11/2013
REPORT
Sˇtěstí přálo připraveným AČR ukončila působení vojenských operačních, styčných a poradních týmů ve Wardaku a Lógaru ARMÁDA ČESKÉ REPUBLIKY JE TADY UŽ DVACET LET
obsah MISE Sˇtěstí přálo připraveným Baltické oko Nad biblickou horou
2 8 18
TÉMA ROKU Stalo se (v armádě) před dvaceti lety Listopad 1993
ARMÁDA se představila veřejnosti Pražské Hradčanské náměstí se v rámci říjnových oslav pětadevadesátého výročí vzniku samostatného československého státu stalo místem, kde se uskutečnila výstava s historickou i současnou technikou, výzbrojí a výstrojí Armády České republiky. Důvod? Celý letošní rok si česká armáda připomínala dvacáté výročí samostatné existence. Návštěvníci pražské výstavy měli možnost reálně posoudit, jaká armáda byla a jaká je. Mnohdy stačil letmý pohled na leteckou, pozemní i jinou speciální techniku a pokrok byl zřejmý. Velice výstižně minulost a současnost české armády popsal náčelník Generálního štábu Armády České republiky generálporučík Petr Pavel, když použil staré české přísloví: „Armáda včera a dnes to je ,nebe a dudy‘.“ Přirovnání jistě výstižné, ale co si za tím máme představit? Jaká tedy byla, je a bude Armáda České republiky? Generál Pavel to vidí jednoznačně. „Před dvaceti lety byla Armády České republiky naprosto jiná. Mentálně jsme ještě nebyli z Varšavské smlouvy, ale nebyli jsme ani v NATO. Přesně jsme ani nevěděli, jak by vlastně moderní armáda demokratického státu měla vypadat. Ano, věděli jsme, že chceme směřovat k NATO, ale nebyli jsme si jisti, jestli nás tam chtějí a kdy nás tam vezmou. Výzbroj a veškerý výcvik byl ještě pořád ve vleku let minulých. Musíme si uvědomit, že veškeré aktivity související například s programem Partnerství pro mír začaly až v roce 1994 a teprve potom
6
VÝCVIK Když nic není jen jako Operace Boletice Boj až do posledních sil Prostorem nasazení byl imitovaný Afghánistán
12 20 22 23
LOGISTIKA Nešlo jen o ponožky
15
PERSONALISTIKA Dva roky účinnosti zákona o účastnících protikomunistického odboje a odporu
16
TECHNIKA A VÝZBROJ
jsme začali mít konkrétnější představu o tom, jak by nová armáda měla vypadat. Rozdíl mezi rokem 1993 a 2013 je naprosto zásadní. A jaká je? Troufám si tvrdit, že po čtrnácti letech našeho členství v Severoatlantické alianci je česká armády naprosto srovnatelná s kteroukoli zavedenou armádou NATO, tedy i s těmi, které jsou v Alianci delší dobu, než jsme my, a to jak z hlediska výzbroje i interoperability, která sice ještě nepokrývá celou armádu, ale především její nasaditelné prvky, tak z hlediska procedur, z hlediska mentality lidí a jejich schopností. A můj názor, jaká bude? Osobně bych si přál, aby i zbytek armády, který ještě není plně interoperabilní s partnery, jím byl. Přál bych si také, aby se armáda dostala do standardního režimu plánování, abychom s potřebným časovým předstihem věděli, co chceme nakupovat, a abychom to dokázali nakupovat s rozmyslem, bez výkyvů a skoků. A za třetí bych si přál, aby došlo ke stabilizaci v oblasti personální, aby se kariérní řád stal pevnou součástí naší armády, kdy vojáci budou mít jasnou představu o své službě a budou se v podstatě orientovat podle toho, jaké budou mít schopnosti a jaké budou mít v armádě preference.“ Text: Jan Procházka Foto: Jana Deckerová
GMLRS – dalekonosní odstřelovači v boji Mi-171 Hip Letecká protiletadlová řízená střela AMRAAM
24 43 45
TĚLESNÁ PŘÍPRAVA Češi se v horách neztratí
26
Ze dvou jedna
28
HOST
MEDAILON Třicet roků za kniplem
30
HISTORIE Svítilo jim hořící město Je lepší žít jeden den jako lev
34 36
PAMÁTNÉ DNY RESORTU MINISTERSTVA OBRANY Dunkerque
38
Úhel pohledu vrchního praporčíka Nástrahy e-mailu Informace k pobytům v zařízeních VLRZ v roce 2014 Military English Historické čestné názvy
5 33 40 41 48
mise Armáda České republiky ukončila tříleté působení vojenských operačních styčných a poradních týmů v afghánských provinciích Wardak a Lógar
Sˇtěstí přálo připraveným Bylo krátce po deváté hodině 31. května 2011. Část 2. jednotky vojenského poradního týmu OMLT úkolového uskupení AČR v misi ISAF pod velením podplukovníka Michala Kucharského se právě v afghánské provincii Wardak přesunovala po silnici. Nikdo z našich vojáků v tomto okamžiku netušil, že nedaleko vesnice Salar je v propustku pod asfaltkou ukryto padesát kilogramů výbušniny. Exploze, která následovala, si s vozidlem IVECO pohrála jako s krabičkou sirek. Rotmistr Robert Vyroubal utrpěl smrtelné zranění. Krátce po incidentu podlehl následkům způsobeným výbuchem i afghánský tlumočník. Velitel 2. jednotky OMLT (Operational Mentoring and Liaison Team) podplukovník Michal Kucharský utrpěl lehké zranění. O poznání hůř na tom byl řidič rotmistr Ivan Vorel. Jeho stav se ale podařilo stabilizovat a přes Lógar a náš chirurgický tým působící ve francouzské vojenské nemocnici na kábulském letišti dopravit zraněného do Ústřední vojenské nemocnice v Praze Střešovicích. Jednalo se jednoznačně o jeden z nejtěžších momentů tříletého působení šesti jednotek našich operačních styčných a poradních týmů ve Wardaku. Zraněný podplukovník Michal Kucharský se rozhodl pokračovat dál v misi, ale 2. jednotka OMLT si svou porci smůly musela vybrat až do dna. Uplynulo jen něco málo přes čtyři měsíce a ve stejné oblasti bylo povstalci napadeno předsunuté stanoviště Salar. Během následného boje byl 9. října 2011 těžce zraněn rotmistr Adrian Werner. Po přepravě do České republiky bojoval rotmistr Werner devadesát osm dní o život v pražské a olomoucké vojenské nemocnici. Nakonec ale následkům zranění podlehl.
2
„Ztráta dvou českých vojáků, kteří zahynuli v době nasazení 2. kontingentu, byla pro Armádu České republiky tragická. Pokaždé, když armáda ztratí při plnění bojových úkolů v zahraničních operacích své vojáky, je to velké nesˇtěstí,“ řekl nám zástupce náčelníka Generálního štábu AČR – ředitel Společného operačního centra MO generálmajor Aleš Opata. „Nasazení mentorovacích jednotek v Afghánistánu, ke kterému došlo v září 2010, jsme věnovali velkou pozornost. A to z hlediska jak výcviku vojáků a přípravy jednotky, tak i jejího vybavení potřebným materiálem. Přípravná etapa trvala celý rok. Počítali jsme s tím, že to nebude snadné. Věděli jsme, že se jedná o bojovou operaci se svým všudy. Proto jsme také tomu věnovali maximální pozornost. S výjimkou 2. jednotky nám v případě všech ostatních přálo sˇtěstí. Jednoduchá záležitost to ale skutečně nebyla.“
Začínali Chrudimáci
Šňůru šesti jednotek styčných a poradních týmů odstartovala 1. jednotka OMLT pod velením podplukovníka Ladislava Švejdy. Ta byla dislokována od 5. září 2010 společně s příslušníky
6. kandaku 4. brigády 203. sboru Afghánské národní armády na základně Black Horse nedaleko Kábulu. V prosinci 2010 se s pěti sty afghánskými vojáky a sto dvaceti kusy vojenské techniky přesunula v noci po vlastní ose na základnu Carwile v provincii Wardak, kde působila až do 2. května 2011. Naše jednotka měla padesát čtyři vojáků a byla kompletně vybavena a schopna samostatného nasazení. Její součástí byli i dělostřelečtí a letečtí návodčí a někteří další specialisté. Velitelství a štáb (16 vojáků) zabezpečovaly a plánovaly činnost pěti mentorovacích (školicích) týmů. Čtyři týmy se zaměřovaly na taktický výcvik afghánských jednotek a pátý měl na starost rotu zbraní. Organizační strukturu doplňovala skupina bojové podpory, jejíž součástí byl i zdravotnický tým v čele s lékařem. Mise byla zaměřená na školicí činnost, což vyžadovalo široké spektrum znalostí. Mentor by měl být pedagog a zároveň psycholog. Musí být velmi trpělivý, shovívavý a schopný porozumět kulturním odlišnostem. Měl by dokázat přimět Afghánce, aby operovali i v nevhodnou denní dobu a dodržovali postupy, které se jim právě zdají být zbytečné. „Tato podoba mentorování nebyla v AČR ničím novým. Naši vojáci plnili podobné úkoly i v minulosti. A to ať již se jednalo o operace SFOR, KFOR či Irák. V Afghánistánu byl ale tento záběr nejen větší, ale navíc se vojenské poradenství rozšířilo o bezprostřední doprovázení afghánských jednotek při plnění jejich bojového úkolu,“ vysvětluje generál Aleš Opata. „Naše schopnost se díky tomu v této oblasti za deset let, co působíme v Afghánistánu, rozšířila. Čeští vojáci si jak z hlediska vlastní přípravy, tak i přístupu ke konfliktu v této zemi získali nemalý respekt. Afghánci oceňují to, že čeští mentoři je nechtějí do ničeho tlačit, že tam jsou od toho, aby jim pomohli. To všechno přispělo k tomu, že mezi poradními týmy jsme se u afghánské strany stali velice populárními. Zároveň jsme ale také získali pověst hodnověrného partnera koaličních spojenců, zejména pak americké armády. Američané měli možnost poznat, že nestojíme někde vzadu, ale že jsme přesně tam, kde je nás potřeba. Mezi příslušníky
koaličních armád a afghánskými vojáky byla celá řada případů vzájemného napadení. My jsme přitom nezaznamenali jediný takovýto případ. I to svědčí o tom, že jsme k plnění tohoto úkolu přistoupili velice zodpovědně.“
Silnice smrti
Ostatní naše poradní týmy již působily přímo v provincii Wardak. I ony ale byly vystaveny častým změnám. Měnil se afghánský kandak a částečně i operační prostor. Některé základny se rušily, jednu novou bylo potřeba vybudovat. S tím byl spojený poměrně velký přesun materiálu a lidí, což bylo v tomto prostředí náročné. České jednotky měly kromě mentorování přispět ke zvýšení operačních schopností afghánského kandaku a měly pomoci zajistit bezpečné prostředí a volnost pohybu v prostoru odpovědnosti. Za tímto účelem se uskutečnily stovky společných operací zaměřených na zajištění zbraní povstalců, výroben výbušnin a zajištění bezpečného prostředí. Jedním z úkolů afghánských vojáků bylo například eliminovat povstaleckou síť v distriktu Sayed Abad. Právě tímto distriktem prochází neblaze proslulá páteřní komunikace HW-1 z Kábulu do Ghazni, nazývaná také dálnice smrti. Ta měla do skutečné dálnice hodně daleko. Byla plná děr po výbuších nástražných systémů a lemovaly ji vraky vojenské techniky. K úkolům českých a afghánských vojáků patřil dohled nad padesáti kilometry nejnebezpečnějšího úseku této silnice. Většinou každý den zde explodovalo nějaké nástražné výbušné zařízení. Ne náhodou byly základny Lora, Haft Asiab, Soltan Kheyl, Salar, Akhakel, Sayed Abad a kemp ANA 6, na kterých působili naši vojáci, rozmístěny přímo na této komunikaci. „Jak provincie Lógar, tak především Wardak patří k nejsložitějším v Afghánistánu. V rámci Regionálního velitelství Východ to byly provincie s nejproblematičtější bezpečnostní situací. Naši vojáci museli působit ve složitých oblastech a odvedli tam skvělou práci,“ zdůrazňuje generál Opata. „Osobně považuji operace spojené s vojenským poradenstvím za jednu z nesložitějších
misí, jakých se AČR v novodobé historii účastnila. Naše jednotky totiž působily po boku afghánských a koaličních jednotek bezprostředně v bojových operacích a otázky bezpečnosti a výcviku afghánské armády řešily přímo na místě.“
Nečas přivezl sˇtěstí
Tři roky působení českých poradních týmů ve Wardaku byly doslova nabyty událostmi. Vybrat z nich několik nejvýznamnějších není právě jednoduché. Přesto stojí ještě jedno konkrétní datum za zmínku, a sice 1. září 2012. Ten den se náš kapitán Martin V. probudil na předsunuté základně Sayed Abad hodně brzy. Jedenáct jeho kolegů z naší jednotky již odletělo předchozího dne na hlavní základnu Soltan Kheyl. Měli se zde setkat s tehdejším premiérem Petrem Nečasem během jeho úplně první návštěvy v Afghánistánu. Také kapitán se ustrojil a vypravil na nedaleký heliport. Najednou se ale ozval výbuch. Dřív než se stačil kapitán vzpamatovat, okolím otřásla další, tentokrát mnohem silnější detonace. Prudká tlaková vlna srazila nejen jeho, ale i ostatní čekající americké vojáky na zem. „Rychle jsme se zvedli a běželi do bunkru zaujmout palebné pozice. Nevěděli jsme totiž, zda se nejedná o komplexní úder, zda po výbuchu nebude následovat útok povstaleckých sil na naši základnu,“ řekl nám krátce po tomto incidentu kapitán. „Okamžitě jsme se také zapojili do pomoci zraněným. Snažili jsme se udělat maximum pro stabilizaci základních životních funkcí. Později jsme je odnášeli a nakládali do přilétajících vrtulníků, které je přepravovaly do vojenské nemocnice na Bagramu. Odnášeli jsme i afghánské vojáky, jimž již nebylo pomoci, byli totiž mrtví.“ Tehdy se před základnou Sayed Abad odpálil sebevražedný útočník, který měl výbušniny umístěné přímo na těle. Vzápětí explodoval nákladní automobil naložený výbušninou. Důsledky byly tragické. Tržnice v blízkosti základny byla prakticky zlikvidována. Patnáct Afghánců zemřelo, desítky dalších vojáků utrpěly zranění. Mezi nimi bylo i nemálo Američanů. České ubytovací prostory, ve kterých ještě den předtím přespávalo dvanáct mužů, byly prakticky srovnány se zemí.
OMLT vystřídal MAT
V dubnu 2013 ukončila v Afghánistánu činnost 5. jednotka OMLT. Byl to náš poslední operační a poradní tým. Nahradila ji 1. jednotka MAT (Military Advisory Team) Wardak. „V obou případech se jedná o systém výcviku a vojenského poradenství. Jednotky OMLT měly na starosti výcvik samotného afghánského praporu. Následně jeho
3
fakta
mise
úhel pohledu vrchního praporčíka
Výstrojní zabezpečení
1. jednotka OMLT doba nasazení: od 5. 9. 2010 do 2. 5. 2011 počet osob: 52 velitel: pplk. Ladislav Švejda medaile: 1× medaile Za zranění, 3× Čestný odznak AČR Za zásluhy, 2× Záslužný kříž ministra obrany ČR, 11× Odznak za bojový kontakt 2. jednotka OMLT doba nasazení: od 29. 3. 2011 do 11. 10. 2011 počet osob: 54 velitel: pplk. Michal Kucharský medaile: 8× medaile Za zranění, 3× Čestný odznak AČR Za zásluhy, 3× Záslužný kříž ministra obrany ČR, 2× Kříž obrany státu, 44× Odznak za bojový kontakt
mentorování a výcvik přímo při bojových operacích. Afghánské kandaky se po určité době dostaly na poměrně slušnou úroveň. Splnily tedy kritéria toho, aby mohly fungovat samostatně. Od tohoto okamžiku se naše aktivity omezily pouze na vojenské poradenství. A 1. jednotka MAT působila již jen na úrovni velení praporu,“ vysvětluje generál Opata. „Činnost našich týmů definitivně skončila v září 2013. Vycvičenost Afghánců dosáhla požadované úrovně, že nebyl důvod dál pokračovat. V souladu s plány ISAF afghánské prapory ve Wardaku a Lógaru dosáhly požadované úrovně. Podařilo se tak naplnit strategii, která byla nastavena ve vztahu k Afghánistánu. Ta vycházela z filozofie předávání odpovědnosti za tuto zemi zdejší vládě a bezpečnostním složkám.“ Již v průběhu působení 5. jednotky OMLT a 1. jednotky MAT docházelo ke stahování afghánských a našich vojáků z předsunutých základen na hlavní základnu Soltan Kheyl. Není žádným tajemstvím, že v misích má nejobtížnější situaci první a poslední kontingent. Ten první musí všechno vybudovat a nastavit určité procesy. Na tom posledním zase je, aby zajistil stažení obrovského množství materiálu a případnou likvidaci základen. Což byl i tento případ. „Co se týče stahování velkého objemu materiálu a techniky z Afghánistánu, navazujeme na zkušenosti operace na Balkáně. To, že stahujeme po x letech jednotku ze zahraniční operace, není pro nás tedy až zas takovou novinkou. V minulosti jsme něco podobného dělali v Bosně a Hercegovině, Kosovu, Kuvajtu a Iráku. Během plnění těchto úkolů jsme
4
načerpali spoustu zkušeností. Naučili jsme se dělat tyto věci správně a efektivně. Afghánistán je samozřejmě poněkud složitější záležitost. Jak námořní, tak i železniční doprava je s ohledem na geografické podmínky poměrně složitá. Z toho důvodu musí být řešena veškerá přeprava letecky. Za tímto účelem jsme zřídili pracovní tým Naurus. V něm jsou zástupci SOC a logistiky,“ objasňuje Aleš Opata. „Počítáme s tím, že stažení veškerého plánovaného materiálu dokončíme v několika etapách. V současné době jsme v této oblasti zcela soběstační. Od našich koaličních partnerů nepotřebujeme žádnou pomoc. To je především ze strany americké armády ceněno. Z Afghánistánu se samozřejmě nestahujeme sami. Domů se vrací desetitisíce vojáků a statisíce tun materiálu a techniky. Pokud jsme v tomto směru soběstační, je to jedině dobře. Musím to zaklepat, ale z mého pohledu zatím všechny tyto záležitosti fungují. V této době máme již zhruba pětašedesát procent materiálu v České republice.“
Není všem dnům konec
Mentorování afghánských pozemních sil našimi instruktory skočilo. V Afghánistánu zůstává pouze letecký mentorovací tým. Máme tedy za sebou jednu významnou etapu v historii Armády České republiky. To ale v žádném případě neznamená, že se naši vojáci v roli poradců někdy v budoucnu k afghánským kandakům nemohou vrátit. „V současné době se blíží konec operace ISAF, ke kterému by mělo dojít v závěru roku 2014. Operace na území Afghánistánu po tomto datu je ve stádiu příprav. Není možné tedy vyloučit, že v oblasti vojenského poradenství budeme pokračovat dál. Určitě je to v zájmu naší armády. Ta je ale závislá na schválení mandátu. Máme schválen mandát našeho působení do konce roku 2014 s výhledem na rok 2015, kde je řečeno, že bychom chtěli udržovat v této zemi zhruba sto vojenských poradců především v oblasti mentorování vzdušných sil afghánské armády, a to v návaznosti na Centrum leteckého výcviku v Pardubicích. Nebráníme se ale ani tomu, abychom nadále podporovali afghánské pozemní síly v oblasti vojenské asistence,“ dodává na závěr generál Opata. Text: Vladimír Marek Foto: autor a archiv VHÚ
3. jednotka OMLT doba nasazení: od 12. 9. 2011 do 30. 4. 2012 počet osob: 54 velitel: pplk. Zdeněk Mikulka medaile: 1× medaile Za zranění, 3× Odznak NGŠ, 3× Záslužný kříž ministra obrany ČR, 15× Odznak za bojový kontakt 4. jednotka OMLT doba nasazení: od 31. 3. 2012 do 11. 11. 2012 počet osob: 54 velitel: pplk. Martin Botík medaile: 3× Čestný odznak AČR Za zásluhy, 2× Záslužný kříž ministra obrany ČR, 38× Odznak za bojový kontakt 5. jednotka OMLT doba nasazení: od 12. 10. 2012 do 29. 4. 2013 počet osob: 54 velitel: mjr. Igor Jašek medaile: 3× Čestný odznak AČR Za zásluhy, 3× Záslužný kříž ministra obrany ČR, 15× Odznak za bojový kontakt 1. jednotka MAT Wardak doba nasazení: od 28. 5. 2013 do 5. 10. 2013 počet osob: 59 velitel: pplk. Jan Zezula medaile: 3× Čestný odznak AČR Za zásluhy, 3× Záslužný kříž ministra obrany ČR, 31× Odznak za bojový kontakt 1. jednotka MAT Lógar doba nasazení: od března do října 2013 počet osob: 64 velitel: mjr. Přemysl Tuček medaile: 4× Čestný odznak AČR Za zásluhy, 2× Záslužný kříž ministra obrany ČR, 31× Odznak za bojový kontakt
Mezii všemi M š i ožehavými ž h ý i tématy, té t která kt á pálí álí příří slušníky mužstva, poddůstojnického a praporčického sboru AČR v dnešní době asi nejvíce, je i téma jejich výstrojního zabezpečení. Po pravdě se jedná o problém číslo jedna drtivé většiny našich bojovníků u jednotek AČR. Prakticky každý rozhovor, který mám příležitost vést s jakýmkoliv příslušníkem mužstva, poddůstojníkem nebo praporčíkem AČR sloužícím u některého z útvarů AČR, se v určité fázi dotkne problematiky zabezpečení výstrojním materiálem a specificky stejnokroji 95 a polní obuví. Příslušníci mužstva, poddůstojnického a praporčického sboru AČR výrazně pociťují nedostatek zejména stejnokrojů 95 a polní obuvi, které potřebují k zabezpečení svého každodenního života. Zkrátka a dobře, pro řadové vojáky AČR je výstroj a její dostupné množství problémem s nejvyšší prioritou a domnívají se, že by tak tomu mělo být i u velení AČR. Proto jsem se po delší úvaze rozhodnul věnovat svůj listopadový příspěvek do časopisu A report tomuto ožehavému tématu a prezentovat zde aktuální vývoj v této oblasti a své reakci na pohled vojáků na činnost velení AČR. Rád bych příslušníkům mužstva, poddůstojníkům a praporčíkům AČR poskytnul aktuálně dostupné informace, které se týkají zabezpečení stejnokroji 95 a polní obuví v letech 2013–2014 a ujistil je, že velení AČR o tomto problému nejenom ví, ale věnuje mu i náležitou pozornost. Jak jistě všichni vojáci AČR vědí ze svých reálných zkušeností, které získávají ve výdejnách součástek naturálního odívání, v posledních třech letech si tam moc výstrojních součástek za své výstrojní body nenakoupili. Přinejmenším ne těch, které nejvíce potřebují a opotřebovávají při výcviku u jednotek AČR. Bohužel za běžných podmínek si naši vojáci nemohou nakoupit ty výstrojní součástky, které by potřebovali dokoupit v první řadě (stejnokroj 95 a polní obuv). Zásoby stejnokrojů 95 a polní obuvi jsou omezené a regulované způsobem, který se většině vojáků pranic nelíbí.
Bohužel B h ž l taková t k á je j realita lit zapříčiněná říči ě á nižším ižší objemem skutečně přidělených finančních zdrojů pro nákupy výstroje a nízkou úspěšností procesu nákupu výstroje, kdy se do našich skladů nedodalo potřebné množství požadovaného materiálu. Vyrovnání tohoto deficitu není prozatím v reálných možnostech našich ozbrojených sil, nicméně určité zlepšení se dá očekávat. Jaké jsou tedy plány do blízké budoucnosti, aby se situace v oblasti zabezpečení stejnokroji 95 a polní obuví zlepšila? Podle informací, které jsou mi dostupné, ve zbývající části roku 2013 (listopad) by měla být realizována dodávka stejnokrojů 95 v malém rozsahu, která má za cíl uspokojit prioritní potřeby ozbrojených sil v oblasti zabezpečení výstrojí, jako je zabezpečení vojáků v zahraničních operacích a rekrutovaných vojáků, kteří nastupují k vykonání základní přípravy ve Vyškově. Dále se pro rok 2014 kalkuluje s realizací veřejné zakázky na dodávky stejnokrojů 95 v objemu cca 93 mil. Kč. Pokud tedy vše půjde hladce a nedojde ke komplikacím a průtahům v průběhu soutěže, na které nemají příslušní odpovědní funkcionáři resortu vliv, pak by mělo být do ozbrojených sil dodáno 5 000 ks blůzy letní 95 s béžovým potiskem, 7 500 ks kalhot letních 95 s béžovým potiskem, 25 000 ks blůzy letní 95 se zeleným potiskem, 20 000 ks kalhot letních 95 se zeleným potiskem, 23 000 ks blůzy 95 a 15 000 ks kalhot 95. Co se polní obuvi týká, v roce 2014 by mělo dojít k dodání 4 500 párů bot polních 2000, 2 000 párů bot polních 2000 s podšívkou zimních a 7 500 párů bot 2010 lehkých, přičemž se nejdříve budou do spotřeby vydávat polní boty 2000, boty polní 2000 s podšívkou a boty polní 2000 s podšívkou zimní ležící ve skladech, a to až do spotřebování zásob, které činí cca několik tisíc párů. Boty 2010 lehké budou vydávány až po vydání předchozích typů polní obuvi. Takové jsou tedy plány a nezbývá než doufat, že budou realizovány. Žádám všechny příslušníky mužstva, poddůstojnického a praporčického
sboru nejenom AČR, aby byli zdrženliví a trpěliví, protože proces nákupu jakéhokoliv materiálu má svá pravidla, která nemůže nikdo z ozbrojených sil ovlivnit nebo měnit. Mohu všechny vojáky ujistit, že odpovědní funkcionáři dělají vše pro to, aby se tato výstroj dokoupila v co nejkratším termínu v co největším množství tak, aby se umožnilo našim profesionálním vojákům pracovat a cvičit bez dalších zbytečných překážek. Tím se dostávám k dalšímu bodu. Zaregistroval jsem zajímavou a poměrně negativní skutečnost. Příslušníci mužstva, poddůstojníci a praporčíci AČR s oblibou a bez znalosti věci obviňují velení AČR z toho, že o problému s výstrojí ví, ale že ho neřeší, případně, že je to příslušným funkcionářům GŠ AČR jedno. Na jednu stranu se nedivím jejich frustraci a při svém kontaktu s nimi se jim vždy snažím vysvětlit, že celý proces nákupu výstroje není jednoduchý a nespočívá kompletně na velení AČR nebo vedení resortu MO, ale na druhou stranu je nutné zodpovědně prohlásit, že taková tvrzení se nezakládají na pravdě. Není tomu tak, že by velení AČR o problému vědělo a nechtělo ho řešit nebo, že by to bylo někomu na GŠ AČR jedno. Opak je pravdou. Problematika zabezpečení výstrojními náležitostmi je docela pravidelně tématem různých porad a dokladů pro velení AČR. Jednotliví členové velení AČR o tomto problému vědí a snaží se ho řešit v rámci svých relativně omezených pravomocí. Řečeno zjednodušeně a jinými slovy, AČR si plánuje cyklus doplnění výstroje a finanční zdroje na nákupy a připravuje si specifikace, které na to bude potřebovat. Národní úřad pro vyzbrojování v souladu se zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, realizuje nákupy výstroje požadované AČR. Nikdo ovšem nemůže ovlivnit, zda zakázka proběhne včas nebo bude zdržena či zrušena v rámci pravidel platných podle zákona nebo například po rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Na to nemá velení AČR a GŠ AČR žádný vliv. Jistě, řadové vojáky něco takového nemusí zajímat, protože podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, mají nárok na výstrojní náležitosti, a tím je to pro ně uzavřená kapitola, ale je nutné konstatovat, že velení AČR je vázáno platnými zákony ČR a nemůže podniknout takové kroky, které by byly v rozporu s nimi. Chtěl bych apelovat na všechny příslušníky mužstva, poddůstojníky a praporčíky nejenom AČR, aby vzali tyto informace na vědomí a respektovali realitu rozdělení kompetencí a odpovědnosti mezi AČR a ostatní součásti resortu MO při realizaci procesu nákupu výstroje pro potřeby příslušníků našich ozbrojených sil. Vrchní praporčík AČR štábní praporčík Petr Seifert
5
rubrika
Hledáme zajímavé fotografie a příběhy z vojenského života od roku 1993
Listopad 1993
ČTENÁŘSKÁ SOUTĚŽ
Od vzniku Armády České republiky uplynulo v letošním roce dvacet let. Při této příležitosti jsme se rozhodli připravit seriál, kterým se vracíme do doby před dvěma desetiletími. V každém čísle budeme přinášet nejvýznamnější události a nejdůležitější okamžiky, kterými v jednotlivých měsících roku 1993 žila naše armáda. „O zkrácení základní vojenské služby zatím neuvažujeme, dvanáct měsíců je optimální doba. Připravuje se ale výrazná novelizace podmínek a způsobů odvodů, mimo jiné proto, aby si armáda mohla z branců vybírat. Při redukci počtu vojáků až na konečných šedesát pět tisíc bude k dispozici více mladých mužů, než kolik jich armáda potřebuje. Bude proto přijatelné brát v úvahu zohlednění určitých skupin a případně jim umožnit výkon pětiměsíční náhradní vojenské služby,“ řekl v listopadu na pravidelném brífinku ministr obrany ČR Antonín Baudyš. Proces reorganizačních a redislokačních změn by podle něho měl být dokončen ve třetím kvartálu roku 1995. Do té doby by měla být armáda přebudována z divizní na brigádní strukturu a zároveň by mělo dojít k nejzákladnějším personálním změnám. Struktura hodností by se měla přiblížit vazbě na funkce, jako je tomu v jiných západoevropských státech. „V již transformované pětašedesátitisícové armádě by mělo být třicet tři tisíc profesionálů. Přibližně tedy tolik, kolik je dnes vojáků z povolání. V současné době ale máme spoustu plukovníků a podplukovníků a málo poddůstojníků a praporčíků. Největším problémem z hlediska personálního bude obrácení tohoto poměru. Je těžké degradovat například plukovníka na nadporučíka, ale je to jedna z možností,“ dodal ministr obrany.
