2014. Návrat církve na cestu evangelia

Universum revue Č E S K É

K Ř E S ŤA N S K É A K A D E M I E

Návrat církve na cestu evangelia Frédéric Lenoir

Anketa: Je Vladimir Putin ochráncem křesťanských hodnot? Roman Joch, Dan Drápal, Tomáš Halík, Max Kašparů, Tomáš Holub, Martin C. Putna, Jan Bednář

Doba bezstarostnosti v Evropě skončila S Josefem Pazderkou hovořil Josef Beránek

Nevyřešené otázky astročásticové fyziky a kosmologie Jiří Grygar

Standardní model v kostce Jiří Chýla

Hodnoty pro politiku a politika pro hodnoty Petr Robejšek

Vztah církve a společnosti Jiří Mrázek

Příběh rodiny Le Penových Cédric O

Sekulární věk a jeho rozmanité příběhy Jan Regner

Morální doktrína nebo „morálka vnímání“? Konrad Hilpert

Kritika jako charisma Otto Mauer

Za všech okolností žít v Boží přítomnosti Daniel Feranc

ROČNÍK XXIV, CENA 50 Kč

3/2014

ZE ŽIVOTA ČKA

Dne 11. června 2014 se v benediktinském klášteře v Praze konalo kolokvium věnované tématu „Hodnoty pro politiku a politika pro hodnoty“. Diskusi pořádala Česká křesťanská akademie ve spolupráci s Konrad-Adenauer-Stiftung a Akademickou farností Praha v rámci svého pravidelného cyklu „Laboratoř dialogu“. Úvodem večera promluvili prof. Václav Bělohradský a doc. Petr Robejšek, jehož příspěvek je otištěn v tomto čísle Universa. Bezprostředně po kolokviu bylo s oběma referenty natočeno video, které shrnuje nejdůležitější myšlenky večera a je možné jej shlédnout na YouTube kanálu ČKA.

37. evropské se tk

ání mladých v Praze

Centrum přípra v evropského setkání už je ot Najdete ho v Ka evřené! fkově domě, ná m. Franze Kafk 110 00 Praha 1. y 24/3, Přípravná skup ina už pracuje.

www.taizepra ha.cz Po

kud máte něja ké otázky, nápa prostě chtěli do dy nebo byste se příprav zapojit , neváhejte ko přípravný tým ntaktovat na e-mailu info @taizepraha.c z.

ČESKÁ KŘESŤANSKÁ AKADEMIE je občanské sdružení, jehož posláním je přispívat k rozvoji vědy, umění a vzdělání v České republice. Je nezávislým sdružením občanů, otevřeným pro křesťany všech církví a pro každého, kdo cítí odpovědnost za uplatňování křesťanských kulturních a morálních hodnot ve společnosti. ČKA má v současné době na 1750 individuálních členů a kolektivními členy jsou Svatojosefská jednota Polička, Společnost pro církevní právo, Křesťanské občanské sdružení ve Vsetíně, Asociace kolegií katolických lékařů a Vysokoškolské katolické hnutí Praha. Její sídlo je v Praze, ale působí i v řadě dalších měst: Aši, Benešově u Prahy, Blatnici pod Sv. Antonínkem, Bohumíně, Brandýse nad Labem, Čáslavi, Bruselu, Českých Budějovicích, Českém Krumlově, České Třebové, Domažlicích, Duchcově, Dvoře Králové nad Labem, Havlíčkově Brodě, Hodoníně, Hradci Králové, Humpolci, Chrudimi, Jeseníku, Jihlavě, Jilemnici, Jindřichově Hradci, Kadani, Klatovech, Kolové, Kostelci nad Orlicí, Kroměříži, Kyjově, Ledči nad Sázavou, Letohradě, Liberci, Litomyšli, Milevsku, Milíně, Mladé Boleslavi, Moravské Třebové, Náchodě, na ostrově Nelson, v Nové Pace, Novém Jičíně-Hodslavicích, Opavě, Pardubicích, Pečkách, Pelhřimově, Písku, Plzni, Prachaticích, Praze 5, Praze 6, Prostějově, Přerově, Příbrami, Rožmitále pod Třemšínem, Rožnově pod Radhoštěm, Říčanech, Strakonicích, Strážnici, Sušici, Světlé nad Sázavou, Šternberku, Táboře, Tachově, Třebechovicích pod Orebem, Třebíči, Třeboni, Týnu nad Vltavou, Valašském Meziříčí, Veselí nad Lužnicí, Vizovicích, Vodňanech, Vrchlabí, Vysokém Mýtě, Zábřehu a Železném Brodě. ČKA žije z příspěvků svých členů a z darů domácích i zahraničních sponzorů. Nejdůležitějšími zahraničními partnery ČKA jsou: Ackermann-Gemeinde, Renovabis a Konrad-Adenauer-Stiftung. Zájemci o členství mohou napsat na adresu: Česká křesťanská akademie, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2. Číslo konta ČKA je 1816056343/0300.

UNIVERSUM

REVUE ČKA, číslo 3, vychází 10.10. 2014, vydává čtvrtletně Česká křesťanská akademie s přispěním Ackermann-Gemeinde: Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2, tel.: 224 917 210, fax: 224 916 237, e-mail: [email protected], www.krestanskaakademie.cz. Reg. č. MK ČR E17764. Redakční rada: Jan Bednář, Josef Beránek, Petr Kolář SJ, Alois Křišťan SDB, Vladimír Petkevič, Vladimír Roskovec, Ilona Trnková, Přemysl Rut, Vladimír Smékal, Jan Stříbrný, Jan Fischer, Jiří Grygar, Ladislav Krlín, Karel Šprunk. Výkonný redaktor Lukáš Jirsa. Jazyková úprava Vladimír Petkevič a Eva Jelínková. Foto na obálce Rozka Beránková. Grafická úprava a sazba Eva Hradiláková. ISSN: 0862-8238. Za text jednotlivých článků odpovídají autoři a jejich pohled nemusí vyjadřovat stanovisko ČKA. Redakce si vyhrazuje právo dodané rukopisy krátit. Cena je 50 Kč, roční předplatné 200 Kč, sponzorské předplatné 250 Kč a více. Tisk Květoslav Zaplatílek, Vesec. Předplatné zajišťuje SEND Předplatné, s. r. o., P. O. Box 141, 141 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax: 225 341 425, [email protected].

2

OBSAH

EDITORIAL LETEM SVĚTEM

Milí čtenáři, Rakouský psycholog Walter Mischel provedl v 60. letech minulého století slavný „marshmallow experiment“. Zkoumal, jak dlouho jsou malé děti ochotné čekat na odměnu. Ty, které měly pevnou vůli a vydržely déle, dosáhly v dospělosti vyšší vzdělání a lepší pracovní pozice. Netrpělivost a touha po okamžitém uspokojení svých potřeb a požadavků patří i k dnešní uspěchané době; dokonce již existuje odborný termín: „instant gratification“. Je proto užitečné připomenout si dvě věci. Jednak to, že je sice těžší, ale přesto lepší smířit se s tím, že prosazování velkých hodnot a významných cílů vyžaduje trpělivost a čas. A také skutečnost, že i v hypermoderním světě existuje silná vazba mezi minulostí a současností. Těmito otázkami se zabývá hned několik článků. Roman Joch zvažuje v anketě o politice Vladimíra Putina důvody těch západoevropských křesťanů, kteří v něm (unáhleně) vidí ochránce křesťanských hodnot. Poukazuje na jejich pocit, že současný západní intelektuální a politický establishment podporuje spíše jakékoliv menšiny, jen ne je samotné. Joch ale odhaluje i faktickou bezobsažnost Putinovy rétoriky. Sdílí tak názor Tomáše Halíka, který ve svém anketním příspěvku konfrontuje ty, kteří si Putina idealizují, s představou, že by měli pod jeho vládou žít. V rozhovoru se zpravodajem ČT Josefem Pazderkou se dozvíme více o roli a pojetí hodnot v polské společnosti. Pazderka zároveň popisuje touhu mnoha Ukrajinců po západní cestě. Na obecnější úrovni se problematikou realizace hodnot v politice zabývá příspěvek Petra Robejška, který upozorňuje na to, že politické hodnoty musí vždy harmonovat se společenským pozadím a klade si otázku, jsou-li naše západní hodnoty opravdu univerzálně platné.  O hodnotách v politice přemýšlí Cedric O v „Příběhu rodiny Le Penových“. Článek zkoumá vývoj politických nálad ve Francii v průběhu poslední dekády a ukazuje na něm, že i v západoevropských zemích probíhá společenský spor o to, jaký výklad západních hodnot se na kontinentu, na kterém vznikly, prosadí. Jan Regner čtenáři přibližuje impozantní dílo kanadského filosofa Charlese Taylora věnované sekularismu. Podle Taylora lze rozšiřování sekularismu vysvětlit změnami v západní společnosti, v níž dlouhodobě stoupá význam vědy a autonomie rozumu. Při četbě této argumentace mě napadlo, že právě v posledních letech ztrácí některé sociální vědy svou autoritu. Nejzřetelněji je to vidět na kritickém až odmítavém přístupu veřejnosti k ekonomii. Jakoby dnes ona „víra v rozum, jenž je schopen pojmout vše“, o které Taylor hovoří, nebyla tak nepochybná jako ještě na konci 20. století. Děkan ETF UK, Jiří Mrázek, si všímá nadčasovosti ambivalentního vztahu církve a společnosti a vidí podobnosti se světem Prvního listu Pavlova a současností. Církve jsou dnes „opět ,podezřelé etnikum“, podivní imigranti, přišlí odnikud“, říká Mrázek. Správnou reakcí na tyto nálady je podle něj soustředění církví na sociální a humanitární práci. Zde vidí své místo také Česká křesťanská akademie, která již téměř čtvrt století připomíná aktuálnost křesťanských hodnot. Ilona Trnková

Už je mu dobře, ale bude tu chybět / 4 Dagmar Pohunková

Návrat církve na cestu evangelia / 5 Frédéric Lenoir

Lidé mění svět: Mary Aquinas Kinskeyová, OFM / 6 ANKETA

Je Vladimir Putin ochráncem křesťanských hodnot? / 7 Roman Joch, Dan Drápal, Tomáš Halík, Max Kašparů, Tomáš Holub, Martin C. Putna, Jan Bednář ROZHOVOR

Doba bezstarostnosti v Evropě skončila / 10 S Josefem Pazderkou hovořil Josef Beránek TÉMA

Nevyřešené otázky astročásticové fyziky a kosmologie / 14 Jiří Grygar

Standardní model v kostce / 18 Jiří Chýla ČLOVĚK A SPOLEČNOST

Hodnoty pro politiku a politika pro hodnoty / 22 Petr Robejšek

Vztah církve a společnosti / 24 Jiří Mrázek

Příběh rodiny Le Penových / 27 Cédric O

Sekulární věk a jeho rozmanité příběhy / 30 Jan Regner TRENDY

Morální doktrína nebo „morálka vnímání“? / 34 Konrad Hilpert OHLASY, NÁZOR Y, DISKUSE

Kritika jako charisma / 37 Ateismus ve věku konzumu / 38 Krajina je naší identitou / 39 HISTORIE

Za všech okolností žít v Boží přítomnosti / 40 Daniel Feranc KULTURA

O druhém životě Kluka na kole / 44 Cesty k výkladu Bible / 46 / 47 KOMENTÁŘE / 50 RECENZE

3

LETEM SVĚTEM

Už je mu dobře, ale bude tu chybět Petr Hach působil přednáškami i populárními publikacemi v šíření nezkreslených informací o počátku lidského života a zapojil se do hnutí proti potratům.

D

oc. MUDr. Petr Hach, CSc., M.D. h.c., emeritní děkan 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, emeritní přednosta Histologického a embryologického ústavu této fakulty, člen Papežské akademie Pro vita, rytíř svrchovaného Maltézského řádu, prezident Kolegia katolických lékařů Pražské diecéze a Asociace kolegií katolických lékařů v České republice a člen řady odborných společností, byl především dobrý člověk, milující manžel a otec, jemuž bylo dopřáno vidět i četné děti svých dětí (celkem osm vnoučat). Zároveň to byl významný vědec, oblíbený a svědomitý učitel, výborný přednašeč věnující se ochraně lidského života od jeho začátku do přirozeného konce. Diskutér, který své odpůrce neponižoval, ale uměl vystupovat odborně, věcně, přitom s vtipem a s osobnostním šarmem. Petr Hach se narodil 7. června 1941 v Praze, jeho otec byl lékař-internista, matka doktorka filosofie, profesorka češtiny a francouzštiny, měl dvě mladší sestry. Vyrůstal v kultivovaném prostředí se zájmem o hudbu a o sborový i sólový zpěv, jemuž se od dětství věnoval – až do ochrnutí hlasivky. Studium na Akademickém gymnáziu v Praze mu dalo výborné všeobecné vzdělání, studium klasických jazyků, zejména latiny, tříbilo smysl pro logické myšlení a jazykovou kulturu. Maturoval v roce 1958. Po maturitě nastoupil na Lékařskou fakultu Karlovy univerzity v Praze (nyní 1. LF UK), kde promoval v roce 1964. Už od druhého ročníku byl demonstrátorem v Histologickém ústavu, kam také po roční vojně nastoupil. V roce 1969 se oženil s klinickou biochemičkou ing. Luběnou Bílkovou. Oba pojily společné zájmy: hudba, lyže, vodní sporty – zprvu plavání a vodní slalom, později díky kamarádům námořní jachting. Měli spolu dvě děti, syna Jana (1970), dnes lékaře-ortopeda, a dceru Magdalénu (1971), imunoložku, která se však věnovala především povolání matky početné rodiny. Jako věřící člověk s „nevhodným kádrovým původem“ nemohl počítat s větší akademickou kariérou, ale v roce 1980 přece jen mohl obhájit kandidátskou práci a v roce 1986 se habilitoval v oboru histologie a em-

4

Doc. Petr Hach při recepci FIAMC v Barceloně bryologie. Publikoval kolem sta odborných prací v mezinárodních i českých časopisech a přednesl více než sto padesát odborných přednášek doma i v zahraničí. Po pádu komunistického režimu u nás se Petru Hachovi otevřela cesta k plné akademické seberealizaci. Od roku 1990 byl přednostou Histologického ústavu 1. lékařské fakulty Karlovy univerzity v Praze, od roku 1996 do roku 2011 přednostou Ústavu pro histologii a embryologii. V letech 1993–1999 byl děkanem 1. LF UK v Praze, v období 1990–1993 členem předsednictva a předsedou Akademického senátu UK, v letech 1993–1999 pak členem Vědecké rady UK. Kvalitě a reformě vysokoškolského studia pregraduálního i postgraduálního se věnoval s velkým zájmem a od roku 1996 byl členem výkonného výboru Asociace lékařských fakult v Evropě. V roce 1997 byl spolu s tehdejším rektorem UK prof. Malým pozván na oslavy jubilea Lékařské fakulty na univerzitě v irském Dublinu, která byla hrdá na historickou spolupráci s Karlovou univerzitou, a při té příležitosti mu tam byl udělen doktorát honoris causa. Jakmile to bylo možné, zapojil se do činnosti Křesťanské akademie v Praze,

osvětově působil přednáškami i populárními publikacemi v šíření nezkreslených informací o počátku lidského života a zapojil se do hnutí proti potratům, stejně jako se veřejně vyjadřoval a loboval proti eutanazii. Od samého začátku byl členem Etické komise Ministerstva zdravotnictví ČR, v posledních letech až do svého úmrtí byl jejím předsedou. Tento mezioborový sbor řídící se pravidly EU se vyjadřoval k aktuálním problémům medicínského výzkumu i praxe, posuzoval nové výzkumné projekty a léčebné metody. Bohužel při častých změnách ministrů zdravotnictví se nesetkával vždy s porozuměním vedení ministerstva a jeho hlas nebyl dostatečně slyšet. Od založení Kolegia katolických lékařů Pražské arcidiecéze byl Petr Hach jeho členem, v posledních letech byl jeho zvoleným předsedou a stal se i předsedou Asociace kolegií katolických lékařů ČR. Z titulu této funkce byl i členem výboru Evropské federace asociací katolických lékařů (FEAMC), jako takový se mohl zúčastňovat jejího jednání v jednotlivých evropských státech a konferencí ve Vatikánu a sjezdů FIAMC – Mezinárodní federace asociací katolických lékařů. Jako zástupce odborníků z České republiky byl jmenován řádným členem Papežské akademie Pro vita a pravidelně se zúčastňoval odborných konferencí, které každoročně v Římě pořádala. Po počátečním nadšení a přívalu členstva v prvním čase po roce 1989 zájem lékařů o spolupráci v kolegiích postupně upadal. Jednak jim změny ve zdravotnictví přinášely existenční starosti, přibývalo práce, začal se projevovat odpor ke spolkové i církevní organizovanosti, také k „pragocentrismu“, nedostatečný zájem hierarchie a nakonec i generační výměna. Petr Hach se snažil získat své věřící studenty, ale ti se po ukončení studia jaksi poztráceli. V posledním roce – také po zvolení papeže Františka – se ukázalo, jak je nutné povzbudit věřící lékaře a dát jim nové impulsy. Ale právě v této době Pán života i smrti Petra Hacha odvolal. Jak řekl jeho přítel P. Josef Šplíchal SDB, už se má dobře. Svým nejbližším, rodině i spolupracovníkům bude chybět.   Dagmar Pohunková

LETEM SVĚTEM

Návrat církve na cestu evangelia Udivují mne početné analýzy prvního roku pontifikátu papeže Františka: Ať už vycházejí z řad řeholníků, biskupů nebo křesťanských novinářů, zdůrazňují kontinuitu mezi Benediktem XVI. a jeho nástupcem a zároveň kritizují ty, kdo mluví o přelomu.

T

vrdí dokonce, že tu jde o ničím nepodloženou projekci fantasmagorických názorů, podle nichž by tento papež snad už ani nebyl katolík. Jen těžko si lze představit kardinály, kteří by volili papeže neuznávajícího křesťanskou dogmatiku. Změny, o které ve skutečnosti současný papež usiluje, se nenacházejí v oblasti víry nebo velkých etických pravidel, přesto je Františkův styl nepochybně odlišný od stylu jeho předchůdců: Viditelně usiluje o reformu kurie a zřejmě byl zvolen proto, aby skoncoval se skandály uvnitř církve. Jan Pavel II. uhýbal před problémy v kurii a ve financích Vatikánu cestami mimo Řím, jak jen to bylo možné. Benedikt XVI. se pokusil problém řešit, ale bylo to nad jeho síly. František se naproti tomu prozíravě obklopil radou osmi kardinálů za součinnosti nového státního sekretáře a zjevně se snaží dotáhnout reformu kurie i očistu vatikánských financí – jestli se mu nepřihodí nějaký „nešťastný úraz“. Ale to hlavní je jinde. Kardinál Ratzinger krátce před svým zvolením kritizoval „vševládný relativismus“ a papežem se stal na základě programu pevné identity. Po celý svůj pontifikát prosazoval tuto linii, zděděnou po Janu Pavlu II., a v tomto duchu nabídl ruku ke smíru krajně tradičnímu křídlu církve. Velmi usiloval o návrat lefebvristů do církve – ale bezvýsledně. Jeho abdikace tak zůstane nepochybně nejodvážnějším reformním gestem celého jeho pontifikátu. Krátce před volbou papeže v roce 2013 promluvil kardinál Bergoglio ke kardinálům zcela jinak. Řekl, že církev je nemocná, protože je autoreferenční, tedy vztažená jen k sobě samé. Má-li se uzdravit, musí se obrátit nikoli k sobě samé, ale k periferii: k nejchudším, k nekřesťanům a také k těm, kdo jsou v církvi, ale cítí se odmítnuti normativní církevní dikcí: lidé hřešící, homosexuálové, rozvedení žijící v novém manželství atd. V exhortaci Evangelii gaudium, prvním významném dokumentu svého pontifikátu,

FRÉDÉRIC LENOIR

František by se mohl stát posledním papežem představujícím koncepci papežství, jaké vzniklo v meandrech dějin, hodně vzdáleného apoštolské době a praxi. papež František rozvíjí dále svou úvahu a připomíná, že základem církevní identity není propracování vlastního učení a občanské etiky ani její společenský význam, a tím její instituční struktura, ale její věrnost evangelijnímu poselství.

Orientace církevní mluvy Ježíš je nejen příkladem radikální chudoby a pokory, ale také nepřestává prohlašovat, že nepřišel pozvat spravedlivé, ale hříšníky (Mt 9,13). K velkému rozčarování horlivců pro Zákon Ježíš tvrdí, že milosrdenství je důležitější, než striktní věrnost Zákonu; někdy dokonce nedbá jeho předpisů; obklopuje se nevzdělanými učedníky a vytrvale hlásá Radostnou zvěst o Bohu hledajícím to, co je ztraceno; ukazuje, že napřimující láska je důležitější než Zákon, který odsuzuje, a láska k bližnímu pro spásu důležitější než všechny náboženské obřady. Toto papež František nepřestává opakovat od svého zvolení a – ať už se to líbí nebo ne – je to nová bazální orientace církevní mluvy. Ve vztahu k reformaci a k novověku se od 16. století stal symbolem katolické identity odpor ke všemu, co zastávala reformace a novověk. Patřily k tomu absolutní papežská moc (s triumfálním varhanním akordem dogmatu papežské neomylnosti

v roce 1870), sedm svátostí (protestanti uznávají jen křest a eucharistii), světská moc církve (jejímž posledním výběžkem je dnešní Vatikán) a celý aparát, který spravuje, klerikální kontrola společnosti atd. Katolická identita tak vycházela z odporu k renesančnímu humanismu a osvícenství. Teprve druhým vatikánským koncilem uznala církev všeobecná lidská práva, demokracii, význam laiků a přestala odsuzovat „jed moderních idejí“ (Pius IX., Syllabus).

Kolegiální spravování církve František se rozhodl prosazovat revoluční rozhodnutí koncilu a nasměrovat církevní instituci na evangelijní cestu: „Dávám přednost církvi poškozené, zraněné a zašpiněné z jejího putování, před církví nemocnou svou soběstačností, křečovitě se držící svých pohodlných jistot. Nechci církev usilující o ústřední pozice a hromadící procedury, izolující od okolního dění. (Evangelii gaudium) Jedním z aspektů reformy je zmenšení papežské pravomoci, návrat ke kolegiálnější formě řízení, podobné prvním křesťanským stoletím před zrodem římského centralismu ke konci starověku. Taková proměna by byla rozhodující pro sjednocení křesťanských církví, neboť způsob uplatňování pravomoci římského biskupa představuje hlavní rozpor mezi katolíky, pravoslavnými a protestanty. František by se mohl stát posledním papežem představujícím koncepci papežství, jaké vzniklo v meandrech dějin, hodně vzdáleného apoštolské době a praxi. Marcel Gauchet s finesou jemu vlastní prohlásil, že křesťanství bylo historicky vzato „náboženstvím výstupu z náboženskosti“. František by se mohl stát papežem vystupujícím z papežství. Frédéric Lenoir, spisovatel a dřívější ředitel revue Monde des religions. Z deníku Le Monde přeložil Petr Kolář SJ.

5

LETEM SVĚTEM

Lidé mění svět: Mary Aquinas Kinskeyová, OFM Před sto dvaceti lety se narodila františkánka, kterou USAF ocenilo za „význačný přínos k pokroku letectva v zájmu národní bezpečnosti a světového míru“.

J

ejí pozemská pouť začala 27. května 1894 v Zanesville v Ohiu a skončila 20. října 1985 v klášteře Svaté rodiny v Manitowoc ve Wisconsinu, kam se uchýlila po infarktu v roce 1977. Do kláštera vstoupila v sedmnácti letech, absolvovala Catholic University of America a začala učit na střední škole. Přitom se dál vzdělávala a v roce 1942 získala magisterský titul z elektroniky, když na University of Notre Dame obhájila práci „Electron Projection Study of the Deposition of Thorium on Tantalum“. V letech 1943 až 1945 učila na Catholic University ve Washingtonu, D. C., předletové kurzy. Po válce byla touto institucí požádána o vypracování kurikula pro zavádění leteckých a kosmických věd do katolického základního školství. V letech 1948 až 1969 byla školní inspektorkou v diecézi Green Bay ve Wisconsinu. Při vyučování se vždy snažila, aby studenti látku poznávali pozorováním a vlastní aktivitou. Spolu s nimi sledovala filmy o vesmíru, stavěli společně letecké modely nebo elektronická zapojení, brala je na exkurze. Věnovala se i vzdělávání učitelů základních škol. V rámci kurzů, které vedla v šedesátých letech na Marquette University a kterých se účastnili i specialisté z NASA, jim mj. ukazovala, jak improvizovaně zacházet s různými pomůckami. I tady se držela poznávání pozorováním a vlastní aktivitou. The Milwaukee Sentinel z 8. září 1957 pak velmi zjednodušeně uvádí její metodu vyučování: rozvinout ve studentovi smysl pro americké občanství, znalost jeho země, demokracie a lidí, kteří utvářeli tento svět. Dále mu vštípit smysl pro vlastní důstojnost, důležitost a právo zasloužit si nebe. Inspirovat ho, aby byl tak nadšený ohledně vlastní budoucnosti a věcí, které se může naučit a vykonat, že ho nebude přitahovat delikventní chování. Zvláště v posledním bodě si lze snadno představit vztah k zájmům a koníčkům.

Létající řeholnice Studentský pilotní průkaz získala sestra Mary Kinskeyová již před druhou světovou

6

Snímky z roku 1943 zachytily sestru Mary Kinskeyovou jednak při stavbě leteckých modelů se studenty, jednak s dalšími řeholnicemi, se kterými prochází hangáry, vysvětluje jim hvězdicové motory nebo ukazuje jakési zapojení s elektronkami. válkou. V roce 1938 se spolu se sestrou Marie Paul zapsala do pilotních kurzů na letišti v Manitowoc. Z čeho vycházel její zájem o letectví? Některé články zmiňují zájem jejích studentů o tento obor a její snahu vědět vše o tom, co učí. Jiné články zmiňují dopisy studentů bojujících ve druhé světové válce, kteří ji prosili, aby žáky učila navigaci, meteorologii a rádiovou komunikaci. V každém případě platí, že se tím přiblížila svým studentům a rozvíjela hřivny, které od Boha dostala. Zájem studentů o letectví je vidět i z její rady, publikované v listu Lewiston Morning Tribune z 8. srpna 1943: „Chcete-li udržet děti doma a šťastné, chcete-li, aby byly dobrými občany, pak je nechte s těmi leteckými modely, které tak rády staví.“ Sestra Mary Aquinas byla členkou organizace Civil Air Patrol. Tato organizace se zabývá pomocí v krizových situacích, ale také výchovou v letectví a kosmonautice a programy pro mládež. „My sestry musíme být jako svatý František – vším všem lidem,“ zdůvodňovala v listu Green Bay Register z 12. srpna 1966 tuto nečekanou aktivitu. „Jako zdravotní sestry a učitelky musíme být připraveny zapojit se při jakémkoliv případu nouze, který může třeba vyžadovat i létání nebo výuku aerodynamiky.“ Zároveň list publikoval snímek, jak se s devíti dalšími řeholnicemi chystá k letu vojenským dopravním letadlem C-119. Jeho pilot předvádí na Mary Aquinas správné nasazení padáku, zatímco ostatní

řeholnice se svými padáky v rukou tuto proceduru zaujatě sledují. Roku 1957 ji USAF ocenilo za „význačný přínos k pokroku letectva v zájmu národní bezpečnosti a světového míru“. USAF tehdy splnilo i její přání letět tryskáčem, a tak mohla několik set mil pilotovat dvoumístný cvičný proudový letoun T-33. Nabídku U. S. Navy na překonání rychlosti zvuku, kterou dostala o rok později, bohužel nemohla využít kvůli jiným povinnostem. Ovšem už sám let tryskáčem byl v roce 1957 pro civilistu velice nevšední věcí a pilotovat tryskáč odvozený z první americké proudové stíhačky patřilo do říše snů leteckých nadšenců. V civilním provozu tehdy létaly pouze sovětské Tu-104 pro 50 cestujících, zaváděné od září 1956. První proudová dopravní letadla světa, britské letouny de Havilland Comet, byla v té době po několika katastrofách uzemněna. I kdyby létala, bylo tehdy vyrobeno jen 25 letadel pro 40, resp. 44 cestujících. Komerčně uspěl až Boeing 707 pro 179 cestujících, ten však vykonal první let s pasažéry teprve v říjnu roku 1958. Roku 1957 se sestra Mary Kinskeyová také stala předlohou televizní hry CBS The Pilot. Rovněž byla velmi volnou inspirací pro sitkom The Flying Nun o létající řeholnici se Sally Fieldovou v hlavní roli – v tomto případě ovšem bez letadla. Ing. Boleslav Vraný, Ph.D., ve spolupráci s Douglasem Mrotekem a sestrou Catherine Gillesovou ze Silver Lake College of the Holy Family.

ANKETA

Je Vladimir Putin ochráncem křesťanských hodnot? Události na Ukrajině mají mnoho rozměrů. Jedním z nich je otázka sepětí křesťanských hodnot s politickou mocí, která se palčivě objevuje především v Rusku. Zeptali jsme se:  Proč tolik přemýšlivých lidí vidí ve Vladimiru Putinovi ochránce křesťanských hodnot? Roman Joch ředitel Občanského institutu No, zřejmě proto, že zase až tak moc přemýšliví nejsou. A taky proto, že naletěli ruské propagandě. Rusko totiž zahájilo na Západě mediální a propagandistickou ofenzívu. Například u nás se vyrojily weby, které papouškují propagandistickou linii Kremlu a nejspíš jsou i z Ruska financovány. Jedním z táborů, na které je tato propagandistická ofenzíva zaměřena, jsou konzervativní křesťané (druhým je radikální levice). Vladimír Putin (a jeho propagandisté) mluví hodně o křesťanských hodnotách a hodně kritizují „dekadentní liberální Západ“ – a to se mnohým konzervativním křesťanům líbí. Proto se stali apologety explukovníka KGB a jeho režimu. Přitom samozřejmě dnešní Rusko, natož jeho současný režim, vůbec nejsou žádným vzorem křesťanských hodnot či křesťanských ctností. Pokud ovšem za takovou hodnotu či ctnost nepovažujeme být hodně oškliví vůči homosexuálům, což já nečiním. Když se podíváme na všechny indikátory správné společnosti, jež jsou konzervativním křesťanům tak drahé, např. ochranu nenarozeného života, rodinné hodnoty a soudržnost rodin, vidíme, že dnešní ruská společnost v nich dopadá mnohem hůře než ta „dekadentní západní“. Rozvodovost, která je na Západě kolem 50 %, je v Rusku ještě o něco vyšší; a procento těhotenství, jež skončí umělým potratem, je v Rusku mnohonásobně vyšší (uvádí se, že na Zápa-

dě jedno ze tří těhotenství končí abortem; v Rusku jsou to dvě ze tří). Začnu věřit, že ruská společnost je skutečně křesťanská, až se ruská církev alespoň jednou postaví ruskému státu. Na Západě církev katolická i ty protestantské někdy se státy a režimy kolaborovaly, někdy se jim ale i ostře postavily a kritizovaly je. V Rusku nikdy. Ruská církev je jako stará služka, které už ani nevadí, že ji její pán, ruský stát, opakovaně znásilňuje. Fakt, že někteří konzervativní křesťané vidí v Putinovi svého světského spasitele, ukazuje, jak moc jsou odcizeni současné sekularizované západní společnosti – či, lépe řečeno, jak moc je ona odcizena jim, jak je nechápe, ba až nenávidí. Zoufalý se stébla chytá – a oni jsou ti zoufalí –, v tomto případě stébla prohnilého, jakým je Putin. Konzervativní křesťané mají v jednom pravdu: současný levicově-liberální evropský (a obecně západní) intelektuální a politický establishment na jejich hodnoty, názory, preference a piety kašle a ignoruje je. Vědí a vidí, že jakékoli menšině, rasové nebo sexuální se od něho zastání a podpory dostane, jen jim ne. Vědí a vidí, že se jimi pohrdá. A pak přijde Putin a řekne pár konzervativních křesťanských frází a na ně to působí jako božská mana. Pomohlo by, kdyby levicově-liberální establishment udělal dvě věci: za prvé, přestal finančně podporovat z peněz všech daňových poplatníků, tedy i konzervativních křesťanů, prostřednictvím fondů Evropské unie genderové ideologie a jejich instituce, jež jsou nepřátelské tradiční manželské rodině, jejím právům a její autonomii. A za druhé, alespoň rétorické uznání role křesťanství

pro formování historické identity Evropy – a na jeho základě preference křesťanů z Blízkého a Středního východu při poskytování azylu v Evropě. Jinými slovy, vzhledem k tomu, co se v tom regionu děje, tak trpí mnozí, ale blízkovýchodní křesťané, právě proto, že jsou to křesťané, by měli být coby imigranti v Evropě preferováni před ostatními. To by také pomohlo ke ztotožnění konzervativních křesťanů se současnou evropskou západní politickou společností. Pak by se nemuseli ohlížet po tak pochybném a hochštaplerském politickém vůdci, jakým je Putin, jemuž nejde o křesťanské hodnoty, nýbrž jen o moc a velkoruský imperialismus. Nic to však nemění na tom, že ti, kdo v Putinovi vidí zachránce křesťanských hodnot, jsou blázni. V lepším případě budou zklamáni, v tom horším využiti jako užiteční idioti.

Dan Drápal teolog a publicista Je zřejmé, že v současném ukrajinsko-ruském konfliktu straní Rusku dosti zvláštní směsice lidí smýšlení jednak levicového, jednak konzervativního. A v přímé či nepřímé podpoře Putina se shoduje část konzervativních katolíků s částí konzervativních evangelikálů, ačkoli jsou tyto dvě skupiny křesťanů jinak silně antagonistické. Domnívám se, že motivací těchto lidí není primárně láska k Putinovi, ale odpor k Evropské unii. O tom, že Evropská unie ničí hodnoty, které jsou konzervativcům

 7

ANKETA



(nebo vážně smýšlejícím křesťanům nejrůznějšího zaměření) drahé, není pochyb. Putin svou rétorikou těmto lidem obratně nadbíhá a částečně se mu daří je přesvědčit, že to, co nabízí Rusko, je lepší než to, co nabízí Evropská unie. Do ruky mu hrají i určité okolnosti, které sice nevnímá každý, které nicméně nejsou zanedbatelné. Nelze například nevidět, že blízkovýchodní politika Západu téměř jistě nechtěně, avšak naprosto jistě vydatně přispěla k likvidaci křesťanských menšin v Iráku a Sýrii a nepřímo ohrožuje i zbylé menšiny v některých dalších zemích (Libanon, Egypt), zatímco Putinova politika byla pro tyto menšiny příznivá. Přemýšliví křesťané si těžko mohou nevšimnout naprosté lhostejnosti Západu vůči těmto menšinám a viděno z tohoto specifického úhlu pohledu se Putin skutečně jeví jako lepší alternativa než EU. Přes toto vše považuji podporu Putina za pomýlenou. V Rusku lze ohýbat zákony podle přání „věrchušky“ a hovořit o nezávislosti soudní moci v Rusku je zcela pošetilé. Hlavní média již dávno ztratila svou nezávislost a být nezávislým a objektivním novinářem je v Rusku životu nebezpečné. Rusko sice slaví značné úspěchy v mediální válce, nicméně není třeba nějaké mimořádné intelektuální zdatnosti, aby člověk odhalil, že těchto úspěchů je dosaženo za použití polopravd i vyložených lží.

QUO VADIS, ECCLESIA?

Podporovatelům Putina rovněž nedochází, jak vážnou věcí byla čistě mocenská změna hranic, tedy obsazení Krymu. To, co nám předvedlo Rusko, nelze nazvat jinak než uplatněním práva silnějšího. Takové řešení by nemělo být přijatelné pro žádného přemýšlivého člověka, a zejména ne pro člověka smýšlejícího demokraticky.

Tomáš Halík prezident ČKA Neznám a nedovedu si představit žádného přemýšlivého člověka, který sedl na lep této Putinově propagandě. Putin je pro mne nebezpečný bývalý agent KGB, představitel současného autoritativního režimu, snící o obnově sovětské říše a usilující získat pod ruskou kuratelu bývalé sovětské republiky a satelity, budující alianci těch nejhorších protievropských a někdy vysloveně fašistických sil (typu paní Le Pen); po zásahu na Krymu a podpoře separatistů na Ukrajině je v mých očích válečný zločinec. Putin využívá doma zkorumpovanou a nacionalisticky zaslepenou pravoslavnou hierarchii, stejně jako to dělal Stalin za války, a na Západě podporuje nebezpečnou afinitu jistých katolických kruhů k autoritativním režimům, která je

Max Kašparů psychiatr a jáhen Osobně se domnívám, že Vladimír Putin hraje v této otázce až sekundární roli, protože řada přemýšlivých lidí vidí zachránce křesťanských hodnot primárně v ruském pravoslaví. Chceme-li se více přiblížit k pochopení těchto dvou rovin, musíme si nejprve narýsovat rovnostranný trojúhelník, kde jednotlivými stranami jsou

O dvojí podobě církve a vztahu ke křesťanství papeže Františka

Zahledíme-li se do dvoutisícileté historie křesťanství a různých variant jeho církevních podob, vstoupí nám okamžitě do zorného pole dva základní fenomény, které oba mají svoji legitimitu a funkčnost a mohou se vzájemně doplňovat. Avšak je-li mezi nimi narušena přirozená rovnováha, dochází obvykle v církevním prostoru v širokém spektru k nezdravým jevům. Jde na jedné straně o autentický křesťanský život ve společenstvích Ježíšových učedníků, který má jasný evangelijní základ. „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, jsem Já uprostřed nich.“ Takováto společenství se dnes realizují nebo mohou realizovat uvnitř jednotlivých větších křesťanských rodin, ve sdružování těchto rodin do neformálních skupin, na úrovních místních farností jako celků nebo v jejich dílčích segmentech, na zájmových, popř. profesních rovinách a v mnoha dalších směrech, v širších průřezech i na diecézních úrovních, na úrovních lokálních církví i na úrovni celé církve. Na druhé straně pak jde o existenci církve (církví) jako formalizované „úřední“ společenské instituce organizačně mocenského (dnes zpravidla již jen duchovně mocenského) charakteru, která je zapojena do interakcí, kooperací, popř. konfliktních vztahů rozmanitých podob s profánní společností, s jejími oficiálními strukturami včetně struktur mocenskopolitických. Fenomén existence živého společenství kolem Ježíše i fenomén církve jako oficiální instituce v rámci lidské společnosti jsou do jisté

8

někdy vede až na hráz fašismu (někteří katoličtí publicisté za druhé republiky a dnes souručenství D.O.S.T.). Já miluji ruské duchovní myslitele, ale v kultuře, která neprošla renesancí a osvícenstvím, bych nechtěl žít. Když někdo velebí autoritativní režimy oproti „zkaženému Západu“ (jak dobře tuto terminologii některých katolíků známe z komunistické propagandy!), odpovídám: Ano, život ve vězení je možná v mnohém jednodušší než život ve velkoměstě: nepřejede vás tam auto, nedýcháte zkažený vzduch, nemusíte se pracně starat o oblečení, jídlo a denní program. Přesto já bych tisíckrát raději žil v náročné a nebezpečné svobodě velkoměsta (na „zkaženém Západě“) než v káznici, v ruském nesvobodném režimu.

míry jak z pohledu historie, tak v současném světě jakoby dvěma stranami téže mince či spojitými nádobami.

