Z OBSAHU NA MUŠCE. Maturita složená pod palbou. Věra na severu. Paní vrchní. Čtyři měsíce v Afghánistánu. Jak se nosí vyznamenání?

Z OBSAHU

NA MUŠCE Jistě jste si v poslední době všimli, že nějak přibývají věci, které nám brání v nepřetržitém spánku a budí v některých hlavách hrůzu, v jiných očích běs. Ty věci začínají tajemným písmenem „eR“. Radar, reforma, rušení… Dá se v nich vystopovat něco magicky společného. U všech těch „erek“ si po logické úvaze musíme říct, že jsou užitečná, jistě i potřebná. Příliš často však nedisponujeme takovou vůlí. Máme zvláštní touhu tyto věci ovlivňovat tak, aby se nás nedotkly. Dílem je to případ pro profesora Pavlova a jeho výzkum reflexního chování živočichů, dílem pro každého z nás, a to velmi osobní. Jsme totiž schopni k našim nočním můrám vstřebat a posoudit dostupné informace? Jsme schopni informace někde získat? Jsou vůbec takové informace? Nejsme sami mezi sebou přespříliš tajemní, uzavření do vlastního existenčního já? Pokud totiž nemáme dostatek informací, stává se velmi obvyklým jevem snaha za chybějící neznámou dosadit jakousi vlastní osobní konstantu, která se s matematickou nepřesností nepřibližuje správnému výsledku, ale podobá se spíše fámě. Když se prostředí dobře míněných fám smísí s přímou úměrou narůstající devótností „poddaných“, tak vznikne životní, a zejména pracovní prostor s těžkým vzduchem k nevydýchání. Neměli bychom to změnit? Jiří HOKŮV

Maturita složená pod palbou

8 Věra na severu

12 Paní vrchní

18 Čtyři měsíce v Afghánistánu

22 Jak se nosí vyznamenání? Čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR Vydává MO ČR – AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 IČO 60162694 Řízením redakce pověřen Ladislav Lenk Redakce: Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 931 973 215 916 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected]

V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Oľga Endlová tel. 973 215 563 Tisk: ČTK Repro Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Foto na titulní straně: Jiří Hokův, výcvik vojenských ženistů

Jazyková úprava: Vlasta Kohoutová

Uzávěrka čísla: 12. 9. 2007

Grafická úprava: Andrea Bělohlávková

Toto číslo vyšlo dne: 2. 10. 2007

28 Meče armády hrot

42 Soutěž mající tradici

46

ŽENIJNÍ VOJSKO Í 60 tun, „obsluhují“ tři vojáci. „Po dokončení tak bude na mostě stát 66 vojáků a zbytek ze 125 vojáků podílejících se na stavbě tvoří řidiči automobilů nebo členové záchranné vyprošťovací skupiny.“ Na břeh řeky postupně najíždějí nákladní vozidla, z jejichž koreb sjíždějí do vody mostní díly. V dutině uvnitř mostovky je dostatek vzduchu na to, aby neohrabané kusy železa dobře plavaly a navíc aby měly i dostatečnou nosnost. Na hladině řeky se jednotlivé díly rozevírají do konečného tvaru, což je vždy doprovázeno mocným šplouchnutím. Vojáci je ze břehu za pomoci lan dopravují na určené místo a jejich kolegové zatím uzavírají několik zámků na pontonech tak, aby je zajistili v jejich rozložené poloze. Jednotlivé díly mostu jsou nejprve pospojovány do tří částí, které šestero člunů na základě povelů velitele mostu kapitána Zdeňka Hraly spojí u břehu do jednoho celku. Vojáci pak opět zajistí pevnost celé konstrukce. Na řadu přichází poslední, ale neméně složitý manévr, kdy je most podél břehu posunut do výchozího postavení a vzápětí je natáčen o devadesát stupňů tak, aby

Suchou nohou přes Labe Sledovat na vlastní oči práci ženistů při stavbě pontonového mostu se vám nepoštěstí každý den. Pokud ano, je to zážitek, na který se hned tak nezapomíná. Spojení dvaadvaceti dílů tvořících 144 metry dlouhou mostní soupravu vyžaduje od 125 vojáků sílu, přesnost a dokonalou souhru.

Pouhých dvacet minut stačilo, aby labské břehy v Litoměřicích spojil pontonový most

2

Text: Jan ZEMAN Foto: autor a Jiří HOKŮV

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Okřídlená věta, jejíž obsah ale přesně platí pro příslušníky ženijních záchranných praporů. Stavba pontonových mostů je totiž natolik náročná, že pravidelný výcvik v reálných podmínkách je prostě nutností. I proto ukázce, kterou jsme měli možnost sledovat 6. září na litoměřickém novém vodním cvičišti, předcházel čtrnáctidenní soustředěný výcvik. Cvičení s názvem „Labe 2007“ se zúčastnili příslušníci 15. ženijní záchranné brigády, především z bechyňského 151. ženijního praporu a rakovnického 154. záchranného praporu, které doplnili vojáci ze 4. brigády rychlého nasazení, 13. dělostřelecké brigády a 14. brigády logistiky. Podtrženo a sečteno, na přelomu srpna a září cvičilo v Litoměřicích 220 vojáků s více než 100 kusů techniky a za dobu trvání cvičení postavili armádní ženisté most přes Labe dokonce několikrát. Podobné cvičení se zde uskutečnilo po čtyřleté přestávce i v loňském roce. Cílem samotné ukázky bylo nejen potvrzení dovedností českých ženistů, ale také demonstrace jejich schopností působit nejen ve prospěch Armády České republiky, ale i pomáhat civilnímu obyvatelstvu, pokud by bylo

zasaženo nějakou mimořádnou situací nebo dokonce katastrofou. Součástí programu proto byly také statické a dynamické ukázky některé ženijní a záchranářské techniky. Představitelé armády, kraje i místní samosprávy se tak zde, kromě sledování stavby pontonového mostu, mohli seznámit třeba s možnostmi mostního tanku nebo automobilu, vozidla pro pyrotechnický tým nebo dekompresní komory pro potápěče na podvozku Tatry 815. „Řeka je zde široká 142 metrů. Na stavbu tedy použijeme 22 dílů pontonové mostní soupravy a most bude dlouhý 144 metrů,“ informuje nás před zahájením výstavby provizorního přemostění tiskový mluvčí bechyňské 15. ženijní záchranné brigády kapitán Jiří Kovařík. Pro upřesnění ještě dodává, že každý z dílů mostu, který bude mít nosnost

Stavbu bedlivě sledoval i náčelník Generálního štábu genpor. Vlastimil Picek, jenž se v doprovodu ředitele sekce rozvoje druhů sil-operační sekce MO brigádního generála Josefa Bečváře, velitele sil podpory a výcviku brigádního generála Františka Maleninského a velitele 15. ženijní a záchranné brigády plukovníka Rostislava Jaroše vydal na obhlídku mostu, aby osobně poděkoval jeho stavitelům. „Jsem velmi spokojen, protože vojáci prokázali, že to opravdu umějí,“ uvedl náčelník Generálního štábu s tím, že je potřeba tyto činnosti i nadále cvičit, protože by byla škoda tyto schopnosti ztratit. Náčelník Generálního štábu v Litoměřicích také jednal s představiteli brigády a některých ženijních záchranných praporů. O dva dny dříve navštívil bučovický 155. záchranný prapor a jindřichohradecký 153. záchranný prapor. Při těchto předem plánovaných cestách se generál Picek seznámil s technickým vybavením praporů i s prostory, ve kterých sídlí. V diskusi s veliteli hovořil i o připravované reorganizaci záchranných prvků Armády České republiky. „Nemluvme o zrušení záchranných praporů, mluvme o jejich transformaci, jako už několik let mluvíme o reformě, potažmo transformaci Armády České republiky, kterou si vyžádaly omezené finanční zdroje na základě sníženého rozpočtu resortu obrany,“ uvedl genpor. Vlastimil Picek. „Transformace se dotýká nejen záchranných praporů, ale všech útvarů a zařízení Armády České republiky,“ dodal náčelník Generálního štábu. U obou navštívených praporů pak ocenil včasnou, účinnou a profesionální pomoc civilnímu obyvatelstvu v ohrožených a postižených oblastech a obcích při živelních pohromách a přírodních katastrofách.

nakonec spojil oba břehy řeky. Mostní pontonová souprava je na obou koncích pečlivě zakotvena a stabilitu konstrukce nakonec prověřuje mostní tank, který po mostě přejede na druhý břeh a zpět.

3

Î UDÁLOST

O ČEM SE MLUVÍ Í

Vrchní velitel elitel v Náměšti ti Obrovské pocty se 12. září letošního roku dočkali všichni příslušníci 22. základny letectva v Náměšti nad Oslavou. V rámci své třídenní cesty po kraji Vysočina je navštívil prezident České republiky a vrchní velitel ozbrojených sil Václav Klaus. Spolu s velitelem 22. zL plukovníkem Liborem Štefánkem jej zde přivítali také nejvyšší představitelé resortu obrany v čele s prvním náměstek ministryně obrany Martinem Bartákem a náčelníkem Generálního štábu AČR generálporučíkem Vlastimilem Pickem.

Text: Miroslav ŠINDELÁŘ Foto: Radko JANATA

Po zasedání Bezpečnostní rady státu se v úterý 18. září uskutečnil briefing pro média, na němž se ministryně obrany Vlasta Parkanová obsáhle vyjádřila k návrhu transformace resortu obrany, o kterém bude začátkem října jednat vláda.

Po sedmi letech se letecká základna dočkala návštěvy prezidenta republiky Text: Tomáš SOUŠEK Foto: Jiří HOKŮV

Prezident Václav Klaus hned po příjezdu promluvil k nastoupeným jednotkám náměšťské základny. Vojáky ujistil, že se nemusejí o svoji budoucnost bát. „Otázkou armády se jako její vrchní velitel poměrně intenzivně zabývám a jsem si plně vědom úkolů, které má vaše základna. Chtěl bych vás ubezpečit, že tato základna má zajištěnou budoucnost a svou perspektivu a v koncepci Armády České republiky se s ní počítá. Byl bych velmi rád, abyste svou kvalitou a svými výkony dokazovali, že do armády tato základna patří,“ řekl Václav Klaus. Prezident republiky se také krátce zmínil o probíhající transformaci ozbrojených sil a připomněl, že s sebou přinese i řadu nutných změn. Podle jeho slov by se však zeštíhlování mělo dotknout pouze nebojových jednotek či úřadů resortu obrany, nikoliv bojových útvarů. Poté se prezident i se svým doprovodem odebral na krátkou prezentaci, kde byl seznámen s aktuálními úkoly 22. základny letectva a se stavem probíhající rekonstrukce. Vše si mohl prohlédnout na vlastní oči. Jeho první

4

Ministryně obrany předložila návrh transformace AČR

kroky vedly na nově budovanou stojánku letadel, odkud sledoval výstavbu dalších objektů. Jeho pozornosti neušel ani velkokapacitní hangár. Původně měl sloužit bojovým letounům, ale nově je určen pro provoz vrtulníků, a tak musel být náležitě zvětšen. Cena této moderní stavby se tak vyšplhala řádově až na 500 milionů korun. Finanční otázky byly jednou z věcí, které Václava Klause jako ekonoma zajímaly nejvíce. V závěru své návštěvy se prezident zastavil ještě u jednoho z proudových strojů L-39 Albatros, kterými je zdejší základna vybavena. Díky vystavené výzbroji a ze slov jednoho z náměšťských pilotů se ve stručnosti dozvěděl o možnostech použití těchto letounů. Svou výzbroj a úkoly pak prezidentovi představil jeden z leteckých návodčích, kteří se cvičí právě v Náměšti. Václav Klaus se zajímal například o způsoby vysazení návodčích v terénu a další podrobnosti. Pevně daný časový harmonogram jeho cesty po Vysočině neumožnil delší pobyt na základně, přesto zde budou na jeho návštěvu ještě dlouho vzpomínat.

Ministryně zmínila především otázku existence záchranných praporů, informovala o snižování počtu občanských zaměstnanců v resortu a dotkla se budoucnosti Armádního sportovního centra Dukla. „Transformační materiál jako celek podporuji,“ uvedl na briefingu předseda vlády Mirek Topolánek. „Shodli jsme se, že některé výdaje na činnost Armády ČR by mohly být financovány mimo rozpočtovou kapitolu Ministerstva obrany,“ dodal premiér a upřesnil, že by se mohlo jednat například o misi provinčního rekonstrukčního týmu v afghánské provincii Lógar. Nelze zastírat, že návrh transformace resortu obrany, který na bezpečnostní radu přinesla ministryně Parkanová, je podřízen potřebě plnit stejné nebo v některých oblastech (zahraniční mise) stále náročnější úkoly za stále menší množství peněz. Návrh transformace je proto připraven tak, aby česká armáda nesnížila své ambice ani na poli zahraničních operací, ani v oblasti pomoci obyvatelům České republiky, a přitom dokázala tyto úkoly plnit s méně lidmi a s nižšími finančními prostředky. Transformační materiál zcela otevřeně hovoří o nutnosti zeštíhlit velitelské struktury resortu. To se týká nejen Ministerstva obrany ČR a Generálního štábu AČR, ale také operačně-taktických velitelství ve Staré Boleslavi a Olomouci. Pomůckou v tomto zeštíhlování by měl být podle názoru ministryně i organizační a procesní audit, který má být ukončen v první polovině příštího roku. „Současně by měla

mít armáda více pozemních jednotek, které bude možné nasadit jak do zahraničních misí, tak na pomoc občanům doma při živelních pohromách. Jinými slovy: Bude méně náčelníků a více indiánů,“ uvedla ministryně obrany na briefingu. V resortu Ministerstva obrany ČR se v příštích třech letech sníží počet občanských zaměstnanců každoročně o 1200 osob. Celkem tedy odejde 3600 lidí. Těchto zaměstnanců je třeba méně proto, že se Ministerstvo obrany ČR postupně zbavuje zátěže z dob velké totalitní armády. Resort má například méně nemovitého majetku, proto může rušit vojenské ubytovací a stavební správy, které o něj pečují. Zbavuje se služebních bytů a své bytové potřeby dnes řeší vojáci formou přídavku na bydlení. Proto bude také transformována Správa vojenského bytového fondu. Pokud jde o záchranné prapory, jsou přirozenými kandidáty na transformaci, protože jsou z celkového pohledu velmi málo využívány. Mají na kontě pouhá promile z celkového počtu zásahů integrovaného záchranného systému. Jejich role v rámci IZS byla vždy pouze doplňující. Disponují těžkou technikou, například hasicími tanky či těžkými ženijními mechanismy, které jsou využívány v situaci, kdy technika Hasičského záchranného sboru už nestačí. Avšak i po transformaci praporů zůstane tato těžká technika připravena k použití a integrovaný záchranný systém si na ni může kdykoliv „sáhnout“. Bylo také rozhodnuto, že se v armádě značně sníží počet civilních záchranářů jako

zvláštního druhu vojska. Je to z toho důvodu, že většinu běžných záchranářských úkolů, jako je evakuace obyvatel, budování protipovodňových hrází či patrolování v oblasti postižené přírodní katastrofou, zvládnou vojáci bez ohledu na svou specializaci. Pro armádu je příliš velký luxus mít jednoúčelové záchranářské jednotky. Vojáci musejí být dnes připraveni na univerzálnější nasazení. Ministryně obrany ale zdůraznila, že: „V případě potřeby je armáda připravena zasáhnout na pomoc obyvatelům všemi svými silami, ať už se jedná o ženisty, mechanizované jednotky či leteckou záchrannou službu.“ Vlasta Parkanová novináře rovněž upozornila, že součástí transformačního materiálu není rušení Armádního sportovního centra Dukla. Je ale skutečností, že vzhledem k snižujícímu se rozpočtu na obranu se úvahy o zrušení této součásti resortu objevují. „Já si na jednu stranu uvědomuji, kolik toho armádní sportovci dělají pro propagaci České republiky. Na druhou stranu se ptám, zda je morální podporovat desítkami milionů korun ročně armádní sport, když musíme transformovat záchranné prapory a kdy těžce sháníme prostředky na nákup techniky, která má chránit životy našich vojáků v zahraničních misích. Musím říci, že nejsem první ministr obrany, který o tomto kroku uvažuje. Takový krok by ale byl věcí důkladné přípravy. Rozhodně se nejedná o záležitost dnů, týdnů či nejbližších měsíců. V tuto chvíli žádný plán rušení Dukly neexistuje,“ řekla ministryně obrany Vlasta Parkanová.

5

Î AKTUALITA

AKTIVNÍ ZÁLOHA Í

Vzorem jim je škpt. Morávek Máme společnou odpovědnost za deset milionů obyvatel Text: Olga HALADOVÁ Foto: Jaroslav PAJER a Marián BUJAČEK

Ve čtvrtek 20. září 2007 se ministryně obrany Vlasta Parkanová sešla s krajskými hejtmany, aby společně projednali chystanou transformaci armády a především budoucnost záchranných praporů. Setkání s hejtmany se zúčastnili ministr vnitra Ivan Langer, první náměstek ministryně obrany Martin Barták, náčelník Generálního štábu Armády České republiky generálporučík Vlastimil Picek a generální ředitel Hasičského záchranného sboru ČR generálmajor Miroslav Štěpán. Během tříhodinového jednání seznámil náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Vlastimil Picek přítomné s plánem

6

transformace záchranných praporů. „Ze současných šesti záchranných praporů by dva z nich měly být transformovány na ženijní prapory, které budou mít ještě lepší technické vybavení než stávající záchranné prapory. Další dva by měly být transformovány na speciální záchranářské roty. Jeden záchranný prapor by měl být převeden včetně personálu a techniky pod Hasičský záchranný sbor, pouze jeden prapor by měl být zcela zrušen.“ Generální ředitel Hasičského záchranného sboru ČR generálmajor Miroslav Štěpán zdůraznil, že vznik ženijních praporů je velmi potřebný krok, protože stávající záchranné prapory nemají schopnost budovat mosty. Vznikem ženijních praporů bude tato schopnost výrazně posílena. Po skončení jednání hejtman Moravskoslezského kraje Evžen Tošenovský na tiskové konferenci uvedl, že výsledkem jednání byla dohoda, že ještě předtím, než bude materiál k transformaci postoupen vládě, proběhne na krajích připomínkové řízení. „Pro nás je klíčové, aby transformací nedošlo k jakémukoliv oslabení celého integrovaného

záchranného systému – tak, jak je v současné době postaven.“ Ministryně obrany Vlasta Parkanová v souvislosti s připomínkovým řízením uvedla, že počítá i s možným prodloužením lhůty předložení materiálu vládě, neboť prioritou je, aby byly vyřešeny všechny pochybnosti související s touto kapitolou transformace armády. Ministryně obrany zároveň dodala: „Nepochybuji o tom, že jsme tuto část transformace připravili tak, že přesvědčíme hejtmany o tom, že schopnosti IZS zůstávají nezměněny.“ Ministr vnitra Ivan Langer konstatoval připravenost Hasičského záchranného sboru převzít jeden ze záchranných praporů do své struktury. „Jsme připraveni se aktivním způsobem podílet na té části reformy, která souvisí s integrovaným záchranným systémem,“ řekl Ivan Langer. „Naší podmínkou je schopnost garantovat veřejnosti, že v žádném případě nebude zhoršena ochrana obyvatel při krizových situacích. Jsme všichni na jedné lodi, každý máme odpovědnost za určitou část republiky, ale všichni máme společnou odpovědnost za bezpečnost deseti milionů obyvatel.“

Text a foto: Jaroslav PAJER

„Když je potřeba, tak aktivní zálohy pomáhají obyvatelstvu, když je potřeba, tak cvičí a vytvářejí jádro sil, které by v případě ohrožení státu napomohly k obranyschopnosti naší země,“ prohlásil ve čtvrtek 13. září první zástupce náčelníka Generálního štábu Armády České republiky generálporučík Jaroslav Kolkus.

Jeho slova byla určena třiadvaceti příslušníkům v aktivní záloze (AZ) a dalším čtyřiadvaceti profesionálním vojákům a instruktorům z řad Policie České republiky, kteří se podílejí na výcviku záložníků. Stalo se tak při jejich slavnostním dekorování čestným odznakem štábního kapitána Václava Morávka ve Vojenském historickém ústavu v Praze. Toto ocenění se uděluje příslušníkům v aktivní záloze za výjimečné výsledky dosažené při plnění úkolů v činnosti AZ i dalším osobám, jež se výrazně podílejí zejména na přípravě, výstavbě a řízení těchto jednotek. Generál Kolkus současně připomněl, že si osobnost Václava Morávka vybraly aktivní zálohy za svého patrona především pro jeho vlastnosti, jež prokázal v době největšího ohrožení naší vlasti. Během 2. světové války totiž společně s podplukovníky Josefem Balabánem a Josefem Mašínem vytvořil proslulou skupinu Tří králů, která se aktivně podílela na odboji proti fašistickým okupantům. Morávek se mimo jiné stal kontaktní osobou, jež předávala cenné špionážní zprávy od příslušníka německého abwehru v Praze Paula Thümmela, agenta A-54, zpravodajskému odboru MNO do Londýna. Právě odvaha, odhodlanost bránit vlast a pomáhat lidem při jejich ohrožení jsou hlavní motivací také příslušníků v aktivní záloze Armády České republiky. V současné době je v jednotkách AZ 1089 příslušníků včetně šesti žen. Po skončení slavnostního aktu se oceněných příslušníků našich ozbrojených složek ujal vědecký pracovník Vojenského historického ústavu Boris Uhlíř. Provedl je expozicemi muzea, přičemž jednotlivé úseky dějin naší republiky doplnil poutavým komentářem doplněným i méně známými údaji a detaily.

7

ZAHRANIČNÍ MISE Í

První kontingent složený převážně z příslušníků Útvaru speciálních operací končí své nasazení v afghánské provincii Helmand

Prověrka pod palbou Až do okamžiku, než byl pětatřicetiletý příslušník Útvaru speciálních operací Vojenské policie před několika týdny při přestřelce v jihoafghánské provincii Helmand zasažen do nohy, nevěděla veřejnost příliš mnoho o působení českých elitních vojáků v misi ISAF. Následující řádky by to měly alespoň částečně napravit.

Připravil: Vladimír MAREK Foto: archiv jednotky

8

S ohledem na způsob boje protivládních skupin především v jižním Afghánistánu představují mnohdy speciální jednotky jedinou možnost, jak účinně a efektivně čelit teroristickým útokům. Proto také nikoho nepřekvapilo, když britská strana v loňském roce požádala Ministerstvo obrany České republiky o vyslání Útvaru speciálních operací Vojenské policie (známého jako SOG) do mise ISAF v Afghánistánu. Podmínkou v tomto případě byl mandát pro přímé bojové nasazení a možnost působení po celém území Afghánistánu. Příslušníci SOG se od založení své jednotky v roce 2002 zúčastnili mnoha zahraničních misí, souvisejících mimo jiné s ochranou osob v rizikových oblastech, jako je Irák, Afghánistán nebo Kosovo. O nemalé mezinárodní prestiži jednotky svědčí i společná cvičení a spolupráce s útvary tak známými, jako jsou například americké „Zelené barety“ či polský „GROM“.

