2008. kulturní čtvrtletník pro opavsko a ostravsko

/josef kostohryz/ /rostislav herrmann/ /paříž/ /librex/ 4/2008

kulturní čtvrtletník pro opavsko a ostravsko

rostislav

[HERRMANN] 6. 7. 1962 v opavě

studium /1977–1981/ /1981–1986/ /1991–1992/ /1998–2000/ kontakt

mendelovo gymnázium, opava přírodovědecká fakulta masarykovy univerzity v brně soukromé studium u prof. pavla nešlehy, vysoká škola uměleckoprůmyslová v praze pedagogická fakulta univerzity palackého v olomouci

tel.: 777 862 431 e-mail: [email protected]

členství ve výtvarných skupinách /členem skupiny X od roku 2003/ /členem skupiny ITA od roku 2005 / účast na sympoziích plenér X03 mikroregionem matice slezské plenér X04 780 let opavy plenér 05 stará ves plenér 06 kyjovice plenér 07 malá morávka plenér 08 dub nad moravou mezinárodní malířský plenér człopa 2008 /polsko/ dosud 16 samostatných výstav /opava /7x/ /ostrava /2x/ /krnov /2x/ /brno/ /svinov/ /přerov/ /hlučín/ /háj ve slezsku/ od r. 2005

opava, gotická síň minoritského kláštera – výstava „krajiny světa a krajiny srdce“, 2005 opava, galerie librex – výstava „ostrovy a moře“, 2006 krnov, městské informační a kulturní středisko – výstava „ostrovy a moře“, 2007 krnov, galerie v patře – café patriot, kresby, 2007 brno – divadlo bolka polívky – výstava „doteky a stopy“, 2008 opava – galerie librex – výstava „doteky“, 2008

účast na kolektivních výstavách /opava/ /ostrava/ /praha/ /hradec králové/ /háj ve slezsku/ /hrabyně/ /mokré lazce/ / čavisov/ /těškovice/ /stará ves/ /nový dvůr/ /kravaře/ /kyjovice/ /malá morávka/ /dub nad moravou/ /linhartovy/ /krnov/ /slovenj gradec (slovinsko)/ /opole (polsko) – výstava ART CZECHY 2008 – galeria sztuki wspołczesnej/ realizace 2005 2005 2007 2007

ilustrace sbírky poezie miroslava černého – krajina v samotách slova ilustrace almanachu I – zrcadlení (mendelovo gymnázium, opava) ilustrace almanachu II – zrcadlení (mendelovo gymnázium, opava) ilustrace sbírky poezie miroslava černého – kámen kondora

obsah [01]

rex-38

prese-18

rmu-21

význam še

galerie lib

norské im

] H A S [ OB život umělce /ROSTISLAV HERRMANN/ obsah /1

Blíží se Vánoce. Slaví je takřka všichni Evropané, pro každého ale mají trochu jiný význam. Já si mimo jiné právě nyní nejsilněji uvědomuji dvojí čas, v němž žiji: čas odchodu – zase nám uběhl jeden rok! – a čas návratu – zase jsou tu Vánoce! Cesta

překlad /M. J. LERMONTOVA/ 2

vpřed a opakování téhož je i osud časopisů, například rubriky se nemění nebo jen

osobnost /JOSEF KOSTOHRYZ/ 6

zřídka, jejich obsah je ale pokaždé jiný. To je reflektováno i označováním jednotli-

rozhovor /PAVEL VAVŘÍK/ 10 současná tvorba /JOSEF HRUBÝ/ 16 putování /NORSKÉ IMPRESE/ 18

vých vydání: neustále vpřed se ženoucí ročník a stále se opakující čísla. Nové břehy ve svém prvním čísle přinesly překlad z polštiny, pak si dvakrát odskočily do germánských jazyků a nyní se vracejí ke slovanským. Přinášejí ukázky z díla M. J. Lermontova, jak je přeložil Jakub Kostelník. Naopak rubrika Osobnost nejprve sáhla mimo ostravsko-opavský region, pak dvakrát do něj a nyní opět mimo: sezná-

glosář /CHVÁLA BLÁZNOVSTVÍ/ 19

mí nás s Josefem Kostohryzem. Oproti tomu Rozhovor se vrací sem, u příležitosti

časopisová seznamka /TVAR/ 20

odhalení pamětní desky Zdeňku Vavříkovi v Libhošti v něm na svého otce vzpomíná

historie a umění /VÝZNAM ŠERMU/ 21 /1. MÁJ/ 24

přístav / 26

Pavel Vavřík. Současná tvorba se zatím zdejšímu regionu vzdaluje, tentokrát v ní najdete verše Josefa Hrubého, naopak Život umělce představuje dalšího výtvarníka z Opavska, Rostislava Herrmanna. Cizinu a vlast propojuje Studie, věnovaná Antonínu Brouskovi a tomu, jak důležitý byl pro něj mateřský jazyk v době emigrace. V hudební části časopisu na sebe strhává pozornost článek o zapomenutém a znovu

studie /I ŘEČ ZNAMENÁ DOMOV.../ 28

objevovaném českém barokním skladateli Janu Dismasi Zelenkovi, jehož Missa voti-

filmové recenze /PAŘÍŽ/ 32

va letos zazněla na Svatováclavském hudebním festivalu. Jméno autora, jehož umění

recenze knih /CO MAJÍ SPOLEČNÉHO VEČERY NA SLAMNÍKU A ŽELARY/ 34

hudba, recenze, skupiny /SMETANOVÍ TATA BOJS/ 35

uznával i Johann Sebastian Bach, by se rozhodně mělo vrátit do širšího povědomí: takový návrat by byl zároveň cestou vpřed. V tomto čísle Nových břehů najdete i další návraty do historie. Dozvíte se, jaké místo měl šerm ve středověké kultuře, a seznámíte se s původem prvomájových slavností (dozvíte se navíc, jakou podobu dnes mají v Rakousku).

/PORTRÉT ZMIZELÉHO SKLADATELE/ 36

Mladým začínajícím autorům tentokrát kromě možnosti publikovat v Přístavu nabí-

/SVATOVÁCLAVSKÝ HUDEBNÍ FESTIVAL/ 37

zíme informaci o literárních soutěžích. Pamatujte: není důležité vyhrát, ale pokusit

galerie /LIBREX/ 38

se o to! Samozřejmě zde najdete i další, již tradiční rubriky. Pohodlně se usaďte, přejeme příjemnou četbu.

Zdeněk SMOLKA

[02]

V O T ON

M R E A K L Í . N J L TE S M. O K UBA PŘE

K A J Y KLAD

básníkova smrt//СМЕРТЬ ПОЭТА /1837 Byl zabit básník! Sloužil cti – a padl při posměšcích davu s olovem v hrudi, s žízní msty, donucen sklonit hrdou hlavu. Nesnesla duše básníkova urážky nestydatých nul, ve světském světě prázdná slova, proti nim povstal... Zahynul! Zahynul! K čemu jsou nám nářky, vavříny pochval budou klást schovaní za smích své přetvářky a šířit lítostivý žvást. Vy, jen vy jste jej každou chvíli lstí bez ustání štvali dál a pro záminku zveličili slova a činy na skandál. Jen veselte se spokojeni, nesnesl déle bolest dní, zhas jak jas pochodně a není a zvadl věnec slavnostní.

Погиб Поэт! – невольник чести – Пал. оклеветанный молвой, С свинцом в груди и жаждой мести, Поникнув гордой головой!.. Не вынесла душа Поэта Позора мелочных обид, Восстал он против мнений света Один, как прежде... и убит! Убит!., к чему теперь рыданья, Пустых похвал ненужный хор И жалкий лепет оправданья? Судьбы свершился приговор! Не вы ль сперва так злобно гнали Его свободный, смелый дар И для потехи раздували Чуть затаившийся пожар? Что ж? веселитесь... он мучений Последних вынести не мог: Угас, как светоч, дивный гений, Увял торжественный венок.

překlad [03]

Smrt překvapila nečekaně a osud to zlou vůlí chtěl a vystřelil vrah ze své zbraně, prst na spoušti se nezachvěl. Zbaběle přitáhl k nám zběh, podobně – jak on – stovky dalších. Úlisnou přetvářkou a falší získají místa v úřadech. Pohrdal drze kýmkoli, kdo nenesl mu moc a slávu, a neznal nic ze zdejších mravů, v krvavou chvíli nebyl v právu, když na něj mířil pistolí. Zahynul básník! Pohltil ho hrob, jak neznámého hrdinu z dávných dob, zvěčnil jej strhující silou. Básníka zabil závistivý snob bezcitnou rukou pošetilou. Proč vyměnil cit, ušlechtilé kamarády za zlý svět pokryteckých lichotek a zrady? Plál plamen vášnivého srdce dál? Proč potřásal si rukou s pomlouvači? Proč věřil slovům nicotným až k pláči, od mládí povahu těch lidí znal...

Его убийца хладнокровно Навел удар... спасенья нет: Пустое сердце бьется ровно, В руке не дрогнул пистолет. И что за диво?., издалека, Подобный сотням беглецов, На ловлю счастья и чинов Заброшен к нам по воле рока; Смеясь, он дерзко презирал Земли чужой язык и нравы; Не мог щадить он нашей славы; Не мог понять в сей миг кровавый, На что он руку поднимал!.. И он убит – и взят могилой, Как тот певец, неведомый, но милый, Добыча ревности глухой, Воспетый им с такою чудной силой, Сраженный, как и он, безжалостной рукой. Зачем от мирных нег и дружбы простодушной Вступил он в этот свет завистливый и душный Для сердца вольного и пламенных страстей? Зачем он руку дал клеветникам ничтожным, Зачем поверил он словам и ласкам ложным, Он, с юных лет постигнувший людей?..

И прежний сняв венок – они венец терновый,, Zahynul! Sláva zůstává dál bez poskvrny Увитый лаврами, надели на него: a vavřínovým věncem vzdali mu čest přátelé Но иглы тайные сурово a jiní ukryli v něm trny, surově zjizvili jej na čele. Язвили славное чело; Poslední chvíli pomluvami otrávili Отравлены его последние мгновенья a tupci s radostí se vysmějí. Коварным шепотом насмешливых невежд, Nadarmo žíznil pomstít se v tu chvíli, И умер он – с напрасной жаждой мщенья,

[04] s lítostí oklamaných nadějí. Umlkly tóny krásných písní, ticho je jejich prokletí. V ponurém přístřeší se tísní a krev mu ústa pečetí. Vy, nadutí a zpupní potomkové, již vaši otcové se proslavili podlostí. Otrockou patou ničíte vše nové, ničíte štěstí rodů krutou lstí. Utichá genius a svoboda a sláva, houf spiklenců u trůnu bude stát. Před vámi zákon pravdy umlkává, vás chrání panovníkův majestát. Nastane poslední soud, kati! A čeká na vás, důvěrníci nicoty! A nikdo z vás ho zlatem neuplatí, odsoudí vaše marné životy. Budete štvát a pomlouvat a klít, před věčností žvást zaniká. Svou černou krví nemůžete smýt bohabojnou krev básníka.

С досадой тайною обманутых надежд. Замолкли звуки чудных песен, Не раздаваться им опять: Приют певца угрюм и тесен, И на устах его печать. А вы, надменные потомки Известной подлостью прославленных отцов, Пятою рабскою поправшие обломки Игрою счастия обиженных родов! Вы, жадною толпой стоящие у трона, Свободы, Гения и Славы палачи! Таитесь вы под сению закона, Пред вами суд и правда – все молчи!.. Но есть и божий суд, наперсники разврата! Есть грозный суд: он ждет; Он не доступен звону злата, И мысли и дела он знает наперед. Тогда напрасно вы прибегнете к злословью: Оно вам не поможет вновь, И вы не смоете всей вашей черной кровью Поэта праведную кровь!

[05] ***

***

Nemyté Rusko, dám ti sbohem, tam zotročeným vládne pán. Jsi zemí modrých uniforem, tam je jim národ odevzdán. Snad podaří se na Kavkaze před jejich zraky zůstat skryt. Tam před špicly se skryji snáze, tam nemohou mě vyslídit.

Прощай, немытая Россия, Страна рабов, страна господ, И вы, мундиры голубые, И ты, им преданный народ. Быть может, за стеной Кавказа Coкроюсь от твоих пашей, От их всевидящего глаза, От их всеслышащих ушей.

sen//СОН/1841 V poledním žáru v rokli Dagestánu ležel jsem do hrudníku raněný, střelný prach a kouř spekly černou ránu, krev pomalu z ní tekla po zemi. Okolo tísnily se skalní hroty a slunce spalovalo vrcholy. Pomalu usínal jsem do němoty, žhlo na mne na písčině v údolí. A o slavnostním bále v rodném domě pak zdálo se mi v ohních zářících. Vesele dívky bavily se o mně a ověnčeny květy na límcích.

В полдневный жар в долине Дагестана С свинцом в груди лежал недвижим я; Глубокая еще дымилась рана, По капле кровь точилася моя. Лежал один я на песке долины; Уступы скал теснилися кругом, И солнце жгло их желтые вершины И жгло меня – но спал я мертвым сном. И снился мне сияющий огнями Вечерний пир в родимой стороне. Меж юных жен, увенчанных цветами, Шел разговор веселый обо мне.

Jedna z nich do hovoru nevstoupila, seděla smutně stranou ostatních. Bůhvíkam její duše zabloudila, když okolo ní rozléhal se smích.

Но в разговор веселый не вступая, Сидела там задумчиво одна, И в грустный сон душа ее младая Бог знает чем была погружена;

Snad snila o údolí v Dagestánu, známý zjev ležel pod výčnělky skal a do hrudníku zčernalou měl ránu a opuštěný v krvi umíral.

И снилась ей долина Дагестана; Знакомый труп лежал в долине той; В его груди, дымясь, чернела рана, И кровь лилась хладеющей струей. Z knihy Kříž na skále (výbor z básní). Nakladatelství Olga Krylová, Praha 2008

[06]

josef

[KOSTOHRYZ] Josef Kostohryz maturoval v roce 1927 na reálce v  Praze. Poté studoval filozofii, češtinu a francouzštinu na Filozofické fakultě UK. Byl spoluzakladatelem časopisu Řád a přispíval také do dalších listů (Studentský časopis, Akord, Lumír, Listy). Svou první básnickou sbírku Prameny ústí vydal v roce 1934 v nakladatelství Řád. Poté se na deset let odmlčel. Věnoval se překladům z moderní italské literatury. V  letech 1934–36 byl univerzitním lektorem bohemistiky v Římě a Neapoli, po návratu domů působil jako středoškolský profesor v Praze a v Českých Budějovicích. Roku 1944 vyšla v nakladatelství Ladislava Kuncíře jeho druhá básnická sbírka Rekviem. Po  válce pracoval jako vedoucí Přehledu denního tisku ze zahraničí na ministerstvu informací. V roce 1947 vydal sbírku Ať zkamení (Vyšehrad). V roce 1949 odešel do Národní galerie jako vedoucí administrativy. Byl autorem memoranda českých spisovatelů o stavu české kultury po únoru 1948, odeslaného papeži Piu XII., Churchillovi, Trumanovi a De Gasperimu. Na jaře 1951 byl zatčen a v dubnu 1952 odsouzen na  doživotí pro údajnou velezradu ve  veřejném procesu s katolickými intelektuály Zelená internacionála. S  podlomeným zdravím byl podmínečně propuštěn v roce 1963. V následujících letech mu doma vycházejí pouze dvě sbírky. V roce 1969 Jednorožec mizí (Čs. spisovatel; cena nakladatelství). V roce 1970 Přísný obraz (Vyšehrad). V exilovém nakladatelství Poezie mimo domov (Mnichov) vyšly dvě sbírky. V roce 1981 Eumenidy a v roce 1991 Melancholie. Rehabilitace v roce 1989 se básník už nedožil. Zemřel v Praze roku 1987. Z výboru Strmá nenaděj, MF, Praha 1994

osobnost [07]

DONQUIJOTSK Á MELANCHOLIE

Kdybychom shrnuli ,,sebrané veršové i prozaické spisy“ Josefa Kostohryze jako žeň z padesáti let básnické práce, vyšel by nám svazek o cca 250 stranách, tj. skoro přesně polovina toho, nač stačil Vrchlickému jediný rok. Pro koho a co se tedy rozhodnout, když rozsah díla není žádným hodnotovým měřítkem a když záleží jen a jen na specifické váze životního jádra a koncentraci vidění, zkušenosti a poznání v ně zakletého; když jeden básník potřebuje tolik a  tolik slok a veršů, po jejichž třeba i marně popsaných stupních se pachtí posbírat bohatství života, jak je spatřil a prožil, zatímco druhý se vláčivou kontemplací prodírá dny, týdny, ba i  měsíce, aby jejich obsah zachytil jediným veršem? Ten druhý příklad je, zdá se, případem Josefa Kostohryze, jehož prvotina Prameny ústí, báseň o pouhých několika stránkách, pracovala v podzemí nejméně čtyři léta, než v roce 1934 vyšla na světlo denní. Pořád s ní totiž autor nebyl spokojen, ještě dva roky před vydáním nebyla ,,hotová“, a když se konečně objevila na veřejném fóru, stalo se tak přesto takřka v ústraní – nebyla pořád ještě ,,dokonalá“, jako nebývá v očích autorů konečným slovem ani jediná báseň, kdyžtě vlastně nikdy nevyjadřuje všechno a tak, jak to viděla básnická touha, vždycky selhávající, a je třeba začínat znova, odjinud, a třeba i na jiném tématu zdolávat sisyfovský sráz. Vnější podobou se první opus Kostohryzův vyznačoval

nejdelším veršem, jaký podle našeho skromného vědění se v české slovesnosti vyskytl – jakoby v závodu s dvou- třířádkovým veršem Claudelových ód a  dramatických poém, o kterých mladý český autor tehdy asi mnoho nevěděl, právě tak jako Whitmanových civilizačních hymnech. Nepochybně však dobře znal verš Březinův, který mu zase snad připadal málo obsažný a příliš zpěvný na to, jak se chtěl vyjádřit sám. Nicméně ani zde Kostohryzův verš nebyl v prvé řadě případem vzorů a jejich nápodoby; přes nápodobné souvislosti vnější byla patrně důsažnější spřízněnost niterná, která se hodlala zmocnit na dosah blízké vidiny světa po svém, na vlastní riziko i případnou prohru za cenu, že aspoň částečně vysloví podstatu, žhavenou tou, a ne jinou imaginací. Byl jednak vzdálen Whitmanova panteistického vidění světa, jednak a především byl na hony vzdálen obdivu k moci civilizačních úspěchů, promítajících se do  vypjatě individualistického okouzlení nad rozlohami a  bohatstvím americké země, a  vstupoval spíš a  ochotněji do básnických stop Otokara Březiny a jeho hymnické lyriky. Na této půdě však odmítl ,,mystiku“, která u Březiny rozpouštěla věci do  symbolistních podobenství a  evolucionistických kosmických harmonií, a o to těsněji, „venkovštěji“ se přitiskl k zemi a její hlíně, především však, jak se ukáže později, k  člověku vázanému k ní svým údělem a zápasy, antinomiemi a proměnami, k jeho sepětí s hmotou a k duchovnímu i fyzickému smyslu života. Ze studie Bedřicha Fučíka, která vznikla jako příspěvek do sborníku k 75. narozeninám Josefa Kostohryze

