/norbert lichý/ /barbora fardová/ /absurdistan/ /sonyk bel/ 1/2009
kulturní čtvrtletník pro opavsko a ostravsko
barbora [FARDOVÁ] 12. 11. 1980 v brance u opavy
studium /1995–1999/ supš v opavě, obor propagační výtvarnictví /1999–2004/ ostravská univerzita, ateliér volné a užité grafiky /prof. eduard ovčáček, akad. malíř/ kontakt
výstavy 2008 2007 2005 2005 2004 2003 2003–2000
tel.: 739 357 539 e-mail:
[email protected]
doma ale venku 2. /galerie albertovec/ krávy /ambit domu umění v opavě/ výstava kreseb /galerie librex/ doma ale venku 1. /dům umění opava/ diplomové práce studentů katedry výtvarné tvorby OU /výstavní síň sokolská/ fenomén kniha /brno/ grafika roku, 1. cena diváka r. 2000
obsah [01]
ecenze-32
mění-21
-11
rozhovor
u historie a
filmové r
] H A S [ OB život umělce /BARBORA FARDOVÁ/ obsah /1 překlad / ZBIGNIEW KRESOWATY/ 2 osobnost /JAROMÍR ŠAVRDA/ 8 rozhovor /NORBERT LICHÝ/ 11 současná tvorba /DAN JEDLIČKA/ 16 putování /PO SLANÉM SNĚHU ZA DVOJČATY RAFAJOVÝMI/ 17
Putování nás v prvním čísle nového ročníku zavede Po slaném sněhu za dvojčaty Rafajovými. Název má hned několik konotací. Můžeme ho číst jako projev smutku za zmařenými talenty, kteří podlehli svůdnosti dobrého bydla a stali se pouhými služebníky vládnoucí garnitury; ukazuje však také, jak krásně ekologicky si umíme poradit se zprůjezdněním zavátých silnic (vlastně neporadit, jen pokusit se); a v neposlední řadě se ptá, kdeže ty loňské sněhy jsou. Kde? V knihách samozřejmě, a to nejen v těch Villonových. Přesvědčit se o tom budete moci v pokračování článku o Středověkých učebnicích šermu (doporučujeme vyzkoušet v praxi až po důkladném studiu a za odborného vedení), stejně jako ve studii týkající se předmluv v raně novověkých kancionálech. Bohužel už jen tištěné slovo nám zůstalo i po Jaromíru
glosář /NEJSOU BŘEHY JAKO BŘEHY.../ 20
Šavrdovi, osobnosti tohoto čísla, spisovateli se zcela protikladným osudem, než jaký
historie a umění /STŘEDOVĚKÉ UČEBNICE ŠERMU/ 21
si zvolili bratři Rafajové.
/TVÁŘE OSTRAVY/ 24
přístav / 26 studie /FENOMÉN KANCIONÁLOVÉ PŘEDMLUVY V RANÉM
To by Vám však jistě bylo málo. Začalo přece jaro a všichni se těšíme na svěží vítr a čerstvé plody. I tentokrát je Nové břehy přinášejí, například ve výtvarné tvorbě Barbory Fardové či v básních Dana Jedličky. Do stejné kolonky můžeme zařadit i překlady veršů polského výtvarníka Zbigniewa Kresowatého, kterých se zhostil František Všetička a doprovodil je i svým poučeným zamyšlením nad autorovou
NOVOVĚKU A JEJÍ BOHATSTVÍ.../ 28
tvorbou, či pojednání o současné výtvarné podobě Ostravy a o jejích nevyužitých
filmové recenze /ABSURDISTAN/ 30
možnostech. A pak i novinku na stránkách našeho časopisu, téma divadlo. Sezná-
/PERSEPOLIS/ 32
divadlo /ROZHOVOR S PETREM ROTREKLEM O FESTIVALU DALŠÍ BŘEHY/ 34
míme se s opavským nejen divadelním festivalem Další břehy (podobnost s názvem našeho časopisu je čistě náhodná), přečteme si rozhovor s populárním ostravským hercem Norbertem Lichým nejen o jeho herecké kariéře, ale i o otázkách, které souvisí s životem celé naší společnosti. A to samozřejmě není vše. Přenesete-li svůj zrak trochu doleva, naleznete v obsahu,
recenze knih /HANA FOUSKOVÁ – PSICE/ 36
co tentokrát obsahují naše další pravidelné rubriky. Příjemnou plavbu k Novým bře-
hudba, recenze, skupiny /SONYK BEL/ 37
hům! Byť, jak nás přesvědčí Irena Bogoczová, nejsou břehy jako břehy, nové vždy
galerie /JÁMA 10/ 38
stojí za to.
Zdeněk SMOLKA
[02]
Y T A W O S E R ZBIGNIEW K ŠETIČKY AV K Š I T N A R F Y D A L PŘEK
NEOPOŽĎOVAT POHLED
sowatému. Za zmínku stojí, že z oblasti kresů
jeho původní povolání) a z štukatérské výše
> Jiné vidění, protiklad a rozpor představují
pochází řada iniciativních a talentovaných lidí,
sledoval, jak Češi provádějí společenské
např. Witold Gombrowicz a Czesław Miłosz.
změny. K českému prostředí má nepochyb-
hybnou páku rozvoje. Zbigniew Kresowaty
A také básník, překladatel a ukrajinista Tadej
nou náklonnost (napsal např. krásnou báseň
je toho názorným dokladem, neboť je to
Karabowycz, který patří k nejbližším druhům
k úmrtí Bohumila Hrabala).
bytost značně rozporná. Jako člověk je tvor
Zbiszka Kresowatého.
> Aby byl portrét Kresowatého úplný, třeba
v podstatě jednoduchý, jinak je to však s jeho
> Rozpor, o němž je tu řeč, má nejrůznější
poezií, s jeho grafikou a výtvarnými projevy
podoby projevu. V pátek 4. listopadu 2005
(téměř každý den) koná sedmikilometrovou
vůbec. Jeho poezie tíhne k složitosti, jeho
se v muzeu v Prudniku konal vzpomínkový
túru spolu se svou chotí Gražynou z vrati-
kresby a grafika jsou složité přespříliš.
večer na zemřelou Mariannu Bocian, jenž
slavského předměstí do centra města. Je to
byl spojen s výstavou malířských děl Jerzyho
jejich fyzická nezbytnost a potřeba. Na okraj
tendenci k rozmáchlosti a rozvětvenosti, jed-
Kapłańského. Jedním z uvádějících byl právě
poznamenávám,
na představa se vrší na druhou a mnohdy se
Zbigniew Kresowaty, jenž s neobyčejnou ver-
Gražka je stylizovaně zvěčněna na výše zmí-
tak děje nadneseným surreálným způsobem.
vou zdůrazňoval realistický profil výtvarníkův
něném Svatebním autoportrétu.
Překladatel má co dělat, aby se nezapředl do
i básnířčin. Několika rozhořčenými slovy se
> Kresowaty je nejen dobrý chodec, ale také
příčin. Obšírný je i Kresowatého námětový
obrátil vůči soudobým nerealistickým a post-
zdařilý organizátor. Poznal jsem to na vlastní
rejstřík, jenž sahá od biblických představ přes
modernistickým tendencím. Paradoxní rozpor
oči ve východopolské vsi Hola, kde Tadej
Gilgameše až kupř. k holdu na poezii nešťast-
spočívá právě v tom, že jeho tvorba, zejmé-
Karabowycz každoročně pořádá velký jar-
ného Rafala Wojaczka.
na malířská, podléhá nerealistickému vidění
mark, na němž se Kresowaty vydatně podílí,
a zpodobování. Zmíněného večera jsem se
a to nejrůznějším způsobem. Maluje plaká-
zřejmý rozpor – na jedné straně podléhá sur-
zúčastnil a v duchu jsem si srovnával surre-
ty, dělá konferenciéra, podněcuje náladu,
realistické manýře, na straně druhé obdivuje
álnou grafiku Kresowatého s rembrandtov-
podílí se na jarmareční výzdobě (není to
pravoslavné ikony a nechává se jimi ve svém
ským realismem Kapłańského. Kresowaty je
jen tak, vystavět dřevěnou konstrukci pro tři
malířském projevu inspirovat. Kouzlo ikon
zmítán rozpory.
sedmimetrové nástěnné obrazy apoštolů!).
> Jazyk jeho veršů není střídmý, úsporný, má
> V Kresowatém jako výtvarníkovi je rovněž
ještě dodat, že je dobrý chodec. Velmi často
že
Kresowatého
žena
poznal za své návštěvy ve východním Polsku,
> Svoje sbírky, konkrétně básnické knihy Jsou
na bělorusko-polském pomezí, v jednom
tváře a andělé (Są oblicza i anioły) a Neo-
malířské plenéry, ale opuštěná školní budova,
z pravoslavných klášterů na polském území,
požďovat pohled (Nie opóźniać spojrzenia),
kde se konaly, propadla tržním zájmům. Spo-
který má poetické jméno Jablečná. Mnohé
doprovodil Zbigniew Kresowaty vlastními
lu s Tadejem Karabowyczem a jeho ženou
ze symbolické problematiky ikon konzultoval
obrázky, vytvořil tak zajímavý korespondující
Alinou tak vytvářejí duši holského jarmarku.
s pravoslavnými popy. Pohraniční oblast mezi
si celek. Zároveň je to však celek provokující,
>
Bílou Rusí, Ukrajinou a Polskem tvoří tzv. kre-
především svým výtvarným projevem. Provo-
knihu rozmluv s předními polskými umělci
sy a už příjmení básnícího malíře napovídá,
kuje zejména v druhé z těchto sbírek svým
a odborníky. Jeho kniha má název Mezi logos
že se v této oblasti nezbytně cítí jako doma.
Svatebním autoportrétem, jenž je záměrně
a mythos. I on se neustále pohybuje a zmítá
Zbigniew Kresowaty žije sice ve Vratislavi, ale
laděn jako kýč (malíř k němu pod obrázkem
mezi těmito věčnými lidskými konstantami.
do města a jeho okolí přibylo po druhé svě-
poznamenává, že každý svatební portrét je
Stejně jako ti, jež ve své publikaci vyprovo-
tové válce množství ukrajinských a bělorus-
kýč).
koval k výpovědím o tom, co je umění, co je
kých obyvatel, kteří utekli z území zabraných
> Vzrušené události z konce roku 1989 pro-
Sověty. Kresy, nebo alespoň něco z nich, se
žil Kresowaty v Československu. V Marián-
posunuly do střední Evropy, tím také ke Kre-
ských Lázních pracoval jako štukatér (což je
V minulosti pořádal v rámci jarmarku rovněž
Roku 2005 vydal Kresowaty zajímavou
nekonečný a svobodný svět umění. František VŠETIČKA
překlad [03] FRANTIŠEK VŠETIČKA (25. dubna 1932) je literární teoretik, beletrista a překladatel. Jeho teoretické myšlení formoval ve svých počátcích zapomínaný a nedoceňovaný anglista olomoucké univerzity Ladislav Cejp, po něm pak práce ruské formální školy (výbor z těchto prací vydal v roce 1971 pod názvem Kompozice prózy). Všetička se jako teoretik zabývá poetikou literárních děl, zejména jejich kompoziční výstavbou. Svůj zájem věnuje české literatuře v plném jejím rozsahu, od gotické poezie přes barokní lidové drama až po tvorbu současnou. Obdobně se zaměřuje na literaturu slovenskou,
ruskou a polskou a na komparace mezi těmito literaturami a literaturou českou. Vydal šestnáct odborných publikací: Václav Říha (1964), Josef Štefan Kubín (1980), Kompoziciána (1986), Čtyři hlasy (1989), Komenský básník (1992), Stavba prózy (1992), Jakub Arbes (1993), Stavba básně (1994), Stavba dramatu (1996), Podoby prózy (1997), Dílna bratří Čapků (1999), Dílna Miroslava Horníčka (1999), Tektonika textu (2001), Lexikon literárních pojmů (2002, spolu s Liborem Paverou), Kroky Kalliopé (2003) a Možnosti Meleté (2005). Vedle výše uvedeného sborníku redigoval Čtení o kompo-
zici (1969). V poslední době se věnuje rovněž beletrii – vydal dva biografické romány: Před branami Omegy (1995) a Daleký dům (2001), tři knihy fejetonů: Vnitřní vitráže (1996), Olomouc literární (2002) a Morava a Slezsko literární (2008) a jednu sbírku básní: 57 + 5 haiku (2005). Překládá také současné polské básníky, knižně vydal výbor z poezie Jana Pyszka Puklá pečeť polibku (1998). Byl členem redakční rady časopisu Alternativa nova (později nesoucího název Alternativa plus) a je nositelem Ceny Leopolda Vrly za rok 2000.
POŽÁR//POŻAR - nevím proč jsem zachránil figurku koupenou kdysi v Mexiku na bazaru v dálce krajina utopená v ohni pravděpodobně jiná noc propůjčila tolik světla a já s tou figurkou v rukách přitisknutých na hruď zavrzal sloup snu promnul jsem oči plamenem udržuje křehkou paměť v sobě jak nahotu ---------kolem běhající andělé na bílém trávníku bokem Eva právě povila první dítě Adamovi
- i nie wiedzieć czemu uratowałem figurkę kupioną kiedyś w Meksyku na bazarze w dali krajobraz utopiony w ogniu prawdopodobny inny noc pożyczyła tyle światła a ja s tą figurką w rękach przytulonych do piersi zatrzeszczał słup snu przetarłem oczy płomieniem trzymając kruchą pamięć przy sobie jak nagość ---------wokól biegające anioły na białym trawniku obok Ewa właśnie powiła pierwsze dziecko Adamowi
[04] cosi šepce TEĎ jaké světlo do sebe přijmeš do toho ohně takový budeš - - - - navždy
coś szepce TERAZ jakie światło do siebie weźmiesz do tego ognia należeć będziesz - - - - zawsze
DŮM//DOM dům rodičovský dům rodný dávná planeta vesmíru místo kde Bůh i myš jedno své i druhé sbírá místo kde okolo prstu srdečného matčina obracejí se všechny orbity očí a po věky věků se množí pohledy dům rodičovský dům slova kraj básníků opaku a příletu pokoj v starém stylu okna která jsou často ikonami poznamenanými svěcenou křídou praděda na které duch odkapal vosk aby dobře shořel v kruhu jedné víry nebe je tu nízko blizoučko blankytu že je třeba pouze Jakubův žebř přistavit a se Saracénem vypít číši a později spadnout na šíji země v prohlubeň paměti v jámu lidského snu dům v němž se nic neopožďuje
dom rodzinny dom rodzenia dawna planeta wszechświata miejsce gdzie Bóg i mysz jedno swoje drugie zbiera miejsce gdzie wokół palca serdecznego matki obracają się wszystkie orbity oczów i po-wiek wieka mnoży spojrzenie dom rodzinny dom słowa okolica poetów odwrotu i przylotu pokój w starym stylu okna które często są ikonami zaznaczonymi święconą kredą pradziada na które duch pokładł wosk żeby dobrze spalał się w kręgu jednej wiary niebo tu nisko tuż tuż błękitowi że tylko drabinę Jakubową dostawić i z saracenem wychylić kielicha a później spaść na szyję ziemi w odchłań pamięci w jamę snu człowieczego dom któremu się nie opóźnia niczego
[05] ZKOUŠKA BYTÍ//PRÓBA BYCIA kdybych byl andělem kterého si nemohu připomenout kdybych byl siným těžkým oblakem bez pohlaví srdce plného vody jakousi hranicí odstavcem nad střechou neznámého domu
gdybym był aniołem którego sobie przypomnąć nie mogę gdybym był chmurą siną pełną bez płci serca pełną wody jakąś granicą wersem nad dachem nieznanego domu
to určitě bych byl měděným plechem visícím nad ulicí nad kroky kohosi určitě stékal by po mně déšť určitě oheň by připaloval polednem dorážel by vítr z konce světa
to pewnie byłbym miedzianą blachą wiszącą nad ulicą nad czyimiś krokami pewnie padałby po mnie deszcz pewnie ogień smaliłby południem trącałby wiatr z końca świata
kdybych byl andělem pohledu bez barvy bez siné hranice brány do mě bys nenalezl z měděnky je můj osud ze zvonění je moje poezie z kvasu je moje smrt z květů bez krve je moje pochvala ze snu se po mně ovíjí noc když visí nad labyrintem z tajné zdi za horizontem bezhraničné roviny škubající se město
gdybym był aniołem spojrzenia bez koloru bez granicy sinej bramy do mnie nie znalazłbyś ze śniedzi jest moje przeznaczenie ze dzwonienia jest moja poezja z kwasu jest moja śmierć z kwiatów bez krwi jest moja pochwała z snu wije się po mnie noc gdy wiszę nad labiryntem z sekretnego muru za horyzontem bezkresne równiny strzępiące się miasto
to je moje město andělů
to moje miasto aniołów
LOUTKA//LALKA Ty nemáš proužek stínu. Čas ti nedodává krásy celý dům tebou roste
Ty nie masz smugi cienia. Czasu nie liczysz piękności dom cały z tobą rośnie.
