2014 DIPLOMOVÁ PRÁCE

Masarykova univerzita, Filozofická fakulta Psychologický ústav Studijní rok 2013/2014

DIPLOMOVÁ PRÁCE Zkušenosti účastníků psychoterapeutické skupiny se skupinovou prací se sny Jan Šimek

Vedoucí diplomové práce: Mgr. Helena Klimusová, PhD. Brno 2014

Prohlašuji, ţe jsem tuto diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl v ní veškerou literaturu a jiné prameny, které jsem pouţil.

V Brně dne 30. 4. 2014

………………..………………………..…..

Děkuji vedoucí své práce, Mgr. Heleně Klimusové, PhD., za to, ţe mi umoţnila zpracovat toto téma, cenné rady a připomínky, trpělivost, svědomitost a pomoc nad rámec povinností. Děkuji Terapeutovi za iniciování tohoto tématu a svolení s realizací tohoto výzkumu. Děkuji Dance, své rodině a blízkým za intenzivní podporu a trpělivost, bez nichţ by tato práce nemohla vzniknout. Děkuji Rubínkovi za to, ţe je.

Obsah I.

Úvod ............................................................................................................................. 1

II.

Teoretická část .......................................................................................................... 4 1.

Historie pojetí snů ................................................................................................................. 4 1.1. 1.2.

2.

Vývoj chápání snů od starověku do nástupu vědeckého zkoumání .................................................... 4 Vědecká pojetí snů před Freudem ...................................................................................................... 6

Vymezení spánku a snění ...................................................................................................... 7 2.1. 2.2. 2.3.

3.

Neurofyziologický popis spánku .......................................................................................................... 7 Průběh spánku .................................................................................................................................... 7 Funkce spánku a snění ........................................................................................................................ 8

Teorie snění ........................................................................................................................ 11 3.1. 3.2. 3.3.

4.

Vědecké teorie snění ......................................................................................................................... 11 Teorie syntetizující kognitivní, neurologické a psychodynamické hledisko ...................................... 13 Teorie snů a snění vycházející z psychoterapeutických škol ............................................................. 14

Výzkum v oblasti snění ........................................................................................................ 21 4.1. 4.2. 4.3. 4.4.

5.

Zkoumání formálních charakteristik snů ........................................................................................... 21 Obsahová analýza snů ....................................................................................................................... 22 Souvislosti mezi bděním a sněním .................................................................................................... 23 Lucidní snění...................................................................................................................................... 24

Typologie snů ...................................................................................................................... 25

6.

Práce se sny v psychoterapii ................................................................................................ 26 6.1. 6.2. 6.3. 6.4. 6.5.

7.

Význam práce se sny v psychoterapii ................................................................................................ 27 Jednotlivé přístupy k práci se sny ...................................................................................................... 29 Kategorizace přístupů práce se sny ................................................................................................... 38 Přístupy ke skupinové práci se sny .................................................................................................... 42 Kategorizace přístupů a význam práce se sny ve skupině ................................................................. 46

Výzkum v oblasti práce se sny v psychoterapii..................................................................... 47 7.1. 7.2. 7.3.

8.

Výzkum v oblasti práce se sny dle kategorií užití .............................................................................. 47 Výzkum práce se sny dle jednotlivých směrů .................................................................................... 49 Téma bezpečí na snových skupinách ................................................................................................ 51

Skupinová psychoterapie .................................................................................................... 52 8.1. 8.2. 8.3. 8.4. 8.5.

III.

Vymezení skupinové psychoterapie .................................................................................................. 52 Role terapeuta................................................................................................................................... 52 Faktory skupinové psychoterapie ..................................................................................................... 54 Negativní faktory skupinové psychoterapie ...................................................................................... 55 Snové skupiny.................................................................................................................................... 56

Výzkumná část ........................................................................................................ 57

9.

Cíl výzkumu a výzkumný problém ....................................................................................... 57

10.

Výzkumná metoda ........................................................................................................... 58

11.

Výběr účastníků výzkumu ................................................................................................ 60

11.1. 11.2. 11.3. 11.4.

Charakteristika skupiny ................................................................................................................. 60 Způsob práce terapeuta ................................................................................................................ 60 Role terapeuta na skupině ............................................................................................................ 61 Výběr vzorku a jeho charakteristika .............................................................................................. 61

12.

Způsob sběru dat a diskurzivní kontext ............................................................................ 63

13.

Etické otázky výzkumu ..................................................................................................... 65

14.

Metoda zpracování dat .................................................................................................... 66

15.

Charakteristika výzkumného vzorku ................................................................................ 69

16.

Výsledky analýzy dat ....................................................................................................... 72

16.1. 16.2. 16.3.

17.

Seznam identifikovaných kategorií: .............................................................................................. 72 Průběh snového procesu............................................................................................................... 97 Interpretace ................................................................................................................................ 126

Diskuse .......................................................................................................................... 133

IV.

Shrnutí....................................................................................................................140

V.

Závěr ......................................................................................................................142

VI.

Literatura ...............................................................................................................143

VII.

Přílohy ....................................................................................................................152

Motto: „Nevyloţený sen je jako zapečetěný dopis.“ (Babylonský talmud, Berachot 55a, cit. dle Sládek, s. 120) „Vţdyť přece ze dvou bran k nám vcházejí přízraky snové: Jedna je ze slonoviny a druhá je stavěna z rohů. Sen, jenţ přichází k nám tou branou z hlazených rohů, Ve skutek uvádí všechno, co z lidí kdo uvidí ve snách.“ (Homér: Odysseia, s. 275) Maimonidovo doporučení učencům: „Přestoţe je příkazem studovat Tóru ve dne i v noci, většinu moudrosti se člověk naučí jedině v noci. Proto ten, kdo si chce zaslouţit korunu Tóry, ať si střeţí všechny noci a neztratí ani jedinou z nich spánkem, jídlem, pitím, hovorem a podobně. Ať se raději zabývá studiem Tóry a moudrostí. (…) Kaţdý dům, ze kterého se v noci neozývají slova Tóry, bude potřen ohněm.“ (Maimonides: Mišne tora, cit. dle Sládek, s. 106)

I.

ÚVOD

O sny jsem se začal zajímat ve třech letech, kdy se mi v mříţové dětské postýlce zdál sen o tom, jak leţím v postýlce, dívám se na šitou kapsovou stěnu naproti u nohou a začne se odvíjet děj, který mě zavede do jiného světa, kde měl zásadní roli Dalibor Janda. Víc si bohuţel nepamatuji, jen to, ţe sen byl plný hloubky a bytostného napojení. Víc si bohuţel nepamatuji. Po probuzení jsem cítil silný stesk a velkou frustraci z toho, ţe se do snu jiţ nemohu vrátit. Sny pro mě tedy v pozdějším věku nebyly primárně zdrojem informací, ale formou spojení, zprávou o přesahující hloubce, jeţ mě vţdy vábila. Sny byly prostředníkem naděje. Samotné téma práce nadnesl můj terapeut, včetně základního dilematu „proţívání snů“ versus „interpretace snů“. Tuto pomyslnou dichotomii poté o několik měsíců později popřel, poté se k ní ještě jednou vrátil, podruhé ji popřel a dnes k ní směřuje znovu. Rozšířením způsobů úvah pro mě bylo setkání s Mindellovým pojetím snění a snového pole, jeţ se projevuje nikoli výhradně ve snech. Psaní této práce se pro mě stalo takovým snovým polem, fiktivními vnitřními postavami, zápletkami, tranzovými stavy, průchodem temným lesem, plazením se v cílové rovince.

1

V ţivotním prostoru snů a nakládání s nimi se setkávají světy. Svět bdění a svět snění, věda s uměním (respektive řemeslo s uměním), dva způsoby myšlení: temné, symbolické, obrazové, hermeneutické, intuitivní s pojmovým, logickým, jasným. Střetávají se různá přesvědčení: ţe je moţné práci se snem popsat a ţe snová práce patří do hájemství intuice. Ţe sen je explicitní a ţe sen je implicitní. Ţe práce se snem má výstup, jehoţ se dosahuje technikou a jenţ má oprávnění, pokud je léčivý, integrativní či alespoň nějak uţitečný, a ţe práce se snem odkazuje za, účelem výkladu či amplifikace je smysl, jenţ je hodnotou sám o sobě. Přesvědčení, ţe sen přichází zevnitř, ţe vzniká jako reakce osobnosti na události v bdělém stavu, a ţe je něco jiného, vnějšího, svět sám o sobě či posel z tohoto světa. Ţe sen je produkt, s nímţ lze nakládat jako s dalšími fenomény – objekty, jejţ lze vlastnit ztotoţněním jej s funkcí individuální osobnosti, a ţe sen je autonomní, často neproniknutelný, není předmětem nakládání, ale jedině vztahu. Práce se sny je stará jako sny samotné. A sny jsou moţná ještě starší neţ jazyk. Snaha přisoudit jim význam v ţivotě člověka a lidského společenství přišla pravděpodobně aţ s jazykem. V průběhu evropských dějin se význam přisuzovaný snům měl tendenci posouvat z prostředků komunikace či participace na sakrální sféře (sny-poselství, sny-věštby, snynávštěvy zásvětních světů…) k funkci psýché (která ovšem ještě pro Junga nebyla „lokalizovatelná“ v subjektu) nebo osobnosti. Sen se tak stával čím dál více přisvojeným, patřícím individuu. Aţ v dnešních „integrativních“ pojetích je sen na základě principu kontinuity a některých vědeckých výzkumů (viz níţe) povaţován za produkt stejných kognitivních procesů, jaké působí v bdělém stavu. Tito autoři však pravděpodobně jen zaměňují popis a význam. Takřka antropologickou konstantou je také funkce lidí, kteří se sny profesionálně zabývají. Původně to byli (a dodnes jsou) šamani, ve starověkých kulturách kněţí, v antice a středověku vykladači snů – snopravci. A od dob Sigmunda Freuda psychoanalytici respektive psychoterapeuté. Dnes je práce se sny pouţívána jako doplněk (a v případě psychoanalýzy stále jako jeden z hlavních zdrojů) psychoterapeutické práce (Crook & Hill, 2003). Práce se sny ve skupině má tradici ve vyprávění si snů v lidských společenstvích (Černoušek, 1988). Šlo o formu sdílení, aniţ by člověk byl zotoţňován se svým snem. Sen byl něco, co se mu přihodilo, přičemţ důleţitá byla symbolická kolektivní úroveň. Friedman (2010) uvádí, ţe vyprávění snů ve skupině má dvě funkce: jednak je přítomen poţadavek zachycení (kontejnment) snových obsahů dalšími posluchači a jednak ovlivnění vztahů s posluchači snu.

2

A proč se na psychoterapeutických skupinách pracuje se sny dnes? Clark (1994) uvádí, ţe skupinová práce se sny zvyšuje sebeporozumění účastníků skupiny, soudrţnost skupiny a stimuluje ji. Eudell-Simmons a Hilsenroth (2005) dělí důvody pro uţívání snů v současné skupinové psychoterapii do čtyř skupin: facilitují terapeutický proces, facilitují klientovy vhledy a sebeuvědomování, poskytují klinicky relevantní a cennou informaci terapeutovi a poskytují měřítko psychoterapeutické změny. Pod pojmy „facilitace terapeutického procesu“ a „facilitace klientových vhledů“ se však skrývá široká paleta cílů uţití snů od záměrné integrace snových obsahů po prosté meditativní setkávání se se snovou realitou či poznávání způsobů fungování ve světě v bdělém stavu. Z dotazníkových šetření provedených v USA (Crook & Hill, 2003) vyplývá, ţe psychoanalyticky orientovaní psychoterapeuti pracují se sny mnohem více neţ kognitivněbehaviorálně orientovaní. Snům se věnují v polovině všech sezení a v průměru jim věnují polovinu času z celého sezení. Není mi známo, ţe by někdo v ČR podobné šetření dělal. Pokud je mi známo, ani v USA neexistuje v současné době průzkum, který by se zabýval tím, proč lidé vlastně snové skupiny navštěvují. Oblast skupinové práce se sny není zatím skoro vůbec probádána (viz níţe). Není zatím ani jasné, jestli je něčím specifická vzhledem k obecným tématům výzkumu skupinové psychoterapie. V teoretické části představím relevantní teorie i výzkum týkající se snů a snění, dále jednotlivé přístupy ke snům a práci s nimi a stručnou charakteristiku skupinové psychoterapie. V experimentální části představím výzkum, který byl proveden kvalitativním způsobem s účastníky psychoterapeutické snové skupiny. Vzhledem k současnému stavu poznání jde o explorativně zaměřený výzkum. Poznámka na úvod: v celé práci budu pouţívat slova „snivec“ a „snící“ jako synonyma označující člověka, jemuţ se zdál sen, s nímţ je dál nějak nakládáno. V této práci „snivec“ neznamená snílka a „snící“ člověka, jenţ právě sní.

3

II.

TEORETICKÁ ČÁST

1. HISTORIE POJETÍ SNŮ 1.1. Vývoj chápání snů od starověku do nástupu vědeckého zkoumání Historie vztahu různých kultur ke snům a snění je nesmírně obsáhlé téma (srov. Starý a Hrdlička, 2008). Jako pro tzv. přírodní národy, tak pro velké starověké kultury (staroindická, hebrejská, egyptská, civilizace úrodného trojúhelníku mezi Tigridem a Eufratem a ve staročínské kultuře) do značné míry platí, ţe sny povaţovaly za „komunikační prostředek s kosmickými silami“ a představovaly tak „individuální zkušenost se světem mýtů“ (Černoušek, 1988, s. 128). Je moţné vymezit dva krajní přístupy k pohledu na sen ve starověkých kulturách: první z nich dává původ snu v člověku samém, ve fyziologických pochodech jeho těla nebo v jeho fyzickém či psychickém naladění. Aristotelés a Cicero povaţují sny za fantazie zaloţené na reliktech denních smyslových vjemů v naší paměti. Indické upanišady zase uvádějí, ţe si svůj snový svět utváří kaţdý sám (Starý & Hrdlička, 2008). Druhý pól pokládá sen za něco, co není dílem člověka a nevzniká uvnitř něj. Řecký Sen přistupuje k hlavě snícího člověka a šeptá mu své poselství, v chasidské literatuře zase snový démon šeptá své poselství snícímu do ucha. Sen je na lidské mysli nezávislou entitou, jíţ člověk netvoří, nýbrţ vnímá. Tento rozdíl je vlastně nejdůleţitějším rozdílem mezi sny archaickými a moderními. „Zatímco novověký člověk pokládá sen za něco „svého“ a „vnitřního“, je pro archaického člověka sen něčím, co „nahlíţí“ (Starý & Hrdlička, s. 15). Dnešní člověk je ve snech spíše „hercem“, kdeţto člověk archaický byl spíše „divákem“. Toto „vnější“ mohlo tedy mít podobu kaţdodenního světa (např. prorocké sny), velmi často se však jednalo o realitu jinou, skrze sen docházelo ke spojení se sakrální sférou. Sen tedy nebyl viděním či představou, ale skutečnou událostí v jiném rozměru. V řadě kultur mají sny formu přímého vzkazu či varování, pak se jedná o „sny-poselství“. Objevují se ale i „alegorické“ či „symbolické“ sny, které si jiţ vyţadovaly interpretaci. Snění tak hraničí s věštbou či proroctvím, a k tomu účelu existovali snopravci jako kasta odborníků, kteří se na výklad snů specializovali. V Egyptě to byli kněţí z „domu ţivota“ (kteří ostatně při výkladu snů uplatňovali techniku podobnou Freudovým asociacím), v Číně dvorní hodnostáři, v Mezopotámii oneiromantici. I starověké kultury ale odlišovaly sny, které nemělo smysl vykládat od těch, které ano. Také znaly individuální rozdíly ve snech: byly sny muţské a ţenské, dobrých lidí („následovníci

4

Horovi“) a méně dobrých („následovníci Sutechovi“). Rozhodně tedy nešlo o jakýsi primitivní „překlad“ jednotlivých motivů snu do jazyka. Například pomeranč ve snu pro arabského vládce značil nové území, pro kupce dům, loď, chrám či měšec peněz, pro učence či poustevníka Korán a pro starého mládence krásnou manţelku či otrokyni, kterou defloruje. A pro těhotnou ţenu dítě (Starý a Hrdlička, 2008). Existovaly ale také různé snové „snáře“ pokoušející se o překlad symbolů, a to jiţ ve starověké Indii, Číně či Asýrii (Hill, 2008; Heffernanová, 2008). Jiţ archaický člověk vytvářel předvědecké teorie, členění a klasifikace. Například Ambrosius Theodosius Macrobius na přelomu 4. a 5. století rozdělil sny na symbolické (vyţadující výklad; oneiros), prorocké (visio), sen o věštbě (oraculum), noční můru (insomnium) a přízračné vidění v polospánku (fantasma). Obecně byly sny vyuţívány pro předpověď budoucích věcí, byly ceněny jako boţské výstrahy před hrozícím nebezpečím, jako diagnostické nástroje pro léčbu (klasická čínská medicína, Asklépiův kult, egyptská sanatoria). Staří Řekové také věřili, ţe sny mohou nejen ukazovat, co dělat, ale také člověka svádět na scestí. Jak uvádí Homér i Vergilius, pravdivé sny přicházejí z brány z rohu, falešné z brány ze slonoviny (podle Fontana, 2011, s. 12). Pokud jde o vývoj vztahu ke snům v evropské kultuře, lze spatřovat několik linií. Jednak výše zmíněný posun chápání snů jako vnitřních dějů. Ve starém Řecku řekl jiţ v 5. Století před Kristem Hippokrates, ţe léčivé sny přicházejí nikoli od bohů, ale z těla (Fontana, 2011). Dále v souvislosti s racionalismem řecké filosofie se objevivší nedůvěra vůči snům, zejména při kritice snopravců. Cicero byl přesvědčen, ţe sny nemůţeme brát váţně, ţe jsou to jen fantazie rozrušené mysli (Černoušek, 1988). Chápání snů bylo také rozšířeno, Aristotelés sny povaţoval za „idios kosmos“ a uznával jejich psychologickou motivaci a jejich fyziologické příčiny. Augustin povaţoval niţší sny za přání snícího a výrazy lidských potřeb. Vyššími mohou promlouvat aktivní myšlenky nebo pasivní vize. V raném středověku vedle sebe existovala pojetí snů jako transcendentní zkušenosti (včetně názoru tehdejší křesťanské teologie) i snů vznikajících ze setrvačnosti fyziologických procesů (Černoušek, 1988). V křesťanské teologii posléze dostaly sny negativní morální nádech chybným překladem Vulgáty Hieronýmem (Hill, 2008). Interpretace snů tak poniţuje z duchovní aktivity na pověrčivost. Tomáš Akvinský vydává varování před démony ve snech. Po zbytek středověku pak dominují různé snáře definitivních významů nejčastějších snových obrazů (Černoušek, 1988). 5

V období novověku se vedle hermetické a alchymické tradice začaly v přírodovědě zdůrazňovat fyzické a somatické projevy snů. Locke (podle Hill, 2008) v 17. století dospěl k závěru, ţe sny jsou ovlivněné smyslovými vstupy.

1.2. Vědecká pojetí snů před Freudem První psychologické vědecké teorie snů se objevují v 19. století, kdy mnoho autorů začalo s experimentálním zkoumáním snů, co se týká vlivu vnějších podnětů na sny. Ve stejné době se o sny zajímá romantismus. Snům je tedy přiznávána nejen psychologická závaţnost, ale také významná úloha v umělecké tvorbě (Černoušek, 1988). Pro C. G. Caruse je sen pohybem psychiky, který jde sám od sebe ke světu a nalézá s ním znovu svou jednotu. Ruší přirozenou opozici bdělých smyslů vůči poznávanému světu. Doba dále oţivila prastarý názor, ţe „ ve snech se objevují před vnitřním zrakem snícího jeho ţádosti, tuţby, přání, která člověk nedává najevo ve svém bdělém rozměru“ (Černoušek, s. 134). K významným postavám, které byly v 19. století klíčové pro vědeckou teorii snu, patří G. W. von Schubert, který se domnívá, ţe sen hovoří obrazným jazykem, který je třeba rozluštit podobně jako hieroglyfické písmo. Pro Delboefa je sen částečným bděním, podle Binze jsou sny bezvýznamné, jsou pouhým produktem chaotické činnosti nervových drah a tělesných popudů během spánku. Podle Roberta jsou sny podněcovány nehotovými dojmy a těmi, které se nás týkají jen zběţně. Sny jsou tak pojistnými záklopkami, zajišťovacími ventily, které brání přehlcení paměti. Mají tedy léčivou, úlevnou sílu. Delage povaţoval sny za výtvory nevědomí, které vznikají z „nevyřízených“ dojmů. Energie, která byla pouţita na jejich potlačení, se ve snu stává popudem. Jsou to „výtvory bloudící myšlenky bez cíle a beze směru“. Alfred Maury experimentoval s navozováním snů vnějšími podněty a došel k závěru, ţe k senzorickým podnětům vţdy přistupují i roztroušené vzpomínky a fantazie. Scherner chápal sen jako výtvor specifické funkce snové fantazie. Ta se vyjadřuje tzv. snovou symbolizací, kdy pro objekty volí cizí obraz a navíc do všeho zaplétá snivcovo já, čímţ vytváří děj (vše podle Černoušek, 1988). Podnětný je také příspěvek Seafielda, který jiţ v polovině 19. století tvrdil, ţe „sny jsou pochopitelné, odráţejí osobnost snícího, mohou mít kompenzující funkci, mohou pomoci k řešení problémů, a pokud jsou interpretované, vedou k větší vyrovnanosti osobnosti“ (Hill, 2008, s. 44). Některé z uvedených teorií se nápadně podobají pozdějším vědeckým a mnohem komplexnějším propracováním, jak uvedu níţe.

6

2. VYMEZENÍ SPÁNKU A SNĚNÍ 2.1. Neurofyziologický popis spánku Spánek a bdění jsou dva základní stavy vědomí, které se v průběhu celého ţivota pravidelně střídají na základě tzv. biorytmů (Plháková, 2013). Ke spánku se váţí dva typy biorytmů, cirkadiánní a ultradiánní. Cirkadiánní mají periodu okolo 24 hodin a jsou charakteristické střídáním spánku a bdění. Rytmy ultradiánní jsou kratší a patří k nim například devadesátiminutové cykly REM a NONREM spánku (Plháková, 2013). Při spánku probíhá částečný útlum korové činnosti, doprovázený sníţením svalového tonu v oblasti šíje a hlavy. Zároveň se objevují periody zvýšené mozkové činnosti (Radil, 1978). Na regulaci spánku a bdění se podílí několik útvarů v centrální nervové soustavě, zejména pak retikulární formace, limbický systém a mozková kůra (Trojan, 1997). Vnitřní cirkadiánní rytmus určují především suprachiasmatická jádra hypotalamu, která slouţí jako časovač (timer) nebo udavač tempa (pace maker). Ta jsou propojena sympatickými vlákny s epifýzou, která pomocí sekrece hormonu melatoninu reguluje rytmickou činnost jednotlivým buňkám, tkáním a orgánům (Plháková, 2013). Spánek nespočívá v celkovém sníţení fyzické a mentální aktivity, ale naopak jde o poměrně aktivní a komplikovaný proces. Na úroveň bdění má kromě ascendentního retikulárního aktivačního systému (ARAS; spoje mozkového kmene, talamu a různých korových oblastí) vliv také posteriorní hypotalamus a jím vylučovaný hormon histamin, který udrţuje bdění, dále noradrenalin a dopamin, které zvyšují arousal, acetylcholin, který je klíčový pro vznik bdělého stavu a zahájení REM fáze spánku, glutamát, který udrţuje bdění a reguluje průběh NREM fáze spánku, a další neurotransmitery (Plháková, 2013). Serotonin tlumí mozkovou odezvu na senzorické vstupy, a tak napomáhá usínání, GABA inhibuje nervovou aktivitu a celkovou aktivaci organismu. V průběhu cyklů spánku a bdění dochází také k rytmickým změnám koncentrace endokrinních hormonů kortizolu, růstového hormonu, tyreotropinu a aldosteronu (Moorcroft & Belcher, 2003).

2.2. Průběh spánku V šedesátých letech Kleitman a Aserinsky (Černoušek, 1988) objevili cyklickou architekturu spánku. U dospělých lidí se přibliţně kaţdých 90 minut opakuje 5 fází spánku. První čtyři se nazývají NREM spánek (non-rapid-eye-movement) nebo také telencefalická fáze či klidový, pomalý spánek (Radil, 1978). V průběhu kaţdé fáze se dále zpomaluje dýchání a srdeční tep, spánek se prohlubuje (Hill, 2009). Tělo je uvolněné, svalový tonus minimální, oční bulvy jsou nepohyblivé a bulvy dilatované (Králíček, 2002). V této fázi můţe 7

probíhat duševní činnost, ale většina není zaznamenána do paměťových stop. V těchto fázích se můţe objevit i snění, ale to má charakter spíše myšlenek, případné obrazy jsou černobílé, nevýrazné (Hill, 2008). První stádium je nejlehčí spánek, kdy mizí alfa vlny a jsou nahrazovány théta vlnami. Objevuje se somnolence. Zabírá 5-10% spánku. Ve druhém stádiu se objevují spánková vřeténka a K-komplexy a osoba jiţ nereaguje na výzvy zvenčí. Druhé stádium tvoří 45-50% spánku. Ve třetím a čtvrtém stádiu 20-50% EEG zabírají delta a théta vlny, chybí K-komplexy a spánková vřetena a spánek je nejhlubší. Tato fáze představuje 20% spánku (Plháková, 2013). Po dosaţení 4. fáze NREM spánku se objeví 3. a 2. fáze a člověk přechází do tzv. REM spánku (rapid-eye-movement) nebo také paradoxního spánku či rombocefalické fáze spánku. Objevují se záškuby obličejového svalstva a rychlé pohyby očí pod zavřenými víčky. Mění se dechový rytmus (nepravidelný a zrychluje se), elektromyografická aktivita šíjových svalů zcela zmizí (Radil, 1978). Velké svaly jsou imobilní, u muţů (erekce) i ţen můţe docházet k sexuálnímu vzrušení. Cholinergické a další neurony spojené s udrţováním pozornosti jsou neaktivní, coţ způsobuje, ţe vzdálené vzpomínky jsou snáze dostupné. Tuto fázi dnes někteří autoři (podle Plháková, s. 41) dělí na tonickou, kdy se objevují théta i alfa vlny přerušované občasným výskytem pilovitých vln. EEG připomíná bdělý stav. Téměř kompletní svalová atonie (kromě srdečního svalu, bránice a okohybných svalů) znemoţňuje, aby spící své sny aktivně přehrával. Kratší fázický spánek se projevuje shluky rychlých očních pohybů, asynchronními svalovými záškuby a nepravidelnou dechovou i tepovou frekvencí (Plháková, 2013). V této fázi probíhá známé snění, sny jsou ţivé, halucinační, vizuální záţitky jsou nabité emocemi. 60-90% lidí si po probuzení z REM spánku sny také pamatuje (Hill, 2008). Tyto sny bývají také častější, delší a obsahují víc zrakových a pohybových představ. Mívají bizarní a nelogický charakter (Černoušek, 1988) . V počátečních částech noci člověk většinu času stráví v hlubších fázích spánku, přičemţ 5-10 minut v REM spánku. Kaţdý další cyklus tráví v REM fázi více času, takţe před probuzením můţe REM fáze trvat aţ hodinu (Hill, 2008).

2.3. Funkce spánku a snění Funkce spánku a snů je moţné rozdělit na vědecké, fyziologické či kognitivní na straně jedné a na analytické či obecně psychoterapeutické, vyplývající z desetiletí trvající klinické zkušenosti na straně druhé. V této části vymezují ty vědecké, fyziologické.

8

Analytické jsou uvedeny při charakteristice jednotlivých analytických teorií snů a snění. Nejčastější rozdíl mezi nimi je v přisuzování hlubšího významu obsahům snů těmi analytickými, ale není to výlučným pravidlem (viz níţe). Je poněkud obtíţné empiricky jednoznačně odlišit funkci snů a snění od funkce spánku obecně, zvlášť pokud ve vědecké komunitě neexistuje shoda, ţe REM spánek se přímo podílí na tvorbě snů (viz níţe). K funkci spánku se váţe několik teorií, z nichţ laicky nejintuitivnější je Oswaldova teorie obnovy vycházející z hlediska fyziologie. Spánek přispívá k obnově rezerv tělesné energie, regeneraci svalů a buněk a tělesné a podpoře růstu. Spánek rovněţ umoţňuje obnovení mozkových neurotransmiterů.(Radil, 1978). Během spánku dochází i k hojení ran a uzdravování různých nemocí pomocí anabolických procesů. Dochází také k syntéze cerebrálního glykogenu, který je důleţitý pro zaměřené zpracování senzorických podnětů. Wilse B. Webb je autorem evolučně zaměřené adaptivní teorie spánku, podle níţ má nereagování na vnější podněty během spánku evoluční adaptivní funkci. Nejdůleţitější funkcí spánku je zajišťovat bezpečí ţivočichům v té části dne, kdy jsou různé sebezáchovné aktivity (získávání potravy) neefektivní nebo ohroţující (Plháková, 2013). Brání také zbytečnému plýtvání energií. Pokud jde přímo o REM spánek, Michel Jouvet se domnívá, ţe by mohl být vrozeným systémem, který zajišťuje stabilitu osobnostních rysů pomocí oţivení a propojení vrozených nervových okruhů: ponto-geniculo-okcipitální aktivity spojené s činností hipokampu a rychlými ději v mozkové kůře (Plháková, 2013). Snyder předpokládá, ţe REM spánek můţe plnit úlohu „stráţního spánku“, stavu mezi spánkem a probuzením, který měl význam u paleosavců (Plháková, 2013). Revonsuo (2000) uvádí funkci snění jako evolučního mechanismu umoţňujícího simulaci ohroţujícího záţitku, nácvik percepce hrozby a následné vyhnutí se hrozbě. Rottenberg (1993) pojímá sen jako mechanismus regenerace pátrací aktivity (Rottenberg, 1993). Dle Griesera (1972) snění zlepšuje výbavnost ohroţujícího záţitku. Spánek má také pozitivní vliv na konsolidaci paměťových stop (Empson & Clarke, 1970), ale není jisté, jaký podíl na tom má fáze REM spánku. (Moorcroft & Belcher, 2003) Giuditta s kolegy například předpokládají (1995), ţe nové informace jsou v průběhu spánku zpracovávány sekvenčně ve všech jeho fázích. Spánek má vliv i na synaptickou plasticitu. Crick a Mitchison (podle Hill, 2008) se domnívají, ţe hlavní funkcí snění je odstranění nepotřebných synaptických spojů a tím umoţnění zapomínat nepotřebné informace. Během REM spánku mozek eliminuje duševní 9

aktivitu, která by mohla interferovat s racionálním myšlením a aktivitou. Kavaneau se naopak domnívá, ţe REM spánek slouţí k posílení nových spojů mezi neurony (Plháková, 2013). Dle Globuse (1993) mají sny regenerační funkci. Snění poskytuje perifernímu nervovému systému čas na regeneraci a současně udrţuje mysl aktivní, aby mohla po probuzení efektivně pracovat. REM fáze pomáhá modulovat záměry, instinkty a afekty, díky čemuţ jsou kognitivní sítě otevřené širším moţnostem při bdění. Palombova teorie zpracovávání informací tvrdí, ţe snění je smysluplnou a motivovanou aktivitou, která zahrnuje spojování současných záţitků s minulými záţitky v dlouhodobé paměti a integraci těchto nových informací do organizovaných paměťových struktur (Hill, 2008; Kracke, 1993). Podporu této teorii dodávají i výzkumy, které objevily, ţe REM spánek má zásadní vliv na paměť a učení (přehled v: Smith, 1993). Deprivace REM spánku můţe vést k emocionální nevyrovnanosti, problémům s chováním, narušuje kreativní přemýšlení a řešení problémů (Greenberg & Pearlman, 1993). Evans (1984) uvádí, ţe sny poskytují moţnost pro integraci denních záţitků se vzpomínkami uloţenými v mozku. Breger (podle Hill, 2008) tvrdí, ţe snění má zásadní úlohu při zpracovávání emocionálních informací. Snění je nevyhnutelné pro asimilování nové zkušenosti do afektivních paměťových schémat, které se úspěšně vyrovnají takovým typem údajů z minulosti. Paměťové stopy jsou při snění otevřenější novým informacím, protoţe asociační procesy jsou plynulejší, není přítomen tlak sociální akceptability a také je přístupných víc způsobů manipulování s lingvistickými a percipovanými symboly. Snění umoţňuje volné experimentování s problémovými situacemi, z čehoţ se vytvářejí představy, z nichţ pak vzchází kreativní řešení. Sen tak můţe mít funkci myšlenkového procesu řešícího emocionální konflikt (Kracke, 1993). Emocionálně sycené události z bdělého ţivota aktivují vzpomínky z předešlých evokujících událostí a takto stimulují sny v průběhu spánku. (srovnání teorie Cartwrightové v oddíle Vědecké teorie snění) Kramer (1993) přisuzuje REM spánku funkci selektivního regulátoru nálady, coţ vyplývá ze zjištění, ţe osoby, které v experimentu snily po běţnou dobu, byly po probuzení veselejší a přátelštější oproti probandům, jejichţ snění bylo narušováno. Snový obsah je podle této teorie vytvářen intenzivními emocionálními záţitky z běţného ţivota. Sny mají i akomodační funkci, respektive ty, které nemají funkci asimilační. Je ale třeba si na ně rozpomenout a porozumět jim, aby se uplatnil jejich transformující efekt (Kramer, 1992). Výskyt opakujících se snů při posttraumatické stresové poruše poskytuje pro teorii, ţe sny slouţí zpracování emocí, další důkaz (Domhoff, 1993).

10

REM spánek má dále zásadní vliv na zvládání stresu (Germaine a Buysse, 2003; Koulak, 1993), zvyšuje kreativitu (Lewin a Glaubmann, 1975) a je „hyperasociativní“, coţ umoţňuje rozpoznávání smysluplných vztahů (Stickgold et al., 1999).

3. TEORIE SNĚNÍ Existující teorie snění lze v podstatě rozdělit do dvou skupin. Jedna ke snům přistupuje z vědecké pozice a patří sem zejména kognitivní a neurologické teorie snění. Druhá vychází z klinické praxe původních psychoanalytických škol (Freud, Jung, Adler, Lacans a další), ale i jiných psychoterapeutických směrů (Perls, daseinanalýza – Boss). V následujících oddílech uvedu stručný přehled.

3.1. Vědecké teorie snění 3.1.1. Kognitivní teorie snění Ke klasickým kognitivním teoriím snění patří teorie Calvina S. Halla navrţená jiţ v padesátých letech (Domhoff, 2001). Ten povaţuje sen za poznávací proces. „Z obsahového hlediska jde o sled akcí nebo interakcí, na nichţ snící nějak participuje“ (Plháková, 2013, s. 204). Snění je v podstatě myšlení probíhající ve spánku, snové představy jsou „ztělesněním“ (embodiment) myšlenek. Sen je pouze transformuje do podoby, v níţ je lze vnímat či komunikovat (Domhoff, 2011). „Interpretace snů je překlad obrazných snových koncepcí do verbální podoby. Konečným cílem tohoto procesu není porozumět snu, ale spíše pochopit snícího“ (Plháková, s. 205). Z obsahového hlediska pojmy reprezentované ve snech spadají do kategorií sebepojetí, pojetí druhých lidí, koncepce světa, koncepce impulzů, zákazů a trestů nebo koncepce konfliktů (Domhoff, 2001). V 70. letech Hall navrhl hypotézu kontinuity, která postupuje určité souvislosti mezi citovými proţitky a zájmy jedince v bdělém stavu a obsahem jeho snů (Domhoff, 2011). Více současnou kognitivní teorií snění je teorie Davida Foulkese (Foulkes, 1993). Ten povaţuje sny za „vedlejší produkt zpracování informací ve spící lidské mysli“ (Plháková, s. 206). Sny jsou podle něj výsledkem převáţně náhodné spánkové aktivace různých sémantických a epizodických sloţek paměti a jejich následné reorganizace a integrace (Plháková, s. 206). Rozdíl oproti bdělému stavu spočívá v tom, ţe při snění jsou zpracovávány volně asociované informace, které jsou specifické širším rozsahem. To je umoţněno absencí regulace vnějšími smyslovými podněty i sebekontrolou při snění. Snové vědomí se dle Foulkese pokouší o narativní syntézu dostupných snových obsahů. Schopnost

11

snít tedy souvisí s jazykovými a vyprávěcími schopnostmi a vyššími úrovněmi poznávacích procesů (Moorcroft & Belcher, 2003). Christopher Evans svou teorii snění zaloţil na počítačové metafoře (Plháková, s. 207). Ten přirovnává fungování mozku k biologickému počítači, který je řízen souborem programů. Tyto programy se v průběhu vývoje mění a jejich podoba odráţí adaptaci organismu ve světě. Řečeno počítačovým jazykem, „mají-li být tyto programy spuštěny, aktualizovány a testovány, pak musí být mozek podobně jako počítač odpojen od vnější reality – a jsem přesvědčen, ţe právě proto existuje spánek“ (Evans, 1984, s. 155; cit. podle Plháková, s. 208). V REM fázi spánku tak dochází ke zpracování ohromného mnoţství informací. Sny (typu B, které se zapisují do paměti) jsou odrazem okamţiku, kdy vědomá mysl zahlédne tyto „běţící“ programy. 3.1.2. Neurologické teorie snění Nejznámější z neurologických teorií snění je teorie aktivace-syntéza Hobsona a McCarleye (Hobson & McCarley, 1977). Snění je podle ní subjektivním uvědoměním a interpretací neuronální aktivity ve spánku a v tomto smyslu je pouze náhodné, ač můţe mít sekundární funkce. Neuronální aktivita postupuje zdola nahoru (bottom-up) z mozkového kmene a Varolova mostu, který odesílá do mozkové kůry náhodné signály. Kůra se je snaţí zpracovat, tedy sen je odrazem i tendence lidské mysli k hledání či konstrukci významů, tudíţ i do bizarních a chaotických snových záţitků vkládá jistý řád (Hill, 2008; Plháková, 2013). Stadiem aktivace mají autoři na mysli zvýšenou mozkovou aktivitu v REM fázi spánku, k níţ dochází kaţdých 90 minut po usnutí. Sny jsou vedlejším produktem této fáze. Jistý řád je do snů vloţen aţ v tzv. syntetickém stadiu, kdy se aktivizované korové oblasti pokoušejí interpretovat informace z různých nervových okruhů s pomocí srovnání s dřívějšími paměťovými stopami (Hobson & McCarley, 1977). Tento model tak představuje antitezi Freudovy teorie snů (viz níţe). Hobson sám později svůj model revidoval a rozšířil A-S teorii snění na tzv. AIM model vědomí (Hobson, 2009). V jeho rámci postuluje primární vědomí, které se vyskytuje u většiny savců a zahrnuje vnímavost (awareness), percepci a emoce. Sekundární vědomí je charakteristické uţíváním jazyka a jeho součástí je schopnost sebereflexe, abstraktní myšlení, vůle a metakognice (Hobson, 2009). Bdělé vědomí odpovídá sekundárnímu vědomí, kdeţto snové vědomí je jakýmsi hybridem mezi těmito dvěma stavy. Od sekundárního se liší tím, ţe je jednodimenzionální (při řešení problémů nemůţe vyuţívat procesy v pozadí) a ţe je schopno integrovat značně rozdílné představy a témata do souvislých scénářů (Domhoff,

12

2011). Z hlediska funkcí snění Hobson přináší tezi, ţe sněním se řeší tzv. problém spojení v rámci neuronálních sítí. V REM spánku má docházet k modulaci a propojení rozsáhlých nervových sítí, a tím dochází k integraci různých aspektů zkušenosti (vnímání, emocí, myšlení, paměti) (Hobson, 2009). V protikladu k Hobsonově teorii stojí Solmsova kortikální teorie snění (Solms, 2000). Ten na základě zkoumání poruch mozkových funkcí došel k závěru, ţe tvorba snu a REM spánek jsou regulovány rozdílnými mozkovými mechanismy. Na tvorbě snu se podle něj podílí parietální korové oblasti (prostorové a symbolické aspekty snění) a týlní asociační oblasti (zdroj pamětních představ). Snění je REM fází pouze iniciováno, stejně jako můţe být vyvoláno i jinými rušivými podněty, jako jsou křeče nebo hluk (Solms, 2000). Solmsova teorie je do jisté míry kongruentní s Freudovou teorií. Účast mozkového systému odměn při tvorbě snu můţe potvrzovat Freudův předpoklad, ţe hlavní funkcí snu je náhradní uspokojení pudových přání. Nebo zjištění, ţe pacienti, kteří nemají sny, obvykle také špatně spí, by mohlo být důkazem teze, ţe sen je ochranou spánku atp. (Plháková, 2013).

3.2. Teorie syntetizující kognitivní, neurologické a psychodynamické hledisko Z teorií,

které

se

pokusily

o

syntézu

kognitivních,

neurologických

a

psychodynamických teorií snění, uvádím teorii Rosalindy Cartwrightové a Williama Domhoffa. „Cartwrightová předpokládá, ţe hlavní funkcí REM spánku a snění je zmírnění intenzity aktuálních znepokojivých emocí“ (Plháková, s. 216). V průběhu prvního delta spánku se reaktivují nervové sítě, které byly činné v bdělém stavu. Mysl pravděpodobně zpracovává nové informace, přičemţ ty s emočním významem „odesílá“ do REM fáze k dalšímu zpracování. Tyto kódované reprezentace jsou propojeny se staršími vzpomínkami a pak uloţeny do dlouhodobé paměti. Sny ve formě „snového přehrávání“ jsou tak záznamem „dialogu“ „mezi hipokampem a neokortexem, v jehoţ průběhu jsou oslabeny negativní emoce ohroţující naše sebecítění“ (Plháková, s. 216). Začleněním těchto nových znepokojivých záţitků do starých paměťových stop pak zpravidla vede k jejich zmírnění a zklidnění. Cartwrightová tím vysvětluje i význam nočního spánku pro učení. V tomto kontextu jsou například noční můry neúspěšnými pokusy o asimilaci traumatických záţitků. Domhoffova teorie je syntézou Solmsova a Foulkesova přístupu a vychází i z Hallových a Van de Castleových analýz snových obrazů. (viz níţe) Snění spojuje zejména s limbickými a paralimbickými strukturami v mozku. Podle Domhoffa (2001) se při

13

formování snů uplatňují dva principy, jednak hypotéza kontinuity mezi bdělými záţitky a jejich snovým vyjádřením. Snové obsahy souvisejí s bdělým ţivotem snícího. A jednak princip opakování předchozích intenzivních emocionálních zkušeností.

3.3. Teorie snů a snění vycházející z psychoterapeutických škol Prvním vydáním Freudova Výkladu snů v roce 1900 se započíná tradice teorií snů a snění a jejich funkcích, která jde ruku v ruce se snahou o jejich vyuţití k léčebným účelům. Kromě analytických směrů se k teorii snů a snění vyjadřovali i představitelé dasein analýzy, gestalt psychologie a jejich pokračovatelé. Společné mají to, ţe vycházejí z předpokladu, ţe sny přispívají k udrţení optimální duševní rovnováhy či pohody a lze je povaţovat za projev autonomního úsilí lidské mysli vyrovnat se s vnějšími i vnitřními hrozbami, rozpory a rušivými emocemi (Plháková, 2013). Psychoterapeutické vyuţití práce se sny se přímo váţe k chápání fenoménu snu, jeho roli v celku lidské psychiky, jeho funkci, případně způsobu působení. Proto zde uvedu, jak snům rozuměli a jaký význam jim přisuzovali „otcové – zakladatelé“ jednotlivých směrů. Terapeuti, kteří vidí sny jako odrazy klientovy aktuální interpersonální reality budou ke snům přistupovat jinak neţ ti, kdo je povaţují za výrazy imaginaci či cest k nevědomým konfliktům a potíţím (Eudell-Simmons & Hilsenroth, 2005). Pohled psychoterapeutů na sen obecně (a zvláště těch hlubinně orientovaných) mívá poněkud odlišnou konotaci neţ pohled vědce. Sny jako symbolický materiál si v sobě nesou tajemství, přinášejí pocit úcty a úţasu před silami a ději, které se odehrávají v duši člověka (Skála, 2008). Symbolický materiál je ze své podstaty nevysvětlitelný a nevyloţitelný s úplností, protoţe není sám věděním, ale odkazuje k vědění, je médiem. „Vţdy záleţí na individuálním pojetí, kontextu zvolených témat a povaze motivů, a proto se při veškeré snaze o objektivitu musíme zastavit, uvědomit si meze objektivního bádání a sen vidět spíše jako prostor setkání svou subjektů – snícího a terapeuta“ (Skála, s. 282). 3.3.1. Sigmund Freud Freud byl přesvědčen o dvojím účelu snů: chrání spánek a slouţí jako bezpečný ventil pro nepřijatelná přání. Primárními zdroji snů jsou pro něj pudová přání nejčastěji sexuální povahy, která vycházejí z nevědomí. Snová práce je modifikuje a maskuje natolik, ţe mohou vstoupit do vědomí, aniţ by se člověk probudil. Sny mohou být formovány i zdroji nepudové povahy, mohou být odrazem strachů a úzkostí, aspirací a komplexů, nevyřešených problémů, nevyřízených záleţitostí, vzpomínek či nedávných záţitků, smyslových podnětů (Freud, 1945). Primární jsou však infantilní přání, která bývají stimulována denními událostmi. Tato 14

přání bývají vědomím potlačená, ale dostávají se do našich snů. Tvoří tzv. latentní (skrytý) snový obsah. Manifestní obsah je zjevný obsah snu, upravený zásahem snové cenzury. Sen je tak kompromisem mezi potřebou spánku a mezi vyjádřením nevyřešených vzpomínek a impulzů (Hill, 2008; Plháková, 2013; Freud, 1994). Zde je důleţité zmínit, ţe „latentní“ neznamená „jediný moţný“. Freud sám udával, ţe sny mají několik významů a ţe latentní snový význam je vţdy potenciální, nikoli daný (Černoušek, 1988). Freud se domníval, ţe prozkoumání těchto potlačených a zkreslených přání nám můţe pomoci porozumět našim nevyřešeným tuţbám, rozpoznat nevědomé psychické popudy (Pesant & Zadra, 2004). Výklad snů je tedy via regia (královská cesta) k poznání nevědomí (Freud, 1994). Psychoanalytik jakoţto interpretátor snů tak musel porozumět různým druhům zkreslení (distorzí), cenzury. Zhuštění či kondenzace (slívání, zkombinování latentních prvků v jeden, jejich nepřipuštění do snu), přesun důrazu či přesunutí či nahrazení (latentní prvek je nahrazen či vyjádřen vzdálenou náhraţkou, celý děj je jinak centrován), druhotné rozpracování či sekundární revizi (vědomé bezděčné úpravy snového materiálu při vybavování), dramatizace (plastické vyjádření slov, prezentování myšlenek jako konkrétních věcí) a symbolizace (tvorba symbolu z paměťových představ s cílem zamaskovat pudová přání) (Freud, 1994; Hill, 2008; Plháková, 2013). 3.3.2. C. G. Jung Pro Junga je sen stejně jako pro Freuda jedinečným výrazem nevědomých psychických aktivit. Sen podle něj nic neskrývá, sny lze vykládat přímo z jejich manifestního obsahu, snové symboly jsou určitým podobenstvím, určitým jazykem, jemuţ je moţné přímo porozumět určitým způsobem myšlení (Černoušek, 1988; Hall, 2005). Sny jsou transparentní a kreativní přirozenosti a jsou přirozeným vyjádřením aktuálního stavu psýché (Pesant & Zadra, 2004). Jung povaţoval Freudovo hledisko za příliš zúţené a redukcionistické, zaměřené pouze na pudy, kauzální a mechanické (Jung, 1996). Uznává, ţe některé sny mohou vyjadřovat potlačená přání, i sexuálně – libidózního původu, ale toto pojetí je dle něj neúplné. Sny nevyjadřují jen děje a konflikty v rámci osobního nevědomí, ale i kolektivního nevědomí. Z něj vycházejí tzv. archetypové sny, které bývají silně citově zabarveny, a tudíţ mají dlouhodobý účinek na vědomí, zejména na postoje jedince. Objevují se v nich symbolické obrazy, které pocházejí z kolektivní historie lidského ducha. Jsou to hlavně mytologémata,

15

motivy z pohádek, archaické nebo tradované náboţenské motivy, rituální procesy apod. (Dieckmann, 2010; Jung, 1996; Hall, 2005). Kromě kauzálních aspektů má sen i funkci prospektivní, má finální hledisko (Jung, 1996; Černoušek, 1988; Hall, 2005; Dieckmann, 2010). Tuto prospektivně-finální funkci Jung převzal od Maedera (Dieckmann, 2010). Vychází z uznání anticipujících, prognostických snů, které předjímají individuální vývoj. Neznamená to jakési věštění, ale také naznačování cesty kupředu nebo ukazování směru ubírání (Dieckmann, 2010; Černoušek, 1988). Tyto sny jsou výrazem seberegulační a sebeléčící tendence psýché, ze síly, která je orientovaná na vývoj, rozvoj a zrání, pro něţ jungovská psychologie razí termín individuace (Jung, 1996; Dieckmann, 2010). Finalita znamená orientace na cíl, tudíţ sem patří také funkce snu jako návrhu řešení konfliktů či problémů (Fontana, 2011). Sny mají také tzv. kompenzační funkci, upozorňují na příliš jednostranně zaměřené vědomí. Člověk se s něčím příliš identifikuje, zaujímá příliš vyhraněný postoj. Sen pak k vědomí přibliţuje ty stránky nebo aspekty, které ve vědomém postoji chybí (Dieckmann, 2010). Tato teze vychází z intuitivního hydraulického modelu lidské psychiky, jenţ byl pro psychoanalýzu a její odnoţe typický (Plháková, 2013). Psychika je seberegulující systém vyrovnávající stavy nerovnováhy pomocí interakce mezi vědomím a nevědomím (Černoušek, 1988). Podle Junga kaţdý psychický proces vyvolá kompenzační reakci (Jung, 1996). Zvláštním subtypem kompenzační funkce snu je funkce reduktivní, coţ je pomyslný protipól prospektivní funkce snu. Působí jako negativní kompenzace v případě, ţe je člověk příliš dobře adaptován nebo se příliš ztotoţňuje se svou personou. „Sráţí jedince k jeho lidské nicotnosti a fyziologické, historické a fylogenetické podmíněnosti“ (Jung, 1967, cit. podle Dieckmann, s. 103). 3.3.3. Alfred Adler Adler postuloval kontinuitu mezi manifestním obsahem snů a snivcovými zájmy v bdělém stavu a jeho ţivotním stylem (Pesant & Zadra, 2004). Předpokládal unitární povahu osobnosti a domníval se, ţe vědomí a nevědomí jsou totoţné. Tudíţ sny jsou výrazem vědomé mysli (Hill & Knox, 2008). Snům přikládá zejména finální orientaci. Nabízejí fiktivní a zjednodušená řešení problémů, které člověk není s to vyřešit v bdělém stavu. Jejich hlavní funkcí je totiţ ochrana já před poškozením sebeúcty. Já se přitom posiluje vysněnými fantaziemi. Bdělé i noční snění povaţoval za výraz individuálního ţivotního stylu, výraz cílů a aspirací jedince (Plháková, 2013). V tomto smyslu viděl sen jako „královskou cestu do vědomí“ (Adler, 1999, s. 83). Sen povaţoval za prostředek k procvičování si budoucích

16

aktivit a úspěchů. Opakující se sny povaţoval za projev individuálního ţivotního stylu, který vede ke stále stejným problémům. Sny také dosahují svého účelu spíše pomocí emocí a nálady neţ rozumu a úsudku (Hill, 2008). 3.3.4. Otto Rank Rank chápal sny jako symbolická znázornění nevědomé snahy o návrat do matčina lůna. Například v úzkostných snech se člověk snaţí porodní trauma zmírnit tím, ţe jej symbolicky znázorňuje, ve snech o létání se jej snaţí transformovat v záţitek snadného vzlétnutí či vyplutí (Plháková, 2013). 3.3.5. Erich Fromm Fromm podobně jako Jung uvádí, ţe při práci se sny není třeba hledat latentní významy snů. Snění definuje jako „smysluplný a významný projev kterékoliv duševní činnosti ve stavu spánku“ (Fromm, 1999, s. 30). Snové symboly dělil na nahodilé, které jsou jedinečné svým spojením ke snícímu (například proţil-li člověk v některém městě smutek, pak se toto jméno města pojí se smutným naladěním), a univerzální (voda, oheň, tělo…), které ovšem lze pochopit opět pouze s ohledem na osobní zkušenost člověka, který ho vyuţívá (Fromm, 1999). 3.3.6. Existencialistické (dasein analýza) a fenomenologické přístupy Dasein analýza se vymezuje vůči Freudovu a Jungovu pojetí snů tím, ţe odmítá hledat jejich symbolický význam. Snové obrazy jsou fenomény individuální existence, jedinečného bytí sám sebou. Jejich význam lze bezprostředně vyloţit z nich samých (Plháková, 2013). Sny jsou skutečnými historickými epizodami v ţivotě snícího (Hill, 2008). Existenciálněfenomenologická perspektiva se snaţí popisovat věci tak, jak se přímo jeví. Sny chápe jako autentický modus existence, který je kontinuitní s bdělými záţitky. Sny jsou tak královskou cestou k základním dimenzím lidského bytí (Boss, 2002). Opakující se sny a snové série nazývá „utkvělé sny“, v nichţ se projevují trvalejší rysy bytí jedince, existenciály. 3.3.7. Gestalt Gestalt psychologie se spíše zaměřuje na proces práce se snem, neţ na formulování teorie. Zakladatel gestalt terapie pojímal snové postavy a elementy jako projikované nechtěné či odmítané aspekty snivcovy osobnosti (Perls, 1996). Práce se snem se pak zaměřuje na integraci potlačených nebo vytěsněných částí já (Polster & Polster, 2000). Sny jsou „královskou cestou k integraci osobnosti“ (Mackewn, 2004, s. 153). Na sen lze

17

v gestaltistické terminologii pohlíţet i jako na retroflexi, tj. komunikaci snícího sama se sebou (Polster, 2005). 3.3.8. Současné psychoanalytické a psychodynamické teorie Současné psychoanalytické myšlení (včetně odnoţí psychoanalýzy ego-psychologie, teorie objektních vztahů a self-psychologie) je jiţ více zaloţené na empirickém výzkumu. Manifestní obsah je přímou reprezentací bdělého ţivota a sny tedy nereprezentují zkreslení skrytých impulzů, ale reflektují témata bdělého ţivota a snahy o řešení problémů a konfliktů (Hill & Knox, 2010). Sexuální a agresivní afekty, které byly stimulované v průběhu dne a nebyly efektivně zvládnuté, se ve snech mohou projevit, ale ne v podobě splnění přání, ale splnění psychologických úloh a rekonstruování psychického uspořádání (Hill, 2008). Zůstává důraz na osobní témata z minulosti. I kdyţ jsou sny stimulovány současným děním, jsou determinovány osobností snivce, která má kořeny v dětství (Pesant & Zadra, 2004). Zatímco Freud se domníval, ţe univerzální symboly jsou jakýmsi hluboce potlačeným dědictvím po předcích, současní psychoanalytici se také domnívají, ţe symboly jsou aspektem celkové kognitivní schopnosti vytvářet podobnosti a metafory (Schwartz, 1990). Posun nastává také v chápání interpretace. Interpretace umoţňuje analytikovi, aby se přiblíţil nevědomým fantaziím. Nikoli sen, ale jeho interpretace je „královskou cestou do nevědomí“ (Jára, 2004). Současná psychoanalytická pojetí se také více obrací k „proţitkové kvalitě smysluplnosti“ snu či jeho výkladu, která proces výkladu legitimizuje (Blass, 2002). Patří sem například psychologie self nebo škola objektních vztahů. Prvně jmenovaná se soustředí na to, jak snové ego ve snu dosahuje koherence, snové obrazy vnímá jako výrazy afektivních reakcí. Druhá jmenovaná například na to, které objekty jednotlivé snové postavy zastupují a jaký k nim zaujímá snové ego vztah (Friedman, 2010). 3.3.9. James Hillman a archetypová škola James Hillman je hlavním představitelem tzv. archetypové školy, která vyšla z jungovských pozic. Jak je jeho celoţivotním zvykem, vymezuje se proti psychologickému „mainstreamu“ pohledu na sny. Tím má na mysli pohled na sny z hlediska ega. Sny by podle této tradice měly být rozkrývány, „vynášeny na světlo“, interpretovány, vykládány vzhledem k bdělému ţivotu a k němu vztahovány. Nepovaţuje za relevantní, jaké záţitky a frustrace mu mohly dát podobu (Hillman, 1999). Hillman obrací perspektivu: sen zde není kvůli běţnému ţivotu, ale kvůli sobě samému. Projekce snu do budoucnosti, redukce snu do minulosti, snaha 18

hledat ve snu nějaké poselství, to vše dle Hillmana znamená ztratit sen. Není účelem interpretovat sen překladem do jazyka ega, nýbrţ ego překládat do jazyka snu (Hillman, 1999). Hillmanovo pojetí se tak vlastně obloukem vrací k antickým a středověkým pojetím snů jakoţto nepsychologických skutečností. Jako prostoru setkání se sakrální sférou, která nemůţe být (a neměla by být) egem vyuţívána ku svému prospěchu, ale k pobytu a vztahu. Jako prostoru setkání se sférou, která leţí mimo já a nepřísluší já. 3.3.10. Kognitivní terapie Aaron Beck je autorem teorie kognitivních schémat ve snech. Sny podle něj odráţejí klientova kognitivní schémata a „jsou subjektem stejných kognitivních distorzí jako bdělý stav“ (Freeman & White, 2002, s. 39). Sny nejsou jen paralelní k myšlenkám bdělého stavu, ale kognice typické pro bdělý stav ovlivňují i sny. Beck uznával, ţe sny mají mnoho funkcí a ne z kaţdého lze těţit interpretací. Věřil, ţe některé sny objasňují problém jedince a mohou reflektovat dysfunkční postoje. Sny přivádějí automatické a nerealistické myšlenky do pole pozornosti jedince a ten s nimi pak můţe intencionálně zacházet (Hill & Knox, 2010). Kognitivní schémata jsou obsaţena jiţ v manifestním obsahu snu (Freeman & White, 2002). 3.3.11. Arnold Mindell a procesorientovaná psychoterapie Mindell ve svém pojetí snů vychází z Junga. Také ho (sen) povaţuje za autonomní a kreativní projev nevědomí, jeţ nazývá různými jmény, podle knihy, kterou zrovna vydal, tedy například Snění (Mindell, 2001) nebo snové tělo (Mindell, 2008). Podobně jako Hillman se na sen varuje dívat jenom optikou kaţdodenního fungování a výkladu vycházejícího z „psychologických“ principů, tj. povaţovat sen za součást sebe sama a interpretovat jeho figury a součásti jako svoje vlastní. Spíše se kloní ke „spirituálnímu“ výkladu, totiţ vidět sen jako produkt „Snění“, coţ je neustále přítomný tvořivý proces (Mindell, 2001). I přes jistou terminologickou vágnost je patrný posun pohledu na to, kdo je v centru terapeutického pohledu na sny: jestli jedinec, jemuţ sny nějakým způsobem „patří“, nebo nevědomý proces, jehoţ jsou sny projevy, obrazy. V rámci procesorientovaného přístupu je tedy sen chápán jako „projev snového těla“ (Mindell, 1992, s. 31), podobně jako například tělesný symptom. Snové tělo široký koncept mající hlavně integrační, sjednocující a osmyslující funkci v rámci teorie. Mindell ji popisuje mnoha opisy, jako „věčnou a totální osobnost“ (Mindell, 1992, s. 32), „psýché jako duševní celek“ (Mindell, 2008, s. 124), pokud má tento v sobě zahrnuty i tělesné projevy. V meditaci se jeví jako jemné tělo, v předsmrtných stavech nebo mimotělních záţitcích jako mlhavá 19

substance, strašidlo, astrální tělo nebo duch. Zkoumat se dá jedině skrze projevy, mezi něţ patří zejména snové obrazy (duchová podstata ve snech, snové postavy, prvky vytvářející děj), tělové pocity, pohybové impulzy, synchronicity, náhody, fantazie, fyzické symptomy (vše Mindell, 2004, s. 50 a 140). Souvisí s kulturními pojmy jako Šakti, kundaliní, Merkurius, čchi (Mindell, 2004, s. 14). Z hlediska popisu procesu jsou sny manifestacemi sekundárního procesu. Ten je nevědomý, skrytý, já jej často vnímá jako rušivý, cizí a nesouladný s představou vlastní identity (Heretik & Andrášiová, 1996). Proces primární je zjevný, „bliţší našemu uvědomování, tedy záţitky, pocity, myšlenky, myšlenky a vjemy proţívané jako záměrné anebo patřící k naší identitě,“ (Mindell, 1985, s. 39) Primární i sekundární procesy se manifestují prostřednictvím kanálů (vizuální, auditivní, proprioceptivní, kinestetický, kanál vztahů a kanál světa). Kanál, kterým se manifestuje primární proces, se nazývá obsazeným, rozuměj obsazený vědomím. Neobsazeným kanálem se manifestuje sekundární proces. (Mindell, 1985) Mezi primárním a sekundárním procesem leţí pomyslná hranice, jejíţ funkcí je ochrana identity a zabránění konfrontaci s neidentifikovanými částmi vlastního já. (Heretik & Andrášiová, 1996) Úkolem terapeuta je rozpoznat kanál, jímţ se manifestuje sekundární proces a umoţnit integraci obsahu, který s sebou nese. 3.3.12. Současní integrativní teoretici Z gestalt přístupu vyšli i někteří integrativní teoretici, kteří při zachování orientace na současnost neopustili myšlenku interpretování snu. Například Faradayová (podle Hill, 2008) uvádí, ţe sen můţe být interpretován na dvou úrovních: na úrovni reality mohou sny upozorňovat na věci, které se dějí v běţném ţivotě a které člověk přehlíţí. Na subjektivní úrovni metaforickým způsobem odkrývají subjektivní pocity a postoje k ţivotu. Toto dělení de facto odpovídá Jungovu dělení interpretace na objektovou a subjektovou. Sny nemusí odhalovat dlouhotrvající konflikty, ale vţdy platí, ţe odhalují, jakým způsobem se konflikt projevuje v současné situaci snícího. Sny také nemohou být interpretovatelné podle předem daných symbolů, protoţe snové obrazy vytvářejí individualizovaný snový jazyk (Hill, 2008). Autoři spolu-utvářející teorie snů (Co-creative dream theory) Mark Thurston a Gregory Scott Sparrow (2010) povaţují sny za výtvory, které jsou spolu-utvářeny snem samotným a snivcem. Vymezuje se proti tradičnímu (západnímu) psychoterapeutickému pohledu na sen, který jej ztotoţňuje s jeho vizuálním obsahem, který poté nějakým způsobem analyzuje či

20

dále za pomoci různých technik rozpracovává. Místo toho chápou snový obsah jako jednoho ze dvou aktérů procesu, jímţ je utváření snu. Vycházejí ze současného výzkumu snů, zejména pak lucidního snění, který potvrzuje Rossiho domněnku, ţe při snění zaujímá snové já různé stupně sebeuvědomění. V tom případě musí být toto já spolutvůrcem výsledné podoby snu. 3.3.13. Kognitivně-experienciální model Clary Hillové Tento model dle autorky integruje prvky porozumění snům psychoterapeutických škol s vědeckými výklady funkcí snů. Vychází z kognitivních teorií snění a tvrdí, ţe sny jsou aktivními pokusy o zpracování našich minulých záţitků (Hill, 2008). Sen integruje emocionálně významné událost z kaţdodenního ţivota s jiţ existujícími paměťovými stopami. Plní tedy asimilační funkci: vštěpuje záţitky z bdělého ţivota do příslušných kognitivních, emocionálních a behaviorálních schémat. Někdy ale sen v této úloze selhává (jde zvláště o ţivé a výrazné sny, znepokojující sny, opakující se sny, noční můry a pavor nocturnus) a pak je zapotřebí schémata akomodovat, coţ se děje s pomocí interpretace, a to tak, aby se staly otevřenějšími a schopnějšími asimilovat záţitky. Skrze porozumění je změněna struktura schémat (Hill & Knox, 2010). „Při interpretaci snů tedy měníme proces tvorby snů“ (Hill, 2008, s. 77). Shrnuto, sny reflektují spíše konflikty z bdělého ţivota neţ konflikty nevědomé. Tuto teorii zde uvádím proto, ţe je součástí Hillové integrativního způsobu práce se sny, který je v současné době nejzkoumanějším modelem práce se sny (viz níţe).

