/jiljí slíva/ /bohumil pavlok/ /průvan/ /street art/ 3/2008
kulturní čtvrtletník pro opavsko a ostravsko
jiljí
[SLÍVA] 8. 11. 1953 v hradci nad moravicí
biografie /1969–1973/ /1973–1974/ /1974–1979/ /1979–1980/ /1980–1989/ /1989–dodnes/
gymnázium nový bohumín závozník kočího v JZD starý bohumín, pudlov a vrbice vysoká škola zemědělská brno, fakulta agronomická základní vojenská služba v kašperských horách zootechnik v JZD klobouky u brna technik na školním statku při masarykově střední zemědělské škole v opavě
výstavy /2005–2006/ natura /městská knihovna bohumín/ /biskupské gymnázium brno/ /galerie viridian ostrava/ /2005 / okem a srdcem /městské muzeum hradec nad moravicí/ publikace sora no kokoro
/s verši bratra víta/ samizdatová edice miloslava sonnyho halase horehron /brno 1987/ jízdenka z hradce na hradec /s verši bratra víta a sentencemi bratra libora/ /weles, brno 2003/ lakmus osvitu /s verši a sentencemi bratra libora/ /vlastním nákladem, bohumín–opava 2005 /
obsah [01]
ecence-26
filmov0 r
-12
-6
osobnost
H A S B O [ život umělce /JILJÍ SLÍVA/ obsah /1
putování
] Přestože jsou Nové břehy soustředěny na Opavsko a Ostravsko, nemají v úmyslu se zde uzavírat a pěstovat lokálpatriotismus. Kdo má svůj region rád a váží si ho, nebojí se navazovat kontak-
překlad /GEORGA TRAKLA/ 2
ty blízké i vzdálené v prostoru i čase, neboť ví, že pouze jejich
osobnost /BOHUMIL PAVLOK/ 6
prostřednictvím lze nezakrnět a také vydobýt si uznání. Ví, že
současná tvorba /ROBERT FAJKUS/ 9
je nutné objevovat nové, ale i připomínat staré břehy, a to nejen v blízkém okolí, ale i v širém světě. Toto již třetí číslo Nových bře-
rozhovor /RADEK PŘIBYLA/ 10
hů budiž důkazem, že my si svých regionů vážíme.
putování /MALTA/ 12
Kam všude zveme své čtenáře? Do expresionistického Rakous-
/LITERA-TÚRY/ 14
ka a současného překladatelského Česka (G. Trakl a R. Malý), ke vzpomínce na významnou osobnost zdejšího kraje (B. Pav-
glosář /SLOVAN VŠUDE BRATRA MÁ/ 16
lok), popovídat si s uměleckým kovářem (O. Bartošek), za sou-
historie a umění /OLDŘICH BARTOŠEK/ 17
časnou tvorbou (J. Slíva, R. Fajkus), do jedné podivu hodné gale-
/STREET ART/ 20 časopisová seznamka /HOST/ 24 přístav / 26 filmové recenze /MÁJ/ 28
rie (Průvan), na výlet do Irska, na Maltu i do Beskyd, na exkurzi do městských ulic kvůli poznání tamního street artu, do kin za jedním českým a dvěma zahraničními filmy a k poslechu české i zahraniční hudby. Nechybí samozřejmě ani tradiční Přístav pro zcela či relativně nová plavidla. Grafická podoba Nových břehů se v posledních dvou číslech sta-
/SKAFANDR A MOTÝL/ 30
bilizovala a dosáhla velmi vysoké úrovně, srovnatelné se zavede-
/4 MĚSÍCE, 3 TÝDNY A 2 DNY/ 32
nými časopisy; za to buď vysloven dík Martě Zechové.
hudba, recenze, skupiny /NISOS/ 34 /RECENZE/ 35 /SLOVNÍČEK/ 37
galerie /PRŮVAN/ 38
Zdeněk SMOLKA
[02]
L K A R T G R GEO
Rozsahem útlé dílo rakouského básníka Georga Trakla (1887–1914), čítající dvě básnické sbírky, stejně jako jeho pohnutý osud, v mnohém příznačný pro „expresionistickou generaci“, znepokojují a přitahují už několik generací literárních vědců, básníků a především čtenářů. Traklova temná, melancholická poezie, odehrávající se ve vnitřní krajině žitím trýzněné duše, dalece překročila rámec dobou i okolnostmi podmíněného německého expresionismu a setrvává jako důležitý milník na cestě moderní světové, ale i české poezie. Kromě dvou tiskem vydaných zralých sbírek (Gedichte, 1913, a Sebastian im Traum, 1915) je Trakl autorem řady básní, které mapují jeho cestu k osobitému básnickému výrazu. Šestici předložených básní Trakl nezařadil do žádné sbírky, přesto svědčí o jeho osobitém výrazu a talentu.
A K D A R Y D A PŘEKL
O H É L M A Radek Malý (*1977), básník, překladatel, dramatik a vyso-
koškolský pedagog, vystudoval na Univerzitě Palackého obor germanistika a bohemistika, na olomoucké univerzitě také získal doktorát. Působí jako odborný asistent na Katedře bohemistiky FF UP. Překládá poezii G. Trakla, E. Kästnera, R. M. Rilka, P. Celana, K. Lubomirského a dalších (např. výbor Podzimní duše z díla G. Trakla či malá antologie poezie německého expresionismu Držíce v drzých držkách cigarety). Poezii, překlady, studie a recenze publikuje i časopisecky; píše rovněž pro děti – spolu s PaedDr. Hanou Mikulenkovou je autorem učebnic českého jazyka a literatury pro první stupeň základní školy a autorského Slabikáře s ilustracemi M. Formana (Prodos, 2004), napsal také básničky ke knize Šmalcova abeceda a knihu pro děti František z Kaštanu, Anežka ze Slunečnic. Debutoval sbírkou Lunovis, která vyšla roku 2001 v nakladatelství BB/art. Za druhou básnickou sbírku Vraní zpěvy získal v roce 2003 Cenu Jiřího Ortena. Třetí sbírka Větrní (zcestné verše) vyšla v roce 2005 v nakladatelství Petrov a získala cenu Magnesia Litera v kategorii poezie. Čtvrtá sbírka poezie s názvem Malá tma vyjde roku 2008 v nakladatelství Host. V soutěži Nadace Alfréda Radoka obdržel text jeho hry Pocit nočního vlaku Cenu Českého rozhlasu. radekmaly.flexum.cz
překlad [03] de a l l a b 9/ / / 0 a 9 d a 1 l ba ng u l m /sam Tři znaky napsal blázen do písku, tu bledá dívka náhle stála nablízku. Z moře zněl zpěv, ó zpěv.
Ein Narre schrieb drei Zeichen in Sand,
Držela pohár v rukou svých, byl plný jisker třpytivých, rudých a těžkých jako krev.
Sie hielt einen Becher in der Hand,
Mlčeli – kotouč slunce zapadal. Z dlaní jí blázen pohár vzal a pil, až dno pak uviděl.
Kein Wort ward gesprochen – die Sonne schwand,
Tu svit z těch dlaní vyprchal, vítr tři znaky z písku svál – zpěv z moře zněl, ó zněl.
Da löschte sein Licht in ihrer Hand,
Eine bleiche Magd da vor ihm stand. Laut sang, o sang das Meer.
Der schimmerte bis auf zum Rand, Wie Blut so rot und schwer.
Da nahm der Narre aus ihrer Hand Den Becher und trank ihn leer.
Der Wind verwehte drei Zeichen im Sand – Laut sang, o sang das Meer.
ner u e g i 9/ z / 0 / i 9 n á 1 k i c ng u l m /sam V těch tmavých nočních očích touha žhne po vlasti, která v nekonečnu pne se. To osud neblahý je světem štve, sudba, jež ve znamení zármutku se nese. Oblaka letí podél jejich cest, někdy je ptačí hejno doprovází, až s večerem se nechá šerem splést. A někdy s větrem tiché Ave vchází do hvězdných samot jejich táborů. Pak jejich písně lkají toužebněji o kletbě dávné, letí nahoru, však nelze k hvězdám sáhnout pro naději.
Die Sehnsucht glüht in ihrem nächtigen Blick Nach jener Heimat, die sie niemals finden. So treibt sie ein unseliges Geschick, Das nur Melancholie mag ganz ergründen. Die Wolken wandeln ihren Wegen vor, Ein Vogelzug mag manchmal sie geleiten, Bis er am Abend ihre Spur verlor, Und manchmal trägt der Wind ein Aveläuten In ihres Lagers Sterneneinsamkeit, Daß sehnsuchtsvoller ihre Lieder schwellen Und schluchzen von ererbtem Fluch und Leid, Das keiner Hoffnung Sterne sanft erhellen.
[04]
ein h c s d n mo U//im 2/ T I V 1 S – M Í 9 N Č Í 0 19 V MĚS e t h ic /ged
Havěť krys, myší a vší prašiviny hemží se v chodbách, lunou postříbřená. Vítr jak ve snu volá, úpí, sténá. V okně se třesou malých listů stíny.