P R A Ž Á D N Ý

O D K A Z

Básník Josef Kostohryz se narodil 25. prosince 1907 v Křenovicích. Zde žil do čtrnácti let u své babičky. Marně jsem však hledal jakýkoli odkaz o básníkově rodišti na internetu. Našel jsem pouze tyto tři věty: „Křenovice je obec ležící 16 km severovýchodně od Písku. První písemná zmínka pochází z roku 1379. Vesnicí probíhá silnice I/29, spojující města Písek a Tábor.“ Pouze tolik informací o rodišti významného českého básníka lze tedy na internetu najít. Smutné a vulgární jsou tyto časy, ve kterých ztrácíme sílu a schopnost postarat se o důstojný odkaz našich významných předků. A nabízí se otázka: Co tady zůstane jednou po nás? Jací budou naši potomci? Budou tak schopní jako my? Anebo se vzpamatují a najdou konečně zájem o odkaz našich předků? Věřím, že ano. Věřím, že všechny „pražádné odkazy“ jednou vezme čert i s hlupáky a pokrytci někam hluboko pod zem! David BÁTOR

[08] ZAŠLÝ

OBRAZ

Na ne z výsost bi širém třetí o bla in utkvěl t ikam náhlý an k strnul, děl am A než se sám a nelítostn nejde, ěč zar a šípem střed m dí, ocelí se ble istý. ůj najde s : nespi, kne s lzo! Po kudy jse d lesem úzká c esta úv m cho zaniklo dil včera s mys ozová, v l Tam dál čera jako hlasy í šerou: je v kapradí , leknín líná řeka zapome snu. , strach a stíny b nění, ludné. Stříbrná struna m oh ale Jen ješt je prasklá, nav la by to říci, ě je žd nad vra řáb v koutě za y utišená. ty na zahr v javore ch šepo zdi zelenavý n adou, t chimé r neodb etřesk, ytných. Ještě že n ě kdy když z k eřů vyjd zapomenu, ne vím, e plavý na chv v průhle íli na mém srd jednorožec, ce zas du ve zachvěn ím sirým lkých panoram taví se, a kraj svů j zase po t mizí: znám!

Z KTE RÉHO ŽALMU Odněku d náhle

na hrsti drásavý n a potom eklidu utkví, n tón, e Žalostný zmlkne, vyčkáv klidný více, j vyčkává ako ve strachu á. m z bolest Strnule také. i nové zamhlen opět se ý d álkou a o cizí Potom u zve. ž z vedne opře se do okna se vítr v haluz Malach í it! Mala silou a v skulin ch stromů, chit! Ma Pustiny ách sviš d tí: A zase š uše! Nedohled lachit! u Lépe je pina rybí a tem temný. do větru né, zele Odejít j né oko. p u s t i t v inam. K do by se čera i zítra. nebál!

U

ů,

[09]

ZLOST

NÁ

SLOVA

Tak vidí š, v jen kývn šechno se můž e o Vždyť v ut docela hloup stát zvykem, ěrn ě kteří by í a blázniví mu – a mlčet. Ane bo? ži zu nejsou u ření lásky láma už nejsou, li ž nevinné rytíři bludní a n šeredné hory, e šv j kteří by adlenky nejso sou větrné mlý u a nejs nedbali ou už ch ny, o třicet u stříbrný ch peně dí, Básník! z . te chlubí s n černý, prašivý e morov ou rano námel, za něž s u e dříve i posled a hovoří spros A zítra p tými slo ní trhan ot vy, dovedl i tu mdl ulní lháři ti záv s t ydět. ou šlápo idět bud ou tu všedn a půjdo í u v báb elu zášt , o které nevíš, i žalova t. Klidně Věru po ! znal jsem také ta n města, p e o byl jsem šťastná místa hr nichž jsem tou di žil ta která je m také. A utre nských dějů a s , jch ku ho kam asp rší než pohoří em omyju hoř tků, kost, černého oň dosá h h Tady je prázdno ne anděl okem říchu, . A nebe i ohnivý m meče sa? m. Nebesa nejsou. Je jež drží každého n smradlavých starostí u A není t ho o orlova země hlavou, a pevně ufy, chytrost to strašn . a é za každo hemžení hmyz smělý skluz had í, v něm u ž hledám í, díváš se cenu. Ty, Bože e , otcovsk ým oke odněkud díváš únik m? se na to ,

[10] vzpomínání na

Z D E Ň K A

/VAVŘÍKA/ S potěšením sleduji, jak se v poslední době do naší krajiny a míst, kde žijeme, navrací paměť. S poznáním těchto otisků času totiž ubývá netečnosti vůči prostoru, který jsme snad pro únavu z  každodennosti přestali vnímat se zájmem. Takové místo, nalezená stopa ztraceného času, nám naše okolí – a nás v něm – pomáhá znovu objasňovat. A mám radost, že takové místo vzniklo 19. září 2008 i ve vesnici Libhošť u Nového Jičína. Instalovaná pamětní deska tam připomíná narození spisovatele Zdeňka Vavříka. Slavnostního aktu odhalení pamětní desky a literárního pásma z tvorby Zdeňka Vavříka se zúčastnili jeho synové Michal a Ondřej. Nejstarší ze synů, pan Pavel Vavřík, Libhošť ze zdravotních důvodů navštívit nemohl. Osobně jsem dospěl k názoru, že nejlepším způsobem, jak čtenáře Nových břehů seznámit s osobností jeho otce, významného regionálního spisovatele a kulturního pracovníka, je publikovat výňatky z rozhovoru, který jsem s panem Pavlem Vavříkem vedl v září roku 2004. Ze slov Pavla Vavříka totiž vyzařovala hluboká vzdělanost, interpretační cit, důvtip i snaha objektivně zhodnotit životní osudy svého otce. (Nicméně k základnímu, faktografickému seznámení se jménem Zdeněk Vavřík dobře poslouží slovníkové heslo ve Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 nebo životopisný text na www.libhost.cz.) Při rekonstrukci rozhovoru budu chronologicky sledovat Vavříkovu životní cestu, prostřednictvím svědectví jeho syna zdůrazním stěžejní momenty jeho biografie a v neposlední řadě se zastavím u detailů, které mohou přispět k plastičtějšímu poznání jeho osobnosti a doby. Tedy:

? V roce 1910, a to byly Zdeňku Vavříkovi čtyři roky, se celá rodina přestěhovala z Libhoště do Moravské Ostravy. První literární krůčky zde váš otec učinil na Matičním gymnáziu pod vlivem svého učitele, spisovatele Vojtěcha Martínka. Dokázal byste charakterizovat vztah Zdeňka Vavříka k městu, kde prožil své mládí i dobu první republiky?

> Já si myslím, že náš vztah k Ostravě

byl podobný. Já mám Ostravu hrozně rád, přestože jsem tam nikdy trvale nežil, pouze jsem se tam narodil a  jezdíval k příbuzným. Když jsem tam byl s tátou, tak jsem měl pocit, že mi město rád ukazuje. Ostrava dneska vypadá úplně jinak, než vypadala před těmi padesáti nebo šedesáti lety. Ostrava byla šílená, děsivá, ale měla atmosféru. Když se ze Slezské Ostravy díváte na Ostravu, tak to město vidíte. A když člověk stál v noci a díval se na město a otevřela se koksárenská pec, která byla v centru města, a obloha se najednou rozzářila, na haldy vylévali strusku. A i ty staré haldy žily. Otec mi vyprávěl o  brenpartiji. Znáte Olbrachtovo Zamřížované zrcadlo? Tam na to Olbracht naráží, byl zavřený tady na  Hladnově ve vězení. V  takové brenpartiji byli prostě bezdomovci, kteří si vyžebrávali na láhev denaturovaného lihu. Takže koupili láhev lihu a cukr, ten líh si osladili a vypili. Ale po  nějakém čase metylakohol, který v lihu býval, způsobil, že oslepli. A  policie je někde našla v parku na lavičce slepé, nemohoucí… Zavezli je do vězení, kde je zavřeli, a oni tam museli nuceně abstinovat. Dostávali standardně šest týdnů, mezitím nabyli znovu zraku a  šli do  toho

rozhovor [11] znovu. A  ve  dne těch barevných plynů a par… Ostrava byla nesmírně výtvarná, byla lákadlem pro výtvarné tvůrce, vybízela ke zpracování.

denně projížděl na koni s pochodující jednotkou kolem našeho domu, aby mu maminka mohla z  balkonu kynout na pozdrav…

? V  Praze studoval Vavřík nejprve práva, pak češtinu a francouzštinu na Filozofické fakultě UK. Do  oficiální literatury vstoupil svou první básnickou sbírkou Elegie. Po návratu do Ostravy inicioval vytvoření Klubu přátel moderní kultury. Byl také divadelním kritikem. Jaký byl vztah Zdeňka Vavříka k divadlu?

? Podívejme se na rok 1938. Podle mého názoru to byl nejtragičtější rok Vavříkova života. Úmrtí matky. Neklidná národnostní situace, zejména v  pohraniční Opavě. Mnichovská zrada, na níž se podílela jím tolik milovaná Francie. Jak tuto dobu prožíval?

> Otec napsal několik divadelních her,

dělal dramaturga Východočeského divadla v Pardubicích a k divadlu měl velice důvěrný vztah. Nevynechal jedinou premiéru, v divadle trávil spoustu času. Zajímal se o divadlo velice intenzivně jak v Pardubicích, tak i v Ostravě. Myslím si, že se cítil být do značné míry divadelníkem nebo dramatikem.

? V letech 1934–1936 absolvoval vojenskou prezenční službu. Dosáhl poměrně vysoké vojenské hodnosti, nemýlím-li se, byl poručíkem…

> On byl později poručíkem. Byl pový-

šen, když odcházel z vojny. Ovšem ta vojna byla trošku legrační, protože oni mu umožňovali, aby vykonával prezenční vojenskou službu a současně řídil knihovnu v Opavě. [Zdeněk Vavřík byl prvním knihovníkem opavské české menšiny, pozn. P. H.] Třeba si z vyprávění pamatuji, že otec jezdil jako vojenský důstojník na koni. Tehdy to byla taková zvyklost. My jsme v té době bydleli v Opavě ve vile v Kylešovicích a otec

> Prožíval ji velice osobně. On byl jako většina jeho kamarádů český vlastenec. Vykládal si to jako osobní útok, útok na vlast, na sama sebe. Něco, čemu věřil, co byl ochoten hájit, poněvadž oni byli vskutku odhodláni hájit až do krve republiku. Tohle všechno bral jako osobní prohru, osobní tragédii. A také to podle toho prožíval.

? Myslíte si, že toto zklamání mělo nějaký vliv na jeho poválečný vývoj, příklon k idejím komunismu?

> Určitě. To mělo vliv na celou tu gene-

raci, všechno se začalo obracet úplně jiným směrem. Protože oni si nechali vnutit myšlenku, že západní spojenci nás zradili, zatímco východní spojenec byl ochoten nás hájit. Něco, co není pravda, je to falešné, ale věřili tomu.

? Po ukončení mobilizace se vaše rodina přestěhovala do  Pardubic. Váš otec se stal tamním knihovníkem, pracoval v mnoha kulturních oblastech. Jak byste charakterizoval spolu-

práci Zdeňka Vavříka s Východočeským divadlem?

> S místním divadlem začal táta spolu-

pracovat velice rychle, napsal za války taky dvě divadelní hry [Casanova a  Turandot, pozn. P. H.]. K jedné z nich se víže taková kuriózní příhoda. Za premiéru hry Casanova dostal vavřínový věnec, který měl pověšený i se stuhami v pokoji na zdi… A za války byly problémy s kořením, takže když se v rodině dělala svíčková nebo jiné jídlo, k jehož přípravě bylo zapotřebí bobkového listu, tak si musela matka nebo služebná vzpomenout včas, když táta nebyl doma, nebo ho nějakým způsobem odlákat, aby mu z toho vavřínového věnce utrhly dva bobkové listy do svíčkové nebo rajské omáčky, kam ten bobkový list patřil. Takže ten vavřínový věnec mu postupně během války oškubávaly.

? V čem spočívalo další působení Zdeňka Vavříka v Pardubicích?

> Táta začal v Pardubicích dělat jednu

věc, kterou pokládal za velice důležitou. Začal tam zvát lidi ze svého okruhu známých k besedám. Protože jaksi cítil, že je potřeba posilovat v těchto časech českou myšlenku, zejména českou literaturu. Zval české umělce, kteří si povídali s lidmi, předčítali ze svých věcí, a mělo to pravidelně obrovský úspěch. Hosté se nám zapisovali do památníku [památník bratří Vavříků předložen k nahlédnutí].

? Tady vidím zápis od Františka Halase, od Jaromíra Johna…

> Jaromír John v oněch časech učil

na  gymnáziu v Chrudimi, takže to

[12] bylo kousíček. To je skoro na dohled. Já Jaromíra Johna dobře pamatuji, pobýval u nás dost často, s tátou byli velcí přátelé. Jaromír John mně posílal srandovní korespondenční lístky, někdy psal roztřeseným písmem, někdy měnil rukopisy… ? Jaromír John plnil úlohu literárního rádce při tvorbě Vavříkovy knihy Dobrodružství Marka Pola, mimo jiné…

> Ve věci převyprávění cestopisu Mar-

ka Pola šlo o to, aby se zachovalo alespoň pro děti takové to jádro světové literatury, čili táta udělal Dobrodružství Marka Pola a Jaromír John udělal Příběhy Dona Quijota. Táta za protektorátu napsal i svou nejlepší prózu, to Dobrodružství Marka Pola je rozhodně nejlepší kniha, kterou napsal. A pověsti z Pardubicka, Kolovrat, to je rovněž moc dobrá knížka. Potom už nic tak dobrého nenapsal.

? Zdeněk Vavřík se tedy začíná věnovat tvorbě literatury pro  děti. Myslíte si, že své dětské knihy psal také trošku pro vás?

> Určitě. ? Byli jste s bratrem takovými jeho prvními literárními kritiky?

> My jsme jeho knihy první četli, zčásti ještě v rukopisu, v prvním vydání je vždycky věnování.

? Vraťme se ještě k literárnímu životu Pardubic. Kdo vás například během války navštěvoval?

> U nás se to střídalo, v oněch časech

u nás bylo velice živo, protože lidé do  těch Pardubic rádi jezdili, poněvadž jednak to bylo za větrem a měli zde pocit většího bezpečí, jednak u nás nebyly tak velké problémy se zásobováním, a pak, a to není nepodstatné, u nás vždycky bylo co pít. Ono to zní možná legračně, ale ten alkohol byl za války dosti vzácný. A teď se to u nás tímhle způsobem střídalo, ten pohyb byl opravdu značný, co chvíli u nás někdo byl, přestože to mělo i své háčky. Za heydrichiády se v Pardubicích schovával jeden z  těch výsadkářů – Valčík? Jméno mi vypadlo. Ale byl zaměstnán jako číšník v baru u pana hoteliéra Košťála. Schoval se tam. A v určité vrstvě lidí v Pardubicích se o tom všeobecně vědělo a táta mezi tu skupinu lidí patřil. A stalo se, že měl v Pardubicích na jedné z besed Jana Drdu, který vždycky inklinoval k tomu, aby se něčeho napil. Pil s chutí a rád a s potěšením a uměl to. Takže po té besedě vzal Jana Drdu dolů do vinárny hotelu Veselka, který patřil panu Košťálovi. Šli na skleničku, ale tam se Drdy chopili místní občané, nadšení z jeho besedy. Začalo se nalévat, nalévat, a když se začalo nalévat a popíjet, tak Jan Drda byl k neudržení, byl problém ho dostat odtamtud domů na pozdní večeři a ulehnutí. A táta tam postával u barového pultu trochu nervózní, protože se to vyvíjelo jinak, než předpokládal, a do toho za ním přišel jeden člověk, o kterém věděl, že je to příslušník Gestapa, a řekl mu: „Pane knihovníku, vy byste měl jít domů. Tady pro vás není zdravé ovzduší.“ A táta věděl, že v tom baru pracuje ten výsadkář. Takže druhý den volal lidem z jeho okruhu, kteří jej schová-

vali a zásobovali. Rozumíte, ta prostá naivita těch Čechů v oněch časech, kteří si o takových věcech telefonují, aniž by si uvědomovali, že telefony mohou být odposlouchávány. Oni všichni vyrostli ve starém mocnářství a za první republiky, kdy odposlouchávat cizí telefony nebo otvírat cizí dopisy bylo něco, co se nedělá. Co je nepochopitelné. Co prostě neexistuje! Takže volal těm, myslím si, Žváčkům a oni mu říkali: „Toho gestapáka si nevšímej, Zdeňku. To je Hans, toho my platíme, díky němu jsme už zachránili spoustu lidí, protože je mělo Gestapo zatknout, a  on nám řekl nebo zavolal a my jsme je včas schovali. To je v pořádku.“ A za pár dnů nato tenhleten Hans velel komandu, které všechny ty lidi posbíralo a všichni byli na zámečku v Pardubicích postříleni. Všichni ti lidi prostě přišli o život. A táta z toho vyvázl, aniž by ho Gestapo příliš obtěžovalo. Ale ta skupina lidí kolem heydrichiády patřila do našeho okruhu, znali jsme je téměř všechny osobně. ? Měl váš otec i jiné zkušenosti či konflikty s tehdejšími orgány moci?