PŘEHRAZUJÍ ZÁSOBOVÁNÍ TALIBANU Česká speciální jednotka dorazila na jih Afghánistánu koncem dubna letošního roku. Kontingent tvořilo třicet pět vojáků. Kromě standardních odborností Útvaru speciálních operací byl doplněn například o psovody z grabštejnské Veterinární základny a letecké návodčí z Náměště nad Oslavou. Tyto specializace se ukázaly jako velice užitečné. Pes vzbuzuje v Afghánistánu u protivníka patřičný

respekt, což výrazným způsobem napomáhá plnění speciálních úkolů. Letečtí návodčí plnili své úkoly především při zajišťování spojenecké letecké podpory během bojových operací. Naši vojáci byli přičleněni k britskému taktickému uskupení operujícímu v sektoru jih. Základna české speciální jednotky byla umístněna v centru nejproblémovější oblasti provincie Helmand. Právě zde hrozily nejtěžší boje. V rekordních šesti dnech po příletu kontejnerů s technikou ohlásila jednotka operační připravenost. Ještě tentýž den byla americkou „Special Forces“, působící ve stejném sektoru, vyžádána spolupráce s naším kontingentem na plánovaném zásahu proti několika skrýším protivníka. Bojová skupina SOG okamžitě zahájila ve spolupráci s americkými a britskými kolegy plánování, jeho výsledkem byl profesionálně a bezchybně provedený zásah vedený současně proti několika cílům. Díky této akci získala jednotka profesní uznání spojeneckých vojáků. Britské velení se navíc ujistilo, že se může spolehnout na schopnosti, které čeští speciálové předem deklarovali. „Pro náš útvar představuje působení v této misi prověření práce jednotky za několik posledních let. Například ,combat medici‘ si mohli ověřit při reálných ošetřeních, že jejich náročná příprava v republice nebyla zbytečná,“ vysvětluje velitel kontingentu major Petr Krčmář. „Díky jejich zákrokům se podařilo stabilizovat

v přímém boji několik těžce zraněných. Zachránili rovněž život jednoho britského vojáka.“

ODSTŘELOVAČI PATŘÍ K ELITĚ Bezpečnostní situace v provincii Helmand je v současné době velmi složitá. Nejhorší od bojů na začátku koaličních operací na přelomu let 2001 a 2002. Nejvíc nepřátelských aktivit probíhá v oblastech v okolí řeky Helmand, která protéká provincií. Toto území má pro protivládní skupiny strategický význam. Vedou přes něj tranzitní trasy, kterými dopravují z Pákistánu bojovníky, zbraně a munici. Opačným směrem zase putují zásilky narkotik. Provincie Helmand patří mezi největší producenty opia v Afghánistánu, a tedy i na světě. Protivník financuje z prodeje drog své bojové aktivity. Na obranu těchto oblastí nepřítel vynakládá značné úsilí, jednotky ISAF se zde denně účastní mnoha ozbrojených střetnutí. Za dobu působení v operaci ISAF, kromě účasti na spojeneckých bojových akcích, navrhla jednotka SOG spojeneckému velení také několik útočných operací naplánovaných výhradně vlastními prostředky a silami. Výsledkem těchto aktivit byly značné ztráty na straně protivníka a eliminace několika jeho předních velitelů. „Desítky přímých bojových nasazení našich odstřelovačů prověřily nejen jejich výcvik,

9

Î ZAHRANIČNÍ MISE ale i výstroj a výzbroj. Podle mého názoru jsou v současné době nejzkušenějšími specialisty na území naší republiky. Dosahují stejné úrovně jako jejich kolegové z předních speciálních jednotek NATO,“ říká major Krčmář. Protivníkovi dochází, že v přímém boji s koaličními jednotkami nemá příliš šancí uspět, stále častěji se uchyluje k používání tzv. asymetrického způsobu boje. Což například znamená nasazení sebevražedných atentátníků, kladení min a improvizovaných výbušných prostředků na trasy používané spojeneckými jednotkami při přesunech. Právě tato nepřátelská taktika má největší podíl na koaličních ztrátách. V případných bojích využívá protivník především ruční zbraně, konkrétně samopaly AK-47, kulomety PKM, RPG-7 a minomety. Poměrně časté je také napadání pozic jednotek ISAF nepřímou střelbou raketami ráže 107 mm. „Tuto misi mohu hodnotit nejen jako veliký přínos pro koaliční operace s jednotkami NATO v boji proti terorismu a dobrou reprezentaci naší armády v zahraničí, ale také se potvrzuje, že budování našeho útvaru se ubírá správným směrem,“ dodává Petr Krčmář. „Jsem opravdu hrdý na naši jednotku, která zde na jihu Afghánistánu odvádí při plnění bojových úkolů plně profesionální práci. Nové zkušenosti představují obrovský přínos pro budoucnost našeho útvaru.“

NETRADIČNÍ VÝZBROJ A TECHNIKA Příslušníci SOG jsou úspěšní v misi ISAF také díky technice a vybavení, které si do Afghánistánu přivezli. Jedná se například o dvojí provedení útočné pušky M4 ráže 5,56 mm, a to s krátkou hlavní pro „vyklízení“ místností a s dlouhou hlavní s 40mm podvěsným granátometem. Další výzbroj tvoří speciální útočné pušky MK12 vycházející z konstrukce M4, které jsou ale mnohem přesnější. Odstřelovači je používají na kratší vzdálenosti do 700 metrů. Dále mají příslušníci jednotky k dispozici lehké kulomety MK46 a MK 48 v rážích 5,56 mm, respektive 7,62 mm NATO (modernizovaná odlehčená verze známého kulometu M 249), odstřelovací pušky SAKO TRG 22 ráže .308 Win a pistole GLOCK 17. „Zavést tyto zbraně do výzbroje Armády České republiky se podařilo díky dlouhodobému úsilí příslušníků SOG,“ upozorňuje major Krčmář. „Právě v těchto bojových podmínkách se potvrdilo, že naše snaha se vyplatila a volba výzbroje byla správná. Potěšující je, že se

10

VZDĚLÁVÁNÍ Í postupně daří vybavovat jí i další útvary naší armády.“ Také v případě přepravní techniky postupoval kontingent netradičně. S ohledem na předchozí zkušenosti, požadavky na využití a finanční náklady si museli příslušníci jednotky vybrat vozidla tak, aby bylo možné zajistit jejich servis v těchto zeměpisných oblastech. Nakonec padla volba na vozidla Toyota Hilux v úpravě pick-up. Nízká hmotnost, dobrá prostupnost terénem a obrovská palebná síla lafetovaných zbraní dává jednotce nadstandardní možnosti jejich využití. Navíc devadesát procent vozidel provozovaných v těchto oblastech jsou právě značky Toyota, tomu odpovídá i dostupný servis. Do zelených oblastí zavlažovaných úzkými kanály z řeky Helmand, kde se nelze dostat těžkou technikou ani širokými vozidly, jako například americká HMMWV (hummer), jsou vozidla Toyota Hilux a terénní čtyřkolky Bombardier často jedinou možností, jak efektivně proniknout na nepřátelské území a poskytnout zde zasahujícím jednotkám potřebnou palebnou podporu. Pro delší operace v poušti bylo vhodné vybavit kontingent také několika nákladními vozidly. Tatry, opancéřované a upravené podle požadavků příslušníků SOG, disponují obrovskou palebnou podporou, velkými zásobami vody, munice a PHM. Mají rovněž skvělé terénní vlastnosti. Čtyřkolky Bombardier byly pro bojové operace vybaveny lafetovaným 30mm granátometem AGS-17. Tato kombinace dává přesunující se jednotce

výhodu palebné podpory jak v nepřehledných úsecích pouště, tak i v nejtěžším zeleném terénu poblíž řeky. Po zkušenostech s těmito speciály se v současné době britské jednotky operující v oblasti snaží zavést takto upravené čtyřkolky do své výzbroje. Velitel 1. Worcesters and Sherwood Foresters Regiment, který je odpovědný za vedení operací v centrální části provincie Helmand, tyto „battlewinners“ (to, čím se vítězí v boji), jak je Britové nazývají, představil během oficiální návštěvy ministrovi obrany Velké Británie Des Brownovi a projevil zájem, aby i britská armáda byla těmito stroji vybavena. Ministr při této příležitosti poděkoval našim vojákům za spolupráci, odhodlání a vysokou bojovou morálku a profesionalitu. Ani britský velitel, plukovník Richard Westley, nešetřil slovy chvály na adresu českých vojáků. „Když jsem se seznamoval ještě před misí s vaší jednotkou na území České republiky, věděl jsem, že je dobrá. Její nasazení v bojových operacích ale předčilo veškerá má očekávání. Jsou to nejlepší vojáci, s jakými jsem mohl během své vojenské kariéry sloužit. Když jsem viděl jednotku v akci, pochopil jsem, že s takovýmito bojovníky nemůžeme být poraženi.“ V současné době je připravena již druhá rotace speciální české jednotky. Celkem by se v provincii Helmand měly vystřídat tři kontingenty. Ale už teď je víc než jisté, že příslušníci SOG udělali na naše koaliční partnery velice dobrý dojem a potvrdili své profesní kvality a pověst, která je předcházela.

Text a foto: Pavel PAZDERA

Úvodní přednáškou zástupce náčelníka Generálního štábu AČR-ředitele Společného operačního centra MO generálmajora Josefa Prokše byl 6. září na Univerzitě obrany v Brně zahájen 21. kurz Generálního štábu určený k přípravě důstojníků na funkce se stanovenou hodností plukovník, respektive brigádní generál.

Příprava vrcholových manažerů pokračuje se ovšem změní velitelská struktura armády a organizační struktura některých součástí AČR. „V roce 2010 předpokládáme dosažení cílových struktur hlavních prvků armády,“ řekl generál Prokš. Jak mimo jiné uvedl, omezené finanční zdroje na základě sníženého rozpočtu resortu obrany si vyžádají transformaci některých útvarů a zařízení AČR. Na zahájení výuky v prestižním kariérovém kurzu přijali pozvání hejtman Jihomoravského kraje Stanislav Juránek a primátor statutárního města Brna Roman Onderka. Oba představitelé samosprávných orgánů prezentovali svoje pohledy na českou armádu a snažili se důstojníkům přiblížit problematiku kraje a města. Hejtman Stanislav Juránek

hovořil o bezpečnostní situaci v kraji, působení integrovaného záchranného systému a roli hejtmana při řešení krizových situací. Primátor Roman Onderka podrobně seznámil posluchače kurzu se strategickým plánem rozvoje Brna, přitom se soustředil na vize ekonomického rozvoje, zlepšení kvality života a životního prostředí ve městě, rozvoj univerzitního prostředí, podporu výzkumu a vývoje. Garantem desetiměsíčního kurzu je Ústav operačně-taktických studií UO. Základním vzdělávacím cílem kurzu je připravit vysoce kvalifikovaného důstojníka – vrcholového manažera se všeobecným rozhledem, tvůrčím myšlením, analytickými schopnostmi a dovednostmi.

Prorektor pro vnější vztahy UO plukovník gšt. Miloslav Vácha nejprve přivítal patnáct nových posluchačů na akademické půdě a ve své prezentaci jim představil poslání, strukturu a hlavní činnosti Univerzity obrany. Se záměry rozvoje brněnské vojenské vysoké školy v letech 2007 až 2011 je zase seznámil prorektor pro rozvoj UO plukovník Bohuslav Přikryl. Vedle stěžejní pedagogické a vědecké činnosti na univerzitě se také zaměřil na objasnění fungování systému vojenského školství a snahy o dosažení vícezdrojového financování Univerzity obrany. Generálmajor Josef Prokš pokračoval s úvodní přednáškou, ve které přítomným podplukovníkům a plukovníkům přiblížil připravovanou transformaci resortu obrany během druhé fáze reformy ozbrojených sil. Podle zástupce náčelníka Generálního štábu resort nebude měnit své ambice k dosažení cílových schopností Armády ČR v roce 2018. Částečně

11

CVIČENÍ Í

VĚRA na severu

Příslušníci českobudějovického 531. střediska pasivních sledovacích systémů (PSS) z opavského 53. centra pasivních systémů a elektronického boje si na nedostatek aktivit letos rozhodně nemohou stěžovat. Nejprve v březnu absolvovali operačně-taktické cvičení, v dubnu následoval štábní nácvik aktivace jednotky a v červnu se ve Vojenském výcvikovém prostoru Hradiště zapojili do cvičení Clear Sky. To všechno byla ale jen určitá předzvěst velké akce, která se od konce srpna do poloviny září uskutečnila ve střední části Norska.

Text: Michal ZDOBINSKÝ Foto: autor a archiv 531. střediska PSS

12

Devětatřicetičlenný kontingent příslušníků české armády se zde se svým pasivním sledovacím systémem Věra S/M zúčastnil velké mezinárodní kombinované akce Trial Quest/ Bold Avanger a plnil zde i jeden specifický úkol. Bold Avanger je letecké cvičení, kterého se účastnilo 13 zemí a asi 100 letadel a v souběhu, resp. v kombinaci s ním se uskutečnila akce Trial Quest, což je příprava specializovaných jednotek elektronického boje, v jejichž rámci působila i naše Věra S/M. Vše probíhalo od 1. do 14. září a česká jednotka se rozmístila v oblasti městečka Stjordal, které se nachází zhruba 30 km od třetího největšího norského města Trondheimu.

NOVÝ ZPŮSOB PŘEPRAVY Vzhledem ke vzdálenosti mezi domovskou základnou a místem působení se jako nejjednodušší jevil vzdušný transport, ale tato možnost byla z finančních důvodů zamítnuta. Jedinou alternativou tak zůstala přeprava po vlastní ose. Avšak i s využitím trajektu mezi německou Rujanou a švédským Trelleborgem se při jedné cestě po silnici najede

asi 1800 km. Terénní nákladní vozidla Tatra T-815 4 × 4, tvořící základní přepravní prostředek jednotky Věra S/M, ale nejsou typické automobily pro dlouhé silniční trasy. Podle velitele českého kontingentu v Norsku nadporučíka Zdeňka Fuky navíc tak dlouhá přeprava po vlastní ose ještě nebyla vyzkoušena. Nakonec se našlo zajímavé řešení. Kompletní technika jednotky tvořená pěti vozidly T-815, čtyřmi přívěsy s anténami, sedmi kontejnery, třemi landrovery a jednou elektrocentrálou se do Norska převezla na deseti kamionech, z nichž polovina využívala tzv. snížené návěsy. Protože většina techniky není uzpůsobena pro nakládku jeřábem, přišla ke slovu vojenská nákladová rampa Únor a především um vojenských řidičů, protože šířka návěsů byla „na chlup“ stejná jako například šířka tater. Vzhledem k výškovým profilům

po silnicích velmi vzdálená stanoviště a následující den byl systém kompletně rozvinut a připraven k použití. Aby vše klaplo a uskutečnilo se tak rychle, musela nasazení jednotky předcházet důkladná příprava. V jejím rámci například proběhl za účasti norské strany výběr stanovišť a devět českých vojáků provedlo v květnu rekognoskaci terénu. Jen pro připomenutí, systém Věra S/M se skládá ze středového stanoviště a celkem tří tzv. bočních stanovišť. Jednou z podmínek správné funkce systému je, že antény na bočních stanovištích mají být od středu vzdáleny vzdušnou čarou do 30 km a že musí existovat přímá viditelnost antén bočních stanovišť na anténu na středu. Krajina v oblasti Trondheimu je velmi členitá, vysoké kopce a skály zde střídají hluboká údolí. Vrcholy s nadmořskou výškou

se u naložené techniky také upustily pneumatiky. Po nakládce kamiony vyrazily na dlouhou cestu, kterou ukončily 21. srpna v kasárnách norské národní gardy ve Værnes. Následující den na zdejším letišti dosedl vojenský Tu-154M s 35 příslušníky českobudějovického 531. střediska PSS doplněnými o jednoho důstojníka z nadřízeného opavského centra, jednoho specialistu z GŠ a dvou příslušníků Vojenské policie. Letounem se do Česka vrátili řidiči, kteří na norské základně zanechali své kamiony pro přepravu jednotky zpět. Celý transport proběhl bez problémů, ukázal se podstatně levnější než při použití velkokapacitních letounů a v neposlední řadě se prakticky ověřil další možný způsob přepravy celé jednotky.

nad 600 m představovaly z hlediska rozhledu velmi dobrá stanoviště, avšak přístupnost a panující klimatické podmínky měly k optimálnímu stavu opravdu daleko. To se ukázalo u jednoho z bočních stanovišť v okolí Bringenu, které bylo sice od středu vzdálené vzdušnou čarou již zmíněných necelých 30 km, avšak po silnici to bylo více než 150 km. Tato oblast byla v době rekognoskace ještě pod sněhem, takže se sem naši vojáci dostali pouze díky jízdním vlastnostem kloubového pásového vozidla Bv206 norské armády. Protože bylo vše zakryto bílým příkrovem, způsobovalo toto stanoviště v srpnu určité problémy při zájezdu techniky. Obdobná situace byla na dalším bočním stanovišti Vassfjellet. Místní komunikace zde byla tak úzká a měla takové poloměry zatáček, že tatra táhnoucí dvouosý přívěs s anténní soustavou se sem prostě nemohla dostat. Řešení se našlo velmi rychle, přívěs na určené stanoviště dopravil norský kolový nakladač, který se díky kloubovému uspořádání dokázal „zlomit v půli“ a projet i velmi ostré zatáčky.

NÁROČNÝ TERÉN I POČASÍ Poté, co 22. srpna přiletěli vojáci, nabraly události rychlý spád. Již následující den byly rozvezeny všechny prvky Věry na čtyři

Uzounké strmé komunikace, miniaturní mostky či průjezdy i na ostatních stanovištích byly na první pohled přijatelné tak leda pro terénní landrovery a zdálo se až nepochopitelné, kam se dokázaly tatry i se svým nákladem bezpečně dostat.

NEJEN CVIČENÍ Sloučená cvičení Trial Quest a Bold Avanger probíhala od 1. do 14. září. To, že naše jednotka přijela na místo o týden dříve, nebylo náhodné. Norské Ministerstvo obrany totiž požádalo svého českého partnera o možnost provedení zkušebních testů systému Věra S/M. Proto v závěru srpna několik dní před vlastním cvičením již byl systém v plném operačním provozu. Zachycoval, vedl trajektorie a ve třech souřadnicích určoval polohu letounů F-16

norského královského letectva. Údaje shromážděné Věrou pak byly na základě jednacího protokolu NATO ve stupni utajení „důvěrné“ předávány norské straně, která je porovnávala se záznamy z přijímačů GPS. Norsko již nějaký čas vyhodnocuje možnosti vylepšení svého systému protivzdušné obrany a informace o schopnostech Věry se budou nepochybně hodit. Ochrana vzdušného prostoru nad touto severskou zemí určitě není jednoduchou záležitostí. Norsko, které nemá ani pět milionů obyvatel, se rozkládá na ploše více než 320 000 km² a jen pobřeží (navíc bez započtení nespočetných fjordů a zálivů) má délku 2650 km.

BEZ PROBLÉMŮ Po skončení testů pro našeho severoatlantického partnera čeští vojáci plynule přešli k plnění úkolů v rámci zmíněného mezinárodního cvičení. Poskytovali informace o vzdušné situaci ve sledovaném prostoru, které se

13

Î CVIČENÍ předávaly na tzv. výnosné pracoviště umístěné v operačním centru vzdušné situace AOC (Air Operation Center) na základně Orland. Druhé výnosné pracoviště na stejném místě sloužilo k prezentaci možností našeho systému a třetí informace šla do střediska řízení letového provozu CRC v Mageru. Systém Věra S/M pracuje v automatickém režimu a vyžaduje relativně malou přímou obsluhu. Na každém bočním stanovišti je pouze dvoučlenná posádka, největší a také nejpočetněji obsazené je střední stanoviště. To kromě přívěsu s anténou a přívěsnou elektrocentrálou zahrnuje čtveřici klimatizovaných kontejnerů. Klíčovým je vyhodnocovací pracoviště ESC, neméně důležitý je zpravodajský kontejner, kde specialista provádí zpravodajské dohodnocování vybraných cílů. Kontejner RSC slouží pro odpočinek směny a kontejner DO se službu konajícím důstojníkem má funkci také jako kontaktní bod celé jednotky. Pro další logistické vybavení jsou k dispozici stany. Ty ale, na rozdíl od loňského nasazení na řeckém poloostrově Peloponés, letos zůstaly doma. Důvodem byly povětrnostní podmínky, protože rychlost větru na norských stanovištích dosahovala i 120 km/h a navíc skalnaté podloží znemožňovalo odpovídající ukotvení. Proto stany nahradilo několik pomocných kontejnerů pronajatých od Norů. Ani silný vítr na všech stanovištích v okolí Trondheimu neovlivnil funkci systému. Navíc vzhledem k poloze na vrcholcích kopců nemusely být antény vysunuty na plných 17 m, ale pouze na 6,8 m, resp. 12 m v případě jednoho z bočních stanovišť vzhledem k blízkosti poměrně velké budovy. Všechny antény Věry stály na stejných místech jako místní stacionární vysílače a další komunikační prostředky. Na středním stanovišti ve Vannafjelletu se anténa Věry přímo ztrácela oproti nedalekému ohromnému kulovému krytu mohutného radaru pro řízení letového provozu na letišti Værnes. Ani tento výkonný prostředek Věře nevadil, pouze bylo nutné na anténu namontovat limitéry, které eliminovaly příjem v příslušném provozním pásmu velkého radaru.

