2015. V loňském roce pomohl německé turistce s poraněnou páteří a letos je po úrazu páteře sám upoután na invalidní vozík

11/2015

Co nemůžete měřit, nemůžete řídit

Představujeme nového náměstka MO pro řízení sekce ekonomické a majetkové Pavla Berana

2

Budu bojovat – nevzdám to!

18

Válka s lidskou tváří?

34

První voják AČR obdržel finanční pomoc z Vojenského fondu solidarity Stává se válčení „humánnější“, anebo se dokážeme jen efektivněji zabíjet?

Z vrchu po mně sahal V loňském roce pomohl německé turistce s poraněnou páteří − a letos je po úrazu páteře sám upoután na invalidní vozík

Hrdinové všedních dnů

strany 16–17

V Praze se konala 7. mezinárodní konference ombudsmanských institucí pro ozbrojené síly (ICOA, International Conference of Ombuds Institutions for the Armed Forces)

Úcta k právům a svobodám Většina zemí Evropy – Velká Británie, Irsko, Holandsko, Norsko, Francie, Malta, Belgie −, ale i Spojené státy americké, Estonsko, Litva, Ukrajina, osm afrických států včetně Jihoafrické republiky, Mali, Nigeru, středoasijské republiky, Arménie, Filipíny, Mongolsko. To jsou některé státy z osmatřiceti, které byly − společně se zástupci spolupořadatele, ženevského Centra pro demokratickou kontrolu armády a Euromil, včetně jeho prezidenta E. Jacoba, − zastoupeny pětasedmdesáti účastníky na 7. ročníku Mezinárodní konference ombudsmanských institucí pro ozbrojené síly, jež se konala koncem října v Domě armády Praha pod záštitou ministra obrany Martina Stropnického. Letošním tématem konference byla role ombudsmanských institucí v ozbrojených silách demokratických zemí. Tato problematika obsahuje dvě základní roviny, a  to jak ochranu práv vojáka jako člověka a občana, tak hodnoty, které ozbrojené síly a jejich příslušníci chrání. „Velký přínos letošní konference vidím především v konfrontaci a výměně informací, dověděli jsme se daleko více o tom, jak je problematika ochrany lidských práv řešena jinde, s jakými problémy se jednotlivé země potýkají, s  čímž souvisí i  zakotvení ochrany lidských práv v  jednotlivých zemích,“ říká Lenka Marečková, hlavní inspektorka lidských práv v  resortu obrany, a  doplňuje, že  podle ní se dá i  hodnotit vyspělost a hloubka demokracie v jednotlivých zemích. „Tato konference byla velmi pracovní, takže výstupy, které získáme z  pracovních

jednání, využijeme všichni ve  své každodenní práci a zároveň si i spoustu věcí vyjasníme, protože tu jsou zastoupeni ombudsmani z  celého světa,“ doplnila Lenka Marečková. „Zvláště my, jejichž působnost se vztahuje k ozbrojeným silám, si musíme uvědomit důležitost hodnot, ze kterých vyrůstá demokracie, nikoli jako její slabosti, ale ve  skutečnosti elementárního základu stability a  síly. Vybočování z  lidskosti je na  počátku každého konfliktu i  sociální patologie, a  pokud v  této oblasti děláme kompromisy nebo imperativ lidskosti nerespektujeme, vrstvíme příčiny konfliktů i nemoci společnosti. Právě nyní je bytostně důležité porozumět základním východiskům − podstatě lidských práv, nevykládat je iracionálně ani formalisticky, věnovat pozornost jejich skutečnému smyslu. Pochopit, že bez respektu k lidskosti není skutečná demokracie možná, stejně jako trvalé bezpečí nebo trvalý mír. Lidská práva jako hodnotový systém jsou tím, co demokracii oživuje, dává jí oprávnění a smysl, bez nich by mohla být jen neživotnou strukturou. Nejsou neužitečným přívažkem, ale naopak základem a  podstatou každého právního státu, stejně jako je jejich plné respektování podmínkou, aby fungoval.

Cenná výměna zkušeností

Mezi tématy jednotlivých diskusních panelů konference, vedle samotné role ombudsmanských institucí v ozbrojených silách, byl rovněž diskutován význam lidských práv, občanská a  politická práva v ozbrojených silách, efektivní šetření stížností, význam nezávislosti a  postavení ombudsmanských institucí v ozbrojených silách v  demokratické společnosti, i  vztah mezi plným respektováním lidských práv jako základu právního řádu demokratických společností a jejich stabilitou a zdravím. Konference se zúčastnila i  veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová. „Oproti jiným oblastem má dodržování lidských práv v  armádě svá specifika a  jsem velmi ráda, že  tato tematika a  hlavně závěry

konference proniknou do  povědomí naší veřejnosti,“ zdůraznila Anna Šabatová a dodala, že  i  ona sama pro svou práci uvítala možnost účastnit se pracovních jednání skupin zahraničních delegátů, které dokumentovaly a  seznamovaly ostatní členy s konkrétními zkušenostmi z jednotlivých zemí. Armádu České republiky reprezentoval zástupce náčelníka Generálního štábu  AČR  – inspektor AČR generálmajor Jaroslav Kocián. „Spolupracovat a vyměňovat si zkušenosti v této oblasti na mezinárodní úrovni považuji za  velmi cenné a  my, velitelé a  zároveň vojáci, tuto iniciativu velmi vítáme, protože můžeme některé postřehy a  zkušenosti využít v  našich podmínkách,“ konstatoval generál Kocián.

Nezávislost a nestrannost

Mozaika z oslav 28. října 2015 Pieta na Vítkově

„Lide československý! Tvůj odvěký sen stal se skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných, svobodných, kulturních států světa.“ Provolání Národního výboru československého o samostatnosti československého státu, 28. října 1918. Tak byl před 97 lety vyhlášen náš samostatný stát. Oslavy letošního výročí zahájil prezident republiky Miloš Zeman položením věnců u  Národního památníku na  pražském Vítkově jako vyjádření úcty všem, kteří položili život za naši samostatnost. Pietního aktu a následného slavnostního shromáždění se už tradičně kromě předních ústavních činitelů a veřejnosti zúčastnili také představitelé Ministerstva obrany a armády v čele s ministrem obrany Martinem Stropnickým a  náčelníkem Generálního štábu AČR generálporučíkem Josefem Bečvářem, který ocenil hojnou účast válečných veteránů. Je velmi dobře, že jste tu dnes mezi námi, protože neodmyslitelně k 28. říjnu patříte,“ řekl generál Bečvář.

Tak přísahám!

Letošní slavnostní přísaha nových vojáků armády proběhla už tradičně na Hradčanském náměstí před Pražským hradem. Věrnost České republice přísahalo 875 nových vojáků Armády České republiky, z  toho 250 studentů prvního ročníku Univerzity obrany Brno a 625 nových příslušníků AČR, kteří právě dokončují základní výcvik u Velitelství výcviku – Vojenské akademie ve Vyškově. Ministr obrany Martin Stropnický novým vojákům připomenul, že  navazují nejen na legio­nářskou tradici, ale i na současné příslušníky v zahraničních misích. „Je to náročná a tvrdá práce, ale zároveň má i svoje krásy, protože má smysl,“ dodal ministr. Zároveň vojákům přislíbil, že udělá maximum, aby se podmínky v armádě zlepšovaly, a že mohou počítat s jeho podporou.

Dodržování ochrany lidských práv, to je základ právních řádů všech demokratických zemí. Spravedlnost je pak základním atributem právních států. Pozornost, která se v  současné době věnuje ochraně lidských práv a jejich dodržování v tradičně demokratických zemích, je nesrovnatelná s  pozorností na  úrovni podceňování v  zemích bývalého sovětského bloku, kde se ještě potýkají s dědictvím minulosti. Současným největším nebezpečím v této oblasti je formalismus, podceňování a  nepochopení podstaty. „Pro práci ombudsmana je podle závěrů konference bytostně důležité, aby měl vytvořené podmínky pro svou práci a zároveň byl nezávislý, nestranný, ale měl např. i dostatečné materiální podmínky pro svou práci tak, aby svoje úkoly vůbec mohl plnit,“ informuje Lenka Marečková. O  významu ochrany lidských práv příslušníků ozbrojených sil a nezadatelné roli ombudsmanských institucí v  tomto směru hovořil ve  svém vystoupení Ivan Dvořák, obranný poradce Stálé mise ČR ve Vídni při OBSE a koordinátor Fóra pro bezpečnostní spolupráci. „Ochrana lidských práv a  svobod příslušníků ozbrojených sil je jedním z  důležitých témat v  rámci činnosti Fóra pro bezpečnostní spolupráci a tato otázka je často diskutována padesáti sedmi státy na  jednáních fóra,“ konstatoval Ivan Dvořák. Dále zdůraznil, že členské země každoročně předávají do vídeňské centrály OBSE výměnné informace o  naplňování ustanovení Kodexu chování v politicko-vojenských otázkách bezpečnosti, kterými jsou zejména informace o legislativních a systémových nastaveních ochrany práv a svobod příslušníků ozbrojených sil v  jednotlivých členských zemích.

Řediteli Vojenského historického ústavu Praha (VHÚ) plukovníku Aleši Knížkovi bylo uděleno státní vyznamenání. Z  rukou prezidenta republiky Miloše Zemana převzal na slavnostním ceremoniálu medaili Za zásluhy o stát v oblasti vědy. Prezident tak ocenil Knížkovu dlouholetou práci uznávaného odborníka, pod jehož vedením patří Vojenský historický ústav Praha k všeobecně respektovaným muzejním a vědecko-historickým institucím. „Chtěl bych při této příležitosti vyzdvihnout práci všech našich zaměstnanců, chtěl bych jim také vyjádřit svůj dík i uznání, protože akt udělení státního vyznamenání nevnímám jen jako ocenění práce jednoho člověka, ale jako výraz uznání práce celého Vojenského historického ústavu Praha,“ konstatoval ředitel VHÚ Praha plukovník Aleš Knížek.

Text a foto: Jana Deckerová

Text: Jana Deckerová a army.cz, foto: autorka a army.cz

Jmenování generálů

Prezident republiky a  vrchní velitel ozbrojených sil Miloš Zeman jmenoval na Pražském hradě do generálských hodností tři příslušníky Armády České republiky. Nově jmenovaným generálem se stal brigádní generál Jaroslav Linhart, zástupce ředitele sekce podpory Ministerstva obrany. Do  vyšší generálské hodnosti, tedy hodnosti generálporučíka, byl povýšen první zástupce náčelníka Generálního štábu Armády České republiky Jiří Baloun a do hodnosti generálmajora ředitel Společného operačního centra Ministerstva obrany Petr Mikulenka. Za nově jmenované a povýšené generály promluvil generálporučík Jiří Baloun, jenž zdůraznil, že nové hodnosti jsou pro něj i pro kolegy nejen výjimečným oceněním jejich práce pro resort i pro Českou republiku, ale zároveň i velkým závazkem do budoucna. „Dovolte mi, abych poděkoval i vám a vašemu úřadu, pane prezidente, za  podporu a pochopení, které jako vrchní velitel ozbrojených sil pro nás máte,“ dodal generál Baloun.

Medaili Za zásluhy obdržel plukovník Aleš Knížek

obsah

Co nemůžete měřit, nemůžete řídit

2

Balaton 2015

5

Polní zápočet

6

Vše vyvrcholí certifikací

8

Nejlepší z nejlepších

9

Představujeme nového náměstka MO pro řízení sekce ekonomické a majetkové Čeští vojáci pomáhají maďarským kolegům Studenti UO získávají své dovednosti V polském Krakově se konalo cvičení bojového uskupení V4 Autumn Challenge Triumf psovoda VP na mistrovství světa

Summer Survival

10

Být lidem nablízku

12

Nejlepší řidič

14

Ukončení projektu revitalizace

15

Z vrchu po mně sahal

16

Budu bojovat – nevzdám to!

18

Rád prošlapává cestu druhým

20

Domino

22

Dobruška

24

Vyzkoušej svůj postřeh

26

Expozice věnovaná Kubišovi

26

Byl to boj

27

Krev nad zlato

28

Dvaja generáli

30

Modernizovaná Sněžka-M předána AČR

32

Válka s lidskou tváří?

34

Kašmírské peklo

37

Bratr generál

38

Obléhatel Dunkerquu

40

Seznamte se s vojenským hodnostním označením armád NATO – Kanada

42

Interní komunikační portál

43

Slavný voják a zatracovaný politik

44

Soutěž s mezinárodní účastí Představujeme hlavního kaplana AČR Pohár náčelníka GŠ míří do Přáslavic Koncem června byl ukončen projekt UO Hrdinové všedních dnů První voják AČR obdržel finanční pomoc z Vojenského fondu solidarity Lidé kolem nás

Zaujalo nás v poslední době

Vojenská geografická služba není jen o mapách Naleznete pět rozdílů na obrázku?

Proběhl 19. ročník nohejbalového turnaje Český unikát v rámci NATO Českým pozemným silám velí Slovák a slovenským zasa Čech Technika a výzbroj Technika a výzbroj

Od nasazení české vojenské polní ambulance v Kašmíru uplynulo deset let Na Pražském hradě bude odhalena bysta legionáře generála Stanislava Čečka Historie

Manuál profesionálního vojáka

Historie

2



A report 11/2015

Možná to bude znít zvláštně, ale mě to baví. Rád studuji, jak věci fungují. Ať se již v životě potkám s čímkoliv, mám obrovský zájem zjistit, jak se vše realizuje. Právě přes ekonomiku a čísla poznáte nejlépe procesy a závislosti na vnějším světě. A to mne vždy zajímalo.

Představujeme nového náměstka MO pro řízení sekce ekonomické a majetkové

Co nemůžete měřit, nemůžete řídit Od června letošního roku vykonává funkci náměstka MO pro řízení sekce ekonomické a majetkové Pavel Beran. Po uplynutí obvyklých sto dnů na zorientování se v nové funkci jsme ho požádali o následující rozhovor. K vašim koníčkům patří běhání. Je to způsob, jak relaxujete, vyčistíte si mozek, anebo i při tomto sportu myslíte na práci? Běh se pro mě postupem času stal nezbytností a  svým způsobem drogou. Samozřejmě nejsem žádný „ultramaratonec“, ale dnes jsem se dostal do stadia, kdy bez svých pravidelných deseti kilometrů začínám být nervózní. Nejde jen o to, že když jsem teď úředník, který naprostou většinu dne tráví vsedě, tak bych za pár měsíců nevyšel do schodů. V okamžiku, kdy vybíhám ven, vypínám nejen neustále zvonící telefon, ale v podstatě i okolí. Je to pro mě jedna z mála chvil, kdy si můžu „vyčistit hlavu" a utřídit myšlenky. Mezi vašimi kolegy jste známý svým zájmem o leteckou historii. Je zde souvislost s  vaším působením v LOM Praha? S  trochou nadsázky říkám, že  jsem se minul povoláním a  měl jsem být spíš historikem. Ne, vážně, historie je mým velkým koníčkem, i  když v  poslední době jí již nevěnuji tolik času jako dřív a  ostatně ani tolik, kolik bych sám chtěl. Moje první „viditelná stopa" v tomto směru vznikla již před deseti lety, kdy jsem jako auditor dva roky pracoval v  Kanadě a  tehdy jsem svůj

stesk po domově přetavil ve vznik serveru www.zanikleobce.cz. Na  území České republiky je to zajímavý fenomén: pokud hovořím o  obcích, tak jich jsou stovky, pokud o zajímavých lidských sídlech typu zámky, mlýny, usedlosti, je to již v  řádech tisíců až desetitisíců. Web, který jsem založil a naprogramoval, dnes umožňuje lidem nejen čerpat informace, ale také vkládat dobové fotografie, doplňovat je o  textové informace či  vzpomínky. Jak jsem již říkal, dnes tomu, bohužel, nemůžu věnovat tolik času jako v začátcích, ale naštěstí portál už si žije svým vlastním životem. Občas moderuji diskuzi, doprogramuji nějakou funkcionalitu nebo se jen pokochám přidanými dobovými záběry. V  posledních letech se mi tato záliba vhodně doplňuje s mým velkým koníčkem − letectvím. Přece jen z ptačí perspektivy získáte nadhled, a  to doslova: ze vzduchu je lidský zásah do krajiny mnohem víc patrný než ze země. Na Vysoké škole ekonomické jste studoval obor finance. Jaký je vůbec váš vztah k penězům? Na Vysoké škole ekonomické jsem začínal s  informačními technologiemi, kterými jsem si od šestnácti let jako programátor vydělával své první peníze. Když jsem ale

A report 11/2015

nastoupil na ekonomku, dospěl jsem k názoru, že bude zajímavější studovat finance, kde se potkává svět tvrdých čísel, modelů a procesů. Původně jsem uvažoval o karié­ ře bankéře. K  tomu ale nakonec nedošlo. Po škole jsem nastoupil do poradenské firmy, která se věnovala poradenství a auditu v oblasti finančního řízení. V této roli jsem měl možnost pracovat pro mnoho společností. Tam jsem také pochopil, jak významná je role finančního ředitele. Ten již dávno neplní úlohu hlavního účetního a  pokladníka, ale zejména musí být strážcem toho, že  se společnost ubírá, kam si vytyčila, a včas upozorní na případné odchylky. No a  vztah k  penězům mám asi standardní. Osobně se za  nimi ale neženu za  každých okolností. To bych asi skutečně působil v nějaké bance a neskončil ve státní správě. Finanční řízení není o  vztahu k  penězům, ale spíše o vztahu k číslům. Je to o tom, posuzovat věci ne na základě dojmů, ale faktů. Tedy skutečných tvrdých dat. Což jsem vždy preferoval. Existuje takové krásné heslo: Co nemůžete měřit, nemůžete řídit. Proto kdekoliv jsem byl, snažil jsem se zorientovat v těch procesech přes nějaká čísla, přes nějaké objemy, statistiky a ukazatele. Takže to není o tom, že bych měl nějaký extra silný vztah k penězům, ale je to o tom, že mám extra silný vztah k tomu, aby se věci dělaly hospodárně, účelně, efektivně. Můžou ekonomika a čísla obecně člověka bavit, můžou se stát jeho koníčkem, anebo je to vždy především práce?

Jak se člověk z  prostředí významné mezinárodní společnosti dostane do  státního podniku LOM  Praha? Byla za  tím skutečnost, že  vy sám jste aktivní pilot? V prvním plánu určitě ne, nicméně kdybych nelétal a  nepřicházel často do  styku s produkcí LOMu, konkrétně s legendárními pístovými motory, kdo ví? Ve společnosti PwC jsem pracoval pro konsorcium bank, které v  té době takříkajíc držely při životě výrobce nákladních vozidel Tatra. Mým úkolem bylo rozkrýt, kam tečou z podniku peníze, a snažit se jich pro věřitele zachránit co nejvíce. Po ročním působení v Tatře jsem dospěl k  názoru, že  právě takovýto typ podniku je něco, kam bych chtěl nastoupit a podílet se na jeho „znovuzrození". Tedy podnik, který je před restrukturalizací a  přitom má nějakou historii a  vazbu na  úspěšnou minulost. Když jsem skončil v Tatře, tak jsem hledal na trhu nějakou firmu, která by přicházela v úvahu. A zrovna v té době, tak jako mnoho jiných leteckých nadšenců, jsem sledoval dramatický vývoj v  podniku  LOM, který se ocitl ve  velkých problémech. Oslovil jsem vedení ministerstva a  velice rychle jsme se domluvili, že společně s kolegou Romanem Planičkou tam nastoupíme a ve dvojici se pokusíme odvrátit hrozící bankrot. Museli jste udělat restrukturalizaci, zbavit se lidí, kteří asi neodpovídali vašim požadavkům. Něco takového se zřejmě nedělá snadno, to není příliš populární… Když jsme nastoupili, stáli jsme před rozhodnutím, zda začneme tím, že  budeme výrazně redukovat náklady třeba tak, že  snížíme stavy zaměstnanců o  dvacet procent dolů. Taková opatření se někdy realizují. V  případě podniku LOM bychom tímto postupem museli nenávratně ukončit některé druhy provozů, které by již znovu nešly obnovit. Naše strategie byla tedy jiná. Ořezali jsme sice některé zbytečné režijní náklady, ale hlavní úsilí jsme nasměrovali na hledání nových obchodních příležitostí. Podařilo se nám přivést množství nových obchodních partnerů. Díky tomu se LOM stal sice ne úplně nezávislým, ale výrazně méně závislým na resortu obrany. Jinak samozřejmě propouštění zaměstnanců představuje vždy nepopulární opatření, obzvlášť v podniku, který má vazbu na stát. Tam propustíte jednoho člověka − a on vám i podniku udělá neuvěřitelně zle. My jsme ale naštěstí takovýchto „násilných“ propuštění měli skutečně jen minimum. Vojenské podniky mají určitě nemalý význam pro obranyschopnost této země. Jsou ale na  trhu

3 konkurenceschopné, nepřetrvává v  některých z nich tak trochu socialismus? Nebylo by vhodnější podpořit komerční zbrojovky, které jsou dravější a schopnější? Problém je, že státní podnik nemůžete řídit zdaleka tak tvrdě jako soukromou firmu. Na druhou stranu tyto podniky jsou pod stoprocentní kontrolou Ministerstva obrany, to je může kdykoliv nasměrovat tam, kam ministerstvo, potažmo stát, aktuál­ ně potřebuje. Asi nejlepší je mít vyvážený mix. Právě mít možnost se rozhodnout činí mimo jiné i  určitý tlak na  státní podniky, aby se začaly chovat efektivně. Nicméně dnes jsou státní podniky, ať již je to VOP, anebo již zmíněný LOM, vystaveny tvrdému konkurenčnímu prostředí a  to je zárukou, že i ony musí být efektivnější. Už to nejsou podniky stoprocentně závislé na  armádě. Takže si troufám tvrdit, že  to s  nimi není zase až tak hrozné. V  souvislosti s  vaším nástupem do  funkce ministr obrany prohlásil, že potřebuje někoho, kdo má větší tah na branku. Považujete se za člověka činu, který méně mluví a více dělá? Snažím se, aby se věci hýbaly. Jsem rozhodně týmový hráč. Mám rád, když společně hledáme cestu, jak něco udělat bez zbytečného odkladu. Naše ministerstvo je svázáno spoustou předpisů a  některé postupy jsou výrazně formálnější, než bych preferoval. Máme mnoho problémů, které vyžadují rychlá řešení. Každý den přináší nová témata. To mě baví. Na druhou stranu mě mrzí, že se stále více a více utápíme v  takové té denní administrativě a  v  řešení běžných problémů, takže méně času

zbývá na koncepční práci a na to, abychom přenastavili kormidlo některých zdejších mechanismů. Než jste sem nastoupil, měl jste určitou představu o ekonomické a majetkové sekci. S řešením jakých záležitostí jste chtěl začít? Považuji za  svou velkou výhodu to, že kromě komerční sféry jsem si prošel státním podnikem v gesci Ministerstva obrany. Díky tomu si myslím, že  jsem byl připraven lépe chápat rozdíly mezi byznysem a  státní správou. Jsem velmi rád, že  jsem v této sekci potkal kolegy, kteří jsou velmi pracovití, inteligentní a  kreativní. Možná nejviditelnější změnou od  mého nástupu je méně formální způsob komunikace. Zásadní věc, na kterou jsme se zaměřili, je, že  se snažíme naslouchat zákazníkovi. Pro nás je zákazníkem armáda či kterákoliv jiná sekce. Myslím si, že právě tohle bylo v minulosti trochu podceňované bývalým vedením sekce a podřízených agentur. S našimi partnery jsme zvýšili intenzitu komunikace uvnitř resortu tak, abychom vycházeli vstříc jejich potřebám a oni měli pocit, že působíme jako jejich servisní organizace. Naše sekce je tady ale také od toho, aby hlídala finanční prostředky a  dohlížela na  to, aby každá koruna byla vydána hospodárně a efektivně. Část veřejnosti si myslí, že  hospodaření resortu obrany není právě dvakrát efektivní. Je tomu skutečně tak? Stejně jako v  každé složce státní správy můžeme najít spoustu příkladů neefektivity hospodaření, tak je tomu i v našem resortu.

4



Nejvíce bojujeme s tím, že máme obrovské množství akvizičních potřeb, máme velmi složitou vnější regulaci danou zákonem o  veřejných zakázkách a  dalšími předpisy. Kromě toho je zde i vnitřní regulace, která nám akviziční proces výrazně komplikuje. Musíme tedy hledat rovnováhu mezi tím, abychom naplňovali potřeby, vynakládali finanční prostředky za  věci, které jsou vojákům skutečně k užitku, a nezbývaly nám na konci roku prostředky, ale zároveň abychom nakupovali efektivně, za  rozumnou cenu a  tak, abychom nesklouzli k  tupému utrácení. V  loňském roce se resortu nepodařilo utratit čtyři miliardy. Hrozí nám něco podobného i  v  letošním roce? Nemám rád slovo utratit, a  priori vyvolává dojem, že  jde jen o  to, zbavit se peněz. Také se ale nedomnívám, že když nám na  konci roku zbydou finanční prostředky, tak je to znakem toho, že jsme někde ušetřili. Podle mě to spíš svědčí o tom, že jsme neuspokojili nějakou potřebu. Potřeby armády stále výrazně překračují možnosti našeho dnešního rozpočtu. Aktuálně děláme všechno pro to, aby se loňský rok neopakoval. V posledních měsících se nám podařilo akcelerovat některé akviziční akce, které by jinak šly pozvolnějším tempem. To by nám mělo umožnit vyčerpat peníze ještě letos. Znovu zdůrazňuji, není to o  tom, že  bychom utráceli za  nesmysly. Prostě urychlujeme akvizice, které bychom později stejně uskutečnili a  které armáda potřebuje již dnes, respektive je v mnoha případech již dávno potřebovala. Ministr obrany zmínil, že  na  financování velkých akvizičních projektů by byl vhodnější jakýsi překlenovací fond, ze  kterého by bylo možné čerpat tři čtyři roky. Jednali jste již v  tomto smyslu s Ministerstvem financí? To je velice zajímavá myšlenka. Inspirovali jsme se na „dopravě“, kde existuje státní fond dopravní infrastruktury, který se průběžně plní a neustále se z něho podle konkrétních akcí čerpá. Několikrát jsme na toto téma hovořili jak s poslanci, tak s Ministerstvem financí. Musím říci, že na MF pro to zatím není podpora. Bylo by to asi natolik revoluční a  především precedentní i  pro ostatní resorty, že  se jim do  toho nechce. Pravdou také je, že  to nemá podporu ve stávajících zákonech. Nic takového se tedy zatím nerýsuje. Na druhou stranu spolupráce s MF je velice dobrá a způsob řízení programového financování ve spojení s výrazným nárůstem rozpočtu v  následujících letech nám umožňuje rozjet velké investiční akce i bez takového fondu. Váš předchůdce si nechal zpracovat studii na téma optimalizace klíčových agend. Pracujete v současné době s tímto materiálem? Jako bývalý konzultant mám k úrovni výstupů poradenské společnosti, která tuto studii dělala, značné výhrady. Tito poradci

A report 11/2015

Balaton 2015

Pavel Beran se narodil 22. března 1976. Vystudoval Fakultu financí a  účetnictví na  Vysoké škole ekonomické. Působil u  PricewaterhouseCoopers nejdříve jako auditor a později v oblasti poradenství. V letech 2004 až 2006 pracoval pro tuto firmu v Kanadě. Podílel se na optimalizaci finančních procesů, implementaci systémů řízení a nastavování kontrolního prostředí. Po  návratu do České republiky dělal ředitele manažerského poradenství pro oblast finančního řízení pro Českou a  Slovenskou republiku PricewaterhouseCoopers. Od  března 2012 působil u LOM Praha, s. p., nejdříve na pozici 1. zástupce ředitele a později ve funkci ředitele. V červnu 2015 se stal náměstkem pro řízení sekce ekonomické a majetkové MO. Pavel Beran je ženatý, má syna a dceru. K  jeho zálibám patří letectví, historie, historická topografie, motocykly Harley Davidson a běh. Zajímá se i o techniku.