František nebo Putin? Čteme-li pozorně např. apoštolskou exhortaci „Radost evangelia“, je zřejmé, že papež František si v církvi velmi dobře uvědomuje potřebu obou zmiňovaných fenoménů. Jasně však identifikuje jako závažný současný problém porušení rovnováhy ve prospěch církve jako formalizované „úřední“ instituce na úkor jejího života jako komplexního společenství zahrnujícího obrovské množství dílčích formálních i neformálních společenství, v jejichž centru má uprostřed svých učedníků stát Kristus. Chce proto účinně směřovat k nalezení nové rovnováhy ve smyslu posílení autentického křesťanského života a tomu plně podřizovat instituční struktury a činnosti církve. Nalezne však k tomu upřímné pochopení a plně aktivní podporu uvnitř vlastních církevních institučních struktur, zejména u těch, jejichž zbytnělost je dnes v mnoha ohledech zřejmá? Čistě lidsky nahlíženo, zdá se to takřka nemožné, ale u Boha přece není nic v principu nemožného. Bůh však není automat a „potřebuje“ odvážnou a obětavou vůli církve v její celosti, především však na úrovni tzv. Božího lidu. Stará moudrost přece říká, že Bůh hlas lidu natolik respektuje, že je připraven ho přijmout za svůj hlas. Jsou-li však lidé (prostí členové církve) neteční, Bůh se

ANKETA

ruská tradice, ruský nacionalismus a ruské pravoslaví. Pokud jde o tradici, hraje v ní roli pevný vladař. Ruské duši je sice bližší vladař osvícený, ale není-li právě po ruce, může ho na přechodnou dobu zastoupit i vladař diktátor. Do této role se dokázal velmi rychle postavit právě V. Putin, protože si v ní kompenzuje vnější napoleonskou postavu, vnitřní komplex vícecennosti a touhu po moci. Má-li být přijatý a podporovaný národem, musí zahrát na zbývající dvě strany trojúhelníku a vystupovat současně ve třetí, zatím zde neuvedené vladařské kombinaci, a to v roli osvíceného diktátora. Ruský nacionalismus je hluboce zarytý pod kůží tohoto národa. Dokázala to v poslední době například anexe Krymu. Národ se zvětšil o jeden poloostrov, posílil své ambice a Putinova popularita šla v Rusku prudce nahoru. Třetí stranou onoho ruského trojúhelníku je svaté pravoslaví. Pochybuji o tom, že by ruský president vyznával učení pravoslavné církve a žil podle křesťanské tradice. Dokázal si ovšem podporou církve, po desetiletích jejího pronásledování, získat její sympatie. Církev je dnes po samotném státu a těžařských koncernech finančně nejsilnější institucí v zemi. Putin podporuje stavbu nových chrámů a klášterů, výuku náboženství a ostře kritizuje blasfemické

jednání skupiny Pussy Riot na rozdíl od některých katolických politiků u nás, kteří aktérkám znesvěcení chrámu Krista Spasitele v Moskvě hlasitě tleskali. Řada křesťanů v naší zemi a v Evropě cítí, že katolická i protestantské církve ztrácejí nejen na společenském vlivu, který si pravoslavná církev v Rusku získává, ale ztrácí u nás i na vnitřní stabilitě a hlubším duchovním rozměru. Oproti pravoslaví vládne v těchto církvích relativismus, postupná ztráta orientace a duchovní identity, tápání a přizpůsobování se světu. Obsah patera zde vyjmenovaných atributů typických pro západ Evropy se sice názorově vyskytuje i v Rusku, ale vzhledem k silné tradici, která je pro pravoslaví zásadní a typická, zde nemá živnou půdu. Snad právě to – kromě kulturního a duchovního bohatství – je přemýšlivému (sjednocenému) Evropanovi tak blízké.

Tomáš Holub generální sekretář ČBK Vladimír Putin a jeho PR poradci velmi dobře využívají skutečnosti,  že pro mnoho lidi  jsou náboženské hodnoty bohužel mnohem více otázkou pocitu a emoční zkušenosti než zodpovědné

reflexe a hledání pravdy, která osvobozuje. Právě na tato emoční očekávání Putin šikovně cílí a nabízí pro ně zdánlivou jistotu v nejistotě nových výzev.

Martin C. Putna literární historik Před druhou světovou válkou, ba téměř až do jejího konce, viděla řada křesťanů zachránce křesťanských hodnot v Mussolinim, Tisovi, Pétainovi, ano, i v Hitlerovi. Zpětně viděno je to největší hanba evropského křesťanstva ve dvacátém století. Čest křesťanstva zachraňovali ti, kdo říkali těmto pánům NE! – Řeklo by se: To už se nemůže opakovat, už jsme dost poučeni. Ale zjevně nejsme! Už je to tu zas: To pokušení autoritářství, ten sklon skládat naději v autoritářské vládce a diktátory, v ty mohutné vůdce, kteří se rádi nechávají ukazovat v doprovodu poslušných církevních hodnostářů a kteří občas sami mávají náboženskými frázemi, když se jim to hodí, ač ve skutečnosti věří v jediného boha, a to sebe sama. Použili jste v otázce termínu „přemýšliví lidé“. Ale žádný člověk, který alespoň trochu přemýšlí, nemůže podporovat Putinův režim. Anketu připravil Lukáš Jirsa

a Vladimira Putina nevlamuje do dveří, jež jsou před ním zavřené. Je to patrné z mnoha duchovních zkušeností a nakonec i z celých lidských dějin. Bůh také nemusí svým mimořádným aktem povolovat uzel, který lidská autorita příliš utáhla, a ponechá ho svázaný tak, jak je, necítí-li zralou lidskou odpovědnost uvědomující si potřebu takového uvolnění. Františkova cesta a jeho nabídka církvi i celé lidské společnosti je zřejmá. V křesťanských kruzích však existují i jiné představy, jejichž zdrojem bývá přehnaný strach z objektivních rizik přítomnosti a zejména budoucnosti. Tyto představy směřují naopak k absolutizaci pojetí církve jako „úřední“ instituce a k plné dominanci jejích formálních struktur jako stráže tzv. tradičních křesťanských hodnot. V oblasti východního křesťanství je s tím nutně spojena též idea pevného provázání církevních a státních institucionálních struktur včetně jejich mocenských složek, např. policejních a vojenských. Zde se dnes samo nabízí charakterizující heslo „Putin“, neboť on sám se staví do pozice ochránce a garanta zdravých tradičních hodnot spojovaných většinou s křesťanstvím, avšak opouštěných určitými zahnívajícími složkami tzv. západní civilizace. Akčním polem je mu přitom prostředí autoritativního státu. Zřejmě si tím získává i u nás jisté sympatie v kruzích konzervativněji orientovaných křesťanů zaměřujících se přednostně na tradici a ryze institučně pojímané církevní struktury. Nutno si též uvědomit, že přes zásadní ideový rozpor mezi křesťanstvím a komunistickou ideologií existuje určitý sektor tradič-

ních hodnot, které jsou společné světům komunistické ideologie konzervativního typu a tradicionálně institučnímu pojetí křesťanství. Svědčí o tom mj. i skutečnosti z poslední doby, jako např. to, že ruská pravoslavná církev uděluje vyznamenání přestaviteli (Zjuganov) současných ruských komunistů za ochranu tradičních (křesťanských) hodnot nebo že propaguje úctu ke Stalinovu jménu (např. návrh na zpětné přejmenování nynějšího Volgogradu na Stalingrad), přestože tento diktátor je na ruské půdě odpovědný za vyvraždění milionů lidí včetně prostých věřících. Pohlédneme-li zpětně na otázku položenou v úvodu, nabízí se výzva: Kdo máš oči k vidění a uši k slyšení, viz, slyš a vol! Záleží pouze na tom, zda v křesťanství a v církvi spatřuješ pouze úctyhodnou tradici, či  zde vidíš spíše naději, perspektivu a orientační bod pro budoucnost i naší pluralitní společnosti na její národní úrovni i v celém euroatlantickém měřítku, a to i přes její nepochybné současné choroby. Ty se mj. projevují vykořeňováním hodnotové orientace, upozaďováním individuální i společenské odpovědnosti, ztrátou vědomí historické perspektivy na úkor krátkodobých požitků atd. Přes všechny tyto negativní symptomy však naše národní i evropská společnost zůstává živou a mnohdy projevuje silný hlad po duchovnu. Františkova cesta jí ho zajisté nabízí v hojnosti, dá se to však říci o cestě Putinově?

Jan Bednář

9

ROZHOVOR

Doba bezstarostnosti v Evropě skončila Zatímco příslušníci české politické elity působí až na výjimky rozpačitě až zmateně, mají-li se vyjádřit k situaci na Ukrajině, Poláci působí rozhodněji a srozumitelněji. O důvodech hovoříme se zpravodajem ČT v Polsku a na Ukrajině Josefem Pazderkou, který předtím šest let pracoval v Rusku. Důrazným hlasem během ukrajinské krize hovoří především Radoslav Sikorski. Nakolik jsou jeho postoje a názory Polákům vlastní? Myslím, že většina polských politiků napříč politickým spektrem se shodne, že Rusko aktivně podněcuje nepokoje na východní Ukrajině, že dodává tamním separatistům zbraně, munici i jinou logistickou podporu, že tam pod krytím „turistů“ a „zbloudilých dobrovolníků“ vysílá i své vojáky a že anexí Krymu i dalšími kroky porušuje důležité mezinárodní úmluvy. V Polsku znějí i hlasy levice, která je tradičně opatrnější, ale i ta se v základních věcech od současného kremelského režimu distancuje. V tom je oproti Česku podstatný rozdíl. Polsko má s Ruskem přímou historickou zkušenost: pakt Molotova s Ribbentropem, Katyň a jiné, takže jsou ve vztahu k Východu podstatně nedůvěřivější než my. Nebo realističtější. Jsou Poláci smířeni s tím, že „sankce je budou něco stát, ale nečinnost by byla ještě dražší“, jak prohlásil Sikorski? Je velmi těžké mluvit za všechny Poláky. Nechci zdejší debatu o sankcích proti Rusku nějak zjednodušovat. I v Polsku jsou na ně různé názory a je jasné, že když byly oznámeny první ruské protiakce proti evropským sankcím, které velmi citelně zasáhly polské sadaře, mlékaře a vývozce masa (např. polovina polského vývozu jablek směřovala právě do Ruska), ozvali se jejich zástupci velmi hlasitě s tím, že ostrý postup vlády škodí zemědělcům. V celkovém součtu z toho ale opět vychází, že většina Poláků za sankcemi stojí. Mají za to, že je to jediný způsob, jak Kreml od jeho současného chování v delším časovém horizontu odradit. I když to bude bolet i druhou stranu. Hlasy o tom, že je lepší něco obětovat nyní než řešit podstatně složitější problémy později, slyším ve Varšavě poměrně často. Nedávno jsme natáčeli s  polskými pěstiteli jablek. Kousek od Grójce zhruba 50 km u Varšavy sídlí firma La Sad, jeden z největších polských jablečných vývozců. Čtyřicet procent jejich produkce dosud šlo na ruský trh. Marně jsem ale pátral po nějaké frustraci nebo nářku. Zástupce firmy nám řekl, že s rizikem počítali a hledají nové trhy. Dokonce mluvil o tom, jak silně jim pomohla solidární kampaň „Jez polské jablko“, kterou zahájila polská občanská společnost po oznámení ruského embarga.

10

Celá tahle akce a povyk kolem embarga udělaly údajně polským jablkům reklamu nejen doma, ale i v zahraničí a o nové zákazníky nemají v La Sadu nouzi. Tvrdí, že krátkodobé ztráty určitě budou, prodávají už nyní levněji, ale v dlouhodobé perspektivě jsou prý vlastně Vladimiru Putinovi vděční za důležitou lekci. Přinutila je hledat jiné, stabilnější trhy. Není to případ všech producentů jablek v Grójci, někteří byli na ruském trhu závislí téměř úplně a budou mít velké problémy, ale zaujala mě ta neubrečenost a schopnost adaptovat se, která je obecně Polákům vlastní. Podle Sikorského by Češi, Slováci či Poláci měli nejvíc bít na poplach, protože mají historické zkušenosti se silnějšími sousedy. V Česku se to ovšem často projevuje tím, že lidé kritizují Spojené státy za vměšování na Ukrajině a chápou, že Rusko si přece musí hlídat předpolí. Znějí podobné hlasy i v Polsku? Minimálně. Jak jsem řekl, Poláci se staví k Východu jinak než my. A co dodat k té české debatě? Musím říct, že je pro mě lidsky hodně frustrující sledovat výroky některých českých politiků, kteří o Ukrajině neznají základní fakta nebo je záměrně obcházejí. Celá česká debata o Ukrajině mi přijde jalová. Hodně emocí, urážek, málo práce s konkrétními a ověřenými informacemi. Ukrajinskou krizi pokrýváme pro Českou televizi s kolegy od samého počátku. Myslím, že jí i kolegové z Českého rozhlasu a dalších médií věnovali hodně pozornosti a přinášejí informace, podle kterých si rozumný člověk udělá obrázek o tom, co se na Ukrajině děje. Jenže spousta lidí v Česku jako by odmítala poslouchat a záměrně vyhledávala jen informace, které jí zapadají do předem zvolené šablony. Debata o tom, zda na východě Ukrajiny jsou nebo nejsou ruští vojáci, mi přijde úplně zoufalá. První zprávy o jejich přítomnosti jsme v ČT zveřejnili už v březnu nebo dubnu s tím, že je jasné, jaké metody Rusové pro jejich krytí používají. Nikdy jsem netvrdil, že ukrajinská krize je jednoduchá, přehledná, černobílá a lehce uchopitelná. Myslím si ale, že kdo skutečně chce, dokáže si dobré informace o tamní situaci najít. I v českých médiích. Jenže jak reagovat, když někdo informace záměrně nehledá a nepotřebuje? Jde přitom o naši vlastní bezpečnost a pevné ukotvení v euroatlantickém prostoru. O naši tvář navenek, kterou si tím vážně poškozujeme.

ROZHOVOR

Josef Pazderka, Mariupol: „V roce 1994 se zavázalo Rusko respektovat celistvost a nezávislost Ukrajiny, teď, když nedokáže Ukrajinu kontrolovat jinak, vytahuje příběhy o tom, jak Krym vždycky patřil Rusku, o údajných pogromech na ruské obyvatelstvo, o banderovcích, sférách vlivu, o tom jak Evropa a NATO provokují, a proto ,musí’ zasáhnout.“

foto Stanislav Krupař

Není v té mnohovrstevnosti ukrajinské krize legitimní prostor pro názor, že Rusům jde jen o neutralitu Ukrajiny a žádné další územní plány nemají? V Rusku jsem strávil bezmála šest let. Mám ho rád a nikdo mě nikdy nedotlačí k nějaké plošné rusofobii. Líbí se mi ruština a její měkkost, mám rád ruské spisovatele, umělce, filmaře, třeba Andrej Zvjagincev je podle mě génius. Stále si myslím, že ta země má obrovský, ale taky promarňovaný potenciál v řadě vzdělaných a neobyčejně šikovných lidí. Ale současný režim, který v Kremlu vládne už skoro patnáct let, vidím zcela jinak: myslím, že řadě Rusů ordinuje jakési podivné opium, které je krátkodobě omámí, uspokojí, ale za které v delší perspektivě zaplatí obrovskou cenu. Odsud z  Evropy to není příliš vidět, Rusko je stále poměrně uzavřený svět. Ale je to docela neutěšený pohled. Rusko mělo v devadesátých letech velké problémy s demokratickou transformací. Radikálně se měnil způsob života většiny lidí. Mnozí na to doplatili také materiálně, ty změny byly skutečně bolestné. Země se nicméně i přesto otevírala. Pomaličku se učila svobodně dýchat, diskutovat, pokoušela se zbavit tíživého komunistického dědictví. Učila se základním prvkům demokracie i tržního hospodářství. Bylo to náročné, mnohé se nepovedlo, posuny však byly přesto viditelné. Jenže v řadě Rusů zůstal velice silný pocit frustrace a zklamání ze ztráty velmocenské pozice toho, co kdysi představoval Sovětský svaz.  Koneckonců imperiální sny o tzv. třetím Římě, podporované částí pravoslavné církve v Rusku, mu taky nikdy nechyběly. A na cí-

lené křísení těchto pocitů vsadil po svém nástupu do funkce Vladimir Putin. Vytušil, že základy demokracie jsou v Rusku natolik slabé, že je běžný Rus rád a rychle odhodí, když mu před očima zamáváte heslem o tom, jak „Rusko vstává z kolenou“. Pohádka o „ponížení Ruska“, o tom, jak si Moskva musí vzít – klidně brutálně a po sovětsku – za každou cenu zpět ztracený mezinárodní status, začala na lidi zabírat. A nevadilo jim, že se tím země pomalu a jistě vrací zpět v čase do sovětských dob. Část inteligence tohle nebezpečí prohlédla a varovala před ním, tím ale, jak Putinovi lidé v Kremlu nabírali sílu, začal se veřejný prostor čím dál víc uzavírat, až jejich hlasy úplně zanikly. Jak to potvrzují jednoduché průzkumy popularity politiků i hlubší průzkumy veřejného mínění v Rusku… Přesně tak, a proto má dneska před sebou Evropa skutečně vážného a nebezpečného soupeře. Rusko se postupně vyvinulo v zemi, která je vyhraněně protizápadní, západními hodnotami okázale pohrdá a v mezinárodních vztazích čím dál víc užívá staré osvědčené sovětské triky. Převládající nálada je paranoidní, nedůtklivá, mentálně pořád silně militarizovaná. Západ je pro ni v lepším případě soupeř, v horším nepřítel. Evropský přístup win-win tento režim nezná, anebo uznává jen selektivně, pro posílení své pozice. Moc nechápu debaty o tom, že kdyby Západ neudělal to či ono, byl by Kreml v klidu. Nebyl. Má nezkrotnou touhu vzít si zpět sovětský velmocenský status a udělá

 11

ROZHOVOR

JOSEF PAZDERKA 1974 narodil se v Jihlavě 1999 vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy 2003 ukončil rozvojová studia na Oxford Brookes University 2003–2004 pracoval ve Společnosti Člověk v tísni 2005 až dosud působí v České televizi, v letech 2006–2010 byl zpravodajem v Rusku, od 2012 je zpravodajem pro Polsko, Bělorusko, Pobaltí a Ukrajinu



všechno pro to, aby toho dosáhl. Libovolnými metodami. Záleží pouze na Západu, na co přistoupí. V Česku se uhnízdilo přesvědčení, že kdyby býval Západ na Ukrajině neprovokoval, nepodporoval Majdan, nic by se nestalo. Sledovali takoví lidé válku v Gruzii v roce 2008? Znají situaci v moldavském Podněstří? Jak by asi vnímali situaci v Pobaltí s jeho velkou ruskou menšinou, masírovanou ruskou propagandou? Vnímají polské obavy, když Rusové nedávno nedaleko jeho území ostentativně nacvičovali jaderný útok na Varšavu? Pro pořádek dodávám, že v Kyjevě byla před rokem, před vypuknutím všech změn řeč jen o tzv. Asociační dohodě s EU, kterou má třeba Turecko nebo JAR. Ležela na stole už sedm let bez většího zájmu či odporu Ruska. Několikrát ji podpořil tehdejší ukrajinský prezident Viktor Janukovyč, neobsahovala žádný automatický příslib vstupu do EU a už vůbec se netýkala NATO. Týkala se jen největších problémů celého postsovětského prostoru – protikorupčního zákona, zákona o politických stranách atd. Potud tedy „západní expanze“. Když se ale Moskvě letos v únoru vymkla situace zpod kontroly, bylo všechno okamžitě jinak. Když jsem letos v březnu dorazil na Krym, úplně mě to zděsilo, jak šílený ten obrat je. Jak cílená propaganda, která proudila ze státem kontrolovaných ruských médií (a jiná už v Rusku de facto neexistují nebo jsou marginální) dokázala lidi na Krymu zblbnout, vybudit v nich nenávist a úplně zničit jakoukoli možnost kompromisu, dialogu o podstatných věcech. Podobné tendence bohužel vidím i v české debatě o Ukrajině, ten průnik cílené ruské propagandy do Česka je nebývalý. Lidé přehlížejí základní fakta, staví naroveň pracně hledané objektivní informace s čirou propagandou. Na nedávném summitu NATO ve Walesu prohlásil vrchní velitel sil NATO v Evropě, generál Philip Breedlove, že Rusko vede prozatím nejúspěšnější mediální blitzkrieg v celé historii dosavadních informačních válek. Myslím, že nepřeháněl. Všímají si polská média obojakého postoje českých představitelů? Jak je hodnotí? Okrajově, spíše v rovině toho, že Češi stejně jako Slováci nebo Maďaři nesouznějí se zbytkem Unie. Výjimkou je prezident Zeman, jeho rozporuplné výroky směrem k Ukrajině jsou samostatnou kapitolou, která je příliš vidět na to, aby si jí jak Poláci, tak ostatní lidé v Evropě nevšimli. Ovšem i z jiných názorových médií včetně amerických, o nichž těžko můžeme říci, že jsou ovlivněna ruskou propagandou, občas slyšíme, že by bylo lepší nenechat civilisty náhodně umírat pro ideje a přijmout pravidla reálpolitiky – přiznat Rusku vliv v okolních zemích. Koneckonců v Doněcku zavládlo příměří až pod taktovkou prezidenta Putina.

12

Myslím, že Evropa má některé důležité lekce za sebou a není potřeba je znovu křísit. Nejde přece o neúctu k Rusku nebo nerespektování jeho vlivu. Jde o zachování celého poválečného uspořádání a především základních pravidel hry, která vylučují to, co Rusko aktuálně vůči Ukrajině předvádí – ozbrojenou invazi a zabírání území. Chápu, že Rusko má na Ukrajině své zájmy, a že má dokonce s novou politickou reprezentací v Kyjevě problém. Ať nicméně řeší problémy civilizovaně. V roce 1994 se zavázalo respektovat celistvost a nezávislost Ukrajiny, teď když nedokáže Ukrajinu kontrolovat jinak, vytahuje najednou příběhy o tom, jak Krym vždycky patřil Rusku, o údajných pogromech na ruské obyvatelstvo, o banderovcích, sférách vlivu, o tom, jak Evropa a NATO provokují, a proto „musí“ ozbrojeně zasáhnout. Rozumně uvažující člověk tuší, že jde o účelové, z kontextu vytržené a ve své podstatě nepravdivé věci, které mají jediný cíl – zakrýt to, že Rusko je silně frustrované ztrátou svého vlivu, že si na Ukrajině prostě vybíjí zlost, a že pokud mu Evropa ustoupí, vezme si poté víc. To je taky přece celé a jediné poselství sankcí EU vůči Rusku: respektujte pravidla a vraťte se k jednacímu stolu. Nic více, nic méně. Bojím se ale, že režim Vladimira Putina už zašel příliš daleko na to, aby zbrzdil a vycouval z Krymu i východní Ukrajiny. Nebylo by nejrozumnější opustit ideje o sebeurčení národů a nechat vzniknout nějaký nový stát, spíš než si nechat v rámci jedné země jakousi pátou kolonu, která bude moc dobře vědět, že si může dělat, co chce, protože „má zvláštní status“? Myslím, že podobně ve skrytu duše teď uvažuje i nové ukrajinské vedení o východní části země, tedy konkrétně o částech Luhanské a Doněcké oblasti, které ovládají proruští separatisté. Pokud by se ale Kyjev chtěl vzdát i toho mála území, které ještě separatistům zbylo (a pragmaticky viděno, zase tolik by ho to nebolelo), prohrál by z hlediska veřejného mínění. On prostě aktuálně nemůže. Fakticky už přišel o Krym, teď by rezignoval na další území. Důležitá v tomto ohledu je ale jiná věc: myslím, že Kremlu vůbec nejde o nezávislost těch separatistických území, nepotřebuje je. Chce skrze „autonomii ukrajinského východu“ neustále tlačit Kyjev ke zdi, ve stylu moldavského Podněstří nebo proruských separatistických území v Gruzii. Ale hraje vždy o celou zemi a o její celkové směřování. Ty jsi byl roky zpravodajem v Rusku. Jak si vysvětluješ volání Vladimíra Dlouhého a jiných po větším pochopení pro ruské pocity či zájmy? Za prvé – myslím, že Západ ruské zájmy nikdy neopomíjel. Je v Radě bezpečnosti OSN, bylo členem G8, NATO mu řadu let nabízelo vzájemnou spolupráci a snažilo se ho přesvědčit o tom, že pro něj není nepřítelem. Spojené státy spustily před časem vůči Kremlu tzv. politiku smířlivého resetu, Poláci radikálně změnili svoji politiku a snažili se o velmi pragmatický přístup. Podobně se dlouhodobě chovalo Německo i zbytek Evropy. Marně. S člověkem, který vašimi hodnotami vnitřně pohrdá, nedodržuje základní principy a soustředí se na maximální využití vaší nepozornosti nebo slabosti, je složité se domlouvat a nějak uspokojit jeho pocity. Mluvil o tom nedávno polský prezident Komorowski v německém Bundestagu, který řekl, že v dané krizi nejde zdaleka jen o Ukrajinu, ale o obranu evropských hodnot proti hráči, který nemá skrupule. O vnitřní atmosféře v Rusku nedávno skvěle psala v Lidových novinách Petra Procházková. Myslím, že řadě lidí v Česku i jinde v Evropě nedochází, jakými neosovětskými kartami se v Rusku znovu hraje, jak velký potlesk sklízí

ROZHOVOR

jakákoli Putinova lež Západu – třeba o tom, že ruští vojáci na Krymu Nemluvil bych o celém Rusku, ale platí to určitě o současném režimu nejsou a poté najednou jsou. To je onen návrat sovětské militaristické v Kremlu, který aktuálně ovlivňuje velkou část ruské společnosti. mentality: jsme v ohrožení, nepřítel je všude, a proto je vše dovoleno... Myslím, že naděje na nějakou demokratickou proměnu Ruska a jeho Tento postoj vnitřně odráží mentalitu Vladimira Putina a lidí kolem přiblížení západním hodnotám jsou na nejbližší roky, možná deseněj. Nedokážu si představit, jak lze mít větší tiletí ztracené. Bohužel. pochopení pro jejich pocity nebo zájmy. Ale Mám k tomu osobní příběh. Za svého J O S E F PA Z D E R K A třeba mám jen malou představivost. pobytu v Moskvě v letech 2006–2010 jsem Pořád mám před očima bývalého amenatočil s  tamními pamětníky dokument rického velvyslance v  Moskvě Michaela o ruském pohledu na srpen 1968 a invazi McFaula, architekta Obamovy politiky tzv. do ČSSR. V roce 2011 ho vysílala Česká resetu a velkého obhájce „nekonfrontačnítelevize a společně s texty dalších kolegů ho“ přístupu k Moskvě. Vidím ho na počátvyšel i  knižně v  nakladatelství TORST. ku jeho moskevského pobytu, uvolněného, Ukazoval vzpomínky sovětských vojáků, nadšeného pro ruštinu a  osobní kontakt umělců, inteligence, ale taky běžných lidí s Rusy i pro větší vnímavost vůči Kremlu a  hrstky sovětských disidentů na  invazi a jeho pocitům. A vidím ho o dva roky pozvojsk Varšavské smlouvy do ČSSR a to, jak ději: unaveného a frustrovaného z neustálé se k  ní postavili. Byly to osobní příběhy, skryté šikany, pronásledování prokremelv nichž lidé popisovali, jak s nimi tehdejší skými médii, která mu byla v patách, když sovětský režim cynicky manipuloval, co se „opovážil“ navštívit sjezd slaboučké ruské opozice nebo podpořil mohli dohlédnout a co už ne, jaké obludné mašinérie byli vlastně neziskový sektor. součástí, kdy jim to došlo atd.  Snahou té knihy a dokumentu bylo V tomto a pouze a výhradně v tomhle omezeném smyslu si skuteč- ukázat, že i v Rusku – v rámci tamního brutálního sovětského totaně myslím, že na hrubý pytel patří hrubá záplata. Že určitá část ruské litního zřízení – byli lidé, kteří sovětskou propagandu aspoň částečně společnosti, reprezentovaná současným Kremlem, prostě na nic ji- prohlédli, ti nejstatečnější protestovali, jiným to došlo později, něného než na sílu a rozhodnost neslyší. A mrzí mě, že v tom zejména kterým nikdy. Ale že to byl mnohovrstevnatý příběh, ve kterém se Evropa nemá jasno, tedy že stále živí iluze o „větším pochopení“. nedají používat nějaké etnické linky ani známý český trik: „Všechno zlo k nám přijelo z Východu, my chudáci za nic nemůžeme.“ Dobře, není ale protiraketový deštník NATO či diskuse o rozTa knížka vyšla v češtině, je přeložená do polštiny, teď čerstvě šíření NATO přece jen určitým důvodem obav Ruska? i do ruštiny. V Moskvě je ale za dané situace – navzdory předchozím Až do ruské agrese nikdy nebylo členství Ukrajiny v NATO ve hře. domluvám a slibům – hodně těžké ji vydat. Znovu tam triumfuje To za prvé. NATO dodnes váhá, zda může rozmístit na území svých sovětská minulost, do níž se příběh o vystřízlivění ze sovětského členů ve východní Evropě stálé vojenské jednotky – jak se k tomu režimu vůbec nehodí. Zavírá „se“ Muzeum Gulagu v Permi, omezavázalo ve smlouvě s Ruskem z roku 1997 – v momentě, kdy Kreml zuje organizace Memoriál, popisující sovětské zločiny. Brutálně se tuto i jiné úmluvy dávno porušil. Ale chci poukázat na něco pod- zužuje prostor pro svobodnou diskusi. Ze zbytku nezávisle myslících statnějšího, proč Rusko stále bere NATO jako hrozbu? Proč tolik lidí lidí jsou opět „ztroskotanci a zaprodanci“, „zrádci národa“, „západní u nás chápe NATO jako něco cizího, obávaného? Vždyť za celé roky loutky, placené CIA“. studené války NATO na nikoho nezaútočilo. V konečném důsledku jde přece o to, kam patříme. Zda se skutečně cítíme součástí EU Přiznám se, že se až tak neobávám změny státních hranic v Eva NATO, jejich závazků a hodnot… ropě (to se koneckonců v devadesátých letech dělo), nemyslím si ani, že suverenita je to nejdůležitější, spíš považuji za důležité staJednou jsi mi řekl, že v Evropě máme problémy s veřejnými bilní právní prostředí, v němž se mohou lidé svobodně rozvíjet. zakázkami, s korupcí, vymahatelností práva, ale v Rusku stále pla- V tomto ohledu Ukrajina nevyniká a Rusko už vůbec ne. Otázkou tí hrubá síla, právo silnějšího a pravda je to, co jemu vyhovuje, je, co můžeme pro tyto regiony vůbec rozumně udělat… pamatuješ? Myslím, že pro ně můžeme dělat hodně, a to už třeba tím, že se na ně Právě proto mě strašně mrzí, když vidím, jak velká část české spo- v kritických momentech nevykašleme. Základní obrysy ukrajinské lečnosti těm svodům z Východu znovu podléhá. Kdokoli v dnešním krize jsou známé, A v tomhle kontextu mi přijde důležité, aby si Rusku žil, ví, jak nevábný život tam je. Kolik současných kremelských Evropa dokázala stát za tím, že její nabídka prosperity, právního činovníků a oligarchů jezdí na dovolené do Evropy, ulévá si tam své prostředí, úcty k jednotlivci i určité bezpečnostní záruky platí pro peníze, kupuje domy a posílá děti do kvalitních západních škol. všechny, kdo o ně chtějí upřímně usilovat. Klidně, neagresivně, s reKolikrát jsme se s  přáteli, kteří sledují současné Rusko, bavili spektem k ostatním, ale s důrazem na to, že jakýkoli stát (jakkoli veo tom, jak slabá a nedokonalá občas evropská demokracie je. Jak liký a vlivný) nemá právo Ukrajince nebo kohokoli jiného od těchto nás štve, nebaví, jak mnohdy nefunguje. Ale vždycky jsme došli hodnot odstrašovat nebo jim je zakazovat. k tomu, že základem evropské prosperity je právě tohle nedokonalé, Nevíme, jak to všechno na Ukrajině nakonec dopadne, je klidně váhavé a složité hledání kompromisu. Mám pocit, že mnozí Rusové, možné, že celý ten krví vykoupený proevropský sen nakonec znovu okouzlení Putinem, by dnes strašně stáli o tu prosperitu. Demokracií zkrachuje. Třeba i nedůsledností a vnitřními ukrajinskými spory. Ale pohrdají. A nedokážou pochopit, jak úzce propojené obě věci jsou. ti Ukrajinci, kteří aktuálně o evropské hodnoty usilují, by měli cítit, že mají naši podporu. Že v tomhle sdílení společných hodnot (ne naJestli ti rozumím, dá se říci, že Rusko vnitřně nikdy nepřijalo cionálních nebo jiných) je velká síla.  Možná to zní nafoukaně, naivprincip, že je lepší spolu obchodovat než spolu válčit, jako by stále ně, možná bojovně, ale tak to cítím. A dodávám, že takto naladěných žilo ve feudálních vzorcích, že k prosperitě je třeba získat další mladých lidí, vzhlížejících s nadějí a očekáváním k Evropě, jsem území a pokud možno takové, kde jsou nerostné suroviny… Pak na Ukrajině potkal hodně. A nebyli to žádní fašisti nebo banderovci. se ovšem se Západem nemůže trvale domluvit. Josef Beránek

Cílená ruská dokázala lidi na Krymu zblbnout,vybudit v nich nenávist a úplně zničit jakoukoli možnost kompromisu, dialogu o podstatných věcech.