Ein Heer von Ungeziefer, Mäusen, Ratten
Ve větvích ještě ptačí švitoření a pavouci se po zdech rozlézají. Bělavé skvrny prázdnou chodbou vlají. Mlčení divné vládne ve stavení.
Bisweilen zwitschern Vögel in den Zweigen
Na dvoře světla klouzavě se pojí se shnilým dřevem, starým harampádím. Pak zaleskne se hvězda v černé kádi, z dávných dob ještě postavy tu stojí.
Im Hofe scheinen Lichter hinzugleiten
Kontury dalších věcí oči vpíjí, vybledlé písmo na zteřelém štítu a snad i barvy jasnější se skví tu: andělé, kteří pějí před Marií.
Man sieht Konturen noch von anderen Dingen
Tollt auf der Diele, die im Mondschein schimmert. Der Wind schreit wie im Traume auf und wimmert. Am Fenster zittern kleiner Blätter Schatten.
Und Spinnen kriechen an den kahlen Mauern. Durch leere Gänge bleiche Flecken schauern. Es wohnt im Haus ein wunderliches Schweigen.
Auf faulem Holz, verfallenem Gerümpel. Dann gleißt ein Stern in einem schwarzen Tümpel. Figuren stehn noch da aus alten Zeiten.
Und eine Schrift, verblaßt auf morschen Schildern, Vielleicht die Farben auch von heitreren Bildern: Engel, die vor Mariens Throne singen.
sinn b ü r t / / ilost š u m s ng/ a u z s s a e l fverze p p o d 2. / Sníc často v krčmách za odpolední, v zahradách pozdním létem sežehlých, zpitá smrt zdraví v chůzi a svět ztich. Jen v tmavé kleci tlukot drozda zní.
In Schenken träumend oft am Nachmittag,
Z té modři kráčí chlapec růžový, s očima, čerň a lesk, si pohrává. Mdle matná zlatost z větví skapává, vítr si hraje v rudém větvoví.
Aus solcher Bläue tritt ein rosig Kind
Blyští se Saturn. Potok hučí v tmách, objímá modrou přítelovu dlaň a hladí šaty, ztichlé čelo, skráň. Do bezů světlo vnáší stín a strach.
Schon glänzt Saturn. Im Dunkel rauscht der Bach
In Gärten früh vom Herbst verbrannt und wüst Der trunkene Tod geht stumm vorbei und grüßt In dunklem Käfig tönt ein Drosselschlag.
Und spielt mit seinen Augen schwarz und glatt. Ein Goldnes tropft aus Zweigen mild und matt In rotem Laubwerk aber spielt der Wind.
Und leise rührt des Freundes blaue Hand Und glättet stille Stirne und Gewand. Ein Licht ruft Schatten in Hollunder wach.
[05] NKLE AS DU
/
/D DOLÍ/ Ú É V TMA E CHT I D GE
TAL
12 – 9 0 19
/
Houf vran se do borovic poskrýval a mlhy večerem se honí a jako ve snu houslí tóny a služky běží na selský bál.
In Föhren zerflattert ein Krähenzug
Je slyšet opilců povyk a smích, hrůza jde prastarými tisy. A stíny tanečníků mísí se v oknech mrtvolně zesinalých.
Man hört Betrunkener Lachen und Schrei,
Je cítit víno, tymián a lesem volání se míhá. Na schodech žebrácký lid číhá, k marným pokleká modlitbám.
Es riecht nach Wein und Thymian
Divá zvěř krvácí v lískoví. Železnými mraky obtěžkány arkády stromů se ve tmách sklání. Milenci tiše u vody sní.
Ein Wild verblutet im Haselgesträuch.
Und grüne Abendnebel steigen Und wie im Traum ein Klang von Geigen Und Mägde laufen zum Tanz in Krug.
Ein Schauer geht durch alte Eiben. An leichenfahlen Fensterscheiben Huschen die Schatten der Tänzer vorbei.
Und durch den Wald hallt einsam Rufen. Das Bettelvolk lauscht auf den Stufen Und hebt sinnlos zu beten an.
Dumpf schwanken riesige Baumarkaden, Von eisigen Wolken überladen. Liebende ruhn umschlungen am Teich.
4/ ELIRIU 1 D / / – M 2 U I 1 DELIR E 1 9 T H IC / GED M
Ten ze střech řinoucí se černý sníh; do tvého čela červený prst vchází, do holé jizby klesnou modré mrazy, zrcadla mrtvá; milenci jsou v nich. Na kusy hlava láme se a sní: stín do zrcadla modrých ledů vchází, studený úsměv mrtvé děvky v mlází. V karafiátech vítr večerní.
Der schwarze Schnee, der von den Dächern rinnt; Ein roter Finger taucht in deine Stirne Ins kahle Zimmer sinken blaue Firne, Die Liebender erstorbene Spiegel sind. In schwere Stücke bricht das Haupt und sinnt Den Schatten nach im Spiegel blauer Firne, Dem kahlen Lächeln einer toten Dirne. In Nelkendüften weint der Abendwind.
[06]
bohumil
[PAVLOK] Básník Bohumil Pavlok se narodil 22. 11. 1922 ve slezských Řepištích a jeho dílo dnes právem patří do zlatého fondu české poezie. Pochází z křesťanské rodiny selské. Jeho rod lze v Řepištích vystopovat už na přelomu 17. a 18. století. Otec František Pavlok (1865–1928), jistý čas poslanec v říšském sněmu, i matka Jana, rozená Stiborová, (1883–1963) byli lidé hluboce věřící a pracovití. Bohumil Pavlok byl ze čtrnácti dětí. Po otcově předčasné smrti se upnul na matku, jak o tom svědčí nejedna báseň. Poté co absolvoval obecnou školu v Řepištích, šel studovat na reálné gymnázium do Místku; tam byl jeho učitelem tehdy už významný literární historik a kritik Jan Strakoš. Po maturitě vystudoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Stal se středoškolským učitelem nejprve v Brně a potom v Místku. Pro své náboženské přesvědčení a tvorbu byl často překládán z místa na místo. Jako redaktor působil v časopisech Jitro a Akord. Tam se projevil nejen jako básník, ale také jako nekompromisní kritik, hájící křesťanské hodnoty v literatuře. První sbírka Bodlák a laskavec mu vyšla v roce 1953, pak publikoval až v devadesátých letech. Vydal sbírky Hledání tváře, Setník pod křížem, Střípky z Podještědí, Hvězda v zenitu a Na dosah. Literární slovníky se k básníkovu odkazu chovají podivně. Např. v Janouškově Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 jeho jméno nenajdeme. Základní bibliografická data naštěstí obsahuje příručka Obce spisovatelů Kdo je kdo z roku 1996 a mnohem obsáhleji Literární slovník severní Moravy a Slezska, připravený a v roce 2001 vydaný Ústavem pro regionální studia Ostravské univerzity. Avšak největší zásluhu na poznání a zhodnocení Pavlokova básnického díla má literární vědec a bohemista Drahomír Šajtar. Básník Bohumil Pavlok zemřel 16. ledna roku 2002 po dlouhé a těžké nemoci v obětavé péči své ženy a celé rodiny. David BÁTOR
]
osobnost [07] VÝDEC
H
Spím se Abych msvou ženou který on ohl vdechovat Píšeme a vydechuje vzduch n Jsme je ovou Bibli dna duš e ve dvou ve dvou tělech živých m rtvolách Naháně j a je tu p í nás do ráje l Radujem no zakázaných stromů a rozha e se v pláči z v potu t ujeme chléb váře Satansk é verše „Drama v s v ž ě a ta l m , lidstva, ech a nížiny k Kristova zla a proti němolaps mravní Rozlámané loutny a glorifik příkladu, mý u memento tu ac
by, hymn e Matky pod s domova o cí, vzruš u či žalmu, vypja bou modlitenou sm to principy yslovostí u imaginad u c h a , niternéh a harmo ovládanou Boží – o, jediná jistota nizace života js poezie. ou témata Pa přítomnosti v je prvotnBásnický habit lokovy zralé ě d án vírou us Pavlokův něním a upřed d u c h o v tenciáln í pevno ních hodnot, nostBoží v to st pak r exisbajícím mto světě jakk eální stopou života v apokalypse. Sm oli se podoa spásouidí položen me ysl lidského v mysti a cestu k něm zi zavržením c v osude ké kontempla u ani ne tak c přírody ch konkrétních i, jako spíš o lidí, d senzuali Pavlok p ty k ab v řádu ř e s všecku solutnu. je básník svo jeho reá konkrétní, reá u spiritualitu ln ta. Tak s lie jsou vzaty z ý a všechny e je h o prostírá poezie n tohoto svěv e p r o s to věcmi a ru mezi ustále rozz je skuteč vením harmon izuje ne , ať už ten pr nými kritik a ostor bo dram telné jehpamfletista. Tak atizuje jako básnické o místo v konte je rozeznaDemla ho vývoje od xtu českého k k Ivanu Reynkovi, od Březiny přes jako dru Slavíkovi či Jos Zahradníčka e hům ge neračnímfu Suchému /Z dosl …“ ovu D
rahomír Bohum a Šajta ila Pavlo ra „Na ka“ ve d dílem Šenov u sb írce Na Ostrav dosah ( y 1998 Tilia, )/
[08]
ZEMĚ
V ČER NÉM
Nesu ji vs Nemá h obě ranic a svě je bez o tových stran blohy a ně Břicho s má épie se nad n í v z dou a jsou jed slizovitá chapa vá d iné zábl esky svě la tla Utéci Kam A zůstat Proč jako pra Je těžká sklý zvo n a hluchá jako zou falství
SOBĚ
Slýcháv a pramínk l jsem zpívat po ezii Teď pod em čistým – zim hara zčernalý m listím ší Na such é potkám stráni zchroml paroží z lomené ou kozu v bouřli v Mráz už é říji z pohře se zubí b a v noci ního vozu jak toul slyším aví psi v yjí
POETI
CKÁ
Slunce j e jako výs nepoetické t jako pla řel z děla menom et chrlič po pouští a žárů a jako d spálenišť r nad koř avec istí Zato lun a ta věčně v panen couvající s a pod zá kém ostychu tajemná vojem v stínu mkrasavice zato lun inaretů a ke které se prale všechno živé s jak vypl em noci ašené st zato lun ádo žen e a lůno po ezie
současná tvorba [09]
Z Hradce přes Chvalíkovice do Branky
R.O.B.E.R.T.FAJKUS
Stará třešňová alej, tichá a červená: první sáhnutí do holky. Vyjíždí průvod na motorkách, v nádržích vodka, když vyslopali benzín, svatební závoj od kolomazi, koláčky do tlam žab. Žízeň zhasí Moravice. 19/7/08
Fotografie Jiljí SLÍVA
[10] R A D E K
/PŘIBYLA/ Ing. Radomír Přibyla se narodil 30. 3. 1962 ve Vítkově. Vystudoval SPŠ v Opavě a poté Vysoké učení technické v Brně. Od roku 1987 včetně základní vojenské služby („modrou knížku“ se mu nepodařilo získat) je zaměstnán na státním zámku v Hradci nad Moravicí. V roce 1991 se stal správcem zámku a je jím až dodnes. Vyučoval také externě na Slezské univerzitě v Opavě. Ze svých zálib uvádí cestování podle finančních možností, četbu poezie podle nálady, výtvarné umění, houbaření a poslech dobré hudby, zejména ze sedmdesátých a osmdesátých let. Je zakladatelem pozoruhodné galerie, jež se nachází ve Filipovicích a nese název Průvan. Se svou ženou, výtvarnicí Ivou Přibylovou (uměleckým jménem Iva Dedek), a dcerou Markétou žije v Kajlovci.
