2013 c.k. 21. Okruh Téma Strana

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

1

Kalendář, obsah

Obsah č. 7/2013

c.k.

21

Okruh 1 – Kalendář, obsah

Téma

Strana

Obsah

21

Kalendář povinností v červenci 2013

22 - 23

2 – Daň z příjmů - společné

-

-

3 – Daňová evidence

DPH u mank, škod a reklamací – kdy se jedná o zdanitelné plnění a je třeba přiznat daň KOOV: Ručení příjemcem zdanitelného plnění za nezaplacenou daň, vybrané otázky KOOV: Oprava účetní chyby a změna účetní metody od 1. ledna 2013

-

4 – DPH 5 – Účetnictví 6 – Soc. a zdravotní pojištění 7 – Právo v podnikání

8 – Zaměstnavatel a zaměstnanci

Konec občanských sdružení v Čechách? Shrnutí novel platných od 1.1.2014 Novela obchodního zákoníku o maximální době splatnosti faktur byla vyhlášena ve sbírce zákonů Novela zákoníku práce – opakované zaměstnávání na dobu určitou

47 - 51 52 - 54 15 - 18 23 - 25 26 - 28 43 - 44

Zaměstnávání cizinců a občanů EU

45 - 50

Určování čerpání dovolené zaměstnavatelem

51 - 54

Doplnění a shrnutí informací k pracovnělékařským službám se zaměřením na kategorizaci prací

55 - 60

9 – Ostatní daně

-

10 – Související obory

Přehled předpisů za červen 2013

41 - 44

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

4

DPH

DPH u mank, škod a reklamací

Poradce 2/2013

47

DPH u mank, škod a reklamací Ing. Václav Benda Poznámka c.k.:

Manka a škody zná každý z nás, v čase účetních závěrek se s nimi setkáváme velice často a jejich podstata a dopad do základu daně z příjmů nám jsou většinou jasné. Problém ale nastává u otázky, zda jsou manka a škody zdanitelným plněním pro účely DPH a zda bychom měli z takovéhoto zdanitelného plnění přiznávat daň. Proto Vám přinášíme přehledně zpracovaný článek, který se touto problematikou podrobně zabírá. Rovněž jsou v tomto článku upřesněny reklamace vadného materiálu a náhrady škod vzniklých použitím tohoto vadného materiálu. Ke všem oblastem autor připojil názorný příklad.

Zjištění manka či škody může být důvodem k přiznání daně, protože se jedná ve stanovených případech podle právní fikce o zdanitelné plnění. Za splnění stanovených podmínek se však o zdanitelné plnění jednat nemusí, a to v případě tzv. manka do normy ztrát nebo v případě, že je předepsána náhrada škody pracovníkovi, který je za vznik manka či škody odpovědný. Problematickou oblastí uplatňování daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o DPH“) je situace, kdy plátce daně zjistí při pravidelné či mimořádné inventarizaci chybějící majetek, tj, tzv. manko nebo zjistí-li škodu či vadný výrobek. V článku jsou podrobněji vysvětleny s využitím příkladů praktické postupy uplatnění DPH při zjištění manka či škody a také postupy při reklamaci vadného zboží či služby. 1.

Zjištění manka

Zjištění manka může být důvodem k přiznání daně, protože se jedná ve stanovených případech podle právní fikce o zdanitelné plnění. Za splnění stanovených podmínek se však o zdanitelné plnění jednat nemusí, jak je podrobněji vysvětleno v dalším textu. V zákoně o DPH není pojem „manko“ výslovně vymezen a měl by být zjevně chápán ve smyslu účetních předpisů. Podle § 30 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“) se inventarizačními rozdíly rozumí rozdíly mezi skutečným stavem a stavem v účetnictví, které nelze prokázat způsobem stanoveným tímto zákonem, kdy: a) skutečný stav je nižší než stav v účetnictví a rozdíl se označuje jako manko, popřípadě schodek u peněžních hotovostí a cenin, nebo b) skutečný stav je vyšší než stav v účetnictví a rozdíl se označuje jako přebytek. Ze zákona o účetnictví lze tedy dovodit, že manko je prakticky rozdílem na zásobách, kdy skutečný stav zásob je nižší než stav v účetnictví a tento rozdíl nelze prokázat způsobem stanoveným v zákoně o účetnictví. Druhý znak přitom znamená, že neexistují účetní doklady a účetní zápisy v účetních knihách, které by prokázaly, co se se zbožím stalo. Mankem ve smyslu zákona o účetnictví je každý zjištěný záporný inventarizační rozdíl, jehož příčiny mohou být různé. I v případech, kdy je zjištěna krádež, ztráta nebo zničení části zásob, se jedná o manko, byť je známa jeho příčina. Z definice uvedené v Českém účetním standardu pro podnikatele č. 007 vydaném Ministerstvem financí podle zákona o účetnictví a zveřejněném ve Finančním zpravodaji č. 11-12/2003 a na internetových stránkách ministerstva vyplývá, že mankem nejsou technologické a technické ztráty v rámci norem přirozených úbytků zásob. Pojem manko se objevuje také v § 25 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“).

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

4

DPH


Poradce 2/2013

48

Podle tohoto odstavce se mankem rozumí inventarizační rozdíl, kdy skutečný stav je nižší než účetní. Za tyto škody a manka se nepovažují technologické a technické úbytky a úbytky vyplývající z přirozených vlastností zásob vznikající např. rozprachem, sesycháním v rámci technologických úbytků ve výrobním, zásobovacím a odbytovém procesu (přirozené úbytky zásob materiálu, zboží, nedokončené výroby, polotovarů a hotových výrobků), ztratné v maloobchodním prodeji a nezaviněné úhyny zvířat, která nejsou pro účely zákona hmotným majetkem, a to do výše ekonomicky zdůvodněné normy přirozených úbytků a ztratného stanovené poplatníkem. 1.1 Manko jako zdanitelné plnění Za dodání zboží nebo převod nemovitosti za úplatu se považuje podle § 13 odst. 4 písm. a) zákona o DPH také použití hmotného majetku pro účely nesouvisející s uskutečňováním ekonomických činností plátce. Podle g 13 odst. 5 zákona o DPH se za toto použití hmotného majetku pro účely nesouvisející s uskutečňováním ekonomických činností plátce považuje trvalé použití obchodního majetku plátcům pro jeho osobní spotřebu nebo jeho zaměstnanců, trvalé použití pro jiné účely než související s uskutečňováním jeho ekonomických činností, a poskytnutí obchodního majetku bez úplaty, pokud byl u tohoto majetku nebo jeho části uplatněn odpočet daně. Zjištění manka je tedy třeba prakticky považovat při splnění stanovených podmínek za fiktivní dodání zboží, tj. za zdanitelné plnění podle § 13 odst. 4 písm. a) zákona o DPH. Z příslušné judikatury krajských soudů a Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že u tohoto fiktivního zdanitelného plnění není jeho uskutečnění podmíněno převodem vlastnického práva ani práva hospodaření. Pokud plátce neunese důkazní břemeno, tj. když neprokáže, co se se zbožím skutečně stalo, nelze dovodit jiný závěr, než že zboží bylo použito pro účely nesouvisející s ekonomickou činností. Skutečnost, že není prokázáno, k jakému konkrétnímu účelu bylo zboží fakticky využito, přitom nevylučuje aplikaci této právní fikce. Z toho vyplývá, že v případě záporného inventarizačního rozdílu musí být přiznána daň na výstupu za tu část manka, které přesahuje normu ztrát. O zdanitelné plnění by se však nejednalo, pokud by manko na zásobách bylo předepsáno k úhradě zaměstnancům či jiným osobám, protože by se jednalo o finanční plnění, které není považováno za zdanitelné plnění. Při stanovení základu daně u zdanitelného plnění podle § 13 odst. 4 písm. a) zákona o DPH postupuje plátce podle § 36 odst. 6 písm. a) zákona o DPH, podle něhož je základem daně cena zboží nebo nemovitosti nebo cena obdobného zboží nebo obdobné nemovitosti, za kterou by bylo možno zboží či nemovitost pořídit ke dni uskutečnění zdanitelného plnění. Pokud by nebylo možno takovou cenu určit, např. u vlastních výrobků, základem daně by byla výše celkových nákladů vynaložených na dodání zboží nebo převod nemovitosti ke dni uskutečnění zdanitelného plnění. Sazba daně se logicky stanoví podle § 47 odst. 3 zákona o DPH, podle sazby daně platné pro zboží, u něhož bylo manko zjištěno. Datum uskutečnění zdanitelného plnění se u zdanitelného plnění podle § 13 odst. 4 písm. a) zákona o DPH stanoví podle § 21 odst. 6 písm. c) zákona o DPH. Podle tohoto písmene se při použití majetku pro účely nesouvisející s uskutečňováním ekonomických činností plátce považuje zdanitelné plnění za uskutečněné k datu použití majetku. Při dodaňování inventarizačního rozdílu nad normu ztrát, či při jiném zjištění manka na zásobách zboží, je možno za tento den podle mého názoru považovat den zjištění manka. V následujícím příkladu je uveden postup při dodanění zjištěného manka nad normu ztrát, kdy nebyla předepsána náhrada škody zaměstnanci či jiné osobě, která by za vznik manka odpovídala. Příklad č. 1

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

4

DPH


Poradce 2/2013

49

Zjištění manka jako zdanitelné plnění Obchodní společnost, která je plátcem daně, zjistila při pravidelné inventarizaci manko na zásobách hutního materiálu. Vzhledem k tomu, že pro daný materiál neplatí podle vnitropodnikové směrnice obchodní společnosti žádná norma ztrát ani přirozených úbytků a nebylo zjištěno, co se s chybějícím materiálem stalo, tj. nebyla předepsána ani náhrada škody, ani nedošlo prokazatelně k jeho krádeži, obchodní společnost se rozhodla z chybějícího materiálu přiznat daň. Při inventuře, která byla provedena v záři 2012, bylo zjištěno, že chybí materiál, který byl pořízen v roce 2010 za pořizovací cena 50 000 Kč bez daně a při jeho pořízení byl v roce 2011 uplatněn nárok na odpočet daně ve výši 10 000 Kč. Základem daně bude částka stanovená podle § 36 odst. 6 písm. a) zákona o DPH, tj. cena materiálu, za kterou by jej bylo možno pořídit ke dni uskutečnění zdanitelného plnění. Společnost stanovila tuto cenu ve výši původní pořizovací ceny a v přiznání k DPH za září 2012 přiznala daň na výstupu ve výši 10 000 Kč. Při tomto postupu společnosti nehrozí ze strany správce daně doměření daně a související penalizace, které by přicházely v úvahu v případě, kdy by společnost nereagovala na zjištění manka bez předepsání škody či prokázání krádeže odpovídajícím přiznáním daně na výstupu. 1.2 Zjištění manka, které není zdanitelným plněním Zjištění manka nemusí být ve stanovených případech, jak už bylo naznačeno v předchozím textu, považováno pro účely DPH za zdanitelné plnění. Situací, kdy se nejedná o zdanitelné plnění, jak potvrzuje obvyklá správní praxe a také judikatura národních soudů a i Soudního dvora EU je např. situace, kdy bylo zboží prokazatelně ukradeno či zničeno. Skutečnost, že krádež zboží nelze považovat za dodání zboží, potvrdil i Soudní dvůr EU v rozsudku z roku 2005 ve věci C-435/03 British American Tobacco International Ltd a Newman Shipping & Agency Company NV proti Belgische Staat. O zdanitelné plnění se nejedná také v případě, kdy je zjištěný záporný inventarizační rozdíl připsán k náhradě příslušným zaměstnancům daňového subjektu na základě dohody o hmotné odpovědnosti, neboť ani zde se nejedná o zdanitelné plnění ve smyslu „dodání zboží“ těmto zaměstnancům. Prokázání těchto skutečností je však podle pravidel daňového řízení plně na daňovém subjektu, což také potvrzuje příslušná judikatura národních soudů. Vznik inventarizačního manka se snaží plátci daně často odůvodnit nesprávným vedením skladové evidence. Podle právního názoru Nejvyššího správního soudu jde však nesprávné či neúplné vedení evidencí a účetnictví plně k tíži daňového subjektu. Z toho lze dovozovat, že snažíli se plátce daně tvrdit, že nelze prokázat veškerou chybnou účetní evidenci, která měla za následek vznik manka, pak není možné podle Nejvyššího správního soudu dospět k jinému závěru, než že plátce daně neunesl své důkazní břemeno. Pokud plátce daně v souladu se zákonem o účetnictví, účetními standardy a zákoníkem práce předepíše příslušnému zaměstnanci (např. skladníkovi) vzniklé manko k náhradě na základě dohody o hmotné odpovědnosti, nelze toto manko považovat za zdanitelné plnění pro účely zákona o DPH, jak potvrzuje také Nejvyšší správní soud. Nedostatečné by však bylo např. pouhé snížení osobního ohodnocení či ukončení pracovního poměru. Toto řešení nemůže podle názoru Nejvyššího správního soudu v otázce posouzení manka jako zdanitelného plnění nic změnit. V následujícím příkladu je uveden postup při dodanění zjištěného manka nad normu ztrát, kdy nebyla předepsána náhrada škody zaměstnanci či jiné osobě, která by za vznik manka odpovídala. Příklad č. 2 Zjištění manka s předepsáním náhrady škody

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

4

DPH


Poradce 2/2013

50

Obchodní společnost, která je plátcem daně a která se zabývá zemědělskou výrobou, zjistila při pravidelné inventarizaci manko na zásobách pohonných hmot nad normu ztrát, která je stanovena interní směrnicí. Společnost má uzavřenou se skladníkem, který odpovídá za sklad pohonných hmot, dohodu o hmotné zodpovědnosti. Při inventuře, která byla provedena v září 2012, bylo zjištěno, že chybí pohonné hmoty, které byly pořízeny v průběhu roku 2012 za pořizovací cenu 10 000 Kč bez daně a při jejich pořízení byl uplatněn nárok na odpočet daně ve výši 2 000Kč. Společnost předepsala skladníkovi náhradu škody ve výši 10 000 Kč. Náhrada škody je v tomto případě chápána jako finanční náhrada, která není předmětem DPH, a proto společnosti nevznikla v tomto případě povinnost přiznat daň na výstupu. 2.

Zjištění vady

Častým praktickým problémem při uplatňování DPH je situace, kdy odběratel poté, co převezme výrobky dodané dodavatelem, zjistí vady na těchto výrobcích a požaduje určitou formu peněžní náhrady od dodavatele daných výrobků. Tato problematika byla projednávána na jednání Koordinačního výboru zástupců Komory daňových poradců, Ministerstva financí a Generálního finančního ředitelství v květnu 2012. Ze závěrů tohoto jednání vyplývá, že je z hlediska uplatnění DPH třeba rozlišovat, zda v uvedených případech vzniká dodavateli odpovědnost za vady nebo odpovědnost za škodu, případně může docházet k souběhu obou nároků odběratele. 2.1 Odpovědnost za vady Pokud má zboží dodané dodavatelem vady, postupuje se podle § 422 a násl. Obchodního zákoníku. Má-li dodané zboží vady, může odběratel požadovat zejména: - Odstranění vad dodáním náhradního zboží za zboží vadné - Odstranění vad opravou zboží, jestliže vady jsou opravitelné - Poskytnutí přiměřené slevy z kupní ceny, případně - Odstoupení od smlouvy, a to v souladu se smluvními podmínkami. Jestliže tedy odběratel požaduje vrácení peněz za vadné součástky, pak se jedná o režim odpovědnosti za vady a kupující požaduje slevu z ceny, je logicky cena vadných součástek rovna poskytnuté slevě. V tomto případě je povinen dodavatel provést opravu základu daně a výše daně podle § 42 zákona o DPH a odběratel je povinen provést opravu odpočtu dane podle § 74 zákona o DPH, jak je vysvětleno v následujícím příkladu. Příklad č. 3 Oprava základu daně při poskytnutí slevy z ceny z důvodu vad Obchodní společnost, která je plátcem daně s měsíčním zdaňovacím obdobím (dodavatel), dodala odběrateli, který je také plátcem s měsíčním zdaňovacím obdobím, v květnu 2012 zboží za cenu 200 000 Kč bez daně + daň ve výši 40 000 Kč. Daň na výstupu z dodaného zboží byla dodavatelem přiznána v daňovém přiznání za měsíc květen 2012 a ve stejném zdaňovacím období si odběratel uplatnil nárok na odpočet daně. V záruční době v srpnu 2012 odběratel zjistí, že zboží nebylo dodáno v odpovídající kvalitě, a proto se dohodne s dodavatelem prodávajícím na snížení původní ceny v úrovni bez daně o 30 %, tj. o částku 60 000 Kč + příslušnou daň ve výši 12 000 Kč. Dodavatel vystavil opravný daňový doklad 10.8.2012 a odběratel ho obdržel 15.8.2012. Dodavatel provede příslušnou opravu základu daně a výše daně, kterou si sníží daň na výstupu o částku daně ve výši 12 000 Kč v daňovém přiznání za srpen 2012, kdy odběratel prokazatelně obdržel opravný daňový doklad. Odběratel je povinen podle § 74 odst. 1 zákona o DPH provést snížení odpočtu daně o příslušnou částku daně (12 000 Kč) v daňovém přiznání za měsíc srpen 2012, kdy se dozvěděl o okolnostech rozhodných pro provedení opravy.

