ZPRAVODAJ SBORU CÍRKVE BRATRSKÉ V ČERNOŠICÍCH
3/2010
Pod palbou otázek Když nastal začátek léta, ospalá nálada v Černošicích spolu s venkovními teplotami slibovaly, že přicházející roční období bude skutečně příjemné a dlouhé. Společné popíjení kávy bratří a sester po nedělních bohoslužbách se neslo v bezstarostném duchu veselého sdílení zážitků z dovolených a rozhovorů s mnoha hosty, kteří k nám během léta zavítali. Na chvíli jako bychom odložili své starosti a povinnosti. Přes léto jsme možná poněkud oddálili i naše napjaté očekávání z brzkého sborového podzimu, který pro nás bude náročný, hektický a nakonec přelomový. Stavba modlitebny se dostává do své finální a nejnáročnější fáze, která si vyžádá ještě více času pro desítky jednání a kontrolních dnů, vyžádá si ještě více peněz a v neposlední řadě také ještě více modliteb za celé dílo i za nás jako jednotlivce. S neúprosně blížícím se datem slavnostního otevření modlitebny pomalu končí doba příprav a diskusí „co a jak“. Přichází chvíle, kdy začneme naostro.
Jaké biblické slovo má zaznít tento podzim z naší kazatelny? Pane, jaké téma máme probírat s naším sborem v tomto přelomovém období? Tyto otázky jsem si kladl již mnoho týdnů. Dobře porozumět Božím plánům s námi často předchází naše tázání. Položit si dobrou otázku je leckdy podstatnější, než mít zformulováno mnoho odpovědí. Jenže, konec léta se blížil a já začínal být dost nervózní, že neznám ani tu otázku, kterou bychom si v podzimních bohoslužbách kladli. Až najednou… Vždyť to přece nejsme my, kdo klade otázky, ale je to Pán Bůh, který klade otázky nám! Ponořil jsem se tedy do otázek, které kdy položil Pán Bůh a Ježíš Kristus lidem. Nikdy jsem si předtím neuvědomil, jak je to strhující a burcující čtení. Již celá tisíciletí klade lidstvo otázky na adresu křesťanství. Je křesťanství to jediné a pravé náboženství? Dodnes se milióny lidí ptá, kdo byl Ježíš. Byl Ježíš skutečně tím, za koho se vydával? Jaké jsou důkazy jeho božství? Byl plně člověkem? Měl ve všem pravdu? Byl to
1
veliký učitel? Mesiáš? Spasitel? Je živý i dnes? Často se i my, věřící, ptáme Boha. Co po mně chceš? Jaká je Tvoje vůle? Jaký jsi? Proč jsi to dopustil? Můžeš změnit situaci, ve které se nacházím? Zkusme tentokrát začít opačně. Přestaňme na chvíli klást otázky Ježíši Kristu a nechme ho, ať On pokládá otázky nám. Možná se to zdá překvapivé, ale Ježíš, Boží syn, se během svého života mnohokrát tázal. V drtivé většině to ale nebylo proto, že by potřeboval znát nějakou informaci. V evangeliích je zaznamenáno více než sto otázek, které Ježíš pověděl na adresu lidí kolem sebe. Otázku z úst Ježíšových uslyšeli muži i ženy, osoby prosté i mocné, lidé nemocní a zkroušení i lidé zdraví a radostní, osoby vzdělané i nevzdělané, lidé duchovní i velmi pragmatičtí, lidé různých národností a jazyků, Židé, Samařané i Římané. Je fascinující, že každý z nich slyšel nějakou adresnou Kristovu otázku, kterou si mohl odnést domů. Byly to často nepříjemné otázky, které jednoho vedly k radikálnímu přehodnocení svého živo-
2
ta, druhého naopak k odmítnutí Boha. Bůh ale mluví ke každému, v každé situaci. Nikdo není v takovém postavení aby snad nemohl slyšet Boží slovo. Říká se o Církvi bratrské, že se stala církví intelektuálů, která ztrácí schopnost oslovit lidi bez vzdělání. Křesťanství však není náboženství vzdělaných ani nevzdělaných. Není to víra prostých nebo bohatých. Křesťanství není berlička babiček a dědoušků ani super parta teenagerů. „Evangelium je moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří.“ (Ř 1,16). Během podzimu 2010 budeme každý týden (v neděli a ve středu) přemýšlet nad dvojicí tematicky propojených Ježíšových otázek v kontextu daného evangelijního oddílu. Možná to jsou otázky, které potřebuje zaslechnout i tvůj soused, neboj se ho tedy pozvat. A dost možná potřebujeme i my, věřící, na chvíli zmlknout a přestat klást naše veledůležité otázky Bohu, abychom zaslechli ty, které dává On nám. Pavel Paluchník
Požehnání Adama Stebla Ačkoliv léto bývá v našem sboru poklidnější, v neděli 22. srpna jsme byli svědky jedné mimořádné chvíle. Do nedělního shromáždění dorazilo více hostů, než bývá zvykem. Mezi sebou jsme přivítali širší rodinu Ireny a Honzy. Důvod byl jasný, nejmladší ze Steblovského rodu, Adámek, měl mít požehnání. Vyprošení Božího požehnání dětem ve společenství sboru je vždy úžasná příležitost k vděčnosti Pánu Bohu za ně. A že jich v našem sboru máme opravdu hodně! Každé dítě, které nám Bůh daruje, prožívám osobně jako projev jeho velké milosti. Samotné vyprošení Boží blízkosti a ochrany Adámkovi, ke kterému jsme se společně přidali, vedl Pavel Paluchník. Radostnou chvíli završil náš pěvecký sbor písní složenou speciálně pro Adámka. Slovem nám při bohoslužbě posloužil tatínek Ireny, bratr kazatel Karel Buba. Společně s Irenou a Honzou se radujeme z Adámka a vkládáme ho s důvěrou do Božích rukou. Štěpánka Paluchníková
3
Osobní vyznání o sborovém dni Jako dítě jsem měl sborové dny rád. Znamenalo to, že v našem velmi diasporním sboru jsme buď někam jeli, nebo přijelo hodně lidí k nám. Ať to bylo tak či onak, vždy to znamenalo setkání se spoustou kamarádů a mnoho her mezi dopoledním a odpoledním shromážděním. Odchodem z domova do velkoměsta jsem o tyto příležitosti přišel a znovu je nalezl až po našem příchodu do Černošic. Právě zde jsme s manželkou a dětmi mohli znovu zažít rodinou srdečnost a radost z času, který trávíme společně s lidmi z našeho sboru. Po letech odmlky jsem se zase začal těšit na společný oběd. Tyto řádky píšu v neděli večer – v den sborového dne a stále ještě pod jeho dojmem. Původní zadání bylo napsat zprávu. Teď ale vím, že to nebude obyčejná zpráva, je to cosi jako vyznání. Dnešní sborový den pro mne byl v tom nejlepším smyslu slova zážitkem. Slovo bratra kazatele Matulíka jsem hltal. V notoricky známém příběhu naprosto nově prožívám dialog Ježíše s Petrem o mytí nohou. Stejně jako Petr neumím přijímat, co pro nás Pán dělá. Znovu a jinak mne oslovuje Ježíšův osobní příklad při učení druhých. Díky, Pane, za Tvoje Slovo i za ty, které jsi poslal, aby jej vykládali. Další radost mi přinesla chvíle, kterou jsme měli po shromáždění. Sborová schůze. Tak nehezký název a tak úžasná náplň. Nepředstavitelné se stává skutečností. Před dvěma lety jsme měli podmí-
4
něný dar ve výši přibližně 20 % nákladů na naši novou modlitebnu. Dnes stavba stojí a probíhají dokončovací práce. Abychom mohli celou stavbu zaplatit, chybí sehnat pouhá 4 % z celkových nákladů na stavbu. Ano, stále to jsou statisíce, ale proti milionům, které se vybraly a získaly během stavby... Nevycházím z úžasu, jak se Boží dary zhmotnily. Jak vůbec můžeme našemu Pánu poděkovat! Půjdeme a budeme mu získávat učedníky jako Petr? Společný oběd. Posezení na sborové zahradě. Opět dobroty. Hodně dobrot! Mám rád tento čas. Nevím, jak probíhalo společné jídlo učedníků s Ježíšem, ale věřím tomu, že učedníci měli ten čas také rádi. Vnímám jídlo jako Boží dar a čas s bratry a sestrami u jídla jako další dar.
