2011 ROČNÍK 20 (14) Nade vším vítězí láska O Jarmile Synkové 8 a konference Člověk a média 12. Pf 2012

12/2011 ROČNÍK 20 (14) Nade vším vítězí láska | O Jarmile Synkové | 8 a 20

Mezináboženské setkání v Assisi | 4

Pf 2012

www.focolare.cz

Uršula Pospíšilová a její vzpomínky | 6

19. konference Člověk a média | 12

PRO INSPIRACI

T

éměř před 1700 lety, v únoru roku 313, císař Konstantin se spolucísařem Liciniem podepsali v Miláně dohodu, která křesťanům v Římské říši zaručovala rovnoprávnost s ostatními náboženstvími. Jasný příklon Konstantina ke křesťanství znamenal hlubokou změnu světového významu. Po krvavých pronásledováních křesťanů tím byla zahájena zcela nová epocha pro římský stát i pro církev. Začalo to roku 306, kdy se na scéně objevil mladičký Konstantin (*285), který po Diokleciánově odstoupení začal rychle mocensky posilovat. Roku 312 s vojskem překročil Alpy, aby zaútočil na Řím ovládaný silnějším Maxenciem. Před bitvou se v tísni obrátil o pomoc k Bohu křesťanů. V nočním vidění2 údajně spatřil na obloze kříž s nápisem „v tomto zvítězíš“. Po vítězné bitvě u Milviova mostu v tom viděl důkaz Kristovy moci a nadřazenosti křesťanského náboženství. Od té doby se ke křesťanství osobně hlásil, všemožně je podporoval a systematicky začal v říši uskutečňovat

1

Edikt milánský a současnost zásadní změny. Zrušil trest smrti ukřižováním, nařídil zákonem svěcení neděle, zmírnil krutost trestního řádu. Stavěl křesťanské chrámy – například v Římě baziliku sv. Petra, ve Svaté zemi baziliku Božího narození v Betlémě (335) a baziliku Božího hrobu v Jeruzalémě. Tím se také na veřejnosti zviditelňovalo slavení církevního

roku s křesťanskými Velikonocemi a Vánocemi. Roku 330 Konstantin založil svou novou křesťanskou rezidenci Konstantinopolis na Bosporu, protože pohanský Řím mu už nevyhovoval. Roku 325 svolal Nicejský koncil. Své děti nechal vychovávat křesťansky a jeho matka Helena je uctívána jako svatá. Konstantin, který

Redakce časopisu Nové město přeje svým čtenářům a příznivcům radostné Vánoce! Ať jsou tyto sváteční dny i chvílemi zamyšlení nad tajemstvím, přesahujícím hranice viditelného světa. Pokojný a požehnaný nový rok!

měl také své nedostatky3, zemřel o svatodušních svátcích roku 337. S odstupem času můžeme v tomto vývoji vidět zásah Boží prozřetelnosti ve prospěch vážně nemocné řecko-římské společnosti, která byla nábožensky a mravně na dně a fyzicky vymírala (rozklad rodiny, otrokářství apod.). Moderní historikové potvrzují, že významnou roli v tomto dění sehrál i samotný Konstantin, který konvertoval ke Kristu. I my jsme v dnešní bouřlivé době nepochybně v Božích rukou. Avšak záleží i na nás. Jsme zodpovědní nejen za sebe, ale i za druhé: v soukromém životě i na veřejnosti. A adventní doba je přímo ideální k tomu, abychom se znovu a znovu, v duchu kajícnosti pokoušeli o vnitřní konverzi a tak připravovali cestu Pánu. Naše osobní „reforma“ je tím nejlepším východiskem pro reformování druhých i celé naší společnosti. Miloslav Kněz 1. Edikt nebo reskript měl váhu zákona. 2. Zaznamenal historik Eusebius ve Vita Constantini. 3. Například autoritativně zasahoval do vnitřních záležitostí církve.

OBSAH Edikt milánský a současnost 2/ Podzimní bilancování arabského jara 3/ Vítr, který začal znovu vát 4/ Umět žít spolu 5/ Neuvěřitelná životní cesta 6/ Když si rodiče přestávají rozumět… 8/ Nade vším vítězí láska 10/ Investigativní žurnalistika: Otázky a odpovědi 12/

2

| Nové město | 12/2011 12/2011

Škola Abba 13/ Slovo života 15/ Proč musí přijet všichni najednou? 16/ To, co svět potřebuje 17/ Převzala bys po mně oheň, který je v mém srdci? 18/ Žena velkého srdce 18/ Postižení jako výzva 24/ Komiks 25/ Paradox Vánoc 26/ Doplňovačka 27/

„Nadační fond časopisu Nové město“ vás zve ke spolupráci Chtěli bychom oslovit vás, vážení přátelé, kterým není lhostejné posilování a šíření pozitivních hodnot ve společnosti i prostřednictvím časopisu Nové město, a požádat vás o finanční pomoc pravidelnými nebo jednorázovými příspěvky. Za projevenou důvěru a pomoc srdečně děkujeme. Bankovní spojení: Komerční banka, č. účtu: 43-2646440207/0100 IČ: 28465059, Lublaňská 9/1002, Praha 2-Vinohrady, 120 00 [email protected], m: 00420 602 341 682

Správní rada: Ing. Bedřich Votýpka, Helena Votýpková, PhDr. Jaroslav Šturma, Ludmila Šturmová, P. Miroslav Cúth, Ing. Jiří Hájek, Ing. Jana Friedová

POSTŘEHY A ZAMYŠLENÍ

V

řádu přírody po jarních květech očekáváme na podzim plody. V lidském světě jsou někdy proměny rychlejší, jindy si naopak vyžádají více času. Letošní arabské jaro svrhlo autoritářské režimy, jejichž nejvyšší představitelé se mladé generaci nutně jevili jako ztělesnění bezperspektivní nehybnosti: v Tunisku 23 let, v Egyptě 30 let, v Libyi 42 let, v zatím nedořešeném Jemenu 33 let… Lidové demonstrace a povstání jitřila všude nepotlačitelná dostupnost informací o kvalitnějších životních formách v demokratických společnostech a usnadňovaly je moderní mobilizační nástroje typu počítačových sociálních sítí. Mezi motivačními faktory hrála a hraje roli kromě generační výměny také snaha těch, kdo byli dosud potlačováni, uplatnit se v novém, pluralitním uspořádání. Společenské převraty přinášejí vždy někomu prospěch a někomu ztráty. Prozatímní bilance ukazuje, že se jistě uplatní islámské proudy, které svržení autokraté v různých podobách vytlačovali z politického soutěžení. V Tunisku umírnění islamisté již v pluralitních volbách zvítězili, v Egyptě a Libyi se na volební řešení teprve čeká. Jako vzor umírněného islamismu se ve vědomí lidí nezřídka představuje turecká vládnoucí strana AKP premiéra Erdogana. V trvajícím procesu krystalizace přeměn je nutné nezapomínat, že demokracie znamená i respektování a ochranu práv a zájmů menšin. K těm patří na Blízkém východě také křesťané. Bylo by velmi zlé, kdyby se v klimatu uvolnění mělo proti nim obrátit násilí, jako se stalo v Iráku po nedomyšleném pokusu šířit demokracii úderem zvenčí. Za bouří, které dnes zmítají Sýrií, tamní křesťané se skutečně bojí možného zvratu dosavadní

ulicích Brna. Z výtěžku této akce jsou podporovány sociálně slabé rodiny. Ludmila Šturmová, redakce Nového města

Společenská soudržnost

Oslavenec Děti na různých místech světa připomínají o Vánocích pravý smysl Vánoc a toho, který má být oslavován.

Č

asto mi vytane jeden zážitek z dětství. Vánoční kouzlo, večeře, dárky, společná modlitba… „Jak to, že Ježíš, jehož narozeniny slavíme, nám přinesl dárky, když bychom spíš měli my obdarovat jeho,“ vyslovila jsem nahlas. Maminka mně jako nejstarší ze sourozenců vysvětlila, že tím největším dárkem, který můžeme Ježíšovi dát, je to, že se máme rádi. Proto si dárky děláme navzájem radost. Je ale třeba, aby se v záplavě dárků, ozdob, vánočního cukroví, koled, nevytratil ten, kdo je Oslavencem. A právě to nám chce každoročně připomenout mezinárodní akce „Vyhostili Ježíše“, pořádaná dětmi, které k tomu před lety inspirovala Chiara Lubichová. Děti, které budou jako připomínku pravého smyslu Vánoc za dobrovolný příspěvek nabízet vlastnoručně vyrobené sošky Ježíška, najdeme 17. prosince na pražském Staroměstském náměstí nebo v některých

Ve společnosti mají značnou a nenahraditelnou roli i hodnoty, které nelze vyjádřit ekonomickou mluvou.

L

Foto: Eva Nemergutová

Podzimní bilancování arabského jara

tolerance. Podzimní bilance nikde není zatím konečná. Jako křesťané víme, že k poznání dospějeme po ovoci (Mt 7,18). Luboš Kropáček, islamista a afrikanista

Děti, které připomínají pravý smysl Vánoc.

etos jsme si mimo jiné připomínali 800 let od narození sv. Anežy. Toto výročí se setkalo i s poměrně příznivým přijetím ze strany veřejnosti. A není to bezpochyby jen osoba naší Přemyslovny, která poutá pozornost, ale i příklady našich dalších duchovních patronů, kteří jsou úzce spojeni také s naší národní minulostí, jak o tom hovořil v pražské katedrále kardinál Meissner při bohoslužbě k výročí svatořečení Anežky České. Jsem přesvědčen, že reflexe aktuálních přesahů těchto tradic může být jedním z předpokladů pro posilování společenské soudržnosti, potřebné právě v této době, kterou můžeme v mnoha ohledech považovat za zlomovou. Pro udržení přirozené pospolitosti, jež se otřásá pod tlakem nespokojenosti a nejistoty z politického i sociálního vývoje, je podle mého názoru potřeba zdůrazňovat hodnoty, které nelze vyjádřit pouze ekonomickými hledisky, mezi něž patří i morálka, humanismus a duchovní kořeny naší existence. To vše pochopitelně platí i pro současnou Evropu, jejíž stabilita se nyní dala do pohybu, a která obtížně hledá východisko z nynější hluboké krize, jejíž kořeny sahají jistě mnohem hlouběji než jen do předlužení hospodářství. Jaroslav Šebek, historik a publicista Zažili jste nebo viděli něco zajímavého? Napište nám.

12/2011 | Nové město |

3


Vítr, který začal znovu vát Modlitba náboženských vůdců za mír už není ojedinělou událostí. Mezináboženská setkání v Assisi pokračují. Opadl strach a vzájemná nedůvěra, stali jsme se přáteli a společně se nasazujeme pro mír.

Představitelé různých náboženství se zapálenými světly na závěr odpoledního programu.

4

| Nové město | 12/2011

které jako by ani neměly řešení. Nelze však též popírat, že jestliže se dnes svět zmenšuje, přináší to nové podmínky a výzvy i pro příslušníky rozdílných náboženství. V Assisi bylo při setkání cítit atmosféru vytvářenou lidmi, kteří už dnes umí mezi sebou navazovat vztahy postavené na vzájemné úctě a přátelství. Neopadl jen strach a problémy se jen neodsunuly. Začalo se totiž s přiznáním vlastních vin a vlastní zodpovědnosti. Benedikt XVI. měl odvahu na rozFota: Domenico Salmaso

S

etkání v Assisi ve čtvrtek 27. října, naplněné podnětnými myšlenkami, dialogem a modlitbami za mír, nebylo ani vzpomínkou a ohlédnutím za tím, co se v minulosti přihodilo, ani navázáním přerušené cesty. To, co na místech Františka a Kláry prožili Benedikt XVI., náboženští vůdci z celého světa i představitelé těch, kteří nevyznávají žádnou víru, bylo znamením, že za uplynulých pětadvacet let se díky těmto setkáním ušel velký kus společné cesty. Během ní jsme se více poznali, začali si vážit jedni druhých a uznávat to, co každá tradice přináší. Událost, kterou inicioval Jan Pavel II., byla, jak už jsme si za čtvrt století jeho vedení zvykli, obdivuhodná a wojtylovsky prorocká. Až do října roku 1986 si těžko někdo mohl představit, že se setkají vůdci odlišných náboženství a budou se na společném setkání modlit za mír. Tento den byl a zůstane symbolem. Navíc se stalo, že tato prorocky iniciovaná událost ztratila za ta léta svoji výjimečnost a stala se nespornou součástí našeho světa. Nebylo a nebude to nikdy jednoduché, vznikaly a mohou vznikat stále nové konflikty, z nichž ně-

hodná a neodvolatelná slova: „Jako křesťan bych (…) chtěl říci: ano, v dějinách se užívalo násilí i ve jménu křesťanské víry. Uznáváme to a naplňuje nás to zahanbením.“ Je to pro papeže i pro celé křesťanstvo důležitým krokem vůči věřícím ostatních tradic. To ale nestačí. Papež Ratzinger nabídl podrobnou analýzu tohoto čtvrtstoletí. Poukázal mimo jiné na příčiny násilí. Na jedné straně vidí právě v náboženství příčinu napětí, které charakterizovalo uplynulé roky, včetně válek a terorismu. Na druhé straně je však absence Boha, jeho popírání a ztráta lidskosti, které vyvolaly násilí neznající mezí. A konečně, i auditorium se v Assisi rozšířilo: byli zde nejen křesťané a věřící různých náboženských tradic, ale i lidé dobré vůle, kteří, jak zdůraznila profesorka Julia Kristeva, jsou si vědomi, že „tváří v tvář stále závažnějším krizím a hrozbám nastala doba úsilí o neustálé obnovování lidské schopnosti společně věřit a poznávat, aby mohlo lidstvo ještě dlouho v multiverzu lemovaném prázdnotou sledovat vlastní tvůrčí osud.“ Název setkání „Poutníci pravdy, poutníci míru“ byl tedy dobře zvolen a hluboce souzněl s evolucí lidských dějin. Skoro se zdá, že Assisi zažilo začátek procesu hojení rány mezi náboženstvím a kulturou, o níž Pavel VI. prohlásil, že je skutečnou tragédií dvacátého století. Nikdo to nezmínil, ale papež Montini už na počátku 60. let zahlédl, co nyní papež Ratzinger káže se zřetelností, která je mu vlastní, a s aktuálností tehdy nepředvídatelného dneška. V encyklice Ecclesiam Suam, kterou nikdo nepřipomíná a nikdo nikdy necituje, načrtnul Pavel VI. obrysy církve, která objímá celé lidstvo a je charakterizována soustřednými kruhy, které nejsou nikde odděleny zdí, ale prolínají se, počínaje u těch, kdo následují Krista, aby dospěly až po samý okraj lidstva. Včera se toto více či méně uvědomělé lidstvo vrátilo z assiského pahorku o něco sjednocenější nejen v otázce hledání míru, ale i té pravdy, která – ačkoli je jediná – nemůže být výsadou jen některých. Všichni jsme povoláni k tomu, abychom ji hledali a snažili se jí porozumět, ale společně! Roberto Catalano (redakčně kráceno)


Umět žít spolu V severočeském Rumburku se v neděli 23. října 2011 konala v kostele sv. Bartoloměje ekumenická modlitba za mír a pokoj v naší zemi pořádaná Komunitou SantÉgidio.