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

4

DPH


Poradce 2/2013

51

Pokud by v rámci reklamačního řízení došlo k vrácení zboží, postupoval by dodavatel také podle § 42 zákona o DPH jako při opravě základu daně a odběratel by byl návazně povinen provést opravu odpočtu daně. 2.2 Odpovědnost za škodu Pokud by došlo v důsledku vady dodaného zboží k poškození majetku odběratele a v souvislosti s tím vznikly odběrateli další dodatečné náklady, např. ve výrobě (vícenáklady z důvodu dodání vadných dílů, dodatečná manipulace s dodanými součástkami nad rámec první kontroly, dodatečná kontrola, apod.), postupovalo by se podle § 373 a násl. obchodního zákoníku, v němž jsou upravena pravidla pro odpovědnost za škodu. Tyto nároky z odpovědnosti za škody nejsou předmětem DPH, protože se nejedná o úplatu za dodání zboží či poskytnutí služby. Odběratel tedy při vyúčtování těchto škod neuvádí na faktuře DPH. Pokud by byla daň na výstupu v rozporu se zákonem o DPH odběratelem na faktuře uvedena, je třeba upozornit na to, že dodavatel by neměl nárok na odpočet daně. Podle § 72 odst. 2 zákona o DPH se totiž daní na vstupu u přijatého zdanitelného plnění rozumí pouze daň, která byla uplatněna podle zákona o DPH. Závěrem je třeba upozornit na to, že z praktického hlediska uplatnění DPH je třeba rozlišovat, zda se jedná o odpovědnost za vadu, která by měla řešena formou opravy základu daně a výše daně a návazně opravou odpočtu daně, nebo zda se jedná o odpovědnost za škodu, která by měla být řešena náhradou škody, která není předmětem DPH.

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

4

DPH

KOOV: Ručení příjemcem za nezaplacenou daň

KDP ČR

52

Koordinační výbor č. 402/24.04.13 Ručení příjemcem zdanitelného plnění za nezaplacenou daň, vybrané otázky Předkládá: Milan Vodička 1. Úvod Účelem dokumentu je vyjasnit některé aktuální otázky elektronického zveřejňování a ověřování údajů týkající se nespolehlivých plátců DPH a čísel účtů pro realizaci platebního bezhotovostního styku, v souvislosti s novelizovaným zněním zákona 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty (dále také „ZDPH“). 2. Vymezení problému Dále uváděné otázky se vztahují na způsob a podmínky zveřejnění, ověřování a aktualizaci údajů rozhodných pro případné uplatnění institutu ručení příjemce zdanitelného plnění za nezaplacenou daň podle § 109 odst. 1 písm. c) nebo § 109 odst. 3 ZDPH. 3. Aktuální právní stav Novelou zákona 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty bylo rozšířeno ručení příjemce zdanitelného plnění za nezaplacenou daň podle § 109 také na případy, kdy : a) v okamžiku jeho uskutečnění je o poskytovateli zveřejněna skutečnost, že je nespolehlivým plátcem (§ 109 odst. 3 ZDPH) b) je zcela nebo zčásti úplata za zdanitelné plnění poskytnuta bezhotovostním převodem na jiný účet poskytovatele platebních služeb, než který je zveřejněn správcem daně (§ 109 odst. 2 písm. c) ZDPH) V obou výše uvedených případech je stanoveno zveřejnění relevantních údajů „způsobem umožňujícím dálkový přístup“, tedy na webových stránkách Ministerstva financí, konkrétně na http://adisreg.mfcr.cz/cgi-bin/adis/idph/int_dp_prij.cgi?ZPRAC=FDPHI1&poc_dic=2. Přechodná ustanovení zákona 502/2012 Sb. stanovila v bodě 10. pro zveřejnění údajů dle § 98 písm. d) ZDPH lhůtu prvního dne třetího kalendářního měsíce po nabytí účinnosti novelizovaného znění zákona 235/2004 Sb. Systém zveřejňování údajů umožňující dálkový přístup by tedy měl fungovat od 1. 4. 2013. Čísla účtů a spolehlivost plátců bude možno ověřovat také prostřednictvím webové služby na adrese http://adisrws.mfcr.cz/adistc/axis2/services/rozhraniCRPDPH.rozhraniCRPDPHSOAP, a to i hromadně s limitem jedno sto plátců (DIČ). Zákon 235/2004 Sb. uvádí v § 106a podmínky vydání rozhodnutí o nespolehlivém plátci. Způsobem umožňujícím dálkový přístup má být podle §106a odst. 6 zveřejněna skutečnost, že plátce je nespolehlivým plátcem anebo, že jím není. Dále byly podmínky ohledně nespolehlivého plátce popsány v Informaci GFŘ k aplikaci § 106a zákona 235/2004 Sb. ze dne 4.1.2013 pod č.j. 101/13121002-506729. Pro případné uplatnění institutu ručení za nezaplacenou daň je rozhodující stav ke dni uskutečnění zdanitelného plnění. V § 96 definuje ZDPH jako povinný registrační údaj také čísla všech účtů u poskytovatelů platebních služeb, pokud jsou používány pro ekonomickou činnost a dále, že osoba povinná k dani určí, která čísla účtů budou zveřejněna dle § 98 ZDPH způsobem umožňujícím dálkový přístup. V případě poskytnutí úplaty zcela nebo zčásti bezhotovostním převodem na jiný než takto zveřejněný účet pak může být uplatněn institut ručení za nezaplacenou daň dle § 109 odst. 2 písm. c) ZDPH. Podle Informace GFŘ k institutu ručení podle zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty č.j. 3308/13/7001-21002-012287 ze dne 5.3.2013 je pro posouzení podmínek ručení za nezaplacenou daň rozhodný okamžik uskutečnění bezhotovostní úhrady. Pro účely aplikace tohoto ustanovení se za tento

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

4

DPH


KDP ČR

53

okamžik považuje den zadání příkazu k bezhotovostnímu převodu, na základě kterého k předmětné úhradě došlo. 4. Dílčí závěry 4.1. Prokazování stavu údajů Jak v případě nespolehlivého plátce, tak i v případě zveřejněných účtů vedených u poskytovatele platebních služeb se jedná o údaje měnící se v čase a nezbytným předpokladem je proto sledování a evidování veškerých změn těchto údajů věrohodným způsobem s možností zachycení prokazatelného „otisku“ údajů pro konkrétní časový okamžik, k němuž si plátce - příjemce zdanitelného plnění byl povinen údaje ověřit.

-

4.1. Závěr: Správce daně prokazuje existenci skutečností, na základě kterých ručí příjemce zdanitelného plnění za nezaplacenou daň v případě poskytnutí úplaty na jiný účet, než který byl zveřejněn nebo v případě přijetí zdanitelného plnění od poskytovatele, který je nespolehlivým plátcem. Prokazování se týká těchto skutečností: že u předmětného poskytovatele zdanitelného plnění byla v okamžiku uskutečnění zdanitelného plnění způsobem umožňujícím dálkový přístup zveřejněna skutečnost, že je nespolehlivým plátcem že účet poskytovatele platebních služeb, na který byla bezhotovostním převodem zcela nebo zčásti poskytnuta úplata za zdanitelné plnění, nebyl u předmětného poskytovatele zdanitelného plnění v okamžiku zadání příkazu k bezhotovostnímu převodu uveden mezi těmi, které správce daně zveřejnil způsobem umožňujícím dálkový přístup 4.2. Ověření „nespolehlivého plátce“ k určenému datu Skutečnost, zda poskytovatel zdanitelného plnění je nespolehlivým plátcem, je nutno posuzovat ke dni uskutečnění zdanitelného plnění (viz § 109 odst. 3 ZDPH stejně jako Informace GFŘ č.j. 101/13121002-506729). Ovšem ověřování skutečnosti, zda u poskytovatele zdanitelného plnění byla způsobem umožňujícím dálkový přístup zveřejněna informace, že je nespolehlivým plátcem, bude v praxi často prováděno až po dni uskutečnění zdanitelného plnění (např. na základě údajů uvedených na daňovém dokladu). Je tedy zřejmé, že je nutné provádět toto ověření ke konkrétnímu datu (ke dni zdanitelného plnění). 4.2. Závěr: Ověření stavu, zda je o poskytovateli zdanitelného plnění zveřejněna skutečnost, že je nespolehlivým plátcem, bude možné ze strany příjemců zdanitelného plnění provádět ke konkrétnímu okamžiku v minulosti s potřebnou mírou přesnosti odpovídající periodicitě zveřejňování údajů o plátcích (dle našich informací 1 x denně). 4.3. Způsob aplikace podmínek ručení za nezaplacenou daň dle § 109 odst. 2 písm. c) Ručení příjemce zdanitelného plnění za nezaplacenou daň nastává i v případě poskytnutí bezhotovostní úhrady za zdanitelné plnění zcela nebo zčásti převodem na jiný účet poskytovatele platebních služeb, než který je zveřejněn správcem daně. Dle ustanovení definovaného v rámci Informace GFŘ k institutu ručení č.j. 3308/13/7001-21002-012287, je rozhodným okamžikem den zadání příkazu k bezhotovostnímu převodu, na základě kterého k předmětné úhradě došlo. Dle sdělení GFŘ č.j. 14 232/13/7001-21002-012287 bude předmětné ustanovení využíváno od 1.10.2013. 4.3.1. Závěr : V případě, kdy v okamžiku podání příkazu k převodu je bezhotovostní úhrada zdanitelného plnění adresována na účet zveřejněný správcem daně nejsou naplněny podmínky ručení za nezaplacenou daň podle § 109 odst. 2 písm. c) ZDPH pokud v mezidobí (do okamžiku odepsání prostředků z účtu) dojde ke změně čísla účtu u poskytovatele zdanitelného plnění. Rozhodný je stav ke dni podání příkazu k úhradě. Pozn. c.k.:

Je tedy třeba provést prověření v mezidobí od data podání příkazu k úhradě do zaplacení – pokud tedy v této době je zjištěno, že jde o zveřejněný účet, je ručení eliminováno.

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

4

DPH


KDP ČR

54

4.3.2. Příklad : Dne 20.4. je podán trvalý příkaz k úhradě (např. na splátky leasingu nebo nájemné), na jehož základě jsou realizovány každý měsíc bezhotovostní úhrady převodem na účet poskytovatele zdanitelného plnění. 4.3.2. Závěr : Naplnění podmínek ručení za nezaplacenou daň podle § 109 odst. 2 písm. c) se posuzuje odděleně ke každému termínu platby dle smlouvy / splátkového kalendáře. Pozn. c.k.:

Pozor tedy na opakované platby – nutno testovat samostatně.

5. Požadovaný závěr Navrhujeme přijmout uvedené dílčí závěry a po projednání je vhodným způsobem publikovat. Stanovisko GFŘ: K bodu 4.1. Podle § 106a odst. 6) ZDPH platí, že správce daně zveřejní způsobem umožňující dálkový přístup skutečnost, že pláce daně je nespolehlivým plátcem nebo není nespolehlivým plátcem. Zákon takto umožňuje zveřejnit pouze aktuální údaj, nikoli údaj platný v minulosti (tj. že byl nespolehlivým nebo nebyl nespolehlivým plátcem), což je možná dáno relativní citlivostí zmíněného údaje z pohledu posuzování minulosti. I tento stav nicméně umožnuje plátcům včasné zjišťování rozhodných údajů věrohodným způsobem pro konkrétní rozhodný okamžik, k němuž si plátce – příjemce zdanitelného plnění měl údaje ověřit. k závěru 4.1 S uvedeným závěrem lze souhlasit v tomto úhlu nazírání popisované problematiky: Správce daně smí vyzvat příjemce zdanitelného plnění coby ručitele podle ust. § 109 odst. 2 písm. c) resp. § 109 odst. 3 ZDPH pouze tehdy, pokud z údajů, které má k dispozici jasně vyplývá, že jsou splnění dotčené podmínky, tj. že účet, na který byla provedena úhrada, nebyl v rozhodném okamžiku zveřejněn způsobem, který umožňuje dálkový přístup nebo že v době uskutečnění zdanitelného plnění byla v registru zveřejněna skutečnost, že je nespolehlivým plátcem. Správce daně je oprávněn vyzvat příjemce zdanitelného plnění k prokázání toho, že resp. jak bylo jemu poskytnuté zdanitelné plnění uhrazeno a na jaký účet. k závěru 4.2 Ověření stavu, zda je o poskytovateli zdanitelného plnění zveřejněna skutečnost, že je nespolehlivým plátcem, je ze strany příjemců zdanitelného plnění možné provádět aktuálně ke konkrétnímu okamžiku rozhodnému z hlediska případného rizika vzniku ručení. Dodat lze, že plátce by v zásadě již v okamžiku uzavírání obchodní transakce měl v rámci vyjednávání obchodních podmínek testovat spolehlivost svého dodavatele. Nicméně rozhodujícím datem pro aplikaci případného ručení je datum uskutečnění zdanitelného plnění. Finanční správa nemůže nařizovat plátci, kdy má provádět předmětné ověřování spolehlivosti jeho obchodního partnera, to je plně v dispozici a na zvážení plátce. Pokud provede test spolehlivosti až na základě vystaveného daňového dokladu, musí si uvědomit možná rizika, která mohou být s takovým postupem spojena a případně zvolit zvláštní způsob zajištění daně podle § 109a ZDPH. Pozn. c.k.:

Velmi důležité – nespolehlivého plátce lze testovat jen a pouze k datu zdanitelného plnění, jinak není možné relevantní informaci již zjistit (ani předem, ani následně)!

k závěru 4.3.1 Souhlas s dílčím závěrem, s upřesněním, že se samozřejmě musí jednat k podání příkazu, na základě kterého skutečně k předmětné úhradě došlo. k závěru 4.3.2 Souhlas.

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

5

Účetnictví

KOOV: Oprava účetní chyby a změna účetní metody

KDP ČR

15

Koordinační výbor č. 400/24.04.13 Oprava účetní chyby a změna účetní metody od 1. ledna 2013 Předkládá: Ing. Eva Zemanová 1. Popis problému S účinností od 1. ledna 2013 došlo ke změně v právních předpisech upravujících účetnictví podnikatelů. Tato změna se dotkla také účetního řešení případů, které se týkají opravy chyby účtování nákladů a výnosů v minulých účetních obdobích a změny účetní metody. Do vyhlášky č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZU“), pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Vyhláška“) byl doplněn § 15a, který stanoví, že položka „A.IV.3. Jiný výsledek hospodaření minulých let“ obsahuje rozdíly ze změn účetních metod a opravy v důsledku nesprávného účtování nebo neúčtování o nákladech a výnosech v minulých účetních obdobích pokud jsou významné. Nový postup účtování uvedených transakcí je obsažen v novele Českých účetních standardů pro podnikatele (dále jen „ČÚS“), a to ČÚS č. 018 - Kapitálové účty a dlouhodobé závazky bod 3.1.10., ČÚS č. 019 - Náklady a výnosy bod 2.1., ČÚS č. 002 - Otevírání a uzavírání účetních knih bod 2.1.4. a ČÚS č. 003 - Odložená daň bod 3.2., ve znění účinném od 1. ledna 2013. Principem nové úpravy je rozvahové zaúčtování uvedených transakcí, které neovlivňuje výsledek hospodaření v běžném účetním období. Cílem tohoto příspěvku je upřesnit, jaký vliv budou mít uvedené transakce na základ daně z příjmů právnických osob dle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“). 2. Rozbor problematiky 2.1. Oprava účetní chyby ((ne)účtování výnosů v minulém období) Od 1. ledna 2013 jsou opravy účetní chyby účtovány rozvahově a vykazovány v položce A.IV.3. Jiný výsledek hospodaření minulých let v souladu s novelizovaným zněním Vyhlášky a ČÚS. Dopad účetní chyby na základ daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období, ve kterém k účetní chybě došlo, bude odstraněn podáním dodatečného daňového přiznání za toto období (pro účely tohoto příspěvku předpokládáme, že v době opravy je možné za toto období stanovit daň). Úpravu základu daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období, ve kterém byla oprava účetní chyby zaúčtována, obsahuje § 23 odst. 3 písm. a) bod 4 ZDP: „(3) Výsledek hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji a) se zvyšuje o ... 4. částky, o které byl snížen výsledek hospodaření podle písmene c) bodů 1 a 2 za předchozí zdaňovací období, a to ve zdaňovacím období, kdy je oprava nesprávností v účetnictví provedena a ovlivnila výsledek hospodaření. Výsledek hospodaření se zvyšuje dále o částku, o kterou byl snížen výsledek hospodaření podle písmene c) bodu 1 za předchozí zdaňovací období, a to v tom zdaňovacím období, kdy je oprava nesprávností zaúčtována rozvahově.“ Výše uvedené znění ustanovení § 23 odst. 3 písm. a) bod 4 ZDP je platné od 1. ledna 2004, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 438/2003 Sb. Text důvodové zprávy k zákonu č. 438/2003 Sb. zdůvodňuje změnu, která přidala do tohoto ustanovení druhou větu, takto:

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

5

Účetnictví


KDP ČR

16

„Nově již předpisy o účetnictví nebude stanoven postup pro účtování oprav nesprávností účtování nákladů nebo výnosů v předchozích zdaňovacích obdobích. Daňově musí být tedy ošetřen případ, kdy poplatník v předchozím zdaňovacím období vykázal vyšší hospodářský výsledek v důsledku zaúčtování vyšších výnosů a tuto nesprávnost řešil podáním dodatečného daňového přiznání na nižší daňovou povinnost. Pro tento případ je potřebné stanovit povinnost poplatníka zvýšit hospodářský výsledek za období, kdy je oprava nesprávnosti v účetnictví provedena v případě, že kvůli věrnému obrazu je provedena rozvahově.“