13

TÉMA

Nevyřešené otázky astročásticové fyziky a kosmologie Jiří Grygar

Otazníky astročásticové fyziky a kosmologie, které dnes pálí fyziky Zdroje a urychlovací mechanismy extrémně energetického kosmického záření Kosmické záření objevil neoficiálně německý student meteorologie a geologie Franz Linke (1878–1944) při měření stupně ionizace vzduchu v závislosti na nadmořské výšce během dvanácti balónových letů uskutečněných během roků 1900–1903 až do výšek 5 600 m nad zemí. Výsledky uveřejnil ve své disertaci publikované v seriózním německém odborném časopise v červenci 1904. Z výsledků měření jasně vyplývalo, že ionizace vzduchu s nadmořskou výškou nejprve mírně klesá, ale v 1 km nad zemí se pokles zastaví. Od 3 km nad zemí pak ionizace vzduchu neustále stoupá, takže ve výšce 5,5 km je již čtyřikrát vyšší než u zemského povrchu. Z toho se dalo usoudit, že ionizaci vzduchu ovlivňuje nějaký zdroj či zdroje za hranicí zemské atmosféry. Linkeho práce však nepochopitelně zapadla, takže v učebnicích se píše, že kosmické záření objevil rakouský fyzik Viktor Hess (1883– 1964) při měřeních v balónu Böhmen, který odstartoval z Ústí n. Labem ve středu 7. srpna 1912 ráno a přistál po šestihodinovém letu u Pieskowa v Braniborsku. Hess své výsledky publikoval ještě téhož roku a v nich přesvědčivě ukázal, že do atmosféry Země přichází z vnějšího prostoru silné pronikavé záření, které přispívá k ionizaci vzduchu i v malých výškách nad zemí, a to stejně ve dne jako v noci, což znamená, že jeho zdrojem není Slunce. V roce 1915 se už vědělo, že zdrojem tajemného záření není ani Měsíc, planety nebo hvězdy. Od roku 1928 pak víme, že značná část těchto kosmických paprsků nese elektrický náboj, takže neletí přímočaře jako fotony elektromagnetického záření, ale ohýbá se podél siločar zemského (ale též meziplanetárního a mezihvězdného) magnetického pole. V roce 1931 objevil americký fyzik Carl Anderson (1905–1991) v kosmickém záření první antičástici – pozitron (zrcadlový protějšek elektronu). V roce 1936 obdrželi V. Hess za objev kosmického záření a C. Anderson za objev pozitronu Nobelovu cenu za fyziku. O dva roky později francouzský fyzik Pierre Auger (1899–1993) zjistil pomocí měření na úbočí švýcarské velehory Jungfraujoch, že částice kosmického záření mohou vzácně nést neuvěřitelně vysoké energie až 1 PeV (tisíc bilionů elektronvoltů, tj. energie nejméně

14

o dva řády vyšší, než jaké dociluje nejvýkonnější současný urychlovač vstřícných svazků LHC v laboratoři CERN). Současně tak poukázal na možnost měřit vlastnosti sekundárních spršek kosmického záření, které vznikají srážkami s primární vysoce energetickou částicí kosmického záření. Spršky se směrem k povrchu Země kuželovitě rozšiřují a lze je dobře zkoumat detektory umístěnými na velkém území, což zvyšuje četnost takových měření. Z  rozsahu povrchu zasaženého sprškou lze pak určit i energii primárního kosmického paprsku, který celou rozpadovou kaskádu způsobil. Aparatury postupně budované zejména v Sovětském svazu, Velké Británii, Spojených státech a Japonsku tak v průběhu padesátých až osmdesátých let minulého století ukázaly, že z vesmíru k nám tyto extrémně energetické paprsky přicházejí zcela náhodně (izotropně) a že jejich energie mohou velmi vzácně dosáhnout naprosto nevídaných hodnot řádu stovek exaelektronvoltů (EeV), tj. až desetmilionkrát vyšší, než které dosáhne urychlovač LHC po své modernizaci v roce 2015. Jelikož žádné z  tehdy provozovaných aparatur se nepodařilo najít místa na obloze, odkud primární částice přicházejí, a jelikož ani teoretikové nebyli s to ukázat, jakým způsobem lze ze známých fyzikálních zákonů odhalit mechanismus tak účinného urychlování, přišli počátkem devadesátých let minulého století britský fyzik Alan Watson (*1938) a nositel Nobelovy ceny za fyziku, americký fyzik James Cronin (*1931), s projektem postavit na jižní polokouli opravdu obří observatoř pro studium vysoce energetické složky kosmického záření. Observatoř nesoucí jméno Pierra Augera byla zbudována v letech 1999–2008 ve spolupráci osmnácti států Evropy (včetně ČR), Spojených států, Střední i Jižní Ameriky a Austrálie v rozlehlé Žluté pampě v Argentině. Již od roku 2007 přinesla řadu nových poznatků, ale jak už to ve vědě bývá, otevřela i nové problémy. Kosmické záření s energiemi nad 55 EeV vykazuje mírnou anizotropii, protože při těchto energiích nedokážou intergalaktická, mezihvězdná, interplanetární a geomagnetické pole odchýlit energetické částice příliš od původního směru. Kvůli zatím omezené statistice pouhých sto částic se však zatím nedaří určit, zda jde o jeden konkrétní kosmický zdroj, anebo o větší počet zdrojů v různých směrech na obloze. Zdá se však, že s rostoucí energií kosmického záření ubývá složka protonů a přibývá složka těžších elektricky nabitých

TÉMA

Skrytá neboli temná látka vesmíru: Galaxie v Andromedě obsahuje aspoň desetkrát více látky skryté v porovnání s látkou zářící. jader hélia, kyslíku, a dokonce i železa. Měření z observatoře Pierra Augera potvrdila teoretický předpoklad, že četnost částic s energiemi nad 55 EeV rychle klesá, ale rafinovanost přírody spočívá v tom, že tento pokles může mít dvojí vysvětlení: buď se při vyšších energiích vyčerpávají fyzikální možnosti dalšího urychlování (energetickým zdrojům dochází dech), anebo za pokles mohou početné nízkoenergetické fotony záření kosmického pozadí z období velmi raného vesmíru asi 400 tisíc let po velkém třesku, které při náhodných  srážkách s relativisticky urychlenými atomovými jádry jejich extrémně vysoké energie postupně sníží pod hodnotu 55 EeV. Přestože od objevu kosmického záření už uplynulo více než celé století a o kosmickém záření nižších energií řádu gigaelektronovoltů až petaelektronovoltů víme, že přichází ze Slunce,  supernov a jejich pozůstatků a známe i hlavní urychlovací mechanismy, zmíněné extrémně energetické záření představuje stále naprostou fyzikální záhadu. Mezi osobnostmi, které se pokoušely v  různých dobách rozřešit zmíněné zapeklitosti, najdeme celkem devatenáct nositelů Nobelových cen, ale definitivní odpověď nám stále uniká. Je docela zajímavé srovnat žebříčky nerozřešených fyzikálních problémů z  různých časů. V  roce 2003 uvedl ruský fyzik Vitalij Ginzburg (1916–2009) ve své nobelovské přednášce záhadu energetického kosmického záření na 28. místě v seznamu s třiceti položkami.  V roce 2009 sestavil podobný žebříček  teoretický fyzik D.  Podolsky a v něm se kosmické záření vyšvihlo na 10. místo. Nejnovější žebříčky je uvádějí  dokonce už na 6. místě mezi největšími soudobými fyzikálními záhadami.

Skrytá neboli temná látka (dark matter) vesmíru Až do počátku třicátých let minulého století se astronomové právem domnívali, že veškerou hmotu vesmíru lze v principu pozorovat

pomocí elektromagnetického záření různých vlnových délek. Podle Planckova zákona každé těleso s absolutní teplotou vyšší než nula kelvinů, jež se nachází v zářivé rovnováze, vydává záření přibližně podle snadno spočitatelné Planckovy křivky pro dokonale černá tělesa. V roce 1933 si však americký astronom evropského původu Fritz Zwicky (1898–1974; otec Fridolín byl Švýcar a matka Františka, roz. Vršková, Češka) všiml, že náhodné rychlosti galaxií v  kupě v souhvězdí Vlasů Bereniky jsou příliš vysoké na to, aby kupa mohla držet pohromadě miliardy let vlivem kolektivní gravitace.  Odtud rovněž usoudil, že kupa musí obsahovat opticky neviditelnou, ale dokonale průhlednou skrytou látku (temná látka by se prozradila siluetou na světlejším pozadí vzdálených hvězd). Ukázal, že tato kupa stovek galaxií může držet po celý věk vesmíru pohromadě pouze tehdy, je-li hmotnost skryté látky 400krát (!) vyšší než hmotnost zářivé látky pozorovaných galaxií. Průkopnická Zwickyho měření podstatně zlepšila koncem sedmdesátých let minulého století americká astronomka Vera Rubinová (*1928) pomocí výkonného spektrografu, kterým mohla přesně změřit rychlosti rotace hvězd kolem těžiště galaxie v Andromedě v závislosti na jejich vzdálenosti od centra soustavy. Tak ukázala ve spolupráci s Kentem Fordem, že směrem od centra galaxie oběžná rychlost hvězd nejprve roste úměrně se vzdáleností hvězdy od centra, což odpovídá rotaci tuhého tělesa, např. klasické gramofonové desky.  Dále od centra se sice rychlost oběhu zastavila, ale nezmenšovala až po samý okraj galaxie v Andromedě. To lze vysvětlit právě tak, jak to předtím navrhl pro kupy galaxií Zwicky: napříč celou galaxií se kromě svítící hmoty hvězd a mezihvězdných mračen nachází daleko větší množství látky skryté a její hustota směrem od centra galaxie neklesá (!). Rubinové tak vyšlo, že galaxie v Andromedě obsahuje aspoň desetkrát více látky skryté v porovnání s látkou zářící. Zlepšující se možnosti pozorovací techniky pak umožnily astronomům proměřit křivky rotačních rychlostí

 15

TÉMA



16

pro hvězdy v mnoha galaxiích včetně naší Mléčné dráhy. Výsledky měření pozoruhodně přesně souhlasí s průkopnickými rotačními křivkami Rubinové. Současně se ukazuje, že skrytá látka se nejvíce koncentruje v obřích halech obklopujících jednotlivé galaxie. Mezitím se astronomům podařilo odhalit příklady efektu ohybu světla v gravitačním poli, který předvídá obecná teorie relativity. Příslušné výpočty uveřejnili v roce 1936 nejprve český astronom František Link (1906–1984) a o devět měsíců později sám Albert Einstein (1879–1955). Efekt tzv. gravitační čočky byl poprvé pozorován pomocí 2m teleskopu na observatoři Kitt Peak v Arizoně roku 1979. Autoři tehdy zjistili, že spektra dvou kvasarů (QSO 0957+561A,B v souhvězdí Velké medvědice), úhlově od sebe vzdálených jen 6“, jsou totožná. Brzy se ukázalo, že ve skutečnosti pozorujeme dva obrazy téhož kvasaru, vzdáleného od nás téměř 9 mld. světelných let. Pár obrazů vzniká gravitačním rozštěpením vinou bližší (4 mld. sv. let) mezilehlé kupy galaxií o velké hmotnosti. Velikost rozštěpení je úměrná gravitační hmotnosti kupy, která je opět asi o řád větší než hmotnost odvozená z její zářící látky, čili i zde se potvrdilo, že kupy galaxií obsahují kromě látky zářící také o řád více látky skryté. Astronomové až dodnes objevili na dvě stě případů podobných gravitačních čoček, proměřili rotační křivky pro tisícovku galaxií a  navíc dokážou změřit zastoupení skryté látky ve  vesmíru také z pozorování nepatrných fluktuací teploty reliktního záření, které vyplňuje celý vesmír jako vychladlý pozůstatek téhož záření z doby asi 400 tis. let po velkém třesku. Právě tato měření americké (NASA) družice WMAP a ještě přesnější evropské (ESA) družice Planck určila, že skryté látky je ve vesmíru v průměru 5,5krát více než látky zářící. Tato a další astronomická měření také prokázala, že skrytá látka je v prostoru rozložena nerovnoměrně. Soustřeďuje se nejvíce tam, kde se nacházejí (zářící) galaxie, a to jak trpasličí, tak obří spirální a eliptické soustavy.  Velikost gravitace skryté látky odpovídá podobně jako u látky zářící její hmotnosti, a to je také cesta, jak astronomové mohou základní vlastnosti skryté látky odvodit. Háček je ovšem právě v tom, že skrytá látka je dokonale průhledná, a tudíž by bylo potřebí odhalit její strukturu pomocí vhodných fyzikálních experimentů na povrchu Země. Pokusy vysvětlit existenci a množství skryté látky pomocí známých fyzikálních objektů nebo částic (černé díry, hnědí trpaslíci, studený či horký plyn a prach, neutrina) naprosto selhaly.  Fyzikové se proto zaměřili na hledání částic skryté látky pomocí jemných experimentů, které z toho důvodu probíhají co nejdále od rušivých zdrojů,  a tedy v podzemí a za teplot blízkých absolutní nule. Nejpopulárnější byly po delší dobu slabě interagující velmi hmotné  (o 4 řády hmotnější než proton) supersymetrické částice (angl. zkratka WIMP), ale ty pomalu vycházejí z módy. Teoreticky mohly být objeveny pomocí aparatury CMS na urychlovačí LHC, popřípadě aparaturou XENON-100 (Gran Sasso, Itálie), nebo spektrometrem AMS na Mezinárodní kosmické stanici. Měření rovněž probíhají na 26 povrchových stanicích IceTop antarktické aparatury IceCube, která je primárně určena ke studiu kosmických neutrin. Neúspěchem skončilo i hledání částic skryté látky pomocí podzemního experimentu LUX (angl. Large Underground Experiment). Za  detektor sloužilo 370 kg kapalného xenonu v opuštěném dole Homestake v Jižní Dakotě v hloubce 1,5 km pod zemí. Větší naděje se vkládají do neméně hypotetických axionů, které by měly  mít velmi nízkou hmotnost a být elektricky neutrální. V silných magnetických polích by měly vznikat z fotonů a opět se na fotony přeměňovat. Příslušná aparatura ADMX využívající velkých supravodivých magnetů pracuje na Univerzitě státu Washington. Axiony by však mohly být objeveny i nepřímo studiem energetických paprsků gama pozemními aparaturami, jako je HESS nebo bu-

doucí CTA, anebo přístroji na družicích Fermi a PAMELA. Největší pravděpodobnost zachycení interakcí axionů s částicemi běžné látky spadá do intervalu energií 1–100 TeV. Zatím však veškeré snahy objevit základní strukturu skryté látky nepřinášejí nic lepšího než zklamání. Proto někteří autoři začínají pokukovat po „nové fyzice“, v níž by se dosavadní  gravitační teorie modifikovala pro větší vzdálenosti, zejména v souladu s domněnkou MOND (Modified Newtonian Dynamics), kterou jako první formuloval izraelský fyzik Mordehai Milgrom (*1946) již v roce 1983.  Autor ji původně formuloval kvůli vysvětlení bizarního tvaru rotačních křivek hvězd v  galaxiích, které od  určité minimální vzdálenosti od  centra galaxie víceméně stagnují. Později se snažil ukázat, že kdyby platil MOND, bylo by zavedení skryté látky zbytečné. Jelikož však skrytá látka téhož poměru s látkou zářící vychází i tehdy, když se vůbec nesnažíme řešit problém změn rychlostí rotačních křivek v galaxiích, zdá se, že MOND sehraje v historii astronomie nejspíš podobnou roli jako hrály epicykly v Ptolemaiově geocentrickém modelu obíhání planet ve Sluneční soustavě.

Zábleskové zdroje záření gama (GRB) V době studené války se v roce 1963 nukleární velmoci Spojené státy, Sovětský svaz a Velká Británie nakonec dohodly, že přestanou se zkouškami jaderných zbraní v atmosféře kvůli neblahé a dlouhodobé kontaminaci životního prostředí radioaktivními zplodinami výbuchů. Protože si pochopitelně i nadále nedůvěřovaly, hledaly současně cestu, jak dodržování zákazu ohlídat. Jelikož se z předešlých zkoušek vědělo, že výbuch jaderné pumy je doprovázen sérií krátkých záblesků rentgenového a měkkého záření gama, které nelze žádným způsobem zakrýt, zvolili Američané jako hlídku dvojice umělých družic Země s názvem Vela obíhajících po shodné dráze s odstupem 180 stupňů ve velké vzdálenosti od Země (118 tis. km). V červenci 1967 zaznamenaly aparatury družic Vela 3 a 4 neobvyklé záblesky, které nemohly pocházet od nukleárního výbuchu. Další pár družic fungující v letech 1970 až 1972  objevil celkem patnáct záblesků gama, jejichž polohu na obloze bylo možné přibližně stanovit. To už bylo zřejmé, že nejde o nějaké porušení smlouvy mezi jadernými mocnostmi, ale o úkazy mimo Zemi. Polohy však byly tak nepřesné, že astronomové nemohli zdroje záblesků nijak ztotožnit se známými kosmickými objekty. Protože nebylo možné ani zhruba odhadnout, jak daleko od Země se zdroje nacházejí, vyrojily se domněnky, které kladly zdroje záblesků do  Oortova oblaku kometárních jader, který obklopuje Sluneční soustavu ve vzdálenosti řádově desettisíckrát větší, než je vzdálenost Země od Slunce. Jiní autoři se domnívali, že jde o gigantické exploze v hlubinách naší galaxie, někteří se dokonce odvážili tvrdit, že jde o úkazy z hlubin vesmíru, tj. ve vzdálenostech až miliard světelných let. V dubnu 1995 se ve Washingtonu, D.C., uskutečnila tzv. Velká debata o  povaze zábleskových zdrojů záření gama (angl. zkratka GRB = Gamma-Ray Bursts). Hlavními řečníky byli polsko-americký astronom Bohdan Paczynski (1940–2007)  a  americký astrofyzik Donald Lamb (*1945). Jablkem sváru byla totiž otázka, jak daleko jsou GRB od nás. Lamb se domníval, že jde o exploze na povrchu neutronových hvězd na periférii naší galaxie, kdežto Paczynski hájil názor, že jde o extragalaktické úkazy. Určení vzdálenosti bylo přitom pochopitelně klíčové, protože jedině pak lze pozorované astronomické parametry úkazu převést na fyzikální údaje o zářivém výkonu, vyzářené energii, geometrických rozměrech a hmotnostech zdrojů. Debata sice dopadla nerozhodně, ale o rozluštění problému se brzy postarali pozorovatelé.

TÉMA

Díky specializované obří americké družici Compton vypuštěné v roce 1991, která měla na své palubě směrová čidla pro určování přibližné polohy GRB a dále o něco přesnější polohy z rentgenových detektorů, se podařilo zjistit, že GRB jsou po celé obloze rozloženy náhodně (izotropně), tj. nejeví žádné shlukování k ekliptice, ani k hlavní rovině Galaxie nebo k blízkým sousedním galaxiím. Z toho se dalo usoudit, že Paczynski bude mít nejspíš pravdu. To se potvrdilo v únoru 1997, kdy se poprvé podařilo ztotožnit GRB pozorovaný italsko-holandskou družicí BeppoSAX nejenom s rentgenovým, ale i s optickým dosvitem zachyceným 20 h po krátkém záblesku gama. Když dosvit zanikl, bylo možné v daném směru objevit galaxii, ale její vzdálenost se nepovedlo změřit, protože k pořízení spektra je potřebí více světla než k samotnému určení polohy galaxie na obloze. Kýžený úspěch se však dostavil 8. května 1997, kdy byl u dalšího GRB zaznamenán optický dosvit rychleji – již za 4 h. Byl v té době ještě dost jasný, aby se dalo pořídit jeho spektrum. Z velkého červeného posuvu spektrálních čar se podařilo hladce určit přibližnou vzdálenost GRB – plných 6 mld. světelných let od Slunce (záblesk GRB se tedy odehrál půl miliardy let předtím, než vznikla Sluneční soustava). Tento výsledek ohromil astrofyziky, protože ze známé vzdálenosti se dalo snadno spočítat, že zářivý výkon GRB je mnohem vyšší než u předešlých rekordmanů – supernov. Brzy se ukázalo, že i D. Lamb měl kus pravdy, protože GRB téměř určitě souvisejí se  zhroucenými neutronovými hvězdami, které mají poloměry řádu 10 km a hmotnost minimálně o 40 % vyšší než Slunce, takže jsou extrémně husté a často i dosti rychle rotují.  Díky těmto jedinečným vlastnostem se GRB staly intenzívním předmětem zájmu pozorovatelů i teoretiků a kombinací pozemních a kosmických pozorování důležitých poznatků rychle přibývalo. V roce 2004 vypustila NASA ve spolupráci s odbornými pracovišti ve Velké Británii a Itálii specializovanou družici Swift, která má na  palubě detektory záření gama a  záření rentgenového, ale také kombinovaný optický a ultrafialový dalekohled, takže dokáže v případě potřeby zkrátit celý proces od vzplanutí gama přes postupný záznam rentgenového, ultrafialového i optického dosvitu. Swift navíc dokáže údaje o poloze nového GRB předat během několika sekund pozemním robotickým dalekohledům, které nezřídka stihnou zachytit nejenom optický dosvit, ale i optický protějšek záblesku v době, kdy ještě doznívá záření gama. Díky této družici se téměř denně podaří identifikovat alespoň jeden záblesk GRB a  statistika utěšeně narůstá, neboť už překročila hranici 800 GRB. Počátkem září 2005 Swift zaznamenal GRB velmi dlouhého trvání 200 s ve vzdálenosti 12,6 mld. sv. let od Slunce. V polovině února 2006  zpozoroval rekordně dlouhý (33 minut), avšak velmi blízký (440 mil. sv. let)  GRB, jenž byl navzdory blízkosti neobvykle slabý. V polovině března 2008 pak spatřil GRB s nejjasnějším optickým protějškem. Objekt ve vzdálenosti 7,5 mld. světelných let byl kratičce viditelný prostým okem a jeho zářivý výkon byl v tu chvíli 2,5 milionkrát jasnější než nejsvítivější supernova v maximálním lesku! Koncem dubna 2009 pak družice pozorovala zatím nejvzdálenější GRB, který vybuchl před 13,1 mld. let. U GRB z počátku března 2012 byl pomocí pozemního dalekohledu objeven vysoký stupeň polarizace (28 %) optického dosvitu, což je přímý důkaz silného magnetického pole, které usměrňuje záření GRB do úzkých kuželovitých výtrysků. V řadě případů následuje po vzplanutí GRB na témž místě výbuch (daleko slabší) supernovy.  Koncem dubna 2013 zaznamenaly všechny gama a  rentgenové družice velmi jasné a  dlouhotrvající (přes 2 minuty) vzplanutí ve vzdálenosti 4 mld. sv. let, které se projevilo osamělými extrémně energetickými (až 95 GeV) fotony plné

4 minuty po začátku úkazu. Kdyby šlo o izotropní zářič, dosáhla by energie uvolněná v průběhu vzplanutí řádu 1047 J. Z naměřené polarizace však víme, že úkaz se odehrává jen ve dvou úzkých protilehlých výtryscích, takže reálná – avšak stále ještě extrémně vysoká – energie vzplanutí dosáhla 1044 J. (Slunce vyzáří během 10 mld. let svého života asi 1042 J.) V srpnu 2013 pak byl pozorován GRB vzdálený od nás  téměř 4 mld. sv. let, který byl opticky asi tisíckrát jasnější než klasické novy, ale naopak asi stokrát slabší než supernovy. Podle předpovědi jde o nový typ vzplanutí, který dostal název kilonovy. Vzniká patrně srážkou dvou těsně obíhajících neutronových hvězd, anebo srážkou neutronové hvězdy a černé díry. I když téměř každý GRB se od ostatních liší svým průběhem, přece jen se podařilo statisticky rozdělit tyto úkazy do  několika skupin podle délky trvání vzplanutí gama. Pokud celý jev skončí dříve než během 2 sekund, jde o tzv. krátké GRB, které představuje necelou třetinu pozorovaných jevů. Pravděpodobně jde o gravitační slití dvou navzájem blízkých neutronových hvězd, anebo neutronové hvězdy s hvězdnou černou dírou, které typicky proběhne za pouhé 0,2 sekundy. Úkazy delší než 2 sekundy však patří do jiné kategorie; je jich celých 70 % a  jsou obvykle mnohem jasnější, takže se dají lépe studovat. Téměř vždy se odehrávají v  té oblasti cizí galaxie, kde pozorujeme současně překotnou tvorbu nových hvězd. Proto je pravděpodobné, že v tomto případě vidíme závěrečné chvíle velmi hmotných hvězd (aspoň o řád hmotnějších než Slunce), jež se po vyčerpání jaderného paliva pro termonukleární reakce ve svých nitrech prudce zhroutí na neutronovou hvězdu,  popřípadě rovnou na černou díru. Souhrnně se těmto jevům říká kolapsary a v několika případech se podařilo za několik dnů po GRB pozorovat v daném směru jasnou supernovu, která je ovšem vždy podstatně slabší než předchozí vzplanutí GRB. V posledních letech se pozorují extrémně dlouhé případy s trváním GRB několika hodin. Je možné, že v tomto případě jde o kolaps žhavých modrých veleobrů, ale jistotu kvůli vzácnosti jevů zatím nemáme. Zato koncem března 2011 byl pozorován objekt, který vysílal záření gama po dobu dvou dnů a rentgenové záření po řadu měsíců! Objekt se nachází v centru malé eliptické galaxie a jeho povaha není jasná. Možná, že šlo o slapové roztrhání hustého bílého trpaslíka tzv. intermediální černou dírou o hmotnosti řádu 10 tisíc Sluncí. Na fascinujícím jevu GRB je pozoruhodné, že ač jde o největší dosud známé exploze ve vesmíru, byly před astronomy tak dlouho utajeny. Mají ovšem velký význam pro kosmologii, protože díky robotickým dalekohledům je v  mnoha případech možné využít intenzivních výtrysků záření mezi velmi vzdáleným zdrojem a pozorovatelem k prozkoumání chemického složení intergalaktického prostředí na lineární stupnici mnoha miliard světelných let, podobně jako když noční blesk na okamžik ozáří širou krajinu. K tomu je třeba ještě připočítat tzv. magnetary, což jsou neutronové hvězdy v naší galaxii, které se prozradí rovněž krátkým vzplanutím záření gama, ale nejsou od nás tak daleko, takže uvolněné energie jsou o  několik řádů menší. O  těchto objektech víme, že jde o neutronové hvězdy s rekordní indukcí magnetického pole až 10 gigatesla, tj. miliardkrát vyšší, než se používá v přístrojích pro CT diagnostiku v medicíně. Obecně vzato lze konstatovat, že navzdory tomu, že první GRB byl zpozorován již před čtyřmi desetiletími, jsou naše vědomosti o těchto objektech teprve v počátcích. Explozivní děje, které v nich probíhají a které sledujeme ze zcela bezpečné vzdálenosti, zřejmě představují naprosto fantastickou fyzikální laboratoř, kterou by nešlo pořídit za všechny peníze veškerého lidstva.

17

TÉMA

Standardní model v kostce Jiří Chýla

Z

ákladní poznatky o  struktuře a  zákonech mikrosvěta jsou shrnuty v tzv. standardním modelu (SM). Základními stavebními kameny hmoty jsou tři tzv. generace fermionů se spinem 1/2, jež se dále dělí na kvarky a leptony. Každý ze šesti tzv. „vůní“ kvarků, označovaných symboly u (z anglického up), d (down), s (strange), c (charm), t (top), b (bottom), existuje ve třech různých stavech, nazývaných „barvy“. Ke každému kvarku a leptonu existuje příslušná antičástice. Elektrické náboje jsou v jednotkách elektrického náboje pozitronu. Čísla v závorkách ukazují klidové hmotnosti částic, resp. u neutrin horní meze jejich hmotnosti. Otázka původu jejich hodnot je zcela otevřená a představuje jeden z hlavních problémů současné teorie (tabulka dole). Z kvarků a antikvarků jsou složeny částice nazývané hadrony, mezi něž patří protony (trojice kvarků uud) a neutrony (ddu), jež spolu s elektrony vytvářejí atomy, a tím i většinu hmoty na Zemi i ve viditelné části vesmíru. Proč existují v přírodě právě tři generace kvarků a leptonů, je jedna ze základních otázek dnešní fyziky mikrosvěta.

Mezi kvarky a leptony působí čtyři typy sil: – gravitační, – elektromagnetické, – slabé a – silné. Kromě gravitace lze ostatní tři síly popsat pomocí výměny částic, tzv. intermediálních vektorových bosonů (IVB), jež mají spin 1. Tato skutečnost je výchozím bodem při snaze tyto síly sjednotit, tj.

18

chápat je jako tři projevy jedné fundamentální „prasíly“, a to navzdory tomu, že na první pohled mají velmi rozdílné vlastnosti. Mezi fermiony a bosony existuje ve standardním modelu zásadní rozdíl: fermiony podléhají Pauliho vylučovacímu principu, jenž hraje klíčovou roli při vytváření struktury atomů a molekul. Základní rozdíl mezi kvarky a leptony je v tom, že silné síly působí jen na barevné částice, a tedy jen mezi kvarky. Tyto síly zodpovídají za vazbu kvarků uvnitř protonů, neutronů a mezonů a dalších hadronů. Přechod mezi kvarky a leptony ve SM není možný. Kromě částic uvedených v tabulce hraje ve SM důležitou roli i v roce 2012 objevený  Higgsův boson, částice se spinem nula, jejíž interakce s ostatními částicemi zajišťuje matematickou a fyzikální konzistenci SM.

Co je to temná energie? Snad největší záhada současné fundamentální fyziky se týká podstaty toho, čemu se říká „temná energie“ a co způsobuje, že rozpínání vesmíru, či přesněji řečeno prostoru, se zrychluje. Sám jev rozpínání prostoru je důsledek Einsteinovy obecné teorie relativity aplikované na homogenní a izotropní vesmír a o jeho realitě není pochyb již od konce dvacátých let minulého století. Rychlost rozpínání prostoru je určena tzv. Hubbleovou konstantou H, jež vystupuje ve vztahu mezi rychlostí v(t) vzdalování dvou bodů prostoru a jejich vzdáleností d(t) v čase t v(t) = H(t) d(t), přičemž tato lineární závislost platí v daném časovém okamžiku pro libovolné dva body prostoru. Tato závislost je přímým důsledkem homogenity a izotropie prostoru a lze ji snadno pochopit analogií nafukování kulatého míče: bez ohledu na to, jak rychle foukáme, se budou v každém časovém okamžiku dva body na povrchu koule vzdalovat rychlostí, jež je přímo úměrná vzdálenosti, přičemž konstanta úměrnosti bude pro všechny dvojice bodů stejná. Samo rozpínání prostoru přitom neznamená, že se od sebe vzdalují objekty v prostoru. Pro ilustraci jsou na následujícím obrázku uvedeny hodnoty rychlosti za rok, s níž se od sebe vzdalují dva body pro tři typické vzdálenosti.

TÉMA

Až do konce minulého století převládala mezi fyziky představa, že působení hustoty hmotnosti, resp. energie částic způsobuje zpomalování rozpínání prostoru, přičemž existovaly tři scénáře, které odpovídaly třem možným geometriím třírozměrného prostoru a které závisely na tom, jaká je hustota energie v prostoru. Hraniční hodnotou byla, resp. je tzv. kritická hustota ρcrit  energie, pro niž Einsteinovy rovnice popisují donekonečna pokračující rozpínání plochého třírozměrného prostoru. Případ ρ>ρcrit   odpovídal třírozměrnénu povrchu koule v čtyřrozměrném prostoru, jež se po čase přestane rozpínat a zhroutí se do sebe, a případ ρ < ρcrit  analogu sedla v čtyřrozměrném prostoru, jež se rozpíná do nekonečna. Pro ilustraci: současná hodnota ρcrit , jež je určena Newtonovou gravitační konstantou a hodnotou Hubbleovy konstanty, odpovídá asi pěti nukleonům v krychlovém metru. V  roce 1998 zjistily dvě různé skupiny astronomů, že údaje o rychlosti vzdalování několika velmi vzdálených supernov ukazují, že rozpínání prostoru se již několik miliard let zrychluje. To bylo pro většinu kosmologů velké překvapení, byť existovalo několik nepřímých indikací, že tomu tak musí být. Za tento zásadní objev získala trojice Perlmutter, Riess a Schmidt už v roce 2011 Nobelovu cenu za fyziku. Změřené hodnoty zrychlování rozpínání jsou pro výše uvedené tři typické vzdálenosti na následujícím obrázku. V Einsteinově

obecné teorii relativity je zrychlování rozpínání prostoru důsledkem tzv. kosmologické konstanty, kterou Einstein do své teorie zavedl, aby zajistil existenci stacionárního řešení, ale kterou posléze zavrhl, když se smířil s myšlenkou, že prostor se rozpíná. Alternativně lze zrychlování rozpínání prostoru popsat jako působení média, které má dostačně velký záporný tlak. Tlak je v obecné teorii relativity zdrojem gravitace stejně jako hmotnost, ale na rozdíl od hmotnosti může být záporný a způsobovat tak gravitační odpuzování. Médiem, které má dostatečně velký záporný tlak, je v kvantové teorii pole jeho stav s nejnižší energií, tj. vakuum. To není ani zdaleka „prázdné“ v běžném slova smyslu, a proto je snaha interpretovat v rámci standardního modelu zrychlování rozpínání vesmíru jako projev působení vakua v kvantové teorii pole. Problém je ovšem v tom, že velikost tohoto zrychlení, která plyne ze standardního modelu, je nepředstavitelně, o několik desítek řádů větší než experimentální hodnota. V rámci teorií velkého sjednocení dokonce o 120 řádů, což je číslo s jedničkou následovanou 120 nulami. Kdyby se prostor rozpínal se zrychlením předpovězeným standardním modelem, nemohl by vesmír v dnešní podobě a my s ním vůbec vzniknout. Tato dramatická neshoda ukazuje, že gravitačnímu působení vakua v něčem zásadním nerozumíme. Neexistuje přitom ani náznak, jak tuto neshodu vysvětlit.

Mají neutrina nenulovou hmotnost? Na tuto otázku známe jasnou odpověď: ano, tři známé druhy neutrin mají nenulové „efektivní“ hmotnosti. Připomeňme, že elektronová (νe), mionová (νμ) i tauonová (ντ) neutrina jsou neutrálními partnery nabitých leptonů – elektronu, mionu a tauonu. Elektronová a mionová neutrina jsou definována jako částice, které vznikají společně s elektronem, resp. mionem v rozpadech pionu,

S  o e  Q e , S  o P  Q P , a podobně doprovází tauonové neutrino tauon v rozpadech těžších mezonů. Výraz „efektivní hmotnosti“ vyjadřuje skutečnost, νe, νμ i ντ nemají dobře definované hmotnosti, ale jsou to lineární kombinace třech stavů ν1, ν2 a ν3 s hmotnostmi m1, m2 a m3, a také naopak: ν1, ν2 a ν3 lze vyjádřit jako lineární kombinace νe, νμ, ντ. Současný stav znalostí spektra kvadrátů hmotností neutrin ν1, ν2 a ν3 a jejich složení z neutrin νe, νμ, ντ  je na obrázku, kde jsou zachyceny dva možné scénáře. Z experimentů s tzv. oscilacemi neutrin plynou pro „normální“ scénář pro rozdíly kvadrátů těchto hmotností hodnoty m22  m12 | 7 u 10 5 eV 2 , m32  m22 | 2 u 10 3 eV 2

které jsou sice v porovnání s rozdíly kvadrátů hmotností nabitých partnerů neutrin mP2  me2 1.1 u 1016 eV 2 , mW2  mP2 3.2 u 1018 eV 2 velmi malé, ale samy o sobě neříkají nic o tom, jak velké jsou jejich absolutní hodnoty. Ty lze určit z měření koncové části spektra energií elektronů, vznikajících v β-rozpadu neutronu n o p  e  Q e nebo vhodných jader, jako je například tricium. Z těchto měření plyne pro horní mez  efektivní hmotnosti νe hodnota mQ d 2 eV . Pro horní meze efektivní hmotnosti νμ a ντ  existují z přímých měření podstatně vyšší hodnoty (170 keV a 15 MeV), ale je velmi přirozené předpokládat, že horní mez 2 eV se vztahuje také na hmotnost ν1. V současné době probíhá závěrečná část výstavby detektoru mezinárodního experimentu KATRIN v Karlsruhe, jenž má za cíl změřit koncové spektrum energií elektronů z β-rozpadu tricia v přesností 0,3 eV. Kladný výsledek tohoto měření v oblasti kolem 1 eV by byl e

 19

TÉMA

sil, zprostředkovaných příslušnými intermediálními vektorovými bosony, jež jsou na větších vzdálenostech zanedbatelné. Z kvarků tak mohou vzniknout leptony či antikvarky, např. z dvou kvarků u vznikne antikvark d a pozitron, a v důsledku toho se může proton rozpadat podle schématu

proton(uud ) → π 0 (dd ) + e +.



velmi důležitý pro kosmologii, neboť z analýzy kosmologických dat plyne pro součet hmotností tří neutrin horní mez okolo 1 eV. I v případě, že hmotnosti neutrin jsou v oblasti 1 eV, znamená to, že jsou ve srovnání s hmotnostmi svých nabitých partnerů milionkrát až miliardkrát menší. Tento nepoměr je některými fyziky považován za signál existence jevů jdoucích za standardní model.

Jsou protony stabilní? Otázka, na niž fyzikové hledají odpověd již nejméně čtyřicet let, stále zůstává otevřená. Až do počátku sedmdesátých let se zdálo, že odpověď je kladná, neboť proton je nejlehčí baryon a zachování baryonového čísla se zdálo podobně fundamentální vlastností sil v mikrosvětě jako zachování elektrického náboje. Dokonce jeden z loňských laureátů Nobelovy ceny za fyziku, François Englert, ji získal za práci, v níž se společně s Robertem Broutem snažili formulovat teorii silných interakcí vybudovanou právě na této analogii. Ta se nakonec ukázala mylná, ale mechanismus, který v práci použili a který se dnes nazývá mechanismus Brouta, Englerta a Higgse, použil o tři roky později Weinberg při formulaci standardního modelu mikrosvěta. Dnes je jsané, že neexistuje žádný „vyšší princip mravní“ mikrosvěta, který by rozpad protonu zakazoval, ba naopak se zdá, že pokud se příroda řídí zákonem, „co není zakázáno, je dovoleno“, proton se rozpadat musí. Konkrétní realizace mechanismu rozpadu protonu se opírá o základní rámec tzv. teorií velkého sjednocení (GUT), které letos slaví čtyřicáté výročí svého zrodu a které představují nejjednodušší rozšíření standardního modelu ve snaze sjednotit elektromagnetické, slabé a silné síly. Výchozí myšlenka těchto teorií spočívá v opuštění předpokladu, že mezi kvarky, antikvarky, leptony a antileptony jedné generace existuje zásadní, nepřekročitelný rozdíl, tj. že síly působící mezi těmito fundamentálními fermiony nemění jejich povahu. Tento předpoklad, jenž je zabudován ve standardním modelu, znamená, že celkový počet kvarků a antikvarků a celkový počet leptonů a antileptomů dané generace se v procesech mikrosvěta nemění. V  teoriích velkého sjednocení jsou kvarky a  leptony (a  jejich antičástice) jedné generace jen různé stavy základních fermionů, v  nejjednodušší variantě, založené na  grupě SU(5), kombinace pentupletu ( d c , d z , d m ,ν e , e + ), kde dc,dz,dm označují tři barevné stavy kvarku d a dekupletu ( uc , u z , um , uc , u z , um , d c , d z , d m , e− ). Na vzdálenostech menších než ≈10-30 cm se kvarky a  leptony chovají velmi podobně a přecházejí jeden na druhý prostřednictvím nového typu

20

Hledáním tohoto i jiných modů rozpadu protonu se fyzikové zabývají již od počátku osmdesátých let minulého století, ale zatím bezúspěšně. Základní myšlenka je jednoduchá: vezmete pár desítek tisíc tun  superčisté vody a čekáte, až se nějaký proton v jádrech vodíku či kyslíku podle výše uvedeného schématu rozpadne. Rozpad lze detekovat pomocí Čerenkovova záření, které vzniká při průletu pozitronu vodou. Dosud byla takto stanovena jen dolní mez poločasu rozpadu protonu, jenž činí 1033 let, takže můžeme být klidní. Byly tím vyvráceny nejjednodušší varianty teorií velkého sjednocení, nicméně nestabilita protonu je generickým důsledkem těchto teorií a ty jsou jedním z pilířů moderní kosmologie, konkrétně se o ně opírá myšlenka inflačního stadia vývoje vesmíru. Pátrání po rozpadu protonu je proto stále jeden z nejaktuálnějších problémů fyziky elemetárních částic a jeho případná detekce by jistě znamenala Nobelovu cenu za fyziku.