4. VÝZKUM V OBLASTI SNĚNÍ Vědecký výzkumu snů se potýká s definicí snů, způsobem získávání snových záţitků nebo jejich obsahovou analýzou. Souvisí s tím, ţe snění je mentální aktivita, která není přístupná přímé exploraci. Sen nebo jeho popis je tak s určitostí jen „vybavením mentální aktivity, která proběhla ve spánku“ (Plháková, s. 131).

4.1. Zkoumání formálních charakteristik snů Nejsnáze zkoumatelné jsou formální charakteristiky snů, nikoli pouze samy o sobě, ale ve vztahu s dalšími proměnnými. Byla zkoumána bizarnost snů ve smyslu absurdnosti snových představ, nespojitosti, nelogičnosti Domhoff (1996). definuje několik druhů nerealistických snových obsahů: neobvyklé akty, neobvyklé události, distorze objektů, metamorfózy nejrůznějšího druhu. Hobson (Hobson et al., 1987) dělil bizarní rysy snů do tří kategorií: diskontinuita (přerušení stabilní orientace snové zápletky), inkongruence (nevhodná syntéza nebo chybné spojení jejích prvků) a nejasnost či neurčitost (zmatení či záměna

21

snových obsahů). Přibliţně 20% snů obsahuje bizarní prvky, tyto jsou vysvětlovány neschopností mysli udrţet při snění lineární rozvoj dějové linie (Hobson et al., 1987). Dále byla zkoumána emocionalita snů (Domhoff, 1996; Schredl & Doll, 1998) s tím závěrem, ţe ve snech převládá negativní emocionalita. V průběhu 20. století došlo také k zajímavé změně v barevnosti snů. Zatímco ještě ve 40. letech 20. století studie vedly k závěru, ţe sny jsou černobílé, ve druhé polovině 20. století jiţ bylo 50-82 % snů barevných. Někteří výzkumníci to vykládají tak, ţe k této změně pravděpodobně s nástupem barevné televize a filmu. Kritici ale zpochybňují interní validitu výzkumu: lidská výpovědi o snech jsou náchylné k sugesci (vše podle Schwitzgebel, 2002). Velice dobře zkoumatelnou formální charakteristikou snění je i výbavnost snů. Byl nalezen její vztah s pohlavím (muţi si sny vybavují méně neţ ţeny) a způsobem buzení (při probouzení z NREM spánku lidé podávali myšlenkové popisy, měli pocit, ţe spíše přemýšlí, neţ sní) (Schredl, 2000; Merrit et al., 1994). Z osobnostních rysů s výbavností souvisí propustnost mentálních hranic, coţ je termín navrţený v 80. letech Ernestem Hartmannem (Beaulieu-Prévost & Zadra, 2007). Lidé se slabými a propustnými hranicemi si své sny vybavují častěji. Mají totiţ tendenci se současně koncentrovat na různé vnější podněty, jejich myšlení a cítění se prolínají. Zato jedinci se silnými hranicemi se dokáţou soustředit na jednu věc a ignorovat ostatní podněty. Daří se jim oddělovat myšlení a cítění (Beaulieu-Prévost & Zadra, 2007). Absorbce (pohlcení, pohrouţení) je další zkoumanou proměnnou a lze ji definovat jako stav zvýšeného imaginativního zaujetí určitým tématem. Individuální kapacita pozornosti je zaměřena na jedinou oblast. Beaulieu-Prévostova a Zandrova metastudie (2007) uvádí studie potvrzující vztah mezi mírou absorbce, mentálních hranic, postojem ke snům a výbavností snů. Častější vybavování snů je také spojené s vyšší tvořivostí (Schredl, 1995), otevřeností (Schredl et al., 2003), ţivou fantazií, zájmem o sny a jejich význam (Beaulieu-Prévost, 2007). Byl nalezen i vztah mezi valencí snů a frekvencí výskytu jistých typů snů (traumatické noční můry, posttraumatické noční můry a pavor nocturnus), a vzrušivostí (arousability) (Hicks et al., 2002). Výbavnost snů souvisí i s některými druhy obran (navenek zaměřená agrese, projekce, popření) (Cohen, 1969).

4.2. Obsahová analýza snů Nebyly zkoumány jen formální charakteristiky snů a snění, ale i obsahové. Plháková (2013) uvádí, ţe doposud bylo navrţeno více neţ 130 různých systémů obsahové analýzy snů.

22

Nejznámějším je Hallův a Van de Castleův systém obsahové analýzy snů z šedesátých let, který pro potřeby soudobého výzkumu upravil a revidoval Domhoff (1996). Obsahové kategorie dělí na empirické a teoretické, nebo nominální (dle výskytu) a hierarchické (ordinální, včetně intenzity a lokaci na škále). K základním kategoriím patří postavy (lidi, mýtické postavy, zvířata), u nichţ je potřeba skórovat ještě individuální či skupinový výskyt, rod, identitu, věk a prominenci (vztah ke snícímu). Emoce se řadí k pěti základním emocím: hněv, obavy, zmatek, smutek a štěstí. Sociální interakce se dělí na agresivní (s rozlišením na oběť a útočníka), přátelské projevy a sexuální interakce. Do aktivit patří vše, co postava dělá, úsilí se skóruje vţdy, kdyţ se postava snaţí vyřešit nějaký problém, překonat nějakou překáţku. Štěstí/neštěstí se vtahuje k determinaci snového děje náhodou. Prostředí se rozlišuje vnitřní a vnější. Objektům se přiřazuje 12 dílčích kategorií. Deskriptivní elementy jsou přívlastky v podobě adjektiv, příslovcí či frází, které zpřesňují snový obsah, a popisují se na základě modifikační, časové a negativní škály. Ještě sem patří jídlo a prvky z minulosti. Údaje z jednotlivých kategorií lze dále zpracovat do 11 komplexních indexů (vše Domhoff, 1996).

4.3. Souvislosti mezi bděním a sněním Calvin S. Hall v sedmdesátých letech 20. století zformuloval tzv. hypotézu kontinuity, která v nejobecnějším významu znamená, ţe sny reflektují záţitky daného jedince v bdělém stavu (Schredl & Wittmann, 2003), Do toho ale nepatří vědecké, finanční, kulturní, obchodní či průmyslové záleţitosti, ale intimní, emoční a osobní konflikty daného jedince. Hartmann k nim připojil aktivity vyţadující rychlé, sériové, soustředěné a účelné zpracování informací (Hartmann, 2000). Z faktorů ovlivňujících obsah snů byl zkoumán vliv vnější stimulace. Výzkumy ve spánkových laboratořích prokázaly, ţe dochází k projekci stimulů (čichových, sluchových, vestibulárních, dotykových, tepelných, přemístění trupu či končetin) prezentovaných během REM spánku, a to buď přímo, nebo v podobě symbolických vyjádření (Nielsen, 1993). Byly zkoumány i moţnosti ovlivnění snových obsahů sledováním filmů s různou (násilnou, komediální, sexuální) tematickou před usnutím, ale výsledky byly nepřesvědčivé. Osoby, které sledovaly filmy s agresivní tematikou, měly sny ţivější, citově zabarvenější, ale neobsahovaly víc násilí. Vliv sledování filmů před usnutím na snové obsahy je pravděpodobně malý (Cartwright, 1977). Samostatnou kapitolou je vztah mezi tvůrčím činem a sněním. V odborné literatuře je známo mnoho případů umělců i vědců, jimţ sen inspiroval či částečně vytvořil jejich tvůrčí

23

dílo (srov. Plháková, s. 163-166). Obecně se tento mechanismus uplatňuje při řešení problémů a sen je tak de facto součástí inkubační fáze. Ross to vysvětluje tak, ţe během spánku se oslabuje koncentrace pozornosti, rigidní myšlenkové zaměření se rozvolňuje, a tak se rozšíří asociační moţnosti a vynoří se nové alternativy řešení (podle Plháková, 2013).

4.4. Lucidní snění Lucidní snění je mentální děj, v jehoţ průběhu si spící uvědomí, ţe se mu právě zdá nějaký sen. Snící jsou schopni reflektovat a ovlivňovat snové prostředí a realizovat volní akty. Tento fenomén byl poprvé popsán před první světovou válkou van Eedenem a v sedmdesátých letech popularizován výzkumy La Berge (2006). Ten objevil, ţe fáze přechodu z běţného snění v REM spánku do lucidní fáze je zaznamenatelná pomocí elektrookulogramu. Člověk provede několik výrazných pohybů zleva doprava nebo nahoru a dolů (La Berge, 2006). V lucidním snění je moţné také praktikovat volní kontrolu dýchání (La Berge, 2006). Byla zkoumána i pohybová aktivita, jeţ vedla ke zvýšení tepové frekvence, nebo snový čas, kde se nepotvrdilo, ţe by člověk při lucidním snění reálně ztrácel časový odhad (La Berge, 2006). Psychické či pohybové činnosti prováděné během lucidního snění také vedou k namáhání stejných oblastí mozku jako obdobné aktivity realizované v bdělém stavu. La Berge a Dement (La Berge, 2006) objevili, ţe při zpívání je větší výskyt alfa vln v levé hemisféře a při počítání v pravé. Při lucidním snění se také zvyšuje beta aktivita v levém temenním laloku v oblasti, která je spojována se sebeuvědomováním a sémantickým porozuměním (Holzinger, LaBerge, Levitan, 2006). Vossová s kolegy také zjistili, ţe při lucidním snění dochází k výraznému zvýšení nervové aktivity ve frontálních a frontolaterálních oblastech mozku, která je ale niţší neţ v bdělém stavu. Lucidní snění tak můţe být hraničním, hybridním stavem vědomí (Voss et al., 2009). Z osobnostních rysů měli lidé lucidně snící tenké mentální hranice, vnitřní místo kontroly a byli nezávislí na poli. Dobře si své sny pamatují a výše skórovali na subškálách NEO-PI-R otevřenosti ke zkušenosti: fantazie (vytváření zajímavého vnitřního světa, představivost a fantazie) a ideje (intelektuální zvídavost a otevřenost novým a nekonvenčním myšlenkám) (přehled podle Plháková, s. 174-175).

24

5. TYPOLOGIE SNŮ Většinu relevantních typologií snů podávají autoři psychoterapeuticky zaměření na základě své praxe, respektive na základě teorie psychoterapeutického směru, k němuţ se hlásí. V Čechách je nejvíce psychoterapeutické literatury váţící se ke snům jungiánského zaměření (srov. Aeppli, 2001; Dieckmann, 2010; Hall, 2005; Heffernanová, 2008; Nellová, 2009; Sanford, 2003; Vollmar, 1994), tudíţ většina níţe uvedených kategorizací vychází z jungovského přístupu ke snům (viz výše). Sanford (2003) rozděluje sny na sny obyčejné, sny „denního úklidu“, a sny „velké“, archetypální, mytologické, které „zanechaly dojem na primitivní národy“ (Sanford, s. 27). Sny denního úklidu odráţejí události z našeho kaţdodenního ţivota a mají funkci očistnou a funkci udrţování pořádku v psýché. K malým snům dále patří sny, které obsahově sahají do raného ţivota člověka. Velké sny jsou sny „numinózní“ nebo také archetypické, nabité silnou psychickou energií a mající „povahu autonomní duchovní skutečnosti existující mimo naši vlastní přirozenost“ (Sanford, s. 28). Dále sem patří sny, kde se objevuje mimosmyslové vnímání (věštecké apod.), a sny diagnostické, s jejichţ pomocí je moţné rozpoznávat nemoci. Heffernanová (2008) dělí sny na hrozné, coţ jsou sny úzkostné, noční můry, které se snaţí převést pozornost na věci z běţného dne, kterým se snaţíme vyhnout nebo je vytěsnit, nebo na neřešený konflikt, se kterým nemůţeme nic dělat. Tyto sny ale obvykle nepřichází ublíţit, nýbrţ varovat. Sny tzv. obyčejné nás informují o našich pohnutkách, vztazích, chování a jeho následcích. Tyto vycházejí z vrstev blízkých vědomí a bývají snadno pochopitelné. Opakující se sny obsahují naléhavý vzkaz, sen nám opakuje informace tak dlouho, dokud nějak problém nevyřešíme. Sny traumatické bývají také opakované, přehrávají nějaký traumatický záţitek a práce s nimi je většinou nesmírně obtíţná. Sny „úţasné“ nebo také numinózní jsou archetypické. Jsou fascinující, pouţívají mytologické, náboţenské a pohádkové symboly a často nabízejí vedení. Tyto sny se většinou nevykládají a jejich obsah je nejlépe integrovat proţitkem. Vize jsou sny bez děje nebo s krátkým dějem a jsou spíše vhodné k meditaci nebo pro jiné mimo-vědomé metody. Sny lucidní jsou ty, v nichţ si najednou uvědomíme, ţe se nám vše jenom zdá. Vědomí proniká do snu, máme v něm luciditu (bdělost), tudíţ i moţnost se snem interagovat, ovlivňovat jej. Velice se tak podobají aktivní imaginaci. Sny a stavy hypnagogické se vyskytují během usínání a jsou spojeny s první fází NREM spánku (viz výše). Sny předvídavé zdánlivě „vědí“, co se stane v budoucnu, protoţe „uvnitř“ se to jiţ stalo. Některé z nich ale přinášejí informace (např. o budoucích událostech), které nelze vysvětlit jejich přítomností v nevědomí. Tyto informace

25

bývají zásadní důleţitosti pro snícího (změna v rodině, zaměstnání, velká cesta apod.). Sny telepatické (nebo také synchronické) se odehrávají současně s událostí závaţnou pro snícího (nejčastěji jde o úmrtí blízké osoby). Jsou alarmující a bývají krátké. A konečně sen věštecký se týká osudu jiných lidí, nějaké události, která se snícího přímo netýká (např. osudů více lidí, pasaţérů lodí a letadel, nebo i celých národů). Aeppli (2001) rozděluje sny do čtyř skupin. Do první patří sny vypovídající o aktuální ţivotní situaci a odpovídají vědomým záţitkům dne. Do druhé sny o nepovšimnutých záţitcích a konfliktech, přičemţ sen zde má kompenzační funkci, tj. vyzdvihává nedoceňované a redukuje přeceňované. Do třetí patří sny, kde dochází ke střetu mezi já a vnitřním světem člověka, a konečně do čtvrté sny, jejichţ témata mají zdroj výhradně v nevědomí. Podobně Jacobi (podle Dieckmann, 2010) dělí sny podle jejich vztahu k vědomí. Sen můţe přicházet jako reakce na určitou vědomou situaci, kterou doplňuje nebo kompenzuje. Obsahuje více či méně zřetelné záţitky z předchozích dní nebo na ně poukazuje. Sen také můţe být spontánním produktem nevědomí. Do vědomé situace přidává nevědomý aspekt a tak mezi nimi vzniká napětí a konflikt. Nebo je sen čistým produktem nevědomých procesů. Tyto sny se nejobtíţněji vykládají, ale mívají zásadní vliv na postoje člověka. Huntova typologie snů (1989) vychází z předpokladu, ţe sny slouţí různým účelům, protoţe nemají fixní funkci. Respektive různé typy snů mohou slouţit různým účelům. Navrhl několik vzájemně se překrývajících kategorií: běţné sny slouţící ke konsolidaci a reorganizaci vzpomínek, freudovské sny tlaku a uvolnění, sny zaloţené na somatických stavech a chorobách, sny zaloţené na metaforách, sny zaloţené na řešení problémů a hluboké intuici, vědomě kontrolované sny, různé typy nočních můr, jungiánské archetypicko-mytologické sny.

6. PRÁCE SE SNY V PSYCHOTERAPII Neţ přistoupím k popisu účelu práce se sny v psychoterapii a charakteristice jednotlivých přístupů, je dobré si na úvod připomenout kontext takové práce. „V psychoterapeutické praxi je toto setkání, vzájemné naladění, empatie, porozumění, přijetí, vzájemný respekt, přenosový vztah, aliance atd., asi nejpodstatnějším pilířem terapeutického působení. Ani nejlépe zvládnutá technika nic nezmůţe bez obyčejného lidského kontaktu. A právě sny, pokud k jejich výkladu nepřistupujeme příliš technicky, jsou pro svou symbolickou povahu a otevřenost výkladu dobrým místem takového setkávání“ (Skála, s. 282).

26

6.1. Význam práce se sny v psychoterapii Norcross a Prochaska (1999) na základě své komparativní analýzy různých psychoterapeutických systémů uvádějí jako základ účinku psychoterapie procesy změny, coţ jsou „skryté a zjevné činnosti, které klienty přivedou ke změně proţívání, myšlení, chování či vztahů spojených s určitým problémem či obecnějším způsobem ţivota“ (Norcross & Prochaska, s. 22). K těmto procesům patří zvyšování vědomí, katarze, vybírání, podmíněný podnět a manipulace s následky. Zvyšováním vědomí se má na mysli původní psychoanalytický koncept zvědomování. Není to tedy pouhé kognitivní přikývnutí, ale má i proţitkovou sloţku a jeho kýţeným tvarem je vhled ve formě „aha-záţitku“ (viz níţe). Pojetí katarze vychází z hydraulického modelu emocí, z něhoţ vyplývá, ţe uvolněním zablokovaných emocí dojde k rozpuštění symptomů. Vybírání je volba se vší tíţí a naléhavostí. Podmíněný podnětem se míní jeho změna, aby bylo dosaţeno změny reakce. Manipulace s následky znamená, kdyţ v ţivotě člověka dojde ke změně v důsledku změny následků v prostředí. Při práci se sny se uplatňují první tři procesy změny. Hodně obecně řečeno, práce se sny tedy slouţí těmto cílům. Tato práce je ovšem o skupinové práci se sny, jejímţ výrazným prvkem je vyprávění snů před skupinou. Proč si vlastně lidé sny vyprávějí. Friedman (2010) se domnívá, ţe vyprávění snů má dvě funkce, jeţ jsou obě nevědomé a intersubjektivní. Jednak nevědomý poţadavek kontejnování a ovlivnění vztahů s posluchači snu. Jde o základní specifikum práce se snem. Zatímco v procesu snění zachycuje snové obsahy pouze ego, při vyprávění snu v terapii či ve skupině můţe se zachycením snových obsahů pomoci někdo druhý. Můţe pomoci „zpracovat nedokončenou elaboraci emocionálních tenzí objevivších se ve snu“ (Friedman, 2010, s. 329). Clark (1994) uvádí, ţe skupinová práce se sny zvyšuje sebeporozumění účastníků skupiny, soudrţnost skupiny a stimuluje ji. Eudell-Simmons a Hilsenroth (2005) dělí důvody pro uţívání snů v současné skupinové psychoterapii do čtyř skupin: facilitují terapeutický proces, facilitují klientovy vhledy a sebeuvědomování, poskytují klinicky relevantní a cennou informaci terapeutovi a poskytují měřítko psychoterapeutické změny.

27

Snová analýza prohlubuje a akceleruje psychoterapeutický proces (Sparrow & Thurston, 2010). Podle Glucksmana (1988) snová práce poskytnout rychlý přístup ke klientovým nejdůleţitějším problémům. Terapeutický proces také můţe být usnadněn tím, ţe klient se méně zdráhá mluvit o snu neţ o citlivých osobních záleţitostech. Hovořit o snech můţe být pro klienta bezpečnější, protoţe má od snového obsahu jistý distanc. Přispívá k uvolnění a odhalení, zlepšuje postoj klienta k participaci v terapii (EudellSimmons & Hilsenroth, 2005). Práce se sny facilituje proces sebepoznání. V různých školách je nazýván jinak a mívá různý význam. Také lze pouţít pojmy vhled, vědomí, porozumění či objasnění. Předpokládá se, ţe toto sebepoznání je nezbytnou podmínkou při změně ţivotních situací či svého chování. V psychoanalytických a psychodynamických přístupech má vhled pomoci objasnit dlouhodobé interakční vzorce, objasnit spojení mezi minulou událostí a současným chováním nebo uvědomění obran a jejich účelu (Craig & Walsh, 1993). V existenciálních terapiích a gestaltu je uvědomění také poznáním afektu, v jakých ţivotních situacích se objevuje apod. (Craig & Walsh, 1993). V kognitivně-behaviorálních terapiích má objasnění podobu maladaptivních myšlenkových vzorců a jejich celkového schématu. Elliott (Elliott et al., 1994) konceptualizuje vhled jako fenomén obsahující 4 části: metaforická vize (vidění sebe sama v jiném světle), spojení (odkrytí vzorců ve své existenci nebo souvislostí mezi různými aspekty zkušenosti), náhlost (afektivní reakce na překvapení z náhlosti vhledu) a novost (pocit objevu něčeho, co dříve nebylo známo). Moţná by bylo výstiţnější říct, ţe práce se sny facilituje proces osobně relevantního poznání. Sem je pak moţné zahrnout i sny anticipační, archetypické, synchronistické a jiné. Není pak třeba drţet tezi, ţe sny jsou výhradním produktem individuální osobnosti, i kdyţ jen skrze ni se manifestují. V případě těchto „velkých“ snů však nejde „jen“ o poznání, ale i o participaci na přesahující rovině, transcendenci. Výsledkem poznání je pak smysl a ten má integrativní a léčivé účinky ze své podstaty. Respektive metaintegrativní účinky: umoţňuje unést a v hloubce přijmout i neintegrovanost. Sny je moţné pojímat jako jakýkoli jiný druh klinického materiálu, jako jsou anamnestická data nebo narativní vyprávění. Sny v tomto ohledu mají několik výhod i nevýhod. Nevýhoda je nabíledni: snový materiál je velmi často nesrozumitelný, ne-li nepochopitelný. Je třeba s ním dále nakládat, vykládat jej, a to zvyšuje pravděpodobnost chybného klinického závěru. Na druhou stranu, jak jiţ bylo uvedeno, sny se lépe vyprávějí druhému člověku neţ explicitně citlivé či odhalující osobní údaje. Člověk je za nimi částečně 28

jakoby schován, nedotýkají se jej přímo, přinejmenším emocionálně. Vyprávěním snu klient o sobě můţe hodně říct, aniţ by se s tím musel identifikovat. Klient také můţe být otevřenější práci se snem, protoţe sen je jedinečné dílo. V přímém rozhovoru o bdělém ţivotě můţe být přesvědčen, ţe jej dobře zná a vykládá si jej adekvátně a nevidí důvod pro alternativní vysvětlení. Sny mohou poskytnout materiál o povrchových rysech osobnosti a mohou odhalit hlubší konflikty a témata, stejně jako nevědomé postoje k terapii a terapeutovi (Glucksman, 2001). Sny také mohou poskytnout informaci o klientových vzorcích chování, včetně přesvědčení a afektivních odpovědí, (Freeman & Boyll, 1992) a o vzorcích interpersonálního fungování (Abrams, 1992). V rámci terapie mohou sny pomoci „obejít“ obrany (Glucksman, 2001), pomoci s časnou evaluací (Kramer, 1991) a někdy zkrátit terapii (Hill, 1996). Van de Castle (1994) uvádí, ţe se snový obsah liší u jednotlivých psychických poruch: deprese, hysterie, schizofrenie, sexuální zneuţívání v anamnéze, chronický mozkový syndrom. Sny také mohou terapeutovi poskytovat zpětnou vazbu o změnách, které v souvislosti s terapeutickým záměrem u klienta probíhají. Sirois (1994) zmiňuje, ţe sny mohou odráţet citlivé momenty v terapii, které se objevují, zvlášť kdyţ klient povaţuje terapeutovy intervence za necitlivé. Klienti někdy přinášejí sny odhalující formy přenosu nebo sny o ukončení terapie (Hill & Knox, 2010). Sny také mohou ukazovat na posun v opakovaných snových tématech, nový přístup klienta. Jung (1996) uvádí případy, kdy snové symboly bytostného Já ilustrovaly hluboké integrativní změny, které se v klientovi odehrávaly v rámci analytického procesu. Podobné rozdělení smyslu práce se sny v psychoterapeutickém formátu uvádějí Pesant a Zadra (2004), kteří na základě analýzy záznamů o klinických pozorováních (kazuistik a deskriptivních studií) dospěli ke třem hlavním kategoriím efektů práce se sny: klientovy vhledy (Crits-Christoph et al., 1993), zvýšená angaţovanost klienta na terapeutickém procesu (Derr & Zimpher, 1996) a lepší porozumění klientovy duševní dynamiky (Glucksman, 1988) a klinickému postupu (Dimaggio et al., 1997).

6.2. Jednotlivé přístupy k práci se sny 6.2.1. Sigmund Freud a psychoanalýza Sám Freud se proslavil metodou volných asociací. Pacient měl volně asociovat (myšlenky, pocity) ke kaţdému snovému tématu, a tak vlastně obrátit proces zkreslení (snová práce v původním významu). Tyto asociace pak mohou být pouţity terapeutem k interpretaci 29

latentního obsahu snu (Pesant & Zadra, 2004). Obé mělo za účel odhalení skrytého pudového obsahu a jeho vynesení na světlo (Plháková, 2013). Při vytváření interpretací analytik vyuţívá i svoje vlastní asociace i své porozumění přenosu a odporu. (Schwartz, 1990) Pokud nebyla individuální interpretace úspěšná, chápal Freud snové symboly jako univerzální nevědomé symboly, z nichţ většina měla sexuální povahu (Hill, 2008). Z hlediska procesuálních kategorií terapeutické práce tedy analytik vyslechl sen, odkrýval spojitosti snových obrazů s bdělým ţivotem, dotazoval se na popis obrazů, spolupracoval s klienty na vytvoření interpretace, pracoval s konflikty prezentovanými ve snech, interpretoval sny v návaznosti na minulost klienta a jeho současný ţivot, povzbuzoval ke znovuproţití emocí váţících se ke snu, pouţíval snové obrazy jako metafory v terapii a povzbuzoval k vyprávění snů (Hill & Knox, 2008). 6.2.2. Moderní psychoanalytické směry Moderní psychoanalytické směry (přehled in Hill, 2008) stále přednostně pouţívají techniku volných asociací jako nástroje k odkrytí a reakcí snícího na denní rezidua, které stimulovaly sny. Schwartz (1990) uvádí, ţe terapeuti facilitují tvorbu volných asociací především interpretováním odporu a přenosu. Více se tedy orientují na aktuální situaci při sezení. Ukázkou konkrétního psychoanalytického modelu práce se sny je Weissův přístup vycházející z Rosenthalova pojetí snové práce. Tvrdí, ţe k porozumění snovým odkazům je třeba se naučit snový jazyk, jenţ pouţívá neverbální obrazy a představy, které reprezentují myšlenky a emoce. Sen analyzuje v šesti krocích: 1) Nejprve snivec převypráví svůj sen ve třetí osobě nebo vypráví o celkové náladě a pocitech, tím identifikuje základní vzorec snu a ten pak vztahuje k bdělému ţivotu. 2) Poté se najde ohnisko snu, coţ bývá zpravidla nejméně srozumitelná část snu. 3) Definování kaţdého symbolu a získání relevantních asociací, co znamenají jednotlivé symboly a jak se vztahují k bdělému ţivotu. 4) Propracování celého příběhu, kde symboly jiţ jsou nahrazeny novými významy. 5) Nalezení odkazu snu, který hovoří, co dělat nebo nedělat v ţivotě. 6) Aplikování snového obsahu do ţivota jednotlivce (Hill, 2008). 6.2.3. C. G. Jung a analytická psychologie Jung interpretoval sny dvojím způsobem, na úrovni objektové a na úrovni subjektové. Na úrovni objektové vztahoval snová témata k vnějšímu světu a sociálnímu okolí snícího. Na úrovni subjektové vztahoval snové obsahy k osobnosti snícího, jeho vnitřnímu světu, osobnímu i kolektivnímu nevědomí (Kastová, 2013). 30

Při asociativní práci se snaţil udrţet asociace co nejblíţe snovým obrazům. Freudovu techniku volných asociací povaţoval za pouhou hru komplexů (Jung, 1996). Povzbuzoval pacienty, aby snové obrazy nějak ztvárňovali (výtvarně, dramaticky, tancem, hudbou) (Hall, 2005). Primární interpretaci navrhoval činit na úrovni osobního nevědomí. Aţ kdyţ byla taková neúčinná či sen byl zjevně archetypické povahy, interpretoval sny na úrovni kolektivního nevědomí. K tomu účelu pouţíval tzv. amplifikaci, coţ je rozvinutí objektivní formy volných asociací. Jejich obsahem je objektivní historická fantazie naší kultury, obecně platná umělecká díla, další materiál přináší mytologie, etnologie, srovnávací religionistika, folklor (Dieckmann, 2010). Analytik k objektivním asociacím či přímo snovým obrazům přidává analogické mytologické obrazy, aby pomohl snícímu rozvinout jeho sen (Hall, 2005). Jedná se o „umění nacházet vztahy mezi snovým obrazem a symbolickým, folklorním kulturním dědictvím, zobecnělou všelidskou zkušeností s typickými ţivotními situacemi“ (Černoušek, s. 162). Cílem asociací i amplifikace je odkrytí hlubších snových potenciálních významů pro jedince. K práci se sny Jung pouţíval i svou techniku aktivní imaginace, která umoţňuje prozkoumat snová témata na hlubší úrovni. Spočívá ve fantazijním vyvolání části snu nebo celého snu a následné aktivní participaci s obrazy. Od běţného denního snění se liší blízkostí já samovolného proudu obrazů (Hall, 2005). Stejně jako v případě psychoanalýzy, i jungiánští terapeuté při práci se sny pracují s aktuálním odporem, přenosem a protipřenosem (Dieckmann, 2010). 6.2.4. Současné jungiánské přístupy Johnson (podle Hill, 2008) uvádí jungiánský přístup k práci se sny, který má čtyři kroky a je zaměřen na interpretaci snu. V prvním kroku je třeba vytvořit základ pro interpretaci snu pomocí asociací. Asociace se tvoří návratem k původnímu obrazu, nikoli volným řetězením. Pro terapeuta přitom platí pravidlo zůstávat tam, kde je „energie“. Tím je aktivována „probouzející“ a „burcující“ funkce symbolu. Při takových asociacích se můţe objevit pochopení vztahu s dalšími symboly ve snu, můţe se dotknout zraněných či bolavých částí anebo nový vhled. V této fázi je moţné také amplifikovat (viz výše). Ve druhém kroku následuje hledání vnitřního já, jeţ je reprezentováno obrazy. V souladu se subjektovým výkladem tak kaţdá část snu reprezentuje část osobnosti (anima, animus, persona). Ve třetím kroku se interpretuje souhrnný význam snu jako odkazu či zprávy z nevědomí. Taková interpretace by měla přinést něco nového, co ještě neví, neměla by vést k sebechvále nebo

31

„nafouknutí ega“. Ve čtvrtém kroku je sen s pomocí rituálů učinit víc konkrétním, zintenzivnit porozumění a pomoci člověku změnit svoje návyky a postoje. Příkladem je namalování snového obrazu, přinesení květin na hrob mrtvého po tom, co se snícímu o něm zdálo apod. (Hill, 2008). 6.2.5. Alfred Adler a individuální psychologie Adler nezanechal popisy práce se sny. Moderní přívrţenci adleriánské individuální psychologie nahradili fixní symbolismus individualizovaným rozuměním snovým metaforám, kladou důraz na pozitivní interpretace a povzbuzení a reinterpretují roli analytika jako roli spolupracovníka spíše neţ experta. Podporují klientovo porozumění snu stejně jako jeho úsilí pouţívat tato nové porozumění k vhledům týkajícím se denních událostí (Hill & Knox, 2010). 6.2.6. Existencialistické a fenomenologické přístupy Cílem práce se snem v dasein analýze je návrat ke snu jako ţivé, konkrétní epizodě bytí ve světě a umoţnit snícímu uznat a ocenit svoji zkušenost (Hill, 2008). „Daseinanalytický terapeut vede klienta k tomu, aby setrval u jednotlivých fenoménů a uvědomil si jejich význam tak, jak se samy ukazují“ (Plháková, s. 201). Povzbuzuje klienta, aby se vztáhl i k nejmenším detailům snu a klade důraz na emoce, aby klientovi umoţnil sen znovu proţít „tady a teď“ (Boss, 2002). Důraz na manifestní obsah snu přináší spontánní vyvstávání vzpomínek a vhledů. Klient je poté povzbuzován, aby ustavoval paralely mezi snovou zkušeností a bdělým ţivotem (Pesant & Zadra, 2004). Psychoterapeuti Craig & Walsh (1993) prezentují dvě fáze fenomenologické analýzy snu: výklad a objasnění. Ve fázi výkladu snící prezentuje svůj sen, rozpomíná se na detaily, připomíná si sen a znovu jej proţívá. Terapeut poslouchá, pozoruje a doptává se, ale neinterpretuje. Úlohou snícího je povědět vše, co ví. Ve fázi klarifikace pak terapeut pomáhá snícímu najít smysl snu, který je v něm jiţ přítomen, aniţ by se opíral o teoretické koncepty či symboly. Terapeut naslouchá, aby rozpoznal, co bylo řečeno a rozpoznáno, co bylo řečeno a nerozpoznáno i co nebylo řečeno. „Pro získání významu snu musí terapeuti dát do „závorek“ či bokem svoje názory na sen a poslouchat jej jen takový, jaký je sám o sobě“ (Hill, 2008, s. 54). Snové obrazy se buď týkají samy sebe (primární význam), entit, jimiţ jsou (sekundární význam), a korespondujících znaků z bdělého ţivota (terciární význam) (Craig & Walsh, 1993). 6.2.7. Fritz Perls a přístup gestalt psychoterapie Práce se sny v gestalt přístupu je orientována na proces, na přítomnost a na proţitek.

32

Jak bylo uvedeno výše, Perls pojímal snové postavy a elementy jako projikované nechtěné nebo odmítané aspekty osobnosti snícího (Perls, 1996). Odmítl pojem nevědomí a zaměřil se na situaci tady a teď. Práce se snem se pak zaměřuje na integraci potlačených nebo vytěsněných částí self (Polster & Polster, 2000). Gestalt práce se sny je zaměřená na proţitek a jeho integrativní potenciál. Perls vedl klienty, k tomu, aby přehrávali jednotlivé části svých snů, tak je mohli proţít a pracovat s korespondujícími emocemi a konflikty. Nepouţíval techniku interpretace, protoţe se domníval, ţe narušuje klientovo směřování k vlastnímu uvědomování a niternému proţívání (Hill, 2008). V praxi to vypadá tak, ţe je snivec poţádán, aby vyprávěl sen v první osobě a v přítomném čase, aby si jej znovuproţil (Fantz, 1987). Terapeut si mezitím sen vizualizuje a všímá si i dalších rovin projevu snícího (Joyce & Sills, 2001). Podobně si všímá i vlastních pocitů a myšlenek a udrţuje „fluidní kvalitu pozornosti“ (Jára, 2004). Takto se snaţí postihnout fenomenologické pole a otevírá se aktuálnímu procesu. Poté se identifikuje s jednotlivými snovými elementy a popisuje své pocity, myšlenky, jednání, jako kdyby jimi opravdu byl. Potom je sehraje (technika hraní rolí) nebo nějak ztvární, čímţ se spustí dialog mezi elementy, coţ je de facto proces, který můţe vést k odhalení polarit a konfliktů mezi rozdílnými aspekty osobnosti snícího. Pracuje v souladu s principem gestaltu „tady a teď“ (Jára, 2004). Máme-li pouţít termínu gestalt terapie, na tento proces lze nahlíţet jako na retroflexi, při níţ snící komunikuje především sám se sebou (Polster, 2005). Sen má tak být oţiven a stejně tak i klientovy emoce. Cílem je externalizovat vnitřní děj. Při této činnosti můţe docházet ke spontánním vhledům, uvědoměním či identifikacím (Perls, Hefferline & Goodman, 1998). Tuto techniku lze také zkombinovat s technikou prázdné ţidle. Další postup práce je jiţ více kreativní, terapeut se můţe například zeptat, co ve snu chybí, co by do něj klient rád přidal. Nebo vyzvat k úvaze, nad čím snová postava přemýšlí, co by se jí mohlo stát (Joyce & Sills, 2001). Gestalt terapie je ale otevřená i jiným způsobům vyjádření jako výtvarné, kinestetické, auditivní apod. Někdy je vhodné vyuţít i techniku dokončení snu v imaginaci. Ta se pouţívá především u nočních můr či obecně sny se silným konfliktním tématem. Předpokládá se zde aktivní role terapeuta (Joyce & Sills, 2001). Podle Perlse (1996) dochází k osobnostnímu růstu z uvědomění a vhledů, jeţ se vynořují, kdyţ klient sen znovuproţívá, a nikoli z intelektuální interpretace.

33

Práce se snem také nemusí být v kontextu gestalt terapie v centru terapeutického procesu. Sen či snové téma můţe být „vstupenkou“, která spustí tvůrčí proces, který uţ se posléze původního snu netýká (Jára, 2004). 6.2.8. Experienciální přístupy Hlavním znakem těchto přístupů je snaha pomoci klientům znovu proţít pocity a emoce obsaţené v jejich snech. Typickým představitelem těchto přístupů je Gendlinova a Mahrerova práce se sny v rámci focusingu, která zároveň spadá do kategorie na tělo zaměřené práce se snem (Pesant & Zadra, 2004). Autoři vycházejí z toho, ţe pokud se člověku podaří spojit se snovými pocity a emocemi či dosáhnout „pociťovaného smyslu“ toho, co zaţil ve snu, uvolní se tím energie a člověk „ví“, o čem sen je (Hill, 2008). Proţíváním emocí a citů člověk zůstává v proudu záţitků a můţe se tak posunovat k nově se vynořujícím emocím. Součástí této metody je zaměřování se nejen na emoční proţitky, ale i na tělové pocity při přemýšlení o snu. Terapeutova role spočívá v tom, ţe pomáhá klientům v místech vrcholných pocitů plně a hlouběji oţivit sny a pokračovat ve znovuproţívání pocitů, aţ se člověk dostane do místa nového záţitku, který by měl vést ke změně jeho dosavadního self. Podle autorů člověk tímto způsobem získává nové „směřování růstu“, jehoţ příkladem je například vyjadřování sebe samého, dovolení druhému se přiblíţit, schopnost poţádat o pomoc (Hill, 2008; Pesant & Zadra, 2004). Jiná technika, nazývaná „bias control“, spočívá v hledání protikladné interpretace, aniţ by ji snící přijal. Kupříkladu co se ve snu nejprve zdá nepříjemné, špatné či ohroţující můţe dostat pozitivní novou kvalitu v těle snícího, pokud se na to dostatečně soustředí (Pesant & Zadra, 2004). 6.2.9. Kognitivní terapie Práce se snem v kognitivní terapii si klade za cíl identifikovat kognitivní zkreslení, schémata a maladaptivní myšlenkové vzorce (Rosner et al., 2004). Freeman a White (2002) pouţívají sny jako svého druhu „domácí úkol“. Sen zde reprezentuje dramatizaci klientova pohledu na sebe i na svět. Autoři také uvádějí 15 návodů, jak pracovat se snem v rámci kognitivně-behaviorální terapie. Tvrdí, ţe sny by měly být chápány spíše tematicky neţ symbolicky, tedy hodnota snů spočívá v nich samotných, nikoli v symbolických reprezentacích něčeho nebo někoho jiného. Domnívají se, ţe klientovy afektivní odpovědi ve snu jsou analogické odpovědím v bdělém ţivotě. Proto se při práci se sny zajímají o to, jak se klient ke snovým tématům afektivně vztahuje. Z kaţdého snu se ve spolupráci s klientem

34

snaţí vydestilovat jedno primární téma nebo „ponaučení“, jeţ se váţe k jeho fungování ve světě (Rosner et al., 2004; Freeman & White, 2002; Freeman & Boyll, 1992). Příkladem kognitivního přístupu v práci se sny je IRT teorie Barryho Krakowa (Krakow & Zadra, 2006), jíţ vyvinul na pomoc lidem trpícím těţkými sny nebo posttraumatickými nočními můrami. Skládá se ze dvou částí. Nejdříve je třeba provést edukaci a kognitivní restrukturalizaci, aby klienti chápali těţké sny jako naučené. To by mělo vést k uvědomění, ţe mohou ovlivňovat snové chování. Ve druhém kroku probíhá nácvik imaginace: vyberou si noční můru, s terapeutem naleznou způsob, jakým by sen změnili či upravili, a poté v sezení i při domácích cvičeních imaginují takto upravené sny. Tímto způsobem je dle Krakowa oslovena léčivá síla snové obrazotvornosti. 6.2.10. Procesorientovaná práce se sny Při práci se sny jde o rozvinutí projevu symptomu či snového obrazu pomocí širokého spektra kanálů (Mindell, 1992). Od Junga procesně-orientovaný přístup přejal metodu aktivní imaginace, z gestalt terapie rozhovor se snovou postavou či symptomem, identifikování se s postavou ve snu, převyprávění snu v první osobě tady a teď, znovuproţití snu a orientaci na přítomný okamţik (Mindell, 2008). Cílem zesílení (amplifikace) projevu symptomu/snového pocitu a vyuţití více kanálů a jejich přepínání je zintenzivnění interpretace snu (Mindell, 2001). Tak dojde k plnějšímu projevu archetypů skrze pohyby či fyzické funkce (soustředění/vyjadřování/bolest/nicnedělání apod.) a tudíţ k „intenzivnější interakci já se snovým tělem“ (Mindell, 2008, s. 128). Jinak řečeno snové tělo amplifikuje svoje signály (např. hrozivé sny) do té doby, neţ přinutí já se jeho významy zabývat (Heretik & Andrášiová, 1996). Úkolem terapeuta je odhalit celkový snový proces a přivést jej do vědomí, integrovat jej. „Pracuje s procesuálním paradigmatem a ne s daným konceptem snu“ (Heretik & Andrášiová, 1996, s. 296). Pracuje jak s procesy v obsazených kanálech, ale stejně tak si všímá i kanálů neobsazených, a tyto v průběhu práce se snem oslovuje. Nutným předpokladem úspěšného výstupu je ale (podobně jako u psychoanalytického přístupu) dosaţení vhledu. Samotná fyzická amplifikace skrze proces přepnutí kanálu nakonec má vést k obrazům/myšlenkám/emocionálním stavům. Správnost vhledu či výkladu snu by se měla dle Mindella (2008, s. 135) projevit v „citové a rozumové souhlasné reakci snícího“, průběhu následujících snů a okamţitou změnou vnějšího fyzického chování. V rámci procesorientovaného přístupu ale nejde o postavení zaměření na tělo proti zaměření na mysl a emoce. Mindell (2008, s. 138) k tomu říká, ţe: „Pouhá analýza snů

35

nemusí totiţ vţdy vyvolat změny tělesných procesů, podobně jako analýza těla nemusí vyhovovat rozumového nebo imaginativního hlediska.“ Proto k pouţívaným technikám práce se sny přidává i čistě konativně-meditativní „hledání vize“. Dále sem ještě patří meditace a spontánní dech, akupresura a vyuţití tělové symboliky při verbální interpretaci snů (Mindell, 2001). Hovoří-li Mindell o interpretaci, nemá na mysli přiřknutí nějakého významu snu na základě konsenzuálních přesvědčení, ale jako ko-kreativním (spolu-tvořeném) výstupu z procesové práce (Mindell, 2001). Zde je dobré doplnit, ţe práce se snem v procesorientované psychoterapii nemusí být prací se snem doslova. Je to práce s procesem, který se manifestuje při formálním uspořádání práce se snem. To má společné s psychoanalytickými přístupy, které si při práci se snem v první řadě všímají jevů přenosu a odporu, jeţ se váţí ke způsobu podání snu, jeho výběru klientem atp., ale nemusí se vázat přímo ke snovému obsahu. 6.2.11. Současné integrativní přístupy Delaneyové metoda Snového rozhovoru Gestaltem i jungiánským přístupem k práci se sny byla ovlivněna Gayle Delaneyová. Ve své metodě Snového rozhovoru jakoby předstírá, ţe je z jiné planety, aby ustavila vztah klient-terapeut. V první fázi podněcuje klienta k formulování subjektivních popisů kaţdého snového elementu. Ve druhé fázi („přemostění“) klade klientovi otázky, v jakém smyslu můţe být sen metaforou současné ţivotní situace. A na závěr má klient přemýšlet, jaké změny ve svém ţivotě provede na základě toho, co se při práci se snem naučil (Pesant & Zadra, 2004). V rozepsané podobě snovou práci uvádí v sedmi krocích: vyprávění příběhu snu, získání přehledu o (po)citech, získání přiměřených definic a popisů hlavních symbolů, shrnutí a zrekapitulování popisů, propojení s bdělým ţivotem, sumarizace, reflektování a vytvoření moţností pro jednání (Hill, 2008). Pětihvězdičkový model Sparrowa a Thurstona Pětihvězdičkový model práce se sny Sparrowa a Thurstona (2010) vychází z jejich teorie snů jako spolu-utvářených výstupů (Dreams as co-created outcomes). Při práci se sny se zaměřují na proces, na způsob, jakým snové já ve snu interaguje se snovými obrazy. Místo otázek zaměřených na obsah („Co myslíte, ţe Vám sen sděluje?“) pokládají otázky zaměřené na proces („Co by se stalo, kdybyste zůstal stát?“). Tato metoda pouţívá postupy známé z dalších přístupů, jako vyprávění snů v přítomném čase (gestalt), prozkoumávání emocí

36

(Ullman), naslouchání snu jako vlastnímu (Ullman), destilování témat (Delaney), pouţívání neintrusivních metod k analýze obraznosti (Jung). K tomu ale přidává zkoumání odpovědí snícího na sen, dopad těchto odpovědí na vizuální obsah snu a reciproční povahu vztahu sensnivec (Sparrow & Thurston, 2010). Pětihvězdičkový model má k němému úţasu samotných autorů pět fází. V první fázi probíhá sdílení emocí snícího i terapeuta. Klientovy myšlenky, emoce a chování v tomto kontextu ovlivňují výslednou podobu snu. Například některé emoce mohou ze snu vyplývat, i kdyţ přímo ve snu nebyly snícím proţívány. Ve druhém kroku je formulován narativ procesu (dějová linie). V této fázi je odabstrahován konkrétní obsah snu a obnaţen samotný proces („Někdo se snaţí rozhodnout mezi dvěma cestami dalšího jednání. Jedna je snadná, druhá obtíţnější.“). V třetím kroku terapeut a klient spolupracují při prozkoumávání toho, jak se snící reagoval (kognitivně, emocionálně i behaviorálně) na snovou situaci, kde jeho rozhodnutí významně ovlivnila další průběh snu. Zkoumají, jestli jde o jeho obvyklé reakce, jestli mohl něco udělat jinak a co by v podobných situacích, ať jiţ snových nebo z bdělého ţivota, mohl udělat jinak. Ve čtvrtém kroku se analyzují snové obrazy standardními neintruzivními přístupy. Kromě standardních asociací pomáhá terapeut klientovi objevit, jak se tyto obrazy objevily v návaznosti na klietovy předchozí snové akce. Pátý krok je věnován hledání oblastí v bdělém ţivotě snícího, kde by se mohly nové způsoby reakcí získané ve snové práci uplatnit (Sparrow & Thurston, 2010). Kognitivně-experienciální model Hillové Dalším významným integrativním modelem je kognitivně-experienciální model Hillové (Hill, 2008; Pesant & Zadra, 2004; Hill & Knox, 2010; Hill et al., 2007; Baumann & Hill, 2008). Dle svých slov integruje (Hill & Knox, 2010) experienciální, psychoanalytické, gestaltové a behaviorální přístupy k práci se sny. Vychází z předpokladů, ţe sny jsou pokračování bdělého myšlení bez aktuálních vstupů z vnějšího světa, ţe snový obsah je osobní, ţe práce se sny vyţaduje spolupráci klienta a terapeuta, ţe sny umoţňují lidem hlubší sebepoznání, ţe sny se skládají z kognitivních, afektivních a behaviorálních komponent a ţe terapeuté potřebují mít základní pomáhající schopnosti, aby mohli tento model efektivně aplikovat (Hill & Knox, 2010). Práce se snem se v tomto modelu skládá ze tří částí: explorace, vhled a akce. Během explorativní fáze klienti vyprávějí sen v přítomném čase, přičemţ se soustředí na snové emoce, aby se do snu více ponořili. Nejdůleţitější snové obrazy pak do detailu popisují,

37

znovuproţívají emoce s nimi spojené, poskytují asociace a identifikují klíčové spouštěče z bdělého ţivota. Ve fázi vhledu terapeut pomáhá klientovi nalézt význam snu tím, ţe integruje poznatky z předchozí fáze. Snu je moţné porozumět na několika úrovních. Na úrovni bdělého ţivota je moţné snové obrazy a emoce vztáhnout k současné ţivotní situaci, zkušenostem, obavám, emocím, myšlenkám, vzpomínkám. Na úrovni vnitřní dynamiky (self-level) je moţné snové součásti povaţovat za projekce já. Na úrovni fenomenologické zkušenosti se snem lze sen zkoumat v situaci „tady a teď“, bez vztahování k čemukoli. Na úrovni spirituální zkušenosti vnímat sen ve spirituálním a existenciálním smyslu a konečně na úrovni vztahové jako odraz stavu konkrétního vztahu. Ve fázi akce terapeut s klientem zkoumá, jak přenést získané poznatky do ţivota a jak jej změnit. Většinou začíná otázkou, jak by změnil samotný sen. A podporuje klienta v takových změnách (Hill, 2008; Hill & Knox, 2010).

6.3. Kategorizace přístupů práce se sny Z tohoto stručného výčtu přístupů je patrné, ţe de facto všechny přístupy (včetně mnohdy neprávem odsuzovaného Freuda) se vymezují proti „terapeutické zlovůli“ při interpretaci snu ve smyslu racionálního arbitrárního přiřknutí významu snu z pozice odborné autority. Některé školy se mu brání odklonem od interpretace směrem k proţívání, jiné nechávají interpretaci více na klientovi, jiné se soustředí na aktuální proces při vyprávění snu. Moţná paradoxně nejblíţe takovému odmítanému přístupu jsou asi kognitivní či kognitivněbehaviorální směry, které ve snech hledají latentně skrytá kognitivní schémata a dysfunkční přístupy ke světu. Opět všechny směry (moţná i včetně údajně nepochopeného Freuda – viz Černoušek, s. 153) se vymezují proti skrytému významu snu, jenţ stojí kdesi za hranicí tzv. manifestního obsahu snu. Faktem ovšem je, ţe u manifestního obsahu nezůstává ţádná škola. Všechny sen nějakým způsobem rozvíjejí, ať uţ proţitkem (gestalt a experienciální směry), meditativním setrváním u snových obrazů (dasein analýza a fenomenologický přístup, do jisté míry také focusing) či nějakou formou interpretace. Lze ovšem rozdělit přístupy, které předpokládají jakýsi „snový jazyk“, symbolické myšlení, jemuţ se lze naučit a skrze něj snům lépe rozumět (jungovská psychologie, ale i některé integrativní přístupy), a přístupy, které na to rezignují (dasein analýza). V tomto kontextu k potíţím s chápáním interpretace uvedu citát Jamese Hillmana (Hillman, 1997, s. 153): „Smysl věcí není něco, co analytik vkládá do změti snů a událostí.

38

Není něčím vloţeným, ale vyzískaným. Předchází interpretaci a umoţňuje ji, neboť kdyby věci a události neměly potenciálně smysl, ţádná interpretace by „neodpovídala“.“ Skoro všechny směry předpokládají, ţe sny jsou nějak kontinuitní s bdělým stavem, ţe odráţí témata a události z bdělého stavu (nebo alespoň některé). Ale například James Hillman či procesorientovaná psychologie a do jisté míry také zenově laděná dasein analýza mění centrum důrazu: sny jsou zde samy pro sebe (respektive projevem základního tvůrčího procesu, jehoţ projevem je ale i lidská existence), nemají být zvědomovány, integrovány, vztahovány ke kaţdodenním událostem, ale být s nimi, být s nimi ve vztahu, vyuţít jejich nabídku k pobytí na radikálně jiném, dejme tomu sakrálním místě. I jungiánská psychologie rozlišuje sny, které jsou reakcí na vnější události a sny, které jsou spontánním a tvůrčím „produktem“ nevědomí. Takzvaně integrativní směry jako Hillové kognitivně-experienciální model toto hledisko neintegrují, maximálně zmíní, ţe sen je moţné vykládat z existenciálního či spirituálního úhlu pohledu. Obtíţné je také rozdělení na přístupy oslovující kognici, afekt nebo konání. Psychoanalytické směry včetně původních odnoţí psychoanalýzy do jednoho uvádějí, ţe hledání vhledu při interpretaci není rozumová úvaha klienta či terapeuta, ale ţe je to něco, co spontánně a nepředvídatelně vychází z přibliţování se (proţitkovým, přirozeně) snovým obrazům pomocí asociací a dalších technik. Stejně tak gestalt a experienciální směry předpokládají spontánního objevení se vhledu z proţitku. Liší se ovšem v přesvědčení, jestli silný proţitek stačí automaticky k růstové změně či změně schématu, nebo je třeba jej disciplinovaně udrţovat a povzbuzovat a dále s ním pracovat. A i „proţitkový“ směr jako gestalt je přesvědčen, ţe to nestačí (viz Polster & Polster, 2005). Rozlišení mezi zkoumanými přístupy je moţné vést ve způsobu amplifikace (Hobson, 1971) snu/snových obrazů. Zatímco v rámci psychoanalýzy jde o amplifikaci verbální, pohybující se v okruhu představ a asociací, v rámci procesorientovaného přístupu je kladen mnohem větší důraz i na další kanály, zejména tělový proţitek a pohyb. V rámci gestaltu je výrazná orientace na amplifikaci přímým proţitkem setřením hranic mezi já a snovými obrazy. Jednotlivé přístupy lze také rozdělit podle toho, co je jejich ohniskem. Jsou přístupy, pro které „přístup“ znamená spíše filosofie přístupu (dasein analýza, jungiánská psychologie), pak ty, pro něţ je základní teorie, přičemţ praxi ponechávají otevřenou intuici (psychoanalýza), přístupy, pro něţ je zásadní především praxe otevřená intuici (gestalt), a

39

přístupy, pro které je zásadní praxe ve smyslu postupu, která vyplývá z teorie (kognitivněbehaviorální práce se sny, některé integrativní směry). Dalším hlediskem můţe být, jestli je v daném přístupu při interpretaci vyuţíván výklad ve smyslu hermeneutického úkonu, jehoţ smyslem je nalezení smyslu, jak se jeví skrze sen. Nebo překlad, kdy je k interpretaci snu a jeho významu pouţito analogií a definování. Tento rozdíl se nejlépe pozná v jazyce. Symbolický a obrazný jazyk pouţitý při interpretaci bude spíše odkazovat k výkladu, jazyk objasňující bude blízký verbálnímu kódu v běţném bdělém stavu a bude spíše odkazovat k překladu (Kramer, 2007). Výklad ovšem automaticky neznamená přesvědčení o latentním významu snu v původním slova smyslu. Výklad se můţe týkat i manifestního obsahu snu. Typickým příkladem výkladu je jungiánský výklad archetypických snů, kdeţto překladu daseinanalytický přístup či některé tzv. integrativní teorie, které předpokládají kontinuitu procesů mezi bdělým stavem a sněním. Sen můţe být také chápán jako fenomén per se, fenomén odlišný od ostatních fenoménů objevivších se v psychoterapeutickém procesu, a podle toho je k němu přistupováno. Anebo jako fenomén jako kaţdý jiný, s jehoţ pomocí se lze věnovat centrálnímu procesu. Do první kategorie bude patřit klasická psychoanalýza, jeţ snům přisuzuje zvláštní funkce. Do druhé pak procesorientovaná psychoterapie, daseinanalýza, někteří gestaltisté nebo na tělo zaměřené přístupy. Toto dělení ovšem není jednoznačné. I přístupy, které chápou sen jako „prostředníka“, jako fenomén per se, se při práci se snem nějak vztahují k tomu, co sen zprostředkovává či můţe zprostředkovávat (zde odkazuji na jiţ Freudem zdůrazňovanou mnohovýznamovost – viz Freud, 1994), a ve výsledku bude forma práce se snem podobná jako v druhém přístupu. Český gestalt psychoterapeut Martin Jára (2004) rozlišuje trojí typ snové práce. Jedním je práce uvnitř snu, reprezentovaná Freudem. Terapeut se zajímá o to, co se děje ve snu samotném, jak vznikl, z jakých komponent, interpretuje sen. Druhou je práce venku, která se zajímá o to, co se děje, kdyţ uţ je sen utvořen. Typickým představitelem je Perls, který se zajímá o to, co sen aktuálně je, ne jak a proč vznikl. Třetí pojetí lze v náznacích nalézt jiţ u Freuda, Junga i Perlse. Jde o kombinaci práce ve snu a práce se snem, přičemţ bdělý a snový stav se navzájem stimulují a odpovídají si. „O vztahu našich bdělých myšlenek nelze říci, ţe jsou v něm obsaţeny, ale ţe na něj odpovídají. Najdu-li příbuznost svých vědomých obsahů se snem, nenašel jsem latentní snové myšlenky, ale vyvolal jsem bdělé myšlenky v odpověď na sen. Svým záměrným bdělým zpracováním sen neobjevujeme, ale tvoříme jeho smysl pro naše bdělé vědomí“ (Široký, s. 297). Toto pojetí odpovídá teorii Sparrowa a Thurstona,

40

Mindella, Junga (synchronicita) i Hillmana. Vůbec ale neodpovídá takzvaně integrativní teorii Hillové, jeţ by v tomto paradigmatu spadala do prvního typu snové práce. Jára (2004) dále rozlišuje tři pozice, které můţe terapeut ve vztahu ke snu zaujmout, jejichţ rozlišení je moţné na základě dvou kritérií: to, zda se ve snové práci uplatňují interpretace, a to, jaký postoj účastník snové práce zaujímá. Při volbě pozice si terapeut vybírá i cíl práce. Pozice lovce zahrnuje terapeuty, kteří zkoumají výlučně personální vrstvu snu, bojovníci se zaměřují na proces a na existenciální vrstvu snu, „terapeuté šamani“ pak na transformační aspekt snů (Jára, 2004). Podstata pozice lovce spočívá ve společném terapeutově i klientově „lovu na interpretace“. Vyhýbá se nebezpečí „zůstávat pouze s procesem“ a přináší konkrétní výsledky. V ideálním případě vede k zakončení snové práce prostřednictvím srozumitelné, zpravidla verbální interpretace, kterou z větší části tvoří sám klient (Jára, 2004). Pozice bojovníka zahrnuje úmyslnou rezignaci na interpretace, vzdává se očekávání a nechává sen působit, přičemţ snící se oddává procesu. Orientuje se na zkušenost, hlubší vhled neţ ten, kterého je moţné dosáhnout při verbální interpretaci. Zkouší ve snu být, setkat se s ním. Pozice šamana se od pozice bojovníka liší zejména v tom, ţe snící nezůstává při jasném vědomí. Sen také není vnímán jako sekundární realita, ale jako realita primární, tj. sen není utvořen ze sdílené reality, ale realita bdělého vědomí je utvořena ze snu. Není interpretován sen, ale sám snící. Můţe do snu vstoupit a případně jej i změnit, aby v běţné realitě nastala změna. Do této skupiny patří přístupy pracující s tranzem a změněnými stavy vědomí, je moţné sem zahrnout i poměrně rozšířenou techniku dokončení snu nebo rozvinutí snu v imaginaci (Jára, 2004). Platí přitom, ţe pouţití určité techniky nepředpokládá zaujetí určité pozici. Ve skutečnosti se jednotlivé pozice v průběhu práce mění a prolínají. Mnohem snazší je rozdělit metody pouţívané při práci se sny. Většinou je to tak, ţe kaţdý směr vyuţívá několika metod, které pokryjí téměř celé pomyslné spektrum. Česká jungiánsky zaměřená terapeutka Jana Heffernanová (2008) dělí metody (nikoli přístupy) zvědomovací a metody tvořivé a symbolické. Účelem zvědomovací metody je rozvést snový materiál pomocí asociací, oddělit známé od neznámého (vědomé obsahy od mimo-vědomých), vrátit pochopené obsahy zpět na své místo v příběhu, uvědomit si nové obsahy a souvislosti, zhodnotit sebe sama ve světle nového 41

poznání, vyvodit závěry, učinit rozhodnutí, vytýčit si kýţenou změnu a na ní vytrvale pracovat. Zvědomovací metoda tedy spočívá v překládání obrazného, symbolického a metaforického jazyka do jazyka kaţdodenní mluvy. Vědomí je přitom aktivní, zejména analytické a logické schopnosti, schopnost zobecňovat, definovat a podobně. Tvořivé metody naproti tomu umoţňují větší míru účasti mimo-vědomí, spontánnosti, intuice, emocí. Hlavním cílem těchto metod je oţivit ignorované, potlačené, nevyuţité vlastnosti, city, moţnosti a schopnosti a integrovat je do ţivota, „ţít plněji skrze ně“ (Heffernanová, s. 355). K těmto metodám Heffernanová řadí promluvy za snové postavy a po vcítění dialogy s nimi, imaginativní rozhovory se snovými postavami, aktivní imaginace, meditativní vstupy do snů a volné rozvíjení snových obrazů. Dále tvořivé rozvíjení snu, přepis, rozvedení, řešení. Symbolické jednání: udělat ve skutečnosti to, co bylo ve snu nějak naznačeno. Pouţívání snů „na přání“, kdy je moţné „zadat“ snu téma, například vizualizací před usnutím, a tak navázat dialog mezi snem a snícím. A konečně sen výtvarně, dramaticky, poeticky a pohybově zpracovávat. Tyto způsoby práce mají dle Heffernanové léčivý účinek samy o sobě, často dochází k úlevě a v nitru dochází (byť třeba malým) ke změnám (Heffernanová, 2008). Jen na okraj doplním, ţe je rozdíl mezi technikou rozmlouvání se snovými postavami v bdělém stavu, „tady a teď“, jako je tomu u gestalt terapie a některých integrativních směrů, a původně jungiánskou technikou dialogu se snovými postavami v rámci aktivní imaginace. V prvním případě je snový obsah „vytahován ven“, aktualizován, kdeţto v druhém případě jde o „návrat ke snu“, práci ve změněném stavu vědomí, v blízkosti primárního procesu.