> Vyprávěl, jak si ho pozvali na Gesta-

po v Pardubicích k výslechu. Říkal, že jeho nejtěžší zážitek, který v životě měl, byla návštěva úřadovny Gestapa. Šel tam a nikdo tam nebyl, jen prázdná chodba, zamřížovaná, mříž s dálkovým ovládáním. Mříž se před ním otevřela, on prošel a za ním ta mříž zajela a zaklapla. Říkal, že v tom okamžiku měl co dělat, aby se nepodělal. Táta se pak dostal do problémů s Gestapem ještě jednou, protože nějak večer přišel do knihovny a zjistil, že jedna z úřednic tam na psacím

[13] stroji píše protiněmecké letáky, takže ji s tím vyhodil, protože už si uvědomoval, že není problém podle druhu písma najít psací stroj, na kterém se to dělalo. ? Ale to už se blížil konec války…

> Ten konec války byl zvláštní, na jednu stranu to začínalo vřít, začaly se vyvěšovat československé vlajky, ve všech domech se z těch trikolór protektorátní vlajky šily ty vlajky československé, a pak stačilo, aby tedy prošly ulicemi německé hlídky, dodneška je vidím v maskovacích kombinézách, v družstvu po jedné straně ulice těsně podél domů šly, nemusely dělat vůbec nic a všechny vlajky zmizely, na ulici nebyla najednou ani noha. Udělali jenom to, že prošli ulicemi. A pak to najednou prasklo, sesypalo se to, Třetí říše se zhroutila z hodiny na hodinu. A ten útěk! Viděli jsme, jak ti Němci utíkali a někde u Sezemic došlo k ozbrojenému střetu, začali po nich střílet. Raněným, kteří běželi ulicemi, se odmotávaly obvazy. Kluci Hitlerjugend převlečení do  uniforem Wehrmachtu, malí smradi…! Bylo to hrozný. Tohleto dneska člověk bere jako tragédii. Na  druhou stranu, když Němci vypálili Ležáky, tak lidi z Ležáků zavřeli v Pardubicích v rozřazovací pracovně a pak je vezli na popravu na zámeček přes město, ulicemi. Němci nařídili, že nikdo nesmí být venku, nikdo se nesmí dívat, a lidi stáli za záclonami a oni na otevřených nákladních autech vezli ty lidi na zámeček na popravu. Viděli jsme je. A přišel teda pětačtyřicátý rok a zdálo se, že všechno bude jinak, že všechno bude lepší. Pamatuji si, že když

vypadalo, že přijedou Rusové, tak táta dělal transparent, který visel nad naší ulicí, už tam byly girlandy, které lidi udělali z chvojí. Táta dělal transparent, velkou bílou čtvrtku AO, a tam bylo napsáno: Da zdravstvujet Krasnaja armija! ? V červnu 1945 vstoupil Zdeněk Vavřík do KSČ. Jak jste říkal, přivedlo ho k tomu rozčarování z historického vývoje, sociální cítění, vlastenectví. Věřil Zdeněk Vavřík idejím komunismu až do své smrti v  roce 1964?

> Ne, určitě ne, on se prostě zdráhal

si říct, že ne, že to byl jeho omyl. Tomu podlehla spousta lidí. V roce 1949, neklame-li mě paměť, byly první volby po Únoru. Tehdy byla ještě určitá možnost volby, byla už jednotná kandidátka Národní fronty a druhý byl bílý lístek, tím člověk měl možnost projevit svůj nesouhlas. A tehdy došlo k tomu, že Vokolkovi [známá pardubická umělecká rodina, viz Nové břehy 1/1 a článek Osamělý chodec Vladimír Vokolek, pozn. P. H.] udělali takovou dlouhou kartičku, kde stálo: „Na bílém lístku hlasuje druh K. H. Franka“, a byla tam taková karikatura oběšeného K. H. Franka. A Vokolkovým autem nebo autem některého jiného živnostníka před volbami jezdili po pardubických ulicích a tyhlety lístečky rozhazovali. Rozumíte, Vokolkovi byli živnostníci, katolíci. A ti Vokolkovi si ještě neuvědomovali v té době, rok po Únoru, kam se to celé ubírá. Takže ještě ve devětačtyřicátém roce měli Vokolkovi pocit, že oni dál budou mít svoji tiskárnu, dál budou dělat svoje krásné tisky, dál budou podporovat

české básníky tím, že u nich vyjde nádherná knížka, že všechno bude jako normálně, budou vyšší ohledy k sociálně slabým… ? Takto podobně smýšlel i váš otec?

> Přesně tak. Přesně tak. Ještě na těch

radnicích nebo úřadech zůstávali lidé, kteří tam byli z časů dřívějších, nebo lidé, sice členové komunistické strany, ale tací, kteří byli inteligentní, vzdělaní a představovali si to následně: Ano, my teď tady uděláme socialismus, půjdeme jinudy. S nimi se dalo komunikovat, ale postupně to překvašovalo, měnilo se, tihle lidé mizeli. Objevili se noví lidé. A teprve teď začala ta tvrdá likvidace, kdy k Vokolkům přišli pobouření dělníci, kladivy rozbili tiskařské stroje, zničili sazby, které tam měli nahromaděné za generace… Třeba jiní živnostníci, Viktorovi, byli pletaři, velice kultivovaná rodina, pan Karel Viktora s bratrem překládali z latiny barokní poezii. A teď najednou ten chudák Karel Viktora seděl ve výkladní skříni spolu s dalšími živnostníky, před ním byla hromádka pletací vlny, kterou zatajil před dělnickou třídou. Při prohlídce odhalili, že si nechal hromádečku. A on seděl na židli vystavený posměchu, na pranýři, kolem něj řada dalších lidí. Najednou to bylo někde jinde.

? V poválečných letech se tvorba vašeho otce pohybuje v intencích socialistického realismu a leckdy vychází vstříc dobové společenské objednávce. Máte pocit, že v této době utrpěla umělecká hodnota jeho děl?

[14] > Nevím, ale myslím si, že jaksi jedinou

špatnou knihou, kterou otec napsal, je Čtení o Janu Želivském [vydané roku 1953, pozn. P. H.]. To byla čistá chlebařina. Tam nešlo v podstatě o literaturu, tam šlo o to, že my jsme potřebovali peníze. Touto dobou táta jako spisovatel určitě utrpěl. Sháněl věci, které byly okamžité. Snažil se vydělat si peníze co nejrychleji. Nebyl čas na to, aby v klidu někde seděl a  rok dva roky psal knížku. A zase se musel snažit psát něco, co mu vydají, co bude otištěno, co má smysl, aby dělal. On nebyl typem člověka, který by dokázal psát knihu s tím, že možná jednou jeho potomkové dosáhnou toho, že bude vydána.

? V té době se Zdeněk Vavřík přestává hlásit k některým epizodám vlastního životopisu, především k historii tvorby časopisu Poesie, v němž hájil zásady takzvané čisté poezie, tedy mimo jiné ideově neangažovaného umění. (Umělecká revue Poesie vycházela v Ostravě v letech 1931–1933.) Jakoby zapomíná na svá přátelství, například s duchovním Janem Strakošem. Říká vám něco toto jméno?

> Ne, nevzpomínám si. ? Jan Strakoš, šéfredaktor revue Poesie, byl Vavříkův oddávající a dlouholetý přítel…

> A teď otázka: Nakolik to byl problém poezie a nakolik atmosféry ve společnosti. Lidé začali mít strach se vzájemně stýkat, najednou bylo o strach říct, že se znám z minulosti s tím či oním. Vraťme se třeba k Václavu Renčovi.

Renč byl v té době ve vězení. A říkat: Václav Renč byl můj kamarád a mám v knihovně celou řadu jeho knížek s věnováním… No, byl to přece jenom vlastizrádce, agent západních imperialistů, usvědčený agent několika západních špionážních rozvědek. Těžko se do toho vcítit, ale to bylo skutečně období vzájemné nedůvěry a strachu. Byli vyakčněni četní naši známí, kteří už byli takoví lepší podnikatelé, lepší živnostníci. Četní další tehdejší podnikatelé pracovali ve sběrných surovinách. A do těch sběrných surovin jim vozili celé kamiony knihoven, klášterních, státních, podnikatelských… Kamion to prostě vyklopil do bahna. A tihleti někdejší podnikatelé, protože to byli většinou civilizovaní lidé, z toho kradli vzácné tisky a rukopisy. Kradli, kdyby je byl někdo nachytal, byli by obviněni z rozkrádání socialistického vlastnictví a těžce by to odnesli. A na dvoukoláčku je vozili tátovi do knihovny. Zachraňovali vzácné tisky. ? Knihovník Zdeněk Vavřík se snažil zachraňovat knihy určené k likvidaci?

> On se snažil zachránit, co se zachránit

dalo. S nařízeními na vyřazování knih z knihovnických fondů nesouhlasil, vždyť se v mnoha případech týkaly jeho kamarádů nebo lidí, které znal nebo uznával. Pokud vím, tak on se snažil tyto věci sice vyřadit z fondu, ale pokud byl prostor, tak je někde nechat. A vedl předem prohraný boj. Před pár lety jsem byl na sraze někdejších absolventů, mluvil jsem tam se svými bývalými vyučujícími a ti tátu znali. Říkali mně: „Já si pama-

tuju, jak pardubický krajský tajemník lítal a hulákal: ,Já toho Vavříka zničím! Já toho Vavříka zlikviduju!!‘“ V Pardubicích by tátu čekal špatný konec. On tušil, že už tam po něm tihleti chlapci jdou a bude to mít opravdu špatné závěry. Také proto se rozhodl pro odchod do Prahy, do redakce Literárních novin. ? Ano, 22. dubna 1955 odchází Zdeněk Vavřík náhle z vedení Krajské lidové knihovny v  Pardubicích. Stěhovali jste se do Prahy, kam nastoupil na místo redaktora Literárních novin. Byl spokojen s náplní své práce?

> Táta o tu redakční práci dlouho stál.

O ní se mluvilo ještě předtím, než do těch „Literárek“ šel. Oni o něj stáli, protože tam přispíval už v minulosti. Literární noviny byly nesmírně prestižní. Ale z hlediska oné doby to byl jediný osvícený týdeník, který tady vycházel. To byl prostě týdeník české inteligence a nonkonformní neboli svobodomyslné části české veřejnosti. Literárním novinám museli neustále regulovat náklad, bylo by se prodalo několik tisíc výtisků více, než bylo k dispozici, ale oni uměle drželi na nízké úrovni příděl papíru, aby jich nemohlo vycházet víc, než jich vycházelo. To byly noviny, které se mezi lidmi půjčovaly. Vždyť sám víte, kdo v těch „Literárkách“ byl: A. J. Liehm, Sergej Machonin, Milan Šulc, Putík, Klíma, Vaculík později. Navíc se opakovaly útoky proti „Literárkám“! Jakmile měl nějaký tajemník pocit, že se situace nevyvíjí, jak by se měla vyvíjet, že už zas nejsou hřebíky, maso a kdovíco… no kdo za to může? Literární noviny! Já si dělám legraci, ale ono to dřív tak bylo. Všechno by bylo v pořádku

[15] a bezvadné, kdyby několik špatných příslušníků pracující inteligence neustále nepodráželo nohy pracovnímu úsilí našeho lidu. Já jsem se například na vojně vzbouřil. Když se mě velitel pluku ptal, čím je můj otec, tak jsem řekl: „Redaktor Literárních novin.“ A on na to: „Samozřejmě! Syn vlastizrádce!“ Tu pověst ty noviny v oněch časech měly. To bylo velice dobré a prestižní zaměstnání. ? Zdeněk Vavřík vykonával funkci redaktora Literárních novin až do roku 1964. Mohl byste nám prozradit něco o redakční práci „Literárek“?

> Dělali ta čísla velice kouzelným způ-

sobem. Já jsem tam párkrát měl možnost být při tom. Byl to týdeník, který vycházel v pátek. Takže od pondělka do čtvrtka se dělalo číslo. Ve čtvrtek ráno muselo být číslo hotové. Tehdy ještě nebyly počítače, takže se všechno dělalo v ruce. Číslo šlo do tiskárny a z tiskárny chodily do redakce obtahy a každý z redaktorů, který měl na starosti svou část čísla, dělal korektury. Ale to už byl takový rozlítaný den, takže se vždycky nakoupilo větší množství sudového vína, něco k jídlu, kilo sardinek nebo salám, kousek šunky. Sedělo se, popíjelo se, tlachalo se a mezitím se dělaly korektury. A  to byly naprosto fantastické tlachárny. Přál bych každému, kdo se o tyto věci zajímá, alespoň jednou v životě to zažít.

? Váš otec si během svého života získal pověst tvrdého a  nesmlouvavého literárního kritika…

> Nevím, nakolik byl tvrdý či objektiv-

ní, ale pokud se kvůli něčemu táta zachoval naprosto nekompromisně, tak to je dodneška vzpomínaný spor s Jaroslavem Foglarem. Táta totiž v  letech padesátých vedl kampaň proti pokleslé literatuře, kam řadil rodokapsy a z takových těch nerodokapsových věcí Jaroslava Foglara. Foglar se v té době měl ještě možnost hájit, potom Foglara zakázali a nesměl vycházet. A Foglar to do značné míry přičítal tomu tátovu zásahu.

? Takže Jaroslav Foglar poukazoval na přímý podíl Zdeňka Vavříka na své likvidaci jako spisovatele?

> Ano. On tátu pokládal za svého

osobního nepřítele a ještě v letech, kdy začal znovu vycházet, po převratu, vzpomínal na odsouzeníhodnou kampaň, kterou proti němu vedl Zdeněk Vavřík a další jemu podobní bídáci, kteří ho chtěli vyloučit z literatury.

? Zdeněk Vavřík měl v Literárních novinách na starost přehled aktualit z kulturního života Polska a Francie. Vztah k Francii získal během svých studií, ale co ho poutalo k Polsku?

> To je pochopitelné, žil přece ve Slez-

sku a tam si vztah k Polsku utvořit musel. A uvědomte si navíc jednu věc: Polsko bylo více živé, oproti Československu. Poláci si díky tomu, že mají velké polské menšiny ve Francii, v USA, i v letech socialistických udrželi vztahy se Západem. Vypadalo to, že v Polsku je kulturní život daleko živější. A proto referovat o  pol-

ských kulturních událostech bylo i pro nás inspirující, protože tím jako by se říkalo: Koukněte se, takovýhle výtvarník v Polsku může vystavovat, a u nás se obdobná tvář objevit nemůže. To bylo takové nenápadné dloubání. Nikdo to neřekl oficiálně, otevřeně. Čili to Polsko nebylo tak úplně od věci. ? Děkuji za rozhovor, pane Vavříku. Zdeněk Vavřík byl nesporně člověkem své doby. Nebyla to doba jednoduchá, a tak se z dnešního pohledu může zdát, že snad někdy chyboval. Archiválie, vzpomínky jeho syna a nakonec i samy jeho knihy podávají svědectví o spisovateli Zdeňku Vavříkovi jako o člověku, jehož individuální osud byl pozměňován i „převracen“ proměnami i převraty moderních českých dějin. Bylo by báječné, kdyby se s pamětní deskou do míst jeho rodiště, Libhošti u Nového Jičína, navracel i kus paměti na paradoxy oněch „velkých“ dějin. Dějin, které tak věrně zrcadlí životní příběh Zdeňka Vavříka. Ptal se Petr HORÁK

[16]

J.O.S.E.F. H.R .U .B .Ý Dopis Píšeš ob řádku Opisuješ recept n a fašírku Popisuješ přátele Odepisuješ až po večeři D opisuješ ještě p ár hříchů Koncipuješ dopis o veselce Nadepisuješ stať o ještěrkách Zapisuješ prsten D okola

Josef Hrubý se narodil 10. května 1932 v Černěticích u Volyně (okres Strakonice). Od roku 1956 žije trvale v Plzni. Absolvoval Obchodní školu ve Vimperku. Pracoval jako úředník, novinář a knihovník ve Strakonicích a v Sušici, v letech 1959–1970 působil jako ředitel Krajské lidové knihovny v Plzni. Po roce 1968 byl z knihovny vyhozen. V letech 1969–1987 nesměl publikovat a nevyšly mu čtyři knihy připravené už do tisku: Černé jezero, Lepty, Na ostrově prince Patrika a Klíče. V těchto letech pracoval v Krajském středisku státní památkové péče v Plzni. Vydal sbírky veršů Hudba nechce spát (1960), Letokruhy (1962), Listy důvěrné (1962), Topoly (1968), Ve jménu lásky, lodí a ryb (1988), Básně básně (1991), Za pět peněz klíč (1992), Zrzavé údolí (1993), Yorick (1995), Ištar (1997), Znamení býka (1999), Pálení básní (2000), Básně na pohlednici (2002), Osoby (2004), Krážem (2005), Volyně a jiné krátké řádky (2007) a Miláček Arcimboldo (2007). Hrubého básnické texty vyšly také bibliofilsky. Jsou to: Vzpomínka (1978), Rozhovor (1980), Devět básní o Praze (1981), Housle (1982), Tichá Eurydiké (1984), Dvanáct sluncí (1987), Obrazy (1988), Jarní housle (1989), Ars amatoria (1990), Pět klíčů (1991), Oči oči (1991), Noční básně (1991), Město nebes (1992), Salve (1994), Numerale (1994), Nokturna (1995), Sítě (1997). Za své básnické sbírky získal několikrát Cenu Bohumila Polana. V roce 2000 byla oceněna sbírka Pálení básní, v roce 2005 sbírka Osoby, v roce 2006 sbírka Krážem a  v  roce 2008 sbírky Miláček Arcimboldo a  Volyně a  jiné krátké řádky. Tuto literární soutěž vyhlašuje od  roku 2000 Středisko západočeských spisovatelů, které vzniklo v roce 1990 a v jehož čele zpočátku sám stál. Je členem Obce spisovatelů, Českého centra PEN klubu, evropského sdružení spisovatelů KOGGE v Mindenu a sdružení spisovatelů RSGI v Regensburgu. Působí také v redakční radě regionálního literárního měsíčníku Plž (název je zkratkou sousloví „plzeňský literární život“; časopis vychází od roku 2003). Veronika MELECKÁ

současná tvorba [17]

Ý

M oze k

Uhoříš

Nádech Výdech Půlnoční krajiny Ornamenty fialo vých stromů Keře s hmyzem za nemocnicí Prim aved Starý muž se odšo ural k oknu vidí sněžnou stěn u tak hustou jak z peří z husí které nadraly žen ské v zapadlé vsi Někde Scarlatti ro zsypán

Obrosteš kamením křovím a křovinam i Napadnou tě sršň Zkameníš Budeš jíst peří kosti z ryb Ztlučou tě důtkam i a holemi

