2014. Černý den armády 2. Připraveni pro operace NATO CREVAL 12. I exploze zanechá stopy 18

8/2014

Válka na Doupově strany 10–13

Černý den armády

2

Připraveni pro operace NATO – CREVAL

12

I exploze zanechá stopy

18

obsah

Předseda vlády navštívil Ministerstvo obrany

Černý den armády

2

Deset afghánských křížků

4

Dělat věci tak, jak se dělat mají

6

Opravil bitevní vrtulník „na koleně“

8

Exploze na základně v afghánském Bagramu zabila čtyři naše vojáky (pátý podlehl svým zraněním o týden později) Naše armáda přišla v misích již o pětadvacet vojáků, další desítky jich utrpěly zranění Představujeme novou ředitelku Národního úřadu pro vyzbrojování Jitku Nalevajkovou Palubní technik Bohuslav H. z české jednotky AAT v Kábulu byl oceněn titulem Warrior of the Week

Válka na Doupově

10

Připraveni pro operace NATO – CREVAL

12

Svým lidem prostě musíte rozumět

14

Armáda pomáhá „převalákům“

16

Voda za odměnu

17

I exploze zanechá stopy

18

DARPA Robotics Challenge Záchranní roboti jdou do akce

22

Beretta I-Protect – komplexní monitorovací systém jednotlivce

25

VHS – moderní chorvatský „bullpup“

26

Co je to šifrování a jak funguje elektronický podpis?

28

Odprodej nepotřebných bitevníků

30

Cvičení Strong Campaigner Cvičení Strong Campaigner

Premiér Bohuslav Sobotka se poslední červencový den v rámci svých bilančních cest po ministerstvech setkal s ministrem obrany Martinem Stropnickým. Po schůzce uvedl, že pro resort obrany je důležitá mimo jiné stabilita – jak v personální, tak ekonomické oblasti.

Pozvali jsme se na kafe k Aleši Opatovi

Klisny koně Převalského odletěly vojenským speciálem do Mongolska Na Seči se skákalo s novými padákovými komplety OVP-12SL do vody Mezinárodní kurz zaměřený na výcvik specialistů zabývajících se vyšetřováním nástražných výbušných systémů

Za velmi důležité označil Bohuslav Sobotka navýšení rozpočtu Ministerstva obrany v příštím roce na 43,5 miliardy korun. Tato částka představuje podle něj „nezbytné minimum‟, aby armáda byla schopna lépe plnit své závazky, které má v rámci NATO. Oba politici si také během společného rozhovoru potvrdili, že v rámci koalice platí dohoda o možném postupném navyšování rozpočtu Ministerstva obrany i v příštích letech. „Koaliční dohoda hovoří o cíli 1,4 % HDP, kterého by mělo dosáhnout Ministerstvo obrany z hlediska svého rozpočtu do roku 2020,‟ uvedl Sobotka s tím, že tento podle jeho slov realistický cíl by umožnil efektivně naplňovat závazky, které má ČR v rámci Aliance. Předseda vlády Bohuslav Sobotka pochválil nové vedení Ministerstva obrany za snahu o zvýšení efektivity, hledání úspor a transparentnost – tedy oblasti, v nichž podle premiéra Ministerstvo obrany v uplynulých letech „výrazně prohrávalo‟. „Jsem velmi rád, že zatím posledních šest měsíců se v souvislosti s fungováním resortu obrany a s jeho hospodařením žádná taková podivná nebo pochybná kauza neobjevila. Už to samo o sobě je podle mého názoru dobrá zpráva,‟ konstatoval. V souvislosti s úsporami Martin Stropnický uvedl, že se jeho úřadu podařilo z letošního rozpočtu ušetřit asi 1,3 miliardy korun. „Podařilo se nám ušetřit už jenom tím, že jsme třeba zrušili plánovanou realizaci některých investic, které jsme nepovažovali za nezbytné,‟ řekl Stropnický. Resort také prodal nepotřebný majetek za přibližně čtvrt miliardy korun. „Zhruba stejný objem už je připraven na prodej,‟ dodal. Premiér Bohuslav Sobotka pak ocenil zejména prodej první části nepotřebných letounů L-159. Efektivitě vynakládání finančních prostředků by podle něj pomohla i užší spolupráce se Slovenskem, konkrétně mezi armádami a obrannými průmysly obou států. „Domnívám se, že tady může existovat celá řada synergií mezi ČR a SR jak z hlediska vyzbrojování armády, výcviku, společného působení v zahraničí, tak i v oblasti spolupráce v oblasti obranného průmyslu.‟ www.army.cz

Technika a výzbroj

Technika a výzbroj Technika a výzbroj

CIRC – Computer Incident Response Capability Podepsání smluv na odprodej podzvukových bitevníků L-159 ALCA

Úspěšných šest měsíců dětského centra 32 Zeptali jsme se plk. Pavla Vobůrky na provoz zařízení pro předškolní děti zaměstnanců resortu obrany

Svatováclavský pohár zůstal v Táboře

34

Aby Brdy byly bezpečnější

36

Střela 9M17P Skorpion

39

Pontonová mostová souprava PMS

41

Interní komunikační portál

43

Jeden z mnoha hrdinských příběhů

44

První ročník střelecké soutěže

Zrušení vojenského újezdu Brdy a jeho nutná asanace po dosavadní vojenské činnosti Technika a výzbroj Technika a výzbroj

Od vypuknutí Slovenského národního povstání uplyne v těchto dnech sedmdesát let

2

A report 8/2014

granátometů AGS-17 a funkce odstřelovače. Absolvoval dvě zahraniční mise, obě na území Afghánistánu. Čtyřiatřicetiletý četař Ivo Klusák nastoupil do Armády České republiky před čtrnácti lety, v roce 2000. Po celou dobu byl příslušníkem 43. výsadkového praporu. Ze základní pozice pancéřovníka postoupil na řidiče a na staršího operátora velitelského družstva 2. výsadkové roty. Měl za sebou šest zahraničních misí, z toho čtyři v Afghánistánu. Nejen z tohoto hlediska patřil k těm nejzkušenějším vojákům. Byl to tichý introvert. Kdykoliv ale kterýkoliv z jeho kolegů potřeboval, byl připraven mu vytáhnout trn z paty. Měl rád přírodu a z té také čerpal energii.

Černý den armády Úterý 8. července 2014 bude v historii naší armády zahalené do černého sametu. Vojáci 2. strážní roty BAF (Bagram Air Field) ze základny Bagram vykonávali v brzkých ranních hodinách patrolu ve východoafghánské provincii Parvan. Prověřovali místa možného odpalu raket na základnu. Zhruba ve tři čtvrtě na osm místního času se zapojili do rozhovoru se zdejšími obyvateli. Mezi ně se však vmísil sebevražedný atentátník ve stejnokroji afghánské policie. Ten také odpálil výbušninu umístěnou v ochranné vestě. Následná exploze zabila čtyři naše vojáky (pátý Jaroslav Lieskovan podlehl svým zraněním o týden později, 14. července) a více než desítku místních obyvatel, mezi kterými nechyběly děti. Jednalo se o největší hromadnou ztrátu Armády České republiky v její novodobé historii. Účast naší armády v afghánské misi odstartovalo nasazení 6. polní nemocnice v Kábulu v roce 2002. Za dvanáct let se v této operaci vystřídaly tisíce českých vojáků. Během incidentu 8. července 2014 zahynuli příslušníci 2. strážní roty BAF úkolového uskupení AČR ISAF. Ta zahájila plnění operačního úkolu v afghánské provincii Parvan v dubnu letošního roku a měla by ho ukončit v říjnu. Operačně je podřízena americkému prapornímu úkolovému uskupení TF 1-320, které má na starosti ochranu

největší spojenecké základny v Afghánistánu, Bagramu. Zde je soustředěno až čtyřicet tisíc spojeneckých vojáků. Právě ochrana severní části této základny je svěřena české jednotce. Rota o sto padesáti vojácích se člení na sedm čet. Tvoří ji převážně příslušníci 41. mechanizovaného a 43. výsadkového praporu, doplnění vojáky dalších devíti útvarů a zařízení AČR. Velitelem roty je kapitán Jiří Pazděra. K úkolům jednotky nepatří pouze bezprostřední ochrana základny, musí rovněž co nejvíce

eliminovat případné raketové útoky na Bagram. Z tohoto důvodu vyjíždějí naši vojáci na amerických vozidlech MRAP až do vzdálenosti dvaceti kilometrů od základny a prezentací své roty se snaží z této oblasti vytlačit protivníka. Právě při takovéto činnosti došlo k tragické události. Všem pěti vojákům, kteří zahynuli – rotmistrům Davidu Benešovi a Jaroslavu Lieskovanovi, četaři Ivo Klusákovi, desátníkům Janu Šenkýřovi a Liboru Ligačovi – vypravila armáda vojenské pohřby. In memoriam byli povýšeni do hodnosti štábního praporčíka a obdrželi resortní vyznamenání Kříž obrany státu. Osmatřicetiletý desátník Jan Šenkýř sloužil v Armádě České republiky již osm let, jednalo se však o jeho první zahraniční misi. Po absolvování přípravné služby v roce 2006 byl zařazen na funkci řidiče nejdříve u 14. brigády logistické podpory a následně u 13. dělostřelecké brigády. V dubnu 2011 nastoupil k 43. výsadkovému praporu do Chrudimi. Opět na funkci řidiče, tentokrát čety zbraní. Třiatřicetiletý desátník Libor Ligač nastoupil do armády 1. října 2010. Po celé čtyři roky služby byl příslušníkem 43. výsadkového praporu. Začínal zde jako obsluha minometného družstva čety zbraní, následovalo družstvo automatických

3

A report 8/2014

Nejzkušenější a také fyzicky nejzdatnější z padlých vojáků byl devětatřicetiletý rotmistr Jaroslav Lieskovan. Celou svou vojenskou kariéru strávil u 43. výsadkového praporu v Chrudimi, kam nastoupil v roce 1995. Za devatenáct let služby vystřídal řadu funkcí, převládaly většinou posty velitelů družstev. Před několika týdny odešel do Afghánistánu z pozice zástupce velitele čety zbraní 2. výsadkové roty, kterou vykonával poslední dva roky. Z vojáků, kteří zahynuli, měl nejvíce zkušeností. Celkově prošel osmi misemi, z toho byly čtyři v Afghánistánu. Všichni se shodovali na tom, že byl duší jednotky. Přezdívali mu Lesi. Jednalo se o jediného vojáka, který nezahynul přímo na místě incidentu. O svůj život bojoval ještě celý týden po sebevražedném útoku. Do České republiky byl převezen v neděli 13. července. Následujícího dne skonal. V době jeho hospitalizace v americké nemocnici na Bagramu se v tomto zařízení hlásily desítky vojáků jako dárcové krve, kterou tolik potřeboval. Lékaři Jaroslava Lieskovana se shodovali, že ještě nezažili, aby někdo dokázal tak dlouho vzdorovat tak vážným poraněním. Naopak nejmladším z vojáků byl osmadvacetiletý rotmistr David Beneš. Jako jediný z této skupiny nesloužil u výsadkového praporu, ale u 41. mechanizovaného praporu ze Žatce.

Zaznamenali jsme „Pamatuji si den, kdy jsem Lesiho v roce 1995 poprvé potkal. Bylo to v Chrudimi na letišti. Do řeči se se mnou dal vysoký, extrémně hubený kluk s výrazným orlím nosem. V duchu jsem si říkal, kamaráde, budeš na sobě muset trochu popracovat, než z tebe bude parašutista. Tehdy jsem však naprosto netušil, jakou v sobě má Lesák vůli a vnitřní sílu. Začal se měnit před očima. Tvrdě na sobě pracoval, učil se výsadkářské řemeslo a každou chvíli trávil v posilovně. Stal se ve velice krátké době spolehlivým, výjimečným a respektovaným vojákem s otevřeným srdcem pro svoji jednotku a kamarády. Právem patřil do jádra nově vznikajícího profesionálního výsadkového praporu. V roce 2007 jsem byl velitelem jednotky výsadkářů nasazené v Afghánistánu. Lesi tam samozřejmě nechyběl. Působili jsme na severovýchodě země, v provincii Badachšán. Jednou jsem byl pozván místním guvernérem společně s německým kolegou na oslavy Dne nezávislosti. Taková pozvání nelze z mnoha důvodů odmítnout, a to zejména v situaci, kdy jsme se snažili získat důvěru místních obyvatel. Ve stanovený den jsme vyrazili a Lesi byl se svými vojáky součástí jednotky, která odpovídala za naši bezpečnost. Dorazili jsme na místo, kde nás na stadionu očekávaly tisíce lidí. Bylo jasné, že jako host nemůžu jít na tribunu v kompletní balistické ochraně a s puškou v ruce. Odložil jsem zbraň, a začal si sundávat neprůstřelnou vestu. V tom ke mně přišel Lesák a říká: Zbláznil ses?! Vysvětlil jsem mu, o co jde, nehnutě mě poslouchal. Pak se ohnul, dal mi do kapsy pistoli a řekl, kdyby se to pohnojilo, tak bojuj a my si pro tebe přijdeme. Seděl jsem na tribuně mezi dvacítkou vousatých Afghánců a asi sto padesát metrů od sebe jsem viděl na střeše jednoho z kalátů sedícího Lesiho s útočnou puškou v ruce. Hlídal mě. V ten moment jsem neměl strach, věděl jsem, že když to neklapne, že si pro mne přijdou. Byl jsem hrdý na Lesáka a jeho vojáky. Věřil jsem jim.‟ Z vystoupení generálmajora Aleše Opaty na pohřbu rotmistra Jaroslava Lieskovana

„Vždycky si vzpomenu na svoji první patrolu. Byla do distriktu Koshi. Okamžitě se kolem nás seběhly děti, chtěly komunikovat. Byl to takový první opravdový kontakt s místními lidmi. Mile nás překvapili. Pochopitelně jsme se připravovali i na jednání a kontakt s nimi. Ve skutečnosti jsou lidé většinou přátelštější, než jsem očekával. Zvláštní je to s dětmi, vyžadují si pozornost a to je někdy problém.‟ Z rozhovoru s rotmistrem Davidem Benešem během jeho první afghánské mise v roce 2009

„Honza Šenkýř byl nejlepší kluk, kterého jsem kdy poznal a potkal. A jsem za to velmi rád. Protože takového kamaráda už nikdy mít nebudu. Byl to vynikající voják. Sloužil rád, bavilo ho to. Dělal to všechno pro svoji zemi.‟ desátník Tomáš Jeníček, 2. výsadková rota

„Ligiho jsme znali jako zkušeného výsadkáře, schopného odstřelovače, výborně připraveného, prostě skvělého vojáka a výborného kamaráda, který vždy dokázal podržet svůj tým. Odpočívej v pokoji, bylo nám ctí s tebou sloužit. Všem nám budeš moc chybět.‟ Z dopisu příslušníků 2. výsadkové roty čteného na pohřbu desátníka Libora Ligače

Do armády vstoupil v roce 2006. Vystudoval elektrotechnickou školu. V žateckém praporu začínal na pozici střelce, později postoupil na funkce velitele družstva a zástupce velitele čety. Měl rád tvrdou hudbu, hokejový klub New York Rangers a seriál Simpsonovi. Říkali mu Beny. Měl za sebou tři mise v Afghánistánu. Podle velitele 41. mechanizovaného praporu podplukovníka Zdeňka Mikuly to byl voják, na kterého bylo naprosté spolehnutí. Výborný kamarád, který neměl rád teorii, o to více ho ale bavil praktický výcvik. Všude s sebou tahal svůj těžký kulomet. Při svých misích v Afghánistánu si našel čas nejen na plnění služebních povinností, ale také pomáhal ostatním s budováním pece na chleba. K srdci mu zde přirostla toulavá fenka Brita. Text: Vladimír Marek Foto: autor a Jan Kouba

4

A report 8/2014

Naše armáda přišla v misích již o pětadvacet vojáků, další desítky jich utrpěly zranění

Deset afghánských křížků Tragická událost, ke které došlo 8. července 2014 poblíž základny Bagram, zvýšila počet obětí českých a československých vojáků, kteří během posledního čtvrt století zahynuli v misích, na pětadvacet.

Martynov byl otočen k lavině zády a schytal to naplno. S Plášilem si lavina doslova pohrála, dolámala mu celé tělo. Všude měl bláto, nemohl dýchat. Než se stačil alespoň trochu zorientovat, přišla druhá lavina. Udeřila do něj obrovskou rychlostí. „Nevěděl jsem, kde je nahoře a kde dole. Na okamžik jsem se ocitl ve vzduchu, aby mě hned vzápětí doslova vcucla masa horniny. Náraz mi málem amputoval zaklíněnou nohu. Cítil jsem, jak mi holeň bezvládně plápolá,‟ vzpomínal na otřesné okamžiky Miloš Plášil. Valící se hornina ho odnesla na dno kaňonu. V ledové vodě strávil s těžkými zraněními celou noc. Na rozdíl od kamaráda Kolji Martynova se mu podařilo přežít.

Čekali další útok

Neuplynul ani rok od této tragédie a v těsném sledu za sebou si naše armáda připsala v Afghánistánu další dva křížky. V pondělí 17. března 2008 doprovázela v jihoafghánské provincii Hílmand ve městě Gíršik patrola složená z vojáků speciální jednotky Vojenské policie SOG dánský tým CIMIC. Bylo půl desáté ráno. Sebevražedný atentátník, který se odpálil, stál asi patnáct metrů od nich. Výbuch byl tak mohutný, že na místě usmrtil nejen praporčíka Milana Štěrbu, ale i čtyři dánské vojáky a tři civilisty. Kromě toho byl český příslušník

Jako první zahynul 19. února 1991 v Hafr Al-Batinu v Saudské Arábii během operace Pouštní bouře podporučík československé armády Petr Šimonka. Jen v Afghánistánu mají naši vojáci již deset křížků. Ten první patřil podpraporčíku Nikolaji Martynovovi ze 43. výsadkového praporu Chrudim. Společně se svou jednotkou plnil v roce 2007 úkoly na severu Afghánistánu v provincii Badachšán. Na jaře objevili vojáci vysoko v horách zapadlou správní vesnici Skazer, vzdálenou od základny ve Fajzábádu více než dvě stě kilometrů. A právě do ní měli naši vojáci dopravit humanitární pomoc. Při návratu 3. května 2007 se zhruba čtyřicet kilometrů před základnou náhle změnilo počasí. Obloha se zatáhla a z šedivých mraků se spustil hustý, drobný déšť. Někdy v té době uvízlo na cestě poslední vozidlo kolony, utrhla se pod ním část vozovky. Bylo potřeba vyprostit osádku, zajistit zbraně, munici, materiál a informovat základnu o nastalých problémech. Během záchranné akce se náhle spustily z oblohy proudy vody. Lavina bahna a kamení, kterou liják utrhl, podle očitých svědků svým hlukem připomínala valící se tankovou kolonu. Smetla všechno, co jí stálo v cestě. Včetně našeho automobilu a dvou vojáků, kteří z něho vyprošťovali materiál. Jednalo se právě o Kolju Martynova a Miloše Plášila. Další členové patroly měli to štěstí, že je

5

A report 8/2014 později další účastník této mise praporčík Michal Adamec. „Všichni, kteří jen trochu mohli, pomáhali raněným nebo zaujali kruhovou obranu. Čekali jsme další útok. Obvykle totiž přicházejí v několika vlnách. Ať již jde o explozi zaparkovaného auta, či o palbu protitankovými střelami.‟

Oběť Měděné hory

K další tragické události došlo jen o šest týdnů později v provincii Lógar. Zde od března 2008 začínal na základně Shank pracovat náš provinční rekonstrukční tým. Ve středu 30. dubna 2008 vyrazila ze základny větší kolona o dvanácti vozidlech. Čtyři z nich patřila Afghánské národní armádě. Úkolem této operace bylo prozkoumat pohoří Aynak, kde se v té době dělaly zkušební vrty na zjištění přítomnosti měděné rudy. Tuto lokalitu získali čínští těžaři, naši vojáci měli zjistit, jak pokročili v průzkumu a kdy případně může dojít k zahájení samotné těžby na Měděné hoře. Jednalo se vyloženě o vojenskou patrolu bez civilních expertů. Až do výbuchu probíhal přesun naprosto bezproblémově. Na improvizovaný výbušný prostředek najelo čtvrté vozidlo v koloně. Jeho velitelem byl nadporučík Robert Chudý a řidičem praporčík Radim Vaculík. Oba sloužili u 102. průzkumného praporu. Humvee iniciovalo výbušný prostředek předním kolem. Tomu také odpovídalo poškození vozidla především v přední části. Přestože na první pohled bylo zřejmé, že se jedná o tragickou událost, nikdo nezmatkoval, všichni postupovali přesně

podle standardních operačních postupů. Tedy zajištění obrany, pozorování a propátrávání. Bylo potřeba zjistit, zda se v blízkosti nenachází další výbušný prostředek. Čeští vojáci vyprostili osoby z vozidla a zdravotníci kolony poskytli první pomoc zraněným vojákům. Bohužel řidiči Radimu Vaculíkovi již nikdo pomoci nemohl. Do čtyřiceti minut po incidentu přiletěl MEDEVAC, který dopravil raněné do americké polní nemocnice v Bagramu (ROLE III). Robert Chudý přišel o horní a dolní končetinu. Nebýt včasného a kvalifikovaného zdravotnického zásahu, za který nás pochválili i američtí lékaři na Bagramu, mohly být následky ještě horší. Radim Vaculík, který při tomto incidentu zahynul, pocházel z Hluku u Uherského Hradiště. Předtím než vstoupil do armády, jezdil s kamionem. Především do Ruska a na Východ. V rodné obci byl členem sboru dobrovolných hasičů. Všichni, kdo ho znali, se shodují v jednom – byl to srdečný, hodný kluk. Vyslovený pohodář.

Výbušnina v propustku

V úterý 31. května 2011 krátce po deváté hodině afghánského času při přesunu 2. jednotky OMLT najelo vozidlo Iveco u vesnice Salar v provincii Wardak na výbušné zařízení. Rotmistr Rober Vyroubal přitom utrpěl smrtelné zranění. Jednalo se o příslušníka 73. tankového praporu z Přáslavic. „S Robertem jsem se seznámil v roce 2007 při výcviku do mise. Přišel jsem k nástěnce na rotě a čtu, že velitele družstva mi v irácké Basře bude dělat praporčík Vyroubal.

