ROČNÍK: XXIV
FARNOST SVATÉHO ANTONÍNA
ČÍSLO: 8/2015
Nedejme se přemoci zlem Mistr Yoda v jedné z epizod Star Wars říká mladému Anakinovi: „Velký strach cítím v tobě. Strach vede ke vzteku, vztek k nenávisti a nenávist k temné straně síly.“ Připadá mi to jako výstižné shrnutí toho, co se často odehrává v našem nitru. Mnoho vzteku a hněvu pramení ze strachu. To, co děláš ze strachu, tě otevírá zlu. Vzpomněl jsem si na to, když jsem pozoroval, co zprávy o teroristických útocích v Paříži vyvolávají ve mně, v lidech kolem mě, ve společnosti. Nejsem naivní pacifista, uznávám právo na nutnou obranu i se zbraní v ruce, ať se to týká jednotlivců, nebo států. Nicméně jsem si taky všiml, jak zděšení, následná zloba a volání po rychlém a tvrdém řešení zatvrzuje naše srdce. Patřím k pamětníkům, kteří před 26 lety na demonstracích skandovali: „Nejsme jako oni!“ Apoštol Pavel nás povzbuzuje: „Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.“ (Řím 12,21) Věříme, že je to možné? Čím chceme přemáhat zlo? Slavíme slavnost Ježíše Krista Krále. Oslavujeme Ježíše jako Pána pánů a Krále králů. Držme se svého Pána, který nad zlem zvítězil mocí své lásky. Modleme se, ať se mocně projeví, ať vítězí v mém vlastním srdci, v obrácení těch, kdo šíří nenávist, v zastavení válek. V modlitbě máme v rukou mocnou zbraň schopnou bořit hradby nepřátel. Váš Pavel Semela, farář NEBE ZAČÍNÁ TAM, KDE SE MY OTEVÍRÁME DRUHÝM V domovech pro seniory na našem obvodě je zájem o popovídání a četbu s klienty. Jak známo, věk se zvyšuje a počet osamělých stoupá. Píší o tom i listopadové noviny Hobulet na 6. straně. Kdo není lhostejný ke starým lidem a chce zpříjemnit dlouhé chvíle těm, kteří jsou odkázáni na pomoc druhých, popř. tráví zbytek života na lůžku, je vítán! A mě napadá: o tom, jak pomoci uprchlíkům, se mluví hodně, ale zatím mezi námi nejsou. Zato pro nejstarší mezi námi by se hodil čestný titul „běženci“ ve smyslu dobrého běhu, který mají za sebou! Myslím, že se nabízí ideální možnost, jak se v době adventní ztišit, zpomalit a vážit si vlastního, třeba zatím dobrého, zdravotního stavu. Podrobnosti získáte u paní Jitky Švecové na telefonu 233 376 005, mail:
[email protected] Jiří Beran, jáhen VEČERY U SV. KLIMENTA HUDBA, PŘÍBĚHY, CHVÁLY. Zveme vás na čtvrtek 26. listopadu od 19h do kostela sv. Klimenta, Kostelní ulice, Praha 7. Přijďte si zazpívat, popovídat, odpočinout, pojíst – zkrátka na chvíli zpomalit běh uspěchaných dní. Po skončení bude zajištěno malé občerstvení. Večerem provází kapela ENTERband. Akce je otevřena každému. Josef Nový
POMÁHEJTE NÁM POMÁHAT Bohužel ne. Je mnoho takových, kterým rodiče dárky koupit nemohou. Zkusme společně potěšit dětská srdce a splnit některým jejich vánoční přání. Společně s MČ Praha 7 a Parkhotelem organizujeme stejně jako v minulém roce projekt „Dárek pro každého“. Jeho cílem je obdarovat tyto děti. V loňském roce byly dárky od Vás často ty jediné, které děti dostaly. Projektem bychom chtěli udělat radost nejen dětem, ale i našim klientům, kteří často žijí sami, nemají kolem sebe nikoho, kdo by s nimi nejradostnější svátky roku prožíval. Proto i letos se budeme snažit, aby i oni měli veselé Vánoce. Koupí drobného dárku se nám to jistě podaří. Dárek pro naše klienty si můžete vybrat též ze seznamu či zakoupit potravinový balíček. Jak můžete pomoci Vy? Na našich webových stránkách – www.charitap7.cz – a v sakristii kostela najdete od 15. 11. 2015 seznam přání, který nám poskytl sociální odbor Prahy 7. Vyberte si dárek a napište nám, který. Dárek zakupte a přineste do kanceláře Charity nebo sakristie kostela sv. Antonína do 13. 12. 2015. Případně můžete zaslat příslušný finanční obnos s identifikací obdarovaného na č. ú. 2100235658 / 2010 a my dárek koupíme za Vás. Dárky dětem předáme 16. 12. 2015 v 16h v Parkhotelu na vánočním setkání, kde se s Vámi rádi potkáme. Srdečně děkuji všem, kteří se s námi na tomto projektu podílejí. Mgr.Jana Fajstavrová, ředitelka FChH,Dukelských hrdinů 16, tel.731598990,
[email protected], POMOC IRÁCKÝM KŘESŤANŮM Zdravím vás, milí spolufarníci! Uplynulo už několik týdnů od doby, kdy náš dobrý papež František vyzval a poprosil všechny evropské katolické farnosti, aby přijaly mezi sebe jednu uprchlickou rodinu. Domnívám se, že nešlo o pouhé „symbolické“ provolání, ale o impuls pro nás skutečně, a to bez zbytečného odkladu, tento nezvyklý a jistě svým způsobem těžký krok udělat. Česká republika je však v tuto chvíli pro uprchlíky ve srovnání se sousedním Německem málo oblíbenou destinací. O koho se tedy máme postarat? Existuje kruh nadšených a odborně zdatných evangelíků (iniciativa Generace 21), který se už po řadu měsíců snaží do naší vlasti dostat skupinu asi 150 iráckých křesťanů, žijících nyní v uprchlickém táboře na kurdském území na severu země ve velmi těžkých podmínkách. V minulých dnech český premiér při setkání s představitelem iráckých křesťanů plán přesídlení rodin do ČR výslovně podpořil, zároveň se s oním iráckým představeným křesťanského kláštera setkal také pan kardinál Vlk. Nyní se už hledají sbory a farnosti, které by byly ochotny v případě potřeby jednu uprchlickou rodinu přijmout. Věci jsou ještě v pohybu, samozřejmě není jisté, jak vše nakonec dopadne. Přesto je tu rozumná naděje, že půjde o rodiny věřících křesťanů, skutečně potřebných, a zároveň slušných lidí, kteří budou mít navíc vůli v naší zemi dlouhodobě, možná i natrvalo, zůstat. Neotevírá se zde možnost i pro naše farní společenství naplnit výzvu papeže Františka? Prosme Ducha Ježíšova o dar rozlišování a sílu Jej následovat. Hayato Josef Okamura P. S. Zástupce „Generace 21“ by měl být přítomen při otevřeném setkání našeho farního společenství k hledání postoje k uprchlíkům a způsobu, jak jim pomoci, v pondělí 30. listopadu večer ve farních místnostech. Podrobnosti o iniciativě viz: www.gen21.cz. NOVÉNA ZA OTCE MICHALA