„Pokoj a hudba spojují všechny,“ jak svědčí název i program setkání.

žít spolu a že soužití různých lidí není prokletím, ale velkým darem, darem samotného Boha. Bůh chce, aby lidé žili spolu, a právě proto nás stvořil v různosti. Prosme Pána, aby nás učil této cestě, abychom se nezastavili před prvními nesnázemi a nepřestali nikdy věřit, že pokoj spojuje skutečně všechny, že pokoj a soužití mezi námi jsou tak cenné a krásné, že stojí za to nikdy o ně nepřestat usilovat.“

Prog ram ekumenické modlitby začal varhanní hudbou – Bachovou fugou, pokračoval zpěvem jedné z biblických písní Antonína Dvořáka a romskou lidovou písní v podání věřících ze šluknovské farnosti. Hudební část programu pak uzavřela severočeská romská skupina ČAČIPEN. Program poté plynule přešel k duchovní části. Ekumenická modlitba byla zahájena pozdravem Fota: archiv Komunity SantÉgidio

N

ěkolik týdnů před touto událostí – 11. září 2011 – pořádala Komunita Sant´ Egidio v Mnichově mezináboženské setkání, na kterém se sešli představitelé všech světových náboženství i politického světa. Papež Benedikt XVI. při této příležitosti zaslal poselství, v němž mimo jiné uvedl: „V každém člověku je touha po tom, aby byl přijat jako osobnost a byl považován za něco posvátného, protože každý lidský příběh je posvátný a vyžaduje ten největší respekt.“ A dále: „Musíme se naučit hledět do tváře druhého a objevit, že má duši, příběh a život a že je to člověk, kterého Bůh miluje stejně jako mě.“ A právě tato papežova slova se stala smyslem setkání a ekumenické modlitby pořádané Komunitou Sant´ Egidio v Rumburku. Tato akce, nazvaná „Pokoj a hudba spojují všechny“, chtěla vyjádřit podporu lidem tohoto regionu zmítaného rasovými nepokoji a rovněž říct jasné NE jakýmkoliv násilným odpovědím na sociální problémy. Organizátoři i účastníci přitom vycházeli z přesvědčení, že rasová nenávist je velmi nebezpečný trend, jemuž je třeba čelit alternativou, kterou představuje láska a pokoj. Záměr setkání vyjádřili zástupci Komunity Sant´ Egidio úvodními slovy: „Hledět do tváře druhého, abychom jej poznali a řekli, že s ním chceme žít, že moje budoucnost je také jeho budoucností a naopak. Je to okamžik, kdy se scházíme jako bratři, abychom si řekli, že bez druhého není budoucnost. (…) Když začneme od sebe, naučíme i různé instituce a jejich představitele, že je možné, ba nezbytné

Představitelé křesťanských církví při modlitbě.

litoměřického biskupa Jana Baxanta, který přečetl Pavel Kadlečík, farář kostela sv. Bartoloměje, kde se shromáždění konalo. Biskup Jan Baxant vyjádřil ve svém pozdravu podporu všem shromážděným a vděčnost každému, kdo svým konáním i modlitbou stojí na straně dobra a porozumění, na straně chudých. Biblický text z Markova evangelia, v němž je zdůrazněna důležitost lásky k Bohu a lásky k druhým lidem, pak komentoval Joel Ruml, předseda Ekumenické rady církví a synodní senior Českobratrské církve evangelické. Lidem žijícím zde na Šluknovsku vyjádřil velkou podporu a připomněl, že celé ekumenické společenství se za problémy tohoto regionu vytrvale modlí. Za velký úkol pro místní obyvatele považoval to, aby je víra v Boha spojila silným poutem, které překonává vzájemné spory a nevraživost. Milovat Boha a lidi je podle něj základním východiskem k usmíření. Po Joelu Rumlovi se ujali slova postupně další lidé pronášející přímluvy – duchovní zdejšího regionu a věřící z okolních farností. Celý večer proběhl v klidné atmosféře naplněné nadějí, že lidé ze Šluknovska – stejně jako my všichni v naší zemi – budeme znovu umět žít spolu bez ohledu na barvu pleti či sociální postavení. To je velká prosba za celou zemi, se kterou se nedělní shromáždění v Rumburku obrátilo k nebi v přesvědčení, že žít spolu v rozdílnosti a lidské rozmanitosti vyjadřuje vůli samotného Boha a není prokletím, ale velikým darem a zdrojem naděje a lidskosti pro celou společnost. Kristina Koldinská, komunita SantÉgidio


5

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

Neuvěřitelná životní cesta Příběh nejranějšího mládí Uršuly Pospíšilové je až neuvěřitelný, i když svým způsobem odráží nedávné pohnuté dějiny Evropy. Přesto je ale přesvědčená, že co se v jejím životě odehrálo a možná ještě odehraje, bylo a bude Božím záměrem.

M

aminka Uršuly se narodila v německém Porúří, ale oba j e j í ro d i č e byli Slovinci, kteří přišli do Německa za prací. Teprve devatenáctiletá vyučená fotografická laborantka odpověděla na inzerát nabízející práci a přestěhovala se o stovky kilometrů dál na východ, do města Koźle. Dnes toto město leží v Polsku, tehdy však tato část Horního Slezska, s převahou německy mluvícího obyvatelstva, patřila Prusku. Tady se vdala, tady se jí narodily dvě děti – syn Petr a 6. ledna 1939 dcera Uršula. Vypukla válka, otec musel na frontu – a záhy padl. Mladá vdova s dvěma malými dětmi potkala za nějaký čas jiného muže, Čecha, narozeného v Německu. Válka se chýlila ke konci, ale konec zdaleka nebyl. Řada civilních obyvatel začala v panice opouštět města před bombami a ničivou dělostřeleckou palbou. A tady se příběh neuvěřitelně zauzluje: její maminka byla ve vysokém stupni těhotenství a malá, sotva šestiletá Uršula skončila v nemocnici s těžkým zápalem plic a pohrudnice. Sotva bylo třetí dítě, dcerka, na světě, sedla maminka na kolo a vypravila se do nemocnice pro Uršulku.

6


Uršula Pospíšilová s manželem Jiřím.

A čekala ji hrůza: nemocnice byla evakuována, nikdo nevěděl kam. Nový tatínek zatím pořídil koníka a vůz, naložil rodinu, aby je odvezl do bezpečí. Jejich strastiplná pouť skončila v Bavorsku. Všude vládl zmatek, bolest, hrůza. „Určitě se spolu všichni setkáme,“ utěšoval maminku. „Když mi ji přivedeš, půjdu s tebou, kamkoli budeš chtít,“ říkala maminka. Sama Uršula má na tu dobu útržkovité vzpomínky, ale ty jsou kupodivu stále jasné. Pamatuje se na lazaretní vlak, byl dřevěný, byly v něm palandy, všude spousta nemocných, samí cizí, neznámí lidé, ona ležela v posteli mezi sedadly, tiskla hlavu pod polštář a toužila po mamince. Vzpomíná na dobrovolné sestry Červeného kříže, které se o evakuované nemocné obětavě staraly, vybavuje si, jak ji a ještě jednu starou paní vysadili z vlaku v Jihlavě, protože někdo tvrdil, že by další cestu nevydržely. „Tam se mne ujala jedna paní, vzala mě k sobě do rodiny. Mysleli si, že jsem mladší, protože jsem byla po nemoci vyhublá, vyděšená, nechápala jsem, co se kolem děje. Také jsem

zpočátku nemluvila, takže netušili, jaké jsem národnosti. Pak jsem však jednou při mytí požádala německy, aby mi umyli i tu druhou nožičku… Měli radost, že mluvím a že mluvím německy. Živili mne kozím mlékem, starali se o mě, dokonce mi – a to si dobře pamatuju, protože se mi to tenkrát hrozně líbilo – upekli veliký dort. Jen na něm byly čtyři svíčky místo šesti. Byla jsem hodně hubená, drobná, a tak tehdy odhadli můj věk jako nižší.“ A pak konečně přišel mír. Rodina, která se Uršuly ujala, musela do odsunu. Úřady jim nařídily, že musí Uršulu nechat v Čechách: „Není vaše, zůstane tady, aby nahradila lidické dítě…“ Uršulka, protože tohle se odehrálo už na severu Čech, putovala do dětského domova v České Lípě. Maminka s druhým tatínkem nepřestávali od doby, kdy došli do Německa, dcerku hledat. Pátrání však bylo dlouho bezvýsledné, až jednou jela maminka se svou matkou vlakem a daly se do řeči s jednou paní. Slovo dalo slovo a babička líčila, jak a za jakých okolností její

dcera přišla o dcerku – a paní zareagovala: „Nejmenovala se ta holčička Uschi?“ Ukázalo se, že ta žena byla známá lidí, kteří se nemocné Uršuly ujali. Náhoda nebo Boží záměr? Každý ať si odpoví podle svého. Události však dostaly spád. Tatínek s bratrem, Uršuliným strýcem, se vypravili ihned „po stopě“. V Praze se k nim úřady chovaly vstřícně, protože ač přišli z Německa, mluvili česky. Prostřednictvím Červeného kříže se nakonec dopátrali rodičů Uršuliných „pěstounů“, kteří žili v Kuřivodech. Od nich zjistili i adresu dětského domova, kam Uršulu předali. S doklady se u vedení domova objevili dva unavení muži. „To není tak jednoduché, vydat vám dítě… Leda byste ho poznali nebo leda by to dítě poznalo vás.“ „Na to si pamatuju docela dobře,“ říká Uršula. „Řekli nám, abychom se všichni shromáždili ve velkém sále. Byly tam úplně všechny děti, nevěděly jsme, co to má znamenat. Pak se ve dveřích objevili dva chlapi a šli směrem k nám. A já, najednou jsem tátu poznala! S výkřikem ´Vati!´ jsem mu skočila kolem krku. Táta by mne sám velice pravděpodobně nepoznal, byla jsem pořád hrozně hubená, ostříhaná na kluka, samý bolák. S tátou a strejdou jsem se vypravila na dlouhou cestu do Německa, do Vestfálska, kde tehdy naši bydleli u tatínkových rodičů. Velký kus cesty jsme šli pěšky, táta a strejda se střídali, když mne nesli.“ V malém hornickém domečku bydleli již staří rodiče (Uršulin druhý táta byl nejmladší ze 14 dětí), kteří

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

Uršula s maminkou.

Jsem přesvědčená, že vše, co se v mém životě odehrávalo a možná ještě odehraje, bylo součástí plánu, záměru, který má Bůh s každým z nás.“ Kdy přesně se s manželem Jiřím setkali v praktickém životě s ideály Hnutí fokoláre, si už Uršula nepamatuje, snad to bylo v druhé polovině 70. let. Velice detailně však mají oba v paměti hluboké prožitky, které zažili na své první společné dovolené v severočeských Příchovicích. Plzeňský biskup František Radkovský, tehdy farář ve Františkových Lázních, se v Hnutí angažoval, a postup-

ně kolem sebe shromažďoval další příznivce a spolupracovníky. Především to byly dvě báječné Marie z Aše – Marie Genzerová a Marie Benešová. Obě měly velký dar: žily přirozeně a naplno jednotu s Bohem i bližními. Staly se přirozenými středy pro Ašsko a Františkovy Lázně, později i Chebsko. „Vypravili jsme se do Příchovic, kde se nás na faře v tom létě sešlo asi tak třicet z našeho koutu republiky, v čele s Františkem. Každé ráno jsme vyslechli z jeho úst ´slovíčko´, kterým jsme se měli po celý den řídit. Na počátFota: archiv rodiny Pospíšilovy

nebyli příliš nadšení z toho, že si nejmladší syn přivedl ženu s třemi dětmi. „Řekla jsi, že když ti přivedu dceru, půjdeš se mnou, kam budu chtít. Pojď, půjdeme zpátky do Čech.“ A tak se rodina vrátila do „staré“ tátovy vlasti, kterou vlastně do té doby prakticky neznal. Usadili se na Sokolovsku, kde jim jako reemigrantům přidělili domek po odsunutých Němcích. Otec začal i tady opět pracovat jako elektrikář. To se psal rok 1946. Do Chebu přišla Uršula v roce 1953, kdy zde začala studovat obor dětská sestra na střední zdravotní škole. Odmaturovala a nastoupila do chebské nemocnice. „První dojmy nebyly nijak zvláštní – pobořené domy, vlastně celé čtvrtě, které se postupně bouraly. Město v těch letech nepůsobilo příliš přívětivě.“ V nemocnici se potkala s mladým dětským lékařem Jiřím Pospíšilem. Spolu odešli na sedm let do Kraslic, kde se narodily obě jejich děti, dcera Blanka a syn Tomáš. Následovala příležitost k návratu do Chebu. Po mateřské dovolené Uršule nabídli, aby nastoupila na střední zdravotnickou školu jako učitelka odborných předmětů – a na této škole působila přes třicet let. „Měla jsem tu práci moc ráda, bavilo mne předávat jak teorii, tak i praktické dovednosti u lůžka mladým adeptkám tohoto krásného povolání. Někdy sice stálo dost úsilí skloubit svoji práci s rodinou a domácími povinnostmi, ale to asi znala a zná každá zaměstnaná žena. Přesto bych neměnila,“ usmívá se a pokračuje: „byla jsem vychovaná ve víře a nikdy jsem víru neopustila. Pomáhala a pomáhá mi v životě překonávat i chvíle, které byly hodně bolestné, dávala a dává mi naději.

Na návštěvě u německých přátel z Hnutí fokoláre ve Waldsassen.

ku jsme byli s Jiřím skeptičtí: To složení! Malé děti sotva plenám odrostlé, vedle nich puberťáci, byli tu ti dříve narození, manželské páry i ´singlové´. To přece nemůže fungovat. A ono to fungovalo! Netrvalo to snad ani den a najednou jsme si začali připadat jako v ráji. Opravdu se díky žitému Slovu ta různorodá společnost přetavila v opravdové společenství. Co mne asi nejvíc dostalo, bylo to, jak se dokázali lidé vzdávat svých představ a plánů, jen aby tu byli pro druhé. A bylo to všechno tak samozřejmé, přirozené, nikdo si na nic nehrál, nic nepředstíral. Tak takhle to jednou bude vypadat v nebi, říkali jsme si,“ uzavírá svoji vzpomínku na první kontakt s živým žitým Slovem Uršula. Sílu společenství a společné modlitby pak pocítili osobně oba na své kůži, každý z nich v jiném čase. V roce 1994 jeli s Jiřím a Marií Benešovou na Mariapoli na Slovensko. Bylo hrozné vedro a Jiří se necítil dobře. U Rudné stačil zlomeček sekundy a auto se ocitlo na svodidlech. Uršula měla tehdy polámaná žebra a skončila na úrazovém oddělení motolské nemocnice. „Každý den tam za mnou někdo přišel, lidé volali, ujišťovali nás o svých modlitbách. Byla to obrovská pomoc, kterou jsem přímo hmatatelně prožívala… a na loňského Silvestra, když Jiřího skolil těžký infarkt a prodělával závažné období svého života, se to opakovalo. To už modlící se lidi spojoval i internet. Takže bych touto cestou ještě chtěla dodatečně poděkovat, Bohu i celému Hnutí.“ Oba se Hnutí „upsali“. A když postupně obě Marie zemřely, stali se Pospíšilovi po nich přirozenými středy pro Aš, Františkovy Lázně a Cheb. Jaroslava Rymešová


7

RODINA Foto: archiv

Když si rodiče přestávají rozumět... Každé dítě (podobně jako dospělý) je velmi citlivé na celkovou atmosféru, která panuje v rodině.