Zakončení sborového dne prohlídkou nové modlitebny, jejíž stavba se blíží ke konci, je nabité emocemi. Obdivné pohledy na celkové vyznění exteriéru i interiéru střídají diskuse o detailech. Nádherný tvar a úžasný prostor proti konkrétním řešením. Jaká bude v sále akustika? Bude kuchyňka praktická? A co kavárna, bude tam dost světla? Jistě, toužíme, aby modlitebna co nejlépe sloužila svému účelu. Však také všichni, kdo se na stavbě podílejí, pro to dělají, co mohou. Ne vše se musí nutně podařit. Dílo rukou lidských na rozdíl od díla rukou Božích nebývá dokonalé. Vraťme se však k tomu, co jsme od Pána dostali a za co mu můžeme být vděční: umístění, o jakém se nám ani nesnilo, architektonicky výjimečnou stavbu, nádherné místo k setkávání a k oslavě Pána, velký i malý sál, učebny, zázemí, byt pro kazatele, ale
i dost místa na parkování či zahradu, kde snad opět na jaře zasedneme ke společnému obědu. Věřím, že i dál budu mít rád sborové dny. Jan Drahokoupil
5
Sborová dovolená – jaká byla? Od začátku jsem podporoval myšlenku, abychom v Černošicích uspořádali vlastní sborovou dovolenou. Je to vždy výjimečná příležitost se více poznat a prohloubit i svůj vztah k Pánu Bohu. Společně strávený týden totiž nenahradí ani celá řada nedělních setkání při a po bohoslužbě. Když se ovšem schylovalo k posledním organizačním přípravám pobytu, sepisování témat večerních programů, oslovení lidí a plánování využití společného času, přiznám se, že jsem prožíval jistou tíseň. Stále jsem sice zůstával hluboce přesvědčený, že jsme ve staršovstvu učinili správné rozhodnutí pořádat vlastní sborovou dovolenou. Pevně jsem věřil, že nám Pán Bůh chce v Nové Huti požehnat. V uších mi ale také zněla moudrá slova zkušenějších kazatelů: „První sborová dovolená v historii sboru se musí povést.“ Když se totiž podaří první sborová dovolená, tak se získá sbor pro společné pobyty na mnoho let dopředu. Když se nevyvede první „sborovka“, atmosféra bude hustá a program nevalný, pak se nedá počítat, že příští rok někam pojedeme. Nemalé napětí jsem prožíval také z toho, zda jsme ve staršovstvu svým sestrám a bratřím ve sboru nenaložili příliš těžké břemeno v přípravě večerního programu. Radoval jsem se, že mezi námi bude i naše dříve narozená generace bratří a sester, která je v našem sboru v menšině a i proto je nám tak vzácná. Nebudou se tam na Šumavě s námi cítit sami? A jak se bude ten týden líbit našim pozvaným hostům? A jak dětem a mládeži?
6
Jak to tedy dopadlo? Rád vzpomínám na slova Zdeny pronesená s úsměvem. „Dobře jsi to, Pavle, vymyslel. Tím, že jsi rozdělil programy všem, už se nikdo z nás neodváží kritizovat program toho druhého.“ Úžasné! Umět přijímat jeden druhého, méně kritizovat a více děkovat, to mi přijde vždy jako velké vítězství Boží. Nakonec jsme se ale stejně shodli, že jsme ani v tak velkém pokušení nebyli. Večery byly velmi pestré a duchovně obohacující. Večerníčky pro děti rovněž daly zazářit mnoha herecky a vypravěčsky obdarovaným bratřím a sestrám. Podrobné znalosti daného místa a neuvěřitelné nadšení Honzy Drahokoupila v nabízení nepřeberných výletů do okolí asi mnohé z nás přimělo podat vrcholné výkony sezóny. Zůstal čas na osobní rozhovory, hry pro děti, bloudění Čížkových na Luzném a jejich šťastný návrat, fotbalové klání všech generací otevřené bezprecedentním a nádherným úvodem sester roztleskávaček. Dalo by se pokračovat dobrou technickou organizací pobytu, dobrým výběrem místa, dobrým
jídlem... Snad se tam nikdo ani nemusel cítit sám. Děkuji vám všem, neboť jste na tom měli značný podíl. Sice jsme s manželkou odjížděli od penzionu Jiskra se zlověstným zvukem proraženého výfuku, v našich srdcích však byla vděčnost našemu dobrému Otci za skutečně podařený první černošický sborový pobyt v historii. Takže zbývá otázka: kam pojedeme příště? Pavel Paluchník Střípky z děravé paměti střední generace (už dost daleko od středu) Před odjezdem: Těším se, obavy přemáhám modlitbou a doufáním, že to dobře dopadne, že se budeme mít rádi a že dobrá vůle přemůže i případné nepříjemnosti. Jen kdyby nás nečekal ten přidělený program! Příjezd: Vítá nás šumavská zeleň ve všech odstínech, šumavské vůně a rozhledy a my vítáme další účastníky, všichni se usmívají, dobré vůle je stále dost. Po přidělení pokojů a ozkoušení postelí jí možná bylo trochu potřeba, ale večer se scházíme k večeři a všichni se ještě pořád usmívají. Jídelna: Brzy se ustálil zasedací pořádek a dokonce se poměrně brzy podařilo nastolit i řád pro společné zahájení dne písní, Božím slovem a modlitbou. Dobré, mohu říci výborné jídlo velkou měrou přispívalo k pěknému obecenství u stolu. Že tam nebylo ticho, to se rozumí, protože když se jí, tak se mluví! A směje! Večery: Večerní programy na téma „Křesťan a rodina a sbor a práce a volný čas a obec“ připravovali skoro všichni,
což se ukázalo jako velmi dobré. Jednak jsme se museli domluvit a spolupracovat (to nebylo vždycky snadné a bylo potřebí nasadit hodně dobré vůle, ale ta nakonec zvítězila, takže všichni svůj úkol splnili), jednak jsme se pak varovali kritizovat. Bylo to pěkné, často i velmi vtipné, nejvíc si ale určitě všichni pamatují, co při tom zaznělo jako osobní zkušenost ze života a osobní svědectví o víře. Výlety: Líbilo se mi, že byly různé možnosti výletů podle zájmů a výkonnosti účastníků, líbilo se mi, že nikdo (aspoň doufám) nezůstal sám, že mnozí měli dobrou vůli a nabídli svou společnost i své auto, byla jsem ráda, že jsme mohli udělat i jeden společný výlet k Hamerskému potoku a k Vydře (ač jsme se cestou přece jen trochu roztrhali).