Milí farníci, 15. listopadu se opět začneme modlit novénu k Janu Marii Vianneyi za otce Michala Kimáka. Někteří ji máte. Pokud ne, a rádi byste se přidali, pak je k dispozici na farním webu. A samozřejmě velké díky za všechny vaše modlitby! Hanka Šimerová
BŮH NEOPOUŠTÍ Ta zpráva přišla tehdy jako blesk z čistého nebe. Rakovina. Co mám dělat? Mám odjet s dětmi, třemi do čtyř let věku, se kterými jsem trávila léto na chalupě, a starat se v Praze o jejich nemocnou babičku, nebo mám dát přednost dětem? Těžká otázka. Babička tři roky tajila bulku na prsou, která byla už jak kámen a krvácela. Nakonec jsme ji pozvali na chalupu, kde už zůstala a na vyšetření odmítla jít. Měla jsem zjištěno, že se jedná o poslední stadium nemoci, i jsem ohledně prognózy kontaktovala známého internistu. Nezapomenu na onu čarokrásnou mystickou noc s jasným měsícem a hvězdami na černé obloze (i později na padající hvězdu z roje perseid), ve které jsem v půl čtvrté ráno jela na kole za sestrou předat zprávu s prosbou o posouzení. Dodatečně vyšlo najevo, že další předávající byl během své čtrnáctidenní dovolené k zastižení jedině toho následujícího dne. „Člověče, přičiň se…“, vydej plnou sílu. Závěr lékaře byl: „V dobré péči přežije měsíc“. Babička přežila třiatřicet dnů. Žili jsme ze dne na den, prožívali společně rodinné starosti i radosti. O smrti se nemluvilo. Babička měla smysl pro humor, až černý. Nezapomenu, jak čtrnáct dní před smrtí barvitě líčila pohřeb své sousedky. V tu dobu si také postupně sezvala všechny své příbuzné. Po odchodu od ní plakali a říkali, že péči nebudu moci dlouho dělat. Já jsem věděla jenom, že děti nesmějí stonat. Nevěřili jsme také, že nám Bůh babičku vezme, vždyť byla v Praze naší jedinou oporou. Oslovili jsme různé bylinkáře a „pět minut po dvanácté“ jsme se pokoušeli vývoj zvrátit. Babička ale postupně přestávala chodit, vstávat, jíst. Až poslední dva týdny jsme pochopili, že pomoci není. Kněze odmítala, přesto jsem ho pozvala – „popovídat“ si s ní. Každý večer podle jejího přání jsem se s ní modlila (aby byla taková jak dřív), ač víru nepraktikovala. Zesnula tiše po jedné noci bolestí (s půlkou alnagonu, pozor na uspíšení konce, jak jsem se zmínila v minulých Farních listech), s rukama v dlaních svého jediného syna, na kterého „počkala“, až se vrátí ze zaměstnání v Praze, kam potřeboval během svého neplaceného volna také někdy odjet. Den před smrtí se prozářila, až jsem musela, ač jsem byla normální snachou, zvolat: „Babičko, Vy jste krásná!“ Na umírání, smrti a zemřelém není nic zlého, je to jen – slovy básníka – „kus života těžkého“ a ta zkušenost se přenáší z generace na generaci. Mně ji předala maminka a já jsem ráda, že naše děti konec života našich drahých také prožívaly s námi. Babičku ustrojenou a připravenou jsme si nechali doma ještě další den a loučili se s ní. Těžko se člověk i po letech srovnává s tím, že blízký, zvláště po náhlé smrti, je najednou pryč, pokud si ten čas neponechá nebo ho nemá. Je třeba také myslet na duši umírajícího, a pokud je to možné, zajistit mu kněze a smíření nejen s lidmi, ale i s Bohem. Jinak alespoň vzbudit – jak mi doporučil jeden kněz – lítost nad tím, co nebylo dobré. Také je možné udělit svátost nemocných dodatečně. Já jsem tehdy doběhla pro kněze, jak jsme se spolu domluvili. Řekl mi totiž, že duše setrvává v těle ještě nějakou dobu podle toho, zda náhle zemře mladý člověk, nebo zemře člověk na sklonku života, který už delší dobu „odcházel“. Po skonu naší pražské babičky jsem nevěděla, co si v Praze přes den bez pomoci s často nemocnými dětmi počnu, a tak jsem setrvala na chalupě až do prvního poprašku sněhu a to nebylo dobré. Je třeba jít dál. Irena Červenková KáPéZetka Už několikrát mě napadlo, že by nebylo marné zavést ve FL rubriku s názvem „Kniha, která mě oslovila, která mi pomohla…“ nebo podobně. No a shodou okolností několik dní po vydání minulých FL, obsahujících mj. článek pana Berana o knize P. Mixy, mi přišla do rukou knížečka, která mě oslovila opravdu výjimečně. Přitom se dá říci, že v ní čtenář nenajde možná nic „objevného“ – ale právě tím, tím, jak je spjata s běžným životem, mi přijde cenná. Jmenuje se KáPéZetka chval manželky a matky a napsala ji paní Kateřina Šťastná. To, že je její autorkou manželka a matka, je na ní opravdu znát, myslím, že situace a pocity v ní zachycené známe důvěrně snad všechny („…už nedokážu nepříjemnosti „polknout“ nebo je přejít. Stačí jen drobnost a já nadskočím…“, „Je krásné opět se moci, spolu s dětmi, vnořit zpět do svého dětství, do bezstarostného světa her a kouzel…“). „KáPéZetka“ je výstižný název: jedná se o sešitek, který se vejde do každé kapsy či kabelky, a ač jde skutečně o modlitby chval, leckdy je to takové „chválení navzdory okolnostem“, chválení Pána jako mocný prostředek boje proti zlému (i Zlému), jak to sama autorka uvádí v předmluvě (viz i první citát výše nebo názvy modliteb „Když se bojím“, „Když jsme se pohádali“ apod.) Potěší také myslím velmi pěkné provedení této knížečky a i vzhledem k němu opravdu nízká cena: stojí jako jedna přestupní jízdenka na MHD nebo presso v běžné kavárně… Anuša Lizáková