S Radkem se znám už řadu let. Teprve před rokem jsme však začali spolupracovat, a protože hrávám na vernisážích, které pořádá, poznal jsem ho trochu lépe. Mohu říci, že takových osobností, jako je on, znám poskrovnu. Správce hradeckého zámku, pořadatel výtvarných sympozií, autorských výstav, DVD projekcí a zakladatel galerie Průvan ve Filipovicích, kde proběhla za krátkou dobu její existence řada zajímavých výstav. Ale především je Radek člověk, v jehož přítomnosti se vždy cítím uvolněně. Okamžitě ze mne spadne tíha pracovního týdne a všech povinností. To vše ještě okořeněno zážitkem z výstav, hudby a samozřejmě dobrého vína, jež k tomu všemu neodmyslitelně patří.
Se ife „Ja r r ná t je m osla hv oj v ěz e š da ťa .“ st-
? Galerie Průvan se nachází v prostorách bývalého kravína. Jak k tomu vůbec došlo?
> Můj bratr chtěl koupit něco na sa-
motě. Hledali jsme v lokalitách, kde bydlení neruší nepřetržitý provoz aut ani jiný hluk, a zjistili jsme, že ve Filipovicích je jeden pozemek na prodej a silnice končí v poli. Brácha mě požádal, abych se šel podívat, jestli se mi lokalita bude líbit. Jak jsem tak na tom pozemku stál, viděl jsem naproti v metrových kopřivách jakýsi zchátralý objekt. Nevypadalo to špatně. Brodil jsem se těmi metrovými kopřivami a říkal jsem si: „Zjistím, komu to patří, a uděláme tady galerii!“
? Ty jsi měl už z dřívějška zkušenosti s pořádáním výtvarných sympozií na zámku, že?
> Ano. Byl jsem jeden ze spoluzaklada-
telů výtvarných sympozií Jantarová cesta na hradeckém zámku. S Tomášem Valuškem jsme to vymysleli, Václav Fiala k tomu napsal úžasný text. Poté se změnil zřizovatel, sympozia se na zámku nemohla konat a mě napadlo udělat si svá vlastní sympozia. Bylo to odvážné, riskantní a musím říci, že nevím, jestli bych dnes do toho šel znovu. Po nějakých půlročních patáliích jsem kravín koupil. Při první vernisáži ještě nebyly stropy, pršelo tam, střecha se hýbala,
rozhovor [11] ale přišlo sto padesát lidí a bylo to úžasné. Těm lidem jsem tehdy slíbil, že za dva roky se to opraví a uděláme tady další výstavu. ? Co si mám představit pod názvem Průvan?
> Když jsme to koupili, zjistili jsme, že je
to naprosto nevhodné místo, protože tady pořád fouká, tak jsme to nazvali Průvan. S kamarádem Pavlem Kerlinem a manželkou Ivou jsme tady tehdy seděli a vymýšleli název, támhle zrovna bouchly dveře, já jsem šel držet střechu a takhle vznikl Průvan.
? Co tvá práce? Čím se vlastně živíš?
> Člověk je hodně ovlivněn svou
prací. Já dělám kastelána hradeckého zámku, spolupořádám kulturní akce a výstavy, to se promítá i do soukromého života. Pokud jsem správcem zámku, samozřejmě trochu prezentuju tu činnost, která je blízká mé práci a kterou v té práci dělat nemůžu. Ale vůbec to neberu jako nějaký střet zájmů. Beru to jako svůj koníček a musím taky říct, že to nejsou moje aktivity, ale spíše aktivity mé ženy, která ve výtvarném světě žije a tvoří, zapojuje se do restaurátorských prací apod.
? Je těžké otevřít dnes novou galerii? Kdo vlastně v Průvanu vystavuje?
> Uvést to v život je strašně složité
a mnohdy je to i věc náhody. Oslovil jsem pár kamarádů, ti oslovili další kamarády a tak dále. Na organizaci výstav si beru dovolenou a snažím se připravit ty nejlepší podmínky. Například v letošním roce jsem četl v Reflexu článek o Zuzaně Strakošové, tak jsem ji oslovil a ona s sebou
přivezla pět kamarádů výtvarníků. Je to otázka náhody, není to specializovaný výběr, jednak na to nemám čas, jednak se v tom tolik nevyznám. Někteří kumštýři jsou úžasní, skromní, nic za to nechtějí. Jsou rádi, že se jim někdo věnuje. Pak samozřejmě využívám kamarádů, kteří mi udělají rámy, plátna, bratr je stolař, otec to tady poseče, tak to všechno nějak vychází. ? Jelikož se známe, vím na tebe takovou perličku. V roce 1986 jsi byl na pohřbu Jaroslava Seiferta. Jak se to stalo?
> Jaroslava Seiferta jsem měl vždy
strašně rád. Musím se přiznat, že mám nad nočním stolkem jeho černobílou fotografii, vlastnoručně podepsanou, daroval mi ji kamarád Emanuel Křenek. Seifertovy Všecky krásy světa jsem četl nejmíň dvacetkrát, strašně moc mě ta kniha ovlivnila, i směrem ke kumštu, ke kráse, a možná i k popíjení dobrého vína. Jaroslav Seifert je moje šťastná hvězda. Byl jsem opravdu na jeho pohřbu, tenkrát mi bylo dvacet čtyři, byl jsem štastný, možná zamilovaný. Estébáci nás tam monitorovali a fotili, ale neberu to jako nějaké své hrdinství, na pohřbu byly tisíce lidí. Přátelé, s nimiž jsem tam byl, mě seznámili s fotografem Jaroslavem Krejčím, který celý průběh pohřbu fotil: ty dlouhé fronty u Rudolfina, tu smutnou atmosféru, zahraniční filmové štáby, samozřejmě černobíle. Poté nás pozval do ateliéru na Kampu, kam za ním chodíval například filozof Patočka. Krejčího velkorozměrné fotky jsem viděl až po revoluci na jeho velké výstavě u příležitosti výročí Seifertova úmrtí. Na fotografiích byla vidět ta
skleslost, ponurost doby. Vzpomínám si, že jsem dlouho hledal, jestli se tam na některé nenajdu. ? K výstavám v galerii Průvan patří vždy hudba. Klasické svatostánky výtvarného umění volí cestu hudebního doprovodu k úvodu, případně závěru řečnění. Tady to je trochu jinak. Po vernisáži obvykle proběhne videoprojekce koncertů.