K

ojenec může být při neshodách a hádkách v rodině nebo také při mlčení a „dusnu“ neklidnější, plačtivější, zkrátka podrážděnější. Tímto způsobem vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, co v rodině prožívá

a vnímá. Batole se může víc vztekat, neposlouchat, být úzkostlivější. Je to jeho obranná reakce na to, čeho je svědkem. Může také rodičům pomoci. Mnohdy se stává, že pokud batole cítí neshodu, snaží se nějakým způsobem „dát rodiče dohromady“. Pobízí je i slovně, aby si dali pusu. Samo se snaží tento stav neshod napravit. Předškolák k celé situaci přistupuje více vědomě. Jemu se také nelíbí, když jsou v rodině neshody a hádky. Namaluje obrázek, snaží se reagovat na neshodu, ptá se, co se děje nebo tajně poslouchá za dveřmi. Může se také stát – i díky zvýšené představivosti předškoláka – že si představuje, co z této hádky bude vyplývat. Je také ovlivněn tím, co mu říkají děti v mateřské škole, neumí si to často přebrat a reálně zasadit do situace, kterou doma prožívá. Některé děti začnou na neshody v rodině reagovat i psychosomaticky. Bolí je hlava, chce se jim zvracet, bolí je bříško, ale nemají k tomu žádnou fyzickou příčinu. Některé děti více prožívají situaci ve snech, pláčou, budí se, jsou nešťastné, ale nevědí, co s tím. Dítě v mladším školním věku – asi do 11 let – může za to, jaká je atmosféra v rodině, cítit i vinu. Přemítá, co kdy udělalo špatně, jak se zachovalo, co řeklo, jak se učí… a hledá příčinu, která by mohla být zdrojem konfliktů a neshod mezi rodiči. Vina u něj může způsobovat větší zamlklost, pocity neštěstí, beznaděje. Může být také vzdo-

8


rovitější a dávat najevo – haló, já jsem tady, všimněte si mě! Dítě v pubertě může mít tendenci více provokovat, aby na sebe upozornilo. Je to jeho obranný styl chování. Neví si s danou situací rady, hledá, jak by na sebe upozornilo, aby dospělí nebyli zahleděni jen do svých problémů, ale všimli si také jeho. Může se stát, že v tomto věku i neshody v rodině mohou být jednou z příčin, že dítě „utíká“ do mentální anorexie (chorobné hladovění dítěte, především u děvčat – děvče si připadá tlusté, i když není) nebo do mentální bulimie (chorobné přejídání a následné zvracení dítěte). Dítě tak chce na sebe upozornit. Co s tím? Dítěti neuškodí, když se s nějakou neshodou v rodině setká. Je to pro něj zkušenost – i pro budoucnost – že k neshodám v životě dochází. Je ale důležité, aby se setkalo i s jejich vyřešením – s usmířením těch, kteří se nepohodli. Domnívám se, že se každému rodiči někdy stane, že zareaguje rychle, nepřiměřeně, možná ostřeji než by se v danou chvíli hodilo. Je to někdy pod

tíhou pracovního vypětí, z neklidu, z únavy… Tato neshoda má být vždy dořešena. Má z ní vyplynout nějaké řešení, podpora jednoho nebo druhého rodiče, a pokud je to důležité a patří to do kontextu neshody, také omluva. Po této neshodě mají rodiče spolu zase komunikovat a chovat se k sobě tak, že začnou znovu svůj vztah budovat. Nemají se, například formou výčitky, vracet k tomu, co se mezi nimi stalo. Má to být zkušenost, kterou udělali a z níž si vzali to pozitivní do dalšího fungování svého vztahu. Pokud se tato neshoda udála před dítětem, nebo pokud to má na ně určitý dopad (rodiče se například nepohodli, než si přijeli pro dítě k babičce, a jsou tedy trochu jinak naložení a mají jinou náladu), je zapotřebí mu krátce vysvětlit, co se stalo, pokud se rodiče do té doby neusmířili. Dítě je totiž velkým pozorovatelem a „soudcem“. Vycítí a hned vypozoruje, že je něco v nepořádku. Toto ozřejmění dítěti by mělo být i z toho důvodu, aby si například vztahovačně dítě nevyčítalo, že samo něco provedlo.

RODINA Pokud se mezi rodiči stane něco, co vede k jejich rozchodu, je vždy velmi nutné s dětmi hovořit o tom, co se stalo a jak to bude dál. Tuto komunikaci doporučuji rodičům již malých dětí (asi od dvou let), které jsou již schopné porozumět tomu, co jim rodič jednoduše sděluje. Jsem zastáncem toho, aby danou skutečnost řekli dětem oba rodiče. I proto, aby byli oba svědci toho, co bylo dítěti sděleno, aby pak v budoucnu mohli na jeho otázky oba reagovat, aby vycházeli ze společného základu. Rodiče by měli vždy oddělit svůj vztah – nebudeme již žít společně, nebudu již s vámi bydlet – od toho, co se týká jejich rodičovství. Rodičovství pokračuje až do smrti rodiče. Jeden i druhý rodič by měli být připraveni na to se s dítětem vídat, pomáhat mu v životě, povídat si s ním, podílet se na jeho povinnostech, zajímat se o něj. Tady se projevuje zodpovědnost rodiče. Pamatuji si na jedno děvče v poradně, kterému bylo 9 let. Rodiče se přišli zeptat, jestli a jak jí mají říct, že se chtějí rozvést. Když jsem se setkala sama s děvčetem, řeklo mi: „Já už dávno všechno vím, nebo skoro všechno. Pozorovala jsem rodiče klíčovou dírkou a poslouchala jsem je. Mysleli si, že nic nevím a snažili se přede mnou chovat se k sobě vcelku normálně. Jak já jsem ale vnímala to dusno! Nedali si pusu, neusmáli se na sebe…“ Jasnost ve vztahu někdy znamená pro dítě určitou úlevu. Ví, na co se může spolehnout, jak to bude dál, co ho čeká.

Komunikace, umožnit dítěti uvolnění jeho emocí, touha ze strany rodiče po kontaktu, empatie, čas si promluvit a pochopit, co dítě prožívá – to jsou základní věci, na kterých by měl rodič pracovat spolu s dítětem i v budoucnu. Důležité ze strany rodiče je také nevzdávat se. Pokud dítě nechce – záleží na jeho věku, zkušenosti s rodičem, na jeho povaze, temperamentu… – mělo by vidět a vnímat, že rodič chce. Rodič touží po kontaktu a po vztahu. Ilona Špaňhelová

Dát novou šanci

K

dyž se moji rodiče rozešli, velmi jsem tím trpěla. Bylo to hlavně kvůli tomu, že jsem nedokázala tatínkovi odpustit, že nás opustil. Založil si novou rodinu. Ze začátku jsem s ním nechtěla vůbec mluvit. Ale Ježíšova slova o odpuštění mě nenechala na pokoji. Proto jsem ho prosila, aby mi v tomto kroku pomohl. Láska a přítomnost Ježíše uprostřed v našem společenství mi pomohly. Když měl tatínek svátek, rozhodla jsem se, že mu dám dárek, abych mu tím vyjádřila, že jsem mu odpustila. Toto gesto ho dojalo a řekl mi, že děti jsou pro něho tím nejcennějším, co má. Díky tomu, že jsem mu znovu otevřela bránu svého srdce, se náš vztah změnil. Když mi jednou po telefonu svěřil, že se cítí sám, mohla

jsem mluvit o své víře v Boha, o tom, že věřím, že mě nesmírně miluje. A stejně tak miluje každého člověka. Řekl mi, že by se rád se mnou setkal, abychom si o tom mohli víc popovídat. Situace, kterou prožívám, není jednoduchá, ale pochopila jsem, že každý může udělat chybu. A také, že my nemáme druhého odsuzovat, ale dát mu novou šanci. H. B.

První krok

O

d malička mě velmi trápila situace mých rodičů. Často jsem viděla, jak se hádají a cítila jsem se sama a opuštěná. Když se pak rozešli, vídala jsem tatínka jen jednou za týden. Ani nevyšel nahoru k našemu bytu, jen zazvonil u vchodu, abych sešla. Byla jsem čím dál smutnější, často jsem v pokoji plakala. Zdálo se mi, že ta bolest je větší než já. Pak jsem díky jednomu společenství pochopila Boží lásku ke mně, a že na ni mám odpovědět láskou k druhým. To pro mě znamenalo udělat především první krok k rodičům. Když jsem byla s tatínkem, zajímala jsem se o něj a o jeho práci, doma jsem se zase snažila pomáhat mamince. Sílu jsem nacházela u Ježíše, který se na kříži nevzdal. Postupně se vztah mezi rodiči měnil. Teď, když si pro mě tatínek přijde, už jen nezazvoní na zvonek, ale vyjde až k našemu bytu. Maminka mu otevře a někdy se na něj dokonce usměje. L. I. (redakčně kráceno)


9

RODINA

Ž

ivot mé ženy a zejména p oslední etapa její „Svaté cesty“ byly podivuhodné. A protože jsem ji mohl prožít s ní, chtěl bych se podělit o to, jak vše prožila v intenzivním spojení s Bohem. Rád bych, aby tento portrét byl pravdivý, a proto skrze její dopisy nechám především mluvit ji. 22. října 2010 jsem rodinám Hnutí fokoláre na pravidelné formační setkání, kterého se Jarmila z důvodu nemoci už nebyla schopna zúčastnit, přivezl do Brna její dopis:

„Milí všichni, moc vás zdravím a moc ráda bych s vámi zítra byla. Ale nemůže to tak být. Ráda bych se alespoň podělila o svoji letošní zkušenost. Víte, že jsme se i všichni společně snažili obnovit v sobě a svém životě to vědomí, že Bůh je láska, že mě (každého z nás) nesmírně miluje. V březnu jsem dostala dar nádherného týdenního pobytu v Římě1 jako tlumočník pro Arnu a Stáňu(…) Tam ve mně začala klíčit otázka: „Pane Bože, co teď se mnou, s námi? Kde nás chceš mít, co ode mne čekáš?“ Neklidná jsem nebyla, jenom jsem cítila jakési nenaplnění. Odpověď přišla po půlce května. Jednou ráno jsem se protahovala a náhodou jsem si našla malou bulku v podpaždí. Překvapila mě moje vnitřní reakce – čistá radost. Vůbec jsem to nemohla nazvat Ježíšem opuštěným, ale: vůlí Boží. Bůh – Láska je tady, a to je Jeho projev, Jeho vůle pro další část mého života. Byla jsem vděčná Chiaře za jiný její dar – za přítomný okamžik. Nemyslela jsem na léčení, na smrt, na doktory. (…) Asi deset dní jsem o tom mlčela a po prohlídce jsem to

10


Nade vším vítězí láska „Omnia vincit amor“ – tato Vergiliova slova se stala neformálním životním heslem Jarmily Synkové, první české vdané fokolarínky, která přešla 25. září ve svých 62 letech ze smrti do Života. Spolu se svým manželem Jindřichem se s velkou láskou řadu let věnovala rodinám Hnutí fokoláre v naší republice.

Jarmila Synková

řekla Jindrovi. Věděla jsem, že v tom bude se mnou a také v tom viděl prst Boha – Lásky pro nás a naši rodinu. Postupná vyšetření potvrdila malý karcinom s rozšířením do uzlin. Podařilo se mi to říci v klidu rodině – děti to přijaly nedramaticky, s vírou v mé uzdravení, o které prosíme. Přiznám se, že jsem v té době měla jeden legrační strach. Zaplatili jsme si totiž poprvé v životě s Jindrou zájezd – a to do Norska hned z kraje července. Jindra tam moc toužil jet a já jsem mu to nechtěla zkazit a také mi bylo dost líto vyhozených peněz, protože na storno už bylo pozdě. S obavami jsem se ptala lékařky, která mě dostala na starost. K mému velkému překvapení mě s radostí poslala do Norska, že má ráda odpočinuté a spoko-

jené pacienty a léčbu zahájila po mém návratu v půli července. Bylo tam nádherně. Od té doby jsem dostala pět chemoterapií a za týden bude poslední. Koncem listopadu operace. Užila jsem si celkem pěkné léto, navzdory různým vyšetřením. (…) Bůh se postaral. Mohla jsem být na Vysočině až téměř do konce září, což mi velmi pomohlo. A tak jsem si říkala, že se naplňuje to Slovo života, které mi Chiara dala: Moje jho je sladké a moje břemeno mě netíží. Zprvu jsem si mohla představovat léto stále v Praze po nemocnicích (chudák Jindra!), všem všechno zkazím, ustavičné nevolnosti a tak podobně. Ještě že nad tím zvítězil ten přítomný okamžik! Byl sladký a snesitelný – i když

není vždycky úplně příjemný. Mám pocit, že mám prožít toto období v radosti z Boží blízkosti a ruku v ruce s Ježíšem opuštěným v lidech nemocných stejně jako já nebo víc. (…) Nést tu částečku Ježíšovy opuštěnosti, kterou mi On svěřil. A tak ji nesu i pro vás, s přáním, abychom znovu s láskou a důvěrou společně naskočili do té vůle, kterou Bůh pro nás má. Moc vás každého objímám, myslím na vás a jsem s vámi, s každým. Jarmila“ Koncem listopadu následovala operace, při které se zjistily už další metastáze. Proto následovaly chemoterapie a nakonec během zimy, kdy Jarmila zároveň prodělala několik infekčních onemocnění s těžkým průběhem, po sedm týdnů každodenní ozařování. Žili jsme spolu v Boží vůli přítomného okamžiku den za dnem a hodinu za hodinou. S jarem nabyla nových sil a my jsme se připravovali na návštěvu prezidentky Díla Mariina Marie Voce (Emmaus) v České republice. A také na příchod vnoučka Josífka. V průběhu května se ve veliké Boží lásce obojí vydařilo. Na přelomu června a července přišly za sebou dvě svatby – naší příbuzné Kristýny a dcery Anny – kterých jsme se intenzivně zúčastnili. Obojí jsme s Boží pomocí dobře zvládli a Jarmila byla šťastná. Ale v polovině července nastaly komplikace. Objevily se rozsáhlé metastáze, které se už nedaly operovat. Otevřený nádor na kůži se stále šířil. Nastoupily další náročné chemoterapie, které však už její tělo nebylo schopno zvládnout. K biologické léčbě, v kterou jsme doufali, nakonec nedošlo. V té době probíhalo letní

