lektorů POKOS z  jednotlivých krajských vojenských velitelství, může se cyklus školení rozjet naplno,“ pochvaluje si spolupráci hned několika sekcí Ministerstva obrany a Generálního štábu Armády České republiky a  Univerzity obrany Brno Ivan Gerhát. Každý proškolený učitel obdrží tištěnou příručku a v souladu se zákonem také osvědčení o absolvování školení. Školy mohou pro výuku problematiky POKOS využívat také třicetidílný seriál animovaných spotů s názvem Akademie obrany, připravovaných pod záštitou ministra obrany. Zatímco jednotlivé spoty dětem stručně a  srozumitelně objasňují základní pojmy problematiky, učitelům jsou ke kaž­ dému spotu k  dispozici metodické listy s doporučením k výuce.

Armáda podporuje POKOS

K doplnění a zatraktivnění výuky navštěvují zástupci Odboru komunikace Ministerstva obrany základní školy po celé České republice s  prezentačním programem na  podporu výuky POKOS. Jedná se o  setkání žáků a  učitelů s  příslušníky Armády České republiky, jehož cílem je seznámit je se skutečnostmi, které souvisejí s  obranou státu, historií a tradicemi naší armády a řešením krizových situací. V průběhu prezentací na školách vojáci poutavou formou představují Armádu České republiky a  její poslání. Na  základě osobních zkušeností vysvětlují působení armády v  zahraničních operacích. Žáci si mohou prohlédnout

a  vyzkoušet vojenskou výzbroj a  výstroj, k  vidění jsou zajímavé a  praktické ukázky vojenských chemiků, zdravotníků, kynologů či jiných odborností. Dětem se líbí, že se mohou setkat s vojáky a vojákyněmi, zblízka vidět jejich techniku a  vybavení, osobně si vyzkoušet vojenskou výstroj nebo se v  rámci praktických ukázek zdokonalit v poskytování první pomoci. Ministerstvo obrany spravuje a pravidelně aktualizuje webové stránky o problematice POKOS. Na adrese www.pokos.army.cz tak jsou všem zájemcům – odborníkům i  laické veřejnosti, učitelům, úředníkům i dětem – k dispozici všechny studijní podklady, dokumenty, fotografie i videogalerie. Na stránkách se zveřejňují rovněž informace o  aktuálním dění, harmonogramy akcí a kontakty na osoby odpovědné za jednotlivé oblasti. Vhodným doplněním webových stránek jsou účty na sociálních sítích Twitter a Facebook.

Dotační program

Dalším nástrojem, který byl zřízen ve prospěch všech aktivit přispívajících k  naplňování Koncepce POKOS, je dotační program POKOS pro nestátní neziskové organizace. Ten byl poprvé otevřen v  roce 2015 a  celková výše dotace na jednotlivé projekty činí 2 milióny korun. „Zájem byl obrovský. O dotaci, která se u jednotlivých projektů mohla vyšplhat až na částku 250 tisíc korun, požádalo celkem 32 subjektů. Ne všechny však dotace obdržely. Důvodem byly jak formální chyby, tak neslučitelnost projektu s  Koncepcí POKOS,“ doplňuje Ivan Gerhát. Ministerstvo obrany plánuje dotační program POKOS i  nadále využívat; pravidla, kritéria, postup a vzory podání jsou na webu POKOS. „Dosavadní úspěchy v  implementaci Koncepce POKOS nás nesmí uspokojit, práce v  různých oblastech je pořád dost,“ upozorňuje Jiří Navrátil. „Nedávno vláda schválila návrh novely branného zákona a  zákona o  zajišťování obrany České republiky. Po skončení legislativního procesu podpisem prezidenta republiky bude potřeba všechny změny vyplývající z novelizovaných zákonů přenést do praxe.“ Zároveň bude pokračovat práce, zahájená dříve. „K zajištění přípravy personálu resortu připravujeme e-learningový kurz k problematice POKOS, v součinnosti s meziresortními partnery připravujeme revizi rámcového vzdělávacího programu pro střední vzdělávání, snažíme se o zahrnutí problematiky POKOS do  vzdělávacího minima pedagogických fakult a  jiných vysokých škol, připravujících budoucí učitele,“ vypočítává ty nejdůležitější úkoly Ivan Gerhát. „Pracujeme tak, abychom v roce 2018 mohli vládu informovat, že  úkoly stanovené Koncepcí POKOS byly splněny, a předložit jí aktualizovaný dokument na další období,“ uzavírá Jiří Navrátil. Text: SOPS MO, foto: Jana Deckerová

24



A report 5/2015

A report 5/2015

25

V souvislosti s novelou zákona o vojácích z povolání se mění i systém jazykového vzdělávání v armádě

Důraz na větší EFEKTIVITU

V souvislosti s novelou zákona o vojácích z povolání se s účinností od 1. července 2015 mění systém řízení kariér vojáků z povolání, což si vyžádá změny i v oblasti jazykového vzdělávání. Vzhledem k již přežitému vnitřnímu předpisu k jazykovému vzdělávání byly zahájeny na počátku roku 2014 přípravné práce na tvorbě zcela nového vnitřního předpisu upravujícího jazykové vzdělávání. Společné úsilí pracovního týmu bylo dovršeno 8. prosince 2014, kdy nabyl účinnosti rozkaz ministra obrany č. 108/2014 Věstníku Jazykové vzdělávání zaměstnanců v  působnosti rezortu Ministerstva obrany, nahrazující dosavadní normu. Tento vnitřní předpis nově upravuje plánování, organizaci a  poskytování jazykového vzdělávání v rezortu obrany. Současně došlo i ke změně některých ustanovení rozkazu ministra obrany č. 8/2010 Věstníku Zásady tvorby systemizovaných míst. Hlavním cílem vydání tohoto nového vnitřního předpisu bylo zefektivnit fungování systému rezortního jazykového vzdělávání a  propojit ho se systémem řízení kariér. Ve  srovnání s  předchozím stavem tento rozkaz ministra obrany zásadně mění systém výběru zaměstnanců do jazykových kurzů. Vychází z potřeb ozbrojených sil a je realizován odborem vzdělávací politiky sekce státního tajemníka Ministerstva obrany. Jednoznačně jsou stanovena kritéria pro výběr zaměstnanců do  jazykových kurzů, která odrážejí potřeby ozbrojených sil. Prio­ritou je příprava k vyslání na zahraniční pracoviště, plnění cíle výstavby schopností E1101N Způsobilost v anglickém jazyce, vyčlenění do brigádních úkolových uskupení nebo EU Battle Group či vyslání do zahraniční operace. Tato kritéria odrážejí nutnost plnění mezinárodních závazků, k  nimž se Česká republika zavázala. Dalšími důvody pro vyslání do kurzu jsou jazykové požadavky pro zastávané služební místo, příprava na služební místo s vyšším jazykovým kvalifikačním požadavkem a  příprava na  studium v  zahraničí. Posledním důvodem je používání cizího jazyka při plnění pracovních nebo služebních povinností, přestože zaměstnanec nemá cizí jazyk stanoven jako požadavek pro zastávané služební místo. Tento důvod by však měl postihnout minimum případů.

Cílem nového systému výběru zaměstnanců do jazykových kurzů je stav, kdy jsou jazykově vzděláváni pouze zaměstnanci, u kterých existuje jednoznačně definovaný zájem zaměstnavatele tak, aby docházelo k  hospodárnému, efektivnímu a  účelnému vynakládání rozpočtových prostředků. Rozkaz nově rozděluje druhy jazykových kurzů na  ty k  získání standardizovaného jazykového profilu (SLP, Standardized Language Profile), a  to základního a  zdokonalovacího, dále na  kurzy k  udržení SLP a  kurzy terminologické. Do  základních a zdokonalovacích kurzů k získání SLP stejné úrovně může být zaměstnanec vyslán pouze jednou ( jednou do základního kurzu a jednou do zdokonalovacího kurzu). S  cílem garantovat vyšší kvalitu výuky a  testování byly nově stanoveny kvalifikační předpoklady a  požadavky pro systemizovaná místa učitelů jazyků a  pro členy zkušebních komisí. Zaměstnancům před ukončením služebního poměru nebo pracovněprávního vztahu rozkaz nově umožňuje získat potvrzení o  úrovni jazykové způsobilosti také podle Společného evropského referenčního rámce pro jazyky odvozené z  výsledků zkoušky podle STANAG 6001. Vzhledem k tomu, že nový předpis o jazykovém vzdělávání přináší spousty dotazů, rádi bychom odpověděli na ty, které se nejvíce opakují.  Je pravda, že už nebudou kurzy na STANAG 1? RMO č. 108/2014 Věstníku v čl. 5 odst. 1 stanoví, že  kurzy k  získání SLP 1111 z  anglického jazyka budou v  rezortu obrany poskytovány pouze zaměstnancům se středním vzděláním s  výučním listem. Důvodem pro toto rozhodnutí je skutečnost, že  maturitní zkouška z  anglického jazyka podle Seznamu standardizovaných jazykových zkoušek vydávaného Ministerstvem

školství, mládeže a  tělovýchovy je zařazena ve stejném stupni znalosti cizího jazyka jako zkouška podle STANAG 6001, úroveň 1, resp. úroveň 2.  Budu moci absolvovat kurz na  STANAG 2 v zahraničí? RMO č. 108/2014 Věstníku v čl. 5 odst. 2 stanovuje, že kurzy anglického, německého a francouzského jazyka konané v zahraničí se organizují pouze k  získání nebo k  udržení SLP 3333 a SLP 4444. Na nižší úrovně je plně postačující příprava poskytovaná v České republice. Kurzy jiných jazyků mohou být v zahraničí poskytovány podle potřeb rezortu obrany, tedy i  k  získání nebo udržení SLP 2222.  Jsem zařazen na systemizované místo (SM) a nesplňuji jazykové požadavky. Musím si je doplnit? RMO č. 8/2010 Věstníku v  čl. 22 odst. 2 ukládá zaměstnanci povinnost splnit jazykový kvalifikační požadavek na  systemizovaném místě nejpozději do  31. prosince 2019, a to jak vojákům z povolání, tak občanským zaměstnancům. Je tak ponechána dostatečná doba ke splnění jazykových požadavků.  Kdy mohu podat žádost o vyslání do jazykového kurzu? V  souvislosti s  centralizací personální práce, novým systémem řízení kariér

a  limitovanou rezortní vzdělávací kapacitou RMO č.  108/2014 Věstníku změnil postup při vysílání zaměstnanců do  jazykových kurzů, přičemž je důraz položen na  přednostní jazykové vzdělávání vybraných skupin personálu (blíže viz čl. 7). Vedoucím organizačních celků bude dvakrát ročně zaslán seznam všech zaměstnanců v  jejich podřízenosti, kteří nesplňují jazykové kvalifikační požadavky. Vedoucí organizačních celků doplní termíny, v  nichž požadují uvedené zaměstnance vyslat do  jazykových kurzů, a  případně seznam doplní o  požadavky na  další jazykové vzdělávání (např. v jiných typech kurzů než k získání SLP, nebo v jiném než anglickém jazyce).  Musím splnit jazykové požadavky před zařazením na SM? RMO č. 8/2010 Věstníku v čl. 17a odst. 1 stanoví, že  zaměstnance, který nesplňuje jazykový kvalifikační požadavek, lze na  služební místo zařadit pouze tehdy, nelze-li na  toto místo při splnění odborných požadavků zařadit zaměstnance, který jazykový kvalifikační požadavek splňuje. To znamená, že  bude-li několik zaměstnanců stejně kvalifikovaných, musí být při výběru na  místo upřednostněn ten, který splňuje i  požadovanou úroveň jazykové způsobilosti.

 Mám certifikát o  absolvování zkoušky FCE. Vystavíte mi osvědčení o  zkoušce podle STANAG 6001? Podle přílohy č. 3 usnesení vlády č. 1542 z roku 2005 o Pravidlech vzdělávání zaměstnanců ve správních úřadech mohou pouze zaměstnanci správního úřadu (Ministerstva obrany, Úřadu pro obrannou standardizaci, katalogizaci a  státní ověřování jakosti, krajských vojenských velitelství a újezdních úřadů) prokázat splnění jazykového kvalifikačního požadavku předložením osvědčení o  úspěšném složení jedné z  na  seznamu uvedených standardizovaných jazykových zkoušek z  anglického, německého a  francouzského jazyka příslušného stupně znalosti (Věstník MŠMT ze  dne 30. září 2013, č. 9). Žádná ze standardizovaných zkoušek uvedených v  seznamu se však nepřevádí na  zkoušku podle STANAG 6001 a  Centrum jazykového vzdělávání Univerzity obrany proto nevydává osvědčení o  jejím absolvování.  Jak mám postupovat, abych mohl dostat potvrzení o  jazykové způsobilosti podle Společného evropského referenčního rámce pro jazyky (CEFR)? V  souladu s  čl. 22 odst. 3 RMO č. 108/2014 Věstníku vydá Univerzita obrany prostřednictvím Centra jazykového vzdělávání zaměstnanci před ukončením jeho služebního nebo pracovního poměru

potvrzení o dosažené jazykové způsobilosti podle Společného evropského referenčního rámce pro jazyky (tzv. CEFR). Potvrzení lze vydat pouze takovému zaměstnanci, který při zkoušce STANAG 6001 dosáhl nejméně úrovně 1 ve  dvou řečových dovednostech. Centrum jazykového vzdělávání vydá potvrzení na základě písemné žádosti zaměstnance. K  tomu je ovšem třeba, aby zaměstnanec písemně požádal o vydání tohoto potvrzení.  Slyšel jsem, že  platí pouze poslední osvědčení o  zkoušce podle STANAG 6001. Jak se bude postupovat, pokud jsem splnil jazykový požadavek na  místě starším osvědčením, na  kterém byl lepší výsledek než na tom posledním? Podle RMO č. 108/2014 Věstníku se za  platné osvědčení o  absolvování zkoušky podle STANAG 6001 z  daného jazyka považuje pouze poslední osvědčení, které nejlépe vypovídá o  aktuální jazykové způsobilosti zaměstnance. Ke  dřívějším osvědčením se nepřihlíží, je proto nutné, nejpozději však do  31. 12. 2019, úspěšně absolvovat zkoušku požadované úrovně způsobilosti podle STANAG 6001.