[06] Tvoje touha - to dotek delikátní ručky děcka.
Twoje marzenie - to dotyk delikatnej rączki dziecka.
Twoja miłość - to serce na szpilce.
Tvoje láska - to srdce na špendlíku.
Tvoje bolest - nezahynout pod botou táborové ulice. Vím ty nic neříkáš – poněvadž na to se umírá?
Twój ból - to nie zginąć pod butem obozowej ulicy.
Wiem ty nic nie mówisz – bo za to się umiera?
I TY TO VÍŠ//I TY TO WIESZ i ty to víš - mysli na planoucí ohniště vím znám že život vykvétá z ran a žena stoupla zase bosa na hlavu hada láska byla dříve dána ale pouze dvěma lidem prolínali se Kain a Abel - potom to je už pouze ulice událostí - - - - - - - - - labuť obeplula rybník zima zůstala stát s husí kůží před nocí ještě pouze oči kdesi pláčou planou do edenu srdcí v ohništích
i ty to wiesz - myśli to płonące ognisko wiem znam że życie wykwita z ran a kobieta stała zawsze boso na głowie węża miłość wczeszniej była dana ale tylko dwu ludziom przenikali w siebie Kain i Abel - później to już tylko ulica zdarzeń - - - - - - - - - łabędź opłynął staw z gęsią skórką zima została przed nocą jeszcze tylko oczy się gdzieś plączą płonią do edenu serc w ogniskach
[07] szukając kontaktu do świateł pstryczka
hledajíce kontakt se světly ponaučení
KAŽDÁ HISTORIE SE ZAČÍNÁ/ /KAŻDA HISTORIA ZACZYNA SIĘ Každá historie se začíná od lože od stolu od mléčných zubů od hřebíku od překřížené haluze od kosy tu věc můžeš namalovat tamtu věc vyprávět ještě jinou uhodnout anebo postavit jako kříž a později naplít satanovi do ohně až by došlo ke křiku - může to být verš bude jak nalezený na rýmovišti historie kdosi tě požene před soud nebo nezabrání válce
umožni usnout hrobaři ať se čas prodlouží do jam zakopej lebky zpívej chvalozpěvy a objeví se dům na břehu reálného snu za mžením víček neopožďuj pohled
Każda historia zaczyna się od łóżka od stołu od mlecznych zębów od gwoździ od skrzyżowanej gałęzi od kosy tę rzecz możesz pomalowacz tamtą rzecz opowiedzieć jeszcze inną zgadnąć lub postawić jak krzyż a później napluć szatanowi do ognia żeby powstał wykrzyk - może to być wiersz będzie jak znaleziony na rymowisku historii ktoś wytoczy ci proces lub nie da wsiąknąć wojnie w ziemię pomóż usnąć grabarzowi niech czas wydłuży się jamy zakop dla czaszek śpiewaj kantyki a pojawi się dom na brzegu realnego snu za oparami powiek nie opóźniaj spojrzenia
[08]
jaromír
[ŠAVRDA]
Básník, prozaik a překladatel Jaromír Šavrda se narodil 25. 5. 1933 v Ostravě. Jeho otec byl technik. Matka pracovala jako učitelka. Babička Anna byla tajemnicí Světové loutkářské unie. Prozaik a redaktor Lidových novin Bedřich Golombek, který redakčně spolupracoval s Edvardem Valentou, byl básníkovým bratrancem. Šavrda maturoval v roce 1951 na gymnáziu v Českém Těšíně. Posléze studoval český jazyk a literaturu na FF UK. Zde v roce 1956 absolvoval prací o S. K. Neumannovi. Po studiu pracoval rok jako osvětový pracovník v Jilemnici. Poté se vrátil do Ostravy, kde byl zaměstnán nejprve jako knihovník a později jako středoškolský profesor. Rok 1963 byl pro něj významný. Stal se profesionálním spisovatelem. V pozdějších letech mu oficiálně vycházejí tři knihy: Půjdeš, nevrátíš se (detektivka, 1964, Kraj. nakl. Ostrava), Příběhy třetího času (sci-fi, 1967, Mladá fronta) a Kniha královrahů (román, 1971, Puls, dáno do stoupy). Od roku 1968 působil jako redaktor v redakci krajského deníku Nová svoboda. V těžkých srpnových dnech téhož roku pracoval v redakci Moravskoslezského týdne, jehož vydávání bylo zastaveno v říjnu 1969. Šavrda tehdy také dálkově studoval na Právnické fakultě UK. Ze studia byl vyloučen před promocí v roce 1972. V té době se živil jako vedoucí právního a personálního oddělení v ostravském nakladatelství Puls. Po jeho zániku pracoval jako dělník v Geologickém průzkumu. V roce 1975 odešel i z tohoto zaměstnání a byl mu
přiznán plný invalidní důchod pro těžké onemocnění ledvin. V roce 1978 byl odsouzen na dva a půl roku vězení za vydávání samizdatové edice Libri prohibiti a za přechovávání nepovolených tiskovin. Po návratu z vězení v roce 1981 podepsal Chartu 77 a v roce 1982 byl zatčen znovu pro údajné pobuřování a přechovávání nepovolených tiskovin na dvacet pět měsíců. Šavrda publikoval ve Směně, Červeném květu (Ostrava), Národní politice (Mnichov), Svědectví (Paříž) a Listech (Řím). V samizdatu (ve své edici Libri prohibiti) vydal prózy: Autostop v sobotu odpoledne (1985), Ulice se zákazem vjezdu (1985) a básnické soubory Cestovní deník (1981), Reminiscence (obsahuje sbírky Česká Kalvárie a Plachetnice Santa Maria, 1985), Má vlast (obsahuje sbírky Hodina v úzkých, Má vlast a Druhý sešit deníku, 1985). Dále potom vydává své vzpomínkové prózy Kočky z mého domu (1986) a Přechodné Adresy 1, 2 (1987). V samizdatu také přeložil a vytiskl Rekviem Anny Achmatovové (1987). Následky nelidského jednání posluhovačů totalitního režimu se na vězni číslo 1260 nesmazatelně podepsaly, prohloubily jeho onemocnění a přinesly mu smrt. Jaromír Šavrda zemřel 2. 5. 1988 v Ostravě. Byl jedním ze zakládajících členů Společnosti přátel USA. V roce 1998 mu byl in memoriam udělen Řád Tomáše Garrigue Masaryka. REXLEXE Jaromír Šavrda zanechal v literárním i občanském životě nesmazatelnou stopu. Ačkoli publikoval již jako šestnáctiletý abiturient sbírkami oslavujícími barvu pionýrského šátku, velmi záhy z této slepé uličky sešel a vydal se cestou demokracie a humanismu. Tento talentovaný autor zasáhl téměř do všech oblastí literatury od poezie přes sci-fi povídku až k historickému románu. V absurdní době dokázal především sám sobě, ale také lidem, že skutečný spisovatel je svědomím svého národa. To, že se tento člověk narodil a téměř celý svůj život prožil v „dělnické“ Ostravě, kde řídil samizdatovou edici, dokazuje nezměrnou odvahu a statečnost lidského ducha.
David BÁTOR
osobnost [09] KROKY
A] Fantasti ka více ne , za níž se sk rývá mn ž jen ir ac o pracova né moti ionálnost, nov hem ě převy význ rů české am podobe i světové litera ných autonství, to tury a m nohá a próza je před e J. Šavrd y, v níž vším poezie otevřít se auto c r touží zůstává elému světu. jeho tvo O rbě uzav všem svět jméno je ře rárněvě opomenuto v n. Šavrdovo dných p m nohých ubli há jeho li díla leží kacích, a navíc m teMnohe n n oě kde z m člověka smutnější na apomenuta. os je revoluce , že se nedožil udu tohoto naší sam . Nedož etové život bo il se toh jo o a navíc z val na stránkách , za co celý ce s zdatu. S la v izolaci ostr vé literatury avského vůj trag ick sa ve svém epigram ý osud předpo mivěděl u PF 198 Ač z to 8: ho bud o u ji s t ě h lá s ím v z t e k lí v š e m s lo žkám S za to, c t B o le t js e m prož il v p e k p ř ij d u u le ž brzy d o nebe . Šavrdov a poe z ve sbor níku čes ie je zasto upena kých um ků Na lče stř expedic epech volnosti ných básníe, J. Šavrd 1989 Mnichov (1987 Česká ). V r. 19 a přijat 8 za ského P EN klub čestného člen 2 byl u. a finVyň
ato z p říspěvk u Rom doxy v ana So životě o vjáka: P stravské (Vlastiv araho básn ědné list íka a pro y 2, 199 z a ika 4, ročník 20).
ZA DV EŘMI
Celé no ci celé no ci tam c hodí Jednou jako kap rál Jednou jako tan e čnice Jednou jako zlo ději Cvakají vyp Vyťukáv ínače ají boty Železně hřmotí zárubně A rybky v osvětle ný posedla nespavo ch akváriích st Neustá le (i musí v p v noci) ve stře hu lné krás e zářit pro cizí lhostejn é oko k teré se občas podívá
[10]
VZKAZ
Y
Posíláš m i vzk Posíláš m azy po vrabcích i vzkazy po svítá Jednu v ní ětu A já č e k ám na n jako na i polévku žebráci Posíláš m i vz Posíláš m kazy po drozde ch i vzka Stojím u mříží a t zy po oblacích voje po přes ho sly vracím ry a pře s ostrův ky střec h s dotazy jak žiješ jak v té jak je ti velké dá lce za ho před živ rama otem ob stojíš ta k sama Pak se pochybn trápím smutný osiřelý ostmi ja k ten ve s mír celý poslové tak křeh cí přelet í
KOUPÁ
NÍ
ŠACHO
Jen vod a prozat ím ještě ná m ze sp r c h kane když z k ůže vym ýváme jedové stopy sli n
VNICE
Ve čtyře ch r z trámov ozích věže čtyř i í sroube né Na vše co k z ochozů de se hne zkusmo střelci m íří A mezi n imi pros tor holý řadami roků týd n ů a mříží v dní oknech dělený na osm tisíc bled ých polí Pak mez i os se polom tnatými dráty rtví pěšc i klátí v předji třní tmě když zač ne hra A v tichu smrduté m až do no ci než za a dusném s e ta biom usne asa umír á
Jen vod a prozat ím . . . Kde vša k jsou p am co moh li by nám ětníci říc jak ze sp rch syče i l plyn . . . Ze splet i inf paměť n ormací ám dod nes vrac tu hrůzu í ve sprch ách: Když sa háš po k ohoutku ozve se kdesi v koutku pudově přesný s trach
rozhovor [11]
N O R B E R T
/LICHÝ/ pan herec norbert lichý se narodil v roce 1964 v ostravě. toto město je také jeho pomyslnou alma mater, protože zde žije, tvoří a jeví se. jeví se především na jevišti v divadle petra bezruče. já jsem měl to štěstí, že jsem ho potkal v baru dílo na kuřím rynku. z nesmělého dotázání vzešel potom rozhovor, který je o herectví, hudbě, ale především o něm.
? Pane Lichý, jaké to je být hercem v Ostravě? Je zde několik profesionálních divadel, vy jste v podstatě věrný Divadlu Petra Bezruče. Je divadelní scéna v Ostravě něčím specifická oproti jiným městům?
> Být hercem v Ostravě znamená jenom to, co znamená být oblastním hercem. Řada z nás je na tohle označení alergická. Je to v podstatě veškeré divadelní dění mimo Prahu. Praha je centrum, vše ostatní „oblast“. Herec žije ze základního platu, a pokud nemá zvláštní štěstí, na jiný výdělek nenarazí. Dokud je mladej a nevadí mu ubytovna, jde to. Ale na plánování budoucnosti. Toť otázka. A to nemluvím o systému divadel s. r. o., kdy pracujete na smlouvu o dílo a daně, sociální a zdravotní si platíte sám. Divadlu se uleví, pochopitelně. Ostrava a Brno má své televize, rozhlas. Člověku by mělo být
v těchto větších městech lépe, mít si kde přivydělat, praxe je, bohužel, jiná. V oblastních televizích pracují převážně centrální herci. Na kvalitu se nikdo neptá. Je to otázka peoplemetrů, sledovanosti a jiných, pochybných měřítek.
ře. Všech oborů, myslím. Navíc jsem patriot. Ale. Když se dívám na průměrné platy České republiky, nevidím horizont, kdy by na severní Moravě ti nadprůměrní dosáhli na průměr. Ale ono to opravdu asi nikoho nepálí.
Politika. Nic víc. Špatná kulturní politika města, kraje, televize i rozhlasu. Odbory. Zvláštní věc. Myslíte, že by se zedníci nevzbouřili, kdyby Ostravu stavěli zedníci z Maďarska, třeba? Kdysi jsme byli srovnáváni s učitelským stavem, ale těm už je naštěstí lépe. Možná proto, že každý, i místní politik má tu a tam školou povinné dítě, ale co s divadlem? Nějak žilo, nějak žít bude. Spousta pracujících ho ani nechce. Ostravský divák si ale přeci taky zaslouží dobré herce, nebo ne? Jenže dobrý herec nabídku z Prahy neodmítá. Když se TAM chytí, nemá se zle. Nemělo by to tak být. Město má mít své kumštý-
? Která z rolí, jež jste na divadle ztvárnil, je vám osobně nejbližší? S kterou postavou se nejvíc ztotožňujete?
> Častá otázka. A musím říct i častou odpověď. Dobře se mi hrají ty záporné. Ne, že by mi byly osobně nejbližší, ale většinou jsou dobře napsané. Určitě lépe, než milovníci, ti mají problém úplně jinde než v hlavě. Claudius v Hamletovi, Jago v Othellovi, Zabiják Joe... je toho hodně. Během zkoušení se stane většinou to, co se stane obětem únosu, začnou ty ošklivky obhajovat a chápat.