Co jsou základní objekty mikrosvěta? V rámci standardního modelu je základním nástrojem pro popis mikrosvěta kvantová teorie pole a částice, kvarky, leptony, intermediální vektorové bosony a Higgsův boson jsou excitacemi příslušných polí. Tyto částice nejsou v klasickém smyslu bodové, ale jejich interakce mají lokální charakter. Již zhruba třicet let se však rozvíjí představa, že základními objekty mikrosvěta nejsou částice, ale vícerozměrné objekty, v nejjednodušším případě jednorozměrné struny. Tato představa vznikla koncem šedesátých let minulého století v souvislosti se snahou pochopit některé vlastnosti srážek mezonů a baryonů při vysokých energiích. Brzy se však ukázalo, že proton, neutron, pion a další hadrony nelze kvantitativně popsat jako struny, tj. protáhlé objekty v trojrozměrném prostoru, jejichž různé vibrační mody odpovídají reálným částicím. V druhé polovině sedmdesátých let minulého století však byla tato myšlenka resuscitována a přenesena na popis hypotetických fundamentálních jednorozměrných objektů sto miliard miliardkrát menších, než je proton. Hlavním motivem byla skutečnost, že mezi vibračními mody takových strun byl jeden, který odpovídal částici se spinem 2, jež měla popisovat gravitační síly. Právě potenciální schopnost teorie strun zahrnout při popisu jejich interakcí také gravitaci byla a zůstává její hlavní předností. Z důvodů matematické konzistence však tyto teorie existují jen ve  vícerozměrných prostoročasech: 26, pokud uvažujeme jen bosonové struny, nebo 10, pokud uvažujeme v rámci supersymetrie i struny, jejichž vibrace odpovídají fermionům. Tyto tzv. teorie superstrun jsou již třicet let velmi intenzivně rozvíjeny, zpočátku mimo jiné proto, že se zdály být kandidáty na tzv. „teorii všeho“. Původní naděje, že teorie strun umožní spočítat hmotnosti a další základní parametry standardního modelu, se však postupem času ukázala mylná. Matematické komplikace spojené se skutečností, že 6 „extra“ prostorových dimenzí teorie superstrun musí být kompaktifikovány, tj. „svinuty“ na malých rozměrech, a poznání, že kromě strun v 9-rozměrném prostoru teorie superstrun existují i dvou a vícerozměrné objekty, přivedly k závěru, že konkrétních řešení teorie superstrun je nepředstavitelné množství, odhadované číslem začínajícím jedničkou a následované tisíci nulami, což je zcela mimo naši představivost. Pro srovnání,

TÉMA

počet atomů v námi pozorovaném vesmíru je dán číslem, jež začíná jedničkou, za níž je jen 82 nul. Skutečnost, že konkrétních řešení teorie superstrun je takové množství, vedlo jejich zastánce k zásadní změně pohledu na to, co lze z teorie odvodit. Zatímco původně to bylo „všechno“, dnes je odpověď spíše „cokoliv“. Různá řešení teorie strun jsou podle nich stejně legitimní a mají být realizovány v různých vesmírech, jež předpovídá moderní kosmologie v rámci tzv. multivesmírů. Klíčovou otázkou samozřejmě zůstává, zda lze tuto hypotézu i fyzikální relevanci strun v mnoharozměrných prostorech nějak exprimentálně ověřit. Zatím žádné přímé experimentální indikace o fyzikální realitě superstrun neexistují. Vzhledem k tomu, že teorie superstrun se opírá o myšlenku supersymetrie, bude pro budoucnost těchto teorií rozhodující, zda se na urychlovači LHC v CERN podaří po jeho znovuspuštění na vyšší energie na jaře 2015 objevit aspoň nějaké supersymetrické partnery částic standardního modelu. Pokud ne, bude mít supersymetrie a s ní i teorie (super)strun vážný problém.

Je příroda supersymetrická? Zhruba ve stejnou dobu, kdy se zrodila teorie velkého sjednocení, se zrodila i další, ještě revolučnější myšlenka jdoucí za standardní model. Ta se v nejjednodušší variantě, tzv. Minimálním supersymetrickém rozšíření standardního modelu, opírá o předpoklad, že ke každé částici standardního modelu existuje partner, jenž se od ní liší spinem: partnery fundamentálních fermionů se spinem ½ (kvarků a leptonů) jsou bosony se spinem 0, partnery intermediálních vektorových bosonů se spinem 1 jsou fermiony se spinem ½ a partnerem Higgsova bosonu se spinem 0 je fermion se spinem ½.  Tím je smazán zásadní rozdíl mezi bosony a fermiony, dvěma rodinami fundamentálních částic, jenž je ve standardním modelu důsledkem Pauliho principu. Důvody pro zavedení supersymetrie byly primárně matematické, ale pro tyto teorie existují i některé argumenty fyzikální. Myšlenka supersymetrie do jisté míry připomíná symetrii mezi částicemi a antičásticemi, neboť antičástice se do fyziky dostaly jako důsledek analýzy řešení Diracovy rovnice pro elektron a teprve po třech letech byla první antičástice, pozitron,  objevena v kosmickém záření. Potvrzení hypotézy, že ke každé částici existuje její antičástice, trvalo až do objevení antiprotonu v roce 1955. Klíčovou předpovědí standardního modelu je, že částice mají přesně stejnou hmotnost jako jejich antičástice. Tato předpověď je stále experimentálně testována a jakýkoliv odkon od ní by byl zásadním objevem. Je jasné, že v případě supersymetrie nic takového neplatí a supersymetričtí partneři, pokud existují, musí mít velké hmotnosti. Byly, zatím bezúspešně, hledáni od poloviny sedmdesátých let minulého století a data z nejnovějších experimentů na urychlovači LHC v CERN ukazují, že nemohou být lehčí než zhruba tisíc protonů. Teoretickým aspektům supersymetrických rozšíření standardního modelu byla a je věnována obrovská pozornost ze dvou důvodů. Jednak supersymetrie vylepšuje některé vlastnosti teorií velkého sjednocení a za druhé je na existenci supersymetrických partnerů založena teorie strun, resp. superstrun, jež je ještě dramatičtějším krokem za standardní model. A o teorii superstrun se opírá moderní kosmologie v rámci tzv. teorií multivesmírů. Podobně jako v případě teorií velkého sjednocení je otázka, zda je příroda supersymetrická, zcela zásadní a kladná odpověď na ni by byla pro kosmologii mimořádně důležitá. Hledání supersymetrických partnerů částic standardního modelu bude nejdůležitějším úkolem experimentů na LHC po jeho znovuspuštění na jaře 2015. Není ovšem vyloučeno, že příroda na matematiku v tomto případě nedala.

Proč je náš vesmír z hmoty, a ne z antihmoty? Na tuto zásadní otázku hledá moderní kosmologie odpověd od poloviny šedesátých let minulého století, kdy byla všeobecně přijata představa, že vesmír vznikl ve Velkém třesku. Veškerý viditelný vesmír je složen jen z hmoty, konkrétně protonů, neutronů a elektronů, antihmoty existuje ve vesmíru jen nepatrné množství v kosmickém záření. Ve velmi raném vesmíru přitom měly částice tak obrovské energie, že v jejich srážkách vznikaly a zanikaly částice i antičástice. Tak, jak vesmír chladl a snižovala se jejich typická energie, antiprotony a antineutrony anihilovaly se svými antičásticemi na lehčí částice. Pokud by bylo na začátku antiprotonů, antineutronů a pozitronů přesně stejné množství, všechna hmota by anihilovala se svou antihmotou a žádná by nezůstala na tvorbu atomů a dnešního vesmíru. Je samozřejmě možné předpokládat, že Velkým třeskem vzniklo nepatrně více hmoty než antihmoty, ale tento předpoklad se fyzikové zdráhají přijmout. Spíše se snaží najít mechanismus, jak z počátečního stavu horké polévky, v níž „plave“ stejné množství hmoty a antihmoty, vznikl nepatrný přebytek hmoty, z níž se posléze vyvinul celý náš vesmír. Definitivní a zcela přesvědčivou odpověd na tuto otázku nemáme dodnes, nicméně již v roce 1967 formuloval Andrej Sacharov tři základní podmínky, které musí splňovat zákony mikrosvěta, aby k takovému přebytku hmoty mohlo dojít. Podle nich procesy v mikrosvětě musí 1. narušovat baryonové číslo, tj. umožňovat například rozpad protonu 2. narušovat symetrii mezi částicemi a antičásticemi (C-symetrie) i symetrie při současné záměně částice za antičástici a změně orientace os v prostoru, tzv. CP-symetrii 3. probíhat i ve stavu, kdy rozpínající se vesmír nebyl v termodynamické rovnováze. První podmínka je přirozená, neboť jen tak může principiálně ze symetrického stavu baryonů a antibaryonů vzniknout přebytek baryonů, ale i dvě další jsou nutné, aby procesy narušující symetrii mezi baryony a antibaryony nebyly plně kompenzovány procesy, v nichž naopak vzniká přebytek antibaryonů. Procesy narušující zachování baryonového čísla nebyly dosud experimentálně pozorovány a ve standardním modelu jsou zakázané, až na velmi jemný efekt neporuchové povahy. Narušení C a CP symetrie ve standardním modelu existuje explicitně a skutečnost, že v určitých etapách probíhaly procesy ve vesmíru v důsledku jeho rozpínání mimo termodynamickou rovnováhu, je také přirozená. Existují proto snahy vysvětlit kvantitativně přebytek hmoty nad antihmotou v dnešním vesmíru čistě v rámci standardního modelu, ale tyto snahy nebyly zatím zcela úspěšné. Existuje také možnost, že přebytek hmoty nad antihmotou je důsledkem procesů, které nejsou součástí standardního modelu, ale jsou projevem nového typu sil přítomných v teoriích velkého sjednocení. V nich je nezachování baryonového čísla zabudováno explicitně a představuje jejich charakteristický rys. V těchto teoriích má i narušení C a CP-invariance dodatečné příčiny a k procesům generujícím přebytek hmoty nad antihmotou by došlo ve velmi rané fázi vývoje vesmíru, tzv. kosmologické inflaci. Pro tyto teorie zatím ovšem neexistuje žádné experimentální svědectví. V dnešním standardním modelu a jeho rozšíření tedy existují základní podmínky pro pochopení vzniku přebytku hmoty nad antihmotou v dnešním vesmíru, ale konkrétní kvantitativní výpočet tohoto přebytku dosud neexistuje. Prof. Jiří Chýla, CSc., se zabývá teorií elementárních částic, přednáší na Matematicko-fyzikální fakultě UK a je členem Akademické rady AV ČR.

21

ČLOVĚK A SPOLEČNOST

Hodnoty pro politiku a politika pro hodnoty Petr Robejšek

Hodnoty, ke kterým se západní demokracie hlásí, jsou z několika důvodů velmi obtížně převeditelné do politického jednání. Jaká jsou východiska?

T

húkydidés kdysi řekl: „Mocný dělá, co chce, slabý dělá, co musí.“ Mocný tedy může prosazovat svoje hodnoty, i  když bychom pravděpodobně často zpochybňovali jeho oprávněnost vůbec o  hodnotách hovořit. Na  to by však měla čínská nebo ruská vláda zcela jiný názor a vznikla by tak patová debata, ústící ve zjištění, že buď existují různé hodnoty, nebo že každý aktér definuje a prosazuje univerzální hodnoty tak, jak se mu to hodí.

Obtíže v politice Papež František před nedávnem požadoval, aby „vypukl mír“. Hovořil o „slovech míru“,  o odpuštění, dialogu a smíření. Papež měl nepochybně pravdu. Ale slova o míru jen naprosto výjimečně dokážou mír prosadit. Hodnoty samy o sobě nedokážou zabezpečit prostor pro své uskutečňování. Ani ta nejvzletnější pojednání o univerzální platnosti hodnot nezmění nic na tom, že je lze prosazovat teprve na základě bezpečnosti a ekonomické prosperity státu; striktně viděno, jen z pozice vojenské a ekonomické síly. Ale ani to nestačí. Západní hodnoty musí navíc padnout na úrodnou půdu. Je vedlejší, jestli v syrské válce použil chemické zbraně prezident Asad nebo povstalci. Podstatné je, že v té zemi něco tak podlého bylo vůbec možné. S takovou společností si demokracie neporadí. A nejpozději teď bychom se konečně měli začít ptát, kde končí platnost „univerzální“ západní morálky a kde začíná hodnotová asymetrie.

Nejasné kontury Západním hodnotám chybí z jejich podstaty jasné kontury, a nabízejí tak prostor pro interpretaci. V politické praxi tento fakt zpochybňuje jejich uskutečnitelnost. Zejména hodnota tolerance a názorové svobody otevírá možnost pro nepřátele západních hodnot jejich výhody zneužít a posléze je zničit. Nadžíb Erdogan kdysi prohlásil:

22

„Demokracie je vlak, který nás doveze, kam chceme, a pak z něj vystoupíme.“ A přesně to nový turecký prezident provádí. Nepřátele demokratických hodnot, kteří je využívají k tomu, aby je posléze odstranili, známe i z českých dějin.

Vlastní hodnoty zpochybňujeme sami Ve jménu svých hodnot je dokážeme velmi účinně zpochybňovat a oslabovat. Relativismus, libovolnost a nezávaznost moderní společnosti vedou ve jménu svobody jedince k legitimizaci čehokoliv. Mnohdy mám dojem, že intelektuální elita propadá jakési orgii libertináže a vyhledává další a další objekty a možnosti zpochybnění našeho vlastního normativního systému. Upřímně řečeno se pak vůbec nedivím, že se mnozí lidé cítí v libovolnosti moderního světa stísněně a brání se rozmělňování kontur vlastní identity po svém. Není divu, že mnozí hledají a nalézají zakotvení v národní identitě, v nepochybnosti nezaměnitelného jazyka, historie, zvyků a geografie. Elita nad tím ohrnuje nos, ale nechápe, že vznik tzv. populismu je i její „zásluha“.

Elity hodnoty zneužívají Žádné, ani demokratické elity nechtějí ve skutečnosti vládnout podle hodnot, protože je to jen omezuje. Chtějí pokud možno nerušeně vykonávat moc a hodnoty přitom často slouží pouze jako marketingové „krytí“ pro jejich paternalismus vůči společnosti. Protože příslušníci dnešní politické elity nemají skutečně věrohodnou a pro průměrné občany přijatelnou vizi společnosti, používají medializaci hodnotových surogátů jako náhradu za kdysi používané a dnes již beznadějně „zvětralé“ politické ideologie. Slibují optimální řešení, často jimi vykonstruovaných „problémů“, ale vyprošují si vměšování zdola. Tento postoj má staletou tradici. V brilantním díle „Otevřená společnost a její nepřátelé“ sleduje filosof Karl Popper stopy averze elit k demokracii až do starověku. Praotcem koncepce vlády moudrých

ČLOVĚK A SPOLEČNOST

byl Platón, pro kterého byla moc privilegiem expertů na  vládnutí. Demokracii Platón odmítal právě proto, že přináší změnu poměrů a ohrožuje tak mocenský nárok elity. Také dnešní elity přeceňují jak své schopnosti, tak i svou roli ve společnosti a zkreslují podstatu demokracie. Příznačný pro tento postoj byl požadavek bývalého italského premiéra Maria Montiho, aby se „evropské vlády oprostily od vlivu parlamentů“. Totéž platí o výroku německé kancléřky, že její řešení eurokrize je „bez alternativy“.

PETR ROBEJŠEK

Není smysluplné prosazovat hodnoty, nýbrž hledat prosaditelné hodnoty.

a je život opřený o hodnoty, prožívaný v nich, důležitější než ekonomický prospěch, profesionální kariéra a mnohdy i než vlastní život. Takových osobností je však žalostně málo, a nechtějí-li ostatním diktovat „správné hodnoty“,  mohou na společnost pouze apelovat. To však vede jen velmi výjimečně k politicky relevantním výsledkům. I když se mi to osobně nelíbí, tak nemohu než zopakovat, že uplatnění hodnot souvisí velmi úzce s jejich praktickou použitelností, to znamená s jejich účinností z hlediska cílů jedince. Teprve použitelnost, tj. účelnost hodnot způsobí jejich podstatnější rozšíření.

Ekonomizace sociálního života a vládnutí Pro pochopení obtížnosti uskutečňování hodnot je důležitá i následující skutečnost. Hodnoty hrají významnější roli pouze v politice blahobytné společnosti, jejíž členové nemají  každodenní materiální starosti. Řecko je sice kolébkou evropských hodnot, ale dnes se jeho obyvatelstvo řídí ze známých důvodů převážně podle nejnižších úrovní Maslowovy hodnotové pyramidy. Jinými slovy: Otevřenost společnosti vůči hodnotám je přímo úměrná její hospodářské situaci. Na hodnotách „založená“ nebo na ně se alespoň odvolávající západní politika dnes nedokáže skutečně pomoci ani Ukrajině, ani Sýrii. Proč? Protože by jednání ve smyslu hodnotové politiky a s ním spjaté materiální oběti přímo ohrozily jedinou klíčovou hodnotu, na jejímž uspokojování je založena vůbec sama možnost uvažovat o politice v morálních kategoriích. Tou hodnotou je blahobyt.

Důsledky Z dosavadních úvah plyne poměrně skeptický závěr: Moderní západní společnost je při prosazování svých hodnot permisivní, protože by v případě energického usilování o své hodnoty, neřku-li boje za ně bezprostředně ohrozila, nebo dokonce i ztratila právě to jediné, na čem jí skutečně záleží: totiž materiální blahobyt. Ironií dějin je přitom skutečnost, že to byly právě hodnoty spjaté se svobodou individua, které umožnily ekonomický úspěch západních společností a jejich blahobyt. Bohužel se však tato souvislost jaksi vytratila z povědomí západní společnosti; zůstala jenom její materiální fixace jako cíl a stěžejní hodnota.   

Pragmatické zacházení s hodnotami Lidé se tedy chovají v souladu s hodnotami zejména tehdy, když jim to přináší prospěch. A politicky vlivné jsou hodnoty jen tehdy, když mají podporu velkých skupin obyvatelstva. Mám-li v těchto úvahách pravdu, tak není smysluplné prosazovat hodnoty, nýbrž hledat prosaditelné hodnoty. To znamená takové hodnoty, které „ještě“ nebo „právě“ či dokonce „vždy“ mobilizují občany. Pozoruji, že v současnosti do této kategorie patří hodnoty související s národem. Mají totiž pro velkou část obyvatelstva vztah k realitě jejich vlastních životů, zároveň umožňují identifikaci (pocit sounáležitosti) s ostatními a v neposlední řadě je lze přímo promítnout do politických procesů. Když najdeme prosaditelné a  motivující hodnoty, mohou se z nich při jejich převedení do politické akce stát zájmy. To se může odehrát tak, že politický vůdce rozezná či předejme a zformuluje postoje určité části obyvatelstva, anebo že vznikne společenský tlak, který elity donutí registrovat a uskutečňovat společenskou objednávku nebo očekávání. Příkladem první možnosti je v poslední době tzv. „Obamova doktrína“: Podle ní budou americké ozbrojené síly nasazeny jen tehdy, když budou dotčeny centrální americké zájmy. Hodnotový rozměr Obamova rozhodnutí je ochrana národa, ale i (oproti minulosti) výrazná zdrženlivost při nasazení americké vojenské síly.

Veřejný zájem

Intelektuálně zajímavější je druhý způsob převeditelnosti hodnot do politické akce. Při psaní textu jsem si vzpomněl, že v jednom z minulých kolokvií na půdě ČKA kolega Pavel Hošek hovořil o poZávěrem se pokusím načrtnout určité východisko, ačkoliv to vzhle- mstychtivosti našich občanů vůči podvodníkům. Myslím, že jsem dem k překážkám, které jsem popsal, není právě snadné. z  jeho příspěvku vycítil určitou etickou kritiku pomstychtivosti, Hledám tedy hodnoty, které lze politicky uskutečňovat; hodno- která si vynutila ostřejší postup politiky a justice vůči tzv. kmotrům. ty, které tudíž mají vysoký motivační potenciál a nemají materiální Osobně preferuji jinou interpreraci. Pomstychtivost společnosti charakter.   jistě není ryze křesťanská vlastnost, ale z pragmatického hlediska Dívám-li se na celou problematiku hodnot v politice realisticky, si cením zejména výsledku. To, že výrazná politická objednávka – tak musím zopakovat úvodní zjištění, že hodnoty nemají v politic- potrestat podvodníky – je politický nástroj, upevňuje nebo dokonce kých souvislostech inherentní cenu, tedy cenu samy o sobě. Je vůbec znovu etabluje normy a hodnoty, o které se opírá stabilita celého odvážné myslet si, že by něco, co člověk vytvoří, mohlo platit nezá- společenského organismu. Upevnění anebo znovunastolení hodnot, visle na člověku; mělo tedy absolutní a univerzální pozici. tedy veřejný zájem, je z mého hlediska důležitější než to, že se tak Politicky viděno jsou hodnoty významné jen tehdy, když je lidé děje na základě lidské vlastnosti, která je z hlediska křesťanské víry považují za tak „cenné“, že se podle nich chovají. Avšak v tomto smy- problematická. slu akceptuje platnost hodnot pouze málo o to obdivuhodnějších lidí.   Kdybych si musel vybrat mezi eticky zdůvodněnou nečinností, Z naší historie známe buditele, odpůrce fašismu a komunismu nebo účinností, raději volím, co je společensky „důležité”, než to, co a konečně a samozřejmě také mnohé věřící. Všem těmto lidem byl je eticky „správné“. Obojí však vědomě zasazuji do uvozovek.  

Možná východiska

23

ČLOVĚK A SPOLEČNOST

Vztah církve a společnosti   Jiří Mrázek

Nový zákon vztah církve a společnosti přesně nedefinuje. Z jeho stránek lze vyčíst celou škálu poměrně rozmanitých odpovědí. I. Ježíš Samozřejmě nejvíce by nás zajímala  odpověď samotného Ježíše. A zdálo by se, že evangelia nám přímo nahrávají perikopu, rozhovor, který je tradičně nazýván Spor o daň císaři (Mk 12,13–17). Je to však perikopa, která je záludnější, než by se na první pohled zdálo. Ježíš je dotázán, zda je dovoleno platit daň císaři. Ve skutečnosti ovšem nešlo o „platební morálku“ vůči finančním úřadům, nýbrž o zásadní otázku, zda Židům je vůbec dovoleno uznat císaře pánem nad Svatou zemí – která přece patří Hospodinu. Byla to otázka, zda císař má vůbec právo vypisovat daně ve Svaté zemi a co mu tam vlastně patří. Slušelo by se možná připomenout, že zhruba čtyřicet let po tomto rozhovoru se všichni Židé ve Svaté zemi rozhodli, že císař nemá právo a nepatří mu tam nic. A začalo jedno z největších povstání v římské říši, které ovšem skončilo fiaskem a Jeruzalém na desetiletí přestal existovat. Jeruzalémský chrám už asi navždy. V době, kdy Ježíš dostává tuto otázku, je to otázka záludná, protože většina už si myslí totéž,  co o čtyřicet let později, ale ještě to nelze říci nahlas. Ještě nejsou dost připraveni. V tajných skladech ještě není dost zbraní a římští úředníci ještě nerozhněvali  úplně všechny. Ti, kdo otázku – tehdy tam v Jeruzalémě – Ježíšovi kladou, ji kladou jako past, a předpokládají, že se musí chytit. Musí přece vyzvat k neposlušnosti – a Římané už se o něj postarají. Ježíš odpoví – jinak, než očekávali. Po kolikáté už za těch posledních dní v Jeruzalémě. Vrátí otázku těm, kdo ho chtěli dostat. Co je císařovo, dejte císaři, a co patří Bohu, dejte Bohu! (Mk 12,17) Jenomže: co vlastně patří císaři? (kromě těch denárů s jeho hlavou, místo nichž lze natisknout jiné) a co vlastně patří Bohu? Můžeme jenom shrnout, že Ježíš odpoví jinak, než čekali. A že vlastně – neodpoví. Místo toho nám položí otázku, na kterou si bude muset odpovědět každý sám. A možná pokaždé znovu.

Tak nějak by se dalo shrnout to, co tam apoštol říká. A člověk se jenom překvapeně ptá: jak to jde dohromady s jeho životem? Cožpak to není zrovna Pavel, kdo byl mnohokrát téměř lynčován? Židé ho kamenovali, Řekové ho málem umlátili k smrti, prošel římskými kriminály… Bude to znít zvláštně, ale když Pavel vyjadřuje bezmezný optimismus o římských úřednících, mluví ze své zkušenosti. On to tak zažil. Pavel byl totiž římský občan. To tehdy nebyl zdaleka každý obyvatel říše. Římské občanství náleželo tenkrát obyvatelům města Říma, pak obyvatelům Itálie – a potom už jenom privilegovaným, kteří si tuto výsadu koupili, získali za zásluhy nebo zdědili. Římské občanství bylo něco jako diplomatický pas. Jeho nositeli se nesmělo jenom tak ublížit. Nesměl na něho nikdo vztáhnout ruku – dokonce ani při výslechu. Od jakéhokoliv provinčního soudu se mohl odvolat osobně k císaři. A pokud byl přece popraven, tak jedině useknutím hlavy – což byla výsada o mnoho cennější, než se nám dneska jeví (stačí si představit ostatní možnosti, jako sežrání šelmou, napíchnutí na kůl, čtvrcení nebo křižování). Drtivá většina Pavlových dobrodružství, o kterých mluví Skutky apoštolů a která nepřímo dosvědčují i zmínky v epištolách, vypadala tak, že Pavla se zmocnil rozvášněný, zfanatizovaný dav – a v poslední chvíli ho nechá zatknout konzul nebo nějaký jiný římský úředník. A pak už to dříve či později pokračuje tak, že dole za okny je ten rozvášněný dav, zatímco uvnitř proti sobě stojí dva – skoro by se mi chtělo říci: kolegové. Dva nositelé římského občanství; dva rozumní lidé, kteří se mohou rozumně domluvit.  Zatímco zástupy venku mohou mít předsudky, římská správa tu není proto, aby měla předsudky, nýbrž aby ctila zákony a právo. Zatímco Pavel podniká misijní cesty i do těch nejdobrodružnějších koutů impéria, římská správa je při nich tou jistotou, která mu kryje záda a na kterou se může spolehnout. V tomto optimismu se Pavel nakonec odvolal k císaři a tento optimismus mu vydržel zhruba do poloviny listu Filipským, kde líčí počátek soudního jednání…

II. Apoštol Pavel Apoštol Pavel dává výrazně kladnou, optimistickou odpověď,  která je nejzřetelněji vyjádřena  v epištole Římanům (Ř 13,1–7). Říká, že světská vrchnost je tady od Hospodina, z Božího dopuštění, těší se Boží přízni a my s ní  máme vycházet dobře stejně jako ona s námi. Vrchnost je tady od toho, aby trestala zlé a chránila (nebo dokonce odměňovala (Ř 13,3)) dobré. Nese meč – ale nese ho na naši obranu. Pokud jsme nic zlého neprovedli, nemáme se proč bát. Pokud jsme něco provedli, máme, co jsme si zasloužili.

24

III. Zjevení Janovo Zjevení Janovo neboli Apokalypsa tvoří výrazný protipól Pavlova listu do Říma a reflektuje situaci, v níž se ona rozumná římská správa najednou zblázní. Což bylo v danou chvíli „spuštěno“ tím, že se zbláznil císař. Nutno však dodat, že nejenom tím a nebyl to jen on. Jan Teolog pojal svůj výklad jako svébytné, téměř surrealistické obrazy, protože racionální výklad nemohl v onu chvíli jednání kdy-

Stali jste se podezřelým etnikem, které vzbuzuje xenofobii. Budou vás pomlouvat. Budou vás podezírat. A vy je musíte přesvědčit o své dobré vůli. Foto Michal Přibyl

si-rozumné-správy a kdysi-rozumných-lidí postihnout. Ale i z jeho na pohled bizarních obrazů je zřejmé, že ani šílený císař by nestačil sám na to, aby „zešílel“ systém. Na to je třeba přičinlivých provinčních úředníků. Řečeno slovy Apokalypsy: z moře se vynořila šelma (Zj 13,1–10) – ale bylo třeba, aby se druhá vynořila jakoby ze země, uprostřed mezi námi (Zj 13,11). A teprve ta druhá vytváří mediální obraz té první (Zj 13,14–15) a způsobí mnoho zla, aby se zavděčila. Zatímco Pavel doporučuje spolupracovat s  římskou správou, a dokonce hledat u ní ochranu proti předsudkům – Jan Teolog se omezí na varování: nezapleťte se s těmi šílenci! (Zj 2,14–15; 2,20; 15,2). Víc se pro tuto chvíli dělat nedá. Pikantní na celé věci je, že i tento Jan, autor Zjevení, byl něco jako V.I.P. , podobně jako Pavel. Jinak by totiž skončil někde v aréně, ve lví tlamě – zatímco takto skončil „jenom“ ve vyhnanství na ostrově Patmu (Zj 1,9).

IV. Pastorální epištoly Další postoj, který chci zmínit, najdeme právě v těchto epištolách. Jsou to dopisy, které už nepsal sám apoštol Pavel, a přestože se odvolávají na jeho jméno (přesto, že jeho jméno užívají), jsou spíše korespondencí mezi Pavlovými žáky. Pro církev v těchto listech je charakteristická jistá usedlost. Při četbě máme pocit maloměstských sborů v maloměstském prostředí – zřejmě ve všech odstínech toho slova. Pro postoj společnosti k těmto sborům je charakteristická jakási pobavená lhostejnost. Všimněte si, že najednou nemluvím o státu, ale (jenom) o společnosti. V případě apoštola Pavla tu bylo obojí: nevyzpytatelná společnost a jistá státní správa. V případě Apokalypsy vlastně také, jenom ta jistota v případě úřadů byla opačná.

 25

ČLOVĚK A SPOLEČNOST

V případě pastorálních epištol jako by stát byl až někde za obzorem a nevstupoval do života lidí. Objevuje se jenom v přímluvách, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem (1Tm 2,2). Když si to přeložíme, je to přímluva za vladaře, ale je to v podstatě přímluva, abychom o něm i nadále téměř nevěděli. Aby nás nechal na pokoji. Zato společnost – to jsou v tomto případě sousedé. To jsou ti lidé, mezi kterými tady každodenně žijeme. Oni i vědí, že jsme křesťané, vědí, že se tu schází jakási církev – a je jim to v podstatě jedno. Ani nevraživost – ani zájem. Čtete-li tyto epištoly, překvapí vás, jaký až puntičkářský zájem věnují popisu, jak má vypadat biskup: „Nuže, biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit, ne pijan, ne rváč, nýbrž vlídný, smířlivý, nezištný. Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné; nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev? Nemá být nově pokřtěný, aby nezpyšněl a nepropadl odsouzení ďáblovu. Musí mít také dobrou pověst u těch, kdo jsou mimo církev, aby neupadl do pomluv a ďáblových nástrah.“ (1Tm 3,2–7) A kdyby jen biskup. Jen co autor probere jeho mravní profil a reputaci, přejde podobným způsobem na jáhna a po něm presbytera (tedy člena rady starších) a skončí až u křesťanských vdov. Kde se bere v Pavlově odkazu tolik moralismu? ptáte se možná. Jenomže on to není moralismus. Věroučně umějí i tyto epištoly docela jednoznačně říci: jsme jenom hříšníci, spasení Boží milostí (1Tm 1,15–16). V tom popise spořádaného, monogamního, téměř abstinentního biskupa, který má poslušné děti – tam nejde o spasení. Tam jde jen o to, abychom nebyli okolnímu světu pro smích. Když už si volíte biskupa – který bude vidět a všichni to o něm budou vědět – tak si pečlivě rozmyslete, aby vám nedělal ostudu. Podobně v těchto epištolách najdeme diskusi s odlišně smýšlejícími křesťany, řečeno oním barvitým slovem, „s bludaři“.  Ale opět jinak, než bychom našli ve starých Pavlových listech. Pavel se hádal, přesvědčoval, polemizoval. Tady čteme: když už to musí být, tak jim jasně řekněte svoje stanovisko (pokolikáté už asi…), ale nehádejte se pořád dokola. Nenechávejte se do těch hádek zatáhnout. (Např. Tt 3,9–11) – Je to únava z diskuse. Ale také v tom kdesi vzadu zaslechneme: vždyť zase budeme všem pro smích! Zase si řeknou: to jsou ti křesťané. Pořád se o něco handrkují a dohadují mezi sebou. To je ta jejich křesťanská láska. Ale ta „pobavená lhostejnost“ ze strany společnosti je pouze jedna stránka věci. Autoři těchto epištol v situaci, do níž píší, nechovají příliš nadějí, že by se jim v nejbližší době podařilo obrátit všechny na víru. Zato však mají překvapivě silnou naději, že všichni budou spaseni. My, kdo jsme křesťany už nyní, máme významný náskok v tom smyslu, že o tom už teď víme a že nás to už teď formuje a vychovává (Tt 2,11–13 aj.). A také máme úkol modlit se, předstupovat před Boha i za ty, kteří ještě nevědí, že by mohli (1Tm 2,1–6). To byl postoj pastorálních epištol. Usedlé církve v usedlé společnosti. Zbývá nám poslední:

www.noemka.cz



26

NOEMI seznamka pro křesťany • pro věřící všech věkových skupin • kontakty včetně vzkazů a fotografií • pobyty pro nezadané Podrobné informace: Noemi, Na Mušce 1124, 534 01 Holice telefon: 777222877, [email protected]

V. Svět Prvního listu Petrova Autor této obecné epištoly oslovuje nejspíše právě pokřtěné (1Pe 2,2). A vysvětluje, co všechno se v jejich životě změnilo – tím, že se právě stali křesťany. Mají dědictví v nebesích (1Pe 1,4) – rozuměj, přeloženo do civilní řeči: cosi, co jim už nikdo nevezme, na co jim nikdo nemůže sáhnout. Potom i společenství – jsou živé kameny, ze kterých se staví chrám, živé kameny stavby, která dává smysl (1Pe 2,5). A do třetice právě ten smysl života (1Pe 1,18–19). No a pak k tomu dodá, jako by se nechumelilo: no a také jste něco ztratili. Totiž domov a občanská práva. Formálně možná ne – ale de facto ano. Autor přirovnává křesťany k přistěhovalcům (1Pe 1,1; 2,11–12). Nikoli poutníkům – být poutníkem v tomto světě, to zní hrdě. Apoštol je přirovnává spíše k imigrantům. Tím, že jste křesťané, přestali jste být okolnímu světu srozumitelní a pochopitelní. Stali jste se jakýmsi podezřelým etnikem, které vzbuzuje xenofobii. Budou vás pomlouvat. Budou vás podezírat. A vy je musíte přesvědčit o své dobré vůli (1 Pe 3,13). Ale něčím, čemu by rozuměli. Službou lidem – například.

Závěr Pokusil jsem se představit ne jeden, ale hned celou škálu postojů církve a prvních křesťanů vůči světu, který je obklopoval. Ta škála sahá od vztahu k rozumné státní správě, kterou znal Pavel,  přes pobavenou lhostejnost, které uvykly pastorální epištoly, a prekérní situaci imigrantů, o které mluví První list Petrův, až po výron státního šílenství v Apokalypse. Zbývá nám dodat, že volba na této škále nezávisela příliš na církvi, nýbrž spíš na té společnosti. Církev je v těchto variantách postavena do situace, ve které se snaží o zachování tváře a ještě se pokouší zvěstovat něco, co podle ní má smysl. Novozákonní autoři nebyli od sebe časově příliš vzdáleni. Ač to zní zvláštně, situace, které popisují, se mohly i časově překrývat, na různých místech existovat vedle sebe. A zbývá už jenom poslední otázka: v jaké z těch situací jsme dnes u nás? A možná nepřekvapí odpověď, že i dnes se ty různé modely překrývají a existují překvapivě vedle sebe. Naštěstí toho času s výjimkou Apokalypsy. Aniž bych si chtěl šplhnout, musím konstatovat, že v akademickém světě Univerzity Karlovy platí optimistický Pavlův model: rektorát je přátelská „státní správa“, na kterou máme spolehnutí a apoštol Pavel by z ní měl radost. (Čímž nechci říct, že na misijní cesty by začal jezdit přes Erasmus. Ale i tak.) Společnost za zdmi univerzity dlouho připomínala a leckde ještě připomíná situaci pastorálních epištol: tu znuděnou – tu mírně pobavenou lhostejnost. Společnost už si zvykla, že tu nějaké církve jsou, a nijak je neřeší – v dobrém ani špatném. Nic od nich příliš nečeká – dobrého ani špatného. Ne, že by to byly ideální podmínky k rozhovoru, ale mohlo by být i hůř. Společnost zjitřená mediální prezentací restitucí začíná ovšem připomínat spíše První list Petrův. Církve jsou opět „podezřelé etnikum“, podivní imigranti, přišlí odnikud. Podezřelé z toho, že chtějí (naše) státní peníze a lesy (a možná kradou i slepice). V této situaci darmo něco vykřikovat o kulturních hodnotách a kulturním dědictví, natož pak právu. V téhle situaci je třeba najít něco, co by i ateistická česká společnost pochopila jako dobré. „Srozumitelné dobro.“ A to je v našem případě Diakonie, Charita, Adra – a všechny ty další křesťanské počiny sociální a humanitární práce. Doc. ThDr. Jiří Mrázek je děkan ETF UK a vedoucí katedry Nového zákona tamtéž. Text je inaugurační přednáška (při uvedení do funkce děkana ETF 3. 6. 2014).

ČLOVĚK A SPOLEČNOST

FN přitahuje svým dynamismem: Marseillaisa v podání Marine Le Penové.

Příběh rodiny Le Penových Cédric O

Úspěch extrémně nacionálně laděných stran v evropských volbách vyvolává otázky po příčinách. Je snad důvodem hospodářská krize? Evropská integrace? Slábnutí tradičních hodnot?