NEČÍST NOVINY Nečíst noviny může být v dobách demokracie škodlivější, než se nepomodlit růženec. Všechny takové „zbožné osoby“, úplně uzavřené do svých pobožností a naprosto nic nevědoucí o problémech naši doby, jsou veřejným nebezpečím. A ovšem nejde jen o to, číst noviny. Jde o to, číst je jako myslící člověk a jako křesťan. Hledět se dopracovat k samostatnému úsudku, k úsudku křesťanskému… P. Adolf Kajpr S.J. (1902-1959), Katolík 1946, č. 23, strana 3 Zajisté trochu provokativní text, ač autor je kandidát na blahořečení. V dnešní mediálně přesycené době však bychom mohli doplnit o sledování zpráv na webových stránkách i informace z Tv a rozhlasových stanic. Přesto, myslím, text nepostrádá aktuálnosti. Jiří Beran SVATÁ ANEŽKA Tato světice bude v našich novodobých dějinách už navždy spojena s převratnými událostmi listopadu 1989. Množí se v posledních letech hlasy ostře naladěné proti oněm změnám, které nám přinesly především svobodu. Se svobodou se dá nakládat různě. Dá se i zapomínat – především na ty, kteří trpěli, seděli ve vězeních, nemohli studovat. Řekl mi tuhle vnuk: „Copak se dá pětadvacet let bojovat proti komunismu?“ – „Je to nuda, chtělo by to změnu,“ pokyvuju kajícně já. „Ale proto se snad k němu nemusíme vracet?!“ A tak prosme Anežku nikoli o lepší časy, z kterých bychom stejně udělali bůhvíco. Prosme ji o moudrost, pokoj, a to nejen u nás, ale v celé Evropě… Za zamyšlení stojí fakt, že události v Paříži se staly na její svátek. Ona naše Anežka nebude žádná sladkobolná, ustrašená princeznička… -veV listopadu 1987 vyšel pastýřský list kardinála Tomáška, kterým vyhlašoval Desetiletí duchovní obnovy. Každý rok měl být věnován jednomu z českých patronů. Patronkou prvního roku byla zvolena Anežka Přemyslovna. Vrcholnou akcí byla celonárodní pouť k blahoslavené Anežce v pražské svatovítské katedrále 6. března 1988. Už na přípravné novéně, která se konala v Praze u sv. Salvátora (probíhala však i v řadě dalších měst), se každý večer shromažďoval nebývalý počet věřících, dokonce převažovala mládež. Následovala slavnost v katedrále, na kterou přijelo z celé republiky kolem sta tisíc lidí, ačkoliv „strana a vláda“ vymyslela nejrozmanitější překážky a těžkosti, aby jim v tom zabránila. Největší překvapení však na věřící čekalo přímo v katedrále. Když po sedmé hodině ráno tam jako první vešli pořadatelé, našli ji už dosti zaplněnou muži mladšího a středního věku. Ti už obsadili většinu lavic a další se ještě v dlouhé řadě opírali o stěny katedrály. Řada soudruhů např. z vysokých škol a dalších vědeckých (ale i jiných) pracovišť dostala – jak jsme později zjistili – účast na bohoslužbě jako stranický úkol. Chovali se slušně a kultivovaně, snad byli dokonce předem instruováni. Ta instruktáž však nebyla úplně dokonalá, na některé „drobnosti“ při ní soudruzi pozapomněli: že např. věřící se nevyznačuje tím, že při mši drží v ruce Katolické noviny a se zájmem si v nich čte, že pontifikální mše, která navíc začne až za tři hodiny, bývá velmi dlouhá, stejně jako kázání pana kardinála Tomáška, ale hlavně, že v katedrále je zima, a proto je třeba se teple obléci. Jak se katedrála přede mší postupně zaplňovala, začalo se s modlitbou růžence a pak se zpěvy z Taizé. Když pořadatelé rozdávali mezi věřícími namnožené texty, byli „ nezvaní“ účastníci mezi prvními, kteří se k nim hrnuli. Co kdyby to byla nějaká protistátní literatura. Opakované antifony byly většinou latinské a opakující se melodie tak nakažlivá, že za chvíli – snad z nudy a zimy – se ke zpěvu začali přidávat i oni. Pohled na to, jak nadšeně vyzpěvují „Laudate Dominum omnes gentes“, byl skutečně nezapomenutelný. Když se v následujícím roce začalo připravovat svatořečení Anežky Přemyslovny v Římě, komunistická vláda se najednou chovala nečekaně vstřícně. Režim nekladl větší překážky, a z Československa byly vypraveny čtyři zvláštní vlaky, stovka autobusů a letecký speciál. Celkem přijelo z Anežčiny vlasti asi 10 000 poutníků, což byl v době, kdy se k jakékoliv cestě na západ vyžadovalo zvláštní povolení, menší zázrak. V neděli 12. listopadu 1989 se konečně dlouhé očekávání naplnilo a Anežka byla prohlášena za svatou. A hned den na to, při setkání českých poutníků se Svatým otcem, připomněl P. Tomáš Halík dávného proroctví litoměřického probošta Jana Papouška, „že tehdy, až bude svatořečena, bude v Čechách konečně dobře.“ A dodal: „Cítím příchod těchto lepších dob ve vzduchu jako jarní vánek dotýkající se už našich srdcí.“ A měl pravdu. Za čtyři dny, 17. listopadu, začala sametová revoluce. Jak využíváme nabytou svobodu, kterou jsme dostali jistě i na přímluvu svaté Anežky, to už je jiná otázka. Z knihy Dagmar Pohunkové a Marie Kyralové „Naše sestra Anežka“
OHLÉDNUTÍ ZA MŠÍ, KTERÁ BYLA NEJEN ZA PANÍ VĚRU Komunita Sant Egidio nese svůj název podle kostela v římském Zátibeří (Trastevere), při kterém vznikla. Působí i u nás a zaměřuje se na pomoc lidem bez domova, na službu romským dětem a službu starým lidem. Její vznik byl iniciován v chudé římské čtvrti. Tedy za řekou Tiberou. Na druhém břehu, než je náš farní kostel, v kostele Sv. Kříže Na Příkopech, konala se 14. října mše za ty, kdo se nedožili, za lidi bez domova, na které nikdo nepamatuje… Zaplněný kostel. Otec kardinál Dominik navazuje ve své promluvě na evangelium o milosrdném Samaritánovi. Přibližuje jej na postavě „lapiduchů“, jak se na vojně říkávalo. Ošetřuje rány, i když jeho klient je „jiný“. Naši pozornost obrací k těm, kdo třebaže bydlí a žijí v rodinách, jsou „bezdomovci“, pokud se nemohou na nikoho spolehnout. Co tedy tvoří domov? Právě vztahy. A tedy každý z přítomných, kdo se snaží pomoci, tvoří druhým