6.4. Přístupy ke skupinové práci se sny Většina výše uvedených škol si s rozvojem skupinové terapie našla způsoby, jak se sny pracovat v rámci skupiny (Arons, 1978). Níţe uvádím ty, které jsou relevantní z hlediska výzkumu nebo z hlediska specifik skupinového přístupu. 6.4.1. Psychoanalytický a psychodynamický přístup Psychodynamické přístupy (Rutan & Rice, 2002) chápou sen v psychodynamických skupinách jako zprávu o nevědomých skupinových procesech: zprávu skupině o členovi a skrze člena, zprávu o skupině skrze člena nebo sny spojující se s ostatními sny, aby prohloubily porozumění skupinovému procesu. Sny se mohou vztahovat k úkolům přizpůsobení snícího, ale skrze projekce také úkolům přizpůsobení ostatních členů skupiny. Úkolem terapeuta i skupiny je pomoci účastníkovi skupiny „dekódovat“ sen jako vzkaz z nevědomí. To se však neděje „předčasnou“ interpretací. Členové jsou tedy nabádáni k tomu, 42

aby se ke snu naučili asociovat, nikoli interpretovat. Často se také stává, ţe je sen nevědomě „zpřítomňován“ na skupině pomocí mechanismů projektivní identifikace, kdy v rámci skupinové dynamiky na sebe jednotliví účastníci „berou“ role snových postav (Friedman, 2008). Zvláštní pozornost věnuje takzvaným „skupinovým snům“, coţ jsou sny, které vypovídají o vztahu člena ke skupině, k terapeutovi, o vztazích mezi členy skupiny či obecně o skupinovém procesu. Sny tak mohou být prostředky kontejnování, které zachycují skupinovou dynamiku (Rutan & Rice, 2002). Skupinovým snem se také můţe sen stát. A to v tom smyslu, ţe sen na skupině nezůstává intrapersonálním, ale stává se interpersonálním, díky přítomnosti ostatních členů skupiny a projektivní identifikací sen prohlubuje a zároveň rozšiřuje svou působnost. (Friedman, 2000) Práce s přenosem, protipřenosem a odporem je obtíţnější kvůli přítomnosti skupinově dynamických procesů, ale v jádru zůstává podobná jako při individuální psychoanalytické práci (Friedman, 2008). 6.4.2. Jungiánské přístupy Jungiánský terapeut Bosnak (podle Hill, 2008) při práci se sny vyuţíval skupinu k hlubokému emocionálnímu ponoru. Snící nejdříve vypráví sen v přítomném čase a snaţí se proţívat emoce, jeţ jsou v něm přítomny. Ve druhé fázi se představují další členové skupiny se svými fyzickými reakcemi na sen. Úlohou skupiny je facilitovat a amplifikovat proţívání, pracovat s hloubkou emocí a vynést pocity na povrch, aby se nemanifestovaly v symptomech. Shuttleworth-Jordanová (Suttleworth-Jordanová, Saayman, & Faber, 1988) za účelem progresivní asimilace nevědomého materiálu přítomného ve snech předpokládá nepřetrţitou úzkou spolupráci mezi snícím a členy skupiny ve všech fázích práce se snem. Snící nejprve prezentuje sen, poté následuje společná amplifikace snových obrazů a v závěrečné fázi je terapeut aktivnější a vede skupinu k uceleným závěrům a výstupům. Lambová a Hollis jsou jungiánští terapeuti, kteří svůj model ROIS (Re-experience, Observe, Interact, Share) obohatili o prvky gestalt přístupu, závěry současného výzkumu snů, ale také starořecké a archaické malajské přístupy k práci se sny (Lamb & Hollis, 1994). Snovou práci pojímají jako dočasné „vylovení“ snového materiálu z nevědomí do alternativního vědomého stavu. Na konci snové práce se snový materiál „navrací“ do nevědomé úrovně. Se skupinou pracují dva terapeuti, všichni její účastníci si připraví sen.

43

V první fázi skupina relaxuje a imaginuje relaxační a prohlubující obrazy. Účastníci jsou vybízeni, aby projektovali snové obrazy do obrazů relaxačních. Ve fázi znovu-proţívání v relaxovaném stavu procházejí jednotlivé snové obrazy a vrací se k emocím a myšlenkám v nich obsaţeným. V observační fázi mají od obrazů a myšlenek a pocitů poodstoupit a jen je pozorovat. Stejně jako pozorovat aktuální pocity a myšlenky. V interaktivní fázi vědomě interagují se snovými elementy. To můţe mít podobu dialogu se snovou postavou v aktivní imaginaci, změny snových událostí v imaginaci, změny snového zakončení, vyuţití objevivších se emocí k návratu k minulým vzpomínkám či bytí otevřený k dalším obrazům, které se v souvislosti se snem vynoří. Po výstupu z imaginace účastníci skupiny sdílejí své sny. Kaţdý popíše svůj sen i s asociacemi a tím, co se dělo při imaginaci. Terapeuti a členové skupiny poté kladou otevřené otázky a sdílejí své asociace. Zásadně neinterpretují ani nepřinášejí vhledy. Skupina končí krátkou relaxací, kde účastníci „odkládají“ své sny s tím, ţe se k nim mohou kdykoli později vrátit (Lamb & Hollis, 1994). 6.4.3. Gestalt psychoterapie Gestalt terapeuti při skupinové práci se sny pouţívají hlavně techniku přehrávání snu před skupinou, která má facilitovat a prohloubit emoce. Účastníky skupiny lze také vyuţít jako představitele snových postav. Důleţité je zajištění pocitu bezpečí účastníků a odstranění zábran uvolňovacími a „rozehřívacími“ technikami. Přehrávání snu ve skupině můţe ústit v rozhovory se snovými postavami, změny průběhu snových obrazů apod. Účelem je proţitek, jenţ má teoreticky samovolně vést k vhledu („aha“ záţitek). Vyuţívají také techniky psychodramatu (Coven, 2004). 6.4.4. Montague Ullman Ullman (1996) svůj přístup vyvinul specificky pro vyuţití ve skupině. Dnes je jeho přístup nejvlivnějším modelem skupinové práce ve Spojených státech (Hill & Knox, 2010). Vycházel z jungiánských teorií. Podmínkou tohoto přístupu je klientův pocit bezpečí na skupině a jeho zajištění. A to především tak, ţe snící má absolutní kontrolu nad procesem práce se snem a můţe jej kdykoli zastavit. Účelem skupiny je dosaţení nového objevu v průběhu práce se snem (Pesant & Zadra, 2010). Přístup má čtyři fáze. V první snící nejprve popíše a objasní obsah snu. Členové skupiny se doptávají, aby jasně pochopili zjevný obsah snu (především personale a locale). Poté následuje fáze skupinové projekce, někdy také nazývaná technika „Kdyby to byl můj sen…“ Snící jen poslouchá a ostatní sdílejí své projekce: popořadě asociují a reflektují, co by 44

sen mohl znamenat, kdyby byl jejich vlastní. Účelem tohoto cvičení je stimulovat a rozšířit klientovy vlastní asociace a úvahy. Ve třetí fázi snící odpovídá na podněty skupiny a poté následuje interaktivní diskuse mezi členy skupiny a snícím (Hill & Knox, 2010). 6.4.5. Integrativní přístupy ke skupinové práci se sny Donald Wolk (1996) převzal část Ullmanova přístupu (první tři fáze) a k nim přidal fázi znovupřehrávání snu s pomocí účastníků skupiny. Na závěr snící napíše shrnutí celé práce se snem. I Hillová (Hill & Knox, 2010; Hill, 2008) upravila svůj kognitivně-experienciální přístup k vyuţití ke skupinové práci. Zachovala všechny fáze svého modelu, tedy exploraci, vhled, akci. Snící nejdříve představí svůj sen, poté si jej znovu projde s pomocí emocí ve snu, asociací, práci s konfliktem apod. Skupina pracuje terapeuticky s pomocí otázek, objasňováním, reflektováním pocitů. Pak kaţdý člen skupiny uvede své pocity a asociace, a snící má příleţitost na to reagovat. Ve fázi vhledu skupina pomáhá snícímu dojít k interpretacím na různých úrovních. Kaţdý člen skupiny poví, co by sen mohl znamenat, a snící má opět poslední slovo. Tentýţ princip je uplatněn i ve fázi konání. A úplně nakonec si všichni povědí, co se nového pro sebe naučili. 6.4.6. Práce se sny metodou konstelace Hellingerova

metoda

rodinných

konstelací

vychází

ze

systemického

a

fenomenologického přístupu (Hellinger & ten Hövel, 2004) a jako technika jsou konstelace inspirovány

Morenovým

psychodramatem,

socháním

Virginie

Satirové,

obecně

topografickými a projektivními technikami znázorňujícími rodinu a skupinovými technikami gestalt terapie (Franke-Grisch, 2006). Sen je v tomto přístupu pojímán jako pole, jeţ je de facto systémem vzájemných vztahů mezi jednotlivými prvky s danou hierarchií a preferovaným vývojovým směrem (Hellinger & ten Hövel, 2004). Technika spočívá v inscenaci tohoto vztahového pole (jinak také „stavění konstelací“) ve skupině. Klient předstoupí před terapeuta a vylíčí svůj sen. Následně terapeut vybídne klienta k tomu, aby si za jednotlivé snové postavy (ale i události, místa, předměty, stavby, přírodní úkazy apod. – jakékoli rozlišitelné snové jednotky, které určí facilitátor) vybral ze skupinových účastníků zástupce. Vybírá intuitivně a nakonec vybere i zástupce za sebe. Všichni vybraní zástupci se postaví do prostoru a snící začne modelovat svůj obraz snu. Chytne vybrané účastníky za ramena a postaví je na místo v prostoru, o kterém má pocit, ţe

45

jim odpovídá. Kdyţ tak učiní, posadí se a samotnou konstelaci sleduje z povzdálí a jiţ do ní nezasahuje (Ruppert, 2008). Poté začne docházet k zvláštnímu jevu, kdy vybraní účastníci začnou cítit emoce, které přísluší snové postavě (či snovému „prvku“). Terapeut se na ně dotazuje, postavy se také mohou pohybovat po prostoru, jak jim přijde „vhodné“. Své emoce, impulzy a tělové stavy sdělují skupině. Další vedení terapeutem se liší podle různých snů. Někdy je třeba nějaký prvek přidat, někdy odebrat, práce terapeuta je hodně intuitivní (Nelles, 2004). Cílem je de facto proţitková i informativní amplifikace snového obsahu. U klienta v této fázi v souvislosti s pocity udávanými účastníky i jejich rozestavení v prostoru dochází k vhledům, i kdyţ přímo snové postavy neproţívá. Tato metoda je zaměřena na řešení, terapeut hledá v systému optimální tvar, někdy se postav doptává, co by potřebovaly, co jim chybí, co by změnily a podobně. Sám někdy aktivně do konstelačního dění zasahuje a mění rozestavení. Cílem je nalézt nové optimum. U konstelací snů je toto hledisko ve srovnání s rodinnými konstelacemi spíše v pozadí, primárním ziskem bývá vhled a nové informace pro snícího. Tento vhled ovšem bývá spojen se silnějšími proţitky neţ při „obyčejné“ skupinové interpretaci. Konstelace je ukončena rituály vystoupení z role, aby si účastníci s sebou neodnášeli cizí pocity (Ruppert, 2008).

6.5. Kategorizace přístupů a význam práce se sny ve skupině Friedman (2010) nabízí moţnou kategorizaci přístupů ke snové práci ve skupině. Do jisté míry je moţné tyto typy vnímat i jako různé funkce jedné a téţ práce. První je informativní: analýzou snů lze dojít k posouzení či diagnostikování osoby nebo skupiny. Patří sem zvýšení vědomí, rozšíření poznatků o snícím a jeho vnitřním světě. Druhý je formativní: v procesu práce se snem dosáhnout nějaké změny, která můţe mít různé podoby, ať jiţ posílení ega či jeho struktury, zlepšení pracovní kapacity skupiny, změna postoje, náhledu, schémat a podobně. A konečně transformativní pouţití: vyprávění snu mocnou interpersonální komunikaci, jeţ mění vztahy s publikem snu. Ve vyprávění snu jsou jiţ obsaţena přání, jak určitým způsobem ovlivnit vztah s posluchači. Jinými slovy ve třetím případě jde o pozornost k procesu probíhajícímu „mimo“ sen. Odkazuje k přístupům orientovaným na proces (např. gestalt, procesorientovaná psychologie a další integrativní směry), které se snaţí si všímat všeho, co se v dané situaci děje, nejenom v přímé spojitosti s probíraným snovým obsahem. Jde o práci nejenom se snem, ale s aktuálním vztahem snícího ke snu, soustředění se na to, jak o snu hovoří, ke komu hovoří,

46

čeho se obává, v co doufá, co se v něm aktuálně odehrává, co se mu aktuálně děje. Pojímá situaci práce se snem jako prostředek k vyjádření. Co má být vyjádřeno nebo co se vyjadřuje, v tom se jednotlivé přístupy liší, například psychoanalýza „to“ nazývá přenos, protipřenos, odpor, projektivní identifikace, obecně skupinová dynamika a podobně, procesorientovaná psychologie sekundární proces, gestalt „tady a teď“. Arons (1978) uvádí, ţe sny, které klienti probírají na skupinových formách práce se sny, jsou ve srovnání se sny v individuálním terapeutické procesu více odhalující a mají menší úroveň zkreslení intrapsychických konfliktů snícího. Vysvětluje to rozptýlenou formou přenosu a faktem, ţe ostatní členové skupiny nemusí při svých asociacích ke snu překonávat tak silné obrany. Je ovšem otázkou, jestli je to dáno charakteristikou snů, jejich výběrem či specifikem skupinové práce. Sny podle něj dále odkazují na vztah účastníka skupiny k terapeutovi, ale i vnímání skupiny jako entity. Odkazují také na celkový postoj skupiny k terapeutovi a odráţejí regresivní a progresivní pohyby, obrany a úzkosti.

7. VÝZKUM V OBLASTI PRÁCE SE SNY V PSYCHOTERAPII Vědecký empirický výzkum práce se sny se potýká s metodologickým problémem definice práce se sny. Není jasné, kde práce se sny začíná a kde končí, co je obecnou součástí terapeutického procesu a co je to „navíc“, rozuměj práce se snem. Otázkou je, je-li to moţné odlišit a je-li co odlišit. Z hlediska interní validity je těţko odlišitelné, zda změna nastala díky práci se snem nebo díky ostatním faktorům, které se na ní podílely. Z hlediska konstruktové validity je otázkou, co přesně z práce se snem vedlo k prokázané změně (Pesant & Zadra, 2004).

7.1. Výzkum v oblasti práce se sny dle kategorií uţití Pro utřídění přehledu výzkumu v oblasti práce se sny v psychoterapii pouţiji Simmonsovy a Hilsenrothovy (2005) kategorie uţití snů v psychoterapii. Jak bylo uvedeno výše, práce se sny facilituje terapeutický proces. Z výzkumů vyplývá, ţe vede k hlubší práci v iniciálních fázích terapie (Diemer et al., 1996) a umoţňuje sdílení citlivých osobních témat. Toto platí obzvlášť pro dvě klinické kategorie: osoby po traumatické události a osoby s poruchami příjmu potravy (Pesant & Zadra, 2004). Umoţňuje zabývat se problémy, obavami a konflikty, o nichţ by tyto osoby samy o sobě nehovořili, umoţňuje to obejít jejich strach ze ztráty kontroly.

47

Ackermann s kolegy zjistili (Ackerman et al., 2000), ţe vysoká hodnocení kvality a hloubky sezení souvisejí s pocitem vyšší podpory ze strany terapeuta, větším pocitem spolupráce i s větším angaţováním se v terapeutickém procesu. Tedy klienti, kteří budou mít pocit, ţe práce se snem byla hodnotná či smysluplná a budou se cítit terapeutem podporováni a oceňováni, se budou do terapie více zapojovat. To potvrdila Hillová, ale jen v rámci výzkumu svého kognitivně-experienciálního modelu (Hill et al., 2000). Cartwrightová s kolegy zjistila (Cartwright et al., 1980), ţe práce se sny v terapii měla vliv na míru sdílení osobních témat a vyjadřování emocí před terapeutem. Samotné sdílení snů podněcuje intimitu při párové terapii (Duffey et al., 2004). Práce se sny facilituje proces sebepoznání. I kdyţ dosaţení vhledu samo o sobě ještě nemusí vést k terapeutické změně, je povaţováno za důleţitou komponentu úspěšné terapie (Crits-Christoph et al., 1993). Studie ukazují, ţe sdílení snů v psychoterapeutickém kontextu zvyšuje míru sebeodhalení a exploraci (Provost, 1999). Morishige a Reyher (1975) zjistili, ţe při revizualizaci snů dochází k většímu zvýšení vzrušení (arousal – tep, frekvence očních pohybů, galvanická koţní reakce, alfa desynchronizace) neţ při volné imaginaci. Z toho vyvodili jedno z moţných vysvětlení objevení se vhledu při práci se sny – facilitace skrze arousal. Nielsen, Kuiken a McGregor (1989) objevili, ţe přemítání o snu v bdělém stavu (waking dreaming reflection) zvyšuje uvědomování si vlastních emocí, coţ můţe také mít zprostředkovaný terapeutický efekt. Hillová (Hill et al., 1993) ve výzkumu průběhu svého kognitivně-experienciálního přístupu ve skupině potvrdila, ţe participanti měli mnohem více vhledů při probírání vlastního snu neţ při probírání snů cizích. Sen tedy nelze vnímat jako pouhé projekční plátno neodvislé od osoby snícího. Na druhou stranu Diemer (Diemer et al., 1996) nepotvrdil, ţe práce se snem přináší více vhledů neţ jiné typy terapeutické práce. Heaton (Heaton et al., 1998) doplnil, ţe účastníci výzkumu, kteří pracovali se snem s pomocí terapeuta, uváděli vyšší míru zisků ze sezení ve smyslu vhledů a uvědomění neţ ti, kteří se snem pracovali samostatně. Eudell-Simmons a Hilsenroth (2005) i Pesant a Zadra (2004) uvádějí přehled kazuistických studií, které popisují změnu symptomů vyplývajících z uvědomění a vhledy uskutečněné na základě práce se snem.

48

Sny také terapeutovi poskytují klinickou informaci. Výzkum v této oblasti není příliš rozsáhlý. Některé studie naznačují, ţe pouţívání snů v terapii můţe odhalit materiál, který by se jinak vynořoval mnohem pomaleji (Cogar & Hill, 1992), nebo pomoci klientovi objevit a vyjádřit myšlenky a emoce, které jsou jinak obtíţně dosaţitelné (Zack & Hill, 1998). Krohn a Mayman (1974) zkoumali schopnost snů odhalit centrální aspekty osobnosti. Odpovědi externích hodnotitelů na Škále objektních reprezentací ve snu se ukázaly jako nejlépe predikující úsudky terapeutů o úrovni objektních reprezentací u pacientů. Popp (Popp et al., 1996) potvrdil schopnost snů reflektovat typické a opakující se interpersonální konflikty. Eudell-Simmons a Hilsenroth (2005) dále uvádějí přehled kazuistických studií, které ukazují, ţe sny reflektují opakující se konflikty ve vztazích, aktuální přání a potřeby, objektní vztahy, vývojové, organizační a regulativní procesy a regulaci sebeúcty. Odráţejí také téma z předchozího analytického sezení. Výzkumy ve spánkových laboratořích také odhalily, ţe lidé sní spíše o tom, jací jsou, neţ jací by chtěli být, a ţe spíše neţ o běţných denních událostech sní o zásadních denních událostech (Cartwright, 1977). Sny poskytují měřítko pro zhodnocení terapeutické změny. Výzkum v této oblasti je zatím na úrovni kazuistických studií. Glucksman ilustroval (1988), jak se ve snech projevují pozitivní změny v sebepojetí obranách, jaderných konfliktech, přenosu, interpersonálních vztazích a emocích. Warner (1983) zjistil, ţe klientům, u nichţ proběhl pozitivní terapeutický vývoj, se změnil i manifestní obsah snů. Dimagio (Dimagio et al., 1997) také u „lepšících se“ pacientů objevil změny v emocionálním vyznění snů, především v poměru příjemných a nepříjemných emocí. Některé studie ve spánkových laboratořích také ukázaly změnu obsahu snů v průběhu psychoterapie. Maelstrom a Cartwrightová (1983) zjistili, ţe všem pacientům se zvýšila míra či rozšířilo proţívání ve snu v průběhu psychoterapie. Na rozdíl od výše uvedených kazuistik ale i v případě negativních emocí (zejména úzkostných), coţ si vysvětlili tak, ţe v průběhu terapie se zvýšila tolerance si tyto pocity připustit. Zvýšil se také podíl snů, kde se řešil nějaký problém.

7.2. Výzkum práce se sny dle jednotlivých směrů Jak jiţ bylo uvedeno výše, v současné době nejčastěji zkoumaným přístupem k interpretaci snů je kognitivně-zkušenostní model Hillové, u kterého byl prokázán (přehled studií viz Hill & Goates, 2003) účinek na vhled, kvalitu a hloubku sezení a pracovní aliance (working alliance) v porovnání s terapeutickými sezeními, které se sny nepracovaly.

49

Z hlediska dosahování vhledů Hillová s kolegy zjistili (Hill et al., 2006), ţe klienti dosahovali střední úrovně vhledů před sezeními, vysoké při fázích explorace a vhledu a poté také vysoké úrovně vhledů po dobu dvou týdnů po sezení. Po skončení sezení také se také více a jasněji soustředili na to, co ve svém bdělém ţivotě udělat jinak. Tyto nápady však nedosahovaly úrovně vhledů. Byl-li ve snu přítomen problém či konflikt, který identifikovali i v bdělém ţivotě, po skončení sezení se jim dařilo jej lépe zpracovávat či řešit. Pokud jde o širší výstupy z práce s tímto přístupem, výzkum ukázal sníţení obecných symptomů (Diemer et al., 1996; Hill et al., 2000) i v depresivních symptomech (Falk a Hillová, 1995). Davis a Hillová (2005) také prokázali vliv tohoto přístupu na existenciální well-being. Zack a Hillová (1998) nalezli významný pozitivní vztah mezi postojem ke snům a výsledkem terapie. Co se výzkumu procesu práce se sny týče, klienti, kteří prošli všemi třemi fázemi (včetně akce), hodnotili sezení lépe a měli více nápadů, co změnit. (Wonnell & Hillová, 2000) Z kvalitativních zkoumání tohoto modelu vyplynulo (Hill et al., 1997, 2000, 2003), ţe klienti si cenili vhledu, vztaţení k bdělému ţivotu, vyslechnutí nové či „objektivní“ perspektivy, proţívání emocí/katarze a vyslechnutí si nápadů ke změně. Z hlediska vlastního přístupu klienta souviselo nasazení při sezení, aktivní prozkoumávání, přinášení vhledů a tvorba nápadů ke změně souvisí s výsledkem individuální snové práce (Diemer et al., 1996; Wonnell & Hill, 2005). Další studie prokázaly (Hill et al., 2000, 2003) přínos terapeuta jako přínosné součásti terapeutického procesu. Klienti uváděli, ţe si ze sezení odnášejí více neţ při samostatné práci se snem či práci se snem ve skupině bez terapeuta. Jeho přínos spočíval především v empatii. Baumann a Hillová (2008) zjistili, ţe terapeutovy interpretace, sebe-odhalení a sondování byly spojeny s vysokou mírou vhledů ve fázi vhledu. Klienti s pozitivním přístupem k práci se snům vykazovali největší zisk z práce se sny (Zack & Hill, 1998). Z charakteristik snů ovlivňujících výsledek sezení měla vliv valence sdělených snů: práce se středně nepříjemnými sny měla největší uţitek (Zack & Hill, 1998). A dále salience snů: silné či jinak mocné sny umoţňovaly největší uţitek (Hill et al., 2006). Klienti, kteří před snem fungovali nejméně, neměli ţádné vhledy a nevěděli, co od práce se snem čekat, měli z práce největší uţitek (Hill et al., 2006). Uţitkem se ve studiích Hillové má na mysli především dosaţení vhledu, případně jeho hloubka, je-li nějak posuzována. Kromě zmíněného Hillové modelu byl zkoumán přístup terapie nácviku snění (Imagery Rehearsal Therapy) B. Krakowa, u kterého byla prokázána účinnost ve smyslu 50

sníţení intenzity a frekvence nočních můr, sníţení depresivních a úzkostných symptomů a zvýšení kvality spánku u různě traumatizovaných klientů (Krakow & Zandra, 2006). Shuttleworth-Jordanová a Saayman (1989) zkoumali vliv různých druhů (jungovské a ullmanovské) skupinové práci se sny a jejich vliv na sníţení defenzivnosti jako základní podmínky pro asimilaci nevědomého materiálu. U čtyřfázového modelu autorů klienti udávali méně tenze a ztráty kontroly. Zajímavé je také zjištění, ţe při poskytování spirituálních interpretací bylo dosaţeno lepších výsledků u osob, které se povaţovaly za spirituálně zaměřené (Davis & Hill, 2005).

7.3. Téma bezpečí na snových skupinách Jediný klasický výzkum skupinové práce se snem se týká bezpečí na skupině. Vzhledem k tomu, ţe je tato oblast relevantní z hlediska výzkumné části, uvádím zde tento oddíl. Americký výzkumník bezpečí v psychoterapii, který vychází z psychoanalýzy, Friedlander definuje bezpečí v rámci psychoterapeutického systému jako pacientovo porozumění terapii jako místa pro „riskování, otevřenost, zranitelnost, pruţnost; pocit pohodlí a očekávání nových zkušeností a učení“ (Friedlander et al., 2006, s. 216). Bylo prokázáno, ţe pacientův pocit bezpečí v terapii je zásadní pro jeho pokrok v terapii (Foreman et al., 2000), a ţe úroveň bezpečí pozitivně koreluje s rychlostí terapeutické změny (Rappaport, 1996). Pacienti, kteří se cítí bezpečně, lépe dosahují porozumění sobě samým a méně defenzivně reagují při terapeutickém dotazování (Rappaport, 1996). Pocit bezpečí dále umoţňuje pozitivních i negativních emocionálních zkušeností (Ogrodniczuk, Joyce a Piper, 2005), přičemţ jeho sníţená úroveň je spojena se slabým výsledkem terapeutického procesu (Beck, Frielander a Escudero, 2006). Dle Rappaporta (1997) je pacient motivován se klinicky zlepšit jen do té míry, do jaké mu pocit bezpečí umoţňuje. To implikuje, ţe pacient v terapeutickém prostředí ustavičně hledá záţitek bezpečí. Atmosféra bezpečí také umoţňuje korektivní emocionální zkušenost. Literatura dále uvádí signály, jeţ naznačují pacientův zvýšený pocit bezpečí (Rappaport, 1997). Patří k nim zvýšené fyzické uvolnění a méně interpersonálních obran. Týţ autor dále uvádí, ţe vhledy se objevují v okamţiku, kdy se pacient cítí dostatečně v bezpečí natolik, aby si uvědomil informaci, která negativně ovlivňuje jeho ţivot. Sieglová a Hilsenroth (2013) svým výzkumem dále rozvinuli tyto poznatky a došli k závěru, ţe větší pocit bezpečí signifikantně koreluje s hloubkou sezení, hladkostí průběhu a pozitivitou.

51

V rámci skupinové psychoterapie zkoumali Shuttleworth-Jordanová a Saayman (1989), zda fáze skupinové projekce při aplikaci Ullmanova přístupu ke skupinové práci se sny můţe negativně ovlivňovat aktuálně proţívaný pocit bezpečí na skupině, a tudíţ posilovat obrany, a dospěli k pozitivním výsledkům. To má za důsledek sníţenou emocionální angaţovanost na skupině, a tudíţ i výtěţnost ze snové práce se sny. Ullman naproti tomu argumentuje (1986), ţe ve fázi skupinové projekce naopak sniţuje obrany a zvyšuje účinnost celého procesu.

8. SKUPINOVÁ PSYCHOTERAPIE 8.1. Vymezení skupinové psychoterapie Skupinová psychoterapie je formou psychoterapie, která je oproti individuální terapii specifická vyuţitím skupinových procesů a skupinové dynamiky, skupinových terapeutických faktorů, zpětné vazby, skupinové soudrţnosti a skupinového napětí, projekce či sebeotevření (Kratochvíl, 2001; Lorentzen, 2006). Cílem je podobně jako v individuální terapii zmírnit klientovy obtíţe, zlepšit fungování ve světě a ve vztazích, umoţnit emoční růst. S pomocí vzájemných interakcí a vztahů s ostatními členy skupiny můţe účastník skupiny získat náhled na to, jak se vztahuje k ostatním členům skupiny, uvědomit si své případné zkreslené vnímání a maladaptivní reakce vycházející z dřívějších ţivotních zkušeností (Lorentzen, 2006; Kratochvíl, 2007). Yalom a Leszcz (2007) shrnují přínosy a moţnosti skupiny do několika bodů: dostávání a poskytování podpory a zpětné vazby, zlepšení mezilidských vztahů a komunikace, experimentování s novým chováním ve vztahu k lidem, mluvení o pocitech upřímně a přímo, získání vhledu do svých vlastních myšlenek, pocitu a chování a jejich pochopení prostřednictvím zkoumání vztahových vzorců ve skupině i mimo skupinu, pochopení myšlenek, pocitů a chování druhých lidí, zlepšení sebedůvěry, sebehodnocení a sebeúcty, prodělání osobní změny v rámci skupiny s očekáváním přenosu nově naučeného do ţivota mimo skupinu.

8.2. Role terapeuta Rutan a Stone (1993) uvádějí několik dimenzí role terapeuta vzhledem ke skupině. Terapeut můţe být aktivní nebo neaktivní. Aktivní přístup pomáhá především v iniciálních fázích tvorby skupiny, kde sniţuje nejistotu (Kratochvíl, 2001). V psychodynamických skupinových terapiích bývá terapeut spíše neaktivní a čeká na spontánní rozvinutí se skupinového procesu. Jeho aktivita se omezuje na určení norem. Naopak je tomu například u

52

kognitivně-behaviorálních skupin soustředících se na nácvik a přehrávání situací (Kratochvíl, 2001). Další dimenzí je transparence nebo neprůhlednost a znamená vzdálenost terapeuta od ostatních členů skupiny. Nevýhodou přílišné otevřenosti můţe být zabřednutí do skupinového procesu a zranitelnost terapeuta, nevýhodou zahalenosti zase emocionální odstup a nedostatečně lidský přístup (Rutan & Stone, 1993). Zajímavou dimenzí je míra ocenění či frustrace ze strany terapeuta, kde de facto v praxi neexistují čisté krajní pozice: kaţdý terapeut se snaţí vyváţit podporu a vystavování skupiny nepříjemným tématům (Rutan & Stone, 1993). Rutan a Stone terapeutovo působení rozlišují také podle toho, na co je zaměřen. Můţe být zaměřen na minulost, přítomnost či budoucnost. Jestli má tendenci spíše se zabývat vlivem minulých událostí a traumat na současné obtíţe klientů, jestli se soustředí na aktuální proces odehrávající se na skupině či na způsoby zvládání nároků ţivota směrem do budoucna (Rutan & Stone, 1993). Terapeut se také můţe zaměřovat na skupinu jako celek („group-as-a-whole), na interpersonální vztahy na skupině nebo pojímat skupinu spíše jako individuální terapii před publikem. Orientace na skupinu jako na celek přináší více sounáleţitosti a vědomí vlastního ţivota skupiny, orientace na interpersonální vztahy náhled na komunikační bloky a zkreslení a orientace na jednotlivce můţe jít víc do hloubky. Terapeut se dle svého teoretického zaměření také můţe soustředit více na kognici nebo na afekt. Tyto dvě roviny jsou dvě spojité nádoby, ale zaměření ve smyslu stylu práce je rozlišitelné. Terapeut orientovaný na afekt bude účastníky skupiny povzbuzovat k otevřenému proţívání a vyjadřování, bude vyznávat hodnotu korektivní emocionální zkušenosti. Naopak terapeut zaměřený na kognici se bude klienty snaţit vést k náhledu na své potíţe a jejich porozumění (Rutan & Stone, 1993; Kratochvíl, 2001; Vybíral & Roubal, 2010). Konečně terapeut můţe být zaměřen více na obsah nebo na proces. Jinými slovy si bude víc všímat toho, o čem se mluví, nebo toho, jak se o tom mluví. Všímat si toho, co se děje, nebo toho, o čem se mluví (Rutan & Stone, 1993). Na terapeutovu práci lze nahlíţet také z hlediska toho, na co se soustředí: na podporu, úlevu, vhled či kombinaci těchto. (Lorentzen, 2006) Ještě jiné hledisko je vymezení terapeutovy orientace na kontinuitních škálách vhled/minulost – symptomy/budoucnost, osobní procesy – interpersonální vzorce, umenšení maladaptivních emocí – hlubší prozkoumání emocí (viz Vybíral & Roubal, 2010).

53

Kratochvíl (2001) uvádí roli terapeuta jako aktivního vůdce, který usměrňuje dění, určuje aktivity, vysvětluje, objasňuje, řídí, učí. Tato role můţe mít další dimenze, například spíše mírný, ochranitelský, laskavý přístup, nebo přísný, náročný, kontrolující. Patří sem například gestalt terapeuté. Dále je to role analytika, který se vědomě stává plátnem projekcí, je co nejvíce neznámý, emocionálně neangaţovaný. Nevyjadřuje své pocity, neradí, nehodnotí. Tuto roli uţívají hlavně psychoanalyticky ladění psychoterapeuté. Role komentátora je podobná roli analytika, ovšem s tím rozdílem, ţe tento čas od času shrnuje a komentuje, co se na skupině děje. Slouţí jako jakési zrcadlo. Role moderátora a experta spočívá v nechávání volného průběhu skupinovému dění, ale občasnému zasahování a usměrňování, aby směřovalo ke kýţenému cíli. Například můţe pomoci s výběrem techniky. Role autentické osoby spočívá v tom, ţe se terapeut projevuje jako jeden z členů skupiny, vyjadřuje své skutečné pocity, dělá to, co ostatní, a tak se stává modelem k nápodobě. Yalom (podle Kratochvíl, 2001, s. 55) uvádí typ pečovatele, který poskytuje péči, kognitivní orientaci, informace a podněty, jak se změnit. Podněcovatele, který emočně stimuluje a plní výkonnou funkci (stanovování pravidel, norem, cílů, směru činnosti atp.). Sociálního inţenýra, který se zajímá spíše o skupinu a vztahy v ní neţ o jedince, je málo osobní a neprojevuje mnoho péče, náklonnosti či podpory. Neosobního vedoucího, kteří podněcují agresivním způsobem. Liberálního vedoucího, který má nízké hodnoty péče, emoční stimulace a výkonné funkce. A velitele, který má vysoké hodnoty výkonné funkce a často skupinu přesně strukturuje.

8.3. Faktory skupinové psychoterapie Terapeutické faktory jsou takové prvky (události, mechanismy, činnosti) ve skupinové psychoterapii, které jsou zodpovědné za změnu a zlepšení a které ovlivňují klientův růst ve skupině (Yalom & Leszcz, 2007). Existuje několik způsobů dělení terapeutických faktorů (srov. Jániš, 2010). Asi nejznámější a v současné době stále ve výzkumu skupinové psychoterapie hodně pouţívané je dělení Yalomovo (Yalom & Leszcz, 2007). Patří sem univerzalita, tj. poznání, ţe člen skupiny není se svým pocitem, myšlenkou, fantazií, problémem jedinečný a osamocený, ţe i jiní členové skupiny sdílí totéţ. Dodávání naděje, tj. člen skupiny rozeznává u ostatních členů zlepšení a poznává, ţe skupina můţe pomáhat. Rozvíjí se u něj optimismus, ţe i u něj můţe

54

dojít ke zlepšení. Skupinová soudrţnost (koheze), tj. člen skupiny cítí, ţe do skupiny patří, ţe není sám, ţe je přijat členy, terapeutem i celou skupinou, i kdyţ o sobě sdělil něco, co povaţoval za nepřijatelné. Skupina jako celek zakouší pocit společenství (koheze). Altruismus, tj. člen skupiny zjišťuje, ţe můţe pomáhat ostatním členům skupiny, coţ zvyšuje jeho pocit vlastní hodnoty. Katarze, tj. člen skupiny ventiluje silné emoce ohledně zkušenosti z minulosti nebo proţívané tady a teď a zaţívá přitom pocit úlevy. Odhaluje ostatním členům velmi osobní informaci a sdílí ji. Poskytování informací, tj. získávání informací od druhých, vedení. Člen skupiny přijímá od ostatních členů skupiny nebo terapeuta informace, rady, nápady, vysvětlení, návody ve vztahu k duševnímu zdraví či svému problému. Napodobující chování, tj. identifikace. Člen skupiny se učí od druhých tím, ţe je napodobuje, ţe proţívá i to, co oni v terapii zakoušejí. Rozvoj socializačního chování, tj. člen skupiny se snaţí učit, jak se adaptivně a konstruktivně vztahovat k jiným členům skupiny. Interpersonální učení (výstup), tj. člen skupiny zkouší nové způsoby, jak vejít do vztahu s dalšími členy: čestněji, otevřeněji, asertivněji a důvěrněji. Interpersonální učení (vstup), tj. člen skupiny zkouší, jak nově odpovědět na pokusy druhých vstoupit s ním do vztahu. Sebepoznání, kdy člen skupiny získává díky zpětné vazbě či interpretaci jiného člena skupiny důleţité, zatím neznámé či nepřijaté poznání o sobě (chování, myšlení, fantaziích, motivaci); i o tom, jak působí na druhé, co způsobuje, proč se chová tímto způsobem a jak to vše souvisí s jeho problémem. Korektivní rekapitulace primární rodiny, tj. člen skupiny riskuje a vůči ostatním členům skupiny či terapeutovi vyjadřuje silnou emoci. V kontextu tady a teď posléze zkoumá, jak odpovídající jeho jednání bylo a s čím souvisí. Existenciální faktory, tj. člen skupiny přijímá, ţe některé věci nemá pod kontrolou, ţe se s něčím musí smířit a ţe je třeba, aby vzal zodpovědnost za svůj ţivot do svých rukou. Furliman a Burlinghame (podle Holmes & Kivligan, 2000) dodávají, ţe z těchto faktorů jsou následující specifické pro skupinovou psychoterapii: zástupné učení, univerzalita, altruismus, ztvárnění rodiny, interpersonální učení. K tomu dodávají pruţnost rolí, kdy klient vystupuje jak jako pomoc hledající, tak i jako pomoc nabízející.

8.4. Negativní faktory skupinové psychoterapie Negativní faktory (nebo také nepomáhající, antiterapeutické, zabraňující faktory) ve skupinové terapii jsou takové, které klientovi brání ve zlepšení nebo jsou překáţkou na cestě ke změně. Doxsee a Kivlighan (1994) na základě svých výzkumů rozlišili osm takových faktorů. Absence vlastní aktivity v důsledku toho, ţe je více prostoru věnováno jiným členům skupiny.

55

Ignorování-neporozumění terapeutem či ostatními členy skupiny. Odmítnutí sebeotevření v případě, kdy skupina na účastníkovo sdílení reaguje negativně, hodnotícím, neempatickým způsobem apod. Odloučení člena, coţ je někdy důsledkem skupinové projektivní dynamiky. Dále sem patří napadení člena, neţádoucí činy – intervence vedoucího, nechtěná aktivita a opoţděná skupina.

8.5. Snové skupiny Snové skupiny se začaly v USA spontánně objevovat ke konci osmdesátých let, částečně jako reakce na díla Montague Ullmana (Lasley, 2004). Tyto skupiny nebyly primárně psychoterapeutické, spíše se podobaly skupinám osobního rozvoje vzešlým z encounterových skupin. Účastníci se scházeli jednou či dvakrát týdně a vyprávěli si sny, pokoušeli se je rozebírat a hlouběji s nimi pracovat. Brzy začaly vznikat manuály pro vedoucí takových skupin. V České republice se mi nepodařilo najít k tématu relevantní literaturu, i kdyţ z vlastní zkušenosti a z osobních sdělení vím, ţe takto zaměřených skupin je několik. Osobně z doslechu vím o více neţ deseti. Většinou jde o skupiny orientované kolem psychoterapeuta nebo psychiatra a mající formu setkávání v týdenních či čtrnáctidenních intervalech. Způsob práce většinou vychází z jungovské psychologie, ale také gestaltu. Svou formou a průběhem se více podobají tematickým otevřeným psychoterapeutickým skupinám.

56

III.

VÝZKUMNÁ ČÁST

9. CÍL VÝZKUMU A VÝZKUMNÝ PROBLÉM Jak bylo naznačeno v předchozí kapitole teoretické části této práce, skupinová práce se sny není z hlediska výzkumného probádána. Existuje poměrně rozsáhlý výzkum týkající se individuální práce se sny, a to jak z hlediska výsledků, tak i z hlediska procesu. To samé platí o skupinové psychoterapii. Skupinová práce se sny však zatím zkoumána není a není ani jasné, zda má svá specifika, zda se něčím liší od dalších forem skupinové psychoterapie nebo seberozvojových skupin, respektive od individuální práce se sny v rámci psychoterapie. Tento výzkum je tedy pojat jako explorativní. Jeho hlavním cílem je identifikovat témata, která by mohla být relevantní pro další výzkum, a to jak procesu, tak hodnocení výstupu skupinové práce se sny. Základem pro to je zkušenost účastníků skupiny se skupinovou prací se sny. Ve formě výzkumné otázky je to formulováno takto: „Co utváří zkušenost se skupinovou prací se sny u účastníků skupiny?“ Tato skupina se schází za účelem psychoterapeutického působení, seberozvoje, sebepoznání (mimo jiné), a proto je směr zkoumání zacílen ve směru toho, co skupinová práce účastníkům skupiny přináší. Ve formě výzkumné otázky: „Jak účastníci skupiny těţí ze skupinové práce se sny?“ Samotné téma práce se sny je svou podstatou nejen obecné a zevšeobecnitelné, ale také výsostně jedinečné, proto je cílem této práce i zachycení „příběhů snů“, narace účastníků skupiny soustředěná okolo snu samotného. V průběhu výzkumu se ukázalo, ţe aby bylo moţné lépe odpovědět na takto formulované výzkumné otázky, je nejlepší jej vést na dvou rovinách: jednak na rovině obecné (tj. zobecněné zkušenosti účastníka skupiny, jeho přesvědčení, postoji, názoru) a jednak na rovině konkrétní zkušenosti s prací se snem. Na úrovni konkrétní zkušenosti se jedná o proces, přičemţ z hlediska účastníka má narativní podobu. Účelem není zkoumat samotný proces, ale to, jak jej účastníci konstruují, jak jej chápou, jaký význam mu připisují, jak si jej pamatují. Procesem (dále označovaný jako „snový proces“) se zde nerozumí pouze samotný průběh skupiny a práce na ní, ale i ty fenomény v arbitrárně určeném časovém úseku, které se přímo váţí ke snu, jeho působení a následným způsobům zpracování. Jmenovitě od ţivotního období před „zdáním se“ snu aţ po různě dlouhou dobu po skončení skupiny, kterou účastník spojuje s prací se snem.

57

Výzkumné otázky je tak lepší formulovat: „Co utváří zkušenost účastníků s procesem skupinové práce se sny?“, „Co ovlivňuje výtěţnost z procesu skupinové práce se sny?“, „Jak lidé těţí z procesu skupinové práce se sny?“ a „Co ovlivňuje proces skupinové práce se sny?“ Přínosem výzkumu by měla být identifikace klíčových témat popisujících zkušenost účastníků skupin, jejich deskripce, kategorizace, vytvoření modelu a případně nalezení souvislostí mezi tématy. Dalším přínosem by mělo být zachycení této zkušenosti v podobě příběhu jednotlivých snů, narace – i v její jedinečnosti a nezobecnitelnosti.

10. VÝZKUMNÁ METODA Dle doporučení Williga (2001) by se měl výzkumný design odvíjet od výzkumné otázky a o metodě analýzy dat by mělo být rozhodnuto zároveň s rozhodnutím o jejich vytváření. Charmaz (2006) uvádí, ţe v praxi jsou tyto dvě metodologické činnosti povaţovány za těsně propojené (obzvláště v rámci kvalitativního designu) a zároveň ovlivňují a jsou ovlivňovány uvaţováním o výzkumných otázkách. V rámci kvalitativního výzkumu je podle Parkera (2005) rozhovor úzce propojen s analytickým a interpretativním procesem. Není tedy pouhým způsobem sběru dat. Výzkumné otázky jsou formulovány takto široce, protoţe jsem ke zkoumání tohoto fenoménu zvolil kvalitativní přístup. Jak uvádějí někteří autoři učebnic kvalitativního výzkumu (Miovský, 2005, Charmaz, 2006, Hendl, 2008), kvalitativní design výzkumu je vhodný pro zmapování dosud nezkoumaných témat či oblastí. Miovský (2005) definuje kvalitativní přístup jako takový, který „pro popis, analýzu nekvantifikovaných a nekvantifikovatelných vlastností zkoumaných fenoménů naší vnitřní a vnější reality vyuţívá kvalitativních metod.“ Hendl (2008) mezi výhody kvalitativního designu dále řadí získání „podrobného popisu a vhledu při zkoumání jedince, skupiny, události, fenoménu.“ Jiní autoři (Banister et al., 1994) uvádějí, ţe v rámci kvalitativního designu lze klást výzkumné otázky bez stanovení předchozích hypotéz. Dle Strausse a Corbinové (1999) je kvalitativní přístup vhodný pro některé typy zkoumaných oblastí, například snahu odhalit podstatu něčích zkušeností s určitým jevem. Doporučuje se (např. Miovský, 2005) také u výzkumů, kde není z nějakého důvodu moţné získat dostatečně velký vzorek respondentů pro standardní statistickou analýzu dat. Takto široce zvolené výzkumné otázky umoţňují podrobnější, citlivější a flexibilnější přístup k tématu. Některé školy kvalitativního výzkumu (viz Hendl, 2008) také běţně pracují s „teoretickou negramotností“ výzkumníka. U kvantitativního výzkumu je tomu tak, ţe

58

výzkumník nejprve prostuduje relevantní teorii k tématu a na základě toho formuluje hypotézy, které pak ověřuje či vyvrací. Kvalitativní výzkumník naopak k tématu můţe přistupovat bez zformulované teorie, jen na základě preteoretických přesvědčení a předsudků, a na základě analýzy dat teorii buď vytvořit, nebo následně vztáhnout k jiţ existujícím teoriím. Účelem tohoto postupu je větší explikační hodnota zjištění. U tohoto výzkumu jsem postupoval smíšeným způsobem: zběţně jsem se seznámil s obecnými tématy výzkumu skupinové psychoterapie a psychoterapeutické práce se sny, abych byl orientován při procesu sběru dat. Záměrně jsem ale nestudoval konkrétní zjištění těchto výzkumů, abych takto zbytečně nemanipuloval procesem sběru dat. Jako hlavní kvalitativní metodu jsem pro tento výzkum pouţil tzv. zakotvenou teorii („grounded theory method“). Dle Bryanta a Charmazové (2007) je v současnosti nejvyuţívanějším přístupem na poli kvalitativního výzkumu. Původně byla vytvořena pro sociologické zkoumání Glaserem a Strausem v šedesátých letech, do výzkumu psychoterapie ji v devadesátých letech rozšířil Rennie (Řiháček & Hytych, 2013). Vychází z filozofické tradice pozitivismu, pragmatismu a symbolického interakcionismu, ale některé novější varianty jsou jiţ ovlivněny i postmoderním myšlením. Jak uvádí Řiháček a Hytych (2013), v současné době existují minimálně tři vlivné verze této metody, já budu postupovat podle v českých zemích nejznámějšího pojetí Straussova (Strauss & Corbin, 1999). Metoda zakotvené teorie je typická právě tvorbou teorie z nashromáţděných dat (Strauss & Corbin, 1999). Tím se například liší od tematické analýzy, která se také snaţí o utřídění, popis a interpretaci dat, ale u toho zůstává, nečiní další krok k tvorbě teorie (Řiháček & Hytych). V tomto výzkumu jsou zásadními kroky utřídění, popis a interpretace dat, tvorba teorie neprobíhá okolo jedné tzv. centrální kategorie, jak je obvyklé pro metodu zakotvené teorie, ale v podobě vystiţení vztahů mezi několika ústředními tématy. Respektive centrální kategorie jsou v tomto výzkumu příliš široké (Průběh snového procesu a Přesvědčení o skupinové práci se sny) na to, aby měly svým vymezením dostatečnou explanační hodnotu obvyklou pro výzkumy zakotvenou teorií. Tu však mají kategorie seskupené pod nimi, jeţ odpovídají zmíněným ústředním tématům. Součástí výzkumu jsou i „příběhy snů.“ Zařazení této části nebylo původním záměrem výzkumu, ale vzniklo aţ v průběhu sbírání dat, kdy jsem si uvědomil, ţe účastníci výzkumu mají tendenci v průběhu rozhovoru rozvíjet vlastní naraci o snu a práci s ním. Tato narace se sice týká zkušenosti, ale není s ní totoţná, není ani totoţná s vydáním zprávy o zkušenost. (Chrz. 2007). Tato část má spíše inspirativní charakter, ale slouţí také k prezentaci zakotvení 59

jednotlivých kategorií v datech a obecně zachycení jednotlivých příběhů v základních kategoriích.

11. VÝBĚR ÚČASTNÍKŮ VÝZKUMU 11.1.

Charakteristika skupiny

Výzkum proběhl s účastníky otevřené psychoterapeutické skupiny, kterou vede brněnský klinický psycholog a psychoterapeut Terapeut. Skupina se schází pravidelně jednou za čtrnáct dnů. Je biograficky orientovaná: „Jde o orientaci na probírání jedince či jednotlivých pacientů postupně po sobě, přičemţ během existence skupiny přicházejí jedinci znovu opakovaně na řadu“ (Kratochvíl, 2005, s. 93). Témata skupiny jsou volná, kaţdé sezení má k dispozici jeden člen skupiny pro svá témata. V posledních letech se ustálil model, kdy účastníci přinášejí na skupinu své sny a s nimi se potom ve skupině pracuje. Skupina není tedy primárně a explicitně snová. Skupina je původně psychoterapeuticky orientovaná, ale v posledních letech je podíl klinické populace na skupině výrazně menšinový, tudíţ se začíná blíţit skupině seberozvojové či „osobního růstu“ (Yalom & Leszcz, 2007).

11.2.

Způsob práce terapeuta

Terapeut se sny pracuje nejčastěji s vyuţitím techniky konstelací, dále imaginativní technikou vţívání se do postav, výjimečně dokončováním a změně snu v imaginaci. Dále vyuţívá pětifázový model podobný některým integrativním modelům popsaným v teoretické části práce (Ullmanův model, Hillové model). Účastník nejprve přečte či vypráví svůj sen a poté ještě jednou. Někdy jej Terapeut nechá sen prezentovat pozpátku či z prostředku. Následuje fáze doptávání se, kdy účastník mlčí a ostatní se jej doptávají, čemu nerozuměli, co potřebují doplnit a podobně. Na to navazuje fáze skupinové projekce, kdy se ostatní účastníci vyjadřují i k obsahu snu a jeho moţné interpretaci. Tyto fáze mohou mít různé obměny, například vytvoření dvojic a sepsání podnětů na papír a posléze jejich prezentaci, coţ má za účel dát stejný prostor všem členům skupiny. A aţ v následující fázi můţe účastník reagovat na podněty apod. V této fázi také bývá aktivnější terapeut, který dává své podněty, můţe převzít práci se snem, rozhodnout o dalším způsobu práce apod. Tento způsob práce je dále označován jako „interpretativní“, a to z toho důvodu, ţe jako základ vyuţívá střetnutí se účastníka s podněty od skupiny.

60

11.3.

Role terapeuta na skupině

Terapeut přistupuje k práci se sny aktivně, sám dává podněty, interpretuje, často se řídí svým tušením a intuitivními nápady. Někdy se sezení podobá spíše individuální práci se sny před publikem. Z hlediska pozice terapeuta ke skupině nejčastěji zaujímá roli moderátora a experta (Kratochvíl, 2005). Jeho přístup lze vymezit v rámci několika pomyslných kontinuálních os, jak je uvádějí Rutan a Stone (1993). Ke skupině zaujímá spíše individuální přístup, to znamená, ţe si příliš nevšímá skupiny jako celku a celoskupinových a interpersonálních procesů. Formát skupiny to ani příliš neumoţňuje. Skupina i terapeut se při kaţdém sezení soustředí na jednoho člena, který prezentuje svůj sen. V rámci os afekt kognice a porozumění – korektivní emocionální zkušenost nelze jeho přístup jednoznačně vymezit, protoţe na základě své úvahy a intuice mění i svůj přístup. V rámci osy obsah – proces se více soustředí na proces. A tedy na přítomnost. S tím doplněním, ţe na proces individuální. S celoskupinovými procesy a skupinovou dynamikou obecně nepracuje. Sezení nebývají vţdy ukončená s jasným závěrem a výstupem (Kratochvíl, 2005). Někteří účastníci výzkumu popisují i zkušenost se skupinovou prací v Jevíčku. Jedná se o několikadenní výjezdový kurz systemických konstelací, které Terapeut kaţdoročně pořádá v Jevíčku na Moravě. Se sny se tam nejčastěji pracuje konstelačně, ale nikoli výhradně. Okolo dvou třetin účastníků bývá dlouhodobých, kteří se navzájem znají. Jedna třetina bývá nováčků či nepravidelných účastníků.

11.4.

Výběr vzorku a jeho charakteristika

Výběr účastníků výzkumu probíhal kombinací samovýběru a prostého záměrného výběru. Metoda samovýběru spočívá v tom, ţe „více potenciálním účastníkům výzkumu je nabídnuto se do výzkumu zapojit, přičemţ je jen na jejich volbě, zda se do výzkumu zapojí“ (Miovský, 2006, s. 133). „Metoda záměrného (účelového) výběru spočívá v tom, ţe podle zvoleného klíče vybíráme ty jedince, kteří splňují kritérium (či soubor kritérií), kterými můţe být nějaká vlastnost, stav či příslušnost ke skupině“ (Miovský, 2006, s. 135). Byli vybráni účastníci skupiny, coţ je populace, u níţ lze předpokládat, ţe ji budou tvořit lidé, kteří mají zájem pracovat na osobním rozvoji, na své introspekci. Většinou také půjde o členy, kteří do skupiny docházejí dlouhodobě, několik let (a v několika případech i desítek let). Většina jich také má zkušenosti s dalšími způsoby práce „na sobě“, ať jiţ individuálními či skupinovými. Pro skupinu je také typický vztah členů k Terapeutovi. Ten má v Brně pověst velice schopného, ale i neortodoxního psychoterapeuta. Mnoho účastníků skupiny se k němu vztahuje jako k silné autoritě a někdy mohou mít i nepřiměřený obraz jeho schopností, někdy

61

dosahující přehnané aţ náboţné úcty.1 Účastníci skupiny také mají většinou vysokoškolské vzdělání a je moţné uvaţovat o nadprůměrné emocionální inteligenci. Jde také o účastníky jedné skupiny. Nikdo z dotazovaných ve výzkumných rozhovorech neprobíral sen, se kterým by pracoval jiný terapeut. Jak bylo nadneseno výše, jeho práce je více procesuální a proţitková, soustředí se na dění „tady a teď.“ Podněty i interpretace dává, téměř vţdy jde o způsob jeho vhledu, intuice, nikoli myšlenkové racionální konstrukce. Nepovaţuje se za vhodného odborníka pro takovou interpretaci.2 Tím se jeho přístup liší od analytických škol a obecně škol, které se soustředí na interpretaci snu. Na skupině také není tlak na to, aby se sen nějak uzavřel, shrnul, krátce a výstiţně interpretoval. Mnohé skupiny končívají tak, ţe účastník má mnoho podnětů na přemýšlení, něco si proţil, ale další případné kroky jsou uţ na něm. Nebývá zde ani automatický tlak na aplikaci poznatků získaných na skupině do kaţdodenního ţivota. Ne kaţdý sen se musí vztahovat k fungování člověka ve světě a adaptaci. Otevře-li se ale s pomocí práce se snem takové téma, pracuje se i s perspektivou „Co s tím dál?“ Emailovou formou (viz Příloha č. 1: Text oslovovacích emailů) bylo osloveno několik účastníků, v podstatě namátkou. Všichni mě znali z mé krátkodobé účasti na skupině. Moje uvědomované implicitní kritérium bylo pohlaví (aby muţi a ţeny byli zastoupeni zhruba rovnocenně, coţ odpovídá i současnému rozloţení ve skupině), protoţe jsem předpokládal, ţe v přístupu k tématu i výzkumu mohou být mezipohlavní rozdíly. Nevybíral jsem také úplné nováčky na skupině, protoţe jsem takto doufal ve větší výtěţnost dat. Aţ v průběhu výzkumu jsem si uvědomil, ţe jsem měl nevědomou tendenci oslovit ty účastníky, u nichţ jsem předpokládal dobrou schopnost introspekce, reflexe a strukturovanosti vnitřního proţitkového světa. Pravděpodobně jsem předpokládal, ţe mi to usnadní vedení rozhovorů i analýzu dat. Z osmi oslovených účastníků (3 muţi a 5 ţen) se z různých důvodů neuskutečnily rozhovory se třemi ţenami. Jedna nejprve rozhovor oddalovala s tím, ţe potřebuje hodně času na přípravu. Následně onemocněla a dostala se do obtíţné ţivotní situace, čímţ její účast na výzkumu ztratila na prioritě. Druhá se také omluvila kvůli časové zaneprázdněnosti. Třetí se také odvolala na to, ţe potřebuje dlouhou přípravu a termín rozhovoru oddálila do pro mě časově nepřijatelného období.

1

Tyto údaje jsou podloženy mnoha osobními sděleními, které měly jak podobu interpretace, tak osobního přesvědčení. 2 Osobní sdělení. 62

12. ZPŮSOB SBĚRU DAT A DISKURZIVNÍ KONTEXT Výzkum probíhal formou polostukturovaných3 rozhovorů (Miovský, 2006; Banister et al., 1994). Především z důvodů motivace dotazovaných (zájem hovořit o své zkušenosti bez přílišného přerušování), flexibility (poskytuje dostatečný prostor pro spontánní utváření významů a dalších výzkumných otázek, umoţňuje doptávat se na nečekaně se vynořivší témata i podrobněji zpracovávat a vyjasňovat témata připravená), přesnosti a výtěţnosti. Polostrukturovaný rozhovor je také obecně vhodný pro kvalitativní výzkum, protoţe umoţňuje vyuţít jeho přednosti (Hendl, 2008). Sestavil jsem si okruhy témat a k nim formuloval otázky, na něţ bych se mohl ptát. (viz Příloha č. 2: Seznam okruhů a otázek k rozhovorům) Ve formě osnovy interview („taháku“) jsem si připravil několik nejzákladnějších okruhů a ke kaţdému zformulovanou otázku. Rozhovory probíhaly nejčastěji v klidné čajovně, kde bylo zaručeno soukromí, dále na pracovišti účastníků rozhovorů. Všechna interview byla nahrávána, v jejich průběhu jsem si dělal jen stručné poznámky, které jsem později pouţil i jako zdroj dat. Většinu postřehů, reflexí a hypotéz, které mě napadaly a které by mohly být relevantní z hlediska analýzy dat (Williams & Levitt, 2007), jsem si zapisoval aţ po skončení rozhovoru. Během rozhovorů jsem se snaţil být vnitřně empatický, naladit se na respondenta a jeho vidění. Snaţil jsem se zaujmout nehodnotící postoj s tím, ţe prostor pro hodnocení a subjektivní kritičnost budu mít aţ po skončení rozhovoru. Nejprve proběhl pilotní rozhovor s Hankou, na jehoţ základě jsem zúţil základní okruhy. Uvědomil jsem si také, ţe jsem intuitivně pouţil prvky narativního interview. To je dle Miovského (2006, s. 158) charakteristické tím, ţe „úkolem tazatele je podněcovat u dotazovaného spíše vyprávění neţ klasickou konverzační výměnu.“ Vychází z předpokladu, ţe „existují subjektivní subjektivní významové struktury o určitých událostech, které se vyjeví při volném vyprávění a naopak neprojeví při cíleném dotazování.“ Rozhovor s Hankou jsem podrobněji neanalyzoval, spíše dal na svůj pocit, co se osvědčilo a co ne, a o čem má smysl mluvit. Zjistil jsem, ţe větší volnost při vyprávění můţe přinášet cenná témata. V dalších rozhovorech jsem se tedy snaţil vyváţit podíl cíleného vyptávání (na to, co přišlo relevantní či zaujalo mně) a prostoru pro respondenty (aby si zvolili či rozvinuli téma). Také jsem se rozhodl zachovat obecnou úroveň rozpravy nad prací se sny jako součást následujících výzkumných rozhovorů.

3

Hendl (2008) používá pojem „rozhovor s pomocí návodu.“ 63

V souladu s principem hermeneutické spirály jsem v průběhu období pořizování rozhovorů měnil a specifikoval základní okruhy. Tento princip spočívá v tom, ţe poznatky získané z jednoho rozhovoru ovlivňují dotazování v dalších rozhovorech (Auerbach & Silverstein, 2003). Tento princip také umoţňuje dosahování teoretické saturace, jeţ je základním pilířem zakotvené teorie. Spočívá v tom, ţe je ţádoucí dosáhnout stavu, kdy „uţ další data nepřispívají k lepšímu porozumění daného problému a uţ se neobjevují nové informace, naopak v rámci kvalitativního výzkumu všeobecně uplatnitelné jsou“ (Miovský, 2006, s. 139). V termínech zakotvené teorie je teoretické nasycenosti dosaţeno v okamţiku, kdy je nasycena kaţdá kategorie (Strauss & Corbin, 1999). „To znamená: 1) dokud se zdá, ţe se jiţ neukazují další nové nebo významné kategorie vztahující se ke kategorii, 2) dokud není kategorie hutně propracovaná, v tom smyslu, ţe jsou popsány a vysvětleny všechny prvky paradigmatu, proces a proměnlivost a 3) dokud nejsou vztahy mezi kategoriemi dobře ustaveny a ověřeny. Dosahování teoretické saturace neprobíhalo formou rozšiřování výběrového vzorku, ale zpětného doptávání se na některé nově vynořivší se otázky nebo doptávání se kvůli zpřesnění a „nasycení“ jiţ existujících témat. Učinil jsem tak emailovou formou. Jednalo se především o obecné otázky postoje ke snům a přesvědčení o nich. Před skončením rozhovoru byli také účastníci vybídnuti, aby komunikovali své následné nápady, změny, upřesnění, pochybnosti a podobně. Metoda zakotvené teorie je v současné době hodně vyuţívaná v kvalitativních výzkumech, které se odkazují k sociálnímu konstruktivismu (Charmaz, 2006). V jejich rámci je není výzkumník povaţován za externího činitele, který je čistým příjemcem a interpretátorem dat, ale činitele vnitřního, který spolukonstruuje kontext výzkumné situace, případně výzkumu obecně (Charmaz, 2006). Výzkumnice psychoterapie Heidi Levitt vyuţívající zakotvenou teorii chápe roli výzkumníka jako osoby s vlastními předpoklady a prekoncepty, zabývající se jevy ve specifickém kontextu s ne vţdy kontrolovatelnými či popsatelnými intervenujícími proměnnými, přičemţ to vše je spolu s účastníkem výzkumu součástí procesu tvorby dat (Levitt et al., 2006). I z hlediska kvalitativního výzkumu obecně je výzkumník součástí celé výzkumné situace, při které jsou vytvářena data, je nástrojem analýzy (Auerbach & Silverstein, 2003) a jeho vliv tedy není plně oddělitelný od výsledků výzkumné studie. Tudíţ je důleţité říct, jaký byl výzkumný kontext z výzkumníkova hlediska. To je v souladu s Willigovým (2006) poţadavkem reflexivity, coţ je koncept pozornosti výzkumníka k vlastním předpokladům, postojům a motivům, se kterými vstupuje do výzkumu. V době konání rozhovorů jsem byl členem skupiny poměrně nedlouhou dobu 64

(vzhledem k frekvenci setkávání): necelého půl roku. Většina účastníků výzkumu mě vzdáleně znala z mé účasti na seminářích Terapeuta a kurzech v Jevíčku. Z mého úhlu pohledu tak nejsem úplně cizorodým prvkem, ale ani úplně známým, náleţejícím do okruhu pravidelných účastníků skupiny a kurzů. Všichni účastníci výzkumu se snaţili být nápomocni, v některých případech si nebyli jisti, co přesně po nich chci. V průběhu rozhovorů se objevovaly věty jako: „Teď jsem asi odběhl/a, to nevím, k čemu Ti to bude.“ nebo „No já to řeknu všechno a Ty si to nějak zpracuješ.“ Někteří měli pravděpodobně nějakou svoji představu o předmětu výzkumu. I přes poměrně jasnou formulaci v informačním emailu se domnívali, ţe zkoumám samotné sny, jejich význam, interpretaci. Spíše neţ o sobě tedy hovořili o snech. Domnívám se, ţe ve snaze o nápomocnost si kladli na sebe nároky výběru dostatečně vhodného snu, nároky na to, aby si dostatečně podrobně vzpomněli na průběh skupiny, nároky na to, aby mi poskytli dostatek dat. Rozhovory se tak natahovaly a bylo nutné je do jisté míry usměrňovat. Situace byla zároveň příleţitostí k tomu, aby se po delší době vrátili ke starým snům, vraceli se k minulým tématům, znovu je hodnotili, registrovali změny od té doby apod. Pro mnohé to bylo zastavení, jehoţ by si sami pravděpodobně nedopřáli. Vesměs všichni působili otevřeně a potěšeně, ţe se mohou něčím takovým zabývat, ţe mohou být součástí výzkumu. Rozhovor byl také příleţitostí k vyjádření se k atmosféře na skupině, k tomu, jak se na skupině cítí, čili k jisté formě odventilování.