První náměstek MO Jiří Pospíšil vrátil zpracovatelům materiál týkající se duchovní péče v AČR. V listopadu roku 1993 stále ještě nebylo definitivně rozhodnuto o tom, zda v naší armádě budou působit vojenští kaplani. „Pro armádu to byl velice složitý rok. Zabývali jsme se pozůstatky dělení, a to především v oblastech personální práce, materiálního zabezpečení a ve sféře legislativní. Odstartovali jsme vlastní transformaci armády, pokračovala reorganizace. Samozřejmě jsme se nepřestali připravovat jako armáda, tedy cvičili jsme. Pozitivně bych hodnotil také naše zahraniční aktivity, především s armádami sousedních států,“ řekl na velitelském shromáždění na závěr výcvikového roku náčelník Generálního štábu AČR generálmajor Jiří Nekvasil. „Armáda tyto úkoly splnila. Nejvíce bych vyzdvihl ty, kteří se podíleli na přesunu materiálu. Ocenil bych vcelku dobrou mobilizační a bojovou pohotovost útvarů při tak rozsáhlých změnách. Kontroly ukázaly, že vojska jsou připravena. Jistě, problémy byly, ale žádný z nich nebyl neřešitelný. Bezesporu velkým kladem je vystoupení našich vojáků v mírových silách OSN, především v operaci UNPROFOR. Dělají dobré jméno nejen armádě, ale především republice.“
Ředitel Kabinetu ministra obrany ve spolupráci s redakcí časopisu A report vyhlašuje při příležitosti 20. výročí vzniku Armády České republiky čtenářskou soutěž v kategoriích:
FOTOGRAFIE samostatná fotografie fotoreportáž (5 až 7 fotografií)
Uskutečnila se další rotace českých vojáků sloužících v misi UNPROFOR na Balkáně. Jedním z těch, kteří se vrátili domů do vlasti, byl rotmistr Karel Šikl. „Byl jsem strážným na Borje, později jsem sloužil na velitelství okruhu v Kninu. Měl jsem to sˇtěstí, že mne nikdy nezastavili s kalašnikovem a neřekli mi: ‚Dej sem džipa, běž dál pěšky!ʻ Ale jsem rád, že jsem byl v Jugoslávii, tahle zkušenost určitě stála za to. A nejen kvůli penězům, jak jsem si to původně představoval. Moc jsem se těšil domů, zvlášť v posledních dnech. To už jsem si opravdu myslel, že po mně jdou úplně všichni a chtějí mě zabít.“ S cílem vytvořit podmínky pro vrcholové řízení toku finančních prostředků a transparentní financování armády vydal ministr obrany ČR Antonín Baudyš rozkaz č. 40, kterým od 1. ledna 1994 zřídil v podřízenosti Hlavního finančního úřadu MO vojenské finanční úřady.
Objevily se také první informace o připravovaném zrušení železničního vojska. V polovině listopadu plzeňský 824. železniční a stavební prapor dokončil rekonstrukci šestikilometrového úseku trati Kaplice – Omlenice. V této souvislosti se objevila informace, že by se mělo jednat o poslední nasazení těchto jednotek. „Zatím postupujeme tak, jako by doporučení Rady obrany státu o rušení železničního vojska mělo absolutní platnost. Konečný verdikt ale musí vynést vláda. Vojsko by podle mého názoru mělo ještě rok vydržet, aby se mohlo úspěšně transformovat a předat majetek a materiál, který je v celkovém objemu 1,5 miliardy korun,“ vysvětlil velitel železničního vojska generálporučík Jozef Ferenc. V závěru roku 1993 armáda provozovala čtyři vojenské nemocnice v Plzni, Českých Budějovicích, Olomouci a Brně. Dále tři posádkové nemocnice, Ústřední vojenskou nemocnici v Praze a Ústav leteckého zdravotnictví. „Všechna tato zařízení jsou doposud součástí rozpočtového úseku MO, což přináší jisté problémy s jejich financováním. V příštím roce plánujeme jejich přechod na příspěvkovou formu hospodaření,“ řekl v této souvislosti náčelník zdravotnické služby AČR plukovník Jan Vesecký. Také s provozováním letecké záchranné služby armádou se objevily určité problémy. Koncem roku 1993 armáda z jedenácti středisek letecké záchranné služby zajišťovala tři. A to konkrétně v Plzni (Kryštof-7), Českých Budějovicích (Kryštof-13) a Havlíčkově Brodě (Kryštof-17). „Ze zákona tuto službu dělat nesmíme. Jdeme nad rámec práva a kompetencí. Říkám to strašně nerad, ale je to pro nás neúnosný stav. Proto také budu předkládat v nejbližší době do vlády materiál, kde chci upozornit na několik takových situací, kdy armáda funguje tam, kde vlastně ze zákona nesmí působit. Navrhnu zároveň variantní řešení. V žádném případě to ale neznamená, že se na letecké záchranné službě nechceme podílet. Nám to prostě zákon neumožňuje. Půjde tedy o proces legalizace,“ vysvětlil Antonín Baudyš. Text: Vladimír Marek Foto: archiv A reportu
6
PSANÁ TVORBA příběh, medailon (rozsah do třech rukopisných stran – 5 400 znaků včetně mezer)
Uzávěrka soutěže prodloužena do 25. listopadu 2013.
Příspěvky s označením SOUTĚŽ zasílejte na internetovou adresu redakce
[email protected]. V případě, že budete posílat původní fotografie, minimální rozměr by měl být 10×15 cm (korespondenční adresa redakce časopisu A report, Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6), u digitálních fotografií minimální velikost 500 kb. Nezapomeňte uvést jméno, příjmení, kontaktní adresu a telefonní spojení. Nejzajímavější příspěvky budou otištěny v listopadovém a prosincovém vydání časopisu A report. 7
mise
Letové mise čáslavských a kbelských pilotů v litevském vzdušném prostoru
Baltické oko
Hlášení technika pilotovi je strohé, ale výstižné. „Letoun 6066 je připraven k letu, všechny práce byly provedeny, doplněno je pět tisíc tři sta liber paliva, podvěšeny jsou dvě cvičné řízené střely CATM.“ Krátce před desátou hodinou přijíždí na začátek vzletové a přistávací dráhy dvojice podzvukových bitevníků L-159A ALCA s čísly 6070 a 6066 na trupu. Záhy se postupně rozjíždějí a po pár stovkách metrů se odpoutávají od ranveje litevského letiště Šiauliai. Piloti „stopadesátdevítek“ npor. Radek Zábojník a npor. Kateřina Hlavsová nasazují kurz směrem do prostoru nesoucí pracovní název TSA 4. Klid na stojánce však netrvá dlouho. O pár minut později jsou motory Honeywell F124-GA-100 opět slyšet. To se připravují ke vzletu dvě „téčka“ neboli dvoumístné L-159T1. Dopolední mise cvičení Baltic Eye (Baltické oko), které je organizováno na základě již dlouhodobé spolupráce mezi armádami České republiky a Litvy, začíná…
Přínos pro všechny cvičící „Baltic Eye je přípravnou fází 212. taktické letky na mezinárodní spojenecké cvičení NATO pod názvem Steadfast Jazz 2013. Po týdenním plnění letových úkolů se kontingent Armády České republiky přesune z Litvy do Polska, konkrétně na letiště v Poznani a začne plnit zadání podle daného scénáře cvičení. Do akce bude ze vzdušných sil Armády ČR nasazeno šest letounů L-159A a čtyři nadzvukové bojové letouny JAS-39C. Lehké bitevníky L-159 budou létat z polské základny Poznaň a gripeny budou operovat z mateřského letiště Čáslav s využitím doplňování paliva za letu z francouzského tankeru KC-135FR,“ říká zástupce náčelníka oddělení bojové přípravy na Velitelství vzdušných sil AČR podplukovník Jakub Štefánek
8
a pozitivně hodnotí úroveň dosaženého výcviku u taktického letectva Armády ČR. Není tajemstvím, že letové úsilí českých vojenských pilotů v litevském vzdušném prostoru má za cíl zvyšovat profesní připravenost tamních specialistů, zejména radarových řídících pro bojové použití ve středisku řízení a uvědomování (CRC – Control and Reporting Centre) Karmelava, kteří musejí absolvovat potřebný počet navedení na vzdušné cíle. Na základě ročního plánu byl na každý měsíc stanovený termín, kdy z Čáslavi do Šiauliai létala dvojice „stopadesátdevítek“, aby tam napomáhala udržovat systém protivzdušné obrany pobaltských států na požadované alianční úrovni. Minulý čas není mýlkou redaktora, ale realitou, protože od jara letošního roku se již tyto jednodenní mise nelétají. „Výše uvedené letové úsilí bylo koncentrováno do cvičení Baltic Eye. Týdenní nasazení je mnohem efektivnější a umožňuje nám maximální intenzitu leteckého výcviku,“ konstatuje pplk. Jakub Štefánek. Dalším profesním bonusem je součinnost příslušníků létajícího personálu vzdušných sil Armády ČR s aliančním úkolovým uskupením, které z letiště v Šiauliai zabezpečuje ochranu vzdušného prostoru pobaltských států v rámci NATINAMDS (NATO Integrated Air and Missile Defence System). Pro tentokrát jimi byli hotovostní piloti belgického vojenského letectva s nadzvukovými stíhačkami F-16. Optimální podmínky pro plnění letových úkolů v Pobaltí vytvářely pracovní prostory vyhrazené pro vojenský výcvik (TSA 3 a TSA 4). Nejednalo se sice o lety nad mořem, ale i tak šlo o další
profesní zkušenost. „Rovinatý terén bez výrazných reliéfních orientačních bodů a blízkost moře nám umožňují provádět některé úkoly, které v tuzemsku nelétáme,“ vysvětluje velitel českého kontingentu a upřesňuje, že na cvičení Baltic Eye se nepoužívá ostrá munice. Leteckému fajnšmekrovi však nemůže uniknout, že jsou na „sólech“ zavěšeny cvičné CATMy (Captive Air Training Missile) neboli cvičné protiletadlové řízené střely AIM-9 Sidewinder bez bojové části.
Stíhač versus cíl
„Na každý letový den jsou naplánovány čtyři letové mise. Do každé z nich je vždy zapojena dvojice L-159, přičemž jeden letoun působí jako stíhač a druhý jako cíl. V určeném pracovním prostoru jsou na sebe navzájem naváděni z karmelavského střediska. Po vizuální identifikaci cíle se obvykle jejich role obracejí. Ve dvoumístných strojích se do misí zapojují také naši litevští kolegové,“ upřesňuje kapitán Denis Dúbravčík, velitel 3. roje 212. taktické letky a dodává, že na cvičení Baltic Eye 2013 přilétly dva z již osmi modernizovaných bojových podzvukových letounů L-159A. V této souvislosti je třeba dodat, že v polovině roku 2009 podepsala vláda České republiky s Aero Vodochody smlouvu o dílčí modernizaci prvních osmi kusů letounů L-159A. Ta spočívá v nových komunikačních systémech, ve vylepšení softwaru a v modernizaci pilotních kokpitů. Deset. To byl počet pilotů z čáslavské 212. taktické letky, kteří se letošního Baltického oka zúčastnili. Pro čtyři z nich to byla premiéra. „Je to moje první zahraniční cvičení se stopadesátdevítkou,“ říká nadporučík Martin Svoboda, který před pár minutami přistál z bezmála dvouhodinové mise. „Odstartoval jsem z dráhy jedna čtyři a po vzletu nasadil kurz dva sedm nula. Vystoupal jsem na letovou hladinu třináct tisíc feetů a pokračoval do přiděleného prostoru TSA 3. Tentokrát byla mým cílem dopravní CASA,“
říká pilot a popisuje navádění na transportní letoun C-295M s trupovým číslem 0455: „Provedení geometrie manévru je plně v gesci pozemního střediska, respektive profesní zdatnosti tamního návodčího. S nadsázkou řečeno, já jsem výcvikovým prostředkem. Jakoby na dálku naváděným modelem, který poslouchá na slovo. Navedení musí vést k tomu, abych se dostal do optimální pozice k identifikaci daného cíle. To se během mých deseti navedení na ‚casu‛ dařilo s různou úspěšností.“
Scénáře Baltického oka
Popsat několikadenní letové úsilí čáslavských a kbelských pilotů během cvičení Baltic Eye by nepochybně vydalo na samostatnou publikaci. Pro tentokrát vám přiblížíme tři výcvikové akce zcela rozdílného zaměření. V první misi hrály prim dva bojové podzvukové letouny ALCA (Advanced Light Combat Aircraft). Ve „čtyřce“, v reálu v pracovním prostoru nad letištěm Šiauliai, provedly čtrnáct navedení v režimu stíhač versus cíl. „Po vzletu jsme simulovali cíl. Od pozemního ‚céercéčka‘ jsme dostali trať s určeným kurzem a stanovenou rychlostí. Naše letová hladina byla tři kilometry a zhruba sedm set metrů pod námi letěl stíhač. Ten byl naveden z přední polosféry zatáčkou za cíl. Jeho úkol spočíval v naší vizuální identifikaci,“ říká kapitán Tomáš Bruštík a vysvětluje, že jde o vzdálenost, z níž je pilot schopný přečíst veškerá označení na trupu letounu, počet lidí v kokpitu, případně zda je stroj vyzbrojen, či nikoliv. Požadované údaje se potom předávají na středisko řízení a uvědomování v Karmelavě. Tím zadání pro stíhače končí. Pak se role obracejí a to de facto ve stejných letových parametrech. Je nabíledni poukázat na oboustranný prospěch těchto akcí. O profesním zdokonalování pozemních specialistů z pobaltských republik se již opakovaně psalo. Jsou to oni, kdo musí
9
mise
procházet tímto drilem, aby byla křivka navedení co nejsprávnější. Jinými slovy, jsou to oni, kdo zodpovídají za efektivní navedení stíhače na cíl. „Naše plus je v tom, že cvičíme tyto procedury bez použití radaru. U nás takovéto mise často nelétáme. I když je v těchto situacích naše role de facto pasivní, protože striktně dodržujeme pokyny navádějícího, profesní benefit to nepochybně přináší oběma stranám,“ argumentuje zkušený pilot letounu L-159 ALCA. Druhým příkladem ze škály úkolů je společná výcviková mise dvojice „stopadesátdevítek“ s belgickou hotovostní dvojicí (QRA – Quick Reaction Alert) vyzbrojenou letouny F-16. Scénář předurčil do role „narušitelů“ svěřeného vzdušného prostoru dva podzvukové bitevníky s nepřehlédnutelným nápisem Czech Air Force na trupu. Jejich počínání iniciovalo cvičný vzlet (Tango Scramble) dvou „efšestnáctek“. Ty přilétají v řádu několika minut ke „stopadesátdevítkám“. Vedoucí QRA provede identifikaci „narušitelů“ a stanovenými pokyny dává pilotům L-159 na vědomí, aby ho neprodleně následovali na určené letiště. Druhý stroj F-16, také v bojové konfiguraci, monitoruje celou situaci ze zadní polosféry, přičemž je připravený k okamžitému zásahu. „Simulovali jsme dvojici letounů bez rádiového spojení,“ říkají shodně oba aktéři za českou stranu npor. Radek Zábojník a npor. Kateřina Hlavsová.
10
Za doprovodu dvojice F-16 jsou jejich letouny nejkratší trasou přivedeny ke vzletové a přistávací dráze letiště Šiauliai. „Alkám“ bylo určeným manévrem jedné z „efšestnáctek“ demonstrováno, na kterou ranvej mají přistát. Obě L-159 vysouvají podvozek, což je přesvědčivý signál, že uposlechnou rozkaz QRA. A kdyby narušitelé nechtěli? „To si každý rychle rozmyslí. Existuje řada způsobů, jak by nás donutili k poslušnosti. V tomto případě nelze nic zkoušet. Pro F-16 jsme byli hodnými cíli,“ smějí se oba piloti z 212. taktické letky a dodávají, že vše probíhalo podle přesně stanovených procedur s důrazem na bezpečnost letového provozu. „Takovýto úkol jsem plnila s letounem L-159 poprvé. Společná mise s belgickými ‚efšestnáckami‘ byla nejen zajímavá, ale především profesně přínosná. Beru to jako další velkou zkušenost. Nepochybně je to bonus v mojí letecké praxi,“ říká pilotka „alky“ nadporučice Kateřina Hlavsová. Třetí pomyslný kamínek do mozaiky zajímavostí na Baltickém oku nese pojmenování CASA. Prvotní majstrštyk předvedla jeho posádka už při nakládání materiálu na čáslavském letišti. Nad všudypřítomnými rozměrnými bednami, zejména nad takzvaným modrým klavírem na kolečkách, nevěřícně kroutili přítomní hlavou. Do té doby, než bylo všechno precizně uloženo na palubě transportní C-295M z kbelské letecké základny.
Poté přišlo na řadu několik desítek zavazadel a třiačtyřicet cestujících, včetně posádky letounu. Suma sumárum CASA byla na svojí maximální vzletové váze. „Takzvanou maximálku sice nelétáme běžně, ale není to nic výjimečného. Pořád musíte mít na paměti, že letadlo je na limitech, a kdyby se něco stalo, tak nemáte moc času na nápravu,“ říká kapitán letounu C-295M kapitán Jaroslav Bulíř a ukazuje způsob výpočtu centráže, aby byl stroj vyvážený. „Při maximální vzletové váze potřebujeme delší rozjezd a vyšší rychlost. Po vzletu se nesmí éro tolik natahovat a ani s ním provádět nějaké razantnější manévry. Samozřejmě že trvá déle, než se dostanete na stanovenou letovou hladinu,“ konstatuje kbelský kapitán letounu a upřesňuje, že po odpoutání se od čáslavského letiště CASA stoupala zhruba dva a půl metru za sekundu. Nejzajímavější aktivní zapojení „casy“ do cvičení v Pobaltí byla role „zbloudilého“ dopravního letounu. Také v tomto případě si rychle poradily belgické nadzvukové stíhačky F-16 a bezpečně ochránily bezletovou zónu. „Je to oboustranně výhodný výcvik. Pro hotovostní letouny zejména proto, že nemohou provádět cvičné zásahy na civilní letadla s cestujícími, a pro nás, že si zopakujeme stanovené procedury,“ říká kpt. J. Bulíř a konstatuje, že v tomto směru již dlouhodobě spolupracují s čáslavskou základnou taktického letectva. Výjimkou není ani součinnost s aliančními kolegy.
Modernizované „stopadesátdevítky“ I resortní elév ví, že bez příslušníků inženýrsko letecké služby to nejde. Na cvičení Baltic Eye 2013 to potvrdil technický personál z 212. taktické letky, který opět prokázal svoji vysokou profesní kvalitu. A jak už bývá v těchto případech dobrým zvykem, vypomohli jim svým odborným know-how dva specialisté z letky oprav letecké techniky. „Je to praktikovaný způsob, který se nám již opakovaně osvědčil, a to zejména při složitějších opravách letecké techniky,“ říká zástupce velitele 212. taktické letky pro inženýrsko leteckou službu – hlavní inženýr letky major Marek Pažúr a dodává, že do Šiauliai přiletěl zkušený tým techniků, navíc s četnými zkušenostmi z nasazení v zahraničí, který žádnou speciální přípravu na Baltic Eye nepotřeboval.
Je-li řeč o profesi technika, je třeba upřesnit, že provoz podzvukových bitevníků L-159 zabezpečují tři odbornosti, a to technik letounu, technik avionik a technik zbrojíř. Každý z nich má odbornými předpisy a nařízeními přesně stanovené úkony pro jednotlivé druhy příprav. Finálním aktérem je technik letounu, který také jako poslední v řadě podepisuje deník přípravy letounu a stroj předává pilotovi k letu. „Bez rozdílu toho, zda se nacházíme v Čáslavi nebo v Šiauliai je proces přípravy letounu k letu identický. Před každou letovou akcí se provádí takzvaná předletová příprava, což je výčet přesně definovaných prací, které musejí jednotliví technici na letounu provést,“ vysvětluje major Pažúr. Na základě zkušeností si s sebou přivezli to nejpotřebnější. „Nikdy nemůžete vzít úplně všechno, protože jste limitováni kapacitními možnostmi. Naším osvědčeným základem jsou prostředky pro případné vyproštění stroje, dále sady na přezutí letounu a důležité agregáty, ať už souvisejí s motorem nebo avionickým a hydraulickým systémem. Samozřejmě že máme připravený postup, kdyby došlo k závažné závadě mimo mateřské letiště, abychom letoun, byť v nouzovém režimu, dostali zpět do České republiky,“ konstatuje hlavní inženýr letky a dodává, že v případě potřeby by jim hostitelská strana vytvořila adekvátní zázemí. Pro majora Marka Pažúra je klíčové, že letecký park 212. taktické letky prošel v uplynulých třech letech takzvanou PP 2000. Zasvěcení vědí, že se jedná o předepsané práce buď po dvou tisících letových hodinách, nebo dobově po osmi letech, což byl případ čáslavské letky. Vedle toho
proběhla již zmíněná částečná modernizace „stopadesátdevítek“. Tou nejvíce viditelnou změnou jsou větší multifunkční displeje (5 krát 7 palců), dále nový systém spojení odolný proti rušení Have Quick II. Přibyla také zcela nová zařízení systému utajeného spojení Elcrodat 4-2 odpovídající standardům NATO a identifikace letounů s využitím Mode 4 IFF. Letmý pohled na stojánku letadel ukazuje, že každým okamžikem začne ke vzletové a přistávací dráze pojíždět dvojice L-159T1. Pilot se pozdraví s technikem a ten se se „svým“ strojem symbolicky rozloučí poplácáním po křídle…
Je to i o zdánlivých maličkostech Nezmínit se o kapitánu Václavu Svobodovi by nebylo fér. Na čáslavské základně zastává pozici odborného inženýra na 21. křídle, ale v Šiauliai se jeho působnost podstatně rozšířila. Vedle záležitostí ryze technických rovněž zodpovídal za vše, co souviselo s logistikou. A dlužno dodat, že ke vší spokojenosti cvičícího uskupení Armády ČR. „To, že se spojila cvičení Baltic Eye v Litvě a Steadfast Jazz v Polsku dohromady je efektivním řešením, avšak s některými úskalími. Aby měl kontingent Armády ČR optimální podmínky k činnosti jak v Šiauliai, tak v Poznani, bylo třeba sladit velmi mnoho detailů. Počínaje pozemními a vzdušnými přepravami do míst nasazení přes vytvoření zázemí pro technický a létající personál a konče jinými konfiguracemi letounů L-159, co se zbraňových
systémů týká. Hostitelské strany vám sdělí, co mohou poskytnout, a o všechno ostatní se musíte postarat sami. Vše se odvíjí od plánovaného nasazení sil a prostředků. Není sporu také o tom, že obě cvičení jsou zcela jiného charakteru a úrovně. Steadfast Jazz 2013 je alianční akcí, kde se budou procvičovat komplexní schopnosti při vedení vzdušných operací a podpoře pozemních vojsk. Operační činnost cvičících zde bude intenzivnější,“ říká kpt. V. Svoboda. Klíčovou otázkou vždy bývá, aby hostitelský stát skutečně dodržel vše, co při plánovacích konferencích a dohovorech deklaroval. Z litevské strany to bylo bez problémů. „Spolupráce s Litevci je výborná. Oni si velice váží našeho letové úsilí, které jim výraznou měrou pomáhá udržovat, respektive zvyšovat jejich profesní schopnosti v rámci protivzdušné obrany. Společný letecký výcvik je pro ně benefit a oni nám to obrazně vracejí svým aktivním přístupem a vstřícností,“ konstatuje kapitán Svoboda. Každou chvíli si jej někdo žádá přes vysílačku. Dříve než se opět vydá na stojánku letadel, stačí nám kvapem odpovědět na poslední otázku: „Nejdůležitější je, vše časově zkoordinovat. Tak, aby se to v den odjezdu optimálně sešlo. Každá maličkost je důležitá. I zdánlivě nepodstatná věc může způsobit v zahraničí nemalý problém. Musíte být připraveni na jakoukoliv situaci, která tam může nastat. Kromě zkušeností je třeba i jisté předvídavosti.“ Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba
11
výcvik přes výcvik s nimi až po jejich likvidaci přímo tady na místě.“
Překonávali sami sebe
V průběhu cvičení Toxic Leak 2013 si čeští chemici mohli ve slovenských Zemianských Kostolanech vyzkoušet nakládání s bojovými chemickými látkami
Když nic není jen jako Na horizontu se pohybovali pohybo vojáci v ochranných ká h a oblecích. bl í h Přímo Pří ř d námi á trčela ze země tabulka maskách před s výstražným nápisem „pásmo ohrožení“. Červená písmena se doslova zařezávala do očí. Tentokrát totiž nebylo nic jen jako. Za touto pomyslnou čárou se cvičilo s chemickými bojovými látkami, které dokážou skutečně zabíjet. Přesně tady začínala pro amatéry přísně zakázaná zóna smrti. Pro profesionální vojáky specializující se na ochranu proti zbraním hromadného ničení z 31. brigády radiační, chemické a biologické ochrany z Liberce ale cvičení Toxic Leak, které se v první polovině října uskutečnilo ve slovenských Zemianských Kostolanech, až zas tak výjimečné nebylo. Každý z těchto profesionálních chemiků by měl minimálně jednou do roka, ale ještě lépe dvakrát, projít výcvikem manipulace s bojovými chemickými látkami. „V minulosti jsme zacházení s bojovými látkami procvičovali výhradně v České republice na Kamenné Chaloupce. Zdejší prostor je o mnoho větší. Dá se tedy cvičit s větším množstvím látek. Můžeme rovněž najednou řešit úkoly základní úrovně a speciální úlohy,“ vysvětluje řídící cvičení mjr. Kateřina Seidlová. „Dobré je ale i to, že máme možnost se blíže seznámit s vybavením a postupy slovenských chemiků. Během cvičení je také určitý prostor pro odborné konzultace a výměnu informací.“ Cílem cvičení bylo mimo jiné upevnit návyky vojáků při zdolávání psychické a fyzické zátěže
12
způsobené přítomností zdraví škodlivých faktorů a osvojit si zásady pobytu, pohybu a činnosti na kontaminovaném území.
Patřili jsme k světové špičce Historie Výcvikového a testovacího centra radiační, chemické a biologické ochrany v Zemianských Kostolanech, kde cvičení probíhalo, spadá do sedmdesátých let minulého století. V té době zde bývalá federální armáda měla střední chemické cvičiště. To bylo zmodernizováno a do současné podoby upraveno v roce 2005. Právě tehdy zde vzniklo Výcvikové a testovací centrum radiační, chemické a biologické ochrany. To si záhy díky své úrovni získalo mezinárodní věhlas. S bojovými chemickými látkami zde pravidelně cvičí francouzští, slovinští, maďarští, rakouští, polští a belgičtí vojáci. Každý rok si zde zvyšují svoji odbornou úroveň v dvoutýdenních či třítýdenních kurzech inspektoři a experti Organizace pro zákaz
chemických zbraní. Bylo tak trochu symbolické, že tato organizace právě v době cvičení Toxic Leak získala Nobelovu cenu míru. Její inspektoři v současné době pomáhají se zmapováním a likvidací chemických zbraní v Sýrii. V roce 2005 poskytlo zdejší zařízení v oblasti ochrany proti zbraním hromadného ničení všestrannou podporu Asijským olympijským hrám. Naši chemici zde cvičili poprvé. „Pokud u nás cvičí vaši vojáci, představuje to pro nás nespornou výhodu. Jsme si mnohem bližší, než když se zde připravují jiné armády. Máme společný jazyk, podobnou výstroj a výzbroj. Do roku 1993 jsme byli jedna armáda, takže i postupy jsou obdobné. To, že jak u vás, tak u nás jsou výborní odborníci na chemické zbraně, rozhodně není náhoda. Chemici v bývalé federální armádě patřili ke světové špičce. A díky tomu máme stále ještě z čeho čerpat a zároveň i můžeme navazovat na vynikající tradici,“ upozorňuje velitel centra podplukovník Martin Stanko. „O to více nás mrzelo, že spolupráce mezi našimi armádami byla až do této doby v oblasti ochrany proti zbraním hromadného ničení na velmi omezené úrovni. Rádi bychom, aby se právě tímto cvičením zrodila nová etapa vzájemné spolupráce. Před několika dny skončilo na našem území alianční cvičení chemických jednotek Toxic Valley. V příštím roce bychom rádi zorganizovali druhý ročník. Plánujeme, že do výcviku na mezinárodní úrovni zapojíme i mobilní chemické laboratoře, specialisty a celé jednotky. V našem zařízení jsme schopni poskytnout kompletní servis v oblasti zacházení s bojovými chemickými látkami. A to od výroby
Liberečtí chemici plnili během cvičení na jednotlivých pracovištích nejrůznější úkoly. Jednalo se například o přípravu a použití univerzální odmořovací směsi, detekci neznámých látek pomocí přístrojů CHP 71 a PP3, odběr bojových látek a jejich rozbor v chemické laboratoři, dekontaminaci s pomocí automobilu ACHR-90 a další. V této fázi cvičení šlo mimo jiné o upevnění návyků vojáků při zdolávání psychické a fyzické zátěže způsobené přítomností zdraví škodlivých faktorů a osvojení si zásad pobytu, pohybu a činnosti na kontaminovaném území. Vojáci si zároveň měli posílit důvěru ve vlastnosti používaných ochranných prostředků. Výcvik byl veden na dvou úrovních. Základní úlohy plnili příslušníci brigády, kteří nemají žádné zkušenosti s bojovými chemickými látkami, případně zastávají funkce bezprostředně nesouvisející s procvičovanou tematikou. Speciální úlohy již vyžadují vysoké odborné znalosti a připravenost k obsluze speciální techniky a přístrojů. Plní je jedinci, kteří mají s bojovými chemickými látkami bohaté zkušenosti. Na pomyslné startovací čáře jsou připraveni ti, kteří si za malý okamžik odbudou premiéru v kontaktu s bojovými chemickými látkami. Jedná se zhruba o polovinu cvičících. Na první pohled je vidět určitý respekt. Všichni musí nejdříve otestovat ochranné masky v plynové komoře. Je naprosto klíčové, aby všechno fungovalo tak, jak má. Ochranná maska nemůže být ani příliš povolená, ani utažená. Pracovníci centra se netají tím, že zde měli několik případů, kdy nováčci v kontaktu s bojovými chemickými látkami bezprostředně před samotnou akcí zkolabovali. Je to velký tlak na psychiku, a když se k tomu přidají ještě fyzické problémy spočívající v přílišném upnutí ochranných prostředků, může to vyvolat nevolnost. Tentokráte se ale nic takového nestalo. Všichni procházejí zkouškou ohněm bez problémů. „V armádě sloužím teprve rok, na podobném výcviku jsem poprvé. Člověk má přece jenom trému, když pracuje s bojovými chemickými látkami. Uvědomuje si, že stačí jedna chyba a mohou nastat velké problémy. Je nezbytné dělat všechno přesně tak, jak nás to před tím drilovali. O to větší úleva to je, když výcvik s bojovými látkami úspěšně ukončíte. Najednou to všechno z vás spadne a máte pocit, že v určitém smyslu jste překonal sám sebe. Až to budu dělat podruhé, bude to již o něčem úplně jiném, “ říká svobodník Tomáš Fišera. K chemikům se přihlásil proto, že to považuje za zajímavou práci. Navíc prý pochází z libereckého regionu. „Jsem rád, že se mohu účastnit cvičení zde na Slovensku. Je to docela příjemná změna. Máme zde dobré ubytování. Také strava je vynikající. Máme dokonce i svačiny a spoustu ovoce,“ dodává.