Tento resort se dlouhodobě potýká s  tím, že  neví, kolik ho co stojí. Daří se vám řešit tento problém? Jsme schopni i  u  menších akcí říci, na  kolik nás přijdou? To je výborná otázka: jedním z klíčových projektů, které v  současné době řešíme, je zavedení controllingu. Je to záležitost naprosto běžná u  soukromých firem, ale poměrně revoluční na  Ministerstvu obrany. Cílem tohoto projektu je znát hodnotu, ceny jednotlivých procesů, jednotlivých aktivit. V současné době sbíráme historická data, abychom se měli o co opřít. Snahou je, abychom od roku 2018 byli schopni oceňovat jednotlivé aktivity a procesy. Což nám umožní nejen lépe ty věci řídit a  sledovat, ale i lépe plánovat. Do budoucna budeme schopni řadu běžných výdajů plánovat z centra, aniž bychom s tím obtěžovali jednotlivé organizační celky, jak je tomu nyní. Od  listopadu 1989 uplynulo šestadvacet let, a  resort pořád zatěžuje obrovské množství nepotřebného majetku. Nedal by se tento proces přece jenom urychlit? Určitě by se to urychlit dalo. Ale množství pracovníků je omezené. Proces prodeje je jako většina našich procesů velmi

5

Čeští vojáci pomáhají maďarským kolegům v Hódmezővásárhely zvládat migrační vlnu

A fakta

nám totiž dali na  papír to, co tady dávno všichni vědí. Máme pomalý akviziční proces, neefektivní nákupy atd. Nemyslím si, že  něco, co zde během čtrnácti dnů vytvořili absolventi vysoké školy, nás dokáže někam posunout. Tu změnu musíme udělat my sami. To za  nás žádný konzultant neudělá. A  právě proto, že  o  tom víme, tak s tím pracujeme. Má to prioritu, je to jeden z  projektů sledovaných panem ministrem. Byl ustaven oficiální projektový tým, vznikla z toho řada dílčích záležitostí. Každá z nich je řízena moderním způsobem. První výsledky jsou již na světě.

A report 11/2015

Vláda České republiky schválila cvičení Balaton 2015. V jeho průběhu mají naši vojáci podpořit v logistické oblasti své maďarské kolegy při plnění úkolů souvisejících s migrační krizí. Dopoledne 13. října byla v olomoucké železniční stanici Bělidla naložena technika. Následoval její převoz do Maďarského Kaposváru. Zde až do poloviny prosince působí dvacet jedna příslušníků Armády České republiky.

komplikovaný. Navíc majetky se musí nejdříve majetkoprávně vypořádat. Je přitom úplně jedno, zda se jedná o malý pozemek, či  velkou ubytovnu. Dá to stejnou práci. Věřím, že  mí kolegové dělají maximum. Konec konců roční plány pravidelně plní. V  případě nepotřebného majetku ale nyní dochází k novele zákona 219/2000 Sb., která přináší zásadní změnu. Většina majetku, který bude od roku 2016 vyřazen z potřeb resortu, bude přecházet na  Úřad zastupování státu ve věcech majetkových. Našemu ministerstvu tedy odpadne možnost nakládat s tímto majetkem a odprodávat ho. Jen připomínám, že navíc již zhruba rok nejsou finanční prostředky z  odprodejů příjmem Ministerstva obrany, ale státního rozpočtu. Jak to vypadá s rozpočtem na další roky? Vláda ve své koaliční dohodě deklarovala nárůst rozpočtu MO na  úroveň 1,4 %  HDP do  roku 2020, což odhadem převyšuje částku 70 mld. Kč. Připomínám, že  na  letošní rok byl schválen rozpočet ve  výši 43,8 mld. Kč, na 2016 máme zatím schváleno 47,8 mld. Kč, na 2017 máme 52 mld. Kč. Aktuálně vyjednané navýšení považuji za  dobrý start. Přiznejme si, že  nám také nahrává, že  politici vidí, co se kolem nás děje, ať už se jedná o krizi na Ukrajině, v Sýrii, nebo nekontrolovaný příliv imigrantů. Z  hlediska objemu rozpočtu se zdá, že  se resort po mnoha letech škrtů konečně odrazí ode dna. Vyšší rozpočet s sebou ovšem nese výrazně vyšší nároky na  plánování, specifikace a  akvizice. Takže výše uvedené „dělat věci lépe“ se musí stát naším každodenním heslem. Věřím, že to půjde.

Text: Vladimír Marek

Většina vojáků, pod vedením nadporučíka Ondřeje Prokopa, je ze  153. ženijního praporu z  Olomouce. Doplňují je příslušníci 151. ženijního praporu z Bechyně. Jedná se o řidiče a obsluhu techniky, kterou s sebou v podvečerních hodinách po železnici odvezli. Jednotka po celou dobu působení plní úkoly spojené s logistickým zabezpečením maďarské armády. Jedná se zejména o  přepravu materiálu, případně osob. K tomu vojákům slouží pět vozidel Tatra T-815 8×8 a přepravník kontejnerů T-815 MLF. Úkoly spíše ženijního rázu plní čeští vojáci po boku s maďarskými kolegy s pomocí zemního stroje JCB 4CX se soupravou zemního vrtáku a  sbíječky a jednou Tatrou T-815 6×6 ASKDŽ (pojízdná ženijní dílna).

Cesta nadvakrát

V sestavě jednotky je i deset polních kuchyní, které budou po zaškolení zapůjčeny maďarským vojákům pro jejich potřeby. Zaškolení provádí dva zaměstnanci z Agentury logistiky, kteří jsou do Maďarska vysláni na dobu dvou týdnů. Do skupiny jsou zařazeny i dvě ženy, řidička osobního vozidla ze 153. ženijního praporu a vojákyně ze  štábu 15. ženijního pluku, která umí dobře maďarsky, a  proto po celou dobu působí jako tlumočnice. Převoz techniky po železnici trval prakticky celý den, vojáci měli k dispozici dva speciální vagony. „Jeden byl obytný a druhý s kuchyní, aby bylo kde si uvařit,“ vysvětlil nadporučík Prokop, který ještě před samotným odjezdem provedl rekognoskaci na místě vlastního působení. Do vykládací stanice Kiskorpád dorazili následující den, zde vyložili materiál a po vlastní ose se přesunuli do kasáren v nedalekém Kaposváru. Proběhlo nezbytné ošetření techniky, veškerá potřebná školení a poučení k dalšímu průběhu cvičení a činnosti. V pátek 15. října dopoledne vyrazili do Hódmezővásárhely. Město Hódmezővásárhely leží poblíž maďarských hranic se Srbskem a Rumunskem, od Kaposváru je vzdáleno zhruba 250 km východním směrem. Jedná se o  padesátitisícové město, v  němž je rovněž vojenská posádka a kde naši vojáci nalezli nezbytné zázemí k další činnosti. První víkend byl věnován přípravě a částečně i odpočinku. Potom se ovšem rozjela veškerá činnost již naplno.

Poslední model kuchyně

„Zahájili jsme přeškolení maďarských vojáků k  používání polních kuchyní PK-60. V první fázi jsme jim ve spolupráci s odborníky z Agentury logistiky vysvětlili funkci a ovládání kuchyně,“ uvedl velitel jednotky nadporučík Ondřej Prokop. Kuchyně PK-60 je posledním modelem polní kuchyně zavedeným do používání naší armády v  provedení přívěsu taženého za  nákladním vozidlem. Je určena pro přípravu teplé stravy až pro 150 osob. Pod kotli je možné topit

jak naftou, tak i pevným palivem. Při delším pobytu na jednom místě je kuchyni možno i sejmout z vozíku a použít samostatně, což je výhodné například při použití pod stanovým přístřeškem. Po zaškolení si tyto kuchyně převezme do zápůjčky maďarská strana již bez další asistence české jednotky. V  Hódmezővásárhely začala i  práce pro osádku ženijního stroje JCB. „Nedaleko kasáren jsme vyměřili prostor a pak spolu s příslušníky maďarského ženijního praporu začali upravovat příjezdovou komunikaci do míst, kde vznikne výcvikový polygon pro přípravu jednotek působících přímo na hranici,“ upřesnil nadporučík Prokop. Využita je i přepravní kapacita jednotky v podobě 5 těžkých osmikolových terénních nákladních automobilů Tatra T-815 a jednoho přepravníku kontejnerů Tatra T-815 MLF. Je k dispozici pro přepravu materiálu a zásob dle požadavků maďarských ozbrojených sil. „Přímo na hranicích naši vojáci nepůsobí. Hlavní úkol jednotky na  cvičení je součinnost s  maďarskou armádou v  oblasti ženijní a logistické podpory,“ uzavírá nadporučík Prokop. Text: kapitánka Miroslava Štenclová, plukovník Jan Šulc, foto: autorka, praporčík Jan Šmerda a nadporučík Ondřej Prokop

6



A report 11/2015

Studenti nových programů Univerzity obrany důkladněji získávají a zdokonalují své vojenské dovednosti

Polní zápočet

„Nasadit druhý turniket!“ instruktor udílí pokyn studentům, kteří se sklánějí nad svým kolegou, zatímco zbývající příslušníci družstva zajišťují kruhovou obranu. Na dohled odtud se z vysoké trávy najednou ozývají kulometné dávky a na několika místech se objevují záblesky výstřelů z hlavní. Další družstvo se s využitím maskovacích schopností terénu a vegetace takticky přesouvá na novou pozici. Je začátek září a ve vojenském výcvikovém prostoru Březina probíhá polní výcvik studentů Univerzity obrany. Studenti prvního ročníku obou brněnských fakult Univerzity obrany v  průběhu srpna a  září prakticky procvičují taktické činnosti jako útok, obranu, přesun a  rozmístění mimo boj, se kterými byli teoreticky seznámení na přednáškách v průběhu 2. semestru svého souvislého pětiletého magisterského studia. Cílem je upevnit, rozšířit a prohloubit znalosti základních taktických činností vedených pěším družstvem a  vytvořit základní návyky a  dovednosti v  přípravě a řízení uvedených taktických činností družstva. Podle propracovaného rozvrhu tak jednotlivé čety rozdělené do  pěších družstev metodicky procvičují konkrétní činnosti – například vyražení na  zteč, překonávání zátarasů, boj v  hloubce obrany nepřítele, přeskupení a  vystřídání nebo činnost družstva při zaujímání obranného postavení, vedení obranného boje v rámci palebného přepadu.

Pod dohledem instruktorů

Jedna ze  studijních čet na  ženijně­ metodickém cvičišti právě absolvuje úvodní zaměstnání v  předmětu ochranné stavby. Příslušníci čety se seznamují s  jednotlivými typy zákopů a  prvky jejich konstrukce. „Pokud zalehnete, zmenší se plocha vašeho profilu na  desetinu a  ochranné stavby vaše krytí dál výrazně zvýší,“ vysvětluje vedoucí zaměstnání smysl ženijních zařízení, která se rozkládají v mírném svahu kolem studentů. Na vedení výcviku se kromě pedagogického sboru katedry taktiky Fakulty vojenského leadershipu (FVL) aktivně podílejí instruktoři z  vojenských útvarů 4. brigády rychlého nasazení a 7. mechanizované brigády a spolu s nimi také 12 studentů prvního ročníku navazujícího magisterského studia, kteří tak současně procvičují své

velitelské a metodické dovednosti řídit výcvik podřízených vojáků. V  závěrečné fázi polní přípravy studenty prověří také instruktoři kurzu Komando z Velitelství výcviku – Vojenské akademie ve Vyškově. „Nový systém praktické přípravy studentů, který probíhá plně v  gesci lektorů UO s podporou instruktorů od vojsk, se nám již plně osvědčuje, což dokazuje viditelný progres v oblasti získávání návyků a prohlubování dovedností studentů při plnění specifických taktických úkolů. Studenti se učí základním způsobem vyhodnocovat stanovený úkol, přijmout rozhodnutí a  vydat palebný úkol či palebný povel ve funkci velitele týmu. Nutno podotknout, že aplikace úplného rozhodovacího procesu na úrovni velitele družstva včetně řízení boje družstva zakončené bojovou střelbou je čeká až ve druhém ročníku,“ hodnotí dosavadní průběh praktické přípravy plukovník Jaroslav Kozůbek, vedoucí katedry taktiky.

Zkouška bojem

V úterý 15. září o páté hodině ranní probouzí téměř dvě stovky studentů poplach, který zahajuje třídenní komplexní polní vyvedení. Jeho cílem je procvičit dovednosti získané během předchozího několikatýdenního výcviku v  poli. Studenti snídají, vyzvedávají ze  skladu zbraně a  také kon­ trolují těsnost svých plynových masek. Pak se shromažďují na nástupišti, kde si za pomoci barev maskují tváře, někteří s  kolegy navzájem, jiní sami za  pomoci nejrůznějších lesklých předmětů, zrcátky počínaje a CD disky konče. Krátce po  deváté hodině před nastoupené studenty předstupuje řídící cvičení

A report 11/2015

7

plukovník Kozůbek „Včera jste absolvovali test znalostí a  v  následujících třech dnech si ověříte dovednosti, které jste zde získali při výcviku. Úspěšné absolvování obou částí potřebujete pro udělení zápočtu za druhý semestr,“ seznamuje studenty s cílem komplexního cvičení. Posluchači právě končícího prvního ročníku pomyslně prošlapávají cestu svým budoucím kolegům při zavádění nových studijních programů na  Univerzitě obrany. V  souladu s  požadavky armády loni na  podzim jako první zahájili souvislé pětileté magisterské studium a v jeho rámci zažili významnou novinku – zimní polní výcvik, který podstatně rozšířil jejich praktickou přípravu. „Tato změna se na  úrovni vojenských dovedností studentů výrazně projevila v  tom kladném smyslu,“ hodnotí zařazení nového výcvikového bloku mezi první a druhý semestr Zdeněk Flasar, který má s přípravou adeptů vojenského povolání bohaté zkušenosti.

Utkání sekcí

Zdeněk Flasar velí sekci Alfa, kterou tvoří studenti FVL. V souladu s námětem cvičení je po  skončení úvodního nástupu odesílá po jednotlivých četách k pěšímu několikakilometrovému přesunu do určeného prostoru. Tématem cvičení je činnost družstva v  nestabilním prostředí. „Studenti proti sobě nemají konkrétního protivníka, ale skupinky ozbrojenců, které provádějí nelegální činnost, jako je například přepadávání civilistů,“ popisuje plukovník Kozůbek. Novinkou stávajícího komplexního vyvedení je soupeřská část, kdy se v poli navzájem utkají již zmíněná sekce Alfa a jejich dočasní protivníci z  Fakulty vojenských technologií označení jako sekce Bravo. Studenti tak mají možnost poznat boj v  reálném prostředí, uvidět, jak velký je nepřítel na  několikasetmetrovou vzdálenost a  jak obtížné je vyhledat ho v terénu. I tato praktická zkouška umožňuje pedagogům posoudit, jak jsou jednotliví studenti nadáni pro roli velitele, který musí být schopen učinit zásadní rozhodnutí a dovést své podřízené k úspěchu. Tyto a další praktické poznatky spolu se studijními výsledky budou hrát významnou roli při zařazování studentů do jednotlivých odborných modulů, které v souladu s osnovami nových studijních programů proběhne (s výjimkou některých specializací) na konci třetího ročníku. To je však budoucnost, byť nepříliš vzdálená. Teď studenti jedné z  čet Univerzity obrany leží tiše v  kruhu a  pozorují okolí místa, kde mají za  úkol zřídit své dočasné útočiště. Před sebou mají tři dny a dvě noci, během nichž budou usilovat o cíl mnohem bližší – zápočet za osvojení vojenských dovedností v poli. Text a foto: Viktor Sliva

8



A report 11/2015

A report 11/2015

9

V polském Krakově se konalo cvičení bojového uskupení V4 Autumn Challenge

Famózní triumf psovoda Vojenské policie na mistrovství světa

Vše vyvrcholí certifikací

Nejlepší z nejlepších

Na dvě desítky příslušníků Armády České republiky předurčených do štábu operačního velitelství bojového uskupení V4 Evropské unie (EU) se ve dnech 27. až 30. října účastnily kontrolního štábního nácviku Autumn Challenge v polském Krakově.

Nejvyšší metou skončila účast rotného Stanislava Doležala na mistrovství světa, jež se konalo na začátku října v nizozemském Rotterdamu, ve speciální kynologické disciplíně globalring. V silné domácí konkurenci vybojoval se svými psy hned dvě medaile, kromě zlata ještě bronz.

Čeští vojáci zde společně s kolegy z Polska, Maďarska a  Slovenska procvičovali postupy práce štábu v rámci procesu operačního plánování pro operace EU Crisis Management Operation, revidovali standardní operační postupy a  zdokonalovali systém velení a řízení sil bojového uskupení EU. Síly rychlé reakce má Evropská unie již od  roku 2007. Jedná se o  bojová uskupení − battlegroups (BG), která jsou společně vytvářena armádami jednotlivých členských států. Zasahovat mohou v  různých typech operací − v humanitárních misích, při prevenci konfliktů či  odzbrojení s  využitím pozemních, vzdušných, případně i  námořních komponentů. Hlavní smysl konceptu výstavby BG je získání schopnosti rychlé reakce na  vznik krizové situace a  možnosti jejího efektivního řešení vojenskou silou. Tato expediční síla je schopna plnit úkoly ve  vzdálenosti až  šesti tisíc kilometrů od Bruselu. Rychlá a intenzivní operace, o jejímž provedení rozhoduje Rada Evropské unie, by neměla trvat déle než 30 dní (s možností prodloužení až na 120 dní). V  letošním roce zabezpečují výstavbu a  přípravu jedné z  battlegroups EU země Visegrádu. Pohotovost úkolového uskupení k nasazení je stanovena na první polovinu roku 2016. Ve štábech operačního velitelství (OHQ, Operational Headquarters)

a  velitelství sil (FHQ, Force Headquarters) bude působit přes šedesát příslušníků AČR, kteří jsou zařazení nejen v  hlavní složce velitelství − Společném operačním centru (JOC, Joint Operation Centre), ale i na dalších pozicích, jimiž jsou logistika, personalistika, zpravodajství, plánování a  řízení operací, komunikační a informační systémy, civilně-vojenská spolupráce (CIMIC), psychologické operace (PSYOPS) či  zdravotnické zabezpečení. Pro V4 EU BG bude Česká republika vyčleňovat také zdravotnický a logistický modul. Samotný nácvik sladění jednotlivých prvků OHQ probíhá v prostorách Centra řízení pozemních operací v Krakově a je další součástí série výcvikových aktivit v  rámci přípravy příslušníků visegrádského bojového

uskupení v roce 2015. „Do obou velitelství byli vybráni vojáci napříč odbornostmi AČR tak, aby splňovali požadavky pro práci v mnohonárodním štábu. Závěrečnou prověrkou připravenosti je společné cvičení V4 EU BG − Common Challenge, které vyvrcholí certifikací připravenosti všech prvků štábu velitelství sil,“ uvedl k českému štábnímu příspěvku brigádní generál Ladislav Jung, zástupce velitele pozemních sil AČR a  zároveň v  battlegroup V4 zástupce velitele OHQ. „V rámci Common Challenge 2015 (CC15), konaného od 13. do 21. listopadu ve vojenském výcvikovém prostoru Draw­sko Pomorskie, ve Štětíně a Krakově, jsou postupně aktivována obě velitelství tak, aby byly prověřeny schopnosti k případnému nasazení BG ve vojenské operaci. Námětem pro závěrečné cvičení je řešení krizového stavu ve státě Lakuta, zemi napadené sousedním státem, trpící vnitřní migrací a  nedostatkem vodních zdrojů. Takovému nasazení síly samozřejmě předchází nejen důsledné plánování a příprava, ale také přesné nastavení procesů aktivace a stanovení priorit při

Náročná příprava

Největší rozdíl v  porovnání s  různými obranářskými závody, jichž se dosud v  ČR účastnil, vidí Doležal v ovladatelnosti a poslušnosti psa. Při globalringu k úspěchu nestačí jen to, že  pes umí figuranta zadržet. „Důležitá je stoprocentní spolupráce mezi

A fakta Globalring vzešel z  požadavku psovodů, aby byl uvolněnější oproti tradičnímu belgickému ringu, který požaduje daleko větší přesnost a  jehož se mohou zúčastnit pouze psi evidovaní pod mezinárodní kynologickou federací. Záměr je, aby to byl sport otevřený pro všechny psy. Na  rozdíl od  v  Čechách tradičního a nejrozšířenějšího kynologického sportu, který se skládá ze tří disciplín – stopa, poslušnost a  obrana −, je globalring zaměřený na  poslušnost, skoky a  obranu. Všechno se dělá najednou v uzavřeném prostoru, takzvaném ringu, kde pes provádí na začátku různé cviky, jako jsou například chůze u nohy, přinášení aportu, vyhledávání předmětu psovoda či  odmítání potravy. Poté ho čekají nejrůznější překážky pro skok do  výšky, do  dálky a  šplh. Následuje samotná obrana, kdy musí pes v prostoru vyhledat figuranta a plní různé úkoly, čelí jeho přepadu, útěku a musí zvládat různé modelové situace, které vycházejí z praktického života.

A fakta Koncept bojových skupin EU, tzv. battlegroups (BG), vychází z britsko-francouzského summitu Le Touquet v roce 2003, schválen byl Evropskou radou v létě 2004. Své síly rychlé reakce má Evropská unie od roku 2007. V roce 2009 byla připravena působit ve prospěch Evropské unie česko-slovenská battlegroup. Výstavba jednotlivých bojových uskupení EU je založena na principech soudržnosti a  mnohonárodním složení se schopností provést samostatnou operaci nebo zajistit rozvinutí hlavních operačních sil v  jejím počátečním období. Cílem je minimalizovat rozdíly armád EU, a  to například v  doktrínách, operačních postupech, stupni bojové připravenosti, technickém vybavení, jazykových znalostech či  kulturních odlišnostech. vyrozumívání vojsk v  průběhu držené pohotovosti V4 EU BG,“ vysvětluje obsah CC15 plukovník Zdeněk Pekař, vedoucí operačního oddělení Společného operačního centra MO a při V4 EU BG zástupce vedoucího řízení operací. Společná evropská battlegroup V4 by měla mít celkově na 3 720 osob, z toho Polsko, jako vedoucí země, vyčlení 1  870 vojáků, Česká republika přes 730, Maďarsko téměř 640 a Slovensko více než 460 vojáků. Polsko poskytne hlavní část bojových manévrových sil a specializované schopnosti. Česká republika vyčlenila do  sestavy BG zdravotnický a  logistický modul. Maďarsko pak ženijní jednotky a CIMIC. Jednotka ochrany proti zbraním hromadného ničení bude ze Slovenska. Text a foto: majorka Jolana Fedorková

„Je to, jako kdyby Češi vyhráli mistrovství světa v ragby na Novém Zélandu,“ hodnotí vítězství sám Doležal, který slouží jako psovod − specialista zásahu 4. pracoviště ochrany objektů, Týniště nad Orlicí, Vel.  VP  Olomouc. Globalring, kterému tradičně dominují právě Nizozemci a  Belgičané, je v  obranářských závodech poměrně novou disciplínou. Zaměřuje se na poslušnost, skoky a obranu. Vše se odehrává v uzavřeném prostoru a součástí cviků je také zákrok proti figurantovi, kdy se pes zakusuje do  jeho ochranného tzv. ringo obleku.

Dva psi, dvě medaile

Rotný Stanislav Doležal se závodu zúčastnil se služebním psem Tomim a  vlastním psem Sunkim. S  oběma belgickými ovčáky soutěžil v  kategorii 1. O  postup

na mistrovství bojoval s padesáti psovody z celého světa, na mistrovství se pak utkal s deseti nejlepšími z nich. V konkurenci jen třech národností – Belgičanů, Nizozemců a  Tunisana, žijícího a  trénujícího v  Belgii – uspěl hned dvakrát. Kromě titulu mistra světa Sunkim vybojoval s Tomim ještě bronz. „Šlo o doposud nejtěžší závod, který jsem se služebním psem absolvoval,“ svěřuje se Doležal. Obtížnost byla daná nejen silnou konkurencí, ale také nesmírně přísnými pravidly. Během závodu mohli soutěžící po zahájení cviku použít jen jeden povel, při takzvaných obranách pak měli jeden povel navíc, který sloužil k  pouštění psa, nebo jeho přivolání od  figuranta. „Pokud není pes na závod dokonale připraven, nemáte žádnou šanci na úspěch. Ani perfektní připravenost ale není zárukou úspěchu,“ dodává.

psovodem a psem,“ zdůrazňuje. Ačkoliv se Stanislav Doležal věnuje kynologii už odmala, jako každý profesionální sportovec musí trávit hodiny a  hodiny tréninkem. „Většinu přípravy absolvuji po  pracovní době, protože k  ní potřebuji speciálně připravený prostor pro výcvik,“ říká. Počet hodin, který týdně svým psům věnuje, přitom odhaduje na dvacet až pětadvacet. Dnes je globalring především sport, vychází ale z historických základů využití psa v ozbrojených složkách. Přestože jsou disciplíny diametrálně odlišné od požadavků na psy ve službě, připouští, že  výcvik se psem u  Vojenské policie mu zisk medaile ulehčil. „V neposlední řadě mi ale k vítězství pomohlo i to, že jsem byl na  závod vyslán služebně. Já a  především Tomi jsme měli perfektní servis a  zázemí během závodu, což určitě mnohonásobně zvýšilo šanci na úspěch.“ Text: Michal Voska, foto: Stanislav Doležal, archiv

10



A report 11/2015

A report 11/2015

Soutěž s mezinárodní účastí prověřila nejen fyzickou přípravu

zamaskováním, ale i příprava stravy. Na první pohled lehký úkol při nepřízni počasí není žádná legrace, nicméně podařilo se všem. Taktéž poskytnutí první pomoci, výroba improvizovaných nosítek a přesun raněného byly úkoly, jejichž osvojení je třeba brát jako naprostou samozřejmost a  nutnost pro aktivní vojáky. Což potvrdila výtečná spolupráce v rámci týmu a bezchybné zvládnutí. Vybudování přístřešku v členitém a zalesněném terénu CHKO Moravský kras bylo pomyslnou tečkou v outdoorových aktivitách mimo VVP Dědice.