13. ETICKÉ OTÁZKY VÝZKUMU Všichni respondenti byli ubezpečeni o zachování anonymity v prezentované formě výzkumu. Byli také srozuměni s nahráváním rozhovoru na diktafon, s čímţ vyslovili souhlas. Respondentům nebyla nabídnuta ţádná odměna za poskytnutí interview. Jména účastníků výzkumu byla změněna na krycí jména (při zachování příslušnosti k pohlaví), změněna byla také jména dalších účastníků skupiny, na něţ bylo odkazováno při rozhovorech. To má za účel zachovat anonymitu vůči vnějšímu světu. V rámci účastníků skupiny a Terapeutových kurzů je to ovšem opatření nedostatečné. Způsob promluvy můţe být pro mnohé členy skupiny dostatečným vodítkem k identifikování totoţnosti účastníka výzkumu. To je relevantní zvláště proto, ţe na základě reakcí dotazovaných předpokládám, ţe někteří budou mít zájem si výsledky výzkumu přečíst. Tento problém není jak vyřešit, proto jsem se kaţdého dotazovaného zeptal, jestli je v pořádku, ţe ostatní členové skupiny se mohou dozvědět, ţe se účastnil mého výzkumu. Všichni souhlasili. Pasáţe, kde se dotyčný výrazně

65

negativně či jinak kriticky vyjadřuje k dalším členům skupiny, jsem do prezentace výsledků nezahrnul. Totoţnost respondentů a osob uváděných při rozhovorech je známa jen mně, zvukové nahrávky budou smazány bez zálohy po obhajobě práce. Účastníci byli před závěrem rozhovoru vybídnuti, aby kdykoli po skončení rozhovoru komunikovali svoje námitky, dodatky, vynořivší se pochybnosti a podobně.

14. METODA ZPRACOVÁNÍ DAT Proces analýzy dat v zakotvené teorii probíhá uţ ve stejné fázi jako jejich sbírání (Strauss & Corbin, 1999). Po realizaci pilotního rozhovoru proběhla rámcová analýza (bez podrobného kódování), zhodnocení nosných témat, způsobů dotazování. Měl jsem však neustále na mysli, ţe další rozhovor můţe být úplně jiný. V Hančině případě byla zřetelná její schopnost formulovat zobecnění. Rozhovor se tak často od konkrétních snů a průběhu skupiny stáčel k obecnému hodnocení a porovnávání technik, zobecněné zkušenosti s technikami a vlastní prací se sny, úvahám o smyslu a efektu této práce a podobně. Do té doby jsem váhal, zda se na obecná přesvědčení ve výzkumu vůbec ptát, ale po této zkušenosti z hlediska dat relevantních vzhledem k výzkumným otázkám, jsem se rozhodl je do výzkumu zahrnout. Uvědomoval jsem si ale zároveň, ţe jiným respondentům nemusí být taková míra formulující reflexivní introspekce vlastní, tudíţ jsem ji omezil jen na několik základních témat. Po doslovném přepisu rozhovoru jsem si podle doporučení (Miovský, 2006) ve dvou aţ třech odstavcích napsal příběh kaţdého rozhovoru, narativní kostru (Řiháček & Hytych, 2013). Ta mi slouţila jako orientace pro následující analýzu. Následovala fáze tzv. otevřeného kódování nebo také fáze tvorby konceptů (Řiháček & Hytych, 2013). Jedná se o prvotní konceptualizaci dat, kdy dochází k identifikaci významových jednotek, jeţ jsou dle významu roztříděny do shluků či skupin, kategorií (Strauss & Corbin, 1999; Miovský, 2006; Willig, 2001). Kaţdá kategorie je následně rozpracována a definována pomocí vlastností a dimenzí (Řiháček & Hytych, 2013). Zpracování dat pomocí otevřeného kódování bylo učiněno po kaţdém rozhovoru před následujícím, abych mohl jiţ v průběhu sběru dat lépe uplatňovat teoretickou citlivost a získávat teoreticky saturovanější data. Teoretickou citlivostí se v teorii zakotveného výzkumu míní „schopnost vhledu, schopnost dát údajům význam, porozumět a oddělit související od nesouvisejícího“ (Strauss & Corbin, 1999, s. 27). Jejími zdroji jsou profesní a osobní zkušenost, ale také právě analýza samotná (Strauss & Corbin, 1999).

66

Po ukončení otevřeného kódování všech rozhovorů bylo provedeno tzv. axiální kódování nebo také teoretické kódování (Řiháček & Hytych, 2013). Spočívá v hledání teoretických vztahů, příčinných a kontextuálních podmínek, jimiţ jsou jednotlivé kategorie propojeny (Strauss & Corbin, 1999; Řiháček & Hytych, 2013). Tato fáze je také typická tím, ţe jiţ nepřibývají další kategorie, spíše dochází ke slučování a reorganizaci. Hierarchickou strukturu kategorií a významů jsem graficky zpracoval do prostorové mapy, jeţ znázornila vztahy subkategorií a intervenujících proměnných. Třetí fází zpracování dat zakotvenou teorií je tzv. selektivní kódování nebo také volba ústředního konceptu (Řiháček & Hytych, 2013). Ústřední koncept je dimenzí samotného problému a ze všech konceptů jej nejlépe vysvětluje (Charmaz, 2006). Je ústředním bodem rodící se teorie a má nejsilnější explanační sílu. V tomto výzkumu nedošlo k nalezení jedné centrální kategorie. V průběhu této fáze se objevila kategorie nová (Přístup k práci se sny), na jejímţ základě bylo moţné lépe odpovědět na výzkumnou otázku („Jak lidé těţí z procesu skupinové práce se sny?“). V průběhu procesu analýzy dat nebyly vyuţity jen přepisy rozhovorů, ale také mé vlastní poznámky z průběhu rozhovorů. Vedl jsem si také výzkumný deník, kam jsem si zaznamenával (mimo jiné) všechny nápady a vhledy, které mě napadaly k rozhovorům, tématům rozhovorů a kontextu rozhovorů. Tyto byly vyuţity zejména při interpretaci zjištění. (viz oddíl Výsledky analýzy dat) V průběhu procesu analýzy dat se ukázalo, ţe tento způsob zpracování opomíjí konkrétní „příběh snů.“ Samotný obsah snu, konkrétní interpretaci a konkrétní formu výstupu. Proto jsem se z ilustračních důvodů rozhodl zařadit i narativní část, kde stručně na základě identifikace klíčových událostí v průběhu práce se snem předestírám konkrétní obsahovou stránku zkoumaného procesu. Proces samotného kódování je zčásti metodickým postupem a zčásti tvůrčím činem výzkumníka. Abych dodrţel podmínku reflexivity, před započetím kódování, během něj i po jeho skončení jsem se vracel k formulování si svých postojů, přesvědčení, předsudků vztahujících se k tématu. Mé přesvědčení týkající se tématu výzkumu formuluji v pojmech jungovské psychologie.4 Osobně se domnívám, ţe sen je produkt nevědomí a nese s sebou duševní obsah, jenţ je odrazem nevědomého paralelního procesu. Do té míry, do níţ je tento proces „ţivý“, aktuální a neuzavřený, můţe probíhat něco „proces“ i ve vědomém ţivotě snivce. Sen můţe reagovat na aktuální situaci, přinese ţivé téma, přičemţ to téma můţe být zároveň i 4

Pro orientaci v základních pojmech viz Jacobi, J. (2013). Psychologie C. G. Junga. Praha: Portál. 67

nevědomě integrováno v určitém časovém rozmezí. A tento proces se můţe více či méně projevovat i na vědomé úrovni. V průběhu práce se snem na skupině můţe být tento proces zesílen, můţe k němu být upřena pozornost, mohou nastat změny, duševní obsah můţe být částečně integrován a podobně.

Proto se domnívám, ţe „zdání se snu“ můţe iniciovat

paralelní proces, který skupinová práce prohloubí a který je moţné v ţivotě snivce sledovat. Proto jsem měl jiţ od počátku plánování výzkumu představu, ţe nějaký proces existuje a ţe je nějak relevantní. A proto je smysluplné sledovat širší období v ţivotě respondenta, neţ jen průběh skupiny. A to právě nejenom z hlediska jeho vědomé aktivity („Jak těţí“), ale i aktivity nevědomé.(„Co utváří zkušenost…“) Zároveň jsem si byl vědom, ţe toto přesvědčení uţ je jakési schéma, do něhoţ budu mít tendenci uspořádávat data, ale hlavně intuitivně v souladu s ním vést rozhovory a ovlivňovat tak respondenty. Nepředpokládal jsem, ţe tomu dokáţu zamezit, snaţil jsem se proto činit tak co nejvíce vědomě. Faktem je, ţe toto intuitivní schéma je v populaci psychologů a lidí zabývajících se svými sny obvyklé, jak jsem zjistil v průběhu svých konzultací s odborníky i dalšími členy skupiny. Dalším prekonceptem je důvěra ve smysluplnost a důleţitost snu. Ţe sen můţe nést důleţitou informaci, přinést změnu v kognici či proţívání. Ţe sen nese informaci, kterou je moţné do určité míry převést do našeho jazyka, rozklíčovat, vyloţit. Opět jde o v populaci široce sdílené přesvědčení, ale není samozřejmé. Domnívám se také, ţe fenomén zdání se snu i události při skupinové práci mohou spustit autonomní duševní proces, který má imanentní tendenci k duševní integraci. Ve smyslu uzdravení, zcelení, zvědomění. Toto přesvědčení nejen ţe bývá také účastníky skupiny sdíleno, ale také je posilováno formou práce. Při následujícím skupinovém setkání se začíná otázkou: „Co se za ty dva týdny stalo?“, coţ má sugestivní charakter. Implicitním předpokladem je (řečeno laickým jazykem), ţe se „něco“ mělo otevřít a „něco běţet.“ Část takzvaného „dobíhání“ po skupině tak můţe být vyvolána autosugescí. Víc k tématu viz oddíl Diskuse. Předpokládám také, ţe je rozdíl mezi individuální a skupinovou formou práce se sny a rozdíl v účinku různých typů práce se sny ve smyslu povahy výstupů (nikoli nutně kvantitativní výtěţnosti apod.). Má osobní zkušenost se skupinovou prací se sny není rozsáhlá. Před skupinou jsem dosud prezentoval jen jeden sen a bylo s ním zacházeno spíše interpretativní formou. Přesto byl účinek poměrně silný a hluboký. Zkušenost jsem si pro sebe uzavřel hypotézou, ţe skupina můţe facilitovat a zesilovat průběh vnitřních duševních procesů a je to její specifikum oproti individuální práci se sny. 68

Na základě své přítomnosti u skupinové práce s několika desítkami snů se také domnívám, ţe prezentování snu na skupině je více odhalující. Odkryje se tam víc úhlů pohledu, víc „komnat.“ Na druhou stranu můţe být její průběh roztříštěný, méně zaměřený, méně syntetizující. Jsem si vědom toho, ţe všechny tyto mé prekoncepce mohly nějakým způsobem ovlivnit způsob doptávání se při rozhovoru i proces kódování v rámci analýzy dat. Více k tomu viz oddíl Diskuse.

15. CHARAKTERISTIKA VÝZKUMNÉHO VZORKU Výzkumný vzorek tvořili tři muţi a dvě ţeny. Tabulka 1: Výzkumný vzorek Respondent

Věk

Docházka na

Probrané sny

skupinu Hanka

49

7 let (kurzy 14)

2

Jefim

38

6 let

2

Zbyněk

44

1 rok

3

Miroslav

56

12 let (Jevíčko)

3

Šárka

48

5 let

2

Hanka je letitou účastnicí skupiny i kurzů (včetně Jevíčka), má zkušenosti s individuální terapií u Terapeuta. Samu sebe popisuje obecně jako systematický racionální typ, podobný přístup má i k vlastní práci se sny. Má zodpovědné zaměstnání ve vedoucí pozici? Sny si pečlivě zapisuje, má je přehledně chronologicky archivované a přístupné. Kdyţ se rozhodne pracovat se snem, hodně se mu věnuje, nespoléhá se pouze na průběh skupiny, experimentuje. Zapisuje si i své nápady ke snům, průběh skupiny a podněty od skupiny (i ty, jeţ ji nezaujaly). Kdyţ hovoří o tématu, podává obsáhlá, výstiţná a promyšlená vysvětlení, je patrné, ţe témata má promyšlená, a jasně strukturuje svůj projev. Velká míra přemýšlení věnovaná tématu občas vedla aţ k zabíhavosti a snaze sdělit co nejvíc. Snaţila se také být co nejvíc nápomocná, měl jsem pocit, ţe je méně ponořena do vyprávění a více je v roli pomocníka a plnitele úkol, o němţ si myslela, ţe jsem jej zadal. Často a samovolně přecházela od popisu procesu k obecnému typickému, coţ je asi spojeno s jejím způsobem zpracování informací. Jefim dochází do skupiny s přestávkami také jiţ několik let. Do Jevíčka nejezdí, protoţe se tam pracuje jemu nevyhovujícími metodami. Říká, ţe má v zápisech snů hrozný 69

nepořádek, vybral výrazné sny, které uveřejnil i na svém blogu. Při rozhovoru odpovídá stručně, výstiţně, rozváţně, přesně formuluje, strukturovaně. Jeho věty působí významově „hustě.“ Oproti Šárce je víc orientován na sdělení samotné neţ jeho recepci u naslouchajícího. Zůstává spíše u popisu procesu. Zbyněk do skupiny dochází necelý rok. Sám sebe popisuje jako „technicko-analytický typ“. Sny si pečlivě zapisuje uţ 20 let, ale nikdy to dle svých slov nedokázal zuţitkovat subjektivně uspokojivou formou práce s nimi. Při rozhovoru působí okouzleným dojmem, plně zaujatý vyprávěnými sny. Miroslav do skupiny nedochází, ale je letitým účastníkem kurzů, zejména těch v Jevíčku. Sny si zapisuje, má vyvinutou vlastní metodu práce s nimi. Při rozhovoru působí uváţlivě, volí stručné a výstiţné formulace, které teprve na poţádání dovysvětluje. Hanka do skupiny dochází několik let a účastní se i kurzů (včetně Jevíčka). Sny si zapisuje, nemá nějaký vyprofilovaný vlastní způsob práce s nimi, spíše ji fascinuje snový svět sám o sobě. Při rozhovoru se snaţí být výstiţná, věrná tématu snu. Jak jiţ bylo naznačeno v předcházejících oddílech, respondenti jakoţto účastníci skupiny (aţ na jednu výjimku) mohou mít jistá sdílená přesvědčení, která sice nejsou předmětem výzkumu, ale jsou důleţitá pro interpretaci výsledků výzkumu. Na prvním místě je zásadní uvést, jak mi vyplývalo z osobních rozhovorů mimo rámec výzkumu, ţe u účastníků skupiny a kurzů obecně panuje velká důvěra v Terapeutovy schopnosti, zejména pak v jeho intuitivní analýzu. Kdyţ přijdou na skupinu, mají pocit, ţe se svěřují do dobrých rukou, naději, ţe se doberou něčeho podstatného. Sny obecně mají pro většinu účastníků nádech čehosi velmi hlubokého, pravdivého samo o sobě, důleţitého. Práce s nimi má narativní formu dobrodruţství, objevování něčeho původně skrytého. To „skryté“ má nejenom relevanci, ale i vlastní působnost. Existuje zaţitý předpoklad, ţe se na skupině „něco“ stane, děj přinášející změnu v ţivotě účastníka. A tento děj bude samovolně pokračovat i po skončení skupiny. Pravděpodobně také budou pro účely výzkumu vybírat ty sny, kde práce s nimi byla nějakým způsobem signifikantní (nikoli nutně úspěšná, povedená: i neúspěch můţe mít subjektivní signifikanci z hlediska interpretace). Některá tato témata byla později specifikována i v rámci výzkumu, ale uvádím je jiţ zde, protoţe jsou relevantní z hlediska úvah před provedením samotného výzkumu.

70

Obrázek 1: Pracovní model snového procesu

71

16. VÝSLEDKY ANALÝZY DAT Prezentovaný výzkum má dvě roviny: procesuální a obecnou. Procesuální odpovídá centrální kategorii Průběh snového procesu analýzy konkrétních snů a práce s nimi. Obecná odpovídá centrální kategorii Obecná přesvědčení o skupinové práci se sny a týká se zkušeností, přesvědčení a postojů, které se váţí ke skupinové práci se sny. Výsledkem analýzy procesuální části dat je model snového procesu a prezentace nalezených vztahů, výsledkem obecné části je stanovení hlavních témat. Obě roviny se vztahují k výzkumným otázkám a částečně se prolínají. V příloze č. 3 je uveden seznam kategorií a jejich dimenzí, které byly v průběhu analýzy dat vytvořeny. Obrázek 1 ukazuje pracovní model kategorií vztahujících se ke snovému procesu, jejich uspořádání a pravděpodobných vztahů. Kaţdou kategorii nejprve popíšu, vymezím její vlastnosti a dimenze (pokud je to moţné). Citací ozřejmím zakotvení v obecné části dat; procesuální část dat bude citována v přehledu průběhu procesu práce s jednotlivými sny, která následuje za seznamem kategorií. Pro přehlednost je návaznost na data uvedena v sekci popisu práce s jednotlivými sny. A pro úspornost není táţ návaznost uvedena v sekci jednotlivých kategorií.

16.1.

Seznam identifikovaných kategorií:

Bezpečí na skupině Tato kategorie zahrnuje jak subjektivně proţívané bezpečí na skupině (resp. v Jevíčku), tak přesvědčení o „bezpečnosti“ či „nebezpečnosti“ skupiny (respektive o potenciálním ohroţení ze strany skupiny). Patří sem také způsoby vyrovnávání se s obavou ze skupiny. Přesvědčení o potenciálním ohroţení ze strany skupiny budou probrána v rámci kategorie „Atmosféra na skupině“. Zde jen předestření důvodu, proč můţe být otevření citlivých témat před touto konkrétní skupinou zraňující (nedodrţování pravidla nevynášení): Hanka: (…) jsem si vědoma, ţe jsou tam velmi různí lidé a pro mě bohuţel tam bylo hodně mých i přátel a lidi potom nedodrţujou takové ty zásady, jako ţe se nemá vynášet ze skupiny, jo? A pak jako já se dovím, ţe stejně se to někde vykládá (…) Základní dimenzí je přítomnost či nepřítomnost obav či zábran. Jediný Jefim udává, ţe ze skupiny nemá zábrany a přičítá to svému osobnostnímu nastavení. Jefim: Jenom minimální. Jako jsou věci, který bych o sobě na skupině neřekl nebo bych to… ale není jich moc. Není jich moc, takţe, říkám, já na sebe prásknu skoro všechno. Takţe

72

jako ţe bych se nějak cenzuroval, to ne. Ani si nepamatuju, kdy sem měl sen, kterej bych si nějak odcenzuroval. Ţe to nemůţu nikomu říct. U respondentů se objevují dvě subkategorie vyrovnávání se s obavami ze skupiny: opatření sniţující míru rizika a opatření integrující riziko přidáním hodnoty. Hanka má obavy ze skupiny, a to právě z důvodu nedodrţování pravidla vynášení: Skoro ale to mám spíš v hlavě ten problém, jak ses mě teď zeptal, jestli jak na skupině a v Jevíčku a těch jiných seminářích. Skoro mám Ti pocit, ţe se někdy cejtim bezpečněji na těch seminářích neţ na skupině. Tím nechci říct, ţe bych se necítila na skupině bezpečně. A proč jsem řekla, ţe to mám v hlavě, ţe někdy se mi to stane a je to takové fakt myslim nelogické, ţe se mi to stává spíš… fakt ten poslední rok, ţe někdy v té hlavě mi to šrotuje, ţe mám nějaké… jo, jako ţe zvaţuju jako, jestli toto říct a toto neříct, jo? Přemýšlím, jestli je to fakt, ţe vůči některým lidem necítím jako důvěru, ţe to nebudou vynášet a zas mi to v tu chvíli… já si řikám jako ţe mi to jedno není, ale to mi funguje do chvíle… jak uţ se do toho jako dám, tak pak uţ se to docela vyruší. To jsou takové předchozí někdy myšlenky. Vyuţívá oba způsoby, riziko sniţuje stanovením hranic při výběru snu do skupiny: A jsou i sny, to můţu říct opravdu, ţe teď mám zrovna jeden sen, se kterým… který jsem měl vloni, v lednu 2012 a celé dva roky, 2012 ani 2013 jsem s ním do skupiny nešla. Právě z obavy, ţe toto do skupiny ne, a pak jsem s ním šla na individuál. Takţe občas se objeví něco, co nejdu s tím, ale vesměs i dost osobní věci, protoţe i dost lidí ví, ţe jsem se rozvedla a takový věci, a i ten můj příběh zná a jako celkem i detailně (…)To se mi stalo jednou v ţivotě. Zatím za 9 let se mi to stalo fakt jednou v ţivotě. A je to spojené se studem, jako ţe… takovej pocit, ţe to bych neunesla v té skupině, ţe nechci, aby se někdo v tom šťáral. Jenom jako… Jenom jako na poodhalení se to týkalo zubů, jo. (…) A teď v posledních letech jsem měla další, a jestli tohle měl být prorocký sen, o tom fakt se nechci bavit jako ve skupině (smích), jako mé návštěvy na paradontologii a různé zábavy jako, asi fakt teda… jako hrozící klapačky a tak, to do skupiny fakt nemusim. V průběhu skupiny pak záměrným či nezáměrným zapojením obranných mechanismů: Nicméně kdyţ řekne někdo něco, co mi není příjemné, nebo se mě zeptá, nebo poukáţe na něco, co se mu třeba zdá, ţe třeba toto není zvládnuté, tak si myslím, ţe tam přece jenom ţe tam ve mně určité obranné mechanismy fungují, ţe teprve pak s tím jakoby dál nakládám, abych to rozpustila. (…)Takţe já funguje vnitřně trošku ţe jako zatuhnu jako. Jo, kdyţ slyšim něco, co by mě mohlo jakoţe ohrozit nebo s čim nejsu eště srovnaná nebo nemám to přijaté, tak zatuhnu.

73

Vytyčením hranic na skupině: Dneska sem si zvykla dělat to, ţe kdyţ já se snaţim sama sebe drţet u toho snu a začne se mě někdo takhle doptávat, tak to pojmenuju, ţe řeknu: „Myslim si, ţe toto uţ se nevztahuje k tomu snu.“ (…) Dříve jsem mlčela a odpovídala jsem pokorně pořád. A teď mám ten pocit, ţe řeknu „ale takhle to v tom snu nebylo“ nebo ţe si myslim, ţe uţ je to mimo ten sen. Ţe to aspoň okomentuju, aby se to v rámci té skupiny oddělilo. Ţe klidně Ti to řeknu, ale ţe uţ se to netýká toho snu. Riziko pak integruje vnitřním rozhodnutím se: Kdyţ uţ se rozhodnu, ţe s tim jdu, ať je to skupina nebo seminář, tak mi to nějak funguje, ţe je to nějaká má volba a kupodivu, a to bych teda řekla, ţe je na mou povahu i výkon, (…) já to řeknu jinak: ve chvíli, kdy ve mně vyzraje rozhodnutí, ţe bych ráda, tak pak uţ mě nic ne… brání nebo neodrazuje. Ponořením se do procesu: Samozřejmě ţe třeba to tam hlavou to běţí „Jé, já tady o sobě řeknu to nebo ono“, ale to se potom… natolik se ponořim do té práce, do toho rozhovoru s ním nebo do té práce, ke které vede, ţe (…)Ale v tuhle chvíli je pro mě zásadní, ţe se věnuju tomuto jenom buď snu nebo obtíţi a teď mám přiloţit to… nějak s tim pohnout, nějak. Protoţe sama sem v tom zabetonovaná. A toto je tak zásadní pro mě v tu chvíli, ţe to, ţe jsou tam lidi, kteří by eventuelně mohli něco, mě nějak netrápí. Upnutím se na osobnost terapeuta: Takţe pro mě ta skutečnost, ţe náš mistr nejmistrovatější má na Tebe čas a ţe s Tebou bude dělat ten nejpovolanější, přebilo všechno. Soustředěním se na sebe: jako ţe to dělám pro sebe. (…) ale já sem si k tomu našla nějakej postoj, jako ţe to dělám pro sebe a co uţ kdo z toho udělá za paskvil nebo interpretaci, prostě uţ jsem se naučila od toho oprostit, ţe se tím nezabývám, ţe fakt tam jdu, ţe přináším to i do toho semináře nebo i do té skupiny smaa kvůli sobě a beru to jenom jako příleţitost právě k tomu, ţe se s tím můţe nějak nakládat, protoţe sama si s tím neví rady. Můţu s tím takhle naloţit nebo takhle pracovat. Zbyněk měl ze skupiny silné obavy. Týkaly se strachu hovořit před lidmi: Co se týče nějaké jako nervozity a tak, tak ta je tam pořád, kdyţ někde mám mluvit nebo něco vyprávět a tak. Ale obecně třeba letos uţ se to jakoby dostává do takových jako zvládnutelných mezí, jako ţe uţ je to víceméně v pohodě. Je tam nervozita, ţe mám jako něco říct a tak, ale uţ mě to nějak jako neovlivňuje nebo nebrzdí. Neovlivňuje to ten projev, tak bych to řekl. Se strachem se vyrovnával vystavením se: Uzavřel jsem. Nějak dál jsem to jako nezkoumal a nehloubal jsem nad tím a uzavřel jsem to takhle prostě, ţe jsem jako odvyprávěl svůj první sen před skupinou lidí, coţ pro mě teda jako byl sám o sobě v té době poměrně slušnej úspěch. A to je tak jako všechno. 74

Bylo to pro Tebe náročný, říkat to před lidma, ten sen? Uuufff… Já… jo, jo, bylo to… asi v té době to bylo ještě poměrně náročný. Jak jsi to proţíval? (pauza) No… Většinou si člověk představí nějaký obavy nebo nějakou úzkost nebo prostě nějaký zahlcení třeba, tak proto se ptám. Já sem na začátku… dřív jsem míval jako úplně… téměř úplný fyzický blok při mluvení před nějakou větší skupinou lidí. Čili to se týká jako mluvení samotnýho? Mluvení obecně o čemkoli, s kýmkoli. A o vyjadřování nějakých relativně intimnějších záleţitostí, jako je třeba sen. A ten sen povaţuješ za… int… Nepovaţuju ho za intimní, jako ţe by tam byly nějaký intimní věci, ale myslim to jako obecně, jako vnitřní, osobní. To je lepší slovo. Jojo. Osobní jakoby nějaký věci. Jo. Čili se to netýkalo ani konkrétně třeba toho obsahu… Není to svázaný s tim obsahem, ale obecně s tím jako schopnosti se projevit před cizíma lidma. Takţe to byl takovej jako trošku trénink… Tak nějak by se to dalo říct Miroslav přímo o obavách ze skupiny nehovoří a přechází rovnou ke způsobům vyrovnání se s rizikem psychického ohroţení ze strany skupiny. Jeden způsob jsem nazval „snaha o otevřenost k budoucímu dění“ a „devalvace rizika,“ který je sporný, protoţe můţe znít hodnotícím způsobem. Není na mě, abych posoudil vědomě či nevědomě proţívanou míru rizika. Toto označení je ale syntonní s intuitivním pocitem, který jsem měl při rozhovoru. Rizika čeho? Ţe budu zneváţen? Zesměšněn? Nepochopen? Tak co, dyť to je ţivot, ne? Mě neubyde. A navíc z toho můţe… Nikdy nevíš, co z toho vyroste, jo? Já jsem to neodmávl před začátkem. Dalším způsobem vyrovnání se s nebezpečím na skupině je vhled či přesvědčení, ţe bolest si způsobujeme sami: Můţe a nemusí. Z mýho dnešního pohledu nemusí, ale je běţný,

75

ţe bolí. Ale nemusí. Protoţe tu bolest vnímám dneska tak, ţe si ji děláme jenom my. A nedělá to okolí. Jiným způsobem je autoregulace vlastního chování: He. Limituju se, abych nešokoval svou otevřeností. Takţe to je vlastně kvůli těm ostatním? Ve vyjadřování a v tom, co dělám, abych nešokoval svou otevřeností a nebyl tím víc ještě odmítán. Šárka obavy ze skupiny uvádí: Takţe tyhle zábrany mám. Vyplývají z pocitu jisté falešnosti na skupině v Jeníčku (viz níţe): Mně připadne, ţe to, co je tam za atmosféru v tom sále, ţe je jakýmsi způsobem lehce falešný. Prostě ty lidi, kdyţ jsou venku, tak o sobě mluví daleko hnusněji jako… Jako aţ nepěkně, aţ sem z toho byla opravdu jednou úplně fakt přešlá. Nemají ale takovou povahu či intenzitu, aby jí zamezovaly či výrazně komplikovaly práci ve skupině: No, tak určitě jako mám nějaký témata, se kterýma bych tam jako nešla. Ale ţe bych měla obavy jako… Jako obecně nemám obavy jako se nějak otevřít nebo se s někým bavit, kdyţ to je vlastně skoro o čemkoli, ale mívám obavy, aby to nenavazovalo na nějaký téma, se kterým prostě nechci ven. Ale jako jestli myslíš třeba obavu Není to nic, co by Tě jako brzdilo tam, třeba pracovat s tím snem proţitkově. To ne. Ţe by ses tam nemohla jako otevřít nebo tak. Ne, to ne. Určitě je tam jakoby otevřená atmosféra a pozorná a tak, to jako jo. Reflexe atmosféry na skupině Tématu bezpečí na skupině se úzce dotýká hodnocení atmosféry na skupině a v Jevíčku. Ty tvoří ilustraci a podklad k výstupům v další související a nadřazené kategorii, totiţ „Vztah ke skupině.“ Atmosféru na skupině hodnotí respondenti jako pozornou: (Šárka) Určitě je tam jakoby otevřená atmosféra a pozorná a tak, to jako jo. Ale nedůvěryhodnou: (Hanka) jsem si vědoma, ţe jsou tam velmi různí lidé a pro mě bohuţel tam bylo hodně mých i přátel a lidi potom nedodrţujou takové ty zásady, jako ţe se nemá vynášet ze skupiny, jo? A pak jako já se dovím, ţe stejně se to někde vykládá. Není tak pospolitá jako v Jevíčku: (Hanka) Jo, já jsem chtěla říct ještě, v tom Jevíčku nebo na tom semináři mívám víc pocit, ţe ti lidi jsou víc spolu. Na té skupině je pro mě zvláštní, ţe byť se vídáme častěji, tak ţe logicky bych si řekla: „No, tak bychom mohli být

76

trochu kamarádi.“, jo? Ale stejně mi přijde, ţe je tam kaţdý tak hodně sám za sebe, coţ jako je i srozumitelné, pochopitelné. Ale jako by tam byl kaţdý ještě víc zakuklený, neţ je v Jevíčku. Tak to na mě působí. A není tam tak silné ponoření do děje a vytrţení z běţného ţivota: (Hanka) Ţe moţná rozdíl mezi seminářem a skupinou je ten, ţe přece jenom na skupinu člověk dojde jednou za 14 dní, většinou kaţdý den z práce nebo školy nebo z domu, z toho běţného ţivota. Na semináři, ten bývá aspoň dva tři dny a tam se vytvoří přeci jenom jiná atmosféra. Tam jakoby v těch dějích jsme ponořeni všichni nějak společně, takţe bez ohledu na to, ţe tam někdo třeba spí a někdo si čte, je tam… pro mě je tam jiná atmosféra. Reflexe atmosféry v Jevíčku Větší pospolitost a silnější skupinová dynamika skupiny v Jevíčku moţná ovlivnily i prostor, který v rozhovorech respondenti atmosféře na ní věnovali. Jako pozitivní vlastnosti hodnocení uvádějí jiţ zmíněné vytrţenost z běţného ţivota, pospolitost a navíc domácký pocit: (Šárka) ještě v Jevíčku, tam bych řekla v poslední roky, ţe to je úplně markantní v tom, ţe tam je hrozně taková… Já kdyţ tam přijedu, tak se tam cítím jako doma a cítím se tam jako mezi přáteli. A úplně neskutečně dobře. Seznam negativních hodnocení je širší: skupina je falešná (Šárka: Mně připadne, ţe to, co je tam za atmosféru v tom sále, ţe je jakýmsi způsobem lehce falešný.), pokrytecká (Miroslav: Abych naopak odstranil jakýsi ty… nebo spíš odsunul, odsunul ty zábrany nebo tu regulaci, jo? Kdy tam třeba sleduju Hanku, která by měla být ve změněným stavu vědomí, ale sedne si dva metry před Terapeuta a cvičí Calung. Proč cvičí calung? Protoţe on ju to naučil. Ona ví, ţe on to má rád. A ona ví, ţe se mu tím zalíbí. Jinak tam leţí jak prkno prostě a na závěr cvičí calung. Kdyţ nedýchám a vidím to, tak… tak kurva nevím, co k tomu mám říct. (…) A spatra potom komentuje ostatní. Já sem to dřív neviděl, ale aţ sem si prošel senzomotorickou bariérou, pokud to tak můţu říct předpisově, tak potom člověk vnímá, vidí úplně jinak.), omezující ve smyslu nedostatku prostoru pro radikální otevřenost (Miroslav: Podle mě nepočítá vůbec s tou variantou, ţe se víc neţ pár jedinců dostanou do změněnýho stavu vědomí. Protoţe to není moţný utnout: teď končíme a haha, hihi. Deme běhat, deme se najíst, děláme píčoviny. Jako kdyby se nic nedělo. Kdyby se mu to řekněme vícneţ polovina lidí dostala do změněnýho stavu vědomí a proţili nějaký silnější vnitřní procesy, tak nepůjdou potom na jídlo, jo? Budou leţet ještě hodinu a tak dál, prostě. Budou mimo, jo? A tam se všichni zvednou a všechno funguje normálně, jo?), neuctivá k muţům (Miroslav: Přirovnám to k tomu vtipu, k tomu šovinistickýmu vtipu, kterej tam řekli u toho táboráku. Řekla ho ţena,

77

bylo to něco odpornýho o ţenách, jo, nějaký vtip, něco oplzlýho, uţ přesně nevím. A řekla to myslím Veronika, tak se tomu aj někdo zasmál, jo? Ale kdybych tento vtip řekl já, tak se tomu nebude smát nikdo, spíš z toho budou mít ještě špatnější pocit, jo? Nebylo to moc vtipný, ten vtip, bylo to tak na hranici, ale zachraňovalo to jedině to, ţe to řekla ţena. A ještě tak výrazná ţena. Přestoţe Veronika není moc vysoká, je výrazná. Já dlouhou dobu vnímám tu atmosféru tak, ţe muţ je tam globální viník veškerýho neštěstí, zejména těch ţen, který tam jezdí. Všechny jsou zhrzený, opuštěný, rozvedený, zmlácený, znásilněný nebo něco takovýho, muţ můţe v podstatě za všechno. Vymaštěnej blbej muţ, kterej je vhodnej pro to, aby solil prachy a přenášel těţký věci. To je celý. Takţe kdyby se to trošíčku jaksi změnilo, ten náhled, jo? Globálně, ţe nemůţeme třeba úplně za všechno, ţe třeba nemusíme za všechno platit, ţe třeba nemusíme nosit jenom to těţký, ţe můţem vzít něco i lehkýho, záměrně nosím ţidle, kdyţ se nosí nábytek. Tak si myslím, ţe ta atmosféra mezi těma pohlavíma ţe by byla volnější, v té skupině, která je v Jevíčku. Není to neobvyklá atmosféra, je to i v jiných skupinách, ale tam se mi to zdá hodně silný. Kdyby ho vykládala ţena, tak to bude vypadat jinak. Kdyţ to vykládá muţ, nejhůře ještě já, nejhorší ze všech muţů, který tam jezdí, tak to potom vypadá, tak jak to vypadá. atmosféra mezi těma pohlavíma ţe by byla volnější, v té skupině, která je v Jevíčku. Není to neobvyklá atmosféra, je to i v jiných skupinách, ale tam se mi to zdá hodně silný) Kdyby ho vykládala ţena, tak to bude vypadat jinak. Kdyţ to vykládá muţ, nejhůře ještě já, nejhorší ze všech muţů, který tam jezdí, tak to potom vypadá, tak jak to vypadá.), omezená ve smyslu přílišné autoregulace (Miroslav: Dokáţu si třeba představit u někoho takový předsudky: „Jako nebudu mu nic říkat, to je stejně zbytečný, ten na to sere.“ Nebo něco podobnýho, jo? Opakovaně sem se tam setkal s tím, ţe ty lidi limitují, „To je moc,“ „To neřeknu,“ a tak dál. Naposledy jsem byl ve dvojici s jednou nejmenovanou ţenou a ta prostě nechtěla jít dál, protoţe se to nehodí, „o tom nebudu mluvit, protoţe to je moc osobní a tak dál,“ tam bylo tolik bariér, ţe mně z toho přecházel úplně… Přecházel mně z toho… Přecházelo mně z toho všechno.), globálně nepřátelská k muţům ze strany ţen (Miroslav: Ale toto je globální jev, já jsem na toto téma psal tomu Terapeutovi aj dopis, ţe je to globální jev, kterej tam vnímám, a ţe se mně nezdá vhodný. (…) Jedna verze určitě bude, tam moţná ta nejrozšířenější, ţe za to můţe stejně ten muţ. Ţe nakonec ten muţ bude stejně ten největší viník. Ţe dyť byl tak nesnesitelný. Dyť dělal to a to. Dyť říkal to a to. A já nevím, co ještě, čím vším se ještě mohl provinit, jakýma hrůzama. Takţe to potom se přidá k tomu… můţe se to přidat k tomu obecnýmu a posílit tu celkovou atmosféru.(…) Já teda sám osobně vnímám muţe vedle ţeny jako něco svým způsobem méněcennýho. To jsem Ti moţná říkal. Já to tak 78

vnímám. Ţena je víc celostní, jo? Muţ vedle toho stojí jako tak nějak jako takovej trošičku mastodont. Jako takovej pejsek. Punťo, Punťo pojď, já Tě pohladím. Jééé… panička mě pohladila… Paničko… Punťo vypadni, teď mě nebavíš, jo? Takţe v podstatě to tak je, jak to ty ţeny naznačují, ale myslím si, ţe není to potřeba naznačovat tak silně. (smích). Lidé na skupině v Jevíčku nerespektují pravidlo nevynášení (Šárka: Ale myslim si, ţe ti lidi nedodrţují, co ten Terapeut říká, ţe se nevynáší, ţe se o tom nemluví a tak. A to je to, co mně vadí. Protoţe ty lidi samozřejmě znají mě, znají manţela, a proto jsou věci, se kterýma já tam nemůţu vystoupit, i kdybych třeba chtěla a měla potřebu. Protoţe se tam drbe jako jo? A taky bohuţel jako co… a byla jsem toho i svědkem, ţe prostě ty lidi mezi sebou o tom mluví i takovym né pěknym…) a hodně dají na předsudky a odsudky (Miroslav: To ne, ale měl jsem pocit, ţe hodně dají na předsudky a odsudky.). Atmosféra na skupině v Jevíčku se v průběhu let mění, otupila se: (Miroslav) A co se děje na té skupině, to se tak nějak mění a za ty roky se ta atmosféra v té skupině otupila. K charakteristice atmosféry v Jevíčku se váţe i subkategorie „Miroslavova osobní zkušenost se skupinou v Jevíčku,“ kterou zde vyčleňuji, protoţe dobře osvětluje jeho vztah ke skupině (viz níţe), který bude důleţitý pro vývody v rámci kategorií „průběh skupiny“ a „výstup ze skupiny.“ Miroslav se na skupině obecně cítí „na obtíţ“ (Miroslav: Já sem to udělal aj v Jevíčku, ale měl sem pocit, ţe su na obtíţ.), často se na ní cítí jako podivné cizokrajné zvíře (Miroslav: No… a ţe mně to bylo nepříjemný. Bylo mi to nepříjemný, protoţe já sem se tam vţdycky cítil, jak jsem to řekl, jo? Takový podivný cizokrajný… zvíře.). Při probírání průběhu konkrétní skupiny uvádí, ţe byl předčasně „zaškatulkován“, nestihl se vyjádřit, skupina nevěnovala jeho tématu dostatečnou péči (vše viz níţe) I přes všechno uvedené se mu daří atmosféru na skupině respektovat: Ano, dá se to tak vnímat, ano, ale za ten čas, co tam jezdím, pořád víc a víc, tak… já jsem tam nejezdil nějakou dobu, pak jsem tam zas začal jezdit. A dneska uţ to vnímám trošku jinak. Daří se mi to víc respektovat. Vztah ke skupině Jak bude ilustrováno níţe, vztah ke skupině je bazální kategorií, která umoţňuje pochopit vztahy mezi dalšími kategoriemi. Lze ji rozdělit do dimenzí vztah ke skupině obecně, relevantní události na skupině, vlastní aktivita vůči skupině a vědomí svých potřeb na skupině. Obsahuje to, jak se respondenti na skupině cítí, jak vnímají svou pozici v ní, jaký k ní mají vztah, jak ji hodnotí.

79

Do dimenze vztahu ke skupině obecně patří cítění se na skupině jako doma (viz Šárka a Hanka výše), pocit nezapadnutí, pocit, ţe je skupině na obtíţ, a cítění se jako podivné cizokrajné zvíře (vše Miroslav viz výše), obavy ze skupiny či jejich absence (viz kategorie Bezpečí na skupině). Dále dlouhodobé ambivalentní pocity z účasti na skupině (Jefim: Jo, jako ţe mám pocit… takovej rozpačitej pocit. Ale někdy je to zas jako dobrý. (…)Jako proč tam vlastně chodim, ţe jo? Hmmm… někdy jsem z té skupiny dost otrávenej a mi to přijde ztráta času. Ale zase jako někdy přijdou. (…)Já uţ od toho moc nečekám, abych řekl pravdu. Ani se do toho jako moc nehrnu. (…) Ale… jako musim říct, ţe minimálně teda jako ten poslední rok nemám moc valnej pocit, ţe by mi ta skupina v tomhle směru něco dala.), a motivace chodit na skupinu: zájem a profesionální zájem (Jefim: No a mně asi… tam chodím jednak proto, ţe mě zajímají zkušenosti lidí. Nejenom sny, ale ţivotní příběhy, ţivotní zkušenosti. Proto, ţe píšu a potřebuju nějakej materiál. To je dobrej způsob, jak se dozvědět, jaký můţou mít lidi různý traumata z dětství a co je vlastně trápí a jaký jsou moţný různý vztahy mezi lidma a tak jako. A zajímavý vztahy, ţejo. Ţe nějakym způsobem jako i trošku patologický. (…) A v tomhle smyslu je to pro mě zajímavý. Jako zdroj zajímavýho materiálu řekněme. Pro psaní.) Do dimenze relevantních událostí na skupině patří kromě výše zmíněných zaškatulkování, nepochopení, nedostatku prostoru pro vyjádření se (vše Miroslav) i nenaplnění očekávání (Jefim viz níţe) a nerezonování skupiny (Jefim viz níţe), ale i dobrý pocit z překonání strachu hovořit před lidmi (Zbyněk viz níţe). Do subkategorie vlastní aktivity vůči skupině patří autoregulace svého chování z důvodu vyhnutí se ještě většího odmítání (Miroslav viz výše), vytyčení vlastních hranic na skupině (Hanka viz výše), respektování atmosféry na skupině (Miroslav viz výše), dále nesouhlas s podněty na skupině (Miroslav viz níţe) a zaujetí programového přístupu ke skupině ve smyslu hesla „Svou otevřeností otevřu ostatní.“ (Miroslav: Otupuje se to, ale to slovo bych nepouţil. Spíš se mně čim dál víc líbí… a hlásím se k jakýmusi přístupu „svou otevřeností otevřu ostatní.“ Něco takovýho, jo? (…)To nemám s tím problém, to stačí jenom to udělat. Ale rád bych v tom cítil jakousi smysluplnost. (…) Jít mezi kriminálníky nafetovaný a otvírat se, to není úplně ideální, to je prostě zbytečný, tam nevidím ţádnou smysluplnost. Ty retardy bych s tím mohl jakýmsi způsobem otevřít. A kohokoli jinýho, ale třeba tadyta kategorie, která je úplně patologická, kterou sem zmínil, tak tam je to beznadějný. Jo, a v tom Jevíčku za ty roky tam má pár lidí vůči mně takovou averzi, ţe mě sestřeluje potom veřejně, jo? Je to takový těţký. Ale… nebo je to pro mě svým způsobem větší výzva.).

80

K podkategorii vědomí vlastních potřeb na skupině spadá potřeba, aby účastníci přistupovali k situaci s váţností (Miroslav: Aby se s tím zabejvali s přiměřenou… Tam je důleţitej vztah těch lidí k Tobě a tomu materiálu? K té celkové situaci. Aby se s tím zabývali s přirozenou, zejména s přirozenou a přiměřenou váţností. Nenucenou. Nenuceně, volně.) a potřeba většího respektu vůči muţům (Miroslav: Více respektu. Víc respektu? K Tobě? Ne, obecně k muţům.). Očekávání od skupiny Tato kategorie má také souvislost s kategorií vztah ke skupině. V tomto případě jde pouze o procesuální data, tj. konkrétní očekávání od konkrétních skupin, nikoli obvyklá obecná očekávání. U všech respondentů mělo očekávání aktivní formu. I nedávání si očekávání byl v tomto případě záměrný akt. Dalšími dimenzemi jsou očekávání nové informace, emocionální saturace a splněná či nesplněná očekávání po skupině. Nedávání si očekávání má spíše formu redukovaných očekávání, pravděpodobně na základě předchozí zkušenosti nebo za účelem vyhnutí se zklamání. (Jefim: Marie, Zbyněk: Udivující Indie a Khmerská princezna). Očekávání nové informace zahrnuje očekávání podnětů (Hanka a Jefim: všechny uvedené sny), osvětlení snu (Šárka: Honička s autem), „vylovení významů“ (Jefim: Marie), identifikace nevědomého materiálu (Hanka: Vlastně od toho čekám i to, protoţe člověk většinou ty své věci, teď uţ to nazvu jungovsky „stínové“, takové ty, no prostě některé ty své nevidí, jo, takţe pokud bych vzala ten pohled na sen, ţe ten sen mi, nebo jako ţe ten sen mi jakoby dává zprávu z nevědomí, ţe je to něco, co fakt nevím, nevidím a nemám k tomu přístup a (…) tak občas někdo kdo by si člověk nemusel říct, ţe je nějaký odborník na sny, tak něco vycítí nebo něco zachytí tam, a zeptá se tak vhodně nebo řekne takovou poznámku, ţe najednou se mi to spojí.), objevení se nečekaného (Zbyněk viz níţe). Očekávání emocionální saturace zahrnuje zvídavost na podněty (Zbyněk viz níţe), „těšení se“ na podněty (Zbyněk: Eště jedna věc, která mě napadla, je, ţe mě třeba baví, kdyţ vím, ţe ti lidi třeba poslouchají mě, tak jako o tom mluvit nebo to nějak popisovat, a baví mě odpovídat, kdyţ se oni jakoby zeptají. Nechce se mně tam vyloţeně vyprávět všechno, ale kdyţ se mě někdo na něco zeptá, tak celkem rád jako to, se rád zamyslím a na tu otázku nějak odpovím.).

81

Naplněná očekávání či obecně spokojenost z průběhu skupiny udávali Hanka, Šárka, u některých snů pak Jefim a Zbyněk (viz níţe). Miroslav zmiňoval nespokojenost s průběhem skupiny (viz níţe). Vlastní práce se sny Tato kategorie se také skládá jak z procesuálních dat, tak dat z obecné roviny výzkumu. Do souboru způsobů práce po „zdání se“ snu patří zápis (ten uvádějí všichni respondenti). Zvláštní podkategorií je zápis při probuzení v noci (Zbyněk viz níţe, Jefim: A tady u těch nejdelších snů, který jsem tam vyprávěl, jsem se třeba dvakrát za noc probudil a zapisoval sem si je, takţe…) nebo dlouhodobé pravidelné zapisování (Zbyněk: Sny si zapisuju víceméně pravidelně uţ asi dvacet let, ale nikdy sem s tim nic nedělal, jo? (…)Mně se… já si ty sny zapisuju tak, ţe mám vedle postele papír a úplně poslepu píšu., Šárka: Mám tady ty snový deníky. To znamená vţdycky takovej A5kovej sešit. A nepíšu si všechny, píšu si ty, který opravdu nezapomenu, a nebo prostě vůbec kdyţ si na to udělám čas, takţe mám spoustu snů, který určitě byly zajímavý, ale nemám je zapsaný.). Dále přemýšlení o snu (Jefim: Většinou o nich přemýšlím. Málokdy se mi podaří se do nich sám nějak ponořit., Šárka: No, jako jednak málo a jednak dycky, kdyţ třeba je nějakej kurz, tak mě to tak jako ţe nakopne. Řeknu si to sama, jako nějak budu, ale v podstatě téměř nikdy to neudělám. (…)taky třeba během toho dne, kdyţ se mě zdaj, tak si to tak jenom jako kdyby procházim, ale ve smyslu jenom tak jako, co mě třeba tak k tomu napadne, jo?), interpretace (Hanka: Hořící zásuvka, Jefim: Marie) a záměrné neanalyzování (Jefim: Skandál, Zbyněk: Golem a mafián, Miroslav: Cestovní). K dimenzi práce po skupině patří rychlé projetí (Zbyněk: Golem a mafián), úvahy (Hanka: Hořící zásuvka), přemýšlení, interpretace (Jefim: Marie), kladení si otázek (Hanka: Hořící zásuvka). K dimenzi dlouhodobá práce po skupině pak experimentování s výstupy ze snové práce (Hanka: Hořící zásuvka), introspekce (Jefim: Skandál), integrace do běţného ţivota (Hanka: Hořící zásuvka). Z hlediska forem vlastní práce se sny to jsou jiţ zmiňované přemýšlení, procházení, pravidelné zapisování. Dalšími formami jsou automatické psaní (Miroslav: Takţe jsem se s tím zabýval jako s jednotlivýma úsekama, psal jsem si kolem toho, zapisoval sem si to, psal sem si kolem toho, co mě napadlo. Někdy to bylo spontánní psaní, někdy jsem jenom tak seděl. Psal sis, co Tě napadlo k tomu snu? K tomu tématu. K tomu tématu nebo k tomu snu.), imaginace (Hanka: Těhotná Daniela), vţívání se do postav (Hanka: Těhotná Daniela, Zbyněk: Ale tehdy jsem měl pocit, ţe to sám

82

ještě nedokáţu nebo ţe to je moc jako… Ještě jsem neměl tu… jánevim, jak bych to popsal, jestli odhodlání nebo sílu, odvahu se do toho… si to jako takhle dělat sám, i kdyţ to je jednoduchá technika a člověk tomu moc nepotřebuje. Jenom se rozhodnout, ţe to uděláš. A dneska se Ti to uţ daří? A dneska se mně to daří celkem rutinně.), všímavost k tématům na základě podnětu (Hanka: To, ţe někdo něco řekne, pro mě funguje ne jako proţitek, ale fakt jako ten podnět v tom, ţe si od té chvíle začnu třeba toho všímat, těch věcí na sobě. Ţe sem předtim si to neuvědomila. (…) Ale teď jsem chtěla říct, ţe i to všímaní si… ţe vůbec, ţe dostanu nějakou zprávu odněkud, ţe přijde, přiletí, ţe něco je nějak, ţe se nějak třeba chovám nebo něco nějak… Tak tím, ţe si začnu toho všímat a vracím se k tomu, to mi dává zas tu moţnost, ţe kdyţ příště přichází zas ten mechanismus, do kterého člověk běţně najíţdí, tak ho můţeš pozměnit, jo?). Ve srovnání s jinými formami je vlastní práce se sny specifická tím, ţe je obtíţnější (Hanka: Protoţe kdyţ jsem sama… samozřejmě mi to šlo i tak, ale muselo by se to dělat jinak. Nemůţu to třeba vyprávět, ţe neslyším, jako mohla bych si to třeba předčítat, jo… Ale přece jenom kdyţ je tam ta interakce, tak je to takové asi i snazší. V podstatě je to snazší.) a není moţné ji rozvinout (Hanka: A co je samozřejmě s tím terapeutem výhoda, ţe mu to popisuju a on mi řekne… Řeknu příklad u toho manţela tam toho bývalého, ţe jsem měla pocit osamělosti, jako ţe su tak jakoby bokem nějak a on řekne jako „projdi si to“ a občas se zeptá, je to osamělost ze vztahu nebo jenom ţe jsem na něco sama. On ti to rozvine, on třeba tim pádem kdyţ se mě na to zeptá - a to jsem taky okamţitě odpověděla - je to tady z tohodle, jako ţe sem to fakt věděla. Ţe to tam bylo jasné. Ale do té doby mě vůbec nenapadlo se na to… jako nějak si tu otázku vůbec poloţit.). Role terapeuta Tato kategorie se vztahuje výhradně k procesuální části dat. Terapeut má obecně aktivní styl, tudíţ v případě většiny zkoumaných snů zaujal aktivní přístup. Rozhodoval o způsobu práce se snem (Šárka: Tam jsem to zase samozřejmě přečetla a … myslim si, ţe poměrně hned, ţe sem o tom nějak nic jako nemluvila, a Terapeut mně hned řekl, ať si to postavim jako konstelaci. A ať udělám to…), uděloval rady (Miroslav: Mrtvý otec, Šárka: Honička s autem), uděloval domácí úkoly (Hanka: Těhotná Daniela), intervenoval na základě své předchozí znalosti (Miroslav: Cestovní, Šárka: Honička s autem), vstoupil do procesu a převzal iniciativu (Šárka: Honička s autem), dával podněty (Hanka: Těhotná Daniela). Jen v případě jednoho snu zůstal pasivní (Jefim: Marie).

83

Význam Terapeutova působení spočívá v roli průvodce a dávání síly (Jefim: A tam si myslim, ţe ten průvodce v podobě toho psychologa je dobrá věc jako. Ţe to je důleţitý. A ţe ono… ţe ten člověk v tom můţe sám -i ten psycholog - tápat a tak dál, ale důleţitý je, aby udrţel tu pozornost, aby to jako proběhlo. A pak si to jako ten klient tu práci stejně odvede sám, ţejo. A to on říká vţdycky „Tu práci jste odvedl celou sám.“ A já říkám: „Dobře, ale sám bych to nikdy nezvládl.“ Takţe tam vidím tu roli toho psychologa jako hrozně pozitivní.), často vede práci se snem individuálním stylem práce (Hanka: On pracuje různě, on podle mě pracuje tak, ţe tam buď jako jeden z účastníků, ţe jenom jako se zeptá, něco řekne a někdy teda přebere i iniciativu a mám pocit, ţe z toho dělá individuál ve skupině. (…) ţe ta skupina je jenom na takové to naťuknutí, podněty.). Kritéria výběru snů na skupinu Kritéria výběru snů na skupinu lze rozdělit do dvou subkategorií, a to kritéria týkající se tématu snu, formální podoby snu a vztahu ke snícímu. Nejčastějším obsahovým kritériem snu je aktuálnost (Hanka: A mám to tak, ţe do skupiny přináším to, co je v podstatě plus minus aktuální, co se mi v tu dobu zdá, čím se zabývám, protoţe ten sen ve mně nějakým způsobem pořád…(…) i kdyţ dělám jiné věci, tak pořád ve mně vevnitř je, takţe… Kdybych ho jakoby nenechala usnout, tak to přináší i takové načechrání na tu skupinu. Abych dostala ty podněty. Kdyţ na mě dojde jakoby řada, na té skupině, tak je to třeba maximálně tak s půlročním nějakým odstupem., Jefim: A já vţdycky, kdyţ mám probírat nějakej sen ať uţ na nějakym kurzu nebo na skupině, tak se snaţím, aby byl co nejaktuálnější. Většinou poslední, kterej mám nějak zaznamenanej. Protoţe probírat dva roky starej sen jako, to je… Někdy to můţe být zajímavý, ale dávám přednost tomu, aby to bylo aktuální., Zbyněk: Ten sen… vţdycky všechny ty sny, který sem vyprávěl, tak byly čerstvý, čili se odehrávaly v minulým týdnu všechny tři. Vţdycky týden před tím, neţ byla skupina., Miroslav: Cestovní, Šárka: Cigánka). Dále opakované snové téma (Miroslav: Likvidace, Cestovní), bezpečná témata (Šárka: Honička s autem, Hanka: A jsou i sny, to můţu říct opravdu, ţe teď mám zrovna jeden sen, se kterým… který jsem měl vloni, v lednu 2012 a celé dva roky, 2012 ani 2013 jsem s ním do skupiny nešla. Právě z obavy, ţe toto do skupiny ne, a pak jsem s ním šla na individuál. Takţe občas se objeví něco, co nejdu s tím.), stud (Hanka: Zatím za 9 let se mi to stalo fakt jednou v ţivotě. A je to spojené se studem, jako ţe… takovej pocit, ţe to bych neunesla v té skupině, ţe nechci, aby se někdo v tom šťáral. Jenom jako na poodhalení se to týkalo zubů, jo. To klidně můţu říct, ţe v roce 2005 jsem měla sen o zubech, který byl docela brutální. A teď v

84

posledních letech jsem měla další a jestli tohle měl být prorocký sen, o tom fakt se nechci bavit jako ve skupině (smích), jako mé návštěvy na paradontologii a různé zábavy jako, asi fakt teda… jako hrozící klapačky a tak, to do skupiny fakt nemusim.). Ke kritériím formální podoby snů jsou zařazeny ucelenost, košatost (vše Zbyněk: Satai i další sny), vhodnost pro techniku snové práce (Šárka: Cigánka), stabilita obrazu (Zbyněk: U těchlenctěch snů zase je to tak, ţe já mám ten obraz v podstatě pořád před očima a uţ samořejmě je to… Musim si ho… teda ráno si ho vţdycky přepisuju a musim se teda na to podívat, ale kdyţ ho takhle zafixuju, tak tam mám ten obraz furt.), úplnost (Zbyněk: U tohodle snu, u všech těch snů tří, který mám tady, tak ty se liší od těch ostatních v tom, ţe su si prakticky jistej, ţe je to celej tenhleten sen.(…) A ţe pokud tomu něco chybí, tak to není nějaká jako by… ţe to není prostě většina toho snu, tak jak sem ho v té noci tak jako si zapamatoval. To je pro mě takový jako hlavní kritérium při výběru tady těch snů.), zajímavost (Jefim: Marie). Zajímavým prvkem je zde "sen na přání", sen na objednání přímo pro potřeby skupinové práce, který odkazuje i k aktivnímu komunikativnímu přístupu k nevědomí (Jefim: Skandál). Jiná skupina kritérií je charakteristická vztahem ke snícímu: bezradnost při pokusech o zpracování snu vlastní prací (Miroslav: Cestovní), neporozumění snu (Šárka: Cigánka). Lze shrnout, ţe formální kritéria výběru snu na skupinu uţíval především Zbyněk, ostatní vybírali sny především tematicky. Kdy a jak nastává změna V souvislosti s prací se snem můţe u účastníka nastat změna ve vzorcích smýšlení, proţívání nebo chování. Nejde o automatický důsledek práce se snovým tématem, ale je to nezbytná kontextuální podmínka. Nastává buď v průběhu skupiny, v období po skončení skupiny nebo nenastává. V jistém slova smyslu lze hovořit i o změně proţívání přímo po „zdání se“ snu: pocit ze snu můţe přetrvávat několik hodin po probuzení. Snové téma můţe k sobě přitahovat myšlenky snivce. Změna při skupině nastala v případě snů Golem a mafián (Zbyněk), Skandál (Jefim), Cigánka (Šárka), Honička s autem (Šárka). Změny po skončení skupiny nastaly u snů Marie, Skandál (oba Jefim) a Těhotná Daniela (Hanka). Změna nenastala u snů Hořící zásuvka (Hanka), Udivující Indie a Khmerská princezna (Zbyněk), u Miroslavových snů a Zbyňkova snu Satai.