Psychická odolnost je někde jinde V devadesátých letech minulého století existovaly určité tlaky na to, aby se zrušil výcvik s bojovými chemickými látkami. V Zemianských Kostolanech cvičil před časem zkušený chemik z Itálie, který měl za sebou mnohaletou profesní
13
výcvik
kariéru, přesto se až do příchodu na Slovensko nikdy v životě nesetkal s chemickými bojovými látkami. A bylo to na něm znát. „Dnes se ukazuje, jak velkou chybou by bylo tento výcvik zrušit. Chodí k nám chemičtí specialisté ze zemí, kde se výcvik s bojovými látkami neorganizuje. A právě na nich je vidět, jaký je rozdíl mezi těmi, kteří cvičí s chemickými bojovými látkami, a těmi, kteří něco takového jen simulují,“ upozorňuje zástupce velitele centra major Branislav Husovský. „Ta psychická odolnost je úplně někde jinde. A nejde jenom o to jednou si vyzkoušet ostré bojové látky. Výcvik se musí opakovat v pravidelných intervalech, je nezbytné ho neustále drilovat. Je potřeba, aby člověk získal plnou důvěru v ochranné prostředky. A to nějakou dobu trvá. Musíte vědět, že i když cvičíte s látkami, které jsou schopné zabíjet, nic se vám nestane. Je to dril a psychologická příprava zároveň. Během samotného výcviku nemůžete přemýšlet nad tím, co všechno by se mohlo stát, musíte se plně soustředit na splnění zadaného úkolu.“ To už ale odběrový tým dokončil svou práci a odváží odebrané vzorky do polní chemické laboratoře AL-2/ch. Čerstvě povýšený nadporučík Dušan Trefilík se s ní účastnil již předcházejícího aliančního cvičení Toxic Valley. Po jeho skončení na Slovensku zůstal. Příslušníci týmu umísťují vzorky do boxu poblíž vchodu do pojízdné laboratoře. „Pokud by je přivezl někdo cizí, přebírali bychom si je osobně. Protože se ale navzájem známe, stačí je umístit do boxu,“ vysvětluje nadporučík Trefilík ještě předtím, než provede samotný rozbor přivezených vzorků.
14
logistika
Automatická kontrola dekontaminace Vojáky, kteří již prošli jednotlivými pracovišti, čeká na konci tohoto kolečka dekontaminace ochranných prostředků. Ty jsou nejdříve
za pomoci čerpadel z vozidla ACHR-90M dekontaminovány chlóranem vápenatým. Následně se ještě provádí pod silným tlakem opláchnutí vodou. Každý ze cvičících vojáků má vlastní čip. Ten načte počítač poté, co voják vstoupí do automatické kontrolní kabiny. Šedesátistupňová teplota v ní umožní odpaření vzorků, které jsou okamžitě automaticky vyhodnoceny. Tato samočinná kontrola dekontaminace ale není jedinou technickou vymožeností centra. Pokrokových novinek je zde celá řada. Všechna pracoviště jsou osazena kamerovými systémy. Rozhodčí, ale i vojáci, kteří se právě bezprostředně neúčastní výcviku, tak mohou na učebně metodicky sledovat postupy svých kolegů při práci s chemickými bojovými látkami, aniž by se vystavovali jakémukoliv riziku. „S tím, co máme k dispozici, jsme zatím spokojeni. To ale neznamená, že by neexistovaly další plány do budoucna, jak i z hlediska tohoto výcviku jít kupředu. Víme moc dobře, co všechno by bylo možné dále modernizovat. Je to ale samozřejmě otázka peněz, které nám naše nadřízené složky uvolní,“ dodává major Branislav Husovský. V době, kdy se cvičení Toxic Leak blížilo do finále, jednal velitel pozemních sil AČR generálmajor Ján Gurník o další spolupráci v Trenčíně se slovenskou stranou. Netajil se tím, že společná cvičení na územích obou republik jsou jednou z priorit českých i slovenských pozemních sil. Konkrétním výsledkem těchto rozhovorů byla dohoda na společném cvičení River, které se má konat v příštím roce. „Spolupráce se slovenskými chemiky je pro nás i po finanční stránce velice výhodná. Kamenná Chaloupka přestala být v devadesátých letech minulého století rozpočtovým zařízením. Za všechno se zde musí platit. Výcvik na Slovensku nás vyjde mnohem levněji,“ říká podplukovník Petr Blecha z Velitelství pozemních sil.
Text a foto: Vladimír Marek
fakta Automobil chemický rozstřikovací ACHR-90 Zařízení je určeno k dekontaminaci vnějších povrchů vozidel, zbraní a osob v polních podmínkách. Může přepravovat různé typy kapalin, připravovat dekontaminační směsi, produkovat vysokotlakou horkou vodu, dekontaminovat cesty nebo terén, mýt osoby ve sprchách teplou vodou, hasit požáry. Může pracovat samostatně nebo ve spojení s postřikovým rámem POR-82. Je vybaveno i zařízením Sanijet C921. Objem nádrží je 3 × 2 100 litrů. Obsluhu tvoří dva lidé. Převozní polní chemická laboratoř AL-2 Jedná se o mobilní laboratoř určenou pro vrcholnou analýzu vzorků obsahujících bojové chemické látky, vybrané toxické sloučeniny a radioaktivní látky. Laboratoř se skládá ze dvou částí, které mohou pracovat samostatně. Vedle chemické části AL-2/ch je to radiometrická část AL-2/r. Každá z těchto laboratoří je umístěna v ocelovém zatepleném kontejneru ISO o rozměrech 6 050 × 2 437 × 2 437 mm, převáženém na vozidle Tatra 815 se stranovým hydraulickým překladačem Steelbro. Chemická část laboratoře slouží ke stanovování otravných látek ve vzorcích půdy, vody, vzduchu, potravin, výstroje nebo objektů. Kromě vojenských bojových látek může zjišťovat, určovat a analyzovat některé průmyslové škodliviny, agrochemikálie a psychotoxické sloučeniny. Konstrukčně je kontejner rozdělen na tři části: V nehermetizovaném technologickém prostoru je umístěno podpůrné vybavení (vývěva, mraznička, mobilní elektrocentrála). Druhou částí je hermetizovaný a klimatizovaný prostor pro příjem a přípravu vzorků. Třetím prostorem uvnitř kontejneru je rovněž hermetizovaná klimatizovaná analytická část.
Logistika Armády České republiky oslavila koncem října dvacet let své existence
Nešlo jen o ponožky Vojáci pamatující ještě federální armádu vždy v souvislosti s výstrojí, pohonnými hmotami, jídlem, ale i zásobováním nejrůznějším materiálem hovořili o týlu. Logistika jako samostatný prvek naší armády se poprvé objevila 1. září 1993. V té době vzniklo organizační jádro, jehož úkolem bylo vybudování logistických struktur a jejich personální obsazení. Prvním velitelem nově založeného Velitelství logistiky ve Staré Boleslavi se stal plukovník gšt. Anatol Kopista. O měsíc později byl ustanoven Štáb logistiky GŠ AČR v čele s inspektorem logistiky AČR generálmajorem Miroslavem Kostelkou. Ten se tehdy pokusil pro A report objasnit rozdíl mezi dřívějším týlovým zásobováním a logistikou. „Tyto dva pojmy se liší v mnohém. Jde o zcela jinou strukturu celého systému. Logistika zahrnuje například všestranné technické zabezpečení a v českých podmínkách dokonce i inženýrsko-letecké zabezpečení. Modely jsou v každém státě jiné. Ten náš zatím není bohužel dokonalý. Je poznamenán řadou chyb. Abych byl upřímný, my se teprve učíme naplňovat logistiku jako systém konkrétními věcmi.“ Počátkem dubna 1994 dokončilo velitelství přebírání 209 útvarů a zařízení logistického charakteru. Jak moc bylo úspěšné toto přechodné období spojené s osvojováním si záležitostí logistiky, o tom se mohlo velení AČR přesvědčit ještě ten samý měsíc. V dubnu 1994 se uskutečnilo velitelsko-štábní cvičení, jehož cílem bylo ověřit reálnost nové metodiky postupného plánování operace, úroveň zpracování textové a grafické dokumentace a schopnost připravit reálné návrhy zástupců logistiky pro rozhodnutí velitele k operaci. Štáb logistiky GŠ hodnotil průběh tohoto cvičení velice dobře. Podle něho bylo Velitelství logistiky připraveno k plánování operace. Nejdynamičtější reorganizační změny čekaly logistiku po deseti letech její existence v roce 2003. Původně zahájenou reformu, realizovanou na základě koncepce výstavby profesionální Armády České republiky, bylo nezbytné upravit v souvislosti s úpravou veřejných financí na snížený zdrojový rámec. V červenci 2003 nejdříve vzniklo 31. ředitelství logistické podpory, které se v prosinci toho samého roku transformovalo v Ředitelství logistické a zdravotnické podpory. To bylo předurčeno pro všestrannou logistickou a zdravotnickou podporu ozbrojených sil České republiky, a to jak v době míru, tak i za války. Touto reorganizací ukončila logistika svoji činnost jako samostatné operační velitelství a v závěru roku 2003 se stala součástí nově vytvořeného Velitelství sil podpory a výcviku. Jeho velitelem byl jmenován generálporučík Jan Ďurica. Toto velitelství mělo kromě logistické a zdravotnické podpory na starosti i výkon státní správy, realizovaný krajskými vojenskými velitelstvími s regionální působností.
V červnu 2004 se na území České republiky poprvé v historii uskutečnilo samostatné logistické cvičení pod názvem Collective Effort. Na ně navázalo o devět let později alianční cvičení Capable Logistician, které se za nemalého přispění české strany konalo v létě 2013 na Slovensku. V polovině roku 2005 došlo ke změně ve funkci ředitele logistické a zdravotnické podpory. Brigádní generál Miloš Doubek, který v této funkci působil od roku 1996, odešel do zálohy a na jeho místo nastoupil plukovník Libor Krejcar. Jeho úkolem bylo pokračovat v reformě ozbrojených sil. Podílel se také na přípravě 6. polní nemocnice k nasazení do misí. U příležitosti jednašedesátého výročí ukončení druhé světové války v Evropě propůjčil prezident České republiky Václav Klaus 8. května 2006 velitelství bojový prapor.
Další významná reorganizace nastala koncem roku 2008. K dni 31. prosince ukončilo svou činnost Velitelství sil podpory a výcviku a zároveň také Ředitelství logistické a zdravotnické podpory. Počínajíc následujícím rokem vzniklo Velitelství sil podpory. Do jeho čela byl jmenován brigádní generál Jaroslav Kocián, který již působil od 1. srpna 2008 na dosavadním velitelství. Síly podpory nevznikly jako zcela nový prvek Armády ČR; vycházely ze struktur a schopností sil podpory a výcviku. Plnily také obdobné úkoly. Prošly ale zásadní reorganizací. O jejím rozsahu svědčí následující čísla. Jestliže v roce 2004 mělo velitelství v podřízenosti 156 útvarů a zařízení, v lednu 2008 se jejich počet snížil na 78 a počátkem roku 2010 již na 36. Poslední reorganizací prochází oblast logistiky v letošním roce. K 1. červenci 2013 vznikla Agentura logistiky. Jejím ředitelem se stal brigádní generál Jaromír Zůna. „Poprvé od vzniku československé armády v roce 1918 dochází k tomu, že se řízení tradičních intendančních služeb přesouvá z Generálního štábu AČR na specializovaná zařízení – Agenturu logistiky. Té jsou tak svěřeny významné odpovědnosti za proces plánování, řízení, realizaci a koncepční rozvoj logistické podpory v resortu, a to včetně kontrolních funkcí,“ řekl právě při příležitosti dvacátého výročí armádní logistiky generál Zůna. Připravil: Vladimír Marek Foto: autor
15
personalistika
DVA ROKY ÚČINNOSTI ZÁKONA
o účastnících protikomunistického odboje a odporu Po složitých jednáních schválil Parlament České republiky dne 20. července 2011 zákon č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu (dále jen zákon), který vešel v účinnost symbolicky 17. listopadu téhož roku. Zákon znamenal pro Ministerstvo obrany České republiky (dále MO ČR) další závazek v plnění povinností vůči veřejnosti. Výše uvedený zákon vymezuje odboj a odpor proti komunismu, stanoví podmínky pro vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu, upravuje rehabilitace a dále stanoví některé úkoly pro orgány státní správy. Zákon navazuje na předchozí více jak dvacetiletý legislativní proces, ve kterém se česká společnost „vyrovnávala“ se svojí komunistickou minulostí, ať již v podobě lustračních zákonů, zákonu o protiprávnosti komunistického režimu nebo zákonu o Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek. Do přijetí zákona č. 262/2011 Sb. byli sice alespoň částečně odškodněni ti, kteří se stali oběťmi komunistické moci, stále se však nedařilo jednoznačně definovat a právně zakotvit význam odboje proti komunistickému režimu. Zákon tak poprvé stanovil podmínky pro přiznání statutu účastníka protikomunistického odboje/odporu proti komunismu. Odboj a odpor proti komunismu není v zákoně odlišován, nicméně oběma kategoriím byl společný cíl, tj. svrhnout nebo oslabit komunistickou moc v Československu a obnovit svobodu a demokracii. Rozdíl je dán intenzitou boje proti totalitě, mírou podstupovaného rizika, volbou prostředků a kontextem, v němž byly dané akce vykonány. Zákon tak není určen nevinným obětem komunismu, není ani o nespravedlivě odsouzených (předpokládá se, že v období 1948–1989 bylo perzekuováno, resp. vězněno až 200 tisíc občanů), ale týká se těch, kteří byli z pohledu tehdejšího režimu odsouzeni oprávněně, protože se proti němu nějakým způsobem aktivně postavili. Jistou inspirací pro české zákonodárce byl v roce 2006 na Slovensku schválený zákon o protikomunistickom odboji, jenž však na rozdíl od normy české nepočítá s peněžitým příspěvkem. Smyslem současného přijatého zákona je zdůraznit skutečnost, že kromě těch, co vládli v období komunistického režimu, a těch, co se snažili jen přežít, existovala část populace, která proti tehdejšímu zřízení vystupovala aktivně. Svým způsobem se jedná o uznání třetího (protikomunistického) odboje a jeho zařazení na stejnou úroveň vedle prvního odboje (1914–1918) a druhého odboje (protinacistického). Takovému vnímání má napomoci i fakt, že část z oceněných kromě osvědčení zároveň získá postavení válečného veterána. Osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu vydává MO ČR na základě žádosti občana. Jednou z podmínek k naplnění vydání osvědčení
Meritorní rozhodnutí v řízení dle zákona č. 262/2011 Sb. Rok
Měsíc
2012 duben 2012 květen 2012 červen 2012 červenec 2012 srpen 2012 září 2012 říjen 2012 listopad 2012 prosinec 2013 leden 2013 únor 2013 březen 2013 duben 2013 květen 2013 červen 2013 červenec 2013 srpen 2013 září 2013 říjen Celkem
Kladné 38 21 43 15 35 31 15 34 11 30 18 23 11 18 17 15 21 6 19 421
Rozhodnutí Záporné Celkem 31 69 35 56 121 164 40 55 109 144 56 87 30 45 12 46 25 36 32 62 32 50 36 59 24 35 1 19 7 24 1 16 17 38 16 22 24 43 649 1 070
Podíl kladných 55,1 % 37,5 % 26,2 % 27,3 % 24,3 % 35,6 % 33,3 % 73,9 % 30,6 % 48,4 % 36,0 % 39,0 % 31,4 % 94,7 % 70,8 % 93,8 % 55,3 % 27,3 % 44,2 % 39,3 %
je československé státní občanství v době nesvobody, tak jak ji definuje zákon, tj. od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989. Výjimku tvoří osoby, které byly československého státního občanství rozhodnutím státních orgánů v době nesvobody zbaveny, a tudíž mají rovněž právo na osvědčení. Formou odboje a odporu proti komunismu zákon rozumí ozbrojený nebo jiný srovnatelný boj vedený proti komunistickému režimu v Československu, provádění sabotáží, spolupráci se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu, převaděčství nebo překračování státních hranic za účelem účasti v odboji proti komunismu. Rovněž sem patří soustavná a dlouhodobá činnost spočívající v autorství petic a jejich rozšiřování, v organizaci veřejných vystoupení proti komunistickému režimu, vyvíjení publicistické činnosti zaměřené proti režimu jak v Československu, tak i ze zahraničí. Zákon zároveň definuje překážky pro přiznání postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Mezi překážky mimo jiné patří příslušnost k bezpečnostním složkám tehdejšího režimu, spolupráce s těmito bezpečnostními složkami, členství v Komunistické straně Československa, příslušnost k Lidovým milicím, studium či absolvování vysokých škol politických, bezpečnostních nebo vojenských. Samotné rozhodnutí, zdali účastník řízení splňuje podmínky dané zákonem, leží na MO ČR, a to zejména na oddělení pro vydávání osvědčení – 3. odboj, které bylo k těmto účelům v roce 2011 nově vytvořeno. Na oddělení v současnosti pracuje 30 osob (historiků, právníků, administrativních sil), jejichž činnost spočívá ve vyhodnocení získaných podkladů pro konečné rozhodnutí. Podklady tvoří v první řadě materiály z Archivu bezpečnostních složek, Národního archivu České republiky, z archivů na oblastní a okresní úrovni, případně z dalších institucí. Důležitou součástí správního řízení jsou také svědecké výpovědi. Od listopadu 2011 přišlo na oddělení cca 4 000 žádostí, z nichž do této doby ministerstvo ukončilo řízení ve zhruba jedné čtvrtině. Bližší údaje k činnosti oddělení lze dohledat v právě dokončeném sborníku Vyjádření úcty a vděčnosti. Sborník o protikomunistickém odboji. Připravil: Pavel Kugler
Ivan Sova
* 2. 10. 1930, Mladá Boleslav
Ivan Sova byl synem ředitele hudební školy. V letech 1947–1948 patřil mezi mladé členy Československé strany národně socialistické. Po převzetí moci Komunistickou stranou Československa v únoru 1948 se odmítl identifikovat s programem transformované Československé strany socialistické v rámci „obrozené“ Národní fronty, a proto její řady opustil. Kvůli špatnému kádrovému posudku mu bylo znemožněno studium na vysoké škole. Ivan Sova se tehdy pohyboval mezi mládeží, která sdílela podobně kritický pohled na ustavující se komunistickou diktaturu. K jeho skupině patřil spolužák z vyšší průmyslové školy Zdeněk Klíbr a předseda Národně socialistické mládeže v Mladé Boleslavi Jan Dubický, syn bývalého poslance za agrární stranu. Ve snaze něco podniknout proti vytvářejícímu se totalitnímu režimu se Ivan Sova přes Jana Dubického pokusil navázat kontakt s odbojovou skupinou bývalých národních socialistů na Mladoboleslavsku. Pokus se nezdařil, a proto se se Zdeňkem Klíbrem rozhodli odejít do zahraničí. Těsně před odchodem však Klíbrova matka na skříni nalezla synovy připravené sbalené věci. Když se jí přiznal, že plánovali odchod na Západ, zakázala jim další kontakty a na vše upozornila Sovovy rodiče. Přes zákaz se oba mladí přátelé stýkali i nadále, kritizovali komunistický režim a uvažovali, co proti němu mohou podniknout. Rozhodli se jednat na vlastní pěst, v rámci svých možností. Vhodná příležitost nastala v polovině roku 1949, kdy se Zdeňku Klíbrovi podařilo v zaměstnání získat díky nepozornosti kolegy balíček obsahující tři dvěstěgramové válečky s vojenskou trhavinou. Výbušninu zakopal na louce u městských jatek a společně se Sovou hledali vhodný cíl. Mezitím se Ivanu Sovovi podařilo od Jana Dubického, zaměstnaného v národním podniku Konstruktiva, získat
Alois Suttý * 1. 3. 1924, Tracking, Německo g 12. 4. 1951, Praha – věznice Pankrác Odboj na Klatovsku je neodmyslitelně spojen i s osudem Aloise Suttého. Narodil se na počátku roku 1924 v Německu českým rodičům, kteří se v roce 1926 vrátili zpět do Československa. Alois Suttý znal dokonale prostředí, ve kterém vyrůstal, a proto mu nečinilo problémy těchto svých znalostí využít a po komunistickém převzetí moci v únoru 1948 začal převádět do západního Německa osoby, které se cítily novým režimem ohroženy. Byl bohužel záhy při převádění chycen a v březnu 1949 odsouzen na dva roky do vězení. A právě zde se začala odvíjet jeho osudová cesta. Ve vězení se seznámil s Františkem Wiendlem st., který byl zatčen za protikomunistické nápisy, jež psal se svými přáteli. V té době jeho syn rozšiřoval aktivity skupiny, která začala převádět různé osoby přes hranice. Na této činnosti se podílel také MUDr. Jiří Krbec, Jan Štork, Jan Prantl a další. Když se Aloisi Suttému podařilo již v dubnu 1949 z vězení uprchnout, přešel rychle hranice do Německa. Jako mnoho dalších utečenců se dostal do uprchlického tábora, kde prodělal několik výslechů u americké vojenské kontrarozvědky CIC (Counter Intelligence Corps) kvůli zjištění důvodů odchodu z Československa. Jeho cílem bylo dostat se do Kanady, nechtěl však odejít bez snoubenky Marie Cvachovcové, a proto se již po měsíci pobytu v americké okupační zóně rozhodl vrátit. V následujících měsících podnikl několik přechodů, převážně za účelem převodu různých osob, včetně žen s dětmi, pašování nedostatkového zboží, vyřizování různých vzkazů osob z uprchlických táborů jejich příbuzným atd. Při převodech spolupracoval s klatovskou skupinou organizovanou synem Františka Wiendla st. Ta sice byla již delší dobu v hledáčku Státní bezpečnosti, ale protože spoléhala pouze na ověřené kontakty, nebylo možné do ní jen tak proniknout. Při svém přechodu hranic Alois Suttý vždy přespal na rodinném statku Toušových u obce Pocínovice. Toušovi převáděným
rozbušky a zápalnici potřebné k iniciaci výbušniny. V dubnu 1950 se Klíbr se Sovou rozhodli použít výbušninu proti administraci Rudého práva v Mladé Boleslavi, sídlící v přízemí obytného domu v centru města. Jejich cílem bylo vyvolat ve městě paniku a zároveň zastrašit funkcionáře KSČ. Nálož společně připravili pod železničním mostem v Mladé Boleslavi. Útok samotný provedli v noci 18. května 1950. Zatímco Ivan Sova hlídal, Zdeněk Klíbr připevnil nálož na kliku a podpálil zápalnici. Poté se rychle vzdálili a po asi pěti minutách došlo k výbuchu. Silná detonace nikoho nezranila, škody na majetku však byly značné. Místnost administrace byla zdemolována a okna okolních budov vytlučena. Státní bezpečnost ještě tehdy na jejich stopu nenarazila, vyšetřování ustrnulo na mrtvém bodě. Přesto oba přátelé v další činnosti ustali, neboť se obávali prozrazení. Ivan Sova navázal vztah se Zdenkou Jirouškovou, se kterou se roku 1951 oženil. O svém podílu na výbuchu jí řekl. Zdeněk Klíbr na podzim 1950 nastoupil na základní vojenskou službu a později pracoval mimo Mladou Boleslav. Jejich cesty se rozdělily. Patrně by před Státní bezpečností a komunistickou justicí skutečně unikli, nebýt bývalé manželky Ivana Sovy, která prozradila okolnosti celého případu Jaroslavu Horákovi, svému nadřízenému na okresním sekretariátu Svazu československo-sovětského přátelství. Horák bezprostředně poté učinil příslušné oznámení na úřadovně Státní bezpečnosti. K Sovově zatčení došlo 11. dubna 1953. Vyšetřování trvalo téměř půl roku. V následném procesu se skupinou „Zdeněk Klíbr a spol.“ byl Krajským soudem v Praze 13. října 1953 odsouzen pro trestné činy obecně nebezpečného užívání třaskavin a sdružování proti státu k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Dalšími odsouzenými v tomto procesu byli Klíbr na dvanáct let a Dubický na deset let. Ivan Sova byl vězněn v táborech nucených prací na Jáchymovsku, kde fáral v uranových dolech Svatopluk a Barbora. Během trestu mu byly na základě amnestie dva roky prominuty. Dne 23. srpna 1955 byl podmíněně propuštěn. V dalších letech musel pracovat jako pomocný dělník. V devadesátých letech byli všichni tři aktéři útoku na administraci Rudého práva rehabilitováni. Text: Michal Louč Foto: Archiv bezpečnostních složek
osobám poskytovali nejen přístřeší, ale také jídlo. Zde si mohli všichni odpočinout před tím, než se vydali na vyčerpávající cestu přes hranice. Alois Suttý však nepomáhal jenom osobám prchajícím, ale také těm, kteří se chtěli do Československa vrátit. V polovině srpna 1949 byl kontaktován mužem, který se mu představil jako John. Pravděpodobně se jednalo o bývalého letce RAF a právníka Jaroslava Polacha, pracujícího pro americkou zpravodajskou službu. John Suttého požádal, zda by nepřevedl kurýra Petra, vlastním jménem Václav Smrž. Alois Suttý pomoc přislíbil, Smrž se však již do americké okupační zóny nevrátil, protože byl při plnění svých úkolů zatčen. Problémy při zpáteční cestě provázely i Aloise Suttého, kterého zatkla německá policie a obvinila ho z nelegálního přechodu hranic. Ve vězení nakonec strávil čtrnáct dnů. Během podzimních a zimních měsíců se mnohé změnilo. V listopadu 1949 byla zatčena část členů klatovské skupiny, v prosinci si Alois Suttý přivedl do západního Německa svou snoubenku, se kterou se o měsíc později oženil. Společně plánovali odjezd do Kanady, manželství ale nemělo dlouho trvat. V březnu 1950 ho opět oslovil John se žádostí, zda by nepřevedl dalšího kurýra, Stanislava Rachače. I jeho ale Státní bezpečnost počátkem dubna zatkla. Při výslechu prozradil úkryt na statku u Toušových, čímž se kruh kolem Aloise Suttého uzavřel. Dne 9. dubna 1950 v brzkých hodinách přicházel Alois Suttý s další osobou opět k Toušovým. V té chvíli byl však již statek obsazen příslušníky Státní bezpečnosti. Akce byla do detailů připravena tak, aby vůbec netušil, že na něho čekají. Do stavení vstupoval sám. Po zaklepání mu otevřela neznámá osoba. V tu chvíli mu došlo, že pokud si chce zachránit život, je třeba se bránit. Začal střílet a zasáhl stržm. Jaroslava Špeierla. Přesila byla ale nakonec příliš velká, Alois Suttý podlehl a byl zajištěn. Po několika měsících výslechů stanuli členové klatovské skupiny, otec a syn Toušovi a další převaděči včetně Aloise Suttého, před Státním soudem v Praze. Celkem bylo souzeno 14 osob, přičemž nejvyšší trest byl navržen právě Aloisi Suttému. Dne 14. prosince 1950 padl verdikt a Alois Suttý byl odsouzen za zločin velezrady, vyzvědačství, přečin nedbalého uchovávání státního tajemství a zločin nedokonané vraždy prosté k trestu smrti. Ani Nejvyšší soud rozhodnutí nezměnil. Na svou poslední cestu nastoupil Alois Suttý 12. dubna 1951 za ranního rozbřesku. Při přípravě k výkonu trestu pronesl, že to udělal pro český národ, aby české děti měly lepší budoucnost. Text: Klára Pinerová Foto: publikace Agenti-chodci na popravišti, Svět křídel, Cheb 2010
obrany r t s i n i M uděluje
ka účastníunismu k a n z d ío om Pamětndporu proti k o a odboje nar.