Dopad ustanovení § 23 odst. 3 písm. a) bod 4 ZDP bude demonstrován na následujících příkladech situací opravy účetní chyby v souvislosti s nesprávným účtováním či neúčtováním výnosu. a) Nesprávně zaúčtovaný výnos v roce 2011, který do roku 2011 ani do jiného účetního období nepatří. Účetní chyba byla opravena v roce 2013. V roce 2011 byl nesprávně zaúčtován výnos, například z důvodu omylem dvakrát zaúčtované vydané faktury (účetní zápis 31x/6xx). Účetní jednotka chybu v roce 2013 identifikovala a rozhodla se účtovat o opravě účetní chyby (účetní zápis 42x/31x). Účetní jednotka podá za zdaňovací období 2011 dodatečné daňové přiznání, kde bude odstraněn dopad této účetní chyby, tj. zdanitelné výnosy budou sníženy o částku nesprávně zaúčtovaného výnosu v souladu s ustanovením § 23 odst. 3 písm. c) bod 1 ZDP. Jelikož je oprava účetní chyby v roce 2013 zaúčtována rozvahově a snížila výsledek hospodaření za předchozí zdaňovací období, byla by účetní jednotka v souladu se zněním ustanovení § 23 odst. 3 písm. a) bod 4 ZDP věty druhé povinna zvýšit výsledek hospodaření ve zdaňovacím období, kdy byla oprava účetní chyby zaúčtována. Při gramatickém výkladu daného ustanovení tak paradoxně dochází ke zdanění výnosu ve zdaňovacím období 2013, ačkoliv žádný výnos nebyl nikdy účetní jednotkou realizován a neměl by tedy být nikdy zdaněn. Takový výklad by byl v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“). Viz např. následující citace z odůvodnění rozsudků NSS: „...lze učinit dílčí závěr, podle něhož je nutno za příjem podléhající dani z příjmů pokládat navýšení majetku daňového poplatníka (obdobné vyplývá např. z § 10 odst. 1 ZDP). K tomu však NSS dodává, že se musí jednat o příjem skutečný a nikoliv toliko zdánlivý. To znamená, že se toto navýšení majetku musí v právní sféře daňového poplatníka reálně projevit, a to tak, že může být poplatníkem skutečně využitelné. V opačném případě se totiž jedná o navýšení zdánlivé.“ „Podle názoru Nejvyššího správního soudu může být daňová povinnost zatěžující daňový subjekt proporcionální, a tedy ve spravedlivé rovnováze mezi zájmy společnosti a základními právy a svobodami osoby pouze tehdy, je-li odvozena od skutečných „příjmů“, jež přináší daňovému subjektu skutečný přírůstek (výnos, zisk, profit, jiné majetkové navýšení), ať již formou peněžních prostředků, či jejich ekvivalentů a který se musí v reálné právní sféře subjektu také skutečně projevit. Nadto se musí jednat o příjem, který není od daně osvobozen.“ „Příjem pro účely daní z příjmů je však právě příjem dosažený zvýšením majetku, k němuž dojde v daném zdaňovacím období. I z dikce ustanovení § 10 odst. 1 ZDP lze dovodit (nejen pro tzv. „ostatní příjmy“ podle tohoto ustanovení, nýbrž pro všechny druhy příjmů fyzických osob – ostatně toto ustanovení to i vyjadřuje poukazem na ust. §§ 6 až 9 ZDP), že základní zásadou, kterou se řídí daně z příjmů, je zdanění majetkového přírůstku, který musí skutečně nastat, aby mohl být podroben dani.“ „...jazykový výklad není jediným nástrojem k výkladu právní normy, z čehož plyne, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; ... Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, je namístě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

5

Účetnictví


KDP ČR

17

„...odpovídá i čl. 1 Ústavy České republiky, podle něhož je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodě člověka. Tento článek je základním interpretačním vodítkem činnosti všech orgánů státní moci České republiky a lze z něho dovodit, že je třeba výklad a použití právních norem podřídit jejich obsahově materiálnímu smyslu (nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I ÚS 137/03).“

b) Výnos, který patří do účetního období 2011, ale nebyl v tomto ani jiném účetním období zaúčtován. Účetní chyba byla opravena v roce 2013. V roce 2011 měl být zaúčtován výnos, který ale nesprávně zaúčtován nebyl. Účetní jednotka chybu v roce 2013 identifikovala a rozhodla se účtovat o opravě účetní chyby (účetní zápis 31x/42x). Účetní jednotka podá za zdaňovací období 2011 dodatečné daňové přiznání, kde bude odstraněn dopad této účetní chyby, tj. zdanitelné výnosy budou zvýšeny o částku nesprávně nezaúčtovaného výnosu v souladu s ustanovením § 23 odst. 3 písm. a) bod 1 ZDP. Oprava účetní chyby byla v roce 2013 zaúčtována rozvahově, ale výsledek hospodaření za předchozí zdaňovací období nesnížila, tudíž se neuplatní ustanovení § 23 odst. 3 písm. a) bod 4 ZDP. V tomto případě vede právní úprava ke správnému závěru, tj. že je výnos zdaněn v roce 2011 prostřednictvím dodatečného daňového přiznání a oprava účetní chyby nemá vliv na základ daně v roce 2013, kdy byla oprava účetní chyby zaúčtována. c) Nesprávně zaúčtovaný výnos v roce 2011, který patří do roku 2013. Účetní chyba byla opravena v roce 2013. V roce 2011 byl nesprávně zaúčtován výnos (účetní zápis 31x/6xx), který měl být správně zaúčtován až v roce 2013. Účetní jednotka chybu v roce 2013 identifikovala a rozhodla se účtovat o opravě účetní chyby (účetní zápis 42x/31x). Účetní jednotka podá za zdaňovací období 2011 dodatečné daňové přiznání, kde bude odstraněn dopad této účetní chyby, tj. zdanitelné výnosy budou sníženy o částku nesprávně zaúčtovaného výnosu v souladu s ustanovením § 23 odst. 3 písm. c) bod 1 ZDP. Následně účetní jednotka provede zaúčtování tohoto výnosu v roce 2013 (účetní zápis 31x/6xx). Jelikož byla oprava účetní chyby v roce 2013 zaúčtována rozvahově a zároveň snížila výsledek hospodaření za předchozí zdaňovací období, je účetní jednotka v souladu se zněním ustanovení § 23 odst. 3 písm. a) bod 4 ZDP věty druhé povinna zvýšit výsledek hospodaření ve zdaňovacím období, kdy byla oprava účetní chyby zaúčtována (tj. v roce 2013). Touto úpravou by paradoxně mohlo dojít ke dvojímu zdanění daného výnosu, tj. jednou úpravou základu daně podle ustanovení § 23 odst. 3 písm. a) bod 4 ZDP a podruhé ve výsledku hospodaření. Takový postup by byl v rozporu s judikaturou NSS, viz např. citované rozsudky v bodě a) výše a odůvodnění rozsudku NSS 26.4.2007, č.j. 9 Afs 16/2007 - 87: „...za situace, kdy platná právní úprava umožňuje zdanit jeden a tentýž příjem u dvou daňových subjektů, je třeba respektovat princip zákazu dvojího zdanění. Dle názoru zdejšího soudu je třeba výše uvedený princip zákazu dvojího zdanění respektovat nejen v případě, kdy platná právní úprava umožňuje zdanit jeden a tentýž příjem u dvou daňových subjektů, ale i v případě kdy lze na základě formálního výkladu příslušných ustanovení zdanit jeden a tentýž příjem u jednoho a téhož daňového subjektu dvakrát.“ Dílčí závěr k 2.1. Navrhujeme přijmout závěr, že se ustanovení § 23 odst. 3 písm. a) bod 4 ZDP ve výše uvedených případech a) a c) neuplatní, jelikož postihnout takové případy nebylo úmyslem zákonodárce a není smyslem a cílem dané úpravy (jak je patrné z důvodové zprávy k zákonu č. 438/2003 Sb.). Postup podle čistě gramatického výkladu tohoto ustanovení by byl v rozporu s judikaturou NSS. Dále navrhujeme iniciovat změnu ZDP, která upraví znění předmětného ustanovení v tomto smyslu.

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

5

Účetnictví


KDP ČR

18

2.2. Změna metody (snížení vlastního kapitálu) Od 1. ledna 2013 jsou změny účetních metod účtovány rozvahově a vykazovány v položce A.IV.3. Jiný výsledek hospodaření minulých let v souladu s novelizovaným zněním Vyhlášky a ČÚS. Úpravu základu daně z příjmů právnických osob ve zdaňovacím období, ve kterém byla změna účetní metody zaúčtována, obsahuje ustanovení § 23 odst. 3 písm. a) bod 15 a § 23 odst. 3 písm. b) bod 6 ZDP ve znění zákona č. 458/2011 Sb., o změně zákonů související se zřízením jednoho inkasního místa (dále je „ZJIM“): „(3) Výsledek hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji podle odstavce 2 a) se zvyšuje o ... 15. částku vzniklou v důsledku změny účetní metody, která zvýšila vlastní kapitál, a to v tom zdaňovacím období, ve kterém bylo o změně účetní metody účtováno, ... b) se snižuje o ... 6. částku vzniklou v důsledku změny účetní metody, která snížila vlastní kapitál, a to v tom zdaňovacím období, ve kterém bylo o změně účetní metody účtováno,“. V důvodové zprávě k ZJIM je k těmto bodům uvedeno: „úprava reaguje na změny účetních metod, které budou pro všechny podnikatelské subjekty platit od 1. ledna 2013 a o kterých bude účtováno rozvahově zvýšením nebo snížením příslušné složky vlastního kapitálu. U podnikatelských subjektů jsou a budou do konce roku 2012 změny účtovány výsledkově, a proto navrhovaná úprava zajišťuje stejné daňové dopady.“

ZJIM nabývá účinnosti od 1. ledna 2015. Zaúčtuje-li účetní jednotka změnu účetní metody v souladu se s novelizovaným zněním Vyhlášky a ČÚS po 1. lednu 2013, nemá dle současného znění ZDP možnost provést související úpravu základu daně. Předmětná změna podzákonných účetních předpisů tak vede k tomu, že případné snížení vlastního kapitálu z důvodu zaúčtování dopadů změny účetní metody se neprojeví v základu daně (základ daně se nesníží). Při účtování o změně účetní metody do konce roku 2012, kdy by byla zaúčtována výsledkově na nákladový účet, by však základ daně ovlivněn byl. Pouhou změnou podzákonných účetních předpisů by tudíž v roce 2013 došlo k vyššímu zdanění než před rokem 2013 za jinak nezměněných podmínek. Z odůvodnění rozsudku NSS ze dne 19.4.2012, č.j. 5 Afs 45/2011 – 94 lze dovodit, že pouhá změna podpůrného právního předpisu / metody účtování nemůže ovlivnit výši daňové povinnosti, jelikož daň lze ukládat pouze na základě zákona. Dílčí závěr k 2.2. Navrhujeme přijmout závěr, že v případě zaúčtování změny účetní metody od 1. ledna 2013 je možné provést související úpravu základu daně s odvoláním na judikaturu NSS. 3. Závěr Po projednání v Koordinačním výboru doporučujeme přijaté závěry obvyklým způsobem publikovat. Stanovisko GFŘ k písm. a): Došlo-li k opravám účtování nákladů nebo výnosů souvisejících s předchozím zdaňovacím, resp. účetním obdobím, lze v těchto případech pro účely daně z příjmů tyto opravy uplatnit prostřednictvím dodatečného daňového přiznání. Takto bude postupováno v případě, kdy bylo zjištěno nezaúčtování nebo zaúčtování v nesprávné výši příslušných částek do nákladů nebo výnosů. V případě, že poplatník zjistí po provedení oprav v účetnictví, že daňová povinnost měla být za předchozí období vyšší, je povinen dodatečné daňové přiznání podat (§ 141 odst. 1 DŘ). Jestliže zjistí, že daňová povinnost měla být nižší, je k podání dodatečného daňového přiznání oprávněn (§ 141 odst. 2 DŘ). Stanovisko GFŘ k písm. b): Souhlas s názorem předkladatelky.

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

7

Právo v podnikání

Občanská sdružení po roce 2013. Spolky

ePravo.cz

23

Konec občanským sdružením v Čechách? Nová právní úprava v návaznosti na Zákon o obchodních korporacích a nový občanský zákoník Mgr. Alena Ropková Dne 1.4.2013 vstoupil v účinnost zákon č. 68/2013 Sb., ze dne 19.3.2013, o změně právní formy občanského sdružení na obecně prospěšnou společnost a o změně zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Uvedený zákon byl vydán v návaznosti na nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., dále také jen „NOZ“), s jehož účinností (tj. k 1.1.2014) dojde mimo jiné také ke zrušení zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, a zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech. Od 1. 1. 2014 tedy již nebude možné založit tzv. občanské sdružení ani obecně prospěšnou společnost, ty doposud založené však budou moci nadále existovat. S ohledem na tuto předvídanou změnu je také časově limitována možnost změny právní formy občanského sdružení tak, jak jej známe dnes, na obecně prospěšnou společnost. O této změně lze podle zákona č. 68/2013 Sb. rozhodnout nejpozději do 31. 12. 2013. Změna právní formy, formální požadavky Občanské sdružení v důsledku uvedené změny nezanikne ani se nezruší, pouze se změní jeho právní poměry. K uvedené změně může dojít pouze tehdy, pokud s ní vysloví souhlas všichni členové sdružení. Samotné rozhodnutí musí být učiněno formou notářského zápisu, přičemž jeho součástí musí být určení osob, které mají postavení zakladatelů obecně prospěšné společnosti, určení osob, které jsou členy správní rady a určení osoby ředitele. Odmítne-li některý člen souhlas udělit nebo se změnou nesouhlasí, lze se do 3 měsíců domáhat u soudu nahrazení projevu vůle soudním rozhodnutím. Soud souhlas nahradí, existují-li pro změnu právní formy ospravedlnitelné důvody. Návrh na zápis změny právní formy do rejstříku obecně prospěšných společností pak podávají osoby v postavení zakladatelů obecně prospěšné společnosti ve lhůtě 90 dnů ode dne rozhodnutí o změně právní formy. Dnem zápisu zaniká členství členů sdružení. Pravomocně povolený zápis je nezrušitelný. Změnou právní formy vzniklá obecně prospěšná společnost (či jen „OPS“) je ještě povinna zveřejnit změnu právní formy v Obchodním věstníku ve lhůtě 30 dnů od jejího zápisu do rejstříku, a její ředitel změnu do 15 dnů oznámí Ministerstvu vnitra ČR k vyznačení tohoto údaje v příslušné evidenci. Důsledky nové právní úpravy Druhy právnických osob, které NOZ rozlišuje, jsou korporace, fundace a ústavy. Nová právní úprava pak v případě občanského sdružení (či také jen „OS“) předvídá namísto založení občanského sdružení založení tzv. spolku (tj. právnické osoby v podobě korporace). Významný rozdíl v úpravě mezi OS a OPS po 1.1.2014 spočívá především v tom, že zatímco OS se po uvedeném datu považují automaticky za spolky ve smyslu NOZ, práva a povinnosti OPS se i nadále řídí dosavadními právními předpisy. Zatímco OS se po 1.1.2014 může rozhodnout změnit svoji právní formu už jen na ústav či sociální družstvo, OPS se může přeměnit na ústav, nadaci nebo nadační fond. Prakticky tak zbývá pouze doba do konce tohoto roku, kdy by v rámci OS a OPS mělo dojít k úvaze o jejich případné budoucí právní formě s ohledem na zmíněné zákonné predikce.