Text: Irena Volfová a Tomáš Jemnický, ilustrační foto: Vladimír Marek

26

Domino

A report 5/2015

A report 5/2015

27

Zaujalo nás v poslední době

Náčelník Generálního štábu Armády České republiky armádní generál Petr Pavel zahájil výstavu připomínající sto let chemického válčení. Součástí byla i  ukázka novodobé protichemické techniky a  protichemických oděvů vojáků z 31. pluku radiační, chemické a biologické ochrany z Liberce. Náměstek pro řízení sekce obranné politiky a strategie Ministerstva obrany Daniel Koštoval se setkal s novým výkonným ředitelem Evropské obranné agentury (EDA) Jorgem Domec­ qem. Jorge Domecq od svého nástupu do funkce v únoru 2015 postupně navštíví všechny členské státy  EDA; učiní tak do  konání řídícího výboru EDA 18. května 2015.

Kapitán Pavel Samek a rotmistr Jan Tichý, příslušníci 25. protiletadlového raketového pluku ze  Strakonic, vytvořili počítačové aplikace, které nejenže pomohou obsluhám radiolokátoru a  odpalovacího zařízení protiletadlového raketového komplexu 2K12 KUB, nýbrž i  zefektivní spolupráci s letectvem při výcviku vojáků.

V  Ústřední vojenské nemocnici byla slavnostně otevřena nová nemocniční kaple Milosrdného Samaritána. Požehnali jí kardinál Dominik Duka a předseda Ekumenické rady církví Daniel Fajfr za přítomnosti náměstka ministra obrany Tomáše Kuchty, zástupce náčelníka GŠ AČR generála Františka Malenínského, představitelů duchovní služby AČR a dalších významných hostů.

Poprvé zasedal stálý řídící výbor Vojenského fondu solidarity (VFS), jehož cílem je pomáhat vojákům z  povolání, jejich rodinám nebo pozůstalým v  tísni. Jednání svolal předseda výboru generálmajor Jaroslav Kocián, zástupce náčelníka Generálního štábu − Inspektor AČR, s cílem oficiálně ustanovit stálé členy výboru a schválit plán činnosti řídícího výboru VFS na rok 2015.

Ministr obrany Martin Stropnický a ministr životního prostředí Richard Brabec zavítali do Ralska, aby zde řešili revitalizaci bývalého vojenského prostoru. Hejtman Libereckého kraje Martin Půta a  starosta města Ralsko Miroslav Králík ministry provedli po  celém území Ralska, oborou počínaje a  bývalým vojenským letištěm Hradčany konče, tedy územím, které spravují Vojenské lesy a statky.

V  kasárnách v  Praze-Dejvicích se uskutečnil slavnostní nástup příslušníků Posádkového velitelství Praha, na  kterém si připomněli 11. výročí svého vzniku. Mezi gratulanty nechyběli první zástupce náčelníka Generálního štábu AČR generálporučík Josef Bečvář, starosta Prahy 6 Ondřej Kolář nebo předseda Československé obce legionářské Pavel Budínský.

Prezident České republiky Miloš Zeman zavítal v rámci své návštěvy Středočeského kraje na 21. základnu taktického letectva Čáslav. Vrchnímu veliteli ozbrojených sil byla prezentována provozovaná letecká technika i dlouhodobě plněné úkoly.

Ve  Vojenském újezdu Březina byl zahájen další Kurz speciální přípravy pro krizové situace. Nastoupilo do něj celkem 14 novinářů a  humanitárních pracovníků, kteří zastupují například zpravodajskou agenturu ČTK, vydavatelství Economia, Český rozhlas, Český červený kříž, Charitu Česká republika či organizaci Člověk v tísni.

Ministři obrany zemí visegrádské skupiny se setkali na  pravidelném jednání, tentokrát ve slovenském Tomášově nedaleko Bratislavy. Součástí jednání bylo několik důležitých materiálů, jejichž praktické naplňování by mělo posunout obrannou spolupráci zemí Visegrádu na kvalitativně vyšší úroveň.

Náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Petr Pavel navštívil s  doprovodem, v  němž byl i  velitel vzdušných sil AČR brigádní generál Libor Štefánik, Chorvatsko. Tato pracovní návštěva se uskutečnila na  základě pozvání náčelníka Generálního štábu Ozbrojených sil Chorvatska generála Draga Lovriće.

V  rakouském vojenském výcvikovém prostoru Allensteig bylo zahájeno cvičení Dynamic Response 2015. Mezi téměř 1 300 vojáky je přítomna i jednotka 7. mechanizované brigády, jejíž jádro tvoří příslušníci 72. mechanizovaného praporu z Přáslavic.

Izraelská delegace v čele se zástupcem generálního ředitele Ministerstva obrany Izraele Jacobem Laorem navštívila žateckou 4. brigádu rychlého nasazení. Delegaci dále tvořili regionální ředitel agentury Ministerstva obrany Izraele pro zahraniční spolupráci a  vyzbrojování Barry Zebrak a  vojenský a  letecký přidělenec Izraele pro ČR plukovník David Mizrachin.

Složením služebního slibu do  rukou náměstka ministra vnitra pro státní službu Josefa Postráneckého splnil Petr Vančura poslední podmínku zákona o státní službě a stal se státním tajemníkem Ministerstva obrany.

Ministr obrany Martin Stropnický navštívil veletrh LAAD v  brazilském Rio de Janeiru, kde se setkal se svým brazilským protějškem Jaquesem Wagnerem. Svoji cestu po  Latinské Americe ukončil v Peru, kde s tamními ministry diskutoval o prohloubení vzájemné spolupráce.

V  Černé Hoře se konalo každoroční koordinační jednání NATO s  partnerskými státy, nazvané Military Partner­ships Coordination Workshop 2015, s  ústředním motem „Rozvojem partnerství tvoříme budoucnost“. Součástí jednání byla výstava vzdělávacích organizací a institucí NATO.

Text: Michal Voska, foto: archiv

28

Připraveno ve spolupráci s redakcí ATM

A report 5/2015

Podvozek vozidel řady AMPV má být odvozen od provedení z BVP Bradley, což má představovat řadu výhod. Kromě stejné pohyblivosti (pohonnou jednotku tvoří motor o výkonu 447 kW a hydromechanická převodovka) to má výrazně zjednodušit veškerou logistiku, výcvik a snížit pořizovací/provozní náklady.

A report 5/2015

Kromě programu JLTV dnes neexistuje schválený vývojový program pro perspektivní náhradu dalších klíčových typů. Na sklonku loňského roku došlo k poměrně překvapivé události, která tento stav částečně změnila. Ačkoli primárními bojovými prostředky obrněných brigád americké armády (ABCT, Armoured Brigade Combat Team) jsou tanky M1 Abrams a  bojová vozidla pěchoty M2 Bradley, každá z  těchto jednotek má ve své sestavě také nemalý počet podpůrných obrněných transportérů M113. Zpráva kongresového výzkumného střediska z července 2014 uvádí verze a počty transportérů M113 v  sestavě obrněné brigády ABCT následovně: 19 standardních více­účelových transportních M113A3, 41 velitelských vozidel M1068A3, 15 minometných vozidel  M1064, 31 vozidel pro evakuaci zraněných M113A3 ME a  osm zdravotnických  M577. Těchto 114 kusů představuje 32 % pásové techniky každé brigády. Odhaduje se, že  ve  všech složkách US Army se dnes stále nachází téměř 3 000 OT řady M113. Tento typ se vzhledem k nedostatečné balistické a protiminové ochraně již řadu

let nenasazuje do  přímých bojových akcí. Velitelé armádních jednotek při bojovém nasazení nedovolují výjezd těchto strojů z operačních základen, pokud není zajištěna

Na programu AMPV se kromě americké pobočky koncernu BAE Systems mají podílet i firmy DRS Technologies či Northrop Grumman a armádní opravárenský závod Red River Army Depot

29

jejich dostatečná ochrana jinou technikou a  komunikace či  operační prostor nejsou vyčištěny od  min a  IED. Tomuto postupu se ostatně není co divit. Historie M113 se totiž začala odvíjet již bezmála před šedesáti lety (konkrétně počátkem roku 1956), kdy americká armáda zahájila vývoj víceúčelového pásového obrněného transportéru. Vzhledem k  požadavku na  přepravitelnost vzduchem a  obojživelnost vznikl lehký a na svou dobu velmi pohyblivý typ. Za  nízkou hmotnost (něco málo přes 10 t) vděčil M113 pancéřování z hliníkové slitiny. Jeho výroba začala v  roce 1960 a  v  době vietnamské války se osvědčil i  vzhledem ke  své spolehlivosti a  víceúčelovosti. Nízká hmotnost samozřejmě byla vykoupena balistickou odolností pouze proti působení střepin dělostřelecké munice a standardnímu puškovému střelivu do  ráže 7,62 mm. V 80. letech minulého století pak verze pro přepravu vojáků na bojišti (bojové vozidlo) začala být nahrazována BVP M2 Bradley.

AMPV pro další desítky let

AMPV nahradí M113

TECHNIKA A VÝZBROJ

Americká armáda v  červenci 2012 dokončila komplexní analýzu náhrady M113, ze  které vyplynulo, že  není nutné vyvíjet nový specifický typ, ale mělo by se naopak jednat o platformu již existující nebo příslušně modifikovanou. To by umožnilo výrazně ušetřit finanční náklady a  rovněž zkrátit celý akviziční proces. Koncem listopadu 2013 US Army zveřejnila zadávací dokumentaci a  vyzvala výrobce k  podání nabídek pro program nazvaný AMPV (Armored Multi-Purpose Vehicle). Od  počátku měli zájem dva hlavní hráči. Společnost BAE Systems přišla s  typem odvozeným od BVP Bradley a také M109A7 a její konkurent General Dynamics Land Systems (GDLS) nabídku postavil na  svém typu Stryker 8 × 8. Jenže zároveň začal GDLS experimentovat i  s  pásovou verzí kolového Strykeru, protože požadavek US  Army zdůrazňoval mobilitu srovnatelnou s  bojovými stroji M1 Abrams a  M2 Bradley, kterou kolový Stryker nemohl splnit. Avšak přepracováním Strykeru na  pásovou verzi by de facto vznikl nový typ se všemi negativy, kterým se velení US Army právě chtělo vyhnout. To si šéfové GDLS jasně uvědomovali a  pokusili se taktizovat. Již o pouhé tři měsíce později podala společnost GDLS protest velení US Army, a  to především z  hlediska požadovaných termínů. Velení US Army celkem logicky tento protest v dubnu 2014 zamítlo, načež GDLS avizovala svůj další krok, a to podání stížnosti ke  kontrolnímu úřadu GAO (Government Accountability Office). Nakonec se ale GDLS v dubnu 2014 rozhodla oficiál­ ní stížnost ke  GAO nepodávat. Přestože velení US Army ještě prodloužilo termín na  podání nabídek až  do  konce května, firma GDLS celou situaci střízlivě vyhodnotila a  28. května oznámila, že  nabídku podávat nebude a z programu odstoupila.

Společnost GDLS se do programu neúspěšně snažila prosadit vozidlo Stryker ve standardní kolové verzi i tuto navrhovanou koncepci pásového provedení. Nicméně kolová verze je teoreticky stále ve hře, kdy by v obrněných brigádách (alespoň podle představ firmy GDLS) mohla plnit funkci zdravotnického vozidla v obou verzích.

Zůstává v něm tak pouze jediný uchazeč – společnost BAE Systems. A s touto firmou byla 22. prosince 2014 uzavřena smlouva v hodnotě 1,2 miliardy dolarů.

Program pro mnoho let

V rámci zmíněné zakázky se nejprve počítá s 52měsíční vývojovou fází za 382 milionů USD, přičemž tato částka pokrývá i stavbu 29 prototypových vozidel příslušných verzí. Následně (okolo roku 2020) by měla začít ověřovací výroba 289 vozidel za  818 milionů USD – tedy za  zbytek do  uvedené 1,2miliardové částky. Podle dnešní situace by si US Army ráda pořídila 2  907 vozidel za  zhruba 9,5 miliardy dolarů plus zmíněné vývojové náklady. Dnes se sice hovoří o tom, že by při roční sériové produkci minimálně 180 vozidel neměla cena žádného exempláře přesáhnout 3,2  milionu  USD a  provozní náklady na  jedno vozidlo za  rok by mohly být okolo 450  000 USD. Z  minulosti je však dostatečně známé, že  prakticky žádný program se z  hlediska financování nepodařilo udržet v navrhovaných mantinelech. Navíc se firma GDLS stále intenzivně snaží získat alespoň část zakázky pro sebe, když v  rámci AMPV navrhuje částečný mix kolového a  pásového typu, kde by kolový Stryker mohl v obrněných brigádách plnit funkci zdravotnického vozidla. A  nejedná se o  zanedbatelné množství, protože ze  129 vozidel AMPV v  pěti verzích plánovaných pro ABCT jich má být 31 právě ve zdravotnické verzi. Tlak GDLS má minimálně úspěch v tom, že Kongres v rámci schválené a pro obranu vyhrazené částky na  fiskální rok 2015

v  celkové výši 554 miliardy USD sice neprovedl v  rámci programu AMPV žádné škrty, na druhou stranu ale vyčlenil malou částku na  studii, která má posoudit, zda by Stryker nebo jiné kolové vozidlo mohly pásový AMPV částečně doplnit nebo v další fázi dokonce nahradit. Onou náhradou je myšleno to, že  program AMPV je zaměřený na  náhradu M113 v  obrněných brigádách, avšak tyto transportéry slouží i  v  řadě dalších podpůrných složek celkově označovaných jako Echelons Above Brigade (EAB). Celkový počet strojů M113 v  USA se odhaduje na  téměř 6  000 kusů. Velení US Army studii pochopitelně provede, avšak již dnes poměrně jasně deklaruje, že případný mix kolového a pásového typu by nejen zpozdil celý proces, ale vyžádal by si i  finanční nárůst minimálně o 0,3 mld. USD. Každopádně, pokud se nevyskytnou nějaké překážky, mohla by v roce 2020 začít ověřovací výroba typu AMPV a  o  tři roky později by se mohla naplno rozběhnout výroba sériová. Počítá se s  produkcí pěti verzí: minometné provedení se zbraní ráže 120 mm a pětičlennou posádkou, velitelské vozidlo se čtyřčlennou posádkou, víceúčelové vozidlo schopné kromě dvoučlenné obsluhy pojmout ještě dalších šest osob, zdravotnické provedení pro odsun zraněných z bojiště s tříčlennou posádkou a kapacitou až čtyř raněných a zdravotnické vozidlo první pomoci se čtyřčlennou obsluhou.