[12]
Mám rád role, které mají příběh. Bez příběhu je ostatně vůbec divadlo chatrné. Job je fascinující osud a výjimečná herecká příležitost. Rozmarné léto bylo půvabné, Rogožin v Idiotovi vášnivý a nezadržitelný. Pěkných rolí jsem měl opravdu moc, nerad bych nějakou vynechal. Rád mám i ty vysloveně komediální sluhy a harpagony. Smích je lék. Což je fráze, ale také obrovská pravda. Nic tak neosvobozuje. Vzpomeňte na první úsměv po smrtelně vážné hádce s nejbližším. ? Jedna
recenzentka,
budeme-
-li v případě internetu hovořit o recenzích, o vás napsala: „Nepodává Harpagona jako vyčpělou, dávno zastaralou postavu, jež je pouhým
nositelem
konstantní-
ho charakteru, ale hraje ho jako někdy nesnesitelného, jindy politováníhodného stárnoucího muže, který si především neví rady sám se sebou.“ Do jaké míry se představa recenzentky slučuje s vaším pojetím postavy? Připadá vám také, že Harpagon si nevěděl rady sám se sebou?
> Harpagon je nemocný člověk. Otázka je, je-li to tím pádem k smíchu, ale je. Při jakékoli zmínce o penězích dojde v jeho hlavě k abnormální reakci. No, jako pro někoho třeba porno. Člověk má odjakživa rád komedie, které se nějak dotýkají desatera. Já myslím, že jsme blízko. Jen si nejsem jist, zda paní recenzentka nemyslí tak trochu i mne. Že by mě znala?
Přicházím té roli na chuť, možná vám přijde, že to mělo být na premiéře už hotové, ale tak to je, něco dozraje později, někdy nedozraje nic. Kumšt a zvlášť divadlo je věc naprosto nepředvídatelná. Moc si vážím spolupráce s panem režisérem Duškem. Krom kolegů, pochopitelně, ale kdybych je neměl rád a nevážil si jich, nebyl bych v jednom divadle tak dlouho. Téhle roli se nemůžete vysmívat, on za to asi vážně nemůže. Herec by se všeobecně neměl roli vysmívat, páč postavy jsou lidi, pokud není autor vyložený idiot. Hrát ji s odstupem a nadhledem povoleno, sžít se s ní a prožívat ji ideálně. Tak mně napadá, že bych se šel podívat na zahradu? Třeba tam mám miliónek... ? Herci obvykle hovořívají o splněných snech v nastudování nějaké postavy. Pro někoho to mohl být Cyrano, pro jiného Hamlet. Je někdo, koho byste si chtěl zahrát?
> Ale jistě. Toho Hamleta asi každý chlap, že. Jenže zde opět jedna z bestialit divadla! To je role pro mladý hubený, to už mne nikdy nepotká, taková avantgarda na světě zas není. Ale to je známá věc: je spousta rolí, které člověk ví JAK zahrát, až už to hrát nemůže. Hamleta by hrál člověk úplně jinak ve dvaceti a pak ještě několikrát za život si řekne: TEĎ to vím! Ale to jsem nenapsal nic novýho. Většinou se nám pak také stává, že víme naprosto přesně jak zahrát všechny role kolem, včetně
těch dámských, jen probůh, proč hraju já zrovna tohle? Taky roztomilé. Možná Jago by byla hezká výzva. Ještě někdy bych si zahrál Claudia v Hamletovi. Vávru nebo Lízala, generála v Revizorovi, něco z Dostojevského. Moc o tom nepřemýšlím. Krásných rolí, o kterých nevím a byly by ještě ke všemu pro mne, je jistě mnoho, a já o nich nemám ani páru. Naštěstí je tu osud a ten tu a tam něco přinese a to moc potěší. Kdyby měl rozhlas v Ostravě větší rozpočet, tam by to šlo, zahrát si to, co na jevišti nejde. Tam vás neviděj. Takže třeba někdy – Hamlet v rozhlase. ? Na domovských stránkách divadla
(http://www.bezruci.cz/he-
rec/71/norbert-lichy/)
je
pod
vaším jménem charakteristika herec a hudebník. Na které nástroje hrajete? Jakou roli hraje hudba ve vašem životě?
> Hraju na více nástrojů a dosti chatrně. Měl jsem se asi věnovat jednomu a pořádně. Ovládám jakž takž takovou tu beatovou základnu – kytary, basa, synťák, bicí – necvičím, a tak je to čím dál víc znát. Skládal jsem scénickou hudbu, tedy jen pro divadlo, ale konkurence je veliká, každý režisér má už své oblíbené skladatele a já se dost dobře neumím prodávat. Dostal jsem se k tomu náhodou a moc mně to bavilo. Teď mi to moc schází. Některé se líbily, byl jsem na ně pyšnej. Tak to bývá. Třeba se to změní. Doufám. Práce ve studiu a s profesionálními
[13]
muzikanty, s profesionálním zvukařem je pro mne zážitek, který stojí za to. ? Máte zkušenost s tvorbou hudby k divadelním hrám. Jak taková hudba vzniká? Mám na mysli posloupnost
procesu
tvorby.
Nejprve scénář přečtete a pak komponujete? Nebo potřebujete vizuální představu?
> Přečíst hru a to myslím dobře! ji přečíst, odkrýt to, co leckdy bývá skryto za větami, je dost velký kumšt, víte? Bez toho žádný režisér nemůže dělat dobrý divadlo. Nám hercům je hej, nám to řekne rejža, když to dobře jde, ale kdo to řekne jemu? Jsem u divadla poměrně dlouho a tuto dovednost bych měl ze zkušenosti mít, a přesto mne vždy znovu překvapí, když dobrý režisér (bedna) vidí to co já ne. A někdy
se diví i autor, ale to je na jinou debatu. A taktéž se to dozví muzikant při četných schůzkách pracovních, které probíhají na mnohem hezčích místech, než s herci, třeba v baru. Samozřejmě, že nějakou tu zkoušku je vhodné vidět, to je snad jasné. Když jsem v té hře hrál, mělo to tu výhodu, že jsem byl neustále při věci. To se pak skládalo mnohem líp. Je prima, když se všechny čtyři pohledy, pohled režiséra, herce, muzikanta a výtvarníka, protnou v jedné vyvážené inscenaci, to je pak doslova povedené. A každý ten pohled by tam měl přitom být znát, tak jako koření v dobrém jídle. ? Pojďme k filmu, býváte prozatím obsazován většinou do vedlejších rolí. Naposledy tomu tak bylo v Hlídači č. 47. Je možné, že existuje určitá zákonitost co se obsa-
zování hlavních a vedlejších rolí týče? Vzpomeňme na Trégla, Líra apod. A v jiných případech herce, kteří hráli povětšinou hlavní role. Nebo to je věc známostí? A určité setrvačnosti?
> Beru to tak, že jsou herci, kteří jsou geniální figurkáři. V tom nejlepším slova smyslu. Mohou být v každém filmu a vždycky ho „vofrišuje“ (to je krásně hnusný slovo, ju!). Ale hledět na něj dvě hodiny by nikdo neunes. Film je taky mnohem víc o přesných typech. Tihle lidi maj jednu výhodu: můžou ještě někdy překvapit. Já jsem v podstatě soudný člověk a myslím, že malé role jsou pro mne akorát. Mohly by být o kousíček větší a mnohem častěji. Známosti? Nevím, ta setrvačnost asi ano. Někteří režiséři mají pochopitelně své milce, které dokonale znají, a někdy se jim nechce podstoupit vel-
[14]
ké riziko. Je to pochopitelné a pohodlné. Diváci ve výsledku koukají pořád na tytéž herce. Někdy na velikou škodu. Jsem přesvědčen, že do toho taky hodně mluví ti, co to financují. Známý obličej lépe prodáte, s tím se nedá nic dělat. Už jsme na to narazili při obsazování „oblastních“ herců v regionálních televizích, že? Jenomže tam ještě ke všemu funguje, marně hledám ten výraz, nerad bych ten pravý, on tak zní, no ale je zas přesnej. Vlezdoprdelizmus. Kvůli obsazení někdy vypnu i dobrý film s dobrým scénářem. Hlavní figura za 10 minut ukáže všechno, co umí, a pak už to jenom dokola opakuje. Na to se přece nebudu koukat. A téhle ostudě se malé role většinou vyhnou. Než si ho pořádně všimnete, je pryč! ? Není tomu tak dávno, co jsem se seznámil se vzpomínkami Borise Rösnera. Překvapila mne jeho osobnost, vždy jsem se domníval,
že jde o herce „filozofa“, a on to byl herec „in natura“. Živočišný, hledal v postavách pocit. Překvapila mne také jeho vulgarita, s níž se vyjadřoval. Opačným typem herce byl Rudolf Hrušínský. Ačkoliv také nestudoval jako vy žádnou vysokou či jinou školu, život ho takříkajíc vzdělal sám. Který typ je vám bližší?
> Jen žádné škatulky. Herec by měl být osobnost a měl by mít něco v hlavě. To ale sám na sobě těžko posoudíte. Vulgarita pak pro mne neznamená totéž co vnitřní sprostota. Naopak, k těm přehnaně slušným okamžitě pojmu nedůvěru, neboť tím dozajista chce zakrýt něco, co se jemu nehodí. Dva velcí herci, které jste vybral. Oba špičky ve svém oboru, v soukromí každý jiný, jak říkáte. Jiné postupy, jak k roli přistoupit, bude jich bezpočet, neb každý je jiný. Charismatický herec může být v civilu nudný až běda a je to jeho právo. Proto je bulvár tak nesne-
sitelný, protože na tuhle práci potřebuje člověk vnitřní klid a jistotu. A přitom být bohém, proč ne? Může flámovat a tam přijít na něco, co by ho v cukrárně nikdy nenapadlo. Hovada mohou hrát tiché strýčky milující pohádky pro děti. Možné je vše, nemyslíte? Ale je večer a jste tam. Sám se sebou v tom, koho hrajete. A když je to dobrý a má to „koule“, to je odborný terminus technikus, může být každému fuk, jestli jste si hrál ve dvě ráno sám na pískovišti a tančil jako tarantule se síťkou ve vlasech. Divadlo je prostě bezva. A pan Hrušínský je mi asi bližší, pan Rösner vypadal moc pracovitě. A já su někdy tak lenivej. ? Vraťme se do Ostravy. Jak se díváte na současnou situaci kultury v Ostravě?
> Myslím, že je to lepší a lepší, což? Pro mne osobně bylo největším zklamáním, když naše divadlo zrušili jako příspěvkovou organizaci. Asi nás neměl
[15]
rád chlapík z KDU-ČSL, tak dodělal něco, o co se celou dobu snažili pánové s červenou hvězdou na čele. Komu to prospělo? Komu na tom záleželo? Myslím, že nějakému investigativnímu mladému novináři by se mohlo podařit tohle rozlousknout. Mohl byste to být ostatně třeba vy, což? Přece nebudete dělat jenom rozhovory s nezajímavými lidmi. ? Jaké čtete knihy? Navštěvujete antikvariáty? Co třeba Fiducia a její komponované večery?
> Čtu nejčastěji detektivky. A ty kupuju hlavně v antikvariátu, kvůli ceně tohoto zboží. Mám rád literaturu faktu a scifi. Mám několik knih, které čtu dokola v různě velikých periodách. Mikulášovy patálie, Motýlka, Kmotra, Saturnina, Vinnetoua, Planetu opic, Krále krysu, Bradburyho, Hrabala. Miluju Phila Marlowa, sbírám Dicka Francise, ale občas si přečtu i knihu, o které mohu vést diskuze s pseudointelek-
tuály u absintu, ale ty určitě všechny znáte, tak se nebudu vytahovat. ? Čtete
současnou
„ostravskou“
literaturu? Když vyslovím jména
> No jistěže. Bez toho by to nešlo. Můj startovní bod je ale divadelní klub. Jen velmi výjimečně bar Waldemar. Ale konečná je úplně jasná. No řekněte sám, kde jinde?
básníka Petra Hrušky či prozaika Jana Balabána.
> Nečtu. Ale o obou pánech pochopitelně vím. Jeden chodil na Šmeralovo gymnázium, ne? A druhého jsem měl tu čest číst dvakrát v místním rozhlase. To nemyslím ironicky, vůbec ne, je moc dobře, že jsou chlapi tak dobrý, a jako patriot jim moc fandím. Rozumějte tomu tak, že bych si je i přečetl, kdybych je měl doma. A s chutí. (Třeba budou časem k dostání v antikvariátu). ? Jeden z výše zmíněných (P. H.) hovořil kdysi v Hlučíně o tzv. „ostravském trojboji“, kterýmžto myslel hospodské tažení, jež se přes Šatlavu a Dílo obvykle zakončí v Alibabě. Kterou z hospod preferujete vy a proč?
Ptal se Milan BÁTOR
[16] současná tvorba
D.A.N. J.E.D.L .I .Č .K .A Nejistá sezóna
I.
V.
strach jsi a v strach se obracím a mísím svůj dech do tvých slin
II. lámem se v jazyce
:
já mluvím ty říkáš každý to svoje mezi náma zkratka dění iluze pohybu
jsme po deštích. a teď jak kapky dolů po listech. klouzavě mokrá vteřina olízne ránu v níž se potká naše řeč. VI. v kterési matné ho dině kreslíš svých sto roků samoty – ještě tak umět to dávivé dávno vyzírat ze tmy! VII.
III. tep tepen? stesk stisku na zápěstí? co v nás to probíjí zpod nakřáplého ticha? promrzlá chvíle kterou nezadých ám
ležíš mi v nohách jak kniha proroc tví rozevřená na prvn í stránc ve znehybnělém klíně prazbytky mého ticha.
e,
Dan Jedlička (1973) patří k opavským básníkům, kteří si svůj publikační debut odbyli v tomto tisíciletí. Stalo se tak v almanachu Opava City / Poezie v otevřeném prostoru (2004), jenž byl svébytným pokusem o zmapování mladé básnické generace města. Formou veřejných recitačních akcí např. v městských trolejbusech byli tehdy Opavané doslova kontaktováni s poezií. Již tehdy se Jedličkova poezie vyznačovala úsporností výrazu a přesně vykrouženým prostorem a pohybem. V roce 2007 vydal svou první sbírku Mimoběžky (recenze sbírky vyšla také v Nových březích 1/2008). Debut byl kritikou reflektován pozitivně. Mezitím došlo k pozoruhodné události v životě autora. V Opavě vzniklo v témže roce nekomerční nakladatelství Perplex (www.perplex.cz), zaměřené na vydávání poezie. Jedním ze zakladatelů a taktéž šéfredaktorem je Dan Jedlička. Výběr autorů se prozatím koncentroval především na opavské autory, jejichž poetika nabízí velké rozdíly a odlišnosti. Nakladatelství se zaměřuje na estetickou úroveň grafické podoby knih. Cyklus nových básní Nejistá sezóna zaslaný Novým břehům představuje básníka tak, jak jej známe z almanachů a z Mimoběžek. Větší důraz je kladen především na jazykovou hru a hravé aluze. Více informací o tomto básníkovi najdete na domovských stránkách nakladatelství Perplex. Milan BÁTOR
putování [17]
[ po slaném sněhu za dvojčaty Rafajovými] Kolika sourozenci – v rodinném, pokrevním smyslu toho slova – se může pochlubit česká literatura? Počítejte s námi. Cyril a Metoděj, bratři Mrštíkovi, Čapkovi, Bátorovi etc. Zužme tedy výběr. Kolik literárních, jednovaječných dvojčat zná historie i současnost české literatury? Následujícím tvrzením riskujeme vážnost: jediná. Miroslava a Oldřicha Rafajovy. A poněvadž jsou to děti a odchovanci zdejšího kraje, oba (jak jinak?) narozeni 25. 4. 1934 v Zubří u Rožnova pod Radhoštěm, láká o to víc jejich (dvoj)jedinečnost k poznání. A to jak jinak než cestou necestou litera-túry.