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

7



ePravo.cz

24

NOZ nadto ve svém ustanovení § 3041 odst. 2 stanoví, že ustanovení společenské smlouvy nebo statutu právnických osob, která odporují po 1.1.2014 donucujícím ustanovením NOZ, pozbývají v tento den závaznosti a právnická osoba je povinna přizpůsobit je úpravě NOZ do 3 let ode dne nabytí jeho účinnosti a doručit je orgánu veřejné moci, který vede veřejný rejstřík, do něhož je právnická osoba zapsána. Neučiní-li tak, může ji soud vyzvat a uplyne-li marně přiměřená lhůta k nápravě, soud na návrh orgánu veřejné moci nebo osoby, která na tom osvědčí právní zájem, rozhodne o jejím zrušení a nařídí likvidaci. Základní zákonné parametry spolku S ohledem na shora uvedené lze jedině doporučit učinit již nyní úvahu nad budoucí právní formou OS a na základě takového rozhodnutí zahájit proces „přizpůsobení“ novým právním mantinelům. Spolek může být založen minimálně 3 osobami vedenými společným zájmem. Pokud je spolek založen pouze jinými spolky k uplatňování společného zájmu, vyjádří ve svém názvu svoji „svazovou povahu“. Členové spolku neručí za jeho dluhy. Spolek nelze založit, aniž by se jeho členové shodli na stanovách spolku. Název spolku pak obsahuje slova „spolek“ či „zapsaný spolek“ případně zkratku „z.s.“. Osobně se domnívám, že volba slovního spojení „zapsaný spolek“ není zcela šťastná. Podnikání nebo jiná výdělečná činnost spolku nemohou být jeho hlavní činností. Zisk z činnosti spolku je pak možné použít pouze pro spolkovou činnost včetně správy spolku. Spolky se mohou slučovat či splynout fúzí a spolek se může také rozdělit. Spolek hlavní a pobočný, status veřejné prospěšnosti Spolky lze pak rozlišovat na „hlavní“ a tzv. „pobočné“, kdy pobočný spolek je svojí existencí spjat se spolkem hlavním a zároveň hlavní spolek nezanikne dříve, než zaniknou všechny pobočné spolky. Stejně jako hlavní spolek vzniká pobočný spolek dnem zápisu do veřejného rejstříku, když návrh v tomto případě podává hlavní spolek. Spolek může jakožto právnická osoba podle NOZ nabýt tzv. status veřejné prospěšnosti, a nabude-li jej hlavní spolek, společně s ním tento status nabývají také pobočné spolky, což platí analogicky i pro odejmutí. Druhy členství ve spolku Zvláštností spolku je možnost určit v rámci stanov různé druhy členství, s nimiž jsou spojena jiná práva a povinnosti. Každý člen je oprávněn vyžadovat od spolku potvrzení s výpisem ze seznamu členů spolku ohledně své osoby, včetně výpisu o tom, že byl ze seznamu vymazán. Členství se váže na osobu člena, a neurčí-li stanovy jinak, nepřechází na právní nástupce. Každý člen je oprávněn účastnit se členské schůze, a hlasovat pro záležitosti spolku (NOZ předvídá, že se např. nepřihlíží ke hlasům členů, kteří mají s ohledem na různé druhy členství jen tzv. poradní hlas), a dále požadovat vysvětlení záležitostí spolku, vztahuje-li se k předmětu zasedání členské schůze. Stávající dikce NOZ tak vyvolává dojem, že právo člena požadovat vysvětlení záležitostí spolku se omezuje pouze na dobu, kdy je o dané záležitosti jednáno, což by v praxi mohlo jistě vyvolávat konfliktní situace. Organizace spolku Co do organizace spolku lze poznamenat, že obligatorními orgány je nejvyšší orgán a statutární orgán (které však mohou být tentýž, tj. nevyšší orgán může být zároveň statutárním), a fakultativními orgány jsou pak kontrolní komise, rozhodčí komise či další orgány určené ve stanovách. Rozhodnutí orgánů spolku Ustanovení § 245 NOZ zní: „Na usnesení členské schůze nebo jiného orgánu, které se příčí dobrým mravům, nebo mění stanovy tak, že jejich obsah odporuje donucujícím ustanovením zákona, se hledí,

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

7



ePravo.cz

25

jako by nebylo přijato. To platí i v případě, že bylo přijato usnesení v záležitosti, o které tento orgán nemá působnost rozhodnout.“ Domnívám se, že uvedené ustanovení je minimálně v rozsahu první věty nadbytečné, a to s ohledem na obecné ustanovení § 580 NOZ, které stanoví, že „je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje“. Proti rozhodnutí orgánu spolku se každý člen může bránit podáním návrhu u soudu na určení jeho neplatnosti, a to ve lhůtě 3 měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl nebo mohl dozvědět, nejpozději však do 1 roku. Podle ustanovení § 260 NOZ však platí, že soud nevysloví neplatnost rozhodnutí, pokud porušení zákona či stanov nemělo závažné právní následky, a je-li v zájmu spolku hodném právní ochrany neplatnost rozhodnutí nevyslovit, případně pokud by tím bylo podstatně zasaženo do práva třetí osoby nabytého v dobré víře. Citované ustanovení tak podle mého názoru již nyní vyvolává pocit právní nejistoty, neboť posouzení, zda porušení mělo či nemělo závažné právní následky, a zda existuje zájem spolku hodný právní ochrany, což jsou na jedno soudní řízení najednou dvě neznámé, a bude tedy záviset především na přesvědčivosti argumentace stran sporu a následně na názoru příslušného soudu. Závěrem Přiznám se, že právní úprava obsažená v NOZ mne od jejího důkladného nastudování odrazovala primárně svým rozsahem, nicméně i při samotném jejím pročítání se pak jen těžko bráním dojmu, že postrádá určitou základní přehlednost, přesné a rezolutivní právní vyjadřování a absenci pleonasmů, redundancí. Např. i v případě shora citovaného ustanovení § 580 NOZ považuji za nadbytečný dovětek „pokud to smysl a účel zákona vyžaduje“. Zajímalo by mne, kdy smysl a účel konkrétního zákona nevyžaduje (nejedná-li se o vadnou normu), aby právní jednání takovému zákonu neodporovala. Co se týče právní úpravy spolků, hned po přečtení jeho definice se mi na mysli vynořil starý citát. Francisco Goya kdysi pronesl, že „Zločinci se mohou spolčit, ne však spřátelit.“ Přestože s tímto citátem nesouhlasím, zajímalo by mne, proč nemůžeme setrvat na dosavadním právním pojmosloví, a nadále zakládat občanská sdružení či obecně prospěšné společnosti, a sdružovat se v nich, ale spolky, podle jejichž legální definice máme právo se v nich spolčovat, když tento pojem mi z dob studií utkvěl v paměti především v souvislosti se souslovím „zločinné spolčení“, jak jej definoval trestní zákon (nyní již neplatný zákon č. 140/1961 Sb.). Bez ohledu na mé osobní pocity z NOZ a jím používaných pojmů nezbývá na tomto místě než konstatovat a zároveň upozornit, že v případě, že s ohledem na právní úpravu spolků již nyní víte, že stav, kdy se na OS bude po 1.1.2014 nahlížet jako na spolek, je ve Vašem případě nevyhovující, je změna právní formy OS na OPS možná jen do 31.12.2013.

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

7


Novela OZ – maximální doba splatnosti

c.k.

26

Připravovaná novela obchodního zákoníku upravující dobu splatnosti byla vyhlášena ve sbírce zákonů – účinnost od 1.7.2013 Milí čtenáři, v únorovém a březnovém čísle pepíčka jsme Vám přinášeli informace o připravované novele obchodního zákoníku, která měla vázat na směrnici 2011/7/ EU, o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích. Tato směrnice zavádí jako novinku maximální dobu splatnosti pohledávek – mezi podniky standardně 30 dnů, při dodávkách orgánům státní moci standardně maximálně 60 dnů. Dle této směrnice měly členské státy postupovat od 16. 3. 2013. Na tuto eurounijní úpravu boje s opožděnými platbami reagovala připravovaná novela obchodního zákoníku od 1. 3. 2013, její schvalování se ale neustále odkládalo – ač nedošlo k žádným faktickým změnám, vyjma účinnosti. Proto bylo datum účinnosti změněno z 1. 3. 2013 na první den po vyhlášení ve sbírce předpisů. Novela byla vyhlášena ve sbírce zákonů dne 28. 6. 2013 v částce 76 pod číslem 179/2013 Sb., tj. s účinností od 1.7.2013. Obsah novely (podrobně viz dále):  automatická třicetidenní doba splatnosti s výzvou i bez výzvy a bez úpravy ve smlouvě,  v případě veřejnoprávních korporací smluvní doba splatnosti maximálně šedesátidenní,  změna nařízení vlády upravujícího výši úroků z prodlení (místo dnešní REPO + 7 % zvýšení na REPO + 8 %), stanovení min. nákladů řízení Věřitelé by měli mít také možnost vymáhat po dlužníkovi částku, která představuje náklady na vymožení pohledávky v paušální výši. Zároveň je stanovena i maximální doba trvání přejímky zboží či služeb, která by neměla v členských státech Evropské unie překročit lhůtu 30 dnů. Překročit třicetidenní dobu by mělo být možné například v případě zvlášť složitých smluv, pokud je to výslovně dohodnuto ve smlouvě nebo v zadávací dokumentaci a pokud to není ve vztahu k věřiteli nespravedlivé. Znění novely v obchodním zákoníku: 3. V § 340 se doplňují odstavce 3 až 6, které znějí: „(3) Cenu za dodávku zboží nebo poskytnutí služeb ve vztazích podle § 261 odst. 1 nebo závazku dodat zboží nebo poskytnout službu za úplatu dlužníkovi je dlužník povinen zaplatit do 30 dnů a) ode dne, kdy mu byla doručena faktura nebo jiná výzva podobné povahy, b) i bez výzvy k plnění 1. ode dne doručení zboží nebo poskytnutí služby, není-li možné určit den doručení faktury nebo jiné výzvy podobné povahy, nebo bude-li mu doručena faktura nebo jiná výzva podobné povahy dříve, než zboží nebo služba, 2. ode dne převzetí, bylo-li ujednáno převzetí zboží nebo služby, popřípadě ověření, zda byl závazek řádně splněn, a jestliže mu bude doručena faktura nebo jiná výzva podobné povahy před převzetím nebo ověřením zboží nebo služby. (4) Smluvní strany si mohou sjednat dobu splatnosti delší než 60 dnů jen tehdy, pokud to není vůči věřiteli hrubě nespravedlivé.

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

7



c.k.

27

(5) Je-li ujednáno převzetí zboží nebo služby, popřípadě ověření, zda bylo řádně splněno, nesmí být sjednaná doba takového převzetí nebo ověření delší než 30 dnů. Ujednat dobu převzetí nebo ověření delší než 30 dnů lze jen tehdy, není-li to vůči věřiteli hrubě nespravedlivé. (6) Je-li dlužníkem veřejný zadavatel, dobu splatnosti delší než 30 dní lze ujednat jen tehdy, pokud je to odůvodněno povahou závazku a doba splatnosti nepřesahuje 60 dnů, přičemž den doručení faktury nebo jiné výzvy obdobné povahy nesmí být předmětem smluvního ujednání; ustanovení odstavce 4 se nepoužije. Ustanovení věty první se použije i na vztahy mezi věřitelem a subdodavatelem, plní-li věřitel závazek veřejnému zadavateli prostřednictvím subdodavatele.“. 4. Za § 340 se vkládá nový § 340a, který zní: „§ 340a Ustanovením § 340 není dotčeno právo smluvních stran ujednat si plnění ve formě splátek.“. 5. Za § 343 se vkládají nové § 343a a 343b, které včetně poznámky pod čarou č. 22 znějí: „§ 343a Dohoda o době plnění odchylující se od § 340 odst. 4 až 6 a dohoda o výši úroku z prodlení, je-li vůči věřiteli hrubě nespravedlivá, je neplatná. Dovolat se její neplatnosti může i právnická osoba založená s cílem hájit zájmy podnikatelů22). § 343b (1) Platí, že dohoda vylučující úrok z prodlení je hrubě nespravedlivá. (2) Má se za to, že dohoda, která vylučuje náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky, je hrubě nespravedlivá. 22) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. února 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích.“. 6. V § 369 se na konci odstavce 1 doplňuje věta „Věřitel má vedle úroků z prodlení nárok na úhradu minimální výše nákladů spojených s uplatněním své pohledávky v rozsahu a za podmínek stanovených nařízením vlády.“. 7. § 369a se včetně poznámky pod čarou č. 18 zrušuje. Čl. II Přechodné ustanovení Došlo-li k prodlení s plněním závazku přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, posoudí se účinky tohoto prodlení podle dosavadních právních předpisů.

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

7



c.k.

28

180/2013 Sb. NAŘÍZENÍ VLÁDY ze dne 26. června 2013, kterým se mění nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů Vláda nařizuje k provedení § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb., a podle § 369 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění zákona č. 370/2000 Sb. a zákona č. 179/2013 Sb.: Čl. I Nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb. a nařízení vlády č. 33/2010 Sb., se mění takto: 1. Na konci nadpisu nařízení vlády se doplňují slova „a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky“. 2. V úvodní větě nařízení vlády se za slovo „Vláda“ vkládá slovo „nařizuje“ a slovo „nařizuje“ se nahrazuje slovy „a podle § 369 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění zákona č. 370/2000 Sb. a zákona č. 179/2013 Sb.“. 3. V § 1 se slovo „sedm“ nahrazuje slovem „osm“. 4. Za § 2 se vkládá nový § 2a, který zní: „§ 2a Jde-li o závazkový vztah mezi podnikateli nebo je-li obsahem vzájemného závazku mezi podnikatelem a veřejným zadavatelem dodat zboží nebo poskytnout službu za úplatu veřejnému zadavateli, činí minimální výše nákladů spojených s uplatněním každé pohledávky 1 200 Kč.“. Čl. II Přechodná ustanovení 1. Výše úroku z prodlení, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení, se řídí dosavadními právními předpisy. 2. Minimální výše nákladů spojených s uplatněním pohledávky podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění tohoto nařízení, náleží věřiteli v případě, že k prodlení s plněním závazku došlo po dni nabytí účinnosti tohoto nařízení. Čl. III Účinnost Toto nařízení nabývá účinnosti prvním dnem prvního kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení. Pozn. c.k.:

Taktéž od 1.7.2013

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

8

Zaměstnavatel a zaměstnanci

Změny v zákoníku práce od 1.8.2013

Démonia.cz

43

Změny v zákoníku práce od 1. srpna 2013 Zákonem 155/2013 Sb. se mění zákon 262/2006 Sb., zákoník práce v oblasti opakovaného sjednávání pracovní doby na dobu určitou. Nové znění § 39 ZP bude od 1. srpna 2013 toto: § 39 Pracovní poměr na dobu určitou (1) Pracovní poměr trvá po dobu neurčitou, nebyla-li výslovně sjednána doba jeho trvání. (2) Doba trvání pracovního poměru na dobu určitou mezi týmiž smluvními stranami nesmí přesáhnout 3 roky a ode dne vzniku prvního pracovního poměru na dobu určitou může být opakována nejvýše dvakrát. Za opakování pracovního poměru na dobu určitou se považuje rovněž i jeho prodloužení. Jestliže od skončení předchozího pracovního poměru na dobu určitou uplynula doba 3 let, k předchozímu pracovnímu poměru na dobu určitou mezi týmiž smluvními stranami se nepřihlíží. 3) Ustanovením odstavce 2 není dotčen postup podle zvláštních právních předpisů, kdy se předpokládá, že pracovní poměr může trvat jen po určitou dobu. (4) Jsou-li u zaměstnavatele dány vážné provozní důvody nebo důvody spočívající ve zvláštní povaze práce, na jejichž základě nelze na zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby zaměstnanci, který má tuto práci vykonávat, navrhl založení pracovního poměru na dobu neurčitou, nepostupuje se podle odstavce 2 za podmínky, že jiný postup bude těmto důvodům přiměřený a písemná dohoda zaměstnavatele s odborovou organizací upraví a. bližší vymezení těchto důvodů, b. pravidla jiného postupu zaměstnavatele při sjednávání a opakování pracovního poměru na dobu určitou, c. okruh zaměstnanců zaměstnavatele, kterých se bude jiný postup týkat, d. dobu, na kterou se tato dohoda uzavírá. Písemnou dohodu s odborovou organizací je možné nahradit vnitřním předpisem jen v případě, že u zaměstnavatele nepůsobí odborová organizace; vnitřní předpis musí obsahovat náležitosti uvedené ve větě první. (4) (5) Sjedná-li zaměstnavatel se zaměstnancem trvání pracovního poměru na dobu určitou v rozporu s odstavcem 2 s odstavci 2 až 4, a oznámil-li zaměstnanec před uplynutím sjednané doby písemně zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, platí, že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou. Návrh na určení, zda byly splněny podmínky uvedené v odstavci 2 v odstavci 2 až 4, mohou zaměstnavatel i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději do 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit uplynutím sjednané doby. (5) (6) Ustanovení odstavce 2 se nevztahují na pracovní smlouvu zakládající pracovní poměr na dobu určitou sjednanou mezi agenturou práce18) a zaměstnancem za účelem výkonu práce u jiného zaměstnavatele (§ 307a, 308 a 309). Z této změny vyplývá, že se zaměstnavatel může písemně dohodnout s odborovou organizací, že nebude muset v některých případech respektovat pravidlo „třikrát a dost“ a ani pravidlo „maximálně na dobu 3 let“. Pouze pokud u zaměstnavatele nepůsobí odborová organizace, může tak učinit vydáním vnitřního předpisu, který musí obsahovat stejná ujednání, která jsou uvedena v § 39 odst. 4 písmenech a) až d). VZOR, jak by mohl vnitřní předpis vypadat, je uveden v příloze. U zaměstnavatele, kde působí odborová organizace, by se nahradil písemnou dohodou s odborovou organizací. Pochopitelně, že v dohodě s odbory nebo ve vnitřním předpisu zaměstnavatele lze vymezit jak zvláštní povahu práce, tak vážné provozní důvody, pokud u zaměstnavatele jsou. Vymezení zvláštní povahy práce by nemělo činit vážné problémy, protože se bude jednat zejména o sezónní práce v zemědělství, ve stavebnictví, při zalesňování pozemků, při úpravě zeleně v obcích, při obsluze vytápění kotelen, průvodcovství na hradech a zámcích nebo sezónní provoz restaurací, koupališť apod.