7
Sport: Po celou dobu jsem se mu úspěšně vyhýbala, takže nemohu sloužit žádnou vzpomínkou. Co jsem ale netušila, že si konečně na stará kolena užiju několik minut slávy jako roztleskávačka před fotbalovým utkáním. Už jen ta legrace při nacvičování naší sestavy s barevnými střapci za zpěvu povzbudivé fotbalové písně, člověk by nevěřil, co to dá práce, mávat rukama do taktu a oběma stejně, a ještě k tomu zpívat. A pak ty nevěřící pohledy našich fotbalistů, když jsme křepce vyběhly na zelenou trávu! Čekání na program po večeři: Úžas nad nevyčerpatelnou energií našich dětí, které po celodenním výletu nebo jízdě na kole bez umdlení běhaly, skákaly, povykovaly, lezly někam nahoru a dolů, kopaly do míče a do sebe navzájem (jenom jako, ale někdy nejenom), zabalovaly se jako balík do sítě na volejbal, některé
8
(tedy hlavně Anička) se dokonce koupaly ve strašně studeném bazénu, některé se v něm koupat chtěly, ale bdělé matky je vždycky předčasně odchytily, protože jsou zatím přece jen rychlejší..... To mě moc bavilo a byla jsem moc ráda, že já už můžu sedět! Hudba: Moc jsem ocenila, že nám ke zpěvu hrála kapela, to byl bonus ke všem programům. Sláva našim muzikantům! Veselý večer: Hodně jsme se nasmáli a trochu jsme se i báli, to když Bosambo trávil spolykané předměty a vydával přitom neuvěřitelné zvuky a steny. Nasmáli jsme se i při poučném literárněvědném programu o Klostermannovi, dověděli jsme se neslýchané informace o životě tohoto šumavského spisovatele a o vzniku jeho literárních děl, dokonce jsme mohli i zhlédnout některé epizody z jeho života, jak je herecky ztvárnili naši mladí klostrmannovští badatelé. Loučení: Nebylo těžké, protože jsme věděli, že se zase brzy uvidíme, a rádi! Díky: Pánu Bohu za všechno, za ten krásný týden, za všechny milé lidi, kteří tam byli, za jednotu a vstřícnost, za hezké vzpomínky! Hana Šimková
Příjemné překvapení Přiznám se, že od mokropeské sborovky jsem toho moc nečekala – nebude tam moc mládežníků, budou tam rodiče, bude to v jakési pustině, kde se dá jen chodit/jezdit na výlety... Jak už to ale bývá, má skeptická očekávání se nesplnila. Mládežníků tam bylo víc, než jsem si myslela, a byla s nimi legrace. Rodiče tam sice byli, ale odklizeni do vedlejšího penzionu :-) A „pustina“ se ukázala být krásnou přírodou, která mimo tisíce možností procházek a výletů poskytovala i rovinky, na nichž se i absolutní nesportovec jako já mohl postavit na inline brusle. Velice se mi také líbily večerní programy, zapojila se tam spousta lidí, které člověk jinak mluvit na veřejnosti neslyší, a objevilo se pár (pro mě doposud neznámých) hereckých talentů. A co se týče
posledního večera – troufám si prohlásit, že se povedl víc, než ten na smíchovské sborovce. Účinkovali zástupci snad ze všech generací a všechna vystoupení (včetně moderování) se velmi povedla. Shrnuto: pro příští léta jsme si laťku nastavili proklatě vysoko, nicméně mé skeptické já už bylo poučeno a mlčí. Bětka Šťastná
Jak se dělá bojovka? Pravidlo č. 1: Dej dohromady příběh. Příběh, který nebude příliš pohádkový, mohl by se klidně stát, a který bude dost tajemný a otevřený na to, aby do něj hráči mohli vstoupit a stát se jeho součástí. Ne vždy se to povede. Jak se to povedlo při naší bojovce v Nové Huti na Šumavě, to můžete posoudit sami: V létech kolem roku 1723 ve zdejším kraji vládl kníže Karel z Vimperka a Prachatic. Šikovný intrikán dokázal i v dobách napoleonských tažení, kdy do císařské pokladny bylo hluboko, přeci jen svůj majetek obhospodařovat s nebývalou zručností, takže nejen že nezchudl, ale panství jeho vzkvétalo. Tak se dělo až do doby, než byl přinucen prokázat loajalitu svému císaři a na jaře
9
r. 1722 byl v boji v řadách císařských gard raněn. Na svém zámku ve Vimperku se pak dlouhé měsíce neúspěšně léčil, na což vynaložil značný majetek. Jeho nároky na odškodné za zranění utrpěná v boji císař neuspokojil a ačkoliv se s pomocí právníků nepřestal svých práv domáhat, nikdy mu nebylo vyhověno. Navíc jeho obliba u dvora značně poklesla, a tak nakonec, jako již poměrně chudý a bezvýznamný šlechtic, ještě v zimě roku 1723 zemřel. Jak známo, nezanechal po sobě významný majetek, což bylo potvrzeno i notářskými soupisy. Přesto legenda tvrdí, že v zapomenutí upadl nemalý poklad, který ještě v dobách plné síly nechal zakopat v oblasti Neue Hütte, známé dnes jako Nové Hutě. Jeho tři synové Josef, Antonín a Maxmilián roky marně pátrali po alespoň náznaku, kde by bylo možné hledání začít. Až roku 1745, dlouho po otcově smrti, se objevil v kryptě chrámu Nanebevzetí páně ve Vimperku zcela náhodou zvláštní dokument, který vrhl trochu více světla na nevyjasněný odkaz knížete. Nebyl to však dokument v pravém slova smyslu, ale pouhá hrst útržků pergamenu. Karlovi synové se vrhli do zkoumání a skládání. S větším či menším úspěchem zprávu složili a vydali se na cestu. Kdo však z nich bude nejrychlejší? Kdo dobude poklad bájné ceny? Jdi v jejich stopách a zkus také své štěstí... Pravidlo č. 2: Vymysli trasu. Nesmí být moc krátká, to by se účastníci nudili a zase ne příliš dlouhá, to by pak hra mohla ztratit spád a hlavně, musí vést zajímavými místy a skýtat dost zají-
10