ří v tvář hledí dvě zcela identické tváře plné odhodlání a kde osudná mince užuž dopadá jednou ze svých stran na zem. Situace s parametry dramatu takřka antického. Jen si to představme:
I když, máme-li být upřímní, v případě bratří Rafajových se pro nás už jedná o návrat. Vracíme se o několik let nazpět, do dob středoškolských, kdy jsme si literární pohorky teprve nazouvali a při nezávazném skotačení necítili únavu ani to, kde nás příznačně ona bota tlačí. Tenkrát jsme se prostě do Rafajů obuli a coby maturanti novojičínského gymnázia s třídní divadelní skupinou nacvičili a sehráli dramatizaci románu Miroslava Rafaje Slaný sníh (1976). Bylo to v roce 2003 a mělo to svůj důvod. Přesně před padesáti lety totiž na stejném, tehdy reálném gymnáziu v Novém Jičíně maturovala naše literární dvojčata Rafajova. Kochali a sebedojímali jsme se pohledem na námi vystavěnou klenbu mostu, jenž pro jedno ze svých ramen našel ukotvení v naší rozjitřené tvorbě, mostu paralel Rafajových a našich – zdaleka nejen literárních – existencí! Ach ach, kdeže ty loňské, slané sněhy jsou…
MIROSLAV Ten tata. Jasné, jsem mu vděčný, ale totok!
V rámci tehdejšího investigativního pátrání po životních osudech Miroslava a Oldřicha Rafajových jsme navštívili i jejich vzdálenou příbuznou paní Vlastu Smékalovou. A právě od ní víme, jakým způsobem se po maturitě studijní cesty obou bratří rozešly. Zpočátku vše vypadalo jako idyla. Dvojčata Miroslav a Oldřich tíhli svorně ke studiu filozofie a literatury a jako synové dělníka z krejčovských závodů měli v padesátých letech dveře k akademickému vzdělání otevřeny dokořán. Problém byl jen s financemi a především s postojem otce. Že by se něčemu tak abstraktnímu a nepraktickému, tj. filozofii, měli věnovat oba nositelé jeho jména? Ne, to prostě nepřipadalo v úvahu! Jen si to představme: bratrovražedný souboj, kdy si tvá-
Stráň za vsí. Teplý podvečer. Napravo několik starých švestek, snad pozůstatek meze. Nalevo vypřažená rezavá obracečka sena. Západ slunce zbarvuje Radhošť, vzpínající se na horizontu. Na pokosenou louku přicházejí MIROSLAV a OLDŘICH. OLDŘICH
Cyp, no ni? Nechapu. Tož včil jak ve filmu, Miro. Kdo
s koho. MIROSLAV Z, nebo s? OLDŘICH
Co. Mě jako prubuješ?
MIROSLAV Půjde ten lepší prostě. Tak se uka. Kdo s koho. Z, nebo s? OLDŘICH
Z koho, čeho, ne? 2. pád. Z.
MIROSLAV
Jedna nula vedu.
OLDŘICH
Neser, ty jedna nula. Také hrátky. (Šmátrá do kapsy
a vytahuje minci.) He, jak se lygoce. MIROSLAV
A co?
OLDŘICH
Rozhodnout se to musí, Miro. Tak je to spravedlivé.
Panna, fildu dělam já. Orel, fildu děláš ty. Hm? Házej, abys neřek´. (Podává mu minci.) MIROSLAV Dobrá. Panna, fildu děláš ty. Orel, fildu dělám já. (Váhavě, jako by pro sebe.) Miroslav potěžká minci a s povzdechem ji palcem vymrští. Krajinou se rozlehne pronikavý skřek káněte, vznášejícího se nad nedalekým lesem. Mince dopadne na zem. Bratři stojí nehnutě naproti sobě a dříve než se k minci oba vrhnou, dívají se jeden druhému do očí.) OLDŘICH
Panna! Jo! Promiň, Miro. Jo, panna! Che.
MIROSLAV Co? Panna? A to mám jako nafurt zůstat v lesu?! (Špatně skrývá zlobu a zklamání.) OLDŘICH
(V návalu radosti syčí Miroslavovi do ucha.) Ze sssvěta
lesssních sssamot. Che! Číst se dá všude, ne? MIROSLAV Nafurt? OLDŘICH
Stav se pak do šenku, lesáku. (Plácá útěšně Mirosla-
va po rameni, ale nemůže ovládnout svou radost.) Spláchnem to. (Odchází. K osamělému Miroslavovi doléhají ze stále větší dálky tiš-
[18] ší a tišší bratrovy sentence, přerušované zběsilými výbuchy smíchu.) P-h-D-r. Voštěp!! (smích) Strašný lesů pán. (smích) Četyna. (smích) Zubří umři. (smích) MIROSLAV (Stojí sám uprostřed louky. Cvrkot cvrčků. Stmívá se.)
Literaturistická licence, pochopte. Ale házením koruny řešili své dilema bratři Rafajové doopravdy. Nic tak osudového se koneckonců ani nestalo, případné rozpory vyšuměly ve splávcích zuberské krčmy, odnesla je pěna dní, let, bezčasí. Dvojčata se ve skutečnosti nerozcházejí ve zlém a v budoucnu, už na normalizované literární scéně 70. let, si i vzájemnou podporou dostatečný prostor pro seberealizaci vytvoří. Šťastnější Oldřich vystuduje češtinu a polštinu, bude působit jako redaktor regionálních i pražských literárních periodik (Literárních novin, Kulturních novin, Květů) a nakladatelství (Krajského nakladatelství v Ostravě, Československého spisovatele), až bude v roce 1974 „jako jedna z ústředních postav normalizačního SČS“1 jmenován šéfredaktorem Literárního měsíčníku. Na této vysoké pozici setrvá do roku 1988. Oldřich se stane také literárním vědcem, prozaikem a básníkem. Ve své stěžejní práci Literatura a současnost (1963) 1
Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Díl 2, M–Ž. Praha: Brána, 1998, s. 295
rozdělí na základě sledování tvorby na Ostravsku v letech 1945–1960 literaturu do tří období. Klíčem k tomuto rozdělení mu bude to, jaké společensko-politické požadavky jsou na literaturu kladeny a jak jsou tyto požadavky prakticky naplňovány. Ve stejném duchu uplatňování doktríny marxistické estetiky se ponese i jeho literárněvědná tvorba ze 70. let. Z této řady vybočí monograficky pojaté medailony o autorech ostravského regionu nazvané Portréty (1979). Od 80. let se ve tvorbě Oldřicha Rafaje setkáme také s lyrickou a epickou poezií, jejímž „základním rysem [...] je bojovná političnost a plebejská stylizace.“2 Nešťastnější Miroslav se stane zemědělským inženýrem, bude působit v řadě společenských funkcí a nezanechá přitom časopisecké publikační činnosti. Zkušenosti z let prožitých při práci projektanta a stavbyvedoucího na melioracích uplatní ve své knižní prvotině, povídkovém souboru Neustále kolem tebe (1963), vydaném v ostravském nakladatelství Profil. „Na melioracích jsem psal i svou první knížku,“ vzpomíná v rozhovoru pro Rudé právo z 5. února 1983 Miroslav, „korektury textů jsem dělal v maringotce zapomenuté uprostřed polí. Jednotlivé listy jsem si v ní rozložil a po čase usnul. Probudil jsem se a marně je zvedal, za noc mi přimrzly k podlaze.“3 V těchto povídkách Miroslav vytvořil nový typ hrdiny, samorostlého dělníka 2 ZELINSKÝ, M. „Oldřich Rafaj“. In Slovník české literatury po roce 1945 [online]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1289. 3 CINGER, F. „O poctivém životě svědčí poctivá práce. Na návštěvě u ostravského spisovatele Miroslava Rafaje“. Rudé právo, 5. 2. 1983, s. 5.
M iro sla v a O ld řic h Ra fa jo vi. Po zn ej se dm ro zd ílů
[19] překonávajícího při práci na společném díle mezilidské konflikty a osobní těžkosti. Ano, právě pracovní proces se už zde stal ústředním námětem Miroslavových knih. A ustálený charakterový typ poctivě pracujícího člověka i sama tematika práce se budou v nepatrných obměnách objevovat i v dalších Miroslavových knihách, např. Obtíže rovin (1973), Slaný sníh (1976), Pěší lidé (1985). Jeho bohatá literární produkce najde u čtenářů ohlas až v 70. a 80. letech. Tedy, u čtenářů... Za uznalého přikyvování dobové kritiky vyjde většina Miroslavových knih v ostravském nakladatelství Profil. Jeho ředitelem bude – ehm – sám Miroslav. Mimo jakoukoli nadsázku je třeba říci, že příběh literárních dvojčat Oldřicha a Miroslava Rafajových je nesporně příběhem k zamyšlení. Dílo prozaika Miroslava představuje ukázkové naplnění kritérií normativní estetiky své doby, práce jeho bratra Oldřicha jsou mu obdobou v oblasti literární kritiky a historie. Jejich knihy jsou tak dokumenty i vynikající materiál pro případné studium tzv. angažované literatury a marxistické metodologie literární vědy. A z tohoto hlediska stojí za pozornost. Ale příběh ještě nekončí. Propojení životů sourozenců údajně nabylo až mystického rázu v posledních okamži4
CINGER, F. „O poctivém životě svědčí poctivá práce. Na návštěvě u ostravského spisovatele Miroslava Rafaje“. Rudé právo, 5. 2. 1983, s. 5.
cích života Miroslava Rafaje. Téže zimní noci roku 1987, kdy byl postižen infarktem, jehož následkům podlehl, zasáhla Oldřicha mozková příhoda, výrazně omezující jeho mobilitu a společenské uplatnění. Oldřich se na rozdíl od Miroslava dožil sametového převratu. Po něm s sebou údajně začal nosit dva kapesníky, jeden na smrkání, druhý na utírání exkrementů z klik své kanceláře a bytu. Pomsta byla sladká. A pochopitelná. O poctivém životě svědčí poctivá práce4, jak se píše v jednom titulku z rozhovoru s Miroslavem Rafajem. Pro literaturisty toto konstatování stále s otazníkem.
použitá literatura:
CINGER, F.
„O poctivém životě svědčí poctivá práce. Na návště-
vě u ostravského spisovatele Miroslava Rafaje“. Rudé právo, 5. 2. 1983, s. 5. Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Díl 2, M–Ž. Praha: Brána 1998.
ZELINSKÝ, M. „Oldřich Rafaj“. In Slovník české literatury po roce 1945 [online]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1289.
Text a fotografie: Petr HORÁK a Zdeňka VELIČKOVÁ
ro dn ý dů m M iro sla va a O ld řic ha Ra fa jo vý ch v Zu bř í u Ro žn ov a po d Ra dh oš tě m
[20] glosář
:::: : NEJSOU ::: :::
:::
:::
:::
::: :::
BŘEHY JAKO BŘEHY...
Žiji na Těšínsku, tam, kde je to na jednom břehu řeky „u nás“, na druhém „v otčině“ neboli Polsku. A mezi tím hraniční most a všude kolem pohraniční lidé. Takový pohraniční člověk má většinou pohraniční příbuzné. Prarodiče z otcovy strany bydleli v polském Skoczowě. Chovali pohraniční prase a jednou do roka dělali zabijačku. To nám pak polská babička do české oktávky nabalila zabijačkovou výslužku: velké, neskladné kousky uzeného, zabalené do sádlového papíru, tlačenku, jelita, sekanou… Vůně pronikala zrezivělou karoserií navenek, do celého pohraničí. Pohraniční člověk mívá také pohraniční nápady. Z návštěvy u babičky jsme se z taktických důvodů vraceli až za tmy. Já, coby nejmladší člen rodiny, jsem měla za úkol lehnout si na balíky se zabijačkou a dělat, že spím. Na hranici můj táta mluvil s celníkem polohlasem, máma významně pokukovala po děcku předstírajícím hluboké bezvědomí. No uznejte, kdo by měl to svědomí zdržovat starostlivé rodiče a jejich nebohé dítě nějakou celní kontrolou? V této raně normalizační době se nesmělo převážet skoro nic, natožpak maso, třebaže dotyčné zvíře patřilo jaksi do rodiny. Stávaly se případy, kdy vás na hranici obrali o všechno, do poslední krówky. Navíc sebemenší porušení předpisů hrozilo pěkným průšvihem. Naštěstí se v každé profesi najdou lidé, kteří ji vykonávají s větší či menší horlivostí. Scéna byla přesvědčivá asi tak, jako když postarší operní pěvkyně s třicetikilovou nadváhou v roli křehké dívky umírá na jevišti na tuberkulózu, ale hráli jsme tu pohraniční tragikomedii – – včetně celníka – statečně. Ještě na druhý den, kdy jsme se v menšinové polské škole učili o bratrské lásce mezi socialistickými národy, moje šaty voněly po bůčku. Dnes o tom píšu s humorem, ale tenkrát to zas taková legrace nebyla! Rozhodně jsme byli rádi, když jsme se již ocitli na druhém břehu. Co dodat? Hranice dělící oba břehy je najednou pryč. Ale nejsem si jista, zda tak docela zmizely všechny ty staré břehy v nás… Irena BOGOCZOVÁ
historie a umění [21]
...
>> STŘEDOVĚKÉ >> u č e b n i c e š e r m u Opět se setkáváme nad problematikou středověkého válečnictví a militárních médií vůbec. V minulém čísle jsme si objasnili, jakou úlohu sehrála militární média v kultuře středověkého západu. Nyní si můžeme udělat drobný exkurz mezi základní artefakty, které nám tato kultura zanechala. Předmětem našeho zájmu budou prostředky šíření a kodifikace středověkého umění šermu. Šerm, tedy způsob ovládání chladných zbraní, provází lidskou společnost od samého počátku. Zbraň a způsob jejího ovládání jsou pro člověka základním prostředkem, kterým lze zefektivnit realizaci záměru násilí. V židovsko-křesťanských kořenech západní civilizace je použití zbraně spjato už s prvním, biblickým aktem násilí, kdy Kain bere oslí čelist, aby jí zavraždil svého bratra Ábela. Zbraň a technika jejího použití jsou tedy prostředky realizace myšlenky; militárními médii. Zatímco zvířatům jsou tato média přirozená, člověk o ně v průběhu svého vývoje přišel a za pomocí rozumu si musel vytvořit nejen nové zbraně, ale naučit se je také používat. Dějiny středověkého šermu lze rozdělit na dvě fáze: na empirický šerm a šerm technický. V empirickém období neměl šerm jednotnou podobu, vycházel z konkrétních zkušeností nabytých v boji a předával se ústně. Oproti tomu ve fázi technické se šerm kodifikoval do písemné podoby a začaly vznikat takzvané šermířské učebnice. Vznik šermířských učebnic, mimo jiné, nepochybně souvisel s prostředím, ve kterém se šerm šířil. Empirický šerm se předával ve vrstvě bellatores, tedy válečníků, u níž nebyla gramotnost obvyklá. K odlišné reakci docházelo v momentu, kdy se promísilo prostředí bellatores a církevní prostředí, jak můžeme pozorovat na rukopise I. 33. Rukopis I. 33 je nejstarší nám známou učebnicí šermu. Jedná se o dílo německé provenience od neznámého autora, datované přibližně do roku 1300. Od roku 1950, kdy rukopis koupila Královská zbrojnice na aukci v Soteby´s, je rukopis ve vlastnictví Royal Armouries v Leeds, v Anglii.
