č.42/2014
č.42/2014
Foto: Nguyen Phuong ThaoReflex 42/2014 - 16.10.2014 - text: Miroslav Cvrček
„Kapitalistka. To bylo tak hrozný slovo,“ oklepala se Jaroslava Valová (67) při vzpomínce na porevoluční dobu, kdy začínala podnikat a kapitalista byl ten, kdo vykořisťuje. Dnes je majitelka a zakladatelka firmy Siko Koupelny, podle časopisu Euro druhá nejbohatší Češka, přesně tou kapitalistkou, jakých bychom všichni chtěli víc. Firmu vybudovala z ničeho a prošla si při tom tak těžkými okamžiky, že by to většina chlapů nezvládla. Nakonec ale Jaroslava Valová uspěla a černý nápis Siko na žlutém pozadí zná každý. Patriotka z jihočeských Čimelic, kde má firma s obratem přes 2,5 miliardy korun ročně od začátku sídlo, posbírala řadu podnikatelských ocenění a časopis Euro ji letos zařadil na druhé místo v žebříčku nejbohatších Češek. V Česku ji překonala jen Jitka Komárková z rodinného klanu kolem finanční a investiční skupiny KKCG, které však připadla značná část majetku až po rozdělení holdingu. Druhá nejbohatší Češka. Jak takové zhodnocení vnímáte? Vůbec to tak nevnímám. Věděla jste to? Nevěděla. Vůbec. To jsou takové nesmyslné žebříčky, protože já ty peníze nemám. To je majetek firmy – auta, zboží, sklady. Samozřejmě že netrpím tím, že bych neměla peníze a nemohla si koupit třeba drahou kabelku. Já si ji ale ani koupit nejdu, nepotřebuju kabelku za sto tisíc. Když slyším, že někdo ukládá svůj majetek do kabelek, vůbec to nechápu. Raději přispěju na hospic, aby ty peníze sloužily. Pomohlo vám v tomto ohledu, že jste zůstala v Čimelicích?
č.42/2014 Asi ano. Kdybych byla v Praze, asi by se očekávalo, že budu vystupovat jinak nebo budu mít drahé hodinky a podobně. Tady to nepotřebuji. Jak jsem žila dřív, tak žiju teď, úplně stejně, jen mám víc práce. Každou neděli jdu do kostela, po kostele jdeme do cukrárny. Vím, že když budu chtít jet třeba do Jižní Ameriky, tak můžu. Ale nejedu tam, protože nemám potřebu. Je však určitě dobrý pocit, že si to můžu dovolit. Kde se vzalo vaše podnikatelské nadání? Zdědila jste je v rodině? Podnikatelem nikdo nebyl. Můj tatínek dělal před válkou vedoucího zahradníka tady u Schwarzenberga a vždycky se snažil odvádět dokonalou práci. Podobně to chtěl i od nás, tří dcer. Vybudil v nás potřebu být pořád lepší a lepší. A pokud možno první už hned ve škole. Pak se to s námi neslo do života. Sestra (Ludmila Polesná; pozn. red.) byla šestinásobná mistryně světa na divoké vodě, druhá sestra, které je dnes jedenaosmdesát let, má stále aktivní cestovní kancelář. Vy jste byla podnikatelsky aktivní i před revolucí. Ano, s manželem i dětmi. Pořád jsme dělali něco navíc. Chtěli jsme si koupit ještě něco jiného, ale z našich platů to nebylo možné, tak jsme si přivydělávali. Prodávali jsme výpěstky ze zahrady, rychlili narcisy, chovali ovce a prodávali vlnu. Jak se „podnikalo“ před Listopadem? Ono to oficiálně podnikání nebylo. Byli jsme ve spolku zahrádkářů, ti pak prodávali své výpěstky. Když jste choval ovce, na jatkách vykoupili maso, vykoupili vlnu. Tohle mohl dělat každý a každý mohl být připravený stejně, jako jsme byli připravení my. Díky těmto aktivitám jsme si našetřili peníze a měli jsme je do začátku. Čekali jste převrat? Ne. Šetřili jsme si na lepší auto, lepší nábytek. Jenže přišla revoluce a my jsme veškeré úspory vložili do podnikání. Veškeré úspory, a navrch jste zastavili i dům. Přitom už jste měli děti. Bylo to těžké rozhodování? I dětem jsme vzali úspory. Šetřily si každou stokorunu od babičky za vysvědčení, dvacetikorunu za brigádu sbírání cibule… Mohly to děti ovlivnit? Byly už na prahu dospělosti a v podstatě nás podporovaly. Vedli jsme je tak od malička, všechnu práci dělaly s námi. Braly to tak, že jsme si díky tomu mohli dovolit koupit něco dřív, než měli jejich kamarádi, třeba počítač Atari. Rozhodnutí zariskovat, opustit zaměstnání a jít podnikat ale neudělá každý, i když by třeba rád. Nebylo to pro vás těžké? Neměli jsme tehdy zrovna extrovní zaměstnání. Manžel pak od známého přišel s tím, že bychom mohli prodávat obkládačky, že je to fajn jednoduchý byznys. Nevěřila jsem, že je možné prodávat z garáže, říkala