mavých skrýší. To se pěkně řekne, ale... Ale kolem Penzionu Jiskra to nebyl problém. Romantická pastvina, tajemný les, potůček v mechovém království, posed na louce, lán kopřiv, boží muka vprostřed pole, to vše bylo po ruce. Naše trasa měřila mým laickým odhadem tak 3 km, ale pozor, bude to trvat asi déle než bychom si mysleli. Tak vyrazme na cestu... Pravidlo č. 3: Trasu buduj pozpátku. Co to znamená? Aby na sebe zprávy navazovaly, musí se jít proti směru. Tak budeš mít přehled o tom, co je v další zprávě, kde je přesně ukryta a jak máš popsat místo hledání. To je ale trochu fuška. Popis nesmí být ani příliš polopatický, ani moc obecný, úkryt ani moc viditelný, ani moc schovaný a přitom vše musí být popsáno tak, aby se to nedalo zaměnit. A to je možná to nejtěžší. Každá skupina je totiž jiná, děti jinak zdatné, jinak bystré. Tak třeba zpráva u vysílače pro mobilní síť na kopečku (č. 2) byla schována tak, že poslední skupina po marném hledání boj prakticky vzdala a vyslala rychlého posla pro nápovědu. Stačilo se přitom jen dívat ze správného místa správným směrem. Jiná skupina zase hledala zprávu u paseky v pařezu,
ale v jakém pařezu, když jich tu bylo přinejmenším deset? Asi by pomohlo bedlivě číst předešlou zprávu slovo od slova. Pravidlo č. 4: Zprávy se nesmí zaměnit. Zvol si počet skupin. Já jsem si zvolil tři skupiny. To znamená prakticky vždy tři úkryty na každém stanovišti ne daleko od sebe a zase pokud možno ne společně, aby nedošlo k překřížení skupin nebo zničení/přemístění zprávy pro jinou skupinu. Abych se v tom i já orientoval, musel jsem si udělat tabulku s popisem každého úkrytu. Jedině tak jsem mohl na dalším stanovišti napsat další zprávu a sám neudělat chybu. Aby to nepopletli bojovníci, každá skupina měla svůj symbol. Josef měl v erbu zkřížené meče, Antonín helmu od kyrysu a Max krátký šíp z kuše. Každá zpráva pak byla označena příslušným erbem. Ale zdá se, že ani to někdy nepomůže. Skupina, která procházela jako poslední, by například zprávu u bedly bez nápovědy asi ani nenašla. Kdosi ji zašlapal pod jehličí. Pravidlo č. 5: Rozděl dobře skupiny. Tak to je oříšek, když máte 14 dětí v rozmezí od 4 do 13 let. Nejdříve se tedy děti postavily podle výšky do řady a pak se rozpočítaly. Pak ještě přišel test zdatnosti. Honza Hřebec postavil u altánu za domem krásnou lanovku s kladkou. Úkolem bylo co nejrychleji doručkovat, zavěšeni na kladce, k vyššímu konci lana. Všichni se hlásili, všichni chtěli bojovat. To by ale trvalo asi až do večera. Z každé skupiny tedy soutěžili vždy pouze 2 borci. Jejich sečtený čas pak rozhodl o umístění. Ale běda, podle biblického „první budou poslední a poslední první“ bude
na startu nejvíce zpožděna právě nejzdatnější skupina. Pravidlo č. 6: Sestroj rébus. Aby taková bojovka za něco stála, první zpráva má být zašifrovaná, že? Ať se naši závodníci také trochu ukáží v luštění. Pravda, první zpráva sice šifrou nebyla, ale byl to hlavolam – spousta ústřižků v obálce a sestavit z toho zprávu, která závodníky konečně vyšle na trať. Pozor ale, až to sestavíte a přečtete, tak musíte ještě odpočítat odložený start! Tak zkuste, jestli to dáte dohromady... Testament My, kníže Carolvs von Wimberg, pán z moci boží nad zbožím Wimberg a Prachatitz vlastní rukou píšeme zápis tento. Syt jsa dnů dobrých i zlých, nabyvše statků mnohých, jakož i dosáhna skutků znamenitých, jsa vždy se ctností vší věren koruně naší, a vystaven úkladům nepřátel zjevných i skrytých, prošedši nebezpečnstvím mnohým v bitvách, a duchem nezlomen, u vědomí nemoci naší zkrušivší těla našeho, a u vědomí toho, že dni naše nezadržitelně chýlí se ke konci, jsa již takměř na konci sil svých, dříve než Ducha našeho Pánu Nebes poručíme, tímto slavnostně testament svůj vyhlašujeme.
11
Mé syny Josefa, Antonia, Maxmiliana poroučíme vyplatiti ve stříbře 30 000 rýnských každému, kterýžto obnos zadržen býti má až do doby té, než věku plnoletosti nabyvše, způsobilými vlády nad zbožím panství našeho uznáni budou, nebo činy udatenství prokáží jako muži v boji, kteréžto zásluhy uznány budou buď vrchností světskou neb duchovenskou. Vposledku pak na vědomí se dává, že poklad z milosti boží nashromážděný, v bitvách mnohých i obchodováním nabytý, ukryt jest v tajnosti vší v rodné chalupě šafáře mého v obci Neue Hütte. Znaje však žádosti a chtivosti srdce lidského rozličné, kteréžto peklem trestány býti mají, že sporům mnohým příčinou bývají, oumysl pojali jsme ten, že takový, jenž právoplatný nárok získati má, ať chytrostí jakož i dovedností rozličnou vládna, pokladu sobě dobude. S oumyslem tím zprávu roztrhali jsme, kteroužto kdo složí, toho na cestu k pokladu vyšle. Jdi na rozcestí se silnicí, tam ... Léta Páně Tisíc Sedm Set Dvacet Tři Carolvs von Wimberg na zboží Wimberg a Prachatitz Pravidlo č. 7: Ukryj poklad. A to je prosím zlatý hřeb celé záležitosti. Kam?
12
Do lesa? Do pole? Ale kdepak, postačí bazén vedle baráku, kam se dá potopit láhev od okurek plná nejrůznějších dobrot od bonbónů, přes lízátka až po „zlaté mince“. Jaké to má výhody? Nemusíte chodit nikam daleko od východiště bojovky. Až skupiny vyrazí, máte dost času na to poklad připravit i ukrýt a přitom vás nikdo ze závodníků neuvidí, protože ti mají tou dobou přece úplně jiné starosti. Tak vidíte, že to nebylo zase tak těžké? Tímto chci moc poděkovat za spolupráci: Honzovi Hřebcovi za jeho lanovou „opičí dráhu“, kterou děcka využila ještě i po skončení soutěže, dále všem našim malým i větším bojovníkům, těm, kteří našli poklad, ale i těm, kteří s vervou bojovali i proti smůle, za což byli nakonec odměněni dobrotami z báječného pokladu. Všem maminkám a tatínkům, kteří malé bojovníky vypravili na cestu anebo dokonce je i provázeli při jejich výpravě. Petr Košťák Sporty a výlety Předpoklad, že umístění penzionu bude přímo vyzývat účastníky sborové dovolené k výletům, vyjížďkám na kole, pěším procházkám či houbaření, se ukázal jako trefný. V nabídce na každý den byl tip na výlet, sportování či soutěž. Nechyběla ani předpověď počasí aktualizovaná vždy v době snídaně. Jsem rád, že v našem sboru máme velkou osobní svobodu – takže kdokoli se nabídnutých aktivit zúčastnit mohl, nikdo nemusel.