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

8


Změny v zákoníku práce od 1.8.2013

Démonia.cz

44

U vážných provozních důvodů je jejich vymezení složitější. V současné době je diskutována otázka, zda vážnými provozními důvody může být i zástup nepřítomného zaměstnance v době pracovní neschopnosti nebo v době mateřské a rodičovské dovolené. Podle našeho názoru je tento postup možno uplatnit zejména s ohledem na to, že zastupující zaměstnanec má znalosti problematiky firmy (např. v ní pracoval již dříve a nyní je ve starobním důchodu a „zaskakuje“ za pracovní neschopnosti, dovolenou nebo mateřskou a rodičovskou dovolenou). Tohoto zaměstnance nebude třeba zaškolovat, jako zaměstnance, kterého bychom přijali po vyčerpání „pravidla třikrát a dost“. Stejně tak zástupy za zaměstnance na klíčových pozicích ve firmě, kde by hrozilo vyzrazení obchodního tajemství apod. by měly být považovány za výjimku z pravidla „3x a dost“. Co se týče nedostatku zakázek ze strany odběratelů, či problémů s finančními prostředky v době ekonomické krize, zde by podle našeho názoru záleželo na tom, zda bude zaměstnavatel schopen prokázat skutečný pokles zakázek oproti předchozím obdobím nebo vazbu svého podnikání na poskytnutí finančních prostředků ve formě dotací, příspěvků apod. Další změna byla provedena v § 90 odst. 1 ZP, kde se mění text takto: „Zaměstnavatel je povinen rozvrhnout pracovní dobu tak, aby zaměstnanec měl mezi koncem jedné směny a začátkem následující směny nepřetržitý odpočinek po dobu alespoň 11 hodin, zaměstnanec mladší 18 let po dobu alespoň 12 hodin“. Tato změna zkracuje dobu odpočinku z 12 na 11 hodin a reaguje tak na „nesmyslnost“ současné právní úpravy, protože zaměstnanec, který měl 12-ti hodinovou směnu v níž mu byly poskytnuty jedna nebo dvě třicetiminutové přestávky v práci, nikdy nemohl mít odpočinek mezi koncem jedné směny a začátkem následující změny v délce 12 hodin. Odpočinek mohl být v těchto případech maximálně 11,30 hod. (v případě jedné přestávky) nebo 11 hodin při dvou přestávkách. Dvanáctihodinový odpočinek byl zajištěn pouze u zaměstnanců, jejichž práce nemohou být přerušeny a tato doba se započítávala do pracovní doby (např. obsluha velína v čistírně odpadních vod apod.). Účinnost této změny ZP je od prvního dne druhého kalendářního měsíce po vyhlášení ve Sbírce zákonů, tj. od 1. srpna 2013.

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

8



Účetní-portál.cz

45

Zaměstnávání cizinců a občanů EU Ing. Růžena Klímová Poznámka c.k.:

Zaměstnávání cizinců je v České republice stále častější jev, přesto je okolo této problematiky stále spousta dotazů a nejasností. V tomto článku se budeme zabývat problémy spojenými s pojištěním cizinců a občanů EU a dalšími otázkami, které souvisejí s výdělečnou činnosti těchto osob.

1. Pracovněprávní vztahy Pracovněprávní vztahy mezi tuzemskými zaměstnavateli a cizinci pracujícími na území České republiky (jakož i mezi cizozemskými zaměstnavateli na území ČR a českými zaměstnanci) se řídí zákoníkem práce, pokud právní předpisy o mezinárodním právu soukromém (zákon č. 97/1963 Sb., o právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů) nestanoví jinak. Právní předpisy o mezinárodním právu soukromém stanoví jinak (a použije se tedy práva, které určují), jestliže: 1. účastníci si zvolili cizí právo; 2. zaměstnanec cizozemského zaměstnavatele vykonávající práci v ČR má bydliště v jiném státě (použije se právo státu, ve kterém má sídlo cizozemský zaměstnavatel); 3. zaměstnanec vykonává práci jako člen posádky dopravního prostředku zahraničního dopravního podniku. Podle ustanovení § 16 zákona č. 97/1963 Sb. se poměry z pracovní smlouvy řídí, pokud se účastníci nedohodnou na něčem jiném, právem místa, kde pracovník vykonává práci. Koná-li však pracovník práci v jednom státě na základě pracovního poměru s organizací, která má sídlo v jiném státě, je rozhodné právo sídla organizace (zaměstnavatele), ledaže by šlo o osobu, která má bydliště ve státě, kde se práce vykonávala. Jde-li o pracovní poměry zaměstnanců dopravních podniků (předmětem činnosti je provozování dopravy), řídí se u dopravy železniční a silniční právem sídla podniku, u dopravy říční a letecké právem místa registrace a u dopravy námořní právem státu vlajky, pod jehož vlajkou se doprava provozuje. Z výše uvedeného vyplývají praktické závěry: a) Pracovní poměr zaměstnance s bydlištěm na území ČR a zaměstnavatelem se sídlem v ČR se řídí českým zákoníkem práce, a to i kdyby místo výkonu práce bylo v cizině. b) Pracovní poměr zaměstnance, který má bydliště (domicil) na území jiného státu než v ČR a zaměstnavatele se sídlem v ČR, přičemž práce je konána na území ČR, se řídí českým právem, pokud si nezvolí (dohodnou se) právo jiného státu. c) Pracovní poměr zaměstnance, který má bydliště na území jiného státu než v ČR a zaměstnavatele se sídlem v ČR, přičemž práce je konána na území státu bydliště zaměstnance, se řídí právem státu výkonu práce (neumožňuje-li tento stát volbu jiného práva). d) Pracovní poměr zaměstnance, který má bydliště na území jiného státu než v ČR a zaměstnavatele se sídlem v ČR, přičemž práce je vykonávána na území třetího státu, se řídí českým právem. e) Pracovní poměr zaměstnance, který má bydliště na území ČR a cizozemského zaměstnavatele, je-li práce vykonávána na území ČR, se řídí českým právem. f) Pracovní poměr zaměstnance, který má bydliště na území ČR a cizozemského zaměstnavatele, jestliže je práce vykonávána ve státě sídla zaměstnavatele, se řídí právem tohoto státu (jde současně o právo místa výkonu práce – možnost volby práva by musel připouštět právní řád tohoto cizího státu).

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

8




46

g) Pracovní poměr zaměstnance, který má bydliště za území ČR a cizozemského zaměstnavatele, je-li práce konána na území třetího státu, se rovněž řídí právem sídla zaměstnavatele. (Případnou volbu práva může právní řád takového státu umožňovat. Je však ještě nutné posoudit právní úpravu platnou ve státě, v němž je práce konána.) h) Pracovní poměr zaměstnance s místem bydliště v cizině a zahraničním zaměstnavatelem, jestliže je práce konána v ČR (vyslaný zaměstnanec do ČR) se řídí právem sídla tohoto zaměstnavatele (eventuální volbu práva by musel umožnit právní řád tohoto státu). Jde-li ale o zaměstnance vyslané k výkonu práce v ČR z jiného členského státu EU, vztahuje se na něj částečně česká pracovněprávní úprava v rozsahu stanoveném v ustanovení § 319 zákoníku práce. i) Pracovní poměry zaměstnanců v dopravě se výlučně řídí ustanovením § 16 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb. bez možnosti volby práva. (To se vztahuje na české provozovatele dopravy, pokud by zaměstnávali cizince, jakož i na zahraniční zaměstnavatele působící na území ČR). To, co se vztahuje na pracovní poměr, se vztahuje i na dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr. Pracovní poměr cizince nebo fyzické osoby bez státní příslušnosti končí (pokud ke skončení nedošlo již jiným způsobem): a) dnem, kterým má skončit jejich pobyt na území ČR podle vykonatelného rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu, b) dnem, kterým nabyl právní moci rozsudek ukládající těmto osobám trest vyhoštění z území ČR, c) uplynutím doby, na kterou bylo vydáno povolení k zaměstnání. 2. Výplata odměny za práci v cizí měně Je-li zvoleno právo cizí, pak odměna může být vyplácena v jakékoliv měně. Jedná-li se o odměňování podle českého práva, pak se mzda vyplácí v českých korunách. Zaměstnancům s místem výkonu práce podle pracovní smlouvy v zahraničí lze s jejich souhlasem poskytovat mzdu nebo její část v dohodnuté cizí měně, pokud je k této měně vyhlašován ČNB kurz. Mzda však musí být sjednána nebo stanovena v české měně. Pro splatnost a výplatu mzdy platí ustanovení §§ 141, 142 a 143 ZP. Tato pravidla platí i pro odměnu z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, pokud se zaměstnavatel a zaměstnanec nedohodnou o splatnosti a výplatě jinak (viz ustanovení § 144 ZP). Pro účely odměny z dohod o pracích mimo pracovní poměr tak může být sjednána výplata i v jiné než české měně. Zaměstnavatel podle českého práva nemá povinnost poukazovat mzdu či plat zaměstnance na bankovní účet v cizině. Čeští zaměstnavatelé nejsou povinni a ani oprávněni provádět srážky ze mzdy podle právních úkonů a exekučních soudních či správních rozhodnutí učiněných podle právních předpisů cizích států. Nelze tedy provádět srážky ze mzdy do zahraničí, tedy ani do zemí EU, s čímž se lze v praxi setkat (např. soudní exekutor rozhodne, aby srážka byla prováděna na Slovensko). Takové rozhodnutí je nutné odmítnout a je třeba trvat na úhradě srážky v Kč a výhradně jen na účet v ČR. 3. Pojistné Pokud zaměstnavatel hodlá zaměstnat osobu, která nemá na území ČR trvalý pobyt, musí si s ohledem na jiný postup v oblasti pojištění uvědomit, že za určitých okolností musí uplatňovat u osob, které mají trvalý pobyt v zemích EU a EHP, jiný princip pojištění než u ostatních zaměstnanců-cizinců. 3.1 Zásady pojištění v zemích EU Jestliže osoby migrují za prací po státech EU, je nutné vědět, v kterém státě budou pojištěny. Účast migrujícího pracovníka na nemocenském, důchodovém a zdravotním pojištění se řídí právními

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

8




47

předpisy o sociálním zabezpečení toho členského státu, které byly určeny jako příslušné v souladu s nařízením Evropského parlamentu. Podle příslušných právních předpisů se odvádí pojistné a v souladu s nimi jsou vypláceny dávky. Ve vztahu k zemím Evropské unie se od 1. 5. 2010 aplikují pravidla upravená v nových koordinačních nařízeních č. 883/2004 a č. 987/2009, tj.: 

nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení,



nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení.

Ve vztahu k Norsku, Lichtenštejnsku, Islandu, Švýcarsku a na občany třetích zemí, migrující v rámci EU/EHP a Švýcarska, se i nadále po 1. 5. 2010 vztahují původní koordinační nařízení, tj.: 

nařízení Rady (EHS) č. 1408/71, o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství,



nařízení Rady (EHS) č. 574/72, stanovující postup provádění Nařízení Rady (EHS) 1408/71,



nařízení Rady (EHS) č. 859/2003, kterým se rozšiřuje používání ustanovení Nařízení 1408/71 a 574/72 na občany třetích zemí.

Jedním ze základních principů EU je právo občanů na volný pohyb. Pro oblast sociálního zabezpečení z toho vyplývá povinnost členských států zacházet s migrujícími občany EU stejně jako s vlastními státními příslušníky tak, aby nebyla omezena jejich možnost pracovat v jednotlivých členských zemích. V oblasti sociálního zabezpečení nedochází k harmonizaci národních sociálních systémů členských států, ale pouze k jejich koordinaci. Důvodem je různorodost sociálních systémů těchto zemí, které jsou založeny na odlišných principech a mají i různá institucionální uspořádání. Koordinace ponechává národní předpisy beze změn, to znamená, že rozdíly mezi národními systémy zůstávají. Koordinace nahrazuje pouze ta národní pravidla, která jsou pro migrující občany nevýhodná a pro tyto případy vytváří EU pravidla vlastní - koordinační. Koordinace sociálního zabezpečení je založena na čtyřech základních principech, které pro migrující pracovníky znamenají následující: 

Podle principu rovného zacházení podléhají migrující osoby na území členských států stejným povinnostem a užívají stejných výhod jako státní příslušníci dotyčného státu.



Na základě principu aplikace právního řádu jediného státu by nemělo dojít k situaci, že by migrující osoba podléhala právním předpisům více států nebo naopak nebyla pojištěna vůbec. Obecně platí, že se uplatňuje legislativa země, kde zaměstnaná osoba pracuje nebo osoba samostatně výdělečně činná vykonává výdělečnou činnost.



Princip sčítání dob pojištění se využívá v případech, kdy člověk stráví část svého pracovního života v jednom a část v jiném členském státě a přitom nesplní předepsanou dobu pro nárok na dávku v některém z nich. Koordinační nařízení zakotvují ustanovení, která umožňují pro získání nároku na dávky tam, kde to připadá v úvahu, přihlédnout i k dobám pojištění získaným v jiných členských státech.



Princip zachování nabytých práv zajišťuje migrujícím osobám výplatu dávek nejenom ve státě, kde získal na dávky nárok, ale do kteréhokoli jiného členského státu.

Shrňme, jaké hlavní změny nová koordinační nařízení přinášejí:

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

8




48



Na zaměstnance a na OSVČ se vztahují předpisy toho členského státu, v němž je konána činnost (čl. 11 až 16). Z této zásady platí výjimky zejména při vyslání zaměstnance do jiného státu a při výkonu činností ve dvou nebo více členských státech.



Je-li zaměstnanec vyslán zaměstnavatelem do jiného členského státu, aby zde konal práci jménem svého zaměstnavatele, podléhá nadále právním předpisům prvního členského státu, nepřesahuje-li předpokládaná doba vyslání 24 měsíců a není-li zaměstnanec vyslán za účelem nahrazení jiného zaměstnance. Vyslat lze zaměstnance, pokud alespoň po dobu jednoho měsíce vykonával práci pro vysílající subjekt (a byl příslušný k pojištění státu, ve kterém sídlí vysílající subjekt).



Podle čl. 13 odst. 1 se na osobu, která jako zaměstnanec obvykle pracuje ve dvou nebo více členských státech, vztahují právní předpisy členského státu, na jehož území má bydliště, vykonává-li podstatnou část své činnosti v tomto státě nebo je-li zaměstnáván různými zaměstnavateli, jejichž sídla nebo místa podnikání jsou v různých členských státech. Na osobu, která jako zaměstnanec obvykle pracuje ve dvou nebo více členských státech, se však vztahují právní předpisy členského státu, na jehož území se nachází sídlo nebo místo podnikání zaměstnavatele, který tuto osobu zaměstnává, nevykonává-li tato osoba podstatnou část své činnosti v členském státě, na jehož území má své bydliště.



Podstatnou částí zaměstnání se rozumí to, že je v členském státě vykonávána kvantitativně podstatná část všech činností zaměstnané osoby, přičemž se zohledňují jako orientační kritéria pracovní doba nebo odměna. Podmínka podstatné části činnosti se považuje za splněnou tehdy, jedná-li se alespoň o 25% z hlediska: o

pracovní doby nebo mzdy zaměstnance,

o

obratu, pracovní doby, množství poskytovaných služeb a příjmu u OSVČ, přičemž je brán i očekávaný vývoj v příštích 12 měsících.

o

Pokud OSVČ vyvíjí svoji činnost ve dvou státech a ani v jednom z nich nebydlí, je v tomto případě určující centrum činnosti. Při souběhu zaměstnání se SVČ podléhá osoba předpisům státu, ve kterém vykonává zaměstnání. V případě výkonu výdělečné činnosti ve dvou státech pro zaměstnavatele ze třetího státu je příslušný stát bydliště.

3.2 Vyslaný zaměstnanec Vyslaný zaměstnanec nepodléhá po vymezenou dobu právním předpisům o sociálním – zabezpečení státu, kde pracuje, a je i nadále kryt právními předpisy o sociálním zabezpečení státu, odkud byl vyslán. Osoba prokazuje takovou skutečnost (že se na ni vztahují právní předpisy o sociálním zabezpečení vysílajícího státu) formulářem E 101/A1 – Potvrzení o příslušnosti k právním předpisům. Určení příslušnosti k právním předpisům je základem pro provádění evropských nařízení, jejichž jedním ze základních principů evropského práva je princip jednoho pojištění. Znamená to tedy, že by v jednom okamžiku neměl nikdo podléhat pojistné povinnosti ve dvou zemích zároveň. Na základě těchto pravidel lze určit, kdo je a kdo není českým pojištěncem. Toto pravidlo dále znamená, že pokud je určena příslušnost k právním předpisům jedné země, vztahují se na tohoto pracovníka předpisy týkající se všech systémů sociálního zabezpečení dané země a není tedy možné, aby byla osoba například zdravotně pojištěna v jednom státě a důchodově a nemocensky v jiném státě. Vždy bude podléhat všem systémům sociálního zabezpečení určené země. Potvrzení o příslušnosti k českým právním předpisům pro vyslané zaměstnance (doklad E 101/A1) vydává na základě žádosti zaměstnavatele a zaměstnance Česká správa sociálního zabezpečení prostřednictvím okresních správ sociálního zabezpečení. Žádost o vydání dokladu A1 lze získat na www.cssz.cz.