SAMI V PUSTINĚ Nasazení v Norsku obohatilo vojáky o další specifickou zkušenost. Stalo se jí odloučení od civilizace, které bylo markantní především v případě již zmíněného nejvíce vzdáleného bočního stanoviště Bringen. I zde se, jako na všech ostatních bočních stanovištích, ve 24hodinových směnách střídaly dvě dvoučlenné

14

VETERÁNSKÁ INFORMAČNÍ LINKA Í obsluhy. Po skončení směny vojáci sjížděli do perfektně vybaveného školicího střediska norské armády, které bylo nejen na samotě, ale v době jejich pobytu bylo také liduprázdné. Takže dva vojáci spolu trávili celé dny jak na 1048 m vysokém zcela opuštěném vrchu, tak i mimo službu. Podle npor. Fuky umožnila tato situace v praxi ověřit psychickou odolnost lidí a připravit je i na tuto možnost při případném nasazení ve skutečných bojových podmínkách. „Zvládají to dobře, ale když přijedeme na kontrolu, je znát jejich potřeba si co nejdéle popovídat,“ dodává velitel kontingentu s úsměvem. Podle poručíka Jiřího Sedláčka a praporčíka Jana Havlíčka z jedné směny bringenského stanoviště měli vojáci možnost mluvit do navrhování dvojic a dlouhé odloučení od civilizace jim pomohla překonávat návštěva posilovny, sauny a samozřejmě hromada knížek či filmů z domova. Ještě jedno příjemné rozptýlení měli vojáci na vzdálených stanovištích. V kontejnerech ztracených v nedohlednu drsné norské krajiny to každý den vonělo připravovanými obědy či večeřemi, které si vařili ze zásob přivezených z domova i z čerstvě nakoupených surovin. Že by nová dovednost či specializace, kterou po návratu jistě ocení jejich manželky nebo přítelkyně? Klimatizované a vytápěné kontejnery poskytly dvoučlenným posádkám nejen nezbytné zázemí pro práci, odpočinek či přípravu jídla, ale spolehlivě je chránily proti drsnému počasí. To se na kopcích měnilo i v průběhu

několika desítek sekund, kdy se střídaly slunečné okamžiky s deštěm, téměř vodorovným sněžením či mlhou, kdy nebylo vidět ani na pár metrů. Pevný kontejner znamenal i bezpečí před medvědem, který se v oblasti jednoho ze stanovišť toulal, měl na svědomí několik rozsápaných ovcí a místní orgány po něm neúspěšně pátraly. Pobyt mimo civilizaci měl i svá pozitiva. Panenská krajina se stády sobů, nádherný výhled, pokud neustávající vítr na chvíli odvál mraky, či ohromné množství hub.

NOVÉ ZKUŠENOSTI Jak již bylo zmíněno, norské cvičení poprvé v praxi prověřilo dlouhodobé nasazení vojáků na odloučených stanovištích. Podle npor. Fuky se jako ekonomicky výhodnější také ukázal pronájem několika vozidel v místě nasazení než jejich nákladný převoz z České republiky. Tato praxe by se měla používat i v budoucnu. Systém Věra S/M spolehlivě pracoval i za silného větru a nepříznivého počasí, kdy bylo někdy nutné odstraňovat tvořící se námrazu na důležitých částech antény. Prověřil se rovněž nový způsob dopravy celého systému. Zanedlouho po návratu z Norska se jednotka přesune do VVP Hradiště, kde se bude podílet na dalším cvičení. Letos si její příslušníci na nedostatek aktivit tedy rozhodně nemohou stěžovat. Přináší to nepochybně značné výhody. „Po každé akci, jako bylo cvičení v Norsku, je znát pozitivní změna připravenosti jednotky,“ potvrzuje npor. Fuka.

První měsíc rad, konzultací a pomoci Text a foto: Václav KUPILÍK

Uprostřed horkého léta, přesně 1. srpna 2007, vstoupily v platnost dvě novinky v oblasti péče resortu obrany o válečné veterány. Jednou je zavedení institutu terénních pracovníků při jednotlivých krajských vojenských velitelstvích a druhou vznik veteránské informační linky fungující na principu bezplatného sociálního a poradenského systému. Jaké jsou zkušenosti s provozem informační linky po prvním měsíci její existence? Na to jsme se přišli zeptat přímo na Vojenská lázeňská a rekreační zařízení, jejichž pracovníci tento informační servis poskytují. Na dispečinku ve VLRZ je neustále rušno. Dvě pracovnice, kromě své každodenní práce ve prospěch druhoválečných i novodobých veteránů a vojenských důchodců, nově vytvářejí informační dispečink s cílem usnadnit válečným veteránům přístup k informacím o možnostech, které jim poskytuje Ministerstvo obrany ČR a legislativa České republiky ke zkvalitnění jejich života v oblasti sociální péče. Nezůstává ovšem často u pouhého „nasměrování“ tazatele na příslušná pracoviště v resortu, ale často je dotaz zodpovězen přímo dispečinkem. Na co se volající nejčastěji ptají? Podle Marie Skálové a Boženy Dvořákové je okruhů otázek celá řada. Mnozí se samozřejmě

ptají na výhody, které obecně vyplývají z jejich statutu válečných veteránů. Někteří jsou ale konkrétnější a zjišťují, za jakých podmínek mohou do lázní a jaký příspěvek dostanou, jiné zajímají dotace na pobyt v Domově důchodců a další z veteránů se ptá na možnost nosit vojenskou uniformu při slavnostních příležitostech a na to, za jakých okolností může být péčí armády vypraven vojenský pohřeb. Předmětem zájmu je rovněž přednostní ošetření v Ústřední vojenské nemocnici i podmínky pro umístění v Domově péče o válečné veterány Bílý kříž v Karlových Varech. Spektrum dotazů je zkrátka obrovské. Zatímco někdo hledá právní pomoc, druhý

se ptá, zda má nárok na bezplatné obědy, a třetí chce vědět, jak získat peníze na bezbariérový byt. V posledních dnech se také množí dotazy na terénní pracovníky. Veteráni si ověřují jejich identitu, aby „nenaletěli“ třeba zloději, jak tomu u starších a invalidních lidí občas bývá. Některé dotazy jsou velice zapeklité a odpověď na ně není jednoduchá. Takový je i případ tazatele z Hronova z 8. srpna. Nejprve do telefonu popisuje celou svou životní cestu. Narodil se na severu republiky jako Polák. Později získal české občanství. Pak ale, coby sudetský Němec, narukoval podle tehdejších zákonů do nacistické armády. Za války zběhl do francouzské cizinecké legie a posléze se dostal do Anglie, aby bojoval proti fašistickému Německu. Do republiky se vrátil až v roce 1948, a když se hrdě přihlásil ke své odbojové činnosti v Anglii, komunisté ho zavřeli. Píše se srpen 2007 a nešťastný tazatel narozený v roce 1921 se ptá, má-li v téhle zemi vůbec na něco nárok a za jakých podmínek se může stát válečným veteránem. Není proto divu, že podobné telefonáty jsou plny emocí a vyžadují od pracovnic dispečinku notnou dávku pochopení, trpělivosti i citu. Dispečink infolinky je přímo propojen s terénními pracovníky – lidmi, kteří se starají o válečné veterány, pomáhají jim s řešením sociálně-právních a zdravotních problémů. Těch je v celé republice sedmdesát. Na území jednotlivých krajů jich působí od dvou do sedmi, podle počtu veteránů v tom kterém kraji, a s válečnými veterány jsou v osobním kontaktu. Mohou tak operativně reagovat na věci, které nejde vyřešit po telefonu. Podle zástupce ředitele VLRZ Čestmíra Maťáka se obrátilo o pomoc na veteránskou informační linku za první měsíc jejího provozu přes 350 osob. Z toho byla přibližně polovina druhoválečných veteránů. Druhou polovinu pak tvořily telefonické dotazy novodobých veteránů a vojenských důchodců. Linka zaznamenala také několik vulgárních anonymních telefonátů.

15

Î VOJENSKÉ ŠKOLSTVÍ

VOJENSKÉ ŠKOLSTVÍ Í

Letecká premiéra

Během praktického základního výcviku musejí studenti letecké profese zvládnout zásady techniky pilotáže a navigace Koncem září bude v Centru leteckého výcviku v Pardubicích završen čtyřměsíční praktický letecký výcvik devatenácti studentů druhého ročníku pilotní specializace Univerzity obrany v Brně. Studenti budou mít nalétáno pětačtyřicet hodin na cvičném vrtulovém zlínu a ti, co při závěrečném hodnocení obstojí, de facto odstartují svoji kariéru armádních pilotů. Text a foto: Pavel PAZDERA

16

Po nástupu do pardubického Centra leteckého výcviku, které zabezpečuje základní výcvik pilotů pro českou armádu od roku 2004, musejí brněnští studenti nejdříve projít několikatýdenním blokem účelových příprav. Během nich se podrobně seznamují s cvičným letadlem Z-142 CAF a s instruktory probírají teorii létání. Při tom je využíván multimediální výukový program, který vytvořili instruktoři z CLV. Na závěr studenti projdou přezkoušením znalostí z předpisů o létání. „Jde tedy o komplexní přípravu na vlastní létání,“ říká jeden z instruktorů létání Emil Rada. Pak přichází den D. Samozřejmě že úvodem nejde o nic převratného. Elévové letecké profese absolvují se svými instruktory z CLV dva seznamovací lety. V rámci těchto vývozních letů se seznamují s prostorem letiště, jednotlivými pracovními zónami a pozorně sledují činnost pilota-instruktora. „Posluchačům předvádíme škálu letových možností stroje,“ upřesňuje Emil Rada a pokračuje: „Po převzetí řízení

letounu si posluchači musejí zvyknout na citlivost ovládání kniplu a manipulaci s nožními pedály.“ První lety s instruktorem patří v jejich kariéře mezi klíčové. Rozdílnost situací na zemi a ve vzduchu nelze naučit. To musí aviatik prožít na vlastní kůži. Všeobecně se říká, že alfou a omegou létání je zvládnutí zatáčky. Často z ní někdo sklouzne po křídle, jiný zase obrat nedokončí do směru. Ale pro mnohé studenty je zpočátku obtížné letět i rovně. Krůček po krůčku, jinak řečeno cvičení po cvičení (přesně v souladu se stanovenou osnovou) se tak pilotní žáci prokousávají k plnému zvládnutí stroje. „Studenti nejprve procvičují jednoduché prvky pilotáže a později i její vyšší techniku – akrobacii. Při manévrování s letounem se učí například bojové, stoupavé a sestupné zatáčky, spirály, výkruty, skluzy a vývrtky. Dalšími cviky jsou střemhlavý let, přemet, souvrat, překrut a podobně,“ říká letecký instruktor.

Účelem akrobacie je, aby pilot získal důvěru ve stroj, naučil se v něm orientovat v každé jeho poloze a nakonec uměl i nechtěnou polohu letounu vybrat do bezpečného a kontrolovaného letu. Při akrobatických prvcích nováčkům samozřejmě pomáhají instruktoři, radí jim a opravují je. V některých případech energicky přebírají řízení a napravují chybu studenta s patřičným výkladem. Není se co divit. Pilot se učí od samého začátku rozdělovat svoji pozornost. Na zemi se cítí stoprocentně připraven, ale jakmile pod ním zavrčí motor, schopnosti se mění. U dvoumístného výcvikového stroje Z-142 CAF je řízení zdvojené, takže instruktor může kdykoli zasáhnout do ovládání řídicích prvků. Studenti si tedy částečně procvičují a osvojují základy akrobacie. Zajímá nás, zda instruktoři registrují u studentů za letu neklid hraničící se strachem nebo nejistotou. „Určitě existují rozdíly v nadání a předpokladech studentů pro létání. Naučit se něco teoreticky není tak složité, rozhodující je to umět za různých situací použít ve vzduchu. Takže určitá nejistota se u nich projevuje, ale s narůstajícím počtem odlétaných hodin se vytrácí. Co se týče strachu, tak to ani ne. Spíše mají obavu, aby jim nebylo mnoho vytýkáno ze strany instruktora,“ objasňuje Emil Rada. V programu výcviku nechybí ani nácvik letu v mracích nebo v noci, kdy se pilot musí při řízení stroje spoléhat na palubní přístroje. Dříve, když výcvik probíhal u 342. výcvikové letky základny školního letectva, po třiceti odlétaných hodinách mohl instruktor povolit těm nejlepším adeptům letecké profese první sólo let, tedy první samostatný let bez instruktora s jednoduchou technikou pilotáže. Ve výcvikovém centru však sólové lety nejsou praktikovány. Místem, kde se odehrává vše podstatné, je stojánka letounů. A na ní čtyři zlíny, čtyři instruktoři, technický personál a letečtí studenti. „Vždycky jsem chtěl dělat práci, která mě bude bavit. Protože jsem měl k létání kladný vztah, přihlásil jsem se na pilotku. Motivaci stát se vojenským pilotem mám velkou. Chci létat a myslím si, že se mně výcvik daří. Občas udělám nějakou chybu, je potřeba stále na sobě pracovat,“ říká praporčík Aleš Svoboda. Mezitím se z čtyřicetiminutového letu vrací jeden ze zlínů a přijíždí na stojánku. Z jeho kabiny vystupují instruktor Jaromír Doležal a praporčík Martin Škubala. Následuje vyhodnocení letu instruktorem a student si zapisuje jeho připomínky do pracovního sešitu. „Letělo

se mi dobře, byl to příjemný let za pěkného počasí. Procvičoval jsem zatáčky s náklonem 45 a 60 stupňů, bojovou zatáčku, zvrat, přemet, překrut a střemhlavý let,“ prozrazuje praporčík Škubala, pro kterého to byl v pořadí šestnáctý let. Jak se dozvídáme, při výcviku může dojít i k nepříjemným situacím. V polovině července při letu jednomu zlínu vysadil motor a osádka musela nouzově přistát na letišti v Chrudimi. Došlo k roztržení ojnice motoru, což způsobilo jeho destrukci. V letounu letěl student praporčík Jaroslav Vinš s instruktorem Jaromírem Doležalem. Letová akce na pardubickém letišti pokračuje. Následuje odpolední briefing. Odehrává se v duchu neměnného scénáře. Meteorolog dokládá počasí, inženýr provozuschopnost letecké techniky, pracovník ŘLP upřesňuje rádiovou korespondenci a osm dalších studentů jde na to. V září, to jest po čtyřiceti pěti odlétaných hodinách, studenti ukončí základní výcvik a měli by být schopni cvičný vrtulový zlín ovládat v rozmezí jeho limitů a provádět s ním všechny manévry dané osnovou bojové přípravy. Není bez zajímavosti, že studenti jsou instruktory průběžně hodnoceni a již po polovině odlétaných hodin se dá poznat, kdo praktický výcvik zvládne a kdo ne. „Na závěr uděláme na každého z nich výstupní hodnocení a armáda si je rozdělí do skupin pro další letecký výcvik na jednotlivých typech letounů,“ konstatuje instruktor Rada. A s jakými potížemi se setkávají instruktoři při výcviku studentů-pilotů? Instruktoři z CLV mají s budoucími vojenskými piloty poměrně hodně práce a spoustu věcí je musí před létáním ještě učit. Studenti mají vesměs slabší znalosti z navigace, aerodynamiky a meteorologie, což je způsobeno malým počtem hodin věnovaných této části teoretické přípravy na katedře letectva Fakulty vojenských technologií UO.

Někteří studenti také hůře snášejí letovou zátěž, vyšší teploty a bývá jim často nevolno. Podle instruktora Vladimíra Bachoríka rok od roku roste počet těch, kteří mají tyto fyzické potíže. „Je to dáno všeobecně stavem naší mladé generace, na kterou jsou kladeny menší nároky, čemuž odpovídá jejich úroveň psychické a fyzické připravenosti. Upadá také jejich motivace něčeho výjimečného dosáhnout a něčím se stát. Taková ta

zdravá dravost. Připadá mi to stylem jako ‚prošel jsem přijímačkami, jsem tady a něco se mnou udělejte‘. Studenti z předchozích ročníků byli aktivnější a pracovitější, i když počáteční problémy měli také,“ hodnotí Vladimír Bachorík.

17

Î VOJENSKÉ ZDRAVOTNICTVÍ

VOJENSKÉ ZDRAVOTNICTVÍ Í operativa. Erudovanému lékařskému personálu tudíž musí zdárně asistovat odborně zdatný kolektiv zdravotních sester. Na kvalifikaci podřízených proto kladu velký důraz. Nemůžeme si dovolit ustrnout. Ostatně, zdejší kolektiv by to ani nedovolil,“ říká M. Zvoníčková, která sama šéfuje dvěma staničním a čtrnácti zdravotním sestrám. Pětatřicet roků v branži paní Milenu neděsí. Spíše o nich hovoří s jistou nadsázkou: „Uteklo to jako voda i proto, že mě tato profese stále naplňuje. Přijde mi to jako naprosto přirozené pořád pomáhat nemocným. Neříkám, že všechno v mojí praxi bylo úžasné a ideální. Přišly chvíle, kdy toho měl člověk plné zuby a chtěl s tím praštit. Avšak potom stačí úplně obyčejné poděkování od pacienta nebo nadřízeného a motivace je zase habaděj. Většinou jsem měla štěstí na dobré lidi. To je síla, která vás táhne dál. Žádný syndrom vyhoření si nepřipouštím,“ směje se paní vrchní. Čas však zastavit nelze. Ani v akreditované špičkové nemocnici. Zkrátka i Milena Zvoníčková musí čas od času pomyslet na blížící se důchod. A nejen na něj, ale především na ty, které po ní převezmou pomyslnou štafetu. „Samozřejmě že si na oddělení připravuji svoji nástupkyni. Mám vytypováno několik sester, které by mě mohly nahradit. Dělám vše

PANÍ VRCHNÍ Text: Pavel LANG Foto: Jiří HOKŮV

Od rozhodnutí Mileny Zvoníčkové spojit svůj osud s ošetřovatelstvím uplynulo již hodně pátků. Nakonec se jí stalo celoživotním povoláním. V žádném případě toho nelituje. Naopak. Dodnes na sesterskou uniformu nedá dopustit, i když dobře ví, že být zdravotní sestrou je zaměstnáním nesnadným.

potřebné pro to, aby měly vytvořeny optimální podmínky k profesnímu růstu. Projdou konkurzem a nejlepší z nich se stane vrchní sestrou na oddělení,“ zdůrazňuje M. Zvoníčková. Pravdou je, že ona sama uspěla ve výběrovém řízení na vrchní sestru již třikrát! Vždy porazila konkurenci. Proč? „Asi proto, že moji vizi, ale především její plnění, považovala komise za nejlepší. Nějakou tu zkušenost z oboru mám, a když se k tomu přidá kolektivní poctivá práce, k úspěchu zase není až tak daleko,“ vysvětluje. Zajímavý je i návod paní vrchní týkající se „permanentní“ motivace. „Já to praktikovala následovně – zhruba po sedmi letech jsem měnila zdravotnickou specializaci. Nejenže si na čas odpočinete od určitého stereotypu, ale změnou v oboru získáte další zkušenosti. Tím pádem roste i váš všeobecný rozhled.“ Přes nemalý věkový rozdíl má Milena Zvoníčková k nastupující mladé generaci svých spolupracovnic velice blízký vztah. „Z drtivé většiny jde o sestřičky, které jsou velice pracovité. Toho si nesmírně cením. Navíc jsou zdravě sebevědomé. Laťka se pro ně zvedá stále výš a ony to zvládají. To jsou indicie, na kterých se dá v budoucnu stavět. A řeknu vám ještě jeden důležitý poznatek. Měla jsem možnost pobývat i v zahraničních nemocnicích a udělat si obrázek o profesionalitě

zdravotnického personálu. Tvrdím, že české sestřičky jsou šikovné a svoje řemeslo ovládají velice dobře. Jejich flexibilitu nám kdekdo závidí.“

CELOSTÁTNÍ OCENĚNÍ Není sporu o tom, že význam ošetřovatelství v ČR narůstá vzhledem k nepříznivému demografickému vývoji a stárnutí populace. Práce zdravotních sester je náročná nejen odborně a fyzicky, ale i psychicky. Pro tuto obtížnost a jistou nepostradatelnost je nutno „sestřičky“ společensky oceňovat. Nejdůstojnější vyvrcholení oslav Mezinárodního dne sester bývá na pražském Petříně, kde uděluje Česká asociace sester (ČAS) cenu Florence Nightingaleové (zakladatelka ošetřovatelství). Nedávno ji převzala, a to z rukou manželky prezidenta republiky, Milena Zvoníčková. Vítězné ocenění v jedné ze tří kategorií obdržela jak za úspěšné organizování vzdělávacích akcí v regionu Praha, tak za celoživotní práci ve zdravotnictví, uvážlivé jednání a nepolevující smysl pro fair play. „Tohoto ocenění si nesmírně vážím a moc pro mě znamená. Mám obrovskou radost, že je moje dlouholetá práce zdravotní sestry viditelná a především prospěšná,“ svěřila se nám vrchní sestra urologického oddělení ÚVN Praha Milena Zvoníčková.

Cenu za významný přínos českému ošetřovatelství převzala zdravotní sestra z Ústřední vojenské nemocnice Praha Gymnázium, zdravotnická nebo ekonomická škola. Nakonec se rozhodla pro zlatou střední cestu. „Vím, že to může znít jako klišé, ale chtěla jsem pomáhat lidem. Především těm starším. Věnovat jim svoji péči, všestranně se o ně starat,“ říká Bc. Milena Zvoníčková. „Svoje sehrály i závažné rodinné důvody. Tyto okamžiky mě při volbě povolání nepochybně ovlivnily. Proto jsem zvolila zdravotnickou školu. Připadalo mi to správné být nemocným lidem na blízku.“ Maturita na příbramské SZŠ a Milenin „veleskok“ do Vyškova. Životní i pracovní, neboť následovala manžela, vojáka z povolání, na jeho služební štaci. „Nastoupila jsem do tamního okresního špitálu neboli do nemocnice na kraji města. Plná elánu po škole. Ten mi nakonec vydržel hodně dlouho, a to jedenáct roků. Začínala jsem na chirurgii, poté

18

pokračovala jako záskok na operačním sále a většinu praxe strávila na urologii. Nějaký čas jsem stála i u zubařského křesla jako instrumentářka. Nebylo to vůbec jednoduché. A navíc k tomu musím přičíst starost o dvě malé děti a manželovu časovou zaneprázdněnost kvůli studiu na vysoké škole. Že bych ale uvažovala o změně zaměstnání, tak to tedy ne,“ konstatuje M. Zvoníčková. Vyškovské „dějství“ skončilo v roce 1982. Důstojník Zvoníček zamířil do Prahy, zdravotní sestra Zvoníčková na Zbraslav. On na Generální štáb Armády ČR, ona na internu s léčebnou dlouhodobě nemocných. „Lopotná práce. Nemohoucí pacienty jsme nosili v rukách. V areálu totiž nebyly výtahy, a tak jsme se pořádně nadřeli. Byl tam však perfektní kolektiv a se spoustou nesnází jsme se dokázali vypořádat,“ vzpomíná zkušená sestra.

Paní Milenu to však „táhlo“ na oblíbenou urologii. Proto zašla na věhlasnou pražskou Urologickou kliniku na Karlově náměstí, zda by se tam pro ni nenašlo místečko. Našlo a dokonce na dlouhý čas – na sedm let. Do závěrečné profesní etapy odstartovala v Ústřední vojenské nemocnici Praha. To se psal rok 1990. Nejprve na čelistní a obličejové chirurgii, poté na urologickém oddělení. Posledních osm let zde zastává funkci vrchní sestry. Mezitím zvládla pomaturitní specializační studium a poté získat i bakalářský titul.