.. .. .. .. .. .. .. .. .. .. .. .. R .. .. .. .. .. istr obrany Č Min
V Praze
..
Minis tr obr any udělu
dne : Číslo :
je
Pamě tn nar. po úč í odznak p ro po astník zůst ovi proti odboje a o alého komu nismu dporu nar.
16
17 V Pr
Letoun CASA C-295M zahájil společně s posádkou a pozemním personálem své působení v misi MFO (Multinational Force and Observers) na Sinajském poloostrově
mise fakta Sinajský poloostrov o rozloze 61 200 kilometrů čtverečních má trojúhelníkový tvar, který ze severu ohraničuje Středozemní a z jihu Rudé moře. Na západě se rozkládá Suezská šíje a Suezský průplav. Na východě ho lemuje izraelsko-egyptská hranice. Největší část poloostrova zabírá Sinajská poušť. Jeho střední a jižní část je zvrásněna Sinajským pohořím, jehož nejvyšším bodem a zároveň i nejvyšším vrcholem Egypta je hora Sv. Kateřiny. Ta dosahuje výšky 2 637 metrů nad mořem. Dalším významným vrcholem regionu je Mojžíšova hora vysoká 2 285 metrů, mnohými považována za biblickou horu Sinaj.
Nad biblickou horou V pondělí ráno 4. listopadu 2013 odstartoval z kbelského letiště letoun CASA C-295M a nabral kurz směr Sinajský poloostrov. Třináct českých vojáků zde bude společně se svým strojem působit v mírové misi mezinárodních sil a pozorovatelů MFO do konce příštího roku. Jedná se o historicky první operační nasazení tohoto letounu v zahraniční misi. Ze všeho nejdříve si ale připomeňme, jaké je její zadání. Situace kolem Sinajského poloostrova se vyhrotila v době tzv. šestidenní války. Během tohoto vojenského střetnutí z června 1967 mezi Izraelem a koalicí Egypta, Sýrie a Jordánska ztratily arabské země některá svá území, mezi kterými byl i Sinajský poloostrov. Situace v této oblasti se začala konsolidovat až v roce 1979, kdy došlo k podepsání mírové smlouvy mezi Státem Izrael a Egyptskou arabskou republikou. Jednalo se o určitou normalizaci vztahů po ukončení páté arabsko-izraelské války. V srpnu 1981 byla ratifikována dohoda o vytvoření mezinárodních mírových sil MFO. Ty měly působit právě v oblasti Sinajského poloostrova a kontrolovat dodržování bezpečnostních opatření na Sinaji a v části Izraele. Mezi hlavní úkoly příslušníků MFO patří zajišťování provozu kontrolních a propouštěcích míst a hlídková a pozorovatelská činnost podél hranice obou zemí.
18
Mezinárodní mírové síly MFO v současné době tvoří 1 660 příslušníků ozbrojených sil z dvanácti zemí a 170 civilních pracovníků. Od roku 2010 vysílá Armáda České republiky do této mise v pravidelných intervalech tři své pozemní pozorovatele. Mezinárodní mírové síly mají na poloostrově o rozloze více než šedesát tisíc kilometrů čtverečních dva tábory. Větší, tzv. North Camp v El Gorah, se nachází na severu, zhruba
15 kilometrů jihozápadně od pásma Gazy a 20 kilometrů od břehů Středozemního moře. Menší South Camp je na samém jihu poblíž Šarm al Šejku. Další jednotky jsou rozmístěny na kontrolních a pozorovacích stanovištích v zóně C. Operační oblast mírové mise MFO je rozdělena do čtyř zón. Tři z nich jsou na Sinajském poloostrově, čtvrtou tvoří tři kilometry široký pás uvnitř Izraele a pobřežní vody jednotlivých úseků.
Nasazení letounu CASA si přímo vyžádalo velení mise. V minulosti v ní totiž tento stroj provozovali Francouzi a příslušníci MFO s ním mají údajně jen ty nejlepší zkušenosti. Kontingent třinácti českých vojáků tvoří jak piloti a obsluha stroje, tak i pozemní personál. Běžné udržovací práce budou tak zajištěny přímo na místě. Pokud by byly nezbytné nějaké rozsáhlejší opravy, bude letoun dopraven do České republiky. Na kbelském letišti je k dispozici další stroj pro potřeby střídání. Letoun by měl být poměrně dost vytížen, celkově se předpokládá, že absolvuje šest set letových hodin. „Naším úkolem bude zajišťovat monitorovací lety nad egyptsko-izraelskou hranicí s mezinárodními pozorovateli na palubě. Umožníme jim tak z výšky pozorovat, co se v těchto oblastech právě děje. Kromě toho budeme plnit i přepravní lety,“ řekl velitel jednotky a zároveň také pilot podplukovník Milan Laniak. „Tato mise má svá specifika, účast v ní bude pro nás velkým přínosem. Když létáte v České republice nad městy a poli, je mnohem snadnější orientace. Naopak nad pouštním Sinajem vidíte jenom hnědou krajinu, která vám z pohledu Středoevropana nenabízí žádné záchytné body. Navíc půjde o vůbec první operační nasazení těchto letadel. To znamená, že si jako piloti konečně vyzkoušíme létání v cizím prostředí a pod cizím velením.“ Text: Vladimír Marek Foto: autor, archiv Ladislava Sekana a VHÚ
19
výcvik
Bojový dril příslušníků úkolových uskupení NATO Response Force (NRF) 2013 a 2014 v boletickém výcvikovém prostoru
Operace Boletice Vzrůstající násilí a střety mezi povstalci a ozbrojenými silami si již vyžádaly bezmála pět tisíc mrtvých a sto padesát tisíc uprchlíků, kteří byli nuceni ze dne na den opustit své domovy. Vzhledem ke stále se zhoršující situaci bylo rozhodnuto provést národní aktivaci úkolového uskupení NRF 2013. Cvičné operace Boletice se třetí říjnový týden zúčastnili příslušníci Armády České republiky zařazení do třinácté a čtrnácté rotace sil rychlé reakce NATO. Na úvod je třeba říct, že síly rychlé reakce NATO jsou speciální mnohonárodní jednotky, které Alianci slouží, pokud je třeba rychle zasáhnout kdekoliv na světě. Jsou předurčeny k zasahování v krizových situacích, při podpoře operací proti terorismu, při humanitárních krizích, při nastolování míru, v operacích na zajištění sankcí (např. bezletové zóny nebo námořního embarga) a pro další specifické mise. Jejich předností je zejména efektivní složení jednotek NRF pro danou operaci a schopnost rychlé přepravy a nasazení, a to v řádu jednotek dní. Řídící prvky NATO podle aktuální mezinárodní situace formují strukturu úkolových uskupení NATO Response Force. Organizační členění je následující: síly okamžité reakce (Immediate Reaction Force – IRF) a záložní síly (Response Force Pool – RFP), přičemž do nich svými profesionály přispívají ozbrojené síly členských států NATO. Od loňského roku je operační doba pohotovosti jednotek NRF dvanáct měsíců. Ve skutečnosti se k takzvanému vedoucímu státu (lead nation) přidávají ostatní země se svými národními příspěvky. Česká republika patří ke státům, které se aktivně zapojují do jednotlivých
20
rotací NRF. „Vzhledem k aktuální situaci ve světě jsme byli požádáni o vyčlenění jednotky specialistů z 31. brigády radiační, chemické a biologické ochrany. Od ledna do prosince letošního roku je tedy do úkolového uskupení NRF 2013 zařazena lehká dekontaminační rota,“ říká zástupce náčelníka Generálního štábu Armády ČR – ředitel Společného operačního centra Ministerstva obrany generálmajor Aleš Opata. V této souvislosti lze poukázat na vysoký profesní kredit libereckých profesionálů. Ti se mimo
GENERÁLMAJOR ALEŠ OPATA PŘI KONTROLE JEDNOTEK ÚKOLOVÉHO USKUPENÍ NRF 2013
jiné mohou pyšnit četnými zkušenostmi ze zahraničních operací na území Kuvajtu, Iráku nebo Afghánistánu. Není tajemstvím, že v rámci jednotek NATO Response Force byli nasazeni během letních olympijských her v Řecku v roce 2004.
Národní aktivace „třináctky“ Cvičná aktivace sil RFP a IRF NRF 2013 byla provedena v rozdílných termínech (10. září a 1. října), a to národním aktivačním rozkazem prostřednictvím stálé směny SOC MO. Desátý říjnový den hlásili velitelé jednotek NRF v posádkách Pardubice, Liberec a Strakonice dosažení pohotovosti k přesunu do cvičné operace Boletice. Předcházela tomu kontrola skladů na základnách a zařízeních Armády ČR v Brně, Bystřici pod Hostýnem, Týništi nad Orlicí a Štěpánově, kde byl fyzicky překontrolován stav zásob uložených ve prospěch aktivovaného úkolového uskupení NRF 2013. Ze cvičných důvodů bylo rozhodnuto tyto zásoby nevyvážet. Následně byly vybrané jednotky, a to velení úkolového uskupení NRF 2013, jednotka protivzdušné obrany, lehká dekontaminační rota a národní podpůrný prvek (National Support Element – NSE), převzaty do podřízenosti zástupce náčelníka GŠ AČR – ředitele SOC MO a obdržely jeho rozkaz k přesunu do cvičné operace Boletice. Samotný přesun byl zahájen v pondělí 14. října 2013. Do konce týdne plnili příslušníci „třináctky“ stanovené úkoly cvičení. „Do operace Boletice, která je finální fází aktivace našeho úkolového uskupení, je zapojeno bezmála tři sta profesionálů a sto třicet dva vozidel. Úkoly v prostoru nasazení jsou plněny podle plánu a s požadovanou kvalitou,“ říká velitel ÚU NRF 2013 plukovník Jaroslav Ackermann z 25. protiletadlové raketové brigády Strakonice. Pro úplnost je třeba dodat, že do třinácté rotace je vyčleněno celkem 766 vojáků z různých armádních útvarů. Konkrétně do sil okamžité reakce je z tohoto počtu zařazeno 260 profesionálů a do záložních sil 506 profesionálů Armády ČR. „V případě potřeby jsme připraveni k okamžitému nasazení. To, zda se tak stane v průběhu naší pohotovosti, samozřejmě nezáleží na našem rozhodnutí. Potřebné schopnosti musíme udržet na požadované úrovni po celý rok,“ argumentuje plk. J. Ackermann.
Z důvodu dosažení co nejvyšší úrovně výcviku příslušníků AČR vyčleněných do NRF byly do boletického újezdu vyslány i některé jednotky úkolového uskupení NRF 2014. Informace jejího velitele podplukovníka Vojtěcha Prýgla ze sekce rozvoje a plánování schopností Ministerstva obrany byla velice podrobná a de facto by vydala na samostatný článek. Týkala se jak naplněnosti ÚU NRF 2014 personálem, tak jazykové způsobilosti, bezpečnostních prověrek, zdravotního stavu nebo naplněnosti a použitelnosti vyčleněné techniky a materiálu podle tabulek počtů. Pro tentokrát uvádíme pouze zásadní fakta. „Organizace a provádění výcviku probíhá přesně podle souhrnného plánu přípravy schváleného Společným operačním centrem Ministerstva obrany. Zaměřujeme se na sladění činnosti jednotek. Naše cílená příprava skončí závěrečnou certifikací, což je v reálu potvrzení profesních schopností plnit úkoly v prostoru operačního nasazení,“ říká podplukovník Prýgl a dodává, že v případě nasazení ÚU NRF 2014 by plnili úkoly v sestavě brigády francouzské armády. Jemu podřízené více než třistačlenné úkolové uskupení se sto osmdesáti kusy vojenské techniky má stanovenou dobu pohotovosti od začátku ledna do konce prosince 2014. Poté operační úkol v NATO Response Force převezme další jednotka NRF. Nasazení ve výcvikovém prostoru Boletice považuje velitel „čtrnáctky“ za přínosné. „Vedle bojových drilů jsme se zaměřili také na střelecký výcvik ve dne i v noci, na ochranu před zbraněmi hromadného ničení, problematiku EOD nebo vojenskou topografii. Intenzita přípravy, navíc v náročných meteorologických podmínkách, nám nepochybně pomohla zvýšit profesní dovednosti,“ konstatuje podplukovník Vojtěch Prýgl.
Profesionalita od všech cvičících „Úkolové uskupení NRF 2013 – úkoly národní aktivace byly splněny. Úkolové uskupení NRF 2014 – plánovaná opatření výcviku probíhají podle plánu,“ konstatovali členové kontrolní komise zástupce náčelníka Generálního štábu AČR – ředitele Společného operačního centra Ministerstva obrany, kteří ve středu 16. října provedli tematickou kontrolu cvičících jednotek v boletickém
výcvikovém prostoru. „Kontrola zaměřená na plnění operačního úkolu u nasazených jednotek ÚU NRF 2013 do operace Boletice a zároveň u vybraných jednotek ÚU NRF 2014 na zjištění aktuálního stavu výstavby a připravenosti, zejména v oblasti logistického zabezpečení, nasaditelnosti a udržitelnosti v operacích nám prokázala jejich schopnosti ke splnění úkolů. S jejich působením v operačním prostoru jsem spokojený,“ řekl generálmajor Aleš Opata. Týž den bylo simulováno použití chemických zbraní a lehká dekontaminační rota provedla v prostoru rozmístění dekontaminaci osob a vojenské techniky. „Naším úkolem bylo dekontaminovat jednotku zasaženou nervově paralytickou látkou. V reálu se jednalo o dvacet vojáků, mezi nimiž byli i zranění, a šest kusů automobilní techniky. Pro nás to není nic výjimečného. Jedná se o standardní činnost, kterou opakovaně provádíme jak v tuzemsku, tak i v zahraničních operacích,“ vysvětluje nadporučík Lukáš Rác, velitel 4. roty chemické ochrany u 31. brigády radiační, chemické a biologické ochrany Liberec. Svoji profesní připravenost prokázali specialisté z palebných družstev jednotky protivzdušné obrany, které pro potřeby Severoatlantické aliance vyčleňuje strakonická protiletadlová brigáda. Během cvičení v Boleticích plnila tato jednotka řadu úkolů, a to od naplánování a provedení přesunu přes zasazení do prostoru odpovědnosti až k vybudování a rozvinutí do bojové sestavy. Ve čtvrtek 17. října byl vydán rozkaz velitele k ukončení operační činnosti v zájmovém prostoru a cvičící jednotky se přesunuly zpět do míst soustředění, respektive do svých mírových posádek. Text a foto: Pavel Lang
21
výcvik
výcvik
Summer Survival 2013
Boj až do posledních sil O tom, že závod skutečně nebyl procházkou růžovou zahradou, svědčí i jeho letošní průběh. Ještě po dvou dnech si nejlépe stály přáslavický 72. mechanizovaný prapor, Univerzita obrany Brno a 311. prapor radiační, chemické a biologické ochrany z Liberce. Třetí den, kdy závodníky čekal noční orientační závod s visutou lávkou či rozhlednou, ale pořadím značně zamíchal. Řadě družstev na některé úkoly již nestačily síly a za jejich nesplnění byla penalizována ztrátou hned několika desítek bodů. Pro družstvo Litvy to byl dokonce soutěžní den úplně poslední. V čele si naopak náskok zvýšilo družstvo přáslavického 72. praporu, na další medailové příčky postoupila družstva 44. lehkého motorizovaného praporu z Jindřichova Hradce a 73. tankového praporu z Přáslavic. Ale přišly ještě další disciplíny jako dobytí věže Baldovec, tarzaní skok či sloup, které pořadím opět zamíchaly. A jak to všechno dopadlo? Putovní pohár pro vítěze si po neuvěřitelném trháku v závěru odvezlo družstvo Vojenské policie I z Prahy, za ním skončili závodníci ze 72. mechanizovaného praporu z Přáslavic a bronz vybojovalo družstvo 311. praporu radiační, chemické a biologické ochrany z Liberce. „Tento závod není jen o vítězích a poražených. Díky tomu, že je s mezinárodní účastí, týmy Sluneční paprsky navozovaly atmosféru léta, avšak skutečnost byla zcela odlišná. Ranní mrazíky, studený vítr a odpolední teploty nepřesahující 10 stupňů Celsia. V takovém počasí se letos bojovalo na mezinárodním letním přírodním víceboji. Na startu speciálního tělovýchovného víceboje, jejž pořádá sekce rozvoje a plánování schopností MO a organizuje Velitelství výcviku – Vojenská akademie, se ve vyškovské posádce sešlo deset družstev Armády České republiky a také dvě zahraniční z Kanady a Litvy. Závod tříčlenných vojenských hlídek se ihned rozběhl. Skruž, běh s břemenem, biatlon (střelba), lanová dráha. To je jen část názvů disciplín, jejichž výsledky mohli zájemci průběžně sledovat na webových stránkách Summer Survival. Disciplíny jsou každý rok jiné, mění se jejich obsah i místo konání. Jedno ale mají společné. „Prověřují schopnost jednotlivců pružně reagovat, logicky myslet a improvizovat i účinně spolupracovat a komunikovat ve skupině,“ uvedl ředitel soutěže a zkušený dlouholetý organizátor závodu kapitán Roman Blahuta z vyškovské akademie. Neznámý terén, plnění úkolů v odloučení, vysoká úroveň tělesné zdatnosti, psychická odolnost a zvládnutí různorodých dovedností ve všech oblastech speciální tělesné přípravy včetně střelby. A to vše pod dohledem nejen odborných tělovýchovných pracovníků, ale rovněž týmu zaměstnanců vojenského zařízení v Dobrušce, jejichž
specifickou roli vysvětlil kapitán Blahuta: „Již poněkolikáté nám pomáhali zajistit bezpečnost závodu. Monitorovali veškerý pohyb družstev, která byla vybavena čipy. Zejména při nočních orientačních etapách, kdy se některá družstva dostala mimo trasu, to byla pomoc přímo nad zlato.“
Kompletní výsledky a fotogalerii naleznete na www.vavyskov.cz 22
společně procvičí různé typy vojenských dovedností, což je také vynikající průprava pro mezinárodní působení v zahraničních misích,“ zhodnotil Summer Survival 2013 ředitel sekce rozvoje a plánování schopností MO brigádní generál Pavel Adam. Text: kapitánka Monika Nováková, tisková a informační důstojnice VeV-VA Foto: Vladimír Bezděk
Prostorem nasazení byl imitovaný Afghánistán
Již velmi brzy to ale bude Afghánistán skutečný, a tak je nutné se perfektně připravit. Pro 55 příslušníků AČR se tedy vojenský výcvikový prostor Březina změnil v prostor jejich budoucího nasazení v zahraniční operaci, kde nebezpečí číhá na každém kroku. Únos, těžká zranění a dokonce i jeden mrtvý. I takové situace řešilo v pořadí letošní druhé odborně taktické cvičení Messenger 2 pod řízením Velitelství výcviku – Vojenské akademie ve Vyškově. Bylo vyvrcholením několikaměsíčního procesu přípravy, tentokrát jednotek 8. úkolového uskupení (ÚU) AČR ISAF (velitelství) a 11. jednotky NSE (národní podpůrný prvek). Jejich domovem se tak na týden stala imitovaná základna KAIA (mezinárodní letiště Kábul), vybudovaná v prostoru Srubového tábora vojenského výcvikového prostoru Březina. „Před námi nyní stojí společný úkol, kterým je prověřit připravenost a schopnost jednotek připravujících se plnit operační úkol v prostoru nasazení v Afghánistánu a také vzájemnou součinnost velitelství 8. úkolového uskupení a 11. jednotky NSE,“ zmínil hned v úvodu řídící cvičení plukovník gšt. Rudolf Honzák, zástupce velitele Velitelství výcviku – Vojenské akademie, přičemž dále zdůraznil, že námět cvičení vychází z aktuální situace v místě nasazení a záměru operace ISAF. Hlavní činnost úkolového uskupení je směřována k logistické a administrativní podpoře českých jednotek v operaci ISAF v Afghánistánu. Cvičení Messenger 2 2013 tedy mělo za úkol prověřit takové požadované schopnosti velitelství 8. ÚU, jako jsou zabezpečení efektivního a nepřetržitého velení a podpory prvkům 8. ÚU, komunikace s nadřízeným na nadnárodní i operační úrovni a sousedy, ale také spolupráce s orgány místní samosprávy, ANSF, vládními a nevládními organizacemi, úroveň zvládnutí MDMP (Military Decision Making Process) či způsob vydávání úkolů jednotkám. U jednotky NSE se například prověřoval
způsob ochrany a doprovodů v místě nasazení a také systém logistické a administrativní podpory. Rozhodčí služba se zaměřila rovněž na organizaci dopravy, evidenci a účtování materiálu, pozornosti neunikla ani oblast oprav techniky a výzbroje, přepravy osob, techniky a materiálu, dále způsob skladování a manipulace s materiálem, jakož i schopnost zabezpečit finanční a právní službu. V rámci cvičení tak byly rozehrávány těmto jednotkám takové reálné incidenty a situace, které jsou právě pro jejich nasazení v misi typické, a to jak standardní, tak krizové, jež vycházely ze zkušeností z předcházejících operací. To byl také důvod, proč v řídícím štábu cvičení, zejména v jeho rozhodčí službě, pracovali příslušníci 6. ÚU AČR ISAF, kteří mají nejčerstvější zkušenosti z prostoru nasazení. Rozehráno bylo celkem kolem padesáti incidentů a situací, které podle plukovníka Honzáka měly za cíl prověřit nejen připravenost jednotlivců, ale rovněž funkčnost štábu.
„Zátěž na připravující se jednotky během tohoto cvičení byla opravdu enormní. V rámci některých dní jim skupina rozehry připravila až kolem dvaceti událostí a incidentů, z nichž některé byly velmi náročné. Během jednoho dne se například cvičícím snížily počty o dva unesené, mrtvého a další čtyři raněné. Snahou je vytvořit zde takové podmínky, že zejména během prvních dnů vlastního nasazení v Afghánistánu příslušníky jednotek nic nepřekvapí a nezaskočí,“ dodal na závěr plukovník Honzák. Reálnost námětu a rozehraných situací ocenil velitel 8. úkolového uskupení plukovník Stanislav Hudeček: „Nejhorší, co nás potkalo, bylo řešit incident, při kterém jsme přišli o jednoho našeho příslušníka. Tak to bychom opravdu v reálu zažít nechtěli.“ Text: kapitánka Monika Nováková, tisková a informační důstojnice VeV-VA Foto: Vladimír Bezděk
fakta Cvičení Messenger 2 2013 v pořadí již čtvrté cvičení tohoto typu, organizované v průběhu dvou let Velitelstvím výcviku – Vojenskou akademií ve Vyškově, účastnilo se jej na 150 příslušníků AČR, na jeho řízení se podílelo, kromě příslušníků VeV-VA a Praporu zabezpečení Vyškov, také osm příslušníků z dalších součástí AČR – zástupci Agentury logistiky, 15. ženijní brigády, 6. polní nemocnice, 25. protiletadlové raketové brigády, Vojenské policie, 14. brigády logistické podpory, Velitelství pozemních sil a Fakulty ekonomiky a managementu Univerzity obrany, k nasazení do zahraniční operace se při cvičení Messenger 2 2013 připravovali zástupci 7. mechanizované brigády, 21. základny taktického letectva, Vojenské policie, 4. brigády rychlého nasazení, Velitelství pozemních sil, 14. brigády logistické podpory, 25. protiletadlové raketové brigády, 13. dělostřelecké brigády, Agentury logistiky, Agentury KIS, Posádkového velitelství Praha, 103. střediska CIMIC/PSYOPS, Společného operačního centra MO, Krajského vojenského velitelství Olomouc, Finanční správy AČR, Velitelství výcviku – Vojenské akademie a Praporu zabezpečení Vyškov, 22. základny letectva a 15. ženijní brigády, do cvičení byli již po druhé zapojeni i příslušníci kurzu základní přípravy aktivních záloh VeV-VA, předurčení ke strážní službě, kteří zde plnili úkoly spojené se střežením imitované základny KAIA, a také jako příslušníci skupiny imitace, cvičení se již nezúčastnila jednotka radiační, chemické a biologické ochrany, která od příštího roku není součástí organizační struktury ÚU AČR ISAF. Úkolové uskupení AČR ISAF V souladu s přijatými závazky v rámci NATO a především k maximálnímu nárůstu schopností komplexní podpory všech nasazených jednotek a prvků AČR v misi ISAF v Afghánistánu bylo vytvořeno úkolové uskupení AČR ISAF. Úkolové uskupení AČR ISAF organizačně zastřešuje všechny jednotky a prvky Armády České republiky působící na území Afghánistánu s jasným cílem racionalizace a centralizace systému komplexní podpory všech českých jednotek nasazených ve prospěch operace ISAF. K dosažení cíle byla vytvořena zcela nová struktura velení a řízení všech jednotek a prvků nasazených v misi ISAF pod jednotným velením velitele ÚU AČR ISAF, který zároveň vykonává funkci staršího národního představitele AČR v Afghánistánu.
23
GMLRS
technika a výzbroj Počet střel GMLRS použitých v letech 2009–2012
– dalekonosní odstřelovači v boji Vícehlavňové raketomety byly v průběhu studené války vyvíjeny a vyráběny jak západním, tak východním blokem především za účelem ničení plošných cílů salvami neřízených raket a rychlým vytvářením minových polí na dálku. Teprve s větším rozšířením přesně naváděné dělostřelecké munice v 90. letech minulého století se tyto systémy staly účinnými prostředky i v asymetrických konfliktech. Jedním z nejlepších příkladů jejich čím dál vyšší důležitosti na současném válčišti je stále častější použití střel GMLRS (Guided Multiple Launch Rocket System) s jednotnou tříštivo-trhavou hlavicí na území Iráku a Afghánistánu v posledních letech.
Od raket M26 ke střelám M31 Vývoj demonstrátoru řízené střely GMLRS, což nebylo nic jiného než spojení rakety M26 s kombinovanou naváděcí soustavou, tvořenou vestavěnou inerciální jednotkou s integrovaným terminálem družicového navigačního systému GPS a malými řiditelnými křidélky na přídi, byl zahájen v roce 1994. Podílelo se na něm celkem pět zemí – Spojené státy, Spojené království, Francie, Německo a Itálie. Výsledkem tohoto prvotního pokusu o skloubení relativně nepřesné zbraně určené k ničení plošných cílů s „chytrým“ koncovým navedením byl vznik střel XM30. Každý takovýto „hybrid“ byl schopen dopravit bojovou hlavici tvořenou celkem 404 kusy submunice M85 (oproti 644, respektive 518 kusům submunice M77 a M85 u raket M26/M26A1/M26A2) na vzdálenost více než 60 km. První zkušební odpal střely XM30, při němž došlo k zasažení cvičného cíle, se uskutečnil v květnu 1998. Koncem téhož roku bylo zahájeno čtyřleté období, kdy došlo k zavádění střel XM30 do výzbroje ozbrojených sil Spojených států, přičemž vojskové zkoušky byly úspěšně ukončeny v prosinci 2002. V dubnu 2003 byla zahájena omezená výroba předsériových střel XM30 a v prosinci 2004 skončila fáze operačního testování. Na jejich produkci plynule navázaly dodávky vylepšených střel XM31, jejichž hlavní odlišností proti předchozímu typu bylo především použití jednotné tříštivo-trhavé bojové hlavice. Hlavní výhodou tohoto řešení je relativně nízká eventualita vzniku nežádoucích vedlejších škod při použití proti cílům v hustě zastavěných oblastech a omezená možnost kontaminace bojiště nevybuchlou municí. V případě submunice M77 a M85 použité v raketách M26/M26A1/M26A2 (respektive střelách M30) může totiž počet selhaných bombletů tvořit
24
2500 2084 2000
1020
995
902
810
788
728
708 656
507 500
301
198 70 0 2009 U.S. Marine Corps
BRITSKÉ OZBROJENÉ SÍLY POPRVÉ OPERAČNĚ POUŽILY STŘELY M31 V AFGHÁNISTÁNU V POLOVINĚ ROKU 2007. NA SNÍMKU JE ZACHYCEN ZKUŠEBNÍ ODPAL TÉTO STŘELY ZE SYSTÉMU M270B1 JEŠTĚ PŘED OPERAČNÍM NASAZENÍM.
M26
Nasazení střel XM/M31 v letech 2005–2012 K historicky prvnímu operačnímu použití střel XM31 došlo 9. a 10. září 2005 v Iráku, kdy příslušníci baterie B 3-13. dělostřeleckého oddílu US Army vypálili ze vzdálenosti více než 50 km celkem osm střel XM31 na dva komplexy budov obsazených povstalci. Všechny zasáhly plánované cíle a při následné prohlídce oblasti nalezli američtí vojáci na 48 těl zabitých nepřátel. Ze zveřejněných statistických údajů je patrné, že od září 2005 do 11. srpna 2012 bylo při výcviku a operačním nasazení spotřebováno celkem 2 337 střel XM/M31. Z uvedeného množství připadá 1 020 střel (tedy 43,65 %) na US Army, 507 střel (21,69 %) na US Marine Corps a 810 střel (34,66 %) na britské ozbrojené síly. Největší uživatel střel XM/M31 – tedy US Army – použil 791 kusů (77,55 %) této přesně naváděné munice k podpoře vlastních jednotek, 123 kusů (12,06 %) k podpoře jednotek US Marine Corps
M26A1
M26A2
Délka
3 937 mm
Průměr
227 mm 302 kg
?