Vůbec jsem nevěděl, o koho jde, a tak jsem začal nenápadně sondovat u služebně starších. Odpovídali mi vesměs všichni hodně podobně: „Virus? Tak to máš super, je naprosto v pohodě, férový chlapík, svému řemeslu rozumí a nezkazí žádnou legraci.‟ V několika dalších měsících jsem jim musel dát za pravdu,‟ napsal jeden z jeho kamarádů z 2. jednotky OMLT Wardak, desátník A. V. Krátce po tomto incidentu zemřel i afghánský tlumočník. Velitel 2. jednotky OMLT podplukovník Michal Kucharský utrpěl lehké zranění. Nehledě na ně se rozhodl pokračovat v misi. Podstatně hůře na tom byl řidič. Jeho stav se však podařilo stabilizovat a leteckým speciálem byl přepraven do Ústřední vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích. Na místě se našel zhruba dvousetmetrový drát, kterým byla z úkrytu výbušnina odpálena. Jednalo se o velice silnou nálož, jež obsahovala zhruba padesát kilogramů výbušniny. Byla uložena v propustku pod asfaltovou silnicí. Dne 6. července 2011 došlo k přepadení předsunuté základny COP SALAR v afghánské provincii Wardak. Během tohoto incidentu byl těžce zraněn český rotmistr Adrian Werner, který zde působil jako instruktor 5. výcvikového týmu 2. jednotky OMLT. Přímo na místě mu byla poskytnuta první pomoc a následně pak i odborná péče ve zdravotnickém zařízení na základně Shank a u českého polního chirurgického týmu na základně KAIA v Kábulu. Již druhý den po incidentu byl přepraven vojenským speciálem do České republiky, do Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Rotmistr Adrian Werner se stal příslušníkem 71. mechanizovaného praporu v Hranicích v květnu 2004. Začínal jako kulometník a postupně se dostal až na funkci zástupce velitele 2. palebné čety minometné baterie. V průběhu své služby se třikrát zúčastnil zahraniční mise, dvakrát v Kosovu a jednou v Afghánistánu. Lékaři marně bojovali s jeho těžkým zraněním. V srpnu 2011, po dohodě s rodinou, byl převezen na specializované pracoviště do vojenské nemocnice v Olomouci. Zde bohužel svým zraněním 9. října 2011 podlehl.

Text a foto: Vladimír Marek

zachytil pouze okraj laviny. Situace byla kritická. Bouře neutichala, všude kolem neproniknutelná tma. Kolona byla navíc rozdělena dalšími dvěma závaly. Bylo nezbytné urychleně poskytnout pomoc zraněným vojákům, na hledání dvojice smetené lavinou nemohlo být v tomto okamžiku ani pomyšlení.

patroly praporčík Jiří Schams těžce zraněn a další náš voják byl zraněn lehce. Mladému britskému spojaři výbuch přerazil nohu. Nehledě na bolest navázal spojení a snažil se přivolat radiostanicí pomoc. „Obdivoval jsem ho, jak to i přes nespornou bolest zvládal. Byl přitom v Afghánistánu první den,‟ přiznal

6

A report 8/2014

Představujeme novou ředitelku Národního úřadu pro vyzbrojování Jitku Nalevajkovou

Dělat věci tak, jak se dělat mají Jitka Nalevajková vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde později získala i doktorát. Od roku 2005 pracovala v různých funkcích v resortu Ministerstva obrany. Dělala například zástupkyni ředitele odboru vnitřní správy MO či ředitelku odboru logistiky a zahraniční pomoci na Národním úřadu pro vyzbrojování. Dne 17. dubna byla jmenována ředitelkou Národního úřadu pro vyzbrojování. Jste první ředitelkou Národního úřadu pro vyzbrojování, která získala toto místo prostřednictvím výběrového řízení. Jak moc náročná pro vás byla tato zkouška? Pokud mohu hodnotit z vlastní zkušenosti, tak výběrové řízení bylo určitě náročné. Odpovídalo pozici, která byla obsazována. Pro mne to byla zajímavá osobní zkušenost. Vy už jste na rozdíl od některých dalších měla osobní zkušenost z Národního úřadu pro vyzbrojování, vedla jste jeden z jeho odborů. Myslíte si, že to pro vás byla výhoda? Troufnu si říci, že ano. Znala jsem Národní úřad pro vyzbrojování takříkajíc zevnitř, jeho silné i slabé stránky, věděla jsem, jak funguje a jak složitý je proces zadávání veřejných zakázek, obzvláště pak v resortu Ministerstva obrany. Snáze se pak koncipuje vize do budoucna. Víte, na co se zaměřit. Po všech těch problematických akvizicích resortu kladli organizátoři výběrového řízení největší důraz na naprostou bezúhonnost nového ředitele. Nebojíte se toho velkého závazku? Pro mne je bezúhonnost naprostou samozřejmostí. Byla jsem tak vychována. Několikrát jsem opakovala v tisku, že mým krédem je dělat věci správně, tak, jak se dělat mají.

7

A report 8/2014 Na takovéto pozici je bezúhonnost prostě absolutní nezbytnost. Podobné záměry měli i mnozí z vašich předchůdců. Nakonec ale někteří z nich nejspíš podlehli politickým či lobistickým tlakům. Neobáváte se něčeho podobného? Nerada bych hodnotila své předchůdce. Každopádně ale za sebe mohu říci, že jsem připravená případným tlakům čelit, ať již pocházejí od kohokoliv. Je to prostě součást mé práce. Teď se asi budu opakovat, ale vždycky jsem pracovala tak, abych se pod výsledky své práce mohla podepsat, a to i kdykoliv později. Ve funkci jste již několik týdnů. Podařilo se vám za tu dobu udělat jakousi inventuru úřadu, na jaké záležitosti se hodláte v budoucnu především zaměřit? Prvořadá je pro mě konsolidace úřadu, aby pracoval jako dobře promazaný stroj a aby vystupoval jednotně a srozumitelně pro veřejnost i potenciální dodavatele. Nemohu si nevšimnout, že výstupy, které vychází z jednotlivých akvizičních odborů, jsou skutečně různé obsahové i formální kvality. V tomto směru máme jisté rezervy. Jsem hluboce přesvědčena, že drtivá většina pochybení, kterých se v zadávacích řízeních dopouštíme, vzniká z toho, jak nesmírně náročné a byrokratické samotné řízení je. Bohužel i malá formální chyba může mít fatální důsledky. Proto je nezbytné rutinní, každodenní procesy na našem úřadu standardizovat, to je naprostý základ, bez kterého se neobejdeme. Za sebe jsem opakovaně slibovala, že chci jednat férově jak s veřejností, včetně té odborné, tak i s našimi potenciálními dodavateli. Chci vidět zpětnou vazbu. Vítám podněty, které by mě upozornily na to, že Národní úřad pro vyzbrojování nepracuje tak, jak má. Velkým tématem je také nastavení systému hodnocení zaměstnanců ve vazbě na výsledky, a to jak v pozitivním, tak i negativním smyslu. Je důležité vědět, kde k případnému pochybení došlo, proč a kdo za něj odpovídá. Je důležité se z chyb poučit a vyvodit z nich důsledky. Kromě toho spolu s dalšími resortními kolegy intenzivně pracujeme na reformě akvizičního procesu, který se prostě musí zjednodušit, aby měl zadavatel prostor řešit věci podstatné, nikoli prostou administrativu. Jak moc obtížně je pro ženu řídit sekci, kde výrazně převažují muži? V resortu nejsem nováčkem. Myslím si, že mé jméno je v resortu poměrně známé a že za mne hovoří má dosavadní práce. Genderové otázky jsem nikdy neřešila. Na druhou stranu se musím trochu pousmát nad tím, kolik pozornosti vzbudilo v médiích to, že jsem žena. Největší problémy byly v minulosti s cenou nakupovaných zbraní. Sledujete průběžné cenové úrovně zbrojních výrobků, o které se zajímá naše armáda, děláte si průběžný průzkum trhu? V oblasti nákupů vojenského materiálu se v posledních letech radikálně změnilo právní prostředí. Do roku 2011 se prakticky vojenský materiál nemusel vůbec soutěžit. V roce 2011 došlo k novelizaci zákona a primárně musíme

na každý nákup vojenského materiálu vyhlašovat soutěž. Pak i naše právní předpisy respektují, že cena vzešlá z otevřené soutěže je cenou adekvátní. Každou výjimku, případně jednací řízení bez uveřejnění, musíme zdůvodňovat. A to nejen v rámci resortu Ministerstva obrany, od určitého finančního limitu musíme informovat vládu. Pokud se týče tzv. postupu na jednoho, resortní interní pravidla podrobně stanoví, jak máme ověřovat cenu obvyklou. U složitých případů pak sáháme nejčastěji k využívání soudních znalců. Není trochu problém se stanovením ceny? Když nakupuji kancelářský papír, tak tam je velká konkurence. Pokud ale nakupuji nějakou konkrétní zbraň, která by měla mít přísně specifikované požadavky, tak tam těch dodavatelů asi moc není... Každému nákupu, a právní i interní předpisy to takto předpokládají, musí předcházet ověření podmínek na trhu. A to právě i za účelem stanovení hodnoty veřejné zakázky, ověření požadovaných technických parametrů atd. V minulosti byla armáda v médiích několikrát kritizována za to, že nakoupila draze. Pak se ale ukázalo, že si navíc definovala celou řadu vlastností, které srovnávací výrobek neměl. Není trochu problém se v tomto všem orientovat? Ačkoli Národní úřad není zpracovatelem specifikací, jsem přesvědčena o tom, že v určitých případech, právě protože se jedná o vojenský materiál, je legitimní požadovat konkrétní technické řešení. Na druhou stranu i zákon nám předepisuje, že každý takovýto požadavek musí být náležitě zdůvodněn. Současně zadavatel musí připouštět obdobná technická řešení. Při zpracování zadávacích dokumentací průběžně spolupracujeme s uživatelem, jsme s ním v pravidelném kontaktu a jednotlivé konkrétní požadavky po něm chceme zdůvodňovat. Problémy s akvizicemi ve státní správě byly odjakživa. Mám takový pocit, že mnozí podnikatelé přistupují k zakázkám ze státní správy, jako by to měl být nějaký zlatý důl. Je vůbec možné tuto oblast zcela vyčistit a zprůhlednit? Jedna z mých priorit, kterou jsem i v rámci výběrového řízení deklarovala, je zlepšení pověsti armádních zakázek. Vím, že to nebude jednoduché, protože armádní zakázky se staly do jisté míry synonymem podezřelých nákupů. V některých případech si ale říkám, že ne zcela zaslouženě. Proto pokládám za velmi důležité všem srozumitelně a otevřeně vysvětlovat kroky zadavatele. Říkala jsem také, že stojím o zpětnou vazbu, i kdyby se mi to neposlouchalo dobře. S týmem pana náměstka Dvořáka i sekcí majetkovou, coby gestorem, pracujeme na nových webových stránkách, které by poskytly veřejnosti přehledné informace o záměrech ministerstva a vyhlašovaných veřejných zakázkách. Armáda většinou nakupuje výzbroj ve větších objemech. Daří se vždy toto promítnout do ceny a dosáhnout jakýchsi množstevních slev? Záleží vždy na zvoleném druhu zadávacího řízení. Pokud cena vzejde z otevřené soutěže,

a musím říci, že v současné době jsme i kritizováni za to, že soutěžíme na nejnižší cenu, pak i zákon respektuje, že se jedná o cenu tržní. Tedy cenu správnou, odpovídající a prostor pro jednání je zde minimální. V případě jednacích řízení, ať s uveřejněním nebo bez, je důraz kladen na vyjednávání nejen o ceně s jejím následným ověřením formou nezávislého posouzení, ať interního či externího. V minulosti byly problematické nákupy zbrojních kompletů zdůvodňovány tím, že se jedná o ojedinělé systémy, pro které neexistuje žádné srovnání. Je tomu opravdu tak? Skutečně se v některých případech nedá dopátrat objektivní ceny? Pokud určujeme předpokládanou hodnotu veřejné zakázky, musíme v maximální možné míře zjistit poměry na trhu. Někdy se ale může stát, že se tyto poměrně na trhu prostě zjistit nedají. O to důležitější je potom vlastní přezkoumání cenových rozkladů. Mnohdy jsou v případě akvizic specifikovány parametry, které jsou určitě prospěšné, ale nemusí jich být dosaženo za každou cenu. V minulosti se jednalo například o pandury, které měly být schopné plavby. Mnohdy právě tyto nadstandardní požadavky bývají předražené. Nesvazuje vám právě toto trochu ruce při vyjednávání o konečné ceně? Můžete říci uživateli, ano, tento systém jsme schopni koupit výrazně levněji, pokud slevíte z tohoto požadavku? Zatím je akviziční systém nastaven tak, že zadavatel, tedy Národní úřad, je vázán specifikací, kterou mu, když to velmi zjednoduším, připravuje uživatel, tj. AČR. Tato myšlenka vychází z principu vzájemné kontroly a zabránění možnosti manipulovat se zadávací dokumentací či zadávacím řízením. V současné době tedy náš úřad není tím, kdo by měl říkat armádě, co by měla kupovat. Pokud ale ve specifikacích nacházíme požadavky, o kterých nejsme přesvědčeni, že jsou správné, a to třeba ve vztahu k nediskriminaci, k unikátním technickým řešením atd., pak s uživatelem o těchto záležitostech jednáme a s jeho souhlasem pak zadávací dokumentaci upravujeme. Jak moc důležité je pro vás sledovat trh, jezdit po zbrojních veletrzích, vědět o každé novince? Touto problematikou se samozřejmě zabýváme. S ohledem na úsporná opatření to ale zdaleka není v takové míře jako v minulosti. Naši lidé již tím, že ve prospěch uživatele zpracovávají marketingové informace, tj. informace o poměrech na trhu, musí mít co největší přehled. Posílení důležitosti tzv. předakviziční fáze a úlohy projektového řízení jsou nejvýznamnějšími změnami, které se v akvizičním procesu připravují. V budoucnu se chcete zaměřit na společné nákupy zbrojních systémů s našimi aliančními partnery. Je takovýto postup vždy ekonomicky výhodnější? V minulosti se mnohokrát hovořilo o důležitosti mezinárodních projektů. V současné době jsme v této oblasti jednoznačně úplně nejdále, jak jsme kdy byli. Je však poctivé si říci, že se vydáváme průkopnickou cestou: Česká republika dosud opravdový mezinárodní projekt

8

A report 8/2014

Opravil bitevní vrtulník „na koleně“

nerealizovala. Byť nyní, pokud se týče mobilních 3D radiolokátorů, jsme poměrně daleko. Je to o hledání zcela nových řešení, a to právních, administrativních i technických. Je to pro nás něco principiálně zcela nového. Myslím si, že mezinárodní spolupráci nemůžeme porovnávat jen finančními přínosy. A to přestože platí obecná poučka, že pokud něčeho kupujete víc, mělo by to být levnější. Nezanedbatelný je i obecný přínos při spolupráci zejména v rámci zemí i při budování národních obranných schopností a zapojení našeho průmyslu.

Velké pocty se dostalo palubnímu technikovi Bohuslavu H. z české jednotky AAT (Air Advisory Team) v Kábulu. Velitel aliančního Velitelství výcviku vzdušných sil – Afghánistán (NATO Air Training Command – Afghanistan) brigádní generál John E. Michel ho ocenil prestižním titulem Warrior of the Week.

Nekomplikuje tu situaci v této oblasti fakt, že rozhodovací a schvalovací procesy se namísto v jedné zemi odehrávají ve třech čtyřech zemích? To, že jednotlivé účastnické státy prioritně hájí své národní zájmy, je přirozená záležitost. Zatím ale v mezinárodních projektech cítím snahu tohle všechno překonat, dohodnout se, společně postupovat vpřed. K obranyschopnosti země výrazně přispívá domácí zbrojní průmysl. Je ale vůbec možné skloubit jeho podporu s akvizicemi, při kterých rozhodují především náklady? Zákon o zadávání veřejných zakázek, do kterého je transponovaná evropská legislativa, by měl sloužit k podpoře otevřené soutěže a vybudování společného evropského obranného trhu. Nutnost udržení našich národních obranných schopností ale samozřejmě nelze také přehlížet. Národní obranný průmysl do jisté míry podporují všechny členské státy EU. I zákon o veřejných zakázkách k tomu dává určité právní nástroje. Umožňuje např. zadavatelům ve členských státech EU zajišťovat si bezpečnost dodávek tak, aby měl stát garantováno, že v případě ohrožení bude mít dané zboží k dispozici. A právě s využitím těchto možností, které nám zákon poskytuje, se musíme snažit náš obranný průmysl zapojit. Už jen proto, že nemá smysl si zastírat, že nemáme v současné době všechny znalosti a schopnosti v oblasti technologií. Bez znalostí obranného průmyslu se zkrátka neobejdeme a není to problém pouze malých států. I velké evropské státy připouští zapojení obranného průmyslu do diskusí o naplňování schopností a podobě specifikací k jejich zajištění. Musíme ovšem tomu nastavit jasná pravidla. Neměl by se v této souvislosti stát zamyslet nad tím, jaké zbrojní dodávky by v případě krize nezbytně potřeboval, a snažit se domácí zbrojní průmysl korigovat právě tímto směrem? Jednou z priorit současného vedení resortu je změna plánování a současně i změna akvizičního procesu. Pro mne je to naprosto zásadní záležitost. Abych za současných právních podmínek, které rozhodně nejsou jednoduché, mohla úspěšně soutěžit, potřebuji samozřejmě dostatečný časový prostor pro průběh soutěže. V tomto případě je nezbytným předpokladem plánování. Důležité je ale i zjednodušení akvizičního procesu a jeho zaměření i na tzv. předakviziční fázi. Na důsledné definování schopností a následně i požadavků. To je naprosto klíčový předpoklad pro to, aby potom mohl zdárně proběhnout vlastní nákup.

9

A report 8/2014

Resort připravuje dva klíčové plánovací strategické dokumenty, jeden na ministerstvu a druhý na Generálním štábu. Je to právě ta záležitost, na kterou netrpělivě čekáte a která vám nabídne určitý pohled do budoucna? Určitě, tyto dokumenty považuji za nesmírně důležité. Dlouholetým problémem naší armády je nedostatek polních stejnokrojů. Nemáte pocit, že systém, kdy armáda na základě jakéhosi odhadu nakupuje výstrojní součástky na sklad a pak je prostřednictvím výstrojních bodů „prodává“ vojákům, se již přežil? Pokud by se tato služba poskytovala prostřednictvím outsourcingu formou elektronických karet, nejspíš by odpadly nekonečné problémy s výběrovými řízeními, zbytečně velké skladové zásoby a řada dalších problémů… Tohle je otázka spíš na majetkového hospodáře, potažmo uživatele. Jde totiž o koncepční rozhodnutí, které bych ze své úrovně neměla komentovat. V současné době v této oblasti vzniká projektový tým, který by měl řešit celou oblast výstroje. Někteří dodavatelé v oblasti výstroje si za armádní peníze v minulosti vyvzorovali některé součástky, které považují za svůj majetek, a tváří se, že i do budoucna jsou jedinými možnými dodavateli. Daří se tento problém nějak řešit? To, že existují průmyslové vzory třetích osob vůči výstrojním součástkám, které používá Armáda ČR, je dědictví určitého historického

vývoje. Na jeho počátku mohl být průmyslový vzor jakousi poukázkou na přímé zadání. V současné době to už ale absolutně neplatí. Vyvíjela se i rozhodovací praxe Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Zhruba od roku 2011 si, podle jeho názoru, zadavatel musí výhradní práva vypořádat ještě předtím, než zahájí soutěž. Celou tuto oblast jsme společně s majetkovým hospodářem podrobili určité analýze. Snažili jsme se zjistit, která součástka je chráněna průmyslovým vzorem, a která ne. Výsledky již v současné době máme. Je ale potřeba si uvědomit, že pracujeme pouze s otevřenými zdroji. Průmyslové vzory mohou být přihlášeny pod různými názvy. Nikdy tedy nemáte stoprocentní jistotu, že se neobjeví nějaký další průmyslový vzor. V současné době ale už máme určitou představu, jaká je situace, a pokud požadujeme tu konkrétní výstrojní součástku zatíženou právem třetí osoby, musíme jednat s vlastníkem průmyslového vzoru o podmínkách jeho využití. Pokud je součástka nechráněná, majetkový hospodář pracuje na přihláškách průmyslových vzorů ve spolupráci se sekcí průmyslové spolupráce. Jsme dohodnuti s majetkovým hospodářem, že u nově vzorovaných výstrojních součástek musí být ošetřen způsob ochrany průmyslových práv ve prospěch Ministerstva obrany.

Text a foto: Vladimír Marek

Ocenění Bojovník týdne, nebo také „WoW‟, je udělováno vojákům, kteří předvedli neobyčejné schopnosti a dovednosti při plnění úkolů. Praporčík Bohuslav H., zvaný českými, americkými i afghánskými kolegy krátce Bob, prakticky na koleně opravil závadu na bitevním vrtulníku Mi-35. Nezasvěcený člověk by mohl říct, že vyměnit starý díl za nový je rutina. V Afghánistánu to ale tak úplně neplatí, neboť náhradní díly na leteckou techniku tu ne vždy jsou k dispozici. S problémem si Bob poradil šalamounsky. Využil součástek ze starých zkušebních „stendů‟ na Mig-21, které získal od Afghánců, a opravil a zprovoznil tak do té doby letu neschopný bitevní vrtulník Mi-35. Jeho iniciativa je o to záslužnější, že se tak stalo v době prezidentských voleb a na začátku hlavní bojové sezóny Tálibánu a přispěl tím k rozšíření letového parku afghánských vzdušných sil (Afghan Air Force). Bobův velitel kapitán Petr Š. celou akci okomentoval: „K provedení takové opravy je potřeba nejen velká manuální zručnost a hluboké odborné znalosti, ale také dlouholetá praxe a zkušenosti s tímto typem vrtulníku a sovětskou leteckou technikou obecně. Především šlo o to, že Bob přesně odhalil, kde je problém, znal souvislosti a věděl, kam sáhnout mezi nepotřebné součástky, které se povalovaly kdesi

v hangáru. Bob tak předvedl všem v praxi známé heslo o zlatých českých ručičkách. Myslím, že si udělené ocenění po právu zaslouží.‟ Bohuslav H. je skromný člověk a potlesk amerických letců ho mile překvapil. Neodpustil si malý vtípek, když přítomným nabídl pomoc s případnou opravou Space Shuttle (raketoplán NASA – pozn. autora). Za to byl odměněn

úsměvy a dalším aplausem. Zástupce velitele plukovník Grey mu na závěr setkání předal zaslouženou pamětní plaketu.