> Ano, v hudbě mě hodně ovlivnil
můj kamarád Hynek Vyhnálek, se kterým jsem seděl osm let ve školních lavicích. Seznámil mě s Yes, Genesis, Jethro Tull, s Van der Graaf Generator, to jsem nezískal z českých rádií, ale od kamarádů. Lepší kapely jsem dodnes neobjevil. Na vesnici a z rádia k tomu nepřijdeš, musíš mít kolem sebe ty správné lidi.
? J ak hodnotíš vývoj umění obecně, napříč různými oblastmi?
> Pořád vycházím ze sedmdesátých
let, která jsou pro mě klíčová. Považuju je za vrcholné období. Nemůžu se vyrovanat se současnou komercí téměř ve všech oblastech kultury. Dnes je všechno strašně spojeno s penězi. Mrzí mě to a ten „rozvoj“ mě vůbec netěší. Vzrůstající doprava, kamiony i v neděli, spousta nepotřebných zbytečností. Tady ten kravín, tady jsem štastný. Nejsou tu auta, můžu si pustit, co chci, televize tady nemá signál, jen úžasný klid, příroda, pole... Ptal se Milan BÁTOR
[12]
[MALTA] Zkoušky úspěšně za sebou, chuť prožít léto smysluplně i zábavně, hrst odvahy a ochota investovat? Pokud jste si namíchali takovýhle koktejl, nejlepší místo, kde si jej vypít, je právě Malta! I mně se do mysli vkradla neodbytná myšlenka, že letos už mě nenaplní dvoutýdenní polehávání na pláži s rodinkou. Navíc má angličtina usnula na vavřínech okamžitě po maturitě, neb na vysoké na nějaké „zbytečné“ konverzace nezbývalo času. Touha se zlepšit, poznat nová místa, lidi, kultury a také si užít pěknou porci slunce mě dohnala k více méně spontánnímu objednání třítýdenního jazykového pobytu na Maltě. Vybrala jsem si klidnější městečko Swieqi, jelikož preferuji
vy, ale já obvykle úplně sama na tři týdny nikam nevyrážím. Díky bohu se mé obavy ukázaly jako liché, vše proběhlo naprosto bez problému. První den jsem si napsala rozřazovací test, který mě odeslal do třídy s úrovní „intermediate“. Pokud ale máte s úrovní jakékoli problémy, můžete se nechat přeřadit, ať už výše nebo níže. Spolužáci, učitel i má hostfamily mě přijali přátelsky, srdečně. Ano, vybrala jsem si ubytování u maltské rodiny, jednak proto, že jsem toužila poznat, jak vlastně taková rodinka bydlí, a jednak také proto, že to byla nejlevnější a dle mého názoru i nejkomfortnější alternativa. Rodina bydlela jen dvě minuty chůze od školy, takže jsem to neměla o moc dál než ti, kdo bydleli v apartmánech přímo ve škole a stravovali se buď samostatně, nebo polopenzí v jídelně. Poslední uby-
ně v seznamování nejste nijak kovaní. Ať už své večery trávíte na pláži nebo na diskotéce, všude se k vám pokusí připojit lidé, byť i z úplně opačného konce planety. Vše působí zcela přirozeně, nikoho by ani nenapadlo považovat to za divné či nepatřičné. Můžete si poklábosit o svých zemích a jejich vzájemných vztazích, o zdejším pobytu, ale i o věcech mnohem banálnějších, můžete společně vyrazit na pár drinků nebo (co si budeme povídat, nacházíme se v prázdninové destinaci) navázat vztah jednonoční, popřípadě o něco delší. Lidí tu najdete skutečně pestrou škálu, od poctivců, kteří nezapomenou udělat jediný domácí úkol, až po kaliče, kteří se ve škole objeví stěží jednou za týden. Mezi které se zařadíte, je skutečně jen na vás.
klábosení u vínka před divokými parties v rytmu diska. Jen pár minut odsud leží St. Julians, kde se nachází další jazyková škola a také ulice, kterou mohu směle přirovnat k naší ostravské Stodolní. Později se výběr ukázal býti správným, protože v St. Julians (nejspíš právě díky bohatému nočnímu životu) byl počet Čechů několikanásobný, což se jednomu při zlepšování angličtiny nemůže hodit. Přiznávám, na letiště jsem dorazila sžírána všemožnými obavami – nevím, jak
tovací možností, kterou ovšem má cestovní kancelář nenabízela, byl studentshouse neboli dům pro studenty. Ten bych doporučila zejména otrlejším povahám, kterým nevadí všudypřítomný svinčík a nikdy neutuchající večírky horkokrevných spolubydlících. Odměnou vám ale může být jedna velká internacionální rodina, jejímž členem se ve skutečnosti můžete stát kdekoli, nejen ve studentshousu. Navázat přátelství na Maltě je jednoduché jako facka, třebaže obyčej-
Ve škole se vyučuje poměrně zábavným způsobem, takže docházet do ní by pro nikoho nemělo znamenat významnější narušení prázdninové pohody. Učitelé jsou většinou Malťané, já jsem měla to štěstí, že mě vyučoval napůl Malťan, napůl Brit. Nebojte se, angličtina maltských učitelů se může směle měřit s britskou, je to jejich druhý úřední jazyk, takže jej ovládají výborně. Učitelé bývají milí (zvlášť v porovnání s některými zdejšími), na hodiny jsou dobře připraveni
putování [13]
a každý den vás zásobí nakopírovanými učebními materiály. Nevím, jak v jiných školách, ale my jsme navíc zadarmo dostali i učebnici odpovídající naší jazykové úrovni. Stejně jako si můžete vybrat druh ubytování, můžete si vybrat i délku, intenzitu a zaměření kurzu. V nabídce je kurz standardní (20 hodin týdně ve skupině), intenzivní (30 hodin týdně ve skupině, oproti standardnímu kurzu máte navíc odpolední vyučování, které je zaměřeno spíše na konverzaci), individuální, kombinovaný (např. 20 hodin týdně ve skupině plus 10 hodin týdně individuálně). Délka pobytu záleží především na vašich finančních možnostech. Osobně bych doporučila tři až čtyři týdny, je to dost dlouhá doba na to, abyste se něco naučili, a zároveň ne tak dlouhá, aby vám všechno začalo lézt krkem. Co
zklamáním, protože nejbližší z nich byla malá, nijak krásná nebo čistá a přelidněná. Bylo ale samozřejmě možné vydat se na nějakou ze vzdálenějších pláží, a jak jinak než nejtypičtějším dopravním prostředkem – autobusem v charakteristické oranžovo-žluté barvě, který patří k tamějšímu koloritu. Je to skutečně levný (a dle mého názoru i romantický) způsob dopravy – na druhý konec ostrova nás cesta stála jen něco málo přes euro, ale pokud čekáte komfort s klimatizací, tak vám doporučuji návrat na pevnou zem. Autobusy, které tady vesele drandí po ulicích, byste obyčejně měli možnost potkat snad jen v muzeích, projížďka v nich by se tudíž dala přirovnat k turistické atrakci. Dostat se jimi můžete k překrásným plážím i památkám. Za vidění určitě stojí hlavní město
natáčela Trója, nebo se svezte lodičkou na přilehlý ostrov Comino, kde se nachází neuvěřitelná Blue Lagoon.
se týče zaměření, můžete volit obecnou, nebo obchodní angličtinu. Já jsem absolvovala standardní třítýdenní kurz obecné angličtiny. Pro tři týdny jsem se rozhodla z finančních důvodů, původně jsem chtěla čtyři, a pro standardní kurz jednak proto, že jsem po škole chtěla ještě stihnout pláž nebo cestování, a jednak proto, že konverzace se spolužáky a přáteli po škole je podle mého názoru snad ještě přínosnější než samotné vyučování. Výše zmíněné pláže pro mě ale byly
Valetta, kde vás překvapí kontrast mezi rušnou hlavní Republic Street a ostatními, malebnými a liduprázdnými jižanskými uličkami, které jsou vzorně rovnoběžné. Dále si nenechte ujít Mdinu (tzv. Silent City) a nedaleké sklárny, katedrálu v Mostě s třetí největší kupolí na světě nebo vesničku Pepka Námořníka. A když už vám vedro bude připadat neúnosné, sjeďte se zchladit na nejkrásnější pláž na Maltě s křišťálově čistou vodou, Mellieha Brach, na Golden Beach, kde se
pláže. Ačkoliv se nerada na něco těším, protože mám obavu ze zklamání, Malta veškeré mé představy daleko předčila a nenapadá mě snad nic, na co bych si tady mohla stěžovat. Ať už se sem vydáte na dovolenou nebo na jazykový pobyt, jistě si tu najdete to své a toto místo si zamilujete jako já.