domov! A politikům, kterým záleží jen na odevzdaných hlasech, je život bezdomovců lhostejný. (Přítomnost pana starosty naší městské části je krásnou a čestnou výjimkou! – pozn. JB) Zato bývají vaše příběhy inspirací pro umělce, pokračuje pan kardinál. Zmiňuje se o filmu o lidech pod mostem, který shlédl pozdě večer po zprávách, které ho akorát rozčílily. V samém závěru bohoslužby, před propuštěním, upozorňuje na provokativní skutečnost nutící k zamyšlení: osmdesát procent lidí, zpopelněných bez obřadu. Bezdomovectví! V přímluvách zaznívají jména bezdomovců a stručné vylíčení osudu jejich posledních dní. Každý může za toho, kterého znal, zapálit štíhlou svíci. Přítomní, když rozžíhají svíce za ty, kdo se nedožili, aktivně participují na nebeské aktivitě Dárce světel! Pro mnoho z nich představuje právě tento okamžik „nebe na zemi“. Stojany po obou stranách ikony Kristovy Tváře se plní… Tedy liturgie, jak ji známe z Východu. Hezké chvíle a kus domova, který je u Otce, bude kromě darované gerbery připomínat rozdávaný maličký obrázek s Pannou Marií. Na hezké reprodukci středověké deskové malby andělé nadlehčují její modrý plášť, pod kterým je sice velká tlačenice, ale své místo, svůj domov, tam najde každý. Společenství bezejmenných, komunitě Sant Egidio, díky. Jiří Beran, jáhen (z druhého břehu Vltavy) „V MODLITBĚ NENÍ PODSTATNÉ MNOHO PŘEMÝŠLET, ALE MNOHO MILOVAT“ (Terezie z Avily) Toto je motto časopisu Immaculata č. 135, věnovaného převážně růžencové modlitbě. Dnes bych se s vámi ráda podělila o téma: Dějiny modlitby sv. růžence. Modlitba růžence je obecně považována za dílo sv. Dominika z počátku 13. století, jeho podíl je významný. Avšak tato známá a účinná forma modlitby má svůj delší historický vývoj. Už v křesťanském starověku poustevník sv. Pavel z Théb (4. století) doporučoval neustálé opakování naučených modliteb jako prostředek růstu v duchovním životě. V 7. století potom biskup Ildefons ve španělském Toledu naléhavě vyzýval k častému opakování andělského pozdravu Zdrávas Maria v soukromé modlitbě (tehdy ještě bez dodatku „Svatá Maria, Matko Boží...“). Pod vlivem toho církev ve 12. století v Německu a v Itálii šířila modlitbu tzv. mariánského žaltáře. Duchovní měli povinnost modlit se v rámci liturgie hodinek (breviáře) denně 150 žalmů. Byla snaha zapojit i laiky, pro ty však modlitba žalmů byla obtížně dostupná (neznalost latiny či negramotnost). Kněží v jejich případě nahradili 150 žalmů 150 libovolnými mariánskými modlitbami, nešlo jen o Zdrávasy. Aby se to dobře počítalo, uvazovalo se 50 kamínků po 10 na šňůru, věřící se na prvním kamínku pomodlil mariánskou modlitbu, tu 10krát zopakoval, na dalším desátku se pomodlil zase jinou. Neexistoval žádný předpis, jaké modlitby se mají věřící modlit, záleželo na jejich volbě. Provázky s kamínky se začaly už tehdy nazývat „rosarium“, tj. zahrada růží, věnovaných Panně Marii, odtud český název „růženec“. Matka Boží se r. 1214 zjevila sv. Dominikovi, zakladateli řádu kazatelů (dominikáni), řekla mu: „Šiř můj žaltář, jestliže chceš tyto zatvrzelé duše obrátit!“ (věnovali se obracení bludařů – albigenských). Dominik i jím založený řád se tak stali velkými šiřiteli tzv. mariánského žaltáře, předchůdce dnešního růžence. Dominikáni zaváděli místo libovolných modliteb andělské pozdravení Zdrávas Maria a propagovali jako součást této pobožnosti rozjímání o životě Ježíše Krista a Panny Marie.
Ve 14. a 15. století situace v církvi (rozkol na papežském stolci) a renesanční myšlení nepřály modlitbě mariánského žaltáře a na čas ji odsunuly do zapomnění. O její obnovu se zejména zasloužilo reformní katolické hnutí zvané „Devotio moderna“ (Nová zbožnost), jež zasáhlo především kláštery kartuziánského řádu. (Odtud pochází i bl. Tomáš Kempenský, autor mystického spisu „O následování Krista“.) V kartuziánském klášteře v Trevíru žil v 15. století mnich a teolog Dominik z Prus (asi polského původu), který obohatil se spolubratrem Adolphem z Essenu dosavadní mariánský žaltář – „růženec“ o témata k rozjímání, stanovená podle evangelií. Tak vznikly radostný, bolestný a slavný růženec, ale ne tak, jak známe dnes, 14 událostí a námětů bylo z dětství Ježíšova, 6 z jeho veřejné činnosti, 22 z jeho umučení a 7 z jeho zmrtvýchvstání. R. 1460 se Panna Maria zjevila v dominikánském klášteře v Dinanu ve francouzské Bretani bl. Alanovi de la Roche a vyzvala jej k misijní činnosti ve prospěch růžence. Řekla, že toto je nejúčinnější zbraň k záchraně lidstva před nepřáteli křesťanů, šlo zejména o aktuální turecké nebezpečí. Bl. Alan uposlechl, jezdil po Francii, Německu i jiných zemích, všude hlásal potřebu časté modlitby růžence a zakládal tzv. růžencová bratrstva, jež se zavazovala k jeho denní recitaci a rozjímání. Při jeho kázáních docházelo k četným obrácením a zázrakům. Bl. Alan také zavedl, že před každým desátkem se věřící ještě modlili Otčenáš. (Ne všude však byla tato modlitba přijímána s nadšením. Kvůli jejímu prosazování v benediktinském klášteře v St. Poelten v Rakousku mniši vyhnali opata, ten pak zemřel mimo svou řeholní komunitu a až po mnoha letech mohly být jeho ostatky převezeny zpět.). Tajemství k rozjímání Dominikem z Prus stanovená byla lidovou zbožností bez kontroly učitelského úřadu církve obohacována o mnohá další, a tak hrozilo nebezpečí proniknutí hereze do této formy zbožnosti. R. 1566 se stal papežem pozdější světec Pius V., dominikán, asketa, reformátor církve v duchu Tridentského koncilu, který věřil slovům Panny Marie ze soukromého zjevení spolubratrům sv. Dominikovi a bl. Alanovi, že právě tato modlitba má nejúčinnější sílu k zastavení šíření herezí, k obrácení duší a k záchraně křesťanství před agresí nekřesťanských vojsk. Pius V. viděl zoufalou situaci tehdejší církve, ohrožené šířením protestantismu a tureckým loďstvem u italských břehů. Vsadil tedy vše na růženec. V apoštolské konstituci „Consueverit“ r. 1569 zavedl tuto modlitbu v celé církvi a ustanovil dodnes známých 15 tajemství (5 radostných, 5 bolestných, 5 slavných) za závazná. K andělskému pozdravení dodal ještě prosbu „Svatá Maria, Matko Boží...