Připravil: praporčík Josef P., vrchní praporčík 9. úkolového uskupení AČR v misi ISAF Foto: kapitán Petr Šafařík

10

A report 8/2014

11

A report 8/2014

Válka na Doupově Téměř pět tisíc vojáků, přes tisíc kusů techniky včetně vrtulníků, tanků či obrněných vozidel. To byly druhé největší manévry za osm let od vzniku české armády, které se odehrály v rámci cvičení Strong Campaigner od 18. do 26. června 2014 ve vojenském újezdu Hradiště v Doupovských horách. Dvaasedmdesát hodin plného nasazení v boji prověřilo nejen velitele a samotné vojáky, ale testovala se i připravenost techniky. Republika Sequena získala samostatnost rozpadem federace. Její vůdčí země Oliveland a Orania se nikdy nesmířily se ztrátou svého vlivu. Na hranicích jednotlivých států začínají nepokoje, tyto země povolávají armádu. Válečný konflikt v Evropě je na spadnutí. Rada bezpečnosti OSN rozhodla o vojenské pomoci spojenců ohroženého státu Sequena. To byl plán rozehry fiktivního konfliktu, do kterého zasáhli v souladu s článkem 5 Washingtonské smlouvy o kolektivní obraně členských států NATO příslušníci 4. brigádního úkolového uskupení české armády. Bojové situace, které museli vojáci řešit, se odehrávaly během tří dnů na několika místech drsného doupovského terénu. Na základě výsledků, jichž při plnění úkolů dosáhli, jim monitoři NATO a vedoucí hodnotitelských týmů svými podpisy potvrdili připravenost pro operace NATO – CREVAL (Combat Readiness Evaluation).

Bojové drily s novými postupy Prvky 4. brigádního úkolového uskupení byly po dobu deseti dnů nasazeny jako vševojsková záloha velitele fiktivní divize. „Vojáci tu cvičili

v souladu se zásadami doktrinálního boje. To znamená, že museli přizpůsobit bojové drily současným požadavkům a postupům, které jsou kladeny na příslušníky úkolových uskupení předurčených do aliančních sil,‟ konstatuje vedoucí hodnotitelského týmu pro velitelství 4. BÚU plukovník Tomáš Špok. S tím také souvisí náš závazek vůči Alianci na dosažení plných operačních schopností českého brigádního úkolového uskupení, postaveného na příslušnících 4. brigády rychlého nasazení, doplněného o další prvky z celé české armády k 1. červenci tohoto roku. V průběhu cvičení se jednotky přesouvaly v prostoru nasazení a bojovaly s nepřítelem. „Jedna noha na zemi,‟ tak označil major Jiří Líbal jeden z taktických postupů, kterého využili vojáci 42. mechanizovaného praporu při překročení čáry obrany 71. mechanizovaného praporu v rámci operace 4. brigádního úkolového uskupení.

Dva roky přípravy se vyplatily Vojáci se při plném nasazení zdokonalovali například v maskování, ničení cílů za pomoci předsunutých leteckých návodčích, budování skrytých postavení, řešili incidenty s nástražnými

výbušnými systémy, napadení kolony či velitelských stanovišť nepřítelem, výsadky z vrtulníků, střet s demonstranty nebo si museli poradit s radiačním a chemickým nebezpečím při dělostřeleckém přepadu chemickou municí s následným zamořením prostoru. „Při hodnocení vojáků jsme se zaměřili na řešení různých taktických situací,‟ konstatuje vedoucí hodnotitelského týmu pro 42. mechanizovaný prapor plukovník Ladislav Švejda. „Incidenty plně odpovídají možným reálným situacím, které mohou nastat v aliančních operacích. Z výsledků je vidět, že téměř dvouletá příprava se vyplatila a naši vojáci uspěli na výbornou.‟ Řídící cvičení a zároveň velitel pozemních sil generálmajor Ján Gurník vysvětluje: „Cvičení mělo prověřit schopnosti velitele a štábu 4. brigádního úkolového uskupení účinně velet podřízeným jednotkám bojové sestavy a především pružně

reagovat a adekvátně se rozhodovat v návaznosti na aktuální vývoj na bojišti.‟ „Výcvik byl velmi náročný, a to jak pro vojáky, tak pro techniku,‟ konstatoval velitel 4. brigádního úkolového uskupení a současný velitel 4. brigády rychlého nasazení plukovník Miroslav Hlaváč. „Co je ale pro mě důležité, je to, že vojáci tu odvedli ve velmi drsných podmínkách profesionální práci, určitě si sáhli na dno svých fyzických, ale i psychických sil. Zúročili jsme tu dva roky práce a prolité litry potu a právě získanou certifikací jsme se posunuli u našich aliančních spojenců velmi vysoko. Dali jsme najevo, že jsme schopni plnit své úkoly, a to s plným nasazením jak vojáků, tak techniky.‟ Autor: Jana Deckerová

Bleskový rozhovor s genmjr. Jánem Gurníkem Od vzniku Armády České republiky se jednalo o druhé největší cvičení na našem území a vy jste byl jeho řídícím. Poslední cvičení obdobného rozsahu se konalo v říjnu 2006. Před osmi lety jste ve funkci zástupce velitele společných sil – velitele pozemních sil toto cvičení řídil. Lze stručně popsat Strong Campaigner 2006 versus Strong Campaigner 2014? Tato dvě cvičení byla naprosto rozdílná, zejména z pozice pozemních sil. V roce 2006 jsme ze společných sil obdrželi úkol vytvořit mechanizovanou divizi a zaměřit se na činnost štábu, který řídil podřízené jednotky. Tvořili jsme jeden tým, v němž měl každý své místo a věděl naprosto přesně, co má dělat. Vojáci byli sehraní,

měli za sebou několik cvičení i štábních nácviků. Z mé pozice řídícího cvičení v roce 2006 bylo vše jistým způsobem jednodušší, účelnější, dynamičtější a samotná příprava štábu nebyla tak náročná. Simulovaný prvek, který řídil v letošním roce 4. brigádní úkolové uskupení v rámci cvičení Strong Campaigner, tj. divize, musí být naprosto profesionální a fundovaný, schopný velet brigádě, adekvátně ji vést a něco jí předat. Současné Velitelství pozemních sil má padesát vojáků a my jsme museli začít v nové struktuře budovat štáb divize od začátku. Doplnit jej o příslušníky brigád a pluků, jejichž příprava byla v tomto případě komplikovanější. Bylo méně štábních nácviků a chyběly jim také zkušenosti

z operačně-taktického stupně velení a řízení. Řídící prvek by měl být konsolidovaný a schopný vést. Poděkování tedy náleží 4. brigádě rychlého nasazení a 7. mechanizované brigádě, bez jejichž přispění by se nám to zvládnout nepodařilo. Tato skutečnost mne vede k zamyšlení se nad budoucností. Příprava brigádního úkolového uskupení bude vzhledem k platným certifikacím postupně procházet cyklem opakování, a tak erudice divize jako nadřízeného prvku je tedy na místě. A moje vize do budoucna – stejně úspěšně, jako jsme letos v červenci završili přípravu a certifikaci 4. brigádního úkolového uskupení, chci splnit certifikaci 7. brigádního úkolového uskupení v roce 2017.

12

A report 8/2014

13

A report 8/2014

o

řidič Land Roveru pro hodnotitelské týmy „Pro mě je vždy rozhodující znát místo a čas. Znamená to, že mapu prostoru musím mít tak trochu v hlavě. Místo se totiž dozvím vždy těsně před akcí. Hodnotitelské týmy vyráží vždycky k incidentu, který musí jednotka aktuálně řešit. Mým úkolem je hodnotitele nebo monitory dopravit přesně tam, kde se incident odehrává. Není to vždy jednoduché, stačí přehlédnout jednu odbočku – a nastává minimálně časový problém. Můj úkol je v tom, že musím dokonale znát vojenský prostor a v co nejkratším časovém úseku tam dopravit monitorovací tým, aby byl svědkem řešení úkolů jednotky. Je pravda, že během těch několika dnů už tu mám najeto pár set kilometrů a začínám si tykat s kdejakou odbočkou…‟

„Jsem rád, že dosažením plných operačních schopností deklarujeme připravenost příslušníků 4. brigádního úkolového uskupení ke společné ochraně teritoria České republiky a účasti v mezinárodních operacích v souladu s článkem 5 Severoatlantické smlouvy o kolektivní ochraně členských států NATO. V rámci tohoto náročného cvičení jsme tak zúročili téměř dvouletou velmi náročnou přípravu a já jsem rád, že mohu všem vojákům, kteří k tomuto výsledku přispěli, poděkovat. Poděkovat za jejich profesionalitu, s jakou ke své práci přistupovali, a ohlasy mezinárodních monitorovacích týmů to jen potvrzují. Děkuji všem.‟

rzen

plukovník Vasile Radu Popa,

14

če

rv na 20

monitor NATO Rumunsko pro 42. mpr. „Jako člen monitorského týmu NATO jsem byl již na několika certifikacích v rámci Aliance. Musím říci, že čeští vojáci jsou bezvadně připraveni a na jejich výkonech při jednotlivých incidentech, o kterých samozřejmě dopředu nevěděli, je jejich připravenost znát. A nejen to. Je na nich vidět, že výcvik a bojové postupy už mají zažité. Proto jsem rád, že jsem svým podpisem mohl potvrdit, že 42. mechanizovaný prapor dosáhl certifikace a je tak od 1. července 2014 plně připraven pro operace NATO – CREVAL.‟

nadporučík Martin Kratochvíl, koordinační důstojník pro 42. mpr.

major Josef Pavlík, hodnotitel oblasti o ochraně proti zbraním hromadného ničení

Autor: Jana Deckerová

desátník Miroslav Toman,

velitel 4. BÚU a 4. brigády rychlého nasazení

42. mpr .

S tím souvisel i závazek vůči Alianci na dosažení plných operačních schopností českého brigádního úkolového uskupení, postaveného na příslušnících 4. brigády rychlého nasazení, doplněného o další prvky z celé české armády k 1. červenci 2014. Národní certifikace jednotek 4. BÚU a současně certifikace velitelství 4. BÚU a 42. mechanizovaného praporu podle hodnocení bojové připravenosti pro operace NATO – CREVAL (Combat Readiness Evaluation) se uskutečnila ve dnech 22. až 24. června 2014 za účasti monitorů NATO. V úterý 24. června přesně v 17 hodin byli velitelé 4. BÚU a 42. mechanizovaného praporu seznámeni s hodnocením velitelství a jednotky. Výsledek – připraveni k bojovému nasazení. V průběhu cvičení vojáci řešili různé taktické situace, reagovali na vyhlášení radiačního a chemického nebezpečí, dělostřelecký přepad, napadení kolony nepřátelskými letouny, incidenty s nástražnými výbušnými systémy a procházeli minovým polem. Tento výcvik odpovídal možným reálným situacím, které mohou nastat v aliančních operacích. Jejich postupy bedlivě sledovali monitoři NATO, mezinárodní pozorovatelé, ale i odborní hodnotitelé pro danou oblast z řad Armády České republiky. Jejich závěrečné zprávy byly k získání certifikace rozhodující.

otv

24

Prvky 4. brigádního úkolového uskupení (BÚU) byly po dobu deseti dní zasazeny do prostoru simulovaného pod určitým taktickým námětem jako vševojsková záloha velitele fiktivní divize. Vojáci cvičili se zásadami doktrinálního boje, a museli tedy přizpůsobit bojové drily současným požadavkům a postupům aliančních sil.

P

PŘIPRAVENI PRO OPERACE NATO – CREVAL

plukovník gšt. Miroslav Hlaváč,

„Z pozice hodnotitele musím říci, že při posuzování jednotky garantujeme především dodržení standardů činností při vedení bojové operace. Tyto požadavky jsou v mém případě plně v souladu s alianční doktrínou ochrany proti zbraním hromadného ničení. Samotná certifikace se skládá ze dvou fází. První je dokumentační kontrola, která proběhla hned první den. Vzápětí následuje fáze druhá, kontrola přímo v poli se závěrečným hodnocením jednotky. Konkrétně tady jsme svědky reakce na incident, kdy byl na jednotku veden přepad dělostřeleckou chemickou municí naplněnou nervově paralytickými látkami. Mým úkolem je vyhodnotit postup velitele a činnost jednotky. Sleduji vzájemnou komunikaci, vyvedení jednotky z kontaminovaného prostoru a její následnou dekontaminaci, a to jak osob, tak techniky. Následně dokončím hodnocení za celou oblast a předám podklady do konečného hodnocení jednotky.‟

„Mým úkolem v rámci toho certifikačního cvičení je tak zvaně vědět o všem, co se v rámci simulace v prostoru odehrává. U mě se scházejí veškeré informace, veškeré výstupy z konkrétních akcí a incidentů, ale také všechny nenadálé situace, které je třeba řešit. To znamená, že jsem neustále na příjmu a rozhoduji o dalších postupech jednotlivých jednotek. U mne se také soustřeďují veškeré finální zprávy jednotlivých hodnotitelů a jejich zprávy se pak budou tady na velitelství finalizovat do závěrečné zprávy.‟

rotmistr Stanislav Hlaváček, velitel panduru 42. mpr. „K převrácení panduru došlo vzhledem k blátivému terénu po předchozím dešti. Pneumatiky se zahltily blátem a navíc se utrhl nezpevněný okraj vozovky. Ale i na tyto nenadálé situace jsme v rámci výcviku připraveni a při nastalé situaci následují standardní postupy. Posádka byla připoutána, takže došlo jen k malému zranění jednoho vojáka, který měl odřený loket. Mým úkolem jako velitele vozidla bylo za prvé zjistit, zda došlo ke zranění posádky, a o nastalé situaci neprodleně vyrozumět velitele. Nehody tohoto typu se mohou v rámci boje vyskytnout, a proto se je snažíme i v rámci výcviku drilovat a nacvičovat jejich možný průběh.‟

Pozvali jsme se na kafe k Aleši Opatovi

Svým lidem prostě musíte ROZUMĚT Setkání se zástupcem náčelníka Generálního štábu AČR – ředitelem Společného operačního centra generálmajorem Alešem Opatou, který od srpna letošního roku působí na aliančním velitelství v Monsu, mi s odstupem času připomíná zmařený fotbalový zápas. V prvním poločase jsme stihli „odehrát‟ celý následující rozhovor. Těsně před koncem pětačtyřicáté minuty však do rozehraného „zápasu‟ vstoupil nezvaný útočník – sebevrah, obtočený výbušninou. Jeho nesmyslný teroristický útok stál život pět českých vojáků. Situaci ve druhém, zcela logicky již neodehraném „poločase‟, který byl plný smutečních obřadů, žalu a pláče, nejlépe vystihují slova generála Opaty: „Život se nezastaví, život musí jít dál. Budeme truchlit, v řadě případů se to neobejde bez slz. Ale postavíme se na nohy a jedeme dál. Pokud bychom udělali cokoliv jiného, náš nepřítel by vyhrál.‟ Pane generále, všichni věříme, že se na nohy postavíme a půjdeme dál. Na vaší uniformě vidím pro tento okamžik téměř symbolickou nášivku výsadkového praporu od čtvrté brigády rychlého nasazení. Čím pro vás „čtyřka“ je? Brigáda rychlého nasazení je pro mne, stejně jako pro většinu lidí, co v ní sloužili, srdeční záležitost. Já jsem nastoupil ke „čtyřce‟ v době, kdy se formovala, a strávil jsem tam deset nebo dvanáct let. Prošel jsem tam všemi velitelskými funkcemi. Srdeční záležitost to je také proto, že když v roce 1994 vznikala, tak to byl nový typ jednotky, nový typ myšlení. Přišla tam spousta šikovných lidí. My jsme v té době byli nadporučíci a kapitáni, měli jsme před sebou velké vzory, byla tam spousta práce. Brigáda byla prvním stupněm, který měnil podobu celé armády. Šli jsme k brigádě rychlého nasazení s obrovským zájmem bez ohledu na čas, na rodinu a další věci. Byla tam dobrá parta lidí, dobře se tam pracovalo, přišla spousta zkušeností. Mně se u „čtyřky‟ líbilo. Je tam ta parta stále? Odešel jsem z funkce velitele a již to není v té rovině, jak si někdo myslí, že pořád na „čtyřku‟

15

A report 8/2014

celá česká armáda. Konečně téměř dvanáctileté nasazení v Afghánistánu jednotky změnilo. Systém profesionalizace vytvořil poměrně kvalitní nejnižší velitelský sbor na úrovni velitelů družstev, tedy těch, kterým se říká páteř armády. Tito velitelé začali vnímat odpovědnost za řízení lidí a prostředí v Afghánistánu. Nasazení ve válkou zmítané zemi na ně mělo obrovský vliv. Myslím si, že obě brigády jsou dnes srovnatelné ve všech aspektech.

nějakým způsobem dohlížím, i když to někteří lidé říkají. Není to pravda. Práce u brigády skončila, jsou tam noví velitelé, noví lidé a stejně jako mně by vadilo, kdyby mi bývalý velitel říkal, co mám dělat, vadí to i jiným. To je správné a logické. Etapa služby u brigády pro mne skončila. Nehodil jsem to samozřejmě za hlavu, ale dnes je to na lidech, co tam pracují. Důležité je pro mne, že brigáda toho ducha srdcařství stále má. Důležité také je, že dnes nejsou významné rozdíly mezi čtvrtou a sedmou brigádou. Obě brigády jsou schopny spolupracovat, vycházejí si vstříc a dochází k tomu, o co jsme se my více či méně snažili, a to „k míchání krve‟. Lidé od čtvrté brigády slouží u sedmé brigády a naopak. Myslím, že to je dobře.

Kus života jste také zasvětil přípravě a organizaci kurzů Komando. Stálo to za to úsilí? Organizování tohoto kurzu pro nás bylo určitým východiskem z nouze. Začali jsme o něm uvažovat v době, kdy došlo k profesionalizaci armády a my jsme velice rychle zjistili, že velitelé družstev potřebují absolvovat kurz tohoto zaměření. Šlo o to, naučit je velet a řídit jednotku v bojové situaci, kde to není o napsání lístku na stravu nebo vyplnění rozvrhu zaměstnání. Velitelé potřebovali získat pocit zodpovědnosti, získat schopnost pracovat pod tlakem, naučit se svým lidem rozumět. To byl důvod, proč jsme kurz Komando začali připravovat a organizovat. Takový kurz zde zkrátka chyběl. My jsme v té době posílali vojáky do Spojených států na kurzy Rangers, posílali jsme je do Francie na kurzy Commandos i do Velké Británie. Zkrátka všude možně, ale doma nám tento druh výcviku scházel. Využili jsme zkušenosti absolventů z kurzů, o kterých jsem hovořil, a vytvořili vlastní plán. Jedno je nutné si uvědomit, není to obdoba těchto kurzů, ale je to velmi účelově postavené a zaměřené na výchovu bojovníků v základních velitelských funkcích.

Ale popravdě. Byla zde určitá rivalita… Rivalita zde byla, ale ta správná a opravdová. Zdravá rivalita je zcela normální jev a panuje ve všech jednotkách armád NATO. Vždy zde panoval a panuje soutěživý duch mezi jednotkami. Ano, „čtyřka‟ byla ve své době o něco starší, o něco zkušenější, ale ať velel „sedmičce‟ kdokoli, vždy jsme vycházeli profesionálně. Sedmá brigáda udělala obrovský skok dopředu, tak jako

S výcvikem a nasazením zvláště v zahraničních operacích se velmi často zdůrazňuje význam drilu. Často se píše „voják měl nadrilováno“. Takže cvičíme, nebo drilujeme? Bez základního výcviku, chcete-li drilu, se neobejdete. Jsou prostě modelové situace, které voják musí mít nacvičené a musí v nich reagovat a přitom příliš nepřemýšlet. Ty věci musí mít zautomatizované. Například voják, který byl

před nedávnem v Bagramu oceněn titulem „hrdina týdne‟, měl nadrilováno. Prostě reagoval, jak byl vycvičen. Vojáků s tímto oceněním jsou dnes desítky a v obdobných situacích reagovali naprosto stejně. Jsou mezi nimi například i příslušníci z pyrotechnické jednotky, ale také letecký návodčí. Ten, přestože řídil palebnou podporu, byl ještě schopen vést boj s nepřítelem. Zachránil život americkému vojákovi, protože dokázal rychle reagovat a zneškodnit nepřítele dřív, než ten stačil zaútočit na Američana. Množství oceněných vojáků jasně dokazuje, že příprava a ono drilování jsou na vysoké úrovni a mají své opodstatnění. Již několikrát jste zmínil zahraniční operace. Vy sám jste působil na všech hlavních teritoriích. Začněme tedy tou první zkušeností, a to byla mise v Bosně a Hercegovině… Bosnu jsme začali vnímat jako důležitou misi v době operace IFOR, kdy se Armáda České republiky, tehdy ještě jako armáda nečlenského státu Severoatlantické aliance, poprvé podílela na operaci pod vlajkou NATO. To pro nás byla obrovská výzva, obrovská zkušenost. Po Bosně, tedy misi IFOR a později SFOR, jste působil v Kosovu v misi KFOR… Tato mise z mého osobního pohledu – tehdy jsem byl ve funkci velitele praporu – byla rutinní operace, ke které se vojáci připravovali. Došla na nás řada a tak jsme zde plnili operační úkol.

Pak již následoval Afghánistán… Operace ISAF, to je kovadlina české armády. Bylo to poprvé, kdy se česká armáda v naprosto extrémních podmínkách, ve velmi cizím prostředí, o kterém většina z nás neměla ani představu, zapojila do bojových operací, do situací, kde se opravdu střílelo, kde se vedla válka. Myslím si, že čeští vojáci a česká armáda zde odvedli a odvádí obrovský kus práce a že zejména alianční partneři uvěřili, že jsme důvěryhodný partner, na kterého se můžou spolehnout. Důležité také je, že jsme v Afghánistánu nepůsobili nikdy takzvaně za větrem. Vždy jsme byli ve složitém prostředí. Tyto okolnosti armádu také posunuly obrovským způsobem dopředu. Měl jste někdy strach? Ten, kdo nemá strach, je blázen. Každý má strach, ale vycvičení vojáci si s ním umějí poradit. V době, kdy jsem sloužil u výsadkářů, tak nám tehdejší náčelník výsadkové přípravy podplukovník Čejka říkal: „Ten, kdo se nebojí skákat z letadla a nemá z toho strach, je na nejlepší cestě, aby se zabil.‟ Vždy platí, že strachu se nevyhnete, protože jste člověk. Jste-li v ohrožení života, tak určitým způsobem reagujte. Naším úkolem a úkolem velitelů je vojáky na tyto možné situace připravit, aby vzniklou situaci zvládli a reagovali správně, aby si se strachem a následným bojovým stresem dokázali poradit. Myslím si, že se nám to v uplynulých letech dařilo a daří.