RODINA

„Drazí přátelé, moc jsme se těšili, že se s vámi letos opět uvidíme. Ale náš zápas s nemocí pokračuje. A tak vás chceme pozdravit alespoň tímto dopisem. Zvolili jsme si Boha jako jediný smysl svého života na začátku našeho manželství. A on byl skutečně jedinou jistotou, která nás provázela životem ve všech dobách. Dobrých i zlých. Jeho vůle se stala naším denním pokrmem, kterým jsme se sytili. Poznali jsme ho jako lásku v jeho přítomnosti mezi námi, kdy nám dával svůj pokoj, svoji radost a své světlo. Ale poznali jsme ho i opuštěného, ve zkouškách, kdy světlo zmizelo. A pochopili jsme, že právě tehdy ho můžeme milovat my. Obejmout ho a zůstat s ním. A právě takovou zkouškou nyní procházíme. Ale zároveň je to i veliká milost zakoušet všechnu lásku našich bratří a sester. Cítit, že jsme jednou rodinou. Že to nejsou jen slo-

V létě 2011 na chalupě v Lašovicích.

va, ale opravdová láska, která nás nese. A to nás ujišťuje o tom, že žijeme život pravdivý, který má smysl. Buďte si jisti, že jsme s vámi spojeni poutem silnějším než fyzická přítomnost. Obětujeme všechny naše bolesti a úzkosti a temnoty za každého z vás. Aby se z této temnoty narodilo nové světlo. Drazí, z celého srdce vás objímáme a svěřujeme do Boží ochrany a věříme, že se opět někdy uvidíme. V Ježíši opuštěném, ve kterém je celý ráj s Trojicí i celá země s lidmi vaši Jarmila a Jindra.“ Velice nám také pomáhala Slova života, která jsme žili. Červenec: „Bděte a modlete

se, abyste nepřišli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé.“ Srpen: „Tady jsem, abych plnil tvou vůli.“ Žili jsme v té době v nesmírné vděčnosti za každý den. Bylo to období veliké duchovní blízkosti. Jarmilka byla velice statečná, nenaříkala, ani si nestěžovala, přestože měla stále nateklou ruku, nemohla moc chodit a rána na hrudi byla otevřená a živá. Cítím za tuto dobu, kdy jsem se o ni mohl starat, velikou vděčnost. Ale stát denně tváří v tvář znamení smrti v blízkosti tváře mé ženy bylo hrozně těžké. Musím říci, že mi v té době moc pomáhal náš svatební slib, který jsem si opakoval: „Slibuji ti lásku, Fota: archiv rodiny Synkovy

formační setkání Nových rodin, na které jsme se celý rok těšili, připravovali společně s Jarmilou texty a rozjímali je, ale na něž jsme už nemohli odjet. Porozuměli jsme, že Boží vůle je pro nás dát svoji bolest, ne svoji přítomnost. Denně jsme byli s organizačním týmem ve spojení a jejich zprávy nás naplňovaly stálou radostí… Nakonec se naskytla možnost, že jsem alespoň já mohl přijet na poslední večer. Byla to pro mě veliká milost a radost zakusit tolik pozornosti a lásky. Cítil jsem, že jsme opravdu jedinou rodinou. Skutečnou Boží rodinou, kde žijeme jeden pro druhého. Měli jsme z toho s Jarmilou velikou radost a byli jsme vděční Bohu. Rodinám, které se tohoto setkání zúčastnily, jsme 7. srpna 2011 spolu s Jarmilou napsali tento dopis:

S manželem Jindrou.

úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím, a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti.“ Jarmila žila v intenzivním kontaktu s lidmi prostřednictvím telefonátů, SMS zpráv, dopisů i návštěv. Kolik lásky bylo ve všem. To vyjadřuje i poslední dopis z prvního zářijového týdne naší dceři Terezce (viz str. 23). Celá situace se pak ještě zkomplikovala mojí nemocí. Kvůli infekci jsem nosil roušku, spal v jiném pokoji a nemohl jsem přinášet Eucharistii. Ale Pán se staral. Vždycky někoho poslal. Ten poslední sobotní večer přišla Míša z fokoláre, se kterou jsme pak obnovili i pakt vzájemné lásky. Po jejím odchodu se Jarmilin stav začal rapidně horšit. Postupně ztrácela kontakt se světem a navazovala rozhovor s Bohem. Kolem druhé hodiny ranní odešla do Boží náruče. Její poslední jasná slova byla: „Bohu jsem řekla svoje ANO, a to platí.“ Na začátku našeho manželství stála volba Boha. Jemu jsme odevzdali své životy a z jeho vůle jsme přijali jeden druhého jako veliký Boží dar. Chtěl bych teď Bohu společně s Jarmilou poděkovat za nádherných 39 let života, která jsme spolu mohli prožít. Dostali jsme spoustu milostí a darů, které jsme se celý náš život snažili splácet. Teď přišla splátka nejvyšší. Splátka vlastního života. Pochopili jsme, že skutečně největší láska je, když nabídne svůj život za druhé. Tak, jako to učinil Ježíš. A s jeho obětí spojujeme i naši společnou oběť. Oběť lásky. Jindřich Synek Více na str. 20–23.

1. Na duchovním setkání pořádaném Hnutím fokoláre.


11

CITADELA

Investigativní žurnalistika: Otázky a odpovědi Foto: Štěpán Filcík

Dostatek času, peněz a dobré právní oddělení, to jsou základní předpoklady pro naši práci. Na tom se shodli všichni tři přednášející na 19. konferenci „Člověk a média“, která byla věnována investigativní žurnalistice.

P

12


Moderátor konference David Smoljak (vlevo) a investigativní novinář Janek Kroupa.

ších korupčních kauzách v této zemi. „Rozsudky vynáší soud.“ Nebo také nevynáší, mohl by někdo namítnout. Ale to už je úplně jiný příběh. Jednou na jeho převyprávění možná také dojde… das

Konference je pořádaná Hnutím fokoláre a o.s. Pontes ve spolupráci s Konrad-Adenauer-Stiftung, Nadačním fondem Josefa Luxe a mezinárodním projektem NetOne.

Foto: Markéta Jírů

ozvání na konferenci, která se konala v Centru Mariapoli v Praze-Vinoři 20. října 2011, přijali Jürgen Webermann z německé veřejnoprávní rozhlasové stanice NDR (Norddeutscher Rundfunk), reportér Lukáš Landa z České televize a nejznámější investigativní novinář současnosti Janek Kroupa. Ten přišel na konferenci v jejím průběhu a hned se stihl zapojit do živé polemiky s expředsedou KDU-ČSL Jiřím Čunkem, který v debatě zdůraznil zodpovědnost novinářů za politické i společenské důsledky jejich práce. Polemika předznamenala hlavní téma večera: vztah novináře a jeho „oběti“, tedy subjektu, na který soustředí svou pozornost. Pozvaní hosté se shodli, že podmínkou dobré investigativní reportáže je především nepředpojatost (novinář by se neměl nechat ovlivnit ani obecně rozšířeným míněním, ani snahou mít za každou cenu poutavou „story“), profesionalita (ověřování faktů z více nezávislých zdrojů, zjišťování motivace zdrojů, atd.), dostatek času i peněz (pro zevrubnou a pečlivou přípravu i následnou realizaci), silné redakční vedení (pro ochranu novináře před případnými intervencemi zvenčí) a silné právní oddělení (pro ochranu redakce před případnými právními hrozbami). Návštěvníky konference nejvíc zajímalo, jak se novináři vyrovnávají s tím, že fakta, která jejich reportáž přinese, buď zapadnou a nikdo je dál neřeší, nebo naopak přivodí některému z účastníků trestní stíhání. „Já jen říkám, co se mi podařilo zjistit,“ odpověděl na tyto otázky Janek Kroupa, který stál v uplynulých letech za reportážemi o největ-

Další přednášející Jürgen Webermann (vlevo) a Lukáš Landa.


I V.

1. Doslova „námaha pojmu“, ve smyslu namáhat se nejprve nalézt „společnou řeč“, které by všichni rozuměli (pozn. red.).

NOVÁ VÝUKA Závěrem shrňme, že jde o to, abychom přešli od pojetí studia, založeného na znalostech abstraktních pojmů a učenosti k jinému typu studia, v němž půjde o odlišné chápání člověka a vzdělání. Cílem by měl být vnitřně sjednocený člověk, jehož hodnota by nespočívala v tom, co vlastní, ani v tom, co ví, nýbrž v tom, kým je. Jde o takové pojetí vzdělanosti, které není lidskému bytí a životu odcizené, ale naopak nachází v jeho hlubinách lidsko-božskou moudrost. Školu tohoto typu není snadné uskutečnit, protože se jedná o pojetí školy, které musí vyrůst z konkrétního života, nelze ji jen tak abstraktně vymyslet a vytvořit. Není důležité, abychom naříkali nad minulostí a mysleli si, že to budeme právě my, kdo dosáhneme ideálu. Člověku patří budoucnost, a to, po čem my dnes toužíme, bude možná zítra plněji uskutečněno někým jiným. Musíme však dnes sami začít tímto způsobem žít, chceme-li toho opravdu dosáhnout. Musíme začít v autentickém společenství života budovat tuto novou školu, kde půjde o celý život, půjde o formaci celého člověka, která jednou provždy nasměruje jeho život, jeho existenci. Jedině ze života může vzejít radost, pokoj a takové poznání, které nám nemohou dát pouze knihy. To chápe ten, kdo není odtržen od bytí, kdo nevidí vzdělání pouze v sumě znalostí a pěstování abstraktního rozumu, nýbrž ten, kdo opravdově žije a ve svém životě se pro něco angažuje. Pasquale Foresi

tit člověku lidství. Rovněž zneužívání techniky nás vede k jistým formám konzumismu, které potlačují naše lidství. Z toho se musí dnešní člověk vymanit. Máme však velkého spojence: nezpochybnitelné lidství, které nemůže nic a nikdo v člověku zničit.

N

I.

DOKONČENÍ eměli bychom tedy studiem utíkat od hmotného světa práce, nýbrž měli bychom tento svět nechat, aby do nás vstoupil. Konkrétní svědomitá a produktivní práce je tedy nezbytná. Tehdy uvidíme, jestli jsme dobře zakořeněni v realitě, jestli jsme opravdoví. Teprve ve styku s reálným světem se rozum, duch a celé lidské bytí formuje a objasňuje. V této souvislosti také chápeme nebezpečí, jemuž je dnes člověk vystaven: díky šíření médií existuje riziko, že faktická realita bude nahrazena realitou virtuální. Netvrdím, že máme tyto výdobytky zavrhovat, ale máme je chápat zasazené do celkového lidského kontextu. Být si pevně a plně vědomi toho, že jsme lidmi, kteří jsou schopni se začlenit, aniž by se nechali „vyčlenit“. Práce dokáže odbourat notnou část toho, co jsme se naučili pouze jako sumu vědomostí, a ponechává v nás jenom onu pravdu, která je životem, moudrostí. Pravdu, která se stává součástí našeho bytí a přesahuje všechno, co jsme se naučili. Pochopitelně ne každá práce je manuální. Stejně jako manuální práce zahrnuje naši svobodu a naše poznání, tak i intelektuální práce, je-li vykonávána dobře, může v jistém smyslu zahrnovat celou naši bytost. Ostatně například naučit se určité pojmy, nutné k tomu, abychom lépe porozuměli a pracovali s tím, co studujeme, je také práce a oběť. Namáhat se čtením jistých obtížných textů anebo učit se obtížnému jazyku, abychom mohli číst dílo nějakého autora, je také práce. Každý, jehož zvláštní úlohou je studovat, musí tuto svoji práci dělat dobře. To vše platí pro ty, kteří chtějí nejen získat vzdělání, ale též cosi opravdového sdělit.

Škola životem a život školou

Škola Abba

TEOLOGIE JEDNOTY

13

TEOLOGIE PRO INSPIRACI JEDNOTY

VZDĚLÁNÍ PRO VŠECHNY Takto pojatá škola by vyřešila i jeden velmi aktuální problém: škola, zvláště její vyšší stupně, bývá často chápána jako škola pro „elitu“, tedy nikoli pro celé lidstvo. Proto došlo ke specializaci, jelikož se zdálo, že je jednodušší hlouběji vzdělávat jenom takzvaně nadané a inteligentní lidi. Ve skutečnosti jsme se tak odcizili opravdové lidskosti, protože takováto škola rozvíjí pouze některé její aspekty. Místo toho je třeba dospět ke vzdělávání pro celé lidstvo (možná je to pouhý sen či utopie, ale domnívám se, že by to mělo být dějinně uskutečnitelné). Mělo by se nám podařit vytvořit takovou vzdělanost, která by byla opravdovou, hlubokou a tou nejvyšší vzdělaností, ale která by byla přizpůsobitelná a sdělitelná milionům lidí. Možná právě toto je kámen úrazu současných univerzit. Je třeba dospět k intersubjektivnímu vzdělávání, k takové formě komunikace a k takovým výrazovým prostředkům, které by byly srozumitelné všem. Jinak nejde o vzdělanost, respektive jde

III.