Summer Survival Již patnáctý ročník armádního víceboje s mezinárodní účastí se odehrál ve Vyškově na začátku října. Na vojáky čekala řada náročných úkolů a nelehkých překážek. Nepřízeň počasí, vyčerpání soutěžících, ale i penalizace a diskvalifikace, tak vypadal letošní ročník. Vojenské plavání, překážková dráha NATO, odhad vzdáleností, hod granátem, střelba, signalizace, síť, transport přes vodu, Via Ferrata. To jsou jen některé názvy

Náročné plánování

mužstvo z Jindřichova Hradce a pro porušení pravidel i jeden ze zahraničních účastníků z  Polska. Limity kladené na  účastníky jsou tvrdé, nicméně to není omluvou pro

OBSAH ZÁVODU

disciplín, za  které družstva získávala cenné body do celkového hodnocení. To ale není vše. Další body se družstvům přičítaly za  splnění podmínek několika etapových součástí závodu. K velké různorodosti disciplín, a  tedy i  náročnosti na  všestrannost vojáků, se přidalo i  velmi proměnlivé počasí, a  tak se pořadí, tak jak se očekávalo, neustále měnilo. V průběžném pořadí byly bodové rozdíly mezi některými družstvy minimální, a  proto se bojovalo skutečně až do posledních sil.

Náročný závod

„Každý závodník si sáhl na  dno svých sil. Armádní víceboj byl velice atraktivní a  o  jeho popularitě svědčí zájem nejen našich, ale i zahraničních účastníků,“ uvedl vyškovský tělocvikář a  zároveň hlavní rozhodčí kapitán Dušan Nečas. On, společně s  kolegy, dohlížel na  regulérnost závodu a byl spoluautorem celého programu a  všech překážek. Sedmnáct tříčlenných mužstev, včetně zahraničních účastníků z Kanady, Polska, Slovenska a Litvy, patnáctý ročník příjemně překvapil a dle hodnocení soutěžících byl i přes vysokou náročnost perfektně nachystán do nejmenších detailů. Samozřejmostí bylo zajištění bezpečnosti všech účastníků a zdravotnické jištění po celou dobu závodu. Vyčerpání si vybralo svoji daň, a  tak ze  závodu odstoupilo

obcházení pravidel a dosahování lepších výsledků na úkor fair play.

Sledování pomocí GPS

Zmíněné fair play je základním předpokladem sportovního zápolení, které obsahuje dodržování pravidel, sportovní chování, pomoc druhému závodníkovi atd. Vojáci jsou schopni pracovat jako jeden tým, vzájemně si pomáhat, podporovat se,

11

 střelba z ručních zbraní  pěší přesuny se zátěží i bez zátěže  orientace v terénu podle mapy a buzoly, nákresů a plánků (za snížené viditelnosti i v noci)  překonávání umělých a přírodních překážek  poskytnutí první pomoci, svépomoc a transport raněného  házení na dálku a na cíl  plavání, ponořování a skoky do vody, brodění  přesuny na plavidlech  lezení, jištění, slaňování a záchranné techniky  příprava ohniště, rozdělání ohně a příprava stravy  budování přístřešku  různé další netradiční a překvapující úkoly hecovat se, ale i zde platí, že podvádění se nevyplácí. To byl případ týmu z Polska, který byl, stejně jako ostatní, sledován pomocí GPS. Jejich extrémně zrychlený přesun znamenal buď nadpozemské schopnosti,

či významné porušení pravidel. Hlavní rozhodčí byl nekompromisní a soutěžící po zásluze diskvalifikoval. Nepříjemná zkušenost ale v  žádném případě nepoškodila závod a pro příští ročníky neznamená žádné omezení či potřebu změn.

Zamrznutí

Slaňování a  celkově vyčerpanost způsobily účastníkům nemalé potíže. Zejména při plavání si většina sáhla na  samé dno svých sil. Počasí příliš nepřálo, a  tak přeplavat určenou vzdálenost po předchozích vyčerpávajících úkolech byla těžká zkouška odolnosti a bohužel právě zde došlo k nepříjemným okamžikům, kdy díky vyčerpání musel odstoupit tým z Jindřichova Hradce. Soutěživost nikomu z  přítomných nechyběla, taktéž odhodlání, ale zbytečné riskování a  přeceňování schopností se nikdy nevyplácí, což si členové týmů uvědomují a  jsou soudní. Účastníky z  Polska zmohla zejména lezecká stěna a šplhání po nelehkých překážkách, zejména po síťi. Nejeden závodník zde ,,zamrznul“ a  nebyl schopen dalších kroků. Teprve hecování týmu přispělo k  překonání psychických i  fyzických překážek a ke zdárnému zdolání překážky.

Vojenský základ

Kromě přírodních, ale i  umělých překážek, plavání, brodění či  házení na  dálku a na cíl, bylo třeba prokázat i základní dovednosti, které jsou nezbytným předpokladem pro přežití v přírodě. Rozdělání a udržování ohně, příprava ohniště s následným

Slavnostním vyhlášením výsledků bylo v posádce Vyškov mezinárodní mistrovství AČR v letním přírodním víceboji ukončeno a  závodníci i  organizátoři se mohou oddat zaslouženému odpočinku. Plánování závodů tohoto charakteru je samo o sobě během na velkou vzdálenost a zabere minimálně půl roku příprav, plánování a  zajištění celé nelehké organizace. Je třeba připravit překážky, zajistit součinnost všech potřebných složek a  zejména pozvat soutěžící, pro které je účast ctí, ale i  výzvou. Nemalou měrou se na závodu podílí i soukromé firmy, které věnují hodnotné ceny pro soutěžící; patří k nim zejména Singing Rock, army shop Armed a další.

Přáslavický triumf

I  přes nepříznivé počasí si nejvíce bodů a  titul Přeborník AČR odvezl tým 73. tankového praporu z  Přáslavic. Na  druhém Pořadí

A fakta Survival je závodem tříčlenných vojenských hlídek, vyžadujícím vysokou úroveň tělesné zdatnosti, psychické odolnosti a bezpečné zvládnutí základních dovedností ve  všech oblastech speciální tělesné přípravy a  střelby z ručních zbraní. Trasa a úkoly závodu vycházejí z  pohybu a  pobytu vojáka v  neznámém terénu při plnění úkolů v  odloučení. Zařazeny jsou úkoly prověřující schopnosti jednotlivců pružně reagovat, logicky myslet a  improvizovat i  schopnost účinně spolupracovat a komunikovat ve skupině. Závod probíhá v  členitém a  zalesněném terénu CHKO Moravský kras. místě s odstupem více než sta bodů skončilo mužstvo 74. lehkého motorizovaného praporu z  Bučovic a  pomyslný bronz patří Vojenské policii Praha. Je třeba podotknout, že „tankánům“ se dařilo v tomto roce i v řadě jiných soutěží, kupříkladu titul Nejlepší řidič AČR putoval taktéž do  Přáslavic a  píšeme o  něm v  tomto čísle A  reportu. Na místě je pak pochválení kvalitní přípravy nejen vítězů, ale i ostatních soutěžících, a to i přes občasné drobné nedostatky. Závod svým čtyřdenním rozsahem patří k těm nejnáročnějším prověřením schopností a dovedností napříč armádou a každý další ročník dokazuje vysoký kredit, kterým Summer Survival disponuje. Autor: Michal Voska, foto: autor, VaVv

Název

Město

Body

  1.

    73. tpr

Přáslavice

1 415,2

  2.

    74. lmopr

Bučovice

1 310,0

  3.

    Vojenská policie 2

Praha

1 265,7

  4.

    Vojenská policie

Praha

1 183,8

  5.

    13. dp

Jince

1 157,2

  6.

    UO 1

Brno

1 138,9

  7.

    3 RCR

Petawawa

1 124,2

  8.

    18th Reconnaissance Regiment

Białystok

1 028,3

  9.

    72. mpr

Přáslavice

1 015,0

10.     5. pŠU

Žilina

1 007,0

11.     71. mpr

Hranice

  976,0

12.     VO FTVS UK

Praha

  897,8

13.     ULONAI (UHLANS)

Alytus

  754,3

14.     25. plrb

Strakonice

  666,6

15.     UO 2

Brno

  558,3

DNF     Military Academy of Land Forces – MALF

Wroclaw

DNF

DNF     44. lmopr

Jindřichův Hradec

DNF

12



A report 11/2015

Představujeme nového hlavního kaplana AČR a rektora vojenského kostela sv. Jana Nepomuckého na pražských Hradčanech

Být lidem nablízku Rodák z Nedachlebic na Uherskohradišťsku, římskokatolický kněz, nadšený fotbalista, ale od letošního června také hlavní kaplan Armády České republiky. To je plukovník Jaroslav Knichal. Mezi vojáky duchovně působí od roku 2003 a jeho prvním působištěm byla 7. mechanizovaná brigáda v Hranicích. Má za sebou zahraniční mise v Iráku, Kosovu i Afghánistánu. Co pro něj znamenalo rozhodnutí stát se nejvyšším vojenským duchovním a jaké má plány do budoucna, na to jsme se ho zeptali krátce poté, co byl ve vojenském kostele sv. Jana Nepomuckého na pražských Hradčanech oficiálně uveden do funkce. Pane plukovníku, vraťme se o  několik let zpět. Po studiích na církevním gymnáziu a na teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci jste kněžskou službu začal v roce 2000 vykonávat v Přerově. Po třech letech jste zamířil do armády. Co bylo tím impulsem, který nastartoval vaši duchovní cestu mezi vojáky? Už v tom roce 2003 jsem působil jako duchovní, ale kvůli zdravotním potížím jsem měl odklad pro základní vojenskou službu. Zdravotní problémy pominuly a já jsem měl nastoupit roční prezenční službu. V té době jsem přemýšlel, jak bych mohl být v  armádě užitečný. Osudové bylo mé setkání s vojenským kaplanem Josefem Konečným, který mě seznámil s tehdejším hlavním vojenským kaplanem Tomášem Holubem. Ten mi nabídl místo jednoho roku u „záklaďáků“ čtyři roky služby vojenského kaplana. Mám rád životní výzvy − a toto byla jedna z nich. Po krátké úvaze jsem na tuto nabídku kývl − a letos je to už dvanáct let. Místem vašeho prvního působiště byla bojová jednotka – 7. mechanizovaná brigáda v  Hranicích na Moravě. Jaké byly vaše první pocity a jak trnitá byla cesta za vybudováním si důvěry u vojáků, cesta k jejich duši? K  „sedmičce“ jsem nastupoval v  říjnu roku 2003, živě si na  to vzpomínám. Ale nutno podotknout, že  jsem tu cestu mezi vojáky měl jednodušší. Střídal jsem vojenského kaplana, který u  jednotky působil, takže jsem nepřicházel jako „zjevení“, ale vojáci už věděli, kdo to je kaplan a co ode mne mohou čekat. Můj předchůdce tam vykonal velký kus práce, do všeho mě uvedl a seznámil mě jak s vojáky, tak se vším, co služba vojenského kaplana obnáší. A  ty rady byly k nezaplacení. Na druhou stranu,

Byli na  základně i  vaši kolegové z  jiných armád? A stalo se vám, že vás požádal o službu i spojenecký voják? Na  základně působí třeba několik duchovních, ale různých vyznání. Stalo se, že  na  jedné misi jsem byl jediný

Ještě více než kdykoliv předtím jsem si uvědomil hodnotu vlastenectví, příslušnosti ke  svému národu − a  to vše v  souvislosti s našimi vojáky, kteří během první či druhé světové války dokázali bránit hodnoty naší země − mír, svobodu – za  hranicemi naší vlasti a  pro tyto hodnoty dokázali položit i svůj vlastní život. A na základě toho všeho jsem nesmírně hrdý na to, odkud pocházím, a že mým domovem je Česká republika. Jak zvládáte všechny vojenské povinnosti včetně výcviku nebo například i  výročního přezkoušení? Jak jste na tom s fyzičkou? Kaplan musí zvládnout po vojenské linii úplně všechno, co každý voják. Přes zdravotní, psychologické testy, roční fyzické přezkoušení. Stejně tak vše absolvuje před odjezdem do zahraniční operace. Myslím si, že určitý způsob tělesné přípravy by se dal přenést i do přípravy duchovních na teologických fakultách. Pro mě osobně je sport už od dětství hodně důležitý a zvláště fotbal je pro mě vášní. Díky fotbalu a pravidelnému pohybu si stále udržuji fyzičku. Takže, co se týká výročního přezkoušení, tak s tím zatím nemám problém.

vše je o lidech a o vztazích. A to jsem si už musel nastartovat sám. Během své vojenské služby kaplana jste se zúčastnil několikrát zahraniční mise. Byl to Irák, Kosovo i  Afghánistán. Co to pro vás, pro naprosto mírumilovného člověka, znamenalo? Kromě toho, že  se jednalo o nebezpečné oblasti, byl jste se svými svěřenci téměř čtyřia­dvacet hodin denně… Nevím, jestli se mohu nazvat mírumilovným člověkem, mám spíše dobrodružnou náturu. Mým velkým koníčkem je sport a především fotbal, kde moc té mírumilovnosti v sobě kolikrát nemám. Ale mise byly pro mne výzvou. Když jsem odjížděl do své první mise, do Iráku, tak jsem opravdu nevěděl, do čeho jdu. Každou další misí jsem nasbíral důležité zkušenosti. Zvláště v  misích jsem si i  jako věřící člověk uvědomil hodnotu a  smysl života. Práce s  člověkem je dar. V  zahraničních operacích jsem si to uvědomil nejvíce. Co bylo pro mne zajímavým zjištěním? I  vojáci, kteří nepraktikují víru, a vedl jsem s nimi dlouhé debaty i  o  těch nejosobnějších věcech, tak využili možnosti rozhovoru se mnou, jako s  duchovním, právě proto, že ví, že mám a zachovávám institut zpovědního tajemství.

A report 11/2015

římskokatolický kněz. Proto mne vyhledali američtí vojáci, kteří byli katolické víry. Je naprosto běžné, že si takto kaplani v misích vypomáhají. Složitější to bylo, když přicházeli američtí vojáci z  těch menších předsunutých základen, kde zažívali opravdu náročné a  nebezpečné situace. To už pak nebyly věci duchovního rázu, ale byly to případy spíše pro psychologa. Co si bere s sebou kaplan do mise, samozřejmě kromě té základní výbavy, kterou musí mít každý voják? Tak skutečně kromě povinné výbavy mám ještě takové malé dva ruksaky a v nich mám to, co kaplan do polních podmínek potřebuje k tomu, aby mohl odsloužit bohoslužbu. Určitě tam nesmí chybět vojenská bible, zpěvník, díky kterému se dá vytvořit krásná atmosféra. Ale určitě tam nesmí chybět trpělivost, odvaha, kreativnost, pozitivní naladění, radost, úsměv, prostě všechno to, co ke  kaplanovi v  těchto obtížných podmínkách patří. Co pro mne znamená nosit uniformu, jsem si zvlášť uvědomil v  misi. Tam je to plně o službě. To, že reprezentujete svou zemi daleko za jejími hranicemi a že vykonáváte službu, která je zavazující.

Kaplani začali v naší armádě působit téměř po padesáti letech. Oficiálně od  roku 1998 jsou pevnou součástí armády. Jak vy vnímáte současnou pozici vojenských kaplanů a  jakým směrem se bude duchovní služba v  české armádě ubírat pod vaším vedením? Duchovní služba si našla v  naší armádě své pevné místo. Bylo to určitě i  zásluhou mých předchůdců, a to jak Tomáše Holuba, tak Jana Kozlera. Odvedli velký kus práce a díky nim, ale i práci všech kaplanů, kteří v  armádě působili a  působí, je naše služba pevnou součástí AČR. Úkol, který přede mnou v prvé řadě stojí, to je především personální naplnění stavu. Zároveň dochází i k přirozené výměně, kdy některým dosavadním kaplanům služba u  armády končí a vracejí se zpět do svých mateřských církví. Za  ně budu muset najít náhradu. Noví adepti však musí absolvovat všechny podmínky pro vstup do armády jako všichni ostatní, takže musí projít jak zdravotními, psychologickými, tak i fyzickými testy. A ne každý adept projde. Další důležitou součástí mé práce bude spolupráce se zahraničními duchovními službami. Vojenští kaplani se určitě v rámci států NATO setkávají a předávají si zkušenosti. Jak vypadají pracovní jednání a jak často se alianční kaplani scházejí? Hlavní vojenští kaplani se setkávají kaž­ dým rokem na mezinárodní konferenci. Konference je nejvyšším výročním setkáním hlavních představitelů vojenských duchovních služeb států NATO a  zemí Partnerství pro mír (PfP). Koná se vždy na začátku února, takže mne v  mé nové roli teprve čeká. Přesto jsem byl v  loňském roce na  této konferenci se svým předchůdcem, takže atmosféru jsem zažil a s mnohými zástupci z jiných aliančních armád jsem se seznámil.

13 Konference se zúčastní více než 80 delegátů z  cca 40 zemí takřka celého světa (Evropa, Amerika, jižní Afrika, Nový Zéland, Jižní Korea…), reprezentujících nejen křesťanské náboženství, ale i  například judaismus, buddhismus či  islám. Konference má především pracovní, organizační, studijní, ale i  společenský a  duchovní rozměr. Tématy konference je např. působení kaplanů v  zahraničních operacích, kaplan jako etický poradce, vzdělávání kaplanů, vedení etických seminářů atd. Zároveň se zde plánují další menší konference, různé semináře a  kurzy (např. konference leteckých kaplanů, konference pravoslavných nebo katolických duchovních).

tomu, že  mnoho z  těch kontaktů vydrží i  v  době, kdy budu působit ve  farnosti, až  v  armádě má služba skončí. Vážím si všech, se kterými jsem se mohl a  můžu setkávat. Každého vojáka či  občanského zaměstnance přijímám jako lidskou bytost, s jeho radostmi i starostmi, bez rozdílu, zda je věřící, či nikoliv. Co si jednou určitě odnesu jako bonus, je to, že  jsem se naučil věci plánovat, třeba i s velkým předstihem, dále jsem se na­ učil reagovat ve stresových situacích, jak se v armádě říká – operativně řešit nastalou situaci. A co by si církev mohla vzít od armády jako příklad? Schopnost týmové spolupráce, cit pro férovost a snad i dochvilnost.

Kolik kaplanů v  současné době v  armádě působí, jak jsou zastoupeny jednotlivé křesťanské víry a myslíte si, že je jejich počet dostatečný? V  současné době máme v  armádě 32 kaplanů (31 mužů a jednu ženu, kaplanku). Největší zastoupení má římskokatolická církev s počtem 14 vojenských duchovních, potom je to Českobratrská církev evangelická (8), Církev československá husitská (5) a po jednom kaplanovi máme z Církve bratrské, z  pravoslavné církve, ze  starokatolické církve, z  Bratrské jednoty baptistů a ze Slezské církve evangelické augsburského vyznání. V  současnosti považuji tento počet za dostačující, protože aktuální počet se odvíjí od potřeb armády a její struktury.

Kromě toho, že milujete fotbal, je o vás také známo, že si nenecháte ujít ani premiéry v Moravském divadle? Co pro vás vůbec znamenají pojmy Morava a domov. Máte někdy čas „odskočit si“ ke svým věřícím do své původní farnosti? Jak už jsem naznačil v některých svých odpovědích, pro mne je velký relax sport a především fotbal. Téměř patnáct let jsem hrál registrovaně za  Lazníky, v  místě, kde jsem působil jako duchovní na Přerovsku. K tomu ještě zvládám zápasy za  starou gardu své rodné obce Nedachlebice. Ale fotbal „válíme“ i  mezi kněžími, kdy nastoupí dvakrát ročně Čechy proti Moravě. Kromě fotbalu relaxuji třeba i  procházkou v  přírodě, návštěvou kina, divadla, nebo i dobrou knihou. A zvláště to divadlo, kdy člověk může sledovat různé osudy lidí, životní příběhy, to je pro mne velký odpočinek. Naposledy jsem byl na  činohře Léto na  kole. Rád si poslechnu i kvalitní hudbu, a protože jsem ze Slovácka, tak mými favority jsou cimbál a  dechovka, ale také setkání s přáteli, které jsem dlouho neviděl. Miluji svůj rodný kraj a moc rád se tam vracím, pokud mi to čas dovolí.

Od „sedmičky“ jste pak prošel Velitelstvím společných sil, poté jste působil jako kaplan Společného operačního centra a nyní od letošního června jste převzal „duchovní žezlo“ od  vašeho předchůdce. Když přišla nabídka, jaké bylo vaše rozhodování? Bylo pro i proti? Co stojí za vaším rozhodnutím postavit se do čela českých vojenských kaplanů? Systém, jakým se vybírá či  určuje hlavní vojenský kaplan, je jasně daný Dohodou o  spolupráci mezi Ministerstvem obrany, Ekumenickou radou církví (ERC) a  Českou biskupskou konferencí (ČBK). Hlavního kaplana AČR ustanovuje ministr obrany. ERC a  ČBK doporučí kandidáta. Po  osobním rozhovoru ministr kandidáta schválí, či nikoliv. Když padlo mé jméno, tak samozřejmě padlo pro i  proti. Pro můj souhlas převážily ty důvody, že v armádě působím jako kaplan již dvanáctým rokem, absolvoval jsem čtyři zahraniční mise a  má cesta vedla od  brigády až  po  Společné operační centrum. Myslím si, že  mám tedy dost zkušeností a  co nabídnout, a  to rozhodlo. Uvědomuji si, že  přecházím z  takové té konkrétní každodenní služby v terénu do té spíše organizační služby, tedy že  se budu starat o chod duchovní služby. V armádě působíte již dvanáct let. Duchovní služba se přece jen od  té civilní trochu liší. Je něco, podle vašich postřehů, z čeho by si církev mohla vzít od armády příklad? Co vy osobně si z působení v armádě odnesete? Co si jednou odnesu? Spoustu zážitků, spoustu vzpomínek na  skvělé lidi a  věřím

Máte nějaké krédo, kterým se řídíte? Není to krédo, spíše je to taková modlitba, kterou říkám dost často a  snažím se těmito slovy řídit: „Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu, a  dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu. Dej mi moudrost, abych oboje od sebe odlišil.“ Je něco, co byste ze  své pozice chtěl vzkázat vojákům, zvláště těm, kteří plní své úkoly v misích? Naše svoboda stojí na odvaze a hrdinství lidí, pro které tato svoboda a mír byly hodnotami hluboce zakořeněnými v  jejich nitru. A ty hodnoty byly tak silné, že za ně byli lidé ochotni položit svůj život i za hranicemi naší země. A  já bych našim vojákům chtěl vzkázat a  zároveň popřát, aby tyto hodnoty v  nich byly zakořeněny, aby byli schopni v souladu s těmito hodnotami splnit všechny úkoly, které před nimi stojí, a pokud svou službu vykonávají na misi, aby se v  pořádku vrátili zpět do  své vlasti ke  svým rodinám. A  proto jim přeji štěstí a Boží požehnání. Text: Jana Deckerová, foto: Jan Kouba

14



A report 11/2015

A report 11/2015

Putovní pohár náčelníka Generálního štábu míří k tankistům do Přáslavic

u  7.  mechanizované brigády Hranice,“ přičemž podle něj bylo asi nejdůležitější sžít se se soutěžní technikou. „Každé auto je jiné, jinak reaguje, ale techniku jsme si losovali, takže všichni zde měli stejné podmínky,“ vysvětluje záludnosti soutěže četař Ferfecký a dodává, že ani poslední disciplína ho nezastihla nepřipraveného, protože v mládí se kolu věnoval závodně. I  v  celkovém pořadí druhému, rotnému Michalu Polákovi, se podařilo hned při prvním startu vítězstvím v  kategorii probojovat až  do  finále, přestože náročné couvání slalomem s  Tatrou 810 bylo v jeho řidičské kariéře naprostou premiérou, a  stříbrný pohár tedy zamířil k 13. dělostřeleckému pluku Jince. A zabodovali také „modří“, když bronzový pohár vybojoval rotný Jiří Soldán z  22. základny vrtulníkového letectva Sedlec, Vícenice

Nejlepší řidič

Celoarmádní profesní soutěž o nejlepšího řidiče uspořádalo vyškovské Centrum dopravní výchovy již podruhé. Své umění předvedla téměř šedesátka celoarmádních řidičů v celkem šesti soutěžních kategoriích. „Oproti loňskému roku jsme tuto soutěž obohatili také o bojová vozidla, takže kromě kategorií zabezpečovacích vozidel, kterými byly Land Rover, UAZ 469, Tatra  810 a Tatra 815, se poprvé soutěžilo také s obrněnými bojovými vozidly Pandur II a BVP 2,“ vysvětluje náčelník Centra dopravní výchovy vyškovské akademie podplukovník Radoslav Mareček. Soutěžící změřili své síly v teoretických i praktických znalostech a  dovednostech, nezbytných pro vojenského řidiče, jako je zvládání vozidla v  omezených prostorech, podélné parkování, jízda terénem, slalom, zajištění vozidla na  podvalníku, údržba, poskytování první pomoci či řízení v ochranné masce OM-90. Samozřejmou součástí byl také test z pravidel provozu na  pozemních komunikacích, znalostí konstrukce a TTD vojenských vozidel. „Odlišení mezi kategoriemi spočívalo pouze v  rozměrech a  typech překážek, a to vzhledem ke konstrukčním možnostem a rozměrům jednotlivých vozidel,“ doplňuje podplukovník Mareček, který byl potěšen faktem, že svá vozidla nejlépe zvládali právě řidiči těch největších a  nejtěžších, tedy obrněných bojových vozidel.