Nahý mozek si sv

ítil lucernou tabletkami Nejdřív hořely ko sti Potom přání

***

Uhoříš na ledovci mezi polárními vl ky neusneš ani po sm rti

Proč ho opouštíš Oněmíš když si s ním neb yla Proč mu pokaždé píšeš: Sbohem S vodopádem padáš kostmi obrá ceně: vzhůru Proč v tvém víně sněží Nevzbouzej ho To nesmíš U záhonů lampa tě modelu je a ukazuje tě Úhla vě: Pohleďte ona Nemlčí! Klid však se dočtete že také on z něko ho se změnil v nic

ové a vosy

[18] putování

[ norské imprese ] V koláži mraků a poledního slunce stoupám již poněkolikáté k vrcholkům zasněžených hor, abych znovu nalezl klid a byť jen v myšlenkách zastavil čas, jenž tam dole tak neúprosně běží. Konečně oproštěn od  všech starostí každodenní reality si tady nahoře stojím a bičován norským větrem podléhám impresi nekonečných bílých plání a moře. Zavřená víčka předávají sluchu pomyslnou štafetu vjemů. Zaposlouchám se tedy. Co však slyším...? Nic..., nebo spíš ticho? Teprve tady na polárním kruhu si uvědomuji, že ticho je dar, kterého se mi dostává možná poprvé. Je těžké se odtrhnout od výjimečnosti tohoto okamžiku. Možná jste překvapeni, stejně jako já, ojedinělostí tohoto prožitku. Možná jste se stejně jako já občas cestou domů zastavili pod hvězdnou oblohou, zavřeli oči a bláhově se napájeli falešným pocitem ticha. Je však vůbec možné nalézt skutečné ticho v dnešním civilizovaném světě? Pomalu otevírám oči, aby mohly přivyknout ostrému svitu, jejž odráží stříbřitě bílá tabule sněhu, na kterou jen občas vykreslí sobi trajektorii svých stop, jež po chvíli mizí stejně tajemně, jako se před chvílí vynořily. Opět si uvědomuji nevšednost tohoto zážitku, když mi na mysli vyvstává otázka: „Jak často, pokud vůbec, máme možnost dotknout se alespoň takto neposkvrněného sněhu?“ Než se vydám zpět, spočinu pohledem na těch několika malebných ty-

picky dřevěných domcích, tyčících se dole jako malý ostrůvek civilizace v nekonečné pustině, jež se staly na pár měsíců mým domovem. Nemohu se ve své mysli vyhnout otázce, proč právě kultura zdejších lidí vepsala tak hluboké šrámy do mé duše. Odpověď na zdánlivě těžkou otázku však nalézám velmi rychle. Zdejší lidé se ještě umí zastavit, nalézt si čas sami pro sebe. Zdejší lidé ještě nezapomněli, co je skutečným smyslem života, na rozdíl od nás, kteří si v honbě za hmotnými statky, penězi a kariérou mnohdy ani nemáme čas tuto základní otázku položit. A tak konečně scházím dolů a odnáším si s sebou svůj poklad, kterým je klid, a nezbývá než doufat, že se mi jej podaří přivézt až k nám a třeba se o něj s vámi podělit. Jindřich SCHWARZ

::

glosář [19]

: : CHVÁLA ::: Mladá

BLÁZNOVSTVÍ: : : : : : : : : :

literatura má různé podoby a samozřejmě zaujímá místo i v současném literárním životě. Proto bychom o těchto mladých autorech měli přinejmenším vědět. Publikování na internetu si zejména u mladší generace vydobylo specifické postavení. Možnosti, kde mohou mladí autoři uveřejňovat své texty, jsou díky tomuto neomezenému (sic!) médiu téměř nekonečné. Za účelem nabídnout své stránky začínajícím básníkům a  prozaikům vznikly desítky literárních webových serverů (např. Písmák, Totem, EPIKA, SASPI aj.). Ty nabízejí svůj „nekonečný“ prostor každému, kdo zvládne základní obsluhu počítače, a proto pokud chceme být upřímní, musíme říct, že kvalita textů je na těchto serverech většinou méně než průměrná (ovšemže existují i řídké výjimky). Příčina podprůměrnosti je zcela jasná. Stačí se jednoduše zaregistrovat, a milý uživatel může daný literární server zahltit svými texty, které snad až na drobné korektury neprocházejí žádným dalším hodnocením. Pokud chce kterýkoliv čtenář přidat svůj komentář, může, ale případů, kdy by bylo slovo k textu erudovanou hodnotící konstantou, je velice málo. Jak tedy zjistit, zda básník či prozaik určité kvality má, či nikoliv? Možností bychom našli několik, ale pokud zůstaneme u elektronické podoby mladé poezie a prózy, zužují se nám na ostrůvek, který bychom mohli nazvat literární soutěže. ::: Literárních soutěží je na internetu relativně dost, a tak se autorům nabízí možnost srovnání vlastních kvalit s početnou konkurencí. Porota se v některých případech skládá z lidí, kteří mají s literaturou a jazykem odborné zkušenosti a jejichž hodnocení není snůškou subjektivních výlevů (jako např. namátkou vybrané hodnocení básně z jednoho literárního serveru: „...je to krátké, ale miloučké...“; nebo jiný příklad: „...no už mi to nejni tak cizí, ale furt žádnej pocit, sr...., holt ne moje gusto:/...“). Díky bohu za odborníky-blázny, kteří věnují svůj drahocenný čas, energii a mnohdy i finanční podporu právě této činnosti. Veliký dík a uznání patří lidem, kteří toto břemeno sisyfovské práce berou dobrovolně na svá bedra a díky nimž může kterýkoli odvážlivec přinést svou kůži na trh a zkusit ji v literárních soutěžích „prodat“. ::: Zásluhou příjemné zkušenosti mohu doporučit Literární soutěž Klementa Bochořáka pro mladou poezii. Porota je složena z lidí, kteří se zabývají literaturou a jazykem (Jiří Červenka, Ivo Krobot, Ivan Němec), a pokud budete vybráni mezi finalisty,

pořadatel vám zajistí několikadenní ubytování ve Vranově nad Dyjí. Večery jsou samozřejmě spjaty s „odbornými diskuzemi“ a celá soutěž vrcholí v prostorách Státního zámku Vranov nad Dyjí, kde je slavnostně vyhlášen vítěz. Každému z osmi finalistů je pak umožněno publikovat v almanachu Vranovský výběr. Důležitým faktem, který by si měl každý přispěvatel do literárních soutěží uvědomit a dobře zapamatovat, je termín uzávěrky. Jsou zde některé soutěže, které mají uzávěrky do ledna 2009, ale myslím, že není od věci uvést i ty, které už proběhly, abyste se mohli důkladně připravit na další ročník: 18. ročník O spár Zlatého draka – uzávěrka 31. prosince 2008; 20. ročník O stříbřitělesklý halmochron – uzávěrka 31. března 2009; 28. ročník Ceny Karla Čapka – uzávěrka 30. listopadu 2009; 5. ročník Rokle šeré smrti – uzávěrka 4. ledna 2009; Cena Alfréda Radoka – uzávěrka 8. 12. 2009; Cena Havrana – uzávěrka 30. ledna 2009; Kouzelný klíč – uzávěrka 15. prosince 2009; literární a fotografická soutěž Jiné světy u nás doma / In einer anderen Welt zu Hause – uzávěrka 15. listopadu 2009; Literární cena Knižního klubu – uzávěrka 31. prosince 2009; Literární cena Vladimíra Vokolka – uzávěrka 15. října 2009; Literární soutěž Horalfest – uzávěrka 15. října 2009; Literární soutěž Klubu Hanoi – uzávěrka 15. října 2009; Literární soutěž o cenu Filipa Venclíka – uzávěrka 15. ledna 2009; Povídka roku – soutěž trvá celý rok; O nejpůsobivější báseň roku 2009 – uzávěrka na konci ledna 2009; Poezie ze šuplíku – uzávěrka 5. listopadu 2009; Psaní pod Černou věží – uzávěrka 30. ledna 2009; Rožnovský fejeton – uzávěrka 20. října 2009; soutěž festivalu Literární Vysočina – uzávěrka 31. října 2009; Loterie života – uzávěrka na konci července 2009; Soutěž nakladatelství Mezera – uzávěrka časově neomezená; Hořovice Václava Hraběte – uzávěrka 29. února 2009; scénáristická soutěž Společnosti AniFest – uzávěrka 31. října 2009; Vavřínová koruna – uzávěrka 30. ledna 2009; Vlny modrého delfína – uzávěrka 30. listopadu 2009; Žena 2009 – uzávěrka 31. října 2009; Literární soutěž Klementa Bochořáka pro mladou poezii – uzávěrka na konci srpna 2009. Milan BLAŽEK

[20] časopisová seznamka

......TVAR................ j a k ý t o m á v l a s t n ě Tv a r t v a r ?

. V minulém čísle jsme se v rubrice Časopisová seznamka mohli seznámit s  celorepublikovým měsíčníkem Host. V tomto čísle se podíváme pod  pokličku literárnímu obtýdeníku s  názvem Tvar, který vychází díky permanentnímu zájmu a činnosti Klubu přátel Tvaru a díky podpoře Ministerstva kultury České republiky a Nadace Český literární fond. V příštím roce se Tvar dožije dvacátých narozenin, a to je na časopis tohoto formátu obdivuhodný věk.

. Co je důležité říci na začátku: nepá-

trejte po  formátu A4, křídovém papíru, tvrdších deskách a  barevných fotografiích. Tvar svým tvarem kopíruje novinová periodika – černobílé fotografie, novinový papír. Nic z toho mu ale neubírá na hodnotě.

. Tvar je tím druhem literárního časo-

pisu, do něhož píší články literární publicisté, kritici i vysokoškolští učitelé. Jako každý literární časopis nabízí průřez novou tvorbou českých autorů; v  poslední době je však čím dál více polemický a vedou se v něm spory a osobní tahanice, jimž běžný čtenář asi jen tak rychle neporozumí. Přesto je jim věnována samostatná rubrika polemika. Jedna její část skutečně pojednává o dvou rozdílných názorech na jednu knihu, druhá se stává ringem pro zhrzené autory starších článků nebo výroků. Podobně vyhlíží rubrika zasláno, v níž dostávají prostor běžní čtenáři. Pozitivum je, že místo

k vyjádření dostávají jak odborníci, tak i  čtenáři z  neodborných kruhů. Množství polemických článků bych nebrala jako negativum, jelikož si člověk má možnost udělat přehled o  názorech ostatních, ale občas to vypadá, že Tvar je něco mezi e-mailem, telefonem a dopisem: jeho prostřednictvím můžete komunikovat s ostatními.

. Tvar není jen polemickým periodi-

kem. Velmi přitažlivými rubrikami jsou esej a čtenář poezie. První z nich se většinou zabývá hlubšími problémy týkajícími se současné české literatury a  snaží se ukázat možná východiska. V  této rubrice se můžete dočíst o sporech, které se vedou o  směřování české literatury, o  stavu české poezie aj. Druhá rubrika je zajímavá tím, že Božena Správcová dává různým osobnostem zabývajícím se českou literaturou nebo ji tvořícím číst texty, aniž vědí, kdo je napsal. Jejich úkolem je, aby vyjádřili své pocity z textu a určili autora.

. Poněkud odlehčenější rubrikou je

kulturní historie, v níž se čtenář ponoří do dávno minulých dob a seznámí se s  místy, v  nichž se psaly některé party české literatury. Na  návštěvu jste zváni do  literárních salónů, kaváren, ale i nakladatelství apod. Přece je dobré znát i  zákulisí vzniku slavných děl, ne? Trochu z  jiného soudku, ale také v lehčím duchu je rubrika ejhle slovo, která vypadá spíše jako jazyková pátrací jednotka po neotřepaných a česky neznějících slovech a slov-

ních spojeních. Přestože tematicky by ejhle slovo patřilo spíše do jazykovědného periodika, ve Tvaru nachází své místo už tím, že si bere na  paškál právě kritiky, recenzenty aj. Ve  stejně humorném tónu je psán fejeton Václava Bidla. Své místo mají i  zahraniční literatury; na rozdíl od Hostu nás Tvar seznamuje ani ne tak s novými knihami, jako spíše s kulturním děním.

. Na konec jsem si nechala předsta-

vení obligátních rubrik rozhovor a recenze. Obě jsou velmi podobné těm, které se vyskytují v Hostu. Rubrika rozhovor celé „noviny“ na  první straně zahajuje a  pokračuje o  pár stránek dál. Výběr osobností je velmi pestrý a nejsou to pouze čeští, nýbrž i  zahraniční spisovatelé nebo překladatelé. Rubrika recenze naopak Tvar uzavírá a  předkládá průřez novými knihami. Odborností se recenzím v Hostu vyrovná. Alena MIKULÍKOVÁ

historie a umění [21] >> VÝZNAM ŠERMU << >> v e s t ř e d o v ě k é k u l t u ř e V dnešním světě je historické válečnictví nanejvýš zprofanováno. V médiích je nám předkládáno ve světle romantizujících představ, které s realitou mají jen málo společného. V tomto článku se pokusíme nahlédnout do historické skutečnosti.

V okamžiku, kdy začne uživatel militárních médií myslet utilitárně (cílevědomě), odstartuje se umělý utilitární proces evoluce militárních médií, ve kterém jsou kauzálním činitelem samotné druhy militárních médií. Vývoj jednoho média ovlivňuje ostatní dva druhy.

Válečnictví, přesněji řečeno militární média, se táhnou dějinami lidské kultury jako Ariadnina nit. Provází lidstvo od nepaměti až do dnešních dnů. My se zaměříme na období středověku, konkrétně na šerm a kulturní prostředí, které kolem něj vzniklo. Ale aby byl náš výklad úplný, je nutné objasnit si některé zákonitosti vývoje militárních médií.

Přestanou-li utilitární evoluci dostačovat přirozené prostředky, je jejich uživatel nucen vyvinout účinnější umělá militární média. Vzniku jednoho druhu umělého militárního média se bezpodmínečně musí přizpůsobit ostatní dva druhy. Z ofenzivních médií se stanou zbraně, z defenzivních zbroj a brnění a  z techniky šerm a střelba.

Na počátku všech násilných aktivit je pud nebo vůle iniciátora, ať už má jakékoli příčiny. Pro jejich naplnění jsou zvoleny maximálně efektivní prostředky. Tím tedy definujeme pojem militární média. Militární média můžeme rozdělit na tři základní druhy, na defenzivní a ofenzivní prostředky a techniku jejich použití. Darwinova evoluční teorie nám nabízí model, ve kterém člověk vzniká z primátů, svých předků, kteří nejsou člověkem, ale zvířetem. Tito předkové jsou vybaveni všemi druhy militárních médií, jsou jim přirozené a způsob jejich použití má uživatel zafixován pudově. Evoluce přirozených militárních médií není ovlivněna kauzálním myšlením, ale přírodním procesem.

Vycházíme z předpokladu, že od  počátku středověku byl boj otázkou, výsadou a povinností společenského stavu válečníků. Tito „bellatores“, v průběhu středověku označovaní jako rytíři, tvořili izolovanou třídu společnosti. Její příslušník se rodil v šlechtickém stavu a nastupoval službu pážecí a potom panošskou tak, aby v ideálním případě v jednadvaceti letech dosáhl titulu rytíře. Do rytířského stavu mohl být pasován pouze rytířem, zpravidla tím, u kterého čtrnáctiletou službu vykonal. V průběhu panošské služby byl vzděláván také v boji s mečem, a to buď samotným rytířem, anebo kolektivem panošů pod ním sloužících. Z toho plyne, že znalosti o šermu byly předávány ústně, sepsání těchto znalostí nebylo pro jejich

předávání nutné. Mimo to nebylo zvykem, aby „bellatores“ uměli číst. Vzhledem k tomu, že každý rytíř interpretoval šerm s většími či menšími odchylkami, bylo nepravděpodobné, aby vznikla jednotná škola šermu. Odchylky v interpretaci vycházely z vlastní zkušenosti jednotlivých válečníků. Můžeme tedy hovořit o šermu opírajícím se o zkušenosti, o empirickém šermu. Empirický šerm dosáhl vrcholné fáze v průběhu třináctého století. Naproti tomu odlišná situace nastala ve století čtrnáctém, s nástupem intelektuálnějšího pojetí dvorského života, které se šířilo společně s  francouzskou mravností a dvorským životním slohem. S rozmachem měšťanstva a možná také s příchodem italského trecenta dochází ke snahám intelektuálně pojmout také šerm. Mistři, kteří dokonale ovládali zacházení s mečem, se stávali učiteli tohoto umění. Za vlády Filipa Sličného se ve Francii ustanovuje Sdružení šermířských mistrů, působící v Paříži. O tomto sdružení máme první písemné zprávy z roku 1292. Podobné sdružení vzniklo také v Itálii pod názvem Compagnia della morte a ve Flandrech pod názvem Schermschool. Na dvoře českého krále Karla IV. je v seznamu řemeslníků a umělců uveden „dimicator“ (šermíř). Nejlépe organizováno bylo Bratrstvo sv. Marka z Löwenberku ve Frankfurtu nad Mohanem. Privilegia této organizace pocházejí z roku 1487. Podobnou organizací byl Cech sv. Víta

[22]

: stylizované vyobrazení mistra Lichtenauera v seminárské učebnici z 15. stol. :

: ukázka ze seminárské knihy Hanse Talhoffera :

v  Praze. Mluvíme tedy o systému individualistů. Samostatně působící mistři byli zaměstnáni na dvorech knížat a bohatých šlechticů.

apůlručního meče. Tím se dovršila fáze empirického šermu, vznikl požadavek šerm exaktně poznat a zpracovat.

Popisovaný proces byl po technické stránce silně provázán s nástupem jedenapůlručního meče. Geneze jedenapůlručního meče byla živelně započata někdy v první polovině čtrnáctého století a  vyústila ve vznik zbraně, se kterou německá škola šermu pracuje s největším zájmem. Jedenapůlruční meč totiž umožňuje šermíři natolik dostatečnou ovladatelnost, aby si mohl dovolit vyvíjet a vzájemně kombinovat velkou škálu rozličných akcí. Uživatel zbraně tohoto typu zároveň provádí její další modifikace tak, aby zefektivnil práci s ní. Je tedy možné předpokládat, že rozvíjení technického pojetí šermu podmínilo vznik a vyvinutí jeden-

Tato skutečnost podstatně souvisí s  prudkým zdokonalováním výstroje. K  jejímu překonání již přestaly stačit fyzické možnosti lidského těla, začalo být potřebné mít technické znalosti v  oblasti ovládání zbraně a  překonávání zbroje. Aby bylo možno znalosti aplikovat v praxi, musely se pro ně uzpůsobit fyzické schopnosti, a  to precizním metodickým výcvikem. Šerm přestal být pouze otázkou zkušenosti a fyziky, stal se také věcí taktických znalostí a technické zručnosti. Začala být potřebná metodika výuky šermu umožňující dokonalý výcvik, neboť na něm závisel život. Z toho vyplývá, že ústní forma předávání zkušeností začala být nedostačující

a  skončila empirická fáze vývoje šermu. Z  nové potřeby začalo být žádoucí sepisovat již existující techniky šermu, a k tomu také docházelo. Skládaly se zevšedňující poučky, a co je podstatné, byly sepisovány první šermířské učebnice. Právě v  této době se začínají objevovat snahy měšťanského a selského stavu proniknout do šermířského umění. Mohli bychom tuto skutečnost přiřadit k  prudké emancipaci měst a k jejich snaze vyrovnat se šlechtickému stavu. Víme, že měšťanstvu nebylo obvykle dovoleno v míru nosit zbraň. Své předurčení však měšťané obcházeli, například zakládáním zpěvokol a  tanečních sdružení, ve  kterých pod záminkou nacvičování módních mečových tanců vznikaly první šermířské organizace. Městským šermířským organizacím se v  němec-

[23]

: ukázka ze seminárské knihy Hanse Talhoffera (1459), vpravo mistr Talhoffer :

kých zemích po čase dostalo i jakési legitimity, nesměly se ovšem stát živností a jejich členové měli povinně civilní zaměstnání.

náři, sedláři, rukavičkáři, jircháři…). Různá města měla různé šermířské spolky, nejčastěji nazývané podle jmen světců.