Učebnice je vyhotovená jako kodex o 32 pergamenových foliích, na kterých jsou inkoustové, akvarelem kolorované kresby. Poprvé byl rukopis datován Alphonsem Lhotským do roku 1295. Lhotský předpokládal, že tvůrcem byl jeden z tajemníků biskupa z Wurzburgu. Celý rukopis se zabývá šermem za pomocí pěstního štítku a jednoručního meče. Proti sobě tu stojí dvě postavy bez zbroje, očividně v mnišském šatu. Jeden z mužů má tonzuru a v latinském textu, který doprovází každou ilustraci, je nazýván jako sacerdos (kněz), zatímco jeho protivník je označován přívlastky scolaris, disciplus, juvenis (žák, nebo mladík). Série kreseb ukazuje jednoduché techniky považované za způsob civilní sebeobrany. Jedna z teorií o vzniku rukopisu I. 33 se opírá o předpoklad, že do klášterů přicházeli vysloužilí válečníci v poklidu trávit stáří. Takto se mohly dostat formy empirického šermu do prostředí, v němž bylo možné je zaznamenat do písemné podoby. Po rukopise I. 33 následuje stoleté období, ze kterého se nám nedochovaly žádné ilustrované učebnice šermu. Máme však k dispozici důležitý pramen, svědčící o vážnosti a významu tradice mistra Jana Lichtenauera (považovaného za zakladatele takzvané německé školy šermu), v podobě rukopisu Hanko Döbringera. Döbringerův rukopis není ilustrovaný a je nedokončený. Přesto má velký význam vzhledem k tomu, že jeho autor byl přímým žákem Jana Lichtenauera a rukopis, který vytvořil, je první nám známou reflexí lichtenauerovské tradice. Hanko Döbringer v úvodu svého Fechtbuchu (šermířské knihy) v širší podobě konstatuje: Zde začíná umění šermu mistra Lichtenauera, umění šermu s mečem, pěšky a na koni, v obrnění i bez něj. A před všemi věcmi, měl bys vědět a rozumět, že meč je jen jedno umění a to bylo vymyšlené a ustanovené o stovky let dříve. Toto umění je základ a jádro a to bylo úplně porozuměné a poznané od mistra Lichtenauera. Ne že
[22]
: vyobrazení soudního souboje z Talhofferova pojednání z roku 1443 :
: vyobrazení souboje s dýkou z Talhofferova pojednání z roku 1467 :
on samotný vymyslel nebo ustanovil co je zde popisováno, ale on cestoval a hledal skrz mnoho zemí od té doby, co se chtěl učit, dozvědět se a zažít toto umění. A toto umění je docela vážné a spravedlivé…
hlavy a vymyslí široký docilující šerm a odražení a často udělají dvě, nebo tři pozice kdy jedna by byla dost, nebo krokování skrz a úder, a pro toto oni přijmou neznalou chválu.
Hned v úvodu Döbringer mluví o mistru Lichtenauerovi jako o muži, který náročným studiem načerpal vědomosti o umění šermu. Stanoví také povědomí o historii šermu a o klíčovém nástroji tohoto umění. V závěru našeho prvního citátu z Döbringerova Fechtbuchu jeho autor vymezuje místo a hodnotu umění šermu ve středověké společnosti jako „docela vážné a spravedlivé“.
V dalším uvedeném citátu Hanko Döbringer striktně potvrdí neměnnost a základovou platnost pravidel šermu ustanovených mistrem Lichtenauerem. Jan Lichtenauere je ústřední postavou německé školy šermu. Sám byl žákem Otta, Jörga a Lewa, mistrů šermu působících začátkem 14. století na dvoře německých císařů, a Lichtenauerovo umění překročilo nejen hranice jeho švábské a německé vlasti, ale dostalo se až do italské Ferrary.
V tomto spravedlivém šermu, neuděláš široká nebo nemotorná odražení, nebo kryt ve velkém pohybu, kterým lidé omezí sebe. Mnozí páni říkají, že oni pro sebe vymysleli nové umění šermu, že se zlepšují ode dne ke dni. Ale rád bych viděl někoho, kdo mohl vymyslet pohyb šermu, nebo pozici, která nevychází z Lichtenauerova umění. Oni často chtějí něco změnit, nebo dají nové jméno k technice, všechno mimo jejich vlastní
Důkazem o Lichtenauerově nadnárodním přesahu je trojice dochovaných šermířských učebnic od Fiora Dei Liberi da Parmmariacco z raného 15. století, známé pod názvem „Flos Duellatorum“. Učebnice obsahují důmyslnou obrazovou část, názorně popisující techniku použití rozličných zbraní, a prolog, který je předchází. V prologu se nám představuje samotný autor. Hovoří zde o cestě, kterou vykonal za poznáním šermu. Fiore Dei Liberi zmiňuje také mistra Jana, zvaného Šváb, tedy Jana Lichtenauera ze Švábska, u něhož se učil.
: vyob z Talho
[23]
: vyobrazení závěru soudního souboje z Talhofferova pojednání z roku 1459 :
: vyobrazení boje mečem a pěstním štítkem z rukopisu I. 33, okolo roku 1300 :
Další část prologu náleží výčtu Fiorových žáků a jejich úspěchů v soubojích. V neposlední řadě autor popisuje souboje, které musel sám absolvovat s jinými mistry, ve věci obhajoby vlastního pojetí šermu. Byly to takzvané souboje v „semišových rukavicích“, bez zbroje na život a na smrt. Dvě ze tří učebnic jsou pak v prologu věnovány Niccoloovi III. ďEste, markýzi z Ferrary, zaměstnavateli Fiora Dei Liberi. Flos Duellatorum je neocenitelným dokumentem o životě šermířského mistra, pro kterého šerm musel být smyslem bytí. Ze všech nejznámější a nejpůsobivější učebnicí šermu je trojice pojednání Lichtenauerova následovníka Hanse Talhoffera. Dochované knihy pocházejí z let 1443, 1459, 1467 a jsou věnovány především záležitostem božího soudu, formě středověké justice, ve které o právu rozhodovalo vítězství v souboji. První dva kodexy jsou pojaty komplexně. Talhoffer popisuje vše, co je zapotřebí vykonat pro úspěšné absolvování soudního souboje. Od vyzvání protivníka, přes uspořádání věcí rodinných, modlitby k patřičným světcům, náležitý trénink se zbraní, výpočet vhodného dne souboje pomocí astrologických tabulek až po samotné úspěšné provedení souboje.
: vyobrazení souboje z učebnice šermu Flos Duellatorum z raného 15. století :
Velmi zajímavé je chronologicky druhé Talhofferovo pojednání, jehož první část tvoří opis Bellifortis Konráda Kysera, spisku o válečné technice, původně z prostředí dvora Václava IV. Jedná se tedy o pojítko mezi šermířskými knihami a českým prostředím, ze kterého se nám žádná učebnice šermu nedochovala. Třetí, a po výtvarné stránce nejlépe propracované, vydání Talhofferova pojednání je ryzí, vyspělou učebnicí šermu, rozebírající jednotlivé akce krok po kroku. Zde se také mistr Talhoffer otevřeně hlásí k Lichtenauerovu odkazu. Knihy, které jsme si zde představili, jsou jen základní kostrou mnohem většího množství dalších rukopisů o šermu. Zlatým věkem učebnic šermu bylo 15. století, z něhož se nám dochovalo množství cenného materiálu. I tento stručný výčet nám může být důkazem, že kulturní oblast šermu a militárních médií vůbec neznala ve středověkém světě hranic. Nejen že překročila Alpy, ale dostala se také za kanál La Manche. Otevírá se před námi rozsáhlá kulturní vrstva, která stále čeká na objevení.
Roman RYCHLÝ
[24]
T V Á Ř E O S T R AV Y
Ostrava, město svým měřítkem, prostorovým rozvrhem a industriálně-sídlištní zástavbou ryze specifické. Disponuje veřejným prostorem, jímž prostupují tovární areály, kolonie a hustá sít dopravních tepen. Charakter města, v němž najdeme příklady urbanismu a architektury převážně z období mladšího – od 19. století přes prvorepublikovou modernu až k monumentální výstavbě socialistické Poruby (50. léta) a sídlišť 70. a 80. let –, skýtá velký potenciál v práci s veřejným prostorem a ve znovunalézání jeho významových definic. Velké třídy, proluky, monumentální partery sídlištních ploch, množství parků a prostranství jsou jako stvořené pro „angažmá“ výtvarných objektů. Velkou výhodou Ostravy je právě její zdánlivá šeď, patina a množství nevzhledných průhledů, které by ve výsledku nemusely konkurovat nově vznikajícím výtvarným projektům, naopak ty by logicky dané prostorové vady eliminovaly a danému prostoru by mohly dominovat. Objekt ve veřejném prostoru není pouhým rukopisem, stigmatem autorova postoje a řešení, je znakem, který podstatně zasahuje do tváře města a především rozehrává dialog s kolemjdoucím, dává místu jistý smysl. Může provokovat, šokovat, může být ladný, vtipný, zdrcující… Podstatné je to, že dokáže diváka vytrhnout ze stereotypní šedi a náhle změnit tok jeho myšlenek. Konfrontace s vizí uzavřenou do výtvarné formy je odedávna podstatnou součástí života člověka; tedy nejen touha po tvorbě samotné, ale rovněž i její vnímání a především prožívání vytváří pojem umění.
: socha Ikara od Františka Štorka :
Právě viděno prizmatem prostorové kreativity se výtvarné klima Ostravy jako několikasettisícového města ve veřejném prostoru nijak zvlášť neprojevuje. V současnosti vpodstatě neexistuje „umělecká tvář“ města. Kromě neoficiálních projektů, jakými jsou všudypřítomné graffiti a jiné formy streetartu, město pasivně podřimuje, tedy především v oblastech sochařského a intermediálního umění. Existuje minimum veřejných soutěží, sympozií, přehlídek a výstav, z nichž by
[25] vznikaly městotvorné projekty. Ostrava je proti srovnatelně velkému Brnu neotevřenou konzervou sochařského potenciálu. Zde již od roku 1997 probíhá sympozium Brněnský plenér (který býval ve své době jediným mezinárodním sympoziem u nás), ještě o rok dříve bylo založeno sympozium Kámen, jehož výsledné práce se pravidelně dostávají do exteriéru města. Podstatný je fakt, že v Brně existuje velká podpora ze strany města, radní v roce 2006 v projektu Sochy pro Brno schválili dvacetimilionový rozpočet věnovaný právě na osazování plastik ve veřejném prostoru. Ovšem přístup k výtvarnému umění v exteriéru nejlépe representuje město Liberec, bohaté nejen na volné skulptury, ale i na pomníky. Připomeňme alespoň Pomník obětem komunistického režimu (odhalen 2006), který tvoří krychle z oboustranných velkoformátových zrcadel. Ty umožňují zrcadlení sebe sama, vyzývají tak k sebereflexi. Soutěžní návrh vyhrál pražský ateliér Sporadical. Současný veřejný prostor Ostravy je ve srovnání s jinými českými městy velmi skromný na skulpturální objekty, pomníky pak zcela absentují. Přitom má město na co navazovat. V letech 1967 a 1969 proběhlo v Ostravě velmi kvalitní mezinárodní Symposium prostorových forem, na němž se představil např. Aleš Veselý se svou skulpturou Modlitba za zemřelého, zlomové pak bylo toto symposium pro sochaře Karla Nepraše. Autor zde začal experimentovat s novým materiálem – litinou, v níž našel zásadní tvůrčí potenciál pro svou celoživotní tvorbu. Výsledkem
symposia bylo třináct soch, umístěných po obou březích řeky Ostravice v největším ostravském parku J. A. Komenského. Ty však byly v dobách normalizace definitivně odstraněny. Z mladších realizací ve veřejném prostoru Ostravy lze uvést jen málo, tak např. 3,5 m vysokou sochu Ikara od Františka Štorka, situovanou na Prokešově náměstí před Novou radnicí (1999), Rittsteinovu plastiku Úsvit (2006), která sice svými biomorfními tvary ozvláštňuje prostor uliční fronty, ovšem právě úzký profil místa a také bezprostřední sousedství s prvorepublikovou avantgardní architekturou Domu umění této instalaci moc nepřidává. Pozitivum je strategické umístění skulptury na velmi frekventovaném místě v centru města, což pro autora vždy znamená možnost bohaté konfrontace s jeho dílem. Jednou z mála kvalitní realizací, i co se týče prostorové instalace, je pak stylizované sousoší objímajících se postav Socha pro Ostravu k novému tisíciletí (2000) od Maria Kotrby v Husově sadu. Zcela nedávnou událostí bylo odhalení dvou plastik od Čestmíra Sušky. První z nich je umístěna v Moravské Ostravě na rohu ulic Reální a Poštovní, v blízkosti menzy Ostravské univerzity, nese název Hvězdice. Jedná se o perforovaný kulovitý útvar z bronzu, který je vlastně syntézou hvězdicových paprsků. Skulptura není orientovaná na střed uliční fronty a svým komorním měřítkem (135 cm) poměrně nenásilně zapadá do prostoru pěší zóny. Čestmír Suška je rovněž i autorem druhé plastiky, dvoumetrové Ježovky, umístěné na
náměstí Dr. Brauna v Ostravě-Svinově. Obě plastiky biomorfních tvarů byly původně navrženy ve skle a v menším měřítku, pro osazení do veřejného prostoru pak byl zvolen bronz. Odhalení proběhlo 9. prosince 2008. Pro doplnění současného dění na Ostravsku je nutné zmínit i loňské mezinárodní sochařské sympozium Landek 08 (navazující již na zmíněné Sympozium prostorových forem z let šedesátých). Čtvrtý ročník probíhal od 15. srpna do 12. září 2008 a zúčastnilo se ho osm sochařů, včetně jedné ženy (Marie Šeborová). Výsledky sympozia jsou k vidění ve dvou sochařských parcích: na Horním Dvoře v Těrlicku-Hradišti a v areálu Hornického muzea v Ostravě-Petřkovicích, ovšem ani jedna skulptura zatím bohužel nedoputovala do ostravských ulic a parků. Jak je vidět, jakási aktivita městem probleskuje, dá se říci, že mimo kritický nedostatek volné skulpturální a pomníkové tvorby lze Ostravu označit za dynamicky se rozvíjející město s tvůrčím potenciálem a kreativním prostředím, především v nově vznikajících stavebních projektech a v rekultivaci Dolní oblasti Vítkovic. Právě jsme svědky velkých infrastrukturálních, urbanistických a architektonických změn, doufejme, že se v budoucnu dočkáme i investic do výtvarných objektů ve veřejném prostoru, do kultivace parků, ulic a prostranství, k níž město přímo vyzývá.
Jaroslav MICHNA
[26] přístav Do Přístavu nám dopluly zajímavé lodě. Začneme poněkud netradičně tím, že dáme přednost pánovi.
::::::::::Vladimír HORÁK::::::::::: :::::::: kuropění :::::::::::: ::::: ::::::: ::::::::::::: Pan Horák poslal velmi zajímavou zásilku. Poezie má své limity a je zcela jisté, že v dnešní době přirozeně existuje několik tendencí, které jsou v poezii přijímány tu kladně, tu naopak ambivalentně. Přesahy těchto limitů, stanovených momentálním vkusem, povahou doby, mohou být považovány za nové mety básnického řemesla. Pan Horák nerýmuje. Je úsporný, co se týče básnického výraziva. Nejsilnější je v překvapivosti významového sdělení. Báseň Kuropění by byla velmi silná, nebýt zbytečného čtvrtého verše, který je předčasnou pointou příběhu. Krásu je třeba hledat i v nedořečenosti. Vždyť tam se mnohdy skrývá to největší bohatství. Báseň Letní podvečer je z rodu „pivních“. Nevím, připadají mi básně s „hlavou na stole“, jak píše Wernisch, trochu statické a neustále samy sebe repetující. Ale, ostatně, tak to v životě chodí. Za nejzdařilejší považuji báseň Jarní vody. Právě to překvapivé dokáže zaujmout. Horákovy verše nejsou tvořeny s kritickým apelem či sofistikovanou poetickou výstavbou. Jejich zajímavost spočívá v překvapivé, odlehčené pointě a v reflexi osobních událostí.