Hovoříte o seskocích. Kolik jich máte za sebou? Já jsem to nikdy nepočítal. Vždy jsem se na výsadkovou přípravu díval ze dvou pohledů. První byl, že skákání na padáku lidi stmelí, vojáci si v kabině letounu více rozumí. Padák totiž nepozná hodnosti. Padák neví, zda na šňůrách visí desátník nebo podplukovník. Skákání pomáhá i překonat strach, o kterém jsme hovořili. Vztahy, které vznikají v těchto jednotkách, jsou mnohdy na celý život. Druhý pohled souvisí s ryze vojensko-technickou oblastí. Padák je jedním z možných dopravních prostředků vojáka k cíli, proto této oblasti věnujeme pozornost. Nikdy nebyl na prvním místě vlastní seskok, ale činnost, která následuje po seskoku, kdy „válka‟ pro výsadkáře teprve začíná. Skákání mne bavilo, ale abych si vedl záznamník, kdy, kam a do čeho jsem skočil, to ne. Prostě to patřilo k mé práci. Pane generále, za pár dnů zamknete pražskou kancelář a otevřete tu v Monsu. Co od působení na mezinárodním velitelství očekáváte? Především další zkušenosti. Nic netrvá věčně a žít s představou, že budete ředitelem SOC nebo velitelem brigády patnáct let, je prostě omyl. Myslím si, že rotace na velitelských funkcích v horizontu tří až pěti let je nutná. Těch pět let je podle mne maximum, kdy jste schopen odvádět práci a přidat nějakou hodnotu. Po určité době je nutné se posunout dál a načerpat jiné zkušenosti. A práce v aliančních strukturách je onou další zkušeností. Já jsem se s aliančním systémem velení a řízení setkával v zahraničních operacích. Dnes se na tuto činnost budu dívat z druhé strany, ze strany plánování a dalších nezbytných činností. Nebude vám chybět ten zdejší adrenalin? Vždy bude chybět, protože jak my říkáme – práce v lese, práce s lidmi, práce v operacích je nejzajímavější na vojenském řemesle. Tam děláte to, co jste se učil, na co jste se cvičil a připravoval. Myslím si, že každý, kdo tuto práci dělal, tak si určitým způsobem stýská a že se občasným nostalgickým vzpomínkám nevyhne. Navíc mezi lidmi, se kterými jsem u jednotek sloužil, mám spoustu kamarádů a přátel, na které se mohu kdykoliv obrátit. Nikdo nemládne a čas od času je potřeba uvolnit místa a pozice pro mladší a ještě agresivnější generaci. Zbude vám teď více času na vaše koníčky, na rybaření a motorku? Tak na rybaření teď opravdu času moc nebylo. Já ale rybaření vnímám jako důsledek toho, co jsem dělal. Tohle hobby je spojeno s přírodou a zpravidla dokonce s krásnou přírodou. K vodě patří i dobrá parta přátel. Já nemusím každý druhý týden chytit žraloka, stačí čas od času si někde sednout u vody a vyčistit si hlavu a dobít baterky. A motorka? Tak tu jsem měl vždy rád. I to je určitý způsob odreagování, způsobu, jak přijít na jiné myšlenky. S motorkou je samozřejmě spojené cestování a to mám také rád. Každý má jiné zájmy. Tím ovšem neříkám, že když občas jdu na ryby a občas se projedu na motorce, že nemám rád například knížky o historii. Děkujeme za rozhovor Připravil Jan Procházka Foto: Jan Kouba

16

A report 8/2014

Klisny koně Převalského Gretel, Bayan a Ulla odletěly vojenským speciálem do Mongolska

17

A report 8/2014

Na Seči se skákalo s novými padákovými komplety OVP-12SL do vody

Voda za odměnu Většina rekreantů nacházejících se druhé červencové úterý na vodní nádrži Seč hleděla několik hodin vzhůru. Jejich pozornost přitahoval vojenský vrtulník a z něho skákající výsadkáři. Ani v nejmenším se však nejednalo o zábavný program pro „dovolenkáře‟. Profesionálové ze 4. brigády rychlého nasazení a z dalších útvarů Armády České republiky zde prováděli cvičné seskoky do vody!

Armáda pomáhá „převalákům“ První červencový den, šest minut po patnácté hodině, odstartoval z ranveje 24. základny dopravního letectva v Praze-Kbelích transportní letoun CASA C-295M s číslem 0455 na trupu. Pasažérkami zvláštního letu CEF 677 směřujícího přes Kazaň a Novosibirsk do mongolského Bulganu byly Ulla, Gretel a Bayan. Jinými slovy, klisny koně Převalského. Podsadité, hnědorezavé koníky s krátkou hřívou a tmavým pruhem na hřbetě objevil roku 1879 pro západní svět generál carské armády Nikolaj Michajlovič Przewalskij, po kterém tento druh dostal jméno. Kertag neboli kůň Převalského obýval původně teritoria východoevropských a středoasijských stepí, na konci 19. století se však vyskytoval pouze v příhraničních oblastech Mongolska a Číny. Do konce šedesátých let dvacátého století byli tito koně kvůli lovu i ubývajícímu přirozenému prostředí téměř vyhubeni. V současnosti jsou k vidění víceméně jen v zoologických zahradách a v chovných stanicích. Návrat koní Převalského do Gobi B začal v roce 1992 pod vedením německých a později švýcarských organizací. Na podzim roku 2009 čítala tamní populace přes sto padesát koní. Po kruté zimě z přelomu let 2009–2010 se však stav koní dramaticky snížil na pouhých devětačtyřicet. V současné době počet koní pomalu, ale jistě roste. Příchod nepříbuzných zvířat z Evropy představuje důležitý krok pro zdravý rozvoj tamní populace. První transport koní Převalského do jejich domoviny v Mongolsku se uskutečnil v polovině června 2011, kdy do rezervace Khomiin Talu byly vojenským letounem CASA C-295M a posléze auty přepraveny klisny Lima, Kordula, Cassovia a hřebec Matyáš. Druhý transport proběhl v polovině července 2012, kdy do národního

parku Tachin Tal v poušti Gobi B odcestovaly klisny Xara, Anežka, Spela a Greta. Potřetí zamířily do mongolské stepi (1. července 2013) opět samé klisny: Lotusz, Barča, Spange a Jácint. Národní park Gobi B má pro návrat koně Převalského do přirozeného prostředí mimořádný význam, protože leží asi sedmdesát kilometrů od míst, kde byli v roce 1968 poslední divocí koně pozorováni. Letiště Bulgan disponuje pouze nezpevněnou přistávací plochou. Podle předpokladů tam CASA dosedla ve středu ve 13:35 hodin místního času. V reálu se jednalo o bezmála osmnáctihodinový let se dvěma mezipřistáními. Výjimečnou letovou misi plnily dvě posádky kbelské

základny dopravního letectva – kapitáni letounů kpt. Jaroslav Bulíř a pplk. Milan Laniak. Následně absolvovali koně v transportních boxech ještě zhruba sedmihodinovou cestu na korbách aut do národního parku Gobi B, kde byli vypuštěni do aklimatizační ohrady. Již v pořadí čtvrté přepravě koně Převalského do Mongolska přihlížel také náměstek ministra obrany pro obranné akvizice Bohuslav Dvořák: „Transportem koní Převalského zvyšujeme profesní mistrovství dopravních pilotů. Posádky letounů získávají zkušenosti, které mohou uplatnit při nasazení v zahraničních misích. Tento záslužný projekt Návrat divokých koní chceme podporovat i nadále,‟ řekl B. Dvořák. Text: Pavel Lang Foto: archiv ZOO Praha

Je pár minut před desátou hodinou, když se na jedné z ploch u vodní nádrže Seč začínají roztáčet rotorové listy transportního vrtulníku Mi-17 z výzbroje kbelské základny dopravního letectva. O chvíli později se k němu vydává patnáctičlenný zástup výsadkářů. Už na první pohled je patrné, že jsou identicky vybaveni, a to záchrannou vestou a padákovým kompletem OVP-12SL. Poté, co nastoupí

na palubu stroje, dostává kapitán vrtulníku povolení ke vzletu. Dva výkonné motory zvedají „nula osm tři čtyřku‟ ze země. Za pár minut je již Mi-17 ve výšce čtyř set metrů a míří k určenému bodu vysazení. Pro první „pětku‟ výsadkářů nastává finále. Povel výsadkového průvodce neboli vysazovače je zřetelný – klepnutí na rameno a rozkaz „Vpřed!‟. V intervalu v řádu vteřin vyskakují další čtyři profesionálové. Vrtulník opouští prostor sečské přehrady a nevelkým okruhem se vrací zpět na požadovaný kurz. Následuje druhý a třetí výsadek. Poté stroj přistává, aby vzal na palubu další skupinu výsadkářů. „Na dnešním cvičení je přítomných sto sedmdesát výsadkářů a plánujeme, že každý z nich provede jeden cvičný seskok do vody,‟ říká podplukovník Petr Štěpán, zástupce vedoucího oddělení záchranné a výsadkové služby a tělesné výchovy na sekci rozvoje a plánování schopností Ministerstva obrany, a dodává, že takovýto druh výcviku výsadkové jednotky AČR provádějí i na dalších vodních plochách – jako jsou například Plumlov, Břehy u Přelouče nebo Hracholusky – a každému z nich předchází náročné organizační zabezpečení. Nabíledni je otázka související se specifiky seskoků do vody, které nepatří mezi ty nejnáročnější. Výsadkoví profíci totiž berou „vodu‟ za odměnu a hodnotí to jako „pěkný‟ seskok. Obecně lze však říct, že výsadkář s padákem přímo do vody neskáče. Okamžik před bezprostředním kontaktem s vodní hladinou se totiž výsadkář odpoutává z postroje a do vody padá za situace, kdy už padák drží v rukou. „Zhruba sto metrů před dopadem na vodní hladinu si dává záložní padák na bok. Následně si odepíná nožní popruhy a rozepne prsní popruh. Necelý metr nad vodou vysedne z padákového postroje a jde do vody. Vesta ho udržuje nad hladinou a on vyčká příjezdu záchranářů s člunem. Ti jej i s padákem naloží a převezou na břeh. Kdyby voják do vody přistával ustrojený v padáku, tak mu hrozí nebezpečí utonutí,‟ popisuje dění zkušený instruktor chrudimského 43. výsadkového praporu praporčík Antonín Koudelka. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

18

A report 8/2014

19

A report 8/2014

V Maďarsku se i v české režii uskutečnil mezinárodní kurz zaměřený na výcvik specialistů zabývajících se vyšetřováním nástražných výbušných systémů

I exploze zanechá stopy Mohutný výbuch vymrštil pancéřovaný vůz do vzduchu a po několika sekundách nechal jeho trosky dopadnout na zem. Oblak dýmu a zvířeného prachu se začal postupně rozpadat. Už bylo vidět siluetu vraku. Najednou ale vyšlehl z trosek plamen a k nebi začal stoupat hřib černého dýmu. Vzňal se vnitřek vozidla.

Řízenou explozi v maďarském výcvikovém prostoru Hájmáskér připravili úmyslně alianční pyrotechnici. Pod vyřazený pancéřovaný automobil nainstalovali dělostřelecký náboj ráže 152 mm a následně jej i odpálili. Celá záležitost byla součástí výcviku posluchačů mezinárodního kurzu WIT (Weapons Intelligence Team Course), který ve spolupráci s maďarskou poddůstojnickou akademií zorganizovalo koncem června letošního roku španělské Centrum výjimečnosti zaměřené na likvidaci nástražných výbušných systémů (Counter Improvised Explosive Devices Centre of Excellence).

Sedm zkušených instruktorů Celý projekt zastřešuje velitelství ACT v Norfolku. Finančně se na něm podílí tři země – Dánsko, Norsko a Česká republika. Centrum pořádá

takovýchto kurzů každý rok pět. V letošním roce se jednalo již o třetí běh. Jeho přípravu a organizaci měl shodou okolností na starosti český příslušník centra kapitán Michal Augustin. „Smyslem tohoto kurzu je připravit WIT specialisty především pro nasazení v Afghánistánu. Zaměstnání je třítýdenní. Prvních šest dnů se věnuje teorii proložené krátkými praktickými lekcemi v prostorách maďarské akademie. Následuje praktický výcvik bez použití ostré munice, ale, jak jste mohli vidět v tomto případě, někdy i s jejím použitím. Posluchači si tak mají možnost v praxi vyzkoušet celou řadu odborných forenzních postupů, jako je fotografování, sběr dat, otisků, stop DNA atd. Právě tady na střelnici mají za úkol dohledat místo činu po explozi výbušniny,‟ vysvětluje kapitán Augustin. „Samotný kurz vede deset velice zkušených instruktorů. Každý z nich prošel několika nasazeními nejen v Afghánistánu, ale i v dalších zahraničních operacích. Jeden z instruktorů je

z naší armády. Další jsou ze Švédska, Francie, Maďarska, Rumunska, Irska a Spojených států amerických. Každý z nich má jiné zkušenosti. Systém přípravy se v jednotlivých zemích trochu liší. Instruktoři ale pracují v párech, takže mají možnost vzájemně se doplňovat.‟ Španělské centrum pošle několik měsíců před zahájením kurzu jednotlivým zemím zvací dopis. Pak již záleží jen na nich, koho nominují. V kurzu je dvacet míst. Centrum výjimečnosti nakonec rozhodne o tom, kdo nastoupí. Prioritně se berou lidé, kteří budou během příštích šesti měsíců nasazeni do zahraniční operace jako WIT specialisté. Teprve když zbudou volná místa, přijímají se i další uchazeči. Je snaha rovným dílem podělit všechny národy. Velké zkušenosti s týmy WIT mají Švédové a Francouzi, kteří se na tuto oblast již dlouhá léta specializují. Česká republika a Maďarsko jsou na začátku budování těchto schopností. Za této situace je pro nás výhodou, že se můžeme poučit od těch, kteří jsou v této oblasti o pět deset let dál. „Velký význam v tomto směru pro nás mělo nasazení v Afghánistánu. Ať si říká kdo chce co chce, bojové nasazení je něco naprosto nenahraditelného. Jsem přesvědčen, že to změnilo nejen pyrotechnickou službu, ale celou naši armádu,‟ říká Michal Augustin.

Pět výbuchů

Ve výcvikovém prostoru je celkově připraveno pět pracovišť, na kterých došlo k ostrým odpalům. Kromě automobilů jsou výbuchy zaměřeny i na makety vojáků. Exploze tankového náboje ráže 125 mm dokázala roztrhat neprůstřelnou vestu doslova na kusy. Ochranný plát odmrštila dobře dvacet metrů daleko. Nás ale nejvíce zajímá pracoviště, na kterém působí náš instruktor nadporučík Miroslav Hronek. Ten strávil řadu let ve funkci kriminalistického technika, teprve poté se začal specializovat na činnost WIT týmů. Chtěl využít schopností a znalostí z předchozí funkce a zkombinovat je s pyrotechnickou odborností. Proto se zaměřil na tuto problematiku.

20

Ve Vojenské policii je takových lidí víc. V tomto kurzu je prvním českým instruktorem z řad Vojenské policie. Vytvořil zde dvojici s maďarským kolegou. Netají se tím, že mají k sobě blízko. V minulosti již pracovali ve společném týmu během cvičení v Nizozemsku. „Neříkám, že jde všechno úplně bez problémů. Když pracujeme takto v mnohonárodní skupině, občas se nějaké potíže objeví. A to především v jazykové oblasti. Po odborné stránce si rozumíme dobře. Problémy jsou spíš s odbornou terminologií,‟ dodává nadporučík Hronek. Úkolem čtyřčlenného týmu (tvořeného Norem, Belgičanem, Němcem a Maďarem), který mají na starosti, je ohledat vrak osobního automobilu, který zničila neznámá výbušnina. „Vyšetření místa výbuchu a sběr podkladů mají určitý význam pro pyrotechniky, mnohem důležitější jsou ale pro zpravodajce a samozřejmě také pro výrobce a lidi zabývající se nákupem vybavení pro pyrotechniky. Situace v této oblasti se neustále mění, vývoj jde kupředu a na to je nezbytné průběžně reagovat. Především z tohoto důvodu se všechno sleduje a vytvářejí se nejrůznější databáze. Díky nim se nám daří mapovat protivníka. Zaznamenáváme nejen stopy vedoucí k jeho

A report 8/2014

dopadení, ale i druh nálože či iniciátoru, který použil, místo uložení, sílu výbuchu a způsob odpálení,‟ upozorňuje kapitán Augustin. „Situace v oblasti výbušných systémů v Afghánistánu prošla určitým vývojem. Francouzi v současné době vozí z Mali také trochu jiné zkušenosti. Jsme tedy připraveni na celou škálu možných incidentů. Většinou v souvislosti s pokračováním konfliktů docházejí teroristům zdroje a oni z konvenční munice přecházejí na munici improvizovanou. Je možné tedy sledovat postupný přechod na ještě primitivnější a improvizovanější formy. Na tento neustálý vývoj musíme být připraveni. Hodně záleží na představivosti útočníka, co se rozhodne použít. Jediná věc, která ho limituje, je jeho fantazie. Z tohoto důvodu jsme během tohoto výcviku použili jako spouštěč například krabičku cigaret. Právě ty nové věci jsou pro pyrotechnika to nejobtížnější.‟

Dvacet velitelů

Nespornou výhodou kurzu je, že všichni příslušníci týmu průběžně rotují v jednotlivých funkcích. Mají tak možnost působit ve funkci velitele týmu, fotografa, sběratele stop

a zapisovatele. Český instruktor nadporučík Miroslav Hronek vysvětluje posluchačům, jaký je jejich úkol. Hned od prvního okamžiku sleduje každý jejich krok. V té počáteční fázi jde o to, aby si nepoškodili stopy. Výbuch poničil automobil. Stovky drobných projektilů jsou rozesety všude kolem. Některé z nich prorazily karosérii a prolétly na druhou stranu. „Můžeme mít v Afghánistánu sebevíc pyrotechnických EOD týmů, tím však až následně hasíme požár, nejdeme po jeho příčinách. Najít a pokusit se odstranit příčiny by mělo patřit k úkolům WIT týmu. Ten by měl celý incident vyšetřit a získané informace předat zpravodajcům a Vojenské policii. Obě složky se na základě získaných údajů budou snažit odstranit příčiny těchto záležitostí. Významnou roli v tomto směru může sehrávat odběr otisků prstů a vzorků DNA. Právě tyto indicie

21

A report 8/2014

je mohou přivést až k výrobci výbušných systémů,‟ zdůrazňuje nadporučík Hronek. „Nejedná se o nějakou novou záležitost. Aliance se takto pojaté prevenci začala věnovat již v Iráku. Například Britové měli svůj WIT tým v Kosovu. Postupně se do tohoto procesu zapojily i ostatní státy. Naše armáda se tomu začala věnovat tak před čtyřmi pěti lety.‟

Mezinárodní tým WIT V4

V té době jsme začali intenzivně připravovat k plnění těchto úkolů nejen příslušníky Vojenské policie, ale i ženisty z Bechyně. V současnosti máme k dispozici celou řadu lidí, kteří prošli tímto výcvikem a jsou schopni tuto službu zajišťovat. Bez problémů můžeme postavit tak tři čtyři týmy. Navíc v případě potřeby není problém

jejich počet velice rychle rozšířit. Vojenská policie disponuje například velkým potenciálem v tom, že má vyškolené lidi na funkcích kriminalistických techniků, kteří umí odebrat otisky prstů, vzorky DNA a další stopy. Přesun do týmů WIT by pro ně neměl být problém. Zatím nám ale chybí reálné nasazení. Podle našich WIT specialistů ale i k němu časem dojde. „V české – bohužel nejen laické, ale i odborné – veřejnosti se komplex boje s nástražnými systémy velmi často omezuje jen na samotný nástražný systém a činnost pyrotechniků související s jeho odstraněním. Tím ale tato práce teprve začíná. Po nich přicházejí právě specialisté WIT, kteří přímo na místě vytěží, co se dá, a postoupí to na vyšší stupně, kde se s těmito údaji dál pracuje. Teprve na základě výsledků z tohoto procesu může dojít k účinnému boji s celou sítí stojící za původní explozí,‟ dodává kapitán Augustin. Naše početnější zastoupení v letošním kurzu není rozhodně náhodné. Právě se zde rodí podstatně širší spolupráce naší armády v této oblasti s maďarskou stranou. V minulosti se na nás Maďaři obrátili s požadavkem na vytvoření malého mezinárodního WIT týmu, který by fungoval v rámci uskupení zemí V4. Vzájemná spolupráce mezi našimi armádami v této oblasti se zatím úspěšně rozvíjí. Maďaři mají postaveny již tři WIT týmy, jeden z nich je v současné době nasazen v Afghánistánu. „Ti kluci nám jsou hodně blízcí. Všechny maďarské týmy mají výbornou úroveň. I po jazykové stránce jsou velmi dobře připraveny. Pokud se tedy týče nějaké spolupráce, neexistuje žádný problém,‟ říká Miroslav Hronek.

Na závěr získali certifikát

Jediného českého zástupce v roli posluchače kurzu jsme zastihli při vyšetřování incidentu spojeného s výbuchem obrněného vozidla.

Role tohoto týmu WIT byla ztížena tím, že následný požár vozidla poničil velké množství stop. Přesto i zde se sice pomalu, ale přece jen dařilo odhalovat stopy, které by vedly k pachateli. Nadrotmistr Michal Žehra z olomouckého velitelství vojenské policie kdysi ještě na pohotovostním oddělení absolvoval základní, áčkový pyrotechnický kurz. Navíc splňoval jazykové požadavky. A tak dostal nabídku absolvovat přípravu v Maďarsku. Pro většinu posluchačů je úvodní fáze tohoto kurzu velice těžká. Postupně se jim ale daří překonávat veškeré problémy a podávají standardní výkony. „Nemyslel jsem si, že to bude tak náročné. A to jak z odborného hlediska, tak i z hlediska jazykové vybavenosti. V průběhu kurzu jsme byli konfrontováni s mnoha odbornými záležitostmi. S mnohými odbornými výrazy jsem se již v minulosti setkal, pokud se ale týče vyšší úrovně EOD problematiky, kriminalistických postupů, měl jsem v odborné terminologii jisté rezervy. O to byla pro mne celá záležitost náročnější,‟ upozorňuje nadrotmistr Žehra. „Celkově to ale byla velká zkušenost. Měl jsem možnost vyzkoušet si jak kriminalistickou, tak i taktickou oblast činnosti. A to všechno v mezinárodním prostředí. Musel jsem zpracovat vlastní raport, který jsem později přednášel ostatním. Člověka naplňuje i smysl té práce. Je to velice přínosná záležitost, která pomáhá zachraňovat lidské životy.‟ Letošní kurz byl tak trochu výjimečný i tím, že se ho v roli pozorovatelů účastnili rovněž příslušníci amerického velitelství v Evropě EUCOM. Smyslem jejich přítomnosti bylo posoudit možnost, jak by se bezprostředně zapojili do výuky. Na konci kurzu získal každý z účastníků certifikát, že v souladu se STANAG 2298 je nositelem minimálních schopností WIT.