Dostřel
32 km
>45 km
>60 km
>70 km
–
–
10 m
3m
644 kusů submunice M77 DPICM 1983
296 kg
M31
306 kg
Pohon
296 kg
M30
Hmotnost
Rok zavedení
1434
1500
Základní TTD vybraných typů střel
Hlavice
1828
1000
2–5 % (v případě extrémně nepříznivých okolností je však uváděno dokonce hrozivých 25 %) z celkového množství submunice obsažené v každé bojové hlavici. Zatímco u střel M31 bylo možné naprogramovat zapalovač na dva módy detonace (okamžitý výbuch při kontaktu s terénem a výbuch se zpožděním), u modernizovaných M31A1 se k nim přidal ještě třetí mód – vzdušný výbuch, který lze nastavit na výšku 3 nebo 7 m nad terénem. Přestože se uložené zásoby raket M26/ M26A1/M26A2 a střel M30 ve skladech amerických ozbrojených sil v současnosti odhadují na více než 360 000 kusů, do roku 2018 by mělo dojít k jejich postupnému vyřazení a následné likvidaci. K tomuto kroku se schyluje přesto, že se Spojené státy v roce 2008 nepřipojily k podpisu Úmluvy o zákazu kazetové munice. Jednostranně se však rozhodly nepoužívat submunici, u níž je pravděpodobnost selhání vyšší než jedno procento, což zahrnuje celou výše jmenovanou skupinu zbraní.
Střední kruhová odchylka
2337
raketový motor na tuhé palivo 518 kusů 518 kusů 404 kusů 90 kg submunice submunice submunice tříštivo-trhavá M85 DPICM M77 DPICM M85 DPICM 1999 1996 2004 2005
PŘÍMÝ ZÁSAH ŽELEZOBETONOVÉ BUDOVY STŘELOU XM31 V IRÁKU
Základní TTD jednotné tříštivo-trhavé hlavice střely M31 Hmotnost bez zapalovače Délka se zapalovačem Průměr Trhavina Tělo
88,45 kg 1 010 mm 218,4 mm PBXN-109 (23,13 kg) chrom-molybdenová ocel (CrMo 4130)
a 106 kusů (10,39 %) k podpoře jednotek koaličních partnerů. Nejčastěji (770 střel, tj. 75,49 %) sloužila munice XM/M31 k ničení předem plánovaných cílů a zbývající množství (250 střel, tedy 24,51 %) bylo použito k palebné podpoře jednotek v kontaktu s protivníkem, kdy se v některých případech nepřátelská palebná postavení nacházela od příslušníků koaličních sil blíže než ve vzdálenosti 200 m. Dle prohlášení představitelů amerických ozbrojených sil byly v letech 2005–2012 střely XM/M31 nejčastěji používány k ničení zodolněných bodových cílů (zejména úkrytů, skrýší, opěrných bodů apod.) v hustě zastavěných oblastech, mohutných a hluboko uložených nástražných výbušných systémů či komplexně zaminovaných budov, jež měly sloužit jako léčka na příslušníky koaličních sil. Velice zajímavou skutečností je publikovaná informace, že US Army (z celkového množství 1 020 střel vypálených od roku 2005) použila pouhých 31 kusů ke zkušebním a výcvikovým účelům. Z toho je zřejmé, že cvičné střelby s touto drahou municí jsou v rámci US Army omezeny na absolutní minimum – ani v podmínkách velice štědrého rozpočtu na obranu prostě nelze pominout fakt, že cena jedné střely M31A1 v roce 2013 vychází na více než 109 000 USD. Z tohoto důvodu slouží k běžnému výcviku primárně rakety M28A2, jejichž cena je mnohem přijatelnější a v současné době se pohybuje okolo 7 700 USD za kus. Na základě publikovaných informací lze konstatovat, že v březnu 2009 sloužilo v Afghánistánu
2010 U.S. Army
v řadách britského kontingentu pět systémů (z toho čtyři operačně nasazené a jeden záložní) M270B1 MLRS, zatímco americké ozbrojené síly (tedy jak US Army, tak US Marine Corps) nasadily ve stejném období jak v Iráku, tak v Afghánistánu celkem 39 systémů M270A1 MLRS a M142 HIMARS. V říjnu téhož roku se počet amerických systémů v obou zemích snížil na celkem 25 (z čehož bylo šest kusů M270A1 a 19 kusů M142), což bylo způsobeno zejména postupným stahováním koaličních sil z Iráku. V září 2011 již deklarovaly americké ozbrojené síly nasazení pouhých 12 systémů M142 v Afghánistánu (z toho polovina v režii US Army a zbývající v rámci US Marine Corps), přičemž na území Iráku se v té době nenacházel ani jediný. Pokud vezmeme do úvahy, že britské ozbrojené síly poprvé operačně použily střely M31 v Afghánistánu v polovině roku 2007, tak lze odvodit, že v letech 2008–2009 průměrně každý ze čtyř nasazených systémů M270B1 vystřílel přes 75 kusů této přesně naváděné munice. V následujícím roce však došlo k dramatickému poklesu spotřeby střel M31 (na průměrně 18 kusů na systém), který se v dalších letech ještě více prohloubil (na 15 kusů v roce 2011 a pouhých pět kusů v roce 2012). Tato náhlá a překvapivá nechuť
2011 Britské ozbrojené síly
2012 Celkem
britských velitelů k použití GMLRS je patrně způsobena incidentem, ke kterému došlo 14. února 2010. Při něm v okrese Nad Ali afghánské provincie Hílmand dvě střely M31 minuly svůj cíl a zabily celkem 12 místních civilních obyvatel. Co konstatovat závěrem? Z výše uvedeného případu vyplývá, že přestože „dalekonosní odstřelovači“ GMLRS jsou extrémně efektivní a přesné zbraně, nelze nikdy podcenit omylný lidský faktor či všudypřítomnou „mlhu války“ – a to dokonce (nebo zejména) na současném přetechnizovaném bojišti. Text: Dušan Rovenský Foto: US DoD, Crown Copyright/MoD UK, Lockheed Martin
Zdroje: Pengelley, R., Artillery, rockets and mortars answer the call for precision, Jane’s International Defence Review, Vol. 42, October 2009 Pengelley, R., UK makes the most of GMLRS Unitary rounds in Afghanistan, Jane’s International Defence Review, Vol. 43, January 2010 Pengelley, R., Allies rein in GMLRS theatre use, Jane’s International Defence Review, Vol. 44, December 2011 Připraveno ve spolupráci s redakcí ATM.
PŘÍSLUŠNÍCI BATERIE B 2-20. DĚLOSTŘELECKÉHO ODDÍLU VEDLI 5. LEDNA 2006 PALBU ZE SYSTÉMU M270A1 UMÍSTĚNÉHO NA PŘEDSUNUTÉ OPERAČNÍ ZÁKLADNĚ QAYYARAH-WEST V IRÁKU.
25
tělesná příprava
Češi se v horách NEZTRATÍ Gruzie – země svíraná pohořími Malého a Velkého Kavkazu, země poválečná, a přece nádherná. Gruzínské hory a skalnaté útesy se v září staly místem zdokonalovacího výcviku dvou vedoucích instruktorů speciální tělesné přípravy – vojenského lezení majora Erika Bartáka a majora Vladimíra Michaličky, příslušníky Vojenského oboru Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze. Oba splnili náročné vstupní podmínky, stanovené NATO/Partnership for Peace Mountain training and education centre dislokovaném v horském městečku Sachkhere pro účast v Mezinárodním kurzu boje v horách. Museli prokázat nejen profesní schopnosti a zdravotní způsobilost, ale zejména jazykovou připravenost na úrovni STANAG 2222. Na přípravě a zabezpečení účasti našich vojáků se podílelo i oddělení záchranné a výsadkové služby a tělesné výchovy sekce rozvoje a plánování schopností Generálního štábu AČR. „Po klidném letu z Prahy a tříhodinovém přejezdu s řidičem, který se spíše cítil pilotem závodního monopostu, kdy bílá čára byla jen výzdobou na silnici a červená na semaforu zřejmě naopak velela přidej, jsme přijeli na základnu školy vybudovanou v rámci projektu PfP. Kromě českých zástupců se kurzu zúčastnili dva důstojníci maďarské armády, tři vojáci Arménských ozbrojených sil a sedm příslušníků Horské školy Sachkhere. Celý kurz vedl kapitán Šota a pět instruktorů, všichni absolventi mnoha horolezeckých výcviků v horských školách západních armád,“ uvedl nás do základní situace major Michalička. Základna, kde se lezci sešli, je jednou z několika, které v Gruzii vybudovaly Spojené státy, a i díky tomu bylo seznamování se zdejší rozdílnou mentalitou a kulturními odlišnostmi pro Středoevropany pozvolné a příjemné. „Prvním velkým rozdílem pro nás bylo jídlo. Při slavnostních příležitostech Gruzínci umějí uspořádat skvělé hostiny. V ostatních případech tvoří stravu velké množství sezónní zeleniny, hlavně proto, že většina rodin je samoživitelská, s kouskem vařeného masa a množstvím chleba podobným vece. Vše ale bylo extrémně přikořeněno bylinkami, s čímž jsme první dva týdny doslova bojovali. Zajímavostí pro nás především byl přístup k výcviku. Vše bylo uvolněné, bez stresu a přes občasné drobné organizační nedostatky velmi příjemné,“ doplnil své zážitky major Michalička.
26
Čtyřtýdenní kurz začal pro všechny účastníky stejně – nafasováním jednotného horolezeckého materiálu a oblečení. Poté následovala nezbytná dávka teorie, tedy přednášek. „První týden byl věnován základům lezení a jištění, technikám slanění a stavbě fixních cest. Přijeli jsme jako zástupci metodického orgánu řídícího celou oblast vojenského lezení české armády hlavně proto, abychom mohli srovnat odlišné systémy výuky a celkovou organizaci výcviku v horské zemi, kterou Gruzie bezesporu je. Díky komunikaci v angličtině to nebyl problém,“ vysvětlil nám instruktor Michalička. Oba zástupci se shodli, že v rámci prvního týdne je nejvíce uchvátil lezecký výcvik ve stínu úzké skalní věže, kterou přes století obývají poustevníci, slézající dolů jen několikrát do roka. Zajímavostí je, že ten současný se z nedaleké jeskyně na skalní věž přestěhoval před více jak čtyřiceti lety. Druhý týden kurzu se zhoršilo počasí, a tak se vysokohorský trénink změnil na výcvik ve střelbě. Toto rozhodnutí příslušníci české armády přijali pozitivně, protože jim umožnil se lépe aklimatizovat na vysokou nadmořskou výšku. Střelecký výcvik byl ze základny v Sachkhere přesunut na horskou střelnici u hory Abuli (3 300 m n. m.)
do starých ruských kasáren pár desítek kilometrů od hranic s Tureckem. „Základna, kde prý před pěti lety bylo dislokováno téměř sedmnáct tisíc vojáků, nás překvapila především svou rozlehlostí, bylo ale současně znát, že již několik let není využívána. Sami jsme bydleli v budově jedné roty, kde chyběly zásuvky, topení, některá okna byla vysklená a o sprše jsme si mohli nechat celý týden zdát. Hodinové dojíždění na střelnici připomínalo svým komfortem Afghánistán, mračna prachu a tisíce otřesů nás provázely tam i zpět na korbě ohromného Kamazu. Střelnici tvoří celé pohoří okolo vrcholu Abuli a oproti našim zvyklostem nikdo neřeší uzavírání prostoru, sirény a prapory. Do svahu se jen postaví cíle a odjede se auty. Je to pochopitelné, protože rozlehlost střelnice umožňuje střelbu z úplně jiných kalibrů, než používají naše útočné pušky. Svědčí o tom mnoho šrapnelů a děr po výbuších dělostřelecké munice všude okolo,“ doplnil zážitky z kurzu druhý účastník major Barták. Střelba se oběma majorům vryla značně do paměti. Konečně posuďte sami, proč. „Stříleli jsme z nezvyklých zbraní M4 a M3 a hlavně v netradičních podmínkách. Už v teoretické přípravě nás překvapila propracovanost systému, kdy i na stometrovou vzdálenost měníte náměr vzhledem ke sklonu svahu, střílíte-li do kopce nebo směrem z něj – pouze pro bližší představu sklon místních svahů dosahoval až osmdesáti procent – počítat musíte s tím, z jaké strany svítí slunce a v jaké jste nadmořské výšce. Pro boj v horách je očividně potřeba brát zřetel i na zdánlivě malé detaily. Ukázalo se, že tyto poznatky a zkušenosti nám chyběly při přípravě na jarní rakouskou soutěž Edelweiss Raid 2013 (článek o této soutěži
byl publikován v A reportu 4/2013 – poznámka redakce). Vrcholem střeleckého výcviku pro nás bylo přezkoušení ve výšce 2 450 metrů nad mořem na vzdálenost 300, 200 a 100 metrů, kdy jsme museli ze čtyřiceti ran minimálně pětadvacetkrát zasáhnout cíle v časovém limitu dvou minut. Samozřejmě s přebíjením,“ uzavírá major Barták. A pak ještě doplňuje: „Vítr i slunce nám tentokrát přály a i přes malé zkušenosti se střelbou v horách jsme střelecký test, uzavírající celý týden, splnili.“ Třetí týden Mezinárodního kurzu boje v horách se konal v bezprostředním okolí pětitisícovky Kazbeg, v nádherné krajině ledovců, séraků a skalních věží. Zážitků přibývalo i zde a pětihodinový přejezd s dvojnásobným proražením kola byl jakoby předzvěstí událostí následujících. Cílem klikaté cesty byla vesnice Stepantsminda, v blízkosti jedné z gruzínských nejvyhlášenějších památek Tsminda Sameba, kostelíku Svaté trojice. Dvoudenní pochod nádherným ledovcovým údolím dovedl účastníky k bývalé meteorologické stanici, která se stala základnou na celý další týden.
„Opět nás přivítaly spartánské podmínky v podobě rozlehlé a tím i neútulné místnosti velikosti běžné kanceláře, určené pro 14 lidí, jejich batohy i spaní. Kvůli nízkým teplotám a silnému větru, který pocitovou teplotu kvůli takzvanému ,windchill efektu‘ posouval někam k minus 20 °C, byla zaměstnání odsouvána a nakonec soustředěna do dvou dnů, kdy se dalo z bivakovací chaty, ležící ve výšce téměř 3 600 metrů nad mořem, vylézt,“ popisuje tvrdé podmínky Vladimír Michalička a dodává: „Naše úroveň kurzu nám bohužel
neslibovala možnost výstupu na vrchol Kazbeg do výšky 5 047 metrů nad mořem, ale přesto jsme se druhý den podívali alespoň nad čtyři tisíce. Pro některé z ostatních frekventantů to byla premiéra ve vysokých horách, a tak bylo kolem kapličky v této výšce hodně focení.“ Ledovcový a vysokohorský výcvik byl zaměřen na přesuny jednotky po ledovci, budování jisticích stanovišť a základy záchrany z ledovcových trhlin. Techniky používané gruzínskými instruktory mají z pohledu českých instruktorů několik detailů, které by podle jejich vyjádření stály za přehodnocení. „Byli jsme zde v pozici frekventantů, a tak spíše než diskusi volíme poučení pro výcvik v rámci našeho systému vojenského lezení,“ vysvětluje postřehy z kurzu major Michalička a ještě doplňuje: „Tradice lezení v Armádě České republiky je ve srovnání s místní výukou více než patnáctiletá a je poznat, že jsme ušli dlouhou cestu a některé dětské nemoci už máme naštěstí za sebou.“ Čtvrtý a poslední týden Mezinárodního kurzu boje v horách byl opět dislokován do okolí Sachkhere. V pondělí a úterý čekal účastníky trek, který prý připomínal téměř procházku botanickou zahradou. „V okolí potoků a na horských stezkách rostlo klokočí, bobkové listy a jedlé kaštany, v potocích, z nichž jsme pili, žili sladkovodní raci a nad hlavou se nám vznášeli orli. Jednoznačně nejkrásnější lesy, které jsme tu navštívili,“ tak líčí gruzínskou scenérii výcvikového pochodu major Barták. Následný úterní zrychlený přesun završený broděním horské řeky, fixní cesta nad řekou a dojezd lanovkou přímo do kasáren ukončily výukovou část kurzu. Zbytek týdne vojáci věnovali zkouškám lezeckých dovedností, technických znalostí a fyzické připravenosti. Finále pak představoval zrychlený přesun s šestnácti kilogramy zátěže na jedenáct horských kilometrů s nastoupanými devíti sty výškovými metry. Limit byl tvrdý – maximum dvě hodiny. A časy českých profesionálních vojáků? 1:36 a 1:44. Časy obou byly více než dostatečné a znamenaly pro oba bezproblémové ukončení kurzu. Jejich pobyt byl završen slavnostním vyřazením absolventů za přítomnosti zástupců NATO, českého vojenského atašé a samozřejmě velitele školy. „Pro nás úspěšné ukončení představuje velmi dobrou výchozí pozici pro případné další účastníky. Nejenže víme, jakou úroveň gruzínské kurzy mají, ale jak velitel školy, tak velitel kurzu a instruktoři mají jistotu, že Češi se v rámci vojenských operací v horách neztratí,“ uzavírá své postřehy z kurzu major Vladimír Michalička. Účast našich důstojníků v Mezinárodním kurzu boje v horách potvrdila nejen výbornou fyzickou a profesní připravenost zástupců české armády, ale přinesla i nové možnosti přípravy v oblasti speciální tělesné přípravy jejích dalších příslušníků. Připravil major Vladimír Michalička
27
host Rozhovor s velitelem 22. základny vrtulníkového letectva Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou plukovníkem gšt. Jiřím Vávrou
rychlostmi a na stejných výškách, respektive létají stejné obrazce pro přistání podle přístrojů.
Bylo třeba před příletem vrtulníků Mi-171Š z Přerova provést na náměšťské základně nějaké úpravy?
Náměšťská základna už byla v průběhu několika posledních let budována s vizí možné dislokace vrtulníkové techniky. Letky zde budou mít odpovídající zázemí, včetně logistického zabezpečení. Pro transportní stroje jsou připravena stání, která plně pokrývají potřeby jejich provozování. Společným benefitem je sofistikované pracoviště pro vyšší stupně údržby. V něm se provedla instalace linek na údržbu vrtulníků Mi-171Š. Z Přerova nám byly dodány všechny potřebné přípravky, včetně kontrolní a měřicí techniky. Základna je po technické a logistické stránce připravena na provoz daných typů vrtulníků.
Dějí se to na základně Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou věci. Stadium nedávných přeměn toho nemálo zrušilo, aby bylo záhy vytvořeno něco nového. Nejsou to banální záležitosti, protože souvisejí s organizační strukturou, personálním obsazením nebo provozovanou leteckou technikou. Tamní reformy podnítily zájem vojenské veřejnosti. A report se proto obrátil na člověka, který je veškerému dění ustavičně na blízku. Odpovědi plukovníka gšt. Jiřího Vávry popisují skutečný stav u tohoto vojenského útvaru.
Jsme svědky výjimečné události ve vzdušných silách Armády ČR, kdy se ze dvou leteckých základen vytvořila jedna. Nakolik to bylo náročné?
Upřímně řečeno, jednalo se o jeden z nejtěžších úkolů, které jsem doposud v armádě plnil. Bez podpory všech zainteresovaných prvků by jej nebylo možné zvládnout. Nicméně mám další nadmíru zajímavou zkušenost. Myslím si, že v nadcházejících letech takováto fúze už pravděpodobně neproběhne. Přineslo to šanci, aby nová vrtulníková základna nebyla výhradně ani náměšťská ani přerovská, ale aby vznikla zcela nová instituce s nově nastavenými principy a pravidly fungování a také aby v maximální možné míře odpovídala současným úkolům, které jsou před nás postaveny.
Ze dvou jedna Pane plukovníku, k jakému dni bude nově vytvořena 22. základna vrtulníkového letectva?
Skutečností je, že 22. základna vrtulníkového letectva již vznikla, a to od prvního září letošního roku. V současné době je však postavena na minimálních počtech. Převážně se jedná o vrcholný management útvaru. V termínu od září do prosince bude realizována celá řada administrativních úkonů, jako jsou například převody majetku nebo založení nákladových středisek. Ke dni 1. prosince 2013 dojde k personální naplněnosti a následně k již deklarovanému vytvoření 22. základny vrtulníkového letectva Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou. Poslední prosincový den oficiálně zanikají 22. základna letectva a 23. základna vrtulníkového letectva. V této souvislosti chci říct, že organizační struktura nového útvaru bude de facto totožná s tím stávajícím. Významným prvkem bude opět křídlo se třemi letkami (221., 222. a 223.), přičemž první letka bude vyzbrojena transportními vrtulníky Mi-171Š a bitevními stroji Mi-24/35, druhá transportními „stosedmdesátjedničkami“ a třetí bude letkou oprav letecké techniky. Podstatnou informací je to, že budeme
28
jedinou výhradně vrtulníkovou základnou vzdušných sil Armády České republiky.
Nakolik se u nově vytvořené základny změní počty personálu a letecké techniky?
Dochází k navýšení zhruba o dvě stě lidí. Na nové vrtulníkové základně bude pracovat něco málo přes tisíc osob. Změny jsou i u provozované letecké techniky. Ta první souvisí s přeletem Mi-171Š z přerovského letiště, druhá s redislokací lehkých bitevních letounů L-39ZA na čáslavskou základnu taktického letectva. Celkově chceme provozovat dvacet šest kusů letecké techniky, z nichž bude šestnáct strojů Mi-171Š a deset bitevních vrtulníků Mi-24/35.
Změnila tato rozsáhlá reorganizace hlavní úkoly základny Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou?
Minimálně. V naší působnosti stále zůstávají dva hlavní cíle. Tím prvním jsou úkoly ve prospěch Armády České republiky a v případě potřeby i pro integrovaný záchranný systém. Druhým zadáním je nadále působit jako letecká
základna, která je předurčená k přijetí aliančních sil. Nedávné cvičení NATO Ramstein Rover 2013 nás v tomto směru zevrubně prověřilo. Těší nás, že jsme tuto schopnost plnohodnotně prokázali. Samozřejmě, že se reorganizací základny některé úkoly mění. Například příprava pilotů taktického letectva u 222. výcvikové letky. Naopak nově přebíráme úkoly přípravy posádek vrtulníků Mi-171Š pro nasazení jak v tuzemsku, tak v zahraničních operacích.
Na náměšťské základně probíhal v posledních letech společný provoz proudových letounů a vrtulníků. To však odletem „devětatřicítek“ skončilo. Zjednoduší se tím řízení letového provozu?
Po bezmála šedesáti letech končí na náměšťském letišti provoz křídlatých letounů. Řízení letového provozu, kdy vedle sebe působily proudové stroje a vrtulníky, bylo bez problémů. Provoz ryze vrtulníkové techniky na tom nic zásadního nezmění. Naopak jsem přesvědčený, že budeme schopni ještě efektivněji využívat naše pracovní prostory. Proč? Protože oba typy provozovaných vrtulníků se víceméně pohybují stejnými
Co bylo v této souvislosti nejsložitější?
Jednoznačně personální záležitosti. Nová vrtulníková základna nebyla z hlediska tabulek počtů schopná pojmout všechny příslušníky z bývalých náměšťských a přerovských útvarů. V reálu to znamenalo, že jsme se museli s některými vojáky a občanskými zaměstnanci rozloučit. A to není nikdy lehké. Já si těch lidí velice vážím, protože oni dlouhé roky zodpovědně pracovali jak pro vojenské letectvo, tak pro armádu. Bohužel u řady z nich se jednalo o nucený odchod. Není to nic
příjemného, pokud letečtí odborníci musejí odcházet do zálohy.
Jak probíhal výběr personálu do nových organizačních struktur? Stavělo se na „domácích“ a volné posty obsadili „hosté“?
Tak tomu skutečně nebylo. Ani v nejmenším nehrálo roli, kdo slouží v Náměšti nad Oslavou a kdo v Přerově. Výběry na systemizovaná místa u 22. základny vrtulníkového letectva probíhaly přesně v souladu s platnými předpisy a nařízeními velitele vzdušných sil Armády ČR. Od hodnosti majora a výše to bylo formou standardních výběrových řízení. Pro hodnost od kapitána níže byly základní předpoklady adeptů porovnávány jednokolovým systémem. V reálu tak, že byly k jednotlivým kritériím přidělovány body a ten, kdo získal největší počet bodů, stal se kandidátem na obsazení systemizovaného místa. Velitelé nominovali příslušníky z obou základen do takzvaného personálního bazénu. Z něho se následně vybírali kandidáti na jednotlivá systemizovaná místa. Za tímto účelem byly ustanoveny příslušné komise po jednotlivých číslech vojenských odborností. V nich pracovali zástupci jak 22. základny letectva, tak 23. základny vrtulníkového letectva.
Znamenalo to, že nikdo neměl předem svoje místo jisté. Nová 22. základna vrtulníkového letectva byla složena rovnocenným způsobem z obou bývalých vojenských útvarů. Jsem přesvědčený, že vše proběhlo férově s cílem postavit základnu z nejlepších odborníků.
Ve výzbroji základny jsou vedle sebe sofistikované transportní vrtulníky a zároveň bitevní stroje, o kterých již leckdo mluví v minulém čase. Co k tomu můžete říct?
Nikdo zatím nerozhodnul o konečném datu ukončení provozu „čtyřiadvacítek“. Do doby, než padne takové rozhodnutí, budeme s plným nasazením pokračovat v plnění úkolů na tomto bitevním typu. Mimochodem, v současné době je vrtulník Mi-24/35 jedinou platformou ve vzdušných silách AČR, která je používána pro výcvik a přímou leteckou podporu předsunutých leteckých návodčích v noci. Samozřejmě že se jisté varianty mohou nabízet. Příslušníci základny jsou zapojeni v předprojektových týmech, kde se o těchto záležitostech už nějaký čas diskutuje. Než se však začne zvažovat konkrétní typ vrtulníku, je třeba přesně definovat, co od takového stroje očekáváte. Letecká technika se nenakupuje na dva nebo tři roky, ale s perspektivou několika desítek let. Jsem přesvědčený, že i na této základně dojde k progresu, co se vrtulníkové techniky týká.
Co další investice do rozvoje náměšťské vrtulníkové základny?
Je třeba říct, že celý generel rozvoje základny nebyl naplněný v souvislosti s finančními opatřeními. Máme v plánu, a to v horizontu několika nadcházejících let, vybudovat stanoviště na doplňování pohonných hmot pro automobilní techniku. V budoucnu by nám výrazně pomohla výstavba multifunkčního skladu, protože v současné době působíme ve dvou lokalitách, a to na základně a ve starých kasárnách ve Vícenicích, kde jsou některé prvky logistické podpory. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nadcházející investice by nebyly směřovány do zabezpečení letového provozu, nýbrž do oblasti logistiky. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba
29
medailon A report byl u posledního letu plukovníka Milana Simra v kokpitu lehkého bitevního letounu L-39ZA
Třicet roků ZA KNIPLEM
Pouze zasvěcení věděli, že se jednalo o výjimečnou událost s několika neobyčejnými dějstvími. V reálu to, že patnáctý říjnový den proběhla poslední letová akce 222. výcvikové letky na základně letectva Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou. Při té příležitosti také derniéra plukovníka Milana Simra v kokpitu vojenského letounu a poté i symbolické předání funkce velitele náměšťské základny ve vzduchu. Úterý 15. října, základna letectva Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou. Je krátce před šestnáctou hodinou, když na vzletovou a přistávací dráhu dosedá lehký bitevní letoun L-39ZA s číslem 5015 na trupu. O pár minut později stroj přijíždí na místo stání. Pro pilota – plukovníka Milana Simra – to bylo posledních padesát minut letu ve vojenském letounu. Zakončil jej bezchybně provedenými prvky vyšší techniky pilotáže. Z Albatrosu se mu očividně nechce. Ještě pár minut se loučí letmým pohledem po kabině. Je však na čase vystoupit. Tam „dole“ už čekají kolegové, kteří mu přišli gratulovat, respektive kondolovat. Dnes dal sbohem létání ve vzdušných silách, na Silvestra ukončí aktivní službu vojáka z povolání. Po třiceti letech za kniplem!
Posledním typem Albatros Milanova cesta k létání začala standardně. Od mládí ho bavilo lepení modelů letadel. Také vojenský stejnokroj mu nebyl cizí. Doma ho měl před očima de facto každý den. Jeho otec sloužil v armádě, nikoliv však jako výkonný letec, ale jako odborník přes automobilní techniku. Svoje vykonala i dědova kožená helma na motocykl. V jistých chvílích se totiž dala použít jako přilba pro nastávajícího pilota. Poté stačilo několik návštěv na svazarmovském letišti, včetně letů ve větroních, a bylo rozhodnuto. Ten definitivní verdikt padl ve čtvrtém ročníku strojní průmyslovky a zněl následovně: Vysoká vojenská letecká škola v Košicích. Než se tak stalo, bylo třeba zdolat několik úskalí. Počínaje výcvikem na cvičných letounech Zlín Z-126 a konče zdravotní způsobilostí. „Zevrubné prohlídky v pražském Ústavu leteckého zdravotnictví nás tehdy absolvovalo padesát, ale uspěli jsme pouze dva. Řekl jsem si, že když už mám tohle za sebou, musím zvládnout i to následující,“ vzpomíná plukovník Simr a dodává, že kdyby tenkrát nesplnil zdravotní kritéria na pilotní profesi, tak by stejně byl letadlům nablízku, a to buď jako příslušník pozemního personálu, nebo jako zaměstnanec některé z konstrukčních kanceláří.