“. Sv. Pius V. je tedy z moci učitelského úřadu tvůrcem dnešní podoby sv. růžence a vyzval celou církev, aby se jej horlivě modlila. Výsledky se dostavily, 7. října r. 1571 zvítězila spojená křesťanská vojska v námořní bitvě u Lepanta nad několikanásobnou tureckou přesilou, čímž byla Evropa zachráněna. Katolické státy jižní Evropy si uhájily svou identitu a katolická církev se ubránila myšlenkovému náporu protestantismu S růžencem v ruce vyzýval kapucín Marco d'Aviano r. 1683 u Vídně spojené katolické oddíly pod velením polského krále Jana Sobieského k obraně města před obrovskou tureckou přesilou, proti všemu očekávání přišlo vítězství. Zhruba v téže době sv. Ludvík Maria Grignion de Montfort se s nadšením věnoval růžencovému apoštolátu ve francouzském kraji Vendée, právě ten dokázal o sto let později vzdorovat i za cenu mučednické krve jakobínským osvícenským tyranům. Panna Maria ve svých zjeveních dala několikrát jednoznačně najevo, že mezi všemi modlitbami právě sv. růženec upřednostňuje. V Lurdech se sv. Bernardetě zjevila s růžencem v ruce, ve Fatimě vyzvala k jeho časté modlitbě a vyslovila přání, aby se po každém desátku přidávala prosba, tzv. „fatimská vložka“ „Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně, a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které Tvého milosrdenství nejvíce potřebují.“, která se stala nedílnou součástí modlitby růžence. V období II. světové války a po ní se staly pověstnými tzv. „růžencové křížové výpravy“ (kruciáty), kdy se katolíci masově zapojovali do modliteb růžence na určitý úmysl. Katolický kněz v USA Patrick Peyton z kongregace Sv.Kříže vyhlásil během války růžencovou kruciátu za její ukončení. Tato myšlenka inspirovala rakouského františkána P. Petra Pawliczka k vyhlášení růžencové kruciáty za odchod sovětských okupačních vojsk z rakouského území. Do tohoto modlitebního boje se zapojilo přes 700 tisíc lidí. Stalo se, co nikdo neočekával: sovětská vojska r. 1955 opustila zemi. Papež sv. Jan Pavel II. (1978–2005), známý svým hlubokým vztahem k této modlitbě, navázal na odkaz Dominika z Prus a ke třem typům sv. růžence (radostný, bolestný a slavný) připojil ještě tzv. růženec světla, jenž reflektuje náměty k rozjímání z veřejné činnosti Ježíše. Právě od Dominika z Prus tato témata pocházejí. Dnešní podoba modlitby sv. růžence je tedy výsledkem organického vývoje zbožnosti církve, neustálé kontinuity její nauky, forem spirituality a působení Ducha Svatého. Už proto si zasluhuje nejen úctu, ale též „aktivní používání“. Dějiny církve svědčí o moci této modlitby. Příkladem je třeba Japonsko, kde v 19. století misionáři, domnívající se, že křesťanství zde bylo už v 17. století krvavým pronásledováním vyhlazeno, objevili domorodé katolíky, kteří si uchovali neporušenou víru po několik generací celých 200 let; bez Písma sv., beze mše sv. a svátostí, pouze s růženci, které jim jejich předkové v 17. století před svou mučednickou smrti pro Krista stačili předat. Prostřednictvím modlitby růžence si zachovali pravou víru. To je velké povzbuzení a inspirace i dnes pro nás. (Srov. PhDr. Radomír Malý, DĚJINY MODLITBY SV. RŮŽENCE, Immaculata 5|2014|č.135, str.10-11.) Společenství živého růžence svá nejbližší setkání na faře má naplánovaná vždy po večerní mši svaté, tj. cca od 18:45hod, a to v pondělí 7.12.2015 a 18.1.2016. Srdečně jste zváni. Požehnaný vstup do adventu přeje a na společenství s vámi se těší Marie Kostelecká.
JAK JSME OSLAVILI SVÁTEK SV. FRANTIŠKA Z ASSISI 4. října odpoledne jsme se sešli na zahradě u kostela sv.Klimenta. Dvounozí i čtvernozí:-). Zvířátka se chovala ukázněně – a byla naším jáhnem Jiřím Beranem požehnána. Jiří měl moc pěknou promluvu. Vyprávěl o panu kardinálu Beranovi, který vzpomínal na svůj zážitek z Dachau. V nesnesitelné chvíli, při vyvážení káry s těžkým nákladem, byl na konci svých sil a v duchu volal k nebi: "Pane, dej mi znamení, mám-li tady přežít", vtom mu na vězeňskou botu usedl krásný motýl (babočka kopřivová) a rozevřel svá krásně vybarvená křídla. Od té chvíle snášel utrpení koncentračního tábora s vírou, že se vrátí. Bůh může své tvory poslat v těžkých chvílích nám lidem, jako připomenutí své přízně a znamení své existence…! (J.Beran) A zmíněného motýla, Aglais urticae L. jsme si mohli prohlédnout v krabičce z Jiřího sbírky. Myslím, že všichni, kdo jsme na bohoslužbu žehnání přišli, ať se zvířátky, či bez nich, mohli jsme se zamyslet nad velikostí Boží – rozpoznatelnou právě i v těch nejmenších tvorech... Hanka Šimerová KRISTOVI PŘÍBUZNÍ (Mt 12,46 - 50, Lk 8, 19 - 21) Jona byl velmi unavený. Měl za sebou dlouhou cestu z Jericha a před sebou ještě další kus, až do Cesareje Filipovy. Stál na břehu Genezaretského jezera a toužil si odpočinout. Moc se mu zde líbilo. Líbezná krajina, hodní lidé, to vše ho lákalo, aby tu několik dní zůstal a nabral sil. Koneckonců, bylo mu teprve dvanáct, cestoval sám, nikdo ho nedoprovázel ani mu nepomáhal. Žil s rodiči v Jerichu, ale jednoho dne rodiče onemocněli a všichni museli opustit svůj malý domek a odejít z města do divokých skal, kde žili jenom malomocní. Po čase se otci zželelo malého synka a velmi na něj naléhal: „Jono, odejdi, dokud jsi ještě zdravý! Jestli jednou onemocníš, už se odtud nikdy nedostaneš. Vždyť je ti teprve dvanáct, nechci, abys zemřel tak mladý! Máme příbuzné v Cesareji, jdi tam! Žije tam teta, maminčina sestra. Už se na ni nepamatuješ, protože se před deseti lety vdala a odstěhovala se. Ale ona tě zná, vždyť tě držela na klíně! Řekneš jí všechno, co se nám stalo, a ona tě určitě přijme, vždyť je to tvoje jediná příbuzná. Buď hodný, za všechno vděčný a nikdy nezapomínej na modlitbu!