PĚTATŘICET ROKŮ SESTROU Urologické oddělení, co se zaměstnanců týče, nepatří v ÚVN Praha mezi nejpočetnější. „Jsme oddělení malé, ale jak já říkám, oddělení hektické. To proto, že je zde velice široká

19

MODERNIZACE Í

Jince: výstavba pokračuje Dalo by se říci, že Jinečtí mají to nejhorší za sebou. Stavba páteřních rozvodů, spojená s obrovským výkopem napříč celou základnou, po několik měsíců paralyzovala život vojáků v kasárnách. Dnes jsou zde komunikace s novým povrchem, plochy opět zatravněny a přibyly i nově opravené objekty, včetně moderního hlavního vchodu. Výstavba se přehoupla do další části. Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

Za rok se toho v Jincích mnoho změnilo, přestože ze 107 plánovaných stavebních objektů bylo doposud opraveno pouze sedm a žádný nový se nepostavil. „Rok 2006 byl z hlediska modernizace základny zatím nejvýznamnější, nejnáročnější a do základny bylo investováno i nejvíce peněz,“ potvrzuje

20

Již několik let sledujeme budování vojenských základen moderního typu a tentokrát jsme se opět vypravili do Brd náš dojem Roman Kovář, hospodářsko-správní referent velitelství brigády pověřený řešením záležitostí výstavby. Celý proces bedlivě sleduje a účastní se všech jednání týkajících se rekonstrukce jineckých kasáren, zpracování projektové dokumentace i realizace jednotlivých stavebních akcí, v nichž zastupuje uživatele – 13. dělostřeleckou brigádu. V březnu minulého roku začala výstavba páteřních inženýrských sítí a tyto práce skončily po dvanácti měsících. Téměř současně s tím byla zahájena také rekonstrukce hlavního vchodu. Nová brána s objektem dozorčího slouží už od minulého roku. Služba u vchodu se tak dočkala nejen moderního zázemí, ale samozřejmou výbavou objektu jsou i moderní bezpečnostní prvky, splňující náročné technické požadavky. Nechybí zde tedy bezpečnostní rám, turnikety na čipové karty či dvě dálkově ovládané závory vjezdu. Zajímavým detailem

je třeba parkoviště pro kola, které poskytuje dostatečnou kapacitu „stání“. Posádku Jince také dlouhodobě trápí nízký počet parkovacích míst pro soukromá motorová vozidla zaměstnanců útvaru a zařízení posádky. Částečným řešením situace proto bylo vybudování nové zpevněné odstavné plochy zhruba pro 60 vozidel v prostoru nad provozním střediskem. Rok 2006 byl důležitým mezníkem pro výstavbu nové blokové plynové kotelny. Začalo se s jejím projektováním, včetně nezbytných inženýrských sítí, a samotná výstavba odstartovala počátkem července tohoto roku. „Tato akce je logickým pokračováním výstavby páteřních rozvodů inženýrských sítí,“ dodává Roman Kovář. V uplynulém období se stavbaři nezaměřovali jen na služební objekty, ale věnovali se i nezbytnému zázemí. Byla tak například dokončena první etapa opravy zdejší tělocvičny,

uvedená do provozu v listopadu minulého roku. Od října 2005 probíhala také první etapa opravy posádkového domu armády a na konci srpna 2007 ji završilo přejímací řízení. „Stavebně-technický stav budovy prozatím neumožňuje její užívání, a proto velitel požádal ředitele VUSS Praha o opravu druhého nadzemního podlaží z prostředků uspořených v rámci první etapy opravy,“ vyjmenovává provedené práce Roman Kovář. Nejde jen o to, co bylo dokončeno, ale patřičného pokroku se během roku 2006 dočkaly i projekty staveb, bez nichž by nebylo možné zahájit další výstavbu. „Zpracování projektové dokumentace se týkalo tak důležitých budov, jako je služební objekt pro jednotky 131. smíšeného dělostřeleckého oddílu nebo nová ubytovna,“ pokračuje Kovář. Vzhledem k tomu, že stavba dalšího plánovaného služebního objektu a ubytovny jsou tak říkajíc v rozpočtovém nedohlednu, jsou obě budovy proti původním předpokladům projektovány jako pětipodlažní. Projektové dokumentace se v loňském roce dočkaly také telefonní ústředny a byl celkově aktualizován generel výstavby základny tak, aby co nejvíce odpovídal požadavkům dělostřelců. „Do aktualizace generelu se nám podařilo prosadit třeba navýšení počtu garážových stání v plánovaném garážovém dvoře IV. nebo změnit dispozici společné části parku techniky, došlo k úpravám haly oprav a rozšíření počtu nádrží na pohonné hmoty. Avšak za nejdůležitější považuji stanovení priorit velitele na druhou etapu výstavby, tedy na období do roku 2013,“ referuje Roman Kovář a dále upřesňuje, že v rámci druhé etapy by mělo být dosaženo těch nejzákladnějších podmínek pro fungování všech subjektů působících na jinecké základně a tyto podmínky se budou rozvíjet v dalších etapách. Velitel brigády si stanovil dvě hlavní priority výstavby. Tou první a nejdůležitější je vytvoření základních podmínek pro redislokaci pardubického oddílu, což představuje výstavbu nového služebního objektu, ubytovny a garážového dvora IV. pro uložení techniky oddílu, přístavbu skladu zbraní a munice, rekonstrukci tělocvičny a posádkového domu armády. Druhou prioritou je plošná plynofikace základny, ale ta předpokládá realizaci hned tří akcí: výstavbu kotelny a inženýrských sítí (už byla zahájena), vybudování blokové kotelny pro „nové kasárny“ (SOVZ Brdy) v rámci výstavby telefonních ústředen a postavení blokové plynové kotelny v nové ubytovně. Aktualizovaný projekt základny například již nepočítá s výstavbou střediska vojenské

výstroje a služeb, s přístavbou kuchyňského bloku a došlo k dílčímu upřesnění dispozic objektu ošetřovny a plánovaného sídla Vojenské policie. Zmiňované úpravy generelu ukazují, že se nejedná o žádné neměnné dogma, ale o živý dokument. „Tvrdím o něm, že je to jakýsi plán plánů – základní plán, který je výhodný v tom, že koordinuje inženýrské sítě a řeší jednotlivé návaznosti tak, aby ve výsledku vznikl funkční a vyvážený celek,“ doplňuje. Pamětník původních kasáren by dnes jinecký vojenský areál jen těžko poznával. Výstavba kasáren byla zahájena v roce 1929 a tehdejší architekti jim vtiskli neotřelou tvář. Nízké budovy s hrázděným zdivem vytvářely

neopakovatelnou atmosféru a po mnoho let dávaly místu jeho charakter. Současné nároky na úsporu energií a efektivnost vynaložených prostředků na rekonstrukci budov bohužel neumožňují zachovat původní hrázděné zdivo na starých budovách. Oproti původnímu plánu výstavby základny ale nakonec podoba alespoň jedné z nich zůstane zachována i po celkové rekonstrukci jako připomínka dřívějších dob. Nejdůležitější a nejrozsáhlejší výstavba Jince teprve čeká. Svědčí o tom například to, že v posádce bylo zatím proinvestováno pouze 6 % z původně plánovaných nákladů na realizaci celého projektu.

V minulém roce se základna dočkala nového hlavního vstupu, který splňuje veškeré bezpečnostní požadavky.

Vstupní turniket

U brány nechybí ani odstavná plocha pro jízdní kola.

Původní budovy s hrázděným zdivem získaly spolu se zateplením novou fasádu. Pouze u jediného objektu bude i po rekonstrukci zachován původní vzhled jako připomínka dřívější podoby těchto kasáren.

21

Î DUCHOVNÍ SLUŽBA

DUCHOVNÍ SLUŽBA Í v nichž působili čeští vojáci. „Na severu, kde provincie hraničí s Tádžikistánem, existují společné školy pro dívky a chlapce, děvčata nechodí v burkách a lidé otevřeně mluví o tom, že jejich úhlavním nepřítelem je negramotnost a snaží se v rámci svých možností držet krok s dobou. Jih je více zaostalý. Šokovaly mě tam třeba příběhy spojené s nemocemi a zbytečnými úmrtími lidí,“ popisuje situaci v této části Afghánistánu.

Čtyři měsíce síce v Afghánistánu istánu Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV a archiv npor. Miroslava JORDÁNKA

Pro nadporučíka Miroslava Jordánka byla tato mise teprve druhou v jeho profesionální vojenské kariéře. Oslavil během ní třicáté narozeniny a jeho kolegové mu připravili netradiční průběh oslavy, kdy nejprve po základně vláčel velký dřevěný kříž a nakonec byl symbolicky ukřižován. Alespoň na chvíli ho to vytrhlo z atmosféry žalostných osudů místních obyvatel, s nimiž byl často v kontaktu. Přestože je nadporučík Jordánek kaplanem 4. brigády rychlého nasazení, setkáváme se s ním několik dní po jeho návratu z mise nikoliv v kasárnách, jak jsme zvyklí, ale

Teprve před několika týdny se z afghánské mise vrátil kaplan 4. brigády rychlého nasazení npor. Miroslav Jordánek v prostředí Strahovského kláštera. „Mám teď dovolenou, kterou trávím tady, protože klášter premonstrátů je mým druhým domovem. Pokud nejsem v zaměstnání, tak jsem tady

na Strahově,“ říká vojenský kaplan, který nás zde uvítal v tradičním premonstrátském bílém hábitu. Miroslav Jordánek pochází ze Znojma, kde žijí jeho rodiče, a do Strahovského kláštera přišel ve svých osmnácti letech. S rozhovorem s námi souhlasil, i když by mu prý bylo milejší, kdybychom mu dali nějaký čas na oddych. „Těch vjemů, zážitků a zkušeností bylo během čtyř měsíců v Afghánistánu tolik, že potřebuji určitý odstup na jejich vstřebání. Při rozhovoru s lidmi se totiž občas přistihnu, že mluvím o věcech, které jsou sice zajímavé, ale vynechávám některé podstatné detaily. Proto jsem chtěl i tohle naše setkání trochu oddálit,“ vysvětluje nám nadporučík Jordánek svůj počáteční ostych.

BÍDA, NEMOCI A NEVZDĚLANOST Afghánistán je sice pro Středoevropana úplně jiným prostředím, ale jednotlivé oblasti této země se od sebe významně liší. Rozdíly panují i v samotné provincii a osmi distriktech,

22

Se spletitými osudy místních obyvatel se nesetkával jen při zajišťování pomoci chudým rodinám v odlehlých částech provincie, kam se patroly často dostaly jako vůbec první vojáci ISAF, ale i přímo na základně ve Fajzabádu. Jednou tam dorazil Afghánec se svým synkem, majícím úplně černou paži, kterou mu lékaři museli okamžitě amputovat. „Otec vyprávěl o tom, jak jeho chlapec před čtrnácti dny spadl z osla a zlomil si ruku. Místo aby s ním šel do nemocnice, tak se spolu vydali k duchovnímu. Ten na zranění jen ‚foukl‘ a pronesl nějaké zaříkadlo s tím, že se chlapec určitě uzdraví,“ vypráví nám vojenský kaplan jeden z mnoha příběhů se smutným koncem, které jsou příkladem zaostalosti této asijské země. Miroslav Jordánek jako kaplan také jezdil s vojáky 5. kontingentu PRT Fajzabád v misi ISAF na patroly, podílel se na distribuci humanitární pomoci a jednal s místními lidmi nebo představiteli obcí. V muslimské zemi by mohl mít katolický duchovní v některých případech problémy se zdejšími obyvateli, a tak bylo třeba dodržovat určitá pravidla. „Když jsem opouštěl základnu, tak jsem nevytruboval do světa, že jsem křesťanský kněz. Věděli to jen ti, s nimiž jsme byli v úzkém kontaktu a důvěřovali jsme jim,“ říká Jordánek. Za pravdu mu dal i jeden z jeho průvodců, když jej ubezpečil, že drtivá většina obyvatel s jeho vírou nemá problém. Riziko by však mohlo nastat v okamžiku, kdyby tuto informaci lidé

předali nějakým radikálům, kteří by toho mohli zneužít.

KAPLAN V ILEGALITĚ Miroslav Jordánek nikam nejezdil sám, ale vždy s ostatními členy patroly, a nebývá zvykem, že by každý z vojáků sděloval svoji funkci – kaplan nebyl výjimkou. Na dlouhé hovory s místními navíc nebyl čas. Během jednoho dne patroly totiž vojáci navštívili pět, někdy i více často velmi odlehlých vesnic. „Do každé jsme přijeli a představili se jako vojáci ISAF, v krátkosti jim vysvětlili, co je důvodem naší návštěvy, zmapovali situaci místních lidí, domluvili formu a rozsah pomoci a jeli jsme zase dál,“ popisuje. „Údiv by u Afghánců mohl vzbudit i fakt, že většina našich vojáků je bez vyznání,“ tvrdí Jordánek. Muslimové totiž respektují náboženství, vyznávající jednoho boha – židovskou víru nebo křesťanství – a je pro ně spíše nepochopitelné, když někdo vůbec nevěří. Ateizmus je v jejich očích větší problém než křesťanská víra. Největším prohřeškem je pak konverze od islámu k jinému náboženství, za což v krajním případě může v Afghánistánu hrozit až trest smrti. „Duchovní služba v armádě je nemisijní. Mým posláním není nikoho obracet na křesťanskou víru, ani české vojáky, ani místní obyvatele,“ dodává kaplan, ale připouští, že nebezpečné by už bylo rozšíření samotné fámy, že k něčemu takovému vůbec dochází. I když v průběhu českých patrol nenastal v tomto ohledu jediný problém, obezřetnost byla na místě. O tom mohou svědčit třeba četnější útoky a napětí doprovázející dánské patroly. Jedním z možných důvodů by mohly být zveřejněné karikatury proroka Mohameda v dánském tisku.

vojáci z patroly, jejichž dva kamarády zasypala lavina bahna a kamení. Miroslav Jordánek se tak s dalšími vojáky ze základny podílel na tom, aby zde všichni nalezli nezbytné zázemí. „Musím říci, že vojáci to zvládali výborně. Bylo na nich vidět, že jsou po prožité události a probdělé noci značně vyčerpáni. Tato tragická příhoda je ale hodně stmelila,“ vzpomíná kaplan. Následné bohoslužby za zahynulého Kolju, která byla dobrovolná, se zúčastnila většina vojáků ze základny. „Musím říci, že podpora zahraničních kolegů byla úžasná, a to jak v Mazáre Šaríf, tak na naší základně ve Fajzabádu,“ popisuje okamžiky, které provázel velký smutek nad ztrátou kolegy. Vojáci si po smrti kamaráda uvědomovali, že tím mise nekončí a je třeba dál plnit úkoly, se kterými do Afghánistánu přijeli. Když sebevražedný atentátník zaútočil na německou jednotku v Kunduzu a zabil tři její příslušníky, měli někteří němečtí vojáci v následujících dnech problémy vyjíždět na patroly. „Něco podobného jsem u naší jednotky nezažil, i když je třeba vzít v potaz, že příčiny úmrtí byly v těchto dvou případech odlišné. Smrt je výrazná psychická zátěž,“ dodává kaplan. Miroslav Jordánek byl během své vojenské kariéry v misi celkem dvakrát – letos v Afghánistánu a v roce 2004 sloužil šest měsíců v Kosovu. Ačkoliv obě mise probíhaly v diametrálně odlišných prostředích, existovaly věci, které je podle slov kaplana 4. brigády rychlého nasazení spojovaly. „To hlavní, co jsem si z obou misí odnesl, je pocit výborné party, která se tam sešla. Mám tak spoustu nových kamarádů. Co se týče prostředí a atmosféry, ve kterých jsme plnili úkoly, tak to je skutečně diametrálně odlišné,“ doplňuje Jordánek, jenž se se svými kolegy z afghánské mise setkává i v soukromí, často ve Strahovském klášteře. Na začátku září se společně vypravili k hrobu zahynulého Kolji a navštívili i jeho nejbližší rodinu.

SETKÁNÍ SE SMRTÍ Zlomovým okamžikem mise českých příslušníků 5. kontingentu PRT byla nešťastná smrt jejich kolegy, ke které došlo během patroly 3. května. „Jednotka, která odjíždí do mise, počítá i s tím, že může během plnění úkolu ztratit vojáka. Ale teprve až když k tomu dojde, tak se ukáže, jak jsou vojáci schopni tento fakt unést,“ říká Jordánek, který se o smrti kolegy poprvé dozvěděl na základně Mazáre Šaríf. Právě na tuto základnu byli vzápětí převezeni

23

Î PŘEDSTAVUJEME OSOBNOST ČÍSLA Z AR 17/2007

Buď tanková brigáda, anebo nic Ředitel sekce vyzbrojování Ministerstva obrany ČR Jiří Martinek založil novou rodinnou vojenskou tradici Text: Vladimír MAREK Foto: Marie KŘÍŽOVÁ a Michal ZDOBINSKÝ

Ředitel sekce vyzbrojování Ministerstva obrany ČR Jiří Martinek se narodil 22. ledna 1949 v Opavě. Vojenskou kariéru zahájil v roce 1968 studiem velitelsko-organizátorského vševojskového motostřeleckého oboru na 1. fakultě Vojenské akademie Brno, která v té době sídlila ještě ve Vyškově. Nikdo z jeho příbuzných přitom neměl s armádou nic společného. O možnosti studia na vojenské škole se dozvěděl z inzerátu, který vyšel v Obraně lidu. Chtěl se sice původně stát vojenským ženistou, ale nakonec všechno dopadlo jinak. V každém případě, jak sám říká s úsměvem, však založil novou rodinnou vojenskou tradici.

24

Jeho syn Martin totiž v současné době slouží v hodnosti majora ve skupině speciálních sil v Prostějově a dcera Lenka na zdravotnické základně v Hradci Králové. Po ukončení studia v roce 1972 nastoupil k tankovému vojsku, u kterého nakonec strávil více než dvacet let. Na tu dobu vzpomíná jen v dobrém. Říká, že služba tehdy byla sice hodně tvrdá, ale taky pěkná. Zůstaly zajímavé vzpomínky. Postupně prošel funkcemi velitel tankové roty, náčelník štábu tankového praporu, zástupce velitele a velitel 7. tankového pluku, zástupce velitele a velitel divize. „Likvidaci tankového vojska“ v devadesátých letech minulého století bere jako zákonitost doby. „Najednou proti sobě přestaly stát dva nepřátelské bloky, objevila se nová rizika a v důsledku toho se musel změnit i charakter jednotlivých ozbrojených sil. S tím, že naše armáda má v současné době třicet modernizovaných tanků, se ale nikdy nesmířil. „Buď by neměla mít žádné, anebo kompletní tankovou brigádu. Jinak to nedává smysl,“ říká Jiří Martinek. V roce 1993 přišel na Generální štáb Armády České republiky do funkce náčelníka operačního odboru. „Byla to úplně jiná práce. Jen zorientovat se na Generálním štábu nebylo jednoduché,“ vzpomíná po letech generál. „Na odboru pracovala ale řada mých bývalých podřízených a lidí, kteří kdysi jezdili k naší divizi na kontroly. Ti všichni mi pomohli a pokud jsem to potřeboval, tak i poradili.“

Během těch více než třiceti let služby přišly samozřejmě také krize. Jednalo se převážně o tzv. mimořádné události, spojené v některých případech i s úmrtími. Bylo to vždy velice bolestné. Tomu se ale člověk, který má na starost tisíce lidí, jen těžko vyhne. „Nikdy ty krize ale nebyly takového charakteru, že bych uvažoval o skočení služby v armádě,“ tvrdí Jiří Martinek. V roce 1994 nastoupil do kurzu Vysoké školy strategických studií a ekonomiky obrany v německém Garmisch-Partenkirchenu. „Mezi posluchači byli důstojníci z téměř dvou desítek zemí sdružených v bývalé Varšavské smlouvě. Naopak mezi přednášejícími nechyběli generálové NATO, velvyslanci řady západních zemí a celá řada odborníků, kteří emigrovali z bývalého východního bloku před rokem 1989. Tato pestrost zastoupení vyvolávala sama o sobě velice zajímavé diskuse,“ říká ředitel sekce vyzbrojování. „Také po odborné stránce byl kurz výborně připraven. Seznámili jsme se se spoustou zajímavých věcí. Rozebírali jsme nejen vojenské konflikty typu Vietnam, Afghánistán, ale podrobně jsme se zaobírali teorií obranného plánování atd. V jeho průběhu jsme navštívili velitelství NATO v Bruselu, OSN v New Yorku či dokonce Pentagon a celou řadu dalších významných vojenskopolitických míst.“ Na armádního generála Jiřího Šedivého ve funkci náčelníka Generálního štábu, kterému dělal řadu let zástupce, vzpomíná jen v dobrém. Vždy přesně specifikoval úkoly

a zároveň i termíny, ve kterých se mají plnit. Měl jasnou vizi o úkolech a budoucnosti AČR. Nic na tom přitom nemohl změnit ani jejich dřívější vztah. V době, kdy byl Jiří Martinek zástupcem velitele 9. divize, patřil kapitán a později major Šedivý k jeho podřízeným. Na Generálním štábu skončili v roce 2002 oba vojenskou službu v jednom okamžiku. Symbolicky nasedli do historického automobilu přistaveného před hlavním vchodem a odjeli do civilu. V tomto okamžiku začala druhá, takříkajíc civilní, ale i vojenská kariéra v té době již generálporučíka v záloze Jiřího Martinka. Nejdříve se stal zástupcem náměstka ministra obrany pro vyzbrojování, později vrchním ředitelem Národního úřadu pro vyzbrojování a nakonec v roce 2004 ředitelem sekce vyzbrojování. Jiří Martinek nepopírá, že oblast vyzbrojování nebyla nikdy jeho šálkem kávy. „Ještě jako zástupce náčelníka Generálního štábu jsem akviziční proces často kritizoval za nedodržování slíbených termínů. Po půl roce stráveném ve funkci ředitele Národního úřadu pro vyzbrojování Ministerstva obrany jsem se však musel v duchu svému předchůdci několikrát omluvit. Chyba totiž nebyla v něm, ale v systému, který prostě nebyl a ani dnes není plně funkční.“ Generál Martinek byl kdysi vášnivým běžcem. Když vyjela 9. divize do Vojenského výcvikového prostoru Boletice, často ho tam vojáci potkávali v běžecké kombinéze. Byl členem běžecké ligy 100, což neznamenalo nic jiného, než uběhnout každý měsíc minimálně sto kilometrů. Vedl k tomu celou rodinu. Sportu zůstal věrný i nadále. Po problémech s klouby však z běhání přesedlal na cyklistiku a plavání. Věnuje se rovněž vysokohorské turistice, kdy ho doprovází jeho manželka. K jeho zálibám patří i čtení. Do důchodu prý má připraveno několik stovek knih. Už se těší na to, jak je všechny přečte.