jsem, že jestli se do toho pustit, musíme být u hlavní silnice, kudy už tenkrát projíždělo hodně aut. To nás postavilo na nohy. Neměli jsme od začátku velký výběr, ale starali jsme se o lidi, snažili se jim všechno sehnat. A díky tomu, že jsme byli u silnice, lidé se tu zastavovali a my získávali zákazníky. Jak Siko ovlivnilo Čimelice? Hodně. Jdete ulicí a v každém třetím baráku je alespoň jeden člověk nebo dva zaměstnaný u nás. Studenti tu mají prázdninové brigády, jezdí sem i z Písku. Jaké to bylo po revoluci, když jste začali zaměstnávat své známé? Těžké, strašné. Vůbec jsem si nedovedla představit, že vezmu do práce prvního člověka a budu kapitalista. To bylo tak hrozný slovo. Za těch čtyřicet let se nám dostalo pod kůži, že jde o vykořisťování. Navíc jsme se rozhodovali o lidech, které jsme léta znali. Vůbec se mi do toho nechtělo, ještě jsem jim říkala: Vždyť jsme vlastně kamarádi, ani nevím, jestli ti budu umět říct, že jsem třeba nespokojena s tvou prací. Bylo to hrozně těžký.
č.42/2014 A uměla jste to? Uměla, musela jsem. Přijali to? Přijali. Záleží taky na tom, jak jim to řeknete a kdo jim to řekne. Zda je natolik dobrý, že si může dovolit kritizovat. Jak jste si podnikání na začátku představovala? Na začátku jsem neměla co ztratit. Tehdy mi zemřela sestra, o kterou jsem se starala, a pak jsem si chtěla dát trochu odpočinek. Byla jsem taková vyšťavená a nepředstavovala jsem si, že bychom měli zakládat firmu, jež by měla byť jedinou pobočku. Myslela jsem si, že budu mít v Čimelicích klidný život, že budu čekat, až se tady něco někomu rozbije a přijde k nám. A že si v té prodejničce na živobytí snad vydělám. Nebyla jsem si jistá, jestli mě to vůbec uživí. Takhle jsem uvažovala. Zvažovala jste někdy, že s podnikáním skoncujete? Někdy. Když už člověk nemohl, když už jsme toho všeho měli až nad hlavu a zdálo se nám, že meleme z posledního. To si pak říkáte: Proč se takhle honím, prodám to a budu mít pokoj. Jenže z toho se vyspíte, něco se vám povede a zase vás to žene dopředu. Nikdy to tedy nebylo úplně vážně myšleno, ale stát se to může, nikdy neříkej nikdy. Na pořadu dne to ale rozhodně není. Prožila jste ale i opravdu těžké chvíle. Netajíte se tím, že podnikání vedlo k rozvodu. Stála jste i před možností, že kdybyste s ním skončila, manželství by se zachránilo? Vůbec ne, to nebylo možné. My jsme to přežít museli, protože jsme se v té době hrozně zadlužili. Měli jsme zastavený nejen náš dům, ale i dům, ve kterém bydlela moje máma, manželovi rodiče. Mohli jsme buď pokračovat, nebo skončit pod mostem. Takže to nebylo jen rozhodování o naší rodinné situaci, ale i o druhých lidech. Byla jsem z toho hotová, protože už nešlo jen o lidské vztahy. Byla jsem nervově na dně, protože jsem se bála, že se nám to nemusí bez manželových rukou povést. Celá rodina pracovala od nevidím do nevidím a každý výpadek byl hrozně znát. Nakonec se to ale podařilo, já jsem se za pomoci celé široké rodiny dala dohromady. Ustáli jsme to jen proto, že jsme se stmelili. Jak dlouho jste byli manželé? Měli jsme za sebou sedmadvacet let manželství, kvalitního, řekla bych. S dětmi jsme sportovali, pracovali, byli jsme stmelená rodina. První roky podnikání byly ale velký záhul, čas nebyl vůbec na nic, jen samá práce, starosti, dohadování, kdo co udělal, na co zapomněl, proč se to kvůli tomu nepovedlo. Z toho pohledu je společné podnikání strašné. Pak už převažovaly problémy a manžel řekl, že už tohle nechce a že od toho jde pryč. Jak jste zvládali dvě ekonomické krize – rok 1997 až 1998 a současnou krizi od roku 2009? Byli jste někdy blízko konci? V roce 1997 to bylo hodně těžké. Úroky z úvěrů najednou vylítly až na nějakých 22 procent, což bylo skoro likvidační. V té době jsme byli hodně zadlužení, protože jsme budovali čimelický areál a koupili areál v Brně. Brno tehdy bylo první krajské město, kam jsme vstupovali. Opravdu jsme nevěděli, zda to ustojíme, a každý den jsme usínali s obavou, kolik toho musíme každý měsíc prodat, abychom vydělali jen na úroky. Měli jsme úvěr 40 miliónů. Zvládli jsme to jen díky tomu, že jsme uměli šetřit. Šetrnost dnes není vnímaná jako ctnost, spíš jako něco, co překáží ekonomice v rozjezdu. Jak se díváte na fenomén žití na dluh? Rozumím tomu, že ekonomika se může pozvednout, jen když se bude utrácet. Na druhou stranu nevím, zda podporovat obchod na dluh, vybízet lidi k zadlužování. Řekla bych, že každý ví, jestli si něco chce koupit, jestli to potřebuje. Moc nevěřím na výzvy k utrácení. Stejně bude zase utrácet jen ten, kdo rád utrácí. Kdo je šetrný, bude šetřit. Jak se vyvíjejí Češi jako zákazníci?