Titul neobhájil

Mezi soutěžícími nechyběl ani loňský vítěz, četař Lukáš Bělonohý z  31. pluku radiační, chemické a  biologické ochrany Liberec, který sice letos ve  své kategorii Land Rover obsadil pěkné třetí místo, na obhajobu titulu Nejlepší řidič AČR to ale bohužel nestačilo. O ten totiž bojují jen vítězové jednotlivých kategorií, a to v tzv. superfinále, společné disciplíně, jejíž účastníci do  poslední chvíle netuší, co je čeká. V  závěru soutěže se tak přímo nástupiště kasáren Dědice proměnilo v jakousi vytyčenou dráhu s celou řadou různých překážek a  na  scéně se objevilo, co asi nikdo nečekal. Kolo. „Cyklista je zákonem o provozu na  pozemních komunikacích definován také jako řidič, a tak jsme pro finalisty připravili překážkovou dráhu z krajské soutěže cyklistů II. stupně ZŠ. Řidiči motorových vozidel mají v každodenním silničním provozu tendenci cyklisty často přehlížet a nerespektovat, a  proto jsem chtěl finalistům soutěže umožnit zažít jejich pocity. Věřím, že  to bude poučné a  přispěje to k  větší

15

vzájemné ohleduplnosti a  respektu,“ vysvětlil podplukovník Mareček volbu velmi zajímavé a  − jak se ukázalo − pro statné vojáky celkem velmi náročné závěrečné disciplíny.

Vylosovaná technika

Naprosto bravurně si s  ní však poradil če­tař  Roman Ferfecký ze  73.   tankového praporu Přáslavice, vítěz kategorie UAZ 469, který si zcela zaslouženě odvezl také titul nejvyšší, Nejlepší řidič AČR 2015, a  také putovní pohár náčelníka Generálního štábu AČR, pod jehož záštitou se soutěž koná. A  pocity vítěze? „Soutěže jsem se účastnil poprvé, a  to díky postupu mezi nejlepšími řidiči z  kvalifikační soutěže

u  Náměště nad Oslavou, vítěz kategorie Land Rover, který se soutěže účastnil již podruhé. „V  loňském roce jsem měl velké ambice, ale z bojů mě vyřadily poměrně vysoké penalizace, které jsem nasbíral hned v prvních disciplínách, a lépe než na šesté místo jsem to pak už nedotáhl, takže letošní umístění beru jako velký úspěch,“ neskrýval radost z výkonu a umístění rotný Jiří Soldán.

Budování tradic

A plány Vyškovských do dalších let? „Vojenský řidič je nejpočetnější odborností naší armády a my bychom rádi z této profesní soutěže vytvořili silnou tradici založenou na cti a hrdosti na svou odbornost. Našim cílem je také zatraktivnit přípravu řidičů podpořením přirozené lidské vlastnosti – soutěživosti − a umožnit soutěžícím poměřit své řidičské schopnosti v  celoarmádním měřítku,“ vysvětluje podplukovník Mareček, podle kterého se do  budoucna uvažuje také o  tom, že  by vítězové soutěže převzali nejen ocenění v podobě pohárů a diplomů, ale také v podobě získání velmi cenných vojenských třídností, kdy vítěz by obdržel odznak řidiče II. třídy a druhý a třetí v celkovém pořadí řidiče III. třídy, což by dle jeho názoru motivaci soutěžících posunulo ještě výš. Text: Michal Voska, kpt. Monika Nováková, foto: Hana Jurčová, VeV-VA

Ukončení projektu revitalizace

Koncem června letošního roku byl úspěšně ukončen projekt UO – Materiálové a  technologické inženýrství. Jeho hlavním cílem byla rekonstrukce a revitalizace budovy č. 8 Fakulty vojenských technologií Univerzity obrany (FVT UO) v  areálu kasáren Šumavská 4. Jednalo se o  modernizaci specifických výukových a  laboratorních prostor, pořízení nezbytného přístrojového vybavení a  vytvoření společné vědecko-výzkumné a  vzdělávací báze pro studijní programy akreditované na  FVT UO. Tato opatření

přispějí na  jedné straně ke  zvýšení kvality vzdělávací činnosti a  na  druhé straně k  zefektivnění vědecké práce studentů doktorských studijních programů FVT, jakož i vědecké, expertní a inovační činnosti akademických pracovníků katedry strojírenství FVT. Hlavním řešitelem projektu byl rektor-velitel UO brig. gen. Bohuslav Přikryl a vedoucím projektového týmu byl kvestor UO plk. gšt. Milan Lauber. V rámci revitalizace budovy byla opravena střecha, vnější plášť budovy a  vybudován osobní a nákladní výtah. Celkem bylo

zrekonstruováno 1  253 m2 ploch, zřízeno pět laboratoří vybavených moderními přístroji se zaměřením na analýzu chemického složení, defektoskopii, měření a  topografii povrchů a  zjišťování mechanických vlastností materiálů. Výsledkem projektu jsou i  tři velkokapacitní učebny se soudobou didaktickou technikou a  více než desítka nových pracoven určená pro akademické pracovníky. Za  zmínku stojí i  skutečnost, že v rámci projektu byl zachován historizující charakter vzhledu budovy. Projekt byl financován z  85 procent z prostředků Evropského fondu pro regio­ nální rozvoj (ERDF) v  rámci operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace a zbývajících 15 procent tvoří finanční prostředky ze státního rozpočtu České republiky – z kapitoly 307 – Ministerstvo obrany. Celkové výdaje projektu jsou 65 494 120,50 Kč, z toho dotace z ERDF činí 55  670  002,43 Kč. Naplnění cílů projektu je zcela v  souladu s  dlouhodobým záměrem školy a  Fakulty vojenských technologií v  oblasti výzkumu, vývoje a  vzdělávací činnosti. Text: Jiří Haluza

16

Hrdinové všedních dnů

A report 11/2015

A report 11/2015

17

Nad rubrikou Hrdinové všedních dnů převzal záštitu ministr obrany České republiky Martin Stropnický. Měl by to být také on, kdo jednomu z vybraných předá zvláštní cenu Vojenský čin A reportu. byl, jak jsem měl původně v  plánu, seděl bych vedle něj v  tom autě. A  tak si říkám, že u toho hradního příkopu po mně z vrchu sahal,“ dodává k nejtragičtějšímu okamžiku svého života rotný Kosek.

Vše se učil od začátku

Z vrchu po mně sahal

Po  operacích a  léčbě na  spinální jednotce v  Ostravě, kde se prakticky vše učil od začátku jako děti po narození, se již čtvrtým měsícem léčí v  Rehabilitačním ústavu v Kladrubech u Vlašimi. Každý den se probudí do  nové reality. „Alespoň mám velké štěstí, že  mám aktivní trup,“ říká. „A můžu tak vyvíjet například aktivitu nohama na  šlapacím kole.“ Denně absolvuje plavání v  bazéně, cvičení s  fyzioterapeutem, v  posilovně a  v  závěsech či  cvičení proti osteoporóze ve  stojanech. Jednou z  úžasných terapeutických aktivit je cvičení v exoskeletálním obleku pro nácvik chůze v prostoru a koordinace pohybu, v tzv. robotu Exoskeleton, který ústav získal od nadace Regi-base. Jedná se o bionické

Lékaři a  psychologové jej chválí za  neuvěřitelný přístup i  pokroky. On totiž řeší otázky budoucí existence mnohem dříve, než je u těchto pacientů běžné. Napomáhá tomu i to, že je voják a je zvyklý na disciplínu a  plnění úkolů. I  v  průběhu hovoru se několikrát zvedne na pažích, které posiluje, a ulehčuje sedícímu tělu. V posilovně se mu ve  tváři zračí únava a  bolest. Neuvěřitelně rychle se s  nepohyblivými dolními končetinami dokáže dostat z vozíčku na žíněnku a později i do bazénu. Skvěle zkoordinované pohyby. Výdrž.

Snaží se žít naplno

Jakub vždy žil naplno a pokračuje v tom i  se svým handicapem. V  rehabilitačním ústavu v  říjnu zvítězil v  podzimním triat­lonu. Chodí na  bazén, se synem byl v pražském aquaparku či si dávali závody na kolech. „Osmiletý syn ví, že si se mnou v  zimě už nezalyžuje. To je těžké,“ pokyvuje hlavou. Dvakrát týdně zde chodí střílet ze  vzduchovky a  mohl se již zúčastnit

Z očí mu září optimismus a radost ze života. Otázky PROČ si neklade, nad KDYBY nepřemýšlí. I na stinné stránky a problémy svého údělu pohlíží stále s humorem. Mluví o  všech překážkách a  situacích, s  nimiž se musí vypořádat. Musí řešit takové pro nás běžné a  samozřejmé věci, jako je sprcha či  použití toalety. Ne vždy se mu daří brát vše pozitivně a pouze s humorem, ale z  tváře mu sálá nezdolná vůle. Připravuje se na  návrat do  života mezi ostatní spoluobčany, kde není vše upravené pro lidi upoutané na vozíčku, tak jako v prostorách rehabilitačního centra. Kde mu život bude ztěžovat i obyčejný sníh nebo schody. Kde se kolem něj budou pohybovat zdraví lidé, kteří vykonávají svoji oblíbenou práci. Současně řeší otázky finančního zabezpečení rodiny. Problémy přestavby bytu pro vozíčkáře. S  rodinou a  přáteli zakládá vlastní nadaci. Jakub neví, a neví ani lékařská věda, jestli se někdy postaví a  bude chodit alespoň s pomocí berlí. Vzhledem ke zdravotnickému vzdělání chápe celý rozsah svého

V loňském roce pomohl německé turistce s poraněnou páteří − a letos je po úrazu páteře sám upoután na invalidní vozík. Řeč je o veliteli ženijního průzkumného družstva 153. ženijního praporu z Olomouce, třicetiletém rotném Jakubu Koskovi. Svoji práci vždy dělal srdcem, jiný život si ani neuměl představit. Tomu se říká ironie osudu. V  loňském únoru ve  Špindlerově Mlýně v  průběhu speciální tělesné přípravy „Přesuny na sněhu a ledu“, která byla určena pro zpravodajské a průzkumné jednotky 15. ženijního pluku, došlo k nehodě německé turistky. Uklouzla na ledu a spadla do výmolu nedaleko místa výcviku našich specialistů. Vojáci pod vedením rotného Jakuba Koska, jednoho z  absolventů kurzu  CLS (Combat Life Saver), ze 153. ženijního praporu z Olomouce, zraněné ženě poskytli první pomoc, stabilizovali ji a  následně ji předali Horské službě.

Špičková první pomoc

„Paní se ještě sama zvedla a žádala o pomoc, pak u ní ovšem došlo k zatuhnutí zraněné části zad a  nemohla se pohybovat,“ vysvětlil kapitán Eduard Zíka, organizátor výcviku. Rotný Kosek studuje na VOŠ obor zdravotnický záchranář. „Provedl jsem základní vyšetření a zjistil poranění páteře v oblasti beder. Navíc byla s paní horší komunikace, neuměla anglicky, ani latinské výrazy. Kolega, který umí německy, překládal. Její stav se pořád zhoršoval, poskytovali jsme jí tepelný komfort a dbali na to, aby se nehýbala, vše až do příjezdu Horské služby.“ „Šlo o  výborně odvedené poskytnutí první pomoci,“ potvrdil tehdy dobrovolný příslušník Horské služby Robert Dlouhý. „S vašimi vojáky byla radost spolupracovat, věděli, kam sáhnout, co udělat a měli ženu již ošetřenou. My jsme ji dali do  vakuové matrace a převezli do nemocnice.“ Rotný Kosek po  události pokračoval ve  své práci ženijního průzkumníka, kterou si přál dělat od  dětství. Aby před pěti lety mohl nastoupit na volné místo potápěče, odmítl možnost jít s  kamarádem

do  zahraniční mise. „Patřil mezi nejzkušenější a nejlepší potápěče,“ potvrdil jeho velitel roty, kapitán Ján Schneider. Současně rotný Kosek působil jako dobrovolný hasič. Život mu změnilo letošní pálení čarodějnic. „Vracel jsem se z něj již kolem jedenácté, protože ráno jsme chtěli jet na hrob mému kamarádovi Radimovi Vaculíkovi, který zahynul právě v tento den v roce 2008 na misi v Afghánistánu po najetí na improvizovaný výbušný systém. Jezdím za  ním na  hrob kaž­dý rok,“ říká Kosek. Po nešťastném pádu do  hradního příkopu namísto na  hrob kamarádovi odjel do  nemocnice, kde ještě v noci podstoupil operaci páteře. Při pádu došlo k rozdrcení dvanáctého hrudního obratle a poškození míchy. „Kdybych v té misi

rehabilitační zařízení, umožňující jednotlivcům s postižením dolních končetin postavit se na pevnou zem a za pomoci fyzioterapeuta trénovat chůzi. „Chodím s  robotem asi dvacet pět minut denně. Včera jsem ušel 1 068 kroků,“ pyšní se Jakub. „Robot vlastně dohání tu sílu, co mi chybí. Dříve mi pomáhal na sto procent, nyní na šedesát.“

střeleckého výcviku z  brokovnice. Absolvoval sám cestu vlakem z  Prahy do  Olomouce, pro nás běžná záležitost. „Je to dobrodružství,“ směje se nakažlivým smíchem a přidává příhody, při kterých v člověku zatrne. Například, když kolo vozíku zapadlo do výmolu na chodníku a on z něj přistál rovnou na bolavé nohy.

zranění a  následného života. „Sílu bojovat mám pořád. Musím si říkat, že vždy se najde někdo, kdo je na tom hůř než já.“ Text: kapitánka Miroslava Štenclová, foto: kpt. Štenclová, archiv 153. ženijního praporu a Jakuba Koska

Výzva V nové rubrice Hrdinové všedních dnů bychom chtěli upozornit na statečné a obětavé jedince, kteří mnohdy nikým nepozorováni žijí vedle nás. Je tedy jen na vás, našich čtenářích, ale i na velitelích všech stupňů a vojenských kolektivech, abyste posílali své návrhy, o kom konkrétně bychom v této rubrice měli psát. Pokud se bude jednat skutečně o mimořádný čin, naše redakce k vám přijede a společnými silami připravíme portrét dotyčného. V lednu příštího roku komise vybere jeden z průběžně publikovaných příběhů a vyhlásíme vítěze ceny Vojenský čin A reportu. Předem vám děkujeme za spolupráci.

18



A report 11/2015

První voják AČR obdržel finanční pomoc z Vojenského fondu solidarity

A report 11/2015 Dostavily se všechny průvodní znaky. Přišel o vlasy, bylo mu zle od žaludku, zhubl. Tak to šlo po  několik měsíců. „Víte, kdybych byl sám a neměl jsem rodinu a hlavně děti, vzdal bych to,“ svěřil se tichým hlasem Vajda. „Děti, to byla ta hnací síla, která mě vždycky nakopla, kvůli nim jsem se rozhodl bojovat s  tímto neviditelným a  hlavně tichým nepřítelem.“ Po celou dobu chemoterapie, kterou podstoupil v Plzni, ho podporoval skvělý tandem lékařek Korunkové a Ježkové. Následovalo rozhodnutí o  ozařování. Pro jeho typ nádoru by byla vhodná protonová léčba. Ta ale stojí spoustu peněz a téměř žádná ze  zdravotních pojišťoven ji neproplácí. Tady se na sympatického a nesmírně skromného vojáka usmálo štěstí. Ze zákona je pojištěncem Vojenské zdravotní pojišťovny. Ukázalo se, že  ta jediná tento druh léčby proplácí. „Byl to úžasnej pocit, už takhle byla rodina finančně téměř na  dně, protože po  všech nutných platbách nám zbývalo dvě stě padesát korun na  měsíc,“ vzpomíná táta tří malých dětí.

Budu bojovat – nevzdám to! Sympatický kluk ve svetru, s příjemným, tichým hlasem a s nesmělým úsměvem na tváři. Trochu oteklý obličej a oči, které neustále slzí. Není to ale projev emocí, ale následek léčby − protonového záření, kterým musel osmadvacetiletý desátník Stanislav Vajda z 13. dělostřeleckého pluku v Jincích projít. V lednu tohoto roku ho diagnóza srazila na kolena. Rakovina.

Rub a líc léčby

Do  té doby běhal, sportoval, hrál na baskytaru v kapele. Nikde ani známka nemoci. Nikdy nemarodil, téměř nikdy neměl ani rýmu. „V první chvíli tomu ani nevěříte a říkáte si, to snad není možné, protože v  rodině jsme tuto nemoc nikdy neměli,“ vzpomíná Stanislav Vajda. „Pak to na  vás spadne jako deka a ptáte se, co bude dál. Vidíte svou ženu a tři malé děti a je pravda, že  vás to hodí úplně na  jinou kolej, protože přemýšlíte o  nich, jak to všechno zvládnou…“

Stanislav Vajda proto odešel pracovat do továrny. Pak se oženil a narodily se první dvě děti. V roce 2011 uviděl náborový leták armády. Tak proč to nezkusit teď? Všemi testy prošel opět na  výbornou a po výcviku zamířil k dělostřelcům do Jinců jako nabíječ. Roky plynuly a  rodina se rozrostla o  dalšího syna. Celkem obyčejná a šťastná mladá rodina. Až do ledna letošního roku.

Do armády na podruhé

„Manželovi trochu natekla pravá část krku, nelíbilo se mi to,“ říká mladá manželka desátníka Vajdy na  mateřské dovolené, která s námi sedí u stolu. „Nějakou dobu to přehlížel s tím, že to odezní samo, ale když začal omdlívat, věděla jsem, že je zle.“

Do  armády už měl našlápnuto v  roce  2008, prošel všemi zdravotními a psychologickými testy. V tu dobu však byly nábory ze strany armády zastaveny.

Rána z čistého nebe

19

To potvrdily i testy z Vojenské nemocnice v  pražských Střešovicích. Tři nádory v  oblasti hlavy. Léčba začala téměř okamžitě. Chemoterapie se všemi důsledky. „Říkal jsem si, s armádou je konec, ale co rodina, jak to zvládne žena se třemi malými dětmi,“ prožíval znovu těžké chvíle Standa. „V tuhle chvíli poznáte, jakou velkou sílu vám v boji s  tímto nepřítelem dává rodina a  hlavně děti. Psychická podpora je strašně důležitá.“ A ta nepřicházela jenom od rodiny a všech příbuzných, kteří rodině pomáhali. Pomoc přišla i  od  kluků z  baterie. Od  samotného počátku ho drželi a podporovali. „Kluci z mojí baterie mě psychicky drželi od začátku,“ vzpomíná desátník. „Nikdy jim to nezapomenu, protože mě nehodili přes palubu, ale byl jsem pořád jeden z  nich. Prostě kamarádi na život i na smrt, kteří mě vždycky neskutečně nabili energií.“ A  nepodporovali ho jen psychicky. Uspořádali na něj mezi sebou finanční sbírku, protože se rodina začala dostávat do problémů. Vybrali téměř padesát tisíc. To bylo na začátku léčby. Částka mu pomohla překlenout nejhorší období.

Chemoterapie, pak proton

Po  martyriu všech vyšetření dostával od ledna první dávky chemoterapie.

Léčba ale nebyla jednoduchá. Musel se přemístit do Prahy, protože na léčbu dojížděl do  protonového centra do  nemocnice Na  Bulovce. Bydlel na  ubytovně v  Ruzyni. „Každá cesta do nemocnice a z nemocnice byla jeden velkej stres,“ konstatuje desátník. „Měl jsem popálený obličej, byl jsem vyhublý, nemohl jsem jíst, protože jsem měl spálené i  polykací cesty, lidé si ode mne odsedávali, protože si mysleli, že jsem nemocný bezdomovec.“ Opět ho držela rodina a příbuzní a kamarádi. Kromě dělostřelců ho drželi i kamarádi z kapely, se kterou hrával jako baskytarista ve chvílích volna. „Hrajou dál beze mne, ale pořád jsme v kontaktu a doufám, že si pak

s  nimi zahraju nějakou parádičku,“ těší se nadšený rocker.

V lednu do maskáčů?

Nyní, po deseti měsících, má léčbu za sebou a  prochází dalšími testy, jak léčba zabrala. Na hodnocení je ale ještě příliš brzo. Lékaři mu dávají velkou naději. „Pokud bude všechno probíhat v pohodě, už v lednu bych prý mohl nastoupit zpátky k dělostřelcům,“ říká odhodlaně mladý voják. „Ani nevíte, jak rád obléknu maskáče a vrátím se mezi kluky.“ Nejvíce se však těší, že se konečně vrátí všechno do  zajetých kolejí jako před jeho nemocí. „Moje největší štěstí je moje žena a moje děti, protože to, co musela zvládnout, a ještě mě psychicky podporovala, když jsem byl na dně, to jí nikdy nezapomenu. Moc nás to spojilo a já jsem zjistil, jak je silná, proto vím, že nás dva hned tak něco neporazí,“ říká silným hlasem nemocný voják.

Pomohl Vojenský fond solidarity Od  letošního července na  rodinu však opět dolehly finanční potíže. „Po  upozornění na tento konkrétní případ řídicí výbor fondu na svém zasedání rozhodl o poskytnutí okamžité finanční pomoci desátníku Vajdovi k  překlenutí těžké situace, do  které se ne vlastní vinou dostal,“ informoval zástupce náčelníka Generálního štábu AČR – inspektor AČR a  zároveň předseda Vojenského fondu solidarity generálmajor Jaroslav Kocián. Na tomto případu se ukazuje, že vzniklý fond je dobrým, efektivním a  hlavně rychlým nástrojem, jenž pomáhá vojákům řešit jejich tíživou situaci téměř ihned. Při této příležitosti vyzval generál

Kocián všechny vojáky, aby se do  fondu svým příspěvkem zapojili. „Je to náš fond a přispívat do něj bychom měli především my, vojáci, protože nikdy nevíme, kdy ho kdokoli z nás může potřebovat.“ Fond má prozatím dva hlavní partnery – Asociaci branného a  bezpečnostního průmyslu a  Vojenskou zdravotní pojišťovnu, díky které mohl nemocný voják podstoupit účinnou léčbu nádorového onemocnění v  protonovém centru jako její pojištěnec zdarma.

Už vím, jakou cenu má pomoc „Chtěl bych všem, kteří mě podporovali, moc poděkovat,“ říká sympatický a  hlavně nesmírně skromný Stanislav Vajda, který má nejtěžší chvíle už za sebou a čekají ho nezbytné testy a  magnetická rezonance, které prokážou účinnost léčby. „Velký dík, kromě rodiny, patří i klukům z mojí baterie, kteří mě psychicky drželi a byli se mnou neustále v kontaktu.“ Byl to také jeden z jeho kamarádů z Jinců, četař Josef Zrostlík, který na jeho případ upozornil terénní pracovnici rotmistryni Jitku Novotnou, a  ta následně kontaktovala armádní fond. „Za  pomoc fondu jsem velmi vděčný, a  hned jak mi to můj stav dovolí, chci se vrátit k útvaru a ke klukům. Se ženou jsme se dohodli, že kromě toho, že se staneme trvalými přispěvateli do  fondu, tak bych chtěl všechny prostředky, které mi teď pomohly, do  koruny vrátit, protože je může potřebovat zase někdo jiný,“ svěřuje se odhodlaně sympatický desátník. Text: Jana Deckerová, foto: autorka a archiv desátníka Vajdy

20

Lidé kolem nás

A report 11/2015

Kapitán USAF Gabriel Bugajski se podílel na vědeckém výzkumu Univerzity obrany

A report 11/2015 přednášku o  plánování experimentů pro studenty bakalářského studia. „Tlakové nerovnoměrnosti nastávají, když vzduch nebo kapalina rychle proudí různě tvarovaným prostředím,“ popsal americký důstojník podstatu svého výzkumu. „Například voda teče ze  zahradní hadice rovnoměrně, ale když přiložím palec na  její ústí, tlak a tvar proudu se dramaticky změní. Podobné to je u  vstupu do  proudového motoru například letounu F-16. Ačkoli samotný motor je válcový, jeho vstup má oválný tvar, což není ideální pro motor, ale je to nutné z hlediska optimalizace návrhu letounu. Tvar vstupu má významný vliv na výkon motoru a jeho další parametry v  závislosti na  rychlosti letu, úhlu náběhu a dalších okolních podmínkách. Špatný tvar může v provozu potenciálně vést až ke katastrofálnímu selhání motoru. Čím více

21 rozumíme tlakovým nerovnoměrnostem způsobeným designem motorového vstupu, tím lépe můžeme řídit výkon motoru a jeho fungování v extrémních podmínkách jak u vojenských, tak civilních letadel.“

Z vody do výšin

Americký kapitán před vstupem do  armády patnáct let závodně plaval a na střední škole hrál vodní pólo. Proč se tedy nedal k námořnictvu, a zvolil vzdušné síly? „Kromě zmíněných sportů jsem se hodně zajímal také o kosmický výzkum a související technologie,“ vysvětluje kapitán Bugajski svůj příklon k letectví. „A USAF je na tomto poli leader,“ dodává. Během působení na  Edwardsově letecké základně prošel výcvikem soukromého pilota (PPL), zakončeným absolvováním prvního sólo letu. Při

Kapitán Gabriel Bugajski a podplukovník Jiří Pečinka na cestě do laboratoře

Rád prošlapává cestu druhým Bál se, že bude bydlet ve stísněném bytě daleko od své kanceláře, zahlcen dojmy a zážitky ze života v Evropě. Našel si však pohodlný apartmán blízko pracoviště a rychle si zvyknout na nové prostředí mu pomohli kolegové a noví známí. Skoro dva roky působil na Univerzitě obrany důstojník amerického letectva Gabriel T. Bugajski, který na Fakultě vojenských technologií vědecky pracoval v rámci mezinárodního výměnného programu inženýrů a vědeckých pracovníků ESEP (Engineer and Scientist Exchange Program). „Při práci na  Katedře letectva a  letecké techniky na Univerzitě obrany jsem se dozvěděl o  testování leteckých motorů více než během šestiletého univerzitního studia. A to díky vynalézavosti zdejších odborníků a  spolupráci s  místními výrobci,“ ohlédl se kapitán Bugajski za svým pracovním pobytem v jihomoravské metropoli. „Udivila mě vysoká úroveň inženýrů a vědců, kteří provádějí excelentní výzkum s menším rozpočtem než mnohé jejich protějšky v  dalších zemích NATO.“ Kapitán Gabriel Bugajski nastoupil na  Univerzitu obrany v  září 2013 jako vůbec první příslušník USAF v České republice v rámci uvedeného výměnného programu.