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

8




49

Za vyslaného pracovníka je považován vyslaný zaměstnanec a osoba samostatně výdělečně činná, která dočasně pracuje na určitém úkolu v zemi EU, přičemž těžiště její činnosti nadále zůstává v ČR. Státní příslušnost těchto osob není rozhodující. Příklad Český zaměstnavatel vyšle svého zaměstnance – rakouského státního příslušníka do Itálie na dobu 14 měsíců. Zaměstnavatel společně se zaměstnancem požádá o vystavení dokladu E101/A1 OSSZ. Po celou dobu vyslání bude rakouský státní příslušník podléhat českým právním předpisům v oblasti pojistného. Jak bylo výše uvedeno, doba vyslání až na některé výjimky nesmí překročit 24 měsíců po sobě jdoucích. Mezi takové výjimky patří například vyslaní státní úředníci nebo osoby za takové považované (diplomaté), osoby zaměstnané na diplomatických misích a konzulárních úřadech, které jsou státními příslušníky vysílajícího státu. Pokud je doba vyslání již na svém počátku delší než 24 měsíců, podléhá vyslaný zaměstnanec od počátku vyslání předpisům země příslušné podle místa výkonu práce. Příklad Český zaměstnavatel vyšle zaměstnance do Rakouska na dobu 3 let. Od počátku vyslání podléhá tento zaměstnanec rakouským právním předpisům. Dále platí, že po celou dobu vyslání (vyslání není delší než 24 měsíců) musí být mezi vyslaným zaměstnancem a zaměstnavatelem tzv. organická vazba, která je definována takto: 

vyslaný zaměstnanec provádí práci pro vysílající podnik,



zaměstnanec musí být odměňován vysílajícím podnikem,



pravomoc ukončit s vyslaným zaměstnancem pracovněprávní vztah má pouze subjekt, který ho vyslal,



odpovědnost za práci vyslaného zaměstnance nese vysílající organizace,



nesmí být současně uzavřen pracovní poměr s organizací, do které je zaměstnanec vyslán.

Jak výše uvedeno, musí mít vyslaný zaměstnanec tiskopis E 101/A1, aby ve státě EU, do kterého byl vyslán, prokázal, že nemá být pojištěn ve státě, v němž vykonává práci. Většina členských států EU vyžaduje kromě dokladu E 101/A1 též doklad E 106, který slouží k prokázání nároku na zdravotní péči pracovníků (zaměstnanců i OSVČ) na účet české zdravotní pojišťovny. Tímto tiskopisem se potvrzuje i nárok jejich nezaopatřených rodinných příslušníků, pokud bydlí s pracovníkem v zemi jeho bydliště. Znamená to, že po vystavení dokladu E 101/A1, který zajišťuje pro zaměstnance jeho zaměstnavatel, musí sám zaměstnanec požádat příslušnou zdravotní pojišťovnu o vystavení dokladu E 106. Má-li vyslaný zaměstnanec nezaopatřené rodinné příslušníky, kteří ho následují do země vyslání, jsou obvykle uváděni na rubové straně dokladu E 106, neboť i jim bude v zemi vyslání poskytován stejný rozsah péče jako vyslanému zaměstnanci. Jsou-li nezaopatření rodinní příslušníci pojištěnci jiné zdravotní pojišťovny než nositel pojištění, je nutné kontaktovat příslušné zdravotní pojišťovny. Osoby považované za rodinné příslušníky se určují podle předpisů státu bydliště. Pokud tyto předpisy neobsahují definici rodinného příslušníka, vychází se z definice uvedené v článku 1 nařízení Rady č. 883/2004. V ČR se za rodinného příslušníka považuje manželka, nezaopatřené dítě a registrovaný partner. Osoba je považována za nezaopatřenou v případě, kdy sama nevykonává výdělečnou činnost, nepobírá důchod, nepobírá peněžité dávky nemocenského pojištění, nepobírá podporu v nezaměstnanosti. Právní normou při posuzování nezaopatřenosti v ČR je zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů. 3.3 Zaměstnávání cizinců

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

8




50

Cizinec (tj. osoba, která není občanem EU a EHS), který nemá trvalý pobyt na území ČR a pracuje v ČR pro zaměstnavatele se sídlem na území ČR, je pojištěn za stejných podmínek jako osoba s trvalým pobytem na území ČR. Znamená to, že z hlediska pojistného podléhá českým právním předpisům. Stejně tak tomu je i v případě, kdy je zaměstnanec občanem EU a pracuje pouze pro zaměstnavatele v ČR. Jedná-li se však o zaměstnávání cizince ze země, s níž ČR uzavřela bilaterální smlouva o sociálním zabezpečení, a cizinec je povinně v této zemi pojištěn (je tedy do ČR vyslán), pak po předložení příslušných dokladů o příslušnosti k právním předpisům podléhá těmto předpisům (není v ČR pojištěn) a pojistné se odvádí do země vyslání podle tamních předpisů. 3.4 Zaměstnávání občanů EU s dokladem E 101/A1 Nemá-li občan EU a EHS podléhat českým předpisům, je povinen českému zaměstnavateli předložit tiskopis E 101/A1, kterým prokáže, že je pojištěn v jiném státě EU. Český zaměstnavatel musí plnit povinnosti v sociálním a zdravotním pojištění podle předpisů toho státu, v němž je občan EU pojištěn (kde má příslušnost k právním předpisům v oblasti pojistného na sociální a zdravotní pojištění). Režim odvodu pojistného na zdravotní pojištění a sociální zabezpečení (nebo obecněji odvodu povinných dávek do sociálního systému) není shodný s režimem odvodu daní. U pojistného na zdravotní pojištění je definice pojmu zaměstnanec a zaměstnavatel vázána na příjem podle § 6 zákona o daních z příjmů. V mezinárodním režimu (zejména ve vztahu k EU) mohou nastat dvě situace odlišné od daní, a to bez ohledu na režim platby daní z pohledu daňové rezidence nebo z pohledu zamezení dvojího zdanění: 

daně se platí v ČR, ale příslušnost k placení pojistného je v jiném státě EU (občan EU vykonává práci v ČR a má doklad E101/A1 z jiného státu EU),  daně se platí v jiném státě EU, ale příslušnost k placení pojistného je v ČR (vyslání zaměstnance z ČR s dokladem E101/A1 do zemí EU). Konkrétní řešení je závislé především na uplatnění příslušnosti k právním předpisům. Příklad Český zaměstnavatel bude zaměstnávat Slováka, který současně vykonává zaměstnání na Slovensku a má vystaven formulář E 101/A1. Český zaměstnavatel musí vstoupit v jednání se slovenskou zdravotní pojišťovnou, u které je tento zaměstnanec pojištěn. Pro tyto účely bylo dohodnuto, že kontaktní pobočkou je Všeobecná zdravotná poisťovňa v Bratislavě. U této pobočky se český zaměstnavatel přihlásí k placení pojistného a dále bude vůči této pojišťovně plnit všechny zákonné povinnosti vyplývající ze slovenské legislativy v oblasti zdravotního pojištění. Obdobně tomu bude i s odvodem sociálního pojištění, které se bude odvádět Slovenské správě sociálního zabezpečení. Též musí plnit i další povinností (zasílání přehledů o platbě pojistného atd.) 3.5 Zaměstnávání občanů EU bez dokladu E101/A1 Jiná situace nastane, pokud občan ze zemí EU bude zaměstnán pouze v ČR. Pak bude podléhat českým právním předpisům a bude nutné přihlásit jej k účasti na nemocenském pojištění příslušné okresní správě sociálního zabezpečení a též do zdravotní pojišťovny, kterou si sám vybere. Z hlediska nároků na poskytování zdravotní péče mají na základě nařízení Rady takové osoby nárok na plnou zdravotní péči v ČR i v zemi bydliště včetně jejich nezaopatřených rodinných příslušníků. To se týká i OSVČ a jejich rodinných příslušníků, pokud OSVČ ze státu EU bude vykonávat výdělečnou činnost v ČR.

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

8



Finanční, účetní a daňový bulletin

51

Určování čerpání dovolené zaměstnavatelem po novele zákoníku práce s účinností od 1.1.2012 Mgr. Zdeněk Schmied Poznámka c.k.:

Milí čtenáři pepíčka, vzhledem k tomu, že nám nastává období dovolených, přinášíme Vám v tomto článku informace, týkající se čerpání dovolené. Dozvíte se, jaké jsou povinnosti zaměstnavatele, kdy zaměstnavatel může určit čerpání a kdy nikoliv. Jaké hrozí zaměstnavateli pokuty za případné nedodržování zákoníku práce. Přejeme Vám příjemné počtení a příjemně strávenou dovolenou

Právní úprava dovolené, zejména úprava určování jejího čerpání, byla novelou provedenou s účinností od 1.1.2012 zákonem č. 365/2011 Sb. zásadním způsobem změněna a došlo k jejímu zjednodušení, což bylo aplikační praxí oceněno. V rámci zásadních věcných změn týkajících se dovolené však poněkud zaniklo, že nový režim jejího čerpání a povinnosti zaměstnavatele s tím související se nyní vztahují na celou výměru dovolené zaměstnance, a nikoli jako předtím jen na její minimální čtyřtýdenní délku. Připomeňme proto v dalším pojednání, jak je to nyní s povinností zaměstnavatele určit zaměstnanci čerpání dovolené v kalendářním roce, v němž právo na tuto dovolenou vzniklo, a jaká jsou pravidla pro převádění nevyčerpané dovolené do následujícího kalendářního roku, popřípadě ještě do dalšího období. Poznámka: Pokud se dále v textu odkazuje na zákonná ustanovení, jde o ustanovení zákoníku práce v platném znění. 1. Základní pravidla pro čerpání dovolené nedotčená novelou zákoníku práce Zákoník práce upravuje čerpání dovolené v § 217 až 220. Přitom již tradičně vychází z předpokladu, že tím, kdo určuje dobu čerpání dovolené, je - s výjimkou 2 zákonem aprobovaných případů (§217 odst. 5 a § 218 odst. 3 viz dále) - právě zaměstnavatel, a to navzdory praxi, v níž se častěji uplatňuje postup, kdy zaměstnanec o poskytnutí dovolené v konkrétním termínu zaměstnavatele požádá a ten nástup dovolené zaměstnanci „schválí nebo neschválí“. Ať už je tomu jakkoli, pouze zaměstnavatel má nejen právo určit, kdy budou zaměstnanci dovolenou čerpat, ale zároveň má i povinnost zajistit, aby dovolenou v souladu s požadavky zákoníku práce řádně a včas vyčerpali. V § 217 odst. 1 je proto stanoveno, že dobu čerpání dovolené je povinen zaměstnavatel určit podle písemného rozvrhu čerpání dovolené vydaného s předchozím souhlasem odborové organizace a rady zaměstnanců tak, aby si zaměstnanec mohl dovolenou vyčerpat zpravidla vcelku, a do konce kalendářního roku, ve kterém mu právo na dovolenou vzniklo, pokud dále zákoník práce nestanoví jinak. Zákonná úprava tedy vyžaduje, aby zaměstnavatel dbal požadavku, že dovolená má být zaměstnanci poskytována pokud možno vcelku, a plnila tak svůj účel zajištění soustředěného dlouhodobějšího odpočinku a současně se minimalizoval počet případů, kdy dochází k převodu nevyčerpané dovolené nebo její části z kalendářního roku, v němž právo na dovolenou vzniklo, do kalendářního roku následujícího. Poskytuje-li se dovolená v několika částech, musí alespoň jedna její část činit nejméně 2 týdny vcelku, pokud se zaměstnanec se zaměstnavatelem nedohodne na jiné délce čerpané dovolené. Při stanovení rozvrhu čerpání dovolené je třeba přihlížet nejen k provozním potřebám zaměstnavatele, ale také k oprávněným zájmům zaměstnance (proto je zákonem stanovena ingerence kolektivních zástupců zaměstnanců formou předchozího souhlasu s písemným rozvrhem čerpání dovolené). O určení čerpání dovolené se zaměstnanec musí včas dozvědět, a proto se zaměstnavateli ukládá povinnost určenou dobu čerpání dovolené písemně oznámit zaměstnanci alespoň 14 dnů předem, pokud se nedohodne se zaměstnancem na kratší době určení. Vedle individuálního určení čerpání dovolené jednotlivým zaměstnancům může zaměstnavatel v dohodě s odborovou organizací podle § 220 určit současně všem zaměstnancům nebo jejich skupinám hromadné čerpání dovolené, jestliže je to nutné z provozních důvodů. Přitom hromadné čerpání dovolené nesmí činit více než 2 týdny a u uměleckých souborů 4 týdny. Není-li zde naléhavá provozní potřeba zaměstnavatele, nelze hromadné čerpání dovolené zaměstnancům stanovit.

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

8




52

Zaměstnavateli je dána také možnost určit zaměstnanci čerpání dovolené, přestože dosud nesplnil podmínky pro vznik práva na dovolenou, avšak jen tehdy, lze-li předpokládat, že zaměstnanec tyto podmínky splní do konce kalendářního roku, popřípadě do skončení pracovního poměru (§217 odst. 2). Jestliže by se tento předpoklad nenaplnil, a zaměstnanci tak na již vyčerpanou dovolenou nebo její část právo dodatečně nevzniklo, je povinen vrátit vyplacenou náhradu mzdy nebo platu za dovolenou nebo její část (§ 222 odst. 5). Zaměstnavatel je rovněž oprávněn takto vyplacenou náhradu zaměstnanci srazit z jeho mzdy nebo platu [§ 147 odst. 1 písm. e)]. Tím se však doba čerpání dovolené dodatečně nepřemění v neplacené pracovní volno zaměstnance (zaměstnanec čerpal určenou dovolenou, byť právo na ni dodatečně nevzniklo nebo toto právo dodatečně ztratil). Na druhé straně je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci náklady, které mu bez jeho zavinění vznikly proto, že zaměstnavatel změnil již dříve určenou dobu čerpání dovolené nebo že zaměstnance z dovolené odvolal (§ 217 odst. 3). Jde například o případ, kdy zaměstnanec poté, kdy mu zaměstnavatel určil termín a dobu čerpání dovolené, objednal a zaplatil zahraniční rekreaci a v případě jejího pozdějšího zrušení musí napři-klad uhradit cestovní kanceláři storno poplatek. Zákoník práce v § 217 odst. 4 stanoví případy, v nichž zaměstnavatel nesmí určit čerpání dovolené, a to na dobu, kdy zaměstnanec: - vykonává vojenské cvičení nebo výjimečné vojenské cvičení, - je uznán dočasně práce neschopným podle zákona o nemocenském pojištění, - nebo zaměstnankyně čerpají rodičovskou dovolenou nebo zaměstnankyně mateřskou dovolenou. Na dobu ostatních překážek v práci na straně zaměstnance (ošetřování dítěte nebo jiného člena domácnosti podle § 191, jiné důležité osobní překážky v práci podle § 199, překážky v práci z důvodu obecného zájmu podle § 200 až 204 a překážka v práci z důvodu zvyšování kvalifikace podle § 205 a 231) zaměstnavatel smí určit čerpání dovolené jen na jeho žádost. S uvedeným omezením zaměstnavatele úzce souvisí i § 219 odst. 1, podle něhož se dovolená přerušuje, jestliže během jejího čerpání zaměstnanec nastoupí vojenské cvičení nebo výjimečné vojenské cvičení v ozbrojených silách, byl-li uznán dočasně práce neschopným nebo ošetřuje-li nemocného člena rodiny. S výjimkou dočasné pracovní neschopnosti to neplatí, jestliže zaměstnavatel určí čerpání dovolené v ostatních dvou uvedených případech na žádost zaměstnance. U dočasné pracovní neschopnosti je souběh s dovolenou zásadně vždy vyloučen. Z těchto omezení zaměstnavatele při určování čerpání dovolené zaměstnanci jednoznačně vyplývá odpověď na často kladenou otázku, a to že v době dočasné pracovní neschopnosti je čerpání dovolené zásadně vyloučeno a nelze tedy dovolenou čerpat ani na žádost zaměstnance poté, kdy byl uznán dočasně práce neschopným (například v prvních třech pracovních dnech, v nichž zaměstnanci nepřísluší náhrada mzdy nebo platu od zaměstnavatele podle § 192 z důvodu tzv. karenční doby). Podle § 219 odst. 2 platí, že připadne-li v době dovolené zaměstnance svátek na den, který je jinak jeho obvyklým pracovním dnem, nezapočítává se do dovolené. Z této zákonné dikce nelze s určitostí dovodit, zda zaměstnanec v tento den dovolenou čerpá (čerpání dovolené mu bylo určeno a nejde ani o případ, kdy by se dovolená ze zákona přerušovala), ta se však do limitu dovolené, na kterou má zaměstnanec právo, nezapočte, nebo zda v tento den dovolenou nečerpá a den se posuzuje jako svátek, připadající na obvyklý pracovní den zaměstnance. Zůstává proto také otázkou, na níž jsou v aplikační praxi rozdílné názory, zda zaměstnanci za tento den přísluší náhrada mzdy nebo platu za dovolenou nebo zda mu v případě, že by jeho směna z důvodu svátku tak jak tak odpadla, přísluší náhrada mzdy podle § 115 odst. 3 nebo se jeho měsíční mzda nebo plat (§ 135 odst. 1) nekrátí. Osobně se přikláním s ohledem na dlouhodobě převažující aplikační praxi ke druhému řešení. První ze dvou výjimek z pravidla, že dobu čerpání dovolené podle § 217 odst. 1 určuje zaměstnavatel, stanoví § 217 odst. 5 v případě, kdy o poskytnutí dovolené požádá zaměstnavatele zaměstnankyně tak,