pouze o vzdělanost té části lidstva, která je intelektuálně zdatná, ale nikoli o lidskou vzdělanost jako takovou. Jistě, neznamená to, že všichni budou vědět všechno, jde samozřejmě o něco jiného. Mělo by to být cosi na způsob evangelia, které je pro všechny lidi – opravdová kultura musí být pro všechny lidi. Buď dokážeme dát lidem něco životného, nebo dáme pouhé abstrakce a formulky nemnoha lidem, kteří však nejsou lidstvem. Pravá a veliká antická kultura byla přijímána zástupy. Vzpomeňme na velké řecké tragédie, na velké eposy Illiadu a Odysseu – byly snad záležitostí elity? Ne, cítil a prožíval je celý lid. A my se dnes ptáme: jak to dělali? Prožívali to právě proto, že se jednalo o opravdovou kulturu, o kulturu, která vyjadřovala lidství. Totéž platí v případě sv. Pavla. Někdo by se mohl zeptat: „Jak to dělal, že dokázal sdělovat tak náročné věci lidem, kteří určitě nebyli vzdělanci?“ Divíme se, protože máme mylné pojetí nevzdělanosti. Lidé, kteří byli adresáty Pavlových listů, tvořili lidstvo, a slova těchto dopisů byla univerzální, vyjadřovalo se v nich lidství, předávaly se v nich věci, které všichni chápou, protože jsou životem lidí. Augustin či Jan Zlatoústý vykládali Písmo zástupům. Proč? Protože existoval základ, opravdová a skutečná živná půda, která byla pravou kulturou, jež spočívala v tom, že se vyjadřovalo „bytí lidstvem“. Opravdovou kulturu vytvoříme jedině tehdy, když dokážeme promlouvat nikoli jen k několika lidem, k muzeím či k abstraktnímu lidstvu, ale když dokážeme hovořit tak, aby nám rozuměli všichni, živí lidé, skutečné lidstvo, osoby žijící v tomto světě, se současnými potřebami a se současným rozumem. Pravé věci jsou pro všechny, jsou učiněny pro všechny. Tato univerzální srozumitelnost je jedním ze znamení, díky nimž můžeme určit, zda to, co říkáme, je jen naším výmyslem anebo opravdovou lidskou a božskou moudrostí. To neznamená, že myslitel se nemá utkat s těžkostmi a s náročností jistých zákonitostí myšlení, neznamená to, že nemá poznat to, čemu Hegel říkával „die Anstrengung des Begriffes“1. Jde o to, aby se všechno v komunikaci a ve společenství stalo v maximálně možné míře darem, obohacením. Knihy se mohou stát špatnými rádci, pokud nás odvádějí od naší lidské existence, od našeho života, aby nás přivedly k obtížným a abstraktním kategoriím, zatímco pravá moudrost pramení jedině z hloubi našeho lidství, poněvadž rozum bytostně směřuje k pravdě. Navíc v lidství je Ježíš, zvláště tam, kde je ukřižovaný. Díky němu nacházíme moudrost v utrpení, v bolesti. Nesmíme opomenout úkol, který se nám zde předkládá: vráSPOLEČENSTVÍ A POZNÁNÍ Dalším podstatným rozměrem člověka, který má zásadní důsledky pro studium, je jeho společenský aspekt. Jestliže říkáme: „Člověk je přirozeně společenský,“ vyjadřujeme pravdu, která má obrovský dopad na všech úrovních, včetně úrovně poznání. Jde především o fakt, že dosáhnout pravdy nemůžeme „jako sólisté“, a tudíž bychom měli být vždy otevřeni tomu, aby nás doplňovala pravda druhých. To platí tím spíše dnes, kdy nikdo není schopen obsáhnout svým poznáním veškerou realitu. Rád bych však zdůraznil, že nestačí jakákoli „týmová“ práce, nestačí pouze dát dohromady mnoho nápadů či poznatků, abychom dospěli k syntéze. Tím, že spojíme mnoho bezduchých částí, ještě nezískáme cosi živého. Opravdovou syntézu, která přesahuje a převyšuje jednotlivé teze, budou moci nalézt pouze ti, kteří překročí rámec abstrakce a kteří budou sjednoceni. Ono hluboké společenství, které mezi lidi přinesl Ježíš, je zdrojem neustále nového světla. Hluboká jednota s Bohem a s lidmi dává nové světlo k řešení všech problémů. Potřebujeme současně vzdělanost a jednotu, abychom překonali jednotlivé izolované teorie a abychom dospěli jak k vyšší syntéze, tak i k intuicím, které jsou v jistém smyslu nové a originální, prosycené lidskou i božskou moudrostí.

II.

14

| Nové město | 12/2011 12/2011

Kresba: Petr Ettler

SLOVO ŽIVOTA

Slovo života na prosinec 2011 „PŘIPRAVTE CESTU PÁNU, VYROVNEJTE MU STEZKY!“ (LK 3,4)

V

tomto adventním období je tu nové „slovo“, podle kterého máme žít. Evangelista Lukáš ho přejímá od Izajáše – proroka útěchy. Prvním křesťanům toto slovo charakterizovalo Jana Křtitele, který byl Ježíšovým předchůdcem. Církev nás v předvánočním období vyzývá k radosti tím, že nám připomíná tohoto Ježíšova předchůdce – Jana Křtitele, posla ohlašujícího Krále. A ten opravdu přišel. Doba, ve které Bůh naplní své přísliby, odpustí hříchy a přinese spásu, je blízko. „PŘIPRAVTE CESTU PÁNU, VYROVNEJTE MU STEZKY!“ Toto slovo přináší radost a zároveň je výzvou k novému nasměrování celého našeho bytí, k radikální změně života.

Jan Křtitel nás vyzývá, abychom připravili cestu Páně. Ale o jakou cestu jde? Ježíš ohlašovaný Janem Křtitelem strávil před zahájením veřejného života určitý čas na poušti. To byla jeho cesta. Na poušti nalezl nejen hluboký vztah se svým Otcem, ale setkal se i s pokušeními. Stal se tak solidární se všemi lidmi a vyšel z toho jako vítěz. Je to stejná cesta, jakou pak nacházíme v jeho smrti a vzkříšení. Ježíš jí prošel až do krajnosti. Tím se pro nás, kteří jdeme za ním, stal sám „cestou“. On sám je cestou, po níž se máme vydat, abychom mohli naplnit své lidské poslání, kterým je plné společenství s Bohem. Každý z nás je povolaný připravit cestu Ježíšovi, který chce vstoupit do našeho života. Je tedy potřebné „vyrovnat stezky“ našeho života, aby k nám mohl přijít. Je třeba mu připravit cestu tím, že odstraníme překážky jednu po druhé –

překážky, způsobené naším omezeným pohledem a naší slabou vůlí. Je nutné mít odvahu vybrat si mezi naší a jeho cestou, mezi naší a jeho vůlí, mezi programem, který chceme my a tím, který nám připravila jeho všemohoucí láska. A jestliže se takto rozhodneme, začněme pracovat na tom, abychom naši vzpurnou vůli podřídili jeho vůli. Jak? Plně realizovaní křesťané učí jedné dobré, praktické a moudré metodě: činit tak hned, v této chvíli. V přítomném okamžiku odstraňovat jeden kámen po druhém, aby v nás už nežila naše vůle, ale jeho. Tak budeme žít slovo: „PŘIPRAVTE CESTU PÁNU, VYROVNEJTE MU STEZKY!“ Chiara Lubichová 1. Slovo života na prosinec 1997, otištěno v časopise Città Nuova č. 22/1997, s. 32–33.


15

ŽIVOT ZE SLOVA

Proč musí přijet všichni najednou?

N

euměla jsem si absolutně představit, že bych měla přes vánoční svátky u nás hostit a ubytovat deset lidí. Měsíce před Vánocemi byly pracovně velmi náročné a s našimi třemi dětmi jsme byli více než

zásoby. A jak si bude deset dní hrát sedm dětí v malém pokoji? Svěřili jsme se s manželem s našimi starostmi přátelům, kteří se jako my snaží žít Slovo života. Stal se malý zázrak. Společenství si vzalo naše starosti za vlastní, jako by to byla jejich návštěva. Tři rodiny nám daly k dispozici svůj byt, protože všichni odjížděli na dovolenou. Jedna sousedka vyprázdnila svůj mrazák, abych do něj mohla uložit nakoupené zásoby. Moje maminka se mnou promyslela jídelníček a nákupní lístek. Další přátelé nám pro naši návštěvu z jihu půjčili dětské kombinézy, povlečení a ručníky. Jedna kamarádka upekla na Silvestra dva výborné dorty. Moje teta nás všechny jednou pozvala na oběd, abych nemusela vařit. Příbuzní žasli, kolik lidí nám s takovým nasazením pomohlo. Zažila jsem, co se stane, když malá skupinka žije Ježíšovo nové přikázání: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás.“ Pomoc našich přátel nám pomohla, abychom dny s příbuznými prožili v radostné a spontánní atmosféře. Různé spory a nedorozumění se díky tomu mohly v klidu vyřešit. A děti si hodiny hrály buď venku v čerstvě napad-

Nemohla si vzpomenout

V

Foto: Veronika Demlová

vytížení. Můj muž je Sicilan. Na Vánoce se ohlásila jedna z jeho dvou sester s manželem a dvěma dětmi. Nejdřív jsme se radovali, protože příležitosti, abychom se viděli, jsou vzácné. Později se k seznamu návštěv připojili ještě rodiče. Když se však ohlásila i druhá sestra s rodinou, bylo toho na mě moc. Bylo jasné, že příbuzní nám chtěli udělat radost a co nejméně nás zatížit. Byli rozhodnutí spát v penziónu a pomáhat nám s přípravami. Proč ale museli všichni přijet najednou? Trochu jsem se do nich uměla vcítit. Za těch deset let manželství jsem pochopila, co pro Sicilany znamená být všichni spolu. Ale přesto mi v hlavě nepřestávalo znít, že budeme muset do posledního dne pracovat. Obchody jsou o svátcích zavřené, a aby člověk zajistil stravu pro patnáct lidí, musí mít vše perfektně naplánované a nakoupené do

lém sněhu, nebo uvnitř doma. Všichni – hosté i hostitelé – pomáhali: od úklidu přes vaření až po společné plánování programu. Naši příbuzní odjížděli plní radosti. A my jsme nebyli vůbec tak unavení, jak jsme si na začátku mysleli. Zažili jsme, jak i přes naše rozdíly vedou chvíle prožité v bratrství ke vzájemnému obohacení. C. T.

16


neděli jsem chtěla věnovat svůj volný čas na zpracování nashromážděné korespondence. Ale pak jsem si vzpomněla na jednu známou, která žije kvůli své nemoci a zapomnětlivosti v ústraní a má málo kontaktů. Určitě jí udělá radost, když ji pozvu k sobě na návštěvu. Už když jsem ji vezla autem, chtěla mi toho hodně vyprávět. Ale při každé nové větě se zadrhla a nevěděla, jak dál. Dařilo se jí špatně. Když jsme ke mně dojely, snažila jsem se dělat vše pro to, aby se cítila dobře. Snažila se mi dlouho a se slzami v očích vyprávět o jedné těžké situaci z minulosti, která ji ještě dodnes tížila a působila jí bolest. S trpělivostí, které jsem byla schopná, jsem jí naslouchala a snažila se do ní vcítit. Pozvolna začala mluvit plynuleji a lépe si vzpomínat, až se tomu sama začala divit. Tu a tam si vybavila i věci, které se přihodily hodně dávno a na něž si už dlouho nevzpomněla. Nyní ale byly důležité pro velké rozhodnutí, které měla udělat. Během toho, jak mluvila, byla stále čilejší a radostnější. Když jsem ji po několika hodinách vezla zpět domů, zeptala se mě: „Jak jsi to jen dokázala, že jsem si mohla najednou vzpomenout na tolik věcí? Díky tomu je pro mě teď všechno jasnější a vím, jak si mám s tou situací poradit. Hned jsem si vzpomněla na Ježíšova slova: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ Odpověděla jsem jí: „To není má zásluha. Myslím, že máme co děkovat někomu jinému.“ Cítila jsem totiž, že to byl mezi námi sám Ježíš, který jí navrátil paměť a daroval jasné chvíle. M. N.

Foto: M. a K. Broschovi

SPIRITUALITA JEDNOTY

To, co svět potřebuje Druhá část tématu Marie Voce, prezidentky Hnutí fokoláre na téma Boží slovo.

J

ak bylo zdůrazněno i v Lineamentech pro příští synodu, hluboké změny, jimiž prochází svět „vytvářejí nové scénáře a nové výzvy pro křesťanství, týkající se jeho kulturních (pomysleme na sekularizaci), sociálních (mísení národů), mediálních, ekonomických, vědeckých i politických souvislostí“. 1 A mohli bychom pokračovat. My všichni, kteří jsme součástí Hnutí, vidíme, že se nás tyto výzvy vnitřně týkají. Temné sklepení se tedy týká i nás. A právě nám dnes Chiara znovu svěřuje evangelium. Nic jiného než evangelium. To je konverze, kterou máme letos udělat a začít s ní co možná hned. Nejprve znovu evangelizovat sebe, pak ostatní, lidstvo, které nás obklopuje. Aby svět znovu nalezl smysl života, „nepotřebuje ani tak lidi vzdělané jako spíše moudré, lidi plné Ducha Svatého, skutečné lidi evangelia“.2 Už Martin Luther psal v dobách, kdy byla znalost Písma výsadou nemnohých: „Musíme si být jisti, že duše se může obejít beze všeho, kromě Božího slova, a že bez Božího slova jí nic neprospívá. Když ale má Boží slovo, nic jiného nepotřebuje. V Božím slově totiž nachází dostatečný pokrm, radost, pokoj, světlo, důvtip, spravedlnost, pravdu, moudrost, svobodu a hojnost veškerého dobra.“3

V tomto období Hnutí, kdy jsme se několikrát tázali, jak znovu oživit naše fokoláre, naše jádra a unity, naše setkání, kongresy…, se musíme vydat ke kořenům a připomenout si, že celý život Díla vytryskl z žitého evangelia. Toto dobrodružství začalo pár dívek, a přesto s pouhým evangeliem došly až do nejvzdálenějších končin světa. I my jsme povoláni k tomu, abychom jednali stejně. Osobně i společně chceme s Chiarou opakovat: „Kdyby čistě hypoteticky byla všechna evangelia na světě zničena, chceme žít tak, aby mohli lidé podle našeho chování evangelium znovu napsat.”4 Sama Chiara už v roce 1948 v jednom ze svých prvních dopisů vysvětlila, proč cítily touhu uvést do života jedno po druhém všechna slova evangelia: „Pochopily jsme, že svět potřebuje léčbu… evangeliem, protože jedině radostná zvěst mu může

vrátit život, který mu chybí. Proto žijeme Slovo života. My mu dáváme konkrétní podobu v sobě, abychom se staly živým slovem.”5 Z jednoho Chiařina dopisu z června roku 1949, v němž zdraví římskou komunitu, je patrné, že Slovo už ovlivňovalo každou oblast života, včetně těch nejobyčejnějších, jako je třeba odpočinek. Stalo se jednotícím poutem i v aktivitách, jako je dovolená. „A i když jsme daleko, jedni v horách a jiní u moře, budeme spojeni jedním světlem, nezachytitelným smysly a neznámým světu, ale drahým Bohu a cenným pro jednotu víc než co jiného: Slovem života. Můžeme být jedno pouze za podmínky, že každý budeme druhým Ježíšem, druhým žijícím Božím slovem.“6 Už od té doby se tak velmi jasně rýsuje kolektivní rozměr naší spirituality a to, co nás charakterizuje i ve vztahu k prožívání Slova.

Na příkladu roubování stromů, při němž se spolu spojují dvě živé větve zbavené kůry, aby srostly, Chiara vysvětluje: „Kdy se dvě duše mohou spojit v jednotu? Když jsou živé a zbavené všeho jen lidského, jen osobního, a jsou skrze žité, vtělené Slovo života živými slovy. Dvě živá slova mohou srůst v jedno. Když jedno z nich nežije, druhé se s ním sjednotit nemůže.”7 Život Slova nás tedy sjednocuje mezi sebou. Maria Voce (Pokračování) 1. Srov. Lineamenta XIII. řádného generálního shromáždění Synody biskupů. 2. Ch. Lubichová, Essere tua Parola, Řím 2008, s. 19. 3. Emidio Campi, Protestantesimo nei secoli, Fonti e documenti, Turín, Claudiana 1991, s. 35. 4. Srov. Ch. Lubichová, Scritti Spirituali/3, Řím 1979, s. 60. 5. Ch. Lubichová, Lettere dei primi tempi, Řím 2010, s. 185– 186. 6. Ibidem, s. 220. 7. Ibidem, s. 200–201.