KDO UHODL? Ze správných odpovědí, v nichž jste tipovali, o jakou vojenskou osobnost se jedná, jsme vylosovali následující výherce: Petr Holý, Milan Vágner a Jitka Dvořáková Výhercům blahopřejeme a posíláme knižní ceny.

25

Î PSYCHOLOGICKÁ SLUŽBA

PSYCHOLOGICKÁ SLUŽBA Í to, nikde nejsou mezilidské vztahy ideální. Čas od času to zaskřípe všude. Někteří lidé to těžce nesou, proto hledají řešení. Psychologická služba je jedním z nich.

Vše pro k l i d DUŠE Text: Pavel LANG Foto: Jiří HOKŮV a Vladimír MAREK

Policista, lékař, hasič a psycholog. Klid u těchto záchranných složek je signálem, že se nic mimořádného neděje. Vyráží-li však některá z nich do akce, obyčejně bývá zle. Jak po těle, tak na duši. V případě potřeby se nabízí také psychologická pomoc. O jejím fungování v resortu obrany jsme hovořili s hlavním psychologem Ministerstva obrany ČR podplukovníkem Bohuslavem Jägerem.

Někteří lidé se dívají na psychology přes prsty, a přitom je společnost potřebuje stále více „ Zlí jazykové vás ostouzejí přezdívkou „mozkodlabové“ a podotýkají, že psycholog rovná se psychiatr, a to se rovná úplně špatně. Co tomu říkáte? S takovými názory nesouhlasím. Resortní psychologové nabízejí široký servis služeb a záleží na každém jednotlivci, zda jej využije, či ne. Chráníme duševní zdraví, zlepšujeme kvalitu života, zvyšujeme psychickou

odolnost. Zdůrazňuji, všech profesionálů a civilních zaměstnanců resortu obrany, a to jak v tuzemsku, tak při zahraničních misích. Škodolibá slova zlých jazyků neberu vážně, neboť opodstatněnost psychologické služby je nezpochybnitelná. „ Jak okomentujete tvrzení, že návštěva profesionála u psychologa znamená záznam do jeho hodnocení, a tudíž i konec kariéry? Takovéto obavy jsou naprosto liché. Snad si nemyslíte, že každý profesionál, který nás požádá o radu, je ohrožen v kariérním postupu. Resortní psychologická služba je vzhledem k charakteru odborných činností, obsahu poskytovaných služeb a nárokům na jejich výkon nezaměnitelná a velice potřebná. Věřte, že naše kvalifikovaná pomoc často napomůže vyřešit problém dotyčného podstatně rychleji. „ Nabádáte nás, abychom s každým problémem ihned spěchali za psychologem? Jsme připraveni pomoci všem, kdo se na nás obrátí. Každý člověk má však jiný práh krize. Zkrátka lidé vnímají hraniční situaci individuálně, tím pádem i rozdílně. A tady narážíme na podstatný problém. Někdy vyhledávají odbornou pomoc psychologa pět minut po dvanácté. Nelze žít v domnění, dostal jsem se do krizové situace, a tak se obrátím na psychologa, který

26

se mnou problém bleskurychle vyřeší. Nejsme všespásnou složkou. Představuje součást celého komplexu služeb, jenž pomůže najít cestu k řešení problému. Proč se tedy dívat na psychologickou službu přes prsty, když ji společnost potřebuje stále více? „ Tím chcete říci, že i v resortu obrany je stále početnější klientela? Nebudu s vámi hovořit o konkrétních počtech resortních klientů v tom či onom roce. „ To je škoda, neuděláte přece jen pro resortní časopis výjimku? V žádném případě. Anonymita dat musí být zachována. Jediné, co vám mohu prozradit, je fakt, že počet našich klientů je za poslední roky víceméně stabilní. Jinými slovy, jejich množství se rapidně nezvyšuje ani nesnižuje. „ Pane podplukovníku, když nechcete hovořit o počtech klientů, kteří vyhledávají vojskové psychology, můžete být alespoň sdílnější, co se jejich problémů týče? Škála problémů, s nimiž se zaměstnanci resortu obrany na nás obracejí, je velice rozmanitá. Z vlastní praxe vím, že jde převážně o partnerské vztahy a pracovní problémy. „ Partnerské vztahy raději přeskočme, vždyť s těmi překvapujícími se v české „kotlině“ jakoby pytel roztrhl, a zaměřme se spíše na pracovní problémy vojáků a civilních zaměstnanců. Souvisejí s reformou armády? Neřekl bych, že přímo souvisejí s rozsáhlou reorganizací vojenských útvarů a zařízení nebo s probíhajícími personálními změnami. Spíše jde o konfliktní situace na pracovištích. Znáte

„ Jakým způsobem se na vás lidé obracejí nejčastěji? To je rozdílné. Na nižších stupních, to znamená například u praporů, převažuje způsob, že klient vojskového psychologa přímo navštíví. Osobně se znají, neboť jsou v každodenním kontaktu. Na vyšších stupních je často první kontakt telefonický nebo přes e-mail. Pokud však nemá zaměstnanec resortu nebo jeho rodinný příslušník absolutní důvěru ve vojskového psychologa, jsme schopni jim psychologickou péči zabezpečit na civilním odborném pracovišti. Záleží na konkrétní situaci a především účinné terapii vůči dotyčnému žadateli. „ Kde se v resortu obrany s pracovníky psychologické služby můžeme setkat? Odpověď je jednoduchá. Kopírujeme organizační strukturu resortu. To znamená, že se s námi můžete setkat od Ministerstva obrany až po mechanizovaný či záchranný prapor. Všude tam, kde je veliká koncentrace lidí, máme systemizované místo vojskového psychologa. V reálu jde o realizaci rozkazu MO č. 2 z roku 2000. O působení našich pracovníků v zahraničních misích jsem se již zmínil. Aktuálně jde o Kosovo a Irák. V této souvislosti bych podotkl, že máme připravený tým specialistů, který je schopen operativního nasazení, kdekoliv si to situace vyžádá. Tito lidé mají bohaté zkušenosti z působení v zahraničí i odpovídající znalosti, jak se v krizových situacích chovat. „ Tabulky pro vojskové psychology je jedna věc, avšak jejich obsazenost druhá. Dle našich aktuálních informací

absentuje vojskový psycholog například u protiletadlové raketové brigády ve Strakonicích, dále u mechanizovaného praporu v Žatci nebo u čáslavské základny taktického letectva. S ohledem na to, že se jedná o významné útvary AČR, to není dobrá zpráva. Souhlasíte? Máte pravdu. Vámi popsaná situace mě samozřejmě netěší. Příslušníkem psychologické služby resortu obrany se však může stát výhradně člověk, který splňuje základní kvalifikační předpoklad, což je řádně ukončené studium psychologie v akreditovaném magisterském programu na univerzitě. Zájemce o vojskovou psychologii rekrutujeme zejména mimo resort, a to s sebou nese určité komplikace. Nemalým problémem jsou i zdravotní a fyzické předpoklady potenciálních uchazečů.

„ Říkáte, že většina vojskových psychologů je do resortu obrany rekrutována z civilu. Není pro ně handicapem neznalost armádního prostředí? Nevidím v tom problém. Při příchodu do armády procházejí náročnou základní přípravou, důstojnickými kurzy a během svojí praxe se neustále odborně vzdělávají. V současné době máme nastaveny takzvané standardy minimálního vzdělání, při nichž všichni psychologové vojskové části absolvují kurzy zaměřené na krizovou intervenci a práci s negativními psychickými stavy. Kontinuálnímu vzdělávání věnujeme velkou pozornost. Osobně si cením skutečnosti, že do konce letošního roku budou všichni vojskoví psychologové připraveni k poskytnutí kvalitní krizové intervence. „ Kolik specialistů se v současné době věnuje profesi vojenského psychologa? Resort obrany disponuje skoro sedmdesáti specialisty, kteří se profesionálně zabývají psychologií. Většina z nich působí ve vojscích a ti zbývající ve vojenském zdravotnictví a školství. Převážná část psychologů ve vojskové složce jsou vojáci z povolání a převažují v ní ženy.

27

Î VÝSTROJ

VÝSTROJ Í ac) Stužky vyznamenání

Jak se nosí vyznamenání? Text: Ing. Radek ROZKOŠNÝ Foto: Jiří HOKŮV a Vladimír HOLEK, ilustrace z Všeob-P-47

V poslední době se v redakci sešla řada dotazů na způsoby nošení vyznamenání, čestných pamětních odznaků a vojenských odznaků na uniformě. Stejně jako nošení vojenských stejnokrojů, výstrojních součástek a stejnokrojových doplňků, tak i umístění vyznamenání, čestných pamětních odznaků a čestných odznaků má svá přesná pravidla.

Tato pravidla jsou stanovena Stejnokrojovým předpisem Všeob-P-47 v hlavě 3, kde jsou jednoznačně popsány zásady nošení medailí a odznaků na jednotlivých druzích stejnokrojů. Příloha 1 k tomuto předpisu pak v obrazové části názorně ukazuje umístění vyznamenání a odznaků na blůzách a košilích i s uvedením rozměrů.

VYZNAMENÁNÍ A PAMĚTNÍ ODZNAKY Propůjčená nebo udělená státní vyznamenání, vojenská resortní vyznamenání, čestné pamětní odznaky zřízené ministry obrany i čestné odznaky, které zřídil náčelník Generálního štábu Armády České republiky, se umisťují z pohledu nositele na levé straně prsou blůz 97, letních blůz 2005 a ve zvláštních případech i na blůzách 95. Vyznamenání a čestné pamětní odznaky se řadí ve stanoveném pořadí (viz dále) zprava doleva a po řadách shora dolů. Mohou se též nosit

28

ve stužkovém nebo zmenšeném provedení. Stužky vyznamenání a čestných pamětních odznaků mohou být na blůze upevněny pomocí nosiče vyznamenání, který zájemce obdrží při nákupu blůzy ve středisku naturálního odívání a jehož velikost je dána počtem stužek, které voják obdržel. Při slavnostních příležitostech nebo na základě nařízení velitele se vyznamenání a čestné pamětní odznaky nosí ve skutečné podobě „in natura“, není-li jejich nošení upraveno stanovami nebo předpisy pro příslušné vyznamenání jinak. Jedno vyznamenání nebo čestný pamětní odznak se nosí nad středem patky levé náprsní kapsy blůz a bundy 97. Obdržel-li voják více vyznamenání a čestných pamětních odznaků, může se pravé krajní vyznamenání upevnit pod klopou límce tak, aby byla viditelná alespoň část stuhy v celé šířce. Poslední vyznamenání, případně čestný pamětní odznak, v řadě musí být upevněno ve vzdálenosti maximálně 15 mm od švu rukávu. Vyznamenání či pamětní odznaky se zavěšují v řadách nad sebou tak, aby vyznamenání vrchní řady překrývala pouze stuhy vyznamenání spodní řady. Pokud se nevejdou vyznamenání upevněná vedle sebe ani do většího počtu řad, mohou se upevňovat tak, aby se stuhy překrývaly o polovinu své šířky. Na blůzách polního stejnokroje se vyznamenání a čestné pamětní odznaky mohou nosit pouze za branné pohotovosti státu. V ostatních případech se na blůzách polního stejnokroje mohou nosit jen na základě povolení příslušných nadřízených. Pokud voják obdržel v průběhu své služby zahraniční vyznamenání, může si další stužky vyžádat prostřednictvím Ředitelství zahraničních aktivit MO.

POŘADÍ NOŠENÍ VYZNAMENÁNÍ

Blůza 97

Levá strana: stužky vyznamenání v jedné řadě

Blůza 97 pro ženy Střed ramenního švu

Levá strana: stužky vyznamenání ve více řadách

Střed ramenního švu

Vyznamenání, čestné pamětní odznaky a čestné odznaky nelze nosit libovolně. Pořadí jejich umístění na blůze je přesně stanoveno v souvislosti s jejich významem, a to tak, že se na blůzu zavěšují zprava doleva. Při větším množství vyznamenání jsou umístěna ta nejvýznamnější vždy v horní řadě. Státní a zahraniční vyznamenání se nosí v následujícím pořadí: a) Řád bílého lva, b) Řád Tomáše Garrigua Masaryka, c) československé a české řády, d) zahraniční řády v pořadí podle tříd a v pořadí, v jakém byly uděleny, e) medaile Za hrdinství, f) medaile Za zásluhy, g) československé a české kříže a medaile, h) zahraniční kříže a medaile podle stupňů a pořadí, v jakém byly uděleny. Následují resortní vyznamenání v pořadí: a) Záslužný kříž ministra obrany České republiky v pořadí podle stupňů, b) medaile ministra obrany České republiky Za zranění, c) medaile ministra obrany České republiky Za službu v zahraničí v pořadí podle stupňů, d) medaile Armády České republiky v pořadí podle stupňů. Čestné pamětní odznaky se nosí za obdrženými vyznamenáními v pořadí, v jakém byly uděleny. Příště se budeme věnovat pravidlům nošení vojenských odznaků.

Levá strana: více vyznamenání „in natura“ ve více řadách bez překrytí

Levá strana: stužky vyznamenání v jedné řadě

Levá strana: více vyznamenání „in natura“ ve více řadách s překrytím

Levá strana: stužky vyznamenání ve více řadách bb) Vyznamenání „in natura“ Letní blůza 2005 pro ženy Střed ramenního švu

Střed ramenního švu

Blůza 95, blůza 95 s mezinárodními znaky a blůza 95 se zeleným a béžovým potiskem

Levá strana: jedno vyznamenání „in natura“

Levá strana: stužky vyznamenání v jedné řadě

Levá strana: více vyznamenání „in natura“ v jedné řadě

Levá strana: stužky vyznamenání ve více řadách Blůza 95, blůza 95 s mezinárodními znaky a blůza 95 se zeleným a béžovým potiskem

Levá strana: jedno vyznamenání „in natura“

Levá strana: více vyznamenání „in natura“ v jedné řadě

29

TECHNIKA Í Minomet NEMO na podvozku vozidla AMV

S věží, nebo bez?

Text: Michal ZDOBINSKÝ Foto: Jan KOUBA, Patria a US Army

systém instalovat nejen na celou řadu i lehčích obrněných vozidel, ale například na rychlé čluny. Prvním uživatelem NEMO se stane slovinská armáda, která v závěru roku 2006 objednala blíže nespecifikované množství těchto minometů, jež budou umístěny na obrněných vozidlech AMV 8 × 8. Výhody věžového systému NEMO spočívají v ochraně obsluhy proti účinkům ručních palných zbraní a střepin, zbraním hromadného ničení, povětrnostním vlivům i úsťovému výšlehu. Především v zastavěných oblastech nebo při vlastní ochraně hraje důležitou roli možnost přímé palby na kratší vzdálenost a rychlejší změna odměru. Hlavní nevýhoda všech věžově lafetovaných minometů spočívá v jejich podstatně vyšší ceně v porovnání s klasicky lafetovanými minomety a v jejich složitější integraci. Kromě toho minomety střílející klasickým způsobem z otevřených příklopů obrněného vozidla lze plně skrýt uvnitř korby, takže samohybný minomet vypadá jako běžné přepravní vozidlo, zatímco vozidlo s věžově lafetovaným minometem na sebe bude určitě poutat větší „pozornost“ protivníka.

v rozmezí 12 až 15 ran/min. Se standardní minou lze dostřelit na vzdálenost 7200 m, s minou s prodlouženým doletem až na 9500 m. Kromě izraelských ozbrojených sil užívá CARDOM několik dalších zemí. Největším zákazníkem jsou Spojené státy. Kromě starší verze instalované na podvozku transportéru M113 a označené M-1064 se minomety CARDOM nyní montují na nová kolová obrněná vozidla Stryker 8 × 8. Podle údajů výrobce používá několik dalších armád tyto minomety instalované na podvozku bojového vozidla pěchoty BMP-1, další blíže nespecifikovaný

zákazník si jako nosič zvolil lehký terénní automobil Mercedes 4 × 4. Jedním z posledních uživatelů je Portugalsko, které si objednalo 33 kusy, jež budou umístěny na obrněných transportérech Pandur II 8 × 8. Výhody systému CARDOM spočívají v nízké hmotnosti, nižší pořizovací a provozní ceně (oproti věžové verzi), vysoké rychlosti palby a v moderním navigačním a řídicím systému. Mezi nevýhody patří nemožnost přímé palby a střelba včetně úsťového nabíjení při otevřené horní části korby nosiče, kdy není obsluha chráněna.

IZRAELSKÉ ŘEŠENÍ O nezbytnosti samohybných minometů ve výzbroji moderních armád dnes není nejmenšího sporu. Způsob jejich lafetace na pásových nebo kolových obrněných vozidlech však již tak jednoznačný není. Dlouhou dobu jasně dominovala klasická koncepce, kdy je minomet uložen na podlaze nákladového prostoru obrněného vozidla, střílí horní skupinou úhlů a obsluha jej až na výjimky ručně nabíjí ústím. V posledních desetiletích se ale objevují minomety, které jsou lafetované v otočných věžích a nabíjejí se zezadu. Pro úplnost bychom neměli zapomenout na jakýsi přechod reprezentovaný naším typem PRAM-S – tedy zbraní, která střílí pouze horní skupinou úhlů a změna odměru většího rozsahu se provádí celým vozidlem, avšak minomet se nabíjí zezadu a jeho obsluha je plně ukryta pod pancířem. Na letošní výstavě IDET 2007 byly k vidění dva 120mm minomety určené pro montáž na pozemní mobilní nosiče jak ve věžovém, tak i klasickém bezvěžovém provedení. Řeč je o finském typu NEMO a izraelském CARDOM. Jejich přítomnost pochopitelně nebyla samoúčelná. Není žádným tajemstvím, že česká armáda plánuje nákup moderního

30

120mm minometu, který bude umístěn na kolovém obrněném transportéru Pandur II 8 × 8. Následující materiál přináší nejen kratší technický popis obou zbraní, ale zmiňuje i obecné přednosti nebo nedostatky obou těchto koncepcí.

Minometná verze bojového vozidla Stryker při ostrých střelbách

NOVÝ LEHKÝ NEMO Loňská výstava Eurosatory 2006 se stala místem oficiální mezinárodní prezentace tohoto nejnovějšího 120mm věžového minometu. Vyvinula jej finská společnost Patria, která tímto typem vyplnila mezeru mezi taženým provedením a těžším věžovým dvojhlavňovým kompletem AMOS. Systém NEMO (NEw MOrtar) se vyznačuje kompaktním uspořádáním, velmi malými rozměry vlastní věže a celkovou hmotností pouze 1500 kg (hmotnost dvouhlavňového typu AMOS je 3,6 t). Zbraň má kruhový odměr, náměr je nastavitelný v rozsahu -3 °až +85 °a lze vést přímou palbu na kratší vzdálenosti nebo nepřímou palbu až na 10 km. Poloautomatický elektrický nabíjecí systém, který je podobný jako u typu AMOS, umožňuje krátkodobě střílet rychlostí 10 ran/min, po delší čas ustálenou kadencí až sedm ran/min.

Na přání lze zamontovat chladicí systém pro prodloužení doby nepřetržité palby. Automatický systém nastavení příslušného odměru a náměru zbraně a systém řízení palby převzatý z typu AMOS přispívají ke krátké reakční době, která podle údajů výrobce nepřevyšuje 30 s. Vzhledem k velmi nízké hmotnosti, malým rozměrům a hydropneumatickému brzdicímu zákluzovému systému je možné nový zbraňový

Moderní zbraňový systém CARDOM (Computerised Autonomous Recoil rapid Deployed Outrange Mortar) firmy Soltam je určený pro klasický způsob lafetace do kolových nebo pásových obrněných vozidel a vyznačuje se několika zajímavostmi. Zbraň je umístěna na otočné základně, což umožňuje odměr v plném rozsahu 360 °, aniž by bylo nutné měnit postavení vozidla. Kromě toho je opatřena brzdicím zařízením, které snižuje účinek zpětného rázu přenášeného na podvozek nosiče. Redukce zpětného rázu je taková, že jedna z verzí 120mm minometu CARDOM je umístěna na lehkém vozidle HMMWV. Firma Soltam dnes pro izraelskou armádu vyrábí i verzi na lehkém jednoosém přívěsu. Kromě tohoto provedení zmíněná armáda disponuje i samohybnou verzí na podvozku obrněného transportéru M113. Její součástí je komplexní navigační, řídicí a spojovací systém. Informace o cíli, zjištěné předsunutým pozorovatelem nebo bezpilotním prostředkem a zpracované mobilním velitelským stanovištěm, jsou předávány do počítače minometu, který automaticky nastavuje požadovaný odměr a náměr zbraně. Minomet CARDOM má hmotnost 670 kg, náměr v rozsahu +40 °až +85 °, odměr je kruhový a rychlost palby se krátkodobě pohybuje

Detailní pohled na minomet CARDOM na otočné plošině

31

Î TECHNIKA

TECHNIKA Í

Vrtulník Vojenské policie Bezpilotní průzkumné prostředky našly využití jak doma, tak v zahraničních misích Text a foto: Tomáš SOUŠEK

Moderní bezpilotní průzkumné prostředky dnes hrají důležitou roli ve většině vojenských konfliktů. Zpravidla se o nich mluví v souvislosti s nejvyspělejšími armádami. Nově jedním takovým prostředkem disponuje i naše Vojenská policie.