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

8




53

aby navazovala bezprostředně na skončení mateřské dovolené, nebo zaměstnanec tak, aby navazovala bezprostředně na skončení rodičovské dovolené do doby, po kterou je zaměstnankyně oprávněna čerpat mateřskou dovolenou. V takovém případě je zaměstnavatel povinen jejich žádosti vyhovět. Podle § 223 odst. 1 platí, že dovolenou takto vyčerpanou před nástupem rodičovské dovolené nelze z důvodu následného čerpání rodičovské dovolené krátit. Protože však krácení dovolené pro překážky v práci přichází v úvahu jen u dovolené za kalendářní rok nebo u její poměrné části, musí být předně splněny podmínky vzniku práva na tuto dovolenou podle § 212. V souvislosti s touto problematikou je třeba upozornit na dva druhy v praxi se vyskytujících dotazů: 1. Předně platí, že dovolenou v žádném případě nelze čerpat současně s čerpáním rodičovské dovolené, na rodičovskou dovolenou je nutno nastoupit až po vyčerpání dovolené poskytnuté podle § 217 odst. 5 (při čerpání dovolené je zaměstnanec v evidenčním stavu zaměstnanců a není chráněn před případnou výpovědí ze strany zaměstnavatele v případech, kdy by podle § 53 byla jinak po dobu čerpání rodičovské dovolené ve většině případů výpověď vyloučena). 2. Z hlediska požadavku na splnění podmínek vzniku práva na dovolenou za kalendářní rok nebo na její poměrnou část podle § 212 odst. 1 (tj. alespoň 60 odpracovaných dní v kalendářním roce) k okamžiku zahájení čerpání dovolené bezprostředně navazující na skončení mateřské dovolené podle § 217 odst. 5 a ve vztahu k nekrácení takto již vyčerpané dovolené za kalendářní rok z důvodu následného čerpání rodičovské dovolené podle § 223 odst. 1 existují dva názory: a) podle prvého z nich je třeba, aby tyto podmínky byly splněny již v době, kdy zaměstnankyně nebo zaměstnanec nastupují čerpání této dovolenou, b) podle druhého postačí, pokud tyto podmínky budou splněny až v průběhu čerpání dovolené. Poněvadž soudní judikatura v tomto směru neexistuje, nelze než respektovat oba názory, a to i přesto, že rozdíly mezi oběma přístupy a důsledky z nich vyplývající jsou markantní. 2. Změny v režimu čerpání dovolené po novele zákoníku práce od 1.1.2012 Jak již bylo uvedeno v úvodu tohoto článku, došlo novelou zákoníku práce od 1.1.2012 k podstatné změně v úpravě čerpání dovolené. Základní pravidla uvedená výše v bodě 1 však zůstala nedotčena. Novelizovaná právní úprava čerpání dovolené se promítla především do § 218, podle jehož odst. 1 je zaměstnavatel povinen čerpání dovolené zaměstnanci určit tak, aby dovolenou vyčerpal v kalendářním roce, ve kterém mu právo na dovolenou vzniklo, ledaže v tom zaměstnavateli brání překážky v práci na straně zaměstnance nebo naléhavé provozní důvody. Nemůže-li být dovolená v příslušném (prvém) roce z uvedených důvodů vyčerpána, je zaměstnavatel povinen určit ji zaměstnanci tak, aby byla vyčerpána nejpozději do konce následujícího kalendářního roku (§218 odst. 2), ledaže by vyčerpání takto „převedené“ dovolené bránila i v tomto následujícím kalendářním roce dočasná pracovní neschopnost, mateřská nebo rodičovská dovolená (tedy dlouhodobější překážky v práci); v takových případech je zaměstnavatel povinen určit dobu čerpání této dovolené po skončení uvedených překážek v práci (§218 odst. 4). Dikce § 218 odst. 1 po novele je změněna v tom směru, že před novelou (tedy do konce roku 2011) byl zaměstnavatel povinen určit zaměstnanci čerpání alespoň 4 týdnů dovolené v kalendářním roce, v němž na ni vzniklo právo, zatímco dovolenou přesahující tyto 4 týdny bylo možno bez stanovených podmínek převádět do následujícího kalendářního roku a pro tuto - tzv. „nadstandardní“ část dovolené platil jiný právní režim než ohledně tzv. „standardní“ dovolené v rozsahu 4 týdnů. Na rozdíl od této úpravy po novele je zaměstnavatel povinen určit čerpání celé dovolené v tomto prvém kalendářním roce, kdy právo na dovolenou vzniklo - tedy dovolené nejen v rozsahu 4 týdnů, ale nyní již celé dovolené v délce 5, 6 a u pedagogických pracovníků 8 týdnů. Pro převedení nevyčerpané dovolené do následujícího kalendářního roku jsou podmínky stanoveny jednoznačně - naléhavé provozní důvody nebo překážky v práci na straně zaměstnance. Nejsou-li tyto podmínky dány a zaměstnavatel přesto neurčil zaměstnanci čerpání dovolené v kalendářním roce, v němž právo na ni vzniklo, nutno situaci hodnotit jako porušení pracovněprávní povinnosti zaměstnavatelem.

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

8




54

Výše uvedené zákonné požadavky zakládají tedy základní povinnosti zaměstnavatele zajistit řádné a včasné čerpání dovolené svými zaměstnanci a jejich porušení je přestupkem, popřípadě správním deliktem na úseku čerpání dovolené ve smyslu § 16 a 29 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, za něž lze zaměstnavateli uložit pokutu až do výše 200 000 Kč. V § 218 odst. 3 je nově stanovena druhá z výjimek z práva na určení dovolené zaměstnavatelem, a to tak, že neurčí-li zaměstnavatel dovolenou ani do 30. června následujícího kalendářního roku (to znamená, že písemně neurčil zaměstnanci, kdy má do konce tohoto následujícího roku vyčerpat nevyčerpanou dovolenou převedenou z předchozího kalendářního roku), má právo určit čerpání této dovolené rovněž zaměstnanec. Ten je povinen její čerpání písemně oznámit zaměstnavateli alespoň 14 dnů předem, pokud se nedohodne se zaměstnavatelem na jiné době oznámení. Jde tedy o stejné podmínky, jaké jsou stanoveny pro určení čerpání dovolené zaměstnavatelem. Přitom platí, že o určení čerpání dovolené převedené z předchozího kalendářního roku, jež nebylo zaměstnavatelem určeno ani do konce června následujícího kalendářního roku, rozhodne ten z účastníků pracovního poměru, který druhému doručí písemné oznámení o čerpání této dovolené dříve. Je-li tímto účastníkem zaměstnanec, nemůže zaměstnavatel změnit (zrušit) zaměstnancem určený termín dovolené; může jej z dovolené pouze odvolat (srov. § 217 odst. 3). Pro vlastním čerpání dovolené je nutno uplatnit tradiční nepsané pravidlo, že nejprve se čerpá dovolená, na níž právo vzniklo nejdříve (tedy „stará“ dovolená z předchozího kalendářního roku před „novou“ dovolenou). Jestliže dovolená nebyla vyčerpána ani do konce následujícího kalendářního roku, protože ani jeden z účastníků pracovního poměru její čerpání neurčil, nedochází k zániku práva na tuto dovolenou a právo na ni (jako právo nemajetkové) trvá i po uplynutí následujícího kalendářního roku, aniž by je bylo možno promlčet. Zde je však třeba zaměstnavatele upozornit na možné porušení výše uvedených jejich povinností. Nová pravidla o čerpání dovolené se s ohledem na absenci speciálního přechodného ustanovení vztahují již také na nevyčerpanou dovolenou převedenou z roku 2011 do roku 2012. 3. Změny v poskytování náhrady mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou S novou úpravou určování čerpání dovolené souvisí také změna v poskytování náhrady mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou. Na rozdíl od právního stavu do 31.12.2011, kdy v případě nevyčerpané dovolené přesahující 4 týdny byla zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy nebo platu vždy po uplynutí následujícího (popř. dalšího) kalendářního roku, stanoví nyní zákoník práce v § 222 odst. 2, ve znění účinném od 1.1.2012, že ve všech případech zaměstnanci přísluší náhrada mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou pouze v případě skončení pracovního poměru. Tato náhrada se tedy poskytne při skončení pracovního poměru za jakoukoli dovolenou nebo její část, na níž zaměstnanci za trvání pracovního poměru u téhož zaměstnavatele vzniklo právo, avšak do skončení pracovního poměru nedošlo k jejímu vyčerpání (pozn. netýká se dodatkové dovolené, která musí být vždy vyčerpána, a to přednostně). V souvislosti s touto změnou bylo jako nadbytečné možno zrušit ustanovení § 222 odst. 4 týkající se pedagogických pracovníků. Nárok na náhradu mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou se jako v případě jiných peněžitých plnění promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě počítané ode dne, kdy právo na náhradu za nevyčerpanou dovolenou může být po skončení pracovního poměru uplatněno poprvé. Naposledy je tedy možno za trvání pracovního poměru poskytnout náhradu za nevyčerpanou dovolenou z roku 2010, pokud na ni právo v roce 2012 ještě trvá a nezaniklo k 31.12.2011 podle tehdy platné právní úpravy čerpání dovolené. Náhradu mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou převedenou z roku 2011, na níž se již vztahuje právní úprava čerpání dovolené od 1. 1. 2012, lze poskytnout jen při skončení pracovního poměru.

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

8


Pracovnělékařské služby – přehled změn


55

Pracovnělékařské služby – přehled změn platných od 1.4.2013, shrnutí informací Poznámka c.k.:

V předchozích číslech jsme Vás pravidelně informovali o nové právní úpravě u tzv. „pracovnělékařských služeb“. V tomto článku Vám přinášíme souhrn všech důležitých informací. V článku jsou výstižně rozepsané kategorizace prací – jak zatřiďovat zaměstnance, jaké jsou náležitosti záznamů o kategorizaci a kdy tento podklad kam zaslat. Dále jsou zde připomenuty druhy a četnosti prohlídek, s popisem platnosti lékařského posudku dle staré právní úpravy. Prosím, věnujte této problematice dostatečnou pozornost, neboť dle našich informací již Inspektorát práce začal kontrolovat dodržování této právní úpravy a porušení začal pokutovat a jak je známo, pokuty z inspektorátu práce jsou velice vysoké – v řádu statisíců až milionů.

Od 1. 4. 2012 je oblast poskytování zdravotních služeb v České republice upravena těmito právními předpisy: 

zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví,



vyhláškou č. 432/2003 Sb., kterou se stanoví podmínky pro zařazování prací do kategorií,



zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, který upravuje zdravotní služby a zejména podmínky jejich poskytování a s tím spojený výkon státní správy,



zákonem č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, který upravuje poskytování specifických zdravotních služeb a s tím spojený výkon státní správy, práva a povinnosti pacientů, poskytovatelů a dalších právnických a fyzických osob v souvislosti s poskytováním specifických zdravotních služeb (např. odběrů lidské krve, pracovnělékařských služeb, posuzování nemocí z povolání apod.),



zákonem č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě, který upravuje zejména podmínky poskytování zdravotnické záchranné služby a práva a povinnosti poskytovatele zdravotnické záchranné služby.



zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů



zákonem č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnostech nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), ve znění pozdějších předpisů



nařízením vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací



nařízením vlády č. 1/2008 Sb., o ochraně zdraví před neionizujícím zářením, ve znění pozdějších předpisů



nařízením vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci,



ve znění pozdějších předpisů



vyhláškou č. 288/2003 Sb., kterou se stanoví práce a pracoviště, které jsou zakázány těhotným ženám, kojícím ženám, matkám do konce devátého měsíce po porodu a mladistvým, a podmínky, za nichž mohou mladiství výjimečně tyto práce konat z důvodu přípravy na povolání



vyhláškou č. 79/2013 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 373/2011 Sb., účinnou od 1. 4. 2013.

V souvislosti s přijetím výše uvedených nových zákonů byly zákonem č. 375/2011 Sb. s účinností od 1. 4. 2012 provedeny změny ve 120 dalších zákonech, ve kterých jsou zdravotní služby také upraveny nebo zmiňovány anebo je na ně odkazováno. Jednou z hlavních novinek přijatých zákonem č. 373/2011 Sb.,

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

8




56

o specifických zdravotních službách, je nahrazení dřívější právní úpravy závodní preventivní lékařské péče podle zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, novou právní úpravou pracovnělékařských služeb, které jsou podle § 53 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách zdravotními službami preventivními. Součástí těchto služeb je zejména hodnocení vlivu pracovní činnosti, pracovního prostředí a pracovních podmínek na zdraví, provádění preventivních prohlídek a hodnocení zdravotního stavu za účelem posuzování zdravotní způsobilosti k práci. Patří sem i poradenství zaměřené na ochranu zdraví při práci a ochranu před pracovními úrazy, nemocemi z povolání a nemocemi souvisejícími s prací včetně pravidelného dohledu na pracovištích a nad výkonem práce. Pracovnělékařské služby pro zaměstnance a osoby ucházející se o zaměstnání zajišťuje zaměstnavatel, a to na základě smluvního vztahu s poskytovatelem těchto služeb, kterým je § 54 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách: a) poskytovatel v oboru všeobecné praktické lékařství, nebo b) poskytovatel v oboru pracovního lékařství. Podle ustanovení § 58 zákona o specifických zdravotních službách hradí pracovnělékařské zaměstnavatel, nedohodne-li se s uchazečem o zaměstnání jinak, s výjimkou posuzování nemocí z povolání a sledování vývoje zdravotního stavu při lékařských preventivních prohlídkách u nemocí z povolání a vývoje zdravotního stavu při lékařských preventivních prohlídkách po skončení rizikové práce, upravených v zákoně o ochraně veřejného zdraví. Zákon o specifických zdravotních službách upravuje také posuzování zdravotní způsobilosti osob ucházejících se o zaměstnání, a to formou vstupní lékařské prohlídky u poskytovatele pracovnělékařských služeb, s nímž má zaměstnavatel uzavřenou písemnou smlouvu. Uchazeče o práci v první kategorii (tj. bez rizikových faktorů a mimo zdraví škodlivé prostředí) může ale zaměstnavatel vyslat na vstupní prohlídku k poskytovateli zdravotních služeb, u něhož je uchazeč registrován (jeho obvodní lékař). Povinnost zaměstnavatele zajistit v případech stanovených zvláštním právním předpisem, aby se fyzická osoba před uzavřením pracovní smlouvy podrobila vstupní lékařské prohlídce, ukládá výslovně také § 32 zákoníku práce. Podle ustanovení § 59 odst. 2 zákona o specifických zdravotních službách hradí vstupní lékařskou prohlídku osoba ucházející se o zaměstnání. Dále je zde ale stanoveno, že vstupní lékařskou prohlídku hradí zaměstnavatel, který uzavře s uchazečem o zaměstnání pracovněprávní nebo obdobný vztah, nestanoví-li jiný právní předpis jinak. Nakonec je zde také stanoveno, že předchozí ustanovení se nepoužijí, jestliže se osoba ucházející se o zaměstnání a případný zaměstnavatel dohodnou jinak. Kategorizace prací - § 37 zákona č. 258/2000 Sb. - ochrana zdraví při práci Podle § 37 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, se práce podle míry faktorů a jejich rizikovosti pro zdraví zařazují do čtyř kategorií: 

kategorie první – práce, při nichž podle současného poznání není pravděpodobný nepříznivý vliv na zdraví



kategorie druhá – práce, při nichž lze podle současné úrovně poznání výjimečně očekávat u vnímavých jedinců nepříznivý vliv na zdraví, hygienické limity nejsou překračovány



kategorie třetí – hygienické limity jsou překračovány, opakovaně se vyskytují nemoci z povolání



kategorie čtvrtá – vysoké riziko ohrožení zdraví, které není možno vyloučit ani při používání dostupných a použitelných ochranných opatření.