Takový vývoj připravil prostředí pro organický růst sítě nezávislých mistrů šermu, ctících a rozvíjejících tradici jedné školy. Každý mistr byl představeným oikos (základní sociální jednotky tradiční společnosti) šermířské organizace, stejně jako byl rytíř představený oikos svého kolektivu či jednoho panoše. Do  oikos rytíře se jeho příslušník rodil ze stavu, tudíž růst a množení rytířských oikos byly zpravidla rodově podmíněny. To však neplatí u oikos městského šermu, jeho příslušníkem se mohl stát kdokoli, kdo měl dost prostředků. Největší procento členů bylo z oborů, ve kterých se zacházelo z ostrými nástroji (mečíři, nožíři, kožaři, braš-

Na počátku čtrnáctého století stojí tři mistři, Jörg, Otto a Lew, kteří působili na dvoře německých císařů a založili školu rytířských zdatností. Jejich žákem byl mistr Jan Lichtenauer, považovaný za otce německé školy šermu. Lichtenauer zveršoval šermířské poučky a tím zajistil, aby časem nedocházelo k  jejich deformování ústním podáním. Lichtenauerovým žákem byl také Hanko Doebringer, který svou nedokončenou učebnicí šermu založil lichtenaurovskou tradici a o mistrově umění nám zachoval mnoho autentických materiálů. Můžeme říci, že před sebou máme masivní systém zabývající se rozvíjením a pedagogikou šermu

: ukázka ze seminárské knihy z archívu Solothurn ve Švýcarsku (1423) :

a  organizovaný na meziměstské a  v  některých případech i mezinárodní úrovni. Mistři tohoto umění putovali mezi městy, kde se učili od jiných mistrů, aby jednou sepsali svou vlastní učebnici šermu. Tento celek byl od počátku provázán se zámožným prostředím aristokracie a později také měšťanstva, neboť právě pro ně byla výuka určena a oni sami byli jejími objednavateli. Mnozí mohou tvrdit, že boj je projevem barbarství člověka, ale nebylo tomu tak vždy a středověké umění šermu se svou bohatou kulturou je toho důkazem.

Roman RYCHLÝ

[24]

1 . M

Á

J

HISTORIE PRVOMÁJOVÝCH SLAVNOSTÍ

Prvomájové slavnosti jsou poprvé doloženy u Keltů. První květnový den byl zasvěcen svátku Beltene, svátku ohně a očisty. Slavnosti se dotýkaly oslavy poloboha jménem Belenus. Druidové zapalovali virtuální ohně, v kterých byla spálena koňská hlava a vše prvorozené ze zvířat. Koňská hlava se uchovávala od slavnosti Samhain. Samhain byl oslavou konce léta, připadal na 1. listopad. Kromě prasat, která byla snězena, se v den Samhain obětoval i bílý kůň. Tělo bylo rovněž snědeno a hlava schována až do 1. května. Keltové na svátek Beltene prosili boha o požehnání plodnosti, jak na poli, tak v sexu. Zajímavé je, že Keltové museli povinně slavit svátek Beltene i Samhain. Starověký Řím spojil prvomájové oslavy s bohyní květin Florou, pořádali slavnosti Florálie. V dalších částech Evropy se oslavy tohoto dne konaly nejspíše jinak, ale nejsou doloženy. Víme, že noc před prvním květnem se slavilo (a slaví) tzv. pálení čarodějnic, jinak se tento den nazývá, zvláště v germánských zemích, Valpuržina noc nebo Filipojakubská noc. Noc z posledního dubnového dne na první květnový den byla vnímána, dle tradice Keltů, jako magická. Lidé začali věřit tomu, že v tento den se ke svým oslavám slétají čarodějnice a že se otevírají jeskyně a podzemní sluje plné pokladů. Proto zapalovali ohně, aby mohli čarodějnice upálit. Postupně vznikla tzv. májka. Chlapci stavěli k domu dívky, kterou milovali, břízku. Později se strom vztyčoval co nejvýše na veřejném prostranství a dekoroval se ozdobnými kruhy a pentlemi. Májka je poprvé doložena roku 1224 v Cáchách a roku 1230 ve Vídni. K této události se také váže několik tradic. Jsou to krádeže májky, strom museli obyvatelé obce hlídat, aby nebyl uloupen a tím nedošlo k ponížení obce. V Bavorsku se dokonce uloupená májka dala vykoupit pivem. Z 15. století je doloženo tancování kolem vztyčeného stromu. V neposlední řadě je třeba jmenovat různé hry, z nichž nejrozšířenější bylo šplhání na májku, na níž byly zavěšeny různé uzeniny a preclíky. V některých oblastech (např. ve Švýcarsku) chlapci první květnovou noc kradli vše, co bylo mezi zahradní brankou a lavičkou před domem. Lup dávali na veřejné místo, kde si jej okradení obyvatelé mohli druhého dne opět vyzvednout. Ve Skotsku byly prvomájové slavnosti dokonce zakázány (1555), stejně tak jako v Anglii (1644).

K velké změně prvomájových oslav dochází až v novověku. Prvního května 1886 vypukla v Chicagu stávka dělníků, na jejíž paměť byl tento den na návrh francouzských socialistů v roce 1889 vyhlášen dělnickým svátkem. V našich zemích se poprvé slavil v Praze roku 1890 (na Střeleckém ostrově). Postupně se tento svátek rozšiřoval, přijali jej i nacisté. V roce 1955 papež Pius XII. zasvětil tento den sv. Josefu Dělníkovi. V socialistických zemích se po druhé světové válce slavil povinně pro všechny obyvatele. Pořádaly se prvomájové průvody, v nichž se objevovaly politicky agitační transparenty, alegorické vozy, mávátka či lampióny. V Česku jsou po Sametové revoluci prvomájové slavnosti pořád doménou komunistů a jejich sympatizantů. První vlna odporu se zvedla až v roce 2006, kdy se poprvé konala i jiná akce – Konfederace politických vězňů pořádala První máj bez komunistů. Komunisté se museli se svými slavnostmi přesunout z Letenské pláně ke Křižíkově fontáně. Toho roku také vznikají nepokoje mezi komunisty, anarchistickými antifašisty a aktivisty Národního odporu. Prvomájové slavnosti v České republice mají stále silně politický charakter. STŘÍPKY ZE STARÉHO MOCNÁŘSTVÍ ANEB PRVNÍ MÁJOVÝ DEN Z RAKOUSKÝCH A  TROCHU ČESKÝCH ZEMÍ

První máj v Česku je plný rozpaků, trapných vzpomínek, nejasné existence i kdovíjaké budoucnosti. Jestliže nám někdo položí otázku, zda tomu tak bylo vždy, víme, nebo alespoň podvědomě tušíme, že nikoliv. Nabízíme vám prvomájový den malého, takřka provinčního městečka, jež se nachází u dvou z největších evropských řek, Ennsu a Dunaje, jinak také v předhůří Alp či pár minut vlakem od  Linze (Oberösterreich), Mauthausenu (Niederösterreich) či od  stejně neblaze proslulého Amstettenu (Niederösterreich). V letošní prvomájový den se také slavil církevní svátek Nanebevstoupení Páně, takže celé Rakousko ráno pospíchalo do kostela. Po těchto slavnostech jsme se i my vypravili do „centra“ městečka St. Valentin (Niederösterreich). Centrum tady de facto není, městečko vzniklo spojením tří obcí – St. Valentin, Langenhart a Herzograd. St. Valentin a Langenhart mají svůj kostel a Herzograd víceméně lne k části Langenhart. Žádná náměstíčka bychom tu nenašli, ale kolem kostela je místa dost, a tak je tento prostor odjakživa vnímán jako centrum. Kolem kostela jsou postaveny stánky. Najdeme v nich spoustu dobrot, od domácího cukroví – perníků (Lebkuchen), marcipánových dobrot, obřích

[25] sněhových trubiček (Schaumrolle) – přes výborné pečivo (hlavně preclíky, tzv. Brezen) až po sýry z hor (Bergkäse) a famózní uzeniny od zdejších sedláků. Mezi tyto poklady Rakouska jsou rozprostřeny i stánky s teplým občerstvením – hlavně různými druhy speciálních uzenin (Bratwurst) se zelím či tzv. Leberkäse v housce. Že se pije pivo, to je celkem jasné. Nicméně byznys moderní doby pronikl až sem a nacházíme i zde poměrně dost stánků s – jak Rakušané říkají – G’lumpert, tedy se všemi těmi nesmysly, které najdeme v českých vietnamských stáncích, ale s tím rozdílem, že zde jsou provozovány Indy. Velmi nepříjemným jsme letos shledali zvláště tancující autíčko, které zpívalo třítaktový moderní diskotékový rytmus a vesele přitom otvíralo vrátka a kufr. Naštěstí musíme konstatovat, že Rakušany byste spíše našli u stánků s jídlem než s G’lumpert, o čemž svědčil i více než vtíravý zájem indických prodejců. Prvomájové oslavy mají samozřejmě základ jinde než ve vynikajícím jídle, pití a G’lumpert. Je to především setkání lidí, kteří mají radost z jara, nové zemědělské sezóny, mají radost, že se zase vidí, a potažmo i ze života. Zastavují se, zdraví se, povídají si o všem možném, zajdou si na Bratwurst nebo na pivo, na kávu a na některý z koláčů (Kuchen). Letošní atmosféra však byla poněkud zastřena chladnějším, podmračeným počasím a hlavně tragédií v sousedním Amstettenu. O veselejší tón se zasloužily také dvě kapely, Stadtkapelle St. Valentin a Blasorchester St. Valentin CNH. Nejprve hrála Stadtkapelle St. Valentin, kterou doprovázely dámy v zdejších krojích se soudkem kořalky, jíž častovaly náhodné kolemjdoucí; muzikanti se ke svým pochodovým tónům občerstvovali spíše několika doušky piva. Pokud jste nabyli dojmu, že rakouské májové slavnosti mají apolitický ráz, není to až tak úplně pravda. Na rozdíl od českých demonstrujících levicově orientovaných stran a revoltujících pravicových stoupenců je zde však v tuto chvíli úplně jedno, ke které straně patříte. Všichni se znají a také se dnes rádi vidí. V St. Valentinu se na druhé straně kostela seřadil malinký průvod levicově orientované strany SPÖ – Sozialistische Partei Österreichs –, ale vězte, že slova levicový a pravicový mají v Rakousku zcela odlišný náboj než v České republice; ale o tom možná jindy. Tento průvod se vydal za doprovodu pochodových písní kapely Blasorchester St. Valentin CNH od kostela v St. Valentinu ke kostelu v Langenhartu, ačkoliv vlastně ještě kousek dál, až na prostranství sousední základní školy. My se také přesouváme, chceme vidět, jak vysoko bude stát letošní langenhartská

májka (Maibaum). Cestou si všímáme rakouské státní vlajky, jež visí na mnohých domech. Nejprve vnímáme to, že zdejší stánky se omezily jen na jídlo a pití, Bratwurst, pečené ryby, pivo, nealko, koláče a kávu. Žádní Indové a G’lumpert, je tu spíše vesnická atmosféra. Nejprve si lidé povídají a dopřávají si z místních dobrot. (Opět jsme vše ochutnali. Vynikající...) Za dobrou hodinku kapela Blasorchester St. Valentin CNH znovu nastoupí, muži se zvednou a jdou k májce. Zvedají ji pomocí dřevěných podpěr a několika doušků piva dobrých pětatřicet minut. Mezitím jedno dítě poskakovalo tak zaníceně, že byla přivolána rychlá lékařská pomoc. Maibaum stojí. Místní sedlák Karl Schmierl, jemuž vlastně májka „patří“, neboť se každý rok stará o její přípravu, říká, že má dvaadvacet metrů. Muži májku ještě zabezpečují, aby nespadla, protože by to mohlo někomu ublížit, a navíc – ta ostuda!!! Májka je symbol cti i  pýchy každého města a vesnice. V dřívějších dobách dokonce chlapci chodili do sousedních obcí a snažili se cizí májku ukrást. Ještě chvíli sedíme a povídáme si. Přemýšlíme, čím se zdejší oslavy Prvního máje liší od těch českých. Je to hlavně atmosférou. Lidé se tu mají nějak víc rádi. Mají své politické rozepře a hovory, ale neútočí na sebe. Těžko bychom tu hledali demonstrující proud X proti oponujícímu proudu Y, žádní zasahující policisté, ba dokonce žádní opilci (no ne že by se tu nepilo…). Svůj poslední český První máj jsme strávili v Brně asi před dvěma lety. Z krásného modrého nebe a teplého dne nám zůstal jen jakýsi pocit úzkosti. Nad hlavou nám létal celý den vrtulník a v podstatě jsme nemohli ani vyjít ven, neboť v okolí našeho domu se pohybovali demonstranti a házeli po sobě kamením a vlastně vším možným. Mezi nimi se motali policisté na koních a my se ptali sami sebe, zda vypukla třetí světová válka. Ještě další, snad větší, šok jsme zažili večer, kdy jsme konečně vyrazili z našeho „vězení“ na procházku a poté do místního restauračního zařízení, kde jsme měli možnost zeptat se jednoho zúčastněného „pravičáka“, co že se to dělo a hlavně proč? Vlastně nevěděl, jen si skvěle zařádil a splašil policejního koně. A ještě řekl, že jsou to svině. Ale nepochopili jsme, kdo že… Hudba hraje, lidé se baví, Maibaum se s rakouskou vlajkou kymácí ve větru a je už dost zima. Jdeme domů. A je nám fajně...

Marie Terezie WINTERSBERGER

[26] přístav

:::::::Petra KOSTRUHOVÁ::::::::::::::::::::::::: tenkrát :::::: :::::::::::::::::::: :::::: Píše poezii velmi osobní. Je určena adresátovi, kterého neznáme a kterého z básně Tenkrát ani nemůžeme poznat (nejprve se dotýká po dlouhé plavbě země, poté žehná přivřenými víčky – motiv takříkajíc mesiášský!), nakonec je řeč o vzletu a pádu (což by také konotovalo příběh Ježíšův). Drobné pravdy bez důkazů mne v závěru pouze utvrzují, že jde o jakýsi křesťanský dialog. Zaumná víra v někoho či v něco je ctností tehdy, dokážeme-li tyto ctnosti rozeznat. Pokud se mé odhady mýlí, což je možné, jeví se mi pak báseň jako intimní vyznání, jež se však tříští absurditou poznání, že onen muž žehná své ženě po vzletu i pádu a ona mu ještě vrací drobné jeho pravd. Druhá báseň A zase... je pro mladou poezii typická. Bude totiž zrát hodně dlouho a určitě nebude sklízena v sadech letos. Verš závěje horkého léta je nepůvodní, do nekonečna variovaný, a báseň mi krom hnětení hlíny, která ztuhne – což je fakt, který mne neučiní znalejším světa ani poezie – nic neříká. Třetí báseň Petry Kostruhové je z jejích nejsubjektivnějších. Už první verš Má nahota voní po broskvích je velmi osobní a rozechvívá paletu smyslových vjemů (hmat, čich, zrak či chuť). Další verš v této myšlence ještě pokračuje. Třetí verš Moře se vlní v rozpacích se ubírá poněkud jiným směrem než první dva. Chápu, že se autorka snaží o rým, ale rozbito je vše senzitivní, intimní a erotické. Co bylo rozehráno, nad tím se už jen „čeká“.