č.42/2014 Jsou čím dál náročnější. Někdy mají ale nároky neúměrné tomu, kolik jsou ochotni zaplatit. Přicházejí i s tím, že na peníze nebudou koukat, ale potom v obchodě vidí, že jsou i pěkné věci za méně peněz. Většina zákazníků pořád hodně kouká na cenu. Ustoupilo za těch 25 let české kutilství? Kupodivu je pořád hodně lidí, kteří v maloobchodě nakupují s tím, že jim to udělá známý právě tím kutilským způsobem. Za posledních pár let se ale výrazně posiluje i trend, kdy jezdí víc řemeslníků nebo řemeslník vodí zákazníky k nám. My také nabízíme koupelny s celou realizací, ale to není úplně levná záležitost. Je rozdíl mezi prodejem koupelen u nás a na Západě? Prodávají se stejné koupelny, stejné materiály. Na Západě se ale lidé často vůbec nejdou podívat na vystavenou koupelnu. Jsou víc orientovaní na řemeslníky či na architekta. Sednou si spolu a něco jim doporučí. Zákazníci si vyberou podle jeho doporučení a nechají si to udělat. Pak přijdou a mají hotovo. V Česku lidé chtějí koupelnu nejdřív vidět a říct si: Tohle se mi líbí, tohle chci. A proto řemeslník často přivede zákazníka k nám, nebo naopak zákazník přivede řemeslníka. Jak se v Česku v roce 2014 podniká? Samotné podnikání, když ho chcete dělat poctivě, je nekončící práce a řehole. Musí vás bavit výsledky, pokud je máte. A abyste je měl, musíte se hodně snažit. Druhou věcí je neštěstí našeho právního systému, nevymahatelnost práva. Někdo vám zůstane dlužit, máte svědky, že odvezl zboží, ale na papíru nemáte třeba číslíčko správně – a spor vyhraje podvodník. Stává se vám to často? Zas tak moc ne, ale stává se to. Někdy firmy úplně plánovitě krachují a zůstanou po nich dluhy. Nijak se to netrestá a stejní lidé pak podnikají za chvíli znovu a podvedou další lidi. To nechápu. Taky nerozumím tomu, že se vydá nějaký zákon a do půl roku se říká, že se zruší nebo novelizuje, protože nebyl dobře napsaný. My na změny vždycky musíme ve firmě připravit informační systém, ale ono to pak nakonec třeba není a my jen zbytečně vyhodíme peníze. Chybí předvídatelnost. Proč v Parlamentu schvalují věci, u nichž nemají jistotu, že všechno bude dobré? My jako podnikatelé musíme řešit každou reklamaci, politici ne, schválí špatný zákon, ale nic se neděje. Přitom se na vás často koukají jako na ty, které je třeba víc zdanit, protože jste pracháči… Tak to bohužel je. Lidé vidí, že podnikatelé mají peníze. Jenže zadařilo se většinou jen tomu, kdo se podnikání opravdu věnoval. Média donedávna ukazovala jen to ošklivé a lidem se to tak dostalo pod kůži, že si říkají, že není možné, aby byl podnikatel poctivý. Jen lidé, s nimiž pracujete, vidí, že o půlnoci, v sobotu, v neděli píšete maily a pracujete. Ostatní to nevidí, často jen řeknou: Těm se žije, ti jsou za vodou. Ohlásili jste generační výměnu, firmu předáváte dětem. Nechystáte se třeba do politiky, abyste ty nešvary změnila? Ne. To si radši na zahrádce budu pěstovat mrkev. My tady podporujeme dobré projekty, výměnu oken v místní škole, podporujeme Dobrého anděla, jemuž dáme každý rok na provoz milión korun. To jsou věci, které mi dávají smysl. V politice je to ode zdi ke zdi, dneska je to tak, zítra opačně, žádná nová garnitura nemá snahu navázat na to, co bylo předtím dobře, ale úplně prvoplánově všechno shodí. Je to, jako kdybyste postavili sklad a za čtyři roky ho zbourali. To je přece blbost. Jestli má špatné regály, tak se to předělat dá, ale nebudu říkat, že to celé nestojí za nic. A nechcete to změnit zevnitř? Tohle přece všichni musí vědět. Myslím si, že tam jdou i lidé s dobrými úmysly, ale semele je to a přizpůsobí se. Jak se liší podnikání v devadesátých letech a dnes? Začínalo by se vám stejně?