D

ne 21. dubna 2002 přináší francouzská televize šokující zprávu, která poznamená politický život celé jedné generace: Ve druhém kole prezidentských voleb budou proti sobě stát dosavadní prezident Jacques Chirac a  Jean-Marie Le Pen, vůdce krajní pravice,

všemohoucí předseda strany Front National (FN), jeden z jejích zakládajících členů před třiceti lety. Socialistický předseda Chiracovy vlády Lionel Jospin, zdánlivě neohrozitelný po pěti letech hospodářské prosperity s vytvořením více než jednoho milionu pracovních míst, ztratil šanci utkat se s Chiracem rozdílem méně než 200 000

 27

ČLOVĚK A SPOLEČNOST



hlasů (16,86 % pro JM Le Pena proti 16,18 % hlasů pro L. Jospina). s trváním současného stavu; sám pojem „krize“ s jejím v dřívějších Celá Francie strnula údivem: to, že člověk známý svými extrém- dobách dočasným dopadem ztrácí svůj původní význam a smysl. ními a přímo urážlivými názory (negativně se proslavil jmenovitě Autoři mluví o „lidovém názoru, podle něhož takzvané překonání krize není dnes už ničím jiným než jen prohlášením, že plynové komory jsou usazením se v krizi, vzniklé v roce 2008“. „historický detail“) se mohl vetřít na tak CEDRIC O Globalizace, kterou je Evropa postižena vysokou politickou úroveň v zemi všeoa zároveň ji také spoluvytváří, se jeví jako becných lidských práv, je prožíváno jako nevyhnutelnost, třebaže dále prohlubucelonárodní urážka. je příkop mezi prostými lidmi a  těmi, Výsledkem je mobilizace takřka kdo z tohoto stavu těží (příslušníky elity všech kandidátů prvního kola, kteří vya  finančníky, jejichž kategorie směřuzývají k  opozici vůči extrémní pravici. jí ke  splynutí); společenský konsensus Vrcholem spontánního odporu se stává v zemi se za těchto okolností hroutí: manifestace na tradiční oslavě 1. máje, „Napětí mezi bohatnoucí stranou kdy se po celé Francii spojuje mezi 1,3 a  stranou chudnoucích občanů prožívá a  2 miliony osob v  odporu proti strastále více lidí jako nespravedlnost, rozbíně Front National a jejímu předsedovi. jející soudržnost společnosti – a ještě horJacques Chirac odmítá debatu s  ním ší je šířící se přesvědčení, že mezi oběma před závěrečným kolem voleb a 5. května tendencemi existuje nutná souvislost: ,čím je znovu zvolen francouzským prezidentem se skóre 82,21 % hlasů, což je absolutní rekord v dějinách páté jsme my slabší, tím silnější budou oni nebo rovnou ,naše oslabení jim republiky. Čest republiky je zachráněna! umožňuje dále sílit . Vzniká dokonce podezření, že se jedná o záměr O dvanáct let později jako by se dějiny zasekly. Front National a že opravdová politická moc – moc trhu a financí – činí vše pro další s Marine Le Pen (jeho dcerou) vstupuje s takřka čtvrtinou odevzda- oslabení prostých lidí, ve snaze upevnit svou moc.“ ných hlasů (24,85 %) do Evropského parlamentu jako francouzský Současnou složitou situaci provázejí pochybnosti o schopnosti lídr, se slušným odstupem od Union pour le Mouvement Populaire a vůli tradičních politických stran komplexně řešit problematiku (pravice – 20,80 %) a hlavně od Parti socialiste (levice – 13,98 %). současné provázanosti tří významných faktorů: globalizovaných fiTentokrát ale nedochází k žádné srovnatelné národní odezvě: Po vý- nancí, situace v EU a hrozivého břemene státních dluhů. Tváří v tvář zvě mladých sekcí politických stran k manifestaci 1. máje 2014 se této nepřehledné situaci vypadají všichni tradiční političtí aktéři jako sejde … sotva 10 000 osob. Všem je jistě zřejmé, že evropské volby stejně neschopní a to probouzí touhu po někom „zcela jiném“, schopjsou vhodnou příležitostí k protestnímu hlasování[1] a že socialisté nějším rozetnout vzniklý gordický uzel: Front National! jsou zcela vyčerpáni dvouletým obdobím chaotického řízení ekonoBylo by ale unáhlené vysvětlovat přitažlivost populismu poumiky a UMP se utápí v soudních procedurách a osobních rozepřích. hým logickým důsledkem stavu ekonomiky. Rakouský příklad země Ale to hlavní o dvanáct let později spočívá jinde: extrémní pravice s ročním růstem ekonomiky mezi 3 a 4 % za současného úspěšného pronikla do centra francouzské politiky tak suverénně, že političtí postupu populistů upozorňuje, že věc je složitější. Patří k ní ještě dva komentátoři mluví o proměně dosavadního francouzského biparti- další krizové momenty: S politickou krizí se ve Francii vedle slabých smu v tripartismus (FN, PS, UMP). Přitom nás to nejhorší možná hospodářských výsledků pojí také ještě obava z dravosti nových akteprve čeká: FN se stává hlavní volbou mladých – odhady mluví térů světové ekonomiky a zklamání ze zablokované situace v EU, o 30 % voličů do 35 let jako opory strany Marine Le Pen s tím, že tato která není schopna nahradit národní zájmy vyššími a úspěšnějšími tendence narůstá. V průzkumu veřejného mínění z června tohoto zájmy Unie. Minulost se najednou jeví jako ideál s tehdejší ztracenou významroku[2] se hlásí 45 % Francouzů k jejímu programu. Původní šok se ností na  světové scéně[5], zpochybňující celý současný politický mění v pokušení. model. Krize politické reprezentace – politicko-finanční skandály, nedůvěra k poslancům a pocit staromódnosti tradičního volebního systému v době internetu a sociálních sítí – je příležitostí, kterou Jak jsme se dostali až sem? úspěšně využívají strany nacházející se „vně tradičního systému“. Důvodů je celá řada a jsou průsečíkem několika „krizí“. První z nich FN v současnosti využívá jak své pozice mimo vládnoucí estaje krize hospodářská, což není jen francouzská specialita; v celé Ev- blishment, tak svého úspěchu v rámci daného systému, a představuje ropě se extrémní pravice neprosadila snad jen v Německu. Jinde tak šanci překonat jeho současnou strnulost. Součástí úspěchu FN podle schématu dobře známého z minulosti se (domnělá nebo i sku- je také proměna politické nabídky a stylu vedení s pětačtyřicetiletou tečná) neschopnost současných pravicových i levicových vlád vyvést Marine Le Pen, která v lednu 2011 nahradila ve vedení svého otce. Evropu z krize, která významné části obyvatelstva nenabízí žádnou Obklopila se mladšími politiky patřícími k současné evropské vlně perspektivu, stává vodou na  mlýn evropskému neopopulismu, populistů, nesené úspěchy rakouské strany FPÖ a jejího někdejšího probouzí nevraživost vůči migrantům spolu s touhou „zkusit něco předsedy Jörga Haidera. jiného“. Platí to v míře, v jaké jsou postiženy jednotlivé části obyvaProměna FN není ale jen estetická. Jean-Marie Le Pen na sebe telstva současnou hospodářskou krizí ( podle květnového průzkumu od  roku 1972 trvale upozorňoval antisemitskými a  rasistickými Ipsos[3] to platí o 43 % dělníků, 38 % úředníků, o 37 % Francouzů se výpady, někdy hraničícími až s postoji neonacistických a neofašivzděláním pod úrovní maturity a o 38 % rodin s nízkými příjmy), ale stických seskupení v zemi, mluvil pochvalně a s obdivem o ultralitaké o mladistvých, v jejichž prostředí se nezaměstnanost pohybuje beralismu a s despektem se vyjadřoval o státní instituci. Je možné, okolo 25 % (a v některých případech dokonce až 50 %!). že nikdy ani netoužil o podílu na politické moci v zemi. Jeho dcera Sociologové, např. Alain Mergier a Jérôme Fourquet, zde mluví naopak o politickou moc od samého počátku usiluje, nechává se o „zlomu“[4] vzniklém spojením hospodářské krize s novou a hlu- přitom vést současným sklonem evropského voličstva k politické bokou společenskou a  demokratickou roztržkou, prohlubující se pravici a zkušeností „spřízněných“ politických stran, které se jinde

Front National s Marine Le Pen vstupuje s takřka čtvrtinou odevzdaných hlasů do Evropského parlamentu jako francouzský lídr se slušným odstupem.

28

ČLOVĚK A SPOLEČNOST

v Evropě na výkonu politické moci už podílejí. Marine přizpůsobuje svůj program jejich taktice, opouští dosavadní politickou výlučnost FN a vyjadřuje se – pochopitelně za použití neopopulistické terminologie – ke společenským otázkám propojeným s ekonomikou a v některých případech (např. kontrola finančního sektoru, požadavek opustit společnou evropskou měnu, navrátit národnímu státu ničím neovlivněnou suverenitu…) se přibližuje levicovým pozicím, jmenovitě v obhajobě státní svrchovanosti a na ni navazujícím odporu k jejímu oslabování ve prospěch EU[6]. Hlavní rozdíl mezi jejím postojem a levicí pak spočívá jen v přístupu k francouzské imigrační politice, ale i zde halí FN svůj odpor k ní do argumentace o „hospodářské únosnosti masové imigrace v krizovém období“. FN se v roce 2014 představuje veřejnosti jako národně-socialistická strana v plném smyslu tohoto pojmu[7] a velmi dbá na svůj stranický image.

Vnitřní hranice FN Důsledkem této nové strategie jsou ovšem napjaté vztahy mezi různými frakcemi uvnitř FN, které by mohly v dohledné době zasáhnout i tradiční skupinu voličů této strany. Nový styl, který prosazuje Marine Le Pen a který jí pomohl k významným volebním úspěchům, se přesto nezamlouvá „historickým“ lídrům FN, v první řadě jejímu otci, dnes jen čestnému předsedovi FN[8]. Ten se pravidelně „připomíná“ své dceři obvyklými urážlivými deklaracemi. Nedávná debata, ve které se dcera s otcem na veřejnosti neshodli,[9] je výmluvným svědectvím vzniklé situace: předně otevřeně dokládá vnitřní napětí ve straně mezi starou a novou linií a dále Marine mluví o antisemitské deklaraci svého otce jako o „politické chybě“. Tím je nepřímo řečeno, že se nejedná o chybu v podstatě věci, ale o nevhodnost v dané politické situaci. Tím ale i Marine doznává, jak nesnadno se FN zříká své sírou zapáchající minulosti (a možná se jí vůbec zříci nechce). Debata je pro ni nutná podobně jako pro strany podílející se na výkonu politické moci a  znamená to také rozchod s výlučností její politické strany. I to je zřetelně proti tradici FN a proti jejímu otci. Jestliže se FN nezřekne svých tradičních urážlivých výpadů, bude zřejmě nadále zbavena vlivu na politické dění v zemi a také v Evropě. Naznačuje to odmítnutí spolupráce britských antievropanů (UKiP) s FN v Evropském parlamentu právě v důsledku antisemitismu FN, který je pro Brity nepřijatelný. K  politickým výzvám strategického charakteru, před kterými stojí FN na cestě k politické korektnosti, se dále pojí ještě nedávné záporné zkušenosti z místní samosprávy ve městech, ve kterých FN v průběhu devadesátých let vyšla vítězně z voleb (Marignane, Orange, Toulon, Vitrolles). Většinou šlo vše rychle od desíti k pěti ve znamení špatného vedení místních záležitostí, nedodržených volebních slibů a právních přehmatů;[10] výsledkem je názor, že FN dovede jen nezodpovědně protestovat. Tato situace naznačuje, jak důležité bude pro celou FN počínání čtrnácti touto stranou jmenovaných nebo alespoň podporovaných kandidátů, kteří se v posledních volbách stali starosty měst s počtem obyvatel nad 9000. Úspěšné zvládnutí jejich úkolu bude potvrzením podstatné proměny strany, za kterou kandidovali, případný neúspěch by byl fakticky popřením této proměny. Tady je v sázce politický vývoj země v nejbližších letech: FN se pečlivě připravuje na každý volební termín; je dnes daleko lépe strukturovaná než v roce 1995, dokázala výrazně postoupit v profesionalizaci svých kádrů, a tím přetáhla na svou stranu několik významných funkcionářů, zklamaných počínáním jejich tradičních politických stran, přivábených pseudozklidněním této strany. Necelé tři roky před příštími prezidentskými volbami, ve chvíli, kdy tradiční – republikánské – politické strany bojují s velkými nesnázemi, FN přitahuje svým dynamismem. I když i ona stojí před řa-

Spolu v Evropském parlamentu: Jean Maria Le Pen a Marine Le Pen. dou nedořešených problémů, je nesnadné předvídat výsledek tohoto soupeření. To je názor velké části francouzské politické reprezentace. Obávají se přítomnosti Marine Le Pen ve druhém kole prezidentských voleb v květnu 2017 a zároveň se na tuto eventualitu musí vážně připravovat. Marine Le Pen v takovém případě dosáhne určitě daleko lepšího výsledku než její otec se svými 18 % o 15 let dříve… Cédric O je poradcem  francouzského ministra financí Pierra Moscovici. Poznámky [1] Ve francouzských prezidentských volbách v roce 2012 získala Marine Le Pen 17,90 % hlasů, za F. Hollandem (PS – 28,63 %) a N. Sarkozym (UMP – 27,18 %). [2] Průzkum provedený PollingVox pro Valeurs actuelles. [3] Viz http://fr.scribd.com/doc/226037674/Europeennes-Ipsos-Comprendre-Le-Vote-Des-Francais. [4] Le point de rupture; enquête sur les ressorts du vote FN dans les milieux populaires, Alain Mergier et Jêrome Fourquet, Les essais de la Fondation Jean Jaurès, Septembre 2011. [5] Tuto dvojí krizi doprovázejí překvapivé důsledky: Gallup International zařazuje svou analýzou 53 zemí v roce 2011 Francii do čela pesimistických populací ... před Iráčany, Afghánce a Pakistánce! [6] Srov. například deník Le Monde z 19. 7. 2014, článek „Quand le FN compose son menu avec le discours syndical“: http://www.lemonde.fr/idees/ article/2014/07/19. [7] Tato proměna se ostatně projevuje početnými přestupy někdejších členů MRC (Mouvement Républicain et Citoyen), levicové protievropské strany, k FN – k nejznámějším patří Florian Philippot. [8] Čestný předseda FN byl nedávno znovu obviněn z anisemitismu poté, co na adresu umělců, kteří nemají FN v lásce, prohlásil (jmenovitě o zpěváku Patricku Bruelovi, který je židovského původu), že bude zahrnut do další „várky“ – a to jen několik týdnů po prohlášení, že virus Ebola by mohl „vyřešit problém africké imigrace do Evropy ve třech měsících“. Podle Le Pena je to jen „jednoduché demografické konstatování“. [9] Srov. jmenovitě http://tempsreel.nouvelobs.com/politique/20140618. OBS0804/jean-marie-le-pen-marine-a-tort-de chercher-l-approbation-du-systeme.html. [10] Viz http://www.lexpress.fr/actualite/politique/ces-villes-que-le-front-national-adeja-gerees 7672.html. Města Toulon a Vitrolles přešla k „republikánům“ už při následujících volbách (2001); Marignane v roce 2008 a jen Orange, jejíž starosta Jacques Bompard se rozhodl vystoupit z FN, lze považovat za „skoro-úspěch“.

29

ČLOVĚK A SPOLEČNOST

Sekulární věk a jeho rozmanité příběhy Jan Regner, SJ

Opus magnum kanadského filosofa Charlese Taylora  z pohledu českého jezuity a teologa

V

 minulém roce se do rukou českého čtenáře dostala publikace nad jiné aktuální, zvláště v našich zeměpisných šířkách, Sekulární věk Charlese Taylora (origiální vydání Harvard University Press 2007). Slavný rodák z  kanadského Montrealu se v  ní z  pohledu etiky a politické filosofie zabývá Dilematy moderní společnosti, jak ostatně zní i podtitul tohoto tlustospisu. Patří k neslavnějším knihám tohoto katolického myslitele a ve svém oboru je dnes považována za klasiku. Po Etice autenticity a Multikulturalismu: zkoumání politiky uznání, které u nás vyšly v roce 2001, jde už o třetí Taylorovo dílo, které českému čtenáři zprostředkovalo pražské nakladatelství Filosofia. Český překlad se omezil na čtvrtou kapitolu první části, dvě kapitoly ze čtvrté části a čtyři kapitoly z poslední páté části Taylorova díla. Když pomineme první kapitolu, jež byla autorem publikována již dříve, tvoří dalších šest kapitol souvislý text, tak jak ho nacházíme v originále. Sami redaktoři svůj výbor zdůvodňují tím, že tyto pasáže obsahují nejpůvodnější Tayolorovy myšlenky. Stranou tak zůstaly filosoficko-historické traktace, jež si odborník musí dohledat v originálním znění. S touto volbou se lze ztotožnit, byť by i některé ideje vytržené z kontextu mohly ztratit svoji původní průraznost. I tak je text natolik rozsáhlý, že by se kniha v každé jiné ještě obsáhlejší variantě mohla na našem malém knižním trhu lehko stát neprodejnou. Pečlivý překlad Tomáše Chudého a  Ondřeje Štěcha si zcela jistě zaslouží naše ocenění, zvláště díky převedení nelehkého Taylorova pojmosloví do češtiny. Domnívám se, že by se kniha měla stát povinnou četbou každého současného teologa. Je však neméně užitečná i pro sociology a filosofy, kteří se zajímají o etické, náboženské a jiné společenské otázky a nespokojí se s lacinými odpověďmi.

Odkouzlení světa Charles Taylor studoval na univerzitě McGill v Montrealu a v letech 1953 –1961 v Oxfordu. Na obou vysokých školách později také přednášel. V šedesátých letech minulého století také opakovaně kandidoval do kanadského parlamentu, nebyl však nikdy zvolen. V roce

30

2007 obdržel Templetonovu cenu za svůj příspěvek k humanitním vědám. Během své kariéry se mimo jiné intenzivně zabýval takovými mysliteli, jako je Hegel, Heidegger, Merleau-Ponty a Wittgenstein. Ti významně ovlivnili jeho směr uvažování. Ve svém díle Sources of the Self (1989) odmítá představu člověka jako izolovaného subjektu a zdůrazňuje, nakolik je při formování lidského individua nutné jeho zapojení do společnosti a interakce s druhými. Člověk je vržen do světa a díky své vtělenosti nemůže být od svého okolí oddělen. Pokud jde o etické hledisko, Taylor razí myšlenku autenticity a nepodmíněného respektu vůči jinakosti druhého. Ve svém Sekulárním věku kanadský myslitel poukazuje na to, že fenomén sekularismu se stal v sociálních vědách velmi významným tématem. Nechápe jej přitom jen jako úbytek náboženského vědomí, ale i jako výsledek procesu emancipace individua v dnešní společnosti. Sekularismus tedy nepokládá jen za náboženský pojem, ale mnohem více za pojem sociologický. Jako historicky podmíněný útvar jej lze objasnit na základě popisu změn v západní společnosti, v níž dlouhodobě stoupá význam vědy a autonomie rozumu. Zatímco kdysi nebylo možné v Boha nevěřit, dnes je víra v Boží existenci pokládána jen za jednu z možností. Středověk byl podle Taylora érou okouzlení, kdy lidé vnímali sami sebe jako pevnou součást světa mocného Stvořitele, andělů, démonů, ale také čarodějnic, církevních svátostí, ostatků a posvátných míst. Středověký člověk cítil, že je ve sféře vlivu těchto entit, a tím byl ponoukán k duchovnímu rozvoji. Křesťanství na Západě zcela zásadně ovlivnilo pohled lidí na skutečnost. Mezitím se ovšem kulturní klima změnilo natolik, že již nelze opomíjet jeho mnohotvárnost. Podle autora Sekulárního věku za touto proměnou stojí především tři hlavní rysy deismu: prvním je antropocentrický důraz, druhým přesvědčení, že Bůh je k nám vztažen především skrze neosobní řád, který ustanovil, a třetím pak víra v rozum, jenž je schopen pojmout vše, náboženství nevyjímaje. Taylor tedy chápe deismus jako jeden z nejdůležitějších kroků od věku víry v Boha k moderní sekulární éře. Přitom je možné rozlišovat tři modely sekularizace: zesvětštění posvátných prostorů,

Charles Taylor razí myšlenku autenticity a nepodmíněného respektu vůči jinakosti druhého.

ČLOVĚK A SPOLEČNOST

ČLOVĚK A SPOLEČNOST



úpadek náboženského vědomí, jenž jde ruku v ruce s praktikováním víry, a kulturní podmínky, kde je nedůvěra v náboženství akceptovatelnou možností. Taylorův Sekulární věk se zaměřuje na třetí model.

Role osvícenství a reformace Už v úvodu své knihy Taylor odmítá prvoplánové tvrzení, podle kterého stojí za úpadkem víry to, že Darwin odmítl biblické vyprávění o stvoření světa. Autor Sekulárního věku nepokládá za vhodné stavět proti sobě víru a nevíru jako dvě konkurenční teorie. Chápe je jako dva druhy žité zkušenosti, které charakterizuje určitý pohled na život. Odpovídají odlišně na otázky po životním bohatství a chudobě, plnosti a prázdnotě, po domovu či vyhnanství. Zatímco věřící hledá plnost v Bohu, nevěřící v rozumu (osvícenství), přírodě či vnitřních hloubkách (romantismus). Pokud však bylo dříve možné mít bezelstný postoj, dnes je víra i nevíra reflexivní, byť představuje odlišné stavy vědomí. V první části své rozsáhlé knihy se Taylor snaží dobrat odpovědi na otázku, jak je možné, že ještě přibližně v roce 1500 nebylo možné v západní společnosti nevěřit v Boha, kdežto po 500 letech je to nejen snadné, ba pro některé přímo nezbytné. Lidé již přírodní události nevnímají jako přímé zásahy Boha Stvořitele, žijí v „odkouzleném“ světě a prosperující společnost chápou čistě jako výsledek lidského konání. Příčinu tohoto procesu autor Sekulárního věku nachází v hnutí křesťanské reformy, která vedla k větší emancipaci individua. Díky hnutí devotio moderna byl zase křesťan vedle společných projevů zbožnosti stále více veden i k svobodnému praktikování a prohlubování osobní spirituality. Někdejší „porózní“ subjekt, náchylný na vnější vlivy, duchy a démony, se pomalu začal měnit v subjekt sebevědomý, svobodně konající a odrážející vnější vlivy odkouzleného světa. Úspěch křesťanské obnovy vedl k přeuspořádání společnosti, jež se začala bránit proti všemu, co pokládala za neurvalé a neukázněné. Dříve byli lidé ukotveni třemi způsoby: v sociální skupině, jejíž náboženské rituály byly identické s rituály společenskými, ve vesmíru, okouzleném světě duchů či jiných vnějších sil, a ve sféře božstva, jež se úzce podílelo na projektu lidského rozvoje. Jednotlivec byl tedy ukotven ve společnosti, společnost ve vesmíru a vesmír zahrnoval božský rozměr. Tato ukotvenost se začala nejprve bortit mezi příslušníky společenské elity, kteří začali sami sebe vnímat jako autonomní bytosti. Obrat k člověku tak otevřel brány bezbožnému humanismu. Postupně se začalo měnit i pojetí lidského rozvoje.

Čas obratu Zmíněné emancipační sebe-osvojení subjektu se v západní společnosti díky reformaci postupně rozšířilo z elity na celou populaci. Člověk dnes vnímá sám sebe jako racionálního a společenského činitele, otevřeného spolupráci na veřejném dobru. Zrodil se tak moderní morální řád, který zcela odsunul někdejší systémy postavené například na myšlence, že společnost by měla být uspořádána podle hierarchie ve vesmíru. Taylor zde poukazuje na tři formy společenského sebe-uchopení: hospodářství, veřejnou sféru a postupy demokratické samosprávy. Hospodářství a veřejná sféra se staly nezávislými na politické síle. Hezky to vystihuje pojem „neviditelná ruka“ zavedený ekonomem Adamem Smithem. Jedinec pohybující se na svobodném trhu sice sleduje svůj vlastní zájem, ale tím podporuje i blaho celé společnosti. Pokud totiž maximalizuje své výnosy, zvyšuje i celkové výnosy společnosti jako celku, protože ty jsou identické se součtem všech

32

individuálních výnosů. Stát se tak stává pouze koordinující silou, která podporuje hospodářský rozvoj. Tento moderní mravní řád už není společností „zprostředkovaných přístupů“, kde jednotlivci jsou drženi pospolu díky hierarchické struktuře a díky vládci, jenž má moc nad všemi ostatními. Současný řád je neosobní a rovnostářský. Posunuli jsme se od vertikálního řádu k řádu horizontálnímu, od společnosti zprostředkovaných přístupů k společnosti přímých přístupů. Vznik nového řádu prohloubil díky křesťanské reformě odstup lidí od Boha, především však nastartoval odklon od strukturovaných náboženství. V nich totiž jednotlivec cítil ohrožení svého svobodného konání a smýšlení. Protože je však člověk bytostně náboženským tvorem, ožilo přirozené náboženství, jež bylo kdysi pokládáno za obskurní. Zatímco ve staré společnosti byla božská milost pro lidský rozvoj nenahraditelná, s příchodem deismu je milost zastíněna lidským rozumem, onou lidskou schopností poznat a realizovat Boží plán. Tajemná Prozřetelnost tak musí udělat místo Božímu plánu. Nakonec přichází Feuerbach s přesvědčením, že potenciál připisovaný Bohu je prostě potenciálem lidským. Oficiálním příběhem osvícenství je to, že lidé začali k interpretaci světa užívat rozum a vědu místo náboženství a pověry. Společenský řád mohl být nastolen díky racionální sbírce zákonů a důležité lidské vztahy tak byly upraveny jednotlivými ustanoveními. Podle Taylora však hnací silou v pozadí tohoto rozvoje bylo reformované křesťanství a jeho posun k Bohu-designéru v době rané moderny. To nastartovalo v západní společnosti masivní změnu horizontu.

Proměna paradigmatu V třetí části nazvané Nova Effect Taylor rozlišuje tři stadia zmíněného procesu: Prvním byl prudký nárůst sekularismu způsobený nabídkou exkluzivní alternativy ke křesťanské víře v 18. století. Následovala diverzifikace v 19. století vedoucí až k Nietzscheově rozchodu s humanismem svobody a společného dobra. V posledních pěti desetiletích pak došlo k jakémusi výbuchu novy, jehož účinek zasáhl nejen příslušníky elity, ale celou společnost a způsobil masivní šíření kultury autenticity a individualismu. Začaly se ovšem objevovat i protitlaky: iracionální obavy ze svobody nebo závratě ze ztracených hodnot. Z našeho světa se vytratilo hrdinství, utilitarismus se stal příliš plochým a smrt je vytlačována na okraj. Nevíra se v druhé polovině 19. století začala snoubit s novým vnímáním vesmíru. To vedlo až k teoriím, podle kterých myšlení či vůle jsou pouhým produktem neurofyziologických procesů v nás. Ten nejtvrdší materialismus tu najednou stál vedle křesťanského pravověří, a tím byl dán základ pro válku mezi vírou a nevírou. Také v umění se začal projevovat tento posun ve vnímání světa. Místo realistického ztvárnění (mimesis) velkých příběhů křesťanství naplněného obvyklými symboly se objevují kreativní výlevy vlastního nitra umělce (katarsis) a vyjádření jeho pohledu na svět, často pomocí zcela nových výrazových prostředků. I zde je dobře patrný antropocentrismus nové doby. Víra v  osobního Boha začala být vnímána jako dětinská, materialismus naopak jako dospělý. Člověk se postavil na místo Boha a osvojil si nauku o nadčlověku. Radikální revolta přivedla některé současníky až na okraj propasti – k nihilismu a popření života jako takového. Někteří se ještě snažili zachránit ze starého světa, co se jen dalo. Oživovali víru v lidskou kulturu a schopnost duchovního či morálního vzmachu. Evolucionismus sice změnil vše, neustále tu však zůstávala potřeba věci vyjadřovat plněji a hlouběji. Tak vznikla filosofie altruismu, povinnosti a sebekontroly, která ovšem vyvolala

ČLOVĚK A SPOLEČNOST

na konci 19. století další rebelii. Zejména mladá generace tuto vlnu moralismu odmítla, protože pro ni byla příliš materialistická, dusivá a samoúčelná. V katolických kulturách, zejména ve Francii, se moderní řád společného dobra zformoval jako republikánský a protikřesťanský, ne-li přímo ateistický. Nové pojetí člověka se postavilo do opozice ke křesťanskému učení o prvotním hříchu. Společenské vnímání založené na exkluzivním humanismu se radikalizovalo v marxistickém socialismu. Nepřítelem tohoto pojetí byla „reakce“ – vertikální hierarchie, v které byly ctěny rozdíly mezi lidmi a každý měl své pevné místo. Krize civilizace však také vyvolala nové varianty vertikálního řádu, například fašismus a nacismus. Válka mezi vírou a nevírou byla úzce spojena s bojem ideálů a kontra-ideálů morálního společenského řádu. Konflikt se však vytratil ve chvíli, kdy si náboženství našlo ve společnosti své nové místo.

Sekularizace a vzmach spirituality Období od r. 1800 do r. 1960 označuje Taylor jako věk mobilizace. Náboženské formy starého střihu utrpěly ztráty a nové formy byly na vzestupu. Církve organizovaly život svých členů a posilovaly jejich oddanost, nabízeli jim vzdělání v církevních školách a různé volnočasové aktivity v prostředí spoluvěřících. Ve Francii se strhl otevřený souboj mezi církví starého střihu (ancien régime) a sekulárními republikány. Církev začala angažovat laiky v nových strukturách, rozvíjela fundraising, poutě nebo Katolickou akci. V anglofonních oblastech se tato mobilizace u některých denominací projevovala tím, že církve pomáhaly svým členům nasbírat síly a lépe se orientovat v tržním hospodářství (např. metodistická církev). Ovšem kulturní revoluce v šedesátých letech 20. století ukončila, přinejmenším na Západě, věk mobilizace a nastolila období Taylorem nazvané věk autenticity. Kromě morálního a instrumentálního individualismu sílil především individualismus „expresivní“. V mnohém se toto pojetí podobalo romantismu, který ovládl elity koncem 18. století, bylo však širší a postihlo většinu populace. Náboženský život či praxe se staly předmětem osobní volby a své spojení s posvátnem začal každý hledat podle svého, buď v církvi, nebo mimo ni. Lidé opouštěli racionalismus a vydávali se směrem k individuálním spirituálním vhledům a pocitům. Osobní spiritualita se ovšem často stavěla do opozice k tradičním formám zbožnosti strukturovaných náboženství. Sexuální revoluce také rozbila kulturu moralismu, která byla dominantním směrem předchozích desetiletí. Mladí lidé se začali ve městech párovat, aniž by se cítili determinováni nějakými předsudky a představami společenské přijatelnosti. Tragédií církve však je to, že se nedokázala v nové situaci zorientovat, vězí často ve zkreslených představách či moralizujících soudech a odmítá otevřenou diskusi o mnoha otázkách, mimo jiné ohledně lidské identity. Taylor je nadto přesvědčen, že církevní představitelé se musí naučit více naslouchat skutečným problémům dnešních lidí a nabídnout nové formy náboženské praxe včetně meditací, speciálních modliteb, charitativní práce, diskusních skupin, poutí apod. V  poslední části své knihy se kanadský myslitel snaží popsat podmínky sekulární víry v  „imanentním rámci“ (immanent frame), ve kterém v současné době žijeme. Západní společnost se stala multikulturní a někdejší uniformitu náboženského života už nelze obnovit. Poryvy spirituality dnešních lidí jsou stále rozmanitější a církev je bude schopna oslovit, jen když opustí praxi některých vnějších, často už zcela vyprázdněných úkonů, a přijde s věrohodnou a autentickou nabídkou, jež utiší žízeň hledajících po autentické duchovnosti.

Česká laboratoř sekularizace V různých statistikách figuruje Česká republika mezi nejvíce sekularizovanými zeměmi v Evropě. Strukturované církve u nás dlouhodobě hlásí úbytek praktikujících věřících v kostelích i sborech. Politolog Petr Fiala ve své knize Laboratoř sekularizace (Brno: CDK, 2007) konstatuje, že „Česká republika je z hlediska religiozity či spíše ne-náboženskosti společnosti ,zvláštní případ, k němuž je co do šíře i hloubky sekularizačních procesů těžké hledat v Evropě srovnání (s. 9). Počet lidí bez vyznání je podle výzkumů okolo 70 %, což je nezvykle vysoké číslo, srovnatelné snad jen s východoněmeckými spolkovými zeměmi. Při hledání příčin tohoto stavu Fiala dochází k závěru, že je určen historickými okolnostmi: „Antiklerikalismus a liberální anticírkevní postoj jsou jakousi archetypální součástí moderní české kultury“ (s. 35). Již v prvorepublikové společnosti byli katoličtí autoři vytlačováni z veřejného prostoru, zato intelektuální elity, které byly v kurzu, „se deklarovaly převážně proticírkevně a protikatolicky, přičemž jejich vztah k náboženství zůstával až na výjimky (T. G. Masaryk) jejich soukromou záležitostí, nikoli něčím, s čím by se účastnili veřejné diskuse“ (s. 36). Společnost, ve  které žijeme, skutečně masově odmítla víru v osobního Boha, především však má potřebu se vymezovat vůči náboženským institucím, zejména těm tradičním. Duchovní rozměr se však z života lidí nevytratil. Podle sociologů je v porovnání s celou Evropou v Česku vůbec největší koncentrace vědem, kartářek a astrologů na počet obyvatel. Zdá se tedy, že víru v Boha vystřídaly pověry všeho druhu. Z čarodějnictví si mnozí udělali výhodný byznys. Oproti jiným profesím pro tuto živnost není třeba žádná licence či koncese, protože spadá do tzv. „volných“ služeb osobního charakteru. Legálně u nás provozuje astrologii, vykládání karet, numerologii a řadu dalších podobných profesí okolo 2000 živnostníků. Lidé nezřídka vyhledávají tyto služby, protože stále hledají odpovědi na své existenciální otázky, touží po štěstí, jednotícím smyslu a naplnění života. Jsme svědky velké žízně po spiritualitě, na kterou by církve měly účinně a adekvátně odpovědět. Sociolog náboženství a kněz Tomáš Halík, který se k otázce sekularizace často vrací ve svých statích a knihách, upozorňuje na to, že jsme i u nás svědky proměny religiozity. Jejím prvním rysem je, že víra je stále více vnímána jako osobní záležitost každého jednotlivce. Víra nemizí, ale přesouvá se z veřejného života a forem, zejména institucionální církevně-orientované podoby, do privátní sféry jednotlivců. Náboženství se nevytrácí, ale transformuje, stává se do jisté míry neviditelným. Slábne ochota věřících plně se identifikovat s tradičními náboženskými institucemi a jejich kolektivními projevy zbožnosti, ale roste individualisticky prožívaná spiritualita. Druhým rysem je fakt, že přibývá lidí hledajících (seekers) na úkor lidí zabydlených (dwellers). Lidé dále touží po jednotícím smyslu, jenž by odpověděl na jejich nejhlubší existenciální touhu a dal jim životní naplnění. Tradiční nabídka církví se však s jejich touhou míjí, pokud klade důraz čistě jen na vnější projevy zbožnosti a málo na osobní spiritualitu věřících. Touha po autentické zkušenosti tak mnohé vede k osobnímu hledání daleko za viditelnou hranicí církve. Je paradoxní, že v této situaci se často nacházejí reformované církve, které proces sekularizace urychlily. Ovšem také představitelé české katolické církve někdy jako by zapomínali, že se pohybují na velmi specifickém misijním území. I při formaci současných duchovních by se mnohem více měl klást důraz na hledání nového způsobu, jak „bez jakýchkoli předběžných historických, politických či morálních nároků českou společnost oslovovat“ (Petr Fiala, Laboratoř sekularizace, s. 70). Jan Regner SJ působí jako farní vikář římskokatolické akademické farnosti Praha a farnosti u sv. Štěpána v Praze.

33

TRENDY

Morální doktrína nebo „morálka vnímání“? Konrad Hilpert

Papež František svolal na říjen 2014 a na říjen 2015 plenární zasedání biskupské synody. Biskupové tak budou ve dvou etapách diskutovat o evangelizačním úkolu křesťanů ve vztahu k rodinnému životu.

N

a programu je nejdříve letošní mimořádné zasedání, na němž má být zmapována synodální problematika na základě svědectví a návrhů, které biskupové do letošního zasedání v diecézích shromáždí. Cílem je vytvořit konkrétní instrumentum laboris pro zasedání řádné biskupské synody v říjnu 2015. Svolání letošní mimořádné synody vyvolalo velkou pozornost a dalekosáhlé naděje třemi novotami ve srovnání s dřívějšími synodálními postupy: předně je na programu nezvyklá problematika; druhou je kladné přijetí „nauky o Božím milosrdenství a o Boží shovívavosti ve vztahu ke zraněnému člověku na okraji společnosti i lidské existence“ a třetí je výzva na adresu místních církví, od nichž se očekává příprava katalogu témat pro řádnou synodu v roce 2015. Otázky samé – je jich celkem 39 – působí na člověka, neovládajícího církevní žargon, mnohdy jako příliš komplikované a málo povzbudivé. Vycházejí totiž z biblické odbornosti a znalosti církevních dokumentů; mluví o „pastoračním programu“,  „církevním učení“ a také o přirozených právech, nulitě manželství apod., zároveň ale schází úvaha o zraněních, škodách a trvalé ztrátě důvěry jednotlivců i celých společenských sdružení v důsledku církví dnes prosazovaných pravidel. Přesto, i když doba vyhrazená k jejich projednání byla velmi krátká, vzbudily velkou pozornost dvě věci: nejdříve už sama skutečnost takového dotazování a poté jeho výsledky.