Moře utichlo Ty se po dlouhé plavbě se sklopeným zrakem dotýkáš země Žehnáš mi oponou přivřených víček – tvůj vzlet i pád – Já ti vracím drobné bezdůkazných pravd

::::::::Taťána NOVÁKOVÁ:::::::: :::::: : : Vilnius, jak každý průměrně vzdělaný občan ví, je hlavní město Litvy. Z básně se dozvídám poměrně slušnou sumu informací (na tak malou plochu!). Je to momentka, zazáří jen na chvíli a zejména v první strofě, ale ani v druhé není nestydatě subjektivní. Spíše baží po introspekci. Talin je hlavní město Estonska (průměrně vzdělaný čtenář se opět zatetelí blahem) a kdysi mocný přístav. Ocitáme se v úplně jiném světě. To se mi líbí. Nováková nezaznamenává jen obraz a dojem. Má smysl pro gradaci i pro kontrast (v závrati z výšky × zatímco dole). Není jí lhostejná sociální situace. To je v dnešní „já-poezii“ vzácné. Konečně Riga je hlavní město Lotyšska. Městem, v němž se snoubí různé umělecké prvky jak v architektuře, tak v jiných oblastech umění. Nováková prokazuje umění zkratky (mimo jiné) a schopnost bez obtíží lavírovat v čase básně. S časem se zde totiž pracuje nejvíce. Vše ostatní je vedlejší. Čas na chvíli ustrnul a pak možná půjde zase dál. Novákové patří za tyto tři básně dík; nám čtenářům mohou být výzvou k návštěvě těchto tří nevšedních měst. Milan BÁTOR

:::

:::

::

[27]

:::

::

::: ::

::

::::::::: :::::: :::::::

a zase… ::::::::::::: :::::: :::::::: : : A zase hnětu hlínu vlhkou hlínu svého světa vyždímat z ní tu špínu dokud neztuhne uprostřed závěje horkého léta

:::::: : : :

:::

:::

:: :

:::

:::

:::

::

Vilnius : : : : : :

: ::::

:::

:::

:::

Má nahota voní po broskvích je sametově hebká Moře se vlní v rozpacích svádí mě a čeká

:::::Talin:::::::::::: : : : : : : : : (15. 5. 2007) :::

(14. 5. 2007)

Zvlněné moře kostelů se zelenými ostrovy parků kde rychle se zvyká na přítulnost kavek a vran Rozeznít tak všechna srdce zvonů ve všech věžích v čase poledním a vyhlásit tak světu svátek svátků

na dosah

: :: :::::

Volánky oranžových sukní střech roztančené těžkými a lehkými kroky věží Uličky pomalu paličkuje čas a očima malířů je vystavuje ve skicácích Dvě stě padesát schodů do poločasu dne v závrati z výšky Svatého Olafa zatímco dole tichounce žebrají bábušky…

: : : : Riga (19. 5. 2007) Zlaté korouhve hrozí do hedvábí nebe slunce postupně stéká vráskami secese zákoutí ležérně oblečená do not muzikantů Vysoké poledne – vůně soljanky putuje uličkami chvíli se zastaví a čeká…

[28]

V... O M O D Á N E I ŘEČ ZNAM mateřština a vztah k ní jako část osobní identity antonína brouska Emigrace je mi právě u spisovatele, člověka tak trapně odkázaného na jazyk, spíše krokem, který budí úlek; bezmála sebevražedným skokem do prázdna, k němuž může vést snad nanejvýš opravdu jedinečné, ne-li osudové konfliktní střetnutí[…]. Octne-li se ovšem dnes v cizině český spisovatel, bude cítit, jak má nohy svázané, jak se mu třesou[…]. Předpokládám totiž, že jestliže někdo odešel, že to nejspíše učinil z pohnutek až nesdělitelně vnitřních. Že mu ze všeho nejméně šlo o to, vyvázat se z čehosi nepříjemného, nýbrž o to, zavázat se ještě pevněji, že tedy sám sebe uvrhl do nikterak záviděníhodné samovazby.1

několik slov k tématu emigrace

Nucené opuštění vlasti (a tím i nejintimnějšího prostoru domova) je velký zásah do života člověka, do jeho osobnosti. Už od dob antiky (vzpomeňme na notoricky známý případ pěvce Ovidia) je doloženo užívání trestu vyhnanství jako jedné z nejtěžších forem trestu vůbec, komunistická zlovůle ho pak ve dvacátém století dovedla k zlomyslné dokonalosti, když vyhnaným znemožňovala i samotný, jakkoliv zprostředkovaný kontakt s domovinou a blízkými. A jen na území bývalého Československa se to týkalo tisíců osob. Stejně tak již od dob prvních potrestaných záleží na každém jedinci zvlášť, jak se dokáže s nuceným odchodem vyrovnat; a to jak ve smyslu fyzické, tak i ve smyslu psychické existence. Emigrace naruší jeden nebo několik opěrných bodů člověka. Záleží na zbytku opěrných bodů, do jaké situace se emigrant psychicky dostane. Někdy najde stabilitu na jiné úrovni, […] jindy nenajde novou, dostatečně stabilní situaci, někdy se zhroutí[…].2 Odchodem do exilu člověk mnoho ztratí – přátele, rodinu, práci, důvěrně známá místa, osobní rituály a zvyky; ale i věci, které jsou mu vlastní, ačkoliv si je neuvědomuje: řeč, přináležitost k celku, kulturu. Pevné vymezení své identity, tak samozřejmé v dospělosti, se zhroutí. Řešením je brzká integrace do nového prostředí, která mu umožní vybudovat si identitu novou.

1

Pozastavme se nyní spolu s Ivanem Pfaffem u otázky, zda je (byla) vůbec integrace exulantů, v tomto případě těch, kteří z Československa odešli po roce 1968, v hostitelské zemi žádoucí. Německý historik českého původu staví snahu po udržení vlastní identity, která vedla k odchodu ze země, kde bylo její zachování ohroženo, a proces integrace do protikladu, neboť integraci vidí jako dobrovolné sebe-umrtvení, stejné, jaké by bylo přišlo doma. Namísto integrace, která by popřela samotný důvod odchodu, staví před intelektuála v exilu nutnost konfrontace s novou kulturou jakožto aktivní přístup, který jedině může jeho i okolní „hostitelskou“ zemi obohatit. V té souvislosti pak připomíná, že exulanti po roce 1968 s sebou do Evropy přinášeli jedinečnou – zažitou – zkušenost „varu“ šedesátých let3. V závislosti na osobnostních rysech každého jedince, na konstelaci oněch „opěrných bodů“, o kterých mluví Kabela, před odchodem a po odchodu ze země, se tak exulantům otevírala dvojí možnost – pokusit se integrovat do nového prostředí (a tedy projít oněmi třemi fázemi, jak je definuje Jiří Diamant4), nebo vytvořit jakousi pevnost okolo svého (byť snad nadosobního) já. Museli volit s nejistotou, zda je to rozhodnutí definitivní, zda se nejedná o přechodný stav, neboť nikdo nevěděl, jestli bude, nebo nebude možné se vrátit – a jak dlouho to bude trvat. Někteří z emigrantů tak zůstali z různých důvodů někde v půli cesty mezi těmito dvěma póly.

šedesátá léta, řeč jako literární nástroj

Antonín Brousek se jako básník v šedesátých letech proslavil poezií, na které upoutávala – vedle neotřelých metafor a hlubokého kriticko-intelektuálního pozadí – čistá forma vyjádření. Právě z té totiž plynula ona svěží obraznost. Brousek těžil z jazyka maximum (např. Zátiší se lžičkou. Zátiší s malou lží. / Zátiší s váháním. Zobáčky. Závaží.5), aniž se uchyloval k novotvarům nebo jazykovým experimentům, střed jeho výrazu spočíval v široké škále jazykových hříček a pečlivém ohledávání možností jazyka. Jeho jazyková tvořivost je jenom zdánlivě lehká a hravá, hra se zvukovou a hláskovou podobností slova a s disparátností jejich významů směřuje vždy k pojmenování.6 Brouskova poezie tak nikdy nebyla

BROUSEK, 1970, cit. podle PFAFF, 1997. KABELA, 2001, s. 49. 3 PFAFF, 1997, s. 147. 4 Tři fáze adaptace v novém prostředí – fáze orientace, srovnávání, začlenění (DIAMANT, 1995, s. 164). 5 BROUSEK, 1966. 6 KARFÍK, 1969, s. 256. 2

studie [29] pouhou hrou prýštících obrazů, ať už temných nebo plných světla. Snažil se skrze skuliny vyjádření proniknout k hlubší úrovni smyslu, nahlédnout a ukázat věc z jiné strany. Je lhostejné, pracujeli proto s obrazem (Tak nejspíš bude při posledním soudu: / až andělové odtroubí / skály se na útěk dají nebo Dotěrná bílá vůni7) nebo zvukem (do stěn poplašně bije jak okov / kovový krápot ke dnu nebo Zelené zvony zvoní / měděnka jedovatá / jak mech jak mech jak mech8). Už ve své první sbírce stojí Brousek v pozici vzdělaného a v jazyce sběhlého mluvčího – bohatá slovní zásoba (a velká míra rozličných adjektiv) svědčí o urputné snaze přesného pojmenování. Již v debutu je však […] básnický svět Brouskův […] spíše zachmuřen, vyskytují-li se nejčastěji slova s významem dosti nepříjemných pocitů, jako je chlad, vlhkost, staroba, smutek, čerň; rovněž představa tichosti, mělkosti, prázdnoty a tíže nepatří k jevům vzbuzujícím optimistické naladění.9 I tato „zachmuřenost“ zůstane v básníkově poetice už provždy přítomna. Brousek ovšem svět a život v něm nezatracuje, jen odmítá zjednodušující vidění, které usnadňuje orientaci mezi dobrým a zlým. Do německého exilu odešel Antonín Brousek stejně jako mnoho jiných v roce 1969. Stejně jako většina emigrantů té vlny se v Německu poměrně rychle existenčně uchytil, jeho začátky jsou spojeny se stipendiem Hölderlinovy společnosti, později působil na německých univerzitách (naposledy v devadesátých letech v Hamburku jako docent české literatury). Po dobu svého pobytu v Německu psal kritiky do německých médií, např. pro FrankfurterAllgemeine Zeitung. Ačkoliv němčinu dokonale ovládl „slovem i  písmem“ krátce po příchodu, své básně psal nadále výhradně česky. Čeština tak zůstala výlučným jazykem jeho niterných zpovědí.

řeč jako způsob intimní zpovědi

První sbírka, která v exilu vznikla, toho čtenáři o průběhu Brouskovy adaptace v Německu řekne poměrně mnoho. Kontraband (1975, po roce 1989 vyšel znovu spolu se Zimním spánkem pod názvem Zapomnětlivost) je plný vzpomínek, autor tematizuje zážitky z dětství, příbuzné, Prahu i samotné přivykání nové zemi. Z emocionálně vypjatého výrazu je patrný pocit ohrožení, osamění a právě řeč, mateřština, spolu s dalšími aspekty domova vymezuje intimní prostor blízkých, rozepjatý mezi tady (básnický subjekt ve chvíli promluvy) a tam (místa, kde zrovna v odloučení pobývají nejbližší rodinní příslušníci): […] dítěte, / které se po tobě čím dál častěji ptá / sluchátko s mladým hlasem tvé stárnoucí matky […]10 Čeština však zároveň zastupuje identifikační prvek, o který se básnický subjekt opírá. Řeč, kterou sám nazývá nepoužitelnou11, si s sebou přesto nese, neodkládá ji, nezatracuje. Vzniká tak napětí mezi uvědomováním si sebe samého, vlastní identitou, jak ji řeč definuje, a pocitem osamění, stesku po ztraceném: Řeči, v níž vzpomínám, / tu nikdo nerozumí. / V řeči, jíž hovořím, / není nač

vzpomínat12. Hradbu jazyka, který ho obklopuje a vyděluje v jeho jinakosti, si autor uvědomuje i ve chvílích méně citově zatížených, např. během práce v archivu: Obezděn kůží knih, / jež mlčí zdejší řeč, / šelestíš papírem, / jak bys byl pouhý vzduch. // Ze všech stran po mně štěkají / titulky novin. / Asi že jsem tu cizí13. V Kontrabandu se také vedle motivu mateřštiny objevují mnohé další motivy spjaté s intimním prostorem domova; již jsem zmiňovala nejbližší příbuzné (otec, matka, žena, dítě, bratranec Jirka ad.), Prahu jakožto básníkovo rodiště a bydliště (autor k ní měl silný vztah, viz např. verše ve Spodních vodách, zde je jí věnována celá báseň Stověžatá), motivy odloučení, strádání (I já teď držím půst, / už kolikátý den, / bůh však ví, zdalipak mu předcházelo / bezuzdné veselí14); kromě mateřštiny jsou však zpracovány způsobem typickým pro Brouska-ironika. Citlivý básník tak bojuje s novou realitou i sám se sebou a svými vzpomínkami, jak nejlépe umí, opírá se o řeč, která je mu vlastní a v jejímž prostoru si je jist, kriticky probírá vlastní stesk a vzpomínky na vzdálenou zemi a stejně tak kriticky, byť opatrně, zaujatě a se zájmem sleduje své nové okolí i to, jak se odráží v něm samém (I všechny ty větve za oknem / jako bych odněkud znal15 nebo Je tady všechno na dosah: / hrozny, hrušky i slaměnky, / i první jinovatka…16). Díky této kritičnosti a ironii, s nimiž nahlíží sebe samého i okolní svět, nesklouzává Brousek k plytkému sentimentu; i tam, kde si jeho senzitivní osobnost stýská, zůstává bdělý intelekt, který drží střízlivou a čistou formu. Básně z těžkého období autorova života tak čtenáři nabízejí prostor pro identifikaci s jeho prožíváním, ale zároveň dosahují nesporné umělecké kvality. Petr Král si v souvislosti s básněmi z cest v moderní české poezii všímá17, že teprve exilová tvorba druhé poloviny dvacátého století dokázala prolomit tradici „ochranné linie domova“ a „malého českého prostoru“, jakkoliv nazíraného zdálky (vždyť i Konstantin Biebl zakončí svoje verše z Jávy vzpomínkou na českou realitu, ukotvenou výrazem „u nás“), a teprve exiloví autoři se konečně otevírají vnějšímu světu, vydávajíce se mu napospas ve své existenční nahotě; třebaže přitom primárně vycházejí ze stejného sepětí s domovem jako jejich předchůdci na počátku století. Zároveň poukazuje na […] rozdíl, který odlišuje exilové básníky od prozaiků: kde ti – aspoň převážně – mluví o emigrační zkušenosti z hlediska svého češství a střetnutí s mravy a kulturou adoptivní země, básníci touž zkušenost spontánně transponují do filosofické, universální roviny.18 Stejně tak se Brouskova bolestná exilová zkušenost a její tematizace v autorově díle, bezprostředně na situaci reagujícím, nabízí čtenáři jako místo k ohledání pocitu zpochybnění identity a osobních hodnot ve všech podobách. (Tak je čtenáři předkládán například pocit absolutní nahoty, se kterou se básnický subjekt v nové situaci potýká a která svou tíhou leží právě na očekávané promluvě: Máš strach, / že budeš muset vysvětlit, / co vše u sebe nemáš19.)

7

14

8

15

Střelba v lomu, Něžné stromy (BROUSEK, 1963). Daliborka, Výlov u Sudoměře (BROUSEK, 1963). 9 URBANEC, 2002, s. 7. 10 Celní prohlášení (BROUSEK, 1975, s. 48). 11 Tamtéž. 12 Nová bydliště, Zuffenhausen (BROUSEK, 1975, s. 58). 13 Hölderlinův archiv, Bebenhausen (BROUSEK, 1975, s. 54).

Masopust (BROUSEK, 1975, s. 51). Nová bydliště, Zuffenhausen (BROUSEK, 1975, s. 58). 16 Tübingen, Zuffenhausen (BROUSEK, 1975, s. 56). 17 KRÁL, 2001, s. 69. 18 KRÁL, 2001, s. 69. 19 Celní prohlášení (BROUSEK, 1975, s. 48).

[30] řeč „všudyvždypřítomná“

V Zimním spánku, který poprvé vyšel v roce 1980, je už prvotní úzkost z nového prostředí překonána, a tak i mateřština přebírá v básníkově vztahu ke skutečnosti novou roli. Její „nepatřičnost“ je sice stále tematizována, ale zároveň je prezentována klidněji, bez nervózního chvění, přestává být kopím a štítem, kterými se ohrožený brání, a stává se pouhým faktem: Avšak buď kliden, vyplázni / svůj jazyk, / beztak mu tady nikdo nerozumí20. I samotné užití, respektive nemožnost užívat češtinu v její primární komunikační funkci, se v básních Zimního spánku objevuje jako neemotivní konstatování: Únor. Dát inkoust do zásuvky. / Navždycky zapomenout psát21. Neznamená to ovšem, že by básník na svou řeč rezignoval, naopak, vrací se k češtině jako instrumentu, pohrává si znova s obrazností, kterou mu bohatá mateřština svými nuancemi nabízí. (Lazare, vstaň, / a buď zdráv, / ty starej simulante. / Vem nohy na ramena, / chop se svý protézy…22 nebo: Talíř se v tom dusnu zase špatně vyspal. / Špagety má celé rozcuchané23.) Básník je usazen v novém prostředí, přijímá ho, znova a znova rekapituluje svůj odchod, snaží se ho pochopit, vyrovnat se s ním. Setkáváme se tak znovu s Brouskem, který vidí ve všednosti zářící obrazy: Z goblénu podzimu se třepí zlaté nitky. / V houštinách troubí krvelačná auta. / Stěrače podtínají kličkující kmeny24, ale zůstává přítomen i Brousek-kritik, ironik: Pralidé, zdravící se kyji. / Bezohledný uprchlík Lot. / Všichni přežili havárii. / Šlo všem doslova o život?25 nebo […] kde dýchání i tlukot / každého z nás / vyvolány budou / zkomoleným jménem26. V poslední ukázce je opět přítomna řeč v podobě (již) klidného vědomí odlišné vlastní identity.