Ačkoliv Malta vypadá jako obyčejný ostrůvek, může vás nejednou překvapit, ba možná až zaskočit. Vzhledem k někdejší britské nadvládě možná nebude nijak šokující, že se tu jezdí vlevo. Ale co fakt, že tady dělají ohňostroje téměř denně, a to dokonce i za slunečního svitu? Nebo že tady chlazené nápoje stojí více než nechlazené? Nebo že je Malta jednou z nejkatoličtějších zemí světa a má neuvěřitelných 364 kostelů? (Číslo je o to víc ohromující, když uvážíte, že má o pouhých třicet kilometrů čtverečních větší rozlohu než Ostrava!) Tahle země prostě nabízí vše, co si můžete přát, od překrásné architektury přes pohostinné a přátelské obyvatele až po krásné
Barbora NOVÁKOVÁ
[14]
[litera-túry] pamětní deska Josefa Kaluse
ve Frenštátě p o d Radhoštěm
kaplička na zahradě bratří Strnadlů
[
r o z j í ž d í m e
s e . . .
]
Fáma: na některou literaturu je i češtinářův život moc krátký. A k takové patří i literatura regionální. Ano, přiznejme si. Některé literatury jsou na nás zkrátka krátké. Nepřijdou si na nás, dokud nepřijdeme my na ně. Ale právě tyto literatury se nám stávají osudnými, právě na ně dojíždíme, trávíce zbytek života na cestě, jež je sama o sobě svým cílem, na litera-túře. Stáváme se prokletými psanci, co těkají zšeřelým regionem, sbíráme drobty zapomenutých zpěvů, paběrkujeme na osudech zneuznaných literárních ikon – řečeno postaru – širšího Ostravska. Poznáváme, hledáme a překračujeme přitom hranice vlastních možností i etnografických území. Opájíme se svistotem vzduchu při prudkých klesáních, abychom si na horizontech s blahem o to větším přihýbali z lahve, na jejíž etiketě plane slogan: Život je krátký. Slohu dík! Pojeďte s námi! Do sedel, zbabělci! Vždyť mnohé z bitev již byly vybojovány. Pamatujete přeci! Vraťme se k počátku a popřeme ty fámy o marnosti našeho počínání, usekejme hlavy těm literárněvědným fámulům! Nechť jsou již za svítání o své škarohlídství kratší! [ za JOSEFEM KALUSEM ]
v Trojanovicích
Běhuté a hypertrofované duše našich bicyklů nás tentokrát vedou na Frenštátsko. (Ach, ty široké, horské duše! Radost posedět.) Až do Moravské
[15] brány k nám totiž dolehly dneškem tolik dušené melodie písní čeladenského kantora (z lat. cantare!) a slavíka, našeho pana Josefa Kaluse. Vábila nás k němu jeho plachost i vědomí kořenů a kmene. A svou cestou jsme mu chtěli nasadit i pomyslnou korunu, korunu krále beskydské lyriky, korunu obsypanou plody našemu osrdí tak blízkými a konejšivými. V Památníku Josefa Kaluse jsme si s básníkem mohli téměř podat ruku. (Objetí pak bylo znemožněno časovým zaneprázdněním paní Komendové, průvodkyně Památníkem, jež spěchala poeticky postaru – přes kotáry – „za dochtorem“. Ale kdoví, snad bylo i dobře, že jsme se o objetí pokusit nemohli.) S Kalusem jsme znovu prožili jeho „léta učednická“ poznamenaná chudobou, radovali se z jeho prvních literárních úspěchů, kdy jméno Kalus šlo v pražské literární společnosti od úst k ústům. Ale: co je šeptem, to je s čertem… A v osmdesátých letech se o Kalusovi mluvilo hezky nahlas: jako o veliké naději soudobé poezie! A pak jsme Kaluse následovali do Učitelského ústavu v Příboře a společně se pohoršovali nad úzkoprsostí tamějšího profesorstva! (Copak by byl Kalus s to svést ženu vlastního češtináře?! Nic ve zlém, ale nebyl! Kalus byl básník, byl na bále, byl v kole, tištěn v časopise Lumír, byl středem pozornosti a rozuměl zkrátka ženské duši. Žádný falus, Kalus prosím! Ale ti závistivci kolem, notáblové a škrobenci s akademickými tituly a obzory končícími u latinských deklinací a konjugací! Ta uslintaná hovada, navlečená do talárů, rachitičtí katecheti a všechna ta piaristická sebranka prostě a jednoduše našemu básníkovi žlučo-
vitě záviděla! Och, jaká to obviňující paralela s dneškem, jenž hází obdobné klacky pod nožky našich vycházejících nadějí, povzdychli jsme si.) A pak ten návrat do rodné Čeladné a laskavá výchova nových a nových generací „ogarů“ ve skromných podmínkách místní malotřídky, neustále provázená lyrickou tvorbou písňové tonality, z kraje vycházející a do kraje se navracející… A přece to bylo seznámení kalusovsky jemné a prchavé. Snad bylo pobodnutím k další cestě, litera-túře, jejíž trasy nejsou známy žádnému z dostupných turistických průvodců, a jejíž účastníci jsou proto o to více předmětem nadšeného zájmu a obdivu všech (všude) místních. [ za BRATRY STRNADLOVÝMI ]
A kam jinam než – do Trojanovic. My, trojice nájezdníků smutných postav, za trojicí jinou, na Valašsku takřka svatou a žel, stejně jako v případě Kalusově, již i všemi posledními mastmi mazanou. Samozřejmě, za bratry Strnadly! Ano, i v nevlídném valašském podnebí, anebo právě, právě tam!, se na kamenité stráni vyšvihl ke slunci opravdu povedený čtyřlístek. Jak jsme již naznačili, tři z vzácných lístků již došly svého věčného spočinutí a na Beskydy už jen shlížejí, jsouce věrnými pobočníky Valašského Pánbíčka. Čtvrtý z jejich stonku však stále bloumá trojanovickými ráztokami, je k zastižení i k nezastavení; to hlavně když se rozpovídá o bylinách, počne naráz voda v Bečvě „couvat k pramenům“ a vy se tváříte bláhově i blaženě společně s ním, ztracený roj včel jakoby věčně hledajícím. Ale nešť.
Jsme tady kvůli němu? Nikoli především. Zajímají nás hlavně ti černobílí Strnadlovic kluci! Ti haranti a raubíři, kraváci jedni, malíř vedle lyrika a romanopisce, jeden jako druhý, kluci jedni rozgajdaní, košiláči urousaní! Ale copak se jim to líhne, co jim to zraje za těmi čílky, co? Toník, Pepík a Bohuš. Postrach meze. Švestkokradi! No jo, bejvávalo, dneska kmán, zejtra pán! Ogařiska jedna, kam až to dotáhla, Andersenovy medaile to sbírá, Slovanské knihovny to vede, historické fresky o prázdninách na zahradě píše. A kdo se do nich dneska všecko nemontuje, třeba ten Knězek, kandidát věd a montér – synoptický, jak o nich (a dalších) píše! A hezky, nemyslete si! A jaký památník mají! Tam se ani Angličan neztratí. A my, litera-túristé, tam budeme mít jednou svatbu. Už to vidím. S Ivetou Bartošovou… Všechny cesty mají však své zákruty a konce. Může nám to být líto, ale nic naplat, že? Leč nám jde ovšem o víc myslím, nám jde ovšem o vše! Cítíme se býti vyvolenými a nesmíme se za to stydět. Proto když mnohdy jindy, v opilosti a k ránu, a také na cestě domů, recitujeme setřele úderné bardovy verše a lomcujeme poklopy veřejné kanalizace v odpověď na jeho „Kdo zdvihne můj štít?“, nečiníme zlo. Kdo ví, kdo vše tam bytuje. Text Petr HORÁK Fotografie Zdeňka VELIČKOVÁ
[16] glosář
: : : : SLOVAN
VŠUDE BRATRA MÁ: : : :
Na naší zeměkouli žije zhruba šest miliard lidí, kteří se musí nějakým způsobem dorozumívat, komunikovat mezi sebou. K tomuto účelu může člověk využívat přibližně 7 000 jazyků, avšak jen málokterý jazyk se může pyšnit neustálým přírůstkem nových mluvčích, kteří nejsou mluvčími rodilými, jako jazyk anglický. První místo neohroženě zaujímá sice čínština, v některých tabulkách je před angličtinou umístěna také hindština nebo španělština, ale čísla odhadují hrubý počet rodilých mluvčích a neberou v potaz obyvatelstvo, které se angličtině učí a používá ji společně se svým mateřským jazykem. Dospět ke konečnému číslu všech uživatelů angličtiny není prakticky možné a ani se o to nebudu pokoušet. Trend mluvit a psát anglickým jazykem se stal jakousi nezbytnou součástí moderního světa. Schopnost využívat tento jazyk, jehož expanze dávno dobyla lavice základních škol, začíná být (nebo už je) stejnou samozřejmostí jako mluvit a psát česky. Požadavek učit se některému z germánských jazyků (angličtina, němčina) přichází zpravidla už na základní škole a do konce života nás v podstatě neopouští (stává se naší noční můrou, nebo naopak dobře cvičeným psem). Nabídka, před kterou jsme postaveni, závisí samozřejmě na možnostech a zaměření školy, ale bezesporu jde také o co nejširší využití tohoto cizího jazyka. Požadavek společně s nabídkou doplňuje do trojlístku volba, kterou musíme učinit. Podobný systém nabídky (výběru) a volby má před sebou téměř každý. Cestička vyšlapaná určitou nedůvěrou či jakýmkoliv jiným důvodem vede mnohdy pryč od věcí (i abstraktních, jako je řeč, jazyk atd.) ležících na východě. Na rozcestí zbylých tří světových stran se jazyk, který nikdy neochutnal cizí řeč, pro jistotu vydá zlatou střední cestou, tedy na západ. Odlišný přízvuk a gramatika jsou často jako dvě dotěrné mouchy, které létají vzduchem, když náš jazyk cvičí jinou řeč. Pokud však dojdeme na konec této klikaté cesty, a je jedno, jestli doslova s jazykem vyplazeným na svetru, chce se člověku nový cizí jazyk využít v praxi a nějakým způsobem otestovat. Ne vždy však jde vše, jak chceme my, a proto se, i když nechceme, náhle ocitneme před pověstnou jazykovou bariérou. Co teď?