30
Část jeho tužby se mu splnila, když na košickou „pilotku“ nastoupil. To význačnější však přišlo až po dvou letech – pilotáž cvičných proudových strojů L-29 Delfín a L-39 Albatros. Další profesní skok se uskutečnil u přerovského školního pluku. Tam už byly nadzvukové stíhací letouny, konkrétně MiG-21F a MiG-21U. Po čtyřletém studiu byl v hodnosti poručíka zařazen k „sedmačtyřicítce“ neboli k 47. průzkumnému leteckému pluku do Hradce Králové. Jeho dalším typem letecké techniky se staly „jedenadvacítky“ verzí US a R. Tak tomu bylo až do roku 1990, kdy se přeškolil na stíhací bombardovací letoun Su-22. Na „súčku“ plnil úkoly do té doby, než královéhradecký vojenský útvar zrušili. Odtud přešel na náměšťské letiště, jehož název se několikrát změnil, až na stávající 22. základnu letectva. Posledních deset let létal
Milan Simr „devětatřicítku“. Na letounu L-39 má nálet 1 200 letových hodin. À propos v jeho zápisníku letů si můžete přečíst také celkový nálet – 2 556 hodin. „Nechci kategoricky říkat, že ten či onen typ byl pro mě srdeční záležitostí. Každý má svoje. Nezapomenutelné jsou průzkumné lety ve stometrové výšce a při zhruba osmisetkilometrové rychlosti, stejně tak jako vyšší technika pilotáže nad mraky. Ve všem je adrenalin. Pilotní profese je krásná a náročná zároveň. A já měl to sˇtěstí, že jsem mohl být dlouhou dobu u toho,“ konstatuje plk. M. Simr a dává k dobru nedávný zážitek: „Při setkání spolužáků jsem se dozvěděl, že většina z nich odešla od létání ve vojenském letectvu již počátkem devadesátých let minulého století. Vím, že to může leckoho tahat za uši, ale já je v leteckém věku přežil o dvacet let. Osobně
Od prvního prosince zahájí svoji činnost 213. výcviková letka „Šiškova“ 21. základny taktického letectva Čáslav, vyzbrojená letouny L-159T1 a L-39ZA
Do Čáslavi přiletěly Albatrosy Třiadvacátý říjen letošního roku bude už jednou provždy významným dnem příslušníků 222. výcvikové letky, nesoucí čestný název „Šiškova“. To proto, že se čtyřmi lehkými bitevními letouny L-39ZA provedli přelet na letiště Čáslav a tím ukončili svoji několikaletou činnost na 22. základně letectva Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou. Bylo přesně jedenáct hodin a dvacet dva minut, když na vzletovou a přistávací dráhu číslo jedna tři čáslavské 21. základny taktického letectva dosedl první stroj L-39ZA s trupovým číslem 5017. Letoun rychle opouští ranvej a po pár minutách již přijíždí na určenou stojánku. Vzápětí jej následují další tři „devětatřicítky“, konkrétně 5019, 3903 a 5015. Od této chvíle je jejich mateřskou základnou Čáslav. Následně, od 1. prosince 2013, budou zařazeny do nové organizační struktury, a to do 213. výcvikové letky, kde budou společně
působit se šesti dvoumístnými podzvukovými bitevníky L-159T1 ALCA. „Po vzletu jsme jednotlivě vystoupali nad mraky a tam zformovali skupinu L-39ZA k závěrečnému průletu nad slavnostním nástupem příslušníků 22. základny letectva Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou. Nízká inverzní oblačnost nám však nedovolila efektní rozloučení s dnes již bývalou mateřskou základnou,“ popisuje odlet nadporučík Petr Zápařka, který jako poslední ve skupině provedl po přeletu do Čáslavi nízký průlet nad
došlo ke srážce s ptákem. Bylo to zhruba při tisícikilometrové rychlosti a ve výšce sto metrů. Během okamžiku jsem měl před sebou tmu. Na přistání mě dovedl kolega z druhé mašiny. O něco veselejší, i když mi také běhal mráz po těle, bylo špatné vysunutí podvozku na cvičném proudovém stroji L-29 Delfín. Stalo se mi to na jednom leteckém dni a diváci si mysleli, že je to součást mojí akrobatické ukázky. Nakonec se technika umoudřila a já bezpečně přistál na ranveji. V této souvislosti nelze nevzpomenout také na prvotní lety na zahraniční letecká cvičení. Tenkrát to pro nás bylo všechno nové. O nějakých zkušenostech nebyla řeč.“
létajícího personálu, a to nejen u 222. výcvikové letky, toho udělal mnoho a podporovat ji bude i nadále. „Samozřejmě že mám velkou radost z toho, že někteří mladí piloti, kteří mi za poslední roky prošli rukama, už létají na čáslavské základně na podzvukovém bitevníku L-159 ALCA nebo nadzvukovém bojovém letounu JAS-39 Gripen. Svědčí to o tom, že úsilí, nejen moje, ale i velitele letky podplukovníka Antonína Horčičky jde správným směrem,“ konstatuje plukovník Simr a porovnává sebe se svými nástupci. „Určité rozdílnosti tady přece jen jsou. Některé přináší sama doba. Myslím si, že u nás bylo mnohem více entuziasmu pro létání. Nebojím se říct – i více toho srdíčka. Nebyla to pro nás jenom profese. Bylo to de facto klíčové téma, které nám vydrželo celý život. Tím však ani v nejmenším nenaznačuji, že stávající generace je horší než moje. To určitě ne. Jejich profesní způsobilost je zcela srovnatelná.“ Je nabíledni se zeptat, s jakými zkušenostmi bude plukovník Simr od vzdušných sil Armády České republiky odcházet. „Toto povolání vyžaduje celého chlapa. Nedá se žít z nějaké podstaty. Chcete-li uspět, musíte se tomu věnovat na sto procent. Věřte, že to není vůbec jednoduché. Tím mám na mysli celou řadu skutečností, které je třeba brát v potaz. Nejen fyzickou a psychickou připravenost, ale i motivační aspekt. Nejde jen o samotnou pilotáž letounu, ale především o myšlení pilota taktického letectva. Čím lépe se to zvládne na lehkém bitevním letounu L-39ZA, tím méně komplikované to bude na bojovém stroji JAS-39 Gripen,“ argumentuje plk. Milan Simr a intervenuje za nesnižování náletu hodin pro létající personál vzdušných sil Armády ČR. Důvod? „Žádná simulační technika nemůže stoprocentně nahradit provedení reálné letové mise. Každá hodina ve vzduchu přidává pilotovi nejen na jeho profesním mistrovství, ale také na jistotě,“ říká na závěr plukovník Simr.
to považuji za svůj mimořádný profesní úspěch. Asi jsem měl sˇtěstí,“ směje se jednapadesátiletý profesionál Armády České republiky. O pomyslném leteckém sˇtěstíčku začal plukovník Milan Simr hovořit i bez dlouhého naléhání. „Do zálohy to mám za pár týdnů, tak proč ne. Nejde o srdcervoucí příběhy, ale o realitu, která se může nahoře kdykoliv přihodit. Důležité je vzít si z ní ponaučení a udělat maximum možného pro bezpečnost letového provozu. Drilu, kdy na zemi dostáváte pod kůži řešení zvláštních případů za letu, není nikdy dost. Na zemi to podle vás už umíte na sto procent, ale v krizové situaci a pod stresem mohou být vaše reakce odlišné. Je to o dokonalé přípravě, o takzvaném kokpit drilu, kde rozhodují detaily,“ konstatuje zkušený vojenský pilot a dává do placu některé situace, kdy mu do smíchu příliš nebylo: „Letěl jsem v Su-22, když
S nadsázkou řečeno, dvojí konec není pro Milana Simra tragédií. Pro novou generaci vojenského
Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba
tamní vzletovou a přistávací dráhou se symbolickým zamáváním křídly na uvítanou. „Co jiného si přát, než abychom se tady měli stejně dobře, jako tomu bylo v Náměšti,“ konstatuje krátce po přistání vojenský pilot, který má nalétáno na „zetáčku“ přes tři sta letových hodin. Ukončení činnosti 222. výcvikové letky, a tedy i působení letounů L-39ZA na náměšťské základně, předcházel slavnostní nástup, kterého se zúčastnili také zástupce náčelníka Generálního štábu Armády České republiky generálmajor Bohuslav Dvořák,
zástupce velitele vzdušných sil AČR plukovník gšt. Jaromír Šebesta a Vlasta Šišková, manželka generálmajora ve výslužbě Aloise Šišky, příslušníka 311. perutě Royal Air Force, který je patronem 222. výcvikové letky. Mimochodem tato výsada bude pokračovat i v novém působišti. Jinými slovy, také 213. výcviková letka 21. základny taktického letectva Čáslav bude mít ve svém názvu „Šiškova“. „Za největší přínos redislokace letounů L-39ZA považuji to, že podstatným způsobem zvýšíme efektivitu leteckého výcviku pilotů taktického
letectva. Kontinuita jejich přípravy bude na sebe bezprostředně navazovat a nepochybně se tím zkrátí i doba jejich přechodu na typy L-159 ALCA, respektive JAS-39 Gripen,“ konstatuje velitel 21. základny taktického letectva Čáslav plukovník gšt. Petr Hromek a dodává, že v současnosti, piloti z „devětatřicítek“ k tomu, aby mohli přejít na „stopadesátdevítky“, musejí mít nálet na zhruba pět set letových hodin. Za krok správným směrem považuje redislokaci lehkých bitevních strojů L-39ZA také zástupce velitele vzdušných sil AČR plk. J. Šebesta: „Dosáhli jsme integrace druhů letectva, což znamená, že jednu základnu máme vyzbrojenou výhradně vrtulníkovou leteckou technikou a na dalších dvou je dislokováno taktické a dopravní letectvo. Redislokací do Čáslavi budou mít piloti L-39ZA nejen mnohem blíže k vyšším typům, ale také to zvýší jejich motivaci, protože s těmito letouny budou na základně v dennodenním kontaktu. Tímto logickým krokem jsme vytvořili podmínky pro to, abychom sjednotili výcvik, postupy a procedury, a tím zefektivnili letecký výcvik.“
Žít z podstaty nelze
Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba
31
PROPOZICE OPEN běžeckých závodů Ředitel organizačního týmu Pražského mezinárodního maratónu Carlo Capalbo nabídl Armádě České republiky a dalším složkám IZS možnost účas vytrvalostních běžců na významných mezinárodních závodech v samostatné kategorii. Tato kategorie bude startovat ve druhé vlně jako vyjádření úcty a poděkování organizátorů závodů příslušníkům AČR a dalším členům IZS za práci v mezinárodním měřítku i za práci ve prospěch občanů ČR. Organizátor garantuje zvýhodněné startovné (jako pro členy Českého maratónského klubu, ale bez nutnos členství), ale pouze pro kategorii jednotlivců, pro závod štafet nebude samostatná kategorie záchranných a bezpečnostních složek vypsána, ale štafety můžou soutěžit ve společné kategorii štafet. Pořadatel si vyhrazuje právo uzavřít registraci předčasně z důvodu maximální povolené naplněnos startujících!!! „1/2Maratón Praha“ „Kategorie záchranných a bezpečnostních složek“ (KZBS)
„Volkswagen Maratón Praha“ „Kategorie záchranných a bezpečnostních složek“ (KZBS)
1. Všeobecné podmínky Pořadatel: OdZVSlTV SRDS-OS MO Organizátor: PIM, Praque Interna onal Marathon, spol. s r. o. Termín: 5. dubna 2014 Místo: Praha Start a cíl: Praha – Rudolfinum, nám. Jana Palacha Účastníci: vojáci z povolání, občanš zaměstnanci pouze za dodržení podmínek uvedených v bodu 4.14 Kolek vní smlouvy Podmínka účas : včasné zaregistrování přihlášky a zaplacení startovného Přihlášky: pouze elektronicky přes registraci na www.runczech.com Nutné vyplnění veškerých požadovaných povinných údajů, zejména číslo mateřského vojenského útvaru / zařízení (volba KZBS) je nově až v dalším kroku registrace.
1. Všeobecné podmínky Pořadatel: OdZVSlTV SRDS-OS MO Organizátor: PIM, Praque Interna onal Marathon, spol. s r. o. Termín: 11. května 2014 Místo: Praha Start a cíl: Praha – Staroměstské náměs Účastníci: vojáci z povolání, občanš zaměstnanci pouze za dodržení podmínek uvedených v bodu 4.14 Kolek vní smlouvy Podmínka účas : včasné zaslání přihlášky Přihlášky: pouze elektronicky přes registraci na www.runczech.com Nutné vyplnění veškerých požadovaných povinných údajů, zejména číslo mateřského vojenského útvaru / zařízení (volba KZBS) je nově až v dalším kroku registrace.
2. Technické podmínky Účast: VZP a o. z. – jednotlivci VZP a o. z. – týmy složené ze čtyř příslušníků AČR Kategorie: individuální (muži i ženy) - běžec absolvuje trať 21,0975 km - bude hodnocen v celkovém pořadí a v rámci kategorie ZBS - 4členná štafeta absolvuje trať 21,097 km štafetovým způsobem - předávky jsou na 5. km, 10. km a 15. km Startovné: jednotlivec 1 000 Kč (do 13. 12. 2013), jinak 1 300 Kč tým (štafeta) 6 500 Kč (od 14. 12. 2013 je výše startovného 7 000 Kč)
2. Technické podmínky Účast: VZP a o. z. – jednotlivci VZP a o. z. – týmy složené ze 4 příslušníků AČR Kategorie: individuální (muži i ženy) - běžec absolvuje trať 42,195 km - bude hodnocen v celkovém pořadí a v rámci KZBS týmová (lze i smíšené týmy) - 4členný tým absolvuje trať 42,195 km štafetovým způsobem - předávky jsou na 10. km, 20. km a 30. km Startovné: jednotlivec 1 200 Kč (do 13. 12. 2013), jinak 1 800 Kč tým (štafeta) 7 500 Kč (od 14. 12. 2013 je výše startovného 8 000 Kč)
Nástrahy e-mailu Elektronickou komunikaci v dnešní době využívá téměř každý člověk, a právě z toho důvodu je častým cílem podvodníků.
Registrace může být předčasně ukončena z důvodu maximální povolené naplněnos startujících!!! Způsob platby:
– platební kartou on-line – bankovním převodem – hotově přímo v Running Mall (kancelář PIM) na adrese Fran ška Křížka 11, Praha 7
Při bezhotovostní úhradě je nutný správný variabilní symbol, který každý získá při el. registraci a je mu zaslán po provedení registrace společně s pokyny k platbě. Platbu je nutné provézt do týdne od registrace!!! Startovní čísla:
vyzvednu startovních čísel individuálně
Vyhlášení výsledků se uskuteční na slavnostním galavečeru v hotelu Hilton – termín bude upřesněn (cca konec května 2014) – vyhlášeni budou jednotlivci na 1.–3. místě v rámci KZBS – vyhlášeny budou týmy na 1.–3. místě v rámci společné kategorie štafet. Podrobné informace: www.runczech.com
3 32
Kontaktní osoba: pplk. Mgr. Jiří MALÍK, tel.: alc. 218 661, mob. 602 444 066 e-mail
[email protected]
Zajisté máte zkušenost s tím, že se přihlásíte do své schránky a nejprve musíte smazat spoustu reklamních zpráv. To jste obdrželi asi nejznámější typ nevyžádané zprávy tzv. spam. Podle odhadů tvoří spam až dvě třetiny všech poslaných e-mailů. Ulehčit si práci lze přitom velmi snadno, stačí kliknout na adresu odesílatele a označit ji jako blokovanou a víckrát vám zpráva od daného odesílatele nepřijde. Jak jednoduché. Bohužel to nefunguje. Spameři s tím počítají a adresy odesílatelů náhodně mění. Nezbývá, než spoléhat na spamové filtry poskytovatele schránky nebo ručně nechtěnou poštu mazat. Daleko horším jevem je phishing – tzv. rhybaření, které je zářným příkladem techniky sociálního inženýrství. Přijde vám naléhavá zpráva od správce poštovního serveru nebo třeba z banky, kliknete na nachystaný odkaz, otevře se webová stránka a na ní po vás požadují doplnění vašich osobních údajů. Vše poctivě vyplníte a říkáte si, jak výborně se o vás starají. A skutečnost? Právě jste odeslali své citlivé údaje podvodníkům, protože jak e-mail, tak i webová stránka, na kterou jste svá data zadali, byly podvrhnuté. V lepším případě jste poskytli přihlašovací údaje do svého e-mailu, v tom horším například údaje k platební kartě. Informace teď může útočník použít k vlastnímu prospěchu nebo je prodat další osobě. Serverů specializovaných na prodej kradených dat, například rodných čísel, přihlašovacích údajů k internetovému bankovnictví, čísel a bezpečnostních kódů bankovních karet, je nespočet. Mějte proto na vědomí, že správci informačních systémů, poštovních serverů, banky a ani žádné
jiné důvěryhodné instituce, NIKDY nepožadují zasílat citlivá data, jako jsou přihlašovací údaje nebo PINy, e-mailem nebo je sdělovat telefonicky. Proto na takové požadavky nikdy nereagujte, neklikejte na odkazy a e-mailové zprávy okamžitě smažte. To stejné platí i pro vyplňování webových formulářů na jiných stránkách, než na které jste při přihlašování nebo při provádění finančních transakcí obvykle zvyklí. Buďte pozorní na změny v adrese webových stránek. Také dostáváte nabídky typu „Pro sˇtěstí“ nebo naléhavé zprávy „Pozor na telefonáty“ zakončené žádostí o rozeslání dalším lidem? Pokud ano, obdrželi jste zprávy zvané hoax neboli poplašná zpráva. Netušíte, kolik lidí jim uvěří a ještě to pošle dál. Cílem těchto zpráv je snaha získat velké množství nových e-mailových adres, jelikož jste žádáni o hromadné přeposílání. Na serveru www.hoax.cz je seznam těch nejznámějších. Zajisté v něm najdete i většinu takových zpráv, které jste sami obdrželi a možná i rozeslali. Jste si jisti, že k e-mailu nebyla přiložena škodlivá příloha, na kterou ani nemusel reagovat váš antivir? Obdobím, kdy je množství nevyžádaných nebo podvodných zpráv nejvyšší, je doba svátků, různých významných sportovních nebo společenských akcí, ale bohužel i živelních a tragických událostí. Tehdy může spam tvořit drtivou většinu vašich přijatých e-mailů. Chcete-li si s klidem v duši dopisovat se svými blízkými, kolegy nebo obchodními partnery, dodržujte alespoň tato základní pravidla: neotevírejte e-maily od odesílatelů z neobvyklých destinací,
neotevírejte přílohy nedůvěryhodných e-mailů, přestože mají názvy jako Pozvánka na konferenci, Prezentace, Výhodná nabídka a podobně, neklikejte na lákavé odkazy na neznámé stránky nebo na obrázky vložené do e-mailů, zvláště na ty pohyblivé, dostanete-li se z některého e-mailu na webové stránky, které se podobají vámi používaným stránkám, například bankovním, zkontrolujte si řádek s jejich adresou, jestli je to doopravdy ta správná cesta k vámi požadované stránce; u bankovních je téměř vždy výměna informací šifrovaná a řádek tedy začíná písmeny https://, jsou-li v textu stránky zkomolená slova, pravopisné chyby nebo nelogičnosti, stránku raději rychle opusťte, nejspíše se jedná o podvrh a strojový překlad z cizího jazyka, než kliknete na odkaz, najeďte na něj myší a dole na obrazovce se zobrazí adresa, kam odkaz vede, zkontrolujte ji, zda opravdu souhlasí s tou vámi žádanou. I zde totiž platí známé rčení: Nebojím se internetu, ale používám jej s rozmyslem. Text: kpt. Ing. Aneta Coufalíková, Ph.D. Ilustrace: zdroj www.mnn.com
33
Před sedmdesáti lety se československým vojákům během jedné z nejúspěšnějších našich operací druhé světové války podařilo probít do centra Kyjeva
Svítilo jim hořící město Po bitvě u Sokolova a následných ústupových bojích byli českoslovenští vojáci soustředěni na jaře 1943 v Novochopersku, kde se začala formovat 1. čs. samostatná brigáda v SSSR. Po skončení tohoto úkolu a nezbytném výcviku došlo počátkem října 1943 k odeslání více než tří tisíc vojáků na frontu. V té době se ale již nejednalo o jednotku charakteru lehké pěchoty. Brigáda získala celou řadu vlastních těžkých podpůrných zbraní. Mimo jiné měla k dispozici 10 tanků T-34/76, 10 lehkých tanků T-70, obrněné automobily, houfnice a kanóny. V té době plánovala Rudá armáda překročení Dněpru a osvobození hlavního města Ukrajiny Kyjeva. A právě do této operace byli zařazeni i naši vojáci. Hlavní útok měl být veden od bukrynského předmostí, ležícího zhruba sto kilometrů jižním směrem. Československá samostatná brigáda v SSSR se v noci z 22. na 23. října 1943 přepravila na ljutěžské předmostí, odkud měl být původně veden pouze pomocný útok. Strategie hlavního úderu z bukrynského předmostí se však setkala s nezdarem. Za dané situace se sovětské velení rozhodlo pro malou lest. Stáhlo z tohoto útočného směru hlavní síly a zahájilo přípravy k dalšímu útoku zde za pomocí maket tanků, rušivé palby děl z měnících se stanovišť a fiktivního radioprovozu pouze předstíralo. Hlavní úder měl být přenesen k vesnici Ljutěž. Díky tomu se tak naši vojáci rázem ocitli v centru dění. Zahájení útoku bylo původně plánováno na 1. listopad 1943, tento termín se však ukázal jako příliš šibeniční. A tak nakonec vše začalo dělostřeleckou přípravou až 3. listopadu v osm hodin ráno. O to více ale Moskva
34
spěchala, osvobození Kyjeva by si totiž ráda nadělila k 7. listopadu, což bylo výročí Velké říjnové socialistické revoluce.
Po dělostřeleckého P čtyřiceti čt ři ti minutách i tá h děl tř l kéh ostřetř lování podpořeného leteckým bombardováním přestal přední okraj německé obrany prakticky existovat. Rudá armáda postoupila o deset kilometrů. Naše brigáda zůstávala ale v této fázi stále ještě v záloze. Bojů se účastnili pouze českoslovenští dělostřelci. Úspěšný průlom německé obrany pokračoval i následujícího dne. V tomto okamžiku začínalo být Němcům zřejmé, že se jim město nepodaří udržet. Snažili se tedy soustředit své úsilí
historie na včasné stažení co největšího počtu bojeschopných jednotek. Velké okamžiky naší brigády nastaly 5. listopadu 1943. V ranních hodinách přišla informace, že má dobýt kyjevské předměstí Priorka. Samotný útok začal po rozvinutí sestavy zhruba v půl jedné. Tanky podporované samopalníky postupovaly podél žitomirské silnice. Sochorovým samopalníkům se podařilo obchvatem vpadnout do zad Němcům, kteří zajišťovali most nad železniční tratí. Tím umožnili tankům a pěchotě proniknout do kyjevských ulic a čistit od protivníka jednotlivé bloky. Tohoto úkolu se naši vojáci zhostili s takovou vervou, že sousední sovětské jednotky za nimi začaly zaostávat. Kolem druhé hodiny odpolední nezbývalo nic jiného, než aby si 2. prapor naší brigády kryl levé křídlo sám. Další klíčový okamžik nastal, když Buršíkovi tankisté dobyli továrnu Bolševik. „Náš útok se rychle rozvíjel. Ovšem další postup zdržoval silný odpor nepřátelské obrany opírající se o komplex továrny Bolševik. Naštěstí k mému tanku přiběhly dvě dívky, které mi oznámily, kde jsou jednotlivé opory a postavení Němců. Jmenovaly se Lída Uvarenková a Olga Kučerová,“ přibližoval tyto těžké boje ve své knize Nelituj oběti Josef Buršík. „Nařídil jsem třem tankům, aby z místa ostřelovaly okolí závodu Bolševik. S tankem Jan Žižka jsem prorazil bránu závodu, zničil transportér s výbušninami a spolu s automatčíky rotmistra Bažiny zneškodnil zbývající místa odporu a vyčistil od nepřítele továrnu i přilehlé ulice.“ Paralelně s boji o závod Bolševik se podařilo rotě Tesaříkových lehkých tanků proniknout do týla Němců, kteří drželi pevnůstky před postavením našeho 2. praporu. Kolem páté hodiny odpolední začal boj o filmové ateliéry. Ty se podařilo klešťovým úderem velice rychle obsadit a přiblížit se k pátému postupnému cíli, kterým bylo kyjevské nádraží. Nádražních objektů se naši vojáci zmocnili rychlou ztečí. Úkol brigády byl pro tento den splněn. Mezi tím se setmělo, a tak se v dalším postupu mělo pokračovat až druhý den ráno. V té době se však v předních liniích objevil velitel brigády generál Jan Kratochvíl a vydal rozkaz, aby útok pokračoval i nadále.
„V podvečerních hodinách postupuje i 2. prapor do středu města. Velitelé rot vysílají průzkumné hlídky, které přetínají v různých místech žitomirskou silnici, prostor, kudy se snaží wehrmacht uniknout ze smrtelného sevření. Průzkumné družstvo svobodníka Segury postupuje v řídkých zástupech těsně podél domů po obou stranách ulice,“ popisoval tyto okamžiky Ludvík Svoboda. Během bojů vypověděla službu rádiová stanice velitelského tanku T-34. Josef Buršík se nejdříve snažil řídit boj různobarevnými světlicemi podle předem domluvených signálů. Nakonec vyskočil na záď tanku podporučíka Lumíra Pisarského a prostřednictvím jeho vysílačky předával potřebné povely. „Ve městě zabránila osádka mého tanku zničení mostu směrem na žitomirskou silnici. Zničila obrněný transportér, ve kterém měli Němci připravenou výbušninu k destrukci mostu. Atmosféra při dobývání Kyjeva byla zvláštní. Když se jeho obyvatelé dozvěděli, že jsme Čechoslováci, bez ohledu na nebezpečí, které hrozilo – vždyť
se bojovalo – nás začali zastavovat, líbat a objímat. Radostí by nás snad umačkali,“ napsal Josef Buršík. Postup našich vojáků do centra Kyjeva pokračoval i po půlnoci. „Kyjev teď hoří na tolika místech, že v hrůzném světle plamenů je bojiště v ulicích přehledné, a tak posíláme kupředu své tanky. Cestu jim ukazují kyjevští požárníci, s nimiž se při postupu do středu města setkal 1. prapor. Tanky, samopalníci a ženisté vyrazili k poslednímu útoku ve dvě hodiny v noci. Posledních jedenáct kilometrů cestou ohně, řítících se stěn a střech, poslední dělové rány a kulometné dávky tohoto vyčerpávajícího útoku,“ těmito slovy popisoval Ludvík Svoboda osvobozování centra Kyjeva. Kolem čtvrté hodiny ranní 6. listopadu 1943 byla metropole Ukrajiny definitivně osvobozena. O necelé tři hodiny později se uzavřel i obrovský oblouk opírající se o Dněpr v oblasti předmostí u Ljutěže. Poslední ústupová cesta, po které prchali Němci z města, byla definitivně přeťata.
Během bojů o Kyjev se naší brigádě podařilo zničit jeden nepřátelský letoun, čtyři tanky, dva stíhače tanků Ferdinand, sedm aut s vojáky a nákladem a čtyři dělostřelecké baterie. Podařilo se také zlikvidovat a zajmout kolem 640 příslušníků wehrmachtu. Na naší straně bylo třicet dva padlých, padesát dva raněných a jeden nezvěstný. Josefu Buršíkovi, Richardu Tesaříkovi a Antonínu Sochorovi bylo za tuto úspěšnou operaci uděleno nejvyšší sovětské vyznamenání – Zlatá hvězda Hrdiny Sovětského svazu. Na nějaké velké oslavy ale nebyl čas. Již 6. listopadu ve tři hodiny odpoledne opustil pochodový proud brigády Kyjev směrem na Sofijskou Borčagovku. Naše jednotky dostaly za úkol zaujmout v oblasti Fastova, jako záloha 38. armády, obranu proti možným nepřátelským protiútokům ze západu a z jihu. K nim také záhy došlo a brigáda byla nucena pokračovat v bojích.