Text: Michal Zdobinský, foto: BAE Systems a GDLS

30

Připraveno ve spolupráci s redakcí ATM

A report 5/2015 Letoun F-35, který má v budoucnosti tvořit páteř vzdušných sil jak Spojených států, tak několika dalších zemí

Výzbroj pro F-35 Lightning II Ve druhé polovině letošního roku by měly bojové letouny F-35B jako první verze nového Lightningu II dosáhnout počátečních operačních schopností v rámci US Marine Corps. Aby se tak mohlo stát, je nutné integrovat alespoň základní protiletadlové a protizemní zbraňové systémy. Zkušební program jednotlivých druhů munice proto v poslední době nabral na obrátkách, nicméně i tak bude ještě mnoho let trvat, než bude F-35 schopný používat celé plánované spektrum výzbroje. Program víceúčelového bojového letounu JSF (Joint Strike Fighter) neboli Lockheed Martin F-35 zřetelně ukazuje, jak náročný je dnes proces zavedení špičkové vojenské letecké techniky do provozu, a to i přesto, že má podporu hned několika celosvětově nejvyspělejších zemí. O  jeho zpožděních a  potížích již bylo napsáno mnohé, avšak nyní se zdá, že většina jich byla překonána a sériová výroba letounů i výcvik personálu běží naplno – již před rokem byl vyroben stý kus a například US Air Force v červnu 2014 získalo první letku kompletně vyzbrojenou stroji F-35A. Z hlediska možností bojového použití je ale F-35 stále na samém začátku, respektive v tuto chvíli ještě žádné takové schopnosti nemá. Vývoj letounu totiž ještě nebyl zdaleka ukončen a probíhá paralelně se sériovou výrobou a  přeškolováním pilotů i  pozemních specialistů. Stroje jsou uživatelům dodávány se softwarem, který, zjednodušeně řečeno, dovoluje pouze létat, ale téměř nic jiného. Teprve následný upgrade palubního softwaru pak umožňuje postupnou integraci speciálních systémů, jako jsou různé elektrooptické senzory, a také integraci výzbroje. Ta je navíc v  případě Lightningu  II proti jiným bojovým strojům v  mnohém odlišná a podstatně náročnější.

Faktor pumovnice

Největší výzvu v  oblasti výzbroje F-35 bezesporu představuje dvojice unikátních vnitřních pumovnic, jimiž disponují všechny verze (v případě F-35B je o něco menší). Konstruktéři toto řešení, použité i  u  strojů F-22 Raptor a  dříve i  F-117 Nighthawk, zvolili proto, aby dosáhli radikálního snížení tzv. efektivní radarové odrazné plochy RCS (Radar Cross Section) a výrazně tak zlepšili charakteristiky stealth letounu F-35. Ty totiž nebudou narušovány členitým tvarováním munice a externích závěsníků a letoun tak bude schopen pronikat i  do  vzdušného prostoru chráněného moderní protiletadlovou obranou. Jenže většina z  již zavedených druhů munice nebyla primárně navrhována pro takovéto použití a  to s  sebou nese řadu úskalí. Jedním z  poměrně málo známých problémů může být i pouhá teplota uvnitř pumovnic, která je znatelně vyšší než teplota vnějšího prostředí, kde je výzbroj navíc ochlazována i samotným prouděním vzduchu. Podle některých informací se teplotní podmínky uvnitř pumovnice u  některých druhů munice blíží jejich provozním limitům a  při zkouškách je proto tento parametr pečlivě monitorován a vyhodnocován.

Jinou kapitolou je pak vliv proudění vzduchu kolem letounu na  munici vypouštěnou z pumovnic – některé kritické hlasy se obávají například toho, že  menší pumy se mohou během tohoto okamžiku až příliš „roztočit“, což může u  některých typů ovlivnit jejich schopnost zachytit signál pro přesné navedení. Z  pumovnic rovněž nemůže být odpalována naprostá většina současných protiletadlových řízených střel s  infračerveným navedením, protože ty potřebují mít zachycený cíl ještě před odpalem. Potřebným datalinkem a především schopností LOAL (Lock On After Launch) budou disponovat teprve nejnovější střely krátkého dosahu AIM-9X Block II Sidewinder či britská AIM-132 ASRAAM (Advanced Short Range Air-to-Air Missile). Vraťme se ale k  současnému zkušebnímu programu výzbroje Lightningu II. Ten nyní probíhá s vysokou intenzitou u všech tří verzí F-35, protože integrace každého zbraňového systému se musí realizovat pro každou verzi samostatně. Jde ale primárně o softwarovou záležitost, zatímco výsledky „mechanických“ zkoušek lze v  řadě případů aplikovat na všechny varianty a alespoň částečně tak celý proces urychlit. Historickým momentem v  programu letových testů výzbroje se stal 8. srpen 2012, kdy byla ze zkušebního stroje F-35B (BF-03) letícího nad vodami Atlantského oceánu poprvé z vnitřní pumovnice svržena puma GBU-32 JDAM (Joint Direct Attack Munition) opatřená měřicími prostředky. Dne 16.  října 2012 si pak stejnou premiéru odbyl také letoun F-35A (AF-01), který na  střelnici China Lake v  Kalifornii poprvé svrhl pumu GBU-31 (BLU-109) JDAM. O tři dny později pak byla stejným způsobem „odhozena“ z  téhož letounu také testovací protiletadlová střela AIM-120 AMRAAM

A report 5/2015 (Advanced Medium Range Air-to-Air Missile) s tím, že k prvnímu skutečnému odpalu AMRAAMu, tedy včetně zažehnutí raketového motoru po odpoutání od letounu, došlo 7. června 2013. Námořní F-35C (CF-02) absolvoval svůj první odhoz testovací munice, konkrétně pumy GBU-12 Paveway  II, až o rok později, 21. října 2013. Zatímco první testy s municí byly zaměřeny především na fyzikální parametry jejího odpoutání od letounu při shozu z vnitřní pumovnice, další fáze již zahrnovaly i  „komplexnější“ scénáře včetně navedení na cíl. V případě F-35A byla například střela AIM-120 AMRAAM takto poprvé vyzkoušena 30. října 2013, kdy byla odpálena proti cvičnému letícímu terči s  tím, že  v  zájmu jeho další použitelnosti došlo k její autodestrukci krátce před zásahem. Další klíčový test se odehrál 6. prosince 2013, kdy stroj F-35B (BF-18) z výšky 7 600 m poprvé odhodil pumu GBU-32 JDAM včetně jejího navedení na stacionární pozemní cíl. Většina těchto zkoušek se odehrála pouze v  horizontálním letu, přičemž stroje se pohybovaly ve  středních až  velkých výškách. Nutno ale podotknout, že ani samotný letoun ještě nemůže plně využívat celou svou letovou obálku. V případě protizemní výzbroje to až tak nevadí, protože ta je dnes i v reálném bojovém nasazení často shazována podobným způsobem; jiná situace je ale u  protiletadlových řízených střel, které musí být letoun schopen odpalovat v širokém spektru rychlostí, výšek, úhlů náběhu a přetížení. I proto se v průběhu roku 2014 zaměřily zbraňové zkoušky především na  střely AIM-120 AMRAAM, které jsou prvním operačně nasazeným protiletadlovým zbraňovým systémem F-35. Na  celý rok 2014 bylo proto naplánováno 11 testů. Do zkušebního programu se navíc zapojují také zahraniční uživatelé Lightningu; jako první tak učinili Britové. V  rámci integrace výzbroje na  jejich F-35B se 28.  listopadu 2014 uskutečnil první let stroje vybaveného čtyřmi inertními 227kg pumami Paveway IV a dvěma protiletadlovými řízenými střelami ASRAAM, instalovanými na vnějších závěsnících. První zkušební odpaly této munice jsou plánovány na začátek letošního roku.

Proces na mnoho let

Jak již bylo zmíněno, jako první mají počátečních operačních schopností IOC (Initial Operational Capability) dosáhnout letouny s  krátkým vzletem a  svislým přistáním F-35B Lightning II z výzbroje USMC. Nejoptimističtější odhady hovoří o červenci 2015, jako nejzazší termín pak byl stanoven prosinec 2015. V  každém případě půjde o  letouny s  operačním softwarem označovaným jako Block 2B, který bude mít jen omezené možnosti použití zbraní. Zatím jedinou protiletadlovou zbraní bude již zmíněný AMRAAM, a  to zřejmě ve  verzi AIM-120C3, případně C5. Bohatší bude protizemní výzbroj, kterou budou tvořit

TECHNIKA A VÝZBROJ pumy řady JDAM s  inerciálním/GPS navedením ve verzi GBU 32 (bojová část Mk.83 nebo BLU-110) ráže 454 kg a  laserem naváděné pumy GBU-12 Paveway II (Mk.82) ráže 227 kg. Všechny tyto zbraně budou F-35B zpočátku nosit pouze ve  vnitřních pumovnicích. K  dosažení IOC urychleně směřuje také US Air Force, které si stanovilo termín na období mezi srpnem a prosincem 2016. V tomto případě budou letouny F-35A disponovat softwarem Block 3I, který bude zahrnovat schopnosti současné verze Block  2B a  také stejné spektrum výzbroje jako F-35B, k  němuž se navíc přidá i  těžší, 908kg puma GBU-31 JDAM, která se do  zmenšené pumovnice F-35B již nevejde. Z  hlediska softwarového propojení je ale prakticky identická jako GBU-32, a  tak její integrace nebude představovat náročný proces. Jako poslední si termín počátečních operačních schopností stanovilo US Navy, a to na období srpna 2018 až února 2019. V té době ale již budou k dispozici i novější edice palubního softwaru, a tak je možné, že  se spektrum výzbroje F-35C bude od  předchozích verzí lišit, i  když zatím se plánuje stejné jako u F-35A. Zásadní význam pro rozšíření výzbroje všech tří variant bude mít až  softwarová edice Block 3F, jejíž zavedení je plánováno na  rok 2018, ovšem s  tím, že  jde zřejmě jen o  optimistický plán. Každopádně v  jejím rámci už bude možné otestovat a integrovat i kanonovou výzbroj, konkrétně čtyřhlavňový rotační kanon GAU-22A ráže  25 mm, napevno instalovaný v  trupu F-35A, se zásobou 182 kusů střeliva, či  umístěný v  podvěsném kontejneru, se zásobou 220 kusů střeliva pro verze F-35B a F-35C. Letounům F-35A ve  verzi Block 3F přibude možnost nést v  pumovnicích také klouzavé pumy GBU-39 SDB-I (Small Diameter Bomb) ráže 113 kg s inerciálním/GPS navedením, námořním F-35C pak klouzavé pumy AGM-154A/C JSOW (Joint Stand Off Weapon) o  hmotnosti téměř 500 kg s  inerciálním/GPS/infračerveným navedením, schopné zasahovat cíle ve vzdálenosti až 130 km. Nový software umožní také integraci výzbroje požadované Velkou Británií pro své F-35B, a  to již zmíněných protiletadlových řízených střel krátkého dosahu AIM-132 ASRAAM a  GPS/laserem naváděných pum Paveway IV s  tím, že  snahou bude zřejmě také integrace protizemních řízených střel Brimstone či jejich nástupce. S verzí Block 3F bude Lightning II poprvé schopen používat také výzbroj umístěnou na některém ze šesti vnějších podkřídlových závěsníků, a  to až  do  celkové hmotnosti 6 800 kg (vnitřní pumovnice pojmou dohromady až 8 100 kg výzbroje). V tomto případě půjde zejména o  protiletadlové řízené střely krátkého dosahu AIM-9X Sidewinder a  AIM-132 ASRAAM a  dále pak širokou škálu protizemní munice od  konvenčních

31

Dne 10. ledna 2014 se z kalifornské základny Edwards AFB poprvé do vzduchu vznesl F-35A s deseti kusy munice. Jeho výzbroj tvořila celkem šestice naváděných pum GBU-12 Paveway II (z toho čtyři pod křídly a dvě v pumovnici) a dva páry protiletadlových střel AIM-120 AMRAAM a AIM-9X Sidewinder.