32

Potřeba vlastního bezpilotního průzkumného prostředku vznikla postupně v minulých letech při působení českých vojenských policistů v Iráku. Ti plnili řadu úkolů také v rozsáhlých městských oblastech Basry, kde takříkajíc nevěděli, co je čeká za dalším rohem. Možnost vlastního průzkumu ze vzduchu by v takových situacích mohla výrazně zvýšit vlastní bezpečnost. Nakonec padlo rozhodnutí pokusit se najít a pořídit vhodný prostředek v rámci systému ochrany a monitorování. Z jednoduchého zadání se však stal náročný úkol, při němž se poměrně dlouhou dobu zkoumal trh v dané oblasti. „Na první pohled se může zdát, že nabídka těchto prostředků je velmi široká. Existuje řada firem, které vyrábějí nejrůznější systémy v různých velikostech i cenových relacích. Nicméně v naprosté většině jsou jejich výrobky stále ještě ve fázi vývoje, zejména pak v případě vrtulníků, které jsme požadovali,“ říká praporčík Jan Černý z Útvaru speciálních operací (SOG), který v současnosti průzkumné prostředky provozuje. Příslušníci útvaru navštívili několik zemí, než nakonec našli vhodného výrobce ve Spojených státech. Vývoj původně zvažovaného většího bezpilotního vrtulníku však také nebyl ještě ukončen, a tak nakonec Vojenská policie zvolila menší typ SR-20, který byl již v té době schopen operačního použití. Nicméně vrtulník nebyl původně určen pro vojenské účely, a proto se vojenští policisté podíleli i na jeho speciálních úpravách u výrobce. Po nezbytném zaškolení a získání certifikátu operátorů bezpilotních

prostředků byly vrtulníky na počátku letošního roku dodány do České republiky. SR-20 je bezpilotní průzkumný prostředek kategorie MINI s kolmým vzletem a přistáním. Jeho pohon zajišťuje výkonný elektromotor napájený čtveřicí baterií. Ty sice limitují dolet, neboť vrtulník zatím vydrží ve vzduchu zhruba půlhodinu, na druhou stranu je však vrtulník za letu velmi tichý. Ačkoliv na první pohled připomíná obyčejný rádiem řízený model, dokáže se díky motoru a systému vlastní stabilizace udržet i v poměrně silném větru. Naprosto výjimečný je ale hlavně způsob ovládání vrtulníku. Zůstala zachována možnost řízení pomocí klasické radiostanice, nicméně s tím se počítá jen jako s nouzovým řešením například při výpadku hlavního systému. Tím je pozemní počítačová stanice, díky níž lze stroj ovládat mnohem pohodlněji a přesněji. Operátor používá v podstatě klasický přenosný počítač, k němuž je připojena malá anténa. Z něho může vrtulník řídit buď pomocí jednoduchých povelů, jako doprava, doleva, stoupat či klesat, nebo pomocí souřadnic konkrétních bodů. Stačí doslova jen kliknout na nějaký bod na mapě a vrtulník na dané místo sám doletí. Je možné jej naprogramovat, aby prolétával zadanou trať, kroužil nad určitým objektem nebo visel na místě. Systém umožňuje ovládat vrtulník do vzdálenosti zhruba 1,5 km, což je při způsobu použití naší Vojenskou policií dostatečná vzdálenost. Samozřejmě nás napadla otázka, co se stane, pokud by vrtulník ztratil signál z pozemní

stanice? „Tato varianta pochopitelně existuje, nicméně software nám dovoluje naprogramovat stroj tak, aby buď kroužil nebo visel na místě, kde ke ztrátě signálu došlo, aby pokračoval do zadaného bodu nebo aby se vrátil do místa, odkud vzlétl,“ vysvětluje praporčík Jan Černý. Rozhodně prý tak nehrozí, že by se bezpilotní vrtulník zřítil k zemi v důsledku přerušení spojení. Vrtulník SR-20 by však byl jen drahou hračkou, kdyby nebyl vybaven speciální průzkumnou technikou. V současnosti je to zejména klasická miniaturní kamera s desetinásobným přiblížením a zvýšenou světelnou citlivostí. Ta je uložena v přídi stroje pomocí silentbloků a je pohyblivá ve všech třech osách. Software systému umožňuje, aby například vrtulník kroužil nad určitým objektem, zatímco kamera sleduje stále stejný bod. Ačkoliv dostup stroje činí až 1000 metrů, v praxi se průzkum provádí ze zhruba stometrové výšky. Obraz z kamery se přenáší v reálném čase do pozemní stanice, kde je automaticky zaznamenáván i pro pozdější vyhodnocení. V případě optických systémů je celá řada možností vylepšení, a tak již dnes se připravuje instalace kamery se stabilizátorem, která by poskytla ještě kvalitnější obraz. České bezpilotní vrtulníky SR-20 jsou navíc vybavené také infrakamerou reagující na tepelné vyzařování, která najde uplatnění zejména v nočních podmínkách. Bezpilotní průzkumné prostředky jsou ve výzbroji Vojenské policie sice poměrně krátce, nicméně již dnes se ukazuje jejich přínos.

„Několik strojů je v současnosti nasazeno v rámci pohotovostního systému Vojenské policie. Například při pátrání po osobách či materiálu dokážeme nahlížet do míst, kam bychom se jinak jen těžko dostávali. V případě napadení vojenského objektu si můžeme danou lokalitu skrytě prohlédnout, aniž by si toho protivník všiml, a můžeme pak lépe naplánovat samotný zásah,“ vyjmenovává příslušník SOGu. Vrtulník však lze použít i jako vzdušný retranslátor, díky němuž se může signál z osobních kamer jednotlivých příslušníků zásahových jednotek přenášet i do vzdálenějšího operačního střediska.

Možná ještě větší význam má využití bezpilotních vrtulníků při zahraničních misích. „Pokud postupujeme krajinou a máme před sebou například údolí či vesnici, můžeme tam nejdříve poslat tento prostředek a zjistit, zda někde ve skrytu nečeká protivník. Podle mého tak dokážeme riziko náhlého napadení eliminovat o více než polovinu,“ dodává praporčík Jan Černý. Vojenská policie již SR-20 nasadila a vyzkoušela v rámci mise ISAF v Afghánistánu, kde velkou měrou přispěly k ochraně příslušníků Útvaru speciálních operací.

33

Î ZAJÍMAVOST

ZAJÍMAVOST Í

I slova mají svůj původ Text: Jaroslav PAJER Ilustrační foto: archiv Vladimíra MARKA

Používáme je zhusta v běžné služební mluvě a vůbec nás nenapadne otázka, proč znějí právě tak, jak znějí. Když jsme se pustili do odhalování, kde se tato slova v našem jazyce vzala, ani ve snu nás nenapadlo, jakých zajímavostí se dopídíme. Ostatně posuďte sami.

váyati „pronásleduje, usiluje“. Vše pochází od indoevropského *uei- „(pro)následovat, směřovat“. Původní význam je tedy asi „(pro)následování“, případně „pronásledovatel“. Od téhož prazákladu je odvozen i název první vojenské hodnosti, »vojín«. Praslovanské vojinъ je od *vojь tvořeno individualizující příponou -inъ, jež ve svém základě skrývá význam „jiný, některý“, ale i indoevropský výraz *inъ „jeden“. Naší nejnižší poddůstojnickou hodností je »svobodník«. Jedná se pravděpodobně o kalk,

Vzhledem k tomu, že výrazů vztahujících se k vojenské oblasti je mnoho desítek, ba stovek, vybrali jsme dnes jen jednu skupinu. A to pojmy vyjadřující vojenské hodnosti. Ještě předtím, než se skutečně ponoříme do jazykového vývoje označení hodností, seznamme se s tím nejzákladnějším resortním slovem »voják«. Jeho předchůdcem je praslovanské *vojakъ, jež je odvozeno od *vojь, původem dějového či činitelského jména od nedoloženého slovesa odpovídajícího litevskému výti „pronásledovat“. Je také příbuzné starohornoněmeckému weidón „lovit“, latinskému via „cesta“, řeckému íemai „spěchám, jdu“, staroitalskému véti,

34

tj. o doslovný překlad, německého Gefreiter, odvozeného ze staršího Gefreyther, což je označení staršího příslušníka mužstva osvobozeného od těžkých prací například při stavbě tábora a podobně. Následuje poddůstojnická hodnost »desátník«, která je odvozena od toho, že její nositel ve středověku velel skupině deseti vojáků. Slovo deset má opět staré kořeny. Praslovanské *desętь odpovídá litevskému dẽšimt, je příbuzné gótskému taíhun, anglickému ten, německému zehn, staroirskému deich, latinskému decem, řeckému déka, albánskému djetë, arménskému tasni, staroitalskému dáśa atp. Vše pochází z indoevropského *dekm-. Třetí poddůstojnickou hodností je »četař«. Slovo je odvozeno z četa, které čeština přejala v době národního obrození patrně ze srbochorvatského čëta „oddíl, (vojenská) skupina“. Praslovanské *četa má stejný základ jako číst a počítat a původně zřejmě znamenalo „skupinu o určitém počtu lidí“. V hodnostním sboru rotmistrů je nejnižším stupněm »rotný«. Základ slova je odvozen od staročeského rota „družina, zástup, cháska, sekta“. To vzniklo ze středohornoněmeckého rot(e), rotte „(vojenská) družina, společenství“, které pochází ze starofrancouzského rote téhož významu. Tento pojem má kořeny ve středolatinském rupta „skupina, (loupeživý) oddíl“, což je zpodstatnělé příčestí trpné v ženském rodě od latinského rumpere „zlomit, roztrhnout“. Následnou hodnostní skupinu tvoří sbor »praporčíků«. Je zřejmé, že název je odvozen z pojmu prapor. I ten má dlouhodobé kořeny. Praslovanský výraz *porporъ „(vojenský) prapor“ je tvořen zdvojením kořene *por-, jenž pochází z indoevropského základu *per- „letět“,

který je též obsažen ve slově pero, a znamená „to, co vlaje, létá ve vzduchu“. Výraz »poručík« je základem prvních tří hodností ve sboru nižších důstojníků. Odvozuje se z ruského slova porúčik, a to přes polské porucznik téhož významu z českého poručník „zástupce, zmocněnec“. To je kalk francouzského slova lieutenant „místodržící“, které se vyvinulo z pozdnělatinského locumtenéns téhož významu, což je složenina pojmu locus „místo“ a přechodníku přítomného od tenére „držet“. »Kapitán« ve staročeštině představoval „zástupce krále“. Výraz vznikl ze středohornoněmeckého kapitān, jenž pochází ze středo-

Praslovanské *pъlkъ vzniklo přejetím z germánského *fulkaz „množství lidu, vojsko“, z něhož je starohornoněmecké folc „lid, zástup, vojsko“, německé Volk „národ“ a anglické folk „lid“. Základ vychází z indoevropského *pel- „plnit, lít“. Podobný významový posun lze zaznamenat i u latinského slova plēbs „lid, dav, množství“, jež souvisí s řeckým pléthos téhož významu. Naším nejvyšším hodnostním sborem jsou »generálové«. Pojem je odvozen z latinského generālis „všeobecný“, doslova „patřící všem druhům“. Jeho základ pochází z genus „rod, druh“. Ve vojenské oblasti se tento výraz objevil ve 14. století ve francouzštině jako přídavné jméno capitain général, které se později přes němčinu dostalo do ostatních jazyků. Zajímavý původ má název »admirál«. Pochází z německého Admiral přikloněním k latinskému admīrāre „obdivovat“ nebo admirari „dozírati“. To má základ ve francouzském slově amiral, které vzniklo z arabského amir „velitel“, po němž ve složeninách následuje člen al-, například amīr-al-mā „velitel loďstva“ nebo amīr-albahr „velitel vod“ apod. Někdy má prazáklad pojmu jiný, bezmála opačný význam než v současnosti. Příkladem je jedna z nejvyšších hodností v některých armádách »maršál«. Výraz je odvozen z německého slova Marschall, to ze středohornoněmeckého marschalc (odtud pochází maršálek „titul vysokého dvorského úředníka“), které vzniklo ze starohornoněmeckého marahscalc, což znamenalo „podkoní“, neboť se jedná o složeninu z marah „kůň“ a scalc „sluha, pacholek“.

Poznámka: u *hvězdičkou označených slov není tvrzení nijak doloženo, rekonstruuje se pomocí historicko-srovnávací metody. latinského capitaneus „náčelník, hejtman“, a ten zase z latinského caput hlava. Nejnižší hodností ve sboru vyšších důstojníků je »major«. Název vznikl přes německé slovo Major „vyšší důstojník“ ze španělského mayor téhož významu. A to má kořeny v latinském maior „větší“, což je 2. stupeň od magnus „velký“. Základem dalších hodností je pojem »plukovník«. Je odvozen od staročeského pluk „zástup, sbor, vojenský oddíl, rod“.

Literatura a prameny: Český etymologický slovník, Jiří Rejzek, LEDA, Voznice, 2001 www.valka.cz www.sweb.cz/corpus/slovnik.htm www.gymnaslo.cz/old/fyzika/etymslov.html en.wikipedia.org Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Academia, Praha 1994

35

ISAF-KAIA Í

Vojenští řídící letového provozu výrazně pozvedli bezpečnost na hlavním afghánském letišti

Jedním z důvodů, proč je letecká doprava nejbezpečnější ze všech, je skutečnost, že má svá přísná pravidla, která všichni znají a za každých okolností dodržují. Tedy alespoň ve vyspělých zemích. Že tomu může být i jinak, se přesvědčila šestice českých vojenských leteckých dispečerů, kteří od loňského listopadu do letošního dubna působili na mezinárodním letišti Kábul v rámci mise ISAF-KAIA.

alianční letectva nebo afghánské ozbrojené síly. Věž se prý navíc stala i místem, kde se řešila řada problémů, které přímo nesouvisely s letovým provozem. Zkrátka každý, kdo potřeboval s něčím poradit, zamířil právě sem. Práce leteckých dispečerů v Afghánistánu se od jejich domácích zvyklostí v mnohém lišila. První rozdíl byl už v samotném počtu odbavených letů, takzvaných pohybů. „Když ve Kbelích překročíme stovku pohybů za čtyřiadvacet hodin, tak už mluvíme o silném provozu. V Kábulu jsme se ale dostávali i na 240 pohybů s tím, že naprostá většina jich byla jen během denní doby, protože v noci se zde prakticky nelétá,“ vysvětluje kbelský řídící. Navíc je nutné si uvědomit, že na letišti operovalo široké spektrum letadel a provo-

Ještě horší než hustota provozu bylo ale chování řady pilotů, kteří na zdejším letišti létají. Opět mezi nimi „vedou“ afghánští vojenští letci. „Jejich angličtina je velmi bídná, často dokážou odpovídat jen ,Roger‘, ať se jich zeptáte na cokoliv. Stalo se nám například, že pilot íránského Boeingu 747 musel opakovat přistání, protože se mu do cesty připletla dvojice afghánských vrtulníků, ačkoliv jejich osádky udávaly zcela odlišnou polohu,“ dodává kapitán Antonín Rotter. Jeho nejhorší zážitek je ale spojen s afghánským vojenským letounem Antonov An-32. „Jeho osádka zřejmě ztratila veškerou orientaci. Povedlo se nám je navést na letiště, ale oni jej jen přeletěli a pokračovali dál. Spojení s letounem bylo i vzhledem k angličtině velmi složité a situace

zovatelů. Mezi velkokapacitními dopravními letouny se tak pohybovaly například vrtulníky afghánské armády, jejichž osádky zde prováděly klasický letecký výcvik.

se jevila dost dramaticky. Ve sluchátkách navíc bylo slyšet, že se piloti v kabině zřejmě hádají. Nakonec se nám podařilo nasměrovat je zpět a antonov bezpečně přistál v Kábulu. Tím vše ale nekončilo. Letoun přejel určenou pojížděcí dráhu a na konci přistávací dráhy se otočil a zůstal stát, čímž zablokoval celé letiště. Éterem znovu zněla hádka pilotů uvnitř,“ vzpomíná kbelský dispečer. Nemalý podíl na často vyhrocených situacích ale měla i řada civilních pilotů. Ač se to nemusí zdát, civilní provoz je v Kábulu poměrně hustý. Několik aerolinek zde provozuje pravidelné spojení zejména s okolními zeměmi. Mezi nejvytíženější linky patří lety do Dubaje, Islamabádu či Dillí. Čeští řídící ale často zažili, že je osádky těchto strojů prakticky ignorovaly. „Jednou panovala nad letištěm skutečně silná průtrž mračen, a tak jsme ve spolupráci se službou Approach nechali dvě letadla

Text: Tomáš SOUŠEK Foto: archiv kpt. Antonína ROTTERA

ANI JEDNA NEHODA První tři řídící letového provozu odlétli do Afghánistánu s předstihem již 15. listopadu 2006. Nejprve naším vojenským letounem L-410 do německého Ramsteinu a odtud americkým velkokapacitním C-17 do Kábulu. Byl mezi nimi také kapitán Antonín Rotter z 24. základny dopravního letectva v Praze-Kbelích. „Hned po příletu nás poněkud

36

zaskočilo místní počasí. Čekali jsme přece jen o něco lepší podmínky, ale nakonec se ukázalo, že zdejší zima má velice podobný průběh jako v Čechách. Počasí pak výrazně ovlivňovalo naši činnost po celou dobu mise,“ říká kpt. Rotter. Dispečeři byli ubytováni v kempu společně s ostatními příslušníky českého kontingentu, který zajišťoval chod celého mezinárodního

letiště. Tento tábor byl v podstatě jediným místem, kde mohli trávit volný čas. Opouštěli jej jen v rámci služeb na řídicí věži, jakýkoliv pohyb mimo letiště byl vyloučen. Na druhou stranu práce bylo skutečně dost. První dva týdny zabral teoretický i praktický výcvik, v jehož rámci se museli seznámit s konkrétními podmínkami a postupy na místním letišti. Teprve pak mohli kompletně převzít řízení letového provozu. Do služby na kábulské věži chodili čeští dispečeři zpravidla ve čtyřech. Velitelem směny byl takzvaný supervizor, který dohlížel na ostatní. Pojíždění letadel a další pohyby na letištní ploše řídil „Ground Controller“, vzlety, přistání a vzdušný prostor v okolí letiště pak „Local Controller“. Posledním stanovištěm byl takzvaný „Coordinator“, jehož úkolem bylo koordinovat činnost věže s dalšími složkami řízení letového provozu, zejména se stanovištěm přibližovací služby „Approach“. Tu totiž v Kábulu zajišťuje soukromá americká společnost. Na věži se však většinou pohybovalo mnohem více osob. Své koordinátory zde měla například

vyčkávat mimo tuto oblast. Několikrát jsme je informovali, že podmínky pro přistání jsou nevyhovující, přesto se nakonec obě osádky rozhodly přistát. Byl to děsivý pohled sledovat, jak se po dosednutí na mokrou dráhu valily proudy vody přes trup letadla. Jen zázrakem se nikomu nic nestalo,“ doplňuje kapitán Antonín Rotter. Další problém v Kábulu představuje nedostatečná kapacita parkovacích ploch pro letadla. Nezřídka se pro parkování využívá i většina pojezdových ploch a řídící pak mají co dělat, aby zabránili úplnému zablokování letiště. Jednou došlo i k situaci, že nákladní letoun musel téměř hodinu vyčkávat ve vzduchu, než se uvolnilo stání na zemi. Jestliže podobné historky mohou působit úsměvně, daleko horší zážitky mají naši řídící s údržbou letadel u některých společností. „Například při pojíždění zavadil jeden z místních boeingů křídlem o zeď budovy. U nás by se letadlo odstavilo a muselo do opravy, zde ale vše vyřešily šikovné ruce a kousek lepicí pásky. Za půl hodiny už byl stroj ve vzduchu. Jindy se nás zase přišli afghánští technici zeptat, jestli nemáme přístroje na měření pevnosti materiálu. Nepodařilo se jim totiž sehnat šroub, který držel motor Airbusu A-310, a tak si jej jednoduše vyrobili sami,“ vypráví řídící. Také proto jsou afghánské letecké společnosti na černé listině EU a nesmějí létat na evropská letiště. Zážitků z Kábulu mají čeští vojenští dispečeři celou řadu. Podle jejich vlastních slov šlo o neopakovatelnou zkušenost. Ačkoliv zde prožili mnoho vypjatých situací, za celé téměř půlroční období nedošlo na tomto mezinárodním letišti k žádné letecké nehodě. Zvýšení bezpečnosti letového provozu tak bylo nejdůležitějším výsledkem působení příslušníků AČR v misi KAIA.

37

Î SLUŽBA V ZAHRANIČÍ

SLUŽBA V ZAHRANIČÍ Í Hulík, který z toho byl na začátku svého působení trochu zaskočený, ale s postupem času zjistil, že systém je funkční, jen je nutné se v něm naučit orientovat. Pravidla pro pobyt a službu českých vojáků vyslaných na zahraniční pracoviště jsou přesně stanovena rozkazem ministryně obrany č. 27/2007. Finanční limity se vztahují k hodnostem vojáků a přepočítávají se příslušnými koeficienty pro dané země, je tedy jedno, zda dotyčný voják slouží ve Spolkové republice Německo nebo v jakékoliv jiné zemi.

LIDÉ v pozadí Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

Příslušníci týmu národního zastoupení se zpravidla neúčastní žádných bojových misí a jejich práce není bezprostředně spojena s žádným rizikem, přesto jsou nezbytnou podpůrnou složkou, bez které by se naši vojáci v zahraničí jen těžko obešli.

V každé zemi, na jejímž území slouží v aliančních strukturách čeští vojáci, působí skupiny národního zastoupení, které byly až do března letošního roku možná výstižněji nazývány národními podpůrnými prvky. Jejich posláním je především logistické a finanční zabezpečení vojáků. Tým vedoucího národního zastoupení se tak například stará o vyplácení mezd a zvýšených finančních náhrad, o administrativu spojenou se služebními cestami, evidenci vojenského materiálu, provoz vojenské techniky, ochranu utajovaných skutečností a v neposlední řadě zajišťuje ubytování vojáků a jejich rodin. Není proto divu, že první kroky nastupujících nováčků vyslaných na zahraniční pracovní pozice vedou právě sem.

38

Úkolem pplk. Rostislava Hulíka a jeho skupiny je finanční a logistická podpora našich vojáků sloužících ve strukturách NATO v Německu V současnosti je přiděleno do struktur NATO v Německu přibližně šedesát Čechů. Nejvíce jich pracuje v Heidelbergu, druhá nejpočetnější komunita (patnáctičlenná) je v Ramsteinu, další vojáci slouží v Messtettenu, v Mnichově a Ulmu. Vzhledem k tomuto rozložení českých vojáků má naše národní zastoupení svůj „hlavní stan“ právě v Ramsteinu a jeden člověk je detašován v Heidelbergu. Vedoucím národního zastoupení je podplukovník Rostislav Hulík, finanční otázky má na starost major Bohumil Krček, logistické

záležitosti praporčík Vlastimil Karásek a na odloučeném pracovišti v Heidelbergu působí major Vítězslav Raszka.