Probudil se ze sna a sáhl do tmy nahmátl, pohladil a stiskl na černavé obloze se objevily hvězdy a mozek se rozpleskl po nabíleném stropě pes na dvorku sebou nepokojně trhl a kohout na bidle jen tak ve spánku přešlápl z nohy na nohu za pár hodin budou báby vycházet na jitřní... ustřelil si kus hlavy
::::::::Pavlína LANGROVÁ:::::::: :::: : : : : :
Pavlína Langrová píše své básně v angličtině. Výrazná je především výborná znalost tohoto jazyka a cit pro zvukovou výstavbu básně. Semafor je prostředek, který usnadňuje lidem přechod přes rušnou křižovatku. Toto pravidlo za pomoci jednoduché symboliky dopravních barev Langrová hledá i ve svém životě. Žlutá, jak zní titul básně, znamená přechod mezi červenou a zelenou na semaforu, jakýsi moment zastavení a zároveň přípravy na změnu, neboť čekáme, co přijde, ale přesně nevíme co. I v našich životech jsou okamžiky, chcete-li barvy, které symbolizují čekání na moment, kdy se budeme muset rozhodnout. Langrová ovšem symboliku barev relativizuje a subjektivizuje. Přidává vlastní, temnější tóny, jimiž dává možnost nahlédnout pod povrch: šedou a černou. Všechny barvy se jí ale slévají ve žlutou. Snad právě v ní je skryta naděje. Báseň Dokonalý dotek. Co k ní říct. Snad jen, že prožít něco je vždy silnější než totéž zaznamenat. Vzpomínka je velmi barevná a nevtíravá. Na to, že se nejedná o rodilou mluvčí, nutno podotknout, že básnířka citlivě a vynalézavě pracuje s cizím jazykem a dokáže tento užívat maximálně úsporně i maximálně tvořivě. Milan BÁTOR
:::
:
[27]
:::::::::: :::::: ::::::: : :
::: ::::
: : : jarní vody ::::::::::::: ::: :::::::: : : :
a nohu
Naposledy ho spatřili na břehu Ostravice... ...a celá jeho rodina v nedělním odpoledni stála pak na břehu říčního koryta a čekala až ho vynesou proudy...
:::
Šenkýřka líná, co pivo nenosí když mezi listy nad klimbajícími hlavami v korunách stromů probleskuje slunce... Už zase, chlastat až do zapomnění a vychutnat si tato posvátná místa která jsou plna nadějí máchajících křídly víc a víc až do okamžiku kdy znavená čela tak znenadání začnou klovat do desky dubového stolu večerní staccato
...jmenoval se Kapr
:::: : : : : :
:::
:: :
:::
:::
:::
:
the perfect touch :::::::::::: : : : : : I remember you well in the middle of nowhere surrounded by the red rocks of the Navajo tribe and then, we met once again a solo guitar player on Leicester Square had brought you to stay for the one and only night
I remember you better yet after all those years of Sunday walks I-love-you-good-bye kisses and evening TV talks After the years of safe sex loud appreciation and silent criticism night after night the years of worries, indifference, scorn and final spite I remember you still More then I’d ever have been expecting Back there on a boot of the old ford country squire wagon car You and your kitschy sense of sin so obvious, obsequious, obsessive and overwhelming so strange, so foreign, so distant so far… I remember… The perfect One Night Stand … or do I not?
letní podvečer
:::
:: :
:::
:
yellow The traffic lights in front of my house Go flashing and blinking all through the night With the silence of their open wide mouth With the uselessness of their yellow bright light They go screaming and shouting out loud “Go! Don’t go! Go! Just make up your mind!” I’ve been searching for some colours which can speak Red and green telling me when to stop and go Blue for my mind grey for my life black for my soul But they all seem to have turned yellow. For the traffic lights right in front of my house Have turned yellow and shall always stay so Just as the coke once it’s drunk shall never resemble the colour of the coal, I shall never be given a clear sign Whether to stop or to go For all the traffic lights within my sight Have gone yellow And yellow is no colour!
[28] OVOVĚKU N M É N A R V Y V U L OVÉ PŘEDM L Á N IO C N A K N É M FENO a její bohatství... Kancionál je téma velmi staré, avšak doposud nebylo nikdy důkladněji probádáno. Kancionály vznikaly již v 15. století a nové vznikají de facto dodnes, i když dosti často přejímají mnoho materiálu ze starších vydání. Zlatý věk existence kancionálu spadá do období raného novověku. Dnes bychom tam však nenašli obsáhlé, mnohdy národně-politické a motivační předmluvy. Co se skrývá v raně novověkých kancionálových předmluvách, proč jsou tak zajímavé a důležité? Jakou měla raně novověká kancionálová píseň funkci? Jakým způsobem probíhal výběr písní do kancionálu? A proč vůbec samotný kancionál existoval? Nyní se pokusíme poodhalit tajemství těchto otázek. Nejprve si definujme, co to kancionál vlastně je. Kancionál je soubor duchovních písní uspořádaných podle potřeb dané církve, nejčastěji podle běhu církevního roku, jak uvádí heslo v Lexikonu české literatury zpracované ostravským badatelem Janem Malurou1. Dále se dočteme, že „duchovní písní rozumíme lyrické a epické písňové útvary s náboženskou tematikou, v katolické církvi má obvykle neliturgický charakter, v evangelických církvích bývá součástí liturgie.“2 O nejednoznačnosti odpovědí na výše položené otázky vypovídají právě předmluvy ke kancionálům. Vyskytují se hojně jak u protestantů, tak i u katolíků. Oba náboženské proudy mají na poli kancionálové předmluvy mnoho společného, ale i odlišného. Předmluva se jeví jako velmi důležitá součást kancionálu. Autor v ní představuje své vlastní názory. Využívá tuto platformu jako teologicko-politickou základnu. Autoři volně využívají informací z předmluv předchozích knižních vydání kancionálů a někdy se i na své předchůdce otevřeně odkazují3. Mají potřebu obhajovat a vysvětlovat, proč vlastně kancionál vydávají. Dokazují, že jejich kancionál je velmi nutným a žádaným artiklem. Václav Kleych si dokonce do úvodní části svého kancionálu vložil dva chvalozpěvy na svůj zpěvník, první text je od Kristiána Peška, učitele působícího na gymnáziu v Žitavě, druhý pak od Adama Simonida, přítele Kleycha.
porujících národní jazyky, jako otevřenější evangelíci. Rozenplut ze Švarcenbachu se například ve své předmluvě obšírně zabývá jazykem latinským, o kterém tvrdí, že je jediným, jež po rozptýlení jazyků při stavbě babylonské věže sjednocuje křesťany. Má však za to, že by neměl naprosto zabraňovat modlitbám v jazyce přirozeném. Odkazuje se na největší bojovníky za užívání mateřského jazyka při modlitbách – sv. Cyrila a Metoděje, sv. Vojtěcha – aby v zápětí obhajobou latinského jazyka apeloval na jeden z výnosů Tridentského koncilu a dokazoval nezbytnost latiny: „Šibalská tedy věc jest, latinské zpívání a modlení v chrámích církevních tupiti, a to ne proto, že by zlé bylo, ale aby (jakž dotčeno) protivníci církve svaté, k přitahování po sobě obecního lidu, a k následování bludův svých, lepší příčinu míti, tudy pravdivé náboženství udusiti, a bludy své rozšířiti, mohli.“4 Jako protiklad a zároveň představitel evangelického stanoviska může sloužit citát z předmluvy Václava Kleycha, který si vzal na pomoc slova J. A. Komenského: „…že ve všem světě, krom hebrejské, řecké a latinské řeči, pěknější a šumovnější mluvy žádný národ nad Čechy nemá.“5 Je potřeba také zmínit, že se protestanté také zabývají teorií verše s jeho vazbou na nápěv a překladem, neváhají se s překladatelskými i jinými obtížemi v předmluvách čtenáři svěřit.6
Tvůrci zpěvníků zmiňují jazyk český a obhajují jeho důležitost. Zvláště pak v evangelických kancionálech jsou vysoce hodnoceny překlady písní z latiny, řečtiny, němčiny i polštiny a dalších jazyků. Je to období, kdy také právě v protestantských kruzích vzniká zájem o identifikaci autorů i překladatelů písní. Je však zřejmé, že katolíci nesdíleli otevřené nadšení z překladatelských aktivit, pod-
Podstatná část textu předmluv se zabývá funkcí písně. Tvrzení jsou podkládána velkým množstvím biblických odkazů. Za vzor a základ křesťanské písně považují biblické žalmy Davidovy. Zpěv je považován za Boží dar. Prvními zpěváky jsou andělé, kteří zpěvem oslavovali Boha a jeho tvořitelskou práci ještě před samým stvořením lidské bytosti: „Anjely míní, … a na Boží nové slavné dílo se dívajíce plésli, a zpívali, Boha Tvorce oslavovali.“7 Andělé zpívali při narození Ježíše.8 Rovněž je zmiňováno nebeské ptactvo, které jako první od východu slunce až po jeho západ denně chválí Boha. Hlavní funkcí písně je vesměs soustředěná modlitba, účinnost textu určeného Bohu se zpěvem násobí: „Hlas a zpěv bez nábožnosti/ Hospodin má v ohavnosti.“9 Někteří autoři také zmiňují vzdělávací funkci písně, protože křesťanská kancionálová píseň zpracovává biblické příběhy a hlavní články křesťanské víry. Josef Božan svůj písňový soubor proložil „spasitedlnými přemyšlováními … o tajemstvích svaté víry, jako o vtělení, narození, umučení Páně, etc. O dobrodiních Božských, o posledních věcech etc.“10 Kromě didaktické funkce nalézáme i prvek psychologizující (povzbuzení): „Zpěvy k mnohému vzdělání, naučení, povzbuzení a potěšení bliž-
1
6
MALURA, Jan: Kancionál. 15.–18. století. In: Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce. 4/II, U–Ž, Dodatky A–Ř. Praha: Nakladatelství Academia 2008, s. 1899–1916. 2 tamtéž. 3 Viz například: SARGANEK, Jiří: O původu zpěvů svatých v církvi. In: SARGANEK, Jiří: Cithara sanctorum, Lipsko 1737. Sarganek se ve své předmluvě odkazuje na předmluvu Václava Kleycha k jeho Evangelickému kancionálu z roku 1727. Sarganek sám čerpá z kancionálových předmluv J. A. Komenského a J. Třanovského. 4 ROZENPLUT ZE ŠVARCENBACHU: Kancionál, Olomouc 1601, s. 5. 5 KLEYCH, Václav: Laskavému čtenáři pozdravení. In: týž: Evangelický kancionál, Žitava 1722, s. B7.
Více viz: KRMAN, Daniel: Všechněm upřímným a pobožným. In: Kleych, Václav: Evangelický kancionál, Žitava 1722, s. B1. 7 SARGANEK, Jiří: Cithara sanctorum, Lipsko 1737, s. A2. 8 Viz Luk 2, 13. 9 PEŠEK, Kristián: Kdo se modlí a neb zpívá. In: Kleych, Václav: Evangelický kancionál, Žitava 1722, s. B3. Pešek upozorňuje také na to, že pokud zpěv nepramení ze srdce, nedojde k Bohu: „Neb hlas/ struny a pěkný zvůk/ a všeliký hudební hluk/ jestli z srdce nepochází/ tedy k Bohu nepřichází.“ (tamtéž). 10 BOŽAN, Jan Josef: Předmluva k pobožnému čtenáři. In: týž: Slaviček rájský. Host, Brno 1999, s. 46.