neřízených pum přes laserem či GPS/INS naváděné pumy GBU-10 Paveway II (908 kg), GBU-12 Paveway II (227 kg), GBU-16 Pave­ way II (454 kg) a  GBU-24A/B Paveway  III (908 kg) až  po  střely s  plochou dráhou letu AGM-158 JASSM (Joint Air-to-Surface Standoff Missile) s GPS/INS/IIR navedením a  doletem přes 370 km a  Storm Shadow s  doletem přes 560 km. Mezi další plánovanou munici patří rovněž kontejnerové protitankové pumy CBU-99/100 Rock­eye II či CBU-105 WCMD (Wind Corrected Munitions Dispense) s INS/GPS navedením. Je zřejmé, že integrace takovéhoto počtu zbraňových systémů na  tři verze letounu F-35 nebude jednoduchou záležitostí a  zabere poměrně dlouhé období. Již nyní je v rámci softwarového bloku 3F naplánováno kolem 30 zkušebních odhozů/odpalů munice, přičemž nelze vyloučit, že bude nutné tento počet ještě navýšit. A to se bude Light­ ning II stále ještě nacházet ve  fázi vývoje, i když zřejmě v jeho poslední části. Zatím poslední integrace výzbroje je plánována až  s  „konečným“ softwarem Block  IV, jehož zavádění se očekává v  letech 2020–2022. S  ním by měly stroje získat už i nejnovější střely AMRAAM ve verzi AIM-120D a  zřejmě i  další protizemní výzbroj. Block IV bude klíčový také pro zahraniční uživatele, kteří chtějí na  letouny F-35 integrovat některé vlastní zbraňové systémy. Jedním z  nejdůležitějších budou protizemní/protilodní střely JSM (Joint Strike Missile), vyvíjené norskou společností Kongsberg, či  britské protiletadlové střely dlouhého dosahu Meteor nebo protizemní střely středního dosahu vznikající v programu SPEAR Capability 3. Větší požadavky na  integraci vlastní výzbroje a  dalších systémů pak bezesporu bude mít také Izrael, který hodlá pořídit až  75 strojů ve  verzi F-35I, vycházející z F-35A. Software Block IV poskytne i  řadu dalších schopností, jako například použití palubního radiolokátoru i k sofistikovanému elektronickému rušení. Při současném stavu programu F-35 znějí ale tyto plány stále ještě jako hudba vzdálené budoucnosti. Text: Tomáš Soušek, foto: Layne Laughter, Lockheed Martin a BAE Systems

32

Připraveno ve spolupráci s redakcí Armádních novin

A report 5/2015

V současně době přichází na trh nová generace protitankových zbraní jednotlivce, využívající bezzákluzový nebo raketový princip. Umožňuje sesednuvším vojákům efektivně ničit širokou škálu cílů.

A report 5/2015 Vyvíjí se i  nová munice, jako je HEAT 655 CS (Confined Space) pro operace ve stísněných prostorech (uvnitř budov) a  se schopností ničit cíle v  bezprostřední blízkosti. Dostřel je 9 až  300 metrů a  průbojnost 500 mm RHAe. Nejnovější municí je pak lehká protipancéřová raketová střela ULM (Ultra-Light Missile), schopná ničit obrněné cíle až na vzdálenost 2 000 metrů. Hmotnost střely je 5 kg.

Bezzákluzové zbraně – AT4CS

Pancéřová síla Nové protitankové zbraně jednotlivce

Nové požadavky na palebnou sílu pěchoty

Vojáci čím dál častěji bojují v  neregulérním, komplexním nebo urbanizovaném prostředí. Takové prostředí vyžaduje vysoce mobilní pěchotu s  velkou palebnou silou. V  podobném prostředí je velmi obtížné dovolat se palebné podpory dělostřelectva nebo letectva. Nejen, že nemusí být k dispozici, ale nelze ji ani pro možnost velkých vedlejších škod často použít. Z  toho důvodu tak, alespoň podle studie Lighten up: shoulder-launched weapon systems come of age autora Robina Hughese, význam nové generace lehkých, kompaktních a  víceúčelových protitankových zbraní jednotlivce poroste. Nejznámějšími představiteli protitankových zbraní jsou bezzákluzové protitankové zbraně typu Carl Gustav nebo ruské zbraně řady RPG. Druhou skupinou jsou protitanková naváděná munice ATGM (Anti-Tank Guided Munitions) jako americký Javelin, evropský Milan nebo ruský Kornet. Hlavní poslání zbraní, ctících označení „protitankové", zůstává stejné – schopnost ničit obrněnou techniku. Vývojové trendy se však ubírají ke stálé menším, lehčím a  flexibilnějším zbraním, schopným zasahovat nejrůznější spektrum cílů. Především pancéřovka Carl Gustav díky mnoha druhům střeliva představuje spíše víceúčelový pěchotní podpůrný palebný prostředek.

Moderní zbraně musí vykazovat nejen vysoký účinek v  cíli, ale zároveň musí být schopné velmi rychlého zaměření a  výstřelu. Vysoce ceněná je možnost použití zbraní v uzavřených prostorách, aby výšleh při výstřelu neohrozil obsluhu zbraně. Kromě bezpečnosti pro obsluhu zbraní je také důležité, aby obsluha výstřelem (kvůli demaskujícímu efektu při výstřelu) neodhalila svou pozici. Pro novou generaci protitankových zbraní jednotlivce se vyvíjí univerzální munice s  průbojným nebo střepinovým účinkem. Obsluha munici nastaví operativně dle potřeby těsně před výstřelem. Samozřejmostí − a  trendem u  všech zbraní − je propojení do  sítě, kdy údaje z pancéřovky (poloha, obrazové informace, technický stav, počet výstřelů) může dostávat nadřazený stupeň velení.

Bezzákluzové zbraně – Carl Gustav M4 Etalonem mezi bezzákluzovými zbraněmi je v západním světě pancéřovka Carl Gustav ráže 84 mm. V roce 2014 výrobce Saab představil již čtvrtou generaci, označovanou jako Carl Gustav M4. První zákazníci se verze M4 dočkají na začátku příštího roku. Nejdůležitějším vylepšením verze M4 je výrazné snížení hmotnosti a  délky. Carl Gustav M3 váží 10 kg a  na  délku měří

1 065 mm. Nejnovější verze Carl Gustav M4 váží pouze 6,7 kg (otevřená kovová mířidla) při délce menší než 1 000 mm. Snížení hmotnosti bylo dosaženo rozsáhlým použitím titanu a karbonových vláken. Vylepšení došla ergonomie a ovladatelnost. Snížil se reakční čas použití zbraně, nároky na logistiku a údržbu. Pancéřovka Carl Gustav M4 je uzpůsobena pro montáž řady zaměřovačů. K dispozici jsou jak klasická otevřená mířidla, tak kolimátory – lze je používat i s brýlemi pro noční vidění. V  případě potřeby je možné zbraň osadit pokročilým zaměřovačem s balistickým počítačem, laserovým dálkoměrem a dalšími senzory. Zaměřovač díky znalosti druhu munice (pohonné náplně), vzdálenosti cíle nebo teplotě vzduchu vypočítá skutečný záměrný bod a  přenese ho do  digitálního zaměřovače. Inteligentní zaměřovače však přidají na hmotnosti 1,5 až 2 kg. Můžeme vzpomenout na  zaměřovací komplet obsahující infračervený zaměřovač SWORD T & D a  laserový dálkoměr PLRF-10C, používaný českými vojáky na pancéřovkách Carl Gustav M3. Pro pancéřovku Carl Gustav je k  dispozici široká škála munice, od  protipěchotní až po protipancéřovou. Například kumulativní munice HEAT 751 (hmotnost 4 kg) dokáže prorazit až 500 mm ekvivalentu homogenního válcovaného pancíře RHAe (Rolled Homogeneous Armour equivalency).

TECHNIKA A VÝZBROJ

Firma Saab také připravila nejnovější provedení pancéřovky AT4, označované jako AT4CS (Anti-Armour 4 Confined Space) - levnější, lehčí a  jednoduší alternativy znovu použitelné pancéřovky Carl Gustav. Na  rozdíl od  pancéřovky Carl Gustav je u AT4CS munice již nedílnou součástí zbraně. Po výstřelu tak nejde AT4 v polních podmínkách přebít. Verze CS umožňuje použití ve stísněných podmínkách, například při střelbě z  okna bytu. V zadní části tuby je malá nádržka slané vody, která pohlcuje a  rozptyluje energii při výstřelu. Daní je však pokles úsťové rychlosti z 290 na 222 m/s. Saab nabízí pancéřovku AT4CS v  několika verzích. AT4CS HP (High Penetration) má hmotnost 7,8 kg (otevřená mířidla), délku 1 040 mm, účinný dostřel 20−300 metrů a probíjí 500 RHAe. AT4CS RS (Reduced Sensitivity) při stejných parametrech dokáže probít 400 RHAe s devastujícím účinkem (střepinový, tlakový, tepelný) uvnitř cíle. AT4CS AST (Anti-Structure Tandem) o hmotnost 8,9 kg a délce 940 mm je určená k ničení zodolněných cílů v zástavbě. Zbraň je uzpůsobena pro operace v  urbanizovaném prostředí s možností střílet ve stísněných prostorách. Verze AST dokáže probít 40mm pancíře nebo podobný ekvivalent představovaný zděnou/betonovou zdí. Munice exploduje s  devastujícím účinkem po průchodu překážky nebo přímo při zásahu – vytváří průchody. Verzi AT4 HEAT lze použít (chybí nádržka se slanou vodou) jen na  otevřeném prostranství. Díky úsťové rychlosti 290 m/s se dostřel pohybuje mezi 40 až 400 metry. Při délce 1  000 mm je hmotnost i  s  municí 6,7 kg. Munice AT4 HEAT probíjí pancíř lehce pancéřovaných vozidel s devastujícím účinkem uvnitř cíle. Díky tepelným, tlakovým a tepelným účinkům je při probití velká šance druhotné exploze paliva a munice uvnitř vozidla.

Saab navíc vyvíjí dvě nové verze, AT4CS ER (Extended Range) a  AT4CS HE (High Explosive). První, kumulativní AT4CS ER, si zachovává schopnost střílet ze  stísněných prostor, ale dostřel se zvětšil na 600 metrů. AT4CS HE s dostřelem 1 000 m střílí munici s  tříštivo-trhavým účinkem. Munici lze naprogramovat pro explozi nad cílem nebo při kontaktu s cílem.

Protitanková řízená munice – Enforcer Novou generaci zbraní kategorie AGTM vyvíjí evropská zbrojovka MBDA. Firma vyvíjí lehkou protitankovou střelu Enforcer s  víceúčelovou bojovou hlavicí (průbojná, tříštivá, trhavá) a  zaměřovacím systémem typu „zamknutí cíle před odpálením" LOBL (Lock-On-Before Lunch). Střela se navádí na cíl pomocí laserového paprsku. Enforcer je umístěna v obdélníkovém odpalovacím tubusu. Při odpalu dojde nejprve k  vymrštění střely a  následně k  zážehu vlastního raketového motoru. Enforcer lze použít bezpečně ve  stísněných prostorách o rozměrech 4 × 5 × 2,5 m. Hmotnost tubusu se střelou je 9 kg, inteligentní odnímatelný zaměřovač má hmotnost 2 kg.

33

„Oficiální" dostřel systému je 1  800 m, během testovacích střeleb se však maximální dolet pohyboval na hranici 2 900 m. Podle všeho tak půjde bezpečně ničit cíle na  vzdálenost větší než 2  000 m. Minimální dostřel je 100 m, ale do budoucna bude poloviční. Průbojnost munice však výrobce prozatím neuvádí. Podle MBDA je Enforcer cenově efektivní zbraňový systém pro ničení cílů na vzdálenost 2 000 metrů. Půjde především o lehce pancéřované a „městské" cíle. Podle typického scénáře ponese voják dvě tuby Enforcer (na jedno použití) a jeden odnímatelný zaměřovač – celková hmotnost tedy dosáhne 20 kg.

Protitanková řízená munice – Javelin G-Model Americké firmy Raytheon a  Lockheed Martin, sdružené do  joint venture společnosti Javelin Joint Venture (JJL), pracují na nejnovější generaci protitankových zbraní FGM-148 Javelin ráže 127 mm, označovaných jako Javelin G-Model (FGM-148G). Hlavním cílem vývojového snažení je snížení hmotnosti. Úspory hmotnosti se dosáhne především použitím lehkých konstrukčních materiálů (kompozity, titan) a nahrazením zaměřovacího chlazeného infračerveného systému za nechlazený. K  dispozici bude také nová víceúčelová hlavice zachovávající si průbojné vlastnosti, ale s možností působit na cíl tříštivo-trhavým účinkem. Baterie s  větší kapacitou dá obsluze více času na zaměření a zamknutí cíle. Dojde také k prodloužení dosahu systému Javelin z 2 500 m na 3 500 m. Autor: Jan Grohmann, foto: Lockheed, Carl Gustav, Raytheon a archiv autora

34



A report 5/2015

A report 5/2015

35

A fakta Muzeum je otevřeno v letní sezóně, květen až říjen, a to každý den mimo pondělí od 10 do 18 hodin. Vstupné je zdarma. Adresa muzea: Mladoboleslavská, Praha 9 – Kbely.

47. výstavní sezóna nejznámějšího muzea letecké techniky

Letecké muzeum Kbely Expozice Leteckého muzea se z původního jediného hangáru v roce 1968 postupně rozrostla na stávajících pět hangárů se stálými expozicemi, sál pro příležitostné výstavy a na rozsáhlé venkovní výstavní prostory. V jednom z největších muzeí svého druhu v Evropě na návštěvníky čekají novinky v podobě repliky křídla pro letoun Tailor E-2 Cub, první létající prototyp Delfínu a mnohé další.