Na brněnskou univerzitu přišel z vojenského zkušebního a vyhodnocovacího centra AFOTEC DET 5 (Air Force Operational Test and Evaluation Center Detachment 5) v Kalifornii, kde pracoval jako vedoucí inženýr v rámci provozních zkoušek transportních letounů Lockheed C-130 Herkules a  tankovacích letounů Boeing KC-46A. Zde byl zodpovědný za  plánování zkoušek a  sběr a analýzu dat. „Pro výměnný program jsem jako první zvolil Českou republiku, protože rád prošlapávám cestu druhým. Navíc to pro mě byla příležitost, jak zjistit více o  testování motorů, jak pracovat s  vědci, kteří se řadí k  těm nejlepším ve  svém oboru, a  podělit

se s nimi o své zkušenosti s návrhem experimentů. K  tomu jsem byl nažhavený na  učení cizího jazyka, chtěl jsem se seznámit s  bohatou historií České republiky, ochutnat nejlepší pivo na světě a žít ve velkém univerzitním městě ve středu Evropy,“ popisuje kapitán Bugajski důvody, které ho přivedly do Brna.

Kapitán Gabriel Bugajski v laboratoři

Jak lépe testovat motory

Na Univerzitě obrany byl kapitán Bugajski zařazen do odborné skupiny motorů na Katedře letectva a letecké techniky. Podílel se tak na řešení projektu pro rozvoj výzkumné organizace s názvem „Testy leteckých pohonných jednotek ve  vybraných režimech letu“, a to především na zkouškách malých proudových motorů TS-20 a TJ100. V rámci daného projektu velmi dobře uplatnil své zkušenosti z  plánování zkoušek, sběru a analýzy dat. Kapitán Bugajski také spolupracoval na  tvorbě softwaru pro sběr a  analýzu měřených dat z  testů malých proudových motorů a  na  návrhu užitného vzoru měřicího zařízení nerovnoměrnosti proudu ve vstupu proudových motorů. Je spoluautorem pěti odborných článků a rovněž měl

Kapitán Gabriel Bugajski a podplukovník Jiří Pečinka v laboratoři

letových testech strojů Herkules C-130J a HC/MC-130 fungoval jako technický styčný důstojník mezi piloty a lidmi z výzkumu. Ke  svému původnímu sportovnímu zaměření se však Gabriel Bugajski v  Brně vrátil a posílil se svými kolegy z Univerzity obrany tým Geofyziky Brno, který se věnuje podvodnímu ragby, a  účastnil se s  ním mezinárodních turnajů v  Česku, Maďarsku a  Rakousku. Do  života školy a  katedry se zapojil i v dalších mimopracovních aktivitách. Účastnil se například exkurzí v leteckých výrobních závodech a na základnách letectva AČR, profesního přezkoušení či fotbalových tréninků v rámci tělesné přípravy. Pro katedru představoval vítané oživení kolektivu s  neotřelým pohledem na  celou řadu problémů, vždy s aktivním, nadšeným a  přátelským přístupem. Pobyt v  Evropě využil také k  bližšímu poznání kontinentu: „Ve volném čase jsem se věnoval cestování po  památkách a  zajímavostech České republiky, ale i ostatních států Evropy, kterých jsem navštívil patnáct,“ uvádí Bugajski. „Přesto, že  některé stránky fungování Univerzity obrany jsou pro mě překvapivé, hodnotím svůj dvouletý pobyt v Brně velmi kladně. Oceňuji zdejší otevřenost různým názorům, odbornou úroveň a široký rozsah znalostí a  dovedností pracovníků katedry či efektivní způsob řešení technických problémů. Obdivuhodné je také množství času, který učitelé věnují studentům,“ shrnul své zkušenosti kapitán Gabriel Bugajski. Pobyt na  Univerzitě obrany kapitán Bugajski ukončil v polovině září, kdy se vrátil do USA. Jeho prvním úkolem ve vlasti bude zvládnutí důstojnického kurzu pro kapitány. Text: Jiří Pečinka, Viktor Sliva, foto: Viktor Sliva

22

Domino

A report 11/2015

A report 11/2015

Zaujalo nás v poslední době Pro zpestření nabízených služeb Volarezy jsou pro klienty připravovány tzv. eventové akce. Mezi nejoblíbenějšími letos byly „Svátky jara s  velikonočním programem“, „Dýňový podzim“ s ochutnávkou dýňových specialit a  výrobou dýňových strašidýlek. Další event byl svatomartinský, sestávající ze  svatomartinského menu a  řízené degustace letošních mladých vín.

Poslanci výboru pro obranu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR schválili komplexní pozměňovací návrhy novely branné legislativy, na  kterých se dohodli s  Ministerstvem obrany. Je tak velký předpoklad, že  novely branného zákona, zákona o  službě vojáků v  záloze a  zákona o ozbrojených silách podpoří i ostatní poslanci.

Kromě řady v  zásadě běžných, leč náročných úkolů, které plní příslušníci Armády České republiky v zahraniční operaci Resolute Support, se občas vyskytne i  úkol úplně odlišný. Takovým byla i  pomoc pracovníkům Národního muzea při přepravě zapůjčených exponátů z  afghánského Národního muzea do ČR.

Na  sklonku letošního roku ukončí Armáda České republiky poslední etapu obměny ručních zbraní (samopal vz. 58) za  útočné pušky CZ 805 Bren A1/A2. Ty byly zařazeny do výzbroje české armády v roce 2011. Celkem 17  678 zbraňových kompletů dodala Česká zbrojovka, a. s., z  Uherského Brodu jednotkám všech druhů vojsk.

Posílení Sil rychlé reakce a  zřízení dalších dvou velitelství na východní hranici Aliance. To jsou některé z hlavních závěrů jednání ministrů obrany zemí NATO v Bruselu.

Po roce se Příprava občanů k obraně státu (POKOS) vrátila do  Pardubického kraje, a  to do  dvou základních škol − v Poličce a Cerekvici nad Louč­ nou. Akci, které se zúčastnilo téměř 400 žáků ve  věku 11 až  15 let, připravilo Ministerstvo obrany společně s vojáky 14. pluku logistické podpory z Pardubic.

Na  Ministerstvu obrany ČR v  úterý 20. října předal náměstek Antonín Rada při slavnostním ceremoniálu pamětní medaile armádního generála i. m. a leteckého maršála Karla Janouška bývalým příslušníkům armádního letectva.

Firmy, které poskytují dlouhodobé slevy či  jiné benefity válečným veteránům, budou moci své nabídky prezentovat na  jednom místě. Ministerstvo obrany jim poskytne prostor v chystané internetové databázi.

V  Pardubicích se uskutečnil 6. ročník běžeckého půlmaratonu Armádních běhů Letiště 2015. Z celkových 86 přihlášených z  dvanácti různých útvarů a  zařízení se půlmaratonu účastnilo 36  běžců − vítěz rtn. Miloš Kafka ze 102. pzpr Prostějov s časem 1:22:44. Mimo jiné na závodech bylo i osm štafet o  čtyřech startujících. Zbytek se účastnil na in-linech a kolech.

Na  Univerzitě obrany proběhl sedmidenní kurz plánování společných operací pro vojáky praporčických hodností, vůbec první svého druhu v  historii Armády České republiky. Zúčastnilo se ho 34 příslušníků armády v  hodnostech od  rotmistra po  nadpraporčíka ze  všech složek ozbrojených sil, s  výjimkou Hradní stráže.

23

Vojáci 31. pluku radiační, chemické a  biologické ochrany a  15. ženijního pluku se podíleli na  výcviku příslušníků ozbrojených sil Jordánska. Čeští vojáci zavítali do  blízkovýchodního království v době, kdy se země obává teroristických útoků Islámského státu.

V  Praze se konala dvoudenní konference ženijních náčelníků států Aliance – NATO Senior Joint Engineer Chief Conference (NSJEC). Účastnilo se jí 80 důstojníků včetně osmi generálů z  24 členských států Aliance. Setkání se koná každý rok, letos připadla role hostitele poprvé České republice. Příslušníci 252. protiletadlového raketového oddílu ze  Strakonic absolvovali na  střelnici Podvoří ve  vojenském újezdu Boletice na  Českokrumlovsku ostré střelby z  protiletadlového raketového kompletu RBS-70 NG (New Generation – nová generace). Na  našem území tak proběhly historicky první střelby z  nejnovější verze kompletu, jehož výrobcem a dodavatelem je švédské konsorcium Saab.

Náčelník Vojenské policie plukovník Pavel Kříž na  Hlavním velitelství Vojenské policie přivítal policejního prezidenta brigádního generála Tomáše Tuhého. Jednali spolu mimo jiné o  prohloubení spolupráce mezi oběma složkami.

Malí pacienti přistáli na  kbelském letišti po  dlouhé cestě ze  Sýrie. Díky humanitárnímu programu MEDEVAC jim bude poskytnuta péče ve FN Motol.

Prezentace Armády České republiky, ale i  praktické ukázky zdravotnické přípravy, chemické ochrany, ručních zbraní a  zkušenosti ze  zahraničních misí, to byla hlavní témata, se kterými přijeli zástupci Ministerstva obrany a vojáci 7. mechanizované brigády na základní školy v Olomouckém kraji. Konkrétně na  ZŠ Za  mlýnem v Přerově a na ZŠ Haškova v Uničově.

Fantastickým úspěchem skončila účast vojáků 41. mechanizovaného praporu na  mezinárodní soutěži průzkumných hlídek Cambrian Patrol 2015, která se konala v pohoří Black Mountains ve Walesu. Češi v  silné konkurenci 128 týmů obsadili stříbrnou příčku.

24



A report 11/2015

Vojenská geografická služba není jen o tvorbě mapových podkladů

Do  klimaticky náročných a  bojových podmínek bývají kromě „živých“ specialistů nasazovány také speciální mobilní prostředky. Jsou určeny k  měření vzdáleností, výšky a  k  mnoha dalším úkonům. Kromě toho disponují i mobilní technikou pro vyhodnocování; ta je transportována v  kontejnerech a můžete ji znát z veletrhu IDET. Ze  zájmových oblastí a  krizových regionů pak zpracovávají mapy, které slouží nejen našim vojákům, ale také pro potřeby mnohonárodních jednotek. Vojenské mapy mají oproti civilním jedno specifikum. Obsahují navíc i  informace pro potřeby „vojenských uživatelů“, kteří je používají pro plánování, přípravu a  vedení operací. Co je ale nejdůležitější – musejí být aktuální a  věrohodné. Při plnění misí jsou součástí mnohonárodního projektu MGCP (Multinational Geospatial Co-Production Program), který sdružuje osmadvacet států – převážně členských zemí Aliance. Geografové z Dobrušky v rámci tohoto programu zpracovali například mapy z prostoru provincie Lógar, které dodnes s  úspěchem používají i alianční partneři. Co víc, mapy byly uznány jako standardní a  bylo jich vytištěno přes sto padesát tisíc kusů. Délkové jednotky, které používá letectvo, tedy stopy namísto metrů, nejsou žádný problém. Geografové v  Dobrušce zvládnou obojí. Zájmem se tedy i  díky misím stává de facto celý svět. Na základě potřeb vzešlých z nasazení našich jednotek musí být vždy nachystány bezchybné mapové podklady z prakticky kteréhokoliv místa na  světě. A  to obvykle ještě před samotným nasazením.

Dobruška Náročná činnost v terénu, zaměření nově vzniklých výškových překážek, podpora vojáků na misích, ale i plánování přemostění a vhodného umístění. To je jen zlomek činnosti specialistů z Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu.

Práce profesionálů z Dobrušky nespočívá pouze v geografické či geodetické činnosti v České republice, ale je nedílnou součástí příprav na každou zahraniční misi. Málokdo ví, že jejich nejčastějším působištěm je terén. Dá se říci, že jsou tito specialisté z celé armády v terénu nejvíce. Je to logické: v případě vzniku jakýchkoliv nových výškových překážek, ale i  při opětovném zaměřování významných objektů (letiště atp.) je vysoce odborná a přesná činnost geodetů a geografů nezbytná. Konkrétně činnost geografů si můžeme ukázat na zaměřování letiště v Pardubicích. To (a ne jen to) je třeba přeměřovat pravidelně. Může docházet díky stavebním úpravám k  lehkým nuancím, případně se může charakter umístění významných prvků zcela změnit. A to je třeba mít v mapách vždy zaznamenané. Ať už pro účely civilní, tak i pro účely vojenské.

Účel vojenského úřadu v Dobrušce Pokud se podíváme na teorii, dozvíme se, že  Vojenský geografický a  hydrometeorologický úřad je vojenské zařízení (dle zákona č. 219/1999 Sb., § 2, odst. 3) se speciální

vojenskou odbornou činností a  je určen pro plnění úkolů geografického a  hydrometeorologického zabezpečení obrany státu a  přímé geografické a  hydrometeorologické podpory bojové činnosti Armády České republiky, plnění úkolů státní správy na úseku zeměměřictví určené pro potřeby obrany státu a  plnění úkolů geografického a  hydrometeorologického zabezpečení a  podpory, vyplývajících z  členství České republiky v Severoatlantické alianci. Tolik teorie, praxe je ovšem mnohem rozsáhlejší, a jak bylo napsáno na začátku, působnost je opravdu široká. Špičkové pracoviště se nachází v  malebném prostředí, do  kterého Alois Jirásek umístil děj svého románu F.  L.  Věk, vytvořeného na  základě autobiografie buditele, vlastence a  spisovatele Františka Vladislava Heka. Práce geodetů, geografů a hydrometeorologů ovšem není žádným románem, ale tvrdou prací. Zde vznikají mapové podklady využívané při cvičeních, stavbách pontonových mostů, ale i při povodních a likvidaci jejich tragických následků. Nesmí se nic zanedbat a  přesnost je naprostou samozřejmostí. Je třeba zmínit i to, že díky geodetům a geografům vznikla řada objevů, které využívá celý svět, včetně expertů z  Aliance. Vypočítali třeba

A report 11/2015

Unikátní archiv

V archivu nalezneme letecké snímky z  celé republiky od  roku 1936 až  do  současnosti. Jen Dobruška disponuje takto rozlehlým a kompletním souborem leteckých snímků. Ty historické mohou mít

takzvanou střední hladinu moře a  ustavili konstantu W0, která může sjednotit veškeré výškové systémy používané ve světě. Zjednodušeně řečeno, dosud téměř každý stát vypočítává nadmořskou výšku k jiné hladině moře a  rozdíly mezi nimi činí i  několik metrů. Objev tak nejvíce ovlivní leteckou dopravu, protože odpadne problém určit přesnou výšku letadla v kterémkoliv místě.

Podpora vojsk

Přímá podpora je nezbytná při plnění všech úkolů doma, ale i  v  zahraničí.

25 smysl i v dnešní době. Kupříkladu při vleklých soudních sporech nejednou využil soud letecké snímkování a porovnání historických záběrů s přesným určením pozic. To pomohlo určit oprávněnost nároků žalující strany. V dnešní době je samozřejmě archiv sice stále uložen i v původní, papírové podobě a na diapozitivech, ale je zároveň skenován čili digitalizován. Jen tak je možné uchovat cenné údaje po další desítky let − a co víc, díky kvalitní katalogizaci je možné rychle nalézt potřebný záznam, respektive potřebný snímek. Tím samozřejmě výčet nekončí: kromě fotografií zde nalezneme řadu užitečných dobových záznamů, díky kterým byla dříve vytvářena infrastruktura v předobraze dnešní moderní doby.

A fakta

Nejen mapy

1965 – zahájení první obnovy topografických map

Součástí vojenského úřadu je i  seismologická stanice Dobruška/Polom. Ta patří ke  světové špičce. Je to způsobeno také ideál­ním umístěním v bývalém bunkru. Podloží je proto perfektně vhodné pro instalaci vysoce citlivých seismologických zařízení. Stanice poskytuje velmi kvalitní seismické signály díky mimořádně nízkému přirozenému seismickému neklidu. Digitální data jsou přenášena v reálném čase Internetem do  Geofyzikálního ústavu. Stanice DPC je součástí světové Federace digitálních seismických sítí, která sdružuje 130 vybraných obzvláště kvalitních seismických observatoří po celém světě určených k rychlé lokalizaci potenciálně ničivých zemětřesení. Stanice DPC je také součástí České regionální seismické sítě. Ve výbavě nalezneme vysoce citlivý sensor silných pohybů půdy Kinemetrics EpiSensor a velmi širokopásmový sensor STS-1 (MEDNET). O tomto specializovaném pracovišti se budete podrobněji moci dočíst v některém z příštích čísel A reportu. Text: Michal Voska, foto: Jan Kouba

Historie 1. května 1951 − původní Vojenský zeměpisný ústav Praha byl rozdělen na tři ústavy:    –  Vojenský zeměpisný ústav Praha    – Vojenský zeměpisný ústav Dobruška    – Vojenský zeměpisný ústav Banská Bystrica 28. července 1952 – Vojenský zeměpisný ústav Dobruška byl přejmenován na Vojenský topografický ústav Dobruška 1952–1957 – topografické mapování celé ČSR v měřítku 1 : 25 000

1968 – zahájení výstavby seismické stanice Polom 1970 – zahájení seismické detekce jaderných výbuchů 1973 – zahájení druhé obnovy topografických map 1980 – zahájení výzkumných prací k výstavbě digitálního modelu terénu 1981 – zahájení třetí obnovy topografických map 1988 – zavedení souřadnicového systému S-1942/84 1989 – zahájení čtvrté obnovy topografických map 1991 – zahájení intenzivní spolupráce s topografickými a geografickými službami států NATO a hlavně mapovací službou USA 1992 – realizace souřadnicového systému World Geodetic System 1984 na území České republiky ve spolupráci s mapovací agenturou USA 1996 – ukončení čtvrté obnovy topografických map (aktuálně používané mapové dílo) – zahájení páté obnovy topografických map = tvorba nového mapového díla podle standardů NATO červenec 2003 – vzniká Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad jako nástupnická organizace Vojenského topografického ústavu, Vojenského zeměpisného ústavu Praha a PÚ Praha

26

A report 11/2015

Vyzkoušej svůj postřeh Naleznete pět rozdílů na výcvikovém obrázku zaměřeném na obrněné vlaky? Řešení přinášíme pod obrázkem. Jen několik týdnů po  vytvoření samostatného Československa v  roce 1918 byly položeny základy železničního vojska. Původní rakousko-uherský železniční náhradní prapor se přestěhoval z Lysé nad Labem a Milovic do Pardubic. Zde také na jeho základě vznikl v  březnu roku 1919 železniční pluk č. 1. Do něho byly postupně začleňovány i železniční jednotky našich legií vzniklé v Rusku a Itálii. Jeho součástí byly také stavební a dopravní roty. Do  prvních měsíců existence samostatného státu spadá rovněž vytvoření kompletního vozového parku obrněných vlaků naší prvorepublikové armády. Část jich byla vyrobena a zbytek byl zabaven

po rakousko-uherské armádě, anebo získán jako kořist v boji. Obrněné vlaky se sice přesunovaly po železnici, to ale bylo také všechno, co je spojovalo s  železničním vojskem. Organizačně byly začleněny do  jednotek útočné vozby a  po  druhé světové válce do  tankového vojska. V  roce 1922 došlo k  reorganizaci železničního pluku č. 1. Dosavadních šest samostatných železničních rot bylo rozčleněno do dvou praporů. Z náhradní roty pak vznikl třetí prapor. K 1. dubnu 1926 zaniklo železniční vojsko jako pomocná zbraň. Železniční pluk č. 1 se stal součástí ženijního vojska. Připravil: Michal Voska a Vladimír Marek, ilustrace: archiv VHÚ

Expozice věnovaná Kubišovi V Dolních Vilémovicích na Třebíčsku se koncem října uskutečnilo odhalení busty a otevření stálé expozice o jednom z největších hrdinů českých moderních dějin, Janu Kubišovi, který společně s  Josefem Gabčíkem provedl v  květnu 1942 atentát na  zastupujícího říšského protektora Rein­harda Heydricha. Připravil ji kurátor sbírek Vojenského historického ústavu Praha Zdeněk Špitálník. Bohatá výstava se nachází v  Kubišově rodném domě a  sleduje celý jeho život od dětských let až po smrt v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. „Návštěvníci zde naleznou množství textových a  fotografických panelů, jsou zde také trojrozměrné předměty, které s  Kubišovým životem nějakým způsobem souvisejí. Nechybějí předměty z jeho rodného domu, které se našly při rekonstrukci, a k vidění jsou i věci, jež darovali lidé, kteří s Janem byli nějakým způsobem v kontaktu,“ prozradil autor výstavy s tím, že on osobně si asi nejvíce cení právě nálezů z  domu, konkrétně průkazů a  korespondence Jana Kubiše. K  zajímavostem patří, že  mosazné úchyty skleněných panelů s  texty mají tvar dna nábojnic, které se našly na místě atentátu. Společně se zpřístupněním expozice veřejnosti byla odhalena i  busta Jana Kubiše od  sochařů Bohumíry Smolejové a  Stanislava F. Müllera, na  niž finančně přispělo Ministerstvo obrany. Bustu společně odhalili generál Jaroslav Klemeš, starostka obce Dolní Vilémovice Jitka Boučková, senátor Miloš Vystrčil a  státní tajemník Ministerstva obrany Petr Vančura. V domku s popisným číslem 79 v Dolních Vilémovicích se Jan Kubiš narodil 24. června 1913. V červnu 2013 byl jeho rodný dům po  rekonstrukci představen veřejnosti. Datum otevření muzea 24. října nebylo vybráno náhodně. Právě toho dne roku 1942 nacisté v  koncentračním táboře Mauthausen popravili spolupracovníky československých parašutistů a vyvraždili i celou Kubišovu rodinu. Text a foto: Olga Bálintová

27

Byl to BOJ Ve sportovním areálu v pražských kasárnách 17. listopadu v Ruzyni to letos v říjnu vřelo. Do nohejbalového kotle se sjelo osm tříčlenných týmů z celé republiky a v 19. ročníku změřily síly v turnaji O pohár šéfredaktora A reportu. Už od rána, kdy se týmy registrovaly, losovalo se pořadí zápasů a  přiřazovaly se hrací plochy, bylo znát, že tentokrát se sjely opravdové špičky armádního nohejbalového sportu. Nezbytné protažení svalů, pár parádiček na síti a šlo se na to. Účast sice oproti jiným ročníků byla slabší, ale bylo to zapříčiněno plněním úkolů v rámci zajištění bezpečnostní situace, která v těchto dnech hýbe celou Evropou. Po celou dobu turnaje se u stolu hlavního rozhodčího leskly poháry a ceny, které poskytl odbor komunikace Ministerstva obrany a LOM Praha, s. p.

Smeče, falšované střely

První hvizd, první smeč, první body. Soupeři se nejprve oťukávali, aby poznali přednosti, ale i slabiny borců na opačné straně hřiště. Jak postupně získávaly týmy svá umístění, tak to vypadalo na  jednotlivých hracích plochách. Ti, co věděli, že jim tentokrát první tři místa utečou, hráli pro radost, zato u těch, na které čekaly poháry, tam to byl boj. Ale hrálo se čestně, žádné

záludnosti. A  kupodivu se všechny zápasy obešly i  bez protestů. Velkou zásluhu na  hladkém průběhu měla zejména šestice profesionálních nekompromisních rozhodčích. Nebylo o čem diskutovat. Zvláště smeče na  síti, ale i  mistrně zahrané falšované střely vyvolávaly údiv a někdy i obdiv soupeřů. Kolem jedné hodiny odpoledne se dohrával poslední zápas a po posledním hvizdu rozhodčího bylo jasno.

Bojovalo se férově

„Úroveň tohoto ročníku byla výborná, ostatně jako již několik posledních ročníků, a  letošní vítězové opět suverénní, protože nejvyšší místo na bedně opět obhájili,“ konstatoval Jiří Krása z tělovýchovné Agentury služeb a  zároveň technický ředitel turnaje. Dodal, že fyzická připravenost našich vojáků je důležitá a každá příležitost, jak ji zlepšit, je mezi vojáky vítána. Proto poděkoval i všem velitelům, kteří i v této složité době vyslali za jednotlivé útvary své zástupce. „Co je však nejdůležitější, je to, že se na turnaji bojovalo férově, nikdo se nezranil a zápasy se obešly bez protestů.“

Týmová chemie

Prvenství opět obhájil zřejmě neprůstřelný tým ve  složení major Tomáš Drápal (z  pražského Velitelství pozemních sil), nadrotmistr Martin Petr (z  Centra zabezpečení munice z  Mladkova) a  nadrotmistr Martin Šroler (z Centra zabezpečení munice z Týniště nad Orlicí). Na nejvyšším stupni stáli ve  stejném složení již popáté. „Naše tajemství úspěchu spočívá v týmové chemii a životních zkušenostech,“ říká s úsměvem major Tomáš Drápal po  vítězném zápase a dodává, že když se k tomu ještě připočte

skvělý smečař na síti v osobě Martina Petra, vítězství je v kapse.

Příští rok vítězství

Letos jim ale pěkně šlapal na paty tříčlenný tým, který se umístil jako druhý. Trojka z  ženijní stavební roty 151. ženijního praporu z Bechyně ve složení četař David Neškodný, rotmistr Pavel Starý a četař Michal Buzek. „Chybělo málo a  vítězství mohlo být naše,“ shodli se všichni tři. „Minulý rok jsme skončili třetí, takže z  letošního stříbra máme radost a příští rok do toho jdeme znovu, to by nám první místo na bedně nemělo utéct,“ dodávají jedním hlasem sympatičtí ženisté. Třetí místo pak patřilo opět „zavedenému“ nohejbalovému týmu z  24. základny dopravního letectva Praha-Kbely. Pohár za bronz si zaslouženě vybojoval tým praporčíka Petra Krumpolce, podplukovníka Petera Smika a nadrotmistra Vlastimila Cimického. Na lavičce je jistil náhradník, kapitán Bohumil Cigánek. Přebor v  nohejbale tříčlenných družstev O pohár šéfredaktora A reportu, jehož hlavními organizátory jsou zejména pracovníci skupiny tělovýchovy Agentury služeb v čele s Jiřím Špičkou a technickým ředitelem turnaje Jiřím Krásou, má v  armádě mezi nohejbalovými nadšenci zvuk. „Jsem rád, že  jste se tu dnes sešli, sportovní výkony stály za to a bylo na co koukat,“ konstatoval Vladimír Marek, šéfredaktor A reportu. „Doufám, že příští ročník, ten dvacátý, bude stejně tak úspěšný jako letos.“

Tex a foto: Jana Deckerová

Rozdíly: Chybějící číslo 5, vynechané Y ve slově OBRNĚNÉ VLAKY, odstraněn jeden z nákresů, chybějící střelecká věž a technický údaj o rychlosti v tabulce

28



A report 11/2015

A report 11/2015

Mobilní transfuzní stanice – český unikát v rámci NATO

podmínkách zabezpečit vlastní odběry od  dobrovolných dárců z  řad vojáků, dostatečné skladování, může provádět rekonstituci kryokonzervovaných přípravků, ale může zajistit i tzv. walking blood bank, tedy uskutečňovat odběry dárců krve přímo v  místě nasazení, a  zároveň zajistit výrobu bezpečných transfuzních přípravků.