NA NÁVŠTĚVĚ V RAMSTEINU Vojenská letecká základna Ramstein se nachází mezi dvěma malými městy Landstuhl a Ramstein v blízkosti francouzských hranic. Pohybuje se v ní přes 14 tisíc lidí, nejsou to pouze zaměstnanci, ale i jejich rodinní příslušníci, účastníci služebních cest nebo

zabezpečující personál. Kromě obrovského letiště a nezbytných administrativních budov aliančního leteckého velitelství zde najdeme školy, různé obchody, sportoviště, ale také banky, benzinové pumpy, pošty, divadla, kostely, bytové domy a vilovou čtvrť. Přirovnání základny Ramstein k městu tak vůbec není od věci. Na denním pořádku jsou zde ranní a odpolední dopravní zácpy či problémy spojené se stavebním ruchem při rozvoji základny. České národní zastoupení sídlí v posledním patře dvoupodlažního domu, který se v letních měsících díky svým tenkým stěnám mění ve výheň, a to i navzdory naplno běžící klimatizaci. „Je to určité provizorium, neboť už v příštím roce bychom se měli stěhovat do nově upravených budov,“ podotýká podplukovník Hulík, když nás provází nevelkými prostory, jež jsou jeho skupině přiděleny. „Na základně všeobecně převládají problémy s nedostatkem volného prostoru. Jak se Severoatlantická aliance neustále rozšiřuje o nové členy, tak i sem přicházejí další příslušníci nových národních zastoupení,“ pokračuje. Vzhledem k úloze ramsteinské základny zde panují přísná bezpečnostní opatření, která se promítají do každodenní práce. „Domnívám se, že tu však platí stejné bezpečnostní standardy jako na ostatních spojeneckých velitelstvích a základnách. Je to velký, ale dobře střežený komplex,“ upřesňuje podplukovník Hulík. Jako paradox se v této souvislosti může jevit skutečnost, že letištní ruch je možné sledovat z frekventované dálnice, která vede hned za oplocením základny. Podplukovník Rostislav Hulík také oceňuje, že díky striktně dodržovaným pravidlům na základně zde není problém cokoliv rychle zařídit, tedy za předpokladu, že znáte správné postupy. „Pokud nedodržíte nějakou drobnost vyplývající z postupů a manuálů, tak se prostě pozitivního výsledku nedoberete, ale zase nemohu říci, že by člověk při svém snažení narazil na nějakou neochotu,“ tvrdí podplukovník

ŽIVOT VE VOJENSKÉM MĚSTĚ Historie vojenské letecké základny v Ramsteinu sahá ještě do doby před druhou světovou válkou. Po ní se základna dostala do rukou USA a po vzniku NATO byla rozšířena o alianční velitelství. V současnosti se toto letiště využívá jako hlavní dopravní a logistické centrum pro přepravu vojáků a materiálu do krizových oblastí. Přestože tu jsou zastoupeny prakticky všechny členské státy Severoatlantické aliance, nejpočetnější komunitu tvoří vojáci americké armády a jejich rodiny. Přítomnost amerických vojáků je pro tuto část Německa z ekonomických důvodů velmi důležitá, a proto se místní lidé, firmy i státní instituce snaží příslušníkům základny vycházet maximálně vstříc, většina si tuto situaci moc dobře uvědomuje. Dokladem toho je také skutečnost, že demonstrace proti přítomnosti amerických vojáků jsou zde hodně neobvyklým jevem. Řada místních obyvatel a realitních kanceláří nabízí v okolí základny byty a domy k pronájmu. Jejich nabídka je pestrá, i když ceny jsou díky přítomnosti Američanů s rodinami ve srovnání s ostatním Německem až dvojnásobně vyšší. „Naši vojáci kontaktují národní zastoupení zhruba měsíc před svým příchodem, kdy se v rámci služební cesty seznamují ve svém novém působišti se vším potřebným. Vzhledem k dlouhodobě předávaným zkušenostem máme velmi dobrý přehled o možnostech jednotlivých lokalit a prověřené kontakty na realitní firmy, takže se nám daří požadavky vojáků a jejich rodin alespoň částečně splnit, většinou bydlí v okruhu 10 km od základny,“ informuje nás podplukovník Hulík. Drtivá většina českých vojáků sem přijíždí s manželkami a dětmi. „Například v Ramsteinu je celkem osmnáct českých vojáků, z nichž patnáct pracuje v mezinárodním štábu. Ze dvou třetin sem přišli se svými rodinami,“

upřesňuje. Finanční zabezpečení rodin je zajištěno v souladu s již uvedeným rozkazem ministryně obrany. Manželky vojáků se většinou starají o své rodiny, zaměstnání sice mohou sehnat, ale předpokladem je velmi dobrá znalost angličtiny. Většinou však jde pouze o pomocné práce v obchodech, restauracích apod. Bylo by absurdní se domnívat, že uchazeč o práci se hned dostane na manažerské místo. Kromě rodinných záležitostí mají manželky možnost navštěvovat jazykové kurzy pořádané na vojenské základně nebo ve volném čase využívat jejích sportovišť. Obrovskou výhodou Německa je systém bezplatného školství, který naši vojáci pro své děti využívají. „Pomoc s vyhledáním vhodné školy poskytne opět naše národní zastoupení, samotný výběr pak už je na každém jedinci. Děti navštěvují především německé školy, kde se vyučuje německy a od pátého ročníku mají povinnou výuku anglického jazyka. Zvládnutí přechodu dětí do zahraniční školy je jištěno tím, že nastupují do o rok nižšího ročníku, aby se lépe aklimatizovaly, zvládly základy němčiny a v dalším roce pak lépe pochopily učivo jednotlivých odborných předmětů,“ upřesňuje pplk. Hulík. Národní zastoupení poskytuje rodinám ještě mnoho dalších cenných informací, například o možnostech využití zdravotnických zařízení v Německu. Škála činností týmu podplukovníka Rostislava Hulíka je skutečně velmi pestrá a nezbytná pro zajištění kvalitní služby českých vojáků v aliančních strukturách na území Německa.

39

Î AČR A VEŘEJNOST

KALEIDOSKOP Í

Perly CIAFu Text a foto: Tomáš SOUŠEK

Ačkoliv se letecký den CIAF v poslední době nemůže srovnávat s obdobím druhé poloviny devadesátých let minulého století, kdy se jej účastnilo mnohem širší spektrum letecké techniky, stále jde o největší akci tohoto typu v České republice. Desetitisíce návštěvníků jsou toho každoročně jasným důkazem.

CIAF 2007 konaný ve dnech 8. – 9. září letošního roku provázelo nepříliš příznivé počasí a poněkud slabší letový program, omezovaný navíc civilním provozem na mezinárodním letišti v Brně. Přesto zde bylo několik momentů, kvůli kterým stálo za to letecký den navštívit. Jednoznačně největším lákadlem se stal americký strategický bombardér B-1B Lancer. Oproti původním plánům přilétl až v sobotu ráno, a tak ti, kteří na letiště dorazili včas, mohli sledovat i přistání tohoto výjimečného stroje. Ten pak na stojánce doplnil další

Velkokapacitní transportní letoun Boeing C-17A Globemaster III

40

Letošní ročník tradičního leteckého dne přinesl hned několik premiér

Generál Karel Pezl zpět na Generálním štábu Náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Vlastimil Picek přijal 14. září armádního generála Karla Pezla u příležitosti jeho významného životního jubilea. „Vítám vás, pane generále, na vašem bývalém pracovišti,“ těmito slovy přivítal generál Picek bývalého náčelníka Generálního štábu Čs. armády na půdě Generálního štábu AČR. „Dovolte mi, abych vám upřímně a co nejsrdečněji poblahopřál k vašim dnešním kulatým narozeninám,“ pokračoval. V následné neformální diskusi si oba generálové, kteří se spolu znají dlouhá léta, pohovořili o aktuálních problémech, které v současné době ovlivňují Armádu České republiky. Generál Pezl, který se narodil 14. září 1927, strávil významnou část svého života v uniformě příslušníka československé armády. Po 23 letech vojenské kariéry byl v roce 1971 pro své politické postoje z armády propuštěn, aby se po revolučních událostech roku 1989 vrátil zpět a zahájil její rozsáhlou přeměnu. V letech 1991 až 1993 působil ve funkci náčelníka Generálního štábu Čs. armády a později Armády České republiky. V této době se rozhodným způsobem podílel na přípravě a hladkém zvládnutí náročného procesu dělení federální armády na dva samostatné celky. Ve své pozici rovněž zahájil a řídil rozsáhlou transformaci armády, která následovala po rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky. Generál Karel Pezl je i v současnosti uznávaným a respektovaným odborníkem v bezpečnostní a vojenské problematice. Text: mjr. Mgr. Jana RŮŽIČKOVÁ, foto: Radko JANATA

Dělostřelci využívají radiolokátor ARTHUR Ve dnech 27. – 30. srpna proběhl ve výcvikovém prostoru Brdy nácvik v řízení palby s bojovou střelbou 132. smíšeného dělostřeleckého oddílu z posádky Jince. Cílem nácviku bylo sladit veškeré činnosti v procesu řízení palby oddílu s využitím automatizovaného systému řízení palby ASPRO a s využitím náhradních způsobů. Nácvik je i další přípravou na společné cvičení „GRIM CAMPAIGNER 2007“ v rámci brigádního úkolového uskupení na bázi 7. mechanizované brigády v první polovině měsíce října, kdy hlavním úkolem 132. smdo je přímá palebná podpora mechanizovaných útvarů. „Společně se dvěma palebnými bateriemi 152mm samohybných kanonových houfnic se nácviku zúčastnily i dva radiolokátory ARTHUR, které využívají všech bojových střeleb smíšených dělostřeleckých oddílů pro vlastní výcvik, který je v této fázi zaměřen především na přípravu operátorů. „Z důvodu zabezpečení nepřetržitého směnného provozu při plnění úkolů v operacích je nutno vycvičit maximální počet příslušníků radiolokační čety jako operátory,“ říká k tomu náčelník zpravodajského oddělení 13. db major Zdeněk Mikula. „Do výcviku jsme zahrnuli poslední poznatky a zkušenosti armád, které využívají radiolokátory ARTHUR v zahraničních misích na území Iráku a Afghánistánu,“ dodává.

Americký strategický bombardér B-1B Lancer

americké stroje, víceúčelové bojové F-15E Eagle. Vzdušné síly Spojených států se však představily také ve vzduchu, a to letovou ukázkou velkokapacitního transportního letounu Boeing C-17A Globemaster III. Extrémně krátký vzlet a přistání, velké úhly náběhu a rychlé couvání po vzletové a přistávací dráze poskytly všem návštěvníkům neopakovatelný zážitek.

Novinek však bylo v Brně k vidění mnohem více. Šlo například o jeden z prvních stíhacích letounů F-16C v barvách polského letectva nebo francouzskou akrobatickou skupinu Breitling Jet Team, která létá na českých proudových strojích L-39 Albatros. Tradičně nejsilnější zastoupení pak měla Armáda České republiky, která představila prakticky veškeré typy letecké techniky a několik kusů techniky pozemní. Poněkud stranou od diváků stál italský transportní letoun C-27J Spartan. Nezůstal však stranou zájmu vrcholných představitelů resortu obrany v čele s náměstkem ministryně obrany pro majetek Františkem Padělkem a náčelníkem Generálního štábu AČR generálporučíkem Vlastimilem Pickem. Jde totiž o jednoho z kandidátů na nový dopravní stroj pro české vzdušné síly. Na tiskové konferenci bylo oznámeno, že společnost Aero Vodochody dodá ještě během letošního října první střední část křídla, takzvaný centroplán pro letoun C-27J. Český letecký výrobce bude dodávat centroplány pro všechny nově vyráběné spartany. Odhaduje se, že by mohlo jít až o 500 strojů v následujících dvaceti letech, což by s sebou mimo jiné přineslo také vznik několika set nových pracovních příležitostí.

Text a foto: kpt. Michal ABRHÁM

Koncerty pod Kotnovem Novou tradici založil ve spolupráci s Orea hotelem Dvořák v Táboře a s odborem kultury a cestovního ruchu MěÚ Tábor velký dechový orchestr Posádkové hudby Tábor. Během července a srpna na nádvoří hotelu, původně táborského pivovaru, uskutečnil pro veřejnost celkem tři koncerty, v nichž se představil jako univerzální hudební těleso schopné pod taktovkou svých dirigentů mjr. Roberta Říšského a npor. Pavla Menharta uvést své posluchače do světa nejrůznějších hudebních žánrů. Před více jak dvěma stovkami návštěvníků každého z koncertů tak zazněly nejen klasické vojenské pochody, ale také ukázky z domácích i světových oper, operet a muzikálů, swing z dílny Glenna Millera i tradiční česká dechovka. V pěveckých partech vynikli sólisté Jana Haraštová, Ivana Töröková a por. Karel Mauci, koncerty slovem provázeli Tereza Sochová a Jiří Baborský. Text a foto: Václav PAVLÍK

41

Î HISTORIE

HISTORIE Í

MEČE armády hrot Prvního října uplynulo šedesát let od vytvoření výsadkového vojska Text: Vladimír MAREK Foto: Vojenský historický archiv a archiv Petra ČEJKY

První myšlenky na vybudování československého výsadkového vojska se objevily krátce po skončení druhé světové války v létě 1945. Výsledkem řady jednání, studií a teoretických návrhů byl Pěší prapor 71 československých parašutistů, zřízený k 1. říjnu 1947. Toto datum je také považováno za den založení čs. výsadkového vojska.

Už v květnu sedmačtyřicátého roku dorazilo do Stráže pod Ralskem prvních 50 vybraných dobrovolníků. Byli rozčleněni do dvou čet výcvikové roty po pětadvaceti vojácích. V červenci 1947 byl v celé naší armádě vyhlášen další nábor dobrovolníků k výcviku seskoků padákem. V této době budoucí velitelství výsadkových jednotek hledá intenzivně vhodné prostory. Zvažuje se Doupov, Milovice, aby nakonec zvítězila oblast v okolí Mimoně. V rozkaze č. 1 podepsaném velitelem výsadkových jednotek plukovníkem Karlem Palečkem se praví: „Bezpečnost státu vyžaduje politicky uvědomělou, dobře vycvičenou a moderně vyzbrojenou armádu. Moderní zbraně předpokládají statečného bojovníka, tělesně zdatného, vyspělého a politicky uvědomělého a ukázněného. Proto se armádní velení rozhodlo postavit výsadkové jednotky. Dnem 1. října 1947

42

staly se tyto nové a moderní jednotky nedílnou součástí naší Československé armády. Výsadkové jednotky jsou stavěny z nejlepších vybraných vojáků dobrovolníků, kteří budou vybaveni nejdokonalejšími zbraněmi…“ Poměrně složitý byl i výběr vhodných lidí na velitelské funkce. Snahou bylo obsadit je lidmi s bohatými válečnými výsadkovými zkušenostmi. Ne všichni z oslovených byli ochotni jít na poměrně nízké funkce ve vznikajícím praporu. Velitelem praporu se stal major Oldřich Talášek a jeho zástupcem major František Vrzala. Náčelníkem štábu pak kapitán Josef Machovský. Postupně byli do dalších funkcí jmenováni nadporučík Jan Švachula, velitel velitelské roty, poručík Adolf Štětka, velitel 1. výcvikové roty, poručík František Mansfeld, velitel 2. výcvikové roty a nadporučík Adolf Staš, velitel roty těžkých zbraní. Jako velice šťastná volba se ukázalo ustanovení kapitána Josefa Černoty do funkce velitele úderné a později výcvikové roty. Počátkem září přichází prvních 32 mužů do Zákup na Českolipsku. Koncem měsíce je doplňuje dalších 170 dobrovolníků. Původní představa o organizační struktuře praporu v podobě štábu, týlové části, velitelské roty, úderné výsadkové roty, dvou výsadkových rot, roty těžkých zbraní, výcvikové roty a náhradní roty byla s ohledem na nedostatek lidských zdrojů nakonec zredukována na velitelskou a výcvikovou rotu. Dobrovolníci totiž nemohou nastoupit k výsadkovému vojsku přímo, ale až po absolvování základního výcviku u svých zbraní. A tak teprve v dubnu roku 1948 dochází k naplnění dalších jednotek. Postupně vzniká ve Stráži pod Ralskem výsadkové

učiliště. V Borečku je zřízena balírna padáků. V Hradčanech jsou na základě zkušeností z Velké Británie převážně z kulatiny vybudována výcviková zařízení. Velice intenzivně je využíváno i zdejší letiště.

POUŽÍVÁNÍ OSTRÉ MUNICE ZAKÁZÁNO Nenaplněnou organizační strukturu výsadkového praporu z podzimu roku 1947 tvořila velitelská rota skládající se z velitelské, průzkumné, spojovací a ženijní čety. Náhradní rota se členila na pomocnou a náhradní četu. 2. výsadková rota byla pouze rámcová a 1. výsadková rota měla tři samopalné čety. Výcviková rota se dále členila na četu dopravní a instruktážně-údernou a instruktážně-vzdušnou. Úderná výsadková rota měla údernou, styčnou a sabotážní četu, četu zvláštních technických prostředků a četu partyzánské činnosti. Výsadkovou rotu těžkých zbraní tvořila kluzáková, minometná, kulometná, protiletadlová a protitanková četa. Paralelně v tomto přípravném období probíhalo rovněž organizování jednotlivých odborných kurzů. První byl zahájen již 13. října 1947. Absolvují ho celkem 54 budoucí instruktoři. Za pouhý půlrok své existence prapor připravil celkem třináct kurzů. Díky nim došlo k vyškolení dostatečného počtu instruktorů. Počátkem dubna 1948 je prapor z velké části naplněn. Dochází k zahájení výcvikového období. Výsadkové vojsko nemá v té době samozřejmě žádné předpisy ani učebnice. Metodika výcviku vychází pouze z výcvikových

směrnic vydaných velitelstvím výsadkových jednotek a především z bohatých zkušeností našich válečných výsadkářů. Podobně jako v kurzech za války také nyní se zavádí přímo při výcviku používání ostrého střeliva. Jeden z kulometů je zastřílen nad překážku, kterou musejí výsadkáři zdolat. Část taktických a odborných úkolů se plnila pod clonou ostré střelby. Jen pouhá představa, že výsadkářům létají nad hlavami kulky, je nutí jít při výcviku nadoraz. „Něco podobného si mohl dovolit pouze tak zkušený velitel, jakým byl Černota,“ hodnotil výcvik po letech výsadkář a vojenský historik Jiří Šolc. „Představoval obrovský fenomén, vůbec nerozlišoval mezi zaměstnáním a dobou volna. Výsadkáři museli být neustále ve střehu. Když jednou v neděli zjistil, že se nudí, jednoduše vzal bednu ostrých granátů a hrál s vojáky na zaháněnou. Byla to bojová hra, během které se učili nejen vrhat granáty, ale především se co nejúčinněji krýt.“

UČILI SE IMPROVIZACI Základem výcvikové fáze byla samozřejmě střelba. Každý z výsadkářů vystřílel stovky nábojů z širokého spektra vlastních i protivníkových zbraní. O ty u nás nebyla po válce, díky bohatému kořistnímu materiálu, nouze. Vojáci stříleli za běhu, ze stromu, z okna a především na pohyblivé cíle. Cvičili jak pudovou, tak letmou střelbu. K tomu využívali střelbu z brokovnic na asfaltové holuby. Každý z výsadkářů dostal rovněž výcvik odstřelovače. Při veškerém tomto výcviku se kladl důraz na to,

aby vojáci i z automatických zbraní stříleli pokud možno jednotlivými náboji. Vštěpovala se jim tak zásada, že během nasazení budou nedostatečně zásobováni veškerým materiálem a budou nuceni improvizovat. Velmi dobrou úroveň měl rovněž výcvik v boji s trhavinami. Ten byl zaměřen především na ničení mostů, komunikací, železničních svršků a těžkých zbraní. Výsadkáři se učili pracovat se standardními armádními výbušninami, s plastickou trhavinou a především s různou trofejní municí. Důležité bylo zaměření výcviku na život v přírodě. Právě z ní voják čerpal nouzové prostředky a v ní musel i za nepříznivých

klimatických podmínek přežít. Výsadkáři se v tomto případě učili nejen orientovat v krajině, pracovat s mapou a buzolou, budovat provizorní přístřešky, lehké úkryty, ohniště a připravovat stravu z místních zdrojů. Parašutisté se učili jezdit s celou řadou různé automobilové techniky, zvládat vedení boje s plamenomety, zastírání, maskování, partyzánský výcvik, zásady první pomoci a úderný výcvik. Cvičili přípravu léček, přepady a boj zblízka. Podle dosahovaných výsledků v základním výcviku byli vybíráni vojáci pro speciální výcvik. Vrcholem veškeré této pozemní přípravy, včetně výsadkové, byly seskoky. Ty parašutisté absolvovali na letišti Hradčany. Skákalo se většinou z německých letounů Ju 52 a amerických C-47. Samozřejmostí bylo zvyšování obratnosti a především tělesné zdatnosti. K tomu kromě výcvikových zařízení a překážek, přezdívaných výsadkáři „opičí ráj“, sloužily především náročné pochody na dlouhé vzdálenosti. Například během rotních cvičení vojáci absolvovali stovky kilometrů přesunů. Velmi obtížné bylo také rotní cvičení s přechodem k partyzánskému boji, které se uskutečnilo v listopadu 1948. Díky netradičním metodám a obrovské náročnosti se podařilo první domácí československou výsadkovou jednotku vycvičit z velké části již během roku 1948. Její příslušníci se představili veřejnosti počátkem léta téhož roku na závěr XI. všesokolského sletu, a to seskokem na plochu strahovského stadionu spojeným s bojovou ukázkou a obsazením letiště.

43

Î OSOBNOST ČÍSLA

Î INFORMUJEME

NOVÉ PŘÍRŮSTKY

ZNÁTE SVÉ

v Ústřední odborné knihovně MO ČR LEGENDA: • Pokud je signatura (uvedena na prvním řádku záznamu) zakončena písmenem P, je kniha určena pouze k prezenčnímu studiu ve studovně. • Pro zájemce o tyto materiály uvádíme kontakt, kde je možné je studovat nebo zapůjčit: Agentura vojenských informací a služeb (AVIS) Ústřední odborná knihovna MO ČR Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Tel.: 973 215 546, fax: 973 215 917

D 229 P JANE’S WORLD AIR FORCES 2007. (Vojenské letectvo v jednotlivých zemích světa 2007.) Coulsdon, Jane’s Information Group 2007. 14 + 655 s. F 20 556 P SIPRI YEARBOOK 2007. Armaments, Disarmament and International Security. (Ročenka SIPRI 2007. Zbrojení, odzbrojení a mezinárodní bezpečnost.) Oxford – New York, Oxford University Press 2007. 36 + 752 s. D 215 P JANE’S SENTINEL COUNTRY RISK ASSESSMENT – EASTERN MEDITERRANEAN 2007. (Východní Středomoří. Bezpečnostní situace 2007.) Coulsdon, Jane’s Information Group 2007. 24, 698 s. F 20 651 ROČENKA MINISTERSTVA OBRANY SLOVENSKEJ REPUBLIKY 2006. Bratislava, MO SR 2007. 236 s. F 20 676 LA EXTERNALIZACIÓN EN LAS FUERZAS ARMADAS: EQUILIBRIO ENTRE EL APOYO LOGÍSTICO PROPIO Y EL EXTERNALIZADO. Monografías del CESEDEN 90/2007. (Outsourcing v ozbrojených silách: rovnováha mezi vlastní a outsourcovanou logistickou podporou.) Madrid, Ministerio de Defensa 2007. 324 s. F 20 679 LA SITUACIÓN DE SEGURIDAD EN IRÁN: REPERCUSIÓN EN EL ESCENARIO REGIONAL Y EN EL ENTORNO MUNDIAL. Monografías del CESEDEN 93/2007. (Bezpečnostní situace v Íránu: dopad na region a svět.) Madrid, Ministerio de Defensa 2007. 170 s.