Jak to tedy bylo den po dni? Již v den příjezdu nemohli někteří nadšenci vydržet (nechci jmenovat Páju Mokrejše) a provedli hned dvě krátké vyjížďky na kole po nejbližším okolí. Jen jsme nasáli místí vzduch a atmosféru a věděli jsme, že „to bude dobré“. V neděli pod hrozbou posledního krásného dne se vydala nečekaně velká skupina na cyklo-vyjížďku na Chalupskou slať, Knížecí pláně, k pramenům Vltavy, na Kvildu a Jezerní slať. Mých opakovaných výzev, že z různých míst vedou různé zkratky či návratové cesty, k mému značnému překvapení nikdo nedbal. Asi nikdo nechtěl být zahanben Mikešem, který sice cestou na Knížecí pláně bojoval s osobní motivací, nicméně ztrestaná zmrzlinka na hřebeni Mikeše „nakopla“ k neuvěřitelnému výkonu. Někteří si cestu dokonce dělali náročnější. Oťas třeba nechal na nejvyšším bodě cesty pumpičku jako záminku k tomu, aby si kopec od pramenů Vltavy mohl vyšlápnout ještě jednou. Jiným borcem, kterému výlet evidentně nestačil, byl Tomáš Hejzlar, který pro jistotu s sebou vláčel batoh s 20 kilogramy fotografického skla. V samém závěru se Jakoubek přesvědčil o tom, jak se na štěrku ve velké rychlosti skvěle driftuje (parkoviště na Pláních se od té doby zve „U Jakubova smyku“). Tatínkovu večerní snahu přesvědčit Jakuba, že jsou to jen povrchové škrábanečky, okolo jdoucí pan doktor Oťas odborně posoudil slovy: „Takhle rozbitý koleno jsem už dlóóuho neviděl…“ Pondělí strašilo méně stabilním počasím, takže volba padla na pěší tůru. Díky
dvěma variantám – pohodové krátké, s cílem na Březníku, a sportovní, vedoucí až na vrchol Luzného, se parkoviště na Modravě zaplnilo mnoha auty výletníků. Útočná skupina nebyla k udržení a záhy vyrazila kozí stezkou směr Březník. Poté, co jsem se kousíček vrátil pro pohodovou skupinu, se ta první skoro nedala dohnat. Na Březníku jsme snad všichni využili k občerstvení rekonstruovanou hájenku. Vrcholové mužstvo již bylo neodolatelně přitahováno nádherným, na Šumavě unikátním kamenitým vrcholem Luzného. Smířilo se s faktem, že přímou cestu na přechod Modrý sloup má stále rezervovánu tetřev hlušec, a aby ho nerušilo, jalo se údolí obcházet přes sousední vrchol vyznačenou necestou. Přelézání klád, zakopávání o šutry a pády do mokřadů byly vyváženy emotivními výhledy skrz na stojato uschlý les s prudce se obnovujícím spodním patrem. V něm rostoucí množství borůvek, které byly na Bavorské straně ještě větší a sladší, lehce zpomalovalo tempo skupiny. Přesto skupina nakonec slezla impozantní vrcholovou kamennou morénu a kochala se úchvatným kruhovým rozhledem. S Tygrem z Medvídka Pú jsme pak
13
pravili: „Zbývá ještě slézt.“ Na zpáteční cestě se vyznamenal Petr Košťák, který od 20. do 28. kilometru s neuvěřitelnou invencí tvořil a vyprávěl sci-fi příběh, díky němuž hrozen chlapců jdoucí okolo něj nenaříkal na bolavé nožičky, ale zdárně došlapal až na Modravu. Po šťastném návratu na večeři jsme však se znepokojením zjistili, že se na vrchol vydali i Čížkovi s ťapající Aničkou a s na zádech se nesoucí Noemkou. Vzhledem k tomu, že vyšli výrazně později než první skupina, lehce zabloudili a vraceli se téměř potmě a za deště, nám sice nahnali trochu strachu, ale nakonec je třeba jejich výkon hodnotit jako obdivuhodný. V úterý se největší skupina vydala do Bavorska na stezku v korunách stromů. Byl to takový Boží dárek, že přesto, že celý den pršelo, v momentu, kdy jsme byli v korunách, pršet přestalo a i sluníčko na pár vteřin problesklo. Obdivovali jsme samozřejmě hlavně stromy kolem sebe, ale Františkova přítomnost nám nedala, abychom se pochvalně nevyjádřili i o dřevěné konstrukci stezky 10 – 25 metrů nad terénem a ještě mnohem vyššího „vajíčka“ z prohnutých lepených nosníků (všimněte si odborné terminologie). Cestou zpět jsme zvýšili svojí emoční hladinu ještě návštěvou kopie Stožecké kaple, kterou si ve Philipsreutu postavili odsunutí šumavští Němci. Středa byla vyhrazena dětskému výletu za Vydrýskem na Turnerovu chatu. Byla to určitě nejmasovější akce na dovolené. Počasí nám přálo. Hamerský potok kouzlil takové scenérie, že fotografové byli záhy ztraceni. Radko s Fran-
14
tiškem si budou moci udělat výstavu! Hamerský potok a následně řeka Vydra se též vyznačují značnou přitažlivou silou, nicméně, napočítali jsme jen velmi málo utopených nohou. Snad jen dvě? Čekal jsem, že v botách bude čvachtat více účastníkům… Na Turnerce mne Vydrýsek zachránil. Byl tam, byl venku a byl akční. Děti si přišly na své a rodiče se na organizátora výletu nemračili. Cestou zpět se opět projevila bohatost našich povah. Zatímco Stebelovi se rozumně rozhodli s kočárkem vrátit stejnou cestou, Hřebcovi, také s kočárkem, se drali vzhůru kamenitým a lehce rozbahněným údolím ke Zhůří s ostatními. Další neuvěřitelný sportovní výkon. Gratulujeme! Čtvrtek jsme byli konečně „doma“. Že bychom však někde leželi? Ani náhodou. Byl to snad nejnabitější den. Začal už ve dvě ráno, kdy mne Mirek Klimeš budil, že z parkoviště odjíždí auto se čtyřmi koly na střeše a jestli bychom neměli zavolat policii, aby zloděje chytla. Naštěstí se v předvečer akce otcové prořekli. Jací otcové? No ti správní, co nechtějí zanedbávat rodiny! Honza a Tomáš Stebelové, Honza Hřebec a Pavel Paluchník se rozhodli prožít východ slunce na Luzném.