Dotazování věřících Navržený způsob dotazování věřících, uplatněný na morální praxi, a její posouzení, vyvolává ihned výhrady: zavání totiž snahou opřít mravní dobro a správnost lidského počínání o názor většiny nebo dokonce o zjištěný průměr chování členů společnosti. To je nepochybně oprávněné. Reálné postupy se jen svou vahou nemohou stát základem morálky. Nicméně by na druhé straně také bylo nepřijatelným zjednodušením a do jisté míry přímo karikaturou úplné oddělení mravních zásad od dění v dnešním reálném světě. Náš přístup k tomuto světu

34

souvisí s naší úrovní poznání v oblasti biologie, psychologie a sociální oblasti, kterým je výrazně ovlivněno i naše (dobové) pojetí lidské osobnosti. Obojí může vypadat a zcela přirozeně vypadá dnes jinak než před 100, 1000, 1500 nebo 2000 lety. Empirický přístup ke  skutečnosti je ovšem jiný než normativní právě tím, jak bere ohled na konkrétní dobové souvislosti. Východiskem normativního, etického nároku je to, co je přesahuje a co je v podstatě oproštěno od konkrétní reality, jejího vzniku a jejích důsledků pro vytčený ideál, ale tím se vystavuje zároveň riziku tak naprostého „vymanění“ z  konkrétní reality, že se ocitne v ireálném neskutečnu. Prvořadým smylem dotazování týkajícího se etické praxe a pravidel, kterými se řídí, není ospravedlnění chování odchylujícího se od platných norem, jak to ilustrované magazíny celé akci trvale podsouvají, ale v první řadě snaha o hlubší pochopení současného stavu v jeho dnešní podmíněnosti; na programu zatím není kritická korektura ideálních norem, třebaže se jedná o normy, které se poněkud osamostatnily tím, jak přestaly vnímat svou podmíněnost i „cenu“ za jejich dodržování. Každopádně je užitečné zkoumat především normativní nároky vztahující se na manželství a rodinu, protože obojí se týká rozhodujících oblastí života lidí a protože právě zde obsáhlý soubor normativních pravidel s sebou nese vážné nebezpečí považovat mimořádně dlouhou tradici za samonosný, dostatečný pramen potřebného poznání. Už velký, teprve nedávno blahoslavený Henry Newman obšírně a energicky hájil užitečnost takového široce pojatého dotazování dokonce i ve vztahu k učení církevního magisteria[1]. Newman sice pojímal dotazování daleko šířeji než my a dnes se už i v církvi v těchto souvislostech mluví o vytváření veřejného mínění, které pomáhá chránit církevní učení před nezájmem o impulsy přicházejícími z konkrétního života věřících. Koneckonců už i sám papež v roce 1950, po zkušenostech s totalitami minulého století, které diktovaly ovládaným „správné“ názory a zároveň skutečné veřejné mínění tvrdě stíhaly, veřejně prohlásil: „Veřejné mínění je věno každé normální společnosti, která se skládá z lidí… Tam, kde schází jakýkoliv projev veřejného mínění, kde veřejné mínění prostě neexistuje, nezbývá než konstatovat slabost a přímo nemoc společenského života.“[2]

TRENDY

Později ještě dodal: „(Jako živý organismus) potřebuje církev veřejné mínění. Kdyby v církvi nebylo veřejného mínění, něco by v jejím životě chybělo. Vinu by na tom měli pastýři i věřící.“ Lidé musí i v církvi „dostat příležitost vyjádřit se“ – říká Karl Rahner SJ, který výše uvedenou citaci Pia XII. využil k  sepsání článku nadepsaného Das freie Wort in der KONRAD Kirche – „máme-li správně pochopit naši současnou situaci (duchovní, pastorační, společenskou...)“.[3] Vytvářet prostor veřejného mínění je na  místě i  v  otázkách partnerství, manželství, rodiny a jejího života už proto, že v těchto záležitostech dochází ke konfrontaci životní praxe s církevní tradicí; mnozí věřící přiznávají, že se platnými církevními normami neřídí, a této skutečnosti se musí dostat patřičné pozornosti. Ti, kdo se k ní vyjadřují oficiálně, jistě o  této odlišnosti vědí, připomínají a zaznamenávají ji, napomínají a možná ji někdy i do jisté míry přecházejí chápajícím mlčením – ale těch, kdo ji prožívají, se málo dotazují, málo jim naslouchají, přičemž sami ani nemohou cítit tíhu normativních omezení, která jsou jiným uložena. Dotazování samotné tyto strasti jistě nevyřeší jako mávnutím nějakého čarovného proutku, možná se ale přece jen podaří vytvořit prostor naděje už tím, že tyto strasti vzbudí skutečný zájem, zatímco doposud budily podezření z egoismu a laciné pohodlnosti.

loučení rozvedených a znovu sezdaných ze svátostného života církve[5] a k celému komplexu otázek týkajících se homosexuality – to vše naráží u respondentů na nepochopení, ne-li rovnou na výslovné odmítnutí jako „odcizené skutečnému životu“ a nacházející se v rozporu se současnou přírodovědeckou antropologií. Důsledkem je nejen citelná diskrepance mezi platnými HILPERT církevními normami a životem věřících, ale navíc ještě i  ztráta účinnosti a  úcty k oficiálnímu církevnímu učení.

Všechny obšírnější odpovědi na dotazník nejen uvádějí rozpor mezi církevní Žádné opravdové naukou a vlastním životem, překvapení V  dokumentu k  práci biskupské synody ale zároveň také o něm z roku 1981, zabývající se tématem mana  rodiny, napsal Jan Pavel II., že mluví jako o zátěži, která je želství součástí pastoračního vedení církve je, „aby manželé jasně uznali za směrodatnou odcizuje církvi.

Propast Třetí část dotazníku z přípravného dokumentu biskupské synody týkající se manželství a rodiny se setkala v německém katolicismu s velkým zájmem. Přes krátkou lhůtu pro tak významné téma zpřístupnila dotazník okamžitě všechna biskupství a připojila k němu výzvu k co nejširšímu zapojení věřících. Výsledky dotazování byly péčí Německé biskupské konference průběžně zveřejňovány na síti spolu s rýsujícími se tendencemi. V současnosti je to nejobšírnější a nejpropracovnější materiál, který je k této problematice k dispozici. Zvláštní pozornost vzbudilo vyhodnocení postojů Sdružení německého svazu katolické mládeže (BDKJ)[4] vycházející z 9000 odpovědí – a ve zcela jiném duchu nesená zpráva Centrálního svazu německých katolíků (ZdK). Dvacet profesorů pastorální a morální teologie o něm zahájilo na síti zajímavou debatu se simultánním hlasováním jednotlivých účastníků. Odpovědi na jednotlivé body dotazníku jsou sice svým zaměřením, výchozí pozicí, rozpracovaností a metodikou velmi různorodé, ale analytickému pohledu nemůže uniknout velký obsahový souběh; v podstatě mluví o stejných problémech a stejnou řečí. Výsledkem je výrazná, srozumitelná výpověď: Oficiální církevní postoj k předmanželskému sexuálnímu styku, k „umělé“ kontrole početí,  k vy-

pro uplatňování své sexuality především nauku encykliky Humanae vitae a upřímně se snažili vytvořit nutné předpoklady pro dodržování této normy“.[6] Budeme-li poměřovat výsledky současného dotazování věřících tímto kritériem formulovaným z vlastního rozhodnutí, pak budeme muset současnou situaci považovat za dramatickou až zdrcující. Výsledek dotazování je tak drastický a jednoznačný, že vnucuje pouze dvě možná alternativní pokračování: buď se celým tématem zabývat znovu, anebo výsledek dotazování odsoudit jako výraz morálního a mravního úpadku hodnot a mravů, případně ještě i zlé vůle. Uvedený rozpor se v současnosti nikdo neodvažuje zpochybnit; na to je ještě v příliš živé paměti otřesný skandál sexuálního násilí v církvi spolu s ne vždy patřičným následným zacházením s jeho důsledky, i když ve skutečnosti není dosud exaktně prokázána systémová souvislost sexuálních skandálů s oficiálním církevním učením. Mnohé tady spočívá spíše na intuici a na dohadech.[7] Nicméně se opakovaně o slovo hlásí názory a interpretace svádějící k nebezpečné banalizaci této zjevné diskrepance. Patří k nim v první řadě oblíbené tvrzení: „Vždyť to celé je jen problém jazyka.“ Podobně zavádějící je také tvrzení, že problémem není církevní učení jako takové, ale spíše způsob, jakým je předkládáno: „Chce to větší angažovanost, lepší pedagogickou metodu a osobní nasazení!“ Můžeme na chvíli pominout implicitní káravou výčitku na adresu celých generací „nedbalých“ rodičů, katechetek, kněží a kazatelů, kteří neplnili dost dobře své povinnosti; nejsou ale taková tvrzení charakteristickým znakem chování člověka, který si nechce připustit svou v jistém smyslu bezvýchodnou situaci a strach, který v něm přitom hlodá, se snaží přehlušit hlasitým voláním po větší odvaze? Vývoje a jeho důsledků, které dotazování vyneslo na světlo Boží, můžeme upřímně litovat; můžeme s lítostí vzpomínat na časy, kdy bylo vše jednodušší, kdy byly hranice jasněji vyznačené a jejich respektování předvídatelnější. Pro mne za mne – můžeme tehdejší stav

 35

TRENDY



považovat i za vcelku lepší než náš současný. Ale nemůžeme tvrdit, že výsledky dotazování jsou překvapivé a že nám vnucují zásadně nový obraz situace u nás. Všechny průzkumy veřejného mínění, které zkoumaly v posledních desetiletích v německém jazykovém prostoru vztah věřících k oficiálnímu církevnímu postoji (tedy nikoli vztah věřících k postojům ostatních členů společnosti), přinášely souhlasně především v otázkách antikoncepce a vztahu církve k rozvedeným a znovu sezdaným velké výhrady většiny věřících k církevnímu učení. Tyto výhrady nejsou pokládány za selhání ve vztahu k mravním zásadám, ale za názorový rozdíl mezi životní praxí a církevními normami. Nejde o paušální přístup ke všem církevním pravidlům týkajícím sexuality (například na znásilnění nebo na manželskou nevěru takové výhrady vůči církevnímu učení neexistují). Obecně ale lze říci, že nejvýraznější rozpor mezi církevním učením a životní praxí věřících existuje v oblasti sexuální morálky. To vyplynulo už z dotazování DBK (Deutsche Bischofskonferenz) věkové kategorie katolíků nad šestnáct let v průběhu přípravy synody ve Würzburgu v roce 1970.[8] Z historicko-teologického hlediska se v roce 1968 stalo zlomem v této oblasti morálky rozhodnutí odsoudit encyklikou „Humanae vitae“ nové prostředky regulace porodnosti označené jako umělé. Původní problém dnes už sice hraje v životě manželských párů druhořadou roli, ale tehdejší postoj k sexualitě v manželství a v rodině spolu s řadou následných dokumentů sehrály úlohu, k níž se symbolicky dodnes vztahuje kritika církve i hledání kritérií příslušné křesťanské odpovědnosti. Za tuto situaci nese v nemalé míře odpovědnost vedení církve řadou textů, prohlášení, doporučení a také kritérií, uplatňovaných při obsazování biskupství a kateder teologických fakult tak, aby učení Humanae vitae nemohlo být zpochybněno. Opravdu autentický vhled do intimního života manželských párů ale umožňuje už v roce 1964 vydaná a o dva roky později v německém překladu zpřístupněná kniha M. Nowaka „The Experience of Marriage“.[9] Třináct manželských párů, postupně vždy muž a žena, v ní popisují osobní zkušenosti se snahou uplatnit církevní návod ke kontrole porodnosti, který pak byl v roce 1968 encyklikou Humanae vitae oficiálně potvrzen. Tato pohnutá a namnoze otřesná svědectví jsou tedy právě padesát let přístupná v každé teologické knihovně; pro všechny, kdo v církvi mluví o sexualitě, by to měla být povinná četba.

Touha po změně v komunikaci Všechny obšírnější odpovědi na dotazník nejen uvádějí zmíněný rozpor mezi církevní naukou a vlastním životem, ale zároveň o něm také mluví jako o zátěži, která je odcizuje církvi. S tímto stavem se nelze smířit a zvláště vedoucí osobnosti církve v něm musí vidět ohrožení věrohodnosti evangelizace, která je hlavním úkolem církve. Žádný z respondentů nežádá a neočekává, že by církev jako řešení obtíží při soužití manželů, přijímání dětí a při jejich výchově prostě přijala to, k čemu dospěla civilní společnost. Nechtějí ale ani, aby to, že jejich život není v souladu s učením církve, poškozovalo církevní snahy o spravedlnost, mír, blíženskou lásku a vzájemnou toleranci.[10] Od církve očekávají především respektování vlastních životních rozhodnutí učiněných v souladu s osobním svědomím, která jsou schopni morálně reflektovat, a milosrdenství v případě ztroskotání, podporu snah o obnovení „klimatu příznivého životu, rodině a vzájemné odpovědnosti“. Kritizují nejen určité normativní postoje, ale též s nimi propojený typ moralizující komunikace, která může mít jednou podobu „normativní etiky“, jindy „autoritativního přístupu“, jindy „etiky zákazů“ nebo „etiky zákona“.

36

Přímým cílem kritiky je změna této komunikace směrem k poradenství, k orientaci na  konkrétní vzory, doprovázení zvláště v nesnadných klíčových momentech života – v naději, že touto cestou může dojít ke zmírnění dosavadní diskrepance mezi dosavadní moralizující komunikací církevní autority a reálným životem věřících této mladší generace.

Co lze očekávat ? Přípravný dokument „ukládá“ synodě dvě jednací kritéria: účinnost a komunikativní styl, aby se to, k čemu dospěje, mohlo „dotknout srdcí a dokázalo jimi pohnout“.[11] Z obdržených odpovědí vyplývá v první řadě touha setkat se „se schopností porozumět věřícím a přijmout je“, s respektem vůči hlasu svědomí jednotlivce všude tam, kde se veřejně mluví o manželství a o rodině, s pozitivním přístupem k těm, kdo v tomto ohledu ztroskotali a poté usilují o nový začátek. Očekává se také úcta k morální motivaci těch, kdo se církevními přikázáními neřídí. Sotva lze od  synody očekávat zásadní revizi církevního učení  v oblasti sexuality. Ta nemůže být její úlohou a ostatně by vyvolala urputný odpor těch, kdo pokládají za hlavní úkol církve obhajobu její doktrinální kontinuity. Na synodě ale nepůjde o doktrínu, nýbrž – jak to plyne už z přípravného dokumentu – o pastoraci a evangelizaci. Papež František ve své exhortaci „Evangelii gaudium“ (listopad 2013) uvádí motto: „Neobsazovat prostor, ale zahájit procesy.“ Jestliže se podaří nově zaměřit a otevřít nové pastorační perspektivy, bude to velký synodální úspěch. Potřebná morálně-teologická příprava je už dávno vykonána a usnadní synodou umožněné následné kroky. Pokud k tomu smíme vyslovit ještě  nějaké přání, pak má podobu vzpomínky na úzkosti, zápasy ve svědomí a trvalá zranění těch, kdo po celý život zápasili s kazuistickými předpisy pro sexuální a manželský život, prohlašovanými za nezměnitelné, za což mnohdy zaplatili vysokou cenu. Tato skutečnost by mohla dodat váhu a věrohodnost jejich obraně před obviněními z libovolnosti, z permisivity, před znevažováním sexuality, vztahů nebo dokonce dětí a jejich proměny v neosobní zboží, které se dá koupit za peníze. Prof. Dr. Konrad Hilpert je emeritním profesorem morální tetologie na Katolické teologické fakultě v Mnichově. Článek byl publikován v Stimmen der Zeit, červenec 2014. Přeložil Petr Kolář SJ. Poznámky [1] V německém překladu zejména v článku „Über das Zeugnis der Laien in Fragen der Glaubenslehre“ (časopis Hochland 40/1947/8, s. 401–414 a 549–557). [2] Pius XII. v projevu k účastníkům mezinárodní katolické tiskové konference 17. 2. 1950. [3] Das freie Wort in der Kirche (Svoboda projevu v církvi), Einsiedeln 1953, nyní také v sebraných spisech, svazek č. 10, Kirche in der Herausforderung der Zeit, Freiburg 2003, s. 143–160. [4] Viz www.bdkj.de/fileadmin/redakteur/bilder/themen/Vatikan-Umfrage/ Vatikan_Umfrage_Auswertung.pdf [5] Srov. návrh Bertrama Stubenraucha Wiederverheiratete Geschiedene und die Sakramente (Stimmen der Zeit č. 232, 2014, s. 346n.). [6] JP II, Exhortace Familiaris consortio (VApSt 33), 27. 11. 1981, čl. 34. [7] Pro můj vlastní pokus o exaktnější přístup viz Konrad Hilpert – Auch ein systemisches Problem? Sexueller Missbrauch und die Sexuallehre der Kirche in HerrKor 64 (2010) s. 173–176. [8] Gerhard Schmidtchen Zwischen Kirche und Gesellschaft, Forschungsbericht über die Umfragen…,Freiburg 1972 a také Johannes Gründel Kirche und moderne Wertsysteme. Die Bedeutung der Umfragen zur Synode…, Freiburg 1973, s. 64–72. [9] Německy Eheliche Praxis – kirchliche Lehre, Erfahrungsberichte, Mainz 1966. [10] Souhrnně DBK. [11] Vorbereitungsdokument, Teil II.

OHLASY, NÁZORY, DISKUSE

Kritika jako charisma Je kritika součástí rozpadu církve, jejího rozkladu zaviněného vlastním počínáním, jak to slyšíme někdy z nejvyšších církevních míst?

N

ebo je naopak horizontálně i vertikálně probíhající kritika známkou zvýšeného zájmu všech členů společenství o reformu, o zlepšení vztahu ke světu, či dokonce jde o znovuobjevení zcela normálního a pro život církve přímo nezbytného prorockého fenoménu? Proroci nejsou žádní věštci (také předpovědi starozákonních proroků se naplnily jen částečně), ale muži posvátného hněvu, odhalující svým kritickým napomenutím a soudem zkorumpované poměry v náboženském společenství i ve společnosti. Nebojácně určují diagnózu a na jejím základě pak dále obvinění. S existenciální vážností pak stojí za svým slovem přes následné riziko, posměch i případné pronásledování. Vystupují s vyznavačskou odvahou nezastavující se ani před mučednictvím. Prorok není totéž, co teolog (ani kdyby se jednalo o teologa „politického“); prorok mluví do konkrétní situace, ke konkrétní záležitosti a ve správném okamžiku; nezůstává při všeobecných slovech o morálce ani při aplikované kazuistice. Nevystupuje slavnostně ani pateticky a nikoho nezapřísahá. Není to ale ani statistik, odborný znalec nebo futurolog a neodvolává se na veřejné mínění. Je to rozzlobený muž poměřující svět a společnost Boží vůlí, tím, co v souladu s ní má být podle evangelia a s eschatologickým výhledem. Není utopista ani ideolog, ale nikdy není spokojen s faktickým stavem světa a církve, tedy s jejich zkorumpovaností. Zdrojem prorockého charismatu je Ježíšův duch: Ježíš sám také promlouval s prorockým hněvem a také jako prorok skončil. Prorok je osamělý chodec, outsider společnosti, proti které vystupuje a ve které proto nemůže být oblíbený, třebaže může být jejím váženým členem. Nesnáší nedbalou polovičatost a má jako takový málo přátel a mnoho nepřátel. Možná to není světec, ale jeho funkce v sobě má cosi posvátného. Všichni křesťané mají v podstatě podíl na Kristově prorockém duchu (jako také na ostatních činech Ducha). Nicméně v rámci obecného obdarování křesťanů Duchem existují charismatikové s výraznějším, osobním darem proroctví (1Kor 12).

Pravý prorok nemluví z vlastního rozhodnutí, nýbrž z Božího pověření. K tomu, aby mohl takto promlouvat, ale nepotřebuje mít vidění (jako Ezechiel), nemusí se prokazovat zázraky a nepotřebuje žádné církevní pověření. O slovo se hlásí, aniž je tázán nebo vyzván, ale spíše naopak i tehdy, kdy jej nikdo nechce slyšet – vhod i nevhod. Vystupuje nejen proti etickým škodám, ale také proti modloslužbě, tedy proti absolutistickým „opatřením“. Je proto persona ingratissima pro všechny vládnoucí, kteří nechtějí uznat relativitu vlastní funkce a ještě výraznější relativitu vlastní osoby. (Diktátoři duchovního i světského původu znají v konečné instanci jen jeden hřích: crimen laesae maiestatis.) Proroci se rezolutně stavějí proti triumfalistům: Nesnášejí řeči o „societates perfectae“, tedy vlastně propojení s budoucím královstím Božím, ať už přicházejí od politických vládců nebo církevních představených. Žijí s vědomím, že církev je spojena s poníženým Kristem a že se nachází teprve na cestě tímto směrem. Neprojevují zájem o apologetiku, na srdci jim leží především metanoia církevní obce. Proroci odmítají snahy hierarchů zabývat se hříchy jednotlivců; už i tak se prorocká kritika příliš dlouho při své kritice „významných lidí“ zabývala jejich „soukromými“ hříchy (méně ovšem zločiny mocných, vlivných a pro církev důležitých). Prorocká kritika „zdola“ odhaluje strukturální škody v církvi i ve společnosti a také nesprávné postoje celých generací s jejich konkrétním selháním, církevní vedení nevyjímaje. Prorok není prostý rebel, nesleduje žádné soukromé zájmy (třebaže mu bývají často podsouvány) ani se nesnaží prosadit zájmy seskupení, která by mu mohla následně umožnit společenský vzestup. Prorok není anarchista, jeho kritika je konstruktivní, nenabízí ovšem lepší společenský a církevní model činnosti (není to politik ani ideolog), takže jej nelze ironicky vybízet, ať ukáže sám, jak to vše udělá lépe, a ukáže, čím je tak nazlobený. Jeho kritériem při posuzování je evangelium, a nikoliv lidská tradice. Ví, že sobota je pro člověka, a nikoli člověk pro sobotu. Nevzrušuje se módními záležitostmi ani mocenskými hrátkami; zůstává  neochvějně ve službě

Bohu, nikoliv ale tomu, co z toho učinili lidé. Prorok se nenaparuje, jeho záležitostí je kritika, ve které se ale nepovažuje sám za neomylného, bezhříšného. Zná lidskou slabost, v prvé řadě svou vlastní. Přesto se ale odvažuje kázat (jinak by přece nemohl mluvit nikdo, vždyť „nikdo není spravedlivý, ani jeden“). Zlo existuje i v církvi a on je bez příkras pranýřuje. Zájmem církevních triumfalistů je obhajoba existujících poměrů: jedněch proto, že za ně nesou spoluodpovědnost, jiných proto, že na současnou církev aplikují obraz „neposkvrněné Panny“ (který je ve skutečnosti eschatologický). Tím vším se prorok stává klasickým nonkonformistou; nemá žádný osobní zájem, který by jej v této věci sváděl ke konformitě s establishmentem. Existují ovšem i proroci falešní. Vemlouvají se do přízně vládců i ovládaných a nejčastěji ohlašují zlatou budoucnost. Opírají se přitom o zcela neopodstatněné naděje, kterým připisují náboženskou nebo metafyzickou nevyhnutelnost. Každý chiliasmus je falešným proroctvím. Proroctví nevyzývá k mobilizaci všech sil ve snaze dosáhnout manipulovatelného cíle. Falešní proroci mohou být někdy zlikvidováni takříkajíc omylem: je to důsledek těžkopádnosti vládců, kteří si nedovedli dost rychle osedlat ideologii takového politického proroctví. Církev, která se pokouší redukovat proroctví na podporu hierarchie, zmenšuje svůj vlastní význam a vliv. Omezuje sebe samu do juridismu psaných kodexů, prázdného ritualismu, kazuitského rabinismu mrtvé litery, magie a politických model jako nositelů spásy. Zapomíná, že má být trvalou kajícnicí, církví semper reformanda, a ztrácí ze zřetele svou vlastní nedostatečnost. I hierarchie má jistě své charisma, které spočívá zejména ve schopnosti rozlišovat mezi pravými a falešnými proroky. Věrohodnosti církve jsou ku prospěchu proroci, a ne apologeti. Současné proroctví je střízlivé (na rozdíl od extatického), znalé situace a svědomité. Nevyžívá se v halasnosti ani  citovosti. Jeho duchovnost nebije do očí. Jestliže ale budou v církvi proroci zcela umlčeni, „bude křičet kamení“ – a hlavně: ozvou se „proroci vně Izrale“. Otto Mauer, přeložil Petr Kolář, SJ

37

OHLASY, NÁZORY, DISKUSE

Ateismus ve věku konzumu Polemika rozvířená přednáškou významného astronoma a aktivního propagátora ateismu L. Krausse (www.ceskapozice.cz). Přinášíme výtah z jednoho z nosných příspěvků.  

J

iří Vácha poukazuje na základní mez vědeckého poznání, která tkví v tom, že věda zkoumá procesy, jejichž průběh lze vyjádřit s matematickou přesností. Na cestě k tomuto pojetí poznání se věda musela rozejít se starší přírodní vědou, která splývala s filosofií a kladla otázku porozumění celku světa a jeho smyslu nad matematicky přesný popis. Vácha ukazuje, že na začátku moderní vědy stojí metodické rozhodnutí vyloučit všechny otázky, které přesahují ono matematicky popsatelné „jak“, a odvolává se přitom na Miroslava Petříčka. Petříček říká, že věda „mlčí“ tam, kde jde o poslední, člověka se vnitřně dotýkající pravdy. Petříček přitom poukazuje na Jana Patočku, který jako první u nás analyzoval diskrepanci metody vědy a „lidského světa“ s jeho zaměřením na protiklad domova a cizoty, s jeho oscilací kolem „starosti“ o naplnění života či jeho pouhého obstarávání, s otázkami po tom, co člověka naplňuje a co jej přesahuje. Není náhoda, že Patočkovy snad nejvýznamnější práce se týkají Sókrata, Platóna a Aristotela, představitelů filosofie, která hledá správnou životní cestu a vzpíná se k tomu, co stojí nad životem. Přijmout za svůj jen svět vědy znamená vzdát se parametrů lidskosti. V padesátých letech, kdy byl Patočka zatlačen do Pedagogického ústavu, věnoval mnoho úsilí rehabilitaci Komenského jako filosofa. Z hlediska dějin vědy a převládajících dějin filosofie byl Komenský zpátečník, který se stavěl – se vzrůstající nevolí – proti Descartovi jako představiteli kulturního trendu orientovaného na vědu. Ale není Komenského filosofie pochopitelná právě z toho hlediska, že chce zůstat filosofií celku lidského světa s jeho zakotvením v absolutnu proti onomu zjednostranění, proti onomu zúžení všech otázek a hodnot na otázku, „jak“ probíhají přírodní procesy? Význam Patočkových komeniologických studií se projevil v založení celé

38

Krauss nic neví o tom, že Platón mluví o „gigantické válce“ nebo „nesmírném boji“ o bytí, který svádějí filosofové, a že stejně by bylo možné mluvit o novověké filosofii jako „gigantické válce“ o vědomí, o já a o autentický život.

školy filosofického zkoumání Komenského v Bochumi. Od doby, kdy Patočka konfrontoval vědeckou metodu s parametry lidského života, uplynulo osmdesát let a od doby, kdy přednášel o presokraticích, Sókratovi, Platónovi a Aristotelovi, již téměř sedmdesát let. Kdybychom učinili měřítkem pokroku české filosofie článek T. Hříbka, pak česká filosofie a kultura od té doby velmi upadla. Co totiž vyznačuje L. Krausse a jeho českého následovníka, je nihilistický poměr k evropské filosofické tradici a celé duchovní kultuře, i když Hříbek ve svém prvním článku poněkud zmírňuje Kraussovo pohrdání filosofií. Jsou otázky, které jsme nadhodili, skutečně jen pověrami a pomýlením pobloudilého rozumu? Je starověká a středověká filosofie se svými otázkami po mocnostech přírodního a lidského světa, po správném vedení života, po ontologickém řádu a jeho smyslu a po posledním základu všeho jen blábol? Je duchovní život středověku s touhou po Božím hrobě, se starostí o individuální spásu a s heroickými příklady prosazování a hájení lidské důstojnosti – protože to vše bylo podniknuto se zřetelem k absolutním hodnotám – jen

politováníhodným poblouzněním? Nejsou tato úsilí – přes veškerou dobovou podmíněnost – výrazem „existenciálů“, základních rysů lidské osobnosti, které se nedají vytěsnit novoosvícenským ateismem? Krauss sám připouští filosofii jen jako jakési přípravné údobí pro přírodní vědu, která ji pak odhodí jako nepotřebnou. Ve fyzice tento proces již proběhl, další vědy, jako biologie, budou následovat. Ve fyzice si máme toto přípravné období představovat po vzoru teorie epicyklů, které odstranila astronomie (ale Krauss teorii epicyklů přičítá křesťanství). Krauss nic neví o tom, že Platón mluví o „gigantické válce“ nebo „nesmírném boji“ o bytí, který svádějí filosofové, a že stejně by bylo možné mluvit o novověké filosofii jako „gigantické válce“ o vědomí, o já a o autentický život. „Gigantická válka“ není literární nadsázka, je tím vyjádřena důležitost těchto otázek pro lidský život, společnost a dějiny. Ale i svou vlastní doménu propagátora ateismu vyplývajícího z vědy pojímá Krauss povrchně. I když některá slovní prohlášení z boje francouzského osvícenství s „pověrou“ připomínají Kraussův slovník (ale ve francouzském osvícenství znamenala

OHLASY, NÁZORY, DISKUSE

taková prohlášení zaujetí nonkonformního postoje),  je popírání osobního Boha od konce 18. století důsledkem pocitu, že bytí – bytí přírody a bytí člověka – ztrácí naléhavost a stává se člověku lhostejným. Friedrich Schiller v básni Bohové Řecka (1789) mluví o dvou příčinách tohoto zlhostejnění: je to matematická přírodověda, která způsobila, že se svět přestal jevit jako zázračné dějství, k němuž se vztahujeme s údivem, a stal se něčím samozřejmým a banálním, a je to – podle něho – protestantský studený vítr, který odvál ze světa posvátnost, protože ji vyhradil Jedinému, Stvořiteli. Jeho o něco mladší současníci (Hegel, Hölderlin), vedeni stejnými důvody, objevují Spinozu, který popírá stvoření. Stvořené nemá tolik posvátného majestátu jako Stvořitel. Podobná situace, kdy lidé pociťují nostalgii po naléhavosti bytí, vyvstává – s ještě větší razancí – ve 20. století, kdy jedinec ztrácí v důsledku velkovýroby, jak věděl R. M. Rilke, dřívější důvěrný vztah k věcem každodenního užívání a kdy je jedinec, jak víme z Kafkových románů, ztracen v nepřehledném soukolí společenské mašinerie. Heideggera inspirovala tato situace k vášnivé výzvě k autentickému životu ve světě technicky vyrobených „krámů“ (tak překládal Patočka Heideggerův termín „Zeug“, nyní se překládá jako „prostředek“) a k jeho pozdější teorii současnosti jako deficientní fázi dějin bytí. Ale mezitím musela evropská kultura čelit výzvě, kterou jí svým ateismem vrhl do tváře Friedrich Nietzsche. Ovšem na Nietzschově hluboce prožívaném ateismu, v němž splývá život a dílo, lze vidět rozdíl mezi současnou ateistickou propagandou a hlásáním „pravdy“, kterou Nietzsche ze svého života pochopil. Nechejme stranou, zda „skalní melodie“, kterou z hlubin bytí zaslechl, je pravda celá a zda k bytí nenáleží též láska a milost, kterou z něho zaslechnou jiní. Nietzschův život obětovaný hlásání „nového evangelia“ se podobá životu křesťanského mučedníka, zatímco vystoupení vědce, který si nepovšiml, že překračuje svou kompetenci, je zastávkou celebrity na úspěšném turné. Může si být jist úspěchem – za předpokladu, že pro jeho posluchače je stejně jako pro něho samozřejmé, že poznání musí mít povahu vědeckých poznatků a že poznáním není zkušenost celistvosti života, zkušenost z  bloudění a hledání správné cesty, z morálních úpadků a z touhy po absolutnu, která je přítomna v lidském srdci. Milan Sobotka Autor je historik filosofie.

Krajina je naší identitou

S

lovo krajina vyjadřuje životní prostor, který na rozdíl od jiných bytostí nevnímáme pouze čichem, zrakem nebo hmatem, ale i rozumem. Krajinu dokážeme měřit, přetvářet a měnit. Chceme ji vlastnit, neboť je zdrojem potravy a materiálu pro naše obydlí, stává se předmětem moci. I přesto dokážeme vnímat krásu i ošklivost krajiny.  Pro mnohé z nás nepředstavuje krajina pouze materiální hodnotu, ale představuje především hodnotu kulturní a duchovní. Krajina je mostem, který nás spojuje s naší  identitou – „ztotožněním se“ s místem, kde žijeme. Pro naši  identitu není nejdůležitějším faktorem pouze přítomnost, ale především kulturní a duchovní minulost. Poselství, které pronesl indiánský náčelník Seattle k prezidentovi a Kongresu Spojených států amerických roku 1854, kdy vláda chtěla skoupit půdu jeho kmene na západním pobřeží kontinentu, je považováno za první projev humanismu a moudrosti ve vztahu člověka k hodnotám krajiny. Rád bych zde zmínil nejdůležitější část jeho projevu: „Země nepatří člověku, člověk patří zemi. Všechny věci jsou spojeny jako krev, jež pojí jednu rodinu. Cokoliv potká zemi, zakrátko potká i její děti. Člověk neutkal osnovu života, je jen jedním z jejích pramínků. Cokoliv učiní osnově života, činí sám sobě. Lidé přicházejí a odcházejí jako vlny na moři, a dokonce ani bílý člověk, jehož Bůh s ním chodí bok po boku a rozmlouvá s ním jako s přítelem, nemůže být vyňat ze společného osudu. Náš Bůh je stejný Bůh jako váš. Vy si možná myslíte, že ho vlastníte, tak jako chcete vlastnit naši půdu. Ale to nejde, protože on je Bohem všech lidí a má stejný soucit s rudým mužem jako s bílým. Tato země je mu drahá a ublížit jí znamená vršit opovržení na jejího tvůrce. Podržte si v paměti vzpomínku na naši zem, jaká byla, když jste si ji brali. A ze všech svých sil a z celého srdce svého ji zachovejte svým dětem a milujte ji tak, jako nás všechny miluje Bůh.“ Poselství náčelníka Seattla spočívá v nutnosti zachovat a předat krajinu dalším generacím ve  stavu,  v jakém jsme ji převzali od svých předků nebo ve stavu lepším. Předpověděl nezbytnost udržitelného chování ke krajině a k životnímu prostředí.

Rozumíme dnes významu slova krajina? Až na  konci 20. století dospěla společnost k poznání, že rozvoj je neudržitelný, neboť byla porušena základní rovnováha života na zemi. Významné osobnosti politického, kulturního a vědeckého života zorganizovaly v roce 1992 na půdě OSN konferenci O  udržitelném rozvoji naší civilizace na Zemi, jehož heslem, se stal citát Antoina de Saint-Exupéryho: „Nedědíme Zemi po  našich předcích, nýbrž si ji vypůjčujeme od našich dětí.“ Zástupci mnoha regionů Evropy, sdružených v Kongresu Rady Evropy, pochopili, že krajina Evropy je hodnotou, která je ohrožena do té míry, že je třeba ji pro udržitelnost jejích hodnot chránit. V  roce 2000  vznikl revoluční dokument – Evropská úmluva o krajině, který podepsalo a ratifikovalo již 38 států evropského kontinentu. Tyto státy ji – stejně jako Úmluvu o ochraně lidských práv a svobod – přijaly jako součást svých ústavněprávních pořádků. Evropská úmluva o krajině ve svém textu dokázala pojmenovat udržitelnost života v krajině  jako výraz humanismu evropské civilizace, který se odrazil v článku 1a v definici krajiny: „Krajina znamená část území, tak jak je vnímána obyvatelstvem, jejíž charakter je výsledkem činnosti a vzájemného působení přírodních nebo lidských faktorů.“ Tato zdánlivě jednoduchá věta je skutečnou revolucí, neboť je konečně stanovena právní norma, která zasahuje prakticky celé území, na kterém žijí a pracují lidé, jejichž společenství je středem tohoto dění. Norma, která je zaměřena nejen na ochranu, ale také správu a obnovu krajiny. Evropská úmluva o krajině je důkazem toho, že evropská krajina je středem politického zájmu  aktivně chránit a spravovat krajinu a dávat jí nový život. Bez lidí není krajiny a lidé bez krajiny jsou ztraceni. Krajina je naší identitou. Martin Stránský Autor je architekt. Text je shrnutím vystoupení na kolokviu ČKA v březnu 2014 na téma Duchovní hodnoty krajiny a identita.

39

HISTORIE

Za všech okolností žít v Boží přítomnosti Daniel Feranc

Poslední červencový den uplynulo sto let od narození Heřmana Josefa Tyla, významné osobnosti církve 20. století, koncentráčníka i komunistického vězně, kněze, řeholníka, opata premonstrátského kláštera v Teplé v západních Čechách. Tylův životní příběh je pozoruhodný nejen podstoupeným utrpením, ale především způsobem, jakým jej prožil.

D

alo by se říci, že zažil skoro vše, co 20. století člověku nabízelo. Narodil se v Cakově na Olomoucku 31. července 1914. Tři dny poté, co Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku. Do jeho osobního života vstoupila první světová válka již čtvrtého dne po narození, když jeho otec Josef Tyl musel narukovat. Protože padl do ruského zajetí, vrátil se až po čtyřech letech. V nejranějším věku tak vlivem Velké války vyrůstal Josef Tyl bez otce a musela se o něj starat pouze matka Marie, rozená Faksová. Dva roky po vzniku nového státu Čechů a Slováků začal chodit do školy. Nejdříve do dvoutřídky v rodném Cakově, ale od páté třídy, přestože měl školu jen pár metrů od rodného domu, ho rodiče posílali do čtyři kilometry vzdálené Náměště na Hané, kde byla právě v roce 1925 otevřena nová budova občanské školy. Po přípravě u novoříšského premonstráta dr. Žůrka a na jeho doporučení pak začal studovat na gymnáziu v Litovli, ale po prvním roce, protože toužil stát se knězem, přestoupil na arcibiskupské gymnázium v Kroměříži. Avšak po roce a půl, opět za pomoci svého ochránce dr. Žůrka, který byl velkým buditelem a podporovatelem chudších oblastí Slovenska, přešel na gymnázium až do východoslovenského Prešova.