Text a foto: Vladimír Marek

22

Připraveno ve spolupráci s redakcí ATM

A report 8/2014

soutěžní stroje nastoupit do přistaveného vozidla Polaris Ranger XP 900 EPS, s jeho pomocí bez kolize projet překážkovou dráhou, zastavit, vystoupit a nakonec opustit inkriminovaný prostor. Následující disciplína spočívala v překonání různých nerovných povrchů, které měly představovat trosky zřícených budov. Třetí úkol představovalo zdolání zhruba 2,4 m vysokého žebříkového schodiště. Po něm měli roboti odblokovat otevřené dveře, tedy odstranit celkem deset různých předmětů představujících zával, a projít jimi. Dalším úkolem se stalo otevření běžného otočného typu dveří, a to jak tahem, tak tlakem. Poté museli roboti za pomoci akumulátorové vrtačky vyříznout požadovaný trojúhelníkový tvar ze sádrokartonové desky o tloušťce přibližně 12,5 mm. Předposlední disciplínou bylo uzavření tří ventilů (jednoho kulového a dvou sedlových) o různých velikostech. Závěrečným úkolem se stalo rozmotání požární hadice a její připojení (přišroubování) k hydrantu. Prvním účastníkem druhého soutěžního kola se stal tým Tartan Rescue z Národního střediska robotnického inženýrství (National Robotics

Záchranní roboti dle vize agentury DARPA. Výhodou poloautonomních strojů bude mj. i to, že je bude moci ovládat pouze zběžně proškolený uživatel, na kterého tak nebudou kladeny extrémní pracovní nároky. Ke spojení mezi člověkem a strojem bude navíc postačovat i finančně méně nákladný systém s nižší přenosovou rychlostí.

DARPA Robotics Challenge Záchranní roboti jdou do akce Trvalý růst lidské populace a čím dál větší závislost naší civilizace na složitých technologiích vytváří téměř ideální podmínky pro vznik různých závažných průmyslových katastrof. Pokud se podíváme na některé příklady z nedávné historie (indický Bhópál v roce 1984, ukrajinský Černobyl v roce 1986, Deepwater Horizont v Mexickém zálivu v roce 2010 či japonská Fukušima v roce 2011), lze jednoznačně identifikovat hlavní shodné rysy všech těchto událostí. Jsou jimi především vysoký počet postižených osob a obrovský humanitární i ekonomický dopad uvedených neštěstí. Například pouze v případě výbuchu v jaderné elektrárně Černobyl bylo v letech 1986–1992 k odstraňování jeho následků zapojeno přes 600 000 tzv. likvidátorů. Dnes je již všeobecně známým faktem, že celá řada těchto de facto nedobrovolně nasazených příslušníků ozbrojených sil a záchranných složek v průběhu svého působení v místě černobylské havárie obdržela vysoké dávky radiace, což v jejich řadách následně způsobilo množství předčasných úmrtí nebo vznik závažných a často nevyléčitelných chorob.

Je jasné, že i přes veškerou snahu minimalizovat případná rizika se lidská rasa nevyhne obdobným rozsáhlým průmyslovým katastrofám ani v budoucnu. I to bylo jedním z důvodů, proč v říjnu 2012 vyhlásila americká DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency neboli Obranná agentura pro pokročilé výzkumné projekty) otevřenou soutěž nazvanou DARPA Robotics Challenge (dále pouze DRC). Ta navazuje na obdobné akce (DARPA Grand Challenge a DARPA Urban Challenge), které proběhly v rozmezí let 2004–2007 a jejichž cílem

bylo prozkoumat možnost autonomního provozu bezosádkových vozidel v terénu i běžném městském provozu. DRC, která má trvat zhruba dva a čtvrt roku, se skládá z celkem tří soutěžních kol – jednoho virtuálního (které se uskutečnilo od 17. do 21. června loňského roku) a dvou reálných (první proběhlo ve dnech 20.–21. prosince 2013 na automobilovém závodišti Homestead-Miami Speedway a závěrečné finále se odehraje v letošním prosinci).

Pestrý „robotický peloton“ DRC Virtuálního kola DRC se zúčastnilo na 26 týmů z osmi různých zemí. V jeho průběhu měly prokázat schopnost v reálném čase řídit virtuálního robota v simulovaném, trojrozměrném světě. Na základě výsledků bylo vybráno 16 nejlepších týmů, jež se kvalifikovaly do dalšího – tentokrát již reálného – kola. V něm se střetlo šest hlavních účastníků s vlastním hardwarem – tedy robotem vyvinutým ve vlastní režii – v celkem osmi „záchranářských‟ disciplínách. V úvodu musely přihlášené

TECHNIKA A VÝZBROJ

A report 8/2014

Hubo z filadelfské Drexel University při manipulaci s ventilem

Engineering Center neboli NREC), které je součástí Carnegie Mellon University z amerického Pittsburghu. Ten se zapojil do DRC se svým humanoidním robotem Chimp (Carnegie Mellon University Highly Intelligent Mobile Platform), jenž využívá na rozdíl od svých soupeřů ke zlepšení vlastní rovnováhy i pásy. Udržování vzpřímené polohy pomocí statické namísto dynamické stability by mělo mj. snížit nároky na vývoj složitého řídicího systému. Chimp (což je zároveň dvojsmysl odkazující na jeho obratnost, neboť „chimp‟ znamená v anglickém jazyce „šimpanz‟) je vysoký 160,5 cm, jeho hmotnost je přes 180 kg a rozpětí paží zhruba 300 cm. Další univerzitní tým, tentokrát pod vedením filadelfské Drexel University, přihlásil do DRC svého dvounohého robota využívajícího otevřené architektury a nazvaného Hubo (pravděpodobně složenina slov „HUmanoid‟ a „roBOt‟). Kromě akademiků z Drexelu se na přípravě robota Hubo podílely vědecké kapacity z takových renomovaných institucí, jako jsou Columbia University, University of Delaware, Georgia Institute of Technology, Indiana University, Ohio State University, Purdue University, Swarthmore College a Worcester Polytechnic Institute, a z jediného neamerického zástupce – Korejského vyššího vědeckého a technologického institutu (v anglickém jazyce známého pod zkratkou KAIST – Korea Advanced Institute of Science

23

Atlas – robotická platforma financovaná agenturou DARPA a vyvinutá společností Boston Dynamics – je při DRC poskytnuta menším týmům, které nemají prostředky na drahý hardware. Právě pro ně by mohla být cena pro vítěze v hodnotě 2 mil. USD velice lákavá a mohla by jim, v případě výhry, umožnit investici těchto peněz do vlastního výzkumu a vývoje.

RoboSimian v podání kalifornské JPL je dalším „želízkem v ohni‟ financovaným agenturou NASA

Společnost SCHAFT Inc. představila svého „robota-záchranáře‟ ze země vycházejícího slunce

Robot Valkyrie (postavený na bázi Robonauta 2, připravovaného pro práci v otevřeném kosmickém prostoru) v rámci DRC selhal

and Technology). Výška robota Hubo je 140 cm, hmotnost 60 kg a rozpětí paží 204 cm. Následující soutěžící – Laboratoř proudového pohonu (Jet Propulsion Laboratory, zkráceně JPL), působící na Kalifornském technologickém institutu (California Institute of Technology) – je vědeckým pracovištěm Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku (National Aeronautics and Space Administration, NASA), jež se podílelo např. na takových projektech, jakými byl vývoj dvojice „marsovských‟ robotických vozítek Spirit a Oportunity či průzkumné sondy Cassini. Do práce tohoto týmu se ovšem zapojily i další dvě známé vysoké školy ze „západního pobřeží‟ – Stanford University a University of California. V rámci DRC se snaží prosadit prostřednictvím svého primáty inspirovaného robota nazvaného RoboSimian, který se vyznačuje zavalitým, kulovitým tvarem těla a čtyřmi univerzálními končetinami sloužícími jak k pohybu, tak k manipulaci s předměty. RoboSimian je (ve vzpřímené pozici na dvou končetinách) 164 cm vysoký, váží (včetně baterií) 108 kg a při rozpažení dosahuje hodnoty 221 cm. Zajímavostí je, že NASA v soutěži figuruje hned dvakrát. Jejím dalším zástupcem se stal tým Johnsonova vesmírného střediska (oficiálně pojmenovaného Lyndon B. Johnson Space Center) a jeho „umělý záchranář‟ Valkyrie. Při jeho konstrukci bylo využito poznatků získaných v rámci vývoje „robotnického astronauta‟

24

Připraveno ve spolupráci s redakcí ATM

A report 8/2014 Konečné výsledky semifinálového kola DRC

Při DRC musel každý ze soutěžních robotů nasednout do speciálně modifikovaného vozidla Polaris Ranger XP 900 EPS a bezpečně v něm projet překážkovou dráhu Robot Chimp využívá k pohybu alternativně jak bipedie, tak pásy na všech čtyřech končetinách

Pořadí

Název týmu

Počet bodů

1.

SCHAFT

27

2.

IHMC Robotics

20

3.

Tartan Rescue

18

4.

MIT

16

5.

RoboSimian

14

6.

TRACLabs

11

7.

WRECS

11

8.

TROOPER

9

9.

THOR

8

10.

ViGIR

8

11.

KAIST

8

12.

HKU

3

13.

DRC-Hubo

3

14.

Chiron

0

15.

NASA JSC

0

16.

Mojavaton

0

Prvních osm týmů postupuje do finále soutěže plánovaného na prosinec 2014

Robonauta 2 (též označovaného prostě jako R2), připravovaného ve spolupráci se strojírenským gigantem General Motors a firmou Oceaneering Space Systems. Tento antropomorf byl navržen specificky jako budoucí možná náhrada (nebo spíše doplněk) lidských posádek kosmických plavidel a vesmírných stanic, předurčený k plnění zvlášť nebezpečných nebo zdlouhavých a monotónních činností. Konstrukce robota R2, která je založena na starším modelu R1, mu umožňuje používat širokou škálu vybavení určeného k práci ve volném vesmíru. Jeho výhodou proti předchůdci je však více než čtyřnásobná rychlost pohybu, menší rozměry, vyšší obratnost a lepší senzory. Robot Valkyrie je 185 cm vysoký, jeho hmotnost je 130 kg a rozpětí paží 203 cm. Společnost SCHAFT Inc. (jejímž současným majoritním vlastníkem je internetový gigant Google) byla v roce 2012 založena laboratoří Johou Systems Kougaku (JSK), působící na půdě Tokijské univerzity. Její tým v DRC nasadil svého robota S-One, jenž vychází z dřívějšího stroje HRP-2. Jeho výška je 148 cm, hmotnost 95 kg a rozpětí paží zhruba 131 cm. Posledním robotem představeným v rámci DRC se stal THOR-OP (Tactical Hazardous Operations Robot – Open Platform) z laboratoře RoMeLa pensylvánské Virginia Polytechnic Institute and State University. Na jeho vývoji se ovšem kromě akademiků z Virginia Tech

podíleli odborníci i z dalších státních a soukromých subjektů – např. University of Pennsylvania, společnosti Harris Corporation či jihokorejské firmy Robotis. THOR-OP dosahuje výšky 178 cm, hmotnosti 65 kg a rozpětí paží 208 cm. I přes svůj neúspěch na DRC má ještě RoMeLa naději, že se její THOR (i když pod novým označením SAFFiR – Shipboard Autonomous Firefighting Robot neboli námořní autonomní hasičský robot) prosadí. Eminentní zájem o něj totiž projevilo US Navy, které by ho v budoucnosti rádo vidělo na palubách svých plavidel v záchranářské roli. Zda je tato myšlenka životaschopná, to by se mělo prokázat již v únoru letošního roku, kdy proběhne zkouška robota SAFFiR na palubě vyřazeného výsadkového plavidla USS Shadwell (LSD-15) zakotveného v alabamském městě Mobile.

Světlá budoucnost pro „roboty-záchranáře“ Současné robotické systémy se obvykle vyznačují omezenou funkčností, specifickým zaměřením na plnění pouze některých činností, nízkou mobilitou a jejich využití je navíc často omezeno pouze na laboratorní podmínky. Finálním výsledkem DRC by však měl být vývoj série univerzálních poloautonomních pozemních robotů, uzpůsobených k provádění složitých úkonů v nehostinném, životu nebezpečném nebo zamořeném reálném prostředí. Tyto záchranné stroje by měly být schopny používat široké spektrum standardních nástrojů a vybavení (včetně např. motorových vozidel), které je možno nalézt okolo nás v každodenním životě. K dosažení tohoto cíle

proto DARPA požaduje po soutěžních týmech vylepšení stávajících technologií zejména v oblasti lidským operátorem částečně kontrolovaného procesu vnímání a rozhodování, pohyblivosti, obratnosti, síly a vytrvalosti. Kromě primárního cíle – urychlení technologického pokroku v oblasti robotiky – je druhotným záměrem pořadatelů DRC snaha snížit náklady na vývoj softwaru a hardwaru pozemních bezosádkových prostředků tím, že do tohoto procesu zapojí i další zájemce, pro něž by za normálních okolností byla takováto účast (ať již z důvodu absence požadovaných certifikátů nebo nedostatku financí) nedostupná. Soutěž DRC je totiž kromě velkých firem a výzkumných institucí otevřená i malým týmům či dokonce jednotlivcům. To ostatně dokladuje i fakt, že sedm z celkem 16 týmů, které se probojovaly do druhého kola, nesoutěží s vlastním produktem, ale s robotem Atlas bezplatně poskytnutým agenturou DARPA. Kromě toho bude každý z nich vybaven plně funkčním experimentálním simulátorem, obsahujícím virtuální modely robotů, jejich komponentů a různých okolních prostředí. Simulátor, naprogramovaný neziskovou nadací Open Source Robotics Foundation, je vytvořen na základě otevřeného softwarového (tzv. open-source) balíčku Gazebo a umožní uživatelům v reálném čase provádět jak testy proveditelnosti navrhovaných řešení, tak následně fyzicky ovládat své soutěžní roboty. Úspěšné završení DRC koncem roku 2014 by dle představ DARPA mělo tvořit důležitý milník na poli aplikované robotiky. Veškerý další výzkum v tomto vědním oboru by tak měl v budoucnosti těžit z výsledků zmíněné soutěže a sklízet plody mezinárodní spolupráce, která k nim vedla. Text: Dušan Rovenský Foto: DARPA, NASA

TECHNIKA A VÝZBROJ

A report 8/2014

25

Beretta I-Protect

– komplexní monitorovací systém jednotlivce Nový komplexní monitorovací systém I-Protect z dílny známého italského výrobce zbraní Beretta, představený na letošním pařížském veletrhu MILPOL, reprezentuje v mnoha ohledech zhmotnění snů (či nočních můr, záleží na úhlu pohledu), jež mnozí prožívají při čtení sci-fi knih. Systém I-Protect totiž představuje zcela nový způsob sledování důležitých životních funkcí a stavu výzbroje příslušníků bezpečnostních sborů při různých nebezpečných akcích. Ať již při zásazích proti nebezpečným pachatelům nebo při běžném hlídkování v ulicích dnešních velkoměst závisí u strážců veřejného pořádku schopnost přežít zejména na komunikaci a týmové spolupráci s ostatními členy jednotky. V případě vzniku nenadálých situací (např. při útoku ze zálohy) však často není čas ani možnost běžným způsobem informovat své kolegy a nadřízené o vývoji událostí či si vyžádat posily. Tento problém by měl pomoci řešit právě systém I-Protect, který v reálném čase předává tyto údaje do operačního střediska a členům ostatních hlídek (přičemž stav každé monitorované zbraně odpovídá určitému stupni ohrožení, např. zda je zajištěná a zasunutá v pouzdře, vytažená, nabitá a odjištěná atd.). V případě nouze by tak výsledkem mělo být výrazné zkrácení doby potřebné k přijetí odpovídajícího rozhodnutí. I-Protect využívá pokročilé, avšak intuitivně ovladatelné příslušenství a je navržen tak, aby maximálním možným způsobem chránil život Senzor pojistky (odjištěná/zajištěná)

Kompletní systém Beretta I-Protect

a zdraví svého uživatele a zlepšoval jeho situační přehled, aniž by z jeho strany vyžadoval jakoukoli obsluhu či údržbu. Celý systém sestává ze dvou hlavních součástí – modifikované pistole Beretta Px4i Storm a nátělníku BZEROi. Modulární Beretta P×4i Storm, vyráběná ve třech různých rážích (9 mm Luger/Parabellum, .40 S&W a .45 ACP), je moderní a komerčně úspěšná zbraň, která se na trhu objevila poprvé v roce 2004. Rám pistole je za pomoci termoplastové technologie vytvořen z odolných polymerů. Senzory systému I-Protect jsou zabudovány přímo

Akcelerometr

Komunikační mikroprocesor IrDA

Senzor kohoutu zbraně (napnutý/vypuštěný) Senzor náboje v nábojové komoře a polohy závěru Úložiště dat (tzv. černá skříňka) systému I-Protect Elektronické počítadlo výstřelů

do těla zbraně a žádným způsobem nemění její užitné vlastnosti. V současné době se tak jedná o jediný komerčně dostupný produkt, jehož komponenty jsou přímo integrovány do těla zbraně – nikoli však proto, aby ovlivňovaly její funkčnost, ale aby monitorovaly její stav. Monitorování životních pochodů a polohy těla vojáka představuje další z klíčových údajů nezbytných pro správné vyhodnocení situace ze strany jeho nadřízených. Proto v sobě nátělník BZEROi integruje několik senzorů, které shromažďují nezbytná data a následně je bezdrátovým způsobem předávají všem zainteresovaným osobám. Funkční prádlo BZEROi využívá technologie WarmUP a Deocell, jež udržují příjemnou teplotu, odvádějí pot a zabraňují vzniku nepříjemného tělesného pachu i při zvýšené fyzické námaze. Nespornou výhodou je také fakt, že BZEROi schne až třikrát rychleji než bavlněné oblečení. Kromě běžného provedení se nátělník BZEROi vyrábí i v ohnivzdorné variantě, vhodné zejména pro osádky služebních vozidel či vrtulníků. Společnost Beretta prozatím nezveřejnila konkrétní technické parametry systému I-Protect, avšak je jisté, že produkty tohoto typu v blízké budoucnosti již nebudou pouze doménou vědecko-fantastické literatury, ale stanou se součástí běžné reality. Text: Dušan Rovenský Foto: Beretta

26

Připraveno ve spolupráci s redakcí ATM

VHS – moderní

A report 8/2014

chorvatský „bullpup“ Již od vypuknutí občanské války na území bývalé Jugoslávie počátkem 90. let minulého století muselo samostatné Chorvatsko budovat silnou průmyslovou základnu, která by umožnila vyzbrojení nově vznikajících ozbrojených sil tohoto státu. Ačkoli Chorvaté relativně úspěšně obcházeli uvalené zbrojní embargo (trvající od září 1991 do června 1996), nemohly jejich nákupy na černém trhu nikdy plnohodnotně nahradit chybějící domácí produkci. Z tohoto důvodu postupně zahájila část federálních zbrojovek nacházejících se na území Chorvatska výrobu různých improvizovaných obrněných vozidel, dělostřeleckých systémů nebo ručních zbraní (mnohdy vycházejících z původních jugoslávských vzorů). Kromě toho vznikaly i nové zbrojní továrny – často konverzí strojírenských firem dříve orientovaných na civilní produkci. Je logické, že výrazný vliv na nově vznikající konstrukční školu chorvatských ručních zbraní měly ilegálně dovážené typy zejména západní provenience. Klasickým příkladem tak může být např. 40mm šestiranný granátomet RBG-6 (což je bezlicenční kopie jihoafrického granátometu Milkor MGL) nebo útočná puška APS-95 (vycházející z izraelského Galilu) v ráži 5,56 mm, se kterou se původně počítalo pro přezbrojení pozemních jednotek chorvatských ozbrojených sil (Oružane snage Republike Hrvatske, dále pouze OSRH). Drastické škrty v rozpočtu chorvatského ministerstva obrany, jež nastaly po podepsání tzv. Daytonské dohody v prosinci 1995 a následném ukončení krvavého bratrovražedného konfliktu, však znamenaly, že OSRH odebraly jen minimální množství zbraní APS-95. Přechod na novou ráži 5,56 × 45 mm dle normy NATO STANAG 4172 se proto nekonal a arzenál OSRH tak byl i nadále tvořen převážně rychle

Tento stav byl ovšem v dlouhodobém horizontu neudržitelný, a proto byl okolo roku 2003 opět zahájen vývoj kompletně nové útočné pušky. V roce 2005 byl poprvé veřejnosti představen její prototyp, označovaný jako VHS (Višenamjenska Hrvatska Strojnica neboli univerzální chorvatská automatická puška), který se vyznačoval tzv. koncepcí bullpup. Celkově se prezentovaná zbraň VHS vnějším vzhledem velice silně podobala francouzské FAMAS F1. Koncepce „bullpup‟ použitá u řady VHS se odlišuje od tradiční konstrukce umístěním pažbičky se spoušťovým ústrojím nikoli za zásobník, ale před něj. Jejím posunutím je odstraněn jinak nevyužitý prostor v hlavišti pažby, neobsahující žádný mechanismus, a opěrka ramene je umístěna bezprostředně u zadní části pouzdra závěru. Takovéto řešení umožňuje při zachování stejné délky hlavně značně zkrátit celkovou délku zbraně nebo při zachování stejné délky zbraně podstatně prodloužit hlaveň (čímž dojde k nárůstu úsťové rychlosti a tím pádem i dostřelu a přesnosti). Stejně jako u již zmiňované zn. FAMAS lze k přenášení VHS využít držadlo, umístěné podél prakticky celé délky záměrné. Obdobně je řešené i napínací táhlo závěru, které se nachází nad hlavní v prostoru mezi držadlem a tělem zbraně. Náboje jsou podávány z dvaceti- či třicetiranných průhledných polymerových zásobníků. Modularitu zbraní VHS zvyšuje i fakt, že u nich lze kompletní předpažbí nahradit jednoranným VHS-BG (Višenamjenska Hrvatska Strojnica – Bacač Granata, tedy granátometem pro univerzální chorvatskou automatickou pušku) v ráži 40 × 46 mm. Dne 19. listopadu 2007 ministerstvo obrany podepsalo s výrobcem VHS, společností HS Produkt d. o. o. z Karlovace, kontrakt na nákup padesátikusové ověřovací série, která byla určena pro příslušníky chorvatského kontingentu mezinárodních sil ISAF v Afghánistánu. Zde měla být prověřena v extrémním klimatu, v podmínkách reálného válečného konfliktu. Na základě pozitivního uživatelského hodnocení bylo posléze v letech 2008–2009 rozhodnuto o nákupu

zastarávajícími Zastavami M70, pocházejícími ze skladů bývalé Jugoslávské lidové armády.