Na Modravu autem, na Březník na kole a na Luzný pěšky. Na snídani byli zpět i s hodinovou relaxací na Luzném. Jak tohle zvládli, nechápu. Dopoledne pro nás připravili Mikeš a Honzík parádní kroketový turnaj. Favority byli jednoznačně Klimešovi a jejich skupina. Jako jedni z mála totiž tuto hru již hráli a znali dokonce i pravidla. Bylo moc fajn, že jsme se je díky nim mohli naučit. Klimešovi také bez zaváhání prošli až do finále, kde gentlemansky přenechali vítězství dream teamu, který ve skupině předtím smetli. Na odpoledne Petr Košťák připravil pro děti a pár dospěláků, kteří dostali důvěru, úžasnou honbu za pokladem. Zprávy se hledaly, roští se prodíralo, bažiny nás vcucávaly, kopřivy pálily, tráva a déšť zmáčely, ale poklad byl z hotelového bazénu nakonec šťastně vyloven a posléze rozdělen a sněden! Den však měl vyvrcholit největší sportovní akcí. Tomáš Hejzlar mladší zařídil fotbalové hřiště na Borových ladech, sestry se proměnily ve vášnivé roztleskávačky a na hřiště vyběhli borci ve stulpnách i bez nich. Strhl se lítý boj. Obě mužstva bojovala s největším nasazením, hráči po hřišti jezdili nahoru a dolů, skóre se přelévalo, k závěru však bylo dlouho vyrovnané. Už už se zdálo, že se družstva rozejdou smírně, když v poslední minutě byl vstřelen gól a v symbolickém souboji Tomášů Hejzlarů zvítězila větší zkušenost nad dravostí mládí. Sportovní akce probíhaly po večerech celý týden, hrál se nohejbal, volejbal, za zmínku stojí i emocemi nabitý turnaj v pétanque. Člověk by ani neřekl, jak
můžou ty kuličky být zajímavé. I v pétanque byli favority manželé Klimešovi. Všechny ostatní dvojice se před nimi třásly. A Klimešovi se, stejně jako v kroketu, projevili jako diplomaté, spokojili se s druhým místem a nechali se z vítězství radovat totální pétanque benjamínky Oťase a Honzu. Připravené náčiní na badminton a baseball se pro nabitý program ke slovu ani nedostalo. V pátek lehce poprchávalo, každý už spíš relaxoval, jen Pája Mokrejš vedl provokativní řeči o tom, že Poledník zůstal nedobyt. A že by snad i na něj na tom kole jel. Nápad však po snídaňovém oznámení zůstal (očekávaně) prakticky bez odezvy. Na Modravě, kam jsme autem dojeli ve třech, však kvůli dešti Pája zařadil zpátečku a vydal se na kole zpět do penzionu a my s Tomášem Stebelem jsme vyrazili reprezentovat Černošický sbor na Poledník. Tříjezerní slať či Vchynicko-Tetovský kanál samozřejmě nemohly zklamat, výhled z Poledníku celé tři metry do mlhy byl také báječný. Po výletě v neustávajícím mírném dešti jsme rádi dorazili do penzionu, kde nás vítali s tím, že tam přestalo pršet záhy po našem odjezdu. Jan Drahokoupil
15
Dorostenci o svém táboře… Smíchovský a Černošický dorost byly na začátku prázdnin 12 dni na tradičním stanovém táboře. Tentokrát byl tábor na čerstvě posečené louce u města Blatná v jižních Čechách. Dětí bylo v největším počtu přes 30, a z toho maličko přes půlku těch Smíchovských a jejich kamarádů. Přes jisté předtáborové komplikace se dřevem a majiteli okolních lesů proběhl tábor úplně bez větších problémů i mimořádně zdravě. Díky Bohu za něj i za počasí na něm a díky opětovně Zdeňkovi Bartoškovi za pomoc, díky ZD za posečení louky, díky Lence Bartoškové za bezvadné nedělní shromáždění v lese, díky všem za modlitby a díky dětem a vedoucím za účast. Dá-li Pán Bůh, tak snad za rok zase. Více se o táboře dozvíte v následujícím vyprávění. úvod od Pacha (podle Sborových listů) V noci nás najednou vzbudili a řekli že se princ zamiloval a že mu máme najít nevěstu která V Zahradě stratila každý den střevíček (stalo seto 4x). Potom nám řekli za kým máme jít jako za 1. člověkem - byly celkem 4. A byly to: hlídač, trpaslík, chudý Tonda a Zahradník byla tam i bludička která nám nakonec dala klíčoví nález: jak se ukázalo byla to ona kdo brala střevíčky a jeden nám půjčila. Měly jsme podle toho najít nevěstu na výběr byly čtyři byly to: hlídačova Kolegyně, zahradníkova vnučka, trpaslíkova dcera a Toníkova sestra. A byla to
16
hlídačova kolegyně. Pak jsme se vrátily do tábora a řekly Kdo to byl. Potom jsme šly spát - byly jsme unaveni po nočním dobrodružství. Julča Behenská a Kája Hubáčková Mně se nejvíc líbila hra polední klid! A taky hra na upíry. Puťák byl sice krátký, ale dobrodružný, když nám ujel vlak a druhá skupinka nasedla do jiného vlaku. Nakonec jsme se přecejen dostali do tábora včas! Z programů jsem si vzala ponaučení, že mám poslouchat starý (třeba moji mámu) a né mladý. napsala Hana Ranšová To víte, tábor, to je super věc, příroda, ne, louka a seno a stany plný zvířátek. Tak jsme na začátku července byli na dorostovym táboře na krásné posekané louce, na které jsme se seznámili se slámou, nahrubo posekanou trávou a špulkami, které jsme potrhali. Použili jsme je totiž na svoje bezva hry. Když jsme přijeli, začali jsme rozbalovat stany. To byla paráda. Opravdu mě to bavilo. Velký holky bydlely v jednom velkym stanu, bez podlážky, takže si museli vykopat příkop kolem stanu, aby je to nevytopilo, protože nechtěly mít mokré věci. Jinak jsme bydleli ve stanech po dvou nebo po třech a byly tři velký stany: kuchyň, vojeňák a sahara, ten stan velkejch holek. Holčičí latrína byla na krásnym místě a kluci na tu svou zase museli přikulit špulky, aby měli trochu soukromí. A stejně tam furt bylo plno, asi kvůli jídlu. Tak dobře
jsem se totiž nenajedl ani ve školní jídelně. Některá jídla ale byly horší, třeba topinky černé jako bota. Kromě Honzíka Hřebců a chvíli Magdy jsme byli všichni zdraví a při tom, když byli nemocný, tak jsme začali tchoře. Tchořů bylo dost, například pletení, žonglování. Taky jsme pletli košíky, vyráběli náramky a cvičili na kladině, Hm, kladina byla výborná, na sezení i na cvičení. No a kdo myslíte, že se o ní rozbil? No Tom. Byla to legrace, co bysme si bez něj počali. Celkem dobrý byly služby. Nejhorší bylo umývání nádobí po kaši, prostě hrůza. Ale nevadilo to, pro skvělé vedoucí a kamarády to rádi uděláme. Ale cesta do potoka byla strašná, byla fakt dost náročná, ale vydrželi jsme, otřeli pot a zazpívali veselou písničku. A všichni zpívali, až se les otřásal. Ale to nám nevadilo. Ale stejně to byla zábava. Bylo vedro, ale dost se pilo. Ke konci tábora jsme se museli rozloučit se špulkama. Ano, smůla. A také klíšťata. Byly tam dobrý programy a hezký hry. Mně se líbila hra ZOO a botanika. Naše skupina měla hezkýho velkýho pavouka a vyprávěl Dan Hampl. Hráli jsme i míčové hry a hry na běhání. Nejlepší bylo, když jsme si hráli na reportéry. Na táboře bylo prostě hodně zážitků, pohádkový les, bojovka, divadlo a bludičky – prostě super. Jonys měl velice sportovní hry. Jeho nejlepší hra byl „Dřevomil Souška“, i když lilo. Fotbal byl často napínavý, takže nikdo nevěděl, jak to skončilo. Hráli jsme taky fotbal proti vedoucím a byla to sranda, ale prohráli jsme, což