Text: Vladimír Marek Foto: archiv Miroslava Brože, VÚA-VHA
35
historie Odbor pro válečné veterány MO pomohl zorganizovat u příležitosti 95. výročí bojů na Doss Altu vzpomínkou pouť po pietních místech
Je lepší žít jeden den jako lev Skáčeme po kamenech doslova jako kamzíci. Stoupáme na Doss Alto. Dole pod námi zůstává Gardské jezero. Tam někde nahoře je legendární kóta 703, na které českoslovenští legionáři svedli v září 1918 na italské půdě svou vítěznou bitvu s útočícími rakouskými jednotkami. Uctít jejich památku tímto výstupem se rozhodli nejen čeští a slovenští účastníci vzpomínkové poutě organizované Ministerstvem obrany ČR a Čs. obcí legionářskou, ale i místní alpiníci, kteří se léta starají o udržování této slavné tradice. V polovině srpna 1918 došlo k přesunutí nově vytvořené československé divize na frontu. Pod velením italského generála Andrea Grazianiho měla za úkol bránit asi dvacetikilometrový úsek v horském terénu mezi Gardským jezerem a řekou Adige. Když se rakouské velení dozvědělo, že proti nim stojí jednotky vytvořené z českých a slovenských přeběhlíků, rozhodlo se uspořádat něco jako trestnou výpravu. Údajně za každou hlavu vypsalo odměnu v podobě dovolenky a tří set korun. Na důstojníky dokonce tisícovku. Útok na pozice československých legionářů začal 21. září 1918 ve čtyři hodiny ráno dělostřeleckým přepadem. Stoupáme ke kavernám Roncola, Rossi a San Seba. Italský průvodce, který popisuje průběh boje, čerpá především z dobové zprávy,
36
kterou si krátce po odražení útoku nechalo vy vypracovat informační oddělení vrchního italského velení. Speciálně sestavený rakouský úderný prapor Riva začal postupovat třemi směry. Čelně proti postavení Saso Sega stejnojmenným údolím a proti kaverně Rossi. Nejsilnější uskupení usilovalo o obchvat a dobytí kóty 703. Zatímco první dva směry útoku se podařilo odrazit palbou, na třetím směru dosáhl protivník jistých úspěchů. Jako první padla předsunutá pozorovatelna Roncola. Její velitel poručík Trojánek se raději zastřelil, než by padl do zajetí a byl potupně popraven. Rakouští úderníci pak postupovali dál spojovacím okopem, až se dostali na vzdálenost asi patnácti metrů od jižního ústí kaverny podkovovitého tvaru vysekané do skály na vrcholu kóty 703. Zde bylo
postavení naší 1. 1 kulometné roty, roty vyzbrojené šes šesti kulomety. Těmi se také legionáři ve vstupech do kaverny bránili. Protivník na ně dotíral granáty a plamenomety. Nakonec se ho ale přece jen podařilo s pomocí dělostřelecké podpory odrazit.
Projekt Legie 100
Všude kolem kóty 703 jsou ve vápencových skalách dosud patrné zákopy a kaverny. I po pětadevadesáti letech se na těchto místech dochovaly kovové části výzbroje, nábojnice, zbytky ostnatých drátů a plechovek od konzerv. „Toto výročí si připomínáme každý rok. Tentokrát se ale jedná o akci projektu Legie 100; každé kulaté výročí jsme se totiž rozhodli uctít poněkud větší
měrou. V oblasti Gardského jjezera jsme si chtěli Altu 21. září a potom připomenout boje na Doss A popraveni vojáci zajatí bě22. září 1918, kdy byli poprav hem nich. Při naší cestě jsme se zaměřili i na další místa bojů našich vojáků. Mimo jiné se jednalo také legionářských průzkumo akce československých legio ných skupin na Piavě,“ řekl nám zástupce ředitelky MO Milan Bachan. odboru pro válečné veterány M místním alpiníkům, kte„Rád bych poděkoval míst ří se starají nejen o hroby n našich legionářů, ale i o další pro nás tak významn významná místa. Když jsem byl vloni na Doss Altu, byl celý tento prostor zarostlý náletovými rostlinami. Podařilo se jim ho vyčistit a navíc vyznačili cestu na tento vrchol značkami v legionářských barvách, tedy v červené a bílé. Osud jejich předků je hodně podobný osudu našich legionářů. Celá oblast Trentino byla součástí Rakousko-Uherska. Místní lidé tedy museli bojovat za zájmy mocnářství. Aby se tomu vyhnuli, přecházeli frontu a hlásili se do služeb italské armády. Tam jim v případě zajetí hrozil ale stejný osud jako našim legionářům, tedy poprava. Navíc z této oblasti bylo v době první světové války zhruba padesát tisíc obyvatel z donucení přesídleno na Moravu a do Čech. Spousta starších lidí zde má tedy osobní vazby na Českou republiku. A ty se daří stále udržovat. Jejich aktivity usnadňují práci našemu odboru. Podle legislativy by se o hroby legionářů měla starat italská strana. Ne všude to však takhle funguje. Nejde ale jen o péči. Důležité je také připomínat si, co se v té době stalo. O to se kromě nás výrazným způsobem každý rok snaží i místní radnice.“
Štorch a ti další
Při sestupu dolů není možné přehlédnout místo, kde ústí řeka Sarca do Gardského jezera. Právě v těchto místech rakousko-uherští vojáci dopadli našeho legionáře Aloise Štorcha. Ten byl tady společně s dalšími třemi spolubojovníky jedné noci počátkem července 1918 vysazen na Rakušany obsazeném břehu Gardského jezera ze speciální lodi na tichý elektrický pohon. Měli za úkol zjistit podrobnosti o připravované rakouské ofenzivě a přesvědčit Čechy obsluhující rakouské houfnice, aby úmyslně během útoku přestřelovali. Tato akce však byla prozrazena a rakouští vojáci na ně uspořádali doslova hon. Jeden ze čtveřice byl postřelen a následně utonul, dalšímu se po tříkilometrové plavbě v ledové vodě podařilo zcela vyčerpanému dostat na italskou stranu. Štorch však byl zajat a následně popraven. A to úmyslně na místě dobře viditelném z italských pozic. Velitel našich legií generál Graziani na to reagoval silným dělostřeleckým přepadem rakouských zákopů. Památku desátníka Štorcha uctili účastníci poutě přímo na místě exekuce. Podobných příběhů o statečných československých legionářích zní nejen v oblasti Gardského
jezera, ale i dál na východ na řece Piavě mnoho. Italská fronta totiž drží primát v počtu popravených československých legionářů. Je jich 47. Dalších 55 legionářů je registrováno jako nezvěstných. Z nich ale většina byla zřejmě také popravena. V italském Arcu, v olivovém háji pod vysokou skalní stěnou, byli popraveni čtyři českoslovenští legionáři zajatí během ofenzivy na Doss Altu. Pietního aktu a následné mše na místě exekuce se kromě zástupců odboru pro válečné veterány MO a Čs. obce legionářské zúčastnil i velvyslanec České republiky v Itálii Petr Buriánek a pravnuk a vnučka zde popraveného legionáře Karla Nováčka – Zdeněk Holík a Milada Holíková, rozená Nováčková. Karlu Nováčkovi bylo v době jeho zajetí již devětatřicet let. Na Doss Altu působil ve funkci zdravotníka jednotky. Do zajetí by se asi nedostal, kdyby se do poslední chvíle nesnažil poskytovat pomoc zraněným vojákům. „Pradědečka jsem nezažil, pamatuji si jen vyprávění dědečka, který vzpomínal na to, že když jeho otec přijel na dovolenou z fronty, houpal ho na kolenou. A právě s ním jsem tato místa poprvé navštívil před čtyřiceti lety. Včera jsem měl možnost účastnit se pochodu na Doss Alto a viděl jsem i místo, kde mého pradědečka zajali. Pocity to byly velmi emotivní. Pokaždé, když sem přijdu, vyvolává to ve mně tyto vzpomínky,“ dodává Zdeněk Holík.
Hrdinství Bedřicha Havleny V Coneglianu bylo 16. června 1918 v místních kasárnách popraveno patnáct zajatých Čechů. Maďarští popravčí do nich stříleli ze vzdálenosti pouhého půl metru. Ještě předtím je ale velice necitelně přiváděli na místo exekuce kolem mrtvých kamarádů. U Montella byla 15. června 1918 zaskočena rakouskou přesilou výzvědná hlídka 31. čs. střeleckého pluku. Po urputném boji byla většina jejích členů zajata. Poprava deseti československých vojáků se konala ještě týž večer v Colle di Guarda. Na předměstí Piavon v Oderzu byli 18. června 1918 pověšeni naši legionáři Vincenc Hytl, Václav Řípa a František Tomaides. Účastníci poutě měli možnost se zde setkat a pohovořit si s přímým svědkem této události Zavardem Candidem, kterému bylo v březnu letošního roku sto dva let. „V té době jsem byl malý kluk. Hráli jsme si tady, když přišli rakousko-uherští vojáci a začali chystat popravu. Říkali, že to není nic pro děti, a odehnali nás. Byli jsme ale příliš zvědaví, co se bude dít, a tak jsme se schovali v nedalekém křoví a odtud celou záležitost sledovali. Pověsili je na stromě naproti tomuto domu, kde je dnes pamětní deska. Celou tuto smutnou událost sledovalo jen pár místních obyvatel. Většinou tady byli pouze rakouští vojáci,“ líčí Zavardo Candido.
Asi nejemotivněji působí případ popravy jednoho ze zakladatelů Československého dobrovolnického sboru Bedřicha Havleny. Tento třicetiletý berní úředník ze Žamberka byl společně s dalšími legionáři přepraven do předních pozic v italském obrněném automobilu, který se měl po splnění průzkumných úkolů pro ně vrátit. K tomu ale již nedošlo. Během ofenzivy rakousko-uherských jednotek se Havlena ocitl hluboko v pozicích protivníka. Než ho objevila jedna z hlídek, dařilo se mu ještě tři dny skrývat v rákosí na břehu řeky Piavy. O jeho velice statečném chování během samotné popravy existují téměř legendy. Po svém zadržení se hrdě hlásil k tomu, že je Čech a že bojoval za svou vlast proti Rakousko-Uhersku. Když pod váhou jeho těla během první exekuce prasklo rameno šibenice, zazněl názor, že podle civilní jurisdikce by se v popravě nemělo již dále pokračovat. Havlena ale odmítal jakoukoliv milost. V takovém případě by ho prý stejně poslali bojovat proti Italům a našim legionářů, což by on nemohl. Vyjádřil přesvědčení, že do konce roku válka skočí a jeho vlast bude svobodná. Při druhé exekuci sám zkontroloval pevnost šibenice a navlékl si oprátku. „Během naší vzpomínkové poutě se mohou setkat lidé různých věkových skupin a osudů. Vedle příslušníků aktivních záloh jsou zde legionáři, bývalí a současní vojáci a veteráni druhé světové války. Nejstarším účastníkem je třiaosmdesátiletý Tichomir Mirkovič. Snažíme se tímto způsobem nejen uctít památku padlých, ale také rozšířit veřejné povědomí o tom, co všechno naši legionáři vykonali,“ říká Pavel Filípek z odboru pro válečné veterány MO. „Osobně jsem na těchto památných místech poprvé. Ty zážitky jsou velice emotivní. Hodně na mne například zapůsobil epitaf, který byl napsán na jedné z desek: Lépe je žít jeden den jako lev, než sto let jako ovce.“ Ostatky československých legionářů popravených v Itálii byly ve dvacátých letech minulého století exhumovány a uloženy na Olšanských hřbitovech v Praze. Na místech poprav jsou v současné době bronzové a mramorové pamětní tabule. „Tady v oblasti Piavy je většina pamětních desek umístěna na soukromých budovách. Italové přitom mají velice vstřícný přístup k aktivitám našeho odboru v podobě připomínání si tradic československých legionářů. O naší návštěvě většinou informuji dopředu. Ale jak jsme se mohli i nyní přesvědčit, stačí zaklepat na dveře, říci, že jsme z České republiky a chtěli bychom si připomenout československé legionáře, a nikdy není žádný problém. Když to srovnám s tím, jak se mnohdy dělají pietní akty na území České republiky, tak v tomto směru by nám mohli být Italové svým přístupem k vojákům, kteří položili život za vlast, příkladem,“ dodává na závěr zástupce ředitelky odboru pro válečné veterány Milan Bachan. Text a foto: Vladimír Marek
37
28. října 1944
Úspěšný útok Čs. samostatné obrněné brigády na německou posádku severofrancouzského přístavu Dunkerque
DUNKERQUE
Velitel 1. čs. samostatné obrněné brigády generál Alois Liška obdržel 24. července 1944 rozkaz ministra národní obrany Sergeje Ingra o nasazení ve Francii. Poslední srpnový den se jako první v Normandii vylodili příslušníci ubytovacích jednotek. Z tranzitního kempu 60, kde se zpočátku soustředili, odjeli přes zničený Caen do lesnaté oblasti poblíž Falais, kde byl ubytovací prostor brigády. Ihned byly zahájeny práce spojené s vyčistěním přilehlého prostoru a budováním dočasného tábora. Mezi tím pokračovalo vyloďování naší jednotky. Počátkem října 1944 se přesunuly čtyři tisícovky příslušníků Čs. samostatné obrněné brigády k přístavu Dunkerque, jehož německá posádka se urputně bránila. Perimetr v okolí města začali naši vojáci přebírat od britské 154. pěší brigády 6. října 1944. O dva dny později v půl druhé odpoledne vypálilo československé dělostřelectvo první salvu na přístav. V přístavu Dunkerque byla zdymadla, s jejichž pomocí Němci část okolní krajiny – především na jihovýchodě města – zatopili, a proměnili tak ve vodní pevnost. Právě to byl jeden z aspektů obtížného dobývání celé této oblasti. „Při přílivu zdvihali zdymadla a při odlivu je naopak zavírali,“ vysvětloval nám před časem jeden z našich vojáků podílejících se na obléhání Otakar Riegel. „Použili přesně opačný postup, než k jakému byla zdymadla určena. Podařilo se jim tak zatopit celé území. Terén se absolutně nehodil pro boj s tanky. Ty nám často v rozbahněné půdě zapadly tak, že jsme nemohli vyprostit nejen je, ale dokonce ani vyprošťovací tank. Když bylo nejhůře, museli jsme zničit závěry kanónů a techniku opustit. Při jedné takovéto nehodě jsem přišel o kamaráda. Společně s dalším vojákem nás měl zajišťovat po dobu, než se podaří obrněnce opravit. Jako stanoviště si vybrali dům stojící poměrně
38
daleko od nás. Když otevřeli dveře, vrhli se na ně ukrytí Němci a postříleli je. Kamaráda jsem odnesl a položil ho na tank. Odvezli jsme ho rovnou na pohřebiště.“
Podle válečného deníku zahájilo v průběhu noci 21. října 1944 československé dělostřelectvo silnou palbu na pozice nepřítele, která ve městě způsobila četné požáry. Předsunutá postavení naší první roty byla na dvou místech napadena granáty a palbou z pušek. Oba útoky se podařilo kulometnou palbou odrazit. Nepřítel ztratil minimálně dva muže. Na východním úseku vyslala 2. motorota brzy ráno na průzkum dvě tříčlenné hlídky. Jižní hlídka se nečekaně srazila s německou stráží. Zaútočila na ni granáty a rychle ustoupila zpět. Obdobně zareagovala i severní hlídka. Dva muži z ní, konkrétně svobodník Jaroslav Straka a svobodník Svetozár Hanka, se ale později vrátili zpět do předpolí. Zde je zpozoroval nepřítel a okamžitě na ně zaútočil přesilou z několika stran. Oba muži byli zraněni a následně zajati. Jejich zranění byla natolik závažná, že jim zanedlouho podlehli.
památné dny resortu Ministerstva obrany Ty nejtěžší boje však měly teprve přijít. Velitel brigády generál Alois Liška naplánoval útok našich jednotek na 28. října 1944. Již v odpoledních hodinách 27. října začala dělostřelecká příprava útoku. Československé dělostřelectvo uskutečnilo několik intenzivních palebných přepadů německých opěrných bodů. Jen na středním úseku útoku vypálilo 400 dělostřeleckých granátů do oblasti předpokládaného výpadu. „Generál Liška věděl, že Němci v Dunkerquu jsou dobře informováni o našem zaujetí bojových pozic. Byli jsme početně podstatně slabší než spojenecké síly, které jsme střídali. Velitel předpokládal, že toho Němci využijí a pokusí se o protiútok, proto se rozhodl je předejít. Jako nejlepší místo pro útok, ke kterému došlo 28. října 1944, byl vybrán úsek druhého tankového praporu. Jednalo se o sousední jednotku, která měla stanoviště za kanálem. Abychom odpoutali pozornost, napadl jsem na našem úseku jednu z farem, kterou Němci proměnili v pevnůstku. S četou dvaceti lidí se mi podařilo zničit opěrný bod a přivézt čtrnáct zajatců,“ líčil Antonín Petrák, který sloužil u Dunkerquu jako velitel roty doprovodných zbraní. Jako první vyrazila do útoku skupina předzvědného motorizovaného oddílu a záložní tankové roty pod velením poručíka Kordy. V šest hodin ráno překročila poblíž statku Les Mores odvodňovací kanál a začala postupovat k Dunkerquu. První dvě farmy ze tří, které dostala za úkol obsadit, jí padly do rukou bez boje. Kolem osmé hodiny ranní zaútočila na poslední cíl, který byl zhruba dva a půl kilometru v postavení protivníka. Dostala se do silné palby kulometů a minometů. O toto farmu svedla tvrdé boje. Kolem deváté hodiny se pod krycí palbou britského dělostřelectva stáhla. Napravo od kapitána Petráka, jehož roli jsme již zmínili, útočila skupina 2. motoroty. Také ona narazila na silný odpor nepřítele, který se však podařilo postupně s pomocí tříštivých a zápalných granátů utlumit. Část domků, které měla obsadit, shořela, zbytek se dostal do rukou jejich skupiny. Deset minut před osmou hodinou ranní se tato skupina stáhla do výchozího postavení. Úkolem družstev 1. motoroty bylo obsadit vesnici Bray-Dunes Plage. To se jim velice rychle podařilo a zaujala obranná postavení na jejím
GENERÁL ALOIS LIŠKA západním okraji. Nepřítel se mezi tím vzpamatoval a opakovaně útočil na vesnici. I tato skupina se následně stáhla. Tohle všechno byly ale pořád ještě jen klamné operace. I na hlavním útočném směru si však vedli naši vojáci úspěšně. Tento útok začal pět minut před devátou ranní ve východním úseku a vedl ho zesílený tankový prapor 2. Na pravém křídle útočila 1. tanková a velitelská rota, podporovaná francouzskou pěchotou. Hned po výpadu prošly obě roty vyčištěným minovým polem a obsadily osadu La Plaine. Dále útok pokračoval směrem ke skupině bunkrů, které se po krátkém boji podařilo obsadit a vyčistit. Ve středu útočné sestavy postupovala 2. tanková rota a četa francouzské pěchoty. V tomto směru byl útok vedený na osadu Le Meulhouck. Ta byla základnou velitelství německého praporu Walter. Obec se podařilo obsadit krátce před jedenáctou hodinou. Na levém křídle útočila 3. tanková rota a pěchota štábní roty. A právě na tomto úseku se zdařil nejhlubší průnik do německých pozic. A to až tři kilometry. Po dosažení tohoto cíle se od hlavní sestavy
oddělily dvě tankové čety 3. roty a obchvatem zezadu podpořily obsazení vesnice Le Meulhouck. Jižněji útočící zbytek sestavy se před polednem probil až před farmu Commbier. Na této linii však začal sílit odpor bránícího se protivníka. Ztráty v našich řadách začaly narůstat. A tak velitel brigády generál Liška nařídil ústup. Útočná skupina se začala stahovat zpět. Na bojišti zůstalo celkem 150 mrtvých nepřátel a dalších 6 důstojníků a téměř čtyři sta vojáků bylo zajato. My jsme přitom měli ztráty relativně malé, 18 mrtvých a 56 raněných. Další tři padlé měly francouzské jednotky, které podporovaly útok. Antonína Petráka za mimořádnou rozhodnost a statečnost projevenou toho dne vyznamenal počátkem ledna roku 1945 sám britský polní maršál Bernard Law Montgomery. „Tento důstojník byl dne 28. října 1944 pověřen napadením nepřátelského stanoviště ve východním úseku Dunkerque, souřadnice 340864/29. Kvalifikovanou velitelskou dovedností a odvážným rozhodnutím vyřadil nepřátelský systém obrany. Polovina nepřátelské čety byla zničena a druhá polovina zajata. Kapitán Petrák pronikl se svou hlídkou obranným německým postavením ve východní části Dunkerque a asi dva kilometry v hloubce nepřátelské obrany se střetl se zásobovacím vozidlem, které bylo chráněno silnou skupinou vojáků. Rozhodným útokem vozidlo zničil, pobil obránce a přivedl mužstvo zpět do vlastních řad s velmi cennými informacemi o nepřátelských postaveních,“ psalo se v Montgomeryho rozkaze. Úspěch tohoto útoku byl tak jednoznačný, že se generál Liška rozhodl podobnou akci zopakovat 5. listopadu 1944. Tentokráte ale již Němci něco podobného očekávali a byli mnohem lépe připravení. Pouze na severním směru útoku se podařilo 1. tankové rotě včas projít minovým polem a obsadit bunkry za osadou La Plaine. Na ostatních úsecích se ani přes veškeré úsilí naplnit cíle útoku nezdařilo. Proto velitel po třech hodinách těžkého boje nařídil stažení jednotek. Naše brigáda tohoto dne ztratila společně s francouzskými jednotkami, které nás podporovaly, sto šedesát mužů. Text: Vladimír Marek Foto: VÚA-VHA, VHÚ
39
VLRZ
Informace k pobytům
v zařízeních VLRZ v roce 2014 Při příležitosti zahájení distribuce poukazů na preventivní rehabilitace a rekreace v zařízeních Volarezy pro rok 2014 jsme požádali o informace k této oblasti sociálních služeb pro příslušníky resortu obchodního náměstka Ing. Patrika Letochu.
V nedávné době VLRZ rozeslala poukazy na preventivní rehabilitace a zahájila přímou distribuci poukazů na domácí rekreace pro kalendářní rok 2014. Současně s nabídkou těchto dvou služeb je již možné zajistit pobyt pro děti na některém z letních či zimních dětských táborů pořádaných přímo Volarezou nebo na dalších zahraničních kempech, organizovaných v rámci spolupráce s jednotlivými vojenskými sociálními organizacemi, jež jsou členy organizace CLIMS. Také pro rok 2014 jsme se prioritně zaměřili na kvalitu a programovou náplň preventivních rehabilitací, které považujeme za nejpodstatnější službu poskytovanou ve prospěch resortu MO. I nadále jsou vytvořeny podmínky pro řízení rehabilitací se sportovní náplní tělovýchovnými pracovníky v úzké součinnosti s programovými pracovníky jednotlivých zařízení. Nově rozšiřujeme žádanou nabídku rehabilitací s wellness programem, která se rozrůstá z lázeňských léčeben i do vojenských zotavoven. V roce 2014 budou tyto programy nabízeny i na Malém Šišáku a v karlovarském hotelu Bellevue. V rámci těchto typů rehabilitací bude v programové náplni pobytů více zastoupena wellness složka, převažující
nad sportem a případnou kulturou. Preventivní rehabilitace s wellness programem jsou nově zařazeny i do atraktivnějších měsíců a celkově při nich počítáme i s možností společné účasti rodinného příslušníka, pro něhož máme v nabídce obdobný wellness program, který je samozřejmě koncipován v kratší době trvání než samotná rehabilitace. V rámci sportovních náplní rehabilitací budou programy i nadále obohaceny o sjezdové lyžování včetně podpory ve formě skipasů, rafting, plavbu na dračích lodích a další aktivity, které se v posledních letech staly jejich vítanou náplní. Z pohledu přidělování poukazů na preventivní rehabilitace v redistribuci byl změněn i samotný tiskopis žádosti o tuto službu. Změny v něm dávají vojákovi větší prostor pro možný výběr termínu rehabilitace, kdy žadatel může uplatnit až tři varianty možného nástupu na tuto službu. Požadavky žadatelů o přidělení preventivní rehabilitace bude náš dispečink v rámci dosažitelných poukazů v redistribuci zohledňovat. Nové tiskopisy jsou k dispozici na našich webových stránkách a byly taktéž odeslány společně s poukazy na preventivní rehabilitace k jednotlivým součástem armády. Nabídka domácích rekreací v zařízeních Volarezy na rok 2014 kapacitně odráží skutečnou poptávku roku letošního. Se zavedením systému vracení poplatků za nevyužitý poukaz se značně zlepšilo i samotné zacházení s poukazy ze strany držitelů, kteří poukaz nemohli využít. Poukazy jsou vraceny zpravidla včas a v termínech, kdy jsme je ještě schopni nabídnout i dalším zájemcům, kteří na ně čekají. I nadále postupně zlepšujeme nebo alespoň udržujeme standard kvality ubytovacích služeb. Po nutné obměně inventáře pokojů ve Vojenské zotavovně Vranov, která trvala tři roky, začneme postupně obměňovat inventář
pokojů Vojenské zotavovny Bedřichov a to vždy v době trvání provozní přestávky v měsících listopadu a prosinci. V průběhu uplynulého roku se nám podařilo vybudovat více dětských koutků na našich zařízeních a zkvalitnit nabídku animačních programů, která je již tradičně poskytována pro nejmenší účastníky domácích rekreací zdarma. V roce 2014 také dochází k výraznému snížení povinných příplatků za vánoční pobyt a to bez újmy na kvalitě nabízeného pobytu. Souběžně s nabídkou tuzemských dovolených v zařízeních Volarezy je připravena i nabídka zahraničních dovolených v zařízeních jiných armád. V návaznosti na tento druh individuálních pobytů přineseme na webové stránky VLRZ i on-line možnost objednání letenky a celkově změníme grafiku našich webových stránek s cílem je zpřehlednit a uživatelsky zpříjemnit. Na každé stránce jednotlivého zařízení bude mít uživatel možnost vstoupit do sekce Pobyty pro MO (Ministerstvo obrany), kde se dozví veškeré potřebné informace, týkající se nabídky preventivních rehabilitací a domácích rekreací a to včetně konkrétních informací k těmto pobytům ve vztahu na vybrané zařízení. Již třetím rokem nabízíme možnost zajištění či výběru zahraniční dovolené u nejvýznamnějších českých cestovních kanceláří. Pracovníci Volarezy jsou připraveni poradit s výběrem či zajistit požadovanou dovolenou, jejíž cena je v každém okamžiku stejná jako u dané cestovní kanceláře. U nás je navíc obohacena o finanční bonus 500 nebo 1 000 Kč za osobu na pevném lůžku. Naše nabídka je nově rozšířena o CK Exim tours a také o nabídku lyžařských zájezdů v zahraniční. Připravil: Václav Kupilík
military english
XI. WEAPONS OF MASS DESTRUCTION XI.II NUCLEAR AND RADIOLOGICAL WEAPONS OF MASS DESTRUCTION
Glossary abandoned /əˈbændənd/ – opuštěný abandon /əˈbændən/ – opustit acquire /əˈkwaɪə/ -získat
Nuclear and radiological weapons of mass destruction are both designed to utilize the power of radioactive materials, yet both do so in totally different manners. Whereas nuclear weapons aim at large numbers of casualties caused by massive explosions of nuclear bombs, radiological weapons are more subtle and would most likely be used to spread panic among citizens, injure the economy and infrastructure, rather than cause vast numbers of fatalities. Nuclear weapons have already been discussed to an extent previously, so the focus will be on radiological weapons. To make a radiological weapon, one must first acquire radioactive material potent enough to cause the desired effect. It may not seem so at first sight, but radiological materials have become very commonplace and can have become irreplaceable in such fields as medicine, agriculture, or science. Radioactive isotopes like strontium-90, caesium-137 and iridium-192, are only a few of the radioactive sources used in such fields today which could be obtained by terrorists to create radiological weapons. Even though panic and economic losses may be the primary goals of a radiological attack, they are only consequences of the fact that radioactivity is invisible, odourless, colourless, silent and deadly. A number of domestic and international security measures have been adopted all over the world to try to prevent the acquisition of such materials by terrorists through illicit selling or theft. However, such measures can be quite costly and acquisition of radioactive material may be feasible from low security or abandoned facilities. The possibility of getting hold of radioactive material along with little required expertise needed to create and deploy a radiological weapon have made many international organizations’ and agencies’ worries legitimate. A scenario where a group of terrorists creates a radiological weapon and surreptitiously transports it to a heavily populated and economically vital area is far from distant. This scenario would most likely lead to a limited number of immediate casualties, but huge numbers of people would flee the area in panic, causing further casualties, damage to property and industry. Subsequently, governments would have to invest considerably to decontaminate the area. In armed conflicts, an effective radiological attack may force soldiers to abandon vital bases, posts, or positions. The deployment variability makes radiological weapons very dangerous and difficult to spot. The above mentioned scenario would most likely use an RED (radiation emission device) to spread radioactivity from a stationary source without the use of explosives. If explosives are used to scatter the radioactive material over an area, we talk about an RDD (radiological dispersal device). This device is also sometimes referred to as ‘a dirty bomb’. Poisoning food or water sources with radiological materials is also possible.
acquisition /ˌækwɪˈzɪʃən/ – získání, pořízení adopt /əˈdɒpt/ – přijmout along with /əˈlɒŋ//wɪθ/ – společně s commonplace /ˈkɒmənˌpleɪs/ – běžný consequence /ˈkɒnsɪkwəns/ – následek, důsledek considerably /kənˈsɪdərəbəlɪ/ – výrazně costly /ˈkɒstlɪ/ – nákladný decontaminate /ˌdiːkənˈtæmɪˌneɪt/ – odmořit, dekontaminovat deploy /dɪˈplɔɪ/ –dopravit desired /dɪˈzaɪəd/ – požadovaný, zamýšlený distant /ˈdɪstənt/ – vzdálený domestic /dəˈmestɪk/ – domácí, vnitrostátní expertise /ˌekspɜːˈtiːz/ – kvalifikace, odbornost extent /ɪkˈstent/ – rozsah feasible /ˈfiːzəbəl/ – proveditelný flee /fliː/ – utéct, opustit get hold /get//həʊld/ – zíkat, zmocnit se illicit /ɪˈlɪsɪt/ – zakázaný immediate /ɪˈmiːdɪət/ – okamžitý invisible /ɪnˈvɪzəbəl/ – neviditelný irreplaceable /ˌɪrɪˈpleɪsəbəl/ – nenahraditelný legitimate /lɪˈdʒɪtɪmɪt/ – oprávněný loss /lɒs/ – ztráta obtain /əbˈteɪn/- získat poison /ˈpɔɪzən/ – otrávit potent /ˈpəʊtənt/ – účinný scatter /ˈskætə/ – rozšířit security measure /sɪˈkjʊərɪtɪ/ /ˈmeʒə/ – bezpečnostní opatření spread /spred/ – šířit stationary /ˈsteɪʃənərɪ/ – stojící, nehybný subsequently /ˈsʌbsɪkwəntlɪ/ – následně subtle /ˈsʌtəl/ – nepatrný, rafinovaný surreptitiously /ˌsʌrəpˈtɪʃəslɪ/ – tajně
Commentary Dirty bombs are similar to salted bombs (both radiological weapons), but with significantly different impacts and effects. Whereas dirty bombs aim at scattering radioactive materials over an area, salted bombs are designed to utilize nuclear fusion and/or fission to create immense radioactive fallout, much bigger than the radioactivity spread by dirty bombs. Isotopes are variants of chemical elements differing in neutron numbers (e.g. uranium-235 and uranium-239).