V  dílně muzea se po  ukončení loňské sezóny rozběhly práce na dostavbě zmíněného křídla, aby se letoun E-2 mohl ukázat v celé své kráse, oproti pouhému trupu, který byl v muzeu vystaven dříve. Aero XL-29 potěší fanoušky proudových strojů. Jedná se o  první létající prototyp legendárního Delfínu. S přispěním LOM Praha, s. p., bylo možné přivést zpět k  životu cvičný stroj Fouga CM.170 Magister. Díky spolupráci s  krakovským leteckým muzeem byla výstavní plocha obohacena o  polský cvičný letoun PZL TS-11 Iskra bis D. České letecké sbírky byly rozšířeny o  stroje Zlín Z-42 s imatrikulací OK-ZSC a Z-226B s imatrikulací OK-MQJ. Německou techniku rozšířila UL replika stíhacího letounu Fokker E.III.

Bez spolupráce by to nešlo Správce expozice Miroslav Khol si pochvaluje spolupráci s  řadou institucí a  Ministerstvem obrany. „Naše muzeum by se neobešlo bez pomoci spolupracujících institucí, bez pomoci příznivců při přípravách a  údržbě exponátů, Ministerstva obrany a  především pak velení 24. základny dopravního letectva v Praze-Kbelích. Za jejich obětavost jim patří velký dík.“ Důležitá je

samozřejmě i  výborná spolupráce s  řadou muzeí letecké techniky v Evropě, díky kterým je možné sbírky doplňovat a rozšiřovat i  za  pomoci výměn. Kvalitní, rozsáhlá sbírka je rozdělena na  několik sekcí vnitřních a  venkovních výstavních ploch, zejména pak dobových unikátních hangárů.

Hangár zakladatele muzea plukovníka Jaroslava Janečky Hangár typu Hart je vůbec jeden z prvních postavených ve  Kbelích, kam byl převezen z Chebu již v roce 1919. Během druhé světové války jej německá armáda přebudovala na  kinosál a  pro tyto účely se používal až do počátku 80. let minulého století. V  roce 2003 se však nacházel v dezolátním stavu, takže pouze nákladná rekonstrukce jej mohla zachránit před demolicí. Záměr se zdařil a nyní lze v tomto historickém hangáru ve zcela nově pojaté expozici spatřit letouny, které v něm stály již ve  20. letech minulého století. Hangár byl při slavnostním otevření pojmenován po  zakladateli muzea, plukovníku Ing.  Jaroslavu Janečkovi. Ve  druhém ročníku Národní soutěže muzeí získal Vojenský

historický ústav za záchranu a zpřístupnění této památky cenu Gloria musealis v kategorii Muzejní počin roku 2003. K nejvýznamnějším exponátům patří francouzský stíhací letoun SPAD VII z období první světové války a první vojenský letoun československé konstrukce, Letov Š-2.

Hangár spoluzakladatele Leteckého muzea Kbely Jana Sýkory Historický hangár je rakouské konstrukce typu Wagner, jeden z prvních, který byl postaven na  kbelském letišti po  vzniku

Československa. Pro expoziční účely byl poprvé zprovozněn v  roce 1988. Další opravy a  vybudování nové expozice proběhly v  roce 2004. Při znovuotevření v  roce  2004 byl hangár pojmenován po spoluzakladateli a dlouholetém restaurátorovi Leteckého muzea panu Janu Sýkorovi, díky jehož dovednosti a  píli dnes můžeme obdivovat mnohé vystavené historické letouny. Expozice v tomto objektu plynule navazuje na počátky československého letectví a  pokračuje v  obdobném duchu až  do  roku 1938. Ke  strojům symbolizujícím vývoj a úspěchy našeho letectví patří především standardní československá stíhačka našeho letectva před druhou světovou válkou, Avia B-534, dále první dopravní letoun československé konstrukce, Aero A-10, a  vítězný letoun druhého ročníku rychlostních závodů o cenu prezidenta republiky, Aero A-18C.

Hangár generála Karla Janouška Jde o druhý hangár typu Wagner využívaný Leteckým muzeem a  zároveň jeden ze  tří hangárů tohoto typu dochovaných na  letišti ve  Kbelích. V  průběhu let 2007 a  2008 utrpěl hangár devastující škody náporem větrných smrští Kyrill a  Emma. Ve druhé polovině roku 2008 prošel generální opravou, po jejímž dokončení v něm byla vybudována nová stálá expozice druhé světové války. Při příležitosti slavnostního otevření v červnu 2009 byl pojmenován po  generálu Karlu Janouškovi, který v  letech 1940–1945 působil ve funkci generálního inspektora československého letectva ve  Velké Británii. Expozice prezentuje zejména letouny a další předměty vztahující se k  činnosti československých letců. Jde zejména o sovětské letouny Iljušin Il-2m3 a Lavočkin La-7, dále britské cvičné stroje De Havilland DH-82 Tiger Moth a Norduyn Harvard Mk.II či francouzský cvičný Morane Saulnier MS-230.

Proudové letouny první generace

Hangár č. 17 typu Pícha byl standardním hangárem československé konstrukce ve 30. letech minulého století. Na kbelském letišti se dodnes dochovalo několik hangárů tohoto typu. Pro výstavní účely byl poprvé zprovozněn v roce 1988 a až do roku 2008 zde byly vystaveny letouny a další předměty z období druhé světové války. Po opravě hangáru č. 87 v něm našly svoje místo stroje reprezentující proudové letouny první generace, z  nichž některé vznikly již v  letech druhé světové války a zbývající záhy po jejím skončení. V  současné době jsou zde umístěny letouny Avia S-92 (v  Československu sestavený Messerschmitt Me 262A), britské stíhačky Gloster Meteor  F Mk.8 a  De  Havilland Vampire FB Mk.6, sovětský stíhací Jakovlev Jak-17 a  americký cvičný Lockheed T-33.

Expozice Československé letectvo po roce 1945 Tento dosud největší expoziční hangár byl postaven po  skončení druhé světové války na  místě čtyřech bombardováním zničených hangárů typu Pícha. Od  založení muzea až  do  roku 1988 byl jediným expozičním hangárem muzea. Ve vstupním prostoru hangáru je instalována výstava Letadla a  létání ve  Kbelích, která připomíná slavné okamžiky našeho letectva v  letech 1918–1938, období okupace i  poválečný vývoj vojenského letectva s  přihlédnutím k  historii letiště a  současnosti základny. V závěrečné části je shrnuta historie Leteckého muzea a  pohled na  jeho možný vývoj v  budoucnosti. V  hangáru samotném se nachází téměř 60 letounů a  množství dalších sbírkových předmětů, dokumentujících vývoj československého vojenského, dopravního a  sportovního letectví po roce 1945. Období budování vojenského letectva po  druhé světové válce zastupují

stíhací letouny Avia S  a  CS-199, dopravní Aero C-3A, bitevní Avia B-33 a některé další stroje. Mladší historii představují Jak-23, řada migů, počínaje letounem MiG-15 a  17 přes MiG-19 až  po  MiG-23. V  expozici nechybějí ani proslulé československé konstrukce Aero Ae-45, Let L-200 Morava, československé vrtulníky, známé stroje Zlín a  vrchol československého leteckého průmyslu, Aero L-29 Delfín a L-39 Albatros. Závěr expozice je věnován podílu Československa na kosmickém výzkumu. Vystavena je návratová kabina kosmické lodi Sojuz 28 spolu se skafandrem jediného československého kosmonauta, Vladimíra Remka.

Venkovní expoziční prostory Již od  počátku existence muzea byly některé letouny, zejména pro své rozměry, vystaveny pod širým nebem. Také tato expozice prošla řadou proměn, naposledy v  roce 2007. Nyní je rozdělena na  několik částí. V  jedné jsou dopravní a  transportní letadla a  vrtulníky. Stroje doplňují výstavu Letadla a  létání ve  Kbelích a  zároveň dokumentují historii dopravního letectva Armády České republiky a  zdejší 24. základny dopravního letectva. Dalším významným exponátem umístěným na ploše je první proudový letoun používaný ČSA – Tupolev Tu-104. Zároveň jde o nejrozměrnější stroj ve  sbírkách muzea. Mezi další letouny z  venkovní expozice patří stroje významných typů západní konstrukce, vystavené pro srovnání s  technikou používanou naším letectvem. Závěrečná část je pak věnována bojovým letounům řady Mikojan-Gurjevič a  Suchoj, používaným československým a  českým vojenským letectvem od  počátků 50. let 20. století až do doby zcela nedávné. Text: Michal Voska a Miroslav Khol, foto: archiv a Michal Voska

historie

Od konce druhé světové války uplynulo sedmdesát let, do její závěrečné fáze spojené s osvobozením Československa se zapojila řada vojáků

Cesta ke svobodě

Do prvních květnových dnů roku 1945 je datována série povstání prakticky na celém území Čech a Moravy. Mnohá z nich vypukla vysloveně živelně, nekoordinovaně. Zapojili se do nich lidé nejrůznějších profesí. Mnohdy jednotlivé skupiny o sobě navzájem nevěděly. Chyběla jednotná strategie a taktika. Právě řídící a koordinační role se ujali k tomuto účelu vycvičení vojáci. Z těch stovek a tisíců bojujících v posledních dnech války si připomeňme alespoň některé z nich.

František Bürger − Bartoš

na  přerušení šesti tisíc telefonních linek, na  které byly napojeny klíčové struktury německé armády, gestapa a správy protektorátu. Skupina měla k  dispozici doslova strategický hlavní kryt pražské protiletecké obranné policie v podzemí domu č. 5 v Bartolomějské ulici, ze  kterého díky zdejším technickým zařízením bylo možné velice efektivně řídit povstání. Nacházela se zde totiž samostatná spojovací ústředna, na niž byly napojeny linky na  jednotlivé policejní úseky, ředitelství drah, ředitelství pošt, pražský požární sbor a pozorovatelny na petřínské rozhledně a  Staroměstské radnici. Bylo zde rovněž dálnopisné spojení na  všech 46 policejních revírů. Kromě toho tady bylo rozhlasové zařízení, které umožňovalo připojení na státní a místní rozhlas.

pro krátkozrakost ho odmítli. Nakonec se začal připravovat na  plnění zvláštních úkolů v  protektorátu. Jako velitel skupiny Platinum-Pewter byl vysazen v  noci z  16.  na  17.  února 1945 poblíž Nasavrk. Po seskoku navázala skupina kontakt s odbojovou organizací Rada tří. Protože bylo potřeba zajistit spojení mezi Prahou, která se připravovala na  povstání, a  Londýnem, vydal se Nechanský 23. dubna 1945 společně s radistou Jaroslavem Klemešem do metropole. „Měli jsme falešné doklady. Během cesty nás několikrát kontrolovali, naštěstí naše zbraně ani vysílačku nenašli,“ popisoval dramatické chvíle Klemeš. Tomu se také již 28. dubna podařilo navázat spojení. Postupně odeslal sto třicet radiodepeší. Spojil se i s Košicemi, kde se v té době zdržovala naše vláda, a  s  Plzní, kterou obsadili Američané. Kapitán Nechanský působil během Pražského povstání přímo na velitelství Bartoš jako vedoucí vojenské sekce České národní rady (ČNR). Osmého května se podílel na  jednání s  představiteli německé armády o  příměří. V  samotném závěru povstání odjel jako styčný důstojník ČNR vstříc americkým jednotkám. Snažil se je přesvědčit, aby pomohly Praze. To už se ale v ní objevily první sovětské tanky.

Narodil se 4. 12. 1916 v  Praze v  rodině poštovního úředníka. Vystudoval reálné gymnázium a  Vojenskou akademii v  Hranicích. V  prosinci 1939 odešel balkánskou cestou do  Francie. Po  evakuaci do  Velké Británie se pokoušel dostat k  letectvu, ale

ke studiu na Vysokou školu válečnou, z toho ale s ohledem na vývoj mezinárodněpolitické situace nakonec sešlo. Po  vzniku protektorátu byl propuštěn ze  svazku armády a  převeden do  stavu vládního vojska. Od  roku 1942 se zapojil do odboje. Klíčovou úlohu ale sehrál až během Pražského povstání při obraně Rozhlasu. S třiceti vládními vojáky ze smíchovských kasáren se podílel na  jeho obsazení. Následně začal organizovat obranu. Velel rovněž výstavbě barikád v  okolí Rozhlasu. V  úterý 8. května 1945 osobně řídil zpevňování a zvyšování jedné z barikád. Při tom byl zasažen střepinami nepřátelské letecké bomby do plic a krku. Přes veškeré úsilí lékařů se ho již nepodařilo zachránit. Zemřel 10. května 1945.

Josef Otisk

Jaroslav Záruba

Jaromír Nechanský Koncem první světové války působil v našich legiích v  Itálii. Do  vlasti se vrátil jako velitel čety v  hodnosti podporučíka a  zapojil se do bojů na Slovensku. V roce 1928 absolvoval Válečnou školu. V  roce 1938 se stal v  hodnosti podplukovníka náčelníkem štábu 5. pěší divize v Českých Budějovicích. Za okupace se zapojil do odboje. Krycí jméno Bartoš přijal podle rodné chalupy v obci Čertyně na  Českokrumlovsku. Časem dostala toto jméno i  jeho odbojová skupina. Právě na  jejích základech bylo v  prvních hodinách povstání v  květnu 1945 vybudováno Vojenské volitelství Velké Prahy zvané Bartoš. Jeho příslušníky byli převážně prvorepublikoví důstojníci, kteří společně s  Františkem Bürgerem pracovali za  války na protektorátním ministerstvu financí. Plukovník Bürger se ujal funkce náčelníka štábu tohoto velitelství a  sehrál tak klíčovou roli během Pražského povstání. Skupině Bartoš se totiž podařilo ještě před vypuknutím povstání podchytit uniformované sbory včetně policie a četnictva. Nachystala také plán

37

Studoval na  Právnické fakultě Karlovy univerzity v  Praze a  měl před sebou velice slibnou právnickou kariéru. V roce 1929 se však přihlásil na Vojenskou akademii v Hranicích. Po jejím ukončení sloužil v hodnosti poručíka jako velitel čety u pěšího pluku 22 v  Jičíně. Od  listopadu 1934 prošel speciálním výcvikem na  leteckého pozorovatele pěchoty. Později vykonával funkci velitele roty. Na  podzim 1938 měl nastoupit

a  získal hodnost poručíka. Nejprve sloužil jako velitel čety u  pěchoty. Po  absolvování Vysoké školy válečné v  Praze působil od  jara  1938 ve  funkci přednosty výcvikové skupiny na  štábu VI. sboru v  Košicích. Na  podzim roku 1939 se Josef Robotka zapojil do  ilegální činnosti Obrany národa v Brně. V roce 1942 navázal spojení se škpt. Steinerem-Veselým a  působil ve  vojenské odbojové organizaci Rada tří. Organizoval partyzánskou činnost a pomáhal skupinám vysazeným nad protektorátem. Od  17. září 1944 až  do  konce druhé světové války již trvale žil v ilegalitě. Stal se velitelem vojenských složek Rady tří. Partyzánská činnost této organizace se v závěru války soustřeďovala na  izolované záškodnické výpady malých, ale četných skupin bojovníků ve svých operačních prostorech. V posledních dnech války se zaměřila na přebírání moci a zakládání místních národních výborů.