“ Tak spěšně mluvil otec a do písku kreslil cestu do Cesareje Filipovy. Nakonec synovi požehnal na cestu: „Teď jdi a Bůh s tebou! Naše modlitby tě budou doprovázet!“ Jona poslechl a vydal se na cestu. Čím víc se blížil cíli, tím víc mu bylo úzko. Co když ho teta nepřijme? Co když je nemocná? Nebo už třeba umřela? Nebo má zlého manžela? Po cestě z Jericha se Jona neměl špatně. Držel se řeky Jordán a šel od vesnice k vesnici. V každé vesnici vyhledal synagogu, kde zaklepal a poprosil o nocleh. Pohostinství bylo v této zemi samozřejmostí, takže Jona všude dostal najíst. Otevřeně a zdvořile odpovídal na otázky a proto ho všude ochotně přijali a dali mu i jídlo na další cestu. Ale teď byl tak unavený, že prostě nemohl jí dál. Našel synagogu a vešel dovnitř. Bylo tam velmi mnoho lidí, což ho překvapilo, protože nebyla sobota. Jona se protlačil až dopředu, aby zjistil, co se děje. Stál tu mladý muž a kázal. Jona si sedl na podlahu a poslouchal. Vtom se zezadu ozvaly hlasy: „Tvoje matka a tvoji příbuzní stojí venku a rádi by tě viděli!“ Ale ten mladý muž jako by neslyšel a kázal dál. A lidé znovu volali: „Tvoje matka a tvoji příbuzní…“ Jona si vzpomněl na svoji maminku a zesmutněl. Proč ten rabbi nejde hned ven? Najednou bylo ticho, jako by všichni čekali, co rabbi udělá. Ten se rozhlédl po všech, co byli uvnitř synagógy, i na Jonu pohlédl a pak zřetelně a pomalu řekl: „Moje matka a moji příbuzní jsou ti, kdo slyší Boží slovo a plní je.“ Jona údivem otevřel pusu: „Já že jsem jeho příbuzný? No, copak o to, rád bych měl takového příbuzného, stačilo by… Jak to říkal? Stačí, když budu plnit Boží vůli!!“ Vyskočil z podlahy plný radosti. Nebál se už další cesty, ani přijetí u tety, na kterou se nepamatoval. „Mám své příbuzné! Už nikdy nebudu sám.“ A prohlížel si bedlivě tváře učedníků, kteří stáli kolem svého mistra, aby si je zapamatoval. Barbora Thielová
FAMILY? FAMILY! 24. října skončila Synoda o rodině. Biskupové celého světa se zabývali rodinou při mimořádném shromáždění (5. – 9. října 2014) a při shromáždění řádném (4. – 25. října 2015) … Těžké „synodování“. Mnohé v našem životě se změnilo a rodina toho nebyla ušetřena. Ačkoliv s ní stát (a to i ten totalitní) vždycky počítal, zdá se, že tento „jeho základ“ se v základech otřásá. Kde se stala chyba, si netroufám posuzovat. Ale že jedna z hlavních příčin tohoto otřesu je fakt, že se lidé emancipovali od Boha a jeho doporučení (či přikázání), bude asi prosté konstatování. Nevím, jak v jiných oborech, ale pokud jde o umění, stalo se v posledních šedesáti letech nepsaným pravidlem, že je nutné a „in“ zobrazovat destrukci vztahů rodinných i mezilidských. Kolik her se napsalo, filmů natočilo, knih napsalo, které zobrazovaly totální rozpad rodiny! Matka a otec, manželé v těchto rodinách byli vždy hlavními zloduchy, v lepším případě klauny. Rozvod (odchod od rodiny) byl jediným rozumným východiskem z toho církví nařízeného marasmu. Pokud výjimečně příběh zobrazoval fungující kompletní rodinu, byla to rodina mafiánská. Samozřejmě, že za tento rozpad vztahů rodinných i jiných nemůže umění. To jen – jako poslušná děvka – zobrazuje realitu, k níž si občas s gustem něco přimaluje. Kupodivu tato nepsaná pravidla pro tvorbu platí stále. Zabývat se dobrými rodinnými vztahy bylo jednou provždy odsouzeno jako kýčovité, selankovité, kdežto týrané a zneužívané děti, jimž rodiče ani nekoupí oběd (a bylo by záhodno jim děti odebrat), incestní poměr mezi sourozenci, týrané, mlácené a nanejvýš ubohé ženy, to všechno jsou i genderovou komunitou schválené a doporučované motivy, které jediné jsou ty pravé, o nichž je třeba psát a do bezvědomí se jimi i v každé detektivce zabývat, aby se konečně ve vší nahotě ukázala rodina, ta nesmyslná instituce, v níž se přece nedá žít ani dýchat – natož plodit děti a vzájemně se milovat. O to víc jsem ocenila premiéru inscenace nového cirkusu Cirku La Putyka Rosti Nováka jr. (hraje se na našem obvodě v tržnici, v halách 7 a 8 pod názvem Jatka78) s příznačným názvem Family. Rosťa Novák pochází ze slavného loutkářského rodu Kopeckých (po mamince) a je na svou rodinu patřičně hrdý. Můj muž byl kdysi svědkem jeho velkého rozhořčení, když se v knize o historii českého divadla Rosťa dočetl, že jeho prababička způsobila požár maringotky. Nejmenovaná divadelní vědkyně to po právu schytala, protože prý opisuje tradované nesmysly. Jeho prababička by v životě nic takového nemohla udělat. Ano, maringotka shořela, ale ne její vinou! – V programu ke své nové inscenaci píše: „Někdy chci být sám, ale nikdy nechci být bez rodiny! Cítím silnou historii své vlastní rodiny, ale současně vnímám, jak těžké je udržet rodinu pohromadě… Do projektu Family jsem pozval všechny ty, kdo prošli naším souborem za posledních pět let. Podařilo se mi dát dohromady dvacet lidí. Včetně mého syna, který nedávno skočil první salto, a mých rodičů, kteří jsou v divadle celý svůj život. Takže jsem spojil dohromady svoji uměleckou rodinu se svou osobní.