40
technika a výzbroj
EXERCISES 1. Look up words in the text to match the definitions.
3. Choose the correct ending for the sentences below.
1. __________________ = to make a place or area safe by removing, cleaning or neutralizing harmful substances
1. Most radiological weapons
2. __________________ = not permitted, against laws or regulations 3. __________________ = powerful, productive, effective 4. __________________ = to distribute irregularly over an area 5. __________________ = delicate, fine, difficult to spot 6. __________________ = not moving, fixed
a) target economically vital targets. b) want to kill people slowly. c) make military outposts unusable. 2. Acquisition of radioactive materials
Mi-171 Hip
a) is not extremely difficult. b) is possible but with difficulty and caution. c) is only possible by theft from low-level security objects. 3. The cost of radiological weapons
7. __________________ = done secretly or stealthily
a) is comparable to the cost of nuclear weapons. b) is a limiting factor for their acquisition.
8. __________________ = done according to law
c) is substantially more affordable than of nuclear weapons.
2. Read the statements and decide if they are true or false. 1. Radiological weapons are as deadly as nuclear weapons. 2. All radiological weapons depend on nuclear reactions – fission and/or fusion. 3. Radiological weapons create more indirect than direct impacts.
4. Radiation Emission Devices a) are the most dangerous types of radiological weapons today. b) are arguably easier to create and deploy than RDDs. c) are enhanced with explosives to make them more effective.
4. Complete the gaps with words from the box. There are two extra expressions you will not need.
4. To make an effective radiological weapon, any radioactive material can be used.
along with
5. Radioactive materials are more widespread than people may think.
decontamination
6. Even though radiological attacks are possible, we don’t have to fear them more than others. 7. Radiological weapons usually cause less immediate casualties than other WMDs. 8. Dirty bombs aim at emissions of radioactivity from stationary, portable, or mobile sources.
illicit
consequences
immediate
distant isotope
costly feasible scattering
Possibly the most suspected radioactive 1 __________ to possess suitable qualities sought after by terrorist groups is Caesium-137. It has a half-life of 33 years making it quite long-lasting and it decays by beta 2 __________ gamma radiation. Damage inflicted by exposure to this
Answer key to the exercises Ex. 1: 1. decontaminate, 2. illicit, 3. potent, 4. scatter, 5. subtle, 6. stationary, 7. surreptitiously, 8. legitimate. Ex. 2: 1F, 2 F, 3T, 4F, 5T, 6F, 7T, 8F. Ex. 3: 1a, 2b, 3c, 4b. Ex. 4: 1 isotope, 2 along with, 3 immediate, 4 consequences, 5 scattering, 6 costly, 7 decontamination, 8 feasible. Extra words: illicit, distant.
isotope on humans may range from 3 __________ effects like skin burns to long term health problems connected to cancers or infertility. More serious 4 __________ will be expected if ingested or inhaled. 5 __________ of Caesium-137, which binds for example to concrete, in built-up areas will lead to very 6 __________ and difficult 7 __________ and in extreme cases may not make clean-up procedures economically 8 __________ .
Zpracoval tým CJP Vyškov
Vaše případné dotazy, připomínky a náměty nám prosím posílejte na naši e-mailovou adresu:
[email protected].
Ještě před zahájením sériové výroby transportního vrtulníku Mi-8 se konstrukční kancelář OKB Mil pustila do vývoje výrazně vylepšené verze, která měla nabídnout lepší výkony. Impulsem pro tento krok bylo plánované dokončení nových turbohřídelových motorů TV3-117, které nabízely větší výkon. Ty byly původně vyvíjeny pro obojživelný typ Mi-14 a s ohledem na podobnost dynamické soustavy s vrtulníkem Mi-8 bylo jejich použití v „osmičce“ relativně snadné. Výsledkem se stal vrtulník Mi-8MT, jehož prototyp poprvé vzlétl v roce 1975. Spolu s exportní verzí Mi-17 se stal hlavním vyráběným transportním vrtulníkem v SSSR až do rozpadu země. Závody ve městech Ulan Ude a Kazaň postavily přes 4 000 kusů. Poté, co se po rozpadu SSSR výrobní závody osamostatnily a ztratily do té doby pevnou vazbu na konstrukční kancelář OKB Mil, zahájily s její pomocí vývoj vlastních verzí. V Ulan Ude představili v roce 1992 první prototyp Mi-8AMT, který se od Mi-8MT lišil použitím modernější avioniky a výkonnějších motorů TV3-117VM vhodných pro nasazení ve vyšších nadmořských výškách a při vyšší teplotě vzduchu. Mezi další drobná vylepšení patřil například nový systém nouzového odhozu bočních překrytů pilotní kabiny. Později v Ulan Ude trup vrtulníku vybavili dalšími vstupními dveřmi na pravé straně trupu a také hydraulicky ovládanou záďovou rampou, která byla alternativou pro klasická dvoukřídlá vrata. V této podobě se stal Mi-8AMT, pro export známý jako Mi-171, hlavní vyráběnou verzí a letos v srpnu výrobce oznámil dokončení již 750. kusu. Stroje spolehlivě slouží ve více než třiceti zemích světa a stále se vyrábějí, přičemž letos byla představena nová generace Mi-171A2. Česká republika po roce 2000 hledala perspektivní náhradu za dosluhující transportní helikoptéry Mi-17 a po sérii jednání vláda ČR souhlasila s pořízením šestnácti kusů
Mi-171Š formou odpisu z ruského státního dluhu. Kontrakt na dodávku byl podepsán v roce 2004 a první vrtulníky výrobce dodal o rok později. Písmeno „Š“ v názvu stroje poukazuje na bitevní verzi, české vrtulníky ale byly objednány bez výzbroje a na vnějších závěsnících mohou nést pouze přídavné nádrže. Dodané vrtulníky se mezi sebou liší a polovina disponuje záďovou rampou, zatímco druhá polovina je vybavena dvoukřídlými vraty. Protože se od počátku počítalo s nasazením strojů do aliančních misí k plnění závazků České republiky vůči NATO, prošla část helikoptér relativně krátce po dodání rozsáhlou modernizací. V rámci ní získaly vrtulníky novou avionickou výbavu obsahující mimo jiné i multifunkční displeje
technika a výzbroj
Letecká protiletadlová řízená střela AMRAAM
V Armádě ČR vrtulníky Mi-171Š slouží zejména k přepravě osob a materiálu. Všech šestnáct vrtulníků bylo původně zařazeno k 23. základně vrtulníkového letectva v Přerově, nově ale působí z 22. základny letectva v Sedleci, Vícenicích u Náměště nad Oslavou. Kromě nasazení v domácím prostředí byla trojice vrtulníků po dva roky provozována v rámci úkolového uskupení Task Force Hippo v Afghánistánu nebo ve vojenských misích na Balkáně. S ohledem na celkový nedostatek vrtulníkové přepravní kapacity v zemích NATO představovalo zapojení trojice českých strojů do mise ISAF výrazný příspěvek ČR k operacím NATO.
Základní technický popis
na palubních deskách sloužící k zobrazení digitální mapy. Kompletně byla přepracována navigační, komunikační a identifikační soustava, které jsou nyní plně kompatibilní se standardy NATO. Další vylepšení se dotkla ochranných systémů vrtulníku, které značně zvyšují bezpečnost provozu stroje a posádky v oblastech s ohrožením palbou nepřítele. Rovněž osvětlení helikoptér bylo upraveno, aby bylo kompatibilní s brýlemi pro noční vidění.
Hlavní takticko-technická data Mi 171:
Délka trupu s rotory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výška trupu s rotory . . . . . . . . . . . . . . . . . . Průměr nosného rotoru . . . . . . . . . . . . . . . Prázdná hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vzletová hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Maximální rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dostup . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dolet (bez PPN) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
25,35 m 3,91 m 21,29 m 7 240 kg 13 000 kg 250 km/h 6 000 m 610 km
Mi-171 je těžký víceúčelový vrtulník klasické koncepce s jedním pětilistým nosným a třílistým vyrovnávacím rotorem. Trup začíná prosklenou přídí pro dva piloty a palubního technika, následuje rozměrná nákladová kabina přístupná odsuvnými dveřmi na levé a pravé straně, nebo dvoukřídlými vraty či hydraulicky sklopnou rampou v zádi, které umožňují i nájezd osobních automobilů, motocyklů či kanónů. Nad nákladovou kabinou se nachází motorový prostor s reduktorem a hydrobloky. Trup zakončuje štíhlý ocasní a koncový nosník, na němž se nachází vyrovnávací rotor. Podvozek se skládá z přední nohy se zdvojeným kolem, dvou hlavních noh a ocasní ostruhy bránící kontaktu vyrovnávacího rotoru se zemí. Nízkotlaké pneumatiky umožňují provoz z nezpevněných ploch. Vrtulník pohání dva turbohřídelové motory TV3-117VM o výkonu 1 434 kW. V základní verzi je Mi-171 určen k převozu osob a nákladu, vyvinuty ale byly též verze pro přímou bojovou podporu (vyzbrojené protitankovými i protiletadlovými řízenými raketami), průzkum, fotogrammetrické mise či pro záchranné operace. Verze Mi-171Š je exportním ekvivalentem vojenské ozbrojené verze Mi-8AMTŠ. Text a foto: Jakub Fojtík
Nejvýkonnější zbraní stíhacích letounů JAS-39C/D Gripen českého letectva představují letecké protiletadlové řízené střely (PLŘS) středního dosahu AIM-120C5 AMRAAM (Advanced Medium-Range Air-to-Air Missile), které armáda získala na sklonku roku 2007 a v operačním nasazení je provozuje od roku 2009. Tato zbraň, vyráběná americkou firmou Raytheon, patří mezi leteckými PLŘS do kategorie „vystřel a zapomeň“, tedy mezi typ umožňující boj s několika vzdušnými cíli za hranicí vizuálního kontaktu. Lze je využívat i za ztížených světelných i povětrnostních podmínek a s převýšením proti pozadí zemského povrchu. Jedná se o mimořádně úspěšný typ i z komerčního hlediska. Za dvě desítky let od zavedení první varianty AIM-120A se pro tuto řízenou střelu rozhodlo na 36 zemí celého světa. Během zkoušek, ostrých střeleb nebo přímo v bojových situacích (dosaženo devíti sestřelů) bylo odpáleno na 3 000 kusů těchto raket. Typ AIM-120 využívá princip tzv. aktivního radiolokačního navádění, který funguje následujícím způsobem. Po odpálení na vzdálený cíl kontroluje střelu AMRAAM palubní řídicí jednotka s inerciálním systémem. V určité vzdálenosti od cíle začne pracovat malý aktivní dopplerovský radiolokátor v přídi, který jej zachytí a nezávisle na letounu-nosiči dokončí navedení. Pro ničení cíle slouží bezkontaktní zapalovač, jenž iniciuje tříštivotrhavou hlavici o hmotnosti
21 kg. Pohon obstarává výkonný řízený impulzní raketový motor se sníženou kouřivostí a vysokou akcelerací pro boj na střední vzdálenost. V porovnání s PLŘS krátkého dosahu AIM-9M Sidewinder, kterou jsou české gripeny rovněž vyzbrojeny, má AIM-120C5 několikrát delší účinný dosah, dvojnásobnou bojovou hlavici a také dosahuje téměř čtyřnásobné rychlosti zvuku. Typ AIM-120C5 AMRAAM je navíc velmi spolehlivý zbraňový systém, jenž nevyžaduje příliš velkou údržbu a navíc je opatřen vlastním vestavěným testovacím zařízením.
bírka Veřejná s /2010, Fio Bank 6240 7 4 0 0 1 2 u Číslo účt
POMNÍK
armádnímu generálovi Tomáši Sedláčkovi
Příslušníci pozemního personálu na základně ostatně ani nesmějí řízenou střelu rozebírat na jednotlivé sekce a provádět uvnitř větší zásahy. Pokud dojde k závažnější závadě, záležitost se řeší s výrobcem s možností jejího odeslání do výrobního podniku USA. Výrobce však garantuje prvních deset let provozu a v následném období se pak vyhodnocuje stav a životnost jednotlivých komponentů. Kromě celkem 24 ostrých řízených střel byla také dodána dvojice cvičných střel CATM-120C. Jak již bylo zmíněno v úvodu, představuje AIM-120C5 nejvýkonnější výzbroj pro ničení vzdušných cílů. Další zbraní
Hlavní takticko-technická data typu AIM-120C5 AMRAAM: Délka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Průměr těla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rozpětí křidélek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Celková hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hmotnost bojové části . . . . . . . . . . . . . . . . . . Max. rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dolet v závislosti na operačním použití . . . .
3 660 mm 178 mm 447 mm 161 kg 21 kg do Mach 4 40 km a více
českých gripenů pak jsou PLŘS krátkého dosahu AIM-9M Sidewinder a palubní kanón BK 27 ráže 27 mm. Jinou výzbroj v současné době gripen u nás nemá. To by se však mohlo změnit. Jak v souvislosti s jednáním o pronájmu gripenů pro AČR na další období uvedl pro časopis ATM ministr obrany Vlastimil Picek, postupným zdokonalováním by mělo procházet vše, kromě draku letounu. Počítá se například s integrací zařízení zahrnující softwarové i hardwarové úpravy. Součástí se má stát integrace tzv. Link-16, který umožní plnou interoperabilitu s letouny ostatních států NATO, utajeného spojení a dalších komponentů důležitých pro superioritu nad potenciálním protivníkem. Nebude chybět nic, aby bylo možné provádět plné spektrum operací. A pokud jde o vlastní výzbroj, tak by se podle Vlastimila Picka mělo v budoucnosti „přistoupit k procesu pořízení munice pro úkoly v rámci podpory pozemních jednotek“. To je podle ministra obrany klíčový typ mise, která je vyžadována při jakémkoli zvládání krize či již vypuknuvšího konfliktu. Text: Michal Zdobinský Foto: autor a Saab
Připraveno ve spolupráci s redakcí ATM
Armádní generál Tomáš Sedláček byl a na navždy zůstává čestným příslušníkem Posádkového velitelství Praha. Svým jednáním, chováním a vystupováním patřil k nejvýznamnějším osobnostem našich vojenských tradic a pro mnohé z nás představoval symbol houževnatosti, odhodlání a obrovské vitality. Jeho odkaz je pro všechny příslušníky Posádkového velitelství Praha závazkem. Prvotní myšlenka vytvoření památníku vznikla z podnětu příslušníků praporu Čestné stráže, kteří chtěli důstojným způsobem vyjádřit poctu tomuto statečnému muži. Inspirací jim bylo odhalení základního kamene sochy generála Rudolfa Pernického (blízkého přítele gen. Sedláčka) v Praze-Suchdole. Tehdy se zrodila myšlenka oslovit Akademii výtvarných umění v Praze,
zda by se neujala vytvoření busty p pana generála, která by byla u umístěna v prostorách velite velitelství. Pr Profesor Peter Siegl, akad akademický sochař, z Akademie výtvarných um umění Praha vypracován ním návrhu pověřil stud denty, pro které se tento ú úkol nakonec stal zadáním ročn ročníkové práce. K posouzení jednotlivých jednotliv návrhů byla určena komise ze zástupců z Posádkového velitelství Pr Praha – pplk. Jaromír Jančura, Lubomír Adamus, mjr. Miroslav Leška, nprap. Milan Magerčák, vojenských historiků – Jiří Bílek, plk. Eduard Stehlík a rodinných příslušníků – dcery Klementýny Vilímové s manželem. Z řady prací nakonec bylo vybráno deset, které byly umístěny v útvarové síni tradic. Zde se k nim měla možnost vyjádřit také široká veřejnost. V červenci 2013 se osobně s celým projektem seznámil náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel. Ten také převzal záštitu nad celým projektem. V úterý 6. srpna 2013 si vystavené návrhy osobně prohlédl ministr obrany České republiky Vlastimil Picek. Také on vyjádřil projektu plnou podporu. Největší pozornost jak u laické veřejnosti, tak i u komise získaly
návrhy pod označením č. 8 a č. 1. A právě tyto dva návrhy byly na Akademii výtvarných umění Praha studenty dopracovány. Financování památníku bude velmi náročné. Komise oslovila a nadále vyhledává partnery a sponzory k jeho realizaci. V současné době jsou partnery projektu: Akademie výtvarných umění Praha, tým vedený prof. arch. Peterem Siegelem, Úřad městské části Praha 6 zastoupený starostkou Ing. Marií Kousalíkovou a místostarostou Janem Zárubou, Československá obec legionářská zastoupená předsedou plk. v z. Pavlem Budinským a městys Lázně Toušeň zastoupený starostou Lubošem Valihrachem. Základní myšlenkou financování však i nadále zůstává forma dobrovolných příspěvků jednotlivých dárců. Prosíme všechny kamarády, přátele a příznivce, kteří generála Sedláčka znali, ale i ty, kteří chtějí tímto způsobem zachovat jeho odkaz dalším generacím, aby nám pomohli. Dobrovolné příspěvky v libovolné výši budou shromažďovány na transparentním účtu, který je zřízen u Fio Bank, číslo účtu: 2100476240, banka číslo: 2010, pod názvem Společenství přátel armádního generála Tomáše Sedláčka, posádka Praha o. s. Z této veřejné sbírky budou financovány přípravné práce, vlastní výroba, instalace památníku a jeho následná údržba. V etuji, v duši památníku, bude uložen vzkaz budoucím generacím, který bude obsahovat určité písemnosti včetně výpisu z účtu. Zde budou uveřejněna také jména všech, kteří přispěli na zhotovení pomníku, včetně částky jejich daru. Za každý příspěvek organizátoři projektu výstavby pomníku armádnímu generálovi Tomáši Sedláčkovi předem děkují. Připravili: Lubomír Adamus a Vladimír Marek Foto: archiv Posádkového velitelství Praha
Případné dotazy zasílejte na e-mail:
[email protected]
Vydává MO ČR Odbor komunikace a propagace Tychonova 1, 160 01 Praha 6 IČO 60162694 www.army.cz Redakce Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 553 973 215 786 Fax: 973 215 933 E-mail:
[email protected] Šéfredaktor: Jan Procházka Grafická úprava: Andrea Bělohlávková Kresby: Jiří Král Jazyková korektura: Jana Menšíková Jaroslav Pajer V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje VHÚ Praha – produkční oddělení Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Oľga Endlová, tel. 973 215 563 Tisk: EUROPRINT, a. s. Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Uzávěrka čísla: 12. 11. 2013 Toto číslo vyšlo dne: 18. 11. 2013 Foto na titulní straně: Vladimír Marek
Kontakty do redakce Šéfredaktor Jan Procházka telefon: 973 215 553 mobil: 724 033 407 e-mail:
[email protected] Redaktoři Pavel Lang telefon: 973 215 868 mobil: 724 002 623 e-mail:
[email protected] Vladimír Marek telefon: 973 215 648 mobil: 724 033 410 e-mail:
[email protected] Grafik Andrea Bělohlávková telefon: 973 215 786 mobil: 601 579 644 e-mail:
[email protected]
Informace pro autory Aby mohla redakce proplatit honorář za zveřejněný příspěvek, musí jí autor zaslat tyto údaje: jméno a příjmení, datum narození (NE rodné číslo!), údaj, zda jde o VZP, o. z., AZ anebo osobu mimo resort, adresu bydliště. V případě VZP, o. z. i přísl. AZ dále: číslo VÚ či VZ a město posádky, číslo RFO, který je vyplácí. V případě osoby mimo resort: číslo účtu, na který má být poslán honorář, název a číslo banky, na faxové č. 973 215 933 poslat kopii průkazního lístku k tomuto účtu. Tyto údaje je účelné uvádět současně se zasílaným článkem. Není v silách redakce je zpětně zjišťovat.
47
historické čestné názvy
Stále vícee útvarů ú Armády Č České republiky se může pyšnit historickými mi názvy. Ne ve všech případech jsou ale dostatečně prezentovány a čestnými a mnohdyy aani vojenská veřejnost přesně neví, co se za nimi skrývá. Právě tato st nás přivedla na myšlenku připomenout nejen odborné veřejnosti skutečnost některé z těchto názvů a také tradice, k nimž se hlásí jejich nositelé. Tentokrát se budeme věnovat čestnému historickému názvu 22. základny letectva – „Biskajská“, jejíž sídlo je Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou.
Rozhodnutí o vybudování vojenského letiště v této oblasti přijala československá vláda v létě roku 1956. Jako první letecký útvar byl na tomto letišti dislokován 20. letecký stíhací pluk, který se stal součástí 20. letecké divize se sídlem v Brně. Počátkem šedesátých let minulého století byl tento letecký útvar přejmenován na 20. stíhací bombardovací pluk. Souviselo to s postupnou přestavbou letounů MiG 15 na verzi SB. Později byl tento pluk vyzbrojen letouny Su-7 a Su-22. Čestný název „Biskajský“ získal tento útvar dokonce dvakrát. Poprvé to bylo 5. května 1990, kdy tehdejšímu 20. stíhacímu bombardovacímu leteckému pluku propůjčil prezident České a Slovenské Federativní Republiky Václav Havel svým dekretem čestný název „Biskajský“. Změny v letectvu v roce 1994 přinesly mimo jiné reorganizaci a přejmenování leteckých základen. Počátkem dubna vznikla na letišti 32. základna taktického letectva. U příležitosti 80. výročí vzniku Československa udělil této základně 28. října 1998 tentokráte již prezident České republiky Václav Havel čestný historický název „Biskajská“. V roce 2002 došlo k přezbrojení základny z letounů Su-22 na bitevníky domácí provenience L-159 ALCA. Také následujícího roku čekaly základnu významné změny. Jednak byla zahájena modernizace letiště tak, aby odpovídalo nejnovějším aliančním standardům. Kromě toho, že došlo k přejmenování útvaru na 22. základnu letectva, byly rovněž přesunuty bitevníky L-159 ALCA na čáslavské letiště. Letecký útvar Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou byl vyzbrojen cvičnými letouny L-39 ZA. Ani to ale nebyly poslední změny. V roce 2008 se na toto letiště přesunula vrtulníková letka vyzbrojená stroji Mi-24/35, kterou v letošním roce doplnila další vrtulníková letka se stroji Mi-17 a Mi-171Š. Zároveň byly výcvikové letouny L-39ZA přeřazeny na čáslavské letiště. Útvar Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou se tak stane domovským pro vrtulníkové letectvo. Veškerá reorganizace bude ukončena v závěru letošního roku. Od ledna 2014 by již měla fungovat nově vytvořená 22. základna vrtulníkového letectva „Biskajská“. Čestným historickým názvem „Biskajská“ se základna hlásí k tradicím 311. čs. bombardovací perutě, která v době druhé světové války působila ve Velké Británii. Tato peruť vznikla 29. července 1940 na základně Honnington a byla tvořena téměř výhradně československým personálem. Prvním jejím velitelem byl až do března 1941 Karel Mareš-Toman, kterého postupně vystřídali Josef Schejbal, Josef Ocelka, Josef Šnajdr, Jindřich Breitcetl, Vladimír Nedvěd, Josef Šejbl a Jan Kostohryz. Československo celkově vybudovalo ve Velké Británii čtyři letecké perutě. Pouze tato jediná ale byla bombardovací, ostatní plnily stíhací úkoly. Bombardovací peruť uskutečnila svoji první bojovou akci, a to nálet na seřazovací nádraží v Bruselu, v noci z 10. na 11. září 1940. Touto akcí se nepřímo zapojila do legendární
letecké bitvy o Anglii. Po další dva roky se účastnila riskantních – převážně nočních – náletů na cíle v Německu, Itálii a na dalším území Evropy. První bojovou ztrátou peruti byl wellington K. Trojáčka, který se v noci z 23. září na 24. září 1940 nevrátil z náletu na Berlín. Mnohem větší ztráty ale přišly v následujícím měsíci. V polovině října 1940 se z náletů na Kiel a Brémy nevrátily čtyři stroje. V důsledku toho musela být peruť počátkem prosince 1940 vyňata na krátký čas z bojových operací, aby si mohla doplnit početní stavy. S o to větší vervou se českoslovenští příslušníci bombardovací perutě vrhli do bojových akcí po krátké přestávce. Neničili pouze pozemní, ale i námořní cíle. O tom svědčí úspěch, kterého dosáhli v noci z 1. na 2. července 1941 ve francouzském přístavu Brest. Podařilo se jim zde zasáhnout těžký německý křižník Prinz Eugen a vyřadit ho dočasně z plavby. Během náletu na něj bylo zabito šedesát námořníků. Riskantní nálety si ale i nadále vybíraly svou daň. Jenom v polovině ledna 1942 přišla peruť během náletů na Brémy o další dva stroje Wellington. Koncem dubna 1942 došlo k přeřazení perutě k pobřežnímu letectvu. Jejím novým úkolem bylo hlídkování nad severním Atlantikem, Baltem a především nad Biskajským zálivem. A právě k tomuto stěžejnímu úkolu, který trval po téměř celé tři zbývající roky války, se váže čestný historický název „Biskajská“. Kromě hlídkových letů proti německému loďstvu a ponorkám patřily k úkolům naší bombardovací jednotky i nálety na německá, nizozemská, belgická a francouzská města. Na přelomu let 1942 až 1943 byla naše peruť vyhodnocena jako nejlepší jednotka pobřežního velitelství. Celkem se jí podařilo zničit pět nepřátelských ponorek a potopit lamač blokády plující z Japonska s nákladem kaučuku. K nejzkušenějším příslušníkům perutě u bombardovacího letectva patřili Jindřich Breitcetl se 46 bojovými lety, Vladimír Slánský se 45 bojovými lety a Josef Ocelka se 44 bojovými lety. Všichni tito příslušníci perutě měli nalétáno více než dvě stě operačních hodin. Nejvyššího skóre u pobřežního letectva dosáhl Miroslav Vild se 102 bojovými lety, Jan Roman Irving s 91 bojovými lety a Karel Gedoš s 85 bojovými lety. Vild přitom nalétal 1 178 operačních hodin. Peruť uskutečnila do dubna 1942 pod bombardovacím velitelstvím 1 029 operačních letů v celkové délce 5 341 hodin. Svrhla 1 086,549 tun tříštivých a 94 718 kusů zápalných pum. Mezi nejvýznamnější cíle patřily Brest, na který naši letci shodili 156 tun bomb, dále Kolín nad Rýnem s 115 tunami a Brémy s 93 tunami. Třistajedenáctka ztratila 94 padlých a nezvěstných a 34 zajatých letců. Po přeřazení k pobřežnímu letectvu uskutečnila dalších 2 102 operačních
311. BOMBARDOVACÍ PERUŤ BYLA MEZI PRVNÍMI PŘEZBROJENA NA AMERICKÉ ČTYŘMOTOROVÉ LETOUNY LIBERATOR.
PREZIDENT BENEŠ NA NÁVŠTĚVĚ U 311. BOMBARDOVACÍ PERUTĚ letů v délce 21 527 hodin. Napadla 35 ponorek a 4 lodě. Bylo jí oficiálně uznáno sestřelení 4 nepřátelských letounů jistě, 3 pravděpodobně a 14 letounů poškozených. Dalších 34 letů v délce 240 hodin podnikly její posádky při výpomoci bombardovacímu velitelství. V tomto období padlo dalších 104 letců. Poslední operační let se uskutečnil 6. 6. 1945. Poté byla peruť přeřazena k dopravnímu letectvu a zajišťovala repatriační lety do Československa. Rozpuštění de iure, jako peruť RAF, se dočkala až v únoru 1946. Text: Vladimír Marek Foto: VÚA-VHA, VHÚ
KKARLOVY VVARY LLázeňský dům SSadový Pramen*** www.sadovypramen.volareza.cz w
KKRKONOŠE HHotel Bedřichov*** superiorr
PPRAHA HHotel DAP***
www.bedrichov.volareza.cz w
www.daphotel.cz w
K OV KARLOVY VVARY LLázeňský dům Chopin** www.chopin.volareza.cz w
KKRKONOŠE PPenzion Malý Šišák ** www.malysisak.volareza.cz w
KKARLOVY VARY HHotel Bellevue*** www.bellevue.volareza.cz w
FFRANTIŠKOVY LLÁZNĚ LLázeňský dům Kijev*** www.frantiskovylazne.volareza.cz w
VVRANOVSKÁ PPŘEHRADA CChatová osada Bítov**
J JESENÍK LLázeňský dům Albatros***
www.bitov.volareza.cz w
www.jesenik.volareza.cz w
SSLAPSKÁ PPŘEHRADA HHotel Měřín*** superior
VVRANOVSKÁ PPŘEHRADA VVolareza - hotel Vranov****
TTEPLICE LLázeňský dům Judita***
www.merin.volareza.cz w
www.vranov.volareza.cz w
JE JJESENÍKY HHotel Ovčárna *** www.ovcarna.volareza.cz w
www.teplice.volareza.cz w
www.volareza.cz Vojenská lázeňská a rekreační zařízení, Magnitogorská 12/1494, 101 00 Praha 10 Te l : + 4 2 0 9 7 3 2 0 1 6 0 7 , e - m a i l : v l r z @ v l r z . c z