85

Hanka na základě své dlouholeté zkušenosti uvádí, ţe změna nastává obvykle aţ po práci se snem (Takhle: mám to takhle i na individuálu, ţe někdy se stane, tomu říkám z legrace jako ţe mě osvítí přímo tam, jako ţe něco mi tam pospíná, a většinou to bývá tak, ţe to doběhne následně.). Pro označení určitého typu změny způsobené podněty od skupiny pouţívá vlastní pojem „načechrávání“ (Kdeţto kdyţ to říkají účastníci skupiny, tak to mám fakt jako podněty, ţe mě to fakt třeba zaujme jako ţe tenhle pohled by mě vůbec nenapadl. Ale není to ţe by se něco úplně měnilo. To je spíš takový ten pocit, ţe se k tomu dostávám blíţ a z různých úhlů pohledu. Fakt tomu říkám takové to „načechrávání“.) Srovnání uvědomění a prožitku Zde by bylo lepší psát spíše „uvědomění“ a „proţitku“, protoţe tyto fenomény jsou neoddělitelné. V rámci tohoto výzkumu tyto pojmy znamenají kvalitativně odlišnou zkušenost při změně proţívání či myšlení v průběhu práce se sny. Respondenti udávali různé okruhy zkušeností při odlišných typech práce se sny, totiţ zaměřenými na proţitek či zaměřenými na uvědomění (interpretaci). V rámci zkušenosti s proţitkovými technikami lze vymezit existenciální, rozumovou, individuační, formální a sociální dimenzi takové zkušenosti. K existenciální rovině náleţí přijetí odpovědnosti za vnitřní svět (Hanka: Protoţe v proţitku je to úplně jiná poloha neţ to mít v podobě příběhu jako „baba Ti loví chlapa“, jo, to je úplně jako vnitřně úplně jinak. Najednou je to jenom o Tobě…. Člověk můţe vědět stokrát, ţe sen je jenom o mě, jo, a ţe všichni, co tam jsou, jsou stejně… zas to seš jenom… stokrát to člověk ví.), přijetí sebe a druhých (Hanka: (…) ale to, co ve mně hodně povolilo, je ten odsudek jako takový.(…) Vůbec kritika a posuzování. Nebo vůbec přijetí, ţe jsou věci a lidi jiní a ţe můţou být jiní a nic se neděje, jo.), vnitřní osvobození (Hanka: To ţe vůbec tam bylo naťuknuto, ţe ta Daniela… nebo být tou Danielou, zkusit si být tou Danielou v té imaginaci… Nebo uţ i to, ţe v té první imaginaci být tou Danielou nebylo těţké, to šlo snadno a lehce. Nicméně tam byl kus té Radky zřejmě, které vadilo, ţe ten záměr je jako… (…) Ţe jí věnuje tu péči a pozornost. To tam dráţdilo tu Radku. Kdeţto v té druhé imaginaci najednou to bylo úplně svobodné, jako ţe to… jo, bylo to úplně v pohodě. Takţe to je docela zajímavý, i ten vývoj toho… prostě se to někam malinko pošouplo. Já to neberu to, ţe se stane nějaký velký zázrak, ale to jsou jemné nějaké posuny uvnitř, které postupně nějak se vyvinou.). Proţitek v rámci rozumové dimenze přinesl ujasnění (Jefim: Ale bylo tam spousta nejasných věcí, který jsem si v té imaginaci ujasnil.), osvětlení, pochopení a porozumění (Hanka: Kdyţ mám tu moţnost, ţe si stoupnu za tu postavu a jenom to proţívám, tak pro mě je

86

to zkušenost, která mě můţe pomoct fakt jako změnit postoj k něčemu. Nebo porozumět něčemu, jo.). Z hlediska individuační dimenze proţitek přinesl posun (Hanka: U toho prvního, kdy já proţívám jenom tu postavu, tam nic nepřidávám, tam jenom zůstávám jenom v tom vlastním snu a proţívám to, jak se cítí ta postava. U imaginace, kterou uţ nechávám rozvíjet dál… (…) Ale u toho hada to šlo jiným směrem, jak jsem říkala, ţe jsem měla ten dlouhý sen, který jsem dlouho probírala, to bylo v závěru, kdy mě muţ chtěl… já jsem si byla jista, ţe mě chce znásilnit a zabít. A ve chvíli, kdy to vygradovalo a já jsem mu poloţila otázku, mi odpověděl něco, co se natolik změnilo a změnilo se to i ve mně, v mém proţívání, a zůstalo to pro mě jako zdroj energie, coţ mě dodneška fascinuje. Bylo to tak silné, ţe to dodneška nechápu hlavou, jo? Ale fungovalo to.), změnu postoje a proţívání (Hanka: Ale z hlediska toho, co takzvaně získám z toho snu nebo mám moţnost, jako ţe se ve mně něco změní, pohled, postoj, něco, vnitřní proţívání, tak potom daleko větší smysl vidím v té imaginaci.). Z hlediska formální dimenze zkušenosti s proţitkem lze hodnotit tento způsob práce jako přímočarý, jednoduchý, srozumitelný (Hanka: Já bych dala úplně teďka to, co dělá Terapeut, ţe Tě nechá proţít tu postavu, je to prosté, jednoduché a člověk to můţe dělat sám. A je to takové jakési přímočaré, srozumitelné. Jako hned člověk má kontakt s tou snovou postavou, pokud si připouští, ţe je to kus něho, tak mu to přináší, jo, fakt tu… tolerování, ţe někdo je nějaký jiný, i kdyţ náš to dráţdí.), snadné a účinné (Hanka: A přijde mně pozoruhodný, jak tady ta třetí metoda je celkem jako snadná a účinná a člověk skutečně kdyţ…), reálné (Zbyněk: Tak na základě nějakých svých zkušeností vím, jsem si jist… jako sem si poměrně jako silně jist, ţe to byl jako unikátní prostě intuitivní záţitek jako a ţe to nebylo divadýlko mysli, jak se někdy stává.), „silnější“ (Zbyněk: Nevím, co by se stalo, ale jsem celkem přesvědčenej, ţe by to nemělo takovej efekt, jako kdyţ sem byl schopnej to zaţít.), věrohodné (Hanka: Jako nenapadlo mě o tom přemýšlet, jako ţe jsem si to vymyslela, protoţe to takhle mám, protoţe to bylo přes pocit. Bylo to takové… pro mě věrohodné. Někdy taky něco jenom tak… lovím nebo je to takové v náznacích, ale tohle bylo velmi jako zřetelné pocitově), s proţitky je moţné dál pracovat (Zbyněk: Kdyţ to nějak jako vyjde, tak jsou z toho zajímavý jako záţitky, se kterýma se dá nějakym způsobem pracovat.). Z hlediska sociální dimenze proţitek obohacuje ostatní členy skupiny (Jefim: Skupina se pak k tomu můţe případně vyjádřit. A tam vidím smysl jen v tom, ţe to můţe obohatit ten zbytek té skupiny, ţe se třeba zamyslí: „Takhle taky bych se mohl do nějakýho snu ponořit nebo s ním takhle pracovat.“). Tyto příklady je moţné povaţovat za výhody proţitkové práce se sny. Jefim uvádí i nevýhodu u konstelační formy práce se sny: emocionální náročnost, subjektivní nevhodnost a 87

potenciální nevěrohodnost (Já proti nim nemám jako zásadní námitky prostě teoretický nebo tak, mně to prostě nesedí. Jo, chápu, ţe to naopak můţe někomu velmi pomoct, já to tak jako globálně neodsuzuju. Jenom prostě já se při nich necítím dobře, jo? Myslím si… ono je to jako docela i zabíračka, kdyţ tam člověk se toho účastní třeba jako jedna z těch postav, jo? Teďka se do toho jako nějak vciťuje. Někdy jako uţ jsem… jako byl sem součástí nějakejch situací, kdy jsem měl pocit, ţe je to hodně falešný, ţe to moc nefunguje.). Podmínkou proţitkové práce se sny je dle Jefima někdo vedoucí, strukturující (Ale myslim si, ţe ta proţitková práce jako, ţe to si člověk hůř udělá sám. Jo, prostě bez toho, ţe tam Tě někdo vede a udrţí to naladění a tak, tak je to hodně těţký.). Naproti tomu uvědomění (interpretativní techniky) můţe být zdlouhavé (Hanka: Mně připadá tato cesta… já ji sama pouţívám, nicméně já ji vidím jako důleţitou v kombinaci i s tou jinou prací, protoţe mi to přijde hrozně pomalé a zdlouhavé.), „nic nemění“ (Hanka: Já se obávám, ţe… jako uvědomění jo, ale nezmění to nic: ţe nejsu schopná s tím nějak naloţit, jo?), člověk „zůstane v hlavě“ (Zbyněk: Já jsem to měl všechno tak nějak z hlavy, jo? Prostě takový jako… jsem generoval to, co si ta mysl myslí, coţ je podle mýho názoru tady při práci s těma snama úplně jako zbytečný nebo o ničem nebo k ničemu…), ale můţe slouţit jako podnět ke všímavosti (Hanka: To, ţe někdo něco řekne, pro mě funguje ne jako proţitek, ale fakt jako ten podnět v tom, ţe si od té chvíle začnu třeba toho všímat, těch věcí na sobě. Ţe sem předtim si to neuvědomila. (…) Tak tím, ţe si začnu toho všímat a vracím se k tomu, to mi dává zas tu moţnost, ţe kdyţ příště přichází zas ten mechanismus, do kterého člověk běţně najíţdí, tak ho můţeš pozměnit, jo?), můţe být spojeno s přijetím vhledu, „trefením se“ (Hanka: (…) nicméně někdy někdo něco řekne nebo ten Terapeut a jako by se někam dovnitř, ţe já mám pocit, ţe to je to ono.). Z hlediska přímého srovnání těchto dvou fenoménů změny je uvědomění náhlé a prchavé, kdeţto proţitek umoţňuje delší setrvávání v něm (Hanka: Jo, to je jak záblesk, kdeţto kdyţ to seš v té imaginaci, tak je to… tak máš delší čas si na to sáhnout. Kdeţto kdyţ někdo něco řekne, tak se to víc blíţí tomu podnětu, jako ţe si řekneš „Ty jo!“, jako takové… ten blesk třeba nějak…). Zbyněk kontrast mezi proţitkem a uvědoměním popisuje pomocí metafory mysli a intuice: Tak na základě nějakých svých zkušeností jako sem si poměrně jako silně jist, ţe to byl jako unikátní prostě intuitivní záţitek jako a ţe to nebylo divadýlko mysli, jak se někdy stává. Jefim zmiňuje moţnost kombinace obou fenoménů a navrhuje variantu proţitku jako předpokladu pro následnou efektivní racionální analýzu: Někdy to můţe být i podobný. Koneckonců třeba jako… ten druhej sen, ten Skandál, ţejo, já sem ho nejdřív zpracovával proţitkově, pak sem na to nasadil to racio. Pak uţ jsem ho pojmenoval, 88

vyhodnotil sem ho, udělal sem si nějaký to schéma, jak to můţe fungovat a tak dál. Ale prvotní byl ten proţitek. Jo, a ten byl jako hlubokej. Kdybych to… asi bych byl schopen jako si sednout a snaţit se to analyzovat. Ale bylo tam spousta nejasných věcí, který jsem si v té imaginaci ujasnil. Mezi tím… vztah těch postav, jo? Jako kdo ke komu patří, jo? Jak ta postava funguje. A to bych čistě na základě toho textu nebyl schopen udělat. Jo, takţe zrovna u tohoto snu pouze kdybych vycházel z toho zapsanýho textu, tak bych z toho nedostalo to, co sem z toho dostal, kdyţ sem s tim pracoval takhle proţitkově.) Reflektovaná zkušenost s podněty od skupiny Tato kategorie souvisí s uvědoměním, jeţ mají podněty od skupiny přinést. K výhodám podnětů a přeneseně i tedy fáze skupinové projekce můţeme počítat rozšiřování pole dalších úvah (Jefim: A… občas jako na té skupině můţe někdo říct něco, co mě nenapadne, jo? Takţe v tom to jistě cenný je.), trefnost (Hanka: Takové kdyţ Ti někdo fakt břinkne do hlavy a řekne „To je jasný.“, no.), změnu úhlu pohledu, případně překročení původní meze uvědomění (Zbyněk: Golem a mafián, Hanka: tak občas někdo kdo by si člověk nemusel říct, ţe je nějaký odborník na sny, tak něco vycítí nebo něco zachytí tam, a zeptá se tak vhodně nebo řekne takovou poznámku, ţe najednou se mi to spojí. Takţe někdy je to jako i náročné nebo bolestné, protoţe si člověk sahá na ty věci, které by radši nevěděl, ale sama bych se k tomu nedohrabala.), setkání s odlišným a jedinečným úhlem pohledu (Miroslav: Uţ jenom to, ţe ten člověk je úplně jiný, ten, který to poslouchá, který kaţdý to poslouchá, je úplně jiný, tak mi tím dává, dává mně k tomu tu jedinečnou příleţitost poslechnout si náhled někoho, kdo je úplně, ale úplně jiný. Já se na to dívám pořád jako já, ať se snaţím. Jo, můţu třeba poodstoupit a tak dál, kdyţ se to podívá někdo, kdo je seskládanej totálně jinak, jako kaţdej, tak jeho očima na to těţko kdy dohlédnu lehce tak jako on.). Mezi nevýhody patří to, ţe podněty mohou být zraňující (Miroslav: Hmmm… To nebyla moc práce, to bylo v podstatě obvinění z toho, ţe je to tak, jak si myslí ona. A k další práci uţ nedošlo, protoţe mně se to obvinění úplně nezdálo a pro ňu to bylo uzavřený, no, bohuţel.), nepřinášet nic hodnotného (Šárka: Některou dobu mi to připadalo, ţe se o tom tak jakoby plkalo. A ţe mi to přišlo, ţe jako kdo ví, co to člověku přináší, na druhé straně to moţná tak můţe připadat tomu, kdo to jenom poslouchá., Jefim: Marie), neosloví (Zbyněk: Khmerská princezna), nezanechají stopy (Zbyněk: Satai), zacházení mimo téma snu (Hanka: Na druhou stranu někdy mám pocit, ţe někdo je jako ţe úplně mimo (…) Ţe to jakoby zachází někam uţ jakoby úplně mimo ten sen, ţe se to jako rozvětví někam do něčeho jiného, (…) Ţe mně přijde,

89

ţe tam potom se mnohdy jako se nám všem někdy stane, ţe se necháme unést zvědavostí něčeho a pak se teda toho člověka dotazuje a jsme teda úplně mimo sen.). Dle Jefima je podmínkou účinnosti fáze skupinové projekce dostatek jasně strukturovaných symbolů (Takţe řekl bych, ţe kdyţ je to sen, kterej jako má hodně jasně strukturovaných jako symbolů, o kterém se dá hezky povídat, tak to povídání můţe být i přínosný v tom, ţe si řeknu: „Á, tady je třeba taková souvislost symbolická, která by mě nenapadla a tak-“ Ale to je taková ta jako intelektuální rovina, ţejo.). Srovnání skupinové a individuální formy práce se sny Jako výhody individuální práce se sny (imaginace, automatické psaní, vţívání se do postav, přemýšlení o snu – viz kategorie „Vlastní práce se sny“) respondenti uváděli soukromí (Hanka: Kdybych to řekla technicky, tak jako ţe největší pocit hodnoty, ale v uvozovkách, mám na tom individuálu. Protoţe je tam terapeut, je tam jenom pro Tebe a je tam soukromí. Není tam ţádné rušení, ţe by tam někdo kašlal nebo…), ekonomičnost (Jefim: Pokud jde ale o tu práci… řekněme o to vciťování se do snu a tak dál, tak je ta skupina v podstatě zbytečná, ţejo. Protoţe prostě to se dá dělat jenom individuálně. Skupina se pak k tomu můţe případně vyjádřit.), přístupnost (Zbyněk: si to jako takhle dělat sám, i kdyţ to je jednoduchá technika a člověk tomu moc nepotřebuje.). Jako nevýhodu respondenti uvádějí, ţe samostatná proţitková práce vyţaduje více síly a odhodlání (Jefim: Ale ono to vyţaduje hrozně síly, sem zjistil. Kdyţ třeba mám pak jako i třeba střední depresi, silnější depresi, tak na to sám nemám tu sílu. Jo, jako to udělat., Zbyněk: Ještě jsem neměl tu… jestli odhodlání nebo sílu, odvahu se do toho… si to jako takhle dělat sám, i kdyţ to je jednoduchá technika a člověk tomu moc nepotřebuje. Jenom se rozhodnout, ţe to uděláš.). Skupinová práce se sny má jako výhodu snazší práci (Ale přece jenom kdyţ je tam ta interakce, tak je to takové asi i snazší. V podstatě je to snazší.), více prostoru i času pro sen (Šárka: jako ţe tam na to bylo relativně hodně času taky, jo? Prostě u Terapeuta seš tři čtvrtě hodiny celkem zhruba. Tohle vlastně trvalo, jako bych řekla, klidně dvě hodiny.), z práce těţí i skupina (Jefim: viz „Srovnání uvědomění a proţitku“, sociální dimenze proţitkové práce). Nevýhodou je emocinální náročnost (Šárka: Je teda pravda, ţe sem byla nakonec úplně neuvěřitelně vyčerpaná jako, jo? No byť se… no, mluvila sem, ale byla sem strašně vyčerpaná…), u proţitkové formy je zbytečná skupina (Jefim viz výše), můţe být zavádějící, zacházet mimo sen (viz výše).

90

Výstup z práce se snem Jako výstup z práce se snem je zde chápána jakákoli událost či změna projevující se na psychické úrovni, k níţ došlo či která se objevila v souvislosti (ale nikoli výlučně) s prací se snem. Projevila se v podobě emocionálního doprovodu, uvědomění jako obohacení, uvědomění jako aktu a rozhodnutí, konkrétní změny a praktických dopadů v souvislosti s prací na sobě. Mezi emocionální doprovod patří dobrý pocit z průběhu skupiny (Zbyněk: Satai, Golem a mafián, Šárka: Cigánka), silný proţitek (Jefim: Skandál), pocit uspokojení (Zbyněk: Golem a mafián). K příkladům uvědomění jako obohacení patří uvědomění vnitřního konfliktu (Jefim: Skandál), „pravé podstaty“ snu (Zbyněk: Golem a mafián), vzájemných vztahů mezi vnitřními postavami (Jefim: Skandál), Miroslavovo uvědomění, ţe dezorientace souvisí s místem (Cestovní) ţe snové postavy jsou nositelé respondentových tendencí (Miroslav: Likvidace), respondentovy vlastnosti (Šárka: Cigánka), nahlédnutí zbytečnosti přesvědčení o významu snu (Zbyněk: Satai), nahlédnutí vztahové dynamiky k rodinnému příslušníkovi (Šárka: Honička s autem), uvědomění si vnitřního tématu důvěry a nedůvěry a neříkání věcí „na rovinu“ (Šárka: Cigánka), základního dilematu týkajícího se problému v rodině a ambivalentního postoje k němu (Šárka: Honička s autem). K příkladům uvědomění jako aktu a rozhodnutí patří Jefimovo uvědomění, ţe je na všechno sám, nemůţe se zařadit a musí jít po vlastní cestě, a obrácení se k vlastnímu pohledu na sen (Marie) nebo Šárčino uvědomění nutnosti se rozhodnout (Honička s autem). Jako ilustrace konkrétní změny uvedu Šárčino zvýšení schopnosti odmítat (Cigánka), Zbyňkovy ohroţující postavy, které se změnily na pomocníky (Golem a mafián), Miroslavovo zbavení se strachu z mrtvého otce (Mrtvý otec), Jefimovo opuštění problému (Marie) či Hančino nasměrování pozornosti z vnějšího světa do vnitřního (Těhotná Daniela), Zbyňkovo překonání strachu z promluvy před publikem (všechny sny), Jefimovu změnu přemýšlení o sobě (Skandál) a Šárčino rozhodnutí se na skupině, jak postupovat při řešení rodinné situace (Honička s autem). Jako příklady praktických dopadů v souvislosti s prací na sobě uvedu Hančino vyuţití snového podnětu jako návodu k řešení, jak zacházet s emocemi (Hořící zásuvka), Jefimovu vlastní interpretaci (Skandál), Miroslavovo zařazení snových postav do vlastní práce na sobě (Golem a mafián), Hančino uvědomění jako podnět k všímavosti (viz „Srovnání uvědomění a proţitku“), vyuţití poznatků ze skupiny k introspektivní práci (Jefim: Skandál) 91

nebo vyuţití poznatků ze skupiny k experimentování (Hanka: Hořící zásuvka, Jefim: Skandál). Práce s některými sny neměla pro respondenta nějaký zřetelný definovatelný výstup (Zbyněk: Satai, Khmerská princezna). Téma snu Základní dělení zkoumaných snů dle témat je vedeno na linii osobnostní – procesuální. Sny osobnostní se zabývají vnitřním nastavením či uspořádáním snivce, jeho přístupem ke světu, ke vztahům, způsobům reagování a podobně. Sny procesuální mají za téma aktuální duševní či vnější děj, který se nějak vztahuje ke snivci. Mezi sny o osobnostním nastavení respondenta pojednávají Cigánka, Skandál, Golem a mafián, Těhotná Daniela, Likvidace. Mezi sny o aktuálním procesu Honička s autem, Marie, Hořící zásuvka, Cestovní, Mrtvý otec. Podle funkce připsané respondenty lze zkoumané sny dělit na anticipační, vyjadřující aktuální stav, opakované snové téma a sny jako agens. Příkladem anticipačních snů můţe být sen předznamenávající změnu role ve vztazích (Hanka: Hořící zásuvka), změnu v asertivitě (Hanka: Hořící zásuvka), rozhodnutí se rozvést (Hanka: Hořící zásuvka). Příkladem snů vyjadřujících aktuální stav můţe být Jefimovu heretickou spiritualitu a potřebu někam patřit (Marie), Šárčinu aktuální situaci v rodině (Honička s autem), Hančin vnitřní aspekt ţenství a konflikt s ním (Těhotná Daniela), Jefimovo intenzivní duchovní hledání (Marie) a tvůrčí přístup ke světu (Skandál). Z pohedu jungovské psychologie lze označit za „stínové“ sny Cigánka, Skandál, Golem a mafián, Těhotná Daniela a Likvidace. Příkladem snů s opakujícím se tématem mohou být Miroslavovy sny, kde se objevoval strach z ujetí dopravního prostředku (Cestovní), pronásledování (Likvidace) nebo nedávno zesnulý otec objevující se ve snech (Mrtvý otec). Sny jako agens jsou z definice typické jakousi svébytnou aktivitou, kterou jim snící připisuje. Mohou „nabádat“ ke změně či přivádět k aktuálním tématům (Hanka: Hořící zásuvka), poukazovat na něco, co není v pořádku (Hanka: Hořící zásuvka). Smysl práce se sny Tato kategorie vlastně odpovídá na otázku, jaký smysl vidí respondenti v práci se sny a také proč oni sami se sny pracují. Respondenti vidí smysl práce se sny na úrovni hedonistické, kde uvádějí fascinaci rozdílem mezi svou původní představou a výsledkům, ke

92

kterým se dospělo v rámci práce se snem (Zbyněk: Kdyţ sem byl sám, tak sem se díval do nějakejch, já nevim, snářů nebo tak, a nějak sem si řikal, jako co to asi je. Ale ten můj náhled na to byl jako úplně prvoplánovej. Mě strašně fascinovalo, jak se to dycky některý ty sny jakoby vyvinuly a z nějakýho snu o něčem se ukázalo, jako ţe třeba je o něčem jiným. Na to sem čuměl jako puk, jo? A proto mě to jakoby bavilo.), nalézají potěšení v proměnlivosti snů (Šárka: A stejně tak si řikám, ţe kdyţ je to v těch snech, tak je to jako i v ţivotě, ţe někdy je barevnej a podivnej a pak se to různě mění a ţe to je jakoby dobrý pozorovat, jo? Jako baví mě to, rozhodně. I cizí sny mě jakoby zajímají nebo…), mají ze snů estetický proţitek (Šárka: No, jednak mě jako fascinuje úplně jakoby ten svět snovej, jako ţe hrozně mám ráda takový sny, který mě jako dají nějakej obraz, kterej mě jakoby nadchne, jo. Třeba sem měla sen, kdy sem si chodila nějakym fantastickym městem. A třeba na základě tohodle snu sem si uvědomila, jak je to pro mě významný, jak je pro mě významný vidět hezkou stavbu třeba.). Na rovině procesuální respondenti uvádějí hodnotu zvědomování nevědomého duševního materiálu (Hanka: Ale myslim si, ţe to, ţe člověk se jim věnuje, nebo ţe se jimi nějak zaobírá, tak ţe mu pomáhají jakoby nějak vnitřně si osahávat ty věci, které… a zvědomovat, jo? A přijímat to, ţe fakt máme v sobě různý části, které nějak spolu fungujou a některé se můţou vzájemně popírat nebo bojují spolu.), na rovině individuační pak moţnost opravdové vnitřní změny (Miroslav: Protoţe to vnímám jako jednu z moţností, jak ovlivnit ty sloţky nebo to nastavení, se kterým jsem dlouhodobě nespokojen. U sebe. (…) A pracuju s nima proto, protoţe to vnímám jako jednu z moţností, jak skutečně něco změnit. A ne jenom kolem toho chodit, chlácholit to a dělat všechno pro to, aby se to nezměnilo. Jak to většina lidí dělá.), vnitřní osvobození (Hanka: jako kdyţ to hodně zjednoduším, tak já to beru jako cestu k jakémusi vnitřnímu osvobození. Protoţe pořád jako znám x mechanismů, ve kterých jsem zacyklená nebo jsem se časem odcyklila díky té, tomuhle.(…) ale já to mám fakt proţitkově, ţe všechny tyto věci mě osvobozují z těch mých vlastních věcí, se kterýma jsem svázaná někde uvnitř nebo které jsem si přinesla nebo které jsem si vytvořila v dětství. Nebo nevim, kde se vzaly, ale jsou. Ţe je člověk vůbec nahlídne a pak je nějak změní, povolí.(…) A toto, proč tomu řikám osvobození, protoţe najednou, kdyţ si uvědomim, ţe… to je, jako kdybych to úplně fyzicky cítila, jo, to mnoţství energie, jaké tam člověk vyrval nebo mu tam šlo, unikalo, aniţ by si toho byl vědom…, Jefim: Skandál). Přesvědčení o podstatě a působení snů Do této kategorie spadají dimenze kategorie „Téma snu“, ale patří sem i obecná přesvědčení. K dimenzi snu vyjadřujícímu aktuální stav či dění tak přibývá přesvědčení, ţe

93

sny jsou zprávy z nevědomí (Šárka: No, rozhodně to beru jako zprávy z podvědomí, který běţně nejsou přístupný.) a zprávy o aktuálním stavu (Miroslav: Jako skutečný odraz toho mýho nitra v té konkrétní konstelaci, kdy je vysílán, kdy zrovna běţí na tom kanálu. Zpráva o aktuálním stavu. Ten aktuální stav se týká té aktuální konkrétní konstelace, kdy je vysílán. To můţe být druhý den trošku jiné. Nebo taky úplně jiné. A nebo taky úplně stejné.). Tuto kategorii dále rozšiřuje dimenze přesvědčení o působnosti snu mimo spánek. Hanka se domnívá, ţe snový proces pokračuje i v bdělém stavu (protoţe ten sen ve mně nějakým způsobem pořád… ţe kdyţ se probudím, tak tak zvaně v uvozovkách stojí za to, tak mám pocit, ţe fakt… i kdyţ dělám jiné věci, tak pořád ve mně vevnitř je, takţe… Kdybych ho jakoby nenechala usnout, tak to přináší i takové načechrání na tu skupinu. Abych dostala ty podněty.), ţe sen ţije vlastním ţivotem (To vim, ţe s nějakym tim snem nebo tématem pracuju nebo se mu nějak věnuju, tak řekla bych, ţe tak v 75% je to tak, ţe si začne ţít nějakym svým ţivotem. Já v to mám takovou nějakou vnitřní důvěru, ţe i kdyţ v tu chvíli mě třeba nic nenapadá, nic mi jakoby nebleskne, nic se mi neosvětlí. Jako fakt se tomu tak vnitřně otevřu a dám tomu důvěru, ţe si to pojede svým nějakým tempem, a pak… nebo svým ţivotem vnitřním. A následně buď se mi ty věci začínají spojovat nějak, ţe třeba ţiju ţivot prostě a najednou mě dojde toto, ţe „Aha, toto uţ vnímám jinak!“, jo, ţe třeba se mi to spojí s nějakým…). Dále ji rozšiřují přesvědčení o povaze snů. Dle Hanky jsou sny při zpětném pohledu srozumitelnější (Takhle: kdyţ se ten sen zdá, v daném čase někdy člověku je i jaksi srozumitelný, ale mě prostě fakt fascinuje, ţe kdyţ člověk odţije kus ţivota a vrátí se k těm snům, zvlášť k těm, se kterými jako něco dělal, tak to mě najednou fakt fascinuje, jak mám najednou fakt jiný náhled, jako fakt bych byla cizí člověk a dívala se na cizí… prostě je mi to úplně jasný.), mnohovýznamové (Hanka: Přestoţe jsem nějak přijala myšlenku, ţe sny jsou mnohovýznamové a přestoţe jsem si to i několikrát ověřila, ţe kdyţ jsem se vrátila třebas k nějakému staršímu snu, tak najednou jsem tam našla něco jiného.(…) to je jak to říkám, ţe je to mnohovýznamové, ţe ten sen si myslim, neţ ţe by byl tehdy aktuální, spíš předjímal nebo ukazoval to období, ve kterém jsem se tehdy nacházela a co po něm následovalo. Nicméně kdyţ bych si dneska ho probírala, tak si v tom najdu spoustu ještě těch věcí, podnětů, které si uvědomim, ţe se uţ v mém ţivotě změnily. To mi přijde jako docela i vtipné na těch snech. Já vím, ţe by se dalo říct, ţe co chce, si člověk najde, v čem chce, jo, ale…, Šárka: Jako něco, co můţe mít x různých moţností a výkladů, tak to neznamená, ţe kdyţ teďka tenhle sen se nějak s nim pracovalo, tak ţe nemůţe znamenat něco ještě úplně jinýho.). Poněkud samostatně stojí Zbyňkův názor, ţe při práci se sny nemá smysl zůstávat pouze na racionální úrovni (Já jsem to měl všechno tak nějak z hlavy, jo? Prostě takový jako… jsem 94

generoval to, co si ta mysl myslí, coţ je podle mýho názoru tady při práci s těma snama úplně jako zbytečný nebo o ničem nebo k ničemu…). Životní období před snem Do této kategorie spadá charakteristika ţivotního úseku, ve kterém se respondenti nacházeli v době, kdy se jim sen zdál. Odráţí subjektivní významnost tohoto období pro téma snu z hlediska aktuální interpretace snu respondenty. Nejedná se tedy o hodnocení výzkumníka, ale respondentů. Tudíţ základní dimenze období jsou období něčím významné a období ničím významné z hlediska snu a práce s ním. Něčím významné můţe být období událostí, která se v něm odehrála. Například došlo ke ztrátě důvěry v partnerský vztah (Hanka: Hořící zásuvka) nebo dezorientace po návratu z cest (Miroslav: Cestovní). Významné můţe být i emocionálně. Můţe být obecně emocionálně náročné (Hanka: Hořící zásuvka), objevovala se v něm osamělost (Jefim: Marie), naskládaný vztek (Hanka: Hořící zásuvka), obtíţná situace (Šárka: Honička s autem), celoţivotní potíţe s vlastním ţenstvím (Hanka: Těhotná Daniela), specifická spiritualita (Jefim: Marie), nemoc manţela (Šárka: Honička s autem). Významné můţe být období před snem i potřebou: duchovně se zapojit, duchovně někam patřit, duchovně se sebesdílet (vše Jefim: Marie), změnit chování a roli ve vztahu (Hanka: Hořící zásuvka), komunikovat s vnitřními částmi (Zbyněk: Golem a mafián). Nebo také specifickou aktivitou: intenzivní změny obecně (Jefim: Marie; Zbyněk: Golem a mafián), práce na sobě (Zbyněk: Golem a mafián), duchovní hledání (Jefim: Marie), projevování emocí (Hanka: Hořící zásuvka), ţivotní nestabilita (Jefim: Marie), předstírání neexistence problému (Šárka: Honička s autem), započetí projevování emocí (Hanka: Hořící keř). Nijak významné období před snem uvádí Miroslav (Likvidace), Šárka (Cigánka), Jefim (Skandál). Fáze procesu mezi snem a skupinou Tato kategorie je spíše orientační. Zahrnuje část kódů z kategorií kritérium výběru snu na skupinu, vlastní práce se snem a očekávání od skupiny. Podstatná je dimenze hledání/nehledání významu snových obrazů po „zdání se“ snu. A částečně také přítomnost/nepřítomnost pocitu ze snu.

95

Fáze procesu v průběhu skupiny Orientační kategorie. Je sloţena z procesuální části dat kategorií vztah ke skupině, bezpečí na skupině, reflexe atmosféry na skupině a v Jevíčku, reflektovaná zkušenost s interpretací (podněty od skupiny), proţitkovými a imaginativními technikami, výstup z práce se sny, kdy a jak nastává změna a role terapeuta. Fáze procesu po skupině Také orientační kategorie, zahrnuje část kódů z kategorie vlastní práce se snem. Relevantní je dimenze „dojezd“ po skupině ano/ne, která se vztahuje k procesu působení snu či práce s ním v období po skupině. Částečně se překrývá s kategorií výstup ze skupiny. Je-li tento proces přítomen, má podobu emocionální sloţky: důvěra v proces působení snu i mimo terapeutickou práci, pocit ţe sen po skupině ţije vlastním ţivotem (Hanka: (…) ale ať je to individuál nebo skupina, kdyţ mám tu moţnost, ţe s nějakym tim snem nebo tématem pracuju nebo se mu nějak věnuju, tak řekla bych, ţe tak v 75% je to tak, ţe si začne ţít nějakym svým ţivotem. Já v to mám takovou nějakou vnitřní důvěru, ţe i kdyţ v tu chvíli mě třeba nic nenapadá, nic mi jakoby nebleskne, nic se mi neosvětlí), trval dva roky a po skupině se dlouho uzavíral (Hanka: Hořící zásuvka), ambivalentní pocity z účasti na skupině (Jefim – viz „Vztah ke skupině“), dobrý pocit z překonání strachu hovořit před lidmi (Zbyněk: všechny sny), pocit „otevřenosti“ snu i po skupině (Hanka: oba sny), dobrý pocit z výsledku skupiny (Jefim: Skandál), pocit ţe sen „šrotoval“ ještě několik dní (Jefim: Skandál), ventilování potlačených negativních emocí (Hanka: Hořící keř), pocity osamění a smutku (Jefim: Marie). Nebo podobu úvah nad snovými obrazy a o průběhu skupiny: obecně úvahy nad snovými obrazy (Hanka: Hořící keř, Těhotná Daniela), úvahy nad průběhem skupiny (Jefim: Marie), přemýšlení nad změnou po skupině (Hanka: Těhotná Daniela), kladení si otázek a zaobírání se tím, jak integrovat zjištění do běţného ţivota (Hanka: Hořící keř), rychlé projetí po skupině (Zbyněk: Golem a mafián). Nebo podobu uvědomění týkajících se snových obrazů či podnětů ze skupiny nebo aktu: viz výstup práce se sny. Hodnocení průběhu skupiny Respondenti byli s průběhem skupiny buď spokojeni, nebo nespokojeni. Tato kategorie není totoţná se subkategorií splněná/nesplněná očekávání pod kategorií Očekávání.

96

16.2.

Průběh snového procesu

Tato část obsahuje průběh práce s jednotlivými sny. Zakotvení jednotlivých snů v identifikovaných kategoriích ukazuje příloha č. 5. Písemné přepisy jednotlivých snů jsou k nahlédnutí v příloze č. 4. Následuje shrnutí průběhu procesu na základě základních kategorií uvedených výše.

Hanka Sen „Hořící zásuvka: Noci, kdy se Hance sen zdál, předcházelo období, jeţ bylo ve vztahu k obsahu snu významné a charakteristické emocionální náročností z důvodu nevěry manţela (Tak to bylo období, respektive rok 2003 byl pro mě (mmm) náročný emočně v tom smyslu, ţe to bylo v té době potřetí, kdy jsem zjistila nějakou manţelovu nevěru a docela špatně jsem to snášela. Nebo vůbec zpracovávala nějak uvnitř.) a s tím související trvalou nespokojeností z manţelství (ale zároveň tam byla v podstatě taková trvalá nespokojenost z manţelství.). K tomu přispělo i několik událostí: partner odmítl „pracovat na vztahu“ (Tehdy v téhle souvislosti byla potíţ v tom, ţe to, co nám ona doporučila, ţe máme dělat, tak on na to nebyl ochoten nikdy přistoupit, to nešlo dělat jednostranně. Prostě jako nějak s tim pracovat bylo třeba oboustranně.), i kdyţ předtím tuto práci navrhl (On přišel s tím, ať teda jdeme na párovou terapii, já sem byla celá nadšená, říkám „výborně“, ale ta dopadla fiaskem, ale to s tím nesouvisí nijak, protoţe on tím, ţe z mého pohledu má paranoidní poruchu osobnosti, to je teda můj…). Hanka měla potřebu změnit své chování ve vztahu a obecně svou roli (A zase ta hlava věděla, ţe v té podobě, v jaké se projevuju v tom období a pak ještě dál, tak ţe to nebyl úplně obraz, který bych o sobě chtěla mít a chtěla bych takhle fungovat po zbytek ţivota. (…) přestala, nebo měla jsem potřebu vylézt z takové té role, řekněme oběti, která zoufale akorát nic nemůţe), začala více projevovat své emoce, zvláště ty negativní (začala jsem docela dost projevovat emoce, coţ bylo asi hodně náročné pro toho partnera.(…) a to to prostě najelo a dva roky se to ze mě opravdu valilo, já sem si řikala „Co chceš? Kdyţ 15 let je tu skladuješ, tak nemůţeš čekat, ţe se to za měsíc jako vyčistí. A fakt 2 roky to byl těţký proces jako v tomto směru.). Uvědomila si totiţ, ţe v sobě dusí vztek (Jo, vztek. Vztek, který jsem úplně vnímala, ţe je tam opravdu za těch předchozích 15 let úplně naskládaný těţce.). Na základě těchto událostí a zjištění ztratila důvěru ve vztah s manţelem (V tom vztahu ztratila fakt důvěru, kterou jsem nějak potřebovala a nebyla jsem schopna najít nějaký takový ten odstup, jako ţe bych to brala tak jako nějak lehce nebo jako ţe bych se nad to povznesla nebo si řekla „Tak budeme fungovat jako rodiče nebo jako tak naoko…“).

97

Pocit po probuzení ze snu uţ si nevybavuje (Spíš si myslím, jak jsem se uţ cítila, to uţ si asi teď nevybavím.), samostatně hledala moţný význam snových událostí a své nápady si zapisovala. (Jo, jo, jako v podstatě, jo, napadlo mě k tomu, mám tady poznámky, které mě k tomu napadaly bezprostředně poté. Jako brala jsem to jako jasné nějaké znamení nebo upozornění něčeho, co není úplně v pořádku. Rozhodně. Jo, a byly tam takové běţné otázky toho typu, jako ţe obývák, domov, něco osobního, týkajícího se, něco, co se týká rodiny nebo manţelství, kouří se, nebo i kouř předtím, plameny, otřesy, výbuchy. A pořád jsem nemohla přijít na ty pojistky, jako co jsou, jako co je… Pojistka nešla mým zásahem vypnout, muselo to dojít aţ do samého vybuchnutí a uklidnění, jako ţe tam vlastně, jako muselo to proběhnout a pak tam vlastně uţ ty pojistky nešly… Nebyly funkční jako. Ţe nevím, jestli nějaké pojistky… jako nemám funkční. Jako nechat doběhnout aţ do konce. Mmm… (pauza) Jo a co mě tam hodně zaujalo, jako změna té kvality. Nebo jako ţe tam byl oheň, a přitom by prostě člověk logicky čekal třeba spáleniště nějaké a tam byla ta voda jako ţe jo, zaplaveny jo, jako ţe koberec. Takţe mě to jako… Já jsem ještě nevěděla v té době, jakoby co to bude, ale pro mě to symbolizovalo jako ţe, jo, dva ţivly, ale jako ţe proměna nějaká.). Od skupiny očekávala podněty (Podněty. Kdybych měla říct, co jsem čekala od skupiny, určitě podněty), sen si vybrala proto, ţe byl aktuální. Účastníci skupiny přinesli velké mnoţství podnětů (Tady mám třeba, ţe by přemýšlel nad neviditelnými zdroji, co můţe otřást naším domovem, proč vše zachraňuji já? „Nebezpečí, které ostatní nevnímají“ s otazníkem. Jo, pojistky, co by mohly být pojistky, jak pojistky pouţívám, které fungují. Jo, pak je tady kondenzace ve slovníku. V alchymii něco, co začíná ohněm a končí vlhkostí, a přináší změnu barvy, protoţe tam proběhla ta voda, ţe to vlastně tak jako… Magický prvek tam zachytil. Oheň vnímám jako něco, čemu jsem vystavena a potvrzuje se, jako ţe se to potvrzuje tím doutnáním. Tadyhleto: „Doufám, ţe to nebudu muset řešit, ţe se to samo vypne. A aţ otřesy mě rozhýbou. Jak silný otřes mě zvedne?“ A ţe k pojistkám jsem měla jít ještě, pokud to doutnalo, protoţe on tam jako první šel takovej jako kouř a pak teprve to začalo jiskřit. Pak mně dala nějakej podnět, ţe by kolem toho taburetu amplifikovala. A to, ţe je zásuvka špatná, ţe já uţ vím dlouho. To nevim, kde na to přišla, ale asi o mně něco věděla.) Aktivní při podávání podnětů byl i Terapeut (A to si myslím, ţe byl Terapeut, i kdyţ to tady nemám poznamenané, ţe slovo taburet, mám tady poznamenané, ţe je to „tabu“ a „ret“, jo? To jsou ty jeho slovní hříčky. Ţe je něco tabu a ret jako ústa podle mě jako, ţe to mě zaujalo jako. (…) Jo, zas tady, proč tady ty pojistky jdu vypínat já a ne Luboš, no je to ve snu,

98

tak nevim proč, ale, jo, to je taková věc, kterou by člověk čekal, ţe pude řešit chlap, ne ţenská.). Změna v průběhu skupiny nenastala (Nemyslim si, ţe by se něco změnilo vyloţeně během té skupiny…). V období po skupině Hanka se snem pracovala samostatně: přemýšlela nad snovými obrazy, kladla si otázky, jak změnit svůj přístup, jak integrovat zjištění do běţného ţivota (Pořád se to jakoby motalo, fakt sem se hodně zabývala tadytěmi vůbec těmi výbuchy a tou energií, kterou třeba nezvládám nebo která je silnější neţ já. Tady, jo: „Zásuvka. Bod nebo místo napojení na zdroj. Šňůra připojená, energie proudí, ţehlička hřeje“, jo, ale jako ţe je tam nějaký… ţe v tom místě napojení je nějaký problém, jo, doutná. V případě odpojení střední, pak plameny, malé otřesy, jeţ z toho plynou. Ţe v místě napojení není něco v pořádku. Proto to jiskření a následné vyšlehávání plamenů. A teď jsem si sama tady kladla otázky, a potom k tomu došla, jestli to tak je, ţe jestli je to ten vztek a zloba, jestli je to energie, která není přetransformovaná v něco jiného. „Nejde o to ovládnout nefunkční pojistky. Jediné moţné je, abych z toho jiskření a výbuch plamenů poodstoupila a vyčkala, aţ se to samo vybouří.“ Pak jsem si kladla otázku, jak to má vypadat v běţném ţivotě, no. To byl pak následný proces.). Také cíleně ventilovala nashromáţděné negativní emoce a vyuţívala poznatky ze skupiny k experimentování (Nebo i to, ţe… řeknu teď konkrétně: i to, ţe jsem ţila v období, kdy jsem hodně ty emoce negativní ventilovala, ţe jsem se v sobě neskrývala, tak to bylo… já jsem… to bylo zvláštní. Já jsem v té době si v sobě trénovala takovou tu roli toho pozorovatele, který vnímá, ţe toto dělám, a zároveň jsem sama sobě dopřávala, ţe jsem si to uţívala. Opravdu, to byl člověk… to bylo jako schizofrenie: jedna má osobnost je, ţe vím, ţe v téhle podobě já nechci vystupovat nebo být nebo nechci být hysterická, šílená baba, která bude vyšilovat jako při kaţdém podnětu, dělat scény. Nebo se zbytečně nahlas jako vyjadřovat s něčím, co nevyhovuje. Druhá část ve mně byla, ţe to se… ţe kdyţ to probíhalo, tak to nebylo tak, ţe bych byla opanovaná, ale ţe jsem tomu fakt nechávala volný průběh a byl ve mně volný pozorovatel, který to vnímal. A pak je tam ta třetí sloţka, nebo bývá, která… fakt tam byla zároveň i ta hlava, jako ţe prostě kdyţ to tolik let tam bylo na skladě, tak to musí ven, jo? A já neznám jiný způsob prostě… a nevěděla jsem, jestli to bude trvat půl roku, pět let, jo? Ale bylo zajímavý, ţe jsem měla jakousi vnitřní jistotu, ţe se to jednou vyčerpá, ţe to nebude donekonečna, ţe budu šílená… baba jako úplně (smích) takhle se projevující.). Pouţila i snový podnět jako návod k řešení, jmenovitě nový způsob emoční autoregulace (To mám svou rukou, to mám pocit, ţe jsem si o tom uvaţovala nějak já. Protoţe my jsme byli v obýváku a tam probíhalo to ohroţení. A my jsme se celá skupina přesunuli do té pracovny. A mám tady: „Kdyţ všichni pochopili, ţe je to nebezpečné, nacpali se do pracovny“, z toho plyne „Mám se 99

uchýlit k práci, kdyţ mě začne vztek ovládat, jako přetransformovat zlobu v práci“ a pak mám poznámku, ţe to dělám, ale aţ po výbuchu. Kdyţ jsem byla někdy vzteklá, tak já jsem pak někdy třeba dvě hodiny ţehlila a v ţivotě nevyţehlila tolik prádla. Ale tady mě zaujalo hlavně to, ţe… jako to je jenom symbolika, jo… tak nevim, jestli představa… jako jak bych měla ovládat emoce takhle, jo? (…) To byl ale mnohaletý proces, ţe jo, vůbec zachytit emoci, ţe přichází a nějak zpracovat dřív, neţ Tě ovládne, jo? To je… To je na celý ţivot mi přijde jako pro nás Zápaďáky. Mám tady pořád tu otázku, jak to má vypadat v běţném ţivotě. No… nebo… svým způsobem jako… je to svým způsobem jako přepnutí pozornosti, ţejo. Kdyby člověk… jenomţe to je celé takové to kdyby… aţ se naučím, ţe přichází… rozpoznat to, ţe ta emoce přichází… tak pokud přijde pouze v takové té vlně, ţe se člověk vyvzteká, tak jemu se sice můţe ulevit, ale jemu to zas aţ tak hodně nepřináší. Moţná kromě té úlevy a kromě nějaké té kompenzace za ta léta předtím. Jo, já jsem si to fakt uţívala a nechávala jsem to proběhnout. Kdyţ se na to podívám s odstupem, tak to není nic tvůrčího nebo konstruktivního, ale tím chci říct, ţe kdybych byla schopna rozpoznat tu emoci, ţe přichází, tak pak se s tím dá vlastně nějak pracovat. To, to, to… to se učím do dneška, jako to… uţ je to podstatně jiné a lepší, neţ to bylo, nicméně zas jsou situace, které mě dostanou.(…) A i co si myslim, ţe mě tehdy docela oslovilo, a co jsem se učila řekněme léta, nebo dodneška se to učím dál nějakým způsobem, a vztahuje se k tomu nějakým způsobem i tady ten závěr, takţe: „Vidím, ţe něco tam jiskří, ale je tu výzva zároveň poodstoupit a vyčkat“, jo? Jo, vůbec to „poodstoupit“, to je taky… kdyţ mě něco příliš zasahuje, tak se těţko poodstupuje. Nicméně dneska si uţ myslim, i kdyţ to mám v jiné oblasti, víc té pracovní, ţe se to fakt daří a ţe prostě vim, ţe dříve by mě to úplně smetlo a ţe fakt to jakoby zastavím, pak se od toho vzdálím nějak vnitřně a koukám na to z dálky. Protoţe tím se ty emoce zklidňují. Nebo i to i to vyčkání… jako v souvislosti „vyčkat, aţ to proběhne“, takţe to záleţí, jak si to člověk prováţe, ale…). Témata a změny, které sen přinesl (dále viz níţe), byly ţivé ještě dva roky po skupinové práci se snem (Si myslim, ţe pro mě se to spíš v uvozovkách uzavřelo, protoţe to byla dlouhá, podle mě neuzavřená, podle mě dlouhé pak období.(…) To řeknu celkem přesně. To bylo… 2003 to byl prosinec a jako rozhodně rok 2004 a 2005 to probíhalo. Takţe ono to bylo jakoby řekněme do dvou měsíců jako. A pak to dva roky běţelo.). Tematicky označila sen za poukazující na něco, co není v pořádku (Tím, ţe to poukazovalo jako fakt na něco, co není v pořádku, a ţe by bylo záhodno s tím začít nějak zacházet vnitřně.), aktuální stav (Ten sen pro mě, kdyţ se na to podívám zpětně, vyjadřoval jednak ten stav jako takový, té neutěšenosti, ale to, ţe někde něco bylo v podstatě nějak 100

pokaţené, jako ţe uţ nebyly mechanismy, jakoby i pojistné.(…) o je jak to říkám, ţe je to mnohovýznamové, ţe ten sen si myslim, neţ ţe by byl tehdy aktuální, spíš předjímal nebo ukazoval to období, ve kterém jsem se tehdy nacházela a co po něm následovalo.). Zároveň anticipoval změnu v roli ve vztahu a v asertivitě (Fakt bych řekla, ţe to nádherně symbolizovalo to období, které pak nastalo. Kdy dříve, kdyţ to řeknu úplně konkrétně, můj muţ flirtoval se ţenou, která ode mě stála metr, tak já jsem se cítila trapně, dívala jsem se do země a eště sem se styděla za něho, jako úplně úplně nesmyslný jako mechanismus, jo? S pocitem, ţe já su ten chudák a on by přece měl chápat, ţe se nechová vhodně. Kdyţ potom dělal to samý někdy později, tak jsem na to reagovala… ne ţe bych dělala jako úplně hysterické scény, ale ţe jsem na to reagovala. Minimálně jsem se… potom se to vyladilo v to, ţe jsem se naučila řikat: „Jako kdyţ se takhle chováš, mě se to dotýká.“ Samozřejmě a uţ jsem přestala čekat, ţe on se změní. Pak uţ to stejně mělo své směřování a šlo to… úplně to skončilo. Ale mě se ule-… já jsem se v tom cítila jinak a lépe. Jako změnila jsem tu roli, jako fakt řekla bych, ţe změnila jsem tu roli té oběti. A nebyl to zas on, kdo napadal, jenom. (…)Kdyţ to vezmu časově, tak bych řekla, ţe ten sen to skoro nějak spíš předznamenal.). Podle Hanky sen také předznamenal rozhodnutí se rozvést (Takţe jsem se vlastně rozhodla ukončit ten vztah. V podstatě dva roky po tomhle snu. To byl někdy listopad 2005. A pak následně teda, coţ je skoro za rok, dal ţádost o rozvod bývalý manţel, jo.). S tímto snem se na skupině výjimečně pracovalo dvakrát. Ve druhém případě byla pouţita konstelační metoda skupinové práce se snem. Účastníci konstelace vyjadřovali své proţitky, které je moţné vnímat jako věrohodnější či hlubší formu podnětů pro účastníka (Takţe to bylo k tomuhle snu. Ten byt třeba řekl, jo:“Je to bolestivé, ale je to to pravé.“ On toho řekl spoustu jiných věcí, jo, ale… „Zdánlivě je to oheň hrůzy, lépe shořet neţ jen trouchnivět a bořit. Nořit se do hlubin.“ Zásuvka:“Zásuvka se necítí dobře, pořád po ní někdo něco chce.“ Pojistka: „Nebudu jistit něco, co se mi nelíbí a na co se uţ nechci dívat. Ať se stane cokoliv.“(…) Taburet, to bylo vtipné:“Já uţ jsem toho zaţil.“ Jako… jsem nad věcí, jo… Ale to přesně vyjadřuje… Já kdyţ si představím ten náš byt a tu sedačku, tak to je prostě ten… Jo, to přesně sedí. Jako je to úplně úsměvné, jo. Koberec:“Jsem prostě největší chudák.“(…) Tehdy Klára říká… To uţ bylo po tom komentáři, co si kdo o tom myslí, jo, co na mě zapůsobilo. „Chci působit vyrovnaně, vyţehleně.“ - Ona tam pouţívá to ţehlení, jo? - „To působí tlak.“ A to je přesně, řekneš si:“Dvě blbé slova, nebo tři.“ Ale ve mně to něco vyvolalo, co si řikám jako „Je to tak?“

101

„Nabádá to, aby nechal všechno být tak, jak je. To bude lepší.“ Ţe se třeba uvolním, jo? To se sice dobře řekne, ale to je přesně… Člověk je jako pod tlakem vnitřním a teď Ti někdo řekne „Je třeba se uvolnit.“, jo? A i ty hlavou víš, ţe to není pravda, a přesto nejsi schopen v tom kontextu to udělat, no. A víš, ţe kdyţ budeš tlačit dál, ţe se to ještě zhorší. Jo, pak zase třeba Lenka řekla:“Zpočátku statické, oheň plus voda. Oţivení, rozbití stereotypů.“, jo? Jako ţe hodí to někam úplně jinam. Rohanna, ta v tom viděla konflikt v sobě, coţ ale byl, jo. A z toho, ţe plyne i konflikt s ostatními. No a závěr tady mám poznamenaný, „Ve snaze vyţehlit se věci stávají ještě dramatičtější. Z toho plyne nechat být.“ Jenomţe to bylo to, co jsem nebyla třeba schopná, jakoby to nechat výt v té době, jo? To mě natolik dráţdilo, ţe jsem se tím natolik zaobírala, ţe to prostě nešlo.). Sen „Těhotná Daniela“ S tímto snem se pracovalo jak obvyklým (skupinově-racionálním), tak proţitkovým způsobem. Ţivotní období před snem by se dalo charakterizovat jako Hančin celoţivotní komplikovaný vztah k vlastnímu ţenství a konflikt v něm zakotvený (Já jsem do patnácti let fakt chtěla být kluk jako. S tím ţenstvím jsem se nikdy nějak jako… Já mám pocit, ţe sem se k té nějaké své jako vnitřní ţeně se začala lehce (s důrazem) přibliţovat nebo vidět ji někde v dálce aţ kdyţ sem porodila druhé dítě, to mě bylo 32, tak v těch 33 a dál, jo. To je ale hlemýţdí tempo, těţce hlemýţdí. Mně bude za rok padesát a mám pocit jako ţe to… jó jako… Je tam ještě u mě taková ta absurdita, ţe jsem třeba po mnoha letech zjistila, ţe v době, kdy jsem byla slepá, vůbec jsem neviděla, jak na mě muţi reagují, tak sem následně třeba po letech, třeba po patnácti, zjistila, pro kolik kamarádů jsem byla platonickou láskou, já jsem to vůbec netušila. Jo, ţe sem se nějak jevila navenek a jinak se vnímala uvnitř. Takţe pro mě je to fakt téma asi docela výţivné. Prostě ho mám, je to tak, jo. Jako ne ţe bych se tím denodenně zabývala, ale je to propojené podle mě, jako to, jak se člověk sám vnímá a potom i reaguje ve vztahu nebo jak funguje ve vztahu, jo?(…) to, ţe jsem chtěla být tím klukem, tak já kdyţ jsem byla dítě, tak dneska uţ tomu říkám, ţe jsem vylila uţ i tu vaničku i s tim miminem, tak sem… já si to pamatuju, ty proţitky, fakt si to pamatuju, jak sem jako děcko nebo mladá holka odsuzovala ty pištící holky, všecky ty ţenské projevy, jo? A nedělala sem to, prostě nedělala. A pak sem si porodila svou dceru, která je naprosto geniální prototyp ţeny, fakt perfektní, ţivot to člověku zařídí. Nebo si to člověk zařídí sám. A jakoby k těm ţenským rysům jsem se začala

102

pomaličku přibliţovat nebo se k nim asi přibliţuju dodneška, to sama těţko posoudim, nevim, to se nedá posoudit.). Podobně jako u předchozího snu neměla Hanka ze snu nějaký dominantní pocit. Od skupiny očekávala opět podněty. Sama se snem před skupinou nepracovala ani nehledala významy snových obrazů. Sen na skupinu vybrala na základě toho, ţe byl aktuální. Skupina ve fázi skupinové projekce a interpretace přinesla mnoho podnětů (Ale tím chci říct, ţe ta snová Daniela… v tomto duchu se o tom hovořilo, jsou to ty tři postavy ve mně. Ta Daniela ţe tam vyjadřuje měkkost. A teď nevím, kdo mi to řekl:“Ty si ji tam jistíš, zamykáš.“ „Ona je těhotná a ještě nedozrálá.“ To bylo hodně zajímavé. A pak tam bylo to, ţe „kdyţ ţenu ovládá animus, chová se muţsky.“ To je můj případ, jako té Hanky tam. (pauza)Toto třeba byly dost zajímavé podněty, kdyţ… netušim, kdo je řikal, jestli Terapeut nebo ostatní… ţe člověk, který neustále na něco nadává, ţe člověk, který je nějakou oblastí neustále zaujat, tak ţe je zároveň i tou oblastí, jo, ţe „se tomu zdroji stále věnuje, ale ţe z něj nečerpá.“(…) „Pokud máme svůj úděl, tak se kolem toho motáme velmi dlouho.“ To kdyţ jsem si přečetla dneska, tak mi bylo málem zle, jo. To je přesně vono, jo, si myslim, ţe sem tomu v uvozovkách obětovala zbytečně mnoho let, ale pořád to není hotový. Jako ţe je to fakt úděl, jako ţe ty vztahy, to teda jako je…). Terapeut byl aktivní přinášením podnětů, vhledů a interpretací (Jo, a ţe „v tom snu je konflikt s Danielou, je to věc Stínu a ideálu.“ To si myslím, ţe ale pojmenoval on, ţe to tam nikdo jiný by asi takhle neřekl. „Hanka a Daniela jsou si blízké, konstitučně a tvořivostí.“ (…) Toto mě fakt zaujalo, ţe kdyţ člověk na něco nadává nebo se tomu věnuje příliš, ţe z toho nečerpá. „Respektive čerpá energii, ale podivným způsobem.“ „Ţe je to člověk, který se bojí svého Stínu. Anebo ovládnutí svým Stínem.“ No a pak tady bylo hodně o tom Stínu a ideálu se hovořilo, „On má ideální představu o tom, jak by měl svět být…“ Jo, ten, kdo třeba nadává. „Za a: dosahování ideálu, za b: Stín, který mi brání v dosaţení ideálu. Kvůli Stínu nemohu dosáhnout ideálu.“ A to byl domácí úkol, to jsem dostala přímo na té skupině. V imaginaci pokusit se být Danielou. To jsem pak dělala. No a to navazuje na to, co jsem říkala před chviličkou: „Člověk mluví stále o něčem, co sám v sobě potlačuje, stále to kritizuje.“ A to si myslím, ţe byla Terapeutova citace, protoţe to mám v uvozovkách: „Ta jednostrannost je uţ neudrţitelná.“). Udělil také domácí úkol ((…) kdyby mi Terapeut nedal ten úkol „Buď jako ta Daniela“…). Téma snu je tedy osobnostní nastavení, jmenovitě vnitřní konflikt s ţenským aspektem (Napsala jsem si poznámku, ţe „Daniela ve mně (v tom snu) se bojí Hančina útoku, takţe utíká na ten záchod, ale na druhé straně Hanka si Danielu zamyká, aby jí neunikla. Ale za tím jejím vědomým záměrem není ji přijmout, ale zatočit s ní.“ To je úplně šílené, to je skoro na 103

rozbrečení. Místo toho, abych rozvíjela tu měkkou Danielu, tak já s ní hodlám zatočit, jo? Takţe to je eště horší, jo, kdyţ to vezmu symbolicky. Ţe to byla fáze, kdy jsem se k té své ţenskosti dohrabávala horko těţko nějak. (…)), jungovskou terminologií řečeno téma Stínu jakoţto nevědomého aspektu odmítaného vědomím (Ale velmi mě dráţdí záměr, to znamená jako ţe je problém být tou… (…) ale něco ve mně mě rozčilovalo, ţe je taková nějaká manipulativní, ţe s tím chlapem chce nějak jako ţe zatočit, jo. Nebo nějak se mu vemlouvat a to. To jsem nebyla schopna vůbec schroustat.). Změna nastala aţ po skončení skupiny, v souvislosti s Hančinou samostatnou prací se snem ve formě vţívání se do snové postavy Daniely (Ale potom podruhé, s nějakým asi denním odstupem: „Opět je snadné být v imaginaci Danielou. Je to jen jiný způsob, uţ tam není to plus a minus.“ Jo, to bylo zajímavé, ţe podruhé, uţ se to pak vyvíjelo, ta imaginace. Ţe uţ jsem to neviděla jako negativní… Předtim sem viděla ten záměr jako negativní. „Není to nic proti ničemu, je v tom jakási míra hravosti a odlehčení. Pocítila jsem, jako by se vůči Lubošovi ve mně něco otevřelo. Vstřícnost, nezávislost.“ Kdyţ jde člověk do toho proţitku, tak se to nějak začne jakoby vyvíjet nebo něco se v tom nitru začne proměňovat. Samozřejmě to má své tempo, ţe, to se nenadiriguje.). Výstupem práce s tímto snem byla konkrétní změna většího přijetí stínového aspektu (Ţe jí věnuje tu péči a pozornost. To tam dráţdilo tu Hanku. Kdeţto v té druhé imaginaci najednou to bylo úplně svobodné, jako ţe to… jo, bylo to úplně v pohodě. Takţe to je docela zajímavý, i ten vývoj toho… prostě se to někam malinko pošouplo. Já to neberu to, ţe se stane nějaký velký zázrak, ale to jsou jemné nějaké posuny uvnitř, které postupně nějak se vyvinou.) a obrácení pozornosti z projekcí na vnějším světě ke světu vnitřnímu (ta skupina mi pomohla… nebo ať uţ se k tomu vyjadřoval kdokoli… pomohla k tomu, ţe jsem se od toho tématu jako takového, jako tématu vztahového, dostala k sobě, jako ţe ten sen mě navádí nebo vyzývá k tomu, abych si nějak osahala nebo se nějak postupně dostala řekněme k nějaké měkkčí sloţce nebo ţenštější nebo jak to nazvat.). V rámci uvědomění jako obohacení to pak bylo uvědomění si vnitřního konfliktu s aspektem ţenství (viz výše).