č.42/2014 V devadesátých letech se muselo podnikání podpořit, aby se vůbec rozjelo. S podivem jsem sledovala, jak se některé věci tolerují. Ale asi to tak být muselo, aby se rozbil systém totálně plánovaného státního sektoru a rozběhl se soukromý sektor. Zpětně se kritizuje snadno, ale nikdo neví, jestli by to dělal líp a jestli by to taky líp zafungovalo. Jsem daleka toho, abych všechno kritizovala. Nedávno jste se nakrátko ocitla v redakční radě MF Dnes. S čím jste tam vstupovala? Očekávala jsem od toho seznámení se zajímavými lidmi, s názory lidí, jichž si vážím. Jenže ono se to záhy rozpadlo, protože Sabina Slonková odešla. Ve stejné době se ale hodně řešilo i vlastnictví mediální skupiny MAFRA – tedy že majitelem je ministr financí. Ptali jsme se na to, byla to čerstvá věc. Ubezpečovali nás, že žádné tlaky necítí a že v okamžiku, kdy by je cítili, šli by od toho pryč. To pak udělala Sabina. Co říkáte propojení podnikatele, mediálního magnáta a politika – ministra financí – v jedné osobě? Předně nechápu, jak to ten člověk může zvládat. Říká se, že on ani počítač moc nepoužívá, že to má všechno v hlavě a v zápisníku. To si taky nedovedu představit. A to, že dokázal velké věci jak v podnikání, tak v mediálním byznysu, je pro mě nepochopitelné. Jsem typ, který se na něco zaměří a chce v tom být dobrý. Když udělám nějaké výhybky, tak vím, že něco šidím. Obdivuji i divím se tomu, jak to zvládá. A jestli je to propojení zdravá kombinace, ukáže čas. Uvažovali jste o přesídlení do Prahy? K Čimelicím máte silný vztah... To ano. Můj pradědeček tady dokonce na začátku 20. století dělal asi patnáct let starostu. O přesídlení jsme uvažovali, když jsme koupili velký areál na Černém Mostě. Ono ale nejde jen o místo, kde máte sklady a prodejny, jde i o lidi. My tady máme gros lidí, kteří tu často pracují od začátku a jejich loajalita je strašně důležitá věc. Bylo by špatně, kdybychom o ně přišli. Takže to tady dál posilujeme, stavíme další a další sklady. Taky bych měla ráda areál na zelené louce, ale třeba jenom koupit pozemek na šikovném místě není lehké. Nepomůže nějaká evropská dotace na pracovní místa? Na obchod se dotace nevztahuje, na vytvoření pracovního místa jsme nikdy nedostali ani korunu. Když vidím, jak jiné firmy dostávají daňové prázdniny, podpory, zasíťovaný pozemek zadarmo nebo se slevou... Evropská unie chce, aby byly pro podnikání rovné podmínky, ale pak se tohle klidně děje – to nejsou rovné podmínky. Ale co. Člověk to musí dokázat bez dotací. Souhlasíte s kvótami na ženy ve vedení podniků? Sama na sobě jsem pocítila, že se na ženské kouká jinak. Už za totáče měla žena menší plat, i když byla lepší. Nemyslím si ale, že podpora má být formou kvóty. Spíš by se měla dělat osvěta, chlapi by se měli k ženským lépe chovat. Nevím, možná jsem moc velká naivka, pro kvóty ale nejsem.