Novic Heřman Po úspěšném složení maturitní zkoušky v roce 1935 ho dr. Žůrek doporučil do kláštera v Nové Říši, ležící nedaleko Telče, kam Josef Tyl vstoupil do noviciátu a přijal řeholní jméno Heřman. Typická rodinná výchova na Hané a znalosti získané pozorováním sociálního díla dr. Žůrka daly pevný základ povahovým rysům mladého premonstráta a jeho vztahům k ostatním lidem a projevovaly se pak v celém jeho životě i v okamžicích utrpení. Po ročním noviciátu ho novoříšský opat Pavel Jan Souček poslal

40

do teologického alumnátu v Brně, kde v roce 1941 úspěšně ukončil svá bohoslovecká studia. Již rok předtím však složil slavné sliby a byl vysvěcen na kněze a začal působit jako kaplan v nedávno dokončeném domě novoříšských premonstrátů v Brně Zábrdovicích. Absolvováním teologického studia skončilo poklidné období Tylova života, do něhož se však již od konce třicátých let s plnou silou promítaly dramatické události v okupované zemi. Po návratu do kanonie v Nové Říši pociťoval napětí způsobené problematickým novicem Františkem Křížem, který byl pro neplnění svých řeholních povinností, tajné kontakty s  novoříšskými nepřáteli kláštera a nakonec přímé výhružky v lednu 1941 z noviciátu vyloučen. Ve snaze předejít otevřenému konfliktu dosavadního novicmistra s Křížem novoříšský opat Souček se souhlasem strahovského opata Jarolímka, zástupce generálního opata pro československou cirkarii, pověřil funkcí novicmistra převora Vavřince Novotného. Konflikt se však podařilo pouze oddálit, protože Kříž sepsal v prosinci 1941 na novoříšské premonstráty udání, které v době represí po atentátu na říšského protektora Heydricha gestapo využilo a 29. května 1942 zatklo celé osazenstvo kláštera. Po krátkém pobytu v Jihlavě bylo jedenáct zatčených premonstrátů půl roku vězněno v Kounicových kolejích v Brně a 16. ledna 1943 pak byl Heřman Tyl s dalšími sedmi spolubratry poslán do koncentračního tábora v Osvětimi. Zde během několika týdnů pět z nich, včetně opata Pavla Součka, zahynulo.

V Osvětimi V době Tylova příchodu, (byl vězněm číslo 88 456), do Osvětimi běžela tato mašinérie teroru na plné obrátky. Smrt na vězně čekala na každém kroku a byla natolik všední záležitostí, že se nad úmrtím některého z nich nikdo nepozastavoval. Pokud měl vězeň štěstí

HISTORIE

a v nelidských podmínkách dobytčích vak  záchraně několika z  nich využít. Nejgonů přežil transport, čekala na něj hned známější takový případ zmiňuje ve  své za branou tábora selekce – tedy verdikt buď knize Der SS-Staat očitý svědek Eugen o okamžité smrti v plynové komoře, nebo Kogon; šlo o podíl na záchraně dvou přío mlhavé naději na život v podobě zařazeslušníků britské tajné služby, Thomase ní do pracovního komanda. Tyl pracoval Foresta a  Stephana Hessela, kdy Tyl jena planýrování plochy pro budoucí fabriku jich osobní karty vyměnil za jiné zemřelé IG Farben. spoluvězně. Při této práci se Heřman Tyl nakazil Trojice vězněných kněží – opat R. Beauinfekční chorobou a na hlavě se mu zárovais, Leon Leloir a Heřman Josef Tyl – se veň udělal otok z  hladu, který zasahoval na podzim roku 1943 rozhodla podstoupit do očí a prakticky mu bránil ve vidění. Byl riskantní podnik. Na  rozdíl od  koncenpřijat do táborové nemocnice, a tak unikl tračního tábora Dachau, kde na jednom jisté smrti, tedy vražedné injekci (tomuto z bloků bylo možné, i když s jistým omeze„léčebnému zákroku“ se říkalo abspritzen, ním, sloužit bohoslužby a poskytnout tak doslova přeloženo „odstříknout“) a cestě nějakou formu duchovní péče, byl jakýkoskrze komíny osvětimských krematorií. liv veřejný náboženský život v koncentračPřijetí do  nemocnice znamenalo pro ním táboře v Buchenwaldu zcela vyloučen, Heřmana Tyla nejen záchranu života, ale na čemž měla významný podíl vnitřní, konásledně i zařazení do nového pracovního munisty ovládaná správa tábora. Zmíněná komanda, kam byl vybrán po absolvování trojice kněží, která byla součástí ilegálních ošetřovatelského kurzu. Do  té doby práci demokratických skupin, se to rozhodla ošetřovatelů z řad vězňů vykonávali pouze změnit. Různými cestami si obstarávali kriminální vězni, kteří se však místo léčení hostie, Heřman Tyl nechal u kolegů vězňů vyrobit skleněný kalich a  skleněnou svých spoluvězňů věnovali spíše ukojování patenu a v prostoru pitevny, od které měl svých vražedných choutek. Když byla míra klíče pouze lékař SS a prosektor Tyl, slouúmrtnosti již příliš vysoká a měla podstatný žili mše svaté. První taková mše se konala vliv na pracovní výkonnost, jak si všiml i říšna Vánoce roku 1943. Konsekrované hosský vůdce SS a šéf policie Heinrich Himmler, tie byly následně tajně podávány věřícím rozhodlo se vedení tábora vybírat ošetřovavězňům. Skrze tuto riskantní činnost potele také z řad politických vězňů. Božím řízeskytli řadě vězňů silnou duchovní podním byl mezi nimi i Heřman Josef Tyl. poru, na kterou ti po zbytek svého života Nové pracovní zařazení ho sice chránilo vzpomínali. před těžkou otrockou prací, byl však vystaDíky oblibě u  spoluvězňů i  podílu ven každodennímu riziku nákazy infekcí na činnosti belgické a francouzské demopři ošetřování nemocných spoluvězňů kratické ilegální skupiny byl Heřman Tyl nebo při práci nosiče mrtvol. Přitom jako Opatská benedikce Heřmana Josefa Tyla uchráněn posledního ohrožení svého žikněz mohl své bratry v utrpení a zejména v Praze v roce 1989. vota. Místo zařazení do transportu do Daumírající doprovázet na poslední cestě tichau, kam byli v lednu 1945 přemísťováni chou modlitbou a s ostatky zemřelých pak zacházet s lidskou důstojností. Především však jako ošetřovatel mohl vězni – kněží ze všech koncentračních táborů –, se 11. dubna 1945 nejednomu vězni zachránit život. Mezi tisícovkou těch, kteří za svůj dočkal osvobození americkou armádou v  koncentračním táboře život vděčili právě ošetřovateli Heřmanu Tylovi, byl i pozdější vr- Buchenwald. cholný představitel komunistického režimu Alexej Čepička (mylně se někdy uvádí, že mu zachránil život salesián Štěpán Trochta, s ním však Čepička nebyl nikdy společně v jednom táboře). Tepelským převorem

Riskantní podnik Pobyt Heřmana Josefa Tyla v Osvětimi trval ale jen sedm měsíců. Již 19. srpna 1943 byl s ostatními přeživšími novoříšskými premonstráty transportován do koncentračního tábora Buchenwald. Také zde však měl nad sebou Boží ochrannou ruku. Za pomoci prof. Huga Rokyty byl uchráněn nasazení do vražedného pracovního komanda v kamenolomu, kam vnitřní vedení tábora složené výlučně z řad vězňů-komunistů posílalo na jistou smrt především kněze. A navíc díky svým zkušenostem  získaným v koncentračním táboře Osvětim, kde asistoval při pitvách prováděných prof. Janem Olbrachtem, se český premonstrát Tyl stal prosektorem na pitevně buchenwaldského krematoria. Při této práci tak mohl Heřman Tyl i v Buchenwaldu poskytovat poslední služby svým zemřelým spoluvězňům a znovu ji dokázal

Návrat do vlasti neznamenal pro Heřmana Tyla podíl na obnově novoříšského kláštera, přestože jeho jméno bylo mezi kandidáty při volbě opata novoříšské kanonie. Po domluvě s nově zvoleným opatem Machalkou ho totiž strahovský opat Jarolímek poslal do západočeského premonstrátského kláštera v Teplé. Tak se novoříšský premonstrát Heřman Josef Tyl stává od března 1946 ve svých 32 letech tepelským převorem s právy opata a vzniká Tylův vztah k tepelské kanonii, který trval až do jeho smrti. Přes nemalé problémy se mu ve velmi krátké době podařilo zachránit tepelské kanovníky německé národnosti před lidovým soudem a zařídit jejich přemístění do nejbližšího premonstrátského kláštera v bavorském Speinshartu. Dále se Heřmanu Tylovi podařilo uchránit klášter před konfiskací, obnovit řeholní život, vytvořit v tepelském konventu novou českou komunitu a docela úspěšně budovat duchovní správu v prostředí nově osídlovaných obcí po odsunutém německém obyvatelstvu.

 41

HISTORIE

HEŘMAN JOSEF TYL 31. července 1914 se narodil v Cakově na Olomoucku 1942 zatčen gestapem, vězněn v Osvětimi a Buchenwaldu 1945 se vrátil do Nové Říše 1946 si jej klášter Teplá zvolil převorem s právy opata 1950 zatčen a odsouzen na dvanáct let, ale po osmi letech byl propuštěn 1958–1964 pracoval jako skladník v JZD 1964 mohl opět působit v duchovní správě v Mariánských Lázních 1974 byl opět bez státního souhlasu 1989 byl zvolen opatem tepelského kláštera 10. prosince 1993 zemřel



Úsilí Heřmana Josefa Tyla však zastavila nová totalitní moc, tentokrát moc komunistická. Nástrojem pro jeho likvidaci se stal člověk, kterému Tyl zachránil život v koncentračním táboře Osvětim, zeť Klementa Gottwalda, vlivný a krutý český komunista, Alexej Čepička. Právě tento významný muž rodícího se režimu rozhodl na začátku roku 1950 o Tylově zatčení. Příležitostí pro jeho perzekuci komunisty se stala příprava soudního procesu s Josefem Toufarem. Heřman Tyl sice neměl s Číhoští nic společného, ale v průběhu vyšetřování dodnes neobjasněných, opakovaných pohybů kříže na hlavním oltáři číhošťského kostela Státní bezpečnost zjistila, že se o „zázrak“ zajímali opati dvou premonstrátských klášterů, Augustin Machalka z Nové Říše a želivský opat Vít Tajovský. Při vyšetřování širších příčin údajné číhošťské provokace tato skutečnost bohatě stačila, aby byly „odhaleny“ vazby na exponenty nepřátelského imperialismu na Západě. Do kontextu uměle vytvořené konstrukce o podpoře jakési spiklenecké skupiny po ose Číhošť – Praha – Vatikán – Londýn – New York, kterou prezentoval i propagandistický film „Běda tomu, z koho pohoršení pochází“, zapadal přímo ideálně Heřman Tyl, minimálně díky svým známostem s velvyslancem Spojených států.

Ve spárech StB Bezohledné úsilí Státní bezpečnosti získat hlavní důkaz vynuceným přiznáním číhošťského faráře způsobilo 25. února 1950 Toufarovu smrt. Téměř dokonale připravený proces, který se měl stát prvním tvrdým úderem komunistického režimu proti církvi, přišel o hlavního představitele. Orgán řídící přípravu procesu Číhošť, tak zvaná Koordinační komise vedená Alexejem Čepičkou, musela narychlo rozhodnout o změně strategie: ta se nyní měla zaměřit na církevní mužské řády s cílem připravit Akci K – likvidaci všech mužských klášterů. Proto kromě již zatčených řeholníků došlo kolem poloviny března 1950 k zatýkání dalších představitelů řádů a jejich soustředění do vyšetřovací vazby Státní bezpečnosti v pražské Ruzyni. Tam se již 1. března ocitl i Heřman Tyl, který byl od svého zatčení 14. února 1950 držen v samovazbě ve Valdicích-Kartouzech. Necelé dva týdny po Toufarově smrti zmíněná Koordinační komise 11. března 1950 dokonce rozhodla, že vyšetřování případu nazvaného Machalka a spol. se má soustředit na převora Tyla. S jeho výslechy se však začalo už pár dní po příjezdu do Ruzyně, první se konal již 4. března. Na výslechy dohlížel státní prokurátor Růžič-

42

ka a nechyběla ani nechvalně známá prokurátorka Biedermannová (později provdaná Brožová-Polednová). Zpočátku se vyšetřovatelé zaměřovali na Tylův poměr ke komunisty založené Katolické akci a na čtení pastýřských listů v  červnu 1949. V následujících dnech se Státní bezpečnost zajímala o Hospodářské družstvo blahoslaveného Hroznaty, které Heřman Tyl v Teplé založil v roce 1947. Výslechy byly doplněny zvláštním režimem, kdy vyslýchanému odebrali slamník i stravu a po patnácti minutách byl buzen a musel cvičit dřepy. Posléze se stal předmětem výslechu pokus Tylova tajemníka, studenta medicíny Františka Kašeho, o útěk do Bavorska, vyprovokovaný a řízený Státní bezpečností, a styky Heřmana Tyla s amatérským mineralogem Karlem Řezníčkem, který se zajímal o kousky uranu uložené v klášterní sbírce minerálů a darované básníkem Goethem. Tehdy byl Heřman Tyl 10. března na tři dny přeložen z normální cely do temnice, jako stravu dostával jednou denně pouze chléb a vodu a dozorci měli nařízeno, „aby vězni byla věnována zvýšená pozornost“. Z různých svědectví si můžeme velmi realisticky představit, jak mohla taková zvýšená pozornost vypadat. V případě Toufara skončila smrtí, v případě Heřmana Tyla se Státní bezpečnosti podařilo na vyhladovělém a zcela vyčerpaném Tylovi 13. března 1950 získat podpis pod administrativní výpověď. Státní bezpečnost měla jako jediný důkaz protokol o výpovědi, datovaný 8. března 1950, k jehož podpisu nelidsky trýzněného převora Tyla donutila. Nakonec si však musel Heřman Josef Tyl na svůj proces počkat v samovazbě vyšetřovací vazby v Kartouzech několik měsíců. Důvodem bylo, že krátce po nabytí sil Heřman Tyl obsah výpovědi, koncipované vyslýchajícím jako ucelené doznání, rozporoval a chtěl výpověď napsat sám vlastní rukou. Takovou možnost však nikdy nedostal. Státní bezpečnost ani prokuratura a už vůbec ne hlavní konstruktér procesů Alexej Čepička nemohli mít zájem na jakýchkoli komplikacích při větších procesech, zvláště pak nesměl být ničím narušen hladký průběh týdny připravovaného prvního církevního monstrprocesu s představiteli řádů Machala a spol. Proto Heřman Tyl zůstal ve vazbě až do ledna 1951, aniž by vyšetřování jakkoliv pokračovalo.

Odsouzen za „velezradu“ Státní soud teprve ve třetím procesu s „pomocníky biskupů“ (Pícha a spol.) odsoudil 25. ledna 1951 Heřmana Josefa Tyla za velezradu, sdružování proti státu a ohrožení obrany republiky ke dvanácti letům odnětí svobody, peněžitému trestu 10 000 korun, konfiskaci celého jmění a ztrátě čestných práv občana republiky na deset let. Jen o vlásek však unikl navrhovanému trestu smrti, když státní soud mimořádně překvalifikoval prozrazení státního tajemství o nalezištích uranové rudy na ohrožení obrany republiky. Jen na okraj dodejme, že za informaci o obecně známých nalezištích uranu, jež mohla Tyla stát život, nebyl amatérský mineralog Karel Řezníček, který se vzorky experimentoval, nikdy dokonce ani vyšetřován. Vyměřený trest si Heřman Tyl odpykával v nejznámějších komunistických věznicích: od pražské Pankráce, přes věznice v Plzni na Borech, v Olomouci, v Leopoldově a na Mírově. Ve vězení ho čekala různá práce, kterou vězni komunistického režimu přispívali k budování socialistického hospodářství. Nekvalifikovanou manuální prací, jako je draní peří nebo šití batohů, měly být „nepřátelské živly“, mnohdy české duchovní a intelektuální špičky, převychovány v poslušné občany. Tyl jako zkušený koncentráčník však velmi rychle přivykl přísnému vězeňskému režimu, a navzdory tomu zde mohl absolvovat nejen dlouhá a důkladná duchovní cvičení, ale byl také obohacen přednáškami řady spoluvězňů, často skutečných teologických kapacit.

HISTORIE

Po vybudování pracovních táborů při uranových dolech nemohli mezi těmi, kdo otrockou prací pomáhali plnit dodávky uranu pro Sovětský svaz, chybět ani uvěznění katoličtí kněží, a byl mezi nimi také Heřman Josef Tyl. Ani v komunistických věznicích a obzvlášť pak v místech utrpení, kterými byly uranové pracovní tábory, srovnatelných s  nacistickými koncentračními tábory, nezapomínal Heřman Tyl na své kněžské povinnosti. Zejména tam, kde nebyli další kněží, například v táborech Barbora a Vojna, vynikly Tylovy schopnosti pastorační práce ve stísněných podmínkách. Podobně jako v koncentračním táboře Buchenwald začal sloužit tajné mše a jako v dobách pronásledování prvních křesťanů podával věřícím spoluvězňům a jejich prostřednictvím i dalším vězněným eucharistii. Dokonce se stal iniciátorem vzniku ilegálních náboženských skupin, zvaných „trojice“, jejichž cílem bylo dodržování vysokých morálních zásad s přesně stanovenými pravidly; například s pravidelným společným zpytováním svědomí a společným vyznáváním hříchů v kruhu jednotlivých trojic v duchu prvních křesťanů.

Na cele s Husákem Když se ve věznicích začaly objevovat oběti režimu také z řad významných představitelů komunistické strany, plně se projevila Tylova dobrosrdečná povaha. Na rozdíl od mnoha vězňů, pro které přítomnost odsouzených komunistických papalášů byla příležitostí ke mstě, viděl Heřman Tyl i v těchto vězních-komunistech, kteří se stali obětí strachu moci z vlastních členů, lidi, kteří potřebují pomoc, a poskytoval jim svou ochranu. Podobně se k těmto spoluvězňům choval v Leopoldově, kde sdílel celu s Gustávem Husákem, kterého dokonce ošetřoval, když se stal objektem zvláštní pozornosti bachařů. Utrpení Heřmana Josefa Tyla v komunistických vězeních ukončil 12. prosince 1958 soud v Olomouci, který jej propustil s pětiletou podmínkou. Přitom vzhledem k amnestiím mu do skončení trestu zbýval pouze rok a dva měsíce. Tato disproporce se ještě zvýrazní, když se z archivních materiálů dočteme, že generální prokuratura při přípravě návrhu na Tylovo propuštění konstatovala, že nejvyšším trestem, který mu mohl být vyměřen, bylo maximálně pět let. Tak i v případě propuštění projevil komunistický režim svoji zvrácenou povahu. Pravděpodobně s ohledem na pětiletou podmínku se Heřman Tyl vrátil ke kněžské službě až v roce 1964. Do té doby pracoval v Jednotném zemědělském družstvu v rodném Cakově, nejdříve jako rostlinář a pak jako skladník. Po určitou dobu dokonce vykonával funkci místopředsedy družstva. Se státním souhlasem byl od 1. prosince 1964 ustanoven administrátorem v Bohuslavicích u Konice.

V Mariánských lázních Dočasné uvolnění režimu v době Pražského jara, podobně jako předchozí dějinné události, se plně odrazilo i v životě Heřmana Josefa Tyla. Díky úsilí mladého tepelského premonstráta Huga Pitla se nemožné stalo skutečností. Nejvyššího představeného tepelských kanovníků, převora Heřmana Tyla, se podařilo ustanovit administrátorem farnosti v Mariánských Lázních, ležících nedaleko tepelského kláštera. Pro Heřmana Tyla začalo v Mariánských Lázních nejaktivnější kněžské období. V pastorační práci používal všechny možné prvky, kterými se snažil přivádět k aktivnímu a odpovědnému životu jak vlastní farníky, tak ostatní křesťany, ale i lidi nevěřící. Návštěvník kostela v Mariánských Lázních po roce 1969 se tak mohl setkat nejen s běžnými bohoslužbami, ale také s různými přednáškami, akademiemi a dalšími aktivitami aktivního kněze Heřmana Tyla. V této jeho činnosti mu postupně vypomáhali čtyři kaplani, jediní, které

Převor Tyl v klášteře Teplá v roce 1947. za svůj kněžský život měl. Byli to Hugo Josef Pitel (1969), František Radkovský (1970), Josef Malůš (1972) a Karel Herbst (1973). Ani tato jeho velká radost však netrvala dlouho. Ve chvíli, kdy dosáhl důchodového věku, zasáhla do Tylova života komunistická moc s novou silou: byl mu odebrán státní souhlas, přičemž se musel z mariánskolázeňské fary okamžitě vystěhovat. Protože v průběhu svého působení v Mariánských Lázních prodal svůj dům v Cakově a za získané peníze opravil mariánskolázeňský kostel, neměl kam odejít. Po krátkou dobu bydlel u své sestry v Náměšti na Hané, a jelikož neměl státní souhlas, církevní tajemníci se obávali mu pronajmout i nějakou uprázdněnou faru. Teprve po intervenci u svého někdejšího spoluvězně, prezidenta Gustáva Husáka, mu bylo umožněno bydlet na faře v Bítově nedaleko Bílovce, avšak s přísným zákazem výkonu kněžské služby. Z ústraní bítovské fary se dostal teprve v roce 1987, kdy byl ustanoven výpomocným duchovním v chrámu sv. Mořice v Olomouci a od roku 1989 pak administrátorem ve Slatinicích u Olomouce, kde ho nakonec zastihly události listopadu 1989.

Tepelským opatem Velmi krátce po pádu totality přistoupili na konci roku 1989 tepelští premonstráti k volbě nového opata, kterým se stal Heřman Josef Tyl. Avšak opatský úřad vykonával pouze do roku 1992, kdy ze zdravotních důvodů rezignoval. Bydlel na mariánskolázeňské faře, kde také o rok později, 10. prosince 1993 zemřel. Jeho ostatky byly na čas uloženy na hřbitově v Mariánských Lázních a v roce 2003 byly slavnostně přeneseny na nově vybudovaný hřbitov v parku tepelského kláštera. Heřman Josef Tyl si přes všechno, co jej v životě potkalo, zachoval svou dobrosrdečnost a otevřenost ke každému člověku, s nímž se setkal. Na tuto jeho charakteristickou vlastnost vzpomínají všichni, kdo měli to štěstí se s ním blíže seznámit a do jejichž životů pod nevyzpytatelným Božím řízením v různých životních událostech vstoupil. Jeho dobrosrdečnost ho provázela cestou utrpení a nakonec byla i východiskem z tohoto utrpení; kéž i nám se naší dobrosrdečností alespoň částečně podaří rozptýlit utrpení dnešních dní.

43

KULTURA

Hledání jistot v nejistém světě Tři střípky z karlovarského filmového festivalu.

H

lavní soutěž 49. Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, kde se představilo dvanáct snímků, patřila k těm nejsilnějším v posledních letech. Členové ekumenické poroty tak neměli jednoduchý úkol a nakonec se rozhodli udělit kromě hlavní ceny také jedno zvláštní uznání.

Animovaná deprese Zvláštní uznání získal animovaný film Šutry v kapsách (Rocks in My Pockets) litevské režisérky Signe Baumanové. Ta natočila autobiografický příběh ženy vyrovnávající se s psychickou nemocí. Baumanová žijící ve Spojených státech ve svém životě odvážně bojuje s depresí, která provází její rodinu po generace, a ona se s ní rozhodla vyrovnat prostřednictvím své umělecké tvorby. I když její rozhodnutí nebrat na své těžké depresivní stavy léky může být diskutabilní, stává se pochopitelnějším ve chvíli, kdy se seznámíme s jejími traumaty, jež utrpěla během psychiatrické léčby v Rusku. Animovaný film je pro ni cestou, jak reflektovat své těžké životní postavení a jak dát vědět světu nejen o sobě, ale především o existenci mnohde ještě stále tabuizované psychické nemoci, která paradoxně zasahuje stále větší procento dospělé i dospívající populace.

Stavět dům na písku Hlavní cenu ekumenické poroty si odnesl tlumený lyrický snímek gruzínského režiséra George Ovašviliho (nar. 1963) Kukuřičný ostrov. Toto rozhodnutí nebylo nijak překvapivé, protože právě široce koprodukovaný Kukuřičný ostrov (na jeho výrobě se podílela i Česká republika) totiž vykazuje všechny rysy filmu, který si ocenění nejen právě od ekumenické poroty zaslouží. Starý muž přijíždí s mladou dívkou na ostrov uprostřed řeky Ingury oddělující Gruzii od Abcházie. Vybuduje si tam jednoduché přístřeší a s pomocí své vnučky začíná obdělávat tamní úrodnou půdu. Ekumenická porota na snímku, ve kterém sice padne jen několik málo vět, ale kte-

44

rý je i beze slov srozumitelný širokému publiku, ocenila způsob, jakým Ovašvili dokázal zfilmovat meditaci o sepětí člověka s přírodou a o předávání životní moudrosti z generace na generaci. Kukuřičný ostrov také ukazuje potřebu lásky k bližnímu, který vždy nemusí být naším přítelem. O kvalitách tohoto snímku svědčí i udělení hlavní ceny festivalu, Křišťálového glóbu, díky níž jej snad v dohledné době uvidíme i v českých kinech.

Ida

příběh, který hovoří nejen o víře, ale také o složitých dějinách polského národa, o zločinech druhé světové války, antisemitismu i komunistické zvůli. Jediná příbuzná mladé jeptišky je totiž v jistém smyslu jejím přímým protikladem. Teta Wanda je bývalou prokurátorkou, která v padesátých letech odsoudila na smrt několik nepřátel komunistického režimu, za což si vysloužila přezdívku Krvavá Wanda. Subtilní příběh filmu tak těží ze setkání zbožné, jemné a za klášterními zdmi vychované dívky s životem protřelou a bezskrupulózní Wandou. Dvě silné ženské postavy, dva osudy, dva pohledy na svět, jedna rodinná historie. To vše se Pawlikowski rozhodl natočit v klasickém filmovém formátu 4:3, černobíle a s obdivuhodnou pozorností k atmosféře a vyznění každého záběru. Do hlavní role svého filmu, který nejen v domácím Polsku sklidil velký ohlas, obsadil neherečku Agatu Trzebuchowskou, kterou zároveň obklopil zkušenými herci. Tetu Wandu hraje uznávaná divadelní a filmová herečka Agata Kuleszová a jedinou důležitou mužskou postavu mladého hudebníka ztvárnil Dawid Ogrodnik, výrazný představitel nejmladší herecké generace.

Duchovní film Jako každý rok ovšem mezi nejoceňovanější snímky festivalu nepatřily ty z hlavní soutěžní sekce, ale spíš díla, která byla prezentována a oceněna na jiných festivalech a do Karlových Varů již přijela mnohdy notně proslavena. Právě mezi snímky již ověnčené cenami patří i polská Ida (2013), jemný příběh o nejednoduchém hledání rodinných kořenů, identity i víry v poválečném komunistickém Polsku. Hlavní hrdinkou je mladá novicka Anna, která je moudrou matkou představenou poslána na několik dní ke svým příbuzným, aby se mohla zcela svobodně rozhodnout, zda složí věčné sliby. Přestože Anna necítí potřebu opustit zdi bezpečného kláštera, matka představená trvá na svém: návštěva jediné příbuzné, tety Wandy, kterou dívka nikdy předtím neviděla, je nutnou podmínkou před Anniným konečným krokem k zasvěcenému životu.

Krvavá Wanda Polský režisér a scénárista Pawel Pawlikowski (nar. 1957) natočil mnohovrstevnatý

Pawlikowského Ida získala cenu ekumenické poroty na filmovém festivalu ve Varšavě. Na 49. MFF Karlovy Vary pak byla v rámci panelu věnovanému fungování ekumenických porot dána za příklad jako ideální snímek pro ty, kteří ve filmu hledají nejen poutavý příběh, ale i duchovní přesah. Film Ida totiž můžeme vnímat jak na úrovni horizontální (mezilidské vztahy a dějiny Polska), tak na úrovni vertikální (vztah k Bohu, hledání smyslu života). Autoři snímku nám od začátku tuto vertikální rovinu příběhu připomínají a následně s ní v celém průběhu filmu také pracují. Novicka Anna, jejíž občanské jméno Ida jí hned v úvodu prozrazuje teta Wanda, působí ve světě mimo klášter jako bezbranná laň uprostřed hladových šelem. Její setkání s moderním, zlem zasaženým světem ale přesto není ani zdaleka beznadějným střetem nevinnosti a hříchu. Divák je vtažen do spletitého osudu Idiny rodiny a je veden k pochopení obou pozic. Jak Ida naplněná vírou v Boha, tak její otupělá teta Wanda jsou plnohodnotné postavy, které si zaslouží respekt a úctu, i když s jejich postoji a činy nemusíme vždy souhlasit. Lukáš Jirsa

KULTURA

O druhém životě Kluka na kole S režisérkou Alice Fargierovou o setkávání s dílem belgických bratří Dardennů.

K

arlovarský filmový festival nabízí vedle hlavní soutěže také soutěž dokumentárních filmů. Té se účastnil i středometrážní film mladé švýcarské filmařky Alice Fargierové (1984) Zeď a voda (Le mur et l´eau, 24min., 2014). Snímek zachycuje dojmy jedenáctiletého chlapce Bradleyho z filmu bratří Dardennů Kluk na kole (2011), s jehož hlavním hrdinou Cyrilem má Bradley společné to nejdůležitější: oběma chybí původní biologická rodina. Bradley žije v pěstounské péči, a tak byl filmem Kluk na kole zvlášť osloven. Živě reagoval na výzvu dokumentaristky Fargierové, zda by některé z dětí, které film zhlédly na letním táboře, nechtěly natočit své dojmy na video, které pak režisérka ukáže tvůrcům filmu. Zeď a voda zachycuje křehkou komunikaci mezi energickým chlapcem Bradleym na jedné straně a Lucem Dardennem, výrazným evropským filmařem, na straně druhé. Fargierová nabízí esej o otcovství, dětství i síle filmového prožitku. Jaký je váš vztah k dílu bratří Dardennů? Jejich filmy jsem znala už od puberty. Opravdu jsem se ale cítila oslovena až Klukem na kole, díky kterému jsem znovu objevila i jejich starší filmy, které se mi najednou úplně nově a velice osobně otevřely. V Klukovi na kole se mě hluboce dotkl motiv otce. Pamatuju se, jak jsem se rozplakala hned při úvodních scénách filmu, aniž bych byla nějak moc schopna říct proč. Kluk na kole je filmem, o který jsem se chtěla podělit, a to především s dětmi – a tenkrát jsem ještě nevěděla, že se mi to podaří dokonce s dětmi v pěstounské péči. V jednom z internetových rozhovorů říkáte, že vám ale svět bratří Dardennů není blízký. Proč? Kromě své dokumentaristické dráhy také píšu scénáře hraných filmů, čemuž bych se v budoucnosti chtěla víc věnovat – a právě v této oblasti, v oblasti fikce, jsem mnohem blíž tomu směru v kinematografii, který zachází se sny a fantazií. Ve svém psaní jsem sociálnímu realismu, kterému jsou blízcí bratří Dardennové, velmi vzdálená.

A čím vás jejich dílo naopak oslovilo? Kromě určitého poetického jazyka se mne v jejich díle dotýká především transcendence. S tou zacházejí velice nenápadně, zbytečně ji neakcentují, ale ve svém díle ji vždy mají. V této souvislosti musím říct, že nemám ráda filmové tvůrce, kteří imitují tvorbu bratří Dardennů, ale na rozdíl od nich nedosahují ničeho jiného než jen „plochého realismu“, tedy obyčejného realistického zaznamenání skutečnosti. Výjimečnost bratří Dardennů tkví právě v práci s transcendentní rovinou světa a mezilidských vztahů. Jejich filmy v sobě mají křesťanskou a snad i mystickou dimenzi, zatímco jejich napodobitelé ve svém díle jen kopírují realitu a nedávají prostor ani filmové řeči, ani poezii života. Jak vznikl dokument o filmu Kluk na kole? Pro mne to není ani tak dokument o samotném filmu Kluk na kole jako spíš záznam setkání chlapce, který film viděl, s jeho tvůrcem. Zeď a voda se rovným dílem věnuje jedenáctiletému Bradleymu i Lucu Dardennovi. Je to snímek o konfrontaci dvou světů. Dokument vznikl spíš jako vedlejší produkt, protože mým cílem nejdřív bylo udělat radost dítěti, které vidělo film a chtělo něco sdělit jeho režisérovi. Když ale Luc Dardenne viděl, co jsem natočila s Bradleym, stejně jako já v něm poznal v jistém smyslu filmovou postavu, která stojí za pozornost. Na začátku tohoto dokumentu tedy byla chuť podělit se o setkání se silnou osobností, s jedenáctiletým klukem Bradleym. Jak jste si vybrala právě Bradleyho? On si vlastně vybral mě. Sám za mnou přišel a právě jeho jsem také jako prvního natáčela, protože ze všech dětí, které film viděly, měl právě on největší chuť něco říct Lucu Dardennovi. Natáčela jsem i s jinými dětmi, ale ty jsem vždycky musela přemlouvat k tomu, aby se projevily. Bradley byl v tomhle výjimečný. Hned první rozhovor, který jsem s ním natočila, se pak dostal i do finální

verze filmu a daná scéna v něm zaujímá zásadní postavení. Bradley ve filmu hovoří těžce, jeho hlas je znatelně přiškrcený – byl tolik stresovaný z přítomnosti kamery, nebo je takový i v běžném životě? Když jsem s Bradleym točila jeho dojmy z filmu, stále v něm vyvolával velice silné emoce. Přestože od promítání uplynuly dva dny, na jeho těle i hlase bylo patrné vzrušení i síla osobního prožitku. A jeho emoce samozřejmě zintenzivňovala i přítomnost kamery. Co se týče Bradleyho přiškrceného hlasu, zjevně zapůsobil i na Luca Dardenna, který viděl jeho filmovou zpověď ve chvíli, kdy zrovna pracoval na scénáři k filmu Dva dny, jedna noc (Deux jours, une nuit, 2014). V něm Marion Cotillardová, představitelka Sandry bojující o zachování svého pracovního místa, má stejně přiškrcený hlas jako Bradley. Luc Dardenne totiž mé video ukázal svému bratrovi Jean-Pierrovi a oba byli projevem Bradleyho natolik zasaženi, že jeho přiškrcený hlas a z toho plynoucí nemožnost se dobře vyjádřit nakonec použili i jako charakteristický rys postavy ve svém nejnovějším snímku. Pro ně byly Bradleyho specifický hlas a gesta fyzickým projevem určitého vnitřního boje, kterým prochází i postava Sandry. Vaše zkušenost potvrzuje pracovní metodu bratří Dardennů: neustálý kontakt s realitou, která je jim inspirací pro vymyšlený, ale v základě realistický příběh. Ano, přesně tak Dardenni pracují. Jejich produkční společnost Les films du fleuve kromě výroby hraných filmů bratří Dardennů také produkuje dokumenty jiných režisérů, ze kterých pak často sami Dardenni čerpají inspiraci pro svoji uměleckou práci. Lukáš Jirsa

45

RECENZE

Cesty k výkladu Bible Bible se dá brát buď doslova, anebo vážně. Současná biblická hermeneutika volí druhou ze zmíněných cest. Dávný biblický text se tak současnému čtenáři otevírá v novém světle.

V

 titulu sborníku Biblical Hermeneutics: Five Views (InterVarsity, 2012) nám editoři Stanley E. Porter a Beth M. Stovell stručně a přehledně představují pět různých směrů, kterými se ubírá současná biblická hermeneutika. Jedná se jak o přístupy již dlouhou dobu dobře etablované (např. historicko-kritický, synchronní/literární), tak o přístupy, které si mezi biblisty teprve dobývají svůj prostor (např. dějinně spásný a filosofický/teologický). Mezi přispěvateli najdeme jak významné biblisty, jako je Craig L. Blomberg, tak i známé filosofy, jako je např. Merold Westphal. Rozmanitost oborů i úhlů pohledu jednotlivých autorů zaručuje tomuto sborníku jistou lehkost, která ovšem není na úkor kvality, a také komplexnost, která je dána vědomím širšího okruhu čtenářů.

Pět přístupů k Bibli Sborník je sestaven tak, že tvoří jakési spektrum. Nejprve představuje přístupy moderní, tak zvané historizující hermeneutiky. Tato metoda výkladu užívá zejména diachronní analýzy (tj. sleduje postupný vývoj biblického textu a klade nárok na objektivitu interpretace). Dále jsou představeny přístupy literárněvědné synchronní analýzy (tj. přístupy, které se zabývají finální verzí biblického textu) a hermeneutiky dekonstrukce. Jakýsi pomyslný střed spektra představují přístupy, které spojují přístupy diachronní a synchronní analýzy, věnují pozornost aplikaci biblických interpretací v současném kontextu a jejich dopadu na jednotlivce. A na závěr zde máme přístupy, které vracejí biblické příběhy do jejich přirozeného liturgického prostředí a zkoumají, jakou roli vlastně tyto texty hrají v životě církve a náboženské komunity, která je jejich primárním adresátem.