17

SPIRITUALITA JEDNOTY

Převzala bys po mně oheň, který je v mém srdci? Dopis mamince je možné podle zmínky o válce a o nemožnosti navštívit rodiče datovat do roku 1944. Slova o „povolání žít navzdory nebezpečí tam, kde je to zapotřebí“, se týkají Chiařina slibu z 13. května 1944, kterým se zavázala zůstat v Tridentu. Dopis byl napsán zhruba rok po jejím slibu čistoty („zasnoubila jsem se s Ním“). Oheň, který v ní hoří, je tak silný, že nejen píše matce bez zábran, ale dokonce ji plně do svého Ideálu zasvěcuje. Ten popisuje s nezvykle vášnivým zaujetím, protože si je jistá, že ji matka může pochopit víc než kdokoli jiný. Přesto připojí k podpisu: „se srdcem, které ještě zcela neznáš“. Vánoce nového království lásky

M

ilá maminko, už několik dní prožívám v srdci úzkost. Přijel tatínek a viděl, že jsem trochu nachlazená. V krytu je docela zima a poplachy neustávají. Zima na korbě náklaďáku je strašná a moje slabé tělo by ji nemuselo vydržet. Mrzelo mě to moc kvůli Ginovi. Cítím, jak mě sem moje křehká tělesná schránka připoutává. Nevím, co všechno bych udělala, jen abych za tebou mohla, maminko, přijet. Tatínek ale uvážil, že to není možné, a i já to považuji za nemožné. Potřebovali bychom

18


Chiara Lubichová s maminkou Luigiou v Rocca di Papa (u Říma) na jaře 1974.

nějaké vozidlo, a je těžké ho najít. Je mi, maminko, do pláče, když pomyslím, že Vánoce strávím daleko od tebe. Chtěla bych tě mít u sebe, abych se ti mohla se vším ještě jednou svěřit. Často se mi stýská, a to dokáže překonat jedině Boží láska. Vidím ho na kříži, jak i on trpí steskem a opuštěností od svého Otce, a vidím, že ve mně opravdu uskutečňuje to, oč ho tak často žádám: „Učiň, ať zakouším něco z tvých bolestí, zvláště z tvé strašné opuštěnosti, abych ti mohla být víc nablízku a víc se ti podobat. Vždyť ty sis mě ve své nekonečné lásce vybral a vzal jsi mě s sebou.“ Přitom cítím, jak mě utěšuje a říká mi, že bude mojí útěchou, když jsem pouze kvůli jeho lásce zanechala tatínka i maminku i domov, když mě povolal, abych žila tam, kde je sice nebezpečí, ale je mě tam zapotřebí! V těch okamžicích mně v duši zapaluje oheň lásky, až

volám: „Láska není milována!“1 A právě to je první věc, kterou ti, maminko, chci naléhavě říct. Aspoň ty, maminko, mě vyslechni! Pro lásku, kterou cítíš ke mně, Ginovi, tatínkovi, Carle a Lianě tě prosím, abys mě vyslechla. Nemysli si, že je to bláznovství nebo fantazie, oč tě žádám. Ne, ne. Věř mi, maminko, aspoň ty! V tomto životě, který uplyne jako okamžik, má cenu jediná věc, a o tuto jedinou věc máme Boha prosit – abychom ho milovali. Věř mi, maminko. Uvidíš, že mi v ráji, kde tě chci mít navždy vedle sebe, řekneš, jestli jsem měla pravdu. Ty ses ve svém životě provdala za tatínka a milovala jsi své děti. Milovala jsi i Boha. Maminko, teď ti ale skrze mne, která jsem tak ubohá (však mě znáš), Bůh říká, že záleží jedině na lásce k Bohu! Věř mi, maminko, Ježíš za tebe zemřel, ale protože je Bohem, byl by zemřel třeba jen

za tebe, kdyby to bylo pro tvou spásu nutné! Pohleď na něj tam, kde je ukřižovaný, a pomysli si, jaké by to bylo, kdyby to byl tvůj Syn. Slyšíš ho, jak volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Je to výkřik, který se v mém srdci neustále opakuje. Pomysli na to, že umírá téměř zoufalý, přibitý na kříž jako beránek! Ubohý Ježíš! Prosím tě, maminko, řekni mi, že i ty ho miluješ a že chceš, aby byl milován! Řekni mi – pokud by tvoje Silvia zemřela dříve než ty – že bys převzala oheň jejího srdce. Maminko, vždyť i já jsem trochu poznala tento svět a nalezla v něm více či méně šlechetná srdce. Nenašla jsem však nikoho, kdo by mě miloval tak jako on! V ráji poznáš, jak moc mě obdaroval milostmi a jaké nádherné věci činí ve mně i v mých družkách, které mě následují po této cestě, cestě Lásky! Maminko, nikomu to ale neříkej! Zasnoubila jsem se s ním a snažím se, aby kvůli lásce k němu vyhasla každá jiná moje touha. On je mým životem a mojí největší láskou! On a jeho výkřik opuštěnosti mě k tomu, maminko, přiměl a se sevřeným srdcem mě přes všechno přenesl. Ano, maminko, jedině on to mohl učinit! On, který nezapomíná na city, ale nechává je v hloubi srdce procítit, aby je pak přemohl, protože je všemohoucí jakožto Bůh. A nyní myslím na Vánoce, a při pomyšlení, že možná budu od tebe daleko, se mi svírá srdce. Kdybys tak za mnou moh-

SPIRITUALITA JEDNOTY la přijet, maminko! Teď je ale strašné a bezprostřední nebezpečí, neustávají poplachy a v krytech jsme už jako doma. A pro mě je hrozná představa, že bys byla neustále v krytu. Dnes je tatínek na horách u Gina, pak se vrátí a uvidíme, co vymyslíme. Kdybys nepřijela, bylo by dobře, kdyby Carla a Liana byly na Boží hod s vámi, a pro Ginetta a pro mě to bude nová

příležitost, abychom přinesli Lásce novou oběť. Ano, ano, všechno, i smrt – hlavně aby lidé milovali Ježíše, který nás miloval tak, že za nás zemřel, a aby se tak k němu vznesla útěcha a nás zaplavil pokoj, který přichází do srdce toho, kdo nic neočekává a chce pouze milovat Lásku. Uvidíš, maminko, že všechno ostatní nám bude přidáno, když hledáme jedině jeho království! A co jiného je

jeho království než to, že všem řekneme, aby milovali Boha a aby se milovali navzájem? Maminko, převezmi něco z mého nadšení plného lásky a rozšiřuj je na všechny, vždyť ty máš dar slova. Věř mi, že Ježíš očekává, že ho tvé srdce bude milovat tak, jak ho milovala svatá Rita, která byla také matkou! Napiš mi něco o tom. Jedině to je důležité, maminko. Věř mi! Kéž by ti Ježíšek přinesl do

srdce celé moje nadšení! Myslím, že on dá mamince ubohého dítěte – ano, i omezeného, které si však vyvolil za svou snoubenku – určitě zvláštní požehnání, aby bylo na ní tím více vidět jeho dílo. Se srdcem, které možná ještě neznáš, tě, maminko, líbá Silvia 1. Touto větou františkánská tradice shrnuje duchovní a mystickou zkušenost sv. Františka.

Fota: Centro Santa Chiara audiovisivi

Tímto zástupem musíme být my Dopis z 8. prosince 1946 je adresován dívkám, které sice nebydlely v Tridentu, ale byly přesto součástí „bílého zástupu“ zasvěcených panen. Chtěly se ve svém rozhodnutí spolu s Chiarou posilovat. Aby Chiara stvrdila jejich vzájemnou úmluvu, napsala jejich jména na rub obrazu Panny Marie. Tento zvyk pak bude zachovávat během celého svého života. Na svátek Neposkvrněné, Královny panen

M

é mezi všemi nejdražší sestřičky, vám, které jste sice daleko, ale přesto jste se mnou zvláštním způsobem spojené díky Ideálu jednoty a panenství, vyřizuji dnes pozdrav od bílého zástupu, který se dnes poprvé tajně sešel, aby duše jeho členek začaly zrát právě v panenství! Všechny (je nás 40) jsme se odevzdaly Neposkvrněnému srdci Panny Marie a napsaly jsme svá jména (já jsem je napsala i za vás, které patříte mezi nás, ale jste daleko) na rub obrazu Panny Marie, který visí v naší místnosti. Před třemi lety jsem sama skrze ruce Neposkvrněné zasvětila svůj život Bohu. Dnes je nás 40! Bílý zástup duší, které jako věže ze slonoviny mají podpírat stavbu celého Ideálu! Panenství nebo smrt! Musíme bojovat proti téměř neporazitelné pevnosti: proti světu, ďáblu a hříchu! „A pouze lilie vítězí nad pevnostmi!“ Na několik hodin jsme se dnes, ve dni

Chiara s ženatým fokolarínem Cosimem Calò, který byl mnoho let jejím lékařem.

prozářeném Neposkvrněnou, usebraly a odevzdaly se pod zvláštní ochranu svaté Anežky, panny a mučednice, a svatého Ambrože, patrona panenství. Chceme následovat svatou Anežku tím, že zcela odevzdáme naše mladé životy, v mocné síle naší čistoty, která bude volat ve své neposkvrněné záři: „Unus est dilectus meus!“1 Jestliže jeden světec řekl, že jedině zástup panen v každém městě může zachránit svět, tímto zástupem musíme být my! Četli jsme nádherné spisy svatého Ambrože o panenství.2 Ať vám anděl strážný řekne něco o tomto božském vanutí, které proniklo do našeho srdce. A jako se za časů tohoto světce zamilovaného do panenství stávalo, že matky zamykaly doma své dcery, protože jinak by utekly poslouchat svatého Ambrože a zasvětily by se Bohu v panenství, tak i my všechny naslouchej-

me sladkému hlasu naší maminky, Neposkvrněné Panny, a přísahejme věrnost Snoubenci panen, abychom pracovaly pro příchod Božího království na zem. Všechny vás zdravíme. Pohleďte vzhůru, nad hvězdy i nad anděly, do Božího srdce, odkud na svět sestoupilo panenství, vynikající ctnost, která překonává přirozenost a činí z lidí anděly. A jako andělé směřujte k nebi. Jako andělé, protože v nebi budete andělé. V Neposkvrněném srdci Panny Marie

1. „Jediný je můj milý.“ – Volná parafráze Písně písní (snad 6,3). 2. Srov. Sv. Ambrož, De Virginitate.


19

Z HNUTÍ FOKOLÁRE PhDr. Jarmila Synková, rozená Zobačová, byla první česká vdaná fokolarínka. Narodila se 4. ledna 1949 v Praze a zde také 25. září 2011 odešla do nebeské Mariapoli. STUDIUM A PRÁCE armila Synková se narodila jako starší ze dvou děvčat manželům Zobačovým, kteří se mezi prvními v Česku, především díky Jarmile, seznámili s Hnutím fokoláre. Měli pak velkou zásluhu na jeho rozvoji a šíření a stali se v něm volontáry. Po skončení gymnázia si Jarmila zvolila studium latiny a angličtiny. Už díky své diplomové práci o dataci nejstarších svatováclavských legend, v níž zkoumáním používaných epitet doložila, že nejstarší je legenda Křišťanova (Kristiánova), byla přijata do Akademie věd. Udělala si doktorát a začala vědeckou kariéru. Po krátkém čase však zjistila, že si bude muset vybrat mezi vědou a rodinou. Neváhala ani okamžik a kvůli rodině se vzdala své dosavadní kariéry a začala učit na základní škole. Byla ženou velkého srdce, do něhož se vešli i všichni z jejího školního prostředí. Ještě po ukončení učitelské služby se scházela s kolegyněmi na popovídání. A těch telefonátů, které měla až do posledka! Ráda se vídala i se svými žáky, o jejichž osobní život se velmi zajímala. Jedna z kolegyň o ní říká: „Vždycky budu mít před sebou její usměvavou tvář, klid a nadhled, se kterým se uměla dívat na situace, které se v daný okamžik jevily jako velký problém, a samozřejmost, se kterou poskytovala člověku podporu, když ji potřeboval.“

Žena velkého srdce

J

20


Jarmila a Jindra na začátku společné cesty v červnu 1973.

Tam kde ji poznali, ji měli rádi. Stejně tomu bylo i v Jimramově, odkud pocházela její maminka Albína a kde Jarmila na chalupě trávila s rodinou chvíle odpočinku. HLEDÁNÍ BOHA Její hledání smyslu života začalo v kontaktu s P. Ladi-

slavem Kubíčkem, který jí jednou položil otázku: „Co je láska?“ A teprve večer, po jejím celodenním přemýšlení jí odpověděl: „Víš, láska je Bůh.“ Od té doby se Jarmila tímto směrem vydala. Vergiliovo Omnia vincit amor se stalo jejím životním přesvědčením.