“ Vzhledem k výše zmíněným ideovým diktátům si troufám tvrdit, že toto krédo, takhle bez obalu a natvrdo vyznané, jde proti proudu a je svým způsobem statečné. Duch svatý vane, kde chce. Rosťa Novák ani jeho rodiče, Anička Kopecká a Rosťa Novák, pravděpodobně nejsou věřící. Přesto je jejich představení přímou odpovědí na celosvětové synodní zasedání. Family končila tzv. „standing ovation“, to znamená, že diváci vstali a tleskali vestoje. To se stává málokdy. Myslím, že diváci tleskali nejen Rosťovi, ale celému rodu Kopeckých i Nováků, i té babičce, která by nikdy nepodpálila maringotku. Ti všichni se seshora dívali, za Rosťu, i toho nejmladšího, se modlili a drželi mu palce. A tak to má být. Ono totiž při akrobacii jde trochu o život, přinejmenším o těžké zranění. A tak je potřeba velkých přímluv. Možná by současná rodina potřebovala podobný tmel: aby se neurodilo, aby táta se synem káceli stromy bez techniky v těch nejtěžších terénních podmínkách, zkrátka aby všem šlo o život a dostatek jídla. Ne že bych to někomu přála. Snad si poradíme i bez životních obtíží. Vždyť bez rodiny, a to i té širší, dokonce i té zemřelé, na niž je dobré vzpomínat, se dá žít, ale je to život bez překvapení, jednotvárný a – smutný. Věra Eliášková PŘESPÁVÁNÍ NA FAŘE Z večera 18. 12. 2015 do rána 19. 12. 2015 se na naší faře uskuteční již "tradiční" přespávání dětí před sobotní rorátní „dětskou“ mší sv., která bude v kostele u sv. Klimenta 19. 12.2015 v 7.30h. Přespávání bude zahájeno v 18h, náplní bude výroba lampiček, nácvik rorátních písní, modlitba a čtení před spaním. Hlídání zajištěno, pokud se budou chtít účastnit i rodiče, jsou vítáni. S sebou dobrou náladu, spací pytel, polštářek, plyšáka, věci ranní očisty, pomůcky k výrobě a občerstvení upřesníme. S přáním všeho dobrého Karolína Kykalová
„DĚTSKÉ RORÁTY“ U SV. KLIMENTA Jednou z forem přípravy na oslavu Vánoc, během adventu, jsou bezesporu Roráty, které po staletí naši předkové v tomto období pravidelně zpívali. Náš významný muzikolog a hudebník Dobroslav Orel píše: “Roráty patří jako čistý a vroucí výraz mariánské úcty našich předků po stránce hudební k nejkrásnějším výtvorům duchovní písně vůbec.“ Pod pojmem roráty si většinou vybavíme adventní písně z Kancionálu, možná Staročeské roráty, které se zpívají při mši, ze starých malinkých zpěvníčků, během adventu u sv. Antonína. Avšak tyto verze jsou jen odvarem a pozůstatkem toho, co roráty skutečně byly. Celé Roráty v původní nezměněné podobě si budete moci vyslechnout a zazpívat při koncertním provedení u sv. Klimenta 1. 12. od 19.30, kdy je zahraje soubor Ritornello. Avšak při této „dětské rorátní mši“ budeme zpívat z těchto celých rorátů pouze část, protože celé roráty není možné, vzhledem k naší změněné pokoncilní liturgii, při mši provést. Přesto však se budeme držet oné původní verze. Melodie písní zazní v té podobě, jak je zpívali naši předkové před čtyřmi sty, či více, lety. Kromě písní se zde objeví i chorály, které uvádějí vždy novou myšlenku a písně ji pak v mnoha slokách komentují. A kromě toho budou písně doprovázet nejen varhany, ale i další nástroje, housle, flétny, basa a další, tak jako za dob literátů, jejichž bratrstva roráty provozovala. Hrát i zpívat bude nejmladší generace naší farnosti. S dětmi již zpěv rorátů nacvičujeme vždy ve středu po náboženství. S nejmenšími hudebníky začneme zkoušet v nejbližší době. A proto, kdo by se k nám chtěl z dalších dětí připojit, neváhejte mne kontaktovat. Dětské roráty budou doprovázeny, jako každý rok, i milou akcí, kterou organizují maminky. Děti se sejdou v pátek večer na faře, kde budou mít společný program. Vyrobí lampionky, s nimiž ráno půjdou na roráty, znova si vyzkouší zazpívat roráty, něco dobrého povečeří a na dobrou noc jim tradičně přečte pohádku náš jáhen Jiří. Přijďte si zazpívat opravdové roráty a naladit se na adventní notu spolu s našimi dětmi v sobotu 19. 12. od 7.30 v kostele sv. Klimenta. MgA. M. Pšenička, regenschori kostela sv. Antonína 777089932 ADVENTNÍ A VÁNOČNÍ KONCERTY VE FARNOSTI SV. ANTONÍNA Srdečně si vás dovoluji pozvat na několik hudebních akcí, které bude naše farnost pořádat v době adventní a vánoční. Chtěl bych vám tímto způsobem nabídnout chvilku k zastavení a rozjímání v krásném prostředí kostelů naší farnosti. První akcí jsou Roráty. Jejich nádhernou podobu a kultivovanou formu nám přiblíží soubor Ritornello, jenž je provede v historicky autentické podobě, jak ji z původních pramenů přepsal a vzkřísil jeho vedoucí, Michael Pospíšil. Přijďte si se souborem Ritornello zazpívat tyto zpěvy. Koncertní provedení Rorátů se koná v úterý 1. 12. od 19.30 v kostele sv. Klimenta v Kostelní ulici. Adventní půlhodinka s varhanními improvizacemi a duchovním slovem P. Pavla Semely má nabídnout podobné momenty. Adventní texty Bible patří k těm nejkrásnějším. Prvek očekávání a touhy po Spasiteli, jenž je v nich obsažen, nabízí mnoho podnětů jak varhaníkovi, který je hudebně zpracovává, tak i řečníkovi, jenž je komentuje. Přijďte do kostela sv. Antonína v neděli 13. 12. v 15.00 zaslechnout něco z těchto myšlenek. Krásné jesličky v kostele sv. Antonína jsou každoročně během Vánoc hojně navštěvovány. Při této příležitosti můžete na Boží Hod vánoční 25. 