F 20 680 TECNOLOGÍA Y FUERZAS ARMADAS. Monografías del CESEDEN 94/2007. (Technologie a ozbrojené síly.) Madrid, Ministerio de Defensa 2007. 192 s. F 20 681 INTEGRACIÓN DE EXTRANJEROS EN LAS FUERZAS ARMADAS ESPAŇOLAS. Monografías del CESEDEN 95/2007. (Integrace cizinců do španělských ozbrojených sil.) Madrid, Ministerio de Defensa 2007. 255 s. F 20 640 KOWALIK, Tomasz Krzysztof DZIALALNOSC DYDAKTYCZNO-WYCHOWAWCZA AKADEMII SIL LADOWYCH STANOW ZJEDNOCZONYCH W WEST POINT W LATACH 1802 – 2002. (Didakticko-výchovná činnost americké Akademie pozemních sil ve West Pointu v letech 1802 – 2002.) Warszawa, Ministerstwo obrany narodowej 2006. 459 s. F 20 683 P PERNICA, Bohuslav FENOMÉN CIVILNÍ SLUŽBY: NEZABÍJET PRO STÁT, PŘESTO SLOUŽIT NÁRODU. Brno, Univerzita obrany 2007. 143 s. F 20 654 ZALOGA, Steve, J. POLSKO 1939. Zrození bleskové války. Přel. z angl. Praha, Grada Publishing 2007. 96 s. F 20 602 FIC, Victor Miroslav ČESKOSLOVENSKÉ LEGIE V RUSKU A BOJ ZA VZNIK ČESKOSLOVENSKA 1914 – 1918. II. díl. Brno, STILUS 2007. 490 s. F 20 660 PEVNOSTI A OPEVNĚNÍ V ČECHÁCH, NA MORAVĚ, VE SLEZSKU. Praha, Olympia 2007. 167 s.

velitele, náčelníky a nadřízené? V průzkumu, který před časem prováděla redakce, si řada čtenářů posteskla nad tím, že vojáci málo znají své velitele, nadřízené či nejvyšší funkcionáře armády a resortu. Nedostávají se jim prý detailnější informace o nich a jejich životě. A tak jsme se rozhodli pravidelně přinášet rubriku, v níž bude vaším úkolem na základě indicií, které vám prozradíme, uhodnout, o kterou z předních osobností Armády České republiky a resortu Ministerstva obrany se jedná. V následujících vydáních A reportu pak pro vás připravíme společně se správnou odpovědí a vyhodnocením soutěže i podrobný portrét uvedené osobnosti.

Z REDAKČNÍ POŠTY Í

DOPIS MINISTRYNI OBRANY Vážená paní ministryně, rádi bychom touto cestou poděkovali všem zaměstnancům vojenského útvaru Kbely, kteří se dne 16. 5. 2007 podíleli na realizaci transportu odběrového týmu TC IKEM z Prahy do TC Martin. Důvodem transportu byl odběr jater ze zemřelého dárce pro našeho příjemce. Rádi bychom Vás seznámili s osudem transplantovaných jater. Játra byla transplantována v TC IKEM 57leté ženě s jaterní cirhosou vzniklou na základě hepatitidy C. Pacientka je v současné době v ambulantní péči Kliniky hepatogastroenterologie IKEM. Ještě jednou Vám děkujeme za možnost této přepravy a všem zúčastněným za vstřícnost a ochotu. S poděkování a pozdravem Monika Horáčková, koordinátorka TC IKEM, a MUDr. Štefan Vítko, CSc., přednosta IKEM

OSOBNOST ČÍSLA Za osobností čísla se tentokrát skrývá brigádní generál, který má generálské hvězdičky teprve krátkou dobu. Povýšen byl v květnu letošního roku. Narodil se v roce 1955 v Humenném na Slovensku. Střední a vysokou vojenskou školu studoval v Martině. Kromě toho absolvoval ještě Akademii generálního štábu Polské armády ve Varšavě a NATO Defence College v Říme. Od roku 1994, kdy působil jako styčný důstojník vojenských pozorovatelů OSN v misi UNPROFOR, velkou část své vojenské kariéry věnoval právě zahraničním misím. Tři roky rovněž působil na velitelství NATO v Bruselu, nejdříve jako člen vojenské pracovní skupiny pro strategické záležitosti a později jako zástupce národního vojenského představitele České republiky při vojenském výboru NATO. Od roku 2005 je zástupcem ředitele Společného operačního centra MO. Hovoří plynule nejen anglicky, ale i polsky, rusky a srbsky. K jeho zálibám patří jízda na motorce.

Pokud znáte správnou odpověď na naši otázku, o kterou vojenskou osobnost se jedná, neváhejte a pište. Odpovědi můžete zasílat buďto e-mailem na adresu: [email protected], faxem na číslo: 215 933 anebo písemně na adresu redakce: A report Rooseveltova 23 161 05 Praha 6

SYN SE UŽ TĚŠÍ NA DALŠÍ TÁBOR Vážená redakce, chtěla bych vaší cestou vyjádřit poděkování jménem svým i svého syna všem vedoucím LTD Bedřichov konaného ve dnech 30. 6. – 13. 7. 2007. Podle vyprávění mého syna o zážitcích z letního dětského tábora a fotografií na DVD jsem získala pocit, že vedoucí tábora dětem věnovali maximální péči a snažili se jim předat své znalosti a také zkušenosti jak z osobního, tak i vojenského života. Syn se vrátil z tábora naprosto nadšený s krásnými zážitky a novými kamarády, se kterými udržuje kontakt a těší se, jak se spolu setkají opět příští prázdniny na letním dětském táboře pořádaném VLRZ. Ivana Kameníková, Vojenský záchranný útvar 1859 Rakovník

U každé odpovědi uveďte „Osobnost čísla, k rukám Vladimíra Marka“ a svou adresu. Správné odpovědi budou slosovány a tři vybraní výherci obdrží věcné a knižní ceny.

Uzávěrka tohoto kola soutěže je 15. 10. 2007 (rozhodující je datum doručení odpovědi do redakce).

45

Î SPORT

SPORT Í

Za dobu své existence si náš turnaj v nohejbale vybudoval dobré renomé nejen v armádě, ale také mimo ni, přestože se jej mohou zúčastnit pouze zaměstnanci resortu obrany. Vzrůstající obliba a úroveň turnaje si před rokem vyžádaly jeho rozdělení na dvě kategorie pro registrované a neregistrované hráče u Českého nohejbalového svazu. Jak už to bývá, ani začátky této soutěže nebyly jednoduché. Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

Soutěž mající tradici Historie turnaje v nohejbale „O pohár šéfredaktora A reportu“ se začala psát už v roce 1997 Všechno to začalo na jaře roku 1997. Ve stejném roce dostal čtrnáctideník A report poprvé barevnou tvář a jeho vydávání nově zajišťoval AVIS. V redakci jsme tehdy přemýšleli o tom, jak v době permanentních

46

reorganizací přivést zaměstnance resortu opět ke sportu. Zdálo se totiž, že už jsou pryč doby, kdy se lidé po práci scházeli na hřištích u kasáren, aby si spolu jen tak zahráli třeba malou kopanou. A tak jsme vymysleli přebor v nohejbale, který patří k velmi rozšířeným a na prostor nenáročným sportům. Ještě v témže roce se nám ve spolupráci s armádními tělocvikáři podařilo uspořádat první ročník. Do sportovního areálu u pražského Prašného mostu se 11. září 1997 sjela 23 družstva ze všech koutů

České republiky. Ani redakce A reportu nechtěla zůstat pozadu, a tak jsme postavili vlastní tým, byť bez ambicí zvítězit. Nakonec naše družstvo nepřekvapivě nevyhrálo a umístilo se na nebodovaném 11. – 23. místě. Vítězství si v historicky prvním turnaji v nohejbale „O pohár šéfredaktora A reportu“ zaslouženě vybojovalo chomutovské družstvo ve složení npor. Jiří Kyliánek, mjr. Jiří Hykel a npor. Roman Kristín. Zpráva o vysoké kvalitě turnaje se rychle rozkřikla a druhého ročníku se 21. září 1998 zúčastnilo dokonce 26 družstev. Favorizované chomutovské družstvo se umístilo na druhém místě a vítězný pohár získali členové pražského družstva zaměstnanců Ministerstva obrany. Do sportovního klání se i tentokrát zapojili redaktoři A reportu, ale do semifinále se opět neprobojovali. V pořadí třetí ročník hostil devatenáct tříčlenných družstev, která se na turnaj dlouhodobě připravovala a při pohledu na dění na jednotlivých hřištích to bylo znát. Bojovalo se tvrdě o každý bod, protože ten mohl nakonec rozhodnout o jménech napsaných na diplomech. Vítězem třetího ročníku turnaje se nakonec stali příslušníci VÚ 5474 Přerov. Čtvrtý ročník byl sice chudší na počet zúčastněných družstev, kterých do Prahy přijelo jen 15, ale nechyběly mezi nimi favorizované

týmy. O jejich kvalitě a vyrovnanosti svědčilo i samotné finále, ve kterém dvě nejlepší družstva získala shodně osm bodů a rozhodlo až celkové skóre. Nakonec zvítězil pardubický mančaft, který v zápasech uhrál výsledek 9 : 2, na druhém místě skončil královéhradecký tým s celkovým skóre 8 : 3. Počasí jubilejnímu pátému ročníku turnaje vůbec nepřálo. Ráno sice svítilo slunce, ale po nočním dešti byla podmáčená antuková hřiště nepoužitelná. Spolu s organizátory jsme proto poprvé v historii turnaje sáhli po připraveném záložním řešení a celou soutěž přesunuli do ruzyňské haly Tělovýchovného centra Praha. Tehdy také poprvé nesoutěžilo družstvo A reportu, a tak barvy vojenských novinářů museli hájit naši kolegové z Armádního zápisníku, kteří v konečném hodnocení zůstali věrni posledním místům. Vítězem 5. ročníku turnaje v nohejbale „O pohár šéfredaktora A reportu“ se zaslouženě stalo družstvo z Čáslavi (kpt. Petr Rakovský, pplk. Petr Klimeš a npor. Pavel Buchta), které potvrdilo svou vynikající úroveň z předchozích let. V září roku 2002 se turnaje zúčastnilo 17 družstev a poprvé v jeho historii bylo jedno z nich smíšené. Po divácky zajímavých zápasech se na třetím místě umístilo trio z Týniště nad Orlicí, stříbrnou příčku obsadili příslušníci AKIS Praha a vítězství si tehdy připsalo družstvo ze Strašic. „Podoba týmu vznikala až v předvečer turnaje, kdy jsme konečně sehnali třetího hráče. Dnes jsme v tomto složení hráli vůbec poprvé,“ chlubil se kapitán vítězného týmu. Nejvíce přihlášených družstev – devětadvacet – zaznamenal 7. ročník turnaje, který se konal 16. září 2003. Nenechali jsme nic náhodě a pro sportovce jsme vylepšili zázemí. Hřiště byla ozvučena, rozšířena byla nabídka bufetu a u hrací plochy stál stan, aby se navýšila kapacita šaten. Proměnlivé počasí babího léta některé zájemce odradilo, a tak nakonec na Prašný most dorazilo jen 19 družstev. Zvítězili pardubičtí vojáci prap. Marcel Knápek, šrtm. Jakub Komůrka, nrtm. Miloslav Jančík a rtm. Martin Petr. Tohoto turnaje se zúčastnili

teprve podruhé, ale bodovali i při své první účasti, kdy se umístili na třetím místě. Snad nejdelší zápasy provázely osmý ročník, který se uskutečnil 14. září 2004, o vítězství se urputně bojovalo až do půl šesté večer. Opět se tak potvrdilo, že turnaj doprovází skvělá atmosféra a sportovní duch. „Turnaj se již stal tradicí a lidé sem skutečně jezdí s nadšením. Neříkám, že jiné přebory jsou horší, ale cítím, že sem lidé přijíždějí rádi a chtějí tady strávit celý den,“ vyznal se tehdy pplk. Vladislav Liszok, který nám pomáhal připravit každý z jedenácti ročníků. Vyhráli nohejbalisté z Dobronína pod vedením Jana Straky, kteří přijeli do Prahy již posedmé, ale teprve až nyní dosáhli na nejcennější pohár. „Jezdíme sem rádi, protože turnaj je pověstný tím, že se tu schází hodně kvalitních týmů,“ potvrzoval kapitán vítězného družstva 9. ročníku. Pohár za první místo si v roce 2005 z Prahy odvezli příslušníci základny v Týništi nad Orlicí pprap. Milan Menzel, nrtm. Jiří Špaček, rtm. Martin Petr a Miroslav Krpálek. Přede dvěma lety ale turnaji nepřálo počasí. Uskutečnil se sice pod širým nebem, v pohotovosti byla i hala, kam by bylo možné se přesunout, ale nejvíce se to projevilo na samotné účasti, neboť v bojích o pohár se spolu utkalo pouze devět týmů. Ve snaze přilákat k účasti další amatérské nohejbalisty, jsme se v loňském roce rozhodli rozdělit soutěž do dvou kategorií pro registrované a neregistrované hráče u Českého

nohejbalového svazu. Z šestice registrovaných družstev zvítězil kolektiv ve složení kpt. Jiří Kyliánek (6. spojovací středisko Praha), kpt. Bohumil Cikánek (Hradní stráž) a nrtm. Petr Skřejpek (Zabezpečovací základna Vyškov), kteří se v tomto složení sešli na antuce poprvé. Ve druhé kategorii zvítězilo trio ve složení prap. Radoslav Makovec, prap. Michal Novák a prap. Tomáš Kožený ze staroboleslavského velitelství Vojenské policie. Letošní jedenáctý ročník opět provázely rozmary počasí pozdního léta, a tak se kvůli dešťovým přeháňkám museli všichni přesunout do kryté haly. Všechny týmy bojovaly ze všech sil a během celého dne bylo možné sledovat velmi kvalitní zápasy. Obzvlášť dramaticky se vyvíjelo finále registrovaných týmů z Týniště nad Orlicí a Vyškova. Díky těsným výsledkům rozhodly o konečném pořadí jen drobné chyby. Na tři nejlepší týmy z každé kategorie čekaly věcné ceny věnované Volarezou a pochopitelně nechyběly ani poháry. V kategorii registrovaných týmů zvítězilo složené družstvo příslušníků VZ 1337 Týniště nad Orlicí (prap. Jakub Komůrka, prap. Milan Menzel) a VÚ 1923 Pardubice (rtm. Martin Petr), kteří porazili druhý tým z Vyškova a Brna. V otevřené části turnaje se nejlépe dařilo družstvu společných sil (kpt. Josef Beneš, kpt. Jan Mašlar, prap. Vladimír Tejkal, pprap. Ruda Strkač a rtm. David Strouhal). Druhou příčku uhájili příslušníci VÚ 8280 Prostějov a třetí skončil tým VÚ 3493 Olomouc.

Po jedenáct ročníků pomáhal turnaj v nohejbale „O pohár šéfredaktora A reportu“ organizovat podplukovník PaedDr. Vladislav Liszok. Na návrh redakce A reportu jej ředitel Agentury vojenských informací a služeb Jiří Šuba vyznamenal za dlouholetou spolupráci pamětním odznakem AVIS.

47

BEZPLATNÁ INZERCE PRO VŠECHNY PŘÍSLUŠNÍKY AČR!

» Pokud chcete uveřejnit svůj inzerát v této rubrice, odešlete jej písemně na adresu: redakce A reportu, Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6-Dejvice, elektronickou poštou na adresu: [email protected] nebo faxujte na telefonní číslo alcatel 215 933.

» V inzerátu vždy uveďte spojení na sebe, neboť redakce inzeráty nezprostředkovává. » Inzerování je bezplatné pro všechny příslušníky AČR. Nezveřejňujeme inzeráty, které nesouvisejí se službou či osobními zájmy a potřebami příslušníků AČR (podnikání, výdělečná činnost apod.). Inzeráty zveřejňujeme maximálně třikrát!

Volná místa

» Pronajmu byt 1 + 1 v Mostě blízko Žatce, možný i dlouhodobý pronájem. Kontakt: prap. Petr Valo, alc. 341 850

» Velitel VÚ 3072 České Budějovice nabízí volná systemizovaná místa od 1. 10. 2007: • Náčelník skupiny zbrojně-technického zabezpečení Požadavky: hodnost por. – npor., BP „D“, vzděl. VŠ bakalářské, STANAG 2211 AJ, ČVO 270, PT 10 • Náčelník skupiny logistického zabezpečení personálu a infrastruktury Požadavky: hodnost por. – npor., BP „D“, vzděl. VŠ bakalářské, STANAG 2211 AJ, ČVO 128, PT 10 • Pracovník štábu skupiny logistického zabezpečení personálu a infrastruktury Požadavky: hodnost pprap.– prap., BP „V“, vzděl. maturita, jazykové znalosti nejsou požadovány, ČVO 128, PT 09 Bližší informace na alc. 322 201, mjr. Postupa, nebo 322 152, por. Brožová » Ř SPS MO (sekce plánování sil MO) nabízí volná místa pro vojáky z povolání: Starší pracovník štábu • ČVO 115, PH 53 (nadpraporčík), platová třída 09 • bezpečnostní prověrka pro stupeň „D“ • jazykové znalosti – AJ Stanag 1111 Předpokladem přijetí je znalost administrativní a spisové služby, OUI a znalost práce na PC (MS OFFICE). Strukturovaný životopis zašlete

na fax 973 217 199. Kontakt: Ing. Jan Doksanský (alc. 217 169) Starší pracovník štábu • ČVO 115, PH 53 (nadpraporčík), platová třída 09 • bezpečnostní prověrka pro stupeň „D“ • jazykové znalosti - AJ Stanag 1111 Předpokladem přijetí je praktická znalost štábní práce a znalosti práce na PC na pokročilé úrovni (MS OFFICE a EXCEL, MS SERVER 2003). Strukturovaný životopis zašlete na fax 973 217 199. Kontakt: pplk. Ing. Jiří Petráš (alc. 217 186) » Ředitel Vojenské ubytovací a stavební správy Praha nabízí systemizované místo pro o. z. od 1. 10. 2007: • vedoucí skupiny právního zabezpečení – PT 11, BP „D“, VŠ právního směru, znalost práce s PC, organizační schopnosti systemizované místo pro o. z. od 1. 11. 2007 • technický pracovník – PT 10, BP „V“, VŠ (Bc.) vzdělání nejlépe stavebního směru, znalost práce s PC, organizační schopnosti Kontaktní osoba: Libuše Neuschlová, alc. 206 240 » Velitel Vojenské akademie ve Vyškově nabízí volné systemizované místo pro VZP u Institutu dopravní výchovy AČR s nástupem od 1. 1. 2008:

• instruktor skupiny profesní způsobilosti, ČVO 164, SH 52, PT 09, KvPř 10, BP „V“, AJ 0000 Požadavek: profesní osvědčení učitele řidičů automobilů Bližší informace: alc. 451 272, 451 293, mjr. Ing. Jaroslav Král » Děkan Fakulty vojenských technologií Univerzity obrany vyhlásil výběrové řízení na obsazení místa vedoucí skupiny bezpečnosti informací katedry komunikačních a informačních systémů. Místo je plánováno pro vojáka v hodnosti podplukovník. Požadavky na uchazeče: vysokoškolské magisterské vzdělání v oboru speciální komunikační systémy, vojenská spisová a archivní služba nebo řízení spojení a bezpečnosti informací, absolvent kurzu vyšších důstojníků, absolvent doktorského studia Ph. D. nebo CSc., pedagogický titul docent v příslušném oboru nebo předpoklady pro jeho získání, zkušenosti z řídící a odborné práce nejméně 5 let, minimálně 5 let pedagogické praxe, schopnost samostatně vědecky pracovat, AJ 2222 a BP „PT“. Termín obsazení místa 1. prosinec 2007. Uchazeči předloží přihlášky do 3. listopadu 2007 na adresu Univerzita obrany, personální odbor, Kounicova 65, 612 00 Brno, Ing. Jiří Komolík, alc. 442 417.

Výběrové řízení před komisí proběhne 19. listopadu 2007. Podrobnější informace naleznete na www.unob.cz v části úřední deska. » Velitel VÚ 5153 Přáslavice nabízí volné systemizované místo pro VZP: velitel družstva radiačního a chemického průzkumu – SH 51, PT 08, ČVO 571, BP „V“, od 1. 1. 2008 „D“, KvP 03, STANAG Aj 1111. Nástup možný od 1. 12. 2007. Kontakt: prap. Vítězslava Zapletalová, alc. 407 608 » Náčelník VZ 2692, Mladoboleslavská 300, Praha-Kbely nabízí volné systemizované místo lékaře posádkové ošetřovny s nástupem ihned. Požadavky na uchazeče: ČVO 828,VŠ – lékař všeobecného směru, základní důstojnický kurz. Písemné požadavky zasílejte na adresu: mjr. MUDr. Otmar Bednář, VZ 2692, Mladoboleslavská 300, 197 06 Praha 9-Kbely tel.: 973 207 491, fax: 973 207 495 » Velitel VÚ 2316 Praha nabízí volné systemizované místo pro VZP se zájmem o službu u jednotek Čestné stráže AČR: • velitel roty – SH 64, KvPř – Bc., ČVO 107, PT 10, BP „D“, STANAG 1, výška 180 až 186 cm, štíhlá vzhledná postava Bližší informace: alc. 204 719, 204 720

Různé

Byty

»

» Hledám místo řidiče sk. C, ČVO 173, nejlépe k 1. 1.2008, ve VÚ Hranice, Lipník n. B., Přáslavice, Přerov. Tel.: 731 526 712. Možná výměna. » Prodám 6400 výstrojních bodů (tj. dvě kompletní plata) z roku 2007

za 3200 Kč. Na plnou moc. SMS: 607 846 370 » Hledám za sebe náhradu k VÚ 3517 Bechyně na funkci ženista – ČVO 529, PT 06. Tel.: 728 435 583 » Hledám za sebe náhradu k VÚ 4159 Lipník nad Bečvou

(CIMIC) na funkci starší důstojník skupiny analýzy a řízení – bližší informace na tel. 774 950 960 » Hledám za sebe náhradu k VÚ 3517 Bechyně na místo řidiče skupiny „C“, ČVO 172. Tel.: 605 251 575

» Hledám za sebe náhradu k VÚ 3517 Bechyně na funkci starší ženista. Tel.: 775 944 820 » Koupím do sbírky různá vojenská resortní vyznamenání, medaile a odznaky, současné i staré. Tel.: 605 745 922