P. Karel Pilík a Jarmila s Jindrou při obnově manželského slibu – 25. výročí svatby v roce 1997.

Díky P. Kubíčkovi pak poznala se svou sestrou Mirkou P. Karla Pilíka, který tehdy pracoval jako skladník v pražském Drobném zboží a později se stal farářem karlínské farnosti v Praze. Tam se u něj seznámila se spiritualitou Hnutí fokoláre. Sama o tom napsala: „P. Karel Pilík nám vyprávěl (…) o lidech, kteří žijí doslova evangelium a Boha Lásku postavili ve svém životě na první místo. Bylo to 1. listopadu 1968. Cítili jsme se jako v ráji, užaslí z té nádherné vize, která se před námi otevřela ve světě temnoty a beznaděje.“ Na Velký pátek roku 1969 navštívily karlínskou faru dvě mladé fokolarínky z Itálie a vyprávěly zde o své volbě Boha. Jarmila na to vzpomínala: „Na cestě domů se mě Jindra, můj pozdější manžel, zeptal: ´Tak co, zkusíme to taky?´ A tehdy jsme se pro tuto cestu rozhodli. Druhý den se u nás doma odehrávalo velikonoční gruntování. Já jsem poprvé v životě milovala ty ostatní s plným nasazením pro Boha. Večer jsem byla úplně, ale úplně mrtvá. Ještěže Adéla mluvila o tom, že je potřeba začínat stále znovu.“ Na první chvíle se spiritualitou Hnutí vzpomíná Mirka, Jarmilina mladší sestra: „Rodiče mi ji vždy dávali za vzor bezproblémovosti a pilnosti. Docela mě to štvalo. Jako mladší sestru mě mívala často na starosti a to bylo mnohdy příčinou našich roztržek, občas i bitek, zvlášť když šla s kamarádkami ven a já chtěla za každou cenu s ní. Když jsme poznaly Hnutí fokoláre, Jarmila se hned nadchla, ale já byla dost rezervovaná. Až do jednoho okamžiku. Jarmila studovala a maminka jí kupovala na posilněnou ovocné šťávy. Byly jen pro ni a já jsem to v sobě cítila jako velkou nespravedlnost. Doma jsme

Z HNUTÍ FOKOLÁRE měli vždy na viditelném místě napsané Slovo života a Jarmila mě na něj často upozorňovala. Jednou jsem jí z pocitu křivdy řekla, že ta slova jsou na nic. Druhý den zase maminka koupila šťávy. Jarmila za mnou přišla a chtěla, abych si polovinu vzala. Ten okamžik ve mně odstartoval přesvědčení, že ta slova jsou životodárná, že je mohu přijmout a žít. Od té doby se táhlo celým naším životem, že mě nepřesvědčovala slovy, ale skutky.“ V roce 1969 se Jarmila zúčastnila ve Vranově u Brna první Mariapoli (duchovního setkání Hnutí fokoláre) v českých zemích. Toto setkání bylo pro její další život zcela zásadní. Zde se rozhodla pro Lásku s velkým „L“ v její nejvyšší a nejryzejší podobě, v té, která dává život za druhé. Zvolila si za snoubence své duše Ježíše opuštěného, kterého následovala v Jeho absolutní vydanosti a věrnosti až do konce. MANŽELSTVÍ Pro Jarmilu znamenala volba Boha hledání jeho vůle. A ta pro ni znamenala zasnoubení a později, v roce 1972, sňatek s architektem Jindřichem Synkem. A protože i Jindra postavil ve svém životě na první místo Boha, rozhodli se v roce 1973 pro povolání fokolarínů žijících v manželství. Možnost, aby byl Ježíš trvale přítomný mezi manželi prostřednictvím jejich vzájemné lásky, byla pro Jarmilu a Jindru jedním z velkých objevů. „Nadchlo nás, že jsme jeho přítomnost zakoušeli na mnoha setkáních a Mariapolích,“ vzpomínala na tu dobu Jarmila. „Byly to zážitky tak silné, že jsme tehdy s nadšením vběhli do brány manželství, a byť jsme byli připravováni i na druhou stranu mince (bolesti a těžkosti),

Jarmila (vpravo dole) na Mariapoli ve Vranově u Brna v roce 1969.

přece jen jsme více počítali se stranou první. Musím říci, že jsme nebyli zklamáni.“ „Synkovi byli skutečná rodina fokoláre,“ říká jedna z fokolarínek společného života. „V době, kdy ještě v Praze fokoláre nebylo, dojížděla jsem do Bratislavy, ale v Praze byli ´mé fokoláre´ Synkovi.“ V rámci Hnutí fokoláre se pak s manželem s velkou láskou společně věnovali ekumenickým vztahům a později rodinám. RODINA Jako manželé se oba snažili již od počátku žít spolu

den po dni Slovo života, které postupně proměňovalo jejich život. Ale nebylo to lehké. Na začátku manželství bydleli v jedné místnosti v bytě ovdovělé Jindrovy maminky a přitom pět let stavěli svépomocí družstevní byt. Teprve po narození druhé dcery se mohli přestěhovat a začít žít samostatně jako rodina. Jarmila opustila školu a patnáct let zůstala v domácnosti. A život šel dál. Jarmile a Jindrovi se po Tereze a Anně narodily další dvě děti – Marie a Jan. Jména, která dětem vybrali, vyjadřovala jejich touhu po

Jarmila (vlevo) se sestrou Mirkou, maminkou Albínou a babičkou.

spojení kořenů ukotvených v zemi s nebeskou vlastí. Byla to i doba nového politického útlaku a perzekucí. Ale díky Boží milosti se nový život podle spirituality Hnutí fokoláre navzdory tomu šířil všemi směry. Arna Kotková, také vdaná fokolarínka, vzpomíná na společně prožité chvíle: „Jarmila byla pro mě člověkem, skrze něhož jsem dostala ńasměrování´ na celý život. V mnohém mi byla vzorem. Obdivovala jsem ji, jak cele žila v rodině a pro rodinu a přitom plně duchovně. Pamatuji si její zkušenost, jak jejich dcera Terezka odjížděla s kamarády na Silvestra a Jarmila jí s sebou upekla vánočku a do ní jakoby ´zapekla´ všechnu svoji úzkost, ale i lásku. Často jsem si na to vzpomněla, když jsem byla s dětmi sama v podobné situaci. Několikrát jsem také byla u ní na chalupě v Jimramově a viděla jsem, jak si vždy vážila svých rodičů i prarodičů a jak pro ni byli důležití. Co pro ni znamenala jejich slova, zvyky, dávné obyčeje. Ta úcta ke ´kořenům´ mě oslovovala. To vše bylo vtisknuté do jejího života. Pro mě bylo také krásné, že byla hodně praktická. V tom jsme si také dobře rozuměly. Někdy mám v sobě smutek, že jí už nemohu něco říct a slyšet její odpověď…, ale někdy mám pocit, že s ní mluvím a je mi s ní hezky.“ Bylo to neuvěřitelně nádherné období velkého bratrství mezi všemi. Bůh si bral všechno, ale dával stonásobně víc. Žilo se společenství majetku, materiálního i duchovního. A nikdo neměl nedostatek. Všichni si pomáhali navzájem jako jedna rodina. VŠECHNO MÁ V RUKOU LÁSKA Na jaře roku 2010 Jarmila objevila první symptom


21

Fota: archiv rodiny Synkovy

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Se sestrou Mirkou a tatínkem.

PROUDĚNÍ LÁSKY „Maminka skutečně byla – a pro mě stále je,“ říká syn Jan, „člověkem, o kterého se dalo opřít v každé situaci. Taková byla i v době své nemoci, která tuto její schopnost paradoxně snad ještě umocňovala. Její nadhled a odevzdanost do vůle Boží byly pro nás velkým povzbuzením a zároveň stvrzením správnosti její životní cesty a jejího rozhodnutí pro život s Bohem. Ani jedinkrát jsem ji neslyšel stěžovat si na ne-

22


moc, která ji potkala, veškerá starost a obavy se týkaly nás, plakat jsem ji viděl jenom nad tím, že s ní máme tolik starostí a trápení. Ještě týden před svým odchodem, v době, kdy už neměla mnoho fyzických sil, mi dodávala spoustu odvahy a potřebného sebevědomí. Šel jsem tehdy zrovna ke státnicím a cítil jsem, že ona sdílí všechny moje úspěchy i nesnáze a prožívá je snad intenzivněji než já. Zároveň si zazlívala, že kvůli ní nemám dost času a soustředění na učení a že mi nemůže ani vyžehlit košili. Zkrátka, ani v době, kdy ona byla tím, kdo měl nárok na maximální péči a pozornost, se nepřestávala starat o druhé, s mnoha lidmi si telefonovala a mnohé z nás

zahrnula do svých modliteb. Zároveň jsem přesvědčen, že bylo mnoho i těch, kteří se modlili za ni, a také to přispělo k tomu, že maminka odešla tak, jak nejspíš sama chtěla – v klidu a tichosti a tak rychle, aby nepůsobila starosti a obtíže těm, které měla tolik ráda.“ Dcera Tereza připojuje: „Maminka byla středem naší rodiny, jejím průsečíkem. Váhám, zdali mám napsat srdcem nebo duší, snad proto, že byla obojím. U ní se všechno sbíhalo, byla (a stále je) opěrným bodem všech našich trápení. Může to znít jako samozřejmost, jako přirozená vlastnost každé matky. Ale sama teď zažívám, Foto: archiv

své nemoci. V dopise Marii Voce (Emmaus), prezidentce Hnutí fokoláre, o tom napsala: „Ráda bych ti svěřila, že mne potkala nová vůle Boží: našla jsem si bulku, která byla vyšetřením potvrzena jako maligní. I když si člověk neuvědomuje rozsah, obsah a dosah celé věci, pocítila jsem s jistotou, že Bůh má v rukou mne, moji rodinu, moje fokoláre. Že tahle skutečnost je Jeho láskou k nám. Nemusím se bát, protože On je Láska a má mě nesmírně rád. Vede mne, nás, dál – blíž k sobě. Jsem klidná, chci s Ježíšem opuštěným projít vším, co mi Pán chystá. Chci s nemocí bojovat. Z lásky k manželovi, k mým dětem, k našim vnoučatům prosím o uzdravení. A vím, že všechno má v rukou Láska.“

S farním společenstvím u kostela sv. Vojtěcha v Praze na Balkáně.

Jarmila Synková také spolupracovala s redakcí Nového města. Přispívala do něj, překládala zahraniční články, vyjadřovala se k jeho obsahu. Pravidelně docházela do redakce a později – kvůli nemoci – byla redakci k dispozici alespoň telefonicky. Na snímku z července 2009 představuje Nové město na Mariapoli v Třešti.

jakého je k tomu potřeba mistrovství, zejména v lásce a pokoře. A obojího měla maminka vrchovatě, s nekonečnou trpělivostí naslouchala našim těžkostem, těšila se našimi radostmi. Cítila jsem ji neustále nablízku, její starostlivou péči. Byla mou jistotou, útočištěm. Pro sebe nežádala nic, ani vděčnost, ani pozornost. S příchodem mých dětí náš kontakt ještě zintenzívněl a byla mi vždy k dispozici radou, ale i konkrétní pomocí. Bylo pro mne také velikou vzpruhou vidět její zájem o každodenní drobné události, například jak děti v noci spaly… a za tím cítit její velkou lásku k celé naší rodině. Stejně tak se starala o každého z mých sourozenců. Jejím prostřednictvím jsme se dozvídali i o sobě navzájem. Myslím, že jsme jí v průběhu let způsobili mnoho starostí, které jí trápily mnohem víc, než dala najevo. Ale i přesto se na to všechno dokázala podívat s nadhledem, moudrostí a především s láskou. Nevměšovala se, neprosazovala svůj názor, stála v pozadí připravená kdykoli pomoci a zaštiťovala nás svou modlitbou. Pro každého z nás měla porozumění a vždy nás přijímala s otevřenou náručí. A to i v době své nemoci.

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Vánoce 2008 s dětmi – zleva Jan, Tereza, Anna, Marie.

„Milá Terezko, děkuji Ti za všechny Tvé krásné dopisy plné lásky a nevím, proč mě dosud nenapadlo odepsat! Člověk už těm dopisům tak odvykl. Děkuji Ti za to, že mi sděluješ milosti, které Ti Bůh dává, uchovávej je ve svém srdci, jednou Ti budou zdrojem síly, uvidíš. Zakouším to teď na sobě. Ráda bych, abys věděla, že mám v srdci a na duši velký pokoj a jistotu, že je všechno správně. Má to mnoho kořenů. Jednak dávno v mládí, kdy jsem v návalu milosti a zamilovanosti darovala svůj život Bohu. Dobře, že člověk v tu dobu nevidí všechno. Ale je velkodušný a Bůh se v tom nenechá překonat a stará se, miluje.

A potom dlouholetý cvik v Ideálu. Nejen cvik, ale poznávání Boha, především v jeho nesmírné lásce k nám, ke mně, potvrzované každý den. To, co mne teď především nese a pomáhá mi stát, je vůle Boží v přítomném okamžiku. Ta je skutečná, v ní je Bůh a já jsem v něm. Ale je třeba také ztratit všechno to, co do ní nepatří, aby tam Bůh měl místo. A co je pro mne velikou posilou, je ta ohromná vlna lásky, kterou cítím ve svém okolí. Od vás všech z rodiny, kde mě moc těší, že se nehroutíte, ale milujete. Ale i to, co se děje v celém Hnutí, to si říkám, že Bůh potřebuje pro Hnutí, církev, celý svět, aby ho stále víc zaplavovala láska, Boží láska, která samozřejmě musí být konkrétní. Fota: archiv rodiny Synkovy

Ve všem neustále myslela na nás a na tatínka a sebe kladla na poslední místo. A nám docházelo až příliš pomalu, že bychom jí to vše měli také nějak vynahradit. Snažila se nám všem dodávat sílu a optimismus. O tom nejlépe svědčí její SMS z 19. září: ´Tak dneska jsem zase o dost lepší. Menší otok, více síly. Pěkný den! Má´ Poslední měsíce, srpen a září, byly pro mne obdobím intenzivní modlitby za maminčino uzdravení, která prostupovala celým mým dnem. Neustále jsem byla myšlenkami u ní. Také proto, že jsem ji téměř měsíc a půl neměla možnost vidět a během té doby se odehrály dramatické obraty k horšímu. Měli jsme v Praze rozkopaný byt, a tak jsme s dětmi byli až do půlky září na venkově. V září už jsem myslela jen na to, jak se dostat co nejrychleji do Prahy, k mamince. Začala jsem se obávat, abych ji ještě zastihla, ačkoli k takovým myšlenkám jsme jinak měli daleko. Jsem šťastná, že jsme se vrátili ještě včas. Ty dva měsíce jsem zoufale tloukla svými modlitbami na nebeskou bránu, ale zároveň jsem paradoxně cítila zvláštní klid, jako by se tu zjednával prostor pro Boží vůli. Prožívala jsem nesmírnost a blízkost Božího milosrdenství. Trápilo mne ale, že nevím, jak to vše (neustálé špatné výsledky, marné čekání na léky, následky chemoterapií) prožívá maminka, protože obvykle nedávala moc najevo svoje obavy, týkající se jí samotné. Napsala jsem jí tedy dopis, ve kterém jsem líčila, co prožívám, ujišťovala ji svou láskou a blízkostí Božího milosrdenství a ptala se, jak se doopravdy cítí. Toužila jsem být jí alespoň takto nablízku a podpořit ji. Pak přišel od maminky dopis.“

Jarmila s Jindrou a dětmi – zleva Marie, Anna, Tereza a Jan.

V zimě Emmaus vzkazovala všem nemocným a trpícím, že jsou živým Ježíšem opuštěným a s ním aby „vysoušeli vodu trýzně v mnoha srdcích blízkých i vzdálených. Půjdou světem jako oheň, který stráví to, co má padnout a nechá stát pouze Pravdu. Ale je třeba být jako On, být jím v přítomném okamžiku života.“ (Z meditace Mám jediného snoubence na zemi.) Moc mi to tehdy pomohlo, to bylo v těch virózách. A nyní žasnu nad těmi plody, které to přináší. Krásná škola Nových rodin, kde se lidé v týmu nasazovali jako nikdy, nová rozhodnutí starých harcovníků (babiček a dědečků, kteří hlídali) pracovat pro rodiny, ale i jinde. Není to utrpení jen moje, ale i dalších (…) to všechno jsou mince, šeky. Ale i ty všechny drobné skutky lásky, modlitby vás všech. Nevím, jestli se mi podařilo vylíčit Ti všechno, ale to hlavní je, abys věděla, že netrpím strachy a úzkostí (nyní, člověk nikdy neví, co přijde) a že i to, co Ty mi posíláš a prožíváš, prospívá mně, ale i tomu cíli, který Bůh teď se mnou má. Moc Ti za to děkuji. Františce děkuji za tu krásnou tančící Pannu Marii, dělá mi radost. Škoda, že neumím také tak pěkně malovat. Toníkovi také děkuji za obrázek a doufám, že se cvičí na rytíře ochránce a ne lupiče, který by chtěl zabíjet. Přece musí chránit maminku a Františku a všechny slabší. Také Vám všem posílám veliké pusinky a mějte se rádi! babička Jarmila Jenom ještě chci nezapomenout říci, že tatínek se o mne ohromně stará a je mi velkou posilou. Ošetřuje pečlivě tu mou kůži, dělá mi šťávy, vaříme, nosí mi Eucharistii a zprávy ze světa = z Hnutí. Díky Bohu za něj.“ Zpracovaly Anna Černá a Ludmila Šturmová


23

U ŠÁLKU ČAJE S JAROSLAVEM ŠTURMOU...