Absolvoval Vojenskou akademii v  Hranicích. Koncem roku 1939 se tzv. balkánskou cestou dostal do  Francie. V  září 1944 byl jako velitel skupiny Wolfram vysazen v Beskydách. Tato nejpočetnější (šestičlenná) a  také nejlépe vyzbrojená západní skupina měla organizovat partyzánskou činnost v  oblasti severovýchodní Moravy. Pod tlakem vyčišťovací akce wehrmachtu a  jednotek SS Tetřev se musela v listopadu 1944 stáhnout na jižní Moravu. V  březnu 1945 se skupina Wolfram pokoušela najít spojení s odbojem na Kyjovsku. Navázali kontakt se skupinou Lexa Černý, kapitánu Otiskovi se to ale příliš nezamlouvalo, po  dosavadních zkušenostech byl velice opatrný. A tak si raději vybudovali vlastní síť. V okolí Brna provedli několik útočných a diverzních akcí.Když se přiblížila fronta, kontaktovali u Jiříkovic Rudou armádu.

Rudolf Pernický

Josef Robotka

Absolvoval v  roce 1938 Vojenskou akademii v  Hranicích. V  červnu 1939 odešel do Polska a odtud o měsíc později do Francie. Ve  Velké Británii byl zpočátku přidělen k  1. baterii dělostřeleckého pluku a  později na  2. oddělení MNO jako instruktor

Narodil se 25. 2. 1906 v rodině hostinského v Tasově, okres Velké Meziříčí. Po ukončení reálné školy a složení maturitní zkoušky absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích

výsadkářů vysílaných do protektorátu. Koncem roku 1944 byl jako velitel paraskupiny Tungsten vysazen místo v  okolí Hlinska omylem poblíž Libenic mezi Kutnou Horou a  Kolínem. Společně s  rotmistrem Leopoldem Musilem absolvoval náročný, více než týden trvající přesun do  Studnice na  Českomoravské vrchovině. Měli se zde hlásit u známého lyžařského závodníka Cyrila Musila, který je přijal velice vstřícně. Koncem války převzal kapitán Pernický funkci vojenského velitele okresu. Rota německé pohraniční policie se v té době opevnila na nádraží v Novém Městě. Po kolejích popojížděl improvizovaný obrněný vlak, který zabránil povstalcům v  obsazení nádraží. Přesunuli se tedy do severních zalesněných oblastí okresu, kde prchající Němci přepadávali místní obyvatelstvo. Výsadkáři společně s  dalšími odbojáři poskytovali zdejším lidem ochranu.

Karel Kutlvašr

Krátce po  ukončení dvouleté obchodní školy v  Německém (Havlíčkově) Brodě odešel do Kyjeva, kde pracoval jako úředník firmy Wielwart Dědina. Okamžitě po vypuknutí první světové války se přihlásil mezi prvními do  České družiny. Prošel celou řadou frontových bojů včetně bitvy u Zborova. Vyznamenal se v bojích o Penzu, Samaru a Bugulmu. V září 1918 se stal velitelem 1. čs. střeleckého pluku. Do  vlasti se vrátil v  hodnosti podplukovníka. Postupně velel brigádě a divizi. Ihned po okupaci se zapojil do  odboje. Od  roku 1944 spolupracoval především s generálem Zdeňkem Novákem, podplukovníkem gšt. Františkem Bürgerem − Bartošem a  generálem Františkem Slunečkem − Alexem. Právě on jej koncem dubna 1945 ustanovil vojenským velitelem Velké Prahy. Po  vypuknutí Pražského povstání 5. května 1945 převzal velení vojenského velitelství Bartoš a až do konce války řídil obranu hlavního města. Text: Vladimír Marek, foto: VÚA-VHA a VHÚ

historie

Květnové události v českých zemích zkrátily válku o několik dní a zachránily tím mnoho lidských životů

39

BARIKÁDY symbolem Prahy Jejich počet se přibližuje číslu 1 600, na jejich stavbě se během jedné noci, z 5. na 6. května 1945, podílelo téměř 100 tisíc Pražanů, kteří k jejich stavbě rozebrali na 254–300 tisíc metrů čtverečních pražské dlažby. Jak povstání v Praze probíhalo a jak to vypadalo na barikádách, na to jsme se zeptali historika Jindřicha Marka z Vojenského historického ústavu Praha. V prvních dnech května už Pražané věděli o smrti Adolfa Hitlera, šly také fámy o smrti K. H. Franka a  mezi lidmi se objevovala informace o blížících se amerických jednotkách, které by měly směřovat k  předměstí Prahy. Ve  vzduchu byl cítit konec války a  neklid, který se nesl Prahou, byl spojen s euforií lidí, kteří si uvědomovali, že je čas k  akci. Tramvajáci k  radosti cestujících odmítali německé peníze, v  ulicích začali lidé odstraňovat a zamalovávat německé nápisy. Nastal čas k akci.

Dlažební kostky i tramvaje „Na stavbu barikád používali lidé ve většině případů dlažební kameny, ale kromě toho byly do jejich základů použity i železniční nebo tramvajové vozy, někde i  pokácené stromy,“ říká vojenský historik Jindřich Marek. I v počtu barikád se celková čísla rozcházejí, uvádějí se počty mezi 1 246 až 1 583. „To je však ovlivněno i tím, že je brán v úvahu rozdíl mezi hájenou barikádou a pouhým silničním zátarasem, nebo jestli jsou některé lokality v tehdejších hranicích tzv. Velké Prahy do tehdejšího přehledu zahrnuty.“

První barikády

Pro stavbu barikád v  povstalecké Praze byly v  sobotu 5. května klíčové odpolední a  noční výzvy Vojenského velitelství Velké Prahy zvaného Bartoš a České národní rady. „První barikády vyrostly už v  odpoledních hodinách v  poledne 5. května na  Bělohorské třídě v  Břevnově, další pak na  Žižkově na  křižovatce dnešních ulic Koněvova

a  Lukášova,“ pokračuje historik. Další se pak začaly stavět v odpoledních hodinách kolem třetí hodiny v  okolí kasáren Jana Roháče z  Dubé ve  Vršovicích, poblíž Štefánikových kasáren na  Smíchově a  v  pankráckém úseku. „Tam totiž hrozil útok německých obrněných jednotek z Benešovska,“ dodává Marek. Později se již se stavbou barikád začalo postupovat systematicky, úsek od úseku.

První výzva z Rozhlasu Povstalecký Rozhlas poprvé začal vysílat výzvu ke stavbě barikád v sobotu 5. května 1945 v 19.22 hodin, kdy zazněla informace pro Pražany, aby na  silnici Benešov−Praha postavili dostatečné překážky. Mezitím se k  výzvám začal přidávat rozhlas pouliční. Ve  23.03 hodin se vysílalo provolání Vojenského velitelství Velké Prahy o  nutnosti zastavení německého útoku na  Pankráci. Objevuje se v  něm věta „Voláme všechny občany, aby stavěli barikády!“. Tyto výzvy se pak různě opakovaly a ráno 6. května 1945 v 6.05 hodin vysílal povstalecký Rozhlas i obsažnější instrukci ke stavbě zátarasů na  ulicích: „Pozor! Pozor! Barikády postavíte takto: Vozidla bez kol naplníte dlažebním kamenem. Vozy elektrické dráhy naplníte dlažebními kostkami, před tím je však uvolníte a  vhodně postavíte. Používejte i  nádob na  popel, nezapomeňte je však uzavřít. Traverzy spojte drátem. Na místech, která nelze objet, ustavte střelecká hnízda, objekty, které nelze obejít, ostřelujte.“

Vojenský historik Jindřich Marek

Slabiny barikád se objevily při střetu

Barikády proti tankům

„Koncepci bychom na barikádách hledali marně, zejména v začátcích, a za jednotlivými stavbami stál lidský instinkt nebo místní velitelé,“ uvádí Marek. Vyšší velitelská postavení zatím stanovila většinou jen hlavní směry případného německého postupu, který barikády měl zahradit. Přesto někde již na barikádách působili ženijní odborníci. „Mezi nimi byl například plukovník František Vondrouš v Kobylisích nebo podplukovník František Malý na  Pankráci, kteří přímo v  terénu určovali nejvhodnější lokace zátarasů na  důležitých směrech,“ vysvětluje vojenský historik. Barikády však nebyly plnohodnotným nepřítelem, protože proti nim stáli nacisté s  dělostřelectvem a  moderními těžkými tanky. Měly však svůj ženijní i psychologický význam, protože zpomalovaly postup Němců, bránily jim v  rychlém a  plynulém pohybu ve  městě a  z  hlediska morální opory povstalcům dodávaly Pražanům velké sebevědomí a odhodlání. „Vysokou hodnotu měly především v  husté zástavbě a  v  úzkých uličkách, kde pomalý a omezený postup nacistů umožňoval povstaleckým bojovníkům lepší střelbu z kulometů i pancéřových pěstí,“ vysvětluje Jindřich Marek.

Málo zastavěné a  otevřené prostory se ukázaly jako největší slabina barikád. Prokázalo se to zejména na  severovýchodě Prahy, což uvádí ve svých vzpomínkách i velitel povstání generál Karel Kutlvašr. „Bylo naší chybou, že jsme včas neobjevili slabost své ochrany na  směru Vysočany a  Libeň a  zavčas neučinili příslušná opatření: dobudování a zhuštění barikád, zasazení posil s četnými pancéřovými pěstmi.“ „To také dokazuje i  pouhých 84 barikád v tehdejší Praze VIII, v Bohnicích, Tróji, Kobylisích, Libni a  na  Střížkově, a  23 barikád v Praze IX, což byly Vysočany, Prosek a Hloubětín,“ konstatuje historik. „To bylo v tak rozsáhlém prostoru opravdu nedostatečné.“ Na těchto úsecích, tedy v severovýchodním směru, také dosáhly při útoku na  povstaleckou Prahu německé jednotky největších úspěchů.

Na barikádách hráli prim vojáci Většina povstaleckých jednotek vznikla spontánně při policejních revírech či  pod revolučními národními výbory jednotlivých městských čtvrtí. Tyto bojové skupiny se postupně formovaly v čety, roty a prapory. „Například Prapor svobody, který vytvořil legionář podplukovník jezdectva František Pouska. Postupně vznikaly dokonce i  plukovní útvary typu povstaleckého seskupení Albatros s  velitelem − rovněž legionářem − plukovníkem Emilem Boříkem, který operoval v  Záběhlicích, Zahradním Městě, na Spořilově, v Hostivaři a na Chodově nebo na Letné, kde povstalcům velel další legionář, plukovník František Binka,“ informuje

Marek. „Některé jednotky se formovaly ale již před povstáním v rámci odbojových organizací.“ Mezi veliteli povstalců byla samozřejmě i  řada mladších velitelů, jako byl poručík ženijního vojska Jaromír Hošek, který velel jižní barikádě legendárního Trojského mostu. Osvědčili se i  nejmladší velitelé, jako například velitel 2. roty I. praporu Zpravodajské brigády „nadporučík ZB“ Josef Hyhlík − Zepo, jenž absolvoval „důstojnickou školu“ v  rámci tajných kurzů pořádaných brigádou. Mezi ty bojově nejhodnotnější odbojové jednotky patří bývalými skauty vytvořené jednotky Zpravodajské brigády (ZB) – I. prapor ZB, II. prapor ZB Toledo – či levicově radikální Pěst, kde bylo opět velké zastoupení skautů, a  také prapor střelce Jana Čapka, který byl formován ještě před povstáním v Michli.

Zapomenutý velitel

Brigádní generál František Vejmelka je významnou a  nezaslouženě zapomenutou osobností Pražského povstání, které teprve v  roce 2012 bylo uděleno nejvyšší resortní vyznamenání – Kříž obrany státu.