byla hrozná potupa! Tak snad ještě trochu fotbalově vyspějeme a příště to bude lepší. Puťák byl hodně krátký, ale někteří si ho s úspěchem prodloužili – nechtěně. V neděli přijela Lenka Bartošková a měla pěkný kázání o strachu a tak. Zrovna před bojovkou – to se hodilo. Nejzábavnější totiž byla bojovka. Běhali jsme po lese se střevíčkem a hledali princovi jeho milovanou. V lese jsme potkali zpěvavou bludičku, vlastně bluďáka, a na louce byl náš krásný princ. Prostě to bylo jako v pohádce. Všem se bojovka líbila a nejlepší byl bluďák Ondra. Jinak byl nejlepší Dan Kaštának, kterej je hrozně silnej a rychlej. Pak jsme dojeli domů vlakem, kde už nás čekali štěstím plačící rodiče. Ale rozhodně se nám tam všem líbilo. Bylo to tam jednoduše hezké. No zkrátka a dobře to byl super tábor plný dobrodružství, moknutí a pražení se na slunci. Tento tábor vřele doporučuju a těším se na další tábor. poskládali společně všichni smíchovští dorostenci a jejich vedoucí (převzato ze Sborových listů)
17
Mládež v Kosteleckých Horkách Je léto, asfalt s konzistencí kvalitního lepidla si výborně rozumí s podrážkami bot a ztěžuje tak každý krok. Z člověka leje, aniž by se pohnul. Po pravdě, nevzpomínám si, jaké bylo počasí. Cestě ve smluveném termínu však nebránilo. Ti méně šťastní z nás, tedy nemotorizovaní, se sešli na nádraží a odjeli v ranních hodinách po kolejích třetího koridoru na Choceň. Překvapí mě skoro pokaždé, jak chladná se jeví každá budova, než ji obydlíme. Přestože kdysi sloužila pedagogickým účelům, nás hřeje mládí. Po obsazení paland jsme se s přístupem odpovídajícím našemu vzdělání pustili do projektu a realizace volejbalového hřiště. Průběhem pobytu mládeže nás provázela v teoretické rovině snesitelná témata naděje, smr-
18
ti, budoucnosti. První večer byl veden systémem několika drobných výpovědí na téma. Průřezově jsme tak několika lidmi probrali již na začátku všechna témata, což pomohlo orientaci v celé náplni večerních programů v týdnu. Nebyla vynechána ani nenápadně rostoucí tradice úvodního icebreakingu, který nám například umožnil v detailu poznat oči jednotlivých mládežníků. Více však mlčím, abych příliš neznervóznil naše rodiče. Běžnou kratochvílí se staly noční maratóny bitev divokého západu a neustále znějící „Bang!“ fotbalové a volejbalové zápasy, procházky, to vše provázené neuvěřitelně vtipnými komentáři. Z takové idylky však bylo potřeba nás správným zásahem dostat. Jako nástroj k tomuto
účelu posloužila noční hra, o které se bude ještě dlouho psát. Popíšu ji z pohledu vítěze. Skromnější pohled bohužel nemůžu nabídnout. K celé hře nám byl nabídnut nástin pravidel, za to přesný obraz zákazů a doporučení. Například: část hry, která proběhne v terénu, bude trvat dvanáct hodin a jídlo není povoleno. V 18 hodin toho dne jsme se sešli k první instrukci. Systém hry spočíval, po vzoru Foglarově, v dešifrování zpráv, které ukázaly na další postup ve hře. V průběhu dvanácti hodin jsme tak navštívili zajímavá místa, kterým noc, divoké počasí a soutěžní duch dodaly neuvěřitelnou atmosféru. Z nich nechala v mojí mysli nejsilnější
zásah tři místa. Studna v lese, kde nám dobrotivý organizátor spolu s šifrou nechal energetickou tyčinku. Ovšem stoupat ve světle baterky po dlouhém schodišti k baroknímu kostelu s hřbitovem, kde s každou podestou míjíte čtveřici svatých, bylo nevyjádřitelné. K získání šifry bylo nutné překonat zeď hřbitova a nalézt správný hrob, v jehož okolí se informace nacházela. Nemusím snad příliš popisovat, o jaké překvapení se postarala kočka plížící se hladkým pohybem po hřbitovní zdi. Nejlepším závěrem pro část hry v terénu nemohl organizátor zvolit lepší variantu, než poslat nejodolnější třetinu skupinky (ano, byli jsme po třech) plavat ve tmě do středu
rybníka pro poslední instrukci. Po dvanácti nočních hodinách intelektuálního a fyzického výkonu následovala nutnost rozluštit poslední šifru. Po první nápovědě se to jedné skupince podařilo a hra tak byla dokončena. A kdo byl tajemný organizátor? Přece Pepa Dastych, jemuž patří obrovský dík za neuvěřitelný zážitek. A já hořím nedočkavostí, co přijde příště. Díky všem zúčastněným! Vašek Minář
19
Cíl je již blízko Podzim začíná malovat paletou barev své romance, příroda vydává své plody a barví stráně brdských lesů nad Berounkou. To jsme si uvědomovali o to intenzivněji, když jsme navštívili zahradnictví a vybírali stromy a keře pro novou sborovou zahradu. Stavba nové modlitebny sboru Církve bratrské v Černošicích finišuje. Probíhají práce na zasklívání oken (některých velmi atypických), které leckdy vyžadují hodně opatrnosti a pomoc techniky. Vždyť velká skla do sálu a na schodiště váží přes 400 kg a přesně je usadit je opravdu mistrovská práce. Vnitřní obklady, malby, podlahy dávají vyloupnout se jednotlivým prostorám stavby. Začínají práce na interiérech,
20
truhlářské práce, práce na oživení sítí, osvětlení a jeho řízení, elektro napájení vytápění objektu. Celému objektu je nutno vdechnout život, zapojit všechny rozvaděče, konektory, počítačové sítě, ozvučení, zabezpečení objektu, přenos signálu do dalších místností modlitebny, až po okamžik, kdy poprvé rozsvítíme světla. Trpělivá a mravenčí práce bratří odborníků pod vedením Slávka Ranše dává tušit krásné světelné prostředí, komunikativnost i dobré zabezpečení objektu. Již tento týden poprvé zatopíme, nejen proto, že rána bývají již chladná, ale hlavně abychom dostali pryč vlhkost z betonů i stěn a truhláři mohli začít pracovat na obkladech a dalších pracích. Kazatelna, stůl