Krev nad zlato Tisíce kilometrů od vlasti, teroristické útoky, bezpečnostní rizika. To jsou vojenské zahraniční mise. Jsou to ale také místa, kde stále hrozí našim vojákům nebezpečí, a následkem jsou vážná zranění i smrt. Nejvíce vojáků tam umírá na vykrvácení, přes šedesát procent. Pokud není k dispozici krev během tří až šesti hodin, je konec. Nové transfuzní stanoviště dává šanci zraněným vojákům na záchranu přímo v poli.

Odbornost zdravotníků nezbytná

takového neumí, proto musí krev dovážet z domovských zemí.

Transfuze do šesti hodin

Zásobování zahraničních jednotek Armády České republiky krví a  transfuzními prostředky probíhalo až  do  současnosti pravidelnými dodávkami z Ústřední vojenské nemocnice leteckou dopravou v transportních boxech. V rámci zhoršení leteckých podmínek však může dojít k  situaci, kdy požadované přípravky nemusí dorazit včas. Na  základě zkušeností působení polní nemocnice v  rámci mise ISAF vznikl požadavek na  zavedení kontejnerového transfuzního pracoviště přímo v místě bojového nasazení.

Vojáci darují krev přímo v poli „Polní transfuzní stanoviště je ve spojení s  biochemicko-hematologickou laboratoří polní nemocnice Armády ČR v současnosti nejkomplexnějším systémem zabezpečení transfuzními prostředky v poli v rámci zemí NATO,“ říká podplukovník Miloš Bohoněk, primář oddělení hematologie a  krevní transfuze Ústřední vojenské nemocnice, a také účastník několika zahraničních misí.

Dodává také, že  toto speciální pracoviště krev v polních podmínkách nejen odebírá, ale i  zpracovává na  jednotlivé deriváty, a  zároveň skladuje. Většina vojenských nemocnic Severoatlantické aliance nic

29

„Základní podmínkou pro přežití zraněných vojáků je mít k  dispozici dostatek krve,“ konstatuje plukovník Bohoněk. Díky novému polnímu transfuznímu pracovišti, jež je výsledkem projektu, který řešilo jeho oddělení v  rámci projektů obranného vývoje Ministerstva obrany, se nejen odebírá, ale také skladuje, mrazí v teplotách od minus 65 do  minus 80 stupňů Celsia, v  případě potřeby rozmrazuje i  vymývá, takže pacient pak dostává čistě červené krvinky. „Nové pracoviště dokáže zajistit dostatek transfuzních přípravků pro polní nemocnice za všech okolností a zajistit tak krevní ztrátu zraněnému vojákovi téměř přímo v poli, ještě předtím, než je letecky transportován k  odbornému ošetření do  nemocnice.

Nejvíce vojáků totiž umírá na  vykrvácení. Pokud nedojde k  vyrovnání krevní ztráty během tří až šesti hodin, tak vojáka ztrácíme,“ dodává vojenský lékař. Polní nemocnice doplněná o  toto unikátní odborné pracoviště může v  polních

„Tato práce vždy vyžaduje dokonalou znalost postupů i ovládání poměrně složité technologie, proto je vysoká odbornost zdravotnického personálu nezbytná,“ vysvětluje nezbytnost nácviku Miloš Bohoněk. „Vojenští zdravotníci si při dnešním nácviku pod naším odborným dohledem nacvičují procesy od  odběrů dárců krve přes její zpracování, laboratorní vyšetření dárců v polních podmínkách, mražení plazmy, sekundární výrobu krevních derivátů, skladování až po nácvik emergency odběru krve a její aplikace v rámci přednemocniční péče.“ Zdravotnickou práci v zahraničních operacích přesně zná i  vedoucí laborantka poručice Tatjana Markovina, která sloužila v  pěti polních nemocnicích v  Albánii,

A fakta Polní transfuzní pracoviště (PTP)  Zdravotnický modul v rozkládacím kontejneru ISO-1C, sloužící k výrobě, skladování transfuzních přípravků a rekonstituci kryokonzervovaných přípravků  Je součástí laboratorního komplementu polní nemocnice, společně s  biochemickou, hematologickou a  mikrobiologickou laboratoří. Skladuje širší spektrum transfuzních přípravků v kapacitě několika set jednotek, jejichž aktuální množství a skladba se odvíjejí od daného operačního úkolu. Zásoby erytrocytů jsou průběžně doplňovány dodávkami nativních erytrocytů v množství a krevně skupinovém složení podle požadavků polní nemocnice v  rámci zásobovacích letů. V  případě masivní spotřeby umožňuje PTP získat plnou krev, ale i erytrocyty a plazmu alternativně odběrem od dárců krve v místě působení za použití speciálních odběrových souprav. Zařízení na skladování transfuzních přípravků (TP):  hlubokomrazicí pultový box Sanyo MDF 547 (481 litrů, do –80 °C)  chladnice transfuzní Dometic BR 250G  zálohový CO2 systém (záloha až 20 hodin) Zařízení na rekonstituci kryokonzerovaných erytrocytů:  promývací separátor Haemonetics ACP 215 – 3 ks  tepelná lázeň s třepačkou Tool  rozmrazovací lázeň Tool  sterilní svářečka vaků Denco Zařízení na odběry a zpracování krve:  odběrové váhy Docon Macopharma – 6 ks  odběrová křesla LMB – 6 ks  svářečka hadička – 2 ks  hemoglobinmetr Hemocue  stojany a držáky na soupravy ErySep s filtrem z dutých vláken na šest souprav Zařízení na vyšetření krve po odběru:  Saxo reader DiaMed – vyšetření KS + screening protilátek  Mini Vida BioMerieux – vyšetření infekčních markerů Monitorovací zařížení KESA:  teplota a vlhkost v prostoru  koncentrace CO2 v prostoru  teplota v chladicích a mrazicích boxech

Turecku i  Afghánistánu. „Jeden zraněný může spotřebovat deset až  dvacet jednotek krve nebo plazmy, pak nastane nutnost získat krev jiným způsobem. Toto pracoviště tento problém řeší a mnoha raněným to může zachránit život.“

Češi – vojenská zdravotnická špička Mnohé alianční státy podobné pracoviště dosud postrádají. Armáda České republiky se inspirovala u  některých spojenců, kteří toto pracoviště mají, například u Holanďanů. Díky následnému projektu obranného vývoje „Polní transfuzní pracoviště“, který byl oddělením hematologie a  krevní transfuze Ústřední vojenské nemocnice řešen v  letech 2012-2013, se nyní Česká republika zařadila mezi vojenskou zdravotnickou špičku. Česká armáda chce polní transfuzní pracoviště nabídnout spojencům v rámci zemí NATO. „České pracoviště by mohlo například působit v  Afghánistánu a  pomoci Spojeným státům americkým nebo dalším aliančním partnerům,“ navrhl při hodnocení cvičení John Badloe, hlavní konzultant pro hematologii a krevní transfuzi nizozemské armády. Text: Jana Deckerová, foto: Jan Kouba

30



A report 11/2015

Českým pozemným silám velí Slovák, generálmajor Ján Gurník, a slovenským zasa Čech, brigádny generál Ondřej Novosad

Dvaja generáli

Brigádny generál Ondřej Novosad, veliteľ Pozemných síl OS SR

netušil, že  existujú vojenské školy. Preto som sa skôr orientoval na  strojárenstvo, na  stredné strojné priemyslové školy, ktoré boli v  južných Čechách, kde som vtedy býval – v Milevsku. Až pri návšteve majora z vojenskej správy v škole som sa dozvedel,

31

Generálmajor Ján Gurník, velitel Pozemních sil Armády ČR

Říjnové číslo časopisu Ozbrojených sil Slovenské republiky Obrana bylo z velké části věnováno velice intenzivní spolupráci našich armád. Z celé řady článků na toto téma nás asi nejvíce zaujala skutečnost, že českým pozemním silám velí Slovák a slovenským naopak Čech. Po dohodě s naší sesterskou redakcí jsme se rozhodli tento článek převzít. A to v rámci jazykového vzdělávání v AČR v původním oboujazyčném znění.

Narodil som sa v  Jeseníku v  Českej republike na  severnej Morave. Od  malička som aktívne športoval a ako chlapca ma bavilo všetko, čo nejakým spôsobom súviselo s  motorkami, autami, zaujímavými strojmi. Do pätnástich rokov som ani

A report 11/2015

že  to všetko môžem nájsť na  vojenskej strednej škole. A tak som začal v roku 1978 študovať v  Martine na  vojenskej strednej škole ženijný odbor. Z hľadiska odborného škola moje predstavy splnila. Naučila nás všetko, čo sme ako profesionálni vojaci potrebovali. Po maturite som sa rozhodol ísť študovať na Vysokú vojenskú školu pozemného vojska vo Vyškove na Moravě. Po jej ukončení som ako čerstvý poručík nastúpil k ženijnej brigáde do Serede. Čo zavážilo pri rozhodovaní zostať pri delení bývalej federálnej armády na Slovensku? Moja vojenská služba bola spätá predovšetkým s  pôsobením na  Slovensku. Táto skutočnosť a  moje rodinné zázemie na  Slovensku rozhodlo o  tom, že  po  rozdelení som s rodinou zostal tu. Vykonával som základné veliteľské funkcie veliteľa čaty a roty. Neskôr štábne funkcie na úrovni práporu, pluku, veliteľstva pozemných síl a generálneho štábu. Pôsobil som vo funkcii zástupcu veliteľa útvaru a zástupcu veliteľa pozemných síl a tiež v pozícii zástupcu náčelníka štábu na generálnom štábe. Velil som útvarom aj mechanizovanej brigáde. Ako spolupracujete s  veliteľom českých pozemných síl generálmajorom Jánom Gurníkom? Veľmi si vážim a  oceňujem vzájomnú spoluprácu našich pozemných síl. Má základ vo vysokej profesionalite našich vojakov, blízkosti našich národov, vo vyznávaní spoločných hodnôt, ale často aj osobných a priateľských vzťahoch. Náš vzťah s generálom Gurníkom nie je výnimkou. Vzájomná intenzívna a vynikajúca spolupráca našich vojsk od roku 2013 v oblastiach tvorby doktrín, mechanizovaných, delostreleckých, ženijných, jednotiek rchbo, prieskumných jednotiek, ale aj spôsobilostiach CIMIC je obojstranne výhodná. Azda neuplynie mesiac, aby naše jednotky spolu necvičili.

Pocházím z  východního Slovenska, kde jsem se narodil v obci Kamienka v okrese Stará Ľubovňa. Dětství jsem prožil v  krásném městě Podolinec. Nikdo z  mých příbuzných v  armádě nesloužil. Jednoho dne přišli na základní školu v Podolinci náboráři, kteří nám objasnili podmínky studia na vojenských školách a  zaměstnání v  armádě. Zaujalo mne to. Bylo to něco nového, atraktivního a  tehdy jsem si myslel, že  bych to mohl zkusit. Bylo mi čtrnáct a práce vojáka z  povolání nabízela dobrodružství a  nové zážitky. A tak jsem se po ukončení základní školy stal studentem Vojenského gymnázia v Banské Bystrici s představou, že se v budoucnu stanu vojenským pilotem. Ovšem vzhledem k mé tělesné konstituci – už tehdy jsem byl statný chlapec, který by se stěží vešel do kokpitu letounu – se mé představy o létání brzy rozplynuly a nabraly směr k  pozemnímu vojsku – tankovému nebo motostřeleckému. Zvítězili tankisté a  jejich úderná síla. V  roce 1983 jsem nastoupil na Vysokou vojenskou školu pozemního vojska ve  Vyškově, obor velitelsko-inženýrský. Po  ukončení studia jsem deset let zastával funkce od  úrovně velitele čety až  po  velitele tankového praporu, později náčelníka štábu 33. tankového pluku 3. mechanizované divize velitelství Střed. Kde všade a v akých pozíciách ste pôsobili v bývalej československej armáde a potom v Armáde Českej republiky? Po ukončení studia ve Vyškově jsem odešel do Holýšova a na Slovensko jsem se už nevrátil. Prakticky celou svou vojenskou kariéru působím v Čechách nebo na Moravě. V podstatě není odbornost v AČR, které bych nevelel. Byl jsem také náčelníkem sekce logistiky JFC HQ na aliančním velitelství v  nizozemském Brunssumu. Chybí samozřejmě Vojenská policie a speciální síly. Byly to pozice, které mi poskytly přehled o všech druzích vojsk a dokonalou přípravu. Pokud nyní vydávám rozkaz, vždy si představuji, jaký to bude mít dopad jak na štáb, tak na vojáka v poli. V roce 1994 jsem byl ustanoven do  funkce velitele 74.  výcvikového střediska 7. mechanizované brigády – byl to můj nový začátek u  „sedmičky“. Působil jsem zde v  různých funkcích celkem osm let. Na pozici zástupce náčelníka štábu Velitelství pozemních sil v Olomouci v roce 2002 jsem tehdy odcházel z funkce zástupce velitele hranické brigády. Na přelomu let 1998 a 1999 jsem velel kontingentu mise SFOR v Bosně a Hercegovině, poté jsem v  letech 2001–2002 studoval na  Vysoké škole pozemního vojska v americkém Carlise. Po dokončení studia jsem nastoupil

na Velitelství pozemních sil do funkce zástupce náčelníka štábu. Nezapomínám ani na  dva roky ve  funkci velitele 4. brigády rychlého nasazení. Ako veliteľ Pozemných síl AČR sa stretávate aj s veliteľom Pozemných síl OS SR generálom Ondřejom Novosadom. Aká je vaša spolupráca? Společný výcvik českých a  slovenských vojáků je pro nás vždy přínosem, což potvrdilo jak mezinárodní cvičení Ground Pepper, které se uskutečnilo v loňském roce ve  vojenském výcvikovém prostoru Lešť, tak výcvik ženistů v  Seredi. S  generálem Novosadem věnujeme pozornost těmto cvičením a hledáme i cesty, jak je vylepšit. Je to dobrá zkušenost, o níž pozitivně hovoří i  samotní vojáci. Navíc zde není žádná jazyková bariéra a  pojí nás řada vazeb, na  kterých nám i  dnes záleží. Řekl bych, že  naše pozemní síly se vlastně vzájemně doplňují. Generál Novosad je člověk bystrý,

otevřený a  upřímný. Naše setkání se odehrávají na pracovní i přátelské úrovni. Spolupráce vojáků pozemních sil je pro všechny prospěšná, což platí i o ostatních zemích Aliance či  partnerských státech. V  každém případě je i koncepční, což dokazují výcvikové aktivity NATO – cvičení mezinárodních brigádních úkolových uskupení. Text: Jozef Žiak, foto: archív PS OS SR a Jana Deckerová

32

Připraveno ve spolupráci s redakcí ATM

A report 11/2015

A report 11/2015

Modernizovaná Sněžka-M předána AČR

Průzkumný a  pozorovací komplet PzPK Sněžka je ve výzbroji české armády v počtu deseti kusů již od  roku 1995. Za  tu dobu se ale požadavky na kvalitní nejen dělostřelecký průzkum pozemního bojiště výrazně zvýšily a Sněžka v původní konfiguraci přestává být schopná všechny plnit s kvalitou odpovídající podmínkám moderního způsobu boje. V  roce 2012 byl proto ve  spolupráci se zmíněným VTÚVM ve  Slavičíně a dalšími subjekty zahájen program radikální modernizace zaměřené nejen na senzorové a  komunikační vybavení, ale také na zvýšení komfortu obsluhy kompletu. V  roce 2014 podstoupil první modernizovaný komplet úspěšně podnikové, kontrolní i vojskové zkoušky a nyní je zaváděn zpět do výzbroje AČR. Modernizace Sněžky je řešena náhradou některých systémů a  komponent

Trojice kamer na přední části složeného ramene

a  integrací nových systémů do  stávajících vozidel z výzbroje 13. dělostřeleckého pluku s tím, že v mnoha ohledech jsou využity systémy a  komponenty použité i  při modernizaci dělostřeleckého průzkumného prostředku LOS-M. Jako prototyp posloužila Sněžka číslo 6. I  ve  verzi Sněžka-M je tedy jako platforma použito upravené „sedminápravové“ vozidlo BVP-1 se zvětšenou nástavbou, které ale prošlo kompletní generální opravou a  úpravami umožňujícími instalaci nového vybavení. Pohonné ústrojí

33

Technicko-taktická data: Délka: Šířka: Výška: Rozsah pracovních výšek senzorů: Celková hmotnost: Dojezd: Posádka:

Senzorová hlava s anténou radaru Squire

Koncem letošního dubna převzal 13. dělostřelecký pluk v Jincích první modernizovaný průzkumný a pozorovací komplet Sněžka-M. Završen tak byl několikaletý program vývoje a zkoušek, jehož hlavním realizátorem je státní podnik VTÚ, konkrétně jeho Vojenský technický ústav výzbroje a munice ve Slavičíně. V prostředku Sněžka-M získává Armáda ČR moderní průzkumný systém, poskytující kvalitnější průzkumné informace umožňující zapojení do vyšších systémů velení.

TECHNIKA A VÝZBROJ

zůstalo zachováno, ale posílena byla například elektrická zdrojová soustava, kterou tvoří dieselová elektrocentrála NS 2840/D, nově instalovaná v  motorovém prostoru a  napojená na  palivový systém vozidla, šest gelových akumulátorů AKB NBB 248 (dva vozidlové a  čtyři nástavbové) a  nabíjecí zdroj. Posádka má k  dispozici rovněž výkonné nezávislé topení a  nově také klimatizační jednotku, umístěnou na  pravé straně korby. Z původní Sněžky je převzato také rameno umožňující vysunout senzorovou hlavu až  do  výšky 13,75 m. V  případě Sněžky-M jde ale o  zcela novou senzorovou hlavu, jejíž hmotnost byla z  původních přibližně 600 kg snížena na  zhruba 200 kg. Hlava je otočná v  rozsahu 360° a  umožňuje elevaci v  rozsahu –20° až  +40°. Jednotlivé senzory jsou s ostatními palubními systémy propojeny pomocí počítačové sítě Ethernet s  rychlostí 100 Mbit/s, řídicí jednotky senzorové hlavy a bojištního radiolokátoru využívají komerčně dostupný procesor Intel Core i7. Základem senzorové hlavy je denní televizní kamera Merlin 3 s  rozlišením 752  ×  582 obrazových bodů a  plynulým až  55násobným přiblížením, s  jejíž pomocí lze za odpovídajících meteorologických podmínek detekovat pozemní cíl velikosti tanku na  vzdálenost 15 km a  identifikovat jej na  vzdálenost 5,5 km. Tu doplňuje druhá digitální kamera Falcon-200 s  rozlišením 1  936 × 1  456 bodů a  zorným polem 2,5°  ×  1,9° se schopností detekce a identifikace cíle typu tank na vzdálenost 11 km, respektive 6 km. Pro noční průzkum je určena noční kamera Merlin-2N s  rozlišením 658 × 496 bodů a  zorným polem 36,4°  ×  27,9°, která dokáže pracovat při minimálním osvětlení 0,006 lx, a  dále pak termovizní kamera THV 3000 s „rozlišením“ 640 × 480 mikrodetektorů, jejíž nejširší zorný úhel je 25°  ×  19° a  která je vybavena

7 505 mm 3 165 mm 3 240 mm 3 595 – 14 250 mm 17 100 kg 550–600 km 4 osoby

a nechlazeným termovizním modulem. i  dvojnásobným a  čtyřnásobZcela nový je u modernizované Sněžky také ným elektronickým zoomem. vozidlový interkom a  samozřejmě i  zobraSoučástí senzorové hlavy je zovací a ovládací prvky s tím, že pracoviště rovněž pro lidské oko bezpečoperátora senzorové hlavy a radiolokátoru ný laserový dálkoměr LDM 38 jsou vzájemně zaměnitelná. Podobně jako se schopností vícenásobné v  případě kompletu LOS-M je i  Sněžka-M detekce cílů, umožňující měvybavena výnosnou soupravou náhradního ření vzdálenosti v  rozsahu průzkumu, tvořenou akviziční jednotkou 100 – 20 000 m. Leica Vector 21 Nite, digitálním goniomeDalším klíčovým průzkumtrem, datovým terminálem a  GPS přijímaným prvkem kompletu Sněžčem AN/PSN-13A. ka-M je radiolokátor Square od společnosti Sněžka-M, stejně jako jiné prostředky Thales, který byl použit již u průzkumných pozemích sil, je pomocí počítačového terkolových vozidel KBV-PZLOK Pandur II. Jde minálu BVIS (bojový vozidlový informační o lehký, původně přenosný radar, jehož ansystém) zapojena do  digitálního Operačténa otočná v  rozsahu 360° se jednoduše ně-taktického systému velení a  řízení poinstaluje na nástavec na horní straně senzozemních sil AČR. Díky moderním senzorům rové hlavy. Podle informací výrobce radaru do něj nyní může přispívat mnohem kvalitje Square schopen detekovat pohybující se nějšími informacemi a zároveň může půsoosoby na vzdálenost 10 km, jedoucí vozidla bit v širším spektru klimatických podmínek. velikosti tanku pak na vzdálenost až 48 km. Kontrakt na modernizaci dalších kompletů Modernizací prošla i  další výbava SněžSněžka ale zatím podepsán nebyl. ky-M, jako například navigační systém, který nově tvoří družicový přijímač GPS typu  DAGR AN/PSN-13A, schopný díky modulu SAASM (Selective Availability AnText: Tomáš Soušek, foto: autor ti-Spoofing Module) činnosti i  při tzv.  selektivním záměrném „znepřesnění“ signálu, a  inerciální navigační jednotka Talin 4000. Pokud jde o  komunikační vybavení, zachována zůstala původní radiostanice Dicom RF  1325, umožňující propojení kompletu Sněžka-M do  systému řízení palby dělostřelectva ASPRO. Nově ale přibyla radiostanice Harris RF 7800 se schopností přenosu dat a  utajeného spojení s tím, že vozidlo má již připravenou instalaci pro případnou budoucí zástavbu další radiostanice této řady, a to včetně třetí antény Pracoviště operátora senzorové hlavy a velitele na korbě. K  radikální obměně došlo také na  pracovištích čtyřčlenné posádky (s  možností přepravy páté osoby, například předsunutého návodčího) kompletu Sněžka-M. Například řidič a velitel mají poprvé k dispozici digitální obraz z trojice širokoúhlých kamer na přední části složeného ramene a jedné zadní kamery, díky němuž mají přehled o dění v bezprostředním okolí vozidla. To je navíc možné automaticky střežit také pomocí dvojice polohovacích senzorových jednotek tvořených CCD TV kamerou Pracoviště operátora radaru

34

Připraveno ve spolupráci s redakcí Armádních novin

A report 11/2015

A report 11/2015

TECHNIKA A VÝZBROJ

35

Válka s lidskou tváří? Rozvoj přesných zbraní umožňuje zasahovat cíle s nebývalou přesností. Stává se válčení „humánnější“, nebo se dokážeme jen efektivněji zabíjet? Nad válkami „s lidskou tváří“ se zamyslel George Dvorsky v článku „Is War Becoming More Humane?“.

Válka je super?! Výrobci přesných zbraní při prezentaci svých produktů neopomíjejí zdůraznit, že  jejich produkty jsou vyráběny s  cílem maximálně snížit vedlejší škody. Dnes již téměř ikonický termín „vedlejší škody“ (collateral damage) označuje smrt nebo zranění nezúčastněných osob (nebo poškození civilních objektů) při útocích na legitimní vojenské cíle. Za poslední staletí všechny nové zbraně měly přitom opačný cíl – efektivněji zabíjet protivníka. Můžeme zmínit automatické zbraně, dělostřelectvo, letectvo, chemické a jaderné zbraně atd.

zbraně dělají válku mnohem jednodušší – neosobní a nezúčastněnou, kdy můžete zabíjet protivníka bez vlastního rizika. Války jsou a  zůstanou součástí lidské společnosti i v 21. století. Znepokojivá otázka je, zda si díky moderním zbraním válku více oblíbíme, nebo ji zlidštíme.

Snaha udělat válku lidštější Pokud se podíváme do  historie, snahy o „zlidštění“ války nejsou nové. Již na začátku 20. století se objevily snahy zakázat

V  době průmyslové revoluce nikoho (tedy kromě Gatlinga) nenapadlo, že  moderní zbraně mohou zmírnit utrpení ve válce. Lidstvo se soustředilo na  vytvoření kodexů války, které ustanoví pravidla pro vedení války. V roce 1899 a 1907 Haagské úmluvy ustanovily základy válečného práva a  válečných zločinů, definovaly zakázané taktiky a  zakázané zbraně. Haagské úmluvy zakazovaly válčícím stranám zabíjení zajatců, vedení záměrné palby na  civilisty, uvolňování bomb z  balonů nebo používání vysoce ranivých puškových střel. Bylo to v romantické době, kdy ještě na bojišti platily zásady rytířství a gentlemanství. Na  Haagské úmluvy navázal v  roce Ženevský protokol, mezinárodní dohoda zakazující použít chemické či  biologické zbraně ve  válce. Ženevský protokol vznikl v reakci na používání chemických zbraní během první světové války. Chemické zbraně v první světové válce zabily 90 000 vojáků. Haagské úmluvy řešily použití chemických či  biologických zbraní, nicméně nezavázaly signatářské státy tyto zbraně nevyrábět, neskladovat či netransportovat. K úplnému zákazu chemických a biologických zbraní došlo až v Úmluvě o chemických zbraních z roku 1992. Stojí za připomenutí, že podle některých (Greenwall Foundation) také využívání biologicky vylepšených vojáků je považováno za porušení válečného práva.