12. od 15.00 vyslechnout koncert známých interpretů. Na varhany bude hrát Jaroslav Tůma, na flétnu Yoshimi Oshima. Jméno našeho význačného varhaníka J. Tůmy je dostatečně známo a jistě láká samo o sobě k návštěvě koncertu, avšak japonský flétnista Y. Oshima, mající vazby i na Českou republiku, je neméně významným interpretem, děkanem Hudební akademie v Kyótu, působícím jako sólista na většině světových podiích, a bude jistě lákat k návštěvě koncertu neméně. Na koncertě zazní kromě děl G. F. Händela, J. S. Bacha i varhanní improvizace na vánoční koledy. Vstupné je dobrovolné a akce se konají za podpory městské části Prahy 7. Těšíme se na viděnou. MgA. Miroslav Pšenička, regenschori kostela sv. Antonína ZMĚNY Milí lidé, nedávno v neděli na mši nás pan Beran povzbudil k nebojácnosti ke změnám. Nevím jak vy, ale já jsem se změnami měla vždy problém. Těžko jsem opouštěla to, na co jsem byla zvyklá. Nejspíš proto mě Pán nechal několikrát se stěhovat, opouštět zaměstnání, které jsem měla velmi ráda a jeho vybudování nebylo lehké. V oněch dobách jsem to vůbec nechápala. Co se to děje? Proč? Bála jsem se na Boha spolehnout, věřit mu v plné síle, opravdu se o něho opřít. Nechat se vést. Byly to těžké časy. Zpětně vidím, jak moc dobře to se mnou Pán myslel. Dosti mi bylo odebráno, ale mnohem více jsem získala. Jen jsem to v té době neviděla. Získala jsem čas. Čas rozjímat, čas být se svými třemi syny, čas se učit být pevnější a mnoho a mnoho dalšího. A tak, milí bratři a sestry, nebojte se změn, které mohou přijít. Já už pro jistotu moc věci do kufrů nebalím a jsem připravena nechat si budovat cesty od našeho Pána v plném rozsahu a důvěře. Simona Ježková
SPOLEČENSTVÍ SCHÁZEJÍCÍ SE PRAVIDELNĚ V NAŠÍ FARNOSTI Společenství seniorů – každé úterý od 15h na faře Dukelských hrdinů 54. kontakt: Věra Eliášková: tel. 739 094 756 Biblická hodina s P. Semelou – druhý, třetí a čtvrtý čtvrtek v měsíci od 20h na faře Dukelských hrdinů 54. kontakt: P. Pavel Semela:
[email protected], tel. 777 085 705 Společenství mládeže – každý čtvrtek od 19h na faře Dukelských hrdinů 54. kontakt: Mirek Holeček:
[email protected], tel. 774 815 455 Společenství mladší mládeže (věk 15 – 18) – každý pátek od 19h na faře Dukelských hrdinů 54. kontakt: P. Pavel Semela:
[email protected], tel. 777 085 705 Společenství maminek s malými dětmi – v rodinách, kontakt: Míla Svobodová, tel. 776 173 673 Eucharistická adorace – každou neděli od 19.15 do 20.00 v kostele sv. Klimenta Farní sbor (smíšený sbor dospělých) – každou středu v 19.15 na faře Dukelských hrdinů 54. kontakt: MgA. Miroslav Pšenička:
[email protected], tel. 777 089 932 Dětský sbor – každou středu po náboženství v 15.15 (1.,2. třída), 16.00 (3.,4. třída) a 16.45 (ostatní) na faře kontakt: MgA. Miroslav Pšenička:
[email protected], tel. 777 089 932 Všechny aktivity a společenství jsou otevřené, nebojte se přijít nebo na uvedených kontaktech blíže informovat. ZPRÁVY ZE SCHŮZKY PASTORAČNÍ RADY FARNOSTI Charita – nemocné děti ze Sýrie se svými rodiči dorazily do České republiky. Této skupině (152 lidí) bude nabídnuto, že po ukončení léčby dětí zde budou moci zůstat. Tříkrálová sbírka – bude probíhat od 2. 1. do 10. 1. 2016. Opět budou osloveny maminky z farnosti. Mohou se zúčastnit i další dobrovolníci. Vánoční dárky pro děti a seniory – více viz článek „Pomáhejte nám pomáhat“, FL str. 2. Betlémy – vše okolo akce Betlémy si vzal na starost Jiří Beran. Jiří Beran seznámil přítomné s konkrétní pomocí uprchlíkům – aktuální informace jsou na webu Charity. KALENDÁŘ FARNOSTI SV. ANTONÍNA PRO NEJBLIŽŠÍ OBDOBÍ: V pondělí 23. listopadu oslavíme mší sv. v 18h pouť u sv. Klimenta. Mše sv. u sv. Antonína ten večer n e b u d e. V úterý 24. listopadu v 19.30h na faře – setkání a beseda s Mayou, naší Japonkou, o cestě víry a životě v Česku. Ve středu 25. listopadu v 16h – rozsvícení vánočního stromku před kostelem. Ve čtvrtek 26. listopadu v 19h – večer chval s kapelou ENTERband u sv. Klimenta. Následuje malé občerstvení. Společenství mladých se zde bude scházet 1x měsíčně a zve ostatní zájemce. V pondělí 30. listopadu v 19.30h – schůzka o pomoci uprchlíkům s účastí San Egidia a Generace 21. V úterky 1., 8. a 15. prosince na faře v 19.15h – adventní duchovní obnova. V úterý 1. prosince v 19.30h v kostele sv. Klimenta – soubor Ritornello, Roráty. Více viz FL str. 9. V neděli 6. prosince po mši sv. v 10h bude u sv. Antonína mikulášská nadílka pro děti. V pondělí 7. prosince v 18.45 se opět sejde společenství živého růžence na faře – více viz FL str. 6. V sobotu 19. prosince v 7.30h „dětské roráty“ u sv. Klimenta. Noc stráví děti na faře – viz FL str. 8, 9. V pátek 25. prosince pořádá na faře komunita San Egidio oběd pro bezdomovce. Kdo můžete pomoci s obsluhou, přihlaste se v sakristii. Od začátku prosince 2015 budou v kostele sv. Antonína mše sv. každý čtvrtek ve 12h. Farní listy vydává Farní rada při kostele sv. Antonína. Vycházejí pro vnitřní potřebu holešovické farnosti za dobrovolný příspěvek. Redakce: P. Pavel Semela, P. Mariusz Walczak, Marta Hrčková, Věra Eliášková. Kresba hlavičky na titul. straně – Hanka Roubalová. Tisk Ediční centrum AMU. Toto číslo vychází 22. listopadu 2015. Uzávěrka příspěvků do příštího čísla FL je 7. prosince 2015. Dopisy a příspěvky zasílejte na adresu: Farnost sv. Antonína, Dukelských hrdinů 54, Praha 7, 170 00, na redakci Farních listů
[email protected] nebo je zanechte v sakristii. Obálku označte nápisem Farní listy. Redakce si vyhrazuje právo krátit příspěvky. Nevyžádané rukopisy nevracíme. Adresa webových stránek naší farnosti je www.svatyantonin.cz, kam můžete psát i své dotazy. Pro sdílení zpráv funguje ve farnosti e-mailová skupina
[email protected], Zájemci o připojení k e-mailové skupině pište na adresu:
[email protected].