„pevný bod“

Další posun ve vnímání a zacházení s jazykem se objevuje ve třetí exilové sbírce s názvem Vteřinové smrti (1987). Celá sbírka je opět velmi emotivní, můžeme soudit, že vznikala během básníkova dalšího zápasu s démonem (ať už jakýmkoli). Brilantní forma vyjádření a nevšedně bohatá obraznost přinesla sbírce v roce 1995 Cenu Jaroslava Seiferta. Řeč zde však navíc opět nabývá na význa-

20

Sčítání lidu (BROUSEK, 1980, s. 85). Na motiv z Pasternaka (BROUSEK, 1980, s. 79). 22 Lázeňská taxa (BROUSEK, 1980, s. 82). 23 Řím (BROUSEK, 1980, s. 100). 24 Hon, (BROUSEK, 1980, s. 102). 25 Berlin, Alexanderplatz (BROUSEK, 1980, s. 102). 26 Povinné snímkování (BROUSEK, 1980, s. 83). 27 Po znenadálém poslechu „Mé vlasti“ (BROUSEK, 1987, s. 47). 28 Hřbitovní kvítí kosmické (BROUSEK, 1987, s. 49). 29 Severní moře (BROUSEK, 1987, s. 52). 30 Znovushledání s první deskou Karla Kryla (BROUSEK, 1987, s. 40). 31 Střepy (BROUSEK, 1987, s. 63). 21

mu, stává se symbolem (devastace): Ona zem nejkrásnější, z níž nazdařbůh jsme vyšli, / zůstává obydlena už jen mrtvými hlasy27, zůstává dokonce jako řeč „vnitřního hlasu“, posvátného, pradávného – byť u ironika Brouska: Zas oslepuje tě tvé zpětné zrcátko, / slzivá šňůra jantarových perel. / Zas přežil jsi svou smrt. / Měl ji tak nakrátko, / neposlechl jsi hlas, který ti shůry velel // v tvé dávné řeči, jež se náhle rozbujela / na pahýlu života jak býlí na kompostu28; když dojde na jazyk, promění palčivá metafora i běžné povídání s oceánem: Kéž neshnije ani můj jazyk, kéž dojde věčné spásy, / co tady vlna za vlnou se sebou povídá si, / bláboly pomatenců na trosečnickém voru29. Řeč a její absence má dokonce charakter rituálu zasvěcení: Z nás nikdo nesdíral jak z této krajiny / bílé řemeny zbezcitnělé kůže, / a odseděli jsme si nanejvýš hodiny / v samotce slov, která dělají muže30. A nejen to. V prostoru ironických, téměř nenávistných, jedovatých vzpomínek obsahuje proces řeči blahodárnou sílu vykoupení, odpuštění – vzpomínky na Františka Hrubína zněžní ve chvíli, kdy se dotknou zahradního vzpomínání, obřadu promluvy, ve kterém Hrubín odkrýval básníkovi utajovanou historii literatury; v tu chvíli zvolní nejen rytmus básně, ale i kulisy děje získají vlídné obrysy, celá promluva zjemní a její intimita je ještě zvýrazněna oslovením: Když jsme, staletí později, leželi v Lešanech / v odkvetlých travách ráje a obrůstal nás mech, / balvany v kalné Sázavě, z níž mihotala sklíčka, / koláž Tvých vzpomínek, Františku, na Jana Zahradníčka, / dolévals už jen nám […]31. Jaký je to rozdíl proti obrazu v básni předcházejícímu, obrazu Hrubína jako opilce, předsedy soudružské básnické poroty s rudým nosem!

znova na počátku

Vrátím se závěrem k úvodní citaci. Je zřejmé, že v ní Brousek mluví sám o sobě, o své situaci. Mohla to být svého druhu obhajoba (ještě dnes jsou slyšet hlasy, které obviňují emigranty z cesty za pohodlím), mohlo jít o snahu sdělit něco z vnitřní nejistoty, která Brouskova první léta v Německu provázela. Ať tak či onak, hodí se toto prohlášení na Antonína Brouska stoprocentně – odešel z  pohnutek až nesdělitelně vnitřních a tento odchod ho zavázal

[31] ještě pevněji, natolik, že sám sebe uvrhl do nikterak záviděníhodné samovazby. V té samovazbě žil (jako mnoho jiných) přes dvacet let a tato samovazba – jakkoliv imaginární – se také významně podepsala na jeho zdravotním stavu. Jak se lze domýšlet z jeho díla, nikdy se mu nepodařilo zcela se začlenit do nového domova, ačkoliv splnil všechny podmínky úspěšné integrace. Zvládl nový jazyk, sehnal práci odpovídající jeho potřebám i kvalifikaci, naučil se využívat možnosti, které mu Německo nabízelo (mj. teprve v  exilu dostudoval), udržoval přátelské vztahy… Přes to všechno však zůstal niterně pevně spjat s Československem, nedokázal se zbavit vzpomínek – ani se s nimi vyrovnat. A jedním z důkazů tohoto pevného propojení po celá ta léta budiž i neustále přítomná, znova a znova akcentovaná mateřština. Lucie NOVÁKOVÁ

BROUSEK, ANTONÍN. Spodní vody. Praha: Československý spiso vatel, 1963. ISBN neuvedeno. BROUSEK, ANTONÍN. Netrpěliv

ost. Praha: Československý spisovate

l,

1966. ISBN neuvedeno. BROUSEK, ANTONÍN. Kontraba nd. Toronto: Sixty-Eight Publisher s, 1975. ISBN neuvedeno. BROUSEK, ANTONÍN. Zimní spán ek. Toro nto: Sixty-Eight Publishers, 1980.

ISBN 0-88781-083-7. luvy, 1987. ISBN 0 946352 47 X.

BROUSEK, ANTONÍN. Vteřinov é smrti. Londýn: Rozm

DIAMANT, J. Jiří. Psychologické problémy emigrace. Olomouc: Mat ice cyrilometodějská, 1995. ISBN KABELA, Miroslav. Vliv emigrace neuvedeno.

na psychické problémy a choroby českých emigrantů v Nizozemí. In: o českém vystěhovalectví, exulantst Emigrace a exil jako způsob život ví a vztazích zahraničních Čechů a. II. sympozium k domovu. Eds.: BROUČEK, Stan Karolinum ve spolupráci s Etnologic islav–HRUBÝ, Karel–MĚŠŤAN, kým ústavem AV ČR, 2001, s. 32–5 Antonín. Praha: 0. ISBN 80-246-0351-9. KARFÍK, Vladimír. Z mladší poez ie. In: Jak číst poezii. 2. vyd., Prah a: Československý spisovatel, 1969 KRÁL, Petr. Exil v moderní česk , s. 221–261. ISBN neuvedeno. é poezii. In: Emigrace a exil jako způs ob života. II. sympozium o českém Čechů k domovu. Eds.: BROUČE vystěhovalectví, exulantství a vztaz K, Stanislav–HRUBÝ, Karel–MĚŠŤA ích zahraničních N, Antonín. Praha: Karolinum ve s. 65–75. ISBN 80-246-0351-9. spolupráci s Etnologickým ústavem AV ČR, 2001. PFAFF, Ivan. Identita – či integ race? In: Literatura, vězení, exil / Literature, prison, exile. Praha: Nad ního PEN klubu, 1997, s. 145–150. ace Readers International, České centrum MezinárodISBN 80-901813-3-3. URBANEC, Jiří. Epiteton v debu tu Antonína Brouska Spodní vody . Sborník prací Filozoficko-přírodo literárněvědná, A 4, ročník 2002 vědecké fakulty Slezské univerzit (str. 92–99). ISBN 80-7248-161-4 y v Opavě, řada , ISSN 1211-9164. Dostupný z http: //ubk.fpf.slu.cz/pracovnici/urbanec/d oc.

[32]

S I R A P / Ž Í Ř A P ancie, 2008

sch, Fr Cédric Klapi

>>> Soucitná, flámující, pějící, pro-

cítěná, pracující, cestující Paříž. Nóbl, bídná, sešlá Paříž. Paříž, máš tisíc tváří. Paříži, kdo jsi? A kdo jsou lidé, kteří putují tvými ulicemi? Skvostnými, zatuchlými, zalidněnými, opuštěnými cestičkami…? Lidé hledající štěstí, porozumění, společnost, ticho, klid, radost. Lidé hledající sami sebe v zástupu dalších… dalších, kteří jsou na tom úplně stejně. Tápají bezmyšlenkovitě světem a narážejí sami na  sebe, na svůj odraz v zrcadle, pohlížejí do tisíceré tváře, která jim někoho připomíná… možná někoho blízkého, někoho, koho ztratili, na koho jejich zaneprázdněná mysl zapomněla, někoho, s kým se jen letmo potkali a jehož výraz se zaryl hluboko do těla, možná jim připomíná sebe samé.

>>>

Také profesionální tanečník Pierre denně potkává tytéž bytosti, ale míjí je bez povšimnutí. Tedy až do chvíle, kdy mu lékaři oznámí, že potřebuje transplantaci srdce, která však nezaručí úspěch. Tváří v tvář smrti změní pohled na svůj dosavadní

život a také na lidi kolem sebe. Na ty bezejmenné tváře, které se střetávají s jeho pohledem a o kterých nic neví. Pozoruje je a procítěně se noří do jejich životů, které jsou jiné, jedinečné, pomíjivé. Životy, které on sám nežije.

>>> Mistr evropského filmu Cédric

Klapisch, který je českým divákům znám zejména jako autor „multikulturní“ komedie Erasmus a spol. / L’Auberge espagnole (2002), vytvořil citlivou mozaiku lidských příběhů, které se protínají v pulzující Paříži. Jak řekl sám tvůrce: „Paříž vypadá na plánu metra jako síť křižovatek... Aby bylo možné udělat portrét Paříže, musí se na to jít všemi směry, nestačí jedna linie.“ A tak se na 43. ročníku MFF Karlovy Vary objevil tento propletenec roztodivných událostí, charakterů a sociálních tříd, jehož ústředním motivem je jedinečnost a prchavost lidské existence. A samozřejmě: Paříž. Osobitý vztah tvůrce k  rodnému městu je cítit z každého záběru – dominantou snímku není jen prolínání několika osudů, ale také

vztah postav k Paříži, a tedy k  životu, protože „milovat Paříž znamená milovat život“.

>>> Zakomponovat do jedné dějo-

vé linie několik postav není úkol lehký, nicméně režisér a scenárista Klapisch se o to pokusil zajímavým způsobem – hlavními postavami jsou Romain Duris a Juliette Binochová alias nemocný Pierre a jeho sestra Elise. Pierre získá po vyřčení diagnózy odlišný pohled na lidi, které denně potkává. Je to on, kdo stojí na balkóně svého bytu naproti hřbitovu PèreLachaise, a je to on, kdo si uvědomuje, že je to možná naposledy, co se na něj dívá. Je to on, kdo pohlédne na svou sestru Elise, sociální pracovnici v „nejlepších letech“ a matku tří dětí, kterou opustil manžel, a vidí, jak se straní společenského života, jak jí vyhasl úsměv na tváři a jak stále někam pospíchá. Je to on, kdo oknem pozoruje krásnou studentku Leatitii, jež si užívá svého mládí. Je to on, kdo zahlédne ilegálního přistěhovalce z Kamerunu, který posílá pohled svému bratrovi, aby jej přišel

filmové recenze [33]

navštívit do proslulé Paříže. Je to on, kdo se v pekárně afektované madam zahledí do mladé emigrantky Khadiji. A je to on, kdo se směje malichernostem všedního života a kdo pláče steskem po nich. Oporou je mu právě Elise, která skrze bratra nahlíží sebe samu a rozhodne se vylézt ze své škatulky, škatulky takzvaně obranné. Její zatrpklost se v průběhu filmu proměňuje v sebevědomí a z ženy, která jen přežívá, se stane žena, která našla sílu skutečně žít.

>>> Vedle této dvojice, ztělesňují-

cí vzájemnou solidaritu a pochopení, vykreslil autor také další postavy a  epizody z jejich běžného života: stárnoucího historika specializovaného na Paříž Ronalda, který se děsí vidiny sebe samého zavaleného knihami, než najde nový impuls ve spanilé Leatitii; jeho bratra architekta, který očekává rodinu a je zmatený z Ronaldových depresí; zelináře Frankyho, který koketuje s Elise, ačkoliv ta má zájem spíše o zdrženlivějšího Jeana, který i rok po rozchodu s Caroline těžce snáší její flirtování s muži… a další obyvatele Paříže.

>>> Zdá se vám toho hodně? Ano,

dějová linie neplyne přímým směrem, má několik odboček, které spolu zdánlivě nesouvisí. Zelináři, pekaři, tanečníci, sociální pracovnice, imigranti, architekti, bezdomovci, profesoři, studenti, modelky… ti všichni se nad Seinou střetávají, ti všichni putují uličkami svých životů.

Nejsou nijak výjimeční ani výstřední, jsou však – jako každý – jedineční. A každý z nich má své starosti a své radosti, které mohou být pro druhého bezvýznamné, pro ně jsou však nejdůležitější. A právě o to tady jde… Do jejich soukromí divák nahlíží s vědomím existence Pierra, který citlivě vnímá, že to, co sleduje, sleduje možná naposledy. Pierra, který symbolizuje prchavost a neopakovatelnost každého okamžiku. Cédric Klapisch nevytvořil snímek, který by měl napínavou atmosféru, akční děj, zdrcující rozuzlení – s kameramanem Christopherem Beaucarnem vyšel do ulic a „namaloval“ pohlednici Paříže, v níž na sebe naráží různé existence. A ačkoliv se navzájem odlišují, všechny mají „to své“ a hledají totéž: lásku, štěstí, oporu, sebe samé.

příběhů je totiž na jednu stranu Klapischovou ctností, na druhou stranu však nejslabším článkem filmu, jelikož při sledování tolika osudů shrnutých do  pouhých dvou hodin se nelze ponořit do niterných pochodů postav. Tuto disproporci však vyvažují herecké výkony: zejména Juliette Binochová přesvědčivě ztvárnila obraz obyčejné ženy, jež se zapomněla smát. Kolega Romain Duris, který s Klapischem spolupracuje již po šesté, se vymanil z  pozice „zábavného studentíka z Erasmu“ a předvádí zde vskutku reálný zjev muže, který se ptá, zda umře. Za pozornost stojí rovněž výkon Fabrice Luchiniho – jako poblázněný profesor historie zažívající druhou mízu předvedl excelentní výkon.

>>>

města“ mě zaujal svou jednoduchostí, svou působivostí, svou lidskostí. A také svou krásou… Ti, kdo byli v Paříži, ucítí vůni bagety a uslyší šeptání Seiny. Ti, kdo tam nebyli, po tom mohou zatoužit. Atmosféra je zde téměř hmatatelná a vizuální stránka vyrovnává absenci dějových zvratů. Tady vskutku nejde o expozici, kolizi, krizi, peripetii či katastrofu, ale čistě jen o požitek. Tahle Paříž je poezií okamžiku: prostě jen tak být, bezstarostně být v Paříži. A vnímat to.

Jednotlivé scény zachycující ony banální situace každodennosti, které společně vytvářejí osud, jsou prostoupeny obrazy „města milenců“, a nutno podotknout, že je jich hojně. Ano, v hlavní roli je vskutku Paříž. Nikoliv jako jakési hlavní město Francie, ale jako postmoderní symbol pulzujícího živlu. Pomalé záběry ulic střídají dynamické střihy a společně s hudbou Roberta Burkeho a Loïca Duryho vytvářejí tu pravou atmosféru – atmosféru velmi křehkou: snad by se dalo říct, že atmosféru pro vnímavého diváka. Protože pokud se před zhlédnutím snímku nepřipravíte na „pouť Paříží“, mimořádný zážitek neočekávejte. Ona mozaika

>>> Tento „mizící obraz věčného

Karin JAMNITZKÁ

[34] recenze knih co mají společného

V-E-Č-E-R-Y N-A S-L-A-M-N-Í-K-U a Ž-E-L-A-R-Y martin pilař: podoby českého povídkového cyklu ve xx. století. ostravská univerzita v ostravě, ostrava 2008 Kdy a jak se pouhý soubor povídek mění ve vyšší jednotku, povídkový cyklus? A není povídkový cyklus vlastně už románem? Takové a podobné otázky si klade Martin Pilař ve své nové knize. Navazuje v ní na svůj již čtrnáct let starý Pokus o žánrové vymezení povídky (Filozofická fakulta Ostravské univerzity, Ostrava 1994), a to ve dvou směrech. V minulosti se zabýval povídkou, pokoušel se ji charakterizovat a revidovat některá její chybná pojetí; dnes se věnuje povídkovému cyklu, tedy žánru, který spojuje několik povídek do jednoho celku, v němž si povídky uchovávají relativní samostatnost, jejich plný sémantický potenciál se však objeví až v rámci celého díla. Omezuje se přitom tentokrát na třicet pět pouze českých textů, publikovaných v letech 1920–2001, od Večerů na slamníku po Želary. Druhá návaznost na starší knihu spočívá v použité metodě, k níž se autor vrací po několika více esejistických knihách. Můžeme ji charakterizovat jako empirickou. Pilař prozkoumá reflexi zkoumaného žánru a na jejím základě určí jeho předpokládané vlastnosti, tedy v nové knize ty vlastnosti, které mohou z pouhého souboru povídek učinit cyklus. Vychází přitom z českého neakademického diskursu, z tendencí, které se při používání sousloví povídkový cyklus objevují v českých odborných textech – přitom zjišťuje, že „žánrové označení ,povídkový cyklus‘ není plně terminologizováno“ (s. 16) – a také z anglicky psané literární vědy, která tuto problematiku zkoumá už dlouhou dobu, byť samozřejmě na materiálu té „své“ literatury. Pak vybere množinu textů, které bývají tradičně pokládány za příslušníky zkoumaného žánru, a na nich

experimentálně za pomoci statistických metod ověří, zda dané rysy obsahují a v jaké míře. Pilař si je vědom, že tímto způsobem nemůže dosáhnout zcela exaktních výsledků, ví, že „jisté míře spekulativnosti se v podobném typu práce zřejmě nelze vyhnout“ (s. 47), jde mu však o provedení první sondy do dané problematiky způsobem, „jenž bude jasně argumentovaný a snadno sledovatelný“ (tamtéž). V tomto svém záměru je plně úspěšný. Za použití Popperových kritérií delimitace vědeckého zkoumání můžeme říci, že Pilař stanovil první hypotézu, kterou nyní čekají pokusy o falzifikaci. Možností se nabízí několik, zvláště použít jiný vzorek děl nebo vyzkoušet jiný soubor hypoteticky jednotících rysů. A k jakým závěrům Pilař dospívá? Kdo to chce vědět, nechť otevře knihu a čte. Zdeněk SMOLKA

Y

hudba, recenze, skupiny [35]