Páně a lavice jsou zhotovovány v dílnách, ale interiéry, dveře a obklady stěn musí být zhotoveny přímo na místě. Máme radost, že se dílo uvnitř i vně daří. Venku probíhají betonáže baptistéria s pečlivým osazením komponent filtrace a čištění, zatímco jiná skupina si nacvičuje natažení finální omítky. Zhotovení venkovní fasády by mělo proběhnout již příští týden a po ní nastoupí zhotovení zpevněných ploch kolem stavby. Pro ty je důležité srovnat terén a zhotovit zhutněný podklad, vytyčit obrubníky a spády, zabudovat přípravu pro venkovní osvětlení a ruku v ruce s dlaždiči zhotovit pochozí plochy. Zároveň budou nákladní vozy zavážet kvalitní zeminu na místa výsadby zeleně, vzrostlých stromů a keřů kolem plotu. Nakonec položíme trávník a bude hotovo. No nebude, začne stěhování lavic, stupínku, stolu Páně a našeho kazatele, abychom uvolnili stávající objekt modlitebny v Topolské ulici. Je to práce jako na kostele a doufejme, že ji stihneme v termínech. Kolaudace objektu by měla proběhnout počátkem listopadu a prvé shromáždění v novém již 21. listopadu 2010. Čeká nás ještě mnoho práce a brigád, a tak vzhůru do cíle! Tomáš Hejzlar
21
Ze staršovstva V období od vydání minulého čísla Sborových listů, tedy v měsících červen až září se staršovstvo sešlo třikrát. Jako hlavní témata těchto setkání dominovaly rozhovory s potenciálními novými členy sboru, aktuální život sboru a záležitosti spojené se stavbou nové modlitebny. Rozhovory se zájemci o členství ve sboru Pravděpodobně největší radost na setkáních staršovstva máme, když můžeme hovořit s lidmi, kteří touží následovat Krista. Jsme rádi, když chtějí svoji touhu po životu s Pánem vyjádřit i ve křtu, případně se též připojit k viditelné větvi církve Kristovy. V procesu přípravy na členství jsou v současné době manželé Klimešovi a Bětka Šťastná. Staršovstvo mělo také možnost hovořit s Mirkem Klimešem mladším a Ondřejem Minářem. Mirek staršovstvo potěšil svým upřímným a velmi otevřeným vyznáním, ve kterém podrobně popsal svoji duchovní cestu. Vyjádřil svoji touhu vstoupit do sboru v Černošicích, kde nalezl svůj duchovní domov. Ondřej popsal staršovstvu své důvody ke vstupu do sboru a vyslovil přání zapojit se do práce sboru. Staršovstvo přijalo Mirka i Ondřeje za přípravné členy sboru Církve Bratrské v Černošicích. Oba nyní budou absolvovat potřebný počet rozhovorů s kazatelem sboru a po těchto rozhovorech budou pozváni na jednání staršovstva,
22
které rozhodne o jejich případném přijetí za členy sboru. Čím žijeme Staršovstvo začíná každé své setkání ztišením nad Božím slovem. Náš Pán je zdrojem veškeré moudrosti, kterou tak potřebujeme pro všechna rozhodnutí. Proto usilujeme o vedení Duchem Svatým – nechceme být pouhými profesionálními manažery. Máme na srdci duchovní růst celého sboru i každé jeho části. Věříme, že i podzimní program „Ježíšovy otázky“ tomu pomůže. Máme radost ze stabilizující se a zvětšující se účasti na biblických hodinách i z atmosféry na nich. Staršovstvo též s vděčností vnímá, že sborová dovolená byla pro mnohé kromě odpočinku a načerpání nových sil i příležitostí k duchovním rozhovorům a k budování vzájemných vztahů. Jako důležitou součást programu vidí spolu-
práci vždy několika rodin na společném vedení večerních duchovních programů. Na základě těchto zkušeností staršovstvo bude podporovat podobné akce i v budoucnu. Stavba nové modlitebny S blížícím se závěrem stavby jsou nyní kontrolní dny na stavbě modlitebny prakticky každý týden. Stavba doznává rychlých změn a je nutné v časově velmi krátké době rozhodnout o velkém množství „maličkostí“. Řeší se zejména finální úprava povrchu stavby, interiéru (například osvětlení, zařízení sálu, dřevěné i keramické obklady, vstupní a interiérové dveře, řešení oken na rampě, úprava podlahy v učebnách, na rampě, na schodišti a v bytě kazatele) a úpravy vně modlitebny (baptisterium, dlažby, terén, zahrada, stromy, živé ploty,…). Klíčovou otázkou je také financování stavby. Jsme Pánu Bohu nesmírně vděční za obětavost členů sboru, dary i finance z ostatních zdrojů. Je až neuvěřitelné, že se zatím vše staví z prostředků již shromážděných a bez jakýchkoli dluhů. Při posledním setkání staršovstvo projed-
nalo aktualizovanou finanční rozvahu a se svými závěry seznámí členy sboru na sborové schůzi v neděli 3. října. Staršovstvo sboru se shodlo, že slavnostní otevření nové modlitebny bude 21. 11. 2010. Přestože v době tohoto rozhodnutí bylo datum stanoveno s rezervou, prosíme vás, byste nepřestávali na stavbu na modlitbách myslet, neboť je ještě mnoho věcí třeba dokončit. Staršovstvo také projednávalo žádosti členů sboru i lidí mimo sbor o kulturní, případně komerční využití prostor nové modlitebny. Staršovstvo vidí jako hlavní účel stavby setkávání věřících k oslavě Pána a místo k pozvání nevěřících k Pánu. Neplánujeme modlitebnu dlouhodobě komerčně pronajímat cizím subjektům, dokud se nezaběhne provoz sboru. V otázkách dalšího využití modlitebny důsledně zvažujeme, k jakým aktivitám modlitebnu bude zapůjčovat. Jinak počítáme, že modlitebna bude od počátku otevřena veřejnosti a to i k jednorázovým kulturním a jiným počinům v obci. Jan Drahokoupil
23
Pravidelný program Úterý Středa Středa Pátek Pátek Pátek Neděle Neděle
18:15 9:30 19:00 16:40 19:00 19:00 9:00 9:30
setkání mládeže (Vrázova ul.) setkání sester biblická hodina setkání dorostu modlitební setkání sborový zpěv modlitební chvíle pravidelná bohoslužba
Mimořádné události 4.-5. listopadu – Evangelikální teologická konference na téma: Konverze jako náboženská zkušenost (Sbor CB Praha 1) 7. listopadu – 130 let CB (slavnostní shromáždění ve Sboru CB Praha 1) 21. listopadu – slavnostní otevření modlitebny v Černošicích (sborový den) 4. prosince – adventní koncert skupiny Oboroh a smyčcového kvarteta Quonab Qartet (Sbor CB Černošice) 4. prosince – slavnostní otevření modlitebny v Litomyšli 11. prosince – živý Betlém (adventní trhy) 24. prosince ve 24.00 – půlnoční bohoslužba (Sbor CB Černošice)
Občasník Sborový život vydává pro vlastní potřebu sbor Církve bratrské v Černošicích. Adresa: Topolská 523, 252 28 Černošice II, tel.: 251 641 138, e-mail:
[email protected], http://cb.cz/cernosice. Vedoucí editor Pavel Paluchník, grafická úprava Veronika Hejzlarová, produkce HQ Kontakt, vyšlo v říjnu 2010.