46

Filosoficko-teologický výklad Za hlubší představení, zvláště v našem myšlenkovém prostředí zakotveném v historizujícím způsobu výkladu, stojí přístup filosoficko-teologický. Jedná se o přístup, který je dominantní především v anglosaském světě. I proto tento přístup představuje americký filosof Merold Westphal působící na Fordhamské univerzitě v New Yorku. Westphal se zabývá kontinentální filosofií a filosofickou hermeneutikou. Vychází z díla Hanse-Georga Gadamera a Paula Ricœura, které aplikuje v kontextu hermeneutiky biblické. V kontrastu k hermeneutické metodě moderní/historizující, která se věnuje pouze jakémusi převyprávění toho, co se stalo v dějinném kontextu textu, zdůrazňuje důležitost aplikace, která má za úkol zasadit text do současného kontextu. Westphal si půjčuje definici svého kolegy Nicholase Wolterstorffa, který mluví o tak zvané „dvojí hermeneutice“. Podle této definice si máme klást jak otázku „co chtěl autor říci skrze text svým prvním čtenářům ve své době“, tak i otázku „co říká skrze tento text Bůh čtenářům současným“? Gadamer k této problematice přistupuje obdobně, avšak poněkud komplexněji. Mluví o jednotě porozumění, interpretace a aplikace. Ricœur jde ještě hlouběji, když mluví o potřebě kontextualizace (zasazení textu do jeho původního, historického horizontu), dekontextualizace (strukturální analýzy oproštěné od jakéhokoli kontextu) a rekontextualizace (zasazení textu do nového kontextu pro současného interpreta).  Další novinku, kterou Westphal představuje, je aktivní zapojení interpreta do hermeneutického procesu a spoluutváření významu textu. Gadamer v tomto směru užitečně používá pojmu hry, která je interakcí mezi textem a jeho interpretem. Text na svého interpreta působí (hraje si s ním). Potom je na řadě interpret, aby odehrál. Touto hrou se přetíná v moderní hermeneutice dobře etablovaný subjekt-objektový dialektický vztah mezi textem

a interpretem a získáváme vztah vzájemné interakce a spolupráce na vytváření významu textu. Do této hry pochopitelně vstupuje také autor textu, nikoli však jako poslední všemocná instance, jako tomu bylo v moderní/historizující hermeneutice, nýbrž jen jako další hráč. Pravé a objektivní porozumění a interpretace textu spočívá podle moderní hermeneutiky v odhalení intence autora, ve schopnosti odpovědět na otázku „co chtěl autor říci“? Jinými slovy, chce se nabourat do jeho mysli. Touto cestou možná docílíme jediné interpretace textu. Avšak tvrdit, že tato interpretace je objektivní, lze jen stěží. Ricœur nám připomíná, že autor textu není neomylný. Ve svém textu napsal jak více, tak i méně, než napsat chtěl. Toto vzrušující napětí mezi napsaným a nenapsaným poskytuje interpretovi dostatek prostoru pro originální interpretaci. Poslední věcí, která na filosofické/teologické kritice stojí za připomenutí, je tzv. rehabilitace předsudků. Opět se jedná o koncept přejatý od Gadamera. Je jasné, že pokud chceme, aby interpret hrál v procesu porozumění a výkladu textu aktivní roli, musíme počítat s tím, že jeho úhel pohledu je ovlivněn jeho kontextem neboli předsudky. Předsudky jsou podle premis postmoderní hermeneutiky – na rozdíl od hermeneutiky moderní – nevyhnutelné a jsou přijímány jako pozitivní faktor, který přispívá k procesu porozumění. Tím, že Westphal představil výše zmíněné faktory (dvojí hermeneutiku, interakci mezi interpretem a textem a rehabilitaci předsudků), dopomohl na poli biblické hermeneutiky k výraznému posunu vpřed. Obecně lze říci, že autoři příspěvků byli vybráni z řad těch, kteří jsou pevně zakotveni ve svém přístupu, nicméně nejsou vůči těm ostatním negativně vymezeni a připouštějí jejich potřebnost a užitečnost pro komplexnější analýzu a hlubší porozumění textu. Jedná se o nezanedbatelné pozitivum tohoto sborníku, které není bohužel v biblistice ani zdaleka samozřejmé. Kateřina Kočí

RECENZE

Josef Beránek, Václav Vacek

Jan Hojda, Zbyněk Pavienský

Josef Bartoň

Měl jsem štěstí na lidi

Hledání vzájemnosti

Vyšehrad  2014

IN 2014

Pět českých novozákonních překladů. Česká biblická společnost 2013

V době, kdy hlavním prostředkem mezilidské komunikace přestává být slovo a stává se jím obraz, recenzuje knížku Beránkových rozhovorů s Václavem Vackem nejvýstižněji fotografie na obálce. Představuje Václava, oblečeného do čisté montérské haleny s přehozenou štólou při slavení eucharistie kdesi ve volné přírodě. Před obětním stolem i za celebrantem jsou vidět jakési svazované žebříky, vypadá to na stavbu letního tábora a na to, že se v něm zahajuje slavení eucharistie. Na stole stojí skleněný džbánek s červeným (!) vínem, chléb na pateně je velký a část jej Václav už drží při pozdvihování. Je to působivá fotografie, znázorňující pokoncilní snahu o návrat od mše svaté k původnímu charakteru eucharistie. Vacek se tak konkrétně a originálním způsobem hlásí k liturgické reformě druhého vatikánského koncilu. V textu je věnováno mnoho místa situaci v litoměřickém semináři na počátku sedmdesátých let, tedy po ukončení koncilu a zároveň v období proslulé normalizace, kdy se tam Václav připravoval na své kněžské svěcení. O situaci v tomto semináři jsem toho věděl poměrně hodně, ale tady se nabízí obsáhlý a zasvěcený text. Václavova výpověď potvrzuje mnou porůznu sebrané informace a svědectví jiných Litoměřičáků a také odpověď kaplana P. Bystřického na můj dotaz v roce 1959 ohledně kvality Litoměřic: „Jestli tě vezmou, tak vydrž do svěcení, pro nic moc jiného se tam nechodí. Jestli se chceš vzdělat, musíš začít až po svěcení.“ Závěrem, jakoby jen povzdechem k Pánu, se Václav zamýšlí nad podmínkami, které touto cestou komunisté přichystali naší katolické církvi do doby po listopadu 1989! Druhým zajímavým tématem rozhovoru je Václavův vztah k laikům a zvláště k jeho spolupracovnici Janě. I tady je Václav přímočarý a zdá se, že tuto chůzi po nesnadné hřebenovce zvládá dobře on i Jana. Myslím, že by z Václava měl papež František radost, kdyby se mohli osobně setkat. Měl by radost z jeho snahy o službu a pravdivost, která si na nic nehraje; na něco takového také v té každodenní pastorační i nepastorační dřině, kterou celý rozhovor dokládá, ani není dost času. Petr Kolář

Kniha již svým podtitulem „Obraz rodiny v konceptuální fotografii – pokus o teologickou interpretaci“ odkazuje k hlavnímu tématu publikace, jímž je interpretace vybraných děl současného umění. Referenčním rámcem studie je především tématika rodiny a bytostného zakotvení člověka v prostoru mezilidských vztahů, ve kterém je jedinec vnímán jako osobní „já“ stojící v dialogickém vztahu vůči „ty“ druhého člověka a nalézající sféru vzájemnosti vyjádřenou ve společném „my“. Základním výchozím bodem interpretace vybraných konceptuálních fotografií je poznání, že lidská osoba ve vztazích „já – ty – my“ je obrazem Trojice. Před vlastním rozborem jednotlivých snímků řeší autoři problém vlastní interpretovatelnosti fotografií. Pokládají si otázku, zda je fotografické dílo pouhým kauzálním otiskem skutečnosti, které nemusí být důkladně čteno a promýšleno, či zda je možné fotografický obraz interpretovat a tematizovat jeho odkazovací potenciál. Publikace reprezentuje přesvědčení, že fotografie, i přes svůj nesporný kauzální charakter, disponuje schopností ustavovat svůj vlastní vnitřní svět. První interpretované dílo je snímek Richarda Longa, zobrazující čtyři vyryté kruhy v mlhavé krajině. Autoři akcentují především potenci snímku ztvárňovat bezvýchodnost cesty člověka k člověku, která se, bez ukotvení k transcendentnímu horizontu bytí, stává cestou bludnou. Druhým dílem je fotografie Edwarda Ruschy zpodobňující prázdné parkoviště s obchodním domem. Studie reflektuje odkazovací možnosti obchodního domu k symbolice obdarování, která není zahrnuta v prostoru věčného Dárce a stává se nutně darem falešným. Třetím snímkem je dílo amerického umělce Gordona Matta-Clarka a představuje dřevěný rozpůlený dům, který je vnímán především jako obraz roztrženého domova a narušeného prostoru sdílení. Kniha je ukončena doslovem „Vidím, tedy interpretuji“ od Františka Burdy. Útlá kniha naplňuje slova Ivana Rupnika o nutnosti číst svět skrze umění. Jan Balík

Vyzrálá práce zkušeného lingvisty – bohemisty, latiníka, grécisty, paleoslovenisty – a biblisty důstojně navazuje na jeho knihu Moderní český novozákonní překlad. Nové zákony dvacátého století před Českým ekumenickým překladem (2009). Zabývá se všemi pěti moderními překlady Nového zákona do češtiny vznikajícími od 60. let 20. století: mezikonfesním Českým ekumenickým překladem (ČEP), exilovým Novým zákonem O. M. Petrů, na něj navazujícím tlumočením V. Bognera, užívaným v liturgii české katolické církve, „volným“ překladem Slovo na cestu a konečně konfesním jehovistickým Překladem nového světa – českou mutací anglického originálu New World Translation. Se sobě vlastní akribií autor barvitě líčí dobový společenský a kulturní kontext zrodu každého z překladů (zvláště zajímavý u ČEP jako kolektivního díla vznikajícího za totality). Autor čerpal údaje archivními rešeršemi, náročnými časopiseckými excerpcemi, z rozmluv s žijícími autory a redaktory (např. P. Pokorný, J. Sokol, J. Matějka, J. Drejnar). Zmapoval i všechny edice každého z překladů a prostudoval odbornou reakci na ně: referáty, články a kritiky. Dílu však dominuje jazykovědný rozbor jednotlivých tlumočení včetně komplexní srovnávací analýzy vybrané skupiny textových vzorků: jejich tvarosloví, syntaxe, sémantiky, frazeologie a stylistiky. Autor ukazuje, jaký přístup zvolili překladatelé na škále mezi konzervativní poplatností tradici a stylistickou moderností reflektující vývoj jazyka a jak pro ně bylo mnohdy obtížné oprostit se od překladových klišé, archaismů, tíhy překladové tradice. Autorovi se podařil husarský kousek: téma, jež by svou vyhraněností normálně dokázalo zaujmout snad leda odborníky (překladatele a biblisty), zpracoval neobyčejně poutavě, navíc velmi vytříbeným jazykem. Nu a jazykovědec – zejména takový, který se zajímá o novozákonní řečtinu – ocení, jak se ve světle předložených analýz vzájemně velmi odlišní překladatelé vypořádali se stěžejními starými texty, jež budou vždy vyzývat k novým překladatelským výkonům. Vladimír Petkevič

47

RECENZE

Mary L. Gautierová, Paul M. Perl, Stephen J. Fichter

Walter J. Ciszek SJ

Jan Sokol,

S Bohem v Rusku

Stejné povolání, rozdílní muži

Paulínky 2014

Etika, život, instituce: Pokus o praktickou filosofii

CDK 2014

Unikátní studie shrnuje patero sociologických výzkumů věnovaných názorům amerických kněží v letech 1970 až 2009. Podnětem vzniku prvního z nich byl zlom v počtu adeptů kněžství, rostoucí počet kněží opouštějících tento stav a také bouřlivé společenské dění ve Spojených státech a koneckonců i v samotné pokoncilní církvi. Z našeho pohledu je obdivuhodné, že sociologickou studii věnovanou „pohybu církve proměňující se pastorační krajinou“ si zadala sama biskupská konference. Zajímalo ji, „co kněží ve skutečnosti prožívají… a jaké mají postoje“. Autoři, dva kněží z Národního centra pro výzkum veřejného mínění na Chicagské univerzitě, šetření posléze opakovali několikrát a získali tak unikátní vývojové trendy v sebepojetí a spokojenosti kněží. S postupem času se neukazuje jako nejvýraznější jev zvrat v dosud rostoucím počtu novokněží a rychlé zvyšování jejich průměrného věku, ale jejich vypořádání se s diskusí o plánování rodiny, jejich ochota ke spolupráci s laiky v administrativních či pastoračních záležitostech, míra zapojení žen do farních aktivit či vypořádání se s rozsáhlými skandály v souvislosti s pedofilním chováním některých spolubratří a nečinností vedení diecézí. Některé souhrnné poznatky nepřekvapí – nejdynamičtější, nejotevřenější ke spolupráci s laiky je generace kněží vyrůstající bezprostředně po koncilu. Generace milénia si mnohem víc potrpí na zdůrazňování specifické kněžské role; ke spolupráci s laiky, především ženského pohlaví, se staví rezervovaněji, naopak se nebrání i jiné než čistě duchovní činnosti. Některé závěry jsou naopak nečekané, např. pedofilní maléry poškodily vzájemnou důvěru mezi kněžími mnohem víc než mezi faráři a farníky; nedostatek kněží pociťují víc kněží než laici, většina kněží soudí, že celibát diecézních kněží by měl být věcí svobodného rozhodnutí. Nejtěžší pro ně je osamělost a nedostatek možností seberealizace. Josef Beránek

48

Vyšehrad  2014

Memoáry vycházejí jak na běžícím pásu. Každý, kdo si myslí, že něco zažil, a má pocit, že musí světu něco říci, začne psát svoje paměti. Vzpomínek kněží nebo řeholníků také není málo – namátkou Dvanáct zastavení: Vzpomínky opata břevnovského kláštera nebo Halíkovo Ptal jsem se cest. Tyto knihy jsou však trochu jiného ražení  a řadí se mezi čtenáři hledajícími vzpomínkový a autobiografický druh literatury takříkajíc ke klasice. Do této kategorie lze nyní zařadit i vzpomínkovou knihu Waltera J. Ciszeka S Bohem v Rusku. Autor byl americký jezuita (zemřel 1984), který se narodil v rodině polských emigrantů. To je asi jediné, co má smysl zmiňovat z Ciszekova života, protože vše ostatní, jak se dostal k víře, jak se stal knězem, jak se dostal mezi jezuity, co ho přivedlo do Ruska, jak se dostal do vězení, jak ho dokázal přežít, co s ním udělaly nucené práce na Sibiři, jak ho ovlivnil fakt, že celých třiadvacet let o něm jeho nejbližší neměli žádné zprávy, proč se dostal domů až po tak dlouhé době – to vše se čtenář dočte v knize. Vyprávění je to strhující, čte se samo, autor nevypráví nijak složitě, dalo by se říci, že někdy až lakonicky nebo mimochodem – třeba když popisuje, jak prožíval zradu vyšetřovatele a následné mučení v Lubjance. Čtenář si až někdy říká, jak si po tom všem autor mohl uchovat zdravý rozum a takový nadhled a sílu. I na tuto otázku nalezneme odpověď v textu – autor byl už od začátku výjimečný, vždycky hledal, kam až může zajít, vždy chtěl být silnější než jeho vrstevníci, vždy chtěl být premiant. Už jen fakt, že jeho snem bylo stát se knězem v Rusku, když věděl, že je tam duchovenstvo tvrdě pronásledované a trestané! Jako sekundární literaturu, pro doplnění souvislostí, lze doporučit knihu Gulag: Historie Anne Applebaumové (Beta-Dobrovský, 2004). Knihu Waltera J. Ciszeka by též výstižně charakterizovala Ježíšova slova „kdo chce svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, zachrání ho“. Díky tomu také autor svou odyseu přežil a nyní probíhá jeho beatifikace. Martin Turek

Autor považuje tuto svou knihu za dobrodružství. Napsal ji po letech odkladů a po vydání několika připravných publikací jako Pokus o praktickou filosofii. Ta se tradičně věnuje „cílům a povinnostem samostatně jednajícího člověka“. Sokolovy úvahy nad nimi spějí k poutavému, čtivému výsledku, který je ale zároveň čtenářsky náročný: text je hutný, těžko by se v něm hledaly zavádějící odbočky nebo dokonce zbytečné věty. Tématem nejsou abstraktní úvahy, ale život lidí v dnešní evropské civilizaci, tedy také náš vlastní život. Že tomu tak opravdu je, vynikne v závěru knihy, ve 4. kapitole (Etika dědictví). Právě zde se nejzřetelněji projevují dvě charakteristické konstanty autorova přístupu k situaci v naší společnosti, totiž jeho vděčnost za vše, co jsme přes všechny nesnáze bezplatně získali jako dědictví po předchozích generacích, a jeho optimismus při proplouvání všemi úskalími naší postkomunistické současnosti. Nepřidává se k nářkům nad naší nouzí, ale ukazuje její vkořenění do dějin naší civilizace už od doby antického Řecka a nevtíravě poukazuje na možnosti jejího překonávání v každodenním životě. Nabízí k tomu množství zajímavých, překvapivých a konkrétních podnětů, které jsou nepřímým vysvětlením jeho dlouholetého váhání napsat tuto knihu. V závěru knihy naléhavě připomíná, že za vše, čeho se nám dostalo už narozením do společnosti, ve které žijeme, neseme odpovědnost ve vztahu k novým generacím. Nejsme vlastníky, pány světa, nýbrž dědicové. Tento termín hraje v Sokolových úvahách důležitou úlohu. Dnes velká většina z nás už ovšem nežije z výnosu zděděné živnosti, ale z role, kterou plníme v zaměstnání, které jsme si našli. Přitom snadno přehlédneme, že přesto žijeme ze zděděného. Moderní genetika nám ukazuje vrozenou výbavu a důležitým faktorem je také stav společnosti, na jehož dosažení jsme se nijak nepodíleli. To, že ji využíváme, je apelem na naši vůli dále ji rozvíjet ku prospěchu dalších generací i ke službě těm, kdo se o sebe nedovedou či nemohou postarat. Petr Kolář

RECENZE

Erich Fromm

Josef Jakeš

Strach ze svobody

Slyším mlýnský kámen, jak se otáčí

Portál 2014

Nová tiskárna Pelhřimov, 2013

Jedno ze stěžejních děl psychologa, kterého českým čtenářům není třeba představovat. Tato kniha vznikala v době vítězného nacistického tažení Evropou a autor, původem německý Žid, se v ní v americkém exilu vyrovnává s otázkou, proč mohl tak kultivovaný národ podlehnout takovému běsnění.  Fromm je obdivuhodný nejen coby vynikající pozorovatel a psycholog, ale též schopností jasně pojmenovat širší souvislosti. Právě filosofický rozměr jeho psychologických analýz činí jeho studie i po víc než půl století stále podnětnými.  Jeho útěk ze svobody je mistrnou sondou společnosti, v níž se lidé pracně vymaňují z nesvobody pádem do nesvobody jiné. Vlastně už od středověkých měst, v nichž se probouzelo novodobé povědomí o svobodě jednotlivce, byla tato svoboda vykoupena ztrátou „pocitu sounáležitosti, jenž poskytoval středověký systém“. Růst svobody jedněch nepřinesl ani svobodu ostatním, ani solidaritu, spíš „vzrůstající pocit síly a zároveň přibývající osamělost, nejistotu, skepticismus“. Člověk pro sebe během posledních čtyř století udělal mnoho, soudí Fromm, ale vedle stvrzení individua vnutil kapitalismus člověku roli kolečka v hodinovém stroji, cílem se stal fungující trh, ne „lidská bytost se všemi citovými, rozumovými a smyslovými možnostmi“ sama o sobě. Člověk kapitalismu prodává nejen zboží, ale i sám sebe. A jeho hodnota, resp. jeho sebejistota se nenápadně začíná odvíjet od jeho kapitálu. Svobodu jedince tak neohrožují jen vnější vlivy, ale její míru ovlivňuje psychologická struktura osobnosti. Skutečné svobody se lidé bojí a utíkají z ní do zoufalství, do asociálního jednání či jen vyměňují jednu formu nesvobody za jinou. Tady Fromm naznačuje sílu vazeb mezi ovládanými a ovládajícím i důsledky masochistické, sadomasochistické a destruktivistické deviace autoritativních lídrů. Není bez zajímavosti, že sám autor – má-li pozitivně vymezit lidskou svobodu – ji chápe jako „svobodu směřující k něčemu“ v prostředí jakési socializující demokracie. V tomto ohledu je jeho koncept překonaný, ale ona přesná diagnóza vztahu svobody jedince a jeho psychologického naturelu je apelem stále živým. Josef Beránek

Kniha Josefa Jakeše (s podtitulem Vzpomínky na dny všední i sváteční v Českém Krumlově a jinde) je obdivuhodným svědectvím o dramatech 20. století, jež se promítla do života jednoho inteligentního muže s pevnými rodovými vazbami, žitou křesťanskou vírou a láskyplným vztahem k domovu a zemi. V první části, nazvané Mé rodné město, čtenáře nejprve provází jednotlivými částmi města (zámek, Latrán, vnitřní město, čtyři předměstí, příměstské dvory) s jejich historií, přírodní scenérií a atmosférou a dává nahlédnout do barvitého života jeho obyvatel. Do tohoto pestrého krumlovského světa pak vkládá příběh své rodiny, jak jej prožívala v pronajatém mlýně „Na pile“. Výrazným rysem těchto vzpomínek je prolínání dějů osobních a rodinných s historií místní a regionální i s událostmi tzv. velkých dějin. Zásadním tématem, které prostupuje celou knihou, je drama česko-německého soužití, tedy ono stýkání a potýkání Čechů s Němci. V Českém Krumlově musela česká menšina (asi čtvrtina obyvatel) od konce 19. století odolávat velkému germanizačnímu tlaku německé samosprávy a místních podnikatelů. Také členové Jakešovy rodiny (otec Jan Jakeš byl po celou dobu první republiky náměstkem starosty) se plně nasazovali v národnostních zápasech ve městě i celém Pošumaví. Toto bolestivé téma přitom autor podává věcně a spravedlivě, a to jak fanatismus německých představitelů i velké části obyvatel Českého Krumlova v roce 1938, tak stejně brutální odvetu českých radikálů po květnu 1945. Druhá část s názvem Má rodná země začíná dramatickým útěkem rodiny na poslední chvíli 30. září 1938, popisem životního provizoria uprchlíků v Českých Budějovicích a posléze „v exilu“ v pronajatém mlýně v Křešicích u Divišova. Josef Jakeš začal v té době se studiem češtiny a němčiny na pražské filosofické fakultě a po jeho přerušení událostmi 17. listopadu 1939 jen díky ubytování na koleji Arnošta z Pardubic unikl koncentračnímu táboru. Zásluhou otcových známých získal zaměstnání v Českomoravském svazu pro hospodaření

obilím a navzdory dramatům protektorátního života uzavřel v roce 1944 manželství s Renátou Václavíkovou. Koncem války byl zapojen do sítě odbojového velitelství Alex, ale krátce po vypuknutí pražského povstání ho německá policie zatkla a internovala. Po osvobození pokračoval ve studiu (obor čeština – dějepis) a kromě běžných starostí provázejících život mladých manželů se výrazně angažoval v obnově mládežnické organizace Čs. strany lidové, přičemž měl významný podíl na úspěchu pražského celostátního sjezdu lidovecké mládeže v květnu 1947. Vítězný únor 1948 zásadně poznamenal také jeho život. Hned v únorových dnech byl propuštěn ze zaměstnání v Národním pozemkovém fondu, poté vyakčněn z obrozené ČSL a záhy podruhé vyloučen z fakulty (vrátit se mohl až v roce 1968, složil rigorózum a na prahu normalizace, téměř v třiapadesáti letech, promoval). V roce 1951 byl poslán do výroby (pracoval jako instalatér a poté projektant) a pro komunistickou moc zůstal po celou dobu občanem druhé kategorie. Jeho radostí v těch letech byla rodina se dvěma dcerami a jistotou křesťanská víra. Tato kniha vzpomínek je přínosem i pro historiky, neboť pohled autora na řadu závažných témat minulého století je faktograficky bohatý, podaný s nadhledem a přitom s osobním zaujetím. Kromě dramatického soužití Čechů a Němců v Českém Krumlově a jeho zániku přibližuje mj. příběh strýce Františka Jakeše, faráře v Ondřejově, který se stal v říjnu 1938 jednou z prvních obětí tamních ordnerů. Jako člen organizačního výboru podává rovněž cenné svědectví o přípravě a průběhu pouti do Říma na svatořečení Anežky Přemyslovny v listopadu 1989. Četba knihy, napsané s velkou jazykovou kulturou, přináší však potěšení i každému zájemci o naši novodobou minulost, protože mu nabízí setkání s vnitřně svobodnou a morálně pevnou osobností. Josef Jakeš, konzervativní člověk v pravém smyslu slova, zde ukázal na význam zásadních životních hodnot po generace předávaných skrze tradici, poctivou práci, žitou víru a ryzí patriotismus, a naopak na neblahé důsledky při jejich absenci. Tato kniha, edičně pečlivě připravená, je obohacena řadou kvalitních fotografií a dílo je završeno precizní prací tiskařů a knihařů Nové tiskárny v Pelhřimově. Jan Stříbrný

49

Kapsář Petra Koláře

V

yužívám příležitost, abych čtenářům nabídl k zamyšlení text z rakouského časopisu Quart s názvem Wie tickt Franziskus? Kam má namířeno František? Tento takříkajíc nepapežský papež? ptá se Peter Paul Kaspar. Současné debaty a dohady o záměrech nového římského biskupa trpí často jedním zásadním nedorozuměním: Mnozí reformně naladění křesťané si představují papeže Františka jako rázného reformátora, který užuž začne řešit za dlouhou dobu nahromaděné problémy – například místo laiků a jmenovitě žen v církvi, povinný kněžský celibát, antikoncepci, jmenování biskupů, situaci rozvedených a znovu sezdaných členů církve…, prostě po řadě všechny ty známé položky z katalogu reformních tužeb, které se už po léta objevují se střídavou, okolnostmi vyvolanou naléhavostí. Františkovo otevřené „ne“ k požadavku kněžského svěcení žen se sice jaksi nehodí do tohoto takřka idylického očekávání, ale závažný omyl čekatelů na papežské reformní tsunami tkví jinde, totiž v postoji, vázaném na autoritu, od které – tedy shora – reformu očekávají. Stručně řečeno, čekají na laskavého diktátora, který vládne opatrně a vnímavě k potřebám lidu; čekají na papeže, který ze soucitu se zbožným

Božím lidem laskavě zmírní současné zákonodarství; ale řekněme rovnou a bez okolků, že je to infantilní představa. Na prohlášení, formulace a dogmata zvyklé společenství, jakým je katolická církev, čeká opět na prohlášení, pravidla a zákony – František se ale prozíravě projevuje způsobem jednání, postoji a volným slovním projevem. Jedná a povzbuzuje k jednání; na autoritativní postupy přivyklí hierarchové spolu s Božím lidem ale žízní po instrukcích, nařízeních, rozhodnutích a dogmatech. Podobně také mnozí reformně naladění laici očekávají od papeže pokroková reformní rozhodnutí. To on ale zřejmě nehodlá udělat. Z jeho dosavadního postupu lze s malým vyhrocením vyvodit výzvu celé církvi k zahájení potřebných reforem. Předpoklady k nim jsou už vytvořeny a jsou dobře viditelné: Byla vytvořena mezinárodní kardinálská komise, je zde nový státní sekretář, připravuje se mimořádná biskupská synoda a trvá papežův nezvykle neautoritativní životní styl včetně komunikační vlny přímých telefonátů a spontánních reakcí v průběhu generálních audiencí. Je to paradigmatická změna, jejímž prostřednictvím se najednou papež jeví progresivnější a kolegiálnější než kardinálské kolegium a biskupské konference. Reformně naladění křesťané by měli překonat svou fixaci na papeže-samovládce autoritativní světové

Universum

KOMENTÁŘE

Dobrý dárek

Předplatné Universa Roční předplatné (4 čísla) činí 200 Kč objednávejte na: SEND Předplatné, s. r. o. P. O. Box 141, 141 21 Praha 4 tel.: 225 985 225 fax: 225 341 425 e-mail: [email protected]

www.send.cz

www.krestanskaakademie.cz církve; tomuto papeži zřejmě stačí souhlas a solidarita Božího lidu, která doposud nahradila obvyklou hierarchickou podřízenost jen v krátkém koncilním období podobně bratrského Jana XXIII. Římský biskup nebude církev reformovat příkazy shora. Reforma musí přijít zdola, to František očekává.

Mediář Josefa Beránka

V

yjádření ministra školství, mládeže a tělovýchovy Chládka k případu muslimských dívek, které opustily zdravotní školu, když jim nebylo umožněno chodit v závoji, stejně jako jeho pružné odmítnutí záštity nad vzdělávacím projektem o islámu, svědčí o mělčinách debaty o islámu v Čechách. Program vzdělávacího projektu budil dojem dlouhých odpovědí na otázky, které nikdo nepoložil, od počátku. Podobně ministrovo vyjádření ve smyslu, že jemu závoj nevadí, ale že si to musí vyřešit ředitelka sama, ale v souladu se zákony, působí, že vůbec nepřemýšlí, co povídá. Přitom vzdělávání a tedy ministerstvo školství může udělat hodně proto, abychom mohli

50

být i v dalších generacích hrdí na tolerantní Evropu. Tak trochu disidentský výrok obhájkyně práv, s nímž moc nesouzním, je nesporně cenný tím, že směřuje veřejnou debatu k podstatě tolerance, svobody vyznání a společenské sounáležitosti. Předně není pravda, že by naše ústava a obdobné evropské dokumenty neznaly případy, kdy omezuje osobní svobodu – mezi ně patří například ochrana zdraví. Čtenáři Universa si možná vzpomenou na případ zdravotnice pracující na jednotce intenzivní péče, která musela v práci odložit stříbrný křížek. 7.10.2009 Toto rozhodnutí ev15:07:47 ropského soudu také vzbudilo pozdvižení, ale poukázalo na podstatnou věc: Evropské pojetí tolerance stojí a padá s respektem k racionální argumentaci a se snahou o vzájemnou důvěru a sounáležitost. I náboženská svoboda se musí s těmito manti-

nely vypořádat. Paradoxně jde nepochybně o součást křesťanského dědictví, našeho povolání „myslet a věřit“. Nejrůznější způsoby zahalování znají i jiná náboženství, ale právě v islámu se v nich snoubí argumenty náboženské i genderové, kulturní i psychologické. Při vší úctě ke zdůvodnění ombudsmanky v něm zazněla spíš disidentská solidarita než porozumění spletitosti problému. Tunisia Times v této souvislosti poukázaly na to, že zvyk zahalovat tvář pochází z Mezopotámie, kde se takto zahalovaly chrámové prostitutky. Citovaly též významného evropského znalce islámu Muhammada Talbího, který upozorňuje na to, že Korán o závoji, natož o burce, vůbec nehovoří, není tam ani slovo o tom, že by si ženy měly zakrývat vlasy…

Kʼnížkovského 4 772 01 Olomouc tel., fax: 585 549 270 mobil: 603 473 152 [email protected]

EdiĀní ʼnady: Souborné dílo Tomáše Špidlíka SouĀasné otázky Studie ruského myšlení Prameny spirituality Societas Studijní texty Centra Aletti Hlas Velehradu Slovo a obraz ÿeští jezuité

Nákup pʼnes internet: www.refugium.cz – 15% sleva

Josef Vintr | Ostrovské rukopisy Osudy nĢkolika mála zachovaných rukopisƽ zniēeného benediktinského kláštera sleduje autor v jejich nejen ēeském, ale i evropském kulturnĢhistorickém, náboženském i literárním kontextu. Jsou svĢdectvím o pƎekvapivĢ vysoké úrovni znalostí i tvorby komunit ostrovského kláštera a jejich živých kontaktech s kláštery v Bavorsku i v západní EvropĢ. Brožovaná, 152 stran, 190 Kē. Ludvík NĢmec | FranƟšek Dvorník – mistr historické syntézy Poutavý, objevný a dosud nepublikovaný životopis prof. Fr. Dvorníka je pƎipomínkou osobnosti nejvĢtšího ēeského byzantologa. Dramatické životní osudy a prƽlomové historické objevy rodáka od Svatého Hostýna na MoravĢ nás uvádĢjí jak do pohnutých dĢjin byzantských, tak do souvislostí s událostmi 20. století. Zapomenutý rukopis, po desetiletí uchovávaný v rodinném archivu a skrývající mnohá pƎekvapení sestavil dlouholetý Dvorníkƽv americký pƎítel a ēeský historik Ludvík NĢmec. Souēástí knihy je také bibliografie celoživotního Dvorníkova odborného díla. Vázaná, 560 stran, 560 Kē. Gertruda z HelŌy (1256–1302) | Posel božské lásky PƎeklad zásadního díla vynikající osobnosti nĢmecké literatury, vzdĢlané svaté benediktinky z durynského duchovnĢ-kulturního stƎediska Helfty. Myšlenkový svĢt Posla je vysoké úrovnĢ, ale pƎitom je srozumitelný a jasný. Gertruda psala mnoho. Psát pro jiné pro ni bylo oblíbeným skutkem lásky. Brožovaná, 388 stran, 295 Kē.

Michal Altrichter | VyprávĢní o Desateru Text zahrnuje dílēí momenty deseti pƎikázání Desatera, uchopené v širších souvislostech teologie narativní (vyprávĢcí). Jde totiž o událost ēi pƎíbĢh osobního zrání a rovnĢž o individuální rozlišení, tƎebaže biblický odkaz zƽstává závazný a stále týž. Duchovní život, který hledá vztahovou rovinu zakoušené svobody, pak mƽže pƎekonat zúžené moralizující stanovisko. Brožovaná, 100 stran, 98 Kē. Anna Corethová | Pietas Austriaca Fenomén rakouské barokní zbožnosƟ Prƽlomová studie (nejen pro historiky) o vztahu mezi náboženskou praxí a životním stylem Habsburského domu od konce stƎedovĢku až po novovĢk. V odkazu na základní prameny autorka pƎedkládá zpƽsoby, jak fenomén zbožnosƟ (eucharisƟe, kƎíž, svĢtecké osobnosƟ, relikvie) ovlivnil kulturu nejen samotného Rakouska, ale též zemí, které s ním sdílely historickou odpovĢdnost. Brožovaná, 116 stran, 120 Kē.

Meinrad Walter | Varhany Co o nich soudí význaēní lidé Inspirativní vyjádƎení známých osobností na téma varhany, pƎíbĢhy z dĢjin varhanáƎství, varhaníkƽ (známých i zapomenutých regenschori), jako i hudebních skladatelƽ... to vše poslouží nejen varhaníkƽm našich kƽrƽ, ale všem, kteƎí královský nástroj považují za ēitelnou mluvu Pánovu. Brožovaná, 132 stran, 130 Kē.

E-shop: obchod.portal.cz www.portal.cz

KLASICKÁ DÍLA PSYCHOLOGIE V NOVÉ EDICI Tituly, které nesmí chybět v knihovně žádného psychologa a studenta psychologie.

Způsob bytí

Strach ze svobody

O psychologii bytí

Klíčová témata humanistické psychologie z pohledu jejího zakladatele

Lidská svoboda – otevření možností, nebo cesta do úzkosti z osamění a izolace?

Hierarchie lidských potřeb - nejčastěji citovaná teorie v oblasti lidské motivace

Vychází 13. 3.

Vychází v dubnu

Vychází v dubnu

Žádejte v knihkupectvích nebo na adrese nakladatelství: Portál s. r. o., tel.: 283 028 203, e-mail: [email protected] Knihkupectví Portál: Jindřišská 30, Praha 1; Klapkova 2, Praha 8 VY Š E HRAD 193 4 - 2014

universum_190x129_2014_klasici.indd 1

12.3.2014 13:59:47

1$./$'$7(/679«

9<j( + 5$' 632/652

Jan Rychlík, Vladimir Penčev

Josef Beránek, Václav Vacek

OD MINULOSTI K DNEŠKU Dějiny českých zemí Prof. J. Rychlík zasazuje dějiny českých zemí do širšího evropského kontextu, zejména do prostoru střední Evropy, s pohledem otevřeným jak na západ, tak na východ. Název knihy se vrací ke sborníku 2GSUDYČNXNGQHãNX, sestavenému k šedesátinám Josefa Pekaře, na jehož pojetí českých dějin Jan Rychlík v mnohém navazuje. Autorem kapitol věnovaných kultuře je bulharský bohemista Vladimir Penčev. Váz., 688 s., 598 Kč

MĚL JSEM ŠTĚSTÍ NA LIDI Křesťanství nabízí cestu, jak se stát svobodným a dospělým člověkem, říká nonkonformní kněz Václav Vacek. Životopisný rozhovor sleduje jeho životní cestu a především jeho kněžské působení a objevování nových cest, jak přiblížit lidem krásu toho nejcennějšího – hlubokých mezilidských vztahů a dospělé svobody. Populární jsou jeho televizní diskuse, které moderuje s architektem a hercem Davidem Vávrou. Váz., 288 s., 298 Kč

Jan Sokol

Gabriela Ivana Vlková

ETIKA, ŽIVOT, INSTITUCE Záleží nám na budoucnosti lidské společnosti? Profesor a filozof Jan Sokol ve své nové publikaci upozorňuje na to, že mravnost není jen konvenční „nadstavbou“, že člověk neodpovídá pouze za své vlastní činy, nýbrž nese faktickou odpovědnost i za to, co ve své kultuře a společnosti přebírá. Tato odpovědnost však není jen břemenem, může také životu dávat obsah a smysl, který v současné společnosti citelně chybí a jeho nedostatek je možná jednou z hlavních příčin „krize“ současných společností. Brož., 264 s., 268 Kč

IZAJÁŠ Svědectví o vítězící důvěře Záznam cyklu rozhlasových dialogů Petra Vaďury s Ivanou Vlkovou, řeholní sestrou řádu dominikánek a děkankou Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, o knize Izajáš, jednom z vrcholných textů Starého zákona. Jednotlivým oddílům předchází vždy nástin dobového pozadí. Samotný výklad textu sleduje stopu důležitých motivů napříč celou prorockou knihou a odhaluje tak její teologické a duchovní poselství. Vychází v edici Rozhovory nad biblí. Váz., 296 s., 298 Kč

8ÉVC0GLGFNÅJQ 2TCJC VGNHCZ|| GOCKNKPHQ"KX[UGJTCFE\ YYYKX[UGJTCFE\ 1$,'&0 8- ;  <#5©.',6'0#|#&4 '5 7

8[wGJTCF|s|GZRGFKêPÉ UMNCFjVøTDQJQNUM½ |2TCJC| VGNHCZ|| GOCKN FKUVTKDWEG"KX[UGJTCFE\  2įK|P½MWRW| X|GZRGFKêPÉO|UMNCFW UNGXC PC|YYYKX[UGJTCFE\ UNGXC|

YYYKX[UGJTCFE\