S /M /E /T /A /N /O /V/Í T/A/T/A/B/O/J/S Jako letitý fanoušek skupiny Tata Bojs jsem s nadšením přijala zprávu, že dlouho avizovaný projekt s korejským Ahn Triem konečně došel svého naplnění. O Tata Bojs se snad nemusím příliš rozepisovat, ve stručnosti sdělím jen to, že nedávno oslavili dvacáté výročí svého vzniku a jejich tvorba prošla výrazným vývojem, protínajícím hned několik hudebních žánrů – zaexperimentovali si s elektronickými mixy, prošli rockovou i  bigbítovou fází, posléze pro mnohé zkomerčněli a přiblížili se popu. S čím tu ale ještě nebyli, to je klasická hudba. A právě tento nápad jim pomohlo realizovat Ahn Trio, tvořené třemi sestrami – Luciou, Angellou a Mariou. Ačkoliv se narodily v Soulu, žily pak (a nyní i tvoří) v USA a už celé desetiletí koncertují po celém světě. Poprvé se obě skupiny společně představily na předávání Andělů v roce 2006, kdy zazněla v jejich kooperaci píseň Attention aux hommes. Výsledkem spolupráce, která se jim evidentně zalíbila, je jejich společné dítko – album smetana (ano, psáno s malým s). Kluci se rozhodli vydat „bestofko“, dokonce je podezřívám z toho, že to udělali s vědomím, že už „profláknuté“ šlágry v akustickém hávu budou pro jejich posluchače snáze stravitelným soustem než něco úplně nového, co by vymysleli s Ahn Triem. Když už nic jiného, tak si fanoušci aspoň budou moci pobrukovat známý text. Deska spatřila světlo světa 3. 11. 2008 a o dva dny dříve začala sedmidílná koncertní šňůra, jejíž ostravské části jsem byla svědkem. Přiznávám, že někde uvnitř ve mně hlodala obava, ono je přeci jen složité „skousnout“, že písně, které vám třeba tak jako mně

kolují v krvi, vám jsou najednou servírovány v úplně jiné podobě. Navíc jsem si říkala – Tata Bojs v Domě kultury, nepředstavitelné! Ještě když jsem usedala do hebké sedačky tamějšího hlediště, nemohla jsem uvěřit, že se za chvíli objeví na  pódiu ti rozpustilí hoši. Scéna na  první  pohled zaujala, Milan Cais v sobě nezapřel magistra umění a stylizoval ji do podoby útulného obýváčku, kde nechyběly romantické retrolampičky ani polštáře na zemi. Dominantu tvořila fontána se skutečnou smetanou, která posloužila jako křtitelnice desky. Šestičlenné česko-korejsko-americké seskupení se uvedlo příjemnou C.V.A.N., která rozptýlila jakékoli rozpaky a zahrála všem přítomným na poetickou strunu. Ahn Trio dodalo klukům ženský prvek, který jim už možná po odchodu Kláry Nemravové chyběl. V první polovině koncertu se dokonce mohlo zdát, že Tata Bojs tímto spojením poněkud zněžněli, aniž jim to nějak uškodilo. Party pro děvčata napsal bývalý člen Tata Bojs Marek Doubrava a nutno uznat, že některé skladby mu přímo rozkvetly pod rukama a zvláště smyčcový detail jim moc slušel. Zajímavě prokoukly Milanovy bicí a místy se staly až dominantním prvkem. Jakýmsi předělem byla hyperkomorní vsuvka, která sestávala z písně Informační (tu jsme mohli slyšet živě úplně poprvé) a Elišce, interpretované pouze dvěma kytarami a zpěvem, pokud tedy za nástroj nepočítáme Milanovo rytmické plácání do kolen. Následoval křest ve fontáně – a pak nám smetana poněkud zdrsněla na jazyku: Tata Bojs předvedli, že i při poslechu akustické verze to s  námi může pěkně šít, takže jsme se jak my, tak i trpící Mardoša vrtěli na žid-

lích, podupávali, tleskali, pozpěvovali si. Závěr byl jaksepatří excelentní, za což si účinkující vysloužili dvojitou děkovačku a potlesk vestoje. Pokud bych měla celý koncert nějak komplexněji shrnout, došla bych bohužel k závěru, že jedno slovo použít nelze. Některé songy na mě působily dojmem „do počtu“, mírně ploše a nezanechaly hlubší dojem – obzvláště do Tanečnice jsem vkládala velké naděje, ale nebyly naplněny; podobně na mě působila i úvodní C.V.A.N., ale na druhou stranu dobře zafungovala jako „zahřívací“. Jiné ve mně zase spustily hotovou explozi extatických pocitů (za špičky považuji zejména Pěšáky a Skovku, neméně podařená je také Šťastnější a Attention aux hommes), a vyloženě mě zklamala Kudu Aditsuh, která jako by si snad trošku dělala legraci sama ze sebe a stala se přitom rozjuchanou estrádní písní. Předpokládám, že touto deskou si Tata Bojs kvanta nových fanoušků nezískají, ale pro nás, které už pomalu přestávaly bavit jejich koncerty podobající se jeden druhému jako vejce vejci, byla smetana tour velmi vítanou změnou a neváhám říct, že i darem, který jsme si nesli domů s moc příjemnými pocity. Utekla vám tato vážná hudba s nevážnou tváří? Nezoufejte a ochutnejte aspoň cédéčko nebo se nechte překvapit, jestli Tata Bojs dodrží spolupráci s Ahn Triem i na festivalech, jak slíbili. Barbora NOVÁKOVÁ

[32] [36] p>o>r>t>r>é>t>z>m>i>z>e>l>é>h>o>s>k>l>a>d>a>t>e>l>e Jan Dismas Zelenka patří k nejpozoruhodnějším českým skladatelům. Velká část jeho života je dosud zahalena tajemstvím. Víme, že se narodil 16. října 1679 v Louňovicích pod Blaníkem jako Jan Lukáš Zelenka. Zde získal od svého otce základy hudebního vzdělání. Víme také, že byl studentem jezuitského gymnázia v Praze, ale pak na řadu let jeho stopy mizí. Když se jako třicetiletý znovu objevuje na scéně pražského hudebního života, podepisuje se už důsledně jako Jan Dismas. To je zajímavé. Skutečnost, že jméno evangelistovo zaměnil za jméno polepšeného lotra ukřižovaného po Kristově pravici – netřeba zdůrazňovat, jak vážně se v Čechách na přelomu 17.  a 18. století brala biblická symbolika –, vedla některé badatele k domněnce o nějakém poklesku či vině mladého hudebníka. Jakékoliv pramenné svědectví k vysvětlení této záhady nám ale chybí. Lze však soudit, že hluboký zážitek z mládí – ať už se přihodilo cokoliv – zapůsobil na skladatelovo nitro trvale a měl vliv i na citovou opravdovost jeho tvorby. Když se Zelenka vynořuje z mlhy dějin znovu, je už velmi úspěšný hudebník. Roku 1709 působil v Praze jako kontrabasista kapely hraběte Hartiga. O rok později ho nacházíme v Drážďanech: jako kontrabasista byl přijat do služeb v královské kapele u zdejšího dvora. Už zde se neomezuje jen na hraní a komponuje první chrámové skladby pro drážďanské katolické obřady. Jako skladatel si zřejmě získal během několika let velkou oblibu, protože byl na podzim 1716 spolu s několika dalšími hudebníky vybrán, aby doprovázel korunního prince na cestě do Itálie. Do Itálie však nedojel; zůstal dva roky ve Vídni, kde studoval skladbu u věhlasného pedagoga a kontrapunktika Johanna Josefa Fuxe. Tady se naučil všemu, k čemu dospěla soudobá kompoziční technika i v nejkomplikovanějším útvaru hudby baroka – ve fuze. Na Fuxovo doporučení pak král Zelenkovi umožnil ještě roční studijní pobyt v Itálii. Náš skladatel tak získal zkušenosti obrovské ceny: naučil se dokonale pracovat s polyfonií, s chro-

matikou, s neobvyklými akordickými postupy. Jeho hudba získala na dramatičnosti a působivosti. Z Itálie si zřejmě přivezl i svěží melodiku a poznal tam bohatství instrumentálního slohu, který v té době právě vrcholil v dílech Arcangela Corelliho, Antonia Vivaldiho a dalších mistrů. Je nasnadě, že po návratu na  drážďanský hudební dvůr se těšil oblibě a úctě. V této době (20. léta 18. století) mu byla příznivě nakloněna i historie. Když se začátkem podzimu 1723 konala v Praze korunovace habsburského císaře Karla VI. na českého krále, byli pozváni i okolní panovníci se svými dvory. Polský a saský král August Silný toto pozvání přijal a vybavil svůj doprovod tak, aby jej skutečně důstojně reprezentoval. Věděl, že jeho síla je v umění a zejména ve vynikajícím orchestru. Proto jeho dvůr do Prahy doprovázela i kapela, v jejímž repertoáru hrály důležitou roli nové skladby Jana Dismase Zelenky, v Praze známého a oceňovaného. Právě pro Prahu vznikla řada vynikajících děl: Suita F dur, Koncertantní symfonie a moll, ouvertura Ipocondria a další. U Zelenky si však při této příležitosti objednal hudbu nejen jeho zaměstnavatel. Také čeští stavové mu zadali velký úkol: komponoval pro ně hudbu k velké alegorické slavnostní hře o svatém Václavovi. Jmenovala se Sub olea pacis et palma virtutis – Pod olivou míru a palmou statečnosti – a měla podtitul Melodrama de Sancto Wenceslao. Další léta skladatelova života již tak šťastná nebyla. V únoru 1724 mu zemřel otec a skladatel při této příležitosti napsal citově hluboké De profundis (Z hlubin). Když zemřel dvorní kapelník Heinichen, převzal Zelenka řízení dvorní kapely. Vedl ji pět sezón, aniž byl fakticky jmenován kapelníkem, i jeho plat zůstal takřka nezměněn. Toto provizorium bylo ukončeno v roce 1734. Tehdy byl jmenován kapelníkem mladý německý skladatel Johann Adolf Hasse, odchovanec italské neapolské opery. Ten do Drážďan přinesl zcela jiné slohové proudění. Místo barokní velkoleposti a přísnosti, jakou reprezentovalo v Drážďanech umění Zelenkovo stejně jako v nedalekém Lip-

sku tvorba Johanna Sebastiana Bacha, přišel Hasse s prostší melodikou i stavbou. A své líbivé, nenáročné skladbičky si dokázal prosadit. Jistý podíl na tom měla i jeho žena Faustina Bordoniová, pěvkyně evropské pověsti, slavná v celé tehdejší Evropě. Zelenka se vrátil ke kontrabasovému pultu a později byl jmenován chrámovým skladatelem. Zvláštní výhody z toho postavení neplynuly, král de facto odsunul Zelenkovo umění do kostela. Osamocený skladatel experimentoval na konci třicátých let s oživováním zvláštních technik a nápadů protagonisty raného italského baroku Girolama Frescobaldiho. Z jeho pozdních děl, zejména šesti mší, vyzařuje vedle virtuózní kompoziční techniky a citové vroucnosti zvláštní smutek a melancholie, nikoliv však patos. Tak osamoceně, nenápadně, bez povšimnutí těch, kdo kdysi byli nadšeni jeho tvorbou, zemřel tiše v noci na 23.  prosince a byl ráno na Štědrý den 1745 pochován v Drážďanech. Jan Dismas Zelenka byl o šest let starší než jeho vrstevníci Johann Sebastian Bach a Georg Friedrich Händel. Podobně jako Bachovy skladby nebylo dlouho po  jeho smrti prováděno či hráno ani  jeho dílo. Zůstal v zapomnění až do poloviny 19. století, kdy Bedřich Smetana na jednom z koncertů Umělecké besedy provedl Zelenkovu Ouverturu F dur. (Krásnou paralelou je provedení Bachových Pašijí Felixem Mendelssohnem Bartholdym o několik desetiletí dříve, jímž začalo Bachovo „znovunalezení“.) Postupná renesance našeho skladatele, v jehož pozůstalosti se zachovalo 21 mší, 7 Kyrie, 4 Gloria, 2 Credo, 6 Sanctus, 7 Agnus, 4 offertoria, 3 requiem, 2 Te Deum, 108 žalmů, litanie, antifony, moteta, 3 oratoria, 3 kantáty, melodramata aj., začala až ve 20. století. Jan Dismas Zelenka díky kompozičnímu mistrovství, výsostné myšlenkové hloubce a svrchované harmonické, rytmické i melodické originalitě patří právem mezi největší skladatele světového baroka a celých dějin hudby.

Milan BÁTOR

e

[37]

S-V-A-T-O-V-Á-C-L-A-V-S-K-ÝHUDEBNÍ FESTIVAL

Náš kraj, byť se pyšní největší rozlohou a největším počtem obyvatel (jářku, po Praze), je skromný. Ano, skromný. Naštěstí ne co se týče zážitků kulturních. Navštívili jsme několikrát hudební festival věnovaný svatému Václavu. A co jsme vyposlouchali? První zážitek: opavský kostel svatého Václava, Missa votiva skladatele Jana Dismase Zelenky. Uhrančivý prostor nejstaršího opavského kostela. Zelenka, jak čteme v programu, je osobností pro dějiny hudby poněkud záhadnou a neví se o něm do určitého věku, podobně jako o Ježíšovi od dvanácti do třiceti let, zhola nic. Tušíme však, že se nevyučil tesařem a hudbě se věnoval od útlého mládí. Jinak se nedá vysvětlit, že v dalších letech jeho sláva „k nebesům sahá“ a Zelenkovo skladatelské a kompoziční umění oceňují Georg Philipp Telemann a Johann Sebastian Bach! Pan Zelenka komponoval v Drážďanech na dvoře saského kurfiřta. Vzdělával se v Itállii i jinde. Studoval kontrapunkt, harmonii, hru na kontrabas... Inu, uslyšíme, co naštudýroval. Kostel svatého Václava je magické místo. Dnes je nasvícen jen řadou svící, které halí fresky do mírného, mlžného oparu. To už však na scénu kráčí Collegium 1704 spolu s dirigentem Václavem Luksem. Impozantní pán. Třicítka mu lehce klepe na dveře a on toho dokázal stihnout jako pravověrný či „pravodobý“ barokní člověk! Prostírá se ticho. Kyrie mne nenechává na pochybách. Je to génius! Harmonie a rytmika předehry a celá část Kyrie jsou tak vynalézavé a originální, že jsme málem šokováni. Akustika kostela je mimořádná. Je slyšet každý detail, nástroj i hlas. Opájíme se zvukovým bohatstvím a myšlenkovou hloubkou této největší Zelenkovy mše... Souhra orchestru s pěveckým sborem je též velmi dobrá. Sanctus, Benedictus, Agnus Dei, části plynou v rychlém sledu, až příliš rychlém! Jediná nota není zbytečná. Odcházíme po  bouřlivém desetiminutovém aplausu vstoje nadšeni a s „cédéčkem“ Missa votiva v ruce... Druhý zážitek: katedrála Božského Spasitele v Ostravě. Závěrečný koncert festivalu ozdobí Německé requiem

Johannesa Brahmse. Kolosální skladba, nabitá emocemi po smrti skladatelovy matky, dokonalé kompoziční řemeslo, i když někde, tu a tam, nedostatek lyrické invence. (Ne nadarmo si Brahms jednou povzdechl, že by z  Dvořákových vedlejších motivů klidně vystavěl hlavní témata!) Není tak plno jako v Opavě, ale to nám přece nezkalí očekávání. Jenomže ecce! Při koupi programu za symbolických deset korun zjišťujeme, že nikde ani zmínka o Německém requiem ani o Johannesu Brahmsovi. Stále jen tytéž obligátní informace o pěvcích, dirigentech, Janáčkově filharmonii et cetera... Každý rok stejné tváře a znovu a znovu opisované. Proč to? Odcházíme se zeptat, zač vlastně těch deset korun platíme? Dostává se nám odpovědi: „Bohužel, koupili jste program…“ No nic, ale je to přece Brahms! Skladatel, na kterého nerezignoval ani Schönberg! Přihlásila se k němu jedna skladatelská generace 20. století! První tóny requiem, zpívaného v německém jazyce, jsou nádherné. Kompozice to je ušlechtilá. Vinou absence textu však máme problém v tak rozlehlé skladbě se orientovat. Jsme mírně řečeno zmateni, a nejsme jediní. Nevíme, kolik má requiem částí (Brahms ho komponoval opravdu po svém a nedodržel klasické schéma), a tak ani nevíme, kdy tleskat. Zbytek koncertu, jelikož Brahms byl génius a pořadatelé festivalu jsou věru smrtelníci, což záhy poznáváme, se nám smrštil do očekávání konce, ať probůh nezačneme tleskat příliš brzy, nebo příliš pozdě. Není to škoda? Podobný exces jsme zažili již loni: stejně významná událost, závěr festivalu v podání Janáčkovy filharmonie. Čekala nás tehdy „pohanská“ Glagolská mše. A stejný scénář: nikde ani náznak programu. Jen pár informací, které jsem později našel na internetu, na nějaké děsivé, bezejmenné stránce. Ano, děsivé pro muzikologa. Informace byly prostě překopírované. Připadá mi, že tím Svatováclavský hudební festival zcela zbytečně ztrácí body. A jsou to body u člověka, který kráčí za uměním a nechce tápat v tmách, velmi důležité. Milan BÁTOR

[38]

GALERIE /librex/

: radek tošenovský :

galerie [39] >> Galerie Librex vznikla v rámci knihkupectví na  Ostrožné ulici v Opavě roku 2005. Iniciátorem vzniku galerie byl majitel knihkupectví Librex Petr Becher, který tak chtěl navázat na styl svého knihkupectví v Ostravě. <<

Opavská galerie, která funguje v rámci knihkupectví, se může za svou čtyřletou existenci pochlubit řadou zajímavých a podnětných výstav. Prvním z dlouhé řady vystavujících umělců byl Tomáš Bím, který zde vystavoval grafiky. Tento grafik a ilustrátor, narozený v Praze, se ve svém dětství osobně setkal s Jiřím Trnkou. Dalším z vystavujících byla studentka Katedry výtvarné tvorby Ostravské univerzity Zuzana Čadová. Vystavila na čtyři desítky grafik, obrazů a  plastik. „Asi ze všeho nejraději tvořím sochy,“ přiznala mladá opavská rodačka v  regionálním tisku. Asi málokdo ví, že také spolupracuje s  opavským loutkovým divadlem. Z dalších autorů, kteří zde představili svou tvorbu, nelze opomenout sochaře Mariuse Kotrbu, který zde vystavoval svoje malby, dále člena opavské Skupiny X Radka Tošenovského, Irenu Stanislavovou, Miroslavu Rychtářovou, Petra Bulavu, Dušana Chládka a Rostislava Herrmanna. Posledně jmenovaný v Librexu vystavoval už dvakrát. Své fotografie zde představili Emanuel Křenek („Setkávaní s Jaroslavem Seifertem“) a Jan Langer („Fotbal v Nairobi“). Galerie pořádá pravidelné výstavy nadaným studentům a studentkám Střední uměleckoprůmyslové školy v Opavě. Spolupracuje také s panem Dušanem Urbaníkem, který zde představil zajímavé umělce ze zahraničí. Nejprve to byl Lanfranco Lanari z Itálie (grafika, ex libris) a letos v rámci Bezručovy Opavy běloruská malířka Olga Ivanovna Bělskaja (kresba). Galerie Librex se nemůže chlubit velikými prostory. Její krása spočívá v téměř podkrovním miniprostoru, kterým lze přes okno zahlédnout kouzlo opavských střech a zahrad.

David BÁTOR

[40]

: radovan tošenovský :

: zaf 05 – výstava studentů SUPŠ opava :

: design – výstava studentů SUPŠ opava:

: marius kotrba :

: z vernisáže rostislava herrmanna :

: barbora fardová :

: zdeňka pavlíčková :

: dagmar jurečková :

>>NOVÉ BŘEHY, kulturní čtvrtletník, ročník I, číslo 4, vychází 15. prosince 2008 v Ostravě Vydává Obratník starého Magdona, o. s., Zadní 44, Branka u Opavy, 747 41 šéfredaktor: Milan Bátor redakce: /Zdeněk Smolka//David Bátor//Milan Blažek//Roman Rychlý//Roman Polách/ grafická úprava: /Marta Zechová/ jazyková spolupráce: /Vít Slíva/ manažer: /Veronika Melecká/ http://www.novebrehy.wz.cz/ kontakt: /Veronika Melecká/ tel.: 776 / 153427, e-mail: [email protected] vychází s laskavou finanční podporou:

/Ministerstva kultury České republiky/ /Statutárního města Opava/ /Filozofické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě/ /Města Hradec nad Moravicí/ registrováno: Ministerstvem kultury ČR pod evidenčním číslem MK ČR E 18373

ISSN 1803-5434