Angličtina je světový jazyk (mluví jí přes půl miliardy lidí), avšak do evropských zemí, kde je tento jazyk mateřský (např. Anglie, Irsko), začíná postupně pronikat jazyk západoslovanský, konkrétně polština. Je obdivuhodné, jaký útok tento slovanský jazyk (respektive jeho rodilí mluvčí – Poláci) podnikl směrem na západ. Nejenže si v restauraci můžete objednat jídlo z polsky psaného jídelníčku (a nejedná se o polskou restauraci) a v muzeích narazíte na průvodce tištěného ve světových jazycích plus polsky, ale pokud se dostanete na úřad, všechny instrukce a pokyny nutné k vyřízení byrokratické procedury naleznete samozřejmě také v polštině. Tady je schován pomyslný klíč, který nám otvírá dveře: sice k další bariéře, neboť problém s tím, že nerozumíme například Irovi, tu pořád je, ale od jedné (překonané) bariéry k druhé (zatím neprostupné) se nachází prostor, který nám dává určitou novou svobodu či volnost seberealizace. I když se polština v mnoha ohledech liší od naší hezké české češtiny, styčné body jsou u ní na rozdíl od angličtiny více než zřejmé. Nastávají samozřejmě situace, kdy se rozdílnost obou západoslovanských jazyků prokáže a v praxi se akce míjí s reakcí nebo naopak. Ale chuť něčeho podobného na jazyku, co dobře známe celý svůj život, je dostatečnou záminkou, abychom dále koketně porovnávali a ohmatávali ten odraz obou řečí v zrcadle, které se pokřivilo následkem času a rozdílného historického vývoje. Pro Slovana, který nemá důvěru nebo jakýkoliv jiný důvod k užívání cizích jazyků, se tak naskýtá poslední možnost, jak se v té či oné západní zemi aspoň částečně dorozumět, neboť i na ostrovech, kde leží Anglie a Irsko, mohou platit slova: „Slovan všude bratra má.“ Milan BLAŽEK
historie a umění [17]
::
>> r o z h o v o r
s uměleckým kovářem
<<
>> OLDŘICHEM BARTOŠKEM Články o uměleckém řemesle se pohybují na tenké hranici: zabývají se jak zručností řemeslníka, tak vkladem umělce. V tomto čísle svou pozornost zaměříme na umělecké kovářství. Když jsem uvažoval nad člověkem povolaným mluvit o starém řemesle kovářů, přišel mi na mysl Oldřich Bartošek. Výtvarník, který ve své práci překročil hranici řemesla a posunul ho na úroveň umění, a jeden z nejvýznamnějších uměleckých kovářů u nás.
? Jak byste charakterizoval svůj obor a vymezil jej vůči klasickému kovářství?
Rozdíl vůči klasickému kovářství je velký. Klasický kovář byl zaměřen na takové výrobky, které se dělaly standardně, kovaly se vozy, zemědělské nářadí a podobně. Vymezení „umělecký kovář“ existuje snad už od třináctého století, už tenkrát se začala tato řemesla rozlišovat. Umělečtí kováři samozřejmě nepůsobili na venkově, ale ve městě, zaobírali se mřížemi a podobnými věcmi. Klasický kovář musel umět kovat koně, což třeba já vůbec neumím. Já jsem schopen podkovu vykovat, ale nejsem už schopen kopyto ošetřit. Obyčejný kovář je takový ten rutinní řemeslník, dělá stejné věci pořád stejně. Důležité bylo, aby zhotovil výrobek na co nejmíň nahřátí, protože uhlí bylo drahé. Podle toho posuzovali jeho zručnost. Umělecký kovář musí umět kreslit, mít představivost. I když návrhy dělá třeba někdo jiný, on je musí dotvořit a domyslet.
?
V době, kdy jste se rozhodoval, jakou si zvolíte profesi, nebylo umělecké kovářství zrovna obvyklým zaměstnáním. Co vás vedlo k tomu, že jste si zvolil právě tento obor?
Už od dětství jsem měl výtvarné sklony, stejně jako otec, který byl stolař, ale také maloval a vyřezával loutky. Když se potom hledala možnost nějakého učení, jedna alternativa byla umělecké kovářství. Ke kovu jsem tíhl už dřív. Jestli si vzpomínáte, v té době byly v módě letované ozdoby na stěnu. Můj bratr, zámečník, se je snažil doma vyrábět, ale měl tu smůlu, že si je neuměl nakreslit, a když něco vyrobil, vypadalo to hrozně. Já jsem si to vždycky nakreslil, natvaroval. Nakonec to dopadlo tak, že on nosil domů měděné dráty a já tyto ozdoby vyráběl. Dělal jsem i figury a otec, když to viděl, našel pro mě učení v dílnách uměleckých řemesel. V době, kdy jsem do uměleckých řemesel nastoupil, pracovalo v nich deset lidí a učně přijímali jednou za tři roky.
? Vzdělával jste se u mistra, který se věnoval řemeslu za první republiky a před rokem 1989 jste pracoval v uměleckých řemeslech a jste úspěšným uměleckým kovářem i dnes. Změnilo se umělecké kovářství za dobu, co se mu věnujete?
Změnili se lidé, kteří toto řemeslo dělají. Neřekl bych, že se změnilo řemeslo samotné. Když jsem
nastoupil do učení, měl jsem štěstí na mistra. Nebyl sice umělecký kovář, ale pro řemeslo měl cit, uměl věci promýšlet, nebyl to jen tak obyčejný kovář, i když koval koně a dlouhá léta dělal běžnou kovářskou práci. On mě naučil promýšlet práci a dělat ji poctivě. Potom přišla revoluce a české kovářství mělo velice dobře našlápnuto. Zatímco na Západě se už dlouho pracovalo strojově, v Československu se za socialismu všechno dělalo ručně, a tak si u nás ruční kovářská práce zachovala vysokou úroveň. Dnešní úroveň uměleckého kovářství je různá. Například na kovářském setkání Hefaiston na Helfštýně dostane člověk koupit akanty, voluty, všechno hotové. Potom jsou tam rádobykováři, kteří tyto polotovary nakoupí, svaří a vydávají za dílo uměleckého kováře. Tomu se na Západě říkalo strojová práce.
?
Měl jste možnost pracovat i v zahraničí a se zahraničními kováři se setkáváte i na celosvětovém setkání uměleckých kovářů na Helfštýně. Jaké má místo české umělecké kovářství ve světě?
České umělecké kovářství má ve světě přední místo. Když jsem po revoluci vyjel do Rakouska,
[18]
: keltský Bůh Mokus :
: rekonstruované střešní komponenty :
zjistil jsem, jaký je rozdíl mezi ruční a strojovou prací. Na Západě se to rozlišuje, zatímco u nás bohužel ne. Po revoluci sem jezdili umělečtí kováři ze Západu a obdivovali, na jaké úrovni je zde ruční práce. Ale dneska na tom trochu ztrácíme, protože ani Helfštýn nerozlišuje mezi ruční a strojovou prací. Jsou tam vystavena mistrovská díla a vedle nich nějaký svařenec, a oni to tam klidně vystaví.
? Celosvětového setkání uměleckých
kovářů Hefaiston se účastníte už od roku 1981 a v jeho soutěžní části jste sklidil mnoho úspěchů. Co pro vás tento festival znamená?
I když úroveň Hefaistonu klesá, pořád pro mne znamená hodně, pořád tam člověk vidí něco nového. Ale podle mě Hefaiston nevyužil svoje šance. Když jsem v minulých
: metamorfózy :
letech na Helfštýně dělal, na jedné straně vedle mě pracoval Japonec a na druhé Izraelec. V minulých letech byl problém s velkým počtem účastníků, každý se chtěl Hefaistonu účastnit. A když jsem se byl podívat na letošní ročník, byly některé kovárny prázdné. Kvůli snižující se kvalitě už na Helfštýn nechtějí někteří kováři jezdit.
? Vím, že jste se podílel na restau-
rování mnoha historických památek, jste také jeden z mála držitelů licence Ministerstva kultury na restaurování památek z kovu. Která z vašich dosavadních restaurátorských prací byla pro vás nejsložitější?