Jefim Sen „Marie“ V období před snem docházelo v ţivotě Jefima k mnohým změnám (To bylo minulej rok, to období bylo vlastně spjatý s tím, ţe jsem dělal různý věci v ţivotě nebo uţ ty změny byly v běhu. Zároveň některý věci se nedály tak rychle, jak jsem chtěl, jo, jako ţe prostě sem byl rozvedenej, ale stejně prostě pořád v kontaktu s Lýdií a pořád). Jefim intenzivně duchovně 104

hledal (A současně sem i jako hledal duchovně velmi intenzivně.), uvědomil si svou potřebu duchovně někam patřit (Tam byla nějaká potřeba jako někam patřit, jo? Do nějakýho společenství prostě, jakoby uţ přestat neustále jet jenom po té vlastní ose toho někdy aţ diskordiánskýho duchovního hledání a experimentů a filosofování.(…) Byla tam prostě potřeba někam patřit do nějakýho proudu smysluplnýho.), nějak se zapojit (A byla tam taková potřeba se zapojit prostě, třeba nějaké liberální křesťanské církve, které by tolerovaly prostě, ţe některý věci vidim prostě jinak a tak.), sebesdílet (Ale prostě někam pravidelně jít a sdělovat nějaký duchovní zkušenosti, který sem měl a tak.). A zároveň cítil obavu z uskutečnění těchto potřeb a impulzů (A zároveň obava z toho.). Cítil se také osaměle (Jo, ale v době, kdy se mi zdál ten sen, tak jsem se cítil… uţ i předtím tak jako osaměle, měl jsem fakt…). Po probuzení měl ze snu intenzivní přetrvávající pocit (Já jsem z toho snu měl ten náboţenskej pocit, ten spirituální. Jako ţe je to forma jakéhosi zjevení, jo?(…) Ale měl jsem pocit, ţe tam můţe být ještě něco, čeho jsem si třebas nevšiml.), hledal význam snových obrazů (V té době, kdyţ se objevil ten sen, tak jsem si říkal „Jo, jasně, to jako ukazuje, ţe ta moje spiritualita je nějak hluboce zevnitř taková hodně heretická, taková, která se nedá naladit na jakoukoli skupinu nebo spirituální aktivitu, jo?), předběţně si sen pro sebe interpretoval (Měl jsem pocit, ţe prostě to, jak jsem si to přeloţil pro sebe, jo, ţe prostě já jedu v jakési svojí vlastní nějaké gnostické, velmi individualistické spiritualitě…). Tento sen vybral na skupinu pro jeho pikantní téma, zajímavost (Protoţe ten sen byl dost intenzivní, zajímavej, takovej jako ţe aj chytlavej prostě… pikantní.), sen byl také aktuální (A já vţdycky, kdyţ mám probírat nějakej sen ať uţ na nějakym kurzu nebo na skupině, tak se snaţím, aby byl co nejaktuálnější. Většinou poslední, kterej mám nějak zaznamenanej. Protoţe probírat dva roky starej sen jako, to je… Někdy to můţe být zajímavý, ale dávám přednost tomu, aby to bylo aktuální.). Od skupiny očekával podněty, jiné úhly pohledu (A na tu skupinu jsem s tim šel, jako abychom z toho vylovili případně něco dalšího.(…) Ale měl jsem pocit, ţe tam můţe být ještě něco, čeho jsem si třebas nevšiml. Ţe by to chtělo ještě nějaký další podněty. Nebo nějaký další úhly pohledu a podobně.). S tímto snem se na skupině pracovalo interpretativním způsobem. Podněty, které skupiny přinesla, nenaplnily očekávání (Vím, ţe mě ta skupina zásadnějším způsobem jako neoslovila. Ţe jako nepřišly ty podněty nějaký další, který bych čekal.). Skupina nerezonovala (Jako ţe by prostě to tam nějakým způsobem zarezonovalo a inspirovalo ty ostatní jako k zajímavým nějakým vhledům nebo tak, jo? Takţe k tomu v podstatě nedošlo. V podstatě kaţdej k tomu něco řekl, myslím, ţe tam byl Hugo Mlok, a ten řekl něco filosofickýho. A byla tam Ţaneta, na 105

té bylo vidět, jak je to pro ni ţinantní, takovejhle sen, protoţe ona je jako věřící. Jo, ale nic to v tomhletom směru nepřineslo. Asi co bych si řekl „Aha, to je vono! To mě ještě nenapadlo!“(…) Tam se to k tomu asi moc nehodilo, moţná kdybych s tim snem přišel na nějaký setkání lidí, kteří se zabývají… na Mezisvětech magií nebo tak, tak by to mělo moţná jako… bylo zajímavější z tohodle hlediska. Jasně, ţe by k tomu i jinak přistupovali. Čili dá se to tak říct, ţe ani oni se nenaladili na tu vlnu. Nonono. Tam to prostě tak nějak jako nevzniklo.). Přesto Jefim uvádí, ţe neměl přehnaná očekávání, tudíţ je průběh skupiny ani nijak nezklamal (Já sem se samozřejmě na nikoho nezlobil kvůli tomu. Prostě nešel jsem s nějakými přehnanými očekáváními, jo, a … tak jako). Jako výstup z práce se snem si tedy Jefim uzavřel pro sebe, ţe podstatný je jebo pohled na sen (Asi to nejzásadnější, co jsem si na základě toho uvědomil, je, ţe zrovna v tomhle snu je podstatný, co tam vidím já.), uvědomil si, ţe se není schopen se svou spiritualitou začlenit (A asi ten problém spočíval v tom, ţe tak, jak jsem pořád hledal, jak se někam začlenit s tou spiritualitou, tak se ani do té skupiny nejsem schopen začlenit s tou spiritualitou. Jako naladit se na tu vlnu prostě.). Neobvyklá na průběhu této skupiny je i nečekaná pasivita Terapeuta (On… je pravda, ţe tam to moc nesměřoval, jako neměl ani potřebu se mnou jako… někdy začít s někým pracovat, jo jako, jako ţe teď to teda budem dělat imaginativně, ostatní koukají, jo? Tak to on se teda jako nezapojil. Myslím, ţe mu ten sen přišel zajímavej. Z intelektuálního nebo estetického hlediska ţe je to jako zajímavej sen, jo? Ale asi taky k tomu neměl moc… Asi taky nevěděl, jak s tím pracovat nebo co to… co s tím ještě jako dál udělat.). Po skončení skupiny přišla změna s uvědoměním, ţe z hlediska duchovního musí Jefim jít po své vlastní cestě, ţe nemůţe zapadnout (Ono to vlastně vyšlo z tý skupiny bych řekl, takhle o tom přemýšlím v tom smyslu právě, ţe jsem zjistil, ţe jsem na to sám. Jo, ţe je to téma tak specifický pro mě, ţe se nemůţu prostě zařadit jako do nějakýho proudu a vlastně ţe… Jo, moţná jsem si o to víc uvědomil ten fakt, ţe prostě se musím… jít po své vlastní cestě a prošlapovat si ji sám, ţe jako společníky v tomhle směru jako nenajdu.). Pro sebe si sen interpretoval tak, ţe odráţí téma typicky „kojotí“ spirituality (Pak jsem si to pro sebe jako ţe různě, ţe „dobře, tak já jako tam… ať uţ teda vnitřně nebo psychologicky nebo spirituálně nějak centruju ten ţenskej prvek, ţe tam akcentuju nějakej ten prvek nějaké té blasfemie nebo porušování nějakých jako pravidel“, jo? A ţe to má u mě nějakou pozitivní roli. Jo, jako ţe je to můj způsob prostě, jak k těmhle věcem přistupovat. A je to takovej ten kojotí způsob, ţejo.). 106

Přemýšlel také o tom, jestli by jiný způsob práce se snem nepřinesl plodnější výsledky (Já jsem o tom přemýšlel, ale pak to nějak zapadlo. Asi by bylo dobrý se do toho snu nějak jako vrátit prostě takovým lehce sugestivně ovlivněným vědomím nějakým prostě proţitkově třeba.). V souladu s těmito uvědoměními se v období po skupině cítil osaměle a smutně (Osamělý. Jo, nebyl to prostě pocit jako „Já jsem teda tak úţasnej, ţe si razím svou vlastní cestu, kterou neznají ti ostatní“, spíš mě z toho bylo smutno, jo? Bylo to nějaký smutný uvědomení si smutný skutečnosti řekněme, jo?). Sen dle Jefima reflektoval potřebu někam patřit (teď uţ to tak není, ale měl jsem potřebu někam patřit. A ten sen se k tomu asi vztahoval prostě. Nějak reflektoval tady tuhletu záleţitost.). Nakonec a jako finální výstup z práce s tímto snem Jefim toto téma přestal řešit (Přestal jsem to řešit, tyhle věci. V tom smyslu jako ţe… jako přemýšlet, jestli bych si zašel do támhletoho kostela, do támhletoho kostela, třeba bych si s nima rozuměl nebo tak, jo? Prostě to nemá smysl řešit tohleto. Jo, jako… na to kašlu. Kdyţ si budu chtít zajít do nějakýho kostela, tak si do něj zajdu a vezmu si z toho, co já budu potřebovat, ale nebudu se zapojovat prostě do nějaké skupiny, protoţe prostě by to nefungovalo.). Sen „Skandál“ Tento sen si Jefim „objednal“ pro účely práce s ním na kurzu, šlo o sen „na přání“ (Ten se mi zdál dva dny před tou skupinou, kde se probíral, respektive on se probíral na tom kurzu, co… teda v tom Komíně, který Terapeut vedl. A já jsem si ho přímo poručil ten sen. Já uţ jsem dlouho neměl ţádnej sen, nechtělo se mi tam tahat nějakej starej, ani to nemám ve zvyku. Tak jsem si říkal: „Tak, a teď prostě… stejně se mi něco zdát bude, vţdycky se mi něco zdá“ nebo tak jako, sešit, tuţka, papír prostě a… jako, bylo to ze čtvrtka na pátek, tak jsem neměl nějaký povinnosti, ţe bych musel vstát a něco řešit. Tak jsem si řikal „Tak, jako, probudíš se, zapíšeš sen a pak zase budeš dělat jiný věci.“). „Zadání“ nebylo ţádné, Jefim si přál aktuální sen, který bude vhodný pro práci na skupině. A zbytek nechal na podvědomí (Chci sen.“ Jo, prostě moţná kdyby tam nebylo konkrétní zadání, tak sen, který se bude vztahovat k tomu, co se mi nějak třeba děje nebo tak, jo? Ale zásadní bylo jenom jako „Chci sen.“). V souladu s tímto přístupem sen ani nijak nezkoumal a neanalyzoval (Z toho důvodu jsem si ho teda neanalyzoval nějak, jenom jsem si ho přepsal teda na počítači. A uhodl jsem většinu těch klikyháků, jak říkám, některý teda ne. A pustil jsem to z hlavy s tím, ţe to teda budu aţ v tu sobotu prostě teda probírat.). Z téhoţ důvodu si ani nekladl očekávání od skupiny. 107

Zapsal si jej hned při probuzení se ze snu v noci (Coţ tak víceméně proběhlo, aţ na to, ţe jsem se probudil, zapsal sem sen a eště sem usnul.). V období před snem nebylo dle Jefima ve vztahu ke snu nic zaznamenáníhodného. Na skupině se snem pracoval hlavně Terapeut. Zvolil proţitkový přístup (Třeba tady s tímhletím snem to bylo dobrý, s tím jsme pracovali dobře. A pracoval se mnou prakticky hlavně Terapeut. Tam teda proti mně jako seděla Hanka, ale víceméně jako to šlo přes toho Terapeuta, kde jsme vlastně to brali tak, ţe jsme brali ty postavy, který se tam objevují, jo a já sem se do nich teda nějak jako vţíval.). Změna nastala jiţ na skupině v souvislosti se silným a hlubokým proţitkem (Protoţe já jsem… ten proţitek byl hodně silný, my jsme na tom pracovali. Já jsem i pak poţádal, ţe to necháme prostě, ţe to necháme doznít, ţe to nebudem dál jako diskutovat. A Terapeut řekl, ţe s tím naprosto souhlasí, ţe by to takto mělo být. A potom uţ jsme vlastně ten sen nerozebírali. Uţ jsme se tomu jako dál nevěnovali.), který vedl k uvědomění si vztahů mezi vnitřními postavami (A díky tomu jsem si uvědomil i jejich vzájemný vztahy, coţ bylo to, co jsem si od toho odnesl především. Jo, ţe jsem si uvědomil, která část mě je ta psychopatická postava, co se tam vyskytuje. Manipulátor. Nebo diktátor jsem mu tam řikal. A to je prostě taková ta cílevědomá, chladná část mě, jsem schopen prostě… Jsem schopen dělat docela hrozný věci, kdyţ na to přijde, jo? Pokud se tam neobjeví ta kompenzační postava a to je ta rabínka, jo? Která jako kdyby kompenzuje prostě tu psychopatickou část, jo? A pak tam byly teda další dvě postavy, který se daly do souvislosti, a to teda ta milenka a ta tetička. Jo, taky komplementární postavy prostě. Tam šlo o pěknou vzájemnou strukturu, kdy jsem si uvědomil, ţe se to do značné míry týká mé kreativity.) a konfliktu mezi nimi (Mám některé vlastnosti psychopatů. A mám taky svědomí. A tak se to ve mně jako sváří. Jo, jakoby takový jako dvě sloţky, který se nějak vzájemně kompenzujou. S tím, ţe jedna by šla přes mrtvoly a něčeho jako dosahovala a ta druhá to jako tlumí. A prostě zdůrazňuje ten soucit a takový věci.). Uvědomil si také, ţe mezi těmito postavami můţe „přepínat,“ vyuţívat jich jako zdrojů psychické energie (Řekněme, ţe jsem v tom snu našel nějakou strukturu toho, jak to asi ve mně funguje. A v určitých modů, mezi kterými můţu teda přepínat, jo? Ţe prostě dokáţu z toho čerpat jako z různých zdrojů energie. Jo, tady z těchhletěch postav.). Po skončení kurzu Jefim se snem pracoval ještě samostatně. Vyuţil poznatky k introspektivní práci (Mně to hodně pomáhá v introspekci, kdyţ si právě snaţim si uvědomit, co právě dělám. Jak to dělám. Jaký k tomu vyuţívám jakoby ty vnitřní zdroje.), změnil přemýšlení o sobě (Mám některé vlastnosti psychopatů. A mám taky svědomí. A tak se to ve mně jako sváří. A to mimo jiné ten sen nějakým způsobem reflektoval zajímavě. Takţe i díky 108

tomu jsem si o sobě začal přemýšlet i tímhletím způsobem. Jo, jakoby takový jako dvě sloţky, který se nějak vzájemně kompenzujou. S tím, ţe jedna by šla přes mrtvoly a něčeho jako dosahovala a ta druhá to jako tlumí. A prostě zdůrazňuje ten soucit a takový věci.). Snový proces silně působil i po kurzu (Určitě několik dní. Jo, jako v tu sobotu já jsem byl schopen zúčastnit se toho kurzu, normálně jsem vnímal, co se tam dělo dál, ale šrotovalo mi to. A rozjímal jsem nad tím několik dalších dní prostě, aj sem si udělal nějaký jako nákresy. Jak to asi funguje ve mně.). Přinesl s sebou dobrý pocit z práce se snem (A měl sem z toho velice dobrej pocit. Rozhodně.). Jefim se domnívá, ţe tematicky sen vyjadřoval jeho specificky tvůrčí přístup ke světu (Kdyţ jsem přemýšlel o těch postavách, jo? Čeho se to týká především. Takţe se to týká vlastně toho, jak vystupuju směrem ke světu, nějakým víceméně tvůrčím způsobem. Dal jsem si to do souvislosti s tím, jak jsem začal fotografovat, ţe vlastně předtím, kdyţ jsem tvořil, tak jsem tvořil… hodně silně tam byla zapojena ta racionální sloţka. Kdyţ člověk třeba píše, jo, a nepíše zrovna poezii, ale třeba esej nebo nějakou jako promyšlenou povídku, tak to je takové vypočítavé, jo? Jako tam víš, víš co chceš napsat, víš jak to máš napsat, znáš to řemeslo, kdyţ uţ to děláš tak dlouho, ţejo. A uvědomil jsem si, ţe ta nevěra té milenky toho psychopata mohla, tu jsem si interpretoval jako políbení té můzy. Jo, ţe prostě jako teda mě v tom snu jako svedla a ţe jsem se začal věnovat tvorbě, která je čistě intuitivní. Nevykalkulovaná, jo? Jako bezprostřední prostě.).

Zbyněk Sen „Satai“ Tento sen si Zbyněk zapsal při probuzení v noci (A tady u těch nejdelších snů, který jsem tam vyprávěl, jsem se třeba dvakrát za noc probudil a zapisoval sem si je, takţe…). Nijak jej neanalyzoval (Já jsem s nim nedělal nic, já sem ho jenom přečetl, zapsal sem si ho). Po probuzení neměl ze snu nějaký významnější přetrvávající pocit (Já si myslim, ţe ty sny, minimálne ty první dva, ţádný takovýhle přesahy jakoby moc neměly. Většina snů, který se mně… prakticky všechny sny, který se mně zdály v posledních letech, byly jako víceméně v pohodě, nebylo tam nějaký ohroţení významný, kromě toho posledního teda. A všechny byly takový jako, ţe sem měl z toho pocit, spíš jako ţe to je pod kontrolou. Nebo byly takový jako spíš pohodovější. Ne úplně jako ţe by byly nějaký růţovoučký, ale takový jako v pohodě. Nemyslim si, tak nějak, jak jsi říkal, ţe bych měl nějaká nálada z toho snu se drţela.). Období před snem bylo pro Zbyňka naplněné změnami a intenzivní prací na sobě (To já zase můţu říct poměrně specificky, ale tady je problém v tom, ţe já v posledních třech

109

letech jsem toho dělal hodně, jako ţe velice intenzivně bych řekl, ţe jsem na sobě pracoval. Pořád na sobě ještě poměrně intenzivně pracuju. A dělal jsem spoustu věcí, jo? Takţe nedokáţu vůbec říct, co je následkem jakoby, co je přesnou… přesným následkem čeho. U některejch věcí sem si poměrně jistej. A u některých nevím. To, co jsem dělal, bylo prakticky všechno, co se dělat dalo. Dělal jsem různý semináře práce s hlasem, holotropní dýchání, vision questy, takovýhle věci. A docházelo ve mně k velice prudkým… prudkému vývoji a změnám. Takţe z tohodle pohledu nejsu prostě schopnej odlišit, co bylo následkem čeho. Co se týče tadytěch snů, tak to jako díky tomu, ţe ty ostatní techniky byly mnohem intenzivnější neţ tadyta práce s těma snama, tak tam to vůbec nejsu schopnej podchytit.). Tento sen si na skupinu vybral, protoţe byl košatý, bohatý, „příběhovitý“, měl ucelené a stabilní obrazy a byl úplný (A proč sem vybral konkrétně tenhle sen, jak uţ sem uvedl, měl sem ten pocit, ţe ten sen musí bejt košatej, bohatej, a proto sem vybral právě tady tenhle, kterej se mě zdál takovej jako nejpříběhovatější. Jo, a ty obrazy byly jako takový, na rozdíl proti těm ostatním snům, jako ucelený. U tohodle snu, u všech těch snů tří, který mám tady, tak ty se liší od těch ostatních v tom, ţe su si prakticky jistej, ţe je to celej tenhleten sen.(…) A ţe pokud tomu něco chybí, tak to není nějaká jako by… ţe to není prostě většina toho snu, tak jak sem ho v té noci tak jako si zapamatoval. To je pro mě takový jako hlavní kritérium při výběru tady těch snů.(…) Ale jak říkám, tady ty sny, který sem vybral, sou spíš takový příběhy nebo ucelený obrazy, takţe já vidim prostě celej ten obraz a i kdyţ ho začnu popisovat, tak zbytek toho obrazu je furt jakoby stejnej.(…) Takţe je to takový kritérium… další, nebo to jsem moţná nezmínil, ale je to ta stabilita toho obrazu. Stabilita obrazu. A vlastně pro Tebe je potom jednodušší se k tomu zpátky dostat, protoţe… prostě to tam je. U těchlenctěch snů zase je to tak, ţe já mám ten obraz v podstatě pořád před očima a uţ samořejmě je to… protoţe těch snů je hodně a tak, ale popisuju ten obraz, ţe v podstatě teda ni… Musim si ho… teda ráno si ho vţdycky přepisuju a musim se teda na to podívat, ale kdyţ ho takhle zafixuju, tak tam mám ten obraz furt.). Od skupiny očekával objevení se něčeho nového, nečekaného (Já sem čekal, ţe ta skupina něco přinese. Něco, co nečekám.(…) Jo, ţe prostě se na té skupině objeví něco, co mě prostě… co já nejsu schopnej v tom vidět, protoţe, jak sem řikal, já sem byl schopnej ty sny tak nějak analyzovat… jako prvoplánově. A nebyl sem schopnej, a asi ani teď pořádně to nějak jako nejde, vidět za tím prostě nějaký jako k čemu se to asi vztahuje.(…) Protoţe sem měl pocit, ţe tam něco řeknu a někomu to něco jakoby připomene a něco řekne a něco jako klíčovýho se třeba stane, jo?). Těšil se na fázi doptávání (A tam jsem se těšil na to, jak uţ jsem 110

uvedl, ţe ti lidi se na něco zeptají a já budu moct jakoby začít mluvit o nějakejch konkrétních věcech, jo? A třeba se tam jako něco dozvědět.). Z tohoto hlediska skupina nenaplnila očekávání (A nemáš pocit, ţe by se u tohohle něco takovýho… Nemám vůbec… jako tenhlencten, tady u toho prvního zcela jistě ne. Ani u toho druhýho.). Na skupině se se snem pracovalo interpretativním přístupem. Na podněty si Zbyněk nepamatuje, nezaujaly ho (Já si to… jako nemůţu říct přesně, protoţe si to nepamatuju, ale vim, ţe teda tady konkrétně u toho prvního snu je tam zajímaly ty satai tyčinky a o těch se tam nějak taky jako trošku mluvilo, protoţe to byl takovej jako nejvýznamnější obraz, pamatuju si, ţe prakticky jedinej takovej závěr, kterej mě utkvěl v hlavě tady z toho prvního snu, ţe nějaký význam tam má to slovo satai nebo tadyta scéna s těma tyčinkama, takţe to bylo v podstatě všechno tak nějak, co mně utkvělo, kdyţ tam ti lidi povídali. A to bylo uţ jako, ţe oni se doptávali, ţe řikali, co si o tom myslí? No, tak nějak, no. A jak s tim pracoval dál? Já si myslim, ţe tady s timhle se jako dál nějak nepracovalo.). Měl pocit, ţe vyprávěním snu ostatní účastníky zahltil (Já si pamatuju, ţe tady u těch mejch snů to bylo tak, ţe ti lidi byli přehlceni tím mnoţstvím těch scén, si myslim, to byl můj dojem. Takţe ta moje snaha byla vyprávět něco komplexního, o čem by jako mohli ti lidi mluvit, ale zdálo se mně, ţe je to příliš komplexní a ti lidi neví, od čeho by se měli odpíchnout.). Přesto skupina přinesla výstupy v podobě cenných uvědomění: ţe sen nemusí být co nejkomplexnější a nejkvětnatější, aby mělo smysl ho vyprávět (Ale vím, ţe přínos, kterej to pro mě mělo, speciálně ty první dva, byly, ţe sem, jak uţ sem Ti řikal na začátku, sem měl pocit, ţe ten sen musí být jakoby co nejkvětnatější a nejpříběhovatější, aby to mělo smysl ho vyprávět. A to jsem měl v té hlavě pořád, jo? Takţe během tady toho prvního jsem nahlédnul, ţe to nějak jako… ţe to je zbytečný. A i kdyţ ani během toho druhýho se mi nepodařilo se úplně zbavit tady toho, ale uţ to ten největší přínos tadytěch prvních dvou snů, bych řekl, byl v tom, ţe ten sen… ţe ten význam toho snu není v tom, ţe to je nějakej mega příběh, jo?(…) Tady ta skupina… tady ten první sen mi dal, jak uţ jsem uvedl, ten vhled, ţe příliš komplikovaný sen je prostě spíš jakoby brzdou toho). A v podobě překonání strachu z promluvy před lidmi (Nějak dál jsem to jako nezkoumal a nehloubal jsem nad tím a uzavřel jsem to takhle prostě, ţe jsem jako odvyprávěl svůj první sen před skupinou lidí, coţ pro mě teda jako byl sám o sobě v té době poměrně slušnej úspěch. A to je tak jako všechno. (…) Já sem na začátku… dřív jsem míval jako úplně… téměř úplný fyzický blok při mluvení před 111

nějakou větší skupinou lidí.) a dobrý pocit z toho (Z toho jsem měl dobrej pocit… nebo „dobrej“… Samozřejmě ještě při tom prvním jsem byl velice nervózní nebo pořád ještě nějaká zvýšená tepovka je a tak, ale není tam uţ úplná zablokovanost.). Snový proces neměl po skupině nějaké pokračování, Zbyněk ani nechápal, proč by nějaké měl mít. Ani nijak dál se snem nepracoval (To zůstalo takhle. Potom je tam ta část, kdy po těch čtrnácti dnech má člověk jakoby říct, co se stalo, a to zase na začátku to pro mě bylo jakoby úplně nepochopitelný tady tohlencto, protoţe já sem… „Jako jak stalo? Co se můţe za čtrnáct dní stát?“ A eště v důsledku nějakýho snu, o kterym pořádně jako nevim, jak to můţe mít nějakej vliv. (…) to sem vůbec nechápal, o čem má člověk jako mluvit po čtrnácti dnech. Neměl sem pocit, ţe se nemůţe nic stát. V důsledku takovýhohle snu. A teda určitě tady u toho prvního si pamatuju, ţe ani nevím, co sem tam pak vařil. Nemám pocit, ţe bych mohl říct, ţe se v důsledku tohohle něco stalo.). Sen „Udivující Indie“ a „Khmerská princezna“ Dominantním pocitem ze snu byl údiv (Ééé, byl sem několikrát tam udivenej, hlavně tou jako kombinací těch neindických reálií a toho, ţe jsem věděl, ţe se to odehrává v Indii. A byl sem jako zaujatej tím, ţe skutečně jako ten údiv si dobře vybavuju, ale to bylo tak asi všechno.). Měl také radost, ţe má vhodný sen na skupinu (a byl sem rozradostněn, ţe mám opravdu komplexní sen, který se pak dá jako na té skupině vyprávět.). Zbyněk si sen zapsal a nijak jej neanalyzoval (Já jsem s nim nedělal nic, já sem ho jenom přečetl, zapsal sem si ho). Kritéria výběru snu na skupinu byla totoţná jako u předchozího, jen se k nim přidala úplnost (to jsem chtěl právě teďka říct, to jakoby su si úplně jistej, ţe to je prostě úplná ta scéna.). Očekávání od skupiny měl Zbyněk po předchozí zkušenosti jiţ sníţená (Takţe to… já vim, ţe tam nějaký doplňující dotazy byly, a tam sem nějak… jako… řekl sem, co byla… co bylo potřeba. Jak sem řikal, byl bych rád, kdyby někdo tam pronesl něco, co by způsobilo nějaký osvícení, ale není to to, co bych jako očekával, ţe se stane, no. To zas uţ, to je celkem jasný, ţe takhle jednoduchý to není, takhle nějak se tam… Takţe…), opět se těšil na fázi doptávání se (viz výše). Na průběh skupiny si Zbyněk nepamatuje. Se snem se pracovalo interpretativně, na podněty od skupiny či Terapeuta si nepamatuje ani jej neoslovily (Tam jako ti lidi dali celou řadu nějakých podnětů, které jsem si já teda napsal, ale pamatuju si, ţe prakticky ţádnej z nich mě nějak jako výrazně neoslovil.(…) Ţádnej z těch podnětů se mi nezdál tak nějak jako výraznej, ţe bych se ho nějak chytil.). Zbyněk si ani nepamatuje, jestli se z hlediska tématu

112

snu došlo na skupině k nějakému závěru (Ale nevím, nepamatuju si je nějak jako, co by… jako specifickej přínos nebo co konkrétně tam bylo řečený, to si nepamatuju. Jako ţe von Tě spíš tlačil k nějakýmu… Von tlačil k něčemu jako, abych pustil tady tyhlencty… Podařilo se Ti to? Jo, to jo. Ale bohuţel k tomu nemůţu nic říct, protoţe nevim jako, co to bylo (...)Na té skupině se mně líbilo, ţe tam nemusím si nic zapisovat, takţe sem si někdy ţádný poznámky nedělal a někdy teda jo, ale spíš ne. Měl sem pocit, ţe si to třeba zapamatuju, ale samozřejmě sem si nic nezapamatoval, jak uţ to tak chodí.). Z hlediska výstupů tak byla skupina přínosná v opětovném překonání strachu hovořit před lidmi (Co se týče nějaké jako nervozity a tak, tak ta je tam pořád, kdyţ někde mám mluvit nebo něco vyprávět a tak. Ale nevím přesně, jak to bylo tady u tohodle druhýho snu, a obecně třeba letos a i potřetí konkrétně uţ se to jakoby dostává do takových jako zvládnutelných mezí, jako ţe uţ je to víceméně v pohodě. Je tam nervozita, ţe mám jako něco říct a tak, ale uţ mě to nějak jako neovlivňuje nebo nebrzdí. Neovlivňuje to ten projev, tak bych to řekl.). Z toho důvodu byl Zbyněk také spokojen z průběhu skupiny (Minimálně teďka jako v této chvíli bych to hodnotil tak, ţe jsem spokojen… Mně stačí to tak, jak se to stalo.). Sen ani neměl dle Zbyňka nějaký významný „dojezd“ (Co si pamatuju je, ţe kdyţ jsem potom po těch čtrnácti dnech nějak popisoval, co se teda stalo, tak sem samozřejmě zase měl pocit, ţe se nic nestalo, a myslim si teda… nebo „nestalo“, v důsledku toho, ţe jsem popisoval tady tenhlecten sen.). Sen „Golem a mafián“ Období před snem se u Zbyňka v tomto případě vyznačovalo intenzivní seberozvojovou prací na sobě, jmenovitě komunikací s vnitřními postavami (Teď nevím, jestli sem to na té skupině uváděl, ale v podstatě je to tak, ţe já jsem na základě nějakých událostí, ke kterým došlo někdy na jaře, jsem nahlédl, ţe je potřeba, abych se začal zabývat nějakým… jako komunikace s nějakými vnitřními částmi nebo s jinými částmi svého já, jo?) či prací se změněnými stavy vědomí (To znamená, ţe nějakou pomocí nějaké úplně lehké meditace nebo něčeho takovýho se dostat do nějakýho toho alfa stavu a potom pomocí nějaké imaginace pracovat s nějakejma těma… s čímkoli, co si tam vytvoříš nebo dosadíš. Takţe tady timhlenctim sem se začal v období před tím snem poměrně intenzivně zabývat a to si myslim teda ţe se nějak jako projevilo tady v tom snu.).

113

Pocit ze snu byl temný, hrozivý, ohroţující (Tenhle sen byl jinej tím, ţe byl vyloţeně hrozivej, já jsem řikal, ţe v některých těch snech nebo i v hodně jiných snech jsem měl nějaký jakoby skákání, padání, lítání hodně nebo nějaký temný části, zákoutí, rychle plynoucí řeky, povodně a tak, ale většinou to bylo nějak jako ne třeba vyloţeně pod kontrolou, ale nebylo to nějak ohroţující. Tenhleten sen byl jinej v tom, ţe to bylo vyloţeně jako velice temný a hrozivý. Celej ten sen byl takovej jakoby temnej a v mlze… ne v mlze, ale takovej jako temnej prostě. A tadyta druhá část, ta byla vyloţeně jakoby hrozivá aţ ohroţující.), oproti ostatním Zbyňkovým snům neobvyklý (Jo, tohlencto sem, i kdyţ sem se probudil, tak sem potom byl jako velice překvapenej tim, protoţe jak řikám, to byl velice novej záţitek. V posledních třech letech jsem ţádnej takovej sen neměl.). Kritériem výběru snu na skupiny byla jeho aktuálnost (A tenhlecten sen sem… já jsem to vyprávěl v pondělí, tenhlencten sen se mně zdál v sobotu.) a dále kritéria totoţná s těmi pro výše uvedená dva sny. Na skupině se se snem pracovalo interpretativně i proţitkově, Zbyněk měl obavy, ţe se tento způsob práce nemůţe povést (Ale pořád tam byl takový jako intenzivní strach, ţe… nebo pocit, ţe „OK, já vim, co teď mám teda udělat, ale teď je strašně málo času, to se nemůţe povést.“ a tak.) a byl překvapen, ţe tomu bylo naopak (A velice mě překvapilo na té skupině, ţe se to velice rychle a snadno a celkem jednoznačně jako provedlo. Nebo provedlo, v tom smyslu, ţe ten záţitek sem tam měl, kdyţ sem ve skupině to jako proţíval ten sen znovu a pracoval nějak s těma postavama.). Změna nastala jiţ v průběhu skupiny, podněty od skupiny přinesly změnu úhlu pohledu (To jsem měl aţ po té skupině. A získal jsem to právě jakoby na základě teda toho, co jsem se dozvěděl na té skupině. To je něco, na co bych asi sám nepřišel), jmenovitě pohled na sen (i kdyţ ty sny jsou jakoby velice ohroţující a hrozivý a takový jako temný a tak, tak ve skutečnosti, kdyţ se na ně člověk tak jako podívá, tak zjistí, ţe ten výklad je jakoby velice optimistickej. A podobnej pocit sem měl já teda po té skupině, ţe kdyţ sem nevěděl, co si o tom mám myslet, ale po té skupině jsem z toho měl velice pozitivní pocit. Ţe ve skutečnosti je to teda nějakej jako indikátor tadytoho probíhajícího transformačního procesu.). S tím souvisel i pozitivní pocit po skupině (viz výše). Proţitková práce přinesla uvědomění, ţe ohroţující snové postavy nejsou ve skutečnosti ohroţující, ale pomocné (V tom vţití se do těch postav přišlo překvapení v tom smyslu, ţe sem zjistil, ţe ty postavy nejsou ohroţující, jak sem si myslel při tom snu a i po něm. Ale ţe ve skutečnosti jsou to nějací pomocníci.). V rámci vlastní práce se snem po skupině Zbyněk zařadil tyto postavy do vlastních způsobů práce na sobě (Od té doby nejen ţe nejsou to pro mě hrozivý postavy, ale jsou to jakoby pomocný postavy. (pauza) 114

Jestli víš, co jsou to silový zvířata a jak se s nima pracuje, tak tady tyhlencty postavy fungujou podobnym způsobem pro mě teďka.(…) Co sem… jedna věc, která se mně nějak jako na základě práce tady s tím snem uţ na té skupině podařila, je, ţe jsem tady ty dvě klíčový postavy toho golema a toho… tu druhou postavu, kterou já nazývám nějak jako ďábel-mafián, tak obě jsem je nějak jako pouţil a pouţívám tady v tom svým panoptiku, v nějaké další práci, kterou prostě provádím). Po skončení se ještě jednou vrátil celému průběhu a cítil uspokojení nad výsledkem práce se snem (Já jsem si to nějak jenom lehce projel celý. A zjistil sem teda, ţe tohlencto je nějak jako nejvýznačnější závěr, kterej z toho snu já jsem schopen získat, a celkem mě to jako dostatečně uspokojilo, tady tenhlencten výsledek. V daným okamţiku mně to přišlo jako maximum, co se z toho dá vytěţit.). Tematicky sen dle Zbyňka odráţel probíhající transformaci (No a to, co jsem si zapamatoval z té skupiny, bylo, ţe to byl jakoby sen ukazující na nějakou jakoby probíhající transformaci. Takový nějak jako transformační proces, coţ mě poměrně jako podle mého mého názoru celkem přesně sedí na to, co se v té době poměrně intenzivně v mém ţivotě odehrávalo.). Z hlediska přístupu k práci se sny Zbyňkovi vyhovuje, kdyţ nemusí nic řešit dopředu, nějak se na skupinu připravovat (Mně celkem uspokojuje, ţe tam nemusim jako nic řešit dopředu a můţu to nechat jakoby vykvasit, jak to aktuálně ze mě i sledovat ty aktuální reakce těch ostatních a nemusim nic nějak promýšlet nebo řešit nebo takhle, no.).

Miroslav Sen Likvidace Tento sen byl zpracováván na kurzu v Jevíčku. V období před snem se nedělo nic zaznamenáníhodného (Já nemám pro to období nějaký označení a nejsem si vědom nějakých větších významnosí v tom období.). Po probuzení se Miroslav cítil překvapený a zmatený (Překvapeně, zmateně… Nerozuměl jsem tomu.(…) Byl velmi intenzivní. Ano ano, velmi ţivý.). Sen před probíráním na skupině neanalyzoval, jen si jej zapsal (Napsal jsem ho. A potom jsem ho přečetl. Na skupině.). Jako kritérium výběru snu na skupinu pouţil aktuálnost: sen se mu totiţ zdál přímo v Jevíčku (V Jevíčku. Přímo v Jevíčku? A to jsi přinesl… Ano, přinesl jsem Jevíčko. Přímo přes chodbu sem to přinesl na společenskou místnost. A prezentoval jsem to.). Také se jednalo o opakované snové téma, s nímţ si Miroslav nevěděl rady vlastními způsoby práce se sny (Protoţe bylo to sice do jisté míry opakovaný téma, ale ne v tomto rozměru. To uţ bylo moc.

115

Co bylo to „téma“? Pronásledování… Koho kým? Mě. Čili Tys byl pronásledován? Já byl pronásledován tou osobou. Pronásledování mne. A… neustálé pronásledování. Tak. Pocit ohroţení. Pocit pronásledování. A fyzické pronásledování, napadání, měl jsem strach o svůj ţivot a tak dále. V tom snu.). Ač si Miroslav přál, aby tento sen byl probírán na skupině, pracovalo se s ním individuálně s jinou účastnicí kurzu (Nedělal jsem s ním nic, protoţe k tomu nebyla příleţitost. A byli protěţováni ve skupině jiní. Na mě nezbylo. Běta Mašlíková, Rohanna Částková, Hanka Janotová. (smích) A znovu pořád dokola.). Ta zaujala z pohledu Miroslava necitlivý moralizující přístup a sen vykládala dogmaticky (Hmmm… To nebyla moc práce, to bylo v podstatě obvinění z toho, ţe je to tak, jak si myslí ona. A k další práci uţ nedošlo, protoţe mně se to obvinění úplně nezdálo a pro ňu to bylo uzavřený, no, bohuţel.(…) Jitka si o něm myslela to, co já jsem řekl o své rodině na nějaké konstelaci minulé nebo předminulé, co ona slyšela. Můj děd byl jakýmsi členem podobné skupiny, ale nedělali takovýhle věci, pokud vím, jo? A ona automaticky do toho projektovala to, ţe je to jasný, ţe to je ten obraz té dědové skupiny, jo? A to mi prozradilo, ţe je to tak naivní, ta její teorie, taková zbrklá. A ta ju podala stylem dítěte, který hraje pexeso, no. Křemílek-křemílek. Dogmatický. Bylo to podaný dogmaticky, no.). Na základě vlastního dlouhodobého rozmýšlení o snu pak Miroslav dospěl k závěru, ţe snové postavy jsou nositelé jeho vlastních tendencí (Jak jde čas, tak jsem k tomu zaujal jinou polohu. Tam se mění průběţně ty tváře, mění se tam osoby a tak dál, a já to vnímám jiţ delší dobu tak, ţe ty postavy jsou pouze nositelé mých tendencí. A můţou mít oni i konkrétně vztah k té mé tendenci. Ale vnímám to tak, ţe jsou to nositelé mých tendencí neboli zhmotněný moje tendence nebo by se to dalo nazvat zhmotnělé moje tendence, které se snaţí o přeţití.). Sen „Cestovní“ Tento sen Miroslav probíral na kurzu v Jevíčku. Za významnou událost v období před snem lze povaţovat Miroslavovo celoţivotní cestování. A potíţe při návratu z cest (Mě tadyty návratový stavy deptají uţ dlouhý léta. A ono je to asi do jisté míry…

116

Jako myslíš, ţe to mělo spojitost s těma Tvejma stavama jako nějak, ţe jsi doufal, ţe se to nějak jako můţe… Ono je to asi do jisté míry normální, ţe člověk něco takového proţívá, ale ta míra té dezorientace byla tak vysoká, ţe sem často seděl na posteli uprostřed noci a nechápal sem, jak je moţný, ţe třeba, já nevim, mám na poušti televizi, jo? Ţe v pralese prostě mám svůj polštář. Tak sem na něj čuměl a řikal sem si „Přece nejsu takový vůl, ţe bych do pralesa si vozil polštář, své postele,“ jo? Aţ se ten prales okolo, který jsem si tam nějak imaginoval nebo sem tam viděl nebo cítil, rozplynul a byla tam podlaha.). Sen si na skupinovou práci vybral z toho důvodu, ţe si s ním vlastními způsoby nevěděl rady (No ţe by se ten sen moch vztahovat… nebo co Ty si o tom snu myslíš vlastně. Nevim, jestli sem měl očekávání, spíš sem ho vytáhl, protoţe sem nevěděl, co s tím. Ţe jsi nevěděl, co s tím snem. Ano. Jak se k tomu mám postavit nebo co mně to přináší za zprávy nebo co… Čili Ty běţně nějak se sny pracuješ a v tomhletom případě se Ti to nedařilo a tak jsi ho vybral z toho důvodu? Ano.). Sen byl také aktuální (Bylo to opakovaný téma a zrovna byl nějak aktuální, v té době. Proto jsem ho vytáhl.). Očekávání od skupiny měl vágní: jakoukoli pomoc se snem (viz výše). Skupina i Terapeut přinesli podněty v podobě rady nechat si ujet dopravní prostředek (no a spontánně mně radili, abych si to dopřál, abych si to nechal v reálu, v reálu abych si to nechal ujet.). K tomuto řešení měl prozaický odpor (Nechtělo by se mně do toho, jak mi to radili, protoţe by to bylo moc drahý. Finančně. Proto by se mně do toho nechtělo. Vědomě něco takovýho udělat.). Také s ním nesouhlasil (Ne, bylo to všechno tady v tomhle duchu, abych si to nechal ujet nebo abych si to nechal ujet, nic se mi tam nevybavuje, tam asi jinej komentář k tomu nebyl. Nebyl tam ţádnej protihlas, kterej by řikal: „Nechávej si ho ujet.“ nebo kterej by třeba s timhle nesouhlasil. To jsem byl já sám jenom. To jsi byl Ty sám. Takţe jsi s tím nesouhlasil? Ne, já jsem s tim nesouhlasil.). Cítil se zaškatulkován, nestihl se vyjádřit (A přišlo mi to dětinský z toho úhlu pohledu, ţe tadyto schéma moc nemám rád, tadyto svazující, ţe mám radši rád volnější schéma. V podstatě je to nabádání k volnějšímu schématu, který nemám rád, jenom jsem to tam nestihl říct, protoţe sem byl hnedka jaksi zasunut do škatulky „volnější schéma.“). 117

Terapeut intervenoval na základě předchozí znalosti (Myslím si, ţe to zavřel na 90% tak, ţe se přidal k těm hlasům a doporučil mně, abych si to nechal ujet. Coţ uţ bylo v souladu s tím, co on věděl, ţe tadyty svazující scénáře mě nebaví, dlouhodobě. On to věděl.), Miroslav měl pocit, ţe chtěl jeho téma odmávnout (Co s Tebou dělal tenhleten fakt? Mně to připadlo tehdy, ţe to chce odmávnout. Ţe to chce odmávnout. „Další.“ Ţe je to taková kravina.). Celkově se Miroslav cítil skupinou i Terapeutem nepochopený (Mluvil jsem o něčem, co se mně zdálo v té chvíli, ţe je obtíţně pochopitelný. Pro ostatní, kdyţ tam chybí ta osobní zkušenost. Nebo tolik těch osobních zkušeností. Měls pocit, ţe se Tě nikdo nesnaţí opravdu pochopit. To ne, ale měl jsem pocit, ţe hodně dají na předsudky a odsudky.). S výsledkem skupiny tedy nebyl spokojen a se snem dál pracoval sám způsobem automatického psaní (Takţe jsem se s tím zabýval jako s jednotlivýma úsekama, psal jsem si kolem toho, zapisoval sem si to, psal sem si kolem toho, co mě napadlo. Někdy to bylo spontánní psaní, někdy jsem jenom tak seděl. Psal sis, co Tě napadlo k tomu snu? K tomu tématu. K tomu tématu nebo k tomu snu.). Na základě této práce si uvědomil, ţe jeho stavy dezorientace souvisí s rodným místem (Přišlo mně k tomu to, ţe to velmi souvisí s… Ty moje pocity, který sou vesměs nepříjemný, zmatečnost, dezorientovanost, ţe to souvisí s mým domem, mým ţivotem, konkrétně s tím místem, se kterým je spjato spousta záţitků, spousta věcí, který se staly. Já kdybych se vracel na jiný místo, by to velmi pravděpodobně vypadalo jinak. Ţe tam hraje velikou roli, velikou roli tam hraje… klíčovou roli tam hraje to místo.(…) Na to místo Tvého domu. Ano, to je rodné místo. Tam jsem od narození, tam proběhlo moje dětství, tam proběhl celý návazný další ţivot. A ten celý návazný další ţivot má k tomu taky souvztaţnost a stále víc mě to vrací do toho dětství. Tady tyto pocity. Takţe to téma je vlastně ţivý do dneška. Ano, absolutně.(…) Protoţe mně k tomu… moţná je to trošičku nad rámec, ale kdyţ se o tom bavíme nebo kdyţ o tom mluvím, tak v poslední době… souvisí s tím vlastně, jak jsme si psali, to uţ s tím souvisí. Podle mě kdyby se to odehrávalo jinde, kdybych bydlel jinde, třeba o dvě ulice dál, nebo nejlépe o dva kilometry dál, to je jedno, kterýmkoli směrem, nebo v kterýmkoli jiným městě, tak by to vypadalo jinak. Jo, takţe já su na tom nejsprávnějšim místě, kde bych mohl být. A proto je to tak obtíţný.).

118

Tematicky si sen zařadil jako odráţející obavu s hlubokými kořeny, k níţ zatím nemá klíč (A v tom uletění? Nebo ujetí, to tam bylo „nechat si to ujet“. To je starý strach, stará obava. Která má hluboký kořeny. Zatím je vnímám, cítím, ale tam jsem se nedostal dál. Ale to pro mě nemá - zatím, zatím - vyšší prioritu, tadyto.). Sen „Mrtvý otec“ Tento sen uvedl Miroslav jako srovnání. Pracoval s ním na individuálním sezení u Terapeuta. V období před snem zemřel Miroslavův otec a od té doby se mu zjevoval ve snech. Šlo o opakované snové téma a Miroslav se z těchto snů budil s hrůzou (viz přepis snu). V průběhu práce se snem dal Terapeut Miroslavovi radu, jak se s tímto strachem vypořádat (V podstatě závěrem toho, ţe jsme se s tím… ţe se s tím se mnou zabýval, ţe jsme se s tím společně zabývali, byl ten, ţe v tom snu nějakým způsobem se oprostil od toho strachu a ţe v tom snu prostě aţ to přijde znovu, ţe mu mám říct, ţe můţe. Tedy dát mu to svolení, ţe můţe. Vstoupit.). Výstupem z práce se snem byla změna v tom, ţe se tyto noční můry jiţ neopakovaly (No a jakmile jsem tady toto přijal, tady tuto skutečnost, na Botanické, tak se mně uţ ten sen nikdy nezdál. Nikdy uţ se nevrátil. Nikdy.).

Šárka Cigánka Nějaký významný pocit po probuzení ze snu Šárka neměla (Kdyţ jsem se vzbudila, tak nevím. Asi to nebylo nic jakoby mimořádnýho.). Snaţila se nalézt význam snových událostí (Spíš jsem přemýšlela, jakou to má souvislost s Brnem a s tím jako, ţe tady bydlím a co to můţe mít za význam. A o těch dvou jakoby protikladech, protoţe ti cikáni zase byli jako ţe takoví ţiví, oni byli takoví ţiví zdraví a ta holčička byla úplně jako nemocná.(…) Ale nějak mě to jako… protoţe ta práce, tam to bylo v té době uţ dvacet let nebo kolik. Víc. Takţe nic významného, co by mně řeklo „Jo, to je ono!“, mě k tomu snu nenapadlo, předtím neţ jsem s tím pracovala na tom kurzu.), ale nic ji nenapadalo (Ale sama sem si k tomu jakoby vůbec neudělala… v podstatě předtim, neţ sem to vůbec probírala na tom kurzu, tak sem si sama k tomu neudělala vůbec nic… mě nic nenapadlo. Kromě toho, ţe sem si představovala jánevim, jak se cítim v Brně a jestli bych chtěla bydlet mimo Brno. Přemýšlela jsem, co ty Ţidenice, taky mě nic moc nenapadlo). Tato bezradnost byla jedním důvodem pro rozhodnutí přijít se snem na skupinu (Já úplně přesně jako nevim, co mě vedlo k tomu, ţe jsem si ho vybrala. Asi hlavně to, ţe jsem tomu vůbec nerozuměla. A ţe tam nebyl ani trošku… prostě nějaký ponětí,

119

co proč se děje.). Dalším byla jeho aktuálnost (No, mám tady napsaný, ţe to Jevíčko taky je březen 2010. Takţe to bylo velmi krátce. To bylo snad jako do deseti dnů.). Sen byl probírán na kurzu konstelací v Jevíčku. Terapeut rozhodl o konstelačním způsobu práce se snem (Tam jsem to zase samozřejmě přečetla a … myslim si, ţe poměrně hned, ţe sem o tom nějak nic jako nemluvila, a Terapeut mně hned řekl, ať si to postavim jako konstelaci. A ať udělám to…). V průběhu práce se snem si Šárka uvědomila svou nerozhodnost (moţná bych pouţila slovo nerozhodnost, určitě je to nejvíc ze všeho nerozhodnost. Nebo… mně v podstatě kdyţ se na cokoliv někdo zeptá, tak já málokdy jako umim dát nějakou jasnou odpověď. Jako na nějaký názory nebo… jo, ţe… mi přijde, ţe těch pravd je moc nebo já nevim, jak bych to řekla. Jo, tak tohle.(…) Kdeţto já mám takové jakoby váhání, takové jako ţe beru věci ze všech stran, ze všech moţných hledisek, v podstatě velmi mnoha lidem rozumím jejich stanovisku, byť je nějaké rozdílné. A i třeba dvěma lidem, mezi kterýma stojim, a jakoby jim rozumim oběma, ale - a v práci zejména - mám nějak rozhodnout, je to pro mě jako velmi obtíţné. Takţe tohle bylo v tom snu jakoby sym… který se zjevil aţ při té konstelaci. A ne ţe bych to o sobě nevěděla, ale kaţdopádně mně to přineslo na to takovej ostrej pohled. Jo, ţe to je dobrý, ţe tak všechno chápu, ale ţe prostě to je někdy nepraktický, nešikovný, sama se tím trápím…), téma důvěry a nedůvěry (Potom tady mám „důvěra versus nedůvěra“, coţ je spojený s tou taškou. Jako ţe sem si kontrolovala, jestli to tam mám, jestli vlastně uţ mě mezitim jako kdyby neokradli. Ale dělala sem to tak jako potají, ţe sem to nechtěla dát jakoby najevo. Protoţe sem si zase chtěla nechat jako kdyby nějaký ty zadní vrátka, jako ţe v případě, ţe oni jsou slušní, tak jako abych je neurazila nebo něco. Jo, protoţe tam to nebylo jasný, co oni jsou zač.), s tím souvisí neříkání věcí na rovinu (i takový to zastírání a takový to, ţe mně dělá problém jakoby něco říct na rovinu, a zvlášť kdyţ je to nějaký takový, ţe se mně to nelíbí, jo, já nejsem taková, ţe bych vţdycky se všema chtěla vycházet za kaţdou cenu, v ţádnym prípadě, ale todle neumím a nedělám to ráda jako, jo?). Terapeut dal Šárce podnět či radu „vzít si sílu z jednoznačnosti“ (Takţe tady mám ještě poznámku „síla z jednoznačnosti“, coţ tam řekl si myslim Terapeut. A to bylo vlastně to poselství toho snu, ţe si mám vzít jakoby tu jejich sílu, kterou oni mají, takovou tu jasnou a to sebevědomí a takovou tu průbojnost a prostě ţe oni mají ta jasná práva jako, jo? Coţ já prostě nikdy… nebo v té době jsem to rozhodně neměla. Jako ţe bez pocitů viny jako, jo? Ţe bez pocitu, ţe zase někoho omezuješ nebo tak. To znamená nějak se nechat sama sebe jako kdyby prosadit nebo něco.) a pouţít ji k umění odmítnout (A současně tady je „umět odmítnout, pouţít sílu cigánů“, ale to teda nevim, v jaké souvislosti to „umět odmítnout“…To

120

je moţná právě tady toto, to je moţná přesně vono. A to je to, co čem jsem vlastně mluvila, ţe neumím odmítat, ţe neumim říct jako… nebo zase v té době, jo?). V průběhu proţitkové práce v rámci konstelací měla také Šárka silmý tělový pocit (Tam právě hodně byl přítomnej ten tělovej pocit. To, jak vlastně jsem si tam sedla a měla jsem být jako kdyby za ty cigány, tak tam byl obrovskej rozdíl mezi jakoby mnou v té nejistotě a v takovym tom… jo, ţe nevím a trošku lavíruju. A tím, kdyţ jsem byla jako za tou ţenou… a nejvíc za těma cigánama tlustýma, jo, takţe tam byla prostě taková ta… takovej ten klid a síla a taková ta samozřejmost řekněme, jo? Samozřejmost toho ţivota jako ţe „Jo, já sem tady a já si tady ţiju jako…). Vţíváním se do snových postav také pochopila odlišná ţivotní nastavení (A ještě tam byla jedna věc zajímavá: ţe já jsem pochopila tam… nebo nepochopila - tam mně jakoby přišlo, ţe oni berou jako samozřejmý, ţe si třeba můţou vzít cizí věc jako, jo? Ale ne ţe by to vyšlo z toho snu, ale z pochopení jako kdyby toho etnika, jo? Jako ţe to jako patří k ţivotu, ţe to je jako normální, jo? Kdeţto pro mě je to jako kdyby takový tabu, který… tam třeba byl obrovskej rozdíl, kdyţ jsem si přecházela mezi těma jednotlivýma postavama.). Po skončení kurzu se Šárčina schopnost odmítat zvýšila (Dneska uţ je to zase o něco lepší, ale taky jako né moc, jo? Ale mám to různě odstupňovaný, jo? To znamená pokud Ty mě, jako relativně cizí člověk, nebo známe se málo… pokud Ty mě o něco poţádáš, tak já si to zváţím a naprosto s klidným svědomím řeknu, ţe ne. A kdyţ ale chci, tak potom do toho du nebo udělám, co prostě myslim, jo?(…) Já to jednoznačně tak vnímám a třeba tohle určitě byl jeden z poměrně výrazných snů, který mně k tomu pomohl, protoţe tamten…). Nějakou dobu také přetrvával silný tělový pocit, který se při konstelacích objevil (Potom jsem se cítila hrozně dobře. Cítila sem se potom opravdu tak dobře, tak jako silná a narovnaná nebo taková jako, jo? Takový jako přesně jak jdeš a nosíš se jako, prostě tady jakoby jde někdo, kdo je jakoby tato osoba. Nebo jako bych to řekla, ţe… bez pýchy, jo?). Tento pocit Šárka hodnotí jako hlavní přínos z práce se snem (Spíš posílit. Jo. Kdyţ mám doby, kdy jsem na tom jako ţe dobře a líp, tak to dokáţu jakoby tou pozitivní zpětnou vazbou jak kdyby posilovat. To znamená, ţe si to uvědomuju, ţe to tak je, a ţe tím, ţe si to uvědomím, tak se to zesílí. A tohle je jakoby významná část toho. Ale kdyţ to nemám…). Sen „Večeře s Mirkou Kmuníčkovou a Honička s autem“ Šárka se probudila se snu s intenzivními pocity (A kdyţ se z toho snu vzbudím, tak mě hrozně tlouklo srdce a měla sem jako opravdu velký strach.). Po probuzení hledala význam snových obrazů (Přemýšlela jsem nejvíc o té Mirce Kmuníčkové, proč se mi to tam jako objevilo, protoţe to je vlastně moje kamarádka, se kterou jsem kamarádila, potom jsme se 121

poměrně jakoby dramaticky rozešli. (…) a kdyţ se o ní mluví, tak bych se moţná i s ní chtěla vidět, ale současně zase úplně jako potřebu nemám, takţe… Spíš mě zajímá její osud, to určitě, jako jak se má, vţdycky to ráda slyším, ale nevím, no. S tou Rebekou, teď se s ní tak jako skamaráďuju řekněme, je to holka, která mi šije hadry a oblečení, ale současně se známe uţ asi od patnácti let, takţe o sobě taky dost docela víme. A ona je pro mě hodně inspirativní v takovym tom přístupu… nebo ne ani v přístupu, ale v tom, jak ona jakoby ţije svou prací, ţe prostě má takový štěstí, ţe ta práce jako je její úplnej koníček. Ale taky sem… ţe bych z toho si dopředu udělala… Nevim.(…) No a s tim autem a s tim synem, tak tam ten strach, to jako bylo jednoznačný, to jako teď mám mnoho snů takových nějakých podobných, ţe se tam něco… já nevim, ať uţ pády nebo prostě se tam děje nějaký ohroţení nebo něco. Jenom sem nevěděla, co s tim synem tam, proč tam jako je. Jo, ještě jsem přemýšlela, proč je tam zrovna to auto. Jako uvědomila jsem si třeba, co pro mě znamená auto, ţe ho mám, ţe s ním jezdím, jo? Kdybych to měla říct, tak auto pro mě znamená v podstatě určitou svobodu, protoţe manţel prostě… spolu netrávíme moc času nebo třeba tak… volnýho. I je to pro mě třeba takovej symbol toho, ţe se mně v práci daří, ţe to auto v práci… Řekla bych, ţe je to pro mě docela jako důleţitý nebo důleţitější třeba, neţ bych si vůbec přiznala, jo?). V období před snem Šárka procházela náročnou ţivotní situací (No, tak já jednak vim, ţe jsem v nějaké obtíţnější ţivotní situaci, takţe v současné době pociťuju strach nebo prostě z nějakýho rozhodnutí nebo co se bude dít hlavně asi v budoucnosti.). V souvislosti s jejím muţem došlo k významné sérii událostí (Čeho se bojim, tak jednak můj manţel je nemocný a je to taková zvláštní nemoc, ţe prostě vţdycky chvilku je mu dobře, chvilku je mu špatně. A „špatně“ se projevuje tak, ţe jako leţí a hledí a čeká, aţ mu bude líp. A řekl, ţe mu není dobře, ţe jeden z důvodů je ten, ţe bydlíme v paneláku a ţe chce bydlet v domě. A napřed to vypadalo tak, ţe je to nějaká řekněme libůstka nebo nějaký takový vrtoch. Respektive úplně napřed řekl, ţe bysme koupili třeba nějakou chatu. A eště teda ke všemu my celej ţivot bydlíme v paneláku a on opravdu není zvyklý nic manuálně dělat jako. Ne ţe by to neuměl, ale jednak ten způsob ţivota, jakej vedeme, a ani se mu jako nechce, má prostě svoje koníčky a teď teda leţí vesměs, jo? Takţe pro mě samozřejmě představa, ţe bysme měli dům, je jako relativně taková neřešitelná. Načeţ proběhla nějaká fáze, ţe jako se bude kupovat chata nebo dvě jsme objeli. Načeţ řekl, ţe ne, ţe nechce, ţe by tam byl jako ve vyhnanství a ţe chce, abysme se přestěhovali celá rodina. A teď to, jakoby ta panika, protoţe já prostě se jakoby toho bojim, jo? A bojim se toho ze dvou zásadních důvodů, jeden důvod je ten, ţe prostě 122

opravdu není úplně zdravý, nejsem úplně přesvědčená, tak jako on je, ţe by mu to nějak zásadně pomohlo. Takţe co tam potom budeme dělat? A druhá věc je, ţe by v podstatě pravděpodobně úplně pominulo to, ţe jsme teď… my nejsme nějak finančně zabezpečeni, ale rozhodně nemáme ţádnou nouzi jako, jo? A teď bysme prodali prostě byt, koupili sme barák, asi bysme se museli eště zadluţit jako. Ale teď kde je jistota, ţe se nám tam bude líbit, ţe on bude zdravější… Další věc, nám je vlastně před padesátkou jako oběma, jo? Takţe můţem oba relativně brzo klidně přijít o práci. A kdyţ si představim, ţe bychom oba měli poloviční nebo třetinový příjmy, tak jak bysme to dělali, jo? Ty děti sou prostě zvyklý být tam, kde sou, a zase prostě někam stěhovat, takţe prostě má to moc… moc těch poloh. A hlavní sou samozřejmě ta jeho nemoc a plus to, ţe teda můj strach z toho, ţe se o to nebude dostatečně starat. A vůbec jak by proběhlo to stěhování. A druhá věc je to, ten v podstatě existenční strach. Jo, jako ţe co by s náma bylo, jo?(…) Takţe já to beru jako zcela luxusní ţivot, byť nejsme milionáři, jo, ale prostě… Jako fakt se toho bojim a nechci to opouštět. Na druhé straně je to pro mě obrovský dilema, protoţe on to staví tak, ţe kdyţ se nepřestěhujem, tak ţe on teda bude vlastně furt nemocný, a teď tam samozřejmě slyšíš to, ţe teda jako za to budu moct já.). K tématu, jehoţ se týkaly tyto události, Šárka zaujala vyhýbavý postoj. (Já sem vlastně do toho listopadu… řekněme řádově, prostě od toho léta, tak jsem dělala, ţe ten problém neexistuje. Víceméně, jo? (…) Tak sme se aj chvilku dívali na nějaký baráky, ale jenom tak na internetu. A pak sem přišla a řekla sem mu, ţe ne, ţe to v ţádnym případě. A on řekl, ţe si myslel, ţe to bylo divný, ţe sem to tak hned jako řekla. (smích) A pak jsem to vlastně nechala jakoby být. A doufala jsem, ţe tím to skončí.). Tento sen si vybrala proto, ţe se formou hodil k předpokládanému typu práce, tj. proţitkovému (Já sem si totiţ myslela, ţe… protoţe on poslední dobou dělal takový to, ţe se do toho tak jakoby naciťoval do těch postav. Takţe protoţe tady bylo relativně dost postav, tak to byl důvod, proč sem si ho jako vzala.). Nepovaţovala téma snu za potenciálně pro ni ohroţující (No, taky sem to vybrala, ţe sem si řikala, snad tam nebude nějaký téma, se kterym bych nemohla na skupinu, ţe bych se styděla nebo něco, jo?). Očekávala, ţe se jí sen s pomocí skupiny vyjasní ((…)a tak jsme čekala, ţe se mně to osvětlí.). Se snem se v průběhu skupiny pracovalo skupinově-analyticky. Skupina přinesla široké spektrum podnětů (No, tak co tam bylo hodně jako podstatný, ţe chráním syna před něčím. To znamená, ţe to mě tady vlastně… to kdyţ sem si sama o tom přemýšlela, tak mě to vůbec nenapadlo, jo? (…) Co bylo hodně zajímavý, ţe tam někdo řekl, ţe si dělám zadní dvířka, přičemţ já si nikdy ţádný dvířka…

123

Ţe sem to té Rebece řekla tak jako podivně. A to právě pak řekla ještě Rohanna jinak trošku, ţe zajímavý je, ţe sem tam tak jako mlţila. Ţe to nemám jako v povaze. A je pravda, ţe já to moc nemám v povaze. Ale speciálně právě teď v téhle situaci domácí jako to asi dělávám, ţe se… ţe prostě nechci to tak úplně jako… tak jako úplně to prostě nějak jako dořešit. Prostě se mi jakoby fakt nechce. Jedni řikali, ţe chráním synam před něčím, a druhá skupinka řikala, ţe „chránit syna před nějakou agresivní událostí a panický strach z toho.“ Jo, a tohle bylo hodně zajímavý, tam řekl nějaký kluk, ţe „napřed to byla legrace a potom horor.“ A ţe je moţný, ţe se ještě nebojim, ale ţe to podceňuju jako, jo? A je pravda, ţe já jsem ještě donedávna jako ţila v takovym, ţe nějak to jako bude, a pak mi začala docházet jako tíha a všechny důsledky toho a je to teda jako hnusný. Takţe to byl hodně zajímavej postřeh. Teď mi řikali, jestli můj syn potřebuje ochranu matky, jo? Coţ si obecně myslim, ţe tenhle syn moji ochranu jako nepotřebuje. A pak se mě někdo ptal, v čem jsou pro mě ty děvčata inspirací.). Šárka samotná ještě v průběhu skupiny nad podněty přemýšlela a pociťovala údiv (Řikala sem u toho syna, ţe ten nepotřebuje chránit, protoţe uţ mu je jednadvacet, uţ je na vysoké škole, je ve druháku a zatím se mu daří, takţe jako kdyby mně připadá… Jinak je vyrovnanej, šikovnej, chytrej, daří se mu, vede skauty, jo, je vedoucí skautů, takţe je prostě… Nemám o něj ani strach ani nějaký pochybnosti o něm nemám, jo? Jak to dopadne, to je druhá věc, ale prostě mám takový nějaký pocit, ţe je to v pořádku, jo? Takţe kdyby tam byl ten druhý syn, tak bych se nedivila, ale kdyţ tam byl tenhle, tak sem se divila, jo?). Terapeut byl během fáze následující po fázi skupinové projekce aktivní. Na základě předchozí znalosti intervenoval (Terapeut řekl potom, ţe ať si představíme, ţe to auto je nemoc mého manţela.). Na základě toho si Šárka uvědomila smysl podnětu ze skupiny (A tam vlastně se spojilo to, ţe před tím chráním toho Jirku, jo?(…) ţe ty děti dělaj, jako ţe se jich to netýká, a ţe to samozřejmě všechno vnímají. Ţe oni se schválně od toho jako… ţe oni dělají, ţe se jich to netýká, aby to jako nemuseli řešit jako. Takţe oni do toho jako vůbec nějak nezasahují. Ale je to vlastně jako kdyby na mě záviselo rozhodnutí za celou rodinu.). Terapeut poloţil zásadní otázku (Takţe to byla jako tahle situace a Terapeut potom řekl, jo, ţe teda auto je nemoc mého manţela, a jestli tu situaci vyřeší přestěhování, jako zásadní otázka, jo?). Na jejím základě Šárka zaujala k situaci jiný úhel pohledu (Já jsem de facto přistoupila na ten model, co manţel vytvořil, ţe je nějaká situace, ţe se přestěhujem a pak to bude jinak. Ale já sem si teď poprvé poloţila otázku, jestli… Ale věděla jsem, ţe to nemusí vyřešit, ţe to můţe být jinak, ale já jsem si to poloţila nějak jinak na té skupině, ţe je prostě pravděpodobnost, ţe to vůbec nic nevyřeší.). 124

Dále skupina i Terapeut přinesli další podněty, na základě nichţ si Šárka začínala více uvědomovat, v jaké stojí ţivotní situaci (který já si dávám taky, ale kdyţ to slyšíš od druhejch a takhle koncentrovaně a na všechno musíš odpovídat tak, ţe to vlastně všechno vede k tomu, ţe by to bylo jako špatný rozhodnutí, se přestěhovat, jo, jako ţe třeba jestli teda ví, ţe by tam byl spokojenej, ten Luboš, jo? Třeba na tohle si myslim, ţe by odpověď byla ano, ale jestli by byl zdravější, tak to uţ jako, to nevim. Jestli jsme schopni o ten domek pečovat, jo? To my se prostě… za čtrnáct dní nestaneme se z nás jiný lidi, jo? Takţe na to já mám jakoby skoro jasný odpovědi. Potom někdo říkal, ţe vlastně stěhování je vlastně vţdycky útěk před něčím. Jo, a pak tam někdo připomínal, vlastně Terapeut říkal, ţe ať si uvědomím, ţe je to dům, co si manţel přeje, ale co to bylo předtím, a jestli se nezvyšují představy, co mu můţe pomoci, jo? A je pravda, ţe on třeba před třemi roky, čtyřmi, řekl, ţe musí jet někam jako na nějaký poustevnický pobyt. Ale u něho to jakoby nevyřešilo nic jako. Ţe by se nějak potom zlepšil nebo ţe by byl nějak… no… A potom zajímavý bylo, ţe někdo se mě zeptal, jak je to dlouho vlastně trvá, tady to. Já sem si uvědomila, ţe on o tom mluví teprve… Jako ţe uţ o tom mluvil dřív, ale tak jako… tak ne… nejasně. Ale teď o tom mluví tak konkrétně, ţe fakt to chce, ţe fakt jako je to potřeba, zhruba od léta. A to vlastně není ještě tak dlouho, jo? Takţe není to tak, ţe by to bylo jeho celoţivotní přání, které by se teď mělo splnit, jo? Takţe z tohoto pohledu… Jako kdyby se dalo dělat nic a počkat, aţ ho to přejde, jenţe ono se jako nedá dělat nic, protoţe on teď jakoby chce nějaký rozhodnutí. Coţ právě bylo to mlţení.). Uvědomila si také svůj ambivalentní postoj k nastalé situaci (To nebylo lhaní, ale to bylo proto, ţe já k tomu mám taky takovej jako nejasnej ambivalentní postoj, protoţe mně se domy líbí a já kdyţ někde sem, tak já tak jako jdu a řikám si: „Jé, to by bylo hezký.“ Ale já jsem si vlastně na té skupině uvědomila, ţe to je jako pěkný, ţe si to říkám, ale ţe vlastně musím oddělit dvě věci, a to mě teda navedla Hanka, ţe si to musím oddělit jako jo, bydlet v domku, ale ne jako bydlet v domku s Lubošem, ale ţe to je to, jo? A ţe to si musim úplně jako). Terapeut následně postupoval direktivně a Šárce poradil (Terapeut potom řekl, ţe se musím šetřit. A ţe s ním musím jasně rozmlouvat a říct mu jako ty pocity, ale to já uţ jsem vlastně… ale to já jako průběţně dělám, jo?(…) A předtim ještě neţ tohle, tak řikal, ţe nemám vytvářet dvojnou vazbu. A ţe se mám chovat jednoznačně.(…) Ale řekl Terapeut, ţe se mám chovat jednoznačně a ţe nemám váhat, jinak ţe jsem v pasti. Tím to vlastně celý ukončil.). Šárka si díky tomu plně uvědomila své dilema a jeho naléhavost (Vypadá, ţe jako musim dospět k jednoznačnýmu rozhodnutí já a potom ho jednoznačně říct a potom čekat, co se bude dít. A toho já se samozřejmě bojim, ţe jo. Protoţe já se bojím, ţe mě opustí, bojim se, ţe budu sama, nebo ţe teda von koupí nějakej dům a já budu v paneláku a co tam jako, jo?(…) A tam 125

to jakoţe v té chvíli bylo jakoby jasný, ale stejně znova, kdyţ prostě kdyţ o tom přemýšlím a mluvím, tak stejně cítím, ţe to nemám eště jasný, ţe s tim jakoby nemůţu jakoby jít ven, ale uţ není čas, já uţ vidim, ţe ty sny mě k tomu neskutečně tlačí, jo? Ţe prostě nemůţu zůstat tady v tom, co teď dělám, to znamená, ţe mám strach, ale současně si to úplně do důsledku neujasnim, co bude, mám pocit, ţe ještě jsem se nerozhodla, ţe uţ se nějak musim, jo? Ale prostě to mám v sobě…). Poté se Šárka vrátila ke své nerozhodnosti (viz sen Cigánka) a Terapeut navrhl řešení (Ale pak najednou, za dalších… ale protoţe asi viděl, ţe sem furt nerozhodná, tak pak najednou, za dalších pět deset minut, jak se tam mluvilo, tak řekl: „Tak, víte, co Vy teď uděláte, nakreslíte plán, jaký byste si představovala dům, a s tim půjdete za Luborem, řeknete mu, jak by si představoval dům, jestli se shodnete,“ jo?). Šárka si na základě tohoto mentálního cvičení uvědomila své priority (Tak jako ať já to nakreslim, tak já sem řikala, ţe nevim. To je přece úplnej nesmysl, přece nebudu stavět… přece nebudu kreslit dům, kdyţ ţádnej nechci jako, jo? A úplně to ze mě spontánně tak jako vylítlo. A on řikal: „No vidíte.“). Z tematického hlediska tedy sen dle Šárky nabádal ke změně (Jako tento a pak ten další a ten předchozí, tak ty vlastně… ty jako ukazujou, ţe to musí být nějak jinak jako, jo?). Samotný výzkumný rozhovor proběhl v týdnu těsně po konání skupiny. Na další skupině o čtrnáct dní později Šárka na skupině uvedla, ţe v mezidobí o problému hovořila s mnoha blízkými lidmi a připravovala se na rozhovor s muţem. Řekla mu, ţe je z toho všeho několik měsíců nešťastná, ale ţe se do nového domu stěhovat nebude. Muţ to přijal. Šárka cítila velkou úlevu, ţe jí toto rozhodnutí neohrozilo manţelství. Uvědomila si, ţe kdyby to udělala dřív, neměla by „tu sílu přesvědčení.“ Také si byla definitivně jista tím, co chce. Terapeut na to reagoval slovy: „Vidíte, jak důleţitý je správný okamţik.“

16.3.