Pravidla války

Zavádění moderních zbraní se odrazilo na velkém počtu civilních obětí. Za posledních 115 let zemřelo ve  válkách rovným dílem 50 % vojáků a  50 % civilistů. Platí to i  pro občanskou válku v  Sýrii nebo Iráku. Před začátkem 20. století, pokud nedocházelo k  cílenému vraždění civilistů, se mohli civilisté pohodlně dostat pryč z bojové zóny. To se však od první světové války, kdy byly zavedené nové zbraně „masivního zabíjení“, změnilo. Úkolem současných moderních zbraní je vyhnout se civilním ztrátám. Avšak chirurgické zabíjení nepřátel může zavést lidstvo do velmi temné budoucnosti. Slavný jižanský generál Robert E. Lee během americké občanské války řekl: „Je dobře, že válka je tak strašná, jinak bychom si ji mohli příliš oblíbit.“ Avšak nejmodernější

brutální zbraně – chemické a  biologické zbraně, plastické miny, plamenomet, otrávené puškové střely, střely s  dutou špičkou, „špinavé“ bomby atd. Avšak myšlenka využití přesných zbraní (resp. moderních technologií) ke  zmírnění hrůz války je poměrně nová. Po pravdě řečeno, také Richard Gatling, praotec kulometu, si myslel, že  jeho nová zbraň dokáže zmírnit následky války. „Napadlo mě, že pokud vymyslím strojní zbraň s  velkou rychlostí palby, která umožní v  bitvě vykonat jednomu člověku tolik, co sto lidí, mohlo by to nahradit nutnost velkých armád, a  v  důsledku toho následky bitvy a  nemoci by byly značně sníženy,“ prohlásil Gatling v  roce 1857. První světová válka ukázala, jak se Gatling mýlil.

„V lásce i válce existují pravidla,“ poznamenává vojenský stratég Peter W. Singer, americký odborník na  konflikty 21. století. „Lidé je nebudou vždy respektovat, ale jsou zde normy chování, u  kterých se předpokládá, že je budou hráči následovat. Pohybuje se to od respektování bílé vlajky až  po  zákaz mučení. Opět platí, že  nejsou vždy dodržovány, ale normy nám dají vědět, když někdo překročí červenou čáru.“ Podle Michaela Horowitze, docenta politologie na University of Pennsylvania, vedení humánní války řeší dvě věci – úmyslné/neúmyslné zraňování/zabíjení civilistů a  způsobování zbytečného/nadměrného utrpení protivníků. Avšak určit, co je již nadměrné zabíjení civilistů nebo nadměrné způsobování utrpení, je prakticky nemožné. „Kolik civilních obětí je příliš mnoho? A proč jsou některé způsoby usmrcování horší než jiné? Po  celou historii se sociologové snaží usilovně definovat, co je – v kontextu války  – humánní a  co to skutečně znamená,“ říká Paul Scharre, ředitel iniciativy 20YY Warfare Initiative. Podle Scharreho v současné době existují zákony, které ve válce zakazují například

nadměrné ničení životního prostředí – masivní solení země, otravu zdrojů pitné vody nebo cílené ničení vegetace (odlesňování). Avšak zákaz zbraní, které často způsobují úmyslné nebo neúmyslné civilní oběti ( jako jsou barelové bomby používané syrským letectvem), je obtížnější prosadit. Likvidace protivníka je samozřejmě legální, ale nesmí se používat nástroje, které vyvolávají hrůzu nebo zbytečnou bolest. Scharre zmiňuje například kontroverzní používání pilových bajonetů během první světové války, tříštivé puškové střely, biologické a  chemické zbraně nebo oslepující lasery. Zajímavé bude zjistit, jak válečné právo ošetří používání laserových zbraní, které budou způsobovat nové typy hlubokých řezných zranění.

Technologie pro „humánnější“ válku Cílem armády, která je pod civilní a mediální kontrolou, je co nejmenší počet civilních obětí. Kromě lidského hlediska je zde i praktické hledisko – smrt civilistů vrhá na  válečnou kampaň negativní mediální pohled, kterého okamžitě využije protivník.

Pryč jsou doby, kdy byla omluvitelná smrt tisíců nebo dokonce desetitisíců civilistů při bombardováni. Ostatně příkladem je letecký útok na nemocnici Lékařů bez hranic z poslední doby, který si vyžádal 19 obětí. Cynicky řečeno, před x lety běžná věc, nyní věc společností netolerovatelná. Vzhledem k  větší kontrole armády, především ve  vyspělém západním světě, armády čím dál více investují do  zbraní, které dokáží maximálně omezit civilní ztráty – jde zejména o nesmrtící zbraně, přesně naváděné zbraně a automatizované zbraně. Mezi nesmrtící zbraně (resp. méně smrtící) patří například akustické zbraně, omračující granáty, gumové projektily, slzný plyn nebo tasery (paralyzéry). Americká armáda pracuje na  mikrovlnném systému ADS (Active Denial System), který u lidí v cílové oblasti vyvolává intenzivní pocit pálení. Kapitolou samou o sobě je oslepující laser, který sice patří mezi nesmrtící zbraně, ale způsobuje trvalé zdravotní následky. Podle Červeného kříže oslepující lasery mohou dokonce zvýšit úmrtnost – zasažený voják se nebude schopen bránit a stává se snadnějším terčem. Navíc nelze na  dálku okamžitě posoudit efektivnost laseru. Nemluvě o  těžkých doživotních

následcích. „Je však skutečně humánnější zabíjet lidi než je oslepovat? Zákon v podstatě říká, že je lepší být mrtvý než slepý,“ odmítá zákaz laserových zbraní Scharre. Navíc použití oslepujících laserů může být mimořádně efektivní – lze velmi rychle „střílet“ na rozsáhlé území.

Přesné zbraně

Také rozvoj přesných zbraní má šanci zamezit většímu procentu mrtvých civilistů. Příkladem jsou cílené útoky bezpilotními letadly. Podle údajů New America Foundation během vlády Baracka Obamy americké drony zabily 1 646 až 2 280 ozbrojenců a  129 až  161 civilistů. Od  roku 2012 přitom neměl zemřít žádný civilista. Je však třeba zdůraznit, že  hranice mezi civilistou a  ozbrojencem (zejména v  Afghánistánu a Pákistánu) je někdy velmi tenká. Přesné letecké údery urazily od  svého vzniku kus cesty. Na začátku druhé světové války bylo díky primitivním zaměřovacím systémům ke  zničení jediné konkrétní budovy nutno shodit 9  000 (!) bomb. Celé komunity byly srovnány se zemí, aby byl zničen konkrétní vojenský cíl. Nemluvě o  tom, že  během druhé světové války

36

Připraveno ve spolupráci s redakcí Armádních novin

A report 11/2015 Podpisovou akci organizovalo sdružení Future of Life Institute. V dopise se však také připouští, že roboti mají lepší výkon v boji než lidé, což vede k nižším ztrátám na obou stranách. Roboti přitom ve skutečnosti mohou být „humánnější“ než lidé. Možná to neplatí v  současné době, ale již v  blízké budoucnosti mohou být roboti mnohem efektivnější v odhalování protivníka a jeho rozpoznání. Podle jednoduchých pravidel se dají určit úmysly osoby, která má v ruce zbraň. Míří na  mě? Odhodila zbraň? Už byl protivník zasažen? Jde o  situace, které dokáže robot podle libovolného počtu senzorů rozeznat. Scharre souhlasí, že problémem automatizovaných zbraní současnosti je skutečně rozeznat ozbrojence od civilisty, který nese například hrábě. Navíc současné moderní armády příliš netouží zavádět automatizované zbraně, ani ne tak z humánních důvodů, jako spíše na základě skutečnosti, že je nemohou mít plně pod kontrolou.

docházelo k cílenému bombardování civilních cílů. „Některá moderní munice zasáhne cíl s  přesností 1,5 metru, což znamená méně bomb a  méně mrtvých civilistů,“ říká Horowitz. „Většina armád dává přednost použití přesné munice jednoduše proto, že jim to umožňuje plnit úkoly s  větší jistotou a  nižšími náklady. Obecně platí, čím přesnější zbraně, tím méně mrtvých civilistů.“ Samozřejmě pořád jsou součástí rovnice chyba a nedbalost. Potom přesné zbraně zabíjejí i  civilisty. Například jako tomu bylo v  roce 2014, kdy americký dron zabil 12 svatebčanů v Afghánistánu. Peter W. Singer však upozorňuje, že kritici dobře nechápou roli přesných zbraní. „Jedni očekávají dokonalost, jako by něco takového mohlo ve válce být. Chyby se stávají i s přesnými zbraněmi, od špatné identifikace cíle až po ‚možná to nebyla chyba‛. Změnili jsme také úroveň našich očekávání. Akce jako shazování zápalných bomb na  Tokio v  roce 1940 byla přijata, ale ojedinělé nehody jsou dnes nepřijatelné,“ říká Singer. Singer se také zastává úderů pomocí dronů. „Kritici nemají námitky proti dronům, ale skutečnosti, že USA zabíjejí teroristy v  tam, kde to nevypadá jako tradiční bojiště, nebo ve  válce, kterou si obvykle přestavujeme. Není pochyb, že drony jsou přesnější než jiné alternativní zbraně, ať jde o  řízené střely, letadla, nebo dělostřelecké granáty,“ uvádí Singer. Kritici dronů však rovněž tvrdí, že drony mají neblahý vliv na  lidi žijící v  cílové oblasti. V  podstatě jde o  stres (který může přerůst v  nenávist) z  toho, že  „robot létá nad hlavami, všechno sleduje a může kdykoliv zaútočit. Útočí sice na ozbrojence, ale někdy se splete“. Navíc: jako u nesmrtících

zbraní, díky odcizení, dehumanizaci (celá akce vypadá jako videohra) a nízkému riziku pro útočníka (operátora drona) se zvyšuje ochota a  benevolence použití úderů pomocí dronů.

Automatizované zbraně

Další skupinou jsou automatizované zbraně, tedy zbraně schopné bez zásahu člověka zahájit ozbrojený útok na protivníka. Podle kritiků mohou automatické zbraně odstranit bariéry ve vedení války, eskalovat konflikt (pokud jsou namířeny proti sobě), zjednodušit a  odosobnit zabíjení, nebo díky chybě začít vést palbu na vlastní síly nebo civilisty. Proti automatizovaným zbraním se v otevřeném dopise vyslovilo na 14 000 předních myslitelů a  výzkumníků v  oblasti robotiky.

Kontrola do krajnosti?

Objevují se také názory více kontrolovat samotné vojáky. Podle vzorů policistů se prosazuje zavedení malých osobních kamer pro vojáky. Kamera pořídí záznam bojové akce, která se tak stane maximálně transparentní. Teoreticky by tak nemělo dojít k situacím, kdy vojáci „cíleně“ zabijí civilisty. „V  minulosti jsme neměli všude senzory a  tato nová úroveň transparentnosti bude mít několik efektů – za prvé bude nutit lidi dělat méně hrozné věci a učiní je opatrnější,“ vysvětluje Scharre. „Jak ale budou vypadat tajné akce v době transparentnosti? Jak bude vypadat spolupráce s místními obyvateli? A jak to ovlivní vojáka v akci, pokud bude vše zaznamenáváno? Osobně si myslím, že naše armáda na to není připravena,“ říká na závěr. Text: Jan Grohmann, foto: Public Domain

A report 11/2015

37

Od nasazení české vojenské polní ambulance v Kašmíru postiženém zemětřesením uplynulo deset let

Kašmírské peklo Tradice vysílání českých polních nemocnic a ambulancí sahá do devadesátých let minulého století, kdy působili vojenští lékaři v chorvatském Kninu (1996–1998). Ve většině případů byly naše polní nemocnice nasazeny v oblastech ohrožených válkou. Pouze dvakrát je velení armády vyslalo do zemí, kde řádil přírodní živel. V roce 1999 pomáhali čeští lékaři v zemětřesením poničeném Turecku a o šest let později ve stejně postiženém pákistánském Kašmíru.

K  tragédii v  pákistánském Kašmíru došlo 8. října 2005 krátce před čtvrtou hodinou ranní. Síla zemětřesení, jehož epicentrum se nacházelo poblíž města Muzaffarabád, byla 5,2 stupně Richterovy stupnice. Zemětřesení si vyžádalo téměř pětasedmdesát tisíc obětí na lidských životech. Dalších sto dvacet tisíc obyvatel této oblasti, z  nichž mnozí byli zraněni, se ocitlo bez přístřeší, jídla a  lékařské péče. Do této statistiky patřili i lidé, kteří sice přežili zemětřesení, ale zůstali zavaleni pod troskami, a bylo potřeba je urychleně vyprostit. Pokud by v těchto případech nebyla poskytnuta okamžitá humanitární pomoc, hrozilo, že počty obětí se ještě výrazně rozšíří.

Dvanáct tun pomoci

Z  Prahy odstartoval plně naložený vojenský speciál Tu-154 12. října. Na jeho palubě bylo 12 tun nejrůznějšího materiálu. Léky a lékařské pomůcky doplňovaly dezinfekce, tablety na úpravu vody, spacáky a  drůbeží konzervy. Letoun přepravoval rovněž pětadvacet příslušníků české humanitární zdravotnické mise. Tu tvořilo pět traumatologů, jedna anestezioložka, tři zdravotní sestry z brněnské úrazové nemocnice a pět vojenských zdravotníků. Z nich byli dva lékaři. Jeden všeobecný a druhý internista. Zbytek doplňovali pražští hasiči, kteří měli lékařům na místě působení zajistit logistickou pomoc. Čeští zdravotníci dostali za úkol zřídit ambulanci v osmitisícovém městečku Rawal Kotu. Materiál se v náročném horském terénu přepravoval na korbách tří náklaďáků. Na překonání sedmdesátikilometrové vzdálenosti z hlavního města Islámábádu do této horské enklávy bylo potřeba plných sedm hodin. Česká polní ambulance vyrostla na zahradě vojenské nemocnice v Rawal Kotu. Tvořily ji dva stany. V prvním byla běžná ambulance, ve  které se prováděla lehčí ošetření. Druhý sloužil pro náročnější případy. Další dva stany byly určeny pro ubytování zdravotníků. V  jednom spali lékaři, ve  druhém zbytek týmu. Jak už tomu v  horském terénu v  těchto zeměpisných šířkách bývá, teplotní rozdíly mezi dnem a  nocí byly pro našince téměř extrémní. Přes

den ukazoval teploměr až 28 stupňů nad nulou, ale v noci teplota prudce klesala až na dva stupně pod bodem mrazu. K udržování nezbytných hygienických pravidel sloužila polní sprcha upevněná na závěsném žebříku. V nevytápěných stanech to byla pro příslušníky naší zdravotnické mise pořádná otužovací kúra. Vařilo se převážně z konzerv, které doplňovaly instantní polévky. Ze zdravotníků měli nejvíce napilno chirurgové. Nejčastěji se totiž ošetřovaly zlomeniny končetin, krčků kyčelních kloubů, pánve či páteře. Časté byly i tržné rány. Vybavení české polní ambulance se v  těchto podmínkách osvědčilo. Chyběl pouze rentgen, takže lékaři byli nuceni využívat toto zařízení v pákistánské vojenské nemocnici a  později v  polní nemocnici, kterou v  těsném sousedství postavili jordánští vojáci. Český zdravotnický tým ukončil svou činnost místo po pěti naplánovaných dnech po  třech týdnech. Zůstalo za  ním devět set ošetřených pacientů a  dokonce i  pět operací. I  po  návratu zdravotnické mise do vlasti ale v Kašmíru vlál český prapor. V rámci nizozemské polní nemocnice zde totiž působil další český tým, který tvořilo třicet zdravotníků a logistických pracovníků. Text: Vladimír Marek, foto: Igor Krivosudský

38



A report 11/2015

Bratr generál Na Pražském hradě bude odhalena bysta legionáře generála Stanislava Čečka V  roce 1931 vydalo pražské nakladatelství Za  svobodu knihu ruského legionáře Metoděje Pleského, která nesla název Bratr generál. Věnována byla památce Stanislava Čečka, muže, který patřil k zakládajícím příslušníkům České družiny a  v  době bojů čs. legií s  bolševiky patřil ke  strůjcům největších vítězství. Když v květnu 1930 náhle zemřel, přišli se s ním rozloučit nejvýznamnější představitelé Československé republiky v  čele prezidentem T. G. Masarykem. Dnes však již jeho jméno něco říká jen malé hrstce zasvěcených. I když to se pravděpodobně brzy změní. Generálovo jméno totiž nesl 28. kurz generálního štábu pořádaný na  Univerzitě obrany v  Brně a  ve  druhé polovině listopadu bude generálova bysta slavnostně odhalena na Pražském hradě. Stanislav Čeček se narodil 13. listopadu 1886 v  Líšně u  Benešova v  rodině lesmistra Karla Čečka a  jeho manželky Marie, rozené Dvořákové, a své dětství prožil spolu s rodiči na  zámku líšnovského panství průmyslníka Vincence Daňka. Po  absolvování nižšího gymnázia v Písku studoval na obchodní akademii v Praze a později i na Vysoké škole obchodní v Lipsku. Vojenskou prezenční službu prodělal v letech 1907−1908 jako jednoroční dobrovolník u c. a k. pěšího pluku 102 v Praze a poté se stal bankovním úředníkem. Vystřídal několik míst a nakonec působil ve sporobance v Černovicích na Bukovině. Již od mládí se však velice zajímal o dění v Rusku, a když se mu nabídla možnost odjet do Moskvy jako disponent firmy Laurin a Klement v její tamní filiálce, ani na moment nezaváhal.

Po  vypuknutí první světové války neuposlechl mobilizační rozkaz, aby jako záložní důstojník nastoupil službu v  armádě starého mocnářství, a  namísto toho se na  konci srpna 1914 mezi prvními přihlásil jako prostý vojín do  České družiny ( již po  měsíci mu však byla přiznána hodnost podporučíka). Od samého počátku patřil mezi nejspolehlivější a  pro národní věc nejzapálenější příslušníky Družiny. Kromě toho nikdy nezapomínal na  své podřízené a vždy se takřka otcovsky staral o  to, aby měli dostatek všeho, co voják potřebuje. Jeho hvězda začala nezadržitelně stoupat hned poté, co Česká družina poprvé zasáhla do  bojů. Jeho hrdinské činy mu v brzké době přinesly úctu a  uznání u  ruského velení. Čečkovo jméno se v krátké době stalo legendou a velitelé ruských divizí se předháněli v tom, aby statečného Čecha získali ke svému štábu. Čeček se opakovaně vyznamenával jak při nebezpečných rozvědkách, tak při přípravě větších vojenských akcí. Například mimořádně úspěšný útok III. kavkazského sboru 27. května 1915 u  Sieňavy na  Sanu byl proveden podle jím připraveného plánu. Za  prokázanou statečnost se Stanislavu Čečkovi dostalo bezpočtu pochvalných uznání v divizních rozkazech i vysokých vyznamenání. Jako vůbec první čs. dobrovolník obdržel v  říjnu 1915 Řád sv. Jiří

4.  stupně, nejcennější vyznamenání zavedené v  carské armádě. O  jeho mimořádných schopnostech svědčila i  skutečnost, že se v červenci 1915 jako Čech stal velitelem 5. roty České družiny. Šlo o mimořádné ocenění, neboť všem jejím zbývajícím rotám tehdy veleli výhradně ruští důstojníci. Tím však Čečkovy úspěchy nekončily. Na  počátku ledna 1916 převzal velení své „mateřské“ 1. roty, jež byla vzápětí začleněna do 1. čs. střeleckého pluku, s nímž se v rámci Brusilovovy letní ofenzívy zúčastnil bojů u Tarnopole, Počajeva a Brodů, za což byl opět vyznamenán a v červnu 1917 ustanoven velitelem I. praporu pluku. Ve slavné bitvě u Zborova se Stanislav Čeček vyznamenal nejen svým hrdinstvím, ale rovněž jako autor plánu útoku na rakouská

A report 11/2015 postavení, který byl pro své kvality velitelem nadřízeného ruského sboru v  plném rozsahu přijat. Kromě toho to byl opět on, kdo se před bitvou staral o materiální dovybavení svého praporu a zajistil mu prostředky, bez nichž by se nemohl prapor do útoku zapojit. Nemyslel při tom zdaleka jen na svou jednotku, ale i na ostatní útvary Čs. střelecké brigády. V samotné zborovské bitvě pak velel hlavnímu náporu na rakouské pozice a  později tak mohl plným právem napsat: „Zborov je můj myšlenkou, manévrem i  provedením!“ Bezprostředně po  vítězné bitvě apeloval při osobním setkání na ministra vojenství Kerenského, aby nebylo v zajateckých táborech bráněno Čechoslovákům ve vstupu do legií, čímž se zasloužil o rychlý nárůst počtu čs. legionářů. V září 1917 se Stanislav Čeček stal zástupcem velitele nově zřízeného 4. čs. střeleckého pluku a o půl roku později byl 1. dubna 1918 jako vůbec první Čech ustanoven velitelem pluku. V  době vypuknutí konfliktu čs. legií s bolševiky v květnu 1918, kdy šlo o bytí a nebytí Čs. armádního sboru, stanul v čele Penzenské skupiny, která byla nejvíce ohrožena nepřítelem. Z  velitele praporu se během několika málo měsíců vyšvihl až na velitele 1. čs. střelecké divize. Pod jeho velením byla dobyta Penza, překročena Volha, vybojována krvavá bitva u Lipjag, padla Samara, byl dobyt Buzuluk, zdolán Nikolajevsk, pokořena Ufa, obsazena Syzraň,

39

Hess, Syrový a Čeček v Samaře – srpen 1918

Čeček jako přednosta VKPR

Čs. hlavní štáb a FVM – 1921

dobyt Simbirsk. Vedl své muže od vítězství k vítězství. V únoru 1919 se stal v hodnosti generálmajora velitelem čs. vojsk na  Dálném východě. Ani zde však nezahálel a řídil z Vladivostoku v nesnadných podmínkách evakuaci čs. legií do vlasti, a to až do jejího úplného ukončení. A  jestli do  čs. armády vstoupil mezi prvními, domů dorazil mezi posledními – teprve v polovině října 1920. O dva měsíce později byl Stanislav Čeček ustanoven zástupcem náčelníka Hlavního

štábu, ale hned v  roce následujícím Prahu opustil. Jako inteligentní důstojník s  velkými válečnými zkušenostmi byl totiž na  podzim 1921 vyslán jako posluchač do  Vysoké školy válečné v  Paříži, kterou úspěšně absolvoval v září 1923. Po návratu z  Francie krátce působil na  Hlavním štábu v  Praze, ale již na  konci října 1923 se stal přednostou Vojenské kanceláře prezidenta republiky. V  této významné funkci, kdy se téměř denně pohyboval v  těsné blízkosti

T. G. Masaryka, setrval déle než pět let. Kromě toho byl od  listopadu 1924 do  února  1927 zároveň i  přednostou III. (leteckého) odboru Ministerstva národní obrany, a jako takový se velice významně zasloužil o  rozvoj a  budování čs. vojenského letectva. Za zmínku stojí, že si létání velice oblíbil a  u  pražského leteckého pluku 1 dokonce sám prošel pilotním výcvikem. Na konci února 1929 byl Stanislav Čeček ustanoven velitelem 5. pěší divize v  Českých Budějovicích. Šlo však pouze o  přechodné služební zařazení. Do  budoucna se s  ním totiž počítalo jako s  náčelníkem Hlavního štábu po generálu Janu Syrovém. K jeho ustanovení do této významné funkce však bohužel nikdy nedošlo. Na počátku května 1930 se u něj náhle objevila recidiva kožní choroby, kterou trpěl v  letech války, a  proto její nástup podcenil. Když byl konečně hospitalizován, protože se přidružily další komplikace vyplývající z  přechozené angíny (zánět plic), bylo již pozdě. Stanislav Čeček zemřel 29. května 1930 v  českobudějovické divizní nemocnici. Bylo mu pouhých třiačtyřicet let. Odešel v něm vynikající voják, vlastenec a především dobrý člověk. Říkává se, že každý je nahraditelný. V Čečkově případě to však neplatilo. On byl a zůstal nenahraditelným. Místo, které po něm ve  velení čs. armády zůstalo, se již nikdy nepodařilo zacelit. Text: Eduard Stehlík, foto: archiv autora a VÚA-VHA

historie

Před sto dvaceti lety se narodil legionář a velitel Československé samostatné obrněné brigády generál Alois Liška

Obléhatel Dunkerquu Devátého května 1945 v devět hodin se velitel německých jednotek v Dunkequu viceadmirál Friedrich Frisius dostavil se svým štábem na velitelství Československé samostatné obrněné brigády, kde podepsal bezpodmínečnou kapitulaci. Velitel naší brigády brigádní generál Alois Liška ji bez námitek přijal. Teď již zbývalo dojednat odsun zajatců, evakuaci civilistů a nemocných a vystřídání a  odsun našich vojáků. Osmiměsíční obléhání francouzského přístavu Dunkerque bylo u konce. Takovouto podobu měl jeden z klíčových okamžiků více než třicetileté vojenské kariéry generála Lišky. Tento významný představitel druhoválečného zahraničního odboje se narodil 20. listopadu 1895 v  Záborčí u  Turnova v  rodině chalupníka. Měl šest sourozenců. Jejich otec Josef Liška, který byl členem obecního zastupitelstva a velitelem dobrovolných hasičů, vedl všechny své potomky k vlastenectví. Nehledě na nedobré sociální postavení rodiny se Aloisi Liškovi podařilo vystudovat reálné gymnázium v  Turnově. Zajímal se o  sport, cvičil v  Sokole. Denně chodil, jak v té době bylo zvykem, do sedm kilometrů vzdáleného Turnova pěšky.