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

8




57

Kritéria, faktory a limity pro zařazení prací do kategorií stanoví prováděcí právní předpis; hodnocení rizika a minimální ochranná opatření stanoví zvláštní právní předpis. Do kategorie se nezařazují práce prováděné na pracovištích staveb prozatímně užívaných ke zkušebnímu provozu, který nepřekročí jeden rok. Mezi základní povinnosti každého zaměstnavatele v procesu ochrany zdraví při práci patří zpracovat a ve smyslu § 37 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., předložit orgánu ochrany veřejného zdraví (hygienické službě) do 30 kalendářních dnů od zahájení výkonu prací návrh na zařazení jednotlivých prací (např. svářeč, brusič, zámečník, pekař) do kategorií podle míry rizika vyskytujících se faktorů pracovního prostředí, které mohou negativně ovlivnit zdraví zaměstnanců. V souladu s § 43 citovaného zákona povinnost předložení návrhu kategorizace prací platí i pro osobu, která podniká podle zvláštního právního předpisu a není zaměstnavatelem ve smyslu zvláštního právního předpisu. Práce do 2. kategorie rizika zařazuje zaměstnavatel, a to rovněž do 30 kalendářních dnů od zahájení výkonu prací. V souladu s ustanovením § 37 odst. 4 citovaného zákona zařazení do 2. kategorie rizika je povinen neprodleně oznámit orgánu ochrany veřejného zdraví. Součástí tohoto oznámení musí být údaje rozhodné pro toto zařazení (vyhodnocení míry rizika faktorů pracovního prostředí včetně výsledků měření). O zařazení prací do třetí nebo čtvrté kategorie rozhoduje na základě předloženého návrhu příslušný orgán ochrany zdraví, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Návrh předkládá osoba, která zaměstnává fyzické osoby v pracovněprávních nebo obdobných pracovních vztazích (dále jen "zaměstnavatel"), a to do 30 kalendářních dnů ode dne zahájení výkonu prací. Práce do druhé kategorie zařazuje zaměstnavatel, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak, a to do 30 kalendářních dnů ode dne zahájení jejich výkonu, změny podmínek odůvodňující zařazení práce do druhé kategorie, nebo do 10 dnů ode dne vykonatelnosti rozhodnutí orgánu ochrany veřejného zdraví. Ostatní práce na pracovištích zaměstnavatele, které nebyly takto zařazeny, se považují za práce kategorie první. Zaměstnavatel v návrhu na zařazení práce do kategorie uvede: a) označení práce, b) název a umístění pracoviště, kde je daná práce vykonávána, c) výsledky hodnocení expozice fyzických osob vykonávajících danou práci jednotlivým d) rozhodujícím faktorům pracovních podmínek v charakteristické směně, e) délku směny; u vícesměnného provozu režim střídání směn, f) návrh kategorie, do které má být práce zařazena, g) počet zaměstnanců vykonávajících danou práci, z toho počet žen, h) opatření přijatá k ochraně zdraví zaměstnanců vykonávajících danou práci. Zaměstnavatel je povinen neprodleně oznámit příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví práce, které zařadil do druhé kategorie, a údaje rozhodné pro toto zařazení. V případě změny podmínek výkonu práce, která má vliv na její zařazení do kategorie třetí nebo čtvrté, je zaměstnavatel povinen bezodkladně předložit příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví návrh, který má náležitosti uvedené výše pod písmeny a) až g). Na návrh zaměstnavatele nebo z vlastního podnětu je příslušný orgán ochrany veřejného zdraví oprávněn rozhodnout o a) zařazení práce, o níž má zaměstnavatel za to, že je prací první nebo druhé kategorie, do vyšší kategorie,

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

8




58

b) tom, že práce druhé kategorie je prací rizikovou, c) tom, že práce dosud zařazené do třetí nebo čtvrté kategorie již nejsou pracemi této kategorie, d) tom, že práce druhé kategorie již není ve smyslu § 39 odst. 1 prací rizikovou. V řízení podle § 82 odst. 2, písm. c) a v návaznosti na § 37 a § 39 odst. l zák. č. 258/2000 Sb. vydává orgán ochrany veřejného zdraví k pracím zařazeným do 2R, 3. a 4. kategorie rizika rozhodnutí. Kategorizace prací vyjadřuje souhrnné hodnocení úrovně zátěže zaměstnanců faktory rozhodujícími ze zdravotního hlediska o kvalitě pracovních podmínek. Provádí se na základě zhodnocení výskytu a rizikovosti faktorů, které mohou ovlivnit zdraví zaměstnanců. Při hodnocení zdravotních rizik, které je základním podkladem pro zařazení prací do kategorií, ve smyslu vyhlášky č. 432/2003 Sb., kterou se stanoví podmínky pro zařazování prací do kategorií, se posuzuje výskyt a míra působení 13 faktorů pracovních podmínek: 

prach (P)



chemické látky (Ch)



hluk (H)



vibrace (V)



neionizující záření a elektromagnetické pole (NZ)



fyzická zátěž (FZ)



pracovní poloha (PP)



zátěž teplem (ZT)



zátěž chladem (ZCh)



psychická zátěž (PZ)



zraková zátěž (ZZ)



biologické činitele (BČ)



práce ve zvýšeném tlaku vzduchu (ZTV)

Výsledky kategorizace prací slouží jako objektivní podklad pro stanovení opatření k ochraně zdraví při práci a k omezení rizik možného poškození zdraví. Jedná se především o stanovení minimální náplně a četnosti preventivních lékařských prohlídek v rámci závodní preventivní péče a zajištění průběžného sledování expozice zaměstnanců jednotlivým rizikovým faktorům pracovních podmínek měřením. V neposlední řadě slouží hodnocení zdravotních rizik provedené v rámci kategorizace prací taktéž ke stanovení dalších opatření k ochraně zdraví při práci – technická, organizační a náhradní (určení vhodných osobních ochranných pracovních prostředků). Hygienické limity, které slouží pro hodnocení provedených měření a následně k zařazení prací do jednotlivých kategorií rizika jsou uvedeny v následujících právních předpisech: 

nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů



nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací



nařízení vlády č. 1/2008 Sb., o ochraně zdraví před neionizujícím zářením, ve znění pozdějších předpisů

Zaměstnavatel je povinen rizika na pracovišti vyhledávat. To znamená vyhledávat rizikové faktory pracovního prostředí, které se na daném pracovišti vyskytují nebo mohou vyskytnout při provozování

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

8




59

strojního vybavení a technologických procesů. Vyhledávání – objektivizace rizik se provádí zejména měřením rizikových faktorů. Měření a vyšetření pro účely kategorizace – zařazení prací do kategorií rizika nebo změny v zařazení – může zaměstnavatel provést ve smyslu § 38 citovaného zákona pouze prostřednictvím držitele osvědčení o akreditaci nebo držitele autorizace k příslušným měřením nebo vyšetřením (doklady o akreditaci nebo autorizaci musí být v návrhu kategorizace prací doloženy). Dále musí zaměstnavatel na základě provedených měření míru rizika jednotlivých faktorů pracovního prostředí vyhodnotit. Při hodnocení se vychází z doby, po kterou je pracovník hodnocenému rizikovému faktoru vystaven (doba expozice) a z výsledků měření jednotlivých faktorů, popř. hodnocení faktorů, u nichž se měření neprovádí (psychická zátěž, zraková zátěž). Hodnotí se expozice v charakteristické směně, to je směna, která probíhá za obvyklých provozních podmínek a představuje skutečnou míru zátěže pracovníka faktorům pracovního prostředí v běžném provozu nebo v rozhodujícím období u sezónních prací. Pokud se u dané práce vyskytuje faktorů více a v různých kategoriích, stanoví se výsledná kategorie práce (VK) podle nejméně příznivě hodnoceného faktoru. Vyhláška 79/2013 Sb. – účinná od 1. 4. 2013 Vyhláška stanoví, co je obsahem pracovnělékařských služeb, určuje organizaci a rozsah pracovnělékařských služeb a dokumentaci o pracovnělékařských službách. Řeší lékařské prohlídky ke zjištění zdravotního stavu ke vzdělávání a v průběhu vzdělávání. Pro zaměstnavatele jsou však nejdůležitější ustanovení §§ 9 až 14 vyhlášky, kde jsou uvedeny druhy pracovnělékařských prohlídek. Jedná se o vstupní prohlídku, prohlídku periodickou, prohlídku mimořádnou, výstupní prohlídku a prohlídku po skončení rizikové práce (tzv. následná prohlídka). V § 11 až 14 jsou uvedeny intervaly, v jakých je nutné jednotlivé druhy prohlídek zajistit. Základní prohlídkou je vstupní prohlídka, která slouží ke zjištění zdravotní způsobilosti k výkonu práce. Periodická prohlídka se provádí za účelem zjištění včasné změny zdravotního stavu vzniklé v souvislosti se zdravotní náročností vykonávané práce nebo stárnutím organismu, kdy další výkon práce by mohl vést k poškození zdraví. Cílem této prohlídky je především prevence. Mimořádná prohlídka se vykonává v případě, kdy v období mezi periodickými prohlídkami vznikne podezření na ztrátu zdravotní způsobilosti. Vyhláškou se stanoví, kdy je tato prohlídka vyžadována a kdo o ní žádá. Výstupní prohlídka se provádí na žádost zaměstnance, nebo pokud tak stanoví závazný právní předpis. Účelem této prohlídky je zjištění zdravotního stavu zaměstnance v době ukončení výkonu práce. Následná lékařská prohlídka se zajišťuje po skončení rizikové práce, kterou stanoví orgán ochrany veřejného zdraví (krajská hygienická stanice). Tato prohlídka se provádí po skončení rizikové práce ve lhůtách a v rozsahu stanoveném v příloze vyhlášky, pokud se při práci vyskytovaly takové vlivy pracovních podmínek, které by se mohly nepříznivě projevit až po určité době. Jde o práce, při nichž jsou zaměstnanci vystaveni působení prachů s fibrogenním účinkem, o práci s karcinogeny, biologickými činiteli a s ionizujícím zářením. V příloze vyhlášky je uveden rozsah vyšetření u jednotlivých druhů prohlídek. Dále se stanoví obvyklá perioda periodických prohlídek, pokud není z preventivních důvodů potřeba provést prohlídku dříve. Obecně se stanoví, že periodická prohlídka u zaměstnanců vykonávajících práci zařazenou podle zákona č. 258/2000 Sb. a vyhlášky č. 432/2003 Sb. se provádí: 

v kategorii první jednou za 6 let nebo jednou za 4 roky, jde-li o zaměstnance, který dosáhl 50 let věku,



v kategorii druhé jednou za 5 let nebo jednou za 3 roky, jde-li o zaměstnance, který dosáhl 50 let věku,



v kategorii druhé rizikové a kategorii třetí jednou za 2 roky,

Č. okruhu

Název okruhu

Téma

Pramen

Strana

8




60



v kategorii čtvrté jednou za rok.

Periodická prohlídka se u zaměstnanců vykonávajících práce, jejichž součástí je riziko ohrožení zdraví, provádí jednou za 4 roky nebo jednou za 2 roky, jde-li o zaměstnance, který dosáhl 50 let věku. Dle přechodného ustanovení vyhlášky se stanoví, že pracovnělékařské prohlídky, jejichž termíny k provedení byly stanoveny přede dnem účinnosti vyhlášky na základě dřívějších právních předpisů, se provedou v termínech dle starých právních předpisů. Například v březnu 2013 vystavil lékař posudek zaměstnanci staršímu 50 let na 3 roky. Posudek bude platný jen do března 2015 a teprve při další prohlídce se bude postupovat podle nové vyhlášky. Dotazy a odpovědi 1. Je součástí pracovnělékařských služeb podle zákona o specifických zdravotních službách i školení v poskytování první pomoci? 

ANO

2. Hradí zaměstnavatelé v rámci pracovnělékařských služeb podle zákona o specifických zdravotních službách od 1. 4. 2012 i posuzování nemocí z povolání? 

NE

3. Je u zaměstnavatele daňovým výdajem úhrada dopravně psychologického vyšetření jeho zaměstnance (řidiče), které je podle zákona o silničním provozu povinen hradit řidič? 

ANO

4. Vztahuje se od 1. 4. 2013 povinnost podrobit se vstupní lékařské prohlídce podle zákona o specifických zdravotních službách i na všechny osoby ucházející se o zaměstnání na základě dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti? 

Jedná-li se o činnosti v I. a II. kategorii -neriziková činnost., vstupní prohlídka se u DPP a DPČ nevyžaduje.

5. Může si zaměstnavatel uplatnit jako daňový výdaj částku, kterou uhradil na základě dohody s uchazečem o zaměstnání za jeho vstupní lékařskou prohlídku, ačkoli s ním poté žádný pracovněprávní vztah neuzavře? 

NE

6. Je zaměstnavatel povinen uhradit i výpis z osobní lékařské karty zaměstnance? 

Ano, pokud se písemně před uzavřením pracovněprávního vztahu nedohodli jinak.

7. Kdy je nutné zajistit periodickou prohlídku u zaměstnance vykonávacího práce v první kategorii, kterému je méně než 50 let? 

V souladu s § 11 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 79/2013 Sb. se periodická prohlídka provádí jednou za 6 let.

Č. okruhu 10

Název okruhu Související obory

Téma Přehled předpisů za 8/2013

Pramen Sbírka předpisů

Strana 41

Částka 78, rozeslaná dne 4. července 2013 189.

Vyhláška o ochraně dřevin a povolování jejich kácení

Částka 77, rozeslaná dne 2. července 2013 185.

Zákon, kterým se mění zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů

186.

Zákon o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky)

187.

Sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí o rozšíření závaznosti Kolektivní smlouvy vyššího stupně

188.

Sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí o uložení kolektivních smluv vyššího stupně

Částka 76, rozeslaná dne 28. června 2013 179.

Zákon, kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

180.

Nařízení vlády, kterým se mění nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů

181.

Nařízení vlády, kterým se mění nařízení vlády č. 197/2003 Sb., o Plánu odpadového hospodářství České republiky, ve znění nařízení vlády č. 473/2009 Sb.

182.

Nařízení vlády o povolání vojáků Armády České republiky k záchranným pracím a k likvidaci následků pohromy při povodních v období od 29. června 2013 do 15. července 2013

183.

Vyhláška o vydání zlaté mince po 10 000 Kč k 1150. výročí příchodu věrozvěstů Konstantina a Metoděje

184.

Sdělení Českého statistického úřadu o aktualizaci Klasifikace zaměstnání (CZ-ISCO)


Vyhláška, kterou se mění vyhláška č. 352/2005 Sb., o podrobnostech nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady a o bližších podmínkách financování nakládání s nimi (vyhláška o nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady), ve znění pozdějších předpisů


Nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ve věci návrhu na zrušení zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi)


Sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí o rozšíření závaznosti Kolektivní smlouvy vyššího stupně na rok 2013

Č. okruhu 10




Strana 42

174.

Sdělení Ministerstva vnitra o vyhlášení nových voleb do zastupitelstva obce

175.

Sdělení Ministerstva vnitra o vyhlášení nových voleb do zastupitelstva obce

176.

Nález Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS 28/12 ve věci návrhu na zrušení článku 5 odst. 3 písm. e) obecně závazné vyhlášky města Vimperk č. 1/2010 o zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, ochrany životního prostředí, čistoty a bezpečnosti na veřejných prostranstvích, ve znění obecně závazné vyhlášky č. 3/2010 a obecně závazné vyhlášky č. 4/2011


Zákon, kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů

168.

Zákon, kterým se mění zákon č. 157/2009 Sb., o nakládání s těžebním odpadem a o změně některých zákonů

169.

Zákon, kterým se mění zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 25/2008 Sb., o integrovaném registru znečišťování životního prostředí a integrovaném systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů

170.

Zákon, kterým se mění zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu a o změně zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů a o změně zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění zákona č. 13/1998 Sb., a zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony


Zákon, kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů

156.

Zákon, kterým se mění zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů

157.

Zákon, kterým se mění zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů

158.

Zákon o Květnovém povstání českého lidu

159.

Zákon, kterým se mění zákon č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o cestovních dokladech), ve znění pozdějších předpisů

160.

Zákon, kterým se mění zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů

Č. okruhu 10




Strana 43

161.

Zákon, kterým se mění zákon č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, o řešení stavů ropné nouze a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nouzových zásobách ropy), ve znění pozdějších předpisů

162.

Zákon, kterým se mění zákon č. 245/2000 Sb., o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu, ve znění pozdějších předpisů

163.

Zákon, kterým se mění zákon č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů

164.

Zákon o mezinárodní spolupráci při správě daní a o změně dalších souvisejících zákonů

165.

Vyhláška o druzích ropy a skladbě ropných produktů pro skladování v nouzových zásobách ropy, o výpočtu úrovně nouzových zásob ropy, o skladovacích zařízeních a o vykazování nouzových zásob ropy

166.

Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o zveřejnění seznamu států, do nichž lze překročit vnější hranici s občanským průkazem


Rozhodnutí vlády České republiky o zrušení nouzového stavu pro území Jihočeského kraje, Plzeňského kraje a pro území hlavního města Prahy

172.

Rozhodnutí vlády České republiky o zrušení nouzového stavu pro území Ústeckého kraje, Středočeského kraje a Královéhradeckého kraje


Vyhláška, kterou se mění vyhláška č. 157/2003 Sb., kterou se stanoví požadavky pro čerstvé ovoce a čerstvou zeleninu, zpracované ovoce a zpracovanou zeleninu, suché skořápkové plody, houby, brambory a výrobky z nich, jakož i další způsoby jejich označování, ve znění pozdějších předpisů

154.

Nález Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS 33/10 ve věci návrhu na zrušení § 11 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích


Vyhláška, kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, ve znění pozdějších předpisů

150.

Vyhláška, kterou se mění vyhláška č. 48/2011 Sb., o stanovení tříd ochrany

151.

Sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí o rozšíření závaznosti Kolektivní smlouvy vyššího stupně

152.

Sdělení Energetického regulačního úřadu o celkovém množství elektřiny a plynu spotřebovaném v České republice v roce 2012


Nařízení vlády o povolání vojáků v aktivní záloze na výjimečné vojenské cvičení v období do

Č. okruhu 10




Strana 44

25. června 2013 146.

Nařízení vlády o povolání vojáků v činné službě k plnění úkolů Policie České republiky v období do 31. července 2013

147.

Nařízení vlády o povolání příslušníků Vězeňské služby a justiční stráže České republiky k plnění úkolů Policie České republiky v období do 31. července 2013

148.

Rozhodnutí vlády České republiky o zrušení nouzového stavu pro území Libereckého kraje


Nařízení vlády, kterým se stanoví podrobnější úprava vzájemného převodu důchodových práv ve vztahu k důchodovému systému Evropské unie

142.

Vyhláška o vydání pamětní stříbrné dvousetkoruny k 750. výročí založení kláštera Zlatá Koruna


Nařízení vlády o povolání vojáků Hradní stráže k záchranným pracím a k likvidaci následků pohromy při povodních v období do 28. června 2013

144.

Nařízení vlády, kterým se mění nařízení vlády č. 110/2001 Sb., kterým se stanoví další vozidla, která mohou být vybavena zvláštním zvukovým výstražným zařízením doplněným zvláštním výstražným světlem modré barvy

2013 c.k. 21. Okruh Téma Strana

Recommend Documents