Interpretace

Přítomnost primárního procesu a vztah ke skupině a jejich vliv na průběh a výstupy z práce se snem Průběh procesu práce se snem pravděpodobně zásadním způsobem ovlivňuje přítomnost či nepřítomnost paralelního intervenujícího procesu, který souvisí obecně se vztahem ke skupině. V případě snů Hanky a Šárky se výstupy z práce se snem týkaly snových témat či témat vzešlých z průběhu práce se snem.

126

Zbyněk naproti tomu jako hlavní výstup z práce s jeho sny Satai a Udivující Indie a Khmerská princezna uvádí překonání strachu z promluvy před lidmi a potěšení z moţnosti odpovídat na otázky skupiny v průběhu fáze doptávání či skupinové projekce. Jeho hlavní zisk z práce se snem se tak netýká tématu snu. Dokonce si nepamatuje (ani nemá zapsané) podněty od skupiny či Terapeuta, případně závěry, ke kterým se na skupině pravděpodobně došlo. Jinak je tomu v případě snu Golem a mafián, kde jiţ byl strach z promluvy před skupinou překonán, a kde byla pouţita metoda vţívání se do postav. Je moţné uvaţovat, ţe intervenující proces byl jiţ značně oslaben, navíc práce s tématem snu byla zesílena proţitkovou metodou, tudíţ primární zisk z práce s tímto snem přímo souvisel se snovým tématem. Jefim má ambivalentní postoj ke skupině, co se týká její přínosnosti pro něj. V případě jeho snu Marie bylo v jeho ţivotě aktuální ţivotní téma někam patřit, zařadit se se svou spiritualitou, měl potřebu se začlenit a být nějakým společenstvím přijat i se svou neortodoxní spiritualitou. Průběh skupiny hodnotil jako nerezonující, necítil se pochopen, skupina nepřinesla nějaké hodnotné podněty. Výstup z práce tímto snem učinil aţ sám po skončení skupiny, kdy sen pro sebe interpretoval. Zde je také moţné uvaţovat o přítomnosti procesu spojeného se vztahem ke skupině (a nějakému lidskému společenství obecně), jak naznačuje charakteristika ţivotního období před snem, který intervenoval se snovým tématem (i kdyţ se s ním částečně kryl) a který ovlivnil charakter zisku ze snové práce. Jefim si uvědomil, ţe se začlenit nemůţe a ţe musí jít sám svou cestou. Toto téma Terapeut v průběhu skupiny nezachytil. Pokud jde o snové téma, došlo k těţení z něj aţ v průběhu Jefimovy samostatné prací se snem po skončení skupiny. Průběh práce s Miroslavovými sny se nejblíţe váţe k jeho vztahu ke skupině a tomu, jak se na skupině cítí. Na skupině v Jevíčku a při Terapeutových kurzech se cítí dlouhodobě odmítán a přehlíţen či jinak degradován. Skupinu také hodnotí značně negativně kriticky. Jeho sen Likvidace vůbec na skupině nedostal prostor a při probírání snu Cestovní měl pocit, ţe je přehlíţen, „odbýván“ banálními radami, ţe nedostává prostor. Tento děj Terapeut nezachytil, naopak se s ním moţná nevědomě identifikoval a „chtěl jej odpálkovat.“ Nebyl spokojen se ziskem ze skupiny, pokud jde o snové téma (a očekávání od průběhu skupiny nebyla naplněna). Výstupu z práce se snovým tématem tak Miroslav dosáhl aţ vlastní návaznou prací se snem. Také zde je tedy moţné uvaţovat o tom, ţe průběh práce se snem byl modifikován přítomností blíţe nespecifikovaného procesu, který souvisí s Miroslavovým vztahem ke skupině a jeho pozicí v ní.

127

Průběh skupinové práce se snem, který byl negativně hodnocen (sny Marie, Likvidace, Cestovní), můţe mít souvislost právě s přítomností intervenujícího procesu, jenţ má spojitost se vztahem účastníka skupiny ke skupině, ať uţ na obecné (Jefim) či konkrétní úrovni (Miroslav). Souvislost způsobu práce se snem a tím, kdy nastává změna Tato souvislost je dobře patrná tabulkách v Příloze č. 5. V případě snů Skandál, Golem a mafián, Mrtvý otec a Cigánka, kdy se pracovalo proţitkovým způsobem, změna nastala jiţ v průběhu skupiny, přičemţ nejčastěji měla formu emocionálního doprovodu či konkrétní změny. V případě Hančiných snů Hořící zásuvka a Těhotná Daniela došlo ke změně aţ po skončení skupiny, ale zde je nutné dodat, ţe imaginace tématu ze snu Těhotná Daniela také proběhla aţ po skončení skupiny jako domácí úkol respondentky. Taktéţ konstelace části snu Hořící zásuvka proběhla aţ na dalším setkání skupiny, jeţ následovalo po iniciální práci se snem. Naopak u snů, s nimiţ se pracovalo na základě podnětů a interpretace, došlo ke změně aţ v průběhu procesu po skončení skupiny (Marie, Likvidace, Cestovní), přičemţ podoba této změna měla nejčastěji formu uvědomění. Případně nedošlo ke změně vůbec (Satai, Udivující Indie a Khmerská princezna). U snu Honička s autem došlo ke změně v průběhu skupiny i po skupině. Tato pravděpodobná souvislost odpovídá Hančině metafoře proţitku jako „blesku“ a uvědomění jako něčeho, co „dojíţdí“ delší dobu. Proţitek způsobuje změnu přímo, kdeţto uvědomění nepřímo, pokud vůbec. Souvislost mezi způsobem práce se snem a typem výstupu práce se sny a „dojezdem“ po skupině Sny, s nimiţ se pracovalo proţitkově, měly dlouhodobý „dojezd“ ve formě dopadu na ţivoty respondentů. Všichni uváděli, ţe z onoho proţitku spojeného s uvědoměním mohou těţit dodnes. V případě snu Těhotná Daniela jde o Hančin pozvolnou proměnu vztahu k vlastnímu ţenství, v případě Hořící zásuvky jde o jiţ proběhlý několikaletý proces změny role v partnerství a rozvod. V případě Skandálu Jefim jinak přistupuje ke svým duševním zdrojům a především vědomě vyuţívá širší palety. V případě Golema a mafiána Zbyněk zařadil snové postavy do dlouhodobé seberozvojové práce. A v případě Cigánky u Šárky došlo k posunu v asertivitě a schopnosti se psychicky vystředit. Silný pocit ve středu bytosti si dokáţe vyvolat i po letech.

128

Sny, s nimiţ se pracovalo proţitkově, také měly silnou emocionální sloţku jako doprovod práce s nimi. Docházelo i k uvědoměním, které respondenti označovali jako „hluboké“ a „intenzivní“. Souvislost způsobu práce se snem a skupinami, které nesplnily očekávání Skupiny, jejichţ průběh nesplnil očekávání respondentů (Marie, Likvidace, Cestovní), nepracovaly s proţitkovým přístupem. Jefim v případě snu Marie naznačil, ţe tento způsob práce by moţná vedl k plodnějším výsledkům. Skupiny, jejichţ výstup se netýkal snového tématu (Satai, Udivující Indie a Khmerská princezna), také nepracovaly s proţitkovým přístupem. Otázkou zůstává, zda by proţitkový přístup vedl k větší spokojenosti respondentů či výsledkům týkajícím se tématu snu. Přístup k práci se sny Na základě prezentovaných kategorií bylo moţné v rámci selektivního kódování částečně vymezit kategorii novou, totiţ „Přístup k práci se sny.“ Ta zahrnuje postoj s přímými důsledky v chování, jeţ respondenti k práci se sny mohou zastávat. Jedním pólem pomyslného kontinua je přístup aktivní, kdy respondent po pečlivém zápisu snu po probuzení hledá význam snových obrazů, od skupiny má konkrétní a jasná očekávání, po skončení skupiny se sny dále samostatně pracuje a snaţí se poznatky z této práce integrovat do běţného ţivota. Na opačném pólu je přístup pasivní (nebo také přístup poučené naivity), kdy respondent sen po probuzení záměrně nezkoumá, od skupiny nemá buď očekávání ţádná, nebo nepříliš vyhraněná, a po skončení skupiny se snem dále vědomě nepracuje. Přístup k práci se sny je flexibilní: například Jefim zaujal v případě snu Marie aktivní přístup, kdeţto v případě snu Skandál přístup záměrně pasivní. Typickým příkladem aktivního přístupu je Hančin přístup. Sny po probuzení zkoumá z různých úhlů pohledu, od skupiny má jasná očekávání (a ještě rozlišená dle typu práce), po skončení skupiny se sny dále experimentuje, hloubá nad nimi, snaţí se je implementovat do běţného ţivota. Naopak Jefim, Zbyněk a částečně také Miroslav uplatňují i prvky přístupu pasivního, i kdyţ u ţádného z nich nemá „čistou“ podobu. Jefim u snu Skandál záměrně nehledal význam snových obrazů, aby byl otevřen pro skupinovou snovou práci. Ale po skončení skupiny jiţ se snem aktivně samostatně a tvořivě pracuje. Zbyněk je čístému typu bliţší, přemýšlení o snech totiţ povaţuje za „divadélko mysli“ a jediný účinný nástroj změny či nějakého uţitku proţitek, tudíţ o snech nepřemýšlí, a po skončení skupiny s nimi nepracuje. Výjimkou je ale sen Golem a mafián, který vedl k tak hlubokým uvědoměním, ţe s ním pracoval i po skončení skupiny. Miroslav význam snových obrazů po probuzení také nehledal, očekávání měl obecně 129

formulovaná („nějaká změna“), ale po skupině se sny intenzivně pracoval. Zde je nutné dodat, ţe nehledal význam snových obrazů, protoţe šlo o opakované snové téma a základní myšlenku jiţ znal. Nerozuměl jen podrobnostem a detailům děje. V tomto výzkumu ale nebyla nalezena ţádná souvislost mezi přístupem k práci se sny a průběhem práce se sny či s podobou výstupů práce se sny. Ani s přesvědčením o podstatě a působení snů. Souvislost ţivotního období před snem a tématem snu Sny Skandál, Likvidace a Cigánka lze označit za osobnostní, přičemţ všem těmto snům nepředcházelo dle respondentů nějak významné či zaznamenání hodné ţivotní období. Sny Těhotná Daniela a Golem a mafián jsou také osobnostní. Snu Golem a mafián předcházelo Zbyňkovo období intenzivní „práce na sobě,“ snu Těhotná Daniela předcházelo emocionálně náročné období ve smyslu celoţivotních potíţí s vlastním ţenstvím. Všem snům procesuálním naopak vţdy předcházelo nějak významné ţivotní období. U snů Satai a Udivující Indie a Khmerská princezna není moţné usuzovat na téma snu. Je tedy moţné, ţe procesuální sny mají nějaký silný aktuální spouštěč v ţivotě snivce, kdeţto sny osobnostní jej mít nemusí či jej přímo vůbec nemají. Zbyňkova „práce na sobě“ se přímo týká jeho sebepoznání a odkazuje k osobnostnímu nastavení, celoţivotní potíţe s ţenstvím u Hanky se jej také spíše týkají. Srovnání zkušeností s proţitkovými a interpretativními technikami Respondenti uvádějí jako hlavní specifika proţitkových technik (tj. vţívání se do postav, imaginace, konstelace snů) reálnost, věrohodnost, sílu, hloubku proţitků. Vhledy jsou přitom přirozenou součástí těchto zkušeností (ujasnění, pochopení, porozumění), v tomto výzkumu se neobjevil případ, kdy by proţitek nevedl i k vědomé integraci. Umoţňují základní existenciální pohyby jako je sebepřijetí, přijetí druhých a přijetí odpovědnosti. Participanti uvádějí dokonce i změnu proţívání a postoje, posun v individuaci. Naproti tomu vhled ve smyslu uvědomění sám o sobě nic nemění, můţe zůstávat pouze na racionální rovině (v hlavě). Nemá také dlouhého trvání. Zkušenosti s fází skupinové projekce Výhodou fáze skupinové projekce, respektive dávání podnětů, je změna úhlu pohledu, obecně setkání s odlišným úhlem pohledu, dosaţení vhledu. Zásadními nevýhodami můţe být to, ţe podněty budou zraňující, ţe se budou odklánět od obsahu snu a tím narušovat snivcův emocionální proces.

130

Bezpečí na skupině Všichni respondenti uvádějí, ţe jsou schopni se na skupině otevřít. A to z toho důvodu, ţe se byli schopni se s potenciálním ohroţením ze strany skupiny a obavami z toho vyplývajícími nějakým způsobem vyrovnat. Skupinu samotnou (ani tu v Jevíčku) tedy nevnímají jako úplně bezpečný psychický prostor. Otázkou, jiţ není moţné na základě získaných dat rozhodnout, je, zda je toto vyrovnání se autentické či pouze deklarativní. Na pouze deklarativní vyrovnání se můţe poukazovat šíře prostoru v rámci výzkumného rozhovoru, jenţ tématu vlastní pozice na skupině a reflexi atmosféry na ní věnoval Miroslav. Deklarativně se sice vyrovnal s moţným ohroţením devalvací rizika, otevřením se budoucímu dění a přesvědčením o vlastní kontrole zraňování („Bolest si způsobujeme sami“ a viz výše), nicméně průběh skupiny v případě jeho dvou snů (Likvidace a Cestovní) by pro většinu populace byl zraňující a poniţující. Miroslav navíc toto téma uvádí jako dlouhodobé. Je-li toto vyrovnání se pouze deklarativní, umoţňuje to výše uvedený výklad, totiţ silný paralelní proces související s určitou formou ohroţení a narcistního zraňování ze strany skupiny, který znemoţňuje se efektivně zabývat snovými obsahy. Zbyňkovy obavy z moţného ohroţení ze strany skupiny se prolínají s jeho obecnou úzkostí při promluvě před lidmi. Vyuţil příleţitosti, kterou nabízí forma práce se snem, a překonal svou úzkost vystavením se. Je velmi zajímavé, ţe tatáţ činnost mu můţe přinášet i uspokojení: kdyţ můţe hovořit o dostatečně „košatých“, ucelených a „příběhovatých“ snech. Baví ho i fáze doptávání, kdy můţe něco vypovídat o snových obrazech. Individuální styl práce se sny Tato kategorie je jen částečně zakotvena v datech, proto ji uvádím jen na okraj. Přístup k práci se sny byl definován na základě pozice na kontinuu aktivní-pasivní. Je moţné ale identifikovat i styl práce, který je individuální a u kaţdého respondenta sytí specifické potřeby. Kaţdý respondent má sobě vlastní kritéria výběru snu na skupinu, své vlastní způsoby práce se snem, které nejlépe odpovídají jeho osobnostnímu nastavení. Například Hanka je systematická. Sny si zapisuje, ve snových denících má pořádek, sny má očíslované, datované, do zvláštních sešitů si píše vlastní úvahy ke snům, průběhu skupin, průběhu vlastní práce se sny. O snech pře skupinou hodně přemýšlí, vybírá nejčastěji ty aktuální. Se sny experimentuje, snaţí se z nich co nejvíc vytěţit. Od práce se sny si slibuje osvobození, změnu navyklých vzorců přemýšlení, proţívání a chování. Jefim je systematický, ale snadno ztrácí zřetel. Sny si zapisuje do zvláštních deníků, ale v těch uţ má nepořádek, nemůţe je najít apod. K práci se sny přistupuje volněji, hodně o nich přemýšlí (sám se označuje za filosofa a spisovatele), ale nemá dost vůle s nimi sám nějak 131

konkrétněji pracovat. Více neţ efekt změny jej zajímá nové poznání, které s sebou sen přináší, je více orientován na samotný obsah snu. Zbyněk je při práci velice systematický, co se zápisu a pořádku ve snových denících týče. Zároveň je při vlastní práci se sny bezradný. Udává, ţe sám nepřijde na to, co ze snu vyplyne při práci s pomocí průvodce. Jeho zkušenost se ale v průběhu posledního roku změnila, kdyţ se naučil se sny pracovat proţitkově. Tento způsob práce mu přináší dostatečně hluboký vhled a změnu. Před tímto posunem se orientoval na samotná snová témata a de facto esteticky, byl jimi fascinován, ale přínos pro něho samotného ve smyslu sebepoznání to pro něj nemělo. Potěšení (a paradoxně i obavy) mu přinášelo sdílení těchto fascinujících snových obrazů. Při výběru snů do skupiny tak volil především formální kritéria („příběhovatost“, košatost atp. – viz výše). Miroslav je v ţivotě zvyklý se spoléhat na vlastní síly a povaţuje to za jednu ze svých hlavních ctností. V práci se sny je systematický, sám si vyvinul techniku, jakou se sny pracuje: automatické psaní, pomocí níţ dochází k poznání, jeţ sny přinášejí a jeţ od nich očekává. Sny na skupinu či na individuální sezení přináší v okamţiku, kdy si s nimi neví rady svými prostředky a má pocit, ţe jsou důleţité. Od práce se sny očekává především změnu. Šárka je při práci se sny systematická, ale dle svých slov nemá dostatek vůle udrţet podobu práce, kterou si předsevzala. Se sny tak sama příliš nepracuje, přesto jí přinášejí potěšení z hlediska estetického, ve formě fascinace snovými obrazy a ději. Nejvíce těţí především ze skupinové práce.

132

17. DISKUSE Tento výzkum má několik metodologických omezení a je nutné jej zařadit do kontextu. Ve Výzkumné části byla nadnesena nedostatečná teoretická saturace daná příliš úzkým a specifickým vzorkem respondentů. Pravděpodobně se jedná o typické účastníky seberozvojové skupiny. Ţádný z nich nepřináleţí ke klinické populaci, coţ můţe mít vliv na proces vyrovnávání se s potenciálním ohroţením ze strany skupiny. Respondenti pravděpodobně pouţívají zralých obran, jako je popření nebo projekce, a jsou tak schopni ze snové práce těţit, s obavami ze skupiny se vyrovnají. Lze si představit početnou část populace, která by toho nebyla schopna: pro vyuţití proţitkových technik by se nedokázala uvolnit a důvěřovat jak terapeutovi, tak do jisté míry i ostatním členům skupiny. S obranami souvisí i pozitivní postoj ke snům a snění a zejména pak pozitivní postoj k terapeutické práci se sny. Všichni respondenti mají důvěru k práci se sny a její smysl a svým snům přisuzují vysokou hodnotu. Jak bylo uvedeno v přehledu výzkumu se sny, klienti s pozirivním postojem ke snům více těţí z práce se sny. (Zack & Hill, 1998; Hill et al., 2006) Všichni respondenti dále mají poměrně bohatou a dlouholetou zkušenost s různými seberozvojovými a sebepoznávacími metodami a technikami. Mají rozvinutou schopnost introspekce a pojmový aparát pro vnitřní duševní stavy. To jim umoţňuje těţit z interpretací a podnětů od skupiny a terapeuta. Opět si lze představit početnou část populace, která by podnětům vůbec nerozuměla nebo pro ně ve svém ţivotě nedokázala najít uplatnění. Tato zjištění mohou sniţovat vnější validitu výzkumu. Zkoumány také byly pouze zkušenosti těch účastníků skupiny, kteří byli ochotni se účastnit výzkumu. Ne všichni souhlasili se zařazením do výzkumu a ať uţ byly jejich deklaratorní důvody jakékoli, je třeba mít na zřeteli, ţe mohlo jít o odpor a snahu něco zakrýt, ţe mohli mít strach z odhalení, ţe mohlo jít o formu obrany vyhýbáním se. Tato část populace mohla například udávat jiné zkušenosti s bezpečím na skupině a vztahem ke skupině. Tato zjištění sniţují vnějšíí validitu výzkumu. K určitému samovýběru mohlo dojít i při výběru snů uchazeči. Mohli mít tendenci vybrat sny, které je neprezentovaly ve špatném světle, které byly nějak zakončené jasným výstupem, s nimiţ byla práce nějak „úspěšná“, které pro ně byly subjektivně významné (nebo zjištění z nich plynoucí). Nebo sny ne příliš dlouhé, ne příliš intimní. Všechna tato zjištění oslabují vnitřní validitu. Zkoumaný vzorek má výhody i nevýhody homogenního vzorku. Dobře reprezentuje pouze tuto seberozvojovou skupinu a způsob práce jednoho konkrétního terapeuta. Výstupy

133

mají niţší zobecnitelnost. Terapeut navíc poţívá na skupině velké důvěry ve své terapeutické schopnosti, coţ můţe sniţovat výpovědní hodnotu o pouţívaných metodách. Výhodou homogenního vzorku je naopak lepší porovnatelnost zkoumaných kritérií v jeho rámci, coţ naopak můţe výpovědní hodnotu o pouţívaných metodách zvyšovat. Výzkum má nízkou reliabilitu ve smyslu shody mezi posuzovateli, protoţe z časových a ekonomických důvodů nebylo moţné zapojit další posuzovatele do procesu kódování. Dále je třeba uvést kontext výzkumu. V rámci této psychoterapeutické skupiny (a nejen v jejím rámci) je určitým způsobem sociálně konstruován význam a průběh snového procesu. Mezi členy skupiny se předpokládá, ţe po skončení skupiny následuje pro účastníka, jehoţ sen se probíral, „dojezd“, kdy se mění jeho proţívání, dochází k dalším vhledům a porozuměním týkajícím se snových obrazů nebo témat, jeţ přinesl. Tento děj můţe mít aţ sugestivní podobu, kdy se terapeut na následující skupině ptá, co pro účastníka, jehoţ sen se minule probíral, přineslo uplynulých čtrnáct dní. Co se stalo, co se změnilo, na co přišel. Tento fakt není podstatný pro zjištění výzkumu, protoţe se nezabývá objektivním procesem, ale tím, jak je reflektován a konstruován. Při srovnání proţitkových metod a metod „racionálních“ respondenti lépe hodnotili první uvedené. Důleţité je dodat, ţe takto je hodnotí i Terapeut, který sám sebe nepovaţuje za primárně analyticky pracujícího psychoterapeuta, ale spíše intuitivního a na proces orientovaného. To můţe mít vliv na kontext rozumění účastníků terapeutické práci a zkreslovat tak zobecnitelnost srovnání metod na další snové skupiny. Sebraná data také nejsou dostatečně saturována případy, kdy je proţitková práce hodnocena negativně. Osobně znám jednu účastnici skupiny, která nebyla součástí výzkumu a pro niţ jsou proţitkové metody nefunkční (nedokáţe se vţít do postav, imaginovat), ať uţ z důvodu, ţe se na skupině nedokáţe uvolnit, nebo ji prostě tento způsob práce nevyhovuje. Lze si představit i psychicky více labilní část populace, pro niţ práce s proţitkovými metodami můţe být velice nepříjemná a ohroţující jejich kaţdodenní fungování, pokud otevře témata, která se pak pomalu a těţko zpracovávají. Dostatečné srovnání proţitkových a interpretativních metod není umoţněno malou velikostí vzorku. Je moţné hypotetizovat, ţe v případě procesuálního typu snu je práce s podněty a interpretací dostatečná a stejně přínosná, ţe v některých případech včasného odhalení snového tématu (vzhledem k jeho ţivosti a aktuálnosti) je proţitková práce i zbytečná, kdeţto v případě snů osobnostních je velice vhodná, protoţe umoţňuje hlubší kontakt se snovými obrazy. Tento výzkum však není dostatečně saturován sny, jejichţ průběh 134

práce s nimi by respondenti hodnotili negativně a s nimiţ by se pracovalo proţitkovým přístupem, a procesuálními sny, s nimiţ by se pracovalo proţitkově. V rámci výzkumu pocitu bezpečí při skupinové psychoterapii přináší tato práce příspěvek zejména k diskusi o vhodnosti fáze skupinové projekce při skupinové práci se sny (Shuttleworth-Jordan a Saayman, 1989; Ullman, 1986). Shuttleworth-Jordanová a Saayman (1989) se domnívají a dokládají výzkumem, ţe v průběhu fáze skupinové projekce můţe dojít k posílení obranných reakcí účastníka, s jehoţ snem se na skupině pracuje, dvěma způsoby. Jednak můţe být obsah podnětů irelevantní ve vztahu ke snícímu a ten pak bude méně spojen se skutečně emocionálně relevantním obsahem snu. A jednak mohou být asociace účastníků skupiny emocionálně relevantní, a mohou tak vyvolat obranné reakce. Předčasný vhled také můţe vyvolat trauma. Předpokládali přitom, ţe fáze skupinové projekce svou jednostranností sniţuje pocit bezpečí snícího. V důsledku zvýšených obran a sníţeného spojení s nevědomým materiálem tak nemůţe docházet k jeho asimilaci, integraci. První způsob se shoduje se zjištěními této práce. Respondenti uvádějí jako nevýhodu fáze podnětů od skupiny to, ţe mohou zacházet mimo sen. Je pak na terapeutovi, aby intervenoval a přivedl skupinu zpět ke snovému obsahu. Snící tak můţe ztratit kontakt se snovými obrazy a být méně emocionálně angaţován. Druhý způsob nebyl v tomto výzkumu identifikován. Respondenti se pouze zmiňují o moţnosti, ţe podněty mohou být zraňující a ţe účastníci nemusí být dostatečně citliví. Je moţné, ţe se toto částečně objevilo v průběhu práce s Miroslavovými sny Likvidace a Cestovní, kdy nevhodné podněty vyvolaly u Miroslava odpor. Není ale moţné posoudit, jestli tím, ţe se netýkaly snových témat, nebo tím, ţe se jich týkaly. Ullman (1986) se s tímto rizikem snaţí vyrovnat tak, ţe v rámci přípravy účastníků snové skupiny na práci se snem výslovně upozorňuje, ţe snící nemá ţádnou povinnost akceptovat podněty ostatních členů skupiny v průběhu fáze skupinové projekce. ShuttleworthJordanová se Saaymanem (1989) ale namítají, ţe navzdory tomuto porozumění na kognitivní rovině nejsou silné afektivní reakce odvislé od vědomé vůle a snahy o modulaci. To potvrzují zjištění této práce, kdy respondenti (Hanka a Šárka) uvádějí, ţe mají potíţe si v této fázi udrţet hranice a nepřipouštět si podněty k tělu. Lidi s nejasně strukturovanou či slabou identitou, lidi celkově nejisté či sugestibilní můţe tato fáze zúzkostňovat, znejišťovat a nepůsobit na ně integrativním způsobem. Traumatickou reakci tento výzkum nezaznamenal, ale to můţe být způsobeno nedostatečnou saturací vzorku klinickou a psychicky labilní částí populace. 135

Doplněním tématu výzkumu bezpečí v psychoterapii je i zjištění, ţe vyrovnávat se s obavou ze skupiny lze i upnutím se na osobu terapeuta, ať uţ v projekci či nikoli. Vztah snícího s terapeutem (psychoterapeutická aliance - viz Teoretická část) tak můţe slouţit jako dostatečná ochrana pro dodání pocitu bezpečí. Kaţdopádně zjištění tohoto výzkumu jen podtrhují Ullmanův (1996) apel na zajištění pocitu bezpečí při skupinové práci se sny. Myšlenkově podnětným se ukazují zjištění rozdílu mezi „uvědoměním“ a „proţitkem“. Jak bylo objasněno v experimentální části, nejedná se o známou dichotomii porozumění versus korektivní emocionální zkušenost (srov. Rutan & Stone, 1993; Timuľák, 2005; Beck & Lewis, 2000), jeţ má souvislost s orientací terapeuta na afekt nebo na kognici. (Tamtéţ) Zkušenost, jíţ respondenti udávají v případě proţitkové práce se sny, má charakter spíše integrativní, uvědomění je v ní jiţ obsaţeno. Jen má hlubší a trvalejší charakter. Hlavní rozdíl (jak vyplývá ze zjištění v tomto výzkumu) oproti uvědomění ve smyslu porozumění je ten, ţe uvědomění v rámci proţitku se samo o sobě stává zdrojem a mění přesvědčení, interakční vzorce, naučená schémata chování a podobně. V rámci vlastní práce s výstupy ze snu v takovém případě respondenti spíše ověřují a uplatňují výstupy získané ze snové práce. Sami jsou změnou svého chování mnohdy překvapeni. Kdeţto při vhledu na úrovni porozumění, uvědomění ke změně nedochází automaticky, a pokud, tak pouze dočasně. Nový postoj, přístup, náhled je třeba v návazné práci se snem posilovat. Tento postup tak probíhá podobně, jako uvádí známá gestalt psychoterapeutka Miriam Polsterová. Ta shrnuje (Polster & Polster, 1973) přístup gestalt terapie (a de facto i závěry současného výzkumu v psychoterapii: srov. např. Strupp & Howard, 2003) k tomuto problému, kdyţ uvádí, ţe samotná korektivní zkušenost není dostatečná k úspěšnému procesu růstu a udrţení psychoterapeutické změny. K integraci je tak třeba dojít několika fázemi, počínaje objevem, přes stadium akomodace (experimentování a chování se v kaţdodenním ţivotě podle objevů, které pacient učinil), stadium asimilace (chování na půli cesty mezi záměrností a přirozeností), aţ ke konečné integraci, kdy nový postoj či chování zapadá do hranice já jedince. To neznamená nějakou samospásnost proţitkových přístupů při práci se sny, spíše ţe za podmínek vnitřní připravenosti snivce a jeho schopnosti pracovat proţitkově můţe dojít ke změnám, na něţ pak není třeba vynakládat tolik času a úsilí. Otázka, čím je způsoben tento rozdíl, nebyla předmětem tohoto výzkumu. Je však moţné uvaţovat v rámci teoretického rámce procesorientované psychoterapie, ţe dochází 136

k zapojení více kanálů. Při vţívání se do postav a imaginaci senzorických, tj. přinejmenším vizuálního, ale i sluchového a proprioceptivního. V případě konstelací je moţné uvaţovat i o mimosmyslových kanálech. Máme-li se vrátit ke standardnímu akademickému výzkumu, toto téma také souvisí se současným výzkumem orientovaným v USA okolo Sarah Hillové, který se týká přímo procesu práce se sny. Jedním z účinných faktorů v psychoterapii, které zkoumá, je dosaţení vhledu v psychoterapeutickém procesu (Castonguay & Hill, 2007). Potíţ je v tom, ţe jednotlivé psychoterapeutické školy uţívají různé definice vhledu. A rozdíly se objevují i mezi příslušníky jednotlivých směrů. Obecně se shodují pouze v tom, ţe vhled můţe být definován jako „zformování nového porozumění spektům sobě nebo druhým, které můţe spojovat motivy, kognice, afekty a chování“ (Castonguay & Hill, 2007, s. 98). V rámci výzkumu se pak vhled a jeho hloubku hodnotí několik posuzovatelů podle spíše formálních kritérií (Baumann & Hill, 2007). Dle Elliotta (Elliott et al., 1994), k jehoţ vymezení vhledu se hlásí většina studií zkoumajících proces psychoterapie (srov. Strupp & Howard, 2003; Timuľák, 2005), uvádí jako součást vhledu „aha-záţitek“, jenţ má implicitní proţitkovou sloţku. Výsledky této práce mohou poukazovat na to, ţe buď je třeba rozlišovat různé „hloubky vhledu“ nebo povaţovat vhled za konstantní událost s určitou proţitkovou komponentou, ale v tom případě při tzv. proţitkových metodách dochází k objevení se ještě dalších emocionálních komponent. Je třeba brát v úvahu působení vhledu na emocionalitu a nevědomé vzorce chování. Na druhou stranu je moţné, ţe v procesu proţitkové práce se sny dochází ke změnám na hlubší psychické úrovni a vhled je jen jedním z projevů (automatických – sic!) tohoto procesu, jak ostatně naznačují experienciální přístupy (někteří gestaltisté, Gendlin) k práci se snem (Coven, 2004; Hill, 2008). Z metodologického hlediska je nešťastné, ţe tyto jevy nelze intraindividuálně zkoumat: s jedním snem je moţné pracovat pouze jedním způsobem. Výsledky práce konečně přinášejí zajímavou ilustraci případu, kdy (řečeno jazykem procesorientované psychologie) paralelní, původně marginální sekundární proces narušuje proces primární. Primárním procesem byla zjevná forma práce skupiny se snem, který měl manifestní obrazovou rovinu. Sekundárním potom nevědomá konstelace jiného tématu ve skupině (odmítnutí skupinou a zlehčení snového tématu na banální úroveň; boj se strachem z promluvy před lidmi; nerezonování se skupinou). Je velice zajímavé, ţe chování celé skupiny můţe být nositelem sekundárního procesu, nikoli jen vnitřní děj jednotlivce (Mindell, 1989). 137

Z hlediska psychoanalytické či psychodynamické terminologie lze tentýţ děj označit za projektivní identifikaci, respektive přenosovou a protipřenosovou dynamiku ve skupině (Rutan & Stone, 1993; Friedman, 2008). Z hlediska gestalt přístupu (a také pětihvězdičkového modelu a dalších integrativních modelů – viz výše) je moţné tento proces označit za aktuální a vodítkem k němu je důsledné pozorování metakomunikace účastníka přednášejícího svůj sen (Polster & Polsterová, 1973). Výpovědi účastníků výzkumu o přítomnosti „dojíţdění“ snového procesu po skupině odpovídají zjištění Hillové (Hill et al., 2006), kdy participanti dosahovali vysoké úrovně vhledů ještě dva týdny po skončení sezení. Konstituce kategorie přístupu k práci se sny odpovídá zjištění Diemera (Diemer et al., 1996) a Wonnella (Wonnell & Hill, 2005), ţe nasazení při sezení, aktivní prozkoumávání, přinášení vhledů a tvorba nápadů ke změně souvisí s výsledkem individuální snové práce. Výzkum také ilustroval nezastupitelnou roli terapeuta při skupinové práci se sny (Hill et al., 2000, 2003). Přínosy tohoto výzkumu pro praxi terapeutické práce se sny lze spatřovat ve srovnání různých přístupů k práci se sny. Respondenti navíc měli zkušenost dlouhodobou, takţe mohli docházet ke zobecněním. Pokud je zajištěn pocit bezpečí účastníka skupiny a pokud s procesem práce se snem neinterferují další procesy a pokud je účastník toho schopen, je proţitkový způsob velice efektivní s hlubokým dopadem. Další výzkum se můţe zaměřit na to, jestli je moţné určit typy snů, se kterými je vhodné pracovat proţitkově, nebo jestli je třeba nechat rozhodnutí na terapeutově zváţení a intuici. U snů, které poukazují spíše na osobnostní dynamiku, je tento přístup pravděpodobně velice účinný. U snů, které odkazují na aktuální ţivotní události, moţná není nutný a postačí dobrá práce s podněty. Proţitek je přirozeně spojen s takovou událostí. V tomto výzkumu se neobjevil ţádný sen archetypický nebo typu noční můry aţ traumatizující. Archetypický sen je silný sám o sobě a v jungiánské praxi se o něm spíše medituje (viz výše), tam by byl proţitkový přístup pravděpodobně kontraproduktivní či zbytečný. Totéţ platí o nočních můrách. Podnětné také můţe být poukázání na potřebnost soustředit se na aktuální kontext skupinové dynamiky, na aktuální probíhající proces. Jeho oslovení, práce s ním namísto přímé soustředění se na snovou práci můţe přinášet cennější výstupy. Z forem individuálních stylů práce se snem vyplývá, ţe některé účastníky je třeba motivovat k vlastní práci se sny jako doplněk té skupinové. V moderních integrativních 138

modelech je také obvyklou součástí postupu, ţe výstupy práce se snem jsou vztahovány k bdělému ţivotu, účastník je podněcován ke konkrétním změnám. U některých respondentů v tomto výzkumu (především těch zkušenějších) něčeho takového není třeba, sami si hledají cesty, jak z práce se snem těţit. Z hlediska výzkumného tato práce přináší rozšíření úhlu pohledu nikoli jen na výstup a hodnocení práce se sny či průběhu procesu práce se sny, ale i na to, co z této práce zůstává v paměti jako významné, jak vůbec účastníci tento proces chápou. Způsob a proces „těţení“ z práce se sny není omezen jen na události v průběhu skupinové práce, ale závisí i na přístupu účastníka k práci se sny, způsobu vlastní práce se snovými tématy, jeho osobnostních charakteristikách a podobně. Z hlediska dalšího výzkumu se nabízí příleţitost podrobného přímého zkoumání procesu práce se snem, zejména detailní rozbor terapeutických intervencí, zkoumání klíčových momentů v terapii. Dále případy neúspěšné práce se sny, jaké faktory ovlivnily tento

výsledek.

Zajímavá

je

také

otázka

zkoumání

vztahu

mezi

osobnostními

charakteristikami a způsoby přístupu k práci se sny. V tomto výzkumu byl uváděn vliv jednoho terapeuta na proces skupinové práce se snem. Pravděpodobně nejde jen o teoretický přístup, k němuţ se terapeut hlásí, a techniky, které terapeut pouţívá, ale i o jeho terapeutický styl, který můţe být dále zkoumán a který zásadně ovlivňuje práci se sny. Přínosné můţe být i zkoumání proţívání situace skupinové práce se snem u lidí, kteří se necítí na skupině dostatečně bezpečně, aby si dovolili se odhalit, ale kteří si dovolí před skupinou pracovat se snem. S tím mohou úzce souviset kritéria výběru snů na skupinu. Předmětem výzkumu můţe být i srovnání jednotlivých technik práce se snem, identifikování skupin osob, jimţ jednotlivé techniky vyhovují či nevyhovují (popř. jsou ohroţující) z hlediska jejich osobnostního zaloţení či psychopatologie. Předmětem srovnání můţe být i individuální a skupinová forma práce se sny.

139

IV.

SHRNUTÍ

Psychoterapeutická práce se sny je fenomén zatím poměrně na okraji zájmu akademické psychologie respektive výzkumu. Hodně prostoru je jí věnováno v rámci jednotlivých psychoterapeutických škol. Tato tradice se táhne od dob Freudových, kdy označil sny za „královskou cestu do nevědomí“ a hojně jich ve své psychoanalytické praxi vyuţíval (Schwartz, 1990). Přístupy k práci se sny v současné době pokrývají snad veškeré myslitelné spektrum názorů a úhlů pohledu (srov. Hill, 2008). Jednotlivé přístupy se mezi sebou neshodují, jaká je funkce a úloha snů v psychickém aparátu člověka ani jak ke snům přistupovat. V této práci podávám stručný přehled výzkumu v oblasti snů a snění, jednotlivých přístupů a jejich moţnou kategorizaci. Většina přístupů předpokládá integrační a psychohygienickou funkci snů jako takových, vycházeje přitom ze soudobých vědeckých výzkumů, které dokládají funkci snů při zpracovávání záţitků z bdělého ţivota a jejich asimilaci a ukládání do dlouhodobých paměťových stop a podporují tak hypotézu kontinuity mezi psychickými procesy v bdělém stavu a spánku. Výzkumy také prokázaly, ţe fáze REM spánku, kdy se zdají typické silné barevné sny, jsou podstatné pro emocionální regulaci a obecně adaptaci v kaţdodenním bdělém ţivotě. Tentýţ integrativní účel má mít i samotná práce se sny. Příkladem budiţ psychoanalýza, jungovská analýza nebo gestalt (Pesant & Zadra, 2004). Antitezí k tomuto přístupu je pojetí archetypické psychologie reprezentované Jamesem Hillmanem, které sny povaţuje za realitu per se, s níţ člověk můţe vstoupit do kontaktu, ale která mu nijak nepřináleţí, a nemůţe ji tudíţ libovolně pouţívat pro vlastní účely (Hillman, 1999). Některé přístupy se spíše soustředí na porozumění snům či jejich překlad do běţného jazyka a jejich případnému vztahu k bdělému ţivotu (psychoanalýza, jungovská analýza, kognitivní psychoterapie, některé integrativní směry), jiné spíše povaţují sen primárně za fenomén v psychickém poli, s nímţ je moţné specificky proţitkově pracovat (gestalt, procesorientovaná psychologie, různé na tělo zaměřené přístupy). Skupinová práce se sny je oproti individuální specifická tím, ţe na ní bývá více času, se sny lze intenzivněji proţitkově pracovat, protoţe skupina prohlubuje emoce a facilituje jejich dynamiku (Rutan & Stone, 1993). Ve skupině lze vyuţívat i skupinových procesů, projekce, přenosu, projektivní identifikace. Dále pak se specifickými skupinovými faktory jako podpora, zástupné a interpersonální učení, skupinová koheze (Holmes & Kivligan, 2000).

140

Některé techniky práce se snem (psychodramatické, konstelační aj.) také vyţadují přítomnost skupiny lidí. Prezentuji zde také výzkum v práci se sny. Ten se pohříchu týká především jednoho integrativního modelu, kognitivně-experienciálního přístupu Hillové (Hill, 2003). Jiné způsoby práce jsou zatím v literatuře zastoupeny v podobě kazuistik a deskriptivních studií, případně referencemi na zobecněnou klinickou zkušenost autorů s prací se sny. Práce se sny facilituje snový proces, prohlubuje sezení, sniţuje odpor vůči psychoterapii (zvyšuje tedy angaţovanost klienta na terapii), facilituje proces sebepoznání, zvyšuje sebeodhalení a sebeotevření a tím přispívá k uvolnění emocí. V rámci

výzkumné

části

byly

vedeny

rozhovory

s pěti

účastníky

snové

psychoterapeutické skupiny o jejich zkušenostech s prací se sny. Cíle byla explorace klíčových témat při skupinové práci se sny se zaměřením se na to, jak účastníci skupiny ze skupinové práce těţí. A co utváří jejich zkušenost s touto prací. Dalším cílem byla prezentace jedinečných „příběhů snů“. Rozhovory nakonec probíhaly jak na úrovni jednotlivých snů, tak na úrovni zobecněných zkušeností. Odpověď na výzkumnou otázku „Jak lidé těţí z procesu skupinové práce se sny?“ je moţné formulovat tak, ţe formálně zaujetím vlastního přístupu k práci se sny, od nějţ se odvíjí forma vlastní práce se sny. Obsahově pak ze samotného snového procesu, průběhu skupiny, z konkrétní techniky a z konkrétního výstupu. Průběh skupinové práce se snem ovlivňuje role a aktivita terapeuta, způsob práce se snem, očekávání od skupiny, kritéria výběru snů na skupinu, vztah ke skupině a pocit bezpečí na ní (a obecně vyrovnání se se svou rolí na skupině), atmosféra na skupině a v neposlední řadě téma snu. Samotný výstup z práce se snem je nejvíce ovlivněn děním na skupině, ale také vlastní prací v období po skončení skupiny a přítomností nebo nepřítomností „dojezdu“ po skupině. Zkušenost se skupinovou prací se sny utváří kromě uvedeného i myšlenkové zpracování proţitého do zobecněné podoby, jeţ umoţňuje charakteristiku a srovnání jednotlivých forem skupinové snové práce (skupinově racionální a proţitkové) nebo vymezení skupinové práce se sny vůči individuální práci se sny či samostatné práci se sny. Výstupy přinášejí poznatky srovnání samostatné a skupinové práce se sny, srovnání zkušeností s interpretativními a proţitkovými metodami, způsoby vyrovnávání se s obavami ze skupiny, o terapeutickém přístupu a roli terapeuta, o vlastním přístupu k práci se sny, formách vlastní práce. Dále přinášejí poznatky o průběhu procesu práce se snem, jak zůstal v paměti účastníků a jak byl narativně sestaven. Nadnáší souvislosti mezi výstupy z práce se snem (respektive podobou snového procesu) a přítomností silných konstelovaných 141

sekundárních procesů při práci se snem jako procesu primárním. Souvislosti mezi způsobem práce se snem a momentem, kdy nastává hlavní změna (klíčový moment v psychoterapii). Souvislosti mezi způsobem práce se snem a „dojezdem“ po skupině. Moţnou souvislost mezi způsobem práce se snem a skupinami, které nesplnily očekávání. Souvislost mezi ţivotním obdobím před snem a tématem snu. V diskusi uvádím návaznost výsledků na současná zkoumaná témata i terapeutické koncepty a návrhy na další moţný (či zaměřený) výzkum na tomto poli.

V.

ZÁVĚR

Pojímání snů a terapeutická práce se sny je vlastně přírodním pohybem. Nevyplývá z racionálních premis, spíš se podobá odpovědi ţivota na neznámo. V takové situaci má ţivot tendenci zaujmout co nejvíce poloh. Jak je známo od dob raných psychoanalytiků, odpovědí na neznámo je také projekce. Projekce vlastního přístupu ke světu, projekce vlastní existenciální situace. Je třeba cítit hloubku? Je třeba léčit? Je třeba integrovat psýché? Je třeba vysvětlit? Je třeba vykládat? Je třeba zůstat na zemi? Je třeba proţívat? Je třeba umět se vracet? Je třeba zůstávat tady a teď? Je třeba vyuţívat různých zdrojů? Je třeba ohraničit a vztáhnout ke známému? Je třeba být pragmatický a příliš nefantazírovat? Je třeba se soustředit na kaţdodenní ţivot a jeho adaptaci v něm? Je třeba (třebas i v rámci individuace) rozšiřovat vědomí, setkávat se se světy a oblastmi, které nejsou odvoditelné ze známého? A kousavá poznámka v souvislosti s problematikou moci a jejím pokušení ve vědě a myšlení na závěr: je třeba si svět zjednodušit, vyloţit v rámci protikladných a dílčích tendencí a pohledů a potom integrovat vše dostupné do jednoho všeobsahujícího celku, ať uţ s původně čistými záměry? Praxe práce se sny naštěstí bývá zelenější a platí biblické: „Podle ovoce poznáte je.“ (Mt, 7:20)

142

VI.

LITERATURA

Abrams, D. M. (1992). The dream’s mirror of reality. Contemporary Psychoanalysis, 28(1), 50–71. Ackerman, S. J., Hilsenroth, M. J., Baity, M. R., & Blagys, M. D. (2000). Interaction of therapeutic process and alliance during psychological assessment. Journal of Personality Assessment, 75(1), 82–109. Adler, A. (1999). Porozumění ţivotu. Praha: Aurora. Aeppli, E. (2001). Psychologie snu. Praha: Sagittarius. Arons, B. S. (1978). First-reported dreams in psychoanalytic group psychotherapy. American Journal of Psychotherapy, 32(4), 544-551. Auerbach, C. F., & Silverstein, L. B. (2003). Qualitative data: An introduction to coding and analysis. New York: New York University Press. Banister, P. et al. (1994). Qualitative methods in psychology: The research guide. Maidenhead: Open University Press. Baumann, E. & Hill, C. E. (2008). The Attainment of Insight in the Insight Stage of the Hill Dream Model: The Influence of Client Reactance and Therapist Interventions. Dreaming, (2) 18, 127-137. Baumann, E., & Hill, C. E. (2008). The attainment of insight in the insight stage of the Hill dream model: the influence of client reactance and therapist interventions. Dreaming, 18, 127–137. Beaulieu-Prévost, D., & Zadra, A. (2007). Absorption, psychological boundaries and attitude towards dreams as correlates of dream recall: two decades of research seen through a meta-analysis. Journal of Sleep Research, 16, 51-59. Beck, A. & Lewis, C. S. (2000). The process of group psychotherapy: Systems for analyzing change. Washington, D.C.: APA. Beck, A. T. (1971). Cognitive patterns in dreams and daydreams. In J. H. Masserman (Ed.), Dream dynamics: Science and psychoanalysis (pp. 2–7). New York: Grune & Stratton. Beck, M., Friedlander, M. L., & Escudero, V. (2006). Three perspectives of clients'experiences of the therapeutic alliance: A discovery-oriented investigation. Journal of Marital and Family Therapy, 32, 355-368. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona, český ekumenický překlad (1990). Praha: Biblická společnost. Blass, R. B. (2002). The meaning of dream in psychoanalysis. Albany, NY: SUNY Press. Bosnak, R. (1988). A little course in dreams: A basic handbook in Jungian dreamwork. Boston: Shambhala. Boss, M. (2002). Včera v noci se mi zdálo. Praha: Triton. Cartwright, R. (1977). Night life: Explorations in dreaming. Englewood Cliffs, NJ: Prentice-Hall. Cartwright, R. D., Tipton, L. W., & Wicklund, J. (1980). Focusing on dreams: a preparation program for psychotherapy. Archives of General Psychiatry, 37, 275–277. Castonguay, L. G., & Hill, C. E. (Eds.). (2007). Insight in psychotherapy. Washington, DC: American Psychological Association. Clark, A. J. (1994). Working with dreams in group counseling: Advantages and challenges. Journal of Counseling and Development, 73, 141-144. Cogar, M. C., & Hill, C. E. (1992). Examining the effects of brief individual dream interpretation. Dreaming, 2(4), 239–248. 143

Cohen, D. B. (1969). Frequency of dream recall estimated by three methods and related to defense preference and anxiety. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 33, 661–667. Coven, A. B. (2004). Gestalt group dreamwork demonstrations in Taiwan. The Journal for Specialists in Group Work, 29(2), 175-184. Craig, E., & Walsh, S. J. (1993). The clinical use of dreams. In G. Delaney (Ed.), New directions in dream interpretation (pp. 103-154). Albany, NY: SUNY Press. Crits-Christoph, P., Barber, J. P., Miller, N. E., & Beebe, K. (1993). Evaluating insight. In: N. E. Miller, L. Luborsky, J. P.Docherty, & J. P. Docherty (Eds.), Psychodynamic treatment research: A handbook for clinical practice (pp. 407–422). New York: Basic Books. Crook, R. E., and Hill, C. E. (2003). Working with dreams in psychotherapy: the therapists’ perspective. Dreaming 13, 83–93. Davis, T. L., & Hill, C. E. (2005). Spiritual and nonspiritual approaches to dream work: Effects on clients’ well-being. Journal of counseling and development, 83, 492503. Dieckmann, H. (2010). Sny jako řeč duše. Praha: Portál. Diemer, R. A., Lobell, L. K., Vivino, B. L., & Hill, C. E. (1996). Comparison of dream interpretation, event interpretation, nd unstructured sessions in brief therapy. Journal of Counseling Psychology, 43(1), 99–112. Diemer, R. A., Lobell, L., Vivina, B., & Hill, C. E. (1996). A comparison of dream interpretation, event interpretation, and unstructured sessions in brief therapy. Journal of Counseling Psychology, 43, 99–112. Dimaggio, G. G., Popolo, R., Serio, A. V., & Ruggeri, G. (1997). Dream emotional experience changes and psychotherapeutic process: An experimental contribution. New Trends in Experimental and Clinical Psychiatry, 8(4), 271–273. Domhoff, G. W. (1993). The repetition of dreams and dream elements: A possible cue to the function of dreams. In A. Moffitt, M. Kramer, & R. Hoffman (Eds.), The functions of dreaming (pp. 293-320). Albany, New York: SUNY Press. Domhoff, G. W. (1996). Finding meaning in dreams: A quantitative approach. New York, London: Plenum Press Domhoff, G. W. (2001). A new neurocognitive theory of dreams. Dreaming, 11, 1333. Domhoff, G. W. (2011). Dreams are embodied simulations that dramatize conceptions and concerns: The continuity hypothesis is empirical, theoretical, and historical context. International Journal of Dream Research, 4, 50-62. Doxsee, D. J. & Kivlighan, D. M. Jr. (1994). Hindering Events in Interpersonal Relations Groups for Counselor Trainees. Journal of Counseling & Development; 72, 621–626. Duffey, T., Wooten, R., Lumadue, C., & Comstock, D. (2004). The effects of dream sharing and self-disclosure training on couple intimacy and satisfaction. The Journal of Couples and Relationship, 3(1), 53–68. Elliott, R., Shapiro, D. A., Firth-Cozens, J., Stiles, W. B., Hardy, G. E., Llewelyn, S. P., & Margison, F. R. (1994). Comprehensive process analysis of insight events in cognitive-behavioral and psychodynamic-interpersonal psychotherapies. Journal of Counseling Psychology, 41, 449–463. Empson, J. A., & Clarke, P. R. (1970). Rapid eye movements and remembering. Nature, 227, 287-288.

144

Eudell-Simons, E. M., & Hilsenroth, M. J. (2005). A review of empirical research supporting four conceptual uses of dreams in psychotherapy. Clinical Psychology and Psychotherapy, 12, 255-269. Evans, C. (1984). Landscapes of the night. How and why we dream. New York: Viking. Falk, D. R., & Hill, C. E. (1995). The effectiveness of dream interpretation groups for women in a divorce transition. Dreaming, 5, 29–42. Fantz, R. E. (1987). Gestalt approach. In J. L. Fosshage, & C. A. Loew (Eds.), Dream interpretation: A comparative study (Rev. ed.) (pp. 191–241). New York: PMA Publishing. Fontana, D. (2011). Tajná řeč snů. Praha: Euromedia Group, k. s. – Kniţní klub. Foreman, S. A., Gibbins, J., Grienenberger, J., & Berry, J. W. (2000). Developing methods to study child psychotherapy using new scales of therapeutic alliance and progressiveness. Psychotherapy Research, 10(4), 450-461. Foulkes, D. (1993). Data constraints on theorizing about dream fiction. In A. Moffitt, M. Kramer, & R. Hoffmann (Eds.), The functions of dreaming (pp. 11-20). Albany: The state university of New York Press. Franke-Gricksch, M. (2006). „Patříš k nám!“ Praha: Shambhala. Freeman, A., & Boyll, S. (1992). The use of dreams and the dream metaphor in cognitive–behavior therapy. Psychotherapy in Private Practice, 10(1/2), 173–192. Freeman, A., & White, B. (2002). Dreams and the dream image: Using dreams in cognitive therapy. Journal of Cognitive Psychotherapy, 16, 39–54. Freeman, A., & White, B. (2002). The dream and the dream image: Using dreams in cognitive therapy. Journal of Cognitive Psychotherapy: An International Quarterly, 16(1). Freud, S. (1945). Úvod do psychoanalysy. Praha: Julius Albert. Freud, S. (1994). Výklad snů. Pelhřimov: Nová tiskárna. Friedlander, M. L., Escudero, V., Horvath, A. O., Heatherington, L., Cabero, A., & Martens, M. P. (2006). System for observing family therapy alliances: A tool for research and practice. Journal of Counseling Psychology, 53(2), 214-224. Friedman, R. (2000). The interpersonal containment of dreams in group psychotherapy: A contribution to the work with dreams in group. Group Analysis, 33, 221-233. Friedman, R. (2008). Dreamtelling as a Request for Containment: Three Uses of Dreams in Group Therapy, International Journal of Group Psychotherapy, 58(3), 327344. Fromm, E. (1999). Mýtus, sen a rituál a jejich zapomenutý jazyk. Praha: Aurora. Fromm, E. (1999). Mýtus, sen a rituál. Praha: Aurora. Germaine, A., & Buysse, D. J., Ombao, H., Kupfer, D. J., Hall, M. (2003). Psychophysiological reactivity and coping styles influence: The effects on acute stress exposure on rapid eye movement sleep. Psychosomatic Medicine, 65, 857–864. Giuditta, A., Ambrosini, M., Montagnese, P. et al. (1995). Sequential hypothesis of the function of sleep. Behavioural Brain Research, 69, 159-166. Globus, G. C. (1993). Connectionism and sleep. In A. Moffitt, M. Kramer, & R. Hoffman (Eds.), The functions of dreaming (pp. 119-138). Albany, NY: SONY Press. Glucksman, M. L. (2001). The dream: A psychodynamically informative instrument. Journal of Psychotherapy: Practice and Research, 10(4), 223–230.

145

Glucksman, M.L. (1988). The use of successive dreams to facilitate and document change during treatment. Journal of the American Academy of Psychoanalysis, 16(1), 47–70. Greenberg, R., & Pearlman, C. (1993). An integrated approach to dream theory. In A. Moffitt, M. Kramer, & R. Hoffmann (Eds.), The functions of dreaming (pp. 363-369). Albany: The state university of New York Press. Grieser, C., Greenberg, R, & Harrison, R. (1972). The adaptive function of sleep: The differential effects of sleep and dreaming on recall. Journal of Abnormal Psychology, 80(3), 280-286. Hall, J. S. (2005). Jungiánský výklad snů. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka. Hartmann, E. (2000). We do not dream of the 3 R’s: Implications for the nature of dream mentation. Dreaming, 10, 103-110. Heaton, K. J., Hill, C. E., Petersen, D. A., Rochlen, A. B., & Zack, J. S. (1998). A comparison of therapist-facilitated and self-guided dream interpretation sessions. Journal of Counseling Psychology, 45(1), 115–122. Heffernanová, J. (2008). Tajemství dvou partnerů. Praha: Argo. Hellinger, B., & ten Hövel, G. (2004). Rodinné konstelace: objevná síla. Praha: Triton. Hendl, J. (2005). Kvalitativní výzkum. Praha: Portál. Heretik, A., & Andrášiová, M. (1996). Práca so snami v procesorientovanej terapii. Česká a slovenská psychiatrie, (5) 92, 293-297. Hicks, R. A., Fortin, E., & Brassington, G. S. (2002). Arousability and dreaming. Dreaming 12, 135-139. Hill, C. E. (2000). Working with dreams in psychotherapy: What do we know empirically? Psychotherapy Bulletin, 35, 42–46. Hill, C. E. (2009). Práca so snami v psychoterapii. Trenčín: Vydavatelstvo F. Hill, C. E., & Goates, M. K. (2003). Research on the Hill cognitive-experiential dream model. In C. E. Hill (Ed.), Working withdreams in therapy: Facilitating exploration, insight, and action (pp. 245–288). Washington, DC: American Psychological Association. Hill, C. E., & Knox, S. (2010). The use of dreams in modern psychotherapy. Dreams and dreaming, 92, 291-317. Hill, C. E., Crook-Lyon, R. E., Hess, S., Goates-Jones, M. K., Roffman, M., Stahl, J., Sim, W., and Johnson, M. (2006). Prediction of session process and outcome in the Hill dream model: contributions of client dream-related characteristics and the process of the three stages. Dreaming 16, 159–185. Hill, C. E., Diemer, R. A., Hess, S., Hillyer, A., & Seeman, R. (1993). Are the effects of dream interpretation on session quality, insight, and emotions due to the dream itself, to projection, or to the interpretation process? Dreaming, 3(4), 269–280. Hill, C. E., Knox, S., Hess, S. A., Crook-Lyon, R. E., Goates-Jones, M. K., Sim, W. (2007). The Attainment of Insight in the Hill Dream Model: A Case Study. In L. G. Castonguay, & C. E. Hill (Eds.), Insight in psychotherapy (pp. 207-230). Washington, DC, US: American Psychological Association. Hill, C. E., Zack, J., Wonnell, T., Hoffman, M. A., Rochlen, A., Goldberg, J., Nakayama, E., Heaton, K. J., Kelley, F., Eiche, K., Tomlinson, M., and Hess, S. (2000). Structured brief therapy with a focus on dreams or loss for clients with troubling dreams and recent losses. Journal of Counseling Psychology, 47, 90–101. Hillman, J. (1997). Duše a sebevraţda. Praha: Sagittarius. Hillman, J. (1999). Sny a podstvětí. Praha: Portál.