TECHNIKA A VÝZBROJ

A report 8/2014 1 000 a v následujícím roce dalších 2 000 pušek VHS-D1 a karabin VHS-K1. K plnému přezbrojení deklarují OSRH dlouhodobou potřebu přibližně 17 000 nových dlouhých zbraní, avšak vzhledem k faktu, že se i Chorvatsko v oblasti obranných akvizic potýká s důsledky ekonomické krize, probíhají dodávky zbraní VHS obou typů pro OSRH postupně. Do konce letošního roku by tak měly mít OSRH ve své výzbroji zhruba 5 600 kusů VHS v obou variantách. V dubnu 2013, v rámci veletrhu ASDA (Adriatic Sea Defense & Aerospace), představila

V dubnu 2013 byly veřejnosti poprvé představeny dvě nové verze zbraně VHS, označované jako VHS-D2 (na snímku) a VHS-K2

Karabina VHS-K1 (z chorvatského „kratka‟ čili krátká)

firma HS Produkt d. o. o. upgradovanou verzi útočné pušky a karabiny VHS. Nová zbraň označovaná jako VHS-D2, respektive VHS-K2 se vyznačuje několika důležitými konstrukčními změnami. První a nejmarkantnější z nich je instalace lišt Picatinny MIL-STD-1913, které slouží k upevnění doplňkového vybavení (např. optických i laserových zaměřovačů, taktických svítilen, rukojetí apod.). Tím došlo k odstranění původního optického zaměřovače integrovaného do horního držadla zbraně a nyní tak uživatel není omezen na jediný produkt, ale může si libovolně vybrat ze širokého spektra komerčně dostupných typů od renomovaných výrobců mířidel. Na modernizované zbrani se tak standardně nacházejí celkem čtyři raily (na horním držadle a levé, pravé a spodní straně předpažbí). Další změnu představuje nová teleskopická pažba, kterou je možné nastavit do šesti různých pozic, a tím prodlužovat či zkracovat délku zbraně dle konkrétní potřeby. Toto řešení je poměrně běžné u útočných pušek klasické konstrukce, avšak v případě zbraní koncepce „bullpup‟ se nejedná o obvyklou záležitost. Na rozdíl od původních zbraní řady VHS lze při střelbě u VHS-D2 a VHS-K2 jednoduše

Útočná puška VHS-D1 (z chorvatského „duga‟ neboli dlouhá)

upravit vyhazování prázdných nábojnic na levou či pravou stranu. VHS druhé řady jsou taktéž oproti předchozímu typu vybaveny rozměrným odražečem chránícím střelce před vyletujícími nábojnicemi, jehož absence byla u zbraní první řady kritizována. Podstatnou modifikaci prodělal i spouštěcí mechanismus. Pojistka kombinovaná s přepínačem režimu střelby (nově jednotlivými ranami/ /dávkami) byla přemístěna z pozice před spouští na mnohem ergonomičtější místo nad spoušť, z obou stran těla zbraně. Navíc došlo i ke zvětšení lučíku, což má usnadnit obsluhu zbraně v rukavicích.

Jak VHS-D2, tak VHS-K2 představují důstojné nástupce svých předchůdců a v případě pokračování přezbrojování OSRH i v dalších letech se tedy jeví jako velmi pravděpodobné, že veškeré další dodávky se budou realizovat již jen v tomto modernizovaném standardu. Text: Dušan Rovenský Foto: US DoD, HS Produkt d. o. o.

Základní TTD útočných pušek řady VHS

Integrovaný optický zaměřovač nacházející se v horním držadle zbraně se vyznačuje 1,5násobným zvětšením. VHS je taktéž možné osadit krátkým bodákem, uchycovaným pod hlavní.

27

Typ Ráže Počet/stoupání drážek Délka hlavně Délka zbraně Šířka zbraně Výška zbraně Výška zbraně se zásobníkem Hmotnost zbraně bez zásobníku Rychlost střelby (teoretická) Počet nábojů v zásobníku

VHS-K1

VHS-D1

VHS-K2

VHS-D2

410 mm 708/750 mm*

500 mm 798/849 mm*

5,56 × 45 mm 6/178 mm vpravo 410 mm 675 mm

500 mm 765 mm

55 mm 230/237 mm** 300/307 mm** 3,42 / 3,44 kg** 3,52 / 3,54 kg** 810 ran/min 860 ran/min

* Se zasunutou/vysunutou teleskopickou pažbou

75 mm 233 mm 298 mm 3,4 kg 800–850 ran/min

3,5 kg 860–900 ran/min

20/30 ks ** Standardní držadlo / držadlo s integrovanou lištou Picatinny MIL-STD-1913

28

A report 8/2014

Velitel 22. základny vrtulníkového letectva organizuje výběr kandidátů na obsazení systemizovaných míst u jednotky předsunutých leteckých návodčích (FAC)

Co je to šifrování a jak funguje elektronický podpis? Informační technologie jsou čím dál více využívány ívány a zařazovány do běžného života každého z nás. dříve řešit á To, co jsme muselil dří ř š osobně, b ě nebo poštou, teď vyřídíme jednoduše a rychle z pohodlí domova, ať už se jedná o přístup k bankovnímu účtu, e-mailovou korespondenci nebo třeba přenos dat. Toto usnadnění však nese svá úskalí. Přemýšleli jste někdy nad tím, kde se nachází nebo jak vypadá člověk, se kterým vyřizujete své záležitosti? Při osobním setkání se tato otázka stává zbytečnou, ale co v online světě? Jak zajistit, aby se má citlivá data nedostala do rukou, kterým nejsou určena, např. při odcizení nebo ztrátě notebooku nebo USB disku? Jak si mohu být jistý, že zobrazené internetové stránky patří bance, a ne útočníkovi, který chce získat mé přihlašovací údaje? V těchto i jiných případech vám pomůže šifrování, které v podstatě začíná už tím, že si některé soubory zaheslujete nebo nastavíte silný přístupový kód do svého mobilního telefonu. Podstata šifrování je však složitější. A proto vám v dnešním článku nabídneme obecný popis principu šifrování a jednotlivým problematikám se budeme věnovat v článcích příštích. Kryptografie neboli šifrování je v dnešní době nedílnou součástí IT bezpečnosti. Jde vlastně o proces, kdy jsou plně čitelná data převáděna na data šifrovaná, čitelná pouze pro majitele dešifrovacího klíče. Základem šifrování je algoritmus sestavený na matematickém základě a klíč, který algoritmu udává způsob šifrování či dešifrování. Pokud tedy útočník použije nesprávný klíč, algoritmus data dešifruje chybně

a výsledkem bude spleť nic neříkajících znaků. Existují také algoritmy, které dokáží při použití špatného klíče generovat smysluplné falešné zprávy, a útočník pak nabyde dojmu, že byl provedený útok úspěšný. Šifry lze dělit do dvou hlavních kategorií, a to na jednosměrné a obousměrné. Jednosměrné šifry zašifrují zprávu, kterou již nelze dešifrovat. Tato metoda se nejčastěji používá k ukládání hesel, čímž se zabrání jejich odhalení. U obousměrné šifry je zpřístupněn původní originální text jinému uživateli vlastnícímu dešifrovací klíč. Obousměrné šifry lze dále rozdělit na symetrické, u kterých se k šifrování i dešifrování používá stejný klíč, a asymetrické, kde je zapotřebí dvou klíčů, jednoho veřejného a druhého soukromého. Výhodou symetrického šifrování je jeho relativní rychlost oproti šifrování asymetrickému, avšak z důvodu použití jediného klíče je zapotřebí tento klíč poskytnout i druhé straně, což může být kámen úrazu. Dostane-li se útočník mezi komunikující strany a odchytí-li tento klíč, je schopen dešifrovat celou komunikaci. U asymetrického šifrování si každá strana vygeneruje svůj privátní a veřejný klíč. Strany si vymění veřejné klíče, kterými následně šifrují zprávy. Tyto zprávy lze dešifrovat pouze privátními klíči, které však útočník nemá k dispozici, protože nedošlo k jejich sdílení. V dnešní době se využívá kombinace obou těchto způsobů, kdy si strany pomocí asymetrického šifrování předají klíč, pomocí kterého budou následně symetricky šifrovat komunikaci.

Speciálním případem šifrování jsou vám jistě známé elektronické podpisy, které jsou používány například pro e-mailovou korespondenci s úřady veřejné správy. Elektronický podpis současně zajišťuje ověření identity odesilatele, integritu zprávy, nepopiratelnost autora a časové razítko. Jde v podstatě o asymetrické šifrování, pouze v obrácené podobě. K původnímu dokumentu je připojen tzv. otisk zprávy a ten je zašifrován privátním klíčem odesílatele. Příjemce následně pomocí veřejného klíče otisk zprávy dešifruje, a v případě, že se otisky shodují, jedná se o totožný dokument. Aby se zaručilo, že klíč není podvržen útočníkem, je k vlastnímu podpisu zprávy přikládán certifikát třetí strany, tzv. certifikační autority, která stvrzuje, že podepisující osoba je vlastníkem daného páru klíčů. Jedná se v podstatě o elektronicky podepsaný veřejný klíč autora, ke kterému jsou připojeny jeho identifikační údaje. Tyto certifikáty neslouží pouze k ověření autora elektronického podpisu, ale vydávají se také např. certifikáty zajišťující zabezpečenou komunikaci internetových stránek. A tomu, jakým způsobem je zabezpečena věrohodnost internetových stránek nebo jakým způsobem šifrovat obyčejnou e-mailovou zprávu, se budeme věnovat příště. Připravili: npor. Lenka Fadrná a por. David Minařík Zdroj obrázku: threatpost.com

VSTUPNÍ PODMÍNKY:

NAŠE NABÍDKA:

z VZP, předchozí praxe v bojových jednotkách AČR výhodou z Středoškolské vzdělání s maturitou pro místa s hodností praporčík z Pokročilá znalost AJ z Zdravotní klasifikace „A“ výsadkář z Předpoklad pro získání BP „Tajné“ z Fyzické a psychické předpoklady z Další vojenské dovednosti výhodou

z Prestižní funkce FAC v hodnostech praporčíků z Získání jedné z nejžádanějších specializací pro operace NATO z Dynamicky se rozvíjející profese z Odborná příprava a výcvik v zahraničí z Odpovídající zázemí na moderní letecké základně včetně přímé účasti na leteckém výcviku z Výcvik ve výsadkové přípravě z Nasazení v zahraničních operacích

PRŮBĚH VÝBĚRU: z Registrace uchazečů proběhne formou zaslání strukturovaných profesních životopisů (včetně kontaktních čísel na mobilní tel. a Alcatel) na adresu [email protected] a bude uzavřena 15. října 2014. z Uchazeči budou vyrozuměni o výsledcích prvotního výběru na základě posouzení životopisů do 20. října 2014. z Druhá část výběru je dvoudenní a proběhne ve dnech 30.–31. října 2014 u 22. zvrl Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou. z Další podrobnosti budou uchazečům sděleny individuálně, popř. je možné kontaktovat telefonicky velitele roty FAC na alc. čísle 438 521 nebo mobilu 725 585 062.

30

A report 8/2014

31

A report 8/2014

Na Ministerstvu obrany byly podepsány smlouvy na odprodej nepotřebných podzvukových bitevníků L-159 ALCA z výzbroje vzdušných sil Armády České republiky

Odprodej nepotřebných bitevníků Čtrnáctý červencový den byly podepsány smlouvy o odprodeji nepotřebných bojových podzvukových letounů Aero L-159 ALCA (Advanced Light Combat Aircraft) z výzbroje vzdušných sil Armády ČR. V přítomnosti ministra obrany Martina Stropnického a jeho prvního náměstka Jiřího Borovce je za MO ČR stvrdil ředitel Agentury pro nakládání s nepotřebným majetkem MO Luboš Hajduk a člen představenstva akciové společnosti AERO Vodochody AEROSPACE, a. s., Petr Brychta.

Podle ministra obrany si podepsání smluv mezi Ministerstvem obrany a společností AERO Vodochody AEROSPACE nepochybně zaslouží velkou pozornost. „Svým způsobem to lze označit za historický okamžik. Nový management Ministerstva obrany považoval odprodej nepotřebných letounů L-159 za jednu ze svých priorit. Dnes mohu s potěšením konstatovat, že se náročná jednání všech zainteresovaných subjektů podařilo dovést do zdárného konce,‟ řekl Martin Stropnický.

Nasazení za oceánem Na konci listopadu 2013 oznámil tehdejší ministr obrany Vlastimil Picek, že o osmadvacet (z toho čtyři na náhradní díly) uskladněných podzvukových bitevníků L-159 ALCA má vážný zájem americká firma Draken International, se sídlem na regionálním letišti Lakeland (Florida), podnikající v oblasti leteckého výcviku. Stroje, které společnost provozuje – má jich přes padesát, včetně ruských nadzvukových

stíhaček MiG-21 a českých proudových podzvukových cvičných strojů L-39 Albatros – simulují protivníka při výcviku vzdušného boje amerických pilotů. Ve Spojených státech je model, kdy soukromé společnosti pomáhají s výcvikem ozbrojeným silám, včetně vojenského letectva, standardní záležitostí. Pro americké vzdušné síly, námořnictvo i námořní pěchotu takto pracují desítky firem. Disponují vlastními proudovými letouny a při leteckém výcviku s nimi jejich piloti, většinou bývalí zkušení vojenští letci, simulují ve vzduchu potenciálního nepřítele. Pro roli takzvaných Red Air při výcviku využívá americké vojenské letectvo už dlouhé roky nejen vlastní leteckou techniku (např. Douglas A-4 Skyhawk nebo Aermacchi MB-339), ale i stroje z takzvaného bývalého východního bloku. V reálu se tedy jedná i o migy, suchoje a albatrosy. Vláda tehdejšího premiéra Jiřího Rusnoka schválila 2. ledna 2014 prodej až 28 letounů L-159 společnosti za celkovou částku 21,72 až 25,8 milionu amerických dolarů. Tím klíčovým okamžikem se však stalo usnesení vlády vedené premiérem Bohuslavem Sobotkou ze dne 2. července 2014, kterým byl postup resortu MO ČR v souvislosti s odprodejem nepotřebných „stopadesátdevítek‟ odsouhlasen a následně i realizován.

Plánovaný harmonogram Stávající smlouva se skládá ze dvou fází odprodeje. Ta první je kryta dvěma již podepsanými smlouvami – každá řeší odprodej sedmi kusů letadel (šest strojů do provozu a jeden na náhradní díly), celkem tedy čtrnácti letounů L-159 (dvanáct do provozu a dva na náhradní díly) do dvou let od nabytí účinnosti smluv (2015–2016). Ve druhé fázi může firma Draken odkoupit až čtrnáct dalších letounů L-159. Výnos z odprodeje nepotřebných strojů dosáhne stovek milionů korun. V případě první fáze půjde o 217 až 250 milionů korun v závislosti na funkčnosti dalších agregátů. V případě realizace kontraktu v plném rozsahu (28 letounů) půjde až o 516 milionů korun. Ministerstvo obrany letadla prodává prostřednictvím jejich výrobce AERO Vodochody. České zákony totiž úřadu nařizují při prodeji vojenské techniky do zahraničí využít českého prostředníka. Resort MO ČR platí za uložení nadbytečných L-159 zhruba 10 milionů korun ročně. Od roku 2006 to celkově činilo cca 260 milionů korun. Jakmile nyní budou „stopadesátdevítky‟ vyňaty ze speciálního obalu, skončí platba za jejich uložení. Faktem je, že dosavadní několikaleté úsilí o odprodej L-159 nebylo přes desítky jednání

úspěšné, stejně jako obchodní veřejná soutěž z roku 2012, v jejímž rámci byla maximální nabídka za jeden letoun necelých 6 milionů korun. Stávající cena vyjednaná se společností Draken International je tedy vyšší a je rovněž vyšší než cena stanovená nově zpracovanými znaleckými posudky. Akciová společnost AERO Vodochody AEROSPACE nepotřebné letouny L-159 postupně uvede do provozu. Náklady s tím spojené bude účtovat přímo firmě Draken, a to nad rámec prodejní ceny. Hlavní podmínkou odprodeje jsou provozuschopné motory F124-GA-100 u letounů určených k uvedení do provozu. Resort obrany postupně otestuje provozuschopnost motorů na technickém zařízení v Čáslavi v počtu nejméně šesti kusů ročně a ověří technický stav dalších agregátů, například radiolokátoru a radiolokačního výstražného přijímače. Neméně zajímavý je i plánovaný harmonogram odprodeje. Do konce letošního roku jej lze prezentovat následovně: získání potřebných certifikátů a licencí pro kupujícího, včetně povolení vývozu vojenského materiálu. To proto, že části letounu L-159 pocházející ze Spojených států amerických, Italské republiky a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska podléhají schvalovací proceduře uvedených států. Až bude zkompletována výše uvedená

dokumentace, tak Ministerstvo obrany ČR vystaví první faktury, které by mohly být zaplaceny do konce roku 2014. V příštím roce by proběhlo testování motorů a agregátů prvních šesti kusů „stopadesátdevítek‟, následně montáž a zprovoznění podzvukových bitevníků L-159. Na přelomu roků 2015 a 2016 se plánuje předání prvních plně funkčních letounů firmě Draken International. V roce 2016 by se uskutečnilo testování motorů a agregátů dalších šesti kusů L-159, poté jejich zkompletování a uvedení do provozuschopného stavu. V témže roce připadá v úvahu i možnost uplatnění opce na další letouny. S předáním plně funkčních L-159 z druhé transakce se počítá koncem roku 2016 a začátkem 2017. V letech 2017–2018 by proběhlo testování a kompletace letounů za situace, že bude kupujícím uplatněna opce. Výše uvedený záměr ještě může svým způsobem ovlivnit kontrakt s Irákem. Jeho zájem o patnáct podzvukových bitevníků L-159 stále trvá a společnost AERO Vodochody s jeho představiteli dále jedná. V případě realizace iráckého kontraktu však bude maximální počet letounů L-159 pro firmu Draken International jedenadvacet kusů. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

32

A report 8/2014

33

A report 8/2014

Úspěšných šest měsíců DĚTSKÉHO CENTRA Před více než půlrokem jsme v A reportu představili nový pilotní projekt Ministerstva obrany, jehož cílem je nabídnout vhodnou alternativu řešení chybějící finančně dostupné předškolní péče. V gesci Agentury plánování a rozvoje lidských zdrojů byl tehdy zahájen provoz zařízení pro předškolní děti zaměstnanců resortu obrany. Zeptali jsme se proto ředitele této agentury plukovníka Pavla Vobůrky na poznatky a zkušenosti získané z uplynulých měsíců. Pane řediteli, ve vaší gesci máte unikátní zařízení, které má pomáhat zaměstnancům resortu obrany – rodičům předškolních dětí – sladit jejich pracovní/ /služební a rodinné povinnosti. Jak vůbec záměr zřídit toto zařízení vznikl? Umísťování dětí v předškolním věku do státních či obecních zařízení je celospolečenským problémem, se kterým se potýkají nejen zaměstnanci resortu obrany. K řešení této záležitosti byl přijat vládní programový dokument, který klade důraz na přijímání opatření podporujících prosazování rovných příležitostí pro ženy a muže. Dotazníkové šetření provedené v rámci resortu obrany ukázalo obrovský zájem o resortní předškolní zařízení. V roce 2013 jsme proto spustili projekt, jehož cílem bylo a je ověřit možnost podpořit sladění pracovního/služebního a rodinného života zaměstnanců resortu. Máte za sebou šest měsíců ostrého provozu. Jak jej hodnotíte? V této fázi mohu hovořit pouze o dílčím vyhodnocení, neboť určité podklady a rozhodnutí k dispozici z objektivních důvodů nemáme. Zpracované dílčí vyhodnocení dokládá úspěšnost projektu, a to nejen po ekonomické stránce. Rodiče kladně hodnotili, že se jim díky umístění dětí v našem zařízení podařilo skloubit pracovní

povinnosti s rodinným životem. Zároveň je pro nás nesmírně důležité a zásadní, že jsme pro rodiče, kteří nám děti do péče svěřili, důvěryhodní, což se nám potvrdilo ve výsledcích ankety, kterou jsme mezi nimi udělali. Co je ale nutné dořešit, je zakotvení tohoto typu zařízení legislativně. V době přípravy jsme vycházeli z obecně platných právních předpisů – jsme státní instituce. Dnes vidíme, že to byla správná cesta. Pro budoucnost je ale nezbytné vytvořit pro tento typ zařízení jasný legislativní rámec. Napříč politickým spektrem, ale i v diskusích na sociálních sítích se vyskytují pochybnosti o přínosu i náplni výchovy v takových typech zařízení. Mnohdy jsou přirovnávána k pouhé „hlídací službě“. Jak je tomu ve vámi gestorovaném zařízení? Je pravdou, že názory na přínos těchto zařízení se velmi liší. V každém případě se jedná o alternativní péči o předškolní děti. Ministerstvo obrany nemůže, a ani nechce, konkurovat státním, obecním či soukromým subjektům v oblasti předškolní výchovy. Filozofií resortu je podpořit co nejvíce rodin s dětmi, a to tak, aby byl umožněn nástup zaměstnanců do práce i v případě, kdy jejich dítě není umístěno ve státní školce, ať již z důvodů kapacitních nebo kvůli nízkému věku. Jedná se tedy o krátkodobou službu, ne

o plnohodnotnou náhradu mateřské školky. Je proto velmi důležité, aby každý rodič pokračoval ve snaze o umístění svého dítěte v klasickém předškolním zařízení. Co se týká výchovného programu, byť toto zařízení nepodléhá pravidlům Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, byl v oblasti edukace vytvořen dle jejich návrhu výchovně-vzdělávací plán. Velký důraz je kladen také na dovybavení užívaných vnitřních i venkovních prostor (heren, hřiště, zahrady). Na tom se velmi aktivně podílejí rodiče dětí a patří jim za to náš dík. Jaká tedy bude budoucnost tohoto konkrétního zařízení? Původně stanovená délka pilotního provozu zařízení byla rozhodnutím ministra obrany Martina Stropnického prodloužena o další půlrok do konce roku 2014. Jedním z důvodů je aktuální stav schvalování návrhu zákona o poskytování služby péče o dítě v dětské skupině, který významně ovlivní budoucnost a další směřování resortu v této oblasti. Tento zákon byl zpracován Ministerstvem práce a sociálních věcí ve spolupráci s dalšími resorty, především s Ministerstvem financí a Ministerstvem zdravotnictví. Návrh zákona je inspirován rakouskou úpravou, tzv. kindergruppen, či německou tagesmutter.