ĚKU
studie [29] ního slouží.“11 V souvislosti s touto myšlenkou se objevuje malé exemplum: „Onen biskup v Antiochii, (čehož mnozí skladatelé zmínku činí,) když císař Theodosius pro nějakou roztržitost tomu městu zkázou a vyvrácením hrozil, což učinil? Dal ty žalostné a naříkající písně, které toho času ti smutní přestrašení měšťané zpívali, při císařské tabuli zpívati. Takové žalostné melodie císař poslouchaje, tázal se, co to má znamenati? Na odpověď dostavše, že to jsou ty písně, které zarmoucení, a nešťastní měšťané v Antiochii nyní zpívají, a tudy jeho jasnost císařskou za slitování žádají, a dal se do srdečného pláče, a od svého předsevzetí odstoupiti jim ihned přislíbil.“12 Těmito texty se autoři snaží přesvědčit, že žalozpěvy je možné obměkčit srdce jak světské vrchnosti, tak rozhněvaného Boha. Podtrhují také důležitost lidského utrpení pro duchovní růst člověka: „I kdy medle David nejvíc žalmů naskládal? Zdali ne v vyhnanství a soužení?“13 Pisatelé předmluv se také zajímají o zneužití písně. Mají na mysli ostudný zpěv opilců: „Hluk a bečení ožralců a jiných bezbožných a nešlechetných lidí, jenž ulice, vší i města proniká, tak ohyzdné a mrzké býti nemůž před všíma rozumných lidi, jak tento hluk nevěrných a ošemetných jest před Hospodinem,“14 nebo: „Chce tedy apoštol aby to15, a ne jiné, jemu odporné slovo, v nich ne jen Hospodu, ale stálý příbytek mělo16. (Apoštol) vede ku křesťanství pravému, když napomíná, aby naplněni byli, ne vínem, v němž jest prostopášnost17, tak že z hojnosti srdce vínem opojeného ústa mluví i zpívají, marné a mrzuté písně;…“18 Tak jako v každé době, ani mládež nezůstává bez komentáře: „Ale vida nepřítel lidského pokolení… jedem závisti zvuk lidský polil, a sveřepce oplzlosti, široce v křesťanstvu nasil. Odkavádž místo jedné pobožné, deset hanebných, samým Ďáblem nadšených písní, na veliké zhoršení mládeže, zrostlo.“19 Dělení písní je různé, ale obecně by se daly rozlišit na první oblast, která obsahuje písně ke mši a ke slavnostem církevního roku, na další, která zahrnuje písně o různých článcích křesťanské víry, a třetí oblast, která obsahuje písně tzv. příležitostné, o duchovní radosti, krizi, písně zpívané při různých bolestech či životních událostech – narození, sňatek, smrt. Rozdílů mezi katolickým a evangelickým přístupem v předmluvách je několik. Zaměření evangelíků na celoevropskou působnost– byť de facto k němu byli donuceni politickou situací – ovlivnilo i jejich přístup k předmluvám. O katolících mluví téměř bez emocí. Předmluva je také textem, který si mnohdy klade za cíl sjednocovat rozptýlené křesťany po Evropě. Jsou velmi otevření i v přístupu k textům a nápěvům písní. Doporučují a podporují vlastní nápaditost uživatele kancionálu. Katolíci nejsou nijak zvlášť otevřeně napadáni, ale i evangeličtí autoři předmluv si někdy neodpustí nějakou poznámku na adresu katolíků: „Ty písně, kteréž sám 11
SARGANEK, Jiří: Cithara sanctorum, Lipsko 1737, s. 12.9 URBANEC, 2002, s. 7. SARGANEK, Jiří: Cithara sanctorum, Lipsko 1737, s. 13. 13 SARGANEK, Jiří: Cithara sanctorum, Lipsko 1737, s. 15. 14 SARGANEK , Jiří: Cithara sanctorum, Lipsko 1737, s. 20. 15 Rozuměj: evangelium svaté, slovo milosti Boží, slovo víry, slovo smíření, slovo pokoje. 16 Opírá se o citát z Bible. V předchozím textu uvádí odkaz Kol 3, 16: „Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší modrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch.“ (http:/www.biblenet.cz/bible/). 12
D. M. L. skládal, tak horlivé, tak pronikavé, tak utěšené jsou, že i nepřátelé jeho zatajiti toho nemohli … tj., písničkami Lutherovými, mnohem více duší z papežstva vytrženo jest, nežli knihami a kázáním jeho, a víc duší zmordovali písně jeho, jako knihy a kázání jeho.“20 Katolíci mají poněkud militantnější postoj jak k evangelíkům, kteří jsou i otevřeně napadáni, tak k tvořivému přístupu k písním. O evangelických vzorech se nemluví, přičemž je již dnes všeobecně známo, že jak nápěvy, tak texty písní se oboustranně často přejímaly. Svá doporučení týkající se způsobu užívání písně považují víceméně za závazné. Varují zvláště před nedůsledným dodržováním textů, poněvadž to je podle nich jedna z nejsnazších cest k bludařství. Útoky na protestanty směřují někdy skrze postavu Jana Husa. Rozenplut ze Švarcenbachu v tomto okamžiku neváhá vytvořit barvitou metaforu a nové odnože (vyrůstající z původního Lutherova učení) přirovnává k jakési ještěrce. Samec oplodní samici, ta ho posléze zahubí. Mládě („novokřtěnec“) se pak prokousává tělem matky ven a ta následkem toho umírá. Rozeplut si v tomto případě vzal na paškál kalvinisty: „…v Moravě i v Čechách pikharti, z něho se prohryzujíc, jej moří,“ (tj. tělo evangelických společenství vzešlých z Kalvína)21. Další součástí kancionálů jsou nápěvy, avšak většina kancionálů notový materiál neobsahuje. Poměrně častým jevem jsou odkazy na nápěvy. Pohybujeme se v období, kdy se jedna píseň mohla zpívat i na několik nápěvů. Těsná spjatost textu a nápěvu se dá vyloučit, což potvrzuje například již několikrát zmiňovaný Sarganek: „Nepotřebí nám mnoho písní jednou notou zpívati, můžte sobě i noty vybírati; nepotřebí jednou píseň dlouhou, toliko jednou notou vyzpívati.“22 V závěru předmluv se autoři obrací ke svým nadřízeným a mecenášům. V textu o nich obšírně hovoří a vyzdvihují jejich obětavost při – většinou finanční – podpoře vydávání zpěvníku. Objevuje se rovněž upřímné poděkování, které se mnohdy opravdu dá předpokládat, text působí jako marketingový tah. Jména mecenášů jsou jakousi reklamou a zároveň dobovým podpořením hodnoty knihy. Kancionály bývaly rovněž připisovány různým společensky důležitým osobnostem, například Kleychův kancionál je připsán Danielu Krmanovi (superintendant), Samuelu Michaelidesovi (kazatel) a Janu Murthmannovi (diakon). Snad právě jim dnes vděčíme za to, že se můžeme vracet k velkému a krásnému kulturnímu dědictví. Možná jsou raně novověké předmluvy svou obhajobou národní a jazykovou předstupněm obrozeneckého boje, možná jsou jen výrazem společenských a náboženských potřeb obyvatelstva. Každopádně v nich nalezneme cenné poznatky k dějinám mentality, náboženství, politiky, ale i literatury a jazyka. Snad se v budoucnu dočkají větší pozornosti ze strany badatelské veřejnosti. Marie Terezie WINTERSBERGER 17
Opírá se o citát z Bible. V předchozím textu uvádí odkaz Efez 5, 18: „A neopíjejte se vínem, což je prostopášnost,…“ (http:/www.biblenet.cz/bible/). 18 KRMAN, Daniel: Všechněm upřímným a pobožným. In: Kleych, Václav: Evangelický kancionál, Žitava 1722, s. A5. 19 ROZENPLUT ZE ŠVARCENBACHU: Kancionál, Olomouc 1601, s. 3. 20 KRMAN, Daniel: Všechněm upřímným a pobožným. In: Kleych, Václav: Evangelický kancionál, Žitava 1722, s. A8. 21 ROZENPLUT ZE ŠVARCENBACHU: Kancionál, Olomouc 1601, s. 8. 22 SARGANEK, Jiří: Cithara sanctorum, Lipsko 1737, s. 18.
[30]
ABSURDIST AN Veit Helmer
, Německo,
2008
když se řekne jméno veit helmer, jeho ozvěnou je tuvalu – režisérův celovečerní debut z roku 1999, kterým se zapsal do historie kinematografie. po devíti letech natočil svůj třetí celovečerní snímek a opět překvapil.
>>> Absurdistán je názvem zapadlé vesničky, kterou
byste na mapě hledali jen stěží. Žijí tam muži a ženy v komorním společenství, kde každý má svůj řád: ženy i muži pracují, ale zdá se, že ženy toho mají na starost trochu víc… Zatímco ony dokončují potřebné, muži se scházejí v danou hodinu v hospůdce a klábosí, aby se poté v náladě vrátili domů a obšťastnili své protějšky. Celý koloběh života plyne v zabřednutých rovinách (v neurčitém čase) až do dne, kdy z potrubí přestane téct voda, která – jak známo – je stejně potřebná jako jídlo, střecha nad hlavou a teplá postel.
>>>
Hlavní dějovou linii vyplňuje vztah mladé Aji a Těmelka, který je narýsován již od útlého dětství. Nyní jsou v rozpuku mládí a těší se na první společnou noc, hvězdami souzenou na 11. července, avšak až za čtyři roky. Předtím, než se spolu „vydají do nebes“, musí se očistit koupelí. A tak Těmelko odjede spolu s ostatními mladíky studovat a Aja na něj čeká. Po dobu jeho nepřítomnosti se toho však hodně změní… Vzdělaný Těmel-
ko se vrací (jako jediný) do rodného kraje a toužebně očekává svou milou, datum jejich splynutí se blíží, ovšem porouchal se vodovod a muži se jaksi nemají k tomu, aby jej opravili. Aja se svému milému odmítá oddat, dokud se nenaplní vše, co určily hvězdy, a tak touhou hnaný Těmelko (a je to tvor velmi vynalézavý) hledá způsob, jak ve svízelné situaci svou drahou polovičku omýt. Najde jakési řešení, ovšem je to způsob pouze dočasný (a také poněkud sobecký), což se Aji nezamlouvá.
>>> Když ženy vidí, jak jsou muži leniví, rozhodnou se
nasadit svou nejcitlivější zbraň – odepřou jim sex. Začíná válka pohlaví…
>>>
Veit Helmer natočil tragikomické vyprávění ze života v jedné zapadlé vesničce, kde se ženy vzbouří proti neschopnosti mužů. Inspirací pro tento film mu byl novinový článek o turecké obci, kde ženy skutečně svým partnerům odepřely sex, dokud nezajistili vodu ve vesnici. Že to nebyla jediná inspirace, je zřejmé už od počátku snímku, kdy v rytmu balkánské dechovky lze vnímat vliv Kusturici a jeho důvtipu (zejména co se týče vynalézavosti Těmelka a vůbec absurdního způsobu žití ve vesnici). I přesto však Absurdistan zůstává originálním počinem, jelikož zde – stejně jako v Tuvalu – není použito dialogů,
filmové recenze [31]
groteskní příběh je vyloženě „jen“ vyprávěn dvěma hlavními hrdiny: Ajou (Kristýnou Maléřovou) a Těmelkem (Maxem Mauffem).
>>> Stylový snímek je vtipný, svižný, groteskně laděný
s dávkou feminismu. Bláznivé tempo balkánských rytmů se však postupně stává utahaným, jako by docházel dech, a to i při krátké stopáži. Po divokém úvodu, který nás zábavně seznámí s historií vesničky i s jejími figurkami, přichází na scénu válka pohlaví, která těží jen z několika groteskních situací, avšak jako celek působí nedotaženě. Také několik počinů zůstává nevysvětlených, bez zpětné vazby – např. za jakým účelem se Dino, převlečený za ženu, vydá na „druhou stranu“ vesnice? Smysl jistých situací divákovi poněkud uniká, jejich interpretace je nejednoznačná (otázkou zůstává, zdali je to záměrem), ovšem na druhou stranu, název zapadlé vesničky – Absurdistán – je jistě volen záměrně, tudíž předpokládáme, že vychází z pojmu „absurdní“, a v tom případě není na místě ptát se po smyslu.
>>> Tvůrci scénáře Veit Helmer a Zaza Buadze „ochudili“ postavy o dialogy, což se ve finále rozhodně nejeví jako neuvážený čin, právě naopak: Kristýna Maléřová, rodačka z Těšína, je krásná a vyloženě roztomilá, ovšem
když má promluvit k ostatním hercům (a jsou to jen dvě tři situace), její výkon působí poněkud prkenně až křečovitě. Na druhou stranu však jako „němá“ hraje výborně a její mimiky jsou vynikající. Kolega Max Mauff (českým divákům známý ze snímků Rok prvních polibků či Náš vůdce) svůj osobitý talent a roztomilý výraz uplatnil i zde.
>>> Může se zdát, že Absurdistán diváky zklame, ale tak
tomu není. Rozhodně je osloví svou jinakostí a stylizovanou atmosférou. Tento pozoruhodný počin je zavede do krajů, kde se zastavil čas a kde – ačkoliv to tak na první pohled nevypadá – vládnou stejné priority jako všude jinde: hospůdka, láska (ve všech svých podobách), věrnost a voda. Protože lidé žijí daleko od „civilizovaných“ míst, peníze zde tak velkou roli nemají, zato ženy (resp. to, co mohou nabídnout) jsou hybnou pákou. Snímek mě svou pointou pobavil, a přestože jako celek se zdá neohrabaný, jako skládačka různých gagů, rozhodně stojí za zhlédnutí. Karin JAMNITZKÁ
[32] >>> Persepolis. Každý už slyšel to
libozvučné slovo. Výraz Persepolis ovšem neznamená jen bájné perské město, v dnešní kultuře je spojován zejména s „prvním iránským komiksem všech dob“. Je tomu osm let, co se na pultech knihkupectví objevil tento černobílý skvost, a je tomu rok, co tato osobitá zpověď dostala podobu animovaného filmu. Marjane Satrapi napsala, resp. nakreslila svůj život, a to znamenitým způsobem.
>>> Představte si, že je rok 1979,
PERSEPOLIS
07
ie/USA, 20 rapi, Franc t Sa e n ja r Ma ronnaud, Vincent Pa
vám je deset let a jako osoba ženského pohlaví musíte nosit šátek. Ulicemi otřásá demonstrace a vy sníte o tom, že budete prorokem. S ostatními dětmi si hrajete na revolucionáře a nechápete, proč se to rodičům nelíbí. Ať chcete či nikoliv, brzy se vám zamlžené brýle dětskosti rozostří a vy na vlastní kůži ucítíte, že pravdu v učebnicích nenaleznete. Přátelé vaší rodiny mizí ve vězení a vy chcete zjistit proč.
>>> Animovaný film Persepolis je
autentickou výpovědí v undergroundovém black-and-white stylu malé rebelky s velkými sny, která se ocitá v zajetí politiky, ale rozhodně se nehodlá vzdát své svobodomyslné
[33] individuality. Autorce komiksu a spolurežisérce filmové verze se podařilo popsat politické události rodné země a svou proměnu v ženu s nadhledem a působivou ironií. Snímek totiž není jen o politice, ale především o dospívání. O dospívání iránské slečny, která poznává sama sebe v kontrastu s okolním děním.
>>>
Příběh je vyprávěn retrospektivně, kdy dospělá Marjane na pařížském letišti vzpomíná na své dětství a na události, které ji přivedly až sem – do Francie. Pasáže „ze současnosti“ jsou v provedení barevném, ovšem převážná většina snímku, která je utvářena ze vzpomínek, je černobílá, což jen dodává na autentičnosti a půvabu doby uplynulé. Autorka totiž nesklouzává ke skepsi, ale vypráví i ty nejsmutnější události s důvtipem jí vlastním.
>>> Je vtipně naivní, když jako malá
dívka touží stát se prorokem a nastoluje svá pravidla, z nichž jedno zní, že „staré babičky nebudou mít bolesti“, čehož se docílí jen tím, že „se to prostě zakáže“. Je kousavě ironická, když popisuje, jak Angličané smlouvali se šáhem, aby nevyhlašoval republiku – v této pasáži vidíme skutečné
„loutky“, jež jsou řízeny ziskuchtivostí a touhou po moci. Je střídmě hrdá, když vzpomíná na své rebelské výkřiky, kdy nosí adidasky a placku s Michaelem Jacksonem, na bundu si píše „Punk is not dead“ a hereckým výstupem se vykroutí ze spárů fundamentalistické ženské hlídky, když si kupuje kazetu Iron Maiden – symbol dekadence. Její rebelie a odpor proti novému, ještě tužšímu režimu vzrůstá, a tak z francouzské školy v Teheránu putuje do francouzské školy ve Vídni. Tam se z ní stává dospělá žena, což komentuje jako „ohyzdnou záležitost“ – k zachycení této proměny používá vyloženě expresivní scénu, kdy jednotlivé části těla vybuchují do roztodivných rozměrů. Poznává zde nové lidi, nové kultury, poznává sama sebe. A taky své první lásky... Když se zamiluje, s růžovými brýlemi doslova a do obrázku poletuje světem, ovšem když se její polovička ukáže v pravém světle, nešetří ho nelichotivou kritikou (sebe také ne) a ze sympatického krasavce se stává netvor. Je realistická, když vzpomíná na nelehké dny prožitých na ulicích Vídně. Je sarkastická při komentování hodin malby zpátky v Teheránu, kdy je „ženský akt“ zahalen od hlavy až k patě. A to je právě to kouzlo:
autorka nikdy nesklouzne k patosu či k sebelítosti, po celou dobu si udržuje nadhled a humor.
>>> Přestože nejsem fanouškem
animovaných filmů ani komiksů, tento mě zaujal, a to zejména svou vizuální stránkou. Stylizovaná komiksová kresba nahrazuje prostředky filmové řeči vyloženě excelentním způsobem – vyjadřuje i to, čeho se v hraném filmu dá jen těžko docílit. Ve výsledku tak „plochá“ Marjane a její rodina a přátelé působí lidštěji než mnozí její „trojrozměrní“ kolegové. Hořkosladký nádech dodává filmu ten správný punc, komiksová struktura originálnost, komentář hrdinky v retrospektivním stylu vyrovnává rovinu humoru a vážnosti, jednoduchá animace zdánlivě absurdních, někdy bolestných situací podtrhuje autorčin nadhled. Snad proto byl tento originální počin na MFF v Cannes roku 2007 oceněn Zvláštní cenou poroty a získal si diváky po celém světě. Pro svou originálnost, otevřenost, sladkou naivitu a hořké zrání jsem si Persepolis zamilovala také. Karin JAMNITZKÁ
[34] rozhovor s ...
petrem rotrek lem
o festivalu Dalš
í břehy
Součástí festivalu by mohly být výstavy, které by mgr. petr rotrekl je duchovním otcem byly tematicky pojaté. festivalu další břehy, který každoročně probíhá v opavě již od roku 1997. pro- > Výtvarné umění v posledních ročnících festival pravigram festivalu je zaměřen na hudbu, film, delně obohacuje, tedy nechybí, i když jste ho nenapoezii a divadlo. rozhovor s petrem šla v poněkud nepřesném podtitulu festival divadla, rotreklem o jeho „dítku“ nejen divadelfilmu, hudby a poezie. To jsou dominantní žánry, ním je prvním příspěvkem v rubrice divao které nám jde především, ale například letos bude i 7 výstav. dlo. ? Pane Rotrekle, mohl byste ve stručnosti charakterizovat obsah a cíl festivalu Další břehy čtenářům, kteří nejsou Opavané, a Další břehy tak vůbec neznají?