PhDr. Jaroslav Šturma, dětský psycholog, otec šesti dětí, z nichž jedno – zdravotně postižené – přijal se svou manželkou do pěstounské péče, obdržel letos v září Cenu za osobní zaujetí – Srdcař roku, udělenou nadací Via za celoživotní obětavou a odbornou práci pro děti se zdravotním postižením a jejich rodiny.

C

o v á s př i v e d l o k práci s dětmi s postižením? „Původně jsem studoval románské jazyky, ale studium jsem přerušil, abych pomohl finančně své rodině, a nastoupil jsem jako vychovatel v Dětské psychiatrické léčebně v Ročově u Loun. Tam se můj zájem přenesl do oblasti pomáhajícího povolání – na psychologii. Po roce 1989, kdy se otevřely nové možnosti i pro nás dosud kádrově ómezené´, jsem se octl na rozcestí: vydat se na akademickou dráhu, anebo zúročit zkušenosti předchozích 25 let v konkrétní službě dětem s postižením. Jsem rád, že jsem dal přednost druhému. Tak vzniklo Dětské centrum Paprsek jako – zdá se že zdařilý – pokus o zařízení nové generace na pomoc dětem s postižením. Na rozdíl od dosavadní převládající praxe jsme začali prosazovat, že i děti s těžkými postiženími mají samozřejmé právo na život v rodině, doplněný odbornou komplexní pomocí v zařízení denní péče. S tím samozřejmě souvisí i snaha zajistit – pokud to lze –

24


Foto: Irena Sargánková

Postižení jako výzva

PhDr. Jaroslav Šturma.

i opuštěným dětem rodinné prostředí cestou adopce či pěstounské péče. Nakonec mne neminula ani práce pedagogická: po prof. Matějčkovi jsem převzal výuku dětské klinické psychologie a psychopatologie na katedře psychologie Filozofické fakulty UK. Nic z mé práce by nebylo možné bez týmu skvělých spolupracovníků a také bez rodičů postižených dětí. Už dlouho se zabývám myšlenkou, že by měla být ustanovena cena profesora Matějčka ´Hrdinství všedního dne´, kterou by dostávali rodiče těžce postižených dětí, neboť ti jsou pro mne skutečnými hrdiny. Jak říkal prof. Matějček, který se mnou v Paprsku spolupracoval: ´Hrdinství není jen něco velkého vykonat, ale i to, když věrně a vytrvale konáme svou službu každý den.´“ Co pro vás tato cena znamená? „Příležitost k zastavení a rozhlédnutí a také k poděkování. Za dvacet let činnosti Paprsku se toho mnoho změnilo k dobrému – ve společnosti i v životě dětí s postižením. Jsme však stále na cestě a větší kus práce na nás ještě čeká.“

Jaké jsou vaše cíle do budoucnosti? „V tomto směru bych rád – protože i můj čas je vymezený a jistě se chýlí k závěru – vytvořil předpoklady k tomu, aby to dílo, které jsme společně započali, a také společenství desítek lidí, které se takto vytvořilo, žilo a rozvíjelo se dál a aby jeho otěže ve vhodný čas převzaly do svých rukou pravé osoby.“ Co byste vzkázal těm, kteří mají strach z lidí s postižením? „Pokud žijeme na této zemi, musíme počítat s tím, že se budeme setkávat s projevy lidské křehkosti a zranitelnosti. Postižení je jen jednou z mnoha jejich vyhraněných podob. Přítomnost lidí s postižením mezi námi je velikou výzvou pro lidský rozum a lidského ducha k hledání nových léků, nových cest pomoci, podnětem k rozvoji vědy i techniky. Zejména však je nezastupitelným podnětem a výzvou k růstu lásky, solidarity a bratrství, které jedině činí tento svět vhodným pro plný a důstojný lidský život.“ Kdo je nebo byl pro vaši práci inspirací, kdo je váš životní vzor?

„Vzorů, za něž nesmírně děkuji, bylo a je v mém životě mnoho. Měl jsem to štěstí, že to byli rodiče (od nichž se mi dostalo skutečného daru bezpodmínečné lásky poukazující a vedoucí k Bohu – lásce), moji sourozenci Jan (lékař) a Michaela (zdravotní sestra), manželka Ludmila, která nesla a nese s láskou a úsměvem poslání péče o početnou rodinu včetně dítěte s postižením. Sama rezignovala na svou profesní kariéru, ač jako mimořádně schopná zdravotní sestra pro ni měla všechny předpoklady. Jsou to také naše děti, jež by měly (a také tak činí) – v mnohosti svých povolání a darů – proniknout i do oblastí a krajin (fyzických i duchovních), kam my se nedostaneme a které svou svěžestí a mládím pomáhají obnovovat ubývající síly. Jedno z nich nám dalo příklad i tím, že nás předešlo do nebeského domova. Nesmírně vděčný jsem společenství Hnutí fokoláre, které pro mne představuje další podobu rodinného společenství, jež – jako plod života Chiary Lubichové – je mi živou podporou a vzorem. Po stránce odborné s vděčností vzpomínám na své šéfy: primáře MUDr. Luďka Černého a prof. MUDr. Jiřího Dunovského a na ty, kteří mne profesně a lidsky formovali: především prof. Zdeňka Matějčka, PhDr. Zdeňka Žlaba, PhDr. Eduarda Urbana a paní Ursulu Avé-Lallemant z Mnichova. Za veliké štěstí považuji pak to, že se i ve svém pokročilém věku mohu stále učit od PhDr. Jiřiny Prekopové empatické komunikaci a obětavé lásce bez podmínek, kterou neúnavně rozdává od Vladivostoku po Mexico City.“ Za rozhovor děkují Alžběta a Pavol Jantovi


25

Foto: M. a K. Broschovi

Paradox Vánoc

P

o obědě vyrážím na procházku. Mám rád čerstvý sníh, okouzluje mě hlavně v lese. Jdu ve stopách, které tu přede mnou zanechal někdo jiný, a fascinuje mě bílá záře vycházející z hrozivě vyhlížejících korun stromů, které vypadají jako kostnaté pařáty natahující se po nevýrazném nebi. Jsem unavený, tíží mě různé situace, které se nahromadily a tvoří teď jakoby těžkou pokrývku, která mi zakrývá zrak, takže nevidím smysl toho, co prožívám. Hovořím sám k sobě. Ptám se vnitřního hlasu, který mě vždycky doprovází. Teď jako by neexistoval, jako by byl pohřben. S předstíranou hrdostí hledám nějaké bezprostřední řešení, nějaké jasné východisko. Ticho. Všechno je zaváté a mlčí. V myšlenkách se vracím k nevinnému sněhu. Jako kluk jsem na Sicílii netušil, jak vypadá sníh, jen táta, když připravoval betlém, natíral jeho papírové stěny lepidlem z mouky, to posypával drceným korkem a my jsme pak na betlém nalepovali kousky bavlny. Teď si sněhu užívám dosyta a nedbám na nepříjemnosti, které působí. Jsem už docela hluboko v lese a přistihuji se, že mluvím nahlas. Zastavuji se. Jsem tak zachumlaný, že jsem si nevšiml, že za mnou kráčí nějaký člověk. I on je úplně zahalený do své černé bundy. Jestlipak mě slyšel? Pouštím ho před sebe a slovensky prohodím pár slov o kráse přírody. On nemá, co by k tomu dodal. Jeho myšlenky jsou ještě úzkostnější a temnější než moje. Pokračuji v procházce. Chvilku zkouším jít v jeho čerstvých stopách, kam se moje boty pohodlně vejdou, ale jeho kroky jsou delší než moje. Vracím se ke svému rytmu. Tísní mě vzpomínky na moje chyby, na moje špatné vlastnosti, na věci, které dělám špatně pořád dokola, na prázdnotu v mém životě. Tato nesnesitelná nedokonalost odhaluje moji křehkost. A hlas, který mě dřív utěšoval, je teď utopený v tichu, které se ve mně rozprostřelo. Pod nohama mi praská sníh. Kdysi jsem

26


četl, že podle zvuků sněhu lze určit, kolik stupňů je pod nulou. Zastavuji a dívám se, kam až dosahují pařáty stromů. I já zoufale natahuji ruce. Překonám ve své bolesti větve? Dokáže se moje modlitba odlepit od tíživého ticha? Žádná odpověď. Jak se dívám kolem sebe, jsem ohromený sugestivní scénou, která mě obklopuje. Jak to, že jsem si toho nevšiml dřív? Už nevidím černé kmeny, ale sloupy důstojně vyčnívající z bílého podloží. Tady byly stromy skoro úplně zaváté. Sníh obtěžkal větve a vytvořil výšivku, která sahá až k zemi. Musím se hodně přikrčit, abych prošel pod těmito větvemi, pod tímto triumfálním obloukem navrženým nedostižným umělcem. Muž, který šel přede mnou, se vydal jinudy. Docházím k místu, kde jsou stromy tak vysoké, že se mi vždycky zdá, jako by tvořily nádherný chrám vystavěný z obrů. Sníh nasadil rukavice nevinnosti i na jejich hrubé a přísné vrcholky. Kolik výzev, kolik bouří, kolik žáru! Ale teď se slaví. Brzy budou Vánoce a tento sníh umocňuje jejich nádheru. Na mysl mi vytane papežova

věta z jednoho jeho vánočního kázání: „Stvořitel vesmíru se stává bezmocným jako dítě. Přijmout tento paradox, paradox Vánoc, znamená objevit pravdu, která nás osvobodí, a lásku, která změní náš život. V betlémské noci se Vykupitel stává jedním z nás, aby nás doprovázel na zákeřných cestách dějin.“ Dívám se na hodinky. Je čas vrátit se zpátky, mám lekci s Luciánem. Znovu procházím pod triumfálními oblouky a padá na mě pár vloček sněhu. Děkuji. Na cestě jsou ještě vidět moje stopy. Paradox Vánoc! Stvořitel se stal bezmocným. Stal se tichem. Musím počkat, až vyroste, aby mi odpověděl na moje naléhavé otázky? Anebo mu naopak mám vyjít vstříc a stát se malým a slabým jako on? Scéna, kterou mám okolo sebe, je opravdu majestátní a úchvatná – po obou stranách se tyčí lodě katedrály, která je tu pro mě. Ticho mi umožňuje naslouchat prastaré písni – je to chór, jenž vždy doprovází paradoxy lásky a potřebuje hodně ticha. Naslouchání. Pomíjivá stezka vytvořená mými kroky mě přivádí k Vánocům. Tanino Minuta

DOPLŇOVAČKA Někdy je dobré být dětmi, a nikdy lepší než na Vánoce, když… Konec myšlenky anglického romanopisce Charlese Dickense se ukrývá v tajence naší doplňovačky.

2

3

4

5

6

7

8

9

Objednávky časopisu Nové město zasílejte na adresu: Nové město Administrace Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 e-mail: [email protected]

10

Naše doplňovačka

1

Časopis Hnutí fokoláre Prosinec 2011, ročník 20 (14)

Časopis je v distribuci též v Knihkupectví Paulínky, Jungmannovo nám. 18, Praha 1. Roční příspěvek 440,- Kč Půlroční příspěvek 220,- Kč Příspěvek na jedno číslo 40,- Kč Bankovní spojení: UniCredit Bank, Czech Republik, a. s. Praha č. ú. 6043141003, kód banky: 2700 IBAN: CZ71 2700 0000 0060 4314 1003 Swift: BACXCZPP Zodpovědný redaktor: Mgr. Marie Koukolová Výkonný redaktor: Mgr. Ludmila Šturmová Administrativa redakce: Veronika Němečková

Vyplňujte dvě slova. Druhé, pětipísmenné, začíná tam, kde končí první čtyřpísmenné. 1 • afroamerický hudební styl / přehnutí na šatech 2 • irská zpěvačka a skladatelka / částice hmoty 3 • jméno amerického herce Nicholsona / bývalý litoměřický biskup (1926 – 2010) 4 • modla / vodní květina

A

5 • pečovatelka / to, co spojuje slova napadá a zapadá 6 • opak slova „stár“ / zdání 7 • osmička / souzvuk alespoň tří tónů 8 • setina amerického dolaru / vyrábění látky 9 • obloha / útočiště Marie, Josefa a Ježíše před králem Herodem 10 • opak „pravý“ (obráceně) / ozdravné zařízení Pomůcka: ENYA

Grafická úprava a zlom: Pavel Vodička Lucie Vodičková Tisk: OMIKRON PRAHA, spol. s r.o., U Elektry 650, 198 00 Praha 9 ISSN 1212 – 0782 Reg. číslo: MK ČR E 7868 Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p., OZ Praha, č.j. NP 1362/1994 Ze dne 27. 6. 1994

TIPO

* ** * * * Schválně, jestli se mi podaří, aby nebe sestoupilo na zem…

Překlady a redakční spolupráce: Mgr. Anna Černá Ing. Milena Honetschlägerová Mgr. Veronika Matiášková PhDr. Drahomíra Syrůčková Mgr. Zdeňka Růžičková Mgr. Tomáš Tatranský

Nic!

Ahoj Pipo, máš nějaký problém?

Ne, už ne.

Walter Kostner

PIPO

Redakční rada: Štěpán Filcík ThDr. Miloslav Kněz Dott. Martina O’Byrne RNDr. Irena Sargánková, CSc. Doc. Jaroslav Šebek, Ph.D. PhDr. Ilona Špaňhelová

Nové město ve světě vychází celkem ve 37 vydáních ve 23 jazycích (viz www.focolare.cz) Objednávky slovenského časopisu Nové mesto zasílejte na adresu: Nové mesto Bjornsonova 6 811 05 Bratislava, Slovensko e-mail: [email protected] Titulní strana: Jarmila a Jindřich Synkovi Foto: archiv rodiny Synkovy

Fota: Markéta Jírů Fota: Josef Mucha

Podzimní konference Člověk a média v Centru Mariapoli v Praze-Vinoři, tentokrát o investigativní žurnalistice.

V Brně děti z Hnutí fokoláre začaly nabízet vlastnoručně vyrobené figurky Ježíška, aby připomněly pravý smysl Vánoc. Část výtěžku bude použita na podporu dětí ze sociálně slabých rodin.

O Z O UP

Í: N Ě RN

Z organizačních důvodů došlo k posunutí termínu muzikálového představení Streetlight v Ústí nad Labem na druhou polovinu května 2012.

2011 ROČNÍK 20 (14) Nade vším vítězí láska O Jarmile Synkové 8 a konference Člověk a média 12. Pf 2012

Recommend Documents