Nejde tedy o žádnou experimentální úpravu, ale o osvědčený model předškolní péče, který je běžně provozován v zakládajících státech EU. Zákon vymezí konkrétní podmínky pro typ služby péče o dítě, který je definován jako služba hlídání a péče v dětské skupině a v době našeho rozhovoru je připraven k projednání v Senátu Parlamentu ČR. Připravujete rozšíření tohoto projektu? Nejschůdnější cestu vidíme právě ve zřizování dětských skupin s jasným a naprosto určeným právním rámcem. Pro budoucí rozšíření realizace

projektu Agentura plánování a rozvoje lidských zdrojů a její příslušníci v součinnosti se sekcí personální v současné době připravují návrh závazného dokumentu, který stanoví pravidla pro zřizování a provozování předškolních zařízení v působnosti Ministerstva obrany. Záměrem je definovat v tomto dokumentu roli a úkoly jednotlivých organizačních celků MO pro účely plánování a řízení procesu zřizování a provozování těchto zařízení spolu s hledáním nejvýhodnější formy financování. Každému případnému zřízení resortního předškolního zařízení by tak měla předcházet

důkladná analýza konkrétní situace v daném regionu a posouzení ekonomické stránky projektu. Jak konkrétně bude vypadat fáze zpracovávání a realizace obdobných projektů v dalších posádkách, bude tedy záviset na konečné podobě zmiňovaného dokumentu, příslušných rozhodnutích a v neposlední řadě na konečném znění uvedeného zákona.

Připravila: Michaela Cvanová, koordinační a projektová pracovnice APRLZ

Inzerce

Srdečně zveme čtenáře Areportu k účasti na akci:

POCHOD ČESKÉ STÁTNOSTI Datum konání: 27. 9. 2014 Veškeré informace: www.pochody.eu Pochod se uskuteční v krásném prostředí CHKO Chřiby (blízko hradu Buchlov). Využijte pochod jako rodinnou akci a spojte účast například s návštěvou hradu.

Pořádán u příležitosti Dne české státnosti Účast je zaznamenávána do pochodového pasu, který je účastníkům vydáván. Do pochodového pasu je možné organizačním štábem zaznamenat nejen délku absolvované trasy, ale v případě zájmu účastníka i čas a hmotnost nesené zátěže.

34

A report 8/2014

Svatováclavský pohár zůstal v Táboře

Rozhodovala nejen přesná střelba „Nápad uspořádat takovouto soutěž, která se vymyká pojetí dosavadních střeleckých soutěží a která tady dosud nebyla, uzrál už vloni. Jenomže množství úkolů, které nás v předešlém roce postihly, ji prostě nedovolilo ani připravit,‟ uvedl hlavní rozhodčí, organizátor a řídící střeleb v jedné osobě rotmistr Růžička. Připomněl, že se právě táborští střelečtí instruktoři před časem podíleli na vzniku příručky pro střeleckou přípravu, a tak soutěž podobného zaměření je vlastně logickým pokračováním jejich snažení. Major Líbal doplnil, že cílem jejich soutěže je praktické provedení střelby v nejrůznějších situacích, s nimiž se může voják potkat v reálném boji.

„Střelci tady řeší nejrůznější situace, které jsme pro ně vymysleli. Samozřejmě, že jsme vycházeli z dosavadních zkušeností ze zahraničních operací. Chceme se maximálně jednotlivými střeleckými disciplínami přiblížit současnému vedení boje.‟ Pěší střelnice v Dražicích u Tábora dobře vyhovovala záměru soutěže i zaměření jednotlivých soutěžních disciplín. Organizátoři přesto věnovali potřebnou pozornost především bezpečnosti. Velmi precizně proto načasovali střelbu na jednotlivých stanovištích při zvládání připravených námětů. Každý závodník musel být ustrojen v oděvu vz. 95, měl ochranné brýle, ochranu sluchu, chrániče kolen, přilbu, balistickou ochranu – tedy přední i zadní plát, pouzdro na pistoli, popruh na útočnou pušku, pouzdro na dva zásobníky do pušky i pistole a nezbytné rukavice. Velkým plusem pro střelce byl stanovený průběh střelecké situace. Rozhodčí je vždy podrobně seznámil s tím, co se na tom kterém pracovišti od soutěžícího očekává. Všichni navíc ještě dostali možnost během časového limitu pěti minut provést takzvaný suchý nácvik, tedy projít si střeleckou situaci beze zbraně a vrýt si tak do paměti, na co se při samotném vedení palby soustředit. I zdánlivě jednoduše vypadající situace mnohdy sebrala cenné body. Ostatně o tom se přesvědčili především střelci při situaci na druhém stanovišti, nazvaném organizátory Paul Black. Tady musel každý jednotlivec absolvovat střelbu s dvacetikilogramovou zátěží na zádech. Zprvu vše vypadalo prostě. Voják zalehl na desku ohraničenou červenými čarami a vše se zdálo docela snadné. Již na třetím palebném stanovišti, kde se odehrávala střelba za pohybu na terče, mnohý závodník poznal, že zas tak lehké to opravdu není. Potíže nakonec působilo i správné zaujetí palebné pozice – polohy, tedy bez přešlapu. Každý přešlap bedliví rozhodčí nemilosrdně penalizovali.

35

První ročník českého extrémního překážkového běhu ARMY RUN se pod patronátem Ministerstva obrany ČR a Ministerstva vnitra ČR uskuteční

První ročník střelecké soutěže, kterou vyhlásil velitel 42. mechanizovaného praporu, se uskutečnil počátkem července na pěší střelnici v Dražicích nedaleko Tábora.

Soutěž jednotlivců a družstev v taktické dynamické střelbě z pistole a útočné pušky pro pozvané příslušníky Armády České republiky přilákala střelce ze všech útvarů 4. brigády rychlého nasazení, bechyňského ženijního pluku a také příslušníky Vojenské policie. Ředitel soutěže major Jiří Líbal měl spolu s hlavním rozhodčím nadrotmistrem Tomášem Růžičkou plné ruce práce už v přípravné části, kdy bylo nutné zabezpečit řadu administrativních věcí, bez nichž by hladký průběh prvního ročníku zcela určitě nebyl možný. Paradoxně prý největší problém byl se zajištěním materiálu, a to především terčů. Naštěstí pomohli kamarádi – bývalí vojáci, kteří tak mohli sponzorovat tuto nevšední soutěž. Na dražické střelnici se sešlo celkem třiatřicet soutěžících. Původně bylo připraveno šest situací, s nimiž si museli poradit. Mezi střelci byla i jedna žena – velitelka čety poručice Martina Skalová. Kromě střeleckých disciplín, při kterých vojáci používali své vlastní služební zbraně, čekal na soutěžící také jednoduchý znalostní test. Zahájení klání nemohlo začít jinak než vzpomínkou na kamarády, kteří 8. července položili své životy po sebevražedném útoku atentátníka v Afghánistánu. Slova modlitby, která zazněla z úst kaplana 42. mechanizovaného praporu nadporučíka Jana Böhma, jen tišila bolest, kterou tato ztráta způsobila.

A report repo re po p ort 8/2014 8/2 /201 0144

Situace, která zcela dokonale prověřila střelecké umění soutěžících a kde výrazně záleželo na flexibilitě každého střelce, na jeho rozvaze, rozhodnosti i ovládání taktických postupů, byla výstižně nazvána Best Friend, tedy nejlepší přítel. Ten byl podle simulované rozehry zraněn a jeho kolega-závodník se k němu musel prostřílet a odtáhnout ho do bezpečí. Organizátoři připravili na soutěžící řadu netušených záludností, s nimiž bylo nutné se vyrovnat. Své o tom vědí střelci, kteří zapřeli svou zbraň při střelbě z úhlu o bočnici přistavené vétřiesky, která ovšem nebyla záměrně dost dobře upevněna, nebo ti, co táhli na popruhu zraněného nejlepšího kamaráda. Figurína totiž vážila dobrých osmdesát kilogramů. Body nasbírané v časovém limitu i penalizace za chyby rozhodly o tom, že celkovým vítězem se stal rotný Stanislav Glos z ochranné služby VP Praha. Mnohem větší důraz kladli organizátoři na týmovou spolupráci – a o to cennější je, že prvními v pořadí družstev byli borci z Tábora, a to z 2. roty, za nimi skončili vojenští policisté z Prahy, kteří jsou podle majora Líbala opravdu dobří. Třetí místo obsadili reprezentanti táborské minometné baterie. Organizátorům této nevšední soutěže – 1. ročníku Svatováclavského poháru – je třeba s uznáním poděkovat. Už proto, že celý průběh soutěže byl téměř bezchybný a zainteresovaní lidé si uměli poradit se vším, co bylo nutné zabezpečit, aby se závodníci, mezi nimiž byli i opravdu elitní střelci, mohli už dnes těšit na pokračování v příštím roce… Text a foto: Mirek Šindelář

poblíž Černé v Pošumaví v prostorách vojenského prostoru Boletice. Účastníky čekají dvě trasy: Civil (10 km) a Army (16 km) s náročnými překážkami, které navrhli bývalí profesionální vojáci Armády ČR. Start a cíl závodu je v Černé v Pošumaví, zúčastnit se jej můžete sólo, nebo v týmu. Poměříte své síly se špičkovými profesionály se zkušenostmi z reálných bojových operací. Čas vám pořadatelé sice změří, ale výsledky se vyhlašovat nebudou: vítězem bude každý, kdo běh dokončí. Součástí doprovodného programu je lanový park, paintball, turnaj v beach volejbalu o ceny, fotbal na umělém hřišti, soutěž ve shybech o ceny a večer hudební afterparty s kapelami Prago Union a Houpací koně na oblíbené písečné pláži Windy Point s barmanskou show. Pořadatelé ARMY RUN ve spolupráci s Nadací Vlčí máky, která pomáhá válečným veteránům, podpoří konáním akce rodinu desátníka Jana Klozeho, odstřelovače 43. výsadkového praporu, který tragicky zahynul v roce 2013. Za každého registrovaného účastníka ARMY RUN dají pořadatelé částku 25 Kč na jeho dvouletou dceru Lauru. Cena vstupenky je od 711 Kč (její součástí je pití, jídlo, foto a videodokumentace ze závodu i neodmyslitelná vojenská identifikační známka). Vojáci, policisté, hasiči, váleční veteráni, studenti, týmy o alespoň třech běžcích a další mají nárok na zlevněnou vstupenku.

Více informací o akci naleznete na stránkách www.armyrun.cz

36

A report 8/2014

Aby Brdy byly bezpečnější V listopadu loňského roku byl v rámci balíčku branných zákonů předkládaných Ministerstvem obrany vládě České republiky schválen návrh zákona o zrušení vojenského újezdu Brdy. Již při samotném zpracování nezbytných podkladů bylo zřejmé, že právě prostory vojenského újezdu bude nutné asanovat po dosavadní vojenské činnosti.

Vojenský výcvikový prostor Brdy sloužil k různým výcvikovým účelům již od roku 1926. Za tu dobu se zde vystřídali vojáci několika armád. Zapomenuté munice, či té, která sice vylétla z hlavně, ale nevybuchla, je zde podle znalců skutečně požehnaně. Česká armáda na požadavek asanace zareagovala promptně a náčelník Generálního štábu vydal nařízení, ve kterém se počítalo s nasazením příslušníků rušeného útvaru, který do té doby zajišťoval provoz střelnic a dalších zařízení využívaných při výcviku. Hlavní role při vyčištění prostoru se ujalo velení ženijního pluku z Bechyně. Samotné asanaci, respektive chvíli, než ženisté vůbec přijeli do Brd, předcházela pečlivá příprava. Důležitost této prvotní schůzky potvrdil při návštěvě zdejší bývalé pěší střelnice Kolvín zástupce velitele 13. ženijního pluku plukovník Jiří Tršo: „Přizvaní odborníci se museli nejprve sejít nad mapou současného vojenského újezdu, využít i dobových map a vytipovat, po vyloučení míst, kde už se kdysi asanace dělala, lokality, kde je nutné uskutečnit pyrotechnický průzkum.‟

Hlavní úsilí pak ženisté zaměřili na lokality takzvaných dopadových ploch. Na již zmíněnou střelnici Kolvín a na cvičiště Bahna. „Celková rozloha újezdu je 12 703 hektarů. Po odečtu již dříve asanovaných ploch jsme došli k názoru, že je třeba metodou pyrotechnického průzkumu, tedy s detektorem, prověřit do hloubky asi 30 centimetrů zhruba 543 hektarů. Ostatní prostory bude nutné projít pěšky v rojnicích a uskutečnit tam asanaci sběrem munice. Samozřejmě, že to je velmi nelehký úkol. Terén je mnohdy neprostupný a je zřejmé, že nepolezeme do míst, kudy určitě nikdy nikdo neprošel a neprojde,‟ uvedl plukovník Tršo, když hovořil o úkolu, který bechyňští vojáci ve spolupráci s dalšími příslušníky české armády v Brdech plní. Právě rozloha a členitost terénu byly hlavním důvodem k navýšení počtu osob, které se na pracích podílejí. „Původní počet jednapadesáti osob jsme zvýšili na současných devadesát tři,‟ doplnil zástupce ženijního pluku z Bechyně a statistiku ještě upřesnil: „Je třeba také připočíst další složky, které se asanací sice

přímo nezabývají, ale bez nichž by se pyrotechnici neobešli. Patří sem především zdravotníci, příslušníci vojenské policie a logistici. Ubytováni jsou v jineckých kasárnách, odkud denně vyrážejí do určených prostorů.‟ V Brdech se při asanaci sešla i řada dalších odborníků, kteří především díky svým dosavadním zkušenostem mohou poradit i prakticky pomoci. K nim určitě patří také bývalý voják

37

A report 8/2014 Josef Tupý. „Prostor pro pyrotechnický průzkum jsme si rozdělili do čtyřiceti čtverců. Těmi pyrotechnici a jejich pomocníci, což jsou osoby znalé, jak se zachovat při nálezu munice i jak se pohybovat v terénu, kde je nalezení munice více než pravděpodobné, procházejí a munici označují či přímo sbírají,‟ vysvětlil Josef Tupý. Přiznal, že ženistům hodně pomohlo svědectví místních pamětníků, kteří mnohdy označili prostory, které potom ženisté zapracovali do svých plánů pro asanaci. K tomu ženijní odborník Tupý řekl: „Upozornili nás na druhy munice, kterou tady můžeme najít. Třeba na střelnici Kolvín dříve střílely tanky a až později se stala pěší střelnicí, kde se konaly střelby z ručních zbraní.‟ Velmi cenné jsou také praktické zkušenosti rotmistra Vlastimila Kalivody, který prošel několika zahraničními misemi a o minovém nebezpečí či nevybuchlé munici ví své. „K nejčastějším nálezům tady patří munice, kterou používali vojáci tehdejší Československé lidové armády. My jí říkáme munice Varšavské smlouvy. Najít se ale dá i munice staršího data výroby,‟ řekl rotmistr a pokračoval: „Stává se, že najdeme i munici, kterou našel někdo před námi, kousek ji poponesl a potom ponechal, naštěstí pro něho, svému osudu. Setkáváme se i s tím, že najdeme munici položenou na viditelném místě, tak abychom ji mohli sebrat. Tak nám pomáhají nejspíše zdejší lesáci.‟ Na námitku, že to je přece velmi nebezpečné, rotmistr Kalivoda s vážnou tváří odpoví: „Lidé jsou nepoučitelní, a dokud se jim samotným nic nestane, nedají si říci. Ono se přece tak dlouho chodí se džbánem…‟ Podle slov rotmistra Kalivody zde pyrotechnici od začátku asanace už zlikvidovali více než 6 300 kusů nejrůznějších druhů munice. Nejvíce prý té, kterou střílely bezzákluzové kanóny. Těmi byli vybaveni v minulosti nejen výsadkáři, ale také třeba i lidové milice. Pyrotechnik s minohledačkou i jeho pomocník se za den k detekovanému místu sehnou v průměru asi dvatisíckrát. Avšak přibližně jen

třicetkrát jsou úspěšní a detekovaným kovem je munice nebo její fragment. Rotmistr Kalivoda si ještě povzdychne: „Nejvíce nás v práci paradoxně zdržují ti, pro které asanaci děláme, tedy turisté. Ti z nich, kteří vůbec nerespektují režim vstupu do vojenského újezdu. Ti, kteří nerespektují fakt, že Brdy nejsou kromě vyhrazených dnů stále přístupné.‟ Vyprávět o tomto nešvaru může také kapitán Aleš Zika. Působí zde ve funkci velitele pyrotechnického odřadu, ve kterém jsou zastoupeni všichni ti, kteří se podílejí na vyčištění ploch od nevybuchlé munice či jejích fragmentů. „Už se nám stalo, že kluci v rojnici narazili na divokou zvěř; máme hlavně respekt před divokými prasaty, kterých je tady dost. Postupovat ale musíme mnohdy i houštím v těžkém terénu, a to podle daných pravidel, kdy se dodržují stanovené rozestupy. S každou rojnicí, kterou tvoří osoby, jež prošly řádným proškolením, jde navíc zkušenější pyrotechnik, který případný nález označí barevným sprejem. Druhý pyrotechnik potom tuto munici s pomocníkem buď vyzvedne, anebo ji ponechá na místě. To ale jen v případě, že manipulace s touto municí by mohla být životu nebezpečná.‟ Každý den se nalezená munice po skončení denních prací za asistence pyrotechniků a dalších odborníků vojenské policie trhá. Shromáždí se na určeném místě pro trhání a zlikviduje se. Také při této činnosti se pyrotechnici setkávají s nekázní návštěvníků místních lesů, kteří nerespektují zákazy vstupu ani značení, kterými jsou ohraničena místa asanace. „Objeví-li se v okolí trhací jámy nebo místa, kde se musí trhat munice, kterou nešlo vyzvednout, nepovolaná osoba, musíme vše zastavit a čekat, dokud lidé neodejdou do bezpečné vzdálenosti. Tito neukáznění turisté hrozně riskují a nejspíš si vůbec neuvědomují, jaké nebezpečí jim hrozí. My máme při odpalování munice za úkol bezpečně uzavřít les. To ale bez spolupráce návštěvníků Brd prostě nejde,‟ rozčiloval se oprávněně velitel pyrotechniků.

Ti by měli svou práci ukončit na sklonku roku 2017. Dva roky potom, co bude prostor vojenských cvičišť v Brdech už předán civilní samosprávě. Ženisté a další osoby zapojené do asanace mají podle plánu pracovat vždy osm měsíců v roce. V zimě, když napadne sníh, se stejně pracovat nedá. Navíc, jak argumentuje kapitán Zika, vojáci si také musejí splnit své vševojskové odborné povinnosti, zúčastnit se střeleb a vyčerpat dovolenou. Každý měsíc mají v plánu vyčistit od nebezpečné munice 400 hektarů. Zatím se jim z ročního úkolu podařilo zvládnout 17 procent, což představuje plochu 550 ha. O tom, že se ženistům úkol podaří splnit, je přesvědčen zástupce velitele bechyňského pluku plukovník Tršo, který ale s opatrností dodává: „Stát se může ještě leccos. Ženisté nežijí jen asanací vojenského újezdu Brdy. Mohou přijít jiné živelní katastrofy a budeme muset pomáhat jinde.‟ Připravil Miroslav Šindelář

38

lístkovnice

A report 8/2014

95. výročí vzniku plynové služby a chemického vojska 19. září 2014 v posádce Liberec Program: 08.00‒13.00 hod.

‒ ukázky techniky, materiálu a schopností chemického vojska AČR s doprovodným programem VUS Ondráš (ul. 5. května před OC Plaza)

09.30‒10.30 hod.

‒ slavnostní nástup 31. pluku radiační, chemické a biologické ochrany (nám. Dr. E. Beneše)

od 14.00 hod.

‒ doprovodný program a společenské setkání Podmínky účasti a bližší informace naleznete na www.cbrn-liberec.army.cz

Kontakty: nprap. Martin Gajanec, ŠIS, tel.: 973 261 003, mob.: 724 233 236, e-mail: [email protected] kpt. Vlastimila Cyprisová, ŠIS, tel: 973 261 006, mob.: 724 960 634, e-mail: [email protected]

Střela 9M17P Skorpion V roce 1958 zahájila moskevská Konstrukční kancelář přesného strojírenství OKB-16 (dnes známá jako firma TočMaš A. E. Nudelmana) vývoj nové generace řízené protitankové rakety vhodné pro použití na pozemní technice a perspektivně i vrtulnících. Požadavek na její vznik vydalo velení armády, které potřebovalo získat spolehlivý prostředek pro likvidaci stále narůstajícího počtu amerických tanků v západní Evropě. Vývoj první generace sovětské řízené střely 3M6 Šmel se totiž komplikoval a výsledek nebyl zcela povedený. Hlavním konstruktérem nové střely se stal inženýr Alexandr Emmanuilovič Nudelman, který již během druhé světové války proslul díky svým kulometům. Před konstruktérským týmem stál složitý úkol, protože měli navrhnout nejen raketu samotnou, ale také nový způsob jejího pohonu a rovněž i systém navádění umožňující vedení bojové činnosti na vzdálenost až 3 km, který dosud neměl v SSSR analogii. Po sérii pokusů se konstruktéři rozhodli pro v té době v SSSR nekonvenční navádění rakety pomocí radiopovelů po vodiči, kterým je raketa po celou dobu letu spojena s vypouštěcím zařízením. I když tento systém vyžaduje přímou optickou viditelnost cíle bez překážek na trase, a vypouštěcí zařízení je proto vystaveno zraku nepřítele, je zároveň velmi odolný proti rušení. Operátor vypouštěcí střelu po jejím odpalu musel korigovat let střely tak, aby zasáhla cíl. Výsledkem tříletého vývoje se stal komplex 3M11 Falanga, skládající se ze střely 3M11 Flejta a lyžinového vypouštěcího zařízení, v jehož zadní části byl umístěn smotaný naváděcí drátový vodič. Střela samotná vážila pouhých 30 kg, což bylo relativně málo. Velmi brzy byl pokusný komplet 3M11 instalován na kolový obrněný transportér BRDM-1. Zkoušky během několika vojenských cvičení v roce 1960 a 1961

ukázaly na velmi vysokou přesnost zbraně, i když se zároveň objevily potíže se spolehlivostí. Následně v roce 1962 došlo k přijetí komplexu 3M11 Falanga do výzbroje armády SSSR. Později byla tato střela v různých variantách přijata do výzbroje vozidel BRDM-2. V roce 1960 byly střely 3M11 poprvé pokusně nainstalovány na vrtulník, který dával použití zbraně nový rozměr. Kvůli převýšení nebyl problém s vizuálním kontaktem s cílem, i když navádění rakety v rychle se pohybujícím vrtulníku kladlo na operátora nemalé nároky. První prototyp vrtulníku Mi-1MU nesl hned čtyři střely po stranách trupu. Instalace na lehký vrtulník se ale ukázala jako nevhodná s ohledem na výkony stroje. Proto bylo rozhodnuto o použití středního transportního

lístkovnice

lístkovnice Hlavní takticko-technická data 9M17P: Délka

1,165 m

Průměr těla

0,142 m

Rozpětí kormidel

0,68 m

Hmotnost

31,5 kg

Hmotnost hlavice

7 kg

Maximální rychlost

230 m/s

Dosah v poloaut. režimu

450 – 4 000 m

Dosah v ruč. režimu

600 – 4 000 m

Bojová hlavice

kumulativní

Pontonová mostová souprava PMS Základní technický popis vrtulníku Mi-4, který měl již disponovat novou generací rakety s názvem 9M17 Skorpion. Původní zaměřování bylo totiž velmi složité a v jedoucím vozidle či letícím vrtulníku i náročné na přesnost. Proto byla později představena vylepšená střela s poloautomatickým naváděcím systémem. Oproti předchozí verzi musel operátor pouze udržet v zaměřovači záměrný kříž na cíli do doby jeho zásahu, přičemž systém již sám zajišťoval předání příslušných povelů k letu. Prototyp helikoptéry Mi-4AV získal v roce 1965 celkem čtyři střely inovované verze, která byla vyvíjena hlavně s ohledem na předpokládané použití ve vrtulníku. Díky instalaci naváděcího a zaměřovacího systému K-4V došlo k výraznému zpřesnění zásahů. Později se střely 9M17 staly součástí transportně bojových vrtulníků Mi-8TV a posléze i Mi-24 ve verzích D a DU (zde byly vybaveny vylepšeným zaměřovacím a naváděcím systémem Raduga F). Právě po jejich zavedení do služby se s vylepšenou verzí 9M17P Skorpion P setkala i československá armáda. Tyto rakety byly jedinou řízenou protitankovou zbraní armádního letectva až do příchodu modernějších vrtulníků Mi-24V, vyzbrojených typem 9M114.