„V letech okupace se aktivně účastnil odboje ve skupině Obrana národa a v závěru války fungoval jako člen odbojové skupiny Bartoš,“ konstatuje Jindřich Marek. „V  té mu pak byla v dubnu 1944 svěřena funkce budoucího velitele povstalecké oblasti Praha-východ a  svého úkolu se ihned v  květnu 1945 iniciativně chopil jako nejúspěšnější přímý podřízený velitele povstání generála Kutlvašra, kdy efektivně velel své oblasti na pravém břehu Vltavy.“ Záhy po válce se z různých důvodů tento skromný člověk stal dokonale zapomenutým velitelem více než dvanácti tisíc povstalců, kteří se ubránili nejen masivnímu náporu jednotek SS na Pankráci a v Michli, ale kteří také úspěšně bojovali ve  Vršovicích, Strašnicích či  na  Žižkově. Dokladem toho je fakt, že v jejím rámci padlo se zbraní v ruce 841 povstalců a dalších 1 712 utrpělo zranění. „Po  válce velel Vejmelka divizi a  působil opět na Vysoké škole válečné, v únoru 1947 byl povýšen do  hodnosti brigádního generála,“ upřesňuje další osudy Františka Vejmelky vojenský historik. „Prakticky přesně rok nato byl ale vyhozen mezi prvními z  armády, v  roce 1949 byl krátce vězněn a  v  červenci 1950 byl degradován na  vojína. Umírá pak v  březnu 1968 v  Ondřejově, kam ho i  s  rodinou komunisté odstěhovali z Prahy.“ Text: Jana Deckerová, foto: archiv Jindřicha Marka

A fakta BARIKÁDY JAKO OBRANNÁ ZBRAŇ „Barikády představovaly velmi důležitou a účinnou složku a zvýšily silně sebevědomí a morálku bojovníků, teď již na barikádách – barikádníků,“ napsal ve svých vzpomínkách generál Karel Kutlvašr, který stál v čele povstání i povstaleckého velitelství Bartoš. „Na  barikádách se zrodil a  vytvořil nový pojem a  hodnocení boje za  svobodu a zápasu proti nacistům. Barikády jsou největší událostí Pražského povstání a tvořily těžkou obrannou zbraň. Dejme tomu, že každá z nich zachránila aspoň jeden lidský život, a můžeme klidně předpokládat, že tomu tak bylo. Tedy bez barikád by pražské oběti na životech během povstání dosahovaly daleko vyššího počtu, než ve skutečnosti byly…“

E C K Ministerstva obrany A

41

A report 5/2015

a VHÚ Praha k 70. výročí konce války

K sedmdesátému výročí konce druhé světové války připravil Vojenský historický ústav Praha několik výstav, které tuto významnou historickou událost připomínají v různých podobách a z odlišných zorných úhlů. Za zcela mimořádnou lze považovat expozici, kterou VHÚ přichystal ve spolupráci se Správou Pražského hradu a  která je od  28. dubna umístěna v  prostorách Jiřského kláštera na  Pražském hradě. Výstava 2. SVĚTOVÁ VÁLKA OČIMA ČESKÝCH FOTOGRAFŮ představuje sedm desítek především méně známých fotografií zachycujících všech sedm let světového válečného konfliktu 1939−1945. Sedmdesát snímků pořízených českými fotografy na bojištích, v zázemí i v okupovaném protektorátu představuje soubor, který přibližuje osudy československých a spojeneckých vojáků i civilního obyvatelstva za války. „Ne nadarmo se tvrdí, že jediná fotografie řekne víc než stovky slov,“ říká Petr Bjaček, kurátor sbírek Vojenského historického ústavu Praha a hlavní autor výstavy. „Mnozí moudří lidé také usoudili, že o nevyslovitelném se dá pouze mlčet. Právě válečné fotografie k nám však i po sedmdesáti letech naléhavě promlouvají a nabízejí nevyslovené, ale o to působivější příběhy, jež nesmí být zapomenuty. Společným jmenovatelem většiny snímků při tom byla snaha fotografa zachytit často banální chvíle uprostřed válečných hrůz.“ Další významnou výstavou VHÚ je expozice VÁLEČNÝ PLAKÁT, přichystaná ve  spolupráci s  pražským magistrátem a zpřístupněná od úterý 5. května na Staroměstské radnici v Praze 1. Válečný plakát je považován za médium s  velkou minulostí, které se během obou světových válek stalo jedním z nejsilnějších nástrojů, jak ovlivnit náladu ve společnosti. Návštěvníci se na  výstavě budou moci seznámit nejenom s československými válečnými plakáty, ale i  s  cizojazyčnou formou tohoto média. Představeny zde budou

i  plakáty americké, britské, ruské či  nizozemské a ty doplní pro porovnání také několik děl německých. Výstava Válečný plakát má velice zajímavou historii. Vojenský historický ústav Praha ji připravil již v  roce 1998, kdy byla poprvé veřejně představena v Českém centru v Berlíně. Od té doby mnohokrát objela celý svět, v různých obměnách se s ní měli možnost seznámit návštěvníci v  mnoha zemích světa: mimo jiné v USA, na Slovensku, v  Rakousku, v  Belgii, ve  Francii, v  Rumunsku, na  Kypru, v  Národní galerii Jordánského království či v Izraeli. Při pražské premiéře se ovšem představí v mimořádné a výjimečné podobě. Třetím zásadním projektem VHÚ je expozice nazvaná V ULICÍCH PROTEKTORÁTU BÖHMEN UND MÄHREN. Pro ni byly

vybrány unikátní, dosud veřejnosti neznámé prostory v podzemí Armádního muzea Žižkov, tedy přímo v sídle Vojenského historického ústavu Praha, kde byly v minulosti depozitáře a  nacházely se některé části sbírek VHÚ. Zde se může veřejnost od 9. května 2015 seznámit na výstavě s tím, jak prožívali běžný život obyvatelé protektorátu. Jak trávili všední dny, čím se bavili, z čeho měli obavy, jaký způsob žití i přežití zvolili v okupované vlasti. Výstava představuje množství dokumentů i  artefaktů z  oné doby, seznamuje návštěvníky i s tragickými osudy těch, kteří se vzepřeli nacistické moci a skončili na popravištích a ve věznicích gestapa. Výstavu PRAŽSKÉ POVSTÁNÍ 1945 si mohou zájemci až  do  17. června prohlédnout na  Vítězném náměstí v  pražských

Dejvicích, nedaleko budovy Generálního štábu  AČR. Její autor Jindřich Marek z  Vojenského historického ústavu Praha v  ní na  22 panelech přibližuje atmosféru pěti posledních dnů druhé světové války v  našem hlavním městě a jeho nejbližším okolí. Připomíná, že povstání představuje počtem bojovníků i  obětí, jichž bylo na  3  000 (!), největší bitvu českého národa za  svobodu na  vlastním území v  novodobé historii. Zmiňuje se o  politickém zákulisí těchto bojů, o účasti vlasovců na straně povstalců, o  možnosti osvobození Prahy americkou armádou i o roli Rudé armády, o kapitulačním protokolu německých sil v Praze, podepsaném s představiteli České národní rady, o  sovětských aktivitách směřujících k  pozdějšímu mocenskému ovládnutí naší republiky i o dalších událostech odehrávajících se mezi 5. a 9. květnem před 70 lety. K  70. výročí ukončení bojů druhé světové války v  naší metropoli vydává v  těchto dnech Vojenský historický ústav Praha dvě rozsáhlé publikace. Jedna nese název Padli na  barikádách s  podtitulem Padlí a  zemřelí ve  dnech Pražského povstání 5.−9.  května 1945. Autoři Jindřich Marek, Ivo Pejčoch, Jiří Plachý a Tomáš Jakl v ní přinášejí nejucelenější seznam osob (a pokud to archivní zdroje umožnily, tak i  jejich fotografii a krátký životopis), jež přišly o život během bouřlivých dnů na  úplném konci druhé světové války v Evropě. Druhá publikace z  pera Jindřicha Marka se jmenuje Armáda barikád. Autor v  ní přináší nové či  méně známé poznatky nejen o přípravě povstání a jeho průběhu, ale též o jeho poválečném výkladu, který se pro mnohé hrdiny oněch pěti vypjatých dnů stal osudným. Cennými jsou také úplné citace dokumentů vztahujících se k povstání a rovněž medailony a  charakteristiky osobností tehdejších událostí a doby.

Vyzkoušej svůj postřeh Naleznete šest rozdílů na dobové ilustraci? Řešení přinášíme pod obrázkem. Tentokrát jsme zvolili britský propagační plakát z  druhé světové války. V  jeho levé části jsou vyobrazeni vojáci Britského společenství a na druhé straně spojenci převážně z Němci obsazených zemí, jako bylo Československo, Francie, Belgie, Polsko a Norsko. Z  vlajek spojeneckých států je sestavené V  na  znamení vítězství. Československou zahraniční armádu reprezentuje v  modrém stejnokroji (na  pravé straně vepředu) příslušník Královských vzdušných sil. Heslo pod kresbou informuje o  tom, že  Britské společenství a  jeho spojenci zničí nacistickou tyranii. Druhá světová válka vypukla 1. září 1939 přepadením Polska německou armádou. Válečný konflikt se postupně rozšířil nejen po Evropě, ale i do severní Afriky, Tichomoří,

jihovýchodní Asie, Číny a na Střední východ. Součástí Spojenců byl vedle Velké Británie Sovětský svaz, Spojené státy, Francie, Čínská republika, Polsko, Jugoslávie, Československo, Jihoafrická unie, Kanada, Austrálie, Nizozemsko, Belgie, Řecko, Norsko, Dánsko, Lucembursko a další země. Tzv. osa se opírala kromě Německa o  Japonsko, Itálii, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Finsko, Slovensko a Chorvatsko. Druhá světová válka skončila v  Evropě před sedmdesáti lety, 8. května 1945. Vyžádala si ohromné materiální škody, o život přišlo více než šedesát milionů lidí. Na  straně Spojenců padlo čtrnáct milionů a  na  straně osy osm milionů vojáků. Připravil: Michal Voska a Vladimír Marek, ilustrace ze sbírek VHÚ

Text: Andrej Halada, foto: archiv VHÚ

Rozdíly: muška pušky, Y ve slově TYRANNY, knírek vojáka v pravém horním rohu, knoflík vojáka v modrém stejnokroji, označení Poland na rameni vojáka, opasková spona na levé straně

40

manuál profesionálního vojáka kaleidoskop

A report 5/2015

Interní komunikační portál

Seznamte se s vojenským hodnostním označením armád NATO

Německo

Spolková republika Německo je federace 16 spolkových zemí. Německo svou rozlohou 356 973 kilometrů čtverečních a počtem obyvatel 84 060 000 patří mezi největší evropské země. Hlavní město je Berlín, kde také sídlí prezident, vláda a spolkový dvoukomorový parlament – Spolkový sněm (672 členů) a Spolková rada (68 členů). Německo je členem Severoatlantické aliance a Evropské unie. Bundeswehr se skládá z ozbrojených sil a civilních složek. Jeho velitelem je v době míru ministr obrany, v případě války pak spolkový kancléř. Ozbrojené složky čítají necelých sto devadesát tisíc vojáků a dělí se na pozemní síly, letectvo, námořnictvo, ústřední zdravotní službu a základny ozbrojených sil. Civilní složky zahrnují úřady teritoriální správy, vyzbrojování, právní a duchovní služby. V  roce 2011 došlo ke  zrušení vojenské základní služby. Od  tohoto okamžiku se bundeswehr stal plně profesionálním sborem. Od roku 2001 v něm mohou sloužit bez omezení funkce i ženy.

OR1

OR2

Soldat

Gefreiter

OF1

OF2

OR3

OR4

OR5

OR6

Obergefreiter

Stabsgefreiter

Unteroffizier

Feldwebel

OF3

OF4

OF5

OF6

Oberleutnant

Stabshauptmann

Major

Obersleutnant

Oberst

OR1

OR2

OR3

OR4

OR5

OR6

Obergefreiter

Stabsgefreiter

Uniteroffizier

Feldwebel

OF1

OF2

OR9

Hauptfeldwebel

OF7

OF8

OF9

Brigadegeneral Generalmajor Generalleutnant

OR7

OR8

OF10

OF3

OF4

OF5

OF6

General

OR9

Hauptfeldwebel

Hauptgefreiter Oberstabsgefreiter Stabsunteroffizier Oberfeldwebel Hauptfeldwebel Stabsfeldwebel OF7

OF8

Redakce Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 553, 973 215 786 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected]

www.ikp.army.cz Některé dotazy na IKP poukázaly na nejasnosti uživatelů portálu v problematice krácení řádné dovolené vojáků z povolání při neschopnosti ke službě pro nemoc nebo úraz. Jako příklad správného řešení tohoto problému uvádíme odpověď na jeden z dotazů: V roce 2013 se mně stal nepracovní úraz, na základě kterého jsem byl dlouhodobě hospitalizován v nemocnici. Dnem 11. 9. 2013 jsem byl uznán práce neschopným nepřetržitě po dobu 112 dní v r. 2013 (20 + 31 + 30 + 31) a 61 dní (31 + 28 + 2) v r. 2014. Výpočet krácení délky ŘD (řádné dovolené) se opíral o skutečnost, že tak došlo z důvodu dlouhodobé neschopnosti ke službě s tím, že pro účely krácení ŘD se počítá prvních 120 kalendářních dnů vcelku, bez ohledu na  přelom roku. Na  základě tohoto tvrzení mně byla krácena ŘD za rok 2014 celkem o 1/12 za prvních 120 dnů pracovní neschopnosti a následně o další 1/12 za dalších 30 dnů pracovní neschopnosti. Celkem tedy byl nárok na ŘD zkrácen o 3 + 3 dny, celkem 6 dnů. Dle mého názoru je tento postup výpočtu krácení ŘD nesprávný. Odpověď: Pokud jsou Vámi uvedené údaje v dotaze pravdivé a úplné, tak Vám byla řádná dovolená (dále jen ŘD) krácena správně. Měla být krácena pouze náležitost ŘD z r. 2014, a to ve výši 2/12, což činí 6 dnů (přičemž měl být zachován vzájemný poměr „pracovních“ dnů a dnů nepřetržitého odpočinku v týdnu, který vychází z poměru těchto dnů stanoveného na celou ŘD, tj. 27 : 10). ŘD za r. 2013 se v tomto případě nekrátí, protože důvod ke krácení vzniká až po uplynutí prvních 120 dnů neschopnosti ke službě pro nemoc nebo úraz (bez ohledu na to, že neschopnost ke službě byla zahájena v jednom roce a stý dvacátý den neschopnosti byl završen až v dalším roce). Rozhodující je to, že se jednalo o „prvních 120 dnů“ – viz § 35 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání ve znění zákona č. 155/2000 Sb.1), což bylo až v r. 2014. To znamená., že  ke  krácení ŘD v  r. 2014 došlo skutečně z  důvodu, který vznikl až v r. 2014, a to završením prvních 120 dnů neschopnosti ke službě pro nemoc nebo úraz. Redakce IKP

Oberstabsfeldwebel OF9

OF10 § 35 Krácení řádné dovolené (1) Řádná dovolená se krátí při neschopnosti ke službě pro nemoc nebo úraz a při rodičovské dovolené, s výjimkou rodičovské dovolené, po kterou se vojákovi poskytuje peněžitá pomoc podle zvláštního právního předpisu, za prvních 120 dnů a za každých dalších 30 dnů o jednu dvanáctinu. Řádná dovolená se nekrátí při neschopnosti ke službě pro služební úraz nebo nemoc z povolání.