Nevím, jestli se dá jmenovat jedna práce. Zajímavé bylo, když se restauroval Obecní dům v Praze, to byla pro mne srdeční záležitost,
protože se jedná o secesi, kterou považuji za prioritní inspiraci pro svou práci, také práce na domu U Čtyř mamlasů v Brně byla zajímavá. Často přivezu nějakou věc, kterou mám restaurovat nebo rekonstruovat, a jenom zírám, jak byli staří kováři zruční. Příkladem může být zrovna kovová věžička z domu U Čtyř mamlasů. Když jsem dokončil její restaurování, přišel za mnou majitel firmy, která vedla projekt, že by chtěl kopii této věžičky do vestibulu svého firemního sídla. Při té příležitosti jsem vytvořil ještě jednu kopii pro Hefaiston. Při konstrukci kopie jsem musel samotný originál téměř rozložit, abych zjistil, jak vůbec jednotlivé komponenty nové věžičky sestavit. V tu chvíli jsem žasl nad důvtipem a zručností kováře, který věžičku vykoval. Jestli mám nějaký vzor, tak jsou to právě
[19]
: štít kovárny :
staří umělečtí kováři, jim se klaním.
? Pokud je mi známo, od doby, kdy jste začal soukromě podnikat, berete do učení kovářské tovaryše. Jaký máte názor na dnešní výchovu uměleckých kovářů? Myslíte si, že je na dostatečné úrovni?
Problém se týká celého učňovského školství u nás. Ve školství nejsou mistři na vysoké úrovni, protože jejich platy nejsou dostatečné, takže žádný kvalitní umělecký kovář do školství nechce. Škol, které se zabývají uměleckým kovářstvím, je u nás hodně, vidím to i na Helfštýně, kde se prezentují, ale je to postavené na hlavu, protože většina absolventů umělecké řemeslo stejně nedělá, tak nevím, proč je škol tolik. Chyba je už v základu. Já jsem měl dobrého mistra, a pokud dnešní mladí dostanou špatný
: maršál Kutuzov :
základ, nese se to s nimi dál a je to špatné. Rozhodně by bylo lepší, kdyby výuka probíhala v menších provozech u jednotlivých mistrů. Ale spousta mých kolegů na to říká, že nikoho nic učit nebude, vlastně by si tím vychovávali konkurenci. Je to těžké, východisko nevidím.
? Na závěr bych se vás chtěl zeptat:
jakou budoucnost předpovídáte uměleckému řemeslu a uměleckému kovářství obzvlášť? Zachová si podle vás hodnotu uměleckých děl, nebo se stane kýčem určeným pro konzumní trh?
Jak říkám, jde o lidi, kteří umělecké řemeslo vytváří. Vidím to i na Helfštýně, mezi mladými, kteří se snaží. Nemyslím si, že umělecké kovářství sklouzne ke kýči. Jenom mne mrzí, že se vytrácí ruční práce podobně jako na Západě a nerozli-
šuje se mezi ruční a strojovou prací, mezi kvalitním a nekvalitním. Také je problém, že se mladým moc dělat nechce. Umělecké kovářství je špinavé řemeslo a práce je namáhavá. Mnozí by ji možná dělat chtěli, ale pro její náročnost od ní utečou. Ale podle toho, jak potkávám mladé lidi na Helfštýně, nemyslím si, že by umělecké kovářství mělo zaniknout. Ptal se Roman RYCHLÝ
[20]
[21]
UMĚNÍ ULICE V uvážení předefinovanosti, vyprázdněnosti hesel a nekončícího chaosu současných uměleckých aktivit se jeví škatule označovaná jako street art poměrně jasně a zřetelně. Samozřejmě obsahuje mnoho různých tváří, ovšem dají se nalézt společné jmenovatele, které nás dovedou o něco blíže k tomuto fenoménu dneška. Jako street art jsou často označovány pouze kořeny tohoto umění, tedy graffiti, které se u nás v podstatě nepřetržitě rozvíjí od devadesátých let minulého století. Ovšem dnes nejsou zdaleka jediným projevem pouličního umění. Jejich specifikem byla a stále zůstává úzká návaznost na celý životní styl, hiphopovou hudbou počínaje a specifickou módou či mluvou konče. Otázkám hledajícím konfrontaci s tzv. vysokým uměním se vlastně nemusíme vyhýbat. Streetartovou produkci lze jednoznačně nazírat ze stejných hledisek jako např. malbu. Primárním argumentem v tomto smyslu je samotný záměr, tedy to, jakým účelem toto umění disponuje. Kontakt s tvůrcem a vnímatelem je v tomto případě zcela zachován, navíc je povýšen snahou prezentovat svou tvorbu každému jednotlivci zvlášť, a to v prostředí zcela prozaickém – na ulici. Výtvarný projev se tak bezprostředně dostává do potenciálního kontaktu s kýmkoliv v prostoru každodenního života. Myšlenka velmi stará, neotřelé a důležité je v tomto případě její dotažení do konce. Námitkou ovšem zůstává fakt, že streetartové umění vnímá a zároveň produkuje spíše omezená množina lidí, která je paradoxně izolovaná od většinové společnosti. Sémiotické znaky ulice se tak stávají mnohdy hádankami a dezinterpretovanými symboly v reflexi mladé generace a dokazují tradiční rozkol konzervativně vnímaného a avantgardního výtvarného projevu. Ani v druhé otázce týkající se onoho srovnání nemusíme daleko odbočovat, stačí navázat na tradiční postupy v reflexi uměleckého díla, tak např. lze klást standardní otázky týkající se formy a námětu. Konečný a omezený počet výtvarných forem tohoto umění dnes nelze určit, lze však říct, že existují, mají svá specifika, pravidla lokace i různé rituální konvence, které je jednoznačně staví
[22] do pozice sociálních fenoménů. S tím bezprostředně souvisí i odpověď na otázku námětů: ty se pohybují zcela svobodně ve spektru od agitací přes politické satiry až k projevům melancholických nálad a osobních výpovědí, každopádně jsou plnohodnotným sdělením. Zásadní otázkou srovnatelnosti vysokého umění a streetartu tedy nejsou samotné rozdíly mezi těmito dvěma fenomény, jako spíše principiální interakce mezi daným uměleckým projevem a jeho sociální odezvou. Připadá mi proto nelogické oddělovat specifické výtvarné projevy streetartu od zavedených postupů v deskripci oficiálně uznávaného umění.
střídat přístup promyšleného konceptualismu, jehož úspěšnost je dána především masovostí odběru. Reklama často diktuje trendy, jež se promítají do výtvarného umění, street art je možné vnímat jako jakýsi derivát reklamy, který se osamostatnil v ryzí umělecký projev, jenž ovšem neztratil své kořeny, je masový. V graffiti je to jednoznačně projev tzv. tagů, tedy podpisů writerů (sprejerů), množících se v metrech, vlacích a na více či méně exponovaných plochách ulic. I toto je mezi writery považováno za projev stylu, který se hodnotí, a lze jej opět rozdělit do několika formálních postupů, jako je vyškrabávání na sklo, sprejování, a to volné, skrze šablony apod.
Vznik a vývoj umění ulice vnímám jako přirozenou reakci na měnící se dobu a její sémiotický koncept. Dnes již není možný „výživný šok“ duchampovského ražení. Éru výtvarných avantgardních výbojů začíná
Vedle graffiti existují a stále se rozvíjejí další a další techniky streetového umění. V současnosti je poměrně rozšířeným trendem lepení (tzv. stickeři), a to jak nápisů, tak konkretizovaných vjemů nebo abstraktně-
[23] -geometrických forem. Často lze identifikovat i zásahy do stávajících znakových systémů ulice, např. dopravních značek apod. Podstatou je stejně jako u jiného druhu umění ulice umístění, tedy lokace v daném urbanistickém prostoru nebo interiéru. Obecně by se dalo říct, že „nálepky“ mají menší rozměry, tudíž musí zaujmout spíše svou důmyslnou podobou než velikostí. Objevují se proto na exponovaných místech, a to většinou v úrovni očí, maximálně ve dvojnásobné výšce člověka. Existuje mnoho druhů této streetartové techniky. Může jít o přepisy tagů, zmenšené formáty graffiti nápisů, loga, geometrie…, ale často se objevují i sémanticky komplikovanější náměty, např. rozvíjející se příběh – street art tak principiálně může simulovat komiks. Ulice reagující v daném prostředí na specifickou skupinu lidí může posloužit i jako prostředí pro streetartovou reklamu nebo politickou propagandu.