Poloautomatická střela krátkého doletu 9M17P Skorpion je určená k likvidaci nepřátelské obrněné techniky a stacionárních cílů. Přední část válcového trupu rakety zaujímá kumulativní bojová hlavice, k níž jsou připevněny dva detonační pyromechanismy. Následuje úsek s elektrovybavením, radioúsek a dvourežimový raketový motor na tuhé palivo. Zadní část rakety je opatřena čtyřmi rozměrnými směrovými kormidly, která jsou vybavena pohyblivými řídicími ploškami, pomocí kterých dochází k ovládání trajektorie letu rakety. Dvě plošky nesou rozměrné trasírovací trysky vyvedené vně trupu rakety. Pro zjednodušení transportu jsou kormidla na zádi sklopná. Střela se vypouští ze speciálních lyží, v jejichž zadní části je ukryt smotaný naváděcí vodič. Navádění v Mi-24D obstarává operátor zbraňových systémů pomocí poloautomatické povelové naváděcí soustavy Raduga F. Ta se skládá z optické pozorovací stanice se čtyřnásobným zvětšením, jejíž optika se nachází ve spodní části přídě vrtulníku, a ovládacího pultu umožňujícího udržení záměrného kříže na cíli. Operátor může volit mezi poloautomatickým způsobem navedení a ručním režimem. Text a foto: Jakub Fojtík

Pontonová mostová souprava PMS je ve výzbroji ženijního vojska u speciálních pontonových útvarů. Je unifikovaná s pontonovou mostovou soupravou (PMP) armád států bývalé Varšavské smlouvy. Zavedená do výzbroje byla v 60. letech, kdy byla v tuzemsku licenčně vyráběna (Slovácké strojírny, a. s., Uherský Brod). Od původní konstrukce se liší jen dopravními automobily, motorovými vlečnými čluny a součástkami pro kotvení na břeh. Ve své době byla svou koncepcí i konstrukčním řešením nejprogresivnější a stala se vzorem pro soupravy plovoucích mostů států NATO. Je to typický představitel konstrukčního systému plovoucího mostu s kontinuálními podpěrami, který umožňuje zřizování mostových a přívozových přepravišť. Umožňuje stavbu plovoucích mostů základní zatížitelnosti 60 t a s možností zatížení až 100 t při rozloženém zatížení. Dále umožňuje stavbu přívozových soulodí základní zatížitelnosti 40, 60, 80 t, event. 110 a 150 t. Souprava patří do kategorie vojenské zatěžovací třídy MLC 70. Jednotná konstrukce mostních a přívozových soulodí umožňuje rychlý přechod z mostové přepravy na přívozovou a naopak. Přitom pro přívozovou přepravu není třeba zřizovat přístavní můstky. K jejím přednostem patří zejména rychlost stavby, daná originální typizovanou konstrukcí mostních dílů, v nichž je spojená plovoucí podpěra s nosnou konstrukcí a vozovkou v jeden celek.

Plovoucí most z pontonové mostové soupravy má vysokou propustnost danou požadovanou zatížitelností mostu a šířkou vozovky, umožňující přepravu běžných břemen hmotnosti, rozměrů a rychlostí. Pásovou techniku (tanky) lze přepravovat v jednom jízdním pruhu, běžnou kolovou techniku (do 20 t) ve dvou jízdních pruzích. Ze soupravy lze

lístkovnice

Interní komunikační portál www.ikp.army.cz Dnes ukončíme představování hlavní nabídky portálu. Minule jsme psali o Předpisech a dokumentech, které po přihlášení uvidíte v pořadí jako čtvrtou nabídku shora na hlavní stránce. Jako poslední nabídku ve spodní polovině obrazovky, pod odkazem na Dokumenty, spatříte odkaz Inzerce. Po kliknutí na něj se rozbalí stránka Inzerce, kde jsou chronologicky pod sebou seřazeny všechny inzeráty, které jsou uloženy v této složce. Protože na zobrazenou stránku se všechny nevejdou, jsou na spodním okraji stránky k dispozici čísla dalších stránek pro možnost „listování‟ v databázi uveřejněných inzerátů. Starší a neaktuální inzeráty redakce sice postupně umazává, i přesto je nabídka „aktivních‟ inzerátů poměrně objemná. Aby se vám v množství inzerátů snadněji hledalo, můžete si inzeráty filtrovat podle jejich obsahu – zaměření. Nabídka řazení inzerátů – jejich filtrace – je umístěna v pravé části obrazovky. Můžete si nechat zobrazit pouze inzeráty, které nabízí volná místa v resortu, včetně vyhlašovaných výběrových řízení (nebo „výběrů‟) a jejich výsledků. Můžete si také nechat zobrazit poptávku míst, případně zaslat redakci na adresu [email protected] svoji poptávku po volném systemizovaném místě,

sestavit dva druhy mostu na plovoucích podpěrách, a to s nosností 60 t a délkou 227 m, při zatížení 20 t délky 382 m. K jejím dalším přednostem patří snadná přeprava po komunikaci, spouštění a nakládání dílů z vozidel na vodu a naopak, bez potřeby dalších mechanizačních prostředků. Výcvik obsluh ve stavbě soulodí a mostů je jednoduchý a snadný, most lze postavit při prakticky libovolné šířce překážky. Části pontonové mostové soupravy lze využít při překonávání vodní překážky při vedení bojové činnosti vojsk. Souprava byla vezena původně na vozidlech Tatra T 138, později vyrobené soupravy na vozidlech Tatra T 813 a poslední soupravy na vozidlech Tatra T 815. Všechna vozidla pro přepravu dílů jsou nadrozměrná pro provoz na pozemních komunikacích. Pro každé vozidlo s dílem je třeba tří osob obsluhy. Dva ženisty, kteří mají jednoznačné úkoly při ovládání jednotlivých dílů, a řidiče. Vozidla, pokládající vozovkové desky, obsluhuje sedm osob. Souprava má tyto hlavní části: „ 32 říčních dílů na automobilech T 815 „ 4 pobřežní díly na automobilech T 815 „ 4 pokládky vozovkových desek na automobilech „ 2 sady pomocného příslušenství na 8 automobilech „ 12 vlečných motorových člunů s dopravními podvozky SP 5 Zpracoval: npor. Karel Viták (151. ženijní prapor)

kterou pak uveřejníme v inzerci. Další volbou nazvanou Vstupenky, oprávnění a permanentky se dostanete např. na nabídku volných vstupenek pro vojáky i občanské zaměstnance, které občas některé organizace nabízejí. Po kliknutí na další nabídku Akce a kurzy, se vám zobrazí nabídka akcí pořádaných v rámci resortu MO, např. informace o přeborech AČR, dnech otevřených dveří ve vojenských školách apod. Jako poslední z nabídek inzerce spatříte odkaz Volareza. Po jejím rozkliknutí spatříte aktuální nabídku pro zaměstnance resortu MO. Jedná se především o poukazy na domácí rekreaci, dětské tábory nebo informace o další nabídce, kterou poskytují rekreační zařízení VLRZ. V menu, v pravé horní části obrazovky, můžete vidět ještě jednu nabídku, o které jsme se zatím nezmiňovali. Jde o nabídku Anketa. Zde redakce otvírá ankety k některým záležitostem, které se dotýkají provozu našich stránek nebo témat řešených portálem. V anketách se může vyjádřit k uvedeným problémům každý registrovaný uživatel portálu. V budoucnu by měla být tato služba rozšířena i na možnost provádění širších průzkumů názorů uživatelů portálu.

7 200 kg

Hmotnost pobřežního dílu (PD)

7 700 kg

Hmotnost člunu MO 634

5 500 kg

Hmotnost vozidla s ŘD

23 420 kg

Hmotnost vozidla s PD

23 900 kg

Hmotnost vozidla s vozovkovými deskami

26 300 kg

Délka ŘD

6,75 m

Délka PD

5,5 m

Počet vozovkových desek

80 ks

Max rychlost proudu

2 m/s

Redakce Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 553, 973 215 786 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected] Šéfredaktor: Jan Procházka Grafická úprava: Andrea Bělohlávková Jazyková korektura: Jana Menšíková V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje VHÚ Praha – produkční oddělení Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Oľga Endlová, tel. 973 215 563 Tisk: EUROPRINT, a. s. Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Uzávěrka čísla: 5. 8. 2014 Toto číslo vyšlo dne: 11. 8. 2014 Foto na titulní straně: Jiří Hokův

kontakty do redakce Jan Procházka (šéfredaktor) telefon: 973 215 553 mobil: 724 033 407 e-mail: [email protected] Pavel Lang (redaktor) telefon: 973 215 868 mobil: 724 002 623 e-mail: [email protected] Vladimír Marek (redaktor) telefon: 973 215 648 mobil: 724 033 410 e-mail: [email protected] Andrea Bělohlávková (grafička) telefon: 973 215 786 mobil: 601 579 644 e-mail: [email protected] Jan Kouba (fotograf) telefon: 973 215 664 mobil: 606 674 257 e-mail: [email protected]

informace pro autory

Hlavní takticko-technická data: Hmotnost říčního dílu (ŘD)

Vydává MO ČR Odbor komunikace a propagace Tychonova 1, 160 01 Praha 6 IČO 60162694 www.army.cz

V příštím vydání se již zaměříme na některé konkrétní dotazy uživatelů a materiály, které Interní komunikační portál nabízí.

Aby mohla redakce proplatit honorář za zveřejněný příspěvek, musí jí autor zaslat tyto údaje: „ jméno a příjmení, „ datum narození (NE rodné číslo!), „ údaj, zda jde o VZP, o. z., AZ anebo osobu mimo resort, „ adresu bydliště. V případě VZP, o. z., i přísl. AZ dále: „ číslo VÚ či VZ a město posádky, „ číslo RFO, který je vyplácí. V případě osoby mimo resort: „ číslo účtu, na který má být poslán honorář, „ název a číslo banky, „ na faxové č. 973 215 933 poslat kopii průkazního lístku k tomuto účtu. Tyto údaje je účelné uvádět současně se zasílaným článkem. Není v silách redakce je zpětně zjišťovat.

historie

45

Od vypuknutí Slovenského národního povstání uplyne v těchto dnech sedmdesát let

Jeden z mnoha hrdinských příběhů Slovenské národní povstání vypuklo předčasně 29. srpna 1944. Bezprostředně tak reagovalo na obsazování Slovenska německou armádou. Povstání se rychle rozšířilo a zasáhlo třicet okresů, ve kterých žilo 1,7 milionu obyvatel. Dva měsíce, které vzdorovala povstalecká armáda německé převaze, byly naplněny celou řadou hrdinských příběhů. Jejich součástí je i historie operace Amsterodam. Jednou z ústředních postav tohoto výsadku byla Chaviva Reiková. Ta se narodila v roce 1914 na Slovensku jako Marta. Své nové jméno přijala o šestnáct let později. V té době se aktivně zapojila do práce sionistické mládežnické organizace Ha-Šomer ha-Cair. Později byla i členkou Mezinárodní ženské sionistické organizace. Významný zlom v jejím životě nastal v roce 1938, kdy se přestěhovala do Bratislavy. Stala se sekretářkou jednoho z vedoucích pracovníků sionistického hnutí na Slovensku, dr. Oskara Neumanna, vyučovala v přípravných kurzech zájemce o vystěhování do Palestiny. Zároveň byla vedoucí sekretariátu Židovského národního fondu. Koncem roku 1939 se rozhodla k dalšímu radikálnímu kroku. Společně se svým manželem se přestěhovala do Palestiny. Pomáhala zakládat kibuc Maánit. Zapojila se do programu osídlování území. Chladnou ji nenechávala ani válka. V roce 1941 vstoupila do Hagany a později i do jejích úderných oddílů Palmach. Jednalo se o ilegální vojenskou organizaci, která vznikla v roce 1920 a působila na území Palestiny. Později se na výzvu britské zpravodajské služby SOE hledající židovské dobrovolníky pro speciální operace přihlásila Chaviva do britské armády. Pod krycím jménem Ada Robinson vstoupila do pomocných ženských sborů britského Královského letectva – RAF. V roce 1942 prodělala pod patronací SOE vojenský zpravodajský výcvik na britské základně poblíž Káhiry.

Na pomoc povstání Už od konce roku 1943 bylo zřejmé, že pro východní frontu se doslova strategickým územím stane Slovensko, kde se začalo připravovat povstání. Tedy oblast, kterou Chaviva velmi dobře znala a kde měla i kontakty. Dne 19. července 1944 byla společně s dalšími třemi

spolubojovníky zařazena rozkazem hlavního velitelství vzdušných sil na Středním východě do výsadku Amsterodam. Ten měl být vysazen na slovenském území, kde měl nejen zajišťovat spojení pro britskou vojenskou misi při povstaleckém velitelství, ale měl plnit rovněž zpravodajské úkoly. Velitelem skupiny byl Zwi Ben Yaakov (krycími jmény Jindřich Grünhut či Michal Janay). Členové pak byli Rafael Reisz (kapitán Stephan Rice) a Chajim Chermeš (kapitán Harry Moris). S touto čtveřicí později spolupracoval i Abba Berdičev (vystupující jako poručík Robert Willis). Skupina se 26. srpna 1944 přepravila z Egypta do italského Bari, kde měla čekat na odlet. Ze Slovenska v té době ale přicházely velice nepřesné a často protichůdné zprávy. A tak se její vysazení neustále odkládalo. Problém byl také v tom, že Chaviva nemohla být jako ostatní členové vysazena na padáku. Britské zákony totiž zakazovaly za války vysazování žen v týlu protivníka. To se nakonec ale ukázalo jako velká výhoda. Společně se skupinou amerických pilotů ji dopravili 17. září 1944 na povstalci obsazené letiště

Tri Duby. Zbývající tři příslušnici byli sice vysazeni již 13. září, omylem ale jižně od Bytče. Tedy již ne na povstaleckém území. A tak se k Chavivě připojili až po naprosto vyčerpávajícím pochodu horami 24. září 1944. Chaviva se na povstaleckém území snažila vystupovat co možná nejméně nápadně. Nenárokovala si kancelář v budově velitelství, po přesunu do Banské Bystrice se ubytovala v prvním poschodí hotelu Národný dom. Zde si zřídila i své první pracoviště. Ze všeho nejdříve začala pátrat po zbývajících třech členech skupiny. Nikdo o nich ale nevěděl. Dokonce ani JUDr. Július Kirsteuer z velitelství povstalecké armády, kterého měla jako prvního na seznamu kontaktních osob. Proto také oslovila velitele zpravodajské skupiny Courier 4

Tragický konec

nadporučíka Imricha Eröse. Ten společně se svými podřízenými jí potvrdil, že ještě před jejich seskokem byli z letounu vysazeni tři muži v britských vojenských stejnokrojích. O jejich dalším osudu ale nic nevěděl. Informace o navigační chybě tohoto letu se na velitelství v té době ještě nedostala.

Široká škála úkolů Proto se Chaviva rozhodla spolupracovat se skupinou Courier 4. Odešla s ní do Podbrezové, kde navázala spojení se základnou v Bari. V té době je ale všechny potkala ještě jedna rána. Jejich konspirativní byt v Podbrezové přepadli neznámí ozbrojenci a zdemolovali veškeré jeho zařízení včetně vysílačky. Po této události přešla část výsadku Courier 4 do oblasti Nízkých Tater a Chaviva Reiková se vrátila do Banské Bystrice. Někdy v té době dorazil na povstalecké území Abba Berdičev se spojovacím materiálem nejen pro skupinu Amsterodam, ale i pro Windproof. Skupina Amsterodam měla kromě úkolů spojených se zpravodajskou činností a zajišťováním spojení mapovat vztahy mezi Čechy a Slováky a postavení Židů na Slovensku. Dále obstarávala finanční pomoc židovským utečencům

a organizovala transporty židovských dětí přes Maďarsko do Palestiny. A právě v této fázi se Raiková rozhodla zaměřit svou pozornost na pomoc Židům. Využila svých předválečných kontaktů a napojila se na sionistické organizace. Jen na povstaleckém území v té době žilo téměř pět tisíc Židů. Z těch představitelů židovské obce, kteří v té době ještě nebyli internováni v táborech, vytvořila výbor se sídlem v budově Židovské lidové školy v Banské Bystrici. Ten poskytoval pomoc sociálně slabým Židům. Skupina Amsterodam pomohla rovněž celé řadě spojeneckých pilotů sestřelených nad Slovenskem v jejich návratu do Itálie. Jednu z radiostanic předala skupině Courier 4. Spolupracovala i s velitelem skupiny Day kapitánem Edwardem Baranským. Jeho výsadek organizovaný americkou OSS přistál na letišti Tri Duby 7. října 1944. Společně se svými vojáky měl zaškolovat povstalce v používání dopravených amerických zbraní, mimo jiné například reaktivních protitankových prostředků M1 Bazook. Kromě toho předával ze Zvolenské Slatiny americkému štábu v Bari informace o pohybech německé armády. Také osud této skupiny byl po pádu povstání tragický. Chaviva společně se svými kolegy, jak již bylo zmíněno, postavila a vycvičila z židovských dobrovolníků čtyřicetičlenný partyzánský oddíl.

V té době ale již bylo zřejmé, že povstání se nemůže udržet. Chaviva se v tomto okamžiku obrátila o pomoc na vojenské a partyzánské velení. Bohužel bezúspěšně. A tak se skupina Amsterodam společně s vycvičenými židovskými partyzány rozdělila na čtyři části a začala se stahovat do hor. Chtěli nad Pohronským Bukovcem vybudovat lesní tábor pro tělesně slabší židovské utečence. Zjevně ale špatně odhadli drsné klimatické podmínky ve slovenských horách v období blížící se zimy a především nebezpečí, které na ně číhalo od německých pronásledovatelů. První skupina se dostala do této oblasti 26. října. Další ji vzápětí následovaly. Partyzáni společně s utečenci urychleně vybudovali dočasný tábor a začali připravovat zřízení čtyř potravinových základen. Tento úkol se jim ale již nepodařilo uskutečnit. Tábor byl nečekaně přepaden 31. října 1944 v ranních hodinách protipartyzánským komandem. Po prvním úderu se jeho obyvatelům podařilo ještě utéci do lesa. Během následných bojů byli ale tři členové skupiny, včetně Chavivy Reikové, společně s dalšími židovskými utečenci zajati. Oddělili je od ostatních a dopravili na úřadovnu gestapa do Banské Bystrice. Zde byli vyslýchání a mučeni. Jejich osud se naplnil 20. listopadu 1944. Společně s dalšími dvě stě padesáti zajatými Židy byli Chaviva s Rafaelem Reiszem zastřeleni v protitankovém příkopu poblíž Kremničky u Banské Bystrice. Přímo na místě byli také pohřbeni v hromadném hrobě. Za pozornost stojí, že v den popravy Chavivě oznámili, že ji propustí z vězení. Vrátili jí dokonce její oděv. Kde přesně skonal Zvi Ben Yaakov, se dodnes neví. S největší pravděpodobností byl popraven o několik týdnů později. Ze skupiny Amsterodam přežil jen Chajim Chermeš, kterému se podařilo utéci a přidat k partyzánům. V jejich řadách se dočkal osvobození. Po skončení války odjel do Palestiny. Po osvobození bylo tělo Chavivy Reikové exhumováno a pietně pohřbeno v britském válečném oddělení na Olšanských hřbitovech v Praze. Na opakovanou žádost izraelské vlády byl ale tento hrob v roce 1952 otevřen a tělo převezeno do Izraele. Text: Vladimír Marek, foto: VÚA-VHA

Sbírka pro rodiny padlých kamarádů Příslušníci Př Přís říísslu lušn šníc šn ícii 44.. bbrigády íc rigá ri gáádyy rryc gády rychlého ychl yc hléh hl é o nasa éh na nasazení, asa s zeení ní,í, te tedy dyy 443. 33.. vvýsadkový ýssadko addkoový v pprapor rraapoor v Ch C Chrudimi hru rudi d mi a 441. di 1 m 1. mechanizovaný eccha hani nizo ni zova zo vaný va nýý pprapor rapo ra poor v Ža por ŽŽatci, tc od 10. července zřídili říddililii je jedi jediný d ný ttransparentní di raans n pa pare rent re ntní nt n úúčet ní čett na če n podporu poddpo poru ru rodin rrod odin od i čtyř in čty tyřř pa ppadlých dlýc dl ý h vý ýc vvýsadkářů sadkkáářřů 43 sa 43. 3 výsa vý výsadkového ýsa sadk dkov dk ovéh ov éhoo pr éh prap praporu apor ap o u a padl padlého dllééh ho př ppříslušníka í llu ís ušn šníí 41. mechanizovaného praporu. Smyslem sbírky je finančně pomoci rodinám, které přišly o své blízké a živitele rodin, a to zejména než jim bude moci být poskytnuta finanční pomoc českého státu. Druhým – avšak neméně důležitým – cílem sbírky je ukázat podporu rodinám vojáků v jejich nelehké životní situaci. Ukázat jim, že oběť jejich blízkých nebyla zbytečná a že si jí národ cení. Dokázat, že si Češi váží nasazení vojáků Armády České republiky. Věřte nám, že podpora občanů České republiky je pro naši práci důležitější než cokoliv jiného.

Účet číslo

44665522/0800

s variabilním symbolem 916 je zřízen u České spořitelny, a. s.

Účet bude aktivní do 1. září, kdy budou vybrané prostředky předány rodinám našich padlých kamarádů.

Více informací najdete na Facebooku „43. výsadkový prapor Chrudim“