> Festival Další břehy je kulturním multižánrovým fes-
tivalem zaměřeným především na studenty středních a vysokých škol, ale samozřejmě také na všechny nonkonformní milovníky umění bez věkového omezení, kteří mají bytostnou potřebu stálého setkávání s uměním a krásou. Je tedy spíše alternativní a menšinový, nekomerční, snaží se výběrem témat zdravě provokovat, přinášet nové pohledy a hledat nové souvislosti všeobecně známých faktů, snaží se hledat nové cesty komunikace prostřednictvím umění, snaží se nejen dovézt kvalitní umělecké soubory a projekty, ale také burcovat domácí kulturní aktivity a spolupráci opavských umělců a institucí. Snad o tom svědčí témata jednotlivých ročníků a úspěch jejich realizace: Alternativní rozhlasová tvorba, Krajiny andělů, Vesmíry Williama Shakespeara, Pábení Bohumila Hrabala, Chvála bláznovství, Paříž, Paříž, zde se stává všechno, Na východ od ráje... je polovina naší ruské duše, Rytířská kultura, Tam, kde vychází slunce...
? Co je míněno názvem Další břehy?
> Název Další břehy má deklarovat právě výše zmíněné snahy, tedy hledání dalších, nových, jiných břehů, cestu hledání a objevů, ale třeba i slepé cesty…
? Festival je tradičně složen z hudby, filmu, poezie a divadla. Proč chybí např. výtvarné umění?
? Co chystáte pro návštěvníky festivalu letos?
> Program 13. ročníku festivalu s tématem: „Snílci –
společnost s ručením omezeným“, který bude probíhat od 15. do 27. dubna, nabídne 6 divadelních představení, 7 výstav, 3 koncerty, 5 filmových pro-
divadlo [35] jekcí a 8 pořadů, které kombinují prvky přednášky, besedy či prezentace některé ze zajímavých osobností. Podrobný program můžete nalézt v měsíčníku Hláska, v denním tisku či na internetových stránkách festivalu: www.opava-city.cz/dalsibrehy. Já osobně se těším na všechny programy, ale obzvláště na koncert kapely Longital, setkání s doc. Věnou Hrdličkovou, jednou z klíčových postav české sinologie a japanistiky, a také na slavnostní zahájení v prostorách kostela sv. Václava (a před ním), na kterém spolupracuje Bílé divadlo a také ZUŠ Solná, která připravila nádherný výtvarný happening Antropometrie jako poctu Yves Kleinovi (pátek 17. 4. od 17.00 hod.). ? Nyní k divadlu. Objeví se na festivalu pouze profesionální divadelní soubory, anebo dáváte prostor i amatérským souborům?
> Ve festivalové dramaturgii především sázíme na pro-
fesionální divadelní soubory, to ale neznamená, že když se objeví zajímavý projekt z dílny amatérských divadelníků a nám se hodí do festivalového tématu, že ho nemůžeme využít – stalo se tak v minulosti mnohokrát.
? Dorazí na festival pouze domácí soubory, nebo se diváci mohou těšit i na zahraniční účast?
> Rozpočet festivalu Další břehy není tak velký, abychom si mohli dovolit zvát zahraniční divadelní soubory. Náklady na takovéto produkce jsou často velmi vysoké.
? Na závěr bych se Vás ráda zeptala, na jaký divadelní soubor z aktuálního programu byste upozornil nejvíc?
> Každé z vybraných divadelních představení je něčím
výjimečné a pozoruhodné. Snažíme se opravdu přivést (v rámci možností) to nejlepší, nejinspirativnější, nejzajímavější… a samozřejmě cenově dostupné. Například letos Dejvické divadlo s vynikajícím Ivanem Trojanem, Marthou Issovou či Davidem Novotným, zajímavý divadelní projekt History of Czechs in 68 minutes, Bílé divadlo z Ostravy, divadlo Na prádle nebo zajímavou inscenaci pro děti i dospělé Arktický Robinson aneb neuvěřitelná putování Jana Eskymo Welzla. Ptala se Veronika MELECKÁ
[36] recenze knih H-A-N-A F-O-U-S-K-O-V-Á P-S-I-C-E DYBBUK, PRAHA 2008
Když jsem si zjišťoval podrobnosti o vydání nové sbírky Hany Fouskové, dočetl jsem se kdesi (a opravdu už bohužel nevím kde), že její tvorba přináší do soudobé české poezie prvky dávno zapomenuté. Pravda, slovní spojení jako luna zlatohlavá v moderní, a hlavně kvalitní, poezii hledáme dosti těžko. Tvorba Hany Fouskové má dosti blízko k romantické poezii devatenáctého století, například tak úzkostlivě křehký vztah k přírodě, k nočnímu nebi a vesmíru, který je prolínán silnou vazbou k vlastní pomíjivé existenci, je v současnosti přinejmenším neobvyklým „básnickým artiklem“. Pocit křehkosti vlastní existence prostupuje celou sbírku. Pocit bytostně prožívaný a pocit až nihilistický, který nicméně není nihilistický úplně. Ačkoli se to možná bude zdát přehnané, právě oním existenciálním cítěním připomíná poezie Hany Fouskové tvorbu J. H. Krchovského. Skepse vůči dnešní společnosti: „Jak špinavý je svět / jak v něm ryzí lidé hynou,“ a vůbec skepse ve vlastní existenci: „Můj rozum je temná díra / kam nezasvítí světlo svic / jsem jen boží konečník / mé myšlenky výkaly,“ je společná oběma. U Fouskové je ovšem ona skepse ve vlastní existenci posílena osudovými životními ranami, které dávají jejím textům autentičnost – oproti poezii Krchovského, která sice je jistě také autentická, nicméně silný ironický tón a jakási záměrná autorská póza J. H. to oslabují. Co se dále týče společných rysů poezie Fouskové a Krchovského: rytmus je to, co Krchovský ovládá geniálně; autorské sdělení je podáváno v brilantní rytmické formě, jež mu dodává na naléhavosti. Taktéž u Fouskové je rytmus básní ne nepodobný Krchovskému. Relativně jednoduché rýmové schéma typu sdruženého a střídavého sdělení nedegraduje, naopak. Musím přesto konstatovat, že formální stránka básní celé sbírky není zvlášť silnou zbraní autorky. V některých případech jde například až o triviální rýmy typu prst-srst či čas-zas. Avšak formalistní pohled na tuto sbírku není až tak podstatný, protože to, čím autorka osloví, je hloubka a síla sdělení. Předešlým srovnáním nechci dílo ani tak typizovat, jako spíše naopak vyzdvihnout prvky, jimiž je Fousková originální. Co se týče, již na začátku recenze zmíněné, blízkosti k poezii 19. století, Fousková opravdu křísí obraty a obrazy, jež se už zdály být mrtvými. Její autorská originalita je však povyšuje na úroveň moderní poezie. Výtečné
a hravé obrazy jako: „Černá mračna přikryjí tě / hebkým peřím jako dítě,“ v sobě nesou onen romantický tón, jenž je navíc podpořen jakousi odevzdaností vlastní existence. Ozvuk devatenáctého století je patrný také ve vztahu k přírodě. Fousková se zaměřuje v básních na ty komponenty přírody, které jsou určující pro její vlastní pociťování volnosti. Proto v mnoha případech mění vyobrazení lesa za obrazy ptáků, kteří nejsou tak svázaní „kořeny“, jako stromy v lesech. Dokonce se vydává i za hranice přírody a v ojedinělých případech mění volnost ptáků za volnost letadel. V nejedné básni autorka sama létá. Nicméně ani ptáci nejsou naprosto volní, a proto dalším častým motivem je v této sbírce pohled ke hvězdám a k vesmíru, který jednak vyjadřuje zmiňovanou volnost (až nekonečnou), jednak je antitezí k autorčině ohraničenému životu zde na zemi. A psice, která stojí v titulu sbírky? Jednou je zobrazena jako Bůh, podruhé zase jako měsíc, potřetí umrlec. Je symbolem snění, mnohdy i smrti, ale zároveň i života, jakési naděje, vlastně je ústředním vyjádřením autorčina životního pocitu, její autostylizací. Tato stylizace je ale jiná, než u Krchovského: netrpí tolik ironií či sarkasmem. Sbírka Psice může být vnímána v této době opravdu jako mezník. Nebojím se napsat, že tento mezník nespočívá tolik v kvalitě, kterou sbírka má (ačkoli ji zjevně má, stejně jako předchozí dvě sbírky Jizvy a Troud, které sklízely pozitivní kritické ohlasy), jako spíše v tom, co autorka pro dnešního čtenáře a tvůrce otevírá. Je veřejným tajemstvím, že se v poslední době čte relativně hodně literatura 19. století; Fousková, sic jistě nechtěně, v této literárněspolečenské situaci vydala sbírku, jež otevírá šanci pohlédnout do romantismu jednadvacátého století, aniž by v něm byl obsažen degradující patos či klišé. Je to otevření poněkud rozpačité, ale o to podstatnější pro dnešní přepostmodernizovanou literaturu.
Roman POLÁCH
E
hudba, recenze, skupiny [37] Kapela Sonyk Bel vznikla z fragmentu zaniklé formace Porost koncem roku 1998. Už na počátku bylo zřejmé, že trojici opavských muzikantů (Jura Bosák – zpěv, basa, texty; Vláďa Jaške – kytara; Honza Stejskal – bicí) drží pohromadě pouto dělat upřímnou muziku nabitou syrovými riffy za doprovodu charakteristického zpěvu Jury Bosáka. Po dvou letech existence vzniká první deska s názvem Demo (2000). Do širšího povědomí se Sonyk Bel dostává díky účasti na opavském hudebním projektu Altrock a také dík singlu Chmura (2001). Kapela začíná koncertovat i za hranicemi Opavy a v témže roce vydává další desku Solarium (2001). Výsledkem invenční extenze a intenzivního zkoušení je další album Komplexikon (2002), které je posluchači doposud uznáváno nejvíc. Přetlak v tvorbě nových skladeb i nadále neustupuje a ventiluje se tvorbou experimentálních alb – syrovým singlem Ses3čkám (2004), temnějším Nesmír Néé (2005) nebo archivačním Ježek Zvonek (2006). Další deskou jsou posluchačsky přístupnější Tenké struny (2006), zaštítěné vítězstvím v 15. ročníku soutěže Setkání kytaristů, které vyneslo i vystoupení na prestižním Colours of Ostrava. Sonyci jsou vyloženě hypermuzikální (o hyperaktivitě není pochyb), neboť své koncerty a vystoupení přizpůsobují místu i náladě. Někdy jde i o akustické vystoupení, jindy o improvizaci, v neposlední řadě o ambientní jamy. Vše vysoce originální a čitelně „sonycké“… Aktuální album se zajímavým názvem Ježíš proti počítači, jehož křest se odehraje v březnu, je ovlivněno také spoluprácí s muzikantem Petrem Kašným, který hraje na syntezátory a dodává zvuku kapely na psychedeličnosti. Více informací o této výborné opavské kapele, jež se nenapodobitelným způsobem vryla do regionálního povědomí, získáte na jejich stránkách http://sonykbel.cz/ nebo http://sonykbel.com/. Text Milan BÁTOR a Jura BOSÁK Foto Jiří DOBRÝ
[38]
: lenka klodová : nenápadně
: jiří petrbok : vánoce 1964
JÁMA 10
GALE RIE : petr lysáček : pojistná událost - bublinky optimismu
: marcela václavíková : bílé
ce 1964
E
galerie [39]
: janošec benda zdeněk :
>> Galerie Jáma 10 je pojmenována podle důlní štoly dolu Jindřich v centru města Ostravy. Byla založena v roce 1998 Jiřím Surůvkou, který se stal na čtyři roky jejím kurátorem. Po četných peripetiích ohledně plynulého fungování galerii v roce 2006 převzali a dodnes vedou Aleš Hudeček a Jiří Martuška. Jejich cílem je mapovat především ostravskou výtvarnou scénu. Další specifikou Jámy jsou zajímavé a hravé projekty, např. výstava Malířská záležitost, kde si každý mohl zkusit „zamalovat“ prostřednictvím netradičních malířských pomůcek (sada štětců z lidských vlasů, létající štětka na dálkové ovládání apod.). Na této galerii je sympatické také to, že dává prostor (krom zavedených umělců) i studentům středních a vysokých uměleckých škol. Jména výtvarníků, kteří zde zanechali svůj otisk? Petr Lysáček, Kateřina Bromová, Katarína Szanyiová, František Kowolowski, Jiří Surůvka, Šárka Mikesková a mnoho dalších. Finanční obtíže, jež jsou pro nekomerčně zaměřené galerie typické, způsobily, že si Jáma hledá střechu nad hlavou a se značným štěstím ji nachází v Ostravě-Přívoze na ulici U Tiskárny 2 (zděděný prostor po nepříliš známé galerii Nibiru). Současný chod galerie je opět spojen se jménem Jiřího Surůvky a s občanským sdružením Galerie Michal (Jiří Surůvka, Jiří Kuděla, Denisa Fialová, Michal Moučka, Jiří Martuška a Aleš Hudeček). Přejme tedy Jámě, aby její prostor byl do budoucna zaklenut pevnější vazbou, jak ve smyslu existenčním, tak finančním. Galerii Jámu a více informací najdete také na internetové adrese: www.jama10.blogspot.com. Aleš HUDEČEK a Milan BÁTOR
: jiří šigut : tráva
[40] [40]
: františek kowolowski, denisa fialová : ostrava art
: marek pražák : hrdinové popu a motorismu
: jaroslav němec : modré torzo
: jiří petrbok : 1994
>> NOVÉ BŘEHY, kulturní čtvrtletník, ročník II, číslo 1, vychází 31. března 2009 v Ostravě vydává: Obratník starého Magdona, o. s., Zadní 44, Branka u Opavy, 747 41 tisk: MORAVAPRESS s.r.o., Novinářská 3/1113, Ostrava-Mariánské hory, 709 00 kontakt na tisk:
[email protected], www.mopress.cz šéfredaktor: Milan Bátor zástupce šéfredaktora: Zdeněk Smolka redakce: /David Bátor/ /Karin Jamnitzká/ /Petr Horák/ /Zdeňka Veličková/ grafická úprava: /Marta Zechová/
jazyková spolupráce: /Zdeněk Smolka/ korektura anglického textu: /Petr Kopecký/ korektura polského textu: /Jiří Muryc/ manažer: /Veronika Melecká/ http://www.novebrehy.wz.cz/ kontakt: /Veronika Melecká/ tel.: 739 289 208, e-mail:
[email protected] vychází s laskavou finanční podporou:
/Statutárního města Opava/ /Filozofické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě/ /Obce Branka u Opavy/ /Města Hradec nad Moravicí/ dík za finanční podporu patří také: /Haně Víchové/ /Radomíru Přibylovi/ /Vladimíru Andělovi/ registrováno: Ministerstvem kultury ČR pod evidenčním číslem MK ČR E 18373
ISSN 1803-5434
: aleš hudeček :