Vedle dvojrozměrných forem se čím dál častěji objevují i plastické znaky z různých materiálů, např. mozaiky ze skla, hloubkové polystyrénové nápisy, nebo to mohou být předměty samotné, např. počítačová myš, obroučky brýlí, gumové či plastové objekty apod. Nejen graffiti, ale i nepřeberné množství dalších výtvarných postupů street artu spoludotváří sémiotikou podobu ulic dnešních měst, klubů, obecně se dá říct veřejného prostoru. Reflexe těchto všudypřítomných znaků chápaná širokou veřejností i odborníky z oblasti výtvarného umění umožní postupně se vyrovnávat s tímto neopomenutelným fenoménem dneška a posune hledání rovnováhy mezi neustále se množící tvorbou tohoto druhu a její deskripcí v kontextu dějin umění. Jaroslav MICHNA
PG.LOST: IT’S NOT ME, IT’S YOU
F O U R
T E T :
R I N G E R
D
Ä
L
E
K
Mimo zmíněné letošní novinky bych rád představil i něco staršího. Dälek vydali první album již roku 1998, není to tedy žádná novinka, ale naše hiphopová komunita je na tak žalostné úrovni, že málokdo zaregistroval tuto nahrávku, či přímo tuto formaci, která má na kontě již šest řadových alb. Mimo jiné split se slavnou krautrockovou skupinou Faust (Dälek vs. Faust). Co můžete od Dälek čekat? Neočekávané! Nepředstavujte si klasický hip-hop, proboha jen to ne! Písně vás udiví – agresivní noise elektronika, hutné, temné beaty, charismatický projev MC Dälek a mistrovské kousky producenta Oktopuse. Nejenže hudba je temná, i texty jsou poetické, rytmické a nesou hluboké myšlenky. Jak jsem již napsal, zvuk Dälek je na hip-hop silně experimentální, vlastně i vzhledem k jakýmkoli jiným žánrům je Dälek experimentem, který stojí
VLADIMIR 518: GORILA VS ARCHITEKT Jako varování a zároveň pro pocit určité naděje jsem vybral letošní album producenta Vladimira 518. Člen legendární PSH a tvůrce komiksů se rozhodl vydat první sólové album, na něž si pozval řadu hostů a jež je jakýmsi průlomem v českém hip-hopu. Co říci o naší scéně? Spousta primitivních pozérů, slovně bojujících o výsostné postavení na vrcholu, a řada více než špatných alb za necelých patnáct let hip-hopu u nás. Určitý pokrok znamenají WWW nebo Básníci před mikrofonem. To jsou ovšem interpreti, kteří již s hip-hopem experimentují a sociální témata, hip-hopu vlastní, ponechávají stranou. Právě proto představuje album Gorila vs Architekt nadějný průlom. Naprosto originální Vladimirův sound nové nahrávky ukazuje, že se nebojí inovovat a experimentovat s klasickými beaty, jež v elektronickém podání získávají na síle. Hudebním projevem je tedy sólové album vlastně na naše poměry unikátní. Na dru-
za to vyslechnout. O kvalitě tohoto dua svědčí také jejich četné spolupráce, mnohdy žánrově úplně mimo dnešní standardní hudební pole. Už jen výčet kolaborací –: ISIS (postmetal), Melvins (sludge), Zu (silně avantgardní jazz) atd. Živý projev Dälek je mnohem silnější nežli poslech z CD. Na koncertech navíc využívají služeb kytaristy zmíněných Faust, což je zárukou kvality. Přes všechno, co jsem dosud napsal, musím popřít, že bych byl proti klasické hiphopové scéně, naopak, hiphopovou „klasiku“ mám rád, a nemám rád prvoplánové pseudointelektuální hudební pokusy; přece jen však jsou Dälek výjimeční a musí se to napsat, stejně jako se musí napsat, že hip-hop není jen laciná póza a MTV gangsterská kultura. Dosud vydaná alba: Negro Necro Nekros (1998), From Filthy Tongue Of Gods And Griots (2002), Derbe Respect, Alder (2004), Abandoned Language (2007), Deadverse Massive Vol. 1: Dälek Rarities 1999–2006 (2007)
hou stranu přichází ono varování a vztyčený prst. Vladimir se vyhýbá sociálním tématům, což by při rozumném zpracování nevadilo, ale znovu zaznívá ono již profláklé české hiphopové ego interpreta, který vytváří vyloženě pózu, a textová část Gorily je, bohužel, opravdu na úrovni primátů. Najdou se čestné výjimky, ale to je pouze tím, že se mimo jiné mezi hosty Leškem Semelkou, Kateřinou Winterovou, Orionem a dalšími objevil i Sifon z WWW. Kde jsou časy starých PSH, Špatného Wliwu a jejich geniálního Podzimu nebo kupříkladu chytrých a chytře provokativních Chaozz? České hiphopové scéně výrazně škodí ega MC’s. Podívejme se na Polsko. Tam je hip-hop stejně ostrý a drsný, ale skupiny jako WWO se věnují problematické sociální situaci, která v tamním prostředí panuje. Neříkám, že by se rázem měla zbořit scéna, ale tyhle nesmyslné až trapné egoistické tendence by měly zmizet, a to hodně rychle, protože oproti Evropě, i přes jeden z největších evropských festivalů Hip Hop Kemp, v tomto žánru silně zaostáváme. Roman POLÁCH
S/L/O/V/N/Í/Č/E/K -AMBIENTžánr, jehož inspirátorem byl skladatel Erik Satie. V polovině sedmdesátých let byl hlavní tvůrčí osobností Brian Eno, jímž začíná moderní vývoj ambientu. Skladby v ambientní hudbě vytvářejí atmosféru hlavně podkreslenými basovými linkami a dlouhými hudebními plochami, vytvořenými většinou syntetizátory. Nejrozšířenějším subžánrem ambientu je tzv. dark ambient, agresivnější odrůda, která působí temnějšími pasážemi. ambientní interpreti – Brian Eno, Stars Of The Lid, Biosphere
dark ambient – Karjlanan Sissit, Diagnose: Lebensgefahr, Atrium Carceri
-DRONEdoom metal je pomalý, temný a hutný metal a drone je jeho odnoží: ještě pomalejší, temnější a hutnější. V přímém provedení využívá takzvaných kytarových dronů – určitým nastavením kytary (tzv. vazbením) udržuje tón po delší dobu skladby a pracuje tak s polyfonií, harmonií a kontrapunktem. interpreti – Sunn O))), Earth, Boris, Jesu -IDMjeden z mnoha subžánrů elektronické hudby. Pomocí všemožných zvuků vytváří interpret hudební celek, který je založen hlavně na rytmice. Pracuje se jak s pravidelnou, tak s nepravidelnou rytmikou čili offbeatem – v kytarové hardcoreové muzice hojně využívaným rozrušením konstrukce rytmiky pro živější, ne tak mechanický výraz. interpreti – Autechre, Aphex Twin, Venetian Snares, Boards Of Canada
-INDUSTRIALpotomek ambientu, který využívá elektronických samplerů a syntetizátorů k docílení industriálních zvuků průmyslových objektů, jako jsou kupříkladu sbíječka, motor automobilu apod., a z nich pak vytváří rytmickou hudbu. interpreti – Kraftwerk, Einstürzende Neubaten, Throbbing Gristle, Laibach, Skinny Puppy nebo Nine Inch Nails
-KRAUTROCKexperimentální rocková scéna, která se utvářela v Německu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Výraz „kraut“ používali Angličané za druhé světové války jako nadávku na německé civilisty. Toto označení pak přejal anglický dobový hudební tisk jako označení tohoto žánru. Výrazné spojení s psychedelickým rockem. interpreti – Faust, Neu!, Guru Guru, Can -NEOFOLKhudební směr navazující na folk šedesátých let minulého století. Oproti běžnému folku zde uslyšíte prvky dark ambientu, industrialu, neoklasiky. Často pracuje s militární tematikou. interpreti – Rome, Death In June, Von Thronstahl, Current 93, Ordo Rosarius Equilibrio
-NOISEdá se říci, že tento hudební žánr je vůbec nejagresivnější. Je založen na rytmickém šumu a zkreslení. Základy noisu sahají až do ambientu, přičemž je noise temnější, a ryze agresivní. Noise využívá principu aleatorní hudby založené na náhodném hudebním vývoji. Podobně jako drone,
ale ještě mnohem více pracuje s kakofonií a disharmonií. interpreti – Merzbow, Masonna, Aube, Burning Star
-POSTROCKjakýsi nástupce rockové hudby. Postrock využívá instrumentálních gradací a antigradací k navození přístupného a velmi emotivního prostředí, jež má na posluchače prvoplánově působit. Pracuje též s offbeatem. interpreti – Sigur Rós, Mogwai, This Will Destroy You nebo Giants Will Fall
-TRIP-HOPdalší subžánr založený na elektronické hudbě, v podstatě nesmyslný. Kombinuje všemožné hudební směry od jazzu přes folk, pop, rock až po hip-hop a tato množina je pak pojmenována jako trip-hop. interpreti – Portishead, Massive Attack, Dj Shadow, Morcheeba
Dále existují všemožné žánry post (postindustrial), neo (neoklasika) a nu (nu-jazz), tedy žánry jaksi dodatečné, jež mají návaznost na prvotní hudební žánr v tom smyslu, že přinášejí nové hudební myšlenky a skladebné postupy. Roman POLÁCH
: renáta hrubá-char tajem
a hrubá-charouzková : tajemství noci