146

Hobson, J. A. & McCarley, R. W. (1977). The brain as a dream state generator. An activation-synthesis hypothesis. American Journal of Psychiatry, 134, 1335-1348. Hobson, J. A. (2009). REM sleep and dreaming. Towards a theory of protoconsciousness. Nature review/Neuroscience, 10, 803-813. Hobson, J. A., Hoffman, S. A., Helfand, R., & Kostner, D. (1987). Dream bizarreness and the activation-synthesis hypothesis. Human Neurobiology, 6, 157-164. Hobson, R. F. (1971). Imagination and amplification in psychotherapy. Journal of Analytical Psychology, 16(1), 79-105. Holmes, S. E. & Kivlighan, D. M. Jr. (2000). Comparison of Therapeutic Factors in Group and Individual Treatment Processes. Journal of Counseling Psychology, 47(4), 478–484. Holmes, S. E. & Kivlighan, D. M. Jr. (2000). Comparison of Therapeutic Factors in Group and Individual Treatment Processes. Journal of Counseling Psychology; 47(4), 478–484. Holziger, B., LaBerge, S., Levitan, L. (2006). Psychophysiological correlates of lucid dreaming. Dreaming, 16, 88-96. Homér. (1984). Odysseia (přel.R.Mertlík).Praha: Odeon. Hunt, H. (1989). The multiplicity of dreams: Memory, imagination and consciousness. New Haven, C. T.: Yale University Press. Charmaz, K. (2006). Constructing grounded theory: A practical guide through qualitative analysis. London: SAGE Publications. Chrz, V. (2007). Moţnosti narativního přístupu v psychologickém výzkumu. Praha: Psychologický ústav AV ČR. Jániš, M. (2010). Účinné faktory skupinové psychoterapie. E-psychologie; 4(1), 30– 50. Dostupné na http://e-psycholog.eu/clanek/82. Jára, M. (2004). Sny naţivo. Praha: Praţská vydavatelská společnost a Homeopatická klinika Praha s. r. o. Joyce, P., Sills, Ch. (2001). Skills in Gestalt Counselling & Psychoterapy. London: SAGE Publications. Jung, C. G. (1967). Allgemeine Gesichtspunkte zur Psychologie des Traumes. In C. G. Jung, Gesammelte Werke, Band 8. Zürich: Rascher-Verlag. Jung, C. G. (1996). Výbor z díla I.: Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka. Kastová, V. (2013). Sny: Práce se sny v psychoterapeutické praxi. Praha: Portál. Koulak, D. (1993). Dreams and adaptation to contemporary stress. In A. Moffitt, M. Kramer, & R. Hoffmann (Eds.), The functions of dreaming (pp 321-340). Albany: The state university of New York Press. Kracke, W. H. (1993). Reasons for oneiromancy: Some psychological functions of conventional dream interpretation. In A. Moffitt, M. Kramer, & R. Hoffmann (Eds.), The functions of dreaming (pp 477-488). Albany: The state university of New York Press. Krakow, B., & Zadra, A. (2006). Clinical management of chronic nightmares: imagery rehearsal therapy. Behavioral Sleep Medicine, 4, 45–70. Králíček, P. (2002). Úvod do speciální neurofyziologie. Praha: Karolinum. Kramer, M. (1991). Dream translation: A nonassociative method for understanding the dream. Dreaming, 1(2), 147–159. Kramer, M. (1992). Mood change from night to morning. Sleep Research, 21, 153171.

147

Kramer, M. (1993). The selective mood regulatory function of dreaming: An update and revision. In A. Moffitt, M. Kramer, & R. Hoffmann (Eds.), The functions of dreaming (pp 139-196). Albany: The state university of New York Press. Kratochvíl, S. (2005). Skupinová psychoterapie v praxi. Praha: Galén. Kratochvíl, S. (2007). Příběhy terapeutických skupin. Praha: Triton. Krohn, A., & Mayman, M. (1974). Object representations in dreams and projective tests. Bulletin of the Menninger Clinic, 38(5), 445–466. LaBerge, S. (2006). Lucidní snění. Praha: Dharmagaia. Lamb, S. B., & Hollis, T. G. (1994). Four-stage model for group dream work. Psychotherapy, 31(4), 708-714. Lasley, J. (2004). Honoring the dream: A handbook for group dream leaders. Marietta, Georgia: PG Print. Levitt, H.; Butler, M.; Hill, T. (2006). What clients find helpful in psychotherapy. In: Journal of Counseling Psychology, 53 (3), 314-324. Lewin, I., & Glaubmann, H. (1975). The effect of REM deprivation. Is it detrimental, beneficial, or neutral? Psychophysiology, 12, 349–353. Lorentzen, S. (2006). Contemporary Challenges for Research in Group Analysis. Group Analysis; 39(3), 321–340. Mackewn, J. (2004). Gestalt psychoterapie. Praha: Portál. Melstrom, M. A., & Cartwright, R. D. (1983). Effects of successful vs. unsuccessful psychotherapy outcome on some dream dimensions. Psychiatry, 46, 51–65. Merritt, J. M., Stickgold, R., Pace-Schott, E., Williams, J., & Hobson, J. A. (1994). Emotion profiles in the dreams of men and women. Consciousness and Cognition, 3, 46-60. Mindell, A. (1985). River’s way. New York: Routledge and Kegan Paul. Mindell, A. (1989). Working with the dreaming body. London: Routledge and Kegan Paul. Mindell, A. (1992). Tělo a sny. Bratislava: Stimul. Mindell, A. (2001). The dreammaker’s Apprentice. Charlottesville: Hampton Roads Publishing Company. Mindell, A. (2008). Snové tělo. Brno: Emitos a Nakladatelství Tomáše Janečka. Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada. Moorcroft, W. H., Belcher, P. (2003). Understanding sleep and dreaming. New York: Kluwer Academic/Plenum. Morishige, H., & Reyher, J. (1975). Alpha rhythm during three conditions of visual imagery and emergent uncovering psychotherapy: The critical role of anxiety. Journal of Abnormal Psychology, 84, 531–538. Nelles, W. (2004). Rodinné konstelace. Praha: Alternativa. Nellová, R. (2009). Pouţívání snů v párovém poradenství a terapii. Brno: Emitos a Nakladatelství Tomáše Janečka. Nielsen, T. A. (1993). Changes in the kinesthetic content of dreams following somatosensory stimulation of leg during REM sleep. Dreaming, 3, 99-113. Nielsen, T. A., Kuiken, D. L., & McGregor, D. L. (1989). Effects of dream reflection on waking affect: Awareness of feelings, Rorschach movement, and facial EMG. Sleep, 12, 277–286. Ogrodniczuk, J. S., Joyce, A. S., & Piper, W. E. (2005, March/April). Strategies for reducing patient initiated premature termination of psychotherapy. Harvard Review of Psychiatry, 13(2), 57-70. 148

Parker, I. (2005). Qualitative Psychology: Introducing Radical research. Maidenhead: Open University Press. Perls, F. (1996). Gestalt terapie doslova. Olomouc: Votobia. Perls, F. S., Hefferline, R. F., Goodman, P. (1998). Gestalt Therapy. London: Souvenir Press. Pesant, N., & Zadra, A. (2004). Working with dreams in therapy: What do we know and what should we do? Clinical Psychology Review, 24, 489-512. Plháková, A. (2013). Spánek a snění. Praha: Portál. Polster E. & Polster, M. (1973). Gestalt therapy integrated. New York: Brunner/Mazel. Polsterová, M. (2005). Gestalt terapie: vývoj a vyuţití. In J. K. Zeig (Ed.), Umění psychoterapie (pp. 516-537). Praha: Portál. Popp, C., Diguer, L., Luborsky, L., Faude, J., Johnson, S., Morris, M., Schaffer, N., Schaffler, P., & Schmidt, K. (1996). Repetitive relationship themes in waking narratives and dreams. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 64(5), 1073– 1078. Prochaska, J. O., & Norcross, J. C. (1999). Psychoterapeutické systémy. Praha: Grada. Provost, J. (1999). A dream focus for short-term growth groups. Journal for Specialists in Group Work, 24(1), 74–87. Radil, T. (1978). Spánek a bdění. Praha: Academia. Rappaport, A. (1996). The structure of psychotherapy: Control-Mastery Theory's diagnostic plan formulation. Psychotherapy, 33(1), 1-10. Rappaport, A. (1997). The patient's search for safety: The organizing principle in psychotherapy. Psychotherapy, 34(3), 250-261. Revonsuo, A. (2000). The reinterpretation of dreams: An evolutionary hypothesis of the function of dreaming. Behavioral and brain science, 23, 877-901. Rosner, R. I., Lyddon, W. J., & Freeman, A. (Eds.). (2004). Cognitive therapy and dreams. New York: Springer Publishing Company. Rottenberg, V. S. (1993). REM Sleep and Dreams as Mechanisms of the Recovery of Search Activity. In A. Moffitt, M. Kramer, & R. Hoffmann (Eds.), The functions of dreaming (pp. 261-292). Albany: The state university of New York Press. Ruppert, F. (2008). Trauma a rodinné konstelace. Praha: Portál. Rutan, J. S., & Rice, C. A. (2002). Dreams in psychodynamic group therapy. In C. Neri, M. Pines, & R. Friedman, Dreams in group psychotherapy: Theory and technique (pp. 37-45). London and Philadephia: Jessica Kingsley Publishers. Rutan, J. S., & Stone, W. N. (1993). Psychodynamic group psychotherapy. New York: The Guilford Press. Řiháček, T., Hytych, R. (v tisku). Metoda zakotvené teorie. In T. Řiháček, I. Čermák, R. Hytych (Eds.), Kvalitativní analýza textů: čtyři přístupy. Brno: MUNI Press. Sanford, J. A. (2003). Sny a uzdravení. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka. Shuttleworth-Jordan, A. B., Saayman, G. S., & Faber, P. A. (1988). A systematized method for dream analysis in a group setting. International Journal of Group Psychotherapy, 38, 473–489. Schredl, M. (1995). Creativity and dream recall. Journal of Creative Behavior, 29 (1), 16–24. Schredl, M. (2000). Gender differences in dream recall. Journal of Mental Imagery. 24, 169–176. Schredl, M., & Doll, E. (1998). Emotions in diary dreams. Consciousness and cognition, 7, 634- 646. 149

Schredl, M., Siric, P., Gotz, S., & Wittmann, L. (2003). Dream recall frequency, attitude towards dreams and openness to experience. Dreaming, 13, 145-153. Schwartz, W. (1990). A psychoanalytic approach to dreamwork. In S. Krippner (Ed.), Dreamtime and dreamwork: Decoding the language of the night (pp. 49-58). Los Angeles, CA: Jeremy P. Tarcher, Inc. Schwitzgebel, E. (2002). Why did we think we dreamed in black and white? Studies in history and philosophy of science, 33, 649-660. Siegel, D. F., & Hilsenroth, M. J. (2013). Process and technique factors associated with patient ratings of session safety during psychodynamic psychotherapy. American Journal of Psychotherapy, 67(3), 257-276. Sirois, F. (1994). Dreaming about the session. Psychoanalytical Quaterly, 63, 332– 345. Skála, M. (2008). Sny z pohledu psychologa. In In J. Starý & J. Hrdlička, Spánek a sny (pp. 254-283). Praha: Herrmann & synové. Sládek, P. (2008). Filozofové, mystici a čarodějové: Spánek a sen v rabínském judaismu. In J. Starý & J. Hrdlička, Spánek a sny (pp. 103-128). Praha: Herrmann & synové. Smith, C. (1993). REM sleep and learning. In A. Moffitt, M. Kramer, & R. Hoffmann (Eds.), The functions of dreaming (pp. 341-369). Albany: The state university of New York Press. Solms, M. (2000). Dreaming and REM sleep are controled by different brain mechanisms. Behavioral and Brain Sciences, 23, 843-850. Sparrow, G. S., & Thurston, M. (2010). The Five-star method: A relational dream work methodology. Journal of Creativity in Mental Health, 5, 204–215. Starý, J., & Hrdlička, J. (Eds.). (2008). Spánek a sny. Praha: Hermann & synové. Stickgold, R., Scott, L., Rittenhouse, C., & Hobson, J. A. (1999). Sleep-induced changes in associative memory. Journal of Cognitive Neuroscience, 11(2), 182–193. Strauss, A.; Corbin, J. (1999). Základy kvalitativního výzkumu: Postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Albert. Strupp, H. H., Howard, K. I. (2003). A brief history of psychotherapy research. In M. D. K. Freedheim (Ed.), History of Psychotherapy, a Century of Change (pp. 309 – 334). Washington, D.C.: American Psychological Association. Široký, H. (2001). Meze a obzory psychoanalýzy. Praha: Triton. Timuľák, L. (2005). Současný výzkum psychoterapie. Praha: Triton. Trojan, S. (1997). Tělověda. Praha: Grada Avicenum. Ullman, M. (1996). Appreciating dreams: A group approach. Thousand Oaks, CA: Sage Publications Van de Castle, R. L. (1994). Our Dreaming Mind. New York: Ballantine Books. Vollmar, K. (1994). Síla snů. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka. Voss, U., Holzmann, R., Tuin, I., Hobson, J. A. (2009). Lucid dreaming: a state of consciousness with features of both waking and non-lucid dreaming. Sleep, 32, 11911200. Vybíral, Z. & Roubal, J. (Eds.). (2010). Současná psychoterapie. Praha: Portál. Warner, S.L. (1983). Can psychoanalytic treatment change dreams? Journal of the American Academy of Psychoanalysis, 11(2), 299–316. Williams, D. C., & Levitt, H. M. (2007). Principles for facilitating agency in psychotherapy. Psychotherapy Research, 17(1), 66-82. Willig, K. (2006). Introducing qualitative research in psychology: Adventures in theory and method. Maidenhead: Open University Press. 150

Wolk, D. J. (1996). The psychodramatic reenactment of a dream. Journal of Psychodrama, Sociometry and Group Psychotherapy, 49, 3–9. Wonnell, T., & Hill, C. E. (2000). The effects of including the action stage in dream interpretation. Journal of Counseling Psychology, 47, 372–379. Yalom, I. D., Leszcz, M. (2007). Teorie a praxe skupinové psychoterapie. Praha: Portál. Zack, J. S., & Hill, C. E. (1998). Predicting outcome of dream interpretation sessions by dream valence, dream arousal, attitudes toward dreams, and waking life stress. Dreaming, 8(3), 169–185.

151

VII.

PŘÍLOHY

Seznam příloh Příloha č. 1: Text oslovovacích emailů Příloha č. 2: Seznam okruhů a otázek k interview Příloha č. 3: Seznam kategorií a jejich dimenzí Příloha č. 4: Přepis snů Příloha č. 5: Tabulky příslušnosti snů k základním kategoriím

Seznam obrázků a tabulek v textu Obrázek 1: Pracovní model snového procesu .......................................................................... 71 Tabulka 1: Výzkumný vzorek .................................................................................................. 69

152

Příloha č. 1: Text oslovovacích emailů

Vybraní účastníci byli osloveni nejprve krátkým obecným kontaktním emailem. V případě projevení zájmu následoval podrobnější informativní email. Kontaktní email: Ahoj XY, provádím výzkum v rámci své diplomové práce, která se zabývá skupinovou prací se sny. Zajímají mě zkušenosti lidí, kteří si tím prošli, a také to, jakým způsobem z ní těţí. Nebo co si o tom myslí. Zkoumám to formou asi hodinového nahrávaného rozhovoru. Celé by to bylo samozřejmě anonymní, rozhovor budu přepisovat. S Terapeutem jsem se dohodl a mám jeho „svolení.“ Pokud bys měl/a zájem, ozvi se a já Ti pošlu podrobnější informace. (Rozloučení) (Podpis) Informační email: Ahoj XY, zde zasílám slíbené podrobnější informace. Bylo by dobré, kdyby ses vrátil/a ke dvěma aţ třem snům probíraných nejlépe nějakou skupinovou formou. Nejlépe na skupině nebo v Jevíčku, ale můţe to být i jinde na skupině. Můţe to být i individuální formou, ale alespoň jeden sen bych rád zpracovávaný skupinově. Mohou být starší i nové, kritérium výběru ponechám na Tobě. Budeš-li mít čas, sedni si se sny, nalaď se na ně, rozpomeň se na ně. Vzpomeň si, v jakém ţivotním období se Ti zdály, co se dělo před skupinou, jak probíhala skupina, co se na ní objevilo, změnilo apod. Nejde mi o detailní popis toho, co kdo říkal, ale o to, co uvízlo v paměti jako významné. A potom co se dělo v souvislosti se snem po skupině. Máš-li zkušenost s různými způsoby skupinového zpracování snů (interpretačně, konstelačně, proţitkově, imaginativně), můţeme to porovnat. Ale není to podmínka. Rád zodpovím další případné otázky. Souhlasíš-li, dohodneme se na termínu. (Pozdrav, podpis)

153

Příloha č. 2: Seznam okruhů a otázek k rozhovoru Před skupinou: Zkus se se mnou vrátit do doby, kdy se Ti sen zdál. Pověz mi o ní něco. Jak ses cítil/a, kdyţ ses probudil/a? Co jsi dělal/a? Proč sis vybral/a právě tento sen? Cos čekal/a od skupiny? Průběh skupiny: Můţeš přiblíţit, jak skupina probíhala? (Jak skupina reagovala na sen? Jak ses na skupině cítil/a? A co k tomu přispělo?) Co Ti skupina přinesla? K čemu se dospělo? K čemu jsi dospěl/a Ty? Co se na skupině stalo? Co dělal terapeut? Jak jsi vnímal/a jeho působení? Jak jsi vnímal/a ostatní členy skupiny? Přála by sis něco jinak? Chybělo Ti na skupině něco? Co Ti pomohlo? Co Ti bránilo? Po skupině: Co se ve Tvém ţivotě dělo po skupině? (Jak ses cítil/a? Jak dlouho to trvalo?) O čem tedy byl tento sen? Jaký byl jeho přínos? Závěr: Je něco, co bys chtěl/a ještě dodat? Chceš se mě na něco zeptat? Je něco, čemu bych měl lépe porozumět?

154

Příloha č. 3: Seznam kategorií a jejich dimenzí Přehled základních kategorií

Průběh snového procesu Fáze před snem Téma snu Ţivotní období před snem

Fáze mezi snem a skupinou Kritéria výběru

Fáze snového procesu na skupině Bezpečí na skupině

Očekávání od skupiny Vlastní práce před skupinou Přístup k práci se sny

Kdy a jak nastává změna Očekávání (splněná / nesplněná) Role terapeuta Výstup práce se snem Vztah ke skupině

Fáze snového procesu po skupině „Dojezd“ snového procesu Kdy a jak nastává změna Vlastní práce po skupině Výstup z práce se snem Přístup k práci se sny

Obecná přesvědčení o práci se snem Hodnocení průběhu skupiny Přesvědčení o podstatě a působení snů Reflektovaná zkušenost s podněty ze skupiny Reflektovaná zkušenost s proţitkovou prací Reflexe atmosféry na skupině Role terapeuta Smysl práce se sny Srovnání individuální a skupinové práce se sny Srovnání uvědomění a proţitku Vlastní práce (formy, srovnání) Přehled dimenzí základních kategorií

Bezpečí na skupině zábrany či obavy ano ne

způsoby vyrovnání se s obavou ze skupiny opatření sniţující míru rizika opatření integrující riziko přidáním hodnoty

„Dojezd“ po skupině emocionální komponenta

ano úvahy nad snovými uvědomění týkající obrazy a o průběhu se snových obrazů skupiny

ne akt

Hodnocení průběhu skupiny kladné

záporné

Kdy a jak nastává změna v průběhu skupiny

po skončení skupiny

155

nenastala / nepamatuji si

Kritéria výběru snů na skupinu téma snu

formální podoba snu

vztah ke snícímu

Očekávání od skupiny nedávání si očekávání

dávání si očekávání nová informace Emocionální saturace

splněná očekávání ano ne

Přesvědčení o podstatě a působení snů sen vyjadřující aktuální stav či dění

sen anticipační

sen jako agens

přesvědčení o působení snů

přesvědčení o povaze snů

Přístup k práci skupiny aktivní

pasivní

Reflektovaná zkušenost s podněty ze skupiny výhody

nevýhody

podmínka

Reflexe atmosféry na skupině/ reflexe atmosféry v Jevíčku Role terapeuta aktivní

pasivní

role

Smysl práce se sny hedonistická úroveň

procesuální úroveň

individuační úroveň

Srovnání individuální a skupinové práce se sny individuální výhody

skupinová nevýhody

výhody

nevýhody

Srovnání uvědomění a proţitku proţitek podmínka existenciální rovina

rozumová rovina

výhody individuační rovina

uvědomění

přímé srovnání

nevýhody Formální rovina

sociální dimenze

Téma snu dle obsahu osobnostní procesuální

anticipační

dle funkce vyjadřující sny aktuální stav či s opakujícím se dění tématem

sny jako agens

Vlastní práce se sny po probuzení

po skupině

dlouhodobě po skupině

156

formy vlastní práce

srovnání s dalšími formami

Výstup práce se sny emocionální doprovod

uvědomění jako obohacení

uvědomění jako akt a rozhodnutí

konkrétní změna

praktické dopady v souvislosti sprací na sobě

bez výstupu / nepamatuji si

Vztah ke skupině obecně

relevantní události

vlastní aktivita na skupině

vědomí potřeb

Ţivotní období před snem událostí

něčím významné emocionálně potřebou

157

nijak významné aktivitou

Příloha č. 4: Přepis snů

Hořící zásuvka Takţe ten sen je z prosince roku 2003, a nazvala jsem si ho „Hořící zásuvka“, a byl to sen, kde… on se odehrával… řeknu to jenom zhruba, zkráceně, odehrával se v našem obývacím pokoji, to znamená u nás doma, tam, kde běţně jsme tehdy bydleli. S tim, ţe tam byla nějaká, byla tam ten můj muţ, byly tam ty děti, byli tam i nějací jiní, jakoţe přátelé s dětmi a já jsem doţehlovala prádlo a věděla jsem, ţe nějaká ta zásuvka není úplně v pořádku. A kdyţ jsem to prádlo doţehlila, tak jsem chtěla to prádlo… to šňůru z té zásuvky vytáhnout a (eee) došlo tam k takovému efektu, tam je to hodně podrobně rozepsané, ale to asi to asi není v tuhle chvíli tak důleţité… Tak ţe to vypadalo v té chvíli jako malý ohňostroj, ţe to vydávalo výboje. No a já jsem se toho lekla, přesto jsem to rychle jako vyndala a to pokračovalo, ten efekt, a já jsem byla překvapená, ţe všichni v tom obýváku na to koukají jako na nějaké… jako nějakou zábavu, jo, kdyţ si člověk dívá na ohňostroj a nechápala jsem, ţe nemají obavu a ţe od toho neodejdou. A pak se to změnilo v to, ţe jsem nakonec… a i ten manţel nic nedělal, nikdo nic nedělal, jen na to všichni čučeli, takţe jsem v jednom okamţiku vystřelila do předsíně a snaţila se všechny pojistky vypnout. A tam to bylo tak, ţe vlastně, jakoby pojistky od těch zásuvek, jako nešlo to pořád, nešlo to vypnout, jako pořád to zachovávalo tu polohu, ţe to bylo aktivní, a šly vypnout jako jen ty vlevo od toho. A já jsem si začala uvědomovat, ţe tam hrozí fakt jako nějaký výbuch nebo i ohroţení jakoby toho domu jako takového nebo nějaký otřes, takţe se tam v jednom okamţiku všichni nacpali do pracovny, coţ byla nejmenší místnost v tom bytě a i proběhly nějaké… moţná to přečtu ten konec… nějaké otřesy. A kdyţ jsme potom otevřeli dveře do té předsíně, tak jako by paradoxně jako bylo všechno pod vodou, jakoby, věci byly mokré, jakoby, jo, jako jak tam došlo ke změně té… místo oheň, tak voda. Mmm… Takţe, zrak mi padnul, jo, na taburet, coţ je taková ta kostka jako k sedačce, která byla najednou na jiném místě, který stál v předsíni blízko dveří do obýváku a nejenţe byl mokrý, ale všimla jsem si, ţe z velké části té sedací plochy ţe je v uvozovkách vyšisovaná. A ve skutečnosti byla jasnější neţ ta původní. Z běţného hlediska by člověk řekl zničená. A zároveň jsem si uvědomila, ţe je to sedačka relativně nová. Kdyţ jsem viděla ty mokré koberce, řekla jsem dětem, ať jdou jen ty, co mají papuče, a pak jsem tam prostě sháněla pro ostatní lidi papuče, aby nebyli mokří, jo? Jako ţe to je zhruba obsah jako toho… toho snu.

158

Těhotná Daniela Těhotná Daniela byl sen, ve kterém byly tři postavy. Byla jsem tam já, můj muţ a Daniela, coţ jsem i v tom snu věděla, ţe je jeho bývalá milenka. Ovšem byla tam těhotná a byla tam u nás doma. A to, co mě tam pobuřovalo, bylo… Je krásné, ţe v tomto snu uţ jsem se teda vyjevovala i s těma emocema. Uţ já, ne zásuvka, ale uţ já. Ona si tak lehla nabok, na tu sedačku a ten můj manţel si tak k ní jako přilehl… Ale tomu teda ještě předcházelo to, ţe ona ho v jednu chvíli vzala za kotníky a nějak s ním jako ţe, byť v tom snu těhotná, jako ţe točila, jo? Ale já jsem to brala tak, ţe se mi to nelíbí a ţe tam mezi nima probíhalo něco, co by z mého pohledu nemělo. To byly jakoby dva obrazy: jeden byl v tom obýváku a pak to pokračovalo dál. Tady píšu, ţe: „Jakmile vidím, ţe Luboš si k Daniele přilehává, okamţitě vystartuju a slovně se do nich do obou, ale víc do Daniely, pustím. Má slovní sprcha je ve smyslu, ţe to, co mezi nimi uţ bylo, uţ stačilo, a ţe to, ţe Daniela je teď těhotná, chudinka…“ Protoţe předtím se chovala a vyjadřovala tak, ţe je osamělá. „Jako by měla na Luboše nějaký nárok. Ţe to je prostě její problém.“ No a já jsem křičela, ţe ona má Vaška, coţ byl skutečně i její manţel, jo? „A to, ţe teď to má s tím svým nový partnerem takové, jak to má…“ Coţ zase bylo vypůjčené krásně z reálného ţivota, protoţe to skutečně byla milenka mého bývalého muţe, pak se vdala za svého původního kluka a pak se od něho… rozvedla se s ním, mají střídavou péči, a pak šla k nějakému chlapovi, ale nebyla s ním nějak spokojená (nezřetelné). No a já jsem v tom snu, jakoby ty reálie byly vypůjčené v tom smyslu, ţe jsem věděla, ţe je to ona, ţe má nového partnera, ţe jsem řvala po ní, ţe je to její problém a ne aby tady otravovala jakoby Luboše. „Luboš se u toho všeho tvářil pro něj zcela typicky, jako malé poddajné dítě, které podléhá střídavě tomu, kdo to s ním umí, a střídavě tomu, kdo na něj udělá bububu. A jasně mu vymezí hranice. V jeho výrazu především chyběl jeho vlastní názor, zcela podléhal momentální situaci.“ To bylo krásné, taky vypůjčené fakt z reálu. No a teď po tom mém slovním výbuchu jsme všichni tři stáli a teď ta Daniela se snaţila opět Luboše uchopit za ten kotník se záměrem, ţe s ním bude zase dělat ten kolotoč. A to jsem na ni nastoupila uţ podruhé a tentokrát fyzicky. Ona se mě zalekla a utekla na záchod, kde se zamčela. „Měla jsem záměr udělat jí totéţ, bez ohledu na její těhotenství. Ona to vycítila a prchla na ten záchod.“ Ještě jsem se Luboše ptala, jestli mu to dělá dobře, on tvrdil, ţe ne, ţe mu to nedělá dobře, ale podléhal. „Byla jsem tak v ráţi, ţe jsem si umanula, ţe jí to udělám a ţe mi neuteče. A tak jsem vzala v předsíni Lubošovy klíče, zamkla jsem ten byt, ty klíče jsem schovala někde v předsíni…“ A prostě jsem čekala, aţ ona vyleze, ţe bude nucena z toho záchodu někdy vyjít. „A kdyţ jsem ty klíče

159

schovávala, tak Luboš mě zahlédl a usmíval se ve smyslu, ţe jsem potvora, jeho úsměv působil potutelně a přátelsky.“ Takţe jsem schovala prostě do nějakého malovaného hrnku ty klíče. A potom byl třetí obraz, ţe my tři zase na jiném místě, ale zbytek zapomenut, jo, Těhotná Daniela tam uţ nebyl… ten děj nebyl dokončený. Marie Sen, který se mi dnes zdál, se zpočátku motal kolem dvou hlavních postav seriálu Řím, konkrétně tam byl Titus Pullo a bylo to krátce po smrti jeho přítele Lucia Vorena. Pullo dal svobodu Vorenovým otrokům. Najednou se na scéně objevil Jeţíš a Vorena vzkřísil z mrtvých. Pak následovala sexuální scéna, v níţ se Panna Maria milovala s Jeţíšem… Po vášnivém aktu Jeţíš smutně řekl: “Tak jsme to udělali. Zaloţili jsme dynastii, rodovou linii, kvůli které se v příštích staletích povedou strašlivé války.“ Objevil se sled obrazů plných krvavých bojů, byli tam rytíři na koních, hořící města… Běhal z toho mráz po zádech. Bylo to hrůzné a současně fascinující. Velkolepé… Potud jsem byl ve snu jako vnější pozorovatel. Najednou jsem byl, nyní uţ osobně, v nějakém prosvětleném obydlí s šikmými stěnami, byla tam Maria a malý Jeţíšek nějak upevněný, jakoby přilepený, nad lůţkem ke stěně. Byl takový baculatý a růţovoučký. Maria mě začala svádět. Vzbudila ve mně touhu, ale byl jsem současně v rozpacích. Ukázal jsem na Jeţíška: “A co on? Uvidí nás.“ řekl jsem. “On spí,“ řekla spikleneckým hlasem Maria, strčila do mě, padl jsem na lůţko, ona si na mě vylezla, stáhla mi kalhoty ke kolenům (byl jsem oblečen jako v současné době, měl jsem rifle), usedla na mě a začala se se mnou vášnivě milovat. “Počkej, vysvleču se úplně,“ zašeptal jsem. A v té chvíli se na to Pánbůh asi uţ nemohl dívat a rozezněl budík.

Skandál Jedeme v autobusu, jsme nějaká výprava a ten autobus nám patří (není to linkový spoj). Celé naší skupině šéfuje charismatický muţ, o němţ přemýšlím jako o Diktátorovi (budu ho tak dále nazývat). Seznámil jsem se s ním na nějaké akci, ze které se stal LARP, ale nebylo jasné, zda je to doopravdy nebo hra. Tam, kde jsme tehdy byli, měl společnici, krásnou nakrátko ostříhanou

160

tmavovlasou ţenu sportovní postavy, která mě začala svádět. Byla velmi přitaţlivá. Nebránil jsem se, i kdyţ jsem věděl, ţe je to konkubína toho Diktátora a vnímal jsem to jako nebezpečné. Pak jsme se milovali, uvědomil jsem si, ţe jsem nepouţil kondom, ale bylo mi to jedno, vychutnával jsem krásu okamţiku. (Toto byla asi retrospektiva.) Jeli jsme tím autobusem a asi hodně pršelo. Povídali jsme si. Měl jsem s sebou nějaké prostředky, které jsem minule dostal. Byl mezi nimi dřevěný štít, jakoby domorodý. Říkal jsem si, ţe s ním budu cvičit společně s bokenem (dřevěná katana). Jeli jsme tím autobusem, bylo nás tam víc a kaţdý z nás tam hrál nějakou roli, ale pamatuji si pouze jednu ţenu, která byla rabínka nebo prostě duchovně zaměřená osoba liberálního raţení (budu ji nadále označovat slovem „rabínka“; pokud jde o role, není jasné, jestli to byla role ve hře nebo zda ta ţena byla ve skutečném ţivotě opravdu rabínkou), a Diktátora. Nejsem si jist, zda rabínka a diktátorova konkubína byly jedna a tatáţ ţena nebo zda byly dvěma různými ţenami. Dojeli jsme k domu na Výstavní (měli jsme tam byt, kde jsem vyrůstal a často se tam ve snech vracím) a zastavili jsme, protoţe jsme si všimli, ţe je tam těţce podmáčený terén, v němţ se uţ několik aut zcela potopilo, i kdyţ naštěstí nikdo nezemřel. Pamatuji si tam, jak nějaká ţena vylézala z okénka potápějícího se auta, které bylo navíc střechou dolů. Vystoupil jsme a někam jsme šli, asi do toho domu na Výstavní, a já jsem obcházel senilní stařenku, která se hodně podobala mé mrtvé tetě z otcovy strany. Dál o ní budu hovořit jako o „tetě“. Procházeli jsme domem, moţná to byl zvenku dům na Výstavní, ale uvnitř to bylo magické místo. Nevím přesně, co tam bylo, ale proţíval jsem to jako hru. Po nějaké době jsme zpozorovali, díky té senilní tetě, která něco upustila, ţe kdyţ se něco hodí na zem, získá to podobu (pravděpodobně ve smyslu pravé podoby či esence) původního majitele. Ukryli jsme se do stínu a před některými tvory, kteří se takto zrodili, jsme vycouvali, jindy (někomu se ta věc změnila v myš). (…nečitelné…). Nevím co se tam objevilo mně a rabínce. Ještě v tom domě se nám ztratila ta tetička, hledali jsme ji a měli o ni obavy. Pak tam hodil na zem něco svého Diktátor. Podlaha, která vypadala jako ze skla začala praskat a rodilo se z ní cosi monstrózního, nějaký pařát, spár větší neţ člověk. Prchali jsme pryč, ale šlo to po nás. Kdosi v té chvíli hlasitě křičel „Skandál! Skandál!“ A to mě probudilo. 161

Satai Tady u toho prvního snu, to byly čtyři obrazy různý. Ten první byl: škola, sedím v řadě lavicí a všechno je v pohodě. Potom následuje střih, sedím na stejným místě po letech, po mnoha letech. Učitelé jsou jiní a já sedím mezi tím kamarádem, kterého znám, a nějakou další osobou. A oni si přese mě povídají a já závidím, ţe nemám kamaráda ţádnýho, tak jako oni dva. Druhej obraz. To byla nějaká vrátnice, turnikety brány, které dávkují lidi. Lidi… ale ti lidi tam ţádní nejsou. Já tam nějak stojím, mám na sobě jenom trenýrky a snaţím se tam někde schovat. To je v podstatě všechno. Jenom se tam nějak schovávám na vrátnici. Nejvýznamnější část tady tohodle snu je ta třetí. Přijede vlak na nástupiště a z něho vystupují lidi. Je to konečná kolej. Vystoupí hezká holka, blondýna, a nese v ruce satai tyčinky. Nevim, jestli víš, co je to satai tyčinka. To je takovej typickej asijskej pokrm na špejli. Nějaké špejli nebo na kusu dřeva jsou napíchaný různý části potravin. Je tam nějaký maso, zelenina, v podstatě je to něco podobnýho jako raţniči. Ale typicky je to jenom maso nebo zelenina, který se rychle osmahne na nějakým ohni a na místě se to na ulici prodává. Je to typický pro jihovýchodní Asii, je to myslim malajský jídlo původně. A ona nese v ruce tři ty tyčinky, takhle je drţí, nese je kolegům jako dárek na rozloučenou. Já jsem tam jenom jako… Já jenom pozoruju tu scénu s vrchu. A vidím, já vím, ţe taky budu mít vţdycky dárek pro někoho, kdyţ to bude potřeba. Tady ty satai tyčinky. Ten sen má druhou takovou zajímavou část, která se mně těţko vysvětluje. Za tím vlakem je v tom kolejišti taková jáma, betonová, asi metr hluboká, a v té jámě leţí takhle hlavama proti sobě ţeny. Tady mají střídavě hlavu a tady nohy. Asi jich je pět. A zpívají. Zpívají takovým zvláštním melodickým způsobem. Kterej se mě, jak říkám, těţko popisuje… Je to, jestli znáš ABBU, předtím neţ to byla ABBA, tak oni… jeden z nich byl ve skupině, která se jmenovala „Hotanai Singers“. A ti zpívali takovým zvláštním melodickým způsobem a švédsky, takţe to znělo tak jako velice zajímavě. Tyto ţeny zpívaly stejným způsobem, asi taky švédsky. A to je celý tady k tomu obrazu. Pak tam byla ještě čtvrtá část: autobus, kde vedle někoho sedím. A kdyţ jedu zpátky tím autobusem, tak je to místo uţ zabraný, a já si potřebuju sednout, ale všude je plno. A já tam tak stojím a nechce se mi nikam somrovat a je mně líto, ţe mě nikdo nechce pustit sednout. Tak to je celý, tady ten první sen.

162

Udivující Indie a Khmerská princezna Tak tady tenhlecten sen, ten má dvě scény. Ta první je taková jako poměrně komplexní a odehrává se jednom takovým dalo by se říct samostatném vesmíru. Já stojím ve frontě na jídlo, v přízemí nějakého baráku. A je to v cizině, já vím, ţe je to v Indii. Ale nejsou tam ţádný indický reálie. Celej ten, celý tady tohlencto se odehrává v Indii, ale přitom tam není skoro nic indickýho. Je tam nějaký ve frontě na jídlo, oslovím nějaké cizince, myslim si, ţe jsou to 2 holky, ale je to holka a kluk, Češka a český průvodce. O něčem se bavíme. Oni… potom vyjdeme ven před ten dům a tam se ukáţe, ţe ten jakoby vesmír nebo prostor toho snu je taková dlouhá ulice, takhle jakoby do „U“, prohnutá a ještě v tom niţším bodě mírně zahnutá doleva, takţe to není úplně takový… Je to jakoby na vnitřku válce, taková dlouhá ulice. Na jedné straně je nějaká skupina domů, asi šesti, pak jakoby prázdno, dole vlevo je nějaký stánek, to vidím uţ na začátku. A na konci je skupina asi šesti domů. A z toho místa, kde stojím, přes ten střed na tu druhou stranu jsou to nějaké kilometry jakoby daleko. A kolem toho je prázdno. Já teda vyjdu ven a tadyty dvě osoby se rozběhnou a běţí na tu druhou stranu té ulice, já chvilu váhám, ale potom se rozběhnu za nimi. Dole proběhneme po levé straně kolem stánku, dojdu na konec a doběhneme na konec. Tam uţ ty dvě holky si v nějakém takovém krámku na pravé straně ulice koupily plato špaget. Tady ještě musim dodat, ţe pořád se to odehrává v Indii, já vím, ţe to je Indie, ale nejsou tam ţádný indický reálie. Ten obchod, tady tenhlecten stánek, vypadá jako cukrárna, jako je tam takový to plexisklo v cukrárně a za ním sou ty potraviny a mě udivuje, ţe v Indii tam maj jakoby obrovskou hromadu špaget. A ty holky si koupí plato jakoby velkejch těch špaget a ty špagety sou tam tak jakoby srovnaný do jakoby vlnovek nebo skoro jakoby vánoček, do jakoby pravidelnýho tvaru relativně na to, ţe jsou to špagety. A na nich jsou kostky balkánskýho sýra a takovej jako zelenej špenát. Tohlecto mě prostě udivuje, protoţe to vůbec není indický. To Tě udivovalo uţ v tom snu? Uţ v tom snu. Já nad tím taky přemýšlím, jestli si to mám taky koupit, protoţe to je levnější, ale… je to levný, ale mně špagety nechutnaj. Hned vedle toho, nebo za tím, v řadě, je další stánek. Ten má pult poměrně vysoko, ve výši hlavy je pult. A tam jsou zase špejle a na těch špejlích sou napíchaný smaţený ryby. A nějakej člověk tam vţdycky na špejli napíchne rybu, strčí ju do friťáku, osmaţí ju a potom ju tam jako nabízí k prodeji. Já bych si strašně rád tady nějakou tu rybu koupil, ale vím, ţe na to… jo, a on vyvolává cenu nějakou, ale já na to nemám peníze. Coţ mě mrzí, celkem. A otočím se a jdu zpátky po té ulici dolů, do toho jakoby průhybu. Tam bylo, jak jsem říkal na začátku, tam byl po levé, teďka kdyţ se

163

vracím, tak po pravé straně, stánek. A tady je potřeba říct, ţe já se zabývám sportem, kterej se menuje orientační běh a ten se nějakým způsobem promítá skoro do kaţdýho mýho druhýho snu. A tady v podstatě ty sny, ty tři, jsou výjimečný tim, ţe ten orienťák se vyskytuje jenom tady teďka v tomhletom snu. To znamená: je tam ten stánek, já vím, ţe to je někde jakoby stánek na závodech, ale zase mě udivuje, proč to je jakoby v Indii, v tom snu. V tom stánku je v jedné části stánek s jídlem, kde jsou, kde dělají, kde mají nějaký smaţený klobásy a takový věci. A v druhé části je nějaká nástěnka, kde jsou výsledky těch závodů. Kdyţ jdu blíţ, tak mě udiví dvě věci: jednak těch výsledků je tam velice málo, jsou napsaný azbukou a je tam moje jméno někde, vidim, ţe tam je moje jméno, a to mě překvapuje, protoţe vím, ţe jsem ty závody neběţel. A poslední věc, která tam je, je, ţe je tam mapa, podle který se ty závody běţely a je tam záznam z GPSek těch závodníků, ale vytištěnej na té mapě, takovym způsobem, ţe to nemá vůbec ţádnej smysl. Nedává to ze sportovního hlediska ţádnej smysl, ten obrázek. Tak to mě udivuje. To je konec první části tady toho snu a pak tam byla ještě druhá… druhej, úplně nesouvisející obraz, kterej sem měl pojmenovanej „Khmerská princezna.“ Je vodopád, někde v Asii, pravděpodobně v Kambodţi. Vodopád, v tom vodopádu stojí dívka, která je vícemé… je nahá, ale… je poznat, ţe je nahá, ale není nic vidět, protoţe stojí v tom vodopádu a je tam… kouká jí jenom hlava z vody. A je vidět, ţe je taky celá potetovaná úplně, a ta dává rozhovor německé televizi. Je tam kameraman, zvukař a nějakej ten redaktor. Stojí před (nezřetelné) a dělají s ňou nějaký rozhovor. A tadyta princezna ještě navíc dělá shyby v té vodě, aby ukázala, ţe je silná. Ti redaktoři dodělají s ní ten rozhovor a strašně rychle začnou odcházet, aţ jakoby utíkat, aby stihli v redakci včas uzávěrku i s tim materiálem. A běţí kolem nějaké skály, kde stojí nějací ti lidi, jakoby ti domorodci, a vyběhne za nima nějaký pes, začne na ně štěkat a ti domorodci se jim smějí a utíkají a smějí se jim. Tady od těch třech redaktorů vyběhne hranostaj s kohoutím hřebínkem, zpátky, podívá se na ty lidi, co tam stojí, a zase zaběhne. To je celý.

164

Golem a mafián ten měl několik částí, který se odehrávaly tak nějak jakoby shora dolů. Začínalo to myslím tak, ţe jsem někde na nějakém rozcestí stál, čekal, někdo tam přišel, vrazil mi do ruky samopal a pak jsme šli nějakym jakoby hlubokým s vysokýma skalníma stěnama zhruba jako jánevim v Labských pískovcích. Na jedné té skále stála vysoká katedrála, tam jsem měl nějak vystřílet ten samopal do nebes, celý to bylo takový temný, tadyta část končila tim, ţe jsme potom nějakym srázem na konci toho údolí se šplhali vzhůru. Druhá scéna byla, ţe jsme zase stáli, já určitě a asi skupina nějakých dalších lidí na rozcestí někde v lese, kde odbočovala nějaká cesta, my jsme, já jsem přemýšlel, jestli jsme tam správně a máme odbočit. My jsme tam byli na kolech a já jsem šel bez kola se jako podívat dál a zjistil jsem, ţe máme mapu, která je ale špatně, a ţe ta správná odbočka je aţ o něco níţ. Takţe jsme museli nějak sejít a jít… Pak jsme jeli nějak dál, další část se odehrávala na kraji nějakého lomu nebo srázu, kde stála nějaká skupina lidí nad takovým úzkým komínem, tam byla jakoby moţnost sjet tím komínem a dostat se velice rychle dolů, já uţ jsem si tam jakoby nastoupil do toho komína, ve smyslu jakoby teda horolezeckým, komína teda a byl sem tam jenom opřenej o rukách a uţ připravenej sjet dolu, ale rozmyslel sem si to, vylezl jsem z toho a šli jsme, pokračoval jsem dolů nějak jakoby pěšky a potom následovala další část, kde stojím na nějaké lávce, takové zhruba jako jak bývá nadchod na nádraţí, a z takových po těch bočních lávkách jakoby zespodu přicházely davy lidí. Byli to orienťáci v dresech orienťáckých, kteří šli na start nějakých závodů. Já si z toho pamatuju nebo to hlavní, co mě tam utkvělo, byl… byla jedna skupina, kteří měli na sobě luhačovický dresy nebo dresy oddílu z Luhačovic. Potom jsem se vydal nějakým… po nějaké cestě, která mírně stoupala a tam se to začalo nějak dramatizovat, myslim si, ţe někdo… ţe to bylo tak, ţe někdo mě… někdo silný mě nějak zajal a zavřel do vězení. A přišla postava, kterou jsem nějak… myslim, ţe uţ při zapisování toho snu jsem ji popsal jako Golem. Zhruba jako takový jako ne hliněný, ale takový jako ten originální golem, ne ta hliněná karikatura. A ten za mě zaplatil jánevim kauci nebo něco a dostal mě z toho vězení ven, ale ne aby mě pustil, ale aby mě odvedl k někomu. A někam mě vedl takovým způsobem, ţe se s ním nedalo vůbec prostě nějak jako vůbec nějak jako debatovat, prostě jakoby „z louţe pod okap“ jsem měl v té chvíli pocit. A dovedl mě do místnosti, která vypadala tak jako hradní mučírna, taková velká čtvercová místnost v nějakym hradě, kde v nepravidelné různé úrovni podlahy v té podlaze byly hlubokánský díry, a na straně u jedné zdi stála postava, kterou jsem uţ při zapisování toho snu popsal jako „ďábel-mafián“

165

myslim ţe. Ale jako velice těţko se dá… tohlencto byly jako dvě nejbliţší slova, který mě napadly a daly se jednoduše zapsat, ale myslim si, ţe jsem tam měl celou řadu dalších charakteristik jako jánevim „zločinec“, „politik“, taková jako velice mnohovrstevná postava. Darth Vader, něco takovýho, jo? A tak ta tam stála jakoby v dáli a k té mě ten golem dovedl. A já jsem nějak přemýšlel, co po mně chce, protoţe jsem věděl, ţe já nemám vůbec nic, co bych tady té postavě mohl poskytnout. Potom tam byla ještě, teď si nevybavuju přesně, ve které části toho snu bylo, ale věděl jsem, ţe já mám na ruce prsten, kterej by mně mohl nějak jednoduše pomoct. Ale věděl jsem, ţe ten prsten, i kdyţ je to jakoby nějaká mocná věc, tak ţe to zároveň není to, co by tady ten ďábel-mafián chtěl. A nějak jsem si ho v podstatě dobrovolně stáhnul z toho prstu a pustil ho na zem. A ten prsten tam potom leţel a já jsem věděl, ţe by ho… jo, to bylo ještě v té další části. Tady v téhlencté první části ještě v tomhlenctom ten golem mě vzal na ramena a ţe mě bude mučit. A to takovým způsobem, ţe se mnou skákal přes ty hlubokánský propasti, který v podlaze tadyté místnosti se nacházely. Takţe on mě vzal na ty záda a teď přeskočil, skákal přes tu propast a letěl tak jako pomalu a ve mně to vyvolávalo takový jako pocit na jedné straně strach velkej, ale na druhé straně to bylo trochu vyloţeně fyzicky příjemný, protoţe ten pocit byl podobnej, jako kdyţ v autě najedeš na takovej a ono Tě to tak jakoby nadnese nebo na nějaké horské dráze lehčí, jo, tak se Ti jakoby příjemně zvedne ten ţaludek a zase se usadí. A takovejhle intenzivní fyzickej pocit v tom snu byl. A já jsem… vím, ţe jsem přemejšlel, co je to jako za mučení, kdyţ to takhle jako na jedné straně z toho jakoby je ten strach, na druhé straně je tam tady tenhlencten, dalo by se říct, celkem příjemnej pocit. A potom, v dalším obraze, uţ stojíme v nějaké zase podobné místnosti, ale je to ve věţi, nějaké jako hluboké věţi. Nahoře je to otevřený a je tam vidět nějaký tmavý nebe a někde hodně vysoko. Tam su s tim, uţ jenom s tim golemem a mám ten prsten, ten si stáhnu s prstu a on tam spadne na tu podlahu a já tam vím, ţe by mně mohl pomoct nějak vyřešit tu situaci, ale nechávám ho tam leţet. A ten Golem nějak udělá na zeď té věţe takový pruhy svislý, nějaké světélkující barvy, abych nemohl nějak vylézt po té zdi nahoru. Tohlencto trošku připomíná tu scénu, jestlis viděl posledního Batmana, Temný rytíř, jak je tam někde zavřenej v tom vězení a musím po tom vylézt po těch výstupkách nahoru, jestlis to viděl. Ale zhruba takhle nějak jako to vypadá. Akorát ţe to byla teda čtvercová místnost, nikdo další tam nebyl a nebyly tam ty výstupy a já jsem se měl nějak teda dostat nahoru. A to je celý, no.

166

Sen Likvidace To bylo poblíţ rodné hroudy. A došlo tam ke smrti nějakýho člověka, kterej v souladu s jakýmsi opakovaným tématem mě nějak ohroţoval v tom snu, jo? A v ten moment, kdy on umíral, jako byl nějak zraněnej, se tam objevila organizovaná skupina lidí, kteří ho s vysokou mírou profesionality zlikvidovali. Zavřeli ho do jakýhosi zařízení, který toho člověka rozlisovalo a ten člověk v podstatě zmizel, jo? Oni byli organizovaná, s prvky vojenského výcviku. Byla to skupina jak z nějakýho mrazivýho filmu. Já jsem tomu přihlíţel a nerozuměl jsem tomu. Ty lidi sem neznal, tu skupinu sem neznal v tom filmu. A skončilo to s likvidací toho jakýhosi útočníka. That’s it.

Sen Cestovní Cestovní. Další opakovaný téma, snový, pro mě, do nedávné doby bylo, ţe sem zejména po návratu z nějaké cesty měl přechodovou jakousi fázi, dvě aţ tři noci, ţe jsem se budil dezorientovaný v noci, zmatený. Připadal jsem si na různých místech. Často v nesouladu s tím, kde jsem byl. Byl jsem třeba naráz v poušti a nechápal jsem, jak se tam dostala nějaká věc z mé loţnice. Čučel jsem na to deset minut zhruba, odhadem. Byl jsem totálně z toho zmatenej. Aţ potom se to překlopilo trošičku víc do té rozumové reality a rozum mně řekl: „Hej, seš doma!“ (smích) Takţe to takhle prolínalo. Do toho se mně zdály sny, ţe sem někde, mám časovej přes, aby mě něco neujelo, mohl bych zaspat nebo tak. A tady toto mě pronásledovalo jako opakovaný téma, ţe mám strach, aby mně neujel nějakej dopravní prostředek, většinou něco, co… ten lístek na to stojí víc peněz, tak jsem měl… měl jsem to za nějakej dobrej tarif, jo, tak kdyby mně to ujelo, tak bych ten dobrej tarif uţ nesehnal na další let nebo další jízdu. Takţe v podstatě mě tam tlačila ta ekonomika, nějak na pozadí, ale toto bylo opakovaný téma. Kdyţ jsem to potom na skupině vytáhl, tak mně k tomu spontánně někteří, včetně Terapeuta…

167

Sen Mrtvý otec Měl sem jedno téma takový, se kterým sem byl u Vladimíra, byla to opakovaná noční můra. Bylo to po smrti mýho otce, kterej zemřel, a já sem potom po několik měsíců měl opakovaný ţivý sen, ţe v pokoji, kde spím, ţe on tam přichází. Ţe stojí a je na chodbě a chce jít dovnitř. A já z toho mám hrůzu. To se mně zdálo opakovaně a budilo mě to. Tedy můj mrtvý otec. Já spím tam, kde spím, on je na chodbě a za dveřma buď klepe nebo chce jít dovnitř. Já z toho mám hrůzu, protoţe on je mrtvý. V tom snu jaksi vnímám, ţe je mrtvý, a prostě měl sem z toho hrůzu. Takovou tu metafyzickou nebo z nějakýho konkrétního… Tu metafyzickou. Konkrétní důvod byl pouze ten, ţe je mrtvý. Tedy já jsem to v tom snu vnímal tak, ţe neţivý nemůţe v této podobě přijít.

Sen Cigánka Takţe sen se mně zdál v březnu v roce 2010 a pojmenovala jsem si ho „Cigánka a nemocné děti.“ „Jedu autem a někdo říká, ţe Špilberk je přestěhovaný do Ţidenic. V autě se mnou jede najednou hezká cigánka a vzadu sedí tři strašně tlustí cigáni. Jedeme se podívat na ten Špilberk. Nechám si podat zezadu tašku a zapnu si jí. Pro jistotu, aby mi něco nevzali. Přitom se nenápadně kontroluji, zda tam vše mám. Ptám se cigánky, jestli ti tři jsou její synové. Říká, ţe ne a ţe o jednoho syna přišla. Zdá se mi to divné, kdyţ si ji prohlíţím pozorněji, protoţe je velmi mladá.“ A teď to je, jako kdyby se někde nějak četl její osud, jo? Já to jako kdyby vnímám nebo slyším. „A má opravdu smutný a dramatický osud. Říkám jí, ţe jestli je to opravdu její osud, tak je to smutné. Najednou vidím, ţe Špilberk v Ţidenicích není a musím tedy jet aţ do města. A najednou jí začnu nedůvěřovat. Vystupujeme někde z auta a chtějí s námi jít dál dvě děti. Zkouší dát do auta místo sedaček nějaké rozbité dřevěné ţidle, ale ty tam moc nejdou. Jedno z těch dětí je taková neduţivá blonďatá holčička. Má nějakou košilku a jinak je nahatá. Plus má asi nějak zanícené genitálie. Ale je to asi nějaký maličký znetvořený penis. Nechci jí vzít, říkám, ţe přeci někde poblíţ je její matka a ta by ji hledala. Smutně mi říkají, ţe přece vím, ţe v těchto končinách nikdo nemá matku. Je mi jí líto, ale trošku se jí jakoby štítím. Má zanícené oči a pusu.“ A tadyta holčička byla jako kdyby… jak kdyby prostě patřila k nějakýmu takovýmu jakoby zanedbanýmu, zanedbané prostě sociální skupině. Jako kdyby určitým způsobem patřila k 168

těm cikánům, ale byla jako bílá jakoby.

Sen Večeře s Mirkou Kmuníčkovou a Honička s autem Je to sen z listopadu roku 2013, takţe je starý přesně 2 měsíce. A jmenuje se „Večeře s Mirkou Kmuníčkovou“ a „Honička s autem“. Má dvě části, které spolu zdánlivě jako ţe vůbec nesouvisí. Nicméně protoţe se mně to zdálo opravdu v návaznosti, samozřejmě nevím kdy v té noci, ale je to sen z jedné noci a měla jsem potřebu to dát nějak dohromady, nějak. Takţe začíná to tak, ţe mám mít sraz s Rebekou, coţ je jedna z mých kamarádek, někde ve městě, ale napíšu jí tak jako neurčitě, ţe se ještě ozvu, ţe jako bych si tam nechávala ještě nějaký čas na rozmyšlenou. Mezitím chci ještě stihnout sraz s někým jiným. V tom snu bylo s kým, ale to uţ nevím. To znamená s někým konkrétním asi, a kdyţ tam přijdu, na ten sraz, tak tam sedí Mirka Kmuníčková. Ale to není ten člověk, se kterým sem měla mít sraz. Jsem překvapená, ţe tam je, kousek dál sedí moji rodiče a říkají, ţe budu překvapená, co mi Jana chce. Ona se zvedne a jde jako kousek od toho stolu, jdeme proti sobě a usmíváme se na ně… na sebe. A vybavuju si, ţe uţ v tom snu vlastně sem z toho byla překvapená, ţe se na sebe usmíváme, protoţe sme se nerozešli v dobrém. A byly jsme velké kamarádky. V té chvíli si uvědomím, ţe tu Rebeku uţ nějak zmeškám, ale doufám, ţe ta domluva, ţe ona to nepochopila tak, ţe by na mě někde čekala nebo tak, tak i trochu doufám, ţe na to trochu zapomněla. Jako ţe by mně bylo blbé, aby prostě někde čekala. Napadne mě, ţe Jana se mnou chce jet na nějakou cestu. Protoţe kdysi jsme spolu cestovaly. Přemýšlím, ţe bych ráda jela, ale ţe jí musím říct, ţe nic nevydrţím. Jako fyzicky. Něco si bereme k jídlu a potom… to je jakoby takový rautový stůl, takţe k tomu stolu nebo na ten stůl pouští nějaké turisty a předtím si ta obsluha ověří, jestli jsme si nabrali my. Tam je to, jako kdyby my jsme tam byli nějací pravidelní hosté nebo nějací… Prostě někdo jiný neţ ti turisti a měli jsme mít jakési ţrádlo a tam se najíst pořádně. Já si napřed myslím, ţe tam nic nemám, ale je tam poklop a ten kdyţ odkreju, tak sou tam šunkofleky, ale vypadaj dost odporně, prostě ty nudle rozvařený a šedý maso takový…

169

Takţe to je první část toho snu, tím to končí. Tam jsem neměla nějaké výrazné pocity, kromě asi toho údivu ze setkání s tou Mirkou. Druhá část začíná tak, ţe jedeme autem mezi domy. Ty domy jsou takové spíše jako činţáky, nejsou to jako rodinné domy, spíš jsou to jako činţáky, ale nejsou to vyloţeně paneláky, a jsou tam takové různé uličky a jedno auto jezdí těma uličkama tak, aby schválně do někoho narazilo. My to pozorujeme, napřed to bereme na lehkou váhu, trošku mám pocit, ţe je to nějaká jako taková legrační honička, ale potom se začneme bát. Snaţíme se objíţdět ty bloky těch domů vţdycky nějakou jinou uličkou neţ to auto a jako zatím se nám to teda daří. Ale potom nějak zjišťuju, ţe uţ to asi nepude nebo něco, takţe vystoupíme a chceme před tím autem utéct, a to „my“ jsme teda já a můj starší syn Jirka, který má dvacet jedna let. Vţdycky počkáme, aţ to auto někam zaběhne a kousek přeběhneme. To znamená my se snaţíme vţdycky, kdyţ ten řidič se jako dívá dopředu, tak aby my jsme v té chvíli běţeli někam jinam. Jirka stojí před keřem a jak on tam stojí, tak je vidět, ţe to auto jede přímo na něho. Takţe já chci udělat to, ţe chci vyskočit a skočit mu jakoby do toho předního skla a těma nohama rozbít mu ho a vlastně tím ho jakoby oslepit nebo něco. Jenomţe se mi to nepovede, nestrefím se, to znamená, ţe asi jsem teda nějak vyskočila, ale nepovedlo se to. Takţe to auto jede přímo proti tomu Jirkovi a já křičím, ať uteče. A potom teda si uteče a utíkáme zase, ono vţdycky tak jakoby přejede, ţe jo, jak je rozjeté, tak, ţe jo, neţ se zase otočí na nás, tak my utíkáme vţdycky mezi tím. A v téhle jedné chvíli my zahýbáme doprava do uličky a tam jsou zaparkovaná auta. A já vím, ţe on nás neviděl, jestli jsme odbočili doprava nebo doleva, takţe máme chviličku čas, a křičím na toho Jirku, ať si… ať uhneme jako kdyby vpravo mezi ty zaparkovaný auta a schováme se tam. Takţe tam jako zabočíme a lehneme si k zemi a Jirka se pod to jedno auto skoro nasouká. A to auto, které nás teda pronásledovalo nebo pronásleduje, tak přijíţdí a stoupne si těsně u té uličky prostě, co tam tvoří ta zaparkovaná auta, a stojí a svítí a čeká a je to, jako kdyby čekal na lovu. A já řikám Jirkovi, ať se ani nehne, protoţe kdyby se to auto jakoby otočilo a posvítilo na nás a jelo proti nám, tak uţ vlastně neuhneme, protoţe leţíme na zemi a ztratili jsme vlastně takovou tu pohyblivost. A teď tam leţíme a čekáme a máme obrovský strach. Ale celé to je v noci. Takţe i kdyţ ty auta tam ze začátku jezdily, tak bylo vidět ty světla, jak tam svítí a tak. A kdyţ se z toho snu vzbudím, tak mě hrozně tlouklo srdce a měla sem jako opravdu velký strach.

170

Zbyněk Miroslav Šárka

x

x

x x x x x x

x

x

x x x x x

x

x x

x

x x

x x x

x x

x

x x x

x

x x x x x x x

Vztah ke snícímu

Formální podoba snu

Kritérium výběru snu na skupinu

Téma snu

x

x

x x

x x

Ne

x

Nijak významné

x

Ano

x x x

Hledání významu

Ne

x x

Významné-emocionálně

Významné-události

Prožitková (imaginace)

Prožitková (konstelace) x

x

Významné-aktivita

x x x

Pocit ze snu

x x x x x x x x x x

153

Jefim

Hořící zásuvka Těhotná Daniela Marie Skandál Satai Udivující Indie Golem a mafián Likvidace Cestovní Mrtvý otec Cigánka Honička autem

Období před snem

Významné-potřeby

Hanka

Prožitková (vžívání se do postav)

Interpretativní

Forma práce se snem

Ano

Příloha č. 5: Tabulky příslušnosti snů k základním kategoriím

x x x x x x x

Miroslav Šárka

x x x x

x x

+ + + +

x x

x

x x x x x x

x x x x

x x

x x x x

x x x

x

x x

x x x x x x

x x

x

x x x

x x x x

x x

Ne

Ano

Práce po skupině

Žádný výstup / nepamatuji si

Praktické dopady v souvislosti s prací na sobě

Konkrétní změna

Uvědomění jako akt a rozhodnutí

x x x

Uvědomění jako obohacení

x

Emocionální doprovod

Pasivní

x x x

x x x

Aktivní

Žádná

Splněná (+) Nesplněná (-)

Změna

+ + -

Výstup z práce se sny

x x x x x x x x x x x x

153

Zbyněk

x x x

Změna

Po skončení skupiny

Jefim

Hořící zásuvka Těhotná Daniela Marie Skandál Satai Udivující Indie Golem a mafián Likvidace Cestovní Mrtvý otec Cigánka Honička autem

Terapeut

V průběhu skupiny

Hanka

Emocionální saturace

Nová informace

Očekávání od skupiny

Hanka

Jefim

Zbyněk

Miroslav

Šárka Hořící zásuvka Těhotná Daniela Marie Skandál Satai Udivující Indie Golem a mafián Likvidace Cestovní Mrtvý otec Cigánka Honička autem x x x x

x x x x x x x x x

x x x x

x x x

Dle obsahu: anticipační

x x

x x

x x x x

x

x x x

x x x x

x x x x x

x x

x x x x x x x

Hodnocení průběhu

x x x x

x x

x x

x

Pasivní

Aktivní

x x

Negativní

Pozitivní

Dle obsahu: sny jako agens

Dle obsahu: opakované snové téma

Téma snu

x x x x

x x x x

153

Dle formy: procesuální

x x

Dle obsahu: vyjadřující stav či dění

Dle formy: osobnostní

Žádný

Akt /Konkrétní změna

x x

Uvědomění snových obrazů

x

Úvahy nad průběhem skupiny

Úvahy nad svými obrazy a o průběhu skupiny

Emocionální složka

Proces po skupině („dojezd“) Přístup k práci se sny