1

BEZ HODNOSTI

Leutnant

Hauptmann

Oberleutnant

Stabshauptmann

Major

Oberstleutnant

Oberst

OR1

OR2

OR3

OR4

OR5

BEZ OZNAČENÍ

Obergefreiter

Matrose

Gefreiter

OF1

OF2

Leutnant zur See

Kapitän Leutnant

Oberleutnant zur See Stabskapitän Leutnant

Stabsgefreiter

Hauptgefreiter Oberstabsgefreiter

OF3

OF4

Brigadegeneral Generalmajor Generalleutnant

OR6

OR7

OR8

General

V příštím čísle se podíváme na další zajímavosti z provozu portálu.

OR9

Maat

Bootsmann

Obermaat

Oberbootsmann

Hauptbootsmann

Stabsbootsmann

Oberstabs­ bootsmann

OF5

OF6

OF7

OF8

OF9

Hauptbootsman

OF10

BEZ HODNOSTI Korvetten­ kapitän

Fregatten Kapitän

Kapitän zur See Flotillenadmiral Konteradmiral

Vizeadmiral

Admiral

Vydává MO ČR Odbor komunikace a propagace Tychonova 1, 160 01 Praha 6 IČO 60162694 www.army.cz

Šéfredaktor: Vladimír Marek Grafická úprava: Andrea Bělohlávková Jazyková korektura: Jana Menšíková V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje VHÚ Praha – produkční oddělení Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Oľga Endlová, tel. 973 215 563 Tisk: EUROPRINT, a. s. Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Uzávěrka čísla: 5. 5. 2015 Toto číslo vyšlo dne: 11. 5. 2015 Foto na titulní straně: Jan Kouba

Oberstabsfeldwebel

BEZ HODNOSTI

Hauptmann

Gefreiter

OR8

Hauptgefreiter Oberstabsgefreiter Stabsunteroffizier Oberfeldwebel Hauptfeldwebel Stabsfeldwebel

Leutnant

Flieger

OR7

43

K tomu, abyste mohli na svém mobilním telefonu či tabletu číst QR kódy, musí mít vaše zařízení fotoaparát a nainstalovanou čtečku čárových kódů. Pro prohlížení QR kódů s webovou adresou je nutné mít aktivované datové připojení k internetu (buď jako mobilní data nebo připojení přes WIFi). Načtení QR kódu je opravdu velmi snadné...  Spustit aplikaci čtečka QR kódů ve vašem smartphonu.  Zaměřit na obrázek QR kódu a počkat, než jej čtečka zaostří a naskenuje.  Zvolit akci, kterou vám čtečka nabídne. Např. když se jedná o webovou adresu, nabídne vám otevření webu v internetovém prohlížeči vašeho mobilu. Aktuální číslo A reportu ve formátu PDF naleznete po načtení QR kódu na obálce. Multimediální obsah článku naleznete po načtení QR kódu u článku.

kontakty do redakce Vladimír Marek (šéfredaktor) telefon: 973 215 648 mobil: 724 033 410 e-mail: [email protected] Jana Deckerová (redaktorka) mobil: 606 604 733 e-mail: [email protected] Michal Voska (redaktor) telefon: 973 215 868 mobil: 724 850 598 e-mail: [email protected] Andrea Bělohlávková (grafička) telefon: 973 215 786 mobil: 601 579 644 e-mail: [email protected] Jan Kouba (fotograf) telefon: 973 215 664 mobil: 606 674 257 e-mail: [email protected]

redakční rada Jan Pejšek, plk. Jana Růžičková, Vladimír Lukovský, Olga Haladová

informace pro autory Aby mohla redakce proplatit honorář za zveřejněný příspěvek, musí jí autor zaslat tyto údaje:  jméno a příjmení, d  atum narození (NE rodné číslo!), ú  daj, zda jde o VZP, o. z., AZ, anebo osobu mimo resort,  a dresu bydliště. V případě VZP, o. z. i přísl. AZ dále:  č íslo VÚ či VZ a město posádky,  č íslo RFO, který je vyplácí. V případě osoby mimo resort:  č íslo účtu, na který má být poslán honorář, n  ázev a číslo banky, n  a faxové č. 973 215 933 poslat kopii průkazního lístku k tomuto účtu. Tyto údaje je účelné uvádět současně se zasílaným článkem. Není v silách redakce je zpětně zjišťovat.

historie

Před sto lety prošli příslušníci roty Nazdar v řadách cizinecké legie krvavou lázní u francouzského Arrasu

LEGENDÁRNÍ legionářská bitva „Jsou dvě hodiny v noci. Na každém z nás je vidět zádumčivost. Každý se věnuje jen svým myšlenkám a nestojí o řeč. Jindy se žertovalo, dnes nic. Jdeme tmou. Míjíme dělostřelecké úkryty, kde panuje velký ruch – přípravy k boji. K ránu přicházíme do první linie, odkud máme vyjít na útok. Celý náš bayonnský prapor je zde. Vedle nás na jedné straně je setnina polská, na druhé straně jsou setniny srbská a belgická. Naše dělostřelectvo již střílí,“ těmito slovy popsal poslední okamžiky před bitvou, ke které došlo 9. května 1915 u francouzského Arrasu, příslušník roty Nazdar Josef Antoš. Naši krajané žijící ve  Francii se jako první bezprostředně po vypuknutí války začali hlásit na frontu. Již 23. srpna odjelo 300 československých dobrovolníků do  jihofrancouzského Bayonne, kde ve  středisku cizinecké legie absolvovali výcvik. Byli zařazeni do Cizineckého pluku Marocké divize. Českoslovenští dobrovolníci vytvořili první rotu praporu C. Ten byl složen prakticky výhradně ze zahraničních vojáků evropských zemí. Druhou rotu postavili Poláci, z důvodu jejich malého počtu je ale museli doplnit Belgičané. Třetí rota byla švýcarská a lucemburská. Čtvrtou pak vytvořili Italové a Španělé.

Praporec bayonnských dam Základ naší roty tvořili prakticky výhradně sokolové. Nejenže se mezi sebou navzájem oslovovali bratře, ale zdravili se sokolským pozdravem nazdar. Podle toho také dostala jednotka název rota Nazdar. Na  podzim 12. října 1914 byl ukončen výcvik a složena slavnostní přísaha. Rota obdržela od  bayonnských dam praporec se stříbrným lvem na červeném poli. Když rota Nazdar dorazila o pár dní později do  Champagne, byla fronta již stabilizovaná. Vojáci prožívali v  blízkosti Remeše na relativně klidném úseku fronty do konce dubna roku 1915 běžný zákopový život. Dne 26. dubna 1915 dostala marocká divize rozkaz přesunout se do oblasti Artoiss v severní Francii. Pod vedením generála Foche se zde připravovala rozsáhlá ofenziva.

£™£{ʇÊÓä£{

£ää

 /Ê  zabit, náš kapitán Sallé těžce zraněn granátem. Skoro všichni důstojníci našeho pluku jsou ranění nebo mrtví. Z naší české, přes tři sta mužů silné setniny, se nás vrací hrstka, silnější četa,“ popisoval legionář Antoš.

Příliš pestré stejnokroje

Cizinecký pluk společně s dalšími jednotkami divize byl vybrán jako úderný hrot.

Likér na kuráž

„Stojíme v  zákopu, nemyslíme už na  nic. Přinesli nám silný likér, větší dávku než jsme obyčejně ráno v zákopech dostávali. Zřídka jsem toho pil a  dnes vůbec ne. Mnohým hochům to však přišlo k chuti. Kapitán Sallé se dívá na hodiny a velí: ‚Připravme se, nasadit bodáky!‛ Velká bitva začíná. Je nám v  zákopech nevolno, dusíme se. Granáty nepřestávají padat. A  proto chceme již raději ze zákopu ven, utíkat vpřed a zkrátit si hrozné chvíle. Terén před námi je svah, takže nevidím německých pozic ani kraje kam mám běžet. Naši trubači troubí: ‚Kupředu!‛ Je přesně deset hodin,“ těmito slovy zachytil ve svém deníku poslední okamžiky před útokem český legionář Josef Antoš. Rota Nazdar byla na  čele útoku cizineckého pluku. I  za  cenu velkých ztrát dobyla postupně tři linie nepřátelských okopů, které stály v  této oblasti bez jakékoliv změny pozic již měsíce. V půl dvanácté splnila rota svůj úkol a  společně s  dalšími jednotkami praporu obsadila strategickou kótu  140. „Mnozí z nás padli dříve, než doběhli k drátům chránícím první německý zákop. Špatně se nám přes ostnaté dráty přecházelo. Cípy našich dlouhých plášťů v  nich vázly a Němci se bránili. Někteří z nás měli smůlu, že  spadli do  hlubokých jam a  již nevylezli. Jiní zde byli zabiti. Mezi těmito i  náš praporčík Bezdíček a  prapor ztracen,“ truchlil Josef Antoš. „Měli jsme rozkaz nestarat se

o nepřítele v zákopech, tyto co možná nejrychleji přeběhnout a  spěchat k  vytyčenému cíli. Němci toho využili. Jakmile viděli, že  jsme jejich první zákop přešli, obrátili zbraně a stříleli nám do zad.“

Jízda nepřijela

Ztráty roty Nazdar byly skutečně veliké. Krátce po  obsazení strategické kóty byl vyřazen poslední z  původně osmnácti důstojníků praporu, podporučík Sauzey. Mezitím se Němci vzpamatovávali z prudkého úderu. V  jednu hodinu odpoledne dostali

velké posily. Dobrovolníci se bili na  život a  na  smrt. Přesila protivníka však byla obrovská. Hrozilo obklíčení. Francouzské zálohy byly daleko, až osm kilometrů za frontou. „Občas pohlížím vzad. Slíbená kavalérie nejede, ačkoliv je cesta volná. Nikdo za námi není, jenom v  dálce, v  místech, kde jsme začali boj, rozeznávám naše sanitéry nosit raněné. Až večer na obzoru něco, co se podobalo koním. Je to jedna baterie 75 mm, která se stěhuje co možná nejblíže k nám,“ poznamenal si Josef Antoš. A tak Čechoslováci společně s dalšími legionáři z  jiných zemí opouštějí kótu, která

je stála tolik krve. Ve čtyři hodiny odpoledne přichází rozkaz zastavit se na západním svahu Falaise de Vilmy. Teprve druhý den dostali vojáci konečně nějaké jídlo. Desátého května nabírají dobrovolníci nové síly u  dvora Berthonval. Za  tmy odchází pluk do vesnice Mont Sant Eloy. „Sešli jsme se u zákopů, odkud jsme včera odešli. Můj bayonnský četař nás počítá. Je nás málo, velmi málo. Stále hledíme vpřed, nepřijde-li ještě někdo z  nás, ale marně. Jsme celí rozechvěni, unaveni tím, co jsme zažili. Každý vypráví, co viděl, kteří kamarádi po  jeho boku padli. Velitel praporu Noiret

Jen cizinecký pluk měl 1  889 padlých a raněných. Rota Nazdar přestala jako celek existovat. Čtyřicet dva mužů padlo, více než sto jich bylo zraněno. Většinou vážně, takže se k  pluku již nevrátili. K  cizinecké legii se sice v následujících měsících hlásili další naši dobrovolníci, československou jednotku se však již obnovit nepodařilo. Na vznik skutečně národní jednotky ve  Francii, 21. čs. pěšího pluku, jsme si museli počkat více než dva a půl roku. Najít příčiny velkých ztrát během bitvy u  Arrasu není až  tak složité. Legionáři byli oblečeni v pestrých stejnokrojích, které jim neumožňovaly skrytý pohyb na bojišti. Khaki uniformy byly v cizinecké legii zavedeny až koncem roku 1915. Ochrana jednotlivce byla prakticky nulová. Vojáci cizineckého pluku v  té době totiž nebyli vybaveni ani ocelovými přilbami. Za  této situace, navíc při velké palebné síle protivníka, bylo doslova šílenstvím jít na  některých úsecích do bodákového útoku bez jakéhokoliv krytí, což byl v té době běžný způsob boje legionářských jednotek. Ze  strategické výšiny 140, za  jejíž dobytí zaplatilo tolik našich dobrovolníků životem, musely nakonec spojenecké jednotky ustoupit. Podařilo se proniknout zhruba čtyři kilometry do hloubky nepřátelské obrany. Zajato bylo 3 400 německých vojáků, mezi nimi 50 důstojníků. Pro Čechy a  Slováky byl význam této bitvy nejen ve  vojenské oblasti. Legenda o  udatném boji se šířila mezi našimi krajany i v zahraničí a vyzývala k následování. Text: Vladimír Marek, foto: VÚA a VHÚ