Dělostřelcem v legiích Po  absolvování školy na  důstojníky pěchoty v  záloze odcestoval v  červnu 1916

se zeměbraneckým plukem  10 na  ruskou frontu. Zde hned při první příležitosti přešel u  Gradie Manieviče k Rusům. V legiích sloužil od  července 1917. Na základě vlastní žádosti přešel od  záložního praporu k  dělostřelcům. Vynikal totiž v  matematice a  fyzice. Účastnil se krvavých bojů u Lipjag, dobytí Samary, Buzuluku a  dalších bitev o transsibiřskou magistrálu. V  únoru 1920 se již coby poručík stal Alois Liška správcem armádních likvidačních skladů ve Vladivostoku. Do vlasti se vrátil v hodnosti kapitána až v listopadu 1920. Na jaře následujícího roku se oženil s Annou Jírovou z  Roudného. Přestěhovali se do Staré Boleslavi. Alois Liška se rozhodl nadále zůstat v armádě. Služebně byl zařazen k  dělostřeleckému pluku č. 51, se kterým spojil nemalou část své vojenské kariéry. Postupně se u  tohoto útvaru vypracoval

41

a pokusit se dostat k naší zahraniční armádě ve Francii. Po sedmi dnech skrývání se vydal takzvanou balkánskou cestou. Na  maďarském území byl však zadržen a  čtyři týdny vězněn. Nakonec ale přece jenom v polovině dubna 1940 dorazil do Francie. Ustanovili ho prozatímním velitelem dělostřeleckého pluku  1 v  La Nouvelle. Tato dělostřelecká jednotka ale nebyla koncem jara  1940 ještě bojeschopná, a  tak k  jejímu nasazení na  frontě nedošlo. Alois Liška se s  částí svých mužů nalodil na  parník Northmoor s  cílem dostat se do  Velké Británie. V  Gibraltaru ale ještě museli přestoupit na  loď Viceroy of India.

Velitelem obrněné brigády

z velitele čety, baterie, oddílu, až v roce 1934 na velitele pluku. Během této doby úspěšně vystudoval Vysokou školu válečnou v Praze. V jeho hodnocení z dvacátých let minulého století se píše: „Velmi pilný a snaživý. Úsudku správného. Vždy dobře připraven. Pracuje se zájmem. Jeden z nejlepších důstojníků dělostřelectva.“ Počátkem roku  1938 nastoupil do kurzu pro vyšší velitele v Praze, který mu otevíral bránu ke  generálské hodnosti.

Unikl gestapu

Po  vytvoření protektorátu a  rozpuštění československé branné moci byl Liška oficiál­ně převeden jako ředitel vyššího automobilního učiliště v  Jaroměři do  odboru Ministerstva školství a osvěty. Ve skutečnosti se ale věnoval odbojové činnosti v organizaci Obrana národa. Po vybudování jejího krajského velitelství v  Mladé Boleslavi byl postaven do  jeho čela. Liškova odbojová činnost ale v  té době dosahovala takové intenzity, že  nemohla uniknout pozornosti gestapa. To se ho v  únoru 1940 pokusilo neúspěšně zatknout. Liškovi se podařilo se štěstím uniknout. Za této situace mu nezbývalo nic jiného než překročit státní hranici

Ve Velké Británii mezitím došlo k reorganizaci jednotek, které se sem po  porážce Francie evakuovaly. Plukovník Liška se stal velitelem dělostřeleckého oddílu I, který byl v květnu 1941 rozšířen na pluk. V této funkci si opět vedl skvěle. Podle hodnocení z této doby nastalé problémy řešil s rozvahou, zastával demokratické principy a svým vojákům šel příkladem. V  březnu 1943 se stal velitelem Čs. samostatné brigády. Tedy nejvyšší vojenské jednotky, kterou měla naše exilová vláda ve Velké Británii k dispozici. O čtyři měsíce později byl povýšen do hodnosti brigádního generála. V  té době dorazili z  Blízkého východu příslušníci Čs. lehkého protiletadlového pluku 200 – Východního. To umožňovalo proměnu brigády na obrněnou a její postupné doplnění na plné tabulkové počty. Právě při jejím budování a  přípravě na  válečné nasazení sehrál generál Liška rozhodující roli.

Dobýval vodní pevnost V srpnu 1944 se společně se svými vojáky přeplavil do Francie, kde počátkem října převzal operační úkol spojený s obléháním Němci obsazeného francouzského přístavu Dunkerque. Pro splnění tohoto úkolu mu kromě naší obrněné brigády byly vyčleněny některé francouzské a britské jednotky. Celkově se jednalo o více než deset tisíc vojáků. Po  celou dobu více než sedmiměsíčního obléhání byl generál Liška přesvědčen, že je to pouze příprava na frontové nasazení, během kterého by se brigáda mohla podílet na osvobození vlasti. S ohledem na překotný vývoj v posledních týdnech války mu ale tento záměr nevyšel. Do  Československa se mu podařilo vyslat pouze kombinovaný oddíl. Po kapitulaci Němců obklíčených v Dunkerquu úkol spojený s  vyčistěním města předal francouzským a  britským vojákům

a  s  obrněnou brigádou spěchal po  vlastní ose do Československa. Dorazil tam v polovině května 1945. Návrat do vlasti nebyl pro Aloise Lišku příliš radostný. Celou jeho rodinu v roce 1942 zatklo gestapo a poslalo do koncentračních táborů. Se svým bratrem a synem se generál již nesetkal. Oba byli zavražděni v  samém závěru války: počátkem května 1945 během pochodu smrti. Aloise Lišku ale čekalo ještě další černé období. V  roce 1946 se sice stal velitelem Vysoké školy válečné v Praze a byl povýšen na armádního generála, avšak hned po únorových událostech v roce 1948 ho přeložili do výslužby. Přestože jej v  tom období intenzivně sledovalo obranné zpravodajství, podařilo

se mu v  červnu v  lázních Houštka setřást sledovatele a  následně překročil hranice do  Německa. V  Londýně získal místo organizačního ředitele v  jazykové škole. Především se ale velice intenzivně zapojil do  činnosti československých exilových organizací. Problém byl však v tom, že celá jeho rodina, podobně jako za války, zůstala v  Československu. V  tomto případě se ale jeho emigrace pořádně protáhla. Odloučení nesl velice těžce. Zemřel v Londýně 7. února 1977. Generálovy rehabilitace se dočkali až  jeho blízcí po  listopadu 1989. V  květnu 1991 mu prezident Václav Havel propůjčil in memoriam Řád M. R. Štefánika. Text: Vladimír Marek, foto: VÚA-VHA, VHÚ

manuál profesionálního vojáka kaleidoskop

A report 11/2015

Kanada

Kanada je rozlohou druhá největší země světa. Rozkládá se v severní části Severní Ameriky. Na severu hraničí se Severním ledovým oceánem, na východě s Atlantikem, na jihu a severozápadě s USA (délka hranice 8 893 km) a na západě s Tichým oceánem. Pobřežní linie je dlouhá 2 430 791 kilometrů. Vznikla na  území osídleném indiány a  Eskymáky, kde byla zřízena Unie britských zámořských teritorií a  kolonií, z  nichž některé byly předtím součástí francouzské koloniální říše. Nezávislost na  Velké Británii získala Kanada mírovou cestou, na základě přijetí zákona o Britské Severní Americe z roku 1867. V Kanadě platí dva úřední jazyky – angličtina a francouzština. Celková rozloha činí 9 958 319 kilometrů čtverečních. Na tomto rozlehlém území žije téměř 35 000 000 obyvatel. Hlavním městem je Ottawa. Kanada je konstituční monarchií, její hlavou je královna Alžběta II., královna Kanady. Kanada je členem Commonwealthu v čele s britským panovníkem. Královniným zástupcem je generální guvernér. Kanada je též parlamentní demokracií s federálním uspořádáním deseti provincií a dvou teritorií. Generální guvernér formálně jmenuje vládu i premiéra. Kanada má úzké zahraniční vztahy s USA, s nimiž má nejdelší nebráněnou hranici na světě. Obě země spolu úzce kooperují jak na politické, tak i vojenské úrovni. Kanada je jedním ze zakládajících členů Severoatlantické aliance. Ozbrojené síly Kanady tvoří pozemní síly (více než dvacet tisíc příslušníků), vzdušné síly (necelých čtrnáct tisíc příslušníků) a vojenské námořnictvo (okolo deseti tisíc příslušníků). Kromě toho ještě existuje polovojenská Kanadská královská jízdní policie.

OR1

OR2

OR3

OR4

OR5

OR6

OR7

OR8

OR9

BEZ OZNAČENÍ private recruit

private basic

private trained

corporal

master corporal

sergeant

warrant officer

master warrant officer

chief warrant officer

OF1

OF2

OF3

OF4

OF5

OF6

OF7

OF8

OF9

2nd lieutenant

lieutenant

OR1

BEZ HODNOSTI captain

OR2

major

OR3

lieutenantcolonel

OR4

colonel

OR5

brigadier-general

OR6

major-general

OR7

lieutenant-general

OR8

general

OR9

BEZ OZNAČENÍ

BEZ OZNAČENÍ

private recruit

private basic

private trained

corporal

master corporal

sergeant

warrant officer

master warrant officer

chief warrant officer

OF1

OF2

OF3

OF4

OF5

OF6

OF7

OF8

OF9

OF10

BEZ HODNOSTI

2nd lieutenant

lieutenant

captain

major

lieutenant-colonel

colonel

brigadier-general

major-general

lieutenant-general

general

OR1

OR2

OR3

OR4

OR5

OR6

OR7

OR8

OR9

BEZ OZNAČENÍ

BEZ OZNAČENÍ

seaman

ordinary seaman

able seaman

OF1

OF2

OF3

leading seaman master seaman

OF4

OF5

petty officer 2nd class

petty officer 1st class

OF6

OF7

OF8

OF9

OF10

BEZ HODNOSTI lieutenant

lieutenant commander

commander

captain

commodore

rear admiral

vice admiral

admiral

Interní komunikační portál

Vydává MO ČR Odbor komunikace Tychonova 1, 160 01 Praha 6 IČO 60162694 www.army.cz

www.ikp.army.cz

Šéfredaktor: Vladimír Marek

Novelou zákona o vojácích z povolání účinnou od 1. 7. 2015 došlo i k vytvoření nového motivačního benefitu pro vojáky z povolání, kterým je stabilizační příspěvek. Podmínky pro vznik nároku na něj a jeho poskytování upravuje ustanovení § 70b zákona o vojácích z povolání. Spolu s nabytím účinnosti novely zákona o vojácích z povolání se objevily na portále i dotazy související s aplikací zmiňovaného ustanovení § 70b zákona. Zde je jeden z nich: Otázka: Dobrý den, chci se zeptat, zda může nadřízený (služební orgán) „odebrat“ stabilizační příspěvek i v jiných případech, než stanovuje novelizovaný zákon o vojácích z povolání, jako např. při neomluvené nepřítomnosti vojáka ve  službě. Mám na  mysli např. při kázeňském trestu, nebo když voják nesplní nějaké kontrolní cvičení apod. Také by mne zajímalo řešení situace, kdy voják v zimě kvůli počasí přijede později do zaměstnání, třeba o  20 minut. V  takovém případě mu může být také „odebrán“ stabilizační příspěvek? Na závěr bych se chtěl ještě zeptat, zda je možné „odebrat“ stabilizační příspěvek pouze v plné výši, či jen jeho část. Odpověď: Vojákovi z  povolání náleží stabilizační příspěvek za  podmínek stanovených v § 70b zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z  povolání, ve  znění pozdějších předpisů. Nadřízený (služební orgán) si nemůže svévolně stanovovat žádné další podmínky pro „poskytnutí“ stabilizačního příspěvku. Samotná skutečnost, že  byl např. voják kázeňsky trestán, nemá vliv na to, zda mu náleží, nebo nenáleží stabilizační příspěvek. Nadřízený nemůže stabilizační příspěvek „odebrat“ vojákovi ani za neplnění služebních povinností. Např. pokud by voják neplnil služební povinnosti tím, že  svévolně nekonal jeden den službu (neomluvená nepřítomnost ve  službě), tak mu stabilizační příspěvek nenáleží proto, že  má den ne­ omluvené nepřítomnosti ve  službě [§  70b, odst. 4, písm. b) zákona č. 221/1999  Sb.],

Redakce Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 553, 973 215 786 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected] Grafická úprava: Andrea Bělohlávková

ale ne pouze proto, že obecně řečeno „neplnil služební povinnosti“. Opožděný nástup do  služby z  důvodu nepředvídaného přerušení provozu nebo zpoždění hromadných dopravních prostředků, např. z  důvodů povětrnostních podmínek, živelných pohrom apod., je považován za  důležitou osobní překážku ve  službě podle ustanovení § 2 a přílohy č. 2, bodu 9 vyhlášky č. 263/1999 Sb., kterou se stanoví důvody pro poskytování služebního volna vojákům z povolání pro překážky ve službě a rozsah služebního volna, ve znění služebních předpisů. Nejedná se tedy o neomluvenou nepřítomnost vojáka ve službě. „Krácení“ (např. poměrné části) stabilizačního příspěvku není možné. Stabilizační příspěvek za  ukončený kalendářní měsíc buďto náleží, nebo nenáleží (v plné výši). Redakce IKP

V příštím čísle se podíváme na další zajímavosti z provozu portálu.

chief petty chief petty officer 2nd class officer 1st class

acting sublieutenant

sublieutenant

OF10

43

K tomu, abyste mohli na svém mobilním telefonu či tabletu číst QR kódy, musí mít vaše zařízení fotoaparát a nainstalovanou čtečku čárových kódů. Pro prohlížení QR kódů s webovou adresou je nutné mít aktivované datové připojení k internetu (buď jako mobilní data, nebo připojení přes Wi-Fi). Načtení QR kódu je opravdu velmi snadné...  Spustit aplikaci čtečka QR kódů ve vašem smartphonu.  Zaměřit na obrázek QR kódu a počkat, než jej čtečka zaostří a naskenuje.  Zvolit akci, kterou vám čtečka nabídne. Např. když se jedná o webovou adresu, nabídne vám otevření webu v internetovém prohlížeči vašeho mobilu. Aktuální číslo A reportu ve formátu PDF naleznete po načtení QR kódu na obálce. Multimediální obsah článku naleznete po načtení QR kódu u článku.

Jazyková korektura: J ana Menšíková, Jaroslav Furmánek, Jaroslav Pajer V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje VHÚ Praha – produkční oddělení Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Oľga Endlová, tel. 973 215 563 Tisk: EUROPRINT, a. s. Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Uzávěrka čísla: 10. 11. 2015 Toto číslo vyšlo dne: 16. 11. 2015 Foto na titulní straně: archiv Jakuba Koska

kontakty do redakce Vladimír Marek (šéfredaktor) telefon: 973 215 648 mobil: 724 033 410 e-mail: [email protected] Jana Deckerová (redaktorka) mobil: 606 604 733 e-mail: [email protected] Michal Voska (redaktor) telefon: 973 215 868 mobil: 724 850 598 e-mail: [email protected] Andrea Bělohlávková (grafička) telefon: 973 215 786 mobil: 601 579 644 e-mail: [email protected]

redakční rada Jan Pejšek, plk. Jana Růžičková, Vladimír Lukovský, Olga Haladová

informace pro autory Aby mohla redakce proplatit honorář za zveřejněný příspěvek, musí jí autor zaslat tyto údaje:  jméno a příjmení, d  atum narození (NE rodné číslo!), ú  daj, zda jde o VZP, o. z., AZ, anebo osobu mimo resort,  a dresu bydliště. V případě VZP, o. z. i přísl. AZ dále:  č íslo VÚ či VZ a město posádky,  č íslo RFO, který je vyplácí. V případě osoby mimo resort:  č íslo účtu, na který má být poslán honorář, n  ázev a číslo banky, n  a faxové č. 973 215 933 poslat kopii průkazního lístku k tomuto účtu. Tyto údaje je účelné uvádět současně se zasílaným článkem. Není v silách redakce je zpětně zjišťovat.

historie

Od narození armádního generála Ludvíka Svobody uplynulo sto dvacet let

Slavný voják a zatracovaný politik Asi málokterá významná osobnost našich dějin vyvolává tak rozporuplné reakce a hodnocení jako generál Ludvík Svoboda. Jako voják a velitel je mnohými především za své působení během druhé světové války téměř glorifikován. Naopak lidé, kteří hodnotí spíše jeho politické činy, dávají přednost negativním hodnocením. Že se ale jednalo o výraznou osobnost, která se zásadním způsobem zapsala do historie naší armády a země, to nemůže asi popřít nikdo. Ludvík Svoboda se narodil 25. listopadu 1895 v  zemědělské rodině v Hroznatíně na Třebíčsku. Po  ukončení měšťanky absolvoval zemědělskou školu ve  Velkém Meziříčí. Krátce pracoval jako hospodářský adjunkt, následně pomáhal na  rodinném statku rodičům. V  březnu 1915 byl povolán k pěšímu pluku č. 81 v Jihlavě. S ním se také jako velitel družstva dostal na  ruskou frontu. Již v srpnu 1915 však byl zajat. O  rok později se v  hodnosti desátníka stal velitelem družstva 1. střeleckého pluku Mistra Jana Husa našich legií v  Rusku. Prošel bitvami u  Zborova, Bachmače a  následně i  o  transsibiřskou magistrálu. Postupně byl povýšen na kapitána. Velel rotě a přechodně dokonce praporu.

dynastie v říjnu 1921. Ludvík Svoboda jako bývalý legionář a  navíc důstojník byl při této příležitosti povolán zpět do  armády a  po  skončení mobilizace se v  ní rozhodl zůstat. V  květnu roku 1923 ho ustanovili do funkce velitele kulometné roty u pěšího pluku č. 36 v  Užhorodu. Na  Podkarpatské Rusi strávil více než osm let. Pobyt v  této odlehlé části republiky využil mimo jiné k tomu, že se naučil maďarsky. Na bratislavské Univerzitě Komenského složil dokonce z tohoto jazyka státní zkoušku. To se nakonec, za situace, kdy se v armádě nedostávali učitelé maďarštiny, ukázalo jako velice prospěšné. V září 1931 se totiž stal profesorem maďarštiny na  Vojenské akademii v  Hranicích. V té době se stabilizovala i jeho rodinná situace. V Kroměříži si totiž s manželkou a dětmi postavil dům. Od roku 1935 zastával funkci velitele praporu u pěšího pluku 3 právě v tomto městě.

Místo sedláka vojákem

Zásadním pro jeho další osudy bylo ale po  vytvoření protektorátu a  rozpuštění čs.  branné moci rozhodnutí zapojit se do  zahraničního odboje. Počátkem června  1939 překročil polskou hranici a  hlásil se v Krakově. Stal se velitelem čs. vojenské skupiny v Malých Bronowicích. „Ubytovali jsme se v  Turistickém domě, kde jsme se i  stravovali. Bylo zde asi sto padesát dobrovolců. Stravování a  ubytování bylo dosti dobré, ale drahé, pro osobu 1 zlotý a  40 grošů. Náš pobyt v  Polsku byl vydržován z  peněz, které opatřil sám pan konzul Znojemský různými sbírkami

Po  návratu do  vlasti všechno nasvědčovalo tomu, že  Ludvík Svoboda bude hospodařit na  statku svých rodičů. Jeho starší bratr, který měl na  statku podle tradice hospodařit, byl totiž v  rakousko-uherské armádě za  neposlušnost odsouzen ke  krutému středověkému trestu pověšení za ruce spoutané za zády. Mnohahodinové mučení na prudkém slunci však nepřežil. Pro kapitána Ludvíka Svobodu se doslova osudovou stala mobilizace reagující na snahu bývalého císaře Karla I. o restauraci habsburské

Namísto Rumunska SSSR

Štáb v Novochopersku: Svoboda, Lomský, Reicin, Rytíř

u  krajanů v  Polsku,“ zapsal si v  této době do svého deníku Ludvík Svoboda. „Na vyslanectví nám mjr. Bartík sdělil, že mne a Klvaňu (společně s tímto štábním kapitánem překročil hranice) předcházela zpráva, že já jsem plukovník Holub a Klvaňa štábní kapitán Čermák a že jsme byli vysláni do Polska gestapem. Proto prý nás na hranicích několik dnů zdrželi. Bylo mne plk.  Kumpoštem nařízeno, abych prozatím převzal v Krakově vojenskou skupinu, a o mém přidělení bude rozhodnuto vedením v Londýně.“ Vypuknutí druhé světové války zastihlo podplukovníka Svobodu jako velitele výcvikového tábora v Lešné. V okamžiku, kdy bylo zřejmé, že  Polsko je poraženo, zajistil evakuaci svých podřízených směrem na  Lvov s tím, že by naše jednotka měla přejít jako celek do  spřáteleného Rumunska. Když se tento zámysl ukázal jako neproveditelný, převedl své podřízené na území Sovětského svazu.

Trpělivě vyjednával s Rusy

V té době jsme v této zemi neměli diplomatické zastoupení, a tak veškeré vyjednávání o spojení jednotlivých skupin našich vojáků, kteří ustoupili do této země, stejně jako jejich postupné odesílání na Blízký východ, leželo z nemalé části na jeho bedrech. Celkově se až do napadení Sovětského svazu Německem podařilo z této země vypravit dvanáct transportů a  odvézt více než šest set vojáků. Počátkem roku 1942 položil se svou oranskou skupinou 93 důstojníků a  poddůstojníků základ naší jednotky budované v  Buzuluku. „Plukovník Píka se vrátil z  Moskvy a sdělil mi, že vláda SSSR dala dne 16. 1. 1942 souhlas k organizaci motomechanizované

samostatné československé brigády v SSSR,“ zapsal si 19. ledna 1942 Svoboda do svého deníku. O deset dnů později přidal následující poznámku: „Setkal jsem se s generálem Žukovem, který byl pověřen vládou SSSR udržovat styk s československými vojenskými představiteli a  pomáhat jim při organizaci Československé armády. Přítomen byl plk.  gšt. Píka. S  generálem Žukovem probrány všechny důležité otázky, zvláště pak otázka podkarpatských Rusínů a  výzbroje armády. Dohodnuto, že  druhý den odletím s  generálem Žukovem do  Buzuluku.“ K tomu skutečně došlo. O šest dní později tam dorazila i oranská skupina.

Směr Praha Pro Svobodu začala dlouhá, náročná práce spojená s formováním a organizováním naší armády v  Sovětském svazu. V  polovině července 1942 byl jmenován velitelem buzuluckého praporu a  o  dva měsíce později byl povýšen na plukovníka a jmenován velitelem buzulucké posádky. Mnozí mu později vytýkali, že šel až příliš na ruku komunistům a Sovětům. Především ale, že nedodržoval pokyny z  Londýna a  neřídil se prvorepublikovými řády. Na jeho obhajobu je však potřeba uvést, že situace se vyvíjela velice dynamicky a v mnoha případech ji bylo nezbytné řešit ze dne na den. Některými svými rozhodnutími, jako bylo například zařazení žen do  jednotky, pomáhal navíc řešit složitou sociální situaci našich občanů v SSSR. V  březnu 1943 velel plukovník Svoboda praporu při jeho poměrně krvavém frontovém křtu u  Sokolova. Jeho frontová cesta do  vlasti pokračovala. O  dva měsíce později se stal velitelem brigády. Na  počátku roku 1944 byl povýšen na  brigádního generála. Nově vybudovaný armádní sbor sice dostal na  starost generál Kratochvíl, ten byl však po  zásahu Sovětů v  prvních dnech karpatsko-dukelské operace po neúspěchu spojeném s velkými ztrátami této funkce zbaven.

Ministrem a prezidentem

Počátkem dubna 1945 se Ludvík Svoboda stal v Košicích ministrem národní obrany a následně i vrchním velitelem československé branné moci. Tuto vrcholovou funkci vykonával pět let. Postupně se ale stále více dostával do izolace. V únoru 1948 nepodal demisi a  svým postojem přispěl k  vítězství KSČ. V  této souvislosti jsou zajímavé jeho údaje o  členství v  Komunistické straně Československa. Po celou dobu tzv. třetí republiky vystupoval jako nestranický ministr. Oficiálně vstoupil do KSČ až po únoru  1948. Později ale ve  svém životopisu uváděl, že k tomu došlo mnohem dříve, již v roce 1942. To je ale i při jeho určité toleranci činnosti komunistů v Buzuluku poměrně nepravděpodobné. V  dubnu 1950 byl odvolán z  funkce ministra národní obrany a  o  dvacet měsíců později i  z  funkce náměstka předsedy vlády. V  listopadu 1952 byl zatčen a  obviněn ze  sabotáže výstavby armády podle sovětského vzoru. Ve  vazbě strávil pouhý měsíc. Po  propuštění z  vězení pracoval v  JZD v rodné obci Hroznatín. V roce 1954 byl ale vzat na milost a stal se náčelníkem Vojenské akademie v  Praze a  členem předsednictva Národního shromáždění. Svoboda působil na lidi kolem sebe velice klidným, důstojným dojmem. To společně s  jeho minulostí nejspíš přispělo k  tomu, že na jaře 1968 nahradil ve funkci prezidenta  ČSSR Antonína Novotného. V  té době patřil ještě k reformnímu křídlu. Po obsazení Československa „spřátelenými armádami“ však v Moskvě podepsal protokol o dočasném pobytu sovětských vojsk na  území ČSSR. Jeho izolace v prezidentské funkci se v následujícím období prohlubovala. Počátkem sedmdesátých let navíc vážně onemocněl, což mu znemožňovalo skutečně aktivně vykonávat prezidentskou funkci. Odmítal však abdikovat. A tak byl v roce 1975 na základě narychlo přijatého zákona odvolán. Ludvík Svoboda zemřel 20. 9. 1976 v Praze. Text: Vladimír Marek, foto: VÚA-VHA

KARLOVY VARY Lázeňský dům Sadový Pramen*** www.sadovypramen.volareza.cz

KRKONOŠE Hotel Bedřichov*** superior

PRAHA Hotel DAP***

www.bedrichov.volareza.cz

www.daphotel.cz

KARLOVY VARY Lázeňský dům Chopin** www.chopin.volareza.cz

KRKONOŠE Penzion Malý Šišák ** www.malysisak.volareza.cz

KARLOVY VARY Hotel Bellevue*** www.bellevue.volareza.cz

FRANTIŠKOVY LÁZNĚ Lázeňský dům Kijev*** www.frantiskovylazne.volareza.cz

www.ovcarna.volareza.cz

VRANOVSKÁ PŘEHRADA Chatová osada Bítov**

JESENÍK Lázeňský dům Albatros***

www.bitov.volareza.cz

www.jesenik.volareza.cz

SLAPSKÁ PŘEHRADA Hotel Měřín*** superior

VRANOVSKÁ PŘEHRADA Volareza - hotel Vranov***

TEPLICE Lázeňský dům Judita***

www.merin.volareza.cz

www.vranov.volareza.cz

JESENÍKY Hotel Ovčárna ***

www.teplice.volareza.cz

www.volareza.cz Vojenská lázeňská a rekreační zařízení, Magnitogorská 12/1494, 101 00 Praha 10 Te l . : + 4 2 0 9 7 3 2 0 1 6 0 7 , e - m a i l : v l r z @ v l r z . c z